24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Městská trasa IVV První pouliční plahočení Prahou gotickou /19. 05. 2002/ aneb O ARLETTĚ SE SVATÝM JIŘÍM, MARATONCÍCH A PRVNÍM PRAŽSKÉM KOSMODROMU
Praha - Prčice, ale také odjinud /18. 05. 2002/ aneb AŽ NA TU SYFILIDU
Květnový pochod /08. 05. 2002/ aneb V ÚPLNÉ REŽII CHARLIEHO
Pochod okolo Jaroměře /27. 04. 2002/ aneb SPRÁVNÝ ČLOVĚK BY MĚL VYBOČOVAT Z ŘADY
O Žižkův štít /20. 04. 2002/ aneb ZVÝŠENOU NÁMAHOU PROTI FRUSTRACI
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /30. 03. 2002/ aneb ČLOVĚK JE NÁDOBA NEVYZPYTATELNÁ
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Městská trasa IVV První pouliční plahočení Prahou gotickou /19. 05. 2002/ aneb O Arlettě se svatým Jiřím, maratoncích a prvním pražském kosmodromu
Už předem jsem si řekl, že když už budu přespávat před a po semdesátce pochodu Praha - Prčice v Praze, byl bych pěkně hloupý, kdybych toho nevyužil nazítří v neděli třeba k absolvování patnáctikilometrové městské trasy IVV Druhé pouliční plahočení Prahou gotickou. Protože jsem měl hodně času, řekl jsem si, že se ještě před tím drobátko projedu metrem. Tak jsem si zajel z Dejvické přes celou Prahu až na Černý Most, tam jsem vylezl na autobusové nádraží, poseděl si, slupnul pár miňonek a vypil zbytek poděbradky ze včerejška. Když už jsem se chtěl zvednout a odejít, koukám, že zrovínka přijel o půl deváté první autobus od Trutnova a koho z něho nevidím vystupovat - Janu z Buků. Povídám, co tady děláš, a ona povídá, jedu do Prahy udělat si "ivevečko" gotickou Prahu. Já na to říkám, to je náhodička, já zrovna chci udělat totéž, co kdybychom dělali tu gotiku spolu. Ona řekla tak jo, a tak jsme sedli na metro a po přestupu na Florenci dojeli na stanici Hradčanskou.
Těsně před Hradem varoval jsem Janu, že jsem se doslechl, že někde v areálu na nás mohou požadovat nekřesťanské prachy, a ona řekl, že nic takového udělat nemíní. Když jsem uviděl skupinu francouzských turistů předtím vystoupivších z autobusů, povídám jí, že se mezi ně vmísíme a určitě nic platit nebudeme. Jenže Jana mě varovala, že to by jako nešlo, protože tak jako já - se svým obvyklým luzným zjevem, ještě zvýrazněným útrapami na "Prčicích", zarostlý, rozcuchaný, opásaný větrovkou a s místy vybledlými šortkami na sobě - nevypadá ani poslední francouzský bezdomovec. Jsem duchem trochu Balík s Balíkova, a tak jsem na III. nádvoří Hradu pokradmu hleděl nahoru na prezidentský palác, jestli se tam nepohne záclonka, to jak na nás náš pan prezident zezhora kouká. Žádný pobyt jsem nezmerčil, a tak jsem se otočil zády a konečně si začal prohlížet velikánský chrám svatého Víta a pořizovat si obrázky z nádvoří. S tím fotografováním to bylo děsné. Já nevím, jak vy, ale já nesnáším tyhlety turisty, co iniciují vysloveně debilní exhibicionistické obrázky typu "Jean-Claude a hradní stráž" /jak jsme to viděli před chvíli při vstupu do areálu/, nebo "Arletta a sv. Jiří zabíjejí draka", ba dokonce "Pierre pod portálem chrámu sv. Víta", neřku-li "Dominique pod parou" a podobná zvěrstva. Nakonec se zadařilo, cizinci zamířili ke Zlaté uličce, kterou jsme se kvůlivá finančním důvodů rozhodli vypustit, a my jsme mohli přejít na náměstí U sv. Jiří a zde si doplnit dojmy z předchozího putování románskou Prahou, neb jsme prošli kol baziliky svatého Jiřího. Na Dělové baště jsme v tichém opojení postáli a zhlíželi na široké panorama Prahy, zrovna když pohled na oblohu sliboval, že proti včerejšku nebude dneska takové šílené "palermo".
kde jinde začít prohlídku pražské gotiky než na Hradě. Foto: L. Šlosar
detail chrámu sv. Víta bohudík bez všelijakých těch Pierrů. Foto: L. Šlosar
sv. Jiří si udržuje stabilní výkonnost a i nyní svádí úspěšný boj s drakem za soudcování monolitu a kibicování spousty Arlett. Foto: L. Šlosar
Já jsem z toho krásného pohledu nemělo tolik co Jana, protože jsem se děsil toho, co mě čeká v příštích minutách. Já jsem za sebou od rána totiž něco ustavičně vlekl, byla to má práva noha, na které jsem si namohl na "Prčicích lýtko" tak, že jsem si dokonce v sobotu večer myslel, že se na plánovaný nedělní program vykašlu. Jenže v neděli jsem se probudil docela v pohodě, protože se zase potvrdilo, že existují dva geniální léky - vedle penicilinu také Priessnitzův obklad. Nicméně i přesto byly pro mě jakékoliv sestupy ze schodů něco jako jindy trhání zubů. A teď si, lidičky, představte, že před námi nyní byla kontrola trasy spočívající ve spočítání počtu Starých zámeckých schodů nebo aspoň schodišť. Nakonec tahleta dost pitomá situace byla k něčemu dobrá aspoň pro Janu, které se nechtělo koukat před sebe na schody. Kliďánko se dívala kolem sebe na to lidské hemžení a počet schodů zjistila tím, že sdpočítala všechna ta má "Joj! Zatraceně! Proklatě! Do háje! a "Do něčeho na těchto stránkách nepublikovatelného!", a počet schodišť sečtením mých vět "To je dost, že mám na chvíli pokoj od těch pitomých schodů". Zjištěná čísla se ukázala později jako přesná.
Na Klárově jsem byl schopen pokračovat svým obvyklým tempem, přiměřeně tlumeným jen nutností orientovat se podle přesného itineráře, ale ouha!, teď se nám zase postavili do cesty účastníci tras Pražského mezinárodního maratonu pro veřejnost. Polovička převážně bíle oděných postav, mezi nimiž nechyběly ani větší děti, to před Mánesovým mostem na chvíli brala přes trávník, snad ani ne kvůli zanedbatelnému zkrácení, ale aby si aspoň na chvíli jejich nohy odpočinuly od tvrdého povrchu pražských ulic. Ti všichni na rozdíl ode mě včera měli kliku v tom, že tady v Praze trávníky nejsou elektrické ohradníky, takže si tu nad jedním z nich nikdo nedorazil nějaký sval na noze jako já včera u vesnice Suchdol ten svůj lýtkový.
s pěší "sedmdesátkou" v nohách z "Prčic" jsem o to více obdivoval účastníky veřejné části závodu Pražského maratonu, vybíhající právě z Letenské ulice. Foto: L. Šlosar
Využili jsme nepatrného vakua, prošli špalírem tleskajících přihlížejících diváků a přeběhli přes Letenskou ulici, kudy masy probíhaly. Já jsem měl v té chvíli dojem, že při mém kulhavém desetimetrovém běhu se potlesk mnohonásobně zvýšil, ale Jana mě vyvedla z omylu, že si prý fandím. Ulicí U lužického semináře jsme prošli do malebné části Prahy Čertovky a vyhoupli se na Karlův most a zase jsme narazili na problém. Další kontrola souvisela se záhadnou sochou, která byla na Karlově mostě jako třicet ostatních a přece někde samostatně odlišně nad Čertovkou. Já jsem si nějak vsugeroval, že Čertovka je pouze na té straně mostu, odkud jsme přišli, ale tam žádná odlišně situovaná socha nebyla. Pak jsme konečně přešli na pravou část mostu zády k Malé Straně a Jana se na jeho začátku vyklonila a spatřila ji. Ten člověk, vlastně ta postava vybočovala opravdu z řady, ježto stála samostatně na pilíři. Další problém spočíval v tom, že v jakémsi transu jsem hledal nějaký nápis, který měl vytesat do kamene její autor, až po delší době, jsem pochopil, že autor itineráře měl na mysli do kamene vytesanou sochu jako celek. Naproti tomu bylo fajn, že socha se dala fotografovat díky své podobě nerušeně, protože jestli se našel nějaký ten odvážný Michel nebo Madeleine, určitě se za onoho krásného dne vyfotografovat zvěčňovali třeba na vrcholu Kapelníka na Hruboskalsku než v Praze, byť u sochy pro normálního smrtelníka ze země nedostupné.
Kdyby se Jásiru Arafatovi podařilo vypařit se z domácího vězení do Prahy, kde se jinak podobným existencím dobře daří, za Karlovým mostem by se mu při našem putování zvedl pěkně tlak. Postupně prošli totiž židovskou čtvrtí kol Pinkasovy a Staronové synagogy a dalších nádherných památek tohoto po staletí těžce zkoušeného národa. Když jsme se dostali k Pařížské ulici, vypadalo to, jak dokonale dovedu naplánovat a načasovat každé své putování. Opět nás zarazil špalír obecenstva, pořadatelé a ohraničení páskou, právě kolem přeběhli pár set metrů před cílem nejlepší tři závodníci Pražského mezinárodního maratonu, nepatrnou vadou na kráse bylo, že jsem si tuto skutečnost uvědomil až zpětně po porovnání časů s jedním divákem televizního přenosu. Zanedlouho jsme zjistili, že stejně jako při našem putování románskou Prahou, připomínalo Staroměstské náměstí obrovský jarmark, na rozdíl od předvelikonočního ruchu tehdy panoval tu nyní ruch maratonský.
Dalším významným bodem našeho putování bylo místo, kde po delší dobu působil v dávných dobách muž, který zařval na to, co lidé druhým odpouštějí ze všeho nejméně, totiž že nazýval věci pravým jménem. Ostatně ulice Bartolomějská, blízká onomu místu - Betlémské kapli, připomněla nám zase jeho epigony z doby druhé poloviny 20. století.
Přiznej se, milý čtenáři, že až do teďka si říkáš, to se ti to vypráví, když se vlastně pořád "vezeš". Vždyť při první kontrole jsem působil něco jako zvukový figurant, při druhé jsem tápal. Na kontrole č. 3 v restauraci U medvídků se plně ukázalo, jak neobyčejně cenným a důležitým "parťákem" pro podobné akce jsem. Bylo nám tu totiž uloženo zjistit jisté cenové údaje. Řada lajdáků tak činí jen pohledem na menu, jiní o malinko pečlivější se spokojují jen s jedním zjištěním, které nemusí být přesné. Já se svým smyslem pro důslednost dávám přednost většímu počtu testů, znaje ze základní školy tajemství aritmetického průměru, a řeknu vám, že - ještě vyprahlý z pochodu Praha - Prčice - testoval bych zde hodně dlouho, kdyby nás nečekala ještě další zajímavá místa a cesta autobusem domů, jež je ve vztahu k testování značně kontraproduktivní. V restauraci U medvídků se nám tuze líbilo - je to osvěžovna prostorná, zajímavý je pult připomínající nějaký husitský vůz a je tu rychlá a ochotná obsluha.
Pak jsme prošli kol dalších gotických památek přes Jungmannovo náměstí, Václavské náměstí, Jindřišskou ulici, kolem Národního muzea až na náměstí Míru, jemuž vévodí chrám svaté Ludmily. Dále jsme se dostali až k Fakultní nemocnici a k domu, kde sídlil pověstný Dr. Faust. To byl vlastně aspoň v pověstech tradovaný první kosmonaut z Čech, i když z domu, představujícího tedy jakýsi první kosmodrom, vystartoval nedobrovolně na zádech čerta. Řeknu vám ale, že budovy tu působí natolik depresivně, že bych na místě Dr. Fausta taky někoho, kdo by byl po ruce, požádal, aby mě hezky rychle odsud dopravil pryč. My jsme na krátkou svačinu zaparkovali v blízkém parčíku, kde jsem objevil pod stromy sochu Benedikta Roessla. Rychle jsem se rozhlédl a když jsem zjistil, že tu není žádný Lucien ani Marie-Claire, v mezích možností mého fotoaparátu zvěčnil jsem sochu našeho cestovatele a botanika samotnou. Nu a protože všechno má svůj konec, brzy poté jsme naše gotické putování ukončili v ulici Na Slupi u poslední gotické památky kostelíka Zvěstování Panny Marie na Trávníčku.
bez židovské architektury, jejímž příkladem je i Jubilejní synagoga blízko hlavního nádraží, si Prahu představit nelze. Foto: L. Šlosar
náměstí Míru si nelze představit bez chrámu sv. Ludmily. Foto: L. Šlosar
pomník Benedikta Roessla jsem vyfotografoval s neobyčejnou pohotovostí, ještě předtím než před ním začali pózovat nějací ti Lucienové nebo Marie-Claire. Foto: L. Šlosar
kostelík Zvěstování Panny Marie na Trávníčku byl poslední památkou našeho putování gotickou Prahou. Foto: L. Šlosar
Tady nám nastaly světské starosti. Byly sice necelé dvě hodiny před odjezdem autobusu do Trutnova, ale my jsme si uvědomili, že v opojení gotikou jsme opomněli zásobovat se jízdenkami MHD. Pokud bylo v této části nyní někde otevřeno, snad by nám tu prodali všechno možné - třeba i postroj na koně, jen ale ne jízdenky MHD, takže jsme usilovným tempem pílili na nejbližší záchytný bod metro na Karlově náměstí, za mého neustálého bublání o tom, že takováto situace člověka nutí přímo stát se černým pasažérem.
Konečně jsme nasedli na tramvaj č. 18 a na její konečné v pankrácké vozovně jsme u sympatické starší paní získali kýžené razítko IVV. Ta také rázně, byť nevědomky, ukončila náš kvasící spor o dalším putování IVV po pražských stavebních památkách. Jana totiž důrazně trvala na putování Prahou renesanční a barokní, já jsem sveřepě trval na absolvování městské trasy IVV Prahou secesní s výhledem na absolvování trasy IVV Plahočení po pražských mešitách a minaretech, jenže jsme zjistili, že žádné další pouliční plahočení zatím neexistuje.
Zajímavá neděle se nám natolik líbila, že jsme se na konci našeho putování shodli na tom, že jestli někdo vymyslí další pokračování obou městských tras IVV, určitě se v Praze objevíme, i kdybychom měli jít po stopách pražského biedermeieru
Napsáno pouze pro tyto stránky
Praha - Prčice, ale také odjinud /18. 05. 2002/ aneb Až na tu syfilidu
37. ročník oblíbeného dálkového pochodu Praha - Prčice byl pro mě zajímavý tím, že souběžně na start vyjela ráno z Podkrkonoší autem čtyřčlenná skupina mých turistických kolegů: Máša z Vrchoviny, jež akci zorganizovala, Pepa z Jilemnice, Milan z Lomnice nad Popelkou a Jirka z Benecka, který pro ten účel usedl za volant vozidla. Já jsem tradičně přespával u sestry Hely na Hanspaulce, když jsem po páté ráno seděl v metru na stanici Dejvická, dotazem učiněným prostřednictvím mobilu jsem zjistil, že zbylá čtveřice se nachází na konečné trasy B na Černém Mostě a pátrá po automatech na lístky. Na start na stanici metra Háje jsem se dostal už těsně po půl šesté, s ostatními čtyřmi jsem se shledal těsně před šestou a kolem šesté, nejpozději v mé dosavadní pětinásobné účasti na tomto pochodu, jsme společně vyráželi na sedmdesátikilometrovou trasu.
Do Týnce nad Sázavou jsme udrželi rychlost šest kilometrů v hodině, proti jiným ročníkům se mi zdálo na trase o něco méně lidí a co mě překvapilo, převážně jsme ostatní účastníky předháněli, to vše zřejmě proto, že většina účastníků vychází rozumně dříve. Už od samého počátku jsme po tiché dohodě nešli v jednom chumlu, ale tu byl vepředu třeba na dohled ten, tu onen. V Radějovicích se načas odpojil Milan, který si kupoval občerstvení v konzumu, po dlouhou dobu nebyl za námi ani vidět, ale v lesích před táhlým postupným klesáním k Týnci nás obětavě dotáhl, přesněji řečeno Mášu a mě, neboť Pepa a Jirka, jednoznačně nejzdatnější z naší skupiny klusali napřed, na kontrole byli v Týnci byli v době, kdy jsme teprve do města vcházeli. Sešli jsme se v hospodě a pohledem na hodinky jsem zjistil, že jsme v cíli byli v půl jedenácté, stejně jako já vloni, kdy jsem vyrážel z Hájů o deset minut dříve.
prostor před kontrolou v Týnci nad Sázavou. Foto: L. Šlosar
Pobyt v hospodě nezapadal do mých rituálů, vyplývajících ze zkušeností z předchozích čtyřech ročníků, kdy jsem pobyl vždy u kontroly čtvrt hodiny a popil z vlastních zdrojů. Teď jsem si dal půllitr tonika za 30 Kč, do toho jsem snědl několik miňonek ze svých zdrojů a když jsem zjistil, že Pepa si zamýšlí dát guláš, zdvořile jsem se omluvil, že půjdu napřed, připojila se ke mně ještě Máša. Když jsme vyšli společně do otevřené krajiny nad Chárovicemi, začali jsme si užívat velikého vysilujícího parna toho dne, čas od času zmírňovaného nesmělým vánkem. Na silničce do Chrášťan byla zpestřením pochodu obrovská nekonečná skupina motorkářů oblečených převážně do černých kombinéz, která jela v protisměru. Na začátku obce dokonce skupina opozdilců, jež ztratila kontakt s hlavní skupinou, u nás zastavila a poptala se, zda vůbec hlavní skupinu sleduje.
motorkáři na silničce z Chrášťan. Foto: L. Šlosar
Po absolvování nejhezčí části trasy zalesněným údolím splnilo se mé toužebné očekávání a v Černíkovicích na zatáčce doprava u jednoho domku došli jsme k občerstvení, kde mají tradičně vynikající malinovku, jíž jsem vypil dva kalíšky. Tady nás došli Pepa, Milan a Jirka. Na silnici na Neveklov, kde už to pražilo nekřesťansky, rozdělila se naše grupa na následně již tradiční dvě skupiny, ta horší sestávala z Milana a ze mě. Bolelo mně totiž, jak se mi to čas od času stává, lehce na pravé straně břicha od pupku. Nebylo to na umření, ale tento stav mi nedovoloval zabírat naplno. Ke všemu jsem už nebyl schopen klusat z kopečků, protože mě začala bolet šlacha pod pravým kolenem, natáhl jsem si tu zprvu neznatelně sval ráno, když jsem se natahoval k mobilu, jehož zvukový signál mi naznačoval čas vstávání. Prostě od teďka ať jsem dělal, co jsem dělal, na Mášu, Pepu a Jirku jsem nestačil.
vítaná zastávka "Prčic" je vždy v Černíkovicích, mají tu na prodej tuze dobrou malinovku, snímek je zajímavý ještě tím, že byl pořízen z místa, kde mi vypadla z kapsy peněženka. Foto: L. Šlosar
Na kontrole v Neveklově jsem za ostatními nešel do hospody, nýbrž jsem se usadil po parapet před cukrárnou, s úmyslem občerstvit se tady. Tady jsem obdržel druhý šok - tentokráte psychický, zjistil jsem, že zatracená peněženka, z níž jsem platil ještě v Černíkovicích, mi cestou někde vypadla. V globálu se nejednalo o velkou tragédii, tohle pochybení mě stálo průkaz pojištěnce a asi 100 Kč, větší část peněz a další doklady si ponechávám v deskách v útrobách batohu, ale mě takovéto ztráty deprimují psychicky. Tady na trase nemělo smyslu lamentovat, donutil jsem se vypít část poděbradky z vlastních zdrojů, převinout právě dofotografovaný film a instalovat nový, a když ostatní nevyšli ještě z hospody, následoval jsem je sem, na jejich přímý dotaz stran mých pocitů jsem vyzradil jen ty fyzické povahy a oproti tradici jsem si u pultu dal paňáka ferneta, jediný alkoholický nápoj na trase. Mezičasy z minulých let už jsem ani nesrovnával, byly už jednoznačně nejhorší, měl jsem pocit, že budu rád, když dojdu.
na kontrole na náměstí v Neveklově, zády Jirka z Benecka. Foto: L. Šlosar
Na další úsek jsem pro všechny případy vyrazil opět před ostatními už těsně druhou hodinou, nyní mě doprovázel Milan, ostatní nás došli těsně pod Kaplanským vrchem. O tom, že horko a ostatní potíže nebrzdilo jen nás, svědčila skutečnost, že vzdor zpoždění jsme předbíhali mně známou dvojici z loňského ročníku - muže jdoucího v bílém úboru arabského šejka a jeho hihňavou partnerku, ještě před Strážovicemi, ne v Suchdole jako loni. Ve zmíněném Suchdole jsme neodolali občerstvení prodávaného místními dětmi, já jsem si dal snad nějakou citrónovou šťávu či co. Byl jsem v takovém stavu, že jsem se s ostatními nechal za Suchdolem zblbnout místními dětmi a odbočil jsem s ostatními na jakousi silně prošlapanou zkratku vedoucí přes elektrický ohradník. Zatímco Milan a Pepa prozíravě podlezli, já jsem snížil drát batohem, překročil jsem ho nejprve levou, pak pravou nohou, a za nepochybné radosti dětí jsem zařval a spadl jako podťatý na trávu. Nešlo ovšem o zásah elektrickým proudem /jak si dozajista dítka představovala, starší z nich - hlavně děvčata nad 12 let - nepochybně v kontextu s tím i zasažené místo/, nýbrž o křeč v postiženém pravém lýtkovém svalu, jak jsem jej příliš napnul. Pokusil jsem se vstát ze sedu, následovala druhá křeč, takže jsem vstal až z pokleku. Pepa na mě solidárně počkal, později i Milan, takže jsem mohl Pepu propustit mezi rychlejší. Měli jsme toho s Milanem docela dost, k mé náladě nepřispělo ani vědomí, že krátký úsek silnice na Luhy, který jsem zažil při svých minulých startech jako přeplněný účastníky, byl skoro prázdný. Naopak jsem se trochu pobavil na účet dvou kluků, ne kvůli tomu, že šli zoufale pomalu, ale kvůli tomu, že jeden se druhému zrovna svěřoval, že šel naposledy před deseti lety 5 km na vojně a ještě k tomu na rozkaz.
Do Kosovy Hory jsme dorazili před půl pátou, v mém nejhorším mezičase, přesto jsem se usnesl, že si dám pauzu skoro do páté, ostatní smýšleli stejně. Seděli jsme v hospodě, před kterou byla kontrola, já měl před sebou dva půllitry tonika, samozřejmě v této chvíli volala mobilem moje manželka Jana a já v transu a pod dojmem lehké bolesti na pravé straně, nataženého lýtkového svalu na pravé noze, teď ještě namoženého svalu pod levou hýždí a ztracené peněženky ke zděšení a poté k pobavení svých kolegů do mobilu prohlásil, že jediné, co mě dnes nepostihlo, bylo, že jsem se nenakazil syfilidou a uvědomiv si, že mluvím z vlastní manželkou, dodal jsem rychle …"ze všech těch záchodových prkýnek", ačkoliv jsem v průběhu pochodu na žádné neusedl. Můj stav nebyl kritický, na kontrole mluvili o tom, že sběrný autobus odjíždí z Kosovy Hory v 18 hodin, že bych ho snad měl použít, mi na mysl ani nepřišlo.
Ačkoliv jsme dle popisu trasy, jež jsem z frajeřiny se nenamáhal číst, oproti minulým létům měli jít jakousi polní cestou vlevo, stoupal jsem a se mnou ostatní poctivě táhlým stoupáním po silnici přes Janov a Dohnalovu Lhotu. V Jesenici jsem netradičně - stejně jako ostatní - zastavil na pár minut na občerstvení perlivou vodou. Na "opileckém" konci trasy nebylo dle mého zdání oproti minulým létům tolik chlastem zmožených lidí, Prčice s červenožlutým kostelíkem a radary, jež se později objevily před námi vpravo, se mi naopak zdály vzdálenější. Borci jdoucí z Prahy - včetně nás - se tradičně nechali poznat tím, že šli svižnějším krokem než ti z kratších tras, mezi nimi vynikl mladý chlapík s pejskem. Já jsem na několika klesáním velice trpěl, svalu pod hýžděmi i svalu lýtkovému klesání nesvědčilo vůbec, braly mě do nich chvílemi křeče. Naše pětičlenná skupina se v závěru solidárně stmelila, takže došlo i ke "grupensexu", totiž ke společnému fotografování u cedule Sedlec-Prčice.
protože těsně u cíle si člověk nemůže vybírat fotografy, ne vždy se finální foto povede, jako se to stalo teď, takže značně upravený snímek u cílového ukazatele zařazuji jen ryze z důvodů dokumentárních. Nahoře zleva Milan z Lomnice a Jirka z Benecka, dole zleva Luděk z Trutnova, Máša z Vrchoviny a Pepa z Jilemnice. Foto: neznámá kolemjdoucí
A protože i největší utrpení má svůj konec dorazili jsme po půl osmé, po třináctapůlhodinovém snažení, na náměstí v Prčicích. Měli jsme toho dost zřejmě všichni /například Jirka z Benecka měl velké puchýře/, takže jsme po zaprezentování zamířili už jen k autobusům se záměrem jet do Heřmaniček, odkud měl jet ve 20,46 hodin rychlík a za půl hodinu osobní vlak. K našemu překvapení jsme zjistili, že odtud jezdí i autobusy přímo do Prahy. K prvnímu z nich jsme ve frontě nedosáhli, druhým pak jsme na metro Opatov odjeli kolem půl deváté za "lidovou" cenu 100 Kč. V autobuse na naše propocená trička fičel ze všech stran mrazivý vzduch, takže mi svaly ztuhly natolik, že jsem ze schodů sestupoval tak, že jsem se přidržoval pravého zábradlí a na před přestupem stanici Muzeum, když jsem se rozloučil s ostatními, jsem ve voze metra vstával ze sedadla opíraje se o tyč jako nějaká barová tanečnice. Oproti minulým létům jsem tentokráte vystupoval na stanici Hradčanská a na Hanspaulku dojel autobusem č. 131.
Na letošní "Prčice" budu vzpomínat jako na jeden z nejtěžších a nejkrizovějších svých pochodů, jehož absolvování si z tohoto důvodu budu maximálně vážit. Pokud šlo o ojedinělý exces, budu na pochod vzpomínat v dobrém. Protože jsem se na druhý den probudil živý a vcelku nepříliš celkově unavený, také pravé lýtko působením Priessnitzova obkladu mi umožnilo na druhý den absolvovat naplánovaný nedělní program vcelku důstojně, docela rád tomu uvěřím. Koneckonců mi ani nic jiného nezbývá.
kvůli této botičce stojí za to přes 13 hodin se plahočit z Prahy do Prčic, dokonce i s nataženým lýtkovým svalem
POST SCRIPTUM.Příhoda ztracené peněženky měla zajímavý a překvapivý dozvuk. Ačkoliv nejsem nedbalý peněz a materiálních hodnot, přece za nejcitelnější jsem považoval ztrátu průkazu pojištěnce neb jsem se chystal zrovna k chirurgovi. Když jsem bez problémů získal nový průkaz, přestal jsem se o celou záležitost zajímavost, protože jsem vcelku nevěřil, že případný nálezce si dá práci mě nalézt, bude-li mít vůbec takovou vůli. Nicméně 30. 05. 2002 jsem obdržel dopis od své pojišťovny, který obsahoval vedle průvodního dopisu ztracený průkaz a dopis nálezce, ve kterém žádal pojišťovnu o pomoc při kontaktování se mnou. V dopise udával též číslo svého mobilního telefonu, na který jsem se mu 31. 05. 2002 ohlásil a udal jsem mu svou adresu, na kterou mi zašle peněženku.i s obnosem, který jsem skutečně v peněžence měl. Nálezce ji skutečně našel v Černíkovicích v trávě pod svahem naproti prodeje malinovky a bramboráků, zajímavé je, že nešlo o účastníka pochodu, nýbrž o náhodného cyklistu, který projížděl okolo 13. hodiny v protisměru pochodu směrem na Týnec nad Sázavou. Nálezce mě přesvědčil o tom, že stále mezi námi žije dostatek slušných a poctivých lidí. I když jsem mu poděkoval do telefonu a i když na svých stránkách uvádím aktéry křestními jmény s místem bydliště, snad se na mě nebude zlobit, když dodatek reportáže z pochodu uzavřu větou, že onen poctivý a čestný nálezce se jmenuje Petr Majer a bydlí v Praze 10. Ještě jednou díky!!!
Napsáno pouze pro tyto stránky
Květnový pochod /08. 05. 2002/ aneb V úplné režii Charlieho
Na start třicetikilometrové trasy Květnového pochodu v Pecce jsem musel cestovat vlakem z Trutnova vyjíždějícím ve 04,44 hod., ve Staré Pace jsem měl tři minuty na přestup na vlak na Jaroměř. Toho rána jsem byl jediný, kdo tu ve čtvrt na sedm vystoupil a současně šlapal 4 km po žluté značce zprvu utěšenou lesní pěšinkou a na samý závěr otevřeným terénem již s panoramatem hradu a kostela v Pecce přede mnou, to vše na pozadí jasné modré oblohy s nemnohými jen obláčky, což vše bylo předzvěstí hezkého - svým rázem předletního dne. Měl jsem tak dost času na to, abych si znovu v hlavě přebral podivný elektronický dopis od Máši z Vrchoviny. Psala v něm, že se na pochod dostaví s přítelem, který je zvyklý spíše na trasy kratší 30 km, že na rozdíl ode mě nebudou spěchat na žádný spoj, takže možná půjdou pomaleji. V závěru upozorňovala, že přítel je trochu žárlivý.
Když jsem ve smluvenou dobu přesně v 7 hod. otevřel dveře malé místnosti v radnici v Pecce, můj první pohled spočinul na Máše a vedle ní na jakémsi statném holohlavém muži, který ji něco předával. Ach ne … byl to pouze pořadatel. Další můj pohled směřoval níže, protože byl ovlivněn jakýmsi pohybem na podlaze, a já jsem ve vteřině pochopil smysl celého mailu. V místnosti byl ještě další tvor, světlehnědý huňatý pejsek světle hnědě zbarvený s dlouhýma ušima, který jako by se potutelně uculoval.
Poté, co jsme obdrželi vedle itineráře i diplom, neboť pořadatelé nemohli být odpoledne v cíli, byl mi zmíněný nepokojný tvor představen. Jednalo se o anglického kokršpaněla slyšícího na jméno Charlie věku osmi lety, což znamenalo, že byl jako já pánem v letech.
Nejprve jsme vyšlapali po úzké spirálovité cestičce k místnímu hradu, jenž byl v 17. století držení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, kde byl zmíněný také zatčen a odkud na útraty císaře Ferdinanda II. cestoval do Prahy k soudu a k vlastní popravě v roce 1621. Nato jsme sestoupali na vlhkou lesní cestu již žlutě značenou a já se počal seznamovat s pro mě dosud neznámými specifiky turistického pochodu se psem. Charlie byl kupříkladu po celý pochod veden - fakticky spíše vedl on nás - na jakémsi co do délky variabilním vodítku. Ukázal se totiž jako tvor na pochod zcela nekoncentrovaný, který se čas od času zaměstnával nějakými vnějšími podněty, nejspíše stopami. Vodítko sloužilo k tomu, aby nějaký opravdu silný vnější pohled nezapříčinil, že by se na pro něj neznámém terénu vzdálil natolik, až by se ztratil.
pohled na městečko Pecka od hradu. Foto: L. Šlosar
část hradu Pecka z blízka. Foto: L. Šlosar
Další zásadou, jíž bylo nutno dodržovat, bylo, aby se nedostal do přímého kontaktu s jinými psy. Nabyl jsem překvapivého dojmu, že se psi k sobě chovají hůře než lidé, nebo v rámci lidského pokolení asi jako Palestinci a Židé navzájem. Poznali jsme to hned v první vesnici Horním Javoří, kde ze zatáčky za námi vyběhli dva místní psi, a zahnal je až pronikavý křik Máši.
Už na vlastním značení za Bukovinou, kde držela u hřbitova kontrolu nějaká paní, se naše tempo zrychlilo. Nedlouho předtím jsme na okamžik na trase pochodu viděli muže s jiným psem, kterého Charlie stále cítil, takže se přestal zabývat jinými vnějšími podněty a spěchal za ním … my tím pádem nedobrovolně také. Vlastní značení nás dovedlo přes Vřesník, kde byla druhá kontrola, k silnici mezi Miletínem a Lázněmi Bělohrad, kde se nám podařilo zabrzdit a kde jsem si mohl konečně vydechnout. V potůčku, jenž procházel skrze obec Vidoň, se šel Charlie vykoupat. Z mého pohledu to však nebylo ideální řešení, oproti předpovědím Máši o tom, že se Charlie "utaví" a zmírní tempo, vyrazil osvěžený kokršpaněl do střídavého stoupání na Zvičinu jako střelený. Prošli jsme tak v rychlém tempu za ním jakýmsi borovicovým lesem, poté silnicí přes Chroustov až k místu, kde zelená značka opouštěla silnici k vesnici Růžovka k největšímu stoupání na Zvičinu. Tam dokončovali obětaví pořadateli, provádějící vlastní značení už od kuropění, poslední ceduli svěřující účastníky již plně zelené značce /v rychlém tempu jsem se stačil otočit a zahalekat na ně pochvalu za přehledné vlastní značení/.
hlavní hrdina reportáže Charlie dozajista skrývá svou tvář do trávy proto, aby nebylo vidět, kterak se směje mému snažení. Foto: L. Šlosar
kříže na kraji Vidoně. Foto: L. Šlosar
Charlie /vlevo/, Máša a pořadatelé úspěšně ukončivší vlastní značení pochodu u Růžovky. Foto: L. Šlosar
V lese nad Růžovkou při úplně největším stoupání byl přirozeně stín, takže Charlie s neuvěřitelnou lehkostí ještě zvýšil tempo. Mě se trochu hůře dýchalo, protože jsem měl od rýmy ucpány obě nosní dírky, takže jsem za horečného lapání po vzduchu nebylo schopen Charliemu říci, aby nebláznil, že v Raisově chatě na Zvičině otevírají pravděpodobně až v 11 hodin, ostatně pochybuji, že by tuto informaci Charlie respektoval, pod pramínky potu jsem měl dojem, že se nyní Charlie mému lopotnému úsilí pošklebuje.
Na Zvičině, kam jsme dospěli po téměř dvacetikilometrovém putování za tři a čtvrt hodiny, se ukázalo, že jsem měl pravdu já, a my jsme tu za stálého slunečného počasí ve značných poryvech větru čekali půl hodiny na otevření chaty. V ní jsme pak poseděli s jaroměřskými turisty Jirkou a Standou, já jsem pojedl nudlovou polévku s hovězím vývarem, ve zbělelých prstech jsem třímal sklenici piva a čas od času jsem úkosem pohlédl doprava dolů s obavou, že Charlie ukončí svůj bohulibý spánek a dá povel k dalšímu pohybu, aniž bych měl dopito.
Nakonec jsme vyrazili po notném odpočinku až o polednách dále přes Vyšehrad, bývalý Bystřický mlýn, u něhož v potoku se Charlie opět osvěžil, Kal do Pecky. Tady se ukázalo nad vší pochybnost, že se Máša s Charliem blíží do známých míst. V následných lokalitách dokázala totiž Máša s velkou přesností specifikovat, z jakého dvorku se vyřídí pes jaké značky a kubatury, pardon jaké rasy a velikosti. V Pecce jsme neodolali vábení v podobě posezení pod parapetem před hotelem Roubal a já navíc vidiny dobré gulášové polévky. Využili jsme přestávky k tomu, abychom zavolali našemu společnému kamarádovi Karlovi, který na prvního květnového dne spadl z kola poblíž Olešnice, zlomil si klíční kost a narazil hlavu a v době překrásných úvodních květnových dnů prodléval v trutnovské nemocnici.
pohled na hrad Pecku byl předznamenáním toho, že se blížíme do cíle pochodu, nikoliv však do cíle našeho putování. Foto: L. Šlosar
Protože normální člověk se chůze nemůže nikdy přesytit /a já normální člověk jsem/, pokračovali jsme ve čtvrt na tři dále po zelené značce přes Stupnou. V této části putování poprvé jsem se zmohl na krátký odpor proti oblíbeným praktikám Charlieho, který mi často s vodítkem za sebou křížil cestu a vyváděl mě tak z tempa. Na jednom stoupání jsme uháněl před ním, co mi síly stačily. Netrvalo však dlouho a Charlie se mihl po mé levici a já jsem za chvíli seznal, že jsem opět vytlačen z cesty.
Nic však netrvá věčně, a tak jsme se u pramene před štikovským závodištěm rozloučili, protože Máša s Charliem pokračovali úzkou pěšinkou přes kopec do Vrchoviny, já pak přes Štikov do Nové Paky a - protože byl ještě čas - dále po silnici na nádraží ve Staré Pace. Došel jsem sem ve čtvrt na šest a měl jsem ještě hodinu času na to, abych se občerstvil u kiosku.
Když jsem završoval své v celkovém součtu padesátikilometrové putování onoho dne svižným krokem po promenádě na Zelenou louku, přistihl jsem se, že mi tuze okolo pobíhající Charlie chybí, takže jsem si alespoň nostalgicky vybavil poslední pohled, který jsem si s ním u pramene poblíž Štikova vyměnil, a kdy mi připadlo, že se na mě ještě jednou potutelně zakřenil.
Pochod okolo Jaroměře /27. 04. 2002/ aneb Správný člověk by měl vybočovat z řady
Už předem jsem věděl, že na 24. ročník Pochodu okolo Jaroměře pojedu sám a docela jsem tomu byl rád. Čas od času na mě přijde chuť jít pochod samotinkému bez mnohdy prázdného žvanění a vtipkování toliko v tichém rozjímání.
Protože jsem do Jaroměře zvolil cestu mezinárodním autobusem do Žiaru nad Hronom v 05,45 hod., zahájil jsem svůj sobotní festival chůze už půlhodinovým pěším putováním ze Zelené louky. Do Jaroměře jsem přibyl ve čtvrt na sedm a ze stadionu jsem vyrážel už pět minut po půl sedmé, na trasu 50 km zapsaný teprve pod číslem 2.
Když jsem vycházel, začalo drobně krápat, a domnělá hrozba deště - naštěstí nenaplněná - přiměla mě, abych se už u rampy jaroměřského nádraží svléknul do šortek. U nádraží jsem pak spatřil jediné dvě známé tváře onoho dne, byli to místní turisté Jirka a Standa, ti pohříchu se hotovili na odjezd do České Skalice na slavnostní otevírání žernovské lávky.
Zprvu jsem procházel cestami co do povrchu kombinovanými asfaltem, trávou i zeminou. Bylo po dlouhém nočním dešti, což je vždy záhadným přírodním pokynem pro hlemýždě k putování přes frekventované cesty, takže jsem se bavil tím, že jsem tyto tvory pomalejší dokonce než já ohleduplně kladl na kraje cest. Konečně jsem po své levé straně v dáli shledal kostelík ve Velichovkách a před sebou silnici z Jaroměře, po které tím směrem proudily skupinky cyklistů. Členové jedné z nich - jacísi adulescenti - zapředli se mnou, když už jsem se sám stal účastníkem silničního provozu, tento rozhovor svědčící o originálnosti a invenci obou účastnických stran hovor: -"Vy jde pěšky padesátku?" - "Vypadám snad na to, že jedu na kole?" - "Jít pěšky by mě nebavilo." -"Já bych se zase bál jezdit za plného silničního provozu na kole".
U vrátnice lázní ve Velichovkách byla první kontrola, a já jsem si vybavil, jak jsme tu postávali 19. září v devadesátémdevátém roce po půlnoci při nezapomenutelném Internetovém pochodu z Pardubic na Sněžku. Když jsem posléze procházel lázeňským parkem, připadlo mi, že tu prochází mrtě lidí, kteří už mou trasu absolvovali, včas jsem v těchto zcestných úvahách přibrzdil, zdejší lázně vybudované v letech 1897-8 slouží totiž k léčení nemocí pohybového ústrojí. Na to jsem vystoupal na jedno ze dvou jakýs takýs stoupání pochodu a prošel Císařským lesem, poté jsem se octl v otevřené krajině vystavené toho dne neobyčejně prudkým větrům, jež mě a další účastníky akce sužovaly s menšími či většími přestávkami neustále. Prošel jsem vsí Neznašov, spojenou opět s nostalgickou vzpomínkou na nezapomenutelnou naší anabázi ze září 1999, a posléze se octl v rozpacích na rozcestí na kraji lesa.
skrze kontrolu u vrátnice lázní ve Velichovkách projížděli především cyklisté. Foto: L. Šlosar
lázeňský dům ve Velichovkách. Foto: L. Šlosar
Podle mapy a popisu jsem měl totiž přejít přes vrch Prašivku a kostelík sv. Václava, červeně značená cesta mě sem nepřivedla, ze zmíněného rozcestí pokračovala dál do civilizace, do řečených míst vedla pouze neznačená cesta. Cítil jsem se natolik podveden, že jsem na chvíli značenou cestu opustil a levotočivým stoupáním - druhým a posledním toho dne - vyfuněl aspoň na vyvýšeninu slující Chloumek /297 m n. m., proto jsem se tak zadýchal/. Po půlkilometru usilovné snahy dospěl jsem na klidné nefrekventované místo - obecní hřbitov vesnice Habřina a kostelík sv. Václava, jehož vnější stěnu zdobila podobizna světcova, aspoň jak si ji neznámý autor představoval. Postál jsem tu chvíli v tiché pokoře, jak by tu postál určitě první český dálkoplaz Karel Hynek Mácha, a pak jsem sestoupal dolů nejkratší cestou. Teď jsem se musel spolehnout na své dezorientační nesmysly, prošel jsem loukou kolem osamělé boudičky a další bažinatou louku, až jsem znovu octl na rozcestí, jež jsem byl předtím opustil.
obecní hřbitov Habřiny na Chloumku. Foto: L. Šlosar
kostelík sv. Václava na Chloumku. Foto: L. Šlosar
Dále jsem pokračoval po travnaté cestě - jakousi minikotlinkou - z obou strany ohraničenou stromy a mírnými břehy, až jsem došel k rušné silnici vedoucí do Hradce Králové. Na kraji obce Černožic stál tu automobil, z jehož osazenstva vyklubala se druhá kontrola, jež za neobyčejně silných větrů obdařila mě razítkem do itineráře a vandrbuchu a též cennými radami pro další mé putování. Na dobro toho dne opustilo mě turistické značení a dál jsem se musel spoléhat na slovní popis tras, sem tam doplněný růžovými šipkami na zemi a bílými nad zemí.
Ten poprvé a naštěstí naposledy selhal po přejití rušné silnice už v Holohlavech, kde jsem zabočil doleva na Smiřice až o několik set metrů dál a to ještě na dotaz směřující domorodcům. Tento nepatrný lapsus způsobil, že jsem se zatím načas setkal se třetím účastníkem padesátky, který mě po chvíli opustil na další kontrole ve Smiřicích. Tady se odchylovala trasa 30 kilometrů a prodávali tu lahvové pivo. Napadlo mě, že tu chvíli pobudu a sním alespoň jednu ze dvou svačin, jimiž nás na startu vybavili pořadatelé. Na kontrole mě přijali vlídně a nechali mě usednout ke stolku a zatímco okolo bujel, vzlínal, kynul a kypěl, ba dokonce i bobtnal cyklistický živel, přijíždějící též na kontrolu, v poklidu jsem se tu sytil a nechal se vyhnat až chladem nepříjemně dujících větrů.
Pokračoval jsem po kraji zámeckého parku a překročil Labe po starobylém mostu, za nímž jsem dle již zcela spolehlivého popisu pokračoval doprava po polní cestě, zprvu rovnoběžné s Labem, až k chatě slující U náplavky, která svým neutěšeným vzhledem vzbuzovala dojem, že tu na jedno použití přespávají squatteři nebo uprchlí vězni. Již na začátku polní cesty shledával jsem před sebou zelenou tečku, kterou byl zmíněný třetí účastník a která se mi stala pobídkou pro zrychlený pohyb, neb nerad někoho vidím před sebou.
starý most přes Labe ve Smiřicích. Foto: L. Šlosar
Nepatrné stoupání zavedlo mě do obce Skalice a táhlý silniční úsek přes obce záhadných názvů Čibuz a Hubiles, před kterou jsem třetího účastníka pochodu opět dohonil. Na dlouhém polním úseku do obce Lejšovka vyvrbil se z něho šestnáctiletý hoch - Petr z Jaroměře, jenž šel padesátku poprvé. Začal mi vykládat se vší skromností, že je člověk, který - protože se snaží chovat přirozeně - rád vybočuje z řady, z čehož jsem ho ostatně začal podezřívat již po jeho prvních slovech při našem předešlém letmém setkání. I vzal jsem si slovo řka, že sám nemám rád tuctovky, které začnou kouřit proto, že kouří jiní, které nosí stejné šaty, protože je nosí jiní, které .... et cetera, že si naopak myslím, že správný člověk by měl vybočovat z řady, ovšem pokud to vyplývá z jeho přirozenosti, nikoliv proto, že se chce předvést, což ostatně už tepal Havlíček ve svém epigramu verši "Není nad originálnost / každý po ní touží / lidé chodí přes most / tož já chodím louží........" Jsem totiž moudrý člověk a navíc je mi prokletím, že všem těm blbostem, které hlásám, věřím, což mě naproti tomu naštěstí diskvalifikuje předem od dráhy politika.
Za těchto a podobných řečí dorazili jsme do obce Lejšovka, kde nám itinerář trasa předepsal učinil radikální obrat skoro do protisměru, až jsme po kraji lesa dospěli na kraj obce Smržov, kde vedla křížová cesta a u kapličky prodlévala tu další kontrola. Měli tu lahvové pivo, jež jsem tu popil, na rozdíl od svého soudruha, jenž tentokráte vybočil z řady pořádně, pivo totiž odmítl. Jeden z pořadatelů právě měl telefonát, z jehož čísel mě naskočila husí kůže. Pochodu a cyklojízdy mělo se zúčastnit 790 účastníků, kterýžto počet hodnotil proti jiným ročníkům jako neobyčejně nízký, a pěší padesátky jsme se zúčastnili toliko tři /!!/, což jako počet nízký shledávám zase já.
Luděk na kontrole u kapličky ve Smržově. Foto: náhodný kolemjdoucí
Po chvíli se jsme se opět dostali do další otevřené krajiny. Dík skvělé viditelnosti poznal jsem po své pravici Bor a Orlické hory, před sebou vlevo v dáli Sněžku a Černou horu, v jednu chvíli po úplné levici i Zvičinu, což jsem ventiloval svému souputníkovi, který se od samého počátku ukazoval jako na svůj věk nadprůměrně inteligentní, jen kdyby se pořád tak nepochechtával, jako teď při mém horopisném popisu, to mi nějak nesedělo.
Hlavní kontrola pochodu bylo v jeho samém závěru v Josefově. Císař Josef II. tu v letech 1780 - 1787 nechal na ploše 289 ha postavit mohutnou vojenskou pevnost. Řečeno dnešními slovy, z hlediska tehdejšího daňového poplatníka to byly vysloveně vyhozené peníze, pozdější uchvatitelské armády se ukázaly jako velice zbabělé, do lůna české země vnikaly jinudy, jako místa bitev volily lokality vzdálené a do blízkosti pevnosti se vůbec odmítaly dostavovat. Svůj podíl na tom měly i předešlé režimy, jež evidentně hrubě propagaci pevnosti zanedbaly, propagační brožurky, letáčky a leporela netiskly a především do zahraničních armádních štábů je nezasílaly. Dnes L. P. 2002 jsem si tu však jako účastník akce mohl opéci na travnaté ploše uprostřed mohutných zdí pevností uzenin a opřen o zeď pozoruje okolní dění a pojídaje to, co jsem si upekl, mohl vyřešit jeden nepříjemný problém. Už mé úvodní vyhodnocení trasy a následné mezičasy napovídaly tomu, že v žádném případném případě nemohlo jít o "padesátku", i přestože jsem šel svižně a úplně poctivě dle itineráře. Nebylo totiž ani půl druhé a do cíle to byly tři kilometry!! Jsem už takový nezkažený hoch, že jsem se - ač nevinen - do cíle mučen trapnými rozpaky vplížil /jako poslední ze tří padesátkařů/, ve vší tichosti přijal diplom a stejným způsobem se z místa startu a cíle odplazil.
pod náklady na vybudování vojenské pevnosti v Josefově se tehdejší fiktivní daňoví poplatníci pěkně prohnuli, nyní tu mohla být alespoň hlavní kontrola Pochodu okolo Jaroměře. Foto. L. Šlosar
Protože mé smysly byly hrubě neukojeny, času jsem měl plné hrsti a diplom na dle mého názoru nezaslouženou padesátku mě na těle pálil, řezal, štípal a bodal, vyřešil jsem své dilema takto: Místo, abych se v klidu hospod opájel pocitem absolvované padesátky, po krátkém pobytu v jedné z nich na kraji města, v níž na hodinách ručičky šly opačným směrem, završil jsem sobotní chodecký festival - ve smyslu duchovním podoben kajícníku v rozervané režné košili a rozbitých sandálech - poutí po nekonečném silničním úseku z Jaroměře přes Čáslavky, Dolany, Svinišťany a Horní Třebeštov do České Skalici, rychlostí 6 km/hod., pomocí silničních patníků důsledně kontrolovanou Protože jak pravil - teď už to klidně můžeme říci - klasik, správný člověk by měl vybočovat z řady .... Anebo protože není nad originálnost atd.? ...... Přeberte si to sami, já si o tom myslím své..
Napsáno pouze pro tyto stránky
O Žižkův štít /20. 04. 2002/ aneb Zvýšenou námahou proti frustraci
Mou účast na 30. ročníku pochodu O Žižkův štít bezprostředně předtím předznamenalo jedno nedorozumění, na němž měl podíl můj neúmyslně přehnaný slovní projev. Tahle reportáž je tak trochu i svědectvím toho, jak jsem nepříznivému duševnímu stavu na pochodu čelil.
Na prezentaci pochodu, jež byla tradičně v sokolovně, jsme se sešli v "jičínské" sestavě: Máša z Vrchoviny, Karel z Trutnova, Pepa z Jilemnice, Milan z Lomnice nad Popelkou a já. Oficiální start byl z blízkého vrchu Gothard, kam jsme šli nejkratší cestou. Zajímala nás především socha Žižky od P. Jiříčka, Máša se z osobních důvodů šla podívat do blízkého hřbitova. Ukázalo se, že vzdor předpovědím a pátečním dešťům se rýsuje pěkný den. Naše padesátikilometrové putování pak započalo lesem po úbočí Hořického chlumu do Dachov, odtud pak silničním úsekem do Miletína, kde byla první kontrola a kde jsem se na chvíli setkali s Hankou z Mladé Boleslavi a s Jirkou z Turnova.
socha Jana Žižky na vrchu Gotthard v Hořicích. Foto: L. Šlosar
pomník Karla Jaromíra Erbena na náměstí v Miletíně. Foto: L. Šlosar
Silniční úsek vedoucí uprostřed lučinatých svahů pak pokračoval přes Miletínské Lázně až téměř pod vrchol Zvičiny, z Třebihoště pak začalo vlastní nepřetržité stoupání s výškovým rozdílem přes 200 metrů. Do zmíněné vsi jsme v těsném sledu dorazili ve třech skupinách, jejichž složení bylo převážně určeno podle toho, jak se kdo a kdy začal na trase převlékat. S Pepou jsme sem přišli jako první a jako první jsme začali stoupat. Já - jak už to bývá pro mě bohužel typické - nevnímal jsem ještě okolní svět naplno a pořád jsem se vracel - přeplněn bolem - k onomu nedorozumění. Zatímco většina lidí řeší situaci, kdy se s někým dočasně neshodnou, filozofickým klidem ve víře, že se vše napraví, já mám takovou nešťastnou povahu, že na mě tento zážitek doléhá až do doby, než k nápravě dojde. V souladu se svými pocity vyrazil jsem do nastálého stoupání ostře a nekompromisně, až jsem šel místy na doraz. Na jednom místě prudšího stoupání zazvonil v mé kapse mobil.
O vhodnosti a etičnosti užívání mobilních telefonů na turistických akcích vedou se přemnohé diskuse. Já vidím spíše jejich užitečnost - jednak se tímto způsobem mohou na trase shledat členové skupiny, kteří vyrazili po menších skupinách, hlavní jejich význam spočívá v tom, že účastník pochodu může svým bližním nahlásit, kdy přijede, takže ti o něho nemají strach a navíc mají jistotu, že nepřijede dříve, čímž se v konečném důsledku sníží i riziko rozvodů. Manželka Jana mi takto na pochod volá průměrně dvakrát pro svůj klid a je s podivem, že se mě dovolá zásadně v těchto tří situacích. 1/ když jsem v hospodě /a já v nich přitom pobývám tak málo/, 2/ když překračuji ostnatý drát/, 3/ když to mydlím do prudkého stoupání. Třetí případ nastal nyní a já se - sotva dechu popadaje - musel omluvit, že zavolám až ze Zvičiny. Ještě k těm mobilům - jejich nadměrné používání na pochodech ke žvanění jinak samozřejmě zavrhuji, jeho míru si však každý má právo stanovit sám.
Poprvé letos jsem se cítil v dobré kondici - tedy fyzické, ve snaze vymýtit ďábla nezdravých myšlenek šel jsem - jak už bylo řečeno - na doraz, abych si tak nefandil, dlužno říci, že Pepa na tom byl zřetelně lépe a tak trochu mě začal deptat a nechtěně štvát. Zatímco jsem totiž sotva dechu popadal a v krajině břišní na pravé straně mě bolelo, Pepa otevíral nová a nová témata hovorů, třeba o tom, jak je stoupání náročné a tak podobně, na což jsem reagoval jednoslabičnými odpověďmi, zašifrovanými do halasného funění.
Do Raisovy chaty na Zvičině, když jsem těsně předtím dodatečně vyřídil násilně přerušený hovor s manželkou, jsme dorazili v nepatrných časových odstupech - včetně Hanky a Jirky a usedli jsme v plném počtu sedmi k jednomu stolu. Stal jsem se terčem přátelského dobírání stran mého utíkání nahoru, zdravá fyzická námaha na krátký čas vyčistila můj mozek, ke zlepšení fyzického stavu pak přispělo i kyselo, jež jinak nevyhledávám.
kostelík sv. Václava na Zvičině. Foto: L. Šlosar
Když jsme vycházeli z Raisovy chaty a naše pohledy spočinuly ve směru našeho dalšího putování, spatřili jsme četná mračna, jež hrozila deštěm. Naštěstí v průběhu dalšího putování se tyto hrozby ukázaly jako liché. Po louce jsme sestoupali do údolí Bystřice k bývalému Bystrému mlýnu /tady jsem se málem ztratil, když jsem nad mlýnem šel rovně místo doprava/, vystoupali do vesnice Kal a po silničním úseku se dostali do Pecky. Tady jsou tři hospody, první na náměstí byla zasvěcena svatebnímu reji, poslední už pod náměstím byla zavřena, následkem čehož byla prostřední v hotelu Roubal přeplněna, takže jsme pokračovali dál do Bělé u Pecky. Tady následoval silniční úsek s táhlým stoupáním na Radkyni a Přibyslav. Protože se zcestné myšlenky opět navracely, nadešlá část putování mě inspirovala k nasazení svižného monotónního a strojového tempa, jež mi vyhovuje, takže jsem na Přibyslavi jako první seznal - opět s pročištěným mozkem, že hospoda je zavřena a že tu není žádné razítko samokontroly, jež tu byla předepsána, takže jsme udělali opis směrovky do Lázní Bělohrad.
Sem jsme sestoupali táhlým klesáním a došli po nudné rovince přes všelijaké ty Nové Vsi. V Lázních Bělohrad nastala časová konstelace, kterou mám na pochodech rád. V důsledku nuceného vynechávání hospod jsme na tom byli časově tak dobře, že jsme se v závěru nemuseli si honit, naopak mohli jsme si dovolit hodinku posedět v hospodě U mostu. Zde zanedlouho naši pětici doplnili opět Hanka a Jirka, kteří se ze Zvičiny odbočili na čtyřicetikilometrovou trasu, a když naši skupinu u stolu se rozhodl opustit Pepa, který přijel z Jilemnice na bicyklu, takže chtěl být původně v cíli dříve, pozval jsem tuto dvojici ke stolu, u něhož se v těsném sledu pak uvolnilo další místo - Máša se rozhodla sledovat Pepu.
Dobře napojeni nezdrželi jsme se na hlavní občerstvovací kontrole v tradičním "skříňáku" na Byšičkách déle, než bylo zbytí. Ke všemu se Karlovi na mobilu ozvala Máša, že nás čeká s Pepou v hospodě v Lukavci. Tady jsme opět krátce poseděli a již v dobrém rozmaru za svižné chůze plné bonmotů, jimž se usmívali i náhodní další kolemjdoucí, prošli jsme na hřeben Hořického chlumu, kde u nové rozhledny byla poslední kontrola. Nahoru byl vstup zdarma, a protože jedovaté zplodiny chystaly se opět okupovat můj mozek, vyšel jsem svižně - a za mnou i Karel - ještě na rozhlednu.
Do cíle v sokolovně jsme došli již v dobrém rozmaru, v poklidu se zde občerstvili a zatímco Pepa odjel konečně na kole domů, Máša a Milan doprovodili Karla a mě na autobus v 19,03 hod. Domů jsem pak přijel už zcela v dobrém rozmaru a zvýšenou fyzickou námahou z frustrace vyléčen ... byť zatím jen do neděle ráno.
A na závěr něco statistiky: Turistické akce O Žižkův štít se zúčastnilo celkem 1.098 lidí, z toho na pěší trasy 840 lidí a z nich zase na nejdelší 50 km pouze 30 lidí.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /30. 03. 2002/ aneb Člověk je nádoba nevyzpytatelná
Musím se přiznat, že jsem jel na "padesátku" tradičního pochodu v Jičíně s neobvyklým respektem. Po určitou dobu jsem se nacházel v následujícím stavu: Lehce mě pobolívalo čelo i na průduškách, nohy mě permanentně bolely hlavně v lýtkách, cítil jsem se otupělý a nohami jsem jakoby narážel do země, při sebe pomalejším pohybu jsem se nepříjemně potil na zádech. Na druhé straně jsem neměl příznaky nachlazení - rýmu a kašel a celkově jsme se necítil vůbec schvácený, také můj dech byl dobrý, takže jsem se zúčastnil.
Pochod věnovaný pohádkovému loupežníku Rumcajsovi je vyhledávaný široko daleko, když jsme Karel a já jako jediní vyslanci z Trutnova, kteří použili nejrannější autobusový spoj do Jičína, dospěli na start na nádraží jičínského zámku, nečekali nás tam toliko naši nadcházející souputníci Máša z Vrchoviny a Milan z Lomnice nad Popelkou, ale společně s námi vyrazila tradiční početná výprava z Liberce, v jejíž řadách nechyběl k mé radosti Ruda z Liberce, kterému loni velkou část sezóny pokazilo zranění.
Úvodní metry pochodu vedly západním směrem pod výraznou vyvýšeninu někdejšího mohutného středověkého hradu Veliše, jehož silueta se výrazně rýsovala na obzoru. U něj ve vesnici Podhradí nastalo první svlékání, už od rána se rýsoval krásný den, obloha byla výrazně modrá a prostá mraků, stačilo jen něco málo času, aby sluneční paprsky začaly výrazněji hřát.
Veliš. Foto: L. Šlosar
Vešli jsme do lesa a prošli těsně pod osamělou barokní kaplí Loretou a sestoupili lesem do blízkosti další barokní kaple Nejsvětější trojice, jejíž vzhled hyzdí červené dveře. V těchto místech jsme se dopustili malé nepozornosti, měli jsme se napojit na zeleně značenou cyklistickou trasu, což jsme učinili, ale sledovali jsme ji opačným směrem, než jsme měli jít. Na omyl upozornil Míra z Chrastavy, takže jsme se po kilometru obrátili dozadu, došli opět k řečené kapli a pokračovali poslušně velkým obloukem po lesní zpevněné cyklistické cestě, až jsme se dostali na okresní silnici, po níž jsme ostrým obloukem odbočili doprava, až se po chvíli před námi rozestřely pohledy na frekventovanou silnici z Jičína do Sobotky, za ní na Prachovské skály a Trosky. Táhlým stoupáním jsme sešli ke zmíněné silnici, přešli jsme ji a ve čtvrt na deset vešli do obce Samšina, kde před hospodou byla na 15. kilometru první kontrola. Využili jsme otevřené hospody a poseděli jsme až do třičtvrtě na deset. Pak jsme po dalším silničním úseku pokračovali do Mladějova, kde Milan a Karel neodolali vábení další otevřené hospody.
Máša a já, jehož pocity signalizovaly, že si na trase nemohu dovolit velká zdržení, jsme pokračovali dál přes Dolní Mlýn a táhlým stoupáním na Trosky. Tam jsem na další kontrole seznali, že je půl dvanácté a že jsme na 24. kilometru. Ještě když jsme šli ve čtyřech, dohodli jsme se, že si vynahradíme zabloudění za kaplí Nejsvětější trojice a do dalšího dílčího cíle Rovenska pod Troskami půjdeme kratší cestou před Ktovou. Po opatrném sestupu po kluzkém terénu pokrytém listím, po vzájemné dohodě šla lépe fyzicky disponovaná Máša napřed, chtěla se v hospodě Radnici v Rovensku setkat ještě s našimi kolegy z loňské stovky v Havlíčkově Brodě Pepou z Jilemnice a Jirkou z Benecka. Já jsem jejím tempem jít nedokázal a při pokusech o poklus na silnici jsem seznal, že mám opravdu nohy jako z olova.
Trosky. Foto: L. Šlosar
Do hospody Radnice jsem dorazil ve čtvrt na jednu a zastihl jsem tam ještě několik rychlejších kolegů, vedle Pepy a Jirky například vzpomínaného Míru z Chrastavy. Náš pobyt v hospodě se nakonec protáhl na hodinu, což mi příliš nevyhovovalo, jenže o něco později přišel Karel a o další chvilku poté Milan a každý z nich si chtěl posedět. Sedmikilometrové táhlé stoupání až nad Košov jsme absolvovali ve svižném tempu, při němž jsem se opravdu přesvědčil, že mám nohy sice jako z olova, ale dechově nestrádám. V hospodě Košově byla další kontrola, kam jsme přibyli ve třičtvrtě na tři a my jsme odtud vyrazili ve čtvrt na čtyři, majíce před sebou třináct kilometrů.
radnice v Rovensku pod Troskami, v jejichž útrobách je též restaurace stejného jména. Foto: L. Šlosar
scházíme ke Košovu. Foto: L. Šlosar
Nakročili jsme směrem na horu Tábor, ale po několika metrech nás svedla cesta po úbočí hory až k Alainově kapli a do Kyjí. Za Kyjemi jsme přešli nevysoký hřebínek, po dalším silničním úseku prošli Železnicí. Nad Železnicí na nekonečně se táhnoucím silničním úseku přes Valdice, známé věznicí pro nepřizpůsobivé naše spoluobčany, se oddělilo zrno od plev, lépe disponovaní Máša a Karel se nám vzdálili a až na konec ještě nekonečnějšího lipového stromořadí již v Jičíně jsme je s Milanem sledovali v uctivé vzdálenosti. Přesto jsme do cíle došli před půl sedmou, takže jsme v cíli stačili chvíli pobýt, občerstvit se a udělat zde pár obrázků. Zjistili jsme, že turistické akce se zúčastnilo celkem 4.143 turistů, pěších tras 3.867, z tohoto počtu však nejdelší trasu 50 km absolvoval nepoměrně malý počet 103 účastníků.
Valdice s věznicí na nekonečné silnici do Jičína. Foto: L. Šlosar
Když jsme po třičtvrtě na šest odcházeli na autobus, měl jsem však pocit, že mě někdo mlátil přes stehna, i má chůze byla toporná. Pocit zmlácených stehen a neustálého pocení mě pronásledoval až do následující středy, kdy jsem šel sundávat vlastní značení na nejkratší trase Prvních jarních kilometrů. Poté ze mě najednou všechno spadlo, pocity olověných nohou, otupělosti a bolení hlavy byly najednou pryč. Člověk je zkrátka nádoba nevyzpytatelná
Napsáno pouze pro tyto stránky
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
Prvních šest reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz