24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Šmajd Novoměstskem /03. 05. 2003/ aneb VŽDYCKY ZÁLEŽÍ JE NA NÁS
Pochod okolo Jaroměře /26. 04. 2003/ aneb TAJEMSTVÍ LYŽAŘSKÉHO VLEKU
O Žižkův štít /19. 04. 2003/ aneb D'ARTAGNAN V MÉM TĚLE A V MÉM SRDCI
Městská trasa IVV Zlatá Praha /29. 03. 2003/ aneb KOUZLO DOMU ČP. 22 V ŽELIVSKÉHO ULICI V PRAZE NA ŽIŽKOVĚ
Příměstská trasa IVV Kunětická hora /08. 03. 2003/ aneb S PROPUSTKOU ZA PRVNÍMI POSLY JARA
Za ohřátou medovinou /22. 02. 2003/ /pěšky/ aneb NA JESTŘEBÍ BOUDU AŽ Z MLADÝCH BUKŮ
Zimní výstup na horu Tábor /15. 02. 2003/ /pěšky/ aneb VŠUDE KUDY CHODÍM CHODÍM RÁD
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Šmajd Novoměstskem /03. 05. 2003/ aneb Vždycky záleží je na nás
Opravdu nechybělo mnoho a stran mé účasti na 04. ročníku dálkového pochodu Šmajd Novoměstskem mi zbyly oči pro pláč. V pátek jsem si pro všechny případy nařídil budík i mobil a v půl desáté si ulehl. Naštěstí jsem si po dvacetiminutovém převalování v posteli uvědomil, že jsem si jako čas probuzení místo 02,45 hod. zvolil 03,45 hod., tedy necelou půlhodinu před odjezdem vlaku! Vše jsem napravil a zakrátko jsem usnul.
Když jsem v sobotu pět minut po půlčtvrté ranní vyšel z domu, zarazilo mě nezvyklé teplo, bylo 11 st. C, byť na nebi prosvítaly hvězdy, nevěštilo to pro následující počasí nic dobrého. Cesta na nádraží proběhla v naprostém pořádku, i v Šestidomí bylo bezpečno - na rozdíl od 17. hodiny 30. dubna okolo 17. hodiny, kdy tu brutálně zkopala dvojice nezletilců /jejichž barvu pleti nemohu v této nemocné zemi uvést, neb bych byl podezřelý co xenofob a rasista, jimiž nejsem/ jakousi taky nezletilou dívenku za doprovodu lhostejnosti, zbabělosti a nerozhodnosti /můj případ, jenž vyjde nastejno jako ty předchozí/ přítomných. Na nádraží už stála Maruška a vlak, jenž vyjel včas ve 04,10 hod. směrem na Starkoč.
Projevy mé nerozhodnosti poznamenaly málem i naše další nejbližší osudy. Ve Starkoči vlak na Václavice nestál na tradičním nástupišti, ale přijel s protijedoucím vlakem a ze stejného nástupiště pak měl odjet - byla by to švanda sledovat odjíždějící vlak. V Novém Městě nad Metují, kam jsme přibyli dík navazujícímu přesedání v 05,21 hod., jsme pak o dvacet minut později posedávali před hlavním vchodem do sokolovny, když Marušku naštěstí hned vzápětí napadlo se podívat na její bok, pořadatelé tam byli na malém prostranství vzorně připraveni.
Vystartovali jsem jako první takořka úderem 06. hodiny a na náročnou a atraktivní trasu jsme tak měli maximum 12 hodin, po této stránce bylo vše v pohodě. Sestoupali jsme ihned do údolí Metuje, jež se nám nezdála příliš čistá, a proti jejímu proudu jsme za necelou hodinu přibyli do Pekla, kde byla první kontrola. Proti toku Olešenky, jež v Pekle posiluje vody Metuje, jsme se dostali k Dolům, odkud jsme rázněji vystoupali v osm hodin až do Nového Hrádku, kde byla druhá kontrola, na které jsme nepohrdli čajem a napůl jedním lahvovým pivem. Když jsme vyšli nad Nový Hrádek k jakýmsi čtyřem větrným elektrárnám, z nichž fungovala toliko jedna, rozhostil se kol nás neutěšený pohled na okolní obzory potažené těžkými šedavými mraky, z nichž evidentně za námi pršelo. Ostatně zanedlouho při sestupu do Dlouhého jsme deštěm byli poctěni i my, takže Maruška nasadila pláštěnku - paleto a já četnými předchozími přeprškami již notně zdeformovaný deštník. Na rovné silnici do Olešnice v Orlických horách zaujalo nás množství barokních soch, jež - byť tu byly rozsety volně - nebyly poničeny, konečně nebylo až tak divu, vždyť v širokém okolí ani panelák nebylo lze spatřit, toliko utěšené pastvy a baráčky a chaloupky lidí, kteří se nepochybně i v této době měli co ohánět a bezduché ničení z nudy /jako v případě malých stromků na Horní Promenádě v Trutnově/ jim zřejmě ještě nic neříká.
na druhé kontrole v Novém Hrádku bylo tuze vlídno, byť se schylovalo k dešti. Foto: L. Šlosar
Prošli jsme samotnou Olešnicí, kde pobývala hrdinka knihy Babička, těsně před tím, než jí přivábil hlas krve do Ratibořic. Když jsme pak za Olešnicí začali svůj čtyřkilometrový výstup na převýšení 490 metrů na Vrchmezí, počasí se po jistém váhání definitivně přiklonilo k deštivé variantě. Prošli jsme skrze troje vrátka ohrazující pastviny, přesněji řečeno druhé jsme přelezli, neb jsme je nedokázali otevřít, minuli velké stádo ovcí a jehňat, jež předtím překlenulo naši cestu, a s ulehčením se dostali do lesnaté části výstupu na předvrchol Vrchmezí slující Ostružník. Když jsme byli nad Ostružníkem na částečně odkrytém krátkém úseku výstupu přímo na Vrchmezí, pociťovali jsme déšť bičující nás zprava zezadu nejintenzivněji. Musím podotknout, že jsme celý ten výstup absolvovali svižně a bez jakéhokoliv náznaku špatné nálady či skleslosti nebo malosti.
K vrcholovému rozcestí na Vrchmezí v nadmořské výšce 1.084 metrů jsme přibyli za pět minut půl jedenácté. Jakékoliv výhledy s ohledem na mizernou viditelnost byly bezpředmětné, takže následoval pouze pokus o vrcholový snímek, ale jen nakrátko, v důsledku deště jsme byli dost provlhlí, bušil do nás vítr a bylo dost chladno, což jsem více pociťoval na rukou, než na nohou, od samého startu až do cíle jsem šel v šortkách, Maruška mého příkladu následovala v Novém Hrádku. Následoval poměrně rovný úsek po široké cestě přes Bukačku a s jediným dalším krátkým stoupáním přes Šerlich /1.027 metrů/, kdy se objevily první lidské bytosti, v jejichž závěsu jsme došli ve čtvrt na dvanáct na Masarykovu chatu pod Šerlichem, stále za deště a v mraku, což znamenalo horší viditelnost, ale méně deště, spíše takovou všudypřítomnou vlhkost.
poněkud anonymní Maruška z Trutnova ve žlutém nepromokavém paletu na Vrchmezí. Foto: L. Šlosar
zbytky bukového pralesa v přírodní rezervaci Bukačka na hřebeni Orlických hor pod Šerlichem. Foto: L. Šlosar
Na Masarykově chatě jsme pobyli zcela zaslouženě třičtrtě hodiny, snědli hovězí polévku a vypili po jednom čaji a pivu Gambrinus, zaslali pohledy svým častým turistickým "parťákům" a trochu s nechutí vyšli ven do nevlídného klimatu, nepršelo již, ale byl velice chladný vítr, což velice násobilo pocit chladu na těle pod provlhlým tričkem a větrovkou /svetr jsem si vůbec nevzal/. Sestoupali jsme k Šerlišskému Mlýnu, kde se zdálo býti mrtvo a kde pocit chladu pominul, neb jsme přestali být vystaveni chladným větrům. Opět jsme byli nuceni stoupat - tentokráte na Sedloňovský černý kříž, místo s prostým vysokým křížem po pravé straně ukrytým mezi stromy, a chatou naproti, a poté klesat do Sedloňova.
vodník s rusalkou v Sedloňově. Foto: L. Šlosar
Tady v centru jsem nešel poprvé a táhlo mě to rovně po silnici, ale modré značky jsem se nemohl dopátrat, byly tu pouze zamalované. Nakonec jsem ji spatřili po návratu po pravé straně našeho původního směru putování za mostkem, odkud zprvu vedla doleva rovnoběžně se silnici a poté překvapivě ještě více doprava podél potůčku a poté do mírného stoupání a po louce na další silnici, která pro změnu pokračovala doleva přes Sněžné a teprve poté k věčné stavbě na rozcestí Na Krahulci. Mám pocit, že tady je kilometráž podhodnocená, protože byla ponechána vzdálenost z původní trasy po silnici, přičemž nově značená cesta původní vzdálenost prodloužila o dobré dva kilometry.
Další cesta nás vedla již odkrytým krajem se zlepšenými výhledy hlavně na vodní nádrž Rozkoš přes Janov, nekonečně dlouhý Bohdašín až do konečně očekávaného Slavoňova. Bylo půl čtvrté a my jsme se rozhodli již předem pro půlhodinovou zastávku při jednom pivě v hospodě U Bětky v příjemném prostředí ještě více protepleným pohledem na stav probíhajícího zápasu Viktoria Žižkov - Sparta Praha na obrazovce /2-0/.
Když jsme těsně po čtvrté odbočovali před dřevěným slavoňovským kostelíkem, na jehož hřbitově spí svůj věčný stav bývalý velký dálkoplaz Jarda z Trutnova, doleva do táhlého klesání malebným Klopotským údolím, a seznali, že do cíle nám chybí necelých 5 km a do odjezdu vlaku hodina a půl, zabrali jsem opět a do cíle v sokolovně v Novém Městě nad Metují dospěli pět minut před pátou hodinou podvečerní. Přestože se s námi pořadatelé nechtěli nějak rozloučit, v pohodě jsme došli na nádraží s dostatečným předstihem, abychom si mohli koupit lístky na vlak v 17,29 hod., který nás po dvojím přestupu dopravil v 18,50 hod. do Trutnova.
procházíme rozsáhlým renesančním náměstím v Novém Městě nad Metují a je nám zřejmo, že jsme "padesátku" zvládli a že stihneme nejbližší vlak. Foto: L. Šlosar
cílový snímek ze sokolovny v Novém Městě nad Metují - zleva Maruška a Luděk z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Zřejmě kvůli špatnému počasí se turistické akce zúčastnilo toliko 91 turistů, jen tři z nich jsme absolvovali pěší "padesátku". Nepamatuji se, kdy se mi naposledy tak líbila trasa "padesátky", kdy jsem si pochod mohl tak vychutnat, jako nyní. Opravdu nezáleží až tak na počasí, jako na krajině, atmosféře pochodu a společnosti, ve které jej absolvuji, všechno bylo vynikající. Prostě to, jaký je pochod, záleží je na nás.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Pochod okolo Jaroměře /26. 04. 2003/ aneb Tajemství lyžařského vleku
Po zdravotních problémech jsem se na druhou "padesátku" roku v Jaroměři chystal ještě ne zcela vyléčen z kašlu a rýmy, ale s vědomím, že mi nic jiného nezbývá, chci-li si uchovat naději na absolvování nějakých delších pochodů v první polovině roku. Hlavní motivací bylo ovšem samozřejmě, že jsem vůbec měl chuť jít a že jsem se na vytčenou vzdálenost cítil.
Po loňské nezvyklé trase na jih od Jaroměře, která byla navíc silně nadhodnocena, směřovali pořadatelé "padesátku" do tradičních míst směrem severovýchodním a severním. Karel a já jsme ze stadionu v Jaroměři vystartovali pět minut po půl sedmé a měli jsme tak před sebou skoro 11,5 hodiny do vytčeného limitu.
sloup P. Marie z let 1722 - 1727 od Matyáše Brauna na náměstí v Jaroměř. Foto: L. Šlosar
náhrobek Anny Miseliusové z let 1722 - 1723 od Matyáše Brauna na hřbitově v Jaroměři. Foto: L. Šlosar
Za slunečného počasí s vlahým příjemným větrem pod téměř bezoblačnou oblohou jsme za krematoriem nakročili na polní cestu, která nás postupně dovedla do Běluně a do Krábčic, za nimiž byla první kontrola, a posléze postupně po obou stranách sympatického údolí Běluňky do Chvalkovic. Tam pod rybníkem proti druhé kontrole byla hospůdka, která měla otevírat až odpoledne, ale tamní hospodský se ukázal jako kabrňák: přestože bylo těsně po půl deváté, ochotně nás přijal do venkovních prostor a natočil nám pivo. Pak jsme se dostali do Lhoty u Hořiček a k další hospodě Větrník, která byla mimo provoz, a dál po polních cestách po odkryté krajině se širokými rozhledy, dnes bohužel v dálkách zastřenými mlžným oparem, až do okrajové části České Skalice Malé Skalice, kde na prostranství spíše připomínajícím svým charakterem náves jsme zjistili, že tamní Hospůdka /zde i s velkým H/ otevírá až za hodinu /v 11 hodin/, když chlapík, který vedle něco opravoval, nám sám nabídl pivo. Stejně jako hospodský ve Chvalkovicích to byl opravdový profík, nejen člověk, kterému skýtá hostinská činnost zdroj obživy, ale který také svou práci pojímá jako poslání nebo aspoň jako službu lidem, vždyť dva ojedinělí poutníci, kteří vypili každý jedno pivo, by ho určitě "nevytrhli". Všechna čest oběma!
poklidná idyla rybníku ve Chvalkovicích. Foto: L. Šlosar
Pokračovali jsme Babiččiným údolím, kde jsme se prolínali s cyklistickou rodinkou a kde všechno už utěšeně kvetlo. Před Bílou lávkou pokračovali jsme úzkou stezičkou vysoko nad korytem Úpy, které nám částečně zakrývalo stromoví hluboko pod námi. Pak následoval nekonečně dlouhý silniční úsek za již slušného tepla, který jsme absolvovali přesně po značce, t. j. přes Vestec, znovu Větrník a Lhotu pod Hořičkami a přes Újezdec, kudy dříve žlutě značená trasa nevedla, to jest žádné zkracování přes Světlou! Do Hořiček jsme přišli celí upachtění a žízniví ve třičtvrtě na jednu, v hospodě seděla známá dvojice z Jaroměře Jirka a Standa, druhé pivo jsme po jejich odchodu vypili venku, abychom mohli dojíst bohatou svačinu od pořadatelů - tři rohlíky s trvanlivým salámem. Já jsem mezitím zaskočil na náměstíčko, kde byla kontrola, což bychom bez přispění Jirky nezjistili. Vzpomínali jsme na svou kolegyni, jíž nachlazení znemožnilo jít její první letošní padesátku a říkali jsme si: "Škoda, že tady Jana s námi není, určitě by se jí pochod líbil." Dobře naladěni zvedli jsme se za hodinu a pokračovali dle itineráře směrem na Chvalkovice. A v této části úseku začaly naše drobné potíže.
kříž ve Lhotě pod Hořičkami. Foto: L. Šlosar
V itineráři totiž stálo: "Asi 1 km nad Chvalkovicemi v lese opustíme modrou, přejdeme silnici a dáme se po vlastním značení přes Žlíbek, okolo tábora a zas nahoru na Výhled, Kopaniny..." My jsem si to vesele šinuli po značce až na silnici, kde však vlastní značení nebylo, takže jsme došli až těsně nad Chvalkovice. Tady jsme se dopustili první chyby, měli jsme už pokračovat po červené značce, jež by nás na vlastní značení přivedla. My jsme místo toho se vrátili do protisměru, a v místech, kde modře značená cesta se připojovala na silnici, jsme pokračovali dále stoupáním po silnici. Tady jsme patrně udělali další chybu, měli jsme jít po silnici dál a na vlastní značení bychom se rovněž dostali. Místo toho jsme se začali spouštět z prudkého svahu, na němž jsme se docela pěkně podrápal na rukou. Naštěstí u nějaké usedlosti vedl přes potok most a my jsme se dostali na cestu na úbočí dalšího svahu, na nějž jsme se museli evidentně podle mapy dostat. Cesta však stále vedla údolím, takže jsme se museli škrábat skrze les přímo nahoru, později po nepatrné stezičce šikmo. V té chvíli jsme opět vzpomínali na naši kamarádku: "Ještě že tady Jana s námi není, ta by nám pěkně nadávala."
Podle očekávání jsme se dostali nahoře do osady Výhled a po několika metrech po asfaltové cestě na kraji lesa vyústila odzdola červeně značená cesta, kterou jsme museli při našem bloudění někde překlenout, a na asfaltovém povrchu se objevila růžová šipka, která vypověděla, že jsme znovu na vlastním značení. Bylo něco po čtvrt na čtyři. Za několik minut jsme se dostali na kraj další osady Kopanina, kde byla tradičné u rodinného domku kontrola, na níž přišlo k duhu lahvové pivo. Dostalo se nám informace, že do cíle nám chybí asi 12 kilometrů, což bylo ve třičtvrtě na čtyři tak akorát ke splnění časového limitu do 18 hodin.
na poslední kontrole na Kopaninách Karel /vlevo/ a Luděk z Trutnova vědí, že přes zbloudění při vynaložení píle dosáhnou cíle v limitu. Foto: neznámý kolemjdoucí
Další růžová šipka nás dovedla z asfaltové cesty na kraj lesa, kde už na prašném povrchu nebylo možno značit, takže se objevily šipky na stromech, a my jsme šli málem do kolen. Na šipkách byl totiž emblém zdvojených čar tvořících navzájem tupý úhel jakoby v podobě nějaké sedačky. Tenhle emblém jsme přece viděli nedlouho předtím poblíž nějakého tábora! Tehdy šipka vedla doprava a my jsme ji považovali jako směrovku k nějakému lyžařskému vleku, který jsme ovšem po pravé straně neviděli, byl tu pouze nějaký zatravněný a velice pozvolný svah. Pak následoval další v našich myšlenkách střih na start, kde skutečně byla vidět ukázka šipek vlastního značení, jíž jsme snad pod vlivem předstartovní horečky nevstřebali. A i popis pořadatelů byl přesný, nejprve se v něm hovořilo o opuštění modré značky, teprve poté o přechodu silnice! A bylo jasno: To nebyly žádné směrovky na lyžařský vlek!!.
Následovala poslední vzpomínka na naši kamarádku, přetransformovaná nyní takto: "Škoda, že tady Jana s námi není, ta by takhle vlastní značení neminula." Nebylo však čas na delší meditace, v závěru trasy jsme se na dobrém vlastním značení orientovali spolehlivě, zvláště když za Velkou Bukovinou a Střeziměřicemi v jeden krátký okamžik se v dáli před námi vyloupl charakteristický pohled na vodárnu v Jaroměři, zakrátko jsme sešli do Krábčic a rovnoběžně s ranním naším protisměrným putováním - ale po silnici - prošli jsme opět Běluní, před Heřmanicemi zabočili doleva na rozlehlou louku, na jejímž začátku jsme zabočili k nám již známému krematoriu. Nepamatuji se, že bych se někdy tak těšil na krematorium jako nyní, protože to znamenalo, že do cíle už budeme putovat po známé nám cestě z rána, kdy už byla vidět v poměrné blízkosti silnice na Českou Skalici - předzvěst Jaroměře.
Skutečně po velkém finiši dorazili jsme ve třičtvrtě na šest do cíle jako poslední z 852 účastníků pochodu a cykloakce a zároveň z pouhých 11 účastníků pěší trasy 50 km, spokojeni, že se nám podařilo tuto trasu zdolat i po předchozích zdravotních problémech a zakolísání na trase.
Další necelou hodinou strávili jsme zaslouženě v pivnici U Hrušků při části utkání hokejového mistrovství světa Rusko - Švýcarsko a poté nás autobus v 19,20 hod. naložil opět na zastávce Na Špici a deset minut před osmou hodinou večerní v pořádku dovezl do Trutnova.
Napsáno pouze pro tyto stránky
O Žižkův štít /19. 04. 2003/ aneb D'Artagnan v mém těle a v mém srdci
První "padesátku" letos jsem absolvoval v bezvadné formě před dvěma týdny v Úpicích před oním velkým sněžením. Dobrou kondici jsem chtěl přiživit před týdnem na "pětatřicítce" v Bohuslavicích, jenže kritické ráno mě probudil průjem, pálení žáhy, pocity zvracení, nepříjemná bolest vpravo od pupku a nepatrně zvýšená teplota. V sobotu jsem nesnědl nic, v neděli chléb s tvarohem, kus kuřete a pudink a jen na čas mi otrnulo. V pondělí jsem se zmohl v poledne na několik plátků eidamu, večer na kus kuřete a aspoň na ovoce, v úterý v poledne opět na eidam a večer na ovoce. Oba dny jsem poctivě chodil do práce a z práce pěšky a měl jsem přitom pocit, že v mém břiše probíhají šermířské souboje mezi D'Artagnanem a Porthosem a že se ti hoši při svých výpadech pěkně rozmachovali do stran. Ve středu následovala až do odpoledne hladovka, večer chléb s tvarohem, jablko a hořká čokoláda, D'Artagnan v mém břiše sice ustal v šermování, za to si tu začal - aspoň lidem v mé přítomnosti se tak zdálo - pro sebe pěkně nahlas povídat. Ve čtvrtek jsem byl schopen na obědě aspoň pozřít rizoto, D'Artagnan sice břišní dutinu opustil a snad definitivně odložil kord, ale přemístil se o patro výše do pravé průdušky a chopil se husího brku, kterým mě šimral permanentně na patře, takže jsem v jednom kuse kašlal. Toho dne jsem seděl přes hodinu v hospodě a měl jsem pouze tři čaje s citronem! V pátek jsem poprvé s chutí pozřel na obědě kuřecí řízek, ale šimrání a kašel neustaly. V noci z pátku na sobotu jsem se pokusil vypudit D'Artagnana z průdušek usilovným pocením, poslouchaje přitom za oknem přívaly deště, jež se přivalily ze severovýchodu.
Když jsme podstoupil veškeré toto martyrium, přál jsem si toužebně, abych mohl tuto sobotu na tradičním pochodu O Źižkův štít absolvovat důstojně alespoň trasu pětatřicet kilometrů. Ráno před pochodem mi alespoň nikdo po břiše již nepodupával, taky závora na pravé straně břicha se definitivně otevřela a vstupu jídla již tolik nebránila, intervaly šimrání v krku se prodloužily, nemohl jsem tvrdit, že jsem se cítil nějak zvlášť zesláblý, ale mezi příjemné pocity nepatřily houpavý pocit v kolenou, pocity celkové těžkosti v nohou, zahleněnosti v čelních dutinách, otupělosti a - jak se ukázalo v průběhu trasy - naprostého nedostatku schopnosti logicky uvažovat, toho dne bych snad neuspěl ani v přijímacích testech do pomocné školy.
Do Hořic jsme přijeli před sedmou z Trutnova čtyři - Maruška, Jana, Karel a já, na trasu 35 kilometrů jsme se přihlásili kupodivu všichni, Karel a Maruška z obav ze špatného počasí, Jana a já spíše kvůli výpadku na pochodech. Ze stejného důvodu jsme s Janou vyrazili o trochu dříve, ale na první kontrole nad Hořicemi u paty rozhledny Hořický chlum jsme neváhali vyšplhat se na rozhlednu - do příchodu Karla a Marušky, ale taky Máši z Vrchoviny a Pepy z Jilemnice, kteří se v plné formě pustili na trasu 50 km.
Luděk na rozhledně Hořický Chlum. Foto: známý kolemjdoucí /J. Skalková/
Do Dachov jsme nechali všechny už před sebou, důvodem nebyl pouze opis rozcestníku Lukavecký kříž, jímž jsme v záznamníku Rozhledník nahradili absenci razítka na rozhledně. Do Červené Třemešné, malebné vesnice, jíž na kopci vévodí kostelík, jsme dorazili dle itineráře po silnici, červenou značku opouštějící nenápadně silnici jsme bohudík nepřehlédli. Pokračovali jsme utěšeným nepatrně zvlněným travnatým terénem až na křižovatku u sochy sv. Jana Nepomuckého, dále po zabahněné cestě do dvora Miletínek, kde nás zaujala mrtvá slepice přivázaná drátem za nohu. Po překlenutí silnice z Červené Třemešné, po které si to nepatrně zrovna zkracovala jakási skupinka, následoval opět převážně travnatý úsek až na kraj Vlkanova a za ním do Tetína, na jehož kraji nás zaujal neuvěřitelný nepořádek, který nás v očích cizinců musí skutečně stavět do role barbarů a primitivů /takových míst jsme bohužel na trase viděli povícero/, stejně jako naše poněkud sadomasochistické pojetí oslav Velikonoc. Na silnici Miletín - Lázně Bělohrad jsme po krátkém váhání, jež jsem zapříčinil svou váhavostí já, přece jen zabočili do vsi ke kontrole u hospody Dupanda. Krátce jsme poseděli uvnitř a já jsem si dal první pivo po osmi dnech, a k němu bramboračku.
socha sv. Václava v Červené Třemešné. Foto: L. Šlosar
Dále jsme měli pokračovat po další silnici do Vřesníku a pak po žluté značce, ale já jsem se špatně dorozuměl s pořadatelem, který si asi myslel, že absolvuji cyklotrasu, a nechal se poslat do Vidoně, odtud jsme došli na žlutou značku minuvše Vřesník. Později jsme zjistil, že kilometrově jsme naštěstí nic neošidili, ušetřili jsme si asi větší převýšení., ale je fakt, že - s přihlédnutím k mému fyzickému stavu - mě to dost vzalo. Napřed po silnici směr Kal, později v Bezníku po travnatém terénu jsme se vystoupali na úbočí vrchu Vyšehrad do míst, kde jsme před čtvrtrokem při výstupu na Zvičinu s Janou překonávali ledová pole. Nyní po několika chabých pokusech o lepší počasí bylo větrno a obloha se zatahovala, jako by mělo lít. Do Raisovy chaty na Zvičině jsme se dostali po čtvrt na jednu, Karel a Maruška tu už delší dobu pohodlně seděli a těsně po nás došli Máša a Pepa, kteří si na "padesátce" dávali pěkně do těla. Máša nás pozvala na sklenku magistra, snad si zapamatuji, že toho dne slaví jmeniny - podle slovenského kalendáře, Jana dle velikonoční tradice rozdala vajíčka, byť čokoládová.
Dobře po čtvrt na dvě pokračovali jsme opět ve dvojici s Janou po zelené značce přes Růžovky a Chroustov do Miletína, v jednu chvíli to zahrozilo deštěm. Jelikož v Miletíně byla kontrola u vchodu do cukrárny, zastavili jsme se tu na čaji a já ještě na medovině, byť bylo již ke třetí hodině. Když jsme odcházeli, objevili se tu Maruška a Karel, kteří seděli v Sousedském domě, a společně jsme pokračovali po staré silnici kolem hřebčína v Jeníkově. Za ním vpravo od silnice byla hlavní občerstvovací kontrola v tradiční modré skříňové Avii. Bylo těsně před čtvrtou a při naší formě viselo ve vzduchu, jestli stihneme autobus v 17,05 hodin. Malátova stezka nás vedla lesem, kde se nám zdatnější Karel a Maruška vzdálili. Místo nich se zprava vyloupla dvojice mladíků trochu pod parou, skoro plný půllitr v ruce jednoho z nich mě přivedl k dotazu, do kteréhoto stromu je zapuštěna pípa.
Miletín ze silnice vedoucí od Chroustova. Foto: L. Šlosar
V Dachovech jsme ještě méně věřili, že při našem tempu autobus stihneme, rozhodli jsme se nicméně, že to vezmeme do stoupání po silnici. Těsně pod vrcholem silnice nad Hořicemi nás opět zleva bombardovaly několikrát kapky deště, víra, že stihneme autobus nás opustila skoro úplně. Opět - jako kdykoliv dříve - jsem ocenil, že Jana nepodléhala ani nervozitě, ani špatné náladě. Nakonec jsme do cíle dorazili pět minut před třičtvrtě na pět a měli čas na to zajistit si všechna potřebná potvrzení do výkonnostních i jiných záznamníků a deset minut před pátou vyrazit na autobus, aniž bychom se stačili rozloučit s Mášou a Pepou, jimž jsem to předtím mobilem slíbil, snad se na nás příliš nezlobili.
Na zpáteční cestě autobusem se na nás zvenčí provokativně usmívalo sluníčko a já jsem po celém trupu nepříjemně cítil mokrou košili. Po našem příjezdu jsme do Trutnova ještě s Janou vyhodnotili celý pochod v hospodě Pod lékárnou a ujistili se, že jsme přes nevalný čas na pochody nezanevřeli, že podstatné je, že jsme po krátké absenci mohli absolvovat další zajímavou turistickou akci a že zlepšení na sebe nedá jistě dlouho čekat.
V mém případě to znamená, aby D'Artagnan konečně mé břicho a průdušky opustiti ráčil a v mé duši, v mém srdci své stanoviště opět zaujmouti si usmyslil.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Městská trasa IVV Zlatá Praha /29. 03. 2003/ aneb Kouzlo domu čp. 22 v Želivského ulici v Praze na Žižkově
Takhle nějak si já představuji svou současnou turistiku - od kondičně namáhavých asketických padesátek mnohdy vyšponovaných na nejvyšší míru po časové stránce přes společensky laděné střední trasy s dostatkem času a nějakou tou zastávkou na pivku v hospodě až po pomalé poklidné vysloveně poznávací výlety, ba i procházky.
Tu poslední možnost jsem si mohl vyzkoušet poslední březnovou sobotu v Praze. Své působení na schůzi sekretářů KČT v Praze na Lužinách jsem rázně přerušil ve čtvrt na jednu, ostatně nedlouho před jejím skončením. Na nástupišti metra Karlovo náměstí jsem byl před třičtvrtě na jednu, tak abych mohl být svědkem na minutu přesného příjezdu Jany a Míši z Buků, které v těchto dnech prodlévaly u tety v Klecanech. Přesně v jednu hodinu pak jsme odjeli z Karlova náměstí autobusovou linkou č. 175 přes Arbesovo náměstí, Hřebenku na Strahov. Po vystoupení jsme tváří tvář k boční straně Spartakiádního stadionu se natolik dobře zorientovali, že jsme vlevo nalezli hotel Coubertin, v němž předsunutá hlídka ve složení Míša a já požádala o razítko. Tak jsme za slunečného počasí, když pro lidi od hor na tuto dobu nezvyklé horko mírnil toliko vlahý větřík, zahájili jsme naše putování na městské trase IVV Zlatá Praha mezi Strahovem, Petřínem, Hradčany, Karlovým mostem a Staroměstským náměstím.
Krkonoše a Praha!! - to jsou moje lásky, jež mi zůstaly z dob dětských. Krkonoše si tuto čest přisvojily zásluhou mých každoročních pobytů letních na Friesových boudách od časů mimina až do roku 1967 a občasných zimních na Krausových boudách. A pokud jde o Prahu, jako Jana vzpomínala při jízdě autobusem na Strahov na své pobyty v dětství u tety, když bydlela na Hřebenkách, já jsem si Prahu oblíbil při svých každoročních letních týdenních pobytech v letech 1963 až 1968 v bytě své pratety v domě čp. 22 v Želivského ulici v Praze na Žižkově, odkud jsme podnikali četné výboje za pražskými památkami a taky za každodenní atmosférou velkoměsta, v sobotu pak na vybraný ligový fotbalový zápas.
Stejně jako tenkráte - při pohledu od stadionu na velkou část Prahy - měl jsem pocity, že jsem veškeré své starosti nechal tam někde dole. Jejich veliký balík se tady nahoře scvrkl na jediný, jež posléze provázel celé naše putování: Začali jsme probírat domácí zadání učitele dějepisu Míši, které znělo: "Které děti - manželské a nemanželské - měl český král železný a zlatý Přemysl II. Otakar a čím byly v dospělém věku?"
Zanechali jsme po levé straně studentské koleje a po pravé straně jakousi stavbu, prošli bránou do Petřínských sadů a zastavili se až u hvězdárny, kde jsme zvěčnili Míšu u dvoupůlmetrové sochy Miloslava Rastislava Štefánika. Slovenský astronom tak nalezl konečně po smrti svou hvězdu, nikoliv však v noci nahoře na obloze, ale dvě hodiny po poledni dole u svých nohou ..... Prošli jsme další bránou opět doleva a dorazili jsme k Bludišti, kde nám itinerář ukládal osvědčit účast na trase razítkem. Protože však nebylo v provozu, obrátili jsme se na sousední petřínskou rozhlednu, dali si razítko, zakoupili lístky v ceně po 40 Kč za dospělé a 30 Kč dětský a obořili jsme se nekompromisně na následujících 299 schodů, jejichž plynulé zdolávání jsme přerušili krátce v prostřední vyhlídkové části ve výši 20 metrů, a které jsme ukončili v nejhořejší vyhlídkové části ve výši 56 metrů. V posledních metrech, těsně sledován Míšou, musel jsem se uculovat nad další vzpomínkou z dětství, když jsem tu poprvé stoupal jako malé dítě, pěkně se mi klepaly nohy. Musel jsem být pěkný bázlivec! Pohled na sluncem ozářenou Prahu na mírně se kývající palubě byl kouzelný, škoda jen že vzdálenější obzory byly silně zamžené.
U kiosku pod rozhlednou dal jsem si narychlo pivo v kelímku a hned na to jsme sestoupali lesním terénem točitou stezkou, až jsme se dostali - podivte se , skoro uprostřed Prahy - na horní část jakési louky, na jejímž protějším konci se k nám o nějaký ten metr opět přiblížil Pražský hrad. Zanedlouho jsme se opět vnořili do kamenné krásy Prahy, prošli Loretánské náměstí a vstoupili do prostor Hradu. Předsunutá dvojice Míša a já opět požádala v informačním centru přímo před chrámem svatého Víta o razítko - tentokráte do záznamníku Hradník, jenž jsme tentokráte nezapomněli.
Opět před Hradem jsme shlédli na Prahu ozářenou sluncem i na členité vršky malostranských střech, nedivíce se tomu, že v jejich výšinách tolik pobýval rád zdejší patriot Jan Neruda. Kol jeho rodného domu a domu, kde pobýval v dospělém věku, prošli jsme také zanedlouho svažující se ulicí pojmenovanou po něm, ještě před tím před hradními nádvořími vyslechli jsme postupně část zdařilého vystoupení jakési skupiny v buřinkách a o něco níže provedení Alžbětínské serenády.
..."Slovenský astronom nalezl konečně po smrti svou hvězdu, nikoliv však v noci nahoře na obloze, ale dvě hodiny po poledni dole u svých nohou "... vpravo od sochy Míša z Buků. Foto: L. Šlosar
blížíme se k rozhledně Petřínskými sady. Foto: L. Šlosar
Bludiště bylo dnes zavřeno, aspoň jsme se neztratili. Foto: L. Šlosar
z Petřínské rozhledny bylo město vidět trochu nevýrazně. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova /to je ten vlevo/ a Míša z Buků na Petřínské rozhledně. Foto: známý kolemjdoucí /J. Skalková/
z výhledu od Hradu bylo město vidět poněkud výrazněji. Foto: L. Šlosar
Prošli jsme za kostelem svatého Mikuláše již na Malostranském náměstí a kol hospody U tygra podkročili jsme první Mosteckou bránu a jali se proplétat davy na Karlově mostě, které dílem podle soch zdobící nejstarší most v Praze dívaly se na bleděmodrou hladinu Vltavy, dílem postávaly u stánků všelijakých těch místních umělců, mezi nimi i portrétistů, nabízejících tu zdařilé podobizny /třeba Seana Conneryho/, tu dokonce možnost zvěčnit na plátně movitého chodce.
Ještě složitěji drali jsme se Karlovou ulicí - přeplněnou četnými marnotratnými turisty i krámky se suvenýry. Volněji vydechli jsme až na Staroměstském náměstí, kde jsme oficiální část městské trasy IVV Zlaté Prahy ukončili razítkováním v informačním centru, kam jsem byl vyslán toliko já, takže ochotná paní se dotazovala, kde jsou ostatní vlastníci itinerářů, a pohoršovala se nad úvodním razítkem hotelu Coubertin, jež obsahovala německé označení hlavního města České republiky Prag.
Neodbily ještě čtyři hodiny, pokračovali jsme všichni společně co nejblíže autobusovému nádraží Praha - Florenc, v jehož blízkosti jsme "zaparkovali" v hostinci U Bronců, abychom vyhodnotili pohodově strávený nenáročný, ale zajímavý turistický den, a abychom probrali další turistické plány, tužby a přání, v mém případě toliko při jednom čaji, pátá hodina - hodina mého odjezdu z Prahy se nelítostně blížila a s ní možné útrapy, jež by mohlo zapříčinit pivo.
Pak jsme se rozloučili, Jana a Míša pokračovaly do Holešovic a odtud pak k tetě do Klecan, já pak do Trutnova, zanechav za sebou Prahu, Janu, Míšu, obdivovaného krále Přemysla II. Otakara a jeho sedm historicky dochovaných dětí - ještě opojen na krátký čas propůjčenými pocity z dob bezstarostného toulání Prahou ve věku kol 15 let a s maminkou a sestrou.
Čím jsem starší, tím tížeji nesu odchody těch, které jsem znával od dětství. Na začátku roku hloupě zahynul nejstarší obyvatel mého rodného domu, bylo mu přes osmdesát let a chodil ještě po městě v létě v šortkách. Sejmul ho autem místní teenager, syn podnikatele, který díky otcově bohatství lehce bez vlastního přičinění přišel postupně k motocyklu, pak k automobilu, jímž se bezstarostně proháněl nadměrnou rychlostí městem. A přece dostal almužnu. Každé dítě by mělo od rodičů obdržet do života barák. Nezáleží vůbec na takových prkotinách, jako jsou vlastnická práva, velikost domu, jeho způsobilost k pobývání. Dům na Hřebenkách, v Klecanech, i ten v Želivského ulici čp. 22 v Praze na Žižkově, ba dokonce celé Friesovky se do našich duší a vzpomínek vejdou zcela pohodlně a z paprsků jejich kouzelných zdí čerpáme sílu a inspiraci po celý život, i kdyby třeba byly nyní zbourány. Protože i v dobách nekrušnějších - dokonce právě v nich - budeme moci ulehnout třeba v tajemné temnotě secesního žižkovského domu, pozorovat nad sebou v opojné únavě po courání Prahou jediný pramínek světla z pouličního osvětlení, dopadající na protější stěnu pokoje na elipsovitou prvorepublikovou fotografii neznámých dívek, jejíchž totožnost nám bude navždy utajena, napůl poslouchat cinkoty posledních nočních tramvají doznívajících za oknem otevřeným do srpnové pražské noci a promítat si v duchu film právě odcházejícího dne prožitého touláním třeba po Malé Straně ... až do slastného pádu do bezvědomí posilujícího spánku.
A je úplně fuk, že skutečnost nemusela být tak růžová: na každém kroku byla vidět rudá hvězda a srp s dalším náčiním, oslavovaný král Přemysl II. Otakar byl fakticky agresivním psychopatem a asi mizerným diplomatem s nereálným pohledem na věc ..... a mě určitě zrovna bolela hlava od sluníčka, byl jsem otrávený, pražské památky mě zrovna nebraly a já jsem přemlouval maminku, abychom se co nejrychleji vrátili do domu čp. 22 v Želivského ulici v Praze na Žižkově..........
Napsáno pouze pro tyto stránky
Příměstská trasa IVV Kunětická hora /08. 03. 2003/ aneb S propustkou za prvními posly jara
Krkonoše jsou nejvyšším horským celkem v České republice s nejvyššími horami Sněžka. Studniční hora, Vysoké kolo ..... Možná. Snad..... Krkonoše jsou taky ale obrovským rozsáhlým opevněním, jehož mohutné hradby dobývá rok co rok na sklonku podzimku, někdy dokonce až v průběhu ledna následujícího roku bílé oděné vojsko Paní Zimy, jehož prostřednictvím odtud rukou pevnou vládne okolním krajině. Běda nám, nepokojným jejím poddaným pěšákům - jak těžce neseme, že jsme limitováni nepřístupností míst pokrytých hlubokým sněhem, chladem i absencí zeleně a kytek. Naštěstí jakákoliv moderní totalita sama o sobě je odsouzena předem k nezdaru, není-li vyvážena nějakými lákadly. Paní Zima nabízí lyžování a pohledy na zasněžené kopce ozářené sluníčkem. Ani na nějakou izolaci si poddaní paní Zimy stěžovat nemohou. Evropská unie bourá hranice a když se někomu něco nelíbí, může si odjet, kam se mu zlíbí..
Marně vyhlížejíce poslů jara vypravila proto se skrovná výprava ve složení Jana z Buků a já na druhou sobotu březnovou až na Pardubicko - za plněním příměstské trasy IVV Kunětická hora. Propustku z aspoň zatím dočasného dosahu nadvlády Paní Zimy vystavil nám před třičtvrtě na šest pan řidič linkového autobusu Trutnov - Žiar nad Hronom a přišla nás na 73 Kč, na tolik provozovatel totiž ocenil jízdu ve vzdálenosti 72 km do Pardubic. Přijeli jsme sem po sedmé hodině a před půl osmou pokračovali trolejbusem MHD do výchozího místa našeho výboje za posli jara Lázní Bohdaneč.
Itinerář příměstské trasy IVV, jenž vyšel z autorské dílny KČT Pernštejn Pardubice, nám přisliboval 25 km putování a ukládal nám pořídit si úvodní razítko hned na náměstí. Protože na mé hlavě slavila premiéra čepice s emblémem basketbalového klubu NBL Chicago Bulls se zlověstně se tvářícím a respekt vzbuzujícím býkem, byl jsem pro ten účel vyslán já. Zamířil jsem rezolutně do drogerie Habětínek, kde mně sympatická prodavačka neodbyla, ani razítko nezapřela, ba naopak prohlásila, že je mou žádostí poctěna. Totéž jsem opětoval upřímně já, takže naši pouť odstartovala po čtvrt na devět taková malá sympatická minipříhoda.
renesanční radnice a barokní kostel v Lázních Bohdaneč. Foto: L. Šlosar
Popis trasy nás uvedl do lázeňského parku, jenž nepůsobil příliš útulně, cesty byly upravovány. Další lesní partie připomínaly spíše prales, po zemi polehávaly zetlelé stromy, jakási dřívější vichřice měla na svědomí vývraty na několika místech tvořící spleť, naštěstí až na výjimky se to odehrálo mimo cesty. Na jednom místě po naší pravici objevila se špice zdi a nahoře zakončené ostnatým drátem, když jsme posléze les opustili, dověděli jsme se ex post, že tu bylo zapovězeno fotografování.
Vkročili jsme do obce Stéblová, kde nás ve středu obce zaujala budova, jejíž levá část byla označena OBECNÍ ÚŘAD, druhá pak HOSTINEC, málokde má starosta tak ideální podmínky ke své činnosti, zdaližpak se nejmenoval František Buzek jako ten z Drdova městečka Rukapáně? Silnička, jež nás vyváděla z obce, nás zaujala protikladem s větší nadsázkou připomínající jihoamerická města výstavních budov a chatrčí, pravou tvořily výstavní vilky, levou domy zanedbanější, až na samém konci se tento dojem kdosi pokoušel zvrátit.
ve Stéblové má místní starosta vytvořeny pro svou činnost nejideálnější podmínky, jde o to vybrat si ve správnou chvíli správný vchod. Foto: L. Šlosar
V železniční stanici Stéblová, kde 14. listopadu 1960 došlo k tragické železniční nehodě, jíž nepřežilo 110 lidí a k jejíž nepatrné repríze došlo před několika týdny naštěstí bez zranění, jsme dle předpisu jsme si označili itineráře razítkem smolné stanice a kol nočního klubu Tropico ponořili se do dalšího borovicového lesa. Naše rozpaky vzbuzovaly podivné nálezy, jež jsme postupně míjeli - zánovní ponožka, druhá zánovní ponožka, láhev od toluenu, láhev piva značky Pernštejn, chyběly pouze slipy a mrtvola narkomana. Ponechali jsme je k případné pozornosti orgánů činných v trestním řízení, ne tak kamínky středních rozměrů z jedné hromady, některé se objevily na dně mého batohu určené později do zahrádky Jany v Mladých Bukách.
Konečně se před námi objevila v mlžném oparu s definitivní platností slunečného dne silueta Kunětické hory, na jejímž úpatí jakoby se probouzel život, hospoda byla otevřená, ojediněle se tu korzovalo, ještě ojediněleji běhalo. Na úbočí Kunětické hory při vchodu do hradu Kunětická Hora zjistili jsme dle očekávání, že je zavřeno, učinili jsme tedy předepsaný opis otevírací doby. Probíhala zrovínka poslední čtvrthodinka před polednem a nám bylo po jednoduchém výstupu po asfaltce vedoucí po vyvřelině z třetihor dosti horko. Naše oblečení s výjimkou mé kšiltovky odpovídalo mrazíku z rána, kdy byla obloha nad námi pokryta našedivělým oparem. Teď sluníčko hřálo naplno a vedle jarem vonící půdy, jež rozmrzala, a zpěvu ptactva, plnilo úlohu posla jara.
Kunětická hora. Foto: L. Šlosar
Kol studny jsme posléze sestoupali ke Kuněticům a za nimi ke vsi Počáply, kde jsem si dovolili malé extempore. Vedle podmínek řečené příměstské trasy IVV začínali jsme plnit též oblastní odznak Pardubickem a bylo by škoda nepřejít mírný pahorek silnice za Počáply, za nímž těsně ukrývalo se větší sídlo Sezemice, známé dříve ženským cisterciáckým klášterem, v současnu spíše nejslavnějším jeho obyvatelem - kanoistou Martinem Doktorem. V místním koloniále na Husově náměstí požádali jsme o razítko, s těžkým srdcem oželeli aspoň dočasné pohodlí hospody hned vedle a mazali stejnou cestou do Počápel. Tady byl k návštěvě hospody pádnější důvod, jako jednu z variant poslední kontroly přímo na trase předpisoval razítko odtud samotný itinerář, ze stejných důvodů jsme přece jen pílili dál podél zasněné hladiny Labe, jež nás doprovázela až do Pardubicemi. Na neuvěřitelně zablácené cestě octli jsme se náhle v Úzkém, což v tomto případě neznamenalo v nesnázích, a to ještě chci-li zůstat slušným, ale osadu toho jména, jejíž název snad chtěl vyjádřit těsnost místo mezi Labem po naší pravici a průplavem Haldou po naší levici.
Jednotvárnost našeho putování podél Labe tu přerušil pohled na labutě plující se k nám od druhého břehu, tu náhlé zatažení oblohy s drobnými kapkami dešti, konečně pak přibližující se dominanty Pardubic, postupně Zelená brána, zámek a konečně vodárenská věž. Bylo čtvrt na tři, když jsme završili - opět za slunečného počasí - příměstskou trasou v kase, kde jsme požádali o razítko.
Věřili jsme, že poslední razítko - razítko IVV - obdržíme Infocentru v ulici Míru za Zelenou bránou, ale razítko tam neměli, takže jsme museli na druhý den zaslat zpět do Pardubic itinerář s doloženým absolvováním trasy, dva záznamníky IVV - vše dvojmo - navrch i poštovné k potvrzení, to abychom to neměli až tak jednoduché. Teď jsme byli v dostatečném časovém předstihu před zamýšleném odjezdem vlaku, že jsme na nádraží ČD došli v poklidu pěšky, pro své nejdražší nakoupili perníčky a ještě se stačili občerstvit. Z Pardubic cestovali jsme domů vlakem v 15,59 hod. a za 91 km ulehčili jsem své peněžence dík zákaznické kartě o 74 Kč.
centrum Pardubic ve směru od tamního zámku. Foto: L. Šlosar
Na druhý den jsem si včerejší putování připomněl ve dvou odlišných souvislostech: poddanství k paní Zimě připomněl mi pohled okna, opět drobně nasněžilo, a železniční nehodu ve Stéblové v roce 1960, o níž jsem se dověděl z retrospektivních vyprávění, zase pohled do inernetu v podobě o otřesné zprávy o nehodě autobusu výpravy plaveckého oddílu T. J. Slovan Karlovy Vary u obce Nažidla na Českokrumlovsku, jíž padlo za oběť 19 lidí. Bohužel, poselstvím jara nemusí býti toliko zelenající se louky, sněženky, vonící hlína a osmělující se sluníčko .....
Napsáno pouze pro tyto stránky
Za ohřátou medovinou /22. 02. 2003/ /pěšky/ aneb Na Jestřebí boudu až z Mladých Buků
Kdo si chce přečíst o vlastním průběhu akce, nemusí tento úvod číst, ale přece jen by měl každý vědět, že když jsem na začátku minulého roku zveřejnil na těchto stránkách reportáže Na Zvičinu až z Mladých Buků a Na Tábor až z Mladých Buků, ani ve snu mě nenapadlo, že tím způsobím stejné účinky, jako bych do internetové sítě nakladl nálož dynamitu. Hned na to nás totiž oslovovali i úplně neznámí lidé a všichni se shodovali v tom, že to je ono, že takováto turistika, když se chodí odněkud někam, to je to pravé, nikoliv nějaké to bezúčelné putování do kolečka. Zvláště na mou kolegyni se v jejím bydlišti obraceli její spoluobčané s vyprávěními, jak chodívali pěšky z Mladých Buků až do Svobody nad Úpou - bylo to ještě v době teprve se rozvíjející motorizace - doslova na otočku, neboť se odtud vraceli rovněž pěšky po kratičkém - někdy pouze dvoudenním - odpočinku v místních pohostinstvích. Janu z Buků také doslova přepadla doma jednoho dubnového pozdního večera loňského roku - předem neohlášena - bývalá podruhyně Žofie H., která dva roky předtím oslavila 100-leté narozeniny /!!!/, která přijela na bicyklu z domova důchodců v Rokytnici nad Jizerou /!!!!/ a která jí a celé její početné rodině marně se hotovící ke spánku dlouho do rána vyprávěla, jak co mladé děvče docházela třikrát týdně z Mrklova do Jilemnice na schůzky turistického kroužku vedeného ještě Janem Bucharem a jak co staré děvče pak jednou týdne za prací opět z Mrklova tentokráte na Vejrychovsko /ano, jedná se o statek známý z Havlíčkových Petrolejových lamp/. Mým lidsky nejsilnějším zážitkem zase bylo vyprávění několika emeritních havířů, jimž špína zažrala se navěky do jejich mozolnatých rukou a jejichž vlasy a obočí mour navždy zbarvil došeda, v zapadlé hospůdce u Dvora Králové nad Labem o tom, jak chodívali pěšky přes Hajnici a Úpici do práce v malosvatoňovických uhelných dolech a stejným způsobem pak zpět. Všichni byli již dávno opuštěni svými rodinami a rozvedeni, ale nikdo z nich netrpěl hornickou nemocí z povolání - silikózou, protože veškerý prach z dolů na cestách podkrkonošskou přírodou vydýchali. Jako vzácnou relikvii uchováváme dopis ze ženského kláštera v Nelahozevsi podepsaný společně jeho abatyší a místopředsedkyní tamní odborové organizace sestrou Jenovefou. Jednu větu z úvodního odstavce psaného starobylým gotickým písmem jsem si zatrhl a na tomto místě cituji: "Ve svých "reportážích" se, pane .... /následuje moje příjmení/ ..... holedbáte svými rádoby znalostmi z dějin. Proč tedy nenapíšete na rovinu, že prvními - jak Vy říkáte - dálkoplazy nebyli ti Vaši kacířští básnící Goethe a Mácha, nýbrž tisíce bezejmenných poutníků putujících každý rok na poutní místa"? Současně v dopise sdělují, že se obracejí dopisem na ústředí KČT s návrhem na vytvoření sekce nového přesunového prostředku religioturistiky /t. j. přesunů s náboženskou tématikou - poutí, pochodů flagelantů atd/. Připravují rovněž TTO /turistický tematický odznak/ "Evropské náboženské poutě" , snad se na mě sestry nebudou zlobit, že na tomto místě vyplácnu, že bude třístupňový - podmínkou získání 3. stupně /bronzového/ bude účast na pouti na Svatou Horu u Příbrami, u 2. stupně /stříbrného/ účast na pouti do Mariazellu /Rakousko/ a konečně u 1. stupně /zlatého/ účast na pouti do Lurdů - Lourdes /Francie/, tady je vedle razítka z místa podmínkou splnění i potvrzení jednoho z pěti autorizovaných lékařů v ČR o uzdravení některého lidského vlastního orgánu následkem vypití tamní vody.
Není divu, že uprostřed tohoto kvasu nás znepokojovalo dosti, že se v poslední době snížil podstatně počet ohlasů na obě reportáže, dříve jich byly týdně stovky, v poslední době někdy i méně než deset. Na poslední schůzi výboru našeho odboru však Jana zabodla ukazováček levé ruky ...... /nebo prostředníček pravé ruky? V této části úvodu reportáže budu poněkud méně přesný/ .... do data poslední z obou reportáží a prohlásila: "To je ono"! Po chvilince nechápavého přemýšlení, jež se u mě tentokráte scvrklo na pouhou třičtvrtěhodinu, jsem pochopil také já. Poslední reportáž je totiž z února loňského roku, i ona poněkud vyčpěla a bylo tedy připojit nějaké další pokračování seriálu "Někam až z Mladých Buků!!
Ideální příležitostí pro ten účel byl 2. ročník turistické akce Za ohřátou medovinou. Úkolem účastníků této hvězdicové akce bylo projít, s ohledem na sněhové podmínky spíše projet, přes Jestřebí boudu na Pasece v Jestřebích horách. Protože až přehnaně lpím na životě, akci jsme absolvovali pěšky, s přihlédnutím ke sněhovým podmínkám s vynucenou oklikou.
Těsně před šestou ranní obšlapoval jsem v Mladých Bukách před zchátralou budovou někdejší hospody Labužník, nikoliv netrpělivě, protože Jana byla tradičně přesná a dostavila se úderem šesté hodiny. Vyšli jsme zpět starou silnicí skrze celou obec, při prvních metrech ponechali jsme po našich pravicích nad sebou osvícený kostel svaté Kateřiny, postupně minuli rovněž vpravo quasiantickou usedlost místního úspěšného podnikatele, nato sjezdařský areál, posléze fabričku, za jejíž přitažlivým názvem Pálenka skrývá se bohužel toliko výroba barev, poté další firmu Grund Spinning, kde to zvenčí nevypadalo na veliké směnování. Na konci obce po levé straně naopak mou pozornost upoutaly usedlosti s hrubě zanedbanými pozemky.
V Horním Starém Městě za kostelem svatého Václava odbočili jsme doleva a po překlenutí Úpy dostali se na široké prostranství luk, polí a jednoho rybníku, jež v příštích letech hrozí pohltit rozrůstající se nenasytné město Trutnov. Když se ocitáme blíže zastavěné části onoho prostranství slující Novačky, vcházíme do inverze, jejíž počátek předem ohlašovaly ojedinělé bělavé chuchvalce. Když se za osamělou usedlostí vydáváme doleva do pole po vyšlapaných stopách, jsme již obklopeni bělobou, v níž ztěžka rozeznáváme, kde končí zasněžená plocha a kde začíná mlžný opar, je to prazvláštní pocit jít a nevidět kam, jen míti před sebou bledý kotouč slunce vycházejícího před námi. Konečně se jeho barvy stávaly sytějšími, bělavo se rozptýlilo a my jsme již mohli - šplhající se nahoru průsekem - ostřížím zrakem sledovat, zda od vrchu Bučina nejede proti nám nějaký osamělý přistavší si lyžař.
v inverzi na Novačkách. Foto: L. Šlosar
Po opisu do záznamníku Hory a vrchy severovýchodních Čech několik stovek za Bučinou zazářil jsem, brachu!!! Znalosti krajiny ukázal jsem, hochu!!! Místo na Nový Domov kázal jsem Vole!!!!tinám vstříc přímo jít. Na kraji lesa jsme totiž pokračovali společnou chodecko-lyžařskou stopu, jejíž zmrzlý povrch nám umožnil překlenout zasněženou louku až na kraj zmíněné obce rozdělené výše třemi vykřičníky. Nenávratně pohlceni civilizací východní částí Trutnova Poříčí bylo nám posléze třeba absolvovat nudný, ale rychlejší silniční úsek do Bohuslavic nad Úpou kol elektrárny a dalších nevlídných průmyslových objektů po našich levicích.
Nad Bohuslavicemi v kryté autobusové zastávce došlo pak k toužebně očekávanému okamžiku. Jana se rozhodla přezout se, za což bych svou "parťačku" nejraději srdečně objal, kdyby mi v tom nebránila moje viktoriánská rezervovanost přecházející až v prudérii, jež pro blízké okolí působí tak komicky, ba snad až podezřele. Při posledních putováních Jana totiž pravidelně měnila obuv ... a to zpravidla přibližně na konci druhé třetiny trasy! Značí to tedy, že Jestřebí bouda, jež zdaleka není na konci poslední třetiny našeho snažení, nemůže býti daleko, raduji se, byť nám zrovna hřeben Jestřebích hor zakrývají zasněžená pole nad Bohuslavicemi. Super! Paráda!
Ještě než nás zákruta silnice zavedla do Markoušovic do ústí silničky přímo posléze stoupající samotnou obcí, hřeben Jestřebích hor se před námi vynořil, určitě aby potvrdil mou optimistickou náladu. Stoupali jsme Markoušovicemi místy již po zledovatělém terénu, častováni emotivními zdravicemi místních vlčáků, až na jednom místě pozdravil jsem já shodou okolností - jediného člověka, kterého zde znám - Vaška, předešlého manžela sestřenice mé manželky. Vystoupali jsme pak k soše Josefa II., jenž sem přibyl před více než 231 lety, aby tu na krátkém pracovním aktivu pozvedl morálku zdejších rolníků zdecimovaných neúrodou. Tady jsme narazili na značenou cestu, jež několik desítek metrů nad sochou zabočila doprava a změnila se v lyžařskou stopu, naštěstí opět udusanou, naneštěstí /to pro lyžaře/ již dříve na měkčích místech znehodnocenou všetečnými chodci, které bych nejraději za to přerazil, ovšem kdybych byl lyžařem. Teď jsem s povděkem přijal, že na kraj lesa dostali jsme se tak pohodlněji, než jsem očekával, pod konečným svahem Jestřebích hor jsme pak ohleduplně kráčeli podél stopy. Konečný výšvih na hřeben Jestřebích hor odehrával se po úzké stezičce, jež po pravé straně navíc padala prudce dolů a byla ke všemu přerušena spadlým stromem, tady střet fyzický i názorový s lyžaři nehrozil, ledaže by šlo o lyžaře sebevražedné třeba z řad nějaké palestinské organizace, ale ti snad to bohudík asi opravdu na lyžích ještě neumějí.
Boží muka pod Markoušovicemi. Foto: L. Šlosar
Jestřebí hora pulzovala, tepala, hlučela, ve spárech praskala, když jsme do ní před třičtvrtě na jedenáct za překrásného počasí dorazili. Bujará atmosféra pohltila nás natolik, že nevadilo, že jsme společně s Janou mohli vzít místo u stolu až za několik minut. Doznávám, že jsem během našeho dvouhodinového pobytu pojal tuto část akce velice renesančně a název akce v titulku reportáže přetransformoval na název "Za čtyřmi ohřátými medovinami", pokud jde o piva, prokázal jsem nezvyklou sebekázeň, bylo jich méně než medovin.
"vrcholový snímek" Jany z Buků a Luďka z Trutnova před Jestřebí boudou. Foto: neznámý kolemjdoucí
Poté jsme sestoupali do Malých Svatoňovic zkratkou pod Žaltmanem a dále pak přes Bílý kol. V Malých Svatoňovicích před odjezdem vlaku zašli jsme si asi kilometr směrem severozápadním ulicí, kudy kdys vedla stará koňská dráha slující Bremst, ke svahu, jenž seříznut prozrazoval návštěvníku geologické vrstvy různých dob. Konečně v nádražní restauraci již jen při kávě kuli jsme plány stran čtvrtého pokračování seriálu "Někam až z Mladých Bukách", zveřejněním jehož dvou prvních reportáží mě ani ve snu nenapadlo, že tím způsobím stejné účinky, jako bych do internetové sítě nakladl nálož dynamitu ... ale o tom jsem přece psal v úvodu této reportáže.
třinácté zastavení křížové cesty nad Malými Svatoňovicemi. Foto: L. Šlosar
zajímavý geologický odkryv na kraji Malých Svatoňovic. Foto: L. Šlosar
Zimní výstup na horu Tábor /15. 02. 2003/ /pěšky/ aneb Všude kudy chodím chodím rád
Kdo vyleze z vlaku v železniční stanici Horní Branná a podlehne prvnímu nepříznivému dojmu z chátrající malé železniční budovy, mimochodem nacházející se ještě v katastru sousední obce Dolní Branná, bude zajisté mile překvapen zajímavými stavbami o dva kilometry dál ve středu Horní Branné. Ještě před náměstíčkem rozkládá se zámek, v němž pobýval Jan Ámos Komenský před emigrací, na náměstíčku nad samoobsluhou upoutá nás šestiboká hrobka Harrachů načervenalé barvy, proti ní dále za širokým prostranstvím kostel a blíže u silnice na Jilemnici špitál určený dříve co útulek starých lidí.
Určitě jsme neprohloupili, když jsme zvolili jako východiště hvězdicové turistické akce Zimní výstup na horu Tábor právě toto městečko v Podkrkonoší ještě v dohledu Žalého. Ve prospěch prohlídky jsme s klidným svědomím uloupili dobrou čtvrthodinku, vždyť krámek, kde si Jana z Buků potvrdila návštěvu Horní Branné do záznamníku Podkrkonoší, otevíral až v půl osmé.
Vylezli jsme krátkým stoupáním nad obec a pokračovali po silnici do Jilemnice. Okolní pole byla pokryta hlubokými vrstvami sněhu, bohatá sněhová nadílka zrovna kulminovala, zimní pohádku dokreslovalo drobné sněžení, jež nenechalo stromům zbavit se těžké sněhové pokrývky. Po několika kilometrech se po naší pravici objevily v dálce z dolíčku vyčnívající toliko nejvyšší budovy Jilemnice, především radnice, takže člověk nabyl dojmu, že sleduje pouze shluk domů nějaké malé vesničky. Klamnost našeho dojmu posléze vyvrátila necelá půlhodinka strávená procházením města od nádraží až po lyžařský areál, pravda prodloužená "lovem" potvrzení o návštěvě města v prodejně u firmy ATESO.
hrobka Harrachů v Horní Branné. Foto: L. Šlosar
osamělý strom v krajině u Jilemnice drží stráž pod ponurými mraky. Foto: L. Šlosar
Dále jsme totiž chtěli jít přes Mříčnou, jejíž návštěvu rovněž předepisoval oblastní odznak. Měli jsme možnost vydat se kratším úsekem kolem nemocnice přímo na Košťálov, na němž bychom minuli na západním kraji Mříčného obchod. Nakonec - pro případ, že by v něm nebylo možno získat razítko - dali jsme přednost delšímu úseku kolem lyžařského areálu až blízko k okraji Kruhu. Tady po silnici vedla červeně značená cesta a na východním okraji Mříčného se nacházel turistický směrovník, jehož opis Jana zvolila jako doklad o návštěvě místa.
Když jsme později navázali na silnici vedoucí od Kruhu a sestupovali do Kundratic, náš postup se zpomalil, protože na místy uklouzané silnici to Janě po hladších podrážkách dosti ujíždělo. Nakonec - v Kundratici již na zcela hladce protažené přímé silnici Jilemnice - Košťálov - se Jana v autobusové zastávce přezula do botasek. Přestávky jsme využili také tím, že jsme načali plechovkové pivo Zubr, které jsme postupně po několika stovkách metrů chůze ještě v Kundratici dopili. Musím se přiznat, že od velmi mladých let nezbavil jsem se prokletí, že na trase nejsem příliš zábavný společník, což doprovází obava, že propříště odradím pro přílišnou nudu. Pivo mě pak činí podstatně hovornějším za tu cenu, že většinou kecám nesmysly a fixuji se do role šaška. Nevím, která alternativa je ze dvou zel lepší, ale je fakt, že nudný a dlouhý úsek mírného klesání k prvním převážně továrním budovám Košťálova nám snáze utekl. Bohužel v horní části stoupání ve velkém silničním oblouku už za Košťálovem za tamním nádražím hovor utichal, až utichl definitivně, nezavinil to však zrychlený dech vyvolaný táhlým a prudším stoupáním, ale informace, kterou jsem se dozvěděl od své manželky taky Jany z mobilu, že totiž umřel Miroslav Horníček. Věděli jsme, že již předtím byl po dlouhou dobu nemocný a v důsledku toho nekomunikující, ale teď teprve jsme si uvědomovali, jak tento báječný herec s moudrým, inteligentním, pohotovým, nikoliv však školastickým humorem bude chybět.
Překlenuli jsme již pouze zvlněný a jakoby podle pravítka nalajnovaný lesní silniční úsek a vyšli jsme do otevřené krajiny, na které se před námi již na delší dobu objevil náš cíl - hora Tábor. Minuli jsme letiště, jež zůstalo po naší levici, a prošli Lomnicí nad Popelkou, nad kterou jsme vystoupali dalším silničním úsekem, hojně již frekventovaným turisty. Blížili jsme se totiž do místa jediné průchozí kontroly - hospody v Košově.
Pohledy na skupinku za námi na silnici i na lyžaře tu přijíždějící zprava od Morcínova, tu zleva přímo od Tábora, vyvolaly neblahou předtuchu, že hospoda bude natřískaná, což se žel potvrdilo. Naštěstí dva obsluhující, starší muž a pěkná mladá paní, jimž patřilo absolutorium za rychlost, byli ještě k tomu natolik solidní, že nás nechali sedět u stolku sloužícího pro odkládání použitého nádobí. Bylo třičtvrtě na jednu, když jsme se zaprezentovali, a šéfovi lomnických turistů a hlavnímu pořadateli Honzovi nahlásili 33 kilometrů, jež jsme z drtivě části toho dne ušli a z nichž malá část nás ještě čekala. Posléze jsme tu strávili příjemnou hodinku při osvěžujících nápojích pozorováním cvrkotu a zdravením se známými - hlavně Jirkou a Jířou z Turnova, Milanem z Lomnice a Hankou a Standou z Mladé Boleslavi a dalšími.
Před třičtvrtě na dvě jsme pozvedli své tělesné schránky, abychom naplnili název a smysl našeho putování. Po cestě převážně již prošlapané pěšáky vystoupali jsme dva kilometry na Tábor za přece jen již jasnějšího počasí, po silnici jsme sešli do vesnice Chlum, kde jsme zabočili doleva po úzké silničce znovu do Lomnice nad Popelkou, odkud nás vlak již po 15. hodině unášel - s přerušením v důsledku dvou přestupů ve Staré Pace a v Trutnově - do našich domovů.
jedno z posledních zastavení křížové cesty na hoře Tábor. Foto: L. Šlosar
sousoší Nejsvětější Trojice v obci Chlum na úbočí hory Tábor. Foto: L. Šlosar
Onoho dne jsme putovali po silnicích a ještě - aspoň pro mě - ve zcela známé krajině, ke všemu ještě volným tempem. Ale jako Jan Neruda se nás snaží usilovně přesvědčit o tom, že vším, čím byl, byl rád, já na svou čest přísahám, že všude, kudy chodím, chodím rád, hlavně že chodit vůbec stále mohu, a děje-li se tak v hezké krajině Podkrkonoší a nota bene ještě ve velmi dobré společnosti, tím lépe.
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz