24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Po stopách první středoevropské padesátky - pěšky /12. 02. 2000/ aneb NERADNO V ZIMĚ NA PLANÝRCE O RYBOLOVU VYPRÁVĚTI!
Setkání v Adršpašských skalách /22. 01. 2000/ aneb PTÁK FÉNIX RÁNO KŘÍDLY MÁVNE …
Pochod tříkrálový /15. 01. 2000/ aneb AŽ NA TEN PITOMEJ ZIP …
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2000/ aneb AŤ NÁM ZDRAVÍ DOVOLUJE VYKONÁVAT TURISTIKU NAPLNO
Silvestrovský pochod /31. 12. 1999/ aneb POZDRAVUJ VE SLAVOŇOVĚ
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Předvánoční pochod po hřebenech Brd /17. 12. 1994/ aneb DLUH RODNÉMU KRAJI SE MUSÍ SPLÁCET
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Po stopách první středoevropské padesátky - pěšky /12. 02. 2000/ aneb Neradno v zimě na Planýrce o rybolovu vyprávěti!
Planýrovací cesta alias Planýrka je modře značená turistická cesta mezi dolní částí Pasek nad Jizerou a Kořenovem. Větší část široké cesty vede lesním, mírně zvlněným terénem nad Jizerou. I přes předešlé teplé počasí a oblevu ve středních a nižších polohách tu v sobotu bylo dosti sněhu a na něm kvalitní lyžařská stopa vedoucí osou cesty, po níž uháněly davy běžkařů.
Nápadně pomalý pohyb tu naproti tomu vykazovala naše pětice - bez lyží. Protože dálkoplazecký kalendář je v tomto období nápadně chudý a protože potřebujeme nabrat nějakou tu kondici před jarními padesátkami a snad i nějakou tou stovkou, přihlásili jsme se - byť bez lyží - na start třicetikilometrové trasy lyžařské akce Po stopách první středoevropské padesátky pořádané KČT Vysoké nad Jizerou. Do Vysokého jsme se Vláďa a já dostali postupným putováním vlakem a autobusem do Jablonce nad Jizerou a pětikilometrovou chůzí po silnici přes Tříč, Jirka sem dojel z Turnova autem a po cestě v Semilech přibral Jožinu z Čisté u Horek a Milana z Lomnice nad Popelkou.
Úvodní kilometry po silnici do Sklenařic, posléze po poměrně pevném sněhu přes Petruškovy vrchy, nato znovu po silnici do dolní části Pasek nad Jizerou a konečně po prohrnuté cestě do osady Havírny se obešly bez problémů. Teprve za Havírnou za situace popsané v prvním odstavci reportáže došlo ke zpomalení a ke zvýšené námaze.
Bylo třeba dodržovat dvě zásady. Zásadou číslo 1 bylo nevstupovat do lyžařské stopy, ať byl okolní terén, jenž nám byl přisouzen jako pole působnosti, jakkoliv obtížný. Však také Jirka, jenž šel celou Planýrkou jako první, tvrdě zepsul jakéhosi turistu oblečeného v bílozelené kombinaci, jenž se za Havírnou - už v lese - náhle vynořil proti nám, a kterého jsme přistihli, jak tu a tam do stopy vstupoval. Na sníh bylo nutno našlapovat opatrně, takřka nedýchat, neboť stačilo sebemenší zdržení se ve vlastní stopě nebo změna těžiště a došlo k nečekanému zaboření. Ke zdržením ovšem docházelo často, protože zásadou číslo 2 bylo, že objevili-li se za námi lyžaři, bylo nutno zastavit a nechat je předjet. Vymezená část cesty převážně po levé straně lyžařské stopy byla přitom velmi úzká, jen zřídka ji lemovala místa bez sněhu vzniklá působením vody, na jejichž umrzlý povrch jsem rád sestupoval i já, který jinak led bytostně nenávidí.
Při takových častých zastaveních jsem při pohledu dozadu spatřoval své čekající kolegy v různých groteskních polohách, jako při rozfázovaném pohybu po odchodu z hospody, protože jeden byl třeba zakloněn dozadu, druhý dopředu, přičemž oba jsem vidět nakřivo, protože jsem sám byl nasměrován na bok. Z téhož důvodu těsné blízkosti lyžařské stopy jsem preventivně žádal Jožinu, aby v případě, že by začala vyprávět o rybolovu, nevyprávěla o tom, jak ulovila "táááááákhle velikou rybu", protože by mohla nějakého lyžaře smést do Jizery, aby se naopak v takovém případě zaměřila na vyprávění o lovu mřenek. Toto napomínání bylo nevkusné a zbytečné, neboť jsem onu sobotu zažil za jeden půlrok už druhý případ nevšedního přírodního jevu: Jožina, kterou zřejmě konec zimy zastihl jinak ve skvělé kondici, během dvou hodin nepromluvila ani slovo, asi nejen proto, že není rybářkou /mimochodem tím prvním nevšedním přírodním úkazem bylo zatmění slunce 11. 08. 1999/.
Lyžařům, až na dvě výjimky, většinou bylo zřejmo, že my stopu neničíme a ničit nezamýšlíme, dost často nám dokonce za vyčkání poděkovali, v horším případě si nás přátelsky dobírali. Skutečně však na první kontrole v Kořenově v blízkosti továrny Cutisin jsme nechali za sebou lyžařskou stopu panensky neporušenou. Jinak jsme zaznamenali na Planýrce na trase z Havírny ke kontrole v Kořenově rychlostní rekord - 5 km za téměř 2 hodiny.
Zbylou delší část trasy jsme absolvovali již z velké části po silnici - částí Kořenova, kde nejtěžším úkolem bylo přejít frekventovanou silnici z Kořenova do Tanvaldu, menší okliku na Lesní chatu, poté znovu z jiné části Kořenova přes Horní Polubný, kde naproti hotelu Sport byla druhá kontrola, a odtud přes Tesařov a znovu zacházku přes Příchovice na chatu Hvězda. Do lyžařského terénu jsme pak zasáhli ještě při klesání z Lesní chaty do oné jiné části Kořenova, když trasa byla plužením udusaná, a poté na úseku od Hvězdy kolem Prdku až po Čermákovy Rovné, kde jsme se buď vešli mezi dvě lyžařské stopy anebo kde lyžařská stopa v důsledku plužení již nebyla. Závěr přes Petruškovy vrchy a Sklenařice byl pak stejný jako na začátku. S dvěma zastávkami v Lesní chatě a v chatě Hvězda jsme více než třicetikilometrovou trasu /připočtěme zacházky po silnici/ často obtížným terénem ušli až za devět hodin. Jirka nás pak všechny z Vysokého dovezl na nádraží v Semilech, kde jsem se s chutí převlékl z propocené košile do nově zakoupeného vkusného červeného trička s emblémem pochodu. Při tradičním "mezipřistání" v Bělé u Staré Paky byla tradiční hospoda U Malé zavřena, avšak s Vláďou jsme objevili jinou hospodu těsně u hřiště, nádhernou hospodu - z klasicky venkovských tu klasicky nejvenkovštější, kterou jistě někdy v některé příští reportáži popíši. Sečteno a podtrženo, byl jsem se svou pěší účastí na perfektně připravené lyžařské akci ve Vysokém nad Jizerou i s vynaloženou námahou spokojen, stejně jako pořadatelé s celkovým počtem 570 účastníků.
Setkání v Adršpašských skalách /22. 01. 2000/ aneb Pták Fénix ráno křídly mávne …
V sobotu vycházíme pěšky po deváté hodině ze Zdoňova dosáhnout dvou cílů: naplnit minimálně dvacetikilometrové pensum jedné akce IVV Setkání v Adršpašských skalách a dostat se pěšky co nejblíže Trutnova. Obrovské sněhové nadělení z posledních dní limituje naše snažení na putování po silnicích, ty jsou bohudík vzorně prohrnuty, všechna čest cestářům. Je mrazivé počasí, teplota se blíží minus 10 st. C, silnice lemují vysoké bariéry sněhu, obloha je šedá, jakoby každou chvíli mělo sněžit. Při prvních kilometrech přes Horní a Dolní Adršpach jsou němými svědky našich snah Adršpašské skály po naší levici. Na otevřeném prostoru směrem k Janovicím, kam máme namíříme, vidíme před sebou šedivou stěnu, jakoby se k nám blížící. Stihne nás krátká vánice, později se ukáže, že poslední z nekonečné řady fujavic uplynulých dnů. Dál již půjdeme v pohodě až do Janovic, kde v útulné hospodě U Tyšlerů mezi polednem a jednou hodinou absolvujeme příjemnou přestávku u gulášové polévky a piva /v případě Marušky u čaje/.
1. intermezzo: DRAHOŠ - DLUHOŠ. Z kalendáře Buď fit, jenž mi došel - ač neobjednán - v pondělí, zjistil jsem, že v relativní blízkosti - ve Zdoňově je centrum třídenní akce IVV s možnostmi i pro pěší. Tentýž den jsem si u hlavního pořadatele objednal telefonicky propozice, které mi došly ve středu. Mezitím jsem pro účast na akci získal Marušku z Trutnova a Vláďu z Kruhu. V neděli jsme vyjížděli ráno vlakem v 06,24 hodin z Trutnova - majíce v paměti sněhové orgie posledních dnů - s obavami nad průběhem akce. Vlak však do stanice Adršpach dojel včas před půl osmou. Na kraji Zdoňova hledali jsme místo startu pension Dluhoš, babka rázně odhazující sníh nás posílala do blízkého penzionu Drahoš. Došli jsme tedy do středu obce poptat se do koloniálu, kde nám sdělili, že pension Dluhoš je neomítnutá budova bez nápisu hned vedle. Oba vchody - přední i zadní - jevily se nedobytné, až po chvilce vyhlédla dopředu shora hlava hlavního pořadatele řka, že zadní vchod je již otevřen.
Silnice na naší trase dělají neuvěřitelné oblouky. Po malé silničce z kraje Hodkovic do Chvalče je to asi 5 kilometrů, vlakem /přes Janovice/ je to přes 10 km. Silniční vzdálenost rovněž přes Janovice, jíž jsme absolvovali my, představuje nejméně součet těchto vzdáleností. Z Janovic do Radvanic /které jsou před Chvalčí/ je to po červeně značené trase 3 km, vlak mezi oběma stanicemi urazí 4 km, ale silnice dělá neuvěřitelný oblouk o více než dvojnásobné délce.
Janovice vystřídaly řídce položené chalupy Nových Domů, silnice tu mírně klesala lesním úsekem. U jedné chalupy vyběhli na Vláďu, jenž už dlouho nebyl pokousán psem, naposledy před necelým jeden a půl rokem, dva psi střední velikosti. Za nimi za malou chvilku vyšel chlapík, psy odvolal a nevzrušeným hlasem vysvětlil, že jde o psy napadající pocestné. Zatímco jsme se mezi sebou podivovali nad tím, že je tedy nechá volně běhat, nesl se za námi káravý hlas jejich pána, jenž psům vysvětloval škodlivost a nesprávnost jejich počínání.
2. extempore: KČT FÉNIX. Pořadatelem byl sympatický odbor KČT Fénix Brno zvící pouze 9 členů. Jeho nadšený a obětavý spiritus agens Petr z Medlánek, onen hlavní pořadatel , s nímž jsem před několika dny mluvil telefonicky a který nás nyní hostil vlídným slovem v pensionu Dluhoš, než jsme vyrazili, nám ukazoval své projekty dvou moravských větví DEP Českou republikou, jehož pořadatelem je tento odbor. Vyprávěl o radostech a strastech, jež provázejí přípravy takovýchto akcí, jež připravuje s filigránskou pečlivostí. Stejně tak připravoval i akci IVV, jejíž jsme dnes byli účastníky. Bohužel již druhým rokem byla tato akce bez odezvy, z Brna přijelo účastníků málo, z ostatních jsme přijeli jen my tři, čímž jsme pořadatele aspoň trochu potěšili, i když jsme byli toho názoru, že pořadatel po důsledné přípravě nedotáhl celou akci do konce, jenž měl spočívat v tom, že měl přilákat turisty z blízkých odborů v Náchodě, Broumově a Trutnově oslovením jejich výborů. Škoda jednoho dobrého nápadu, jenž se příští rok patrně již neuskuteční.
Po několika kilometrech jsme k našemu překvapení přišli do Horních Vernéřovic, kudy prochází turistická značka z Jiráskových skal na Jestřebí hory pod Kolčárkou. My jsme pokračovali po silnici, jež se vměstnala mezi Jestřebí hory a další kopec jménem Hradiště, táhlým stoupáním na "vrcholovou prémii" nad Radvanice a na další pak nad Chvaleč, kde pohled na červenou věž jeho kostela zasvěceného Jakubu Většímu signalizoval, že se blíží hospoda U Podkovy, kde v bezpečné vzdálenosti okolo pěti minut od nádraží jsme mezi čtvrt na čtyři a čtvrtou hodinou zakončili naše putování.
3. extempore. PTÁK FÉNIX. Na startu se rovněž vysvětlilo, že latinské heslo ve znaku pořadatelského odboru CINIS FACTUS EX CINERE ORTUS znamená v přibližném překladu NA POPEL SPÁLEN Z POPELA ZROZEN a vyjadřuje legendu o ptáku Fénixovi. Já jsem si později vybavil slova ze slavné písně skupiny Blue Effect a Vladimíra Mišíka na slova Zdeňka Rytíře a hudbu Radima Hladíka: "Pták Fénix ráno křídly mávne / svým ohněm spálí nás / pták Fénix ráno křídly mávne / já rád bych vzlétnul s ním "… et cetera et cetera … jen s tím rozdílem, že v sobotu nás nespaloval svým ohněm, nýbrž mrazem ….
Pochod tříkrálový /15. 01. 2000/ aneb Až na ten pitomej zip ….
Při svých pěti dosavadních účastech na Pochodu tříkrálovém v Čelákovicích jsem sem přijel z Trutnova, tedy vlakem směrem od Hradce Králové. Proto jsem se letos rozhodl zákeřně přepadnout desetisícové město Čelákovice z druhého směru - od Prahy, neboť jsem od pátku přebýval u rodičů v Hořovicích. Zatímco z Trutnova bych musel vyjet Krakonošem o půl páté a přijel bych na start v 08,10 hod., z Hořovic mi postačilo vyjet v 06,10 hod. a v případě, že by mi nestačilo na hlavním nádraží v Praze devět minut na přestup, jel mi za půl hodinu vlak další. Jenže přestup v Praze proběhl v pohodě, takže jsem do Čelákovic dojel již v 07,44 hod.
Tedy v pohodě …. právě vůbec ne! Když jsem si ve vlaku ještě v Praze navlékal bundu, ulétl mi z levé její dolení části plíšek zajišťující jezdce zipu a zmizel beznadějně někde v nějaké vlakové štěrbince, což mi na delší dobu pokazilo náladu. Na startu jsem sháněl spínací špendlík, nejprve marně, ale pak se nade mnou objevil pohádkový dědeček, totiž jeden z pořadatelů, a nabízel mi jich několik, takže jsem si vybral hned dva.
Na trasu pětatřicítky - po nezbytných úpravách zipu a s bundou zastrčenou do kalhot - jsem vyrazil ještě natolik podrážděný, že jsem se na zelenou značku napojil až po kilometru za Kovohutěmi a nějakým tunýlkem. Cesta po aleji mě zavedla okrajovou částí Čelákovic, uchovávající si selský charakter, k Labi. Hladina klidně plynoucí řeky byla temně černá, jak se v ní zračila zachmuřená zimní obloha. Po sněhu nebyla ani památka, ani v pozdějším průběhu pochodu v lesích před Káraným. Zmrzlá cesta po břehu byla liduprázdná - až na jednu paní s pejskem. Pouze po několika stech metrech jsem na obzoru podél stromů spatřil další pochodníky, jež jsem doháněl. Později cesta zatočila od Labe doprava a lesním terénem, jindy zde blátivým /šel jsem tu totiž vícekrát/, později polní cestou jsem podél levého okraje známého skansenu, poklidně dnes odpočívajícího od turistického ruchu, došel do Přerova nad Labem.
Když jsem se po fotografování skansenu už chystal rázně znovu vykročit, uslyšel jsem za sebou hlas a hned na to pochopil, že ani dnes nepůjdu pochod osamocen. Objevil se tu dobrý známý, 56iletý vytrvalostní běžec Pepík, v předchozích reportážích označovaný jako ze Sezemic. To už ovšem není pravda, neboť můj nový společník bez vyzvání začal bez emocí vyprávět o vývoji jeho vztahu k družce, který završil tím, že se ke své spokojenosti přestěhoval do samoty pokoje 1+2 pardubického paneláku na Dubině. Celý zbytek cesty doleva zpět k Labi a pak přes litolský most do Lysé nad Labem jsme trávili formulováním ideálního vztahu mezi druhem a družkou v našem věku, což z mé strany šťastně ženatého muže skutečně sedělo.
V Lysé nad Labem jsme mínili navštívit hostinec s pikantním jménem U mrtvoly, jenže jsme ho nenašli, až jsme po krátkém varování byli vráceni jedním domorodcem do místa, kam jsme zašli předtím automaticky, jenže se to tu jmenovalo U bílého lva. To varování se týkalo osazenstva, bylo tu několik mládenců pleti nepříliš světlé na dobu 11 hodin dosti vláčných a jeden z nich jazykem se již pletoucím nám vysvětloval, že jde skutečně o hledanou hospodu, leč - jak je u nás v Čechách zvykem - přejmenovanou. Ani jsme nečekali, jak dopadne nekrvavý spor o pravosti nějakých zlatých nebo pozlacených hodinek, zapečetěný navrhovanou sázkou o dvě flašky ferneta, a mazali jsme dál - za zámkem doprava. Urbanovo pohostinství ve Staré Lysé mělo jinou atmosféru, připravoval se tu myslivecký ples a hospoda měla vůbec - i díky chlapům - pravý venkovský charakter. Šel jsem tu vždycky opačným směrem, hospoda proto vždy zůstávala tehdy nepovšimnuta po levé straně, ve dnešním směru bylo nápadnější.
Pokračovali jsme poté doleva po modré značce borovicovými lesy a písčitým, někdy však ledovatým terénem, směrem na Káraný, z něhož jsme se odchýlili po žluté do místa slujícího sv. Václav nebo také Eremitáž, což nasvědčuje tomu, že tu snad byla kdysi poustevna /l'ermitage/. Určitě tu však byla v od 1. čtvrtletí 18. století skupina budov a soch, z nichž dochovaly se socha Smrti a Života a mezi nimi kaplička, před níž jsem se nechal vyfotografovat, milosrdně zakrývající reliéf zachycují vraždu světce, který dal místu pro změnu první název.
V osadě Grado na samém konci řádně absolvované trasy, která však byla fakticky znatelně kratší, jsme si konečně v důsledku špatného značení na jedné odbočce nepatrně zašli. Přesto jsme do cíle v Čelákovicích došli o dosti dříve, než jsme čekali, takže jsme v cíli mohli v klidu okusit chutný šťavnatý buřt, a následně pobýt dvacet minut v hospodě U Platana, která se ukázala být vhodně umístěna na asi pětiminutové trase mezi sokolovnou a nádražím, kde jsem se s Pepíkem pak po třetí hodině rozloučil neb vlak mi jel o dvacet minut dříve než jemu.
V Praze jsem měl po příjezdu vlaku a do odjezdu autobusu přes dvě hodiny času, které jsem vyplnil ideálně - klidnou chůzí z hlavního nádraží na smíchovské nádraží a přes lávku do Radlické ulice na stanici metra stejného jména, odkud jel autobus do Hořovic.
A protože zde soused mých rodičů sice jako vždy v noci vyrušoval okolí hlukem médií a svým opileckým hlasem, avšak kupodivu neztloukl svou ženu, překonal jsem úspěšně nastálou noc a mohl pak uplynulý den vyhodnotit velice kladně. Ovšem až na ten pitomej zip ….
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2000/ aneb Ať nám zdraví dovoluje vykonávat turistiku naplno
Moderní člověk neoslavuje příchod Nového roku pouze nevázanými a bezuzdnými bakchanáliemi. V Římě na počest změnivšiho se letopočtu skáčou odvážlivci do Tibery. V Praze konají příznivci cyklistiky jízdu na kolech až na Cukrák. Podobnými - možno říci - rituály vyjadřují svou radost z nového letopočtu pravidelně i vyznavači dalších koníčků. My turisté oslavujeme příchod Nového roku zpravidla hvězdicovými pochody nebo jízdami na lyžích. Já dávám přednost Novoročnímu výstupu na Žaltman. Pro mě je tato akce tradičně třetím vrcholem pomyslného trojúhelníka turistických akcí přelomu roku, jehož prvním vrcholem je tajný výlet odboru 28. prosince předchozího roku a druhým Silvestrovský pochod v Dobrušce.
Trutnovské jádro výstupu formuje se na hlavním nádraží v Trutnově u vlaku odjíždějícího směrem na Jaroměř v 09,27 hod. Využívám mezírky ve frontě u okénka a nechávám si dát razítko nádraží s datumovkou prvního dne magického roku 2000. Bohužel, podobně jako později v Malých Svatoňovicích, tu mají datumovku pouze s posledním dvojčíslím /00/, takže výsledný dojem není až tak výrazný.
Zdá se mi, že letos nás z nádraží z Malých Svatoňovicích odchází na Žaltman méně. Obecně je to asi ovlivněno sněhem, část chodců jeho záplava odradila, část lyžařů naopak přilákala do vyšších poloh. Navíc dosti trutnovských turistů jde tentokrát až ze Rtyně. Naše tříčlenná skupina ve složení Karel, Maruška a já vychází v důsledku razítkování na nádraží jako poslední, brzy však svou ztrátu dohání, také proto, že část putujících zformovaných okolo kolegy Johna nese lyže. Z výstupu mám mírný respekt. Volím pro podobné účely pravidelné tempo, nikoliv na doraz, ale tak rychlé, abych nemusel v průběhu výstupu zvolňovat nebo dokonce zastavovat. Cesta nahoru je vysněžená a prošlapaná, takže se mi jde dobře, ovšem také proto, že celou silvestrovskou noc jsem pil pouze pivo /včetně přípitku/, které jsem nekombinoval s ničím. Jen trochu cítím vpravo na břiše lehký tlak.
Smekněte, Maruška a Karel přicházejí na rozcestí pod Žaltmanem.
Foto: autor
Na rozcestí pod rozhlednou Žaltman jsme dospěli pět minut po půl jedenácté. Čekal nás tu u ohníčku Jarda Máslo, hlavní pořadatel akce. Do roku 1992 totiž Novoroční výstup pořádal Sokol Velké Svatoňovice, který akci dotáhl až do 18. ročníku. Po následném vakuu se počínaje 01. lednem 1995 se akce ujal z vlastní iniciativy Jarda Máslo, za což mu patří velký dík.
Novoroční pohoda na rozcestí pod Žaltmanem.
Foto: autor
Po nezbytných novoročních blahopřáních se naše tříčlenná skupina doplněná Standou z Bohuslavic přesouvá dál. Jestřebí bouda na Pasece, jejíž dveře otevíráme téměř úderem jedenácté, praská ve švech. U stolu u zdi po levici sedí "stovkařská" elita - Mirek z Trutnova, Tonda ze Rtyně a mí včerejší souputníci z Dobrušky Petr z Broumova a Standa z Hronova. Poslední dva dokonce preferují náš turistický způsob oslavy změny letopočtu natolik, že po svém návratu ze Silvestrovského pochodu uléhají dříve, neboť na putování na Žaltman vstávají již okolo sedmé hodiny. Mezi tradiční účastníky patří i Atom z Třebechovic, je tu ovšem hodně neznámých lidí, i mladých, hlavně běžkařů. Později se tu objevují další pasažéři z vlaku v 09,27 hod. - Johnova lyžařská skupina, dále Fráňa z Trutnova, po něm naši sousedi z kupé Zdeňka z Janských Lázní a Jarda z Kryblice.
Do roku 1996 jsem z Jestřebí boudy sbíhal zpět dolů do Malých Svatoňovic na vlak, který odjížděl odtud do Trutnova před půl jednou. Od změny jízdního řádu v roce 1996 tento vlak nejezdí, takže děláme z nouze ctnost a novoroční rituál obohacujeme o pěší putování do Trutnova. Protože chci stihnout opožděný novoroční oběd ve 14 hod., odcházíme s Karlem z Jestřebí boudy pět minut po třičtvrtě na dvanáct /Maruška čelila nachlazení, a proto se na Jestřebí boudě příliš nezdržovala a odešla dříve/. Přesto to stačí nejen na vstřebání neopakovatelné novoroční atmosféry, ale na absolvování dvou prvních točených piv magického roku 2000. Letos pro záplavu sněhu mám obavu, zda oběd stihnu. Stopa vyježděná běžkami je natolik tvrdá, že se neboříme a že ji neničíme. Ostatně několik běžkařů potkáváme a ti jsou velice zdvořilí a tolerantní, i když pohled na pěšáka ve stopě musí u každého správného běžkaře vyvolat prudké zvýšení tlaku. Přesto určitý pocit provinění zmizí definitivně, až když se octneme na panelce, kde je již široká souvislá vyježděná plocha.
Vcelku se ukazuje, že se letos jde lépe než loni, kdy bylo trase hodně ledu. Jediné zaledněné místo je v nejhořejší části Bezděkova, pod ním je naopak silnice vzorně protažená, stejně jako vcelku chodníky v Trutnově, kde se boříme jen ve velmi mělké vrstvě sněhu, takže mě Karel opouští na sídlišti "Smeťák" v Trutnově již pět minut po půl druhé a já sám se dostavuji k nedělnímu obědu pět minut před druhou hodinou odpolední. Po úspěšném absolvování Silvestrovského pochodu a Novoročního výstupu na Žaltman vždy věřím, že nadcházející turistický rok bude dobrý. Veškerá přání do Nového roku jsou vlastně variace na pevné a stálé zdraví. Proto do posledního roku našeho tisíciletí přeji všem turistům, aby jim zdraví dovolovalo vykonávat turistiku naplno. Sám tento stupínek ve škále hodnot budu hájit velmi důrazně......
Dovětek: Tato reportáž, jíž ponechávám v plném původním znění, má bohužel tragické a pro nás dosti neuvěřitelné pokračování, jež se týká právě Jardy Másla, o němž je řeč ve střední části reportáže. Jak jsme se dověděli až začátkem února od Tondy ze Rtyně, jel Jarda 13. ledna ráno na kole do práce. Nedojel …. Údajně už na místě během cesty podlehl ve svých 57 letech infarktu … Na Nový rok dopoledne, kdy jsme se Žaltmanu odcházeli do Jestřebí boudy a kdy jsme ho viděli naposledy, bylo mu vyměřeno ještě necelých 12 dní života ….. Přestože jsem Jardu /jaká divná shoda okolností, v silvestrovské reportáži je vzpomínán jiný zemřelý Jarda/ poznal málo, úmrtí na infarkt mi k jeho navenek bodré a veselé povaze, aspoň navenek prosté stresům, nervování a uspěchanosti, jakož i k jeho práci v lese nesedí.
Jarda také, pokud vím, neničil si zřejmě zdraví tak intenzívně - jako my ostatní - papírováním v zaměstnání a občasným vysedáváním na schůzích souvisejících s činností funkcionářů turistiky. Přesto mu bude navždy patřit zásluha za jeho nápad ujmout se Novoročního výstupu na Žaltman. Kolik radostí a příjemných pocitů tato akce působila nám turistům! Doufejme, že najde svého pokračovatele. Patřilo by se jí pak pojmenovat druhým názvem - Memoriál Jardy Másla.
Kéž by každý z lidské pospolitosti zanechal po sobě, takový byť drobný a zdánlivě nepatrný, ale vybroušený kamínek jako Jarda Máslo v podobě nějakého podobného odkazu a nápadu. Jak vysoko by vyrostl val obecného blaha, jehož možná skromnou součástí jsou i turistické akce sloužící k potěše ostatních! Ještě jednou díky, Jardo!
Silvestrovský pochod /31. 12. 1999/ aneb Pozdravuj ve Slavoňově
Na Silvestra ve 4 hodiny ráno jsme si toho dovoloval doma hodně. Do odjezdu vlaku z hlavního trutnovského nádraží na Jaroměř zbývalo 35 minut, což je doba, kdy bych za normálních okolností kvapně opouštěl svůj domov na Zelené louce, abych vlak pěšky stihl. Místo toho jsem se teprve s klidem převlékal z pyžama. Poslední den roku totiž připadl na pracovní den - pátek - a na hlavní nádraží v Trutnově mě včas pohodě přepravil vláček "viamonťáček". Cílem mým byla Dobruška, kam nepřetržitě od roku 1991 jezdím zakončit turistickou sezónu absolvováním Silvestrovského pochodu. Z Trutnova jsem odjížděl sám, jak už bylo v poslední době zvykem, takže jsem počáteční kilometry ve vlaku strávil v postupně ubývající společnosti 20 deka točeného salámu, rohlíků a přerovského plechovkového Zubra, dokud jsem je nepozřel úplně. Teprve po třetím přestupu ve Václavicích jsem ve vlaku objevil další tradiční účastníky pochodu Petra z Broumova a Standu z Hronova.
Všichni tři vycházíme po čtvrt na osm a po překlenutí hlavní silnice jdeme po okresní silnici do obce Domašín. Je těsně okolo 0 st. C, obloha je zatažena, silnice je zatím úplně holá, zatímco všude okolo jsou pole pokrytá souvislou vrstvou sněhu, viditelnost nic moc Asi 250 metrů za Domašínem opouštíme silnici a protaženou cestou pokračujeme doleva. Zakrátko u usedlosti protažení končí a Petr se obětavě ujímá prošlapávání cesty hlubším, naštěstí přece jen dosti tuhým sněhem. Mírně jsme se odchýlili a po zkorigování směru a překročení příkopu nacházíme na hrázi rybníka aspoň trochu prošlapanou cestu, která nás dovede do Bačetína. Následuje opět pohodlná cesta po silnici do Bystrého. Tady se se svými kamarády loučím. Oba totiž po dohodě s pořadateli mají namířeno do Hronova a tudíž pokračují ve směru na Sněžné. Mě pětadvacetikilometrová trasa vede po silnici směr Nové Město nad Metují.
Pohodlná silnice s vysokými bariérami sněhu po stranách mě - už samojediného - zavede přes Janov a Tis na křižovatku se silnicí z Dobrušky na Nový Hrádek. Jeho zasněžené domy vidím za chvíli po své pravé ruce na protisvahu nad říčkou Olešenkou. Mou pozornost zaměstnává však více vozovka. Za křižovatkou povrch silnice mění charakter, je umrzlý, vprostřed sice posypaný, po krajích hlavně po "mé" levé straně je však terén umydlený a kluzký. Pokud je to možné, jdu raději více uprostřed anebo dokonce vpravo. Provoz není hustý a na opatrné jízdě řidičů je patrno, že se všichni chtějí dočkat magického roku 2000. Takto opatrně docházím po půl jedenácté do Slavoňova.
Čeká mě zde důležité poslání. Když se Standa s Petrem dověděli, jaká trasa mě čeká, požádali mě, abych ve Slavoňově pozdravoval kamaráda Jardu. Vylezl jsem po malém svahu uhlazeném od sáňkování k dřevěnému kostelu sv. Jana Křtitele. Na venkovském hřbitůvku jsem zabočil do jeho levé části k nízké roubené budově márnice. Když jsem tady hledal přesně před rokem hrob našeho turistického kolegy Jardy z Trutnova, nečekal jsem, jak to bude obtížné. Je tu hodně hrobů s nápisem rodina Holých.
Tak tady spí svůj věčný turistický sen Jarda z Trutnova.
Foto: autor
Naštěstí tu tehdy byli dva hrobníci, kteří si vzpomněli na pohřeb, který se tu konal jedno červnové páteční odpoledne roku 1998, a hrob mi ukázali. Na hrobu je napsáno Rodina Holých z Mezilesí a když se díváte z rohu roubené márnice do zadní části hřbitůvku ještě mírně doleva, vidíte takovéto hroby dva, jeden vyšší s křížem, druhý pak nižší. Jarda pak spí svůj věčný turistický sen v tom nižším - bližším - hrobě. Pozdravy jsme vyřídil, pro jistotu jsem si hrob vyfotografoval a mazal jsem raději dál. Uvědomil jsem si, že tenhle pochod byl jedním z mála, ba možná jediný, na který jsme s Jardou jezdili ve dvou.
Silnice se pak svažovala mírným klesáním a po pravé straně přede mnou přibližovaly se ke mě věže Nového Města nad Metují.
Pohled na centrum Nového Města nad Metují z jeho okraje.
Foto: autor
Na samém jeho kraji jsem zabočil doleva v protisměru po silnici směr Ohnišov, avšak po několika metrech jsem nad silnici vystoupal doprava po zasněženém schodišti. V těchto místech se mi zdálo natolik mrazivo, že jsem nasadil rukavice.
Ve vesnici Spy jsem se zhoupl až k tamní hospodě, kde jsem doleva odbočil po silnici pokryté sněhem a vedoucí po široké pláni. V obci Chlístov byla již silnice opět holá. V další obci Val mě zmátlo vlastní značení pořadatelů, které mě směřovalo rovnou k Dobrušce. Itinerář mě však předepisoval jít rovně na silnici z Ohnišova do Dobrušky, řídil jsem se proto jím. Odmítl jsem dokonce možno jít do cíle po této silnici a věren itineráři sešel jsem k Bačetínskému potoku do malebného údolí Valských dolů. Z údolí jsem měl vystoupat po zelené značce, já jsem omylem vyšel po modré, která - světe div se - procházela otevřeným soukromým pozemkem, kde byl průjezd zakázán, ale průchod všem dobrým lidem povolen. Octl jsem se tak na silnici vedoucí do Dobrušky od vesnice Provoz, což jsem poznal podle toho, že kostelík sv. Ducha se objevil po mé pravici, tak jsem si ho alespoň vyfotografoval z mírné vzdálenosti.
V cíli v sokolovně ve čtvrtě na jednu pořadatelé nebyli, asi si odběhli, ale byly tu připraveny diplomy a teplý čaj. Od dalšího tradičního účastníka pochodu Ivana z Nového Města nad Metují jsem však zjistil, že je otevřena hospoda Na růžku hned vedle nádraží. Zbylé půlhodiny do odjezdu vlaku jsem využil, že jsem si tu dal poslední točené pivo roku a slepičí vývar.
Na zpáteční cestě domů vlakem jsem si uvědomil, že je poslední den, kdy letopočet začíná číslici jedna, a na nádražích v Dobrušce, Opočně a Starkoči jsem nasbíral razítka se zanedlouho vzácným datem 31. 12. 1999. Téměř hodinovou pauzu mezi příjezdem vlaku do Václavic a odjezdem vlaku ze Starkoče do Trutnova jsem vyplnil chůzí z Václavic do Starkoče, čímž jsem s definitivní platností uzavřel svá putování v roce 1999.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Předvánoční pochod po hřebenech Brd /17. 12. 1994/ aneb Dluh rodnému kraji se musí splácet
Každým rokem druhou nebo třetí sobotu v prosinci jezdívám do Hořovic ve středních Čechách, kde jsem žil do svých třiceti let, abych přivezl rodičům vánoční dárky. Popravdě řečeno, doma se příliš nezdržím, neboť splácím alespoň částečně určitý dluh, který svému kraji dlužím tím, že jsem z něho tolik neprochodil jako z Východočeského kraje.
Nejinak tomu bylo ve dnech 16. a 17. 12. 1994. Z Prahy jsem jel vlakem toliko do Berouna, kde jsem zanechal v úschovně zavazadel krosnu s dárky a jen s ledvinkou si "odskočil" v rámci plnění OTO "Berounsko" na více než patnáctikilometrový výlet na rozhlednu Děd /vybudovanou KČT v roce 1893, volně přístupnou i v zimě, ovšem s výhledy omezenými vzrostlým stromovím/, Lísek, stradonické hradiště /kde bylo v 1. a 2. století před naším letopočtem mohutné keltské oppidum/ do Nižbora.
Když jsem druhý den cestoval autobusem z Hořovic do Dobřichovic, abych se odtud pěšky vydal do Všenor na start tradičního Předvánočního pochodu po hřebenech Brd, měl jsem v položce výdaje 23 Kč. Tolik mě stála čokoláda, kterou jsem prohrál v sázce s manželkou o to, že vytáhnu na pochod své dva místní kamarády. Prohrál jsem, již předem avizovali, že nepojedou, ale v autobuse už seděli jiní mí dva známí - Pepík a Karel z turistického oddílu Sokola z nedalekého Komárova, s nimiž jsem před lety šel jednu z tras "Prčic". Díky jejich znalosti krajiny jsem pak prožil zajímavý den, který zpestřovala zajímavá vyprávění z pestrého života turistického oddílu Sokola Komárov.
Čtyřicetikilometrová trasa vedla přes neuvěřitelně málo frekventovanou část Brd Hřebeny do Jinec. První část trasy - po pozvolném výšvihu - vedla po rovných širokých cestách. Jejím zlatým hřebem byla Skalka, poutní místo ve výšce 553 m n. m., před časem ponechané na pospas zubu času, nyní pilně opravované, s překrásným výhledem na Mníšek pod Brdy. Další atrakcí bylo mírné odchýlení od žluté turistické značky, při kterém jsme klopýtali asi kilometr kolem bývalé raketové základny. Před časem by tu bylo dusno, nyní jsme za plotem pokynuli osamělému vojáčkovi, který se tu na stráži tetelil zimou, aniž by použil zbraně, jak je to v poslední době v Čechách zvykem. V duchu jsem ho oslovil: "Vidíš, kdybys střílel, mohl jsi být možná za odměnu na Vánoce a Silvestra doma".
Po celou dobu jsme se pohybovali ve výšce 500 a 600 metrů nad mořem, terén byl převážně zmrzlý a sněhu začalo ve formě hustější než poprašek přibývat až ve druhé části, která byla pestřejší a členitější. Jejím nejvyšším místem byla Kuchyňka /636 m n. m./, okolo níž je přírodní rezervace. Z těchto míst se tu a tam mezi stromy objevovaly střídavě pohledy doleva až kamsi na kopce nad slapskou přehradou a doprava na Hostomice a vrchy Plešivec a Písek, kterému dominoval otáčející se radiolokátor. Pěkné výhledy nám umožňovalo polojasné a větrné počasí.
Vše završilo prudké klesání z Komorska do Čenkova, které jsme s Pepíkem seběhli, až jsem cítil kolena, a poklidný závěr okolo Čenkovských strojíren, ještě v nedávných dobách se chlubících, že zde jako mladík pracoval bývalý jugoslávský prezident Josip Broz - Tito, až na nádraží v Jincích /pro změnu zase okolo rodného domku "českého Paganiniho" z 1. poloviny 19. století Josefa Slavíka/, kam jsme přibyli po ostrém šestihodinovém pochodu bez zastávek. V cíli se postupně vystřídalo 180 spokojených účastníků a mě imponovalo, že jsem v cíli od pořadatelů z Akademického klubu alpinistů Praha místo lkaní, že končí, slyšel optimistické: "Za rok nashledanou".
A protože jsme toho neměli ani nyní dost, po krátkém posezení v hotelu Eška v Jincích jsme se rozešli a šli každý zvlášť domů pěšky, já naplněn klidem a pokorou po silnici přes Rejkovice, Felbabku, po modré značce do Podluh a znovu po silnici do Hořovic.
Nachodil jsem toho dne na padesát kilometrů, spokojen s hezkou a členitou krajinou i s posíleným přátelstvím s turisty z dalekého Komárova, z něhož mi zbyla milá povinnost nasbírat pro Pepíka pivní etikety z našeho kraje.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz