24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Májový pochod Járy Cimrmana /15. 10. 2000/ aneb EXKURZE PO STOPÁCH ZAPOMENUTÉHO GÉNIA V POJIZEŘÍ
Mladobucká padesátka /30. 09. 2000/ aneb DÍKUVZDÁNÍ NA ČERNÉ HOŘE
Hvězda /16. 09. 2000/ aneb DVĚSTĚTŘICETOSM METRŮ POD VRCHOLEM
Poříčská čtyřicítka /02. 09. 2000/ aneb MÁLEM PRVNÍ SEDMISTOVKA
Memoriál Jaroslava Růžičky a Vladimíra Kvítka /26. 08. 2000/ aneb NA KRÁTKÉ TRASE, ZATO S DLOUHÝM VEDENÍM
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Po stopách zneuznané spisovatelky /literární studie/
…. a dodatečně vložené dvě reportáže Jany z Buků z vývěsky odboru ze stejného obdobá
Přes tři hrady /07. 10. 2000/ aneb PŘES TŘI HRADY A ČTYŘI HOSPODY
Cestami Kamila Maršálka /15. 07. 2000/ aneb V NEOČEKÁVANÉ SPOLEČNOSTI
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Májový pochod Járy Cimrmana /15. 10. 2000/ aneb Exkurze po stopách zapomenutého génia v Pojizeří
Je zarážející, jaké malomyslnosti a provincionalismu propadá nás český národ, přestože se z jeho lůna zrodil velký génius a polyhistor Jára Cimrman, proti němuž - i při vší úctě k jejich dílům, v posledním případě dokonce i neúctě - se jeví takoví velikáni jako Aristotéles ze Stageiry, Leonardo da Vinci, Edison, Einstein a Lenin jako prodavači buráků. Malým, leč symbolickým příkladem nevděku k Mistrovi je skutečnost, že vedle Zdeňky z Jánských Lázní v sobotu 15. 10. skrápěli slzami dojetí nad Mistrovým dílem prostory startu 9. ročníku Májového pochodu Járy Cimrmana pouze dva další členové našeho odboru KČT - Jana z Buků a já. Naše dvojice celou akci vzala ovšem smrtelně vážně, pro teoretickou přípravu na pochod ve formě vzrušené debaty o životě Mistrově a hodnocení jeho díla si vyhradila plnou jednu a půlhodinu před pochodem při pěším putování z Košťálova na start u kina Jitřenka na náměstí v Semilech.
před startem pochodu dostalo se všem účastníkům před kinem Jitřenka náležité osvěty. Foto: L. Šlosar
Těsně před startem pochodu dorazila dvojice světoběžníků Ludvík a Lenka, která tu shodou okolností ukončila svou cestu okolo světa, po ní ještě zatančilo kankán duo Transvestic Country skupiny, nato Lenka popsala trasu /itineráře účastníci neobdrželi, nýbrž tzv. připouštěcí lístek/. Poté více než 400 účastníků, mezi nimiž dominovaly děti, utvořilo dlouhý had, jenž stoupal nejprve přes Slanou na horní část Nedvězího. Speaker z Podkrkonošské a pojizerské společnosti přátel Járy Cimrmana se sídlem v Semilech měl pravdu, když vyzvedl odkaz Mistrovy geniality, v jejímž důsledku se pochod - ač v názvu Májový - nepořádá v květnu, kdy zmrzlí muži /speaker je hned jmenoval: Kašpar, Melichar, Baltazar/ způsobují chladné počasí, nýbrž teď v říjnu, kdy je teplé májové počasí. V den pochodu bylo totiž takové teplo, že já osobně jsem vydržel v šortkách od půl šesté ráno až do osmi večer.
přes 400 účastníků vytvořilo při stoupání na Slanou dlouhého hada, vpravo Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
Kontroly byly bezrazítkové a představovaly bodované úkoly, které se vztahovaly nějak k Mistrově životu a dílu. Na první kontrole nad Nedvězím zvané Alternativní zdroj jsme roztáčeli rukou kolo vyrábějící elektřinu a já jsem tu parádně pohořel a zahájil tak sérii drobných neúspěchů, nehod, úspěšných i marných hledání, jež nenarušily skvělý dojem z pochodu. Po již druhém překročení nám důvěrně známé silnice Košťálov - Semily, jsme absolvovali dvě další soutěže. První byla ze znalosti cimrmanologie, a já, ač jsem napovídal úspěšně na všechny strany, jsem zase zhasl a prozradil tak na sebe, že při ranních lekcích z tohoto předmětu mezi Košťálovem a Semilami jsem nedával pozor, vytrhoval a mokrou hubkou a křídou po své kolegyni házel. Druhá soutěž, jejíž výsledek jsem nemohl ovlivnit, byl nádražní mámograf, kde za plentou ruce jakéhosi profesora v zelených rukavicích vysunutých do výše hrudi prohmatávaly příchozímu tuto část těla, což mělo více půvabu pro přítomné dámy. Obě soutěže se odehrávaly na hlavním nádraží v Čikváskách, poslední to památce Cimrmanovy Pojizerské zubačky, jež na popud Mistra byla vybudována v letech 1885 až 1887, ve své době pozvedla životní úroveň v Pojizeří a která vedla ze Slané do Benešova u Semil. Výklad o zubačce provedl Dr. Šimek ze Semaforu, který účastníkům za 1 Kč prodal jízdenku z Čikvásek hlavního nádraží do Benešova-Podmošny. Z celé zubačky, jež zanikla v 1. světové válce, dochovaly se toliko zbytky zmíněného hlavního nádraží - šíny a základy veřejných záchodků.
jediné dochované zbytky Cimrmanovy Pojizerské zubačky - Čikvásky hlavní nádraží se základy veřejných záchodků. Foto: L. Šlosar
Po překročení Jizery jsme v dolní části Benešova u Semil absolvovali čtvrtou soutěž - zpěv písní či recitaci básní, jež mohl Cimrman slyšet za svého života. Přitom byli jsme svědky dvou činů - jednoho mrzkého, jenž ve mě osobně od samého počátku vzbudil odpor, a druhého hluboce citového a vlasteneckého, jenž mně dojal k slzám. Původcem prvního jsem byl já sám, jehož podvod v podobě recitace básničky Jana Vodňanského byl odhalen a kterého zachránily až verše první sloky z básně Jak lvové bijem o mříže z Nerudových Písní kosmických. Ty mi byly uznány, protože je Neruda citoval Cimrmanovi při prvních oslavách 1. máje v Praze roku 1890. Neruda z oslav napsal slavnou reportáž a o Mistru se v ní nezmiňuje proto, že ten jeho nadšení pro socialismus zchladil vizí o jakémsi východním státu, jenž učení zneužije. Neruda se proto na Mistra rozzlobil, urazil se a na protest proti jeho tvrzení napřesrok zemřel. V rámci druhého činu Jana doložila, že Cimrman ve vlasteneckých spolcích se seznámil s písní Ktož sú boží bojovníci, a tuto zazpívala s takovou vervou, že nejbližší účastníci zkameněli v dojetí a některým zavilým katolíkům naskočila husí kůže. Radikálně katolického ražení byla bohužel zřejmě i porota, která Janu podhodnotila a - jak se později ukázalo - připravila jí tak o vítězství mezi ženami či alespoň o umístění na "bedně". Náš odbor zvažuje protest proti zmanipulování soutěže a zřejmě požádá pořadatele o přehrání hlasových projevů a jejich přehodnocení.
Jára Cimrman ve výtvarném provedení /vlevo/ a Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
V cíli na sportovním hřišti v Benešově u Semil /zdejší KČT byl spolupořadatelem/, byl pak vyvrcholením živý obraz Spuštění jaderné elektrárny Temelín /namísto původně chystaného živého obrazu Požár stanice Ostankino, jenž obecním úřadem nebyl povolen/. Obraz, v němž vystupovali krom jiného ministr Grégr, šéfová přes jadernou bezpečnost Dana Drábová, "populista Hajdr", Jihočeské matky a další se velice líbil. Byla to taková pěkná tečka za tím naším případem, opakuji: byla to taková pěkná tečka za tím naším případem.
živý obraz Spuštění jaderné elektrárny Temelín ve sportovním areálu. Foto: L. Šlosar
Mladobucká padesátka /30. 09. 2000/ aneb Díkuvzdání na Černé hoře
PROLOG. V oné obě ještě pouze pochod Mladobucká padesátka se vřadil loňského podzimu mezi turistické akce v naší lokalitě zcela nečekaně a jeho obnovená premiéra byla tehdy velmi úspěšná. Proto jsem minulou sobotu opovrhl dobrodiním Českých drah poskytujících poslední zářijový víkend slevu na zpáteční cesty /ostatně od této firmy očekávám místo jednorázových laciných populistických gest odpovědnější přístup vůči svým cestujícím z řad turistů při vypravování navazujících spojů, třeba ve Staré Pace na vlak vyjíždějící z Trutnova ve 04,44 hod./ a cestoval vláčkem společnosti Viamont jen několik stanic na start 2. ročníku shora zmíněné akce, letos obohacené rovněž o cyklotrasy.
JESTLIŽE ZAMÍŘÍTE NA POCHODY V ÚSTÍ NAD ORLICÍ, vezměte jed na to, že v úvodních stovkách metrů vás pořadatelé vyženou na Andrlův Chlum. Po odchodu ze startu v Bohuslavicích nad Úpou si pište, že budete nejspíš stoupat skrze roztroušené kameny nízkým a hustým stromovím na Čížkovy kameny. Konečně hned poté, co opustíte start "Krvavého Čepelky", můžete se předem těšit, jak budete funět na svazích "Jestřebek". Soudě podle tohoto a předchozího ročníku Mladobucké padesátky, mají na vás pořadatelé přichystán kalibr z nejtěžších - Černou horu, znamenající převýšení bratru přes 800 metrů, a abyste příliš nefňukali, poskytnou vám možnost se trochu rozhýbat na několika kilometrech zprvu polními, později lesnatými cestami, s menším stoupáním na Janskou horu. Naše zprvu šestičlenná družina úvodní kilometry vzala hezky zostra a její tříčlenný předvoj složený ze dvou "stovkařů" a z mé maličkosti se na její vrchol vyškrábal po Zvonkové cestě za necelé něco málo přes 2,5 hodiny putování ze startu a za necelou jednu a čtvrt hodinu z Janských Lázní. Určitě po zásluze jsme v kiosku Černé boudy zato pobyli téměř hodinu a mě osobně připadlo komické, že si mě zdejší sympatický obsluhující pamatuje z mých několika letošních návštěv natolik, jako by má tvář byla zobrazena nárožích krkonošských chalup s několikamístní cifrou uvozenou slovy DEAD OR ALIVE v písmu Cottonwood.
hřeben Krkonoš s dominantou Sněžkou z úbočí Černé hory, vpředu zleva Mirek z Trutnova a Tonda ze Rtyně. Foto: L. Šlosar
PŘEDCHOZÍ ROČNÍ OBDOBÍ JSOU PRO MĚ CO DÁLKOPLAZE symboly tajných očekávání, neklidu, nepokoje a později i horečnatých stíhání nedostižitelného. Avšak podzim, to je smíření s dosaženým, bilancování, pokora a díkuvzdání Bohu /jste-li věřící/ anebo jakémusi neuchopitelnému a nedefinovatelnému Kosmickému Universu /jste-li "ďaur" jako já, leč tušíte, že veškeré děni jaksi zapadá do jakéhosi pevného systému, jehož narušování se dříve či později vymstí/ za to, co vám bylo dopřáno v turistickém roce prožít. S tímto pocitem celého mě pohlcovaly za slunečného bezoblačného počasí úchvatné, dosud pro mě neznámé pohledy z odkrytých severních svahů Černé hory poblíže Černohorské rašeliny na hlavní východní hřeben Krkonoš, jemuž - jak jinak - vévodila královna Sněžka.
Vlašské Boudy z úbočí Černé hory. Foto: L. Šlosar
ZA DESÍTKY LET JSEM TOHO POCHODIL V KRKONOŠÍCH MNOHO, avšak bez nějakého řádu, takže je stále hodně výletů, které si pro mě uchovávají objevitelský prvek. Tak tomu bylo v sobotu při sestupu z Černé hory zčásti po dřevěných lávkách, zčásti po kamenité cestě vedoucí skrze žádný nebo nízký porost na Vlašské Boudy. Zde putující z nejdelší čtyřicetikilometrové trasy vstřebávali poklid vydařeného podzimního dne v horské mléčné farmě Sosna, kde převážná část naší na krátký čas kompletní družiny neodolala svodům zdejší speciality - medvědího mléka, jehož mléčnou část tvořilo teplé mléko samo a medvědí část pak především rum. Dobrodružný prvek vloudil se pak - nikým z nás nepozván - za rozcestím poblíž Velkých Tippeltových bud, kde část naší grupy zamířila improvizovaně a plánovaně na Aichelburg, ortodoxní "stovkařská" část se mnou pokračovala po zelené značce, kterou však vzápětí ztratila někde po své levici, takže po široké Heřmanově cestě navázala na následující žlutou značku nikoliv u Raisových Domků, nýbrž o dosti výše - u Krausových bud. Ale komu by to za příjemného podzimního dne a při nezměrné chuti chodit a zase chodit vadilo?
odpočívající kůň na Vlašských Boudách. Foto: L. Šlosar
A OBJEVOVÁNÍ NEZNÁMÉHO VE ZNÁMÝCH LOKALITÁCH POKRAČOVALO nad Horním Maršovem, kde důvěrné známé stoupání směr Rýchorská bouda vystřídala v lese neznámá /pro nás pěší/ vrstevnicová, jen místy stoupající široká cyklistická stezka. Na jednom jejím místě zaujal nás máchovsky laděný, čerstvými květy obsypaný pomníček se zavěšeným symbolickým batohem a vyrytým jménem J. Danko. Ať je tu vzpomínán kdokoliv, museli ho mít přátelé rádi …
U HOTELU POD PRALESEM JIŽ V ANTONÍNOVĚ ÚDOLÍ rozdává na kontrole razítko malé děvčátko jménem Markétka. Na nejdelší trase je to již šestá kontrola, z nichž čtyři byly živé. Protože právě kontroly dodávají pochodům ten správný říz, alespoň já osobně čím dál více poznávám na úhledným písmem popsaných stránkách pochodu rukopis naší jedné báječné, bohužel dnes nepřítomné kamarádky z řad pořadatelů …. onen rukopis, jehož pevné a nekompromisní tahy si osvojila před lety na prudkých svazích Českého středohoří, ale jehož lehce načrtnuté zjemnělé, až filigránské ornamenty si při nejmenším připomněla, aspoň si to tak namlouvám, při zatím nečetných putováních s naší ekvipou.
PO KRÁTKÉM POSEZENÍ V HOTELU JDEME S MIRKEM Z TRUTNOVA poslední tři kilometry do cíle v poklidu, jelikož není důvod spěchat. Za chůze sledujeme okolní svahy, na nichž z ostrého úhlu metané sluneční paprsky vytvářejí prudké kontrasty mezi osvětlenými a zastíněnými plochami, takže vše se jeví úžasně plastické a jakoby na dosah …. jen kdybychom se nebáli, že nějakým nešetrným pohybem paží rozestřeme dozajista čerstvě nanesenou červeň všelijakého toho javoří či bukoví po žluti jiných listnáčů nebo po stále svěží zeleni travnatých ploch, nebo že dokonce způsobíme ohnivé kaňky na až kýčové modři nebeské báně.
V CÍLI NA HŘIŠTI V MLADÝCH BUKÁCH JE ŽIVO, nejen proto, že tu jacísi modře odění Orli zápolí v softbalovém mači, ale proto, že tu na nás čeká početný pořadatelský sbor a taky - což je průšvih, neb jsem na to vnitřně nepřipravený - zdejší kabelová televize, takže pouze já a nato už jen později přišedší mí kamarádi si uvědomujeme, jak je pro nás cíl přece osiřelý. Ještě několik desítek minut je mi pak dopřáno, v záklonu opřenému o zábradlí hlediště, vychutnávat atmosféru cíle, střídavě hledě na zdejší hemžení, střídavě pak na žluté listnáče nad budovami, povívající se v nepatrném větříku pod modře natřeným osvětleným a nekonečným stropem. EPILOG. Ideální kombinace prvku objektivního - podzimní krkonošské krajiny, jejíž členitost umožní pořadatelům vytvářet variabilní kombinaci tras - a prvku subjektivního - pořadatelského sboru, jehož nadšení není ještě dotčeno rutinou a únavou z dlouholetého pořádání turistických akcí - dává předpoklad, že se Mladé Buky po budoucí podzimy mohou státi Mekkou turistických gurmánů. Jedním z předpokladů je včlenit napevno a citlivě akci do rámce ostatních pořádaných ve zdejší lokalitě, abychom co dálkoplazečtí kulináři po jeden víkend přesyceni s těžkým srdcem nevybírali ze široké nabídky menu turistických akcí, naproti tomu před dalším pak notně hladoví nehleděli smutně do prázdného seznamu turistických krmí.
HVĚZDA /16. 09. 2000/ aneb Dvěstětřicetosm metrů pod vrcholem
KONEČNĚ START!!. Přesně v 07 hod. letního času a v 06 hod. SEČ dne 16. 09. 2000 odchází ze základního tábora ze sokolovny v Červeném Kostelci /414 m n. m./ čtyřčlenná expedice Hvězda. Jejím úkolem je zdolat trasu 30 km a dojít na výletní místo Hvězda /672 m n. m./ na hřebenu Broumovských stěn. Je trochu dusno, skoro zataženo a teplo. Výprava přichází na kraj Rtyně v Podkrkonoší a vyšvihne se táhlým stoupáním na hřeben Jestřebích hor, po něm po Panské cestě dospěje do Odolova, kde v obchodu ve smíšeným zbožím krátce odpočívá.
PŘÍPRAVA. Původní ambice alespoň dvou členů expedice ovšem byly vyšší: na 4. ročníku dálkového pochodu Hvězda pořádaném KČT Červený Kostelec, v jehož rámci expedice byla uskutečněna, zdolat přes Hvězdu nejdelší šedesátikilometrovou trasu končící opět v Červeném Kostelci. K tomu účelu byl zpracován dle údajů propozic podrobný rozpis trasy s kilometrovým a časovým odhadem a různými variantami řešení v případě vynuceného předčasného ukončení akce, jejíž obtížnost byla dána tím, že bylo nutno trasu zdolat rychlostí 5 km/hod. za 12 hodin bez zastávky. Na startu jsme však konstatovali - i s ohledem na to, že proti propozicím vedla trasa jinudy - že doba ještě k překonání "šedesátky" nenazrála.
NA OSTAŠI. Na rozcestí pod Kolčárkou se expedice spouští z Jestřebích hor prudkým klesáním a po překonání malé terénní vlnky dospěje do Horních Vernéřovic. Po dalším táhlejším stoupání se pak dostává na místo slující Jiráskovy Skály /z německého Bischofstein ošklivě lidově přezdívané jako Bižík/, poté pokračuje polními cestami, z nichž odkrývá se impozantní pohled na dílčí cíl Ostaš, a postupně se dostává do obce Dědov. Poté, co projde téměř celou obcí, vystoupá neobyčejně romantickou cestou posetou kameny mezi nízkým stromovím a začínající v údolí potůčku Klučanka, až na Ostaš, respektivě těsně pod jeho vrchol. V Dědově výprava překoná jediné náznaky hrozby deště. Pod Ostaší je také krátká přestávka.
pohled na Ostaš z polních cest nad Dědovem. Foto: L. Šlosar
ORGANIZACE VÝPRAVY. Zhruba od úbočí Jestřebích hor pod Kolčárkou rozdělil vedoucí výpravy a "nehrající kapitán" OSUD členy výpravy na dvě vrcholová družstva v tomto složení:
Vrcholové družstvo číslo 1: Maruška z Trutnova /věk neuveden/ a Vláďa z Kruhu/ /39 let/.
Vrcholové družstvo číslo 2: Jana z Buků /ani zde prameny věk neuvádějí, jisto je toliko, že jde o nejmladší členku expedice/ a autor těchto řádků /49 let/.
Obě družstva mají samostatné úkoly /první sbírá vzorky hub pro další zpracování nožem, teplem a žaludkem, na druhou zbyl úkol, jenž tímto plním, osudy expedice popsat/, obě jdou některé části trasy samostatně a na cestě se navzájem jaksi prolínají.
obě vrcholová družstva sešla se ku krátké poradě na rozcestí pod Ostašem - zleva Vláďa z Kruhu, Maruška z Trutnova a Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
ZABLOUDĚNÍ V PŘÍMÉM PŘENOSU. Už dlouho za Ostaší i za obcí Pěkov dochází ve vrcholovém družstvu č. 2 k osudnému omylu. V rozhovoru s partnerkou zabředávám do hlubokomyslných, ještě nedovařených a nedopečených sentencí, a na jednom místě přehlédnu kůl s červenou značkou, jenž nás měl doprava dovést na hranu, po níž jsme měli sejít na silnici k obci Hlavňov. Svůj omyl spíše vytuším po 500 metrech, zanechávám Janu na místě, následuje klus zpět, korigování směru, další již střídavý klus k Janě a tentokrát již společné navázání na správnou cestu, jež nás pak za obcí Hlavňov dovede do dlouhého stoupání na Hvězdu. Tam evidentně již přijdeme po vytčeném limitu /ve 14,15 hod./, proto po zbytek cesty stylizuji proslov, jímž se chystám omyl pěkně zaobalit. Když si v cíli dávám nedbale ruku do kapsy, abych svá slova podpořil, Vláďa prohlásí se samozřejmostí, že jsme zabloudili na onom místě za obcí Pěkov. Další dva borci, jež nás takto předstihli, dosvědčují, že náš omyl sledovali se zájmem takřka přímým přenosem. Zkrátka: mému zabloudění se snad směje veškeré osazenstvo u tamního kiosku, i to co nepatří k pochodu. Šišlavou řečí si o něm vypráví dozajista i cestující v právě odjíždějícím polském autobuse. Ševelí o něm vítr v korunách stromoví. Bude se tradovat a smát se mu budou ještě pravnuci pravnuků na Policku. Pryč odsud!
pohled na Ostaš tentokráte z místa blízkého potupnému zabloudění za Pěkovem. Foto: L. Šlosar
DOKONALÁ SOUHRA. Tato příhoda však dokládá obdivuhodnou souhru vrcholového družstva č. 2 na LANĚ. Já JISTÍM pro Janu nápoje vystáním malé fronty u kiosku na Hvězdě, Jana si mě současně stále DOBÍRÁ, jak jsem závěr na Hvězdu "zazdil".
PORADA NA HVĚZDĚ. Zatímco vrcholové družstvo č. 1 odchází dříve, tak jak dříve došlo, vrcholové družstvo č. 2 u čaje, jenž svým charakterem dosti vybočuje z celkového charakteru nápojů vypitých onoho dne, svolává horečnou poradu za účasti všech členů. Abych trochu zpestřil tuto nudnou reportáž přímou řečí, uvádím na tomto místě tajně pořízený stenografický záznam odpovědi Jany na otázku, zda rovněž pokračovat do Teplic nad Metují, v její nezkrácené a košaté podobě: "JO".
prosím vás utište se a nerušte, 2. vrcholové družstvo se u kiosku na Hvězdě radí, kudy dál - zleva Jana z Buků a Luděk z Trutnova, za nimi sedí Jarda z Č. Kostelce, jenž sledoval bloudění družstva v přímém přenosu a vyslepičil to. Foto: náhodný kolemjdoucí
POKUS O REHABILITACI. Protože má pýcha průvodce turistky začínající znovu s pochody byla popleněna, umiňuji si, že 9,5 km na vlak na nádraží v Teplicích nad Metují dojdeme za 2 hodiny včas. Cesta z Hvězdy nejprve prudce klesala, poté nás po asfaltovém povrchu z lesa vymotala na kraj Honů a dál vedla vprostřed pastvin, kde jsme po pravé straně na kraji lesa jako ostříži sledovali značku, až jsme si nepatrně zašli až k nádraží v Bohdašíně, a odtud jsme v pohodě došli včas v 17 hod. letního času a v 16 hod. SEČ na nádraží v Teplicích nad Metují.
DVĚSTĚTŘICEOSM METRŮ POD VRCHOLEM. Na jaře roku 1952 přerušili svůj výstup na nejvyšší vrchol světa členové švýcarské výpravy Raymond Lambert a Tenzing Norgay 238 metrů pod vrcholem Everestu. Příčinou byl nejspíše nedostatek času. K tomu, abychom ušli včas zamýšlenou šedesátikilometrovou trasu, tedy zdolali svůj dnešní Everest, by nám v sobotu rovněž chyběl čas, museli bychom sem přijít, bratru, o 1 hod. dříve. Ale my se /za rok/ vrátíme, Dougu Bradmane, a s námi nepřijde zákon, nýbrž lepší kondice a dokonalá teoretická příprava.
JE MNOHO EVERESTŮ. Pokud si někdo domnívá, že si dnes svými analogiemi dělám legraci z horolezců, mýlí sel. Mám obdiv ke všem, kteří dokážou to, na co nemám. Přesto se omlouvám. Doba už je zkrátka taková, že je vše odtabuizováno, že není nic nikomu svaté. Ale hlavně: je hodně Everestů, nejméně tolik kolik lidí. Jsou vynuceny krutostí života jako pro muže, který - stižen mrtvicí - se snaží den co den sám se obléci, nebo zdravou ctižádostí jako pro mladou ženu, která - vracejíc se po letech ke kondiční turistice - usiluje jednou ujít trasu šedesát kilometrů.
Poříčská čtyřicítka /02. 09. 2000/ aneb Málem první sedmistovka
Všechny trasy 11. ročníku obnovené Poříčské čtyřicítky vycházejí ze startu v domě čp. 254 ve Velkém Poříčí. Procházíme celý Hronov, který opouštíme u hřbitova. Z odkrytých plošin u Zlíčka a Vysoké Srbska pozorujeme pod temnými mraky především široký hřbet Boru. V Sedmákovicích doplácím na nedostatečné prostudování itneráře, nejdeme kratší cestou, ale sledujeme červeně značenou cestu přes Závrchy. Nic se dohromady nestalo, jen si pro dnešní putování připíšeme navíc přes kilometr. Na rozcestí pod Machovskými Končinami se zase "chytáme" a napojujeme se na modrou značku vedoucí po úbočí Boru. Na rozcestí pod Krásnou vyhlídkou se po krátké úvaze usneseme na tom, že nebudeme riskovat a půjdeme rovnou dle itineráře do Machovské Lhoty. Shoda je jednodušší proto, že jdeme pouze dva.
naše skupina se nechala vyfotografovat už pohromadě na startu, jakoby tušila, že osud ji na trase rozpráší - zleva Karel a Maruška - oba z Trutnova, Vláďa z Kruhu, Luděk z Trutnova a Jana z Buků. Foto: neznámý kolemjdoucí
Moje dnešní souputnice Jana z Buků má za sebou pestrou a bohatou dálkoplazeckou minulost, svou náročností přinejmenším srovnatelnou s naší. Pravda je, že jde o minulost dávnou, protože byla na mnoho let přerušena strastmi, především pak radostmi důležitějšími a ušlechtilejšími, zdaleka nejen ve srovnání s dnešními kilometry strávenými se stárnoucím melancholickým, uvnitř usychajícím a navenek korajícím turistickým Radovanem z večerníčku. Nyní se však začíná velmi pozvolna po dlouhých kilometrech v našem kraji porozhlížet.
Hospoda U Lidmanů je jako úl, jsou tu i členové naší party - Maruška a Karel z Trutnov a Vláďa z Kruhu /na start jeli jsme společně vlakem přes Starkoč/, teď se - aspoň pro okolní účastníky pochodu - jeví jako pětičlenná, Jana do ní zapadá s naprostou samozřejmostí a bezprostředností. Po krátkém občerstvení stoupáme nad Machovskou Lhotu a pak u rozcestí U Zabitého zmizí původní trojice před námi pro dnešní den již definitivně.
Rozumí se totiž samosebou, že Jana z Buků musí při svých obnovených premiérách vážit na laboratorních vahách délku, rychlost a kvantitu svého turistického kroku. Co démon turistického pokušení, jenž ji nabudil na dnešní trasu, vzal jsem na sebe současně tuto povinnost: být věrným průvodcem, nepředvádět se v kopcích /naštěstí už není z čeho/, plytkou a jalovou řečí nenudit /nejtěžší, téměř nemožná část úkolu/, stručně řečeno nedopustit frustraci, a nejen to: dokonce dosáhnout opaku.
Jana z Buků měla na vyhlídce na Signále opravdu důvod k úsměvu: nejtěžší stoupání, jež ostatně dík dobré kondici nezaznamenala, měla právě zdárně za sebou. Foto: L. Šlosar
Stoupáme serpentinami na Signál, na rovných širších cestách jdeme opatrně po krajích. Houfy projíždějících cyklistů jsou známkou toho, že se tudy jede závod Rallye Sudety. Jsme konečně v horních partiích čelných skalnatých útvarů bludiště Signál. Několik zhoupnutí dolů vystřídaných několika zhoupnutími nahoru a zastavujeme na vyhlídce na Signále a konečně sledujeme vedle sebe dva nerozlučné kamarády - Hejšovinu a Bor. A zas následuje jedno delší zhoupnutí k rozcestí Pánův kříž a vyhoupnutí se na okruh Božanovského Špičáku. U výhledu na skalní útvar Kočka je kuriózní typ kontroly - vzít si jeden z lístků pro ten účel přichystaných. Dokončujeme okruh, přerušený zastávkou s dalším výhledem na oba polské blížence, a já si vyčítám nedostatek fantazie: jak sugestivně se při zastávce na kontrole nabízelo aranžmá fotografie "Kočka u Kočky"! Pak sestupujeme opět k rozcestí U Zabitého a za ním do Machova.
Nabývám pocitu, že dík krásné krajině, slušnému počasí a rozumného tempu se mé souputnici pochod líbí. Určitě nemá nesmyslný a zcestný pocit, že to měla zkusit nezávisle na nás, aby nás nezdržovala. Ani nemá dojem, že mé dnešní počínání bylo jakýmsi sebeobětováním, když přímý opak je pravdou neb šlo u mě čin o zcela sobecký a prospěchářský - strávit kilometry v magicky kouzelné krajině se skvělou turistickou společnicí s ojediněle širokým životním rozmachem.
pohled z vyhlídky na Božanovském Špičáku na Hejšovinu /Szczeliniec/ a část Boru /Błednych Skal/. Foto: L. Šlosar
V machovské restauraci Obecní dům tankuje Jana vodu a společně si dopřejeme kávy. Vystoupáme opět k rozcestí pod Machovskými Končinami a v Závrších po řídkém, ale přesném vlastním značení sestupujeme a posléze vystoupáme k občerstvení v Dolech. Nechci riskovat, takže slasti občerstvení si odpíráme, což oceňujeme u ústí polní cesty nad Žďárkami, kde nás na chvíli zmátly fáborky, jež strhl vítr a zanesl je na silnici na Brné. Po pětiminutové chůzi po této silnici spatřili jsme vlevo vzlétající letadlo, a protože nám itinerář předepisoval jít kolem letiště, zkorigovali jsme svou cestu správným směrem. Do cíle jsme došli v poklidu a pomalu, Janu sužoval otlak na chodidle. V srdečné atmosféře cíle opět v domě čp. 254 ve Velkém Poříčí snědli jsme s chutí gulášek, vypili zasloužené pivo a nechali obohatit kroniku pochodu cílovým snímkem. Cestu vlakem domů uskutečnili jsme přes Teplice nad Metují a završili další okruh toho dne. Nelenili jsme a počítali jsme, kolik by nás stálo taxi domů v případě zmeškání posledního vlaku. Jana dospěla k sumě 700 Kč, takže v případě, že by za Žďárkami nedošlo ke korektuře hrozícího "kufru", mohla se reportáž z pochodu jmenovat "Moje první sedmistovka".
Vlak "viamonťáček" mizí na Zelené louce za zatáčkou. V něm Jana z Buků se těší ještě více než kdy jindy na své čtyři děti a manžela Michala. Já s údivem a trochou nostalgie si uvědomuji, že mě pronásleduje dlouho již nepoznaný pocit radosti, že jsem do našeho středu přivedl další naprosto rovnocennou turistku vysílající na stejné vlnové frekvenci, další skvělou kamarádku na dlouhé trasy a dalšího báječného člověka.
Memoriál Jaroslava Růžičky a Vladimíra Kvítka /26. 08. 2000/ aneb Na krátké trase, zato s dlouhým vedením
Bylo to k nevíře, ale poslední srpnovou sobotu byl dle kalendáře turistických akcí nejbližším pochodem v "okolí" 11. ročník Memoriálu Jaroslava Růžičky a Vladimíra Kvítka. Tento pochod se konal v okolí Kolína a pořádal ho KČT Agro Kolín na počest svých dvou zemřelých turistických činovníků, z nichž Jaroslav Růžička byl zasloužilý mistr turistiky a turistický i skautský funkcionář, Vladimír Kvítek pak všestranný sportovec a rovněž turistický funkcionář. První z nich je pohřben na hřbitově v Ratboři, což je důvodem /jak jsem se dověděl na poslední kontrole/, proč při omezených možnostech vhodných tras v okolí Kolína, které procházejí Ratboří, trasu pochodu pořadatelé nemění.
Zásluhou nového spoje, jenž jako náhrada Krakonoše vyjíždí z Trutnova ve 04,24 hod. a končí v Pardubicích, jsem se dostal do Kolína už po půl osmé ranní, a to měl vlak ještě více než čtvrthodinovou "sekeru". Na mých prvních krocích - a týkalo se hezké řádky kroků až do úplného procitnutí - se podepsal nedostatek spánku, nějak mě v noci nechtěl starořecký bůh spánku Morfeus přijmout do své náruče, takže jsem byl jaksi mimo. Na nádraží v Kolíně jsem totiž napřed žádnou prezentaci neviděl, když jsem se pak v ústraní na propozicích ujistil, že tu start opravdu je, po návratu do vestibulu jsem ji náhle našel ve formě nápadného stolku …. ovšem, bylo to jediné možné místo, které mi zakrývala předtím nějaká skupina cestujících.
radnice v Kolíně je hezká zvlášť za ranního slunečního svitu. Foto: L. Šlosar
Při zběžném pohledu na popis nejdelší třicetipětikilometrové trasy jsem ke svému milému překvapení zjistil, že na trase je šest kontrol. Místa kontrol byla pak popsána v následujícím odstavci, byly tu i nějaké tečičky …. ale co bych se já obtěžoval jejich čtením, to až ve vlaku při návratu, vždyť já to tu znám, dvakrát jsem tu šel až na výjimky po stejných místech v protisměru při Vánočním pochodu, takže jsem dnes mistr světa a teď už jen abych byl na první kontrole.
Bedřichov s památníkem na pozorovatelnu Bedřicha II. před bitvou u Kolína. Foto: L. Šlosar
psí nebo kýho víra čí hřbitůvek na úpatí Bedřichova. Foto: L. Šlosar
Perfektní popis mě vyvedl na náměstí a zelená značka podél Labe pěšinou překvapivě pokrytou popadanými větvemi až na Klavarský jez, ale tady nebylo po kontrole ani památky, takže jsem si dal razítko v Nové Vsi. Po krátkém zastavení na kopci Bedřichov, druhdy to ležení Bedřicha II. před bitvou u Kolína /viz dále/, jsem uháněl na druhou kontrolu do obce Vítězov, odkud značená cesta pokračuje ve velmi ostrém úhlu v protisměru dál. Kontrola tu zase nebyla, ale byl tu krámek, u nějž chlemtalo pivo několik chlapů různého věku v montérkách /je zajímavé, že tato scéna je na venkově typická, a montérky k lahvovému pivu patří zřejmě stejně jako sako a kravata ke francouzským vínům známých značek v hotelu Inter-Continental/. Ti mi zvěstovali, že tu lidé procházejí /sám jsem některé spatřil, jak mě míjeli v onom ostrém úhlu/, ale že jsem první, který si tu dal lahvové pivo. Na třetí kontrole v Křečhoři u památníku bitvy u Kolína /18. 6. 1757/, kde Bedřich II. dostal od Marie Terezie na frak, kontrola rovněž nebyla, ale byl tu mladší Jindra z Prahy s chotí, který mě na můj dotaz upozornil, že jsem asi nečetl itinerář.
Protože trpím vysokou inteligencí, hned jsem při dodatečném dočtení propozic prohlédl, že v jejich druhé části není žádný místopisný popis, nýbrž zadání samokontrol a že ony tečičky znamenají místa pro doplnění číslíček, v případě prvních dvou kontrol vzdálenost místa od Kolína dle turistického ukazatele, tady u památníku pak shora uvedené datum bitvy. S vervou školního dítěte před propadnutím opsal jsem od paní Jindrové chybějící kontroly a po chvíli strávené nad neobvykle jasnými výhledy od památníku až na Bezděz, Ještěd a hlavně krkonošský hřbet se Sněžkou jsem odkvapil dál. Svou chápavost jsem pak doložil v Lošánkách, kde jsem již správně opsal letopočet na kříži, postaveném "na ochranu ve válce a před krutým morem v roce 1866" a pílil jsem dále proti Vánočnímu pochodu neznámou trasou, dobře popsanou v itineráři, jíž vévodil na návrší bílý kostelík ve Kbelu /kuriozitou byl sled dvou dvojic obcí na trase, z nichž název druhé byl zdrobnělinou prvé - Lošany - Lošánky, Kbel - Kbílek/. Jedna ze dvou živých kontrol byla na hřišti v Ratboři, v kteréžto obci jsem se příliš nezdržel, neboť hospoda U Poborsků, známá mi z Vánočního pochodu, právě zavírala, pobyl jsem naopak na hřišti v Polepech, kde na poslední - opět živé kontrole - byl nám předán diplom a průvodce městem Kolínem a jeho okolím. Tady jsem splnil svou misi a předal hlavnímu pořadateli čtyři exempláře propozic Mladobucké padesátky pro vývěsky všech kolínských KČT a jednomu nymburskému cyklistovi pro vývěsku KČT ZOM Nymburk. Poté jsem - za stálého slunečného, teplého, nikoliv však vysloveně parného počasí - volným krokem mířil údolím potoka Polepky, překonávaje mohutné stromy padlé po děsivé vichřici, jež se tu krajem tento čtvrtek přehnala, na nádraží v Kolíně, nezvykle mimo dosah Damoklova meče časové tísně.
Zpáteční mou cestu pak již poznamenala spíše anekdotická příhoda, která mě však na chvíli vytočila, když po chvíli čekání na pardubickém nádraží u okénka bufetu Rychlé občerstvení pod hodinami vlevo přišedší prodavačka můj pozdrav "Dobrý den" replikovala slovy: "Já se, pane, neflákám", což úspěšně zahnalo mou chuť na drůbeží hamburger. Konečně na úplný závěr turisticky úspěšného dne jsem se ve vlaku nebál proto, že ve Starkoči přistoupil Vláďa z Kruhu, jenž - stejně jako já toho dne sólově - dobýval rozhlednu u Třebechovic pod Orebem.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Po stopách zneuznané spisovatelky /literární studie/
Vážení návštěvníci!
Od počátku existence těchto stránek dostávám prakticky denně spousty mailů, ve kterých si pisatelé stěžují, že tyto stránky jsou jednostranně zaměřeny na turistiku a že tu tudíž chybí více z krásné literatury /mé reportáže jim nepostačují pro jejich malý počet/, a zcela úplně něco z výtvarného umění, hudby atp. Abych tyto pisatele uspokojil, dovolte malý literární exkurs, pro který obětuji rubriku "…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších."
Tato vložka obsahuje literární studii, kterou jsem napsal o jedné spisovatelce, se kterou mě spojuje - byť ve větším časovém odstupu - společný životní - mimochodem velmi pohnutý - osud. Oba jsme totiž prožili svá první desetiletí života ve středočeském městě Hořovice a oba jsme později následovali své životní partnery do východních Čech /tady se naše osudy zajímavým způsobem, což si dost dobře nedovedu vysvětlit, dost podstatně liší: spisovatelka se sem provdala a já přiženil!!!/.
Osud spisovatelky, kterou vám za chvíli představím, mě zaujal natolik, že jsem na začátku 80. let pátral po jejích osudech při svých sólových výpravách po východních Čechách, což mi způsobilo nemalé problémy v mém osobním životě. Nákup spisovatelčiných knih, návštěvy čítáren, uplácení místních obecních konfidentů a udavačů, aby mi o spisovatelčině životě podali svědectví, bylo pro mě dosti finančně náročné. V důsledku toho jsem vyšší náklady na své sobotní výlety musel kamuflovat tím, že jsem je musel zdůvodnit zvýšenou potřebou lihovin v důsledku náhle nabyté závislosti na alkoholu a získaným návykem na kouření /druhá výmluva málem způsobila, že se vše téměř provalilo: při jedné náhodné příležitosti jsem musel v duchu této výmluvy přijmout zapálenou cigaretu a jako zapřísáhlému nekuřákovi se mi při prvním pokusu o "šluk" udělalo zle od žaludku/. Když už se zdálo, že mé náklady na napsání studie budou tak vysoké, že budu muset připojit další výmluvu pro zvýšenou potřebu peněz /tady jsem kolísal mezi dvěma důvody: vydírání ruskou mafií nebo povinností hradit alimenty za nemanželské dítě/, podařilo se mi studii ukončit.
Po jejím ukončení jsem ke své radosti zjistil, že má snaha a mé odříkání, nebylo marné. Dosáhl jsem na tu dobu neuvěřitelného a historického úspěchu, podařilo se mi sjednotit do jednotného šiku dvě do té doby ryze antagonistické skupiny literárních historiků - oficiální servilní prokomunistickou skupinu na straně jedné a samizdatovou vysloveně komunistům nepřátelskou na straně druhé, protože všichni bez ohledu na příslušnost k té které skupině došlo k závěru, že můj elaborát je volovina. Studie obě dosud nevražící skupiny literárních historiků dokonce popudila natolik, že jejich zástupci se sešli pod záštitou STB a Mezinárodního červeného kříže ve dnech 14. a 16. července 1988 na vrcholu hory Vysoké kolo v Krkonoších. Poprvé bylo totiž setkání rozehnáno pracovníky KRNAP pro dvojí porušení návštěvního řádu parku: 1/ uskutečnilo se mimo turisticky značené cesty, 2/ nadměrným hlukem rušilo při jejich výstupu z Polska ze Sněžných jam na dosti exponovaném úseku pašeráky, kteří tudy pašovali až z Gdańska známý a ve své době velice žádaný pornografický časopis Playback a na rušivé zvuky si oné noci na správě parku důrazně telefonicky stěžovali. Druhé setkání již bylo nerušeno a jeho účastníci vydali společné prohlášení nazvané "Přestaňme si už konečně vymýšlet o našich literárních dějinách", které zveřejnili postupně v Rudém právu /18. 07. 1998/ a ve Svobodné Evropě /19. 07. 1988/.
Povzbuzen tímto - pravda již trochu "vousatým" - úspěchem dávám k lepšímu tuto studii, kterou zveřejňuji prakticky ve stejném znění jako v době jejího dokončení v roce 1988, pouze místo původně zařazené mé zdravice na počest 71. výročí Velké říjnové socialistické revoluce jsem v jejím závěru zařadil odstaveček vystihující současný vztah soudobé společnosti k velké spisovatelce.
6. května 1911 se v obci Tlustice ve Středočeském kraji narodila potulnému sklenáři Valterovi druhorozená dcera Marie. S ohledem na otcovo řemeslo není divu, že své mládí prožila v nedaleké okrajové čtvrti Hořovic - na Sklenářce, záhy však byla provdána do východních Čech. Po celý svůj pohnutý život pak žila střídavě v různých městech a vesnicích východních Čech inkognito, podle toho, kde se skrýval před policií její manžel - kampeličkový lupič a tunelář Antonín Chrástek. Při dlouhých čekáních na manžela Marie nejprve /když očekávala jeho návraty z lupičských výprav/ přečetla kompletně Jiráska, Šmilovského a další autory píšící především o národním obrození a poté sama začala /když očekávala návrat manžela z výkonu trestu odnětím svobody/ psát detektivní romány a povídky, jejichž děj s neobyčejnou zručností vsazovala do doby národního obrození, přibližně do let 1780 - 1800. Brzy se stala naší nejznámější postobrozeneckou spisovatelkou a přijala umělecká jméno Agáta Chrástková, zkráceně Agáta Chrastí. Její díla si získala ve východních Čechách takovou popularitu, že nejenže v jediném knihkupectví této rozsáhlé lokality mezi Harrachovem a Králíky její knihy nenajdete, ale dokonce knihkupci si již ani nepamatují, že tato díla kdy měli na prodej.
V knihách Agáty Chrastí vystupuje široká škála převážně příležitostných detektivů. jedná se především o obstarožní venkovskou slečnu Hanu Lemplovou, dále jsou nejfrekventovanějšími postavami především dvojice detektivů Jek a Žalský a vysloveně amatérský detektiv pantáta Strnádek. Agátiny detektivky jsou zabarveny širokou paletou rozmanitých stylů - od detektivních románů ve stylu anglické školy ryze deduktivního pátrání až po romány připomínající spíše dobrodružný a špionážní žánr.
První styl je zastoupen hned v autorčině prvotině Záhadná událost v Bačetínském sídle /nakladatelství Vilímek, 1938/, ve které je hlavní postavě Žalskému odcizen z dřevníku z tajného otvoru za čtvrtým trámem zleva ve směru pohledu od vchodu vzácný výtisk bible kralické. Celý děj románu pak zachycuje složité pátrání Jeka a Žalského po této knize, které je limitováno jednak časově /datem příjezdu tajně vysvěceného českobratrského kněze polské národnosti Tomasze Galika, který neumí česky a bibli potřebuje proto velmi nutně k tajnému kázání ve stodole sedláka Budínského/, jednak politickou situací /pátrání musí být utajeno vrchnostenským úřadům, protože toleranční patent císaře Josefa II. nenabyl v době pátrání ještě účinnosti/.
Dobrodružný žánr je pak zastoupen v románu Deset malých Francouzů /nakladatelství Naše vojsko, 1952/. V něm se Jek zúčastní žebřiňákového zájezdu z Dobrušky na korunovaci rakouského císaře Leopolda II. českým králem v Praze v září 1791. V jedné pražské hospodě, které vymetá - dostav se z dohledu svého přísného otce - přirozeně jednu za druhou, se mu podaří dostat se na stopu chystaného atentátu na rakouského císaře, připravovaného právě na dobu korunovace agenty Velké francouzské buržoazní revoluce, vyznačujícími se v zájmu větší pohyblivosti nízkým vzrůstem. Jek si bystře uvědomí, že úspěšnou realizací atentátu by se dosud blahosklonný přístup rakouské monarchie k národnímu obrození změnil v postoj vysloveně represivní. Proto se mezi agenty vetře a přesvědčí je, že uskutečnění atentátu - s ohledem na skutečnost, že císař zemře zcela nečekaně jako pětačtyřicetiletý za necelý půlrok 01. března 1792 - představuje zjevně zbytečné plýtvání silami a intelektem. Na druhé straně obratně a účelově využije politiky nadřízených agentů - dotační /jejich peníze jsou účelově určeny obecně na atentát v Čechách v době korunovace a nevyčerpané prostředky musí být po uplynutí vymezené doby vráceny/ i prémiové /agenti jsou přirozeně na úspěšnosti atentátu v Čechách hmotně zainteresováni/. Přemluví tudíž atentátníky, aby namísto uskutečnění původního záměru provedli první výstražný atentát na nenáviděného drába opočenského panství Leopolda Hubera, který terorizuje sedláky nesmyslnými požadavky na dodržování agrotechnických lhůt /nesmyslnými proto, že výnosem císaře Ferdinanda II. z roku 1632 byly tyto lhůty určeny pro nouzové poměry třicetileté války a na konci 18. století nerespektovaly navíc ani nové pokrokové metody v rostlinné výrobě/. Tento román byl mimochodem několikrát zfilmován a v posledním remaku vytvořili hlavní role populární francouzští protagonisté - herečka Mňau-Mňau a herec Žerár Doprdelé.
Agátě Chrastí však nejde v jejích románech pouze o napětí z pátrání po původcích zločinu. Právě naopak na pozadí detektivních příběhů se snaží upozorňovat na palčivé nadčasové problémy. Tak například rozpor v nazírání na svět mezi dvěma po sobě jdoucími generacemi je promítnut v detektivce Pět malých štěňátek /nakladatelství Odeon, 1957/ do dialogu mezi oběma hlavními postavami detektivů shodou okolností právě v situaci, kdy v jednom statku v Domašíně hledají pět malých soudků piva odcizených z náchodského pivovaru. V emotivním rozhovoru starší detektiv Žalský horuje pro svobodu vyznání a zrovnoprávnění českého jazyka při jednáních před vrchností, mladší detektiv Jek naopak náboženské a národnostní problémy zcela ignoruje a upřednostňuje požadavky na násilné dosažení rovnoměrného rozdělení panské půdy mezi sedláky a bezzemce …. a vzápětí jejího úplného združstevnění.
Velmi působivé je pak v detektivce Vražda v balonu Expresu /nakladatelství Český spisovatel 1961/ srovnání vlastností dvou hlavních protagonistů děje. Na jedné straně stojí skromnost a pokora amatérského a příležitostného detektiva pantáty Strnádka, který sice snad není pro detektivní činnost erudován pro nedostatky ve vzdělání /umí pouze psát, ale neumí číst, takže jím napsané dopisy mu ku kontrole musí předčítat jeho - v jednotlivých románech postupně sedmiletá až třicetiletá - vnučka Anežka/, ale má pro ni předpoklady pro své zkušenosti a bystrý venkovský rozum. Protipólem těchto vlastností je nabubřelost a arogance profesionálního detektiva Václava Matěje Kramáře z České agentury, vyslaného ústředím na východ Čech vyřešit záhadné půlnoční zmizení balonu bratří Montgolfierů při jejich návštěvě hraběte Piccolominiho na náchodskému zámku. Zatímco totiž Kramář označuje jako pachatele trestného činu romského /tehdy: cikánského/ podruha Dezidera Kelemena /přičemž jako jediný důkaz slouží Kramářův "objev", že rodina podruha má košile ušity z balonového plátna nalezeného poblíž romského - tehdy: cikánského - tábora u Kramolny/, pantáta Strnádek deduktivní a eliminační metodou usvědčuje z krádeže a vraždy obou bratří samotného hraběte a tím ukazuje v plné nahotě zahálčivý život tehdejší šlechty, jejíž příslušníci nebyli schopni hmotné statky získávat vlastní pílí a přičiněním, nýbrž přivlastňováním si výsledků cizí práce.
Tragédií dnešního doby - v době, kdy stojíme na počátku nového tisíciletí - je skutečnost, že Agáta Valtrová - Chrástková je dosud jako jediná česká spisovatelka stále na indexu: u nakladatelství katolických /v románech je kritizováno preferování katolické církve proti jiným církvím/, českobratrských /Agáta odhaluje známky korupce vznikající uvnitř církve již v době jejích časů disidentských/, komunistických /často se opakující náboženské motivy, ve dvou románech spiritualista, vizionář a šílenec obecní slouha Matěj Černý předvídá dosažení sociální spravedlnosti na celé planetě současně, nikoliv nejprve pouze v jedné zemi, natož v Rusku/, soudobě liberálních /to ovšem není vina spisovatelčina, za to může moula Jek, který si skoro v každém románu pouští nevymáchanou hubu na špacír a mele cosi o rozdělení půdy mezi chudé a vzápětí o jejím vyvlastnění/, fašistických a skinheadských /vesničané v románu Vražda v balonu Expresu na tancovačkách opakovaně kritizují záměr hraběte Piccolominiho rozehnat romský, tehdy: cikánský - tábor u Kramolny/, romských /hraběti Piccolominimu v tomtéž románu se jeho záměr přece zdaří, navíc Romům, tehdy: Cikánům ošklivě nedává, vyplazuje na ně jazyk a některé tluče dokonce jezdeckým bičíkem po tvářích/ a u konečně v nakladatelství Mladý aviatik /v románě Vražda v balonu Expresu spisovatelka si několikrát prostřednictvím Václava Matěje Kramáře tropí posměšky z horkovzdušných balonů kvůli jejich tehdy nedokonalé konstrukci/. Můj příspěvek je výsledkem skromné mé snahy o smír a apelem k návratu k dílům neprávem opomíjené spisovatelky Agáty Chrastí.
Luděk …… /říjen 1988, poslední odstavec srpen 2000/
Vše napsal Luděk z Trutnova
…. a dodatečně vložené reportáže Jany z Buků z vývěsky odboru ze stejné doby
Přes tři hrady /07. 10. 2000/ aneb Přes tři hrady a čtyři hospody
16. ročníku " Pochodu přes tři hrady", jako i jeho 149 účastníkům přálo štěstí v podzimních rozmarech počasí. V páteční podvečer silně pršelo a nic nenasvědčovalo brzké změně. I přes tuto nepřízeň jsem si nařídila budík, který mne vytrhl ze spánku po třetí hodině ranní. Déšť jsem neslyšela ani neviděla, tak jsem se rychle oblékla, dobalila batoh a vyrazila ven. Až v této chvíli jsem zjistila svůj omyl, nepršelo, ale dost silně mžilo. Nechtělo se mi absolvovat zpětnou proceduru končící ve vyhřátém loži a tak jsem trochu znechuceně vyndala kolo a vyrazila směrem k Trutnovu. Při poměrně svižné jízdě ve tmě,větru, deštíčku, zimě, po mokrém listí, potkávajíc pouze několik opilců vracejících se z pátečních diskoték jsem si připadala jak absolutní cvok.
Na nádraží v Trutnově jsem dala kolo do úschovny a zakoupila si horkou čokoládu na rozehřátí. Již se spolupochdníkem Luďkem z Trutnova, který dorazil pěšky ze Zelené louky, jsme nasedli do studeného vlaku a ve 4.44 vyjeli do Martinic. Tam pro nás autem přijel obětavý turista Jirka z Jilemnice a zajistil nám společný odvoz do Lomnice nad Popelkou. V restauraci U Kvačků již bylo několik natěšených borců s chutí prokousávat se vybranou kilometráží /Máša z Vrchoviny, Vláďa z Kruhu, Milan z Lomnice, Jirka z Turnova/. Po vzájemných pozdravech, nezbytných formalitách, úpravách, přípravách a malém osvěžení na cestu, které zajistil Milan slavící narozeniny, jsme vyrazili vstříc zvolené trase. Ranní chlad jsme v brzké době zahnali výstupem nad Lomnici, kde jsme chvíli postáli a kochali se pohledem na dosud spící, ve tmě zářicí město. S tmavými kopci v pozadí nádherně kontrastovala oblaka sněhobílé mlhy. Cesta dále pokračovala na Kozlov /1. samokontrola - dále pouze sk./, Libuň, Skalní město, okolo Lepařova pomníku /2. sk./, Prachov. Zde jsme využili právě otevíraného kiosku s venkovním posezením k malému posilnění. Chlad nás ovšem v brzké době popohnal dál - Bradačka, Železnice, kde se odpojil Jirka z Jilemnice, Soběraz /3. sk./, Radim - s 3. občerstvovačkou v restauraci Růže. Následoval Tužín, Stav /4. sk./, Kumburk /5.sk./, Klepanda se 4. občerstvovačkou v příjemné místní restauraci, Bradlec /5. sk./, Ploužnice, Chlum a již nás vítá cíl v Lomnici /asi 17.15 hod./.
Jak již bylo výše uvedeno, počasí nás nezradilo a i přes zataženou oblohu déšť nespustil. Pěkný dojem z tohoto pochodu podtrhla i trasa 50 km, která byla vedena chvílemi krásně podzimně vybarvenými lesy, chvílemi otevřenou malebně zvlněnou krajinou, krajem pro mne dosud neznámým a o to pro mne přitažlivějším. Celá skupinka šla až na chvilková rozptýlení pohromadě, nálada byla pohodová a veselá. Turistický pochod jsme završili společným posezením v restauraci Babylon, kde se k nám přidal další skalní turista Míra z Liberce a Petra /Milanova dcera/, která absolvovala trasu 40 km na koňském hřbetě. Hodinka příjemného povídání při pěnivém moku a již se pomalu rozcházíme na cesty ke svým domovům. Rozcházíme se, ale již se těšíme na další společné kilometry, plánovaná či neplánovaná setkání na dalších trasách.
Cestami Kamila Maršálka /15. 07. 2000/ aneb V neočekávané společnosti
Dne 15. 7. 2000 pořádal KČT v Žacléři 7. ročník turistického pochodu "Cestami Kamila Maršálka".
Vlak nás z Trutnova do Žacléře přepravil před sedmou hodinou ranní. Start byl nedaleko železniční zastávky a tam již pro mne začal poměrně atypický DP. Z nabízených tras /15, 25, 35 km/ vedla trasa 25 km přes Polsko a byl nutný platný cestovní pas. Dále mne překvapilo, že jsme okamžitě dostali diplom a kdo chtěl, získal potvrzení o absolvování DP. Nikde žádné kontroly. 25 účastníků při minimální propagaci, co víc k tomu dodat. Ale k vlastnímu pochodu. 15 km se mi zdálo zbytečně málo, na 25 jsem neměla pas a tak jsem se upsala na 35 km. Šla jsem společně s Luďkem z Trutnova, který mi slíbil, že půjde pomalu, neb je indisponován zraněním nohy. Vyrazili jsme po sedmé hodině směrem no Rýchorskou boudu, Vojenskou cestou do Bystřice a Horního Starého Města.
Tam nás prvně napadlo, že naše trasa přes lehce deštivé počasí bude nejspíš naprosto "suchá" /Kousal měl zavřeno/. K naší smůle se tento předpoklad "suché trasy" naplnil. Neposilněni na těle jsme pokračovali na střelnici Babí, brouzdali se po pás travou do Křenova a dále se již pouze ploužili směrem k cíli. Poraněný Luděk problémy neměl, ale má noha s prasklým a krvavým puchýřem ano. Svou pouť jsme ukončili ve 14 hodin v Národním domě v Žacléři kde byl cíl všech tras DP. Bylinný mok a likér, jež jsme si dopřáli, byl příjemnou odměnou za náš výkon. Chvíli jsme ještě poseděli a dál se věnovali pestré diskusi, díky které nám tato pěkně vedená cesta hezky ubíhala. Již za vydatného deště jsme se vydali na Stachelberg, kde jsme se rozešli ke svým domovům.
Děkuji Luďkovi za milou společnost a také za to, že to se mnou vydržel až do konce.
Poslední dvě reportáže napsala Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz