24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Babička /07. 05. 2000/ aneb PO STOPÁCH KLASIKY
Cestami Cyrila Boudy /30. 04. 2000/ aneb KOLIKRÁT JSME TUDY PROŠLI
Okolo pevnosti Dobrošov /21. 04. 2000/ aneb NA POSLEDNÍM SNĚHU
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /25. 03. 2000/ aneb JAK KAREL ZVONIL NA ŘIDIČE TAK DLOUHO, AŽ SE NANEŠTĚSTÍ DOZVONIL
Pochod dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /11. 03. 2000/ aneb V DOSTATEČNÉ VZDÁLENOSTI OD POVODNÍ
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Toulky na kole nebo pěšky /10. 04. 1993/ aneb JEN VRCHMEZÍ A JÁ
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Babička 07. 05. 2000/ aneb Po stopách klasiky
Popularitu turistické akce "Babička" dodává určitě trasa vedená v závěru malebným, v tomto období navíc kvetoucím údolím známým z klasického díla Boženy Němcová stejného jména. Místa v tomto díle vzpomínaná, ba i popisovaná, mohli jsme si připomenout na padesátikilometrové trase 25. ročníku této nejpopulárnější turistické akce v okolí - porovnáním našich zážitků s některými úryvky této knihy, které jsem čerpal z jejího vydání z roku 1953.
A když zraky obrátila k východu, od dlouhého hřbetu Hejšoviny až k vrcholu do oblak čnějící Sněžky, pokryté sněhem. Hejšovinu a jejího v knize nejmenovaného blížence Bor, na který se ovšem spíše hodí charakteristika dlouhého hřbetu, jsme ovšem spatřili poprvé nikoliv ze svahu nad vzpomínaným údolím, ale už poté, co jsme se z Úpice vyškrábali nad Rtyni. Letní až parné, skoro jasné počasí, umožňovalo překrásné výhledy, do dálek trochu méně zřetelné, což svědčilo o tom, že změnu počasí k horšímu zatím nebylo třeba očekávat.
Ve Rtýnském lese, nedaleko devíti křížů, u studánky se odpočívalo …… V místech, kde byl dle vyprávění babičky zavražděn ve svatební den Heřman, panoš z hradu litobořského, byla u motorestu stejného jména druhá kontrola. Naše skupina v kuriózním až nesourodém složení - Karel z Trutnova, můj synovec Cyril, jeho dívka Hanka a pětiletý kníráč Ben /všichni z Prahy/ a já, jež vystartovala z Velkých Svatoňovic před čtvrt na sedm dospěla sem včas, neb v místě pro venkovní občerstvení se již čepovalo pivo a první velké skupiny turistů dorazily až těsně po nás.
Řeka ta je divoká Úpa, která utíká s hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplítajíc se úzkými údolinami až do roviny, kde bez překážky do Labe pospíchá …. Úpu jsme poprvé překlenuli po obnovené a před týdnem znovuotevřené lávce pod Boušínem. Nebylo živo jen na jejích březích, ale i na jejích vodách. Později jsme sledovali naloďování skupiny vodáků organizované trutnovskou cestovní kancelář Klíč, ještě později při zpáteční cestě jsme ji zdravili.
Ustrašená, uplakaná octla se najednou u studánky, dychtivě klekla k ní a napila se, když se pak okolo sebe ohlédla, uviděla dvě ušlapané cestičky. Nenechali jsme se zlákat pohodlnou neznačenou cestu podél řeky a vylezli po červené značce na Boušín. Těsně pod ním jsme ve stinném místě prošli kolem studánky s povídáním připomínajícím legendu o hluchoněmé dcerušce pána Turynského, jež tu - předtím zabloudivše - nabyla sluchu a řeči.
Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšelý pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci.
Před loučením u Viktorčina splavu v Babiččině údolí - zleva Cyril, Hanka /oba z Prahy/, Luděk a Karel /oba Trutnov/. Foto: neznámý kolemjdoucí
U splavu se nikoliv Viktorka, ale Hanka definitivně rozhodla, že před ambicemi na zdolání "padesátky" dá přednost poklidnému závěru kratší trasy pětadvacítky. Karel a já rozloučili jsme se s mladou dvojicí i s Beníkem, jenž sice po celou trasu čile pobíhal sem tam kolem nás, ale u něhož nebylo také zřejmo, jak se vyrovná s padesátkou.
Kdyby člověk, zvyklý na hlučný život velkých měst, putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž žila Proškovic rodina, pomyslil by si: "Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok". Pokud šlo o frekvenci kolemjdoucích, má fiktivní bydliště rodiny Panklových v tomto období k osamělosti daleko. My dálkoplazi jsme se museli tokem "lufťáků" téměř prodírat.
U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lipami, tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Místu u mlýna vévodí dnes ovšem známé sousoší Otto Gutfreunda a dnes v den pochodu je tu čtvrtá kontrola obklopená především množstvím cyklistů.
Knížecí park byl každému přístupen, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídka kdy tam vešla, zvláště když tam vrchnost byla. My jsme ovšem park u ratibořického zámku projít museli a seznali, že předčasné léto proměnilo ho v jeden velký pestrobarevný květ.
Zámecký park v Ratibořicích. Foto: autor
Magnolie u skledníku, jíž jsem chtěl vyfotografovat v květu, byla již dokonce odkvetlá.
Jaká to krása v městečku! Na domkách ratolesti, pod celým podloubím okolo náměstí jako v háji! Až na nás - pár bláznů na padesátce - končí drtivá většina pěších na trase pětadvacítky u muzea v České Skalici. Na prostranství před ním je plno, koncentruje tu country-skupina Pěna. S Karlem tu pobudeme pár minut, opouštíme toto místo v půl dvanácté a občerstvujeme se - s Tondou ze Rtyně a s Rudou z Červeného Kostelce - na náměstí v hospodě Formanka.
No onehdy ve Žlici dostal na hřbet, "začal Václav", přišel tam k muzice a hned k těm nejhezčím děvčatům …… Poučeni prožitky příliš sebevědomého Taliána z Babičky, jenž přecenil již tehdy xenofobní české prostředí, neobtěžujeme při pobytu v příjemném prostředí hotelu Holzbecher ve Zliči ženskou část osazenstva hotelu složeného převážně z veselého cyklistického živlu, ale věnujeme se občerstvení pivem, které později doplňujeme opět na kraji údolí pevnou stravou.
Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem se šlo topolovým stromořadím ustavičně až do Rýznburka. U Rýzmburku je plno lidí, stejně jako okraj silnice je plný aut. Psí štěkání napovídá, že se tu koná jakási soutěž psů. Škoda, že Beník neabsolvoval druhou část pochodu, mohl třeba cestou něco vyhrát.
"Anuška hodně roste, chlapci chodí na Červenou Hůru do školy, mají to blíž nežli do města". Paní Prošková v Babičce měla pravdu. Protože jsme v městě /České Skalici/ začali druhou část padesátky a šli kolem Rýzmburku, mohli jsme si ověřit její slova, že synové rýzmburského myslivce to měli blíže do školy v Červené Hoře. My máme naštěstí školní léta za sebou, a tak jsme v Červené Hoře místo školy na poslední občerstvení na trase zastavili těsně před druhou hodinou v útulné hospůdce U kapličky, plné - jak jinak - opět cyklisty.
Závěr "padesátky" opět přes lávku pod Boušínem, dále přes Havlovice a ještě jednou přes Úpici proběhl ve svižném tempu za úmorného vedra, zmírněného místy vlahým větrem. V Úpici jsme poprvé v duchu itineráře využili usnadněného stoupání na Kvíčalu kolem zavřené hospody Na kopečku a stínem lesa, do cíle ve Velkých Svatoňovicích - znovu s Tondou - dorazili jsme před půl pátou a stačili zde posedět přes hodinu.
Mezitím v ratibořickém zámku paní kněžka - poté, co byla komorníkem Leopoldem informována o tom, že turistické akce se zúčastnilo 1.613 účastníků, z toho 985 na pěších trasách /bez dětských tras/ - "pak záclonu spustíc a hluboce si povzdechnouc zašeptala": "Šťastní to pořadatelé. Šťastní to turisté!".
Cestami Cyrila Boudy /30. 04. 2000/ aneb Kolikrát jsme tudy prošli
Velikonoční pondělí připadající letos na nejzazší možný termín a následující svátky /Svátek práce a státní svátek/ přisouzené rovněž jinak neoblíbenému dni v týdnu pondělí vytvořily letos nepřetržitý sled tří volných pondělků za sebou a zapříčinily tak posunutí termínů některých turistických akcí na neděli. Na tu připadla i nejdelší padesátikilometrová etapa třídenního dálkového etapového pochodu Cestami Cyrila Boudy pořádaného KČT Nová Paka.
Krakonošem z Trutnova jsme sem jeli toliko dva - kromě mě i Tonda ze Rtyně v Podkrkonoší, jehož výkon je nutno znovu vyzvednout. Protože mu nic ráno do Trutnova, nejede, musel vyjít ještě v noci po půl druhé po zelené značce do Úpice a odtud po silnici přes Radeč. Trasu ušel se střídavým poklusem za dvě hodiny dvacet minut, což je obdivuhodný výkon, protože 1. dubna jsme s Maruškou stejnou trasu opačným směrem zdolali za tři hodiny.
Po krátkém občerstvení jsme vyšli v půl sedmé z Nové Paky ve třech - s Milanem z Lomnice a s Jirkou z Turnova, který tu přespával. Oba - na rozdíl od mé včerejší dvacetikilometrové selanky soukromého výletu - měli v nohou včerejší "padesátku" v Alšovicích, takže jsem jim při stoupání na Tábor na chvilku utekl. Již od rána bylo letní parné počasí typické pro tyto dny, dokonce se zdálo, že vítr povíval ještě méně. Celou cestou až sem nás doprovázely pestré a proměnlivé pohledy na Kumburk a po pravici na ještě částečně zasněžené Krkonoše.
pohled na Kumburk z cesty před Brdem Foto: autor
Absolvovali jsme jedinou kontrolu dne - u zatím zavřené hospody Klepandy, kde ji držel Mirek "Deštníkář", jímž nabídnuté pivo přišlo opravdu vhod.
Poté, co jsme si trochu usnadnili svůj dnešní dobrovolný úděl, nechali stranou po pravé straně hřeben Kozlova a sešli z Košova rovnou po silnici, začal jsem naplňovat svou představu doplnit své poznání návštěvou některých míst nacházejících se při jinak frekventovaných trasách. Kolikrát jsme tudy prošli a přece jsme některá místa nechali nepovšimnuta!!
ALAINOVA VĚŽ je neprávem opomíjena jen proto, že je asi 150 metrů od značené cesty mezi silnicí, po které jsme přišli, a Kyjemi. Je to kruhová stavba skládající se dole z jakési otevřené haly a nahoře z ochozu, propojení umožňující se dostat se důstojně nahoru chybí.
Alainova věž Foto: autor
Je to pseudogotická stavba z roku 1862, iniciátorem její stavby byl šlechtický rod Rohanů. Dnes je to místo smutné, vedle nepřístupnosti ochozu a celkové zchátralosti stavby celkový ponurý dojem umocňuje bahno v bezprostřední blízkosti a množství plevele obrůstající stavbu. Jak tu mohlo být před sto lety hezky na palouku kolem stavby nebo nahoře na ochozu!
RANČ NA KAMENCI. Když za Kyjemi přejde po červené značce nevysoký hřebínek, dostane se poutník na kraj lesa. Před sebou uvidí silnici do Železnice, kam pokračuje červená značka. Pár metrů vpravo po kraji lesa je však vchod do tábora z podlouhlých baráků, který dříve slul pionýrský tábor Cidlina, nyní se honosí názvem Ranch na Kamenci. Je fakt, že místo si spíše udržuje charakter pionýrského tábora a ani interiér pohostinské místnosti nepřipomíná saloon kromě fotografií z rodea, ale je tu příjemné posezení s dobrým pivem. Pobyli jsme tu skoro hodinu a dočkali se příchodu Marušky z Trutnova a Vládi z Kruhu, kteří po absolvování včerejší Hadařské v Červeném Kostelci přijeli pozdějším vlakem a absolvovali "pětatřicítku" - navíc v protisměru.
ŽELEZNÝ. Protože mí souputníci s ohledem na včerejší namáhavou padesátku se i nadále mínili odchylovat od itineráře, dál jsem pokračoval sám se šedesátiletým turistou z KČT Lokomotiva Ingstav Brno. V Železnici se nám podařilo získat bez problémů razítko po zaťukání na dveře Mikulovské vinárny. Po krátkém stoupání do Těšína jsme se rozhodli jednomyslně vyšlapat krátké třistametrové stoupání po odbočce červené značky doprava na vrch Železný, pojmenovaný ovšem stejně jako město Železnice podle předhistorického železářství /televize Nova včetně svého megalomanského šéfa v té době ještě neexistovala/. Nápis na vrcholu ve výšce 368 metrů nad mořem, z něhož je výhled stromovím omezen zejména na impozantní hradbu modravých kopců od Kozlova přes Tábor, hrot Bradlece po šešulku Kumburku,
pohled na Tábor před Ploužnicí Foto: autor
zvěstuje, že místo má pestrou minulost - od pravěkého sídla přes slovanské hradiště po místo, kde se 29. 06. 1866 mydlili mnohonárodnostní Rakušané s Prusy.
BRADLEC. Ovšemže jsem tu byl, ale nikdy jsem sem nestoupal po modré značce od Těšína. Cesta za značného tepla vedla nejprve po silnici směřující na Klepandu kolem jakýchsi farem po levici, posléze tuto silnici protínala lesními pěšinami, nakonec na kraji Újezdce ji protnula definitivně a po úzkém hřebínku, z něhož po pravici naskýtaly se zajímavé výhledy na Kumburk, se vyšvihla prudším stoupáním /tady jsem znovu potkal Milana a Jirku/ na rozcestí pod zříceninami hradu na čedičovém suku ve výšce 558 metrů nad moře, bývalého to dokonce správního střediska, což by dneska jeden neřekl. Kratičký výstup až nahoru po písčité drolící se cestě byl označen jako výstup na vlastní nebezpečí, tak jsem sem kol skotačících skautů vylezl a pořídil zde v rozvalinách vrcholový snímeček.
Sestoupal jsem opět po modré značce na rozcestí, kde jsem se byl před několika desítkami minutami rozloučil se svým brněnským kolegou /na Bradlec se mu už nechtělo, byl ale na Kozlově/ a dál jsem pokračoval po zcela nově žlutě značené zprvu široké lesní cestě, později klesající po kraji louky až do Tužína. To se již zdola do dálek ozývalo řvaní motorů. V Dřevěnici se totiž tentokráte nepinkalo volejbalovým míčem přes síť, ale dály se tu jakési motocyklové orgie. Obcí jsem prošel zrovna, když se z tlampačů moderátor orgií zrovna posmíval nějakému motocyklu, že nejede. V té době jsem předešel několik pochodníků maje své starosti - sužovalo mě vedro a hlavně žízeň a jednom místě jinak vyhovujících nových botasek jeden šev. Po vystoupání nad frekventovanou silnici mezi Novou Pakou a Jičínem mi žlutě značená cesta připadala nekonečná. Zachránila mě hospůdka Helvetia ve Studénce těsně před Novou Pakou, jíž jsem konečně zastihl otevřenou a kde se sešli neplánovaně skoro všichni, kteří se toho dne motali na "padesátce" . Bylo příjemně, pivo chutnalo, na zdi byly fotografie Dr. Edvarda Beneše a koně s T. G. Masarykem na hřbetě a v poličce nade mnou skvěly se v jednotném obalu spis Gottwalda "O otázce rolnictví" a spisy Lenina a Stalina, zkrátka chtělo se zalézt do koutku, pít, oddávat se pestré a zajímavé četbě o kolektivizaci a snít třeba o agrotechnických lhůtách… My jsme však místo toho všichni pospolu za zvuku doznívajícího zárodku bouřky završili fyzicky náročný a přece kulturně poznávací den příchodem do cíle v Nové Pace v půl šesté odpoledne.
Okolo pevnosti Dobrošov /21. 04. 2000/ aneb Na posledním sněhu
Před tradičním hořickým pochodem O Žižkův štít a tím i společností svých kolegů dal jsem přednost pochodu Okolo pevnosti Dobrošov a tím i osamění na trase proto, že "padesátka" tohoto pochodu pořádaného KČT Náchod zasahovala do oblasti západních Orlických hor, do míst, kde jsem, až na jednu výjimku nebyl několik let.
Z ubytovny pořádajícího odboru v Náchodě-Bělovsi jsem vyrazil přesně v 06,30 hod. se startovním číslem 1. Rozloučil jsem se přitom s Honzou z Varnsdorfu, který tu jako jediný přespával a který si šel před absolvováním trasy 30 km uložit věci do úschovny na nádraží.
S ohledem na nutnost dostat se do 16 hodin na jedinou kontrolu pochodu v Pekle na 45. kilometru a za předpokladu, že toho dnes našlapu ještě více, zamířil jsme do východiště výstupu do Orlických hor - do Olešnice v Orlických horách - nejkratší cestou stoupáním okolo bunkru Březinka do obce Dobrošov, poté na silnici přes Českou Čermnou, Borovou a Dlouhé. Do Olešnice jsem přibyl těsně před půl desátou, před samoobsluhou jsem vypil láhev Idy, upravil si místo začínajícího otlaku na vnější hraně chodidla pravé nohy a začal pravidelným tempem stoupat na Vrchmezí. Cesta nejprve vedla po veliké louce a byla přerušena dvěma ohraničenými pastvinami, naštěstí tu vždy byla vrátka opatřená nikoliv zákazem vstupu, nýbrž laskavými prosbami bačovými o jejich uzavření po projití. Důvod byl zřejmý již na první pastvině, vyběhlo sem stádo oveček s jehňátky, jimž jsem se moc nelíbil, protože úzkostlivě bečela. Pěšinu po lučině posléze vyměnila cesta skrze les, která byla občas protkána spadlými jehličnany, pod jejichž větvemi se ukrývaly první zbytky sněhu. Jediná lidská tvář se na mě zakřenila z etikety láhve Sklepmistra, která kdožvíproč stála při cestě.
pohled na Ostružník těsně pod vrcholem Vrchmezí Foto: autor
Těsně pod vrcholem Ostružníka, prakticky jakéhosi předvrcholu Vrchmezí ve výšce 982 metrů nad mořem, došel jsem i živé lidi, skupinu mladíků s naloženými velkými bágly, na rozdíl ode mě však jistě nepřicházejících z Náchoda. Po nepatrném klesání do malého sedélka vystupoval jsem krátkým prudším stoupáním již na samotné Vrchmezí po pěšině pokryté převážně souvislou vrstvou sněhu, místy pak mokrou travou, po níž proudila voda z tajícího sněhu. Nepamatuji se, že bych v posledních letech šel po sněhu oděn v tričku a šortkách jako nyní. V půl jedenácté jsem vystoupal na Vrchmezí. Byl jsem ve výšce 1.084 metrů nad mořem.
Viditelnost do dálek nebyla nijak zvláštní, zaznamenal jsem shora hlavně dominanty na polské straně Hejšovinu a Bor. Obrátil jsem pozornost před sebe a spatřil jsem cestu, jejíž pravá strana byla holá, ale levá pokrytá vysokou vrstvou sněhu, která místy překračovala celou její šíři. Pouze místa na cestě zcela přístupná slunci byla úplně holá. Z Polomského sedla jsem odbočil doprava až na rozcestí zelené a modré značky, místy opět po sněhu. Dívaje se na rozcestník, propadl jsem náhle levou nohou až po kyčli, aniž bych dosáhl pevné půdy pod chodidlem. Musel jsem se vzepřít na odhalené pravé koleno, abych se vyhrabal. Opatrně jsem sestoupal lesním svahem k hlasitě šumící říčce Bělá zpět na širokou cestu, ze které jsem těsně předtím uhnul disciplinovaně doprava nahoru po zelené značce ke zmíněnému rozcestníku. Vida, mohl jsem si extempore ve sněhu klidně ušetřit. Přestože cesta byla zčásti otevřená slunci, byla povětšině po celé šíři do výše 10 centimetrů pokrytá souvislým mírně se bořícím břednoucím sněhem, po němž bylo nejvýhodnější poklusávat. Co pak já, ale více dostal zabrat mladý pár, který jsem došel těsně u Šerlišského Mlýna ještě na sněhu a který vedl jízdní kola.
chata Šerlišský Mlýn Foto: autor
Proti pátku nebylo "palermo", teď před polednem se sluníčko dokonce skrývalo pod mraky, nicméně venku ve výšce 860 metrů nad mořem bylo příjemno, proto jsem místo útrobám chaty Šerlišský Mlýn dal přednost příjemnému posezení u piva vedle chaty před bistrem Česílko při písničkách Petra Nováka. Ani se nechtělo odejít, z reproduktoru postupně dozněly písničky "Povídej", "Pokoj č. 26" a "Hádíth", ale bylo třeba pokračovat dál. Opět mi bylo nutno stoupat do kopce - nyní v hustém lese - po cestě pokryté tentokráte ještě umrzlým špinavým sněhem, z něhož byla má chodidla nedostatečně ukrytá v rozpadajících se botaskách notně prostydlá a z něhož vycházející chlad mě studil až na plících, na druhou tisícovku absolvovanou toho dne, na Sedloňovský černý kříž /1.005 metrů nad mořem/, který ovšem již připomíná jen nápis na osamělé chatce. Překročil jsem kopec a klesaje k roztroušeným chalupám Sedloňova rozloučil se s nepochybně posledními zbytky sněhu, po nichž jsem šel v první polovině roku 2000.
Poté kráčel jsem již opět za plného slunce převážně po silnicích za Sedloňovem přes rozcestí Na Krahulci a Sněžné do údolí Olešenky až do Pekla, kam jsem přibyl 15,50 hod. Tam mě a následně další tři jediné účastníky padesátky /z nichž příchodu jednoho jsem se dočkal/ očekával obětavý pořadatel KČT Náchod. Vystál jsem dlouhotrvající frontu před kioskem na dvě piva, zakecal se natolik, že jsem do Václavic dorazil těsně před šestou a vlakem, jenž odtud odjel o tři minuty dříve proti jízdnímu řádu, pokračoval do Starkoče a odtud po přestupu do Trutnova.
Nebýt tradičních otlaků na chodidle byl bych s pochodem spokojen absolutně, v každém případě jeho trasu považuji za nejhezčí, jíž jsem letos zatím na pochodech absolvoval. Škoda jen, že dobrodiní všech skvěle zvolených tras využilo pouze 58 účastníků.
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /25. 03. 2000/ aneb Jak Karel zvonil na řidiče tak dlouho, až se naneštěstí dozvonil
Kapky deště, jenž po prvním opravdovém jarním týdnu začal jako naschvál v sobotu nad ránem, vytvořily zvukovou kulisu všem, kteří jsme se kol čtvrté hodiny ranní chystali k Pochodu českým rájem putování za Rumcajsem. Kromě mě do autobusu v Trutnově nastoupili Maruška a Karel a taky Tonda, jenž přišel ze Rtyně pěšky. Chyběl nečekaně stovkař Mirek, ač ještě v pátek potvrdil svou účast, takže v autobuse zazněl anonymní výrok, jenž jsme všichni do jednoho spontánně odsoudili a od něho se distancovali, totiž: "Nebudeme ho brát na stovky, je nespolehlivý" /však jsem se v duchu po celou cestu do Jičína za neuváženě pronesená slova v hloubi duše styděl/. Na startu v jičínském zámku jsme viděli spoustu známých z různých částí našeho regionu, kteří byli na pro mnohé první "padesátku" roku patřičně nadrženi. Však jsme vyrazili v devíti, vedle naší kompletní party ještě se zmíněným Tondou a Mirkem z Liberce, kteří se nám však brzy vzdálili. Hned na první kontrole v bistru Malý Ráj na Prachově jsme třeba spatřili Honzu z Varnsdorfu, jenž nás tradičně ubezpečil, že jde svůj poslední pochod, takže ho ještě mnohokrát na turistické akci potkáme.
na kontrole u bistra Malý ráj Foto: autor
Tady přestalo pršet a zde ještě jsme odolali pokušení k experimentům, takže jsme pokračovali Prachovskými skalami okolo hotelu Pod šikmou věží přes Ervínův hrad do Maršova. Zde na autobusové zastávce rozlil Jirka z Turnova mezi nás fernet. Důvodem nebylo, že katolický kalendář by dnes byl zasvěcen nějakému světci, např. sv. Hendrychu, známému především na Turnovsku, k němuž se vztahuje známé zdejší lidové úsloví "O svatém Hendrychu žijem´ všichni v přepychu", jmenovaný slavil pouze narozeniny.
Ani populární Viktorka, jež se kol mihla a jíž pronásledoval Ivoš z Prahy /ale nedohonil …/, ani tradičně bahnitý terén za Mladějovem, ani záludná kluzká jílovitá cesta na prudkém svahu nad Žehrovkou nemohly narušit jakousi Nirvánu, do níž jsem se nyní dostal a kterou naopak posílilo zastavení v tradičně útulném prostředí chaty v Nebákově. Za Věžickým rybníkem vulgo Věžákem objevil se první náznak experimentu, ze silnice nad torzem letního tábora vyhoupli jsme se prudkým svahem na stejnou silnici, jíž jsme se přes Krčkovice dostali na Hrubou Skálu vulgo Hrubici. Hlavní občerstvení v chatě Na Vidláku, k němuž jsme obdrželi lístečky v ceně piva, se málem nekonalo, protože tu zavírali dnes ve 13 hodin /což jsme nevěděli/ a my jsem dorazili o pět minut později. Nakonec nám bylo přece nalito, což přisuzoval Jirka tomu, že se s výčepním zná /když nám otrnulo, shledali jsme, že jde o protimluv, spíše by nám připadal přirozený opak, že ze stejného důvodu by nám obsloužení bylo odepřeno i uprostřed otevírací doby/. V chatě seděli Tonda a Ivoš, druhý se chlubil tím, že přeplave rybník, podle něhož byla chata pojmenována, když jsme pak vyšli ven, byly zde pouze labutě, jež mi Karel vyplašil, když jsem je chtěl vyfotografovat. Pod hradem Trosky těsně po poslední dnešní dešťové přepršce propukly zcela experimenty,
pohled na Trosky za nepříznivého počasí Foto: autor
kvůli nimž bych všechny ty jejich strůjce poslal k čertu a ještě někam. A tak jsme se ocitli po chvíli v měsíční krajině hrdoňovické pískovny, kdy se po naší pravici jako v Texasu bavlníkové plantáže táhly nekonečné pískové lomy a těsně u plotu tyčily se hromady bílého písku, do nichž z transportérů dopadaly další hromádky, které v důsledku vlhkosti vydávaly pleskavý zvuk … připomínající zvuky vycházející z houštin, v nichž se kdosi zbavuje nedobře stráveného oběda.
Za nádražím v Hrdoňovicích jsme šli po kluzkých pražcích, později stoupající bahnitou cestou, až jsme se po kraji lesa dostali na silnici těsně před Pařezskou Lhotou. V té době mi chůze nečinila takové potěšení jako jindy. Čtvrt kilo salámu, které jsem pozřel v autobusu, přestalo plnit svou posilující funkci a vypité pivo na vše nestačilo. Tyto potíže jsem spravil dík dalšímu občerstvení v bistře Malý Ráj, kde kraloval svým vzhledem Jirka z Jablonce nad Nisou, na němž byla nejčistší bezvlasá hlava, zato celý oděv svědčil o důvěrných seznámeních s jarní vlhkou půdou a jeho ještě bodřejší chování než jindy napovídalo příčině těchto seznámení. Já jsem se při závěrečném putování do cíle také nenacházel v nejlepším stavu: od 1 cm výšky mých nohou až do konečných asi 177 cm celého mého já jsem se cítil skvěle, za to v nejdolejším centimetru to bylo hrozné, v důsledku mizerných vložek, které dosavadní krátká putování neprověřila, jsem měl část chodidel a pat sedřených. Docela jsem byl rád, že jsem byl v pět hodin v cíli, stejně jako jistě všech 2.233 účastníků, z nichž nás 125 šlo "padesátku".
Pro ty, kteří vytýkají mým reportážím nedostatek napětí, schoval jsem si tuto vzrušující příhodu: Autobus, kterým jsme cestovali domů, byl moderní a tlačítka nad námi připomínala prostředí letadla. Karel se zřejmě pokoušel vyloudit jejich prostřednictvím buď proud fernetu shora tekoucí do úst nebo nějaké větry /shora/, dosáhl však táhlého zvonění nad místem řidiče, které ukončil hrozivý jakoby boží hlas shůry: "To by mohlo stačit!!!!". Zbytek cesty probíhal pak v kombinaci mučivých obav, aby Karel již žádné tlačítko nezmáčkl a neohrozil tak náš návrat, a absurdních představ typu, jak řidič na zazvonění opustí za jízdy volant, objeví se před námi s utěrkou přes ruku a nápojovým lístkem a s lehkou úklonou se dotáže "Račte si přát?" Do Trutnova jsme nakonec dojeli, stejně jako já pak linkovým autobusem na Zelenou louku, neboť jsem jednoznačně zamítl představu tříkilometrového putování po struhadlech.
Pochod dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /11. 03. 2000/ aneb V dostatečné vzdálenosti od povodní
Město Dvůr Králové nad Labem leží na cestě autobusových linek mezi Trutnovem a Prahou. Několikadenní lijavce způsobily prudké tání sněhu v horách a ve čtvrtek zde byly ulice při Labi zaplaveny nespoutaným živlem. Naštěstí v pátek o polednách jsem se telefonicky ujistil o tom, že město je opět průjezdné, narychlo hodil pár věcí do batohu a po obědě v České čtvrti nasedl na autobus, jenž mě v 16,55 hod. odvážel ku Praze.
hlavní protagonisté reportáže před hospodou u Karla IV. Foto: autor
Cílem mým byla účast na jubilejním 20. ročníku Pochodu Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy. I ve vzdáleném našem okolí se žádný pochod nešel, navíc jsem nabídl účast na pochodu své devatenáctileté neteři Jitce z Prahy.
Proti celkem slunečnému pátku bylo v sobotu ráno v Praze pošmourno a deštivo. Proto se z pochodu na poslední chvíli omluvil další předpokládaný účastník pes kníráč Ben. Jitka naštěstí nikoliv, a tak jsem si to po sedmé hodině ranní svižným krokem vyšlapovali z Hanspaulky na stanici metra Dejvická. Projeli jsme celou trasu A a na konečnou Skalku přibyli již po třičtvrtě na osm. Autobus na lince č. 154 vyjížděl v 08,01 hod., takže jsme na start u stanici autobusu Hostivařská dospěli ve čtvrt na devět.
Nejdelší trasa pochodu o délce 23,5 km vycházela po červené značce proti toku potoka Botiče, jehož koryto vytvářelo po část trasy četné zákruty způsobené erozí - meandry, po nichž bylo pojmenováno první zastavení naučné stezky Povodím Botiče, jejíž úsek jsme absolvovali. Ze začátku to vypadalo tak, že po naší levici se zvedaly zalesněné stráně, po pravici zmíněné zákruty nerozvodněného potoka, jejichž romantický ráz kazila místy pěna zachytávající se na překážkách z větví a kamenů a usvědčující lidskou populaci ze znečišťování toku. Po několika kilometrech se vpravo objevila Hostivařská přehrada vybudovaná akci Z v letech 1959 - 1963. Přes vodu bylo nám spatřit pláže přehradní nádrže s velkým toboganem a za nimi velmi blízké paneláky vzbuzující představu, že jejich obyvatelé vybíhají sem v létě každé ráno s ručníkem kolem krku k ranní osvěžující koupeli. Od okamžiku, kdy jsme opustili Hanspaulku už nepršelo, ba dokonce se místy mraky trhaly, jen terén byl blátivý a kluzký. Údolí Botiče jsme opustili u obce Křeslice a přešli k první kontrole na kraji Milíčovského lesa. Tato lokalita mi byla ovšem důvěrně známa, kromě toho, že jsem prakticky celou trasu téhož pochodu šel 10. března 1990, následující část trasy po silnici přes Újezd, dále přes silniční přejezd na kraj Průhonic k bohužel v této denní době zavřené restauraci Hliněná bašta jsem navíc znal z úvodních kilometrů pochodu Praha - Prčice. Z Průhonic jsme se prodírali polními blátivými cestami přes Rozkoš a Šeberov, na nichž kolorit našeho putování vytvářely pohledy na panelákovou džungli Jižního Města, až tentokrát in natura přes velmi rušnou silnici do další pražské obce Kunratice. Tady se trasa mírně svažovala k dalším romantickým místům pochodu, totiž ke Kunratickému potoku.
údolí Kunratického potoka Foto: autor
Za dvěma rybníky - Hornomlýnským a Dolnomlýnským - absolvovali jsme jediné asi dvěstěmetrové stoupání, po kterém jsme se napojili na modrou značku a především došli na kontrolu č. 2 na kraji Krčského lesa. V těchto místech jsme se mírně odchýlili od trasy, jíž jsem šel před deseti lety, a zásluhou této malé inovace od pořadatelů mohli jsme poznat jednu zajímavou památku našich dějin.
"Umřel jest v hodinu nešporní, od šlaku náhlého pravým hořem a velikým křikem a s řvaním jako lvovým na Novém hradu, jinak Kundratice" …. tak bylo zmíněno ve starých letopisech i místo, kde jsme vzápětí po několika stovkách metrech v krátkém zamyšlení stanuli na konci vysokého vyvýšeného zalesněného hřebenu.
zříceniny Nového Hrádku u Kunratic Foto: autor
Lovecký hrádek, kde zemřel 16. srpna 1419 nešťastný král Václav IV. - zřejmě na následky velkého epileptického záchvatu majícího příčinu v nadměrném alkoholismu /podle Ivana Lesného/, uváděný dnes jako Nový hrádek, připomínají dnes pouze zřetelné základy, vše co bylo nad zemí buď zvětralo anebo si je rozebrala četná lidská pokolení, jež tudy prošla během věků od zničení hrádečku v roce 1421.
Prudkým klesáním dostali jsme se zpět do údolí Kunratického potoku, z poměrné frekventovanosti bylo lze usoudit, že se jedná o oblíbené návštěvní místo Pražanů. Cestu do již nedalekého cíle jsme přerušili příjemným posezením v kruhové místnosti hospůdky Na Zelené louce při pivu a polévce /ověřil jsem si znovu na dalším příkladě, že mladé ženy mají spíše rády tmavé pivo, snad kvůli sladší chuti?/. Pak už zbývalo pokračovat lesem dále po žlutém značení, jež zvěstovalo jako konečný cíl starý název stanice metra primátora Vacka, až se v půl druhé na konci lesa opravdu cíl pochodu - dnes ovšem pojmenovaný stanice metra Roztyly - objevil.
S příjemně stráveným půldnem jsme byli spokojeni oba, tedy i Jitka, která pochod absolvovala v pohodě a dobré kondici. Dle očekávání jsem nový přírůstek do KČT nezískal, neboť má neteř hraje závodně softball a o víkendech se vyžívá ve skautském oddílu. A třeba se mi jí podaří získat aspoň pro účast na Nočním výstupu na Sněžku za východem Slunce…. Při cestě nazpět z vlídného počasí v Praze autobus několikrát projel prudkým lijavcem a já jsem zděšeně sledoval, do jakých nečekaných šířek se rozlily v Poděbradech Labe a u Nového Bydžova Cidlina, přičemž Dvůr Králové nad Labem si to nejhorší již asi odbyl v onen čtvrtek….
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Toulky na kole nebo pěšky /10. 04. 1993/ aneb Jen Vrchmezí a já
Padesátikilometrová trasa pochodu Toulky na kole nebo pěšky vedla přes Peklo, Nové Město nad Metují, Rezek, Blažkov, Slavoňov a v Bohdašíně se odchylovala od "pětatřicítky" a pokračovala po modré značce.
Skoro nerad jsem se zde oddělil od skupiny občerstvujících se pochodníků. Od tohoto okamžiku mi bylo souzeno pokračovat sám a jediným mým tichým společníkem a němým svědkem mého snažení byla pouze hradba zasněžených hor na obzoru, začínající odleva výrazným Vrchmezím. Po asi jednaačtvrthodinovém svižném pochodu když jsem měl najednou pocit, že si na Vrchmezí mohu sáhnout, se objevily první roztroušené domky Sedloňova. Zde mou samotu na chvíli přerušil zdravící cyklista, též účastník akce. O něco později jsem se s ním dal do řeči v Grulichově hospodě při čaji a pozval jsem ho na "Draka".
Protože zde razítko neměli, stavěl jsem se ještě v Národním domě v Olešnici. Šlo se mi stále parádně a protože cesta dobře utíkala, začal jsem si její průběh komplikovat sám. Nemaje mapy propadl jsem u rekreačního střediska Dlouhé dojmu, že už jsem musel navazující modrou značku přejít. Následoval zbytečný návrat, teprve při repete jsem se od blízkých chatařů dověděl, že jdu dobře. Skutečně o několik set metrů dál - na počátku prudkého stoupání - se modrá značka objevila. Na loňského účastníka Borovské padesátky, která na této trase začínala i končila, jsem se choval jako greenhorn....
Za Borovou - po osvěžení krátkým lesním úsekem - přišla Česká Čermná a zde se přihlásil hlad. Každému nyní doporučuji navštívit zdejší hostinec U javora a okusit zde vynikající bramborový guláš za 8 Kč. Balada. V mé duši se rozhostil hluboký klid a mír, a to je bohužel předzvěstí hlubokých meditací a ztráty koncentrace. Nejprve jsem ztratil žlutou značku a pokračoval po silnici. Poté se žlutá značka objevila, leč já jsem z ní sešel a byl jsem na dobré cestě sejít do Bělovsi. Naštěstí jsem byl poslán domorodci do protisměru a po chvíli se objevila ves Dobrošov a za ní charakteristická věžička rozhledny, která by nedala již zabloudit ani slepému.
Pak již následoval kruhový rozhled na obzor zahalený kouřmo, s tichou pokorou poslední rozloučení s věrným mým průvodcem Vrchmezím, které naopak za mnou bylo v dálce ostře patrné, a nakonec jako pokání za veškeré ty zmatky, které jsem si sám na trase způsobil a které však zdar pochodu a pěkné zážitky spíše utužily, jsem zbytek trasy do Náchoda seběhl. V cíli v Náchodě pořadatelé - vzdor termínu ukončení pochodu do 15 hodin, uvedenému na propozicích - poctivě čekali. I jim patří uznání snad pouze s přáním, aby těch kontrol bylo napříště více - i na padesátce. Malý počet účastníků 80 za krásného dne na krásných trasách, z nichž plnou devítinu tvořili účastníci z Trutnova, bylo nezaslouženým výsledkem jejich snahy.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz