24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
/tentokráte sedm/
Za středověkými kupci a rytíři /19. 06. 2005/ aneb DO GOTIKY JEN S HRSTKOU NEJVĚRNĚJŠÍCH
Cestou Jakuba Haliny /18. 06. 2005/ aneb ZAS NA CHVILKU NAHOŘE
Pochod Hanče a Vrbaty /11. 06. 2005/ aneb VYSLYŠENÁ VÝZVA
Krvavej Čepelka /04. 06. 2005/ aneb PER QUALCHE CHILOMETRO IN PIU
Turistický pochod u příležitosti výročí 130 let železnice v Meziměstí /21. 05. 2005/ aneb LUCULLSKÉ HODY V MEZIMĚSTÍ
Krajem Karoliny Světlé /14. 05. 2005/ aneb OBJEVOVÁNÍ PODJEŠTĚDÍ
Krajem českých sklářů /30. 04. 2005/ aneb NÁVRAT S OLOVĚNÝMI BOTAMI NA NOHOU
…. a nádavkem jedna od některého z mých přátel
Po stopách bojů r. 1866 /25. 06. 2005/ aneb OD TŘEŠNĚ K TŘEŠNI /napsala Máša z Vrchoviny/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Za středověkými kupci a rytíři /19. 06. 2005/ aneb Do gotiky jen s hrstkou nejvěrnějších
Loni jsme okořenili druhý den srazu turistů oblasti hvězdicovou akcí Za středověkými kupci a rytíři, jejíž cílem byla škola v Mladých Bukách. Příchozím se dostalo odměny v podobě velmi pěkného vystoupení skupiny historického šermu Rebels. Protože nám z loňska zbylo hodně diplomů a především proto, že chceme pokračovat v lákavé spolupráci s touto zájmovou skupinou, rozhodli jsme se uskutečnit letos samostatně 2. ročník této hvězdicové akce.
Při přípravě akce jsme se od partnerů z Pilníkova dověděli, že je již k mání prostranství vedle ruin hrádku Břecštejna, vzdáleného 7 km západně od Horního Starého Města. Tady prý totiž po delší dobu panoval velký nepořádek, ale nyní byly prostory znovu vyklizeny. Protože jsme si nebyli jisti, na jaká povolení se uspořádání akce váže a zda je vůbec průchodné, do plánu akcí odboru jsme je zařadili podmíněně.
Protože pozemek se nachází na katastrálním území Vlčice - Hrádeček, s příslušnou žádostí jsem se obořil nejprve na tamního starostu, který mi povolení zaslal. Mezitím se mi v mobilu ozval revírník Lesů ČR s tím, že pozemek je pod jejich správou, a zanedlouho mi i on doručil povolení - dokonce osobně. Obě povolení byla logicky podmíněna zákazy vstupu na zříceniny, poškozování lesního porostu a rozdělávání ohně a konečně povinností uklidit plošinu po akci. Zástupce Lesů ČR mě ještě požádal, abych žádost poslal písemně na nadřízené na lesní správě ve Dvoře Králové nad Labem. Když jsem za několik dní dostal odtud nový dopis, pořádně ve mně hrklo. Naštěstí tento dopis obsahoval jen velmi podrobná pravidla, mezi nimiž vévodila povinnost protokolárně převzít "závodiště" /sic/ a zase je předat. Nijak mi to nevadilo, protože pro zdar akce jsem byl schopen postoupit cokoli.
V době nejistoty jsem akci nijak neventiloval, ale protože v době, kdy akce byla posvěcena, pokročil výrazně květen, rozjeli jsme masivní propagaci při "Drakovi", současně na vývěsce odboru, nato jsem poslal elektronickou poštou propozice dostupným odborům oblasti, Jana z Buků udělala velkou kampaň v Mladých Bukách a já taktéž ve Zpravodaji a na svých stránkách, turisty vyhledávaných. Schůzka se šéfem šermířů v předešlé pondělí mě pak zcela uklidnila.
V den D jsem v půl osmé ze Zelené louky vyrazil co pořadatel na místo M se svou manželkou Janou vcelku v dobré duševní pohodě, namlsán skvělým sportovním zážitkem z předchozího dne - absolvováním pochodu z Červeného Kostelce na Sněžku /nevyhrožoval jsem, že s tímhle zážitkem budu otravovat hodně dlouho?/. Jen kdesi v útrobách jsem cítil nepříjemné lechtání, měl jsem obavy, aby akce neskončila pro malou účast fiaskem.
Akce se rozjížděla, jako by ji řídil computer, Jirka přivezl stolek a židle, velmi brzy přišel Freda a také Maruška přivezla diplomy, ani já jsem nezapomněl na razítka. Včas přijeli i historičtí šermíři a začali se poctivě připravovat.
Ještě před devátou dojeli či došli turisté nejvěrnější - Standa z Bohuslavic, Áda ze Žacléře se vnukem a náš bývalý člen Petr mladší z Trutnova, nato dorazil ze Dvora Králové tradiční účastník turistických akcí u nás, pak se dokonce objevil cyklista z Roztok u Jilemnice ….. a pak došlo k rozpačitému vakuu, kdy nepřicházel nikdo. Deprimující pocity zvýšil příchod tří dívek, které - jak se ukázalo - přišly náhodně a z časových důvodů nemohly zůstat. Za další chvíli přišel sympatický obrýlený muž, byl to dokonce šéf kabelové televize z Mladých Buků. Byl nejprve překvapený nicotnou účastí a pak se mi svěřil, že tento stav odpovídá mentalitě velké části našich současníků, neb v jeho domovské obci pořádali výstavu přes propagaci s mizivou účastí a za pár dní tu hořelo a přiběhlo se podívat daleko více lidí - i bez pozvánek.
kulisu v podobě ruin Břecštejna členové skupiny historického šermu Rebels z Pilníkova stavět nemuseli, zeje tu již nejméně od první poloviny 15. stol. Foto: L. Šlosar
kol 09. hodiny se objevili turisté z nejvěrnějších - Standa z Bohuslavic /vlevo od cesty/ a Áda ze Žacléře se vnukem /vpravo od cesty/. Foto: L. Šlosar
nepřišlo hodně lidí, dostavila se aspoň němá tvář - s Ádou ze Žacléře. Foto: L. Šlosar
Když už se opravdu zdálo, že akce skončí nezdarem, přece se tu navršilo celkem i s pořadateli 21 lidí, z nich sice několik málo mezitím odešlo, ale většina z nich vystoupení čtyř příslušníků skupiny shlédla …. a co je důležité, všem se líbilo.
Vyslechli jsme stručnou historii Břecštejna, shlédli jsme několik soubojů na meče a se štíty i vtipnou scénku o tom, kterak bradýř přelstil manžele. Příchozí si mohli prohlédnout i potěžkat zbraně, které tu byly vystaveny, dokonce i řemdihy. Zaujaly i pohledy do zákulisí tohoto zajímavého koníčku shromažďující lidi nejen stejného zájmu, ale vedené s ohledem na jeho rizika nesmlouvavým kodexem, velícím rozloučit se s těmi, kdo ho poruší a ohrozí život kamarádů - třeba kvůli frajeřině. Nakonec až příliš nebolela nízká účast, amatérští šermíři byli "profíky" v tom smyslu, že i za této situace předvedli poctivou podívanou, ničím neošizenou. Naopak v komorním prostředí se podařilo navázat vzájemný úzký kontakt a pokládat a odpovídat na otázky, které by třeba za jiných okolnostech nebyly položeny ani zodpovězeny.
Já osobně, který se zajímá o historii, ale nemá všeobecně příliš rád zbraně, nalezl jsem velkou podobnost mezi historickými šermíři a námi dálkoplazy. Mnozí z obou skupin jsme prošli podobným vývojem - u nich mnohých byla na počátku touha dokázat svou mužnost s těžkými zbraněmi v rukou jako u nás předvést se dlouhými nachozenými kilometry. A nakonec jsme se všichni nechali svými koníčky vstřebat až do samé jejich podstaty. Oni začali ještě hlouběji pronikat do historie, studovat materiály o zbraních, dobových krojích a událostech /takže jeden z nich například podrobně rozebral, proč Francouzi prohráli bitvu s Angličany u Agincourtu v pátek 25. října 1415/ - stejně tak jako my jsme se začali zajímat podrobněji o přírodu, historické památky, kostely, pomníky z roku 1866 apod. A navíc - správný chlap, vlastně i v době emancipace pak i správná ženská, mají někam patřit - do společenství lidí stejné krevní skupiny.
Jen je veliká škoda, že v neděli selhala jedna taková menší krevní miniskupina, náš odbor KČT, protože v jeho řadách byla akce propagována od samého počátku od členské schůze a protože v době, kdy bohudík a správně není na žádné akci účast povinná, by mělo být ctí každého člena pospolitosti účastnit se - pravda, nebrání-li mu v tom vážné důvody - jejích stěžejních akcí.
zátiší se štíty, zbrojí, brnění a praporcem působí uspořádaným dojmem, autorem tedy určitě není Pieter Brueghel. Foto: L. Šlosar
čtyři vystupující ze SHŠ Rebels jsou ready, chybí už jen takový nepatrný, až nitěrný detail, totiž diváci. Foto: L. Šlosar
konec legrace, pod starobylými zdmi Břecštejna rozléhají zvuky do sebe narážejících mečů a ryk bojujících. Foto: L. Šlosar
aby nevyteklo příliš modré krve a pořadatelé neměli tak problémy s Lesy ČR, přizvali sobě rytíři ku vlastní bezpečnosti i štíty. Foto: L. Šlosar
Přesto pro překrásnou atmosféru a osobní kontakt, navozené oběma stranami, odcházeli jsme z 2. ročníku hvězdicového pochodu s těmi nejlepšími pocity, když jsme předtím "závodiště", jež nám neměl kdo předat, řádně uklidili - z podstatné části od odpadků staršího data /např. od láhve od piva/.
Protože se ukazuje, že by vedle akcí pro veřejnost Žacléř - Rýchory - Trutnov, První jarní kilometry a "Draka" mohla být akce v součinnosti se SHŠ Rebels čtvrtým pilířem zviditelňujícím náš odbor, rádi bychom ji opakovali i v příštích letech, zvláště když máme zkušenosti s jejím zajištěním. Umíme dokonce zajistit i propagaci. Protože její uspořádání stojí notný obolus, který plně zhodnocuje s láskou uskutečněné vystoupení, ale který je přece pro rozpočet odboru citelný, bude zřejmě třeba k jejímu pořádání nalézt sponzora. Ale i to se třeba podaří. Především bude potřeba k jejímu uskutečnění nalézt zázemí v podobě zájmu a účasti členské základny našeho odboru, alespoň takové zázemí, jaké letos jako pořadatelé k němu vytvořili Maruška, Freda a Jirka - členové výboru.
Cestou Jakuba Haliny /18. 06. 2005/ aneb Zas na chvilku nahoře
Také minulou sobotu jsem vstával za pět minut tři ráno, po tradičně delší toaletě se vybral na tři pěší kilometry na hlavní nádraží v Trutnově a odtud ve 04,15 hod. odjel opět s Maruškou z Trutnova tentokráte do Červeného Kostelce. Po našem příjezdu jsme absolvovali další kilometr do sokolovny, zaprezentovali se a deset minut po páté vyrazili do drobného deště na další zkoušku naší fyzické a psychické zdatnosti - dojít pěšky na Sněžku.
Město Červený Kostelec o téměř 8,5 tis.obyvatel se rozkládá na 50° 28´ 35˝ severní šířky a na 16° 05´ 33˝ východní délky v nadmořské výšce 414 m n. m. Nejvyšší hora České republiky Sněžka se nachází na 50° 44´ 21˝ severní šířky a na 15° 44´ 37˝ východní délky v nadmořské výšce 1.602 m n. m. Sněžka je vzdálena severozápadně od Červeného Kostelce vzdušnou čarou takměř 40 km, fakticky ale podstatně více. Na jejím vrcholu nás čekala cílová kontrola pochodu Cestou Jakuba Haliny do 17 hodin. Dobrovolně zvolený náš úděl byl tedy jasný - za necelých 12 hodin na 56 kilometrech překonat výškový rozdíl takměř 1.200 metrů.
Protože poslední část trasy byla svým profilem nesrovnatelně těžší a protože v těchto fázích bylo lze očekávat zvýšenou únavu, museli jsme od počátku vyvinout maximální tempo. Nepříliš tuto snahu povzbuzovala četná mračna nad námi a drobný déšť těsně po páté hodině. Naštěstí poslední kapky dopadly deset minut po startu a orámoval je úchvatný pohled na duhu západně od nás. Do Rtyně jsme dorazili před třičtvrtě na pět, Úpici jsme opouštěli o hodinu později, měli jsme za sebou letmou zastávku v tamní trafice na jednom panáku ferneta na povzbuzení. Za již slunečného nadrána jsme se ocitli ve Starém Rokytníku po půl osmé, do Trutnova jsme vcházeli po čtvrt na devět. Tady jsme se zdrželi čtvrthodinku v pivovarské prodejně a při pivu shodili další svršky.
úvodní snímek hnedle po startu: duha za Červeným Kostelcem. Foto: L. Šlosar
Na konci Horního Starého Města, když jsem předtím zamával "svému" paneláku, jsme nepokračovali po zeleně značené cestě, neboť je po úpravách proti itineráři o 2 km delší, ale kopírovali jsme její původní verzi po staré silnici do Mladých Buků, kde jsme se u první školy krátce občerstvili. Protože mé útroby odmítaly pivo, přešel jsem na poděbradku a dožvýkal poslední zbytek třetí housky se salámem. Na zelenou značku jsme navázali hnedka za obcí a dvěma kratšími stoupáními jsme se postupně vznesli na Janskou horu a na Zlatou vyhlídku, odkud to bylo na hlavní kontrolu na Hofmanově boudě nedaleko, do boudy jsme vkročili přesně v 11,50 hod. K našemu překvapení jsme byli ze 13 přihlášených na nejdelší trasu třetí a čtvrtí. Tady jsme při slané čočkové polévce a pivu nabrali nových sil. Když jsme přesně za půl hodinu vycházeli z boudy, byla přes zdánlivě skvělé "umístění" "matematika" pochodu neúprosná: v nejtěžším terénu bylo před námi ještě 22 km a na jejich zdolání jsme měli 4 hodiny 40 minut!
Přesto na rozcestí U Zrcadlovek jsme si dovolili opravdovou "frajeřinu": přestože jsme měli Černou horu obejít Lobkovicovou cestou, napálili jsme po žluté to rovnou na Černou horu k Sokolské boudě a na 1,5 kilometru jsme překonali převýšení 250 metrů!
úvodní snímek hnedle po startu: duha za Červeným Kostelcem. Foto: L. Šlosar
na úbočí Černé hory mezi rozcestím U Zrcadlovek a Sokolskou boudou: stoupání, stoupání a nic než stoupání. Foto: L. Šlosar
Potíž byla ale v tom, že nahoře bylo před půl druhou a před námi bylo posledních 18 kilometrů, což znamenalo ke splnění limitu v terénu plném stoupání dosahovat průměru něco nad 5 km v hodině i s přestávkami! Rozhodli jsme se proto změnit strategii pochodu a vyhlásili hlavní cíl: neničit se a na Sněžku dorazit kdykoliv do 18 hodin /kvůli autobusu ve 20 hodin/ - i za cenu toho, že nestihneme diplom. Já jsem z batohu vylovit plechovkový iontový nápoj Shock a vypil jsem ho, než jsme došli Kolínské boudě. Podivné bylo, že v důsledku tohoto rozhodnutí z nás spadlo jakékoliv napětí a my jsme se vyprovokovali k docela divokému výkonu. Z Černé hory jsme začali scházet v půl druhé, ve 13,50 - 13,55 jsme absolvovali krátkou razítkovou pauzu na Kolínské boudě /já s malou sodovkou/, kolem Lyžařské boudy uprostřed nepříjemného táhlého stoupání na Liščí horu jsme procházeli po půl třetí, na Liščí hoře jsme byli před třetí hodinou, na Chalupě Na rozcestí jsme se zastavili ve čtvrt na čtyři a dopřáli jsme si tu čtvrthodinovou zastávkou, jíž jsem vyplnil požitím půllitru sodovky za 25 Kč.
Sněžka od Černé boudy: zatím jen první nezávazný flirt ještě v uctivé vzdálenosti. Foto: L. Šlosar
Sněžka z Liščí hory v celé své kráse: je čas brát její vábení vážně. Foto: L. Šlosar
Bylo za deset minut čtyři, když jsme předtím minuli Výrovku a procházeli obrovským sněhovým polem, vzorně proraženým technikou až na tvrdý povrch a po levé straně rámovaným místy čtyřmetrovou bariérou. V těch okamžicích jsem se v duchu přestal smát podivně nabaleným lidem, jež nás míjeli a mezi nimiž byli i účastníci Krakonošovy šedesátky. Proti nám čím dál prudčeji vál prudký severák, jenž jsem zatím na těle navlečeném pouze v tričku nevnímal a jenž mi u Památníku obětem, u něhož jsme byli ve čtyři, shodil dvakrát čepici.
Ve dvoraně Luční boudy jsem nahodil opět větrovku a vypil instantní čaj za jednotnou cenu 20 Kč. U bývalé Obří boudy pod Sněžkou jsme byli dvacet minut před pátou. Ač to nebývá mým zvykem, zvažoval jsem možnost jít pohodlnější polskou cestou. Nakonec jsme se přece vybrali obtížnější naší cestou, kdy s námi chvíli co chvíli smýkal prudký vichr /čepici jsem raději sňal/. Stoupání zastihlo v báječné formě Marušku, která tu na mě udělala aspoň půl minutu a která podala nadprůměrný výkon, přiznám se, že ani mě závěr nepřipadal až tak nekonečný.
před námi je ojedinělé sněhové pole protnuté prohrnutou cestou z Výrovky k Památníkům obětem. Foto: L. Šlosar
Maruška z Trutnova pod hrozivou sněhovou bariérou. L. Šlosar
od Památníku obětem hor se zdá být Sněžka na dosah ruky, jedná se však o klam. Foto: L. Šlosar
Pro formu jsme na vrcholu vstoupili po sobě do polské boudy, kde končila provozní doba a kde nás čekal příjemný šok. Cílová kontrola tu ještě byla! Nevěřícně jsem se zapsal do tradičního pořadí prvních deseti jako poslední a přece osmý a děkoval jsem oběma ženám, že tu počkali, jak jsem se domníval, přesčas. Pohled na displej mobilu mi připravil další překvapení: přišli jsme na minutu přesně v limitu!! Přesto patří pořadatelkám velký dík, normálně by zřejmě musely odejít na autobus dříve, protože lanovka nejela. Byl jsem z nečekaného závěru tak mimo, že se mi stalo něco dosud nevídaného, přepadly mě emoce a byl jsem hodně naměkko - z pocitu obrovského uvolnění.
Kondičně jsme na tom byli stále dobře, takže nám nečinilo potíže sestoupit posledních 7 km ze Sněžky zase nad rámec trasy pochodu, teď už volným tempem s půlhodinovou přestávkou na Růžohorkách při pivu a kávě, když jsme neustále probírali silné zážitky z trasy. Z Pece pod Sněžkou jsme s dalšími třemi účastníky - mezi nimi i Lubošem ze Rtyně odjeli autobusem ve 20 hodin s přestupem ve Svobodě nad Úpou.
oba protagonisté této reportáže při sestupu ze Sněžky pod lanovkou. Foto: neznámý kolemjdoucí
Stejně jako týden předtím po Pochodu Hanče a Vrbaty, spíše ještě intenzívněji, jsem po delší době mohl plnými doušky vychutnat při pocitu příjemné únavy ještě příjemnější pocity z dobrého chodeckého výkonu - 56 kilometrů z Červeného Kostelce na Sněžku za 11 hodin 50 minut včetně přestávek s výškovým rozdílem 1.188 metrů při plných požitcích ze svižné chůze /snad s výjimkou samotného výstupu na Sněžku/!! S dalšími přídavnými kilometry jsme toho dne ušli poctivých 67 km. Pokud se budu k uplynulé sobotě často vracet, omlouvám se za to předem: nechce se mi totiž věřit při všech těch mých neduzích se ještě někdy vypnu k podobným výkonům.
Pochod Hanče a Vrbaty /11. 06. 2005/ aneb Vyslyšená výzva
Pochod Hanče a Vrbaty, při kterém je nutno na šedesátikilometrové trase zdolat výškový rozdíl okolo 1.000 metrů a zase klesnout do původní výše, je pro mě vždy výzvou prověřit si vlastní kondici. Jak dopadlo letos vzdálené vábení, vyprávějí následující řádky.
TRUTNOV - HLAVNÍ NÁDRAŽÍ ČD /04,17 hod./. Abych vůbec mohl odcestovat z Trutnova, musel jsem ráno vstát za pět minut tři a po pečlivé toaletě ujít 3 km ze Zelené louky k odjezdu vlaku. Tady mě očekával další účastník Maruška, jíž čekala letos první trasa nad 30 km.
KRUH - SOKOLOVNA /06,25 hod./. Abychom se vůbec dostali na start pochodu, museli jsme dojet na nádraží v Roztokách a odtud ujít pěšky další 2 km. Start a cíl pochodu je totiž v KRUHU, malé obci o více než 500 duší, ležící 4,5 km vzdušnou čarou jihojihovýchodně od Jilemnice v nadmořské výšce okolo 450 metrů n. m. Tady v sokolovně jsme se pozdravili s hlavním pořadatelem Vláďou a se Zdeňkou z České Skalice, jíž zranění znemožnilo jít s námi. Zato s námi vykročil na "naši" trasu zkušený pochodník a cestovatel Vláďa z Lázní Bělohrad.
ZA HRABAČOVEM - POD HANČOVÝM VRCHEM /07,30 hod/. Z Kruhu jsme vystartovali v 05,50 hod. Příliš nepovzbuzovaly ani husté mraky nad námi a na obzoru, ani sem tam přeháňky drobounkého deště. Na křižovatce směrem na Mříčnou /06,15 hod./ nás potěšily zbrusu nové směrovníky pochodu /určitě nebyly vyrobeny pro pochod, jež by měl příští rok zaniknout/. Když jsem se po jejich vyfotografování rozběhl za svými souputníky, vypadalo to, že mě někdo pronásleduje. To jen za mnou vyklusával stovkař Zdeněk z Náchoda, který své trasy z velké části běhá. Kolem dvou pomníků padlých 08. 05. 1945 ve MŘÍČNÉ /06,26 hod./, přes JILEMNICI /464 m n. m. - okolo 7. hodiny/ a HRABAČOV /420 m n. m./ jsme po stále silničním úseku došli na kontrolu při odbočce silnice na Rezek.
ČERVENÝ KŘÍŽ /těsně po 09. hodině/. Vystoupali jsme opět silničním úsekem táhlým, jen místy přerušovaným stoupáním na tzv. Hančův vrch a přes ROUDNICI /750 m n. m./ jsme se dostali na naše tradiční oblíbené místo občerstvení nazvané podle kříže červené barvy s Ukřižovaným pod nepatrnou stříškou. Předtím nás postihlo několik drobných přepršek, když jsem i já vytáhl deštník, naštěstí to bylo naposledy. Nejedl jsem jen já kvůli prevenci proti různým břišním problémům, žil jsem stále ze tří housek se salámem a lahvového piva zn. Ambrosius z vlaku a jednoho panáka ferneta ze startu.
to bylo radosti hnedle na křižovatce na Mříčnou: jestliže si v Kruhu pořídili nové směrovky, bude dozajista pochod uchován dalším generacím vnuků, snad i pravnuků. Foto: L. Šlosar
na první kontrole za Hrabačovem mělo zastavení hlubší smysl, s menšími přestávkami čekalo nás nepřetržité stoupání až skoro na Kotel. Foto: L. Šlosar
tak to má být, kde jinde by měl poutník načerpat sil, nežli u Červeného kříže. Foto: L. Šlosar
DVORAČKY /1.125 m n. m. - 10,30 hod./. Po stálé silničním úseku jsme pokračovali na REZEK /893 m n. m. - 09,30 hod./, za ním po zpevněné cestě na Dvoračky. Po krátkém odpočinku na rovné cestě nastalo nám nejtěžší stoupání až na sedlo Lysé hory v délce 4 km, ale s převýšeném asi 450 metrů. Přerušovala je krátká rovinka v SEDLE POD DVORAČKOU /1.026 m n. m. - 10,20 hod./ a řečená bouda DVORAČKY. S uspokojením jsme zjistili, že se mraky začaly trhat a že se začaly otevírat výhledy do vnitrozemí.
U VRBATOVY BOUDY /1.396 m n. m. - po 11,45 hod./. Na Dvoračce jsme si dali půlhodinovou pauzičku okořeněným v mém případě jedním Prazdrojem za 25 Kč. Poté jsme vystoupali na avizované SEDLO LYSÉ HORY, za RŮŽENČINOU ZAHRÁDKOU jsme odbočili doprava těsně přes KOTEL /1.435 m n. m./, přes HARRACHOVY KAMENY /1.421 m n. m./ k POMNÍKU HANČE A VRBATY. U pomníku vzorně opatřeného květinami kontrolou pochodu, pořádaného na počest obou smutných hrdinů neštěstí z 24. března 1913, jsme se kolemjdoucími nechali vyfotografovat. Dole u Vrbatovy boudy jsme nejprve orazítkovali u informační budky své vandrbuchy a záznamník Krajem tří řek za asistence strážce hor spokojeného s tím, že dostal od kontroly kyselo. To jsme si pak dali sami - ještě s čajem a hltem rumu na zahřátí, venku bylo přece jen chladno. Já jsem si ještě odběhl do boudy pro razítko a turistickou známku. Na kontrole jsme se podruhé setkali s dalším účastníkem "šedesátky" Mirkem z Kruhu.
na Harrachových kamenech je pusto, stejně jako je od každodenních starostí vymeteno v hlavě poutníka po dlouhotrvajícím výstupu. Foto: L. Šlosar
poblíž místa, kde před 92 lety našel E. Rath zkolabovavšího Bohumila Hanče, stojí mohyla a před ní zleva Luděk z Trutnova, Maruška od tamtéž a Vláďa z Lázní Bělohradu. Foto: neznámý kolemjdoucí
na kontrole v autobusové zastávce blíže Vrbatovy boudy zachutná i upejpavému poutníku kyselo co kaviár. Foto: L. Šlosar
pohled z blízkosti Vrbatovy boudy je jasný: ještě přejít ty čtyři zatracené kopce před námi a okolo 15 kilometrů po zvlněné rovině a je vymalováno. Foto: L. Šlosar
KIOSEK NA ROVINCE /822 m n. m. - 14,30 hod./. Před sestupem nám zalichotil jiný strážce hor konstatováním, že na naší chůzi není znát únava. Po krátkém klesání po silnici jsme se dle itineráře opět vyšvihli na ŠMÍDOVU VYHLÍDKU /1.270 m n. m./ a poté jsme klesli zprudka do HORNÍCH MÍSEČEK /1.100 m n. m. - 13.05 hod./ Pod Harrachovou skálou nabrali jsme poté dechu a vyšplhali se krátkým, ale prudkým stoupáním na MECHOVINEC /1.074 m n. m. - 13,25 hod./, zprvu rovinatou širší lesní cestou lemovanou nízkými jehličnany a poskytující za již slunečného počasí utěšené výhledy sestoupali jsme do lesa, v němž jsme pokračovali nejprve zpříma uzoučkým průsekem do dalšího krátkého stoupání a v místě, kde gradovalo, pak dvěma oblouky na ČERNOU SKÁLU /1.038 m n. m./. Po chvíli před táhlejším a delším klesáním objevil se proti nám další svah s viditelnou úzkou cestou střídavě skrze vykácené pásy lesa a skrze porosty vysokých smrků a za ním vlevo Žalý. Po onom svahu jsme se vyšvihli na třetí kopec ŠEŘÍN /1.027 m n. m./ a po několika obloucích klesání jsme dospěli k toužebně očekávanému kiosku Na rovince, jež nás překvapil tím, že byl rozšířen o další venkovní prostory, že původní malá dřevěná bouda byla zavřena a že občerstvení se podávalo v nově přistavěné budce a u grilu. Pro půlhodinové posezení jsme si vybrali budku a s ní pivo desítku.
KŘÍŽOVKY /780 m n. m./. Pokračovali jsme dalším prudším stoupáním, tentokráte po širokém průseku, na němž jsme potkávali hodně dětí. Uprostřed svahu mě převezl nějaký chlapík, který chtěl, abych mu podržel velký kámen. Myslel jsem, že jde o vtip, že kámen bude těžký a chlap uteče, ale on si jen odskočil a překvapivě lehký kámen znovu převzal, čímž zklamal. Na krátké lesní cestě nabrali jsme dech k poslednímu delšímu stoupání na ÚBOČÍ PŘEDNÍHO ŽALÉHO, odkud ze široké cesty naskytly se nám překrásné výhledy na hřebeny Krkonoš za námi, na Ještěd, Ralsko, Bezděz, Kozákov, Trosky a další kopce Českého ráje. Sestoupali jsme nato na poslední kontrolu na Křížovkách, kde sám kružský starosta předal nám propisovačky s erbem obce Kruh. Nějak jsem byl mírně mimo, takže jsem nefotografoval a nezaznamenal čas.
JILEMNICE - NÁMĚSTÍ /464 m n. m. - 17,25 hod./. Prošli jsme rozlehlý rovinatý otevřený úsek, klesli do VALTEŘIC /500 m n. m./, skrze obcí po pozměněném zeleném značení se dostali na frekventovanou silnici na Vrchlabí a po jejím překročení po louce a skrze les sešli jsme do Jilemnice, kde jsme si na necelou čtvrthodinku u kašny odpočinuli. O zpestření se postaral jakýsi místní básník, blázen a opilec, který průchozím včetně nás recitoval a žádal je posléze o dvacet korun, až se mu podařilo konečně najít vhodnou oběť.
symbolika lidského osudu: sotva se z jednoho kopce /Černé skály/ chystáš sestoupit, hnedle další /Šeřín/ před tebou se objeví. Foto: L. Šlosar
sotva místní básník a opilec přestal unavovat, v Jilemnicích u kašny rozhostila se docela příjemná idylka. Foto: L. Šlosar
KRUH /SOKOLOVNA - 18,45 HOD./. Se znovu nabytou poslední energií prošli jsme po sporém, leč spolehlivém vlastním značení les s lyžařskými běžeckými drahami, po jeho okraji se dostali na úroveň podchodu pod železniční tratí, kterým jsme se dostali do ŽEBRNÉ. Po kilometru jsme došli do cíle, do nějž jsme posledních padesát metrů z recese dosprintovali.
TRUTNOV - HLAVNÍ NÁDRAŽÍ ČD /20,50 HOD./ Ztěžka odeznívaly poslední dojmy z pochodu: přivítání v cíli se vkusným diplomem, pohledem Kruhu, propisovačkou a otevíračem dopisů sýrárny Velvana, kyselo, rozloučení Vláďou z Lázní Bělohrad a další svižná dvacetipětiminutová chůze na nádraží v Roztokách u Jilemnice, odjezd do Trutnova vlakem v 19,59 hod. Nade vším tím pak převažoval neopakovatelný příjemný pocit z dosaženého slušného výkonu na těžké trase ve společnosti chodecky rovnocenných, skvěle komunikujících a navzájem se doplňujících "parťáků" na dlouhé trasy, to vše ochucené přírodními krásami Krkonoš a Podkrkonoší, prožitkem z pravidelné svižné chůze a poklidnou rodinnou atmosférou oblíbeného pochodu. Zkrátka: tento pochod přirozeně maličko bolel, ale především velice chutnal.
Krvavej Čepelka /04. 06. 2005/ aneb PER QUALCHE CHILOMETRO IN PIU
Po krátkém onemocnění zánětem průdušek v dubnu připadl mi můj pozvolný návrat na turistické trasy jako naskočení do správného vlaku. Protože jsem se však necítil ani potom v plné formě, věnoval jsem se v květnu spíše kratším poznávacím trasám. V duchu předchozího přirovnání byla pro mě poslední příležitostí pro nástup do opravdového expresu - tj. na nejkrásnější nejdelší trasy v roce - první červnová sobota. V tomto období se zúčastňuji Líšenských pochodů Českým ráje, protože však České dráhy vyhrožovaly výlukou mezi Starou Pakou a Semily, pro absolvování padesátikilometrové trasy jsem si vybral 31. ročník tradičního pochodu Krvavej Čepelka v Malých Svatoňovicích.
Protože podobnou motivaci pociťovala i Zdeňka z České Skalice, a protože nejvhodnější vlak jí do Malých Svatoňovic přijížděl už v 5 hodin, vybral jsem se i já na start nezvykle brzy a přijel jsem po půl šesté. Alespoň jsem se mohl uprostřed horečné přípravy pořadatelů na start občerstvit šťavnatým párkem a pivem z místních zdrojů.
Trasa "padesátky" zůstala tradiční - z Malých Svatoňovic přes hřeben Jestřebích hor na rozcestí pod Kolčárkou, dále přes Vernéřovice a Studnici na Jiráskovy skály, Teplickými skalami přes Čáp a Lokomotivu do Teplic nad Metují, poté po zpevněných cestách a částečně i po silnici do Adršpachu a Janovic, konečně pak přes Radvanice znovu na hřeben Jestřebích hor v místě Paseky a Žaltmanu a odtud zpět do Malých Svatoňovic. Poznávání méně známých míst jsem tak vyměnil v sobotu za chronicky známou trasu - vedoucí však po nádherných místech, kam se vyplácí často se vracet - pro pár kilometrů navíc, proto v názvu této reportáže parafrázuji italský název filmu Sergia Leoneho z roku 1965 s Clintem Eastwoodem a Lee Van Cleefem v hlavních rolích "Pro pár dolarů navíc /Per qualche dollaro in piu"/.
při krátkém výstupu na Čáp směrem od skal se prochází brankou a schodištěm, na nichž spolupracovaly příroda i člověk. Foto: L. Šlosar
hlavní protagonisté reportáže těsně u odbočky na Čáp. Foto: neznámý kolemjdoucí
v blízkém okolí Kraví hory procházeli jsem i úzkými soutěskami, v této voda prozrazuje, že tu nedávno ještě ležel sníh. Foto: L. Šlosar
Celá trasa byla náročná co do převýšení, hnedle po startu nás čekalo stoupání v délce 2,5 km s převýšením 210 metrů na rozcestí pod Kolčárkou, další delší stoupání se nachomýtla ve druhé polovině trasy nad Janovicemi na okraj hřbetu Závoru a konečně pak pozvolné, ale nekonečné a protivné - snad i díky již absolvovaným kilometrům - z Radvanice v délce 3 km, byť s převýšením pouhých 120 metrů. Podstatně náročnější byly však krátké ale prudší výšvihy nad Studnicí, zčásti i na Čáp, a především pak za ním v místě prudkého zabočení zeleně značené cesty doprava směrem na Kraví horu, i velmi krátké "hupy" přímo v Teplických skalách. Menší stoupání je za Adršpachem pod úbočí Starozámeckého vrchu, hodně otravné pak je asi půlkilometrové táhlé stoupání na kraji skal na jednom místě mezi Adršpachem a Janovicemi, ještě štěstí, že nás na tomto odkrytém místě nesežíhalo slunce.
Na pochod jsem totiž vyrazil pod dojmem předešlého pátečního dne už od rána v šortkách, však také bylo již dvanáct stupňů, na první "vrcholové" prémii na rozcestí na Kolčárce jsem shodil i větrovku, bylo polojasno a příjemně. Těsně před osmou, to jsme zrovna lehce klesali do Studnice, mě manželka překvapila na mobilu dotazem, zda mokneme, neb v Trutnově zlehka pršelo. Hned na to jsem si teprve všímal hrozivých mračen z levé strany, ale přepršky se nám dlouho vyhýbaly. Prvního varování se nám dostalo po desáté hodině, zrovna jsme sestupovali z Lokomotivy, ale vodní nadílka spíše připomínala sprej a byla vysloveně příjemná, nebylo nutno sahat po deštníku či větrovce, ostatně ruce jsme potřebovali jako záchranu při sestupu. Více začalo pršet po jedenácté hodině, to jsme marně okupovali jindy osvědčený penzion Kamenec v Teplicích nad Metují, vydrželo to asi k polednímu, docela se i ochladilo. Dalšího přídělu vody se nám dostalo před druhou hodinou, to už byla pod námi v dohledu hospoda v Janovicích. Akutní hrozba deště čišela z hřebenu Jestřebích hor před námi v Radvanicích, ale kupodivu to bylo hrozba planá. Největší přeprška - vlastně lijavec - nastal před pátou, to jsme byli naštěstí několik minut v cíli.
Vedle toho, že šlo o krajinu bohatou na krásné výhledy a přírodní scenérie, jsem si "Čepelku" vybral z důvodu pragmatických, že jsme krajinu znali a že tedy nehrozilo bloudění. Přesto jsme si několik metrů zašli za Čápem, když jsme přehlédli prudké klesání vlevo a pokračovali po hřebeni. Velký pozor bylo nutno dávat ve skalách před Lokomotivou, naštěstí jsme přes dvojí zaváhání nezbloudili, tam byly stěny slizké od nějakého zeleného lišejníku - bllle! … připomínal špenát. Další možnosti zakufrování byly liché dík naší znalosti krajiny, při dalším klesání už daleko za Čápem jsme nepřehlédli již vzpomínané ostré zabočení zelené značky doprava do prudkého stoupání, jež je sice značené, ale není posíleno směrovníkem, takže při rychlé chůzi a nesoustředěnosti ho lze úspěšně minout. Nezakolísali jsme ani na úbočí hřbetu Závora nad Janovicemi, kde nám neuniklo odbočení červené značky doleva ještě před vstupem do lesa a kde jsme úspěšně pokračovali po značně zamokřené louce.
na cestě k Lokomotivě se po našich pravicích rozkládala členitá roklina opředená skalami porostlými křovisky a nízkým stromovím. Foto: L. Šlosar
výhledy z Lokomotivy na kraj Teplic nad Metují jsou mým oblíbeným fotografickým tématem. Foto: L. Šlosar
nejen příroda, ale i památky lemovaly naše putování, zde zajímavě řešený sloup blíže Bučnice na silnici mezi Teplicemi nad Metují a Adršpachem. Foto: L. Šlosar
při výstupu nad Janovicemi na kraj Závory se počasí začalo znovu horšit a my jsem vstupovali do mlhy. Foto: L. Šlosar
Další pragmatický důvod výběru pochodu - časový - se zdál ustoupit do pozadí, po občerstvení jsme vyráželi sice těsně po půl sedmé, ale pořadatelé nejprve upozorňovali, že zamýšlejí být v cíli jen do čtyř hodin, což by byla dosti šibeniční lhůta, i když přislíbili, že pak budou v klubovně. Rozhodli jsme se na jedné straně je příliš nezdržovat, na druhé straně udržet rozumné tempo s potřebnými přestávkami. Časový průběh trasy jsme měli zcela pod kontrolou - u rybníka za Jestřebími horami jsme byli ve čtvrt na osm, na "Bižíku" jsme byli před půl devátou, na Čápu jsme stanuli před třičtvrtě na devět, na Lokomotivě pak po desáté hodině, do Teplic nad Metují jsme vešli po půl jedenácté, po neúspěšném čekání před penzionem Kamínek mi při půlhodinové pauze neuteklo plzeňské pivo za 30 Kč v penzionu Skály, Adršpachem, kde Zdeňka našla kozáka, jsme procházeli před třičtvrtě na jednu, další zaslouženou přestávku jsme drželi mezi druhou a půl třetí v Janovicích, do Radvanic jsme přibyli před půl čtvrtou, na Jestřebí boudě jsme si kol čtvrté dali na stojáka vrcholovou medovinu a v cíli jsme byli ve třičtvrtě na pět.
Musím pochválit pořadatele z KČT Malé Svatoňovice, kteří vytvořili pochodníkům příjemné takořka rodinné prostředí a kteří setrvali kvůli nám až po páté a dokonce nás obdarovali kávou - byť mohli být dostatečně nasyceni návštěvou 400 účastníků a mohli si říci, že jim nestojí za to vyčkávat příchodu jediných dvou /!!!/ účastníků na trase 50 km, kteří se měli vrátit do cíle kdovíkdy. Dík jim za to i za překrásnou trasu!!
Na té jsme si museli se Zdeňkou vystačit sami, protože z účastníků jsme potkali pouze dva z trasy 35 km na Čápu, kam si ještě k tomu zašli dobrovolně, protože jim stačilo za Jiráskovými skalami vulgo Bižíkem pokračovat rovnou do Janovic. Pak jsme v terénu vídali již osamělé neúčastníky, v Teplických skalách dvojici a před Teplicemi rodinku. Plněji bylo v Teplicích a hlavně v Adršpachu, později i na Jestřebí boudě. Nejživěji však bylo v hospodě v Janovicích, neb ji opanovali trampové, kteří perfektně hráli a zpívali a vytvořili tu tak báječné prostředí, že se odtud nechtělo odejít. Takže hlavním strůjcem skvělé nálady na trase byla Zdeňka, jež mě nehonila a jež mě častovala příhodami z dog-trekkingu, náročného vytrvalostního orientačního sportu se psy, hezky se to poslouchalo i ke konci pochodu v době největší únavy.
Z druhé mé letošní "padesátky" mi zbyly dík všem řečeným příznivým okolnostem ty nejhezčí pocity a téměř žádná únava, takže jsem v neděli absolvoval zčásti v dešti svižným tempem víc než desetikilometrovou průzkumnou cestu přes Břecštejn. Se svým rozhodnutím jít pro pár kilometrů navíc známou krajinou jsem byl na výsost spokojen.
Turistický pochod u příležitosti výročí 130 let železnice v Meziměstí /21. 05. 2005/ aneb Lucullské hody v Meziměstí
Po půstu před týdnem nabídla třetí květnová neděle dálkoplazům pravé lucullské hody i v našem kraji. Pod nabídkou překrásných tras prohýbaly se pomyslné "pochoďácké" stoly v Úpici, Hostinném, Polici nad Metují, Meziměstí, Ostroměři i v Kostelci nad Orlicí. Škoda, že bylo možno okusit pouze štědré nabídky z jediného hodovního stolu.
Protože navíc byl na sobotu prorokován překrásný slunečný den, zavrhl jsem možnost doma v ústraní léčit další atak nachlazení a zamířil jsem na pochod do Meziměstí. Společnost přátel železnice - Meziměstí pořádala tu oslavy na počest 130. výročí otevření trati Choceň - Meziměstí, po které první zkušební vlak projel 15. 05. 1875 a na níž slavnostní zahájení veřejné dopravy se konalo 25. 07. téhož roku. K oslavám se přidružil Klub českých turistů, značkařský obvod Náchod a ve spolupráci s odborem KČT TJ Slovan Broumov uspořádal doprovodný turistický program.
Ještě s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Kruhu jsme přibyli - samozřejmě vlakem - na start ve vestibulu nádražní haly ČD v Meziměstí před čtvrt na devět. Na peróně se hotovila již k produkci malá kapela, v plném provozu byla výstava o železnici s vkusnými pamětními razítky a speciální občerstvení.
Maruška s Vláďou se chystali absolvovat vlastní trasu v Polsku, takže jsem na oficiální nejdelší trasu 30 km vyrazil před třičtvrtě na devět sám. Mělo to jedinou výhodu, že jsme si mohl určovat tempo sám. V tomto případě se to docela hodilo, protože vedle mých nepravidelných zastávek z důvodu získávání fotografického materiálu pro mé stránky nenutilo mě to při mém stále neúplném zdravotním stavu k marné konfrontaci mých stále nedostačujících sil.
Poprvé jsem přerušil pravidelné tempo již na kraji Ruprechtic, kdy jsem snažil vměstnat do displeje svého fotoaparátu barokní kostel sv. Jakuba Většího se zvonicí. České kostely totiž čelí fotografům tím, že se schovávají mezi dráty, do úzké změti těsně přilehlých okolních staveb nebo mezi stromoví, tohle byl ten třetí případ. Musel jsem kvůli tomuto obšlapovat po blízkém poli, ještě že je stačila zčásti zdevastovat už předtím nějaká dvoukolová vozidla.
Nad přilehlým Jetřichovem mě zklamal neutěšený stav Laudonovy kaple, která je asi nadobro zdevastována. Na jednom místě přecházeli cestu příslušníci tura domácího, zarazilo mě, jak jsou tito tvorové rychlí, ještě že si na mě nějak nezasedli, měl bych problémy. Na dalším pastvišti na odlehlém konci lesa zakoušel jiný příslušník téhož živočišného druhu trpký osud vyjímečných. Byl neuvěřitelně vypasený, měl pro sebe celou nekonečnou pastvinu, ale taky byl neuvěřitelně sám a sám.
Octl jsem se na úbočí Mlýnského vrchu na malé vyvýšenině téměř v ose koridoru, jehož levou část tvořila hradba Javořích hor a druhou pak ještě hrozivější hradba Broumovských stěn, jež jakoby se po mé pravici hrozivě formovala na obranu proti vstupu troufalého lidského jedince. Přede mnou v dáli objevil se poprvé Broumov, spíše než kostelními věžemi nápadný panelovými domy. Ještě dále vpravo přede mnou oddělovala se postupem mých kroků Hejšovina od strmě padající stěny Koruny.
Javoří hory s Ruprechtickým Špičákem s nepatrně viditelnou rozhlednou a pod nimi kousek kostela v Ruprechticích vlevo vzadu z Mlýnského vrchu. Foto: L. Šlosar
ostrý hřeben Koruny a dvojhrb Hejšoviny a pod nimi Broumov z Mlýnského vrchu vpředu spíše vpravo z Mlýnského vrchu. Foto: L. Šlosar
Vynikající turistické značení doprovázené přesným popisem mě po půl jedenácté bezpečně dovedlo na obtížně značitelném úseku skrze pastviny na náměstí v Broumově. Tady jsem podlehl svým mrzkým hmotným cílům, pokoušel jsem se získat cenu za splnění 10 míst tuláckého pasu Brankou do Kladského pomezí - marně: informační středisko ve staré radnici bylo zavřeno, v regionálním muzeu v klášteru ho v této věci nesuplovali. Taktak jsem stihl kontrolní razítko před potravinami proti radnici, posléze jsem na náměstí věnoval zaslouženější pozornost - v mezích časové dimenze mého hlavního poslání ujít třicetikilometrovou trasu - mariánskému sloupu a nezvykle zelené kašně, později ještě kostelu sv. Petra a Pavla.
klášter v Broumově z úzké uličky vedoucí z náměstí. Foto: L. Šlosar
Na další mé pouti směrem ku Křinici a k hospodě Amerika na kraji lesa na počátku dlouhého stoupání provázely mě výhružné pohledy stále se přibližující hradby Broumovské stěn, na jejíž jednom místě by i nepozorné oko rozeznalo mezi hustým stromovím červenou střechu kaple Panny Marie Sněžné a zelenou turistické chaty Na Hvězdě. Cesta ta byla lemována nepravidelně různými kříži, nejnovější z nich postavilo nedávno několik mladých lidí z celé Evropy, taky z muslimského Turecka, u jiného byla připomenuta návštěva Václava Havla.
v horní část hrozivě narůstající hradby Broumovských stěn pozorné oko pozná červenou střechu kaple Panny Marie Sněžné a zelenou turistické chaty Na Hvězdě. Foto: L. Šlosar
Kol jiné kaple zasvěcené Panně Marii Jitřní, jejíž běloba svítila v tmavém lese, jsem vysupěl na dvousetmetrovém převýšení až na vrchol stěn a před půl jednou tu zasedl v chatě Na Hvězdě. Byly tu otevřeny tři místnosti a terasa s překrásnými výhledy na Broumovsko a protější Javoří hory, ale personál složený ze dvou mužů a jednoho děvčete tu poctivě kmital a nenechal nikdy nikoho čekat. Velmi dobré studené pivo mému nachlazení příliš neprospělo, takže jsem nato pitný režim doplnil čajem. Jirka z Jaroměře, jenž ke mně přisedl se svým kolegou a jenž šel v protisměru Polický vandr, mi sdělil, že asi po třech kilometrech přijdu na kontroly obou pochodů hned vedle sebe a že na té "mé" bude Petr z Broumova.
z terasy chaty Hvězda dostane se labužnickému oku turistu rozkošných výhledů na Křinici, Broumova a hraniční hory s Polskem. Foto: L. Šlosar
Z následujících nabízených dvou variant trasy vybral jsem si tu těžší - žlutě značenou plnou četných krátkých klesání a stoupání. V jejím průběhu potkal jsem další účastníky Polického vandru Ivanu a Fredu z našeho odboru a na jejím konci jsem trochu tápal, když jsem předčasně sešel do jakési rokliny nechav nepovšimnutou značku těsně vlevo přede mnou.
na žlutě značené cestě z chaty Na Hvězdě směrem na rozcestí pod Strážnou horou je nutno zápolit s členitým terénem, z něhož pozorné oko může vpravo skrze stromy spočinout na vzdálených Javořích horách. Foto: L. Šlosar
Na rozcestí pod Strážní horou nalezl jsem pouze kontrolu Polického vandru, Petra nikoliv, a poté jsem po již pohodlné převážně lesní cestě, přerušené krátkým klesáním, doputoval do Březové. Před vsí se mi sice modře značená cesta nějak záhadně ztratila, leč dle mapy jsem se zlehka zorientoval, došel na silnici vedoucí z Bohdašína do Vernéřovic, na níž jsem se byl posléze s modrou značkou setkal. Po třetí hodině jsem už ve vsi obšlapoval kol kostela sv. Michala, jako bych jej chtěl vykrást, i když jeho oprýskaný zevnějšek a neudržované staré náhrobní desky by k tomu našince příliš nelákaly. Po čtvrt na čtyři nalezl jsem druhou část odvěké syntézy duchovna a tělesna - dvěstě metrů za kostelem zapadl jsem na jedno pivo do hospody.
Na úpatí pahorku nad Vernéřovicemi rozhlédl jsem se ještě jednou po tom širém kraji a těsně u křížku po pravici bylo mi dáno spatřit Broumovské stěny podobě jako Zvědavou uličku v Jilemnici - z téměř bokem natočené hradby vyčnívaly místo rohů domů výrazné vrcholy - od Honského špičáku po Korunu. Na kraji Meziměstí uslyšel jsem z jedné zahrádky známý hlas … a do cíle těsně po čtvrté jsem došel s Petrem z Broumova, který po dohodě s kontrolou Polického vandru rozumně předtím opustil své stanoviště, dozvěděv se, že jeho kontrolou by mělo projít pouhých osm účastníků trasy třiceti kilometrů.
Po zaprezentování jsem v cíli chvíli nasával atmosféru oslav, shlédl historické železniční vagóny na první koleji a posléze do odjezdu vlaku v 17 hodin pokračoval v nasávání v hospůdce při ústí přechodu přes koleje - tentokráte posledního piva toho dne.
na kopečku mezi Vernéřovicemi a Meziměstím na jednom místě blíže kříže otevře se poutníkovi boční výhled na Broumovské stěny, předsunutými vrchy vyvolávající asociaci na rohy domů ve Zvědavé uličce v Jilemnici. Foto: L. Šlosar
pohled ze železničního přechodu nad meziměstským nádražím připomíná, proč jsme tu vlastně byli, o kolorit oslav postaraly se dobové železniční vozy na první koleji. Foto: L. Šlosar
Chtěl bych tímto poděkovat všem, kteří se na turistické akci podíleli, za skvělý nápad a báječnou realizaci a aby se nemrzeli nad účastí pouze 29 lidí. Ono nakonec nejde ani tak o masovou účast bezejmenného davu, jako o to udělat radost konkrétním lidem. A organizátorům se to podařilo beze zbytku tím, že připravili dík překrásným trasám opravdový turistický hodokvas srovnatelný s proslulými kulinárními hostinami starořímského konzula Lucia Lucinia Luculla v sedmdesátých letech před naším letopočtem.
Krajem Karoliny Světlé /14. 05. 2005/ aneb Objevování Podještědí
Druhou májovou sobotu nekonal se v dostupném okolí - s výjimkou pochodu Václavice - Havlovice - žádný pochod. Proto jsme využili možnost zúčastnit se pochodu Krajem Karoliny Světlé, který pořádal T. J. Sokol Český Dub.
Třitisícové městečko Český Dub leží 25 kilometrů jižně od Liberce. Já jsem se ovšem na start dostal tak, že jsem vstal před třetí ranní, šel tři kilometry podél Úpy na hlavní nádraží v Trutnově, odjel odtud vlakem ve 04,17 hod. do Turnova a tady před půl sedmou s Maruškou z Trutnova, Vláďou z Kruhu a Liborem ze Semil nastoupil do auta Milana z Lomnice a cestoval ještě dalších 22 kilometrů. Ze Staré Paky přijela s námi i Máša z Vrchoviny, která pokračovala vlakem do Sychrova, kde nasedla do auta Radka z Bělé pod Bezdězem.
První, co mě na malém čtvercovém náměstí zaujalo, byla radnice výrazné barvy Medium Violet Red s věží a štítem, a mariánský sloup. Sokolovna ovšem nacházela se o několik desítek metrů dále v boční uličce proti klášteru s kostelem sv. Ducha. Na startu jsem musel vyřešit problém týkající se délky zamýšlené trasy. Necítím se stále v plné formě, na nejdelší trasu 50 km neznámým terénem bych měl deset hodin a já jsem si chtěl uchovat možnost tu a tam se někde zastavit a porozhlédnout. Naštěstí se na trasu 36 km přihlásili také Maruška a Vláďa.
Vykročili jsme z Českého Dubu kol osamělého překrásného barokního sousoší směrem jihovýchodním, posléze východním. O tom, že nejsem stále v plné zbroji, přesvědčilo mě první táhlé stoupání, po němž následovala na dlouhou dobu silnička proplétající se na rozsáhlé plošině zelenými plochami. Naše snažení bylo odměněno utěšenými pohledy na Český ráj, najmě na Kozákov. Kopanina vlevo před námi vyhlížela co obyčejný kopec, ani rozhledna nebyla příliš viditelná. Když jsme procházeli obcí Dehtáry, přemýšlel jsem usilovně, … prečo má doboha také meno dedina v Podještedí. Kombinace stoupání - rovina opakovala se ještě tentokráte v mírnější podobě za Kohoutovicemi, na jejichž začátku byla živá kontrola, přes Vrchovinu s malou požární zbrojnicí se dřevěnou zvoničkou. Na další plošině až k travnatému letišti sledovali jsme v dáli Ještědský hřbet a již dlouhou dobu předtím před námi i Javorník s nápadnou věží postavenou k technickým účelům. Posléze kol kaple Božího hrobu sestoupali jsme skrze Kalvárii do více než dvaapůltisícového městečka Hodkovice nad Mohelkou.
Javorník z blízkosti hodkovického letiště vypadá neškodně, jenže před ním za tou rovinou jsou dole ještě Hodkovice nad Mohelkou. Foto: L. Šlosar
kaple Božího hrobu s jednou z kapliček Kalvárie. Foto: L. Šlosar
Chybělo málo do deváté, když jsme se tu pod mohutnou věží kostela sv. Prokopa, skrývající se mezi četným vysokým stromovím, zastavili na hřbitově u tří památek vížících se k válce roku 1866 - sloupovému podstavci, hrobu Gottfrieda Paniera a dvou nápisních desek. Oku zalahodila též hřbitovní kaple čtvercového půdorysu. Na náměstí na krátký čas uvelebili jsme se v cukrárně a já jsem se snažit vtěsnat do displeje fotoaparátu mohutný mariánský sloup a vysokou radnici. Před ní nechtěl mi ustoupit z výhledu nějaký sympatický chlapík, ač jsem o to zdvořile žádal, nešlo to však, neb to byla vysochaná podoba našeho prvního skutečného prezidenta. Na lavičce prohodili jsme něco vřelých slov s libereckými turisty Mírou, Jirkou a Liborem, kteří šli "padesátku".
Proti itineráři jsme se rozhodli vystoupat přímo na Javorník /684 m n. m./ přes obec Záskalí a překonat tak na 4 km výškový rozdíl 310 metrů. Své putování jsme si neusnadnili, ale vedle pozdějšího zdolání vrcholu jsme přímo v Záskalí u ukazatelů v podobě ruky s nataženým palcem a ostatními prsty sevřenými sešli s Vláďou asi 200 metrů po silnici k nenápadnému kříži s oprýskaným nečitelným nápisem, hromadnému to hrobu zde padlých rakouských a pruských vojínů ve válce 1866. Pak jsme před vstupem do lesa k závěrečnému výšvihu věnovali několik pohledů zpět na Jizerské hory s nápadnými dvěma kameny Jizery a na zasněžený hraniční hřeben Krkonoš. Za vrcholem při sestupování luční cestou do Rašovského sedla k Javornické kapli z roku 1812 otevřely se nám pro změnu široké výhledy na Liberec a Ještěd, při mírnějším stoupání po Rašovském hřbetu přidružily se k nim i výhledy na Bezděz a Ralsko.
při sestupu z Javorníka zhlédli jsme poprvé Ještěd z relativně větší blízkosti. Foto: L. Šlosar
Vyhlášená turistická hospoda U Šámalů za vískou Rašovka z dálky hospodu nepřipomíná, nicméně v jejích útrobách přišla nám před půl dvanáctou k duhu svijanská "jedenáctka" a vlídné slovo paní hostinské. Shledali jsme se tu opět s libereckými turisty a společně jsme překlenuli zalesněný Hlubocký hřbet, kde jehlan ve výšce nad 800 metry připomenul společný mítink českých a německých dělníků v roce 1870, kdy ještě snad nikdo netušil, do jak obludných rozměrů budou později zneužity jejich oprávněné požadavky. V turistické chatě v Pláních pod Ještědem jsme se zastavili toliko pro razítko, Vláďa nastoupil vlastní trasu kol jakéhos lomu, a my s Maruškou jsme prudkým sestupem sešli dle itineráře do Jiříčkova a odtud vystoupali k pískovcovému kuželu Mazově horce, kde na hlavní kontrole jsme z jednoho okénka skalního obydlí Skalákovna nakoupili uzeniny a opečené je pozřeli za přispění dobře vychlazeného svijanského piva. K obydlí, jež bylo do roku 1897 osídleno, váže se tklivá povídka Karoliny Světlé, v níž snad - když ne pravda - aspoň láska zvítězila.
proslulá Šámalova hospoda nám posléze ve svých útrobách poskytla tolik vytoužené občerstvení. Foto: L. Šlosar
na kontrole u Skalákovny si účastníci mohli opéci uzeniny. Foto: L. Šlosar
Opět ve třech sestoupali jsme k velmi krásnému golfovému hřišti i s honosným technickým zázemím. Na jednom místě vyděsil by podještědské babičky, jejichž prabáby se jistě s Karolinou znaly, nápis DRIVING RANGE a ještě více snahy elévů golfového sportu sestřelit razantními odpaly ještědskou věž vysoko nad námi. Nás ovšem pobavilo zjištění z turistické tabule, že jeden náš známý - výborný turista z Lázní Bělohrad - tu má statek, to Ti, Vláďo, nedarujeme, tajnůstkáři jeden. Přes silnici přebíhal dost nejistě jezevčík, když jsem si mu dovolil vysvětlovat, že se má řádně rozhlédnout, seštěkal mě velice.
v prostoru DRIVING RANGE odpalovali golfové míčky skuteční elévové, věž na Ještědu ne a ne trefit. Foto: L. Šlosar
Na cestě k poslední kontrole v lomu u Malého Dubu přes Sobákov mohli jsme za námi v plné délce shlédnout celý hřeben od Javorníku až po sedlo, kde jsme tušili Pláně, kudy jsme byli předtím putovali. Před kontrolou ignorovali jsme test věnovaný dějinám Sokola, neb zcela pominul nesporný přínos Járy Cimrmana pro toto hnutí. Na kontrole samé doplnili jsme pentalogii kontrolních razítek označujících díla Karoliny Světlá "Frantina", "Kantůrčice", "Vesnický román" a "Skalák" o razítko "Divousové". Potěšilo nás, že sem byli vyvezeni vozíčkáři a mohli se i oni těšit z krás zdejší přírody. Tady nás dostihli "padesátkaři" Máša, Milan a Libor, kteří dosáhli toho dne skutečně skvělého sportovního výkonu.
na kontrole v lomu u Malého Dubu jsme přenechali možnost opékání mladším účastníkům z krátkých tras. Foto: L. Šlosar
Poté jsme minuli ještě Podještědské muzeum Karoliny Světlé a skrze park s Domovem důchodců /odpovídal tomu tmavý nátěr pouličního osvětlení, jenž nedosáhl nikdy k jeho patě, to jak se naši starší spoluobčané nemohli sehnout/, došli jsme kol 16. hodiny do cíle. Tady jsme dostali překrásný diplom formátu A4 obsahující pohled na Ještěd, do jehož středu bylo vepsáno jméno a příjmení účastníka a trasa. Poseděli jsme tu s vynikajícím stovkařem Standou z Mladé Boleslavi, bez povšimnutí nezůstaly ani poslední zásoby ferneta pořadatelů.
Do Turnova nás Milan zavezl včas, takže jsme za stavu 4 - 0 semifinále MS v hokeji mezi Kanadou a Ruskem lehce stihli vlak do Staré Paky, kde jsme vystoupili za stavu 4 - 3 a pozdravili jsme se tu s turisty z Hostinného včetně kamaráda Vaška od tamtéž.
Vydařený den, při kterém přálo i počasí, podbarvený překrásnými výhledy po české krajině a četnými turistickými setkáními, okořenili pak večer naši hokejisté semifinálovým vítězstvím nad Švédskem 3 - 2 v prodloužení.
Krajem českých sklářů /30. 04. 2005/ aneb Návrat s olověnými botami na nohou
ALŠOVICE - START - ČAS 06,30 HOD. V sobotu jsem musel vstávat pět minut před třetí, jít pěšky na vlak ze Zelené louky na nádraží v Trutnově, od 04,17 hod. do 06,01 cestovat vlakem do Železného Brodu a odtud spolu s Mášou z Vrchoviny, Liborem ze Semil a Vláďou z Kruhu absolvovat automobilem Milana z Lomnice krátkou asi čtvrthodinovou cestu do Alšovic. Měl jsem dost dobré důvody nezdržovat se na startu občerstvením a vyrazit na start své první letošní "padesátky" bez zbytečného otálení. Ze zamýšlené "padesátky" jsem měl respekt srovnatelný s pocity před prvním polibkem v pasáži před mnoha desítkami let.
JAKO PŘED PRVNÍM POLIBKEM V PASÁŽI. Dva týdny zánětu průdušek v první polovině dubna zanechaly na mně stopy ještě dva týdny po uzdravení. Cítil jsem se stále otupělý, měl jsem pocit, že mám oči jakoby zazděné a při chůzi jako bych na nohách zvedal okovy, nebyl jsem schopen pořádně rychlého tempa. Nepamatuji však, kdy jsem naposledy ve druhé polovině dubna neměl v nohou aspoň jednu "padesátku". Proto jsem se rozhodl ji v sobotu zkusit, zvláště když jsem se mohl dostat na pochod do Alšovic, kde by bylo zase trestuhodné nechat si utéci část trasy určenou výhradně pro "padesátku" přes Černou Studnici a Muchov.
KRÁSNÁ - KONTROLA Č. 1 - ČAS 06,55 HOD. Úvodní kilometry jsme šli po snadném, většinou asfaltovém terénu přes Čížkovice do Krásné při impozantních výhledech na vrchol Černé Studnice. Po několika málo metrech zastavila naše kroky první kontrola v popředí výhledu na starobylý kostel zčásti poněkud zakrytý omšelým domem. Krátký pobyt nám tu docela zpříjemnilo občerstvení. Začínalo být totiž pěkně teplo.
jeden z mnoha pohledů na Černou studnici - tentokráte z blízkosti Čížkovic. Foto: L. Šlosar
METEOROLOGIE POCHODU. Když jsem šel ráno ve třičtvrtě na čtyři na vlak, překvapilo mě vysloveně teplé počasí. Když se rozednilo, nevál téměř žádný vítr a bylo stále pod mrakem, vypadalo to chvílemi na déšť. Již kolem sedmé hodiny se začaly mraky trhat a postupně se rodil slunečný a velmi teplý den. Ve vhodných chvílích - například odpoledne při stoupání nad Železným Brodem - zavál tu a tam i ochlazující vítr z hor.
ČERNÁ STUDNICE - KONTROLA Č. 2 - ČAS 07,35 HOD. Prošli jsme osadu Dolní Černou Studnici a vybrali jsme se vcelku nenáročným stoupáním na vrchol Černé Studnice /869 metrů n. m./ s kamennou 26 metrů vysokou rozhlednou z roku 1905. Pod ní nacházela se druhá kontrola. Přestože sklenice s pivem před jedním z mužů na kontrole lákala ke krátkému posezení, mazali jsme nekompromisně dál.
Máša na kontrole na Černé studnici. Foto: L. Šlosar
STRATEGIE POCHODU. S ohledem na další profil trasy, na očekávané teplo a především na můj fyzický stav jsem se pevně rozhodl držet co nejpevněj zásady ujít co nejdříve co nejvíce kilometrů. Proto jsme s Mášou nechali už na startu Milana, Libora i Vláďu občerstvovat se a vyrazili z počátku sami. Chtěl jsem mít průběh pochodu pod kontrolou, abych třeba nemusel na poslední chvíli "šturmovat".
SVÁROV -- KONTROLA Č. 3 - ČAS 09,00 HOD. Prošli jsme nádherný hřeben mezi Černou Studnicí a Muchovem, Po překročení několika pásem zbytků sněhu, byly nám odměnou mezi sytě zeleným stromovím výrazné výhledy směrem na Jablonec nad Nisou i na několik skalisek při cestě. Posléze jsme dlouhým prudkým klesáním sešli do Svárova, kde u památníku obětem krveprolití při stávce v roce 1870 očekávala nás třetí kontrola, jako obě předchozí s občerstvením. Kdybychom chtěli, mohli jsme být na kontrole mnohem dříve a užívat si občerstvení déle. Na nejnižším místě hřebenu - tam, kde protíná cestu silnička - bylo jedno z mála míst, kdy mohli jsme si trasu zkrátit, což nás ovšem nebralo.
IDEOLOGIE POCHODU. Lze ještě jakžtakž pochopit, nikoliv samozřejmě respektovat, že někdo šidí něco v zaměstnání. Koníček slující turistické pochody jsme si však vybrali dobrovolně, nikdy nás k tomu nenutilo nic jiného, než ten prokletý neklid, proto se až na řídké výjimky držíme zásady absolvovat trasy poctivě. Je proti srsti chlubit se ušlapanými kilometry a ve skutečnosti z nich něco vynechat. Jsou samozřejmě výjimky - hlavně časová tíseň, únava nebo zbytečná zacházka. Dnes mi však obzvláště záleželo ujít celou trasu.
NAVÁROV - KONTROLA Č. 4 - ČAS KOL 10,30 HOD. Nudný silniční úsek po levém břehu Kamenice vystřídala za Haraticí další překrásná partie - Palackého stezka, jež se vinula tu těsně při břehu, tu vybíhala vysoko nad říční tok, tu se rozkládala do šířky několika turistů, tu se z ní stala úzká stezička zařezávající se do vysokých svahů nad Kamenicí. Stezku přerušila kontrola se širším sortimentem občerstvení v Návarově za mostem. Nyní jsme měl i já pocit, že si mohu dovolit půlhodinovou přestávku a já lahvové pivo.
stříbromodré vody Kamenice poskytovaly z Palackého cesty utěšené pohledy. Foto: L. Šlosar
… a osamělý kámen po léta čelí prudkým vodám Kamenice, dodávaje jim četnými střety stříbrnou barvu. Foto: L. Šlosar
POEZIE POCHODU. Domnělé či skutečné útrapy poměrně náročné "padesátky" pomáhají překonávat nádherné a romantické přírodní scenérie - po hřebenu za Černou Studnicí a části Palackého stezky přijde její druhá část, za Semily pak její obdoba při Jizeře Riegrova stezka. Po celou trasu turistu provázejí překrásné výhledy především na Krkonoše a část Jizerských hor, i modravé vody obou řek, čas od času přerušované stříbřitými peřejemi.
SEMILY - KRAJ - KONTROLA Č. 5 - ČAS 13,15 HODIN. Před Bohuňovskem jsme z konce Palackého cesty již v kompletním počtu vybočili na asfaltovou cestu po bývalém turistickém značení skrze nějaké zrušené objekty, trasu jsme příliš nezkrátili, ale byla pohodlnější. Posléze jsme vystoupali do Bozkova, na jehož dolením konci jsme na chvíli zastavili v hospůdce na točeném pivu, to byla lahoda. Poté jsme se znovu vydrápali k Sejkorské kapli a sestoupali na kraj Semil na další kontrolu v místě bývalého přírodního divadla.
na poslední kontrole na kraji Semil byli aktéři reportáže - onoho dne jinak rozdílné výkonnosti - pohromadě, zleva Libor, Máša, Vláďa a Milan. Foto: L. Šlosar
ANATOMIE POCHODU. Náročnost pochodu zvyšují čtyři lahůdková stoupání - odmyslíme-li si "hupy" Palackého a Riegrovy stezky. První stoupání na Černou Studnici brzy po startu ještě připomíná chůzi po Václavském náměstí v Praze. Druhé z Bohuňovska do Bozkova dá sice zabrat, ale člověk je ještě při síle. Třetí stoupání z Podbozkova k Sýkorské kapli je nejkratší, ale jeho druhá část za zatáčkou doleva je nejprudší. Všechna tři stoupání jsou zhruba kilometrová. Pravým vyvrcholením je asi čtyřkilometrové stoupání ze Železného Brodu k Dupandě, přičemž první asi kilometrový úsek zpravidla pod intenzívním slunečním svitem dá skutečně zabrat.
ALŠOVICE - CÍL - ČAS 16,30 HOD. Prošli jsme malebnou Riegrovou stezkou a odměnili své snažení dalším krátkým zastavením v restauraci Pod Spálovem. Více než pivo přišel mi k duhu čaj s tatrankou. Další nudný silniční úsek do Železného Brodu vystřídalo nejprve prudké stoupání nad městem, později táhlé a pozvolnější přes Těpeře na Dupandu a pak asi jeden kilometr do Alšovic. Konečně jsem usedl v cíli v sokolovně a značně unavený dal si pivo!!
impozantní pohled na Jizerou zařízlou hluboko do údolí, kus zábradlí prozrazuje začátek Riegrovy stezky na uměle vytvořené plošině nad vodou. Foto: L. Šlosar
pohled na Železný Brod daleko dole za mnou prozrazuje, že nejtěžší stoupání před cílem je zdárně za mnou. Foto: L. Šlosar
PSYCHOLOGIE POCHODU. Ve svém fyzickém stavu jsem se nedopustil chyby za každou cenu se co možná držet tempa nejrychlejších Máši a Vládi. V takové chvíli nebéřu na vědomí vzdalující se rychlejší souputníky a držím pravidelné monotónní osvědčené spolehlivé, byť volnější tempo, na druhé straně se zbytečně nezastavuji. I ve chvílích největší únavy se rozhlížím po kraji a pídím se po jeho zajímavostech a - i když se mi někdy nechce dělat pohyby navíc - snažím se - už jen z důvodu sebekázně - fotografovat. Dodržím-li tyto zásady, nikdy nedojdu do cíle úplně zničený - ani fyzicky a psychicky.
ŠŤASTNÝ HAPPY-END. Moje snažení se zřejmě nejvyšším mocnostem líbilo natolik, že mi nechalo můj životní běh zkřížit se sympatickou trojicí - starším, ale zdatným pánem a mladým párem - z Trutnova, kteří na start dojeli autem a kteří měli vzali zdarma zpátky dokonce domů na Zelenou louku, takže jsem byl doma už po půl sedmé. Moc jim za to tímto děkuji, stejně jako Nejvyššímu Řádu za to, jsem se měl možnost zase ujít "padesátku".
…. a nádavkem jedna od jednoho z některého z mých přátel
Milí návštěvníci, pokud nechcete číst dál tento úvod a chcete si rovnou přečíst pilotní reportáž mého projektu reportáží mých kolegů z turistických akcí, klikněte si prosím ihned sem.
Hloubavější čtenáři však jistě vydrží a přečtou si v dalších několika řádcích tomto projektu více, včetně o tom, co mu předcházelo.
Pamětníci mých stránek si jistě připomenou, že na tomto místě před lety se po dlouhou dobu nacházela dnes již legendární reportáž od Jany z Buků S duchem dědy v zádech", jež mi později dost zkomplikovala život. Reportáž totiž vzbudila značný ohlas na Trutnovsku i po celém světě. Samostatný odkaz na ni se ihned objevil na nejpřednějších webových stránkách /včetně řady osobních stránek českých politiků/, stejně jako na světových vyhledávačích - Yahoo, Google a Seznam nevyjímaje. Stejně jako kdysi verše Allana Ginsberga a prózy Jacka Kerouaca inspirovaly rozvoj beatníků, zmíněná reportáž podnítila k pěší turistice stovky mladých lidí především na Ústecku, Krásnobřezensku a Děčínsku pro něž se stala doslova kultovním dílem. Příznivé ohlasy jsem začal pociťovat bezprostředně po jejím zveřejnění i já dočasným zvýšením návštěvnosti stránek - v průměru o 25,17 až 28,93 %, než byl dosavadní normál.
Na následujících pochodech, jichž jsem byl účasten, jsem byl dotazován, kdy se na tomto místě objeví další reportáž od oblíbené autorky. Když se tak postupem času tak nestalo, byly intervence čtenářů stránek a účastníků pochodu důraznější. Kupříkladu manželé K. z Ronova nad Doubravkou mě žádali, aby na mých stránkách bylo pět reportáží od Jany z Buků a jen jedna doplňková ode mě, čtenář I. N. z Brna - Řečkovic dokonce vyslovil názor, že budou-li tam reportáže od Jany, mé tam nemusí být vůbec.
Není ovšem pravda, že jsem kvůli agresivním čtenářům na rok přestal chodit pochody. Když už však intervence byly nesnesitelné, zúčastňoval jsem se jich po určitou dobu incognito v nenápadných převlecích - včetně škrabošek - většinou přestrojen za Pepka námořníka, Vladimíra Iljiče Lenina či Václava Klause …. a byl klid, lidé se mě přestali všímat.
Medializování celého případu se mi však unikat přece nedařilo. Postupně se na mě obraceli telefonicky i elektronickou a normální poštou významní jednotlivci a instituce - jen tak namátkově KČT Hořovice, BSP šiček balonových plášťů v Nelahozevsi, Helsinský výbor, Olga Sommerová, svazy zahrádkářů, ústecký krajský hejtman, z Dobříše dorazil dopis nějakého svazu spisovatelů - a všichni mě obviňovali z toho, že upírám místo na slunci talentovanému autorovi /jen paní Sommerová napsala "talentované ženě"/. Všichni mě ovšem křivdili. Nebylo však ani pravdou, že jsem další reportáže Jany z Buků nezveřejňoval pro její neúměrné finanční požadavky. Nikdy jsem neměl v tomto ohledu problémy, vždyť v širokém našem okolí je tolik měděných střech a desek!
Není ani pravda, že by kolegyně přestala psát vůbec. Právě opak je příčinou celé zbytečně nafouknuté kampaně. Kolegyně mezitím sepsala … a nejen to …. i zveršovala další zážitky ze svých putování, na jejichž většině jsem byl přítomen i já /heč!!/ a soustředila je do básnické sbírky se záhadným názvem "S KULHAVÝM HLEMÝŽDĚM V PATÁCH". Podle posledních informací by sbírka měla vyjít v nakladatelství ODEON do konce září a to není vše. Pokud budou úspěšná jednání s panem Alfredem Strejčkem, mělo by do konce roku vyjít i CD se živými nahrávkami recitací jednotlivých částí sbírky ve Viole.
Ale přejděme k započatému tématu. Doznívající ohlas na zmíněnou reportáž a poslední pochod s mými přáteli ve Starkoči mě inspirovaly k tomu, že bych na tomto místě chtěl uvádět /to aby mé stránky byly pestřejší/ také reportáže mých přátel - mladých perspektivních a ještě neokoukaných autorů - zatím v počtu jedna dvě za aktualizaci /to zase aby ve větším počtu nezastínili reportáže mé/.
Mí přátelé s tím souhlasí, zbývá jen dohodnout, jak pojmenujeme naše nezávislé a neformální sdružení přispěvovatelů. Zatím mohu slíbit, že půjde o název originální a neotřelý, pestrým sítem návrhů prošla už jen pojmenování "Ruchovci" nebo "Lumírovci", eventuálně "Májovci".
Ať už se však nazveme jakkoliv, zde je první vlaštovka chystaného projektu, jež svou kvalitou nasadí pro své epigony vysokou laťku.
Po stopách bojů r. 1866 /25. 06. 2005/ aneb Od třešně k třešni /napsala Máša z Vrchoviny/
Do Starkoče jsem dorazila dle plánovaného příjezdu 7,32 hod. Cesta mi uběhla dobře v příjemném rozhovoru s turistou Rudou z Rumburku. Vystoupila jsem z vlaku očekávaná svými přáteli z Trutnova Janou, Karlem a Luďkem. Prostoupil mě pocit spokojenosti, rychle jsem se přihlásila na startu a pečlivě uložila propozice se slovy, že teď už se o nic nemusím starat, Trutnováci to tady znají a povedou mě. Mé pocity odešly po 5 minutách, při odbočce červené ze silnice směrem do kopřiv kolem plotu, přesně u třešně č. 3, kdy mi Luděk s úsměvem oznámil,že jsem byla vybrána, abych napsala reportáž z dnešního pochodu. Úsměv mi zamrznul, pokusila jsem se tuto velké vyznamenání přesunout na Janu, neúspěšně, bylo rozhodnuto. Neztrácela jsem čas,vytáhla tužku a jediný list papíru - propozice pochodu, škoda, že mají tak malý formát, a hned jsem začala bystře sledovat své kolegy, abych zapsala všechny jejich poklesky do reportáže k oživení - zda se loudají,vzdychají, zda nadávají na trať apod.
Hned za železničním mostem na kraji lesa jsme objevili první pomníček A. Netoličky. Pak se Luděk pokusil zkrátit si značenou cestu kolem rybníka přímo do svahu lesem, násilím jsme ho vrátili zpět na značenou cestu a domluvili mu. Děsně jsem byla napnutá, kde se konečně objeví ohlášená - pečlivě skrytá v hustém porostu - socha Myslivce, konečně jsem ji objevila na kopci svítící do parného dne. Nádherné dílo Quido Kociána z r.1906, zobrazující bojujícího vojáka rakouské armády z r.1866. Jako rodačka z Hořic v Podkrkonoší to mohu posoudit, protože jsem vyrostla mezi "kamennou krásou". Od pomníku jsme pokračovali dále po žluté značce až do Vysokova, kde jsme vyhledali v centru obce pruský zeměbranecký kříž v zahradě soukromého domu, postavený dle návrhu Výsosti korunní princezny pruské, který mi trochu připomínal irské kříže.
Z Vysokova jsme vyrazili k Brance, monumentálnímu památníku bitvy jezdecké 27. 06.1866. Zde bylo rozsekáno palaši během půl hodiny 595 lidí a 494 koní (Ptám se, proč koní, vždyť to nebyla jejich válka!). O kus dále jsme přešli hlavní silnici, abychom si v nebezpečí života s auty za zády prohlédli malý pomníček Poláka Koronského,kterému prýštící krev ze smrtelné rány zastavila hodinky a zaznamenala pro nás čas jeho smrti 15.30 hod.
trhání třešní mezi pomníkem Myslivce a Vysokovem - zleva neznámý pytlák, dále Jana z Buků, Karel z Trutnova a Máša z Vrchoviny. Foto: L. Šlosar
Z křižovatky jsme pokračovali po směrem na Václavice, kde u románského kostelíka na Dobeníně z poč.13.stol. byla kontrola. Na konci plotu hřbitůvku padlých vojáků a také učitele A. Jiráska na zelené jsme objevili další pomníček ,ozdobený novou vojenskou přílbou z pískovce. Stromy obsypané zrajícími třešněmi různých odrůd lemovaly cestu a vzbuzovaly ve mně obavy, že si nebudu moci dát pivo.Těsně před Přibyslaví se nám - honěným mraky - ukázal kopec, který nám Luděk prezentoval jako Dobrošov, ale byla to fata morgána asi ze žízně, pak se opravil, že je to Sendraž, Dobrošov jsme odhalili o 90 stupňů vlevo, charakteristický podle obnovené stavby turistické chaty.
utěšený pohled na kostel sv. Václava na kraji Václavic na Dobeninách. Foto: L. Šlosar
musím to na sebe přiznat - o tomto pomníku z války roku 1866 těsně za kostelem sv. Václava na zeleně značené cestě směrem na Přibyslav jsem neměl ani páru. Foto: L. Šlosar
V centru obce zabočili moji přátelé náhle vlevo /zcela jistě ne poprvé/, marně jsme je upomínala, že tudy zelená nevede, ale oni měli zelenou přímo do útulné hospody Na Bačce, kde nás hned po objednávce výborného Primátora zastihla prudká přeháňka. Jakmile vykouklo slunce, pokračovali jsme dále po zelené ohroženi hojnými cyklaři do Pekla, a hned začali stoupat po červené na Dobrošov. V čase oběda jsme došli k turistické chatě, která zvenku vypadá velice prostorně, ale bohužel k obsluze tady bylo jen pár míst v restauraci a všechny obsazené. Usadili jsme se s Karlem venku u "okénka", dala jsem si kulajdu do igelitové misky, bez polévky nemohu chodit, Luděk s Janou objevili dvě místa uvnitř, tak šli na točené a kávu.
selanka ve vnější části hospody Na Bačce U Martinců v Přibyslavi - zleva Máša, Jana a Karel, mě ovšem při fotografování zrovna prší na záda. Foto: L. Šlosar
Těsně před jednou jsem významných ukazováním na hodinky honila Luďka z hospody, čekalo nás ještě kus cesty. Pokračovali jsme dále po červené kolem daňčí obory, kde jsme si prohlédli několik mladých kusů s rašícím parožím. Cestou přes město Náchod pánové usoudili,ž e se musíme před náročným výstupem osvěžit na náměstí na terase restaurace U města Prahy, kde měli výbornou Plzeň. Po krátkém odpočinku jsme doslova vyběhli zámecké schody a pokračovali prohlídkou zámeckého nádvoří a bývalého vodního příkopu v současnosti obývaného dvěma brtníky. Na nádvoří byl jedním turistou z Nového Města identifikován Luděk (byl tam inkognito), autogramiádě se musel vyhnout, neboť jsme spěchali do cíle. Na konci lipové aleje jsme objevili ve skrytu staletých stromů vojenský hřbitov založený hrabětem Schamburgem - Lippé, majitelem náchodského zámku v 19.století, který je zde také pochován se svou rodinou. Další třešňovou alejí jsme došli do Kramolny, kde jsme v centru obce objevili kapličku z r.1415. Poslední část pochodu jsme procházeli lesem po vlastním značení, hlavně,abychom po parném dni užili také trochu bahna, což se zalíbilo hlavně Luďkovi. Obcházeli jsme Starkoč a vyšli z lesa přímo u železničního přejezdu a pokračovali vsí přímo ke koupališti - do cíle pochodu, kde pro nás pořadatelé vyudili párky. Z našeho příchodu se radovala Zdeňka z České Skalice, která nás zavedla na nádraží a ukázala nám poblíž novou hospodu - jako propříště.
ospalé náměstí v Náchodě se zámkem na kopci přímo vybízí k zastavení na jedno "bahno". Foto: L. Šlosar
medvěd brtník rázuje ve svém království pod jedním z nádvoří náchodského zámku. Foto: L. Šlosar
spokojená skupinka v cíli na starkočském koupališti ve složení zleva Máša, Jana, Karel a Luděk, zároveň konsternována zjištěním, že i na pomalé krátké trase 25 km lze prožít příjemné zážitky. Foto: neznámý kolemjdoucí /Zdeňka z Č. Skalice/.
Poděkování patří mým přátelům,kteří mě pozvali na pochod, pořadatelům za přípravu hezkého pochodu a místním značkářům za kvalitní práci v terénu. Závěrem si kladu otázku, proč ty mraky třešní nikdo netrhá, mimo účastníků pochodu samozřejmě, když v obchodě stojí kolem 50,- Kč za 1 kg? Nemyslím poloplané třešně v polích, myslím na třešně v zahrádkách, které jsou odsouzeny opadat na zem kvůli nezájmu jejich majitelů.
P.S. Luděk vzhledem ke svému společenskému postavení neutrhl ani 1 třešeň, to prohlašuji na svoji čest a svědomí.
Prvních sedm reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže Od třešně k třešni je Máša z Vrchoviny.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz