V Kacanovech
24. 10. 1998
Úvod
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha


Naše parta



Obsah:


Kdo je naše parta
Kde se máme přihlásit?
Vroubek z Jindřichova Hradce
Analýza opilcova synka
Naše slavné pohlednice
Ten dělá to a ten zas´ ono, všichni dohromady uděláme moc /reportáž z oslavy devadesátin po pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara dne 08. 09. 2001/
Lidé se mění, dokonce odcházejí, ale hezké vzpomínky po nich zůstávají /vzpomínka na Jirku z Jilemnice/
Jak jsme dostali Milana /reportáž z oslav padesátin po pochodu Přes tři hrady dne 02. 10. 2004/
A hommage a Charles. Hall of Fame /vzpomínka na Karla z trutnova/


KDO JE NAŠE PARTA? Naše neformální skupinka. Zformovala se na četných pochodech, užší jádro tvoří čtyři lidé, někdy čítá až osm , ba i více lidí, podle toho, jak se zrovna sejdeme. Jsou zde převážně pochodníci z Trutnova, sídla dalších najdeme od Čisté přes Kruh, Jilemnici, Turnov třeba až po Nymburk.
Naše parta není žádnou stranou, jedinou platnou legitimací je zájem o turistiku, a tak mluvíme bez obalu, takže Vláďa z Kruhu říká: "Kdyby nás někdo poslouchal, přemýšlel by, co jsme si navzájem udělali".
Pak však pomalu plynou dni před dalším pochodem, kdy se máme sejít, a my už se zase těšíme. Na koho? Přece na naši partu.Pokud jste dostatečně navnaděni již nyní, napadne vás možná otázka:

KDE SE MÁME PŘIHLÁSIT? Je zajímavé, jak často mě zastavují i na ulici neznámí lidé s dosti - aspoň pro mě - komickými dotazy týkajícími se členství v naší partě. Např. Kde je možné se k vám přihlásit? Kde se dají získat formuláře pro přihlášky do vaší party? Kolik kilometrů musí zájemce ujít ročně, aby se mohl stát členem party? Nebo dokonce: kolik brigádnických hodin je nutno odpracovat nebo kolik kilo železného odpadu je nutno odevzdat, aby se mohl stát našim členem atp.? Nebo: V jaké výši, kdy vybíráme a jaké je číslo účtu, na který platíme členské příspěvky? A jiné ptákoviny. Dokonce jednou - ačkoliv člověk mírný - málem jsem se popral kvůli narážkám ve smyslu tom, čím vším si nové kolegyně musí zasloužit členství v naší partě.
Prosím vás takhle do vůbec není a zřejmě si asi v tomto bodě nerozumíme. Členství v naší partě je neformální, do naší party musí člověk jaksi pozvolna a organicky prorůst. Nerozhodují počty kilometrů, ale určitá vnitřní shoda názorová. Stejná nebo podobná turistická výkonnost samozřejmě není až tak důležitá, i když je samozřejmě žádoucí: Dokonce není podstatná frekvence účasti na akcích, zvláště v posledních letech, kdy s ohledem na vzdálenost míst, ze kterých dojíždíme, jsou možnosti společné účasti na akcích omezené. S ohledem na čerstvý počet 11 jsme přirozeně ještě nestačili v tomto celkovém počtu /ale sešli jsme se v něm 09. prosince 2000 na tradičním setkání v hostinci U Stýblů na Karlově/ cokoli společně jít, tomuto počtu se asi stejně přiblížíme málokdy, zpravidla na Líšenských pochodech Českým rájem nebo pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara. Samotné společné akce také nejsou "předepsané", spíše se tradují.
Členem naší party se člověk stane jedním ze tří způsobů, z nichž první již v tomto stadiu nepadá v úvahu - totiž že je zakládajícím členem. Druhou možností je, že se k nám o své vůli připojí na nějakých pochodech a při nich zjistí ke svému zděšení, že si s námi dobře rozumí. To je případ Milana z Lomnice a Jožiny z Čisté. V posledních dvou případech se zase událo, že nové členky se do party dostaly tak, že byly do ní nastartovány jinými již stálými členy party, kteří se nějak těžce smiřují s tím, že tím jejich - na pomyslném opuštěném ostrově - jedinečná role věrného Pátka již končí … nová členka se stává rovnocenným Ayrtonem naší party. Jejich členství v partě je totiž výhradně jejich zásluhou bez toho, že by si na tom měli přičítat zásluhu jejich inspirátoři.
Důraz na určité vnitřní pouto je skutečně prvotní, mohu v tomto posloužit dvěma případy skvělých dálkoplazů, kteří s námi chodívali /a jeden stále chodívá/ a byli to /a jeden ještě je/ dobří společníci, přece se do party nedokázali vřadit, přestože jsem zvláště já se tomu snažil napomoci. V jednom případě mám ve slabých chvilkách výčitky, že to nevyšlo, jednalo se o častého účastníka pochodů, který před lety ukončil dobrovolně život, zčásti proto, že byl v posledních chvílích života sám. Ale to si asi jen namlouvám, že by ho členství v partě od onoho činu odvrátilo. Ve druhém případě jde o jednoho vynikajícího stovkaře, jednoho z nejlepších v republice, skvělého člověka. Musím ale sebekriticky přiznat, že oba by do party nezapadli, nikoliv proto, že jsme snad nějaká elita, ale proto, že oba - tedy i zemřelý - byli příliš velkými - nikoliv sobci, opak je pravdou - ale individualisty.
Nutno ale doznat, že v každé větší skupině lidí může docházet ke krátkodobým různicím, zpravidla se mohou týkat nejčastěji názorů na trasu anebo na tempo. V tomto případě je dočasné odpojení na trase tolerováno. Zlou krev může však vyvolat "soukromničení ", tj. když se dva nebo více členů "trhnou" od samého začátku putování nebo na jeho podstatnou část, ať již skutečně nebo domněle z důvodů ne dostatečně přijatých. Podezření anebo někdy úplně zlou krev může však vyvolat, je-li do tohoto soukromničení vtažena některá z našich dívek. V poslední době jsou v naší partě tyto zavrženíhodné činy spojovány s jednou konkrétní osobou /dokonce zakládajícím členem party/, kterou - nezlobte se na mě - nesmím jmenovat, zvláště je-li tato osoba v tom - jak jinak - nevinně a přesto na čas tím způsobem vezme na sebe punc rebela, ba možná tak trochu psance, natrvalo pak pověst recidivisty.
Dosud předposledního prohřešku jsem se dopustil na pochodu Za posledním puchýřem a ten - podložen nešťastným výrokem souvisejícím se stejně nešťastným minutím značky - vyvolal zlou krev a způsobil mi značné patálie. Ve smolných knihách naší party je zaznamenán jako:

VROUBEK Z JINDŘICHOVA HRADCE. TO této příhodě se můžete dočíst zvlášť na těchto stránkách, jestliže si na ni kliknete na jiných částech těchto stránek, které přímo volají pak po bližším vysvětlení. Jen z tohoto důvodu a v tomto kontextu na ni se můžete k příhodě dostat /zní to tajemně, že ano, takže pilně pátrejte nebo raději ne/. Na tomto místě pouze uvádím, že - protože celá tato část stránek je skutečně ze života a nepojednává o fiktivních lidech, což jí mnozí vytýkají - jde o ukázku, že v partě jako v jakémsi organismu složeném ze složitě strukturovaných osobností může dojít k pochybením na straně jedné a k nedorozuměním na straně druhé. Přináší je asi opravdu život a samozřejmě by neměly mít žádné vážné následky, připojí-li se tři základní předpoklady: 1/ vzájemná důvěra, 2/ vůle řešit a 3/ schopnost se navzájem pochopit.
Zmíněný příběh je současně svědectvím, jaké nepříjemné důsledky v kontextu s jinými náhodami může způsobit jeden neuvážený a opravdu hloupý výrok v podobě žertu /koneckonců dopadl jsem nesrovnatelné lépe než Kunderův hrdina Ludvik Jahn/.
Z naprosto analogických důvodů potíže mohou pak nastat nejen na pochodech, ale i na těchto stránkách, byť tentokráte nemusí jít ani neuváženě napsaná slova, ale dokonce o špatnou interpretaci jakéhokoliv úryvku. Celý problém nám nejlépe vysvětlí následující:

ANALYZA OPILCOVA SYNKA. "Nazdar, opilcův synku" - zdravil malou skupinku "študáků", která se v prvním ročníku "vejšky" na právech semkla do takového malého názorově blízkého okruhu, jeden z nás, nějaký Franta Brzek, který se pak na konci "prváku" vypařil a nikdo o něm více neslyšel. Nikdo jsme se neurazil, protože jsem věděli, že to myslí z legrace a v dobrém.
"Nazdar, opilcův synku" - kdyby vás ovšem takhle pozdravil s úsměškem kdosi neznámý, asi byste se pěkně napružili.
"Nazdar, opilcův synku" - tento pozdrav nepadl by u vás na úrodnou půdu ani od důvěrného kamaráda, kdyby vás zastihl v situaci, že by se zrovna váš tatínek potýkal se závislostí na alkohol.
"Nazdar, opilcův synku" - moc by vás takový pozdrav od blízkého kamaráda nepotěšil, kdybyste zrovna šel s dívkou svého srdce, do vašich přátelských svazků nezasvěcenou.
"Nazdar, opilcův synku" - jak by se tohoto pozdravu, přijatého mezi kamarády s úsměvem, osobou zlolajnou, dalo zneužít k pomluvám o tom, jak si pěkně ti hoši mezi sebou sprostě nadávají /Odbočka: stejně tak se dá úspěšně zneužít, pokud je k tomu zlá vůle, i příhoda Vroubek z Jindřichova Hradce, jestli na ni narazíte/.
"Nazdar, opilcův synku" - tentýž pozdrav vyslovený různými lidmi nebo stejnými za různých situacích …. a úplně jiná odezva na něj!!!
V životě lidském existuje naštěstí jednoduché pravidlo, které dokonale funguje, ať mezi kamarády a či mezi neznámými lidmi dobré či špatné vůle, i když jeho výsledek může hodně bolet. Právě podle něho poznáš, člověče, dobrého kamaráda anebo člověka dobré vůle. Základním předpokladem samozřejmě je, že sám musíš pocit, že jsi se ke druhým choval tak, aby sis kamaráda nebo člověka dobré vůle zasloužil, že jsi byl ve svém vztahu, ať je jakýkoliv, poctivý a upřímný, že jsi se alespoň snažil vložit do něho to nejlepší ze svého já. Jinak test nefunguje.
Dobrého kamaráda, který tě má rád, který tě zná a rozumí ti a věří ti, poznáš podle toho, že se na každý tvůj výrok i čin dívá nejprve a zcela automaticky z pohledu, že jsi vyřkl a vykonal v dobrém úmyslu, a to i v případě, že jinak nabyl dojmu, že jsi přešlápl. A v takovém případě, než vynese konečný soud, nejprve se tě optá a vyslechne tě. Jinak nejde o kamaráda, ale o člověka, kterému jsi lhostejný, protože se nenamáhal tě poznat dostatečně, protože jsi mu fuk …. aspoň natolik, že se nad tvými pohnutkami nezamyslí.
A taky lidi neznámé, kteří jsou dobré vůle a vstřícného ladění, včetně blízkých, kteří čtou tyto řádky, poznáš podle toho, že hledají ve všech vyprávěních i charakteristikách nejprve to dobré, tj. snahu o přátelské pohlazení, laskavost, kamarádství, jen někdy přátelské popíchnutí, to jen ti a priori škarohlídští a záporně nasměrovaní vidí urážky, zostuzování, podvádění nejbližších, a vždycky snahu ublížit jiným.
V tomto případě by mohli tito nezasvěcení do stejného pytle špíny a bahna házet:, nejen některé příhody a charakteristiky, o kterých se na těchto stránkách dočtou, ale také:

NAŠE SLAVNÉ POHLEDNICE. V únoru 1996 se chystáme na Pochod zimním Polabím. I zašleme naší nymburské kolegyni pohled tohoto znění: Ahoj, Dano, v sobotu se zúčastníme expedice Zimním Polabím a přijedeme na ohnivém oři do zlatokopecké osady Great Osek v 8,08 hodin. Odtud poputujeme neznámou krajinou, kde na mučednických kůlech místních divokých kmenů dokonalo svůj život nesčetně poutníků, kde na dně místních močálů trouchnivějí jejich těla měnící se v antracit, kde v každé soutěsce číhá nebezpečí a kde bahenní zimnice klátí i nejsilnější chlapy. Potřebujeme proto domorodého průvodce znalého tamní flóry a fauny, především pak divošských mravů a jazyka zdejších osadníků. Očekávej nás ve Velkém Vigvamu Ohnivého Oře v Great Oseku.

Samozřejmě, že kolegyně neodolá a doprovází nás celou trasu.
V dubnu 1996 jiná naše kolegyně dostane pohled z Chocně, kam s námi měla jet na jednu etapu DEP Velikonoce v Chocni. Pohled obsahuje "třídní důtku" a pozvání na "doučovací kroužky" v Bohuslavicích, Hořicích a Alšovicích /samozřejmě jde o místa konání dalších pochodů/. Pohled je podepsán řídícím školy, c. a k. zemským školním úřadem a koordinačním centrem polepšoven... Nepřijít se pak již většinou neodvážila.
V srpnu 1996 na Šmajdu naším okolím jde načele naší šestičlenné skupiny Jarda z Trutnova a s ním já, v co nejbezpečnějším odstupu od zbylých čtyř ostatních, od nichž jsem sklízel částečně zaslouženou žeň v podobě různých špiček a narážek. Skupina předtím pod mým vedením zabloudila na modré značce nad Starými Buky a bylo z toho více než 1,5 hodinové bloudění. V duchu už trochu pěním, i když vím, že to není myšleno ve zlém.
V srpnu 1998 u příležitosti téhož pochodu odpykala Jožina z Čisté svou na náš vkus dlouhotrvající nepřítomností na našich společných akcích tím, že jí byl Českou poštou doručen tento pohled:



Za podobný prohřešek /který je z našeho pohledu považován za největší hřích/, odeslali jsme kolegovi Karlovi v roce 1998 z pochodu Českým rájem podzimem s kacanovským sokolem z Nebákova pohled tohoto znění:
Za neomluvenou neúčast na pochodu v Kacanovech Ti udělují třídní důtku s výstrahou
Leopold Maria Esterházy, c. a k. rakouský ministr školství
Alois Womatschka, učitel ve výslužbě a pamětník theresiánských reforem
Hilda Baumgartnerová, obávaná učitelka dějin rodu habsburského
Ema Knittlová, sopranistka školního pěveckého sboru
Nandi Dörfel, primus septimy a šprt
Hans Werfel, předseda c. a k. rakouského odborového svazu školníků


V době, kdy se rozjížděla tato stránka, t. j. začátkem dubna 1999, se stala obětí vtipkování Jožina s Čisté, která se - samozřejmě nic o nich netušíc - nezúčastnila 03. 04. výletu z Hronova přes Turov do Trutnova.
I zaslali jsme jí odtud pohled následující znění, který je jednak karikovanou ukázkou, jakým zvěrstvům musí čelit náš jazyk pod náporem moderní techniky, který by jednak svým obsahem způsobil těžké chvíle kontrarozvědkám méně vyspělých zemí /při čtení je nutno si představit, že tento text se nacházel opravdu na pohledu/:

Tvá neúčast - poté, co jsi při surfování v Internetu shledala, že se nacházíš na adrese http//www.zpa.cz/turistika na doméně ZPA.CZ - klikni na domovské stránky sponzora - svědčí o Tvém zpychnutí.
Mnoho štěstí při převádění vlastního textu do souboru *.html pro tvou vlastní homepage.
Tuto stránku udržují
/a následovaly podpisy účastníků výletu/.


Dlužno k tomu ještě podotknout, že Jožina je slušně vychována, nikdy se za tento pohled na nás nezlobila a nikdy neřekla pro něj křivého slova jako například: "Vy už mě s tím vaším Internetem pěkně surfujete".
Poslední obětí těchto dozajista zvrhlostí stala se naše nejmladší nová kolegyně.
Nejprve od dvou členů naší skupiny dostala v září pohled tohoto znění:
Z osamoceného turné po pohřebních hostinách v Podkrkonoší zasílá Ti pozdravnou fanfáru torzo, jež v důsledku falešných tónů neúčasti ostatních zeštíhlelo na následující duet vysloužilých filharmoniků v tomto tristním obsazení nástrojů a hlasů:
1. Moogův synthetiser, elektronické varhany, dechová sekce
2. brumendo, vyplňování výkazů o vyluzovaných počtech a výškách tónů, archiv houslových klíčů
Napříště se však zúčastníme vystoupení po veselicích na Mladobucku v jásavějších tóninách, abychom se zde nadechli pro festival hvězd v Lomnici k sestavení obrovského tělesa, nemyslitelného však bez sopranistky s hlasem nezatíženým minulostí častušek a kantát o Stalinovi.


Naposledy se jí dostalo stejné pozornosti z Vánočního pochodu v Kolíně od šesti členů party ovšem v tomto znění: Ze zavrženíhodného útěku z plnění předvánočních povinností zasílají Ti pozdrav ano snad trochu mrzcí povaleči a hazardní hráči, ale také astrální děti zrozené z nejjemnějších mlhovin Kosmického Všehomíra, a zcela zrčitě milci české přírody.

To je několik nepatrných odstínů barev z pestré palety příhod, společných zážitků a recesí na trasách turistických pochodů.
Naše parta ráda slaví a její kultovní nápoj fernet bývá v permanenci dost často, stává se tak přímo na trasách pochodů, samozřejmě se vší počestností, aniž by nebyla narušena kondiční stránka pochodu a z nás se stali notorici. Výjimkou - samozřejmě pokud jde o způsob a místo oslav - byla oslava následujících devadesátin, z níž je následující reportáž nazvaná:

TEN DĚLÁ TO A TEN ZAS´ ONO, VŠICHNI DOHROMADY UDĚLÁME MOC /REPORTÁŽ Z OSLAVY DEVADESÁTIN PO POCHODU PO STOPÁCH ŘÍDÍCÍHO UČITELE JANA BUCHARA DNE 08. 09. 2001/

Co se to s naší party děje, padaly dozajista v kuloárech vyděšené dotazy na startu pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara. Proti minulým letům přibyli jsme sem až o vlak později, tedy až po sedmé hodině a přihlásili na trasu 30 km, přesněji řečeno na trasu 25 km, kterou jsme si pouze mírně prodloužili. Vyluštění této záhady ponechme do druhé poloviny tohoto líčení a věnujme se epice děje.
Řekněme si zatím pouze, že důvodem nebylo mizerné počasí, byť už od rána začalo vystrkovat růžky. Pravdou je, že se dlouho nikomu nechtělo ven, až jsme vyrazili mezi osmou a půl devátou v nezvykle četném složení, které je zároveň i nápovědou pro vyluštění shora popsané záhady /je uvedeno in alphabetical order/: Jana z Buků, Jirka z Turnova, Jožina z Čisté, Luděk z Trutnova, Máša z Vrchoviny, Milan z Lomnice n. P., Pepa z Jilemnice a Vláďa z Kruhu. Protože jsme se v tak hojném počtu neviděli dlouho, bylo to vítaná příležitost si popovídat s těmi, které jsme dlouho neviděli. Tak jsem si za Valteřicemi mohl popovídat s Jožinou, hlavně o návštěvě jejích neteří, kterým neúnavně při této příležitosti ukazuje krásy našeho kraje. Protože v té době lilo jako z konve a bylo lze těžko spravedlivé požadovat, abychom v tomto nečase na sebe čekali vystaveni nepohodě, rozdělilo nás na čas stoupání na Žalý a mě milosrdný osud přidělil možnost doprovázet Janu z Buků, s kterou jsem nešel žádný pochod od Krakonošovy stovky.
Za houstnoucího deště, z něhož nepříjemné pocity násobil i značný chlad, vypozoroval jsem se na své kamarádce zajímavou vlastnost, kterou tu netaktně prozrazuji a jíž by bylo možno vyjádřit poněkud nejasnou slovní zkratkou "skutek-utek´, ale v pozitivním slova smyslu". Tato zašifrovaná slova hned vysvětlím: Jsou pro tuto zhýčkanou populaci typičtější lidé, kteří oplývají silnými slovy, ale faktickým provedením opravdu skutek utek´. V naši situaci by se takoví lidé dali charakterizovat příkladem, že by měli plno řečí, jak jsou odolní a pak by byli s to při prvních studených kapkách vzdát. Jana je opačný případ a na něm je nutno doložit, jak je nutné snažit se, než začneme soudit, poznat každého člověka až do hloubi duše, jde-li to vůbec. Jana vedla, pokud jí to dovolily přívaly deště, řeči demoralizující a kacířské věty o návratu buď hned nebo aspoň ze Žalého, že člověk neznalý by se i rozzlobil a poslal by jí do .... Vrchlabí. Jenže za více než rok, co jsem ji poznal, vím dobře, že jde o pouze o masku. Jako si při podobných nepříjemnostech na trasách věřím a jsem si sebou jist, je-li to vůbec možné říci, je mi stejně jasné, že kdyby došlo na lámání chleba, vím stejně jistě, že také Jana by byla tím posledním, který by něco vzdal, pravda s pochopitelnou vyjímkou, kdyby hrozila újmu na potřebách jejích dětí, nebo kdyby nastaly potíže trvajícího rázu, jako byly ony velké otlaky při Krakonošově stovce. Stručně shrnuto: jako většina populace se holedbá velkými činy a poté selže a svých slibů nedostojí, tak naopak Jana pokud vede čas od času poraženecké, spíše kacířské řeči, ve skutečnosti to nikdy nezabalí, alespoň ne lacino - tedy v obou případech platí, byť protichůdně: Sliby, ale skutek utek´.
Tuto odbočku od děje je spravedlivé doplnit tím, že takové jsou i ostatní tři dívky - Jožina, Maruška a Máša - z naší grupy, neb jejich čelní vlastností je, že jsou stavěny do nepohody, a je už nutno na veřejnosti místo všelijakých těch kýčových hovadin o kráse a jiných blábolů říci si jednou provždy otevřeně, že po odeznění zmíněných laciných efektů je vlastnost být do nepohody nejlepší vlastnost, kterou chlap na ženské nejvíce ocení.
Pojďme ale zpátky do děje. Je fakt, že se při lapáliích na Žalý ukázalo bohužel, ať jsem jakkoliv snaživý a houževnatý společník, chybí mi jaksi ono charisma vůdce, který je schopen oblbovat lidí tím, že růžové je černé, proto nedělám ani do politiky. Snažil jsem odpoutat pozornost své souputnice od mizérie vyprávěním o tom, jak jsem byl na vojně. Když jsem po třetí řekl: "Až budeme na Žalém, budeme za vodou", bylo mi pohroženo inzultací kamenem. Celkově nepříjemnou náladu vylepšila nikoliv změna počasí, ale jak to bývá, taková malá blbost. Těsně pod vrcholem Žalého bezděky opakoval jsem po čtvrté shora uvedený výrok, což jsem si v jeho průběhu uvědomil, a po jeho ukončení podal jsem pohotově Janě velký plochý kámen. Ledy se náhle prolomily a se smíchem jsme překonali větry, jež nás sužovaly za Žalým na odkrytém místě nad Beneckem, i největší liják, jenž nás zase zastihl těsně před bufetem Na Rovince.

Jana z Buků za Žalým - tam, kde se vychází z lesa na velkou plošina nad bufetem Na Rovince - tedy "za vodou", kdy už mi nehrozila inzultace kamenem. Foto: L. Šlosar

Tady pak nás čekala celá ekipa a spravil nás výborný punč červené barvy. Zpátky jsem šli do Jilemnice přímo po zelené značce přes Benecko, horní okraj Horních Štěpanic, Dolní Štěpnice a Hrabačova za poněkud lepšícího se počasí, kdy jsme byli rozděleni toliko na dvě skupinky a Jana si dobře rozuměla s Milanem i s Pepou.

zleva Milan z Lomnice n. P., Jana z Buků a Pepa z Jilemnice vytvořili těsně pod Beneckem trojici, která si padla velice do noty. Foto: L. Šlosar

Do cíle jsme došli po třetí hodinu a nedalo se říci, že to bylo nějak brzy. V tuto dobu měli jsme být jinde.
Penzion V jilmu je v příjemné čtvrti Jilemnic směrem na Roztoky a přijal naši osmu posílenou již o nedaleko bydlícího Jirku z Jilemnice s otevřenou náručí. Měli jsme tu naplánovánu druhou část oslav nachylujících se již devadesátin. Kdo se táže, jak se mohou v naší partě naskytnout při naší mladosti devadesátiny, měl by si připomenout písničku Wericha z filmu Císařův pekař a pekařův císař o slovech "Ten udělá to, ten zas´ ono a všichni uděláme moc", i když by toto patřilo adresovat spíše rodičům dvou z nás. V září se totiž přihodilo, že dva z nás slavíme kulaté narozeniny. Vláďa z Kruhu je v naší partě nejvíce charismatickým vůdcem a přísluší mu čtyřicáté narozeniny, já spíše se fixuji - nepřijmu-li roli kverulanta - na roli kronikáře. Stejně jako se ideálně doplňují v jedné pospolitosti obě role, rozhodli jsme spojit obě oslavy v jednu právě v penzionu V jilmu.
Pokud jde o mě, blahopřání ujala se Máša, a dostal jsem pěkný funkční zvonek s nápisem "Tento zvoneček odzvoní Ti vstup do dalších 50 let" a tričko se stejnou tématikou, k němu další členové přidali "drobnosti" jako malý keramický kyblík s nápisem "Na nervy", film a láhev vína. Dárky jsem přijímal naměkko a bos jen v přezutých suchých ponožkách, abych neslzel dojetím a rýmou, moje botasky byly totiž značně promočené. Sám jsem objednal rundu fernetů, poděkoval jsem, připomněl jsem televizní pořad před 33 lety "Horníček projíždí životní šlajsnou", v němž tento již tehdy moudrý herec přirovnal běh života a padesátiny ke klidnému toku řeky, jenž se náhle zrychlí při projíždění propusti, omluvil jsem se těm, které jsem někdy naštval, a vzápětí jsem dodal, že myslí-li si někdo, že se v tomto polepším, hluboce se mýlí neb v tomto věku se už člověk polepšit nemůže, spíše naopak. Zbytek posezení uplynul až do 19 hodin v družném pospolu. Tak jsme oslavili v těsném symbolickém sepjetí turistiky a přiměřeného chlastu a jídla naše významná životní jubilea.

jedním z gratulantů byl také Jirka z Jilemnice, kterého mám obzvláště rád pro jeho živnotní moudrost a kterému vděčím za některé své první stovky. Foto: L. Šlosar


tak pěkné dárky jsem si snad ani nezasloužil. Foto: neznámý kolemjdoucí /J. Skalková/

Mě osobně konec onoho památného dne završila velmi příjemná a milá povinnost, již jsem z důvodů nezbytných časových kompromisů nemohl dovršit až do ulice Pod kostelem, doprovodit Janu, která nechytá v tuto dobu poslední viamonťáček o čtvrthodinu, alespoň na kraj Mladých Buků, kupodivu už ne za deště.

Napsáno pouze pro tyto stránky


LIDÉ SE MĚNÍ, DOKONCE ODCHÁZEJÍ, ALE HEZKÉ VZPOMÍNKY PO NICH ZŮSTÁVAJÍ /VZPOMÍNKA NA JIRKU Z JILEMNICE/

Na konci června roku 2004 všechny členy naší bývalé party, ale pravděpodobně i hodně známých dálkoplazů z naší lokality, zasáhla zpráva o úmrtí Jirky z Jilemnice, který se tak stal prvním zemřelým z našeho středu.
Jirka se objevuje v mých zápiscích z pochodů poprvé 26. srpna 1989, kdy jsem s ním poprvé sdílel alespoň část pochodu - část trasy 50 km dnes již neexistující Košťálovské šlapandy. V rubrice "souputník mám" poznamenán u jeho jména dokonce ročník narození 1931 a v rubrice "zvláštní příhody" nalézám poznámku " první setkání s makrobiotikem Jirkou Fišerou". Pokud mohu vycházet ze své publikace Drobečky z hotelu Inter-Continental, v mé reportáži poprvé se objevuje na stovce Pochod Hanče a Vrbaty ze dne 10. a 11. 06. 1994.
Právě kvůli stovkám budu Jirkovým věčným dlužníkem. Na nejdelších trasách se totiž vyznačoval pravidelným a volným tempem, nikdy nespěchal. Málokdy někde zastavoval, svou makrobiotickou kávu i stravu si nosil sebou. Pokud se zúčastnil stejné stovky jako my, jeho přítomnost byla zárukou, že pochod proběhne pohodově. Věděli jsme, že se k němu můžeme kdykoliv připojit k jeho vyhovujícímu tempu. Přiznávám, že někdy jsme se mu naopak před cílem vzdálili, což vždy respektoval.
Hlavním a podstatným důvod, proč jsme ho měli tak rádi, bylo, že Jirka byl vždy svým vystupováním synonymem klidu, jistoty a pohody. Díky Jirkovi jsem si přímo v praxi uvědomoval rozdíl mezi adjektivy "chytrý" či "inteligentní" na straně jedné a "moudrý" na straně druhé. Jirka byl zatím jediný, kdo je v mém životě hoden onoho druhého označení. Koneckonců malým dokladem toho je, že Jirka se ke své dálkoplazecké vášni dopracoval postupným vlastním vývojem. Pokud vím, až do svého středního věku nesportoval, postupně sám došel k vlastnímu přesvědčení o užitečnosti a kráse chůze a lyžování.
S předchozími konstatováními podivuhodným způsobem kontrastuje pozdější nečekaný zlom v jeho chování, který spadá na samý konec minulého století a který je svědectvím toho, jak tajuplné, nevyzpytatelné a přece jen neprobádané jsou hlubiny lidské duše. Přestože se dle mého názoru Jirka nikdy nepídil po pompách a diplomech, nabyl v té době přesvědčení, že mu kolegové z mateřského odboru KČT Jilemnice upřeli nějaké vyznamenání za výkony dosažené v turistice. Nepříjemné bylo, že v této věci se dovolával i mého svědectví jako svědectví funkcionáře KČT oblasti Krkonoše a Podkrkonoší. Přestože jsem Jirku měl velice rád, nemohl jsem mu při nejlepší snaze dát za pravdu, ani já jsem o žádném nerealizovaném vyznamenání nevěděl, ani ve svých análech jsem o jeho nároku na ně nic nenalezl. Tento rozpor dle mého názoru vedl plíživě k Jirkově postupnému rozchodu s jeho kamarády v KČT Jilemnice, mimochodem rovněž skvělými lidmi. Nepomohlo ani, že jsem na jedné z výroční schůzí tamního odboru doporučil jeho přátelům, aby mu navrhli nejnižší stupeň vyznamenání KČT, jehož udělení je v pravomoci oblasti. Odbor tomuto návrhu vyjít vstříc chtěl, Jirka však trval na svém, a později se svými souputníky z odboru opravdu rozešel.
Snad se na těchto změnách projevilo i to, že zhruba v roce 2000 začal vynechávat i dálkové pochody, především ze zdravotních důvodů. Když například ve stejném roce chyběl na stovce Pochodu Hanče a Vrbaty pro bolesti zad, poslali jsme mu z Vrbatovy boudy pozdrav, … "plný prostých, lidových, možná neotesaných obratů, jež jsem vpravil na pohlednici do tohoto větného spojení: My, kteří drahně let bezohledně kořistíme z nevyčerpatelné studnice Tvé moudrosti dálkoplazecké, ba i životní, přejeme Ti brzké uzdravení a návrat do naší turistické pospolitosti, jež bez Tebe je pokryta černým suknem siroby a osamění, které ostatní podepsali". Pokud vím, naposledy šel s námi … … 2000 pochod Přes tři hrady při debutu Jany z Buků v naší partě a Janu si velice oblíbil.
Když se v roce 2001 přestal na trasách objevovat, navštívili jsme ho v jeho úpravném domku v Roztocké ulici a poznali i jeho sympatickou a milou manželkou. Setkání proběhlo ve velmi přátelském duchu, na našem vztahu nedorozumění s vyznamenáním vliv nemělo. Byl jsem velice hrdý a pyšný, že se Jirka zúčastnil i oslavy mých padesátých narozenin v restaurace U jilmu blízko jeho rodinného domku 08. září 2001 po pochodu Po stopách řídícího učitele Jana Buchara, jehož samotného se však Jirka nezúčastnil. Bohužel to bylo poslední setkání s ním.
Poté naše kontakty s ním mizely, snad k tomu přispěl i rozpad naší party, o kterém snad někdy na těchto stránkách konečně napíšu, a nejspíš právě to, že se již neobjevoval na turistických akcích. Na začátku letošního roku 2004 se Maruška dotazovala na Jirku telefonicky, jeho snacha odmítla nám podat o Jirkovi jakoukoliv zprávu, což bylo zcela z její strany legitimní, nicméně se z jejích slov dalo dovodit, že se zřejmě Jirkovy poměry zhoršovaly a že je hospitalizován.
Konečně pak neblahé zprávě o jeho úmrtí předcházely některé kusé a neúplné informace kohosi, kdo Jirku spatřil v nemocnici několik týdnů před jeho skonem za dosti na můj vkus drsných okolností, jejichž líčení nepatří na tyto stránky.
Jirkův osud v posledních letech jeho života je svědectvím nejen o nevyzpytatelnosti lidské duše, ale o pomíjivosti lidského bytí, především jeho úspěšných vrcholů, nabádá k pokoře a k hledání radosti v maličkostech a jednotlivostech, neb si nemůžeme být nikdo jist, jaký konec nám bude předurčen a kdy se tak stane. Bohužel přiznávám, že toto memento respektuji jen ve světlých okamžicích, jiný už asi nebudu.
Kupodivu nejsou pomíjivé, alespoň dokud člověk reálně vnímá a cítí, překrásné vzpomínky na Jirku z Jilemnice, jejich intenzita vyvažuje jejich nehmotnost a nahlodávání ubíhajícím časem. V našich vzpomínkách, byť sami někdy se nemusíme v jiných věcech shodovat, figuruje Jirka jako skvělý, moudrý, klidný a především spolehlivý kamarád a "parťák". Já pak osobně ve vzpomínkách svých spatřuji Jirku jako skvělého průvodce Krakonošovou stovkou 19. a 20. 06. 1998, jedinou kterou jsem kdy zdolal, zatímco on jich má na svém kontě celou řádku, vidím ho v duchu při této příležitosti třeba v mlžném oparu, v jehož kulise jsme společně úspěšně tápali za zhoršené viditelnosti při tyčích zimního turistického značení ze Sněžky na Svorovou horu. Posléze mé vzpomínky zalétnou do dob ještě dřevnějších a s veselím zavzpomínám na stovku Pochodu Hanče a Vrbaty z 10. a 11. 06. 1994, kdy po prvních kilometrech z legrace nás ostatní ničil odpočítání kilometráže zbylé trasy "Ještě 97, 96 km atd.." Poté paměť přeskočí na závěr stejného ročníku pochodu, kdy jsme si v samém závěru spletli v nějakém podivném duševním útlumu tmavé křovisko na náspu železniční trati železniční s tunelem pro cestu do Žebrné a poté jsme pajdali chvíli po kolejích a Jirka - protože měl tu smůlu, že šel v tu chvíli první - poručil ostatním /třebaže pil alkohol velmi střídmě/ každému skleničku peprmintky, prý na odčinění. Takových konkrétních vzpomínek najdeme povícero. Bez bližšího časového a místního určení pak Jirku budu spatřovat v duchu na jeho babetě, na které dojížděl na pochody v blízkých lokalitách, nerozhodl-li se použít vlaku.
Někdy si myslívám, že s Jirkou /vlastně již od doby, kdy přestal čelit dlouhým trasám/, odešla v mém žití jedna etapa mého dálkoplazeckého působení, ta klidná a pohodová. Napadá mě, že nejlepším způsobem budu velebit jeho památku, když dokážu být já takovým spolehlivým Jirkou z Jilemnice na nejdelších trasách komusi jinému, třeba své turistické "parťačce" z Buků. Jestli je Jirko z Jilemnice tam shora na nás díváš, buď mi prosím při této bohulibé snaze nápomocen. Díky za všechny hezké pochody s Tebou, milý Jirko.

Napsáno pouze pro tyto stránky


JAK JSME DOSTALI MILANA /REPORTÁŽ Z OSLAV PADESÁTIN PO POCHODU PŘES TŘI HRADY DNE 02. 10. 2004/
Popravdě řečeno plánoval Milan z Lomnice nad Popelkou u příležitosti pochodu Přes tři hrady původně velkolepější oslavy svých padesátin. Postupem času od svého záměru zcela rozumně ustupoval - za situace, kdy se přece jen původní užší vazby naší původní party rozkládají a kdy se bohužel nebylo možno vyhnout možnosti fiaska a zklamání, to bylo zcela pochopitelné. Rozumně tedy ponechal celé záležitosti volný průběh, byv připraven na všechny krajní možnosti.
Začátek rodícího se malebného podzimního dne pohříchu po této stránce malebně nevypadal, aspoň soudě dle situace po šesté hodině, kdy jsme se vždy v uplynulých letech do Lomnice nad Popelkou sjížděli. Na start do restaurace Pod zámkem těsně za náměstím dojela z bývalé party pouze Máša z Vrchoviny. Možná trochu na mysli klesajícímu Milanovi však zvěstovala obsah mé zprávy z mobilu, že trojice ve složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu a já přijede po 8. hodině. Nechtěli jsme totiž znehodnotit oslavy přílišným spěchem na trasách, místo tradiční "padesátky" jsme zvolili trasu přesně poloviční.

na startu v restauraci Pod zámkem je tak tuze dobré pivo, že se některým konzumentům panenky protáčejí. Zleva: oslavenec Milan, Maruška, Vláďa a neznámý účastník. Foto: L. Šlosar

Na tu jsme vyšli až kol deváté hodiny, poté co jsme se v řečené hospodě občerstvili. Na rozdíl od ostatních jsem si nedal pivo, měl jsem v sobě už dvě ranní, která nespláchla trpké mé vnitřní pocity, pokusil jsem se je tedy překonat sladkou kávou, šlo to však ztěžka. Naše první kroky vedly tradičně stoupáním na první z hradů - Kozlov, respektive na jeho nezřetelné zříceniny na zalesněném kopci, laik je spíše vytuší podle stop po někdejším valu. Ještě na úbočí prvního stoupání na Hrádky jsem musel ulevit mohutnému vnitřnímu přetlaku nepříjemným hovorem na mobilu, při němž mě konejšily výhledy na krkonošské hřebeny za mnou. Na Hrádkách jsem se snažil dostat do obvyklé nálady tím, že jsem seběhl doleva po orosené louce vyfotografovat podivnou budovu. Zdáli a zezadu vypadala jako kaplička, čemuž nasvědčoval i kříž, který tradičně představuje u těchto staveb nejvyšší jejich část, zpředu však zarážel vchod připomínající vchod do hospodářské budovy nebo do požární zbrojnice, deziluzi dokreslovaly tradiční nezbytné doplňky kaplí a kostelů dráty a pro všechny případy i popelnice.
Na Kozlově byla živá kontrola a taky nová "vrcholová" kniha, do níž jsme otiskli svá osobní razítka. Starou totiž někdo ukradl. U nás se zřejmě dá odcizit vše, i věci bez faktické materiální hodnoty, už bychom měli konečně vstup do Evropy konečně pospojit nikoliv se hmotnými požitky, ale s návratem tradičních mravních a křesťanských hodnot, mám na mysli ovšem ty z Desatera přikázání.

na kontrole na Kozlově planul ohýnek, vládla skvělá pohoda. Maruška zcela vlevo sleduje zápis dalšího účastníka do nové pamětní knihy, jíž nikdo ještě neukradl. Foto: L. Šlosar

Sestoupali jsme k odbočce na Cidlinu, pozvolným stoupáním se dostali na rozcestí pod Alainovou věží a po vrstevnicové, snad věčně zablácené cestě jsme se přibyli do Kyjí. Zdánlivě nudný silniční úsek na dolení konec Kyjí a později do Bradlecké Lhoty vyvažovaly impozantní pohledy na šešulku Kumburka, později na rovinatém úseku už pouze na zalesněný hrot Bradlece. Hezké dojmy načas přerušil v Kyjích pohled na další kapličku, u níž zřejmě byla dříve snaha jí zvelebit, ale jejíž omítka již opadávala, ale hlavně jejíž okénko s pokřiveným rámem mělo proražené sklo. Nejsem věřící v tom tradičním slova smyslu, ale zdevastované kapličky a kostely, přestože jich přece jen naštěstí ubývá, mě naplňují melancholií. Patří totiž ke koloritu české krajiny a ukazují vztah lidu ke společným trvalým hodnotám, jejich stav je taky tak trochu obrazem stavu naší společnosti.

ze silnice z Kyjí na Bradleckou Lhotou jsem sledoval, jakých hrozivých kontur postupně nabývá silueta Bradlece, jehož zdolání nás očekávalo. Foto: L. Šlosar

Potřeboval jsem v sobě uvolnit pocit přeplněnosti - ze včerejšího večerního jídla a z dnešního ranního konstatování stavu věcí, vyrazil jsem tedy do stoupání na Bradlec hezky zostra. Na plošině pod zříceninami hradu nebyla živá kontrola, ale občerstvení pro účastníky cyklistického závodu, však jsme se vzápětí při cestě z Bradlece a později na Kumburk museli opatrně závodníkům vyhýbat. Pro nás na obou hradech byla uchystána razítka. Cesta na Kumburk představovala malou odbočku dle itineráře, jež započala u hospody Klepandy, a stála zato. Současný stav hradu Kumburk, výrazně odlišný od toho před mnoha lety, je naopak povzbuzující ukázkou vztahu společnosti ke starým památkám, vše zásluhou několika mladých nadšenců. Na nejvyšším bodě v době těsně popolední postáli jsme po nějakou dobu a zbožně se rozhlíželi po dalekém horizontu, byť vlivem horšící se viditelností již ochuzeným o pohledy na Krkonoše.

upravený nejvyšší bod Kumburka je svědectvím obrovské píle party opravdových nadšenců. Foto: L. Šlosar


"vrcholová" fotografie z Kumburka prozrazuje dobrou pohodu zleva Milana, Marušky, Luďka a Vládi. Foto: neznámý kolemjdoucí


za nečekaně příznivého povětří namanuly se nám z Kumburka uchvacující pohledy taktéž na Bradlec a Kozákov. Foto: L. Šlosar

Vrátili jsme se - co zčásti i pokorní milovníci pěnivého moku - k hospodě Klepandě, nyní již otevřené, a duchovní pocity z členité podkrkonošské krajiny zaměnili jsme za zcela materialistické ze zdolávání žízně - aspoň pro krátký čas. Nato jsme volným tempem po silnici přes Žďár a Ploužnici doputovali zpět do cíle chvíli poté, co poslední zrnéčko písku v přesýpacích hodinách oznámilo uplynutí třetí hodiny odpolední. V mém případě poté těch zrníček muselo propadnout mnohem více než u ostatních, neb jsem přišel o chvíli déle.
Nepamatuji se, že bych se někdy setkal s tak mizerně pózujícím modelem pro fotografování, jako je kostel v Lomnici nad Popelkou, to tamní radnice na náměstí je modelkou vstřícnější - přesto že dopravní značka v její blízkosti před ní je proti.
Po ohlášení v cíli jsme - zrovna začalo drobně mžít - vyměnili jsme dle plánu lokál a utábořili se v blízké restauraci Babylon, přesněji v řečeno v jedné ze dvou vyvýšených místností označených nápisem náměstí Pionýrů. Původně jsme chtěli posedět do jen pěti, ale po příchodu Máši a Radka z Bělé pod Bezdězem se zábava rozvolnila natolik, že jsme zůstali další dvě hodiny. Trochu zaskočenému Milanovi jsme předali individuální dary - hezký půllitr s obrázkem zeleného mužíka a nápisem " Krutá jsou rána opilcova!", sadu skleněných botiček, džbánek s nápisem "Pivní skaut - od Šumavy k Tatrám po hospodách pátrám", překrásnou zarámovanou výšivku s kapličkou se zasněženými horami v pozadí a povídání se slovy pouze od písmene "P" o stinných stránkách života mužů po padesátce.

oslava v restauraci Babylon za účasti zleva Radka, Luďka, Marušky, Vládi, Milana a Máši korunovala zdařilý pohodový den. Foto: neznámá kolemjdoucí

Nebyla to žádná divoká pitka, pili jsme jen pivo, jen Milan objednal láhev šampusu a nakonec Radek blížící se nezadržitelně k věku blízkému padesátce po panáku ferneta. Nebylo to ani zastydlé puberťácké žvanění o sexu, vzpomínalo se na zemřelého kamaráda Jirku z Jilemnici, bez emocí se probíral rozpad naší party, přišla řeč i na dva vážně nemocné turisty z Lomnice nad Popelkou a Jablonce nad Nisou, kteří v nepříznivém fyzickém a psychickém stavu berou terapii alespoň nasáváním atmosféry turistických pochodů na jejich startech a průchozích místech.
Teprve úder 19. hodiny rozpustil lidsky překrásné neformální posezení, na němž účast byla nepovinná, nevynucená institucionalizovanou příslušností ke stádu, nýbrž prostě tím, že každý z účastníků měl čas nebo cítil vnitřní potřebu si na ně čas udělat. V závěru - už bez oslavence - jsme se shodli na tom, že způsobem, jakým jsme se byli na oslavě účastni, jsme určitě Milana dostali. Nejhezčí dojem z celého dne pak způsobily pocity, že jsme udělali radost výbornému, naprosto nekonfliktnímu a férovému kamarádovi a turistickému "parťákovi", milovníku dobrého pití, především pak dálkoplazu se stále velmi dobrou fyzickou kondicí.

Napsáno pouze pro tyto stránky


A HOMMAGE A CHARLES. HALL OF FAME /VZPOMÍNKA NA KARLA Z TRUTNOVA/

Motto:
Dneska jsem jel moc smutnej do Sparrow Hill,
řekli mi, že umírá tam starej dobrej farmář Bill.

Petr Novotný - Všechno je O. K. /Everything´s Okay/


Ve středu 26. října 2005, bylo dobře hodině patnácté odpolední, prožíval jsem nejsmutnější a nejhnusnější chvíle spojené s turistikou, byť k jejich prožití jsem měl býti po dlouhou dobu předem připraven, kdybych nebyl v koutu duše tak naivním idealistou. Se zrakem oroseným a rukou třesoucí se rozesílal jsem všem známým neblahou zvěst tohoto znění, v níž pozměnil jsem v duchu svých předešlých reportáží toliko příjmení: "Ahoj, tato zpráva se píše velice ztěžka. Před několika minutami volala Máša, jež je několik dní ve spojení s Karlovou dcerou Blankou. Ta nám všem oznamuje, že NÁŠ KAMARÁD KAREL Z TRUTNOVA ZEMŘEL DNES VE 13,45 HOD. v trutnovské nemocnici. Sem byl převezen dnes ráno z Volanova z domácí péče kvůli již zcela beznadějnému zdravotnímu stavu." Od tohoto okamžiku bylo mi zřejmo, že nebudu míti pokoje, dokud nedopíšu tuto svou vzpomínku, již se prosím nechte alespoň inspirovat vy všichni, kdož jste Karla znali, nenechajíce se odradit jejich délkou a četnými mými odbočkami, jež při psaní nekontrolovány ze mě unikaly a jichž nejsem s to se v běhu následujících vzpomínek zříci. Uvítám přitom velice, bude-li tento můj bohatý vstup doplněn vzpomínkami dalších kamarádů - turistů, jež velice tímto uvítám na elektronickou adresu uvedenou na těchto stránkách a jež se svolením jejich autorů osmělím rovněž zde uveřejnit.

Vlastní dálkoplazecká sezóna 2004 počala převelice slibně - s Karlem, jenž konečně sestoupil ze svých lyžařských výšin, absolvoval jsem 27. března padesátikilometrový pochod Českým rájem putování za Rumcajsem, posléze se naše cesty na krátký čas rozdělily, aby se sešly znovu na dalších pochodech v Lázních Bělohrad /29. 06./ a především pak na tradičním pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /02. 07./. Pokud si v té době Karel na něco stěžoval, bylo to horší dýchání do kopce, mohu to klidně napsat, protože to jednak s tím, co nadešlo, zřejmě nesouviselo, jednak by to člověk Karla neznalý neshledal, jednak maloměšťák zvyklý pohodlí svého auta tomu neuvěřil, a pro mě, jenž jsem byl v lepším případě s Karlem chodcem vyrovnaným, ne-li čas od času o málo horším, to snad znamenalo toliko, že jsem na kopcích byl o půlmetru dříve, a to sobě možná převelice popřávám.
Když jsem v sobotu 14. 08. 2004 ráno postával na železniční zastávce Trutnov - Zelená louka před startem poslední etapy dálkového etapového pochodu Za oblastními odznaky v Podkrkonoší a pozoroval prudký a vytrvalý lijavec, říkal jsem si v duchu, že není možné, aby Karel, jenž svou účast avizoval, za popsané situace přišel. Přece však do busu na zastávce na sídlišti Stadion přistoupil a spolu jsme pak po půlhodinovém čekání na ukončení přívalů deště z Bohuslavic nad Úpou na Starý Rokytník směle vyrazili, ve Starých Bukách jsme hřbitov při kostelu sv. Anny navštívili, pomník na hrobě kadeta Thegera z války v roce 1866 tu nalezli, skrze Vlčice prošli, konečně v restaurace Na hřišti v Horním Starém Městě zakotvili a v televizi nějaké trápení Sparty snad s Drnovicemi pozorovali. Byl to vlastně příjemný krátký výlet a účast Karla za příslibu nevlídného počasí snad jakoby symbolizovala, jakoby kdesi ve svém podvědomí tušil, že šlo o jeho poslední pochod za "zdrava".
Mé zápisky v tomto směru nevypovídají přesně, ale Karla jsem nepochybně poznal, když se z mého pohledu spolu s rovněž nebohými již Jardou z Trutnova či Horstem z Bernartic a dalšími vydělil co zrno od plev z tehdy značně gigantické šedavé masy zaměstnanců, tehdejším slovníkem označovaných jako pracujících, mé mateřské firmy, tehdáž podniku ať již národního či státního, jako pravidelný účastník dálkových pochodů. Přestože jsem si dříve pečlivě znamenal informace o absolvovaných pochodech, nebyl jsem tak v úplných začátcích důsledný co do uvádění svých spolusouputníků, takže můj první záznam absolvovaného společného pochodu sahá do poměrně mladé doby, totiž 01. až 02. 07. 1988 na pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce, což byl Karlův jeden z nejoblíbenějších pochodů a on sám byl po určitou dobu snad jeho nezbytným inventářem, dokonce se o něm říkalo, že do určité doby se zúčastnil většího počtu ročníků, než se jich uskutečnilo /vím to dobře, protože jsem tyto povídačky sám vymýšlel a šířil/. Naštěstí neselhává stále má paměť, aspoň co se týče událostí starších dat. takže si pamatuji, že jsme se dobře znali již při příležitosti mé první účasti na tomto pochodu - 04. a 05. 07. 1986. Moje manželka Jana se tehdy totiž ještě zdráhala mě pustit vstříc domnělým nebezpečím, jež mě měly při tomto přesnočním pochodu očekávat, a šla mě vyprovodit na autobus do Dolní Kalné, to ještě autobusové nádraží stálo na tzv. Šmoulově, nazvaného podle typického sortimentu na něm později stojících stánků, na dnešním to parkovišti blízko dnešní restaurace Pod lékárnou. Mezi čekajícími, kterých tehdáž bylo hojně, nikoliv dva tři jako dnes, spatřila však sympatického usměvavého důvěru budícího vousáče malé a štíhlé postavy s prošedivělými již vlasy, k němuž jsem se hlásil již v té době jako svému souputníku pro následující brzký čas, pročež Jana odcházela automaticky s uklidňujícím pocitem, že v přítomnosti tohoto svého kolegy jsem ve větším bezpečí, nežli by tomu bylo v případě, když bych spal toho dne v její přítomnosti v našem bytě ve vedlejším pokoji. Pointou bylo ovšem, že jsem pochod absolvoval s jiným souputníkem, panem Janem z Chvalče, jenž ovšem byl také osobu důvěryhodnou……
26. 08. 2004, bylo to na mé jmeniny, volal jsem Karlovi mobilem, chtě se s ním domluvit na jejich tradiční společné oslavě. K mému překvapení mi oznámil, že je v trutnovské nemocnici po úspěšné operaci související s jinými obtížemi, na něž si shodou okolností stěžoval pro změnu při našem posledním pochodu "za zdrava". K jeho překvapení jsem mu odpověděl, že během tří minut jsem u něho a svůj slib jsem dodržel, byl jsem totiž shodou okolností ve stejné nemocnici za tchyní.
Proto možná až sem by toto povídání mohlo míti přídech komičnosti, kdyby bohužel až po operaci lékaři neučinili u Karla nález, s nímž se postupem času shledá jedna třetina naší nešťastné generace. Při té příležitosti musím se zmínit dodatečně o tom, že ještě na konci jara 2004 Karla postihla výpověď z důvodu nadbytečnosti, poté co se údajně zastával jiného pracovníka, jemuž výpověď taktéž hrozila. Tuto poslední skutečnost nemohu potvrdit, ale pevně věřím, že Karlova výpověď nebyla ničí odvetou za tento případný postoj. I když Karlovi ukončením pracovního poměru nehrozilo strádání a přestože na něm nebyla patrna skleslost, zcela nepochybně podobné události na psychiku člověka dopadnou, kdož pak ví, zda tím nebyl nepozorovaně uvolněn samohybný a ničím nezastavitelný mechanismus, jenž jal se Karlovi přitěžovat, stále totiž příliš málo víme o spojení fyzična a duchovna, i když je tušíme ….
V dalším sledu událostí byl Karel léčen způsoby konzervativními a zcela pochopitelně zmizel ze scény turistických pochodů /stejně jako předtím - tehdy ještě naštěstí dočasně - od května 2002 do jara 2003, kdy se zotavoval z úrazu na kole/. Od té doby jsem měl také možnost být upovědomován téměř průběžně o jeho zdravotním stavu, protože mě Karel v práci navštěvoval a nechával si kopírovat své nálezy. Z větší části můj takt, z menší pak má zbabělost číst si v oněch zvěstech většinou Jobových, spojená se značným přílivem latiny na nich způsobila, že jsem si neuchoval z nich v paměti ničeho, i kdyby tomu tak bylo, na tato místa by nic takového nepatřilo.
Přišel však čas předvánoční, adventní a přece jsme se sešli přátelé nejvěrnější, i když nikoliv zdaleka všichni, Maruška, Zdeňka, Jana, Karel, Vláďa, Petr a já 11. 12. 2004 na Adventu v Babiččině údolí. V rámci různých scének připomínajících slavení svátků adventních v době století předminulého prošli jsme Babiččino údolí a posléze se vrátili do České Skalice přes Zlič, kde jsme pojedli v restauraci Holzbecher. Já jsem si tu horkou medovinou téměř vyléčil začínající nachlazení, škoda že tento lahodný nápoj nemá mocnější léčivé účinky!! Na tento den budu hodně dlouho rád vzpomínat!!
Proběhl zimní čas přelomu let 2004 a 2005, který Karel strávil na svých milovaných běžkách, především s kamarádkou z nejvěrnějších Mášou, a svědkové pravili, že v dobré kondici. Jak to bylo u Karla tradicí Nový rok co Nový rok, sestoupil onoho 01. 01. 2005 ze svých lyžařských výšin a pro změnu vystoupal ve slušném tempu, jež by mu nejen onoho dne záviděl kdekterý přiopilý maloměšťák, v rámci Novoročního výstupu na Žaltman na rozcestí pod zmíněnou horou a poté jsme poseděli společně v Jestřebí boudě. Byl jsem to bohužel já, kdo prolomil tradici společných návratů do Trutnova: na Silvestra den předtím jsem u Červené Hory ve vzteku rozbil nefunkční mobil a již zklidněný jsem se vrátil po výstupu do oněch míst, abych z jeho torza vyzdvihl funkční SIM-kartu /Teď disponuji funkčním mobilem a Nový rok co Nový rok se budu vracet z Jestřebí boudy sám/.
O to větším rozčarováním bylo, že někdy z jara pak přišel ke mně Karel s dalším lékařským nálezem, jenž ho rozčaroval a mě udivil, neb z různých údajů jsme si dovodili, že vykazoval zhoršení ….
Nastal velice rozpačitý jarní čas, neb zimě nechtělo se vyhovět kalendáři a předat svou vládu mladšímu a tudíž progresivnějšímu jaru. Můj mateřský odbor měl právě pořádat turistický pochod První jarní kilometry, jež pro změnu dík onemocnění hlavního pořadatele žádnou vládu neměl, takže jsem se jí musel chopit sám a hledat řešení, kudy za přetrvávající sněhové záplavy vésti pěší trasy pochodu. Ve středu 16. 03. 2005 - tři dni před uskutečněním akce - vypomohl mi velice právě Karel, neb na mou prosbu uvedl v život obstarožní svůj automobil, dovezl mě na kraj polních cest ve Starém Rokytníku a ve Starých Bukách, kde jsem měl možnost se uklidnit poznáním, že tudy je možno trasu pochodu vésti. Rozradostněn slíbil jsem mu, že ho pozvu na večeři, svůj slib už nikdy nesplním. Pochod sám pak na Josefa proběhl bez stresů, jež bych dozajista zakoušel, kdyby nebylo Karlovy nezištné pomoci.
Svátky Velikonoční v podobě, jak jsou prezentovány současně, nemiluji proto, že postrádají svůj prapůvodní význam oslavy jara, při nichž dívky pouze šlehány byly do lýtek, aby snad vložena jim byla síla z jara pocházející. Nyní jsou spíše doménou všelijakých těch úchylů a výpitků, z nichž druhé neodsuzuji, jen se domnívám, že jest zbytečno skrývat tuto zálibu pouze pod roušku velikonoc. Z těchto důvodů v pondělí Velikonoční odcházím pryč, abych nemusel otevírat koledníkům prahnoucích spíše po chlastu, nechávaje jim tak napospas svou ženu a tchyni, jež jejich zvonění nechávají bez odezvy, pokud nejde o malé namnoze ještě nevinné děti. Velikonoční pondělí 28. 03. 2005 však bylo natolik pošmourné, že jsem neshledal jistotu, že vydržím v jeho nevlídný čas po celé dopoledne venku. Opět vypomohl mi Karel, jenž prodléval doma po jedné ze svých chemoterapií a který měl pohostil fernetem, jenž byl předtím měl rád, ale který v té době již příliš nepil, a posléze mne doprovodil fotografovat pomník ležícího lva a další pomník na paměť války roku 1866 s přilbicí stojící zrovna proti panelovému domu, kde žil. Nato poseděli jsme na chvíli v hospodě U Kopeckých a já se posléze vybral domů na velikonoční oběd potkávaje přiopilé koledníky nemající potuchy o pravém významu Velikonoc.
Karel měl taky samozřejmě rád pivo a dokázal jich vypít přiměřeně mnoho /i ferneta měl rád/, není vyloučeno /nic o tom však nevím/, že měl za sebou nějaké to bouřlivější období, já osobně ho nikdy - na pochodech či při našich sezeních - nepamatuji podroušeného nebo jinak alkoholem viditelně poznamenaného. Nepamatuji si také, že by někdy promluvil vulgárně. V této souvislosti musím vzpomenout na jakýsi článek v novinách, který reagoval na protesty občanstva proti vulgární mluvě při tzv. reality show, tvrzením, že jde o pouhé zobrazení toho, jak se běžně u nás mluví- určitě třeba ke zděšení rodičů, které vychovávají své děti slušně. Pánbůh s námi, pokud ten člověk má pravdu, ať jde k šípku celá tahle podivná pospolitost, pokud lže, ať jde k šípku sám. Soudě podle mého blízkého okolí ten člověk lhal, aby omlouval neomluvitelné. Soudě podle naší turistické komunity, kde často v potu tváře doháníme ve stresu poslední spojení a kdy tu a tam /třeba já/ něco jadrného utrousíme, si spíše myslím, že jsou to jalové názory nějakého vlezdoprdelky módních vlivů, který obhajuje za každou cenu vše a jen pro samý fakt, že to existuje aspoň někde, jako jsou dnes namnoze obhajovány prostituce, lehké drogy či kouření v restauraci, jako dnes režiséři každé ženské postavě vtiskávají do ruky cigaretu, vysílajíce ostatním poselství: "Vy snad nekouříte? Vždyť je to normální, tak s tím něco hleďte dělat"? nebo jako když každé mužské postavě přidávají milenku, vysílajíce pro změnu těmto jiné poselství: "Vy nemáte milenku? Vždyť je to normální, tak s tím něco hleďte dělat"? Toť další důvod proto, aby člověk byl sám sebou a nenechal se ovlivňovat blbci zvenčí.
Ale zpět ke Karlovi. V dobách vrcholících z jara pochodů rozlétáme se sobecky za zážitky, jež nejvíce vyhovují našim představám, tzn. převážně na delší trasy. Budiž nám ku prospěchu přičteno, že těmito zážitky ukojeno se nás dohodlo několik a vyzvalo Karla ke společné účasti na trase 25 km pochodu Po stopách bojů r. 1866, jenž se uskutečnil ve Starkoči 25. 06. 2005. Ve složení Máša, jež velmi ochotně sem sestoupila ze svých výšin pro změnu stovkařských, Jana, Karel a já, jenž byl nasycen náročným pochodem Cestami Jakuba Haliny, vyšli jsem onoho dne za krásného počasí na trasu ze Starkoče, kol pomníku Myslivce, přes část Václavic Dobeniny zvané, Přibyslav, Dobrošov, Náchod a zpět přes Kramolnu do cíle. Pochod ten, z něhož uchována jest tuze krásná reportáž Máši, ušli jsme za rekordně pomalý čas, leč v pohodě a v družném rozhovoru, při zastávkách v hospodě v Přibyslavi, v Jiráskově chatě na Dobrošově a posléze v restauraci na náchodském náměstí. Jen my, kteří jsme Karla znali ze dřívějších pochodů, postřehli jsme, že po chemoterapiích kondičně lehce schází, i v tomto případě mnozí mastňáci povalující se v autech a ženštiny různé, pro něž je chůze větší potupa nežli zločiny z vášně vůči nim páchané, by ani v tomto jeho stavu Karlovi nestačili. Když nás zachytil záběr mého digitálního fotoaparátu rukou Zdeňčinou, věru jsme netušili, že je to náš snímek poslední. Dlužno poznamenat, že několik dní předtím sledovala Máša, jež se z nás o osud Karlův zajímala nejživěji, jakýs pořad v televizi o léčebných úspěších Fakultní nemocnice Plzeň. Na základě jejího impulsu připravil jsem pro Karla dopis, jenž stačilo podepsat, přiložit k němu kopie nálezů, jež jsem mu byl předtím z jeho podnětu pořizoval, a odeslat do výše uvedeného léčebného ústavu. Když jsem mu ve starkočské restauraci 130 kroků od nádraží dopis předal k podpisu, neučinil tak s tím, že konečné rozhodnutí uváží, neb béře jakési bylinky. Nějak nevěřím již na zázraky, ale neměli jsme přece více naléhat?
Na tomto pochodu, posledním s Karlem, mohli jsme naposledy zažít po stránce povahové takového, jaký byl předtím a jakého jsme ho měli rádi, pravda s oním nepatrným rozdílem, jenž naznačen byl shora, leč přece kdekterý "mastňák" a lenoch by přece Karlovi i tehdáž jeho tempo i třeba z Pekla na Dobrošov záviděl. Nerad bych, aby tato vzpomínka vyzněla co vzpomínka na papeže či neomylného funkcionáře KSČ, ale přece si nedovedu představit, že by Karel někdy někomu ublížil. Měl totiž vzácný dar, jímž disponuje málo kdo a který spočinul v tom, že do našich společných turistických akcí vnášel pohodu, klid a často i tolik potřebný smír. Jestliže čas od času některý z dalších především mužských účastníků projevoval při akci nějaké odstředivé tendence nebo vlastní náhledy někdy prosazované neomaleně, byť třeba oprávněně /sám vím dobře o čem mluvím/ nebo někoho.byť nikoliv ze zlých úmyslů popíchl, Karel tak nečinil nikdy. Mylné by ovšem bylo považovat Karla za někoho typu "zjezte si ma muchy". Měl pevné zásady, za něž nikdy nešel, trochu extrémními příklady bylo, že se nikdy nenechal zlákat pro organizovanou turistiku, pro účast na "stovkách", ač na ně výkonnostně měl a ač v této věci velice byl po jeden čas viklán jednou z našich skvělých kolegyň, konečně se nikdy nenechal přesvědčit, aby publikoval na vývěsce, ačkoliv jsem se o to snažil osobně já. Zmíněný vnější projev Karla spočíval spíše v tom, že neměl potřebu své vlastní názory na trasu prosazovat za každou cenu, zvláště narušilo-li by to naše společné soukolí. Je zajímavé, že si ho také nikdy nepamatuji, že by to někoho "rýpal", byť třeba z legrace. Za tyto vlastnosti byl především, ač z jádra našeho vlastně nejstarší, respektován především ženskou částí naší party, zatímco z nás ostatních jsme snad každý tu a tam někdy, byť neúmyslně, ty druhé dočasně popudil.
Povzbuzeni tím, že pochod se zdařil, vytipovali pro následující naivní pokus léčení chůzí další pochod Křížem krážem panstvím hraběte Šporka, jenž se na trase 10 km konal 23. července 2005 až od 13 hodin v Kuksu. První naivní záměr snílka, jakým jsem jen já, razit společně s Karlem do Kuksu z Trutnova s dostatečným předstihem již zrána, byl naštěstí zavržen ihned. Další nápad byl již rozumnější, střetnout se s Karlem v Kocbeřích, kam bych dorazil pěšky a on autobusem před hodinou desátou dopolední, a společně dojít po silnici do Kuksu. Karel se evidentně již v době oné necítil dobře, takže nedošel naplnění ani poslední záměr, aby Karel přijel autobusem až do Kuksu a abychom společně jsme absolvovali oněch oficiálních 10 kilometrů skrze Betlém. Mám pocit, že tady se jazýček vah definitivně začal nachylovat v neprospěch Karlův.
V těchto případech nastává značný problém v obsahu komunikace: je to, jako když leží horolezec dlouhodobě upoután třeba v horečkách, je žádoucí jej udržovat v naději, že vyšplhá, bude-li trpěliv, na svou Sagarmathu. Jestliže však horolezci třeba jsou amputovány končetiny kvůli třebas gangréně, podobná adresovaná mu přání mohou mu spíše připadnout co krutý žert a ironie od druhých, byť by byly zamýšleny v nejlepším oumyslu. Nezná-li člověk stav, ve kterém se ten druhý nalézá, jeho myšlení, může mu tak i v tom nejušlechtilejším úmyslu ublížit.
Z tohoto pohledu se mi příliš nevydařil kontakt navázaný 11. 08. 2005, kdy jsem již několikero dní válčil na DEP Za oblastními odznaky Podkrkonoší, ztrativ tak zcela pojem o časových souvislostech. Na etapu onoho dne naplánovanou přijela i Máša a spolu jsme si usmysleli, že nemocnému Karlovi alespoň navrhneme, aby nastoupil na autobus MHD, dojel na konec linky v Horním Starém Městě a abychom se pak společně sešli v hostinci U Kousalů, kol něhož probíhal závěr etapy. Podařilo se mi dosáhnout spojení teprve v bohem zapomenutém prostoru pod Jánským vrchem u osady Rybníček. Rozjařen jako vždy svižnou chůzí v čarokrásném terénu nebyl jsem schopen vyhodnotit tu skutečnost, že v mobilu se ozval jiný mužský s tím, že přístroj Karlovi předá. Za jakých okolností je mobil člověku nedostupný? Však se také Karel podivoval, že jsem zapomněl, že mi již dříve psal, že v oněch dnech bude hospitalizován. Ke všemu se uprostřed jeho povídání hovor v důsledku nedostačujícího signálu přerušil. Ještěže později Máša byla ve svém pokusu úspěšnější a nepříznivý dojem z nezdařeného hovoru umazala. Je zbytečno závěrovat tuto část povídání tím, že jsme U Kousalů pobyli pouze ve dvou.
Zatímco v dobách předešlých pobýval Karel v nemocnici v určitých periodách tři až čtyři dny, od té doby v dalším toku času pobýval tu již v nepřetržitém sledu. Spojení s ním bylo svízelnější, dost často se neozýval. Potřeboval častěji odpočívat a mobil zapínal jen na krátkou dobu.
27. 08. 2005 za konečně krásného letního dne kontrastujícího s dosud převážně v létě mizerným počasím překonal jsem z Broumova vysokou hradbu Broumovských stěn a jako odměna rozprostřel se přede mnou nádherný pohled na Krkonoše v dáli s nejvýraznějším vrcholem Sněžky. Na to jsem kol poleden klesal obcí Slavný a celkový můj dojem - alespoň v mých představách - byl přilepšen tím, že jsem dovolal Karla, popovídal jsem si a především se dozvěděl, že tento víkend po delším pobytu v nemocnici tráví u své mladší dcery ve Volánově. Přičítal jsem této příznivé skutečnosti velkou rodící se naději.
Protože v dobách nevíkendových Karlovy pobyty v nemocnici pokračovaly a my jsme se po letních turistických bakchanáliích alespoň přes týden usadili, Máša a já jsme konečně sjednali návštěvu Karla v nemocnici. Oním dnem D byl 06. 09. 2005. Proti našim černým představám nenalezli jsme ho v nějakém chmurném prostředí, pokud za ně nepovažujeme nemocnici jako samu o sobě. Karlovy obě dcery nám ochotně uvolnily místa u lůžka a my jsme si hodinku popovídali. Musím popravdě říci, že kdybych tu byl sám, nevěděl bych vůbec, o čem mluvit. Bohužel Karlův vzhled vystříhal nás pokusů poptávat se přímo jeho na jeho zdravotní stav a já přece ani v oné době nebyl natolik zabedněný, abych začal hovořit o turistice. Naštěstí Máša v té době měla své osobní starosti, jejichž líčení asi nejlépe do dané situace zapadalo, takže vedla bez trapných pomlk, jež jsou tak časté u mých introvertních hovorů, nejsem-li ovšem pod parou, celý tok hovoru. Bylo patrno, že její zásluhou Karel chvílemi pookřával a dokonce si jí chvílemi i dobíral. Po hodině bylo evidentní, že Karel je unaven a že se mu chce podřimovat, takže jsme si s ním podali ruku a v půl páté odpoledne jsme ho opustili. Tento časový odsek uvádím proto, že - a převelice ztěžka se o tom píše - byl poslední chvílí, kdy jsem Karla spatřil. V těch chvílích mi však něco takového nepřišlo na mysl.
Přece jen jeden rušivý okamžik jsem při svém jalovém optimismu nemohl nezaznamenat. Kol pohybovali se skuteční staříci a přece sestřička právě o Karlovi z pacientů na pokoji nejmladšímu poznamenala v souvislosti s chvályhodností naší návštěvy, ale hlavně návštěv ze strany jeho nejbližších, jednu jedinou větu, kterou bytostně nenávidím ze všech vět nejvíce, neb z jedné strany je velice obecná a nekonkrétní a z druhé pak tak za všechny dlouhé výklady výmluvná a jednoznačná, totiž "že je na tom špatně". Po naší návštěvě utuchlo pak téměř zcela spojení mezi Karlem a námi, neb mobil nebral, opět proto, že převážně odpočíval a k mobilu se dostával jednorázově. Pokoušeli jsme se mu přece, byť neúspěšně, volat takměř denně a z našich sobotních výbojů mu zasílali pozdravy.
Posléze donesla se nám neověřená zvěst od jednoho Karlových lyžařských přátel, který se ho pokoušel zastihnout po nás ještě v nemocnici a jenž hovořil prý s jednou z jeho dcer, o tom, že Karel se necítí psychicky dobře, nechce s nikým hovořit a že definitivně byl propuštěn z nemocnici ke své mladší dceři do domácího ošetření, jež jako jediné se již jevilo jako naděje pro celkové zlepšení.
Dne 22. 09. 2005 v 16 hod. 22 min. 22 vteřin, vycházel jsem zrovna z vrátnice mé mateřské firmy, kdy po dlouhé době Karel odpověděl na jednu z mých zpráv těmito slovy. "AHOJ, JE TO STEJNÉ, JEN JSEM V DOMÁCÍM OŠETŘOVÁNÍ. VŠE SE ALE MŮŽE ZMĚNIT. POZDRAVUJ VŠECHNY, i odpověděl jsem mu radostně, že bych s ním chtěl po dlouhé době mluvit mobilem ….. a šel jsem tento dle mých představ malý schůdeček na stupních domnělého pokroku zapít k Boncianimu, kde mě zastihla v 16 hod. 51 min. 48 vteřin odeslaná Karlova odpověď "ZÍTRA NE, JDU NA KONTROLU. To byla bohužel poslední zpráva, kterou jsem od Karla dostal. Posledních devět SMS, jež jsem od Karla obdržel od 18. 08. 2005, uchovávám si stále ve složce mobilu Přijaté, byť jejich obsah se může jevit banální, co téměř fetiš a odkládám - na rozdíl od jeho čísla mobilu - jejich vymazání na dobu neurčitou.
I tato korespondence je dokladem toho, že Karel byl - či spíše navenek se to tak jevilo - "kliďas". I tady nabízí se úvaha o tom, zda lidé na povrchu svém klidní, čili zdánlivě nestresovaní, neničí tím sebe sama uvnitř a zda takovýmto způsobem neohrožují sebe sama nejen chorobami srdečními, ale taktéž i jinými ještě smrtelnějšími tím, že veškeré své nelibé pocity v sobě tlumí, vzpomenul jsem to již v úvahách týkajících se výpovědi z práce. Označení kliďas může svést k pojmu flegmatik a může dokonce v bujných představách vyvolat představu pistolníka ocelové tváře z westernu, jímž nepohne nic, který tenduje až k bezcitnosti. Takový Karel nebyl, ten jeho klid spíše souvisel s jeho pohodovostí. Při této příležitosti si vzpomínám, že jsem ho viděl vypěnit jen jedenkráte a - jak to v těchto situacích bývá obvyklé - stalo se tak pro naprostou blbost. Mé původně vedené, nyní léty opuštěné zápisky v tomto směru mlčí, lze dovodit, že to bylo při pochodu Noční výstup na Sněžku za východem Slunce, zřejmě v jednom z roků 1989 či 1990. Banální ten důvod spočinul, uvádím ho jako paradox, v tom, že po zastavení v hospůdce v Čisté v Podkrkonoší, zlobil vytrvale již taky nebohý Jarda z Trutnova, jehož trochu nepěkným povahovým rysem bylo, že si pro groš nechal vrtat koleno, Karla výčitkami, že kdyby vědět, že pivo v oné hospůdce je tak levné, nenechal by se předtím Karlem zlákat k posezení v hospodě Pod farou na začátku pochodu, kde bylo pivo dražší, což Karlovi měl velice za zlé. V onu zlou chvíli jsme museli oba od sebe odtrhávat. Postupem času po dalších mnoha pochodech se mi tento příběh zdá stále méně uvěřitelný a podávám ho pouze jako důkaz i o momentální proměnlivosti lidské duše, což se zřejmě nevyhne nikomu z nás.
Když tok veškerých informací byl příliš dlouho přiškrcen, dodal jsem sobě odvahy a vybral jsem se v pátek 14. 10. 2005 uvnitř své mateřské firmy za partnerem starší z Karlových dcer Petrem, jenž mě přijal vlídně a od něhož jsem se dověděl téměř vše, co jsem potřeboval vědět, a současně vše, co jsem nechtěl slyšet, především že stav našeho kamaráda se horší ze dne na den. Na tento den vzpomínám nerad ještě z toho důvodu, že jsem měl pro Karla připraven dopis. Až do onoho dne jsem si velice zakládal na tom, že oproti nepřesvědčivému slovnímu projevu mám téměř dokonalý slovesný projev. Jenže onoho dne jsem nebyl schopen kromě pozdravů vymyslet, co vlastně mám napsat, a mám dojem, že bych to nedokázal ani nyní zpětně po delším časovém odstupu. Vyhýbal jsem se dalšímu slovnímu spojení, jež nenávidím, totiž …"to bude dobré", neb jsem bych si připadl jako politik, který na mítinku slibuje, že od zítřka se ceny sníží na polovic, aniž by to odpovídalo realitě. Zplodil jsem tak takový budovatelsko-optimistický dopis, v němž se objevovalo slovo "trpělivost" a pokus o humor typu, že mi na trasách chybí, neb mě teď prohánějí samé ženy. V kontextu toho, co nastalo po dvanácti dnech, se tento dobře myšlený dopis jeví jako nejotřesnější můj slovesný produkt, jež jsem kdy vytvořil, přece se za něj nestydím, protože jsem ho skutečně zamýšlel v tom nejlepším. Ještěže jsem měl té soudnosti, že jsem si vysloveně vymínil, aby si ho jeho blízcí nejdříve přečetli a odevzdali ho dle svého uvážení. V kontextu dalších dvanácti dnů pevně věřím a doufám, že se octl v koši.
Jsem dalek toho uvádět Karla, dnes již nepochybně udiveně shlížejícího na náš upachtěný život pozemský zpoza bran nebeských, do podobných rozpaků, do jakých byl uveden zemřelý ministr kultury Pavel Dostál, když shora na cestě tamtéž z četných nekrologů zjišťoval ke svému údivu, kdo všechno, o kom to za života nevěděl, byl jeho důvěrným přítelem. Určitě jsem nevěděl o něm vše a myslím, že měl blíže k mnoha jiným kamarádům, s nimiž chodil na pivo, dozajista ve svém životě nejosobnějším i k některým ženám, a z turistického živlu pak určitě spíše k Máše z Vrchoviny. Mohu o něm říci toliko, že ho do Trutnova zavál osud z Bojanova na Chrudimsku a že - co vím - měl krom pěší turistiky tři další koníčky - lyžování, cestování a mykologii, v jejímž kroužku se sdružoval /první dva koníčky během roku rozdělovaly Karlovu dálkoplazeckou sezónu na dvě části obdobně jako u fotbalistů/. Faktem je však, že náš vztah dospěl tak daleko, že bylo po léta naším neměnným zvykem slavit pospolu naše narozeniny a jmeniny v nejhezčí mimo čas chladu trutnovské hospodě, totiž v hospodě Na výsluní, odkud za tepla z pod slunečníků shlíželi jsme na téměř celý střed Trutnova, popíjeli jsme piva, diskutovali spolu i s dalšími některými návštěvníky představující zajímavý kolorit této hospody, do níž asi hned tak nevkročím, stane-li se tak někdy vůbec. Může se mi někdo divit, že i při tušení zlého konce mě poslední vývoj událostí tolik rozhodil?
Poslední vývoj jsem si vykládal z nedostatku jiných informací tak, že Karel se octl již v čistě vlastním mikrosvětě, kdy turistika a tím i jeho přátelé byli přirozeně něčím příliš vzdáleným, kdy ho zajímalo přirozeně jediné - Rod - jeho nejbližší - tři děti a tři vnuci. Další přirozenější důvod osvětlil pak nečekaný drobný zvrat následujících dnů.
Karel měl ve svém nemilosrdném osudu totiž jedno úžasné štěstí, jež je dopřáno dnes málokomu. Do posledních chvil nacházel se v péči svých nejbližších a v téměř svém vlastním prostředí ve Volánově. Kolik obětavost a sil to od nich vyžadovalo, si zřejmě dokážeme málokdy představit.
Oním světle lidským drobným zvratem pak bylo, že po Mášině tradičním pozdravu tentokráte 22. 10. 2005, v neděli nato 23. 10. 2005 ozvala se Máše Karlova mladší dcera Blanka, u níž právě poslední měsíc Karel prodléval a která Máše sdělila, že o ní Karel často mluvil a poté ji napsala o Karlově zdravotním stavu. Máša ji pak popřála hodně sil a vyjádřila radost, že se Karel nachází v domácím ošetření. V závěru si přislíbily pak další kontakt. K němu pak došlo za popsaných okolností onoho nahoře vzpomínaného 26. 10. 2005.
Karlův osud i jemu podobné vysílají nám dosti podivné poselství, jehož dešifrování mi připadne velice obtížné. Zatímco člověk k dosažení nejvyšších cílů hmotných i duchovních musí vyvinout vždy nějakou snahu, dokonce i zloděj nemůže lenošit a "musí" k tomu účelu krást, snad nikdy neplyne nic samovolným tokem, v Karlově případě je člověk najednou ovládán neuvěřitelně přesným a zrůdným zároveň jízdním řádem, neznajícím odchylky, nastartovaným jakýmsi Nejvyšším Byrokratem s Glotovými Rukávy, jehož nezajímá nic - osobní poměry člověka, jeho snažení, touhy apod. Karlovým úmrtím jakoby odešel z mého života poslední odlesk dětství, odrážející se od prapůvodních zážitků typu "Budeš-li zlobit, bude s Tebou naloženo zle, ale budeš-li hodný, bude vše v pořádku", jinak řečeno pocit existence nějakých alternativ.
S Karlem jsme se rozloučili ve středu 02. 11. 2005 ve 13 hodin. Pohřbu se zúčastnili z Karlova nejbližšího turistického okolí Maruška, Máša, Jana a já, dále Petr nejmladší z Trutnova a Jirka z Kryblice, v tuto dobu i jindy vzpomínali jistě ostatní z nás, kteří se nemohli zúčastnit. Karla doprovodily na poslední cestě dvě písničky, které byly obě v repertoáru Michal Tučného, první z nich však zazněla v podání nějaké dvojice, završena byla písní "Až mě andělé" v podání autora hudby Petra Spáleného a se slovy Josefa Fouska. Mezi skladbami držel řeč jakýsi šedovlasý, ale nepříliš starý člověk, velmi vydařenou, jež nebyla patetickou, a kde se hojně mluvilo o odpuštění a pokání. Před rozloučením jsem parádně zazmatkoval, protože jsem byl domluven, že půjdeme s Mášou kolem Máje, kde naproti jsem si chtěl dát panáka a kde měla čekat Jana. Máša s Joskou však se rozhodli, že půjdou přes Mlékárenský vrch, kde jsem si teprve vzpomněl na Janu, naštěstí jsem vše včetně panáka napravil. Po pohřbu jsme pak asi třičtvrtěhodinu Karla zapíjeli v pizzerii U Boncianiho ve složení Máša a Jana, Karlovi lyžařští kolegové Joska a Jindra a já. Smutná atmosféra se uvolnila a ve vzpomínkách na Karla občas zazněl smích, což je dle mého náhledu správné. Jen na despotu, cara či kohosi jiného nedotknutelného vzpomíná se stále s pietou, samozřejmě nemíním ty nejbližší, jimž navždy chybí, ale na správného kamaráda, který nikdy nezkazil legraci, se poté, co pominou největší návaly smutku, vzpomíná vždy vesele, což je jeho největší ocenění, sám bych si přál, aby se vždycky, až taková situace nadejde, vzpomínalo jedině vesele a s hurónským smíchem.
Mé vzpomínky na Karla nejlépe vystihuje druhá část mé kondolence, jíž jsem zaslal jeho pozůstalým: "S Karlem jsem prožil zejména na turistických akcích hodně překrásných chvil především dík pohodě, jíž do nich vnášel, některé pochody a místa mám vysloveně spojeny s jeho osobou. Nejen na nich nám bude velice chybět". Abych byl - pokud jde o turistické pochody - konkrétní, s Karlem mi budou především spojeny Novoroční výstup na Žaltman, Noční výstup na Sněžku za východem Slunce a poslední etapa DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší, kdy Karlova účast byla o to cennější, protože v tomto čase jsem i já se cítil pěší chůzí přesycen a pouze milá společnost byla schopna mi tento nepříznivý stav duševní a fyzický usnadnit. Při jedné takovéto poslední etapě, soudím, že se to stalo 09. 08. 2003, zažili jsme společně minipříběh, jehož nejsme hrdiny ani jeden, nýbrž kdosi třetí, kterýžto příběh jsem dosud nepublikoval a který uvádím na tomto místě proto, abych trochu projasnil atmosféru tohoto svého vstupu, jenž je protkán jinak smutkem a všeobecným pesimismem.
Poslední etapa vedla od Trutnova skrze Starý Rokytník, v němž nachází se jakási usedlost, jenž si říká Ranč snad dobré pohody nebo tak nějak. Snad dříve se tu čepovalo pivo pro veřejnost, zažili jsme to jednou s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Kruhu v jakémsi únoru na jeho začátku při turistické akci Za zmrzlým Čepelkou, jíž jinak lyžařskou jsme absolvovali tím způsobem, že jsme se z Malých Svatoňovic šli přes Odolov, Rtyni, Úpici a také Starý Rokytník domů. Na to jsem sem zavedl v roce 2001 rovněž při jedné z etap výše uvedeného DEP několik jeho účastníků, to již bylo zřejmo, že skutečně se tu pivo čepuje nikoliv co živnost jen pro okruh známých, přesto jsme byli přijati a napojeni, když tu za naší přítomnosti zpracovávali jakési zemědělské plodiny. Onoho srpna 2003 jsem měl žízeň a Karla jsem sem vedl již předem smířen, že jde toliko o pokus ve stylu, jak říká Werich v jedné své forbíně "Já jsem věděl, že to neprojde, já jsem to jen navrhoval". Úvodní sled událostí tomuto předpokladu zcela svědčil, vedle všech výše uvedených zkušeností, se odtud zrovna muž se svou maminkou či tchyní chystal odejet a zamknout prázdný již dům. Přece však na naši nesměle pronesenou prosbu odložil svůj odjezd, odemkl, načepoval dva plné půllitry, což při nejlepší snaze nebývá záležitostí jedné minuty, a usadil nás ke stolu před domem ve dvoře. Na náš nesmělý dotaz, jsme-li co dlužní, sdělil nám odměnu, jež se nám jevila velice solidní na jedno pivo - i s ohledem na zmíněnou ochotu. Při vracení peněz jsme však ke svému údivu zjistili, že se jednalo o odměnu za obě piva, čili jednotlivá částka byla mnohem nižší. Než jsem se vzpamatovali z tohoto prvního údivu, muž nás vyzval, abychom pivo v klidu u stolu ve dvoře dopili a sklenice nechali na stole, nasedl se starší paní do auta a odjel, vyjádřiv nám tak důvěru, jíž jsme přirozeně nezklamali, a zanechav nás příjemně udivené vynikající chuti piva.
Je přirozené prahnout po vyšších momentálních hmotných cílech nebo duchovních zážitcích jako získat peněžní obnos či se příjemně najíst, tyto naplněné cíle ukážou se však jako pomíjivé a zůstanou vbrzku zapomenuty, ale podobné zážitky jako tento, jež obohatí a načas opět obnoví víru ve zdravé jádro tohoto světa, zůstanou i nadále vzpomínány a už kvůli nim je tak hezké žít……

Díky za všechny hezké pochody s Tebou, milý Karle a nejen za ně.


naše ekvipa v dosud nejsilnějším složení, zleva Jirka z Jilemnice, Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu, Máša z Vrchoviny, Jirka z Turnova, Luděk z Trutnova, Karel z Trutnova, Jožina z Čisté, Milan z Lomnice n. P., Jana z Buků a Pepa z Jilemnice. Před hospodou U Stýblů na Karlově 09. 12. 2000. Foto: neznámý kolemjdoucí.



spokojená skupinka v cíli na starkočském koupališti ve složení zleva Máša, Jana, Karel a Luděk, zároveň konsternována zjištěním, že i na pomalé krátké trase 25 km lze prožít příjemné zážitky. Tato poslední fotografie byla pořízena 25. 06. 2005. Foto: neznámý kolemjdoucí /Zdeňka z Č. Skalice/.


HALL OF FAME:
Úmrtí kohokoliv blízkého jsme donuceni vzít na vědomí a podle toho se zařídit, neb je na vůli Nejvyšších Mocností. Ani ony nemohou nám však zbraňovat, abychom si na každého takového mohli uchovat vzpomínky, živější o to více, šlo-li o někoho, kdo nám tolik přirostl k srdci. A pro případy, kdyby se jim dařilo mařit i toto poslední, co zbylo, zbraněmi účinnými, jako je skleróza či jiné nemoci stáří, zbudoval jsem níže jakousi Hall of Fame příběhů, v nichž Karel vystupuje, ať v hlavní či vedlejší roli /ale stejně jako Konstantin Sergejevič Stanislavskij razil výstižnou zásadu, že není malých rolí, je pouze malých herců/, vůbec nezáleží na tom ani v těchto příbězích, neb pouhá přítomnost Karla v nich může navodit další vzpomínky. Příběhy ty, jež samozřejmě nejsou vyčerpávající, ponechávám pietně neupraveny, neb pouze u lidí špatných nebo uchovávaných v neúměrně božské pietě bývalo k tomuto přikračováno, připojuji též úplně nakonec několik dosud nezveřejných fotografií, a vytvářím z nich Dvoranu slávu či Pantheon zážitků, při nichž byl účasten Karel - ať fyzicky či ve dvou případech v našich vzpomínkách, a nabízím je laskavému čtenářstvu tímto ku vzpomínání, jež sám tímto zakončuji.

REPORTÁŽE MÁŠI Z VRCHOVINY
název reportáže název akce datum
Od třešně k třešni Po stopách bojů r. 1866 25. 06. 2005
Pochod ve vzpomínkách na Karla Poslední pochod roku 05. 11. 2005


REPORTÁŽE LUĎKA Z TRUTNOVA
název reportáže název akce datum
V očích děs a nohou olovo Za posledním puchýřem 21. 11. 1998
Na počátku putování turistickým vlakem naděje Jarní nástup do přírody 20. 03. 1999
Už v tom zase lítáme Úpická padesátka 10. 04. 1999
Navždy ztracená důvěra O Žižkův štít 17. 04. 1999
Na dvou koních nelze rajtovat současně Líšenské pochody Českým rájem 05. 06. 1999
Divadelní představení laděné do červena a do žluta Noční výstup na Sněžku za východem slunce 02. - 03. 07. 1999
Ze Řešetovy Lhoty až do lůna Orlických hor plnění odznaku Hraničními hvozdy východních Čech 05. 07. 1999
Kdo jednou stál, stojí již opodál Šmajd naším okolím 21. 08. 1999
Těžká, leč úchvatná Za posledním puchýřem 05. - 07. 11. 1999
Ať nám zdraví dovoluje vykonávat turistiku naplno Novoroční výstup na Žaltman 01. 01. 2000
Jak Karel zvonil na řidiče tak dlouho, až se naneštěstí dozvonil Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem 25. 03. 2000
Po stopách klasiky Babička 07. 05. 2000
Pochod s jednou vadou na kráse Krvavej Čepelka 13. 05. 2000
Souboj s chladem, deštěm, časovou tísní a autorovými předsudky Sraz turistů oblasti Krkonoše a Podkrkonoší 20. 05. 2000
Rouhání na Kozákově a trest Boží na Kopanině Líšenské pochody Českým rájem 03. 06. 2000
Usilování - to je jádro věci Noční výstup na Sněžku za východem Slunce 30. 06. - 01. 07. 2000
Skládání obrázku Račí stezkou 12. 08. 2000
Na krátké trase, zato s dlouhým vedením Memoriál Jaroslava Růžičky a Vladimíra Kvítka 26. 08. 2000
Málem první sedmistovka Poříčská čtyřicítka 02. 09. 2000
Plnými doušky Za posledním puchýřem 17. - 19. 11. 2000
Zanechat po sobě něco hezkého Novoroční výstup na Žaltman - Memoriál Jaroslava Másla 01. 01. 2001
Pod přísným, leč přece nedůsledným dozorem Boru Hadařská pětadvacítka 28. 04. 2001
Věčný koloběh života v turistice Líšenské pochody Českým rájem 02. 06. 2001
Z fiktivního deníku melancholického šílence Za oblastními odznaky Podkrkonoší 11. - 18. 08. 2001
Promítání filmu Mladobucká padesátka 22. 09. 2001
Až na pokraji abstinence Novopacké pochody 29. 09. 2001
Kamarádka asi má pravdu Poslední pochod roku 03. 11. 2001
Šílencova úlitba bohům První jarní kilometry 23. 03. 2002
Člověk je nádoba nevyzpytatelná Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem 30. 03. 2002
Zýšenou námahou proti frustraci O Žižkův štít 20. 04. 2002
V úplné režii Charlieho Květnový pochod 08. 05. 2002
D'Artagnan v mém těle a v mém srdci O Žižkův štít 19. 04. 2003
Tajemství lyžařského vleku Pochod okolo Jaroměře 26. 04. 2003
Takměř ode dna Líšeňské pochody Českým rájem 07. 06. 2003
Jít či nejít není otázka Podorlický šmajd 18. 10. 2003
Na Koníčka si vyskočím Plnění různých OTO 08. 11. 2003
Korektura První jarní kilometry 20. 03. 2004
S děvčaty věku gymnaziálního v patách Českým rájem putování za Rumcajsem 27. 03. 2004
Hledání ztracených kilometrů Hoškova šlápota Raisovým krajem 19. 06. 2004
Pamlsky se nikdy nepřejedí Noční výstup na Sněžku za východem Slunce 02. - 03. 07. 2004
Lovy beze zbraní Za oblastními odznaky v Podkrkonoší 07. - 14. 08. 2004
Advent - konec i začátek tradic Návštěva Adventu v Babiččině údolí 11. 12. 2004
Téměř jako podle Andersena První jarní kilometry 19. 03. 2005
Od Karla ke Karolině Po stopách K. V. Raise na Zvičinu + Plnění OTO Královédvorsko 08. 10. 2005



GALERIE:
Vedle obrázků v předchozích reportážích přidávám další dosud na těchto stránkách nezveřejněné reportáže pořízené od 18. 10. 2003 svým digitálním fotoaparátem:


Karel s Janou z Buků, jež si ho po zásluze rovněž oblíbila, při klesání od Tisu směrem k Bohdašínu. Snímek byl pořízen 18. 10. 2003 při Podorlickém šmajdu. Foto: L. Šlosar



Karel spokojeně si ukládá věci v cíli "padesátky" na nádvoří jičínského zámku - sezóna 2004 začíná slibně a nikdo netuší, že dojde k jejímu zvratu. Snímek pořízen 27. 03. 2004 na pochodu Českým rájem za Rumcajsem. Foto: L. Šlosar



Karel při tradiční selance na startu v kanceláři CK Hoška Tour - brzy bude pivo dopito a vyrazíme na další pěkný pochod ….Snímek pořízen 19. 06. 2004 při pochodu Hoškova šlápota Raisovým krajem. Foto: L. Šlosar



Karel na nádraží ČD Česká Skalice sleduje s Petrem mladším z Trutnova, co si to Jana z Buků předčítá. Snímek pořízen 11. 12. 2004 po Adventu v Babiččině údolí. Foto: L. Šlosar



Karel při relativně dobré kondici vystupuje na Žaltman a na začátku lyžařské sezóny nikdo nevěří, že osud zůstane neoblomný. Snímek pořízen 01. 01. 2005 při Novoročním výstupu na Žaltman. Foto: L. Šlosar



Karel si prohlíží razítko na itineráři na kontrole blízko kostela sv. Václava na Dobeninách - Karel jde svůj poslední turistický pochod v životě. Snímek byl pořízen 25. 06. 2005 při pochodu Po stopách bojů r. 1866. Foto: L. Šlosar

Napsáno pouze pro tyto stránky







Můj E-mail:
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz
Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem