24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
/tentokráte sedm/
Úvod
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /02. - 03. 07. 2004/ aneb PAMLSKY SE NIKDY NEPŘEJEDÍ
Hoškova šlápota Raisovým krajem /19. 06. 2004/ aneb HLEDÁNÍ ZTRACENÝCH KILOMETRŮ
Cestou Jakuba Haliny /12. 06. 2004/ aneb HRA NA SCHOVÁVANOU SE SNĚŽKOU
Trasa IVV v Adršpachu /20. 05. 2004/ aneb S AMERIČANY V ADRŠPACHU
Praha - Prčice, ale také odjinud /15. 05. 2004/ aneb "PRČICE 2004" POD DROBNOHLEDEM
Šmajd Novoměstskem /08. 05. 2004/ aneb GENERÁLKA SE VŠÍM VŠUDY
Cestami Cyrila Boudy /01. 05. 2004/ aneb PRVNÍ EVROPSKOUNIJNÍ
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /02. - 03. 07. 2004/ aneb Pamlsky se nikdy nepřejedí
MEMORANDUM. Padesátikilometrový pochod Noční výstup za východem Slunce jsem letos šel po šestnácté, od roku 1986 jsem vynechal pouze rok 1987 z důvodu akutního onemocnění hemeroidy a rok 1992 kvůli finále EURO´92 Dánsko - NSR, za což se stydím dodnes. Miluji romantickou atmosféru pochodu, jehož správný kolorit vytváří účast dalších turistů, známých i neznámých, alespoň v těch okamžicích podobné krevní skupiny, které tu rád vidím, neb nepatřím mezi naduté individualisty uvězněné do nedobytného trezoru vlastního elitářství.
START V DOLNÍ KALNÉ - PRŮLOM DO TRADIČNÍCH RITUÁLŮ. Nevadí mi rovněž, že trasu znám nazpaměť a že celý pochod je až na výjimky vlastně sledem různých rituálů. První z nich byl však prolomen hned po startu u sokolovny, jenž jsme doteď zprvu opouštěli nepředepsaným směrem - ke kostelu do hospody Pod farou na dvě piva. Karel a já jsme hospodu našli letos zavřenu, takže jsme se kajícně vrátili na start a své dva "kousky" vypili v kelímcích zde.
ÚSEK Z DOLNÍ KALNÉ DO ČERNÉHO DOLU - HROZBA Z HOR. Věřili jsme, že v těchto dnech pravidelný výkyv počasí se naplnil dnes lijavcem, jenž skropil Trutnov těsně po polednách. Poté, co jsme vyšli po sedmé hodině, bylo sice polojasno, ale ze západu se začaly kupit těžké tmavé mraky. Z hřebínku nad Horní Kalnou byly ještě vidět Krkonoše, posléze se jeho hřebeny až postupně po Černou horu před námi začaly ze západu halit do dešťových mraků, z nichž zřetelně na horách začalo lít. Aby toho nebylo dost, z východu se začalo ozývat hřmění, neboť se mezitím i tato strana oblohy zatáhla. Pršet začalo poté, co jsme se po osmé hodině za Prostředním Lánovem vyhoupli na asfaltovou cestu na plošině pod nákladní lanovkou pro drcený vápenec. Taktak jsem stačil vyjmout z batohu deštník a dovnitř ukrýt na dobu deště talisman - šedého medvídka. Byl jsem rád, že mám jen šortky, ale nepříjemně mi vlhnuly rukávy větrovky. Déšť naštěstí polevoval, až kolem půl desáté ustal s konečnou platnosti a pro celý pochod natrvalo, v té době jsme se pohybovali blíže křižovatky na Čistou. PAUZA V ČERNÉM DOLE - SMÁLA SE CELÁ HOSPODA. Víc než špatné počasí mě zlobilo, že můj digitální fotoaparát vůbec nesignalizoval provedení obrázku a po pořízení sedmého mě odmítal sloužit vůbec. Při zastávce v hospodě U Pajerů - ve Vagonu - v Černém Dole mezi půl jedenáctou a čtvrt na dvanáct přišel "záhadě" na kloub náhodný turista a zjistil, že jsem omylem pořizoval videozáznamy. Zvláště jeden z nich - devítivteřinový - byl "hodnotný". Jen v letu zachytil jsem panorama Krkonoš, posléze záběr sjel dolů na cestu ubíhající pode mnou - ještě štěstí, že jsem se nepokoušel fotografovat při malé tělesné potřebě. Zveřejnění posledního zjištění vyvolalo v řídce obsazené hospůdce smích, smál se snad i dědek klimbající u piva, který do té doby vědě o "movíčku" snad totéž jako Cimrmanově teorii externismu.
ÚSEK Z ČERNÉHO DOLU NA LUČNÍ BOUDU - POZOR NA ZAMILOVANÉ PÁRY!! Klíčový úsek, kterým vystoupáme na vnitřní krkonošské hřebeny, má tři docela otravná stoupání - první nejdelší a táhlé až k boudě Mír je hned nad Černým Dolem, dalším stoupáme od Lesní boudy na Liščí horu a konečně poslední nejkratší je rozprostřen od Výrovky až k Památníku obětem. Měřítkem mé fyzické a psychické kondice jsou mé pocity při nich. Jsem-li na dně, zoufale se nemohu dočkat jejich konce, ale v sobotu jsem prožíval opačný příznivý extrém nasvědčující dobré pohodě, všechna stoupání uběhla nečekaně rychle, šlo se dobře, většinou jsme účastníky předbíhali, což samozřejmě není směrodatné, pochod není závod, každý si jde, jak je mu libo, a ti nejzdatnější byli již dávno nahoře. Zvláště v lesních úsecích jsou však pocestnému nebezpečné párky. Když doháníme turisty v pohybu, včas je zjistíme a zkorigujeme směr a rychlost, zamilované dvojice ve snaze alespoň částečně ulevit obrovskému přetlaku uprostřed cesty zastavuje, a to pak má člověk co dělat, aby se vyhnul. Jinak nechť je jim přáno, nemluví ze mě závist generace ve stejných situacích dík prudérní výchově odsuzované do křovisk. Hrozba kolizí nepadala v úvahu na vrcholu Liščí hory, kde se náhle obloha otevřela a zpoza našich zad začal neobyčejně silným svitem ozařovat cestu před námi měsíc - téměř úplněk. Opak bylo možno říci o Chalupě Na rozcestí a Výrovce, jež nesvítily ani vchodovým světlem. Chudáci zbloudilí pocestní!! Když jsme scházeli kol druhé hodiny noční k Luční boudě, pociťoval jsem již pod mokrým tričkem krytým toliko větrovkou a na holých nohách značný chlad.
PAUZA NA LUČNÍ BOUDĚ - ŠŤASTNÉ SHLEDÁNÍ. Před týdnem ve Starkoči šla Zdeňka z České Skalice "padesátku" na truc, protože měla být nato pro zdravotní potíže hospitalizována na pozorování při zákazu větší námahy, což jí tehdy silně nabudilo. Teď se jí podařilo zřejmě ze spárů lékařů uniknout definitivně, neb seděla u stolu s Petrem mladším z Trutnova, Mirkem ze Zlaté Olešnice a dvěma staršími turisty z Jičína. Tamtéž jsme strávili více než hodinové čekání do závěrečného výboje na Sněžku a měli tak příležitost oceňovat proti minulým létům výraznou změnu k lepšímu ve vstřícném chování personálu čerstvě znovuotevřené Luční boudy, stejně jako si pochutnat na dobré gulášové polévce. Já z důvodů větrů jež mě byly předtím sužovaly, ocenil jsem též pohostinství kulturně zařízeného WC.
ÚSEK Z LUČNÍ BOUDY NA SNĚŽKU - V ZÁVOJÍCH OBLAKŮ. Zatímco jindy obvykle v tuto dobu jsme při klesání k úpatí Sněžky u bývalé Obří boudy spatřovali alespoň siluetu naší nejvyšší hory, letos spočívala do posledních chvil zakryta v závojích oblaků. Výstup na Sněžku mám zjednodušeně zafixován jako střídání tří krátkých úseků směřujících strmě nebo mírně doprava s třemi mírnějšími, za to delšími doleva směřujícími na Polsko, z nichž ten poslední po závěrečné schůdky ke schronisku Na Śnieżce na vrcholu bývá nekonečný. Jako vždy jsem i nyní stoupal pozvolným strojovým tempem bez zastavení se skloněnou hlavou a stejně jako při předchozích stoupáních jsem byl překvapen tím, jak jsem se doslova náhle u polské boudy octl. Trochu dezorientován jsem si to namířil ke kapli sv. Vavřince, kde se dříve odbývalo razítkování, neuvědomiv si, že kaple se opravuje.
PAUZA NA SNĚŽCE - V OPARU MLŽNÉM I RUMOVÉM. Naše skupinka choulila se blízko kontroly před schroniskem Na Śnieżce, jejíž teploměr ukazoval 4 stupně nad nulou, já v dosti nevyvážené kombinaci oblečení - nahoře v tričku, dvou svetrech a větrovce, dole pak v golfkách končících těsně u kolen bez podkolenek, což mi nijak nevadilo zvláště poté, co nablízku hlavní pořadatel Jirka z Dolní Kalné nabízel vlažný grog, jenž jsme neodmítli vůbec ne ze zdvořilosti. Protože se Sněžce nedařilo manit se ze zajetí mraků, vybrali jsme se před pátou k sestupu ze Sněžky tentokráte pohodlnější polskou cestou.
Luděk z Trutnova na Sněžce. Foto: neznámý kolemjdoucí /P. Kunc/
za chuchvalci mraků pod hranou začátku polské cesty ze Sněžky bylo vycházející sluníčko lze jen tušit. Foto: L. Šlosar
ÚSEK ZE SNĚŽKY NA DÍVČÍ LÁVKY - TAKOŘKA VOLNÝM PÁDEM. Do cíle na Dívčích lávkách blíže Špindlerova Mlýnu šli jsme na naše skromné poměry převelice rychle a vzdálenost 12 kilometrů urazili jsme za čas těsně nad dvě hodiny, přičemž jsme po našich pravicích stačili sledovat hluboko zaříznuté koryto Bílého Labe. Po krátké přestávce jsme v 07,20 hodin nastoupili do autobusu pořadatelů a byli bychom stihli ve Vrchlabí vlak v 07,52 hodin, kdyby nás Ota z České Skalice nedopravil do Trutnova automobilem.
… po našich pravicích jsme stačili sledovat hluboko zaříznuté koryto Bílého Labe … jež ve vyšších polohách se též s obtížemi vymaňovalo z mraků. Foto: L. Šlosar
… v cíli na Dívčích lávkách zprava Zdeňka z Č. Skalice /skloněna nad batohem/, Mirek ze Zlaté Olešnice a Petr mladší z Trutnova. Foto: L. Šlosar
REZUMÉ. Padesátikilometrový pochod Noční výstup za východem Slunce mi nikdy nezevšední stejně jako se nikdy nepřejedí chutné pamlsky.
Hoškova šlápota Raisovým krajem /19. 06. 2004/ aneb Hledání ztracených kilometrů
Po skromném návratu předchozí sobotu do pěších tras jsme si zamanul, že tuto sobotu půjdu "padesátku". Kondičně jsem se na ni cítil, příjem potravin v průběhu týdne byl standardní, pouze jsem byl nucen trávit nezvykle více času neplodným vysedáváním kdesi, spíše z důvodu pocitů plnosti. Po celý předchozí týden - ráno i odpoledne /vyjma pátku, kdy cestuji domů vlakem/ - jsem chodil svižným tempem své 3 kilometry ze Zelené louky do práce a stejnou vzdálenost nazpět, více jsem pro své záměry udělat nemohl.
Naskytla se mi atraktivní možnost být dopraven na start trasy 55 kilometrů Krakonošovy stovky, ale po zralé úvaze jsem se přece jen necítil na to ujít v náročném terénu tuto vzdálenost za 12 hodin. Rozhodl jsem se jet do Lázní Bělohrad na pochod Hoškova šlápota Raisovým krajem a měl jsem štěstí, Vašek ze Žacléře se nakonec rozhodl jet autem tamtéž a do třetice se k nám připojil Karel z Trutnova, který rovněž dohání ztracené kilometry a celou "padesátku" šel posléze se mnou.
Start byl v Lázních Bělohrad na náměstí v sídle úspěšné cestovní kanceláře Hoška Tour a startoval nás sám její majitel Luboš z Lázní Bělohrad. Po hltavě pozřené ranní snídani doma zapíjené čajem jsem docela rád na startu poseděl půlhodinu při skvěle vychlazeném lahvovém pivu. Ukazovalo se, že vzdor pesimistickým předpovědím se klube slunečné počasí, takže jsem hned zrána šel do šortek.
na startu byl přímo osobně Luboš z Lázní Bělohrad - funkcionář turistiky a její mecenáš, vpravo Vašek ze Žacléře. Foto: L. Šlosar
Úvod trasy směřoval proti toku Javorky směrem severním do Horní Nové Vsi, jež je součástí Lázní Bělohrad a je s ním také stavebně spjata. Došli jsme k soše sv. Jana Nepomuckého, kterou 20. září 1825 postavili občané "hořeního dílu Nové Vsi", kteří si - aspoň to z nápisu psaného podivným pravopisem vysvítá - stran vlastní ochrany od svodů okolního světa příliš nevěřili. Za sochou jsme pokračovali po asfaltce, dále po široké lesní cestě pozvolným stoupáním přes kraj Uhlířů, jejichž roztroušené chalupy se rozkládají na protisvahu, kol sochy Madony, za níž vpravo za námi jsme na chvíli spatřili nad sedlem kontury hradu Pecka. Nato jsme navázali k okrajové části Nové Paky Heřmanic a konečně kolem hlavního nádraží v Nové Pace k poliklinice. Tady kol třičtvrtě na devět jsme v uzenářství U Stránských zastavili na jednom lahvové pivu, k němuž jsem přikusoval tuze dobrou křupavou makovou houstičku, takové kdyby se prodávaly v Trutnově!
Poté jsme bystře nalezli značenou cestu lehce zvlněným terénem přes kraj Štikovské rokle a les slující Sýkornice, zvolna jsme klesli na silnici do Stupné a stoupáním po louce s okolním lesem překypující sytou zelení, kdy jsme střetli roztroušenou skupinku mladých turistů, vyhoupli jsme se k osamělému kostelu sv. Máří Magdalény. Při jeho neomítnuté hřbitovní zídce, za níž se bylo roztroušeno všehovšudy kol dvacítky hrobů a omšelá kaple, se Karel nasvačil a já jsem pořídil několik obrázků. Při klesání do Pecky objevila se před námi v plné kráse Zvičina a posléze utěšený pohled na městečko samotné rozkládající na kopci směrem k hradu a s nepřehlédnutelným kostelem sv. Bartoloměje s reliéfy na zdech a křížem stojícím před ním.
kostel sv. Marie Magdalény vypíná se na vyvýšenině mezi Stupnou a Peckou. Foto: L. Šlosar
Pecce dominuje nepřehlédnutelný kostel sv. Bartoloměje. Foto: L. Šlosar
Než jsme ovšem k němu došli, dobře před třičtvrtě na jedenáct zarazil naše kroky nadějný pohled na hospodu Pod hradem s velkým slunečníkem, jíž se nám dík pochopení vlídné paní hostinské podařilo toho dne předčasně otevřít. Na náměstí proti horní hospodě jsme si již po jedenácté hodině u první živé kontroly opatřili razítko a dále jsme pokračovali lučinatém svahu ke kříži nad Bezníkem a dále po silnici přes obec Zvičinu až k Raisově chatě na plochém vrcholu hory stejného jména, kam jsme přibyli ve třičtvrtě na jednu. Bohužel v Pecce mě začaly pronásledovat mírné bolesti břicha, jako bych byl přeplněn, jež zcela polevovaly při stoupáních, kteréž mi ani za tohoto stavu nečinily potíže, a dále při sezení v chatě při jednom pivě, jakoby mému tělu činilo lépe být co nejméně vzpřímené.
Karel z Trutnova /vlevo/ na kontrole na náměstí v Pecce. Foto: L. Šlosar
Zvičina z pohledu nad Peckou. Foto: L. Šlosar
Zmíněné potíže byly nejméně příjemné při klesání přes Chroustov do Miletína, ale svižné chůzi vysloveně nevadily, tím méně při dalším posezení před třetí hodinou v Sousedském domě v Miletíně u dalšího piva a dobré knedlíčkové polévce. Když jsme odtud odcházeli po půl čtvrté sledovali jsme, kterak nad Krkonošemi je tmavo a zamračeno, nás první kapky drobného deště na čas zkropily za Červenou Třemešnou po absolvování úseku polních cest přes bývalý panský dvůr Miletínek. Prošli jsme skrze les, když o páté hodině se před námi vlevo objevila silueta kostela sv. Petra a Pavla v Byšičkách. I tento kostel stojí osaměle na malé vyvýšenině, kterou obepíná křížová cesta. Před stoletími kol něho stála vesnička Byšice, jeden nápis její zánik přisuzoval nepřímo třicetileté válce, jiný nápis tvrdil, že dle pověsti ves se pro nemravný život jejích obyvatel propadla do země. Naskýtá se otázka, podle jakého kritéria mocnostmi zřejmě pekelnými byla ves vybrána, zároveň pak vyvstává vykřičník v podobě představy, že soudě dle různých afér a černé kroniky by podle stejného kritéria celá naše republika musela býti nyní liduprostou proláklinou s vykradenými kostely.
Měli jsme spoustu času, takže jsme prošli hřbitůvek, na němž nás zaujal nikoliv hrob "křížovkového" skladatele Moora, nýbrž jiný, na němž vyrůstaly tři pravé hřiby, jakoby v tomto případě nebožtík byl pohřben do země přímo bez rakve a mělce.
socha sv. Jana Nepomuckého na rozcestí turistických značek blíže Miletínku. Foto: L. Šlosar
trojice hřibů na hrobě na hřbitově u kostela sv. Petra a Pavla na Byšičkách vyvolala podezření, že tu nebožtík byl pochován přímo do země a velice mělko. Foto: L. Šlosar
Nakonec jsme prošli bažantnicí s několika divoce vypadajícími jezírky a ve třičtvrtě na šest dorazili do cíle. V cíli jsme vedle diplomu a propagačních materiálů města obdrželi i žlutobílou propisovací tužku CK Hoška Tour. Luboš bral v konkurenci věhlasných pochodů Krakonošova stovka a Jablonecké rozhledny účast stovky turistů filozoficky, nejde mu o to na pochodu vydělat, ale jako jednomu z mnoha poctivých a schopných podnikatelů podpořit nějakou bohulibou činnost, v jeho případě co zároveň funkcionáře nové oblasti turistiku. Dík mu za to, jím pořádaný pochod je uspořádán na kvalitní úrovni s třemi kontrolami /samokontrola v Nové Pace, živé kontroly v Pecce a na Zvičině/, je veden pestrou členitou krajinou, má vynikající zázemí v sídle cestovní kanceláře. Zaslouží si více pozornosti!
Rozloučili jsme se, prošli jsme kolem památníku K. V. Raise, blíže něhož se juchalo a skotačilo v rámci folklorních slavností a sotvaže jsme po hodině šesté zašli do krytu čekárny autobusové zastávky, začal prudký déšť místy s kroupami.
Nicméně domů jsme autobusem v 18,25 hod. odjeli v pokoji, jenž byl na noc umocněn nádherným střetem ČR - Holandsko, který naši báječní hoši vyhráli 3-2. Nazítří jsem nepocítil žádné únavy a prošel jsem se mezi Stachelbergem, bývalým Vernéřovem, Prkenným Dolem a Žacléřem. Až odstraním trávicí problémy, budu zase chodit jako zamlada …
Cestou Jakuba Haliny /12. 06. 2004/ aneb Hra na schovávanou se Sněžkou
Na atraktivní pochod Cestou Jakuba Haliny, pojmenovaný po hlavní postavě povídky Boženy Němcové Chudí lidé, jsem se pro svůj ustálený sled pochodů absolvovaných pravidelně v červnu dostal naposledy v roce 1991. Letos jsem se ho zúčastnil po čtvrté, se značnou pokorou a proti předchozím ročníkům na krátké trase, která začínala ve Svobodě nad Úpou a vedla na Sněžku.
Příjemným povzbuzením na startu bylo zjištění, že se do trasy 35 kilometrů započítává i pěší putování ze Sněžky do Pece pod Sněžkou, dalším příjemným překvapením bylo, že trasa byla vedena přes Rýchory a Albeřice, což je kout Krkonoš, který mám vysloveně rád. Startoval jsem s Maruškou z nádraží ve SVOBODĚ NAD ÚPOU z nadmořské výšky 521 metrů n. m., vylezli jsme nad městečko a z rozcestí pod Kraví horou pokračovali táhlým stoupáním až na Lovčí boudu a posléze pohodlnou asfaltovou cestou až na ROZCESTÍ KUTNÁ ve výšce 1001 metrů nad mořem. Byli jsme na cestě asi hodinu neb bylo kolem čtvrt na devět.
tak kudy tu trasu vedou? aneb Maruška /zcela vlevo/ na startu na nádraží ve Svobodě n. Ú. Foto: L. Šlosar
pohled z Rýchor na krkonošské velikány zahalené do těžkých mračen nesliboval nic příjemného. Foto: L. Šlosar
Jeden ze dvou důvodů, proč jsem měl i z trasy 35 kilometrů respekt, bylo počasí, v posledních dnech stíhaly naši lokalitu prudké průtrže mračen. Po poslední z nich, která mě probudila v den pochodu kolem půl páté, byly však mraky protrhané, pohledy na Krkonoše však z rozcestí nebyly příliš optimistické, nejvyšší jindy viditelné kopce východních Krkonoš se válely v šedých mračnech. U Rýchorského kříže jsme s úžasem sledovali, jak mračna zaplavují vpravo před námi polské příhraniční roviny, za Mravenečníkem jsme si to šinuli směrem k pásmu temných hustých mračen a nad Albeřicemi nám byl jindy úchvatný pohled na Sněžku odepřen.
Na jedinou - spíše občerstvovací kontrolu - v hotelu Vápenka v HORNÍCH ALBEŘICÍCH /747 metrů n. m./ jsme dospěli po deváté hodině a já jsem tu z poloviny s chutí a z poloviny s obavami snědl vynikající gulášovou polévku a vypil jedno velmi chutné pivo. Obavy nebyly zcela liché, po týdenní pauze zapříčiněné střevními potížemi /toť druhý důvod mého respektu/ jsem se strachoval z jakéhokoliv jídla pozřeného daleko od bezpečí mého domova, zvláště jedné jeho komůrky. Nicméně doplnění kalorií bylo nezbytné a - když už nic jiného - vyvolalo ve mně alespoň entuziasmus. Kolem čtvrt na jedenáct jsme minuli LYSEČINSKOU BOUDU /opět ve výšce 1.000 metrů n. m./ a po projití sedla Cestníku jsme chytili malou přepršku, ale hned na to jsme vešli pod modrý pruh oblohy, což stvrdil i dlouho očekávaný pohled na majestátní trojúhelníkovou siluetu Sněžku, byť pod přísným dohledem šedivých mračen.
Pohled zcela opačného ladění se nám naopak naskytl okolo 11. hodiny, když se před námi objevily Pomezní boudy. Od Černé hory postupovaly směrem na Sněžku temné dešťové mraky, jež jí zcela zahalily a jež začaly naplňovat svou hrozbu naštěstí ve chvílích, kdy jsme vcházeli do nové restaurace na POMEZNÍCH BOUDÁCH /1.046 metrů n. m./ proti penzionu Družba. Naštěstí krátký, i když vydatný déšť jsme v tomto azylu přečkali při jednom pivě mezi čtvrt na dvanáct a něco po půl dvanácté.
za Cestníkem se konečně Sněžka objevila v celé své kráse. Foto: L. Šlosar
Malá Úpa s barokním kostelíkem sv. Petra a Pavla na dosah ruky. Foto: L. Šlosar
Svůj výstup o délce 7,5 km na Sněžku jsme zahájili každý jinudy, Maruška šla po žluté značce, já po své oblíbené červené blíže hranic a sešli jsme se opět před třičtvtě na jednu na Jelence, kam Maruška dospěla o malou chvilku dříve. Na cestě jsem konstatoval, že alespoň poměry směrem do vnitrozemí se zlepšily, ale Sněžka byla stále zakryta mraky. Na JELENCE /1.340 metrů n. m./ na poloviční trase na Sněžku jsem z nouze vypil tmavé pivo a konstatoval již toho dne potřetí, že se mi alespoň vrátila chuť k pivu. Fyzicky jsem se cítil dobře, žádným pocitem zesláblosti jsem netrpěl, jen jsem měl přece jen chvílemi pocity přeplněnosti v břišní dutině, šlo ještě o dozvuky mých nedávných strázní.
Když jsme vycházeli z Jelenky - bylo něco před jednou - zakusili jsme před nejprudším stoupáním na Svorovou horu poslední drobné kapky deště toho dne. Na tomto úseku nikdy nepřestanu chválit ty, kteří tu vybudovali - zajisté při velké dřině - perfektně schůdný úsek, prolínaný stupy. Na hřebeni za SVOROVOU HOROU /1.410 metrů n. m./ jsem si připadal jako účastník filmu Král Šumavy. Přes cestu, která byla pokryta na dvou místech obrovskými kalužemi, valily se střídavě chuchvalce mlžného oparu. Lidé, kteří z nich vynořovali proti nám, připadali nám jako duchové. Jen Sněžku stále halila šedá stěna mraků, do posledních chvil nebyla vidět, až jsem protijdoucí začal podezírat, že si ji rozebrali po kouskách, kterou nesou v batozích. Také mi přišli podivní tím, jak jsou nabalení, já jsem vesele kráčel v lehké větrovce, tričku a v šortkách. Poslední výšvih na Sněžku, při němž konečně začaly z chuchvalců mraků konečně vystupovat postranní svahy, je nejlehčí ze všech, v závěru následovala oklika polské cesty okolo stanice lanovky.
opona s jevištěm zvaným Sněžka se pozvolna rozevírá. Foto: L. Šlosar
schronisko "Na Śnieżce" skrývá ve svých útrobách hlavní kontrolu pochodu. Foto: L. Šlosar
Bylo třičtvrtě na dvě, když jsme byli na SNĚŽCE /1.602 metrů n. m./ v cíli, který byl - a v tom byl tento pochod výjimečný, v cizině, totiž v Polsku, přesněji řečeno ve schronisku Na Śnieżce. V zešeřelém nezvykle velkém, téměř zcela zaplněném prostranství schroniska zdařilo se nám nalézt pořadatele z KČT Červený Kostelec, kteří nám předali diplom. Na Sněžce nás překvapily obrovské masy lidí, zřetelnou většinu tvořili Poláci. Jakoby tu Češi vyklidili své pozice, zřejmě dík lepší životní úrovni, jež na jedné straně umožňuje jezdit místo do Krkonoš na Quadeloupe, a na druhé straně činí lidi línějšími. Dalším milým překvapením našeho půlhodinového pobytu na nejvyšší hoře Čech, okořeněného kávičkou v poštovně, bylo, že se vyjasnilo a že se nám tak otevřely nádherné výhledy do všech stran.
Není proti divu, že jsme ze Sněžky sestoupali jaksi neradi, k čemuž jsme tradičně využili pohodlnější polskou cestu, návštěvu našich severních sousedů jsme zakončili ve třičtvrtě na tři výpravou za razítkem ve ŚLĄSKÉM DOMĚ u bývalé Obří boudy /1.395 metrů n. m./. Poté jsme klesali Obřím dolem a po rovině od kapličky pokračovali v poklidném tempu do PECE POD SNĚŽKOU /769 metrů n. m./, kam jsme přibyli ve čtyři hodiny. Marušce pak jel přímý autobus do Trutnova už ve čtvrt na pět, můj pomalejší přes Zelenou louku za čtvrt hodinu, takže jsem stihl pohodlně zahajovací zápas EURO 2004 Portugalsko - Řecko.
pohled ze sedla pod Sněžkou do Obřího dolu byl již nebyl zakryt mračny. Foto: L. Šlosar
I když jsem se necítil stoprocentně /vy byste to ovšem nepoznali/, také mě bolely nohy na nezvyklých místech /holeních a lýtkách/, byl jsem velice spokojen s příjemně a zajímavě stráveným dnem, především pak s tím, že jsem se po krátké přestávce vrátil na turistické trasy, byť pouze krátké. Každý návrat je tak nádherný ………………
Trasa IVV v Adršpachu /20. 05. 2004/ aneb S Američany v Adršpachu
Kouzlo této reportáže spočine v tom, že nemám žádné zkušenosti s kontakty s cizinci a že k tomu účelu jsem po stránce znalosti jazyků vybaven téměř nulově.
Někdy na podzim minulého roku mě požádal viceprezident IVV František Moser, abych v první polovině následujícího roku připravil pro výpravu turistů USA, jež měla brázdit východní Evropu na vlastních akcích IVV, trasu někde blízko Krkonoš a této trase je doprovázel. Přislíbil jsem a vzápětí na celý rozhovor zapomněl. František se pak ozval na začátku letošního roku znovu a upřesnil místo akce Teplicko-adršpašské skály. 19. února se mi zaslal anglicky e-mail prezident organizace Walking Adventures International Dan Friesen z Vancouveru ve státě Washington, když jsem nebyl schopen dát do kupy odpověď, ozval se podruhé 02. dubna německy. Když jsem se zmohl 21. dubna na odpověď, byla mi vrácena jako nedoručená, což byl docela průšvih. Asi za týden se mnou byl navázán telefonický hovor, ve kterém jsem jazykově zcela propadl, nezmohl jsem se na žádnou odpověď. Když jsem si logicky pomyslel, že jsem pro nepoužitelnost odpadl, obdržel jsem od Františka razítko IVV, stručné pokyny a překvapivé sdělení, že bych se měl s výpravou sejít u sochy Krakonoše na náměstí v Trutnově.
To mě konečně přimělo jednat. Předpokládaná trasa, jež měla být délky okolo 10 km, mě napadla až v neděli 09. 05. po ranním procitnutí, bohužel tentýž den sešlo z průzkumné návštěvy Adršpachu. Tu jsem po několika odkladech uskutečnil až v úterý 18. 05. - dva dny před akcí!!! - po pracovní době. Mé putování po červené značce z Janovic do Adršpachu s odbočkou na zříceniny hradu Adršpachu mi přinesly tyto poznatky: 1/ uvažovaná trasa je vysloveně nudná, 2/ odbočka na hrad od Janovic není pro starší turisty vhodná, 3/ moje botasky jsou pro vyhlédnutý terén nevhodné. Ke konci mé průzkumné expedice v hotelu Skalní město jsem si dal dohromady konečnou trasu, ze které jsem předem musel vyloučit placený okruh.
Ve středu den před konáním akce jsem telefonicky v hotelu Aurum v Černém Dole zjistil, kde přesně bude výprava večer přespávat a číslo mobilu člověka, jenž v Černém Dole zajišťoval jejich pobyt. Na udaných telefonních číslech můj hovor nikdo nebral. Večer jsem byl zprvu opět neúspěšný, ale téměř vzápětí se mi ozval člověk z Černého Dolu, který mě slíbil kontaktovat s výpravou. Před 20. hodinou se mi ozval sympatický česky mluvící hlas - šlo o polského průvodce, který mluvil velmi slušně česky a velmi dobře anglicky! Ten mi předal řidiče, který byl čistokrevným Čechem, takže jsem s ním domluvil místo mého nástupu proti hlavnímu nádraží ČD v Trutnově v 08,30 hod. a mé obavy z trapasů se začaly aspoň částečně rozplývat.
Příznivý osud dne D ve čtvrtek 20. května předznamenalo slunečné, ale nikoliv parné počasí. Jeho začátek měl povahu amerického akčního filmu. V 08 hodin jsem vyšel ve spíše zimních, leč spolehlivých pohorkách na Zelené louce na vlak v 08,09 hod., když jsem ve čtvrt na devět vyšel před nádraží, modrobílý autobus turistů z Černého Dolu právě přijížděl, hned mě vcucnul a před devátou hodinou jsme byli v Dolním Adršpachu.
Ukázalo se, že výpravu tvoří 18 turistů z USA a Kanady věku převážně nad 60 let, kteří postupně měly navštívit ještě Polsko, Slovensko a Maďarsko. Trasu téměř 10 km jsem poskládal ze dvou částí. Tu první jsem nasměroval na zbytky hradu Adršpach. Nejprve jsme šli po silnici na Horní Adršpach, poté jsme odbočili doleva po asfaltové cestě ke skalám. U informační tabule před stoupáním na hrad se roztažená mise opět shromáždila a já jsem Marka z Varšavy, polského průvodce, požádal, aby výpravě přeložil část textu. Poté jsme se vybrali lesem na posledních 700 metrů dobře upravenou cestou s větším stoupáním až ke skalisku, na němž byly patrny stopy zdiva. Celá výprava korporativně zdolala prudké, ale dobře zabezpečené schodiště na horní plošinu skaliska, kterou kdysi ve 14. a 15. století obepínaly dřevěné budovy hradu. Všem se nám rozvinul pohled na Adršpašské skalní město, nad nímž v dáli vyčnívala Hejšovina, a na Křížový vrch - další náš cíl. Byl jsem rád, že účastníkům se nahoře líbilo. Sestup ze schodů dopadl dobře, při návratu na asfaltovou cestu jsem iniciativně pomohl postupně dvěma účastnicím, nabídnuv jim rámě, zvládly by to i samy, byť pomaleji.
Starozámecký vrch, na němž se nacházejí zbytky hradu Adršpach. Foto: L. Šlosar
u informační tabule před stoupáním na hrad Adršpach se mise shromáždila. Foto: L. Šlosar
na rozbrázděné plošině Starozámeckého vrchu, kde se kdysi vypínala zdiva hradu Adršpach. Foto: L. Šlosar
Čas se přece jen navršil, takže po našem návratu do Dolního Adršpachu bylo již před jedenáctou a vše nasvědčovalo tomu, že z časových důvodů může dojít ke zrušení druhé části výpravy. K mému milému překvapení dal Dan po krátké poradě na parkovišti pokyn směrem ke Křížovému vrchu, za účasti až na tři výjimky v kompletním složení výpravy. Vkročili jsme do lesa a jeho okrajovou částí jsme dorazili ke směrovce nahoru. Výprava vystoupala lesní cestou, skalním terénem podél reliéfů ve skalách zobrazujících poslední cestu Krista, dále po žebříku až na vrcholové skalisko se železným křížem z roku 1857. Nahoře se nám otevřely výjimečně ostré výhledy na Krkonoše se Sněžkou a Černou horou. I tady byli účastníci výpravy spokojeni a dávali to na odiv i slovně.
Když všichni členové výpravy bez nehody sestoupali, definitivně jsem si oddechl. Zbývající necelou hodinku do čtvrt na dvě jsme strávili v samoobsluze hotelu Skalní město. Tady jsem všem účastníkům orazítkoval potvrzení o absolvování trasy IVV a vybral účastnický poplatek po 60 Kč za osobu. Poté jsme definitivně odjeli z Dolního Adršpachu, já jsem se s účastníky rozloučil velmi srdečně opět před nádražím v Trutnově, obdržev před tím jako dar šátek - výrobek evap-wrap, jenž má při námaze a v horkách vzbuzovat chladící účinky. Výprava směřovala do Wrocławi, mě za tři minuty jel vlak domů na Zelenou louku, takže jsem byl doma opět v rekordním čase po druhé hodině.
Křížový vrch z Dolního Adršpachu. Foto: L. Šlosar
shromáždění pod závěrečným stoupáním na Křížový vrch. Foto: L. Šlosar
výjimečné výhledy z Křížového vrchu na Krkonoše. Foto: L. Šlosar
když všichni členové výpravy bez nehody sestoupali ze schodiště Křížového vrchu, definitivně jsem si oddechl. Foto: L. Šlosar
S přihlédnutím k jazykové bariéře a k improvizaci celá akce dopadla velmi dobře, spontánní reakce účastníků toho byly důkazem. Její průběh, jehož jsem se obával, zanechal ve mně silný dojem. Nepatřím nekritickým obdivovatelům Států, mám třeba značně odlišný názor na odůvodněnost války v Iráku. O výpravě turistů organizace Walking Adventures International mohu napsat jen to nejlepší. Ze všech účastníků vyzařovala ta nejlepší pohoda, k výzbroji většiny patřil bezprostřední úsměv, na nikom nebyla zřejma nervozita. Ani na těch, kteří se opožďovali, i na těch, které možná zaskočil profil tras, nebyl zjevný stín nepohody. Zájem o okolí byl u všech poctivý, nešlo o výpravu typu: "Honem musíme proběhnout Karlštejn, abychom ještě stihli Křivoklát a Točník". Zvláště ženy byly dosti povídavé, ale celkově výprava nebyla vůbec hlučná, její vystupování třeba v restauraci bylo vysloveně skromné. Nezklamali v tom, že nikdo během celé akce nekouřil, i v tom jsou proti nám opravdu moderní. Přestože jsem nebyl schopen říci prakticky nic a komunikoval jsem skrze Marka a tu a tam torzem mých znalostí němčiny přes Dana, chování všech vůči mě bylo vysloveně srdečné a přátelské. Dokonce na konci trasy za mnou někteří účastníci přicházeli, aby mi osobně poděkovali.
Z celé výpravy jsem si odnesl přání, abychom i my Češi se tak pěkně dokázali chovat v cizině a abychom dokázali si ze života brát co nejvíce pohody a optimismu.
Praha - Prčice, ale také odjinud /15. 05. 2004/ aneb "Prčice 2004" pod drobnohledem
V pátek před pochodem jsem ulehl v Praze na Hanspaulce kolem 11. hodiny, ale do 3. hodiny, kdy jsem procitl, jsem spal vydatným spánkem, takže jsem po celý den nepocítil ospalosti. Vstával jsem ve 03,35 hod., to kvůli problémům s ranní toaletou. Posnídal jsem lehce - studenou kávu a karásek. Vypadl jsem do probouzejícího dne ve 04,20 hod. Na stanici Dejvická jsem byl před třičtvrtě na pět, první metro odjíždělo ve 04,48 hod. Metrem jsem musel překlenout vzdálenost 15,71 km ze severozápadního kraje Prahy Dejvic napříč celou Prahou na její jihovýchodní okraj na konečnou stanici trasy C Háje. Tady na startu sedmdesátikilometrového pochodu Praha - Prčice jsem byl v 05,27 hod. Vystartoval jsem v 05,38 hod. s vědomím, že po velmi svižném tempu ustanou definitivně mé kroky kolem 19. hodiny a že mě čeká jen o něco méně než čtrnáctihodinová tvrdá práce.
na startu v hale metra v Praze-Hájích. Foto: L. Šlosar
Trasu 70 kilometrů lze rozdělit na čtyři samostatné etapy, kdyby ji člověk nemusel ujít bez větších přestávek najednou. První - nejdelší část - mezi stanicí metra Praha - Háje a kulturním domem Metax v Týnci měří 28 kilometrů, vede prakticky po rovině, v závěru klesá k Sázavě /tady jsem si dokonce popoběhl/, velká část vede po silnici. Došel jsem sem v 10,25 hod., tuto část trasy jsem absolvoval nejrychleji - rychlostí 6,3 km/hod., což na stárnoucí padesátníka není tak nejhorší výsledek. Druhá část o délce 14 km je mezi Týncem nad Sázavou a Neveklovem, tady je kontrola na náměstí. Trasa vede prakticky celá po silnici, s výjimkou utěšeného údolí, v jehož asi polovině se nachází obec Černíkovice s tradičním občerstvením. Tuto část trasy jsem absolvoval od 10,38 hod., kdy jsem se po čtvrthodinové přestávce vykopal z Týnce,, do 13 hodin. Moje tempo tedy mírně pokleslo na rychlost 6,1 km/hod., byť je nutno do výsledného času započítat čtvrthodinovou pauzu v Černíkovicích. Před třetí částí pochodu, jež přestavuje 14 km mezi Neveklovem a Kosovou Horou, jsem již potřeboval půlhodinovou pauzu. Tato část trasy je nejkrásnější, vede pestrým vertikálně členitým terénem, jenž tvoří lesy, pole a louky, s výjimkou asi silničního kilometrového úseku před obcí Luhy. Na této trase jsem zápolil se vzrůstající únavou mezi 13,30 hod. a 16,15 hod., přestávka mi dopomohla k rychlosti pouhých 5,1 km/hod. V Kosově Hoře jsem byl nucen si dopřát další přestávku půl hodiny. Poslední čtrnáctikilometrový úsek mám rád nejméně. Jednak jsem samozřejmě značně unaven, jednak nad Kosovou Horou je čtyřkilometrové, byť mírné stoupání až do Mezné, posledních asi 8 km vede zvlněným terénem po silnici se závěrečným klesáním do cíle většinou davy opilců a psychice nepřispívá ani pohled na nepřibližující se červenožlutý kostel v Prčicích v dálce. Tuto část trasy jsem šel mezi 16,45 hod. a 19,20 hod., docílil jsem tedy rychlosti přes 5,4 km/hod. Sečteno a podtrženo: sedmdesátikilometrovou trasu Praha - Prčice jsem absolvoval za 13 hod. 45 min., což je jeden z mých nejhorších časů při mém sedmém startu, docílil jsem celkem rychlosti 5,2 km/hod. Další výpočet je jen ilustrativní, protože je nemravné nezapočítávat zastávky do celkové doby trvání pochodu, bez nich by člověk šel mnohem pomaleji, pokud by vůbec došel. Nuže, semdesátikilometrovou trasu bez 1,5 hod. přestávek jsem šel 12 hod. 15 min. při rychlosti 5,7 km/hod., ale znovu potvrzuji: bez odpočinku by to bylo mnohem horší.
máchovský koutek před Kostelcem u Křížků. Foto: L. Šlosar
první odpočinek v Týnci nad Sázavou. Foto: L. Šlosar
Aby mohl více než padesátiletý stárnoucí muž tuto trasu absolvovat bez úhony, musí se co nejlépe připravit. Od začátku roku jsem chodil s výjimkou dvou víkendů, kdy jsem byl buď nemocen nebo na konferenci, každou sobotu, na trasách různých délek a taky různé intenzity. Důležité byly čtyři "padesátky" absolvované v tomto mezidobí, z toho poslední dvě v těsném sledu před "Prčicemi". Vedle toho prakticky denně v pracovní dny chodil jsem do práce a z práce pěšky tři kilometry tam i zpět, co možná ve svižném tempu. Poslední dvě padesátky mi pomohly také v tom, abych se na pochod připravil i v jiných oblastech, které k pochodům patří.
Delikátní, ale pro pochod důležitý detail spočíval v tom, že jsem si před pochodem pánským deodorantem promazal jednu část pánského těla. Pokud to někomu připadá směšné, nechť někdy zakusí, jakým nepříjemným řezavým bolestem je nutno někdy čelit při opomenutí tohoto detailu. Komičtější je, že jsem si na tuto delikátnost vzpomněl na cestě na metro, takže jsem napravoval chybu v přítmí stromků Hanspaulky. Braní endiaronu večer a ráno před pochodem bylo samozřejmostí. Lépe už se mluví o tom, že jsem musel zamezit svému zlozvyku nejíst během pochodu. Při něm bývám tak vyprahlý, že nemám chuť k jídlu, ale moje manželka mi upekla malé šátečky s povidly, které se dají jíst i při veliké žízni. Za pochod jsem jich snědl dvacet a na dobrý chod mi to stačilo, taky proto, že jsem měl před pochodem dvě večeře. Vzal jsem si sebou dvě třetinky nealkoholických nápojů, z nichž jeden mi zbyl dokonce na občerstvení po pochodu. Ačkoliv jsem pivař a za padesátku vypiji až šest piv, na "Prčicích" jsem pil - to abych nebyl otupělý - až na jednu výjimku nealkoholické nápoje v tomto sledu: v Týnci nad Sázavou třetinku malinovky, v Černíkovicích dva velké kelímky malinovky, v Neveklově v cukrárně dvě slazené mattonky, v Suchdole dvě skleničky šťávy a v Kosově Hoře dvě minerálky značky Bonaqua a - abych nebyl tak úplně vzorný - jednoho velkého ferneta.
dobří lidé z usedlosti v Černíkovicích, kteří se chutno malinovkou za pouhých 2,50 Kč za půllitr starají o skvělou pohodu účastníků. Foto: L. Šlosar
silnice směrem na Neveklov: všude, kam oko pohlédne, nacházejí se plantáže řepky olejky. Foto: L. Šlosar
V jiných ročnících "Prčic" jsem toho vypil mnohem více. Letos totiž nebylo vedro. Po čtvrté hodině bylo překvapivě teplo a zataženo. Někdy kolem osmé se dokonce mraky protrhly a bylo slunečno, nikoliv vedro, protože foukal svěží studený vítr. Po 13. hodině se plíživě zatahovalo a když jsem ve tři čtvrtě na pět vyšli v Kosově Hoře z restaurace, zjistili jsme ke svému zděšení krápe. Drobný déšť nás neopustil pak až do cíle. V celku byly podmínky na chůzi ideální, takže dosažený čas skutečně nebyl příliš potěšující, i když nejdůležitější je důstojně dojít.
Vedle přirozeného procesu stárnutí byla příčinou jediná závažná chyba, kterou jsem udělal. Měl jsem sice pěkně vyšlápnuté, byť značně poničené botasky, do kterých mi odevšud lezly kamínky, ale podcenil jsem stav vložek do bot. Když se mi poprvé shrnuly, napravil jsem to, ale podruhé už to kvůli jejich stavu nešlo. Na chodidle pravé nohy se mi udělal puchýř, který mi praskl kilometr před cílem. Ten pak byl díky doteku živého masa na nerovné vložce krušný.
siesta na trávníčku na náměstí v Neveklově. Foto: L. Šlosar
Nebylo pro mě překvapením, že na trase byla drtivá převaha mladých lidí do 25 let. Dost mě ale poplašilo, že jsem tu nespatřil nikoho mého věku, v úzké skupině lidí, které jsem prolínal na trase jsem byl o hodně starší. Určitě šlo více starších a výkonnějších lidí než já, ale stejně určitě jsme byli ve značné menšině. Jeden z těch mladých lidí mě oslovil, když jsem se chystal vyrazit z 1. kontroly v Týnci nad Sázavou. Byl to Petr z Krupky, který se mnou částečně absolvoval svůj debut v roce 2001. Spolu jsme pak šli až do cíle. I když je o hodně mladší, je to vynikající "parťák" na dlouhé trasy. V první části společného putování jsem ho spíše brzdil, ve druhé části jsme si byli již rovnocenní, protože ho trápily puchýře více než mě. Jeho výkon byl daleko obdivuhodnější, "semdesátku" absolvoval proti mě zcela bez tréninku, na jeho tempu to však nebylo znát, a není jen zásluha mládí, ale především jeho dobré kondice a houževnatosti.
snímek znázorňujícího autora těchto řádek u ukazatele před Prčicemi se podobá těm předchozím z minulých let jako vejce vejci - kéž by to bylo lze pravit i o kondici a zdraví. Foto: náhodný kolemjdoucí /Petr z Krupky/
Poté, co jsme dorazili do cíle, zašli jsme napsat pohledy do informačního centra - jediného to místa v Prčicích, prostého toho dne od opilců. Poté se na nás usmálo štěstí a chytili jsme před osmou hodinou autobus do Prahy organizovaný pořadateli, a vůbec nám nevadila cena 120 Kč - stejná jako u linkového autobusu z Trutnova do Prahy. Na metro v Opatově jsme byli přivezeni po 21. hodině, metrem a autobusem jsem pak dojel na Hanspaulku v 22 hodin.
Druhý den mě bolela ještě stehna na obou nohou, ale nebýt puchýře na chodidle pravé nohy možná by nebylo k poznání, že jsem den předtím v sobotu ve věku 52 let a pár měsíců absolvoval namáhavou trasu 70 kilometrů z Prahy do Prčic za 13 hod. 45 minut. Vlastně … přece jen se to dalo poznat podle toho, že jsem se cítil nebývale psychicky odpočinutý.
Šmajd Novoměstskem /08. 05. 2004/ aneb Generálka se vším všudy
Jako generálku na pochod Praha - Prčice jsem si zvolil pochod Šmajd Novoměstskem, protože na rozdíl od krajiny na trase Babičky se jen málokdy dostanu do Podorličí a do Orlických hor. V 06,18 hod. se mnou vystoupil v Novém Městě nad Metují ještě zkušený pochodník Standa z Hronova. Trasu "padesátky" jsme pak od 7 hodin zvládali společně.
První kilometry trasy 50 km nás vedly přes Spy s překrásnou bíložlutou kaplí Panny Marie, dále po vlastním značení přes Chlístov na Val. V Chlístově kolem třičtvrtě na osm jsme zastavili na první kontrole blízko kříže a vypili každý láhev piva. Kvůli předpokládanému dlouhému půstu se to ukázalo jako správné. Z Valů jsme přešli do Valských Dolů, utěšeného to údolí se zahrádkářskou osadou. Jeho poklidná atmosféra nás ukolébala natolik, že jsme spontánně - vlastním zaviněním - pokračovali asi deset minut doleva směrem na Bačetín, než jsem prohlédl naši chybu. Vrátili jsme se po břehu Bačetínského potoka již správně až do Dolů. Zde je počátek modře značené trasy svědectvím neobvyklé lásky a důvěry jedince k lidem. Turistická trasa prochází skrze soukromý pozemek, což signalizuje plůtek a zákaz vjezdu, ale pod ním pokračuje povolení vstupu pěším průchozím s jemnou výzvou, aby neničili soukromý pozemek. Velice povzbudivé v době všelikerého rušení některých turistických cest, doufejme, že se nenajde někdo, kdo důvěru zklame!
na startu v sokolovně v Novém Městě nad Metují. Foto: L. Šlosar
na jediné živé kontrole v Chlístově. Foto: L. Šlosar
jeden z nejpoctivějších turistů brázdících trasy naší oblasti Standa z Hronova při krátké siestě v Chlístově. Foto: L. Šlosar
Proti toku Brtevského potoka dospěli jsme se do Domašína. Tady mi zamotala hlavu druhá kaple na trase, kterou jsem nakonec nevyfotografoval. Buď vadily dráty nebo zrcadlo anebo sluníčko. Snad příště. V dalším průběhu se pohoršilo značení, na jednom místě jsme se dokonce individuálně vydali na průzkum do dvou směrů, abychom našli správnou trasu. Rozpaky vyvrcholily na jednom místě, kde jsme se dostali na silnici, kde značení zmizelo docela. Podle mapy vedlo přes silnici na Kounov, ale Standa si vzpomněl, že kvůli před lety rozvodněnému Zlatému potoku došlo k přeznačení, zcela nelogicky velel odbočit po silnici doprava v ostrém úhlu na most v Žákovci a měl pravdu - po několika stovkách metrů se modrá značka objevila!!
Posléze jsme si to šinuli polními cestami skrze žlutavá pole řepky olejky k prvním výšinám Orlických hor, až jsme přes Rovné dorazili po 11. hodině na Prázovou boudu v Rovenských Šedivinách. Zrovna sem dorazila skupina turistů, přece jsem se rozhodl tu ostat na jedno pivo, protože jsem se nějak cítil trochu zesláblý. Těsně nad Prázovou boudou jsme se dopustili opět z vlastní viny další chyby, odbočili jsme předčasně po žluté značce na Šediviny. Malou satisfakcí byl pohled na pěkný horský kostelík zasvěcený sv. Josefovi s nápisy na zdech spojených s rodinou Effenbergerových. Naštěstí jsme si nezašli příliš, na Kout to byl jeden kilometr jako od Prázovy boudy, pouze s dalším takměř půlhodinovým zpožděním. Z Koutu jsme travnatým terénem pokračovali po té správné žluté značce silně zvlněným terénem přes Plasnici s výhledy na vrchol Špičáku ubývající v důsledku těžby kamene, a jakýsi neidentifikovaný vrchol dominující okolí svou věží. Nad Sedloňovem jsme zabloudili tentokráte bez vlastní viny. Žluté značení se ztratilo zcela, mohlo vést doleva přes pastvinu přes dráty odrazující krávy od úniku, nebo rovně podél stromů, my jsme zabočili nejschůdnější cestou doprava a po louce kolem pasoucích se koz jsme došli na modrou značku, po níž jsme sestoupali na křižovatku turistických cest poblíž Dětského domova v Sedloňově.
Zlatý potok v Žákovci. Foto: L. Šlosar
ze Špičáku je nemilosrdně ukrajováno v důsledku těžby kamene. Foto: L. Šlosar
Turistická mapa byla tu neklamným svědectvím toho, že tu před časem kdosi prožíval pocity prostého lidského štěstí. Podařilo se mu totiž prorazit plexisklo mapy a dovnitř nacpat kámen, který se odsud nedal vytáhnout. Joj, to muselo být radosti!! Snad se tomu výtečníku dokonce dostalo ocenění v podobě polibku od svého děvčete radujícího se ze zjištění, že na něm polehává chrabrý vzpurník, jenž ničením všeho ukazuje nebojácně svůj vzdor proti soudobému establishementu. Další bezejmenný voják tak doplnil armádu škůdců, kteří poničili reliéf pomníku bitvy u Křečhoře, zničili hroby židovských dívek na trutnovském hřbitově, polámali čerstvě zasazené stromky na Horní promenádě v Trutnově směrem na Zelenou louku a naposledy zdevastovali památník bitvy 1866 na Chlumu. Prostě už se nám do ničeho nemontují rakousko-uherská monarchie, cizí mocnosti ani bolševici, jsme konečně svobodni, svobodně si tedy můžeme ničit krajinu i památky po našich předcích!! Půjde-li "svobodomyslnost" některých příslušníků našeho národa takto dál, nezbude nakonec nějaké české vládě než povolat na ochranu české krajiny před českým národem vojska OSN. A tak až bude pak chtít český měšťák zavézt nějaký potůček smetím, bude mu v tom bránit brazilský voják ze špinavé chudinské čtvrti Rio de Janeira, českému takyturistovi chystajícímu se utrhnout chráněnou kytičku v Krkonoších bude nad hlavou závěrem karabiny cvakat americký voják z betonové džungle New Yorku a český opilý adulescent lámající křídla sochy křesťanského anděla bude čelit zásahu muslimského vojáka z Maroka…..
Dle itineráře a plánku pokračovali jsme ze Sedloňova vzhůru opět po žluté značce nejprve po lesní cestě poznamenané technikou těžící dřevo, později po asfaltové silničce a nakonec po cestě travnaté, až jsme se octli na rozcestí Nad Ruským údolím ve výšce 865 metrů nad mořem. Odtud jsme již klesali k Horní Olešnici.
Na kraji Horní Olešnici zjistil jsem, že jsme teprve 20 kilometrů před cílem, že je po 14. hodině, v cíli jsme měli býti do 18 hodin, měli jsme tedy na 20 kilometrů vyhrazen čas necelé 4 hodiny. V té chvíli mi moc dobře nebylo, protože jsem měl jsem žízeň.
Mezitím nás dohonil třetí ze 4 účastníků "padesátky" - z Teplic a začaly se dít zázraky. Na silničním úseku jsme zprudka prošli Olešnicí v Orlických horách, kde vrcholila pouť. Pod táhlým stoupáním u Dlouhého 15,5 km před cílem jsme byli okolo třičtvrtě na tři. Do Nového Hrádku /12 km před cílem/ jsem dospěli kol větrných elektráren, z nichž jedna pracovala, ve čtvrt na čtyři. Tady jsem prosadil přestávku v hospodě Na Kovárně, kde pro povzbuzení jsem změnil sortiment - k dvěma třetinkám nealkoholické malinovky jsem z nouze vypil velký rum, jenž jinak nepiji. Za hospodou po levé straně držely druhou kontrolu nějaké děti a rozdávaly kartičky s razítkem. Teď se mi šlo mnohem lépe a sršel jsem humorem. V Pekle /5 km před cílem/ u kiosku, kde jsme byli už těsně po půl páté, jsem si při poslední krátké zastávce dal velký fernet … a sodovku. Tady jsme bohužel ztratili kolegu z Teplic, který šel pro razítko do chaty, a asi pokračoval jiným směrem. Po svěží chůzi jsme idylickým údolím Metuje pak došli do cíle v sokolovně v Novém Městě nad Metují před třičtvrtě na šest.
konečně klesáme směrem na Horní Olešnici. Foto: L. Šlosar
konečně klesáme směrem na Horní Olešnici. Foto: L. Šlosar
V cíli jsem vedle diplomu obdržel jako pozornost pořadatelů dvě skleničky slivovice, a kdo si myslí, že jsem byl na "mol", je zcela vedle. Zbylou necelou půlhodinku do odjezdu autobusu vyplnil jsem fotografováním barokní márnice, hřbitovního kostela Všech svatých, jemuž jaksi chybí věž, a na něm náhrobní desky Františka Smetany, skladatelova otce.
Když jsem odjížděl autobusem v 18,38 hod. domů, konečný můj dojem z pochodu byl ten nejlepší. Byla to generálka na "Prčice" se vším všudy - s náročným terénem, tápáními, hledáními, krizí i zázračným vzepětím v závěru. A "Prčice" snad definitivně ukážou, zda má únava na "padesátka" byla způsobena nedostatkem jídla nebo nějakými procesy stárnutí či choroby v mém těle.
Cestami Cyrila Boudy /01. 05. 2004/ aneb První evropskounijní
Toho rána 01. 05. A. D. 2004 jsem se cítil tak nějak naměkko. Byl jsem pln horečné snahy připravil se na rodící se významný den co nejdůstojněji. Nevoli ve mně kdesi uvnitř vyvolalo zjištění, že mi v čistírně nevyčistili včas slavnostní frak, muset jsem jít v turistickém. Na občanský průkaz mohl jsem jet poprvé na nějaký pochod třeba do Valletty, Lahti nebo Saarbrückenu, ale nakonec jsem zvolil první den turistické akce Cestami Cyrila Boudy, nabídla se mi možnost jet tam autem Vaška ze Žacléře. Ještě před týdnem bych z místa startu v Nové Pace šel nějaký omšelý pochod v Česku, jak se teď mé domovině nevábně říká. V sobotu 01. 05. 2004 v 06,30 hod. stanul jsem však poprvé v životě na startu pochodu, jenž se odehrával v Evropské unii. Hned jsem se cítil takový nějaký jiný ……
Nejdelší trasa 50 km vedla od Nové Paky směrem jihozápadním téměř k branám města Jičín. Měla dvě kontroly spíše blíže k místu startu, resp. cíle. Navíc od okraje Železnice tvořila až ke vzdálenému kraji Kbelnice samostatné kolečko. Dala se tedy ošidit, "opálit", chcete-li "osekat", pokud ovšem člověk nechodí pro radost, z důvodu ověřit si svou kondici a naopak ji posílit, aby další těžší pochody byly pro něho slastí, nikoliv utrpením, či z důvodu poznat co nejvíce ze zdejší přírodními krásami požehnané krajiny.
Na trasu jsem vyšel v půl sedmé s Milanem z Lomnice nad Popelkou. Úvodní část byla lehčí s menším převýšením a vedla přes Studénku, stavský kostelík, Stav, Dřevěnici, nato následovala první kontrola blíže Tužína, posléze jsme prošli Radimí, z níž do dálky výrazně zářila běloba kostela sv. Jiřího, mučedníka, po silničce pak do Soběrazi, pak až k okraji Železnice, nad nímž jsme se dostali k úpatí vrchu Železný, dále po silnici na okraj Valdice s kartouzou, poté pod vrchem Zebínem, z něhož výrazně ze všech stran byla patrna kaple sv. Máří Magdalény, dále k Bílému mlýnu až téměř na práh města Jičín a konečně Kbelnicí až na 21. kilometr trasy do motorestu U Rumcajse. Bylo teplo, tam, kde nevál vítr dokonce dusno, polojasno, slunečno, otevřená krajina umožňovala široké pohledy do dálek.
když pocestný spatřuje na svých putování místa idylická jako toto na kraji Stavu, hned by se mu chtělo rázně ukončit své kroky a zde pobýt. Foto: L. Šlosar
na jediné živé kontrole blíže Tužína rozpoznáme v černém tričku vlevo Milana z Lomnice nad Popelkou. Foto: L. Šlosar
motorest U Rumcajse skvěl se nejen dobrým pivem, ale též interesantním interiérem. Foto: L. Šlosar
V motorestu jsme pobyli od půl jedenácté až do čtvrt na dvanácté při dvou pivech a Milan též při polévce, neb nás čekala pořád ještě větší porce trasy okořeněná členitým terénem a větším převýšením. To první nastalo při stoupání na Bradačku, z níž sestoupali jsme zpět k silnici na Turnov, Dílcemi prošli jsme nato tentokráte přímo do Železnice, kde jsme před půl jednou zastavili opět - tentokráte krátce v restauraci U muzea. Tady nás definitivně došla paní emeritní učitelka z Nové Paky a ve trojici jsme dále pokračovali nejtěžším úsekem celé trasy. Společně jsme překlenuli nad rančem Kamenec hřebínek, poklesli do dolní části Kyjí a poté se vybrali po asfaltové cestě na nejnáročnější stoupání celé trasy. Tady musím poctivě uvést na pravou míru naši jedinou odchylku od předepsané trasy, jež nám na horním konci Kyjí velela odbočit k Alainově věži a poté se dostat na Tábor pozvolnějším stoupáním. My jsme zvolili přímější, leč náročnější stoupání po červené značce, na němž jsme na celkových asi 2,5 kilometrech absolvovali převýšení přes 250 metrů na horu Tábor.
Na vrchol jsme dospěli ve třičtvrtě na dvě, já docela utahaný, přičemž jsem obdivoval svěží tempo paní emeritní učitelky. Zatímco jsem fotografoval barokní kostel Proměnění Páně z roku 1704, Milan nalezl vchod do zabarikádované chátrající a dávno nepřístupné turistické chaty a společně jsme vystoupali po zaprášených, ale zachovalých převážně dřevěných 144 schodech na ochoz rozhledny vysoké 26 metrů a rozhlíželi se až směrem ke stále zasněženým Krkonoším. Na vrcholu kopce bylo hodně lidí a docela nepříjemný pocit vyvolaly hlasy zespoda: "Nahoru se asi může, někdo tam je!". Abychom nevyvolali nějakou řetězovou reakci s tragickým koncem, raději jsme slezli a splynuli se širokými masami. Pro další zájemce s plnou odpovědností dávám na vědomí: Náš příklad nenásledujte, ochozy jsou zchátralé a skýtají možnost pádu, což by tak nevadilo, kdyby rozhledna neodporovala předpisům Evropské unie, takže vy ostatní buďte Evropany a ostaňte dole, i odtud jsou vidět Krkonoše jako na dlani!!
unikátní pohled ze zapovězeného ochozu chátrající rozhledny na hoře Tábor na vysílač. Foto: L. Šlosar
další unikátní pohled ze stejného ochozu na barokní kostel Proměnění Páně. Foto: L. Šlosar
Když jsme pokračovali dále na Klepandu, zaznamenávali jsme zhoršující se počasí a temné mraky a šmouhy blíže Krkonoším dávaly předtuchu, že kdesi u Semil musí pěkně lít. Na Klepandu jsme dorazili po třetí hodině a zdrželi jsme se tu po krátký čas, abychom se nadechli k poslednímu dějství "padesátky", jejímž vrcholem byl výstup na zříceniny Kumburka. Tady i nás zastihly první kapky deště.
Kumburk je názornou ukázkou toho, co vzejde z toho, když se za nějakým zdánlivě úzkým cílem sdruží parta mladých lidí, kteří v rámci této své specializace pak prostudují všechny možné materiály, ve svém oboru proniknou do všech tajů a výsledkem jejich snažení je obnovení, provozování a propagace nějaké činnosti nebo památky /jiným příkladem jsou třeba družstvo Fortis zaslouživší se o zpřístupnění opevnění z konce 30. let minulého století nebo z jiného soudku skupina historického šermu Rebels, jež předvádí historický šerm především z vrcholné gotiky/. Kdo tu byl před více lety, by toto místo nepoznal, už jen zvenčí je patrno, že místo je upravené, zbavené křoví, a zdivo v mezích možností zaopatřeno proti zubu času.
kdo byl na Kumburku před více lety, by toto místo nepoznal, místo je upravené, zbavené křoví, a zdivo v mezích možností zaopatřeno proti zubu času. Foto: L. Šlosar
u vstupní budky na Kumburku panovala pohodová nálada. Foto: L. Šlosar
Ve zbývajících kilometrech jsem téměř za chůze spal, poslední noc jsem nebyl schopen ani na pár minut usnout - vůbec ne kvůli vstupu do Evropské unie, ale pro deprimující pocity z jednoho pátečního naprosto nevinného telefonátu, neúmyslně však načasovaného ve svízelných chvílích pro adresáta, jemuž jsem tak nepomohl a sám se před ním "propíchl".
V cíli byli pořadatelé spokojeni s účastí více než 140 účastníků, a to řadu dalších odlákal pochod v Alšovicích. O účastnících z jiných evropských zemí se však pořadatelé nezmiňovali, jakoby na západ od nás náš vstup do evropské rodiny nezaznamenali, takže po Němcích, Švédech, Provençálcích a příslušnících dalších evropských národů na pochodu nebylo ani tuchy.
Když jsem dojel domů, můj první pohled padl na občanský průkaz, jenž jsem ráno zapomněl na mém nočním stolku, takže bych se v rámci Evropské unie na pochod třeba do Valletty, Lahti nebo Saarbrückenu nedostal. V noci jsem se pak splavený probudil z hrůzného snu, v němž si na pochodu Za trutnovským drakem skupina turistů ze Španělska stěžovala, že propozice na akci nebyly vytištěny v katalánštině či kastilštině. Zkrátka ……… 01. května jsem byl vedle piva prosáknut skrze na skrz Evropskou unií …..
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
První reportáže napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz