24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Havlíčskobrodská padesátka /reportáž ze stovky/ /31. 08. - 01. 09. 2001/ aneb ŠÍLENÁ STOVKA V TÝMOVÉM DUCHU
Za oblastními odznaky Podkrkonoší /11. - 18. 08. 2001/ aneb Z FIKTIVNÍHO DENÍKU MELANCHOLICKÉHO ŠÍLENCE
Výlet na královéhradecké bojiště z roku 1866 /27. 07. 2001/ aneb SENTENCE NA KRVAVÉM POLI
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /13. 07. 2001/ aneb BÝT NĚČÍM POSEDLÝ...
Červenokostelecká stovka /04. - 05. 07. 2001/ aneb REPORTÁŽ PSANÁ NA OPR......AVDOVÉ STOVCE
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Po stopách dělnických srazů v Krkonoších /27. 04. 1986/ aneb AKCEPTOVATELNÁ MÍRA NEJISTOTY
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Havlíčskobrodská padesátka /reportáž ze stovky/ - /31. 08. - 01. 09. 2001/ aneb Šílená stovka v týmovém duchu
Členka naší party Máša z Vrchoviny zdolala svou první stovku letos 09. června na Pochodu Hanče a Vrbaty. Další stovky v naší lokalitě musela vynechat pro potíže s kotníkem, nicméně zdravá posedlost zdolat další "královské" trasy u ní zůstala nezměněna. Začátkem srpna šla větší část pochodu s Pepou z Jilemnice a Jirkou z Benecka a zjistila, že ti dva čas od času spolu jezdí na stovky Jirkovým autem. Protože jsme si již předtím - spíše jako zbožné přání - vybrali jako další možnou stovku v Havlíčkově Brodě, Máše se podařilo oba na tuto akci "naočkovat". Já jsem letos dost vyléčen s plánováním nějakých akcí ve větším počtu lidí, a tak jsem do posledních dní nevěřil, že se náš plán uskuteční. O to příjemnější byl sled pokračujících událostí, který následoval, byť byl poznamenán zcela šíleným počasím.
V pátek jsem nastoupil s tradičním batohem a navíc s igelitovou taškou plnou záložního oděvu v 15,04 na "viamonťáček", a po přestupech na hlavním nádraží v Trutnově a v Martinicích za počínajícího deště dorazil ve čtvrt na pět celkem zbytečně až do Jilemnice, kde na mě čekala červená škodovka Jirky i s Pepou. V půl páté jsme přibrali ve Vrchovině Mášu a po nesnadném hledání místa startu restaurace Sport dorazili v půl sedmé večer do Havlíčkova Brodu. Na posledních kilometrech cesty připadalo nám naše další snažení absurdní, šedivé mraky se válely při zemi a stírače Jirkova auta nestačily likvidovat provazce deště.
Nicméně okolo 19. hodiny déšť ustával a my jsme ve čtvrt na osm mohli vyrazit na start stokilometrové trasy pochodu se zavádějícím názvem Havlíčkobrodská padesátka. Noční "padesátka" byla bohudík téměř výhradně silniční, stačilo pouze dostat se po zelené značce na silnici na Chotěboř. Po nějaké době déšť ustal a tím se zvedla i nálada. Za obcí Rozsochatec už za tmy jsme po silnici vystoupali do prudkého stoupání tmavým lesem. Tma zde byla taková, že když proti nám přejelo auto, prudký přechod ze světla do absolutní tmy působil jako rána do týla. Jediná kontrola byla v Sobíňově v hostinci U Štefana. Tady už seděli někteří z 15 účastníků "stovky" - nejúspěšnější stovkař všech dob Honza z Plzně /přes 900 "stovek"/, Kennedy z Kutné Hory a náš starý známý Ivoš z Prahy, jemuž půvabná a rázná hostinská přinášela piva a rumy a který si jako požitkář popřál doutník /však byl později označován jako Doutník a ta přezdívka mu možná zůstane/. Po krátkém občerstvení mezi čtvrt a třičtvrtě na dvanáct jsme absolvovali s přehledem jediný nesilniční úsek. Bylo nutno jít pár metrů po modré značce, mezitím silničkou skrz obec a zase po modré skrz osadu Hlínu a na jednom místě doprava po neznačené cestě, která nás vyvedla na jinou silnici zpět na Havlíčkův Brod. Po ní jsme v ostrém tempu absolvovali celkem pohodlný úsek přes Jitkov, Českou Bělou a Krátkou Ves převážně dlouhými táhlými klesáními, jež byla přerušována jen krátkými stoupáními zpravidla za obcemi. Potíž nastala v tom, že kolem druhé hodiny ranní nastal drobný déšť, jenž zhoustl v Havlíčkově Brodě, takže Máša a já jsme museli roztáhnout znovu deštníky. Další mírná komplikace ještě nastala těsně před cílem, kdy jsme se za náměstím špatně orientovali a šli jiným směrem, jakýsi zmoklý mladík nás správně nasměroval k obchodnímu domu Bella, takže jsme o čtvrté hodině ranní ukončili úspěšně noční padesátikilometrový okruh.
Pro meteorology předpovídaný déšť, byť pouze ve formě přeháněk, jsme byli slušně vybaveni, všichni jsme si převlékli nejen ponožky, ale i trička, Máša dokonce i boty. Pojedli jsme polévku od pořadatelů, jež mi přišla vhod, já jsem vypil kromě nealkoholických nápojů i na "stovkách" pro mě typickou kávu /měl jsem na ní včetně startu čtyři, ačkoliv nekafuji/. Blížila se pátá hodina, doba vyhrazená pro náš start denní "padesátky", leč déšť neustával a nikomu - včetně renomovaných stovkařů krom Petra z Hronova - se nechtělo ven /dokonce ani Máše/, a tak jsme seděli a klimbali. Konečně po dvou hodinách čekání - až v šest hodin - jsme rázně přerušili nicnedělání a vyšli již do drobného deště na silnici na Jihlavu. Dle popisu pořadatelů jsme těsně za městem odbočili doleva na asfaltovou cestou a asi po pěti kilometrech zatočili zase doleva po zeleně značené cestě, která nás zavedla kolem rozcestí U Smrčáků do obce Vysoká. Prošli jsme mokrým travnatým úsekem a protože už zase chvílemi nefalšovaně lilo, bylo nám již souzeno do konce pochodu jít převážně v dešti a s nepříjemným mokrem v botách.
Ve Vysoké byla jedna ze dvou denních kontrol a tady jsme přešli na žlutě značenou cestu a na ukazateli seznali jsme, že do Lipnice nad Sázavou, kde byla druhá kontrola, to bylo 24,5 km. Po většinu další trasy pak aktuální vzdálenost do Lipnice byla kritériem našeho snažení. Cesta vedla zpevněnými nebo polními nebo travnatými cestami nebo jen po polích, mírně zvlněným a odkrytým, bez deště docela utěšeným terénem skrze vesničky jako například Okrouhlička a Kochánov. Turistické značení bylo dobré, leč bylo nutno dávat mnohde pozor jako právě za Kochánovem, kde značka nečekaně odbočila doprava a vedla těžko značitelným terénem skrze pole. Těsně před Dobrohostovem jsme se zase od značky na pár metrů nepatrně odchýlili, ale v obci jsme ji našli. Pod touto obcí cesta načas změnila svůj charakter, procházeli jsme chatovou osadou malebného údolí Nohavického potoka a za ní stoupali lesním terénem do prudšího kopce. Strašně jsme toužili už být v Lipnici a ta se nějak přibližovala pomalu. Naše touha byla tak úpěnlivá, že za obcemi Věž s chátrajícím zámečkem a Mozerovem sešli jsme omylem ze žluté značky a jakousi rodinkou byli na turistické značení opět nasměrováni, jenže se jednalo o modrou značku. Naštěstí z mapy jsme vyčetli, že i tudy vede cesta do Lipnice, jež se přiblížila na vzdálenost 3,5 km.
v Okrouhličce zleva Máša z Vrchoviny, Pepa z Jilemnice a Jirka z Benecka. Foto: L. Šlosar
altánek v údolí Nohavického potoka. Foto: L. Šlosar
konečně v Lipnici nad Sázavou! Foto: L. Šlosar
na nádvoří hradu Lipnice. Foto: L. Šlosar
na kontrole pod hradem Lipnice zleva Pepa z Jilemnice, Jirka z Benecka, Máša z Vrchoviny a Luděk z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
První co nás tady /došli jsme sem před jednou hodinou/ upoutalo, byl přirozeně hrad. Pod ním se pod improvizovaném přístřeší choulil "sympaťák" mého jména Luděk. Ten nám poradil, že pohledy lze nakoupit na hradě, kde je svatba, a že hospoda je kousek za rohem pod poštou. V hospodě jsme si dal první a poslední pivo a fernet toho dne, rozepsali jsme pohledy kamarádům jako malou "bombu" z této důsledně utajené akce a vybrali se konečně na poslední asi patnáctikilometrový úsek. Ještě v hospodě jsme vyjádřili obdiv nad výkonem Máši a vyhodnotili ji jako nejlepší z našeho středu.
Cesta do Okrouhlice po zelené značce vedla opět místy travnatým, místy lesním často zarostlým úsekem za opět intenzivního deště. V Okrouhlici jsme se rozhodl neriskovat nepříznivý terén a do cíle došli po silnici přes Chlístov a Perknov, když déšť nabyl svého vrcholu.
V cíli jsme navlékli na sebe zbytek suchého, co nám ještě zbylo, u mě mezi to nepatřily náhradní byty, takže jsem po místnosti běhal bos, abych si v mokrých botách neumokřil zbytečně poslední suché ponožky. V cíli nepobyli jsme zbytečně dlouho, před pátou nasedli do auta, takže Máša byla doma už ve čtvrtě na sedm. U mě to bylo komplikovanější, z Martinic jsem odjel vlakem v 19,34 hod. a protože v Trutnově na příjezd vlaku 20,29 hod. nenavazoval přímo "viamonťáček", šel jsem zbylé tři kilometry domů za tmy pěšky a připadal jsem si jako šílenec, protože den předtím ve stejnou dobu jsem šel za tmy úvodní kilometry stovky. Když jsem mě druhý den probudilo sluníčko za oknem, šel jsem do kolen.
Podívám-li se zpět na svou třetí letošní a jednadvacátou životní stovku, hodnotím ji co do profilu za nejlehčí, kvůli extrémnímu počasí za jednu z nejtěžších, určitě za dosud za nejšílenější a nejbláznivější, jakou jsem kdy šel. Kromě počasí byly kuriózní jen dvě zastávky v hospodách, jinak byl pochod naplněn usilovnou chůzí. Nejraději vzpomínám na stále pozitivní náladu a týmový duch celé naší grupy, čekal jsem, že oba hoši budou chodit napřed, ve skutečnosti jsme se včele vystřídali pravidelně všichni a kdykoliv někdo dočasně zaostal /WC, zpětné hledání značky, ošetřování se/, někdo jiný na něj počkal a dovedl ho zpět do skupiny. Na stovku v Havlíčkově Brodě budu zkrátka i přes nepřízeň počasí vzpomínat také velmi rád.
Za oblastními odznaky Podkrkonoší /11. - 18. 08. 2001/ aneb Z fiktivního deníku melancholického šílence
ÚVOD. Pořadateli dálkového etapového pochodu Za oblastními odznaky v Podkrkonoší byly čtyři odbory KČT oblasti Krkonoše a Podkrkonoší: Trutnov, Bohuslavice n. Ú., Úpice, Malé Svatoňovice /uvádím je dle pořadí pořadatelství jednotlivých etap/. Popravdě řečeno duchovními otci DEP a osnovovateli přípravných schůzek byli turisté z Bohuslavic - především tamní předseda Jarda, dále Standa a Vláďa, dělníky akce pak dva Petrové z Trutnova, avšak členové odborů Bohuslavic n. Ú., rep. Úpice. Pořadatelé DEP původně rozvrhli do 9 etap, nakonec poslední v neděli 19. 08., sedmikilometrová trasa v Malých Svatoňovicích, se neuskutečnila pro poměrně malý zájem účastníků. Lákadlem a lahůdkou pro účastníky byla možnost plnění sedmi oblastních turistických odznaků /v malé míře OTO Krkonoše a Jestřebí hory - jen pro současné vlastníky, ve velké části OTO Turista oblasti, Podkrkonoší, Cestami spisovatelů a Náchodsko a zcela OTO Úpicko/. Přesto se přihlásili původně čtyři účastníci, k nim přibyli další dva stálí, k nim je možno započítat ještě oba Petry a Maradonu, kteří chodili krátké trasy, neboť byli zaměstnání každodenní poctivou pořadatelskou prací - Maradona jako účast jim vlastně pomáhala, a konečně autor těchto řádků, který jako člen štábu využil právě toho, že bylo málo účastníků. Selhala propagace u místních turistů, svou vinu na tom mám i já, který se v kritické době nedokázal oprostit od psychické krize a který se snažil jí vybít maximálním pohybem na trasách. O DEP přináším toto svědectví ve formě úryvků z fiktivního deníku, které si neklade za cíl akci popsat, nýbrž spíše vytknout některé její zajímavosti v kombinaci s popisem mé Psýché při překonávání dlouhých kilometrů absolvovaných vesměs ve velkých parnech.
1. etapa - 11. 08. - TROCHU VLASTIVĚDY NIKOHO NEZABIJE. Trasa: Trutnov - Horní Staré Město - Baba - Stachelberg - Křenov - Žacléř - Rýchorská bouda - Stachelberg - Trutnov - 35,5 km. Paráda! Ač jsem členem štábu, mohu absolvovat všechny trasy, to pro malý počet účastníků. Podílím se ještě na prezentaci na startu v I. ZŠ v Trutnově a o deváté vyrážím. Ještě jsem nejedl, kupuji si v Horním Starém Městě salám a housky a sním je na jediné kontrole DEP pod Babou, kterou držela paní Hana z Trutnova. ........Průšvih na Obešlovce! V propozicích avizovaná modrá značka je zrušena, pokračuji po zeleně značce přes Stachelberg až na silnici na kraji Prkenný Důl --- aha tady teprve navazuje modře značená cesta mizerně nakreslenými směrovníky. Na chvíli se zastavuji v penzionu Pod liščími kameny nad Křenovem, pivo je tu dobré, razítko tu nemají. Na Rýchorskou boudu metelím co nejrychleji, snažím se dohonit jednu z účastnic - Stáňu z Popovic u Berouna, mou spolužačku v ZDŠ. Ta sem přichází až po mě, zdržela se v Žacléři. ...... Stavíme se znovu na Stachelbergu, největší protipěchotní tvrzi v ČR, součásti ohromné nedokončené foritifikace proti hitlerovskému Německu. Podívejme, je tu přístupné i podzemí! Ochotně platíme 40 Kč, sestupujeme asi 30 metrů do podzemí, nasazujeme přilby, doháníme jakousi výpravu a ve vlhké chodbě si prohlížíme různá stanoviště, ukazující různá stadia budování jednotlivých součástí opevnění. ..... V 19 hodin začíná v Trutnově prohlídka naučné stezky války roku 1866. Se Stáňou, jež se zdržela v Delvitě, doháníme její účastníky na vrchu zvaném Šibeník nebo také Gablenz, právě včas, po nás příjíždí průvodce, jenž otevírá normálně nepřístupnou rozhlednu. Pod podlahou vidíme rakev generála Gablenze, jediného rakouského vítěze nad Prusy právě u Trutnova, jež se později zasamovraždil v Curychu, a jeho ostatky byly přivezeny do útrob rozhledny. V rozhledně je těsno, lze na ní vystoupit ve dvou a nahoře se u odklopeného vikýře vystřídat. Dobrý začátek DEP - prohlédli jsme si dvě zajímavá místa!!.
B>
1. ZŠ v Trutnově vulgo "u letadla" - místo startu dvou prvních etap DEP. Foto: L. Šlosar
největší protipěchotní tvrz Stachelberg s částí Vraních hor na trase 1. etapy. Foto: L: Šlosar
B>
pomník generála Gablenze s rozhlednou na vrchu Šibeník nad Trutnovem za letního večera na konci trasy 1. etapy. Foto: L. Šlosar
2. etapa - 12. 08. - NEKONEČNÝ SMUTEK. Trasa: Trutnov - Bystřice - Mladé Buky - Hrádeček - Trutnov - Starý Rokytník - Bohuslavice n. Ú. - 29,5 km. Zklamání už ráno ve vlaku do Trutnova!! Nepřijel báječný člověk a já se tak těšil, že s ním půjdu jednu dvě turistické akce. Dost se tím vnitřně užírám a jsem strašně rád, že mohu jít od Hrádečku s dvěma účastníky DEP z Ústí nad Labem, s nimi pobýt v restauraci v Pekle na letmém obědě. V Trutnově je vyjímečně otevřená Janská kaple v Trutnově, významná památka bitvy roku 1866, navštěvujeme ji společně. Před Starým Rokytníkem doháníme Stáňu. Úmyslně vedu celou trojici mimo značku dále po silnici a zavádím ji na neoficiální občerstvení spíše pro místní zvané Ranč. Vyšlo to, muž zpracovávající jakési plodiny nám ochotně natočí pivo a pak nám dokonce dovoluje projít zahradou směrem zpět na značku. Do cíle v Bohuslavicích nad Úpou překonáváme v zarostlém terénu sporné značení za sochou sv. Josefa už za Starým Rokytníkem. V cíli v pospolitosti místních pořadatelů se snažím překonávat u piva svůj soukromý světobol.
Ústečáci - vlevo pan Jiří, vpravo pan Rudolf sestupují od Hrádečku na silnici z Horního Starého Města do Vlčice - na trase 2. etapy. Foto: L. Šlosar
v cíli 2. etapy v klubovně KČT v Bohuslavicích - u předního stolu zleva vpředu pan Alfred t Frýdku-Místku a Stáňa z Berouna-Popovic, vzadu zleva Ústečáci pánové Rudolf a Jiří, u zadního stolu v bílém tričku starší Petr z Trutnova. Foto: L. Šlosar
3. etapa - 13. 08. - "PAJDA". Trasa: Bohuslavice n. Ú. - Starý Rokytník - Úpice - Běluň - Hořičky - Úpice - Kvíčala - Sedmidomí - Bohuslavice n. Ú. - 42 km. Na jednu etapu přijíždí Máša z Vrchoviny, skvělá tempařka a společnice - už hodně před šestou. Jdeme proto z hlavního nádraží sedm kilometrů na start do Bohuslavic pěšky - za sedmdesát minut!! Za Starým Rokytníkem sejdu omylem ze zelené značky doprava, Mášu a Stáňu, jíž jsme dohonili, naštěstí navádím do Suchovršic správně. V Úpici se občerstvujeme už jen s Mášou na náměstí v trafice. V Běluni je další průšvih proti itineráři - žlutá vede až do Harcova a teprve tady začíná zelená značka. Trochu to tu znám a vedu Mášu po trase zrušené zelené značky. V Brzicích smůla - těsně před nosem nám zavřeli krám, je půl dvanácté, v Hořičkách v koloniálu po poledni málem také, ale paní prodavačka se chvíli zdrží a dokonce nám natáčí pivo, které se tu točí, teprve poté zavírá. Správná ženská!! V Úpici máme zase kliku, restaurace u Čepelků - ač noční - otevírá už ve 14 hodin. Překleneme tady dešťovou přeháňku jediného trochu dešťového dne DEP. Prudké stoupání na Kvíčala zvládáme v super formě. Do Bohuslavic přicházíme tentokráte v 16 hodin a máme proč. Nezdržujeme se dlouho a sypeme znovu pěšky do Trutnova, Máša musí odjet v 17,20 hod. Cesta skrz tunel, kolem skládky je podle mapy kratší, ale trochu složitější, zvládáme ji za hodinu a pět minut, Máša dost dlouho nevěří, že dojdeme včas, já pro krátkou dobu také, ale zachovám klid hráče pokeru. Doma spočítám, že i s cestami mezi Trutnovem a Bohuslavicemi jsme udělali velmi slušnou padesátku vulgo "pajdu", vyšlo mi to na 55 km. Aspoň nezbyl čas na smutnění.
4. etapa - 14. 08. - NEÚPLNÝ SRAZ ABITURIENTŮ ZDŠ HOŘOVICE 1958 - 1967 - Bohuslavice n. Ú. - Čížkovy kameny - Lhota - Malé Svatoňovice - Úpice - Havlovice - Vízmburk - Devět křížů - Malé Svatoňovice - Paseka - 36 km. Jasně - i poslední šance jít s vytouženou osobou selhala! Vyrážím se Stáňou ze ZDŠ v Hořovicích. Tradiční bloudění - tentokráte před Lhotou, tady se občerstvujeme u občerstvení, o kterém málokdo ví. Rýsuje se konečně úplně slunečný den. Cesta nám ubíhá, nejen proto, že je na co vzpomínat, ale proto, že to dost mastíme ....... Zastavujeme na Vízmburku. Vykopávky na zříceninách situovaných uprostřed už před mnoha lety ustaly, archeologové provizorně je akorát provizorně stačili zakrýt přístřešky, jež spíše připomínají krytý velodrom. Vstup je dovnitř zakázán, takže na chvíli vcházíme. Do motorestu Devět křížů vstup zakázán není, takže rovněž vstupujeme. Po svižném stoupání z Malých Svatoňovic na Žaltman, vylézáme na rozhlednu, není dobrá viditelnost do dálek. Pro další dny mi dává Stáňa košem, na hospody si nepotrpí, do cíle na rozdíl ode mě má čas, chce se zastavit tam, kde sama chce. Pokud jde o putování, přátelsky se rozcházíme.Tak vlastně končí jakýsi neúplný sraz spolužáků bývalé ZDŠ v počtu dvou.
socha Josefa II. v Markoušovicích na trase 4. etapy. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Jana Křtitele a zvonice ve Rtyni v Podkrkonoší na trase 4. etapy. Foto: L. Šlosar
Stáňa z Berouna-Popovic a Luděk z Trutnova na rozhledně Žaltman těsně před cílem 4. etapy. Foto: neznámý kolemjdoucí
5. etapa - 15. 08. - Paseka - Horní Vernéřovice - Skály - Teplice nad Metují - Adršpach - Janovice - Radvanice - Paseka - 34 km. PANÍ ZUZKA. Do nastávající vedra vyrážím dost neochotně. Na rozhlednu Žaltman jdu s paní Radkou ze Zelené louky, s níž jsem předtím přišel na start, dnes je lepší rozhled než včera. Dál jdu celou trasu sám, jen kdyby cesta až za Jiráskovy Skály zatraceně nepřipomínala loňský pochod na Hvězdu!!!. ...... Bože, to je dneska vedro a úseky jsou silniční, proto rád zastavuji U Tošováka v Adršpachu a U Tyšlerů v Janovicích. Na trase potkávám postupně oba Ústečáky a staršího Petra z Trutnova, kteří jdou v protisměru. ... Teda v téhle zemi být abstinentem, to je drahá záležitost!! Mám totiž nealkoholický den, nechutná mi vyjímečně pivo a peněžka se prohýbá...... Díky Bohu,, že jsem zpět na Jestřebí boudě na Pasece. Tady asi účastníci DEP prožili nejhezčí dni pobytu. DEP vedou oba obětaví Petrové z Trutnova, nicméně generálem přes stravování je tu dobrácká a ochotná paní Zuzka z Červeného Kostelce. Díky ní tu účastníci nemají nouzi o dobrou krmi. I já si tu po tři rána po osmé hodině a po tři podvečery tu dávám tuto "trojku" jen s obměnami - pivo, medovinu, teplé jídlo /sekanou, guláš nebo gulášovou polévku/.
6. etapa - 16. 08. - Paseka - Odolov - Turov - Maternice - Odolov - Paseka - 30 km. ÚSTEČÁCI. Fyzicky nejsem ani tak unaven, ale v dosavadních vedrech se mi nechce honit se. Dávám si vyjímečně základní trasu. Ta neúčast onoho blízkého kamaráda mě opravdu sebrala, tak jsem se na ní těšíl!!! Usedám dokonce na konci hřebene Jestřebích hor pod Švédským vrchem do trávy, dílem pozoruji vlevo jakéhosi rolníka s povozem a vpravo spíše před sebou Turov, dílem se snažím stylizovat dopis. Nic mi nejde!! ............... Jiráskova chata na Turově je vždy pohostinná, nikdy se tu nezklamu. Krušovické pivo je tu v horku velmi příjemné. Navíc přicházejí oba turisté z Ústí - pánové Rudolf a Jiří, kteří jdou opět prodlouženou trasu opět v v protisměru. Stejně jako v neděli mi hovor s nimi velice pomáhá. Závidím jim tu jejich nerozlučnost, jak málo chybělo, abych tu mohl taky chodit s někým, s kým jsem chodíval rád. V tomto směru mi tedy DEP nevyšel....... Zpátky se vracíme každý trasou, která nám dle itineráře zbývá, já tedy přes Maternici. Po Panské cestě zastíněné stromy dokonce si zaklušu, trochu kvůli kondici, trochu proti světobolu. Zastávku U Lotrandu v Odolově si asi proto zasloužím, potkávám tu dalšího věrného účastníka DEP pana Alfréda z Frýdku-Místku. Krucifix, musím se sebrat!!!.
7. etapa - 17. 08. - Paseka - Trutnov - Starý Rokytník - Bohuslavice n. Ú. - Malé Svatoňovice - Úpice - Havlovice - 34 km. JEDE JEDE MAŠINKA. Jsem asi opravdu šílenec. Už po třetí se dostávám na start stejně - místní dopravou v 06,52 hod. ze Zelené louky na konečnou do Lhoty a asi 5 km pěšky. Teď jdu zpět opět Trutnovem, ještě k tomu za pěkného vedra. Navštěvuji firmu Tyco svou kolegyni Marušku žertem s typickou poznámkou: "Prosím nemáte razítko, tudy prochází pochod". Ve skutečnosti si ho nedávám ani na krátké zastávce v pizzerii U Boncianiho, jako neturista jsem tu dosti častý host. ....... Zase si připadám jako šílenec - znovu po silnici do Starého Rokytníka a místy zarostlým terénem do Bohuslavic, znovu zastávka v klubovně tamního KČT, stejně tak znovu cesta z Malých Svatoňovic do Havlovic přes Úpici. Repetitio ist mater sapientiae!! ........ V Kulturním domě v Havlovicích se koná zábava pro účastníky pochodu. Shromáždí se tu nejen účastníci, ale i členové štábu, tedy aspoň někteří, z mého mateřského odboru jsem jediný. Probíhá odměňování účastníků, svůj diplom jsem obdržel i já. O příjemnou atmosféru se stará country skupina Tendr. Jsem poněkud ušlý, nejen po pivech, takže chvílemi usínám, což jeden z parapazzů pohotově zneužil k fotografování. Jsem netančící, ale spánku se bráním dvojím extempore na "parketu", nejprve ve "vláčku" složeném z účastníků při písničce "Jede jede mašinka" a poté při posledním tanci večera se Stáňou. Ještě štěstí, že aspoň po půlnoci mě odváží Jarda z Bohuslavic, předseda tamního odboru, autem domů.
pomník padlým dělostřelcům z prusko-rakouské války roku 1866 ve Starém Rokytníku na trase 7. etapy. Foto: L. Šlosar
Petr starší z Trutnova, Mirek z Úpice a Petr mladší z Trutnova odměňují v cíli 7. etapy v kulturním domě v Havlovicích Stáňu z Berouna - Popovic za absolvované trasy DEP. Foto: L. Šlosar
8. etapa - 18. 08. - Havlovice - Ratibořice - Zlič - Studnice - Řešetova Lhota - Špinka - Červený Kostelec - Rtyně v Podkrkonoší - Malé Svatoňovice - 32 km. BETLÉM BÝVALÉHO REŽIMU. Abych se aspoň trochu vyspal, přijíždím autobusem v 08,15 hod., se mnou člen naší party Karel, na start do Havlovic přicházíme včas před devátou. ....... Po absolvování Babiččina údolí nedbáme varování spolupracovnice, jíž jsme náhodně potkali, a stavíme ve Zliči v hotelu Holzbecher. Nemá pravdu, Primátor je tu dobrý. Zase je vedro, takže díky za lesnatý úsek ze Řešetovy Lhoty k rybníku Špinka. ...... Restaurace Na ocase je z recese pojmuta jako betlém bývalého režimu. Zvenčí jsou vystaveny busty čelných představitelů oné doby, uvnitř se nacházejí jejich fotoportréty, další rekvizity oné doby, mezi jinými pověšené pláště četných uniforem oné doby. Je tu plno, nicméně pobledlý, leč usměvavý připlešatělý muž s čelenkou se nám náležitě věnuje, takže proti svým zvykům pozřu na pochodu hlavní jídlo. Po té týdenní štrapáci si ho zasloužím.......... Protože je ještě čas, stavíme se ve Rtyni v hospodě Na Špici, při písničkách skupiny Queen tu pivo chutná obzvláště. Rozloučení s DEP koná se v Kamenné hospodě v Malých Svatoňovicích, neboť se usnášíme, že pro malý zájem nebudeme konat již nedělní sedmikilometrovou etapu právě v Malých Svatoňovicích.
kostel sv. Jana Nepomuckého ve Studnici /poblíž Starkoče/ na trase 8. etapy. Foto: L. Šlosar
interiér betlému bývalého režimu v hospodě Na ocase u rybníka Špinky na trase 8. etapy - pestré panoptikum uniforem oné doby. Foto: L. Šlosar
exteriér betlému bývalého režimu před hospodou Na ocase u rybníka Špinky na trase 8. etapy. Foto: L. Šlosar
ZÁVĚR. Byť jsem dojížděl či docházel přespávat domů do Trutnova na Zelenou louku bylo mi dáno poznat správňáckou atmosféru dálkového etapového pochodu, jenž jsem chvílemi procházel v temném rouchu melancholika, tu zase jsem si připadal jako šílenec, ve všech případech jako zanícený obdivovatel té naší krásné východočeské krajiny. V jeho průběhu se v mé duši bol prolínal se s hezkými zážitky. Poznal jsem tu hodně skvělých lidí, po mnoha desítkách let jsem potkal nejhezčí spolužačku z naší třídy. Ten, s kterým jsem strašně toužil jít aspoň jednu etapu, nepřišel. Poslyšte, nezračil se vlastně v jeho toku jako v jakési maketě celý ten náš život vezdejší - se všemi jeho trably a radostmi?
Napsáno pouze pro tyto stránky
Výlet na královéhradecké bojiště z roku 1866 /27. 06. 2001/ aneb Sentence na krvavém poli
Ve čtvrtek vytrvalé deště konečně ustaly, takže jsme mohli s manželkou Janou opustit ústraní těsného panelákového bytu, a již ve druhé části dovolené vydat se konečně na nějaký výlet. Předchozí dny strávené po měšťácku převážně u počítače anebo televizoru zakořenily v nás nežádoucí denní režim, takže jsme se jakžtakž přinutili, abychom ze Zelené louky vycestovali vlakem v 06,35 hod. a po přestupu na hlavním nádraží v Trutnově přibyli jsme do staničky Lochenice v blízkosti Hradce Králové před půl devátou. Cílem naším bylo bojiště rozhodující bitvy války prusko-rakouské v roce 1866 u Hradce Králové, jež se udála 03. července.
Po překonání staré a nové silnice na Hradec Králové vkročili jsme sledujíce žlutou turistickou značku zprvu cestou kamenitou, později hliněnou, mezi pole, na nichž pásy pováleného obilí byly smutným svědectvím intenzity nedávných dešťů. Po absolvování ostrého úhlu cesty jakoby mířící nejprve na Sendražice dospěli do obce slující Neděliště, kde formovaly se zrovna skupinky černě oděných našich tmavě zbarvených spoluobčanů, což jsme přičítali jejich záměru pochovat zde jiného svého /a taky našeho/stejně zbarveného spoluobčana. Při krátké zastávce u autobusové zastávce zjistil jsem, že z tohoto místa od bojiště vzdáleného 4 km odjíždí v 15,47 hod. přijatelný autobus do Hradce Králové.
Tady jsem také pozměnil původní nás záměr a nasměroval jsem naše kroky do obce Máslojedy, kde jsme se chystali napojit na červenou značku. První připomínka na dávnou řež objevila se po naší pravé straně, šlo o pamětní desku, jež připomínala, že ve zdejším hostinci obědval před bitvou pruský korunní Bedřich Vilém. V oněch dobách byli zřejmě i nejvyšší vojenští pánové více spjati s lidovými masami /v dobách pozdějších nepochybně už hodovali pěkně za větrem v krytech/ a já jsem se bavil naprosto nesmyslnou představou, jak hlava korunovaná pojídala oběd v hlučící hospodě, rušena uštěpačnými poznámkami prostých venkovanů, kteří do ní vandrovali posměšky, jak bitvu prohraje, načež se následník trůnu domáhal urychleného placení útraty, protože čas bitvy již nadcházel.
Smích přešel mě na začátku červené značky, kde několik pomníků bylo seskupeno ve vojenský hřbitov. Kol rodinných domků opustili jsme po této značce ves a po krátkém odskoku po travnaté cestě ke dvěma osamělým hrobům vpravo vešli u hájovny do lesa Svíb, na jehož rozloze asi 1 kilometru čtverečního odehrály se před stotřicetipěti lety nejlítější boje a kde se definitivně rozhodlo, že to Rakousko projelo. Les i dnes vypadá dost pochmurně, pod převážně listnatým porostem /dubovím/ jsou, kam až oko pohlédne, nízké houštiny, věřím, že v noci by spolu s hroby působil jeho interiér strašidelně. Na jednom ze stanovišť se uvádělo, že les je dosti vertikálně členitý, že nepřehlednost terénu a ozvěny vyvolávaly při vedení války značný zmatek. Cesta, po které jsme se ubírali dál, měla příznačný název Alej mrtvých, byla lemována hroby padlých, jimž vytvářela příhodný kolorit stinná místa, do nichž se nořily, a která vznikla jako kontrast k ostrému slunečního svitu pokračujícího parného dne, který sem pronikal dosti sporadicky. Jediným místem obsahujícím pozitivní informaci bylo místo, kde byl zachráněn z obležení pruský generál von Fransecky, jinak prostřednictvím četných hrobů tu byla uložena samá němá svědectví o úmrtích.
Výmluvnou výpovědí o úctě k životu jako takovému našich předků je, že se tu nacházejí jak hroby "domácích" vojáků z rakouského společenství, tak vojáků pruských, ba dají se na místech dávného bojiště najít i památníky společné. Pro naše žijící generace nesmiřitelných, které se až nyní ztěžka odhodlávají budovat památníky sudetských Němců zavražděných našimi českými lidmi na konci 2. světové války, se může jevit tento jev jako nepochopitelný. Vysvětlení určitě nespočívá v malém časovém odstupu od poslední války, vždyť hroby padlým z roku 1866 se budovaly v těsnějším časovém odstupu. Důvod rozdílného přístupu, řekl bych institucionálního, k zemřelým po obou válkách, spočívá asi v tom, že zatímco druhá světová válka byla válkou ideologií, ta prusko-rakouská byla bojem dvou zřízení a filozofií, mezi nimiž nebylo podstatného rozdílu. Rozdílný přístup lidový, to jest veřejného mínění, je asi způsoben dalšími rozdíly obou válek. Pravda, ta z předminulého století musela být z pohledu koncentrace mrtvých na tak malém prostoru a mechanismu jejich úmrtí krvavější, celoživotním traumatem musela být i pro naše dávné předky, kteří sice na rozdíl od nás neviděli stovky vražd na videích, ale zažívali osobně úmrtí svých blízkých doma. V oněch dobách dávnějších však téměř všechny oběti zhynuly v regulérních, pokud se to tak dá nazvat, bojích, kdežto ve druhé světové válce objevilo se vysoké procento zahynuvších v daleko nedůstojnějších, krutějších a zavrženíhodnějších poměrech, totiž v moci fanatismem ideologií zaslepených nebo touhou pomstít se za každou cenu zakomplexovaných sadistů, to jest nikoliv v boji, nýbrž v koncentračních táborech, v zajetích a na popravištích. Také v dobách války prusko-rakouské - jako v každé válce - byly útrapy lidu prostého značné, především však díky vynuceným dočasným útěkům, vykrmování vojsk a zmařených celoročních pracích na polích, jeho na životech ztráty však minimální, kdežto za druhé světové války pronásledování civilního obyvatelstva bylo dlouhodobější a krutější. To všechno posilovalo paměť generací a prodlužuje nenávist i vůči nevinným z druhého tábora, jež tak přetrvává věky.
Les Svíb opustili jsme před Čistěvsí u pomníku Myslivec. V obci samotné jakoby chcípl pes, což se nedalo říci o další obci Lípě, jež ovšem pulzuje zásluhou silnice z Hořic do Hradce Králové. Jako deus ex machina vynořil se tu děda na kole, od kterého dostalo se mi vydatného poučení, co je možno tu shlédnout. Dali jsme i na jeho doporučení a přesně o polednách stavěli se v sympatické hospůdce za autobazarem, kde jsme chutně poobědvali. Poté naštěstí jen několik stovek metrů museli jsme sdílet s četnými automobily na státní silnici, opustili jsme ji zanedlouho po dlážděné cestě k mauzoleu a kapli. Prošli jsme dále les a octli se pod rozhlednou zbudovanou před dvěma lety a já po zakoupení lístku v hodnotě 10 Kč vystoupal jsem téměř 35 metrů skrze železnou konstrukci na plošinu, odkud za přetrvávajícího slunečného počasí a slušné viditelnosti naskytly se mi pohledy krom jiného na Krkonoše, Orlické hory a Zvičinu, které byly umocněny doplňujícími výhledy ze dvou dalekohledů, jež si nežádaly žádných mincí. Při sestupu ocenil jsem velice existenci dvojího schodiště - pro vystupující a sestupující.
pomník Myslivec na kraji lesa Svíb blízko Čistěvsi. Foto: L. Šlosar
mauzoleum u obce Lípa. Foto: L. Šlosar
Osárium u obce Chlum. Foto: L. Šlosar
pomník "Orlice". Foto: L. Šlosar
Příjemné prostředí venkovního posezení restaurace U polních myslivců zlákalo nás ke krátkému občerstvení, po němž jsme odkráčeli k pomníku baterie mrtvých a zastavili se v muzeu, jemuž dominoval obraz řeže přímo namalovaný na protější stěně proti vstupu, dva velké stoly s maketou bojiště a ukázkou jedné z velkých šarvátek, ve vitrínách pak pestré uniformy, z našeho dnešního pohledu zřejmě pro účely, aby jejich nositelé byli snadnějšími terči. Vymezený čas se již navršoval, neb blížila se hodina třetí odpolední, takže jsme pomalu jali se odcházet, když zaujala nás šipka doprava do Osária, kde pod pseudogotickou střechou nachází se katafalk obsahující kosti nešťastníků z bojiště sebraných a za ním dvě sochy lvů a vysoký kříž. Letmé zastavení věnovali jsme též pohledu do hřbitova padlých pruských vojáků /dalšího to dokladu o všeobecné úctě k mrtvým v té době/ a nemilosrdně ubíhající vymezený čas nutil nás již prchat z bojiště obcí Chlum po silnici, později po panelové cestě, kterou lemovaly další z mnoha hrobů. U posledního z nich téměř na kraji Rozběřic nemohouce najít pokračování žluté značky, neprozřetelně opustili jsme silnici a ubírali se vyšlapanou travnatou cestou k obci, jíž lemoval červenožlutý kostelík. Již na poloviční cestě vytušil jsem, že na odpolední autobus v 15,47 hod. v Nedělišti došli bychom po silnici, jíž jsme předtím opustili, což nám potvrdily dvě dívky na kraji zmíněné vsi s kostelíkem, jíž nazvaly zcela správně Světí. Prošli jsme vsí a kvapně se ubírali za značného vedra po silnici směr státní silnice Jaroměř - Hradec Králové do Předměříc nad Labem na vlak, jež dle našeho odhadu musel jet okolo půl páté. Cesta na nádraží byl nekonečná, naštěstí nesplnil se můj odhad odjezdu, jenž byl až v 16,35 hod., v době, kdy jsem se marně u pokladny domáhal zakoupení jízdenky. Mladá slečna průvodčí ve vlaku nebyla však komisní a na malém laptopu nám vystavila a vytiskla lístky z Lochenic za cenu, jež je stejná jako z Předměřic, leč bez příplatku za vystavení jízdenky ve vlaku.
v tomto prostoru odehrál se výlet na královéhradecké bojiště války roku 1866
Do Trutnova dojeli jsme v půl sedmé, na rozdíl od vojáků z roku 1866 umazáni pouze prachem, zbroceni pouze potem a polomrtví pouze žízní a únavou z nedobrovolného finiše.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /13. 07. 2001/ aneb Být něčím posedlý...
Tuhle sobotu jsem strašně moc chtěl absolvovat nějaký pochod co nejdál od Trutnova. Pochod Týnišťské šlápoty od dubu k dubu toto mé přání splňoval a navíc měl vést a také vedl převážně neznámou krajinou a oživil tak jeden z dřívějších vzrušujících předpochodových rituálů - hledání trasy zjištěné v propozicích pochodu a informací o průchozích místech v mapě.
Na start do Týniště nad Orlicí vybral jsem se po dlouhé době s pokornou samotou, ráno jsem vstal už ve čtvrt na čtyři a přece s ohledem na odjezd vlaku co nejpozději, takže jsem ze Zelené louky na Šestidomí klusal, vlakem odjel z Trutnova ve 04,20 hod. a na týnišťské nádraží přibyl v 06,12 hod.
Jedním z pořadatelů akce byl Olafplaz Praha, jehož hybnou pákou je známý stovkař Olaf z Prahy, start pochodu byl v tělocvičně S. K. v malém sídlišti U Dubu, jež jsem tentokráte našel v pohodě /po odbočení do sídliště se nesmi jít zbrkle hlavní ulicí doprava, nýbrž Družstevní ulicí zleva obejít protilehlý panelák/. Cítil jsem potřebu se pořádně "utavit", takže jsem se přihlásil na trasu 50 km, pro kterou jsem si ale vyhradil 12 hodin čistého času.
Úvodní kilometry vedly jižně a jihozápadně od Týniště po červeně značené turistické cestě kolem tábora Suté břehy borovicovými lesy, kdy se před člověkem za každou zákrutou stále a stále otevírala rovná cesta lemovaná stromy, zřídkakdy pasekami, kdy jen nahoře prosvítala modrá obloha jakoby sem přenesená z nějakého hollywoodského filmu. Byly to zdánlivě jednotvárné kilometry v čisté uklidňující přírodě, kdy člověk mohl popustit uzdu svým úvahám ... a já od Krakonošovy stovky mám o čem přemýšlet. ... a nemusel dávat příliš pozor. Pouze na jednom místě včas šipka informovala o tom, že cesta vede z hlavní cesty doprava mokrou lesní pěšinou, aby brzy přešla na znovu širokou cestu, která mě zavedla na rozcestí Kapounky.
borovicové lesy za Albrechticemi n. O., kde "se před člověkem za každou zákrutou stále a stále otevírala rovná cesta lemovaná stromy". Foto: L. Šlosar
Z lesa jsem vyšel až před Bělečským mlýnem a itinerář mi ukládal zde odskočit si do obce Běleč nad Orlicí, nad níž se mi otevřel krátký průzor až na část vzdáleného krkonošského hřebene s dominantou Sněžku. Na začátku obce mé osamění načas skončilo, protože jsem potkal Petra z Prahy s jeho kamarádem Mirkem odtamtéž, které jsem poznal letos na Úpické padesátce a kteří mi zvěstovali, že v Bělči razítko získat nelze. S Petrem jsem zabředl rozhovor na naše oblíbené téma propagace turistických akcí na internetu, v němž jsem naše vzájemné souznění na toto téma dokladoval tím, že jsem veškeré informace na tento pochod /včetně tras/ získal na internetové stránce Olafplaz Praha, aniž bych se musel obtěžovat vynakládáním drahého poštovného a čekáním na odpověď.
Za těchto úvah, jež dávaly zapomenout předpolední vedra, naskytl se nám v Krňovicích po naší levici bohulibý pohled na hospůdku a muže, kteří před ním zpracovávali již nebohé prasátko. Mladý a energický hostinský s vousem á la Rudolf Rokl nás sice jemně upozornil, že se tu otevírá až téměř za hodinu, ale pak se nám dle svých možností omezených přípravou na odpolední baštu poctivě věnoval /mimochodem rožní se tu prý každou sobotu/.
Před Třebechovicemi nad Orebem měl zaujal po pravé straně silnice kuriózní chodník vyzvednutý nahoru na trubkové konstrukci. Protože se nám v porovnání s itinerářem zdálo, že jsme na tom časově dobře, zašli jsme ve městě do Betléma. Zatímco tichý hlas z magnetofonu vyprávěl "story" o vzniku a osudu betlému a před námi se pohybovaly stovky figurek, v duchu jsem obdivoval a vzdával hold Josefu Proboštovi /který to všechno vymyslel a desítky let skládal/, Josefu Kapuciánovi /jenž dodával komponenty/ a Josefu Frimlovi /jenž přispěl jednoduchým mechanismem/ a všem těm jejich předchůdcům a epigonům z dávných let, od nichž duch doby v nelehkých podmínkách živobytí očekával pouze, aby dřeli a živili hladové krky, a jako malou prémii jim povoloval čas od času namazat se v hospodě, oni však překračovali svůj stín. Bez této posedlosti neotřelými myšlenkami a schopností je uskutečnit bylo by bytí naše ubohé a dědictví našeho potomstva velice chudé, byť za života za takovou posedlost její "oběti" jen tvrdě platily - existenčními problémy, nepochopením, ba i výsměchem.
Prošli jsme všechny tři expozice - samotného betlému, malých novodobých betlémů a k válce prusko-rakouské z roku 1866. Poté jsme se ještě zastavili v restauraci U radnice, kde jsem si i já dal aspoň míchaná vajíčka a - vědom si, že na rozdíl od pražských kolegů musím ještě dnes odjet domů - rozloučil jsem se s nimi a deset minut po dvanácté jsem vyrazil ... a udělal jsem dobře. Po třech kilometrech jsem se naposledy toho dne rozloučil s v Jeníkovicích s turistickým značením a dle itineráře vyrazil po silnici do obce Libníkovice. Dle předchozího perfektního popisu jednoho staršího občana z Jeníkovic jsem prošel obcí, těsně za ní jsem odbočil pár metrů na křižovatce doleva, kde si mě už našlo vlastní značení pochodu a dovedlo mě krátkým stoupáním na rozhlednu. V lese to za popoledních vedřin čpělo, jako by tu byli velice lajdácky pochováni všichni pohřešovaní bílí koně republiky /bílý kůň = fiktivní podnikatel, který je po určité době silně na obtíž/. Rozhledna sama je přístupná na vlastní nebezpečí, výškou se neliší od Žaltmanu, nahoře je však ze všech stran obrostlá stromovím, takže je vidět jen jedním směrem úzký průzor, před nimž jsem se nechal vyfotografoval hlavou tříčlenné rodiny, která do tohoto nefrekventovaného místa dospěla náhodou se mnou na kolech.
kostel v Jeníkovicích. Foto: L. Šlosar
Luděk na rozhledně u Libníkovic. Foto: neznámý kolemjdoucí
Podle itineráře mi zbývalo 8 km do další samokontroly v Bolehošťských borech, ale já jsem tuto vzdálenost překlenul při veškeré snaze za dvě hodiny. Cesta vedla prakticky poté až do cíle po Olafově vlastním značením, která sestávalo pouze z bíle označených šipek a teček na stromech a šipek na asfaltkách a jež bylo zcela perfektní, jen bylo třeba se a aň koncentrovat. Šel jsem po místy neznatelných lesních stezičkách, místy pouze skrze stromy, po loukách skrze vysokou trávu, po kraji pole podél vojenského prostoru, i skrze kopřivy, veden vždy jen bílým značením, jen ve dvou případech mě cesta z pustiny vyvedla mezi lidi - do Vysokého Újezda /tady mě naposledy minula naposledy sympatická rodinka na kole/ a do Ledcí.
Těsně za samokontrolou čekalo mě sympatické překvapení a krátké přerušení mé samoty - podřimovali tu na tajné kontrole Egon ze Šluknova a zejména Ivan z Prahy, tatínek Olafa, který tímto mým prostřednictvím pozdravuje všechny trutnovské turisty a hlavně Fráňu. Po tomto setkání musel jsem ještě třičtvrtě hodinu velmi svižným tempem usilovně šlapat, abych definitivně dospěl do civilizace. V hostinci v Křivici jsem do sebe hodil dva sprity, po další usilovné snaze jsem se dostal na kontrolu s občerstvením u Rašovického rybníka, kde jsem zhltl opečený párek a dva chleby a vypil opět dvě limonády. Přestávku jsem příliš neprotahoval, měl jsem podezření, že závěr je delší než avizované čtyři kilometry, a měl jsem pravdu - k poslední samokontrole U glorietu jsem si musel pomoci občasným klusem. Po zvládnutí posledního kilometru málem došlo k minitragédii, kdyby na mě nezavolala náhodně vyšedší Maradona, místo cíle, které se objevilo po mém pravém boku, bych v jakési agónii přešel.
B>
kostel v Křivicích. Foto: L. Šlosar
V cíli jsem v půl sedmé jsem si stačil vybavit potřebné formality, a protože jsem jednak na nádraží v Týništi nad Orlicí klusal, jednak naštěstí přecenil vzdálenost z místa startu a cíle sem, pobyl jsem tu dvacet minut, během kterých jsem stačil nakoupit si ještě limonády a pozdravit se stovkařem Kennedym z Kutné Hory /šla se tu ještě náročná stovka/.
Do Trutnova jsem přibyl v devět večer, parádně fyzicky unaven, přece stejně jako v posledních dnech nohy a tělo mě bolely ze všeho nejméně .....
Červenokostelecká stovka /04. - 05. 07. 2001/ aneb reportáž psaná na opr......avdové stovce
ČERVENÝ KOSTELEC - sokolovna - 04. 07. 2001 - 19,45 - 20,00 hod. - JEŠITNOST. Je mi jasné, že jsem starý protiva a ješitný člověk, ale já si strašně přeji tuto stovku ujít. Důležité je, že si před Červenokosteleckou stovkou věřím. Alespoň na noční okruh /ale doufám, že na déle/, se mnou navíc přijela z Trutnova Maruška. Máme strach, že bude zlobit déšť, když jsme sem jeli vlakem, pršelo docela slušně. Pohled na startovní listinu je tristní. Je nás přihlášeno 11 a i nejmladší jsou věku nad 40 let, nejstaršímu je 63 let.
ODOLOV - hospoda U Lotranda - 04. 07. 2001 - 21,50 - 22,15 hod. - SKVĚLÝ ROZJEZD. Jedinou obtížnější částí nočního okruhu je úvodní dvojí stoupání na Jestřebí hory - delší od Rtyně a kratičké od Chlívců. Pak je to pohoda zpestřená zastávkou na Odolově. Naši přítomnost sdílí ještě Ivoš z Prahy, zkušený stovkař, který jde stodvacítku a nezná to tady příliš. Šlapeme dobře, takže si dopřejeme občerstvení - já dva toniky. Odcházíme a jednomu známému říkáme s černým humorem: Už jen devadesát kilometrů.
ČERVENÁ HORA - hospoda U kapličky - 05. 07. 2001 - 0,50 - 01,05 hod. NEVLÍDNÉ PŘIJETÍ. Ve dveřích hospody potkáváme tři účastníky pochodu, s nimiž se budeme dále prolínat vícekrát - s Petrem a Standou z Hronova a s Kennedym z Kutné Hory. Kontroly tvoří určené restaurace na trase. Máme za sebou lehký úsek přes Malé Svatoňovice /04. 07. 2001 - 22,50 hod. - razítko samokontroly ve dveřích restaurace Salamandr - probíhá tu inventura, ale personál je ochotný/, jediný nerovný úsek kolem haldy, jsme neúspěšní ve Rtyni v Podkrkonoší /04. 07. 2001 - 23,35 hod. - herna nad hospodou Na špici, jež je zavřena, v herně nemají razítko/ a u motorestu U devíti křížů /04. 07. 2001 - 24,00 hod. - je tu zavřeno/. Na lehkém terénu uháníme dosti zostra a tak by nám krátké občerstvení U kapličky přišlo vhod. Hospodský se nám napřed schovává za pultem, poté nám vytýká, že jsme k pultu nepřišli, když on vlastně měl mít dávno zavřeno /ve 22 hod./. Trochu ho chápu, nejdu-li zrovna stovku, taky bych šel rád spát, on by měl zase pochopit, že vidím-li zvenčí hospodu v plném provozu, nebudu se starat o zavírací dobu. Nevyvoláváme kontakt, jsme rádi, že dostáváme kontrolní razítko. Konflikt nevyvolává později ani Ivoš, musí se vrátit do již zamčené hospody, zapomněl tu deštník, ale využil odchodu dalších hostí.
ČERVENÝ KOSTELEC - sokolovna - 05. 07. 2001 - 02,05 - 03,15 hod. DEFINITIVNÍ ÚLEVA Na otočce se nám dostane kvalitního občerstvení - po jedné nožičce silného a slabého párku. nemám rád kofolu, dávám si proto lahvovou desítku. Omlouvám se za naturalistické líčení, ale přestože se mi šlo dobře, měl jsem problémy v tom, že se mi chtělo stále na WC na velkou stranu. Problém jsem vyřešil tady, a kvůli svým jiným souvisejícím problémům jsem byl rád, že tu byly i sprchy.
<>MACHOV - před samoobsluhou - 05. 07. 2001 - 06,35 - 06,55 hod. INOVACE. Opouští nás Ivoš, který jde napřed. Mažeme si to za rozednívání po silnici do Hronova a z Hronova do Machova tentokráte po nám známé červeně značené cestě, náročnějším, ale estetičtějším terénem skrze louky přes Sedmákovice a Závrchy - nádherné výhledy na Bor vyčnívající vpravo z husté mlhy. Maruška pokračuje dle očekávání na "stovce, i když se jí na začátku denního okruhu chvilkově nejde dobře. Paráda!! Rozproudila jí rozvíjející se debata o naší partě. Protože jde o přinejmenším rovnocennou, ne-li lepší chodkyni, která zná terén tak spolehlivě jako já, dobře se na trase doplňujeme. V Machově naposledy vidíme Ivoše, ten přišel po silnici, zakufroval, takže si šel navíc zbytečně tři kilometry. Krátké občerstvení z vlastních zdrojů.
PÁNŮV KŘÍŽ - 05. 07. 2001 - příchod 8,05 hod. DŮSLEDNĚ. Jedinou živou kontrolu představuje zkušený stovkař Petr z Broumova, dnes coby značkař. Itinerář ukládá opsat rozcestník na okruhu na Božanovském Špičáku, Petr nabízí rovnou opis z rozcestníku, který zde bude teprve instalovat, rovnou. Po opisu přece okruh absolvujeme, chci si udělat pár obrázků. Skvělé výhledy na polské stolové hory. Znovu se vidíme s třemi stovkaři.
Maruška a Luděk na rozcestí Pánův kříž. Foto: neznámý kolemjdoucí /P. Mikuška/
mlžné opary z Polska pod Hejšovinou a Borem - pohled z Božanovského špičáku. Foto: L. Šlosar
opravdová stovkařská esa na rozcestí Pánův kříž, zleva Kennedy z Kutné Hory, Petr a Standa z Hronova a Petr z Broumova, jenž byl tentokráte na tajné kontrole. Foto: L. Šlosar
NAD SLAVNÝM - 05. 07. 2001 - 10,00 hod. DOBRÝ ČAS. Na tomto rozcestí na chvilku vycházíme z Broumovských stěn. Skutečně nejtěžší partie, kvůli kterým je stovkaři hodnocen tento pochod jako obtížnější než Pochod Hanče a Vrbaty, je dvacetikilometrová partie po Broumovských stěnách. I kdybyste se zbláznili, tak tu nejdete rychleji než 4 km/hod., někde ani 3 km/hod. Terén tu je místy méně schůdný a šíleně kamenitý, je děsně členitý a je tu hodně bláta. V Zaječí rokli, kde se nám odkrývají na chvíli pohledy na Broumovsko, jsou místy obtížná klesání, alespoň pro člověka, který má v nohou kolem 60 km. Přirozeně jdeme poctivě, takže si pro opisy odskočíme odbočkami na Korunu a na Kamennou bránu. Bude "palermo", ale ve skalách to nevadí. Báječné zjištění - ve srovnání s časy v roce 1998 nejsme pomalejší!!
i kdyby manažer pochodu Tonda ze Rtyně nekontroloval opisy z tajných kontrol, je pro každého z nás věcí cti tyto opisy mít a tudíž všechna místa na trase stovky projít - Maruška u Kamenné brány. L. Šlosar
Maruška v Zaječí rokli, i zde vytvářely kolorit pozadí mlžné cáry. Foto: L. Šlosar
HVĚZDA - kiosk - 05. 07. 2001 - 11,20 - 12,00 hod. ZAPLAŤPÁNBŮH. Druhá část je složena z mnoha krátkých 30ti až 100metrových po sobě těsně jdoucích stoupáních a klesáních. Někdy si člověk říká, kde se v něm béře ta síla, s kterou tyhle překážky překonává, ale to jdeš zcela automaticky, jako by tě nahoru tlačila nějaká neznámá síla, a ještě vnímáš krásu krajiny - skály bizarních tvarů a kombinaci zelené a bílé u březoví. Jsme strašně rádi, že už jsme konečně u kiosku, proti rozpisu jsme dokonce rychlejší. Dávám si poděbradku, čaj a kávu, druhou poděbradku beru sebou. Jako po celou trasu přikusuji miňonky. Píšeme pohled kamarádce Janě z Buků. Za námi opět přicházejí Petr, Standa a Kennedy.
POLICE NAD METUJÍ - 05. 07. 2001 - 12,50 - 13,05 hod. JEDINÉ TRABLE. Opouštíme definitivně Broumovské stěny. Trápí mě stále více jediné mé potíže na stovce, opruzeniny, zapomněl jsem si před startem namazat jistá delikátní místa na svém těle Avirilem Baby, Maruška mi půjčila jakýsi gel, ten aspoň mé potíže zmírńoval. Těšíme se ze skvělých výhledů - vlevo Hejšovina a Bor, vpravo před námi Ostaš,pod námi Police. Krátký pobyt v cukrárně v Polici je tradičně příjemným zpestřením stovky, vedle pití /já tentokráte Fantu/ si tu dávám dva dobré moka dorty. Je už pěkné vedro, takže se poté ošploucháme vodou z kašny na náměstí.
TUROV - Jiráskova chata - 05. 07. 2001 - 15,00 - 15,45 hod. PŘES TŘI KOPCE. Závěr trasy zpestřují tři stoupání - první prudší nad Maršovem nad Metují, které má výhodu, že jeho většina se odehrává v lese, pak asi třistametrové táhlé na slunci odkryté louce nad Horní Dřevíči a pak na Turov naštěstí celé v lese. To člověk dostane pěkně zabrat. Absolvujeme je ale v pohodě. Z Turova je to do cíle už relativně kousek, takže si i já dopřávám dvou piv. Krušovice byly božské. Opět přicházejí Petr, Standa a Kennedy.
ČERVENÝ KOSTELEC - sokolovna - 05. 07. 2001 - 17,05 hod. - CÍL!!!!.. Do cíle jdeme už společně s Petrem, Standou i Kennedym. Imponuje mi, jak jsou stovkaři skromní a přátelští, jak se nevyvyšují vůči nám, kteří stovky chodíme svátečně. Vůbec se nechovají jako nějaká uzavřená elita. Pivo mě přece jen trochu uspalo, v závěru jsem otupělý a na opruzených místech pociťuji řezavou bolest. Kondičně se cítím skvěle, vůbec mě nebolí nohy. Hloupé je, že jsem asi odrovnal boty, jedna už je na jednom místě zespoda děravá a dělá se mi tu díra na ponožce na patě, takže chodím s holou patou. Kupodivu jsem si jí neodřel. Jinak se mi udělal pouze v závěru pochodu jeden malý otlak. Vadí mi četný písek, který mi proniká dírami do bot.
EPILOG - SKVĚLÝ VÝKON MARUŠKY. Tak jsme to dokázali!!!! Monumentálního výkonu dosáhla Maruška, která během časového rozmezí jednoho měsíce ušla tři stovky - všechny se řadící mezi nejtěžší. To je pane výkon!!! Druhý den jsem zcela v pohodě, nepříliš unaven, Maruška - jak mi později potvrdila - je na tom stejně dobře. Místo extrémní únavy zůstaly překrásné vzpomínky na hezkou krajinu a nezapomenutelnou atmosféru "stovky".
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Vážení návštěvníci!
V této části stránek věnované reportážím jsem dosud uváděl své reportáže staršího data. Všechny tyto reportáže datované do roku 1998 jsou sestaveny do sborníku Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, jejichž zatím dosud jediná svázaná podoba je ve vlastnictví jediného člověka, který si ho ve vlastnictví zaslouží mít zatím ze všech nejvíce, protože jako jediný si jej s nefalšovaným zájmem přečetl. Originální listy mám samozřejmě i já a jsem připraven je znovu svázat, až se donutím provést jejich korekturu. Mám je přirozeně na počítači, kde však bohužel doznávají změn v konfiguraci.
Na každý pád jsme se rozhodl, že ze sborníku již na těchto stránkách nebudu uvádět už žádné starší reportáže, neboť by tím utrpěla jejich jedinečnost v rámci celého sborníku.
Naposledy jsem na tomto místě uvedl mystifikační literární studii.
Nyní jsem se rozhodl, že v této části postupně budu uvádět v retrospektivě reportáže či vyprávění z pochodů nebo případně jiných akcí, které jsem navštívil, ale které jsem nikdy do reportáží nezpracoval. Nevýhodou bude, že řada vzpomínek je vlivem času otupena, protože bohužel často bývám povrchním pozorovatelem, výhodou pak je, že nemusím zachovávat styl nezbytný pro vývěsku odboru, kam všechny reportáže směřovaly předtím.
V tomto případě se vracím časově zpět, protože jsem vzpomínkou Hodinky si řídí jen podle rádia zachycující příhodu z 08. 11. 1986 nabral příliš rychlého tempa, čímž bych vynechal následující zajímavý zážitek, který by tu neměl chybět.
Po stopách dělnických srazů v Krkonoších /27. 04. 1986/ aneb Akceptovatelná míra nejistoty
V oněch dobách se lavírovalo, proč si to nepřiznat. Drtivá většina z nás dělala turistiku - ať na straně bariéry funkcionářské, nebo na té druhé, řekl bych nyní klientské - ze stejných důvodů jako dnes. Stalo se ale někdy, že se čas od času učinil ústupek ideologii, v jiném případě se ideologie využilo /mám na mysli využití akcí s ideologickým podtextem pro přínos v podobě dotací/. Kdo se nyní nad tím pozastavuje, je zcela v právu, ale nechť má na mysli, že v každé době panuje nějaká ideologie, jíž se člověk musí velice nerad dobrovolně podřídit, ať už to byla ještě dříve ideologie náboženská, nyní pak ideologie peněz.
Přede mnou leží propozice na 5. ročník turistického pochodu Po stopách dělnických srazů v Podkrkonoší. Výmluvné jsou již úvodní věty v nich, které onu dobu skvěle charakterizují: "V rámci sedmnácti veřejných turistických srazů na počest XVII. sjezdu KSČ zve Vás ... /nyní následuje jméno odboru, jež není důležité neboť si za ně můžete za těchto nebo podobných okolností dosadit téměř každý tehdy odbor turistiky ČSTV v té době ..../ na 5. ročník dálkového /pozn. tady je nonsens, protože o dálkový pochod nešlo, nebyla zde trasa 50 km nebo vyšší/ pochodu Po stopách dělnických srazů v Krkonoších .....
Pro nás ovšem nebyl půvab pochodu v tom, že vedl po stopách oněch srazů, i když popravdě řečeno jejich protagonisté se měli na nich proč bouřit /chudoba, fašismus/ netušíce, že jsou zneužíváni, nýbrž v tom, co na druhé straně jinak odpuzuje motorizované turisty, t.j. ty, co přijíždějí na start autem, totiž že vedl z jednoho místa do druhého.
Toho roku pochod vedl ze Žacléře přes Královec, na počest toho, že se zde v časovém rozmezí 15. května až 12. srpna 1928 konaly manifestace dělnického přátelství, při nichž řečnil i Ernst Thälmann, který dozajista na svěží podkrkonošské povětří s výhledy na Vraní hory v posledních deseti letech svého života vzpomínal se značnou nostalgií, protože je prožil v koncentračním táboře. Cíl v Horním Adršpachu pořadatelé pro změnu zdůvodnili tím, že se tu 17. června 1923 uskutečnil mezinárodní den pohraničních skupin Komunistické internacionály mládeže z Československa a Německa. Propozice pak uvádějí, že se ho zúčastnilo asi 700 osob /což je účast, kterou by pořadatelům dnes záviděla většina pořadatelů pochodů, pokud by vůbec na takovou hordu lidí byli připraveni/, z nichž většina přišla z české strany.
Ideologický rámec pochodu byl tedy zdůvodněn a řádně podložen a pochodníci mohli vyrazit. Počasí bylo velmi příjemné, už v 6 hod. ráno bylo v Trutnově 10 st. C., okolo poledne bylo už 20 st. C, trochu zamlžené výhledy do dálek slibovaly, že příjemný ráz počasí se hned tak nezmění. Na pochod jsem šel s určitým respektem, kupodivu ne před památnými místy srazů, nýbrž z důvodů prozaičtějších. Mezi 31. březnem. a 11. dubnem jsem totiž měl parádní chřipku, při které jsem první den sobě naměřil teplotu 38,7 st. I bez těchhle lapálií jsem tenkrát nechodil tak často, takže jako poslední pochod jsem šel 22. března "Rumcajse" v Jičíně, rovněž na trase 37 km.
Ve svých zápiskách mám poznamenáno, že jsem šel s turistou jménem Nováček z České Třebové, kterého tímto srdečně zdravím. Vzdor dlouhé přestávce se mi šlo dobře, terén byl suchý, cestou mě provázela jen drobná svalová únava, po pochodu mě bolelo trochu levé lýtko, dále na pravém boku a díky nerozchozenosti i podkolenní šlachy, problémy však po pochodu brzy zmizely. Asi jsme museli jít dost svižně, protože trasu jsme ušli za 7 a čtvrt hodiny přes dvě 15 až 20iminutová zastavení ve dvou hospodách.
První kontrola byla v Královci před poštou před pamětní deskou dvou srazů v letech 1927 a 1928. Pokud se nemýlím, je tu ke dni tohoto povídání stále, a myslím, že je to dobře, protože nemá smysl utajovat jakékoliv dějinné události, nýbrž je naší povinností se z nich učit. Poté jsme šlapali po silnici v protisměru až do Bernartic. Tady byla přímo v hospodě druhá kontrola s občerstvením, jež hradil pořadatel, takže jsme se za ideologický podtext pochodu nadlábli zdarma velice chutnou polévkou. Zkrátka i v oněch dobách platilo heslo: Panem et circenses.
Další úsek trasy se mi nikdy neokouká, vedl přes osadu Rybníček, Jánský vrch a strmým klesáním tenkrát rovnou kolem studánky přímo do Bernartic /tenkrát bylo všechno všech, takže na jedné straně se toho hodně nechalo zdevastovat, na druhé straně nebylo kromě lidu jiných majitelů, kteří by značkaře a turisty odkazovali k různým oklikám/. Na pochodech jsem byl ještě "zobák", byl to můj sedmnáctý pochod v životě, ani krajinu jsem neznal, takže jsem na silnici z kraje Petříkovic na Chvaleč přehlédl odbočení zelené značky k nádraží ČSD Petříkovice, odkud pak cesta pokračuje prudším stoupáním věčně zastíněnou a vlhkou cestou na Jestřebí hory. Svůj omyl jsem včas prohlédl a pokračoval oním stoupáním a dále po hřebeni až na Paseku na Jestřebí boudu, kde byla kontrola č. 3. Z mých záznamů vyplývá, že jsem se tu kupodivu nestavil, a pokračoval jsem místo toho urychleně svižným tempem vstříc velké nehodě onoho dne, kvůli které na tento pochod nikdy nezapomenu.
Na téma průměrně žijící člověk versus dobrodružství jsem už psal, například při reportáži z jednoho ročníku Červenokostelecké stovky. Soudě podle sebe i usedlý člověk na konci pátého desetiletí života má smysl i chuť pro dobrodružství. Samozřejmě konkrétní představa o něm je jiná třeba u novináře na válkou postiženém území, horolezce nebo právě onoho člověka den co den docházejícího do zaměstnání do kanceláře. Každému dle jeho libosti a nátury. V každém případě lze obecně říci, že pocit dobrodružství si nelze představit bez doprovodného prvku určité nejistoty nebo pocitu ohrožení, který je v míře akceptovatelnosti rozdílný u každého z výše uvedených tří vzorků obyvatelstva různý, ba přímo propastný. Zmíněné prvky nejistoty či ohrození lze dozajista dělit na různé skupiny, podrobnostmi jsem se nikdy nezabýval, ale určitě sem patří nejistota z vlastních schopností s ohledem k vytčenému úkolu /třeba zda ujdu určitou vzdálenost za čas často vyhrazený odjezdem posledního dopravního prostředku nebo zda ujdu třeba "stovku"/ nebo nejistota z ohrožení lidmi /ať už se pohybuje novinář ve válečném prostředí nebo pochodník na nočním pochodu v terénu - opět s propastnou mírou ohrožení i možných následků/ nebo zvířaty. Na první pohled se zdá, že toho v našich klimatických poměrech je minimálně /nějaké to klíště nebo zmije/, ale přece ..
Kdo někdy šel z Radvanic po červené značce přes vyvýšený hřbet a scházel po louce po pravém kraji lesa do Janovic, dozajista si vzpomene, že ještě před Janovicemi, před železničním přejezdem je po pravé straně domek. Proti němu po levé straně cesty byl uvázán malý pejsek, jenž se jmenoval Brok. Procházel jsem kol něho po cestě, milý Brok se ke mě přitočil v dosahu svého uvázání, myslím si, že nebyl agresivní, že si chtěl toliko hrát, nicméně třikrát mě rafnul do lýtka tak lehce, že jsem tomu nevěnoval pozornost.
Ta koneckonců byla v mém případě nasměrována k blízké hospodě už v Janovicích, jež se dnes jmenuje U Tyšlerů a my jí říkáme U Nataši. Tady mi přišlo k chuti pivo a dobře připravený šunkový salám. Pak už bylo třeba pokračovat po červeněné značené cestě, jež tenkrát ještě nevedla po zpevněné cestě po kraji lesa, nýbrž se proplétala po polních cestách obtížně značenými úseky, nad Horním Adršpachem, kde byl dle itineráře kdysi rovněž dělnický sraz, ale tamní lajdáci k němu památník nepostavili, až do Dolního Adršpachu, kde byl na nádraží cíl. Šlo nás po nejdelší trase 37 km celkem 15 a v cíli jsme se mohli radovat z dnes velmi vzácného diplomu, jehož předtištěný text byl napsán rudým písmem, byly tu kromě toho dva modře vyvedené obrázky, vlevo část velké skupiny lidí se srpem a kladivem a vpravo jako živá dokonce busta samotného usmívajícího se Klementa Gottwalda.
Tím pro mě ovšem pochod neskončil. Když jsem dojel domů, ukázal jsem jakoby mimochodem své manželce Janě nepatrné stopy po psích zoubcích na lýtku. Jana mi velice důrazně doporučila jít k závodní doktorce.
Trampoty nastaly následující dni. Lékařka mi uložila, abych si zajistil do úterý potvrzení o tom, že pes nemá vzteklinu. Celé pondělí těsně po návštěvě jsem trávil v zaměstnání zoufalými telefonáty /ještěže můj šéf nebyl v práci/, jimiž jsem sháněl a míjel zvěrolékaře, který se v těchto místech na jakési okružní jízdě pohyboval. Proto jsem ještě na konci směny vyhledal v nástrojárně jediného našeho zaměstnance z Janovic pana Helmuta a obyvatele domku jsem si jeho prostřednictvím trochu "oťukl". Žila tam jakási paní, kterou pro účely tohoto vyprávění budu nazývat Abrahamová. Ihned po práci jsem se do Janovic vlakem vypravil, onu paní jsem našel, ta byla sice svolná umožnit, aby pejsek byl veterinářem ošetřen, nebyla však ochotná k němu sama jet. Ve svízelné situaci mi vypomohl mi na poslední chvíli Vašek, tehdejší manžel sestřenice mé manželky, tím, že jsme v úterý navečer dopravili paní Abrahamovou i Broka na veterinární pohotovost do Dolního Starého Města v Trutnově. Už na cestě do Trutnově mě Vašek, který jako myslivec měl pro mé pocity pochopení, uklidnil tím, že z pejskových očí a jeho pohledu lze dovodit, že není nemocný. Pes byl skutečně v pořádku, já jsem byl zachráněn a byl tak ušetřen od nepříjemné léčby injekcemi do břicha, které se tenkráte prováděly v Náchodě. S paní Abrahamovou, kterou Vašek odvezl zpět do Janovic, jsem se pak rozešel v dobrém.
Kdybych chtěl ještě rozvinout téma v části mého vyprávění proloženého kurzívou, musím přes zkušenosti z tohoto pochodu stát na svém názoru, že daleko větší nejistotu, nebezpečí a ohrožení spatřuji na pochodech od lidí. A vůbec nemusí jít o hrozbu od nějakých lupičů, stačí chodit třeba po nočním městě, kudy chodí různí ti životem neuspokojení opilci, a někdy ani to ne. Bohužel jsou totiž vyjímečné situace, kdy napadení lidmi, byť se dokonce nejedná o úmysl, nelze ani při nejlepší vůli předejít a lze jen děkovat prozřetelnosti, že snad takový nečekaný atak nemá vážné následky.
Tento svůj názor mohu podložit zkušeností rovněž z tohoto pochodu. Ten se šel totiž nazítří po havárii atomové elektrárny v Černobylu na Ukrajině a je možné, že v kritickou dobu si to nad Adršpachem hasil radioaktivní mrak .... Prostě havarované elektrárny /na rozdíl třeba od rafajících psů/ značně přesahují akceptovatelnou míru nejistoty při dobrodružstvích ... aspoň pro mě ....
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz