24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Vánoční pochod /18. 12. 2004/ aneb ČAS MEDITACÍ A ROZJÍMÁNÍ
Návštěva Adventu v Babiččině údolí /11. 12. 2004/ aneb ADVENT - KONEC I ZAČÁTEK TRADIC
Skobácké putování /04. 12. 2004/ aneb IDYLKA NA ÚSTECKOORLICKU
Výlet ze Semil do Jilemnice /27. 11. 2004/ aneb V OČAROVÁNÍ KOSTELY A KAPLIČKAMI
Výlet po naučné stezce "Po stopách K. V. Raise" /20. 11. 2004/ aneb POLÁRNÍ VÝPRAVA V ŠLÉPĚJÍCH ČESKÉHO KLASIKA
Za posledním puchýřem /13. 11. 2004/ aneb ZA "PUCHÝŘEM" LETEM SVĚTEM
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Vánoční pochod /18. 12. 2004/ aneb Čas meditací a rozjímání
Kvalita spojení v sobotu je různá. Obyvatelé malých míst si oprávněně žehrají, ale třeba spojení mezi Trutnovem a Kolínem je - při vyhledání vhodné trasy na Internetu - skvělé. Ze Zelené louky jsem vyjel viamontem v 05,30 hod., z Trutnova autobusem v 05,45 hod. a z Pardubic rychlíkem v 07,37 hod., na vlakovém nádraží v Kolíně přímo na startu Vánočního pochodu jsem byl v osm hodin.
Hned na nádraží jsem upustil od svého obvyklého rituálu a nedal si pivo, byla tu fronta, pivo neuvěřitelně pěnilo a napodobovala je i servírka, protože logicky poslouchala poznámky netrpělivých adeptů. Letošní ročník Vánočního pochodu byl neobvyklý i tím, že tentokráte nepřijeli další z mých obvyklých partnerů na trase. Ke společným kilometrům mě pozvali Jirka z Turnova a Hanka z Mladé Boleslavi. Oba jsou dokladem další pozitivní stránky turistiky, patří mezi řadu dvojic, mezi kterými se rozvinulo turistické a i celoživotní partnerství, pevnější než ta, jež vznikla v dobách nezralých malin. Mám pro takové vztahy nejrůznější intenzity pochopení, vždyť sám po léta usiluji o jedno takové, přiměřené mým možnostem a dané realitě.
Tento rok je sudý, takže jsme tentokráte vykročili od nádraží doprava, po několika stovkách metrů došli na most s komunikací vedoucí od náměstí, po mostu překročili Labe a za ním sestoupali ze schůdků opět doprava a pokračovali dále proti proudu Labe směrem nejprve východním a později již od Labe severním skrze lesy přes Alžbětín do Býchor. Tady jedním z mála porušením tradic bylo místo kontroly. Rušná a malá hospůdka Gerbera již nefungovala, stěží jsme poznali, kde vůbec bývala, o několik metrů dál však bylo dobře udržované fotbalové hřiště a u něho jiná hospoda Rest-Club. Tady - bylo asi třičtvrtě na deset - se mi konečně piva dostalo. Na křižovatce mi itinerář dal na výběr do Týnce nad Labem pokračovat po silnici na Jelen a dále po zelené značce nebo se vydat tamtéž po žluté značce. Rád se nechávám upoutat do zajetí tradic, takže jsem se stejně jako v uplynulých letech vydal rychlým krokem po silnici na Jelen.
zadumaná krajina blíže Kolína pod šedavými nebesy rozseje v duši poutníkově hluboký klid a mír. Foto: L. Šlosar
na silnici z Býchor do Jelena to může poutník pořádně "rozbalit". Foto: L. Šlosar
Jako v uplynulých letech …toť refrén této reportáže. Od roku 1995 se pravidelně zúčastňuji tohoto pochodu, jsem tu tedy letos po desáté. Pořadatelé střídají dvě trasy, takže tu letošní jdu po páté. Někoho může napadnout: Není to blbost, rok co rok jezdit kvůli mizerným 35 km až někam do Polabí, za divoký peníz, dnes například mě doprava jedním směrem stála celkem 115 Kč /73 Kč autobus, 42 Kč vlak/. První odpověď je nasnadě: je to potřeba vytrhnout ze úplně z kontextu divokého předvánočního reje: tady v klidném Polabí se člověk najednou octne najednou strašně vzdálen od posledního šturmování v práci, předvánočního úklidového teroru i hororu /i když u nás už snad pozbyl na síle/ i zoufalé snahy vymyslet nějaké originální dárky.
Odměnou mé konzervativní volby byla na rozcestí v Jelenu bleděžlutá kaplička se zvoničkou a bílým křížem nad vchodem. Dalších 5,5 km jsem šel širokou lesní cestou, po terénu tu a tam mírně uklouzaném, ale nikoliv nebezpečným. Šel jsem sám /Jirka s Hankou se v Rest-Clubu nezdrželi/ svižným monotónním tempem, při kterém jsem se nemusel soustřeďovat na cestu a mohl jsem se duchem odpoutat od svého snažení a bloudit úplně v jiném čase a prostoru, když ubíhající okolní stromoví a mýtinky vytvářely pro ten účel ideální kulisu. Kvůli této očistné chůzi tak rád chodím především podzimní i zimní pochody, které tento zajímavý duševní stav podbarvují temnou oblohou a mlžnými opary. Vůbec mi nevadilo, že občas drobně pršelo.
ubíhající okolní stromoví na cestě z Jelena do Týnce nad Labem vytvářely pro účel meditace ideální kulisu. Foto: L. Šlosar
Hotel v Týnci nad Labem tentokráte poskytl kontrole menší místnost. Měl jsem štěstí, že ve čtvrt na jednu, kdy jsem přišel, byli tu pouze štamgasti, takže pivo jsem dostal hned, po mě se malá místnost rychle naplnila a obsluha byla pomalejší, jedna paní si dokonce stěžovala, že byla opomenuta. Já jsem ovšem měl štěstí i podruhé, neb protože mezitím přišli Hanka a Jirka, pokynul jsem také o druhé pivo, a to přistálo přede mnou, ještě než má ruka poklesla.
Po našem odchodu ve 12 hodin jsem osaměl definitivně, protože jsem se zdržel na náměstí v Týnci nad Labem u mariánské sloupu, prosté radnice, dále pod soškou dvou ženských postav ve výklenku v rohu domu směrem ke kostelu a u kostela samotného, který se dlouho odmítal vejít do displeje mého fotoaparátu. Zasvěcení kostela - Stětí sv. Jana Křtitele - jevilo se symbolické, vítr mé snažení narušil třikrát tím, že mi "setnul" kšiltovku z hlavy na zem.
sošky ve výklenku rohového domu na náměstí v Týnci nad Labem naplní duši zbožnou i nezbožnou hlubokou pokorou - tu k Bohu, onu alespoň k umění dávných umělců Foto: L. Šlosar
Poté jsem pokračoval jediným stoupáním na trase po schodech nad nádražím v Týnci nad Labem těsně po překlenutí Labe, dále zpět směrem západním přes Záboří nad Labem /další zastavení u kostelíka románského původu se zvoničkou krytou šindelem/, posléze cestou podél zasmušilého a zamyšleného Labe s lesem po druhé levé straně kolem mohutného jezu nazvaného podle vesnice na protějším břehu veletovský a podél Černé strouhy do Starého Kolína, kde byla třetí kontrola, to zrovna Jirka a Hanka odcházeli. Já jsem se tu kolem druhé hodiny odpolední hodiny zdržel, tentokrát nejen při pivě, ale také při chutných pepřenkách.
za mnou je veletovský jez, už jen pár set metrů zbývá mi ku Starému Kolínu. Foto: L. Šlosar
… a je tu Starý Kolín, přesněji řečeno Kulturní dům a v něm kontrola, jež marná sláva každý turistický pochod okoření. Foto: L. Šlosar
Ze Starého Kolína jsem pak vyrazil nasycen a také příjemně opojen, tím pádem nakloněn ještě k hlubším a realitě vzdálenějším meditacím, jejichž délku jsem si úmyslně prodloužil tím, že jsem ze zvědavosti absolvoval nesmyslný ohyb žlutě značené cesty, která opouští za Starým Kolínem silnici a naposledy poutníka zavede na chvíli k jednomu z kanálů Labe, aby ho opět přivedla u železničního přejezdu trati Kolín - Pardubice na stejnou silnici a z ní natrvalo na střídavě lesní a polní zpevněnou cestu do Kolína. Zmíněná železniční trať je velice frekventovaná, dlužno pochválit, že se závory na přejezdu zavírají sice často, ale opravdu jen na nezbytnou dobu průjezdu vlaků.
V Kolíně na konci výpadovky na Přelouč a Pardubice jevila se mi cesta skrze město do cíle nekonečná, zvláště přestal-li jsem sledovat značku a šel mechanicky stále rovně až ke zmíněnému mostu, jenž jsem ráno přecházel. Odtud nebylo těžké projít několik stovek metrů na již zšeřelé náměstí v Kolíně a před čtvrtou hodinou dojít do restaurace Radnice na jeho okraji.
zšeřelé náměstí v Kolíně s radnicí a mariánským sloupem, skrze nějž je lačnému oku poutníkovu patrna cílová restaurace Radnice. Foto: L. Šlosar
Prostorná restaurace pulzovala převážně zásluhou posledních z celkového počtu 280 účastníků pochodu, s nimiž se člověk vidí třeba jednou za rok, což je další důvod, proč tak rád vážím dlouhou cestu do předvánočního Kolína. Došlo i k tomu, co k této atmosféře patří, na burzu osobních razítek, respektive jejich otisků. Pod dojmem hezkých zážitků z trasy ani tolik nebolelo jen letmé průběžné sledování hokejového zápasu z Moskvy ČR - Finsko, v němž jsem v poslední třetině a v prodloužení prohráli po tříbrankovém vedení vyhraný zápas.
Posléze jsme se postupně loučili, já mezi posledními, neb dík Internetu jsem objevil nejrychlejší a přitom nejspolehlivější spojení obdobné tomu rannímu - rychlíkem v 17,47 hod. z Kolína do Pardubic, v 18,30 hodin autobusem z Pardubic do Trutnova a odtud během necelé minuty, jíž jsem absolvoval jen tak tak, protože mě probudilo teprve zastavení autobusu, místní dopravou na Zelenou louku, takže jsem celou cestu z Kolína domů zvládl za 2 a třičtvrtě hodiny.
Těším se, že na další 29. ročník Vánočního pochodu v Kolína z Trutnova už zase nepojedu sám, zvláště jestliže napříště velká porce meditace tolik nehrozí. Vedle diplomu, pohledu s kresleným vtipem a zvonečku obdrželi jsme totiž již propozice na příští rok, jež slibují, že nejdelší trasa 35 kilometrů povede nezvyklou trasou na Libice nad Cidlinou!
Výlet na Advent v Babiččině údolí /11. 12. 2004/ aneb Advent - konec i začátek tradic
Kdybych měl primitivním způsobem personifikovat, musel bych napsat, že českoskalické nádraží se muselo v sobotu po půl jedenácté podivovat, kdo a v jakém kombinaci to vystoupil z vlaku přijíždějícího z Trutnova. Na nádraží samém stála již Zdeňka, jež očekávala Petra mladšího z Trutnova, což by snad nebylo tak divné. Možná, že by snad nepřekvapilo objevení se Marušky z Trutnova a Vládi z Kruhu, ti občas společně chodí plnit nějaké ty odznaky. Z vlaku ale vystoupili také nejstarší člen naší širší turistické pospolitosti všemi oblíbený Karel z Trutnova, který úspěšně čelí nemoci, a současně i všemi hýčkaný benjamínek téže grupy Jana z Buků, kterou dlouhodobější indispozice zase přibrzdila v první polovině roku. Pak jsem ještě vystoupil já. I bez Zdeňky a Petra, se kterými jsme se záhy za nádražím rozloučili, jsme se v této kombinaci neviděli především ze shora uvedených důvodů už hodně dlouho.
na nádraží v České Skalici v hloučku postáli v srdečném hovoru zleva Maruška, Petr, Vláďa, Karel, Zdeňka a Jana. Foto: L. Šlosar
Dnes jsme nepřišli ovšem trhat chodecké rekordy, směr našeho snažení byl v České Skalici poměrně nasnadě - blízké Babiččino údolí. Po krátkém zdržení na nádraží jsme sem - přesněji k ratibořickému zámku - dospěli před třičtvrtě na dvanáct. Zámek byl také naším prvním zastavením a v pokladně jsme si koupili lístek za 40 Kč.
Vnější důvod naší návštěvy Babiččina údolí byl dán právě trvajícím obdobím čtyř týdnů před Vánocemi. Po tuto dobu před slavností Narození Páně 25. 12. trvá období slující advent. Ježto nejsem religiózně a liturgicky erudován, přečetl jsem si teprve na internetu, že toto označení pochází z latinského slova "adventus", což znamená příchod - zde příchod Vykupitele Ježíše Krista. Zatímco mě po dlouhá léta neříkalo slovo advent vůbec nic a pojem Vánoce byl pro mě opravdu spojen spíše se hmotnými požitky, lid zbožný z dob století předminulého a z časů ještě dřívějších spojoval s obojími obdobími celou řadu zvyků a pověr.
zámek v Ratibořicích byl připraven pro případ, kdyby panstvo přece jen ráčilo zavítat. Foto: L. Šlosar
Protože klasické dílo Babička od Boženy Němcové vypovídá, že bohabojný lid žil v 1. polovině 19. století také v této lokalitě, Národní památkový ústav v Praze - Územní odborné pracoviště v Pardubicích, Státní zámek v Ratibořicích, město Česká Skalice a kulturní agentura Anny Řehákové uspořádali v sobotu a neděli na čtyřech místech Babiččina údolí pásmo vyprávění, ukázek lidových zvyků a zpěvů z období Adventu a Vánoc v podání postav v dobových kostýmech na zámku, jakož i předvánoční prodej - vše pospolu nazvané Advent v Babiččině údolí.
Zmíněná vstupenka nás opravňovala ke vstupu do všech čtyř objektů. Prvním byl samotný zámek, kam stojí vstup za normálních okolností 50 Kč, pravda do všech přístupných místností. My jsem po krátkém asi dvacetiminutovém čekání, když na nás přišla řada už ve dvanáct hodin prošli třemi a stálo to za to. První část vystoupení celého seriálu slula "Kdyby snad panstvo ráčilo zavítat" a vycházelo z fikce, že služebnictvo připravuje Vánoční hostinu pro případ, kdyby panstvo, které prodlévalo obvykle ve Vídni, přece jen do zámku zavítalo. V úvodní velké místnosti nás čekal pohled na bohatě prostřený stůl, na němž nechyběl ani klasický adventní věnec se čtyřmi svícemi, průběžně zapalovanými, jak probíhají jednotlivé čtyři týdny adventu do Vánoc. Hrály tam čtyři postavy v dobových krojích - dvě komorné, pan správce a paní správcová. Zvláště pan správce byl skutečně v dobových dialozích výborný, jako by vystoupil právě z obrazů Adolfa Kašpara. Zbylými dvěma komnaty k bočnímu východu nás provedl komorník, jemuž nebyl cizí suchý humor a jenž se těšil z toho, že panstvo nepřijede a že se připravená potrava rozdělí mezi lid potřebný, mezi který počítal i sebe. Ti dobří lidé měli štěstí, že své životní osudy prožívali desítky a stovky let před naším vstupem do Evropské unie /i když v té době jsme se jinak v jedné takové podobné dosti tísnili/ a nezažili na rozdíl od nás mladší evropskounijní předpisy, jež velí likvidovat potraviny těsně po neúspěšném použití. Pokud jde o kulinární stránku, zaujalo mě povinných devět chodů, dále že se příliš v jejich výčtu nemluvilo pivě a už vůbec o rybách /malým dětem určitě chyběl i hamburger/, přiznám se také, že bych si nejvíce pochutnal na prostém pečivu, protože jídla v rosolu nemusím.
Další kroky naše vedly hlouběji do údolí - do Mandlu, v jehož dlouhých prostorách bujel prodej drobných dárků, punče a svařeného vína. Protože jsem nechtěl riskovat zničení věcí dlouhým transportem, svým nejsympatičtějším jsem už v zámku zakoupil hezké staré mince, a v mandlu jsem - jsa nachlazen - ochutil místo toho skvělého horkého červeného punče.
Vedle v Rudrově mlýně v hořením podlaží pak konalo se pásmo "Advent ve Mlýně", jež bylo založeno na fikci, že paní mlynářka a pan mlynář vítají hosty, přičemž se mezi řečí účastník dověděl o všech možných zvycích z doby adventní. Začátku předcházela docela zdánlivá, ale sympatická maličkost. Účinkující totiž nejprve důsledně dbali toho, aby se děti usadily dopředu, aby všechny dobře viděly. Jinak všelikeré zvyky probíraly dopodrobna, přitom jsme mohli z uctivé dálky nahlížet do Mančinčina pokoje a další místnosti, kde hudla chasa, jež na konci vystoupení vešla do ústředí místnosti zahrát a zazpívat i nám, jež vyzvala ku zpěvu, který jsem rozumně ostatním nekazil. Nato jsme mohli zvědavě do obou menších místnůstek nahlédnout.
lid horečně kupující vytvořil v Mandlu "trma vrma". Foto: L. Šlosar
ničeho se neštítící paparazzo vyrušil ve světnici Rudrova mlýna prosté ženy libující si právě, jak to naposledy slečně Hortensii pěkně slušelo, a nadávající na politiky, hlavně na toho Metternicha. Foto: L. Šlosar
o co lid prostý měl hlouběji do kapsy, o to vkusněji v oněch dobách poslední svátky roce přizdobíval, jako tady ve mlýně. Foto: L. Šlosar
Další zastávka patřila stanu proti Panskému hostinci a dalšímu horkému červenému punči, který tak báječně pomáhal potírat nastuzení. Ke Starému Bělidlu jsme zašli společně, ale až na Karla se nikomu nechtělo čekat ve frontě na čtvrtou část adventního seriálu slující tentokráte "Štědrý večer na Starém Bělidle".
Na Karla jsem alespoň počkal, a pak jsem se opět spojili za kamenným mostem do Zliče. Posléze jsme poseděli necelé dvě hodiny v hotelu Holzbecher, kam za námi těsně před naším odchodem přišli také Zdeňka a Petr, kteří nás posléze provázeli na nádraží v České Skalici. Naše posezení po zásluze ovládl Vláďa svými alby fotografií ze svých putování takměř po celé republice, já bych mu ztěžka mohl konkurovat snad jen v případě, kdybych měl notebook a sadu CD-Romů se svými digitálními fotografiemi. Všichni jsem absolvovali pozdní oběd a nápoje dle libosti a především jsme si hezky popovídali, v kteréžto bohulibé činnosti jsme posléze pokračovali všichni až na Zdeňku i ve vlaku, jenž opustil Českou Skalici v 17,24 hodin.
přibrzdi občas, člověče, ve svém sebezničujícím tempu alespoň jako řeky Úpy proud, líně plynoucí od ratibořického mlýna k mostu u Zliče! Foto: L. Šlosar
skupinka v čekárně českoskalického nádraží, v natolik nepostačujícím jejím světle, že musela vypomoci záhadně světélkujícím batohem Zdeňka, od ní doprava jsou pak Vláďa, Luděk, Jana, Maruška a Karel. Foto: neznámý kolemjdoucí /P. Kunc/
Lití olova za účelem věšteb, házení lodiček do vodních toků za účelem zjištění, zda vydržíme do příštího adventu, či házení ořechů tamtéž, aby bylo dosti vody pro vodní kola, a další zvyky patří asi bohužel minulosti, ale možná že jsme tím opravdu trochu ochuzeni. Minulosti patří i protagonisté těchto zvyků, kteří nám mohou dnes připadat jako lidé neprůbojní, smíření s osudem a možná příliš pokorní, ale možná že i té pokory by leckdy neškodilo ani dnes při dostatku zdravého sebevědomí. Nechť alespoň uchováme mezi sebou - turistickými přáteli - jediný zvyk: opustit alespoň v tuto dobu své různorodé a odlišné trasy a každý rok se v tomto či podobném složení sejít a popovídat si!! Protože smysl tohoto období zůstává stejný - pro věřící a nevěřící: láska - samozřejmě v tomto případě ta neerotická a tedy nesobecká - ke svým nejbližším, ať již rodinným příslušníkům, nebo k turistickým přátelům a vlastně i ke všem slušným lidem dobré vůle na celém světě.
Skobácké putování /04. 12. 2004/ aneb Idylka na Ústeckoorlicku
Letos jsem se dostal do Ústí nad Orlicí veřejnou hromadnou dopravou na naše poměry hodně rychle. Na Zelené louce jsem do "viamonťáku" nastoupil v 05,30 hod., v Trutnově na autobus do Pardubic v 05,45 hod. a dorazil jsem tam přesně podle jízdního řádu v 07,03 hod. Přesně v 07,23 hod. přijel na blízkém vlakovém nádraží v Pardubicích i rychlík Galán, takže jsem byl v Ústí nad Orlicí v osm a na start v pivnici u Skoby jsem octl dobře před půl devátou. Hospoda byla plná, zaznamenal jsem tu třeba Petra z Broumova a dalšího Petra z Medlánek. Zaprezentoval jsem se na druhou delší trasu - 35 km, vypil jsem narychlo jedno pivo a kolem třičtvrtě na devět jsem odstartoval, abych si trasu náležitě bez kvapu vychutnal.
Úvod trasy vedl tentokráte stoupáním po pravé straně zalesněného vyschlého žlebu na rozcestí U Zabitého, které spočívá v jakémsi sedle na hřebenu mezi kopci Kozlovcem a Andrlovým chlumem. Z počátku se mi nešlo ideálně, byl jsem otupělý kratším spánkem a hůře se mi dýchalo kvůli ucpanému nosu. Z rozcestí jsem sestoupal k zajímavé zcela nové stylové usedlosti dokonce s průplavem a mostem přes něj. Varování nápisu na zdi o funkčním ochranném systému a o možnosti použití krajní nouze a nutné obrany svědčily tomu, že majitel má neblahé zkušenosti se závistivými zloději.
stylová usedlost u Řetové vybudovaná schopnými čelí zřejmě častým útokům neschopných. Foto: L. Šlosar
To se mi už otevřel utěšený pohled na široké údolí směřující na jih, nad jehož západním okrajem mi bylo dáno směřovat v první polovině trasy a po jehož východním okraji se pak vracel. Přede mnou se mi naskytl pohled na bělobou svítící kostel v Řetové a vedle něho na oheň, u něhož měli nějakou akci hasiči. Ti mi záhy zmizeli na obzoru za vrcholem kopečku, protože jsem kostel podešel, překlenul jsem silnici na Přívrat, jež vedla středem údolí, a kolem osady Na Mandlu jsem začal postupně stoupat lesem na zmíněný západní okraj údolí. Na rozcestníku, kde mě křižovala cesta do Přívratu, jsem ke svému překvapení shledal Pepíka z Červeného Kostelce, dálkoplaze z nejobětavějších, který před časem překonal onemocnění, a teď opět brázdí široko daleko chodecké trasy. Po několika dalších stovkách metrů jsem již po desáté hodiny dorazil na rozcestí u svatého Antoníčka. Rozcestí je pojmenováno podle obrázku sv. Antonína, který tu zavěsili dva přátelé - myslivci z Přívratu a ze Sloupnice, oba křestním jménem Antonínové. Pokračoval jsem dále již po lehce zvlněném, spíše rovném terénu, přes rozcestí Na Vyvažadlech, kde kdysi prý bývala bažinatá neprůchodná louka.
kostel v Řetové vypíná se pěkně na malé vyvýšenince. Foto: L. Šlosar
obrázek svatého Antonína na stejnojmenném rozcestí je dokladem dávného přátelství. Foto: L. Šlosar
Terén tu byl na jinak zpevněných cestách dosti bahnitý a byl již jedinou překážkou mému zrychlenému a pravidelnému tempu, otupělost zmizela a od té doby se mi šlo skvěle. Lesní terén, jen po krátký čas prostřídaný otevřeným terénem s několika chalupami mě přivedl na silnici od Přívratu, která ústila na frekventovanou silnici mezi Litomyšlí a Českou Třebovou. Nad ní pod Zhořským kopcem stálo červené auto a jeho majitel - sympatický vousáč Libor z Ústí nad Orlicí - mi nabídl příjemně teplý čaj s rumem, já jsem ovšem tradičně konzumaci obou nápojů rozdělil. Chvilku jsem tu postál a pozoroval ho a jeho dva osamělé vrstevníky do třiceti let, kteří stejně jako já šli pochod, a říkal jsem si, že snad dálkové a turistické pochody přece jen nevyhynou.
Pokračoval jsem dál na další rozcestí a od něho doprava jsem dospěl do vesnice Svinné, na jejímž počátku byla další sice menší, ale též výstavná usedlost, na jejím konci pro změnu kaplička a za obcí v místech, kde kupodivu na odkrytém místě na cestě přetrvávaly ještě zbytky sněhu, hřbitov s křížem. Po několika dalších metrech jsem přibyl do vesnice, semknuté těsně na dvou protilehlých svazích. Bylo po dvanácté hodině a já jsem byl v Kozlově. To se rozumí, že jsem si s velkým zájmem zašel mimo značenou cestu asi 150 metrů doleva do svahu podívat se na Pecháčkův statek, kde na zděném štítě nachází se sgrafito Maxe Švabinského Žně s postavami ženy se srpem a dítěte, a hlavně na podlouhlou Vejrychovku chaloupku, kam zajížděl Max Švábinský na prázdniny a svátky v letech 1895 až 1919 a hlavně tu tvořil a vzal si odtud za ženu dceru majiteli železničního úředníka Rudolfa Vejrycha - Eli - za ženu.
sgrafito Maxe Švabinského Žně v Pecháčkově statku v Kozlově. Foto: L. Šlosar
Vejrychova chaloupka v Kozlově byla po dlouhá létacílem návštěv Maxe Švabinského. Foto: L. Šlosar
Vrátil jsem se zpět na cestu, poděkoval jsem dědečkovi, který mě tam nasměroval, prošel jsem kolem roubené kaple Panny Marie a za chvíli se - bylo těsně po půl jedné - jsem dorazil do chaty Maxe Švabinského na úbočí Kozlovského kopce. Její prostory sice byly od jedné rezervovány pro společnost, ale já jsem si dal jedno plzeňské pivo za 25 Kč a před jednou jsem odešel o své vůli, protože moje mise nebyla zdaleka u konce.
Moje situace byla jednodušší tím, že nyní až do cíle asi 15 km mě směrovala jediná zeleně značená cesta. Za rozcestí Na Šklíbandě jsem zastavil u pomníku s dřevěným křížem a věncem, jenž se objevil po mé levici. Na onom místě zesnul 25. února 2001 při lyžařském výletě na srdeční slabost ve věku nedožitých 69 let bývalý první postkomunistický českotřebovský starosta a znovuzakladatel Okrašlovacího spolku Ing. Zdeněk Lang. Posléze jsem prošel několik stovek metrů v protisměru svého dopoledního putování a znovu se pozdravil se sympatickým a obětavým vousáčem, který nyní zřejmě očekával z mého směru poutníky z padesátky.
pomníček blízko rozcestí Na Šklíbandě připomíná tragické úmrtí prvního postkomunistického starosty a lyžaře Ing. Zdeňka Langa. Foto: L. Šlosar
Poté jsem na rychlejším silničním úseku sešel do Přivratu, vyhoupl se nad silnici na jeho východní části, sledoval před sebou spíše vlevo Andrlův chlum a pod ním řetovský kostelík a po 14. hodině prošel stále zvlněným terénem kolem osamělého hřbitůvku za Přívratem. V té době se z původně zamračené oblohy definitivně objevilo sluníčko. Za jednou loukou jsem udělal menší obrat doleva a zanořiv se do lesa stoupal jsem pozvolna po hřebeni nad Ústím nad Orlicí. Utěšenými lesnými partiemi, místy dosti bahnitými, jsem přešel Kozlovec, přetnul jsem opět rozcestí U Zabitého a po čtvrt na čtyři jsem vstoupil do chaty Hvězda na Andrlově chlumu. Pobyl jsem tu půl hodinku, nechav se zlákat nejen pivem, ale též chutnou česnečkou.
silueta Andrlova chlumu se přece jen blíží a tím i konec krásného pochodu: Foto: L. Šlosar
V závěru svého putování jsem měl velice napilno a bezpečnou cestu do Ústí nad Orlicí podél křížové cesty skrze silniční serpentiny jsem převážně seběhl. Neměl jsem strach, že bych nestihl přímý autobusový spoj do Trutnova, ale dosáhl jsem toho, že jsem do cíle v hospodě U Skoby došel ještě před půl pátou a mohl si tak dát další zasloužené pivo. Z Ústí nad Orlicí jsem pak tradičně odjel přímým autobusem v 17 hodin, stejným způsobem jsem byl věrný tradici v baru Quattro při půlhodinové zastávce v Rychnově nad Kněžnou. Do Trutnova jsem dojel v 19,50 hodin a téměř na minutu mi jela místní doprava, takže jsem byl doma kolem 20. hodiny.
Už dlouho jsem se netěšil z každého metru turistického pochodu tak jako na Skobáckém putování! Trasy vedly členitým terénem, nejprve náročnějším, později příjemně zvlněným, po zajímavých místech. Naskýtaly se na nich i uklidňující výhledy do kraje, ve druhé polovině podpořené svitem předzimního sluníčku. Po počáteční otupělosti jsem šel ve vyslovené pohodě, čas jsem měl plně pod kontrolou, mohl jsem si dovolit několik zastavení nejen ke konzumaci piva, ale taky k prohlídce zajímavých míst popsaných v této reportáži. Přičtu-li spolehlivé, plynulé a dobře fungující spojení, budu vzpomínat na předzimní pochod v Ústí nad Orlicí jako na příjemnou poklidnou idylku, při níž jsem se příjemně fyzicky unavil a vysloveně psychicky odpočinul.
Výlet ze Semil do Jilemnice /27. 11. 2004/ aneb V očarování kostely a kapličkami
Nezůstat za žádnou cenu doma - bylo moje motto pro uplynulou sobotu - bez ohledu na to, že se v širokém okolí nekonala žádná veřejná turistická akce, že bylo vyhrožováno mizerným počasím a že mi nově objevené zimní boty, v nichž jsem čelil nepohodě minulé soboty, v týdnu překvapivě sedřely obě paty. Opět nepřímo ovlivněn turistickými pochody, vybral jsem si za začátek svého putování Semily, to proto, že zdejší pochod Račí stezkou už věčně věkův bude kolidovat se závěrem DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší a že ani jiné pochody přes Semily nevedou, takže příležitostí se sem dostat nabízí se mi pomálu.
Do Semil jsem přibyl za začínajícího zamračeného počasí vlakem po čtvrt na deset. Hned na počátku jsem si vědomě zlehka zašel, prošel jsem celou Nádražní ulici. V jejím pravém úhlu mě upoutala svatyně církve Českobratrské církve husitské - Sboru Dr. Farského a já jsem se rozhodl zařadit ji do své sbírky kostelů na svých webových stránkách, to aby v ní nebyly zastoupeny jen katolické stavby. Po několika metrech jsem pak ještě před Jizerou zabočil doleva směrem ke stadionu, těsně před nímž vešel jsem vpravo do nenápadné budovy.
Přece jen není až tak zbytečná má usilovná práce na mých webových stránkách v obrovské konkurenci 8.058.044.651 webových stránek, jež příkladmo se vyskytovalo ve světovém vyhledávači Google v neděli 28. 11. o půl jedenácté! Jarka ze Semil - jeden ze čtenářů, jenž zabloudil na oddíl mých stránek věnovaný kaplím a kapličkám, dal mi 17. listopadu 2004 ve 13.40 hodin "echo", že v městské knihovně v Semilech koná se do konce roku výstava fotografií kaplí, kapliček a zvoniček. Nebylo pak již těžké zjistit, že knihovna je též otevřena každou sudou sobotu a že nejbližší odpovídající sobota je právě tato.
Postál jsem hodnou chvíli v tichém obdivu u dvou panelů asi 70 fotografií v 1. patře knihovny a nechal se inspirovat fotografiemi sakrálních staveb ze širokého okolí, ale odjinud /např. Karlovy Vary/. Poté jsem do urny vložil lísteček se hlasy třem fotografiím, jež se mi líbily nejvíce, a poděkoval přitom neznámému Jarkovi ze Semil, snad ho tu znají, a šel pokračovat ve své misi - doplnit svou méně dokonalou sbírku fotografií sakrálních staveb na svých webových stránkách, přestože v této době zpracovávám fotografie ještě z poloviny letošního července.
jeden ze dvou panelů na výstavě fotografií kapliček a kostelů v městské knihovně v Semilech. Foto: L. Šlosar
Prvním terčem mé pozornosti byl bělobou svítící novorománský kostel sv. Petra a Pavla z r. 1911 na vyvýšeném Komenského náměstí se sochou sv. Václava, jíž nechal zbudovat zdejší nejvýznamnější rodák František Ladislav Rieger na paměť svého otce - mlynáře, taky Václava. Obšlapoval jsem okolo hodnou chvíli, jako bych chtěl po vzoru Davida Copperfielda nechat celý kostel zmizet. Vzal jsem to z jedné vody načisto, věnoval jsem pozornost i radnici z roku 1874 pod kostelem, jež stejně jako kostel nahradila starší obdobnou budovu, poté neušel mé pozornosti blízký mariánský sloup z r. 1738 - pro změnu zase nad kostelem. Posléze vydal jsem se pátrat po dalším kostelu. K tomu účelu posloužilo mi informační centrum v ul. 28. října, v místě bývalého mlýna, jenž kdys obhospodařoval zmíněný Václav Rieger. Informační centrum je hodno svého jména a tamní mladá žena hodna svého poslání, podrobně mi vylíčila cestu k blízkému hřbitovnímu kostelu sv. Jana Křtitele a vybavila mě dvěma leporely, které stručně popisují památky města. Více jsem totiž nepožadoval, moc jí tímto děkuji, takovým lidem fandím. Díky své nepozornosti jsem sice ke hřbitovu, pnoucímu se nad městem v jeho části Koštofranku, dostal odspoda skrze zahrádky, ale starší z obou kostelů z r. 1727 se sochou sv. Jana Nepomuckého jsem si pěkně obešel a z několika míst obhlídl - dokonce v kombinaci s blízkým zmíněným již kostelem sv. Petra a Pavla. Již správnou cestou dostal jsem se ke studnici sv. Václava zbudované r. 1857 a pak zpět na náměstí Komenského.
kostel sv. Petra a Pavla s mariánským sloupem na náměstí v Semilech. Foto: L. Šlosar
hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele /blíže/ a kostel sv. Petra a Pavla jakoby stály těsně vedle sebe. Foto: L. Šlosar
studnice sv. Václava se sochou světce. Foto: L. Šlosar
Bylo čtvrt na dvanáct a já jsem hodlal naplnit i mírně kondiční část soboty a vykročil jsem do pěšky do Jilemnice. Původně nevěře terénu, měl jsem v úmyslu šlapat 18,5 km po silnici přes Košťálov. Protože jsem v průběhu dne pojal důvěru ve své botasky a nechal se inspirovat výstavkou, vystoupal jsem po zelené značce nad Semily. Hned na začátku někde pod kopcem Vartou jsem se nechal zlákat širokou cestou, nechal jsem omylem zeleně značkou cestu po své pravici, posléze klopýtal po navezeném kamení - opět spatře po levici pod sebou zaříznuté údolí Jizery - od okrajových chalup Semil vystoupal jsem vzhůru a za částečné mlhy jsem se po částečně zasněženém poli dostal na další cestu a po ní na křižovatku, kde jsem seznal, že jsem opět na zelené značce a že jsem dokonce pár metrů šel v jejím protisměru. Uklidněn jsem pokračoval po zvlněné polní cestě, u Božích muk s novostavbou přešel jsem na silnici, po které jsem doputoval k výstavní samotě Na palouku se stylovým předrepublikovým nápisem na modrém elipsoidu, zvěstujícím, že se blížím ke svému dílčímu cíli - obci Čikvásky, jež se záhy v mlze objevila na blízkém obzoru. Na nejbližším rozcestí - bylo kol půl jedné - odbočil jsem ze značky do vsi, abych již na jejím kraji zastavil se u žlutobílé stavby se zvoničkou - zdejší kapličkou /to byla ta inspirace jedné fotografie z výstavky/. Kaplička musela býti značně renovována, protože ještě v průvodci Český ráj z roku 1982 není o ní ani zmínky.
kaplička v Čikváskách bombardována sněžením. Foto: L. Šlosar
V tu dobu značně sněžilo, na hladké silnici se mi to zlehka smekalo, navíc mě vytočil několikrát můj mobil, protože mé hovory systematicky vypadávaly. Nechal jsem se zblbnout a ještě na jednom místě jsem se stočil do vsi, až nakonec jsem pokračoval po stejné silnici do osady Podkamínky, za níž - tam, kde se cesta stáčela v pravém úhlu doprava - jsem dle plánu pokračoval rovně po cyklotrase přes osadu Valdice, kde také opravují kapličku, klesáním do Kundratic. Odtud jsem již stoupal po frekventovanější silnici na její vrchol, z něhož jsem zřel před sebou údolíčko s obcí Mřičná, jejíž levé části dominovala věž mého dalšího cíle - zdejšího hřbitovního kostela. Namířil jsem si do k němu rovnou ze silnice, opět jsem si ho obešel na hřbitově i po okolní zasněžené louce. Nato jsem se další cestičkou dostal na křižovatku a po ní jsem vystoupal - už dosti hladov a žízniv - za vzrůstajícího šera nad Jilemnici. Dva muži, kteří se vynořili na silnici zprava, mě inspirovali k návštěvě nové nekuřácké hospody Šaldův statek, ta však byla od 13,30 hod. k dispozici toliko uzavřené společnosti. Zvědavou uličkou prošel jsem proto po půl čtvrté na náměstí a těsně pod ním vlevo na další doporučení do hospůdky Zlatý klas.
socha sv. Jana Nepomuckého v Kundraticích. Foto: L. Šlosar
hřbitovní kostel v Mříčné
Tady nalezl jsem konečně útočiště a v útulném prostředí při stolech rovněž bez popelníků /že by Jilemnice byly avantgardou tažení proti kouření?/ pojedl jsem tresčích jater, popil dvou piv, vyměnil si pár zpráv s manželkou, zavzpomínal na dvě děvčata prodlévající v Děčíně, jež by tu třeba se mnou byla, kdybychom nebyli permanentně oběťmi poťouchlých zlomyslností osudu. V 17,20 hodin odjel jsem konečně vlakem domů, spokojen s tím, že se mi beze zbytku podařilo naplnit představy poslední listopadové soboty. Nejsem nábožensky vychován a k ortodoxní víře netíhnu ani teď, ale kostely a kaple vypínající se nad českými městy a vesnicemi nebo kapličky osaměle stojící v polích mě vždy na duši potěší a v srdci zahřejí.
Výlet po naučné stezce "Po stopách K. V. Raise" /20. 11. 2004/ aneb Polární výprava v šlépějích českého klasika
V sobotu se široko daleko nešel žádný pochod, a tak jsem si to namířil za novými objevy, konkrétně na nově otevřenou naučnou stezku "Po stopách K. V. Raise". K tomu účelu jsem cestoval spěšným vlakem v 07,38 hod. do Lázní Bělohrad. Málem jsem však svůj záměr neuskutečnil vůbec, ráno mě překvapila záplava sněhu, já jsem si však den předtím zničil nohy v pohorách, jež jsem po delší době instaloval. Nakonec jsem ráno na poslední chvíli nalezl jiné zimní boty, riziko se mi vyplatilo, protože jsem v nich bez potíží absolvoval celé své putování.
V Lázních Bělohrad jsem se nejprve zastavil u mohutného barokního kostela Všech svatých a hřbitovní kaple. Poté jsem vešel do zámeckého parku a navštívil Památník Karla Václava Raise. Zrovna v něm probíhala výstava betlémů, vánočních pohlednic a dalších exponátů týkajících se Vánoc, téma výstavy zapadlo do zasněženého kontextu parku natolik, že jsem v duchu pořadatele podezříval, že si počasí pro ten účel zajednali. Shlédl jsem tu řadu hezkých betlémů a taky pohlednic ze sbírky Zdeňka Cinkána, krom jiného známého turisty a bývalého redaktora. Přiznám se, že nejvíce mě však zaujala maketa rekonstruující Lázně Bělohrad z roku 1840. Bylo zajímavé si ji srovnávat se současnou podobou města.
Památník K. V. Raise skrýval ve svých útrobách výstavu na téma Vánoce, takže si zřejmě pořadatelé zajednali ve druhé polovině listopadu i jeho vánoční exteriér. Foto: L. Šlosar
výstava s Vánoční tématikou obsahovala pochopitelně i betlémy. Foto: L. Šlosar
Do Památníku jsem nešel náhodou, začínal tu malý okruh naučné stezky "Po stopách K. V. Raise", jenž mě dovedl na hoření konec náměstí zhruba naproti kanceláři CK Hoška-Tour. Další cedule tu vypovídala o tom, že v oněch místech stál rodný domek spisovatele Karla Václava Raise, po jehož stopách jsem se dnes vydal. Spisovatel tu prožil velmi šťastné dětství, o to tížeji nesl, když po smrti maminky muselo být hospodářství zprvu pronajato, později prodáno a když dokonce v roce 1896 domek vyhořel. Pokračoval jsem dále k třetímu zastavení u Fričova muzea a pomníku spisovatelova. Protože jsem si teprve nyní pořádně přečetl letáček o trase, vrátil jsem se znovu na hřbitov u kostela a bez problémů nalezl hrob spisovatelových rodičů Kateřiny a Václava. Posléze jsem za pokračujícího sněžení došel kolem křížové cesty otevřené 29. 03. 2002 s velmi pěknými obrázky Františka Koubka ke kostelíku sv. Petra a Pavla na Byšičkách. Tady jsem na chvíli opustil své hlavní poslání a z nedostatku času jsem jen proběhl hřbitov za jediným účelem - najít hrob skladatele známého mi bohužel jen z křížovek - Karla Moora. Neuspěl jsem, možná i proto, že část hrobů byla již zapadána sněhem nebo pro svou nepozornost. Takže příště mám důvod se tu znovu zastavit.
vlevo od hlavního vchodu na hřbitov při zdi spí svůj věčný sen spisovatelovi rodiče Václav a Kateřina. Foto: L. Šlosar
v polovině malého okruhu se návštěvník dostane křížovou cestou s obrázky Františka Koubka ke kostelíku sv. Petra a Pavla na Byšičkách. Foto: L. Šlosar
Malý okruh mě posléze dovedl do Bažantnice a k Anenským lázním. Pro přece jen méně schůdný terén a krátká zastavení jsem celou trasu 5,5 km absolvoval 1 hodinu a čtvrt, přesto čas 11 hodin mě utvrdil v rozhodnutí, že přes vzrůstající nepohodu uskutečním druhou část svého plánu - projít trasu delší část naučné stezky z Lázní Bělohrad na Zvičinu. Po krátkém zastavení u naučné tabule u rybníka Pardoubek jsem pokračoval dále po žlutě značené cestě. Protože mi pro nepohodu byla každá minuta drahá, tentokrát jsem nezhrdl nabídky na svezení řidičem projíždějícího auta. O tom, že to byl dobrý člověk, svědčila také miniatura fotbalového dresu nad předním okénkem - byl to slávista. Dobrodiní auta jsem využil jen na kilometr do vesnice Brtev k další informační tabuli. Lehce nabytý čas jsem zužitkoval k asi stometrovému odbočení z trasy k překrásné kapličce svatého Jana Nepomuckého postavené roku 1831 Janem a Josefem Suchardovými a opravené v roce 1998. Uvnitř ve vysokém výklenku nachází se překrásná socha světcova. Stojí za to se na ni podívat!
Nato jsem absolvoval první větší stoupání do Vřesníku, místa, kde se ve středověku těžilo stříbro a kde se narodil jeden z posledních národovců literát Jan Vřesnický Nálevka. Pro zachmuřenou oblohu, sněžení a mlhu mi byly odepřeny výhledy z blízkého návrší, potěšitelné bylo, že při sestupu po sjezdovce k domkům Na Lukách mi to neklouzalo.
Při návštěvě dalších tří míst se mi nepodařilo úspěšně vyřešit matematickou úlohu "obchodního cestujícího". U směrovníku určenému pouze pro naučnou stezku jsem se rozhodl vyšplhat se do prudkého svahu kopce Homolka a na jeho vrcholu jsem se poprvé dostal k místu zvanému Raisova kniha. Na sloupu na malé vyvýšenině je kamenná kniha se jménem spisovatele na hřbetě. Protože další cesta byla zavátá, dopustil jsem se malého pochybení, místo abych šel přímo po poli k chalupám Bezníku, jež se rýsovaly v mlze, sestoupal jsem po neznatelné cestě přes pastviny podstatně níže na silnici. Po ní jsem došel na vidlici silnic na Bezník a Borek. Protože naučná stezka odbočovala ze žlutě značené trasy na Borek a já si nebyl jist, jestli dále najdu cestu po zasněženém terénu, rozhodl jsem se pro jistotu - záměnu pořadí návštěv obou míst. Nejprve jsem odbočil do Borku ke kamenné lavici Raisův pohov, přestěhované sem z blízkého místa pod silnicí, kde stával jilm. Na této lavici spisovatel rád odpočíval při svých toulkách. Já osobně jsem se v těchto chvílích cítil jako polárník. Sněhu přibylo a dalšími jeho vločkami mě bičoval vichr, jediný člověk, kterého jsem po několika hodinách spatřil, byl sympatický vousáč, jenž tu odmetal sníh a s nímž jsem prohodil pár slov.
toho dne nastalo natolik zimní počasí, že jsem se skoro divil, že po odhrnutí vrstvy sněhu se na informační tabuli v Borku neobjevilo spíše "NORTHERN POLE". Foto: L. Šlosar
Musel jsem sestoupat znovu na zmíněnou vidlici silnic a z ní pokračovat druhým jejím ramenem do Bezníku, kde jsem k další informační ceduli musel vážit dalších několik metrů od značené cesty. Bylo 13 hodin a na obtížném terénu mi na Zvičinu zbývalo necelých 5 km. Ježto jsem nechtěl spoléhat na zasněžené cesty, využil jsem svých znalostí terénu a hned nad Bezníkem jsem si cestu zkrátil do prudkého svahu na kraj lesa na červeně značenou cestu od Pecky. Poté jsem šel sice místy hlubším terénem, ale po rovině, okolo Vyšehradu na kraj obce Zvičina. Tady na silnici se to již nebořilo, ale byl tu místy umydlený terén, což při stoupání nevadilo. Když jsem po druhé hodině vešel do Raisovy chaty, vzbudil u přítomných "mastňáků" pozornost můj bágl pokrytý souvislou vrstvou sněhu, hned jsem ho šel ven očistit. Poseděl jsem tu třičtvrtě hodinu při dvou pivech, jež jsem hltavě vypil, a jedné porci chutné hovězí polévky.
vítaným ukončením naučné stezky byla v zimním povětří Raisova chata na Zvičině. Foto: L. Šlosar
Dále jsem pokračoval do Bílé Třemešné po červeně značené cestě a v respektu z prudkého klesání jsem dva krátké úseky sjel po hýždích. Za stávajícího šera mě příliš nemrzelo, že jsem u Lázní pod Zvičinou minul kapličku do záznamníku Královédvorsko. Nad Bílou Třemešnou jsem uklouzl, upadl, ale bez následků. Již od dřívějška mi však postupně stále více vadila bolest v horní části stehenního svalu levé nohy dovnitř, jíž jsem zprvu nevěnoval pozornost.
Z Bílé Třemešné jsem do Dvora Králové nad Labem mazal dle plánu po silnici přes Nové Lesy. V závěru cesty mě vytočilo několikeré vypadnutí mých hovorů na mobilu. Ve Dvoře Králové na náměstí v pět večer jsem zastavil, abych si vyfotografoval ve tmě ozářenou radnici, a když jsem znovu vykročil, namožený sval mě už dost bolel. Odjel jsem autobusem po půl šesté, po příjezdu do Trutnova jsem už kulhal a od autobusu na Zelené louce jsem domů došel se sebezapřením. Podobné pocity v terénu zejména při nedostatku času bych prožít nechtěl.
ozářená radnice ve Dvoře Králové n. L. byla ideálním objektem pro mé zastavení, za to oživení namoženého stehna bylo poté úděsné. Foto: L. Šlosar
S časovým odstupem hodnotím své sobotní putování jako dobrodružné, romantické a také poučné. Přestože by si projití obou naučné stezek "Po stopách K. V. Raise" zasloužilo více času, nasbíral jsem cestou bohatý fotografický materiál všech zastavení, jenž zužitkuji ve svém článku v letošním čtvrtém čísle Zpravodaje.
Další fotografie z tohoto výletu naleznete v článku Zpravodaje č. 4/04 Naučná stezka "Po stopách K. V. Raise"
Za posledním puchýřem /13. 11. 2004/ aneb Za "Puchýřem" letem světem
Už už to vypadalo, že vypustím i letošní 33. ročník tradičního zakončení turistické sezóny Za posledním puchýřem, který se konal v Brně. Vašek ze Žacléře mi však nabídl, abych s ním jel alespoň na hlavní sobotní pochod. Příležitosti doslova z nebe spadlé jsem se radostně chopil.
Kvůli tomu, že jsem musel vstávat hodně brzy, ulehl jsem v pátek už v osm večer a kupodivu jsem se docela dobře vyspal. Navíc jsem se zrovna probudil okolo druhé hodiny, pár minut před určenou dobu vstávání, takže můj spánek nebyl přerušen násilím.
Do Vaškova auta jsem nastoupil přesně v dohodnutou dobu - těsně u svého bydliště ve 3 hodiny a už pět minut po třičtvrtě na šest jsme v severní okrajové části Brna v MEDLÁNKÁCH vstupovali do společenského centra Sýpka, které zvolil pořadatelský odbor KČT Fénix Brno - Medlánky také za centrum celé akce. Názvu odpovídalo situování budovy v jakémsi prostranném dvoře, především pak neuvěřitelné prostorná místnost dlouhá snad sto metrů v prvním poschodí. Protože ubytovaní účastníci obdrželi potřebné informace dříve a mohli tak startovat přímo z ubytoven, nebylo tu plno, i tak jsme tu potkali první známé, kteří dokonce přijeli ráno před námi vlakem - Petra z Broumova a Vaška z Náchoda.
Nejdelší trasu uváděnou jako padesátikilometrovou vedli pořadatelé severně od Brna. Ještě za tmy jsme pozvolně vystoupali na VELKOU BABU /446 m n. m./. Tady jsme se dočkali jediného zaskřípání v jinak bezporuchovém toku akce, ani deset minut po sedmé tu nebyla avizovaná kontrola. Po absolvování utěšených lesních partií jsme v osm hodin sestoupali kolem výklenkové kapličky do KUŘIMI. Jako malou satisfakci jsme si dali razítko v trafice na nádraží.
Po dalších třech kilometrech jsme došli do vesničky PODLESÍ, bylo před třičtvrtě na devět. V hospůdce U Anděla pod obří vývrtkou kontrola tentokráte seděla, jen jsme si říkali, jak bude malá místnůstka o několik desítek minut čelit hlavnímu náporu účastníků tras 30 a 50 km. Po krátkém posezení při jednom pivě jsme se prudkým stoupáním vyšplhali opět na značenou cestu a po ní vystoupali až na rozhlednu BABÍ LOM /526 m n. m./, nenechali jsme si ujít příležitost vylézt na kamennou rozhlednu, z jejíhož ochozu se nám naskytly široké výhledy do dalekého okolí - orámované zataženou oblohou.
Další především můj postup zbrzdil půlkilometrový úsek po ostrém uzoučkém hřebenu skrze skály bizarních tvarů, kdy mě nezdržovala jen opatrnost při sestupech po kluzkém kamení, ale nutkání fotografovat při každém novém výhledu, jež se mi vždy naskytl přede mnou. Tím jsem na celou další trasu poztrácel dva své stávající souputníky Vaška a Mirka z Liberce, což nevadilo.
místnost v 1. poschodí společenského centra Sýpka mě překvapilo svou prostorností. Foto: L. Šlosar
skrze lesní průsek objevila se pod námi Kuřim. Foto: L. Šlosar
v hospůdce U Anděla v Podlesí pod obří vývrtkou seděla druhá kontrola nejdelší trasy. Foto: L. Šlosar
rozhledna Babí lom ční ze skaliska vysoko do kraje. Foto: L. Šlosar
četná skaliska bizarních tvarů na Babím lomu vybízela k častým fotografickým zastavením. Foto: L. Šlosar
Po krátkém sestupu dovedla mě široká pohodlná lesní cesta do otevřeného prostoru, kde se mi naskytl zajímavý pohled na malou vesničku, vprostřed níž jako hrad čněl překvapivě mohutný barokní kostel. Bylo půl jedenácté, byl jsem ve vesnici VRANOVĚ, kde jsem se na chvilku nechal zlákat pohostinností útulného penzionku Na gruntě, kde se mi na hospodském podařilo vylákat i pivní tácky pivovaru Černá Hora, jehož pivo jsem zde vypil.
Široká cesta mě posléze zavedla do prudkého klesání na okresní silničku vedoucí do Blanska, ze které jsem se po překročení KATEŘINSKÉHO MOSTU klenoucího se přes Svitavu opět vyšplhal v půl dvanácté dlouhým prudkým stoupáním k poměrně zachovalému NOVÉMU HRADU ze 13. století. Vážil jsem k němu asi 200 metrů stoupání, ale za hradním mostem jsem byl zdvořile odmítnut, že hrad je zavřen a že též nemají razítko. Další široká nyní již vrstevnicová cesta mě dovedla pět minut po poledni k obrovskému MILNÍKU BÝVALÉ HRADSKÉ LESNÍ SILNICE a vzápětí po zatočení doprava pod MÁCHŮV POMNÍK, kde byla třetí kontrola. Po čtvrthodinové pauze, při které jsem měl své důvody dát si jen minerálku a k ní sklínku slivovice, jsem se k němu vyšplhal. Na třech jeho stranách jsou úryvky z Máje, z té čelní dvouverší "Dalekáť cesta má! Marné dálky volání!", letopočty narození a úmrtí básníka a informace o zbudování pomníku ke 100. výročí Máchova úmrtí.
V té době - kolem půl jedné - začalo drobně pršet. Mě vadilo však více, že mě již po delší dobu sužovala bolest v tříslech vlevo, bolest nikoliv prudká, ale stálepřítomná, takže jsem ani při volném klesání k silnici k Adamovu nemohl jít naplno. Cesta má vedle posléze krátce nevábným průmyslovým krajem ADAMOVA pod viadukt a poté táhlým nekonečným stoupáním po další vedlejší silničce, jež bylo korunováno o něco prudším lesním úsekem cesty. Na vrcholu stoupání vešel jsem těsně před druhou odpolední do obce s neuvěřitelně výstavnými a drahými domy. Byl jsem v ÚTĚCHOVĚ, veřejnosti známé snahou republikána Miroslava Sládka o získání starostenského úřadu. Mě ovšem za popsaného svého stavu a trvajícího drobného deště zajímala více restaurace U Dostálů, kde byla kontrola již opět také pro trasu 30 kilometrů. Naštěstí šlo o restauraci prostornou se čtyřmi obsluhujícími, takže se mi dostalo poměrně brzy piva. Měl jsem radost, že jsem se tady na chvíli sešel se svými spoluchodci ze začátku Vaškem a Mirkem, jenž se mnou chvíli poseděl, a taky s Maruškou z Trutnova a s Vláďou z Kruhu.
Sám jsem se odlepil po půl třetí, zjistiv, že mé vnitřní poměry se vylepšily, bolest se ztišila, ke všemu po chvíli ustal i déšť. Vyfotografoval jsem si dvě štíhlé bělostí zářící výklenkové kapličky na konci obce a svižnějším tempem jsem došel na poslední kontrolu na rozcestí U LUŽE s pomníkem věnovaným buditelům Vilému Věnceslovu Havelkovi a ThDr. Josefu Liboslavu Zieglerovi, kteří zemřeli shodou okolností rok po sobě - v letech 1846 /Ziegler/ a 1847 a jejichž působení je spíše spojeno s východočeskými městy Chrudimí a Opočnem. Poté jsem došel několika stoupáními a klesáními po místy bahnitém terénu přes rozcestí V PÍSKÁCH a RAKOVEC do městské části Brna MOKRĚ HORY. Již za tmy jsem se dík velmi přesnému a spolehlivému popisu, doplněnému dotazy domorodcům, a v závěru dík krátkému doprovodu Karla z Libušína dostal skrze městskou zástavbu a kolem již krásně osvíceného kostela sv. Vavřince do cíle opět v MEDLÁNKÁCH, když jsem si zvýšeným tempem v závěru opět trochu rozbláznil bolavá třísla, což mi momentálně nevadilo. Bylo po čtvrt na šest v podvečer.
vesničce Vranovu co hrad vévodí překvapivě mohutný barokní kostel. Foto: L. Šlosar
Nový hrad se vstupní branou, v níž můj nadějný postup zarazilo zdvořilé konstatování, že hrad je nepřístupný. Foto: L. Šlosar
na široko lesní cestě překvapil mě vysoký milník hradské lesní silnice. Foto: L. Šlosar
Máchův pomník byl postaven u příležitosti 100. výroční skonu čaroděje českého jazyka. Foto: L. Šlosar
v ponurém podzimním odpoledním příšeří neopomněl jsem zachytit taktéž pomník buditelů Havelky a Zieglera na rozcestí U Luže. Foto: L. Šlosar
Centrum Sýpka bylo proti ránu tentokráte přeplněno turisty přišlými z tras, mezi nimiž jsem shledal spoustu známých - namátkově Rudu a Petra z Liberce, Jirku z Poličky, i samotného šéfa celé akce Petra a Míru "Mašinku", který tu obětavě od rána vypomáhal. Protože Vašek nikam nespěchal, v pohodě jsem si stačil označit návštěvu Babího lomu do záznamníků Vrcholy ČR a Rozhledník, absolvování tras do obou záznamníků IVV i do záznamníku Poslední puchýř, nasbírat razítka do vandrbuchu a koupit pro šestiletého syna kamarádky dřevěnou turistickou známku vydanou přímo k "Puchýři". V šest večer jsme v pohodě opustili Sýpku a v devět večer jsem byl již doma v Trutnově na Zelené louce.
Přestože jsem pobyl na "Puchýři" letem světem, podle báječné atmosféry v cíli a velmi pěkné členité, dobře připravené atraktivní trasy soudím, že kol 2.200 účastníků - z toho 1.590 ubytovaných - bude na letošní "Puchýř" vzpomínán jako na velice zdařilý. Mně se mé krátké působení na "Puchýři" strašně moc líbilo, přestože pro shora uvedené potíže nemohl jsem se ponořit do atmosféry překrásné akce až po temeno hlavy a nemohl jsem z ní sát a pít z plna hrdla plnými ničím neomezenými doušky.
Všechny reportáže napsal Luděk z Trutnova
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz