24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2012/ aneb NOVOROČNÍ RITUÁL … A DEN PŘEDTÍM VE STEJNOU DOBU NA SILVESTRA
Na Štěpána na Śtěpánku /26. 12. 2011/ aneb PROTI TOKU ČERNÉ DESNÉ AŽ KE KŘÍŽI MALTÉZSKÉMU
Vánoční pochod /10. 12. 2011/ aneb ČAS PŘEDVÁNOČNÍ – ČAS OSOBNÍCH SETKÁNÍ A ÚVAH SKORO AŽ NA POVÁŽENOU
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /10. 12. 2011/ aneb 2011: DOBYTÍ RÁJE
Skobácké putování /03. 12. 2011/ aneb UCHOVANÁ TRADICE ANDRLOVA CHLUMU
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2012/ aneb Novoroční rituál … a den předtím ve stejnou dobu na Silvestra
Zahloubám-li se nezaujatě nad důvody, proč tolik lpím na takřka neměnné tradici uskutečňování stejných svých turistických akcí na přelomu každého roku.mající svůj počátek již od počátku devadesátých let, nenapadá mě - stejně jako u jiných svých činů, jež provádím spontánně a pudově - žádné současně racionální a současně jednoznačné vysvětlení. Rozumovým vysvětlením je například potřeba pohybu, ale ten je možno provádět i jinak a v jiné sváteční i nesváteční dny na konci či na začátku roku. Logickým vysvětlením je, že mé naprosto rituály právě na přelomu roku činí mi potěšení, tím není ovšem řečeno, že nemohu vyzkoušet jiné. Je pravda, že - jak rok co rok stárnu - zvládnutí stejných akcí a tras nastoluje ve mě falešný pocit, že jsem ještě stále jura, ale ani tím dost dobře není vysvětleno, proč nevyzkouším jiné turistické akce. Pravdě nejblíže zdá se vysvětlení, že možná podvědomě cítím v opakování stejných akcí na stejných trasách pocit bezpečí ve stále nejistějším světě, s trochu podivným odůvodněním, že kdykoliv v minulých letech jsem stejné své turistické stereotypy uskutečnil, přežil jsem za přiměřeného aspoň tělesného zdraví i příslušný nadcházející rok. Prostě nevím, příčinou může být také třeba Aspergerův syndrom, pokud jím trpím a jenž vyznačuje se oblibou postiženého v rutinní činnosti.
Jisto je toliko, že jako v předešlých letech také na Nový rok 2012 mířím - nyní ve vlaku z Trutnova vyjíždějícím v 08,41 hod. - ve směru na Jaroměř na tradiční Novoroční výstup na Žaltman pořádaného odborem KČT Červený Kostelec - na druhou část turistického rituálu, jenž tradičně vykonávám na přelomu kalendářního roku. Letos však uskutečňuji jednu důležitou změnu. Za bezmála dvacet let, co se novoročního výstupu zúčastňuji, teprve podruhé nezačínám svůj novoroční výstup na Jestřebí hory v Malých Svatoňovicích a nyní vystupuji na místo toho až na ihned následujícím nádraží ve Rtyni v Podkrkonoší.
S Andreou z Náchoda, jež sem dojela vlakem z opačného směru o pět minut dříve, vycházíme ze rtyňského nádraží po hodině deváté jako jediní. Můj respekt z volného terénu při mém krátkodobém selhání před Souší na Štěpána doznívá ve mně ještě natolik, že proti nabízející se možnosti jít po žlutě značené cestě usměrňuji naše stoupání ze rtyňského nádraží na nefrekventovanou silničku, co do vzdálenosti jsou obě cesty rovnocenné.
Je pod mrakem, teplota odhadem na 0 st. C. Silnička je protažená, ale holá je jen místy, což ukazuje se spíše jako výhoda, protože právě na holém povrchu zpevněná plocha pokryta je neviditelným tenkým ledovým povlakem, jenž více vadí podrážkám Andreiných botasek, bohudík kritickým místům možno je čelit vždy chůzí po zvrásněném okraji silničky. Po intenzívním více než dvoukilometrovém stoupání přicházíme na Odolov k pomníku Cyrila Hejny a Františka Hampla padlým za vlast na konci 2. světové války o půl desáté.
Svižnost naší chůze by pravděpodobně mnohému náhodnému přihlížejícímu znemožnila uvěřit tomu, že den předtím ve stejnou dobu na Silvestra Andrea již přes dvě hodiny zápolila s nejdelší trasou Silvestrovského pochodu v Dobrušce a že já u příležitosti stejného pochodu na počátku tradičního svého putování do Červeného Kostelce po "objevení" další památky z války roku 1866 na severním okraji Dobrušky - bývalého špýcharu postaveného v roce 1841, jenž ve válce prusko-rakouské sloužil jako lazaret - a po netradiční zastávce na občerstvení u benzínové pumpy za Dobruškou procházel jsem s Maruškou z Trutnova a z Vláďou z Jilemnice "údolím recesistů" proti toku Bačetínského potoka v blízkosti Valu, čímž jsem si tak tradiční trasu svého silvestrovského putování - byť nepatrně - prodloužil..
po více než dvoukilometrovém stoupání mnohdy na kluzkém terénu stanula Andrea na kraji Odolova u pomníku věnovaného dvěma padlým na konci 2. světové války. Foto: L. Šlosar
den předtím - proti předešlým rokům míjím kostelík sv. Ducha - známý z televizního seriálu F. L. Věk - v jeho těsnější blízkosti po jeho druhé straně ve směru do údolí Bačetínského potoka. Foto: L. Šlosar
Od protnutí silnice vedoucí z Malých Svatoňovic do Jívky je silnice směřující k nedaleké věznici odolovské prohrnuta do hola, o to více opět místy prokluzují podrážky Andreiných bot po neviditelném zledovatělém povlaku, čemuž lze se opět, jakmile je kluzké místo identifikováno, po šíři silnice úspěšně vyhýbat. Takovému terénu hůře čelí i mé staré pohory, jež činí mi radost - bezmála před rokem při Pochodu tříkrálovém ve Staré Lysé začal mou levou patu obtěžovat nečekaně obnažený výstupek, takže jsem boty zavrhl, před setkáním v Olšině z obavy z neschůdného terénu jsem se k nim z nouze nejvyšší vrátil, zalepiv postižené místo útržkem z koberce a shledav je po zdařilé akci opět jako použitelné.
Za věznicí zkraje pokračování Panské cesty v místě, kde tradičně končí prohrnutí silnice, zhluboka si oddechuji. Cesta dál je udusaná, snad dříve projetá, nikoliv holá, po zmrzlém drsném jejím povrchu se jde skvěle i Andree.
Jdeme tiše, Andrea nerada plýtvá planou řečí, čím více promlouvá zřídka, o to více zajímavěji, já naopak zase v její přítomnosti mám uklidňující pocit, že nemusím za každou cenu udržovat zábavu prázdnou mluvou. Ticho ruší pouze chrupání sněhu pod nohama, jež místo slabomyslných petard a dělobuchů je pro mě nejkrásnějším zvukem provázejícím přelomy kalendářních roků, stejně jako později na Jestřebí hoře tlumený hovor účastníků hvězdicové akce místo halasného řvaní podroušenců, kteří třeba o sobě ani nevědí. Výhledy na cestě, jež i za normálních okolností ohraničeny jsou již po několika málo stovkách metrů zákrutami, omezeny jsou nyní poněkud dříve … mlžným oparem.
Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra lámal se chleba nikoliv stran terénu, jenž od Dobrušky do Červeného Kostelce překvapivě byl zcela holý, ale ohledně počasí, k polednímu po několikadenní přestávce objevila se tehdy překvapivě modrá obloha, a slunce nenechalo si poslední den roku 2011 ujít příležitost k tomu, aby pozdravilo nečekaně své milce, v jejichž dlouhém zástupu na prvních pozicích stojíme pravidelně my turisté.
mírné zákruty Panské cesty na Jestřebích horách mizely v mlžném oparu a dodávaly našemu putování příchuť tajemna. Foto: L. Šlosar
den předtím - dřevěný směrovník podle filmu Pyšná princezna, jenž symbolizoval náš vstup z Půlnočního království do království Miroslavova, jakoby předznamenal i - byť postupnější - přechod z republiky ponurých šedavých mraků do republiky modravé oblohy se zářivým sluničkem. Foto: L. Šlosar
Chůze v mracích či mlze za snížené viditelnosti nenaplňuje mě nikdy tísní a depresemi, spíše podněcuje mě ke snění a meditacím. Ani skupina turistů, jež objeví se znenadání před námi, nezpůsobuje v nás nepokoj. Ostatně opravdu nejsou to duchové, nýbrž větší skupina turistů zřejmě z Červeného Kostelce, možná dokonce z Klubu rodinné a příbuzenské turistiky, neb mezi nimi několik členů Klubu rozpoznávám, pokud tomu tak je, zcela určitě by měl jeho zakladatel a spiritus agens Klubu Pepík z Červeného Kostelce, jehož vzkaz z novoročního přání Marušce vyřídil jsem při našem společném cestování na Silvestra do Dobrušky, by měl z jejich četné účasti radost.
Po delším úseku další živáček předzvěstí je toho, že přicházíme k rozcestí Bílý kůl, z něhož po mírném kratičkém klesání vznášíme se k rozcestí pod Žaltmanem po cestě, jíž Andrea zdolává na prokluzujících podrážkách svých botasek po kamenech na mokrém sněhu kluzkých dík zvýšenému svému úsilí přece svižným tempem.
Nejprve tlumené hlasy, těsně na to i zrakový vjem potvrzují, že i letos tradice je zachována, oheň - možná předzvěst dalšího blaženého turistického roku - těsně pod Žaltmanem plane. Zdravíme se s obětavými pořadateli z KČT Červený Kostelec, jímž patří dík za pořádání Novoročního výstupu na Žaltman. Když po krátkém pobytu, při kterém snažíme se i do našich myslí nasát atmosféru - již v těchto chvílích možno říci bez ohledu na počasí zdařilého - prvního turistického dne v roce, odcházíme po hřebeni Jestřebích hor na Paseku, displej mého mobilu ukazuje čas 10,32 hod.
Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra Andrea dotýkala se na zasněžených silnicích úpatí orlických kopců. Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra ještě s Maruškou a Vláďou opouštěl jsem Spy po silnici, z níž zabočil jsem právě ke dvěma křížům a později ke schodišti, pod nímž Nové Město nad Metují objevilo se před námi na kopečku na dosah ruky. Ještě předtím do Spů dorazil jsem se svými přáteli tak, že napojil jsem se s nimi z údolí Bačetínského potoka na svou obvyklou "severovýchodní cestu" z Dobrušky do Červeného Kostelce přes Val a posléze přes Chlístov, těsně před nímž ve třičtvrtě na deset došlo k srdečnému setkání s novoměstskými přáteli turisty Milanem a Jardou, kteří šlapali po trase Silvestrovského pochodu.
u ohně na rozestí pod Žaltmanem bylo tradičně rušno. Foto: L. Šlosar
den předtím - snad tomu turistům nakloněná nebesa chtěla, aby se poslední rok v roce protly naše cesty s cestami našich novoměstských přátel - zleva Milana a Jardy. Foto: L. Šlosar
Jestřebí bouda je zaplněna, naštěstí nacházíme místo hned při vchodu u stolu mezi malosvatoňovickými turisty. Od tradičního obětavého pořadatele Tondy ze Rtyně v Podkrkonoší získáváme poslední velké diplomy. Klimatické a terénní poměry jsou na tom mém charakterizovány následovně /naplní se tentokráte i kilometráž na diplomu uvedená/: pořadové číslo - 45, způsob: pěšky, teplota - plus 2 st. C; počet km: 15, vítr - 2 až 6 m/s; počasí - zataženo, mlha; sníh - 10 - 12 cm; kvalita: mokrý. Atmosféra je srdečná, lidé a turisté obzvláště mají k sobě teď za doznívajících silvestrovských oslav a po příchodu Nového roku mnohem blíže než kdykoliv jindy. Horká medovina a pivo přijdou ke slovu dvakráte, v případě Andrey ještě polévka, já - byť ráno pozřel jsem toliko několik kousků novoročního cukroví, jež na poslední chvíli vložil jsem do své červené větrovky před pěší cestou ze Zelené louky na hlavní trutnovské nádraží - ponechal jsem svému těžce zkoušenému žaludku den předtím živenému slivovicí, pivem a šampusem - až na konzumaci zmíněných nápojů - volno.
velký diplom věnovaný pořadateli z odboru KČT Červený Kostelec účastníkům zdarma má současně i vypovídací hodnotu
Těžko je nám odtrhnout se z takovéhoto prostředí, leč jiné naše společenské povinnosti vůči naším nejbližším, ale také chlad a vlhko na našich oděvech, přimějí nás po čtvrt na jednu k poklidnému odchodu.
Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra možná již v Andree začalo vzrůstat podezření, že oficiální nejdelší trasa Silvestrovského pochodu 35 km bude fakticky delší o dobrých 10 km, což nevyvedlo ji vůbec z míry a pochod po předepsané trase pokojně došla před hodinou pátou. Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra na odvráceném kraji "dvojobce" Provodov - Šonov v prvně jmenované její části při pohledu na hodinky shledal jsem, že budu muset přidat do kroku, abych mohl pobýt déle ve své oblíbené hospůdce Barunka ve Zliči. Mé předešlé zdržení způsobilo - krom obou extempore v podobě zastávek v čerpací stanici a prodloužené chůze kol kostela sv. Ducha a údolím Bačetínského potoka k přírodnímu divadlu pod Valem - také menší zbloudění. Když rozloučil jsem se v Novém Městě nad Metují s Maruškou a Vláďou, kteří udělali si zde krátkou přestávku, za viaduktem ve Vrchovinách nezabočil jsem totiž doprava, nýbrž pokračoval jsem rovně ve směru na letiště. Naštěstí po krátkém váhání již vracejícího se poslaly mě dvě ženy se psy opět ve směru letiště na polní, trochu zablácenou cestu, jež mezi dvěma poli ze silnice odbočovala doprava a jež zavedla mě do první části "dvojobce" Šonova.
u ohně na rozestí pod Žaltmanem bylo tradičně rušno. Foto: L. Šlosar
těsně poté, co opustila Jestřebí boudu, nechala se dvoučlenná výprava, jež zrána vykročila ze rtyňského nádraží, zvěčnit na památku. Foto: neznámý kolemjdoucí
den předtím - ještě poslední den v roce 2011, který bohužel přinesl četná úmrtí českých velikánů, setrvalo před novou radnicí novoměstskou pietní místo uctívající památku zemřelého Václava Havla. Foto: L. Šlosar
den předtím - na cyklostezce mezi Novým Městem nad Metují a Vrchovinami propuklo zcela jasné modravé nebe, pod nímž o to nápadnějšími jevil se zasněžený vzdálený hřeben Jestřebích hor. Foto: L. Šlosar
Cesta po lučině za Pasekou, jejíž překonání v dobách sněhové štědrosti bývá těžkým oříškem znamenajícím zpravidla větší zdržení, nekladla nám velkých překážek, neb vyjeté a prošlapané koleje od nějakého dvoustopého vozidla poskytovaly naším nohám dostatečnou oporu k rázným krokům. Povrch následující členité pozvolně klesající cesty nečinil svízele ani Andreiným botaskám. Panelová cesta za rozcestím Slavětín /bunkr/, kde zdvořile s námi rozloučily se zelené turistické značky, jež měly namířeno do Petříkovic, nečinila rovněž naším botám sebemenší příkoří. Také silnička již od kraje Bezděkova, k jejíž kapličce přibyli jsme pět minut po hodině první odpolední, byla již holá, prostá však navíc potměšilých ledových míst.
Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra po usilovné chůzi přes Kleny, zčásti po silnici vedoucí z Náchoda do České Skalice a posléze po boční silničce při letmém dotyku s modrými turistickými značkami odbočujícími doprava právě došel jsem do restaurace Barunka ve Zliči. Protože holý povrch naplňoval mě oprávněnou naději, že další můj postup bude bezpečný a rychlý, pozdržel jsem se v hospůdce téměř třičtvrtěhodinu a svou osamělost poroučel jsem postupně narušovat dvěma pivy a dršťkovou polévkou.
široké koleje bezpečně nás zavedly po louce skrze pohledům neprostupnou mlhu do lesa, kde další cesta byla již vymezena zřetelně po stranách stromy. Foto: L. Šlosar
den předtím - restaurace Barunka ve Zliči oblíbeným mým je azylem při mých silvestrovských putováních z Dobrušky do Červeného Kostelce. Foto: L. Šlosar
Nevím, zda stalo se tak zásluhou ideálního povrchu či dřívějšího odchodu z Jestřebí boudy, že na konečnou stanici linky MHD Trutnov č. 1 Lhota, škola, jejíchž služeb chystáme se dále využít, přicházíme půlhodinu před odjezdem autobusu. Dovolujeme si proto ve Lhotě přepych v podobě krátkého excesu z trati autobusu po červeně značené cestě, na trasu opět napojujeme jsme se blízko železniční viaduktu zkraje Poříčí, kde na zastávce Poříčí, rozc. EPO definitivně zarážím naše kroky, možná zbytečně brzy, neb další stanice jsou dle jízdního řádu ve sledu po minutě či několika minut. Autobus skutečně přijíždí včas 14,12 hod., takže Andrea o osm minut v později může u železniční stanice vystoupit s časovou rezervou dvaceti minut před odjezdem vlaku do Náchoda a s možností poklidně vypít si někde šálek kávy. Já završuji své poslední minuty báječného turistického dne ve stejném autobusu, jímž pokračuji na Zelenou louku, kde po vystoupení z autobusu nevadí mi vůbec, že obloha mé poslední kroky před půl třetí doprovází sprejem drobného deště.
Den předtím ve stejnou na Silvestra dobu Andree do cíle nečekaně dlouhého pochodu chyběla ještě dvě a půl hodina. Den předtím ve stejnou dobu na Silvestra pod modravou oblohou blížil jsem po silnici od Žernova do Červené Hory, jejíž tvrdý povrch nevnímal jsem vůbec, byv okouzlen právě výhledy doleva na Hořičky a Slatinu. Do mého příchodu po silnici přes Červenou Horu a Stolín na nádraží v Červeném Kostelci chyběla mi v těch chvílích téměř hodina, po mém příchodu na nádraží ještě do příjezdu vlaku scházela mi ještě čtvrthodina. Ve vlaku šťastně shledal jsem se s Maruškou, jež předtím zakončila silvestrovské putování v České Skalici a jež předtím zrána velice zaradovala se ze vzkazu od Pepíka z Červeného Kostelce, že ho potěšila její reportáž z loňské již Hadařské pětadvacítky.
dík předčasnému příchodu na konečnou stanici linky MHD č. 1 pokračovali jsme dále a mohli jsme tak stanout před německým pomníkem věnovaným padlým v 1. světové válce a ozdobeným maltézským křížen. Foto: L. Šlosar
den předtím - překrásné výhledy rozprostíraly se i ze silnice mezi Žernovem a Červenou Horou po mé levici - nyní na Slatinu nad Úpou. Foto: L. Šlosar
Doma u talíře s knedlíky a španělským ptáčkem mohl jsem s potěšením rekapitulovat: V prvním dni urazil jsem cestu z Dobrušky do Červeného Kostelce s přídavkem cesty částí údolí Bačetínského potoka a krátké zacházky za Vrchovinami vzdálenost zhruba 30 km, ve druhém dni pak cestu ze Rtyně v Podkrkonoší do části Trutnova Poříčí přes Jestřebí hory o délce bratru 15 km.
mezi mé oblíbené památky na poslední den roku patří železniční razítko s datumovkou - tradičně o ně požaduji na nádraží v Červeném Kostelci
mezi mé oblíbené památky na první den roku patří železniční razítko s datumovkou - tradičně o ně požaduji na hlavním nádraží v Trutnově
Nejsem natolik pověrčivý či naivní, abych byl přesvědčen o tom, že dodržení turistického novoročního a předešlého silvestrovského rituálu zajistí mi samo o sobě zdárný průběh turistického nového roku 2012, je příliš mnoho neznámých nepředvídatelných a neovlivnitelných veličin, jež na něj mohou mít vliv. Jisté je alespoň, že s ukončením turistického roku 2011, jenž přinesl mi další skvělé turistické zážitky a k nim navíc nečekané přátelství na turistických trasách, a se zahájením turistického roku 2012 mohu být určitě spokojen.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2011/ aneb Proti toku Černé Desné až ke kříži maltézskému
Ve své reportáži z hvězdicového pochodu Na Štěpána na Štěpánku z roku 2008 příznačně nazvané Kruh uzavřel se…. zalkal jsem si nad tím, že tehdy vyčerpal jsem dle svého mínění všechny originální možnosti, jak se v rámci této akce dostat do průchozího místa Turnovské chaty na úpatí vrchu Hvězda, na kterém se rozhledna Štěpánka rozkládá. Po mé absenci následujícího roku tomuto vzlyku přisvědčila i jednoduchá trasa loňská.
Nostalgické, ba i plačtivé a smuteční tóny nad jedinečnými, již provždy však absolvovanými trasami však letos přerušila a přehlušila Andrea z Náchoda nekompromisními tóny hudebního žánru "ska" v podobě jí navržené originální trasy, jejíž vábení neodolal by ani 120-iletý jednonohý válečný veterán z bitvy u Cambrai z 1. světové války a jež oživila by i sochu Josefa II. na trutnovském náměstí. Je pravda, že zmíněná trasy zčásti vymyšlena byla z nouze, v městě Náchod bylo totiž na Štěpána stran možnosti dostat se odsud veřejnou hromadnou dopravou ve směru na Jaroměř vyhlášeno Českými drahami do 6 hod. stanné právo, za což si jistě nějaký reformátor "odseděl" týdenní pobyt na Baleárách za prémie získané za tuto hovadinu, jež zdejším turistům znemožnila cestovat za turistikou do Jizerských hor zavčasu.
Ve vlaku sešli jsme se tak po čtvrt na osm ve Starkoči, protože konečně rozhodl jsem se využít v jeho hájenství IREDO síťové jízdenky tohoto systému, teprve za hranicemi jeho panství za Starou Paku v Libereckém kraji využil jsem zákaznické karty. Naším cílem byla Desná, městečko ležící na soutoku /bohudík jen dvou/ řek jména Desná - Bílé a Černé. V průvodci dočtl jsem se, že slovanský název "desná" znamená "pravá" a vyjadřoval skutečnost, že řeka po soutoku již jednoduchého názvu Desná je pravostranným přítokem Kamenice, naši předkové totiž při určování přítoků postupovali odzdola.
Z Desné plánovali jsme po levém zeměpisném břehu Černé Desné vystoupat - takořka zády k cíli hvězdicového putování rozhledně Štěpánce - až k přehradní nádrži Souš a odtud do místa určení dostat se oklikou po zelených a modrých značkách přes Kořenov, v nouzi nejvyšší pak z Horního Polubného zkracující silničkou přímo přes horní část Kořenova Tesařov. Dalším - pro nás oba, kteříž na první místo piedestalu hodnot z turistických tras stavíme zážitky nehmotné, cílem podružným - bylo získat v informačním centru Kořenov, i na Štěpána turistům příznivě nakloněnému, chybějící turistické vizitky z míst, jež právě chystal jsme se projít. Současně jsme chtěli přibýt do průchozího místa hvězdicové akce Na Štěpána na Štěpánku v Turnovské chatě do 14 hod. Pro druhou část našeho putování měla Andrea připraveno několik alternativ. Konkrétní průběh celého putování pak závisel na především na terénu, jenž je zvláště v teplé zimě, jako je tato, nevyzpytatelný.
Počtu řek stejného jména Desná mohl jsem jen blahořečit proto, že se dopustil jsem se hned v úvodu našeho putování neuvěřitelná chyby, jež byla jediná snad jen proto, více Desných nežli dvě stejnojmenným městečkem neprotéká. Když studoval jsem na mapě naše první kroky při příjezdu do Desné, zafixoval jsem si, že až vypadneme z vlaku, musíme dále pokračovat doleva podél toku řeky, jež se nám v blízkosti nádraží namane. Velice jsem se podivoval tomu, že záhy narazili jsme namísto na značky červené na jejich žluté kolegyně, než vzpamatoval jsem se, naše kroky zarazil jsem teprve u pomníku připomínajícího smutnou událost z 18. září 1916, kdy se výše proti proudu Bílé Desné protrhla přehrada a zanechalo v údolí řeky spoušť v podobě 62 obětí na životech, 33 zničených a 69 poškozených domů a 307 osob bez přístřeší, samotný pomník představoval balvan sem připlavený.
Kdybych měl duchapřítomnost římského vojevůdce Publia Cornelia Scipiona Africana, který při dobývání Kartága vstoupil na africkou pevninu, klopýtl a před svými vojáky rozplácl se jako žába, na což - leže s roztaženýma rukama - zareagoval pohotově slovy "Teneo te, Africa!" /"Objímám tě, Afriko!"/, nehnul bych ani já jediným svalem na tváři, své mylné kroky zdůvodnil bych právě návštěvou pomníku a vrátil bych se po značkách zpět, protože dovedly by mě k rozcestníku turistických značek. Takto neutajil jsem své rozpaky nahlédnutím do mapy do středu Desné a k rozcestníku U Dubu v centru Desné stejně museli jsme si to beztak namířit, abychom teprve navázali jsme na červeně značenou cestu.
Ex post zjistil jsem, že můj skutečně neobvyklý omyl spočinul v té nepatrné maličkosti, že podle mapy orientoval jsem se podle železniční zastávky Dolní Polubný, jež po nádraží desenském, kde ve skutečnosti jsme dle našeho záměru vystoupili, teprve následuje. Obě Desné - Bílá a Černá - vytvářejí v městečku Desná pomyslnou vidlici, jež v podobě soutoku spojuje právě se v blízkosti rozcestí U Dubu v řeku Desnou, jež dále spěchá k řece Kamenici. Kdybychom skutečně vystoupili na zastávce Dolní Polubný, ocitli bychom se již na té správné straně pomyslné vidlice při břehu Černé Desné, jenže z nádraží v Desné měli jsme správně teprve zamířit doprava k rozcestí U Dubu a odtud na tok Černé Desné teprve navázat. Teď už jsem po bitvě generálem a mohu o tomto nedopatření přednášet i na univerzitách.
Ještě ve městě minuli jsme Riedlovu vilu, v němž informační středisko na Štěpána na turisty zanevřelo, což jsme ovšem věděli již dříve z internetu. Pokračující cesta přimykající se již k řece Desné, opravdu již Černé, probíhala nejprve po zasněžené asfaltové cestě. Když přešla do volného terénu, překvapilo nás, že je již od začátku pokryta souvislou vrstvou sněhu. V úvodu romantické části Černé Desné prožil jsem velikou radost. Užuž jsem si zoufal, že budu stejně slepý jako při svých letních putováních v letech 2002 a 2007. Naštěstí jsme tentokráte nepřehlédli nízký kříž s Ukřižovaným na zasněženém balvanu na břehu říčky, nahoře uzavřený půlkruhem a pod ním s iniciálami INRI /Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum/ a pod Ukřižovaným s nápisem "A. Fuchs +1912". .
Radost … je v tomto případě výrazem cynickým, vždyť lépe by bylo, kdyby tu takovýto kříž vůbec nebyl postaven, stejně jako všechny pomníky z války roku 1866, neb všechny jsou svědectvím smutných událostí, zbytečných úmrtí lidí, tento kříž je právě vzpomínkou na utonutí devítiletého Otto /vzdor iniciále křestního jména/ Fuchse za velké vody před necelými sty lety.
Pozvolně stoupající cesta nebyla k mému nemilému překvapení prošlápnuta, pouze po její levé mělčí části vedla lyžařská stopa. Pamětliv dob, kdy jsem lyžoval, začal jsem prošlapávat cestu vpravo od stopy. Sníh nebyl hluboký, bořil jsem se sotva po kotníky. Na jednom místě navíc proměnily se lyžařské stopy v chodecké, v těch místech zdál se lyžařům terén nesjízdný.
Naše putování zkrášlovaly výhledy doleva na proudící vody Černé Desné, tu řadící se v malé vodopády, tu bystře proudící po širokém mělkém korytě, jindy pak shromažďující se v temné tůňky, jež snad daly říčce pojmenování. Aby té krásy nebylo dost, na několika místech po našich pravicích pod bílými sněhovými stříškami leskly se ledové do různých délek zamrzlé krápníky.
Nato vznesla se cesta postupně nad vodní tok, jenž zakrývaly nám stromy, a naše mysl upoutávala jiná krása, v tomto přímo démonická. Jakmile se cesta pokračovala po rovině a nebyla již chráněna korunami jehličnanů, objevila se před námi pod stovkami zasněženými stromky nádherná bělostná sněhová vrstva, v níž brzy začal jsem se bořit po kolena. Postupně mé přestávky na vydechnutí se prodlužovaly natolik, že včele vystřídala mě Andrea a rychlými kroky začala se ode mě vzdalovat, takže jsem v prvním okamžiku měl na ní vztek v domnění, že fixluje tím, že nad cestou a nade mnou se vznáší, nežli hned vzápětí jsem zjistil jsem, že zanechává za sebou hmatatelné neastrální stopy, jejichž zásluhou jsem se k ní ve chvílích jejího odpočinku krotce přibližoval, neschopen nabídnout jí vystřídání. Nabyl jsem přitom dojmu, že ani v těchto okamžicích neztratila tradiční svou optimistickou náladu, ale zároveň jsem se bál, aby naopak nenabyla dojmu ona, že ztratila ve mě právě schopného souputníka.
Přece i ona byla ráda, že jako deus ex machina objevil se před námi domeček, jímž začínala osada Souš a za nímž cesta byla již prohrabána natolik, že jsme se už téměř nebořili. Když pak vynořili jsme se na silničku - naproti níž již netrpělivě očekávaly našeho příchodu zeleně značky, ale po níž jsme si doleva odskočil půl kilometr podívat se k vodní nádrži stejného jména - byli jsme v botách notně oba promočeni, do mých nižších pohor nasypal se sníh shora, do Andreiných bot vnikl pak spárami, jež jejich tvůrce, který určitě nikdy v životě v zimě nebyl v Jizerských horách, do bot přidal snad z důvodů jejich přikrášlení. Po dlouhé cestě sněhem připadly mi boty natolik lehké, že měl jsem pocit, že jdu v papučích.
I když se nám šlo lehčeji, jakoby před chvíli sňaty byly z našich nohou okovy, jež bránily nám v neomezeném pohybu, ani cesta po zpevněném povrchu jen mělce pokrytém velice mokrým sněhem nebyla příjemná, protože nám boty prokluzovaly. Útrapy na posledních kilometrech cesty do osady Souš zapříčinily do budoucna, že oba a priori zatrpkli jsme, dokonce zapškli na turisticky značené cesty vedoucí volným terénem.
teneo, te, pomníku připomínající nešťastné oběti hráze protržené v září 1916. Foto: L. Šlosar
informační středisko v Riedlově vile bylo na Štěpána zavřeno, ale nás to vůbec nijak nebralo. Foto: L. Šlosar
křížek na břehu Černé Desné připomíná nejtěžší událost, jež se může rodičům stát - utopení devítiletého synka Otto Fuchse při povodni v roce 1912. Foto: L. Šlosar
vody Černé Desné shromažďovaly se do tůněk zařezávajících se do koryta řeky. Foto: L: Šlosar
vody Černé Desné tu řadily se do malých vodopádů, tu sjížděly mělké části koryta řeky jako na tobogánu. Foto: L. Šlosar
bělostný sníh, skaliska, ledové krápníky a listí vytvořilo na jednom místě cesty při toku Černé Desné malebné zákoutí. Foto: L. Šlosar
vody Černé Desné v jejím středním toku ztěžka prodíraly se mezi kameny. Foto: L. Šlosar
obrázek poněkud zničeně /ale jen zdánlivě/ vypadajícího autora v blízkosti spásonosného domku na kraji Souše prozrazuje, jak hluboký byl sníh, jímž prodírala se autorka obrázku, a také to, že přece jen do lyžařské stopy na jejím začátku jsem vstoupil. Foto: A. Nováková
hráz přehradní nádrže Souš je již v těsném dosahu. Foto: L. Šlosar
sněhové pole nám zabránilo, abychom mohli si omýt své nohy v přehradní nádrži Souš. Foto: L. Šlosar
Úvodní metry turistického značení barvy zelené vedly naštěstí kol Domků Nýčových po silničce pokryté toliko mělce sněhovými ostrůvky. Protože byl jsem pamětliv toho, že při hodně blízké příležitosti měl bych se odchýlit od zeleně značené cesty na přímou cestu do Kořenova, učinil jsem tak předčasně při nejbližší příležitosti při prvním styku se silničkou vedoucí doprava. V konečném účtování nešlo by vůbec o chybu, dokonce ani o zacházku, kdybych při protnutí další silnice, jež ve vlnovce stoupala zprava doleva, zkorigoval směr našeho putování právě doleva do mírného stoupání do míst, kde by se silnice ještě jednou se zelenými značkami setkala přímo v Horním Polubném, kde teprve zelené značky měli jsme opustit definitivně na cestu vedoucí přímo do Kořenova, mohlo mě to napadnout už jen proto, že v dalším průběhu poztráceli jsme ztěžka získanou nadmořskou výšku.
Místo toho totiž pokračovali jsme v klesání podél toku Černé říčky skrze osadu a kol penzionu stejného jména po cestě, kde místy jsme velice prokluzovali, až dorazili jsme na další silnici klesající doleva. Muž odklízející sníh odhalil nám osadu při silnici jako Desnou III a potvrdil mi, že dále máme pokračovat doleva na další silnici, kde nalézá se autobusů odbočka ve směru na Kořenov.
Kdyby při ústí další silnice velice rušné, po které jsme posléze odbočili doleva, Andrea věděla, co v té chvíli tušil jsem jen nejasně, že právě nacházeli jsme se necelý 1,5 km od místa, kde nastoupili jsme někdy před dvěma hodinami strastiplnou, přece však překrásnou cestu podél Černé Desné, proklela by mě možná do několikerého pokolení dozadu. Pro mě však tato silnice vedoucí z Desné do Kořenova byla dlouho toužebně očekávanou pojistkou toho, že i v případě předešlého bloudění dostaneme se přece do dílčího našeho cíle - informačního střediska Kořenov nacházejícího se v jeho nejvyšším bodě - v Tesařově, toliko netušil jsem, že vzdálenosti mezi jednotlivými místy budou tak … vzdálené.
Moje konečně znovu nabytá schopnost bezpečně se orientovat byla vykoupena chůzí po sice zcela holé, nicméně nudné silnici, kde v mlžném oparu míjely nás ošklivé pojízdné oplechované hrobky, mezi nimiž měl jsem pocit, že Andrea a já jsme poslední živí Boží tvorové mezi Desnou a Kořenovem, v Krkonoších, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na celé planetě, v celé v Galaxii, v celém Kosmickém Nekonečnu. Vlastně připadal jsem si tak sám, protože poté, co nasadil jsem tempo, jež ve svém prazvláštním slovníku nazývám "svižné", Andrea zařadila se za mě, zvědava možná, kam dovedu ji tentokráte, zda kupříkladu po již více než dvouhodinovém putování z Desné do Kořenova nevyjdeme někde nad Železným Brodem, možná přitom již částečně nevěřící, že ještě toho dne, nazítří, možná ještě v roce 2011 spatří Tesařov, Štěpánku, své domovské město, věž tamního zámku, svůj rodný dům, rodiče, svého partnera atd. Nanejvýš netrpělivý asi třikrát, kdy po dlouhém nekonečném úseku náhle vstoupili jsme do zákruty, chystal jsem se zvolat: "Už jsme tady", a vzápětí sotva stačil jsem chystaný triumfální výkřik taktak ztlumit do tichého zaklení. Když konečně před hodinou první odpolední spatřil jsem vlevo před sebou pod šedavou oblohou nejprve stěží viditelnou známou osmibokou budovu, slova "Tesařovská kaple" stačil jsem z posledních zbytků sil již jen vyplivnout, takže to zaznělo podobně jako třeba "Dvě kila předního hovězího".
Informační středisko nacházelo se ve velké budově hotelu se slibným názvem Příchovice naproti vchodu do hotelové restaurace a poskytlo nám všechny turistické vizitky, jež jsme si zasloužili - Andree všech sedm včetně neočekávané Jizerky, již dříve při některé ze svých stovek již protnula, mě pak turistické vizitky Černé Desné a Souše, jež nedlouho předtím jsem také já jsem prošel. Protože v Turnovské chatě průchozí kontrola měla prodlévat ještě necelou hodinu, klopotnou chůzí po silnici, v níž četná uježděná sněhová pásma a projíždějící automobily ztěžovaly nám plynulou chůzi, vydali jsme se neprodleně do Příchovic. Na jejich kraji očekávaly nás turistické značky tak netrpělivě, že snad i Andrea zaslechla jejich povzdech "Lidičky, kde se touláte?", a postrčily nás postupně ku chatě Hvězdě, odkud věděl jsem, že Turnovská chata nalézá se již nedaleko.
Na cestě té ztrpčoval nám závěrečné metry terén plný sice mělkého, nicméně rozbředlého sněhu, jenž neposkytoval naším nohám oporu k ráznějšímu kroku, nicméně pod ještě čerstvým dojmem chůze v hlubokém sněhu nestěžovali jsme si příliš, zvláště když čas těsně před půl druhou nasvědčoval tomu, že průchozího cíle v Turnovské chatě dosáhneme ještě před časovým limitem. V chatě, které dosáhli jsme ve třičtvrtě na dvě, teprve jsme si uvědomili, jak jsme promočení na několik vrstev oděvu. Celé naše snažení odehrávalo se totiž pod hermeticky uzavřenou duchnou zamračené oblohy, z níž chvílemi dštila voda v nenápadné podobě spreje, jenž uvědomoval jsem si toliko ve chvílích, kdy jsem neustále musel utírat si brýle. Osazenstvo cílové kontroly potěšilo mě tím, že považovalo mě již za živý inventář pochodu, protože mě v cíli postrádalo …. anebo si to namlouvám.
Mám takovou filozofii na pochodech i v životě, že pokud se mi po určitých nesnázích i chybách pílí a houževnatostí podaří dosáhnout žádaného výsledku, jsme ještě spokojenější, nežli podařil by se mi stejný výsledek bez potíží. Čím větší přitom nesnáze překonám, tím jsem spokojenější. Proto jsem byl rád, že přes odchylky na trase, k nimž došlo i s ohledem na obavu z dalšího neschůdného terénu, se nám podařilo dorazit do cíle v limitu i s přihlédnutím k tomu, že jsme nejkrásnější část trasy proti toku Černé Desné. Mám naopak takový dosud nesplněný životní sen, aby moje radost byla opravdová - několikanásobná, protože sdílená s někým jiným.
Andrea měla již při našem příchodu chuť podívat se později na vrchol Hvězdy k rozhledně Štěpánce, k níž vztahovala se jedna se zakoupených turistických vizitek, protože nahoře dosud nebyla. Mě s definitivní platností k následnému krátkému výstupu ke Štěpánce motivoval turista, jenž zvěstoval mi, že těsně pod rozhlednou nalézá se obnovený maltézský kříž. V Turnovské chatě naplněné k prasknutí, takže jsme si již dávno nepřipadali jako poslední živí tvorové Galaxie, za třičtvrtěhodinu zcela pookřáli jsme každý při dvou pivech různých objemů.
Cesta od chaty nahoru vedla výborně prošlapanou cestou do prudkého výšvihu, kontury Štěpánky rozpačitě vylézající z mlhy objevily se zakrátko nečekaně blízko po naší pravici. Krátce zastavili jsme se v nejvyšším bodě našeho putování v nadmořské výšce 958 metrů u paty rozhledny, jejíž otevření za stávající viditelnosti, spíše neviditelnosti, mělo by podobný smysl jako vernisáž výstavy bez výtvarných děl. Poté jsem si níže vylezl k památníku expedice Altaj - Cimrman 2007 a slavného výstupu na Horu Járy Cimrmana v Altaji ve výšce 3.610 m n. m., jenž uskutečněn byl 10. 08. 2007. Můj informátor z chaty nelhal, těsně u pokladny a prodejny upomínkových předmětů bočila doprava stezička, která těsně obcházela rozhlednu. Zakrátko skutečně objevil se před námi mamutí osmihrotý kříž, jenž působil proti zachmuřené obloze až strašidelně.
Kříž byl ve dnech 29. - 30. 10. letošního roku obnoven po 66 letech dvanáctičlennou skupinou místních obyvatel - nadšenců pro vojenskou historii z Tanvaldu a přilehlých obcí. Části kříže ležely tu prý pod skalisky ve vzdálenosti 20 metrů ještě z dob, kdy po 2. světové války v době velkých emocí kříž byl zničen, pod dojmem toho, že kamenný kříž - svou velikostí snad největší v naší republice - byl součástí symbolického hřbitova zdejších německých obyvatel padlých v 1. světové válce. Místo to bude hodno bližšího prozkoumání, až tu nebude sníh, protože jeho záplava neumožnila ztichlým návštěvníkům shledat, že nacházejí se na uměle vybudovaném prostranství, zpevněném po obvodu kamennou terasou a na němž nachází se na 30 náhrobních kamenů - skalisek uměle opracovaných do různých tvarů o velikosti 1 metrů. Po cestě proti toku Černé Desné byla návštěva kříže naším nejmocnějším zážitkem překrásného turistického dne.
Protože byli jsme nepříjemně promočeni, což bylo citelné zvláště pro Andreu, jež při pozdějším návratu nucena by byla v Trutnově dlouho čekat na další přípoj, velice rád jsem souhlasil s tím, že naše putování netradičně zakončíme v Tanvaldu, kam - jak zapamatoval jsem si z jedné ze svých první účastí na turistické akci Na Štěpána na Štěpánku - měla vést a také vedla turisticky značená dobře projetá či prošlapaná cesta.
Toto rozhodnutí byla vítané proto, že umožnilo nám podívat se beze spěchu do kostela sv. Víta v Příchovicích, bez jehož návštěvy si akci Na Štěpána na Štěpánku nedokážu představit. Kostel je tu vyzdoben vysokými prostě zkrášlenými Vánočními stromky, jež zakrývají boční lodě kostela a jež při pohledu zezadu vymezují a tím zvýrazňují pohled na oltář nacházející se pod sytě modrou klenbou. Krátký pobyt v kostele přidružil se rovněž k mnoha překrásným zážitkům skvěle prožitého turistického dne, jemuž neuškodila ani zatažená obloha a vlhké klima, naopak dodaly mu patinu zasněnosti a možná i mystičnosti.
Tesařovská kaple zůstala bohužel poněkud stranou. Foto: L. Šlosar
Andrea za chvíli co lavina vpadne do Turnovské chaty. Foto: L. Šlosar
památník expedice Altaj - Cimrman 2007 není právě bohudík obtěžován přítomností návštěvníků. Foto: L. Šlosar
památník expedice Altaj - Cimrman 2007 je právě bohužel obtěžován přítomností nezvaného návštěvníka. Foto: A. Nováková
johanité, špitálníci, svatojánští rytíři, hospitalité sv. Jana či členové řádu sv. Jana, pohleďte, Váš maltézský kříž pod Štěpánkou právě dobyla mladá žena! Foto: L. Šlosar
nezvyklý pohled na Štěpánku pochází ze směru od maltézského kříze. Foto: L. Šlosar
vkusná a dojímavá výzdoba obrovskými stromky vymezuje v kostele sv. Víta pohled na oltář pod překrásnou modrou klenbou. Foto: L. Šlosar
obrazy v kostele sv. Víta zpodobňující Kristovu pouť na Golgotu ozářeny jsou zespoda výrazným světlem. Foto: L. Šlosar
Na cestě do Tanvaldu zažili jsme zvláštní událost, v jíž důsledku odskočili jsme dosti zprudka od zážitků duchovních k zážitkům ryze světským. Jakási rodinka nabídla nám totiž k dopití placatici slivovice, jež z větší části byla ještě naplněna, a ještě než stačil jsem poděkovat, zmizela kdesi v mlze. Na životadárném nápoji jsme si velice pochutnali. O tom, že k sobě v době svátků na konci roku jsou lidé k sobě jaksi srdečnější než kdy jindy, přesvědčil jsem se posléze ve vlaku odjíždějícím z Tanvaldu před půl pátou, kdy nabídnut mi byl hlt rumu jinými zcela neznámými účastníky pochodu na Štěpánku.
Když mnohem později doma již osušen zapálil jsem svíčku a pozoroval jsem, jak její plamen proniká skrze Vánoční krajinu zobrazenou na skleněná nádobce, jež obě udělaly mi velkou radost, a když v duchu vracel jsem se k právě prožitému turistickému dni, měl jsem velikou radost z toho, že podařilo se nám uskutečnit náročnou cestou podél vodopádů a tůní Černé Desné, že nalezli jsme Fuchsův kříž, že celou cestu nad Černou Desnou prošlapali jsme, aniž bychom zničili lyžařskou stopu, že poctivě odchýlili jsme se až ke břehu přehradní nádrže Souš, že nenechali jsme se zkrušit neplánovanými odchylkami z předem naplánované trasy vynucenými sněhovou záplavou a že přece do cíle hvězdicového putování dorazili jsme zavčasu a bez sebemenší nervozity, že získali jsme poctivě další turistické vizitky, že nenechali jsme si ujít návštěvu Hvězdy s rozhlednou Štěpánkou a památníkem expedice Cimrman - Altaj 2007, že spatřili jsme neobvyklý obří kříž maltézský, že nechali jsme se aspoň na chvíli okouzlit Vánoční atmosférou příchovického kostela, že jsme si na trase dali místy pořádně zabrat - těžkým zasněženým terénem nad Černou Desnou a finišem z hořeního konce Desné, že podařilo tak splnit cíl turistického dne a - pokud jde o mě samotného - že strávil jsem turistický den ve velmi příjemné společnosti, ve které cítil jsem se přirozeně fajn, tedy měl jsem radost možná z nepatrností, maličkosti a prkotin, jež však přece zkrášlují nám život více nežli prchavé bombastické zážitky, velkolepé oslavy a pompézní gesta na veřejnosti.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Vánoční pochod /10. 12. 2011/ aneb Čas předvánoční – čas osobních setkání a úvah skoro až na pováženou
Budík na mém mobilu zvoní přesně ve 03,15 hod. Dům v sídliště Zelená louka opouštím ve 04,06 hod. Těch něco kolem 3 km na hlavní nádraží Trutnov zdolávám za necelou půlhodinku, dvakrát si k tomu krátce popoběhnu. Z oblohy poletuje sníh přecházející drobný déšť. Sníh již spadaný toliko lemuje čistou zvlhlou asfaltku.
Na Vánoční pochod do Kolína mohl jsem tradičně cestovat mezinárodním autobusem v 05,45 hod. do Pardubic a odtud nejbližším vlakem, v Kolíně bych byl ještě před osmou. Řekl jsem si ale, že teď před Vánocemi musím šetřit. Jak ukázalo se, mohl jsem sice na zdraženou síťovou jízdenku IREDO jet také až do Pardubic, nikoliv však právě oním mezinárodním autobusem.
Jízdné do Kolína proto rozdělil jsem si na 160 Kč za síťovou jízdenku IREDO, kterou jsem využil pro cestu vlakem do Chlumce nad Cidlinou přes Hradec Králové a pro stejnou zpáteční cestu odsud domů, a na 70 Kč za zpáteční jízdenku z Chlumce nad Cidlinou do Kolína.
Mohl jsem cestovat do Kolína z Trutnova už přímým vlakem ve 04,14 hod., ale to bych to měl zase příliš jednoduché /a já si v poslední době s oblibou komplikuji život/ a navíc využitím spojení přes Hradec Králové ve 04,38 hod. byl můj kratičký spánek z pátku na sobotu delší o 24 minut, a to se počítá. Do přímého vlaku z Trutnova do Kolína přistupuji tak až v Chlumci nad Cidlinou a překvapuji tím pestrou společnost /v pořadí, jak nastoupili do vlaku/: Marušku z Trutnova, Vláďu z Jilemnice, Jožinu a Ivana z Čisté a Milana, Janu a Katku z Lomnice nad Cidlinou.
V Kolíně na nádraží zvěsti o zrušení restaurace nelhou. Nic proti pekárně, působí dokonce velice sympaticky, ale změnit v ni hospodu připadne mi podobně barbarské, jako když někdy po 2. světové válce přejmenovali v Mariánských Lázních Goethovo náměstí na Gottwaldovo.
Brusel Sport Bar před nádražním poněkud vlevo má zadní místnost plnou herních automatů, ale ty mě lákají asi tak sledování reality show v televizi, spíš ještě trochu míň. Přední místnost je sice zakouřená, ale točí se tu pivo, jehož konzumace mužské části výpravy - až na Ivana - pomůže přečkat necelou třičtvrtě hodinu do oficiálního začátku startu.
Pořadatelé KČT Kolín to mají na startu pěkně vymyšlené. Co jedna ze čtyř tras – to jedna barva přihlašovacího lístku a později stejná barva itineráře s podrobným popisem trasy, mapou a okénky pro razítka z kontrol.
Kolem stolku v místě, kde druhá polovina užší strany nádražní haly pochmurně zírá na cestující tmavými prosklenými dveřmi zatím neobsazené druhé části druhdy restaurace, kupí se průběžně v návaznosti na hojné příjezdy vlaků vždy velký chumel účastníků. Vánoční pochod je totiž v době před Vánocemi pochodem v celé střední a východní části Čech ojedinělý, do Kolína je vynikající železniční spojení odkudkoliv a vypadnout z předvánočního blázince je pro člověka, zvláště turistu, základním instinktem pro přežití.
Naše skupina posílená po dlouhé době ještě o Jirku z Turnova přece zformuje se a vyráží těsně před půl devátou – až na mě. Mezitím podaří se mi konečně splnit nepatrnou misi, vzešlou z mé nespoutané spontaneity, jejíž smyslem bylo ztropit radost, byť zcela zanedbatelnou.
Stejně jako někdy přiláká nás lidská krmě tu chuti pikantní pálivou, jako občas dáme přednost jídlům kyselým, jako ondy spočine raději náš mlsný jazýček na sladké laskomině, turista – labužník - volívá mezi pochody, kde hlavní slovo má tu stránka výkonnostní, tu zase více poznávací, jindy převáhne pojetí takořka společenské, to podle toho, v jakém vzájemném poměru turista – kuchař naváží, naměří, nabéře či namíchá z nejběžnějších ingrediencí, které dělají pochod pochodem – z kilometráže, poznávání krajiny, sdílení drobných příběhů na trase či osobních setkání. V naší neformální skupině dnes má navrchu společenský rozměr pochodu. Protože pro ten účel je třeba vyhradit si přiměřeně času,nejdeme nejdelší trasu pochodu.
Za skupinou vyrážím tak o deset minut později. Přesný popis přivádí mě ke gymnáziu s nápadnou věží s hodinami. Tady to přece znám z úvodu loňské krátké trasy Kmochovy padesátky Nečiní mi proto problém pokračovat po žlutých značkách ve směru jižním. Město v jeho administrativní části Štítarech opouštím u kříže s nápisem: „Klaníme se Tobě Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět“. Vychován zcela ateisticky, nikdy již zřejmě ke kostelům a drobným církevním památkám nebudu tíhnout jinak nežli co obdivovatel jejich krásy a zájemce o dějiny, ale jsem alespoň tím, jehož zmiňuje Tomáš Halík jako „něcistu“ .
jako maják objevila se přede mnou budova kolínského gymnázia a zavedla mě na již známou námořní cestu podél žlutých bójek na jih. Foto: L. Šlosar
ne, pokud neprojdu nějakým složitým vnitřním vývojem, klasický věřící ze mě asi nebude, ale u pěkného kříže, jako je ten zkraje Štítar, rád se vždy zastavím. Foto: L. Šlosar
Pílím v terénu po úzké stezičce, jež vlní se po levém, zeměpisně ovšem pravém břehu Pekelského potoka, kde po levici nachází se na úbočí mírného svahu stromoví, po pravici na druhém břehu potoka lze spatřit či tušit stopy lidské činnosti. První část naší skupiny, jež bohudík nespěchá, dobíhám asi kilometr od začátku údolí. Již v lůně kompletní skupiny vykračuji po silnici ze Zibohlav do sousední obce Radovesnice, římskou číslicí I odlišenou od stejnojmenné obce vzdálené ovšem vzdušnou čarou 20 km ve směru severovýchodním.
proti fyzikálním zákonům šíří se právě povodeň proti toku Pekelského potoka, to zleva Katka a Jana z Lomnice n. P, především pak tsunami Jožina z Čisté chystají se mě zaplavit. Foto: L. Šlosar
Restaurace v obci na první kontrole - v těsném sousedství obecního úřadu s velmi vkusně zdobeným Vánočním stromkem - je evidentně mnohem lépe připravena na příval účastníků nežli při své premiéře před čtyřmi lety, příchozí rozmístí se pohodlně do dvou otevřených místností, výdej piva a jídel u výčepu nevázne. Restaurace je dokonale připravena i na třídění komunálních odpadů dle příslušné směrnice Evropské unie – aspoň dle návodu v pánských toaletách. Uživatel vybírá si při třídění vlastního odpadu jeden ze tří pisoárů označených A až C dle jedné ze dvou základních kritérií – buď dle skladby vypitých nápojů nebo dle velikosti pyje. Po vypití jednoho piva měl bych použít pisoár B, místo toho v souladu s návodem na třídění dle druhé kategorie použiji pisoáru A – přece jen předtím dlouho pobýval jsem v chladném povětří.
nejdokonaleji rozpracovaná směrnice na třídění odpadu nalézá se na toaletě v restauraci v Radovesnici I, kde touhou každého uživatele je mít důvod k využití pisoáru C. Foto: L. Šlosar
Proti poslední naší návštěvě před čtyřmi lety překvapuje nás, jak pokročila rekonstrukce místního zámku. Máme možnost posoudit ji dokonale. Z pokračování značené cesty vracejí se poutníci, cestu jim zastoupilo bahnité pole. Vracíme se tedy zpět na kraj ulice Lošanské a po silnici obcházíme zámek. Za Radovesnicí v místě, kde přichází žluté značení zprava, jako v tom okamžiku jediný bouřím se proti nadvládě asfaltového povrchu a dále pokračuji po turistickém značení po polní a později pevné cestě, jež spolu svírají téměř pravý úhel. Do Křečhoře přicházím přece téměř stejně jako mí souputníci.
zámek v Radovesnici I po rekonstrukci zvesela září do svého okolí bělobou i žlutí. Foto: L. Šlosar
Letos je pro změnu novinkou další kontrola v křečhořské restauraci Sokolovna. Zdržujeme se na jedno pivo, dnes skutečně pochod pojímáme velmi renesančně. Restaurace poskytuje služby vskutku nadstandardní – na stěně proti výčepu můžeme zjistit kromě křečhořského času 11 hod. čas londýnský 12 hod. i newyorský čtyři hodiny, není však patrno, zda a. m. či p. m.
nadstandardní službou v restauraci Sokolovna v Křečhoři je porovnání časů křečhořského, londýnského a newyorského, protože jsem tak trochu hnidopich, nesedí mi ale, že časové rozdíly nejsou promítnuty v celých hodinách. Foto: L. Šlosar
Na krátké trase neváhám si jako jediný z naší skupiny odběhnout k pomníku bitvy u Kolína. Nelituji. Proti poslední své návštěvě nacházím tu nově zbudované schodiště a nahoře za pomníkem pamětní desku věnovanou „bezejmenným vojínům padlým v bitvě u Kolína 18. 06. 1757“ . Osud pomníku vylíčený na informační ceduli vyvolává na mé tváři sarkastický úsměv: jako by se v něm v různých proměnách promítaly absurdity našich dějin: 1/ přestože v Čechách, je na něm jediné české slovo Kolín, bůhví ještě, zda umělci neujela ruka, 2/ při slavnostním odhalení a vysvěcení pomníku 27. 05. 1899 žáci gymnázia nepozdravili vůz arcivévody Otty, z čehož vznikla aféra, 3/ při revolučním kvasu na konci října 1918 domáhali se výrostci odstranění rakouského orla z pomníku, až se ho domohli, 4/ po dalším revolučním kvasu o třicet let později pomník sice nevadil, ale také neoslovoval, takže chátral, nežli přece na četné intervence byl k 31. 07. 1970 rekonstruován a konečně 5/ pomník byl několikrát terčem vandalů, smutnou obžalobou toho jsou ulámané figurky na reliéfu nad pruhem s francouzsky psaným dialogem, ve kterém vrchní velitel rakouských vojsk maršál Daun žertem provokuje prostřednictvím jejich velitele plukovníka hraběte de Thiennes mladé vojáky pluku de Ligne nazývaje je holobrádky /“blancs-becs“/.
Na to, že obloha je pokryta nejednotou vrstvou mraků, je od pomníku slušné vidět do dálav, nejen na nedaleký vrch Bedřichov. Od začátku pochodu neprší, terén - samozřejmě prostý sněhu - je jen místy na nezpevněných místech bahnitý, rozlehlou rovinou toliko prohání se vítr.
při návštěvě pomníku bitvy u Kolína překvapilo mě schodiště z hořického pískovce, jež bylo postaveno v roce 2009 na základě vítězného projektu Radima Kozlovského firmou Kámen z Ostroměře. Foto: L. Šlosar
pamětní deska u pomníku skládá hold všem vojákům padlým v bitvě u Kolína, na rozdíl vandalů, kteří svou neúctu k týmž projevili tím, že poničili figurky na reliéfu znázorňujícím výjevy z bitvy ze strany od schodiště. Foto: L. Šlosar
od pomníku bitvy u Kolína na návrší poblíž Křečhoř je vrch Bedřichov vidět jako na dlani. Foto: L. Šlosar
Na značenou cestu znovu navazuji úvozem lemovaným stromy v obci Kamhajek. Na nejspodnějším domku tmavá deska - příchozímu shora částečně skrytá za větvemi stromu - zvěstuje, že zde narodil se roku r. 1879 slavný český zápasník Gustav Frištenský. Ani on nebyl ve své vlasti prorokem, statek zabavenými fašisty mu vrácen nebyl a reparován mu byl s velkým časovým odstupem, vyměřen mu byl nízký důchod, jen titul mistr sportu ho neminul…..
od vsi Kamhajku objevily se v dáli sluncem ozářeného domy Kolína. Foto: L. Šlosar
v tomto domku v obci Kamhajek narodil se slavný zápasník Gustav Frištenský. Foto: L. Šlosar
Bez újmy na zdraví a na mrzkém svém životě absolvuji krátký úsek na rušné silnici Kolín – Praha, i následující silniční úsek do obce Vítězov, kde za ortodoxní dodržení trasy odměněn jsem pohledem na utěšené zákoutí sestávající se zvoničky a s křížem s citátem z knihy Jana, kapitoly šestnácté, verše dvacátého třetího.
všichni, kteří slepě jsme sledovali žluté značení až na jižní okraj Vítězova, odměněni jsme byli pohledem na půvabné zákoutí se zvoničkou a křížem. Foto: L. Šlosar
Po příjemné polní cestě na pozvolném stoupání dosahuji vrchu Bedřichova, kde přirozeně nelenuji podívat se k vysokému empírovému jehlanu postavenému roku 1840, z jihu opatřeného kovovou deskou.
„Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále“. – píše Hašek v úvodu 11. kapitoly knihy Osudy dobrého vojáka Švejka o 1. světové válce, platí to i o válce sedmileté, na jejíchž bojištích zemřelo zbytečně přes půl milionů vojáků a v zápolích přibližně stejný počet civilistů. Kovová deska informuje o tom, že jeden ze střetů oné války - bitvu u Kolína - řídil odtud z velitelského stanoviště vrchní velitel pruských vojsk Bedřich /Fridrich/ II., po němž vrch je pojmenován.
empírový jehlan na vrchu Bedřichově vybudován byl sice na počest vítězství rakouských vojsk v bitvě u Kolína, ale při bitvě samotné vrch - nacházející se stranou bojiště - sloužil pruskému králi Bedřichu II. jako pozorovatelské stanoviště, z něhož "der alte Fritz" válečné operace řídil. Foto: L. Šlosar
Scházím po zpevněné cestě po protějším svahu Bedřichova. Malebná ves s výrazným kostelem, jež zničehonic třpytí se pod místy protrhanou oblohou - která poslušně vystoupala výše, aby umožnila poutníku ještě vzdálenější výhledy ve směru severovýchodním - nazývá se Nová Ves. Nejstarší zmínka o ní pochází z roku 1290, kdy tehdejší majitel prodal ji s několika dalšími klášteru Sedleckému u Kutné Hory.
v tak malebné vsi, jíž starostlivým pohledem chrání kostel sv. Václava, jakou je Nová Ves I, nachází se samozřejmě i půvabná hospoda. Foto: L. Šlosar
Pikantní je, že stejně jako Radovesnice nachází se za jejím názvem římská I, okres Kolín římskými číslicemi očísloval – podobně jako kdysi fotbalová veřejnost sedm rumunských bratrů Nunweilerů - celkem tři Nové Vsi. V Novoveské hospodě před jednou hodinou odpolední nalezl jsem všech sedm svých souputníků, dnes skutečně není důvodu spěchat.
Doba předvánoční není totiž jen doba kupování dárků, ale jedinečná doba, kdy si lidé nacházejí dokonce čas i na to, aby se setkali. Naše neformální skupina, jež říkala si Přátelé dlouhých tras, věnovala na konci minulého století takovýmto setkáním dokonce jednu sobotu v restauraci U Stýblů v Karlově. Pak se to všechno nějak pokazilo především tím, že neshodovali jsme se v tom, kdo může být setkání účasten. Nato po několika letech poněkud nesměle sešli jsme se v jiném a užším složení v době adventní, snad pro neblahé tušení, že půjde o jeden z posledních pochodů či výletů s naším nezapomenutelným kamarádem Karlem. O tři roky později Vláďa doslova zinscenoval zajímavý výlet do Českého ráje. V posledních letech spojovali jsme setkání s předsilvestrovským setkáním v Olšině, před týdnem se to však většině z nás – zejména mě – hrubě nehodilo. Letos ten správný čas nastal při Vánočním pochodu.
V Novoveské hospodě přežírám se jako na pochodu nikdy, toho dne si už dávám druhou polévku. Po obědě tradičně přichází na řadu prohlížení fotografií Vládi, já svými sebranými spisy reportáží z let 2004 – 2008 trochu nadneseně nazvaných Každý den jedno dobrodružství lekám další nic netušící příslušníky naší skupiny. O tom, že tentokráte naše seskupení je neformální a že není potřeba k účasti na něm žádný čip, průkaz či na klopě odznak svědčí naše pozvání pro Andreu z Náchoda, jež právě přibyla, zprvu i přiběhla na nejdelší trase pochodu, aby si k nám přisedla.
Po odchodu z Novoveské hospody těsně po hodině druhé záhadným způsobem rozptyluje se celá společnost do skupinek, jež o ostatních již nevěděly. Od Klavar ke Kolínu podél toku Labe jdeme ve čtveřici Jana a Káťa, které pověřen jsem Vláďovým záhadným telefonátem dovést do cíle, dále Andrea a já. V Kolíně u železniční zastávky přebíháme kol závor trať na červenou, vlak nejede ještě dlouho poté. Zelené značky nás přivádějí na Karlovo náměstí. Katedrála, u níž nachází se prodejce turistických vizitek Červínkovský dům, zbaběle schovává se někdy nad domy, na mě si ale nepřijde, přicházíme k ní zprostředka jižní strany náměstí ulicemi Kouřimskou a Brandlovou, před muzeem na prchavý okamžik odkudsi z časoprostoru vynořují se Maruška a Vláďa, o nichž předpokládali jsme, že jsou za námi. Po zakoupení dvou turistických vizitek z Kolína přichází velké sóly Andrey, pod jejímž vedením docházíme do cíle ve dvou, ostatní zmizeli stejně záhadně, jako předtím se objevili.
klidné vody Labe v blízkosti Kolín tekou líně do Děčína, do Hamburku. Foto: L. Šlosar
v Červínkovském domě - jednom z nejstarších z domů v Kolíně - zakoupili jsme si dvě zdejší turistické vizitky. Foto: L. Šlosar
Ve zbrusu novém cíli pochodu v restauraci U Červených předává nám manažer pochodu Pavel z Kolína - s ústním přáním příjemného prožití Vánoc - í diplom, pozvánku na příští ročník pochodu snad s příslibem nových tras a místo obligátního zvonečku hezký odznak pochodu.
z pozice nezasvěceného účastníka pochodu soudím, že pořadatelé měli při volbě cílové restaurace Vánočního pochodu U Červených šťastnou ruku. Foto: L. Šlosar
Zprvu bylo mi líto, že v závěru trasy i v přeplněné restauraci jsme se rozptýlili a vlastně nestačili se před nastupujícími Vánocemi rozloučit přímo na trase, ale pak uvěřil jsem, že je v tom symbolika, loučí se přece ti, kteří se potom dlouho či vůbec neuvidí.
Využiv již zakoupených jízdenek zpáteční a síťové jízdenky IREDO, absolvuji zpáteční cestu po stejných železničních tratích jako ráno, vidina možnosti ušetřit asi 25 minut byla v tomto případě zanedbatelná.
Na nádraží v Chlumci nad Cidlinou potěšilo mě setkání s pěti členy Klubu rodinné a příbuzenské turistiky, kteří se rovněž zúčastnili Vánočního pochodu. Věřím, že jejich účast na tomto pochodu i jiných akcích dělá radost především zakladateli Klubu Pepíkovi z Červeného Kostelce, kterého tímto pozdravuji a přeji mu vítězství v jeho nejdůležitějším životním klání.
Dokud Andreu nevysvobodila milosrdná Starkoč, plynula vlakem docela zajímavá výměna názorů dvou milovníků chůze, pěší turistiky i pochodů, které však oba účastníci disputace – s ohledem na věk, fyzickou kondici i různý naturel – vyznávají poněkud odlišným způsobem s jen několika, snad přece důležitými styčnými body. Tato rozličná filozofie však nebyla navenek nikým prezentována jako předváděcí akce výrobků sporné kvality, při které nebohý důchodce držen je za flígr tak dlouho, dokud nepodepíše smlouvu s ďáblem svou krví, nebo jako halasné reklamy, jež nešťastnému posluchači TV Prima vymývají mozkovnu po bezmála každé scéně amerického filmu. Naopak každý z přednašečů toho kterého pojetí proměnil se v kurátora výstavy obrazů, jenž ponechává na návštěvníkově svobodné vůli, kol kterého výtvarného díla projde bez povšimnutí či u kterého pozdrží se déle. Jakýkoliv způsob vyznávání téhož Božstva, je-li míněn upřímně, je naprosto rovnocenný, a lidi dobré víry naopak spojuje, dokonce možná i druhé inspiruje – byť třeba jen způsobem Cimrmanových slepých uliček tudy cesta nevede – a především obohacuje, proto vlastně tak rád sdílím pochody se zajímavými lidmi.
Vánoční pochod líbil se mi letos svou všehochuti – poklidnou předvánoční atmosférou, návštěvou dvou památníků pustošivé války a zajímavým setkáním.
Něco 18 hodin po našem příchodu do cíle Vánočního pochodu doputoval do cíle svého celoživotního dálkového pochodu bývalý prezident, dramatik a především občan Václav Havel, který se snažil vyzdvihovat potřebu duchovních hodnot i ve společnosti, kdy honba za penězi je největším hitem, a který ctil pestrou různorodou občanskou společnost, která není ovládána monopolem všemocných sekt – politických stran. To jsou důvody, proč vážím si ho já.
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /10. 12. 2011/ aneb 2011: Dobytí ráje
Z oněch okamžiků z dob školních, kdy při vyučování nevytrhoval jsem a po spolužačkách hubek neházel, zapamatoval jsem si, že Český ráj válečných útrap převážně byl ušetřen. Významné jeho tehdejší středisko hrad Kost ukrývalo se vprostřed skal natolik, že husité pro jeho nalezení museli by disponovat GPS. Švédům v době války třicetileté zase nechtělo se příliš do blízkosti sídla Valdštejnova. Před válkou prusko-rakouskou okolní krajina ušetřena nebyla, mezi skalami samotnými odehrálo se však jen nemnoho půtek. Ani ve válkách světových nepřehledné skaliny vojska nelákaly, neb mohla tu být terčem neviditelných ostřelovačů. K rozsáhlé conquistě území mezi Sobotkou a Vyskeřskou vrchovinou došlo tak – pokud vím - teprve minulou sobotu, já co jeden z přímých účastníků podávám o ní následující svědectví:
Aby nevzbudily nežádoucí pozornost zdejší domobrany, formovaly se v sobotu již nadránem součásti dobyvatelských vojsk co nejméně nápadně: trutnovská centurie – opustivše den předtím již před hodinou devátou hojnou náruč lákadel podnikového večírku – ve třičtvrtě na čtyři odcestovala autobusem do Vrchlabí, kde přes hodinu aklimatizovala se v mrazivém povětří a v 06,35 hod. nastoupila do autobusu směřujícího ku Praze. Elitní pretoriánská garda náchodská odcestovala ze sídelního svého města minutu po páté a po přestupu v Pace Staré přesunula se do Paky Nové. Obě skupiny pak setkaly se v řečeném již autobuse v 07,10 hod. a úvodní místo své operace – městečko Sobotku – překvapily co jednotná již legie o čtyřicet minut později.
První úvodní naše netrpělivé kroky vedou do prodejny potravin na východním kraji náměstí svým přídomkem „Míru“ protiřečícím dnešní naší loupeživé výpravě. Zde u pokladny vlídná paní schraňuje pro mě obálku s mým příjmením, jíž vykoupil jsem dvacetičtyřmi korunami. S ohledem na skutečnost, že obsah – dvě zdejší turistické vizitky – získal jsem mírovou cestou - předešlým vyjednáváním skrze mobil s osazenstvem v sobotu zavřeného informačního střediska, a s ohledem na chystaný náš bezuzdný plen s přimhouřením oka naplnil se tak výrok pruského generála Clausewitze, že …. „válka je jen pokračování diplomacie jinými prostředky“. Skládám tímto hold informačnímu středisku v Sobotce – i tím, že nad rámec svých povinností popsaným způsobem doručilo do mých rukou cenný obsah obálky, dokázalo, že opravdu plní svůj účel - sloužit turistům. Díky.
S nebetyčnou drzostí, jíž obvykle neoplývám, přivlastniv si úlohu samozvaného vůdce a inspirován tradicí dávných zájezdů do Sovětského svazu, v jejichž úvodu konala se vždy povinná návštěva mauzolea V. I. Lenina, přivádím Andreu z Náchoda nejprve ulicí Humprechtskou poklonit se památce Járy Cimrmana, který ovšem ani Habsburkům nikdy s ničím nepomohl, natož ruským bolševikům a který pobýval v letech 1901 – 1902 v roubeném stavení čp. 140 v ulici Černínské. Kropen vodopádem slz dojetí z památky po Mistrovi jen tak beze slov máchl jsem rukou ku zámku Humprechtu, jehož věž kruhového půdorysu z korun hojného stromoví sama vyhlédla, čí rázné kroky ruší hnedle zrána poklid městečka Sobotky.
zpráva z tisku: V úvodu své návštěvy Sobotky oba vedoucí představitelé prohlédli si zvenčí domek v Černínské ulici, kde v letech 1901 - 1902 žil Jára Cimrman. Foto: L. Šlosar
Humprecht sledujeme po našich levicích ještě před tím, nežli ve směru severním městečko opustíme v místě, kde výhledy na zámek zastře hřbitovní zeď s vyčnívajícími špičkami náhrobků. Odtud však otevírají se nám výhledy optimističtější – na přívětivou krajinu Českého ráje a postupně i na dvě vísky – první po naší pravici s výraznou šestibokou zvonicí stojící při kostelu sv. Kříže, později před námi poněkud vlevo ves jiná, jež upoutává výraznou lidovou architekturou. Obě neunikly zasloužené pozornosti tvůrcům Turistického deníku, jehož je také Andrea čerstvou vyznavačkou. Protože ani ona turistické vizitky neshromažďuje mechanicky jako jiní poštovní známky třeba British Bechuanlandu či Tristan da Cunha, aniž by tyto země někdy poznali, naopak všechna místa touží navštívit, nahlížíme nejprve do obce vlevo – Vesce. Nato vcházíme po poněkud kluzké vozovce do obce druhé - Nepřívěce, v obou - jako dříve v dětství obtahovali jsme mince - tužkou do turistického deníku /Andrea/ či do připraveného itineráře /já/ obkreslujeme opisové štítky. Nežli zvolíme správnou tužku a poté nežli zjistíme správný úhel opisující tužky vůči papíru a štítku a také intenzitu síly nutné k opisování, jsou naše výtvory příliš nedokonalé, proto v dalším průběhu pro další obkreslování příliš již nehoříme.
Příčinami válek dobyvačných byla totiž sice nejprve pře o jablko mezi třemi bohyněmi /trojská válka/, později snaha získat rozsáhlé državy s levnými pracovními silami a nerostným bohatstvím /např. španělská conquista v Americe/. Příčina našeho dnešní plenění, rabování a plundrování Českého ráje mělo však původ prozaičtější – turistické vizitky.
Když zjišťujeme, že nízký krámek v Libošovicích - přes ulici krčící se před majestátem vysokého kostela sv. Prokopa - je otevřen, zhluboka si ulehčeně vydechneme. Sice předpokládali jsme, že v sobotu kol hodiny deváté měl by být otevřen, ale znáte to, jak to chodí na venkově, kde lidé více spjati jsou s praktickým životem – stačila maličkost, třeba aby nejstarší Jarča – blbost, jsme v Čechách – nuže nejstarší Samantha Karolína, rozhodla se, že se na druhý den bude vdávat, nebo aby v sousední usedlosti mělo se narodit telátko, u čehož musí být vždy celá obec, a krámek mohl být přece zavřen. Nic takového bohudík se však nestalo, naopak - protože v krámku zřetelně dbají na doplňování zásob turistických vizitek, sklidila tu Andrea zaslouženou bohatou jejich žeň.
vysoká štíhlá věž kostela sv. Prokopa v Libošovicích je dozajista patronem turistů - při příchodu od Sobotky jako maják směruje příchozí ve směru k sympatickému koloniálu, v němž dozajista dohlíží i na to, aby tu včas doplňovali široký svůj sortiment turistických vizitek. Foto: L. Šlosar
Na křižovatce před kostelem chápou se nás konečně turistické značky – červené a svádějí nás konečně do zmrzlého terénu. Široké Prokopské údolí po stranách lemováno je skalami – místy skrytými ve stromoví - s vodorovnými rýhami, snad svědectvím postupného klesání druhohorního moře. Zakrátko objevuje se před námi Bílý rybník a v jeho pozadí obrovská hranolovitá věž hradu Kost. Tradičně nenechávám si ujít žánrový obrázek hradu z dřevěné plošiny na kraji zčásti vypuštěného rybníka, větší hodnotu má pro mě však obrázek z těsnější blízkosti hradu. Nádvoří je uzavřeno, odpadá tedy možnost či hrozba dalšího obkreslování opisového štítku, což nám po nerovném našem dosavadním zápase s jeho záludnostmi zjevně nevadí.
na první pohled není patrno, že široké údolí Prokopské v hojném stromoví po stranách skrývá skaliska tvarů přepestrých. Foto: L. Šlosar
před mohutnou stavbu hradu Kosti směle se Andrea postavila mému fofoaparátu head to head. Foto: L. Šlosar
U hradu samozvaný Duce ztrácí předstíranou jistotu a zjevně tápe /popravdě řečeno nepomáhá mu příliš jednoznačně ani směrovník červeně značené trasy/, po jistém váhání správně volí cestu po silnici ve směru severozápadním a poté lesní pěšinu po zleva přicházejících červených značkách silnici kopírující, ztraceného klidu nabude však teprve při dalším styku se silnicí, kde rozeznává místo slující Pomníky.
Tady stále v blízkosti hradu Kost v noci z 28. na 29. 06. 1866 při ústupu rakouských vojsk střetli se 26. myslivecký prapor a 73. pěší pluk rakouské pěší brigády a 2. myslivecký prapor a 14. pěší pluk 3. pruské divize. Následkem boje ke svým blízkým nevrátilo se rakouských 5 důstojníků a 72 vojínů a pruský jeden důstojník a 18 vojínů. Proti stavu z října roku 2003, kdy pomníky jsem naposledy fotografoval, jsou oba vzorně opraveny a pomník pruského vojína Augusta Hoseho navíc opatřen je křížem.
protože milosrdný čas otupí veškerá ostří dávného sočení, dnes bohudík nikdo nepohoršuje se nad ním, že v místě zvaném Pomníky blízko Kosti sní své věčné sny těsně vedle sebe vojáci rakouského 26. praporu polních myslivců a pruský vojín August Hose. Foto: L. Šlosar
Na rozcestí Chrby na vidlici cest volíme další pokračování po levé - zeleně značené – cestě, dále z obou stran doprovázené lesy především borovicovým. Pomníček s nápisem „Alois Kratochvíl / lesník / * 8. 12. 1900 ve Zruči n./S. / +zde 3. 7. 1958“ vlevo za mírnou navýšeninu lesní půdy pokrytou kameny asi 2 km od rozcestí vyvolává otazníky. Jaká tragedie se tu v červenci 1958 odehrála? Jak zemřel lesník Kratochvíl? Rukou pytlákovou /v té době by z toho ovšem udělali politický proces/? Na infarkt či na mrtvici /člověk spjatý s lesem v 58 letech/? Přičiněním padajícího stromu? Rukou vlastní? Snad kvapem ubíhající léta přece definitivně nezakovají řešení záhady opuštěného místa v Českém ráji do okovů věčného zapomnění.
snad jen okolní borovnice byly svědky němé tragédie, jež odehrála se zde při cestě mezi rozcestím Chrby a obcí Nová Ves dne 03. 07. 1958. Foto: L: Šlosar
Když už nedaří se nám nalézt další opisové místo pro turistickou vizitku Komárovského rybníka, pronikáme s Andreou otevřeným kempem na břeh zčásti vypuštěného rybníka samotného. Klidné sebemenší vlnkou nezčeřené vody, na protějším břehu v popředí orámované temným skaliskem a lehce ojíněným stromy a na pozadí pak nepřetržitým tmavým pásem Žehrovského lesa vyvolávají v poutníkovi pocit hlubokého klidu a míru.
bylo by převelice příjemné nerušeně dívat se na klidnou hladinu rybníka Komárovského, všechny starosti, veškerý kontext s každodenními problémy hodit za hlavu a snít, snít, snít ….Foto: L. Šlosar
Svižným tempem procházíme Novou Vsí, na kraji obce Branžež přetínáme silnici vedoucí z Kněžmostu, v utěšeném údolíčku blahořečíme Kosmickému Universu za to, že oproti včerejšku neprší a že terén není, jak tomu zde obvykle bývá, bahnitý, ba ani zasněžený, jak je tomu v Trutnově, a že naopak je zmrzlý. Na jednom místě v zamrzlé louži nalézá se bílý dámský střevíc, zda ženě, jež jej v těch místech poztrácela, vrátit se pro něj zabránily šílený úprk, neproniknutelná tma nebo změna módních trendů, zůstane navždy stejným tajemstvím jako záhada osamocené stopy v Čapkově povídce Šlépěj nebo klobouku ve křoví ve stejnojmenné písni Jaroslava Ježka. Pokud neruší ticho mé neúspěšné mluvené vsuvky, komunikujeme převážně jazykem Santiniho, v našem případě mlčení je však výrazem pokory ke stejně němé okolní kráse, jež k nám přece promlouvá vyváženou kombinací zeleněho stromoví a křovisek a světlých obrysů skal kontrastujících s oblohou, jež ztěžka zbavuje se ocelové šedi.
"Ale pane," namítl pan Rybka vrtě sebou nespokojeně, "copak vám tohle stačí? Tady jde o... o takovou divnou věc... o něco tak záhadného... a vy..." Pan Bartošek pokrčil rameny. "A já to nechávám plavat. Pane, chcete-li, já nechám tu šlépěj odklidit, aby nerušila váš noční klid…" /Karel Čapek - Šlépěj/. Foto: L. Šlosar
Hrad Valečov patří mezi absolutní „top“ špičku oblíbených mých míst v Českém ráji. Cesta k němu uvozena je skalisky s dutinami – Valečovskými světničkami, ani letos jeho nádvoří proti loňsku nezaostává Vánoční výzdobou, hospůdka U Bejrů v dřevěné chaloupce přiléhající ke skále je žíznivému poutníkovi příznivě nakloněna a plně uspokojuje též Andreinu poptávku po turistických vizitkách. Trávíme zde příjemnou dobrou přespůlhodinu u dlouhého stolu, k němuž pozvali nás přátelsky naklonění turisté. Andrea tu statečně přemáhá zděšení, neb nechal jsem ji nahlédnout do svých sebraných spisů reportáží z let 2004 – 2008 trochu nadneseně nazvaných Každý den jedno dobrodružství.
poutníku, skloň hlavu dolů v nesmírné pokoře nad tím, jak kdysi naši předkové dokázali ke stavbě hradů, jako je Valečov, využít přírodního materiálu, v tomto případě skály. Foto: L. Šlosar
na hradě Valečově rok co rok tuze dbají Vánoční výzdoby. Foto: L: Šlosar
Za Skalkou namísto červeně značeného úseku vedoucího skalami volíme přece jen zeleně značenou cestu skrze obec Mužský. K dobré pohodě přispívá i dosud rezervovaně a neutrálně tvářící se šedavá obloha, neboť chvílemi se protrhává a umožňuje tak i sluníčku podívat se na naše snažení.
na zápraží domku v Bunclavě mezi dvěma pohádkovými postavami spočinuly dvě naprosto realistické kočky. Foto: L. Šlosar
Pokud by náš dosavadní postup shůry pozoroval v řiditelné vzducholodi také již velký hrabě Nikolič, přiblížili bychom se mu nejvíce při dobývání nejvyššího bodu našeho putování - čedičového vrchu Mužský v nadmořské výši 436 metrů. Hlavní hrdina Cimrmanovy operety Proso rozeznal by konečně, že vojsko, jež tak úspěšně plení Český ráj o turistické vizitky, sestává vlastně ze dvou částí – jednak z vozatajstva, v němž dýchavičné muly zapřaženy jsou do vozů z tvrdého dřeva /či snad olova?/ a jednak z lehké kavalérie.
Z dvojvrcholu Mužského, z nichž ten skalnatý ozdoben je pomníkem připomínajícím boj o tuto významnou vyvýšeninu při ústupu rakouských vojsk z Mnichova Hradiště a Svijan při válce prusko-rakouské roku 1866, otevřely se nám výhledy na Český ráj a na potemnělou středočeskou již rovinu v okolí Mnichova Hradiště s kouzelnými ostrůvky míst ozářených slunečními světlomety, stále místy pronikajícími skrze mezery v zachmuřené obloze.
z čedičového vrcholu Mužský při pohledu na Český ráj patrná je vlevo šešulka Vyskeře, od ní kousek vpravo pozorné oko na obzoru rozezná i Trosky, Foto: L: Šlosar
Andrea u pomníku z války prusko-rakouské aneb Ich melde gehorsam, Herr General Fransecky, veliteli 7. pruské divize - dnes 10. 12. okolo půl druhé naše lehká kavalérie slavně dobyla vrcholu Mužského. Foto: L. Šlosar
Zanedlouho ocitáme se u penzionu Na Krásné vyhlídce, jediného to místa, jež také mě mohlo poskytnout turistickou vizitku a jež však je mimo sezónu pro turisty zavřeno, což mě vůbec nebéře nejen proto, že věděl jsem o tom již z internetu, hlavně však proto, že získávání turistických vizitek v hodnotovém žebříčku mého sobotního putování ocitlo se tentokráte ve velmi nízkých patrech. Nutno spravedlivě dodat, že i pro Andreu je získávání turistických vizitek na turistických trasách až druhořadou záležitostí.
zvířectvo naproti penzionu Na Krásné vyhlídce sice turistickou vizitku penzionu neprodávalo, nás to ale vůbec nebralo. Foto: L. Šlosar
Sestupujeme ke Studenému průchodu a odbočujeme krátce k poslednímu místu, jež k pokojnému vylepení turistických vizitek potřebuje a přeje si Andrea navštívit – k Drábským světničkám. Červeně značená cesta vede po okraji prudkých svahů spadajících do středočeské roviny, která těsně pod námi uvozena je úzkým různorodým pásmem tmavých lesů, jež posléze střídají nepravidelné geometrické tvary polí barvy hnědé a lučin barvy zelené, mezi nimiž volně roztroušená lidská sídla připomínají – i teď několik měsíců před propuknutím jara - bílé trsy bledulí, celá krajina pak blíže obzoru podobá se bájné Atlantidě, neb nemilosrdně pohlcována je jednolitou vlnou nízkých šedavých mraků.
při pohledu z cesty mezi Studeným průchodem a Drábskými světničkami spatří místo lidských sídel bledule a místo středočeské roviny s mraky na obzoru Atlantidu zaplavovanou mořem nejspíše jen blouznivec, přece je menším zlem by bylo, kdybych místo blouznění byl suchar bez smyslu pro absurdno. Foto: L. Šlosar
Klesáme do sedla, nad nímž vypíná se plošina, jejíž návštěva v době mimosezónní je nám zapovězena a na jejímž jihozápadním kraji vznikl v dobách husitských hrádek. Stejně jako v blízkosti hradu Valečova zachovaly se tu zbytky vytesaných světniček, jež spojeny byly dřevěnými mostky. Na rozdíl od těch valečovských, jež od konce 18. století užívala místní chudina, jíž říkalo se „skaláci“, místní název Drábské světničky spojen je s domněnkou, že ve vydlabaných dutinách skrývali se v pozdějších dobách drábové čiliž loupežníci.
kdo by to řekl, že tam nahoře na skalách v místě Drábských světniček nachází se plošina, na níž postaven byl ve středověku hrádek? Foto: L. Šlosar
Po kratší modře značené cestě sestupujeme znovu ke Studenému průchodu, odkud žluté turistické značky pokračujícím klesáním svádějí nás do obce Olšina, jejíž restaurace Pod hrady - stejně jako v letech minulých – je současně průchozím místem 11. ročníku hvězdicové akce Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji.
Zdeňka z Libuně, jež tu tradičně s manželem Bojanem drží kontrolu, místo nahlášených 27 absolvovaných kilometrů připisuje nám na skládací diplom barvy béžové 35 km. Udělala by tak radost ministru financí Kalouskovi, neb historicky poprvé byla tu zřejmě totiž připočtena k nachozeným kilometrům daň z přidané hodnoty, při přepočtu vyšla nám na 30 %, to by nám ten náš státeček pěkně bobtnal při použití takovéto sazby v normální praxi!!
u stolu průchozí kontroly v restauraci Pod hrady v Olšině panuje bezprostřední nálada, již zasluží se být uchopeni právě ti, kteří právě udělali radost průchozím 80 účastníkům turistické akce Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji. Foto: L. Šlosar
Příjemné prostředí restaurace stává se svědkem mého historicky statečného činu, neb po jediném rohlíku, jež byl jsem ráno schopen sežvýkat se salámem, odvažuji poručit si zabíjačkovou polévku, aniž dočkal bych se později popudlivé reakce mých vnitřností. Přeshodinka v restauraci ubíhá stejně rychle jako kvalitní western v televizi, stejně jako kilometr dlouhá cesta na nádraží v Březině nad Jizerou.
Protože plen Českého ráje, při němž tomuto nádhernému koutu Čech nebyla samozřejmě zkřívena jediná větvička, Andreinými získanými 11 turistickými vizitkami byl již dokonán a nebylo třeba se maskovat, oba úspěšní conquistadoři odcestovali s naloupenými poklady z Březiny vlakem do Turnova společně a teprve po dalším přestupu ve Dvoře Králové nad Labem oddělila se trutnovská centurie, jež dále pokračovala autobusem do Trutnova.
Cestu domů z autobusového nádraží proti toku Úpy pro nedostatek brzkého vhodného spojení překonal jsem v úplné pohodě pěšky, připsal jsem si tak na své konto další 3 km a daň z přidané hodnoty připočtenou k mé kilometráži v restauraci Pod hrady snížil jsem tak na pouhých 17 %, pročež jsem se zastyděl – to by nám ten náš stát pěkně plaskl při použité takovéto daně v praxi.
Jaké naloupené poklady – zážitky jsem si vlastně ze sobotní conquisty přivezl? Vrátil jsem se do míst Českého ráje, která mám rád a která procházel jsem naposledy loni, respektive před dvěma lety. Celou trasu strávil jsem v nezvykle příjemné společnosti. Jako její iniciátor měl jsem radost, že mé souputnici se trasa líbila, i když popravdě řečeno zásluhu na tom neměl jsem ani tak já, jako například mohutný lužický zlom, jenž ve starších třetihorách výrazně ovlivnil vzhled krajiny dnešního Českého ráje, nebo mohutné vodní a větrné eroze ve čtvrtohorách, jež spolu se střídáním dob ledových a meziledových zasloužily se o vymodelování skalních měst a tím i o současný vzhled krom jiného i naší sobotní trasy, s tím opravdu nemám nic společného, u toho jsem nebyl, za to nemohu přisuzovat si zásluh.
I tak nepamatuji dlouho pochod, z něhož odnesl jsem si tak celkově silné dojmy.
Skobácké putování /03. 12. 2011/ aneb Uchovaná tradice Andrlova chlumu
Když po hodině osmé zakoupil jsem v pivnici U Skoby v Ústí nad Orlicí turistickou vizitku č. 480 pochodu Skobácké putování – mocen tak předat ji do týdne a do hodiny dne do rukou povolanějších – a když poté promítl jsem si dosavadní děj nad ránem započatého dne a zahloubal se do itineráře 12. ročníku pochodu Skobácké putování, konstatoval jsem, že tradice dosavadních alespoň posledních ročníků pochodu už na startu prolomena byla hnedle natřikrát: 1/ pro cestování do Ústí nad Orlicí využil jsem nejdřívějšího autobusového spoje z Trutnova na vlakové nádraží ve Dvoře Králové nad Labem, 2/ trasa pochodu nebyla vedena tentokráte jižním směrem na Přívrat a Zhořský kopec, 3/ po jistém váhání vrátil jsem zpět na trasu 35 km.
K rozhodnutí o délce trasy dospěl jsem po určitém váhání: při posledních Skobáckých putováních uvelebovali jsme se na trase 25 km, zčásti nás k tomu vedl i terén, byl-li bahnitý, kluzký či zasněžený, navíc jsem po celý týden zlehka pokašlával a tělo mé provádělo typické psí kusy vedoucí do pekel – při sebemenší námaze lehce jsem se zapotil, což v případě následného zchlazení ve studeném povětří není nikdy nic příjemného. Pro trasu 35 km však hlasovalo především prozření z posledních pochodů o tom, že postupujícím věkem je mi zapotřebí tím více dbát alespoň na udržení minimální kondice a že bezvýhradným přechodem na příliš krátké trasy mohu vypadnout z vlaku, do kterého již nikdy nenaskočím. Jazýčkem na vahách byl předešlý pohled na propozice pochodu, z něhož vyplynulo, že na trase 25 km porušil bych jinou tradici podzimních pochodů v Ústí nad Orlicí, neb nepotkal bych se s Andrlovým chlumem.
Věrnost k další tradici prokázal jsem ještě na startu – vyhradil jsem si alespoň necelou půlhodinku pro posílení těla točeným pivem zn. Holba. Kouzlo pochodů spočívá i v tom, že - tu předtím domluven, jindy zcela náhodou - čas od času sdílím celou trasu nebo její část s někým, koho dosud jsem příliš nepoznal /potíž je v tom, že ten druhý na tom bývá podobně/, což stalo se právě v důsledku posezení s pivem u volnému stolu, u něhož toliko spočíval Vlastík z Rychnova nad Kněžnou, jenž sice mířil na trasu 25 km, jejíž však úvodní delší část totožná byla s „mou“ trasou 35 km.
Vlastíkova znalost zdejšího prostředí ukázala se jako výhodná na samém počátku našeho putování, neb k první žluté značce k nemocnici zamířili jsme z pivnice přímo ulici Tvardíkovou. Posléze zhoupli jsme se nepatrným údolíčkem k sídlišti Dukla a konečně vypadli jsme z města na jeho východním okraji. Cesta ke Knapoveckému potoku se zaoblila se do zbytečného oblouku kol plotů zahrádkářské osady, snad aby turistova noha neznesvětila v přímém směru čísi trávník, posléze kopírovala pravý zeměpisný, z našeho pohledu ovšem levý břeh Knapoveckého potoka, až později vyšvihla se vysoko nad jeho břeh a načas dokonce od jeho toku odchýlila se k hřišti v Knapovci, kde z původní úzké tu nepravidelně stoupající či klesající stezky proměnila se ve spořádanou širokou cestu pravidelně jen zvolna stoupající skrze obec opět podél potoka. Posléze již nad obcí přešla dokonce v silnici, z niž na jednom místě žluté značky odbočovaly doprava natolik nepřesvědčivě, že jejich vábení jsme neuvěřili a pokračovali jsem po asfaltce, jak ostatně stále předpokládá i mapa, jenže žlutým značkám, jež někde po našich pravicích kopírovaly silnici a potok z druhé strany, brzy po nás se zastesklo natolik, že asi po kilometru vrátily se pro nás již v obci Horní Houžovec a odvedly nás z dosahu, byť zřídka projíždějících automobilů s konečnou platností na zpevněnou cestu doprava.
Poté, co cesta vynořila se z lesa, jenž nejprve doprovázel její pravý okraj, otevřel se před námi dosti neutěšený pohled na zpevněnou polní cestu, jíž vpravo kopírovaly koleje vedoucí přímo skrze louku, stoupající postupně až někam k lesu ztrácejícímu se v mlze. Mírné svízele našeho putování nezpůsobilo však ani pozvolné stoupání, tím méně nepříjemný studený protivítr.
Měsíc prosinec, jehož třetí den měl se právě zdárně k životě, jakoby chtěl si vzít poučení z vlády svého předchůdce – listopadu, jenž byl vůbec nejsušším měsícem v historii měření srážek v Klementinu od roku 1775. Již přes noc začalo drobně poprchávat a déšť vlastně ustal v době mého příjezdu do Ústí nad Orlicí okolo třičtvrtě na osm, chladné počasí s teplotou okolo bodu mrazu způsobilo, že cesta již prakticky od Horního Houžovce ve výšinách kol 500 metrů nad mořem pokryta byla jemným zledovatělým povlakem, jenž na odkrytém terénu zaplnil i spáry v travnatém povrchu.
Nejvíce to prokluzovalo na nejvyšším bodě rozlehlé rovné planiny podél kraje lesa, kde však bylo možno alespoň kluzká místa na hladké cestě obcházet po louce, největší naší pozornosti a opatrnosti vyžádal si ovšem krátký asfaltový úsek, jímž sestoupili jsme na severní okraj obce Skuhrov. Všichni – došli jsme právě členy našeho odboru Alču a Jardu – ubrzdili jsme naštěstí své kroky ještě před frekventovanou silnicí z Ústí nad Orlicí do Lanškrouna u automobilu barvy světle modré, kde držela kontrola sama manažerka pochodu paní Eva, jíž – snaže se předcházet možným úkladům svých vnitřností – dal jsem košem, když nabízela mi stejně jako ostatním plody svých kuchařských dovedností, snad aspoň částečně svou takto pošramocenou pověst napravil jsem tím, že k čaji velmi rád neodmítl jsem alespoň hlt rumu.
cesta vedla nejprve při břehu Knapoveckého potoka, později se nad jeho vody vznesla. Foto: L. Šlosar
ještě než cesta opustila nad Horním Houžovcem les, byla již pokryta lesknoucím se zmrzlým povrchem. Foto: L. Šlosar
na odkrytých prostorách na cestě nad Horním Houžovcem čelili jsme studenému protivětru a místy prokluzujícímu terénu. Foto: L. Šlosar
na rozdíl ode mě Vlastík na kontrole na severním okraji Skuhrova paní Evou nabízené lákavě vypadající pečivo neodmítl. Foto: L. Šlosar
Skuhrov opustili jsme již po modrém turistickém značení jen na několik set metrů, neb zakrátko vynořili jsme se opět na jeho severozápadním okraji, jímž pronikli jsme naneštěstí až na silnici procházející obcí, na které tuze divili jsme se tomu, že prosta je modrých značek. Následující mela započala tím, že neuváženě zavelel jsem vstoupit do obce, po jejíž bohudík úzké šíři po přetnutí dvou dalších uliček přešli jsme na její protější okraj, aniž bychom se potkali se značkami.
Pokud je obec obydlena, její obyvatelé krčili se nejspíše za záclonami a zacpávali si snad také uši, aby neslyšeli mé spílání, jež osočovalo je naprosto neprávem z likvidace turistického značení. Konečně napadlo mě přizvat ku pomoci mapu, z níž jednoznačně vyplynulo, že na silnici, jež mimochodem vedla do České Třebové, neměli jsme vůbec dojít, neb modré značky diskrétně, aby snad odtud nevynesly spaní, přidržují se okraje obce. Kajícně jsme se na silnici vrátili, pokračovali po ní několik metrů v protisměru, nejbližší uličkou odbočili jsme z ní doleva do prudkého stoupání a zakrátko skutečně setkali jsme se šťastně s modrými značkami přicházejícími zprava, jež nás krátce nato dovedly na rozcestí, na kterém opět svěřili jsme se do péče turistických značek žlutých.
Po nich opět krátce vystoupali jsme do lesa, pod jehož ochranou následující kilometry pozvolně klesali jsme po různorodém povrchu – zprvu pokrytém mokrými klacky, na něž nebylo radno šlapat, později krátce vysokou travou, po níž bylo nutno opatrně našlapovat právě proto, že mohla právě mokré klacky skrývat, později následovala klasická lesní široká cesta, jen místy bahnitá. Na místě, kde náhle odbočovala doprava, žluté značky vybídly nás k prudkém sešupu, jenž obsahovali jsme velice opatrně. Po následující další pohodlné cestě údolím Kojovce snad pojmenovaným podle svahu nad Dlouhou Třebovou dorazili jsme na kraj zmíněné obce, kde v usedlosti po pravé straně přivítali nás mlčenliví vodníci s dýmkami v ústech, nalevo pak v jiné usedlosti pestrá zvířena s oslíky a jakousi vysokou zvěří.
V Dlouhé Třebové v nadmořské výši mizerných 350 metrů opatrně překlenuli jsme živou silnici mezi Ústím nad Orlicí a Českou Třebovou a navázali jsme na cyklotrasu, jež doprovází Třebovku mezi oběma shora uvedenými městy. U odpočívadla dělily se trasy 25 a 35 km.
ze skuhrovského kostela vyzařovala skrze ojíněné stromy vánoční atmosféra i bez sněhu. Foto: L. Šlosar
z různorodého terénu, jenž bylo nám třeba projít, nejvíce překvapily mě vysoké traviny pod Skuhrovem. Foto: L. Šlosar
na cestě ze Skuhrova do Dlouhé Třebové v některých chvílích začaly se mraky nesměle protrhávat. Foto: L. Šlosar
dle příkladu svých vzorů z betlémů zvířata na farmě Kojovec společně pojedla, možná i pobesedovala. Foto: L. Šlosar
Nežli rozloučil jsem se se svým souputníkem, na informačním panelu přečtl jsem si tu, že první zmínky o Dlouhé Třebové pocházejí z 21. května 1304 a že ve středověku na zvýšeném ostrohu nad obcí stála zemanská tvrz, kam zajížděli litomyšlští biskupové a ze které byla vykonávána i dílčí správní činnost. Jako strava hmotná na onom místě posloužil mi nedojedený zbytek housky s inoveckým salámem a plechovkové pivo zn. Radegast. Přestože jsem byl obalen čtyřmi vrstvy oděvu, v klidu pociťoval jsem nepříjemný chlad. Po předešlém několikerém protržení oblohy, z níž dokonce několikrát vyhlédlo sluníčko, starostlivě pozoroval jsem hřebeni směřující na Andrlův chlum naproti, neb po něm bezostyšně povalovaly se mraky, jež zasloužily si přídomek „sněhové“.
Jako některé lokality v Českém ráji zakončeny jsou příponami –sko nebo –ovy, zdejší převážně kopce, svahy či lesy, ale také obce zakončeny jsou příponou –ovec. Když rozžehnal jsem se s Vlastíkem, jenž po trase 25 km spěl rovnou k Ústí nad Orlicí a když podešel jsem dlouhotřebovské vlakové nádraží, nacházely se přede mnou – spíše nade mnou dvě - takové lokality - les Zacharovec a o hodně dál vpravo vrch Kozlovec.
Na krátkém prudkém stoupání po lučinaté cestě vystoupal jsem k rozcestí Pod Kozlovcem a za ním po dalším ještě kratším prudkém stoupání napojil jsem se na místy bahnitou hřebenovou cestu přes zmíněný již téměř neznatelný Kozlovec. Na povrch cesty však vůbec jsem nežehral, neb vzpomněl jsem si, jak jsem po stejné cestě pokryté bořícím se sněhem putoval v závěru jarního pochodu Hledání Stromoucha v roce 2009, proti čemuž putování teď na začátku prosince po dvou a půl letech připadalo mi co cesta po lázeňském korzu. Vůbec mi šlo se vzdor nepříjemným tepelným změnám v mém těle, jež stejně jako jindy se nakonec v průběhu pochodu stabilizovaly, překvapivě dobře, cítil jsem se dobře rozchozený, těmto pocitům svědčily i dobré časy na trase, přestože na pochodech pochopitelně nezávodím, nicméně čas je pro mě důležitý kvůli odjezdům dopravních prostředků a možnosti zastávek na trase.
Na pohodlné hřebenové zeleně značené cestě zaznamenal jsem změny počasí takřka aprílové, chvílemi prudce drobně pršelo, dílem ze stromů, dílem z oblohy, místy dokonce padala krupice, chvílemi obloha se opět spoře protrhávala, sluníčku však vyhlédnout již neumožňovala.
Pěkná otrava mít stále při volbě trasy pravdu! Ten pocit, když půlkilometr za rozcestím U zabitého po krátkém výšvihu objeví se přede mnou rozhledna na Andrlově chlumu /559 m n. m./, když již v závěru trasy poměrně blízko cíle vejdu do útulné, turistům vždy příznivě nakloněné chaty Hvězda, a popřeji si tu zaslouženého piva, ke koloritu pochodu patří, a mezi dojmy z pochodu velice by mi chyběl /byť v případě obtížného terénu přece bych volil bych asi trasu kratší/.
hřebenová cesta ke Kozlovci a Andrlovu chlumu místy byla pokryta blátem. Foto: L. Šlosar
hřebenová cesta ke Kozlovci a Andrlovu chlumu místy byla lemována ojíněnými stromy. Foto: L. Šlosar
na cestě ze Skuhrova do Dlouhé Třebové v některých chvílích začaly se mraky nesměle protrhávat. Foto: L. Šlosar
jakmile po krátkém výšvihu objevila se přede mnou chata Hvězda a rozhledna na Andrlově chlumu, věděl jsem, pochod dovedu zdárně ku svému konci. Foto: L. Šlosar
Přestože jsem časově na tom byl skvěle a mohl jsem se proto zdržet v chatě déle a přestože mohl jsem se - ovlivňován již pouze mírou vlastní tolerance k dodržování itineráře – dostat do cíle jakkoliv, tedy i nejkratší cestou, nemohl jsem si nechat ujít poslední část předepsané trasy do cíle, jíž jsem dosud buď nešel nikdy nebo pokud ano, v době nepaměti.
Žlutě značená cesta z Andrlova chlumu nesoucí název Okolo starého Oustí sdílela cestu s nejkratší zeleně značenou cestou pouze první stovky metrů, za silnicí nachýlila se doleva k rozcestí V Lipovci, kde náhle odbočovala doprava kolmo z prudkého svahu. Za povaleným stromem na chvíli ztratil jsem orientaci a odchýlil se doleva téměř až k Lichtenštejnskému kameni, jenž však dnes nebyl na pořadu dne. Včas vrátil jsem několik metrů zpět a postupoval jsem opět kolmo ze svahu po terénu, jenž vybízel k větší opatrnosti. Těsně před překlenutím silnice na Litomyšl a modře značené cesty zastavila mé kroky studánka, vlastně kamenná zídka s prostým vodovodním kohoutkem.
Původní samotný pramen upraven byl v roce 1942 šéfem ústecké vodárny a název Vicenova studánka získal po nestoru ousteckých ochotníků Hynku Vicenovi, který dožil se věku 92 let. Ten člověk - krom plnohodnotného smyslu života - měl kliku v tom, že žil v dobách, kdy člověk životním stylem a stravou nekoledoval si ještě tolik o rakovinu, a kdy ještě snad bral trochu vážněji Boha nebo alespoň v mládí vychováván byl k respektování starších. Dnes v devadesáti letech života pro svou bezbrannost mohl se stát lovnou zvěří lupičů jako důchodce v Orlové u Karviné, mohl být obrán falešným energetikem o peníze jako důchodce v Třebíči, ba dokonce ze stejného důvodu brutálně zavražděn jako důchodce v Popovicích u Brandýsa nad Labem. Prapůvod podobných úděsných činů je nenápadný a plíživý, neb odvíjí se od toho, jaká všeobecná atmosféra v té které pospolitosti panuje ve vztahu k těm nejméně mocným.
Na silnici na Litomyšli nesedl jsem na lep směrovníku, jenž posílal mě kolmo dolů do křoví, naopak popošel jsem doleva pár desítek metrů k ústí další pěšinky, jež teprve odtud směřovala dolů. Ještě v dohledu silnice nade mnou vybídla mě směrovka ke krátkému odbočení ke studánce s vlčí hlavou a s nápisem Vlčí studánka. Údolíčko zařízlé mezi prudké svahy, kterým klesal jsem pozvolna dále, nese stejné pojmenování – Vlčí důl, v článku M. Kadrmana v Nových letopisech Ústí nad Orlicí a jeho okolí č. 2/2005 přiklání se však autor spíše k možnosti, že důl pojmenován byl po neužitečných pastvinách – vlčích travinách – vlčinci. Členitá cesta zkultivovala se tu v pohodlnou širokou cestu po pravici kopírující nepatrný potůček.
V místě, kde žlutě značená cesta odbočovala doleva již k silnici vedoucí od Brandýsa nad Orlicí, bývala prý rasovna, jež byla součástí katoven a jež tudíž musela stát mimo město. Rvačky tu byly dříve na denním pořádku, dokonce i vraždy, nakonec obydlí muselo být zbořeno, dnes by tu zřejmě mezi půlnocí a nad ránem byl člověk ve větším bezpečí nežli ve stejnou dobu v obydleném městě.
Na silnici turistické značky zavedly mě asi na sto metrů do protisměru na kraj místní části Kerhartice, kde překlenul jsem Tichou Orlici a kde před rančem zabočil jsem doprava ve směru, ve kterém vzápětí objevil se přede mnou střed Ústí nad Orlicí. Byl jsem velice překvapen, když po několika stovkách metrů ocitl jsem se na železničním přejezdu, ze kterého za kolejemi po mé levici spatřil jsem budovu nádraží, před níž ráno vystoupil jsem z vlaku a jíž spolu s autorem petice proti její demolici M. Kadrmanem, dále Olgou Sommerovou a dalšími téměř 17.000 signatáři před časem pomohl jsem zachránit.
Vstup do kolejiště zrovna zapovídalo červené výstražné světlo, žena poblíž stojící u závor mě zjevně váhajícího ocenila jako člověka, jenž chystá se dočasný zákaz porušit, a zakřičela ně mě, že právě pojede vlak. Upřímně řečeno, možností tou zabýval jsem jen krátce, ale pod dojmem článku o smrti zpěváka Petra Sepéšiho, který přečetl jsem si den předtím, do kolejiště se mi nechtělo. Vlak, který vyřítil se krátce nato ze zatáčky vlevo, pak přesvědčil mě o tom, že vlaky skrze Ústí nad Orlicí projíždějí zatraceně rychle. Tím, že vyčkal jsem otevření závor, nebylo doprovozeno mé závěrečné putování zvukem sirén, naopak ranní cestu ve směru od nádraží zopakoval jsem si znovu po svých a opět až na start, vlastně teď již do cíle.
V cíli opět v pivnici U Skoby obdržel jsem účastnický list, pohlednici pochodu, dva perníčky, Sborové listy Sboru pro záchranu hradu Lanšperka a přehled turistických akcí Sboru pro příští rok. Přehodnotil jsem svou cestu nazpět o vlak jedoucí o hodinu dříve, přece mi zbyla dobrá půlhodinka času na to, abych v pivnici mohl nasávat – pivo, především pak skvělou atmosféru pochodu, k jehož koloritu výrazně osvěžovna sama přispívá – jako sponzor i svým prostředím i rychlou obsluhou.
studánka nad silnici z Ústí nad Orlicí do Litomyšle pojmenovaná je po nestoru ústeckých divadelníků Hynku Vicenovi. Foto: L. Šlosar
u Vlčí studánky může poutník i posedět. Foto: L. Šlosar
Vlčím dolem vede široká cesta s bystřinkou ve směru dolů po pravici. Foto: L. Šlosar
každou druhou polovinu prosince je pivnice U Skoby oblíbeným dějištěm pochodu Skobácké putování. Foto: L. Šlosar
Na zpáteční cestě vlakem až do Týniště nad Orlicí vyměňoval jsem si zážitky z pochodu s účastníkem nejdelší trasy Zdeňkem z Náchoda, později pak v osamění nejprve již pouze sobě samotnému promítal jsem v duchu film z vydařeného pochodu na pomyslném plátně mých vzpomínek a brzy na to těknul jsem k dalšímu rozvíjení bezmála tři týdny hýčkaného námětu na trasu následujícího hvězdicového pochodu, k jehož oživení - po vzoru bájného golema - schází již jen elektronický či hlasový šem z časoprostoru.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Novoroční výstup na Kozákov /01. 01. 2012/ aneb VZHŮRU NA KOZÁKOV! /napsal Jan z Jičína./
Vánoční výstup na Kumburk /28. 12. 2011/ aneb Z NOVÉ PAKY PŘES KUMBURK DO JIČÍNA /napsal Jan z Jičína./
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /10. 12. 2011/ aneb DO MNICHOVA HRADIŠTĚ Z BORKU PŘES OLŠINU /napsal Jan z Jičína./
Novoroční výstup na Kozákov /01. 01. 2012/ aneb Vzhůru na Kozákov! /napsal Jan z Jičína./
Je 1. leden 2012. Regionovu Královéhradeckého kraje opouští v 8:15 na zastávce Karlovice-Sedmihorky šest jedinců: turistka z Jičína, manželský pár z Libuně, manželský pár z Rovenska pod Troskami a autor těchto řádků. Mají stejný cíl: Kozákov.
Od nádraží jdeme společně jen sto metrů. Souputníci - znalí místních poměrů - využívají možnost malého zkrácení trasy, já - rovněž znalý místních poměrů - jdu poctivě po modré značce, jež obloukem provede mne místní částí Přáslavice, kde zastavím se u kostela sv. Jiří ze 14. století. Další krátkou zastávku mám ještě u sv. Jana Nepomuckého, jenž ukryt je před povětrnostními nepředvídanostmi ve výklenku pískovcové skály. Vesnice se vůbec nepodobá obrázkům Ladovské zimy. Je bez sněhu, zataženo, mrholí. O bláto dnes nebude nouze.
V mírném stoupání k osadě Kvítkovice předháním spolucestující z vlaku; oni zařazují malou zastávku, pokračuji sám svižným krokem. Blátivou cestou přicházím k Lestkovu, mezi sady kolem je sněhový poprašek. Mlha nedovoluje dohled ani na kilometr. Pohled na směrovky na rozcestí U Kříže, kde přecházím silnici Lomnice - Turnov, prozrazuje nadmořskou výšku 381 metrů.
Okrajem Lestkova mířím k Mírové pod Kozákovem, tady je sněhová pokrývka již souvislá. Prudké stoupání lesem přerušuji u Radostné studánky, kde otevírám termosku s čajem a konzumuji chléb. Během oné krátké zastávky mine mě asi deset turistů. Další metry vzhůru nejsou nejpříjemnější, neboť pod sněhem vtipně schovávají se kameny.
Na vrchol Kozákova (744 m) dorazím po osmi kilometrech v 10:15. Tady je mlha hustší, vrchol rozhledny málem je třeba domyslet. V Riegrově chatě je živo. Semilští pořadatelé již 34. Novoročního výstupu na Kozákov se v oddělené místnosti věnují účastníkům, dostávám pamětní list, odznak pochodu a kalendářík pro nový rok. Někteří odbavení turisté neprodleně jdou dál, jiní si posedí v chodbě chaty, využita je i otevřená restaurace. V ní na chvíli posedím u malého piva z Malého Rohozce. Pak u rozcestníku vyberu červenou značku, jež dovede mne do Turnova.
Karlovice-Sedmihorky, místní část Přáslavice - kostel sv. Jiří. Foto: J. Vaníček
sv. Jan Nepomucký ve výklenku skály. Foto: J. Vaníček
Radostná studánka. Foto: J. Vaníček
utajená rozhledna na Kozákově. Foto: J. Vaníček
Riegrova chata. Foto: J. Vaníček
členky pořadatelského týmu mají upomínky připravené. Foto: J. Vaníček
v restauraci. Foto: J. Vaníček
Asi kilometrový prudký sestup Drábovnou vyžaduje značnou opatrnost. Když opustím les, čeká mne silnička k Vesci. Souvislé bílé plochy kolem končí, na polích zdobí je velké vyčnívající hroudy půdy. Mírné stoupání a následné klesání přivedou mne do obce Klokočí. Za ní na kraji lesa čekají pozoruhodné pískovcové útvary - Klokočské průchody. Se sněhem začínám se loučit.
Zvažuji, zda budu odbočovat k vyhlídce na údolí Jizery na Zdenčině skále či nikoliv. Má rychlá chůze cestou borovými porosty dilema ovšem vyřeší: odbočku přehlédnu, což si uvědomuji, když procházím osadou Záholice. Na návrat nepomýšlím. Po několika stovkách metrů je lidských obydlí podstatně více, jsem na okraji Turnova. Značka mne však ještě na chvíli osvobodí z jeho objetí, po lesní cestě přijdu k přístřešku, od něhož pohlížím (odjinud, ale přece jen) do údolí Jizery, za ním nacházejí se Dolánky.
Další zastávku mám v lesoparku na kraji města. Otci českých menšin, středoškolskému profesorovi a politikovi Jindřichu Metelkovi (1854 - 1921) zde místní občané odhalili památník. Moje procházka přírodou končí, již budou následovat jen ulice. Kolem Husova sboru se dostanu na náměstí, po značce žluté se odeberu na hlavní vlakové nádraží.
sv. Václav v Klokočí. Foto: J. Vaníček
Klokočské průchody. Foto: J. Vaníček
Jizera u Dolánek. Foto: J. Vaníček
památník Jindřichu Metelkovi. Foto: J. Vaníček
Husův sbor v Turnově. Foto: J. Vaníček
náměstí v Turnově. Foto: J. Vaníček
Jizera v Turnově. Foto: J. Vaníček
Je první leden 2012. Turisté v celé naší vlasti vítají ho po svém. Nejen ti, kteří - jako já - přijali pozvání Odboru KČT Semily k tradičnímu výstupu na Kozákov.
Regionova Královéhradeckého kraje odváží mne ve 13.33 z Turnova k Jičínu.
Vánoční výstup na Kumburk /28. 12. 2011/ aneb Z Nové Paky přes Kumburk do Jičína /napsal Jan z Jičína/
Ve středu 28.12.2011 v 10:35 odjíždím autobusem z Jičína do Nové Paky. Tamní turistický odbor pořádá dnes "14. Vánoční výstup na Kumburk", jímž završí svou bohatou letošní aktivitu. Trasa pochodu je libovolná, průchozím místem je zřícenina hradu. V Nové Pace kráčím kolem turistické nástěnky nejprve do samoobsluhy na náměstí, kde pro občerstvení na trase kupuji jedno pivo z místního pivovaru s příznačným označením: "Kumburák". Poté již mířím k blízké vlakové zastávce, kde zběžně kontroluji turistické směrovky všech barev. Jírovými sady vydávám se po červené značce. Z nedalekého zimního stadionu ozývá se radost z pohybu na ledě.
První stoupání k Máchovu kopci vede kolem sjezdovky. Nikde jinde sníh není, ona se může pyšnit tím, že bělostně září, neboť lidští jedinci i v těchto končinách pomocí mechanizačních prostředků zasněžují. (Sněhu ovšem již není tolik, aby se dalo lyžovat.) Kolem vodárny jdu hlubokým lesem, několikrát prostřídám stoupání a klesání až krajina se docela otevře. Výhledy ke krkonošským svahům se nekonají, pro mlhu není vidět ani zřícenina hradu, na kterou mířím, jen Staropacké hory skrývají se jen částečně a siluetu svou nezatají.
Procházím osadou Brdo, kde nezjišťují, zda pejskové u nemovitostí mají radost ze setkání se mnou, nebo mne považují za vetřelce. Svatý Jan Nepomucký na malé návsi mně určitě odpustí, že ho nezachytím fotoaparátem, neboť jsem si ho - v předtuše obtížných podmínek - nevzal. Cestou k rozcestí Skalka pod Kumburkem potkávám asi deset účastníků akce, skupinku rodičů s dětmi předejdu rychlým krokem. Na louce jsou nevelké plochy sněhu (nikoliv umělého), o bláto na cestě vskutku není nouze.
Po vzdálenosti 5,5 km přicházím v pravé poledne k rozcestí, od něhož je jen 300 metrů stoupání po žluté značce ke zřícenině hradu. Vyhýbám se dvěma cyklistům, kteří jedou odvážně ze svahu, pěších turistů potkávám již více. Při vstupu do areálu hradu Kumburk osvobozuji na chvíli pravou ruku z rukavicového objetí, když setkávám se s milou trojicí: tvoří ji Maruška z Trutnova, Jožina z Čisté a Vláďa z Jilemnice.
Pak stoupám ke zřícenině, kde počet turistů nepokouším se odhadnout. Pan Josef - předseda Odboru KČT TJ Nová Paka - rozdává pamětní listy. Vesele plápolající ohýnek je obklopen milovníky opečené uzeniny, k nimž po výstupu do nejvyšších míst (odkud stejně není nic vidět) se brzy připojím. Nezapomenu otevřít novopackou dvanáctku. Na hradě, kde poznávám turisty lomnické, železnické, novopacké a tři sousedy z jičínského sídliště, přebývám asi půl hodiny.
Vracím se na rozcestí Pod Kumburkem a sestupuji asfaltovou silničkou po červené značce. Restaurace Klepanda, k níž přijdu po dvou kilometrech, je otevřena. Po vydatné potravě (pevné i kapalné) na zřícenině se ale nezastavuji. Pokračuji kilometr po modré značce k severnímu rozcestí u Bradlece a poté sestupuji obtížným klouzavým úsekem lesní stezkou po zelené značce do Bradlecké Lhoty.
Po průchodu obcí následuje zas terén; nejdříve polní cesta a krátký lesní úsek, v němž cesta je místy překryta větvemi po těžbě. U rozcestí Ranč Kamenec, odkud dál budu sledovat červené značení, otevírám na 12. kilometru termosku s čajem. Přes Železnici mne značka zavede do Těšína, odkud čeká mne málo příjemný skoro kilometrový silniční úsek do Valdic. Tam na chodníku cítím se již bezpečněji. Lipovou alejí, která se po zdánlivě nekonečných diskusích dočkala počátku své obnovy, přicházím v 15:15 do Jičína, kde po 19 kilometrech mám svůj cíl na sídlišti U Stadionu
. Jsem potěšen setkáními se známými jednici, kteří i na konci roku vydají se na pěší túru; jsem potěšen místy, jimiž prošel jsem již tolikrát. Vánoční výstup na blízkou dominantu našeho Podkrkonoší je novopackými pořadateli zvolen citlivě a má kouzlo v každém počasí.
Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /10. 12. 2011/ aneb Do Mnichova Hradiště z Borku přes Olšinu /napsal Jan z Jičína./
Adventní čas má být příležitostí ke zklidnění všedního života a pokorného očekávání vánočního času. Přesto bývají prosincové soboty v Česku docela jiné. Lidé berou útokem velká centra (především jejich markety) a jejich intravilány stávají se nepřehlednou džunglí, v níž z ampliónů zní již nyní nepatřičně zesílené koledy a zrak je unavován nekonečnými světelnými efekty. Naštěstí žijí v této zemi stále ještě tací, kteří i v pokročilém podzimu věnují se své hodnotné zálibě a vyhledávají poklidná místa pro organizované turistické pochody.
Druhou prosincovou sobotu rozhodl jsem se podpořit svou účastí „Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji“, jehož 11. ročník pořádal Odbor KČT Chlum Mladá Boleslav. Účastníkům byla dána jediná povinnost: projít restaurací „Pod Hrady“ v Olšině v západní části Českého ráje. Pro výchozí bod vlastní trasy vybral jsem si železniční zastávku Borek pod Troskami. V sobotu 10. prosince 2011 v 7:05 jsem opustil zcela sám jičínské sídliště U Stadionu a při teplotě mínus dva stupně dopřál svému organismu dva zahřívací kilometry, když lipovou alejí zamířil jsem k opuštěnému nádraží Jičín-zastávka. Regionova Královéhradeckého kraje, do níž jsem nasedl, pohnula se odtud již v 7:37 k Turnovu. Shledal jsem, že z Jičína nebudu v Olšině sám. Jeden turista mířil za kamarády, s nimiž měl vyrazit z Turnova, jela i jedna turistka, k níž přisedli si v Libuni muž a žena – dva organizátoři dnešní akce.
V Borku vystoupil jsem jako jediný cestující v 8:10. Po krátké zastávce u rozcestníku a u mapy vyšel jsem do známé krajiny po žluté značce, po levé ruce pohlížel jsem na mohutné Trosky. I tady odhadoval jsem teplotu pod bodem mrazu. Po necelém kilometru asfaltového povrchu vstoupil jsem na lesní cestu u Rokytnického rybníku, prvního vodního díla dnešní trasy. Hrůdka, Vidlák a Věžák na sebe nenechaly dlouho čekat. Rákosí i traviny kolem lehce zamrzlých vodních ploch zdobilo jíní. Od Věžáku šel jsem dva kilometry po lehce klouzavé silničce, po níž při rozcestí U Přibyla vešel jsem do údolí Žehrovky. Potkal jsem tady první lidské jedince, nikoliv ovšem turisticky oblečené: dva muži nakládali zbytky po těžbě na přívěs osobního vozu. Od rozcestí Pleskotský mlýn jsem si neodpustil krátkou odbočku k Pekařově bráně vytesané ve skále na silničce k Vyskeři, po návratu jsem v tomto místě otevřel termosku s čajem a vybalil namazaný chléb. Údolím Žehrovky pokračoval jsem lesní cestou k Vysokému Kolu – nejzachovalejšímu z někdejších osmi mlýnů na Žehrovce. Přes Skokovy a Žehrov přišel jsem do Příhraz, kde opustil jsem po 16 kilometrech žlutou značku.
Regionova odjíždí z Borku pod Troskami k Turnovu. Foto: J. Vaníček
krajina nabízí pohledy na Trosky ze všech směrů. Foto: J. Vaníček
restaurace pojmenovaná shodně s rybníkem - Vidlák. Foto: J. Vaníček
skalní věže nad lehce zamrzlou hladinou Věžáku. Foto: J. Vaníček
Žehrovka u Pleskotského mlýna. Foto: J. Vaníček
Pekařova brána. Foto: J. Vaníček
koníček konzumoval travičku i s jíním. Foto: J. Vaníček
V restauraci „Pod Kaštany“ osvěžil jsem se před polednem malým pivem z blízkých Svijan. K další pouti nabízely se značka červená (mířící k Drábským světničkám) a modrá (vedoucí úbočím severní stráně přímo k Olšině). S tím vědomím, že nepouštěl bych se stejně mezi možná kluzké skalní útvary, šel jsem (vlastně poprvé) tou modrou, jež vedla – tu lehce vzhůru, tam lehce dolů – různověkými převážně borovými porosty. Tam potkal jsem dva pěší turisty, kteří šli již z Olšiny. Poklid bdící přírody se začal vytrácet, blízká dálnice Praha – Liberec upozornila, že místní akustice tady vládne ona.
Lesní společenství jsem definitivně opustil v osadě Kurovodice, na níž navazovala již Olšina. Místo kontroly pochodu našel jsem bez problémů. V restauraci „Pod Hrady“, jež připravila pro tuto příležitost vepřové hody, byla ve 13 hodin, kdy jsem dorazil, přítomna asi dvacítka turistů, mezi nimiž i čtyři spolucestující z ranního vlaku. Po obdržení pamětního listu s pozvánkami na akce v příštím roce a razítek turistického odboru i restaurace dopřál jsem si z hodové nabídky jelítko s chlebem a jedno svijanské pivo (tentokrát standardního objemu).
Nad turistickou mapou nemohl jsem nevzpomenout několika rodinných pěších cest z minulých let, jež v těchto končinách začínaly anebo končily. Odmítl jsem blízkou železniční zastávku Březina nad Jizerou, rozhodl jsem se dojít až do Mnichova Hradiště. V posledním úseku, pro který jsem si vybral silnice druhé třídy, potkal jsem ještě pět turistů (a pět předešel). Krajina se otevřela, dobrá viditelnost dovolila identifikovat Bezděz. Přes Dneboh a Hoškovice přišel jsem ve 14:35 do Mnichova Hradiště. Půlhodina do odjezdu vlaku dovolila ještě krátkou procházku po městě se zastávkou u radnice i u kostela svatého Jakuba Staršího.
Pod Kaštany - restaurace v Příhrazech. Foto: J. Vaníček
kur domácí je k vidění i v osadě Kurovodice. Foto: J. Vaníček
Pod Hrady - restaurace v Olšině. Foto: J. Vaníček
kaplička v Dnebohu. Foto: J. Vaníček
památník obětem první světové války v Dnebohu. Foto: J. Vaníček
Mnichovo Hradiště - kostel sv. Jakuba Staršího. Foto: J. Vaníček
Před 15. hodinou potkal se na tamní železniční stanici rychlík Tanvald – Praha se svým kolegou jedoucím opačným směrem. Zvolil jsem ten správný. Po absolvovaných 27 kilometrech za přívětivého prosincového počasí opustil jsem známou krajinu Českého ráje, v níž ochotní pořadatelé mladoboleslavského odboru Chlum setkání turistů před koncem roku pravidelně pořádají. Regionovou Královéhradeckého kraje přijel jsem v 16:30 z Turnova do Jičína.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz