24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Račí stezkou/12. 08. 2000/ aneb SKLÁDÁNÍ OBRÁZKU
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /30. 06. - 01. 07. 2000/ aneb USILOVÁNÍ - TO JE JÁDRO VĚCI
Za svitu luny /23. - 24. 06. 2000/ aneb CESTAMI LENINA
Krakonošova stovka /16. - 17. 06. 2000/ aneb KONEČNĚ VE SPORTOVNÍM DUCHU
Pochod Hanče a Vrbaty /09. - 10. 06. 2000/ aneb VSTŘÍC LEPŠÍM ZÍTŘKŮM
Líšenské pochody Českým rájem /03. 06. 2000/ aneb ROUHÁNÍ NA KOZÁKOVĚ A TREST BOŽÍ NA KOPANINĚ
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Východní Čechy pokaždé jinak /16. 05. 1992/ aneb TADY SE MUSÍ MÍT LIDÉ JENOM RÁDI
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Račí stezkou/12. 08. 2000/ aneb SKLÁDÁNÍ OBRÁZKU
Ptáte se, jaký byl letošní 17. ročník pochodu Račí stezkou v Semilech? Zkuste si vlastní konečný obraz poskládat z těchto malých střípků, jež se mi v hlavě postupně vybavují, jsouce předtím zasuty hluboko v mé paměti staré jeden den po pochodu.
SÍLA ZVYKU - ŽELEZNÁ KOŠILE. Navyklý přijít v potřebném předstihu pro zakoupení lístků, zase jsem si za ranního příšeří ze Zelené louky zaklusal, neboť jsem si ještě nezafixoval, že pokladny na trutnovském nádraží jsou v sobotu před pátou ranní zahaleny do smutku. Paradoxní je, že v té době na každý pád funguje úschovna zavazadel /byl jsem o tom předtím ujištěn, nyní se zde svítilo a dokonce odtud jakási paní vykoukla/, což potěší ty, kteří se sem zdálky chtějí dopravit na kole na nejdřívější vlak, nemajíce potřebnou podporu veřejných spojů.
BRIGÁDA U POHÁDKOVÉ MARUŠKY. První část čtyřicetikilometrové trasy vedla po žluté značce ze Semil do Železného Brodu, jež převážně kopíruje silnici vysoko nad pravým břehem Jizery. Postupovali jsme dosti pomalu neb nám bylo nutno na pěti stanovištích dětských kontrol postupně jíti pozadu /odtud název pochodu/, hledati v trávě zatoulaná zvířátka, pomáhati s mícháním těsta, vrtulníkem dopravovali nemocné do nemocnice, jakési stařeně, jež mohla být naší vnučkou, přinášeti hůl,
Na první dětské kontrole zleva děti s maminkou zajišťující kontrolu, Milan z Lomnice n. P. a Luděk z Trutnova v masce psa vypůjčené od jednoho z dětí, Foto: neznámý kolemjdoucí
až konečně naposledy u vyhlídky na Krkavčí skále pomáhati hlavní protagonistce pohádky Maruška a dvanáct měsíců sbírati v zimě lesní plodiny, k čemuž zmíněná byla dle svědectví Boženy Němcové povinována své maceše v rámci domácí šikany.
KAPITALISMUS ZASE JEDNOU ZVÍTĚZIL. Již před Pelechovem hrozila nám v dálce výrazná a výhružná silueta Černé Studnice, takže jsme v Železném Brodě preventivně pomýšleli na tekuté občerstvení. Zprvu jsme nacházeli osvěžovny v době teprve těsně po deváté ranní zavřeny jako za reálného socialismu, až se otevřená jevila alespoň opticky hospoda U Zvonice vpravo těsně za mostem před náměstím. I tady však měli před otevírací dobou, avšak ruka trhu se stala viditelnější a viditelnější, neboť vstřícný hostinský nás nevyhnal, nýbrž ochotně občerstvil.
STÍHAČKA NA ČERNOU STUDNICI. Zastavení bylo nutné, neboť nám bylo absolvovat desetikilometrové stoupání až na Černou Studnici, většinou mírné, ale nad Železným Brodem a na úbočí hory samé i nepříjemné, zvláště bylo-li "palermo" a šlo-li se převážně po asfaltových cestách. Povzbuzením nám byly především čarokrásné výhledy na krkonošský hřeben vpravo vpředu a motivací ke zvýšení úsilí též jakýsi starší, ale kondičně skvěle připravený turista, kterého jsme po kilometry sledovali před sebou a jehož náskok jsme s obtížemi umazali na nejmenší rozestup až nahoře. Tuto část trasy jsme zdolali za skvělou jednu a třičtvrtě hodinu.
KDO JE TO MY? Reportáž je psána v plurálu, je čas si říci, kdo tvoří ono "my". Z Trutnova přijela tradiční trojice Maruška - Karel - já, v sokolovně v Semilech nás očekával avizovaný Milan z Lomnice nad Popelkou …. a sympaticky a mladě vzhlížející blondýna, která byla zmíněným zlákána bez jakéhokoliv varování a přípravy do našeho středu - Máša z Vrchoviny.
POD PŘÍSNÝM DOHLEDEM. Další naše cesty kroutily se ve velkém parnu po různých značkách členitou a pro nás neznámou krajinou nejprve po hřebenu za Černou Studnicí, za rozcestím Berany přes obec Huť, kam jsme na chvíli zbloudili ze zelené značky /zrovna jsem dalšímu našemu souputníku, jenž se k nám přidružil u Černé Studnice, Jirkovi z Benecka, vykládal o naší partě, v tom okamžiku zrovna o naší skvělé orientaci v terénu/, Loužnici, Račici, k obci Držkov a k Návarovu. Po tu dobu jakoby nás magickým okem stále sledovala Černá Studnice, jež nás, jak se zdálo, nechtěla propustit ze své moci. Teprve za Vlastiboří poblíž partyzánské zemljanky jsme se v hustém lese téměř na dobro vymkli z jejího přísného dohledu.
Na páté dětské kontrole u vyhlídky na Krkavčí skále dvě pohádkové Marušky v aranžmá pohádky Maruška dvanáct měsíců. Foto: L. Šlosar
ŠKATULATA, HEJBEJTE SE. Jde-li spolu na pochodu větší skupina, tu jde v těsném šiku, tu je rozdělena na nahodilé, dočasné spolu diskutující dvojice či trojice od sebe vzdálené několik metrů. Nezávisle na sobě poznávali jsme tak i Mášu a seznali jsme jí jako příjemnou společnicí, která ráda chodí a žádnou legraci nezkazí a která je - i když nejde o rozhodující kritérium - kondičně rovnocenná, což se projevilo při posledních únavných stoupáních /jež teprve skutečně ukážou, jak na tom ten který člověk je opravdu s kondicí/ z Bohuňovska přímo od břehu Jizery až na Bozkov a poté od Podbozkova k Sejkorské kapli, milosrdně přerušených krátkým, leč nutným občerstvením v hospodě na náměstí v Bozkově, a klesáním z Bozkova do Podbozkova.
POHODA V CÍLI A NA TRASE ZPĚT. Vedle diplomu a tradičního pestrého výběru razítek pochodu zažili jsme v cíli ještě jedno milé extempore. Vrátilo se mi totiž již dříve několik starých čísel Zpravodaje, jež jsem upotřebil tím, že jsem je ještě na startu pochodu hodil v plen dalším příchozím. Po našem návratu byla skutečně rozebrána a jedna pořadatelka, spokojená s účastí 447 osob, jedno číslo velice pochvalovala, především článek Marušky nazvaný Fandím oblasti. Dobrou pohodu na cestě zpět nezkazilo nám ani čtvrthodinové zpoždění vlaků v Semilech a ve Staré Pace, odtud nám ji naopak umocnila přítomnost Honzy z Vrchlabí a Vaška z Prosečného, takže cestující ve vlaku na Trutnov nabyli pocitu, že tu zasedá výbor oblasti.
Pokud se vám takto sestavený obraz přece jeví jako matný a nezaostřený, poznali jste jistě alespoň, že se nám pochod líbil a s prožitým dnem jsme byli převelice spokojeni.
V cíli před sokolovnou v Semilech zleva Milan z Lomnice n. p., Máša z Vrchoviny, Maruška z Trutnova, nad ní Jirka z Benecka, Karel a Luděk - oba z Trutnova
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /30. 06. - 01. 07. 2000/ aneb USILOVÁNÍ - TO JE JÁDRO VĚCI
Před letošním 24. ročníkem pochodu Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce mi to uteklo rychle. V práci /kde jsem se tentokráte zodpovědně nasvačil a jako vždy naobědval/ jsem se přirozeně nenudil, poté jsem naskočil v 15,19 hod. na "viamonťáček", doma na Zelené louce jsem se zbavil zbytečné váhy, v 16,06 hod. jsem do téhož vlaku znovu, naskočil zpět na trutnovské hlavní nádraží s již připraveným batohem, v České čtvrti jsem se ještě jednou naobědval a v 17,25 hod. nastoupil na tradiční autobus směr Jičín, který nás do místa startu v Dolní Kalné dopravil přesně za hodinu.
Komu připadá, že mé reportáže jsou popisem cest od hospody k hospodě, podrží si tento dojem, pokud se jedná první část této reportáže. Po zaprezentování jsme se totiž asi půlhodinku lehce občerstvili přímo v Dolní Kalné v hostinci Pod farou a vystartovali v klidu v 19,15 hod. Počasí východ slunce příliš neslibovalo, nicméně nehrozilo ani deštěm, bylo totiž polojasno a poměrně dosti teplo. Vyšli jsme ve složení Karel, Maruška a já z Trutnova a Vláďa z Kruhu. Na trase před námi bylo už poměrně řídko. Pro líčení první třetiny trasy stojí za zmínku, že nad Horní Kalnou na onom hřebenu směrem k Příčnici, z něhož je vidět nádherně hřeben Krkonoš, dohonila nás zajímavá postava - třicetiletý Míra ze Zlaté Olešnice, vytrvalec, jenž dvakrát pokořil Pražský maraton, jinak velice skromný a sympatický společník.
Když jsme došli na silnici mezi Vrchlabím a Janskými Lázni, chtěli si ostatní na návrh Karla okusit kratší, ale náročnější trasu do Černého Dolu, kopírující opět lanovku. Já jako ortodoxní a konzervativní účastník pochodu jsem jediný šel po delší, ale rychlejší trase po silnici před Čistou. Před rozloučením jsem ještě na Karla zakřičel, že se sejdeme v Černém Dole v hospodě V jámě. Docela mi to vyhovovalo jako příprava pro můj záměr, jenž chci uskutečnit za týden. Za houstnoucího šera jsem šel nejméně šestikilometrovou rychlostí, čtyřikrát jsem si popoběhl, abych nepřišel na první kontrolu do Černého Dolu o moc později. Byl jsem tu těsně po čtvrt na jedenáct a disciplinovaně zašel do zmíněné hospody, která byla plná. Zapadl jsem na jednu židli, která byla volná, a protože ostatní kupodivu zde nebyli, očima jsem hlídal volné místo u krbu a poslouchal šum hovorů spokojeného osazenstva a hru na kytaru se zpěvem. Když vyhlédnuté místo bylo po marném mém čekání před jedenáctou obsazeno, lehce jsem se dopálil a zaplatil stejnou kombinaci nápojů jako v Dolní Kalné - pivo a kávu - a odešel.
Nad náměstím jsem potkal Míru, který mi sdělil, že ostatní sedí v jiné menší hospodě U Pajerů přezdívané Vagon. Tam se ukázalo, že jsme se nesešli proto, že mi Karel dobře nerozuměl, takže jsem nové setkání "oslavil" ještě jedním pivem a tím jsem završil zmíněný cestopis od jedné hospody k druhé, nebudeme-li počítat dále Luční boudu. Když jsme okolo půl dvanácté vyšli z Černého Dolu už bez Míry, jenž šel napřed, byli jsme na trase opět téměř sami. Větší skupiny jsme předbíhali až při třech větších stoupáních - nad Cihlářskou boudou, na Liščí hoře a mezi Výrovkou, jež byla nezvykle tmavá, a Památníkem obětem hor. Na Luční boudu jsme došli před půl třetí a jako již tradičně nám u jednoho stolu držel místo náš předvoj - Jirka z Turnova a Milan z Lomnice nad Popelkou, s nimi též dosud pro mě neznámá dvojice Radka a Leoš ze Semil. Největší radost mi však způsobila skutečnost, že z postavy sedící u stolu zády ke vchodu se vyklubal Jirka z Jilemnice. Šťastný to comeback po bolestech v zádech bránících zmíněnému absolvovat letos pochody! Občerstvení od pořadatelů mě tentokráte nepotěšilo - rajskou polévku nemám rád, také čaje ubývalo, takže jsem si dal půllitr Fanty, jež stál stejně jako před dvěma týdny na Sněžce 30 Kč.
Čas našeho příchodu na Luční boudu měl jednu výhodu - nestačili jsme se rozespat, jelikož finále na Sněžku jsme začali už za hodinu, tj. v půl čtvrté. To jsme šli každý svým tempem, já osobně jako vždy v závěru od bývalé Obří boudy po české cestě, kterou jsem absolvoval za devatenáct minut, což je déle než zamlada, ale nikdo mě kupodivu "neskousnul", právě naopak. Přestože jsem se v Luční boudě převlékl do suchého trička a navlékl pod "šusťákovou" bundu svetr, nahoru jsme se znovu zapotil a poryvy neobyčejně prudkého chladného větru na vrcholu, tisknoucí mokré tričko na holé tělo působily, jako objetí ledové královny.
Karel, Maruška - oba z Trutnova a Vláďa z Kruhu ve frontě na razítko kontroly před kaplí sv. Vavřince na Sněžce. Foto: L. Šlosar
Milým pohlazením naopak byla pozornost pořadatelů v kapli svatého Vavřince - groček, který sice nejprve došel těsně přede mnou, ale jeho následující várka mi už neutekla.
Luděk z Trutnova na Sněžce. Foto: neznámý kolemjdoucí
Mraky na obzoru signalizovaly, že divadlo v podobě východu slunce se letos konat nebude. Vrchol Sněžky jsme opustili v opačném gardu, alespoň pokud jde o Marušku, Vláďu a Karla, ti sestoupili po české cestě, já po fotografování se zbytkem chvíli po nich po polské cestě, za to rychleji, takže jsem je dohnal na poloviční cestě zpět k Luční boudě.
na Sněžce zleva Jirka z Turnova, Radka a Leoš - oba ze Semil, Milan z Lomnice n. P. a Luděk z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Údolím Bílého Labe jsme tentokráte nespěchali, za to jsme obdivovali úžasnou práci těch, kteří tuto cestu upravili k větší schůdnosti, především pokud jde o chodník po skále, kterou před lety postihl sesuv. Do cíle u Dívčí lávky jsme došli o maličko později než obvykle, deset minut po sedmé, ale spokojeni, zvláště když jsme autobusem pořadatelů stihli tradiční vlak z Vrchlabí v 8,04 hod.
Nevadilo příliš, že jsme tentokráte východ slunce nespatřili. Byť se tento pochod od začátku prakticky chodí po stejné trase, jeho atmosféra, chůze tichou nocí, romantické noční Krkonoše, radost z příjemné fyzické námahy i elementární pocit spokojenosti z dobytí nejvyššího českého vrcholu přes noc s převýšením přes 1.200 metrů jsou ty hlavní důvody, proč se nikdy neokouká. Čtyřnásobný olympijský vítěz v disku Alfred Oerter měl pravdu, když řekl: "Vítězství nebo porážka - v tom to nevězí, ale usilování - to je jádro věci".
DOVĚTEK: Tím záměrem, který jsem mínil v první části reportáže při popisování sólového putování, byla rovněž sólová 11. účast na již 11. ročníku Červenkostelecké stovky, však svou účast pod dojmem skvělé formy na konci pochodu Tondovi ze Rtyně přislíbil. Člověk míní, osud mění. Ve středu 05. 07. mi spadl na bosou nohu malý klíček ze skříně z výšky necelých 2 metrů a zasáhl ukazováček prvé nohy, Ošklivě to zabolelo, ale pak jsem na celou epizodu zapomněl. Tentýž den jsme na rodinné oslavě v Batňovicích hráli takový recesivní fotbálek s dětmi a po něm se ukazováček začal ozývat. Bolel stále více, nejvíce v pátek v den "stovky", kdy jsem po testu zjistil, že zvláště chůze z kopce je pro mě nesnesitelná. Poprvé jsem tak nejel na Červenokosteleckou stovku, což mě značně zdeprimovalo, Byl jsem ve skvělé formě a nemohl jsem jet kvůli takovéto epizodě …. Zmodralý nehet a jeho okolí mě bolely celý týden…..
Za svitu luny /23. - 24. 06. 2000/ aneb CESTAMI LENINA
Chtělo to už konečně nějakou změnu - jinou krajinu, jinou atmosféru, jiné tváře.
V pátek v 16,55 hod. za deště trvajícího už od rána nasedl jsem v Trutnově do autobusu do Prahy, z Černého Mostu jsem pokračoval metrem na smíchovské nádraží. Odtud jsem po více než hodinovém otálení, během něhož jsem musel rázně skoncovat s působením zelí ještě od pozdního oběda, odjel zpožděným vlakem před půl desátou večerní do Všenor, městečka vzdáleného po železnici od Prahy 20 kilometrů. Tady neočekával mě ovšem hotel a postel, ale padesátikilometrová noční trasa 28. ročníku pochodu Za svitu luny pořádaného KČT Sokol Malá Strana. Aby můj osud nebyl až tak obtížný, očekával mě tu i Míra z blízkých Dolních Mokropes, s nímž jsem šel dvakrát "Prčice" a kterého jsem pro tuto akci bez obtíží zlákal.
Po prezentaci na nádraží před desátou večerní stoupáme záhy úzkou stezkou skrze nízké stromoví a husté křoví na Červenou hlínu. Tady oceňuji Mírovu znalost krajiny, protože ví, že na jednom místě, kde to svádí po zpevněné cestě pokračovat dál, je nutno odbočit doleva. Ocitáme se na červeně značené hřebenovce pohořím Brdy a lampion zvěstuje první kontrolu. Počasí je vzdor předpovědím teplé, leč bez hrozby deště a na obloze se rýsují hvězdičky.
Ten, kdo je zvyklý na některé "pouťáky" u nás, kde turisty vyženou na trasu bez kontrol a diplom v cíli pak dají i jednonohému a slepému, byl by velice překvapen. V itineráři je podrobný popis trasy, mapka, kilometráž průchozích míst včetně mezních časů jejich průchodu. Stran kontrol je tu upozornění, že jsou na několika blíže neurčených místech, a že ten, kdo projde průchozími místy a dodrží časové relace, je nemůže minout, že podle razítek bude v cíli uznána odpochodovaná vzdálenosti a že na tvrzení, že kontrola tam nebyla, nebude brán ohled.
Procházíme zvelebované poutní místo Skalku, dole vidíme světla Mníšku pod Brdy, přecházíme silnici ze Řevnic vedoucí na výpadovku z Prahy na Mníšek. V tu chvíli jsme zažili jeden z oněch iracionálních příběhů, jenž patří do seriálu "Věřte - nevěřte". Velebím zrovna, jak je dobré, že mám baterku, když ta ihned vzápětí najednou přestává svítit, až zhasne. To ale není legrace v Brdech těsně po půlnoci. Do Kytína Míra trasu ještě zná, cesty jsou tu naštěstí rovné a široké, takže na druhou kontrolu dojdeme v pohodě. Hospoda Country-Nashvill v Kytíně je otevřená, dle rozpisu jsme půl hodinu v limitu, a tak tu rychle "střihneme" jedno pivo.
Širokou cestou pokračujeme po zelené do další vesnice Halouny a baterka po krátké absenci se umoudřuje a zplna svítí … až do první křižovatky. Nezbývá než pokračovat potmě po široké cestě a věřit, že jdeme po značce. Jenže krátké mety skomírajícím světlem naznačují opak a na další křižovatce se přesvědčujeme, že značka je ta tam. Jdeme zkrátka cestou Lenina, což je totiž oblíbené úsloví kolegy, jež opakuje už od začátku našeho putování za každou třetí větou, až došlo konečně svého naplnění /znamená cestu, jež vede blbým směrem/. Nevíme, kudy jdeme a vypadá to, že si do Trutnova přivezu tak akorát diplom z trasy na 15 kilometrů, pokud vůbec trefím cíl. Náhle vlevo skrze les shledáme světla a slyšíme hluk, vracíme se tedy na nedalekou křižovatku, přejdeme cestu oním směrem, za chvíli dospějeme do vesnice, kde hluk dosti vláčných trampů signalizuje hospodu. Zjišťuji, že jsme opravdu v Halounech v hospodě U Paviána a že jsem sem přišli v protisměru. Razítko hospody bylo grafické, takže jsem je omylem považoval za razítko kontroly a dal jsem si je i do itineráře.
Necháváme se svést dobře míněnou radou a scházíme po západním okraji vsi, i když navazující žlutou značku tuším vpravo, odkud jsme přišli /později jsem zjistil z mapy, že bychom na ni narazili, kdybychom po oné široké cestě minuli Halouny a pokračovali dále/. Zacházíme si tak až na kraj Svinař, kde střetneme dalšího účastníka, staršího štíhlého vousatého chlapíka, jenž se mezitím zorientoval, takže všichni pokračujeme doprava po silnici na Řevnice, na níž brzy narazíme na předepsanou žlutou značku a po ní později doleva sejdeme do Třebáně Zadní a poté přes Berounku na kraj její jmenovkyně Hlásné. Zjišťujeme, že jsme v limitu a uspokojeni tímto faktem ztrácíme značku potřetí. Naštěstí oba kolegové to tu znají a pod temné kontury gotické pýchy Karlštejna přibudeme odspoda od řeky. Muž dřímající na třetí kontrole na rozcestí žluté a červené ve spacím pytli na nás kouká s údivem, odkud jsme se to k němu vyloupli.
Pokračujeme nahoru po červené táhlým stoupáním, poté polními cestami již za jasného rána, jehož příchod nechal konečně zmizet všechny ty cesty Leninovy, které nás dosud ohrožovaly, takže řvu na celé kolo ono otřískané "Díky za každé nové ráno!". Šedovlasý kolega odpočíval těsně nad Karlštejnem, my jsem si dali přestávku okolo páté v Mořince na návsi, kde místní radní postavili pro děti krásné lavičky, pískoviště a můstky. Další kontrola byla po dalším táhlém stoupání ve Vonoklasech, kde sympatická dívka mě marně vábila, abych si dal ferneta. Normálně bych neodolal, ale po zastávce v Mořince vedle jistoty, že vše dobře dopadne, mě přepadla ospalost, jíž jsem zatím neunikal ani snahou zrychlovat při stoupáních. Opustila mě až na poslední kontrole už na zelené značce na Sulavě, na níž jsme si s "kontrolorem" vyměnil otisk osobního razítka.
železniční most přes Berounku z Dolních Mokropes k osadě Montana. Foto: L. Šlosar
Cesta po cyklistické stezce z Černošic přes Dolní Mokropsy, přes červeně natřený železniční most nad Berounkou do osady Montany v Horních Mokropsích byla za již krásného začínajícího dopoledne příjemnou formalistickou hříčkou.
Po 9,5-ti hodinovém putování jsme půlhodinku poseděli při dobrém čaji s hlavním pořadatelem Vladimírem Votočkou a pak odkráčeli v pohodě k nádraží Černošice - Dolní Mokropsy, před nímž pár set metrů jsme se s Mírou rozloučili. Doprava domů byla pohodová - vlakem v 9,03 hodin na smíchovské nádraží, metrem na Florenc a v 10,00 hod. domů autobusem, v němž si dovolil na dvě hodinky konečně "padnout za vlast".
Na závěr krátké a stručné hodnocení: překrásný náročný, ale zároveň pohodový, především romantický pochod nočními Brdy a klidnou středočeskou krajinou s příjemným kolegou.
Krakonošova stovka /17. 06. 2000/ aneb KONEČNĚ VE SPORTOVNÍM DUCHU
Hned v úvodu musím upozornit, že tato reportáž je z "kratší" - šedesátikilometrové trasy tohoto vyhlášeného pochodu. Se svou účastí na nejdelší trase jsem koketoval celý týden, až mě odradilo počasí a přece jen mi i po stovce v Kruhu chyběla větší sebedůvěra. Když jsem jel ráno vlakem na půl šestou do Vrchlabí na start, zdály se ještě Krkonoše uvězněny v temným mracích. Pozorný pohled na hory už po startu. však prozrazoval, že mraky plynou směrem na východ a že západní část okolo Předního Žalého, se již s temného zajetí osvobozuje.
Na letiště, kde byl start, mě dovezl známý "stovkař" Standa z Mladé Boleslavi, který zvolil tutéž trasu kvůli předchozímu výpadku. Na startu pořadatelé naštěstí netrvali na avizovaném začátku od 7 hod., takže jsme mohli vyrazit už o hodinu dříve. Na první kontrolu na Předním Žalém jsem dorazil pět minut před třičtvrtě na osm sám, protože Standa šel solidárně se svým spolujezdcem Jirkou z téhož města těsně za mnou. Řeknu rovnou, že mi předpokládané i skutečností naplněné osamění na trase vyhovovalo. Trasu jsem znal, času jsem neměl příliš mnoho, a proto jsem potřeboval jít, kdy to vyhovuje mně, a zastavovat se ze stejných důvodů, což při kolektivní chůzi nelze tak docela. Kolikrát jsem už takhle zbytečně stál a promarněný čas mi pak chyběl! A po časových "výbuších" v Hostinném a Líšném jsem už konečně potřeboval dojít důstojně. Tak jsem se po pozvolném klesání od Rovinky jen na okamžik zastavil na Labské /to jsou bývalé Krausovky/, abych si připravil zbytek salámu, který jsem snědl za chůze.
Při procházení skrz autobusové nádraží ve Špindlerově Mlýně - po půl desáté - mě v jednom autobuse upoutaly dvě známé tváře. Probůh - byli to Ruda z Liberce a Jirka z Jablonce n. J., kteří měli být na trase "stovky"! Z letmého hovoru skrz nastupující lidi jsem vyrozuměl, že oba sebou v noci ve tmě řízli a že trasu museli vzdát /Ruda vzdal první stovku/, nahoře byla v noci dokonce ledovatka. Na nešťastné kolegy jsem přestal myslet až při táhlém tříkilometrovém stoupání za Dívčími lávkami, které jsem přerušil pouze na jeho začátku při fotografování malých muflonů v ohradě u Jelení boudy. Těsně pod další kontrolou jsem došel samotáře Honzu z Varnsdorfu, to je druhý Jirka z Jilemnice, pro někoho možná pomalý, ale úžasně vytrvalý, poctivý a houževnatý. Společně jsme vešli do vojenské zotavovny Malý Šišák, kde nás čekala snad trochu vlažná, ale velmi chutná a povzbuzující gulášová polévka a čaj. Tady jsem se zdržel v časovém rozmezí třičtvrtě na jedenáct až deset minut po jedenácté.
Teď jsem se na necelých deset kilometrů napojili na trasu "stovky".
Mały Staw, schronisko Samotnia a Sněžka. Foto: L. Šlosar
Na hřebenové cestě jsem koutkem sledoval krásné výhledy do Polska, koutkem oka pak kamenitou trasu před sebou. Bylo větrno a poměrně chladno, takže jsem unesl nejen tričko, ale i svetr s větrovou. Mraky byly roztrhané, takže vyloženě špatné počasí už nehrozilo. Lidí postupně směrem ke Sněžce přibývalo, především od ústí dlážděné cesty od polských stavů.
Sněžka pod ocelově šedými mraky z místa těsně před bývalou Obří boudou. Foto: L. Šlosar
Na vrchol Sněžky, jejíž temnou konturu jsem sledoval už hezky dlouho, jsem se pustil rovnoměrným tempem a dorazil jsem sem ve čtvrt na dvě. Už na cestě nahoru jsem si všiml, že mezi kameny byly místy malé chuchvalce sněhu od nočního sněžení.
Luděk z Trutnova na Sněžce. Foto: neznámý kolemjdoucí
Na Sněžce kontrola nebyla, přes noc tu byla zima, a pak jí prý vyhnali buď z prostor lanovky nebo ze schroniska Na Śnieżce, ale tam byla konečná kontrola Cestou Jakuba Haliny. Nám to nevadilo, razítko jsme si dali v poštovně.
Po občerstvení půllitrem Fanty za 30 Kč jsem účastníky druhého pochodu potkával už při sestupu, mezi nimi již na úpatí Sněžky k mé velké radosti Marušku z Trutnova a Vláďu z Kruhu. O tom, jak muselo v noci sněžit, jsem se přesvědčil kupodivu i u vchodu do Památníku obětem hor, kde byly zbytky sněhu. Naštěstí sněhové pole nad Výrovkou bylo průchodné, cesta byla holá. U Chalupy Na rozcestí jsem si dovolil ve čtvrt na čtyři kratičkou zastávku, při níž jsem pozřel dva pohárky čaje a dvě miňonky. To už byla obloha téměř bez mraků, takže jsem sundal svetr, navíc i čas byl dobrý, takže jsem sestupoval do Strážného v pohodě. Chodíval jsem tudy už jako dítě při svých pravidelných pobytech na Friesových boudách, když jsem žil ve středních Čechách, takže jsem vzpomněl své už nežijící příbuzné, a mé dojetí umocnily krásné výhledy z Předních Rennerovky od vylézajícího Boru přes Zvičinu, tři blížence Kumburk, Bradlec, Tábor, dále Kozákov, až po Bezděz, Ralsko a Ještěd, abych vyjmenoval nejpatrnější vzdálené body.
Nevadilo mi ani, že mě pod Hříběcími boudami předběhla sympatická drobná světlovlasá, asi osmnáctiletá dívenka, která pak do cíle dorazila jako první z naší trasy. Na poslední kontrolu ve Strážném jsem dorazil v 16,40 hod., potom jsem ze žluté značky odbočil pod Jankovým kopcem na velmi dobré vlastní značení, které mě dovedlo bezpečně do cíle, kamž jsem dorazil jako druhý z naší trasy v 18 hod., tedy přesně za 12 hod., což považuji za dobrý čas.
O skvělou atmosféru v cíli se zasloužili ti opravdoví hrdinové pochodu, stovkaři, mezi něž se zařadil i Jirka z Turnova, který mi popsal nehody obou nešťastných kolegů spojené dokonce se zablouděním. Po dobrovolné abstinenci jsem stihl ještě po jednom točeném pivu v cíli a v restauraci Kufr. Na nádraží jsem pak ke své ještě větší radosti potkal milou kolegyni - Jožinu z Čisté u Horek, jež vyšla až v sedm hodin a takřka v mých v patách trasu zdolala ještě rychleji.
Kromě atmosféry, trasy a hezkých výhledů se mi na pochodu líbilo, že po dlouhé době jsem šel pochod s ryze sportovním charakterem a v ryze sportovním duchu.
Pochod Hanče a Vrbaty /09. - 10. 06. 2000/ aneb VSTŘÍC LEPŠÍM ZÍTŘKŮM
PO LÍŠENSKÉM "VÝBUCHU". Po neslavném závěru Líšenských pochodů Českým rájem, jenž jsem popsal minule, jsem vzhlížel k letošní "stovce" Pochodu Hanče a Vrbaty s neskrývanými obavami. Snad je to dobře, že se jako sváteční stovkař stále dívám na tyto trasy dopředu s pokorou a respektem, ne jako když si chci jít k řezníkovi koupit deset deka salámu.
PRST V KRKU. Na startu v Kruhu jsme byli varováni před psy, kteří u pouťových maringotek na Táboře ohrožují kolemjdoucí, vypustili jsme proto tentokráte tento vrchol noční trasy a motali se pod hvězdnatou oblohou po silnicích, nekonečných jako jedno z průchozích míst Nová Ves nad Popelkou. Do cíle této trasy opět v Kruhu jsem se vrátil s rozbolavěnými koleny a rozbouřenými útrobami. Po dvou colách a jinak dobré gulášové polévce jsem si dal na intervenci ostatních pivo, po němž se mi zvedl žaludek, takže jsem musel znesvářeným potravinám pomoci opět ven. Spravila mě káva a lahodný čaj, přesto se mi nějak zvlášť na denní trasu nechtělo.
PŘÍSLIB LEPŠÍCH ZÍTŘKŮ. Až na jednu výjimku, vyšli jsme po čtvrté ráno na denní trasu 60 km v silném složení. "Noční" šestici ve složení jeden z nejlepších a nejpoctivějších stovkařů Petr z Hronova /přes 400 stovek/, další stovkař Ruda z Liberce, Pepa z Jilemnice, naše dívky Maruška z Trutnova a Jožina z Čisté, jež na jaře pro nemoc "pauzírovala", a já doplnila dvojice honících psů Milan z Lomnice a Jirka z Turnova. Za Hrabačovem jsme čtvrt hodinu očekávali kontrolu, jež se dostavila včas v šest hodin. Jak jsme zde dokončovali občerstvování, postupně jsme se odtud odlepovali v nepatrných časových odstupech do nastálého stoupání po okresní asfaltce na tzv. Hančův vrch vulgo "Hančák". Mě zaměstnal půllitr Aquilly natolik, že jsem odešel předposlední a po prvních metrech stoupání jsem pozoroval, že dočasná nechuť ke kopcům v důsledku nevolnosti, jež mě provázela před týdnem na Kopaninu, je ta tam a že vypadám dobře. Tlak na pravé straně mě opustil a prst, který bych si musel dát nyní do krku by musel být pořádně dlouhý a silný. Na častých stoupáních až na Rezek jsme se vpředu pěkně prostřídávali, až na sedlo pod Dvoračkami šla včele dvojice pravověrných stovkařů a já a bláznivým finišem jsme vylítli vedle sebe těsně po deváté na Dvoračky, těsně před ostatními.
POCTA JIRKOVI Z JILEMNICE. Dvoračkám jsme vyhradili přestávku pro občerstvení a já jsem pokračoval v abstinentských orgiích, dal jsem si dva lahodné čaje a minerálku, vše za 32 Kč. Pod příslibem brzkého kysela jsem odmítl lákavou dršťkovou, ostatní ne, a tak místo, abych se všem díval hladově do úst a pak třeba za nimi zbytečně "plápolal", vyrazil jsem napřed na další stoupání až na Růženčinu zahrádku, kolem mohyly Vrbaty až na parkoviště u Vrbatovy boudy.
poblíž kontroly u kiosku u Vrbatovy boudy - stojící zleva Milan z Lomnice n. P., Jožina z Čisté u H., Luděk z Trutnova, Ruda z Liberce, Maruška z Trutnova a Petr z Hronova, v podřepu zleva Jirka z Turnova a Pepa z Jilemnice. Foto: neznámý kolemjdoucí
Nelenoval jsem přitom ani duševně, neb jsem vzpomněl našeho drahého kamaráda Jirku z Jilemnice, který by dozajista s námi dnes šel, kdyby mu v tom nebránila stálá bolest zad. Sestylizoval jsem zatím text pozdravu, plný prostých, lidových, možná neotesaných obratů, jež jsem vpravil na pohlednici do tohoto větného spojení: "My, kteří drahně let bezohledně kořistíme z nevyčerpatelné studnice Tvé moudrosti dálkoplazecké, ba i životní, přejeme Ti brzké uzdravení a návrat do naší turistické pospolitosti, jež bez Tebe je pokryta černým suknem siroby a osamění", které ostatní podepsali, neboť i je náročné stoupání přece jen trochu unavilo.
PARANORMÁLNÍ JEV. Po dobrém kyselu, jež jinak nemám rád, a skupinovém foto, jsme se na čas rozešli. Ostatní šli na Horní Mísečky po žluté, já jsem šel dle itineráře po červené, taky proto, že jsem chtěl udělat pár obrázků ze Šmídovy vyhlídky, kde jsem také v důsledku hrozících otlaků nasadil vložky do bot. Šel jsem proti davům Němců a Poláků, jež předtím "makali" na lanovce na Medvědín a rozprostřeli se po celé šíři cesty, takže jsem zkřížil paže a bezohledně do nich vrážel, aby si vzpomněli, že jde o dvousměrnou cestu. Potkal jsem člověka, jež mi do posledních chvil připomínal šéfa našich značkařů Petra z Rokytnice nad Jizerou, nebyl to on, ale byl jeho záhadnou předzvěstí, po pěti minutách jsem Petra potkal in natura se žlutou barvou a po pár vřelých slovech jsem mazal do řečených Horních Míseček.
Pohled na Kotel z Horních Míseček Foto: L.Šlosar
PŘES TŘI KOPCE. Neměl jsem nárok ostatní dohnat proto, že ti obcházeli dále červenou značku směr Žalý po cestě neznačené. Předepsanou vzdálenost vůbec "neoprali", trochu si jen zjednodušili profil trasy, což později napravili na Žalém. Já jsem potřeboval zbavit se definitivně "mindráku" z Líšného, zjistit, jak opravdu na tom jsem, a krom toho červeně značenou cestu přes Mechovinec, Černou skálu a Šeřín mám docela rád, tak jsem šel tudy. K bufetu Na rovince jsem přišel deset minut po odchodu ostatních a čtvrt hodinu jsem se tu občerstvoval, přece mě doháněli těsně pod Předním Žalým oni /až na Petra a Pepu, kteří se mezitím rovněž oddělili/, protože si zašli na Žalý, kdežto já podle značení jeho vrchol podešel.
INVENTURA POCITŮ. Přece jen mě stoupání navíc na Šmídovu vyhlídku a na tři kopce drobátko zmohla, protože mi občerstvení na kontrole na Křížovkách trvalo déle a vyrazil jsem pět minut po ostatních. Fyzicky jsme se cítil slušně, bolela mě jen stehna a tradičně jsem měl otlaky na chodidlech, nic na umření. Psychicky jsem se blížil drtivé většině mých spoluobčanů, cítil jsem se chůze přesycen a po sestupu z posledního krkonošského vrcholu mě krajina tak nebavila, ale byl jsem dobré a veselé mysli v předtuše zdolání své osmnácté stovky.v životě.
JILEMNICKÉ INFERNO. Přestože bylo na obloze jako vymeteno a slunce pálilo jako ďas, po celou dosavadní trasu nás chránil větřík, který dokonce povíval i skrze stromoví na Černé skále. Na kraji Jilemnice, kde jsem na chvíli spatřil před sebou obě dívky, vítr ustal a začalo tu pravé "palermo" a inferno. V kašně na náměstí jsem smočil svou zelenou kšiltovku a zastavil se na chvíli v cukrárně U Nyčů na coca colu. Za její čtvrtinku jsem sice vyplázl 24 Kč, ale dobře vychlazený nápoj mě vzpružil až do cíle.
KRYSAŘEM Z HAMMELNU. Posledních pět kilometrů vede nejprve po umělé lyžařské dráze, poté ještě vlhkými lesními cestami a po lukách na Žebrnou, ale po vlastním značení, jež letos, stejně jako skoro vždy, pečlivému pořadateli Vláďovi na počátku někdo strhal. Nějak jsem si za těch osm ročníků, co jsem tu šel, cestu zapamatoval, takže jsem se orientoval dobře. Navíc mě došla skupina vedená Jirkou z Liberce, který mi zvěstoval, že mě následuje hodně lidí, kteří předtím zabloudili. Ke konci pochodu jsem tak tak borcům z Liberce stačil, ale v samém závěru mi přišlo hloupé přijít uprostřed skupiny čítající přes deset lidí, jíž jsem jako krysař Hammelnu přivedl až sem, tak jsem ještě zabral, abych došel první, což liberečtí kolegové z piety připustili.
DEN PO …. Pravé pocity radosti ze zdolané stovky jsem prožíval tradičně až v neděli, kdy jsem jen přirozeně znaven dopoledne vyšel s manželkou na procházkou a poté se pokorně začlenil mezi své panelákové spoluobčany a krásný zbytek dne prožil při třech televizních přenosech z mistrovství Evropy ve fotbale a v klidu strávil nádherný výkon našich hochů i necitlivé rozhodnutí sudího Colliny, kterým ovlivnil výsledek utkání s Holandskem, neboť intenzívně prožitá stovka mě zařadila opět mezi ty, jež psychicky nejsou závislí na konzumaci a na zážitcích, jež neschopným servírují jiní ti schopní.
Líšenské pochody Českým rájem /03. 06. 2000/ aneb ROUHÁNÍ NA KOZÁKOVĚ A TREST BOŽÍ NA KOPANINĚ
Tahle reportáž budiž svědectvím toho, že účast na dálkových pochodech nemusí být spojena za každou cen jen s čirou barvotiskovou pohodou a oslavnými pocity vítězství nad zdolanými kilometry, ale že se může zvrhnout v syrový, bestiální a nemilosrdný boj s časem.
Naše cestování na start 30. ročníku Líšenských pochodů Českým rájem bylo předznamenáno avízovaným zrušením později jistě oplakávaného rychlíku Krakonoš, jímž po léta nejprve okolo 4. hodiny a později okolo půl páté vyjížděli trutnovští turisté do dálek na své výboje. Jeho náhražkou je "courák" vyjíždějící z Trutnova ve 04,44 hod. a jehož navazující spoj ze Staré Paky nás do Líšného dopravil v 07,01 hod., o třičtvrtě hodiny později než ještě loni.
Opravdové překvapení od Českých drah nás ovšem čekalo ráno na hlavním nádraží v Trutnově, kde jsme zjistili, že prodej jízdenek je tu o víkendech časově omezen, čímž se toto nádraží degradovalo na úroveň provinčních nádraží. A zatímco nějaký chytrák si možná užívá za prémie, jež za tento blbý nápad obdržel, dovolené na Baleárách anebo kupuje milence kožich, chudák průvodčí ve vlaku postupuje kupé po kupé krokem pomalým chrastíc s drobnými ukrytými po kapsách.
Samotná dvaačtyřicítka pochodu zprvu probíhala bez problémů. Naše skupina ve složení Karel a Maruška z Trutnova, Vláďa a z Kruhu a já zdolala rychlým tempem stoupání ze Železného Brodu přes Smrčí a Prackovský hřeben na Kozákov.
při přestávce na Kozákově, zleva Milan z Lomnice, Jirka-syn z Turnova, Vláďa z Kruhu, Karel a Maruška z Trutnova a Jirka-otec z Turnova. Foto: L. Šlosar
Tady nás čekala trojice Jirka-otec a Jirka-syn z Turnova a Milan z Lomnice nad Popelkou, která přijela vlakem na start dříve. Na popichování staršího Jirky, že se na nás čeká už hodinu, jsem pohotově odpověděl, že je to asi pravda, ale že z toho třičtvrtě hodinu ho určitě museli křísit, což se ukázalo jako bohapusté rouhání stejně jako dotaz na Zdeňku z Janských Lázní na vrcholu, kdy už konečně bude nějaké stoupání na Kozákov. Však také boží hněv se ke konci pochodu dostavil.
Také prostřední pasáže pochodu byly pohodové, i když začala předpovídaná vedra okolo 30 st. C, asi nejhezčí část našeho putování byla střídavá stoupání a klesání po umělých schodech ze Sedmihorek na Janovu vyhlídku.
pohled z Janovy vyhlídky na skály a na Kozákov. Foto: L. Šlosar
U hradu Valdštejn jsme se na čas rozdělili. Zatímco ostatní sestoupali dolů po zelené značce, naše trutnovská trojice pokračovala po červené po hřebenu, vystoupala na skalní vyhlídku Hlavatici a později se v rozpáleném Turnově na chvíli zastavila v hospodě U slunce, které vévodila pohotová a ochotná výčepní. Tady jsem podle kilometráže spočítal, že do cíle nám chybí 13 km, což při čase třičtvrtě na dvě, kdy jsme hospodu opouštěli, a čase odjezdu vlaku z Líšného v 17,38 hod. byl dobrý mezičas.
Naše sedma sešla se znovu na hlavní kontrole v Dolánkách, jež mi v důsledku absence dnes již asi neexistující skupiny Širáci připadala jaksi osiřelá. Tady ve mně již hlodal červíček nedůvěry ke kilometráži pochodu, Frýdštejn by musel být vzdálen od Dolánek 6 kilometrů, což nebyla pravda. Proto jsem marně ostatní vybízel k odchodu a zalykal se v duchu vztekem, když jsem pozoroval, jak se někteří členové naší grupy v pohodě ještě bezstarostně krmí párkem.
Z kontroly jsme vyšli až v půl třetí a zvolili jsme správně cestu na Frýdštejn po modré značce, která byla stejně dlouhá jako předepisovaná červeně značená cesta přes Drábovnu, ale dala se tu na asfaltové cestě vyvinout větší rychlost. Na Frýdštejn jsme dorazili ve třičtvrtě na čtyři. Téměř bez zastávky jsme pokračovali dalším stoupáním na Kopaninu, což těžce nesl starší Jirka. Jenže pokud jde o mě, věděl jsem už své. Už od Dolánek jsem pozoroval na sobě narůstající indispozici spočívající v lehkém tlaku na pravé straně břicha způsobující mi lehké pocity na blití a celkový pocit zesláblosti a bránící mi vyvinout hlavně ve stoupáních zrychlení. Šlo o stejné pocity, kvůli kterým jsem na této trase "plápolal" před dvěma lety anebo loni na podzim na "Puchýři" při stoupání na Lysou horu. Nohy, srdce, dýchání byly přitom v pořádku.
Na Kopaninu přibyli jsme před čtvrt na pět. Tady došlo k fatálnímu omylu. Přestože na této poslední kontrole i v propozicích bylo jasně napsáno, že těsně pod Kopaninou máme přejít na zelenou značku na Bobov a odtud dojít do cíle po vlastním značení, Vláďa ale kdožvíproč pojal k tomuto pokynu nedůvěru a směroval nás pod dojmem závěrů některých minulých pochodů doleva po hlavní silnici. Ostatním to bylo jedno, na chabý odpor se zmohli Milan a já, jenž však nyní nebyl natolik morálně silný, aby zvrátil běh věcí. Ku cti Vládi budiž řečeno, že si bývalou trasu dokonale pamatoval, a ku cti všech pak, že nikdo nelál a nikoho neobviňoval, nýbrž každý se zavilým pohledem dopředu jen a jen šlapal. Oklikou přes Mukařov a nekonečnou silnicí jsme došli u Želče na hlavní silnici a odtud do Líšného, ale jen na nádraží, pět minut před odjezdem vlaku. Předali jsme mladšímu Jirkovi všechny doklady o řádném absolvování trasy i naše různé záznamníky k potvrzení o absolvování trasy /pořadateli bylo naštěstí akceptováno/ a včas jsme stihli vlak na Starou Paku, poslední naši možnost dospět v sobotu domů /přípoj na další vlak nějaký chytrák již dříve zrušil/, já stále stíhán shora popsanou indispozicí a mírnou "depkou". Jediný z nás, kdo přišel včas, byl starší Jirka, který šel tentokráte sám napřed a proto správně.
Druhý den procitl jsem jsa unaven nepříliš, na těle a na duši však řádně sežehnut.
…. a jedna vybraná nádavkem z dob dřívějších
Východní Čechy pokaždé jinak /16. 05. 1992/ aneb TADY SE MUSÍ MÍT LIDÉ JENOM RÁDI
Výběr turistických akcí uplynulé soboty připomínal bohatě prostřený stůl, plný lahodných a sytých laskominek, naneštěstí neschopných pozření najednou. Přeloženo do řeči srozumitelnější to znamená, že se na třech místech na poměrně malé rozloze konal tentýž den stejný počet různých pochodů /Č. Kostelec - Hadařská, Václavice - Havlovice, Nové Město nad Metují - Východní Čechy pokaždé jinak/. Nedobrá vizitka pro pořadatele v době, kdy bychom měli táhnout v boji o přízeň přátel turistiky za jeden provaz .....
Že jsme si zvolili právě Nové Město nad Metují za místo startu, to jest, že jsme dali přednost pochodu Východní Čechy pokaždé jinak, považujeme se zpětnou platností za šťastný nápad. Pořadatelé z odboru KČT při SKP Hradec Králové totiž realizují rok co rok šťastnou myšlenku pořádat každý ročník pochodu nejen na jiné trase, ale také ze zcela jiného místa. Výsledkem je poznání co největšího počtu míst v našem blahoslaveném kraji.
Nutno říci, že kdyby se v turistice rozdělovaly Oskary za pěkné trasy pochodů, autor výše uvedené akce by byl horkým kandidátem na vítězství /doufejme, že by pozadu nezůstali naši "Tomíci" za trasu pochodu Za trutnovským drakem/. Pokud bychom ve skutečném životě hledali naplnění adjektiva "malebný", museli bychom ho vztáhnout právě na trasu pochodu. První část trasy zhruba do Ohnišova nás vedla kouzelným údolíčkem Janovského potoka, jehož tichá zákoutí naplňovala představu romantiky, pokud lze o ní hovořit v zemi asfaltových lesních cest a největšího počtu ortodoxních "mastňáků" na stovku obyvatel. Další - prostřední - část trasy směřující přes Bystré, Doly, Dobřany, především pak v části na Nový Hrádek vyvolávala úžas a pokoru svou vertikální členitostí, kdy její vzhled se měnil po každé stovce metrů. Z chaloupek, které cestu lemovaly, vyzařovaly pohoda a klid, že si poutník říkal, že zde se snad lidé nehádají, nerozvádějí, ba ani tu neumírají ....Já vím, iluze, ale krásná ve světě vzmáhajícího se násilí ..... Konečně pak závěr dle hesla "Opus coronat finis" uspokojoval plně milovníky klidných vycházek podél zátočin Olešenky přes Peklo podél Metuje do Nového Města nad Metují.
Vše napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz