24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Zimní přechod Chlumu /03. 12. 2005/ aneb NA HONU NA DIVOČÁKY
Za posledním puchýřem /19. 11. 2005/ aneb NERAD SE POUŠTÍM DO NĚČEHO NEZNÁMÉHO
Podzimní přírodou /12. 11. 2005/ aneb MARNÉ NADMOŘSKÝCH VÝŠEK HLEDÁNÍ
Po stopách K. V. Raise na Zvičinu + Plnění OTO Královédvorsko /28. 10. 2005/ aneb OD KARLA KE KAROLINĚ
Podorlický šmajd /15. 10. 2005/ aneb POKLUSEM ZA SLASTMI PĚŠÍ TURISTIKY
…. a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel
Pojďte s námi /22. 10. 2005/ aneb HURÁ Z BOHUSLAVIC DO OKOLÍ TRUTNOVA /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Poslední pochod roku /05. 11. 2005/ aneb POCHOD VE VZPOMÍNKÁCH NA KARLA /napsala Máša z Vrchoviny/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Zimní přechod Chlumu /03. 12. 2005/ aneb Na honu na divočáky
Na Zimním přechodu Chlumu jsem nebyl již pět let ani ne tak proto, že trasa pochodu vedla stále po standardní trase z Libošovic přes Dolní Bousov, Křižánky, Domousnici, Křemenici, Novou Telib a Holé Vrchy, ale proto že jsem si v prvním prosincovém termínu oblíbil především jiný pochod - Skobácké putování. Tuto sobotu se však okolo Ústí nad Orlicí šlo po trase, jíž jsem již absolvoval, a naopak pořadatelé z KČT Mladé Boleslav letos slibovali účastníkům Zimního přechodu Chlumu trasu z velké části obměněnou.
Abych dojel do Libošovic po sedmé hodině, musel jsem si po letech přivstat a z Trutnova odjet vlakem ve 04,17 hod., protože odpadla varianta posledních let jet pozdějším autobusem do Sobotky a odtud do Libošovic dojít pěšky, zmíněný sympatický spoj patří již minulosti. Nicméně návštěva rodiště Fráni Šrámka mi přece neunikla. Itinerář nám - jako před lety - předepisoval v úvodu projít Vesec a údolí Plakánku, Vláďa z Jilemnice, Maruška a já jsme se rozhodli, že si to namíříme přes Sobotku proto, že jsme na hřbitově chtěli navštívit pomníky z prusko-rakouské války z roku 1866.
Náš záměr nedošel však zdárného konce, protože jsme došli ke hřbitovu čtvrthodinu před otevírací dobou, a my jsme v přece jen chladném počasí neměli důvěru, že doba otevření hřbitova v osm hodin bude dodržena. Já jsem si alespoň vyfotografoval kapličku u hřbitova a posléze jsme všichni tři vystoupali k zámku Humprecht, jehož kruhová věž vévodí městečku ze všech stran. Konečně jsme pak zastavili u malé samoobsluhy, kde jsme nakoupili něco potravin a valnou část jich zhltli, já jsem k tradiční dřívější ranní mléčné rýži přidružil chutnou housku a čokoládové kaštany.
Nato pokračovali jsme po silnici do Dolního Bousova, seznavše předtím, že firma Nova ještě na kraji městečka není filiálka známé televize, nýbrž výrobna ovocných a zeleninových produktů, a prohlížejíce si posléze podivně pokroucené staré jabloně při silnici. Dík extempore v Sobotce odpadla tradiční zastávka v Dolním Bousově, kde na náměstí chystaly se mikulášské oslavy a kde jsme si pouze pro příští věky do naších pamětí vryli novou - zřejmě nyní po deváté hodině již otevřenou cukrárnu.
Sobotka po rozednění od ještě zavřeného hřbitova. Foto: L. Šlosar
na kraji Sobotky šli jsme též kol sídla nějakého uměnímilovného místního občana. Foto: L. Šlosar
Z Dolního Bousova nevedla proti předchozím létům trasa na Vlčí Pole, ale velmi podrobné vlastní značení nás po silnici nasměrovalo na kraj Rohatska a podél železničních kolejí osadou Svobodín až k železniční zastávce Bechov. Zde započali jsme krátkým stoupáním dlouhý lesní úsek, na jehož začátku v červeném orámování skvěl se červený nápis, jímž pořadatelé nás upozorňovali, že v následující lokalitě probíhá hon na divočáky, pročež nám bylo v zájmu naší bezpečnosti zapovídali zkracovat sobě cestu a vycházet mimo zelené turistické značení. V dalším průběhu této části trasy vyskytovala se podobná varování od myslivců. Toto zpestření pochodu bylo nyní předmětem všelijakých našich představ - od představy Orwellova Velkého bratra, sledujícího prostřednictvím mužů ukrytých kol nás kdes v křovinách v dalekohledech upoutaných na zbraních na mušce naše pohybující se hlavy s křížkem znamenajícím cíl, až po živou představu jiného upoutávače myslivců kdesi stranou mimo cestu tohoto znění: "Vole! Tím, že čteš toto upozornění, porušil jsi zákaz odchýlení se od značené cesty, a proto si přičti v dalších vteřinách následky tohoto excesu na svůj vrub!" Když jsem v jeden okamžik ukročil dva metry od cesty doleva, abych vyfotografoval svatý obrázek na stromě, bezmála jsem se přitom plazil, marně očekávaje, že blesk fotoaparátu vyvolá palbu z křovin.
varování pořadatelů v lese nad železniční stanicí Bechov všem, kteří by sešli z cesty a vystavili se tak v šanc zbraním myslivců, bylo výmluvné. Foto: L. Šlosar
Posléze smích náš umlkl, neb se skutečně na daleký dohled široké rovné cesty před námi objevovali ve stále těsnějším sledu myslivci, s nimiž jsme se korektně zdravili a kteří se zbraněmi stáli jednotně natočeni doleva zády k cestě a tím i k části lesa po její druhé straně, kde se snad nebohé oběti jejich snažení mohly nepostřehnuty formovat, chrochtat a špitat. Připomenuli nám tak pořádkové síly na fotbalových stadionech, natočené čelem k divákům a zády k dění na trávníku bez ohledu na zajímavost průběhu utkání.
Nezraněni prošli jsme oblastí ohrožení, což jsme v následujícím lesním úseku zapili Vláďovým rumem, až dospěli jsme do otevřeného prostoru, v jehož pozadí - obklopena temným stromovím - upoutala nás bělobou sněhu zvýrazněná silueta domousnického zámku. Protože Ema Destinnová a Enrico Caruso, kteří na zámku na začátku 20. století pobývali, zpívají již v nebi cherubům a serafům, velebné ticho v oněch okamžicích porušila pouze krátká dávka osmi výstřelů v místech, kde jsme se předtím byli pohybovali. Proti letům minulým připadla nám - dík menšímu počtu účastníků pochodu - tišší i hospoda U Faltů, za to jsme se zde se slzami v oku shledali s Radkem z Bělé pod Bezdězem, Lubošem z Petkov a hlavně s Mášou z Vrchoviny, do jejichž souvislosti jsme si předtím mylně dali zaslechnuté výstřely.
snímek pořízený za pásmem ohrožení před Domousnicí neskrývá, že se na pochodech občas pije, dokonce i rum!! /původce necháváme hledat prostřednictvím FKÚ a dodatečně ho odevzdáme úřadům/. Foto: neznámý kolemjdoucí
pohled na Domousnici se zámkem nesl se ve velebném tichu, protože jeho druhdy návštěvníci - operní zpěváci Destinnová a Caruso již zemřeli. Foto: L. Šlosar
přítomnost zleva Luboše z Petkov, Vládi z Jilemnice, Máši z Vrchoviny a Radka z Bělé p. B. v restauraci U Faltů v Domousnici dokládá, že předešlé výstřely z míst honu patřily jiným živým tvorům. Foto: L. Šlosar
Další část trasy nevedla na Křemenici a dál na Novou Telib, nýbrž po silnici na Rabakov, kde jsme pár desítek metrů za kapličkou zabočili do lesa a zanedlouho sledovali po levici Ujkovice, do nichž jsme však nedošli, neb dík Vláďovu šestému smyslu propletli jsme se kol jakési obrovské budovy, připomínající vojenský objekt pozdního komunismu, a chatek na širokou cestu, po které jsme opět dle itineráře pokročili do vsi Kobylnice, poznamenané čilým stavebním ruchem, za níž pod námi mírně vlevo shledali jsme k naší radosti nyní po jedné odpolední kupolovitou věž žerčického kostela.
Ves Žerčice - přesněji řečeno její hostinec U Petrů - plnila totiž na renovované trase roli kdysi Holých Vrchů a později Nové Telibi, neb zde byla jediná kontrola, na které účastník obdržel diplom. Pro nás, kteří jsme na místo startů, kam tentokráte pro tento případ umístili pořadatelé vstřícně a prozíravě itineráře pochodu, přijeli dříve, pak byla navíc místem zaprezentýrování a úhrady skromného účastnického obolu ve výši 10 Kč. Agilní paní Hana v černé buřince z řad pořadatelů starala se o duchovní pohodlí pořadatelů, do rozpaků mě přivedla paní hostinská, u níž jsem si objednal dva velké fernety a obdržel jsem místo toho tři malé!! Příjemnou delší přestávku pak vyplnili jsme chutným pivem i teplou sekanou, při odchodu ji ještě vylepšilo zjištění z probíhajícího televizního zápasu, že Slavia vede v Ostravě 0 - 1.
Kol půl třetí vykročila pak krokem ráznějším naše trojice posílená o Mášu pozvolným stoupáním skrze pole, v jednom místě v malém sedýlku spatřivše naposledy ještě kupoli žerčického kostela, doputovala nato do Nové Telibi a z ní po silnici, po níž při nevím kterém blahořečení toho dne, že se nenaplnily předpovědi o mrholení a zledovatělých vozovkách, sešli jsme pak do Března. Tady proti kostelu vzdor otevírací době tvářila se hospoda co zavřená, připravovali se tu na oslavu v uzavřené společnosti, paní hostinská však ukolébána naším slibem, že o čtvrté odejdeme, přijala nás vlídně a počastovala nás pivem. Méně příjemný pohled naskytl se na televizi, v Ostravě bylo vyrovnáno na 1-1, ale i ten v průběhu posledního pivapití toho dne nabýval opět příznivé podoby, při další kontrole televizoru to bylo zase 1 - 2 pro Slavii a poslední gól Lukáše Jarolíma jsem dokonce uviděl in natura v opakovačce.
Žerčice se zimně ladovským motivem kostela se přiblížila a s ní i jediná kontrola na trase. Foto: L. Šlosar
Adieu, pohostinné Žerčice!! - poslední ohlédnutí na věž tamního v mezeře mezi zalesněnými svahy. Foto: L. Šlosar
Když jsme v Březně zakrátko nastoupili do vlaku, v tu dobu v Petkovech či Domousnici dozajista myslivci v družném pospolu popíjejíce bilancovali svůj dnešní hon. Při pohledu na spokojený lomnický živel, jenž rovněž cestoval z pochodu, i na další jeho účastníky, byli jsme i my spokojení se svým úlovkem - skolenými divočáky byly nám popsané zážitky z putování s dobrými přáteli po méně známých lokalitách rozhraní Královéhradeckého a Středočeského kraje vprostřed zasněné předvánoční přírody uléhající ku spánku, zvýrazněné pravou atmosférou pochodu na kontrole v Žerčicích a vlastně i vlastními prožitky z honu na divočáky.
Za posledním puchýřem /19. 11. 2005/ aneb Nerad se pouštím do něčeho neznámého
Na start 34. ročníku Za posledním puchýřem do informačního střediska v budově SOŠ a SOU a učiliště v sídlišti Špičák v České Lípě dostala se výprava ve složení Máša z Vrchoviny, Milan z Lomnice nad Popelkou, Vláďa dříve z Kruhu nyní z Jilemnice a já až po sedmé hodině. Na trasu jsme vyšli z časových důvodů raději už po půl osmé, já ovšem s krvácejícím srdcem, neb právě měla dojít na start od nádraží Jana z Buků, která sem přijela z Děčína, kde prodlévala u své maminky.
Za zasněného počasí, pod zachmuřenou oblohou, za teploty kol 0 st. C, v terénu drobně pokrytém sněhu, jen mírně zvlněném došli jsme zanedlouho do Písečné, kde při odbočce doleva číhal na účastníky autobus CK Hoška Tour, u něhož Mirek z Rokytnice nad Jizerou rozdával účastníkům plán akcí CK na rok 2006 a sám velký šéf Luboš z Lázní Bělohrad potřásl nám rukama. Poté jsme se mírným stoupáním dostali do Svojkova krčícího se pod mohutným hřbetem, na jehož úbočí mezi stromy skrývala se přečetná skaliska nezadající si svou impozantností s Českým rájem. Ve Svojkově u penzionu Zámeček, jenž však byl nyní kol třičtvrtě na devět pro účastníky uzavřen, byla první ze šesti kontrol na naší trase.
Nějak mě nebralo, že první hospoda na trase je zavřena, neb jsem byl Kosmickému Univerzu vděčen za to, že jsem se tohoto pochodu mohl vůbec zúčastnit. Ve čtvrtek před polednem musel Vašek ze Žacléře, jehož autem jsme měli do České Lípy jet, z vážných zdravotních důvodů odřeknout. Naštěstí z Lomnice nad Popelkou jel svým autem Milan z Lomnice, měl se stavovat u Máši z Vrchoviny po páté hodině a byl ochoten počkat ve Staré Pace na příjezd prvního vlaku z Trutnova v 05,24 hod. Naše mise tak byla zachráněna!!
Nato začali jsme šplhat od pramene Strážce soutěskou mezi vrchy Tisovým a Slavíček zvanou Modlivý důl. Na otočce doleva postáli jsme chvíli u nádherné kaple vytesané do pískovce s překrásným novogotickým portálem a oltářem se soškou Panny Marie. V dalším úseku jsme se drápali obtížným terénem na rozcestí, z něhož jsme se dostali k růžovobílé Záhořínské kapli sv. Františka z Assisi, načež jsme definitivně začali klesat z výšky kol 500 metrů n. m. níže do Sloupu v nadmořské výšce pod 300 m n. m. V nekonečně dlouhé obci jsme museli obejít most, který byl v rekonstrukci, a došli jsme kol třičtvrtě na deset na další kontrolu v penzionu U Studničků, kde jsme hodnou chvíli pobyli při dvou lahvových pivech zn. Gambrinus. U kontroly jsme dostali plánek obce se základními informacemi. Nato nelenovali jsme s Vláďou vylézt na vyhlídku u pokladny na hradu Sloup, jíž okupovala výprava turistů KČT Rokytnice nad Jizerou načele s Petrem od tamtéž. Velice nás potěšilo setkání, byť letmé, s Janou z Buků zápolící statečně v osamění s trasou 32 km.
lezeme Modlivým dolem směrem ke kapli. Foto: L. Šlosar
přenádherná kaple s novogotickým portálem v Modlivém dole. Foto: L. Šlosar
hrad Sloup se na skále pyšně vypíná i v chumelenici, takže turisté jsou pod ním tááákhle malí. Foto: L. Šlosar
Další kontrola byla již hnedle po 4 km v Nového Boru v budově Městského úřadu na náměstí Míru, jež mě zaujalo výstavními domy, mezi nimiž mě zaujala pošta. Tady jsme pro změnu obdrželi leporelo s informacemi o Novém Boru. Následoval pak desetikilometrový úsek do Cvikova s počátečními výhledy na hrozivě se vypínající vrchol Klíče, kdy jsme předhonili svižným tempem spousty lidí a jenž byl rozdělen téměř napůl rozcestím u Panenské skály, dvojice to pískovcových skal, pojmenované dle pověsti o dívce pronásledované rytířem.
Těsně před skalou bylo nám možno odbočit, jít pouze trasu 40 km, ubrat od rychlého tempa a mít i tak dost času. Na nejdelší trasu 50 km jsme se však přihlásili spontánně. U mě to souvisí s psychickými problémy. Byl jsem sice teprve na svém desátém "Puchýři", ale dosud jsem na nich šel vždy "padesátku", a já se ke stáru tak nerad pouštím do nových, dosud neprozkoumaných věcí. Protože s krátkými trasami na "Puchýři" nemám žádné zkušenosti, ani zde jsem žádnou nevolil, neb - zcela na ně nezvyklý - nevěděl bych si na nich třeba rady…
Prošli jsme zalesněným Údolím samoty, vpravo lemovaným pískovcovými skalami, vlevo pak se svažujícím do mělkého údolí Dobranovského potoka, a posléze došli jsme před třičtvrtě na dvě do Cvikova, odkud nám - Milanovi, Vláďovi a mě - signalizovala SMS od našeho předvoje ve složení Máša a Radek z Bělé pod Bezdězem, že sedí v restaurace vtipně nazvané dle českého přepisu jména majitele U Frajera. Pobyli jsme zde asi třičtvrtěhodinu, já jsem si dal hovězí vývar s rýží a první dnes točené pivo. Posléze jsme nalezli třetí - zimou se choulící kontrolu - před DDM Cvikováček a obrátili jsme své kroky zpět k Panenské skále, tentokráte po úpatí Chudého vrchu a posléze neuvěřitelně prudkým klesáním po kluzkém terénu, na němž jsme raději volili po straně méně prošlapaný povrch pokrytý mokrým sněhem.
Panenská skála pojmenované podle bohudík s neúspěchem pronásledované dívky. Foto: L. Šlosar
utěšené náměstíčko s kostelem v Cvikově. Foto: L. Šlosar
Improvizace s dopravou nebyla jediná onoho dne. V pátek mě v Trutnově zaskočily sněhové přeháňky, po nich jsem si ověřil, že v botaskách by mi to klouzalo a že mé zimní boty, jež jsem měl na noze poprvé od března, jsou snad k chůzi způsobilé. Přestože jsem si botasky rovněž přibalil, přestože ranní teploty v sobotu nepředpokládaly zmrzlý terén a velkou další nadílku sněhu, přestože jsem v zimních botách nikdy nešel "padesátku", přestože zimní boty jsou o poznání těžší než botasky a konečně přestože jsem nevěděl, jak přes léto boty "pracovaly", přesto vše jsem zariskoval a zvolil jsem na nejdelší trasu zimní boty a nelitoval jsem, dokonce jsem se v nich zpronevěřil názvu pochodu, neměl jsem po pochodu jediný puchýř či otlak.
V půl třetí jsme doputovali do Radvance kol figurky Dědy Mráze lezoucího po žebříku na strom, odkud z hospody Máša avizovala vepřové hody, my sami jsme si zde na páté kontrole dali toliko pivo a na pultu ocenili grafická razítka dotyčné hospody U mlejna, ideální to řešení pro neodbytné zájemce a zároveň pro hostinské obávající se zneužití. Posléze jsme vykročili přes Maxov a kol Radvaneckého rybníka, když ozvala se mobilem Jana z Buků, s níž udržovali jsme čilé spojení mobilem, jíž jsme drželi palce na osamělé trase 32 km a jež nám právě zvěstovala, že trasu úspěšně zdolala. Protože jsme už dlouho nebyli ve Sloupu, prošli jsme jej znovu, a pokračovali bahnitým Cikánským údolím až do hospody U 7 trpaslíků, kde jsme kol čtvrté hodiny odpolední pobyli rovněž. Nato jsme pokračovali po silnici na poslední kontrolu v Pihli, když jsme se byli předtím dozvěděli z mobilu, že Slavia v zápase 1. ligy fotbalové v Liberci srovnala dvoubrankový náskok domácích na 3 - 3, a naše dobrá nálada se zlepšila ještě více.
V Pihli v půl páté pod výklenkem tísnila se poslední kontrola načele s naším známým především z pochodu Zimním Polabí Tondou z České Lípy, jenž si stěžoval na provozovatele penzionu Zámeček ve Svojkově, že odmítl otevřít dříve. Nato jsme pokračovali kol penzionu U zlatého buřta a již za tmy bahnitými stezkami po loukách na úbočí Špičáku, poté sešli jsme již po pevných cestách do sídliště stejného jména a posléze spokojeni dospěli po půl šesté do cíle.
dědu Mráze lezoucího po žebříčku na strom můžete snad nalézti toliko v Radvanci. Foto: L: Šlosar
jedna z jeskyň v Cikanském dole. Foto: L. Šlosar
klidný postoj Milana vpravo blíže je dokladem toho, že Tonda vpravo se nesnaží exkomunikovat z kontroly v Pihli Vláďu vzadu dále, nýbrž že se stále zlobí na provozovatele penzionu ve Svojkově, že neotevřel dříve. Foto: L. Šlosar
Tady jsem obdrželi diplom, pohlednici s obrázky České Lípy zhotovenou speciálně k pochodu, a medaili ze skla s vyobrazením českolipského náměstí. Milé bylo, že i při účasti asi 1.600 lidí nám jednotlivým účastníkům podala paní v cíli ruku a poblahopřála ke zdolání trasy, načež jsem jí trasu pochválil. Nebyl to laciný kompliment, organizace pochodu byla bezchybná, péče o účastníky vzorná, třeba tím, že na trasu jsme obdrželi i letáček s přehledem občerstvení na trase, a také vkusně graficky řešenými razítky na kontrolách se vtipnými popisky, např. ve Sloupu s veršováním "Kdo turistům věnuje svou přízeň, pozná často, co je žízeň". Já jsem splnil podmínky odznaku Za posledním puchýřem účastí na třetí této akci od zakoupení záznamníku a dostal odznak. S Jirkou z Poličky jsem navázal kontakt stran našeho výletu do Žďářských vrchů plánovaného na konec června příštího roku.
účastníci obdrželi překrásnou skleněnou se zobrazením náměstí v České Lípě
Odjeli jsme po šesté hodině, neplánovanou přestávku na zpáteční cestě jsem způsobil tím, že jsem musel ulevit pálení žáhy. Do Staré Paky jsme přesto dojeli na vteřinu přesně na vlak v 19,49 hodin, takže po přestupu na MHD jsem byl doma již po čtvrt na deset. Doma jsem si vzal sodu a desetihodinovým spánkem nechal odpočinout břišním svalům, takže na druhý den jsem již jedl bez omezení a pociťoval toliko příjemnou únavu a vzpomínky na pěkný pochod.
Podzimní přírodou /12. 11. 2005/ aneb Marné nadmořských výšek hledání
V pátek jsem odjel v 15,45 hod. kombinovanou autobusovou dopravou do Hradce Králové a železniční do svých druhdy domovských Hořovic ze tří navzájem se prolínajících se důvodů: chtěl jsem se 1/ vidět se svým 81-letým tátou a jeho manželkou Maruš, 2/ projít se po svém takměř rodném kraji a konečně 3/ neubrat mezi pochodem v Nové Pace z minulého týdne a náročným "Posledním puchýřem" příštího týdne z dálkoplazeckého tempa.
Start turistického Pochodu přírodou byl na vlakovém nádraží v Hořovicích. Přibyl jsem sem po nezvykle sytém osmi a půlhodinovém spánku ze západní části města z blízkosti autobusového nádraží po více než kilometru cesty. Pořadatelem pochodu byl KČT Baník Líně, jenž sídlí v místě vzdáleném od Hořovic skoro 60 km směrem jihozápadozápadním /v Hořovicích odbor KČT není/. Na startu v hale nádraží jsem jako člen KČT za pouhých 5 Kč /průkaz, jenž jsem měl připraven, mi nikdo nekontroloval/ obdržel velmi přehledný plánek s vyznačenými trasami a strohý ale srozumitelný popis trasy s kilometráží, který byl doplněn odjezdy vlaků. Nejdelší trasa 34 km vedla z Hořovic směrem východním, posléze pokračovala jižně od města a vracela se sem od západu. Cíl byl v restauraci Společenský dům při Červeném potoku vzdálený necelý půl kilometr od vlakového nádraží.
Na začátku trasy po osmé hodině jsem zvolnil v Pražské ulici a v duchu si se střídavými úspěchy vybavoval všechny změny, které tu nastaly za posledních 25 let o doby, kdy se ulice jmenovala ul. Čsl. tankistů a kdy jsem se z města odstěhoval a město se tak mohlo nadechnout k příznivějšímu vývoji. Posléze jsem si to metelil do Rpet /jimž tu nikdo nikdy neřekne jinak než Verpety/, nad nimiž se tyčila protáhlá silueta Ostrého s nepatrnou špičkou uprostřed. Za Rpety mě dohonila pětice turistů, jež předtím přijela od Plzně a v níž byl nejnápadnější muž s kloboukem, s krátkými kalhotami /což by tak nevadilo/, ale dokonce i bez ponožek. Pořadatelé pro naši trasu určili tři samokontroly, v jejichž rámci jsme měli opsat z rozcestníků nadmořskou výšku. Podivné bylo, že rozcestník žluté a červené značky, zkrácený a zborcený na zemi, neoznačoval avizované rozcestí Lopatárna, nýbrž U lochovické papírny, a nadmořskou výšku neobsahoval!
Udělali jsme jiný opis a vybrali se do prudšího stoupání na Ostrý po hřebínku, který protnulo skalisko s tábořištěm, kde ležely sice úhledně srovnané, ale sem nenáležející plastové lahve. Probůh, co máte společné s trampy vy, pouhé jejich atrapy počátku 21. století? V nejvyšší části Ostrého cesta vedla kol hradiště neznámého původu, po němž zbyly v terénu pouze nenápadné kráterky zhusta pokryté listím. Sestoupali jsme na kraj Felbabky, kde jsme opatrně přecházeli frekventovanou silnici z Hořovic směrem na Příbram, kterou jsme později sledovali pár set metrů v protisměru na Hořovice, bylo zrovna před desátou. Tady se odehrála jedna z mnoha náhod, jež tak pestře lemují nás život. Ještě na silnici zazněl mobil a ozvala se má sestřenice Jitka sezením v Žebráku, zda jsem to prý já, projížděla předtím okolo, když jsem přecházel silnici, a poznala mě, byť zahaleného do modré bundy s hluboce do čela zabořenou černou kšiltovkou.
přede mnou jsou Rpety a nad nimi protáhlý hřbet Ostrého s nepatrnou špičkou zčásti již skrývající Plešivec. Foto: L. Šlosar
plošina pod skaliskem na úbočí Ostrého je zřejmě vítaným místem pro táboření. Foto: L. Šlosar
Protože dle očekávání byla v Podluhách hospoda zavřená, pokračovali jsme nepatrným stoupáním na Hvozdec /kteréžto obci jsme pro změnu neřekli dříve jinak než Hvozdce/, to už jsem se octl v čele celého pole účastníků, kteří vyrazili v přibližně stejnou dobu jako já. Obloha byla zahalená mraky, foukal větřík, do mlžného oparu se halily i okolní kopce. Někoho takovéto počasí snad deprimuje, já i tento způsob podzimu, jen když je suchý, mám rád, neb mě vábí k četným meditacím. Na blízké samokontrole č. 2 jsem opět nenalezl údaj o nadmořské výšce.
Ve Hvozdci či Hvozdcích zašel jsem si pár metrů ke kapličce, posléze jsem sestoupal do Komárova, kde jsem si odskočil z modře značené trasy pár metrů ke zlatavé soše ženy nešťastně poposedávající blízko školy, ke kapličce a především na zajímavě řešené náměstíčko - jakousi kombinaci parčíku a pietního místa. Na jednom z jeho krajů nacházela se radnice a vedle ní hotel Krumhanzl - spojení pivnice se skutečně hotelovým prostředím, kde jsem nalezl některé jiné účastníky pochodu a kde se mě ochotně ujala starší paní, jež mi k mé spokojenosti přinesla pivo a matjesy.
Spokojen opustil jsem hotel těsně po polednách, seznav navíc, že obloha mezitím zcela zmodrala a vysvitlo sluníčko, jež mě pak doprovázelo téměř po celý pochod. Dle itineráře jsem se motal v téměř rovném, později i lesnatém terénu skrze rozcestí Dlouhá leč a východní Kařízky, až jsem dospěl k otvoru do nízkého svahu zahrazenému úzkými dveřmi ze zelených železných tyčí. Byl jsem u ústí partyzánského bunkru, jenž tu byl vybudován několika statečnými lidmi z blízkého Oseka v roce 1943 a v němž v posledku sídlilo 9 partyzánů. Fašouni se bunkru dopátrali a 11. ledna 1944 přiměli partyzány vzdát se pod hrozbou, že jinak nedaleký Újezd stihne osud Lidic. Jeden z partyzánů spáchal sebevraždu, z dalších osmi odsouzených na smrt, nestačili popravit dva, celkem bylo zatčeno 48 lidí a z nich dalších devět rovněž popraveno. Člověk znalý těchto a dalších příběhů se musí podivovat, že jsou ještě dnes lidé, kteří sympatizují s fašismem - evidentně osoby hloupé, nedomýšlející či zlé.
zdaližpak by David Vávra nazval utěšené náměstí v Komárově šumným? Dle mého mínění by si tak zasloužilo. Foto: L. Šlosar
politická objednávka partyzánského bunkru blíže Újezda již pominula, přece je, byť nenápadněji, svědectvím dávného příběhu statečnosti a mnoha lidských tragédií. Foto: L. Šlosar
Pár desítek metrů za bunkrem jsem na rozcestí nejprve zamířil doprava, neb mě zmátly stromy označené lesáky. Nato jsem zjistil, že trasa pokračovala rovně a na ní jsem dovedl i turistu, jenž mě mezitím došel. Po několika metrech jsme mým přičiněním přehlédli nějaké odbočení doleva, pokud tu nějaké bylo, a další improvizací, když se v průseku v dáli objevil na svahu zbirožský zámek, jsme pochybení napravili, dočkavše se modrých značek zleva, a dospěli jsem společně k rozcestí Tři sudy blízko bývalé státní silnice, jejíž funkci převzala dokonaleji blízká dálnice. Ani tady jsme při opisu třetí samokontroly neshledali nadmořskou výšku.
Poté jsme se po dalším malém nezaviněném "kufru" prodírali souběžně se silnicí a po odbočení zeleně značené cesty doprava do stoupání v lese se nám už nechtělo vracet k vyhlášenému motorestu Bouchalka. Minuli jsme hájenku Doubravka, vyšli po chvíli z lesa, a po našich levicích se rozprostřely daleké výhledy umožňující sledovat auta plynoucí po dálnici a pod zvlněným hřbetem Opyše blízké Cerhovice s výrazným dožluta zářícím kostelem. V Újezdu shledali jsme hospodu zavřenou, a než doznělo zklamání, spatřil jsem vlevo hřiště, kde se hrál fotbal, prohlásiv: "Kde se hraje fotbal, musí se čepovat pivo". I když řídký počet diváků naděje nevzbuzoval, nalezli jsme tu v půl třetí nad schůdky malou hospůdku. Tady jsem poseděl se svým společníkem Jirkou ze Střížkova hodinu v bohatém rozhovoru, neb jsem zjistili, že máme dosti známých z pochodů, především již nebohého Jardu z Trutnova, jenž dobrovolně odešel z tohoto světa v červnu 1998. Při té příležitosti skládali jsme hold vysokému holohlavému hospodskému - vzhledem napůl Yul Brynner a napůl Vláďa z Lázních Bělohrad, který pohotově čepoval a obsluhoval i v době, kdy se dostavili hráči místního S. K. Doubravanu spokojení s výhrou 4 - 3. I přičiněním jeho kvalitní činnosti vyprázdnili jsme své půllitry piva třikráte.
na rozcestí za bunkrem byly sluneční paprsky natolik stromovím zformovány v přímé střely tak, že zrak můj jimi zasahovaný nemohl dlouho najíti modré značky. Foto: L. Šlosar
před Újezdem ukázaly se poslední jásavé podzimní výhledy na Cerhovice pod částí zvlněného hřbetu Opyše. Foto: L. Šlosar
Velmi světu příznivě nakloněni jsme pak ve velice svižném tempu pokračovali již smrákající se krajinou, poroučející se opět do mlžného oparu, až jsem svého souputníka dovedl již v Hořovicích nejkratší cestou po levé straně Červeného potoka do cíle v řečeném již Společenském domě. Zde prodloužili jsme naši debatu do doby, než před půl šestou Jirka odešel na vlak. Já po dvou kávách a jednom pivu zvedl jsem se nedlouho po něm a posléze celý bohulibě prožitý den v nádherné končící středočeské a začínající západočeské zvlněné krajině, jíž jsem za svého života zde tolik opomíjel, završil jsem se svými oběma blízkými ku své spokojenosti sledováním barážového fotbalového vítězného zápasu v Norsku /1 - 0/.
kol čtvrté odpolední počaly se i nedaleké krajiny znovu halit do mlžného oparu, z něhož krom jiného i detaily domovských mých Hořovic byly patrny jen nezřetelně. Foto: L. Šlosar
Po stopách K. V. Raise na Zvičinu + Plnění OTO Královédvorsko /28. 10. 2005/ aneb Od Karla ke Karolině
Právě v těchto dnech mé turistické přátele a mě samotného obestřely temné mraky, jež již před dobou delší jednoho roku počaly se objevovat na straně půlnoční našeho životního obzoru, jež se pomalu, ale s neúprosnou pravidelností počaly k nám přibližovat a jejichž očekávané ničivé následky jsem do posledních chvil s prostoduchostí batolete schopného hladit i divokého býka odmítal brát na vědomí. Nyní jsem čelil námraze všudypřítomného smutku z pod chmurných mračen vzešlé a byl smýkán větnými poryvy návalů neovladatelné lítosti, jež jejich příchod doprovodily. Bylo mi potřeba uprchnout někam, kde bych uspořádal vzniklé své dojmy, kde bych se opět oděl do šatu nezúčastněného, trochu cynického pozorovatele, přecházejícího až v křiklavý háv sršatého ironika - s vědomím, že neodcestuji-li na Borneo, setkám se s mnoha i drobnými podněty, schopnými vyvolat okamžitou recidivu.
Na start pochodu Po stopách K. V. Raise na Zvičinu přijeli jsme do Lázní Bělohrad před devátou dopolední nezávisle na sobě Standa z Bohuslavic a já. Ještěže jsme si to z nádraží namířili rovnou na náměstí, protože sem z parku vyšla roztroušená již početná skupina bystře kráčejících lidí, na jejímž konci nám Sváťa z Trutnova, spíše již z Rabakova, zvěstoval, že na startu u Památníku K. V. Raise již nikdo není a skutečně dva úplně poslední pořadatelé nás obdařili mě již známým plánkem naučné stezky K. V. Raise, jíž jsme měli na Zvičinu sledovat.
První zastávka nastala hnedle u rybníka Pardoubku na kraji města, kde konalo se slavnostní odhalení 120 cm vysoké sochy tamního vodníka Vodomila Pardoubského ze řezbářské dílny pana Jaroslava Suchardy vzniklé na základě příběhu, jehož duchovním otcem byl pan učitel František Koubek, jenž v tmavém svrchníku a černé rádiovce slavnostní úkon odhalení provedl. Tajemné roucho vodnického pozadí plastiky odkrývají pak dva příběhy na informační tabuli, jež se sluší na tomto místě vylíčit. Jelikož v posledních obdobích sílí proti mým příliš košatým a tudíž nesrozumitelným prý větným spojení v mých výtvorech četné protesty /ostatně sám jsem jejich iniciátorem/, vylíčím oba příběhy slovem prostým až současným:
Příběh prvý: Nejmladší syn měl nejnižší IQ z početné rodiny z Vřesníku. Vydal se do světa na praxi. Dorazil k Pardoubku u L. B. Místní starší občan - zřejmě zaměstnanec Úřadu práce - mu doporučil vhodné zaměstnání u vodníka. Honza s ním uzavřel pracovní poměr s pracovním zařazením hlídač dušiček. Se svým zaměstnavatelem se nepohodl a hrozila mu výpověď dle § 46 ZP. Honza raději rozvázal s vodníkem pracovní poměr dohodou. Honza se vrátil domů a vykonával lékařské povolání /Co na to lékařská komora? Co na to David Rath?/. Po jedné z tanečních zábav skočil Honzův kamarád do Pardoubku za dcerami vodníka. Honza kamaráda vytáhl a obnovil všechny jeho životní funkce. Kamarádova maminka místo vděku dala Honzovi svou dceru, kamarádovu sestru, za ženu. Honza se octl pod pantoflem. Příběh druhý: Mladý vodník z jižních Čech nemohl zde nalézt z kapacitních důvodů působiště. Obrátil se v této věci na šéfa vodnické odborové komory sídlící pod Vyšehradskou skálou. Ten mu poradil východní Čechy. V následujícím výběrovém řízení zvítězil rybník Pardoubek především pro svou polohu. Vodník přijal jméno Vodomil Pardoubský. Jeho plastika byla odhalena právě dnes.
pan učitel František Koubek při slavnostním aktu odhalení dřevěné plastiky Vodomila Pardoubského. Foto: L. Šlosar
vodník Vodomil Pardoubský připutoval sem jako autor snímku ze směru poledního, dokonce ještě z větších dálek. Foto: L. Šlosar
Fotografováním u Pardoubku pozdržel jsem se natolik, že jsem musel vynaložit natolik pilnou chůzi, abych za obcí Brtev aspoň spatřil většinu účastníků pochodu rozvinuvších se do tvaru hada, jehož hlava dozajista musela syčet již ve Vřesníku. Před obcí samou dohnal jsem a předehnal Sváťu a Standu. Také za Vřesníkem samotným za slunečného teplého dne nebylo žádných mraků, přesto mi celé čelo pochodu zmizelo tak záhadně jako část praporu plukovníka Sira H. Beauchampa z Norfolského pluku v srpnu 1915 u Gallipoli, na trase jsme se s ním již více neshledal. Já - vědom si další své mise - pílil jsme barbarsky - pochod nepochod - nejkratší cestou na Zvičinu, pouze v Borku jsem postál chvíli u kamenné lavice - Raisův pohov zvané, na které - stojící druhdy o desítky metrů dále - prý spisovatel rád posedával.
nad Borkem spatřil jsem po své pravici svůj cíl - Zvičinu. Foto: L. Šlosar
osamělý strom nad Borkem zářící výraznými barvami podzimu minul jsem však nejprve. Foto: L. Šlosar
Raisova chata na Zvičině, do které jsem byl vkročil půl hodinu před dobou polední, byla poloprázdná a já jsem tu strávil do příchodu čela pochodu příjemnou třičtvrtěhodinu při dvou Prazdrojích a šunkové rolce se šlehačkou. Poté jsem dal definitivně vale Karlu Václavu Raisovi a vybral se po silnici dolů do Horní Brusnice. Při dech tajícím pohledu na hradbu krkonošských velikánů, tak ostře viditelných, že patrny byly bouda nad Sněžnými jamami, kaplička na Sněžce i Sokolská bouda na Černé hoře, teprve dozněl ve mně nedávný můj hovor skrze mobil s Janou z Buků stran mé blízké účasti při jistém loučení, a já si začal namlouvat, že při řádném běhu věcí doprovázel by mě jiný Karel, náš kamarád, vědom si současně, že těchto i podobných výhledů již nikdy neokusí. Pokračoval jsem dále v podivném melancholickém rozpoložení, jež vyvolávalo ve mně slzení a křeče do pravé strany obličeje, dokud následná usilovná chůze po silnici na Mostek, kol malebných sluncem ozářených chalup Předního Mostku, klesajícím lesním terénem pod skalami Labského vrchu, opět silnicí do Debrného, půlkilometrovým prudkým a následným pozvolnějším stoupáním na Slučí kámen nepřilnula mysl mou k další zamýšlené úloze, a já konečně nechal Karla, jehož jsem se byl nazlobil dosti i za života, na pokoji.
cestou do Horní Brusnice sledoval jsem hradbu Krkonoš s výrazným hrotem Sněžky před sebou a musel jsem myslet na kamaráda, jenž podobné krásy již nikdy nespatří, aspoň nikoliv tady na zemi. Foto: L. Šlosar
Labe u Debrného zářilo kýčovitou modří. Foto: L. Šlosar
Při Slučím kamenu po třičtvrtě na tři počal jsem se hotovit na druhý úkol dne - nalézti blízkou neoznačenou Karolininu vyhlídku, jejíž návštěvu předpokládalo plnění OTO Královédvorsko. Jediným mým vodítkem byla vědomost, že vyhlídka nachází se na žlutě značené cestě mezi Slučím kamenem a vsí Hájemstvím, s dalšími drobnějšími indiciemi. Následující půlhodinu jsem pak skrze na skrz prošel okolí cesty, až konečně těsně před půl čtvrtou nalezl jsem shluk nevysokých skal, nápadných pouze zábradlím a žebříkem k němu vedoucím. Vyhlídka sama pozbyla již před mnoha lety významu svého, neb výhledy druhdy z ní se na Krkonoše rozprostírající dnes zacloněny jsou vzrostlým stromovím. Pobyl jsem zde čtvrt hodinku a triumf ten okořenil jsem krátkou SMS Janě, v níž sebral jsem poslední znalosti němčiny: "Ich melde Dich, daß ich Carolinehöhe gerade habe gefindet", a celé pátrání s krátkým pobytem uložil jsem co možná nejvíce do paměti, abych se o ně porozdělil se čtenářstvem Zpravodaje ve zvláštním článku, ve kterém naleznete i autentické obrázky. Od obou Karlů dospěl jsem tak ke Karolině Boschové, po níž vyhlídka slula.
Bylo pět minut před třičtvrtě na čtyři a bylo na mě, abych celé své putování završil dostižením vlaku v Chotěvicích, dobu jehož odjezdu zafixoval jsem si na 17,24 hodin. I vyběhl jsem co střelený zajíc … a po několik stovkách metrů musel korigovat špatně započatý směr, seběhnout do údolíčka a z něho vyšlapat do obce Hájemství. Poté ve svižném tempu nechal jsem po své levici v lese kostel Navštívení P. Marie, prošel kvapem Kocléřov a v protisměru přes Nové Domy /asi zbytečně, neb dle mapy musela vésti pod kostelem na Nové Domy spojnice/, chvátal jsem po mírném stoupání z kopečku do Chotěvic, sledovav s pokorou vpravo pod sebou kostel tamější, nad ním v lesích červenou špičku kostela v Čermné a nad vším tím opět úžasné panorama Krkonoš, z něhož omluvila se tentokráte Sněžka a její blíženci.
panoramatu Krkonoš nad Chotěvicemi tentokráte vévodila Černá hora. Foto: L. Šlosar
Své časové poměry jsem měl již od Nových Domů pod kontrolou, přijmuv současně telefonát z Jany z Buků, jež si postěžovala, že při Děčíně musela absolvovat podobný kvap na vlak, který pak jel až o 13 minut později. Tento její čas jsem v Chotěvicích překonal, neboť "můj" vlak jel až v 17,42 hod. a číselná přesmyčka, jíž jsem se tak omylem dopustil, způsobila, že skutečný čas odjezdu vlaku byl pozdější proti chybně zapamatovanému času o 18 minut. Kdybych to byl věděl, mohl jsem si cestou odskočit za dalším plněním OTO Královédvorsko do Campingu Kateřina…..
Poznámka: O Karolinině vyhlídce samé a o jejím "objevování" si můžete přečíst samostatný článek ve Zpravodaji, kde naleznete i její obrázky.
Podorlický šmajd /15. 10. 2005/ aneb Poklusem za slastmi pěší turistiky
Cestu na start 04. ročníku Podorlického šmajdu předešlo docela srandovní extempore. Pro Janu z Buků i pro sebe nalezl jsem na internetu perfektně na sebe navazující vlakové spojení do Nového Města nad Metují - toliko hodinu trvající. Mělo započíst ve vlaku společnosti Viamont, do něhož měla Jana dle mých zjištění přistoupit v Mladých Bukách v 06,25 hod. a já pak na Zelené louce v 06,33 hod.. Toho rána jsem se probudil o půlhodinu dříve, zvažoval jsem dokonce pěší pouť na trutnovské hlavní nádraží, nakonec jsem se zvolna připravoval dle původního zámyslu. Přesně v 06,01 hod. ozval se však nesmlouvavý tón mého mobilu, jenž mi signalizoval volání Zdeňky z Janských Lázní, což samo o sobě bylo překvapující. Ozvala se však z něho Jana, že prý zrána zjistila, že spojení viamontem je nesmysl, že na poslední chvíli stihla - zapomenuvše doma svůj mobil - dřívější autobus a že se v něm právě se Zdeňkou nachází již na kraji Mladých Buků. Zmaten přiběhl jsem na autobusovou zastávku na Zelené v louce v 06,11 hod., dalším telefonátem zjistil, že autobus je již takměř v Trutnově. I nezbylo mi než ze Zelené louky na vlakové nádraží klusat, vzdálenost 3 km jsem zdolal za 17 minut. Když jsem s předstihem vpadl do nádražní haly s pobolívající již Achillovou šlachou na levé noze a mocně splavený, zjistil jsem, že má rezumé byla správná, že viamont přijede za sedm minut - tři minuty před odjezdem následného vlaku…… Na Janu jsem se samozřejmě nemohl zlobit /později se ukázalo, že neměla v jízdním řádu zaznamenány následné změny/, neboť byla má chyba, že jsem svým zjištěním nevěřil. Po celý průběh cesty do Nového Města jsme se celou příhodou velice bavili, hlavně představou, jak bych v případě marného snažení zaznamenal přijíždějící viamont v Šestidomí a zamával odjíždějícímu vlaku na Starkoč na hlavním nádraží.
Na startu v novoměstské sokolovně se nás shromáždilo tolik, že jsme vstupní halu téměř zalidnili, krom místních převažovali turisté z Jaroměře. Jana a já jsme se snažili dohonit zameškané, tj. dali jsme si čaj, já navíc sušenku a velkého ruma, následkem čehož jsme se na nejdelší trasu 28 km vybrali po půl deváté, což nevadilo. Prošli jsme skrze centrum města jásavě ozářené ostrými paprsky podzimního sluníčka a za krajem města zabočili do věčně zastíněného Klopotovského údolí. Na jeho počátku jsme se zastavili u ohrady s divokými prasátky, čímž jsme toho dne zahájili miniaturní zoologický exkurs.
Utěšeným údolíčkem, v jehož jednom místě jsme namísto přes neúplnou lávku raději překlenuli Bohdašínský potok přes kameny, jsme doputovali ke kostelíku ve Slavoňově, kde jsme byli příjemně překvapení jedinou živou kontrolou pochodu a na ní čajem ochuceným mírně rumem. Posléze pokračovali jsme podél zemědělského objektu dále po nefrekventované silničce. Obec Mezilesí, jíž jsme nato protnuli, pulzovala, bobtnala, nadouvala se, bubřela a taky bujela. Konalo se zde jakési setkání hasičstva, při kiosku a vchodu do kulturního domu kupila se omladina, kol nás probíhal patrně branný závod, neb se tu střílelo do terčů a za obcí minula nás hlídka dětí zápolící na trase označené barevnými fáborky, jež prolínaly se s bílými provázejícími tuto část turisticky neznačené trasy pochodu. Za Mezilesím jsem na okamžik podlehl podezření, že na startu pozřený rum byl nezvyklé síly, u farmy jsem se však uklidnil, podivný pták spatřený již zdáli byl opravdu pštros, v nedalekém shluku stromů prodlévalo pak všelijaké to daňčí, jelení či mufloní. V místech, kde trasa opustila silnici a nekompromisně počala spadat do Dolů, neodolali jsme s Jardou z Červeného Kostelce, jenž nás mezitím dostihl, pokušení orazítkovat si itinerář též razítkem ve tvaru V z jedné z "hasičských" kontrol.
nekvalitní snímek, jež se stal hříčkou nezvladatelné rulety světel, má jediný cíl: dokumentovat mnohočetný rej na startu. Foto: L. Šlosar
snímek z kontroly před slavoňovským kostelíkem představuje hrdiny této reportáže: uprostřed a nejblíže Jana z Buků a zcela vpravo Jardu z Červeného Kostelce, s nímž jsme se zde zatím jen minuli. Foto: L. Šlosar
jedno zděšení vystřídalo druhé: o delirium tremens sice nešlo, ale co tady proboha u Mezilesí daleko od afrických savan dělá pštros? Foto: L. Šlosar
Od údolí Olešenky /namlsán předešlými zážitky čekal jsem tu marně nějakého toho hrocha říčního/ nato vznesli jsme se co orli prudkým stoupáním do Nového Hrádku, když nad sebou a posléze vlevo jsme ve změti stromů zříceniny Frymburka spíše vytušili. Z Nového Hrádku, kde hospoda tolik vábila, mě Jana takořka vyhnala. Nato putovali jsme překrásnou členitou krajinou, zvrásněnou hojnými nepravidelnými travnatými svahy, tu zcela holými, tu završenými tmavou čepičkou stromoví, jež vrhalo ostré dlouhé stíny. Mezi ně snad z náhodného vrhu pohozeny byly ojedinělé shluky chaloupek, jež co fajfky jakoby spokojeně dýmaly ze svých troubelí - komínů. Kolorit ten rámovaly pak výhledy na zalesněné svahy Orlických hor, najmě Vrchmezí, pravda méně výrazné, což ovšem jest známka toho, že si počasí pozdrží svůj příjemný ráz.
Výsledný dojem ponoukl mě k mínění, že třicetikilometrové pochody v této uklidňující krajině byly by vhodny co léčebný proces pro neurotiky /maje osobní zkušenosti s tím, že z příznivé energie, jíž nabíjejí mě sobotní zážitky, žiji mnohdy až do pondělních dopoleden, než mě konečně něco opět popudí/. Jana můj názor živě podpořila se záhadným dovětkem, že bych při takové proceduře nesměl hovořit, čemuž jsem neporozuměl. Za takových a podobných hovorů uběhla naší trojici zdárně cesta za Sněžným až k rozcestí Na Krahulci, odkud jsme před sebou spatřili Bystré s překvapivě obřím kostelem, nás však cesta svedla doprava do Janova s přenádhernou neodmítnutou zvoničkou. Klid cesty narušil toliko mladý býček, jenž byl bohudík u cesty upoután. Za Janovem u Panského rybníka - uběhla znova první čtvrthodina po polednách - trasa nabrala konečného směru na Nové Město nad Metují. Ráz krajiny se podstatně změnil - nebyla již tak rozvrstvena a téměř rovnoměrně klesala až do Ohnišova.
Tady očekával jsem, že konečně dojdu ukojení vzrůstající žízně, ale hospoda, z níž se nadějně ozývaly zvuky koulí nemilosrdně pronásledovaných tágy, byla zamčena! Leč těsně nato se dveře otevřely a sympatická blondýna ještě dívčího vzhledu chystala se vzít nás na milost a v renovované ještě oficiálně neotevřené hospodě poskytnout nám první pomoc. Podané ruky jsem se nezřekl, ale když už jsem chtěl objednat tři piva, k mému zděšení pohledem z okna seznal jsem, že mí souputníci se dávají znovu do pohybu - směrem od hospody! Lahodný mok jsem vypil nekompromisně a útulné prostředí vlídných mladíků zaměnil jsem toho dne podruhé za tentokráte již kombinovaný poklus, během něhož jsem postupně vystřídal úseky silnice, polní cesty, úzké stezičky skrze mladé stromoví, mezi něž jsem zřejmě na okamžik zabloudil, a lesní cesty tu vystlané padlými kmeny a haluzemi, tu neobyčejně prašné, až ještě před nádrží Zákraví dohonil jsem osiřelou dvojici, posílenou dalšími turisty.
Po zdolání dalšího úseku malebným údolím Janovského potoka, na jednom místě deroucím se dokonce skrze skaliska, jenž jsme po bezpečných lávkách zaopatřených zábradlím překonávali čtyřikrát, již s Janou osamělí dospěli jsme do Spů a odtud kol dvou křížů - zlaceného a vysokého a sestupem ze schodů dobrali jsme se šťastně kraje Nového Města nad Metují a kol půl třetí vkročili spokojeni se zážitky šumného turistického dne do sokolovny.
ať mi nikdo nevyvrací mínění, že utěšená krajina blíže Nového Hrádku by nevyléčila i tu nejhorší duševní chorobu. Foto: L. Šlosar
nechav obezřetně za sebou svou cuadrillu, odložil jsem na pár vteřin estoque a muletu a navždy zvěčnil jsem mladého býčka, jenž při pohledu na mě je evidentně nasupen, kdežto já se při pohledu do zrcadla jen hrozím. Foto: L. Šlosar
a koho nevyléčí pohled na travnaté kopce Podorličí, uklidní ho - pravda nevrhne-li se předtím v sebevražedném pokusu do jejích vod - pohled na vodní nádrž Zákraví. Foto: L. Šlosar
Janovský potok v malebném svém údolí na jednom místě protéká skalnatým útvarem a sám je na čtyřech místech překlenut bezpečnými lávkami. Foto: L. Šlosar
Po nezbytných administrativních procedurách přímější již cestou na hodinku zavítali jsme do útulného prostředí hotelu Metuj, skromně tu poobědvali a prodleli tu při hovorech a tu při částečném sledování zlomků fotbalového zápasu F. K. SIAD Most - Slavia na obří nástěnné obrazovce. Když doslova v poslední minutě našeho účinkování v hotelu splnil Pavel Fořt mé přání dočkat se ke všem těm pocitům spokojenosti i gólu Slavie, podpořil tím rostoucí mé přesvědčení, že snad nad námi skutečně bdí Cosi Velkého Mocného i Vlídného.
Naše další hodinové posezení v hospůdce 130 kroků pod starkočským nádražím - vyplňující mezeru v jízdním řádu - s definitivní platností naplnilo přenádherný turistický den strávený za přetrvávajícího babího léta v malebné tak uklidňující krajině se skvělou "parťačkou", jež je mocna i nejchmurnější temnoty prosvítit paprsky pohody, optimismu i kamarádství. A vůbec nevadilo, že jsem se o své turistické blaho musel zasloužit několikerým vytrvalým poklusem.
…. a nádavkem tentokráte dvě od dvou mých kamarádek
Milí návštěvníci, ve svých předchozích dvou vstupech jsem Vám informoval o svém projektu, jenž jsem včetně toho, co mu předcházelo, popsal zde neobyčejně poutavě, ostatně jak to umím jen já.
Jelikož pilotní reportáž o pochodu ve Starkoči, zůstala nezměněna na mých stránkách po dobu další aktualizace, vypadalo to skoro, jako když můj nápad dávat na těchto stránkách příležitost slovesným výtvarům svým mladým talentovaným přátelům zapadl.
Bohudík tomu tak nebylo. Nebyl tedy tento nádherný počin zaset do úhoru, nezůstal zapomenut v přemíře zpráv z Černé kroniky či aktualit z realit show o tom, jestli Gábina miluje Evžu nebo Evža Lukáše, naopak tyto stránky budiž svědectvím toho, že vzklíčil do nadějného výhonku.
Díky své velice jemné a taktní diplomacii, jen pozvolna přecházející v drzost a neodbytnost, podařilo se mi získat pro tyto stránky prvotinu dlouholeté účastnice turistických akcí z našich řad, jež si zvolila tvůrčí pseudonym Maruška Beruška, a další reportáž již zkušenější autorky Máši z Vrchoviny, jež má bohužel smutnější pozadí.
Nalijte si tedy prosím šálku kávy či panáka irské whisky, oba nápoje si začněte ředit z pramene, jenž snad nikdy nevysychne.
Pojďte s námi /22. 10. 2005/ aneb Hurá z Bohuslavic do okolí Trutnova /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
V 7.36 hod odjíždíme vlakem z Trutnova na start pochodu Zdeňka z Janských Lázní, Luděk z Trutnova, Vláďa z Kruhu a já. Po seběhnutí ze stráně se prezentujeme na startu, vyřídíme splnění záznamníku Krajem tří řek. Dostáváme pěkný odznak, doplníme pitný režim a v 08,30 hod vyrážíme na trasu fantasticky značenou žlutými fábory, která nemá chybu, vede zas jednou jiným směrem.
Trasa: Z Bohuslavic zpět do stráně po schůdkách na první Panskou cestu vlastním značením do Lhoty, přes silnici po panelové cestě na hráz Mrtvého jezera, pokračujeme přes Líčnou, stoupáme k silnici na Královec a dál k železničnímu mostu v Libči.
rázné kroky, jež zazněly před námi ve Lhotě, byly znamením, že i po své životní "osmdesátce" nezadržitelným krokem vlastní trasou na start v Bohuslavicích kráčí Fráňa nyní z Police n. Met., na snímku dále směrem doprava Zdeňka z Janských Lázní, Maruška z Trutnova a téměř v zákrytu Vláďa z Kruhu. Foto: L. Šlosar
Zde nám zavřeli krámek před nosem, takže bez razítka pokračujeme malebným Libečským údolím až do Křenova, zde přejdeme na modrou směr Prkenný Důl a hurá na Stachelberg, dál přes kamenolom na Vébrovku, zde dětičky obědují, takže opět bez razítka a občerstvení, potom na Bučinu a do Poříčí, v restauraci Skalní sklípek si dáme oběd a "žízeň" a hurá do cíle zase po vlastním značení podél vody.
poklidným tokem plyne Libečským údolím potok Líčná. Foto: L. Šlosar
stromy, lučiny a sloupy vedení vysokého napětí nabízí taktéž Libečské údolí. Foto: L. Šlosar
podzim v těch nejjasnějších barvách okouzlil nás taktéž těsně pod Stachelbergem. Foto: L. Šlosar
teprve z Bučiny z uctivé vzdálenosti mohli jsme shlédnout Mrtvé jezero, kolem něhož jsme byli předtím před třemi hodinami prošli bez možnosti legálního přístupu na jeho břehy. Foto: L. Šlosar
Po 15 hodině nás vítají pořadatelé, sedíme venku na sluníčku s kolegy z Náchoda a předsedou Jardou ze Zelené louky, konstatujeme, že kdo nevyraziI, zaváhal, i když v Kacanovech muselo být taky krásně.
zalesněný skalnatý hřbet Čížkových kamenů z pohledu od Lhoty. Foto: L. Šlosar
zasloužená siesta před Sportklubem v Bohuslavicích nad Úpou po zdařilém pochodu - zleva Vláďa z Kruhu, Joska z Bohuslavic, Maruška z Trutnova a předseda pořadatelského odboru Jarda ze Zelené louky. Foto: L. Šlosar
V 16.14 hod. jedu zpět vláčkem Trutnova příjemně unavená po 35 km. Celou trasu jsme šli ve třech.
Poslední pochod roku /05. 11. 2005/ aneb Pochod ve vzpomínkách na Karla /napsala Máša z Vrchoviny/
Na Poslední pochod roku v Nové Pace nás chodívalo víc. Dnes jeden chyběl, oslavovali jsem s ním vždy jeho svátek, Karel Sobotka z Trutnova, který zemřel po dlouhé nemoci 26. 10. 2005 a který vystupuje v našich vyprávěních jako Karel z Trutnova.
Na startu jsem věnovali dlouhý čas pozdravení se s přáteli - turisty z Lomnice, Jilemnice, Jaroměře, Trutnova, z blízkého i vzdálenějšího okolí. Konečně jsme před 8. hod ranní vyrazili ve složení Milan z Lomnice, Luděk z Trutnova, Míra z Liberce a já směr po modré přes Zlámaniny, Českou Proseč, kolem kachnami opuštěného štěpanického rybníka do Zboží a lesem dolů na křižovatku do Tužína, kde nás čekal pořadatel J.Tauchman s občerstvením.Cestou jsme se místy ocitali v procesí turistů.
na kontrole v Tužíně zleva Milan, pan Josef z Nové Paky jako samotná kontrola, Máša, Mirek z Liberce a Mirek z Kruhu. Foto: L. Šlosar
Zde jsme dostihli Marušku z Trutnova a Vláďu z Kruhu, po krátké přestávce jsem pokračovali dál - odchýlili jsem se od trasy odbočkou na Radim, kde jsme za bránou hřbitova nalezli nově upravený hrob umělce Josefa Váchala. Na křižovatce v Radimi jsme se pak oddělili od ostatních a pokračovali sami s Luďkem do Studeňan, kde jsme měli v plánu vyhledat bývalý statek rodiny Mackovy, kde pobýval na sklonku svého života Josef Váchal. Pátrání jsme zahájili u prvého živého člověka, kterého jsme v sobotu po ránu ve vesnici objevili,který nás poslal na okraj Studeňan do bývalé traktorové stanice. Na označeném místě jsme nalezli sídlo firmy Eko-Agro-Mont s.r.o. V sousedství jsme na zahrádce dřevěnky z počátku minulého století objevili ochodného pana Sedláčka, který nám povyprávěl o pobytu Josefa Váchala, protože ho jako souseda navštěvoval. Já jsem působila pouze jako asistentka Luďka, který mě pro toto šetření proškolil odkazem na internetové stránky na adrese na http://www.vachal.cz, kladla jsem pouze doplňující otázky,usmívala se na pana Sedláčka a držela zapůjčený materiál k fotografování.
ve Studeňanech je mnoho krásně udržovaných roubených chalup. Foto: L. Šlosar
jména slavných obyvatel Studeňan J. Váchala, A. Mackové a Dr. J. Nožičky na jedné z budov ve Studeňanech. Foto: L. Šlosar
autorka článku Máša dokázala navázat s ochotným panem Sedláčkem báječný bezprostředný kontakt. Foto: L. Šlosar
Po skoro hodinové rozhovoru jsme vyrazili po silnici do Valdic, protože se nám nepodařilo najít nějakou polní cestu do Železnice. Vyvinuli jsme přímo kosmické tempo, protože jsme chtěli dohnat zbytek skupiny. Abychom se náhodou neflákali, poháněl nás bičující deštík intenzivně cestou po silnici z Valdic do Źeleznice, kterou jsme minuli bez přestávky na občerstvení,a dále jsme se hnali směr Bradlecká Lhota, kde jsem vyšplhali klouzajíce po mokrém listí a skrytých kořenech ke zřícenině hradu Bradec, odtud hurá směr Klepanda,kde jsme ve skrytu zadní místnosti objevili naše kolegy. Vypadali podstatně lépe než my průzkumníci, neboť měli dost času k občerstvení v Železnici. Díky našemu pozdnímu příchodu v 13 hod na nás už nezbyla ani dršťková, alespoň že byly Svijany, pánové pak objevili na jídelním lístku guláš. Kolektivně jsme zavzpomínali na naše poslední setkání s Karlem v průběhu léta. Naše sezení předčasně opustil Milan, který musel spěchat na vlak 15,30 hod.
Kolem 14. hodiny jsem se vypravili všichni po červené směrem Kumburk, Skalku a Brdo. Přesně v 15,30 jsme dorazili do cíle, kde jsem dojedli poslední 2 porce párků a skoro se poprali o poslední 2 ks propozic na vánoční Kolín. Luděk se vzdal, protože byl v povznesené náladě, v duchu procházel získané informace o Josefu Váchalovi.
těsně před cílem jsme improvizovali cestou kol půvabného jezírka na kraji Nové Paky. Foto: L. Šlosar
Vyprovázela jsem jako místní kolegy k vlaku v 16.40 hod a zde se projevila Luďkova totální nepřítomnost otázkou, proč s nimi nenastupuji!
Celý pochod proběhl v přátelském duchu, ale se smutkem v srdci, protože nás opustil náš kamarád a přítel Karel Sobotka. Kdo jste ho znal,uctěte jeho památku tichou vzpomínkou.
Poznámka: O samotném "detektivním" pátrání si můžete přečíst samostatný článek ve Zpravodaji, kde naleznete i zajímavé originální obrázky.
Další podrobnější vzpomínku na Karla z Trutnova a trocha zamyšlení si můžete přečíst rovněž na těchto stránkách.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz