24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Krakonošova stovka /nedokončená/ - /15. - 16. 06. 2001/ aneb VÍTĚZSTVÍ PORAŽENÝCH
Pochod Hanče a Vrbaty /08. - 09. 06. 2001/ aneb DEBUT A COMEBACK
Líšenské pochody Českým rájem /02. 06. 2001/ aneb VĚČNÝ KOLOBÉH ŽIVOTA V TURISTICE
Městská trasa IVV Královská cesta /30. 05. 2001/ aneb KAM PÁNOVÉ, KAM JDETE?
Praha - Prčice, ale také odjinud /19. 05. 2001/ aneb SAMOTA - ANO ČI NE?
Hadařská pětadvacítka /28. 04. 2001/ aneb POD PŘÍSNÝM, LEČ PŘECE NEDŮSLEDNÝM DOZOREM BORU
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Poslední pochod roku /08. 11. 1986/ aneb HODINKY SI ŘÍDÍ JEN PODLE RÁDIA
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/, v tomto případě výjimečně šest jako odškodnění čtenářům za dlouhou mou prodlevu s aktualizací, je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Krakonošova stovka /nedokončená/ - /15. - 16. 06. 2001/ aneb Vítězství poražených
Tato reportáž vypráví o tom, jak jsem poprvé v životě nedokončil turistický pochod - navíc "stovku" - za situace, kdy jsem byl na tom kondičně dobře a i celkové další podmínky dokončení akce nahrávaly. Vypráví o událostech, v jejichž důsledku jsem ze "stovky" odstoupil a kdy mé jednání nebylo výsledkem nějakých mých mimořádných povahových vlastností, nýbrž pouhým splněním své povinnosti. Tuto příhodu dávám k dobru pouze proto, že ve svých reportážích se snažím postihovat turistické akce ze všech možných stránek, i odvrácených.
Z naší party jsme se v sobotu 15. června navečer sešli na startu Krakonošovy stovky čtyři - Maruška z Trutnova, Jana z Buků, Jirka z Turnova a já. Start byl tentokrát v Městském informačním centru hned před náměstím. Další novinkou bylo, že pořadatelé zrevidovali celkovou délku stokilometrové trasy a úvodní úsek ze Žalého na Horní Mísečky, který původně vedl přímo, prodloužili o zacházku přes Špindlerův Mlýn. Oficiální slavnostní začátek jubilejního 35. ročníku byl až ve 22 hod. Protože tři z nás museli nazítří z Vrchlabí odjet nejpozději v půl deváté večer a všichni jsme stovkaři občasní, dojednal Jirka s pořadateli, že můžeme vyjít už v 19 hod. s tím, že na první kontrole na Žalém pořadatelé už jsou, ve Špindlerově Mlýně si dáme libovolné razítko a v Harrachově se už do časové relace vejdeme.
na Žalém poměrně těsně na startu, zleva Jana z Buků, Luděk z Trutnova, Jirka z Turnova a Maruška z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Společně jsme také nalezli začátek červeně značené trasy na Horní Mísečky a v severozápadní části Špindlerova Mlýna v Bedřichově jsme se již nastálo po konkludentní dohodě rozdělili na dvě dvojice. Bylo tak zajištěno, že nikdo z party nešel sám a že nebyli bržděni zdatnější členové party. Stejně jako před námi Jirka s Maruškou jsme se Janou v terénu společným přispěním bez problémů orientovali a noční romantické překonávání Kotelních jam se nám vyloženě líbilo. Marušku a Jirku jsme zastihli na chatě Dvoračky, která byla pro účely stovky otevřena přes noc a jíž vévodil sympatický číšník. Z chaty jsme vyrazili společně ve třičtvrtě na dvě ráno. Na snadném úseku do Harrachova naše dvojice opět začala zaostávat, Maruška a Jirka na nás obětavě několikrát počkali, někdy na dohled, osobně pak na rozcestí U ručiček a na kontrole v Harrachově ve 03,15 hod. Tady Jana zjistila příčinu svých potíží, v nedostatečně rozchozených botách se jí na patách začaly dělat ošklivé puchýře. Zatímco jsem s chutí pojedl dva chleby se sádlem a cibulí, Jana zalepovala paty.
Po vzájemné dohodě vyšli Jirka s Maruškou opět napřed a my jsme je za několik minut následovali. Změna barvy značení na Voseckou boudu mě nijak /kromě počátku, než jsem se ujistil, že jsem u Mumlavské boudy/ nevyvedla z míry, protože jsem shodou okolností četl článek vedoucího značení oblasti pro Zpravodaj o přeznačení trasy. S Janou jsme neomylně odhalili neoznačené rozcestí U garáže a u něho neznačenou spojnici na žlutou značku od Krakonošovy snídaně na Voseckou boudu. Po celém úseku z Harrachova na Voseckou boudu je na bezpečném povrchu táhlé, ale nenáročné stoupání, na němž se dá nahnat čas, ale my jsme se nekonečně vlekli, Jana prostě rychleji nemohla.
V půl šesté ráno u Vosecké boudy, kdy už nás začali dohánět první stovkaři ze řádného startu, jsem si dopřáli desetiminutového odpočinku a já jsem si začal uvědomovat jednu důležitou okolnost, která se týkala přímo mě. Ve svých zápiscích z úspěšného absolvování této stovky v roce 1998 jsem měl zapsáno, že z hlavní kontroly ve vojenské zotavovně Malý Šišák do cíle jsem šel 11 hodin. Protože musím být v cíli ve čtvrtě na osm večer, musím z hlavní kontroly tedy vyrazit ve třičtvrtě na devět, což se nezdálo být nereálné, ale skutečnost byla jiná.
Z Vosecké boudy na hlavní kontrolu po hřebenovce to bylo zdánlivě krátkých 6,5 kilometrů, ale my jsme je zdolali za tři a půl hodiny! Protože Janu znám z několika pochodu a vím, že je to odolná a zdatná turistka schopná jít na doraz, bylo mi jasné, že jde na maximum. Puchýře na patách se jí zvětšovaly a nesnesitelně ji bolely zvláště na kamenitých úsecích, které převládaly. Přesvědčil se jsem ostatně o tom vizuálně při přelepování v závětří mrazivého větru u vchodu do boudy Nad sněžnými jamami. Bylo naprosto pro mě nepřijatelné a nepředstavitelné omluvit se a z důvodu časové tísni jít napřed, ani mě nic takového nenapadlo. V těchto chvílích jsem měl před sebou jediný cíl: vytvořit doprovod bez atmosféry spěchu a nervozity /až na Malý Šišák jsem se ani jednou na hodinky nepodíval/, naopak snažit se nějak Janu zabavit, k čemuž nejsem příliš uzpůsoben. Žvanil jsem o všem možném a nezajímavém - o tom, jak jsme v šedesátých letech sjížděli řeky na kánoích, o svých studiích a tak podobně.
Na hlavní kontrolu ve vojenské zotavovně Malý Šišák ve čtvrt na deset dopoledne nastalo pro mě poslední strašně těžké rozhodování. Z neúplného výpisu spojení domů to vypadalo, že Jana bude muset být přes tři hodiny sama ve Špindlerově Mlýně a nechtěl jsem ji nechat za daného stavu osamocenou, já jsem sice nebyl až tak unaven, neměl jsem problémy, ale vyšel jsem z tempa a nebyl jsem si jist, zda ztracený čas dohoním. A tak jsem se také odhlásil.
- marně Zdeňka z Náchoda /téměř v zákrytu/ odvazuje psy, ani ti nedokázali nás popohnat, abychom dohnali časovou ztrátu. Balíme. Luděk z Trutnova a Jana z Buků u vojenské zotavovny Malý Šišák. Foto: neznámý kolemjdoucí.
Na jubilejním 35. ročníku Krakonošovy stovky triumfovali nejlepší stovkařka odboru Maruška, která ušla svou 11. stovku, druhou během dvou týdnu, a Jirka z Turnova, který ušel svou pátou Krakonošovu stovku, celkově sedmou. To je obdivuhodné!
Jana a já jsme skončili v poli poražených, ale i my jsme dosáhli drobných vítězství. Jana za nepředstavitelných potíží a bolestí ušla během dvou týdnů svou druhou šedesátikilometrovou vzdálenost, psychicky nezdeptána, bez nervozity, zlobení se na své okolí a podobných jevů, které obvykle krizové situace provázejí, aniž by zanevřela na pochody i stovky. Skvělý člověk do nepohody! Já jsem poprvé v životě překročil svůj stín egoisty v turistice, stavícího na první místo vlastní úspěch, a snad jsem své "parťačce" aspoň trošku v nesnázích pomohl. Že jsem vzdal Krakonošovu stovku za neobyčejně příznivých subjektivních i objektivních okolností, které se už nemusí opakovat, mě štve. Přesto vůbec nelituji toho, že jsem se zúčastnil pokusu Jany po dlouhých letech zdolat "stovku", a až se o zdolání stovky znovu pokusí a osloví-li si mě jako souputníka, neodmítnu.
Zdolat podruhé Krakonošovu stovku zůstává stále mým velkým cílem. Ale jsou ještě vyšší hodnoty, kvůli kterým někdy člověk musí opustit i ty nejvyšší mety .....
Pochod Hanče a Vrbaty /08. - 09. 06. 2001/ aneb Debut a comeback
Průběh stokilometrové trasy 25. ročníku Pochodu Hanče a Vrbaty byl poznamenán jedním debutem a jedním comebackem. Jsem rád, že jsem téměř po dvě třetiny trasy mohl být přítomen debutu a po více než polovinu comebacku.
DÉBUT - začátek, první vystoupení, krok /slovník francouzsko-český/ - první "stovka" Máši z Vrchoviny.
Na start noční trasy vedoucí na ose Kruh - Libštát - Lomnice nad Popelkou - Tábor - Skalka pod Kumburkem - Stará Paka - Karlov - Kruh vyšla pět minut po deváté hodině za vytrvalého deště čtveřice v roztodivném složení: Maruška z Trutnova, Máša z Vrchoviny a Jožina z Čisté u Horek a já. Když už se notně zešeřilo, na jednom ze sporných míst nad Libštátem se ukázalo, že ze čtyř připravených baterek funguje jediná, Mášina. Za této situace a za trvale nepříznivého počasí jsme v Libštátě na čas opustili červenou značku a místo obtížné pasáže nad nádražím po kraji strže jsme si prodloužili trasu po bezpečné silnici. Od té doby jsem neměli už s orientací žádný problém a na Tábor jsme dorazili v obvyklou dobu - jen těsně po půlnoci. Na zelené značce po odbočení ze silnice na Krsmol se naše dosud svižná chůze zpomalila, polní cesty byly pokryty silnou vrstvou bahna a loužemi. Naštěstí přestalo pršet a vzpamatovaly se svítilny všech ... ovšem kromě mé, takže jsem tuto část trasy absolvoval na potupném třetím místě v pořadí. Ve Staré Pace jsme se opět seskupili do tradiční formace dvou dvojic - Máša a já načele a za námi vždy buď v dohledu rozsvícených baterek nebo doslechu /na zachování tohoto pravidla jsme s Mášou snažili dbát/ Maruška a Jožina. V důsledku zdržení nad Starou Pakou jsme do cíle nočního okruhu dorazili ve čtyři hodiny ráno, o čtvrt hodiny později než na tomto pochodu obvykle.
Denní okruh "stovky" opět v duchu tradice vedl z Kruhu přes Jilemnici, Hrabačov, Roudnici, Rezek, Dvoračku na Vrbatovu bodu, kde byla třetí kontrola. Průběh úvodních kilometrů a určitý vnitřní soulad naší skupiny, kterou posílili na denní okruh Jana z Buků, Jirka z Turnova a Milan z Lomnice, narušilo, že jsme se nejprve nemohli ujednotit na době odchodu, dále váhání části naší ekvipy, zda nemají pokračovat na kratší trasy. Tak trochu i co do počasí se příznivě vyvíjející den způsobil, že se zprvu trochu napjaté vztahy na dlouhý čas urovnaly a další sled pochodu na Dvoračky pokračoval v naprosté soudržnosti. Sledoval jsem s velkou libostí, jak se do party vstřebává nejčerstvější její členka Jana, která si rozuměla nejlépe s Jožinou. Já jsem naopak nejvíce poletoval načele s debutantkou Mášou, skvělou tempařkou a ještě lepší společnicí na dlouhé trasy, na níž nebylo badatelné, že se jedná o její premiéru na "stovce".
Jana z Buků /vlevo/ a Jožina z Čisté si na denní trase skvěle rozuměly. Foto: L. Šlosar
Máša z Vrchoviny dochází - pardon v jejím případě spíše dobíhá - na Dvoračky. Nikdo by nepoznal, že jde svou první "stovku". Vzadu Milan z Lomnice n. Pop. Foto: L. Šlosar
na terase na Dvoračkách nahoře zleva Milan z Lomnice n. Pop., Jirka z Turnova, Luděk z Trutnova a Jana z Buků, vprostřed zleva Ota z Chvalkovic, Vláďa z Lázní Bělohrad, Jožina z Čisté, Maruška z Trutnova a Máša z Vrchoviny, úplně dole oba Otovi psi. Foto: neznámý kolemjdoucí
Podrážděn delším zdržením vyšel jsem z Dvoračky opět pěkně zostra, když jsem za sebou spatřil Janu, která šla vzadu tentokráte osamocena. Počkal jsem na ni a zjistil, že jí jinak chutné pivo v chatě vůbec nesedlo, měla žaludeční potíže a bolela jí hlava. Než jsme došli na kontrolu u Vrbatovy boudy, Jana krizi překonala a dospěla k rozhodnutí, že jako jediný člen naší ekvipy absolvuje celý zbytek trasy se mnou přesně podle itineráře, protože svou po mnoha dlouhých letech trasu 60 km chtěla absolvovat přesně v určené délce a obtížnosti.
COME BACK - vrátit se, přijít zpět, přijít na mysl, vytanout, chodit zpět, vrátit se, odpovědět, odvětit, vracet se, vybavit se, vybavovat se, navrátit, navrátit se, jít zpět /slovník anglicko-český/ - první "šedesátka" Jany po mnoha letech.
Zbylá část denní trasy pokračovala z Vrbatovy boudy na Šmídovou vyhlídku, Horní Mísečky, přes tři kopce - Mechovinec, Černou skálu a Šeřín, kiosk Na Rovince úbočí Žalého těsně pod jeho vrcholem, Křížovky, Jilemnici a Žebrnou zpět do Kruhu. Větší část naší ekvipy minula Šmídovu vyhlídku a pokračovala rovnou na Horní Mísečky, poté naopak mírnými oklikami po lehkém terénu obcházela tři kopce a od kiosku Na Rovince už šla přesně po trase. Postáli jsme hodnou chvíli beze slov na Šmídově vyhlídce a později vychutnávali pestrou krajinu tří kopců - kombinaci luk, nízkého stromoví a hustého lesa. Skupinu - už bez Jožiny, která končila na 80 kilometrech - jsme dohonili v kiosku Na Rovince, zrovna, když zrovna odcházela.
Závěr kružské "stovky" nemám příliš v oblibě. Cítím se dlouhými kilometry přesycen, nastupuje přirozená únava, ani krajina není tolik atraktivní. Tentokráte se mi šly poslední kilometry skvěle. Celá "stovka" mi po kondiční stránce výjimečně sedla, byl jsem na ni dobře připraven. Jana je navíc bezvadná vždy pozitivně naladěná kamarádka i do nepohody, na kterou se mohu vždycky spolehnout. Protože jsme absolvovali společný poslední pochod v listopadu, měli jsme si stále o čem povídat, a tak nám cesta rychle uběhla.
Klidný a spokojený závěr pochodu nenarušilo ani, že v důsledku předchozích zdržení nestíhali jsme poslední spojení z Roztok u Jilemnice, a že Janu, která rovněž neměla žádné svalové nebo kondiční problémy, sužovaly puchýř a otlak na chodidlech, aniž by ovšem na absolvovanou trasu zanevřela. V závěru pochodu jsme měli navíc štěstí v tom, že poprvé od doby, co do Kruhu chodím, obtížné značitelná trasa mezi Jilemnicí a Žebrnou měla po celém svém průběhu od vandalů nedotčeno přehledné vlastní značení. Ironií úplného závěru vydařených dvou dní bylo, že na poslední možné spojení domů ze Staré Paky na 20,12 hod. nás dovezl svým autem můj největší oponent toho dne Jirka z Turnova. Domů jsme se dostali zcela v pohodě a spokojeni.
Pochod Hanče a Vrbaty byl zajímavý mimořádnými výkony všech čtyř členek naší party: naše nejlepší stovkařka Maruška ušla svou jubilejní 10. stovku, Máša bez větších problémů absolvovala svou první stovku, Jožina po dlouhé přestávce zaviněné nemocí a zaměstnáním urazila 80 km a Jana úspěšně zdolala svou první trasu nad 50 km po mnoha letech absence.
Líšenské pochody Českým rájem /02. 06. 2001/ aneb Věčný koloběh života v turistice
Už druhým rokem "severní" skupina naší party přijíždí v důsledku zrušení rychlíku Krakonoš na start Líšenských pochodů Českým rájem minutu po sedmé, což nám vlastně znemožňuje absolvovat nejdelší padesátikilometrovou trasu. Na start vyrážíme po čtvrt na osm ve složení Maruška a Karel z Trutnova, Vláďa z Kruhu a já ze řečené části naší party, s námi pak ještě Martin ze Mšena, jenž slavil comeback - poté, co byl inzultován neurvalým cyklistou, začal chodit znovu před dvěma týdny. Po krátké rozcvičce formou svižné chůze po pěšince podél Jizery do Malé Skály nastoupili jsme na první stoupání na Besedické skály, zprvu po louce, pak lesem. Na převýšení 120 metrů na necelých 2 km připojil se k nám další partner do nepohody nastálého dne Joska z Trutnova, který - ač v příštím roce sedmdesátiletý - byl po celou trasu co do výkonnosti i vzájemného souladu rovnocenným a skvělým souputníkem - jedním z nás.
Líšenské pochody Českým rájem! Téměř každý, kdo je opravdovým vyznavačem turistických pochodů, zatrhne si ve svém diáři první červnovou sobotu pro toto reziduum slavné éry dálkových pochodů 70. a 80. let minulého století, a - dovolí-li mu to čas a domácí povinnosti - přes osobní nepohodlí přijede, aby v úchvatné scenérii Českého ráje vychutnával atmosféru opravdového dálkového pochodu, obdivoval nikdy neokoukanou zdejší krajinu a setkal se možná jedinkrát do roka s přáteli, které dlouho neviděl.
Naše šestice překlene následující údolí a od Koberov začíná opět pozvolna stoupat přes obec Hamštejn na hřeben stejného jména, mající před sebou svůj další dílčí cíl - Kozákov. Tady by nás měla čekat "jižní" část naší party, jež dorazila do Líšného o třičtvtrtě hodiny před námi. Oči všech zálibně se popásají na utěšených variacích luk, křovin a lesů kol sebe, ale nohy už od Prackovského sedla hotovují se ke konečnému stoupání. Odměna za zvýšenou snahu se dostavuje ještě pod vrcholem, v osamělé dívce před námi poznáváme Jožinu z Čisté, které v průběhu letošního roku zdravotní a pracovní důvody odpíraly možnost zúčastňovat se turistických akcí. Joj, to bylo radosti na starém Bělidle ze setkání po několika měsících!
Za to na Kozákově nebylo po našem "jižním" předvoji ani vidu ani slechu. Nebylo divu, nahoře bylo zima a větrno, šedavé mraky hrozily zatím neúspěšně deštěm. Paní na kontrole a domluva Karla mobilem s Mášou z Vrchoviny potvrdily, že ostatní odešli před třemi minutami a jsou těsně před námi. Po krátkém občerstvení zahajujeme nové stíhání. Nejprudším klesáním kolem studánky Radostné sestupujeme, překleneme další údolí od obce Podloktuší vystupujeme po lučinatém povrchu ke zřícenině skalního hrádku Rotštejn. Pokračujeme po hřebeni Klokočských skal, odkud z jejích rovných klidných partií sledujeme po pravé straně Kozákov a na nichž překonáváme několik krátkých stoupání a klesání. V další lesní partii se Karel na dálku opět domlouvá s Mášou a dozvídá se, že pronásledovaní jsou nedaleko - u jeskyni Postojná.
pohled na Kozákov z Klokočských skal. Foto: L. Šlosar
u Postojné jsme se konečně setkali. Zleva zády Jířa z Turnova, Milan z Lomnice n. Pop., Jirka z Turnova, Máša z Vrchoviny a Vláďa z Kruhu. Foto: L. Šlosar
pokud nejste stovkaři nebo mimořádně psychicky odolní a setkáte-li se s naší ekvipou v nejsilnějším složení, dozajista vás převálcuje, jako v tomto případě nad Dolánkami. Foto: L. Šlosar
hlavní kontrola byla tentokráte ve Voděradech. Zleva vpředu čelem Máša z Vrchoviny, Jířa z Turnova, zády Jožina z Čisté, Maruška z Turnova, bokem Jirka z Turnova a Vláďa z Kruhu. Foto: L. Šlosar
Když už ne na duši odcházíme osvěžení fyzicky a v chladném počasí hrozícím deštěm docházíme bez problémů dalším stoupáním na Frýdštejn a později na Kopaninu a jen vzpomínáme, jaké jsme zde měli loni ve velkém parnu problémy. Dnes jsme všichni v pohodě. Míjíme postupně Mirka ze Zlaté Olešnice /ten nás předbíhá/, věrnou členku našeho odboru Zdeňku z Janských Lázních, pod rozhlednou na Kopanině předsedkyni našeho odboru Zuzku s rodinou, všechny spokojené a neželící toho, že museli brzy ráno vstávat do hrozící nepohody.
cíl Líšenských pochodů Českým rájem v sokolovně v Líšném si stále uchovává správnou atmosféru pochodů v době jejich rozkvětů. Foto: L. Šlosar
Městská trasa IVV Královská cesta /30. 05. 2001/ aneb Kam pánové, kam jdete?
Budiž pro uklidnění předesláno předem, že z přirozených etických důvodů neobjeví se v následujících řádcích a později na mých stránkách ani na fotografiích nic, co by jakýmkoliv způsobem čtenáři prozrazovalo nebo naznačovalo plnění podmínek níže popisované akce.
Praha-Vinohrady těsně po deváté. Před Městským soudem v Praze skončilo velmi krátké jednání, na které se nedostavil jeden ze smutných příkladů současna - dlužník, který nezaplatil a který poté se zapírá před celým světem. Malé T. J. z podhůří Krkonoš, jež ve prospěch svých členů musí obracet každou korunu, se dostalo alespoň zatím formální satisfakce v podobě rozsudku pro zmeškání v její prospěch. Ale co s načatým dnem? Protože protagonisty sporu na straně T. J. jsou Jana z Buků /předsedkyně T. J./ a já /obecný zmocněnec/, může být pokračování jen takové, že se za několik desítek minut po jízdě metrem objevujeme u Prašné brány a po provedení krátkého vpisku do oranžového dvojlistu formátu A 6 pokračujeme po Celetné ulici. Naše krátké putování je totiž cílené, stáváme se právě účastníky akce IVV.
Prašná brána je prvním zastavením na trase IVV. Foto: L. Šlosar
Počasí je pro pochod docela dobré, je jasno a na krytých místech dosti horko, ale jinak vane příjemný větřík. Blížíme se ke Staroměstské radnici, kde je I. kontrola, a ještě stíháme v 10 hodin stihnout defilé apoštolů na Orloji /dostavili se všichni/. Karlovou ulicí lemovanou četnými krámky se suvenýry se propleteme na Karlův most, po němž se prodíráme mezi návštěvníky Prahy a všelikerými těmi malíři a pištci, kteří vábí turisty k rozhazování měďáků, a nezapomínáme vychutnávat tradiční panorama Hradu a i pohled na Petřínskou rozhlednu. Na prvně jmenované místo se dostáváme Nerudovou ulicí a popřáváme si krátkou procházku k chrámu sv. Víta, tady si musíme dát pozor, abychom si nevypíchli oko o mrtě antének s praporky, jež legalizují činnost jejich nositelů - průvodců. Po Loretánské ulici se mihneme kousek od Lorety a ještě menší od Černínského paláce - sídla Ministerstva zahraničí. K našemu dalšímu cíli - Petřínské rozhledně proti popisu trasy trochu tápeme, až se ocitáme v Petřínských sadech. V kontaktu s již notně přírodním prostředím můj vzhled vypadá ještě více než předtím uhozeněji, takže si Jana může dopřát z plna hrdla hlasitého smíchu.
pohled z Karlova mostu na Hradčany je tak otřepaným, nicméně stále překrásným motivem, že pokušení nemohl odolat ani autor. Foto: L. Šlosar
Luděk na Petříně. Jdu z Requiemu nebo na pohřeb? Hádejte dvakrát. Foto: neznámý kolemjdoucí /J. Skalková/
Kdo se diví, že kontrola nějakého pochodu nachází se ve středu po obědě na hřbitově, měl by vědět toto: Zatímco klasického pochodu je nutno se zúčastnit v den D a kontrolami projít v časovém rozpětí R, jsou městské trasy IVV vlastně také pochody, které lze ale ujít kdykoliv, protože kontroly jsou tu prakticky stále, jedná se totiž o opisy, jen někdy o razítka nějakých institucí. Lze tak absolvovat krátký oficiální pochod v kterýkoliv den v týdnu a nejen v Praze ....
Se zatajeným dechem prolézáme úzké uličky kol hrobů pestrých podob, většinou neznámých jmen, jejichž slávu zavál nemilosrdný tok času nebo má nevzdělanost, nacházíme však hroby Bedřicha Smetany, Václava Vydry, mého nejmilejšího herce Ladislava Peška, Karla Hynka Máchy, Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové, Vladimíra Šmerala, Františka Kovaříka, Maxe Švabinského, Karla Purkyně, Zdeňka Nejedlého, abych si vzpomněl na některé, až ztrácíme pojem času.
Vyšehrad - Slavín - hrob čaroděje českého jazyka Karla Hynka Máchy. Foto: L. Šlosar
Vyšehrad - Slavín - hrob čaroděje melodické české vážné hudby Bedřicha Smetany. Foto: L. Šlosar
Jste-li zapálení pro turistické pochody i pro turistiku poznávací, až pocestujete do nějakého města, najděte si s dostatečným předstihem v celostátním kalendáři turistických akcí, zda tu nevede nějaká městská trasa a v kladném případě si zajistěte záznamník pro plnění u příležitosti návštěvy. Nebudete litovat. A my, jimž výbor svěřil úkol připravit podobnou trasu pro město Trutnov, uděláme vše proto, aby i naše trasa se líbila stejně jako ta pražská.
Praha - Prčice, ale také odjinud /19. 05. 2001/ aneb Samota - ano či ne?
Proti dřívějším svým startům jsem se dostal na stanici metra Praha-Háje na start 36. ročníku pochodu Praha-Prčice poněkud později. Odpadla totiž doprava autem mého švagra /byl ještě v Německu/, takže jsem z Hanspaulky sešel asi dvacet minut na první metro v 5 hodin na stanici Dejvická. Dopravu na start zkomplikovala navíc nějaká zřejmě rekonstrukce metra - na stanici Kačerov nás vysadili, po chvilce přijel na druhou kolej z protisměru jiný vůz, který nás odvezl na Opatov a odtud jsem se náhradní autobusovou dopravou konečně dostal na start. Svého kolegu, s nímž jsem se snažil na poslední chvíli sjednat společný start, jsem na startu neviděl a vyrazil jsem tedy sólově, když v uších mi doznívaly ještě melodie Rolling Stones, kterými jsem se nechal u svých blízkých toho rána ve 03,45 hodin probudit. Neměl jsem totiž moc času, bylo totiž 05,50 hodin a mně čekalo 70 km přinejmenším svižné chůze v časovém limitu do 20 hodin a šlo mi o to dorazit co nejdříve, abych neměl problémy s dopravou zpět.
Samota - ano či ne? Protože už mě obolel ten fakt, že se mi nepodařilo pro start získat některé nejfanatičtější členy naší party, samota mi až tak nevadila. Jednak popis trasy a značení jsou dobré, nejdelší trasu absolvuje stále hodně lidí, takže člověk má možnost prakticky vždy někoho vidět před sebou. Měl jsem navíc za sebou zkušenosti předchozích tří startů v letech 1997 až 1999, podpůrně jsem měl vypsány pro kontrolu mezičasy na třech kontrolách. Psychicky mi samota na trase tolik nevadí, snažím se vnímat její výhody, že si mohu určovat vlastní tempo. Navíc mi samota na dlouhé trase připadá tak trochu po duševní stránce sebeočistná. Koneckonců, jak se přesvědčíte, s tou samotou to nebylo až tak zlé.
Prvních dvacetosm kilometrů na první kontrolu v Týnci nad Sázavou vedlo s výjimkou závěrečného klesání k Sázavě téměř po rovině, jen místy zvlněné. Až na několik lesních úseků, ve kterých byl nepříjemný kluzký bahnitý terén, šlo se hodně po silnicích v otevřené krajině. Dost účastníků šlo přibližně stejným tempem jako já, takže jsem je na trase viděl vícekrát i po desítkách kilometrů. Za Průhonicemi po pravé straně loučila se s námi v dálce Praha širokou hradbou panelových sídlišť. Za obcemi Radějovicemi a Sulicí těžké mraky nad lesy v dálce místech, kde jsem tušil Sázavu, nevěstily nic dobrého, naštěstí sprchlo jen několikrát a chvilku. Někde v prostoru Markvartického rybníka musí být na žluté značce jedna z mála "nábližek" /trasa 70 km se opravdu nedá jinak ošidit/. Na okraji Kostelce u Křížku jsem totiž předcházel dvě ženy, poté jsem šel poctivě dle značení, hodnou chvíli jsem nemohl nikoho dojít, až před nějakou hájenkou jsem obě ženy spatřil znovu těsně před sebou přicházející zleva. V půl jedenácté jsem konečně dospěl v Týnci nad Sázavou na most vedoucí přes kalné vody Sázavy a proti němu na druhém břehu uviděl nad schody Kulturní dům METAZ, kde byla první kontrola. Pro odpočinek jsem si vyhradil čtvrt hodinu, během níž jsem něco pojedl a zjistil nepříjemnou novinku: na patách chodidel se mi začínaly dělat nepatrné otlaky, přestože jsem se svými botaskami předtím bez problémů absolvoval několik "padesátek".
Doplňování kalorií - nejsem žádným vzorem. V pátek jsem sice normálně obědval, večeřel dokonce dvakrát - po páté hodině ještě v Trutnově a kolem desáté jsem měl už v Dejvicích kuře, jež jsem zapil třemi radegasty, které mi zajistily vzhledem k době ulehnutí poměrně hodnotný nepřerušovaný čtyřhodinový spánek. Snídal jsem jeden rohlík a tři trojúhelníčky sýra značky Primátor se šálkem čaje. Na trase jsem na každé ze tří kontrol snědl po jednom trojúhelníčku sýra, třetinu rohlíku, na dvou kontrolách po dvou kouskách miňonek, nic víc. S pitím to bylo lepší: třetinka iontového nápoje, třetinka dobré vody, dva hrníčky rybízové šťávy, hrníček malinové šťávy a půllitr tonika, to jen díky tomu, že nebylo vedro.
Nad Týncem za Chářovicemi je krajina pestřejší. Uprostřed polí s převažující řepkou olejkou, jejíž žluť připomínala obrazy Van Gogha, otevřel se mi pohled na hradbu zalesněných kopců, za nimiž byla patrná věžička kostelíku Chvojen.
nad Týncem n. S. za Chářovicemi uprostřed polí s převažující řepkou olejkou otevřel se mi pohled na hradbu zalesněných kopců. Foto: L. Šlosar
krajina nad Neveklovem. Foto: L. Šlosar
V dalších kilometrech byla krajina pestřejší, více zvlněná a méně hustě osídlená a bylo více lesních i lučinatých úseků, objevilo se i první delší a táhlejší, i když nepříliš náročné stoupání po úbočí Kaplanského vrchu. Tady někde jsem předešel zajímavou dvojici, muže se šedivým vlasem a vousem a s hůlčičkou a vedoucího pod paží mladého hocha, který byl - jak jsem pochopil z útržků rozhovoru - od narození slepý. To byl jeden z opravdových hrdinů pochodu. Za daleko menší hrdinku mi připadla mladá ženská z jiného smíšeného páru, která - když jsem ji předcházel - čpěla snad všemi lacinými "voňavkami" na světě a korunu všemu nasadila v Suchdole, kde jsem se občerstvoval u náhodného prodeje a kde dotyčná si tu uprostřed vlastního hihňání zapálila cigaretu. Fuj! Bylo někdy kolem třetí, když na táhlém lučinatém úseku nám toho dne naposledy zapršelo. Na hlavní silnici, tam kde jsme zatáčeli do obce Luhy, dohonil jsem jakého si mladíka v šedavém sportovním úboru, kterého jsem si pamatoval proto, že jsem se s ním párkrát na trase předháněl. Ten si měl pamatoval také a oslovil mě slovy: "Dnes máme na sebe nějak štěstí".
Na třetí punkt v Kosově Hoře na 56. kilometr jsem přibyl pět minut po 16. hodině a neodolal jsem pokušení dát si v tamní hospodě půllitr tonika. Pak jsem ještě tížeji usedl na schody před - zrovna vedle onoho mladíka. Ten se mi svěřil, že měl malou krizi a poté těžce sešel ze schodů a vyrazil přede mnou.
Luděk na kontrole v Kosově Hoře. Foto: neznámý kolemjdoucí /P. Pařík/
Do cíle jsme dorazili v 18,50 hodin a nikdo, kdo nás viděl vycházet z Kosovy Hory, by nevěřil, že závěrečný úsek zdoláme rychlostí 6 km za hodinu. Po zaprezentování a získání botičky zašli jsme /přestože jsme byli varováni, že za dvacet minut jede z Heřmaniček poslední přímo vypravený vlak do Prahy/ do radnice, kde jsme koupili pohledy, jež jsem zaslal dvěma nejžhavějším adeptkám naší party pro start na příštím ročníku, a získali pěkná razítka. Pak jsme odolali přece jen pokušení občerstvit se, za 10 Kč jsme kyvadlovou dopravou dojeli do Heřmaniček, kde poslední metry jízdy byly přerušeny závorami. Měli jsme štěstí, mimořádný vlak jsme přece stihli, byť bez zakoupení jízdenek, a ve vlaku přišedší revizor byl velmi korektní a prodal nám normálně jízdenky bez pokuty. Po 21. hodině jsme dospěli na hlavní nádraží v Praze, s Petrem jsme vypili velký kelímek čaje a rozloučili se s možným příslibem na startech některých dalších ročníků "Prčic".
snímek před cedulí cílového místa je pro mě při pochodu Praha - Prčice obdobou vrchového snímku. Zleva Petr z Krupky a Luděk z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Atmosféru "Prčic" předčí málokterý pochod. Bude-li mi dáno, abych ho mohl jít příští rok, těším, že se tak stane s někým z naší party. Je totiž statisticky více než pravděpodobné, že každý mimopražský občan má v Praze nebo v jejím okolí nějakého příbuzného, u kterého lze přespat ….
Hadařská pětadvacítka /28. 04. 2001/ aneb od Přísným, leč přece nedůsledným dozorem Boru
Tři docela dobré důvody mě vedly k tomu, že jsem zcela netradičně dal tuto sobotu přednost pětatřicetikilometrové trase Hadařské pětadvacítky před "padesátkou" pochodu Okolo Jaroměře: 1/ nikdy v životě jsem dosud tento tradiční pochod nešel, 2/ propozice nasvědčovaly tomu, že pochod vede některými úseky Náchodska, kudy jsem ještě neprocházel, 3/ pro nejmladší členku naší party Janu z Buků by bylo nezodpovědným hazardem začínat na "padesátce" po několikatýdenní absenci způsobené opakujícím se nachlazením.
Plni očekávání a netrpělivosti opustili jsme v 7 hodin vchod restaurace Sokolovny v Červeném Kostelci v následujícím komorním složení: Karel z Trutnova, Jana a já. Již na počátku nás dosti zaskočilo počasí: vzdor pátečnímu slunečnému dni a optimistické předpovědi na sobotu bylo pod mrakem a chvílemi pršelo. Hned v úvodu trasy jsme si poněkud zašli: Když nás zeleně značená cesta v Horním Kostelci zavedla na silnici ze Rtyně, přičiněním špatného značení jsme nepokračovali po této silnici doprava zpět k silnici na Hronov, nýbrž jsme se proplétali lučními cestami, takže jsme na červeně značenou cestu narazili moc vysoko a museli se po ní zbytečně vracet.
Přestože jsme po této značce měli pokračovat do Hronova, v rámci vlastivědného poznávání dopustili jsme se menší improvizace: v polesí Maternice nazvaném dle vrchu stejného jména sestoupali jsme po modré značce ke Skalákově studánce. Byť nejbližším sídlem je kilometr a půl vzdálený Zbečník, je toto místo rukou přičinlivou a pilnou vzorně udržováno. Vedle studánky samotné, jejíž pitná voda byla v roce 1832 užívána proti choleře, nacházejí se tu na stromech kříže a svaté obrázky v moderním provedení, zcela však respektujícím genius loci.
Skalákova studánka - vedle studánky samotné nacházejí se tu na stromech kříže a svaté obrázky v moderním provedení, zcela však respektujícím genius loci. Foto: L. Šlosar
Skalákova studánka - místo je rukou přičinlivou a pilnou vzorně udržováno. Foto: L. Šlosar
Pokračovali jsme pak po pro mě dosud neznámém silničním úseku červeně značené cesty přes větší obec Pavlišov, po níž nás po naší levici uchvacovaly výhledy na široké pásmo kopců na česko-polském rozhraní táhnoucí se od Homole až po Bor, který nás ostře sledoval na nejrůznějších místech našeho putování .... snad jakoby na nás dohlížel, jestli to přece jen s těmi hospodami nepřeháníme. Náměstí v Náchodě ovšem vévodil pohled na jinou bližší dominantu - zámek, nikoliv však na Bor, takže jsme se osmělili dopřát sobě v pivnici s příznačným jménem Tunel piva, v tomto časovém úseku dobře po poledni bylo pro změnu teplé a slunečné počasí.
Po modře značené cestě vystoupali jsme na širokou plošinu mezi Náchodem a Vysokovem do míst, na nichž se 27. června 1866 odehrál jeden díl seriálu masakru zvaného prusko-rakouská válka. Kolem osamělého pomníku vojína Stanislava Koronského zabočili jsme doprava směrem na Vysokov k velkému pomníku rakouského pluku Ferdinanda IV. z roku 1901. S památkami bitvy z roku 1866 jsme se rozloučili shlédnutím osamělého pomníku na zahradě jedné usedlosti ve Vysokově a pohledem na nedaleký pomník Myslivce a po žluté značce jsme dospěli do Kramolny.
pomník Stanislava Koronského z války v roce 1866 na silnici z Náchoda v blízko Branky. Foto: L. Šlosar
V chatové osadě u rybníka Špinka jsme se Karel a já opatrně rozhlédli kolem sebe a když jsme nabyli dojmu, že Bor nás nesleduje, zabočila naše trojice do restaurace Na ocase. Tato osvěžovna, jejíž interiér jsem už v jedné ze své reportáží popisoval, skrývá uvnitř skansen připomínající téměř čtyřicetileté komunistické panování. Proti naší poslední návštěvě "správce sbírek" směstnal obrazy Stalina, Lenina, Gottwalda a dalších jim podobných na dvě stěny, třetí z nich pak vyhradil pestrému koloritu uniforem všelijakých těch ozbrojených složek, pěstí dělnické třídy i jejích předvojů oné doby.
Do cíle došli jsme pak spokojeni těsně po půl páté a naši cestu na nádraží pozdržel nečekaný hustý déšť. Z červenokosteleckého nádraží Bor určitě vidět není, takže jsme zapadli do protější restaurace, v níž se mi pomíchaly časy odjezdů vlaků natolik, že nám vlak s odjezdem v 17,32 hod, ujel. Následující vlak s odjezdem v 18,28 hod. jsme raději vyčkali v čekárně, a to přesto, že ani na pestré fotografické výzdobě čekárny Bor zachycen není .......
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vážení návštěvníci!
V této části stránek věnované reportážím jsem dosud uváděl své reportáže staršího data. Všechny tyto reportáže datované do roku 1998 jsou sestaveny do sborníku Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, jejichž zatím dosud jediná svázaná podoba je ve vlastnictví jediného člověka, který si ho ve vlastnictví zaslouží mít zatím ze všech nejvíce, protože jako jediný si jej s nefalšovaným zájmem přečetl. Originální listy mám samozřejmě i já a jsem připraven je znovu svázat, až se donutím provést jejich korekturu. Mám je přirozeně na počítači, kde však bohužel doznávají změn v konfiguraci.
Na každý pád jsme se rozhodl, že ze sborníku již na těchto stránkách nebudu uvádět už žádné starší reportáže, neboť by tím utrpěla jejich jedinečnost v rámci celého sborníku.
Naposledy jsem na tomto místě uvedl mystifikační literární studii.
Nyní jsem se rozhodl, že v této části postupně budu uvádět v retrospektivě reportáže či vyprávění z pochodů nebo případně jiných akcí, které jsem navštívil, ale které jsem nikdy do reportáží nezpracoval. Nevýhodou bude, že řada vzpomínek je vlivem času otupena, protože bohužel často bývám povrchním pozorovatelem, výhodou pak je, že nemusím zachovávat styl nezbytný pro vývěsku odboru, kam všechny reportáže směřovaly předtím.
Poslední pochod roku /08. 11. 1986/ aneb Hodinky si řídí jen podle rádia
Možná že jste podobné situace v různých variacích zažili sami. Octli jste se ve společnosti, které vévodil člověk buď starší nebo vyšší svým postavením. Ale podstata jeho dominace spočívala v tom, že sršel vtipem a bavil tím celou společnost. Při této příležitosti tu rýpl do toho, tu do onoho, ovšem bez nějakého zesměšňování. Povzbuzeni uvolněnou atmosférou při jedné takové narážce oplatili jste dotyčnému replikou ve stejném duchu. Jeho reakce vás vyděsila, protože se ozvalo: "Co si to dovoluješ, jsi mladý nebo podívej se napřed, co jsi zač!" …. A celá představa o skvělé atmosféře je v pr ….
Jiný příklad: Každý muž zažil na vojně nebo alespoň si mohl přečíst o různých srandičkách a vtípcích, jimiž častují především na vojně nebo v učilištích mazáci bažanty. Vynalézavost si v tomto směru hranice neklade. Je tohleto humor? Zkuste si představit opačnou situaci, totiž, kdyby si bažanti vymyslili nějakou recesi na mazáky. Nastoupilo by zcela určitě holé násilí a represe.
V tomto případě podobné taškařice mají daleko k humoru, nejen k onomu werichovskému, někdy tak ironickému, ale téměř vždy laskavému srandovnu, ale také k útočnému agresivnímu humoru třeba Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové, protože ti dva sice rozehrávali širokou škálu vzájemných narážek a ironií, ale šlo o humor mezi rovnocennými, stejně postavenými lidmi. To je ono. Stejně jako tvůrčí práce i humor vyžaduje rovnoprávnost, ale i alespoň přibližně rovnocenné postavení mezi lidmi.
A tak někdy jste z formy a jste zrovna kvůli nějakému vlastnímu nedopatření terčem vtipů svých kamarádů, jdete a v duchu se dusíte vztekem, ale nedáte to najevo, protože jste si dobře vědomi, že v jiných situacích sami tak štědře využíváte dobrodiní svobody někoho nadzvednout nebo vytočit, a jste dostatečně hrdi na to, abyste vyžadovali zvláštní ohled jen proto, že jste zrovna špatně vyspali.
Abychom se vrátili k předchozí myšlence - ono rovnocenné postavení neznamená pouze rovnost ve vztahu, ale také alespoň přibližnou duševní výbavu a možnosti všech zúčastněných. 08. listopadu 1986 jsem vyjel vlakem odjíždějícím z Trutnova po šesté hodině do Nové Paky. V tomto období se koná v širokém okolí jediný pochod - Poslední pochod roku. Jezdím sem skoro pravidelně nejen z tohoto praktického důvodu, ale proto, že pochody v Nové Pace mají tradičně dobrou úroveň i atmosféru, a vedou vždy zajímavou krajinou.
Když jsem přišel do sokolovny, kde je pravidelně start a která se nacházím těsně pod vlakovým nádražím Nová Paka - město, oslovil mě tam u pultu, který stojí v hale a nakterém jsou zpravidla připraveny startovní lístky, jakýsi zarostlý člověk, kterého jsem do té doby neviděl, a položil mi otázku, zda se mnou vlakem nepřijely nějaké dívky, které jmenoval /Klárka?/. Odvětil jsem mu, že žádnou Klárku neznám, stejně jako případně žádnou Žanetku a Nikolku, a šel jsem se zaprezentovat.
Trasa vedla za zpočátku mlhavého a chladného počasí jižním směrem, přes Studénku, kolem stavského kostelíka, na Lužany, dále kolem zámku Kamenice, kde jsem absolvoval za dobách temné totality nějakou tu brigádu, protože objekt náleží mé domovské firmě. Když jsem se hotovil již za slunečného, i když trochu větrného počasí, ke krátkému výstupu z Konecchlumí na Mlázovický chlum, předešla mě podivná trojice. Dva z ní tvořili urostlí, štíhlí, sportovně vypadající a také tak oblečení muži. Třetí byl neforemní, spíše při těle, byl oblečen spíše civilně, evidentně k dvojici nepatřil a velice obtížně se se zbylými snažil zapříst rozhovor. Neušlo mi, že sportovně vypadající mladíci se třetího z trojice snaží setřást, což se jim povedlo právě v onom stoupání, kdy zvýšeným tempem svému narušiteli unikli.
Kdo v takových případech přichází vhod? Ovšem, starý dobrý Luděk z Trutnova, jenž nikam nespěchal a spíše se věnoval pohledům do kraje využívaje dobré podzimní viditelnosti, a navíc je pro tyto případy vybaven nekonečnou tolerancí.
Neznámý pochopil marnost své snahy, na Mlázovickém chlumu na mě počkal a setrval se mnou až do cíle. Byl to onen člověk, který mě oslovil na startu. Klárka - nebo jak se jmenovala, případně její kamarádky, nepřijely - potvory jedny.
Ačkoliv jsem člověk nepříliš povídavý, je přirozené, že společné putování se od počátku neobešlo bez hovoru, při němž mi dosti rychle docházelo, proč ti dva přede mnou tak usilovali zbavit se společnosti mého souputníka. Pochopil jsem to z mnoha výroků mého společníka. Pamatují se za všechny na jeden, když jsme hovořili o svém věku, odzbrojil mě dotazem: "Jsou na světě ještě jiní hoši, staří tak jako já?" Úplné beznaději na jakékoliv dorozumění jsem zcela propadl v Lázních Bělohrad. Ještě ve větší vzdálenosti před nimi jsem se u jednoho rozcestníku podíval na kapesní hodinky a podle času, zbývajících kilometrů do Lázní Bělohrad a předpokládaného volného tempa, které jsem odhadl na 5 km/hod., jsem odhadl čas našeho příchodu. Ten se v Lázních Bělohrad splnil zcela přesně a já jsem tu svému kolegovi sdělil, kolik je právě hodin, připomenul mu můj přesný časový odhad a na to konto triumfálně svému kolegovi sdělil: "Vidíš, podle mého tempa bys si mohl řídit hodinky". Ten se na mě podíval, dlouze se zamyslel, zavrtěl hlavou a odpověděl: "Kdepak, hodinky si řídím každé ráno podle rádia".
Zbytek cesty do cíle přes Uhlíře a Přibyslav jsem rezignoval a vyloženě jsem se bavil, aniž bych ovšem překročil určitou hranici, totiž aniž bych svého souputníka zesměšňoval. Postupně jsem poznával, že vlastně to není ani velká legrace, protože z hovoru jsem zjistil, že mu během jediného roku zemřeli oba rodiče, že je v podstatě sám a na tom božím světě má pouze sestru.
Později jsem toto setkání dával svým známým k dobrému dosti často, dokládaje je dalšími pikantními útržky z hovorů onoho odpoledne, až jsem si postupně uvědomoval, že je hrozně ubohé si dělat, třebaže ex post, legraci z někoho, kdo vůlí Boží nebo řízením osudu nedospěl do našich bez tak pochybných duševních výšin.
A tak přestože jsem si zaznamenal jméno a příjmení svého tehdejšího společníka, jehož jsem od té doby na pochodech už nepoznal, nemaje ovšem paměť na tváře, a vím, že byl z jedné podkrkonošské vesničky, kam šel po absolvované oficiální pětatřicetikilometrové trase pochodu navíc pěšky, neuvádím ho v tomto vyprávění proti svému zvyku ani křestním jménem a místem bydliště.
Proč tento příběh tedy vůbec vyprávím. Chci jen jím doložit, jak neuvěřitelně pestrá škála lidí se objevuje na pochodech, s jakými nejrůznějšími lidmi je možno se tu setkat.
Zesměšňovat svého tehdejšího kolegu ani po letech nechci. Aniž bych ho chtěl urazit, připadalo by mi to tak nesolidní, jako zesměšňovat dítě hloupými řečmi, zneužívaje jeho podvědomého respektu a menších vědomostí a zkušeností.
Proto, milý kolego z Posledního pochodu v Nové Pace ze dne 08. 11. 1986, nezlob se prosím na mě, jestliže se přece k tobě tento můj článek dostane a ty se ně mě ještě pamatuješ.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz