24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Praha - Prčice, ale také odjinud /22. 05. 1999/ aneb ŽENY, POUŠTĚJTE SVÉ MUŽE NA POCHOD PRAHA - PRČICE BEZ OBAV
Krajem českých sklářů /01. 05. 1999/ aneb VE ZMĚTI PROTICHŮDNÝCH POCITŮ
O Žižkův štít /17. 04. 1999/ aneb NAVŽDY ZTRACENÁ DŮVĚRA
Úpická padesátka /10. 04. 1999/ aneb UŽ V TOM ZASE LÍTÁME
Jarní nástup do přírody /20. 03. 1999/ aneb NA POČÁTKU PUTOVÁNÍ TURISTICKÝM VLAKEM NADĚJE
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Pochod okolo Jaroměře /26. 04. 1997/ aneb SE STEJNOU FILOZOFIÍ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
PRAHA - PRČICE, ALE TAKÉ ODJINUD /22. 05. 1999/ ANEB ŽENY, POUŠTĚJTE SVÉ MUŽE NA POCHOD PRAHA - PRČICE BEZ OBAV
PRAHA - HÁJE /start - 0. kilometr/ - 04.55 - 05,15 hod. SETKÁNÍ PO ROCE.Tentokráte jsem se od své party odtrhl, abych se zúčastnil tradičně sedmdesátikilometrové trasy "Prčic" z Prahy. Ne, že by její příslušníci neměli o pochod zájem, zvláště její ženská část, spíše naopak, ale jejich touhy narážejí na potíže s ubytováním. Myslím, že pro věc nevyvíjejí potřebnou snahu, neboť se domnívám, že každý obyvatel České republiky má v Praze příbuzného, jen lépe hledat. Většinou to bývá nějaká černá ovce rodiny, nějaký zapomenutý strýček nevalné pověsti, což by handicapovalo ženskou část naší ekvipy, ale pro jednou se to dá vydržet.
Tento snímek je z loňských "Prčic" těsně před cílem. Vlevo Míra, vpravo Luděk
Naštěstí jsem napsal svému souputníkovi z loňských "Prčic" Mírovi z Dolních Mokropes, že budu na startu do 05,15 hod. a on se skutečně v 05,12 hod. do horního patra stanice metra Praha - Háje dostavil, takže jsem sám nešel.
TÝNEC NAD SÁZAVOU /1. punkt - 28. kilometr/ - 09,25 - 09,35 hod. - poznámka, všimněte si, jaké krátké přestávky jsme po dobu pochodu dělali/. ŽENY, POUŠTĚJTE SVÉ MUŽE NA POCHOD PRAHA - PRČICE BEZ OBAV. Od počátku nás zarazily dvě věci: hustá mlha a proti předchozím ročníkům menší počet účastníků /aspoň na nejdelší trase/. Nešli jsme na doraz, takže jsme od samého počátku byli předháněni skupinami převážně mladých účastníků sportovního vzezření. Osob našeho věku tu šlo překvapivě málo, na startu jsem poznal například jednoho z nejlepších stovkařů všech dob Rudu z Prahy. Bylo tu málo dívek a žen, vlastně nás předhonila pouze jedna, bezpečně obklopena svými bodyguardy. Milé ženy, které máte strach, že se vám manželé zahledí jinam, nebojte se je pouštět na pochod Praha-Prčice - spíše než třeba mužského kláštera. V něm si dozajista ti mniši rošťáci najdou tajný průchod, jimiž přivádějí sem dívky z blízké vsi, na "semdesátce" o ženu a dívku však téměř nezavadíte, pokud ano, je obklopena osobním strážcem nebo si vede s kamarádkou psa.
NEVEKLOV /2. punkt - 40. kilometr/ - 12,50 - 13,05 hod. ZVRÁCENÝ REKORD. Počasí se konečně rozhodlo, mlha zcela zmizela a proti předpovědím bylo teplo, místy nebýt příjemného větříku i dusno. Na tomto úseku se nachází má nejoblíbenější část celého pochodu - sevřené údolíčko začínající za Chrášťanami, postupně se pak rozšiřující až k silnici na Slapy. Cesta tu vede po úbočí svahu až do Černíkovic místy lesním, místy travnatým terénem, lesem nebo po mýtinkách. Na kraji shora uvedené obce nabízela jakási paní poutníkům čerstvou a studenou vodu za dobrovolný či žádný příspěvek. Ocenil jsem tento šlechetný čin po zásluze "bůrem". Na silnici k Neveklovu se již situace stabilizovala natolik, že jsme před sebou prakticky v tomtéž rozestupu viděli tytéž lidi. Bylo už pěkné vedro a já se snažil pozřít další dva vaječné věnečky, které jsem nebyl zcela schopen v důsledku žízně polknout, takže jejich zbytky mě v krku dráždily a vadily mi při mluvení. V Neveklově v rámci rychlého odbavení vybrali jsme si za místo krátké přestávky tamní cukrárnu. Koupili jsme si každý jednu mattonku s citrónovou příchutí a v kalíšcích přímo na místě vypili postupně každý svou porci. 1,5 litru této chutné nealkoholické kapaliny za 10 minut!! Jaký zvrácený rekord pro člověka, jenž se na trasách do 50 km včetně živí výhradně pivem!!
KOSOVA HORA /3. punkt - 58. kilometr - 15,50 - 16,00 hod./. POD HROZBOU DEŠTĚ. Tato část trasy zaznamenala drobnou změnu. Když jsme došli na rozcestí, na kterém jsme loni zbloudili, ujasnili jsme si ještě jednou, že jsme měli tehdy jít rovně nahoru, nikoliv doleva. Dnes vyvedli pořadatelé na onom místě poutníky doprava na žlutou značku, která Kaplanský vrch obcházela zprava. Za obcí Suchdol je jediné místo pochodu, kde jej lze zkrátit, asi tak o půlkilometra, když se jde dolů rovně travou. Tento úmysl jsem letos zamítl. Svou bujnou představivostí jsem si vybavil chudáka restituenta, jehož otce dozajista postavil někdejší režim před soud za rozvracení republiky, který se dozajista kvůli tomu nedostal na vysokou školu, a teď ještě nová rána - zdupaný trávník. Takže jsme pokračovali oklikou. Další scenérie nepotřebovala už žádnou představivost. Před námi a vpravo se kupily temné mraky, zvedal se jinak příjemný vítr a však se schylovalo k hrozivému setkání. Déšť byl na spadnutí. Jakýmsi zázrakem však spadlo pár kapek a mraky povolně odešly stranou.
Již na kraji Kosovy Hory prodávali tradičně domorodci občerstvení, takže jsem nepohrdl půllitrem tonika. Mezi těmi, kdo nás předběhli, byl mezitím jakýsi vousáč. Poté, co jsme pokračovali, ozvalo se u mého levého ucha jemné zabzučení: "Vousáč mi utekl, přitom mi nabízel sexuální služby" /podávám to, jak to opravdu bylo/. Ovšem, byla to všude známá Viktorka, která již ráno stála na startu na stejném místě jako loni ve stejnou dobu. Utěšovali jsme ji, že to bude tím, že ten člověk se po kilometrech již necítí. Viktorka popoběhla, vousáče dostihla, vousáč popoběhl také, ale marně, byl opět a definitivně polapen. Nikdy jsem již během zbytku pochodu tuto dvojici neviděli ..... Jinak jsme se v těchto místech ujistili, že jsme s počasím měli kliku, protože louže svědčily o tom, že tu byl před několika minutami prudký liják.
PRČICE /cíl - 70. kilometr/ - 18,30 hod. TYPOLOGIE OPILCŮ/. Nevěřím tomu, že z Kosovy Hory do cíle je to pouze 12 km. Mazali jsme dle mého názoru "šestkou" a přesto jsme šli tento úsek dva a půl hodiny. Před námi se opět kupila černá mračna, opět se zdál déšť neodvratný, stejně tak jako předtím se však naší trase mraky moudře vyhnuly.
Řeknu bez obalu, že tato část trasy mnoho propagace turistice nevykoná, opak je pravdou. Přichází sem krátká trasa z Votic a hemží se tu opilci. Během mechanické chůze jsem si tyto účastníky srovnal do následující typologie podle kritéria vztahu k ostatním účastníkům /pomněte prosím, že ve většině případech slovo "opilec" nemám v úmyslu používat pejorativně/:
Opilci neutrální či neteční - zdržují se jakýchkoliv komentářů. Mezi nimi dominují především milenci, kteří svůj dozajista křehký, jemný a ušlechtilý vztah upevňují alkoholem. Jejich nově nabyté zkušenosti jsou cenné pro předmanželskou výchovu, poprvé se totiž učí být sobě oporami. Většinou takový pár se totiž nachyluje na jednu stranu cesty až se ten na kraji místa hrozby pádu vzchopí a posune se směr dvojice na druhou stranu a tak se to opakuje. Vždy jeden zachrání dvojici před pádem do škarpy.
Opilci konstatační - je zajímavé, jak neomylně tito poznají nás, kteří si to kolem nich frčíme z Prahy. Často se ozývá: "Hele, ti jdou určitě z Prahy". Opilci obdivovační - jeden z chlapců, který si to šněroval od jednoho kraje k druhému, jat opileckou sebekritikou, začal porovnávat náš věk s nachozenými kilometry. I utěšovali jsme ho, že by "sedmdesátku" taky zvládl. Povzbuzen snažil se nám asi půlkilometra stačit, než odpadl. Alkohol udělal asi své, protože ve svém věku a s malým množstvím kilometrů by nám to musel pěkně natřít. Opilci agitační - jiní opilci nám vytýkali, že jdeme zpříma, tedy že jsme střízliví. Pokřikovali: "To jste "pochoďáci", když se nenapijete"? Na jednom z mnoha "obžerstvení" /jak tomu říkal Míra/ před cílem se nás pokoušeli zadržet s odůvodněním, že piva v cíli již nebude. Ale zkuste zadržet sentinely. Opilci o sobě nevědoucí - jejich počínání nahání hrůzu. Jeden z nich ležel těsně za Jesenicí naznak na štěrku u kraje vozovky. Nebyl však mrtev, v polospánku "bánil" cigaretu s pravou rukou trčící do vozovky. Druhý - ostříhaný dohola - již za Divišovicemi těsně před cílem přešel úzký žebříček a s lahví piva vystoupil na stavidlo rybníka, kde balancoval. Mužská část přihlížejících ho povzbuzovala, aby skočil, ženská jemnější ho prosila, aby se vrátil. Šli jsme raději dál, přece jsme uslyšeli za sebou šplouchnutí. Naštěstí se odvážlivec ihned vynořil, jen ty žabince asi nebyly k pití.
PRAHA - HANSPAULKA /místo mého "základního tábora" pochodu/ - 21.00 hod. NÁVRAT SNŮ. Do cíle jsme šli 18,30 hod. Když horolezec se dotrmácí na kopec, vyhrál - ale jen zpola. Musí se taky vrátit, aby zvěstoval svůj úspěch. Někdy se jedná o výkon ještě obtížnější.
Bylo zřejmo, že stihnout vlak z Heřmaniček v 18,48 je přání nereálné. Na místě pro autobus do této nejbližší železniční stanice kupily se davy lidí, autobus tu nebyl žádný. Naštěstí pro Míru měl přijet jeho švagr k benzínové pumpě v Sedlci. Neznaje počet lidí, kteří přijedou s ním, vsadil jsem vše na jednu kartu a připojil se. Přijela toliko ještě Mírova sestra, takže jsem byl vlídně přijat. Vyjeli jsme v 19 hod. Cestou těsně před cílem jsme potkali našeho z loňska známého vozíčkáře, opravdového hrdinu "Prčic", který pílil k cíli na vozíčku. Byl jsem dovezen k blízkosti autobusové stanice pražské MHD Praha do Lahovic, kde jsem se s těmito milými lidmi okolo 20. hodiny rozloučil. Během překonání 200 metrů pěšky ke stanici mi ujel jeden autobus, než jsem došel, přijel však další, metro ve stanici Smíchovské nádraží jelo hned, ledva jsem sem vstoupil, přestupy na trasu A na Můstku a poté na autobus linky 131 na Hradčanské /tady jsem konečně poprvé zmokl/ byly rovněž docela plynulé. Následkem toho jsem začal zapomínat na únavu a hlavně na to, že se má chodidla znovu neskamarádila s vložkami do bot, a propadl jsem euforii.
I letos potřetí jsem to zvládl za 13 a čtvrt hodin s přestávkami zvícími dohromady něco přes půlhodiny, taky díky mému vynikajícímu společníkovi Mírovi z Dolních Mokropes, který pochod zvládl elegantně bez toho, že by letos šel aspoň jednu "padesátku". Památkou mi zůstane modrá botička a přáním, abych to příští rok zkusil počtvrté.
KRAJEM ČESKÝCH SKLÁŘŮ /01. 05. 1999/ ANEB VE ZMĚTI PROTICHŮDNÝCH POCITŮ
Před sedmi lety jsem poprvé cestoval na start pochodu Krajem českých sklářů do Alšovic takto: Přibyvši do Železného Brodu spojem od Krakonoše ze Staré Paky došel jsem krokem nedbalým na autobusové tamní nádraží, zpupně vešel do autobusu, který prosím pěkně si klidně drze jel a dovezl mě až na start, přestože byla sobota a Alšovice ležící 5 km severoseverovýchodním směrem od Železného Brodu byly i tehdy normální vesnicí.
Letos již žádný takový pravidelný spoj na start 25. ročníku stejného pochodu neexistoval, museli jsme zvolit jiné řešení. Protože kauza není dosud promlčena a Jirka by mohl mít z toho "pěkný" řečeno slovy Wericha a Horníčka Prů……..honice, zmíním se o něm pouze tolik: Jeden z nás očekával zbylých pět na nádraží v Železném Brodě s autem. Do něho jsme se vměstili tak, že jedna z nás, jež si nepřeje býti jmenována, spočívala vleže vzadu na našich krom jiného stehnech. Maruška tak zvenku nebyla vidět a nedráždila orgány - bezpečnostní a pořádkové. Takto "naherinkováni" a "nasardinkováni" dojeli jsme pak až na start.
Když jsme před sedmou hodinou ranní vycházeli, konstatovali jsme, že karty v naší dálkoplazecké "padesátkařské" partičce jsou rozdány skvěle. Ranní chlad jal se postupně přecházet v teplo jarního dne. Rozhledy byly báječné, před námi vpravo v dáli skvěly se nyní ještě mnohdy sněhem pokryté svahy Krkonoš. Já osobně jsem se pak domníval, že vložkami do bot se mi podařilo vyřešit problém s chodidly nerozumějícími si dosud s botami.
Na první kontrole na Černé Studnici jsem konstatoval, že tento předpoklad se naplní jen zpola. Došlo zde skutečně k prvnímu odhalení stehen a lýtek v podobě svlečení do šortek. Zjistil jsem naopak, že problémy s botami zůstanou, neboť příčinou problémů jsou podélné švy v mých botaskách, nikoliv vložky do bot. Pokračovali jsme po nádherném hřebeni k Muchovu, na němž po naší levici mohli jsme sledovat Jizerské hory, zejména města Tanvald a Smržovku, dominanty Tanvaldský špičák a Jizeru. Sestoupali jsme posléze k pomníku svárovského krveprolití v roce 1870, kde byla druhá kontrola a občerstvení. Pokračovali jsme podél řeky Kamenice a za obcí Haratice minuli jsme stanoviště gumových člunů a jiných plavidel chystajících se vyplout. Na členité Palackého stezce sledovali jsme pak zápas prvních odvážlivců s bouřlivým vodním živlem. Kontrola v části Návarova těsně nad řekou byla zaplavena, nikoliv však živlem říčním, nýbrž jilemnickým, nedávno sem přibyvším a před našimi zraky narůstajícím, ba až bobtnajícím. Přes 40 členů KČT Jilemnice sem totiž došlo v rámci svého odborového výletu. Srdečně jsme se pozdravili zejména s obětavým předsedou Karlem, spiritem rektorem odboru Josefem, bývalým členem oblastního výboru Tomášem, nestorem Františkem, dále tatínkem Vládi i s externím členem naší grupy jilemnickým Jirkou. V tamním hostinci strávili jsme pak trochu času při pivu. Poté u Bohuňovska vystoupali jsme k bozkovským jeskyním, kde jsme si dali razítko. Milan zde pociťoval bolest na lýtku po špatném šlápnutí. Po následném zhoupnutí z Bozkova do Podbozkova a k Sejkorské kapli pokusil se postižený čelit bolesti stažením vzpurného místa pomocí obvazu. Sestoupali jsme ke kontrole u Semil. Zde jsem zase já odsunul nepříjemné pocity z odřených vnitřních hran chodidel, které ostatně až tak nevadily rychlé chůzi. Začal jsem totiž pociťoval lehký tlak na pravé straně břicha a nauseu /pocity na zvracení/.
Ujala se mě Jožina a s ní jsem šel napřed. Riegerova stezka a následně silnice do Železného Brodu silně připomínala počtem lidí Gagarinovu kolonádu v Karlových Varech. Místo nápoje ze zřídla opájeli jsme se nejprve pohledy na vody Jizery, později výfuky z aut. V dalších kilometrech byly naše rozhovory dosti jednoduché, já jsem se jí omlouval, že jí brzdím, ona tvrdila, že jdu rychle, že mi tak akorát stačí. Po důstojném absolvování stoupání nad Brod, autoru těchto řádků tak otrnulo, že začal formulovat spletité úryvky fiktivní reportáže, jež svědčily o tom, že po psychické stránce se se svým stavem zcela nevyrovnal. Jednalo se o fantasmagorické věty typu "Její mateřský hlas dodával mi vzpruhy v době, kdy mou mysl obepínaly milosrdné mrákoty vrhající mě do stavu sladkého nevědomí" nebo "Na nejvyšším místě Riegerovy stezky nad Jizerou sestoupila po skále k řece, aby pro jeho okoralé rty namočila kapesník, který předtím po dlouhou dobu společně hledali v jeho šatech". Naštěstí ostatní - Maruška, Jirka z Turnova, Vláďa a za nimi hrdina dne Milan - nás již dohonili.
V cíli obdivovali jsme se konečnému účtování účasti: 54 na 50 km, 56 na 35 km, 119 na 25 km, 194 na 15 km a 77 na 5 km. Poměřeno nároky na stovku bylo mé účtování na pochodu spojeno se smíšenými pocity: na straně plus - pěkné počasí, pěkná krajina a dobrá kondice, na straně minus nevyřešené problémy s jinak vyhovujícími botaskami a onen pocit nevolnosti.
Tak snad až příště bez ztráty kytičky k úplné spokojenosti ……
O ŽIŽKŮV ŠTÍT /17 04. 1999/ ANEB NAVŽDY ZTRACENÁ DŮVĚRA
Když jsme šli z náměstí od autobusu Janderovou ulicí na start 27. ročníku dálkového pochodu O Žižkův štít, žasli jsme, jaké nabízí město Hořice v Podkrkonoší na relativně malém prostoru komplexní služby, vhodné zvláště pro turisty, především účastníky dálkových pochodů. Hned na začátku vpravo je pohřební služba, po několika krocích vlevo lékárna, později v moderní části ulice je pečovatelská služba. Jako doplňková služba je tu výkupna kožek. Když se na konci ulice ohlédnete za sebe vpravo, uvidíte kostel, kde působí kněz. Je pravda, že tu není hřbitov, ten lze však jen velmi těžko přemísťovat, ostatně jeho případná odlehlost není již problémem turisty samého, nýbrž lidí úplně jiných.
V sokolovně na startu "padesátky", jež byla letos naštěstí poněkud kratší, jsme se z naší ekvipy sešli kupodivu pouze čtyři. Neúčast Karla byla avizována předem, zřejmě na brigádě mykologů sázel houby na odlehlých místech, aby se pak mohl v létě chlubit. O Jožině nevíme již dlouho nic, nemůže se zřejmě vyrovnat s popularitou, když jí denně oslovují báby ve vesnickém krámku nebo spolupracovnice z dílny, že ji při surfování našly na Internetu.
Do stoupání nad Hořice vyrazili jsme - Maruška, Jirka z Turnova, Vláďa z Kruhu a já - s takovou vervou, že jsme přehlédli, že máme nepatrně odbočit k rozhledně na první kontrolu. Silniční úsek do Červené Třemešné vystřídal rozmoklý, místy bahnitý úsek. Pokud jsme dále nešli po silnici, tento terén nás pak doprovázel až do cíle. Za námi byla totiž noc plná hustého přívalového deště. Miletín jsme bohudík minuli na jeho východním okraji, byla zde totiž pouť. Dosud neprostupná hráz husté mlhy se postupně rozpadala a před námi okraj lesa zleva doprava míjely pouze její chuchvalce. Na Zvičině poletovaly dokonce vločky sněhu. Na kontrole tu byl osamělý vlk Míla a zakoupený Primátor jsme mohli vypít pouze v první místnosti Raisovy chaty, neboť tato chata KČT určená prý hlavně pro turisty striktně dodržovala otevírací dobu.
Na žluté značce, když jsme vcházeli kolem hromady plastových lahví, pohozených sem škůdci přírody, do hustého smíšeného lesa obepínajícího Mezihoří, připojil se k nám od Třebihošti jakýsi štíhlý mladík. Po chvíli se nám vzdálil, po další chvíli v návalu bezradnosti na nás počkal. Po jedenácté hodině na samokontrole na Čertových schodech začalo drobně, leč vytrvale pršet. Na odkrytém terénu silničního úseku mezi Zálesím, Doubravicí a Lanžovem bylo nám nutno čelit bojovně vysunutými deštníky studeným větrům, jež přinášely nepříjemný déšť. Spolu s chmurnou šedavou oblohou to vypadalo jako v listopadu, s tím rozdílem, že bylo chladněji. Před obcí Lanžov si mladík, který po dobu své přítomnosti nepromluvil ani slova, zapálil cigaretu, čím se vyloučil navždy z našeho středu, do něhož nikdy předtím nebyl přijat. Na kraji obce následovali jsme plamínek prchavé vzpomínky na zastávku v hospodě Pod Vinicí v Bílých Poličanech před třemi lety při stejném pochodu, sešli z červené značky a pokračovali po silnici přímo do zmíněné vsi. Mladík pokračoval zprvu správně po červené, po chvíli se však opět objevil za námi. Začalo nám jeho jednání vrtat hlavou, většina se domnívala, že jde o soukromé "očko", pouze já jsme dogmaticky tvrdil, že objekt našeho hovoru nás našel při surfování na Internetu a toužil nás poznat /vím, že svým častým internetovým rozjímáním popudím, ale cítím strašné nutkání je neustále rozvádět/. Ve vytoužené hospodě nás nepřijali vlídně, otevírali až od 16 hodin a teď prováděli přípravy. Zatímco jsme se dílem dohadovali, dílem převlékali a dílem hleděli ven z útrob školy, kde se hospoda nachází, mladík po chvilce váhání pokračoval po silnici, kde se měl napojit na červenou značku.
Naše grupa se po neúspěšné misi na ní znovu napojila u božích muk a po kratším putování lesním terénem ve zvukové kulise vzdáleného hluku miletínské pouti dospěla k samotám Maňovice, kde nad příjemně vytopenou skříňovou avií vládl známý hořický pořadatel Jirka vulgo Vetešník. Staropramen a utopenec tu přišly velice k duhu. Po chvíli přijel z kontroly na Zvičině Míla a zvěstoval, že se tam po našem odchodu přehnala další sněhová přeháňka. Po další chvíli přišel z protisměru trasy náš druhdy věrný průvodce - mladík. Když jsme neochotně opouštěli avii, očekávali jsme, že nás bude opět následovat. Neučinil tak. Navždy jsme ztratili jeho důvěru, naši internetovou stránku již rovněž zcela určitě nenavštíví.
V cíli jsme udiveně sledovali matematiku účasti na akci: pěší: na 10 km - 125, na 15 km - 142, na 25 km - 119, na 35 km - 47, na 50 km - 17, na trase smírčích křížů - 6, celkem - 456, cyklo: na 33 km - 25, 50 km - 17, na 80 km - 16, celkem 58. Turistické akce se zúčastnilo 514 osob, což bylo samozřejmě proti minulým letům méně, ale absolutní číslo je i tak obdivuhodné.
Částečného vysvětlení jsme se dobrali, když jsme po příjemném posezení v hotelu Beránek putovali na nádraží ČD. Pochod a cyklojízda měly báječnou propagaci. Dokonce vývěsní skříňku zdejší buňky KSČM místo plamenných protestů proti bombardování Jugoslávie letadly světového imperialismu zcela opanovala vkusně barevně vyvedená pozvánka na "Žižkův štít".
ÚPICKÁ PADESÁTKA /10 04. 1999/ ANEB UŽ V TOM ZASE LÍTÁME
Uspořádání 1. ročníku Úpické padesátky - jmenovce druhdy podzimního pochodu pořádaného v letech 1985 a 1986 v čase podzimním na trase z Pomezních bud do Úpice - doprovázely některé dílčí nemoci. Nejprve se pochod v kalendáři sešel s Krvavým Čepelkou na původním termínu 15. 05., po jeho přesunutí na minulou sobotu mohl na propozicích vadit oku padesátkařovu tam uvedený start až od 8 hod. Telefonátem s pořadateli z KČT Úpice jsem zjistil, že tito budou startující očekávat na úpickém náměstí již o hodině sedmé, což se skutečně stalo, když jsem přibyla trutnovská část naší jindy rozvětvené skupiny Přátel dlouhých tras /rozhodli jsme se totiž, že její věhlas načatý slibně Internetem budeme šířit toho dne na třech pochodech - ve Mšenu, v Lomnici a tady/.
Vyrážíme na "padesátku" ovšem ve čtyřech, k Marušce, Karlovi a mně přidružil se ještě Tonda ze Rtyně. Vystoupali jsme po žluté značce pozvolným terénem nad město a přes Svobodné sešli později do Libňatova. Kraj byl zahalen do mlžného oparu, obloha postupně přecházela do vyhraněné modře a ranní chlad /2 st. C/ přinášel příslib hezkého jarního počasí, jenž se pak během dne vskutku naplnil. V Libňatově nás příjemně překvapilo přehledné nové značení, jež se oproti dřívějšku - pokud to šlo - vyhýbalo silnici. Na jednom místě v lese, tam, kde se oddělovalo vlastní značení trasy 15 km, překvapila nás hluboká rýha vymletá dozajista vodou a táhnoucí uprostřed cesty. Před obcí Křížanov na louce zářící nedočkavou jarní zelení a zlatavostí podbělu to vypadalo jako na Aljašce za času zlaté horečky, lidé se tu skláněli nad terénem a cosi sbírali /diamanty, žampiony nebo opravdu podběl/. V obci samotné držel kontrolu novopečený člen pořadatelského odboru mladší Petr z Trutnova a byl tu taky koloniálek, jenž poskytl nám první dávku zlatavého moku onoho dne, byť z láhve pozřeného.
Pokračovali jsme již bez Tondy, jenž toto dobrodiní zavrhl a šel napřed, ale s Vaškem ze Žacléře, jenž nás právě došel a výše uvedené dobrodiní zavrhl rovněž. Na rozcestí poblíž Kalousova žlutou značku za modrou jsme zaměnili, na kraji obci Litoboře s Vaškem jdoucím rovnou na Boušín se rozloučili, stinnými místy podél potoka Hlubokého k Červenému mostu nad Úpou sestoupali a bystrým pohledem na protějším svahu mezi holým stromovím kontury Rýzmburka shledali. Nám bylo však třeba doleva po červené značce na Slatinský mlýn širokou cestou pokračovati a nad protější břeh Úpy až po silnici na Červenou Horu se vyšvihnouti.
Cesta za ní vedla již otevřeným krajem na počátek Červeného Kostelce, kde na jedné křižovatce objevil se policejní vůz s muži v černém a s červenou plácačkou. Šli jsme totiž po hlavní k Devíti křížům. Ač nemaje kladný vztah k automobilismu, vzpomněl jsem si, že solidarita velí protijedoucí vozy varovat. Když jsem ohlédl za sebe, nabyl jsem dojmu, že Maruška - doma šťastná spolumajitelka vozu značky Sierra Madre či tak nějak - tak činí, byť způsobem neobvyklým. Nakonec jsem zjistil, že šlo o hru náhod, právě se protahovala.
Motorest U Devíti křížů byl právě otevřen a pivo přišlo vhod, zvláště když těsně předtím jako varovně vystrčený prst objevila se před námi hradba Jestřebích hor. Opustili jsme jej těsně poté, co se tu objevili příslušníci lidu dělného, jenž i o sobotách pilnou prací rozhojňuje naše kvetoucí statky /dříve: proletariátu/, zatímco my se po kraji ničeho nevytváříce potulujeme.
Z Končin sestoupili jsme do Rtyně, kol haldy přibyli jsme pak do Malých Svatoňovic. Čekaly nás pralinky na pestrém dortu zážitků onoho dne. U brány vedle muzea podíval jsem se na hodinky a pak se spolu s ostatními pustil do stoupání o délce něco přes 2 km s převýšením 240 metrů až na Žaltman, stoupání přerušeného toliko krátkým klesáním k Bílému kameni na Panské cestě a dál pod závěrečné stoupání na horu Žaltman samotnou. Nasadil jsem své pozvolné, leč strojové tempo a dospěl jsem sem /nechť nebesa jsou shovívavá/ za necelou půlhodinu. Byl tu uvázán černý pes, který při pohledu na mě štěkal, vyl a vůbec se chvěl po celém těle, naštěstí hned na to od rozhledny dostavil se jeho páníček s jiným psem. Po krátké zdvořilostní rozmluvě s ním pochopil jsem, že mí následovatelé mně podešli kratší cestou a blíží se již k Jestřebí boudě přede mnou. Za zpěvu podobného vytí šakalů a ryku domorodců nad zajatcem před jeho snědením dospěl jsem sem po místy ledovatém drsném terénu těsně za nimi také a příjemné prchavé chvíle u piva a talíře bramborové polévky zde strávil rovněž.
Dál do cíle po červené na Hůru jsme šlapali, nepřesně se v itineráře orientujíce jsme na severní Čížkovy kameny po bývalé modré značce také polem - četným hnojivem bohatě zaopatřeným - pokračovali, poté částečně po zelené a zcela po žluté značce na vrch Kvíčalu přibyli. Odtud pak silnice široká do cíle v Úpici v hostinci Na Veselce nás trochu unavené, leč dlouhým putováním nepokořené zavedla jako jedny ze 47 účastníků, z toho 5 na 50 km.
Bylo nám zřetelno, že po drobných kosmetických úpravách na obuvi /v mém případě dobré vložky je třeba si poříditi/ už v tom budeme nenávratně lítat. Seriál "padesátek" totiž začíná.
Jarní nástup do přírody /20. 03. 1999/ aneb NA POČÁTKU PUTOVÁNÍ TURISTICKÝM VLAKEM NADĚJE
V sobotu jsem se probudil v půl páté ráno, deset minut před časem nastaveným na budíku. Rtuť na teploměru venku byla na nule. Po tradičním konejšení zažívacího ústrojí, doplňování připraveného batohu a oblékání vyrazil jsem v půl páté na zastávku Trutnov-Zelená louka. Na hlavním nádraží v Trutnově se již formovala výprava odboru KČT Lokomotiva Trutnova pod vedením Fráni. Sedm minut před šestou sem přišla v Trutnově Maruška, těsně po ní Karel. Dvě minuty po sedmé přistoupil k nám do vlaku v Roztokách u Jilemnice Vláďa. Šest minut po osmé již na trati Stará Paka - Mladá Boleslav se přidružil v Lomnici nad Popelkou Milan. V půl deváté po přestupu na vlak z Turnova do Jičína jsme zde objevili Jirku z Turnova. V Jičíně na nádraží očekávala nás netrpělivě ve třičtvrtě na devět Jožina z Čisté, která sem předtím přibyla autobusem. Jsme kompletní a po deváté vyrážíme. Naším cílem jsou zříceniny Kumburka, kde se koná setkání turistů na zahájení 42. ročníku Jarního nástupu do přírody, který pořádá u příležitosti 80. výročí založení KČT v Nové Pace tamní odbor turistiky.
Nekompromisním gestem svrhl jsem ze sebe obrovskou hromadu papírů, jejichž lavina mě zavalila po dobu několikatýdenního schůzování, nekonečného vyřizování korespondence a zakládání materiálů, které mě málem zahltily, které útočily vytrvale na můj kardiovaskulární systém a nadobro poničily mou psychiku. Oči oslepené počítačem seznaly, že skutečně již nastal čas jarní. Konečně jsem tedy vyrazil na trasy a jako turistický funkcionář přestal být nápadně podoben jakémusi profesorovi, který pořádal přednáškové turné na téma smích, při něm vysvětloval funkci bránice, činnost svalů mimických a psychologii smíchu …. ale který se nikdy nesmál, vlastně to už dávno neuměl.
Jdeme postupně ulicemi Českých bratří a Vrchlického, Jičín opouštíme stromořadím Revoluční ulice. Je odhadem 5 stupňů nad nulou a právě doznívá jediná hrozba deště toho dne. V jakémsi "předměstí" Valdic - Sedličkách si odskočíme doleva a své putování si zpestřujeme výstupem na holý kopec Zebín, na jehož vrcholu se na skalnatém podkladě rozkládá kaplička. Kupodivu je slušná viditelnost, nemůžeme si nevšimnout krom jiného právě charakteristické siluety Kumburka. Je deset hodin a tam sraz zrovna začíná.
"Na Kumburku" dole zleva Jirka z Turnova, Maruška z Trutnova a Jožina z Čisté, nahoře zleva pořadatel Joska z Nové Paky, Vláďa z Kruhu, Karel z Trutnova a Luděk od tamtéž"
Pokračujeme na kraji Valdic za železničním přejezdem doprava po silnici. Po levé ruce zanecháváme Kartouzy, v jejichž zdech nejrůznější politické režimy po dlouhá léta vandrují do obtížně napravitelných spoluobčanů, že by se měli polepšit, projdeme Studeňany a v letní volejbalové metropoli Dřevěnice se napojíme doleva na žlutou značku. Míjíme kalné vody Dřevěnického rybníka k bývalému mlýnu. Zde značku opouštíme, přetneme modře značenou cestu a procházíme obcí Tužín. Lesem pak po ještě zmrzlé zasněžené cestě dojdeme na silnici a po ní pak do obce Chloumek. Místní cesty nás pak dovedou nak kraj chatové části obce Zboží. Ruiny Kumburku jsou již těsně před námi decentně ukryty v hustém lese. Zaútočíme na ně ztečí hezky zpříma, měkkým, místy kamenitým terénem, pokrytým změtí spadlých větví, až se mezerou mezi zbytky hradeb propleteme na regulérní cestu těsně u vstupní brány.
Protože počasí je poměrně příznivé /byť tady na Kumburku chvílemi poletuje sníh/, obětavý pořadatel Joska z Nové Paky se svým mladším kolegou nás a další opozdilce očekává těsně za ní ještě tedˇ- před jednou hodinou odpolední. Když už jsme přibyli až sem, zajdeme si až nahoru ke dvěma vyhlídkám a k pamětní desce prvního českého dálkoplaze Karla Hynka Máchy, která je jakžtakž čitelná pouze ze strany. Ani tady nejsou výhledy tak špatné, i když absence kontur Krkonoš podává svědectví, že tam dozajista sněží. Vidět je hlavně do kraje, dále Kozákov, především pak Tábor.
Skupina schází z Kumburka již po řádných turistických cestách, které jsou na některých místech ještě zledovatělé. Hlavní odliv návštěvníků Kumburka je již pryč, takže hospoda Klepanda není zaplněná a přímo nás vybízí ke krátké zástavce. Kolem druhé hodiny odcházíme i odsud a po červené značce pokračujeme přes Žďár do Ploužnice a odtud nejkratší cestou do Lomnice nad Popelkou. Závěr našeho putování jsme proměnili v jedno a půlhodinové posezení v nové hospodě Babylon při pivě, chutné a bohatýrské krmi /já při pstruhu na žampionech/ a hovoru.
A tak letošní pomyslný turistický vlak naděje se pomalu, ale jistě rozjíždí na své pouti po stanicích - turistických akcích roku 1999. A my v něm opět jako řádní pasažéři sedíme se řádně zakoupenou vstupenku. V rozporu s monetaristickým chápáním této společnosti jsme ji nezískali za finanční obolus, nýbrž za odpovídající fyzickou kondici, především pak za nezměrnou chuť i nadále chodit a pěšky poznávat půvaby této země. Kéž z našeho pomyslného vlaku nikdo nevypadne a všechny nás dopraví i letos na konečnou!
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
POCHOD OKOLO JAROMĚŘE /26. 04. 1997/ ANEB SE STEJNOU FILOZOFIÍ
NÁDRAŽÍ JAROMĚŘ NEPŘIJÍMÁ? Město Hradec Králové jakoby si návštěvou papeže Jana Pavla II. osvojilo jakousi odstředivou sílu, jež znesnadňovala cestujícím proniknout i do míst rozkládajících se daleko před jeho branami. Alespoň se to týkalo uživatelů železnice onoho rána 26. dubna. Maruška, Vašek ze Žacléře i já jsme se na start "padesátky" Pochodu okolo Jaroměře dostali ještě autobusem dle jízdního řádu po čtvrt na sedm. Když jsme zaprezentovali i své ohlášené přátele, kteří měli teprve do Jaroměře přibýt, a vydali se jim na nádraží - opačným směrem pochodu - v ústrety, potkali jsme teprve Jardu, který přijel vlakem z Trutnova až po nás. Vlak od Staré Paky s ostatními našimi souputníky měl pak více než dvacetiminutovou "sekeru", takže jsme od stadiónu vyráželi všichni pohromadě až v půl osmé.
NE A NE POŘÁDNĚ ZAPRŠET. Trasa je "klasická" - směr Babiččino údolí, jako například v roce 1994. Přestože nás téměř po celou dobu bude provázet ocelově šedá zatažená obloha, skrze níž bude sluníčko jen místy nakukovat s cudností arabské ženy schovávající tvář za roušku, občasný drobný déšť ustal již po několika úvodních kilometrech a od té doby nás již neobtěžoval. Měkký terén absorboval vlhkost, takže jsme si bahna neužili, za to tvrdé asfaltky hlavně v závěru ano.
JAK UBÍHALY KILOMETRY. O začátek trasy se dělíme tradičně s dětmi, svědčí o tom kresbičky určené v rámci soutěže k obkreslování. Kontrola za Běluní je nápojuprostá, za ní ex post odhalujeme chybu pořadatelů - třicítku nápisy tu ženou doleva, ačkoliv má s námi pokračovat až do Chvalkovic. Tady také na to upozorňujeme pohostinnější kontrolu, jejíž motorizovaná část jede zjednat pořádek. Nad Chvalkovicemi najdeme v příkopu prasklý gumový míč a vydržíme s ním kopat za chůze nejméně kilometr, než v nenávratnu zmizel pod svahem. Na širé rovině, když je Česká Skalice v dohledu, zapíjíme fernetem obou Jirků ve Vláďově slávistickém šálku svátek Jiřího. V restauraci Pod vinicí v Malé Skalici doplňujeme tekutiny v širším slova smyslu. Babiččino údolí je téměř liduprázdné, hlavní nápor tu zaznamenají v květnu. Ve fiktivním obydlí rodiny Panklů známého z "Babičky" si dáváme razítko. Nejhezčí úsek trasy - vysoko nad Úpou - zaznamenáváme na začátku zelené značky po odbočení od Bílého mostu doleva. Poté si dovolujeme malé odlehčení - do Hořiček tyčících se před námi v dálce na kopci jako středověký hrad - jdeme po silnici přes Světlou.
HAPPYEND V HOŘIČKÁCH. Na startu nám vedoucí pochodu vysvětloval s tváří tak bezelstnou, že nebylo lze se na naň zlobit, proč vzdor údajům v kalendáři turistických akcí není pochod v seriálu IVV. Pořadatelé totiž svou účast odsouhlasili, ale pro splnění dalších podmínek již v blahé nevědomosti nic nepodnikali. Nyní na kontrole v Hořičkách nás onen sympatický vedoucí potěšil více. Pamatoval, že nestihneme závěrečnou kontrolu s občerstvením, a přivezl nám housky se salámem, které přišly velice vhod.
V ZÁVĚRU JAKO ZA MLADA. Poté, co opouštíme před Chvalkovicemi modrou značku, obdivuji se v duchu pořadatelům, jakým jednoduchým úsporným způsobem - bez použití fáborků - přesto přehledně zajistili vlastní značení. Poslední kontrola je tradičně na Kopaninách, na dvorku jednoho rodinného domku. Lahvové pivo přijde velice vhod. Rychlý závěr po asfaltce před Střeziměřice, Krabčice a Běluň přinese poslední překvapení dne. Vzdor nepříznivým mezičasům stihneme totiž své vlaky - avizované našim blízkým a odjíždějící okolo třičtvrtě na šest.
SE STEJNOU FILOZOFIÍ. A tak se v onen teplý podvečer loučí na nádraží v Jaroměři věrná "osma" /Maruška, Jožina, Karel, Milan, Jirka - otec, Vláďa, Jirka - syn a já/, osmička svou zálibou ve svých sídlech /Trutnov, Turnov, Lomnice n. P., Čistá u Horek, Kruh/ poněkud osamělá, kterou přes pestrý věk od 19 po 53 let a tím danou rozdílnost spojuje, alespoň pokud se týká chůze a kondiční turistiky, stejná životní filozofie a stejné náboženství /dnes tolik neprávem opomíjené a podceňované/.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz