24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Skobácké putování /06. 12. 2003/ aneb PODZIMNÍ APRÍL NA ÚSTECKOORLICKU
Výlet do okolí Jičína za plněním OTO Po stopách bojů 1866 /29. 11. 2003/ aneb TROCHA VÁLKY, TROCHA DĚTSTVÍ
Výlet do okolí Hronova za plněním OTO Vrcholy a hory severovýchodních Čech /15. 11. 2003/ aneb KLAUNOVA ZPOVĚĎ
Výlet do okolí Náchoda za plněním různých OTO /08. 11. 2003/ aneb NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM
Poslední pochod roku /01. 11. 2003/ aneb MÍSTO HALLOWEENU
Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem /25. 10. 2003/ aneb DOBŘE NAMÍCHANÝ KOKTEJL
Podorlický šmajd /18. 10. 2003/ aneb JÍT ČI NEJÍT NENÍ OTÁZKA
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Skobácké putování /06. 12. 2003/ aneb Podzimní apríl na Ústeckoorlicku
Mezi Trutnovem a Ústím nad Orlicí zeje autobusem vzdálenost 100 km, po železnici dokonce 141 km, ale spojení mezi oběma místy je kupodivu výborné. Přesto chybělo jen několik hodin k tomu, abychom se včas na start 04. ročníku pochodu Skobácké putování nedostali.
Jak jsem se dočetl na internetových stránkách MF Dnes, jakýsi anonym ve čtvrtek večer před půl osmou nahlásil nálož na trati mezi Pardubicemi a Kostěnicemi. České dráhy odklonily rychlíky přes Hradec Králové a Týniště nad Orlicí a na hlavní trať je vracely v Chocni. Železničáři zároveň také sháněli autobusy, které by na čtrnáct kilometrů dlouhém ohroženém úseku nahradily místní vlakové spoje, přesto několik spojů muselo stát. Policisté a hasiči museli trať prohledat pomocí drezíny, na níž vezli obrovský reflektor se zdrojem elektřiny, naproti nim šli kolegové s baterkami. Po třech hodinách policie povolila provoz jen na jedné koleji. Po druhé se pátrací drezína, která ještě trať prověřovala, vracela do Pardubic. Naštěstí ještě ve čtvrtek půl hodiny před půlnocí bylo jasno, že trať je zcela průjezdná.
V sobotu již spojení fungovalo bezvadně, takže Maruška a já jsme nasedli v 05,36 hod. do rychlíku, který nás vyklopil v 07,11 hod. v Pardubicích, kde jsme měli do 07,25 hod. čas přejít podchodem na čtvrté nástupiště na rychlík Galán jedoucí až na Břeclav a jím včas v 08,00 hod. dojet do Ústí nad Orlicí. Cestu na start v pivnici U Skoby jsem znal perfektně, dospěli jsme sem před půl devátou a mohli jsme se před startem na trase 35 km občerstvit tu pivem, tu kávou.
na startu v hospodě U Skoby vládla skvělá atmosféra, jíž nenarušila ani účast pouhých 61 putujících. Foto: L. Šlosar
Pořadateli jsme byli nasměrováni na autobusové nádraží, odkud nás - s výjimkou posledních pěti kilometrů - měla po celou trasu doprovázet modrá turistická značka. Před námi vystartovalo pouze 35 lidí /celkem byla účast 61/, už od rána mžilo, padal jakýsi sprej a byl děsný vichr, který mi strhával stále kšiltovku, takže mi Maruška půjčila modrou čelenku.
Po několika kilometrech se cesta větvila v jakousi vidlici, značka nebyla vidět, nakonec jsem metodou omylu vystoupali doprava po kluzké jílovité půdě málo vzrostlým stromovím. Shora jsme skrze stromy spatřili za sebou v dáli Ústí nad Orlicí, zdálo se býti světleji. Naopak v Říčkách jsme procházeli menším deštěm, čelit mu deštníkem nebylo lze, protože bylo větrno. V Klopotech u kaple Panny Marie s letopočtem 1946 a sochou ve výklenku nad vchodem bylo již po dešti, v Dobré Vodě u jiné kapličky nás předhonil osamělý běžec Pepík z Pardubic, dříve Sezemic, toho nám seslalo přímo nebe!! Po jednom z četných klesání a stoupání v místě slujícím Hůrka jsme totiž scházeli na rozlehlou pastvinu a nápis nás vybízel, abychom se dali na cestě doprava. Učinili jsme tak a na nepřehledném neznačitelném úseku bychom asi bloudili podle tohoto chybného návodu hezky dlouho, kdyby se co deus ex machina neobjevil vracející se Pepík, jenž naletěl dříve, a neodeslal nás zpět. Zajímavé na tom je, že jsem druhý den doma ve svých zápiscích zjistil, že jsem na stejném místě zbloudil 02. března 1991 při pochodu Hledání brontosaura - ovšem v protisměru a dostal jsem se tehdy do cíl přes České Libchavy!
kaple P. Marie v Klopotech. Foto: L. Šlosar
Teď jsme pokračovali po krátkém zdržení polní cestou doleva a libovali si, že jsme nejen zachytili správný směr, ale že se obloha protrhala a přes chlad přinášený větrem je chvílemi slunečno, dokonce před námi objevila duha. Vtom se za námi zjevil neuvěřitelně temný mrak a ve Rvišti začala prudká vichřice doprovázená sněhem, takže se mi se zmrzlýma rukama nepodařilo kvalitně zachytit fotoaparátem krásnou dřevěnou zvoničku. Ani nás příliš neuklidnilo, že jsme vichru unikli v lese na kopec Zátvor v nadmořské výšce 479 metrů nad mořem. Vítr si totiž zlehka pohrával vysokými smrky a ani hukot nepřidával na dobrém pocitu.
Po dalším prudkém sestupu do Perné nebylo již po vichřici a sněžení památky, avšak Tichá Orlice mě přitáhla natolik, že se mi nad silnicí ztratila modrá značka a než jsme se vzpamatovali jsem ocitli jsme se na červené, takže jsme si sice ušetřili stoupání k brandýskému hradu, což mě kvůli Hradníku velice mrzelo, ale trasu jsme si spíše prodloužili - díky ohybu cesty přes řeku k dalšímu místu slujícímu rovněž Klopoty k pomníku Jana Ámose Komenského z roku 1865 a k zamřížovanému sklepu, kde se údajně protagonista pomníku skrýval.
při sestupu k Perné byl při momentální změně počasí k lepšímu pohled na údolí Tiché Orlice směrem k Brandýsu docela utěšený. Foto: L. Šlosar
Na náměstí v Brandýse nad Orlicí dík času polednímu a co do počasí nevlídnému "chcípl pes", ale fungovala hospoda vedle zámku, takže jsme tu strávili půlhodinu při pivě a chutném uhlířském párku, kterou mi zpestřila krátká výprava za snímky do okolí hospody a oběma pak hrozivá zpráva o pádu třicetimetrového vánočního stromu na Staroměstském náměstí.
vlivem času poledního a s ohledem na chlad i nevlídného na náměstí v Brandýse nad Orlicí opravdu "chcípl pes". Foto: L. Šlosar
V půl jedné jsme skoro neradi opustili útulnou hospodu, blíže pomníku Komenského a kapličky se lesem vyšplhali vysoko na levý břeh Tiché Orlice a několik kilometrů pokračovali svižnou chůzí přes Sudislav kolem další kapličky a hasičské zbrojnice s vyobrazeným znakem a stisknutýma dvěma rukama dále po utěšené rovné cestě. Počasí nabylo dalšího překvapivého zvratu, hlavně proti ránu, bylo skoro jasno, slunečno, viditelnost se zcela zlepšila, takže jsme na několika místech spatřili za protějším břehem Tiché Orlice, kde jsme byli chodili před polednem, i zasněžené Orlické hory, dále pak pod námi údolí Tiché Orlice se vzdáleným Ústím nad Orlicí, před námi byl pak patrný náš další cíl výrazný Andrlův chlum s dvěma výraznými body. Atmosféru dne projasnil i telefonát s Janou z Buků, jež v Děčíně zrovna navštívila muzeum a sdělovala, že pád vánočního stromu v Praze si nevyžádal mrtvých. Nálada dosáhla vrcholu ve třičtvrtě na dvě na jediné živé kontrole pod Lysinou, kde jsme vypili čaj s rumem.
za Sudislavou byl při dlouhodobější změně počasí k lepšímu výhled na údolí Tiché Orlice směrem k Ústí nad Orlicí a na Andrlův chlum přímo báječný. Foto: L. Šlosar
na kontrole na rozcestí pod Lysinou velice k duhu přišel čaj s rumem, byť mírně vychladlý. Vpravo Maruška z Trutnova. Foto: L. Šlosar
Odtud jsme pak poklesli do obce Hrádek a pokračovali jsme hustým lesem vlhkou cestou, jež vytvářela z ptačí perspektivy pomyslnou podkovu, za velice chladného počasí, jež vystihla plně v Řetůvce paní, která vylévala ve vědrech vodu a pronesla větu: "Už zamrzáme". Nad Řetůvkou jsme se konečně octli z očí do očí s Andrlovým chlumem, brzy na silnici jsme opustili modrou značku a po červené jsme se jali měřit si s ním síly v prudkém stoupání zakončeném bohudík záhy úzkou lesní stezkou vedoucí takměř po vrstevnici.
Bylo těsně po třetí, takže jsme odměňovali svůj výkon krátkým zastavením v turistické chatě Hvězda, a po půl čtvrté jsme pohodlným klesáním po křížové cestě s mohutnými kapličkami dospěli do Ústí nad Orlicí, na známou nám cestu z nádraží kol hotelu Avion do cíle v pivnici U Skoby. Ve čtvrt na pět jsme pak od pořadatelů dostali žlutý diplom složený v obálce, leporelo o rozhledně a chatě Hvězda, pozdrav z pochodu jako pohlednici, přehled akcí KČT Ústí nad Orlicí v roce 2004, dva perníčky a jeden oplatek, a ještě zbyl čas na krátké občerstvení!!!
chata Hvězda na Andrlově chlumu. Foto: L. Šlosar
Po půl páté jsme opustili požehnanou tuto hospodu v dobré náladě, jíž posílilo poznání, že místní známý propagátor pochodů a pivovarů Čert se sice možná usadil, ale rozumně pít nepřestal. V pět hodin jsme se pak nalodili do autobusu na téměř tříhodinovou cestu do Trutnova, jíž nám zpestřily krátká zastávka v Rychnově nad Kněžnou v baru Quattro a od Nového Města nad Metují též pohledy z okna na neuvěřitelné sněžení, jež navečer propuklo.
Výlet do okolí Jičína za plněním OTO Po stopách bojů 1866 /29. 11. 2003/ aneb Trocha války, trocha dětství
O dni, jenž jsem zamýšlel strávit v sobotu v Jičíně a okolí, jsem měl ještě to ráno dosti mlhavou představu. Jen jsem věděl, že chci navštívit jednu výstavu a - bez podrobné teoretické přípravy - také jičínské bojiště války roku 1866. Mé ranní cestování vlakem do Jičína však trvalo skoro dvě a půl hodiny - dosti dlouho na poradu s mapou, průvodcem a záznamníky. A tak jsem v JIČÍNĚ na NÁDRAŽÍ, kde jsem před půl devátou požádal o razítko do Nádražníčku, měl již zcela konkrétní představu o náplni dalších sedmi hodin prožitých ve zdejším kraji.
Nejprve jsem to vzal po modře značené cestě rovnou na severovýchodní okraj města k lehce vyvýšenému místu zvanému Čeřovka. Pomník věnovaný Sovětské armádě co osvoboditeli v roce 1945 jsem zlehka jen minul, ne že bych se díval na toto období dějin přezíravě, nýbrž proto, že se mi zdál vytvořen jako přes kopírák s ostatními podobnými. Krátké zastavení jsem věnoval blízké BYSTĚ JOSEFA BOHUSLAVA FOERSTERA od Ladislava Kofránka. K prvnímu mému cíli - bohužel veřejnosti nepřístupné rozhledně ČEŘOVKA - mě zavedla odbočka z ulice Pod Čeřovkou po levém okraji hřebínku. Okolí je beztak zalesněno, takže by se návštěvníku naskytly výhledy toliko na západ. Zajímavý pohled se mi nabídl po návratu na ulici Pod Čeřovkou přímo na rozhlednu samotnou. Terén před rozhlednou klesá do jakéhosi kráteru, takže rozhledna se vypíná před překvapeným poutníkem majestátně jako na vysoké skále, což by po předchozím krátkém nepatrném stoupání k rozhledně vůbec nečekal.
Další cíl mého putování čedičový vrch ZEBÍN, jenž se do okolní zlehka zvlněné krajiny překvapivě vypíná do výše 400 metrů n. m., naopak dával předem jasnou představu o krátkém, leč náročném stoupání. Nejprv jsem se ale zastavil na jeho úpatí na hřbitově u kostela sv. Máří Magdalény a zubem času poněkud nahlodané dřevěné zvonice, jež nasvědčují tomu, že tu opravdu kdysi nestál jen pouhý dvůr, nýbrž četnější lidské sídlo. Přestože jsem si vzal klouzavé boty, za což jsem dosud pykal v bahnitých úsecích, ukázaly se jako liché mé obavy z výstupu na vrchol, terén byl schůdný. Nahoře u kapličky ve čtvrt na jedenáct jsem se po rozhlédl po kraji rozprostřeném pod nevlídnou hustými mraky pokrytou oblohou a definitivně si ujasnil další improvizovaný průběh mého nastávajícího putování. Zažil jsem tu první dotek s tématem mého putování, odtud prý pozoroval saský princ, stojící na straně Rakušanů, probíhající boje.
terén před rozhlednou Čeřovkou zvanou Milohlídka klesá do jakéhosi kráteru, takže rozhledna se vypíná před překvapeným poutníkem majestátně jako na vysoké skále. Foto: L. Šlosar
aby se člověk dostal ke kapli sv. Máří Magdalény na vrchol Zebína, musí silně potrápit své tělo. Foto: L. Šlosar
jediné, co za pošmourného dne bylo lze ze Zebína vyfotografovat, byly Valdice se známou věznicí. Foto: L. Šlosar
Jedna z největších bitev roku 1866 se udála právě v okolí Jičína 29. června 1866 mezi 16. a 19. hodinou, další boje probíhaly i později. Výsledkem válčení za zájmy dvou císařů byl zde masakr, jemuž padlo za oběť 236 důstojníků a 5.850 řadových vojáků na straně rakousko-saské a 71 důstojníků a 1.500 prostých vojáků na straně pruské, celkem tedy se nevrátilo ke svým rodinám přes 7.500 otců a synů.
Směr dalšího putování jsem si určil k vísce Dílce, jíž jsem identifikoval bezpečně mezi vrchem Železný a Bradou již na pokraji Prachovských skal. Podle mapy měl být na vyvýšenině na místě slujícím Na horce nad vsí již mimo turistické značení jeden z památníků. Rozhodl jsem se vrátil do protisměru svého putování, nechtělo se mi se vracet oklikou kolem kostela, a tak jsem ze Zebína směrem severozápadním po mokré kluzké trávě prostě sjel po p...... no pro případ, kdyby sem k těmto řádkám zabloudily omylem děti ....... po zádech. Dostal jsem se posléze na jednu z cest rozježděnou motocykly a po ní zpět na pevnou cestu, kudy jsem byl předtím přišel. V neutěšeném místě blíže vojenského objektu pokrytém křovisky a skládkami, kde bych zatočil doleva zpět do Jičína, pokračoval jsem rovně po neznačené cestě a za potokem jsem nalezl na kraji stromoví první POMNÍK - kříž na prostém podstavci, jehož zlatý nápis zvěstoval, že tu spí svůj věčný sen saský setník KAREL OSKAR FICKELSCHEERER. S velkými potížemi dík světelným podmínkám a svému neumění jsem se chvíli pokoušel pomník vyfotografovat, a na to jsem pokračoval mírným stoupáním po cestě, jíž jsem vyhlédl již ze Zebína, k níž se zleva připojovala cesta z Kbelnice a která se nato mírným obloukem zatáčela doprava. Vlevo od cesty již nad Dílcemi jsou dva lesíky, na tom vzdálenějším jsem v nejvyšším bodě nalezl další POMNÍK ve tvaru jehlanu postavený K POCTĚ SASKÝM VOJÁKŮM na poli slávy padlým s latinským nápisem o připomínce prozřetelnosti statečným ve válce.
Sešel jsem po travnatém úseku do Dílců uprostřed vsi, po asfaltovém terénu na zeleně značené trase jsem svižným tempem dospěl na frekventovanou silnici Turnov - Jičín, po níž jsem doleva zabočil směrem na Jičín k hlavnímu cíli svého putování VOJENSKÉHO HŘBITOVA VE KBELNICI na kraji obce, jenž sestává z kaple vybudované v letech 1904-06 a několika pomníků pestrého vzhledu. Asi čtvrthodinku - kol půl jedné - jsem tu pobyl a snažil jsem se zhmotnit své dojmy pomocí digitální fotografie. Poté jsem přibyl do vyhlášeného motorestu U RUMCAJSE v těsném dohledu ještě ve Kbelnici, kde jsem zhltl dršťkovou polévku a dvě piva.
Nato po čtvrt na dvě jsem vykročil rázně po staré silnici do Jičína. Pomníky roku 1866 mě pronásledovaly i nadále - jeden nízký je naproti motorestu, další byl později vlevo na silnici na Jičín, další velký je na náměstíčku na kraji Jičína. Plnění odznaku mi předepisovalo navštívit Okresní, nyní REGIONÁLNÍ MUZEUM V JIČÍNĚ. Tady jsem byl již předem rozhodnut odložit, vlastně odhodit do virtuálního prostoru kvér, patrontašku a helmici, a navštívit v galerii na větším nádvoří výstavu plyšových medvídků. Nebudu tajit, že mám pro tento druh plyšáčků slabost, sám uchraňuji doma jednoho takového, mnohokráte spravovaného, jako vzpomínku na dětství, maminku a babičku. Několikrát jsem prošel velikou místnost plnou téměř osmi set těchto oblíbených hraček s mnohdy vyjukanými pohledy, nejvíce postál u těch poctivé výroby z poloviny minulého století, byť díky slaměné náplni dnes Evropskou unií zavržených. Se slzou oku poděkoval jsem v pamětní knize pořadatelům, a abych se vrátil do syrové reality, v baru blíže nádraží završil jsem krátký pobyt na Jičínsku naturalisticky v pořadí teprve třetím pivem.
ossarium u Kbelnice je velkým mementem pro budoucí generace, aby se nenechaly oblbovat o nutnosti té které války třeba kvůli zbraním, jež nás ohrožují, přestože se nakonec ukáže, že neexistují. Foto: L. Šlosar
ruku na srdce, všichni vy, pro něž život se stal matematickou rovnicí složenou z peněz, autíčka, sexu a chlastu, nejsou ti medvídci boží? Foto: L. Šlosar
zatímco my živoucí domnělí vládci přírody rozdělujeme se navzájem kvůli blbostem jako barva pleti nebo náboženství, neživoucím medvídkům je jedno, jaký má kdo chlup. Foto: L. Šlosar
aby za pošmourného dne sluníčko vykázalo aspoň nějakou činnost, zapadlo aspoň před zraky cestujících na nádraží v Ostroměři za obzor. Foto: L. Šlosar
V 15,27 hodin jsem nastoupil do vlaku, při přestupu na NÁDRAŽÍ V OSTROMĚŘI jsem zakončil dnešní plnění tří odznaků dalším razítkem do Nádražníčku, pokusil se vyfotografovat západ slunce, jenž se překvapivě načas odkryl našim zrakům na konci jinak pošmourného dne, v němž se na nějakou tu kapku deště nehledělo. Do Trutnova po čtvrt na sedm večer dojel jsem spokojen s vhodně naplánovaným a prožitým objevitelským /i když hlediska již známého šlo o onu symbolickou Ameriku již objevenou/ a zajímavým, byť na kilometry zcela nenáročným turistickým dnem tak, aby se v něm zrcadlila trocha války roku 1866 a trocha mého dětství.
Výlet do okolí Hronova za plněním OTO Vrcholy a hory severovýchodních Čech /15. 11. 2003/ aneb Klaunova zpověď
Motto:
Já v mládí často podobal se vánku a říkali mi, že mi rozum chybí / dnes, dnes už mám, už mám na kahánku a vy se ptáte, proč vám to povídám / tak slyšte, já miloval jsem lidi / a proto jim, ne Bohu se zpovídám.
Ivo Plicka - Klaunova zpověď
Po půl osmé přijíždím vlakem do Hronova v poměrně dobré fyzické kondici, jen od pondělka s pocitem vnitřností plných vypité zkumavky vitriolu, zhltnuté kávové lžičky otrušíku a vdechnutých jedovatých zplodin ...... a proklátých rapírem.
Osamělá jednočlenná expedice, jejíž jsem současně despotickým vůdcem, současně submisivním slepým vyplňovatelem rozkazů, si pro dnešek vytkla tyto tři cíle, z nichž poslední z nich je nesporně nejnáročnějším:
- v rámci plnění oblastního turistického odznaku Vrcholy a hory severovýchodních Čech navštívit co nejvíce z předepsaných vrcholů nad Machovem
- získat další obrazové příspěvky do mého projektu, jež se chystám realizovat na svých internetových stránkách
- pokusit se o samotě nabýt znovu aspoň trocha duševního klidu a míru.
Výhodou plnění druhého záměru "expedice" je, že se bezduše nehoním po kilometrech, razítkách a opisech, a jsem přinucen dívat se i po detailech, jež při výkonnostní turistice pomíjím. Po kratším, leč vydatným stoupání nad Hronov odbočuji několik metrů doleva ke studánce "U matky jedle" z roku 1854. Muž s dvěma psy na můj dotaz mi sděluje, že studánka souvisí s nedalekým opuštěným dolem, čemuž nasvědčují ostatně dvě hornická kladívka vyvedená bíle na studni, a iniciály W. R. H. majitelů dolů tamtéž. Na volném prostranství nad Zlíčkem s jindy bezprostředním výhledem na Bor mi jeho protáhlý hřbet zabořený do tmavě šedavých mračen zasílá jasný vzkaz, že v dnešním chmurném povětří mi modelem stát nebude. Ještě před vsí se zastavuji u kříže, jehož autor se obracel na svatého Josefa, aby se za něj orodoval, vsadím se, že podobná má žádost před několika dny by byla nad světcovy síly. Pomník padlým v 1. světové válce ve Zlíčku zbudovaný z kamenů nezapadá do šablony podobných památníků a svědčí o nápaditosti tvůrců. Za Zlíčkem, kde se cesta stáčí doprava, míjím jakýsi pár s vrchovatě naloženými bágly, a učiním poslední neúspěšný pokus najít vhodné místo pro zachycení Boru, další příležitost již mít nebudu. Po dalším krátkém stoupání si v osadě Závrchy zapíšu první záznam turistického směrovníku do záznamníku odznaku.
Znovu zastavuji - tentokráte rozcestí U vrtule, kde dvě vrtule na borovnici zavěsil v šedesátých letech člen Aviatklubu Hronov sportovní letec Antonín Bartoň na paměť nezdařilého přeletu nad Závrchy, asi se mu mnoho nestalo, když patrně vzal tuto příhodu s humorem. Protínám pastviny a v jejich ose cestu vedoucí z Machova na Machovské končiny. U nedaleké samoty jeden chlap zpracovává dřevo a druhý startuje traktor. Nořím se znovu do lesa do esovitého stoupání. Pohybuji se blízko hranice česko-polské bez jakéhokoliv průkazu totožnosti blíže kóty 700 metrů nad mořem, na loužích je led a místy malé bílé chuchvalce námrazy.
Vůkol mě v lese to vypadá, jakoby v dobách předhistorických nějaký obr Koloděj upustil obrovskou kameninovou vázu se semínky mechu a sazeničkami stromků namočených ve vodě, která se rozletěla na spousty úlomků - balvanů. Byl zřejmě líný je posbírat a raději je nechal - zarůst vysokým stromovím, tak na mě působí množství rozptýlených kamenů, tu působením vody narušených jamkami, tamo pokrytých zeleným mechem a onde zase porostlých mladými nízkými stromky. Zrovna když si ironicky pro sebe říkám, že kdybych si za dnešního chladného počasí třeba vymkl kotník, nedovolal bych se pomoci, slyším kupodivu hlasy a na rozcestí pod Borem se zdravím s dvěma poutníky v maskáčích.
rozcestí U vrtule u Závrch je památkou ze šedesátých let na nezdařený přelet této osady. Foto: L. Šlosar
několik roztroušených kamenů v lese pod Borem - zřejmě úlomků kameninové vázy obra Koloděje. Foto: L. Šlosar
čerstvě a kvalitně upravená cesta z rozcestí pod Borem na vyhlídku na tzv. Sypací skály. Foto: L. Šlosar
Společně funíme prudkým stoupáním necelých 500 metrů směrem na vyhlídku pod Borem, jehož skaliska končí nad námi 850 metrů nad mořem v Polsku. Od mé poslední návštěvy při památné stovce Týnišťské šlápoty od dubu k dubu na konci letošního července, je cesta perfektně upravena dřevěnými stupy ze dřeva a zábradlíčky. Zatímco oba muži někde za mnou se ztrácejí ve skalách a později při sestupu už slyším jen jejich hlasy, překonávám ještě dvojí železné schůdky až na vyhlídku na zcela zamlžené okolí. Je skoro jedenáct hodin, nejsem unavený, jen trochu udýchaný, přece mě všechno uvnitř bolí, začínají se opět ozývat živé nezhojené bolestivé rány tam někde uvnitř, pociťované ráno na hronovském nádraží. Uvědomuji si totiž, že za přirozeného běhu věcí jsem dnes měl o stovky kilometrů dál rozhlížet se kol sebe středočeského hradu a vůbec ne sám.
Vypitou zkumavkou vitriolu je být - s vědomím, že do toho jdeme společně - přihlášen se skvělými lidmi na turistický zájezd, a najednou z důvodů předem předvídaných ostat sám. Zhltnutou kávovou lžičkou otrušíku je poslat - s bezprostřední radostí - SMS o tom, že expedice kompletní, a dovědět se, že mezitím se rozhoduje o jejím zrušení. Vdechnutými jedovatými zplodinami je očekávat - s nezvladatelnou spontaneitou - kouzelné předstartovní rituály hlav skloněných nad mapami, společných debat o navštívených místech, hledání spojení, příprav, namísto toho zakusit jediný - v očekávaném složení to vzdát. Rapírem, jenž proklál vnitřnosti, je vidět - s pocitem vlastní nedokonalosti - sebe sama jako dobrého a žádaného parťáka, místo toho být klaunem, jemuž je stornována zakázka pro nezájem publika. Chybí pouze - s absencí jakéhokoliv práva k němu - droga hněvu, proto, že se ani na někoho zlobit neumím, jen ten všeobjímající pocit lítosti a zmaru, jimž spíše porozumí jehličnany v mlžném oparu, určitě spíše než člověk.
čerstvě a kvalitně upravená cesta z rozcestí pod Borem na vyhlídku na tzv. Sypací skály. Foto: L. Šlosar
konečně se přede mnou objevuje kovové schodiště na vyhlídku na české části Boru. Foto: L. Šlosar
z vyhlídky alespoň do střední vzdálenosti nebylo toho dne vidět zhola nic, takže jsem musel vzít za vděk alespoň pohled na mohutné skalisko Boru. Foto: L. Šlosar
Pohled na displej mobilu mě varuje, že čas kvapí. Protože jedinou slabou výhodou této improvizované smutné expedice, že jsem v ní svým pánem, sestupuji opatrně k rozcestí pod Borem a činím tu opis do záznamníku. Hleďme, právě jsem sestoupal z torza tzv. Sypací skály, jež se 11. května 1921 zřítila z Polska na naše území. Balvany pak nejsou důsledkem působení Kolose, nýbrž pozůstatek této katastrofy. A protože polská strana dosud nepožádala o jejich vrácení a ani si je dosud neodvezla zpět, ačkoliv ji o to česká strana několika diplomatickými nótami důrazně žádala, zůstaly jako památka této události rozsety v šírém okolí.
Těsně nad Machovskou Lhotou postojím u dalšího - do modra zbarveného kříže, přes svou odlehlost evidentně udržovaného a ozdobeného květinami. Jaký rozdíl od anonymního města, kde se najdou hňupové, kteří zničí hroby dívek zahubenými fašisty, jen proto, že byly židovky!!!
V půl dvanácté dospívám do Machovské Lhoty, místo posezení ve vyhlášeném hostinci U Lidmanů nebo návštěvy okruhu pod Machovským vrchem, se vydávám po žlutě značené cestě přes rozcestí U zabitého /nikoliv zájezdu/ a Řeřišný do Machova, kde začínám naplňovat bod číslo 2 mé skromné expedice, a zvěčňuji tamní kostel svatého Václava, směrem od náměstí zadrátovaného kol dokola elektrickým vedením, takže chvílemi ve snaze najít vhodné místo pro snímek vstupuji i do blízkého soukromého pozemku, stejně nejsem zcela uspokojen.
Dle plánu jsem pak ve 12,53 hodin odjíždím autobusem na rozcestí Na Mýtě, po - dle jízdního řádu - dvacetiminutovém čekání na další spoj se ocitám znovu v Hronově. Tady na náměstí, stejně jako předtím v Machově, shledávám, že ze všeho nejméně se mi daří fotografovat úzké sloupy. Zajdu ještě ke hřbitovnímu kostelu Všech svatých s renesanční zvonici, vzrůstající chlad mě ve dvě hodiny zapudí do restaurace Radnice na náměstí na dvě piva a bujón s vejcem, když moje oblíbená pivnice Stovka je zrovínka zavřena.
Ve 14,53 hodin již sedím v rychlíku do Starkoče a hned na to ve vlaku do Trutnova si za monotónního dunění vlaku v duchu pobrukuji druhou sloku písničky Klaunova zpověď s hudbou a Petra Nováka s textem Ivo Plicky: Říkalo se mně, že prý jsem hrubý, drzý a hloupý, nic prý mi nevadí / Vám lidem, vám se to mluví, já však byl šašek a musel jsem se smát / a bál jsem se, že pláč můj prozradí / že chtěl jsem lásku svou někomu dát.."
Výlet do okolí Náchoda za plněním různých OTO /08. 11. 2003/ aneb Na Koníčka si vyskočím
Tohle vyprávění bude o jedné z mnoha variant výletů, které je možno v tomto našem požehnaném kraji uskutečniti.
Pro ranní spojení do výchozího místa výletu Václavic jsem s Karlem využili rychlíku odjíždějícího z Trutnova v 06,30 hod. s přestupem ve Starkoči, o čtvrthodiny zpožděném dík protijedoucímu vlaku z Hradce Králové. I tak jsme byli ve Václavicích už po půl osmé. Prvním zastavením při našem již pěším putování byl kostel sv. Václava na Dobeníně s dvěma pomníky války roku 1866, jejíž dozvuky nás budou doprovázet po celý výlet a kvůli nimž tady vlastně jsme. Každé zastavení bude znamenat fotografování, při tomto prvním jsem zápolil s nepříznivým postavením sluníčka a hlavně se snahou dostat mimo obraz kontejner, který značně znehodnocuje utěšený pohled na kostelík.
kostel sv. Václava v Dobeníně. Foto: L. Šlosar
Za křižovatkou silničky z Dobenína, silnice z Vysokova a hlavní silnice z Náchoda v lese pozdrželi jsme se u pomníku vojáka Stanislava Koronského. Na hrobě je citát z Jiráskovy povídky Host z knihy Z různých dob: "Hodinky zalily se krví, krev, která tomu vojáku z rány crčela, vnikla do nich a zastavila stroj. Ukazují hodinu jeho smrti, skonal o půl čtvrté". Vrátili jsme se na křižovatku a vybrali si silnici na Vysokov. Nacházeli jsme se na rozlehlé plošině Branka s dalekými výhledy, pravda kdyby nebyly v tom nečekaně nádherném slunečném počasí zamžené. Po několika metrech je po pravé straně mezi vysokými stromy vchod do malého prostranství s největším pomníkem války v širokém okolí a dalším malým. Po půl deváté prošli jsme Vysokov s kaplí Božského srdce Páně a došli na rozcestí. Tady jsme se pustili doleva k vepřínu a v jeho blízkosti doprava k osamělému pomníku Myslivce od sochaře Quida Kociana, zobrazující vojáka v úboru rakouského myslivce, an zasněně hledí směrem k Brance, jakoby sám vzpomínal na tisíce tam padlých.
socha Myslivce blíže Vysokova. Foto: L. Šlosar
Vrátili jsme po dalším kilometru zpět se na již zmíněné rozcestí, kde žlutá značka táhne neznalého poutníka po silničce, ale kdepak na nás, značená cesta vede nejkratší cestou do Kramolny stromořadím. Posléze přicházíme jinou vysokou mohutně stínící alejí kol vojenského hřbitova k válce roku 1866 k zámku. Prošli jsme skrze několik nádvoří a sestoupili po schodech k uzavřenému prostranství, kde jsme spatřili pouze jednoho ze dvou medvědů, kteří tu pobývají, an vylupuje dužninu ze slupek pomerančů. Vystoupili jsme opět na hlavní nádvoří s kašnou a sestoupili po schodech na náměstí v Náchodě. Tady jsem opět zdržoval další běh věc svou snahu zvěčnit obě radnice, sloup Nejsvětější trojice, kašnu, především pak zčásti dřevěný farní kostel svatého Vavřince.
Čas blížící se směle k desáté hodině, volal po prvním občerstvení, naše nejskromnější touhy po pivě naplnila pivnice Tunel na rohu náměstí. Tady nás "instruoval" o našem dalším možném postupu jakýsi místní "štamgast", jenž měl zdejší krajinu evidentně prochozenu a šel dokonce sedmkrát Praha - Prčice, ale teď - jak to u těchhle vysloužilců bývá - si stěžoval po zdravotní stránce na kdovíco.
Prošli jsme k nádraží a odtud jsme se vybrali po červené na Dobrošov, z ní jsem nepozorností sešel a v důsledku toho jsme přetraverzovali k chatě Na vyhlídce na zelenou značku s výhledy na Náchod, odtud jsme šli utěšenou lesní cestou a později po louce doputovali před jedenáctou hodinou k Jiráskově chatě na Dobrošově s charakteristickou věžičkou s ochozem. Restaurace po levé straně vstupní haly byla poloprázdná. Značně splaveni usadili jsme se v bohatě proskleném prostoru a nechali si od sympatické, zřejmě učňovské obsluhy, přinést pivo a dršťkovou polévku. Naším směrem byla za oknem především vidět za růžencem lesů jezerní nádrž Rozkoš, vzdálenější místa - jako třeba Krkonoše - byla ukryta mlžným oparem. Chatu jsme skoro neradili jsme opustili po půl dvanácté a dali si razítko, vedle vandrbuchu jsem již toho dne zaplňoval třetí záznamník - po záznamníku OTO Po stopách války roku 1866 ještě záznamník OTO Hory a vrcholy severovýchodních Čech a jako vzpomínku na dřívější návštěvu rozhledny v chatě na onom ochozu věžičky i OTO Rozhledník.
Náchod od chaty Na vyhlídce. Foto: L. Šlosar
Jiráskova chata na Dobrošově. Foto: L. Šlosar
Neberu některým lidem názor, že plnění odznaků dobrodružné typy svazuje a omezuje, ale co do výběru míst a jejich popisu výstižně zpracované záznamníky dokážou působit inspirativně, vybrat poutníku skutečně nejzajímavější místa. Snad jsou už tytam doby, kdy z ideových důvodů záznamníky obsahovaly všelijaké ta většinou nudná muzea dělnického hnutí nebo různých Gottwaldů, nebo dokonce - aspoň podle jednoho mého kolegy - dokonce /na Slovensku návštěvu manifestací Prvního máje nebo oslav SNP.
Sestoupali jsme do hlubokánského údolí Metuje do osady Peklo a navštívili turistickou chatu nazvanou teď - aspoň podle razítka, jež jsme tu obdrželi, Bartoňova útulna. V intimním příšeří chaty jsme si dali pivo, jež jsme pili, s obavou, mátla nás cena 35 Kč, ale ta se týkala kvasnicového piva, to "naše" stálo 18 Kč.
Před jednou hodinou jsme opustili i toto příjemné místo a do Přibyslavi jsme se nepustili po obvyklé a kratší zelené značce. Vybrali jsme si tu žlutou na ostrožnu Koníček vypínající se kdesi vysoko nad námi na druhé straně údolí Metuje. Já jsem tudy šel jednou - 16. srpna před devíti lety v závěru hvězdicového pochodu Od Vladivostoku k Šírlům, ten den jsem měl hluboko do kapsy a žízeň, takže jsem toho měl tenkráte dost, snad proto jsem si trasu nepamatoval, jen to, že to bylo náročné. Teď jsme stoupali několika serpentinami, a pak jsme šli několik stovek metrů lehkou trasou po vrstevnici s výhledy na hluboké údolí Metuje zařízlé v zeleni a červeni bohatého stromoví, což mě natolik zmátlo, že jsem se inicioval návrat, jestli jsme nepřehlédli nějakou odbočku nahoru. Nebylo tomu tak, takže jsme se vrátili, konečně se dočkali kýženého stoupání dosti prudkého v terénu vyžadujícího dobré podrážky bot až postupně na krátký hřebínek a konečně až téměř na plošinu nad údolím, kde jsme mírně klesli na vyhlídku Koníčka.
na hluboké údolí Metuje zařízlé v zeleni a červeni bohatého stromoví z úbočí Koníčka. Foto: L. Šlosar
Karel z Trutnova si na Koníčka vyskočil. Foto: L. Šlosar
Postáli jsme tu chvíli v mocném úžasu nad hloubkou údolí Metuje pod námi, posléze prošli již rovným lučinatým terénem do Přibyslavi, kde jsme před druhou odpolední věnovali necelou půlhodinu občerstvení v hospodě Pod koníčkem.
Ani odtud se nám příliš po čtvrt na dvě nechtělo, leč museli jsme, neb jsme chtěli ve Václavicích stihnout rychlík do Starkoče v 15,09 hod. Poklidnou atmosféru našeho putování nenarušily ani dvě nepříznivá zjištění - že do Dobenína je to místo očekávaných 4 km 4,5 a že jsme na rozcestí odbočili doleva místo doprava. Chybu jsme napravili záhy a i kilometráž si na hlavní silnici do Náchoda dala říci, zbývalo už jen 2,5 km. Zakrátko jsme opustili příliš rušnou silnici, stromořadím došli do Dobenína a odtud to bylo jen skok na nádraží ve Václavicích, kamž jsme doputovali těsně po 15. hodině, majíce v nohou 22 kilometrů.
Takovou a mnoho podobných variant výletů v našem požehnaném kraji rozkládajícím se na všech stranách od Trutnova je možno vykonati.
Poslední pochod roku /01. 11. 2003/ aneb Místo Halloweenu
Bože, to byl mumraj v sobotu před osmou hodinou na těch několika desítkách čtverečních metrů vstupní haly sokolovny v Nové Pace!!! Pozorné oko tu spatřilo skupinky turistů, jež přijely z Mladé Boleslavi, Jaroměře, Jilemnice. Nemohli mu ujít ani osamělí pravidelní účastníci turistických akcí jako Vláďa z Lázní Bělohrad, Atom z Třebechovic a další. Sešli se tu v nebývalém počtu i členové naší někdejší party - nejvíce potěšila přítomnost Jožiny z Čisté, jež se na pochodech objevila po dlouhé absenci.
na startu v hale sokolovny zabráni do hovoru zleva Milan z Lomnice n. Pop., Vláďa z Kruhu, Jožina z Čisté a Jirka z Turnova. Foto: L. Šlosar
Všem těm, kteří před desítkami lety byli ochotni očekávat vánoční dárky od dědy Mráze pod jolkou a nyní jsou s to zaprodat Ježíška za bohatšího Santa Clause nebo vánočního kapra za krůtu, způsobím značnou deziluzi. Nešlo o oslavu Halloweenu!! Ostatně ani žádné masky z dýní tu nebyly patrny, pokud někdo vypadal jako strašidlo - jako kupříkladu já, dopracoval se k tomuto vzhledu poctivou dlouholetou snahou či nečinností, nikoliv dlabáním v dužnatině. Ne, byli jsme na startu 30. ročníku turistického pochodu Poslední pochodu roku.
Naše bývalá parta se rozpadla hned na tři skupiny - Jirka z Turnova šel s Hankou z Mladé Boleslavi po vlastní trase dohodnuté s pořadateli, Maruška, Jožina a Vláďa se vrhli na trasu 25 kilometrů a druhá zbylá trojice ve složení Máša, Milan a já měřila síly s nejdelší trasou 35 kilometrů.
Start jsme opustili ve čtvrt na devět, táhlým stoupáním jsme se dostali do PŘIBYSLAVI, odtud jsem ještě táhlejším a delším klesáním pokračovali do LÁZNÍ BĚLOHRAD. Abyste si i přišli na své i vy, snobové, kteří jste zatratili Erbenova děda Vševěda a ohrnuli nos nad chytrou horákyní Němcové, podstrkujíce místo toho dětem příhody nějakého Jindry Fotra, budu v dalším povídání toto město - po vzoru zkratky města Los Angeles L. A. /čteno ovšem "el ej"/ - označovat pro jednoduchost L. B., ale v tomto případě čtěte tuto zkratku nikoliv "el bé", nýbrž "el bí", abyste se cítili i vy při dalším čtení ve své kůži.
Nuže tedy v L B. kol hodiny desáté zastavili jsme na třičtvrtě hodinu v hospodě Bohumilka, kde jsme si dali pivo a sprostou českou polévku gulášovou, neb žádný cheesburger a pomerančovou šťávu tu nevedli, což nás natolik vyvedlo z míry, že jsme útraty hradili v hotovosti, nikoliv "cash". Poté jsme pokračovali kol zámku a firmy Deprag, jež druhdy slula obyčejným českým názvem Nářadí, a za železničním přejezdem vlevo se vynořili z města.
Na tomto úseku směřovala proti nám trasa 25 kilometrů a těsně za L. B. jsme potkali trojici Maruška - Jožina - Vláďa a setrvali s ní v krátkém družném hovoru. Posléze jsme si to šinuli lesním úsekem, v němž jsme na úzké stezičce předháněli početnou skupinu turistů, kteří snad pamatovali Vojtu Náprstka /nebo chcete-li lorda Roberta Badena - Powella/, až jsme vkročili do SVATOJÁNSKÉHO ÚJEZDU, kde stejně jako loni se k nám za plotem jednoho domu seběhli pejskové nějakého zvláštního plemena, jež tu chovají. Přešli jsme dále utěšený travnatý úsek, prošli blíže malého letiště, ubezpečivše se přitom, že dlouho předtím slyšený vrčivý zvuk skutečně nepřísluší nějaké obří zubní vrtačce, nýbrž létajícímu modelu letadla, prošli další les a vyšli na odkrytý terén, z něhož se nám doprava vepředu naskytl oku lahodící pohled na HŘÍDELEC s vyvřelou sopkou. Útrapy krátkého stoupání obcí v nečekaném na podzim nezvyklém teple záhy vykompenzovalo o půl jedné občerstvení na jediné kontrole u minikoupaliště za obcí, kde nebyla k mání pepsicola ani cocacola, ale obyčejné české pivo, ale jak pane chutnalo!!!
slavné setkání za L. B. se zúčastnily tyto hvězdy zleva Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice n. P., Máša z Vrchoviny, Jožina z Čisté a Vláďa z Kruhu. Foto: L. Šlosar
pejsci z nějakého vznešeného vrhu ve Svatojánském Újezdu jsou vděčni za každý projev přízně kolemjdoucích. Foto: L. Šlosar
Hřídelec s vyvřelou sopkou. Foto: L. Šlosar
na kontrole u Hřídelce lze rozeznat v uctivé vzdálenosti Vláďu z Lázních Bělohrad /v klobouku, vedle něho pak Mášu z Vrchoviny. Foto: L. Šlosar
Nato motali jsme se rozsáhlým lesním terénem po širokých i místy blátivých cestách, tu dolů, tu nahoru, až jsme prošli členité stále zalesněné místo, kde jen prohlubně vytvářející elipsy dávaly tušit dávné valy tvrziště MOKŘICE. Na malém hřbitůvku u osamělého kostelíka slujícího STAVSKÉHO na staré téměř již nepoužívané silnici Nová Paka - Jičín pár lidiček /a později i na hřbitůvcích v ÚBISLAVICÍCH a nad vsí BRDO/ prozrazovalo, že místo Halloweenu zavile ctí dávné tradice svátku Všech svatých vulgo Dušiček. V okamžicích, kdy jsme se vynořili na rozlehlém prostranství s nezaměnitelným pohledem na zalesněnou šešulku skrývající na pozadí ocelově šedé oblohy rozvaliny Kumburka, jsem již ochotně zaostával za svými dvěma průvodci, neb jsem se zcela oddal fotografování. Do cíle v Nové Pace /pro vás, kteří pro své děti pořádáte v Čechách oslavy Halloweenů a o svatém Václavu ani nešpitnete, budiž jako malá pozornost dále určena zkratka N. P., jíž čtěte ovšem nikoliv "en pé", nýbrž "en pý", abyste se cítili i vy při dalším čtení ve své kůži/ jsem šel osamělý v nenásilném strojovém tempu, v pokorném rozjímání a úžasné pohodě, jaké může člověku poskytnout jen zlehka odcházející zasněný poklidný, v mezích únosnosti snad i trochu ponurý podzimní den.
V cíli v sokolovně v N. P., kam jsem došel ve třičtvrtě na čtyři, jsme se sešel s Mášou i Milanem, později jsem se tu setkal opět se svým předchůdcem ve své mateřské firmě Jardou z Prahy-Kyjí, ještě o něco později pak sem dospěla i druhá trojice s Maruškou, Jožinou a Vláďou, takže jsme si ještě před odjezdem vlaku znovu popovídali.
kdo by řekl, že tu kdys stálo tvrziště Mokřice? Foto: L. Šlosar
až kýčovitý pohled na Kumburk z cesty mezi Úbislavicemi a Zbožím. Foto: L. Šlosar
Jožina z Čisté /zprava/ a Vláďa z Kruhu v rozhovoru s manažerem pochodu Joskou z Nové Paky. Foto: L. Šlosar
Ani na druhý den jsem nešel do sebe a ani dodatečně neoslavil Halloween, nýbrž VE RTYNI V PODKRKONOŠÍ na hřbitově a posléze - jako sporadicky zúčastněný pozorovatel - v modlitebně církve československé husitské již zmíněný svátek Všech svatých, neb jsem stále českého původu a silně pochybuji, že třeba Američané anglosaského nebo hispánského původu slaví příkladmo svátek našeho světce svatého Václava. Na pochod v Nové Pace vzpomínám jako po všech stránkách vydařený - až do 16 hodin nevyšla předpověď meteorologů o deštivém dni, procházelo se sice známými trasami, ale poprvé aspoň v některých částech v protisměru, místy jsem si svižným tempem pořádně protáhl a viděl jsem se s mnoha známými pochodníky. Pro všechny "cimrfrajery", kteří pokud nemovitosti nepronajímají Němcům, nabízejí je i v Čechách výhradně "for sales" a které nezvykle bohatý proud češtiny bez jediného anglikanismu v předchozím hodnocení silně zaskočil, řeknu hodně málo, ale o to srozumitelněji: Pochod byl "ó ká" ……… pardon "ou kej".
Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem /25. 10. 2003/ aneb Dobře namíchaný koktejl
PROLOG - TURNOV - ŽELEZNIČNÍ ZASTÁVKA - kilometr 0 - 07,10 hodin. VŠECHNO JE JEN V MÝCH RUKOU. Přesně v 07,10 hod. za nevlídného mrazu vylétám od železniční zastávky Turnov-město do syrové tmy co řízená střela. Ze dne - pro mnohé teprve počínajícího - mám již ukrojenu pěknou skývu chleba. Jsem totiž na nohou už čtyři hodiny - od ospalého vstávání ve tři hodiny doma v Trutnově na Zelené louce, přes půlhodinovou chůzi na trutnovské hlavní nádraží, více než dvouhodinovou jízdu vlakem na turnovské hlavní nádraží až po čtvrthodinovou chůzi podél hlavní silnice na již zmíněnou zastávku a stejně dlouhé čekání v čekárně za tepla, produkovaného na dlouho dobu naposledy z vnějších zdrojů.
Čeká mě toho ovšem mnohem více - teoreticky padesátikilometrová trasa pochodu Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem. To by nebylo až tak nic drsného, kdybych na ni neměl maximálně 9 a čtvrt hodiny, abych posléze stihl poslední vlak z Turnova. Tento na první pohled drastický limit je změkčen tím, že oficiální trasa je dlouhá de facto 48 kilometrů, z kterých v závěru míním ubrat ještě tři kilometry, jež si toho dne "odšlapu" navíc nejméně dvakrát. Navíc mám trasu řádně prostudovánu a již jsem jí šel - v roce 1997. Znamená to ovšem: 1/ jít co možná nejvíce svižným tempem, 2/ nepříliš se zastavovat - ani v důsledku konzumace, ba ani z důvodu fotografování, 3/ mít oči jako na jako stopkách - nebloudit. Za dodržení těchto pravidel při průměru chůze 5 km v hodině můj cíl reálný. Jdu sám, mohu si udávat potřebné tempo, vyrážím s uklidňujícím pocitem, že je všechno je jen v mých rukou.
KONTROLA Č. 1 - HRUBÁ SKÁLA - kilometr 6 - 08,15 hod. ZAHŘÍVACÍ KOLO. První stovky metrů okoření a zahřeje táhlé stoupání na Hlavatici a poté lehce zvlněná široká cesta kol hradu Valdštejn, na níž za chladného počasí nehrozí ataky od cyklistů, na Hrubou Skálu. Předháním se tu s jakýmsi mladíkem, jenž evidentně spěchá rovněž, je stejně jednoznačně rychlejší, což mi nevadí, nýbrž motivuje. Za hrobového ticha slyším za sebou z dáli několikrát houkání vlaku - známka toho, že se na zastávku Turnov - město blíží Máša z Vrchoviny a Milan z Lomnice, kteří mě celou trasu budou pronásledovat, ale nepůjdeme společně tentokráte ani metr.
KONTROLA Č. 2 - PODKOST - kilometr 20 - 10,20 hod. V PRAVIDELNÉM SVIŽNÉM RYTMU. Z Hrubé Skály jsem se měl vrátit asi půl kilometru na modrou značku, ale na radu jičínských turistů odbočil jsem již blíže zámku na silnici, jež se esovitě zatáčela doleva do kratičkého pozvolného stoupání. Asi bych si trasu zkrátil, kdybych po silnici pokračoval dál, ale já jsem v místě, kde zatáčela ostře doleva, pokorně zabočil na lesní cestu, abych byl co nejdříve na předepsané modré, resp. hned na to na zelené značce, takže jsem již po značené cestě vystoupal ze široké lesní cesty skrze skalní soutěsku, po další široké cestě přetnul silnici, jíž jsem předtím možná předčasně, ale regulérně opustil, a opatrně po hlubokém spadaném listí sešel do údolí Čertoryje, jež však dnes připomínala vádí, byla úplně vyschlá. Pokud mi někdo chce vmésti do tváře, že jsem se dal na bezduché honění, jež nemá s poznávací turistikou co činit, bude úplně vedle, již v zastíněném údolí Čertoryje obdivoval jsem kombinaci skalních útvarů, zeleně jehličnanů a barevného listí na listnáčích či přímo na zemi. Pět minut před půl desátou jsem se u Věžického rybníku zastavit musel, idylka dnes zpola zamrzlého a zčásti vypuštěného rybníku s miniostrůvkem uprostřed a budovami v pozadí jako model fotoaparátu stála za to, s přihlédnutím k tomu, že jsem si podobný snímek před třemi týdny smazal. Ostatně následující silniční úsek lemovaný zprvu skalami, později za Pleskotským mlýnem pouze lesy, mi umožnil nabrat tempo, jehož zásluhou jsem dohonil tříčlennou skupinu Jirky z Hodkovic. Prudké stoupání doprava z lesní cesty bylo - na rozdíl od doby před šesti lety - označeno spolehlivě, takže jsem se značně zahřátý octl v otevřeném terénu u Rytířovy Lhoty, z něhož se mi po levé straně otevřely daleké výhledy na Humprecht a věž libošovického kostelíka, utopeného jinak v údolí. Konečně po následném sestupu do Prokopského údolí se brzy přede mnou objevila silueta hradu Kosti, který se stal vděčným objektem fotografováním z břehu nezvykle dnes vystouplého v důsledku nedostatku vody.
Na kontrole v Podkosti - v podhradí Kosti - jsem nepohrdl čajem se šťávou a rumem, shledal jsem se tu s Viktorkou z Prahy, jež evidentně s konečnou platností přešla na sukni červené barvy, a dočkal se příchodu Máši, Milana a s nimi i Libora ze Semil.
malebné údolí Čertoryje. Foto: L. Šlosar
podzimní idylka zčásti vypuštěného a zčásti zamrzlého Věžického rybníka. Foto: L. Šlosar
KONTROLA Č. 3 - VALEČOV - kilometr 31 - 12,15 hodin - V TEMPU ESKALUJÍCÍM. Plně jsem se držel zásady jít vlastním tempem, nevázat se, neb byl bych to pouze já, jenž by nestihl poslední vlak, a vyšel jsem opět sám, s přihlédnutím k tomu, že jsem na rozcestí 2,5 km vzdáleném a výstižně slujícím Pomníky naplnil plánované zastavení na blízkém pahorku fotografováním dvou pomníku k válce roku 1866 - prvního menšího věnovaného vojínu Augustu Hosemu a druhého většího věnovanému všem padlým 29. 06. 1866 jakýmsi Flaminiem šlechticem Dal Borgo - Netolitzkým. Dále mé nožky odpočívaly v písčitém - místy se bořícím povrchu - až do Nové Vsi. Na jednom místě po levé straně na kraji lesa zaujala mě pro změnu po levici nizoučká mohyla s deskou připomínající úmrtí lesníka Aloise Kratochvíla v těchto místech v roce 1957. V Branžeži na silnici dohonila mě trojice vedená Mášou, jíž jsem záhy zklamal. Zamířil jsem k rozcestníku a k plakátu zvoucímu na fotbalové utkání Branžež - Jivina a trojice si mé zastavení u vývěsky s tabulkou soutěže, z níž jsem zjistil, že Branžež musí vyhrát, protože na Jivinu ztrácí tři body, vysvětlila jako pokyn k návštěvě hospody, na níž vývěska byla. Zatímco skupina sem zapadla, uháněl jsem sevřeným zvolna stoupajícím údolíčkem, brzy se ponořivším do lesa, dokud mé kroky nezastavilo rozcestí, z něhož jsem zakrátko po dvou zhoupnutích došel na nádvoří hradu Valečov. Pohled na displej mobilu zvěstoval, že výsledek mého dosavadního puritánského počínání byl natolik uspokojivý, že v kiosku přilepeném na skalní stěnu, jež tak tvoří jeho dvě zdi, mohu v útulném prostředí pobýt půl hodinu.
mí "pronásledovatelé" na kontrole v Podkosti - vpředu zleva Libor ze Semil, Máša z Vrchoviny a Milan z Lomnice n. P., vzadu za Mášou Viktorka z Prahy, jež zřejmě definitivně přešla na červenou sukénku. Foto: L. Šlosar
působivá vnitřní výzdoba kiosku na hradě Valečov. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova na nádvoří hradu Valečov. Foto: neznámý kolemjdoucí
interesantní výhledy na nižší skaliska a následnou rovinu z plošiny za Krásnou vyhlídkou. Foto: L. Šlosar
CÍL - KULTURNÍ DŮM V KACANOVECH - kilometr 45 - 16,40 hodin - FINIS CORUNAT OPUS. Velice jsem v dalším průběhu velebil svou prozíravost, splasklou peněženku a téměř vybranou krabičku poslední záchrany za to, že mě z teploučka vyhnaly ven už ve třičtvrtě na jednu! Následující putování do Příhraz bylo nejpomalejší - vyplnilo ho fotografování hradu Valečov, obdivování přilehlých místy vyhlodaných skalních útvarů, putování složitějším terénem k Drábským světničkám - nejprve pozvolným klesáním, později výstupem po levém kraji jakéhosi zalesněného žlabu a nejpozději opatrným klesáním po nízkých schůdkách. Podobně opatrně jsem sestupoval po skalních a kovových schůdkách za Krásnou vyhlídkou a ještě později po schůdkách dřevěných a nepřehledným holým terénem zaplněném listí již do Příhraz. A to ještě na kraji obrovské plošiny skal bylo nutno obdivovat výhledy do kraje - třeba na Mnichovo Hradiště a Ralsko i na blízké nízké skalní útvary!!
Pohled na displej mobilu byl v Příhrazech milosrdný - bylo půl třetí a přede mnou 3,5 km do Skokov, jež jsem vyplnil na rovince rychlým tempem až na doraz, jež jsem načas ještě zvýšil, když jsem předcházel jakéhosi turistu, evidentně podroušeného, motajícího se a zváleného. Na konci Skokov již na úrovní pastvin pro koně dopustil jsem se vědomého prohřešku a odbočil jsem po asfaltové cestě z turistické značky doleva přes osadu Mlýnice. Na kraji Olešnice svedl jsem na správnou cestu silně bloudícího turistu, po odbočení doprava do Skalan nenechal se svésti jinými nesprávně odbočivšími turisty a po dvou pomyslných podkovách, jež vytvářel profil modře značené cesty, přibyl jsem do cíle v kulturním domě v Kacanovech. Tady jsem z posledních peněz vypil dvě piva a snědl výbornou gulášovou polévku, shledal se nejprve se svým předchůdcem v mé mateřské firmě Jardou z Prahy, později pak se svými třemi pronásledovateli Těsně před půl pátou jsem se pak rozloučil s pořadateli spokojenými s účastí 166 turistů i s Jardou, jehož nabídku na dovezení do Turnova jsem furiantsky odmítl, a s Milanem za 50 minut dorazil jsem na hlavní nádraží v Turnově pěšky.
Milan z Lomnice n. P. v cíli v kulturním domě v Kacanovech. Foto: L. Šlosar
EPILOG - TRUTNOV - ZELENÁ LOUKA - 21 hodin - DOBŘE NAMÍCHANÝ KOKTEJL. Když jsem dorazil vlakem v půl deváté na hlavní trutnovské nádraží, došel další tři kilometry domů na Zelenou louku a ponořil se do vany, byl jsem spokojen. Toho dne jsem si namíchal skvělý turistický koktejl - jeho základ tvořila svižná, relativně rychlá chůze, jeho ingrediencemi byla pak krásná kulisa skalních útvarů, jehličnanů i listnáčů Českého ráje a sám byl podáván na pestrém podnose koloritu spadaného listí všech barev. Po takovém nápoji - byť v důsledku přísného tempa značného ostrém - budu kdykoliv rád opojen příjemnou a sladkou únavou!!!
Podorlický šmajd /18. 10. 2003/ aneb Jít či nejít není otázka
Ze sokolovny v Novém Městě nad Metují jsme na nejdelší trasu 2. ročníku Podorlického šmajdu vyšli v půl osmé ve tříčlenné skupině, jíž vytvořili Jana z Buků, Karel a já z Trutnova. Byl jsem oblečen dosti nezvykle - po delší době jsem se vrátil ke kompletně zelenému oblečení, s nímž barevně korespondovala torna původně určená na plynovou masku, jejíž popruh jsem měl přeložen přes pravé rameno blíže krku. Důvod této improvizace byl obdobný důvodu, který mě z účasti na tomto pochodu mohl vyřadit úplně.
Ještě v úterý dopoledne jsem se totiž probíral z narkózy, vlivem nějakého ucpaného kanálku u pravé lopatky se mi totiž vytvořil na zádech malý výrůstek, který na konci minulého týdne začal hnisat a tím pádem i bolet, takže jsem se s ním musel rukou chirurgovou rozloučit. Bezprostředně po krátké operaci jsem už šel pokojně domů na Zelenou louku, pouze jsem ještě ve zbytcích omámení přemýšlel, zda jsem byl sestřičkou na následující den zván na "převaz" nebo "převoz". Převozníka jsem cestou podél Úpy nespatřil, usoudil jsem, že to bude to prvé. Ještě šlo opravdu o převaz - poté, co jsem při pohledu do zrcadla vyloučil možnost pozvání na rande u převozu, naskýtala se možnost pozvání na schůzku s druhým nejznámějším literárním převozníkem - po panu Proškovi - Cháronem, jenž přes řeku Styx převážel duše mrtvých.
Opatrný můj dotaz směřoval na možnost vycházek, jež mi zapovězeny nebyly, takže jsem se rozhodl se na tu 26-ikilometrovou v okolí Nového Město nad Metují vydat, pravda bez batohu dotýkajícího se postižené části zad. Za mrazivého rána procital pod sytě modrou oblohou již delší dobu z černého omámení slunečný den. Trasu, jež vedla z velké části pro nás neznámými cestami, jsme se rozhodli pojmout expedičně, dva z nás jsme měli fotoaparáty, které nenechaly ideální podmínky zahálet. Z historického centra na náměstí, jež tvoří zámek, morový sloup, další sloup, děkanský kostel a renesanční domy, jsme se vymotali až skoro ve třičtvrtě na devět, po krátkém stoupání jsme se ještě na chvilku zastavili deset metrů od cesty u Husovy lípy a kamene s kalichem. Tady po kratičkém sestupu zpět na cestu jsem dospěl k poznání, že zmrzlé spadané listí je pro mé značně kluzké, stejně jako omrzlý holý terén, a spatřoval jsem naše další naše putování v obavách - naštěstí lichých. Zhoupli jsme se k rekreačnímu středisku na Pavlátově louce a nakročili do zastíněného údolí Libchyňského potoka, kde se cesta vinula tu po jeho levém břehu /převážně/, tu po pravém /méně/ - z pohledu geografického, z našeho pohledu to vypadalo opačně, protože jsem šli proti jeho proudu. Dobrodiní jeho jinak spolehlivých lávek jsem raději nezkoušel, volil jsem přechod přes kameny. Asi po dvou kilometrech se údolí otevřelo, až jsme se octli v půl desáté v Libchyňách na jediné kontrole.
Nové Město nad Metují od cesty na Pavlátovou louku. Foto: L. Šlosar
údolí Libchyňského potoka. Foto: L. Šlosar
Karel z Trutnova a Jana z Buků na kontrole v Libchyni. Foto: L. Šlosar
Neodmítli jsme nabídku čaje a stoupali jsme pozvolna po asfaltové cestě do Sendraže, po jejímž pravém okraji kol občerstvení u sv. Floriana jsme se vyšvihli na zcela holý kopec, z něhož by byly pěkné rozhledy, kdyby nebyl horizont tolik zamžený. Kolmicí jsme sestupovali kol pastviny k lesu, kde nenápadná značka nás odkázala doprava, což bystře zaregistrovala Jana, která co zemědělská inženýrka s lučinatou krajinou zcela splynula. Už v lese jsme prudce sestoupali naštěstí po široké cestě, jež nebyla kluzká, k Olešence, u níž jsem se tentokráte přechodu po mostku tvořeném dvěma silnými kmeny bez zábradlí nevyhnul, ale dřevo naštěstí neklouzalo. Z Holubího palouku, jak ono místo slulo ještě z dob, kdy nebylo zarostlé stromovím, stoupali jsme pozvolna širokou cestou podél Hraničního potoku, jenž zde do Olešenky ústil.
Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k rozcestníku turistických značek, kde nás zmátl žlutý rozcestník, jenž jsme měli dále sledovat a jenž vytrvale ukazoval do neprostupného houští, přičemž měl sledovat rozcestník původní zelené značky, protože obě značky se rozpojovaly až po několika metrech. K další mystifikaci došlo po několika stovkách metrů na dalším rozcestí, kde nás značka na stromě vpravo jako jediná stopa svedla mylně doprava.
Karel z Trutnova, Jana z Buků a Luděk z Trutnova /zleva doprava/ na cestě od Hraničního potoka na Nový Hrádek. Foto: neznámý kolemjdoucí
Do Nového Hrádku jsme doputovali v půl dvanácté a přes volné tempo jsme se docela těšili do hospody Na Kovárně, kde přišlo k chuti pivo a jednomu z nás, nebudu ji prozrazovat, v nastálém chladu i nálevka rumu, a kde se hlavně sešla malá část účastenstva pochodu. Ani se nám po dvanácté hodině nechtělo odejít, přece jsme se odpoutali a sešli zpět k Olešence do Dolů, krátkým stoupáním se dostali na silnici, po níž jsme při klesání minuli vlevo křížovou cestu, jež byla znamením, že za protilehlým okrajem silnice vstoupíme do poutního místa Rokole s pramenem, kapličkou a poměrně mladým kostelem z poloviny předminulého století. I zde jsme se v roli zkušených paparazzů pozdrželi v době okolo třičtvrtě na jednu poměrně dosti.
Poté jsme vyšli na odkrytý terén, z něhož jsme mohli sledovat čtyři větrné elektrárny nad Hrádkem, nato jsme od Tisu pokračovali lehkým klesáním, přerušeným nepatrným hupem v Bohdašíně, až do Slavoňova, kde jsme přistáli pro změnu v hospodě U Bětky kol třičtvrtě na dvě. To se již oteplilo tak, že nebylo třeba nikomu dáti si rum, takže naše srdce hřálo pivo, k němuž jsme si dopřáli různá přilepšení, někdo alžírskou krávu a kremroli, kdos játra a já salám, čímž jsme porušil svůj zvyk nedávat si za pochodu tuhých jídel. Stejně jako v Novém Hrádku přisedl si k nám Petr z Hradce Králové, z něhož se vyklubal velmi hovorný a veselý společník.
Posíleni materiálně vyběhli jsme okolo půl třetí posílit i duchovno k dřevěnému kostelíku sv. Jana Křtitele, jenž je zanesen v seznamu památek UNESCO, též k původní dřevěné zvonici a márnici ze stejného materiálu. Nejprve pokusili jsme se na přilehlém hřbitově identifikovat hrob našeho kamaráda Jardy z Trutnova, jenž tu již přes pět let pohřben pobývá, poté jsme nakoukli skrze mříže kostelíka na vnitřní pestrou barokní výzdobu. Jen čas třičtvrtě na tři nás nemilosrdně donutil odpoutat se od těchto historií nasáklých míst a pílit dalším klesáním po silnici do Blažkova a odtud doprava lesními partiemi přes lázně Rezek, jejichž budovy jen vzdáleně připomínají zenit jejich popularity na rozhraní předminulého a minulého století a pod nimiž jen socha Krista na chvíli zastavila náš vzrůstající spěch. Naštěstí pod mohutným skaliskem za Metují, na němž se hrdě vypíná Nové Město nad Metují nasměroval nás Petr ke schodišti, jež i ráno mohlo nepatrně zkrátit naše putování, avšak připravit nás o návštěvu historického centra, takže jsme šťastně o půl čtvrté přibyli - teď již značně splaveni - do cíle v sokolovně a získali si něco časového prostoru pro bleskový pobyt v hospodě Na Rychtě.
kostel ve Slavoňově směrem od hřbitova. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova, Jana z Buků a Karel z Trutnova /zleva doprava/ v cíli před sokolovnou v Novém Městě nad Metují. Foto: neznámý kolemjdoucí
Cesta vlakem zpět do Trutnova byla pak protkána půlhodinovou přestávkou ve Václavicích, jež jsme s Janou byli využili k letmé návštěvě nedalekého Dobenína s kostelíkem sv. Václava a dvěma pomníky vížícími se k řeži v roce 1866, a třičtvrtěhodinovou pauzou ve Starkoči, jíž jsme pro změnu s Karlem využili k doplnění pitného režimu.
Pochod v Novém Městě nad Metují, jenž poctilo návštěvou 85 účastníků, se mi líbil, protože vedl překrásnou členitou krajinou, cestami z velké části pro nás neznámými, za slunečného počasí. Hustotou účastníků, kteří se prolínali v obou zmíněných hostincích i na trase, si uchoval i patřičnou atmosféru. Nelitoval jsem, že jsem se ho po operaci zúčastnil. Ano, pokud je to jen trochu možné, jít či nejít, to není žádná otázka.
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
První reportáže napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz