24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Jarní nástup do přírody /20. 03. 1999/ aneb NA POČÁTKU PUTOVÁNÍ TURISTICKÝM VLAKEM NADĚJE Lyžařský přejezd Zvičiny- pěšky /16. 01. 1999/ aneb JAKO SKUTEČNÍ GURMÁNI A MILOVNÍCI
Chrastavské šlápoty /09. 01. 1999/ aneb DÁLKOPLAZ NEJDE NIKDY SÁM
Vánoční pochod /19. 12. 1998/ aneb NA ÚTĚKU PŘED MÝTHY A POVĚRAMI
Za posledním puchýřem /21. 11. 1998/ aneb V OČÍCH DĚS A NA NOHOU OLOVO
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Pochod Hanče a Vrbaty /13. - 14. 06. 1997/ aneb ZPRÁVA O JEDNOM ZDAŘILÉM EXPERIMENTU
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Jarní nástup do přírody /20. 03. 1999/ aneb NA POČÁTKU PUTOVÁNÍ TURISTICKÝM VLAKEM NADĚJE
V sobotu jsem se probudil v půl páté ráno, deset minut před časem nastaveným na budíku. Rtuť na teploměru venku byla na nule. Po tradičním konejšení zažívacího ústrojí, doplňování připraveného batohu a oblékání vyrazil jsem v půl páté na zastávku Trutnov-Zelená louka. Na hlavním nádraží v Trutnově se již formovala výprava odboru KČT Lokomotiva Trutnova pod vedením Fráni. Sedm minut před šestou sem přišla v Trutnově Maruška, těsně po ní Karel. Dvě minuty po sedmé přistoupil k nám do vlaku v Roztokách u Jilemnice Vláďa. Šest minut po osmé již na trati Stará Paka - Mladá Boleslav se přidružil v Lomnici nad Popelkou Milan. V půl deváté po přestupu na vlak z Turnova do Jičína jsme zde objevili Jirku z Turnova. V Jičíně na nádraží očekávala nás netrpělivě ve třičtvrtě na devět Jožina z Čisté, která sem předtím přibyla autobusem. Jsme kompletní a po deváté vyrážíme. Naším cílem jsou zříceniny Kumburka, kde se koná setkání turistů na zahájení 42. ročníku Jarního nástupu do přírody, který pořádá u příležitosti 80. výročí založení KČT v Nové Pace tamní odbor turistiky.
Nekompromisním gestem svrhl jsem ze sebe obrovskou hromadu papírů, jejichž lavina mě zavalila po dobu několikatýdenního schůzování, nekonečného vyřizování korespondence a zakládání materiálů, které mě málem zahltily, které útočily vytrvale na můj kardiovaskulární systém a nadobro poničily mou psychiku. Oči oslepené počítačem seznaly, že skutečně již nastal čas jarní. Konečně jsem tedy vyrazil na trasy a jako turistický funkcionář přestal být nápadně podoben jakémusi profesorovi, který pořádal přednáškové turné na téma smích, při něm vysvětloval funkci bránice, činnost svalů mimických a psychologii smíchu …. ale který se nikdy nesmál, vlastně to už dávno neuměl.
Jdeme postupně ulicemi Českých bratří a Vrchlického, Jičín opouštíme stromořadím Revoluční ulice. Je odhadem 5 stupňů nad nulou a právě doznívá jediná hrozba deště toho dne. V jakémsi "předměstí" Valdic - Sedličkách si odskočíme doleva a své putování si zpestřujeme výstupem na holý kopec Zebín, na jehož vrcholu se na skalnatém podkladě rozkládá kaplička. Kupodivu je slušná viditelnost, nemůžeme si nevšimnout krom jiného právě charakteristické siluety Kumburka. Je deset hodin a tam sraz zrovna začíná.
Pokračujeme na kraji Valdic za železničním přejezdem doprava po silnici. Po levé ruce zanecháváme Kartouzy, v jejichž zdech nejrůznější politické režimy po dlouhá léta vandrují do obtížně napravitelných spoluobčanů, že by se měli polepšit, projdeme Studeňany a v letní volejbalové metropoli Dřevěnice se napojíme doleva na žlutou značku. Míjíme kalné vody Dřevěnického rybníka k bývalému mlýnu. Zde značku opouštíme, přetneme modře značenou cestu a procházíme obcí Tužín. Lesem pak po ještě zmrzlé zasněžené cestě dojdeme na silnici a po ní pak do obce Chloumek. Místní cesty nás pak dovedou na kraj chatové části obce Zboží. Ruiny Kumburku jsou již těsně před námi decentně ukryty v hustém lese. Zaútočíme na ně ztečí hezky zpříma, měkkým, místy kamenitým terénem, pokrytým změtí spadlých větví, až se mezerou mezi zbytky hradeb propleteme na regulérní cestu těsně u vstupní brány.
Protože počasí je poměrně příznivé /byť tady na Kumburku chvílemi poletuje sníh/, obětavý pořadatel Joska z Nové Paky se svým mladším kolegou nás a další opozdilce očekává těsně za ní ještě tedˇ- před jednou hodinou odpolední. Když už jsme přibyli až sem, zajdeme si až nahoru ke dvěma vyhlídkám a k pamětní desce prvního českého dálkoplaze Karla Hynka Máchy, která je jakžtakž čitelná pouze ze strany. Ani tady nejsou výhledy tak špatné, i když absence kontur Krkonoš podává svědectví, že tam dozajista sněží. Vidět je hlavně do kraje, dále Kozákov, především pak Tábor.
Skupina schází z Kumburka již po řádných turistických cestách, které jsou na některých místech ještě zledovatělé. Hlavní odliv návštěvníků Kumburka je již pryč, takže hospoda Klepanda není zaplněná a přímo nás vybízí ke krátké zástavce. Kolem druhé hodiny odcházíme i odsud a po červené značce pokračujeme přes Žďár do Ploužnice a odtud nejkratší cestou do Lomnice nad Popelkou. Závěr našeho putování jsme proměnili v jedno a půlhodinové posezení v nové hospodě Babylon při pivě, chutné a bohatýrské krmi /já při pstruhu na žampionech/ a hovoru.
A tak letošní pomyslný turistický vlak naděje se pomalu, ale jistě rozjíždí na své pouti po stanicích - turistických akcích roku 1999. A my v něm opět jako řádní pasažéři sedíme se řádně zakoupenou vstupenku. V rozporu s monetaristickým chápáním této společnosti jsme ji nezískali za finanční obolus, nýbrž za odpovídající fyzickou kondici, především pak za nezměrnou chuť i nadále chodit a pěšky poznávat půvaby této země. Kéž z našeho pomyslného vlaku nikdo nevypadne a všechny nás dopraví i letos na konečnou!
Lyžařský přejezd Zvičiny - pěšky /16. 01. 1999/ aneb JAKO SKUTEČNÍ GURMÁNI A MILOVNÍCI
Chtělo to konečně změnu. Lyžařský přejezd Zvičiny, jak oficiálně turistická akce KČT Hořice sluje, je hvězdicová akce. Její podmínku dostat se mezi 10. a 14. hodinou do Raisovy chaty na Zvičině plníme zásadně pěšky.
Jenže za posledních 5 let jsme šli čtyřikrát od nádraží ČD ve Staré Pace a to se dost okouká. Zkrátka patřilo se s tím něco dělat, a tak se naše ekvipa rozhodla, že letos vyrazí po mnoha letech opět ze Dvora Králové nad Labem. Scházeli jsme se zde postupně. První tu byla Jožina z Čisté, poté z Trutnova přijeli Maruška, jako náš host Petr mladší z Trutnova a já, naposledy po osmé hodině se dostavili Jirka z Turnova a Vláďa z Kruhu. Než jsme vyrazili, nechali jsme se někteří vyfotografovat v obchodním domě u autobusovém nádraží v dětském modelu lokomotivy.
K absolvování našeho cíle Zvičiny, tyčící se do výše 671 m n. m., jsme přistupovali jako zkušení gurmáni či milenci. Ti se také hned nevrhají na kuře s červenou a bílou cibulí, s tymiánem a oregánem nebo na partnerku bez přípravy, nýbrž své smysly postupně na kýženou událost připravují, ba i dráždí, až o to více vychutnají závěrečnou extázi či erupci. Ani my jsme na Zvičinu nešli zpříma, ostatně červená značka vedoucí ze Dvora na Zvičinu nám by to ani neumožňovala. Nejprve jsme šlapali polními cestami, pokrytými místy ledovým, naštěstí zdrsnělým povrchem přes obec Filířovice a se hřbetem ústícím ve vrchol Zvičinu jsme šli rovnoběžně, ba dokonce směrem k přehradě Les Království, kde jsme se na chvíli zastavili, jsme se mu krátký čas vzdalovali. A nejen to: v Bílé Třemešné jsme odmítli nabídku červené značky obrátit se konečně k vytouženému vrcholu Zvičiny a pokračovali jsme místo toho po silnici až do Dolní Brusnice. Jednotlivé partie severního svahu Zvičiny se nám odkrývaly do nejmenších podrobností, především holý úsek pokrytý souvislou vrstvou sněhem, kterým se míhali zdálky nepatrní mravenečkové. A hned za viaduktem jsme k onomu místu zatím pozvolným stoupáním zamířili.
Jednalo se o sjezdovku a my jsme se - to byl onen zlatý, tak oddalovaný i očekávaný hřeb celého podniku - rozhodli na Zvičinu vystoupat strmým stoupáním podél ní. Protože jsme na jejím začátku zjistili, že je tu sníh dosti hluboký, volili jsme nejprve cestu po kraji lesa, jenž sjezdovku lemuje. Sníh tu byl mokrý a místy kluzký, ale byla ho tu jen tenká vrstva. Po dvou třetinách nejprudšího stoupání les zhoustl, takže jsme byli nuceni pokračovat již relativně mírnějším stoupáním po kraji sjezdovky hlubokým sněhem, jenž prošlapával obětavě Vláďa. Odměnou nám byly hezké výhledy na zasněžené Krkonoše, viditelné za námi skrze cáry mlžného oparu. Do Raisovy chaty jsme přišli sice notně propoceni, nicméně všichni spokojeni tím, že prudké a nároční stoupání nás nijak zvlášť nezmohlo.
Chata jako tradičně při této akci praskala ve švech, ale protože jsme tentokráte přišli proti dřívějším ročníkům později, až o polednách, stoly se postupně uprazdňovaly. Jedno volné místo jsem ve vší slušnosti postoupil Jožině a posadil se jako jediný na barovou židli, kde jsem měl dobrý přehled o příchozích a hlavně rychlý přísun zlatohnědého pěnivého moku, který tu stál 18 Kč.
Seznal jsem, že se tu tradičně sešla pestrá společnost dálkoplazů z nejvzdálenějších míst - třeba Egon z Trutnova, Zdenka z Jánských Lázní, Miloš z Pardubic, Bojan z Libuně, Atom z Třebechovic, objevili se tu i mí nedávní souputníci z Chrastavských šlápot Milan z Hodkovic a Věra z Nového Města pod Smrkem. Později se jeden stůl uvolnil úplně, takže se k němu posadila celá naše ekvipa, později po jejím odchodu Milan s Věrou.
Protože mě čekalo jedno důležité poslání, mí kolegové se ode mě odloučili dříve a pokračovali směrem na Lázně Bělohrad. Ještě před svým odchodem mě vyzvedli z chaty ke společnému fotografování, na němž figuruji ve svetru a s podivně zlomenou levou rukou.
Po svém osamění jsem na chatě pobyl až do půl druhé a vydal se po červené značce do Hostinného. Značenou cestu jsem neopustil ani v místech, kde byla cesta pokrytá neprošlapaným nebo málo prošlapaným sněhem, především okolo Mosteckých Lázní a před Zadním Mostkem a později v úseku od Dolní Olešnice až do Hostinného. Přesto jsem do Hostinného šťastně dorazil okolo čtvrt na pět a již pohodlněji po chodníku a silnici došel těsně před pátou hodinou do hostince U Sparťana v Prosečném, kde jsem se konečně najedl /utopenci a později řízek - ten v režii následující oficiální akce/ a vypil druhou trojici točených piv onoho dne.
To jsem již z povzdálí sledoval výborovou schůzi KČT Hostinné, která přerostla v členskou schůzi odboru, jíž jsem se zúčastnil jako delegát oblasti. Poseděl jsem v příjemném neformálním prostředí až do čtvrt na osm večer, rozloučil se s Vaškem z Prosečného a ostatními účastníky jednání a příjemný pohodový den, naplněný náročnou chůzí i schůzováním, nicméně prostý jakéhokoliv nedobrovolného spěchu a stresu, završil tím, že jsem v 19,38 hod. stihl vlak do Trutnova, ve kterém jsem setkal opět s Maruškou a Petrem.
Chrastavské šlápoty /09. 01. 1999/ aneb DÁLKOPLAZ NEJDE NIKDY SÁM
Protože minulou sobotu nenabízel kalendář pochodů žádný velký výběr, protože se mi zachtělo poznat neznámých krajů a protože jsem byl výjimečně při penězích, zúčastnil jsem se pochodu Chrastavské šlápoty.
Do Chrastavy jsem z Trutnova odjel sám ve 04,30 hod. Krakonošem. Ve Staré Pace jsem v 05,35 hod. nasedl do vlaku, který mě měl dopravit - a také dopravil - až do Chrastavy. Poté, co vlak vyjel ze železniční stanice Hodkovice nad Metují, moje samota však vzala za své. Dosud poloprázdné kupé doplnili zdejší turisté Milan a Jirka a Milanovi velmi blízká kamarádka Věra z Nového Města pod Smrkem. V Liberci měl vlak více než čtyřicetiminutovou přestávku. Naštěstí asi 100 metrů vlevo od východu z nádraží je již od sedmi hodin otevřen snack-bar Expres, kde sice bylo již téměř plno, tím pádem i nahuleno, ale obsluha tu byla pohotová. Na pivo je za normálních okolností před osmou hodinou brzy, ale přece přišlo vhod.
Město Chrastava mající přes 5.000 obyvatel se rozkládá asi 10 km severozápadně od Liberce již v poměrně malé nadmořské výšce /300 metrů nad mořem/. Není divu, že tu po sněhu a ledu nebylo památky. Z Liberce jsme sem přibyli za sedmnáct minut - těsně před půl devátou. Na start ve školní družině to z nádraží je asi čtvrt hodiny. Od samého počátku pochodu byl očividný a udivující velký počet rodičů s dětmi, ba i s otevřenými kočárky. Úvodních několik kilometrů východním směrem od Chrastavy na první kontrolu v obci Víska jsme předcházeli doslova davy lidí. Přitom bylo zataženo a zrovna na chvíli drobně pršelo.
Pořadatelé nevydávají na trasu podrobný itinerář, pouze sled míst, jež bylo nutno absolvovat, a nepříliš podrobný plánek. Naše čtveřice se vydala na nejdelší dvacetikilometrovou trasu, která byla na plánku označena červeně. Proto také důležitá místa trasy byla - byť spoře - označena červenými fáborky. Za první kontrolou jsme odbočili doprava - jižním směrem - již pouze s "modrou" patnáctikilometrovou trasou. Další kilometry nás tedy provázely ještě modré fáborky. Trasa vedla dále po silničce lesem až do Machnína, jenž je již součástí Liberce. Protože - až na strohý popis trasy - berou pořadatelé pochod velmi vážně, byla tu již druhá kontrola. Po několika kilometrech jsme přišli kolem vysokého železničního viaduktu na třetí kontrolu, která byla pod ostrohem, na němž se rozkládaly rozvaliny bývalého hradu Hamrštejna. To byla pro obě nejdelší trasy, které se zde oddělovaly, kontrola hlavní a na ní se podávaly bramboráky /jimž ovšem neholduji/, pivo a další poživatiny.
Z pod hradu Hamrštejn přešli jsme Lužickou Nisu a pod dalším viaduktem se na několik kilometrů napojili na modrou turistickou značku. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce asi 350 metrů nad mořem. Další čtyři kilometry nás čekalo táhlé stoupání stále lesem. Na něm jsme měli možnost pozorovat zázračnou proměnu. Vlhký terén vystřídal místy terén bahnitý, pak se na cestě objevil sníh až jsme se nakonec ocitli v terénu pokrytém souvislou vrstvou mokrého sněhu, na kterém by se snad dalo i lyžovat. Vrstva naštěstí nebyla až tak silná, takže jsme se nebořili. V tu dobu jsem šel s Jirkou z Hodkovic napřed, Milanova kamarádka Věra se příliš do kopce nežene. Jirka, který asi půl roku na pochodech chyběl, vyprávěl, že se věnoval kolu a že koncem října si ošklivě zranil koleno. Ani v den pochodu nebyl v ideálním stavu, měl zvýšenou teplotu. Já jsem ho poslouchal a sám jsem se momentálně necítil dobře. Už od Machnína mně na levé straně břicha chvílemi vystřelovala dolů škubavá a křečovitá bolest. Na celkový fyzický stav sice tato indispozice vliv neměla, avšak dosud nepoznaná bolest mě trochu znepokojovala, takže jsem raději poslouchal a těšil se z toho, že není pravda, že Jirka nechal turistiky. Dalších několik stovek metrů - již v nadmořské výšce dost nad 600 metrů n. m. - cesta mírně klesala v Edvardovu buku neboli k Buku republiky, kde byla poslední kontrola. Zde se mi dostalo hltu ferneta, po kterém potíže aspoň toho dne přešly. Když jsme opět ve čtyřech z kontroly odcházeli, potkali jsme Honzu z Varnsdorfu, který tradičně končí, takže se na Chrastavských šlápotách bude objevovat nejméně dalších deset let.
Do Chrastavy zbývalo po zelené značce šest kilometrů, my jsme se nechali však zlákat pohodlnější cestou vlevo, na ní jsme opustili pásmo sněhu, ale octli se nad obcí Bílý Kostel a Chrastava byla vidět hodně vpravo. S dalšími podobně postiženými turisty jsme nabrali správný směr, v Panenská Hůrce navázali na zelenou značku a před půl jednou se objevili v cíli.
Pořadatelé spokojení s účasti 863 lidí nás pohostili dobrou gulášovou polévku a zbytek času do odjezdu vlaku naše čtveřice strávila v útulné hospodě Satelit v Liberecké ulici, kde bylo všechno drahé, jen naštěstí ne pivo.
Z Chrastavy jsme vyjeli v 15,58 hod., já jsem opět nemusel přestupovat až do Bělé u Staré Paky, kde jsem uskutečnil tradiční, byť letos první mezipřistání a do Trutnova na Zelenou louku dojel po půl deváté opět sám, spokojen s tím, že jsem poznal novou krajinu, že jsem úspěšně vyzkoušel nové zimní boty, a taky s vědomím, že dálkoplaz opravdu nejde nikdy sám.
Vánoční pochod /19. 12. 1998/ aneb NA ÚTĚKU PŘED MÝTHY A POVĚRAMI
V sobotu v době předvánoční v nádražní hale v Kolíně postával ve frontě na prezentaci Vánočního pochodu snad každý, kdo v severnější půlce republiky chodí pochody. Byli tu i ti, se kterými se po léta setkáváme v našich reportážích - manželé B. z Nové Paky, Vláďa z Lázní Bělohrad, stovkaři Ruda z Prahy, Bojan z Libuně, Standa z Mladé Boleslavi, Jirka z Jablonce nad Nisou či Ivoš z Prahy, až ze Studénky ze severu Moravy přijel Ondra, byl tu Martin /ten šel po trase dokonce s tříčlenným fraucimorem/ s maminkou z Byšic. Další známí se později objevili na trase /jako třeba překvapivě výborný tempař Petr z Broumova/. Na startu ovšem až na černou výjimku stanula celá naše parta - Maruška z Trutnova, Jožina z Čisté, Jirka z Turnova, Milan z Lomnice, Vláďa z Kruhu, Pepa z Jilemnice a já. Po chvílích čekání na zaprezentování a na strastiplné zakoupení jízdenky na pozdější cestu na Slovensko Jožinou vyrážíme okolo deváté hodiny konečně na trasu 35 km - letos naposledy společně.
Doba předvánoční - doba mýthů a pověr. Vlastně pouze jednoho či jedné. Panuje totiž taková představa, že každá, byť bezvýznamná či titěrná součást domácnosti musí přijít do styku s vlhkou textilií, musí být vyčištěna, ba i vycíděna, jinak člověk spáchá smrtelný hřích.
Trochu prší a terén je na některých místech nepříjemně kluzký. Přecházíme Labe a vydáváme se doprava podél řeky až k mlékárně Kamila, za níž opouštíme silnici a pokračujeme doleva borovicovým lesem přes Alžbětín až do Býchor, kde je v hospodě zvané krčma Gerbera kontrola. To již přestalo pršet. Po krátkém zastavení pokračuje obcí dál. U jednoho domu nás zaujme pomník s reliéfem znázorňujícím psí hlavu a nápisem zvěstujícím, že byl postaven na paměť psa jménem Arca, jenž v jeden srpnový den roku 1931 zahynul při pomoci svému vůdci. Jaký to musel být smutný, ale také asi působivý a možná dojemný příběh vyjadřující oddanost zvířete k člověku a lásku člověka ke zvířeti, jenž zřejmě nemá již pamětníka a jenž prošlá léta asi nadobro vyvanula z lidské paměti?
Doba předvánoční - doba mýthů a pověr. Pastoři a reverendi přijímají ve svých zpovědnicích ženy, které se duchovnímu svěřují, že zhřešily, neb nestačily umýt balkónové okno. Statistiky vypovídají o tom, že na prvním místě žebříčku hitparády sebevražedných důvodů jsou pocity viny pro neschopnost stačit vymýt všechen domácí porcelánový servis, nikoliv pocity osamění. Důvody k návštěvám psychiatra v tomto období vykazují stejné pořadí.
V obci Jelen navazujeme znovu na zelenou značku, jež nás vyprovázela předtím již z Kolína. Naše putování hustým borovicovým lesem - opět po rovině - lemuje zvuková kulisa vzdálených výstřelů lovců, která nás bude s přestávkami doprovázet valnou část pochodu. Hospoda Racek v Týnci nad Labem, kde je druhá kontrola, je obsazena a je tu dosti nakouřeno. Raději pokračujeme ihned dál přes most kolem železniční stanice, odkud po schodech na - snad jediném - stoupání toho dne pokračujeme dál přes Vinařice a Záboří, kde marně hledáme pořadatelem doporučenou hospodu, pak poblíž náhonu zvaného Černá strouha až k Labi. Objevuje se sluníčko, to je vzápětí vystřídáno na čas drobným deštěm.
Břeh Labe táhnoucí se ke Starému Kolínu působí neutěšeným dojmem. Je zarostlý a lemují ho zprvu kompletní betonové podstavce, které však nic nepodpírají, později je vystřídají části podstavců nedodělaných s armaturou, nakonec jsou vidět jen výkopy se zarostlými hromadami vykopané zeminy. Na jednom takovém místě jsme s Pepou, se kterým jsem v onen okamžik šel vpředu, uslyšeli dupot a pár vteřin na to dvacet metrů před námi přeběhl zprava směrem od řeky mohutný kanec. Docela jsme se polekali, tenhleten chlapík by nás pěkně převálcoval.
Doba předvánoční - doba mýthů a pověr. I mladé lehkovážné ženy utíkají prý ve čtyři hodiny ráno z manželského lože napravit pocit provinění, jenž je bezprostředně předtím probudil, a za ranního kuropění stírají doma v panelovém domě prach za elektronickými varhany či spinetem.
Na jednom místě před Starým Kolínem přejdeme po modré lávce jakýsi náhon, po krátkém zaváhání otevřeme modrá dvířka a projdeme kolem mohutného splavu. Na levém břehu toku těsně před námi se proud vytrvale vrací a s ním i všelijaký ten nahromaděný odpad. Ve změti dřeva a plastů zaujmou nás vytrvale cirkulující mohutný špalek, dětský pumlíč a černé tělo jakéhosi dravce, kterému se ani po smrti nedostává pokoje a který tu bude vytrvale kroužit, dokud jeho nabobtnalé tělo nevcucnou kalné vody Labe ke dnu. Raději opouštíme toto smutné místo, které neprojasní ani opět se objevivší sluníčko a jehož ponurost umocňuje pomníček dvaadvacetiletého jinocha, který tu zahynul 01. dubna 1995 /předčasné koupání, neštěstí při vodácké výpravě?/.
Doba předvánoční - doba mýthů a pověr. Pokud člověk snaží se v takové atmosféře utéci od popsaného domácího fetiše a vyšetřit si čas na práci tvořivou - napsání reportáže, zápisu ze schůze či na právní případy, sám se uvnitř cítí odporným padouchem a v oněch prchavých chvílích prožívá pocity člena podzemního hnutí ilegálního odboje. A přece jsou lidé ještě cyničtější, kteří před vším tím předvánočním běsněním a terorem utíkají na turistické pochody.
Naše nálada se zlepší definitivně, až projdeme téměř celý Starý Kolín a až na jeho konci nás šipka pošle doleva do hostince U Řeháků, kde je třetí kontrola. Tady posedí dobrou hodinu celá naše ekvipa, u vedlejšího stolu promíchaná ještě s Martinem a jeho fraucimorem. Vždyť takhle si popovídáme až zase někdy příští rok /doufejme/.
Osm kilometrů jdeme takto promícháni v jedenáctičlenném houfu až na kraj Kolína, kde se fraucimor zastaví a předává si vánoční dárky. V tradičním cíli v restauraci Družstevník v Kolíně nám hlavní pořadatel Pavel předá diplomy a vánoční zvonečky, navzájem si popřejeme a sypeme si to na nádraží občerstvit se. Pak se cestou postupně loučíme, jak každý se postupně dopravuje domů svou cestou, až zbudu před Zelenou loukou sám.
Doba předvánoční - doba mýthů a pověr. Když jsem sem dojížděl vláčkem "viamonťáčkem" o půl desáté v noci, jevil jsem známky bledosti a neklidu. Těch pár set metrů domů jsem běžel. Schody ve vchodu jsem nebral po dvou, nýbrž po třech. Přece jsem v bytě na WC skončil střemhlav již s vlhkým ..…hadrem. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem předtím při úklidu této místnůstky při mytí stropu vynechal nepatrný úsek těsně vedle světla vlevo nad dveřmi.
Za posledním puchýřem /21. 11. 1998/ aneb V OČÍCH DĚS A NA NOHOU OLOVO
ČÁST 1 - VE STÍNU VOLEBNÍCH UREN.
Do místa konání letošního 27. ročníku pochodu Za posledním puchýřem Plzně jsem jel s Karlem. Cestou jsem se na dvě hodiny zastavil v Hořovicích, ve kterých jsem žil do svých 30 let.
Po dobu svého pobytu jsem neklamně poznal, že je to poměrně dlouho, co jsem se odtud odstěhoval. Kromě svých rodičů jsem totiž ve městě viděl jedinou známou tvář - profesora Milana Knížáka, rektora AVU, za to však skoro všude.
Z plakátů - svou velikostí typických pro stranu, za níž kandidoval - ucházel se /ovšem marně/ u mých bývalých spoluobčanů o zvolení do senátu. V Plzni jsme se zase měli dojem, že tam potřebuje "píchnout" ve volbách jiný senátor in spe - shodou okolností ze stejné strany, protože na každém rohu tu byly pro změnu plakáty s velkým nápisem Lucie Bílá. Při bližším ohledání jsme k našemu údivu zjistili, že naše bezkonkurenčně nejlepší zpěvačka přijede do Plzně kupodivu jenom zpívat /na toto město totiž senátní volby letos nepřipadly/.
Naše čtveřice - Karel z Trutnova, Jirka z Turnova a Vláďa z Kruhu a já - byla ubytována v sokolovně T. J. Sokol Bolevec ve čtvrti stejného jména na severu Plzně. Spalo se tu dobře.
Obývali jsme jednu ze dvou tělocvičen, jež nebyla zcela naplněna. Po marném hledání svou cenou přijatelného azylu v centru města strávili jsme příjemný večer v restauraci Sokolovna, která tvořila součást budovy, ve které jsme bydleli, vedl do ní pouze jiný vchod. Po celou dobu obstarával dobrou zábavu jeden všestranný hudebník na syntetizéru a stejně dobrá zpěvačka /ne, Lucie to opravdu nebyla/. Kroniku času předpochodového doplňuje fakt, že mě po letech v noci chytila křeč do levé nohy, takže mě ráno bolelo lýtko, což však mi při pochodu nevadilo.
ČÁST 2 - PŘEDZVĚSTI TRAMPOT.
Padesátikilometrová trasa vedla severně od Plzně a měla z pohledu na mapu podobu hodně nepravidelného matematického znaménka pro nekonečno, obě části se protínaly těsně u obce Bílá Hora. Po celou dobu bylo mrazivo, v závěru na Krkavci snad dokonce - 10 stupňů C.
Pro pochod jsem si vzal zimní boty s poměrně dobře profilovanou podrážkou, které se mi osvědčily o minulé zimě, která však nebyla příliš mrazivá. O tom, že jsem neudělal dobře /materiál podrážek byl naprosto nevyhovující/, přesvědčil jsem se již někde před zmíněnou Bílou Horou, když poté, co mi bylo nápadné, že nemohu do kopce pořádně zabrat, ujely mi nohy ve zmrzlé koleji po autech a já se poroučel bokem na zem. Trasa pak vedla skoro 5 km polesím Háj po zčásti zmrzlé cestě po úbočí místy dost prudkého svahu klesajícího dolů k Berounce. Pokud se šlo zmrzlým listím, šlo se dobře, ale tam, kde byla holá zmrzlá zem, velice jsem se bál. Později za kontrolou u Dolanského mlýnu jsem na nepatrném stoupání seznal, že mé boty se neskamarádily ani s terénem pokrytým tenkou vrstvou sypkého sněhu. Na silnici za Zručí na tenké vrstvě přizmrzlého sněhu jakbysmet /tady jsem pro změnu ohrožoval svůj život tím, že jsem šel chvílemi holým prostředkem silnice/. Na lehce zvlněné zasněžené odkryté pláni, kde oko mohlo spočinout vlevo na kopcích tyčících se nad Holoubkovem a vpravo na výrazném hřbetu Radyně, jsem hrabal a proklouzával jako na špatně namazaných běžkách.
Teprve v Dolanech a na silnici až na dolanský most si mé nohy při chůzi na holé silnici na chvíli odpočinuly. To však události nabíraly dech k malému dramatu - nejvíce pro mě.
ČÁST 3 - V SRDCI STRACH, V OČÍCH DĚS ….
Za mostem cesta pokračovala doprava opět po úbočí mnohdy prudkého srázu padajícího až k Berounce, tentokráte proti jejímu toku. Po těch, kteří šli před námi druhou nejdelší trasu byla již pěkně umydlená. Nejexponovanější místa byla tam, kde cesta obcházela nějaký výběžek stráně nad řeku. Na jednom takovém místě širokém půl metru, ve směru pochodu klesajícím, navíc v nepatrném úhlu se svažujícím ke svahu pode mnou, jsem přejít netroufl. Svým botám jsem prostě nevěřil, každou chvíli jsem čekal náhlé cuknutí pod nohama. To byli mí kolegové přede mnou mimo dohled. Pokorně jsem vycouval a vracel se asi 200 metrů dozadu, kde byl svah nade mnou méně prudký. Bez problémů jsem se vyšplhal nahoru po měkkém zmrzlém listí.
Možnost pokračovat dál po železniční trati, která nahoře vedla, jsem zavrhl. Udělal jsem dobře. Už za chvíli jsem se přesvědčil, že trať Plzeň - Praha je velmi frekventovaná. I sesunul jsem se do malé úžlabinky plné spadaných větví, jež mě zavedla zpět na cestu nad Berounkou. Zanedlouho jsem se dostal na další exponované místo a opět jsem se vracel. To bylo dobře. Od kolemjdoucích jsem se dověděl, že mí souputníci se vrátili mě v ústrety. Tím jsme si vyměnili pořadí /já byl ve směru trase před nimi, oni z tohoto pohledu za mnou/. Však jsme se za chvíli potkali, když znovu pokračovali po trase a já se naopak vracel. Oprávněně se na mě zlobili, že jsem je po někom o své improvizaci neinformoval, ale já jsem tehdy nikoho nepotkal. Když jsem se podruhé octl na onom druhém exponovaném místě, musel mi Vláďa podat ruku.
ČÁST 4 - ….. NA NOHOU OLOVO A NA JAZYKU JED.
V obci Bukovec pocit nebezpečí toho dne definitivně pominul a já jsem v důsledku nepohodlné chůze začal pociťovat únavu. Teď už bych kolegům nestačil ani v kvalitní obuvi. Na kopec Chlum jsem už výrazně zaostával. Když se před námi na kraji města otevřel nádherný pohled na Plzeň s dominantami chrámu svatého Bartoloměje a velkého dýmajícího komínu, usnesl jsem se v duchu, že bych nebyl proti tomu, kdyby pochod už skončil. V hospodě v Bílé Hoře konečně na začátku druhé - menší - části pomyslného znaménka nekonečno nebylo plno, takže přišlo vhod jedno pivo. Teď už jsem nebyl schopen stačit svým souputníkům ani na rovině. Ti šli napřed, čas od času na mě počkali, aby se mnou prohodili pár teplých hřejivých slov /což bylo milé/ nebo se alespoň přesvědčili, že nemám snahu někam sjet nebo naopak že nelezu někde půl kilometru souběžně s cestou. Tento stav nám všem vyhovoval. Sám ze své zkušenosti vím, jak je otravné přizpůsobovat tempo nějakému loudovi, zvláště je-li zima a není-li se zmíněným vůbec švanda. Mně na druhé straně vyhovovalo, že přítomnost kolegů mě nenutí k nějakému zvýšenému tempu, které by mě pak ještě více "utavilo". Krom toho pocit bezprostředního ohrožení u mě vystřídal nyní globálnější deprimující pocit nesamostatného člověka na obtíž, který potřebuje utřít nos a pofoukat, takže jsem byl raději sám.
V tomto zajímavém stavu došel jsem na kontrolu v chatě KČT Třemošná u tamního stadionu. Tady mi z ledvinky vypadla tužka, takže jsem ji musel zvednout. Poté jsem se vydal na místy zlepšeném povrchu stíhat své kolegy. Když jsem dorazil na poslední kontrolu s velkým občerstvením na Krkavci, seznal jsem, že nemám již itinerář. Ovšem, jak jsem se v Třemošné soustředil na tužku, nechal jsem ho na stolku. V tu chvíli se všechny záporné zážitky onoho dne slily do jednoho celku a já jsem se většinou zbývajících šesti kilometrů do cíle takřka doslova pronadával.
ČÁST 5 - HAPPYEND.
V cíli po mě doklad o absolvování trasy vůbec nechtěli /měl jsem stejně razítka ještě ve vandrbuchu/. Navíc jsem tu zjistil, že jsem absolvoval desátý pochod IVV a že jsem tudíž získal odznak. Při čekání ve frontě na odznak mi přinesl Karel můj ztracený itinerář, neboť ho přivezli z Třemošné. S tím jsem nepočítal vůbec, protože jsem předpokládal, že čas kontroly tu ještě nevypršel a krom toho, že v chatě jsou místní, kteří do cíle v Bolevci vůbec nepřijedou. Večer jsme v uvolněnější náladě strávili opět v hospodě Sokolovna už bez hudby, bavili se hlavně napínavým průběhem čekání předsedy naší oblasti Honzy z Vrchlabí na bramborák /na rozdíl ode mě byl kuchař mimo proto, že něco slavil/. Jen já jsem sem moc nezapadl, protože jsem se ponuré nálady z pochodu zbavoval velmi pomalu.
ČÁST 6 - MALÁ REMINISCENCE.
Mýlí se ten, kdo si myslí, že na pochod vzpomínám ve zlém. Už v pondělí ráno, kráčeje do práce ve svých druhých zimních botách a marně se snaže v nich sklouznout se po zdrsnělém ledu, vzpomínal na prožité dny v Plzni s láskou. Organizace, při níž se spojilo několik odborů KČT v Plzni a v jejím těsném okolí, byla skvělá. Zvolená krajina byla členitá a romantická. Celková atmosféra byla typicky "puchýřovská". A mé potíže? I ty patří k celkovému koloritu účasti na pochodů. Jen doufám, že se nebudou přiházívat příliš často, to by opravdu nebylo již k vydržení.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Pochod Hanče a Vrbaty /13. - 14. 06. 1997/ aneb ZPRÁVA O JEDNOM ZDAŘILÉM EXPERIMENTU
NEJEN KRUH U JILEMNICE, ale celé to obrovské vertikálně členité území na jih od něho až na Tábor a na sever na Rezek, ba dokonce až na Kotel a také na Žalý, bylo ve dnech 13. a 14. června svědkem ojedinělého experimentu - překonání vzdálenosti 100 km skupinou 6 pochodníků.
EXPERIMENTU, který se uskutečnil na nejdelší trase Pochodu Hanče a Vrbaty, se zúčastnila tato dáma a tito pánové /in alphabetical order/:
Jirka z Jilemnice, KČT Jilemnice, 66 let, dosud okolo 20 stovek, bílozelená košile, doyen skupiny
Jirka z Turnova, KČT Lomnice n. P., 43 let, dosud ani jedna stovka, žluté tričko, debutant
Luděk z Trutnova, KČT Lokomotiva Trutnova, 46 let, dosud 10 stovek, zelené tričko, kronikář pokusu
Maruška z Trutnova, KČT Lokomotiva Trutnov, dosud 1 stovka, bílé tričko, nejmladší účastník pokusu
Milan z Lomnice, KČT Lomnice nad Popelkou, 43 let, dosud ani jedna stovka, červené tílko, debutant
Pepa z Jilemnice, KČT Jilemnice, 49 let, dosud 2 stovky, fialové tričko.
ROZHODČÍM POKUSU BYL HLAVNÍ POŘADATEL VLÁĎA a především svědomí a poctivost aktérů, sponzory pak jejich odvaha a sebedůvěra, kondice a trénovanost jmenovaných, určitá dávka zdravé pošetilosti a také pochopení nejbližších. Věkový průměr skupiny byl 48 let. Spolu s nimi měla stovka v Kruhu letos 17 účastníků.
SKUPINA STARTUJE ÚDEREM 21. HODINY a nikomu nevadí, že ještě 3 hodiny chybí do konce pátku třináctého. Když skupina dospěje nad Libštát, odkryje se před zraky jejích členů úchvatné divadlo. Mezi Táborem a Kozákovem se střídají podélné blesky, na jejichž žlutém a zejména rudém pozadí je vidět celé pásmo kopců pod nimi. Obloha je hrozivě temná a nevěští nic příjemného. Při průchodu romantickou lesní částí nad Libštátem až pod úbočí Tábora postupuje celé toto bouřkové pásmo proti nim a doprovází je již zlověstné temné dunění. Na Tábor skupina přibude čtvrthodiny před půlnocí. Když naše skupina po občerstvení na jediné noční kontrole schází z Tábora směrem na Chlum, celé to působivé divadlo se jí opakuje ještě jednou - jako jeviště ozařované blesky tentokráte poslouží ještě širší pásmo Krkonoš. Na začátku zelené značky na Starou Paku se objeví další neopakovatelné divadlo s příchutí tajemna, obrovský světlomet odkudsi ozařuje nízké mraky, takže to vypadá, jako když nad mraky krouží UFO. To již však začne pršet. Déšť přestává pozvolna ve Staré Pace, účastníci experimentu se radují, že vlevo nad nimi se objevují hvězdičky. Do Kruhu po absolvování téměř čtyřicetikilometrového okruhu skupina rozdělená na chvíli na dvě části přibude mezi čtvrt a půl čtvrté ráno.
PO HODINOVÉ PŘESTÁVCE VĚNOVANÉ OBČERSTVENÍ /vedle nápojů také dobrá gulášová polévka/ vyráží skupina na náročnější denní okruh již pod jasnou oblohou. Při stoupání na Hančův kopec až k Rezku již slunce zřetelně hřeje. Vlevo v kraji je vidět inverze, vypadá to, jako když prohloubeniny mezi kopci jsou vyplněny chomáči vaty. Skupina se v osm hodin občerstvuje z vlastních zdrojů na místě zvaném Červený kříž, to podle barvy božích muk. Hned za ním těsně před Rezkem dohání skupinu "šedesátkař" Mirek z Liberce, člen KČT Lokomotiva Trutnov. Po krátkém extempore na Rezku dohání skupinu podruhé a doprovází ji až do prudkého stoupání na Dvoračky /před 9,30 hodin/. Zde si skupina s Mirkem dává dršťkovou polévku /až na Jirku z Jilemnice/ a pivo /až na Luďka, který se piva při svých několika stovkách tradičně zříká/.
POČASÍ SE JIŽ HORŠÍ, obloha se zatahuje. Při pobytu na kontrole a při občerstvení /velká porce kysela a výborný čaj/ v čekárně ČSAD u Vrbatovy boudy začíná drobně pršet a je zima. Pět minut po jedenácté skupina opouští nejvyšší místo pochodu /1.400 m n. m./ a sestupuje po žluté značce do Horních Míseček. Nepříjemně prší. Na následujících pěti stoupáních, z nichž poslední zavádí skupinu až těsně pod vrchol Žalého, účastníci experimentu poznávají, že nemají ještě vyhráno. Občerstvují se ještě jednou těsně nad rozcestím Na rovince, takže tamní kiosk jen míjejí. Při sestupu ze Žalého znovu nepříjemně prší. Na předposledně kontrole na Křížovkách okolo půl třetí se skupina zdržuje jen chvilku.
ZAČÍNAJÍ SE JIŽ PROJEVOVAT RŮZNÉ POTÍŽE /otlaky, odřeniny, nejmenší problémy způsobuje svalová únava/, Milan bojuje s potížemi souvisejícími s tenkou podrážkou bot, skupina trochu ztrácí tempo, nálada je však stále dobrá, nikdo si nestěžuje. Naopak stejně jako po celou dobu pochodu vůbec, skupina vzorně spolupracuje. Vepředu je hned ten, hned onen, aktivitou srší především debutant Jirka z Turnova, pokud se někdo hodně opozdí, bez řečí se na něho čeká. Těsně za Křížovkami přestává definitivně pršet a vysvitne sluníčko. Za Jilemnicí na dráze pro kolečkové lyže skupina potkává vracející se jilemnické turisty, s kterými se srdečně zdraví. Skupina úspěšně překoná i vlhký úsek lesem, kde se díky nedisciplinovanosti jiných někdy vlastní značení ztrácí. Konečně je tu poslední kontrola v Žebrné.
NA ASFALTCE DO KRUHU SE SKUPINA ZFORMUJE a do cíle v podvečer pět minut po půl šesté dochází společně. Její členové dostávají diplom a společně se fotografují. Účastníci vydařeného experimentu těšící z překrásné neopakovatelné atmosféry, která panuje v cíli pochodu díky tradičním účastníkům /Zdeňce alias Maradoně, Otovi z Chvalkovic, Pivní šelmě a dalším/ a především díky hlavnímu pořadateli Vláďovi, se postupně navzájem loučí. Nejstarší z nich Jirka odjíždí do Jilemnice na babetě, Pepa tamtéž na kole, Jirka z Turnova veze autem Marušku a Luďka na vlak v 19,07 hodin směřující do Trutnova, poté doveze Milana do Lomnice a sám jede autem domů do Turnova.
JE PRAVDĚPODOBNÉ, že nikdo z naší šestice - klasických "padesátkařů" - se nestane typickým stovkařem, všichni však byli v cíli spokojeni s tím, že si zkusili poprvé nebo znovu ujít stovku, že to především dokázali naprosto poctivě a bez vážných potíží. Pouze byli trochu naměkko z toho, že se už pravděpodobně nepoštěstí nikomu absolvovat tuto trasu v takovém skvělém a početně silném složení pochodníků a kamarádů stejné výkonnosti i stejné životní filozofie, vzájemně se na trase doplňujících až k samé dokonalosti ...... Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz