"Jo vzduch byl plnej boje,jak jsem tak do něj pliv,
ta slina byla moje a já byl ještě živ
a barva stejnokroje mě hřála po těle,
jo vzduch byl plnej boje a byla neděle.
Jo to jsem ještě žil, jo to jsem ještě žil,
pak ale přiletěla lesklá a horká střela,
uprostřed mého čela našla si mrcha cíl.
Náhle si nebe kleklo na poraněnou zem,
aniž by se co řeklo, smrt zjevila se všem,
aniž by se co řeklo, pohasla slunce zář,
rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář."
Jó to jsem ještě žil /Jiří Suchý/
Jestli se vám nechce číst následující uvozující slova, kliknutím na poslední slovo této věty /ochuzení ovšem o nutná slova vysvětlení/ se můžete přenést virtuálním prostorem přímo k menu obrázků.
Prusko-rakouská válka prolétla v červnu a červenci 1866 územím dnešního Královéhradeckého kraje jako vichřice. Šlo o jednu z mnoha zbytečných válek, jež znamenala zmar desetitisíců životů těch, kteří o žádnou válku nestáli. Všichni zbytečně padlí putovali do války - odtrženi od svých blízkých - pod onou typickou kombinací "biče a cukru" - jednak museli, protože by byli popraveni co "desentýři", jednak jim bylo vysvětlováno, že právě oni jsou na té správné straně, jak později psal Hašek ve Švejkovi o 1. světové válce, že …."polní kuráti všech armád modlili se a sloužili polní mše za vítězství té strany, čí chleba jedli".
O tom, že ve vztahu k válkám se lidstvo dosud nepoučilo, svědčí poslední blamáž a podvod týkající se války v Iráku. Všichni jsme byli systematicky přesvědčováni o tom, že válka zde jest nezbytná, protože Irák: 1/ má jakési zázračné zbraně, jež míří na Ameriku a tím i na celý demokratický svět, 2/ jest spojen s teroristickou organizací Al Kajda, jež taky míří na Ameriku a tím i na celý demokratický svět. Ani jeden z těchto důvodů se nepotvrdil, takže zbyl v záloze ten ad 3/, totiž že Saddámův režim byl nedemokratický a krutý, což je ovšem tvrzení pravdivé a ukazuje rafinovanost vzniku této války - její iniciátoři správně kalkulovali s tím, že ani největší její odpůrci si nebudou přát - až se pravda provalí - návrat sadistického megalomana k moci. Jenže ospravedlnění války tímto důvodem vyvolává vznik otázek, jež znepokojují přemýšlivé lidi, nikoliv však politiky: "Kdo má právo určit, který režim je nedemokratický a hodný vojenského zásahu /nějaké světové společenství nebo jediný stát na světě/? Jestliže kritériem vyhlášení války je nedemokratičnost režimu, na koho vyrazíme teď - na pak Čong-ila nebo na Lukašenka nebo do nějakého státu v bývalé sovětské střední Asii? Je vůbec schopna pomoci nějaké pospolitosti s odlišným vnímáním světa demokracie, jež byla dovezena zvenčí?" apod.
Takže se raději vraťme k válce roku 1866. Alespoň pozitivní dopad měla její ozvěna. Pro českou zemi spočinul v tom, že rakouský císař a nikdy nekorunovaný český král František Josef I. po dobu téměř padesáti let projevil tolik rozumu nebo realistického myšlení, že nezatáhl Čechy a Moravu do dalších válek a zajistil tak alespoň jedné její generaci relativní klid a mír. Sympaticky pak působí stovky pomníčků zbudovaných na paměť padlých, protože ukazují tehdejší pokoru a úctu jejich budovatelů k majestátu smrti, aniž by byl činěn rozdíl v tom, jestli padlí pocházeli z té či oné strany.
Právě pomníčky padlým z prusko-rakouské války poznamenaly značně kolorit Podkrkonoší. Autor těchto stránek je si vědom, že jsou desítky erudovaných spolků i jednotlivců, zabývajících se prusko-rakouskou válkou, a nevyvíjí žádnou snahu jim konkurovat, ostatně smutným svědectvím jsou zatím chudé nebo spíše žádné charakteristiky pomníků. Protože součástí těchto stránek jsou však obrázky z Podkrkonoší, nemohou zde chybět vedle kostelů, kaplí apod. ani pomníky z roku 1866, jejich výběr je však pouze namátkový, nesystematický a vzhledem k širšímu zaměření těchto stránek ilustrativní, stejně jako členění jednotlivých lokalit, dle jsou pomníky na těchto stránkách členěny.
Vůči časově vzdálenějším tragédiím naší minulosti se snažíme zachovávat určitý nadhled /viz film "Stůj nebo se netrefím" nebo seriál "Černí baroni"/, což je dobře, neboť by nám muselo být z permanentního sledu násilí v našich dějinách zle, pochopitelně pokud se současně o těchto událostech při serioznějších příležitostech píše bez pozlátka. Přesto bychom si měli čas od času u každého takového pomníčku představit, že za překrásného letního dne tu umíral člověk, který věděl, že už nikdy neuvidí své blízké, samozřejmě pokud ho kruté bolesti nezbavovaly možností reálně uvažovat …..
Zobrazení dalších pomníků z prusko-rakouské války roku 1866 bude postupně přibývat, nedokonalé obrázky budou plynule nahrazeny jen o něco více dokonalejšími.