24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
/tentokráte šest/
Úvod
Poříčská 40 /28. 08. 2004/ aneb ZARYTÝMI HOMOLÁKY TĚLEM I DUŠÍ
Šmajd naším okolím /21. 08. 2004/ aneb DVOJÍ VÝZVA
Za oblastními odznaky v Podkrkonoší /07. - 14. 08. 2004/ aneb LOVY BEZE ZBRANÍ
Plnění různých OTO /28. 07. 2004/ aneb PODZVIČINSKÉ CHVALOZPĚVY A HANOBOPISY
Plnění různých OTO /24. 07. 2004/ aneb DOBRODRUŽSTVÍ I ZA HUMNY
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /09. - 10. 07. 2004/ aneb V PROKLETÍ NOČNÍHO BLOUDĚNÍ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Poříčská 40 /28. 08. 2004/ aneb Zarytými Homoláky tělem i duší
Propozice na 15. ročník Poříčské 40, jež mi byly zaslány týden před uskutečněním pochodu, slibovaly nevšední zážitek, trasy měly být vedeny česko-polským pohraničím přes Chudobskou nížinu a Levínské vrchy. Doprava na místo startu ve Velkém Poříčí byla však komplikována tím, že v návaznosti na Krakonoš bylo nutno jet vlakem až do Hronova a odtud zpátky autobusem a dostavit se na dvorek domku čp. 254 až po osmé hodině ranní. V pátek se mi však ozvala Zdeňka z České Skalice a nabídla mi možnost dojet Krakonošem do České Skalice, odkud by mě pak s Otou vzali autem přímo na start. Rád jsem nabídku přijal, zvláště když se k nám přidružila Maruška a pro trasu 40 km se tak po osmé hodině začal rýsovat silný tým.
Pořadatelé připravili pro nejzdatnější dvě varianty tras 40 km, nositelé obou variant byli v itineráři vytrvale označováni buď jako "Homoláci" nebo "Dobrošováci". Protože naše skupina si vybrala putování až na torzo hradu Homole na kopci, jehož špičatá silueta je nápadná z řady míst Náchodska, stali jsme se zarytými Homoláky. Do lázní Kudowy Zdróje jsme se měli dostat nejkratším způsobem přes hraniční přechod Malou Čermnou, my jsme si však těsně po startu spletli směr a podél břehu Metuje jsme se dostali až na hraniční přechod v Bělovsi. Popravdě řečeno nám příliš to nevadilo, zacházka to byla nepatrná, mě to přímo vyhovovalo, neb jsem měl pouze pas a v Malé Čermné bylo možno přecházet pouze na občanský průkaz.
O tom, že dík pochodu i cyklojízdě český živel příhraniční část Polska zcela zaplavil, jsme se přesvědčili již v Kudowě Zdróji, kamž jsme dospěli přes vesnici Słone, jež s lázněmi blíže opravovaného kostela sv. Kateřiny nepozorovaně splývá. Prvním člověkem, jehož jsme potkali před půl desátou v ulici Zdrojowa byl totiž bývalý předseda našeho odboru Fráňa z Police nad Metují, jenž tu v protisměru zdolával trasu 15 km. Po odbočení na červenou značku do ulice Słoneczna těsně za supermoderním kostelem z roku 2002 dohonili jsme Jardu z Červeného Kostelce a zformovali se do čtveřice, která si do konce pochodu náramně vyhovovala.
Minuli jsme Muzeum žab a poté za celou dobu našeho putování jediný směrovník, jenž sliboval zdolání trasy do Duszniků Zdrój za 3 hodiny, a na dlouho dobu se octli v utěšeném členitém terénu plném pastvin. Protnuli jsme posléze ves Dańczów a narazili na nečekanou překážku. Cesta vedoucí pod viaduktem na Lewinské Czubě byla v plné šíři a do značné vzdálenosti zaplněna rozsáhlou kaluží plnou brčálově zbarvené vody, takže jsme museli přelézt železniční trať. Další již drobnější překážkou bylo táhlé stoupání travnatým terénem k lesu. Na jeho vrcholu se nám podařilo rozřešit záhadu výhledů, jež se nám otevíraly postupně za našimi zády. Věž vyčnívající z jednoho kopce jsme identifikovali jako vysílač na Malinové hoře, poté již nebylo obtížné do rovnice o mnoha neznámých postupně dosazovat nedaleký Dobrošov, Českou Čermnou, Hronov a záhadné obrovské "stavení" v dáli jako náchodský zámek.
pohled za námi pod viadukt na Lewinské Czubě je toho jasným svědectvím: ne, tudy by neprošli ani ti nejvášnivější bahnomilové. Foto: L. Šlosar
v první polovině našeho putování jsme procházeli lučinami tak utěšenými, že na nich nevadilo ani stoupání jako v tomto případě těsně pod hřebenem Levínských hor. Foto: L. Šlosar
Vešli jsme do lesa a pokračovali zvlněným terénem po úbočí těsně pod hřebenem Levínských hor. Turistické značení v průběhu naší cesty bylo naprosto spolehlivé, ale vysloveně šetřilo rozcestníky informujícími o vzdálenostech, byť v časech, a také o místech, kudy jsme procházeli. Proto jsme ani nezaznamenali, kdy jsme prošli těsně pod nejvyšším vrcholem Levínských hor Grodzynem /802 m n. m./ s televizním vysílačem. Když jsme později začali zprudka klesat, znejistěli jsme natolik, že jsme se nahlédli do map a ubezpečili se v konfrontaci s itinerářem, že se zřejmě jedná o sestup z Grzywacze /723 m n. m./. Úplné jistoty jsme nabyli, když jsme v otevřeném terénu s báječnými výhledy ohraničenými na obzoru těžkými šedivými mraky spatřili přesně o polednách před sebou samotu dle popisu identifikovanou jako Zielone, především pak k naší nelíčené radosti nevysoký z naší strany kopec vpravdě homolovitého tvaru. Podle polské mapy se ovšem jmenuje Gomola a dosahuje nadmořské výše 733 metrů n. m. Homole je název hrádku, který se kdysi vypínal na jeho vrcholu od 13. století a který byl na počátku 16. století jako sídlo lapků dobyt a zbořen. Tyto základní údaje jsme se ovšem dověděli z české mapy. Když jsme totiž vylezli na vrchol a spatřili torzo hrádku v podobě zbytků věže původně válcovitého tvaru, nenalezli jsme zde žádný rozcestník ani místopisný název.
to bylo radosti na Starém Bělidle, když jsme spatřili před sebou kopec, jenž se správně jmenuje Gomola. Foto: L. Šlosar
velice ochuzen byl ten, kdo si nechal ujít vrchol Gomoly se zbytky válcovité věže, jež tu zbyly po hrádku, který se /aby se to nepletlo/ jmenuje Homole. Foto: L. Šlosar
Po krátké přestávce jsme se nepříjemně prudkým klesáním dostali na silnici Náchod - Kladsko a po jejím překlenutí do nehostinného místa připomínajícího lom s překvapivě hojným výskytem nejrůznějších druhů ptactva. Poté jsme kol 6 kilometrů pozvolně sestupovali do městečka Lewin Kłodzki, jemuž zdáli vévodil mohutný kostel svatého Michala.
Velice jsem se zaradoval, když nás modře značené cesta před třičtvrtě na dvě zavedla ke kostelu samotnému. Gotický kostel byl třikrát přestavěn, je z jedné strany obklopen starými, ale udržovanými hroby, jejichž nositelé jsou vesměs německých jmen, z druhé strany jakýmsi moderním náhrobkem a jakousi svatyní. Stojí u něj kříž a jeho zdi vévodí náhrobní deska Monsigneuru Romualdu Proskemu, který tu farářoval od roku 1889 zřejmě až do své smrti 1928. Ostatní na hřbitově nabrali vody do svých toren.
Když jsme později spočinuli na náměstí na lavičce, vynořilo se odkudsi z časoprostoru jakési dvoučlenné bratrstvo trampů na motocyklech, jež se dotazovalo, zda náhodou nejdeme z Kociołu. Posléze se z něho vyklubali pohraničníci, protože si ode mě vyžádali pas a zapisovali si mou adresu, toliko barva mých trenýrek je nezajímala. Pokud by se v nich uhnízdilo vůči nám jen zrnko podezření, narostlo by dozajista poté, co jsem podešli 27 metrů vysoký viadukt a hrnuli se dle popisu pod můstek za silnicí. Neukládali jsme tu ovšem plány Temelína do mrtvé schránky, nýbrž razítkovali itinerář kontrolním razítkem.
na obzoru je mohutný kostel sv. Michala v Lewině Kł. Foto: L. Šlosar
do výšky 27 metrů vypíná se železniční viadukt za Lewinem Kł., k němuž směřují zleva Zdeňka z České Skalice a Maruška z Trutnova. Foto: L. Šlosar
Když jsme prošli dvěma dalšími skromnějšími viadukty a poli, dostali jsme se k hájence Jeleniów, později pak posíleni konzultací s místním mladým domorodcem ve třičtvrtě na tři do Jeleniówa samotného s kostelem Svaté Trojice na jeho kraji s pitomě bílou střechou. Tady jsme pokračovali kolem jednoho devastovaného paláce a jednoho nádherného dvora na kraj Kudowy Zdróje, její tovární čtvrtí a posléze táhlým dlouhým stoupáním na kraj lesa. Tamo u křížku navázali jsme na jinou modrou značku a ve třičtvrtě na čtyři dospěli ke žlutě zbarvené kapli Panny Marie Sedmibolestné s modrým štítem a vchodem. Pod ní pod schůdkami nacházel se lidmi hojně obsypaný pramen /Żródelko Marii/ se zázračnou vodou. Mě opravdu přišla k duhu, zlehka jsem předtím pociťoval tlak v břiše, jenž po její konzumaci ihned a zcela ustal.
pod kapličkou P. Marie Sedmibolestné u pramene Żródełka Maryi schází se zbožný polský lid, aby upnul svou mysl k Bohu a načerpal léčivých vod na své neduhy. Foto: L. Šlosar
Nato sešli jsme kol smetiště přes hlavní silnici do Słonieho a stejnou cestou jako ráno - ale již dle itineráře - dorazili po závěrečném finiši ve čtvrt na šest zpět do cíle, kde jsme ukojili své smysly tradičně skvělým gulášem okořeněným v mém případě dvěma pivy a kávou. Konečně ve čtvrt na sedm v podvečer dopravil nás Ota - když jsme cestou se slzou v oku do dálky zamávali Homoli - do Náchoda, odkud nás v 18,55 hodin odvezl domů autobus na lince Brno - Trutnov.
Už dlouho se mi tolik nelíbil nějaký pochod! Jako nikdy dlouho předtím jsem si při něm psychicky odpočinul, taky proto, že jsem šel v báječně se doplňujícím týmu, v němž nebyla o legraci nouze /mohl by o tom vyprávět Jarda, který měl často na talíři svůj omyl, když vysílač na Grodzynu považoval vysoký uschlý strom, svým vzrůstem zřejmě blahovičník/, nehledě na to, že dík s originalitou vymyšlené trase jsme se podívali do míst, kde jsme povětšinou nikdy předtím nebyli.
Šmajd naším okolím /21. 08. 2004/ aneb Dvojí výzva
Pro 28. ročník pochodu Šmajd naším okolím vymyslel Standa z Bohuslavic atraktivní trasu vedoucí východním směrem od Bohuslavic nad Úpou s nejzazšími body Žďárem nad Metují a rozcestím pod Ostašem. Už to bylo pro mě, který šel naposledy dlouhou trasu začátkem července na stovce v Týništi nad Orlicí a pro kterého by to byla třetí nejdelší trasa zdolaná letos, velkou výzvou. Velkou výhodou bylo, že jsem byl rozchozen z DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší a zároveň za týden odpočat a nadržen, krom toho jsem měl na zdolání trasy dosti rezervního času.
Do Bohuslavic nad Úpou jsem přijel autobusem v 06,30 hod. Úvod pochodu, jenž je široko daleko vyhlášen svou báječnou "pochoďáckou" atmosférou, byl společenskou záležitostí. Než jsem vypil hrnek čaje a snědl dva rohlíky se salámem, pozdravil jsem se tu po dlouhé době s libereckými turisty Rudou a Petrem a také s Jirkou z Turnova. Na start nejdelší trasy, jež fakticky dle itineráře měřila 57 km, se pak zformovala tato neobvyklá pětice: Pepa z Jilemnice, jeho dcera Petra, Zdeňka z České Skalice a Petr z Prahy a já.
v Bohuslavicích v otevřené verandě kluboven hřiště je na startu vždy živo, vpravo ve skupince zprava Zdeňka z České Skalice a Pepa z Jilemnice, kteří mě vzápětí budou na trase prohánět, úplně vlevo v zákrytu Petr z Trutnova. Foto: L. Šlosar
Bylo pod mrakem s ideální teplotou těsně nad 20 st. C a čtvrt na osm, když naše skupina vyrazila do prudkého stoupání kolem bohuslavické železniční zastávky. Po prvních metrech jsem bez předchozího varování s hrůzou zjistil, že mě bolí břicho v místě pod pupkem, přesně jako ve druhé čtvrtině loňské stovky Týnišťské šlápoty od dubu k dubu, jinak se šlo skvěle. Když jsme přešli Kvíčalu, prošli nad Úpicí po levém břehu Úpy a po krátkém stoupání se dostali skoro na dohled Rtyně v Podkrkonoší, odhodlal jsem se nekompromisně k pokusu se svých strázní zbavit a na kraji lesa šel do podřepu. Bohužel má snaha nedošla kýženého výsledku, nic jsem ze sebe nedostal, ucpanému břichu se neulevilo. Když se přede mnou otevřela odkrytá krajina se Rtyní /bylo těsně po deváté hodině/, spatřil jsem skupinu nedaleko přede mnou, poté jsem ji ještě jednou spatřil v obci samé, když jsem byl předtím u rtyňského hřbitova odbočil na značenou cestu směr na rozcestí Pod Větrným vrchem. O to více jsem byl překvapen tím, že jsem v prudkém stoupání na Jestřebí hory nebyl schopen nikoho dohonit. Do kopců se mi chodilo totiž dobře, vedle dobré kondice tomu přispíval skutečnost, že poloha mého břicha při mírně skloněné postavě byla proti bolesti nejsnesitelnější. Ještě větší překvapení mi už na Panské cestě přinesl telefonát mobilu z pro mě zcela neznámého čísla, ve kterém se mě Zdeňka dotazovala, kde jsem. Celá skupina totiž ještě přede mnou zastavila na krátkém občerstvení v samoobsluze ve Rtyni, jíž jsem později minul po své pravici, a poté mě tu obětavě očekávala v sílících obavách, že se mi něco nepěkného přihodilo. Číslo mého mobilu pak získala přes dvě osoby, které určitě trochu vyplašila. Samozřejmě, že jsem na všechny rád asi půlhodinku počkal, učinil jsem mezitím marný pokus č. 2 vypudit zlého démona z těla a aspoň vhodným způsobem posezení při pití energetického nápoje ulevil jsem načas nepříjemným pocitům.
po nečekaném rozdělení nastalo šťastné shledání pod Panskou cestou, zepředu dozadu Petra z Jilemnice, Zdeňka z České Skalice, Pepa z Jilemnice a Petr z Prahy. Foto: L. Šlosar
Posléze jsme opět pokračovali v pěti a ve čtvrt na dvanáct dorazili na Turov, při stoupání jsem si opět ověřil, že to dnes bude pro mě nejideálnější stav chůze. Nato jsme pokračovali do Žďáru nad Metují několika hupy v protisměru trasy důvěrně mě známé, několikrát jsem tady zápolil s posledními kilometry Červenokostelecké stovky. V Maršově nad Metují těsně po čtvrt na jednu za zatáčkou pod křížkem jsem se v občerstvení na dvorku po pravé straně pokusil zvrátit nepříjemný osud skleničkou slivovice. Chutnala, ale nepomohla. Před Žďárem nad Metují odkryly se mi impozantní pohledy na Ostaš, ve Žďáru samém dohonil jsem na rozcestí žluté a modré značky své souputníky, zaběhli si až na náves přesvědčit se o tom, že tu žádné občerstvení není. Zakrátko jsem si je nechal utéci znovu, po pravé straně jsem spatřil věžičku a v domnění, že se jedná o kostelík zabočil jsem sem pár metrů. Byla to blamáž, vyhlédnutá budova byla prachsprostá škola.
tak kudypak dále z Turova? - usilovně přemítají zleva Petr z Prahy, Petra a Pepa z Jilemnice a Zdeňka z České Skalice. Foto: L. Šlosar
Ostaš vytvářel chmurné pozadí výhledů z plošiny nad Velkým Dřevíčem. Foto: L. Šlosar
Protože vedle úseku ze Rtyně pod Větrný vrch byl úsek ze Žďáru dnes pro mě nový, byl jsem mile překvapen - maje v paměti stoupání od Pěkova, že ke kiosku na rozcestí pod Ostašem jsem dorazil dobře před třičtvrtě na dvě jen po nepatrném silničním stoupání. Své souputníky jsme nalezl u okénka při objednávání, sám jsem si dal postupně dvě piva a hovězí polévku. Z posezení venku nás vyhnala toho dne jediná dešťová přeháňka. Když jsme po čtvrt na tři opouštěli toto požehnané místo, zjistil jsem, že jako liché se ukázaly mé naděje, že pozřené pochutiny vyvolají průchodnost mých útrob, naopak se mi uložily v břiše a začaly je vyplňovat ještě více. Proto pod Ostašem jsem se nadobro rozloučil se svými kolegy a učinil pokus č. 3 učinit trávicí cesty průchodnými, leč marně, cokoli kloudného ze mě nevypadlo, naopak jsem navíc zápolil s důsledky nekrvavých hemoroidů.
po občerstvení pod Ostašem zvesela se chystají vykročit zprava Petr z Prahy, Pepa z Jilemnice a Zdeňka z České Skalice. Foto: L. Šlosar
V Dědově jsem byl rád, že jsem sám, protože jsem se mohl odreagovat hlasitým proklínáním nepříjemných bolestí. Nešlo o žádné křeče, ale o úpornou a stálou bolest, jakoby mé břicho vyplňoval balvan. Nejednalo se o žádné problémy např. se žlučníkem nebo játry. Měl jsem stále větší chuti po zastávkách, dokonce jsem se chvílemi přistihoval při tužbách usednout na vlak a nadobro toho dne ulevit bolestem. Místo toho jsem zmobilizoval svou vůli a usnesl jsem se na tom, že do cíle dojdu "za všechny lidi nevinně trpící fyzickými bolestmi". Byla to pro mě druhá výzva trasu ujít. Někdo si může myslet, že jsem hazardoval se svým zdravím. Pro podobné situace mám jediné kritérium - celkový stav mého těla. Měl jsem svůj stav zcela pod kontrolou, kdybych byl celkově unavený a zchvácený, měl třeba zimnici nebo nevolnosti žaludku, pochod bych zřejmě přerušil. Já jsem se ovšem cítil celkově svěží a zejména do kopců se mi šlo zlehka. Situaci bych přirovnal k tomu, jako bych v dobré kondici šel třeba s přeraženou rukou nebo utrženým uchem.
Před třičtvrtě na čtyři jsem těsně před Skalami na kraji lesa učinil marný pokus č. 4 zprůchodnit útroby. U zámečku ve Skalách jsem byl pak ve čtvrt na pět a začal jsem si uvědomovat, že při podobných dalších přestávkách bych získal dalšího nepřítele - čas. Dále jsem si ulevoval jen dosti komickou chůzí v mírném předklonu a občasnými krátkými posezeními.
Přísnou sebekázeň jsem rozhodl upevňovat tím, že jsem častěji sahal k fotoaparátu, přitom jsem úmyslně fotografoval v podřepu. V Horních Vernéřovicích jsem si připomněl vedlejší poslání svých účastí na pochodech a ochotně se zdržel po třičtvrtě na pět u kostela sv. Marie Magdalény, na jehož zdech je několik náhrobků, stejně jako na zajímavé vstupní bráně, a zejména velice ochotně jsem před fotografováním žuchnul celý do trávy. Na rozdíl od mnohých účastníků po 40 kilometrech jsem velice rád podstoupil nejprve lehké stoupání nad Horními Vernéřovicemi a ještě raději prudší stoupání od rybníčka na hřeben Jestřebích hor na rozcestí pod Kolčárkou, kamž jsem přibyl před šestou hodinou. Další zastavení jsem věnoval těsně pod hřebenem směrem na Malé Svatoňovice Petrovické kapličce z r. 1747 a s jakýmsi - spadlým nápisem avizovaným - obrazem, ale vnitřek kapličky byl stejně zabedněný.
Hell and damnation! zase budu muset s bolavým břichem klesat, tentokráte za Skalami do Studnice - pod dohledem vzdálených Jestřebích hor. Foto: L. Šlosar
těsně nad posledním klesáním k úbočí Jestřebích hor k výšvihu na hřeben k rozcestí pod Kolčárkou. Foto: L. Šlosar
V Malých Svatoňovicích jsem před půl sedmou místo do Kamenné hospody zamířil ke studánce ve slepé důvěře, že mě vyléčí tamní léčivá voda, ani ona mi nepomohla, asi proto, že jsem toho co nevěřící nebyl hoden. Zato mi dle kilometráže ubyl jiný pouze domnělý nepřítel, jenž pouze chvíli na mě cenil zuby, totiž čas - do cíle jsem to měl pouhých 7 km.
Ve Velkých Svatoňovicích jsem uvolnil část kapacity svého digitálního fotoaparátu pro skupinu pejsků a později oveček, které ke mně přibíhaly komicky kývajíce přitom ušima, a zrovna těsně po této bohulibé činnosti ozval se mi v sedm hodin z cíle Petr z Úpice s dotazem, kde všichni jsme, ani mí souputníci totiž ještě nebyli v cíli! Poté jsem šel v tiché pokoře za již překrásného večera proti sluníčku chystajícímu zapadnout za kopce na obzoru a došel jsem do cíle za potlesku osazenstva nezasklené verandy kabin bohuslavického hřiště, rozpáleného probíhající zábavou. Asi deset minut po mě přišli Zdeňka, Petra a Pepa, kteří se zdrželi v penzionu ve Skalách ještě dlouho poté, co jsem tudy prošel, a do cíle dofinišovali, což by dnes pro mě nebylo. Petra z Prahy jsem dokonce potkal, až když jsem po hodinovém pobytu v cíli vyplněným konzumací čaje, ferneta a výborné bramborové polévky Josky z Bohuslavic a poslechem hudby mířil před devátou hodinou večerní na železniční zastávku v Bohuslavicích.
Nebýt skutečně smolných problémů s břichem vzpomínal bych na letošní Šmajd naším okolím jako jeden z nejhezčích pochodů - kvůli trase, kondici, počasí, atmosféře i svým společníkům. Škoda. Za popsané situace mám největší radost z toho, že jsem přes zmíněné potíže trasu poctivě a důstojně zdolal, jen bych si už nepřál jejich opakování. Potvrdily se moje zkušenosti, že na dlouhých trasách nejsou nejhorší problémy s nohama, ale ty úplně jiného druhu - s bolestmi útrob, opruzeninami apod.
P. S. Důkazem toho, že jsem pro své zdraví ochoten přijmout největší oběti, je sklenička podmáslí vypitá večer po pochodu.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Za oblastními odznaky v Podkrkonoší /07. - 14. 08. 2004/ aneb Lovy beze zbraní
Komentář k plánu výroby oceli na 3. pětiletku
Plavčíkem na plovárně
Dosti předčasná krize
Diagnóza po telefonu
Studánka místo kapličky
Itinerář podle "esemesky"
Palermo
Koupání se ve vzduchu
Skandál v Bohuslavicích
Za každého počasí …..
Hodnocení plánu výroby oceli na 3. pětiletku
KOMENTÁŘ K PLÁNU VÝROBY OCELI NA 3. PĚTILETKU. Co může motivovat na etapách DEP, procházejících známými místy relativně blízkého okolí, osamělého turistu, který tudy tolikrát již prošel? Tady je odpověď: 1/ místa jsou to utěšeně hezká, že se sem rád vracím, 2/ vyznávám relaxaci chůzí, mohu-li každý den zrána vyrazit do terénu, nepronásledován - toliko inspirován - doporučenými trasami. Samozřejmě je tu další důvod: 3/ chci se udržet v kondici, to sice ale platí pro každé putování kterýmikoliv končinami, ale nepřetržitý sled v průměru třicetikilometrových tras člověka slušně prověří. Pro letošek jsem však byl motivován důvodem hmotným: 4/ nasbírat při svých putováních materiál na své internetové stránky pro jejich část "obrázky", především pro jejich již zveřejněné kategorie: kostely, kaple /kapličky/, pomníky vztahující se k válce roku 1866 a boudy. Proto jsou strohé reportáže z jednotlivých etap pro zajímavost uvozeny počty jednotlivých druhů materiálů dle jednotlivých skupin - včetně doplnění stávajících, resp. jejich obnovení /remake/.
1. etapa - 07. 08. - PLAVČÍKEM NA PLOVÁRNĚ /2 kostely, 1 bouda, 1 radnice/. Nebyl jsem ovšem prostým účastníkem, nýbrž členem DEP. Již v pátek jsem zajišťoval ubytování v I. ZŠ v Gorkého ulici v Trutnově. V sobotu jsem měl startovat mezi 07. a 09. hodinou příchozí ze startu základní trasy z autobusového nádraží ve Svobodě nad Úpou, má turistická "parťačka" Jana z Buků pak souběžně ze startu dlouhé trasy z Mladých Buků. Naše mise jsme absolvovali zbytečně, na obě místa se žádný příchozí nedostavil. Zevlovali jsme tu zbytečně asi jako plavčík na plovárně, jemuž se nenašel žádný dobrovolník, který by byl ochoten se topit. Ke všemu nás nezávisle na sobě zaskočil v těchto horkých dnech zcela nečekaný chlad, způsobený studeným větrem, v mém případě - jak se ukázalo - nezůstal bez následků.
Protože jsem chtěl absolvovat nejdelší trasu, jel jsem v 09,13 hod. "viamontem" zpátky do Mladých Buků. Tady jsem aspoň od zastávky až ke kostelu sejmul žluté vlastní značení, můj beztak opožděný start pozdržela pak ještě krátká návštěva Jany z Buků na čaji.
Na zbylých 33 km prodloužené trasy vyrazil před desátou hodinou a u kostela sv. Jana Křtitele v Janských Lázních jsem se octl před čtvrt na dvanáct. Na Modrokamenné boudě u šíleně studeného piva a ve velmi chladném větru byl jsem usazen ve třičtvrtě na dvanáct. Poté jsem sestoupal za pěkných výhledů do Horního Maršova, kde jsem se zastavil na chvíli u radnice /původně sídlem spořitelny a lékárnou/ s kašnou a sochou spravedlnosti. Od radnice jsem vyšlapal na Rýchorskou boudu v rychlém tempu za 40 minut, aby mě těsně před cílem zlehka "skousli" ještě svižněji dva mladší kluci. Po asi půlhodinovém pobytu na Rýchorské boudě jsem za neobyčejně teplého dne sestoupal s Vaškem z Náchoda do Horního Starého Města, kde jsme na chvíli zastavili v hospodě U Kousala. Do Trutnova na Českou čtvrt, kde jsem povečeřel u tchyně, došel jsem kolem třičtvrtě na šest a o hodinu později jsem se vrátil do školy, abych splnil svůj úkol zajistit od sedmi večer procházku naučnou stezkou bojů 1866 s otevřením Janské kaple, které jsem měl dojednáno s panem Grofem z městského úřadu v Trutnově na 20. hodinu. Protože jsem byl ze slunečného dne uondán, vůbec jsem se nezlobil, že pro všeobecný nezájem jsem celou akci musel zrušit, navíc mi tím vybyla půlhodina na dlouho připravované fotografování kostela Narození Panny Marie kolem půl osmé za stále vynikajícího světla.
na cestě z Pražačky rozhostily se pode mnou překrásné výhledy …. nakonec i na Horní Maršov. Foto: L. Šlosar
2. etapa - 08. 08. - DOSTI PŘEDČASNÁ KRIZE /1 smírčí kříž, doplnění: 1 kostel/. V neděli jsme vyšel na trasu v 9 hodin, zajišťoval jsem předtím start přímo ve škole v Trutnově. Značné vedro mírnil od hor studený vítr. Od rána mě bolela hlava - na čele a pod vlasy. Zatímco úvod včerejší trasy byl nadhodnocený, u dnešní to bylo naopak. Na Stachelbergu jsem byl až v půl jedenácté, v Prkenném Dole těsně před jedenáctou. Protože jsem měl značnou žízeň, stavěl jsem se v Žacléři ve známé cukrárně, kde však lahvové pivo nebylo studené, k němu jsem připojil jednoho turka a tři linecké koláčky. Poté ještě ve městě jsem potkal Vaška z Náchoda a společně se stavěli na točeném pivu v hotelu Sport, odkud jsem vyšel kolem čtvrt na dvě. V Černé Vodě jsem byl zklamán absencí rozcestníku do záznamníku OTO Po stopách bojů 1866, do penzionu pro razítko jsem nešel. Před Královcem jsem sesbíral několik fáborků vlastního značení a pořídil několik obrázků Královeckého Špičáku. V Královci jsem neměl sil poohlédnout se po kostelu a vyšlapal na rozcestí pod Královeckým Špičákem, kde jsem byl těsně po druhé hodině odpolední. Na vrchol se mi nechtělo, takže jsem pokračoval po hřebenu Vraních hor a po sestupu byl vděčen potůčku, kde jsem si svlažil rozpálenou hlavu. V Bernarticích jsem byl asi ve čtvrt na čtyři a po krátké zastávce v místní hospodě jsem pokračoval s mladším Willym z Frýdlantu v Čechách přes Janský vrch. Byl jsem rád, když jsem ve čtvrt na šest stanul na silnici v Petříkovicích, prudký sestup mi nedělal dobře, místy jsem ho absolvoval po p…, prostě v podřepu. Původně jsem zamýšlel vystoupat ještě na Jestřebí hory a místo do cíle v Jestřebí boudě pokračovat do Poříčí po panelové cestě, nyní jsem se cítil natolik unaven, že jsem pokračoval rychlým tempem po silnici skrze Petříkovice do Poříčí rovnou. Mé spěšné kroky nezastavil ani místní kostel, byl obepnut lešením, za rychlé chůze jsem zamával Vláďovi, autoru vandropisu DEP, pod jehož domem jsem prošel. Závěr znamenal příjemné překvapení, čekal jsem konečnou stanice MHD Trutnov odbočka Lhota až za železničním viaduktem, takže jsem ještě čtvrt hodinu vyčkával odjezdu autobusu MHD v 18,15 hodin a posléze byl velmi rád, že si - za vzrůstající bolesti hlavy - mohu doma zapadnout - značně ztahaný - do vany. Z celkové délky trasy 42,5 km jsem si později odpočítal 4 km.
postupné přibližování k Vraním horám mi poskytl možnost provádět studie jejich nejvyššího vrcholu Královeckého Špičáku, tento snímek byl pořízen již nad Královcem. Foto: L. Šlosar
3. etapa - 09. 08. - DIAGNÓZA PO TELEFONU /vynucená přestávka doma/. Hlava mě nepříjemně bolela zvláště v mírných náporech zejména při předklonech. Protože jsem to přisuzoval úpalu, velice nerad jsem se usnesl na dni přestávky, což jsem zvěstoval "esemeskou" hlavnímu pořadateli Petrovi z Úpice. Nikde jsem však nikdy nezkolaboval, to byl výmysl. Totéž a stejným způsobem jsem zvěstoval Janě z Buků. Za pár minut zazvonil telefon a z něho se ozývaly heslovitě příznaky s otazníkem - například dušnost, závratě, zimnice, okoralý jazyk, krom včerejší žízně nemohl jsem sloužit. Nato se mi dostalo důrazného poučení, že se nejedná o úžeh, nýbrž o potíže s čelními dutinami, nejspíše z kombinace zpoceného čela a studeného větru, abych si nevymýšlel a pokračoval dál. Později jsem se ukázalo, že je to pravda. V případě úpalu bych se na sluníčku nechytal, potíže s čelními dutinami volaly naopak po přehřátí, aby se hlen a rýma uvolnily. Na každý pád jsem si při pondělní absenci odpočinul, byla to však má první vynechaná etapa ve čtyřleté historii DEP. Musel jsem se tak zříci záměru vyfotografovat přinejmenším kostely v Horním Adršpachu, Teplicích nad Metují a v Jívce.
v pondělí jsem mohl pouze nostalgicky vzpomínat na zážitky předchozích dvou etap … například na výhledy na Rýchory a Krkonoše mezi Žacléřem a Černou Vodou. Foto: L. Šlosar
4. etapa - 10. 08. - STUDÁNKA MÍSTO KAPLIČKY /1 bouda, 1 místo k roku 1866, 1 mariánský sloup, 1 studánka, remake: 1 kostel/. I přes optimistické závěry z minulého dne připadal mi můj comeback dosti těžký - hlava mě přece jen bolela, zlehka i lýtka a kolena. Místo startu Jestřebí bouda je ze všech míst nejméně dostupné. Jel jsem sem autobusem MHD v 06,52 hodin ze Zelené louky přes celý Trutnov. Vystoupil jsem na poslední možné zastávce Lhota - škola ve čtvrt na sedm a na Jestřebí boudu dospěl jsem za necelou hodinu. Tady jsem posnídal bramborovou polévku a pivo a zakoupil tulácký pas "Brankou do Kladského pomezí", k němuž jsem obdržel 0,5 l láhev vody Toma svěží od firmy General Bottlers CR, jež se mi na trase za horkého dne náramně hodila. Přes Odolov a Maternice jsem dorazil do Hronova ve čtvrt na jednu - s Antonínem z Mohelnice, kterého jsem později při závěrečném posezení silně popudil, a Willym st. a ml. z Frýdlantu v Č., jež jsem všechny dohonil na kraji Maternice nad Hronovem. Hodinového pobytu v Hronově jsem využil zastavením u dvou hrobů vojínů padlých v roce 1866 na starém hřbitově, rodného domku Aloise Jiráska, mariánského sloupu a konečně v restauraci na náměstí na česnečce a dvou pivech. Oproti itineráři žádná zeleně značená cesta z Hronova na Turov nevede /autor trasy má zřejmě na mysli cestu z Velkého Dřevíče/, proto jsem mínil pokračovat tamtéž po modře značené cestě a cestou se zastavit v Rokytníku u moc hezké kapličky. Nějak jsem si to však srovnal špatně v hlavě a octl jsem se ve Zbečníku na jiné stejně značené cestě a odtud mi nezbylo jít než ke Skalákově studánce. Dvě starší ženy mě požádaly, abych je tu zvěčnil, a doporučily mě vypít léčivou vodu, prý dokonce na duši. Ani jsem této rady nepotřeboval, měl jsem v parném dni pěknou žízeň. Chtěl jsem napravit svou chybu a pokračovat na Turov přes Maternici, ale nějak se mi nechtělo honit se za každou cenu, takže jsem to otočil zpět těsně pod Turovem a šel již dle itineráře zpět až dokonce po zeleně značce do Malých Svatoňovic, příznivý čas mi pak umožnil zastavit se na chvíli v hospodě U Lotranda v Odolově. Z Malých Svatoňovic jsem odjel vlakem v 18,25 hod., kilometrově jsem trasu neošidil, naopak jsem si přidal vzdálenost ze Lhoty na Jestřebí boudu, kterou jsem si samozřejmě do oficiálních 38,5 km nepřičetl. Po této etapě jsem se cítil podstatně lépe než v neděli, také bolesti hlavy byly již na ústupu, takže jsem věděl, že v DEP budu pokračovat.
u Skalákovy studánky nad Zbečníkem jsem se octl vlastním omylem, nakonec jsem však nelitoval, nejen kvůli uhašení žízně. Foto: L. Šlosar
5. etapa - 11. 08. - ITINERÁŘ PODLE "ESEMESKY" /3 kostely, 1 kaplička, 3 pomníky k roku 1866, 1 studánka, remake: 2 turistické chaty/. "Nachad Dobrosov Peklo Starkoc Skalice Ratiborice Resedka Spinka Kostelec Rtine Malé svatonovice" - to byl můj doslovný itinerář etapy v mém mobilu od Petra z Úpice. V Náchodě totiž nikdo příchozí neprezentoval, takže mi na pomoc přišla "esemeska". Preventivně jsem vypil v právě otevřeném baru sklenici piva a pravidelným tempem vystoupal v osm hodin k Jiráskově chatě na Dobrošově. Za slunečného a za již velmi teplého dne jsem sestoupal přes Jizbici do Pekla a odtud vystoupal bohudík povětšině pod bezpečnou ochranou stromů až do Přibyslavi. K prvnímu mému zastavení u kostela sv. Václava na Dobeníně na kraji Václavic mi pak chybělo projít odkrytým terénem povětšinou po asfaltu. Kostelu jsem konečně věnoval zaslouženou pozornost, zatím jsem kol něho spěšně procházel od nádraží ve Václavicích a z tohoto směru jsem ho měl vždy proti sluníčku. Pozornost jsem věnoval i pitnému režimu a na místě vyžahnul energetický nápoj SHOCK! vhodný pro období zvýšené psychické a fyzické zátěže. Mezitím jsem se porozhlédl po hřbitově u kostela a zjistil, že jsou tu pouze tři prosté křížky vážící se k roku 1866. To vše se odehrávalo těsně po desáté hodině. Protože jsem oba pomníky před kostelem měl vyfotografovány, pozornost jsem věnoval pomníku věnovanému svobodníku Friedrichu Augustu Beierovi od 11. setniny dolnoslezského pěš. pluku č. 46. nad nádražím Václavice. Za Dubnem jsem minul tentokráte minul pomník spícího lva a po chvíli jsem se rozhodl pro výrazné zkrácení trasy - místo přes Babiččino údolí jsem zabočil po silnici hned doprava na Zlič. Odměnou mi byl pískovcový obelisk věnovaný důstojnickým sborem 5. praporu polních myslivců svým padlým kamarádům, jenž se vypíná na louce po mé levici na malé vyvýšenině, z níž byl již blízko viditelný vojenský hřbitov u České Skalice, který jsem ponechal nějaké své podrobnější návštěvě. Své hmotné ego jsem posléze povzbudil v hospůdce U Barunky ve Zliči dršťkovou polévkou a dvěma pivy. Těsně za hospodou proti další restauraci Holzbecher nalezl jsem další pomník věnovaný padlým ve válce roku 1866. Další zastávku jsem měl po čtvrt na dvě ve Studnici a nevěnoval jsem ji kupodivu hospodě, nýbrž kostelu sv. Jana Nepomuckého, který je v současné době v opravě - naštěstí vevnitř. Mé vyprahlé tělo s povděkem přijalo za Řešetovou Lhotou delší lesní úsek až k rybníku Špinka, ještě více pak krátký pobyt v hospůdce Na ocase, kde jsem se opět setkal s Vaškem z Náchoda. Přes Červený Kostelec s krátkou zastávkou u hřbitovního kostela a Rtyni došel jsem nakonec na nádraží v Malých Svatoňovicích a vlakem v 18,25 hod. ovšem s menším zpožděním jsem dojel domů - přes velmi parný den opět o značný kousek v lepší kondici než v neděli. Nejdelší etapu v délce 44,5 km jsem si dle svého odhadu zkrátil o 7 km, což jsem řádně vedoucímu DEP nahlásil.
Metuje u Pekla je mým oblíbeným námětem pro fotografování. Foto: L. Šlosar
6. etapa - 12. 08. - PALERMO /1 kostel, 4 kapličky, 1 zvonička, 1 Boží muka, 1 socha/. Teprve na náměstí v Malých Svatoňovic na začátku 6. etapy jsem si mohl vychutnat start s účastníky DEP. Využil jsem ho k zastavení u kostela Sedmi radostí P. Marie a dvou kapliček - v jedné z nich vodní je pramen léčivé vody, pro který tu od r. 1715 získaly Malé Svatoňovice pověst poutního místa. Ve druhé, kterou zrovna otevřela nějaká paní, je oltář z araukaritu na něm socha P. Marie a modlící se ženy. Skoro se mi odtud nechtělo v 8 hodin vyrazit do horkého dne. Prošel jsem Velké Svatoňovice a na Kvíčale jsem se zastavil u další kapličky podle nápisu zasvěcené zřejmě P. Marii. Nasvědčoval tomu i velký obraz uvnitř, na kterém P. Marie drží v ruce Krista, pod obrazem se nachází otevřená bible a na každé straně jedna lebka. Když jsem stoupal nad Úpicí dohonil jsem tradičně Vaška z Náchoda a spolu jsme asi 500 metrů dík nepozornosti zabloudili. Motorest U devíti křížů snad ani není hoden tohoto druhového označení, otevíral v 11 hodin, čekat třičtvrtě hodiny se nám nechtělo. Rychlým tempem jsme zastíněnými místy sešli k boušínské lávce a za ní se vyšplhali k boušínskému kostelíku. V nastávajícím vedru před půl dvanáctou jsem měl takovou žízeň, že jsem dal na ujištění jednoho návštěvníka hřbitova o tom, že jde o pitnou vodu, a dvakrát jsem se napil. Bohudík nelhal.
Pokračovali jsme proti proudu Úpy do Havlovic již za značného parna. Vítaným azylem se nám stala restaurace Amerika, k duhu mi tu přišly dvě piva a pórková polévka. Posilněn jsem před půl druhou vyšplhal proti hospodě ke kapličce vypínající se nad řekou. Poté opět s Vaškem jsme absolvovali dlouhý úsek proti Úpě v nezastíněné krajině většinou na asfaltu za asi největšího vedra, které jsem při pochodu zažil, dokud jsem dobře před třetí nedorazili do útulné restaurace v Suchovršicích. Posilněn jsem si za mostem vylezl ke zvoničce vybudované r. 1730, jež měla smůlu na zvony - v každé světové válce jí byl rekvírován jeden. Zalesněný úsek mi pomohl překonat vzdálenost do Starého Rokytníka, poslední zkoušku vůle jsem pak absolvoval v půl páté, kdy jsem za ještě vydatného slunce krátce stoupal k osamělé soše sv. Josefa. Za ní již následoval poslední zalesněný úsek, na jeho začátku jsem si musel dát pozor a neodbočovat v těchto místech doprava, nýbrž jít rovně. Poté jsem se konečně octl po páté hodině v útulné klubovně v Bohuslavicích, mohl tu spláchnout obrovské horko pivem a pak pokojně odjet autobusem před šestou do Trutnova a vrátit se konečně z jedné etapy o něco dříve. Trasu 32,5 km za největšího vedra jsem absolvoval přesně dle itineráře.
typický rituál prohlížení itineráře na startu na náměstí v Malých Svatoňovicích, úplně vlevo hlavní pořadatel DEP Petr z Úpice a druhý zprava Honza z Malých Svatoňovic. Foto: L. Šlosar
7. etapa - 13. 08. - KOUPÁNÍ SE VE VZDUCHU /2 kostely, 5 kaplí a kapliček, 1 radnice, 1 pomník 1866, 1 smírčí kříž, 1 Boží muka/. Následující den přinesl příjemné překvapení - náhle se ochladilo. Vyšel jsem sám okolo půl osmé, v Úpici, kde dokonce poprchávalo, jsem za hmotnými požitky stavěl tradičně v trafice, mají tu chlazené lahvové pivo. Z Úpice se mi šlo na chladném vzduchu proti minulým dnům báječně, při jednom svém hovoru v mobilu jsem na dotaz, zda mi není zima odpověděl, že se naopak s rozkoší koupu ve vzduchu. V Libňatově mě kaple upoutala už při sestupu do vsi, musil jsem opustit žlutou značku a vyšplhat se k ní po travnatém stavu, zpět jsem sešel po asfaltové cestě k poště. Pak jsem se dopustil omylu a vesnici jsem opustil směrem k Maršovu, což se dalo napravit pokračováním po modré značce, nicméně jsem se vrátil a do Hořiček jsem pokračoval po silnici přes Křižanov, kde útroby kapličky byly právě v opravě. Do Hořiček jsem přibyl v půl dvanácté a v obchodě směrem na konci obce směrem na Chvalkovice jsem nakoupil minerálku a 3 linecké koláčky, jež jsem pozřel. Zbytek půlhodinového pobytu jsem věnoval kostelu sv. Ducha a hřbitovu, dokonce jsem se osmělil neuměle vyfotografovat překvapivě překrásně vybavený vnitřek kostela. Poté jsem zavřel oči a zacpal si nos a vyrazil z obce po paměti, otevírali zrovna po poledni hospodu, kterou jsem kvůli časové rezervě raději oželel. Krátké zastavení jsem naproti tomu věnoval smírčímu kříži několik stovek metrů za obcí. Před Brzicemi jsem nejprve zamítl zacházku po silnici ke hřbitovní kapli, poté jsem si to k ní přece namířil, protože od kraje Brzic sem vedla cesta. Ještě mileji mě překvapila další kaplička na návsi vedle rybníka se soškou P. Marie ve výklenku, věží se zvonkem a červenými květinami po stranách vchodu. Poté jsem poctivě vykonal oblouk po značené cestě /do Běluně jsem ovšem šlapal přes louky po bývalé zelené značce, s níž ostatně stále itinerář počítá/ a z této vesničky převážně umístěné ve vlhkých věčně zastíněných místech jsem dospěl lesem a další luční cestou do Prorub, kde jsem si odběhl k další hřbitovní kapli. Po nekonečných širokých cestách jsem klesl poté do Maršova na ještě více nekonečnou asfaltovou silnici přes celou obec, na jejímž konci jsem se vyšplhal ke vzorně květinami udržovaným Božím mukám s nápisem "Jeho krví drahou vykoupeni jste", škoda, že mi to nic příliš neříká. O to mi - bohužel člověku hříšnému - více říká pivo. Po krátké zastávce u kapličky, kterou jsem musel vyfotografovat s kandelábrem, jež byly v minulosti k církevním památkám přistavovány, neb z druhé strany mi vadilo sluníčko, a také u pomníčku obětem války v roce 1866 hned vedle přistál jsem v Úpici po půl čtvrté opět na jedno lahvové pivo v trafice na náměstí, jež pokud jde o hašení žízně mě nikdy při pochodování skrz Úpici nezklamala. Nato jsem úmyslně volným tempem v protisměru ranní cesty přes Kvíčalu a Sedmidomí do Bohuslavic, abych sem přišel co nejblíže půl šesté.
hoření část Libňatova. Foto: L. Šlosar
SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ DEP - 13. 08. - SKANDÁL V BOHUSLAVICÍCH /žádná pamětihodnost, zato 1 průšvih/ - Toho večera se v Bohuslavicích nad Úpou v klubovně KČT konalo slavnostní zakončení DEP. Deset minut po půl šesté předtím přijela autobusem Jana z Buků, jež po dohodě s pořadateli absolvovala poctivě několik etap po vlastních trasách zvolených podle vlastní potřeby plnění oblastních a tématických odznaků. Slavnostní zahájení začalo po sedmé hodiny na verandě klubovny za účasti účastníků a funkcionářů. Nejprve jsme pojedli večeři dle výběru ze tří možností, z nichž třetí - úpický řízek - byla skutečně vydatná. Nato za potlesku přítomných obdrželi účastníci DEP diplomy i věcné odměny.
Průběžně se rozběhly i kuloární debaty mezi účastníky. Současně se také ujal mikrofonu i zpěvák a hudebník s bohatým a pestrým repertoárem a od toho okamžiku jsem si zadělal na nepříjemný skandál. Moje provinění spočinulo v tom, že jsem chtěl aspoň jeden taneček se báječnou ženskou, kterou nesmírně obdivuji - způsobem přiměřeným dané a neměnné realitě. Jako vždy jsem se však opozdil o své tři vteřiny, a proto pod knutou brzkého odjezdu jsem s klidnou a zdvořilou nadsázkou jejího nahodilého tanečníka úspěšně požádal o vystřídání. Skandál měl však nedozírné následky /jen pro ilustraci vhodnou zejména pro laika: akcie kótované na pražské burze už na druhý dopoledne značně oslabily - abyste si o nepříznivých účincích udělali konkrétnější představu: hlavní index PX 50 před půl dvanáctou klesl o 0,39 procenta na 793,1 bodu a užší PX-D o 0,35 procenta na 1993,7 bodu!!/ - teď asi je každému jasné, že jsem to opravdu přehnal ……. Mea maxima culpa. Mrzí mě to, opravdu není to můj styl jednání ….. Bohužel, jak už to bývá: co je u běžného muže přinejmenším lidsky chápáno, někdy dokonce tolerováno s úsměvným porozuměním, může vyvolat nevoli v případě jiného, jenž je trvale zaškatulkován co neprůbojné ošklivé káčátko bez duše …."A když se nepřestávali otazovati jeho, zdvihl se a řekl jim: Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď ……i kamenem…. …. Nashledanou na mé pitvě, přátelé! To se podivíte, až kol vás místo plástů ze šedé oceli, táhel, maziva a elektronek budou lítat zraková čidla, nervové buňky, krev a taky srdce……….
Poté, co nás po desáté hodině noční dopravil předseda bohuslavického odboru Jarda z časové tísně pouze na Zelenou louku, zakončil jsem v celkovém součtu toho dne padesátikilometrový chodecký festival co doprovod téměř desetikilometrovým pochodem do Mladých Buků a zpět, v jeho druhé části ve velmi svižném tempu, abych už konečně byl doma ve své postýlce.
v pátek večer sešli se účastníci i pořadatelé DEP na verandě klubovny v Bohuslavicích ke slavnostnímu zakončení. Foto: P. Kunc
8. etapa - 14. 08. - ZA KAŽDÉHO POČASÍ ….. /1 kostel, 1 pomník 1866/. Nazítří ráno kolem půl šesté mě probudil silný liják. Na start poslední etapy do Bohuslavic jsem - s ohledem na očekávaný pozdní návrat ze zakončení - zamýšlel jet z Trutnova autobusem v 07,50 hod., účast přislíbil i Karel z Trutnova. Protože chodím rád za každého počasí, i přes občasný déšť jsme svůj záměr dodrželi a na start jsme dorazili již za silného lijáku a nezvyklého chladu k překvapení vedoucího DEP, který byl ochoten mi již předem zaznamenané kilometry odpustit. Skoro třičtvrtě hodiny se situace jevila jako beznadějná, vytrvalo lilo jako z konve. V 9 hodin konečně přestalo pršet a mohli jsme odstartovat. Doporučená nejdelší trasa etapy vedla okolo Trutnova a vracela se zpět do Bohuslavic, kam už se mi nechtělo, takže jsem si předem naplánoval vlastní trasu jen do Horního Starého Města, jíž jsme dodrželi s výjimkou neuskutečněného krátkého odbočení do Pilníkova za Starými Buky. Dle itineráře jsme prošli nejprve vlhkým terénem do Starého Rokytníku, kde jsme pokračovali již po vlastní trase po úzké asfaltové silničce do Nového Rokytníku. Přeháňky se střídaly s bezdeštím, pro případ trvalého deště jsme zamýšleli při nejbližší vhodné příležitosti zabočit přímo do Trutnova, naneštěstí jsme k tomuto nouzovému řešení nebyli donuceni. Po další silničce jsme došli ve třičtvrtě na jedenáct do Starých Buků, kde již definitivně přestalo pršet. Tady jsem si připomněl své poslání, jež jsem si při DEP určil, a zabočili jsme ke hřbitovnímu kostelu sv. Anny, jenž se nacházel po našich levicích mírně vyvýšen nad silnicí. Kostel i hřbitov jsou velmi zchátralé a neudržované, přitom náhrobky na zdech kostela svědčí o tom, že je to historicky cenná památka. V pravé části hřbitova nalezl Karel pomník k válce roku 1866. Z něho jsem vyčetl, že padlým byl jakýsi Josef Ehrner z Vídně, kadet 24. regimentu, jenž tu o pouhé dva měsíce přežil své dvacáté narozeniny a padl 28. června 1866 - další z tisíců důkazů o nesmyslnosti oné války. Poté jsme přešli po silnici Trutnov - Pilníkov železniční přejezd a namířili si to do Vlčic. Tady jsem se opět přesvědčil o tom, že hřbitov s dalším pomníkem k roku 1866 je nedostupný, také hospoda U Hnyků byla zavřena. Teprve restauraci v Pekle jsme nalezli otevřenu a s chutí jsme tu vypili dvě piva a já snědl gulášovou polévku. Naše putování jsme pak završili v Horním Starém Městě v hospodě U hřiště, kde jsme se škodolibostí sledovali vedení Drnovic nad Spartou 2 - 0, které později ovšem zvrátila Sparta ve svůj prospěch. To už jsem byl ale dávno doma a zakončil tu už přece jen uondaný celý dálkový etapový pochod Za oblastními odznaky v Podkrkonoší osvobozující dřímotou. Trasu posledního dne jsem odhadl na 25 kilometrů, budiž mi odpuštěno zbylých 5 km, které jsem chtěl ujít zmíněným krátkým odbočením do Pilníkova a zpět.
žánrový snímek dokumentuje nejlépe počáteční beznaděj na startu v Bohuslavicích. Foto: L. Šlosar
VYHODNOCENÍ PLÁNU VÝROBY OCELI NA 3. PĚTILETKU /8 kostelů, 10 kapličky, 2 boudy, 5 míst nebo pomníků vážících se k roku 1866, 2 radnice, 2 smírčí kříže, 1 mariánský sloup, 2 studánky, 1 zvonička, 2 Boží muka, 1 socha - vše vyfotografované pro sekci obrázky na mých stránkách, doplnění o 1 pohled na již zveřejněný kostel a remake: 2 chaty a 1 kostel/. Ani nevím, zda jsem to přesně spočítal, když k tomu ještě zmíním přes 200 absolvovaných kilometrech, připadne to jednomu jako spíše výtah z účetního výkazu nebo zpráva o plnění plánu výroby oceli na 3. pětiletku /1 průšvih v Bohuslavicích pak svodka policie o spáchání trestného činu/, nikoliv shrnutí krásných zážitků z putování. U každé stavby nebo památky jsem se však musel velmi rád zastavit, blíže ji poznat. Bližší poznávání především historických památek - to byl jeden z důvodů, proč se mi celé letošní putování, , v jejíž blízkosti žiji, tolik líbilo, byť se odehrávalo po převážné známých místech lokality, jíž obývám.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Plnění různých OTO /28. 07. 2004/ aneb Podzvičinské chvalozpěvy a hanobopisy
CHVÁLA NAŠEMU KRAJI. I doma se dá prožít hezká dovolená - chce to jen odhodit pasivitu a naplánovat vhodný, byť třeba jednoduchý výlet. Po sobotním putování dvoučlenné výpravy ve složení Luděk z Trutnova a Jana z Buků mezi Choustníkovým Hradištěm a Trutnovem následovaly výlety Luďka z Trutnova s manželkou Janou na Černou horu do Pece pod Sněžkou, poté do České Skalice, Svinišťan a Jaroměře a nato do Hradce Králové. Ve středu pak sešli se oba shora jmenovaní členové sobotní mise poznovu před sedmou hodinou ranní ve známém autobuse Janské Lázně - Trutnov a posléze v 07,10 hod. v autobuse Trutnov - Praha k dalšímu plnění oblastních turistických odznaků tentokráte v okolí Dvora Králové nad Labem.
ÚSPĚŠNÉ ŘEŠENÍ ÚLOHY OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO. …"Máme dáno n bodů v rovině a naším úkolem je najít nejkratší čáru, která vychází z nějakého z nich, prochází všemi dalšími body a vrací se do výchozího bodu." Typickými příklady této matematické úlohy zvané úloha obchodního cestujícího, jež se snaží minimalizovat časové ztráty, jsou právě cesty obchodních cestujících, sběr odpadků ve městě, vrtání děr do čipů … a také návštěvy míst při plnění turistických odznaků. Po návštěvě informační turistického centra vedle staré radnice na náměstí ve Dvoře Králové nad Labem a po zakoupení mapy se účastníkům mise podařilo tento úkol po krátkém přemýšlení vyřešit. Výprava se krátce ponejprv zastavuje před starou radnici a kostelem sv. Jana Křtitele a posléze se vydává na sever směrem k nemocnici, nato odbočuje doleva ulicí Máchovou a dostává se k ústí dvou ulic pojmenovaných po sochaři Wagnerovi. Po krátkém váhání se pouští tou jdoucí opět na sever a po levé straně nachází domeček s bustou sochaře a pamětní desku. Po návratu zpět blíže Bowling Clubu odbočuje pak zanedlouho doleva Chelčického ulici a podél rybníčku a potůčku přichází na ulici Kotkovou a zanedlouho po pravé straně nachází rodný dům zpěváka Rudolfa Antonína /R. A. Dvorského/. Po několika stech metrech pak dospěje ke Kohoutovu dvoru, kde v muzeu načas přerušuje své putování.
CHVÁLA MUZEJNÍKŮM. V době všelijakých těch Jindrů Fotrů, slabomyslných erotických filmů a příjemných hospůdek musí poslání pracovníků muzeí připadati jim samým často nevděčné a sisyfovské. Na těch z Kohoutova dvora bylo patrno, že si návštěvníků váží - nejen podle vkusně provedených expozic, ale i podle způsobu, jakým se nám věnovala tamní pracovnice, která nás uvedla do části v nad pokladnou do expozice věnované městu, a posléze i do vedlejší budovy do expozice s velkým modelem staršího města a expozicí o pivovarnictví.
v Šindelářské věži ve Dvoře Králové n. L. bylo vězení určené najmě pro nactiutrhače. Foto: L. Šlosar
v Kohoutově dvoře skrývá se muzeum s velmi pro věc zapálenými pracovnicemi. Foto: L. Šlosar
POHANSKÉ OBĚTI ZLÝM BOHŮM. Město Dvůr Králové nad Labem je - dík četným objížďkám - výmluvnou obžalobou, do jakých děsivých, úspěšně lze říci apokalyptických rozměrů se dostává nekritické holdování bohu - spíše démonu - automobilismu. Znervózňuje vás všudypřítomný hluk, automobily na vás nečekaně vyrážejí z kdejakého dvorku a uličky a některými ulicemi plynou nepřetržité proudy těchto pojízdných bakelitových hrobek. Poté, co výprava shlédla v parčíku před mostem Jana Palacha centrální pomník obětem války roku 1866, poněkud netradičně na protilehlé části věnovaný ještě obětem 1. světové války, oddechla si velice, když se jí podařilo natřikrát postupně přejít ulici vedoucí k ZOO: Nezdařilo by se to, kdyby ještě nebylo tolik ohleduplných řidičů, kteří mají trpělivost a zastaví chodcům, aby přešli.
PACHATELÉ SE VRACÍ NA MÍSTO ČINÚ? Na vzhledu nádražní přehrady Les Království je na první pohled zřejmo, že pochází z dob, kdy se i účelové stavby stavěly také pro krásu. Silnička po přehradě je lemována věžičkami, hráz vůbec připomíná při troše fantazie cimbuří gotického hradu. Na jejím konci směrem na sever čeká poutníky překvapení. Prostor doleva proti toku Labe na Debrné byl přehrazen červenobílými pentlemi, jaké dosud znali z televizních detektivek. Protože Jana potřebovala opis rozcestníku v již zapovězeném prostoru, poutníci se domáhali možnosti vstupu, ale policista zdvořile odmítl. Později bylo možno dočíst se v novinách, že den předtím tu našel náhodný chodec mrtvou ženu, takže tu opravdu probíhalo kriminalistické vyšetřování. V mnoha detektivkách se pachatelé vracejí na místo činu buď dík psychické nemoci nebo aby sledovali kroky policie. Podezřívavějším kriminalistům mohli být tak účastníci výpravy podezřelí, což by se dalo úspěšně posílit tím, že v případě vpuštění by členové výpravy začali třeba otírat rozcestník hadrem.
přehradní hráz Les Království pochází z dob, kdy se i účelové stavby stavěly také pro krásu. Foto: L. Šlosar
PACHATELÉ SE SNAŽÍ ZAMÉST STOPY? Výprava pokračuje na Bílou Třemešnou po silničce vedoucí rovnoběžně s červeně značenou cestou. Za krásného horkého letního vedra se před ní v plné velikosti objevila Zvičina, takže ji každý z putujících zvečnil ve svých fotoaparátech, Jana v pozadí jakési květiny, Luděk tak bohužel neúspěšný nebyl, tu svou květinku před fotoaparát zaboha dostat nemohl …………… Pokud by účastníky skutečně policisté sledovali, jejich podezření by se utvrdilo v okamžiku, kdy mise z asfaltové cesty odbočila doprava na zprvu výraznou polní cestu. Chtěla se totiž dostat na kraj Bílé Třemešné do restaurace U Šmídu a nechtěla si zacházet do městečka. Cesta však posléze se stávala nevýraznou, až se výprava prodírala kolejí po traktoru skrze vysokou pšenici.
CHVÁLA DOBRÝM HOSPODSKÝM. V restauraci U Šmídů se sedí vždycky dobře, v nastalém vedru byl zastávka o to příjemnější. Když expedice pojedla a popila první várku tekutin, nedařilo se pro Janu objednat capuccino a rakvičku. Restaurace byla plna, hospodský byl sám a opravdu poctivě kmital. K upoutání pozornosti přinesl Luděk oběť nejvyšší. Vypil kvapně druhé pivo a mezinárodně známým pohybem ruky s prázdnou sklenicí se mu zdařilo hospodského přilákat a objednat obojí. Když členové výpravy při placení žádali o razítko, hospodský v pohodě vyhověl, žádné výrazy uštvanosti a oprávněné stížnosti na spoustu práce tento akt nedoprovázely, byl to ve svém oboru opravdu správný profesionál každým coulem.
CHVÁLA ZAPÁLENÝM LIDEM. Výprava prošla na druhý kraj Bílé Třemešné k Památníku Jana Ámose Komenského. Vchod zezadu byl beznadějně uzavřen, ale bylo tu číslo mobilního telefonu. Hlas, který se v něm ozval, Luďkovi zvěstoval, že jeho původce je nedaleko. Nato se před Janou čekající před památníkem objevil mladý člověk menší postavy a k jejímu překvapení jí sdělil: "Tady jsem". Mise byla pozvána bočním vchodem do expozice, kde už byl muž s dvěma dětmi, a dostalo se jí zajímavého výkladu. Octla se v bývalé dosti již renovované hájovně, zámeček, v němž pobýval Komenský, již mnoho let neexistoval, ale pan Mlejnek, jak se ten obětavý muž jmenoval, vlastník hájovny, tu prováděl vykopávky, které ukázal přítomným. Budiž pochváleni lidé, kteří si vyberou z hlediska Všehomíra zdánlivě nepatrný úsek, do něhož však zcela proniknou, rozvinou ho a dokážou o něm říci hodně zajímavého i ostatním, dokonce ve svém volnu, na svém soukromém pozemku, na pouhé telefonické ohlášení a za nepatrný obolus.
nadšenci v bývalé hájence, provádějí vykopávky základů blízkého dnes už neexistujícího zámečku, kde pobýval J. Á. Komenský. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků s nelíčeným zájmem naslouchá výkladu nadšence pana Mlejnka / v hnědé košili/ o pobytu J. Á. Komenského. Foto: L. Šlosar
RELATIVITA LIDSKÉKO ŠTĚSTÍ. Po krátkém stoupání dospěla expedice na rozcestí Zátluky a teprve poté pochopila rozdíl mezi označením rozcestí na straně jedné a celého polesí na straně druhé, na jehož okraji jsou rybníky, jež chtěla v rámci plnění OTO Královédvorsko navštívit. Hlavně že se vzápětí dostala k Čertovým hradům, velkým masám obrovských kamenů, jakoby náhodně nakupených působením nějakého kolosu /nebo zřejmě podle názvu soudě čerta/. Posléze v odkrytém prostoru před a za Zálesím, kde Jana - jako kouzelník vytahující králíka z rukávu - objevila na jednom dvorku blíže rozcestí pomník z roku 1866, členové míse užaslým zrakem sledovali náhledné výhledy směrem na Krkonoš a do dálek. I v tomto největším entuziasmu si však nebyli jisti, zda ještě vyšší nirvány nedosáhl předtím neznámý výtečník /aspoň dle vervy, se kterou tak učinil/, který zamaloval bez jakékoliv patrné příčiny černě cedule poblíž Čertových hradů. Je to tak - jednomu přináší radost něco pro lidi konat, jiný se tetelí blahem, pokazí-li jim něco, jen aby něco do příštích let zůstalo z české krajiny neporušeného.
Čertovy hrady připomínají masy obrovských kamenů, jakoby náhodně nakupené působením nějakého kolosu. Foto: L. Šlosar
snad i tyto méně kvalitní záběry prozradí nádherné výhledy, odkrývající se poutníku blíže Zálesí. Foto: L. Šlosar
CHVÁLA PĚKNĚMU DNI. Dvoučlenná výprava odboru sestoupala posléze do Dvora Králové nad Labem opatřena hezkými zážitky z požehnaného našeho kraje a dalšími "úlovky" z plnění především odznaku Královédvorsko. O tom, že sílu výpravy nenarušil jediný spor na Čertových hradech spočívající v tom, které kameny jsou peruckého a kterého koryčanského typu, svědčí skutečnost, že v průběhu dovolené po krásných dalších výletech Luďka z Trutnova s manželkou Janou do zoo ve Dvoře Králové nad Labem a na krkonošské hřebeny sešla se v sobotu mise v krátké době potřetí na plnění odznaků v okolí Náchoda.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Plnění různých OTO /24. 07. 2004/ aneb Dobrodružství i za humny
ZASTÁVKA HORNÍ STARÉ MĚSTO, ZELENÁ LOUKA - 06,55 HOD. V linkovém autobuse Janské Lázně - Trutnov střetává se dvoučlenná výprava turistů KČT Lokomotiva Trutnov. Expedice je složena z těchto členů odboru: Jany z Buků a Luďka z Trutnova. Mise vytkla si tyto cíle: 1/ prozkoumat rozsáhlé území vinoucí se při silnici mezi Choustníkovým Hradištěm a Trutnovem, 2/ plnit zde podmínky čtyř oblastních turistických odznaků: Královédvorsko, Podzvičinsko, Po stopách bojů 1866 a Vrcholy a hory severovýchodních Čech a 3/ nasbírat další fotografické materiály kostelů, kaplí a pomníků z roku 1866 pro internetové stránky Luďkovy Obrázky z turistiky v Podkrkonoší. Je pod mrakem, ale nálada pod očekáváním zajímavých zážitků je skvělá a veskrze pozitivní.
CHOUSTNÍKOVO HRADIŠTĚ - 8,30 - 9 HOD. Výprava sem dospěla autobusem z Trutnova s přestoupením ve Dvoře Králové nad Labem. Devět pomníků z války roku 1866 se nachází při hradbě starého hřbitova v areálu kostela Povýšení sv. Kříže v těsném sousedství frekventované silnice Trutnov - Jaroměř hnedle proti motorestu. Lze sem projít nízkou brankou, ale výprava to ještě neví a vchází hlavní branou a poté podél kostela travou poznamenanou ranní rosou. V blízkém krámku, kde zdvořile žádáme razítko pro záznamník Podzvičinsko, směruje posléze prodavačka další kroky výpravy na kraj obce směrem na Kuks, kde se vpravo za obcí nachází na novém hřbitově pomník obětem pochodu hladu vězňů z koncentračního tábora Grossen Rosen, zavražděných fašisty na začátku posledního roku 2. světové války. Výprava posléze obrací po zmíněné silnici své kroky směrem na Trutnov. Později po pravé straně v lese mezi Choustníkovým Hradištěm a Kocbeří míjí skutečné místo zavraždění obětí fašounské zvůle.
KOCBEŘE - 10 - 11,30 HOD. Pár metrů za Kocbeří po levé straně na žlutě značené cestě vedoucí z hlavní silnice na Janskou studánku výprava nachází zlehka za mostkem ve věčně zastíněném místě malý hřbitůvek sestávající z jednoho kamenného kříže, jednoho malého jehlancového pomníku a několika prostých křížů na počest 18 vojáků padlých ve válce roku 1866. Větší svízel působí pátrání po dalších novějších pomnících vážících se k plnění odznaku Královédvorsko, jež mapa zobrazuje dosti neurčitě. Po namátkovém bloumání hustým lesem směruje výpravu ke Sporckovu kameni a později k hrobu rudoarmějce muž se psem. Třetí pomník věnovaný opět zavražděným účastníkům pochodu hladu z konce poslední války nachází se asi padesát metrů od posledního místa rudoarmějcova, ale původně nepřesně nasměrovaná výprava sem přichází až po dodatečné korektuře směru putování po další půlhodině. Účastníci výpravy si vštěpují do paměti, že napříště se sem jednodušeji dostanou z hlavní silnice po cyklistickém značení kol kapličky, jediné ze tří v Kocbeří, nacházející se mimo hlavní silnici.
na starém hřbitově u kostela v Choustníkově Hradišti spí svůj věčný sen vojáci, padlí v červnu 1866 alespoň v boji. Foto: L. Šlosar
pomník zavražděných bezbranných vězňů koncentračního tábora z února 1945 na novém hřbitově v Choustníkově Hradišti je svědectvím fašounské zbabělosti a amorálnosti. Foto: L. Šlosar
Sporckův kámen u Kocbeři. Foto: L. Šlosar
LIŠČÍ HORA - PŘED 13. HOD. K turistickému směrovníku těsně pod vrcholem pouhé jmenovkyně známé krkonošské hory, kterou autoři z KČT Bohuslavice zařadili do záznamníku Vrcholy a hory severovýchodních Čech, dospěje výprava bez problémů táhlým téměř neznatelným stoupáním lesem, začínajícím po několika stech metrech za protější stranou hlavní silnice po spolehlivě žlutě značené cestě. Výprava poté klesá po neznačené silnici do Hajnice. Začíná drobně pršet.
HAJNICE - OKOLO 13,30 HOD. V Hajnici prší už docela vytrvale. Výprava postupně stane před roubenkou, bývalou to kovárnou, s překrásným barokním sousoším, a zvonicí náležející ke kostelu sv. Mikuláše a provede zde opisy údajů, jež jí předepisuje OTO Královédvorsko. Na velké zdržování to není, neb nedaleká hospůdka je zavřena. Poslouží alespoň jako orientační bod, kol kterého výprava pokračuje na doporučení místních obyvatelů, pracujících na domě blízkého kostelu, dále do polí směrem na Střítež.
STŘÍTEŽ - OKOLO 14,30 HOD. Výprava se sem dostane utěšenou neznačenou cestou vedoucí zvlněným terénem - nejprve úvozem, později po mírně zablácené cestě mezi loukami a poli a nakonec skrze hájek. Déšť naštěstí ustal již těsně za Hajnicí. První pomník k válce z roku 1866 svorně věnovaný 23 pruským a 11 rakouským padlým vojákům nachází se vlevo na kraji lesa těsně před Stříteží, další pro změnu svorně věnovaný 17 pruským a 17 rakouským padlým vojákům spočívá na samém kraji vsi již na hlavní silnici směrem ještě na Kocbeře. Pomníky jsou udržované, což nelze při nejlepší vůli říci o kapličce na opačné straně silnice při ústí cesty již uprostřed vsi.
utěšený pohled na Hajnici bohužel v dešti. Foto: L. Šlosar
roubenka - bývalá kovárna - v Hajnici. Foto: L. Šlosar
je to k nevíře, jak překrásná cestička rozvine se před poutníkem mezi Hajnicí a Stříteží. Foto: L. Šlosar
VIDLICE SILNIC NA HAJNICI A NA STUDENEC - OKOLO 15,15 HOD. Teprve "přítel na telefonu", totiž odborník na pomníky roku 1866 Vláďa z Kruhu na mobilu, rozřeší dilema místa pomníku věnovaného 200 vojákům padlým zde ve dnech 28. a 29. června 1866. Pomník nalézá se dvěstě metrů za vidlicí na silnici směrem na Studenec /představující levou část vidlice/ pod ojedinělými smrky naproti lesu pro změnu vpravo. K vidlici je předtím nutno dojít opět asi po dvěstě metrech vpravo od hlavní silnice za Stříteží ve směru na Trutnov.
SILNICE NOVÝ ROKYTNÍK - TRUTNOV - 15,45 - 16,15 HOD. Přímo podél silnice nalezla výprava za výše uvedenou křižovatkou směrem na Trutnov po pravé straně pomník nadporučíka 12. praporu polních myslivců Ferdinanda z Bassewitzů, po levé pak pomník c. a k. hejtmana Wendelina Möllera, jenž tu padl ve věku 43 let - oba se vztahující k datu bitvy u Trutnova 27. 06. 1866.
RESTAURACE NA BOJIŠTI ZKRAJE TRUTNOVA - 16,45 - 17,45 HOD. Mírně unavení účastníci výpravy mají konečně možnost po dlouhém putování na delší dobu spočinout v klidu - oba spokojeni s návštěvou 3 míst do odznaku Královédvorsko, 5 míst do odznaku Po stopách bojů 1866 a po jednom místě do odznaků Vrcholy a hory severovýchodních Čech a Podzvičinsko, jakož i se získáním bohatého obrazového materiálu 1 kostela, 4 kaplí a kapliček a 5 míst vážícím se k bojům roku 1866 pro internetové stránky Luďkovy Obrázky z turistiky v Podkrkonoší, mnohem více však se zážitky spojenými s hledáním a poznáváním těchto míst. Jana z Buků má krom toho radost z toho, že po delším odmlčení její problémy s ortopedickou vadou pozvolna ustávají, a zasloužený pocit uspokojení z toho, že trasu perfektně naplánovala.
Samotná míse ukázala, že hodnotně a poctivě uskutečňované plnění fundovaně a kvalitně zpracovaných turistických odznaků není samoúčelnou záležitostí a může býti zdrojem vlastního poučení a obohacení. Potvrdila dále, že i blízké okolí Trutnova skýtá velkou řadu historických památek a že je obdařeno všudypřítomnou překrásnou krajinou, takže ani dovolená strávená z různých důvodů ve městě může býti prožita bohatě a plnohodnotně. Hledání předepsaných - výstižněji řečeno doporučených - míst může se pak státi zajímavým dobrodružstvím prožitým dokonce doslova i za vlastními humny.
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /09. - 10. 07. 2004/ aneb V prokletí nočního bloudění
Ze své jubilejní 25. "stovky" v životě - pochodem Týnišťské pochody od dubu k dubu jsem měl respekt z těchto důvodů: 1/ počasí /v těchto dnech byly téměř denně silné přeháňky, vrcholem byl bouřka s vichrem ze čtvrtka na pátek/, 2/ střevní potíže /viz mé potíže v reportážích netajené/, 3/ orientace v neznámém terénu. Nedostatku kondice jsem se při normálním běhu věcí nebál, to bych ani nikam nejezdil.
Maruška a já jsme svou účast zvažovali ještě v pátek, kdy pršelo zhusta ještě dopoledne, nakonec jsme na start v sokolovně v sídlišti U dubu v Týništi nad Orlicí dorazili včas, abychom vyšli na trasu 100 km v osm hodin večer za příjemného slunečného počasí a polojasné oblohy. Při první kontrole blíže Petrovic jsme museli soucítit s neznámým člověkem, kterého bída a vykořisťování člověka člověkem dohnaly ke krádeži barevné tužky na první kontrole. Za Petrovicemi jsme těsně před devátou sledovali nad lesy nádherný západ slunce, které dosud nikdo neukradl. U Petroviček za živou kontrolou jsem se prohlásil mobilem na prvních kilometrech "stovky" své kamarádce. Když se má hruď přitom dmula předčasnou pýchou, neuslyšel jsem obvyklé šustění papíru v přední kapse své větrovky, musel jsem proto zaklusat tři sta metrů tam a potom zpět pro itinerář zapomenutý na kontrole. Průchod Albrechtic nad Orlicí jsme si měli nechat potvrdit v hospodě, v té při cestě razítko neměli, takže jsme se vraceli za křižovatku na Týniště k jiné hospodě U krbu. Na silnici na Borohrádek již za tmy a pod oblohou plnou hvězd jeli proti nám cyklisté bez světel a při spatření našich siluet se navzájem informovali s káravým odstínem hlasu: "Pozor, chodci … a neosvětlení!!" Osvíceno naopak bylo těsně po třičtvrtě na jedenáct náměstí v Borohrádku, takže jsme se tu s Maruškou u kašny krátce občerstvili.
západ slunce kousek za Petrovicemi těsně před devátou hodinou večerní. Foto: L. Šlosar
nedostatečně zaostřený snímek ze živé kontroly u Petroviček má pouze dokumentární charakter - zcela vlevo Maruška z Trutnova, zcela vpravo Ivan z Prahy - táta hlavního pořadatele. Foto: L. Šlosar
Maruška na náměstí v Borohrádku okolo třičtvrtě na jedenáct v noci. Foto: L. Šlosar
Když jsme se - střídavě po silnici, střídavě lesem - přibližovali k Malé Čermné nad Orlicí, poutal nás značný randál. Z letního kina vycházející mladí lidé nás správně nasměrovali k hájence. Tady jsem zazmatkoval a v domnění, že časové rozmezí kontroly na itineráři označuje živou kontrolu, pátrali jsme po ní téměř až na dvůr hájenky, poté jsme udělali opis rozcestníku, aniž jsme si uvědomili, že jde o opět o samokontrolu a že pod rozcestníkem je tužka. Ve Velké Čermné nad Orlicí jsme poprvé zabloudili, místo abychom protnuli hlavní silnici, pokračovali jsme dále po ní asi kilometr. Naštěstí jsme se vrátili a vkročili do temného lesa, jenž nám měl brzy dát co proto.
Nejprve jsme chvíli tápali na jednom rozcestí na kraji mýtiny, ale cestu jsme našli. Poté jsme šli dlouho po široké zpevněné cestě, na které náhle přestaly značky. Vrátili jsme se k posledním dvěma, zdálo se, že vedou do lesa, ale další značku a cestu jsem nenašel, pokračovali jsme tedy po původní cestě bez značek. Na jednom rozcestí nacházel se zapomenutý rozcestník již zrušené značené cesty, který nás směroval na rozcestí U Koryta, to jsme měli dle itineráře skutečně později projít. Odbočili jsme tedy ve směru rozcestníku a opět jsme nalezli zeleně značenou cestu, značky opravdu předtím vedly do lesa, kudy ale dále - to bůh suď. Za chvíli však asi po kilometru zelené značky zmizely opět a cesta vedla do bažin. Šli jsme po jejich pravé straně a na chvíli jsme se úplně ztratili i z neznačené cesty, to byla asi nejkritičtější chvíle pochodu. Cestu jsme naštěstí znovu našli a obcházeli močál po jeho levé straně, octli jsme se náhle na pevné cestě opět značené zeleně a po několika metrech našli kontrolu na rozcestí Pod Mírovem, kde byl Olaf předtím celou čtvrthodinu blízkým svědkem našeho domlouvání.
Moje důvěra ve značení byla natolik otřesena, že jsme se znovu vraceli na modré značce těsně před krajem Mírova, tentokráte zbytečně, to jen na delší čas chyběly značky. Moje důvěra ve značení se obnovila natolik, že na červené značce za Suchou Rybnou jsem stále několik kilometrů pokračoval po široké lesní cestě, ačkoliv dlouho nebyly žádné značky. Po potupném návratu jsem zjistil, že jsme měli odbočit doleva po nechutně rozjeté lesní cestě, kde červená značka byla za ranního šera mimo dosah mého zraku. Po dlouhém zdržení jsme sbíhali až na kraj lesa, kde jsme zjistili - to už se zcela rozednilo, že opět nejsme na značce. Vylezli jsme zpět do prudkého svahu, kde jsme potkali německou účastnici "stovky" Kathrin a společně našli odbočku doprava /ve směru chůze shora/, ovšem první značka byla po dvěstě metrech na osamělém stromě. Stejná situace se jako přes kopírák opakovala na ohybu silnice, kde další odbočka doprava nebyla z našeho směru vidět, první značka se nacházela rovněž po dvěstě metrech na stromě už u Potštejna. Když jsme se vyšplhali nad Potštejn na Bendlovu vyhlídku, bylo skoro třičtrtě na šest a my jsme oficiálně ušli pouhých 36 km, ve skutečnosti o dobrých deset kilometrů více, vždyť 7,5 kilometrů mezi obcí Koryta a Potštejnem jsme při nepřetržité svižné chůzi absolvovali za neuvěřitelných 2,5 hodiny, přitom v poměrně lehkém terénu!!!
Časově jsme si ještě více pohoršili na dvou kilometrech nepřetržitého stoupání vlhkým zalesněným žlebem nádherné vegetace plného, malebného Modlivého dolu, když jsme navíc přelézali kmeny spadlé přes cestu. V Polomu nám k duhu přišlo občerstvení na další živé kontrole, bylo již třičtvrtě na sedm a měli jsme za sebou teprve oficiálních 42,5 km.
Po prožitých hrůzách byly balzámem na nervy silniční úseky napřed na Sudslavu, později po dalším lesním a travnatém úseku znovu přes Sudličkovu Lhotu a Hemži do Chocně a v Chocni samotné pak krátký pobyt před devátou hodinou v příjemné cukrárně při sladkém občerstvení. To nás povzbudilo natolik, že úvodní kilometry druhé "padesátky" přes Čertův dub jsme absolvovali více než šestikilometrovou chůzí v hodině a dovolili si další krátkou přestávku v lese, kde jsem nahradil vlhké ponožky suchými, jež mi příliš vhod nepřišly, neb se mi později udělal na pravém chodidle otlak. Těsně předtím bylo kuriózní epizodou setkání s houbařem, který zabloudil za bílého dne, takže nemohl najít turistické směrovníky, k nimž upoutal bicykl!!
romantickou přírodu v Modlivém dolu jsme museli vnímat i při náročném stoupání. Foto: L. Šlosar
takto vypadá na na týnišťské stovce samokontrola, na této nikdo tužku neodcizil, "pouze" na rozcestníku umaloval slovů "Čertův". Foto: L. Šlosar
Extrémně rychlá chůze po namáhavé chůzi noční pak přispěla k tomu, že další úseky jinak velmi rovinaté a dobře označené cesty jevily se nám čím dále namáhavější. Do Horního Jelení jsme vešli výstavní vilovou částí kolem kříže s českým nápisem obsahujícím chronogram. Ve Velinách jsme prošli vlevo od roubeného kostelíka sv. Mikuláše. Posléze jsme nechali hodně po levé straně centrum Holic a pod stále polojasnou oblohou jen občas stíhanou temnějšími mraky jsme před sebou spatřili v dáli Kunětickou horu. Posléze jsme prošli rozcestí u Poběžovic a rychlostí 5,5 km/hod. jsme došli na další živou kontrolu u hájovny V Jezovinách. Na této kontrole jsme pobyli chvíli něco po 15. hodině.
jak rád bych si zastavil při "stovce" na delší dobu, třeba na fotografování roubeného kostelíka sv. Mikuláše ve Velinách! Foto: L. Šlosar
hlavní protagonisté této reportáže na poslední živé kontrole u hájovny V Jezovinách. Foto: neznámý kolemjdoucí
V té chvíli nás dosti bolely nohy - Marušce kolena, mě stehna, před námi byla vidina povinnosti držet stále rychlost 5 km/hod. bez odpočinku, takže jsme osazenstvu kontroly vysvětlili situaci, totiž kilometry nabyté navíc v noci, a nato pokračovali do cíle po improvizované kratší trase. Na poslední kontrole U Glorietu jsme zažili další politováníhodný případ, kdy zřejmě tíživá sociální situace dohnala kohosi k další krádeži tužky na kontrole /obecní úřade v Týništi, zorganizuj prosím veřejnou sbírku, za výtěžek zakup barevné tužky a věnuj je sociálně - nebo duševně? - chudým občanům/. V cíli pak s definitivní platností byly tolerovány naše z větší části nezaviněné "štrapáce", takže se mi podařilo naplnit další jubileum: 15. rok za sebou jít alespoň jednu stovku.
"Stovka" Týnišťských šlápot od dubu k dubu" byla svým profilem kromobyčejně lehká, oficiální trasa odpovídala přesně stem kilometrům, mimořádně nám přálo počasí. Prokleté bylo však bloudění, které nás v noci připravilo za nepřetržité svižné chůze o dvě hodiny. Za špatné turistické značení pořadatelé nemohou, nelze procházet celou trasu "stovky", jejich vlastní značení a popisy byly naopak spolehlivé. Za skvělý výkon si pak zaslouží uznání Maruška z Trutnova, která zdolala "stovku", aniž by letos ušla "padesátku".
Všechny reportáže napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz