24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Vánoční pochod aneb /18. 12. 1999/ NA NÁVŠTĚVĚ U DOKTORA
Za posledním puchýřem /05. - 07. 11. 1999/ aneb TĚŽKÁ, LEČ ÚCHVATNÁ
Mladobucká padesátka /02. 10. 1999/ aneb FRAGMENTY Z OBNOVENÉ PREMIÉRY
Novopacké pochody /25. 09. 1999/ aneb KDYŽ LÉTO PŘEDÁVÁ ŽEZLO VLÁDY PODZIMU
Internetový pochod Pardubice - Sněžka /18. - 19. 09. 1999/ aneb OSUD GEORGE MALLORYHO
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Přes tři hrady /04. 10. 1997/ aneb ZTRÁTY A NÁLEZY
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Dvě poznámky k této části aktualizace, jež bude průběžně doplněna fotografiemi:
1. Protože předchozí reportáže na těchto stránkách byly přece jen dost dlouho, vzdor názvu opět uvádím šest reportáží
2. Reportáže jsou řazeny v časovém sledu od nejmladší po nejstarší, jež doplním postupně dalšími fotografiemi.
Vánoční pochod /18. 12.1999/ aneb NA NÁVŠTĚVĚ U DOKTORA
Určitá roční období skýtají možnosti pro ně charakteristických epidemií nemocí, viz v zimě třeba chřipkovou epidemii. Před obdobím vánočním bují zase tzv. nemoc předvánoční, jejíž oběti podléhají chvatu, stresu a obsedantnímu pocitu uklízení - čehokoliv. Zmíněná nemoc se vyléčí sama naplněním vánočního času. V jejím průběhu není pro ní však spolehlivého léku. Na krátký nepatrný čas lze toliko nemoc paralyzovat u známého kolínského šamana Pavla, který se svou lékařskou družinou ordinuje obětem choroby léčebnou proceduru zvanou Vánoční pochod. Podstoupili jsme ji i my s tím, že jako nejtěžší pacienti - alespoň řada z nás - naordinovali jsme si nejnáročnější dostupnou léčbu - takzvanou "pětatřicítku".
LÉČBA BAHENNÍMI KOUPELEMI.
Poté, co jsme opustili v půl deváté kolínské nádraží, kde jsme se zaevidovali v kartotéce, seznali jsme, že po sněhu, který je v naší lokalitě v této době běžný, není památky. Postupovali jsme zvlněnou krajinou přes Polepy, kde po levici na Polepském potoku byl malý vodopád zcela nezamrzlý. Po kontrole č. 1 v Pašince a po putování zprvu po zpevněných cestách, později po loukách a silnici, odkud nás zaujal pohled na úžasné dílo našich předků - vysoký železniční viadukt před Ratboří, seznal zřejmě pořadatel, že pacienti jsou dokonale připraveni, a zbytek trasy na druhou kontrolu ve zmíněné Ratboři jsme se potáceli bahnitou cestou, v jejíž některých částech bylo lhostejno, kudy se ubíráme.
LÉČBA KLISTÝREM.
Vytěsňování zplodin a jedovatých látek /to jest stresujících zážitků běžného předvánočního týdne/ děje se tu způsobem nepříliš drsným, ba nutno říci milým, totiž působením zážitků jiných, příjemných. Po krátké zastávce v Ratboři v hostinci se svérázným názvem U Poborsků, nikoliv tedy u Poborských /jde o místní mluvnický tvar příjmení Poborský nebo se pod tímto příjmením skrývá nějaká Polka, třeba Jadwiga Poborska?/, na rozlehlé plošině otevřely se nám nevídané pohledy do dálek rovné, v pozadí členitější krajiny, přímo na obzoru završené nízkými vyvýšeninami, již zabělenými sněhem. Jedno místo za bližším, proto ještě zmodralým obzorem, které Vláďa z Kruhu přisuzoval Chvaleticím, bylo zvýrazněno vysokým a hustým bílým dýmem, takže užaslý divák nabyl dojmu biblické apokalypsy, i přesto celý výjev v celkovém kontextu klidné krajiny nepůsobil děsivě, nýbrž spíše impozantně. A podobné rozhledy na ještě otevřenější krajinu, jíž vévodil krtinec, v tomto kraji však nejvyšší vrchol Bedřichov, pojmenovaný podle pruského krále Bedřicha II., jenž tu měl prý před 142 lety v červenci ležení, spatřili jsme z nedalekého místa od Křečhoře, od památníku bitvy u Kolína, kde právě armáda zmíněného monarchy došla naplnění pro ní nepříznivého osudu.
LÉČBA LÁSKOU.
Těsně pod zmíněným stoupáním na Bedřichov nalezl Vláďa z Kruhu malý hřbitůvek s nápisy Sendinka a Ketinka. Kdosi tady pohřbil snad své pejsky a způsobem zcela nepochybným tak vyjádřil svou lásku k těmto věrným zvířatům, k nimž je doba příznivější snad institucionálně a legislativně, v mnoha případech však nikoliv přímo chováním lidských jedinců.
LÉČBA MEDICÍNOU.
Druhé půlhodinové zastavení toho dne absolvovali jsme v hostinci v Nové Vsi, kde po několikáté toho dne přišlo ke slovu pivo. A nelze popravdě smlčet, že již při cestě vlakem na start Milan z Lomnice nabízel svým souputníkům lahodný nápoj slující staročeská medovina kořeněná a že u kamenného, ale anonymního památníku na Bedřichově pohostila nás Jožina z Čisté fernetem. Opravdu, tento způsob léčby nalezl u naší ekvipy plné porozumění - jistě k radosti po trase roztroušeného lékařského personálu.
LÉČBA KLIDEM.
Nebylo na trase uklidňujícího místa než úzká stezka podél Labe za Klavarami, skýtající pohled na klidnou hladinu řeky a dopředu na blížící se zástavbu Kolína a lemovaná temným stromovím umocňujícím pocity zasněnosti těchto míst. Naše skupina se tu trochu rozvrstvila, hbité čtyřčlenné jádro kráčelo krokem razantním vpředu, v úplném závěsu šel Milan, jenž se choval - pokud šlo o léčbu medikamentózní - jako vzorný pacient, já jsem pak představoval nezbytnou spojnici.
LÉČBA FYZICKOU NÁMAHOU.
Do cíle v Obecním domě v Kolíně, který se ještě loni nazýval Družstevní dům, dospěla naše skupina za 7,5 hodiny s dvěma půlhodinovými zastávkami, dali jsme si tedy na trase 35 km pořádně do těla. Šéflékař Pavel tu rozdával diplomy a zvonečky se slovním komentářem ovlivněným diskutabilní výzvou politikům "Díky a padejte", abychom jimi prý zazvonili při odchodu hlavních adresátů výzvy. Změna názvu cílové restaurace byla spojena s příjemnějším prostředím a nesrovnatelně rychlejší a sympatičtější obsluhou.
LÉČBA PŮSOBENÍM KOLEKTIVU.
Celou trasu absolvovali jsme v šesti - ve složení Maruška z Trutnova, Jožina z Čisté, Pepa z Jilemnice, Milan z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Kruhu a já, další náš obvyklý souputník Jirka z Turnova věnoval s naším tichým porozuměním pozornost svým českotřebovským kamarádkám. Kousek mezi Ratboří a Zibohlavami šel s námi také bývalý člen trutnovského odboru turistiky Sváťa, jež se těší dobrému zdraví.
LÉČBA SMÍCHEM.
Cesta vlakem zpět uplynula v dobré náladě a smíchu, když tok hovoru plynul nejrůznějšími řečišti, jejichž hukot nerušil ve spánku Milana …….. stejně jako při dvou našich přestupech většina průvodčích, jimž jsme trpělivě vysvětlovali, že Milanovi je třeba spánku, neb se vrací z noční šichty a nespal.
Proti pochodům v čase jarním a letním, jež jsou protkány jakýmsi napětím, vzrušením, vnitřním nepokojem a snahami o dosažení nenaplněných tužeb, vyznačují se pochody podzimní a zimní, najmě ty na konci roku, klidem, pokorou, rozjímáním i vnitřním smírem s tím, čeho se alespoň podařilo dosáhnout. Proto je mám tak rád.
Za posledním puchýřem /05. - 07. 11. 1999/ aneb TĚŽKÁ, LEČ ÚCHVATNÁ
Pochod Za posledním puchýřem vymyslel v roce 1972 organizátor "stovek" a vynikající chodec Josef Bursík jako závěrečnou akci stovkařské sezóny, po jejíž "kratší" trase "padesátce" měli stovkaři více času na vzájemné poznání. Nápad se ujal, a tak první čtyři ročníky se konaly v Krupce, další tři pak v Ústí nad Labem. Tehdy uskutečňování pochodu získalo punc oficiality, začalo být řízeno turistickým prostředím, bylo rozšířeno i pro turisty kratších tras a jeho kouzlo bylo umocněno tím, že každý rok se pořadatelství stěhuje jinam, takže účastníci pochodu mají rok co rok možnost poznat jinou část Čech a Moravy. Tento půvab velmi oceňuji, neboť pro mě je tento pochod jedinou příležitostí vyjet si za pochodem i za hranice našeho kraje na více dnů, protože se v neděli poté zúčastňuji schůze Sboru zástupců oblasti, nejvyššího to orgánu KČT.
Dění letošního již 28. ročníku bylo přisouzeno do Moravskoslezských Beskyd. Do Frýdlantu nad Ostravicí jsme s Karlem vyjeli z Trutnova až v 09, 27 hod., přes dvě výluky na trase Trutnov - Hradec Králové jsme včas stihli rychlík v Pardubicích, teprve kvůli zpoždění při přestupu v Ostravě-Kunčicích jsme do našeho cíle přibyli až okolo půl šesté večer, o hodinu později, než jsme měli dle původního záměru přijet. K prezentaci v Ostravici jsme však jet nemuseli, protože nás očekávala hlavní část našeho společenství - Jirka-otec a syn z Turnova a Vláďa z Kruhu, která sem přibyla dříve a veškeré formality obětavě vyřídila za nás.
Tím, že středisko "Puchýře" bylo soustředěno do Ostravice, bylo tam ubytována rozhodující část účastníků. Naše pětice však spala na výslovnou žádost v desetitisícovém Frýdlantu v jedné ze dvou pro ten účel určených škol - v Základní škole T. G. Masaryka jen pět minut od nádraží. Mimochodem na jedné z nástěnek uvnitř bylo jméno školy ošklivě zkomoleno na školu T. G. Masary, takže to vypadalo, že tím, po kterém je pojmenována je jakýsi místní rodák Masara, který měl možná později za odpůrce jiného místního rodáka jménem Gottwa. Ale zpět k ubytování. V této škole se spalo ve dvou tělocvičnách, které byly zaplněny jen z mizivé části, takže já osobně jsem tu prožil nejlepší spaní na všech dosavadních svých čtyřech "Puchýřích" z celkového počtu šesti absolvovaných, na kterých jsem nocoval.
Do Ostravice na start v hotelu Freud jsme ovšem museli jet následujícího rána. Z Frýdlantu nad Ostravicí sem vede bohudík regionální trať, přesto nezprivatizovaná a dosti frekventovaná, vlak jede sem čtvrthodinku pouhou. Hotel je téměř naproti nádraží. Na start "padesátky" jsme vyrazili tak již pět minut po půl sedmé. Prudký vichr, jehož poryvy jsme poslouchali již při nočních probuzeních, ustal, ale hory se schovávaly v mracích. Snad to zpočátku bylo dobře. Úvodních 7,5 km vedlo totiž z OSTRAVICE z nadmořské výšky 420 metrů po červené značce s malým odskočením ke kontrole u hotelu Montér devítisetmetrovým převýšením až na nejvyšší horu Beskyd Lysou horu. Toto stoupání bývá přirovnáváno k cestě z Pece pod Sněžkou na Sněžku. Řekl bych, že naše krkonošské putování je v místech stoupání prudší a náročnější, na druhé straně stoupání na Lysou horu je delší a nepřetržité bez odpočinkových míst. Již na konci asfaltky k osadě BUTORANKA se naše skupina roztrhala. Karla a Vláďu zastihl den D ve velmi dobré formě, já jsem naopak cítil vpravo v břišní krajině lehký, ale nepříjemný a dobře známý tlak, který mě nabádal k rozumnému řešení jít plynulým, ale nenásilným tempem bez zrychlování. Asistoval mi přitom kupodivu mladší Jirka, zřejmě proto, že ten letos mnoho pochodů neabsolvoval. Šli jsme do stále větší mlhy, mě osobně překvapovalo, že až na vrchol se šlo vzdor názvu hory lesními úseky, tu a tam jen přerušovanými vykácenými místy, příjemně pak i ta skutečnost, že místo očekávaného prudkého výšvihu se mi závěr absolvovaný na vlhkém terénu pod kapkami vody z mraků a ze stromů zdál nejméně náročný.
: v mlze na Lysé hoře se naše skupinka ve složení zleva Vláďa z Kruhu, Jirka-syn, Jirka-otec - oba z Turnova, Luděk a Karel - oba z Trutnova skoro ztrácela.
Foto: neznámý kolemjdoucí
Na LYSOU HORU /1.323 m n. m./ jsme dorazili v časovém rozptylu dvanácti minut, my horší za necelou hodinu a třičtvrtě, po deváté hodině. V horské chatě mě osobně vzpružila dvě piva, které jsem si poručil naráz a která stála pouze po 14 Kč, a potěšila kromě razítka kontroly další tři chatová. Poté jsme byli upozorněni na to, že je otevřen i vedlejší chata, kde byla dokonce k mání další razítka.
: Ivančena - místo, kde po léta vítězila ideologie nad slušností a úctou k mrtvým.
Foto: J. Hendrych
Z Lysé hory, kde nám hustá mlha znemožnila spatřit dokonce zdejší telekomunikační věž, jsme klesali za zlepšující se viditelnosti do odkrytého místa zvaného IVANČENA /930 metrů nad mořem/, která je němým svědectvím toho, jak příslušnost k té které ideologii dělá z lidí hlupáky a darebáky nejhrubšího zrna. Byl tu pomník věnovaný pěti skautům zavražděným fašisty v Českém Těšíně necelý měsíc před skončením války, kdy už konečně musela být také vrahům zřejma i z jejich zvráceného pohledu nesmyslnost jejich počínání. Vedlejší mohyla připomínající zeď, složená z kamenů přinášených sem novodobými skauty, připomínala, že jiný totalitní režim velice bránil srazům uctívajícím mrtvé, neboť mrtví - přestože zavraždění společným nepřítelem - se řadili do jiné škatulky. Ostatně neúctu k padlým projevují i vyznavači různých antiideologií dnes, viďte páni radní z Prahy, kteří jste nechali sejmout z podstavce sochu Jana Švermy, zemřelého sice za vlast, ale s velmi špatným "kádrovým" profilem.
Z Ivančeny jsme pokračovali převážně bukovými lesy dlouhým a táhlým klesáním za stále se zlepšující viditelnosti, umožňující nám sledovat lidská sídla v údolích a s výjimkou Lysé hory i okolní kopce, až na silnici v obci KRÁSNÁ POD LYSOU HOROU /500 m n. m./. Z ní jsme odbočili doprava a nečekaně prudkým téměř kilometrovým výšvihem se dostali do rekreačního střediska HÁJENKA /600 m n. m./. Tady jsme měli dvě možnosti, ta původně zamýšlená a lehčí byla jít po zpevněné cestě až na Visalaje. Nakonec jsme se nechali inspirovat Olafem z Prahy a jeho družinou a zvolili jsme druhou doporučenou, sice kratší variantu, spojenou však s překonáním převýšení 450 metrů na třech kilometrech, totiž s výstupem na Travný. Klubalo se totiž slunečné počasí slibující konečně výhledy i z vršků. Z rozcestníku nad Hájenkou jsme se pustili širokou cestou přímým a strmým stoupáním do zalesněného svahu nad námi. To, co jsme viděli nad sebou, ovšem byl teprve vrchol KOZLANKY /974 m n. m./, na krátké rovince za ní se náš dílčí cíl objevil před námi také v dosti hrozivé výšce. Na TRAVNÝ jsme dospěli o polednách po úzkém travnatém chodníčku, prodírajícím se nízkými jehličnany a proťatým rigolem vymletým vodou, opět ve třech skupinách, napřed Vláďa s Karlem, o trochu později já a nakonec oba Jirkové. Na této další tisícovce /1.203 m n. m./ jsme však opět vpluli do mraků, takže z výhledů na beztak převážně zalesněném vrcholu nebylo nic, přesto jsme nelitovali, že jsme dbali právě druhého doporučení.
Postupně se rozšiřující cesta skýtající na mokrých kořenech možnost pádu nás zavedla na zbylou část asfaltky do rekreační osady VISALAJE /780 m n. m./, kde ještě byl jakýs takýs ruch od rekreantů - také na tenisovém dvorci, kde se v listopadovém dni proháněl muž v části kuchařského oděvu, asi práce s tenisovou raketou byla pro něho vhodnou průpravou pro práci s amoletníkem nebo lívanečníkem. Zastavili jsme na jednom pivu v hotelu stejného jména, byť jsme jen nedlouho předtím překročili obtížnější první polovinu pochodu a bylo již skoro půl druhé. To rekreační lokalita BÍLÝ KŘÍŽ /880 m n. m./ pojmenovaná podle bílého kříže rekreanty doslova pulsovala. V hotelu Súlov jsme se zastavili toliko pro razítko kontroly, naopak jsme se vydali o několik metrů dál na česko-slovenské hranice, které kromě hraničních kamenů připomínal opět toliko název hotelu nad námi /Kysuca/, nikoliv však závora, která tu totiž nebyla. Pokračovali jsme již snadným terénem po kraji rozsáhlých pastvin s utěšenými výhledy do nižších poloh a na další vzdálenější vrcholy. Beskydy se mi totiž jeví jako členitější než Krkonoše s absencí nějakého většího ústředního hřebene nebo planiny, takže zdolávání jednotlivých kopců je daleko obtížnější pro větší relativní výškové rozdíly. Imponující jsou zdravé lesy, alespoň viditelně zdravější než v Krkonoších nebo Orlických horách. Ve vesničce GRÚŇ roztroušené na travnaté stráni jsme minuli krásný dřevěný kostelík P. Marie Pomocné a absolvovali poslední krátké občerstvení v chatě Charbulák /810 m n. m./.
: v horské Charbulák v Grúni byla kontrola poslední a my jsme věděli, že těžkou padesátku zdárně ukončíme.
Foto: J. Hendrych
Zbylých 12,5 kilometrů jsme pak absolvovali ostrou chůzí nejprve klesáním po zpevněné cestě podél potůčku Poledňana a později po silnici s dvěma zákrutami, jež nás zavedla již za tmy na osvětlenou hráz přehrady ŠANCE /520 m n. m./. Za ní po rušné silnici, neustále oslňováni protijedoucími auty, dospěli jsme do cíle v hotelu Freud v Ostravici. Pikantní je, že jsme tehdy poprvé uviděli věž Lysé hory, byť byla tma, vpravo nahoře jsme zahlédli totiž její nepatrná červená světla.
Do cíle jsme dorazili těsně po půl šesté za 11 hodin, z Visalají za čtyři hodiny, což s ohledem na náročnost jsme považovali za skvělý čas. Byli jsme zklamáni tím, že pořadatelé již likvidovali cíl, byť tu měli být do sedmi večer a měli ještě velký štos diplomů. Důvodem byla sice příprava na blížící se zábavu, ale ta přestavovala proti pochodu pouze doprovodný program. Kromě toho nebylo k dispozici razítko pořadatele, to ovšem odcizila ráno jakási hyena v turistickém převleku. Proto jsme v cíli vyřídili toliko nezbytné formality, já jsem trochu v transu z absolvované trasy prohodil pár slov s Honzou s Varnsdorfu, který o tom, že končí, hovořil vážněji než obvykle, protože se mu trasa zdála moc náročná, což jsem mu ovšem potvrdil.
Měli jsme štěstí, že nás do Frýdlantu nad Ostravicí dovezl kyvadlový autobus pořadatelů. Plodný den jsme jako v pátek zakončili v nové kvalitní restauraci Roka při dobré večeři /já jsem kvůli přece jen rozbouřeným útrobám pojedl jen kuřecí vývar a dvě topinky na rozdíl od bohatého filé, jež jsem si dal v pátek/. Druhý den ostatní mí kolegové doplnění Mirkem z Liberce odjeli v 06,15 hod., já jsem v klidu zabalil a posnídal, před osmou hodinou odjel opět do Ostravice na schůzi Sboru zástupců oblasti, kde jsem si v klidu prohlédl štafetový kolík "Puchýře" opatřený pentlemi dosavadních pořadatelů. Ve 12,15 hod. jsem pak odjel a přes šest přestupů /Frýdlant nad Ostravicí, Frenštát pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí alias Valmez, Pardubice, Jaroměř, Trutnov/ jako král dojel před čtvrt na osm až na Zelenou louku. Jaký byl letošní "Puchýř"? Přes trochu uspěchané počínání pořadatelů v závěru nádherný. Dominovala především těžká, leč úchvatná trasa s čistou délkou 49,5 km, šesti kontrolami na trase a převýšením 2.050 metrů, dle mého soudu nejtěžší, ale také nejkrásnější ze všech "Puchýřů", na nichž jsem byl. Památkou mi budou diplom, odznak, série pohlednic a brožurka.
Mladobucká padesátka /02. 10. 1999/ aneb FRAGMENTY Z OBNOVENÉ PREMIÉRY
VZPOMÍNKA. Z onoho nevýrazného období svého života, kdy mé turistické ambice ještě doutnaly, dušeny mou nerozhodností a dosud neposilovány prvními zážitky z turistických pochodů, pamatuji si ještě plakáty na Mladobuckou padesátku, jež visívaly na vývěsce v mém mateřském podniku. Z vyprávění vím, že šlo o atraktivní pochod, který dokonce měl začínat o půlnoci a vést po nejvyšších partiích Krkonoš. Když jsem prvními dálkovými pochody začal realizovat své turistické tužby, pochod se však již nekonal. O to byl větší můj zájem, když jsem zjistil, že se letos pochod v obnovené podobě opět koná.
"letecký pohled Mladých Buků, který obdrželi v cíli účastníci pochodu"
POŘADATELÉ. Pořadatelem pochodu byl Obecní úřad Mladé Buky, což je samo o sobě mezi pořadateli pochodu netradiční. Ten evidentně neponechával při přípravě pochodu nic náhodě. Propozice na pochod, jenž nebyl uveden v žádném kalendáři, se objevily na trutnovských a jiných turistických akcích již zjara. Pochod byl samozřejmě propagován v tamních listech. Konání pochodu zvěstovaly v městečku i plakáty, jež však někdo strhával. Pořadatelům se podařilo navíc pochod situovat do časové mezery, kdy se daleko široko žádný pochod nekonal.
NA STARTU. Už dlouho jsem nezažil tak pohodové ráno. Už dlouho jsme v sobotu nevstával tak pozdě, jako bych šel do práce, jako tomu bylo tuto sobotu. V klidu jsem posnídal a nastoupil na Zelené louce v Horním Starém Městě do "viamonťáčku" v 06,53 hod., za osm minut jsem dojel na nádraží v Mladých Bukách, odkud byl start na fotbalovém hřišti, co by kamenem dohodil. Se mnou sem přijeli další trutnovští borci Maruška, Mirek a mladší Petr, v tu dobu již jako první startoval Vašek ze Žacléře v červeném kulichu a na startu netrpělivě podupávali Tonda ze Rtyně a skromně vypadající nevysoký turista - stovkař Karel až z Libušína od Kladna, který se od počátku naší skupině nenápadnými kroky vzdaloval, také díky tomu, že oba stovkaři z naší skupiny Tonda a Mirek od počátku respektovali tempo nás přece jen pomalejších.
TRASA. Pochod nesl sice - věren tradici - ve svém názvu slovo "padesátka", ale nejdelší trasa byla čtyřicetikilometrová. Co do členitosti nezadala si však s "padesátkami" ve vnitrozemí. Nejvyššími jejími body byly vrchol Černá hora a Rýchorská bouda.
POČASÍ. Poté, co v pátek odpoledne lilo jako z konve, překvapil nás ještě za tmy pohled na oblohu s hvězdičkami. Už od rána dominovala na obloze modř, která si svou převahu udržela po celý den, s výjimkou krátkého období dopoledne, kdy se nám zdálo, že se nad Černou horou formují tmavé mraky. Také majitel Zinneckerových bud nám potvrdil, že jsme měli výjimečné štěstí, protože uplynulé dny bylo na horách ošklivě a naposledy ještě pršelo v pátek o půlnoci.
KONTROLY. Na nejdelší trasu bylo předepsáno šest kontrol, což je v době, kdy pořadatelé i zaběhnutých pochodů na kontrolách šetří, sympatické. Pořadatelé přitom vystačili pouze s třemi vlastními "živými" kontrolami - hned na kládách na zelené značce nad Mladými Buky, v Horním Maršově /tam však byla tak těkavá, že se s námi minula a my jsme svou povinnost splnili razítkem v hotelu Slovan/ a pod Pašovkou neboli Lovčí boudou. U dalších tří kontroly využili vtipně pohostinství tří bud - Zinneckerových na úbočí Černé hory, libovolné na Černé hoře, kterou byla pouze Černá bouda /kiosek U Staré lanovky byl uzavřen/ a Rýchorské boudy.
VÝHLEDY. Už na začátku zelené značky nad Mladými Buky upoutal nás před sebou pohled na zdánlivě neprostupnou bílou stěnu mlhy, z níž nahoře vyčnívala odkrytá silueta Černé hory. Mladé Buky za námi byly utopeny v mlze. Později se jevil kraj pod Černou horou jako krajina rybníků, protože veškerá nejnižší místa byla zaplněna světlými chuchvalci mlhy připadajícími nám jako malé vodní plochy. Z bud Zinneckerových byly zřetelně vidět Hejšovina, Bor a Orlické hory. Výhledy od Černé boudy na nejvyšší hřebeny Krkonoš byly tak ostré a zdánlivě blízké, že nám připadalo, že si můžeme na ně sáhnout. Nejinak tomu bylo i na Rýchorské boudě.
V POHODĚ. Protože i mladší Petr se vzdálil, neboť ho čekaly ještě další sportovní povinnosti, celou trasu jsme absolvovali ve čtveřici Maruška, Mirek, Tonda a já. Šli jsme svěžím tempem, čehož dokladem je třeba čas čtyřicet minut z Horního Maršova na Rýchorskou boudou, ale pochod jsme brali jinak vysloveně pohodově, o čemž zase svědčí příjemná krátká posezení na Zinneckerových boudách, kde je celá skupina i s tamními psi Nerem a Matyášem zvěčněna Mirkovým fotoaparátem, na Černé boudě, v hotelu Slovan a na Rýchorách.
V CÍLI. Stejně jako na startu i v cíli jsme byli - jako jedni z posledních příchozích - skoro sami - samozřejmě vedle pořadatelů a také tradičních návštěvníků pochodů na Trutnovsku manželů Benešových z Nové Paky a trutnovských manželů Kousalových. Pořadatelé byli spokojeni s počtem 100 účastníků, z nichž 10 šlo 40 km, my všichni jsme ocenili i to, že pochod pořádal Obecní úřad Mladé Buky, což může příklad i pro jiné obecní úřady, jak svou obec zviditelnit i za hranicemi regionu. Však jsme také od pořadatelů obdrželi nejen tatranky, ale hezké letecké pohledy obce. Obecnímu úřadu Mladé Buky budiž i touto cestou vysloven dík od nás skalních turistů a přání, aby tamní obnovená padesátka pokračovala i v příštích letech!
Novopacké pochody /25. 09. 1999/ aneb KDYŽ LÉTO PŘEDÁVÁ ŽEZLO VLÁDY PODZIMU
Sokolovna v Nové Pace okolo šesté hodiny ranní. V její horní části chápe se vlády hlavní pořadatel Joska, suterénní část určenou pro přípravu jídel opanovala hned nato paní Benešová. Je tu i tradiční anděl strážný zdejších pochodů Zdeňka z Janských Lázní. Po delším časovém odstupu hotovuje se na start "padesátky" 34. ročníku Novopackých pochodů i naše ekvipa kompletní. Téměř. Avizována byla již neúčast Milana, jehož mateřský odbor KČT Lomnice n. P. si den nedalekého pochodu vybral pro svůj zájezd a odlákal tak i řadu novopackých turistů. Málem jsme utekli Jožině, která bude mít začátek pochodů až o půl sedmé zakódován už doživotně. Nečekaně nepřítomného Karla nahradil Martin z Byšic, až na to, že neměl vousy.
: na náměstí v Pecce při zaslouženém občerstvení zleva Martin z Byšic, Vláďa z Kruhu, Maruška z Trutnova, Jirka z Turnova, Jožina z Čisté a Luděk z Trutnova.
Foto: neznámý kolemjdoucí
Náměstí v Pecce, kamž jsme přibyli přes návrší s osamělým romantickým, byť omšelým kostelíkem sv. Máří Magdalény a hřbitůvkem, pulsuje a klokotá. Zastavil jsem se nejprve v trafice, kde jsem hodil řeč s paní trafikantkou, pravidelnou účastnicí zdejších pochodů. V samoobsluze neunikly mým pohledům slané houstičky a šestnáctistupňový Valdštejn, který následovala malá dávka fernetu na počet Jožininých narozenin neochotně a až natřikrát.
Nad Staňkovem při krátké odbočce k březovému okraji lesa přesvědčili jsme se o tom, že o houbových žních můžeme si nechat letos jen zdát. Míjeli jsme se opět již na cestě s váhavou trojicí turistů se psem, kterou jsem předhonil později v závěrečném stoupání na Zvičinu potlačuje zvolání: "Za Marušku, Jožinu, Bělehrad a Hercegovinu"! Raisova chata právě otevřela a je tu vlídněji než kdy jindy. Mladý pohotový číšník ptá se na pořadatele pochodu řka, že tyto akce sledují a často jim nejsou hlášeny. Škoda, že opačné zkušenosti z pokusů o vzájemnou součinnost mají hořičtí pořadatelé pochodu O Žižkův štít.
Pohotově donesená knedlíčková polévka a pivo dnes chutnají. Objevuje se tu z Hodkovic Milan bez kamaráda Jirky, jenž přestal náležitě užívat života, ale opět s kamarádkou Věrou z Nového Města pod Smrkem. Přibude sem s Tondou ze Rtyně i trutnovský turista Mirek, takže přetřásáme ještě Internetový pochod Pardubice - Sněžka. Jsme stále zneuznáni, diplomy jsme nedostali a článek v Blesku, v němž byl v této věci veleben a povznesen někdo jiný, Mirka nadzvedl asi tak, jako když si Prokop Diviš přečetl jednoho dopoledne v Národní politice, že hromosvod vynalezl Benjamin Franklin.
V Miletíně v cukrárně se přesvědčujeme, že příjmení zdejšího rodáka Karla Jaromíra - Erben - je tu zastoupeno hojně i v příjmeních lidských i ve jménech obchodních společností, asi jako ve Rtyni Nývlt, Kulda a Hejna a v Indii Singh, asi tu z jiných básníkových příbuzných před lety tryskalo v hojné míře i něco jiného než svěží verš. Modře značenou trasu do Lázní Bělohrad jsem dosud neznal, když jsme tu před drahně lety v zimě chodívali pochod Bílou stopou Raisovým krajem, tuto část trasy jsme "švihli", "sekli" či chcete-li "oprali" pro obtížný terén po silnici. Jedná se o trasu horizontálně členitou, velmi pestrou, vedoucí polními cestami a háji, na jednom místě klenoucí se přes opravovaný mostek, nutící mě k projití vedle něho a ostatní k horolezeckému výkonu při jeho překonání. V Miletínku míjíme hospodářství tak rozbité, zarostlé a zpustošené, jakoby tu ruku v ruce přešly zub času, pruské války, benderovci, združstevňování i svérázný novodobý jalový český kapitalismus. V Tetíně na čas octneme se na silnici Miletín - Lázně Bělohrad, pak pro změnu mineme rybníček a po dalších polních cestách se dostaneme na širokou cestu bažantnice poblíž již Lázní Bělohrad na místa jako stvořená pro lázeňské floutky oblbující nezkušená lázeňská děvčata. Dnes by si tu ovšem ani neškrtli, neboť vlídné ještě letní počasí sobotního dopoledne, jež mě snad letos naposledy přilákalo do šortek, přešlo postupně ve stále chladnější počasí vyznačující se drobným, leč vytrvalým deštěm. Jakoby si dnes léto definitivně s podzimem předávalo žezlo vlády či štafetu.
Následná cesta po asfaltce podél Javorky všelikerými těmi Novými Vsi je fádní a my ji velice rádi zaměňujeme za pozvolné čtyřkilometrové stoupání až na Přibyslav. Zdejší hospoda U Lánských praská ve švech - ani ne tak počtem hostí jako pod brilantním zpěvem plešatého staršího kytaristy, doprovázeným sborově ostatními hosty tak hlasitě, že se mohu vetřít i já se svým antizpěvem. Samozřejmě, že tu nechybí ani Zdeňka. Celá věc má dvě vady na kráse. Čtvrthodinové sezení na suchu /pivo pění/ spraví konečně doručení nektaru, ale kvapící čas nezastaví nikdo. Před půl šestou musíme vyrazit, abychom se dostali do cíle včas - ještě prohodit pochvalné slovo s pořadateli, na cestu se občerstvit pivem a něco i zakousnout.
K vlaku zpět se tak dostaneme v poklidu, jenž byl umocněn jeho mírným zpožděním. Využíváme dobrodiní drah Českých souvisejících s jejich svátkem a jedeme zpět do svých domovů na ranní jízdenku koupenou tehdy do Nové Paky. Protože sedíme v kupé proti Mirkovi a Tondovi, celým vagónem se nesou vyprávění o zašlých bohatýrských časech stovek a výkřiky pomsty chystané příštího roku na jarní reprizovaný Internetový pochod Pardubice - Sněžka. Chladné počasí a kaluže vody v Trutnově jsou pak neklamným svědectvím toho, že sychravá vláda podzimu vystřídala zřejmě již opravdu na delší dobu horkou vládu léta.
Internetový pochod Pardubice - Sněžka /18. - 19. 09. 1999/ ANEB OSUD GEORGE MALLORYHO
V pátek 03. září jsem surfoval po internetu a na webu Na vrcholu.cz jsem v rubrice Cestování nalezl na stránkách nazvaných Internetový pochod Pardubice - Sněžka propozice a další informace ke stokilometrovému pochodu, jehož trasa měla skutečně začínat v Pardubicích a skončit na Sněžce. Protože vyhledávám v turistice stále nová neotřelá dobrodružství, akce mě zaujala a získal jsem pro ni z naší party několik dalších lidí. Během dalšího týdne jsem ze stránek vytisknul sedm map zobrazujících trasy pochodu a distribuoval je mezi své kolegy. Během posledního týdne jsem obdržel od jednoho z pořadatelů dva maily, ve kterých krom ujištění, že se pochod koná, byly ještě další podrobnosti.
Stokilometrový pochod začínal nezvykle v sobotu a končil v neděli, což mělo za výhodu, že se člověk mohl před pochodem pořádně vyspat a dobře se připravit, nevýhodou bylo, že po pochodu bylo méně času na rehabilitaci před následujícím pracovním dnem a naopak sobotní dopoledne se jevilo nekonečné. Konečně úderem třinácté hodiny nasedla trojice trutnovských turistů Maruška, Mirek a já v Trutnově do autobusu. V Hradci Králové jsme nastoupili ve 14,20 hod. do dalšího autobusu a před třetí jsme byli v Pardubicích. V 15,20 hod. přijela vlakem další členka naší expedice, jak jsem naši pospolitost s ohledem na charakter akce nazýval, Jožina z Čisté u Horek. Ve 14,35 hod. jsme nasedli před pardubickým nádražím na doporučený trolejbus č. 3, vystoupili z něho na stanici Hradecká a poměrně rychle našli rockovou hospodu Žlutý pes. Před hospodou byl skutečně shromážděn hlouček vesměs mladých lidí. Ukázalo se, že "klientela" pořadatelů pochodu je zcela jiná, než jsme zvyklí z pochodů: mladí sympatičtí lidé něco přes 20 let a žádný známý stovkař. Naše čtveřice byla evidentně mnohem starší.
Protože - obrazně řečeno - Žlutý pes měl zavřenou boudu, posilnili jsme se naposledy v nedaleké hospodě Na Rychtě a v 16,22 hod. konečně vyšli. Zelená značka nás od Labe zavedla podél stromořadí až ke Kunětické hoře. Následující předpokládaná červená značka do Hradce Králové byla zrušena a důsledně zamalována. Asi některému zpyšnělému restituentovi nevoněli turisté procházející mezi poli. Celkem nám to nevadilo, protože podle mapy stačilo jít do Hradce Králové po přímější vedlejší silnice, zatímco červená značka by dělala zákruty.
Nepříznivé předpovědi počasí se od počátku pochodu začaly naplňovat. Nejprve hřmělo, později za vesnicí Dříteč jsme šli pod tmavými mraky a zleva i zprava burácely hromy stále hlasitěji a hlavně zleva se navíc blýskalo. Za námi a před námi se zdálo být téměř bezoblačno. Ve Vysoké nad Labem to vypadalo, že nastane boží dopuštění a jako předzvěst velkého lijavce začalo drobně pršet. Naštěstí se před námi vlevo objevila hospoda U Sálavců. Sešlo se tu více účastníků pochodu.
Asi po půlhodině jsme pokračovali v cestě a zjistili jsme, že mnoho nezapršelo. Obrovská hradba mraků se však před námi vzdalovala a od té doby jsme sledovali blesky, které obzor zabarvovaly červeně, už jen před námi. Do Hradce Králové jsme došli ve třičtvrtě na osm. Na radu obsluhy benzínové pumpy jsme po silnici pokračovali dále, až jsme se dostali na ulici vedoucí mezi náměstím a Labem a dál na nábřeží. Za muzeem začínala už opravdu červeně značená trasa do Lochenic. Po cestě vedoucí alejí, ideálním místem pro vycházky, jsme vlevo sledovali temnou hladinu Labe a zprava zdálky k nám doléhaly temné zvuky vzdálené diskotéky. Bůh ochraňuj tamní pokojné občany! Když jsme doputovali k mostu u Předměřic, pokračování cesty podél Labe jsme hledali marně. I přešli jsme přes most, železniční vlečku a železniční trať Hradec Králové - Trutnov a trefili na hospodu U Bajerů, která nám před třičtvrtě na deset poskytla krátký, leč milý azyl. V Lochenicích, kde jsme navázali na žlutou značku vedoucí na silnici Hradec Králové - Jaroměř, jsme spatřili pak znovu další účastníky pochodu.
Není příjemné chodit po hlavních tazích. Naštěstí u obce Trotina jsme uhnuli doleva směrem na Rodov. Čekal nás nejsložitější úsek neznámými vesnicemi. Doporučená trasa vedla po značkách, ale Mirek jako zkušený stovkař navrhl, abychom šli po silnicích i za cenu mírných zacházek. Za světla snadno viditelné značky nemusí být totiž i při delším svitu baterky vidět, terén po polních cestách bývá nerovný, takže časový efekt by byl sporný. Tak jsme prošli pro nás neznámé obce Habřinu, Neznášov a Rožnov. Silniční ukazatele byly jako poblázněné, vzdálenost do Velichovek si během několika kilometrů silně odporovala. V těchto chvílích jsme šli s Mirkem vepředu, obě kolegyně vložily svůj osud do našich rukou, přesněji řečeno Mirkových, který se v terénu orientoval precizně. Protože Jožina neustále hovořila, čekali jsme pouze jen v těch řídkých chvílích, kdy její hlas k nám nedolehl a kdy jsme zřejmě byli vzdáleni příliš. Byla překrásná noc, na odlehlých silnicích nebyl téměř žádný provoz, viditelnost byla skvělá, na nebi svítily hvězdičky a nad místy, kde jsme tušili velká sídla, linula se velká záře. Do Velichovek nás silnice zavedla oklikou, měli jsme je nejprve po levé straně, až jsme k nim konečně zatočili v pravém úhlu. Tady jsme předhonili dva další účastníky pochodu, kteří šli - na to, že byli před námi - neuvěřitelně laxně. Byli to poslední účastníci, které jsme za celý pochod viděli. Na kratší zastávce před vrátnicí lázní Velichovky již dávno po půlnoci, seznali jsme, že noc je překvapivě teplá, já například jsem seděl v tričku a šortkách a vůbec mi nebyla zima. Vrátný bohužel neměl razítko, dívky obdaroval propagační brožurkami o lázních a všem nám poradil, abychom se za Nouzovem nebáli jít po doporučené zelené značce, neboť ta vedla po bezpečné asfaltové cestě zvané Baudyšova dálnice. Skutečně jsme se touto cestou pustili až do Hřibojedů, odkud jsme se po silnici přes Žíreč dostali do Dvora Králové.
Ve čtvrt na čtyři jsme zde posedávali na trávě u benzínové pumpy, kde jsme si koupili pití. Až na Mirka se nám nevyhnuly některé potíže. Mě zradily vložky mých osvědčených tenisek a na chodidlech jsem při došlapování nepříjemně pociťoval otlaky, možná i puchýře. Dívky zase prodělaly bolesti břicha, kolena či na pravém boku. Ve Dvoře Králové jsme měli být v polovině trasy, kterou jsme překonali v rychlém tempu za 11 hodin, takže jsme měli i při všech zastávkách dojem, že jsme museli ujít větší než padesátikilometrovou vzdálenost.
Odešli jsme skoro ve třičtvrtě na čtyři a opět jsme zvolili cestu do Trutnova po silnici. Sledováním silničních ukazatelů vlevo jsme zjistili, že jsme dodržovali rychlost 6 km v hodině. I přes krátkou zastávku proti hospodě Na Výšince jsme byli těsně po sedmé už na kraji Trutnova. Postupně jsme se na čas rozdělili. Mirek šel napřed již dříve - odložit si některé přebytečné věci a vzít si fotoaparát. Ženská část expedice šla na nádraží občerstvit se polévkou z automatu a já jsem se zastavil doma na Zelené louce naplnit vytoužený cíl - přezout se do jiných botasek. Sešli jsme se znovu po čtvrt na devět u bývalého Texlenklubu v Horním Starém Městě.
Při krátké zastávce na kládách nad Mladými Buky už na zelené značce jsme znepokojeně sledovali Černou horu skrytou v mracích, Sněžka předtím nebyla vidět vůbec. Do Janských Lázních jsme přibyli před jedenáctou hodinu. Sladký zákusek, pití a káva v cukrárně znamenaly pro nejdelší naše stoupání na Černou horu, kam jsme se dostali po půl jedné, vítané povzbuzení. Nahoře bylo větrno, mlhavo a chladno. Zastavili jsme opět krátce v kiosku U staré lanovky. U mě vyměněné boty pozdržely proces devastace chodidel, ale o slovo se silně začala hlásit svalová únava, také proto, že vlivem špatného našlapování byly namáhány jiné svalové partie stehen. Ještěže se vždy po několika krocích dala únava rozchodit. V jednu hodinu jsme opustili Černou horu, již zcela bezpečně jisti, že i druhá polovina trasy bude delší než 50 km. Neměli jsme mnoho času na meditace a vůbec i do cíle, takže následná stoupání na Liščí horu a k Památníku obětem jsme překonali hezky zostra, i když trochu už ze setrvačnosti. Za Liščí horou jsme se rozdělili do dvou dvojic. První z nich vytvořil skvělý Mirek a Jožina, která konečně našla svůj pozitivní chodecký vzor v Mirkovi - zcela po zásluze. Navíc byla motivována tím, že ještě týž den šla na noční směnu a v Peci na ní netrpělivě čekal manžel s autem. Neméně skvělá Maruška a já jsme v klidu na chvíli zastavili za prvními dveřmi Výrovky a ještě se občerstvili. U Památníku obětem jsme se opět na čas spojili, ale před Luční boudou se naše skupiny znovu oddělily, také proto, že mi bolavá chodidla dovolila šlapat naplno do kopců, ale jinak mi znemožňovala náležitý odpich. Přesto jsme šli stále více než pětikilometrovou rychlostí. Milosrdná mlha nám dovolila uskutečnit náš záměr vyvolaný únavou - jít nepozorováni na Sněžku polskou cestou. Při výstupu nám na chvilku zatrnulo, potkali jsme auto, které však nevšímavě projelo. Stoupání bylo jako ty předchozí nekonečné, i když možná ze všech nejlehčí, jenže to vypadalo, jako když hora chtěla zůstat nepokořena, vítr námi pěkně lomcoval.
Mé hodinky ukazovaly 16,20 hod., když jsme dorazili nahoru. Právě jsme urazili pěšky vzdálenost mezi Pardubicemi a Sněžkou dlouhou dobře přes 100 km za čas těsně po 24 hodin! Pocit vítězství nám však nebylo souzeno vychutnat. Nemohli jsme totiž najít cílovou kontrolu! V mlze a vichru jsme pendlovali mezi zavřeným bufetem lanovky, na jehož zamčené dveře jsem marně bušil /lanovka ze Sněžky pro silný vítr nejela/, kaplí svaté Vavřince a schroniskem Na Sněžce a nakonec láteříce jsme sestoupili po žluté značce ke stanici lanovky na Růžové hoře. Bylo už po páté hodině a Štěstěna se k nám znovu obrátila čelem. Stihli jsme na poslední chvíli aspoň lanovku z Růžové hory do Pece, kde Jožinu čekal manžel, jenž nás dovezl do Trutnova. V pondělí - značně unaven - jsem upustil od svého záměru omluvit se v práci a horečně jsem mailoval hlavnímu pořadateli. Ten se omlouval za některé nedostatky v kilometráži /které se samozřejmě mohou stát každému/, přislíbil zaslat diplomy ex post, ale tvrdil, že jejich vyslanec na Sněžce mezi 16 až 17,15 hod. byl. Je-li tomu tak, zůstane asi záhadou, kde jsme se minuli, protože na Sněžce byla mlha sice největší, ale její vrchol není tolik rozlehlý.
Zdolání trasy z Pardubic na Sněžku za 24 hodin pěšky navždy zůstane /s výjimkou Mirka/ naším legendárním výkonem, zvláště ženská část expedice zaslouží obdiv. Spojení internetu s uskutečněním pochodu a následnou reportáží je výborným originálním nápadem. Za to a za celou akci patří pořadatelům velký dík. Škoda jen, že expedici postihl osud George Malloryho /ten asi taky v roce 1924 na Everestu byl, ale nelze to již dokázat/ ... s rozdílem, že jsme přežili.
DOVĚTEK: Takto skončila původní reportáž. Jelikož i po uskutečnění pochodu nabraly události podoby detektivky s otevřeným, neuzavřeným koncem nebo líčení pádu tunguzského meteoritu s otevřeným koncem, vylíčím na tomto místě sled dalších událostí:
20. 09. 1999 - na stránkách Internetový pochod Pardubice - Sněžka se objevuje poutavé líčení událostí pochodu během soboty a nedělního rána. Já zasílám pořadateli mail, ve kterém se durdím, že v cíli nikdo nebyl, a zasílám některé náměty stran pořádání dalších ročníků pochodu, především pak žádám o zaslání diplomů. Pořadatel zasílá odpověď, ve kterém se omlouvá za některé nedostatky, akceptuje rady, slibuje zaslání diplomů, ale hájí se, že vyslanec pořadatelů byl na Sněžce mezi 16 a 17,15 hod. /což by znamenalo, že jsme na vrcholu Sněžky museli minout/. Konečně se téhož dne objevuje článek o pochodu v Blesku, v němž se praví, že na vrchol jako první došel Honza Matoušek z Mladé Boleslavi /tedy opravdu před námi/.
22. 09. 1999 - zasílám elektronickou poštou pořadateli shora uvedenou reportáž s tím rozdílem, že měla jiný název a poslední odstavec. Pořadatel odpovídá, že ji zveřejní v necenzurované podobě na jeho stránkách.
27. 09. 1999 - stránky Internetový pochod Pardubice - Sněžka mají podobu z 20. 09. Elektronickou poštou urguji zaslání diplomů. Pořadatel odpovídá, že je zaslal pondělní poštou a že ten, kdo stránky zpracovává, je toho času nemocen.
do 11. 10. 1999 však diplomy nepřicházejí a stránky se nemění, což ve mně vzbuzuje pocit nevěrohodnosti pořadatelů a pod vlivem těchto poznatků a jiných starostí a úkolů přerušuji komunikaci s pořadateli.
11. 10. 1999 - objevuji aktualizované stránky Internetový pochod Pardubice - Sněžka, jsou velmi pěkně zpracované, jsou tu uvedeny podrobnosti o pochodu až do jeho skončení /alespoň z pohledu pořadatelů/ a je tu i citován můj první mail po pochodu. Naše důvěra v pořadatele se obnovuje a Maruška volá hlavnímu pořadateli na jeho jím udané telefonní číslo. Pořadatel příjemným hlasem se podivuje, že jsem diplomy neobdržel neb mi je zaslal poštou doporučenou. Maruška mu radí, aby zahájil pátrání po ztracené zásilce.
14. 10. 1999 - objevuji ve schránce avízo na jiný doporučený dopis, kterým mi kolega Hoke z Benešova u Semil doporučenou cestou zasílá zlatý výkonnostní odznak, který následující den v pátek v pořádku obdržím, což mě přesvědčuje o tom, že doručování pošty v naší lokalitě zřejmě funguje.
Na úplný závěr lze vyjádřit znovu politování, že jsme nemohli vychutnat na vrcholu Sněžky onen prchavý pocit přijetí v cíli a že našimi diplomy /o které nám jde kvůli dokumentaci, památku na tuto originální akci a dokladování pro výkonnostní odznak/ se chlubí někdo třetí. Dlužno je na druhé straně podotknout, že každý nový pochod je přínosem a tento svou originalitou /spojením s Internetem, jak propozicemi, tak i průběžnou reportáží, kterou poněkud pozdrželo onemocnění jednoho z pořadatelů/ zaslouží - až na popsané nedostatky, které se přibývajícími zkušenostmi pořadatelů budou dozajista minimalizovat - obzvláštní uznání, jeho prostřednictvím i jeho pořadatelé.
Tak na pochod vzpomínáme se smíšenými pocity - s pocitem prožitého originálního dobrodružství i hrdosti nad dosaženým výkonem na straně jedné a s pocitem určité nenaplněnosti na straně druhé. Náš nejlepší kolega Mirek, jediný skutečný "profík" z našich řad, účastník více než sta stovek, na kterých se dříve v jejich průběhu většinou běžně běhalo, shání pro případ uskutečnění dalšího ročníku pochodu partu bývalých kolegů a míní překvapit pořadatele opravdu rychlým překonáním trasy /to je ta "pomsta" v dobrém slova smyslu, o které se hovoří v reportáži z Nové Paky/. Já osobně, který nikdy na pochodech neběhá, mám rovněž chuť si jej zopakovat, ale svým tempem, za předpokladu, že budu rozchozen a že nedojde k žádné vážné termínové kolizi …. vědom si předem, že bych šel s velkou pravděpodobností sám….
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Přes tři hrady /04. 10. 1997/ aneb ZTRÁTY A NÁLEZY
Znáte ten zničující pocit, když dostanete náhle telegram z místa bydliště svých bližních nebo když o půlnoci v bytě zazvoní zvonek? Se svíravým pocitem strachu a s přerývaným dechem chystáte se roztrhnout s třesoucíma se rukama papír s Jóbovou zvěstí nebo překonat s podlamujícími se koleny těch několik metrů. Bojíte se nepříjemných zvěstí příštích minut.
Když se za Kozlovem na čtvrtém kilometru dálkového pochodu Přes tři hrady zformovala ze dvou původních skupin dosud rekordní velká desetičlenná skupina, říkali si mnozí, že na jedné straně to svědčí o tom, jak - dálkoplazů stejného ražení - utěšeně přibývá. Na druhé straně vznikaly obavy, že nyní na každé odbočce bude nutno se přepočítávat. Dokonce pak v příštích letech, až jejich řady budou dále utěšeně narůstat třeba o nějaké ty pracovnice účtáren, bude nutno mít jmenný seznam a ten stále kontrolovat. Velmi oceňovaná byla přítomnost Milana z Lomnice. Ať se nezlobí, v průběhu pochodu mnozí již pozapomněli, zda slavil jmeniny, narozeniny, očekávané jmenování Vodičky ministrem vnitra nebo státní svátek Lucemburského velkovévodství, každého těšily naturální požitky z toho plynoucí.
"s dobrým mokem a sladkostmi zleva Maruška z Trutnova /ta navíc s mylným pocitem, že se nám neztratí/ a Jožina z Čisté. Před hospodou v Radimi. Foto: V. Sedláček"
Desetičlenná skupina se na 31. až 36. kilometru pochodu na táhlém stoupání mezi Stavem a Skalkou pod Kumburkem značně roztrhla. Na čele jde věčný nezmar Jarda z Trutnova, za ním zabráni v družném hovoru Jožina s Jirkou z Jilemnice, po nich Karel. Čtveřice Milan z Lomnice, Vláďa z Kruhu, Jirka mladší z Turnova a Luděk stojí na přehledném místě pod vsí slující Zboží a se zjevnými obavami sleduje pod nimi vzdálený ohyb cesty nad Úbislavicemi. Vzadu musí být Maruška, která se zdržela někde před Stavem, a Jirka starší z Turnova, jenž na ní čekal. Jenže po krátké chvilce se v dálce objeví jediný, rychle se blížící červený bod - Jirka. Na pár minut jim zmizí za stromořadím, pak se vynoří přímo pod nimi, obě jeho dlaně se seskupí do symbolu známého z basketbalu - T /time-out/. A všichni tuší, že během půlminuty, co se k nim Jirka doškrábe, dozvědí se děsivou "Jobovku". Maruška s ním totiž nejde!
Každému musí být jasné, že mnohočlenná skupina poutníků je složená z dospělých lidí, není politickou stranou, takže se tu nedrží citátu Augusta Bebela, že je lepší mýlit se s ní než mít pravdu bez ní. Stane se proto, že čas od času se někdo oddělí, a není to jenom tím, že třeba potřebuje ve svém těle uvolnit kapacity pro další piva. Zrovna při popisovaném pochodu se stalo, že v Libuni se oddělili Jirka s Luďkem a filozofujíce zanechali za sebou zbylé v tamním koloniálu při lahvovém pivu. Oba uprchlíci se pak zastavili u hotelu Skalní město /zde se mimochodem na chvíli ztratil Luděk Jirkovi/ a v kiosku na Prachově na lahvovém pivě, zbytek je kdesi předhonil a ze zajíců se stali honící psi a opačně. Jarda si později zašel do Železnice, jíž jsme se měli vyhnout. Všichni pak na sebe počkali v Radimi před hospodou "Růže" U Jandů, kde sice očekávané svatební bakchanálie na čas ukradly hostím její pohostinnost, kde však se hostinský zachoval jako "profík" a obsloužil všech deset alespoň venku. K tomu, že bylo veselo i nesvatebčanům, přispěl nyní i Jirka z Jilemnice svým nečekaným příspěvkem.
Na jedinou otázku Jirky z Turnova "Kde je Maruška?", čtveřice neodpověděla a i s chápajícím Jirkou se řítila zpět pozvolným svahem k Úbislavicím. Za letu Jirka ostatním vysvětlil, že šel o několik metrů napřed, Marušky se nedočkal a v domnění, že ho předešla, pílil za pelotonem. Když záchranná četa promýšlela různé nouzové a katastrofické alternativy, objevila se proti ní náhle spěchající Maruška......
Joj, to bylo radosti na Starém bělidle! Když si ostatní na Marušku sáhli v obavě, zda nemluví s jejím astrálním duchem, vylíčila nám, jak se jí nepodařilo vrátit se na tu správnou značku a jak po bloudění došla na modrou vedoucí z Úbislavic na Novou Paku, zde se bleskově zorientovala a šla do Úbislavic, tady se napojila správně na zelenou. O tom, že si uchovala jasnou mysl, svědčí její předsevzetí v době osamění: dostat se hlavně do hospody Klepandy /jiní by blouznili cosi o cíli a včasném návratu domů/.
Na Klepandě se pak načas skupina sešla a sdělila si podivné zážitky, když se do mysli mnohých vkrádal další stín pochybností. Chyběl Karel, tento vynikající padesátkař a neméně i pivař, jenž by si pohostinnost populární hospody přece nenechal ujít! Nebyl však čas na dlouhé uvažování, takže se všichni postupně dílem přímo, dílem přes Bradlec vydali do Lomnice. Než se tu stačili vzpamatovat z dalšího šoku, že skutečně chybí Karel, ten se objevil jako poslední.
Karel nad Zbožím nasadil totiž takové zdrcující tempo, že přeběhl odbočku na Skalce doleva, dostal se až do Staré Paky a odsud přišel do Lomnice nad Popelkou po silnici přes Novou Ves. Výhodou bylo, že si tak do paměti vštípil část nočního okruhu stovky v Kruhu, jíž zajisté příští rok půjde.
V dalším průběhu skupinu již postupně rozdělovaly jen vlaky, jež je dopravovaly do místa jejich bydlišť. Jen v Trutnově se Marušce, Karlovi a Luďkovi zdálo, že tu s nimi nevystoupil Jarda, který opanoval předtím jiné kupé. Nezbývá než doufat, že šlo nyní o pouhé zdání vyvolané dlouhým putováním a drsnými zážitky........
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz