24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
/tentokráte šest/
Úvod
Jarní pochod Podkrkonoším /10. 04. 2004/ aneb ROK 2004: NA KOZÁKOV VÝHRADNĚ POMOCÍ CHŮZE NA TRENAŽÉRU
Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2004/ aneb S DĚVČATY VĚKU GYMNAZIÁLNÍHO V PATÁCH
Pochod dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /13. 03. 2004/ aneb VZPOMÍNKA NA MŮJ PRVNÍ LETOŠNÍ OPRAVDOVÝ JARNÍ DEN
Pardubický maraton /06. 03. 2004/ aneb TEREZKA Z 1. B SE MI SNAD SMÁT NEBUDE
Zimním Polabím /21. 02. 2004/ aneb DVĚ ATRAKCE UPROSTŘED VICHRU
Memoriál Jindry Axmana /31. 01. 2004/ /pěšky/ aneb OD SOUDKU K SOUDKU
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S DUCHEM DĚDY V ZÁDECH
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Jarní pochod Podkrkonoším /10. 04. 2004/ aneb Rok 2004: Na Kozákov výhradně pomocí chůze na trenažéru
Svou reportáž z trasy 50 km Jarního pochodu Podkrkonoším pořádaného odborem KČT Lomnice nad Popelkou musím začít odzadu /kdo nemá trpělivost, nechť rovnou opustí tento odstavec psaný kurzívou/. Po pochodu vyprávěl nám Vláďa z Lázní Bělohradu, že jeho známé pracující v lázních činí potíže získat pacienty pro vycházky třeba jen na Byšičky a zpět /krom jediného případu paní s francouzskými holemi, jež však v polovině trasy zkolabovala/. Přitom tu hodně pacientů v příšeří sálu denně úpí a sténá na trenažérech, ale ven se jim nechce ….. Udělalo se mi z toho zle, neb se v mých představách začala odehrávat následující představa: 1/ pořadatel zveřejní pochod na internetu, 2/ zájemce uhradí poplatek přes E-banku, 3/ pořadatel pošle zájemci e-mailem k instalaci příslušné programy /trasa, převýšení, předpokládané počasí, výhledy/, 4/ zájemce si doma na počítači příslušné programy nainstaluje, 5/ v den D, ale taky jindy, zájemce si pěkně vstane v 9 hodin, trasu absolvuje na svém trenažéru napojeném na počítač a klimatizaci se simulovanou kilometráží, převýšením na Kozákov a Klokočské stěny, předpokládaným teplotním průběhem počasí /včetně eventuálního deště/, přičemž mu na obří obrazovce bude ubíhat krajina Českého ráje, 6/ zájemce zašle pořadateli mailem počítačový záznam o průběhu absolvování trasy, 7/ pořadatel pošle zájemci mailem diplom, 8/ zájemce se večer v hospodě tentokráte při točeném pivě a živým přátelům chlubí, jak během dne vystoupal na Kozákov, Klokočské stěny et cetera, aniž by opustil byt. Hrůzinec !! - už kvůli tomu, že by se tímto způsobem nemohl setkat na trase se živými sympatickými lidmi, podívat se do zajímavého kostela, s nímž by program určitě nepočítal, neb je odchylkou od trasy vzdálen asi 100 metrů, spatřit astrální zjevení a vyslechnout zajímavou etapu životního příběhu, jako se to poštěstilo mě v sobotu právě na "padesátce" Jarního pochodu Podkrkonoším.
Vůbec první slastí, o kterou by "trenažérový chodec" přišel, by bylo romantické předjitřní vstávání ve tři hodiny, díky němuž jsem dorazil na start pochodu, jenž se tentokráte odehrál v útulné hospodě Pod zámkem v Lomnici nad Popelkou, již po čtvrt na sedm. Na start jsem vyšel za krásného jarního počasí o půl hodiny později bez Milana z Lomnice a Libora ze Semil. Asi se na mě budou kvůli tomu zlobit, ale nemám-li času nazbyt, snažím se ho využít co nejracionálněji, do čehož nezapadá zbytečné vysedávání na startu při pivech, ostatně ta moje dvě piva /včetně "snídaňového" plechovkového ve vlaku/ byla pro počátek až až.
Filozofie trasy 50 km byla jednoduchá - dle itineráře - zpracovaného Honzou z Lomnice s dokonalostí pro něj příznačnou - dojít z Lomnice do Turnova a zpět. Když jsem se octl ve Skuhrově na začátek červeně značené trasy, jež mě posléze provázela nepřetržitě až na Hrubou Skálu, objevil se v mém zorném úhlu dílčí cíl mého snažení Kozákov a udal tak načas směr mého dalšího putování. Prvními bytostmi, jež jsem spatřil, byly v nejnižším bodě krkolomného sestupu dílem mokrou travou, dílem cestou plnou větviček a jehličí /s nimiž hladké podrážky mých bot příliš nekonformovaly/ v Zeleném Háji vodník a medvěd označený jako "medvěd Veselák - správce údolí", jejichž vyřezávané makety stály na břehu potoka v místě, kde se trasa stáčela prudce doprava. První živá bytost v podobě dalšího účastníka pochodu mě svým tempem doslova převálcovala na turnovské silnici těsně před prvním větším stoupáním na Vrchách.
vodník strážící údolí potůčku v Zeleném Háji….. Foto: L. Šlosar
…. a jeho věrný soudruh samotný správce údolí medvěd Veselák. Foto: L. Šlosar
Na Kozákov jsem se dostal přes Bačov a Komárov přesně minutu před devátou. Bylo tu takměř liduprázdno, takže jsem příliš neotálel a věnoval dále svou pozornost sestupu od Drábovny po suchém jehličí, jež se rovněž mým botaskám nezamlouvá. Posléze jsem bez problémů za Vescem a Klokočím vystoupal Klokočskými průchody a po plošině Klokočských skal přes Záholice přibyl něco po jedenácté do Turnova. Protože bylo avizováno onemocnění držitele jediné kontroly Jirky z Turnova, dal jsem si tu razítko v muzeu.
Kozákov v pohledu před Bačovem. Foto: L. Šlosar
chata na Kozákově s rozhlednou. Foto: L. Šlosar
pohled z Klokočských skal směrem severním. Foto: L. Šlosar
První kontakt z účastníků pochodu navázala se mnou mobilem Máša z Vrchoviny - byla v hospodě U belgického dvoru v Turnově, já jsem zrovna město opouštěl. Zavrhoval jsem právě svůj původní závěr udělat první přestávku v chatě u Vidláku /uvědomil jsem si, že trasa pochodu ho míjí/ a první pivo na trase a česnečku pozřel jsem v útulné restauraci Pod Hlavaticí. Nato se mi šlo na Hrubou Skálu velice zlehka, přece mě tu konečně Máša a Radek z Bělé pod Bezdězem dohonili. Vítaným zdržením byla krátká návštěva farního kostela sv. Josefa z roku 1812, zabudovaného do skály. Původně pískovcová podlaha byla prý příčinou soukromé iniciativy zdejšího faráře, erudovaného předtím studiem na stavební průmyslovce, aby tu bez posvěcení úřadů zbudoval novou světlou a aby tu ve znamení biblického "Fiat lux" rozšířil okna. Jsem odpůrcem obcházení památkářů, ale výsledek jeho snažení nejevil se jako rušivý.
úprava kostela sv. Josefa stala se předmětem četných vád. Foto: L. Šlosar
Když jsem byl sestoupal opět sám po silnici k Borku, zjevila se načas po mé levici na silnici z Turnova mysteriózní postava v červené větrovce, jež kynula mi dopředu. Když jsem se na silnici octl, bylo tu kol mě - kromě projíždějících aut - zcela prázdno. Polkl jsem na sucho a málem jsem se poprvé v životě pokřižoval. Byl tu zcela určitě přelud vyvolaný snad žízní či námahou, dokladem toho je, žádná trasa pochodu po turnovské silnici nesměřovala.
Při sestupu z Boreckých skal dohonili mě opět Máša a Radek a společně jsme se před půl třetí setkali v hospodě Melodia pod nádražím s Mirkem z Liberce. S ním jsem posléze absolvoval dvouhodinový namáhavý závěr do cíle kořeněný sedmikilometrovým táhlým stoupáním přes Bítouchov a Dráčov na Morcínov. Mirek byl na konci předminulého roku stižen ošklivou zlomeninou v kyčli, loni se po půlroční absenci navrátil na dlouhé trasy po postupném systematickém zatěžování nohy, dnes šel od svého zranění druhou "padesátku" a na jeho výkonnosti to nebylo patrno, měl jsem jako dříve problémy mu stačit!! Jeho příběh, jež jsem během stoupání vyslechl, by měl být stejnou inspirací pro všechny ty vyznavače úsloví typu "Už lepší nebude" jako knihy a záliba v cigaretách Olgy Sommerové pro neemancipované ženy, jež se dík nezodpovědnému výběru partnerů octly v průšvihu nebo dokonce ještě nekouří.
lidová architektura v Hrádkách blíže Lomnice n. P. Foto: L. Šlosar
Při siestě téměř hodinového posezení v hospodě pod nádražím ve Staré Pace mohl jsem se konečně uvnitř zaradovat, že jsem poctivě v hrubém čase 10 hodin zdolal důstojně dle itineráře druhou "padesátku" roku v lepší kondici než před dvěma týdny v Jičíně - přes přetrvávající problémy s levým kolenem. Radoval jsem se i proto /abych navázal na svou vizi v úvodu/ že třeba byla jedna z posledních mimo virtuální realitu - jako u pospolitostí vyznávajících náhražky vystřídalo opravdové cestování vlakem se živými lidmi a v doteku s realitou "mastňácké" honění času v autech, v nichž členové osádek v jeho průběhu se uzavřou svému okolí do ulity, ubíhající krajinu vidí jako v televizi a ani netuší, kolik během cesty přejeli žab, brouků a lidí /však jsem kdysi na toto téma napsal jeden pěkný úvodník/.
Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2004/ aneb S děvčaty věku gymnaziálního v patách
Bylo to dilema hazardního hráče: Standardním způsobem, jak se dostat v sobotu do Jičína, bylo odjet z Trutnova vlakem ve 04,16 hod. a po přestupech ve Staré Pace a Ostroměři dojet těsně před sedmou. Další variantou bylo přispat si a odjet autobusem v 05,00 hod. s těmito dvěma subvariantami: dojet v 05,25 do Dvora Králové nad Labem a ve stejnou minutu odjet jiným autobusem do Jičína na čtvrt na sedm anebo dojet v 05,50 hod. do Hořic a v 06,18 hod. nasednout v poklidu do dalšího autobusu do Jičína na třičtvrtě na sedm. V prvém případě jízdní řád nezaručoval, že autobusy na sebe čekají, dispečer firmy Osnado mě však ujistil, že tomu tak je. Kdyby však tato možnost přestupu selhala, dojel bych do Jičína dalším spojem do deseti hodin akorát tak na účast na dětských trasách. Víra ve zdravý podnikatelský rozum zmíněné firmy se nakonec vyplatila, přestup ve Dvoře Králové nad Labem vyšel, a já jsem tak získal čas pro svůj záměr jít první "padesátku" letošního roku na pochodu Českým rájem za Rumcajsem.
S Karlem z Trutnova jsme vyšli o půl sedmé od Jičína směrem jihozápadním zpočátku pod starostlivým dohledem blízké dominanty Veliše. Prošli jsme Březinu a Ostružno. Obě místa ta spojovaly zajímavé církevní památky, u první - kaple - v Březině nacházela se socha muže s kloboukem v ruce a zvoničky s nápisem o podobenství života se dnem, druhá - kostel v Ostružně - mě zaujala dvěma mohutnými věžemi vedle sebe. Poté u rybníka Sklář zosnoval jsem drobnou příhodu, jež částečně předznamenala další průběh pochodu. Na kládách svačila čtyři děvčata věku gymnaziálního a já - ač člověk introvertní a plachý - popřál jsem jim dobré chuti. Další kostel se nacházel v nejstarší vsi na Jičínsku Nadslavi a jeho zvěčňování zpomalilo náš rychlý postup natolik, že si Karel všiml hospody, jejíhož pohostinství jsme s radostí teď ve čtvrt na devět na dvacet minut s radostí využili. Poté jsme nahlédli do zešeřelého interiéru kostela, zrovna když kol nás procházela zmíněná čtveřice děvčata, jež jsme jemně upozornili na promarněnou příležitost azylu v hospodě, a poté jsme je nechali opět za sebou.
na startu na nádvoří jičínského zámku. Foto: L. Šlosar
blíží se Ostružno. Foto: L. Šlosar
Pod sice převážně zataženou oblohou, nehrozící však ani v nejmenším deštěm, v jemně zvlněné krajině, v níž se střídal suchý lesní terén nebo naštěstí většinou zatvrdlé bláto s asfaltovým povrchem silnic, jenž převládal, prošli jsem Batín a Važice s kapličkami, posléze pak Sedliště, až jsem přibyli na dvacátém kilometru na zlomový bod pochodu Staré Hrady, kde měli jsme zapsat v rámci samokontroly, že zvířetem na zámeckém erbu je jelen, jenž v jeho horní části vzpínal svou hlavu nahoru. Prošli jsme dále útulnou chatovou osudu Peklo a vešli jsme do vsi pnoucí se na pahorku a slující Skuřina s úpravnými selskými staveními namnoze ještě renovovanými. Na konci vsi byl jakýsi kiosk s rozličnými nápisy, jež měly možná svou vážnost na místech přiměřených, leč zde měly funkci holé recese: "Zákaz mytí vozidel pod pokutou 200 Kč" nebo "Pouze na škvarky" či dokonce nápis, jež byl výmluvnou obžalobou zločinů komunismu: "Do konfiskátu není dovoleno přidávat zástěry, gumovky, papír, železo apod. Konfiskát slouží k výrobě krmiv".
Poté krajina kol nás otevřela se více a chvílemi ovíval nás vítr. Nato prošli jsme Mrkvojedy s jednou kapličkou ve vsi a další za ní, poté kol smírčího kříže již před Markvarticemi, kde naštěstí zůstal kostel stranou a neznamenal tak další zdržení v podobě mé činnosti paparazza. Za obcí pokračovali jsme lesní cestou po neuvěřitelně se bořícím povrchu pokrytém zčásti cihlovou drtí. Posléze před námi na obzoru objevil se konečně kostel v Sobotce a v pozadí na vyvýšenině zámek Humprecht. Posledním vlastivědně naučným mísem, jež znamenalo krátké vyvedení z tempa, byla kaplička ve Spyšově /nominativ názvu obce je Spyšova!!!/.
u zámku ve Starých Hradech se trasa do našeho místa odpočinku Sobotky konečně lámala. Foto: L. Šlosar
nápisy na kiosku na kraji obce Skuřina, z nichž ten vpravo byl obžalobou zločinů komunismu. Foto: L. Šlosar
kostel v Sobotce pod Humprechtem v pozadí byl očividným příslibem, že se blíží místo odpočinku pochodu. Foto: L. Šlosar
Konečně překlenuli jsme hlavní silnici na Mladou Boleslavi a vešli do Sobotky, kde jsme měli možnost pokračovat rovnou doprava do Stéblovic. Protože jsme šlapali pěkně zostra, rozhodli jsme se nyní na 32. kilometru v čase po třičtvrtě na dvanáct odměnit svou píli téměř hodinovým pobytem v hospodě Na poště při dvou pivech a dobré dršťkové. Tento nápad neosvítil toliko nás, seděli tu již liberečtí dálkoplazi a po nás přišli Pepa z Jilemnice a Olaf z Prahy se sličnou průvodkyní.
Když jsem opět navázali na trasu, jako na potvoru jsme opět míjeli čtyři děvčata a opět je jemně nevtíravě upozornili, že propásla další možnost občerstvení. Posléze potkali jsme Standu z Hronova, jež se dostal do Jičína až po deváté hodině a šel opačným směrem trasu 38 kilometrů a vyzradil nám letopočet ve Stéblovicích na požární zbrojnici 1907, jenž jsme měli napsat jako údaj samokontroly č. 2, takže veškerá poezie a pocit objevitelství byly v háji. Poté, co jsem požární zbrojnici minuli, nasměrovali jsme velkou skupinu za námi v souladu s itinerářem na Mladějov a za odměnu se nám dostalo od děvčat informace, že jdou padesátku poprvé. Sešli jsme se opět před druhou v hospodě v Mladějově, kde bylo občerstvení v podobě jednoho piva zdarma. Pozoroval jsem u protějšího stolu děvčata, jež si ve sportovním duchu poručila džus, a radoval jsem se v duchu, že se najdou ještě taková, jež se v rámci třídy, ulice nebo nějakého to svazu mládeže dokážou - třeba z hecu - smluvit na účasti na "padesátce".
Ve třičtvrtě na tři pokračovali jsme na jedinou živou kontrolu na hrad Pařez, kam jsme přibyli v půl čtvrté. Cestu do Prachova mohli jsme v pohodlí absolvovat po silnici, leč byli jsme na tom časově slušně a chtěli jsme posílit i vlastivědnou část pochodu, disciplinovaně pokračovali jsme proto po značené cestě stoupáním skrze skály Císařskou chodbou a dobře po čtvrté ještě dvěma zastaveními na vyhlídkách Hlaholské a pěveckého sboru Křížkovský. Do Prachova přibyli jsme o půl páté a první koho jsme spatřili odpočívající děvčata, jež jsem s jejich konkludentním souhlasem vyfotografoval. Stejnou radost mi udělalo objevení zbylých dvou ze čtyř pomníků války roku 1866, jež jsem nevyfotografoval na loňském zájezdu našeho odboru.
Po šesté předešli jsme děvčata na konci Holína, kde jsem nevydržel a ve svém zhuštěném několikaminutovém proslovu, jemuž chyběla toliko národní hymna, pochválil jsem děvčata za skvělou premiéru a vyzval je, aby případnými problémy, jež přece jen na jejich chůzi byly mírně badatelné, nenechali se zkrušit, neb dálkové pochody jsou nádherné a prostě všechno.
křížek s Troskami v pozadí na cestě mezi Mladějovem a hradem Pařezem. Foto: L. Šlosar
před námi je Císařská chodba v Prachovských skalách. Foto: L. Šlosar
hrdinky této reportáže při zasloužené siestě na Prachově. Foto: L. Šlosar
Do cíle jsme přibyli před půl šestou a převzali diplomy, jenž mi jeden ze známých pořadatelů protekčně jmenovitě vypsal, a s Liborem ze Semil, jenž mezitím dorazil taky, vybrali se na autobusové nádraží k odjezdu autobusu v 18,05 hod. A propos, při odchodu jsme naposledy srazili s právě přicházejícími děvčaty a rozloučili jsme se oboustranně již zcela srdečně.
Z první své letošní "padesátky" jsem měl neskrývané obavy, neb po dobu delší jednoho měsíce mě bolelo levé koleno. Nakonec jsem ji absolvoval zcela důstojně a svižně, byť jsem při pochodu cítil únavu ve svalech při kolenech, koleno jsem si spíše dal do pořádku, více mě spíše vadila mírná tupá bolest v podbřišku vlevo. Plusem bylo, že se nám podařilo rozvrhnout trasu ideálním způsobem - nejprve ve vytrvalém a svižném tempu, později jsme si dovolili i dvě delší posezení a náročnější trasu Prachovskými skalami. Líbila se mi trasa pochodu, jež vedla sice z větší části mimo Český ráj, leč po nefrekventovaných a krajinově i architektonicky zajímavých místech, v neposlední řadě mě nadchla skvělá atmosféra pochodu taky zásluhou velkého počtu mladých lidí, především oněch čtyř děvčat gymnaziálního věku.
Pochod dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /13. 03. 2004/ aneb Vzpomínka na můj první letošní opravdový jarní den
Letos jsem se Pochodu Dr. Roberta Šumavského okolo Prahy zúčastnil po sedmé. Libí se mi na něm, že jeho pořadatelé TOM 50447 Střelka KČT 01062 Praha a 35. středisko Junáka J. Rady Praha 10 - Skalka, 390, oddíl skautů situují start do různých okrajových částí Prahy a trasy do blízkého jejího okolí. Letos jsem poprvé zažil start pochod z okrajové části Prahy 10 z Uhříněvsi, nejdelší trasa 27,5 km mě zavedla do okolí východně od Prahy. I letos jsem se přesvědčil o tom, jak mnohotvárné, pestré a hlavně překrásné má Praha okolí i okrajové části.
Na nádraží v Uhříněvsi, před nímž byl start, jsem za 22 minut dorazil vlakem z hlavního nádraží nesrovnatelněji šťastněji, než tisícovky cestujících uplynulý čtvrtek v Madridu, jimž natrvalo změnily život zákeřné útoky teroristů skrývajících svou zbabělost za nějaké zvrácené ideje. Zůstávat pozadu za vyspělejšími státy světa má na druhé straně i své podivuhodné výhody….
start byl na nádraží v Uhříněvsi. Foto: L. Šlosar
Vyšel jsem před půl devátou a první stovky metrů trasy lemovala po mé pravici hradba stromů Uhříněveské obory, po levici pak četná sportoviště. Věčně zastíněný terén tu byl ještě mnohdy zmrzlý, takže jsem si říkal, že snad té zimě neuteču ani v Praze. Následovala rovina a pro změnu blátivý terén po části obvodu Podleského rybníka. Prošel jsem Dubeč a po dlouhé silnici dostal se v půl desáté do okrajové části Běchovic se železničních zastávkou. Zástavbu, jíž jsem procházel, tvoří báječné upravené rodinné domky v ulicích geometricky uspořádaných a vydlážděných. Blíže dráhy celkový dojem zvnějšku vylepšoval borový háj, kam jsem zaběhl zbavit své útroby zbytku piv spořádaných včera večer u sestry na Hanspaulce. Jako několikráte později hezký dojem zmizel, nikdy nedokážu pochopit své spoluobčany, jak mohou pohazovat po zemi láhve a papíry. Mnozí takoví nepořádníci možná s posměchem shlížejí na "Cikány" a je jim už jedno, že podobně se musíme jevit Američanům, Němcům a jiným kulturním národům.
Na tyto a podobné úvahy, jež mě poté zaměstnávaly, mohu s úspěchem svalit své jediné zakufrování, protože jsem přehlédl začátek ulice Nad rybníkem, kterou jsem měl pokračovat, a místo toho mazal dále po modré značce pár stovek metrů až na hoření kraj Dolních Počernic, naštěstí jsem po deseti minutách prohlédl, směr zkorigoval a díky podrobnému a přesnému itineráře přibyl ve čtvrt na jedenáct přímo do centra Běchovic, kde před sochou Jana Husa byla dvoučlenná kontrola nejdelší trasy. Když jsem se tu mezi řečí zmínil, že jsem z Trutnova, byl jsem štědře obdarován dvěma knížkami se skautskou tématikou - "Je nás pět a zároveň třistapět" a "Šest dní pod Červeným křížem" od Karla Skály - s věnováním. Rád si je přečtu.
Do Koloděj po 11. hodině jsem se dostal po úzké asfaltové cestě a posléze po silnici, po mírném stoupání jsem přibyl k zámku, který je k dispozici vládě, a posléze na samém konci obce ke kostelu Povýšení ¨Svatého Kříže. Za Kolodějemi jsem si užil konečně dosyta bahna, cesta vedla mezi dvěma poli, kde postupné přecházení mezi okraji jednoho a druhého se podobalo příslovečnému putování z deště pod okap.
na kontrole v Běchovicích jsem byl obdarován dvěma knížkami o skautech. Foto: L. Šlosar
zámek v Kolodějích je zasvěcen vládě. Foto: L. Šlosar
Kdyby mě na to neupozornil nápis, hradiště Šance z dob přemyslovského státu bych nepoznal, splynulo s terénem a zarostlo křovisky. Zato kostel svaté Markéty dvěstě metrů po pravé straně od cesty mě přilákal svou čtverhrannou věží, není divu, že jsem si sem ve třičtvrtě na dvanáct odběhl na chvíli podívat. Kostel patří ke Královicím, kam jsem zakrátko o polednách přibyl po dalším blátivém úseku. Obec se pyšní dalšími památkami - tvrz jsem ponechal v uctivé vzdálenosti po levici, prošel jsem zato kol zvoničky s křížkem, malým zvonem a sochou panenky Marie ve výklenku gotického tvaru, za ní pak ještě kol silně pozlacených Božích Muk.
Silnice a další úzká asfaltová cesta mě zavedla zpět do Uhříněvsi. V Pivovarské restauraci jsem chtěl spojit příjemné s užitečným, dát si pivo, teď kol půl jedné jsem byl pěkně vyžíznělý, a udělat korektury ve fotoaparátu - vyměnit vybité baterie a v displeji zredukovat pořízené obrázky. Povedlo se mi jen to druhé a když jsem pocítil stran ukojení svých živočišných pudů u obsluhy nezájem, odebral jsem se k činnosti bohulibější - fotografování mohutného kostela Všech Svatých do širokého okolí nápadného již kombinací červeného a bílého zabarvení.
Do údolí Pitkovického potoka jsem scházel mírným klesáním značně vyprahlý, ale v takovémto stavu jsem už šel pochody nesčíslněkrát, nemohlo mě to vyvést z míry. Po čtvrt na dvě jsem přišel k přírodní památce Pitkovická stráň, v období předjaří jsem tu samozřejmě stovky druhů vyšších rostlin nenalezl, vnímal jsem pouze holou stráň s několika jakýmisi malými krátery s ojedinělými kameny. Pokračoval jsem údolím potoka tu po úzké blátivé cestičce, tu údolím rozšiřujícím se v rovnou louku, skrze kontrolu na Dobré Vodě, k níž jsem se dostavil před třičtvrtě na dvě, kolem meandrů Botiče, do Petrovic, kde se v názvech ulic zhlídli ve fyzicích /Grammova, Edisonova, Einsteinova, Hertzova - nic proti tomu, pokud ten člověk nevymyslel atomovou bombu nebo cyklon B/ až k začátku mohutné hostivařské přehrady.
romantické zákoutí Pitkovického potoka. Foto: L. Šlosar
na kontrole na Dobré Vodě. Foto: L. Šlosar
Tady těsně po druhé hodině u občerstvení V Zátiší pozdržel jsem ochotně krok a při venkovním posezení za již jarního, poměrně teplého a slunečného dne zvrátil do sebe za necelou půlhodinu dvě piva. Poté jsem po dlouhou dobu kráčel zcela již v příjemném rozmaru místy téměř v davech procházejících se po břehu hostivařské přehrady. V Hostivaři jsem krátkým stoupáním se dostal ke kostelu Stětí sv. Jana Křtitele, odkud mě silnička dovedla pět minut před půl čtvrtou do cíle v ekologickém středisku v Toulcově dvoře s určitou nadsázkou řečeno ve stínu prvních pražských paneláků.
do široka se rozlévající vody hostivařské přehrady. Foto: L. Šlosar
přede mnou je cíl v Toulcově dvoře. Foto: L. Šlosar
Po zaprezentování a převzetí diplomu, tradiční vlaječky a sušenky jsem v jídelně pozřel jeden kus pečiva a vypil láhev piva značky Eggenburg, když jsem si byl předtím zjistil, že zastávka autobusu č. 177, jenž mě později dopravil doleva na metro Skalka, se nachází hned nad Toulcovým dvorem těsně u řečených paneláků.
Nato jsem projel v 15,49 hod. skrze sluneční takměř jarní Prahu postupně autobusem a později ze Skalky metrem na autobusové nádraží Černý most, kamž jsem přibyl za hodinu. Protože mi do odjezdu autobusu chyběla dobrá půlhodina, vypil jsem v nádražní restauraci další pivo, bavil se škodolibě tím, že Pardubice za můj krátký pobyt stačily prohrávat v rozhodujícím zápase play-off s Plzní 0 - 2 a celou cestu autobusem domů se nestačil divit tomu, že mi čtyři piva vypitá v posledních čtyřech hodinách nečiní žádná strádání.
Byť jsem na druhý den doma v Trutnově pociťoval mírnou únavu v kolenou a ospalost, při pohledu z okna na chmurné počasí ve stále zimním exteriéru souvislé vrstvy sněhu jsem se mnohokrát v příjemných vzpomínkách vracel k mému prvnímu letošnímu opravdovému jarnímu dnu.
Pardubický maraton /06. 03. 2004/ aneb Terezka z 1. B se mi snad smát nebude
Svou účast na sobotním díle 05. ročníku třídenního putování Pardubický maraton jsem si představoval hrozně jednoduše - asi jako Sparta cestu za titulem fotbalových mistrů. Do 10 hodin čistého času, které jsem měl na pochod vymezeny, jsem předem zvolených 42 km mínil vměstnat bez velkých potíží. Místo toho jsem v jídelně gymnázia v Pardubicích v Dašické ulici seděl nad itinerářem jako Champollion nad rosettskou deskou, dokud jsem nepochopil jeho filozofii. Účastníci druhého dne měli na výběr 14 tras, všechny začínaly na Kunětickou horu. Z prvních dvou nejkratších tras jedna na Kunětické hoře končila a druhá vedla zpět do Pardubic. Další trasy postupně končily na zastávce ČD ve Stéblové, v Doubravici, v Lázních Bohdanči, v Rybitví, v Přelouči a v Lánech na Důlku, takže se účastník mohl v průběhu pochodu rozhodnout, kde své snažení ukončí. V každém z cílů končily vždy dvě varianty příslušné trasy, mezi nimiž byl rozdíl tří kilometrů, který byl dán podle toho, zda účastník úvodní část trasy na Kunětickou horu absolvoval po delší červeně značené trase nebo kratší zeleně značené trase.
Protože jsem musel počítat proti svému původnímu záměru s časem pro cestu vlakem z některého z cílů do Pardubic a odtud z nádraží ještě pro cestu místní dopravou do gymnázia, musel jsem z původního penza zamýšlených kilometrů ubrat a rozhodovat se mezi 30, 37 a 40 km. Nakonec jsem se rozhodl pro trasu 37 km, jež končila v Přelouči a k jejímuž zdolání mi stačilo na Kunětickou horu absolvovat cestu pro kratší trase přes Ráby a Brozany. Znamenalo to ovšem, že v případě pomalejší chůze mohu také skončil v Rybitví po absolvovaných pouhých 27 kilometrech a riskovat tak, že se mi bude smát celý Trutnov i z 1. B třídy.
Když jsem si tedy konečně srovnal v hlavě předpokládaný následující sled svého putování, vyšel jsem ve třičtvrtě na osm ze startu směrem k pardubickému zámku s vědomím, že na 37 km mám k dispozici 8,5 hodin, což na první pohled nebylo málo. O tom, že přece mé pečlivé přemítání o trase nebylo bezdůvodné, mě přesvědčily první metry ve volném terénu. Musel jsem vzít v úvahu, že přinejmenším část trasy nebudu moci jít naplno. Na přímé cestě na Kunětickou horu zčásti zastíněnou alejí mi v tom bránil zledovatělý terén, přičemž bezpečnější cesta po pevném, leč bořícím se sněhu vedle po poli byla namáhavější. V této části cesty mě zaujal pomník na kameni nepravidelného tvaru s nápisem "Vašek Pražák Karel Randák běžci", takže jsem notnou část trasy přemýšlel o všech variantách nehod, která se zde mohly stát /přepadení? poražený strom? nehoda ve vodě?/. Na úpatí Kunětické hory mě nápisy vztahující se k pochodu svedly k chatě slující Perníková chaloupka, kde byla první kontrola. V této stylové chatce je připravováno Muzeum perníku a pohádek, pochodníci v něm nalezli propagační materiály a občerstvení, jež jsem v podobě čaje a rumu s chutí přijal. Zdržel jsem se zde krátce, přece jsem odkud vycházel až po čtvrt na deset.
záhadný pomník běžcům na kameni na břehu Labe. Foto: L. Šlosar
Kunětická hora od Ráb. Foto: L. Šlosar
Perníková chaloupka pod Kunětickou horou bez zlé baby, naopak s vlídnou kontrolou uvnitř. Foto: L. Šlosar
Za jasného slunečného, ale velice mrazivého dne jsem pokračoval po silnici, poté po nepřehledné cestě narušené prací dřevařů vyšel jsem na kraj lesa a spatřil před sebou v dáli opatovickou elektrárnu, jež hulila jako sedmnáctiletá česká holka v zoufalé snaze na sebe upozornit. Zčásti holý, zčásti zasněžený terén umožňující přece jen větší rychlost mě dovedl kol čtvrt na jedenáct na další živou kontrolu před železniční zastávku ve Stéblové. Další cesta vedla odkrytým terénem dílem po polních, dílem po asfaltových cestách, později pak lesním úsekem, kdy ji po levici lemoval drátěný plot firmy Explosia, až se konečně se přede mnou skrze stromy objevily Lázně Bohdaneč. Objevil jsem se tu po třičtvrtě na dvanáct a protože se mi můj čas již jevil jako uspokojivý a protože pořadatel vyžadoval zajistit si zde razítko do itineráře, čtvrthodinku jsem pobyl při desetistupňovém pivu v restauraci Radnice. Poté jsem se snažil vyfotografovat zdejší kostel sv. Marie Magdalény, v čemž mi zprvu úspěšně bránil rej svatebčanů a taky sloupy osvětlení, a samu radnici, tady překáželo sluníčko a neuvěřitelná změť drátů, jen lázeňská budova od všudypřítomného architekta Gočára stála modelem bez obstrukcí.
Po čtvrt na jednu pokračoval jsem zbylých 15 kilometrů pro mě již zcela neznámým terénem. Nejprve jsem šel dosti dlouho severozápadním výběžkem Lázní Bohdanče, až jsem dospěl k Opatovickému kanálu, který ve své délce 35 km již od 16. století na rozdíl od elektrárny ráz krajiny poznamenává příznivě a spolu s 25 kilometry dalších kanálů sloužil k napájení 250 rybníků. Kolem dvou z nich - Skříň a Rozhrna - bylo mi pak posléze projít, až jsem doputoval do Přelovic a odtud dál na kraj lesa, kde jsem v důsledku špatného značení zabočil příliš doleva, ale po další cestě jsem směr putování opravil, abych po chvíli načas zabloudil znovu tentokráte v lese, doprava a naprosto vlastní vinou. Na dalším kraji lesa překvapivě v jen mírné dáli vlevo jsem spatřil cíl svého putování Přelouč, jenže zelené značky mě dovedly na několikakilometrovou neuvěřitelně rovnou cestu, která protínala dvě silnice a byla slušně zasněžená, takže by se tady dalo jet i na běžkách. Pro mě to znamenalo na čas zvýšenou námahu způsobenou překonáváním sice zmrzlého, přece však bořícího se sněhu, teprve v závěru tohoto úseku se tu a tam objevily ostrůvky holého terénu nebo alespoň úzká kolej alespoň pro jednu nohu. Tady na krátký čas mou samotu přerušili dva cyklisté, když už jsem tušil blízkost civilizace učinili tak podruhé k mému milému překvapení Hanka z Mladé Boleslavi a Jirka z Turnova, kteří to měli namířeno do protisměru.
.... jen lázeňská budova v Lázních Bohdanči stála modelem bez obstrukcí. Foto: L. Šlosar
jedno z malebných zákoutí rybníka Rozhrna. Foto: L. Šlosar
několikakilometrová neuvěřitelně rovná cesta za Přelovicemi byla slušně zasněžená, takže by se tady dalo jet i na běžkách.... Foto: L. Šlosar
Jim v dobrém slova smyslu vděčím za to, že jsem ustoupil od svého původního úmyslu pokusit se stihnout dřívější vlak z Přelouče avizovaný v itineráři na 15,24 hod. a přes věčný nedostatek peněz se rozhodl dbát jejich doporučení a zastavit se na chutné nudlové polévce s masem a pivě v blízkém restaurantu Cikánka v obci Břehy již na silnici na Přelouč a na břehu obrovského rybníka Buňkov. Strávil jsem zde po druhé hodině odpolední příjemnou půlhodinku.
O tom, že řečený rybník je vskutku rozlehlý, jsem se přesvědčil, když jsem jeho dobrou polovinu řádně po značené cestě obcházel. Už u hospody mě předešel nějaký rychlý chodec, jeho náskok se zvýšil, když jsem rybník fotografoval, posléze jsem přidal do kroku a v obci Lohenice jsem ho kupodivu dostihl. Poté jsem se zdržel fotografováním již na kraji Přelouče u zdymadla a těsně u svého cíle na tamním nádraží jsem se octl po půl čtvrté.
S ohledem na odjezd vlaku v itineráři avizovaný na 16,24 hod. jsem na dvacet minut zašel na krátkou návštěvu nedalekého centra Přelouče /na náměstí je řada zajímavých budov, mezi jinými radnice s oddělenými třemi vchody pro vlastní radnici a dvě školy, kostel sv. Jakuba Staršího, apoštola, obecní záložna/. Poté jsem ve čtyři hodiny v poklidném tempu směřoval na nádraží, abych si nechal potvrdit nádražním razítkem konec trasy a především odjel do Pardubic a abych vzápětí prožil v těsném sledu směsku úleků a uklidnění: na itineráři avizovaný odjezd vlaku v 16,24 hod. - úvodní poklid, pohled na tabuli s údaji o skutečném odjezdu na dobrou dobu posledního vlaku v 16,16 hod. - úlek, pohled na nádražní hodiny s údajem 16,14 hod. - uklidnění, hlášení o zpoždění vlaku kvůli výluce - úlek a konečně skutečná doba příjezdu vlaku pouze se čtvrthodinovým spojení - definitivní uklidnění.
budova záložny v Přelouči. Foto: L. Šlosar
toto je pro změnu část budovy gymnázia v Pardubicích, kde v jeho levé části byla prezentace jednotlivých dnů DEP. Foto: L. Šlosar
Do gymnázia jsem vrátil z nádraží v Pardubicích autobusem MHD č. 2 již těsně po 17. hodině, po půl hodinovém pobytu jsem za šera a horšícího se počasí stačil vyfotografovat blízký řeckokatolický kostel Panny Marie Sedmibolestné, v němž se konají byzantské obřady, v pokoji odjet na autobusové nádraží a za vzrůstajícího mrazu se vděkem nastoupit v 18,30 hod. do autobusu, jenž mě odvezl do Trutnova - spokojeného se zdařilým turistickým dnem i s tím, že se mi snad z 1. B smát nebude.
Zimním Polabím /21. 02. 2004/ aneb dvě atrakce uprostřed vichru
Po tříleté absenci jsem se rozhodl pro účast na turistickém pochodu Zimním Polabí skoro na poslední chvíli ve čtvrtek odpoledne. Přilákaly mě sem dvě avizované atrakce pochodu na trase a taky vidina holého terénu, prostého sněhu a ledu.
Jak mám ve zvyku, zvolil jsem pro cestování do místa a startu v Nymburku co nejracionálnější spojení - vlakem z Trutnova - Zelené louky v 05,30 hod., z Trutnova autobusem do Hradce Králové v 05,45 hod. a odtud rychlíkem Orlicí v 07,05 hod., do Nymburka jsem přibyl v 08,02 na hlavní nádraží, kde v čekárně byl start. Tady se ke mně k mé radosti připojili Maruška z Trutnova a Vláďa z Kruhu, kteří zvolili cestování výhradně vlakem.
Těsně po startu na nejdelší dvaadvacetikilometrovou trasu jsme nabyli dojmu, že jsme minuli ještě třetí atrakci. Za nádražím v okně podlouhlého domku, připomínajícího nějakou železničářskou kantýnu, skvěl se na modré ceduli v bílém nápis: "Dnes čepujeme 10º pivo 0.5 l - 1,40 Kčs, 0,3 l - 0,85 Kč". Přestože bylo mrazivé ráno a přestože jsem měl v sobě již jedno "snídaňové" plechovkové pivo značky Zubr, dal bych si s chutí za takovou cenu říci.
to by se to nyní popíjelo v kantýně blíže nymburského nádraží za těchto cenových relacích v Kč! Foto: L. Šlosar
Když jsem vystoupali na jedno ze dvou jediných převýšení onoho dne na silniční nadjezd, abychom překlenuli bez hrozby krveprolití frekventovanou železniční trať Praha - Hradec Králové, přidal se k naší trojici ještě jeden společník, jenž nás v průběhu dalšího putování opouštěl jen zřídka - byl to silný chladný vítr. Teď foukal od severu, kam vedla první část trasy. Bez něho by bylo počasí ideální, o čemž jsem se přesvědčili, když jeho atak načas zastavily domky vsi Bobnice. Jinak bylo totiž úplně jasno a slunečno. S těmito příznivými poměry pojila se i vynikající viditelnost. Před námi v dáli po pravé straně skvěla se nápadně běloba Krkonoš - od Žalého až po Černou horu. Pokud to slzy, jež vyvolával prudký vichr, dovolil, mohl jsem v dáli spatřit pod touto nádhernou kulisou vlevo od jediné vyvýšeniny v relativně blízkém okolí kopce Chlumu u Křince ještě Kumburk, Bradlec, Tábor a Kozlov. Z četných sídel před námi rozpoznal jsem pouze výraznou žlutou siluetu loučeňského zámku, neb o několik kilometrů severněji jsem putoval s Maruškou 16. března 1991 právě z Křince do Loučeně poli na start pochodu Smetanovou stezkou.
Ještě jedna dominanta - rovněž vzniklá působením lidského činitele - výrazně doplňovala tentokráte blízké okolí. Byla to nápadná věž s dolní hnědou polovinou širší a horní červenobílou štíhlejší. K ní jsme se doputovali po půl jedenácté poté, co jsme pokračovali na Jíkev, teprve na další odbočce nakročili na Oskořínek, kde jsme se zastavili v marném pokusu na nádraží získat razítko do Nádražníčka, a do části obce Hrubý Jeseník. Octli jsme se u paty padesátimetrové věže sloužící co vysílač pro trimobilní operátory, jejíž dolní polovina originálně zhotovená z kamene, dřeva, betonu a pozinkované oceli, zakončená ochozem s třemi vyhlídkovými částmi slouží co rozhledna slující Romanka, která byla slavnostně otevřena 28. března 2003. V domečku u věže jsme zakoupili vstupenku za 10 Kč, získali razítko a seznámili se s "předlohou" názvu rozhledny holčičkou Romankou, jež sem zajíždí za dědečkem, o stavbu rozhledny živě zajímala a získala si natolik oblibu u montérů, že jí umožnili jako prvnímu návštěvníku shlédnout okolí. Protože nechci "vykrádat cizí hroby", odkazuji zájemce blíže na internetovou adresu rozhledny.webzdarma.cz/hjesenik.htm, kde se dozví více. Když jsem nahoře vyslal indisponované kamarádce do Mladých Buků SMS následující znění: "Zmrzlé pozdravy z Romanky. Super viditelnost, vidíme Tě, jak stojíš u sporáku a mícháš jíšku. Jen ten pitomý Matterhorn zalezl za mraky", poněkud jsem přeháněl, nicméně zejména směrem severním naše mrznutí bylo odměněno ještě výraznějšími výhledy hlavně na Krkonoše a Český ráj. Protože bylo opravdu chladno, byli jsme přece rádi, když jsme slezli dolů.
rozhledna Romanka u Hrubého Jeseníku. Foto: L. Šlosar
Ještě více nás potěšilo, když jsme se od Hanky z Mladé Boleslavi a Jirky z Turnov dověděli, že je otevřena hospoda v Hrubém Jeseníku, kolem níž jsme byli předtím prošli v domnění, že je zavřena. Když tady byl Vláďa naposledy, vlastnil hospodu jakýsi Holanďan, který kdykoliv špatně porozuměl přání hosta, poručil návštěvníku "paňáka" jako omluvu podniku. Po cestě jsem proto vytrvale nacvičoval zkomolené vyjádření slova "pivo", leč darmo. Hospodu má nyní Čech, takže naopak bylo v našem zájmu žádosti o pivo a česnečku artikulovat srozumitelně a dokonce jednoznačně formulovat, zda je požadována káva nebo čaj, na "paňáka" na přilepšenou ani přitom nemyslíce. Nicméně jsem v přeplněné hospodě strávili mezi 11 a 11,30 hod. příjemný a hlavně bezvětrný čas, náš stálý společník vítr totiž naštěstí zůstal venku za dveřmi.
kříž v Hrubém Jeseníku. Foto: L. Šlosar
Nazpět jsme vykročili opět do Oskořínku, z něho jsme šli do Chleb proti větru, který se jaksi operativně opět stočil proti nám, takže když jsem si chtěl odskočit, musel jsem kvůli zamezení trapasu dobře uvážil směr svých snah. Ve Chlebech jsem stačil v kvapu vyfotografovat jeden ze dvou kostelů - novorománský evangelický, protože nás itinerář znovu nasměroval do Bobnice, kde jsme před třičtvrtě na jednu završili horní smyčku pomyslné "osmičky" našeho putování. Tady jsme u rybníčku odbočili do Velelib, jež už v dáli prezentoval novorománský kostel svatého Václava, jenž se počal stavěti 30. května 1876 a za dva roky byl kardinálem Bedřichem Schwarzenbergem vysvěcen, jak vyplynulo z nápisu v lunetě nad vchodem.
budova obecního úřadu ve Chlebech. Foto: L. Šlosar
Za osadou, která již náleží do Nymburka, se nám naskytl poslední výhled na zasněžené vrcholky Krkonoš, a poté jsme vkročili přímo do města a kolem železniční zastávky Nymburk - město a podél potůčku Liduška, jehož koryto bylo místy neuvěřitelně zasviněno, jsme se dostali na železniční most a za ním před druhou hodinou do cíle pochodu - druhé jeho atrakce - do pivovaru v Nymburce a v něm do místnůstky s prodejem teplých potravin a především prodejnou lahvového Postřižinského piva, z něhož mi zachutnal třináctistupňový Bogan. Poseděl jsem tu skoro hodinu, když Maruška a Vláďa odjeli dříve, sledovav především stěnu se zvětšenými etiketami Pepinovy desítky, Zlatovaru, Francinova ležáku a Granátu.
sláva! pivovar v Nymburku je před námi a tím i cíl. Foto: L. Šlosar
stěna bufetu v nymburském pivovaru s etiketami zdejších piv. Foto: L. Šlosar
Po třičtvrtě na tři jsem se tiše zvedl i já již zcela sám - vítr mezi své zdi kamenné město nepustilo, přešel jsem most přes Labe pro chodce, věnoval zaslouženou pozornost mariánskému sloupu na náměstí a najmě dominantě města chrámu svatého Jiljího a v klidu došel na hlavní nádraží, odkud jsem v 15,53 hod. odjel domů s přestupem v 17,11 hod. v Hradci Králové, v 17,58 hod. ve Starkoči a v 18,49 na hlavním nádraží v Trutnově.
pohled z mostu pro chodce na centrum Nymburka je idylický o to více, když má člověk za sebou pěkný pochod. Foto: L. Šlosar
Po dvoutýdenní absenci jsem byl docela příjemně unaven, především však spokojen s pohodově a zajímavě prožitým dnem, naplněným dvěma atrakcemi - návštěvami rozhledny Romanky v Hrubém Jeseníku a nymburského pivovaru, přesvědčiv se znovu o tom, že každý pochod může člověka nějak obohatit.
Memoriál Jindry Axmana /31. 01. 2004/ /pěšky/ aneb Od Soudku k Soudku
S ohledem na stálé sněžení se zdál ten nápad natolik čím dál více bláznivý, že jsem ho musel rozhodně uskutečnit. Na start 20. ročníku turistické akce v restauraci U soudku v Arnultovicích na kraji Hostinného jsem vyrazil pěšky po silnici. Z trutnovského sídliště Zelená louka jsem si vybral severnější trasu přes Mladé Buky a Rudník. Její délku jsem odhadl na 17 km.
Protože jsem chtěl být na startu co nejdříve, vyšel jsem do tmavého mrazivého rána těsně před třičtvrtě na šest. Až do Mladých Buků jsem v duchu blahořečil všem majitelům domků v Horním Starém Městě po levé straně směru mého putování a v Mladých Bukách pro změnu po pravé straně. Chodníky byly vzorně uklizeny, a chůze po nich byla bezpečnější než po místy uklouzané vozovce.
Ani v sobotu se mi nepodařilo rozkrýt tajemství každodenního zázraku rozednívání. Ještě u sochy svatého Jana Nepomuckého se mi Mladé Buky zdály utopeny beznadějně ve tmě. Za chvíli v 7 hodin u osvíceného kostela svaté Kateřiny jsem už za sebou rozeznával bělobu zasněžených luk směrem k Rýchorám.... A po několika desítkách metrů na otevřeném prostoru nad Hertvíkovicemi připadl jsem si, jako bych z tmavého sklepa vyšel znenadání do denního světla, kontury Černé hory po mé pravici i kopců přede mnou spíše vlevo byly již vidět výrazně.
takhle vypadá Horská ulice od Zelené louky směrem na Kalnou Vodu těsně před šestou na konci ledna. Foto: L. Šlosar
po sedmé hodině ranní míjím po silnici kostel sv. Kateřiny v Mladých Bukách. Foto: L. Šlosar
Cesta na klíčový bod mého putování - na křižovatka v Rudníku - byla nekonečná. Překvapilo mě hned několik věcí najednou - poměrně čilý provoz, výborně upravený povrch silnice - vedle dvou pruhů jen tenká vrstva zmrzlého sněhu .... a taky mráz, jenž mě štípal do lící i nosu.
Z křižovatky jsem odbočoval ve čtvrt na devět mírně doleva a po necelé třičtvrtě hodině jsem po silnici po pravém břehu potůčku Čisté šťastně přibyl do hospody U Soudků - o vlas před prvními příchozími od vlaku z Hostinného. S chutí jsem si dal jedno pivo, místo dalšího pak kávu turka, protože jsem se před příchodem cítil ospalý. Po nějaké chvíli sem dorazila také od vlaku sedmičlenná výprava členů mého mateřského odboru.
centrum turistické akce restaurace U soudku na kraji Arnultovic skýtala po půl desáté veselejší pohled - po pivě a turku. Foto: L. Šlosar
nejmodernější lidová výzdoba rodinného domku blízko hospody už v Hostinném, jakpak ji vyhodnotí příští generace? Foto: L. Šlosar
Na trať vlastní a jediné desetikilometrové pěší trasy jinak lyžařské akce jsem vyšel v poklidném tempu s několika turisty z Prosečného hodně po půl desáté. V hoření části parku v Hostinném jsem je nechal za sebou a pokračoval rychlejším tempem. Už po modré značce jsem absolvoval dvě vlny stoupání. Druhé k dobře udržované kapličce už vedlo cestou v hlubokém sněhu, ale dobře prošlapanou. Za kapličkou vlevo do Zadní Podháje byla cesta schůdnější.
Za osadou už bylo zřetelně viditelné zaříznuté údolí, jímž prochází slepá silnice, kol níž se kupí domky vísky Čermné, jimž vévodí vysoká červená věž novogotického kostela svatého Václava. Pod kostelem je hřbitov a naproti hřbitovu je hospoda - povzbudivé a zároveň nostalgické výhledy mají zdejší nebožtíci! Skoro se mnou do ní právě dorazila živá kontrola akce - bylo po půl jedenácté. Na stěnách byly jednoduché malovánky s hospodským folklorem. Na té proti mě nad výčepem stála před schlíplým drobným mužíkem s vycházejíícím sluncem v zádech žena s válečkem a s komiksovou bublinou, jež obsahovala průpovídku "Poseď, užij, nespěchej, ať přijdeš domů večer nebo ráno, dostaneš stejně vynadáno". Dal jsem se zčásti inspirovat a pobyl jsem tu aspoň hodinku, byť mě žádná podobná sankce nehrozila. I tady jsem se minul s výpravou našeho odboru.
bublina českého lidového komiksu přímo vybízí k posezení v hospodě v Čermné. Foto: L. Šlosar
otrlému člověku při příjemném posezení nevadí, že sedí pod přísným dozorem blízkého kostela sv. Václava. Foto: L. Šlosar
Itinerář mě dále vedl stoupáním po silnici směrem na Hostinné. Téměř na jeho vrcholu jsem potkal osamělého turistu Mirka z Vrchlabí - "Pošťáka", který obětavě bojuje se zdravotními problémy. Na vrcholu stoupání - několik desítek metrů před kapličkou - mě spolehlivé vlastní značení zavedlo do volného terénu v lese. Nejprve jsem klesal hlubokým sněhem do sevřeného údolíčka, poté jsem pozvolněji vystoupal do protisvahu, maje po své levici malou rokličku. Pak jsem došel k širokému průseku, který jsem musel přetraverzovat. Klesání pokračovalo tentokráte po pravém kraji průseku, když se postupně přede mnou na vysokém svahu objevily domečky zahrádkářské kolonie na Hliněném vrchu a dole pode mnou chalupy Arnultovic. Těsně nad nimi jen na několik desítek metrů střetly se poprvé a naposledy a bezkonfliktně pěší a lyžařské trasy a společně mě po několika desítkách metrů zavedly do cíle opět v restauraci U soudku v Arnultovicích.
poslední čtvrtina trasy vedla zasněženým členitým lesním terénem i přes ležící kmeny stromů. Foto: L. Šlosar
jsem u potoka Čistá, což je znamením, že cíl restaurace U soudku je nedaleko. Foto: L. Šlosar
Bylo třičtvrtě na jednu, takže jsem přes hodinu poseděl při jednom pivě a zabijačkové polévce, tak mi vyhládlo. Protože si zanedlouho přisedli jilemničtí turisté včele s nestorem Frantíkem, přidružila se k těmto poživatinám sklenička becherovky, připletl jsem se k oslavě narozenin. Po druhé hodině jsem musel pospíchat na nádraží v Hostinném, teď jsem pro změnu potkal skupinu turistů z Vrchlabí, opět s houževnatým "Pošťákem" na konci. Konečně pak na nádraží potřetí jsem se střetl se sedmi členy mého mateřského odboru, s nimiž jsem posléze společně cestoval mírně zpožděným vlakem do Trutnova.
Jubilejní ročník turistické akce Po stopách Jindry Axmana se mi z dosavadních absolvovaných ročníků líbil zatím nejvíce. Dobře mi bylo v útulné restauraci U soudku jako místě startu a cíle. Za skvělý nápad považuji vést pěší trasu na Čermnou, byla členitá, pestrá a zajímavá. Chválím pořadatele za to, že - třebaže šlo především o lyžařskou akci - věnovali stejnou pozornost také její přípravě a že ji nejméně dvakrát - večer a ráno - prošlapali, což v náročných sněhových podmínkách bylo určitě namáhavé. Za šťastné považuji zajištění hospody i na polovině trasy. Také vlastní značení bylo přehledné.
Odměnou pořadatelům byla účast 202 turistů, z nich pak 36 pěších, mezi nimi i výprav turistů organizovaných odbory KČT, zejména z Vrchlabí, dále pak z Jilemnice a Trutnova. Jedna paní dokonce přišla pěšky z Nové Paky. A protože štěstí přeje odvážným, měli je zaslouženě v tom, že se akce konala ještě za doznívajícího zimního počasí, hlavně zpočátku obdařeného občasným slunečním svitem - pouhý den před meteorology avizovanou oblevou.
…. a nádavkem jedna od Jany z Buků
Babička /04. 05. 2002/ aneb S duchem dědy v zádech
04. 05. 02 se uskutečnil 27. ročník hojně vyhledávané turistické akce "Babička", pořádané TJ SOKOL Velké Svatoňovice. Ač se nás meteorologové značně snažili odradit mizernou předpovědí počasí,nakonec se jim stejně nepodařilo 1355 účastníků přesvědčit,že by bylo lépe zůstat doma. / pěších 788, cyklo 455, horská kola 24, dětí 98/.
A co vlastně napsat, jak již bylo předestřeno - počasí nádherné navzdory řečem " rosniček" a stabilně vedená trasa překrásným krajem Boženy Němcové, parádní atmosféra.
Vlakem v 05.48 nás z Trutnova neodjíždí mnoho, pouze pár vyznavačů dlouhých tras a těch, kteří to z různých důvodů chtějí mít brzy za sebou. Po nezbytných ceremoniích vyrážíme kolem 7 hodiny na trasu přes kopec Vartu do Úpice na první kontrolu, kterou pouze procházíme, máme toho ještě mnoho před sebou. Další kontrola nás čeká u hostince U Devíti křížů. Zde se chvilku zdržíme na malém občerstvení. Pokračujeme k Boušínu a poté ke Slatinskému mlýnu k další kontrole. Ani zde se nechci zdržovat a pouze po nezbytném kontrolním razítku kráčíme dál malebným údolím až k pomníku v Ratibořicích. I zde hned pokračujeme dál, přes rozkvetlý zámecký park a dále do České Skalice. Musím se přiznat, že tento úsek cesty mne mnoho nenadchl, protože se již chůze více podobala prodírání se davem na Václavském náměstí. Ale krajina toto zlé vynahrazovala.
první kontrola nás čekala u hostince U Devíti křížů. Vlevo poznáváme Standu z Bohuslavic, uprostřed samotnou autorku. Foto: L. Šlosar
autorka reportáže u odbočky na Vízmburk cestě od motorestu U Devíti křížů k boušínské lávce zdraví všechny čtenáře. Foto: L. Šlosar
překrásná scenérie v Babiččině údolí u ratibořického zámku. Foto: L. Šlosar
V České Skalici u Muzea Boženy Němcové je pro nás kontrola na polovině trasy. Chvíli posloucháme country skupinu "Pěnu" a nasáváme zde správnou pochodnickou atmosféru a pak pokračujeme dál do Zliče, kde si dáváme pauzu na občerstvení a posílení v místní restauraci. Ze Zliče jdeme na Rýzmburk, do Červené Hory, kde se v hospůdce zdržíme k doplnění tekutin - 36 km v poměrně značně teplém slunečním dni je znát, poté opět křížíme cestu u lávky pod Boušínem, dále jdeme na Havlovice, Úpice.
Zde se nám stala zajímavá příhoda. Přidává se k nám starší, robustní a značně zvědavý a upovídaný muž. Nechtěli jsme být neslušní a tak jsme mu několikrát odpovídali na tu samou otázku a několikrát vyslechli vyprávění o jeho nehodách v autokárách. Doufala jsem, že v centru Úpice zahne někam do nálevny, ale k mému zděšení se rozhodl s námi jít do cíle ve Svatoňovicích. Při výstupu na Kvíčalu mu začal docházet dech a díky tomu i slova, pak se již za našimi zády ozývalo pouze funění a lapání po vzduchu, které postupně zmizelo v dáli za našimi zády. Vyšli jsme na hřeben a jak jsme pokračovali v cestě, neustále jsme se ohlíželi kdy už vyjde. Objevil se až v cíli, asi 20 minut po nás. Byla to úleva, že je živ a zdráv. Ale stejně v nás hlodala chuť si sáhnout, že nejde o ducha, který nás pronásleduje. Ještě chvíli jsme poseděli na lavičce v cíli a pak jsme se pomalu vydali na vlakové nádraží. Byla to vydařená sobota, vydařená "Babička" i když málem s" duchem dědy " v zádech.
na "otočce" pochodu u Muzea Boženy Němcové v České Skalici řádila jako vždy oblíbená country-skupina Pěna. Foto: L. Šlosar
plni horečného očekávání blížíme se k hospodě U kapličky v Červené Hoře, vpředu autorka reportáže. Foto: L. Šlosar
Napsáno pouze pro tyto stránky
První reportáže napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže S duchem dědy v zádech je Jana z Buků
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz