Motto: Maršál: ....... "proč, jakým právem to vlastně děláte? Řekněte, je vám to. . . ulo-ženo?"
Dr. Galén: "Já nerozumím, prosím."
Maršál /tiše/: "Člověče, máte. . . vyšší poslání?"
Dr. Galén: "Ne, vůbec ne. Já jenom jako obyčejný člověk, že ano . . ."
Maršál: "Pak to nesmíte dělat, doktore. Musí být vyšší po-slání. . . Musí být vyšší vůle, která nás řídí".
Karel Čapek - Bílá nemoc

Motto: Kdo řekne dvaceti slovy, co lze říci deseti slovy, ten je schopen i všech ostatních špatnosti.
G. Carducci

Místem konání pochodu a cyklojízdy je městečko Mladé Buky, ležící na severovýchodním okraji Čech v podhůří Krkonoš. Žije zde …… ale proč dělat chytřejšího, než jsem, kliknete si pro tyto účely sem nebo taky koneckonců i sem, pamatovavše ovšem strýčka Navrátila………, moje stránky jsou zajímavější.


Tak a nyní vám - blíže poučeným - mohu říci něco bližšího o poměrech geografických. Nejbližším větším sídlem odtud jest Trutnov, s nímž je městečko spjato poměrně těsně, na nejsevernější část Trutnova Horní Staré Město plynule navazuje sídlo zvané Kalná Voda, které přechází v Mladé Buky také téměř nepozorovaně, že procházíte-li po staré silnici, o níž bude řeč později, nepoznáte vůbec, kdy se ulice Mladobucká v Kalné Vodě změní Krkonošskou v Mladých Bukách.


Městečko se nachází v jakési poměrně široké kotlině při březích řeky Úpy stékající ze svahů krkonošských zrovna v místech, kde si její tok zrovna zamanul vydat se na krátký úsek směrem spíše východním. Pravou spíše severní stranu při pohledu od Trutnova rámuje vysoká hradba nejvýchodnější výspy hor Krkonošských - hřbetu Rýchor, levou spíše jižní pak vyvýšenina reprezentovaná Pekelským vrchem a vzdálenějším Havranem - městečko se ovšem přimyká, ba přímo choulí k nižším svahům na straně polední. Jednomu z nich, který odhalen umělým osvětlením upoutává v zimním období vaši pozornost, projíždíte-li obcí nebo kol ní i v čase večerním, ba i nočním, vděčí za to, že je vyhledávanou Mekkou lyžařů.
Městečko je totiž přístupno od Trutnova po dvou silnicích, jedna zvaná stará prolíná městečko samé, druhá slující nová míjí těsně jeho okraj. Do městečka lze se dopraviti z Trutnova vlakem zvaným "viamonťáčkem", svou cestu opakující sem po většinu dne hodinu co hodinu, a autobusy "jáňákem", "pecákem", ba i "pomezákem" či "špindlerákem" zvanými. Kdybyste sem ovšem chtěli putovat v hodinách duchů, museli byste, jak to bývá v okrajových míst republiky typické, použít spoj jediný a specifický, který vám ovšem neujede nikdy, a sice spojem pojmenovaným "dvojkou úpičákem", což znamená jít po svých, po silnici kopírující řečiště Úpy.
Projíždíte-li po silnici nové neboli hlavní a máte-li štěstí, že sedíte po boku řidičově, seznáte, že zmíněná kotlina se před vámi trochu vpravo po boku Světlé hory zužuje, nikoliv však natolik, abyste před sebou s němým úžasem nesledovali výrazný vrchol Sněžky. Kdybyste však byli místními, věděli byste, že ještě úchvatnější pohled na nejvyšší horu Čech se vám nabídne nad městečkem na silničce k Hrádečku, k výletnímu sídlu bývalého prezidenta Havla.
Ponechme však panu bývalému prezidentovi potřebné soukromí a vraťme se k městečku samotnému. I pro člověka barbarského zůstává největší dominantou kostel zasvěcený sv. Kateřině. Ten je skutečně patrný z mnoha míst i poutníkům, ať již scházíte mírným klesáním po modré značce od Bystřice, kdy je před vámi v dálce vidět hned vlevo, hned vpravo, či kráčíte-li v blízkosti obce po zelené značce nezasaženi mimořádně zdařilým odpalem nějakého místního Tigera Woodse z blízkého golfového hřiště, objeví se vám po vaší pravici před vámi v podstatně větší blízkosti.

kostel sv. Kateřiny v Mladých Bukách se zčásti cudně schovává za stromoví. Ilustrační snímek z 10. 08. 2002. Foto: L. Šlosar

nejstarší část Mladých Buků s kostelem sv. Kateřiny z louky za silnicí poblíž železniční zastávky. Ilustrační snímek z 21. 04. 2003. Foto: L. Šlosar
Teď vám chci ještě napsat, jakou ve mě, člověku Bohem prokletému a tímtéž zapomenutému na velkých sídlištích vzbuzuje městečko, v němž jsem byl všudy asi desetkrát, představu:
Zatímco námi obývaná lidská mraveniště nemají zřetelných hranic a vlastní identitu, tady ještě nepochybně existuje tolik dnes chybějící starosvětský pocit sounáležitosti. Zatímco ve velkých sídlech volíte své posly do městského parlamentu dle bombastičnosti slov ústředních partajních vůdců v televizi a širokosti úsměvů týchž nebo nevolíte vůbec, tady snad ještě vybírají konkrétního slušného člověka a je jim lhostejno, zda-li pochází z lůna strany tokem dějin nadnášené nebo naopak opovrhované. Zatímco v obrovských betonových džunglích si bezostyšně zkracujete cestu přes trávník /a neříkejte, že ne, vy nemravové, vždyť vás uprostřed něho pravidelně potkávám, když hledám květ, který si chci za nočního šera potají vyrýpnout do své zahrádky/ a v horším případě se vraždí, tady dozajista, když na jednom kraji odhodíte oharek cigarety, vystavíte se těžkého mravního odsouzení od lidí z druhého kraje, ke kterým zvěst o vašem prohřešku doputuje ještě dříve, než sem dojdete, a máte po žížalkách: už vás nikdo do obecního zastupitelstva nezvolí.
A tak zatímco z velkých mravenišť - přespavše předtím toliko - zděšeně prcháte pryč, už jen proto, abyste nemuseli odvracet deprimující pohledy od nudících se adulescentů nebo rodinek ubíjejících čas na balkonech anebo abyste neposlouchali ve svém bytě televize z okolních bytů, zatímco odtud prcháte před deprimující samotnou v těsném dotyku s tisícovkou stejně osamělých a snažíte se nebýt sám s jedním či dvěma kamarády, v Mladých Bukách se jistě bude i nadále něco zajímavého dít, co bude zabraňovat místním domorodcům opouštět své výsostní katastrální území.
A abychom ani my okolní tolik nezáviděli a aby i co nejširší pospolitosti vešla obec i její okolí v podvědomost /a teď si všimněte, jak úžasně nenásilným, plynulým a elegantním obloukem přes líčení genia loci se dostávám k meritu této části mých stránek/, pořádá místní T. J. Jiskra pro nejširší veřejnost ve spolupráci s obcí turistickou akci MLADOBUCKOU PADESÁTKU, jíž je věnován tento oddíl mých stránek.

Motto: Pokud jste nebyli pozváni, měli byste mít zatraceně dobrý důvod, proč u nás zvoníte.
Tabulka u vchodu domu Franka Sinatry

Motto: Quod fuit durum pati, meminisse dulce est    /Co bylo kruté snášet, je při vzpomínce milé/.
H. Walther, Proverbia sententiaquae medii aevi

VZPOMÍNKA. Z onoho nevýrazného období svého života, kdy mé turistické ambice ještě doutnaly, dušeny mou nerozhodností a dosud neposilovány prvními zážitky z turistických pochodů, pamatuji si ještě plakáty na Mladobuckou padesátku, jež visívaly na vývěsce v mém mateřském podniku. Z vyprávění vím, že šlo o atraktivní pochod, který dokonce měl začínat o půlnoci a vést po nejvyšších partiích Krkonoš. Když jsem prvními dálkovými pochody začal realizovat své turistické tužby, pochod se však již nekonal. O to byl větší můj zájem, když jsem zjistil, že se letos pochod v obnovené podobě opět koná.
POŘADATELÉ. Pořadatelem pochodu byl Obecní úřad Mladé Buky, což je samo o sobě mezi pořadateli pochodu netradiční. Ten evidentně neponechával při přípravě pochodu nic náhodě. Propozice na pochod, jenž nebyl uveden v žádném kalendáři, se objevily na trutnovských a jiných turistických akcích již zjara. Pochod byl samozřejmě propagován v tamních listech. Konání pochodu zvěstovaly v městečku i plakáty, jež však někdo strhával. Pořadatelům se podařilo navíc pochod situovat do časové mezery, kdy se daleko široko žádný pochod nekonal.
NA STARTU. Už dlouho jsem nezažil tak pohodové ráno. Už dlouho jsme v sobotu nevstával tak pozdě, jako bych šel do práce, jako tomu bylo tuto sobotu. V klidu jsem posnídal a nastoupil na Zelené louce v Horním Starém Městě do "viamonťáčku" v 06,53 hod., za osm minut jsem dojel na nádraží v Mladých Bukách, odkud byl start na fotbalovém hřišti, co by kamenem dohodil. Se mnou sem přijeli další trutnovští borci Maruška, Mirek a mladší Petr, v tu dobu již jako první startoval Vašek ze Žacléře v červeném kulichu a na startu netrpělivě podupávali Tonda ze Rtyně a skromně vypadající nevysoký turista - stovkař Karel až z Libušína od Kladna, který se od počátku naší skupině nenápadnými kroky vzdaloval, také díky tomu, že oba stovkaři z naší skupiny Tonda a Mirek od počátku respektovali tempo nás přece jen pomalejších.
TRASA. Pochod nesl sice - věren tradici - ve svém názvu slovo "padesátka", ale nejdelší trasa byla čtyřicetikilometrová. Co do členitosti nezadala si však s "padesátkami" ve vnitrozemí. Nejvyššími jejími body byly vrchol Černá hora a Rýchorská bouda.
POČASÍ. Poté, co v pátek odpoledne lilo jako z konve, překvapil nás ještě za tmy pohled na oblohu s hvězdičkami. Už od rána dominovala na obloze modř, která si svou převahu udržela po celý den, s výjimkou krátkého období dopoledne, kdy se nám zdálo, že se nad Černou horou formují tmavé mraky. Také majitel Zinneckerových bud nám potvrdil, že jsme měli výjimečné štěstí, protože uplynulé dny bylo na horách ošklivě a naposledy ještě pršelo v pátek o půlnoci.
KONTROLY. Na nejdelší trasu bylo předepsáno šest kontrol, což je v době, kdy pořadatelé i zaběhnutých pochodů na kontrolách šetří, sympatické. Pořadatelé přitom vystačili pouze s třemi vlastními "živými" kontrolami - hned na kládách na zelené značce nad Mladými Buky, v Horním Maršově /tam však byla tak těkavá, že se s námi minula a my jsme svou povinnost splnili razítkem v hotelu Slovan/ a pod Pašovkou neboli Lovčí boudou. U dalších tří kontroly využili vtipně pohostinství tří bud - Zinneckerových na úbočí Černé hory, libovolné na Černé hoře, kterou byla pouze Černá bouda /kiosek U Staré lanovky byl uzavřen/ a Rýchorské boudy.

u Rýchorské boudy zleva Luděk a Maruška z Trutnova a Tonda ze Rtyně v Podkrkonoší. Foto: pravděpodobně M. Vaněk

na Rýchorách zleva Tonda ze Rtyně v P., Maruška a Luděk z Trutnova. Foto: pravděpodobně M. Vaněk
VÝHLEDY. Už na začátku zelené značky nad Mladými Buky upoutal nás před sebou pohled na zdánlivě neprostupnou bílou stěnu mlhy, z níž nahoře vyčnívala odkrytá silueta Černé hory. Mladé Buky za námi byly utopeny v mlze. Později se jevil kraj pod Černou horou jako krajina rybníků, protože veškerá nejnižší místa byla zaplněna světlými chuchvalci mlhy připadajícími nám jako malé vodní plochy. Z bud Zinneckerových byly zřetelně vidět Hejšovina, Bor a Orlické hory. Výhledy od Černé boudy na nejvyšší hřebeny Krkonoš byly tak ostré a zdánlivě blízké, že nám připadalo, že si můžeme na ně sáhnout. Nejinak tomu bylo i na Rýchorské boudě.
V POHODĚ. Protože i mladší Petr se vzdálil, neboť ho čekaly ještě další sportovní povinnosti, celou trasu jsme absolvovali ve čtveřici Maruška, Mirek, Tonda a já. Šli jsme svěžím tempem, čehož dokladem je třeba čas čtyřicet minut z Horního Maršova na Rýchorskou boudou, ale pochod jsme brali jinak vysloveně pohodově, o čemž zase svědčí příjemná krátká posezení na Zinneckerových boudách, kde je celá skupina i s tamními psy Nerem a Matyášem zvěčněna Mirkovým fotoaparátem, na Černé boudě, v hotelu Slovan a na Rýchorách.
V CÍLI. Stejně jako na startu i v cíli jsme byli - jako jedni z posledních příchozích - skoro sami - samozřejmě vedle pořadatelů a také tradičních návštěvníků pochodů na Trutnovsku manželů Benešových z Nové Paky a trutnovských manželů Kousalových. Pořadatelé byli spokojeni s počtem 100 účastníků, z nichž 10 šlo 40 km, my všichni jsme ocenili i to, že pochod pořádal Obecní úřad Mladé Buky, což může příklad i pro jiné obecní úřady, jak svou obec zviditelnit i za hranicemi regionu. Však jsme také od pořadatelů obdrželi nejen tatranky, ale hezké letecké pohledy obce. Obecnímu úřadu Mladé Buky budiž i touto cestou vysloven dík od nás skalních turistů a přání, aby tamní obnovená padesátka pokračovala i v příštích letech!

v cíli, úplně vpravo Luděk z Trutnova, u stolku uprostřed se poprvé objevuje Jana z Buků. Foto: pravděpodobně M. Vaněk

PROLOG. V oné době ještě pouze pochod Mladobucká padesátka se vřadil loňského podzimu mezi turistické akce v naší lokalitě zcela nečekaně a jeho obnovená premiéra byla tehdy velmi úspěšná. Proto jsem minulou sobotu opovrhl dobrodiním Českých drah poskytujících poslední zářijový víkend slevu na zpáteční cesty /ostatně od této firmy očekávám místo jednorázových laciných populistických gest odpovědnější přístup vůči svým cestujícím z řad turistů při vypravování navazujících spojů, třeba ve Staré Pace na vlak vyjíždějící z Trutnova ve 04,44 hod./ a cestoval vláčkem společnosti Viamont jen několik stanic na start 2. ročníku shora zmíněné akce, letos obohacené rovněž o cyklotrasy.
JESTLIŽE ZAMÍŘÍTE NA POCHODY V ÚSTÍ NAD ORLICÍ, vezměte jed na to, že v úvodních stovkách metrů vás pořadatelé vyženou na Andrlův Chlum. Po odchodu ze startu v Bohuslavicích nad Úpou si pište, že budete nejspíš stoupat skrze roztroušené kameny nízkým a hustým stromovím na Čížkovy kameny. Konečně hned poté, co opustíte start "Krvavého Čepelky", můžete se předem těšit, jak budete funět na svazích "Jestřebek". Soudě podle tohoto a předchozího ročníku Mladobucké padesátky, mají na vás pořadatelé přichystán kalibr z nejtěžších - Černou horu, znamenající převýšení bratru přes 800 metrů, a abyste příliš nefňukali, poskytnou vám možnost se trochu rozhýbat na několika kilometrech zprvu polními, později lesnatými cestami, s menším stoupáním na Janskou horu. Naše zprvu šestičlenná družina úvodní kilometry vzala hezky zostra a její tříčlenný předvoj složený ze dvou "stovkařů" a z mé maličkosti se na její vrchol vyškrábal po Zvonkové cestě za necelé něco málo přes 2,5 hodiny putování ze startu a za necelou jednu a čtvrt hodinu z Janských Lázní. Určitě po zásluze jsme v kiosku Černé boudy zato pobyli téměř hodinu a mě osobně připadlo komické, že si mě zdejší sympatický obsluhující pamatuje z mých několika letošních návštěv natolik, jako by má tvář byla zobrazena nárožích krkonošských chalup s několikamístní cifrou uvozenou slovy DEAD OR ALIVE v písmu Cottonwood.

hřeben Krkonoš s dominantou Sněžkou z úbočí Černé hory, vpředu zleva Mirek z Trutnova a Tonda ze Rtyně. Foto: L. Šlosar
PŘEDCHOZÍ ROČNÍ OBDOBÍ JSOU PRO MĚ CO DÁLKOPLAZE symboly tajných očekávání, neklidu, nepokoje a později i horečnatých stíhání nedostižitelného. Avšak podzim, to je smíření s dosaženým, bilancování, pokora a díkuvzdání Bohu /jste-li věřící/ anebo jakémusi neuchopitelnému a nedefinovatelnému Kosmickému Universu /jste-li "ďaur" jako já, leč tušíte, že veškeré děni jaksi zapadá do jakéhosi pevného systému, jehož narušování se dříve či později vymstí/ za to, co vám bylo dopřáno v turistickém roce prožít. S tímto pocitem celého mě pohlcovaly za slunečného bezoblačného počasí úchvatné, dosud pro mě neznámé pohledy z odkrytých severních svahů Černé hory poblíže Černohorské rašeliny na hlavní východní hřeben Krkonoš, jemuž - jak jinak - vévodila královna Sněžka.

Vlašské Boudy z úbočí Černé hory. Foto: L. Šlosar
ZA DESÍTKY LET JSEM TOHO POCHODIL V KRKONOŠÍCH MNOHO, avšak bez nějakého řádu, takže je stále hodně výletů, které si pro mě uchovávají objevitelský prvek. Tak tomu bylo v sobotu při sestupu z Černé hory zčásti po dřevěných lávkách, zčásti po kamenité cestě vedoucí skrze žádný nebo nízký porost na Vlašské Boudy. Zde putující z nejdelší čtyřicetikilometrové trasy vstřebávali poklid vydařeného podzimního dne v horské mléčné farmě Sosna, kde převážná část naší na krátký čas kompletní družiny neodolala svodům zdejší speciality - medvědího mléka, jehož mléčnou část tvořilo teplé mléko samo a medvědí část pak především rum. Dobrodružný prvek vloudil se pak - nikým z nás nepozván - za rozcestím poblíž Velkých Tippeltových bud, kde část naší grupy zamířila improvizovaně a plánovaně na Aichelburg, ortodoxní "stovkařská" část se mnou pokračovala po zelené značce, kterou však vzápětí ztratila někde po své levici, takže po široké Heřmanově cestě navázala na následující žlutou značku nikoliv u Raisových Domků, nýbrž o dosti výše - u Krausových bud. Ale komu by to za příjemného podzimního dne a při nezměrné chuti chodit a zase chodit vadilo?
odpočívající kůň na Vlašských Boudách. Foto: L. Šlosar
A OBJEVOVÁNÍ NEZNÁMÉHO VE ZNÁMÝCH LOKALITÁCH POKRAČOVALO nad Horním Maršovem, kde důvěrné známé stoupání směr Rýchorská bouda vystřídala v lese neznámá /pro nás pěší/ vrstevnicová, jen místy stoupající široká cyklistická stezka. Na jednom jejím místě zaujal nás máchovsky laděný, čerstvými květy obsypaný pomníček se zavěšeným symbolickým batohem a vyrytým jménem J. Danko. Ať je tu vzpomínán kdokoliv, museli ho mít přátelé rádi …
U HOTELU POD PRALESEM JIŽ V ANTONÍNOVĚ ÚDOLÍ rozdává na kontrole razítko malé děvčátko jménem Markétka. Na nejdelší trase je to již šestá kontrola, z nichž čtyři byly živé. Protože právě kontroly dodávají pochodům ten správný říz, alespoň já osobně čím dál více poznávám na úhledným písmem popsaných stránkách pochodu rukopis naší jedné báječné, bohužel dnes nepřítomné kamarádky z řad pořadatelů …. onen rukopis, jehož pevné a nekompromisní tahy si osvojila před lety na prudkých svazích Českého středohoří, ale jehož lehce načrtnuté zjemnělé, až filigránské ornamenty si při nejmenším připomněla, aspoň si to tak namlouvám, při zatím nečetných putováních s naší ekvipou.
PO KRÁTKÉM POSEZENÍ V HOTELU JDEME S MIRKEM Z TRUTNOVA poslední tři kilometry do cíle v poklidu, jelikož není důvod spěchat. Za chůze sledujeme okolní svahy, na nichž z ostrého úhlu metané sluneční paprsky vytvářejí prudké kontrasty mezi osvětlenými a zastíněnými plochami, takže vše se jeví úžasně plastické a jakoby na dosah …. jen kdybychom se nebáli, že nějakým nešetrným pohybem paží rozestřeme dozajista čerstvě nanesenou červeň všelijakého toho javoří či bukoví po žluti jiných listnáčů nebo po stále svěží zeleni travnatých ploch, nebo že dokonce způsobíme ohnivé kaňky na až kýčové modři nebeské báně.
V CÍLI NA HŘIŠTI V MLADÝCH BUKÁCH JE ŽIVO, nejen proto, že tu jacísi modře odění Orli zápolí v softbalovém mači, ale proto, že tu na nás čeká početný pořadatelský sbor a taky - což je průšvih, neb jsem na to vnitřně nepřipravený - zdejší kabelová televize, takže pouze já a nato už jen později přišedší mí kamarádi si uvědomujeme, jak je pro nás cíl přece osiřelý. Ještě několik desítek minut je mi pak dopřáno, v záklonu opřenému o zábradlí hlediště, vychutnávat atmosféru cíle, střídavě hledě na zdejší hemžení, střídavě pak na žluté listnáče nad budovami, povívající se v nepatrném větříku pod modře natřeným osvětleným a nekonečným stropem.
EPILOG. Ideální kombinace prvku objektivního - podzimní krkonošské krajiny, jejíž členitost umožní pořadatelům vytvářet variabilní kombinaci tras - a prvku subjektivního - pořadatelského sboru, jehož nadšení není ještě dotčeno rutinou a únavou z dlouholetého pořádání turistických akcí - dává předpoklad, že se Mladé Buky po budoucí podzimy mohou státi Mekkou turistických gurmánů. Jedním z předpokladů je včlenit napevno a citlivě akci do rámce ostatních pořádaných ve zdejší lokalitě, abychom co dálkoplazečtí kulináři po jeden víkend přesyceni s těžkým srdcem nevybírali ze široké nabídky menu turistických akcí, naproti tomu před dalším pak notně hladoví nehleděli smutně do prázdného seznamu turistických krmí.

Bože, jak já tyhle okamžiky na pochodech zbožňuji!! Sedím na hřišti v Mladých Bukách u stolku pořadatelů /ale stejně tak bych mohl sedět třeba v Autoklubu v Jilemnici nebo na náměstí v Prčicích/, po mé pravici sedí Šedý vlk, Pepík z Buků a Karel z Trutnova, po mé pravici Karel a Jana z Buků. Přede mnou probíhá fotbalový zápas Mladé Buky v. Úpice a vlevo dosti stranou jakýsi softbalový zápas. V nohách cítím takovéto příjemné pnutí a jsem celkově jen lehce unaven taktak do příjemného opojení. Mám dost času až do té míry, že si mohu dovolit nechat si ujet vlak. Chlemtám pivo a veškeré okolní dění i hovory vnímám s přimhouřenými očima jen tak napůl, spíše jako kulisu, jsem tak trochu "mimo". V duchu si totiž především promítám znovu film, zachycující události, jež jsem ještě před chvíli prožíval.
Titulky tohoto filmu přestavují propozice, jež začaly putovat do turistického podvědomí bohužel jen nedávno a jejichž prostřednictvím zve Obecní úřad v Mladých Bukách veřejnost na 3. ročník Mladobuckou padesátku. Film sám začíná těsně po sedmé hodině v sobotu ráno celkovým záběrem na hřiště v Mladých Bukách, jež nachází trochu stranou od obce přes novou silnici Trutnov - Pec pod Sněžkou, za to blízko od vlakové nádraží. Děj začíná u vyvýšené tribunky vedle zázemí hřiště prezentací na nejdelší trase 40 km. Úvodní kilometry nepatrným táhlým stoupáním po asfaltové silnici prolínají prostřihy na oblohu pokrytou chuchvalcemi hustých šedivých mraků, pozornému divákovi nemůže uniknout, že mají tendenci protrhávat se.
Záběr kamery polocelek směřuje na lavičku na turistickém rozcestí těsně nad Bystřicí na sympatickou dvojici mladých krásných lidí - pořadatelů kamarádku Janu a Karla z Buků. Záběr je jen letmý neb je vystřídán detailem na podlouhlé sklínky naplněné jásavě třpytivou tekutinou hnědé barvy, kultovním nápojem naší party fernetem, jež je přichystán pro VIP pochodu, jimiž je můj souputník Karel z Trutnova a já. Protože divák nesnáší ve filmu z jeho pohledu hluchá místa, nesmíme příliš otálet, a tak po krátkém srdečném hovoru si to mastíme po vojenské cestě směrem na Rýchory. Předjíždějí nás postupně tři auta, která postupně spatřujeme v poloze Stop, první na kraji lesa, druhé u nádherné zrenovované kapličky dávající vzpomínku na to, že opodál stála obec slující Sklenařovice. Nás zajímá však ono třetí, jež zakotvilo těsně pod Pašovkou. Na kontrole č. 2 je onen Karel z Buků a v hudebním doprovodu filmu zaznívá najednou kdysi populární písnička v provedení Jiřího Korna a Viléma Čoka "Karel nese asi čaj", podává se tu totiž chutný čaj s citronem. Na rozcestí turistických značek Kutná přesně na metr ve výšce 1.000 metrů postrádáme ve scénáři i v celkovém provedení filmu byť jen krátký pohled na Rýchorskou boudu, odtud ji zakrývá mlha a dnes není důvodu se k ní přiblížit, byly tu dodrženy striktně zákoník práce č. 65/65 Sb. ve znění předpisů pozdějších a pracovní smlouva a není tudíž ještě otevřena. Protože dobrý režisér měl by film zpestřit davovou scénou, z oněch míst z mlhy vynořuje se skupina dětí zřejmě jakési školy v přírodě.

kontrole č. 1 kraloval suverénně spiritus rector celého pochodu - Jana z Buků. Foto: L. Šlosar

turista, který v průběhu času absolvoval modře značenou cestu z Bystřice na Rýchory, musí smeknout klobouk před prací restaurátorů na kapličce na kraji bývalých Sklenařic. Foto: L. Šlosar
Plynulý tok filmu pokračuje střídavými pohledy napravo i nalevo na ubíhající stromy na mírně svažující se červeně značené cestě přes Roh hranic. Mě jako fanatického diváka v těchto místech nadchnou vždy prostřihy na velký palouk doleva s ostrůvkem stromů, dnes jsou kulisy filmu zpestřeny cáry mlhy, jež se tudy prohání. Ze scénáře bylo nutno vypustit pohledy na Sněžku, jež se odsud obvykle nabízejí, viditelnost není dobrá. Skvělá náhrada: po levé straně šedavá bariéra mraků, za níž by člověk neznalý netušil Starou horu, ztrácí kompaktnost, a jakoby uprostřed šedi domnělé oblohy objeví se na okamžik tmavěmodrá okolní šedí izolovaná malá skvrna lesa rozkládajícího se v hoření části úbočí tohoto mírně vzdáleného hřebene, jenž se svažuje do Horního Maršova.
Prvky akčního filmu vloudí se nám do naší selanky těsně před prudkým klesáním do Albeřic neb tu potkáváme zelené auto České policie, ale tuto iluzi zažehnává silný muž vedle řidiče, jenž nevyskakuje se samopalem, nýbrž lehkým pokynutím děkuje za to, že jsme rozumně ustoupili z úzké cesty. Pohříchu nám to nevadí, ba naopak, akčních záběrů máme od 11. září plné kecky z televize i z "tlači".

pro krajinu, reprezentující krátký úsek za Rohem hranic před sestupem do Albeřic, mám velkou slabost. Foto: L. Šlosar
Další střih: těsně u hospody Vápenky již v Albeřicích činí se velice dvě děvčata nabízející chutný teplý šťavnatý párek s chlebem a opět dobrým čajem. Pohříchu jejich snaha nemá kýženého efektu, protože /prostřih na start do Mladých Buků na startovní listinu/ na nejdelší trase startujeme pouze čtyři a na nejdelší kolařské trase to nebude lepší. Piva na hlavní kontrole není, a tak si krátké občerstvení prodlužujeme o několik metrů zpět na občerstvení U Marků. Krátké prostřihy po stěnách útulné malé místnosti prozrazují blízký vztah útulny ke zdejšímu hasičstvu /pohled na tablo/ a nejsou zas tak rychlé, aby si fajnšmekr nemohl přečíst aspoň dva vtipné nápisy: "Nehaňte naši kávu, i vy budete jednou slabí a studení" a dokonce: "Učenci, umělci a vojevůdcové užívají kořalek poněkud jemnějších, jako jsou likérky, rosolky, víno a pivo", připsaný tu hned jakémusi Josefu Koněrzovi v díle "Pryč s kořalkou" z roku 1882 /je tu ještě uvedeno, že z češtiny přeložil Jan Osten, ale člověka napadá, jestli se ten chlap neobšlehl od Járy Cimrmana, jenž kladl podobné kratší nápisy na stěnu hospody v Liptákově/.
Dobrý režisér ví, že v dobrém filmu musí se poměrně pravidelně střídat pomalá a rychlá místa, takže poklidné posezení nad dvěma pivy vystřídá rychlý kalup táhlým stoupáním po úzké silničce na Lysečinskou boudu /pro nás nyní v roli herců není ovšem rozhodující pokyn režiséra, ale chlad, jenž nás při odchodu z osvěžovny obestřel a jenž nás nutí k rychlým pohybům/. Poklidná idyla pokračuje krátkým prostřihem na zklamané tváře seznávající Lysečinskou boudu uzavřenu, poté na utěšené pohledy na cestě již opačným směrem do Horního Maršova doleva na stříbřité koryto Lysečinského potoku a doprava na střídající se lesnaté a travnaté partie nad námi, později na poklidné chalupy Dolních Lysečin, jejichž ospalý klid poněkud narušil živel hloubící nikoliv kryty, nýbrž příkopy, či kladoucí nikoliv miny, nýbrž dvojí kabel, neb se jednalo o živel dělnický /zde náš film nabývá na chvíli přídech žánru budovatelského/.
Nepovedl se kontrast popisovaného poklidu přírodního exteriéru s interiérem prostředí hospody Pod starou horou již na kraji Horního Maršova, jež je totiž rovněž poklidné komorní, narušované jen hovory dalších dvou účastníků pěší "čtyřicítky" Pepíka z Buků a Šedého vlka, jenž o několik hodin dříve vyvolal naše rozpaky tím, že minul občerstvení U Marků, což nám na něm dost dobře nesedělo.
Lehký hudební doprovod poklidně odvíjejícího se filmu přehlušuje náhle hluboký dech, stoupáme s Karlem z Trutnova nejprudším stoupáním toho dne již za plného slunečního svitu po žlutě značené cestě těsně nad kraj lesa, kde doháníme zmíněnou dvojici z hospody Pod starou horou /tady divák zjišťuje, že oni jsou původci toho hlubokého dechu, Karel a já jdeme jako baletky/. Na již lehce zvlněné cestě po úbočí svahu Rýchor je idylický hudební doprovod filmu přerušen podruhé neb přechází do Requiemu. Míjíme máchovsky laděný pomníček pod dohledem na větvi zavěšeného batohu, zvěstující, že tu ukončil svůj bezmála 36iletý život jakýsi zřejmě lesák. Byl jsem dosud udržován u vědomí, že se tak stalo v důsledku autonehody, Šedý vlk tvrdí, že původcem byl spadlý strom, ale to není rozhodující, mladý život to již beztak nevrátí a takovýmto místům přísluší patina tajemna.

pomník tragicky zahynulého lesníka Danka si udržuje patinu machovsky laděného tajemna. Foto: L. Šlosar
Další záhadno podařilo se rozluštit až v cíli po příjemném uvítání pořadateli, předání diplomů a podlouhlého pohledu pořadatelské obce, kdy film náhle nabývá podoby napínavého detektivního filmu . Aby divák i přes poklidné líčení sobotního dne byl udržován až do konce filmu v napětí a neusnul, již v úvodu ze záběru v Bystřici byla totiž upoutána jeho pozornost záběrem na nové osobní razítko Jany z Buků, na němž skvěla se zkrátka ASPV. Rozluštění bylo prozrazeno až samotnou autorkou a majitelkou a nešlo o pointu ledajakou: nejednalo se o typovanou Asociaci Správných Pivních Vandrovníků, ba dokonce o Anarchistickou Skupinu Protiglobalistických Válečníků, nýbrž o prachsprostou Asociaci sportu pro všechny. A tak závěr filmu mohl již proběhnout za ničím nerušeného popovídání si s pořadateli a .... ovšemže i nasávání ....... piva a ferneta, ale co to píši za nesmysl ..... přece správné atmosféry pochodu.

vyvýšené místo pořadatelů v cíli pochodu na fotbalovém hřišti v Mladých Bukách připomínala čestnou prvomájovou tribunu, jen ta radost jeho osazenstva byla jaksi zdrženlivější, o to však spontánnější. Zleva Pepík z Buků, Karel z Trutnova, Karel, Jana a paní Štěpánka - všichni z Buků. Foto: L. Šlosar
KLAP! ... Klubko filmu se dovinulo, nastal čas rozloučit a protože mám čas a svižné chůze se nelze nikdy nasytit, mířím domů do Horního Starého Města po nové silnici po svých, abych si na svém videorekordéru zabudovaném ve svém mozku znovu přehrával jednotlivé šoty z právě natočeného filmu. A budu mít proč, film natočený na 3. ročníku Mladobucké padesátky bude patřit v mé filmotéce mezi ty nejzdařilejší!!!

JAK BYLY VYNESENY KARTY. Před 4. ročníkem obnovené Mladobucké padesátky byly pomyslné karty rozdány následovně: Už předem bylo zřejmo, že 21. září budou pořadatelé svádět na dálku pomyslný minisouboj se čtyřmi jinými turistickými akcemi v naší lokalitě. V pátek bezprostředně před pochodem rozhodně přehnané iluze nevyvolávalo ani počasí, nad horami se převalovaly husté mraky, které vyhrožovaly co chvíli dešťovými přeháňkami. Vrásky na čele pořadatelů vyrýval také pohled do centra obce, kde se jakýmsi řízením Božím objevil jako konkurence kolotoč a jiné pouťové atrakce, to přesto, že na svatou Kateřinu, jíž je zdejší kostel zasvěcen, je až 25. listopadu.
Také sobotní ranní kuropění nesvědčilo šťastné hvězdě pořadatelů. V 07,01 hod. jsme na blízké zastávce vystupovali z prvního vlaku z Trutnova toliko čtyři, ke všemu jeden z nás /nebudu ho v této reportáži jmenovat, protože respektuji, že by to Standovi z Bohuslavic nemuselo být příliš milé/ odtud nastupoval pěší pouť na start pochodu v Hostinném.
07,15 - 09 hod.: Mladé Buky - Janské Lázně /Lesní dům/. SPOLUŽAČKA. Tak se stalo, že z fotbalového hříště v Mladých Bukách vycházíme v nevelkém shluku, který se v tomto složení neudržel, protože později na Janské hoře se nám vzdálil Luboš ze Rtyně, za to s námi vyrazila moje bývalá spolužačka ze ZDŠ v Hořovicích Stáňa z Popovic, která nezapřela, že pochází z našeho západního kouta středních Čech, také ona je zdatná chodkyně. Když se Maruška byla ujistila, zda Stáňa je opravdu moje bývalá spolužačka, byla na její tváři patrna nevyřčená otázku: "O kolik ročníků musel tenhle člověk k ní druhdy spadnout, aby se stal jejím spolužákem?" Nadán toho ráno kromobyčejnou výmluvností usmlouval jsem to na šest ročníků.
PŘÍPRAVA NA POCHOD JE BĚH NA DLOUHÉ TRATI. Přítomnost mé spolužačky byla jasným důkazem, že se pořadatelé poučili z minulého ročníku a s propagací turistické akce začali mnohem velkoryseji - dříve /propozice se objevovaly na pochodech už v polovině května/ a ve větším rozsahu /pozvánky jsem zaznamenal nejen na tak velkých akcích jako třeba Líšenské pochody Českým rájem, ale třeba v Praze nebo v Týništi nad Orlicí/. Ve finiši pořadatele ze sportovní komise Obecního úřadu v Mladých Bukách zaskočily nečekané problémy, finančního příspěvku se jim nedostalo z obecního úřadu, nýbrž od místního úspěšného podnikatele. Finanční injekce přišla natolik opožděně, že pořadatelé tak-tak stačili nakoupit uzeniny, na vylepení plakátů v Trutnově, odkud bylo lze očekávat největší účast, bylo již pozdě.
09 - 10 hod.: Janské Lázně /Lesní dům/ - Černá hora /kiosek U staré lanovky/: SLOVNÍ PŮTKA NA ČERNÉ HOŘE. Pravidelná svižná cesta stoupáním po úbočí Černé hory Zvonkovou cestou dostala naši trojici do pravé chodecké euforie, slasti a opojení, že jsem kolegyním začal vykládat, že dle nejnovějších poznatků je původcem názvu cesty sám Jára Cimrman. Ten stoupal po této cestě na konci předminulého století, když se mu na otočce k dnešním Zinneckerovým boudám zastavila zrnka písku na jeho přesýpacích hodinách na čase půl čtvrté a pět minut, se svým přítelem hrabětem Harrachem, který mu chtěl ukázat místo, kde jeho předek před staletími skolil posledního ryse. Cimrmanovi se šlo špatně, za časného rána byl notně prochladlý, eventuálně za vrcholícího odpoledne notně zmožený vedrem, tempu svého přítele nestačil a při nadměrné fyzické námaze mu neustále zvonilo v uších.... Mezitím nás /teď myslím Stáňu, Marušku a mě/ na zmíněné otočce dohonil Pepík z Buků a v tomto složení jsme šli až do cíle.

Maruška z Trutnova a v těsném závěsu i Stáňa z Popovic statečně čelí nástrahám převýšení Černé hory na mém oblíbeném místě pro fotografování pod otočkou Zvonkové cesty směrem na Zinneckerovy boudy. Foto: L. Šlosar
Když jsme měli téměř v dohledu Sokolskou boudu na Černé hoře, ozvalo se za námi houkání, a nato jsme byli svědky následujícího děje: po asfaltové cestě jel cyklista v černém dresu a za ním nákladní automobil. Přestože jel cyklista natolik dobře, že nepotřeboval zabírat celou šíři cesty, automobil byl natolik široký, že by se vedle sebe nevešli. Cyklista se nenechal vyvést z míry, nesesedl a velice korektní řidič dojel trpělivě za ním celých chybějících čtyřista metrů. Vše by proběhlo v klidu, kdyby nedošlo ke slovní půtce mezi přihlížejícími. Jakýsi starší muž chování cyklisty odsuzoval, já jsem se ho zastal, neboť mi připadlo nespravedlivé, aby to musel "zabalit" pár set metrů před vrcholem po obrovské námaze z Janských Lázní. Zůstalo pouze u slovní výměny názorů, moje bujná fantazie opět pracovala a napadlo mě, jaké by to bylo komické rozuzlení, kdybychom se oba pustili do křížku a odtrhávali nás od sebe řidič a cyklista.....
OBNOVENÁ TRADICE. Výstup na Černou horu byl znamením toho, že po loňském experimentu, který bych osobně nezavrhoval, pokud by tehdejší trasa nebyla tolik nadhodnocená, se pořadatelé vrátili k osvědčeným trasám vůkol a přes Černou horu, trase 40 km však přidali chybějící kilometry, jež jí předtím neprávem upírali. Perlový náhrdelník překrásných míst "čtyřicítky" byl vyšperkován dvěma obzvláště krásnými diamanty - dvěma tisícovkami - Černou horou /1.299 m n. m./ a Rýchorskou boudou /1.022 m n. m./. Trasu zpestřilo sedm kontrol, ve třech případech pořadatelé využili bud nebo hospod, ve stejném počtu případů živých kontrol a v jednom přišel ke slovu opis.
10,45 - 12,45 hod. Černá hora - přes Vlašské boudy a Reisovy domky - Horní Maršov, 13,15 - 14 hod. Horní Maršov - Rýchorská bouda. PŘEKRÁSNÉ VÝHLEDY. Až do Horního Maršova bylo další naše putování ve znamení úchvatných výhledů. Před Černou boudou čelem k prvnímu na hraniční hřeben kol Sněžky, Studniční a Luční horu jsme se nechali vyfotografovat od náhodného turisty, ze kterého se vyklubal Němec a který nás vyfotografoval, jak se mi to stává nějak často, z velmi uctivé vzdálenosti, takže jsme na snímku velice nepatrní, což má jedinou výhodu v tom, že mi není vidět do obličeje. Napříště si nechám už konečně poradit a nebudu fotografujícího odrazovat sevřenými pěstmi ani vyplazováním jazyka. Další výhled na Sněžku a svahy od ní vzdalující se na jihovýchod spatřovali jsme na úbočí Černé hory a při sestupu na Vlašské boudy, posléze na pomyslné podkově asfaltové cesty od těchto bud k rozcestí u Velkých Tippeltových bud pohlížela na nás skrze průzor okolního stromoví sama královna Sněžka, takže jsme už tolik neželeli, že byla zavřena mléčná farma. Když jsme dle itineráře opsali nápis jediné "mrtvé" kontroly na cyklistické informační tabuli "Půdorys krkonošské chalupy" /já z vrozené pilnosti opsal jsem i anglický ekvivalent nápisu - "The Ground Plan Of A Giant Mountain Chalet", abych si v cíli užil uznání/ a sestupovali po úbočí již Světlé hory směrem ku Reisovým domkům, udivovaly nás na nižším protisvahu za silnicí z Pece četné sutě probleskující mezi stromovím. Poslední utěšený, ba idylický pohled, poskytlo nám nakonec v prvně jmenovaném úseku samo městečko Horní Maršov, kam jsme v posledku sestoupili.

sehraná čtveřice z nejdelší trasy Mladobucké padesátky před Černou boudou, zleva Stáňa z Popovic, Maruška z Trutnova, Pepík z Buků a Luděk z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí

jeden z úchvatných pohledů nabízejích se na úbočí Černé hory směrem ku Sněžce. Foto: L. Šlosar

Stáňa z Popovic /blíže/ a Maruška z Trutnova se zatajeným dechem pohlížejí na jeden ze zmíněných výhledů, za nimi Pepík z Buků pílí vyhledat jiný. Foto: L. Šlosar

na pomyslné podkově asfaltové cesty od těchto bud k rozcestí u Velkých Tippeltových bud pohlížela na nás skrze průzor okolního stromoví sama královna Sněžka. Foto: L. Šlosar

podzimní příroda dokáže přenádherně čarovat, jako to ostatně dokázal s mechovím na zeleně značené cestě na úbočí Černé hory od rozcestí u Velkých Tippeltových bud na Reisovy domky. Foto: L. Šlosar
Půlhodinová zastávka v hospůdce Pod Starou horou vlila pak do nás tolika sil, že jsme po opatrném začátku proměnili výstup na Rýchory v závod, zatímco děvčata meditovala, já jsem se jim tradičním strojovým tempem mírně vzdaloval, Pepík dík "fotografovací" přestávce ponechal nám mírný náskok, aby mě dík zvýšenému úsilí "skousnul" těsně pod zbytky bývalé boudy Maxovky, kde jsme pak oba postáli u posledního výhledu dolu na Albeřice, na Lysečiny nad nimi, ale taky na Pomezní hřeben, Sněžku, Studniční, Luční i Černou horu. Když jsme vcházeli do Rýchorské boudy, začalo drobně pršet.
POČASÍ. Šlo naštěstí o druhý ojedinělý případ nepatrných kapek deště, první nás zastihl ještě před Janskou horou. V průběhu dne se mraky spíše protrhávaly, tu a tam vyhlédlo i sluníčko, už vůbec nebyla zima, takže jsem už ráno šel do šortek a před jednotlivými výstupy na tisícovky i do trička, větrovkou jsem se opásal, aby byla po ruce. Pocit chladu nás opanoval jedinkráte, když jsme vyšli z kiosku U staré lanovky, několik desítek metrů po oblém vrcholu Černé hory postačilo k zahřátí. V cíli po 16. hodině byly mi však golfky a svetr převelice dobré.
14,30 - 16,00 hod.: Rýchorská bouda - Mladé Buky. POHODA. Po občerstvení na Rýchorské boudě šli jsme svorně do cíle již ve volném tempu. Paradoxem bylo, že já - bydlištěm vzdálen jen několik kilometrů - klesal jsem poprvé po žluté značené cestě od Pašovky směrem nad Svobodu, asfaltová cesta k hotelu Pod pralesem v Antonínově Údolí mi známa již byla. Odtud za poslední - opět živou - kontrolou v poklidné osadě Dolní Sejfy zbylo nám ještě obdivovat zrenovované koupaliště, v jehož areálu měla původně přespávat Stáňa, kdyby se sešel větší počet adeptů nocování. Do cíle opět na fotbalovém hřišti přibyli jsme právě v době, kdy se sem sbíral a kupil mladobucký lid fotbalový.
ZÁZEMÍ. Evidentně větší pochopení nalezli pořadatelé u F. C. Mladé Buky. Pod vyvýšenou zastřešenou tribunkou přibyly dvě místnůstky, které si pořadatelky ostražitě střeží proti vetřelcům. Nacházejí tu dočasný azyl, mají tu připraveny diplomy a připravují tu uzeniny. Jako po dobu příprav vládne tu a doplňuje se sehraný tandem Jana z Buků se smyslem pro koncepční a perspektivní činnost a paní Jarča se smyslem spíše pro operativní řešení vzniklých situací. Vedle nich se podílí na akci - včetně kontrol - 6 dalších pořadatelek, nejmladších z nich dcera Jany Míša zastala dokonce první živou kontrolu u kostele a na to i povinnosti na startu a cíli. Novinkou je kronika připravená tu k ventilaci postřehů příchozích.
16 - 17,45 hod.: stadion F. C. Mladé Buky. V CÍLI. Stojím v rohu vyvýšené tribunky se sklenicí piva a vlevo sleduji probíhající docela pohledný fotbalový mač /proboha až na proměňování šancí/ Mladé Buky v. Mostek, jehož neobyčejně slušná a vulgarismů prostá atmosféra podbarvuje atmosféru pochodu, vpravo pak příchod poslední toužebně očekávané čtyřčlenné rodiny, uzavírající vynikající účet turistické akce - 117 - nejvíce v novodobé historii! Pobyl jsem tu v příjemném rozjímání a hovoru s jednou z pořadatelek až do doby, kdy pořadatelé oficiálně ukončili akci - do cíle se jim vrátili všichni účastníci!

díky Bohu! Konečně! Poslední účastníci jsou v cíli, konečný skvělý účet 117-i účastníků je podtržen a starostlivý spiritus agens celé akce Jana z Buků /vpravo/ si může s pocitem dobře vykonané práce oddechnout. Foto: L. Šlosar
DO MLADÝCH BUKŮ TAKÉ BEZ GOLFOVÝCH HOLÍ. Jako Nemladobučan sleduji osudy této malebné podkrkonošské obce především na pozadí informací v tisku o dvou zdejších pikantériích - golfu a umělém lyžařského svahu. Pokud pořadatelé nepoleví, ba ještě více znásobí své úsilí, má Mladobucká padesátka všechny předpoklady pro to, aby se stala třetím vrcholem pomyslného rovnostranného trojúhelníka mladobuckých sportovních atrakcí. Vždyť kondiční pěší a cykloturistika na překrásných vertikálně členitých trasách v lůně nádherné krkonošské přírody je daleko přístupnější prostému lidu obecnému, jenž nebývá nadán technickými finesami a zaopatřen finančními prostředky, potřebných obou ku provozování golfu a sjezdového lyžování. Stávající pořadatelský sbor na čele se sehraným vzájemně se doplňujícím tandemem a s nadějným dorostem za zády je toho příslibem, přidružit by se měla větší podpora právnické osoby pořadatele, trocha nezbytného štěstíčka v podobě počasíčka a minimalizace vlivu řízeních Božích typu termínová kolize s poutí. Ostatně už Švejk říkával: "Nějakej Pivoňka z Chotěboře považoval jednou také za boží řízení, když se mu do rukou připletla ohlávka s cizí krávou."

Do osudu Mladobucké padesátky jsem letos zasahoval poprvé z titulu funkce sekretáře oblasti, když jsem dopisem ze 16. 05. 2003 upozorňoval adresáty na změnu termínu hlášení akce na příští rok do celostátního kalendáře. Dopis se k osobně nejkompetentnější dostal oklikou, přesto včas, takže akce na příští rok byla příslušnému pracovníku oblasti nahlášena v termínu. Jinak propagaci na turistických jsem nezaznamenal žádnou - aspoň ne na pochodech, až v pátek 22. srpna ve 14,24 hod. byl mi přímo od starosty Mladých Buků na mou domácí adresu doručen elektronický dopis s propozicemi akce. Klika byla v tom, že jsem si dopis přečetl ještě z práce, propozice jsem si sem stáhl a stačil je ještě na poslední chvíli namnožit a druhý den je doručit v co největším množství na Šmajd naším okolím v Bohuslavicích nad Úpou s hojnou účastí pochodníků. Poté jsem je další víkendy doručoval do Velkého Poříčí nad Metují, Jilemnice, Červeného Kostelce a Jablonce nad Jizerou. Do osudu pochodu jsem pro změnu nezasáhl den před jeho začátkem, kdy jsem byl kutnohorskými turisty požádán, abych intervenoval za nižší ceny ubytování, necítil jsem se být k tomu člověkem kompetentním.
Mladé Buky jsou od místa mého bydliště vzdáleny 8 minut jízdy vlakem, což mělo za výhodu, že proti jiným sobotám jsem vstával relativně pozdě, jako do práce, to jest až v 05,35 hod., a to ještě tak brzy dík chronickým potížím s trávením, a taky kvůli tomu, že jsem tentokráte snídal doma a nikoliv ve vlaku.
Z hřiště v Mladých Bukách jsem pak vystartoval v 07,15 hod. Počasí se od samého počátku chovalo schizofrenicky, na jedné straně jako by chtělo dát najevo, že hezkého počasí bylo už ažaž a lid bezbožný si ho vůbec neváží, na druhé straně jako by váhalo, že když je ta Mladobucká padesátka, tak by se snad ještě mohlo přimhouřit oko .... První minuty a hodiny pochodu byla obloha spíše lehce zatažena, vzduch byl ostrý jako ranní sklenička slivovice na patře, takže jsem poprvé po měsících nenasadil šortky a ponechal si zprvu i svetr, pročež chvíle zvýšené námahy při stoupání na Bystřici a posléze vojenskou cestu způsobovaly mému tělu návaly tepla, pro změnu jako ranní sklenička slivovice rozlévající se již po útrobách.
Pořadatelé zvolili druhou variantu trasy "čtyřícítky" na Lysečiny, o které jsem z předloňska věděl, že je fakticky kratší a vysloveně oddechová, proto jsem se ji snažil pojmout co poznávací. Nad Bystřící se přechází mostek ze 16. století, který připomíná, že tu kdysi začínal dolní konec obce Sklenařovice, o níž byla písemná zmínka již v roce 1521. Teď tu našinec nenalezne nic, jen po vpravo při levotočivé zatáčce jakási boží muka, ale v době rozkvětu měla ves 240 obyvatel, 5 obchodů, řemeslníky, mlýn a poblíže stála vápenka. Ještě v roce 1901 tu byl vystaven vodovod. Před a za ostrou zmíněnou levotočivou zatáčkou i nezasvěceného zaujme po levé straně v lese zvaném Bártově až extrémně vertikálně členitý terén, připomínající někdejší malé haldy, ovšem k nepoznání zarostlé mechem, travou a vysokými jehličnany. Jedná se pro změnu o pozůstatky těžby stříbra a zlata, jež je tu připomínána již v roce 1009 zprvu ještě v podobě rýžování z blízkých potoků Sejfského a Zlatého, a jež zanikla v roce 1772. Stále svěže žlutavý vzhled ponechává si pak třetí zajímavost na cestě na Rýchory - kaplička s letopočtem 1874, jejíž renovování jsem s potěšením zaznamenal před dvěma lety.

členitý terén v Bártově lese nad Bystřicí připomíná, že se kdys v těchto místech těžilo stříbro a zlato. Foto: L. Šlosar
Vojenská cesta ovšem překvapovala čilým ruchem, proti mě sjížděla auto Bavorského národního parku, nahoru pak kol mě projely vozy dva, jakoby se tu jela jakási Rallye Rýchory anebo jakoby se na Rýchorskou boudu sjížděli účastníci nějakého sympozia na téma Výfukové plyny - hrob Krkonoš /Pepík z Buků jdoucí za mnou zaznamenal pět aut/. Zvláště poslední bílé auto čpělo benzínem s takovou intenzitou, že jsem na čas pojal podezření, že nemám rýmu.
Na rozcestí Kutná na Rýchorách jsem si od prvního účastníka mé trasy ověřil, že na Rýchorské boudě je teď ještě před devátou mrtvo, a mazal jsem si to níže k Rýchorskému kříži. Tam blíže rozsáhlé ohrady táhnoucí se přes mělké údolí k Rýchorské boudě hleděli na mě dva býci původem z keltského dobytka ze severozápadního Skotska, s výrazem prozrazujícím zděšení, do jakého děsivého konce dospěl vývoj tvorstva dle Darwinovy evoluční teorie.

býk původem z keltského dobytka ze severozápadního Skotska v popředí před Rýchorskou boudou na obzoru, evidentně zděšený vývojem Darwinovy evoluční teorie. Foto: L. Šlosar
Já jsem sice zděšen nemusel být, neb oba tvorové dleli za bytelnou ohradou, nicméně jsem pílil dál přes Roh hranic, kde mě na kole předjel mladší Petr z Trutnova, poté na odkrytém prostranství nad Albeřicemi jsem prostřednictvím svého fotoaparátu marně koketoval se Sněžkou, jež se tu nádherně tyčí na obzoru, leč dnes se nechala cudně stínit těsně pod na oněch místech pravidelnou vrstvou mraků. Pode mnou zrovna projela Albeřicemi skupina motorkářů, já jsem za několik desítek minut měl pozvolna stoupající silničku jen pro sebe, na ní jediná živá duše bodrý člen KRNAP u hraniční budky parku obdařil mě razítkem. Stoupal jsem hezky zostra, jen na několik minut jsem se těsně po desáté zastavil - ještě v Albeřicích - u zříceniny zbudované z kamení nahoře již porostlé vegetací, dole uprostřed obdařené otvorem, evidentně usilovnou prací udržované. Jednalo se o pozůstatky šachtové pece na pálení vápna, jež tu vydržela ještě od doby před rokem 1836, kdy poblíže byly dva vápenné doly.

Sněžka v pohledu ze svahu nad Albeřicemi se dnes nechala cudně stínit těsně pod pravidelnou vrstvou mraků...... Foto: L. Šlosar

.... zato loučky na protisvahu nad Albeřicemi směrem na Černou horu byly onoho dne skvěle fotogenické. Foto: L. Šlosar

pozůstatky šachtové pece na pálení vápna v Albeřicích z doby před rokem 1836. Foto: L. Šlosar
Na otočce na Lysečinské boudě potkal jsem před jedenáctou hodinou dalšího vlídného chlapíka, jenž mě přilákal do útrob boudy, kde se mi dostalo u útulného výčepu od stejně vlídné chatařky a za přítomnosti malého jezevčíka dvou piv a také bramborové polévky. Byla to zásluha mladobuckého starosty, jenž tu pochod avizoval. Jelikož jsem se rozhodl pochod pojmout nejen v duchu poznávacím, ale i renesančním, pobyl jsem zde takměř do třičtvrtě na dvanáct, a táhlým klesáním po měkkém velmi čerstvém vápencovém povrchu /bylo tu málo stop/ přes Horní a Dolní Lysečiny se mi šlo posléze velmi zlehka. Ještě v Horních Lysečinách vzbudila mou pozornost kaplička /to naposledy převážilo pojetí poznávací/, jež snad byla nenápadná zvenčí, nicméně uvnitř za mřížemi skvěla se vkusnou nástěnnou malbou výjevu zrození Ježíše Krista. Z obou Lysečin dýchal balzamující poklid, zahradničilo se tu, beze spěchu poklízelo i venku před penziony konzumovalo. V tu chvíli se počasí definitivně rozhodlo Mladobuckou padesátku podpořit, bylo teplo a slunečno.

tam jsem dnes chodil, heč ... Rýchorský hřeben, Roh hranic a svah nad Albeřicemi z místa blízko Lysečinské boudy. Foto: L. Šlosar

údolíčko z Dolních Lysečin do Horního Maršova. Foto: L. Šlosar
Mé renesanční počínání mělo své tradiční pokračování v hostinci Pod Starou horou v Horním Maršově, kam jsem volným tempem přibyl po jedné hodině a kde jsem téměř na stejném místě jako před dvěma lety na stejné trase nalezl Pepíka z Buků, jenž Lysečinskou boudu těsně po mě minul v domnění, že je zavřena. Jeho společníkem nebyl tentokráte Šedý vlk, ale jakýsi postarší velmi hovorný vousáč.
Poté po pauze asi třičtvtěhodinové v družném hovoru pokračovali jsme společně krátkým stoupáním nad Horní Maršov, těsně v lese jsme navázali na silničku vedoucí po vrstevnici pod hřebenem Rýchor kol zastíněného pomníčku lesníka Josefa Danka, přes planinu s odbočkou na Pašovku, Dolní Sejfy s nepřehlédnutelnými chatkami RETRO PARKU, kde bylo letos poprvé ubytování účastníků, až jsme konečně dospěli kol půl čtvrté do cíle opět na hřišti v Mladých Bukách. Renesanční duch mého počínání již v té chvíli převážil natolik, že jsem v cíli poseděl bezmála dvě hodiny u piva - pozorovav pestrý kvas v podobě fotbalu a přihlížejících diváků - v rozhovoru s Pepíkem a jmenovcem jistého husitského hejtmana - Honzou z Pardubic, jenž ještě více potěšil mou již tak povznesenou duši, neb na pochod připadl z mých internetových stránek.
Konečně kol půl šesté zvedl jsem se, překročil bez úhony frekventovanou silnici z Trutnova do Pece a místní louku, zaskočil na pár fotografií k soše Jana Nepomuckého přímo v Mladých Bukách /možná z toho na mých stránkách vzejde jiné samostatné povídání/ a po staré silnici došel v pokoji a míru domů na Zelenou louku.
Razím teorii, že nejhezčí pochody jsou v malých městečkách, kde se v příslušném období zpravidla jedná o jedinou akcí, jíž žije celá obec. Mladobucká padesátka letos v obvyklém čtyřboji s dalšími třemi pochody uspěla - zvláště s ohledem na opožděnou propagaci - víc než dobře. Obměněný funkcionářský kádr měl z čeho vycházet - ze základů vytyčených někdejší sportovní komisí obce. Vytvořil účastníkům báječné zázemí, nebývale nad poměry pečoval o pochodníky a kolaře po materiální stránce, za 20 Kč startovného pro dospělé jsme obdrželi na trasu třetinku poděbradky a horalku, v cíli navíc chutný šťavnatý párek. Odměnou za poctivou snahu všem, kteří přispěli svou snahou, pak byla spokojenost všech 106 účastníků akce.
Razím taky teorii, že v rámci jedné rozumné pospolitosti by se ku zdaru jedné konkrétní akce měli spojit a dostat příležitosti všichni, kteří mají na její uskutečnění shodu a pro její úspěch schopnosti, i kdyby v jiných oblastech života pospolitosti nebyli jednotni. Mé zkušenosti z četných pochodů mi našeptávají, že Mladobucká padesátka má všechny předpoklady státi se v dalších letech dálkoplazeckým hitem širokého okolí, nejen díky šťastné poloze obce na samém prahu Krkonoš. Stačí k tomu jen, spojí-li své síly oficiální vedení obce mající ostruhy z organizování četných jiných akcí, dále zdejší úspěšní podnikatelé, mnozí působící v činnostech blízkých turistice /hostinské a ubytovací služby, prodej zboží/ a v neposlední řadě schopní a z minulých let osvědčení organizátoři znalí duše pochodníka z nesčetně absolvovaných pochodů a ze stejného zdroje disponující mezi ostatními pochodníky konexemi a přirozenou autoritou.

Motto: "Svět hledá lidi, kteří dovedou něco udělat, ne lidi, kteří umějí vysvětlovat, proč něco neudělali."
H. Rowlandová

Za normálního běhu událostí v pospolitostí rozumných lidí nezblblých politikou by se na tomto místě objevila reportáž ze 6. ročníku Mladobucké padesátky. Nestalo se tak proto, že turistická akce byla zrušena, což jsem se dověděl pět dní před řádně nahlášeným datem uskutečnění turistické akce - bez bližšího vysvětlení - z Krkonošských novin. Ač nevinen, omluvám se co nejpokorněji všem, jež jsem zcela neúmyslně mystifikoval její propagaci. Považuji za svou povinnost napsat k tomu, co si o tom myslím. Bude to sice povídání dlouhé, ale - když nic jiného - pochopíte z něho, proč se za současného běhu věcí nemůžeme dostat do Evropy, a to i v případě, kdyby každý z nás vlastnil dvě auta a měl v koupelně pozlacené vodovodní kohoutky. Současně vás jedním dechem zvu na příští ročník Mladobucké padesátky, který se uskuteční dík lidem dobré vůle 01. října 2005. Z toho zase pochopíte, že se nakonec přece jen najdou poctiví a pracovití lidé s pozitivním myšlením, takže se snad do té Evropy nakonec jen dosteneme - i bez auta v každé domácnosti a s rezavými kohoutky. Ale teď ještě k neuskutečněné akci v roce 2004.
Mladobucká padesátka se konala již v letech, kdy jsem ještě nechodil dálkové pochody. Po delším přerušení pak znovu spatřila světlo světa v roce 1999. Pokud mě paměť neklame, tehdy byly k mání propozice už v květnu na pochodu Za trutnovským drakem. Už na jejím prvním obnoveném ročníku se mi pochod zalíbil. Emotivnější vztah k němu jsem zaujal o rok později, kdy mě jedna z jeho hlavních protagonistek, moje kamarádka, jíž si velmi vážím, požádala dosti na poslední chvíli o zpracování propozic. Od té doby je mám v počítači, a do roku 2002 jsem je rok co rok pro pořadatele obměňoval. Můj srdeční vztah k Mladobucké padesátce byl ovlivněn částečně i tím, že jsem se před lety odstěhoval z o něco většího města Hořovic, a tím, že velká města mi stále nic neříkají a spíše tíhnu k malým neanonymním lokalitám.

na straně Mladých Buků směrem k horám by vás zaujala významná památka - socha sv. Jana Nepomuckého - její vznik je udáván v roce 1727, dvojitý chronogram v její dolní části napovídá však spíše letopočtu 1711. Snímek pořízen 12. 04. 2004. Foto: L. Šlosar
Po počátečním pomalém pronikání na "dálkoplazecký trh", dosáhla Mladobucká padesátka svého vrcholu v roce 2002. Rozhodující zásluhu na tomto úspěchu měly hlavní pořadatelky paní Jaroslava Procházková a paní Ing. Jana Skalková a jim oddaný pořadatelský sbor. Všichni vykonali pro obec daleko větší propagaci, než leckterý exhibicionista v saku a kravatě vlnící se před obrazovkou a honící si triko před novináři. Dosti pochybuji, že jim někdo z nejvyšších míst vůbec za to poděkoval, pokud za ně nepovažujeme pozdější vyhazov, o němž bude řeč v dalším odstavci. Činím tak tedy na tomto místě já jako dosud věrný klient pochodu. Díky Vám, milé dámy, odvedly jste poctivou práci, vy a Vaši věrní jste udělali radost stovkám turistů.
Po tomto vrcholu došlo k osudnému omylu, který v konečném důsledku znamenal pád Mladobucké padesátky. Bývalý starosta bez vysvětlení a poděkování zprostil totiž osvědčenou pořadatelskou dvojici možnosti pokračovat v započaté práci. Pravda: říkalo se, že jedna z obou pořadatelek ve své činnosti nebude pokračovat pro studijní povinnosti, ale při slušném jednání její rozhodnutí nemuselo být konečné. Původ zmíněného kroku lze vystupovat v tom, že v našich zeměpisných šířkách stále nejsou někdy rozhodující výsledky práce jedince, ale zda dotyčný někomu leze do …/autocenzurováno z důvodu možnosti ohrožení mravního vývoje mládeže/ ….. či nikoliv.

poté, co za silnicí vedoucí na Rudník vyrazíte směrem na Janské Lázně, nenecháte si dozajista po vaší pravici ujít pohled na Rýchory, toho dne byste se tam při pochodu ještě dostali. Snímek pořízen 12. 04. 2004. Foto: L. Šlosar
Na kvalitě 5. ročníku Mladobucké padesátky v roce 2003 se chybné rozhodnutí neprojevilo, pozměněný pořadatelský sbor se své úlohy zhostil rovněž kvalitně. Bývalý starosta zapojil do účasti i hasičstvo /na kontrole na rozcestí u Bystřice/ a dojednal pro účastníky otevření Lysečinské boudy. Opakovala se tradiční chyba v pozdní propagaci, ale bývalý starosta se alespoň se mnou 22. srpna 2003, tedy alespoň měsíc před uskutečněním akce, spojil elektronickou poštou /o mém spolupachatelství na pochodu viz dále/ se žádostí o propagaci, velmi rád jsem mu vyhověl a rychle, takže namnožené propozice se již druhého dne objevily na frekventovaném pochodu Šmajd naším okolím a na dalších pochodech.
Nešťastné rozhodnutí přineslo své červivé ovoce až letos ve smyslu tom, že porušení kontinuity pořadatelského sboru s největší pravděpodobností vyvolalo bezvládí, kdy se zřejmě nikdo k odpovědné a včasné přípravě turistické akce neměl.

na cestě ku Janským Lázním by vás doprovázel po delší dobu pohled na dva blížence - Černou /vlevo/ a Světlou horu, pravda v době pochodu již dlouho nezasněžené. Snímek pořízen 12. 04. 2004. Foto: L. Šlosar
Ještě před uspořádáním 5. ročníku Mladobucké padesátky - na konci 1. pololetí 2003 - doputovala k odpovědnému pracovníku bývalé oblasti KČT Krkonoše a Podkrkonoší hlášenka na rok 2004, jako datum konání bylo uvedeno 25. září 2004. Stejně jako předchozí léta byla hlášenka opatřena razítkem obce a podepsána statutárním orgánem. Pracovník s hlášenkou naložil tak jako s ostatními, zpracoval ji, a turistická akce se jako každý rok objevila v celostátním kalendáři turistických akcí na rok 2004 a odvozeně i v dalších kalendářích. Zmíněný pracovník má své občanské povolání, těžko od něho bylo lze očekávat, že bude šetřit, zda přihláška byla schválena obecní radou, zastupitelstvem či obecním referendem, zda každý takový orgán byla usnášeníschopný atp. Zmíněný pracovník měl rozbitou křišťálovou kouli v opravně řetězů od tříkolek, nemohl tedy ani věštit, že zmíněný statutární orgán bude v lednu následujícího roku odvolán, což v našich zeměpisných šířkách znamená, že s takovým člověkem na smetiště dějin odejdou i dobré nápady nebo že se k nim nebude nikdo hlásit.
Je pochopitelné, že od obecních úřadů se očekává, že budou spravovat obecní záležitosti, že se budou starat o opravu škol, chodníků, budování inženýrských sítí, případně i ricochetových hal, podle toho je občané obcí zcela správně hodnotí, nikoliv podle úrovně a četností nějakých turistických akcí. Jenže v okamžiku, kdy také tato instituce přihlásí turistickou akci do celostátní kalendáře, rázem se dostane na roveň odborů KČT, Sokola a dalších organizací a je svým rozhodnutím uspořádat akcí vázána stejně jako ostatní organizace. Je dokonce vázána rozhodnutím svého statutárního orgánu i v případě, že by překročil svou pravomoc. To by neplatilo pouze v případě, když by pracovník, který hlášenku převzal, věděl nebo s přihlédnutím k daným okolnostem musel vědět, že statutární orgán svou pravomoc překročil. Takový případ by nastal třeba tehdy, kdyby se zmíněný starosta zavázal svazu ledního hokeje, že v Mladých Bukách bude pořádat hokejový zápas ČR - Irák. Nejen funkcionáři ledního hokeje, ale i každé malé dítě ví totiž o tom, že v M. B. není umělá lední plocha a že Irák není členem IIHF. Přihlášení 5. ročníku turistické akce se s tímto případem při nejlepší vůli srovnávat nedá.

kdybyste šli z Mladých Buků na Janské Lázně zjara, na louce pod Janskou horu by vás potěšily podběly. Snímek pořízen 12. 04. 2004. Foto: L. Šlosar
Za popsané situace se měl tedy obecní úřad v M. B. s dobrovolně převzatou povinností vyrovnat. To mohlo proběhnout zásadně dvěma možnými způsoby. Ten méně populární by spočinul skutečně v odvolání akce, ale s dostatečným předstihem a na stejné úrovni, na jaké došlo k přihlášení, t. j. v tomto případě v časopisu Turista, samozřejmě i v "tlači". K takovému rozhodnutí by mělo zásadně docházet pouze za závažných a mimořádných okolností /povodně, zemětřesení/, po vyčerpání všech dostupných možností. Každý přece pořádá akce pro veřejnost ze zásadních dvou pohnutek: 1/ chce především poskytnout komusi služby, udělat někomu radost, 2/ chce se pozitivně prezentovat, prachsprostě se pochlubit, minimálně nechce zapůsobit navenek, že je neschopný budižkničemu, jenž se k něčemu zaváže a není schopen to splnit.
Pořádání Mladobucké padesátky nemělo znamenat pro radní výraznou zátěž. Postačilo popadnout kalendářík nebo počítač a do termínovníku si zaznamenat datum jeho pořádání. Poté postačilo vyhlédnout vhodného člověka, omluvit se mu za křivdy minulosti a svěřit mu uspořádání akce s přiměřenou pravomocí. Člověk ten se mimochodem v obci nalézá, někteří radní by se zatraceně podivovali, jak často se s ním v běžném životě potkávají. Jako někdejší účastník veřejných turistických akcí nezná dálkové pochody jen z remorkéru a má osobní kontakty na známé schopné ji s pořádáním akce pomoci. K pořádání podobných akcí ho předurčuje i to, že není politik, jediná jeho politika je týden co týden vyluzovat šťastné úsměvy dětí na tělocvičných cvičeních - bez ohledu na to, která "znesvářená" strana je momentálně v obci na koni. Hádejte, o koho jde, výsledky svého tipování zašlete do týdne na elektronickou adresu ludek(zavináč)slosar(tečka)cz>, autory správných odpovědí vylosuji za přítomnosti zástupce Sazky pana Talíře nebo Šímy, vítězi zdarma uhradím startovné na některém pochodu a velkého ferneta v cíli.

při sestupu do Horního Maršova naskytly by se vám nezapomenutelné pohledy na protější hřbet Rýchor. Snímek pořízen 07. 08. 2004. Foto: L. Šlosar
Po tomto kroku nemusel již problém Mladobucké padesátky nikoho z radních výrazně tížit, pouze postačovalo radu co radu, zastupitelstvo co zastupitelstvo přípravu akce sledovat a klást pověřené osobě stereotypní dvě otázky: "Co jsi pro uspořádání akce udělal/a/? Jakou od nás potřebuješ součinnost?" Právo radních na kontrolu a jejich povinnost poskytnout potřebnou součinnost by tím samozřejmě nebyly dotčeny. V konečné fázi pak by zbylo již vypláznout nějakých 5.000 Kč na občerstvení, na benzín či eventuální nájmy, delegovat zástupce obce k aktivní účasti, jak to činil osobně bývalý starosta, poté se již těšit z neskonalé radosti dětí a jejich rodičů a obdivu návštěvníků z jiných měst. Při včasné a průběžné přípravě by bylo možno včas odhalovat případné zrady, v dostatečném předstihu jim čelit, provádět průběžné korektury, samozřejmě i oznámit akci včas KRNAP, na jehož území se převážně akce odehrává, jen v krajním případě transparentním způsobem a s dostatečným předstihem akci odvolat.
V našich zeměpisných šířkách se stále občas traduje zvyk nenechat si nahlížet pod pokličku, neobtěžovat se s vysvětlováním, vymlouvat vlastní nedokonalost a blbost na cokoli, třeba na odstoupení ministra pro zavlažování Sahary v Mauretánii, a o kriticích tvrdit, že kecají do něčeho, čemu prý nerozumějí. Přijměme tedy s pokorou postavení kibiců, zasedněme za pomyslný hospodský stůl a ze zmíněné pejorativní pozice sledujme, jak se nám jeví karetní partička pořadatele Mladobucké padesátky proti nejsilnějšímu možnému soupeři - Nečinnosti.
Ať už však by byl šéfem pořadatelstva kdokoli, měl by rozdány báječné karty. Červeným esem byly již vymyšlené dvě varianty tras, které byly dosud rok co rok střídány. Červeným králem a filkem byly mu itineráře z minulých tras - pokud je nemá v počítači, určitě by se mu povalovaly notně zaprášeny na dně zásuvky. Kulovým esem mu byly propozice z minulých ročníků v mém počítači, jejich obměna a vytištění byly by pro mě otázkou jednoho krátkého odpoledne, však jsem to nabízel při druhém dni srazu turistů v květnu tehdejší starostce - včetně zajištění propagace akce na pochodech. Dva další štychy by získal tím, že na občerstvení na stadionu, kde bývá cíl, se podílí jeden z radních, a že ubytovací služby je schopen poskytovat úplatně jiný radní. Každý z nich se svého poslání v radě podjal v nezištné snaze pomoci obci, takže by si tuto jednu z mnoha příležitostí pomoci sotva nechal ujít. Nejistý by byl zelený král, o majetkových poměrech stadiónku není mi známo nic, ale soudím, že i u jeho majitele by oddanost obci hory přenesla, takže i jím by se daly přebít karty vynesené protihráčem zvaným Pasivita. Další štychy by pořadatel získal tím, že by měl v ruce trumfové karty žaludy - mezi radními by našel člověka s konexemi na provozovatele bud, kol kterých trasy vedou, především na Rýchorskou boudu, kol které se chodívalo pokaždé - to kvůlivá občerstvení a samokontrolám. Protože soupeř slující Nečinnost je protivník neštítící jakýchkoliv un-fair prostředků a poťouchlostí, nemusel by se pořadatel Mladobucké padesátky stydět za to, že by měl v rukávu při případ nouze náhradní trumfy - školu ve Faltisově ulici a občerstvení poblíže ní.
Pověřený pracovník by měl v ruce dokonce trumfové eso žaludské. Mladobucká padesátka byla o krok před většinou turistických akcí v tom, že má několik let nejtransparentnější propagaci na internetu na adrese http://www.zpa.cz/turistika/mb.html. Puritáni ji mohou vytknout její neortodoxnost, nekonvenčnost, možná i prostořekost, ale holým faktem je, že k 30 09. 2004 - 24,00 hod. si část mých stránek věnovaných Mladobucké padesátce prohlédlo 172 unikátních návštěvníků. O současném stavu návštěv se můžete se přesvědčit sami kliknutím na adresu http://navrcholu.cz/Statistika/7415/2004/zobrazovane-stranky/, kde u shora uvedené adresy najdete průběžný počet unikátních návštěvníků v roce 2004 bez probíhajícího měsíce. Sám nejsem samozřejmě Narcis, který si denně prohlíží své stránky. Z nich pak jich mohla přijet osobně pěkná řádka a po svém návratu zvěstovat dalším, jak to mají v Mladých Bukách hezké, jak si tam dobře vedou, ať se tam taky jedou ti druzí taky podívat, třeba i na delší čas se ubytovat a pustit tam i nějakou tu korunu. Nevyužít takovéhoto potenciálu spadlého z nebe je přinejmenším trestuhodné a marnotratné. Upřímně řečeno, to je hlavní důvod, proč jsem v tomto povídání někdy sarkastický a jízlivý.

z vyhlídky Kutné na místě zrušené boudy Maxovky blíže Rýchorské boudy polaskaly by se vaše pohledy s hřebeny východních Krkonoš. Snímek pořízen 07. 09. 2003. Foto: L. Šlosar
V průběhu letošního roku 18. 06. 2004 poslal bývalý sekretář oblasti starostce obce dopis, ve kterém ji informoval o novém pracovníku KČT, kterému se nahlašují termíny turistických akcí na další rok, dále o termínu uzávěrky hlášenek, jaksi mimoděk utrousil zmínku o nahlášeném termínu akce na letošní rok. Ukázalo se, že aspoň jednu vlastnost zdejšímu obecnímu úřadu nelze upřít, totiž důkladnost: Mladobuckou padesátku nejenže letos neuskutečnil, ale nepřihlásil ji ani do kalendáře veřejných turistických akcí na rok 2005. Ještě v červnu nabídla za T. J. Jiskra Mladé Buky obecnímu úřadu pomoc při jejím pořádání předsedkyně T. J. Jiskra Mladé Buky, leč marně. Cože, milí braši, vám se nelíbí, že tu na jedné straně neoslyšeli nabídku na pomoc na pořádání akce a na druhé straně akci nechali padnout? Hlupáci! Pořádejte si dál své akce pro děti a staré lidi, ale v politice jste s takovým přístupem v Čechách bez šance! Tak co, ještě se vám to nelíbí? …. Mně taky ne.
Dost možná, že se lidé pověření uspořádat akci chodili aspoň modlit do zdejšího kostela nebo ke svým domácím oltářům, aby jim Bůh ráčil při pořádání pochodu pomoci, ale ten je bohužel nechal na holičkách …. při příchodu z modliteben domů na svých stolech zpracované propozice, itineráře a žádost na KRNAP přece nenacházeli …. skoro se tají dech při děsivém poznání, že pro pořádání akce měli něco podniknout sami svou vlastní pílí a snahou.
Ať tak či onak, výsledkem bylo - abych se držel karetního argotu, že přes rozdané vysoké karty nehráli mladobučtí "durcha", nýbrž zcela nepochopitelně "betla", a slibně vypadající karetní partii prostě projeli, akci neuskutečnili. Snad by se ohledně Mladobucké padesátky nedělo vůbec nic až do chvíle hodiny jejího nahlášeného startu, kdyby se na obecním úřadě nemnožily dotazy lidí o podrobnostech akce. Tak se objevila - vlastně se spíše krčila - v úterý 2l. září 2004, čtyři dny před nahlášeným datem turistické akce, v Krkonošských novinách na straně 7 v jejich regionální části Trutnovsko v rubrice Zprávy, skromná velice nenápadná zprávička tohoto znění: "Známý turistický pochod Mladobucká padesátka byl pro letošní rok zrušený. Včera to sdělila starostka více než dvoutisícové obce ….. /dál následuje jméno a příjmení nyní již bývalé starostky/ …. Kouzlo nechtěného této zprávě dodala skutečnost, že jsme si mohli souběžně v téže tlači přečíst, že se v obci konalo Rozdílení Hlavních Cen - toho roku již druhé uprostřed volebního období. Při karetní hře můžete prohrát leccos: úspory, stodolu nebo vojenského burše jménem Švejk, v tomto případě na oltáři naprosté rezignace jako obětiny nepochopitelného hazardu vykrvácely dobré jméno Mladých Buků a dlouholetá trpělivá práce "odejitých" zakladatelů akcí a nadšených propagátorů obce.

každý z účastníků pak by si ve svém srdci a duši odnesl z Mladých Buků utěšený pohled nejstarší část obce s kostelem sv. Kateřiny, panny a mučednice. Snímek pořízen 12. 04. 2004. Foto: L. Šlosar
Přitom obci nevelí žádní "strécové". Vím minimálně o dvou radních, poctivých a čestných lidí, z těsného okruhu kostela sv. Kateřiny, kteří žijí problémy obce 24 hodin denně, což prokázali zvláště na začátku letošního roku. V jejím vedení je několik úspěšných podnikatelů, z nich jeden bývalý patří mezi vůbec nejúspěšnější v našem kraji. Pořád snad platí rovnice dobrý podnikatel = dobrý organizátor a manažer? Na jaře jsem poznal osobně nyní již bývalou paní starostku a jsem jí dodnes vděčný za to, že pomohla našemu odboru bezplatným poskytnutím místa v obci pro druhý den srazu turistů - splnila ústní příslib, což je v době, kdy jsou někdy porušována i písemná ujednání, zvlášť oceněníhodné. Jenže znáte to, moji milí: politika je vzdušný balon, jenž vás vynese do takových výšin, že odtud dohlédnete do úchvatných dálek, málokdy však dohlédnete skrze koš balónu přímo pod sebe - do míst, odkud jste vypluli a odkud vám stále mávají ti, díky jimž jste se do balónu dostali.
Nemaje cadie, iron, dřevo ani driver, neměl jsem 25. září 2004 v Mladých Bukách co pohledávat. Místo toho jsem šel ze Rtyně do Stárkova 9 km pěšky na start jiného pochodu - Katovské 30. Na cestě na start jsem ještě proklínal mizerný osud, kvůli němuž jsem byl zbaven možnosti jít svůj oblíbený podzimní pochod a navíc byl prapodivným způsobem připraven o možnost jít jiný pochod se svou turistickou parťačkou. Pak jsem na startu ve Stárkově zjistil, že pořadatelem turistické akce je rovněž orgán lidosprávy. Poté jsem s tichou závistí míjel desítky rodičů a s dětmi a konečně uzavřel smír se Všehomírem a Kosmickým Universem. Nato jsem blízko srubu spolku vojenské historie T-S 20 Pláň na nejdelší trase 30 kilometrů osaměl a v kulise stromoví nořícího se tajemně do mlhy Jestřebích hor jsem přestal věznit své myšlenky v potemnělém krunýři Mladobucké padesátky a dal jim volnost a svobodu toulat se po našich zeměpisných šířkách.

ve Stárkově dělají "politiku" jako v civilizovaných zemích, ať je u moci ten či onen, na prvním místě je služba veřejnosti - mj. pořádání Katovské 30. Snímek pořízen 25. 09. 2004 - v den, kdy se měla konat Mladobucká padesátka. Foto: L. Šlosar
Přemýšlel jsem o tom, proč právě v našich zeměpisných šířkách se často konkrétné věc neposuzuje podle obsahu, nýbrž je vztahována ke konkrétní osobě, proč místo toho, aby se řeklo: "Je to dobrá věc, která nás bude propagovat", použije se následující "logika": "1/ je to věc, jež tu zavedl můj předchůdce, 2/ můj předchůdce byl ďábel, 3/ předmětná věc je tudíž dílo ďáblovo". Přemýšlel jsem o tom, proč s odchodem vedení v nějaké pospolitosti se nemění jen základní koncepce činnosti, ale taky maličkosti, pozitivní věci universálnější povahy. Přemýšlel jsem o tom, proč některý, samozřejmě vždy chytřejší, nástupce často říkává: "To si tam dal můj hloupější předchůdce, to je jeho problém, s tím nemám nic společného" nebo "Naši předchůdci byli volové", a aby to dokázal, vymaže šmahem z povrchu zemského úplně vše, co za vládnutí jeho předchůdců vzešlo na světlo Boží. Přemýšlel jsem o tom, proč někteří mocní uvažují stylem: "To mě nebaví", ergo "To je blbost", a tyto své subjektivní názory prosazují v orgánech s universální působnosti, dotýkajících se širších vrstev obyvatel, a ve své povýšenosti tak nerespektují jiné stejně legitimní, obecně uznávané a stejně oprávněné zájmy druhých. Přemýšlel jsem o tom, proč u nás za chyby v kolektivním orgánu může jediná osoba, jež je pouhým statutárním orgánem, nikoliv všemocným emírem, takže každý další může mu svobodně oponovat, neb se již nenasazují palečnice a nenabodává na kůl. Přemýšlel jsem o tom, proč na odhaleného lumpa, ještě než se předhodí lvům, se často navrší chyby těch druhých, a ti tak mohou - očištěni aspoň navenek - pokračovat ve svých bohulibých činnostech, jako by nic sami nezavinili. Přemýšlel jsem o tom, proč v pospolitosti ti nejschopnější se zříkají své odpovědnosti zaujmout postavení v jejím čele a raději je postupují průměrnějším, ale statečnějším, a raději jimi v pozadí za nitky tahají a po zpřetržení táhel triumfálně prohlašují: "Vidíte, já to říkal". Přemýšlel jsem o tom, proč i malé pospolitosti na jedné straně pořádají třeba kongresy pěstitelů orchidejí nebo staví kryté ragbyové haly pro dvacettisíc diváků ve chvályhodné snaze prezentovat se navenek /přičemž ovšem orchideje pěstují jen dva její členové a ragby hraje jen bývalý radní/, na druhé straně čas od času nesestoupí z Výšin a neuspořádají přímo pro lid obecný aspoň turnaj v kuličkách nebo výstavu králíků. Přemýšlel jsem o tom, proč máme i na nižších úrovních tak debilní volební systémy, orientované na příslušnost ke stádu a nikoliv na silné nezávislé individuality používající vlastního rozumu, nikoliv stádních doktrín, takže ke zvolení postačí vyhřívat se na čtvrtém a pátém místě seznamu jednoho stáda, jen proto, že se pohybuje ve správnou dobu na správné pastvině. Přemýšlel jsem o tom, proč musíme sledovat i na nízkých úrovních hašteření ne dle merita věci, ale dle příslušnosti k tomu kterému stádu, připomínající hraní na vojáky malými dětmi, které co Horňáci míří s puškami, jež jim vyřezali tátové ze dřeva, na návsi na Dolňáky a křičí:"Ratata, ratata!!!"
Za těchto a podobných úvah dospěl jsem v Jívce k penzionu stejného jména, v předtuše blížícího cíle chopil jsem se píšťalky a ostrým hvizdem jsem nazpět přivolal své úvahy zpět do svého ego, aby snad někde po zbytek cesty nepopuzovaly. Pokračoval jsem posléze k cíli po rozsáhlých lučinách a přece jsem zde nespatřoval žádné golfové hřiště. Poté ještě před vrchem Šibeníkem, před kapličkou a křížovou cestou odkryla se mi přede mnou po levé straně strmá hradba zalesněných kopců nad Stárkovem a přece jsem na protilehlém prudkém svahu kolem Vysokého kamene vulgo Vysáče nespatřoval vykácený les pro sjezdovku. Naproti tomu v obci samé shledával jsem shluky spokojených dětí s diplomem v ruce a s katovskou sekerkou kol krku, sledujících navíc ještě bohatý doprovodný program. V cíli samém jsem obdržel diplom s obrazem kata, líčením dávného pitavalu a s číslem 27 označujícím ročník turistické akce, jež tak přežila bolševika a velké množství Rozdílení Hlavních Cen, a přece se konala dodnes ku prospěchu a potěše lidu obecného. Protože - marná sláva - lid obecný vůbec nezajímá, v srsti kterého stáda politik exhibuje, je mu je úplně pumpička, zda se nejvyšší jmenuje Pavel, Tomáš, Juda Tadeáš, Šimon, Bartoloměj, Barnabáš, Petr, Matěj, Jan, Ondřej, Filip či Jakub, on požaduje pouze to, na co měl právo již od dob nejdávnějších: "Panem et circenses".

před cílem Katovské 30 …"pokračoval jsem posléze k cíli po rozsáhlých lučinách a přece jsem zde nespatřoval žádné golfové hřiště…..". Snímek pořízen 25. 09. 2004 - v den, kdy se měla konat Mladobucká padesátka. Foto: L. Šlosar
Po pochodu jsem tedy nejel domů osm minut vlakem, jako bych toho dne jel při řádném běhu věcí z Mladých Buků, nýbrž šel zpět ze Stárkova svých 9 km na vlak do Rtyně - tentokráte již s klidem v duši a s jasnou představou o znění závěrečného memoranda, které zní takto:
Obdivuji lidi, kteří se o něco pokoušejí, obdivuji dokonce všechny domnělé fanatiky, fantasty, blázny, šílence, pošuky a raply, kteří propadli nějakému ušlechtilé myšlence a rozvíjejí ji na koleni třeba minutu po minutě ve svém volném času bez vidin tučné odměny a kteří jsou schopni pro ni vykrvácet. Takovým lidem odpustím rád chyby a mýlky. Nemám naopak rád lidi, kteří něco nechají padnout, vyšumět, rozmělnit /s jednou výjimkou - dlouholetých činovníků, kteří léta táhnou káru, jsou unaveni a nikdo ze spolupracovníků je není schopen vystřídat/, kteří jsou pasivní, nečinně přihlížejí nějakému zmaru, ať už z důvodu kalkulu, nezájmu, trucu, škodolibého zadostiučinění či neschopnosti. Tato má filozofie - díky Bohu - přímo vylučuje, abych se stal někdy politikem, to spíše sedmdesátiletý hluchoněmý penzista a bývalý dlouholetý člen KSČ může se státi sólistou Kühnova dětského pěveckého sboru.

…naproti tomu v obci samé sledovaly shluky lidí na náměstíčku doprovodný program - rekonstrukci operace Market - Garden 1944. Snímek pořízen 25. 09. 2004 - v den, kdy se měla konat Mladobucká padesátka. Foto: L. Šlosar
Tuto část svých stránek jsem totiž věnoval Mladobucké padesátce bez toho, že by mě o to někdo žádal, důvodem bylo propagovat od počátku pro širokou veřejnost turistickou akci, k níž jsem nabyl bližší osobní vztah. Nečinil jsem tak pochopitelně pro nějaké ocenění, dostatečnou odměnou mi byl počet návštěvníků na příslušné části stránek a pak na akci samé. Nečinil jsem tak ani proto, aby mě za to někdo chválil - že jde o zdařilou část mých stránek, pozná i lachtan ve vývinu. Jedinou podmínkou propagace Mladobucké padesátky na těchto stránkách byla SMYSLUPLNOST takovéto snahy a aby její adresáti jí byli HODNI.
Takoví lidé se však přece v obci nacházejí!! Osud Mladobucké padesátky nebyl lhostejný především členkám T. J. Jiskra Mladé Buky. Její předsedkyně paní Ing. Jana Skalková iniciovala 23. listopadu v 9 hodin jednání u nového starosty pana Jiřího Zemana. Výsledkem dohody byla dohoda, že napříště bude Mladobuckou padesátku pořádat T. J. Jiskra Mladé Buky ve spolupráci s obcí. Příští ročník Mladobucké padesátky, ač neohlášen v celostátním kalendáři, se uskuteční 01. října 2005. Protože T. J. Jiskra Mladé Buky je pro mě zárukou naprosté serioznosti a za její předsedkyni dám ruku do ohně, na těchto stránkách vám chci propagovat Mladobuckou padesátku, zvláště jestliže tentokrát budu mít možnost se skromnými silami podílet na její přípravě. Ale komentář o tom, jak nedošlo k uskutečnění Mladobucké padesátky, jsem napsat musel, protože je podobenstvím o stavu celé naší společnost.

rok 2005 - 6. ročník

datum:	01. 10. 2005		ročník:	06.
pořadatel:	T. J. Jiskra Mladé Buky ve spolupráci s Obecním úřadem Mladé Buky
místo startu:	Mladé Buky		místo cíle:	Mladé Buky
trasa:	50 km
body:	Mladé Buky, Skřivánčí vrch, Janská hora, Janské Lázně, Zvonková cesta, Černá hora, Vlašské Boudy, Velké Tippeltovy Boudy, Krausovy boudy, Raisovy Domky, Horní Maršov, Horní Lysečiny, Lysečinská bouda, Horní Albeřice, Roh hranic, Mravenčí vrch, Rýchorská bouda, Lovčí bouda, Antonínovo Údolí, Dolní Sejfy, Mladé Buky
kontroly:	6
body:	Mladé Buky /pod kostelem/, Janské Lázně /pod Lesním domem/, Černá hora /SK/, Horní Maršov, Lysečinská bouda /SK/, Rýchorská bouda /SK/
účastníci:	119 /jen 7 účastníků na nejdelší pěší trase, z toho 2 vzdali/
počasí:	zpočátku těsně nad 0 st. C, chladno, bezvětří, ve vyšším polohách jen lehký vánek, jasno, chvílemi skoro jasno
terén:	členitý, velmi náročný, suchý

ÓDA NA FAMÓZNÍ NÁVRAT

Když byl loni v Mladých Bukách nečekaně odvolán v kalendáři turistických akcí nahlášený 06. ročník Mladobucké padesátky, neznamenalo to naštěstí její definitivní konec, jak to v podobných případech bývá. Mnohým občanům obce především z řad T. J. Jiskra nebylo lhostejno, že by měl atraktivní pochod a cyklojízda zmizet z jídelníčku turistických akcí v naší lokalitě. 25. října 2004 - na den přesně po dni, kdy se měl konat poslední ročník Mladobucké padesátky - obrátila se dopisem předsedkyně T. J. Jana z Buků na tehdy nového starostu J. Zemana s nabídkou, aby akci pořádala napříště T. J. Jiskra pod záštitou obce. Její nabídka se setkala s pochopením, a od oné doby tak vznikla symbióza, jejíž výsledkem byl 01. října 2005 famózní návrat Mladobucké padesátky do rodiny turistických akcí v naší republice.
Přestože start nejdelší trasy pochodu měl začít v časovém rozmezí od 06,30 do 08,00 hod., do Mladých Buků jsem přijel vlakem již v 05,50 hod., dalším spojem bych totiž přijel až po sedmé hodině. Za chladného počasí zpočátku pod oblohou plnou hvězd, jež se pod kouzelným proutkem Velkého Mága postupně počala měnit, v nekonečný sytě modrý strop, mohl jsem tak sledovat, jak se scházejí, ba i sjíždějí pořadatelky T. J. Jiskra Mladé Buky. Po půl sedmé vyrazili jsme pak poněkud chudě vybaveni oranžovými fáborky, neboť jsem byl předem domluven, že pomohu označit vlastní značení skrze obec, byť její průchod byl velmi přesně popsán v itineráři. Naštěstí dospěli jsme k nízkému domku se stolečkem a s nápisem "Zvoňte!" Byli jsme již u první kontroly, kterou ovládala Míša z Buků a ta nás vybavila dalšími fáborky. Za aktivní součinnosti Hanky z Mladé Boleslavi a Jirky z Turnova jsme pak trasu doznačili až ke spornému místu, kde navazovala na zeleně značenou cestu, jíž jsme udali správný směr.

nevěřící Tomáše jak foto Jennifer Lopezové na pochod vábil zcela nový plakát pochodu

pro znovuzrozenou Mladobuckou padesátku připravily pořadatelky zcela nové diplomy, já jeden mám z padesátky a je na něm mé jméno, heč!!
Nejen určitá nedůvěra veřejnosti doprovázející vždy na poslední chvíli odvolanou akci, ale též její nepřihlášení do kalendáře turistických akcí na rok 2005 posunula pomyslnou startovní čáru akce hodně daleko, ale od samého počátku jí vyvážily zkušenosti pořadatelek s pořádáním sportovních akcí. Již na konci loňského roku se do oběhu dostaly předběžné propozice, na sklonku jara na internetových stránkách pochodu a hlavně na okolních pochodech kolovaly přesné propozice s trasami. Z nich se pak pochodníci mohli těšit na jednu z nových vábniček pěší části akce - nefalšovanou padesátku /dosud byla nejdelší trasa čtyřicítka/.
A právě na jejích úvodních kilometrech /společných s ostatními pěšími trasami/ jsem právě za přispění obou kolegů dostál své značkařské povinnosti. Oběma jsem se bohužel zle odvděčil. Poté, co jsem se západním směrem potěšil pohledy na inverzi, jež připomenula bílé moře zaplavující i mělká údolí, jsem jim při stoupání na Janskou horu zmizel. Chtěl jsem totiž udržovat vlastní tempo, jež by mi umožnilo náročnou "padesátku" absolvovat tak, abych mohl v cíli ještě vychutnat atmosféru celé akce. V Janských Lázních na stoupání k Lesnímu domu překvapil mě fáborek známé barvy a za ním hnedle kontrola složená ze dvou mladých děvčat - druhá celkem a současně i druhá živá ještě před uplynutím desátého kilometru trasy.

pomoc!! potopa světa!! dispečinku, volejte pana Noe!! ach ne, to jen inverze západně od Mladých Buků připomíná nějaký film Stevena Spielberga. Foto: L. Šlosar

klobouk dolů před paní Katkou a Jiřinou /zleva/!!, dobře od půl sedmé držely kontrolu v Janských Lázních, od času poledního pak v Horním Maršově. Foto: L. Šlosar
Přibývá pochodů, kdy pořadatelé vyženou účastníky na trasy bez kontrol - i za ně budiž dík. Mladobuckou padesátku však pojali pořadatelé se vším všudy - tedy i s kontrolami podržujícími atmosféru pochodu, na mé "padesátce" jich bylo šest, celkem pak jich bylo osm. I cyklisté, kteří jak známo neradi sesedají z kola, nemusejí-li, měli doporučeny čtyři samokontroly.
Náročných pět kilometrů stoupání z Janských Lázních na Černou horu s převýšením 650 metrů zdolávám nejméně rok co rok za rovnou hodinu /muži sice nestárnou, ale léta už nestojí, jak řekl kdysi výstižně a mnohoznačně Josef Kobr/. Dnes jsem měl ovšem na jeho začátku za sebou přes 7 km a na jeho konci mě nečekala manželka Jana, jež by mezitím přijela lanovkou, nýbrž zbylé tři čtvrtiny těžké padesátky. Nečekalo mě dle předpokladu ani občerstvení v kiosku U staré lanovky, kde otevírali až za čtyřicet minut. A protože také byly zavřeny rozhledna a Černá bouda, jež byla od 19. 09. v rekonstrukci, musel jsem se uchýlit k opisu.

pohled z pod vodopádu potu na Světlou horu v místě pod ohybem Zvonkové cesty. Foto: L. Šlosar
Je přirozené, že nebylo v silách pořadatelek obsáhnout všechny kontroly, i vypomohly si tedy ve čtyřech případech samokontrolami - pro "padesátku" na Černé hoře, dále v Lysečinské a v Rýchorské boudě, na trasách 20 a 30 km pak i na Modrokamenné boudě. Pro případ, že by se účastníci "nevešli" do jejich otevíracích dob, měli uloženo udělat opis. Velmi rozumná a praktická řešení, vyhovující oběma stranám!!
Sešel jsem k "Václaváku", uhnul doprava a tady musel na odkrytých místech dělit svou pozornost dílem na úchvatné pohledy na Sněžku většinou zahalenou do ojedinělých mraků, a dílem na dřevěné chodníčky, ojíněné či mokré, v konečném důsledku ale vždy kluzké. Tady mě dohonil Zdeněk z Náchoda, který vyrazil hodinu po mě, ale většinu trasy poklusával, a společně jsme sestoupali k Vlašským boudám, kde farma Sosna otevírala rovněž za čtyřicet minut, a poté jsem již sám pokračoval jsem kolem Tippeltových bud a dále pokračujícím klesáním k Reisovým domkům, kde mě zaujali dva hoši a u nich vyklopený nábytek, až do Horního Maršova, kam jsem přibyl dík občasnému poklusu po půl dvanácté, zrovna sem přijelo modré auto s modrožlutým emblémem obce, jež přivezlo kontrolu z Janských Lázní k pokračování její mise.

můj oblíbený pohled z úbočí Černé hory z míst nad Vlašskými boudami na Sněžku halící se do ojedinělých mraků. Foto: L. Šlosar
Přestože později v cíli bylo pořadatelkám lito, že se nepřišel na akci podívat žádný z představitelů obce, nebyla její pomoc symbolická. Možnost namnožení propozic a itinerářů, poskytnutí obecního automobilu i další pomoc pořadatelkám velice usnadnila organizaci akce.
Zastavil jsem se na pivo v hotelu Slovan a zhnuseně v televizi sledoval jakési křepčení a potyčky i za bílého dne polonahých šílenců, zjistiv později, že šlo o nějaký pořad jména snad Velký Maghor /je podivuhodný zájem každého, kdo ovládá media bez rozdílu v politickém režimu, na výchově šedavých mas složených z jedinců podobných sobě jak přes kopírák/ a kolem poledne se vydal na nekonečných sedm kilometrů táhlého stoupání na Lysečinskou boudu. Slouží tu ke cti energetické obsluhující paní, že mě nenechala přes nával čekat na pivo a že jsem mohl odejít již po dvaceti minutách - po půl druhé.
Byl jsem překvapen, jak po sestupu do Horních Albeřic, prokládaných rovněž občasným poklusem, jsem zlehka vystoupal na Mravenečník a později až na Rýchorskou boudu, kam jsem přibyl ve čtvrt na čtyři a kde jsem si s povděkem dal čaj s citrónovou šťávou a tatranku.

další oblíbený motiv od Lysečinské boudy nad jeřabinami tentokráte na daleké Vraní hory. Foto: L. Šlosar

z obrázků pořízených při stoupání nad Rýchorským křížem vybral jsem tentokráte rovněž pohled na Vraní hory. Foto: L. Šlosar
Závěrečný sestup k Lovčí boudě, dále k rozcestí Za Kravím vrchem, cesta skrze Dolní Sejfy a závěr opět na stadiónek v Mladých Bukách již ve společnosti Pepíka z Buků byly pak příjemným uzávěrem náročné "padesátky" absolvované v dobré kondici a naprosto poctivě v čase 10 a čtvrt hodiny. Po zásluze byly ještě více spokojeny s účastí 119 osob ze širokého okolí, z něhož za očekáváním trochu zůstaly samotné Mladé Buky a Trutnov, samy pořadatelky, jež vytvořily sehraný a obětavý team-work. V jeho čele Jana z Buků žila akcí v září den co den - zajišťovala razítka, plakáty, diplomy, itineráře, občerstvení na stadionu i po skončení fotbalového zápasu, obsazení kontrol, vlastní značení nejkratší trasy i kroniku, která je chloubou akce a v níž naleznete vedle ohlasů i statistické údaje, výmluvné fotografie i vyprávění z minulých ročníků, jež jsou nadobyčej zajímavé, vím to bezpečně, sám jsem je totiž psal i fotografiemi přispěl.

pořadatelky v cíli nezakrývaly skvělou náladu taktéž z pěkných zápisů v kronice akce, zde zleva spiritus agens celé akce Jana z Buků a paní Zdena. Foto: L. Šlosar

chvílemi skvělá atmosféra v cíli přerůstala v nefalšovaný humor, zde v podání zleva Jirky z Turnova, Jany z Buků, paní Zdeny a Hanky z Mladé Boleslavi. Foto: L. Šlosar
"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má bejt to, co je a nemá bejt to, co není, jak tomu v mnoha případech je." - říká Jan Werich v předscéně hry Caesar. Při uskutečňování Mladobucké padesátky byly sportovní organizace a orgány lidosprávy na rozdíl předchozích ročníků tím, "čím měli být", t. j. T. J. Jiskra plně odpovědným pořadatelem a obec tím, kdo zaštiťoval a přispíval tam, kde síly T. J. Jiskra nepostačovaly. Proto se všem společně podařil famózní návrat Mladobucké padesátky do lůna turistických akcí naší oblasti. Dík jim za to, udělali všem vyznavačům kondiční turistiky velkou radost!!

rok 2006 - 7. ročník

datum:	30. 09. 2006		ročník:	07.
pořadatel:	T. J. Jiskra Mladé Buky ve spolupráci s Obecním úřadem Mladé Buky
místo startu:	Mladé Buky		místo cíle:	Mladé Buky
trasa:	50 km
body:	Mladé Buky, rozcestí u Bystřice, Lovčí bouda, rozcestí u Rýchorské boudy, Mravenčí vrch, Roh hranic, Horní Albeřice, Lysečinská bouda, Cestník, Dolní Malá Úpa, Pomezní b., Dolní Malá Úpa, Spálený Mlýn, rozcestí pod Myslivnou, rozcestí pod Starou horou, Temný Důl, rozcestí Pražačka, Modrokamenná bouda, Janské Lázně, Svoboda n. Ú., Antonínovo Údolí, Dolní Sejfy, Mladé Buky
kontroly:	5
body:	rozcestí pod Lovčí boudou /SK/, Pomezní boudy - informační středisko /SK/, Spálený Mlýn /SK/, Modrokamenná bouda /SK/, Antonínovo Údolí /hotel Pod pralesem/
účastníci:	90 /jen 5 účastníků na nejdelší pěší trase/
počasí:	od rána poměrně teplo, zpočátku skoro zataženo, odpoledne slunečno
terén:	členitý s více stoupáními, suchý

SONDÁŽ POCITŮ PIONÝRA

Slovo "pionýr" v původním slova smyslu znamená průkopníka, v tom užším pak by mohlo představovat klidně vytyčovatele tras. Jako autor nových pěších tras Mladobucké padesátky jsem se mohl za takového pionýra v tomto případě považovat. Na průběh nejdelší padesátikilometrové trasy jsem tak pohlížel z této pozice, neustále jsem porovnával svůj popis trasy na itineráři se skutečným jejím průběhem i se skutečnou kilometráží, výsledek svého snažení jsem v duchu hodnotil, chvílemi i okecával a dopředu pro příští ročníky korigoval.
Na start na stadion na kraji Mladých Buků jsem přijel vlakem společnosti Viamont před šestou hodinou, se mnou přijeli také Zdeňka z České Skalice a Mirek z Trutnova. Pořadatelům se podařilo dosáhnout toho, že restaurace na hřišti byla otevřená již v tuto dobu, takže mi v nezvyklé kombinaci s krabičkou mléčné rýže přišlo vhod točené pivo.
Na trasu 50 km jsem vyrazil sám ještě za tmy v půl sedmé a na úvod jsem se pochválil za to, že jsem úvod trasy vedl směrem na Bystřici a na Rýchory. Za popsané ještě tmy je orientace na asfaltové cestě již od šesti hodin velmi jednoduchá a neměla aby na ní zabloudit ani osoba neznalá zdejších poměrů, rovný povrch pak téměř na maximum vylučuje možnost zranění. Ostatně při mém putování se rozednilo i pod skoro zataženou oblohou již před Bystřicí.
Poprvé mi zatrnulo na rozcestí Pod Lovčí boudou. Omylem jsem totiž zde v itineráři uvedl i pro trasu 50 km kontrolu č. 1. Existence této kontroly určené pro děti samozřejmě postrádala pro delší trasy sebemenší opodstatnění - jinudy se jít nedalo a pořadatele by kontrola s takovým časovým rozpětím neúměrně zatěžovala. Naštěstí pro případ podobných omylů jako teď na zmíněném rozcestí či pro případ, že by nějaká bouda, v níž je předepsána kontrola, měla zavřeno, jsem do závěru itineráře vtělil následující kouzelnou formulku: Vážení účastníci, protože přes veškeré naše úsilí nemůžeme postihnout případné změny v provozních dobách horských bud, v nichž jsou situovány kontroly, a protože také pro časový rozptyl jednotlivých tras nemusí časové rozpětí kontrol postihnout Váš průchod, nahraďte v takovém případě razítko kontroly /K/ či samokontroly /SK/ příslušným opisem turistického značení. Děkujeme za pochopení. /A je vymalováno, každý jistě pochopí/.
Na rozcestí Kutná s následujícími výhledy dále do Krkonoš jsem dorazil ještě svižným krokem - dosud nedotčeným únavou z předešlého dne stráveného hledáním pomníků z války r. 1866 u České Skalice - těsně po osmé, což jsem ohodnotil jako slušný čas. To jsem opustil asfaltový povrch a posléze kol Rýchorského kříže jsem pokračoval po povrchu hlinitokamenitém až do Horních Albeřic. Tady po několika krocích znovu po asfaltovém povrchu narazil jsem na stanoviště KRNAP a v duchu si poznamenal pro příště: zde udělat samokontrolu prostřednictvím razítka KRNAP - pravda jen tehdy, bude-li se pochod konat do 30. 09. - toho dne tu bylo pro letošek otevřeno naposledy.

z cesty za rozcestím Kutná rozprostíraly se na hory zastřené pohledy. Foto: L. Šlosar
Dále jsem pokračoval táhlým stoupáním na Lysečinskou boudu, určenou jako kontrolu trasy 35 km. Teď před desátou hodinou se mi jevila jako zavřená, proto jsem později s ulehčením přijal informaci od Zdeňky a Mirka, že oni ji nalezli otevřenou a hodnou posezení. Za boudou jsem pocítil slavnostní pocity, protože ještě nikdy v novodobé historii pochodu nešla trasa dále na sever. Dnes tím nejsevernějším bodem byly Pomezní boudy, kam jsem ve svižném tempu dorazil po třičtvrtě na jedenáct.

diky Bohu: za nevlídnou vegetací jsou konečně přede mnou Pomezní boudy. Foto: L. Šlosar
Tady se ukázalo jako ideální řešení využít pro kontrolu informačního střediska, otázkou je, jak by to vypadalo po 01. 10. Zastavil jsem na krátkém čtvrthodinovém občerstvení v kiosku při ústí žlutě značené cesty /plechovkové pivo odtud a tatranka pořadatelů/. Usnesl jsem se na tom, že start od šesti hodin a cíl do 18 hodin byl zvolen realisticky, na nerovném povrchu v horách se ztěžka drží průměr 5 km/hod. a lehce se ztrácí - dík nezbytným očerstvením nebo při prudších stoupáních.
Dle itineráře jsem se po žlutě značené cestě vracel do Malé Úpy, když mě vyrušil telefonát hlavní pořadatelky Jany z Buků. Řešili jsme malý malér: "pětatřicítka" šla z Lysečinské boudy do Horního Maršova, kde pak popis říkal: Z Horního Maršova se vznesete vzhůru po žluté turistické značce na kraj lesa s překrásnými výhledy v protisměru putování - na Černou horu. Samozřejmě jsem myslel směr na Rýchorskou boudu, můj popis byl evidentně nesystémový a matoucí. Naštěstí právě do Horního Maršova byla určena kontrola, jež účastníky směrovala správně, a i neumělý plánek jasný.
Já jsem ovšem pokračoval od kostelíka v Malé Úpě dle itineráře "padesátky" táhlým klesáním do Spáleného Mlýna a v duchu jsem si kriticky poznamenal na svůj účet: 1/ na ukazateli je uveden dílčí cíl jako Krakonošovo údolí, což méně znalého může zmást, 2/ účastník může být přesycen asfaltovým povrchem, ale ten by možná ocenil, kdyby zrovna pršelo. Ve Spáleném Mlýně byla předepsána kontrola a tady se znovu ukázala na místě formulka o alternativní kontrole formou opisu - hotel "nepremával", ale rozcestník pro opis byl při cestě.

pomník Františka Kalenského těsně nad Spáleným Mlýnem patří nepochybně jedné z oběti hor. Foto: L. Šlosar
Následoval jednotvárný úsek zeleně značené cesty po úbočí Dlouhého hřebene v postupně se zvyšujícím převýšení nad silnicí mezi Pecí pod Sněžkou a Horním Maršovem. Můj itinerář předepisoval vydat se po zeleně značené cestě Dlouhým hřebenem na Starou horu a teprve zde teprve nepřehlédnout odbočku modře značené cesty doprava, jiná stejně značená cesta však odcházela doprava mnohem dříve na rozcestí Pod myslivnou - napříště bude asi nutno napsat upozornění zabraňující předčasnému odbočení.

několik průseků poskytovalo z úbočí Dlouhého hřebene utěšené pohledy do údolí Úpy s místy viditelnou silnicí z Pece do Horního Maršova. Foto: L. Šlosar
Mě v té chvíli trápila jiná věc. Podle mého rozpisu měla mít "padesátka" fakticky 48 km, ještě tolerance 2 km je v těžkém terénu přijatelná. Nyní mi mé propočty vycházely na vzdálenost 45 km a já se obával, jak se budou další čtyři padesátkaři na trase zlobit, vždyť se jistě na čistou padesátku těšili a jejich smysly na kratší trase budou neukojeny. Bohužel se projevilo, že jsem trasy vymýšlel v březnu den před operací kýly ve snaze aspoň něco po sobě osiřelým turistům zanechat. A hned jsem v duchu zvažoval možnost, že napříště aspoň pár kilometrů naženu tím, že pošlu padesátkaře z úbočí Staré hory do Horního Maršova, kde využiji živé kontroly.
Pokud bych tak učinil, ochudil bych je však o klesání do Temného Dolu, na kterém se stejně nedá zrychlit pro prudkost klesání, ale také proto, že v jeho průběhu se od studánky klesá podél křížové cesty se skutečně abstraktními obrázky, jež laikovi osud Krista nepřipomenou, ale především podél přenádherné kaple sv. Anny s reliéfem Panny Marie s Ježíškem nad vchodem. Pro případ, že pořadatelé můj návrh na změnu zamítnou, umanul jsem navrhnout jim další samokontrolu v Temném Dole ve středisku časopisu Veselý výlet.

při sestupu ze úbočí Staré hory do Temného Dolu zastavilo na pár minut mé kroky pohodové zátiší se studánkou, svatými obrázky a jedním ze zastavení křížové cesty s neortodoxním malířským provedením. Foto: L. Šlosar
Další prudké stoupání podél stinného vpravdě temného potoka a dále pak na rozcestí u Pražačky popravdě řečeno svou náročností otupilo mé výčitky svědomí nad ošizenou trasou. Po dalším zvlněném asfaltovém úseku naopak mé srdce poskočilo radostí, Modrokamenná bouda, jíž jsem zvolil za další samokontrolu "padesátky" fungovala včetně razítka! Nebylo již kam spěchat, takže jsem tuto skutečnost oslavil točeným pivem.

potok nad Temným Dolem stékající ze Světlé hory byl rovněž temný, temno jsem měl v hlavě při táhlém stoupání i já. Foto. L. Šlosar
Po namáhavém předešlém dni pociťoval jsem při prudším sestupu do Janských Lázní a při pozvolném do Svobody nad Úpou ulehčení a při dalším stoupání na rozcestí Za Kravím vrchem dokonce radost na tím, že trasa 50 km je přece jen kratší. Na hlavní kontrole u hotelu Pod pralesem jsem s chutí vypil plzeňské pivo, jež nebylo tak hořké jako informace, že tudy prošlo méně než deset dětí. Vysvětlení jsme se později dočkali v cíli - v tak malém městečku se ve stejný den konala hubertská jízda, jež právě pohltila skoro všechny děti. No comment!
Do cíle jsem pak došel za již slunečného počasí s účastníky trasy 35 km Zdeňkou a Mirkem, jejichž relativně pomalý čas způsobilo permanentní a úspěšné hledání hub. K mému itineráři připomínek neměli, stejně jako údajně nikdo z dalších účastníků, takže pořadatelský sbor na čele s charismatickou Janou z Buků byl spokojen a ve svém úsilí do příštího roku povzbuzen a já zase od možnosti s nějakou tou trasou mu napříště vypomoci neodrazen.
pořadatelský štáb se průběžně scházel, aby dolaďoval beztak plynulý chod akce. Foto: L. Šlosar

charismatická manažerka pochodu Jana z Buků od samého počátku držela režii příprav a vlastního průběhu akce pevně v rukou. Foto: L. Šlosar

rok 2007 - 8. ročník

datum:	06. 10. 2007		ročník:	08.
pořadatel:	T. J. Jiskra Mladé Buky ve spolupráci s Obecním úřadem Mladé Buky
místo startu:	Mladé Buky		místo cíle:	Mladé Buky
trasa:	50 km
body:	Mladé Buky, Bystřice, Lovčí bouda, rozcestí u Rýchorské boudy, Mravenečník, Roh hranic, Horní Albeřice, Lysečinská bouda, Cestník, Dolní Malá Úpa, Pomezní b., Dolní Malá Úpa, Spálený Mlýn, rozcestí pod Myslivnou, rozcestí pod Starou horou, Temný Důl, rozcestí Pražačka, Modrokamenná bouda, Janské Lázně, Svoboda n. Ú., Antonínovo Údolí, Dolní Sejfy, Mladé Buky
kontroly:	5
body:	rozcestí pod Lovčí boudou /SK/, Pomezní boudy - informační středisko /SK/, Spálený Mlýn /SK/, Modrokamenná bouda /SK/, Antonínovo Údolí /hotel Pod pralesem/
účastníci:	128 /jen 4 účastníci na nejdelší pěší trase/
počasí:	místy polojasno, místy skoro zataženo
terén:	členitý s více stoupáními, suchý

Akce se jsem nezúčastnil.
Z turistické akce mám k dispozici toliko okrajovou reportáž členek KČT Lokomotiva Mladé Buky A. Škodové a I. Zapadlové Dámská jízda kolem Mladých Buků.
Obrázky z akce naleznete na internetových stránkách obce Mladé Buky.

Do Mladých Buků přicestovali jsme autobusem na lince Trutnov - Janské Lázně po šesté hodině. Na start 9. ročníku Mladobucké padesátky na místním stadionu jsme se přišourali pomaličku tak akorát, abych stačil mezitím sežvýkat dvě housky se salámem. Start probíhal v sympatické slavistické restauraci, kde stačili jsme vypít ještě jedno točené pivo.
Na nejdelší trasu 50 km vyrazili jsme ve dvojici Maruška a já takřka úderem sedmé hodiny. Dle popisu, jenž shledali jsme za zcela jednoznačný a srozumitelný /zvláště byl-li doprovozen přehlednou barevnou mapkou/, prošli jsme hoření částí obce ke kostelu. Přes stále zřetelné valy Břecštejna doputovali jsme na silnici od Vlčice a po ní - kolem rybníka, kde k vybíjení ptactva hotovili se myslivci - dospěli jsme do části Trutnova Horní Staré Město. Ve venkovních prostorách ještě neotevřené restaurace U Kousalů očekávala nás živá kontrola pochodu. V těch okamžicích byla obloha převážně zatažená, jen místy objevovala se modř, ale na déšť to nevypadalo. Chladné počasí svědčilo svižné chůzi, přičemž unesl jsem tričko, svetr i větrovku. Mé účasti na pochodu v Mladých Bukách předcházel boj motivů. Naskýtala se možnost zúčastnit se 25-ikilometrového pochodu v nedalekém Rudníku při doplňkové chůzi mezi startem a cílem pochodu a nejbližšími spoji právě na kraji v Mladých Bukách, jenže se mi nelíbilo, že jeho pořadatelé si jako na potvoru vybrali stejný termín jako termín tradičního pochodu v blízkých Mladých Bukách. Jevila se také možnost pěkně si přispat a poté se vydat z domova a nazpět v rámci hvězdicového pochodu na Žaltman, jenže abych něco objevného o absolvované trase napsal, musel bych se setkat aspoň s yettim. Přestože mě již druhý rok přestalo s mladobuckým pochodem spojovat osobní pouto v podobě tehdejší předsedkyně tamní T. J., zakladatelky obnovené akce a naší kamarádky, zvolil jsem po loňské absenci nakonec Mladobuckou padesátku ze dvou důvodů: 1/ chtěl jsem absolvovat letos ještě jednu padesátikilometrovou trasu, 2/ Mladobucké padesátce jsem již dříve vyhradil část svých webových stránek a nerad utíkám od činnosti, jíž jsem dříve věnoval spousty času.

za golfovým hřištěm ze silnice na Hrádeček spatřili jsme vedle hor Černé a Světlé také nad nízkými mraky znatelný hrot Sněžky. Foto: L. Šlosar
Posléze vrhli jsme se do prvního delšího stoupání na rozcestí pod Babou. Na jednom místě vyrušil nás praskot větví v okolní houštince, nato asi deset metrů před námi nám asfaltovou cestu přetnul divočák a vzápětí ho následoval další. Na střelnici u Obešlovky váhali zřejmě střelci nad hamletovskou otázkou: "Kule nebo broky?". Krátký úsek cesty nad Babím v blízkosti lomu byl místy natolik pokryt bahnem, že lhostejno bylo kudy jít. V největším protipěchotním bunkru na Stachelbergu kvůli povinnému kontrolnímu razítku uvízli jsme ve frontě zájemců o prohlídku, jichž se tu i mimo turistickou sezónu kupilo velké množství - nikoliv však kvůli občerstvení, jež tu již mimo sezónu nefungovalo. Výhledy na Vraní hory i později na hřebínku na Rýchory a na Zvičinu zastřeny byly tu nízkými mračny.
v protipěchotní tvrzi na Stachelbergu dostalo se nám razítka, nikoliv však občerstvení, což příliš nevadilo. Foto: L. Šlosar
Marušce vděčím zato, že povšimla si výzvy v itineráři opustit pod Kamenem přímou cestu na Rýchory a spustit se Bednářovou cestou dolů až k Bystřici. Tady prohodili jsme pár slov se Zdeňkou z Janských Lázní, jež pod penicilinem absolvovala vlastní trasu. Před starobylým mostkem překvapily nás v temnotě stromoví dva jakési sloupy, poprvé spatřili jsme moderní zvonici z dílny sochaře Jaroslava Řehny z letošního roku ke 43. výročí založení KRNAP. Za mostkem nastoupili jsme do nekonečného táhlého stoupání po asfaltové cestě kol ochranné kaple a Pašovky na rozcestí Kutná. V nedaleké Rýchorské bodě vyhradili jsme si krátký čas na občerstvení. Nato až ve čtvrt na dvě vydali jsme se přes Rýchorský kříž a Mravenečník směrem na Roh hranici. V oněch místech došlo k milému setkání s věrným mým přispěvovatelem na mých stránkách panem Janem z Jičína a větší částí jeho rodiny. Vůbec jsme v prostoru Rýchor překvapeni byli velkým množstvím návštěvníků v přímém kontrastu s momentálně od hor zataženou oblohou a vzrůstajícím chladem.

závěr Bednářovy cesty pod dráty vysokého napětí směrem k Bystřici připadne poutníku nekonečný. Foto: L. Šlosar

kde se vzaly - tu se vzaly, spatřili jsme těsně nad Bystřící dva záhadné sloupy, z nichž vyklubala se pěkná moderní zvonice. Foto: L. Šlosar

poutník na cestě z rozcestí Kutná k Rýchorskému kříži se i za méně příznivé viditelnosti může těšit obstojnými výhledy na hory i do údolí Albeřického potoka. Foto: L. Šlosar
Vedle stránky kondiční a poznávací má moje účast na turistických akcích přinejmenším ještě jeden rozměr. Vyprázdněnost politiky, kdy politici, místo aby hlásali nějaké ideály a prostý lid o jejich správnosti přesvědčovali, tráví větší čas sočením na druhé a odrážením jejich výpadů. Gang "fanoušků"z jihu, jenž beztrestně plení střed Prahy a poté benzínku u Tábora, jejich čeští "kolegové", kteří předtím na plakátu velebí válečného zločince zodpovědného za smrt tisíců lidí. Muž s kočárkem, který v metru nejenže nevyhoví výzvě důchodce, aby uvolnil pro invalidního syna místo k tomu určené, ale který po výstupu z metra žadatele ukope k smrti. Toť pouze poslední příklady. Není divu, že v této podivné době jak pramen vody hledám cokoli pozitivního - seskupení žen, jež ve volném čase bez nároku na odměnu připraví druhým pěknou turistickou akci, skupinu mladých cykloturistů, kteří těší se z nádherné cyklotrasy, poutníky okouzlené zasněnou násilím ani technoparty nedotčenou krkonošskou krajinou et cetera et cetera.
Také naše nálada v oněch chvílích nabyla vrcholného optimismu. Mě například vzpomínka na epitaf na hrobě irského komika Spike Miligana "Říkal jsem vám, že jsem nemocný" a pocity při sestupu z Rohu hranic právě inspirovaly ke stvoření epitafu vlastního následujícího znění: "Paráda!! V poslední době mě pobolívala kolena, ale teď jsem z toho venku". V Horních Albeřicích orazítkovali jsme své vandrbuchy v informačním středisku KRNAP a nedalekou starou pec na výrobu páleného vápna shledali jsme v rekonstrukci. Nato v táhlém nepříjemném stoupání dík Maruščinu zběsilému tempu "skousli" jsme skupinku mladých lidí, kteří naštěstí stačili uskočit střemhlav do stran.
Po dalším nezbytném krátkém občerstvení na Lysečinské boudě, kam mezitím dorazila další skupinka cyklistických účastníků akce, zesílelo kol čtvrt na čtyři naše podezření, že náš záměr dorazit do cíle do 17 hodin a hned nato nejbližším spojem stihnout začátek televizního přenosu zápasu NHL New York Rangers - Tampa Bay Lightning je utopií, neb při vzrůstající únavě zdál se nám čas příliš pokročilý a cíl v nedohlednu.
Podobné situace prověřují lidské charaktery. Někoho svedou k hledání možností, jak si zbylou trasu ulehčit stopem či použitím veřejné dopravy. Jiného inspirují k nářkům, proč tak dlouhou trasu rozhodl se vůbec podstoupit. Další obrátí svůj hněv vůči pořadatelům v domnění, že trasu podhodnotili. My borci dlouhými trasami protřelí zvolili jsme reakci nejprostší - nad svým osudem nelkát, na hodinky se nedívat, toliko jít a jít tempem co nejrychlejším, leč rovnoměrným a pravidelným, na trase zbytečně neprodlévat a neplápolat, avšak neutavit se, i za svižné chůze hledět stále kol sebe okem očarovaným. A nezdaří-li se stihnout začátek hokejového utkání? Osobní zážitky aktivní mají před pasivními, zprostředkovanými přednost!
Táhlým klesáním dospěli jsme pod opět modrající se oblohou přes Horní a Dolní Lysečiny do Horního Maršova. Tady po žlutém značení, jež míjí nyní Bertholdovo náměstí a vzhůru zabočuje pod bývalou nemocnicí, prudce vystoupali jsme na kraj lesa, kde věnovali jsme krátkou pozornost novému kříži zbudovanému na počest lesníků, kteří přispěli k zachování krkonošských lesů, a lesního rady ve Vrchlabí ing. Josefa Horáka. Na zvlněné cyklotrase po úbočí Rýchor naše tempo nabývalo na intenzitě a přerušilo ho pouze krátké zastavení u pomníku Jaromíra Danka, nyní již s fotografií a daty narození a úmrtí. Naopak v Dolních Sejfech naše snažení nepřerušila výzva k zastavení pro poslední kontrolní razítko v Retroparku, takže jsme rychlostí takměř světla takřka za šera dorazili do cíle přesně v 18 hod..

nově zbudován byl v poslední době nad Horním Maršovem i kříž zaslouženě věnovaný lesníkům, kteří přispěli k zachování krkonošských lesů, a lesnímu radovi ve Vrchlabí Ing. Josefu Horákovi. Foto: L. Šlosar

pomník věnovaný Jaromíru Dankovi je stále vzorně udržován, navíc k němu přibyla fotografie se životními daty tragicky zemřelého. Foto: L. Šlosar
Za deset minut našeho pobytu v cíli bylo najednou dosti času pochválit celou turistickou akci, jejíž 143 účastníků se přesvědčilo o tom, že vysoká její úroveň naštěstí odchodem její obnovitelky ani v nejmenším nepoklesla. Zbyla taktéž chvíle ku zaslouženému chvalořečení a vyzdvižení cílové hospůdky na stadionu, tolik útulné, neb celá zasvěcena je Slavii Praha. I tak stihli jsme vlak v 18,13 hod. a já nato podstatnou část řečeného hokejového zápasu, jenž sledoval jsem s plným požitkem a s pocitem spokojenosti s právě podstoupeným solidním sportovním výkonem na poctivé a náročné trase 50 km v kondici, jež snad dává jistou naději na využití dnes vymyšleného shora uvedeného epitafu v časech co možná nejvzdálenějších.

Jubilejní 10. ročník Mladobucké padesátky přilákal mě obměněnou nejdelší trasou 47 km, jež slibovala značné převýšení. V Mladých Bukách vystoupil jsem v sobotu před čtvrt nad sedm až na nejvzdálenější autobusové zastávce u základní školy tak, abych se na start v restauraci na hřišti došoural tak akorát těsně před půl sedmou. Posedával tu již Míra z Liberce, který přijel ještě dříve vlakem, a přece nalezl již po šesté hodině ranní restauraci otevřenu.
Protože to mám do Mladých Buků ze Zelené louky autobusem jen něco přes čtvrt hodinu, protože mi trvá zpracování potravy nahoře bezzubými ústy dlouho a protože nechtělo se mi pro ten účel brzy vstávat, zasytil jsem se za deset minut ještě doma obsahem dvou kelímků mléčné rýže Belriso, jež zapil jsem čajem. Na startu přece neodepřel jsem si jedno točené pivo, což nebylo příliš šťastné, noc před pochodem jsem bez vnějšího zapříčinění mizerně a málo spal.
Na trasu jsme s Mirkem vyrazili okolo třičtvrtě na sedm. S ohledem na obrovské sucho panující ještě před týdnem, překvapily mě před Janskou horu místy obrovské louže a vydatné bahno přes celou cestu, jejich rozsáhlosti napomohla technika, jež cestu rozjezdila. Z Janské hory pokračovali jsme přes Hladíkovou výšinu a Zlatou vyhlídku na Hoffmannovu boudu. Kontrola tu ještě obsazena nebyla, neb dorazili jsme sem zřejmě příliš brzy - ještě před půl devátou.

k Hoffmannově boudě dorazili jsme příliš ještě brzy, takže jsme zde kontrolu nenalezli. Foto: L. Šlosar
Dle itineráře měli jsme odtud pokračovat po červené značce, ukázalo se, že pořadatelé míní cykloznačení pomocí červených puntíků. To se na zatáčce silnice těsně nad rozcestím nad Hoffmannovou boudou štěpilo: jedna větev /dle mapy očíslovaná jako 19B/ svými puntíky vábila turistu ve směru na Zrcadlové boudy, druhá větev prostřednictvím šipky s označením "Černá bouda 4 km" /na mapě 19A/ však směřovala dále doprava po silnici, kde posléze puntíky podpořeno již nebyla, ale přece jsem se tudy zcela správně vydal. V té době jsem již až téměř do cíle zdolával úskalí trasy sám, Míra jako rychlejší a zdatnější turista se zdvořile na prudkém stoupání nad Hoffmannovou boudu zdvořile omluvil a pokračoval dál rychlejším tempem.
Na Černé hoře okolo půl desáté "chcípl pes", všude bylo ještě zavřeno, potkal jsem tu všehovšudy šest turistů. Hora se od nejnižších partiích nacházela v mlze, o výhledech na okolní kopce jsem si mohl jen nechat zdát. Navíc tu vanul studený vítr, až chvílemi zábly ruce.
Těsně nad "Václavákem" zavedla mě cesta doprava - zprvu převážně po prknech, jež znamenaly tentokráte sucho v botách na Černohorském rašeliništi. V těch místech zpočátku připadal jsem jako v teritorii duchů, mnohdy přede mnou tyčily se toliko pahýly stromů v popředí šedavého oparu. Hnedle vzápětí - těsně po desáté - došlo téměř trhnutím opony k malému zázraku, neb vyprostil jsem se z pásma mraků, jež ještě okupovaly nejvyšší hory - Černou i Sněžku, těsně pod jejich vrcholy i do údolí otevřely se mi však sympatické výhledy.

…uáááá!!!…. sugestivní forbíně s pahýly stromů v popředí šedavé opony chybí již jen toliko nějaký ….baf!!…. pořádný duch. Foto: L. Šlosar
Bezprostřední okolí Vlašských bud zprudka ožilo početnou skupinou mladších lidí s dětmi. Název bud připomíná jejich německy mluvící zakladatele /původní název Walschabauden/, kteří sem přišli po roce 1556 z jižního neboli vlašského Tyrolska, po vytěžení zdejšího lesa se tu usadili, zaměřili se na sklizeň sena, pěstování skotu a výrobu horského slaného másla. Farmu jejich pozdních epigonů manželů Sosnových jsem po čtvrt na jedenácté minul.
V těch místech pokračoval jsem dále v prudkém klesání. Těsně za Vlašskými boudami minul jsem luční enklávu Fucknerovu paseku, která slouží co jedna z osmnácti krkonošských přezimovacích obor pro jelení zvěř. Letmý pohled doprava přesvědčil mě o tom, že hotelové prostory pro 20 až 35 kusů jelení zvěře jsou připraveny, možná již dokonce i 20 tun sena, 10 tun plodů a granulí a 15 tun řepy, jež zdejší obyvatelé přes zimu spořádají.

necelou půlhodinu poté, co náhle prudkým trhnutím opony objevilo se reflektory zčásti osvícené jeviště, rozezná možná pozorné oko divákovo uprostřed na hřebínku mezi nízkými stromy ještě před nejvzdálenějšími hřebeny nedokonale namalovaných kulis v červené skvrně Jana boudu. Foto: L. Šlosar
Z pohodlí nejnižšího bodu svého klesání v centru Velké Úpy netěšil jsem se kol jedenácté příliš dlouho. Zakrátko nastoupil jsem na nejvýživnější stoupání dne s převýšením 450 metrů na 3,5 kilometrech hezky poctivě bez zkrácení až na rozcestí Nad Portášovými boudami. Vyplázl jsem je za třičtvrtěhodinu převážně proti toku Žlebského potoka Žlebskou cestou upravenou náročnou technologií štětováním, po německu Schrommaweg zvanou, zlidověle proto Šramlem. Do kopce sápal jsem ve stopách opravdových hrdinů hor - dávných nosičů, kteří i za nepohody a na ještě neupravené cestě nosili tudy ve stokilových krosnách zásoby na Sněžku a kteří pořídili svou nesmírně obtížnou pouť při deseti zastávkách za obdivuhodných pět hodin.

pohled na katarakt na Úpě v historickém centru Velké Úpy na pár chvil uklidnil duši poutníkovu předtím, než rozbouřil ji namáhavý výstup na rozcestí Nad Portášovými boudami. Foto: L. Šlosar

stále chmurný pohled z blízkosti rozcestí Nad Portášovými boudy na druhou stranu hlubokého údolí Úpy dokládá, že posledních zbytků mračen nepodařilo se Černé hoře zbavit ani okolo poleden. Foto: L. Šlosar
Já jsem ovšem z rozcestí Nad Portášovými boudami zamířil doprava po pohodlné asfaltové cestě přes Portášovy boudy na Jana boudu, jejíž odvážné pronikavé dominující červené zbarvení zaujalo mě již před necelými ještě dvěma hodinami z luční enklávy na protilehlém svahu. V čase po čtvrt na dvě pozdravil jsem se tu s Mírou, jenž odtud právě odcházel po vydatném obědě. Zastavil jsem tu rovněž, byť pouze na necelou půlhodinu na jedno pivo.
Po pohodlné asfaltové cestě sestoupal jsem dále ke Spálenému mlýnu, minuv po své levici pomníček na počest Renáty Šugrové, jež tu jako osmnáctiletá zahynula před čtyřmi lety. Čerstvé žluté květiny vydávaly svědectví o tom, že je stále oplakávána.

svěží žluté květiny na pomníčku Renaty Šugrové dávají tragicky zahynulé osmnáctileté dívce to nejlepší vysvědčení - za svého života byla zřejmě svými bližními velmi milována. Foto: L. Šlosar
Ze Spáleného mlýna po překročení silnice z Křižovatky na Pomezní boudy obořil jsem se po další asfaltové cestě na 2,5-kilometrové stoupání s převýšením 210 metrů ke kostelíku v Malé Úpě. V dolení jeho části po své pravici minul jsem chatu Rusalka. V těch místech bývala Máslová hospoda - Butterschenke, názvem připomínající dřívější výrobu horského másla ze syrového mléka a následně z husté smetany a horských sýrů z odstředěného mléka pomocí bakteriální kultury uchovávané v namočeném telecím žaludku.
U kostelíka v Malé Úpě po půl druhé zabočil jsem doprava na Cestník - sedlo mezi Pomezním a Dlouhým hřebenem - s novějším dřevěným artefaktem - koulí spočívající na třech hrotech. Asi za půlhodinu spustil jsem od Lysečinské boudy po pravém břehu stejnojmenného potoka do Horního Maršova, po dvou kilometrech posvačil jsem housku se salámem.

sedlo Cestník představuje se příchozím zajímavým dřevěným artefaktem. Foto: L. Šlosar
Z Horního Maršova před půl čtvrtou vznesl jsem se už dost těžkým krokem po louce ke kříži věnovanému lesníkům, kteří přispěli k zachování krkonošských lesů, a lesnímu radovi ve Vrchlabí ing. Josefu Horákovi. Další pokyn v itineráři odbočit doprava nemusel být pro člověka neznalého pochodu zcela jednoznačný, ale já jsem tak správně učinil hned vzápětí po cyklotrase 26, protože 1/ stejně tak vedla trasa loni, 2/ trasa přes Rýchorskou boudu by zřetelně převýšila její celkovou kilometráž, 3/ o této boudě, u níž ve skutečnosti teprve navazovalo dále avizované zelené značení, jako o dalším průchozím místě, nebyla v itineráři ani zmínka.
Ještě než dorazil jsem na rozcestí Za Kravím vrchem, spatřil jsem před sebou dvojici, jíž bych nedohonil, kdyby sama před Dolními Sejfy nezvolnila - jedny z nejpilnějších účastníků pochodů z našeho odboru Alču a Jardu z Trutnova. Společně jsme zjistili, že v Retroparku jsme za druhou kontrolou pochodu těsně zaostali, a rovněž společně dorazili jsme ve čtvrt na šest v podvečer do cíle opět v restauraci na hřišti v Mladých Bukách, kde se nám po ranní tatrance dostalo ještě pěkné medaile k 10. ročníku pochodu a párku - vše v režii pořadatele. Těsně předtím snad na počest příchozích po chladném dni vysvitlo na krátký čas i sluníčko, jež ozářilo obec včetně jeho dominanty - kostela sv. Kateřiny. Vlakem společnosti Viamont 18,08 hodin se pak poslední účastníci pochodu rozjeli - na Zelenou louku Alča, Jarda, Míra ke svému synovi a já, jediný domů s přestupem na hlavním nádraží v Trutnově Miloš z Pardubic.

účastnící byli příjemně překvapeni medailí vydanou u příležitosti jubilea turistické akce
Protože zmíněné dvě sporné části v itineráři v mém případě správný můj postup na trase v nejmenším neohrozily, pochod se mi vysloveně líbil - nejen díky trase. Pořadatelky z T. J. Jiskra Mladé Buky i obec tamtéž věnovali účastníkům na startu a v cíli nadstandardní péči, obměna nejdelší trasy svědčí tomu, že pochod nejen žije, ale dále se rozvíjí, v restauraci má potřebné zázemí. Osobně byl jsem spokojen se zdoláním nejdelší těžké trasy 47 km za 10 a půl hodiny, byť mé nohy od kolenou dolů připadaly mi jako zmláceny, nic platno - jak kdysi pravil výstižně skvělý ostravský moderátor Josef Kobr - muži sice nestárnou, ale léta již nestojí.

Oproti loňským ročníkům jsme letos vyrazili na trasu 35 km o hodinu dříve - v 7.15 h. Po krátkém porovnání itineráře s mapou Krkonoš jsme museli uznat, že se pořadatelé poučili z chyb minulého roku, kdy se itinerář se skutečnými cestami příliš neshodoval a zdatný turista se s tímto rozdílem musel poprat sám. Vzorné itineráře s barevnou mapkou trasy jsme zasunuli do kapes a započali 8,5km trvající táhlé stoupání nejprve po ZTZ do Bystřice, odtud po MTZ přes zaniklou obec Sklenářovice a již tisíc let vytěžené zlaté doly, na rozcestí Kutná, Rýchory. Zde jsme na kratičký okamžik odbočili z trasy, protože jsme se chtěli podívat na Rýchorskou boudu a posvačit na venkovních lavičkách.

Rýchorská bouda. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Po návratu k rozcestníku jsme změnili barvu turistické značky na červenou. Ta nás vedla příjemným klesáním k Rohu hranic. Cestou jsme minuli malé stádo skotského náhorního skotu. Ten, podle informační tabule, dokáže bez problémů snášet i 40-ti stupňové mrazy a je ho možno využít pro ekologickou údržbu krajiny, která tu tím pádem zdárně probíhala. Od Rohu hranic jsme přes vrch Čepel pokračovali po horských loukách do Horních Albeřic. Cestou se nám otevřel výhled na Sněžku, jejíž vrchol byl zakrytý v mracích. Těsně nad Horními Albeřicemi jsme minuli, pro veřejnost uzavřenou, Albeřickou jeskyni.

skot, původem od keltského dobytka ze severozápadního Skotska. Foto: J. Burdych, A. Sobotková

výhled nad Horními Albeřicemi. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Co výškových metrů jsme slezli do Horních Albeřic, to jsme jich museli nastoupat k Lysečinské boudě. Tento poslední výstup dnešního pochodu jsme tu oslavili studeným pivem a horkým grogem. Poté nám výřečný pan výčepní popřál šťastnou cestu a my už jen klesali a klesali kolem poměrně rozvodněného Lysečinského potoka po MTZ až do Dolních Lysečin. Na zdejším odpočívadle proběhla kulturní pauza při čtení dvou informačních tabulí. Na jedné byl popis dvou kamenných mostků, které se v obci klenou přes Lysečinský potok. Oba byly prohlášeny kulturní památkou. Druhá popisovala Lysečinskou jehlu. Jedná se o 8m vysokou vápencovou věž a také o, v Krkonoších, ojedinělý útvar.

Lysečinská jehla. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
MTZ nás tentokrát již podél Albeřického potoka dovedla do Horního Maršova, odkud jsme pokračovali z minulého ročníku nám známou cestou lesem po cyklostezce č.26 přes Kraví vrch do Dolních Sejfů.
Tady ale musíme zmínit zvláštní zážitek. Ještě před Kraví horou jsme začali potkávat co 100 m roztroušené skupinky lidí, různého věku i pohlaví. Ovšem, každý nesl menší či větší plyšové zvířátko. Když nás minula již třetí skupinka, jako ti nenormální a nezapadající do okolí jsme si začali připadat my sami.... Plyšáků jsme potkali ještě mnoho a když už jsme se rozhodli, některého z účastníků plyšákové akce optat, co se to tu děje, nikoho dalšího jsme už nepotkali. Vyšší smysl nám tak nebude asi nikdy objasněn....
Z Dolních Sejfů jsme se přes kopeček přehoupli do cíle v Mladých Bukách a za kliku v restauraci na fotbalovém hřišti jsme vzali přesně v 16.30h. U párku a vychlazeného piva jsme sledovali další příchozí, vesměs pochodníky se kterými jsme se od počátku dne všemožně míjeli.
Domů jsme odjeli autobusem v 17.10h. ze zastávky Mladé Buky,žst. a, čemu jsme nemohli uvěřit, v 17.15h. jsme už seděli v MHD Trutnov směr Zelená louka.
Ač jsme zvolili trasu 35km, musíme podotknout, že se jednalo o poměrně jednoduchou trasu. Oproti třeba Katovské 30, kterou jsme šli minulý týden a po které jsme padli do slova za vlast, jsme domů došli s úsměvy na rtech a (skoro) žádným hekáním při chůzi.

Motto: Vždy se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat za velkých veder.
S. J. Lec