24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /11. - 12. 07. 2003/ aneb OD ROZLITÉ KYSELINY SÍROVÉ PO VRAŽDÍCÍHO DŮCHODCE
Memoriál Jiřího Potůčka - Tolara /28. 06. 2003/ aneb PO STOPÁCH STATEČNOSTI A ZRADY
Pochod Hanče a Vrbaty /13. - 14. 06. 2003/ aneb O VĚČNÉM BOJI NEPOHODY A SLASTI
Líšeňské pochody Českým rájem /07. 06. 2003/ aneb TAKMĚŘ ODE DNA
Plnění OTO Vrcholy a hory severovýchodních Čech /31. 05. 2003/ aneb OBCHVATEM NA JAVOŘÍ HORY
Praha - Prčice, ale také odjinud /10. 05. 2003/ aneb SE ŠÍLENÝM DĚDKEM V PATÁCH
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /11. - 12. 07. 2003/ aneb Od rozlité kyseliny sírové po vraždícího důchodce
Život přináší neuvěřitelné náhody. V pátek odpoledne jsem v rozhlase vyslechl dvě po sobě jdoucí zprávy. Napřed: na nákladovém nádraží v Meziměstí rozlila se kyselina sírová, havárii prý likvidují hasičské sbory z několika měst. A hned na to: v domově důchodců v Albrechticích nad Orlicí se důchodce pokusil podříznout dva spolubydlící. Symbollické bylo, že za hodinu jsem odjížděl vlakem do Meziměstí na start stokilometrového pochodu Týnišťské šlápoty od dubu, jenž na druhý den končil v Týništi nad Orlicí, vzdáleného asi dva kilometry od Albrechtic!!
Když jsem těsně před devátou večer dojel s Maruškou do Meziměstí, žádné hasičské sbory blíže vlakového nádraží jsem nespatřoval /a nikdy jsem se také o této události nedočetl v novinách, to snad musela být kachna/, o jediný ruch se tu starala otevřená nádražní hospoda a především 14 účastníků stovky spolu s pořadateli - synem Olafem a otcem a Ivanem z Prahy. Mezi účastníky byla i Máša z Vrchoviny a Petr z Hronova.
Na první kontrolu - na sedm kilometrů vzdálený Ruprechtický Špičák v nadmořské výšce 880 metrů s převýšením téměř 450 metrů jsme dorazili již za tmy v půl jedenácté. Olaf sem s obtížemi vyjel autem, kromě kontrolního razítka nabídl účastníkům čaj, pivo a housku a poté nás navedl na zelenou značku, jež navázala na modrou hřebenovou značku po Javořích horách. V nastálé tmě se držela při sobě rozpadající se skupina, která opatrně absolvovala i prudké klesání z Javorového vrchu. Potom dle itineráře pokračovali jsme po žlutě značené cestě ke druhé kontrole v hospodě v Heřmánkovicích. Při sestupu po cestě připomínající žlab naplněný kamením a větvemi se hlavní skupina rozpadla na skupinky, .... aby se po zabočení doprava po několika stovkách metrech na již pohodlné cestě opět sešla. Zjistili jsme totiž, že jsme zabloudili. Divné bylo, že jsme objevili zelenou značku, která na žádné mapě nebyla, poté jsme zjistili, že jsme ve skutečnosti na modré s bíle orámovaným pásovým značením, což mě přivedlo k nesmyslné teorii, že jsme zpátky na modré značce ze Špičáku do Ruprechtic. Teprve na zcela neznámé křižovatce, kde modrá značka byla orámovaná žlutě, takže se jednalo o připravované cyklistické značení, se v mapě zorientoval německý účastník stovky a jednoznačně konstatoval, že po dvou stech metrech musíme lesní cestou uhnout doleva. Identifikovanou cestou nás pro změnu vedli dva slovenští účastníci pochodu, kteří klesli na mysli vlivem postupného zarůstání cesty, až jsem se chopil vedení já, jemuž z 1 % koluje v žilách maďarská krev, a vyvedl jsem skupinu z lesa na odkrytý začátek Broumovské kotliny, odkud jsem bezpečně identifikovali Heřmánkovice i vzdálenější Janovičky nad námi.
Bylo už čtvrt na jednu, takže Maruška, Máša, Petr a já, ale také oba Slováci odmítli pohostinnost hospody v Heřmánkovicích, a pokračovali jsme do Broumova a dále k blížící se hradbě Broumovských stěn, jež na obzoru při úplňku vzbuzovala respekt. Procházeli jsem posléze Zaječí rokli, cestou střídavě vedoucí vrstevnicí, střídavě stoupáním, ve tmě nepřehledným, místy kamenitým terénem, kde musel člověk dávat při svitu baterek velký pozor, neboť na jednom místě jsem málem narazil do spadlého stromu přes cestu, poté jsme se konečně závěrečným výšvihem po zcela kamenitém terénu dostali z lesa na odkrytý terén, kde nad obcí Slavný byla třetí živá kontrola. Bylo čtvrt na čtyři, právě jsme přetnuli Broumovské stěny, byli jsme na 27. kilometru, na obloze byly stále patrny hvězdy.
Vertikálně členitým lesním terénem došli jsme do Řeřišného. Z rozcestí měla pokračovat žlutá značka, ale tu jsme nenašli. Znovu se sešlá skupina rokovala co dál, u mě začala krize, takže jsem apaticky seděl u rozcestníku. Příčina: braly mě bolesti břicha. Na potvoru v tu dobu, bylo půl páté, začalo pršet, naštěstí to bylo pro celý den jediných pár kapek. Vrátili jsme se k Machovu, většina šla po cestě k Machovské Lhotě hledat tam žlutou značku, naše čtveřice pod vedením Petra pokračovala na náměstí a odtud se vybrala nekonečným stoupáním na vyhlídku na české straně Boru na "Rozsejpací skále" po modré značce,došli jsme sem ve třičtvrtě na šest. Olaf umístil samokontrolu v tradiční v podobě barevné pastelky, jíž jsme označili itinerář, opravdu až na vyhlídku, takže jsme se závěrečné metry plazili téměř po čtyřech. Do kopce mě - vlivem polohy těla nachýlené dopředu - tolik břicho nebolelo, a tak v rámci upevnění sebekázně jsem na závěrečné schůdky vylezl dvakrát - poprvé kvůli označení kontroly, podruhé udělat první snímek /fotoaparát jsem měl v batohu pod schůdky/.
pohled z vyhlídky na české straně Boru z doby před šestou hodinou ranní, kam jsem v rámci upevnění sebekázně vylezl na závěrečné schůdky dvakrát - kvůli označení kontroly a v rámci upevnění sebekázně narušené bolavým břichem kvůli prvnímu snímku. Foto: L. Šlosar
Další část trasy přes Závrchy, Žďárky a Velké Poříčí vedla lehkým terénem, mohla být tedy odpočinková, ne ovšem po mě. Při klesáních a na rovině jsem prožíval dík bolestem v břiše, přecházející v křeče, pravé utrpení, že jsem u Velkého Poříčí zvažoval, že vlezu do kukuřice a ulevím si, bylo evidentní, že se jedná o zaražení větry. Nakonec jsem vytrval a v rámci čtveřice absolvoval improvizovaný úsek podle Metuje až do Bělovsi a odtud rovněž improvizovaně po zelené značce stoupáním na Dobrošov. Na něm jsem v naší skupince mírně zaostával.
ať bolí břicho sebevíce, sakrální památku ve Žďárkách bez povšimnutí ponechat nelze. Foto: L. Šlosar
U Jiráskovy chaty na další živé kontrole jsme byli v 9 hodin a měli jsme za sebou 55 km. V těchto chvílích jsem zvažoval, že pochod vzdám - naše časová rezerva na poslední vlak z Týniště zdála se mi malá, ale hlavní důvod bylo břicho. Zamířil jsem tedy nejprve na WC v chatě a po čtvrthodinovém snažení dostavilo se podstatné zlepšení, takže jsem po návratu prohlásil Marušce: "Jdu dál bojovat". Snědl jsem další banán, který jinak nemiluji, a tatranku, jež jsem hojně zapil mattonkou. V té době se definitivně ukazovalo, že bude hezké slunečné počasí, polojasno, na místech zakrytých chladnějšímu větru i vedro.
na kontrole na Dobrošově byla Maruška zcela v pohodě. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova na kontrole na Dobrošově v popředí Jiráskovy chaty mohl konečně prohlásit: "Jdu dál bojovat". Foto: neznámý kolemjdoucí /Olaf z Prahy/
Bylo těsně před třičtvrtě na deset a vlivem zřetelné úlevy jsem po další dobu našeho putování přes Peklo, údolí Metuje a Nové Město nad Metují propadl hovorné náladě. Byli jsme na tom časově tak akorát. Na posledních 45 km, které měly proběhnout v lehčím terénu jsme při očekávané průměrné chůzi 5 km/hod. měli k dobru 9 hodin + půlhodinovou rezervu pro případné bloudění či nepřesnost v kilometráži. Další slasti navíc - zastavení v restauraci - jsme si museli vydobýt rychlejší chůzí. Tohoto časového režimu jsme se v průměru úspěšně drželi. Na samokontrole č. 6 konci v údolí Metuje před Novým Městem nad Metují za kilometrem 60 jsme byli v 10,50 hod. a uprostřed malebné soutěsky Janovského potoka, kde jsme potok střídavě přelézali přes bezpečné lávky se zábradlím po jedné straně, jsme byli přibližně na kilometru 67 v 11,55 hod. Tady jsem pocítil krátkodobou bolest na lýtku pravé nohy, ohnal jsem se rukou a smetl jsem vosu nebo včelu, naštěstí bolest po žihadle byla krátkodobá. Před Ohnišovem jsem si trochu zašli, místo doleva jsme prošli stezku obilného pole a dohonili Mášu a Petra, kteří šli napřed, Petr se pohotově zorientoval a nasměroval nás doleva po silnici. Na samokontrole č. 8 ve Valských Dolech - nastojte - ukradl někdo tužku, u nás se opravdu ukradne všechno, takže jsme opsali rozcestník. Když jsme přicházeli k Dobrušce, byli jsme natolik vysušeni, že jsme se rozhodli pro zastávku, byla to jediná zastávka v hospodě na trase.
Vlivem absolvovaných kilometrů přece jen upadající morálku jsem se rozhodl povzbudit na stovkách pro mě netradiční injekcí. Na stovkách totiž piji pivo výjimečně, teď ve 14 hodin při zastávce v hotelu Rýdl na náměstí v Dobrušce na kilometru 77,5 km jsem si poručil najednou dva Prazdroje a k nim chutnou česnečku. Vedle těchto poživatin nás povzbudila hezká SMS od Jany z Buků. Z hotelu jsme vyšli v půl třetí a další kilometry jsme se měli co ohánět - nejprve na silnici na Opočno, kterou otestoval Olaf jen na 3,5 km, za Opočnem na žluté značce zvlněným krajem přes Záhornici /na kontrole před ní na kilometru 83 jsme byli v 15,50 hod./. Na hlavní, tedy živou kontrolu u kaple v Dřížné jsme dorazili usilovnou chůzí v 16,30 hod. a mohli jsme si dovolit přepych ostat tu čtvrthodinu. Vlivem chybějící horní čelisti musel jsem odmítnout teplou uzeninu a sníst opět banán hojně zalívaný mattonkou a čajem. Byli jsme na kilometru 88.
boží muka v údolíčku na kraji obce Dřížná. Foto: L. Šlosar
pomník na kraji Dřížné a vlevo v pozadí altánek s poslední živou kontrolou. Foto: L. Šlosar
Dokončili jsme značenou trasu a přešli na vlastní značení, které má Olaf naprosto spolehlivé. V naší kmenové dvojici jsem ted šel strojovou chůzí první a Maruška za mnou asi 10 metrů, ono to omrzí dívat se stále zblízka na táž cizí záda. Za Novou Vsí a Vyhnánicí jsme sestoupali do Křivice, odkud to mělo být do cíle 5 km, což při čase šest hodin bylo příznivé zjištění. Závěr byl tradičně nekonečný, mezi dvěma silnicemi jsme se proplétali lesními stezkami, konečně jsem se dostali na asfaltovou cestu vedoucí k poslední kontrole U Glorietu, která ne a ne se objevit, takže jsem projevoval nahlas svou netrpělivost. Konečně jsme tu byli v 18,50 hod. a za další čtvrthodinu, když jsme prošli potůček, mlází, hlubokou trávu na kraji mýtiny a přelezli žebříček z obory, jsme dorazili do cíli v DDM v Týništi nad Orlicí v 19,10 hod.
Maruška z Trutnova v cíli "stovky v tělocvičně U dubu v Týništi nad Orlicí spolu s pořadatelkami. Foto: L. Šlosar
V cíli jsme pobyli čtvrthodinu, orazili si záznamníky výkonnostního odznaku a IVV a vandrbuchy, napili se ještě čaje, poděkovali pořadatelům za hezkou stovku: Stejně jako v Meziměstí nás nepoleptala kyselina, ani tady v Týništi nás neohrožoval žádný bláznivý důchodce, takže jsme posledním vlakem v 19,50 hod. v pohodě už opět ve čtveřici odjeli do Hradce Králové, kde jsme se rozloučili. Maruška a já jsme posléze odjeli odtud vlakem ve 21,00 hod. a po přestupu v Jaroměři jsme v půl jedenácté přijeli do Trutnova. Mě ještě čekala tříkilometrová chůze na Zelenou louku, pak už vana, čaj a kýžená postýlka.
Díky první části /stoupání na Ruprechtický Špičák, Broumovské stěny, vyhlídku na české části Boru a Dobrošov/ tato stovka patří k nejtěžším, které jsem kdy šel. Její kilometráž byla mírně řečeno našlapaná, Olaf nám neodpustil nic. Krajinově byla nádherná, péče o účastníky komfortní, za startovné 60 Kč bylo na čtyřech vlastních živých kontrolách o účastníky pečováno vzorně, vhodného jídla dosyta /housky, tatranky, banány/ a pití - čaj, mattonka, pepsicola - dle libosti - vše v režii pořadatele.
I má nejbližší společnost byla výborná - Maruška je nekonfliktní, spolehlivá a ideální společnice na dlouhé trasy s kondicí na rozdávání, Máša se vypracovala mezi ženskou stovkařskou absolutní špičku, přesto dokáže povzbudit, a Petr s absolvovanými stovkami téměř 500 patří mezi nejpoctivější a nejskromnější stovkaře.
Na tuto stovku budu dlouho vzpomínat jako na jedno z nejlepších letošních dobrodružství!!
Memoriál Jiřího Potůčka - Tolara /28. 06. 2003/ aneb Po stopách statečnosti a zrady
O pochodu pořádaném T. J. Sokol Studnice u Náchoda mi řekl Standa z Bohuslavic, který se o něm dověděl o týden dříve z plakátu ve Starkoči při pochodu Po stopách bojů z roku 1866. Protože se onu sobotu nekonal žádný jiný pochod, zavítal jsem sem přesto, že byla avizována pouze trasa 15 km. Se mnou vedle Standy přijela vlakem do Starkoče ještě Zdeňka z Janských Lázní. Když jsme dorazili pěšky do Studnice, posedávali netrpělivě poblíž místa startu ještě Jirka, Standa a Vláďa z Jaroměře a poté, co pořadatelé vyndali za naší pomoci židle a stoleček ze sokolovny, spojené kdysi s pořádáním turistické akce Československý kvadrant, dorazil z Červeného Kostelce pěšky Pepík.
Pochod se konal na paměť radiotelegrafisty paraskupiny SILVER A Jiřího Potůčka - Tolara a následně zastřelených 15 příslušníků České obce sokolské. Trasa pochodu pak vedla důležitými místy dramatu, které se tu odehrálo před jednašedesáti lety a v níž hlavní roli hrála na jedné straně statečnost a na druhé ostudná zrada. Duší celého pochodu byl pan Vladimír ze Studnice, pamětník tragédie, který obětavě odstartoval s dalšími ženami celé sedmičlenné "startovní pole", byť byl asi v duchu u churavé manželky. Zřejmě kvůli tomu vydávali pořadatelé diplomy už na startu, takže nás v cíli v Bohdašíně nikdo neočekával.
Vyšli jsme za slunečného teplého dne do Řešetovy Lhoty, za nádražím po podejití železniční trati jsme se ponořili do lesa, ze kterého jsme vyšli až u rybníka Špinka. Protože jsme měli hodně času, plánovali jsme tady občerstvení, nejprve u kiosku, poté v hospodě Na ocase, známé jako betlém či panoptikum bývalého režimu, zásluhou bust představitelů bývalého režimu před hospodou na malém balkónku nebo přičiněním obrazové výzdoby, soch a dobových uniforem /ty ovšem byly zrovna v čistírně po malování/ uvnitř. My jsme ovšem popíjeli venku před hospodou a tady nás překvapené zastihla výprava turistů z Lomnice nad Popelkou s Honzou a Milanem, jež sem zavedl plánovaný výlet odboru.
na startu před sokolovnou ve Studnici. Vpravo stojí Pepík z Červeného Kostelce a vpravo zády pan Vladimír ze Studnice. Foto: L. Šlosar
hrdinové okamžiku při občerstvení u kiosku u rybníka Špinku. Vlevo odpředu Jirka a Standa z Jaroměře a Pepík z Červeného Kostelce, vpravo odpředu Standa z Bohuslavic, Vláďa z Jaroměře a Zdeňka z Janských Lázní. Foto: L. Šlosar
hrdinové okamžiku při občerstvení před hospodou Na ocase s balkónkem s bustami představitelů uplynulého režimu. Z hrdinů okamžiku zleva Standa z Bohuslavic, Zdeňka z Janských Lázní, Vláďa z Jaroměře, Pepík z Červeného Kostelce, Standa a Jirka z Jaroměře. Foto: L. Šlosar
Sedělo by se nám v takovém složení i příjemném prostředí až do aleluja, bylo tedy na čase se trošku přemoci a opustit ona tolik pohostinná místa. Další část trasy měla kličkovat skrze Červený Kostelec, ale domluvili jsme se, že projdeme jeho okrajovou částí slující v lidovém podání podle jednoho domu zvanou Bedna. To už se za námi na delší čas zdržela u známých u rybníka Brodského Zdeňka a naopak Standa z Bohuslavic byl napřed. Již jen v pěti dospěli jsme do Kosteleckých Končin k bývalému Burdychovu statku, kde se odehrálo závěrečné dějství dramatu, alespoň v naší lokalitě /trasa pochodu vedla proti směru děje/. Stopy smutné události předznamenal pomníček těsně před usedlostí, samotný statek se zachoval i s oknem, odkud vyskočil v košili, kalhotách a bos na konci června 1942 radiotelegrafista Potůček, když gestapo obklíčilo statek. Na útěku pak mu odmítli poskytnout pomoc dva lidé - ze Zábrodí a ze Řešetovy Lhoty, což snad bylo ještě lze pochopit z důvodu obav o blízké s ohledem na zbabělé uplatňování principu kolektivní viny ze strany fašistů. Oba výtečníci však nelenovali a dobrovolně nahlásili pohyb prchajícího po zdejší lokalitě. Tomu se přece dík jiným obětavým podařilo uprchnout na Pardubicko, kde byl prozrazen jiným Čechem z Rosic nad Labem a dílo zkázy pak dokonal český četník, který Potůčka deset dní před 23. narozeninami zastřelil spícího. Tak zákeřně zahynul člověk přičiněním příslušníků národa, za nějž dával v šanc svůj život, a v zemi, za kterou bojoval. Jeho spolupracovníci z místního obyvatelstva především z řad Sokola byli pak zastřeleni v pardubickém Zámečku. Podle tvrzení účastníka pochodu Pepíka z Červeného Kostelce dokonce hrozil některým místům zdejší lokality osud Lidic a Ležáků.
Za Končinami se nějak nechtělo pokračovat dál jaroměřských turistům Jirkovi a Standovi, takže se odpojili. A tak jsme došli ve třech do cíle v Bohdašíně u školy, předposledního to místa aktivního působení Potůčka a jeho vysílačky Libuše, kde učil řídící Satran, který nalezl pro Potůčka útočiště na Končinách. Sám byl udán gestapu dobrovolně rtyňským lékařem, jehož požádal o pomoc, a poté podlehl krutému výslechu a popsal poslední místo působení vysílačky Libuše v Burdychově usedlosti. Ze všech těch, kteří poskytli informace gestapu, byl tak jediným, jehož nemáme právo pro tento čin ani v nejmenším odsuzovat. Na škole je pamětní deska a proti ní je památník obětem fašismu. Tady skončila trasa pochodu a rozloučil se s námi Pepík ze Červeného Kostelce, který si po většinu cesty liboval, jak se mu v naší společnosti pěkně šlape. S Vláďou z Jaroměře, jenž statečně překonával potíže s arytmií srdce, jsme vystoupali prudkým krpálem na Krkavčinu, kde jsem se rozloučil i s ním, neboť pokračoval do Hronova.
památník rodině Burdychů zastřelené fašisty - na kraji Kosteleckých Končin. Foto: L. Šlosar
Burdychova usedlost v Kosteleckých Končin. Z jednoho z hořeních oken uprchl při přestřelce Jiří Potůček. Foto: L. Šlosar
památník obětem fašismu od Josefa Marka v Bohdašíně. Foto: L. Šlosar
Osaměl jsem a přemýšlel jsem o tom, že po staletích /s výjimkou krátkého období první republiky/ už konečně naše země není okupována Němcem, Švédem, Francouzem, Rakušanem nebo Rusem, a přece čelí působení národa dosud pro ni nejnebezpečnějšího - českého, jehož někteří příslušníci tunelují tuto zemi, až z ní nezbude nic, ničí tuto zemi černými skládkami, vykrádají církevní památky a prodávají je do ciziny, nelegálně kácí lesy nebo zjeveni mastňáctvím staví dálnice tam, kde je třeba ctít přírodu. I přes absenci cizích mocností je i tak dosti prostoru pro občanskou statečnost - jako třeba upozornit v Mladých Bukách na fyzické týrání vyženěné dcery manželky otčímem, který je ještě natolik sobecký a bezohledný, že v obavách dalšího prozrazení se nestydí dívce zakázat školní výlet a poslední cvičení, na něž se těšila, jako předtím změnil jejího lékaře, neb předtím upozorňoval na plody domácího násilí, a možná ze stejného důvodu změní její školu. I při absenci cizích možností je bohužel možno dopustit se zrady přátelství, byť neúmyslně jen nespravedlivým jednáním ve chvíli zkratu, kdy byla tolik potřebná slova útěchy a povzbuzení. O tom všem jsem usilovně přemýšlel, až mi v parném dni hlava třeštila a v roztěkané melancholické nepokojné duši bolelo, když jsem s krátkými odbočkami do hospody v Chlívcích a na Jestřebí boudu rázoval po svých přes Jestřebí hory přímo domů na Zelenou louku v Trutnově, kamž jsem unaven dospěl těsně před hodinou dvacátou.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Pochod Hanče a Vrbaty /13. - 14. 06. 2003/ aneb O věčném boji nepohody a slasti
Na opravdu dlouhých trasách /přičemž v představě "dlouhý" mohou být mezi lidmi propastné rozdíly/ doprovázejí poutníka dvě velké protichůdné skupiny požitků. Jsou to pocity nepohody - narůstající únava, nevyspalost, hlad, žízeň, mohou to být i různé indispozice - namožené či natažené svaly a puchýře na nohou nebo problémy s vnitřnostmi. Naproti tomu existují pocity slasti - těšení se z ubíhající překrásné krajiny, opojení z pravidelné a svižné chůze, okouzlení romantikou a dobrodružstvím i nasávání atmosféry pochodu. Pocity nepohody překonáváme /i samotné jejich překonávání patří do pocitů slasti/ právě díky pocitům slasti, jež by za normálního běhu věcí měly převažovat. Někdy se to však schumelí tak, že pocity nepohody nabudou převahy do té míry, že pocity ustoupí do pozadí a překonávání pocitů nepohody je už jen věcí houževnatosti, holé dřiny a sily. Za takového stavu se postupem času dostavuje otázka, kde končí hranice rozumného překonávání sebe sama vlastní vůlí a kde nastupuje jiná hranice - nucení sebe sama přes moc a hazardování s vlastním zdravím. Tuto situaci jsem měl možnost prožívat při překonávání své deváté stovky absolvované na Pochodu Hanče a Vrbaty, naštěstí pro mě pouze především jako svědek.
Na start pochodu od sokolovny v Kruhu jsme se chystali ve třech - Maruška a já, kteří jsme přibyli z Trutnova, a Luboš ze Rtyně, jenž přicestoval vlakem s námi a neměl s kým jít. Hlavní pořadatel Vláďa z Kruhu nám navrhl, abychom se ujali jednoho osamělého účastníka z Teplic v Čechách, protože si netroufal jít noční okruh sám. Než jsme se vybatolili ze startu, byl již pryč, ale dostihli jsme ho necelé dva kilometry po startu, takže - nebýt zaneprázdněni chůzí - mohli jsme hrát kanastu, byli jsme čtyři. Noční okruh na tradiční trase na Tábor přes Lomnici a zpět do Kruhu přes Skalku u Kumburka a Starou Paku jsme šli zcela ortodoxně po předepsané trase. Dokonce jsme prošli již za svitu baterek nepřehledný lesní úsek nad nádražím v Libštátě zčásti po úbočí svahu, jenž poněkud klesal někam dolů po našich levicích. Na Tábor, kde tentokráte nebyla kontrola, jsme dorazili sedm po půl noci s pocitem, že se nám dále nemůže nic špatného stát, pátek 13. uplynul právě před sedmi minutami. Po odbočení ze silnice poblíž vesnice Brdo jsem po své pravici na trávě spatřil jakési nehybné předměty, téměř připomínaly náhrobky, když jsem nahlas promluvil, náhle se daly do pohybu a proměnily se naštěstí v ovce. V dalším průběhu našeho putování do Staré Paky jsme už dlouho nezažili tak suché polní cesty jako nyní. V průběhu nočního okruhu jsem vytvořili kompaktní čtveřici, s Maruškou se jde odjakživa dobře a spolehlivě, krom jiného dík jejímu vyzrálému a pravidelnému tempu, Luboše jsem už dříve poznal jako výborného chodce, u něhož se dalo předpokládal, že za světla půjde napřed. K témuž závěru jsem dospěl i u jediné opravdové neznámé - Karla z Teplic, počínal si zdatně, ukazoval se jako skvělý tempař a bylo evidentní, že je plný síly danou přirozeností jeho věku 23 let, jíž už já nahrazuji vychozeností. Od tohoto závěru mě neodradilo, že v té době si Karel stěžoval, že mu odchází jedna z bot. Na našem svižném tempu to neubralo, takže jsme noční okruh ukončili v sokolovně v Kruhu těsně po půl čtvrté ráno a mohli si dopřát odpočinek do půl páté.
Hodinová přestávka, jíž jsem využil ke konzumaci buřtguláše mi prospěla, neboť mě přestalo pobolívat lehounce v břiše. Opačně tomu bylo u Marušky, takže jsem jí na kontrole za Hrabačovem pod Hančovým vrchem vnutil panáka ferneta, sám jsem šel příkladem, byl to moje druhá sklenička ferneta za pochod /první jsem si dal na startu celé stovky/, a zároveň druhý případ požití alkoholu na pochodu, včítaje do toho pivo. Tady nás dohonil Luboš, jenž vyšel o trochu později …. a také Karel z Teplic. Ten se z naší skupiny vydělil na čas v Hrabačově, kde má dědečka, a přezul si porouchanou obuv. Nad Roudnicí, kam jsme dospěli ve svižném tempu, reklamoval Karel svalové potíže na nohou. Částečně se mu jim podařilo čelit tím, že si jedno stehno stáhl blůzou. Po osmé hodině jsme zastavili na několik minut na tradičním místě odpočinku zvaném Červený kříž podle božích muk. Tady Maruška vnutila Karlovi Ibalgin 200 proti bolestem. Popravdě řečeno Karlovy potíže se na našem tempu negativně neprojevovaly, takže jsme v ostrém tempu dorazili do Dvoračky v půl desáté. Tady se naše skupina roztrhala, Maruška a já jsme využili ke konzumaci nápojů, Luboš sem jen nahlédl a Karel pokračoval dál. Po absolvování táhlém výstupu na Růženčinu zahrádku před nepatrným stoupáním na Harrachovy kameny jsem měl dočasné potíže i já, pocítil jsem intenzívní hlad, takže jsem zastavil, snědl několik sušenek, přesto jsme museli mým přičiněním zvolnit tempo.
statečný hrdina této reportáže Karel z Teplic /vlevo/ a Maruška z Trutnova na silničce na Rezek. Foto: L. Šlosar
pohled na Kotel od Růženčiny zahrádka v den pochodu trochu hladový. Foto: L. Šlosar
ve fotografické dokumentaci k Pochodu Hanče a Vrbaty nemůže chybět Vrbatova mohyla tentokráte s Maruškou. Foto: L. Šlosar
Nešlo o vážnou krizi, protože mi můj stav nebránil s okouzlením sledovat Pančavskou a Labskou louku, Violík, chatu nad Sněžnými jamami a Vysoké kole po našich levicích a výhledy do kraje. Byl slunečný den, v nižších polohách určitě parný, ale tady nahoře nás příjemně chladil studený větřík. Definitivně mě napravilo po půl jedenácté kyselo na kontrole u Vrbatovy boudy, které jinak nemiluji, ale které mi přišlo k duhu nejen svou vydatností, ale svou tekutou podobou, před téměř dvěma týdny jsem přišel totiž o poslední zuby na horní čelisti. Luboš a Karel si svou přestávku odbyli, takže vyšli opět před námi, Maruška doporučila Karlovi, aby při svém stavu sešel do Horních Míseček po silnici rovnou a potom obešel tři následující kopce po trochu delší, ale pohodlné cestě. Sami jsme pokračovali dle itineráře přes Šmídovu vyhlídku, teprve poté prudkým zhoupnutím do Horních Míseček /bylo zrovna poledne/, kratším výšvihem na Mechovinec a další vlnovkou na Černou skálu. Tady jsme minuli Luboše, který tu na chvíli relaxoval, a za další minutu k našemu překvapení i Karla, který i za velkých svalových bolestí, k nimž se nyní přidružily puchýře statečně pokračoval nerovným terénem. Maruška se o něho starala jako o vlastního, napájela ho vodou ze svých zásob a dala mu druhý prášek proti bolesti. Protože Karel měl největší problémy s úvodními kroky po zastávkách, zavrhl občerstvení v kiosku Na Rovince a pokračoval dál. Tady jsme definitivně ztratili Luboše, který se zdržel krátce a šel pak již napřed.
Nesrovnatelně větší energií než já překypovala Maruška, která těsně pod Žalým si zaběhla k rozhledně koupit turistickou známku, a přesto na kontrole na Křížovkách se objevila v půl čtvrté těsně za mnou. Donutila mě tak si uvědomit, že v závěru zbytečně ztrácím tempo tím, že málo jím, takže jsem si na našem posledním zastavení dal chutný pečený párek, i když jsem ho musel skoro žvýkat. Ostatně ke stejnému závěru došel Karel, který se předtím rovněž občerstvil na Žalém a zastavil rovněž na Křížovkách.
Maruška /vlevo/ a Luděk z Trutnova na prostranství u autobusové zastávky poblíž Vrbatovy boudy. Foto: neznámý kolemjdoucí
Maruška z Trutnova sestupuje z Mechovince. Foto: L. Šlosar
selanka na kontrole na Křížovkách. Vpředu Maruška z Trutnova, na židličce uveleben zkušený stovkař Vašek z Mělníka a vpravo v bílém sedí Karel z Teplic. Foto: L. Šlosar
Do Jilemnice jsme šli opět ve třech a Karel očividně trpěl. Na jednom místě jeho utrpení nabylo vrcholu, když si po nepatrném podklouznutí strhl puchýř. Proto jsme na něj vyvinuli značný nátlak, aby své putování skončil a šel rovnou k dědečkovi v Hrabačově, u něhož přespával, s tím, že zařídíme potřebné formality v cíli. Karel nakonec po nelehkém vnitřním boji naše argumenty uznal a v Jilemnici na hlavní silnici se s námi po půl páté rozloučil.
S Maruškou jsme do cíle došli v pohodě těsně po šesté podvečerní, vlastní značení v lese zvaném Hraběnka až do Žebrné bylo spolehlivé a nedotčené. Zajímavé je, že v tomto úseku postihla Marušku krize spací, kterou naopak já mívám zřídkakdy.
V cíli jsem si se zjevnou rozkoší dal odříkané pivo, a to hned ve dvojím provedení, pozdravil se naposledy s hlavním pořadatelem Vláďou, který byl v přímé konkurenci s Krakonošovou stovkou příjemně překvapen účastí 18 stovkařů, a také s Maradonou a Otou, kteří se svými psy i onoho dne představovali neodmyslitelný kolorit akce. Protože nám jel vlak z Roztok u Jilemnice, vzdálených z opačného kraje v Kruhu necelé tři kilometry, v 19,13 hod., vyrazili jsme už před třičtvrtě na sedm, nakonec jsme celou vzdálenost na nádraží jít nemuseli, neb nás cestou naložil do auta zkušený stovkař Vašek, který se vracel domů do Mělníka.
Ještě zpět ke Karlovi z Teplic a k tématu této reportáže: Na trase prokázal sdostatek síly a vytrvalosti a také neobyčejné poctivosti. Naše intervence směřující k přerušení pochodu byla zcela správná a jeho počínání na její základě rozumné, přesto skončil ještě s lehkým úpalem a pracovní neschopností do čtvrtka. S přihlédnutím k jeho výše uvedeným vlastnostem i k tomu, že mnozí jiní účastníci využívali nekontrolované možnosti si trasu stovky zkrátit, si svůj první diplom za stovku, jenž mu byl obratem poslán na adresu dědečka, plně zasloužil.
Napsáno pouze pro tyto stránky
O Líšeňské pochody Českým rájem /07. 06. 2003/ aneb Takměř ode dna
Asi se budu muset smířit s tím, že po překročení padesátky budou má líčení pochodů vypadat jako chorobopis. Ještě vprostřed týdne to totiž na mou účast na 33. ročníku Líšenských pochodů Českým rájem ani zdaleka nevypadalo. Počítal jsem s tím, že mi budou v úterý vytrženy poslední dva zuby v horním patře a že se extrakce neobejde bez nepříjemných dozvuků. Protože chodím k výborné zubařce, důsledky trhání nebyly až tak drastické, samozřejmě až na nemožnost se naplno najíst. Mnohem horší bylo, že tentýž den ráno jsem se probudil s bolestí na hrudníku vlevo. Nesnáze vyvrcholily večer, kdy při změnách polohy vsedě byla bolest místy neúnosná a k úlevě nedocházelo ani při změnách polohy na břicho a na záda, šlo asi o stejné pocity jako při ústřelu. Vypadalo to na bezesnou noc vsedě, nakonec po požití prášku jsem usnul obstojně ve zvýšené poloze na zádech. Nazítří mi doktorka pro všechny případy natočila EKG a vyslechla můj dech, dle očekávání nešlo o srdeční slabost ani o přechozený zápal plic. Další dvě noci jsem opatrně uléhal do jediné polohy na záda a mírnou bolest jsem pociťoval i při chůzi, o spaní na boku se mi mohlo jen zdát a nemohl jsem se předklonit, prostě byl jsem úplný lazar. Navíc jsem se nemohl kvůli vytrženým zubům a také kvůli aftům pořádně najíst, kalorický dluh jsem doháněl smaženými vajíčky, pribináčky a - po třiceti letech abstinence - i jogurty, prostě jsem byl dost dole. Ke zlepšení došlo ve čtvrtek, kdy jsem už chodil naplno a zostra, pravda s mírnými bolestmi při pohybu hrudníku při dýchání, a kdy jsem dokázal po pěti minutách snažení změnit polohu vleže. Zlom nastal v pátek ráno, kdy jsem si krátce postižené místo nahřál elektrickou dečkou a kdy jsem už při chůzi žádnou bolest necítil. To už jsem věděl, že do Líšného pojedu, ale že si "hodím" maximálně čtyřicítku. Navečer jsem ulehl i na bok a při předklonu jsem dosáhl už na batoh na podlaze.
V sobotu jsem do Líšného dorazili už ve čtvrt na sedm a bylo jasné, že máme na absolvování jakékoliv trasy 11 hodin čistého času. Pomyslný červíček, jenž mým duševnem hlodal po celou cestu vlakem, se prokousal ven při prezentaci a způsobil, že jsem - cítě se už fyzicky dobře - navrhl Karlovi jít "padesátku". Ačkoliv jsme se v pátek navzájem ujišťovali, že delší trasa než "čtyřicítka" nepadá v úvahu, Karel k mému překvapení hladce souhlasil.
Na trasu jsme vyrazili po půl sedmé a úvodní stoupání z Malé Skály na první kontrolu na Frýdštejnu při převýšení 210 metrů na 3 kilometry jsme zdolali důstojně, celkem od startu jsme šli necelou hodinu. Zpříjemnila nám je jakási omladina u jedné chaty, jež nám za chůze nabízela napití z půllitrů piva. Na druhou kontrolu na Dolánky jsme poklidně klesali dlouhé kilometry asfaltovou cestou. Totiž měli jsme, kdybychom se nenechali pod Voděrady zblbnout lidmi před námi zabloudivšími a nešli postupně loukou, později skrze křoviny a v posledku prudkým klesáním po úzké stezce, jež nás opět přivedla na asfaltovou cestu s modrým značením. Po ranní snídani - majce s tenkým krajícem chleba - jsem na druhé kontrole sežvýkal polovinu chutné housky. V Turnově jsem si koupil tužkové baterie neb se mi mizerně převíjel film ve fotoaparátu, a za náměstím jsme zastavili v bufetu, kde jsme se posílili výbornou dršťkovou polévkou, to naši dvojici doplnil ještě Milan z Lomnice. Doplnění kalorií mi natolik přišlo vhod, že jsem vylezl na vyhlídku na skále Hlavatici.
Za Valdštejnem jsme museli zabočit asi kilometr doprava ke Kopicově statku na třetí kontrolu. Od statku jsme se vraceli malým obloukem po neznačené cestě skrze hluboký les, v němž na skalách byly vytesány prosté basreliéfy představující postavy z českých dějin a bájí - svatého Václava, Anežku Přemyslovnu, Horymíra, Jana Husa, Komenského a dokonce Masaryka, kvůli němuž údajně dříve nevedla značená cesta ani ke statku. Pak jsme navázali zpět na značku a kolem jedenácté dorazili na Hrubou Skálu vulgo Hrubici, kde jsme zastavili již za horkého počasí u stánku na pivo. Cestu na další kontrolu na Sedmihorkách jsem pronadával, ani výměna baterií ani filmu fotoaparát nepřiměla k povolnosti, chyba spočívala v doteku.
Kopicův statek. Foto: L. Šlosar
jeden z pískovcových basreliéfů ve stinném údolí pod Kopicovým statkem. Foto: L. Šlosar
Ze Sedmihorek jsme za největšího vedra vylezli ze stinných hvozdů, a šlapali odkrytou krajinou táhlými stoupáními nejprve po silnici, pak alespoň po travnatých místy zastíněných cestách přes Karlovice, Svatoňovice a Kvítkovice, kde v malém krámku nám přišlo k duhu chlazené svijanské pivo. Toho dne po druhé jsme se shledali s Viktorkou, jež tu seděla nemaje pod sukní nezvykle červené barvy nic, což bohužel bylo patrno dosti naturalisticky. I kdyby šlo o krutý zrakový klam, o úspěšnosti jejího transferu v ženu jsme získali věrohodnější důkaz při předchozím setkání před Hrubou Skálou, Viktorka tehdáž popotahovala z cigarety.
Za Kvítkovicemi jsme po několika metrech odbočili doleva ze značení modrého na značení vlastní a na kraji Dubecka jsme si bez větších ambicí zašli pár metrů k nové rozhledně. Cestou jsme s díkem odmítli od vracejících se turistů zapůjčení klíčů, když později přišla k rozhledně s klíči další skupina, Karel a já jsme neodolali a na kótě 390 metrů nad mořem jsme vystoupali kruhovým vnějším schodištěm do výšky dalších cca 30 metrů a při pohledu z ochozu jsme nelitovali. Nejvzdálenější body byly sice zamžené, i přesto krom bližších míst Kozákova, Trosek, Hrubé Skály, Valdštejna, Vyskeře, Klokočských skal et cetera, byly patrny i vzdálenější Bezděz, Ralsko, Ještěd, Černá Studnice, Kopanina s Frýdštejnem. Protože jsem z nápisu zjistil, že rozhledna má pěkné razítko, zašel jsem do domku na rozcestí, kde půjčovali klíče, poctivě se doznal k návštěvě rozhledny, dobrovolně ex post uhradil vstupné 10 Kč, za které jsem obdržel kulatý pohled s panoramatem, jež bylo nahoře lze spatřit, a získal kýžené razítko. Posléze jsme za největšího parna přetrpěli silniční stoupání od Loktuše a dospěli od hradu Rotštejna k hlavní kontrole ve stejnojmenné obci. Tady se hrálo ve stylu country /výborná skupina Kapelníci/, historicky šermovalo a taky čekalo hodnou chvíli na pivo, jež pěnilo a nebylo nejchladnější, což nepřekáželo tomu, abych do sebe kopl hned dvě. Viděli jsme tu mnoho známých, což mě vedle působení piva a pocitu dobrého mezičasu /nebyly ani dvě hodiny/ přivedlo do stavu euforie.
lázeňská budova v Sedmihorkách. Foto: L. Šlosar
pohled na Kozákov z rozhledny Dubecko. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova na rozhledně Dubecko, zatím zčásti rozeznatelné Trosky. Tmavý snímek zařazen pro představu poměrů na rozhledně. Foto: neznámý kolemjdoucí
socha v pískovci v obci Rotštejn. Foto: L. Šlosar
hemžení všelikeré na hlavní kontrole v obci Rotštejn. Foto: L. Šlosar
Další silniční úsek nás dovedl do Koberov, kde jsme zastavili v hospodě na již chladnější točené pivo, a poté po dvou kontrolách jsme za Vrátem bezelstně odbočili doleva po vlastním značení, a sypali si to dolů k Jizeře, jen nás mátlo, že Železný Brod s poslední kontrolou na trase zůstával dosti vpravo. Když jsme v nečekaně dobrém čase navázali na červeně značenou trasu, prohlédli jsme po konzultaci s nečekaně se zprava vynořivšími účastníky, že jsme měli jít z Vrátu po zelené, a pokorně se obrátili zády od směru na Líšný a potkávajíce překvapené řádně se vracející účastníky mazali jsme po červené značce až do Železného Brodu, kde na kontrole až nad viaduktem jsme napravili svůj vlastní omyl a přitom se dověděli, že jsem nebyli sami. Od místa zjištění omylu na kontrolu a zpět nám to trvalo přesně 52 minut. Při posledním stoupání na Závrší jsem už zůstával pár metrů pozadu za Karlem a Milanem, kalorický dluh se přece jen začal projevovat, ale na umření to nebylo.
Do cíle jsme dorazili ještě před pátou, shledali jsme se tu s Mášou, ze které se už stala chodecká extratřída a jež po dvou svých letošních stovkách pojala dnešní pochod velice rychlostně. Zjistili jsme, že pochodu se zúčastnilo celkem 2.423 účastníků, "padesátku" s nezvykle malým převýšením 900 metrů /dík absenci Kozákova/ šlo pouhých 170 účastníků.
Po lapáliích v průběhu týdne si budu absolvování "padesátky" a získání své třinácté plakety z pochodu, jež vůbec nepřinesla smůlu, vážit obzvláště. Když si poctivě uvědomím, pro kolik lidí, kterým vážná nemoc znemožňuje užívat radostí nejen kondiční chůze, ale i normálního života, by byly mé potíže pouhým popálením od kopřiv, když si vzpomenu na nedávno zesnulého politika z nejpoctivějších Lubomíra Voleníka, který se rval s nesrovnale většími zdravotními potížemi, děkuji Kosmickému Universu, že mi bylo umožněno krásný pochod v Líšném jít a vychutnat si ho nejdelší trase. Škoda, že stejného štěstí nebylo dopřáno turistickému fanatikovi Jardovi z Trutnova, který téměř přesně před pěti lety právě den po pochodu v Líšném dobrovolně odešel z tohoto světa.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Plnění OTO Vrcholy a hory severovýchodních Čech /31. 05. 2003/ aneb Obchvatem na Javoří hory
Od dubna skýtal kalendář turistických akcí v naší oblasti i ve vzdálenějších, leč dostupných lokalitách každou sobotu pravé turistické bakchanálie, bylo možno si často vybírat i z několika akcí. Leč v sobotu 31. května jakoby nastal čas půstu, pokání a flagelace, zkrátka kde nic tu nic. V takové situaci přicházívá ke slovu plnění oblastních /OTO/ nebo tematických /TTO/ turistických odznaků. Onu sobotu jsme si vybrali jako cíl jejich plnění Javoří hory, pásmo kopců tvořících z ptačí perspektivy jakousi podkovu, jež každého zaujmou při pohledu od Teplicko-Adršpašských skal nebo Broumovských stěn směrem severním. Náš zájem byl vystupňován tím, že jimi nevede žádný dálkový pochod a že jsou vůbec turisticky dost opomíjené. Z pohledu turistických odznaků lze při jejich návštěvě plnit OTO a TTO Hraničními hvozdy východních Čech, Rozhledník, především pak Vrcholy a hory severovýchodních Čech.
Ve vlaku, jenž opouštěl Trutnov v 06,25 hod., jsme se sešli čtyři - Maruška z Trutnova, Jana z Buků, Vláďa z Kruhu a já. Nemožně pomalým vláčkem, z jehož oken jsme se mohli za rodícího se nádherného slunečného dne alespoň radovat z výhledů na Jestřebí hory, na jednom místě v protisměru na Krkonoše a posléze na Teplicko-Adršpašské skály, jsme se doplazili za více než hodinu na nádraží v Teplicích nad Metují. Čtvrthodinku čekání na další přípoj jsme využili doplněním útrob pivem, pro mě to byl úspěšný test, že jsem se již definitivně zbavil důsledků čtvrteční nezřízené pitky v Bohuslavicích. Zanedlouho jsme přibyli do Meziměstí a po následném přestupu se naše výprava rozdělila, Jana a já jsme vystoupili ihned následující stanici v Ruprechticích, Maruška s Vláďou pokračovali do Broumova.Oba odtud později prošli kratší východní část Javořích hor, navíc však překlenuli Broumovskou kotlinu a absolvovali další výstup tentokráte na Broumovské stěny a jejich západní část Honský Špičák. Jana a já jsme si vytkli skromnější cíl - projít co nejvíce z celých Javořích hor, především pak absolvovat všechny čtyři kopce, jež nám předepisoval navštívit OTO Vrcholy a hory severovýchodních Čech, nebo aspoň jejich úbočí, pokud přes vrchol turistické trasy nevedly. Obě skupiny tak vlastně zaútočily na Javoří hory současně z obou jejích konců jakýmsi obchvatem, aby se již nesetkaly.
Naše dvoučlenná skupina vyrazila v půl deváté od železniční zastávky po žlutě značené cestě skrze Ruprechtice kol kostela svatého Jakuba většího a zvonice ze 16. století. Krátce jsme se zastavili v penzionu Malý dům, abychom si tu razítkem vyznačili návštěvu této vsi, jež alternuje v záznamníku Hraničními hvozdy východních Čech s Meziměstím. Pak jsme opustili ves a po nezřetelném stoupání dospěli ke kraji lesa, jenž uvozoval stále mohutnící hřeben s předtím zřetelnou dominantou rozhledny Ruprechtického Špičáku. Již v chládku jsme po několika metrech zabočili nejprve doprava, později obloukem zpevněné silnice doleva a poté volným tempem stoupali trpělivě téměř kolmo vzhůru, když souvislý lesní porost jen na jednom místě po našich levicích přerušily výhledy směrem západním, až k rozcestí slibujícímu pouhých 500 metrů na vrchol. Zanedlouho - deset minut před desátou - se před námi objevila zánovní rozhledna, jež neměla obsluhu a přece skýtala možnost návštěvy - bez razítka, ale také vstupného. Měli jsme za sebou přes pět kilometrů a převýšení přes 400 metrů a octli jsme se v nadmořské výšce 880 metrů.
Ihned jsme vystoupali až na vyhlídkovou plošinu, jež - stejně jako celá rozhledna - nám připomněla rozhledny na Žaltmanu, která je ale daleko nižší a skromnější, a na Černé hoře, jež je patrně vyšší, ale zato ta na Ruprechtickém Špičáku má prostornější plošinu. Podivovali jsme se nezvyklému ruchu v těchto pustinách, již před rozcestím jsme potkali jakéhosi spěchajícího chodce, nahoře byl jiný, který nás ochotně "provedl" naskytnuvšími se výhledy. Nebylo ani těžké poznat výrazné body jednotlivých částí obzoru Hejšovinu, Bor, Ostaš, Broumovské stěny, Teplicko-Adršpašské skály a dokonce v oparu i Sněžku a pomocí nečekaného průvodce si dovodit blízké Góry Suche s nejvyšší horou Waligórou a chatou Andrzejówkou a více vpravo vzdálený vrchol Sowy. Po sestupu jsme vykonali opis do všech tří plněných odznaků, udělali vrcholový snímek, po půlhodinovém pobytu se vrátili na rozcestí pod Špičákem a pokračovali po hřebenové modře značené cestě do jediného sídla na Javořích horách Janoviček.
obklopen prostředím Ruprechtic nejeví se při pohledu z této vesnice Ruprechtický Špičák nijak hrozivě. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova zdolává prudké stoupání na Ruprechtický Špičák. Foto: známý kolemjdoucí /J. Skalková/
moderní konstrukce prostorné rozhledny na Ruprechtickém Špičáku. Foto: L. Šlosar
pohled z rozhledny na Ruprechtickém Špičku směrem východním. Hraniční průsek na protilehlém konci určuje směr dalšího našeho putování směrem na Javorový vrch. Foto: L. Šlosar
pohled z rozhledny na Ruprechtickém Špičku směrem severním na Waligóru a vpravo od ní na louce na chatu Andrzejówku. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova na Ruprechtickém Špičáku u vrcholového "patníku". Foto: známý kolemjdoucí /J. Skalková/
Dalších deset kilometrů jsme šli ve výšce kolem 700 metrů nad mořem smíšeným lesem, v němž z listnáčů převažovalo bukoví a z jehličnanů smrčí, převážně po česko-polských hranici, jíž tvořil průsek se svěží zelenou travou připomínající s další vegetací pestré záhony, jen tu a tam nás klonily odbočky doprava pár metrů do vnitrozemí. Cesty byly převážně široké a měkké, jen asi na dvou místech se měnily ve stezičku, jež se na úbočích zařezávala do svahu, takže v ošlapaných botách by se dalo po ní s úspěchem sklouznout. Konečně jsme přibyli k hraničnímu přechodu v Janovičkách, na kterém jsme pozdravili polského pohraničníka, jenž zrovna končil rozhovor se svým krajanem - cyklistou a propásl možnost nás legitimovat a zjistit, že jsem si zapomněl pas i občanský průkaz, jenž jsem si na cestě do Evropské unie odvykl nosit. Asi po dalším kilometru - kol půl jedné - jsme došli do přímo do osady Janovičky, kde jsme urychleně prošli kolem restaurace Vyhlídka, ačkoliv jsme měli žízeň, že bychom se mohli o ní opřít.
Již na cestě do Janoviček jsme totiž doložili do záznamníku návštěvu Javorového vrchu /776 metrů nad mořem/, opis se dá pořídit až pod ním na rozcestí turistických cest. Za Janovičkami jsme si odskočili ještě dál po modře značené cestě na Třípanský kámen v nadmořské výšce 720 metrů nad mořem. Jeho vrchol opět uvozovala cesta po hranici, kterou opět tvořily pomyslné pestré záhonky ozářené sluncem. Asi po dvou kilometrech jsme došli ke špičatému kameni s letopočty, který zub času značně nachýlil na jednu stranu. Kámen pochází z roku 1732 a má označovat společný bod hranice tří panství, jména jejichž majitelů jsme si pěkně opsali, a současně i představuje hraniční kámen mezi Čechami, Kladskem a Slezskem.
Teď jsme mohli po modré značce pokračovat přímo do Broumova, ale my jsme se vrátili do poklidného prostředí Janoviček. Konečně jsme poseděli - od třičtvrtě na dvě do čtvrt na čtyři - v útulném prostředí zmíněné restaurace Vyhlídka, z jejíž prosklené verandy byl široký panoramatický pohled především na Broumovské stěny. Pokračovali jsme tu v našich debatách, kvůli kterým tak rád s Janou na výlety chodím, dnes jsme například diskutovali krom jiného o tom, do jaké míry by měly být turisticky přístupné Krkonoše. V mnoha věcech se sice názorově neshodujeme, ale oba respektujeme názory druhého a jimi se obohacujeme, což je výhodou kamarádství proti jiným partnerským vztahům mezi opačnými pohlavími, byť intimnějším.
Příjemně osvěženi jsme pokračovali tentokrát po silnici po žlutě značené cestě, jež po necelém kilometru odbočovala doleva opět lesními partiemi k rozcestníku, z něhož by - nebýt předchozího studia záznamníku - nebylo lze seznat, že jsme na úbočí Bobřího vrchu, jenž rovněž náležel do kvarteta míst záznamníku Vrcholy a hory severovýchodních Čech, ale přes nějž značená trasa přímo nevedla. Po opisu jsme pokračovali nevábnou cestou skrze jakýsi lom do vesnice Rožmitál a pak již Broumovskou kotlinou, v níž se k nám přibližoval neustále náš cíl Broumov s výraznou dominantou kláštera, až po projití skromně zalesněného pahorku jsme sem došli těsně po páté na autobusové nádraží. Bylo něco času na krátké občerstvení v restauraci Regina, kde probíhala jakási oslava, což naštěstí nebránilo pohotové obsluze hostí.
Třípanský kámen hrozivě se nachylující doprava a za ním rafinovaně ukrytá Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
také cestu z Třípanského kamene tvořil průsek se svěží zelenou travou připomínající s další vegetací pestré záhony. Foto: L. Šlosar
broumovský klášter v samém závěru našeho putování. Foto: L. Šlosar
Ve třičtvrtě na šest jsme odjeli autobusem do Náchoda, odtud jsme po pětiminutovém čekání pokračovali v 18,55 hod. autobusem "brňákem" do Trutnova, kamž jsme v důsledku oprav silnice v Batňovicích přijeli těsně po 20. hodině a mohli bez čekání nastoupit na poslední autobus do hor, v němž jsem se s Janou na Zelené louce rozloučil.
Třicetikilometrový výlet Bohem zapomenutým krajem Javořích hor byl parádním zpestřením turistické sezóny a velice se mi líbil jak po stránce krajinové, tak i po té prosté obyčejnsky lidské.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Praha - Prčice, ale také odjinud /10. 05. 2003/ aneb Se šíleným dědkem v patách
Na letošní sedmdesátikilometrovou trasu pochodu Praha - Prčice, ale také odjinud jsem jel s respektem. V paměti jsem měl loňské trampoty s namoženým lýtkem a hýžďovým svalem, v jehož důsledku jsem pochod tehdáž dokulhal, teď mě pro změnu pobolívalo v tříslech a měl jsem tradiční obavy z bolení břicha.
Po docela vydatném - po kvalitativní stránce - přespání u sestry na Hanspaulce, jsem si vydatně přivstal - už ve třičtvrtě na čtyři, abych se vydatně připravil. Hodně času jsem věnoval tradičně rannímu vyprazdňování a taky namazání intimních místech tuhým deodorantem, ono totiž většinu pochodu člověku znepříjemňují spíše neuvěřitelné věci, které vůbec nesouvisí s nohama /bolení břicha, opruzeniny/. Jen jídlu jsem moc nedal, v tuto ranní dobu mám žaludek dost rozbouřený, pozřel jsem pouze krajíček chleba s kousky plátkového sýra a nebyl jsem schopen vypít ani celou skleničku ferneta, jediný alkohol strávený do večera. V předtuše této obvyklé nechuti jsem se snažil "nafutrovat" už v pátek. Díky švagrovi, jenž mě dovezl za ranního kuropění na stanici metra Dejvická, stihl jsem druhý ranní vlak metra.
Ze startu na stanici metra Praha - Háje jsem vystartoval, když displej mého mobilu ukazoval 05,40 hod. První - dvacetisosmikilometrová části trasy - do Týnce nad Sázavou probíhala normálně, ani nebylo o čem psát. Opět mě překvapilo, že jsem na této části trasy viděl málo lidí mého věku nebo starších, drtivou část tvořila samá sympatická omladina. Těch málo starších mě většinou předhonilo, stejně jako vůbec většina účastníků v této části trasy. Musím popravdě napsat, že svou výkonností patřím na nejdelší trase tak II. nebo spíše III. třídy, ale to totiž vůbec nevadí, na "Prčicích" mám dva cíle, ten základní je "Dojít" a ten hlavní "Dojít důstojně tak, abych měl i při přirozené únavě z pochodu radost a příjemné pocity".
Přestože nejsem zdaleka žádná extraklasa, dorazil jsem do Týnce nad Sázavou za 4 hodiny 40 minut - v 10,20 hod. Na tomto pochodu zásadně zastavuji minimálně - až na krátké výjimky jen na občerstveních na třech punktech, a to ještě na nezbytně krátkou dobu, takže tady na prvním punktu jsem na schodech pod sokolovnou pozřel polovinu iontového nápoje, jednu mandarinku a tři kusy miňonky, a v 11,40 hod. jsem už mazal dál, když jsem si ještě vyřídil ze svého mobilu nějaké telefonáty. Bylo evidentní, že se vyplní předpověď počasí, bylo polojasno a sluníčko příjemně svítilo, trošku to hrozilo, že bude palermo". Mojí jedinou potíží bylo, že mě bolelo stehno na pravé noze těsně u připojení na trup, ale nebylo to nic tragického.
Když jsem vyšel nad Chářovice, došel jsem staršího chodce, jenž šel do půl těla a v krátkých trenýrkách. Ten mě oslovil s poněkud překvapivou žádostí, zda bychom se mohli uchopit podpaží, že se nám prý půjde lépe. Odpověděl jsem mu, že by se mi to líbilo pouze v případě, že kdyby tím druhým byla nějaká hezká ženská. Protože jsem měl v té chvíli na mysli jednu konkrétní osobu, zněl můj jinak zastřený hlas natolik přesvědčivě, že svou žádost již neopakoval, jenže místo toho mi vykládal, že se o něco podobného pokoušel u nějaké ženy, jež odmítla pro velký věkový rozdíl, pak líčil zpodrobna, jaký je rozdíl mezi tím, když se na start "Prčic" dostane z hlavního nádraží nebo z Měcholup, toto mi zopakoval několikrát a konečně přešel k otázkám- naprosto absurdním. Protože jsem nesmyslně vychován ke slušnosti, neposlal jsem milého dědka … no proč to neříci..... "do prdele", ale na otázky typu, jestli si myslím, že je lepší být veden podpaží nebo vésti, nebo je-li lepší, když je obnažený ten, kterého vedu nebo já sám, jsem trpělivě reagoval odpověďmi typu "Každý takový případ je nutno posuzovat individuálně" nebo "Tento problém je nutno řešit případ od případu". Dědek, jehož jsem znal od vidění jako vášnivého kameramana, v tu chvíli šlapal docela svižně, takže jsem měl co dělat, abych mu před Chrášťany unikl, Podruhé jsem ho spatřil v polovině utěšeného údolíčka v Černíkovicích, kde jsem tradičně u jedné usedlosti neodolal lákadlu dvou chutných vychlazených malinovek prodávaných za vlídnou cenu 3 Kč. Dědek mě teď ignoroval a svou nabídku zopakoval jakémusi mladíkovi, jehož strohost a nevlídný pohled ho rychle odradily. Na potřetí jsem dědka předbíhal na začátku silnice na Neveklov při mírném stoupání, kde jsem výjimečně předháněl účastníky já, tady mi nabízel kamarádství a opět rámě, udávaje při tom své jméno Karel a věk 65 let, tentokrát se naštěstí věkový rozdíl projevil, a já jsem již v dostatečném předstihu poslouchal již jen několik minut jeho samomluvu.
kaplička v Chrášťanech. Foto: L. Šlosar
utěšené údolí před Černíkovicemi je oázou mezi dvěma silničními úseky. Foto: L. Šlosar
tradiční idylka v Černíkovicích při malinovce. Foto: L. Šlosar
smírčí kříž po levé straně silnice na Neveklov. Foto: L. Šlosar
Můj čas v Neveklově byl tak akorát, dospěl jsem sem ve čtvrt na dvě, tj. tento čtrnácitikilometrový úsek jsem ušel za něco přes dvě a půl hodiny. Poseděl jsem pod slunečníky před cukrárnou, kde jsem si koupil půllitrovou ochucenou dobrou vodu. Uspěl jsem u nějaké ženy se žádostí, aby mě mým fotoaparátem vyfotografovala. Neveklov jsem opustil těsně po půl druhé a čekal mě nejhezčí a nejčlenitější úsek pochodu do Kosové Hory. Na začátku se mi šlo ideálně, stehno jsem si pěkně v Neveklově rozmasíroval. Navíc mě v lese dohonila ona žena, která mě fotografovala v Neveklově, a nabídla se, že mě vyfotografuje při chůzi. V tu chvíli jsem si uvědomil, že na všech dosavadních fotografiích z pochodů jsem zachycen buď co stojící ve skupince nebo sám sedící a ještě k tomu kupodivu u piva, takže možná mí čtenářové mají pochybnost, zda skutečně jsem schopen schůze, pročež jsem s radostí návrh akceptoval. Přináším si tedy z "Prčic" dva kuriózní snímky: sedící u nealkoholického nápoje a chodící. Při líčení tohoto úseku nemohu opomenout, že jsem za Suchdolem, kde jsem dokonce vypil sklenici čiré vody, vzpomenuv si na loňské křeče při překračování elektrického ohradníku při jediném zkracování trasy pokorně inkriminované místo minul a pokračoval poctivě po trase.
Luděk z Trutnova pod parapetem cukrárny v Neveklově při nealkoholické Dobré vodě. Foto: neznámá kolemjdoucí
Luděk z Trutnova na trase na úbočí Kaplanského vrchu před Suchdolem. Foto: neznámá kolemjdoucí
Na třetí kontrolu v Kosově Hoře jsem přibyl ve čtvrt na pět a odpočinek jsem si vymezil pod dobu dvaceti minut v pizzerii, kde jsem si dal půlitr tonika a turka. Za Kosovou Horou jsem poprvé chtěl jít do Dohnalovy Lhoty dle popisu jakousi polní cestou za podchodem místo silnice. Octl jsem se při tom v menší skupince, jež ji našla s obtížemi, značení tu chybělo a my jsem šli pouze podle popisu místních. Nu žádná zkratka to není, výhodou je, že na měkčím terénu načas se uleví nohám před nastávajícím dlouhým silničním úsekem. Za tajnou kontrolou, jež je znamením prolnutí trasy nejdelší s nejkratší trasou z Votic, nastal nekonečný silniční úsek, posetý četnými osvěžovnami a jejich přičiněním vyhlížejícími účastníky povětšinou z krátkých tras, z nichž mnozí dobré jméno turistice nedělají. Přicházelo mi tradičně k smíchu, že všichni tito veselí braši s neomylnou přesností rozeznávali nás, co jsme šli z Prahy, podle plynulé svěží chůze. Proplétal jsem se davy mnohdy podroušených skupinek adulescentů tempem mladíka a v přímém protikladu se v mé mysli rodily úvahy staříka. Sledoval jsem mladé holky /jak jinak jako normální chlap/, které se s tolerancí pochechtávaly vulgarismům svých společníků a leckteré na sobě připouštěly leccos jiného, a vše porovnával se svými roky gymnaziálními a pregymnaziálními, kdy se kluk před holkami, které opravdu byly formátem, odboural, když před nimi mluvil sprostě. Tempora mutantur et nos mutamur in illis. Konečně to nebyl můj problém, tím dokonce nebylo už ani namožené stehno, neboť nějakým řízením Božím mě přestalo bolet, a já jsem celý čtrnáctikilometrový poslední úsek jsem zdolal za 2,5 hodiny.
Tak se stalo, že deset minut po 19. hodině přesně po 13,5 hodinovém snažení, protknutém přestávkami v celkové délce jedné hodiny, přibyl jsem do cíle na náměstí v Prčicích. Proti uplynulém létům byla nepříjemným překvapením více než stometrová fronta před cílovou prezentací a ještě více absence botiček, kterou nám pořadatel včas rozumně vysvětlil, účastníků bylo 17.299 a botiček bylo nalisováno 16.000. Pořadatelé obětavě skupovali tatranky ze širého okolí a nám posledním příchozím vydali kvitanci, na jejíž základě mi můj synovec vyzvedl botičku po 30. květnu v sídle KČT Praha na F?gnerově náměstí.
tradiční kýčovitý, ale tolik žádný snímek - Luděk z Trutnova u silničního ukazatele těsně před branami Prčic. Foto: neznámý kolemjdoucí /O. Čihák/
v cíli byli příchozí zaskočeni dlouhým zástupem před prezentací, zapříčiněnou neočekávaně vysokou účastí. Foto: L. Šlosar
Ještě beznadějnější situace se naskytla u autobusů, jíž nečekaně rozřešila sama Prozřetelnost. Jakýsi muž z okna projíždějícího automobilu nabídl skupině čekajících svezení, přisedla pouze jedna žena a jako druhý já, jindy tak váhavý, ostatní jaksi nastávajícímu štěstí nedůvěřovali. Jedna mladá žena, která dojela pro jednoho účastníka z trasy z Olbramovic, nás dovezla do Prahy, spolucestující do Krče a mně dokonce na Vítězné náměstí v Dejvicích, odkud jsem v pohodě a bez následků - krom běžné únavy - došel pěšky na Hanspaulku. Při odjezdu z Prčic mé srdce zaplesalo ještě jednou, když jsem uprostřed veselého davu spatřil dědka, vedeného podpaží z obou stran, čímž i jeho smyslům došlo k ukojení. Cesta sama se mohla odehrát zdarma, ale my vděční pasažéři jsme doslova oběma zachráncům vnutili po stokoruně.
Na pochod Praha - Prčice, jsou protichůdné názory: někdo poukazuje na mohutné davy a na výstřelky opilců z krátkých tras, někdo oceňuje možnost vyzkoušet si své schopnosti na dlouhé trase krásnou zvlněnou krajinu a především neopakovatelnou atmosféru. Ono je to jako třeba s křesťanstvím - na jedné straně oblbování lidí, bránění pokroku a zvěrstva při pronásledování názorových odpůrců, na druhé straně Desatero přikázání, hlásaná láska k člověku a překrásné církevní památky. Jako ve všem záleží na nás, jak se sami chováme a co si sami odneseme, sama akce nikdy za to negativní nemůže.
Letošnímu ročníku počasí přálo, bylo teplo, ale nebylo parno, dvakrát - deset kilometrů před cílem a při frontě v cíli na prezentaci - to hrozilo zdánlivě neodvratným deštěm, ale mraky se nakonec dění vyhnuly. Prostě - byla to paráda.
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
První reportáže napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz