Kdo je naše parta
Kde se máme přihlásit?
Vroubek z Jindřichova Hradce
Analýza opilcova synka
Naše slavné pohlednice
Ten dělá to a ten zas´ ono, všichni dohromady uděláme moc /reportáž z oslavy devadesátin po pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara dne 08. 09. 2001/
Lidé se mění, dokonce odcházejí, ale hezké vzpomínky po nich zůstávají /vzpomínka na Jirku z Jilemnice/
Jak jsme dostali Milana /reportáž z oslav padesátin po pochodu Přes tři hrady dne 02. 10. 2004/
A hommage a Charles. Hall of Fame /vzpomínka na Karla z trutnova/


KDO JE NAŠE PARTA? Naše neformální skupinka. Zformovala se na četných pochodech, užší jádro tvoří čtyři lidé, někdy čítá až osm , ba i více lidí, podle toho, jak se zrovna sejdeme. Jsou zde převážně pochodníci z Trutnova, sídla dalších najdeme od Čisté přes Kruh, Jilemnici, Turnov třeba až po Nymburk.
Naše parta není žádnou stranou, jedinou platnou legitimací je zájem o turistiku, a tak mluvíme bez obalu, takže Vláďa z Kruhu říká: "Kdyby nás někdo poslouchal, přemýšlel by, co jsme si navzájem udělali".
Pak však pomalu plynou dni před dalším pochodem, kdy se máme sejít, a my už se zase těšíme. Na koho? Přece na naši partu.Pokud jste dostatečně navnaděni již nyní, napadne vás možná otázka:

KDE SE MÁME PŘIHLÁSIT? Je zajímavé, jak často mě zastavují i na ulici neznámí lidé s dosti - aspoň pro mě - komickými dotazy týkajícími se členství v naší partě. Např. Kde je možné se k vám přihlásit? Kde se dají získat formuláře pro přihlášky do vaší party? Kolik kilometrů musí zájemce ujít ročně, aby se mohl stát členem party? Nebo dokonce: kolik brigádnických hodin je nutno odpracovat nebo kolik kilo železného odpadu je nutno odevzdat, aby se mohl stát našim členem atp.? Nebo: V jaké výši, kdy vybíráme a jaké je číslo účtu, na který platíme členské příspěvky? A jiné ptákoviny. Dokonce jednou - ačkoliv člověk mírný - málem jsem se popral kvůli narážkám ve smyslu tom, čím vším si nové kolegyně musí zasloužit členství v naší partě.
Prosím vás takhle do vůbec není a zřejmě si asi v tomto bodě nerozumíme. Členství v naší partě je neformální, do naší party musí člověk jaksi pozvolna a organicky prorůst. Nerozhodují počty kilometrů, ale určitá vnitřní shoda názorová. Stejná nebo podobná turistická výkonnost samozřejmě není až tak důležitá, i když je samozřejmě žádoucí: Dokonce není podstatná frekvence účasti na akcích, zvláště v posledních letech, kdy s ohledem na vzdálenost míst, ze kterých dojíždíme, jsou možnosti společné účasti na akcích omezené. S ohledem na čerstvý počet 11 jsme přirozeně ještě nestačili v tomto celkovém počtu /ale sešli jsme se v něm 09. prosince 2000 na tradičním setkání v hostinci U Stýblů na Karlově/ cokoli společně jít, tomuto počtu se asi stejně přiblížíme málokdy, zpravidla na Líšenských pochodech Českým rájem nebo pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara. Samotné společné akce také nejsou "předepsané", spíše se tradují.
Členem naší party se člověk stane jedním ze tří způsobů, z nichž první již v tomto stadiu nepadá v úvahu - totiž že je zakládajícím členem. Druhou možností je, že se k nám o své vůli připojí na nějakých pochodech a při nich zjistí ke svému zděšení, že si s námi dobře rozumí. To je případ Milana z Lomnice a Jožiny z Čisté. V posledních dvou případech se zase událo, že nové členky se do party dostaly tak, že byly do ní nastartovány jinými již stálými členy party, kteří se nějak těžce smiřují s tím, že tím jejich - na pomyslném opuštěném ostrově - jedinečná role věrného Pátka již končí … nová členka se stává rovnocenným Ayrtonem naší party. Jejich členství v partě je totiž výhradně jejich zásluhou bez toho, že by si na tom měli přičítat zásluhu jejich inspirátoři.
Důraz na určité vnitřní pouto je skutečně prvotní, mohu v tomto posloužit dvěma případy skvělých dálkoplazů, kteří s námi chodívali /a jeden stále chodívá/ a byli to /a jeden ještě je/ dobří společníci, přece se do party nedokázali vřadit, přestože jsem zvláště já se tomu snažil napomoci. V jednom případě mám ve slabých chvilkách výčitky, že to nevyšlo, jednalo se o častého účastníka pochodů, který před lety ukončil dobrovolně život, zčásti proto, že byl v posledních chvílích života sám. Ale to si asi jen namlouvám, že by ho členství v partě od onoho činu odvrátilo. Ve druhém případě jde o jednoho vynikajícího stovkaře, jednoho z nejlepších v republice, skvělého člověka. Musím ale sebekriticky přiznat, že oba by do party nezapadli, nikoliv proto, že jsme snad nějaká elita, ale proto, že oba - tedy i zemřelý - byli příliš velkými - nikoliv sobci, opak je pravdou - ale individualisty.
Nutno ale doznat, že v každé větší skupině lidí může docházet ke krátkodobým různicím, zpravidla se mohou týkat nejčastěji názorů na trasu anebo na tempo. V tomto případě je dočasné odpojení na trase tolerováno. Zlou krev může však vyvolat "soukromničení ", tj. když se dva nebo více členů "trhnou" od samého začátku putování nebo na jeho podstatnou část, ať již skutečně nebo domněle z důvodů ne dostatečně přijatých. Podezření anebo někdy úplně zlou krev může však vyvolat, je-li do tohoto soukromničení vtažena některá z našich dívek. V poslední době jsou v naší partě tyto zavrženíhodné činy spojovány s jednou konkrétní osobou /dokonce zakládajícím členem party/, kterou - nezlobte se na mě - nesmím jmenovat, zvláště je-li tato osoba v tom - jak jinak - nevinně a přesto na čas tím způsobem vezme na sebe punc rebela, ba možná tak trochu psance, natrvalo pak pověst recidivisty.
Dosud předposledního prohřešku jsem se dopustil na pochodu Za posledním puchýřem a ten - podložen nešťastným výrokem souvisejícím se stejně nešťastným minutím značky - vyvolal zlou krev a způsobil mi značné patálie. Ve smolných knihách naší party je zaznamenán jako:

VROUBEK Z JINDŘICHOVA HRADCE. TO této příhodě se můžete dočíst zvlášť na těchto stránkách, jestliže si na ni kliknete na jiných částech těchto stránek, které přímo volají pak po bližším vysvětlení. Jen z tohoto důvodu a v tomto kontextu na ni se můžete k příhodě dostat /zní to tajemně, že ano, takže pilně pátrejte nebo raději ne/. Na tomto místě pouze uvádím, že - protože celá tato část stránek je skutečně ze života a nepojednává o fiktivních lidech, což jí mnozí vytýkají - jde o ukázku, že v partě jako v jakémsi organismu složeném ze složitě strukturovaných osobností může dojít k pochybením na straně jedné a k nedorozuměním na straně druhé. Přináší je asi opravdu život a samozřejmě by neměly mít žádné vážné následky, připojí-li se tři základní předpoklady: 1/ vzájemná důvěra, 2/ vůle řešit a 3/ schopnost se navzájem pochopit.
Zmíněný příběh je současně svědectvím, jaké nepříjemné důsledky v kontextu s jinými náhodami může způsobit jeden neuvážený a opravdu hloupý výrok v podobě žertu /koneckonců dopadl jsem nesrovnatelné lépe než Kunderův hrdina Ludvik Jahn/.
Z naprosto analogických důvodů potíže mohou pak nastat nejen na pochodech, ale i na těchto stránkách, byť tentokráte nemusí jít ani neuváženě napsaná slova, ale dokonce o špatnou interpretaci jakéhokoliv úryvku. Celý problém nám nejlépe vysvětlí následující:

ANALYZA OPILCOVA SYNKA. "Nazdar, opilcův synku" - zdravil malou skupinku "študáků", která se v prvním ročníku "vejšky" na právech semkla do takového malého názorově blízkého okruhu, jeden z nás, nějaký Franta Brzek, který se pak na konci "prváku" vypařil a nikdo o něm více neslyšel. Nikdo jsme se neurazil, protože jsem věděli, že to myslí z legrace a v dobrém.
"Nazdar, opilcův synku" - kdyby vás ovšem takhle pozdravil s úsměškem kdosi neznámý, asi byste se pěkně napružili.
"Nazdar, opilcův synku" - tento pozdrav nepadl by u vás na úrodnou půdu ani od důvěrného kamaráda, kdyby vás zastihl v situaci, že by se zrovna váš tatínek potýkal se závislostí na alkohol.
"Nazdar, opilcův synku" - moc by vás takový pozdrav od blízkého kamaráda nepotěšil, kdybyste zrovna šel s dívkou svého srdce, do vašich přátelských svazků nezasvěcenou.
"Nazdar, opilcův synku" - jak by se tohoto pozdravu, přijatého mezi kamarády s úsměvem, osobou zlolajnou, dalo zneužít k pomluvám o tom, jak si pěkně ti hoši mezi sebou sprostě nadávají /Odbočka: stejně tak se dá úspěšně zneužít, pokud je k tomu zlá vůle, i příhoda Vroubek z Jindřichova Hradce, jestli na ni narazíte/.
"Nazdar, opilcův synku" - tentýž pozdrav vyslovený různými lidmi nebo stejnými za různých situacích …. a úplně jiná odezva na něj!!!
V životě lidském existuje naštěstí jednoduché pravidlo, které dokonale funguje, ať mezi kamarády a či mezi neznámými lidmi dobré či špatné vůle, i když jeho výsledek může hodně bolet. Právě podle něho poznáš, člověče, dobrého kamaráda anebo člověka dobré vůle. Základním předpokladem samozřejmě je, že sám musíš pocit, že jsi se ke druhým choval tak, aby sis kamaráda nebo člověka dobré vůle zasloužil, že jsi byl ve svém vztahu, ať je jakýkoliv, poctivý a upřímný, že jsi se alespoň snažil vložit do něho to nejlepší ze svého já. Jinak test nefunguje.
Dobrého kamaráda, který tě má rád, který tě zná a rozumí ti a věří ti, poznáš podle toho, že se na každý tvůj výrok i čin dívá nejprve a zcela automaticky z pohledu, že jsi vyřkl a vykonal v dobrém úmyslu, a to i v případě, že jinak nabyl dojmu, že jsi přešlápl. A v takovém případě, než vynese konečný soud, nejprve se tě optá a vyslechne tě. Jinak nejde o kamaráda, ale o člověka, kterému jsi lhostejný, protože se nenamáhal tě poznat dostatečně, protože jsi mu fuk …. aspoň natolik, že se nad tvými pohnutkami nezamyslí.
A taky lidi neznámé, kteří jsou dobré vůle a vstřícného ladění, včetně blízkých, kteří čtou tyto řádky, poznáš podle toho, že hledají ve všech vyprávěních i charakteristikách nejprve to dobré, tj. snahu o přátelské pohlazení, laskavost, kamarádství, jen někdy přátelské popíchnutí, to jen ti a priori škarohlídští a záporně nasměrovaní vidí urážky, zostuzování, podvádění nejbližších, a vždycky snahu ublížit jiným.
V tomto případě by mohli tito nezasvěcení do stejného pytle špíny a bahna házet:, nejen některé příhody a charakteristiky, o kterých se na těchto stránkách dočtou, ale také:

NAŠE SLAVNÉ POHLEDNICE. V únoru 1996 se chystáme na Pochod zimním Polabím. I zašleme naší nymburské kolegyni pohled tohoto znění: Ahoj, Dano, v sobotu se zúčastníme expedice Zimním Polabím a přijedeme na ohnivém oři do zlatokopecké osady Great Osek v 8,08 hodin. Odtud poputujeme neznámou krajinou, kde na mučednických kůlech místních divokých kmenů dokonalo svůj život nesčetně poutníků, kde na dně místních močálů trouchnivějí jejich těla měnící se v antracit, kde v každé soutěsce číhá nebezpečí a kde bahenní zimnice klátí i nejsilnější chlapy. Potřebujeme proto domorodého průvodce znalého tamní flóry a fauny, především pak divošských mravů a jazyka zdejších osadníků. Očekávej nás ve Velkém Vigvamu Ohnivého Oře v Great Oseku.

Samozřejmě, že kolegyně neodolá a doprovází nás celou trasu.
V dubnu 1996 jiná naše kolegyně dostane pohled z Chocně, kam s námi měla jet na jednu etapu DEP Velikonoce v Chocni. Pohled obsahuje "třídní důtku" a pozvání na "doučovací kroužky" v Bohuslavicích, Hořicích a Alšovicích /samozřejmě jde o místa konání dalších pochodů/. Pohled je podepsán řídícím školy, c. a k. zemským školním úřadem a koordinačním centrem polepšoven... Nepřijít se pak již většinou neodvážila.
V srpnu 1996 na Šmajdu naším okolím jde načele naší šestičlenné skupiny Jarda z Trutnova a s ním já, v co nejbezpečnějším odstupu od zbylých čtyř ostatních, od nichž jsem sklízel částečně zaslouženou žeň v podobě různých špiček a narážek. Skupina předtím pod mým vedením zabloudila na modré značce nad Starými Buky a bylo z toho více než 1,5 hodinové bloudění. V duchu už trochu pěním, i když vím, že to není myšleno ve zlém.
V srpnu 1998 u příležitosti téhož pochodu odpykala Jožina z Čisté svou na náš vkus dlouhotrvající nepřítomností na našich společných akcích tím, že jí byl Českou poštou doručen tento pohled:

Za podobný prohřešek /který je z našeho pohledu považován za největší hřích/, odeslali jsme kolegovi Karlovi v roce 1998 z pochodu Českým rájem podzimem s kacanovským sokolem z Nebákova pohled tohoto znění:
Za neomluvenou neúčast na pochodu v Kacanovech Ti udělují třídní důtku s výstrahou
Leopold Maria Esterházy, c. a k. rakouský ministr školství
Alois Womatschka, učitel ve výslužbě a pamětník theresiánských reforem
Hilda Baumgartnerová, obávaná učitelka dějin rodu habsburského
Ema Knittlová, sopranistka školního pěveckého sboru
Nandi Dörfel, primus septimy a šprt
Hans Werfel, předseda c. a k. rakouského odborového svazu školníků

V době, kdy se rozjížděla tato stránka, t. j. začátkem dubna 1999, se stala obětí vtipkování Jožina s Čisté, která se - samozřejmě nic o nich netušíc - nezúčastnila 03. 04. výletu z Hronova přes Turov do Trutnova.
I zaslali jsme jí odtud pohled následující znění, který je jednak karikovanou ukázkou, jakým zvěrstvům musí čelit náš jazyk pod náporem moderní techniky, který by jednak svým obsahem způsobil těžké chvíle kontrarozvědkám méně vyspělých zemí /při čtení je nutno si představit, že tento text se nacházel opravdu na pohledu/:

Tvá neúčast - poté, co jsi při surfování v Internetu shledala, že se nacházíš na adrese http//www.zpa.cz/turistika na doméně ZPA.CZ - klikni na domovské stránky sponzora - svědčí o Tvém zpychnutí.
Mnoho štěstí při převádění vlastního textu do souboru *.html pro tvou vlastní homepage.
Tuto stránku udržují
/a následovaly podpisy účastníků výletu/.

Dlužno k tomu ještě podotknout, že Jožina je slušně vychována, nikdy se za tento pohled na nás nezlobila a nikdy neřekla pro něj křivého slova jako například: "Vy už mě s tím vaším Internetem pěkně surfujete".
Poslední obětí těchto dozajista zvrhlostí stala se naše nejmladší nová kolegyně.
Nejprve od dvou členů naší skupiny dostala v září pohled tohoto znění:
Z osamoceného turné po pohřebních hostinách v Podkrkonoší zasílá Ti pozdravnou fanfáru torzo, jež v důsledku falešných tónů neúčasti ostatních zeštíhlelo na následující duet vysloužilých filharmoniků v tomto tristním obsazení nástrojů a hlasů:
1. Moogův synthetiser, elektronické varhany, dechová sekce
2. brumendo, vyplňování výkazů o vyluzovaných počtech a výškách tónů, archiv houslových klíčů
Napříště se však zúčastníme vystoupení po veselicích na Mladobucku v jásavějších tóninách, abychom se zde nadechli pro festival hvězd v Lomnici k sestavení obrovského tělesa, nemyslitelného však bez sopranistky s hlasem nezatíženým minulostí častušek a kantát o Stalinovi.

Naposledy se jí dostalo stejné pozornosti z Vánočního pochodu v Kolíně od šesti členů party ovšem v tomto znění: Ze zavrženíhodného útěku z plnění předvánočních povinností zasílají Ti pozdrav ano snad trochu mrzcí povaleči a hazardní hráči, ale také astrální děti zrozené z nejjemnějších mlhovin Kosmického Všehomíra, a zcela zrčitě milci české přírody.

To je několik nepatrných odstínů barev z pestré palety příhod, společných zážitků a recesí na trasách turistických pochodů.
Naše parta ráda slaví a její kultovní nápoj fernet bývá v permanenci dost často, stává se tak přímo na trasách pochodů, samozřejmě se vší počestností, aniž by nebyla narušena kondiční stránka pochodu a z nás se stali notorici. Výjimkou - samozřejmě pokud jde o způsob a místo oslav - byla oslava následujících devadesátin, z níž je následující reportáž nazvaná:

TEN DĚLÁ TO A TEN ZAS´ ONO, VŠICHNI DOHROMADY UDĚLÁME MOC /REPORTÁŽ Z OSLAVY DEVADESÁTIN PO POCHODU PO STOPÁCH ŘÍDÍCÍHO UČITELE JANA BUCHARA DNE 08. 09. 2001/
Co se to s naší party děje, padaly dozajista v kuloárech vyděšené dotazy na startu pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara. Proti minulým letům přibyli jsme sem až o vlak později, tedy až po sedmé hodině a přihlásili na trasu 30 km, přesněji řečeno na trasu 25 km, kterou jsme si pouze mírně prodloužili. Vyluštění této záhady ponechme do druhé poloviny tohoto líčení a věnujme se epice děje.
Řekněme si zatím pouze, že důvodem nebylo mizerné počasí, byť už od rána začalo vystrkovat růžky. Pravdou je, že se dlouho nikomu nechtělo ven, až jsme vyrazili mezi osmou a půl devátou v nezvykle četném složení, které je zároveň i nápovědou pro vyluštění shora popsané záhady /je uvedeno in alphabetical order/: Jana z Buků, Jirka z Turnova, Jožina z Čisté, Luděk z Trutnova, Máša z Vrchoviny, Milan z Lomnice n. P., Pepa z Jilemnice a Vláďa z Kruhu. Protože jsme se v tak hojném počtu neviděli dlouho, bylo to vítaná příležitost si popovídat s těmi, které jsme dlouho neviděli. Tak jsem si za Valteřicemi mohl popovídat s Jožinou, hlavně o návštěvě jejích neteří, kterým neúnavně při této příležitosti ukazuje krásy našeho kraje. Protože v té době lilo jako z konve a bylo lze těžko spravedlivé požadovat, abychom v tomto nečase na sebe čekali vystaveni nepohodě, rozdělilo nás na čas stoupání na Žalý a mě milosrdný osud přidělil možnost doprovázet Janu z Buků, s kterou jsem nešel žádný pochod od Krakonošovy stovky.
Za houstnoucího deště, z něhož nepříjemné pocity násobil i značný chlad, vypozoroval jsem se na své kamarádce zajímavou vlastnost, kterou tu netaktně prozrazuji a jíž by bylo možno vyjádřit poněkud nejasnou slovní zkratkou "skutek-utek´, ale v pozitivním slova smyslu". Tato zašifrovaná slova hned vysvětlím: Jsou pro tuto zhýčkanou populaci typičtější lidé, kteří oplývají silnými slovy, ale faktickým provedením opravdu skutek utek´. V naši situaci by se takoví lidé dali charakterizovat příkladem, že by měli plno řečí, jak jsou odolní a pak by byli s to při prvních studených kapkách vzdát. Jana je opačný případ a na něm je nutno doložit, jak je nutné snažit se, než začneme soudit, poznat každého člověka až do hloubi duše, jde-li to vůbec. Jana vedla, pokud jí to dovolily přívaly deště, řeči demoralizující a kacířské věty o návratu buď hned nebo aspoň ze Žalého, že člověk neznalý by se i rozzlobil a poslal by jí do .... Vrchlabí. Jenže za více než rok, co jsem ji poznal, vím dobře, že jde o pouze o masku. Jako si při podobných nepříjemnostech na trasách věřím a jsem si sebou jist, je-li to vůbec možné říci, je mi stejně jasné, že kdyby došlo na lámání chleba, vím stejně jistě, že také Jana by byla tím posledním, který by něco vzdal, pravda s pochopitelnou vyjímkou, kdyby hrozila újmu na potřebách jejích dětí, nebo kdyby nastaly potíže trvajícího rázu, jako byly ony velké otlaky při Krakonošově stovce. Stručně shrnuto: jako většina populace se holedbá velkými činy a poté selže a svých slibů nedostojí, tak naopak Jana pokud vede čas od času poraženecké, spíše kacířské řeči, ve skutečnosti to nikdy nezabalí, alespoň ne lacino - tedy v obou případech platí, byť protichůdně: Sliby, ale skutek utek´.
Tuto odbočku od děje je spravedlivé doplnit tím, že takové jsou i ostatní tři dívky - Jožina, Maruška a Máša - z naší grupy, neb jejich čelní vlastností je, že jsou stavěny do nepohody, a je už nutno na veřejnosti místo všelijakých těch kýčových hovadin o kráse a jiných blábolů říci si jednou provždy otevřeně, že po odeznění zmíněných laciných efektů je vlastnost být do nepohody nejlepší vlastnost, kterou chlap na ženské nejvíce ocení.
Pojďme ale zpátky do děje. Je fakt, že se při lapáliích na Žalý ukázalo bohužel, ať jsem jakkoliv snaživý a houževnatý společník, chybí mi jaksi ono charisma vůdce, který je schopen oblbovat lidí tím, že růžové je černé, proto nedělám ani do politiky. Snažil jsem odpoutat pozornost své souputnice od mizérie vyprávěním o tom, jak jsem byl na vojně. Když jsem po třetí řekl: "Až budeme na Žalém, budeme za vodou", bylo mi pohroženo inzultací kamenem. Celkově nepříjemnou náladu vylepšila nikoliv změna počasí, ale jak to bývá, taková malá blbost. Těsně pod vrcholem Žalého bezděky opakoval jsem po čtvrté shora uvedený výrok, což jsem si v jeho průběhu uvědomil, a po jeho ukončení podal jsem pohotově Janě velký plochý kámen. Ledy se náhle prolomily a se smíchem jsme překonali větry, jež nás sužovaly za Žalým na odkrytém místě nad Beneckem, i největší liják, jenž nás zase zastihl těsně před bufetem Na Rovince.

Jana z Buků za Žalým - tam, kde se vychází z lesa na velkou plošina nad bufetem Na Rovince - tedy "za vodou", kdy už mi nehrozila inzultace kamenem. Foto: L. Šlosar
Tady pak nás čekala celá ekipa a spravil nás výborný punč červené barvy. Zpátky jsem šli do Jilemnice přímo po zelené značce přes Benecko, horní okraj Horních Štěpanic, Dolní Štěpnice a Hrabačova za poněkud lepšícího se počasí, kdy jsme byli rozděleni toliko na dvě skupinky a Jana si dobře rozuměla s Milanem i s Pepou.

zleva Milan z Lomnice n. P., Jana z Buků a Pepa z Jilemnice vytvořili těsně pod Beneckem trojici, která si padla velice do noty. Foto: L. Šlosar
Do cíle jsme došli po třetí hodinu a nedalo se říci, že to bylo nějak brzy. V tuto dobu měli jsme být jinde.
Penzion V jilmu je v příjemné čtvrti Jilemnic směrem na Roztoky a přijal naši osmu posílenou již o nedaleko bydlícího Jirku z Jilemnice s otevřenou náručí. Měli jsme tu naplánovánu druhou část oslav nachylujících se již devadesátin. Kdo se táže, jak se mohou v naší partě naskytnout při naší mladosti devadesátiny, měl by si připomenout písničku Wericha z filmu Císařův pekař a pekařův císař o slovech "Ten udělá to, ten zas´ ono a všichni uděláme moc", i když by toto patřilo adresovat spíše rodičům dvou z nás. V září se totiž přihodilo, že dva z nás slavíme kulaté narozeniny. Vláďa z Kruhu je v naší partě nejvíce charismatickým vůdcem a přísluší mu čtyřicáté narozeniny, já spíše se fixuji - nepřijmu-li roli kverulanta - na roli kronikáře. Stejně jako se ideálně doplňují v jedné pospolitosti obě role, rozhodli jsme spojit obě oslavy v jednu právě v penzionu V jilmu.
Pokud jde o mě, blahopřání ujala se Máša, a dostal jsem pěkný funkční zvonek s nápisem "Tento zvoneček odzvoní Ti vstup do dalších 50 let" a tričko se stejnou tématikou, k němu další členové přidali "drobnosti" jako malý keramický kyblík s nápisem "Na nervy", film a láhev vína. Dárky jsem přijímal naměkko a bos jen v přezutých suchých ponožkách, abych neslzel dojetím a rýmou, moje botasky byly totiž značně promočené. Sám jsem objednal rundu fernetů, poděkoval jsem, připomněl jsem televizní pořad před 33 lety "Horníček projíždí životní šlajsnou", v němž tento již tehdy moudrý herec přirovnal běh života a padesátiny ke klidnému toku řeky, jenž se náhle zrychlí při projíždění propusti, omluvil jsem se těm, které jsem někdy naštval, a vzápětí jsem dodal, že myslí-li si někdo, že se v tomto polepším, hluboce se mýlí neb v tomto věku se už člověk polepšit nemůže, spíše naopak. Zbytek posezení uplynul až do 19 hodin v družném pospolu. Tak jsme oslavili v těsném symbolickém sepjetí turistiky a přiměřeného chlastu a jídla naše významná životní jubilea.

jedním z gratulantů byl také Jirka z Jilemnice, kterého mám obzvláště rád pro jeho živnotní moudrost a kterému vděčím za některé své první stovky. Foto: L. Šlosar

tak pěkné dárky jsem si snad ani nezasloužil. Foto: neznámý kolemjdoucí /J. Skalková/
Mě osobně konec onoho památného dne završila velmi příjemná a milá povinnost, již jsem z důvodů nezbytných časových kompromisů nemohl dovršit až do ulice Pod kostelem, doprovodit Janu, která nechytá v tuto dobu poslední viamonťáček o čtvrthodinu, alespoň na kraj Mladých Buků, kupodivu už ne za deště.

Napsáno pouze pro tyto stránky

LIDÉ SE MĚNÍ, DOKONCE ODCHÁZEJÍ, ALE HEZKÉ VZPOMÍNKY PO NICH ZŮSTÁVAJÍ /VZPOMÍNKA NA JIRKU Z JILEMNICE/

Napsáno pouze pro tyto stránky

na startu v restauraci Pod zámkem je tak tuze dobré pivo, že se některým konzumentům panenky protáčejí. Zleva: oslavenec Milan, Maruška, Vláďa a neznámý účastník. Foto: L. Šlosar

na kontrole na Kozlově planul ohýnek, vládla skvělá pohoda. Maruška zcela vlevo sleduje zápis dalšího účastníka do nové pamětní knihy, jíž nikdo ještě neukradl. Foto: L. Šlosar

ze silnice z Kyjí na Bradleckou Lhotou jsem sledoval, jakých hrozivých kontur postupně nabývá silueta Bradlece, jehož zdolání nás očekávalo. Foto: L. Šlosar

upravený nejvyšší bod Kumburka je svědectvím obrovské píle party opravdových nadšenců. Foto: L. Šlosar

"vrcholová" fotografie z Kumburka prozrazuje dobrou pohodu zleva Milana, Marušky, Luďka a Vládi. Foto: neznámý kolemjdoucí

za nečekaně příznivého povětří namanuly se nám z Kumburka uchvacující pohledy taktéž na Bradlec a Kozákov. Foto: L. Šlosar

oslava v restauraci Babylon za účasti zleva Radka, Luďka, Marušky, Vládi, Milana a Máši korunovala zdařilý pohodový den. Foto: neznámá kolemjdoucí

Napsáno pouze pro tyto stránky

naše ekvipa v dosud nejsilnějším složení, zleva Jirka z Jilemnice, Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu, Máša z Vrchoviny, Jirka z Turnova, Luděk z Trutnova, Karel z Trutnova, Jožina z Čisté, Milan z Lomnice n. P., Jana z Buků a Pepa z Jilemnice. Před hospodou U Stýblů na Karlově 09. 12. 2000. Foto: neznámý kolemjdoucí.

spokojená skupinka v cíli na starkočském koupališti ve složení zleva Máša, Jana, Karel a Luděk, zároveň konsternována zjištěním, že i na pomalé krátké trase 25 km lze prožít příjemné zážitky. Tato poslední fotografie byla pořízena 25. 06. 2005. Foto: neznámý kolemjdoucí /Zdeňka z Č. Skalice/.

Karel s Janou z Buků, jež si ho po zásluze rovněž oblíbila, při klesání od Tisu směrem k Bohdašínu. Snímek byl pořízen 18. 10. 2003 při Podorlickém šmajdu. Foto: L. Šlosar

Karel spokojeně si ukládá věci v cíli "padesátky" na nádvoří jičínského zámku - sezóna 2004 začíná slibně a nikdo netuší, že dojde k jejímu zvratu. Snímek pořízen 27. 03. 2004 na pochodu Českým rájem za Rumcajsem. Foto: L. Šlosar

Karel při tradiční selance na startu v kanceláři CK Hoška Tour - brzy bude pivo dopito a vyrazíme na další pěkný pochod ….Snímek pořízen 19. 06. 2004 při pochodu Hoškova šlápota Raisovým krajem. Foto: L. Šlosar

Karel na nádraží ČD Česká Skalice sleduje s Petrem mladším z Trutnova, co si to Jana z Buků předčítá. Snímek pořízen 11. 12. 2004 po Adventu v Babiččině údolí. Foto: L. Šlosar

Karel při relativně dobré kondici vystupuje na Žaltman a na začátku lyžařské sezóny nikdo nevěří, že osud zůstane neoblomný. Snímek pořízen 01. 01. 2005 při Novoročním výstupu na Žaltman. Foto: L. Šlosar

Karel si prohlíží razítko na itineráři na kontrole blízko kostela sv. Václava na Dobeninách - Karel jde svůj poslední turistický pochod v životě. Snímek byl pořízen 25. 06. 2005 při pochodu Po stopách bojů r. 1866. Foto: L. Šlosar

Napsáno pouze pro tyto stránky