24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /17. 07. 1999/ aneb BLOUDÉNÍ JAKO DAŇ SETKÁNÍ PO MĚSÍCÍCH
Červenokostelecká stovka /09. - 10. 07. 1999/ aneb NA VŠECH DESETI
Hraničními hvozdy východních Čech - I /05. 07. 1999/ aneb ZE ŘEŠETOVY LHOTY AŽ DO LŮNA ORLICKÝCH HOR
Noční výstup na Sněžku za východem slunce /02. - 03. 07. 1999/ aneb DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ LADĚNÉ DO ČERVENA A DO ŽLUTA
Po stopách bojů z roku 1866 /26. 06. 1999/ aneb NA REKORDNÍ TRASE
Líšenské pochody Českým rájem /05. 06. 1999/ aneb NA DVOU KONÍCH NELZE RAJTOVAT SOUČASNĚ
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Po stopách bojů z roku 1866 /27. 06. 1998/ aneb V ČASE POHODY I VELKÉHO SNAŽENÍ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /17. 07. 1999/ aneb BLOUDÉNÍ JAKO DAŇ SETKÁNÍ PO MĚSÍCÍCH
PROLOG - O PRÝŠTÍCÍCH BARVÁCH. Když jsem se po svém návratu z Týniště nad Orlicí a po nezapomenutelném koncertu na počest šedesátin Karla Gotta v TV NOVA - místo zasloužené koupele pouze ošplouchnut ohřátou vodou - ubíral ke spánku, prýštily z mé hlavy pestré barvy vzpomínek, jež se slily v následující fresku zobrazující 9. ročník pochodu Týnišťské šlápoty od dubu k dubu:
NA START OKLIKOU. Jako v posledních letech byl start v tělocvičně Domě dětí a mládeže v Týništi. Místo abych v sídlišti Dub přešel ulici a teprve poté se dal v mírném úhlu doprava, učinil jsem tak v ostrém úhlu dříve, takže jsem svou skupinku ve složení Fráňa a Jarda z České čtvrti, dovedl na start mírnou oklikou a po dotazech.
NASTÍNĚNÁ POHODA. Po krátkém občerstvení jsme vystartovali po čtvrt na osm. Na trasu 35 km jsem měl bratru maximálně 8 a půl hodiny. Šel jsem proto úvodní část trasy s oběma svými kolegy z Trutnova, kteří šli 20 km, v trochu volnějším tempu převážně lesní cestou až za ves Ježkovice, kde jsme se rozloučili.
NÁDHERNÉ HORSKÉ PANORAMA. U obce Ježkovice opustili jsme pásmo lesů a odkryla se nám úchvatná hradba Orlických hor snad v trochu bledším provedení zespoda orámovaná pestrou kombinací světle zelených polí a luk a tmavě zelených hájků a lesů Podorličí. Tyto výhledy jsem si mohl zopakovat ještě několikráte, naposledy nad Opočnem na kraji lesa, kdy barvy mohutného horstva se staly sytějšími.
O KOM SE MLUVÍVÁ, NEDALEKO BÝVÁ. Když nás ještě na začátku putování za osadou Voklík míjeli pardubičtí turisté Zdeněk II a Miloš, tázal jsem se na jejich přítele a vzácného člověka Pepíka ze Sezemic. Marně, už rok o něm nevěděli. Když jsem - už mnohem později - opustil klesání silnice daleko za obcí Voděrady, uviděl jsem za sebou poklusávajícího borce. Když ke mně přiběhl, zjistil jsem, že je to právě Pepík. Měl jsem ze setkání radost, zvláště, když jsem se dověděl, že tento stovkař a maratónec ve svých 55 letech stále jezdí na pochody - do vzdálenějších míst, byť kvůli artróze mu spíše svědčí běh než chůze, takže za obcí Houdkovice se se mnou rozloučil a pokračoval v běhu.
OSUDNÉ POPOBÉHNUTÍ. V obci Podhájí jsem však dohonil Pepíka i dvojici pardubických turistů a připojil se načas k nim. Dle itineráře jsme navázali na červenou a zanedlouho jsme se octli v obci Chábory, kde jsme s pokorou sledovali, jak zle naložil loni Zlatý potok s tamním mostem, který se stále opravuje. Na silnici jsme červenou značku ztratili a dostali se u tamní hospody na žlutou, kde se potvrdilo mé neblahé tušení. Skupina - a já s ní - šla z Podhájí po červené chybným směrem! Zavinil jsem si to sám, když jsem totiž předtím viděl před sebou na kraji Podhájí zmíněnou tříčlennou skupinu, klusal jsem tak dlouho, dokud jsem ji nedohonil. Být sám, nelenil bych podívat se na mapu a pokračoval bych po červené doleva na Semechnice.
DRZÁ A DOTĚRNÁ ŽLUTÁ ZNAČKA. Improvizovali jsme tedy na žluté značce a brzy se jali uskutečňovat představu, že jí před obcí Mělčany opustíme doleva a přejdeme na červenou tentokráte správným směrem. Přešli jsme můstek přes potok a luční a později lesní cestou šli šikmo doleva a libovali si, jak se nám daří omyl napravovat. Zanedlouho jsme vyšli v nějaké obci, spatřili zprava značku, jež nesla opět žlutou barvu, a brzy jsme přesvědčili, že jsme Mělčanům neutekli. Pepík běžel již dříve napřed, Miloš improvizoval polní cestou doleva, Zdeněk II a já jsme do Opočna došli po místní asfaltce, na jejímž konci se před námi vyloupla vytoužená silueta opočenského zámku, a později po státní silnici. Bylo těsně po polednách.
MODRÝ DOMEK. Za místo občerstvení v Opočně zvolil jsem si sólově Cafe Music Pub Modrý domek, útulné místo, v němž byly vystaveny na stěnách pivní láhve a sklenice, staré bankovky a v jejíž jedné části od stropu visely sportovní dresy. Půlhodinku, za kterou jsem vypil dvě piva a snědl chutnou česnečku, jsem si mohl dle mého soudu dovolit. Když jsem opouštěl hospůdku, bylo třičtvrtě na jednu a do cíle jsem měl dle itineráře ujít směšných 15,5 km.
OÁZA U DŘÍŽENSKÉ KAPLE. Nad Opočnem jsem na žlutě značené cestě přišel na místo, kde se trasa rozdvojovala bez toho, že by tu značka ukazovala správný směr. Zvolil jsem si cestu levou, širší, na níž jsem po minutě potkal Zdeňka II, který zjistil, že nejde o správně. Dali jsme se tedy rovně spíše lesní pěšinou a teprve po desítkách metrů zjistili u první žluté značky, že jdeme dobře. Pořadatel Olaf z Prahy zvolil tentokráte za hlavní kontrolu pochodu útulné místě u kaple sv. Marie v zalesněném údolí Dřížné. Vypil jsem zde v rychlosti vypil láhev piva a snědl studený buřt. Byly dvě hodiny a nesmělý pořadatelův hlas tvrdil, že do cíle máme 9 km.
NEKONEČNÝ ZÁVĚR V AGONII. Olaf používá velmi prostého, ale přesného vlastního značení. Za Novou Vsí nás dovedlo nejprve na asfaltku, později na klesání kamenitou cestou až do obce Křivice, později znovu lesem až na asfaltovou silnici, později na místní komunikaci. Jen další cíl kontrola U Glorietu na kraji Týniště se stále nepřibližoval. To už jsme šli téměř šestikilometrovou rychlostí mechanicky, téměř v agónii. Teprve ve čtvrt na pět, když jsme měli být dávno v cíli, jsme sem dospěli. Poté následovala uzoučká cesta vysokými křovisky a travami, jež byla završena v místě, kdy jsme konečně uviděli paneláky sídliště Dub, dvěma přechody přes žebříčky přes oboru. Do cíle jsem přišel značně uondán těsně před půl pátou.
MÁLEM PROKLETÉ NÁDRAŽÍ. Protože mi vlak jel za necelou čtvrthodinu v 16,42 hod, vezl mě Zdeněk na mou žádost po nezbytném razítkování na nádraží autem. Na půli cestě však nás zabrzdily závory železničního přejezdu. Nechal jsem se tedy raději vyložit, podešel jsem podchod, na jehož konci jsem zjistil, že se závory mezitím zvedly, nicméně jsem musel zbytek cesty na nádraží raději doklusat. Měl jsem takovou žízeň, že jsem ve vlaku vypil zakoupené lahvové pivo a na nádraží v Hradci Králové po jednom točeném ježku a rebelu.
EPILOG - OD HORKÉ AKTUALITY AŽ PO STUDENOU REALITU SOUČASNA. Když jsem doma večer - stále pokryt prachem a umouněn - sledoval v TV NOVA při nezapomenutelném koncertu k šedesátinám krom jiného prostřihy do hlediště na PhDr. Vladimíra Železného, před nímž byl současně vždy vidět i oslavenec Karel Gott, bloudil jsem v duchu úplně jinde, až jsem se dopustil odvážné, ba i kacířské myšlenky: Nikoliv druhé místo KSČM v preferencích lidu důvěřivého, nýbrž netekoucí teplá voda v panelovém domě v sobotu večer a jiné podobné nedostatky, to je skutečná připomínka ducha dob minulých a předznamenání jejich návratu.
Červenokostelecká stovka /09. - 10. 07. 1999/ aneb NA VŠECH DESETI
Před letošní Červenokosteleckou stovkou se k obvyklým třem mým obavám /jaké bude počasí, zda vydrží má chodidla a nebudou-li mě pronásledovat trávicí problémy/ přidružila základní obava, zda vůbec stokilometrovou trasu ujdu. Nemoc mě vykolejila z nepřetržitého sledu turistických akcí na dva týdny, ještě ve středu 16. 06. jsem byl naposledy v pracovní neschopnosti, 26. 06. jsem šel "pětadvacítku", před týdnem "padesátku". Provázela mě naopak sebedůvěra z posledního čtyřicetikilometrového výletu do Orlických hor, jako motivace zkusit si i letos boj se stokilometrovou trasou a prožit na ní další neopakovatelné dobrodružství. Nad jiné však čněla další motivace, kterou zmíním na konci této reportáže.
Když mířila za teplého počasí skupina ve složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu, nejlepší historicky doložený stovkař a dálkoplaz z Trutnova Mirek a já po sedmé hodině večerní z Červeného Kostelce do Jestřebích hor, visely před námi mohutné tmavé a hrozící mraky. Silný vítr jim naštěstí nedodával potřebného klidu, aby nám mohly projevit svou nepřízeň v podobě nevítaného deště. Překročili jsme začátek Jestřebích hor a sestoupili do hospody v Chlívcích, kde jsme absolvovali první kontrolu. Po hřebeni hor došli jsme do Odolova, kde jsme v hospodě U Lotranda nejen razítkovali, ale občerstvili se dršťkovou polévku, pivem a v mém případě toniky. Hospoda i teď kol deváté hodiny večerní byla plná. V Malých Svatoňovicích byla zase tajná kontrola Jardy Másla v podchodu u muzea, o deset metrů dál pak řádná v cukrárně. První neasfaltový úsek absolvovaný za tmy se nám naskytl směrem do Rtyně okolo haldy. V té době jsme zažili naštěstí jediný případ, kdy drobně pršelo. Ve Rtyni byla další kontrola v hospodě Na Špici. U motorestu Devět křížů jsme byli těsně po jedenácté, měli zavřeno. Hospoda U kapličky v Červené Hoře měla mít otevřena do půlnoci, dorazili jsme sem několik minut před ní, nakonec jsme tu pobyli skoro do půl jedné druhého dne, otevřeno měla prý ještě mnohem později. Do cíle nočního okruhu dlouhého necelých 35 km jsme dorazili přes Stolín těsně po půl druhé. Na tomto úseku došlo k jednomu nepříjemnému extempore, jen těsně na centimetry nás minul jakýsi divoký cyklista na bicyklu bez světel. Ani my jsme totiž během noční trasy ani jednou nepoužili baterku.
Hvězdy před Hvězdou. Stojící zleva: Jirka z Turnova, Maruška a Luděk z Trutnova a Vláďa z Kruhu. V podřepu: Mirek z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí.
Zapomněl jsme poznamenat, že v důsledku rekonstrukce sokolovny byl start a cíl v tělocvičně školy v Červeném Kostelci. Restaurace Sokolovna, kam nás na noční občerstvení dovedl pořadatel Ruda, ale fungovala pro diskotéku /souběžně byla v Červeném Kostelci ještě jedna "dýza", ale byl tu celkem klid/. Pojedli jsme guláš, když v místnosti vedle nás hlučela ona moderní monotónní hudba, jíž říkám "kolovrátek" a vyznačující se především pravidelným bušením bicími zdůrazňujícím mnohaminutovou jednoduchou melodií /zlatí Beatles nebo Fats Domino!/ Zkrátka na občerstvení jsme vyrazili jako upocení barbaři, ale odtud jsme se vrátili takoví jiní, rozněžnělí "nevšedním" kulturním zážitkem, takže jsem se při noční přestávce hlavního pořadatele Tondy zeptal, jestli nemá pro čekající pochodníky k dispozici ještě výstavu surrealistických obrazů. Protože následná kontrola v Machově po dalších 18 km je v samoobsluze, která otevírá od sedmi, musí se na startu dosti možná zbytečně čekat. My - pro denní okruh obohaceni o Jirku z Turnova - jsme vyrazili už ve tři. Bylo na onen denní čas celkem teplo a pokračovalo větrné počasí. Rozednilo se nám v Hronově a nejméně do Bezděkova nad Metují, kde jsme zastavili na krátké vlastní občerstvení, jsme každý prožil minikrizi v podobě polospánku. Přes všechnu snahu jsme do Machova dorazili už půl sedmé /Mirek, jenž šel napřed, ještě dříve/. Skrze sklo dveří samoobsluhy jsme prodavačkám naznačili, že bychom chtěli toliko razítko. Mladá prodavačka byla přívětivá a dokonce nám dovolila drobný nákup /je zajímavé, že pro další dvojici Rudu z Liberce a Petra z Hronova tolik přízně projeveno nebylo/.
Měli jsme za sebou mnohem lehčí půlku stovky, po které nikdo nebyl - ani si to nemohl dovolit - sebeméně fyzicky unaven, vždyť to nejlepší - Broumovské stěny a další lahůdky - nás teprve čekalo. Vylezli jsme k Pánovu kříži a absolvovali žlutě značený okruh Božanovského špičáku. Z vyhlídky do Polska nebylo odtud vidět zhola nic. Pokračovali jsme dále na Korunu a Kamennou bránou. Tato místa jsou na konci odboček vlastní značky, pořadatel tu předepisuje opis cedule, který každý máme doma poznamenán z předchozích "stovek". Především "stovky" chodíme však zásadně poctivě, takže jsme také sem jsme se hezky pěkně dostavili. Odměnou nám byly krásné výhledy do kraje, počasí totiž začalo doznávat obratu, od té doby byla pěkná viditelnost, polojasno, slunečné a teplé počasí zmírněné chladnějším větrem. Dosti obtížným sestupem jsme se dostali do Zaječí rokle, odkud byly krásné rozhledy do Broumovské kotliny, na Javoří hory a Góry Suche. Po úbočí stěn jsme pokračovali až k závěrečnému výšvihu na rozcestí nad Slavným, kde jsme načas vystoupili z nitra divokých skal. Po krátkém občerstvení nás tam zavedla červená značka opět. Následovala série krátkých klesání a stoupání. Když jsme na jednom místě zastavili s Mirkem na minutku zastavili, v jakémsi výpadku mysli jsem nabral směr na vyhlídku na Supím koši, než mě Mirek upozornil, že cesta vede mírnějším stoupáním vlevo. Mimochodem, Mirek měl velký podíl na zdárném průběhu pochodu, jeho vyprávění z bohatýrských a legendárních dob stovek, to byl byla kniha! Ke kiosku Hvězda jsme dorazili po 11. hodině a nastálou přestávku jsme si plně zasloužili.
Bylo tu větrno, takže nás na počátku pokračování cesty načas rozechvěl pocit chladu. Další úsek patřil mezi lehké /klesání po silnici do Hlavňova a po dalším mírném stoupání sestup do Police/. Po tradiční zastávce v tamní cukrárně /tady jsme nepohrdli roládou/, lehčí část trasy pokračovala přes Žďár nad Metují do Maršova. Na tomto silničním úseku /ještě předtím i při sestupu do Police/ byly po levici výrazně patrny obě polské dominanty zdejšího kraje Hejšovina a Bor. Teď byly před námi shora naznačené tři lahůdky - poměrně náročná stoupání - první nad Maršovem prudší travnatým a v závěru lesním terénem, další nad Horní Dřevíčí sice trochu táhlejším, ale zase delším terénem po kamenitém úvozu a nakonec stoupání na Turov ve dvou kratších dílčích úsecích lesem. Stoupali jsme dosti rychle a svižně, nad Dřevíčí jsme trochu vyplašili dvojici žen rovněž směřující nahoru s dítětem. Napřed se kol nich přehnala čtveřice, po ní ještě rychleji Vláďa, který zůstal pozadu a o to rychleji nás doháněl.
Na Turově nás čekalo další příjemné překvapení. Předem bylo avizováno, že Jiráskova chata je zavřena, my jsme naštěstí zjistili, že se tu pouze nevaří, ale nápoje se poskytují. Ze mě definitivně spadly veškeré obavy, kondičně i psychicky jsem byl jako všichni ostatní nahoře, i když mě teprve posledních několik kilometrů začaly pronásledovat drobné otlaky na chodidlech, i přestal jsem abstinovat a dal jsme si dvě světlá piva, stejně jako ostatní černá. Vypadli jsme po čtvrté /Mirek napodruhé ještě o něco později, protože se sem vrátil pro čepici/ a v klidu a míru jsme přes Bohdašín dorazili po páté hodině podvečerní do cíle zase v Červeném Kostelci.
Tady Tonda přichystal takovou minislavnost. Šlo o 10. ročník této stovky, jež se dříve jmenovala Za krásami Trutnovska. Já jsem pak byl jediným účastníkem, který zdolal stovku na všech ročnících. Obdržel jsem vedle řádného diplomu i zvláštní uznání za účast na všech stovkách s celkovým počtem 1.025 kilometrů a hlavně džbán s pivním otčenášem. Hned jsem jej běžel naplnit do protější restaurace U divadla tuplákem piva a celou tu slávu jsme v osmi zapili /vedle naší pětky ještě s manžely Kousalovými a hlavním pořadatelem Tondou/.
Při předání odměny za 10. stovku vypadám jako v transu. Zleva Tonda ze Rtyně a Luděk z Trutnova.
Diví se už někdo, že jsem hlavně letos toužil Červenokosteleckou stovku ujit? Deset účastí na stovkách všech deseti jednoho pochodu za sebou, to je motivace nad jiné velká, nemám pravdu?
Hraničními hvozdy východních Čech - i /05. 07. 1999/ aneb ZE ŘEŠETOVY LHOTY AŽ DO LŮNA ORLICKÝCH HOR
Noc z neděle na den svátku Cyrila a Metoděje byla tak horká, že jsem toho mnoho nenaspal. Usnul jsem někdy po desáté v noci a probudil se už po druhé hodině ranní, byť jsem měl budík nařízen "až" na čtvrt na čtyři. Vyšel jsem do teplého rána oděn jen v šortkách a tričku po třičtvrtě na čtyři a pohodlně tak bez běhání stihl vlak ve 04,36 hod. , kterým jsem s Karlem, Maruškou a Vláďou vycestovali za dalším dobrodružstvím při plnění odznaku Hraničními hvozdy východních Čech.
Abychom se o svátcích dostali vlakem co nejdříve do Náchoda, museli bychom vystoupit ve Starkoči, čekat tu přes hodinu a dojet do Náchoda až v 7 hodin. Pozdější navazující vlak do Starkoče v sobotu a o svátcích nejezdí. Vystoupili jsme tedy v Řešetově Lhotě v 05,22 hod., sešli pod podjezd a přes Lhotky a Kramolnu došli do Náchoda. Samozřejmě, že již bylo dávno světlo, rýsovalo se obávané více než třicetistupňové vedro, leč objevil se nečekaný spojenec, silný vítr, který nás aspoň trochu zchlazoval a osvěžoval po celé naše putování.
Náchod jsme opouštěli nad Bělovsí po půl sedmé, takže jsme měli více než půlhodinový náskok. Vystoupali jsme kolem pěchotního srubu Březinka až k jeho většímu "kolegovi" pevnosti Zelený, dospěli na silnici, po které jsme prošli do České Čermné. Tady nás čekalo překvapení v podobě otevřeného koloniálu, ve kterém se na nás v ledničce usmívaly poslední lahve Primátora, které jsme s chutí vypili venku v malé zahrádce. Silniční úsek nás dovedl do Borové, tady nebylo otevřeno nic, což už nevadilo. Po absolvování dalšího silničního úseku otevíraly se před námi Orlické hory s dominantou Vrchmezím a my sestupovali osadou Dlouhé kolem dvou honosných rekreačních středisek - vpravo zvaného Hrádek a vlevo náležejícího Policii ČR. Octli jsme se dole na silnici, po které jsme okolo dětského tábora dospěli do Olešnice v Orlických horách. Tady už začínaly dominovat okolo silnice pastviny typické pro Podorličí. V Olešnici byl Národní dům beznadějně zavřen, v samoobsluze, jež byla naopak otevřena, jsme se dověděli, že před přechodem do Polska máme šanci občerstvit se v chatách Pašerák nebo Číhalka. Olešnici zprvu údolím potoku Olešenka plným okolo svěží zelení procházeli jsme tedy dál, až jsme dospěli k avízované chatě Pašerák, která však nacházela se v adaptaci. Naproti se tyčila neavízovaná bouda Juráška. Slečna uvnitř chvíli něco zjišťovala a poté nás pozvala do honosné místnosti v 1. patře, kde jsme popili po dvou pivech nádherně chlazeného Budvaru v ceně po 15 Kč.
V 11 hodin vyrazili jsme odtud příjemně osvěženi a spěli dále na pěší přechod na česko-polských hranicích, jenž nebyl vůbec obsazen. Octli jsme se na silnici, která vedla v těch místech jižně po úbočí Orlických hor - zde zvaných Gór Orlických. Odtud sledovali jsme výhledy ještě za námi na Hejšovinu a Bor, dále na Javoří hory a Góry Suche a další kopce v Polsku, jež jsme neznali, až před nás na Masyw Snieżnika a na Jeseníky. Pod silnicí se stráně prudce svažovaly do údolí, které se na druhé straně vyšvihlo v rozsáhlé zalesněné Góry Bystrzycke. Mezi zelení lesů byly dole vidět Duszniki - Zdrój. Silniční úsek byl jinak nudný, tu stoupal /většinou/, tu klesal. Zpestření znamenaly pouze vrtulník, před nímž je zvěčněna Maruška, a povrchový důl. Konečně se silnice začala svažovat a objevil se před námi kostelík a roztroušené budovy obce Zieleniec, vpravo na hřebeni na chvíli vykoukla Masarykova chata na Šerlichu.
Před Masarykovou chatou na Šerlichu. Zleva: Karel, Maruška a Vláďa - všichni z Trutnova. Foto: V. Sedláček
Bylo po polednách, a tak jsme zde u penzionu Hanka, kde jsme získali razítko a já pivní tácky pivovarů Żywiec a Okocin, zastavili na oběd z vlastních zdrojů /dokonce i já jsem vláčel 1,5 litru slazené vody/. Zajímavé je, že v létě se jeví Zieleniec jako poměrně málo frekventovaný, byť v zimě je vyhlášeným zimním střediskem, o čemž svědčí 7 vleků. Podél jednoho - č. 4 nebo 5 - jsme se vyškrábali do prudkého stoupání a za necelou čtvrt hodinu se octli na hřebeni blízko již naší červené turistické značky, jež nás dovedla až Masarykově chatě.
Tady už byla slušná frekvence, tak jsme tu dlouho nepobyli a sešli jsme k Šerlišskému Mlýnu, kde jsme popili pro změnu Radegast za 18 Kč a odkud jsme v závěru podél Bělé, jejíž břehy mnohde nesly ještě stopy loňských záplav, došli po 15. hodině do Deštného k hotelu Orlice. Tady bylo ještě dosti času na posezení v tom horkém čase u jednoho - v mém případě "blonďatého" - piva značky Krušovice a dobré gulášové polévky.
V 16,10 hod. jsme nastoupili do autobusu, který nás za hodinu dovezl do Náchoda, odtud jsme za další více než půlhodinu pokračovali vlakem s přesednutím ve Starkoči do Trutnova.
Byl to sice náročný, ale nezapomenutelný výlet v parném počasí, při kterém jsme ušli téměř 45 km v krajině plné zeleně a překrásných výhledů. Nechci příliš dráždit ctěné publikum, ale mám dojem, že jsme objevili /vlastně Vláďa, jenž výlet naplánoval/, skvělé východisko pěších tras až do lůna Orlických hor s dobrým spojením z Trutnova - obec Řešetovu Lhotu ležící mezi většími místy Červeným Kostelcem a Starkočí v okrese Náchod ……………
Noční výstup na Sněžku za východem slunce /02. - 03. 07. 1999/ aneb DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ LADĚNÉ DO ČERVENA A DO ŽLUTA
Naše skromná tříčlenná skupina /Karel, Maruška a já/ vyjela v 17,25 hod. z trutnovského autobusového nádraží z nástupiště č. 15 a o hodinu později vystoupila z autobusu v Dolní Kalné. Tady se k nám připojila Jožina z nedaleké Čisté u Horek a Vláďa z Kruhu, kteří nezávisle na sobě byli přivezeni svými blízkými. Po krátkém občerstvení jsme vystartovali na padesátikilometrovou trasu Nočního výstupu za východem slunce ve třičtvrtě na sedm - ještě s Mirkem z Kruhu. Počasí pokračovalo ve svém vývoji k lepšímu, mraků ubývalo, nad Horní Kalnou se nám objevily Krkonoše v celé kráse, naposledy Sněžka, která zprvu byla v mracích. Bylo teplo, nicméně snesitelně. Do naší oblíbené hospůdky v Čisté jsme přišli ve 21,40 hod. a po více než půlhodinovém občerstvení jsme na první kontrolu v Černém Dole dorazili již za tmy.
Sobotní ráno na Sněžce nás zastihlo poněkud otupělé. Zleva: Luděk a Karel z Trutnova, Milan z Lomnice, Vláďa z Kruhu, Zdeňka "Maradona", Jožina z Čisté, Jirka z Turnova a Maruška z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Díky jasné obloze a měsíci byla dobrá viditelnost, takže jsme se celou noc obešli bez svítidel. V tomto časovém období jsme zažili jediné malé vybočení - těsně nad Černým Dolem jsme se načas míjeli s jakýmsi opilcem. Bylo teplo a příjemně, takže například já jsem na Luční boudu dorazil oblečen v šortkách, v tričku a lehké větrovce. Když sem naše skupina dospěla - bez Mirka, který se trochu opozdil - ručička hodinek ukazovala 01,40 hod.
Prvního člověka, kterého jsme k naší radosti v hlavní místnosti v 1. patře uviděli, byl Jirka z Jilemnice. Přisedli jsme si však k rohovému stolu, kde nás již očekávali Jirka z Turnova, Milan z Lomnice, Tonda ze Rtyně, Zdeňka přezdívaná Maradona a dva další stovkaři. Obsluha byla pohotová, takže valná část nás příchozích se dočkala polévky dosti brzy. K ní už jsme z větší části popíjeli čaj.
Na Sněžku jsme vyšli těsně před půl čtvrtou již více přioděni. Ačkoliv bylo před východem slunce, bylo dosti světlo, již od Luční boudy jsme viděli zřetelné kontury našeho cíle Sněžky, která na obzoru připomínala pyramidu. Očekávané pocity chladu jsme překonali už po několika stovkách metrů. Na úrovni polské chaty Na Rowni Pod Snieżką jsem bez svícení zjistil, že je přesně za pět minut čtyři. Po několika metrech jsem zamítl návrh jít na vrchol po pohodlné polské cestě a vydal se po té naší - chtěl jsem si ověřit, co se mnou měsíční absence na padesátkách provedla. Na vrchol jsem dorazil přesně za 20 minut, ve čtvrt na pět.
Vrchol Sněžky připomíná velký divadelní amfiteátr. Zaujímáme místo v prvních řadách, u velkého ochozu. Už je dobře vidět do kraje, vypadá to, že pod Sněžkou jsou spousty ostrůvků obklopených šedavou vodní plochou, taková je inverze. Vpravo jakoby nad námi bylo ještě jedno mnohem vyšší pohoří, to se tu objevil velký mrak. Před námi od obzoru táhnou se dvě čáry signalizující let dvou vojenských letadel. Vlevo těsně pod nimi, rovněž vlevo od Svorové hory, která zakončuje hřbet táhnoucí se před námi, tvoří neuvěřitelně rovný kraj šedého smogového pole ostrý úhel s tmavě modrým obláčkem, takže mám dojem, že je přede mnou záliv vyplněný světlou modří oblohy. Kulisy jsou připraveny, divadlo může začít.
Náhle se bleděmodré moře v zálivu, nad nímž tmavomodrý mráček připomíná zalesněnou horu, jež se k němu svažuje, přetavuje v jasnou červeň, jakoby došlo k erupci nějaké podmořské sopky, která naplnila vodu zálivu žhnoucí lávou. Po krátké chvíli se modrá zalesněná hora nad zálivem rozčleňuje, to jak se protrhává onen mrak. Záliv se mění v tenkou červenou čáru vzdáleného jezera plného lávy, nad ní se vinou souběžně další dvě červené již křivky připomínající potůčky lávy klikatící se nerovným terénem. Nesmíme se však nechat tímto úchvatným divadlem příliš připoutat, jedná se totiž o odraz skutečného východu slunce, jenž teprve nastane. Náhle se o něco níže totiž objevuje další zprvu nenápadná rudá čárka. Ta se postupně zvětšuje, takže záhy před sebou vidíme rostoucí tříbarevnou kopuli, jež dole ctí ostře červenou barvu, úplně nahoře žloutne, třetinka mezi oběma konci představuje přechod mezi oběma barvami. Než se nadějeme, je před námi plný stále žloutnoucí kotouč slunce. Dokonáno jest. Je čas odejít, než slunce je znovu načas shora deformováno mrakem, který se náhle objeví nad ním, především však proto, že musíme procitnout ze surrealistična do reálna.
Východ Slunce byl letos opravdu nádherný. Foto: V. Sedláček
Bylo totiž dobře pět minut po třičtvrtě na pět, což je tradičně doba odchodu, pokud chceme stihnout včasný návrat domů. Sestoupili jsme všichni po polské cestě, nazpět u Luční boudy jsme byli pět minut po půl šesté. Krkolomné klesání údolím Bílého Labe jsme absolvovali za 50 minut, zbylý úsek do cíle na Dívčích lávkách jsme šli něco přes půl hodinu, do cíle jsme tak došli těsně před sedmou, což bylo dobře, protože autobus pořadatelů odjížděl ve čtvrt na osm, náš vlak z Vrchlabí pak v 08,04 hod. a v Trutnově jsme byli pět minut před devátou hodinou.
Každý z 386 účastníků pochodu má jinou představivost a jiné subjektivní nahlížení, proto dozajista také každý z nás vnímal ze Sněžky východ slunce jinak. Všichni jsme se nepochybně shodli v tom, že tak nádherný východ slunce jsme už dlouho na tomto pochodu neviděli.
Po stopách bojů z roku 1866 /26. 06. 1999/ aneb NA REKORDNÍ TRASE
Troufám si říci, že vlak, který v sobotu vyjel z Trutnova v 06,49 hod. a který se postupně během cesty naplňoval, se z převážně části vyprázdnil v 07,40 hod. na nádraží ve Starkoči. Startoval odtud totiž 24. ročník pochodu Po stopách bojů z roku 1866. Protože mí tradiční souputníci, jejichž čela jsou převážně již ověnčena vavříny prvních letošních stovek, byli již v tu dobu téměř dvě hodiny na trase, vyrazil jsem jako za starých dobrých časů s naším předsedou Fráňou.
Před třemi týdny jsem si totiž přivezl z Líšenských pochodů Českým rájem řadu trofejí: plaketu se světlehnědým základem vzadu, množství pěkných razítek pochodu /kromě prokletého Rotštejna/, diplom v podobě leporela a čtyři svědící pupínky vlevo těsně nad břichem, které bych se zpětnou platností přirovnal k plamínkům, jež se za dva dni. proměnily ve slibný ohňostroj, totiž pásový opar, kvůli němuž jsem následující dva víkendy pauzíroval.
Trasa pochodu nás po několika stovkách metrů zavedla podchodem na druhou stranu železniční dráhy. Vlastním značením pokračovali jsme místy podmáčenou cestou skrze malý remízek dále po kraji louky k pomníku Myslivce. Ve směru jeho zasněného pohledu se nám náhle otevřela široká krajina, jíž vévodila plocha vodní nádrže Rozkoše, jejíž modrá hladina odrážela jasnou oblohu věštící příjemné předletní počasí toho dne. Vpravo neušla našim pohledům Česká Skalice, před námi spíše vpravo vzdálenější Nové Město nad Metují. Z Vysokova pokračoval již silniční úsek kolem dalšího z pomníků z roku 1866 - na Brance - po plošině, na níž se odehrála jedna ze sečí před 133 lety. Za ní - těsně před první kontrolou - se nám tentokráte po naší levici objevila v dolíku utopená věž náchodského zámku jakoby stojící pod dohledem protáhlého hřbetu Boru. Tím směrem se ubíral další úsek našeho putování, opět z větší části po pevném povrchu. K zámku pak vedlo z centra Náchoda jediné jakés takés stoupání toho dne. Na jeho úrovni se však obrátily naše kroky opačným směrem kolem vojenského hřbitova na okraj Kramolny, kde byla druhá kontrola. Na ní jsme ze známých lidí potkali manžele B. a Zdeňku alias Maradonu s hezkou fenou. Všichni /až na fenu/ se mě tázali, zda jsem již zdráv, což potěšilo. Sešel jsem z očí, nesešel jsem zatím z myslí.
Pokračovali jsme delší lesní partií, v níž předcházející deště včetně toho z dnešní noci zanechaly neklamné stopy v podobě úseků plných louží, jímž bylo obtížné se vyhnout. Podobných potíží nás zbavil až kratší silniční úsek, z něhož jsme mohli pro změnu sledovat v krátké vzdálenosti před sebou město Červený Kostelec. Na kraji Zábrodí jsme však zabočili doleva k další kontrole na hrázi rybníka Špinka. Měli jsme za sebou téměř tři hodiny svižné chůze, před sebou odhadem asi dvě. Příkaz lékařky totiž předtím ve středu při uschopnění zněl jasně: nenamáhat se, nenechat postiženým místům prochladnout nebo čelit náporům prudkého slunce. Proto jsem pro svou obnovenou premiéru zvolil krátkou trasu 25 kilometrů.
Trasa 25 km - nemusí znamenat pouze slevu z ambicí pochodníka dlouhých tras. Pětadvacítka - představoval jsem si - znamená naproti tomu užasnout nad hrou stínů obilného pole vlnícího se ve větru, pohledem pohladit stříbřité vlnky čeřící se hladiny rybníka, smyslově uchopit ladný vážčin let, vstřebat natrvalo prchavý záblesk úsměvu kolemjdoucího děvčete, především pak dát si v každé hospodě i v cíli aspoň jedno pivo, bez toho, že bych musel stále sledovat sprint hodinové ručičky.
Zcela určitě se naplnilo vrchovatě to poslední. První možnost jsme využili právě u bufetu u rybníka Špinky. Vrátili jsme se pak několik metrů zpět a pokračovali po zelené značce, jež jakousi hrou nadpřirozených sil přešla v modrou, dál stinnými zalesněnými místy podél potoka, který dle nápisu k mé hrůze slul neromantickým jménem - Hospodářský. Naštěstí naši cestu neprotnulo žádné Údolí hrubého národního produktu, jež by nám dalo zabloudit, takže jsme záhy vyšli u nádraží v Řešetově Lhotě a zanedlouho se octli ve Studnici. Zde pokračoval Fráňa sám, protože jsem vychutnal pohodu začínajícího odpoledne v hostinci U studny při další sklenici piva a knedlíčkové polévce. Po necelé půlhodině cesty jsem v relaxaci pokračoval i v cíli na starkočském koupališti, ani tentokráte nepronásledován věčným nepřítelem časem, vychutnávaje - zcela již prosáknut atmosférou pochodu - spokojené reakce několika z celkového počtu 224 pěších a 145 cyklistických účastníků akce. Na vlak ve 14,04 hod. šel jsem krokem loudavým, ale zcela svěží, jakoukoliv námahou pochodu nedotčen. Jíž zmíněný pochod Líšenské pochody Českým rájem bývá pro nás jakýmsi hraničním pochodem, po němž následuje účast na trasách co do vzdálenosti rekordních, ba až extremních. Ani letos jsem se, byť s malým zpožděním, této zásadě nezpronevěřil. Pohodová trasa 25 km je vskutku rekordně nejkratší, jakou jsem kdy v měsíci červnu v plné sezóně na pochodech šel ……
Líšenské pochody Českým rájem /05. 06. 1999/ aneb NA DVOU KONÍCH NELZE RAJTOVAT SOUČASNĚ
Na start trasy 51 km 29. ročníku tohoto v širokém okolí nejklasičtějšího dálkového pochodu jsme vyrazili v tomto devítičlenném složení: Maruška z Trutnova, Jožina z Čisté, Karel z Trutnova, Jirka z Turnova, Milan z Lomnice, Vláďa z kruhu, Jirka-syn z Turnova a jeho kamarád další Jirka /III./ od tamtéž, konečně pak já.
Trasa vedla po proudu Jizery do Malé Skály, odtud jsme vystoupali těsně pod Panteonem až na první kontrolu u rozvalin Frýdštejna. Po naší pravici jsme mohli sledovat zalesněné údolí se zbytky oparu, jehož odchod neklamně sliboval teplý slunečný den. Poté jsme za počátečních překrásných výhledů do otevřené krajiny volným tempem sešli po pohodlné asfaltové cestě do Dolánek ke druhé kontrole. Prošli jsme pulzujícím městem Turnov až do Mašova ke 3. kontrole a odtud se vyhoupli kolem vyhlídkové skály Hlavatice /na kterou jsem se vyšel podívat/ na pohodlnou cestu po širokém zalesněném hřbetě, jež nás zavedla až k hradu Valdštejn. Za ním po několika stech metrech jsme doprava po zelené značce neodbočili hned, nýbrž jsme pokračovali na jednu z krásných vyhlídek na blízké skály a nedaleký Kozákov, na zelenou značku jsme se pak napojili volným sestupem lesem. Cesta nás vedla permanentně zastíněným údolím Čertoryje, které nás dovedlo až na silnici k rybníku Věžáku.
Tady si dovolím malou odbočku. Již po řadu let jsme si odvykli kalkulovat se zbývajícími kilometry a souvisejícími časovými relacemi /dokonce vyskytl-li se mezi námi někdo takový, netěšil se velké oblibě/. Spíše jsme se spoléhali na intuici a navyklé tempo, což nás zatím nezklamalo. Jednou k selhání muselo dojít a stalo se to právě dnes. Aniž bychom nějak zvažovali své časové možnosti, nechali jsme se zlákat tím, že KČT Benešov u Semil souběžně pořádal turistickou akci Zastavení v Českém ráji. Jeho jedinou podmínkou bylo projít hvězdicovou trasou letním táborem poblíž Křečkovic. Nápis na silnici signalizoval, že tábor je 150 metrů po silnici v protisměru. Pobyli jsme v příjemném stinném místě dosti minut při pivě a dobré gulášové polévce a teprve poté jsme pokračovali na další kontrolu Líšenských pochodů Českým rájem u Věžáku. Následnou časovou tíseň jsme s Jirkou nejstarším přisuzovali stávajícímu volnějšímu tempu, Vláďovi se zase nezdála kilometráž. Je fakt, že svou roli hrálo zmíněné extempore na další turistické akci. Zkrátka, na dvou koních nelze rajtovat současně.
Vycházková místa kol Věžáku byla plna lidí korzujících jako na promenádě, ještě více cyklisty, které jsme potkávali již před Věžákem a později na cestě na Hrubou Skálu. Tady pohled na hodinky signalizoval jednoduchou matematiku - 13. hodina odbila, do cíle zbývají optimálně 4 hodiny, chybějících 24 km nás nutí v kopcovitém terénu jít rychlostí 6 km v hodině. V té době bylo pěkné parno, navíc cesta vedla hojně po silnicích - od Sedmihorek přes Karlovice stoupáním na Kvítkovice, odtud po asfaltce přes Dubecko a úmorným stoupáním až do obce Rotštejn. Tady si předvoj ve složení nejstarší Jirka, Karel a já dovolil pod břemenem časové tísně určité ulehčení. Nešli jsme na kontrolu na hradě Rotštejn, nýbrž po silnici do Klokočí, kde jsme se letmo zastavili na pivě v hospodě Pod průchody. Kromě zmíněného potřebného občerstvení jsme dosáhli toho, že naše putování v tomto úseku bylo mnohem pohodlnější než nahoře po Klokočských skalách /ač jsme pak stoupali Klokočskými průchody/, kilometrově jsme si extra nepomohli, čehož bylo svědectvím, že se nahoře brzy za námi objevil Milan, později před hlavní kontrolou v Záholicích i ostatní, všichni se poctivě drželi itineráře.
Na hlavní kontrole v Záholicích vzadu zleva Jirka z Jilemnice, Maruška z Trutnova, Vláďa z Kruhu, Milan z Lomnice a Jožina z Čisté, vpředu zleva Luděk a Karel z Trutnova, JIrka III, Jirka-syn a Jirka-otec všichni z Turnova.
Nahlížení na naši situaci stran dosažení našeho posledního vlaku v 17,38 hod. bylo různé. Já osobně jsem vycházel z kilometráže a časových relací a nevěřil jsem, jiní, především Maruška, věřili v blíže neurčené šťastné rozuzlení. První jeho známky se objevily na zmíněné hlavní kontrole, kde jsme dostihli Jirku z Jilemnice, jenž do Líšného přibyl autem a ujistil nás nejvzdálenější, že nás doveze do Roztok u Jilemnice na vlak. Poté nemilosrdnou kilometráž z prostředka pochodu jakoby vystřídala kilometráž benevolentnější. Šli jsme totiž již klidně, i když ostře, proplétajíce se za horkého letního počasí početnými davy z krátkých tras přes Betlémský mlýn, dovolili si krátké občerstvení na předposlední kontrole na Michovce a přece jsme ke svému překvapení doputovali do Líšného sice šest minut před půl šestou, ale náš poslední vlak, jenž měl navíc mírné zpoždění, jsme stihli, byť dosti uondáni. Na zpáteční cestě nás zklamalo tradiční mezipřistání v Bělé u Staré Paky v hospodě U Malé. Zaplnili jsme dva stoly, liknaví obsluhující se věnovali pouze druhému, místo aby se nejprve dotázali všech na požadavky na pivo, které mohli v klidu natočit. Dostali jsme je dvacet minut před odjezdem vlaku, kdy se v čepujícím probudil podnikatel a umluvil nás, abychom si dali ještě jedno. Toho jsme se nedočkali, takže jsme na stole zanechali dlužný obolus a tak akorát stihli vlak, kde nám náladu spravil Vašek z Prosečného vracející se rovněž z Líšného….
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Po stopách bojů z roku 1866 /27. 06. 1998/ aneb V ČASE POHODY I VELKÉHO SNAŽENÍ
Sobotní doba ještě předjitřní nalezla mne, jak se za rachotu hromu a prudkého deště potácím na trase mezi Horním Starým Městem a hlavním nádražím Trutnov, v jedné ruce s deštníkem a v druhé s velkým balíkem časopisů Veselý výlet. V marné snaze zrychlit, když popruhy batohu mi padaly z ramen, a v obavách, že přijdu na nádraží pozdě, proklínal jsem původce svých komplikací - muže zvaného Čert, jemuž jsem se uvolil časopisy dopravit na start pochodu Po stopách bojů z roku 1866.
Když na start ve Starkoči přijela vlakem vyjíždějícím z Trutnova ve 4,38 naše skromná skupinka ve složení Jožina, jíž v nepohodě dovezl až z Čisté u Horek manžel, Karel a já, očekávali nás nejen Vláďa z Kruhu a Jirka z Turnova, ale i lepšící se počasí, které vyústilo při putování od zámku v Ratibořicích až k havlovickému mlýnu v postupné vyjasňování až po tolik očekávané slunečné počasí. V té době už jsme přišli plánovaně o Jirku, toho totiž absurdity a diletantské zásahy Českých drah do jízdního řádu donutily jít napřed, aby stihl vlak po půl čtvrté /řečeno naším slovníkem "byl ve stresu"/, odpadl bez slůvek rozloučení staronový účastník pochodů Ruda z Červeného Kostelce /jehož rozervaná pláštěnka vedla nás k asociacím, které byly nechutné, což jako jejich autor mohu potvrdit/, naopak se držel nás s příslovečnou houževnatostí pan Miloš z Vrchlabí, ve svých 76 letech stálý nejstarší účastník "padesátek" ve zdejší lokalitě.
Opisu na samokontrole využili jsme k nahlédnutí za zdi Vízmburku, v němž vykopávky jsou natrvalo přerušeny a jehož naštěstí zakryté rozvaliny vyvolávají z kratší vzdálenosti asociaci fotbalového stadiónu. Přitom jsem dostal pěknou "pecku" na levou stranu čela, kšilt mé čepice zabránil mi výhledu na vyčnívající konec lešení.
Poblíž místa zvaného Devět křížů odloupl se náhle z jakéhosi zákrytu černý stín a zastoupil nám cestu. Ne, nebyl to jeden z duchů připomínající dávný mord, nýbrž Maruška, jíž potíže s lýtkem odradily od absolvování celé trasy a která - přibyvše do Červeného Kostelce pozdějším vlakem - si mylně domnívala, že nás doprovodí toliko na Špinku a dál půjde zpět na vlak a vrátí se domů v čase těsně popoledním.
Hospůdka na Špince, kde jsme se s chutí napili piva a část nás pojedla velmi chutnou dršťkovou polévku, v níž dršťky svou délkou připomínaly špagety, připomněla nám k naší libosti zrušenou hospodu V prdeli v Nymburce-Drahelicích, o níž jsem psal v letech 1996 a 1997 ve svých reportážích z pochodu Zimním Polabím. Zde je strohý popis interiéru hospody svědčící o správné recesi: několik uniforem - pohraniční stráže, celnická, podplukovníka ČSLA a především SNB s třepetalkou a totalitními vyznamenáními, gobelínem Lenina, kresba Lenina s nápisem "Pozor na skinheads", cedule "Vjezd povolen pouze držitelům zvláštního povolení", obrazy /fotografie/ - Dr. Husáka /3x/, Stalina /2x/, Gottwalda /2x/, A. Zápotockého, Ludvíka Svobody a kdovíproč i Dr. Beneše, kresba opičáka s nápisem "A když mne popadne pracovní zápal, sednu si tiše do kouta a počkám až to přejde", obrázek Strýčka Skrblíka, rudý prapor s nápisem VŘSR, bývalý "pavezovitý" odznak ČSSR, diplom držitele BSP, znak SSM, zmenšenina na ony doby typických sousoší "teploušů" a na stropě vlajka SSSR.
Hodinový pobyt na Špince dovedl nás k vrcholu té nejlepší nálady, takže jsme později po krátkém pohledu na jednoho z medvědů na náchodském zámku vystoupali na Dobrošov ve velmi rychlém tempu. Mě hnala především touha přezout se z kopaček do normálních botasek, které - rozpadající se - chtěl jsem uchránit ještě pro další těžší pochody /cítil jsem dva otlaky či co/. Další stoupání z Pekla na Přibyslav bylo završeno odměnou: krátkým posezením venku v hospodě Pod koníčkem, kde přes svatební rej pečovali dobře a rychle i o ostatní návštěvníky.
Teď nás začal tlačit čas, trasa byla fakticky delší. Zamítli jsme ihned možnost jít přímo, poctivě jsme navštívili pomníky Branku a Myslivce,
Před pomníkem na Brance vzadu zleva Luděk z Trutnova a Vláďa z Kruhu, vpředu zleva Maruška a Karel z Trutnova a Jožina z Čisté.
potkali jsme několik skupinek lidí stylově oblečených do uniforem z roku 1866 /celou atmosféru někdejších bojů podbarvovaly pohledy na prachem zvířenou krajinu vlevo před námi/, vyluštili tajenku v podobě dívčího jména Jožiny a neumdlévajíce v rychlém tempu zakončili jsme zdárně pochod a po velmi krátkém pobytu v cíli zasyceném počítačovou techniku, vymknuvše se alkoholové pohostinnosti Šedého vlka, stihli jsme zdárně vlak v 18,11 hod. ....
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz