24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Poslední pochod roku /03. 11. 2001/ aneb KAMARÁDKA ASI MÁ PRAVDU
Přes tři hrady /07. 10. 2001/ aneb PÍLE VERSUS VELKORYSOST
Novopacké pochody /29. 09. 2001/ aneb AŽ NA POKRAJI ABSTINENCE
Mladobucká padesátka /22. 09. 2001/ aneb PROMÍTÁNÍ FILMU
Kam nedošel velbloud /15. 09. 2001/ aneb KAM JEŠTĚ NEDOŠLA LIDSKÁ ZLOBA
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Líšenské pochody Českým rájem /04. 06. 1988/ aneb JISKRA, Z NÍŽ VZEŠEL POŽÁR
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Poslední pochod roku /03. 11. 2001/ aneb Kamarádka asi má pravdu
Poslední pochod roku pořádaný odborem KČT Nová Paka je vyjímečný svou nevyjímečností. Letos jsem ho absolvoval po čtrnácté, od roku 1995 dokonce v nepřetržitém sledu. Důvodem není pouze chudoba termínové listiny na akce první listopadové soboty, nýbrž poklidná atmosféra tohoto pochodu vedoucí lehce zvlněnou krajinou okolí Nové Paky. Letos jsem se na pochod těšil obzvláště, byť jsem se ještě necítil v nejlepší formě, uznáte však dozajista, že neúčast na pochodech po dobu jednoho měsíce z důvodu nemoci je příliš.
Řečeno sportovním sloganem vyslala naše parta na pochod svou druhou garnituru, aspoň co do účasti "zasloužilých" členů party. Její zakladatelé Jirka z Turnova a Vláďa z Kruhu byli totiž v Telči a Maruška se rozhodla tento pochod vynechat. Popravdě řečeno, naše torzo složené kromě mě z Máši z Vrchoviny, Jožiny z Čisté u Horek, Karla z Trutnova a Milana z Lomnice nad Popelkou si docela dobře vystačilo samo, již s ohledem na to, že Karel se nacházel pouhý den před svými jmeninami.
Nejvíce účastníků na pochod přijíždí "naším" vlakem od Staré Paky před osmou hodinou, proto jsme největší nával přečkali v "kasematech" sokolovny u občerstvení. Na severní okraj města jsme se dostali o ulici větší oklikou, takže jsme procházeli kolem domku, jehož starší pamětní deska hlásala, že se tu narodil malíř JOSEF TULKA, konec jehož života je obestřen tajemstvím, zmizel, pokud vím, kdesi v Itálii. Novou Paku jsme opustili u bývalého POUTNÍHO KOSTELA NANEBEVZETÍ P. MARIE, k němuž se vystupuje krytým schodištěm. Místní lidé mu neřeknou jinak než "klášter", protože tu byl klášter paulánů, který zrušil - kdo jiný - než Josef II.
bývalý poutní kostel Nanebevzetí P. Marie s bývalým klášterem paulánů a vstupním krytým schodištěm v Nové Pace. Foto: L. Šlosar
Naše putování pokračovalo po travnatých cestách v mlze, která v důsledku našeho postupu průběžně odkrývala záhadné siluety, z nichž se nakonec vyklubávaly prozaické keře nebo stromy, až jsme doputovali do sedla VESELKA v nadmořské výšce 490 m n.m. Podél železniční tratě dospěli jsme hned vzápětí do LEVÍNSKÉ OLEŠNICE a po několika stovkách metrů po přejití kolejí překročili jsme nadmořskou výšku 500 m n. m. k LEVÍNU.
Levín je jméno kopce dosahujícího do nadmořské výše 5628 metrů nad mořem, na jehož úbočí je již zpustošené hradiště stejného jména. Dneska spíše připomíná travnatý fotbalový plácek, kol něhož s výjimkou přístupové cesty jsou patrny hluboké již zarostlé valy. Místo fotbalových kabin jsou tu dvě chaty, na jedné z nich je archaickým slohem i písmem napsaná historie hradiště, z níž vyplývá, že hrad se připomíná kolem roku 1333, že byl již v 15. století opuštěn a že v 16. století se již nepřipomíná. Každopádně kombinace chat a okolního hradiště působí dost atypicky. Popravdě řečeno naše družina zde zastavila z důvodů naprosto přízemnějších, prsty v tom měl právě předvečer svátku všech Karlů.
na "fotbalovém plácku" hradiště v Levině zleva Luděk a Karel - oba z Trutnova, Jožina z Čisté u Horek, Máša z Vrchoviny a Milan z Lomnice nad Popelkou. Foto: neznámý kolemjdoucí
Nejzákladnější životní potřeby byly rovněž příčinou naší další zastávky ve STARÉ PACE v restauraci Staropacká sokolovna. Ta se nachází v ulici s velice praktickým názvem Revoluční, jenž není třeba nikdy měnit. Každý politický režim totiž obvykle tvrdívá, že je pojmenována právě po revoluci, z níž sám vzešel. Přestávka přispěla k tomu, abychom sebrali trochu odvahy k následující části trasy vedoucí na Skalku u Kumburka. Cesta známá nám neblaze v opačném směru z noční trasy stovky Pochodu Hanče a Vrbaty tu vede zprvu zpevněnou polní cestou k lesu, poté tu přibývá bahna, které za mariánskou sochou, jež je dlouho jediným nápadným bodem na nejbližším obzoru, zaplňuje celou šíři cesty natolik, že na řadě míst není kde se mu vyhnout. Na jedinou kontrolu v sedle SKALKA U KUMBURKA došli jsme tudíž notně zabláceni.
na kontrole na Skalce u Kumburka zleva Luděk z Trutnova, Milan z Lomnice, kontrola, Máša z Vrchoviny a Jožina z Čisté u Horek. Foto: neznámý kolemjdoucí
Po již zpevněné cestě pod hradem Kumburk dorazili jsme do vyhlášené, druhdy výletní hospody KLEPANDA, jejíž historie, s níž je možno se seznámit na stěně zadní místnosti, se datuje až do roku 1770. Poté jsme pokračovali těsně po úzkém hřebínku pod dalším hradem Bradlec, jehož rozvaliny byly nad námi v tmavém lese jen obtížně znatelné, a po relativně nové žlutě značené cestě k TUŽÍNU, odkud jsme šli sice pozvolným, ale táhlým stoupáním až před obec ZBOŽÍ. V těchto místech, v jakémsi minisouboji s Milanem, jsem se přesvědčil, že po kondiční stránce nejsem stále zcela v pořádku, což v důsledku absence bylo lze očekávat. V závěru na silničním úseku přes ČESKOU PROSEČ jsme již v poklidném tempu kontrolovali čas plynoucí do odjezdu našeho vlaku v 16,40 hodin. V cíli jsme měli ještě čas občerstvit se ve zmíněných "kasematech" novopacké sokolovny, rozloučit se s oběma děvčaty, z nichž Máša putovala do Vrchoviny po svých, a pro Jožinu měl přijet manžel. Naše zbylá trojice v rámci pánské jízdy využila přestávky ve Staré Pace k dalšímu občerstvení v Nádražní restauraci, aby tímto činem symbolizovala poklid dnešního putování na nejdelší trase 35 km.
sakrální památka u Zlámanin v těsné blízkosti Nové Paky. Foto: L. Šlosar
Pro nás všechny byl pochod vítanou přípravou na akci Za posledním puchýřem, jejíž nejdelší trasy postihnou rovněž část Novopacka, především pak další možností pro setkání přátel z dlouhých tras, pro mě pak toužebně očekávaným návratem na turistické pochody. Moje kamarádka, jinak ovšem taky nadšený "dálkoplaz", o mě naprosto v nikoliv zlém úmyslu tvrdí, že jsem "závislák" na pochodech. Jediný nepříjemný pocit, který jsem si z tohoto vysloveně pohodového pochodu odnesl, je, že v tomto ohledu má asi bohužel pravdu.
Přes tři hrady /07. 10. 2001/ aneb Píle versus velkorysost
S ohledem na špatné spojení z Trutnova do Lomnice nad Popelkou brzy ráno v sobotu, jel jsem nejrannějším vlakem do Martinic, kde pro mě zajel autem Jirka z Benecka. S námi na start padesátikilometrové trasy pochodu Přes tři hrady v hospodě U Kvačků na náměstí přijel ještě Jirkův věrný druh Pepa z Jilemnice.
Kolem sedmé hodiny vyšli s námi ještě Máša z Vrchoviny a včerejší oslavenec domácí turista Milan. Jak už tu bývá tradicí, první kilometry vedly převážně táhlým stoupáním na zříceniny hradu Kozlov, kde byla první a jediná živá kontrola pochodu. Ještě předtím někde u Hrádků se Máša dověděla mobilem od pořadatelů, že za námi odstartoval Jirka z Turnova. Čekání na něj na zřícenině jsme strávili tím, že tři z nás jsme obdrželi svíčky a vsunuli se do tmavého vchodu do hradního sklepení. Pepa a Jirka z Benecka lezli první a zmizeli mi za zatáčkou a já jsem seznal, že psychicky není nic příjemného lézt do tmy, zvláště když ještě prvních několik metrů chodby je nutno překonat v podřepu v blátivém terénu. Naštěstí nás po několika metrech zastavilo zábradlí, vzápětí jsme vylezli ven a všichni jsme se po několika dalších minutách dočkali Jirky z Turnova i Míru z Chrastavy. Další zdržení způsobil opět turnovský Jirka, který ještě pojedl, když jsme předtím zapili fernetem Milanovy narozeniny.
v ponurých kulisách zřícenin Kozlova zleva Jirka z Turnova, kontrola, Milan z Lomnice, Máša z Vrchoviny, Míra z Chrastavy a Jirka z Benecka, jenž netaktně zakrývá Pepu z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
Z Kozlova jsme vyrazili proto následujícím klesáním jako ze řetězu utržení, až jsme dole na silnici u viaduktu seznali, že jsme pouze tři - Jirka z Benecka a Míra z Chrastavy - a za námi nikdo!! V tomto složení jsme pak pokračovali přes Kyje do Železnice. Oba hoši, z nichž Míra je starší než já, jsou báječní tempaři, což jsem přijal s povděkem, měl jsem chuť po dlouhé době si "hrábnout" až blízko dna svých sil. Přes Dílce i táhlým stoupáním na Bradu na kraji Prachovských skal jsem jim ještě stačil, ale po opisu letopočtu na Lepařově pomníku v rámci němé kontroly jsem přijal s povděkem půlhodinovou zastávku v hotelu Skalní město na Prachově, kde nám dobrou náladu nám nezkazilo ani pivo v ceně 18 Kč, k němuž jsme připojili česnekovou polévku. Spojení mobilem s Mášou bylo špatné slyšitelnosti, takže jsem se nedověděl, kde zbytek naší skupiny je.
Přes Pařez do Mladějova jsme pokračovali nejméně šestikilometrovou rychlostí, a protože normální chůzí jsem tempu obou hochů občas nestačil /hlavně na rovince/, čas od času jsem si popoběhl. Za Mladějovem jsme překonali tradiční blátivý úsek a poté absolvovali sympatickou partii údolím Žehrovky od Dolních Mlýnů na Nebákov. Mě zde osobně velmi překvapila změna červeně značené cesty, dříve se chodilo po jílovité a za mokra nepříjemně kluzké cestě po vrstevnici, nyní byla cesta v některých místech na začátku pospravovaná, poté nečekaně stoupala menší roklí a bezpečně pokračovala po široké cestě, na níž navazovala další zpevněná svažující se k chatě na Nebákově. Sem jsem přišel poslední - nejen za Jirkou z Benecka a Mírou, kteří se mi na posledním kilometru vzdálili, ale k mému nemilému překvapení i za zbylou čtveřicí, jež nás nikde nepředběhla - při našem tempu ani nemohla a z níž jeden člen tak dodržel své slovo, že celou trasu pojme - jak to jen co nejdelikátněji sdělit čtenáři někdy příliš vnímavému - poněkud velkoryse /to bude ten správný výraz, ten nepopudí/.
chata na Nebákově. Foto: L. Šlosar
Podobný obrázek se opakoval i u rybníka Vidláku, ačkoliv zmíněný vyrazil poslední - ještě se svým druhem - jako David Copperfield objevil se tu před námi, spokojeně se občerstvující. K mému překvapení se podobná situace potřetí v restauraci Radnice v Rovensku pod Troskami už neopakovala, dorazili jsem sem roztroušeně po skupinkách na vlastní pěst, každému co to v co největší rychlosti dalo, část z nás šla ortodoxně přes romantickou partii Boreckých skal, z nichž po naší levici byl výhled na Trosky, zahalené stále v tmavém oparu.
Vysvitlo až v době, kdy jsme absolvovali zaslouženou hodinovou přestávku ve zmíněné restauraci, po níž následovala velice nepříjemná část pochodu - táhlé sedmikilometrové stoupání přes Dráčov a Rváčov až na Hrádky. To se jde stále buď po silnici nebo po zpevněné cestě a za každou zatáčkou se objeví tentýž obraz - opět cesta vinoucí se do táhlého stoupání. Tady se oddělovala zrna od plev, načele šlapali Jirka z Benecka, jenž v jednu chvíli si načas byl nucen odskočit do lesa, a poté se do čela vrátil poklusem do kopečka, a Pepa, za ním strojovým tempem jdoucí Míra, poté v dalším zřetelném odstupu ještě já. Na Hrádkách mě pak doběhla Máša a společně jsme doklusali po silnici už nad Lomnicí skoro až na náměstí do cíle opět v hostinci U Kvačků. Posledních 10 km, z nichž 7 km představovalo ono táhlé stoupání, jsme absolvovali za 1 3/4 hodiny!!, celou padesátku za necelých 10,5 hodin, z nich jsme ale dvě hodiny proseděli na občerstveních v hotelu Skalní město, na Nebákově a v hospodě Radnice.
Jirka z Benecka pak zavezl Pepu, Míru a mě do Staré Paky, kde jsem v tamní nádražní restauraci nalezl čelné funkcionáře oblasti Honzu z Vrchlabí a Vaška z Prosečného, vracející se vlakem z téhož pochodu, takže jsme část zbylé cesty strávili nevázanými řečmi o tom, co nás trápí v oblasti. V půl deváté večer jsem byl v Trutnově a stejně jako ráno opačným směrem šel jsem domů na Zelenou louku ještě pěšky.
S pochodem jsem byl spokojen a nevadilo mi vůbec, že tři borci - z nich dva starší - mi to docela "natřeli", podobné záležitosti působí na mě spíše inspirativně, potěšila mě atraktivní trasa a to, že jsem si po dlouhé době mohl na "padesátce" hrábnout až blízko ke dnu svých sil.
Novopacké pochody /29. 09. 2001/ aneb Až na pokraji abstinence
Tři nepříznivé okolnosti v sobotu byly proti tomu, aby naše parta se postavila na start padesátikilometrové trasy Novopackých pochodů co nejkompletnější: 1/ angína nejmladších členů jedné početné rodiny, 2/ legitimní rozhodnutí dvou našich členů jít kratší trasu a tím pádem na start přijet později a konečně 3/ svépomocné práce jiného našeho člena na jakési střeše. Dobře po sedmé hodině ranní vybrali jsme se tedy na cestu ve složení Máša z Vrchoviny, Karel z Trutnova, Milan z Lomnice nad Popelkou a já a - abychom snad nebyli příliš izolováni od ostatních turistů - přidal se k nám ještě účastník kratší trasy Martin z Byšic.
Úvodní naše kroky pořadatelé nasměrovali na téměř pětisetmetrový Husův kopec vypínající se ještě na kraji Nové Paky. Lučinaté cesty, později zpevněné cesty zavedly nás posléze na kraj Vrchoviny, mateřské to obce Máši. Poté jsme procházeli pásmo lesa, na jehož vzdálenějším kraji jsem se byl nucen pozdržet.
Lidé mě dost často zastavují s dotazem /a také novináři v interviewech se mnou ho často nakladou/, do jaké míry se na dlouhých trasách obávám puchýřů, namožených stehenních a lýtkových svalů apod., prostě všech lapálií, které se týkají dolních nejvíce exponovaných končetin. Na mých autogramiádách se dokonce na mě s podobnými otázkami obrací v průměru 68,4 až 71,2 % účastníků /v jednom případě jsem zaznamenal dokonce 74,1 % tazatelů ze všech přítomných/. S nekonečnou trpělivostí vždy odpovídám, že přirozeně určité obavy mám, že popisované strasti nepodceňuji, nicméně v důsledku dlouholetého tréninku a zpravidla vyzkoušených bot mě tolik nepálí. Daleko větší obavy mám ze střevních či žaludečních potíží, tak trochu i s ohledem na můj poněkud chatrný trávicí systém. A k těmto potížím se nachylovalo už od samého rána, soudím, že z důvodu požití ryby, jež mi předešlého večera nesedla.
Zkrátka musel jsem bohudík na hustém okraji lesa do podřepu, naštěstí ne tak dlouho, abych brzy na širokém prostranství spatřil své souputníky před sebou a poté je usilovným během dohonil. Má snaha však byla zcela nadbytečná, nalezl jsem je váhající nad rozloženou mapu, z níž nahlédli, že měli odbočit doprava o několik set metrů dříve, těsně za inkriminovaným okrajem lesa. Vrátili jsme se zpět a poté, co jsme obezřetně obešli močůvku, sešli jsme do obce Stupná, kde byla první kontrola. Stejně jako Petr Novotný si libuje ve svých vystoupeních v převlecích, mně se zalíbilo nechat se fotografovat v různých bizarních maskách a pozicích /třeba předtím v masce psa na Račí stezce nebo na pranýři na nádvoří Kunětické Hory/. Protože jsem při našem příchodu spatřil dívku na kontrole v masce lišky - symbolu to stavebního spoření, což bylo tématem vyplněného dotazníku na kontrole zajišťujícího nám účast na tombole, nechal jsem se v této masce svým fotoaparátem vyfotografovat, takže to vypadalo, že mi otrnulo.
před svými věřiteli se Luděk úspěšně skrývá v nejrůznějších přestrojeních. Tajemství jeho masek je v jejich nenápadnosti, ba možno říci v jejich civilnosti. Na kontrole ve Stupné. Foto: neznámá kolemjdoucí
Tento dojem byl umocněn milým setkáním v Borovnici, kde nás doběhl Jirka z Benecka, s nímž jsme se nato načas odtrhli Máša a já, ovlivněni asociací vzpomínek ze společně absolvované stovky na Havlíčkobrodské padesátce a také zaměstnáni snováním plánu, jenž není záhodno pro jeho syrovost v této reportáži zveřejňovat /a jehož realizaci později v mém případě zhatila chřipka/. Společně jsme takto pokračovali po silnici přes Borovničku a Mostek, oč jsme si tím polepšili, o to jsme si vědomě zašli protnutím červeně značené cesty za účelem návštěv hospody Pod Zvičinou na kraji Mostku, ta však v deset hodin čekala hodinu na své otevření. Na nádraží v Mostku jsme se vrátili na zmíněnou značku a zanedlouho po ní doputovali na druhou kontrolu u hájenky před Mosteckými Lázněmi.
přichází snad z levé strany Velký Guru? Aspoň tomu pohled sousoší na kontrole u hájenky na kraji Mosteckých Lázní nasvědčuje. Zleva: Standa z Bohuslavic n. Ú., člen kontroly pochodu, Martin z Byšic, Míra z Chrastavy, Máša z Vrchoviny, Jirka z Benecka a Milan z Lomnice n. P. Foto: L. Šlosar
Tady došlo ke dvěma významným událostem - na kratší trasu odpoutal se od nás Martin a naše pětice tentokrát s Jirkou se opět sjednotila a přibrala k sobě ještě člena našeho odboru Míru z Chrastavy, druhou událostí bylo, že jsem na cestě našel víceúčelový nůž. Společně jsme usilovnou chůzí doputovali na Raisovu chatu na Zvičině, kde jsem se osmělil pozřít teprve první pivo dne a knedlíčkovou polévku. Další zastavení bylo po desetikilometrovém převážně sestupu do Lázní Bělohrad, na jejichž okraji jsme seznali motorest Pardoubek uzavřený do dubna, asyl jsme se pokusili nalézt v hotelu Bohumilka, kde si nás zprvu kníratý číšník nevšímal, poté když už mu uniklo několik hostí, se výrazně polepšil - ukázalo se, že předtím narážel pivo.
před Raisovou chatou na Zvičině, zleva Luděk z Trutnova, Míra z Chrastavy, Jirka z Benecka, Máša z Vrchoviny, Milan z Lomnice n. P. a Karel z Trutnova. Foto: neznámá kolemjdoucí
Pokračovali jsme nekonečnou zprvu rovnou cestou podél říčky Javorky a poté táhlým stoupáním až na Uhlíře a později na Přibyslav. Tady se odpoutala znovu naše rádobystovkařská trojice pronásledující Míru, který právě předtím odešel z Bohumilky neukojen. Dlužno říci, že z tohoto seskupení, jež se záhy roztrhlo, jsem byl nejpomalejší. Důvod byl prostý: za již nezvykle slunečného počasí, kdy se nám snad poprvé v září rozevřela téměř stále zatažená obloha a kteréžto počasí jsem příliš nevnímal, hlásilo se svým bolením o slovo znovu mé břicho a s tím související nutkavé pocity. U mě je štěstí to, že tyto problémy zpravidla nejsou doprovázeny celkovou zchváceností, nicméně čím jsem šel rychleji, tím spíše mi intenzivnější natřásání útrobami připadalo více nepřijatelné. V hostinci U Lánských v Přibyslavi udivil jsem turistický svět tím, že jsem posezení absolvoval vypitím kávy a dvou sodovek.
utěšený pohled na roztroušené chalupy Uhlířů. Foto: L. Šlosar
Při závěrečné cestě do Nové Paky jsem měl dojem, že prožívám pocity skotského národního hrdiny Williama Wallaceho těsně před smrtí - měl jsem pocit, že mé vnitřnosti někdo vykuchává. Zatímco nebohý William si přitom mohl pohodlně ležet, já jsem ovšem musel za toho stavu šlapat a útrobami tak ještě více natřásat, až jsem se na kraji Nové Paky usnesl, že není pravděpodobné, že za tohoto stavu do cíle dojdu důstojně, takže jsem v polořídkém lese u rybníčka těsně před tamním hlavním nádraží šel znovu do dřepu. Do centra Nové Paky jsem pak došel skutečně důstojně a byl schopen se soustředit na dva snímky a letmé pohlédnutí do farního kostela sv. Mikuláše na náměstí na bohoslužbu.
V cíli jsem si pak raději moc nevyskakoval, nejedl jsem a nepil, takže jsem pochod zakončil s osobním rekordem - za jeho trvání jsem vypil pouze dvě piva. Zatímco však film Statečné srdce o řečeném Wallacem skončil značně drastickou scénou jeho smrti, jíž jsem loni v říjnu v televizi dík znechucení nedokoukal, pro mě pochod skončil za popsané nepříznivé situace relativně v pohodě. Prokázal jsem aspoň srdce horoucí, když jsem i celý pochod absolvoval důstojně, stejně tak jako jsem po příjezdu vlaku došel pěšky domů na Zelenou louku. Nic jiného by mi ostatně v tento pohnutý den ani nezbývalo, ale to už bych pro účely svého vyniknutí v této reportáži tolik nezdůrazňoval .....
Mladobucká padesátka /22. 09. 2001/ aneb Promítání filmu
Bože, jak já tyhle okamžiky na pochodech zbožňuji!! Sedím na hřišti v Mladých Bukách u stolku pořadatelů /ale stejně tak bych mohl sedět třeba v Autoklubu v Jilemnici nebo na náměstí v Prčicích/, po mé pravici sedí Šedý vlk, Josef z Buků a Karel z Trutnova, po mé pravici Karel a Jana z Buků. Přede mnou probíhá fotbalový zápas Mladé Buky v. Úpice a vlevo dosti stranou jakýsi softbalový zápas. V nohách cítím takovéto příjemné pnutí a jsem celkově jen lehce unaven taktak do příjemného opojení. Mám dost času až do té míry, že si mohu dovolit nechat si ujet vlak. Chlemtám pivo a veškeré okolní dění i hovory vnímám s přimhouřenými očima jen tak napůl, spíše jako kulisu, jsem tak trochu "mimo". V duchu si totiž především promítám znovu film, zachycující události, jež jsem ještě před chvíli prožíval.
Titulky tohoto filmu přestavují propozice, jež začaly putovat do turistického podvědomí bohužel jen nedávno a jejichž prostřednictvím zve Obecní úřad v Mladých Bukách veřejnost na 3. ročník Mladobuckou padesátku. Film sám začíná těsně po sedmé hodině v sobotu ráno celkovým záběrem na hřiště v Mladých Bukách, jež nachází trochu stranou od obce přes novou silnici Trutnov - Pec pod Sněžkou, za to blízko od vlakové nádraží. Děj začíná u vyvýšené tribunky vedle zázemí hřiště prezentací na nejdelší trase 40 km. Úvodní kilometry nepatrným táhlým stoupáním po asfaltové silnici prolínají prostřihy na oblohu pokrytou chuchvalcemi hustých šedivých mraků, pozornému divákovi nemůže uniknout, že mají tendenci protrhávat se.
Záběr kamery polocelek směřuje na lavičku na turistickém rozcestí těsně nad Bystřicí na sympatickou dvojici mladých krásných lidí - pořadatelů kamarádku Janu a Karla z Buků. Záběr je jen letmý neb je vystřídán detailem na podlouhlé sklínky naplněné jásavě třpytivou tekutinou hnědé barvy, kultovním nápojem naší party fernetem, jež je přichystán pro VIP pochodu, jimiž je můj souputník Karel z Trutnova a já. Protože divák nesnáší ve filmu z jeho pohledu hluchá místa, nesmíme příliš otálet, a tak po krátkém srdečném hovoru si to mastíme po vojenské cestě směrem na Rýchory. Předjíždějí nás postupně tři auta, která postupně spatřujeme v poloze Stop, první na kraji lesa, druhé u nádherné zrenovované kapličky dávající vzpomínku na to, že opodál stála obec slující Sklenařovice. Nás zajímá však ono třetí, jež zakotvilo těsně pod Pašovkou. Na kontrole č. 2 je onen Karel z Buků a v hudebním doprovodu filmu zaznívá najednou kdysi populární písnička v provedení Jiřího Korna a Viléma Čoka "Karel nese asi čaj", podává se tu totiž chutný čaj s citronem. Na rozcestí turistických značek Kutná přesně na metr ve výšce 1.000 metrů postrádáme ve scénáři i v celkovém provedení filmu byť jen krátký pohled na Rýchorskou boudu, odtud ji zakrývá mlha a dnes není důvodu se k ní přiblížit, byly tu dodrženy striktně zákoník práce č. 65/65 Sb. ve znění předpisů pozdějších a pracovní smlouva a není tudíž ještě otevřena. Protože dobrý režisér měl by film zpestřit davovou scénou, z oněch míst z mlhy vynořuje se skupina dětí zřejmě jakési školy v přírodě.
kontrole č. 1 kraloval suverénně spiritus rector celého pochodu - Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
turista, který v průběhu času absolvoval modře značenou cestu z Bystřice na Rýchory, musí smeknout klobouk před prací restaurátorů na kapličce na kraji bývalých Sklenařic. Foto: L. Šlosar
Plynulý tok filmu pokračuje střídavými pohledy napravo i nalevo na ubíhající stromy na mírně svažující se červeně značené cestě přes Roh hranic. Mě jako fanatického diváka v těchto místech nadchnou vždy prostřihy na velký palouk doleva s ostrůvkem stromů, dnes jsou kulisy filmu zpestřeny cáry mlhy, jež se tudy prohání. Ze scénáře bylo nutno vypustit pohledy na Sněžku, jež se odsud obvykle nabízejí, viditelnost není dobrá. Skvělá náhrada: po levé straně šedavá bariéra mraků, za níž by člověk neznalý netušil Starou horu, ztrácí kompaktnost, a jakoby uprostřed šedi domnělé oblohy objeví se na okamžik tmavěmodrá okolní šedí izolovaná malá skvrna lesa rozkládajícího se v hoření části úbočí tohoto mírně vzdáleného hřebene, jenž se svažuje do Horního Maršova.
Prvky akčního filmu vloudí se nám do naší selanky těsně před prudkým klesáním do Albeřic neb tu potkáváme zelené auto České policie, ale tuto iluzi zažehnává silný muž vedle řidiče, jenž nevyskakuje se samopalem, nýbrž lehkým pokynutím děkuje za to, že jsme rozumně ustoupili z úzké cesty. Pohříchu nám to nevadí, ba naopak, akčních záběrů máme od 11. září plné kecky z televize i z "tlači".
pro krajinu, reprezentující krátký úsek za Rohem hranic před sestupem do Albeřic, mám velkou slabost. Foto: L. Šlosar
Další střih: těsně u hospody Vápenky již v Albeřicích činí se velice dvě děvčata nabízející chutný teplý šťavnatý párek s chlebem a opět dobrým čajem. Pohříchu jejich snaha nemá kýženého efektu, protože /prostřih na start do Mladých Buků na startovní listinu/ na nejdelší trase startujeme pouze čtyři a na nejdelší kolařské trase to nebude lepší. Piva na hlavní kontrole není, a tak si krátké občerstvení prodlužujeme o několik metrů zpět na občerstvení U Marků. Krátké prostřihy po stěnách útulné malé místnosti prozrazují blízký vztah útulny ke zdejšímu hasičstvu /pohled na tablo/ a nejsou zas tak rychlé, aby si fajnšmekr nemohl přečíst aspoň dva vtipné nápisy: "Nehaňte naši kávu, i vy budete jednou slabí a studení" a dokonce: "Učenci, umělci a vojevůdcové užívají kořalek poněkud jemnějších, jako jsou likérky, rosolky, víno a pivo", připsaný tu hned jakémusi Josefu Koněrzovi v díle "Pryč s kořalkou" z roku 1882 /je tu ještě uvedeno, že z češtiny přeložil Jan Osten, ale člověka napadá, jestli se ten chlap neobšlehl od Járy Cimrmana, jenž kladl podobné kratší nápisy na stěnu hospody v Liptákově/.
Dobrý režisér ví, že v dobrém filmu musí se poměrně pravidelně střídat pomalá a rychlá místa, takže poklidné posezení nad dvěma pivy vystřídá rychlý kalup táhlým stoupáním po úzké silničce na Lysečinskou boudu /pro nás nyní v roli herců není ovšem rozhodující pokyn režiséra, ale chlad, jenž nás při odchodu z osvěžovny obestřel a jenž nás nutí k rychlým pohybům/. Poklidná idyla pokračuje krátkým prostřihem na zklamané tváře seznávající Lysečinskou boudu uzavřenu, poté na utěšené pohledy na cestě již opačným směrem do Horního Maršova doleva na stříbřité koryto Lysečinského potoku a doprava na střídající se lesnaté a travnaté partie nad námi, později na poklidné chalupy Dolních Lysečin, jejichž ospalý klid poněkud narušil živel hloubící nikoliv kryty, nýbrž příkopy, či kladoucí nikoliv miny, nýbrž dvojí kabel, neb se jednalo o živel dělnický /zde náš film nabývá na chvíli přídech žánru budovatelského/.
Nepovedl se kontrast popisovaného poklidu přírodního exteriéru s interiérem prostředí hospody Pod starou horou již na kraji Horního Maršova, jež je totiž rovněž poklidné komorní, narušované jen hovory dalších dvou účastníků pěší "čtyřicítky" Josefa z Buků a Šedého vlka, jenž o několik hodin dříve vyvolal naše rozpaky tím, že minul občerstvení U Marků, což nám na něm dost dobře nesedělo.
Lehký hudební doprovod poklidně odvíjejícího se filmu přehlušuje náhle hluboký dech, stoupáme s Karlem z Trutnova nejprudším stoupáním toho dne již za plného slunečního svitu po žlutě značené cestě těsně nad kraj lesa, kde doháníme zmíněnou dvojici z hospody Pod starou horou /tady divák zjišťuje, že oni jsou původci toho hlubokého dechu, Karel a já jdeme jako baletky/. Na již lehce zvlněné cestě po úbočí svahu Rýchor je idylický hudební doprovod filmu přerušen podruhé neb přechází do Requiemu. Míjíme máchovsky laděný pomníček pod dohledem na větvi zavěšeného batohu, zvěstující, že tu ukončil svůj bezmála 36iletý život jakýsi zřejmě lesák. Byl jsem dosud udržován u vědomí, že se tak stalo v důsledku autonehody, Šedý vlk tvrdí, že původcem byl spadlý strom, ale to není rozhodující, mladý život to již beztak nevrátí a takovýmto místům přísluší patina tajemna.
pomník tragicky zahynulého lesníka Danka si udržuje patinu machovsky laděného tajemna. Foto: L. Šlosar
Další záhadno podařilo se rozluštit až v cíli po příjemném uvítání pořadateli, předání diplomů a podlouhlého pohledu pořadatelské obce, kdy film náhle nabývá podoby napínavého detektivního filmu . Aby divák i přes poklidné líčení sobotního dne byl udržován až do konce filmu v napětí a neusnul, již v úvodu ze záběru v Bystřici byla totiž upoutána jeho pozornost záběrem na nové osobní razítko Jany z Buků, na němž skvěla se zkrátka ASPV. Rozluštění bylo prozrazeno až samotnou autorkou a majitelkou a nešlo o pointu ledajakou: nejednalo se o typovanou Asociaci Správných Pivních Vandrovníků, ba dokonce o Anarchistickou Skupinu Protiglobalistických Válečníků, nýbrž o prachsprostou Asociaci sportu pro všechny. A tak závěr filmu mohl již proběhnout za ničím nerušeného popovídání si s pořadateli a .... ovšemže i nasávání ....... piva a ferneta, ale co to píši za nesmysl ..... přece správné atmosféry pochodu.
vyvýšené místo pořadatelů v cíli pochodu na fotbalovém hřišti v Mladých Bukách připomínala čestnou prvomájovou tribunu, jen ta radost jeho osazenstva byla jaksi zdrženlivější, o to však spontánnější. Zleva Josef z Buků, Karel z Trutnova, Karel, Jana a paní Jarča - všichni z Buků. Foto: L. Šlosar
KLAP! ... Klubko filmu se dovinulo, nastal čas rozloučit a protože mám čas a svižné chůze se nelze nikdy nasytit, mířím domů do Horního Starého Města po nové silnici po svých, abych si na svém videorekordéru zabudovaném ve svém mozku znovu přehrával jednotlivé šoty z právě natočeného filmu. A budu mít proč, film natočený na 3. ročníku Mladobucké padesátky bude patřit v mé filmotéce mezi ty nejzdařilejší!!!
Napsáno pouze pro tyto stránky
Kam nedošel velbloud /15. 09. 2001/ aneb Kam ještě nedošla lidská zloba
Přestože pochod Kam nedošel velbloud byl mou dobře pětistou oficiální turistickou akcí za více než třináct let mého působení na pochodech, cestoval jsem na jeho start v Jablonci nad Jizerou se zvláštními nepříliš nepříjemným pocity. Jel jsem na pochod poprvé s pěti životními křížky /dva dny po dni D/, ale především pak s vědomím, že v tomto nemocném světě se může stát cokoli /čtyři dny po zákeřném masovém teroristickém útoku v USA, jenž - byť třeba jen v nejtajnějších zákoutích naší duše - nějak zasáhl a poznamenal i každého z nás/.
V sobotu ve čtvrt na pět ráno jsem si tuto událost připomněl bohužel z ryze praktických neosobních důvodů. Než jsem ještě na Zelené louce na začátku cesty na vlak překročil Horskou ulici, projel kolem mě dvakrát vůz městské policie, což je jen a jen dobře .... ale já jsem si uvědomil, že pro případnou kontrolu totožnosti jsem doma zapomněl občanský průkaz. Nicméně na nádraží, později do místa určení a večer zpět domů dorazil jsem bez komplikací.
Kdo si stěžuje, že se ráno kvůli špatnému vlakovému zpoždění nedostane do Jablonce nad Jizerou, měl by vědět, že může jet z Trutnova prvním vlakem na Chlumec ve 04,44 hod., v Kunčicích přestoupit na vlak do Vrchlabí, kamž se dostane v 05,34 hod., pak si pro všechny případy popoběhnout na blízké autobusové nádraží, odtud vystartovat autobusem na Ústí nad Labem v 05,40 hod. a do "Jablonečka" dorazit v docela rozumnou dobu - v 06,22 hod.
V prvním podlaží vstupní haly Kulturní domu v Jablonci nad Jizerou chystali se na start mí souputníci, kteří zde přespávali - Máša z Vrchoviny, Jirka z Turnova, Milan z Lomnice n. P. a Vláďa z Kruhu. Po krátkém občerstvení vyšli jsme už v 7 hod., na trase 45 kilometrů moc času nazbyt být nemělo. Úvodní kilometry zavedly nás na kraj Rokytnice nad Jizerou k hotelu Modrá hvězda, nato jsme vyšli do dlouhého stoupání směrem severovýchodním podél Huťského potoka. Se svou osobní "padesátkou" jsem se jal vypořádávat tak, že dík pravidelnému monotónnímu tempu jsem byl postupně u Huťských Bud, v sedle pod Dvoračkami a na Dvoračkách okolo deváté jako první. Na Dvoračkách byla opravdu světová obsluha, sotva jsem si poručil dršťkovou polévku a pivo, už jsem je měl na stole včetně křupavé ještě teplé housky.
mezi Jabloncem nad Jizerou a Rokytnicí nad Jizerou nořily se postupně z mraků protější svahy nad pravým břehem Jizery. Foto: L. Šlosar
Nad Kotelními jamami se převaloval mlžný opar, takže vrcholu Kotle nebylo vidět, důležité však bylo, že oproti minulým dvěma sobotám nepršelo a nebyla ani zima, jinak bych od počátku nenasadil šortky. Za Mísečkami pod Mechovincem jsme se na pár kilometrů rozdělili. Je zvykem ostatních tři kopce obcházet po pohodlné cestě, jež sice není kratší, ale vede po vrstevnici. Já jsem si tři kopce natolik oblíbil, že jediný šel jsem přesně po červeně značené cestě. Abych k bufetu Na Rovince nepřišel později, poklusával jsem při klesáních všude tam, kde to dovoloval kluzký terén. Na čas dohonil jsem šedovlasého turistu od Plzně, ten se však nenechal zahanbit, zvláště musel-li jsem marně upravovat popruh na batohu. V mlze, jež se převalovala přes Šeřín, mi na krátký čas zmizel, až jsem ho znovu dohonil těsně u bufetu.
jedno z nejhezčích míst Krkonoš v Kotelních jamách se střídavě halilo do chuchvalců mraků. Foto: L. Šlosar
Doklusal jsem sem přece jen o malinko dříve než ostatní a - inspirován pobytem před týdnem - dal jsem si kromě piva červeně zbarvený punč. Sedí se tady vždycky báječně, jenže nás již po poledni tlačil čas. Sešli jsme do Vítkovic a odtud pokračovali dalším dosti nudným táhlým stoupáním, z něhož jsme z časových důvodů odbočili jinou asfaltovou silnicí na Rezek. Na tomto úseku pro změnu udali ďábelské tempo Jirka a Vláďa, další dvojice Máša a já jsme je museli před Rezkem natřikrát doslova doběhnout, Milana jsme načas ztratili vůbec. Následovalo další klesání k Františkovu, další vyhoupnutí se na konec Sachrova hřebene a po něm už poklidné klesání, zasvěcené hledáním hub a dopíjení láhve ferneta, už do Jablonečka. Na začátku klesání nás potěšilo, že nás dohonil Milan, který v závěru dokázal báječně zabrat.
V cíli vládla tradiční příjemná atmosféra tak příznačná pro dobré pochody, stačili jsme se občerstvit, pořadatelé nabízeli zdarma kyselo, jež nemusím, takže jsem je odmítl. Zbyl čas na přátelské popovídání si s oním turistou od Plzně a s Broňou z Lomnice n. P., jež týden co týden se svými dvěma dětmi brázdí kratší trasy na veřejných turistických akcích.
v bufetu Na Rovince je tuze hezké posezení a mají tu velice chutný teplý punč červené barvy. Zleva Vláďa z Kruhu, v zákrytu Milan z Lomnice, dále Jirka z Turnova a Máša z Vrchoviny. Foto: L. Šlosar
Ve vlaku, jímž jsme opustili Jablonec nad Jizerou v 16.59 hodin, cestovali jsme s Pavlem z Víchovské Lhoty, s nímž jsme se několikrát na trase rovněž potkávali, a s další dvojicí, jež rovněž patřila mezi spokojených 88 účastníků pochodu toho dne, totiž s Maradonou, která pokračovala později dále do České Skalice, a mladším Petrem z Trutnova. Celý pochod zakončili jsme tak příjemně unaveni, okouzleni průběžnými výhledy na krkonošské hřebeny, jež se během dne načas vyprošťovaly ze zajetí šedivých mraků, a povzbuzeni tradiční přátelskou atmosférou turistickou pochodu.
Jelikož se mi nechtělo na hlavním nádraží v Trutnově čekat 25 minut na "viamonťáček", dohonil jsem ušetřené kilometry z pochodu usilovnou chůzí domů na Zelenou louku, kam jsem přišel právě na začátek zpráv, jež mi znovu připomněly, že tisíce kilometrů dále jsou oplakávány zbytečně změřené životy, že jiné tu dohasínají pod troskami mrakodrapů a že se někde rodí plán na protiakci, jež doufejme nebude gestem pomsty a holé síly proti jiným nevinným obětem, ale jen a jen nezbytně nutným opatřením, aby napříště lidská zloba nepronikala už nikdy nikam.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vážení návštěvníci!
V této části stránek věnované reportážím jsem dosud uváděl své reportáže staršího data. Všechny tyto reportáže datované do roku 1998 jsou sestaveny do sborníku Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, jejichž zatím dosud jediná svázaná podoba je ve vlastnictví jediného člověka, který si ho ve vlastnictví zaslouží mít zatím ze všech nejvíce, protože jako jediný si jej s nefalšovaným zájmem přečetl. Originální listy mám samozřejmě i já a jsem připraven je znovu svázat, až se donutím provést jejich korekturu. Mám je přirozeně na počítači, kde však bohužel doznávají změn v konfiguraci.
Na každý pád jsme se rozhodl, že ze sborníku již na těchto stránkách nebudu uvádět už žádné starší reportáže, neboť by tím utrpěla jejich jedinečnost v rámci celého sborníku.
Naposledy jsem na tomto místě uvedl mystifikační literární studii.
Nyní jsem se rozhodl, že v této části postupně budu uvádět v retrospektivě reportáže či vyprávění z pochodů nebo případně jiných akcí, které jsem navštívil, ale které jsem nikdy do reportáží nezpracoval. Nevýhodou bude, že řada vzpomínek je vlivem času otupena, protože bohužel často bývám povrchním pozorovatelem, výhodou pak je, že nemusím zachovávat styl nezbytný pro vývěsku odboru, kam všechny reportáže směřovaly předtím.
Budiž popravdě řečeno: líčení následujícího pochodu, mého nejoblíbenějšího, bude tvořit pozadí vyprávění, jakou shodou náhod vzešel impulz k tomu, že jsem vstoupil mezi organizované turisty.
Líšenské pochody Českým rájem /04. 06. 1988/ / aneb Jiskra, z níž vzešel požár
V životě každého člověka jsou významné mezníky, které podstatně ovlivní následně jeho života. Zpravidla se jedná o: jeho zrození, zápis do povinné školní docházky, její absolvování, první polibek od děvčete či chlapce, maturita, případně promoce, svatba, zrození dítěte, vstup do Klubu českých turistů /před rokem 1990 vstup do Komunistické strany Československa, je to tak, jen se teď prosím netvařte jako neviňátka/, rozvod, vlastní úmrtí. Pokud jde o mě některými mezníky sloužit nemohu, o některé další nestojím, o některých se mi hovořit nechce a nepatří ani na tyto stránky. Rád bych se alespoň podělil o to, jak jsem se dostal do KČT, přesně řečeno do jeho předchůdce svazu turistiky ČSTV. Impulz k tomu dodala má první účast na pochodu Líšenské pochody Českým rájem.
Dlužno podotknout, že nejsem tak úplně naivní člověk, proto se v zásadě sám nikam necpu, protože netrpím naivními představami, že právě na mě někde toužebně čekají /jinými slovy, nepodsouvám druhým lidem, že by byli až tak perverzní/. Od května 1984 jsem byl prakticky na pochodech vlkem - samotářem, má setkání s jinými dálkoplazy nebo turisty byla neplánovaná a nahodilá.
Aby toto vyprávění bylo od počátku zcela jasné, je nutno se v duchu přenést do konce osmdesátých let minulého století, to jest ještě do doby totality. Výhodou oněch dob bylo, že naše republika byla protkána hojnými a frekventovanými spojeními, a to i - považte - v sobotu. Zatímco v současné době nejranější vlak, kterým je možno se v sobotu dopravit z Trutnova směrem na Novou Paku odjíždí ve 04,44 hod., takže se toho moc ve vzdálenějších místech, třeba už v Turnově mnoho nepořídí. V oněch dobách brázdil tuto trasu rychlík zvaný Krakonoš, který vyjížděl z Trutnova - a to mnohem svižnějším a méně přerušovanějším tempem - těsně po čtvrté hodině ranní. Tím bylo ovšem bylo možno cestovat ještě koncem května roku 2000. Teď si ale představte, že v oněch dobách ještě před tímto vlakem bylo lze cestovat ještě osobním vlakem, který stavěl například v Roztokách u Jilemnice, takže bylo možno stihnout ráno například start denní "šedesátky" v nedalekém Kruhu. Abychom si nelíčili doby komunistické nadvlády růžovými barvami, že ano, musím dodat, že tehdy se platil na rychlík příplatek ve výši 16 Kč.
Právě to byl důvod, proč když jsem 04. června 1988 poprvé cestoval do Líšného, který se nachází na trase Stará Paka - Turnov, na pochod Líšenské pochody Českým rájem, jsem si přivstával a šel pěšky 3 kilometry ze Zelené louky už na onen první vlak, byť ten v Kunčicích předstižen Krakonošem dojel na přípoj ze Staré Paky až po Krakonoši, nicméně ještě včas /tehdy na sebe totiž spoje dokonce navazovaly/. Věděl jsem, z které jede koleje /on tu také žádný jiný výběr nebyl/, a usedl do posledního vagónu, neb jsem přišel na poslední chvíli. Ve 03,49 hod. se mi zdálo tuze divné, že se ozval hvizd výpravčího a zřejmě nedisciplinovaný strojvůdce se nerozjel. Asi po 10 minutách jsem pochopil jednak důvod, proč se tak domněle nestalo, a taky důvod toho, proč se mi zdál při nastupování vlak tak dlouhý. Oba vlaky - nejranější osobní vlak a rychlík Krakonoš - stály již před třičtvrtě na čtyři na jedné koleji a já nasedl do zadního, totiž Krakonoše, takže strojvůdce osobního vlaku byl ve skutečnosti disciplinovaný a vlak rozjel .... ovšem beze mě.
Tento zdánlivě suchý popis je důležitý, proto prosím čtenáře o poshovění. Za popsané situace jsem nemeškal a vystoupil z vlaku - tedy Krakonoše, dokoupil si rychlíkový příplatek /jen na vysvětlenou: považte, že tehdy byly v tyto ranní doby v sobotu na hlavním nádraží otevřeny pokladny!!!/, a vrátil se zpět. Ve vlaku seděli dva tehdejší členové odboru turistiky Lokomotivy Trutnov Fráňa a Jirka, ten tehdy ze Šestidomí. Ti mě znali samozřejmě od vidění z akcí tohoto odboru i jiných, a Fráňa tehdy řekl onu okřídlenou větu, jež mi do hlavy zasela onoho pověstného brouka: "Já se Ti divím, že k nám nevstoupíš, když tak často a draze jezdíš na pochody".
K této větě musím podat ještě jedno vysvětlení: tehdejší tělovýchovné jednoty Lokomotiva byly ještě z dob dobrovolných sportovních organizací spojeny s ČSD a ty se k nim skutečně hlásily. Pro turisty začleněné v tomto odboru to znamenalo, že kdykoliv chtěl jet byť jeden samotný na nějakou oficiální turistickou akci, t. j., dálkový pochod, třeba až na Slovensko, vypsal mu pověřený člen výboru Jarda z Trutnova takový formulářík, v němž byl uveden vedoucí, zpravidla iniciátor akce, mnohdy právě jediná osoba, a počet dalších osob, a na to konto dotyčný jel zdarma na akci zpět, podmínkou bylo mít pro kontrolu průvodčím průkazku ČSTV. Tato výhoda se vztahovala i na jízdu rychlíkem, pokud nešlo o rychlík mezinárodní. Tím Krakonoš ovšemže nebyl, proto jsem se právě v tomto vlaku setkal s oběma členy odboru, k čemuž by jinak nedošlo.
O této větě jsem přemýšlel ještě to ráno, kdy jsem vystoupil v Líšném s Jirkou /Fráňa jel na pochod v Bakově nad Jizerou, kdeže jsou ty loňské sněhy, kdy se až do tohoto města z Trutnova dalo takto brzy dojet a kdy vůbec tento pochod byl pořádán/ a ještě s 32iletou inženýrkou Hanou z Olomouce, ke které jsme přistoupili ve Staré Pace.
jako i v dalších ročnících byla v Líšném k mání velmi pěkná razítka. Z kroniky L. Šlosara
Samotný pochod v Líšném mě od samého počátku očaroval svou ojedinělou atmosférou. Padesátkilometrová trasa začala stoupáním z Líšného přes Bobov na Kopaninu, odtud pokračovala převažujícím klesáním přes Frýdštejn, Voděrady, Záborčí, Drábovna, Dolánky do Turnova, po projití městem pak přes Hlavatici, Valdštejn, Hrubou Skálu na Sedmihorky a posléze přes Karlovice, Kvítkovice, Dubecko, Rotštejn, Klokočí, Michovka, Kalich, Chléviště, Sokol, Libentiny zpět do Líšného. Celou trasu jsme absolvovali za počasí pro pochod velice příznivého: ráno bylo na tuto roční dobu poměrně chladno, teploměr ukazoval 8° C, přes den pak bylo poměrně teplo, polojasno až skoro zataženo, bezvětří. Dnes - při těch všech zastávkách v hospodách a v poměrně náročném terénu - je skoro neuvěřitelné, že jsme trasu absolvovali za 8 hodin.
Z pochodu jsme si odnesl ještě jeden hezká zážitek: ačkoliv jsem se s Jirkou - tehdy ze Šestidomí - neznal, a už vůbec ne s Hanou z Olomouce, a ačkoliv oba byli fyzicky zdatnější a byli stále přede mnou o dost napřed, vždy na mě každé z devíti kontrol počkali.
Možná, že i tento zážitek, a také celková atmosféra pochodu v Líšném, způsobili, že spolu s Fráňovou ranní výzvou, u mě dozrálo přesvědčení, že do tehdejšího svazu turistiku ČSTV vstoupím. Jak u mě bývá zvykem, ještě jsem nějakou dobu otálel, ale - tuším že začátkem září téhož roku - jsem se stal přece definitivně členem svazu turistiky, z něhož se stal později znovu Klub českých turistů. Pohříchu výhod jízd zdarma užíval jsem si pouze dva celé kalendářní roky - 1989 a 1990, poté byly tyto výhody členům tělovýchovných jednot Lokomotiva odňaty. V našem odboru se to projevilo prudkým úbytkem členské základny. Jsem rád, že při těch všech svých různých rozporuplných vlastnostech se snad mohu chlubit tím, že impulzem pro má jednání není za každou cenu osobní prospěch. V době, kdy členové svůj odbor opouštěli v hojném množství, pozbyvše podle svého mínění impulz k jeho členství kvůli ztrátám oněch výhod, já spolu s dalšími věrnými jsem ostal a namísto toho vešel do výboru odboru, kde jsem, stejně jako samozřejmě členem KČT vůbec, až dosud.
A možná, že by k tomu nedošlo, kdybych si 04. č ervna 1988 nesedl při cestě na start Líšenského pochodu Českým rájem do nesprávného vlaku ......
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz