24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Zima na Náchodsku - Skály /06. 01. 2001/ aneb JAKO JOHN WAYNE VE FILMU ELDORADO
Novoroční výstup na Žaltman - Memoriál Jaroslava Másla /01. 01. 2001/ aneb ZANECHAT PO SOBĚ NĚCO HEZKÉHO
Vánoční pochod /16. 12. 2000/ aneb POCHOD LIDÍ DOBRÉ VŮLE
Za posledním puchýřem /17. - 19. 11. 2000/ aneb PLNÝMI DOUŠKY
Pojďte s námi /28. 10. 2000/ aneb POD SPOLEHLIVÝM VEDENÍM MÍŠI
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Za trutnovským drakem /27. 05. 1984/ aneb POPRVÉ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Zima na Náchodsku - skály /06. 01. 2001/ aneb Jako John Wayne ve filmu Eldorado
JAK BYLY KOSTKY VRŽENY. KČT Náchod pořádá v této sezóně již po pětadvacáté seriál lyžařských akcí Zima na Náchodsku. Jako nepříliš dobří lyžaři jsme chtěli využít nepřízně sněhu a absolvovat s náchodskými turisty pěší náhradu sobotního seriálu této akce. Časově to vypadalo takto: Z Náchoda měli do místa začátku putování Adršpachu dojet v 08,14 hod., nás sem měl vlak zavést v 07,26 hod. Abychom zužitkovali vzniklou časovou disproporci, rozhodli jsme se ve vzniklé časové mezeře pro vlastní program.
NEZDAŘENÉ SETKÁNÍ. Po celou noc z pátku na sobotu lilo jako z konve, stejně jako v sobotu ráno. Protože postupně odřekla svou účast děvčata, vyjeli jsme vlakem z Trutnova na Skály v 06,23 hod. jen Vláďa a já. Vystoupili jsme o stanici dříve - v Horním Adršpachu v 07,19 hod. stále za drobného deště. Jakmile vlak odjel, překročili jsme koleje a vyšplhali se cestou necestou po prudkém zalesněném svahu. Trochu to v měkkém terénu prokluzovalo, navíc jsme si museli dát pozor na kluzké větvičky ukryté pod sněhovou vrstvou. Konečně jsme se dostali na úzký hřebínek, za nímž jsme překročili dvě nepříliš hluboké rokličky, poté jsme po zasněžené pastvině dospěli ku kraji lesa a zde navázali na červeně značenou cestu z Janovic do Adršpachu. Po ní jsme zabočili doleva a po několika metrech jsme navázali doprava na žlutě značenou cestu na hrad Adršpach. Přestože terén nebyl zledovatělý, na několika místech byl obtížně schůdný. Výstup na samotnou plošinu hradu, který byl dříve kombinací díla přírody /skály/ a lidí /stavivo, které však bylo zubem času a opět lidmi znehodnoceno/, po dřevěných schůdkách byl proti tomu hodně bezpečný. Nahoře jsem pořídil několik dokumentárních snímků, o jejichž kvalitě si s ohledem na stále trvající příšeří a kapky deště nedělám iluze.
zimní pohled z hradu Adršpachu. Foto: L. Šlosar
UKLÁDÁNÍ DO KAMPELIČKY. Vyrazili jsme se zpět po rozšiřující se červeně značené cestě směrem na Janovice. Naše dobré zimní boty došlapovaly na rozbředlý, naštěstí nepříliš hluboký sníh, i tak byla chůze namáhavá. Na jednom místě cesta stoupá pozvolně několik stovek metrů a její vrchol se zdá být dlouho v nedohlednu. To místo je nepříjemné i v létě za parna, i tentokrát jsme si na něm pořádně mákli. V té době nás již přestal pronásledovat déšť, ale čelili jsme prudkému protivětru, který nad Janovicemi, kde jsme uhýbali již na žluté značce doleva, přešel ve boční vítr. Tady zase byla hustá mlha a směr cesty ukazovala vyjetá kolej, po které se šlo ale toho dne nejhůře, mokrý sníh tu dost prokluzoval. Nad Skalami /Jiráskovými/ se mraky začaly protrhávat a v několika chvílích to vypadalo, že se ukáže sluníčko.
Žádného namáhavé kroku za těchto podmínek nikdy nelitujeme, já mám pocit, že je vkládáme do jakési virtuální kampeličky, kde se nám ukládají a kde se nám za čas zúročí, abychom z nich těžili při prvních jarních padesátikilometrových pochodech, samozřejmě pokud užitek z nich nevytuneluje mezitím nějaké delší onemocnění.
RUKA V P……ASTI. U zámečku Skály jsme se rozhodli, že vylezeme na nedaleké zbytky hradu stejného jména, využívajícího kdysi opět kombinace skal a staviva. I ten pobořili v 15. století Slezané, takže tu na ně lidé musejí z tradice vzpomínat s takovou "láskou" jako starší z nás na fašistická vojska a my mladší na sovětská okupační. Zatímco silnice u zámečku byla pěkně zledovatělá, cesta na táhlém svahu těsně pod bývalou věž hradu, jež je kombinací dřevěných schůdků a kamenů, se nám zdála posypána. Přímo na skalní věž vedly bezpečné schůdky, těsně nad ochozem pak další schod připomínající lavičku a asi deset schůdků vyhloubených ve skále a pokrytých zbytky ledu, jenž ani při tomto oteplení nebudil důvěru. Přemohl jsem se a nelitoval jsem. Naskytly se nám - s ohledem na předtím nevlídný čas - docela hezké výhledy především na Hejšovinu, Bor a Ostaš. Nebezpečných deset schůdků jsme slezli bez problémů, ale až bude mráz, nelezte tudy prosím. Určitě byste na zledovatělých schodech uklouzli, při troše smůly proletěli skrze zábradlí pod schůzkami a sbírali by vás pak po celém okolí zámečku.
zasněný pohled z výstupu na hrad Skály. Foto: L. Šlosar
JAKO JOHN WAYNE V ELDORADU. Při sestupování do Studnice jsem ještě byl schopen dát ruku nad hlavu. Bylo to onoho dne naposledy. Později, když jsme svižným tempem kráčeli po bezpečné hladké silnici z Horních Vernéřovic do Stárkova, mě levá ruka vždy v nějaké nevhodné poloze nesnesitelně zabolela, na což jsem vždy vyhekl. Nebyla zlomena, spíše jsem měl v jejích svalech pocity, jako bych byl po náhlé nezvyklé namáhavé fyzické práci. Naštěstí jsem objevil jednoduchá pravidla, která mi usnadnila život. Při chůzi mi pomáhalo rukou klátit v rozumném rozsahu, když jsem zraněnou ruku potřeboval k podržení /třeba, když jsem rozepínal zip/, musel jsem jí uchopit zdravou rukou a přitáhnout jí do správné polohy. Legračně to vypadalo v hospodě ve Stárkově při placení, kde jsem jedinou rukou rozepínal batoh, lovil v něm peněženku a šmátral v ní, jako když John Wayne ve filmu Eldorado s jednou zdravou rukou zacházel s puškou a vyhrál s ní přestřelku.
Za Stárkovem na dalším silničním úseku jsem místo na Červený Kostelec omylem zabočil směrem na Malé Svatoňovice, takže jsme po více než hodinovém putování do hospody v Chlívcích se octli v hospodě U Lotranda na Odolově na hřebenu Jestřebích hor, kde jsme do sebe kopli další dvě piva a pojedli jsme. Vůbec nám to nevadilo, protože sestup na vlak do Rtyně v Podkrkonoší byl po silnici snazší, dokonce na stanici blíž k Trutnovu. Ve Rtyni v Podkrkonoší jsme nasedli v 15,57 hod. na vlak a v 16,26 hod. dojeli do Trutnova, vzpomínajíce na proběhnuvší den jen v dobrém, stejně jako já druhého dne při psaní této reportáže po kupodivu bezbolestné noci.
Novoroční výstup na Žaltman - Memoriál Jaroslava Másla /01. 01. 2001/ aneb Zanechat po sobě něco hezkého
První den třetího milénia byl na svém počátku předznamenán desetistupňovým mrazem. Na hlavní nádraží v Trutnově jsem přišel s dostatečným předstihem před odjezdem vlaku v 09,32 hod., s takovým, abych mohl paní u pokladny požádat o staniční razítko s datumovkou. Paní ochotně mému přání vyhověla a se zájmem se podívala na poslední má razítka z vandrbuchu. Podobně jsem uspěl později i na nádraží v Malých Svatoňovicích, kde pokladní teprve na datumovce na nové datum upravovala, řkouc, zda mi nevadí nepřesná hodina. Tak mám odtud razítko složené z tří kombinací nuly a jedničky /01. 01. 01/, ale s hodinou pátou /05/.
Do prudkého stoupání nad Malými Svatoňovicemi jsme vyrazili v roztroušených skupinkách. Jednu z nich jsme vytvořili s Karlem a jediný, kdo nás po cestě předhonil, byl Jirka z Kryblice. Pro chůzi byl výstup jako stvořený, zmrzlá země byla pokryta vrstvou udusaného sněhu. Obloha byla téměř celá modrá, slunce jasně svítilo a v nejhořejších polohách Jestřebích hor větve pokryté přimrzlým sněhem a ozářené sluncem vytvářely iluzi zimní pohádky.
I když jsem měl chycený žlučník, navíc jsem překonával následky nastuzení a měl pocit, že nahoru spíše "plápolám", byli jsme na rozcestí pod Žaltmanem od malosvatoňovického nádraží za 35 minut, což není zas tak špatný čas. U ohně jsme dostali upomínkové čestné uznání za výstup s novoroční větvičkou a taky první pusu milénia. Protože bylo opravdu jasno, poprvé, co chodíme Novoroční výstup na Žaltman, vylezli jsme si na rozhlednu. Výhledy - s výjimkou směru západního, kde na obzoru ležel smog - nezklamaly očekávání, byly nezvykle zřetelné.
na rozhledně Žaltman zleva Karel z Trutnova, Luděk z Trutnova a Jirka z Kryblice. Foto: neznámý kolemjdoucí
Pokud jsou mé záznamy přesné a paměť dobrá, do roku 1993 pořádal novoroční výstupy na Žaltman Sokol Velké Svatoňovice, v roce 1994 však od této tradice ustoupil a 01. 01. onoho roku se oficiální výstup nekonal. V roce 1995 se akce chopil z vlastní iniciativy a vůle Jarda Máslo. Rok co rok nás nahoře u ohně vítal svým bodrým hlasem a rozdával vlastní razítko mysliveckého sdružení, a to i poté, co dle mých záznamů v roce 1997 formálně jako pořadatel na propozicích a v kalendáři turistických akcí figuroval KČT Červený Kostelec. Loni se tak bohužel stalo naposledy, protože o dva týdny později tehdy nečekaně zesnul.
Jestřebí bouda, kamž jsme dospěli deset minut po jedenácté, byl již zpola naplněna. Hned u prvního stolu, u kterého jsme se usadili, seděli Mirek z Trutnova a především Tonda ze Rtyně, který za dobrovolný příspěvek 2 Kč vypisoval další diplom, tentokráte jmenovitý, na němž byly uvedeny, respektive zvýrazněny v mém případě tyto hodnoty: pořadové číslo 39, způsob: pěšky, teplota °C: - 12, počet km: 20 /popravdě toho dne urazím a eviduji 16 km/, vítr m/s: 1-4, počasí: jasno, sníh cm: 15, kvalita: prachový. Jako pořadatel byl uveden KČT Červený Kostelec. Pamětní list byl nadepsán tradičním názvem akce "Novoroční výstup na Žaltman", ale pod tímto názvem starým stálo "Memoriál Jaroslava Másla". Kamarádi nezapomněli.
kuriózní spřežení u Jestřebí boudy. Foto: L. Šlosar
Těsně po nás dorazila Maruška, jež přišla pěšky ze Zahradního Města, zašla si pak ještě na rozhlednu a později po nás se rovněž vrátila domů pěšky. Vypil jsem po jednom pivu a kávě a čtyři skleničky medoviny a spolu s Karlem a Mirkem velice nerad opustil stále se zaplňující Jestřebí boudu. Na rozsáhlé pláni za Pasekou jsme ještě po chvíli sledovali před sebou výrazný hřeben Krkonoš. V lese v místech, kde jsme odbočovali ze zelené značky, jsem musel překonat potíže spojené s bolestivými křečemi v podbřišku, ale i to k turistice patří. Sešli jsme dolů panelkou, pokračovali po zrušené části červené značky kolem železniční zastávky Trutnov, na "Smeťáku" jsme se rozloučili a já jsem dospěl na novoroční oběd v České deset minut po druhé, fyzicky sice zkroušen po přestálých střevních potížích, ale celkově s překrásným dnem velice spokojen.
zimní pohádka za Jestřebí boudou. Foto: L. Šlosar
Vánoční pochod /16. 12. 2000/ aneb Pochod lidí dobré vůle
Pro účely části tohoto vyprávění nutno nezamlčet, že jsem se na pochodu v Jindřichově Hradci dopustil nepříjemného prohřešku: Už to, že jsem se nabídl jedné stálé člence naší party, že půjdu jen s ní, i když z důvodu, že se necítí na tempo celé party, mohlo být vnímáno jako trhání party. K tomu všemu však jsem s onou kamarádkou na jednom místě neúmyslně zabloudil, zrovna když nás celá skupina doháněla. Místo toho, abych se těm - navíc nečlenům party, kteří se nechali mou chybou zmást, slušně omluvil, řekl jsem neprozřetelně a nepravdivě, že jsem tak učinil schválně, abych mohl s onou kamarádkou pokračovat v osamoceném hovoru.
Na Vánoční pochod v Kolíně jsem vyjížděl ve 04,44 hod. z Trutnova sám, s hlavou bolavou od nevyspání. Pohroužil jsem do jakýchsi úvah, které mě trápily od čtvrtka, …. a málem jsem do Kolína nedojel. Sedě navíc na nesprávné straně zapomněl jsem se totiž ukázat v Roztokách u Jilemnice Vláďovi, který zde nastupoval a který tak nastoupil do dalšího vagónu. Chtěl jsem za ním rychle přejít už v Bělé u Staré Paky, při přestupování jsem se na okamžik zamotal báglem do kliky, poté jsem si opožděně uvědomil, že mezi oběma vozy je motor, a tak jsem musel do dalšího vagónu přesprintovat čtyřicet metrů, taktak, že se mezitím vlak nerozjel beze mě.
Ve Staré Pace přistoupil Milan z Lomnice, v Nové Pace pak Jožina z Čisté a Máša z Vrchoviny, jejíž velmi vkusné, ale naprosto neturistické oblečení působilo jako recese, dokud jsme se nedověděli, že jede na návštěvu a dokud opravdu dříve nevystoupila. Před Velkým Osekem nás Jožina pohostila fernetem. Ve Velkém Oseku jsme pak přistoupili zase my zbylí čtyři do rychlíku, kde nás čekali oba Jirkové z Turnova - táta a syn.
Vláďa, oba Jirkové a ještě Martin ze Mšena se na startu bavili s děvčaty z České Třebové, takže Jožina, která měla velkou přestávku v absolovování pochodů mi navrhla, abychom šli napřed. Přivolil jsem velmi rád, byť mlhavě vzpomínaje na prohřešek v Jindřichově Hradci. Naštěstí se k nám přidružil ještě Milan. Cesta na první kontrolu v hospodě Gerberie v Býchorách převážně vedoucí lesem nám utekla rychle, takže jsem se zde mohli zdržet. Žasli jsme, kolik známých přichází za námi a tolikrát jsme už dlouho nerazítkovali svými osobními razítky jako tady v Býchorách a později na celém pochodu.
Další trasa vedla převážně borovicovými lesy a já jsem se divil, jakou paseku tu nadělala vichřice ze srpna letošního roku, tolik tu bylo vyvrácených stromů. S Milanem jsme byli šťastni, že si můžeme pokecat s předtím dlouho nepřítomnou Jožinou. Její letošní osudy patří pouze k uším blízkých kamarádů, ale - ať mi prosím odpustí - že na tomto místě uvedu jednu její prostou, ale hezkou méně osobní příhodu, kterou mi vyprávěla a která se mi hrozně líbí:
Jožina ukazovala své neteři ze Slovenska krásy našeho kraje. Když jí chtěla ukázat Kuks a Betlém, neteři, které jinak cestování hodně bavilo, se vůbec nechtělo - asi pro únavu. Jožině moc záleželo na tom ukázat neteři i výše uvedené pamětihodnosti a tak jí trochu nevýchovně nabídla za navštívení míst stříbrný řetízek. Neteř Kuks a Betlém navštívila a místa je líbila. Přestože si tím zajistila navíc řetízek, nakonec ho sama odmítla s tím, že šlo o hezká místa, která by člověk měl navštívit právě a pouze z tohohle důvodu.
Na další kontrole v restauraci hotelu Racek v Týnci nad Labem se naše velká skupina zase sešla. Přicházeli sem noví a noví známí ze všech koutů republiky. Než jsem odešli, splnili jsme svou povinnost a poslali pohledy nepřítomným kamarádkám z party Marušce do Trutnova a Janě do Mladých Buků.
Za Týncem nad Labem jsme šli s Jožinou opět napřed, i když jen několik desítek metrů. V Záboří nad Labem jsme se na jednom místě omylem odchýlili od trasy, naštěstí jsem si vzpomněl, že už jsem tu jednou bloudil a včas jsem svůj omyl korigoval, právě, když ostatní vcházeli do hospody U Doležalů. Došli jsme sem minutu po nich a já jsem se smíchem pravil: "Jako v Jindřichově Hradci - opět jsem se trhnul s kamarádkou, opět jsme těsně před partou zabloudili, teď ještě musím říci něco hodně ošklivého." Všichni jsme se tomu zasmáli a tím - myslím - je celá příhoda z Jindřichova Hradci prominuta.
V Záboří jsme byli zklamáni tom, že tu nemají razítko, proto někteří požádali mladší hostinskou, aby se jim zvěčnila do vandrbuchu. Původně jsem si řekl, že za to ten můj nestojí, aby v něm čmárala nějaká cizí osoba, a pak mě napadlo, že bych si mohl odnést z recese nezvyklou památku a úspěšně jsem požádal ochotnou hostinskou, aby mi do knížky napsala tyto věty:
/"Osvědčení. Osvědčuji, že nositel tohoto vandrbuchu v hospodě v Záboří nad Labem se neporval a interiér hospody nezničil. Markéta za jedno"/. Hostinskou jsem po zásluze odměnil devítikorunovým "dýškem" právě za to "jedno" - pivo.Po cestě podél zasněného Labe za chladného a větrného počasí, ale bez deště, došli jsme do poslední kontrole v hospodě U Řeháků ve Starém Kolíně. Opět se opakoval stejný rituál - noví a noví známí z celé republiky, nová a nová přání k novému tisíciletí a nové a nové razítkování, jež neobtěžovalo. Nechal jsem se tu vyfotografovat od Vládi u stolu s nápisem "Stůl gamblerů a masňáků" s rukou zdviženou proti nadpisu a držící dvě pětistovky a ještě nějaké bankovky, jako bych se je chystal prohrát jako gambler po rozměnění v automatu.
u splavu poblíž Starého Kolína zleva Jožina z Čisté, Vláďa z Kruhu, Jířa z Turnova, Luděk z Trutnova, Iva z České Třebové a Milan z Lomnice n. P. Foto: J. Hendrych st.
zatracené automaty! A kde je ten zatracený číšník s drobnými, abych mohl konečně zase hrát! Luděk z Trutnova u stolů gamblerů a masňáků v hospodě U Řeháků ve Starém Kolíně. Foto: V. Sedláček
Poté jsme po skupinkách odcházeli na nádraží a rozjížděli se do svých domovů. Mě osobně tentokrát nevadilo, že mi v Hradci Králové dík mé nepozornosti ujel vlak. V Jaroměři jsem se aspoň mohl rozloučit s posledním z naší party - s Jožinou a popřát jí, aby prožila příští rok lépe.
Ve vlaku do Trutnova bavila cestující skupina báječně naladěných lidí tím, že hrála na kytaru a zpívala písně ve stylu country a uprostřed každé přešla nečekaně, ale plynule do písničky, ve které se opakoval slov refrén: "Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati". Později vlak ztichl, já jsem si po zbylou cestu do Trutnova přehrával v duchu film právě došlého pochodu a kola vlaku přitom klapala ve vtíravém rytmu melodie "Je-žíš-ku-pa-náč-ku-já-tě- bu-du-ko-lé-ba-ti".
Za posledním puchýřem /17. - 19. 11. 2000/ aneb Plnými doušky
Ještě než se začtete do reportáže, kliknutím se přesvědčete o tom, že trutnovští účastníci pochod nepodcenili, neponechali nic náhodě a před účastí na něm uspořádali seminář./Z pochopitelných důvodů jsou za křestními jmény lektorů uvedeny místo příjmení tečky/.
Na tradiční oficiální závěr dálkoplazecké sezóny - pochod Za posledním puchýřem vycestovala v pátek 17. listopadu v 06,48 hod. z Trutnova vlakem směr Jaroměř čtyřčlenná skupina ve složení Jana z Buků, Karel z Trutnova, Vláďa z Kruhu a já. Po dalších přestupech v Pardubicích, Kolíně a Jihlavě, které byly vždy těsné, ale naštěstí nenarušené větším zpožděním, jsme dorazili do dějiště akce JINDŘICHOVA HRADCE ve třičtvrtě na dvě. Už při prezentaci v sokolovně T. J. Slovan jsme obdrželi obálky s diplomem, jehož kilometráž jsme si doplnili o den později dle skutečně nachozených kilometrů, leporelo o pamětihodnostech města, dřevěný odznak pochodu určený k zavěšení a nádherný modrozlatý odznak pochodu.
Ubytovali jsme se v téže budově v tělocvičně, kde nám drželi místo oba Jirkové - otec a syn - z Turnova /pro odlišení dále Jířa/ a z jejich popudu i Dana z Nymburka. Po krátkém vybalení a přípravě na zítřejší pochod jsme navštívili za 10 Kč městskou věž a prošli se po městě. Naštěstí je historické jádro soustředěno na malém prostoru, takže jsme stačili přes modernější náměstí Masaryka a starobylé náměstí Míru s renesančními domy a se sloupem Nejsvětější Trojice z 18. století zajít až k zámku, který sice byl zavřen, ale byly tu k dostání pohledy. Ještě v podvečer jsme chvíli poseděli v pivnici U Šmiků a příjemný večer s večeří ještě strávila - doplněná o Míru z Liberce - naše nyní již osmičlenná skupina v hotelu Vajgar.
Na druhý den jsme šli trasu 50 km, která vedla na východ od města. S Janou jsme vyšli jako první - už ve čtvrt na sedm. Bylo tomu tak proto, že Jana měla předtím větší výpadek, já sice menší, ale v jeho průběhu jsem se zbavoval zvýšených teplot. Proto jsme se rozhodli, že půjdeme volnějším tempem. Na úvodních 8 kilometrech po silničním úseku přes JINDŘIŠ do HOSPŘÍZE nám ostatně nic jiného nezbývalo, kontrola sem dle itineráře přijela opravdu přesně na osmou hodinu, takže jsme jí ještě několik minut očekávali. Další úsek přes KAČLEHY až ke KAČLEŽSKÉMU RYBNÍKU převažovaly polní cesty. Rybník byl předzvěstí další změny - naše putování pokračovalo krajinou rybničnatou a lesnatou opět spíše po zpevněných cestách. Tady nás definitivně předběhli ti nejrychlejší, mezi nimi i hlavní část naší včerejší ekvipy bez Dany /šla kratší trasu/, ale s Rudou z Liberce. Za KUNĚJOVSKÝMI SAMOTAMI na počátku prvního jakéhosi takéhosi stoupání působil poněkud nestylově v krajině, jejíž zasněnost podbarvovaly husté šedé mraky /tady na jednom místě to vypadalo, že bude sněžit/, ryk hlasité moderní hudby z hájenky. Další mírné stoupání nás čekalo od kraje KUNĚJOVA po úbočí KUNĚJOVSKÉHO VRCHU, jehož vrchol dosahuje až do výše 836 m n. m.
Na kilometru 21 km byla kontrola č. 2 na železniční zastávce SEMOTÍN. Tady nás překvapili mile pořadatelé, kteří nabízeli zdarma pivo /na to jsme v chladnu chuť neměli/, čaj a skleničku ferneta, jimiž jsme nepohrdli. Po dalším silničním úseku přes vesnici KAPROUN jsme pokračovali romantickým zalesněným zvlněným terénem, kde bylo lze ještě nalézt houby a který nás zavedl na 30. kilometr do obce KUNŽAK. Tam byla na náměstí kontrola č. 3. V té době dokonce na chvíli vysvitlo slunce. Dopřáli jsme si asi půlhodinové zastávky v restauraci Formanka, kde zprvu obsluha vázla, dokud ji neposílila druhá číšnice. Větší část naší skupiny tu již seděla, my s Janou jsme ji opustili dříve opravdu jen z důvodů naznačených výše.
Poté, co jsme vyšli z Kunžaku, opíral se o nás dosti chladný vítr, takže jsme velice rádi opustili odkrytý silniční úsek. Prošli jsme okolo KRVAVÉHO RYBNÍKA /nazvaného podle zbarvení hlinitého dna, které ovšem v odrazu šedé obloha nevynikalo, za to se na hladině vyjímaly labutě/, shodou okolností v místě, kde nás opět větší skupina doháněla jsme si zašli, což jsme záhy napravili. Od chatového tábora k obci DVOREČEK nás pronásledoval podivný pach, na jehož původ jsme měli odlišné názory /Jana se domnívala, že jde z nějakého pivovaru, já jsem byl v odhadu asi nejdále, když jsem tvrdil, že jde o nějaké mazivo, Karel později se domníval, že jde o praženou kukuřici/. Další úsek poblíž obce BLAŽEJOVA vedl po místy dosti úzké stezce těsně nad hladinou již rozšiřujícího se HAMERSKÉHO POTOKA pod zříceninou VÍTKŮV KÁMEN až zpět do JINDŘIŠE, kde na poslední kontrole v sympatické hospůdce s osazenstvem složeným z účastníků pochodu a z trampů se svižně otáčela pohotová číšnice. Těsně před kontrolou se potkala Jana s Frantou Málkem z Ústí nad Labem, pořadatelem DEP a stovek v severních Čechách, jichž se Jana jako tamní rodačka několika zúčastnila. Dostala od něho hezké věnování do vandrbuchu. Do cíle jsme došli v pohodě po necelých 11 hodinách putování. Večer pak naše opět osmičlenná skupina strávila ve vinárně ve Vídeňské ulici v družném hovoru.
po pochodu ve vinárně ve Vídeňské ulici v Jindřichově Hradci, zleva Luděk z Trutnova, Jířa z Turnova, Vláďa z Kruhu, Míra z Liberce, Karel z Trutnova, Jirka z Turnova a Dana z Nymburka. Foto: J. Skalková
jeden z kostelů v Jindřichově Hradci - v blízkosti nádraží. Foto: L. Šlosar
pohled na zámek z Jindřichova Hradce z mostu přes rameno Vajgaru. Foto: L. Šlosar
Pojďte s námi /28. 10. 2000/ aneb Pod spolehlivým vedením Míši
Kolikrát se takhle ráno, když se chystám na nějaký dokonce ke všemu kratší pochod v blízkém okolí, jenž má vést navíc známými místy, ptám v duchu sebe sama, co nového a zajímavého mi účast na takové akci přinese, samozřejmě vedle setkání se známými dálkoplazy a trošky toho zdravého pohybu. Ale třeba letos pochod Cestami Kamila Maršálka na začátku července mě přesvědčil, že i při takovýchto pochodech se může stát leccos neobvyklého.
Na pochodech je obecně fascinující to, v jakých pestrých a náhodných variacích je mohou pochodníci absolvovat. Minulou sobotu jsme se na startu nejdelší pětadvacetikilometrové trasy pochodu Pojďte s námi v Bohuslavicích nad Úpou sešli z naší velké ekvipy pouze tři - "starousedlíci" Vláďa z Kruhu a já, potom naše nová kolegyně Jana z Buků, která přibrala k účasti svou druhorozenou dceru Míšu, věku něco přes deset a půl roku. A právě díky její účasti jsem mohl přiřadit tento pochod mezi nejoriginálnější v letošním roce.
Všichni čtyři jsme se nějak mlčky dohodli, že půjdeme spolu. Já jsem měl docela strach z toho, že se Míša s námi dvěma přece jen o něco staršími bude nudit a tak jsem připadl na nápad, který - pravda není nějak extra originální - ale v sobotu docela zabral a pomohl nám slušně překlenout určitou zdánlivou nesourodost našeho složení. Na startu jsem hned Míšu oslovil a řekl jsem jí, že ji přesvědčím, že by dokázala celý pochod absolvovat samostatně, stačí si věřit, jen pozorně číst v itineráři a podle něho sledovat turistické značky. Všichni jsme si proto přečetli pozorně popis trasy, prohlédli plánek a pak jsme Míše předali velení. Začátek pochodu Míše usnadnil nejen ukazatel zelené značky směrem na Čížkovy kameny těsně u místa startu na hřišti, ale i fáborky a malá šipka ve směru pochodu. Nad železniční tratí v hustém lese se Míša propletla několika zákruty zeleně značené trasy naprosto spolehlivě. Nepřehlédla ani její odbočku do hustého březoví těsně pod jižní Čížkovy kameny. Trochu váhala v těsných a úzkých cestičkách mezi zakrslými břízkami a kameny, ale nakonec nás vyvedla až na úzký chodníček vedoucí po hraně skal. Dobře se zorientovala i na severních Čížkových kamenech, kde z plánku dobře dovodila, že musíme přejít na vlastní značení směrem na Hůru. Mezitím jsme se podívali na pár kroků do jeskyňky, kde Vláďa, jehož koníčkem je prusko-rakouská válka roku 1866, objevil nápisy z těch dob.
Další krátkou zastávku měla naše skupinka už na červené značce v Markoušovicích u sochy Josefa II., umístěné zde na paměť jeho návštěvy zde v roce 1771 u příležitosti velké neúrody. Poprvé jsme se zastavili o pár kroků dál v obecním úřadě, kde ve stylovém baráčku s interiérem z 19. století byla možnost občerstvení čajem, jíž jsme nevyužili. Místo toho jsme nakoupili pohledy a zasmáli se nad dobovou dosti vtipně stylizovanou reklamou pohřebního ústavu. První větší problém pak musela Míša řešit na rozcestí dvou červeně značených cest pod Pasekami. Jedna cesta vedla po vrstevnici do Malých Svatoňovic, kam jsem dle itineráře měli skutečně přijít, Míša však bystře z plánku odhalila, že ještě předtím jsme měli jít na Paseku, a také nás také sem zavedla stoupající úzkou pěšinkou.
v mlze u Jestřebí boudy. Foto: L. Šlosar
Po další zastávce v hospodě U Lotranda sestupovali jsme po zeleně značené cestě do Malých Svatoňovic. Tady se ukázalo, že maminka Jana a dcera Míša už se v téhle lokalitě pěkně vyznají, ze stejné cesty před dvěma týdny nahoru si pamatovaly, že se má jít po pěšince středem louky, a dole na kraji statku se zajímaly, proč je tehdy značka řádně nezavedla na správnou cestu. V Malých Svatoňovicích jsme zastavovali pouze jednou u makety vláčku před městečkem, neúplatná velitelka nám neumožnila jít na náměstí zkratkou po silnici, ale vedla nás správně oklikou podél nádraží. Další plánovaná zastávka v restauraci Salamandr odpadla, náš boj motivů rozřešil nápis na restauraci zvěstující, že dnes je vyhrazena pro užší společnost.
na hornickém vláčku u Malých Svatoňovic zleva Luděk z Trutnova, Míša z Buků a Vláďa z Kruhu. Foto: J. Skalková
V závěrečné části cesty přes Velké Svatoňovice až do cíle se stalo velení kolektivnějším, protože naše společnost se zcela oddala jiné soutěži - hádání zvířete, které si vždy pomyslel jeden z nás - podle kladných či záporných odpovědí na dotazy soutěžících. Tak nám cesta uběhla až do cíle, kde jsme se příliš nezdrželi a odjeli vlakem v 16,13 hod.
Při posezení již v Trutnově v restauraci No. 1 jsme se my dospělí shodli na tom, že přesto, že jsme trasu 25 km absolvovali za 7 hodin, byl to báječný pochod, na čemž měla hlavní zásluhu Míša, nejen dík skvělému vedení. I tahle forma pochodu má nenapodobitelný půvab, alespoň z mého pohledu.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Poprvé
Vážení návštěvníci!
V této části stránek věnované reportážím jsem dosud uváděl své reportáže staršího data. Všechny tyto reportáže datované do roku 1998 jsou sestaveny do sborníku Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, jejichž zatím dosud jediná svázaná podoba je ve vlastnictví jediného člověka, který si ho ve vlastnictví zaslouží mít zatím ze všech nejvíce, protože jako jediný si jej s nefalšovaným zájmem přečetl. Originální listy mám samozřejmě i já a jsem připraven je znovu svázat, až se donutím provést jejich korekturu. Mám je přirozeně na počítači, kde však bohužel doznávají změn v konfiguraci.
Na každý pád jsme se rozhodl, že ze sborníku již na těchto stránkách nebudu uvádět už žádné starší reportáže, neboť by tím utrpěla jejich jedinečnost v rámci celého sborníku.
Naposledy jsem na tomto místě uvedl mystifikační literární studii.
Nyní jsem se rozhodl, že v této části postupně budu uvádět v retrospektivě reportáže či vyprávění z pochodů nebo případně jiných akcí, které jsem navštívil, ale které jsem nikdy do reportáží nezpracoval. Nevýhodou bude, že řada vzpomínek je vlivem času otupena, protože bohužel často bývám povrchním pozorovatelem, výhodou pak je, že nemusím zachovávat styl nezbytný pro vývěsku odboru, kam všechny reportáže směřovaly předtím.
Omlouvám se, že první reportáž bude delší, neboť je - jak je teď v módě uvádět tímto výrazem - pilotní, přičemž literární věda definuje pilotní díl seriálu jako úvodní podrobnější díl uvozující další již kratší příběhy seriálu, jenž se snaží seznámit čtenáře, posluchače nebo diváky s hlavními hrdiny a prostředí seriálu a tím je definitivně tak přesvědčit, aby se sledování dalšího pokračování vyhnuli.
Za trutnovským drakem /27. 05. 1984/ aneb Poprvé
POPRVÉ. I když se toto pravidlo zpravidla spojuje s láskou /tedy první/ a s premiérou libé činnosti s ní spojené, lze je uplatnil s úspěchem obecně. Totiž jakákoliv činnost uskutečněná poprvé, je jedinečná a významná, byť se třeba ještě nezdaří ke vší spokojenosti, neboť téměř vždy znamená obohacení života a inspiraci pro jeho další běh. Tak tomu bylo i s mým prvním pochodem, který jsem absolvoval, totiž s pětatřicetikilometrovou trasou pochodu Za trutnovským drakem. Jak je to pro mě bohužel typické, k účasti na něm a tím i dalších pochodech jsem nedospěl přímočaře, ale složitým vývojem.
ČLOVĚK ODNIKUD. Do Trutnova jsem musel nejprve přistěhovat a učinil jsem tak - zcela neznámý a s jediným osobním poutem k manželce a jejím rodičům - začátkem června 1981 a město se naštěstí s touto skutečností vyrovnalo statečně a bez velkých otřesů. Já jsem se musel oproti tomu vyrovnat s tím, že z mého dosavadního každodenního běžného života zmizeli krom jiného mí přátelé i mé koníčky, především dále uvedený dosud největší z nich. Je zcela logické, že jsem od samého začátku hledal vlastní tvář, přátele i naplnění života v novém prostředí.
TENIS. Přistěhoval jsem se ze středočeského asi šestitisícového města Hořovice, ležícím zhruba mezi Berounem a Rokycany. Až do posledních dnů mého žití zde byl náplní mého volného času tenis. Jako hráč jsem v něm nedosáhl valných úspěchů, stěží jsem dosáhl průměru, z pohledu úrovně trutnovského tenisu dozajista podprůměru. Přesto jsem to se štěstím /druhý nejlepší hráč byl zrovna na vojně, další můj konkurent se tenisu příliš nevěnoval/ dotáhl v jednom roce do "áčka", shodou roce v době, kdy Spartak Hořovice hrál nejvyšší soutěž za mého působení v oddíle - krajskou soutěž, takže jsem hráli s A - mužstvy nebo rezervami kladenských oddílů, Rakovníkem, Novým Strašecím apod.
Nejhezčí okamžiky jsem prožil v "béčku", jehož založení jsem inicioval, ve kterém jsem byl naopak jeden z nejlepších a hlavně ve kterém jsme založili báječnou partu kluků i holek. Příjemnou epizodou byl jeden rok, kdy jsem byl vedoucím na své možnosti úspěšného "béčka" dorostu. Konečně jsem tu funkcionařil, ve výboru jsem dělal zapisovatele a psaní zápisů, což je snad jediné, co jsem se jakž takž kdy naučil, následkem čehož mě pak doprovázelo celým dalším životem, zprvu i v zaměstnání v Trutnově, později v mé funkcionářské práci. Každotýdenní pondělní schůze v hotelu Zelený strom byly příjemnými zpestřeními týdne, byť jsem na nich pil ještě pivo velmi zřídka.
Kuriózní a zaznamenáníhodný je i způsob, jak jsem se vůbec dostal k tenisu. Nešlo vůbec o žádný nábor nebo o inspiraci ze strany kamarádů nebo známých, naopak v té době tenis v Hořovicích dočasně dohasínal. Polovina šedesátých - a konkrétně rok 1965 - byla dobou alespoň dočasného procitání společnosti z kruté noční můry, projevilo se to nejen třeba na filmové tvorbě a muzice, ale i například na "buržoazním" sportu tenisu, který dík Javorskému, Holečkovi, Honzovi Kodešovi, později Pálovi, Zedníkovi a Hřebcovi a úspěšných galeovců začal vzkvétat. Krok držela i televize, takže díky úspěšným daviscupovým tažením se najednou v televizi tenis začal objevovat a s ním i skvělí hráči jako Santana, Pietrangeli, Gisbert, a v přenosech z Wimbledonu v té době především Emerson a Stolle. To vše nás vedlo k tomu, že jsme tento sport začali zkoušet - pouze inspirováni tím, co jsme viděli, absolutně bez jakéhokoliv trenérského vedení - na nohejbalovém hřišti, tedy hřišti menších rozměrů /což nás dost poznamenalo na stylu/, za domem čp. 701 - 703 v bytovkách v západní části Hořovic. Tenis na opravdovém kurtu jsme si zahráli - aspoň někteří - o prázdninách roku 1966 ještě v areálu hořovického zámku a pro mě je vzpomínka na tyto prázdniny spojena s kombinací dopoledního tenisu a odpoledního sledování mistrovství světa ve fotbale v Anglii s mými velkými oblíbenci západoněmeckými fotbalisty Schnellingerem, Beckenbauerem, Hallerem a Seelerem. Potom se oficiální tenis v Hořovicích na krátkou dobu odmlčel zánikem kurtu v zámku, kdežto náš tenis v bytovkách vzkvétal a hrálo ho až třicet lidí. Pak někdy začátkem semdesátých letech se začaly budovat kurty u "Liďáku", v té době však naopak náš "bytovkový tenis" patřil minulosti, takže jsme do oddílu přešli už jen tři. A pak o dalším mém působení v tenise platí to, co bylo v úvodu této části.
Obecně se dá říci, že parta a funkcionaření, byť v tenise, bylo předznamenání toho, co nastalo v mém životě po delší době po mém příchodu v Trutnově.
KRKONOŠE. I když se nějaká cesta mohla nalézt, o hraní tenisu jsem se v Trutnově nepokoušel z pochopitelných důvodů - rozdílná výkonnost, absence party a známých s podobnou výkonností a vzdálenost kurtů od okrajové části Trutnova Zelené louky, kde bydlím. Jeden čas se zdálo, že utvoříme malou partu na kurtu za Texlenem-Bělidlem, šlo však o malou epizodu.
Když jsem tak pracně v novém působišti hledal svou tvář, nebyl jsem na tom až tak mizerně. Něco jsem si sebou přece přinesl - vztah ke Krkonoším.
Ač Středočech jezdil jsem do Krkonoš rok co rok pravidelně - od svých let nemluvněte až zhruba do roku 1967. Bylo to zásluhou velmi oblíbené tety Hely, starší to sestry mé maminky, jež nám rok co rok od poloviny padesátých let zajišťovala pobyt v rámci podnikové rekreace podniku AZKG, nyní snad Autopragy, na Friesovkách. Pokud si někdo z dětství odnese hezké zážitky na nějakou oázu klidu a štěstí, byly to v mém případě pobyty tady. Stejně jako si v duchu dokážu do nejmenších podrobností vybavit třeba cestu ze Zelené louky po obou promenádách do středu Trutnova nebo v Hořovicích cestu z mého domova přes náměstí Boženy Němcové, Valdeckou ulici na náměstí a potom dolů k "Liďáku" na kurty, mám asi na dobro vštípenu do paměti cestu ze střední části Friesových bud nahoru na jejich hoření užší část, kdy se za našimi zády nad protisvahem Klášterky postupně vynořovalo impozantní Zlaté návrší, poté na krátkou lesní cestu na Zadní Rennerovky doleva na Chalupu na Rozcestí, tehdy ovšem Bufet nebo spíše Byfé na rozcestí, případně dál až na Výrovku. Prošel jsem ji jako dítě a adulescent nastokrát a celá tato lokalita mi připomínat na vždycky všechny blízké od babičky přes rodiče až po sestru a sestřenice, kteří všichni se zde při těchto dovolených vystřídali. Mimochodem, když už jsem u příbuzných poznamenaných Krkonošemi, možná, že si budou někteří chataři vzpomínat na starou drobnou paní s prošedivělým drdolem a šedou skládanou sukní, která ještě v první polovině osmdesátých let jako devadesátiletá a starší se pohybovala v Krkonoších. To byla babiččina švagrová, má prateta, paní Marie Zamboryová, mezi námi ovšem nazývaná teta Mářa.
Navždy pro mě zůstane záhadou, proč jako velmi malé dítě jsem překřtil Krakonoše prostřednictvím jeho figurky na Pápíška, stejně jako budu stále vzpomínat, jak jsme se co malé děti těšily na první náš výlet na Sněžku, předtím z uctivé vzdálenosti sledované od zmiňovaného "byfé."
K upevnění méhovztahu ke Krkonoším přispěly též i zimní pobyty na chatě ČKD Hořovice na Krausovkách dnešní Labská/.
HLEDÁNÍ SEBE SAMA. I vrhl jsem se tedy po svém příjezdu na turistiku a začal představovat své manželce Krkonoše, jež jsem znal lépe, a postupně vyhledával i další lokality poblíže Trutnova. Tyto výlety mě uspokojovaly jen zčásti. Protože ze shora uvedeného povídání plyne - a vlastně se to jeho prostřednictvím pokouším osvětlit, že jsem si do Trutnova přinesl smysl pro členství v užším kolektivu, chuť sportovat, nějaké ty volní vlastnosti, touhu po sportovních výkonech a lásku k horám, nemůže se nikdo asi divit, že jsem dříve či později musel skončit u dálkových pochodů, kterým jsem propadl čím dál více, co bylo jasnější, že můj rodinný život nedojde klasickému naplnění ve standardní sestavě, ač jsme si to s manželkou přáli. Samozřejmě, prvním předpokladem musela být radost z chůze samé, která mi ovšem nechyběla. Jakousi průpravu jsem měl z mého dosavadního bydliště z rodinných výletů. Kdo si ale myslí, že jsem je bral, secsakramentsky se mýlí, přímo jsem je neměl rád, ačkoliv i v okolí Hořovic se najdou hezké krajinné partie, byť nepříliš srovnatelné s lokalitami v okolí Trutnova. Bylo to dáno spíše pubertálním věkem a později zaměřením na tenis. Výlety a později průběžné každodenní víc než kilometrové putování do zaměstnání na Cintlovku a zpátky způsobily naštěstí potřebnou nákazu a po uběhnutí inkubační doby, jež připadlo na začátek mého pobytu v Trutnově, z nich vzešla vášeň pro pěší turistiku a zmíněné pochody.
PRVNÍ POCHOD. Poté, co jsem se rozkoukal, což mi trvá vždycky hezky dlouho, stanul jsem poprvé na startu svého prvního pochodu. Stalo se tak 27. května 1984 ve Státním statku v Trutnově, kde byl i cíl. Z pochodu samotného se pouze pamatuji, že jsem šel sám, že bylo hezky, dále pak na mraky lidí na startu a v cíli i na kontrole s občerstvením u Malého Křenova, Víc nic. A především samozřejmě to, že se mi líbil, v důsledku čehož jsem pomalu ale jistě začal pochody vyhledávat.
A ještě něco mi z pochodu zůstalo. Byl to tento kratičký záznam v tabulkové podobě, které jsem postupně, někdy pečlivě, někdy lajdácky až po delším časovém odstupu, ale celkem pravidelně zaznamenával u všech absolvovaných oficiálních pěších turistických akcích v níže uvedeném členění:
| poř. č.: | 001 | datum: | 27. 05. 1984 | ročník: | 03. |
| pořadatel: | ZV ROH Státního statku Trutnov, odbor turistiky T. J. Lokomotiva Trutnov | ||||
| místo startu: | Trutnov | místo cíle: | Trutnov | ||
| trasa: | 35 km | ||||
| trvání: | 7 hodin (včetně 1/2 hod. přestávky) | ||||
| body: | Trutnov, Voletiny, Libeč, Malý Křenov, Křenov, Žacléř, Rýchorská bouda, pod Lovčí boudou, Bystřice, Horní Staré Město, Nové Dvory, Trutnov | ||||
| body: | Voletiny, Libeč, Malý Křenov, Žacléř, Rýchorská bouda, pod Lovčí boudou, Nové Dvory | ||||
| účastníci: | nezaznamenáno | ||||
| počasí: | teplé, slunečné, lehký vánek | ||||
| terén: | suchý, jen zřídka mokrý | ||||
| souputník: | ---- | ||||
| stav: | puchýř na chodidle, běžná svalová únava | ||||
| zvláštní příhoda: | ---- | ||||
| reportáž: | ---- | ||||
Pokud se někomu zdá tento záznam příliš strohý, dávám mu za pravdu, první záznamy vznikaly v retrospektivním pohledu. Ale vznikly tak podklady, především v rubrice "zvláštní události", které při zapojení kolísající paměti umožní mi snad napsat i po letech vzpomínkové reportáže z různých pochodů, které v případě již neexistujících pochodů budou popisnější, v jiných případech pak, jak jsem přislíbil, ve stylu, který není poplatný onomu, který jsem nucen používat na vývěsce odboru. Kdo tedy se nenechal mými vzpomínkami odradit, toho rád přivítám příště na tomto místě u první retro-reportáže, jež samozřejmě budou stručnější, neb nebudou již pilotní.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz