24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Turistické setkání 2011 - Eurorando 2011 /30. 04. 2011/ aneb ŘEKNI KDE TY HROBY JSOU
Pochod okolo Jaroměře /23. 04. 2011/ aneb POHLED DO ZRCADLA
Jarní třicítka /16. 04. 2011/ aneb BOJ S HLOUČKY O AMERIKU
Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem /09. 04. 2011/ aneb LUĎKŮV SEZNAM
Za prvním puchýřem /26. 03. 2011/ aneb NA RALSKO PŘED REALITOU VŠEDNÍHO DNE
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Turistické setkání 2011 - Eurorando 2011 /30. 04. 2011/ aneb Řekni kde ty hroby jsou
........................
"Řekni kde ty hroby jsou co se s nimi mohlo stát
řekni kde ty hroby jsou kde mohou být
co tu kytek rozkvétá od jara do léta
kdo to kdy pochopí kdo to kdy pochopí"
........................
Řekni kde ty kytky jsou /Jiřina Fikejzová /
Kdyby mě v sobotu před osmou ranní sledovali detektivové renomované bezpečnostní agentury ABL /zdůrazňuji kdyby, protože nejsem ani politik, ani člen žádné z koaličních stran/, měli by z mého počínání pěkně zamotanou palici. Můj výskyt v JAROMĚŘi přisvědčoval by tomu, že chystám se tu hledat něco, co jsem před týdnem na Pochodu okolo Jaroměře poztrácel, stejný dojem by asi za půlhodinu vyvolalo mé bloumání po nedalekém JOSEFOVĚ, jenže …. jenže v bývalém pevnostním městě jsem se před týdnem vůbec nepohyboval!! Až konečně někoho z detektivů napadlo by spojit se s jejich ústředím, v němž by zase měl někdo ten šťastný nápad podívat se na nabídku turistických akcí na mých webových stránkách na adrese http://www.slosar.cz/#3, čehož výsledkem by byla následující tajná depeše: "Sledovaný se evidentně chce zúčastnit 12. ročníku hvězdicové akce Turistické setkání 2011, letos pod názvem Smržovský potok /"Voda ze střechy Evropy" - Eurorando 2011/ s průchozím místem restaurace U koupaliště Smržov mezi 10. a 14. hod. Zrušte sledování a jeďte ihned na Hrad podle prezidentské standarty vypátrat, zda pan prezident Klaus je doma či není".
Protože ve skutečnosti žádný detektiv nablízku není, musím si v Josefově zjistit sám, že nejkratší cesta do Smržova po cyklotrase č. 4266 pokračuje odtud z ulice Rudé armády přesně naproti ústí žlutě značené cesty z Jaroměře po ulici Vodárenské přesně ve směru poledním. Nato zakrátko obklopen jsem rozlehlými prostorami pod modravou oblohou, na níž pasou se beránci, výhledy do dálek zastírá mlžný opar, a oči mé slepnou od žluté záře řepek olejek, jimiž převážně oseta jsou okolní pole. Obec RASOŠKY evokuje vzpomínky na klasický víkendový den české vsi šedesátých let mého jinošství, dva lidé pečlivě tu lajnují hřiště pro fotbalový mač.
Poklid další rozlehlé prostory za Rasoškami ruší pouze mladík na mopedu. Před vedrem chrání mě příjemný větřík. Cesta přede mnou stáčí se mírně doleva k mohutnému komplexu Rasošského lesa, jenž střežen je prvními domy obce SMRŽOV. Opojen poklidem dospívajícího příjemného dne zdravím dvě ženy s bicyklem.
Koupaliště nalézám za pravotočivou klesající zatáčkou cesty takměř zkraje obce. Panuje tu činorodý ruch, smržovští chlapi provádějí předsezónní úpravy. Přes chůzi loudavou přibyl jsem sem již v půl desáté, restaurace je přece otevřena, u pultu objednává si pivo první účastník a zároveň pomocník pořadatelů Láďa z Hradce Králové, obratem jeho příkladu následuji i já. Sedí se tu příjemně za stálého přísunu piva, před desátou registruji včasný příchod pořadatelů, podstupuji několik rukypodání, nechce se mi s nikým hovořit, jen pozorovat, snít, meditovat.
V 11 hodin disciplinovaně se však zvedám, s asi deseti poutníky a pořadateli z KČT Smiřice po několikero krocích přicházím k požární zbrojnici s kresbou sv. Floriána ve zbroji římského bojovníka shůry polévajícího hořící usedlost. Tady na břehu Smržovského potoka pramenícího odtud asi 4 km ve směru jitřním zúčastňuji se přímo rituálního obřadu, jehož vyvrcholením je nabírání vody z potoka. Obdobnými akcemi v blízkosti dalších pramenů v rámci akce Voda základ života teď na jaře turisté symbolicky dokazují, že vědomi jsou si významu vody pro životní prostředí. Nato loučím se s přítomnými, na severním kraji obce pak i s paní Erikou z Radechové, jež přede mnou odbočuje doprava ve směru na Smiřice.
Trefný, bude-li Josefov opět pomýšlet na pomník Josefa II:, ať je prosím tě z bílého mramoru!! V bílém bude Josef II. nejlépe čelit holubům /případně jiným znečišťovatelům/. Foto: L. Šlosar
za Josefovem kam oko turistövo pohlédne, oslněno je zlatou září řepky olejky, hůře na tom jsou srnci,. neb rostlina obsahuje látky, jež ničí jim játra, plíce či nervovou soustavu. Foto: L. Šlosar
u aktérů dění v areálu smržovského koupaliště znatelná je pohoda sobotního dopoledne probíhajícího za slunečného předletního počasí. Foto: L. Šlosar
až jednou vlivem anglikanismů stanou se texty psané v naší mateřštině pro další generace Čechů nesrozumitelnými, dějepisci při pohledu na tento obrázek budou se marně pídit po tom, při jakémže to pohanském obřadu byl snímek, na kterém p. Jágrová z pořadatelského odboru KČT Smiřice nabírá vodu ze Smržovského potoka, pořízen. Foto: L. Šlosar
Svěřuji se do péče cyklotrasy č. 4283, jež nedá mi uhnout těsně za Smržovem ve směru na Černílov a po silnici protínám dvě obce s podivným původem názvu - HUBÍLES /snad místo po vymýceném - vyhubeném lese/ a ČÍBUZ /snad původem Čábudův dvůr/, tady mě cyklotrasa nenechá nalákat se mohutným kostelem a usměrňuje mě z obce dále po úzké silničce. Teprve etymologický původ názvu následující obce SKALICE je snad jasný, jenže pokud je však opravdu odvozen od substantiva "skála", kde se na této rovině nějaká vyskytuje? Místo skály již po třetí /po Smržovu a Hubílesu/ nacházím tu aspoň utěšenou dvojici - kamenný kříž s Ukřižovaným a zvoničku. V následující obci zdrobnělého názvu SKALIČKA žijí zřejmě žertéři, přímo řekl bych kaliči, umazané písmeno S na ceduli dává totiž obci zkomolený název Kalička.
Dosti již bylo asfaltky! Cyklotrasa si mě konečně předává u mostu LOCHENICE s trasou turistickou červeně značenou, jež na dva kilometry dává mému putování tentýž utěšený kolorit - po levici sytě zelené lučiny, pod mýma nohama polní cesta a po mé pravici mezi stromy klidný tok Labe. Bufítek Hawaii blízkosti dalšího mostu mou správnou volbu projít kol drátěných vrat odměňuje jedním točeným pivem, probíhají tu přípravy na večerní pálení čarodějnic, jejichž předzvěstí je hromada dřeva, papíru a klestí a s čarodějnicí kdovíproč v modrém zcela nahoře.
ze silnice za Hubílesem na blízkém obzoru patrný je číbuzský kostel, v těsně její blízkosti nachází se kamenný kříž, kterému místní říkají Dlouhý kámen a který je označován jako kříž postavený na místě smrti řemeslníka, který byl zraněn ve rvačce u obce Hubíles. Foto: L. Šlosar
ve Skalici nachází se tradiční dvojice - kříž s Ukřižovaným a zvonička, která se však od té smržovské a hubíleské výrazně liší. Foto: L. Šlosar
z této cedule jsem silně zmatený: žijí tam někde za ní ve Skaličce kaliči anebo naopak v Kaličce skaliči? Foto: L. Šlosar
po mé pravici mezi mosty lochenickými a předměřickými plyne v poklidu Labe. Foto: L. Šlosar
blízko útulného bufítku Hawaii na obrovské hranici nachází se čarodějnice, večer při jejím pálení v narychlo vybudované čestné tribuně zasedne možná jako host i sám pan Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Foto: L. Šlosar
Opouštím červené značení a v PŘEDMĚŘICÍCH NAD LABEM přecházím těsně po sobě Labe a potok Lužinu a nato i železniční přejezd. Hned naproti na druhé straně místní komunikace zlatý kříž hlídá vstup do parku. Za křížem typová pyramida věnovaná vojákům padlým ve válce prusko-rakouské v obvodu Předměřic jako první naplňuje druhý cíl mého sobotního putování - proniknout co nejhlouběji do rozsáhlého královéhradeckého bojiště války prusko-rakouské z roku 1866 a nějaký ten pomník z války zachytit pro mé webové stránky.
Po místní komunikaci mířím do obce SVĚTÍ, kde postupně vítá mě Svatá Trojice, dále na budově nápis o táboru lidu, k němuž 06. 06. 1922 rozhovořil se Antonín Zápotocký, nakonec mě zdraví svatý Václav. Nesmlouvavě mířím ke kostelu sv. Ondřeje v nejhořejší části obce. Místo očekávaného hřbitova nacházím tu toliko staré náhrobky. Nevadí, hřbitov bohudík je o kousek dál na kraji obce a v něm tři zdejší hroby z války roku 1866 hnedle vlevo při hřbitovní zdi. Silnice přivádí mě do obce VŠESTARY. Pseudorenesanční kostel Nejsvětější Trojice nedá se bohudík přehlédnout. Vpravo od něho za vraty při hřbitovní zdi opět vpravo bez potíží - protože jako jediné - nacházím 5 hrobů z války roku 1866. Na šestou památku - pamětní desku se 14 jmény rakouských důstojníků uvnitř kostela - mohu si nechat tak akorát zajít chuť, napříště si do zamčeného kostela vynutím vstup převlečen za ministranta či Benedikta XVI.
Jak dál? Zrakem ustaraným sledující někde ve směru od Hradce Králové temné bouřkové mraky přecházející až do žlutova sahám po mobilu. V odpovědi všeznalce války roku 1866 Vládi z Jilemnice ožívá okřídlená hláška z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu "Na sever … a na jih". Skutečně asi 300 metrů od kostela ve směru půlnočním nacházím odbočku doleva ke koupališti a po dalších 60 metrech stanu při břehu potůčku Melounka u pomníku s datem 03. 07. 1866 a s nápisem "Zde odpočívá 7 rak. a 30 prus. a 90 kroků odtud 150 rakous. vojínů".
v dáli návrší Chlum - v roce 1866 "epicentrum" bitvy u Hradce Králové - již od silnice Hradec Králové - Náchod před Světím sledovalo mé snaživé pomníkůhledání. Foto: L. Šlosar
nemám vůbec s podobnými pamětními deskami, jako je na domě na začátku Světí, problémy, neboť - ať se to komu líbí či nikoliv - události v nich připomenuté jsou součástí českých dějin a koneckonců měly své objektivní příčiny. Foto: L. Šlosar
hned vlevo vedle rohu při zdi na začátku světského hřbitova nacházejí se tři pomníky z války prusko-rakouské roku 1866. Foto: L. Šlosar
hned vpravo od kostela všestarského při zdi jeho areálu nachází se pět pomníků z války prusko-rakouské roku 1866. Foto: L. Šlosar
Na rozdíl od polární výpravy Karla Němce z roku 1909 nenacházím se na severním pólu a tudíž na sever a na jih nemohu pokračovat v jednom směru. Vracím se proto zpět ke kostelu a od něho již ve směru poledním 400 metrů před železničním přejezdem na hlavní komunikaci vpravo nepřehlížím další pomník z války roku 1866. Podle jednoho pramene nachází se tu ještě jeden pomník v zahradě domku čp. 31, ale to bych musel skrze Všestary bloudit celý víkend.
Modré turistické značení dovede mě do obce ROSNICE. Abych něco nezmeškal, sápu se opět po mobilu. Vláďa z Jilemnice má fotografickou paměť, poptávat se ho na dálku na pomníky rovná se hrát šachy se specialistou na simultánní šachové partie naslepo Jánosem Fleschem - velmistr naslepo, našinec nad šachovnicí. Vláďa totiž i předem nepřipraven popíše zpaměti a naslepo na místě přítomnému, kde ten který pomník se nachází.
Co noha nohu mine kráčím vylidněnou obcí Rosnice - jako pistolník ulicemi Lareda pečlivě sledující za okny každý pohyb záclony a s prstem na spoušti - v mém případě ovšem na str. 61 Průvodce po bojišti u Hradce Králové z roku 1866, na které nalézá se popis památek v obci. Věty typu "…u zahrady čp. 11 stojí pomník č. 399… " a má samota /být kárán před druhými mě deprimuje/ způsobují, že nahlas sebe sama plísním - při pečlivé přípravě vyhledal bych si všechna čp. s pomníky předem na serveru http://www.mapy.cz. Nakonec nacházím tu tři pomníky, jeden u domu čp. 5, dva před usedlostí čp. 28, za obcí vpravo navíc ještě typový kříž.
Po silnici dostávám se na kótu 311 m n. m., dva typové kříže nalézám vpravo na louce před usedlostí. Místo sluje ovšem ŽIŽKŮV STŮL vulgo ŽIŽKOVEC. Žižkovu dávnou přítomnost připomíná jehlan s kalichem na vrchu. Husitský leader měl ovšem štěstí, tábořil a obědval zde před válkou prusko-rakouskou v dostatečném časovém předstihu 443 let, jinak by taky nějakou určitě utržil a tím pádem přešla by ho chuť k jídlu. Odtud a později dále ze silnice rozprostře se přede mnou kruhový pohled na bojiště války roku 1866, zejména na jeho střed, však také vyvýšenina Chlum s rozhlednou s přestávkami sleduje posměšně mé pachtění za pomníky již od doby, kdy překročil jsem silnici E 33 Hradec Králové - Náchod a mířil ke Světí. Myslivna v obci BOR, jejíž některé jiné budovy působí zchátralým dojmem, má skrývat čtyři pomníky, skrze plot spatřuji toliko tři. Objekt je otevřen, nemám však chuť vejít dovnitř a - nemaje povolení k domovní prohlídce - dožadovat se možnosti najít pomník čtvrtý. Pomalu totiž ohlašuje se skrytý nepřítel - čas, do odjezdu autobusu v Dolní Přími chybí necelá hodina. Mé snažení v Boru ukázalo se pak stejně k ničemu, všechny tři obrázky jsem si záhadně smazal.
Pohled na raně barokní kostel Všech svatých v PROBLUZI připomene rok a půl starou křivdu, kdy jsem tu při výletu 12. prosince 2009 nemohl pořizovat snímky nejen z fotoaparátu, ale dokonce už ani z mobilu. Nyní mě, podobně jako ty, kteří si několik měsíců kus po kuse uzobávali a uzobávají z kdysi obrovského majetku Slavie, bohatá hostina nemine - byť v mém případě "jen" v podobě velkého množství pomníků v areálu kostela. Zatímco však po bídných hospodářích zbyl ožebračený a zadlužený klub, jemuž hrozí pád do 3. ligy, po mém snímkování všech 22 pomníků v areálu kostela zůstane v naprostém pořádku, bohudík jsem pouhý troškař.
hned vpravo od komunikace procházející skrze Rosnici před usedlostí čp. 28 nacházejí se dva pomníky z války prusko-rakouské roku 1866
když odtud z nynějšího místa jeho památníku na kótě 331 m n. m. rozhlížel se Jan Žižka z Trocnova po kraji a dával si přitom o polednách do trumpety, nejspíše vůbec netušil, že proti tomu, co se tu odehraje za 443 let, budou jím vedené bitvy připomínat obyčejné rvačky při vesnických zábavách. Foto: L. Šlosar
při kostelu Všech svatých v Probluzi nachází se bohaté naleziště …… pomníků z války prusko-rakouské roku 1866. Foto: L. Šlosar
Vracím se na křižovatku a ještě na kraji Probluzi v parčíku vlevo stihnu podívat se na tři poslední pomníky. V DOLNÍ PŘÍMI mám již jedinou myšlenku - najít autobusovou zastávku. Pokud by mě sledovali detektivové nějaké renomované agentury, ve svém hlášení ušetřili by mi pak rozvláčné líčení konce mého putování těmito prostými slovy: "Sledovaný odcestoval v 16,18 hod. z autobusové zastávky Dolní Přím II do Hradce Králové viditelně unaven, ale zcela spokojen. Do batohu instalovaná štěnice byla nám však nanic, neboť za celý den ani necekl."
Pochod okolo Jaroměře /23. 04. 2011/ aneb Pohled do zrcadla
Téměř osm a půl hodiny na trase Jarní třicítky o délce 37 km a unavená kolena v jejím závěru předešlou sobotu věru nepovzbuzovaly mě příliš k naplnění vznešeného záměru, jenž chystal jsem se naplnit následující sobotu předvelikonoční. Již vůbec pak oumysl ten neposílilo páteční probuzení s bolestí v patře úst od rýmy, jež ucpávala mi obě nosní dírky. Proto v sobotu ještě ráno zakolísal jsem, ale jen na chvíli, neb jiné příznaky nachlazení se nepřidružily, fyzicky cítil jsem se přiměřeně dobře a mírnou frustraci z Jarní 30 zahalil milosrdně závoj času.
Z stadionu v JAROMĚŘI na trasu 33. ročníku Pochodu okolo Jaroměře vyrážím proto dle původního plánu těsně po půl sedmé - s batohem krom vlastních zdrojů zatíženým trvanlivým salámem, houskami a tatrankou od pořadatelů. Za jaroměřským železničním nádražím vyhání mě zprvu na jitřní stranu od města po rozlehlé rovině žluté značení. Na jednom místě nechávám se svést asfaltovou cestou doleva do jakéhosi objektu, nedělá mi však potíže obratem nalézt značenou cestu poněkud vpravo po kraji pole. Již ve směru půlnočním přicházím na silnici Jaroměř - Velichovky a dbaje pokynu pořadatelů v itinerář přetínám jí do obcí RTYNĚ a VESTEC, v nichž kroky mé zpomalují toliko drobné církevní památky.
Za Vestcem váhám toho dne naposledy .- zmátne mě cesta doleva na Litič. Ještě než nahlédnu do podrobného plánku, co deux ex machina ozývá se za mnou Zdeněk z Náchoda, tradiční běžec nejdelších tras pochodů, a upozorňuje mě na fialovou šipku na zemi, jež směřuje kupředu. Odteď připadám si jako v nejlepších rukou, šipky namalované na zemi či pověšené na stromech v nezbytném množství ani v jednom případě nenechají mě tápat.
Jedna z jejich sester odvádí mě v dohledu GOLFOVÉHO HŘIŠTĚ NOVÁ AMERIKA doprava do lesa. Na pokračujícím táhlém mírném stoupání vítám chlad lesa, pod téměř nepřerušovanou modrou oblohou si dnes horka užiji ažaž. V lese skutečně nenechávají mě červené šipky váhat, po protnutí modře značené cesty a po širokých místy ještě bahnitých cestách přivádějí mě do BETLÉMA. Soubor plastik M. B. Brauna vítá mě sousoším Kristus a Samaritánka u studny Jákobovy, ihned poté stanu v centru Betléma u ústředních plastik Skupina Narození Krista, Klanění pastýřů a Příchodu Tří králů a Vidění sv. Huberta. To je vše - byť to nejdůležitější - co z Betléma spatřím, dnešní pochod věru nepojímám co vlastivědné poznávání. Proto také po sestupu lesem míjím před viaduktem novodobou křížovou cestou Příběh utrpení a nadějí člověka na jejím okraji svižným tempem bez zastavení.
Přecházím most ve STANOVICÍCH, za mostem nacházím kontrolu pochodu. Kdybych byl rozumný, zabočil bych již nyní ke Kuksu a na zbytku trasy 25 km nudil bych sebe sama a později i čtenáře jejím popisem do Jaroměře.
Dosti již skrývání se za poznáváním pamětihodností na trasách! Dosti již pokryteckých frází podobných jako od rady Zedníčka v podání Vlastimila Brodského ve filmu Ostře sledované vlaky typu: "Také tady jsme takticky ustoupili"! Teď již ve druhé polovině dubna kalendářního roku bylo třeba přestat se chovat co strašpytel s uhry na tváři bojící se pohlédnout do zrcadla, naopak směle si je nastavit a položit si palčivou otázku: "Tak jak na tom, milý L., jsi letos?"
A tak místo doprava do Kuksu místní silnička odvádí mě - šestého z celkového počtu sedmi přihlášených - na trasu 50 km doleva přes osadu RYCHOLKO do Choustníkova Hradiště, sledovaného dalším účastníkem této trasy, jehož zastihl jsem na kontrole. Asi půl kilometr za Stanovicemi shýbám se pro povalující zde papírek povědomého vzhledu.
V CHOUSTNÍKOVĚ HRADIŠTI spolehlivé značené svádí mě z frekventované silnice E37 doprava. Ještě v obci míjím dvě hospody, jednu z nich otevřenou. Dnes připraven jsem a vybaven na to, že - pokud nebude zbytí - nebudu nikde stavět. Jedním z léků na obolavěná kolena je pravidelná strojová chůze ve vyhovující rychlosti bez přepínání, ale taky bez pauz.
Úzká asfaltová cesta vyhání mě do krátkého prudkého stoupání. Již na travnaté cestě shledávám odpočívající dvojici - jí a jeho. Stručným dotazem zjišťuji, že sebraný papírek - itinerář pochodu - náleží paní. Radost je oboustranná, já se raduji z toho, že dohonil jsem dva další účastníky nejdelší trasy, jednoho dokonce ze startovním číslem 1. Nevadí mi proto, že na krátké přestávce, při které slupnu mléčnou rýži zn. Riso a osvědčený - toho dne již druhý - energetický nápoj zn. Crazy Wolf, natrvalo předchází mě onen účastník pochodu, jenž sledoval mě od Stanovic. Než definitivně pohltí mě les, loučím se pohledy doprava se zalesněným hřebenem, kde tuším Betlém. Jednomu z důchodců, jež předbíhám na vykácené mýtince na jeho dotaz odpovídám, že čeká mě ještě odhadem asi 30 km.
Osada FERDINANDOV vyloupne se znenadání přede mnou zalitá do bělavých květů třešní. Za další osadou RABIŠ, jež vynořila se z lesa ještě nečekaněji /její název pochází ze slova "rabuša", jež znamená hůl, na kterou si hostinský zaznamenával vruby svých hostů pijících na dluh/, uklidňujícím pohledem pohladí mě nezčeřená hladina stejnojmenného rybníka.
Domky obce KOHOUTOV na druhé straně rozlehlého pole navlečeny jsou podél silnice co perly na dlouhou šňůru. Původně se jmenovala Kokotov, pojmenovaná pravděpodobně podle prvního majitele dvorce, první zmínka o ní váže se k roku 1415. V areálu Pekařství Roland, kam přec nechávám se zlákat spřáteleným živlem cyklistickým na chutné točené pivo, evidentně sympatický starší energický muž, jen každému přátelsky tyká, rabuši nepoužívá, alespoň soudě podle nápisu "Ten, kdo si nebude psát piva, dostane padáka."
pieta ve Rtyni stála mi za krátké zastavení. Foto: L. Šlosar
soubor plastik M. B. Brauna v Betlémě ohlásil se mi nejprve studnou Jákobovou. Foto: L. Šlosar
na kostel Povýšení svatého Kříže hledí z podstavce sv. Jan Nepomucký, za ním pak - neviditelný za umělým okem fotoaparátu - také autor obrázku. Foto: L. Šlosar
motiv zalesněného hřebene ukrývajícího někde na konci vlevo plastiky z dílny Brauna opakoval se při mém putování několikrát - v jeho první i druhé polovině. Foto: L. Šlosar
rybník Rabiš je vyhledávaným místem odpočinku, mně na dlouhé trase polaskaly jeho klidné vody na duši. Foto: L. Šlosar
v Kohoutově stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie a u něj pěkná socha. Foto: L. Šlosar
Mou euforii zvyšuje sklínka slivovice, jež na blízké další kontrole pochodu těsně předejde limonádu vypitou z papírové krabice. Červené turistické značení v osadě KLADRUBY odvádí mě z asfaltové silnice, od osady HARCOV pohodlná cesta ustálí se převážně na pravém břehu BĚLUŇKY, jejíž tok nadvakráte překračuji za osadou ŽĎÁR či HORNÍ ŽLÍBEK, zřejmě abych se pořádně rozeběhl na druhé a nejprudší stoupání na osadu VÝHLED - nomen omen, škoda že si nemohu vychutnat panoramatické výhledy na Jaroměřsko, Královédvorsko a Náchodsko.
Místo toho otáčím se k nim zády, abych na severní části osady nalezl opět spolehlivě označenou odbočku do sousedící osady KOPANINY. Proti předešlým ročníkům neskýtá dům s dvěma selskými koly na průčelí možnost posezení, na kontrole mi však ochotně prodají dvoulitrovou láhev citrónové šťávy za pouhých 10 Kč, jejíž podstatnou část hltavě vypiji za osadou na pařezu.
Spolehlivými cestami proplétám táhlými klesáními k samotě BOKOUŠ, ke všelikerému haraburdí znechuceně stojí zády otočený ukřižovaný Kristus. Po překročení potůčku DRAHYNĚ krátkým prudkým stoupáním vzepnu se na kraj pole, podél něhož je další má pouť spolehlivě vyznačena červenými fáborky. Přesto jsem vděčen za jejich výměnu za šipku, neb ta mě konečně posílá doleva do obce VLČKOVICE, na jejím okraji za hodinu dopíjím dvoulitrovou láhev citronády a ukládám ji na valník s dalším haraburdím.
Po půlkilometru skrze vedrem sálající obec mimo dosah chladných větrů, příjemně toho dne ochlazujících rozpálená těla poutníků, vybízí mě konečně modré turistické značení k další příjemné cestě skrze pole, byť po určitý čas jsem na ní sevřen dvěma traktory, nežli konečně odbočí do polí. Zalesněný hřeben, na němž vpředu tuším Betlém, přitahuje mě bohudík co magnet, takže nepřipadá mi jako věčnost, když opatrně přecházím opět rušnou silnici E37 a konečně vcházím do městečka KUKS.
Shledávám, že jsem na tom časově tuze dobře a odměňuji se krátkým posezením v hospůdce U Prďoly při břehu Labe. K jednomu pivu usazuji se u rohového stolu naproti pietnímu místu věnovanému hostinskému panu Jaroslavu Vohradníkovi přezdívanému Prďola, jenž zemřel v polovině ledna na infarkt, zřejmě v důsledku stresu, jenž na něj dolehl při snaze zachránit vyhlášenou hospodu, s níž jsem se nešťastnou shodou okolností při svých putováních bohužel stále míjel, poslední příležitost propásl jsem loni v srpnu na konci 6. etapy DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší. Kéž jeho nástupcům podaří se uchránit jednu z mizejících sympatických venkovských hospůdek před tlakem někdy k tradicím necitlivé moderny! ….. Kéž podaří se uchránit naši milovanou a v naších srdcích věčnou Slavii, jež před pobavenými zraky krvelačných návštěvníků koridy cupována je na veřejnosti na krvavé kusy živého masa lidskými predátory - jako bolševik hluchými k tradicím a arogantními vůči tisícům jejím věrným!!….
Pár desítek metrů za hospodou shledávám v pořadí čtvrtou kontrolu pochodu, před níž předbíhám ještě tři nějak skleslé účastnice trasy 25 km, věku možná v celkovém součtu nižšího než ten můj. Když na travnaté cestě kopírující na jeho levém břehu LABE ohlížím se za několik minut dozadu, spatřuji toliko jejich nevýrazné siluety. Míjím BROD a HOŘENICE a štěstí mi stále přeje - kontrolu u obce HEŘMANICE určenou především dětem shledávám sice ve stavu evakuace, ale razítko zde přece ještě získávám.
v utěšené krajině po mé levici plynuly vody potoka Běluňky. Foto: L. Šlosar
při jednom z mála stoupání sápal jsem kol osamělé usedlosti do osady Výhled. Foto: L. Šlosar
proti dřívějším ročníkům neskýtala kontrola v Kopaninách sice možnost posezení, nicméně levně zakoupená tu dvoulitrovka citronády mě na další mé pouti vydatně posílila . Foto: L. Šlosar
Ukřižovaný se od nepořádku u samoty Bokouš evidentně distancuje. Foto: L. Šlosar
tato pohodlná cesta mě spolehlivě svede do Vlčkovic. Foto: L. Šlosar
pietní místo v restauraci U Prďoly v Kuksu je vzpomínkou na svérázného hostinského, s nímž jsem se bohužel nikdy nesetkal. Foto: L. Šlosar
údolí na levém břehu Labe za Kuksem by se dalo docela úspěšně považovat za miniaturu údolí Babiččina. Foto: L. Šlosar
V závěru pochodu - byť na rovinatém terénu - projevuje se přece jen menší můj příjem kalorií, s výjimkou mléčné rýže pouhá konzumace nápojů, byť energetických, není dostatečným řešením /možná že jsem U Prďoly neměl odmítnout nabídku gulášové polévky/, trvanlivý salám od pořadatelů můj rozbouřený trávicí systém nevezme, zdržovat se pitím z vlastních zdrojů se mi před cílem již nechce, nicméně pravidelnou chůzí dostávám do JAROMĚŘE ze strany půlnoční, procházím její historické centrum od hřbitova, přes Jakubské předměstí, pod historickou městskou branou s kostelem sv. Mikuláše a přes náměstí.
Konečně v čase těsně nad 10 hodin přicházím - jako třetí z "padesátkařů" - na stadion, přejímám diplom žluté barvy a okoralým vyschlým hlasem chválím pořadatelům vlastní značení pochodu. Posléze vleču se za stoupajícího vedra - vždy než se rozchodím, překonávám lehkou bolest v kolenou a v chodidlech - na půlkilometr vzdálené nádraží, kde mě před mou oblíbenou cestou domů s přestupem ve Dvoře Králové nad Labem srovnává v restauraci Na Dráze pivo.
Protože není smyslem se na pochodu odrovnat, na druhý den podnikl jsem s manželkou vysloveně relaxační výlet do Babiččina údolí, vadila mi spíše ospalost nežli únava, teprve tam vychutnal jsem si příjemný pocit z toho, že jsem svou letošní první padesátku důstojně zdolal.
Jaký pohled do zrcadla nastavila mi tedy "padesátka! absolvovaná na lehkém zvlněném termínu? Snad pohled na člověka možná léty opotřebovaného a pomalejšího, delší trasu zdolat snad stále schopného, potřebný elán pro občasný podobný exces nepostrádajícího.
Jarní třicítka /16. 04. 2011/ aneb Boj s hloučky o Ameriku
Při letošních svých prvních pochodech těkal jsem poměrně daleko od Trutnova, tu až někde na Moravě, jindy v těsném okolí Prahy či na rozhraní Středočeského a Pardubického kraje, ano i za Libercem, až naposledy uskrovnil jsem se v blízkosti hranic kraje Královéhradeckého v okolí Lomnice nad Popelkou. V sobotu však ukončil jsem své putování rychlíkem už po 14 km ve Velkých Svatoňovicích a - jakoby to nestačilo - po devíti minutách protijedoucím již osobním vlakem přiblížil jsem se zpět Trutnovu dokonce o dalších 6 km. Jiné spojení, jímž docílil bych svého příjezdu do Bohuslavic nad Úpou po sedmé hodině ranní, se mi totiž nenabídlo …………
Cítil jsem totiž, že nastal čas podívat se opět na místa v relativní blízkosti mého sídla, jež v důsledku dalekých výbojů hodnou dobu jsem opomíjel, a ujít konečně nějakou relativně delší vzdálenost. Trasa 37 kilometrů 33. ročníku pochodu Jarní 30 k tomu účelu byla jako stvořená, lákavé bylo její směřování směrem východním od Bohuslavic nad Úpou, tedy i od Trutnova. V blízkosti domova nebyl jsem tolik tísněn časem, mohl jsem tudíž posedět na startu ve Sportklubu téměř hodinku při dvou pivech a za zvuků country-music linoucí se z puštěného rozhlasu. Ono posezení souvisí s následující otázkou, jíž kladou mi často - což je zajímavé - jak bulvár, tak i prostí občané: Proč chodit turistické pochody, na nichž účastník vázán jest trasami a kontrolami, a ještě musí si připlatit, když jinak může volit si trasu libovolnou a zdarma?
Ve své odpovědi opravuji tazatele ve smyslu tom, že na řadě pochodů dokonce ani kontroly nejsou, že je možno dohadovat si vlastní trasy a že zdolaná kilometráž je věcí cti či svědomí každého účastníka. Kouzlo pochodu spočívá - a v tom je základ odpovědi - v jeho atmosféře, a tu dokáží Bohuslaváci vytvořit náramnou, a v setkáních známých, k čemuž Bohuslaváci mají ku pomoci potřebné zázemí - zmíněný Sportklub. Tak u jednoho stolu usadili jsme se ve složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a já, kteří využili jsme předtím zmíněného složitějšího spojení, další stůl bližší k výčepu opanovali další účastníci, kteří přibyli zmíněným vlakem ve směru od Starkoče, mezi nimi i asi nejvzdálenější účastník Mirek z Lipovky.
Když čas navršil se, přesněji řečeno poté, co hodina osmá odbila, naše trojice vyrazila na trasu, jež samozřejmě nabízela různá zkrácení, například hnedle od startu směrem za mostem na Sedmidomí po silnici, ale já jsem byl pevně rozhodnut, že dnes budu držet se itineráře přímo otrocky. Tak společně vystoupali jsme zpět k železniční zastávce, na níž zrovna formovala se výprava turistů mého mateřského odboru, a později lesem po schodech, a do Sedmidomí došli jsme po značkách po úbočí hřebene zakončeného v opačném směru Čížkovými kameny.
Když před námi otevřela se kotlina vlevo orámovaná Jestřebími horami a vpředu prozatím na bližším obzoru zakončená Rtyní, ukázalo se, že dnešnímu turistickému dni bude přát i počasí, nahoře převažovala modř, jež umožňovala slunci paprsky zasahovat především po našich pravicích vrch Kvíčalu se stejnojmennou osadou, dále od něho o něco víc vlevo Zálesí s batňovickým kostelíkem a taky nejbližší bod kapličku sv. Václava na kraji Velkých Svatoňovic.
Když tudy chodívám v lednu tradičně na členskou schůzi odboru KČT Malé Svatoňovice, pokračuji za Velkými Svatoňovicemi dále od železničního domku bezostyšně neznačenou cestou rovnou podél trati, nyní věren svému předsevzetí namířil jsem si to se svými souputníky po značené cestě k úpatí Jestřebích hor k bývalému hornickému učilišti a neminul tak náměstí v Malých Svatoňovic, jež bylo by zcela vylidněno, kdybychom tu nepotkali shodou okolností jednoho z pořadatelů malosvatoňovických pochodů Standu.
V mé oblíbené cukrárně těsně nad přejezdem rozloučil jsem se s Maruškou a Vláďou, kteří směřovali po vlastní trase na Dobrošov, a již osamocen pokračoval jsem dále k nádraží a po opětném překlenutí železniční trati k terénní expozici důlních strojů na místě bývalé úzkokolejné dráhy z dolu Zdeněk Nejedlý do Malých Svatoňovic, jež tu byla v provozu bezmála 120 let - v letech 1864 - 1983. Volně vystaveny jsou tu stroje, jež sloužily kdys k ražení chodeb, dobývání a dopravě uhlí a také k přepravě horníků do podzemí dolu.
V následující části trasy pamatoval jsem si dobře z dřívějška, že za podjezdem za Malými Svatoňovicemi nesmím přehlédnout červenou značku, jež odkloní mě ze silnice doleva po cestě odbočující k haldě a že později nesmím nechat se zmást řídkým, mnohdy chybějícím značením a držet se cesty podél zarůstající hory hlušiny, jež skutečně spolehlivě zavedla mě do Rtyně.
Ve Rtyni nezklamala mě restaurace Na Mýtě, jedno s chutí vypité pivo umožnilo mi pokračovat zvesela kolem domku, kde žil a tvořil rtyňský rodák a lidový skladatel Karel Koleta /1887 - 1948/ k bývalé restauraci Rychtě a později nepatrným stoupáním ke Rtyňské kapličce, z níž otevřely se mi další výhledy na kotlinu přede mnou k nedalekému Červenému Kostelci a taky do větších dálek až na Vrchmezí.
Před Červeným Kostelcem odmítl jsem další svody, tentokráte modrého značení, jež zavedlo by mě rovnou k červenokosteleckému nádraží, a pokorně dle itineráře doputoval jsem kol sokolovny, na níž pro změnu pamětní deska s reliéfem připomínala sokola Hynka Luňáka, jenž v 21 letech padl v roce 1915 v 1. světové válce, až do centra Červeného Kostelce.
Od tamního autobusového nádraží zamířil jsem ke sportovnímu areálu a podél parku - nyní odolav svodům zkrátit si dále cestu k Úpě po zelených značkách - a poslušně sledoval jsem jejich červené kolegyně kol nádraží k rozcestí U Devíti křížů. U kamenného kříže z roku 1794 s devíti kříži na podstavci /po třech ze tří stran/ přesedlal jsem na širokou pohodlnou Panskou cestu vybudovanou v 19. století majiteli náchodského panství, jež svedla mě na Boušínskou lávku a po ní přes Úpu. V místech těch sdílel jsem již trasu s panem Josefem ze Smeťáku.
s Kvíčalou jsem se na začátku toliko z uctivé vzdálenosti poměřoval, k rozhodujícímu střetu došlo až ku konci pochodu na mnohem prudším stoupání z druhé strany od Úpice. Foto: L. Šlosar
nejkrásnější výhledy na místní část Batňovic Zálesí a kostel kostela sv. Bartoloměje, apoštola ocenil jsem ze silnice odvádějící mě z Malých Svatoňovic. Foto: L. Šlosar
kostel sv. Jana Křtitele ve Rtyni v odlesku slunečních paprsků jásavými barvami zářil do kraje. Foto: L. Šlosar
pomyslíme-li na centrum Červeného Kostelce, vybaví se nám kostel sv. Jakuba Staršího, apoštola. Foto: L. Šlosar
na kříži na rozcestí U Devíti křížů počet křížů v názvu rozcestí symbolizují kříže na podstavci - po třech ze tří stran. Foto: L. Šlosar
Boušínská lávka je především pro turisty důležitým místem přechodu přes Úpu. Foto: L. Šlosar
Proti toku Úpy na protějším z mého pohledu levém - zeměpisně ovšem pravém - břehu Úpy konečně na zpáteční cestě mého putování poháněla mě nemilosrdně vzrůstající žízeň. Když za lesem v osadě dříve zvané U Šiškovny nebo U Fořtovny otevřely se před mými zraky směrem severním výhledy na rozlehlou nivu, vytušil jsem, že budu muset do kroku přidat ještě více, neb na volném prostranství přede mnou trousily se i v těchto místech nezvykle četné skupinky lidí.
Ještě než předběhl jsem je natrvalo, stál mi za krátké zastavení chovný rybník na konci louky po levé straně před Havlovicemi. Skoro nechtělo se mi uvěřit, že stál tu v pol. 18. stol. mnohem větší rybník o ploše 5.753 m2, než jeho větší část přeměněna byla v lučiny. Rybník sluje Jindra, byv tak pojmenován po Jindřichu Machovi, jenž zasloužil se o jeho obnovení v letech 1957 - 1959 z malého rybníčka, který tu zbyl, spíše vžilo se však pojmenování Havlák. Rybník původně napájen byl vodami úpskými, leč kvůli poklesu jejich kvality později vybudován byl přivaděč čistší vody z Poklekovského rybníka. Ještě mnohem méně dokázal jsem si představit, že na protějším břehu rybníka ještě v 70. letech minulého století nacházelo se koupaliště s písečnou pláží. Rybník obhospodařuje Rybářský spolek pro Úpici a okolí založený v roce 1928, jenž za rybníkem vybudoval si hospodářskou budovu s klubovnou, v sobotu ještě více než kdy jindy říkal jsem si, jak by mi tu místo ní přišla vhod restaurace pro veřejnost.
Poslední hloučky dostihl jsem těsně za rybníkem a hospodářskou budovou v západní výspě Havlovic zvané U Mandle u bývalého mlýna, kde narodil se roku 1794 altruistický kněz Josef Regner Havlovický. Na rozdíl ode mě příslušníci hloučků požívali tu četných nápojů, nikdo mi však žádného nenabídl. Proto v místech těch, jinak hodných zevrubnějšího prozkoumání, věnoval jsem toliko krátkou pozornost kříži stojícímu údajně na mlýnském kameni, na němž vskutku rozeznat lze nápis "Tento / krzizge / zdwizen ke / cti a slawie / Boží / S nákladem / Martina Heini / Ano / 1783", a nato vydal jsem se směle po turistickém značení drobnou odbočkou doprava dále od břehy Úpy a poté doleva souběžně místní částí Havlovic Podhájí.
Pohled od nízké zástavby z asfaltové silničky doleva vydával varovné svědectví o tom, že shluky bez skrupulí vydaly se přímo po břehu Úpy a octly se opět na mé úrovni. Do restaurace Ameriky za mostem již v centru Havlovic přec dorazil jsem první. V restauraci nejprv vzplanula maďarská část mé krve - zcela bez příčiny, neb hostinský nevykazoval mě z restaurace, toliko zdvořile mě žádal, bych sedl si mimo prostor, jenž vyhrazen byl hloučkům, které dle mých předpovědí dorazily sem těsně po mě, aniž by však jejich přítomnost měla nepříznivý vliv na pohotovou obsluhu. Poseděl jsem ve zdejším příjemném prostředí postupně s panem Josefem a poté s Mirkem z Lipovky, příjemně překvapen i velmi pěkným grafickým razítkem restaurace.
Vrátil jsem se zpět na druhý břeh Úpy a minul postupně novou školu, novou ovšem jen relativně, neb stále opečovávaná budova vystavěna byla roku 1880, nato místní sportoviště a v posledku mihnul jsem se kol zastřešeného mostu vybudovaného v letech 1936 - 1937 nákladem 60.000 Kč a rekonstruovaného v roce 1993. Chráněný památkový objekt toho druhu výjimečný je tím, že slouží nejen pěším a cyklistům, ale i pro osobní automobilovou dopravu.
Stále věrný itineráři zaskočil jsem si po turistickém značení na náměstí v Úpici, kde co staromilec zahořekoval jsem krátce, neb nalezl jsem toto městské centrum v rekonstrukci, jíž podlehla budova hotelu Beránek a též trafiky, jež před ještě nemnoha lety skýtala průchozím i brzy po ránu potěšení v podobě kupříkladu sklínky ferneta.
Nato opět vrátil jsem se k Úpě a s trpělivostí navlékače korálků zdolal jsem strojovým tempem nejprudší stoupání dne na vrch Kvíčalu, na jehož táhlém hřbetu ve stejnojmenné osadě nejvíce tohoto dne potěšil jsem se výhledy na ještě zčásti zasněžené nejvyšší partie Krkonoš.
Po táhlém sestupu před železniční tratí odevzdal jsem se do péče Standou z Bohuslavic velmi pečlivě a spolehlivě vyznačené trase, jež přes dětskou kontrolu za příjemných slunečními paprsky zušlechtěných pohledů tu na silnici od Úpice na Bohuslavice vedoucí, tu na mýtiny čas od času širokou pohodlnou cestu lemující, dovedla mě na silnici nad Bohuslavicemi.
Panské cestě pro změnu vedoucí z havlovické hájovny ke Slatinskému mlýnu říká se též Bathildina silnice, ráda se tudy prý projížděla krásná a mladá princezna Bathilda /1873 - 1962/ na svém kočáře údolím Úpy, na tomto místě Bathildině náměstí nepochybně princezna ráda poseděla. Foto: L. Šlosar
na kříži v místě zvaném U Mandle u Hejnova statku proti bývalému mlýnu patrný je nápis, jenž velebí Martina Hejnu za vyzdvižení kříže, dnes by tento pán nejspíše sponzoroval nějaký fotbalový klub /tedy kromě Slavie, protože jako zbožný a pracovitý člověk by těžko vystál tuneláře a mizerné hospodáře/. Foto: L. Šlosar
v Havlovicích před restaurací Amerika vypíná se socha T. G. Masaryka, nad protějším břehem Úpy na vršíčku, spatřit můžeme pro změnu zvoničku. Foto: L. Šlosar
zastřešený most při konci Havlovic směrem na Úpice stojí na místě nezastřešené lávky z roku 1909 a je největším dřevěným krytým mostem na řece Úpě. Foto: L. Šlosar
z osady Kvíčala na vrchu Kvíčala potěšilo se oko poutníkovo výhledy na nejvyšší partie Krkonoš z Černou a Studniční horou i Sněžkou. Foto: L. Šlosar
z neznačené turistické cesty vedoucí pod Kvíčalou od železniční trati Hradec Králové - Trutnov na silnici mezi Bohuslavicemi a Markoušovicemi bylo možno spatřit sluncem ozářené mýtinky. Foto: L. Šlosar
Nemohu smlčet, že vychutnal bych si vše popsané i opomenuté mnohem více, kdybych nebyl stíhán nepříjemnou celý den provázející mě únavou v kolenou, bolestí nikoliv prudkou a palčivou, avšak stálou, limitující mě neschopného v jejím důsledku zabrat svou nejvyšší rychlostí a samozřejmě přece jen obtěžující. Zmíněné pocity a pocity žízně příčinami byly toho, že v závěru přece nepatrně zkrátil jsem si poctivou trasu o délce 37 km rovnou po silnici.
V cíli časová téměř dvouhodinová průrva do odjezdu následujícího autobusu umožnila mi vychutnat si znovu atmosféru skvěle připraveného a překrásnou podkrkonošskou naší krajinou vedeného pochodu, jenž hoden však byl vydatnější návštěvy především turistů z Trutnova.
Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem /09. 04. 2011/ aneb Luďkův seznam
Že dříve o sobotách dostali jsme se kamkoliv a kdykoliv a ještě k tomu levněji? Určitě, ale i současný jízdní řád skýtá výhodná spojení, jen hledat a nacházet!! V sobotu již poněkolikáté, poprvé však ráno z Trutnova, využívám kombinaci autobusového spojení mezi Trutnovem a železničním nádražím ve Dvoře Králové nad Labem a odtud navazujícím vlakem - v tomto konkrétním případě ve směru na Starou Paku.
Na start 17. ročníku Jarního pochodu Podkrkonoším a Českým rájem cestuji tak opravdu komfortně - autobusem v 05,20 hod. z Trutnova, ze Dvora Králové nad Labem plynule nepatrně zpožděným rychlíkem do Staré Paky a odtud o pět minut později vlakem do Lomnice nad Popelkou, kam přibudu ještě před sedmou. Navíc - i s obdobným návratem domů - vynakládám za celé sobotní cestování pouhých 100 Kč za síťovou jízdenku IREDO. Paráda!!
V klubovně včelařů těsně za druhým ohybem železniční trati na kraji Lomnice nad Popelkou - pod náporem příchozích praskající ve švech - vyhrazuji si třičtvrtěhodinku na jedno pivo a na studium důležité brožurky Průvodce po bojišti u Jičína - zanechal mi ji tu u pořadatelů Vláďa z Jilemnice. V dalším průběhu mého putování bude mít pro mě cenu zlata.
Stoupám kol zámečku Obora a přes Košov. Z jedné usedlosti již těsně nad silnicí velice se na mě osopuje nějaký lev - to ještě není nic proti studeným a prudkým větrům, jež opírají se o mě na otevřeném prostoru směrem k rozcestí U křížku zkraje Morcínova pod shora na mě škaredící se nevlídně zamračenou oblohou. Ta současně je původou natolik omezené viditelnosti, že při prudkých sestupech k Libuni sice spolehlivě dohlédnu naproti na Prachovské skály, dále poněkud doprava na Trosky, jež snaží se však zapřít mi jednu věž, a na Vyskeř. Poté ještě více vpravo taktak rozeznávám v zalesněném hřebeni už jen hruboskalský zámek a pak Příhrazské skály. Pohledy na vzdálenější kopce mohu si však nechat tak akorát zajít.
Zvonička v osadě Svatý Petr již téměř na rovině obsahuje skutečně neotřelý peterský barometr vztahující se k provazu někde na zvoničce, jenž hoden je na tomto místě k věrnému ocitování: "Je-li provaz mokrý = deštivo, je-li provaz suchý = sucho, je-li provaz v pohybu = větrno, je-li provaz osluněný = slunečno, je-li provaz neviditelný = mlha, je-li provaz zmrzlý = mráz, je-li provaz utržený = zemětřesení, je-li provaz ztracený = škodná v rajoně".
z jednoho dvora v Košově osopil se na mě nějaký lev, naštěstí se ukázalo, že nebyl živý. Foto: L. Šlosar
při prudkých klesáních k Libuni několik spatřil jsem Trosky a Vyskeř. Foto: L. Šlosar
peterský barometr zdobí jednoduchost, jež vede k určování počasí. Foto: L. Šlosar
Zakrátko v Libuni itinerář trasy 35 km vybízí mě ke stoupání na Prachovské skály. Já však žmoulám v přední kapse své červené větrovky následující seznam památek z války prusko-rakouské roku 1866 /pro účely této reportáže zjednodušený o několik sloupečků/:
Tyto památky /dále je budu uvádět z důvodu krácení textu pouze pod jejich čísly/ míním totiž dnes vyhledat i za cenu toho, že si trasu -- poněkud ….zjednoduším. Budu se totiž pohybovat s výjimkou několika odboček při rychlostní komunikaci E35. Chápu se totiž příležitosti, jež se nemusí již opakovat. Ano, i na oficiální trase 35 km je /včetně Libuně/ několik památek z války roku 1866, ale na rozdíl od těch ze seznamu jsem téměř všechny navštívil.
Ještě v Libuni věnuji několik chvil jednolodnímu kostelu sv. Martina, zbarokizovanému v roce 1771, a před ním soše pátera Antonína Marka, jenž v 19. stol. významně povznesl zdejší kulturní a duchovní život. Hned nato šněruji si to konečně po zmíněné silnici ven z městečka. Zleva smějí se mi pod protrhávající se již oblohou Kozlov a Tábor, vpravo shlíží na mě pohrdavě vyhlídka Václava Čtvrtka na Přivýšině. Mezi nimi a ke všemu na silnici připadám si jako šílenec. Dopravní nehoda - střet motocyklu a osobního automobilu - na spojnici ze severní části obce, k níž muselo dojít nedlouho předtím /na silnici se povaluje ještě motocykl a stojí tu vůz záchranné služby, ten policejní teprve přijíždí/ - je pro mě mementem mori. Odteď pohybuji se se zvýšenou opatrností, silnici přecházím vždy po několikerém rozhlédnutí.
při libuňském kostelu sv. Martina zaujala mě obří náhrobní deska. Foto: L. Šlosar
Na kraji Kněžnice jsem zklamán. Na třetím domě vlevo chybí ve výklencích granáty a raketa - slibované v zapůjčené brožurce mimo rámec seznamu, dům je upravován. Za to stále ve vsi necelých dvěstě metrů před jejím pravým okrajem ve směru na Jičín nacházím vpravo při vchodu na pozemek s domem čp. 15 pomník č. 28, jen příkop zmiňovaný v brožuře tu již není.
Na kopečku za Kněžnicí sleduji před sebou do dáli táhnoucí se pás silnice lemovaný auty. Přitom kol je tolik přírodních krás! Teď si zas případám co barbar - ale jen do chvíle, kdy zprava od podjezdu pod železniční tratí přichází spojka z Jinolic. Mírně za ní při "mé" levé straně silnice trochu pod její úrovní nacházím mezi stromy pomník č. 27 s helmicí "oděný" v tmavém.
Odbočuji doprava pod podjezd do Jinolic. Chápou se mě modré značky. V úzké uličce míjím nákladní auto sbírající šrot. Na návsi vpravo poutá mou pozornost cihlová zvonička, jež sdílí lehce stoupající trávník s pomníky č. 26 /křížem/ a č. 131. Pokud druhý pomník byl skutečně odhalen 16. 11. 2002, pak potěš pánbůh, jeho základna je zpředu oddrolena a nápis oprýskán.
na trávníku na jinolické návsi seskupily se pěkně zleva saský pomník na hrobě, v němž původně byl pohřben poručík Hermann, hromadný hrob 12 rakouských a 24 pruských vojínů a 1 důstojníka a zvonička. Foto: L. Šlosar
Po modrých značkách za vsí odbočuji ze silnice doleva. V dohledu rybníka Vražda mířím přes mokřiny k jeho cípu. Pokračuji dál po louce - vpravo mám rybník, vlevo hustý pás jehličnanů uvozený však řídce zasazenými listnáči, modré značky vedou souběžně vlevo za hájkem. Asi po 80 krocích od cípu rybníka spatřuji vlevo mezi listnáči zezadu kříž - pomník č. 25. Vláďa mě předtím varoval, že brožura situuje kříž mezi již na onom místě neexistující olše - zbytečně, s ohledem na mé chabé dendrologické znalosti nebylo by mě čím zmást.
Opět z Jinolic vracím se vzdálenější spojkou zpět na silnici E35. Míjícími mě auty nezasažen přicházím k odbočce doleva. Cedule prozrazuje, že skupina domů je vskutku Podůlší - jeho část Dolní. Protože popis v brožuře směřuje zprotějška, procházím celým nevelkým sídlem, k pomníku č. 18 vracím se zezadu boční uličkou. Propříště budu si pamatovat, že směrem od silnice E35 jej dosáhnu ještě před ukazatelem z první odbočky doleva asi po 150 metrech.
Hospodu v Podůlší /Horním/ nacházím opět při silnici E35, je ještě zavřeno. Sleduji bezradně trávník za ní, když už chci se optat mladého muže se psem, pomník č. 19 nacházím za sebou hned vlevo od informační cedule č. 9 naučné stezky "Bitva u Jičína 29. června 1866".
pomník v Horním Podůlší připomíná c.k. podporučíka Schimczika a pruského poručíka von Ledenburga /správně Ledebura/, kteří se dle legendy navzájem usmrtili v nedalekém hostinci Na jívě, dle plukovních dějin byl však Schimczik na místě zabit střelou do týla, když byl se svou četou předsunut do harcovnického řetězu. Foto: L. Šlosar
Muž v čerpací stanici proti hospodě neví, kde nachází se kopec Luňáček. Alespoň mi prodá plechovkové pivo. Dívám se na východ postupně ve směru Tábor, Bradlec, Kumburk. Asi půlkilometr proti mně za polem vede cesta - zřejmě od zemědělských budov, jež jsem předtím minul. Ten nápadný kopeček za sedélkem vpravo musí být Luňáček, mezi stromy rozeznávám pomník. Šinu si to k němu polem s nepatrným porostem, snažím se jít oklikami po projetých stopách. Vskutku na kopci nacházím pomníky č. 23 a č. 24. Obdivuji jasné pohledy do okolí zalitého již slunečními paprsky - nejvíce na výrazný Zebín a vlevo od něj na kartouzu valdickou.
na kótu 325,2 - Luňáček s pomníky pruského granátnického pluku č. 8 a pěšího pluku č. 48 jsem se dostal po projetých cestách na poli. Foto: L. Šlosar
z vyvýšeniny Luňáčku předestřely se předem za již slunečného dne překrásné výhledy, krom jiného i na Bradlec a Kumburk. Foto: L. Šlosar
Znovu se raduji. Z kopce vede přímo travnatá projetá cesta, nemusím se vracet do Podůlší na silnici E35. V Dílcích u mostku přicházím na zelené značky. Ve středu obce nechávám si je utéci doleva. Hned sousedící zprvu asfaltka, později polní cesta dovede mě k pomníku č. 14. Od pomníku stoupám nahoru po cestě. Zakrátko ji opouštím doprava k zalesněnému návrší Horka. Pronikám lesem na nejvyšší bod, kde nacházím monumentální obelisk - pomník č. 13.
Při sestupu do Dílců po stejné cestě sleduji mírný protisvah před sebou zakončený železniční tratí. Vláďa nelhal. V poli uprostřed je patrný pomník. V Dílcích vracím se k mostku. Od něj bočím doprava. Pomník č. 15 nachází se v hloubi pole pokrytého nízkým porostem. Není zbytí, jdu k němu cestou necestou, snad se tu nebude střílet jako před necelými 145 lety.
vrch Zebín nacházející se již v blízkosti Jičína a bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích sloužící nyní co nápravný ústav objevovaly se přede mnou po delší čas, zde zachyceny jsou z úbočí Horky nad Dílcemi. Foto: L. Šlosar
hromadný hrob rakouských vojínů padlých v bitvě u Jičína utopen je v poli, jímž musel jsem se k němu od Dílců prodrat pole cestou necestou. Foto: L. Šlosar
Od pomníku mířím ve směru Horka na zvýšenou travnatou mez. Políčko na východním kraji Dílců již ohleduplně obcházím a po trávníku se dostávám na oficiální trasu 35 km, zelené značky dovedou mě v pohodě do Železnice. Čtyři pomníky z války roku 1866 v městečku jsem vyhledal již dříve, u sochy sv. Václava a u pomníku věnovaného brigádě c.k. generálmajora von Pireta přece se zastavuji. Poněkud vyprahlý zakotvuji nato v Mikulovské vinárně, půlhodinová přestávka s pivem a polévkou se šunkou a sýrem přijde mi velice k duhu.
konečně nad vrbami objevil se kostel sv. Jiljí, známka toho, že zanedlouho přibudu do Železnice. Foto: L. Šlosar
Od vlastivědného putování vracím se aspoň k závěru k výkonnostní turistice. Pět kilometrů na Tábor s převýšením přes 400 metrů včetně hřebenu mezi Železnicemi a Kyjemi překonávám za čas o málo převyšující hodinu. Nahoře odměňuji se další zastávkou při dvou pivech, při ní postupně přisedám k Milanovi ze Šestidomí, později k členům našeho odboru Janě z Buků a Richardovi ze Zelenče, od něhož jako odborníka vyzvídám nějaká zlepšení pro tvorbu z mých stránek, jen bojím se, že jeho erudovaná doporučení budou mít u mě podobné účinky jako u foxteriéra. Společně pak sestupujeme z Tábora za překrásných výhledů na Krkonoše a Lomnici.
vrcholový snímek rozhledny na Táboře si nemůže v této reportáži chybět. Foto: L. Šlosar
při sestupu z Tábora přece jen nebyly výhledy na Krkonoše nejideálnější, za to město Lomnice nad Popelkou zářilo na nich jako klenot. Foto: L. Šlosar
V cíli v klubovně včelařů na hořením kraji Lomnice nad Popelkou naplňuji společenskou stránku pochodů ještě krátkým sezením s Mášou z Vrchoviny a s Radkem z Bělé pod Bezdězem, s nimiž loučím se po příjezdu vlakem do Staré Paky, odkud cestuji domů zmíněným výhodným spojením přes Dvůr Králové nad Labem, v Trutnově spokojen s vlastivědným zpestřením pochodu absolvuji ještě tříkilometrovou pěší pouť domů na Zelenou louku.
Za prvním puchýřem /26. 03. 2011/ aneb Na Ralsko před realitou všedního dne
Ralsko je bohatě zalesněný kužel vzdálený 4 km severovýchodně od Mimoně a pnoucí se do nadmořské výše 696 metrů. Na jeho čedičovém vrcholu se skalnatými a suťovými srázy vměstnána je zřícenina jednoho z nejstarších hradů v Čechách založeného ve 14. stol. Vartenberky, z něhož tito měli pod kontrolou důležitou obchodní Záhvozdskou cestu ze Žitavy do Čech. Jeho ostrá špice - viditelná zpravidla současně spolu s jeho 16 km jižně se nacházejícím dvojčetem Bezdězem až z Krkonoš, Jizerských hor nebo bližšího Ještědského hřebene a jaksi znenadání vyrostlá z okolní nejbližší roviny - vzbuzuje respekt. Hora ta zasloužila si proto, abych ji konečně poctil - dokud je ještě na to mám - svou návštěvou.
Místo Mimoně zvolili jsme ovšem s Vláďou z Jilemnice a Maruškou z Trutnova za počátek našeho výboje ze severovýchodu více než čtyřtisícové městečko Stráž pod Ralskem, jako záminka posloužila nám 18-ikilometrová trasa 09. ročníku turistické akce Za prvním puchýřem pořádaná S. K. Wartemberský kolař. Do Stráže pod Ralskem dostali jsme se celkem jednoduše - autobusy po přestupech ve Vrchlabí a Liberce, toliko při našem příjezdu po deváté hodině mé peněžence ještě stýskalo se po 165 Kč, s nimiž se musela od třičtvrtě na pět postupně rozloučit.
Start v restauraci Na náměstí měl nepopiratelnou výhodu v tom, že pro naší misi mohli jsme se posilnit jedním pivem. Z města vypadli ve směru jihozápadním ulicí Mimoňskou. S jistou dávkou fantazie mohli jsme si tu představit, jak vypadala stará dobrá Stráž před rokem 1854, kdy město pohltil požár, byť patrové roubenky většinou byly opravovány nebo hyzděny nápisy jako Na prodej. Potrubí, stožáry a později po překročení Ploučnice průmyslový objekt po naší pravici a za ním rozbrázděná asfaltka spíše však připomínaly měsíční krajinu. Možná totiž, že již z Jana z Vartenberka zvaného Chudoby, držitele hradu stojícího na místě zdejšího zámku, po případném zdolání Ralska vyzařovala nejen spokojenost nad dosaženým výkonem, ale taky uran. Uranových rud je zde totiž plno, jejich těžba od 60. let 20. stol. natropila tu ekologické škody, stejně jako vzhledu blízké krajiny zajisté neprospěl dvacetiletý výskyt sovětských vojsk.
Ralsko poprvé vypnulo se před námi v celé své kráse již těsně za městem. Místo abychom se však na horu obořili ihned nejkratší cestou, náš úvodní střet s horou silně připomenul mi závěrečnou scénu filmu Tenkrát na Západě, při které Frank a Harmonika - ještě než to do sebe našili - hodnou dobu kroužili kolem sebe. V našem případě jsme ovšem kroužili toliko my po zmíněné rozpraskané silnici ve směru na západ, hora nepohnula se pochopitelně ani o píď.
V obci Noviny pod Ralskem vybídly nás konečně červené značky opustit silnici ve směru Ralsko, zatím však jen na pár metrů k Průrvě Ploučnice, soutěsce, jež v obci přechází v částečně umělý tunel. Za řekou shlédli jsme nejprve do obdélníkové propasti, dole od řeky z obrovského žlutého kamene prohlédli jsme si horní vtok do tunelu zevrubněji. Nato vrátili jsme se zpět přes Ploučnici a po schodech opatrně sestoupili jsme na palouček, z něhož spatřili jsme pod vysokou skálou pro změnu výtok z tunelu, jenž zdál se nám velice mělký.
Na konci obce za hřištěm naposledy před výstupem na Ralsko, na němž odspodu stále zřetelněji byly patrny zbytky mohutné hradní budovy, občerstvili jsme se ve smíšeném zboží. Vlídná prodavačka přitom rozhovořila se o otevíracích dobách místních hospod.
poprvé se nám zjevilo Ralsko v plné kráse na kraji Stráže, ale já jsem si počkal pár minut, až zmizí pod ním z dohledu dráty, závora, vrátnice, asfaltka a další památky na působení člověka. Foto: L. Šlosar
u Novin pod Ralskem vytváří Ploužnice úzkou soutěsku - Průrvu Ploužnice. Foto: L. Šlosar
Vláďovi bylo hnedle jasné, ze žlutého kamene je vtok Ploužnice do tunelu nejlépe viditelný. Foto: L. Šlosar
abychom spatřili výtok Ploužnice z dílem umělého tunelu z pod vysoké skály, museli jsme sestoupit na palouček na straně řeky, odkud jsme přišli. Foto: L. Šlosar
postupem času nám Ralsko začalo již odspoda odhalovat na svém vrcholu zbytky hradního zdiva. Foto: L. Šlosar
Nato "číňan" na samém konci rozhodl o tom, že dost bylo již vzájemného oťukávání s horou a pohnal nás v přímém směru přímo k ní na kraj lesa. Krátká cesta ještě po úpatí hory dovolila by nám snad naposledy si vydechnout, kdyby nám v tom nebránil puch jakéhosi hnojiva, jenž zapudilo teprve úvodní stoupání po široké suché lesní cestě okolo jakési stavby, snad vodárny. Po několika metrech stoupání jako duch připadl by nám jezdec řítící se na motokrosovém stroji z kopce přes cestu dolů, kdyby nebyl doprovázen burácením svého stroje.
Po delším prudším stoupání po pohodlné však cestě zkřížila nám tuto jiná - silně zablácená. Ačkoliv žádný pokyn turistického značení nesvědčil tomu, že bychom po této cestě nahoru doprava měli odbočit, Vláďu, jenž jako z nás jediný Ralsko již zdolal, napadlo cestu prozkoumat a skutečně za chvíli jeho křik přivolal nás dva zbývající, abychom ho následovali. Při návratu na rozcestí přesvědčil jsem se o tom, že skutečně k odbočení zdola doprava žádná turistická značka nevybízela. Nebýt Vláďovy znalosti terénu, kol Ralska rotovali bychom snad navždycky.
Následující část stoupání bylo nejkrušnější, jeho prudkost se mírně zintenzívněla, dosavadní suchý terén ke všemu nahradil blátivý prokluzující terén, po kterém bylo nutno kličkovat místy mezi loužemi. Naštěstí po chvíli přivedeni jsme byli na suchou opět cestu, jíž na nejmírnějším dosud stoupání začali jsme se přibližovat k vrcholu opět zleva. Když už to vypadalo, že budeme kolem vrcholu přece jen kroužit donekonečna, na rozcestí vyzvaly nás turistické značky k závěrečnému stoupání, při němž překročili jsme suťovisko s výhledy na Bezděz. Na kraji vrcholových skal konečně vrstevnicová cesta zavedla nás do jejich centra, z něhož zbytkem brány vkročili jsme těsně pod dvou až pětimetrové zdivo rozvalin na cestu, jež vedla na úzký hřebínek vytvořený zbytkem hradeb, na nějž jsme se již pokračovat neodvážili.
Na rozdíl od fotbalisty Bicana, jenž uložil by se před fotbalovým kláním na lůžko s dostatečným předstihem, i kdyby ho na noc poctil svou návštěvou sám T. G. Masaryk, předtím v pátek neodřekl jsem si dlouhý sportovní televizní večer započínající slávistickou radostí z hokejového play-off a zakončený statečnou fotbalovou prohrou se Španělskem. Pouze tříhodinový spánek po vydatném však spánku z předchozí noci mi přece téměř nevadil a na vrchol s krátkým odstupem až jako třetí z naší trojice - přece však spokojen - doplazil bych se, i kdybych byl vyspalý do růžova, mé limitující faktory jsou povahy dlouhodobější.
Chlad a vítr rozhodly o tom, že dalekými výhledy potěšili jsme se jen krátce, jak nahoře, tak i těsně pod vrcholovými skalami na vyhlídce na Bezděz. Sestoupali jsme opět k rozcestníku, po několika metrech překvapila nás bezmála rovinatá partie a na ní pozvolna klesající asfaltka, teprve pod ní nastala prudká klesání prostřídaná úseky vedoucími po úzké stezce po úbočí prudkého svahu. Při klesání zabolelo mě chvílemi v kolenou natolik, že krátce zastavil jsem se. V závěru klesání odskočil jsem si doleva na Juliinu vyhlídku na pískovcových útvarech slujících Vranovské skály. Odměněn byl jsem tu pohledy na Bezděz i na obec Vranov.
tlusté až pětimetrové zdivo ruin na vrcholu Ralska podávalo svědectví o tom, že Vartenberkové si na stavbě hradu nechali pořádně záležet. Foto: L. Šlosar
úzká cesta vedla někam dozadu na exponované místo, na které nechtělo se lézt ani Vláďovi, ani Marušce, natož mě. Foto: L. Šlosar
pokud to zdi či stromy nebo značná oblačnost umožňovaly, okouzlovaly nás shora Ralska impozantní výhledy do kraje. Foto: L. Šlosar
dvojvrchol Bezdězu spatřili jsme sice již na Ralsku postupně ze suťoviska těsně pod rozvalinami a později z vyhlídky těsně pod vrcholovými skalami, zde zachycen však je z Juliiny vyhlídky na Vranovských skalách na úbočí Ralska. Foto: L. Šlosar
Ještě těsně nad obcí vznesli jsme se doprava na krátký pahorek, za nímž nyní již žluté značení bylo natolik nevýrazné, že na vidlici cest jsme doleva zabočili až na podruhé. Stejně tak učinili jsme vzápětí na dalším sporném místě, kde nabízela se ještě možnost vystoupat na louku kol posedu. Od stoupání na Ralsko zaznamenali jsme tak tři sporná místa v turistickém značení, z nichž to první na úbočí Ralska, kde zřejmě někdo pokácel strom s červenou značkou, mohlo být pro náš další postup fatální - nebýt Vládi. Na škodu bylo také, že u Průrvy Ploučnice i na Ralsku či na Juliině vyhlídce chyběly obvyklé cedule s místopisnými údaji.
Na asfaltce u samot Srní Potok dohonilo jednoho z nás to, před čím sobotu co sobotu utíkáme, totiž strohá realita, v onom případě zpráva o sice očekávaném, leč bolestném úmrtí blízkého člověka, jehož poznal jsem sám co skvělého turistu. V té chvíli zastyděl jsem se v duchu za to, že celý uplynulý pracovní týden nechal jsem se deptat nekonečnými a snad nikdy nekončícími úpravami oblastního čtvrtletníku Zpravodaje č. 1/11 po zkreslení některých slov nežádanou automatickou revizí, neopravení jiných, špatném řazení stran a znázornění revizí v jednom zaslaném souboru. Co je to proti ztrátě či dlouhodobé nemoci blízkého člověka!!
Jen v navenek stejném duchu za soustrastných již pohledů Ralska pokračovali jsme po asfaltce zpět do Novin pod Ralskem a po známé nám silnici kol průmyslového objektu zpátky do Stráže pod Ralskem. Ještě před cílem zaskočili jsme do cukrárny v marné naději, že při absenci otevřeného infocentra budou aspoň tady mít na prodej vedle turistických známek i turistické vizitky. Já odtud odešel jsem navíc neuspokojen proto, že tu nabízeli touše se jmény Marek Pinc a Jan Plodek, ale nikoliv však se jmény Miroslav Kopřiva či Michal Vondrka. V cíli shledali jsme s lomnickou výpravou, jež přijela dříve autem a rychle a úspěšně zdolala trasu 33 km, na které jí však bylo odepřeno Ralsko, a společně poseděli jsme tu při jednom pivě.
Být to tak za rok za dva, zdrželi bychom se ve Stráži déle, pozváni byvše totiž do soukromí na kávu /já protekčně ovšem na panáka/. Takto vydali jsme dále pěšky za naštěstí krátké a toho dne bohudík jediné dešťové přeháňky za hlasem další turistické vizitky ve směru tentokráte východním ulicemi Revoluční a Máchovou kol vodní nádrže a později dále proti toku bezejmenného potoka a úplně nakonec kolem Hamerského rybnika do Hamru na Jezeře.
Do odjezdu autobusu chybějící třičtvrtěhodinu strávili jsme příjemně ve zdejší restauraci Cukrárna a za rozhovoru s druhou příjemnou provozovatelkou toho dne napadaly nás následující zcestné otázky: Proč prodeje turistických vizitek, z nichž ze čtyř toho dne neměli jsme možnost zakoupit si ani jednu, chápou se namnoze ti, kteří tuto svou funkci jsou schopni či ochotni plnit pouze sezónně či jen v pracovních dnech, tedy vícero méněro z pohledu pravidelného turisty nedostatečně? Přitom ti, kteří svou živnost provozují pravidelně a ochota z nich přímo vyzařuje, by tomuto bohulibému účelu posloužili mnohem lépe.
Několik chybějících minut strávili jsme fotografováním novogotické kaple Panny Marie z roku 1832 stojící na vrchu naproti za restaurací Cukrárna přičiněním Vládi v klidu na správné straně silnice, já bohužel s nesprávným, totiž příliš nízkým čtyřnásobným zoomem. Ač chladné počasí a zatažená obloha hrozila tím celé odpoledne, na první toho dne a na snad zároveň v první polovině roku poslední vánici dívali jsme se krátce z autobusu spěchajícího do Liberce.
ve Stráži pod Ralskem zaujala mě socha Josefa II. při opravovaném kostelu. Foto: L. Šlosar
nežli dorazili jsme do Hamru na Jezeře, minuli jsme Hamerský rybník. Foto: L. Šlosar
kapli Panny Marie s prudkým schodištěm vedoucím k ní sledovali jsme v Hamru na Jezeře z protilehlé straně silnice při čekání na autobus do Liberce. Foto: L. Šlosar
Druhá polovina naší cesty vlakem do Staré Paky proběhla v dalších nárazech útěků z reality v podobě vzpomínek na zdařilý turistický den či shonu po průběhu vítězného tažení Slavie v hokejovém play-off a reality v podobě úmrtí a těžkých nemocí tří jiných skvělých turistů a lidí.
Zpoždění příjezdu autobusu od vlakového nádraží ve Dvoře Králové nad Labem přinutilo mě - naštěstí svižně kráčejícího, protože lehčího o 140 Kč vynaložených za cestu zpět - absolvovat tři zbylé kilometry z Trutnova na Zelenou louku pěšky. Přitom v tupém záhybu těsně před sídlištěm přesně v 21,05 hod. minul jsem dvě konsilia - jedno asi desetičlenné chlapecké a jedno dvoučlenné dívčí, jež rozhodovala se, jak dostat na nohy ležící dívku v růžovém, o čemž jistojistě povolaní dozvědí se více v nočních klubech a my ostatní třeba někde taky na internetu.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Hadařská pětadvacítka /30 04. 2011/ aneb ŽIVÁ VODA Z JESTŘEBÍCH HOR PRO PEPÍKA /napsala Maruška Beruška/
Cikánské toulky Ohnišovem /30. 04. 2011/ aneb NEČEKANÁ SAMOTA ZA BYSTERSKÝMI DOLY /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Výlet do Krkonoš /24. 04. 2011/ aneb O HODU BOŽÍM NA SNĚŽKU /napsal Jan z Jičína/
O Žižkův štít /23. 04. 2011/ aneb KRAJINOU ROZKVETLÉHO PODKRKONOŠÍ /napsal Jan z Jičína/
O Žižkův štít /23. 04. 2011/ aneb OKOLÍM HOŘIC V ČASE PŘEDVELIKONOČNÍM /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Krkonoš /21. 04. 2011/ aneb V KRKONOŠÍCH
S POSLEDNÍMI ZBYTKY SNĚHU /napsal Lukáš z Jičína/
Pardubická podkova /16. 04. 2011/ aneb ČESKÁ TŘEBOVÁ MÁ HEZKÉ OKOLÍ /napsal Jan z Jičína/
Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /26. 03. 2011/ aneb S IMPROVIZACÍ PŘES HRDOŇOVICE A S PŘÍDAVKEM NA VALDICKÉ BRÁNĚ /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /26. 03. 2011/ aneb O RADOSTECH Z PUTOVÁNÍ DŮVĚRNĚ ZNÁMOU KRAJINOU /napsal Jan z Jičína/
Hadařská pětadvacítka /30. 04. 2011/ aneb Živá voda z Jestřebích hor pro Pepíka /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 30. 04. 2011 a já jsem se rozhodla podpořit tentokrát Červený Kostelec. V 06.40 hod odjíždíme vláčkem já z Trutnova, Jirka II z Jilemnice stejně jako já do Červeného Kostelce na Hadařskou pětadvacítku, Luděk pokračuje na akci Eurorando 2011 na Smržovském potoku, Alča s Jardou na Cikánské toulky do Ohnišova. Posnídám ve vláčku a s Jirkou jako první vystupujeme a vyrážíme k sokolovně. Zde jsou již na startu v plném provozu pořadatelé i vyrážející pochodníci a cyklisté.
Zaprezentujeme se a já v 07,40 hod vyrážím na trasu sama okolo hřbitova po modré na rozcestí do Lipek, dál po zelené nad rozhlednou ke kostelíku ve Rtyni a po červené přes náměstí (odskočím pro štemplíka a pivko do sámošky). Dále se jde k Haldě na Malé Svatoňovice - prohlídka malého důlního muzea, podejití tratě a okolo cukrárny - zavřeno, bylo by další razítečko. Dojdu na náměstí, je tu velká parta cyklistů, a náhle přijede autíčko reklamní a nabízí vychlazený nápoj Red Bull. Nikdy mě nenapadlo ho ochutnat. Přišel vhod, poněvadž začínalo být teplo.
Pokračuji okolo učiliště do lesa, dál nad Velkými Svatoňovicemi až k bývalému dolu U Buku, zde se teď nachází masokombinát POKR. Před stoupáním sundám bundu a hurá klikatou asfaltkou na hřbet Jestřebích hor a odtud se míjíme s partou cyklistů až k rozcestí Zadní Hory. Dále po červené na Paseky, kde cyklisty lituji - tlačí kolo ke studánce - a říkám: "Zde je živá voda", po chvilce se objeví chata Řehačka, kde je možnost se občerstvit. Dám malý relax a už se těším na rozhlednu na Žaltmanu. Vyfotím si ji a pokračuji na Panskou cestu okolo Bílého kůlu a dále na Odolov, zde míjím paní Evu z Ústí nad Orlicí s kolegou.
V Odolově nahlédnu k Lotrandovi, překvapení - je otevřeno. Nabízí se pitný režim, já dám jen razítko, a u památníku je kontrola - Jarda II z Červeného Kostelce. Prohodíme pár slov a mířím na Kryštofovy kameny (viz foto), dále krásnými lesy do Chlívců, obdivuji pěkné domky, chaty, zahrádky a těším se na kontrolu u bunkru, kde jsou vystavena dobová auta (viz foto). Nejdříve si dám kelímek šťávy - výborné, za lísteček dostanu párek s oblohou a na závěr koupím pivko.
Je možnost prohlídky bunkru, parta cyklistů jej navštíví, a já se pomalu vydám do cíle - už pouhých 6 km, jde se přes Dušičky k rozcestí Nad Horním Kostelcem, po zelené, žluté a modré do cíle opět v sokolovně v Červeném Kostelci. V 15 hod. mě vítá Tonda ze Rtyně v Podkrkonoší s kolegy (viz foto), převezmu diplom, Tonda vyřizuje pozdravy od Novoměšťáků, kteří šli jinou trasu. Učast 137 lidiček. Předáme si propozice na další výlety, rozloučím se a hurá na vláček a kávu z automatu. V 15,51 hod odjíždím zpět do Trutnova - spokojená, příjemně unavená.
Kryštofovy kameny. Foto: M. Vrabcová
rozcestník u Kryštofových kamenů stručně informuje o okolních přírodních zajímavostech. Foto: M. Vrabcová
ve vesničce Chlivce hodny jsou obdivu pěkné domky, chaty i zahrádky - I. Foto: M. Vrabcová
ve vesničce Chlivce hodny jsou obdivu pěkné domky, chaty i zahrádky - II. Foto: M. Vrabcová
u bunkru v blízkosti kontroly jsou vystavena dobová auta - I. Foto: M. Vrabcová
u bunkru v blízkosti kontroly jsou vystavena dobová auta - II. Foto: M. Vrabcová
na kontrole u bunkru se mohli účastníci pochodu i občerstvit. Foto: M. Vrabcová
závěr pochodu vedl obcí Bohdašín. Foto: M. Vrabcová
kaple Nanebevzetí Panny Marie v Bohdašíně. Foto: M. Vrabcová
v cíli pochodu očekávali pochodníky pořadatelé /vpravo Tonda ze Rtyně v P./. Foto: M. Vrabcová
Chtěla bych touto cestou - také od Luďka - pozdravit Pepíka z Červeného Kostelce, zakladatele a vedoucího Klubu rodinné a příbuzenské turistiky, skvělého člověka.
Příští týden je zase spousta akcí, ale já se vydám a zvu do Nového Města nad Metují na Novoměstský šmajd..
Cikánské toulky Ohnišovem /30. 04. 2011/ aneb Nečekaná samota za Bysterskými Doly /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Ač rosničky předpovídaly bouřky a přeháňky, v sobotu ráno jsme za jasného nebe a se sluncem v zádech vyrazili na trasu 25 km pochodu Cikánské toulky Ohnišovem.
Trasa vedla ponejprv po ŽTZ k Valskému údolí, kudy procházela část dětské trasy. Pomalu ale jistě se tu shromažďovaly nejrůznější pohádkové postavy.
Z mírně podmáčeného Valského údolí jsme přes Bačetín a kolem vrchu Na Čihadle (511 m. n. m.) došli po ZTZ až k první kontrole u Bysterských Dolů. Tady se dav poutníků počal pomalu trhat, neboť někteří využili kontrolní stanoviště k delší pauze. Zároveň se zde odpojovala poslední z pěších tras. A my jsme tím pádem mohli konečně osamoceně vychutnávat krásy přírody. Skutečně osamoceně, protože - jak jsme zjistili později v cíli - na naší trase bylo pouhých 45 turistů z celkového počtu 2691 účastníků, z nichž 2102 se účastnilo trasy v pohádkovém lese.
Od kontrolního stanoviště jsme vystoupali do obce Dobřany. Zde jsme po krátkém váhání neodolali odbočení z trasy směrem ke zřícenině hradu Dobřany. A dobře jsme udělali, neboť se nám otevřeli výhledy přes vrch Krahulec až k Novému Hrádku.
Z Dobřan pokračovalo mírné stoupání přes vrch Krahulec do obce Sněžné, odkud nás ŽTZ a posléze vlastní značení pořadatelů dovedlo na naše druhé kontrolní stanoviště na loukách nad obcí Tis. Protože jsme trasu absolvovali poměrně rychle, využili jsme volného času na louce k posvačení.
Z Tisu nás MTZ dovedla přes Janov na ČTZ, po které jsme podél Ohnišovského potoka došli do cíle v Ohnišově.
V cíli jsme byli obdarováni diplomy, medailemi a preclíky. Chvíli jsme poseděli u muziky, párku a točeného piva a přes Nový Hrádek, Náchod a Teplice nad Metují jsme konečně doputovali domů.
Výlet do Krkonoš /24. 04. 2011/ aneb O Hodu Božím na Sněžku /napsal Jan z Jičína/
Neděle 24.4.2011, 8:30 hodin. Starší škodovka (zjevně neznavena kopou již absolvovaných kilometrů z Jičína přes Novou Paku, Vestřev a Trutnov) projíždí Svobodou nad Úpou a míří k horám. Ve voze přepravují se jen dva jedinci: manželka Alena na předním místě spolujezdce s autorem těchto řádků za volantem.
Již dlouho před Božím hodem velikonočním přemýšlela žena o tom, kterak oslavit sváteční den v Krakonošově panství: navrhla vyjít netradičně z Temného Dolu a po Křížové cestě obejít Dlouhý hřeben. Pohled na zcela modrou oblohu nad horou nejvyšší mění však náhle itinerář pro dnešní den. Žena přichází s návrhem zajet až do Pece a vyjít na Sněžku. Mám hory (i manželku) rád, proti změně ani slůvkem neprotestuji; po včerejších 25 kilometrech v okolí Hořic jsem naštěstí zašetřil dosti energie pro další turistické snažení.
V Peci pod Sněžkou svěříme v 9 hodin vůz hlavnímu parkovišti poblíž hotelu "Horizont", před túrou zastavíme se krátce v blízkém informačním středisku. V 9:15 vydáváme se již po pravém břehu Úpy proti jejímu toku, jenž je lehce spoután malou přehradou. K naší spokojenosti jsou na svých místech červená a modrá turistická značka, po půlkilometrovém úseku půjdou si každá svou cestou. Jsme pro červenou. Odpoutává se od řeky do prudkého svahu, vydatné stoupání lesem je příjemné, vpravo pohlížíme na bílý ještě vrchol Studniční hory. Žena slibuje, že blížíme se k "milířům": lehce znepokojen očekávám štiplavý dým, který podráždí oči i horní cesty dýchací. Nic takového ovšem nenastává: horská chata "Milíře" odráží ve svém pojmenování jen někdejší pálení dřevěného uhlí. Krátce zastavujeme se u vkusných dřevořezeb.
Po několika desítkách metrů otevírá se pohled do Modrého dolu na nejvyšší horu Čech. U Richterových bud zařadíme zastávku na louce, zásoby jídla i nápojů (včetně kávy v termosce) se malinko zmenšují. Asfaltovou silničkou okrášlenou zelenou značkou pokračujeme ve výstupu, malé vydechnutí je až na rozcestí u Výrovky. Vstupujeme do boudy, kde však hlučná společnost vyjadřuje radost nad velikonočními svátky podivným způsobem, a tak brzy míříme k východu.
infocentrum v Peci pod Sněžkou. Foto: A. Vaníčková
přehrada na Úpě. Foto: A. Vaníčková
Studniční hora. Foto: A. Vaníčková
Milíře. Foto: A. Vaníčková
cestou k Richtrovkám se poprvé ukázala Sněžka. Foto: A. Vaníčková
pohled do Modrého dolu. Foto: A. Vaníčková
Richtrovy boudy. Foto: A. Vaníčková
Výrovka. Foto: A. Vaníčková
U rozcestníku si s manželkou připomínáme některé z našich tras, které tudy v minulých letech vedly, vyměňujeme si (tónem vlídným) názory v tématu, zda očekávají nás delší sněhové úseky; jsme ve vzácné shodě, že půjdeme převážně po suchu. Mírným stoupáním po červené horskou cestou přicházíme k zavřenému Památníku obětem hor, Sněžka je k vidění již v plné kráse. Krátkou zastávku zařazujeme v poledne u Luční boudy. V dalším úseku po modré si přece jen užijeme krátkých sněhových úseků. Posedíme u Slezských bud před výstupem na horu nejvyšší, který volíme z polské strany. Na Sněžku přicházíme ve dvě hodiny. Jsme potěšeni, že tolik turistů se o svátečním dnu nechalo zlákat horskými krásami. Nejen v České poštovně, ale i před kaplí sv. Vavřince je třeba počkat ve frontě, polská bouda je zavřena. Rozhlížíme se všemi směry ve snaze identifikovat co nejvíce horských vyvýšenin. Vlastní zásoby potravin opět o něco zmenšíme.
Ve 14:40 se odebíráme do nižších poloh strání, kde značka žlutá sleduje sedačkovou lanovku. (Jak s ní bude v blízkých měsících naloženo, je asi všeobecně již známo…) Sestup upravili dobří lidé velkými schody. Pro leckterá kolena dospěláckých organismů jsou i tak sestupy náročnější než stoupání k výšinám. Na louce u Růžohorek si dopřejeme poslední horské posezení, naše pohledy loučí se především s horou Studniční, Světlou i Černou. Poslední tři kilometry vedou hustým lesem, nadmořská výška pozvolna zmenšuje se na úroveň řeky Úpy.
při horské cestě klubal se podběl. Foto: A. Vaníčková
Luční hora byla ještě pod sněhem. Foto: A. Vaníčková
horská pláň s Luční boudou. Foto: A. Vaníčková
cesta na Sněžku vedla v pásmu kosodřeviny. Foto: A. Vaníčková
Slezská bouda. Foto: A. Vaníčková
česká Poštovna. Foto: A. Vaníčková
kaple sv. Vavřince. Foto: A. Vaníčková
Alena a Jan z Jičína u kaple. Foto: neznámý kolemjdoucí
polská bouda. Foto: A. Vaníčková
horní stanice lanovky. Foto: A. Vaníčková
rozloučení se Sněžkou. Foto: A. Vaníčková
Růžohorky. Foto: A. Vaníčková
Je 16:45, na parkovišti do osobního vozu ukládáme své batohy. V jednom pohostinném místě dopřáváme si ještě silnou kávu. Boží hod velikonoční nachyluje se již do svých závěrečných hodin. Starší škodovka (odpočata několikahodinovým čekáním na parkovišti) vesele zabručí v 17:30, aby dva turisty z Jičína, kteří oslavili svátek v Krakonošově panství, odvezla přes Rudník, Hostinné a Novou Paku do Jičína.
O Žižkův štít /23. 04. 2011/ aneb Krajinou rozkvetlého Podkrkonoší /napsal Jan z Jičína/
Velikonoce - jejichž termín není zasazen pevně v kalendáři, nýbrž závisí na tom, kdy nastane první jarní úplněk - mohou být okrášleny ještě sněhovou nadílkou, anebo dýchat již pokročilým jarem. S přihlédnutím k letošnímu (poměrně pozdnímu) termínu největších křesťanských svátků nelze se divit, že o letošní Bílé sobotě kvetlo celé naše krásné Podkrkonoší. Snad i touto okolností přilákaly HOŘICE 1326 turistů pěších a 586 cykloturistů na 39. ročník pochodu O ŽIŽKŮV ŠTÍT pořádaný tamními turisty.
V sobotu 23.4.2011 přepravilo se naše rodinné kvarteto ve složení potomci (Alenka, Jan a Lukáš) a já místním autobusem do "Města kamenné krásy". Přidali se k nám ještě dva členové z odboru KČT Jičín. Od hořického autobusového nádraží spěchali jsme všichni v 8 hodin do místa startu; onen spěch přerušen byl pouze, když prohodil jsem na náměstí několik vět s panem Pavlem, pracovníkem infocentra, a při pořízení snímku rodinných příslušníků se mnou před touto institucí. Do příchodu k sokolovně ujasnilo se, že synové Lukáš a Jan si troufnou na trasu 35 km, já s dcerou užijeme si krajinu na trase o 10 km kratší; k nám připojila se posléze dvojice dalších turistů z Jičína.
Jan, Alena, Honzík a Lukáš z Jičína cestou na start. Foto: neznámý kolemjdoucí
V 8:30 vydali jsme se pod modrou oblohou již na pochod, od startu vystoupali pár set metrů ulicí na konec města, abychom vzápětí sestupovali do údolí Bystřice místní komunikací mířící do osady Doubrava. Od řeky nastalo stoupání k rozcestí POD DOUBRAVOU. To jsme se již nacházeli v hlubokém lese hřebínku, jenž je znám jako VŘEŠŤOVSKÝ CHLUM. Procházeli jsme jím po červené značce západním směrem asi dva kilometry, během nichž pohlíželi jsme ke Zvičině tam, kde obnovený porost to dovolil. Pak trasa zamířila k severu k osadě POLŠŤ, u níž otevřela se krajina polí a luk, v nímž jako (nikoliv nebezpečný) had vlnily se břehové porosty tudy protékající Bystřice.
start pochodu. Foto: A. Vaníčková ml.
spokojení lichokopytníci u Polště. Foto: A. Vaníčková ml.
poklidná Bystřice u Rohoznice. Foto: A. Vaníčková ml.
Prošli jsme osadu DOLENEC, na řadě byla obec ROHOZNICE, v níž velikonoční svátky připomenuty byly nejednou kraslicí na dřevinách zahrádek rodinných domů. Volně navazující město MILETÍN uvítalo nás na 10. kilometru po půl jedenácté. U cukrárny při stanovišti kontroly zařadili jsme asi dvacetiminutový oddych, během něhož ochutnali jsme (jako vždy v rodišti K. J. Erbena) místní perníkovou pochoutku. Všechny pozoruhodnosti Miletína, jež zasloužily by si nejméně celodenní zastávku (např. rodný dům literáta, Muzeum amatérského divadla), nemohli poutníci pochopitelně navštívit, a tak zaradovali se alespoň u sousoší sv. Jiří na koni, u pomníku K. J. Erbena, u kostela Zvěstování Panny Marie, možná se ale zarmoutili nad stavem bývalé zdejší fary, která je kulturní památkou.
velikonoční výzdoba v Rohoznici. Foto: A. Vaníčková ml.
K. J. Erben v Miletíně. Foto: A. Vaníčková ml.
Kolem parku opustili jsme po 11. hodině městečko a odebrali se do lokality MILETÍNEK. Vpravo od nás mračila se stále Zvičina (že nezvolili jsme si trasu přes ni vedoucí), vlevo jistá táhlá vyvýšenina dávala najevo, že pokusí se unavit nás, až přes ní půjdeme. Blížila se ČERVENÁ TŘEMEŠNÁ, jež upozornila na sebe svěží žlutou fasádou kostela sv. Jakuba a Ondřeje, byla místem další kontroly. Kromě razítek sem přivezli pořadatelé skříňovým nákladním autem hojnost občerstvení. Pohodlnou lesní cestou pak odebrali jsme se ke známému poutnímu místu BYŠIČKY.
kostel sv. Jakuba a Ondřeje v Červené Třemešné. Foto: A. Vaníčková ml.
Byšičky s kostelem sv. Petra a Pavla. Foto: A. Vaníčková ml.
Na vyvýšenině u Lázní Bělohradu nachází se kostel sv. Petra a Pavla, poblíž kterého nachází se křížová cesta. Zde turisty zdravil podnikatel pekařský, jenž ve svém dodávkovém voze nabízel mnoho ze svých výrobků, nezapomněl ani na pár přepravek zlatavého českého moku, který šel dosti na odbyt. Výhledy ke Kumburku i do bližšího okolí zpříjemnily nám čtvrt hodiny oddychu.
Zpevněnou cestou s asfaltovým povrchem prošli jsme mezi poli po žluté značce přes osady ČERNÍN a TIKOV. Hořický chlum byl posledním stoupáním trasy. Po jeho překlenutí objevila se již ROZHLEDNA HOŘICKÝ CHLUM, jež ze své vyhlídkové plošiny nabídla především pohled do blízkého okolí, méně zřetelné bylo nahlédnutí do Krakonošova panství. Zahrádkářskou kolonií dostali jsme se opět do města. Kolem domu kultury a přes náměstí zbývalo dojít do hořické sokolovny, což se nám podařilo v 15 hodin.
rozhledna Hořický Chlum. Foto: A. Vaníčková ml.
Bílá sobota velikonoční může mít různou podobu. Kdo přijal pozvání hořických turistů, jimž předsedá pan Vilém Nečesaný, na 39. ročník pochodu O ŽIŽKŮV ŠTÍT do krajiny rozkvetlého Podkrkonoší, jistě nelituje. Jsou pochody, na které účastníci rádi každoročně přijedou.
O Žižkův štít /23. 04. 2011/ aneb Okolím Hořic v čase předvelikonočním /napsala Maruška Beruška/
Po tříleté odmlce jedeme podpořit odbor a za vizitkami. Odjezd 23. 04. 2011 z Trutnova autobusem.
V 7.00 hod. početná skupina našeho odboru vedená M. Janatovou, já a Vláďa z Jilemnice, Jirka s Láďou a další. V 7.45 hod vystupujeme a hurá na start s malou zastávkou na náměstí se známými od Náchoda, proběhne vyšlehání a popřání hezkých velikonoc. My počkáme až otevřou informační centrum a zakoupíme po čtyřech vizitkách - Hořice, Sochařský park U Svatého Gotharda v Hořicích, Masarykova věž samostatnosti Hořice a Rozhledna Hořický chlum. Na startu pochodu v sokolovně je mumraj lidiček pěších i cyklistů. Je krásně, zaprezentujeme se, dáme startovní pivko, jsou zde další známí - Petr z Náchoda, po operaci přijel mezi své popovídat a na malou procházku, Hubert z Bohdanče a další a další. V 8.45 hod. konečně vyrážíme na trasu.
Trasa: HOŘICE V PODKRKONOŠÍ - náměstí - rozhledna HOŘICKY CHLUM - vyběhnu nahoru a dolů, až zapomenu využít čaje na kontrole - BYŠIČKY - samokontrola a známí ze Smiřic, se kterými proběhne občerstvení, Na startu pochodu v sokolovně je mumraj lidiček pěších i cyklistů. Je krásně, zapre bratři Lukáš a Jan z Jičína se ptají na Luďka - LAZNE BĚLOHRAD neodolám napojení ze studánky - po projití parkem obdivujeme nový velký areál lázeňské budovy - BOREK - ZVIČINA - kontrola a relax s bratry Lukášem a Janem z Jičína - CHROUSTOV - MILETIN - jen míjíme a už se těšíme na hlavní kontrolu do ČERVENE TŘEMEŠNE na kolegu Vetešníka a děvčata - nejdřívě kofola, potom párek s hořčicí, chlebem a pak pivko. Zde je též Milan a Katka s Janou z Lomnice. Teplé a větrné počasí nás dost znavilo, ale už je vše OK, a můžeme pomalu do cíle - HOŘICE V PODKRKONOŠÍ v 17.45 hod. = 36 km.
start ve sportovní hale v Hořicích. Foto: M. Vrabcová
Vláďa z Jilemnice s přáteli ze Smiřic při občerstvení na samokontrole na Byšičkách. Foto: M. Vrabcová
Maruška z Trutnova /vpravo/ u studánky v Lázních Bělohrad. Foto: neznámý kolemjdoucí
skupina turistů z Vrchlabí na Zvičině. Foto: M. Vrabcová
na Zvičině u Raisovy chaty. Foto: M. Vrabcová
na hlavní kontrole v Červené Třemešné. Foto: M. Vrabcová
V cíli obdržíme diplom a hořickou trubičku. Koukneme na účast - celkem 1.912 lidiček. Dáme kávu a sladkost a pohovoříme s cyklisty z Vrchlabí, kteří jedou domů až zítra na kolech. Po válečné poradě se rozhodneme odjed domů ve 20.15 hod autobusem. Byl to krásný den. Za týden vás zvu pochod do Červeného Kostelce na Hadařskou pětadvacítku.
Výlet do Krkonoš /21. 04. 2011/ aneb V Krkonoších
s posledními zbytky sněhu /napsal Lukáš z Jičína/
Na 21. dubna jsem si naplánoval túru v Krkonoších. Už ve středu jsem si koupil na nádraží síťovou jízdenku IREDO za 100 Kč, na kterou lze kombinovat jízdu vlakem a autobusem v Královéhradeckém kraji. Počasí se vyvíjelo slibně, jen máma měla pořád připomínky, že tam ještě budou tuny sněhu.
Ve čtvrtek v 5:30 už sedím ve vlaku a v Ostroměři přestupuji na spěšňák Kolín - Trutnov. V Martinicích zjišťuji, že mi kiksnul mobil a nejde nahodit. Dále přestupuji ještě v Kunčicích a ve Vrchlabí z vlaku na autobus.
Ve Špindlerově Mlýně jsem krátce po osmé hodině. Projdu džunglí grandhotelů, kolem lanovky na Medvědín, k rozcestí Pod Dívčí strání. Sezónní informační středisko je zavřené, jen z boku je vzkaz pro zloděje zásob dřeva. Hned za první zákrutou Labe začíná sníh.
Labe ve Špindlerově Mlýně. Foto: L. Vaníček
cesta k Labskému dolu. Foto: L. Vaníček
strom poškozený datlovitými. Foto: L. Vaníček
dále jen pro pěší - Labský důl. Foto: L. Vaníček
Přezouvám se do kotníkových bot a botasky odkládám do batohu. Zatím se jde dobře. Sníh místy mizí, místy přibývá. Chvílemi jdu po asfaltu. Informační panely v celém Labském dole jsou v tomto období ještě zazimovány. Vlevo si všímám vyklovaného stromu. Labe se zužuje a místy je výhled na skalní bloky pod hřebenem mezi Labskou a Vrbatovou boudou.
Přicházím k rozcestí Pudlava, kde zároveň končí běžkařská stopa v zimě a cyklotrasa v létě. Svačím, svlékám teplé vrstvy oblečení a jdu dál. Slunce začíná pořádně přitápět. Stromy se zmenšují, sněhu na odkrytých stráních ubývá a občas je vidět koryta pádu lavin s hromadnými polomy. Otáčím se nazpět, mám výhled na jihozápad Krkonoš.
Stoupám k odpočívadlu pod Labským vodopádem. Nikoho jsem zatím nepředběhl ani jsem nepotkal někoho, kdo by mě vyfotil, fotím se pomocí samospouště. S každým krokem se přibližuji Labské boudě. Tam jsem před jedenáctou hodinou. Cesta na Vrbatovu boudu je zasypaná sněhem, jdu tedy na opačnou stranu po žluté kolem Kamenné studánky na Sněžné jámy. Zde potkávám několik Poláků pracujících ve zdejší meteorologické stanici.
Lukáš z Jičína na vyhlídce u Labského vodopádu. Foto: L. Vaníček
Labský vodopád. Foto: L. Vaníček
Labská bouda, Harrachovy kameny a Kotel. Foto: L. Vaníček
Kamenná studánka. Foto: L. Vaníček
Sněžné jámy. Foto: L. Vaníček
Jdu na západ k České Budce a k prameni Labe. Spodní řádek měst, jimiž Labe protéká, je pod sněhem. Dále mířím k Labské a Pančavské Louce, kde je nově zrekonstruovaný přístřešek. Sněhové pole mě dovedlo k rozcestí U Růženčiny zahrádky. Je čas na další chleba. Obcházím Kotel, potkávám partu mladých dorostenců a sestupuji ke Dvoračkám. Mám za sebou zatím asi 19 kilometrů. Odebírám se Kotelními jamami na Horní Mísečky. Hledím do mapy, do Špindlerova Mlýna je to z kopce necelé čtyři kilometry. Scházím po červené značce. Po dvaceti osmi kilometrech jsem dole.
Pančavská louka - U Čtyř pánů. Foto: L. Vaníček
bouda Dvoračky a hotel Štumpovka. Foto: L. Vaníček
Horní Mísečky a Kotelní jámy. Foto: L. Vaníček
Autobus do Vrchlabí jede za dvacet minut. Ve Vrchlabí kupuji v supermarketu láhev vody a jedu vlakem s jedním přestupem do Staré Paky. V kolejišti mezi Novou Pakou a Lázněmi Bělohradem zůstalo viset auto po střetu s vlakem. Je zde náhradní autobusová doprava, přípoje ve Staré Pace čekají, v Ostroměři ujíždí. Mám síťovou jízdenku IREDO a potřebuji se dostat do Jičína, jedu tedy bez komplikací rychlíkem přes Dvůr Králové nad Labem do Jaroměře, a jelikož by v Hradci nebyl přípoj, jedu zpět do Staré Paky. Mezitím se nehoda vyšetřila a do Jičína se dostávám s rizikovým přestupem v Ostroměři s drobným zpožděním ve 20:35.
na otočku do Jaroměře. Foto: L. Vaníček
mimořádný přestup v Nové Pace pro vyrovnání souprav. Foto: L. Vaníček
Pardubická podkova /16. 04. 2011/ aneb Česká Třebová má hezké okolí /napsal Jan z Jičína/
Skutečnost, že Česká Třebová (významný železniční uzel ležící v okrese orlickoústeckém) má hezké okolí, je dobře známa členům TJ SOKOL POLABINY - pořadatelům letošního (již 33. ročníku) pochodu PARDUBICKÁ PODKOVA. (Ač je to pro čtenáře Luďkových obrázků z turistiky v Podkrkonoší "nošením dříví do lesa", připomenu, že se jedná o turistickou akci, která je zasazena pokaždé do jiného koutu východních Čech.)
S myšlenkou, aby i turisté z Českého ráje letos tento výšlap podpořili, přišel Jan Simeon, předseda odboru KČT Jičín. Jeho návrh dopadl na úrodnou půdu: v sobotu 16.4.2011 před půl pátou hodinou ranní odebralo se na jičínské nádraží 11 turistů, aby se Českými drahami (s přestupy v Hradci Králové, Týništi nad Orlicí a Chocni) nechalo přepravit do místa startu uvedeného putování vzdáleného od Jičína 122 km. Na tomto místě - snad i lehce pýchou pokoušen - uvedu, že naše rodina (dvě Aleny, dva Janové a jeden Lukáš) byla tentokrát kompletní.
Krátce po půl osmé hodině absolvovali jsme již před nádražní budovou s nápisem ČESKÁ TŘEBOVÁ první přívětivý pohovor s pardubickými pořadateli; jednalo se o zaregistrování, úhradu poplatku 10,- Kč na osobu, převzetí itineráře a jednoho perníku na cestu. Jičínská jedenáctka rozdělila se pak do tří tras: 10, 23, a 35 kilometrů. Dcera Alena a syn Lukáš vybrali si pětatřicítku. S manželkou Alenou, synem Janem (a ještě panem Romanem z Jičína) rozhodli jsme se ujít vzdálenost 23 km.
Chvilku jsme ještě pohlíželi na vodní hrátky se zeměkoulí, poté nechali jsme již start za zády. Kolem pomníku Jana Pernera, jenž náleží do otcovské generace naší železniční sítě, zamířili jsme klidným ránem do podchodu pod železniční tratí, parkem a zástavbou rodinných domů opouštěli město žijící pravidelným rytmem drncání kol vlakových souprav. Vedla nás značka zelená.
První stoupání končilo nad sídelním útvarem v lokalitě HORY (530 m). Po krátké zastávce vešli jsme do lesního komplexu. Po domácí přípravě nad příslušným listem turistické mapy potvrdili jsme si, že budeme procházet krajinou zvlněnou, v níž střídání pohybu vzhůru a dolů bude dosti časté.
Po rozcestích UHROVY DOLY a NA ŠKLÍBANDĚ otevřela se krajina do blízkého okolí, z něhož zajímala nás především blízká SVINNÁ, jež ležela na pátém kilometru našeho snažení. Sváteční turisté i rekordmani (lépe než já) znají ty okamžiky, kdy lidští jedinci s batohy procházející v sobotním dopoledni poklidnou vesnicí provázeni jsou zvídavými pohledy domorodců i jejich šelem psovitých (jest - pravda - někdy těžké rozlišit, zda štěkot je zdravící a láskyplný, anebo nepřátelský).
V obci SUCHÁ by u jezdeckého areálu jistě pookřál milovník dostihového sportu i rozezlil se aktivista z čeledi ochránců zvířat. Sám se neřadím ani do jedné z uvedených skupin, ale přiznávám: chůze lichokopytníka s jezdcem potěší oko mé, naopak trysk hecovaného zvířete zhluboka dýchajícího a shazujícího tyčky překážek mne zarmoutí. V otevřené krajině spatřili jsme Litomyšl, která však nebyla pro dnešek naším cílem. Zpevněnou cestou mezi poli šli jsme dva kilometry do vesnice STRAKOV. V 11:20 jsme na 12. kilometru posvačili u kapličky.
V dalším úseku bylo třeba hledět si značky červené. V přístřešku u místního rybníčku odpočívali dva účastníci stejné akce, s nimiž jsme se pozdravili, po lehkém stoupání zamířili jsme do dalšího hlubokého lesa. Jeho klid lehce narušen byl motorovými pilami jedinců, kteří - zjevně pro svou potřebu - zpracovávali zbytky po těžbě. ZLATÁ STUDÁNKA nebyla již mechanizací rušena, v přístřešku v jejím sousedství zastavili jsme se na pár minut. Rozcestník o pár set metrů dál (ve výšce 603 m) nás marně lákal k Semanínu či Gajeru, hleděli jsme si svého itineráře. Když skončil les, čekal nás kilometrový silniční úsek na KOZLOVSKÝ KOPEC (601 m).
Na něm nacházející se CHATA MAXE ŠVABINSKÉHO byla stanovištěm kontroly, kde jsme po nezbytném razítkování rádi dali několik vět o historii pochodu i tajůplných místech zdejší krajiny. Ve 13:30 jsme využili pohostinnost zdejší chaty. Než jsme stačili odkráčet, objevilo se odkudsi kvarteto jičínských účastníků trasy 35 km. Někteří jsme ještě vystoupali asi 175 schodů na rozhlednu, jež nabídla pohledy všemi směry, zejména k Orlickým horám a útvarům na východ od nich.
vodní hrátka se zeměkoulí. Foto: A. Vaníčková ml.
Jan Perner v České Třebové. Foto: A. Vaníčková ml.
jaro v krajině. Foto: A. Vaníčková ml.
bukové porosty si na zelené listy ještě počkají. Foto: A. Vaníčková ml.
rozhledna na Kozlovském kopci. Foto: A. Vaníčková ml.
chata Maxe Švabinského. Foto: A. Vaníčková ml.
Sestup do cíle byl zpočátku lesem vedoucí a dosti prudký, u zahrádek se začal zmírňovat k závěrečnému kilometru městem vlaků. Po půl čtvrté jsme přišli k nádraží. Cílový pohovor s organizátory a s převzetím pamětních listů byl příjemným zakončením pochodu PARDUBICKÁ PODKOVA.
Po konstatování předsedou odboru KČT Jičín, že tři účastníci trasy 10 km již odcestovali dříve, nastoupili jsme v 16:05 do jednoho z mnoha vlaků, jež v tomto odpoledni Českou Třebovou projely, a vydali jsme se po sobotě prožité ve zdejším okolí na zpáteční cestu do Jičína, kam jsme přibyli v 19:25 hodin.
Skutečnost, že Česká Třebová má hezké okolí, je od třetí letošní dubnové soboty známa také jedenácti jičínským turistům, kteří se toho dne sami přesvědčili.
Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /26. 03. 2011/ aneb S improvizací přes Hrdoňovice a s přídavkem na Valdické bráně /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Letos již po páté jsme strávili noc z 25.3. na 26.3. v Jičíně v místní sokolovně. A to proto, abychom mohli v plné polní nastoupit v 6.00h na start pochodu. Tento pochod patří mezi naše oblíbené a tradiční akce.
Po obdržení itinerářů na startu na nádvoří zámku jsme pár minut po 6.h vyrazili na trasu 37km. Tato trasa drží pro nás jedno velké prvenství. Za celá léta, po která se věnujeme dálkovým pochodům, jsme si neupravovali trasy a dbali přesně pokynů pořadatelů. Nyní jsme se ale shodli na změně - místo absolvování cesty od zříceniny hradu Pařez na Trosky a zpět stejnou cestou, jsme to z Trosek k Pařezu vzali přes Hrdoňovice.
Ale abychom se vrátili k počátku našeho putování. To začalo na Valdštejnově náměstí u rozcestníku, který nás směroval k 5 km vzdálenému Prachovu po ČTZ. Na kontrolu do Prachova jsme přišli právě včas, neboť pořadatelský vůz zrovna přivezl horký čaj, který byl díky chladnému ránu zapotřebí.
dřevěné sochy u rybníku Kníže. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Po vstupu do Prachovských skal jsme konečně opustili asfaltový povrch hlavní silnice Jičín - Holín - Prachov a jali jsme se plně soustředit na itinerář, který říkal, že skalami musíme projít po ŽTZ, poté ZTZ a nakonec musíme potkat ČTZ. Na všechny značky jsme zdárně natrefili a během chvilky jsme se ocitli na kontrole u Pařezu. Zde se od nás měli oddělit trasy 21 km a menší.
Protože ale byla poměrně brzká hodina ranní a "jednadvacítkáři" možná ještě ani nedorazili na start, nikdo se neoddělil a my jsme spolu s ostatními dálkoplazi pokračovali v přátelských rozestupech po ČTZ do Mladějova.
Protože konečně vysvitlo sluníčko, udělali jsme si před místními potravinami přestávku. Samozřejmě, že jsme pochod využili i k lovu turistických vizitek. Tudíž výše zmíněná pauza proběhla až po úspěšném útoku na DUO potraviny Mladějov - prodejní to místo vizitky Mladějova. Z Mladějova jsme skoro až pohádkovým údolím došli k Dolskému rybníku, potažmo k Dolskému mlýnu. Zde jsme se napojili na ZTZ. Po ní jsme se prudkým, ale krátkým stoupáním vyhoupli k obci Křenovy, kde se nám otevřel první pohled na Trosky.
Dolní mlýn. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
hrad Trosky. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Na Troskách jsme museli odříct plánovaný teplý oběd našim žaludkům, neboť restaurace - stejně jako hrad¨-, byla otevřena až od 1.dubna. Alespoň jsme tu na chvíli spočinuli na lavičce a také přečkali krátkou přepršku. Od hradu jsme poté sešli ke kempu Svitačka a pro následujících 9 km jsme schovali itineráře a vytáhli mapu, protože nás čekal naprosto neznačený úsek, kterým jsme si zpestřili původní trasu.
Od kempu jsme se vydali po hlavní silnici směrem k Újezdu pod Troskami, z ní jsme se posléze odpojili na lesní cestu, která nás dovedla k poli. To jsme museli překonat, abychom se dostali k pískovně v Hrdoňovicích. Těmi jsme prošli a další lesní cestou jsme došli až k vlakové zastávce v Hrdoňovicích, kde jsme zase mapu uklidili, protože zde začínala ŽTZ, která nás bezpečně dovedla až k rozcestí Pod Velkou hůrou. Nyní jsme znovu vytáhli itinerář a spolu s ním pokračovali opět k Pařezu a přes rekreační zařízení Pařez do obce Blata. V místní restauraci jsme konečně výbornou polévkou a řízkem utišili kručící žaludky.
Hodina u svijanského piva v Blatech utekla jako nic a ztuhlé svaly díky ní začaly fungovat, jak mají, až při neuvěřitelně dlouhém stoupání zpět do skal Nad Fortnu a k Ervínovu hradu. Kolem hotelu Pod Šikmou věží jsme zamířili do Horního Lochova a opět přes Holín zpět do Jičína, kam jsme došli krátce po 16 h. Díky tomu jsme stihli otevírací dobu Valdické brány s vyhlídkovým ochozem a tím pádem i úlovek nejcennější v podobě zakoupení turistické vizitky. Ta se dala totiž koupit pouze ve zdejší pokladně, jež se nacházela až v nejvrchnějším patře věže na ochozu (ve výšce 32 m a po vystoupání 156 schodů). Nebylo zbytí = vizitka je tudíž již pevně nalepena v záznamníku.
pohled z Valdické brány na náměstí v Jičíně. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Štěstí nám přálo i v hospodě Řáholec, kde jsme si mohli po předložení diplomu vyzvednout třetinku nápoje - dostali jsme každý poslední zbylý kelímek. Pak už následovalo jen sbalení spacáků v sokolovně, loučení se známými turisty a pořadateli s přáním brzkého shledání.
Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /26. 03. 2011/ aneb O radostech z putování důvěrně známou krajinou /napsal Jan z Jičína/
Přiznávám, že těžko vysvětluji některým známým, jaká je to radost opakovaně na prahu jara procházet krajinou důvěrně známou. Čtenářům "Luďkových obrázků" nic netřeba vysvětlovat, protože mnozí z nich tak - třeba v jiných koutech domoviny - činí totéž.
Pár dnů před poslední březnovou sobotou rozhodnuto bylo v naší rodinné radě, kterak podpoříme tradiční pochod pořádaný odborem KČT Jičín: dva synové zapojí se do pořadatelského týmu, já půjdu jarní krajinou a navýším počet účastníků známé akce.
V sobotu 26.3.2011 v šest hodin snídám na jičínském sídlišti U Stadionu v poklidu, při rozhlasových zprávách se neraduji z možnosti odpoledních srážek. Domov opouštím před půl sedmou, abych po startovní proceduře na nádvoří jičínského zámku vyrazil na trasu dlouhou 37 kilometrů už v 6:45 hodin. S příslibem, že na známých stezkách pokusím se nacházet drobnosti dosud opomíjené.
Vane mírný vítr. Po červené značce míjím rybník Kníže, silniční úsek vede přes Holín na Prachov. Se stoupáním otevírají se pohledy na Velišský hřbet po levé straně. Kontrola u parkoviště na Prachově nabízí čaj, mé přání dne bez deště zdá se pořadatelům lehce ironické, když obloha na severní straně je dosti tmavá. Dvojice účastníků z Nového Boru konstatuje (nikoliv vychloubačně), že za Rumcajsem jezdí - ač s přestávkami - již od počátku 70. let minulého století.
Po žluté vede pochod okrajem Prachovských skal, obnova starších porostů v této lokalitě dala vyniknout skalním útvarům dosud lehce utajovaným. Od hotelu "Skalní město" se jde krátce po zelené, od rozcestí V Stájích vede červená k hradu Pařez, kde rozprostřela svůj stánek další kontrola (s dalším čajem). Kolem hájovny patřící do osady Pařezská Lhota následuje výstup pod Velkou hůru, lesní porosty končí nad osadou Loveč. Dvojice mladých lidí přede mnou dlouze obdivuje pohled na Trosky, nepokouším se rušit je doporučením, aby si všimli též Vyskeře i Kozákova.
V Mladějově krátce usedám v 9:15 po 13 kilometrech na lavičku, abych se posilnil chlebem a lokem kávy z termosky. Mířím zas do lesů. U Dolního mlýna na Žehrovce přecházím na značku zelenou, vede vzhůru strmou lesní stezkou opatřenou nejedním schůdkem. Mezi poli přijdu pak do osady Křenovy.
V otevřeném šenku u rozcestí objednávám si malé řezané pivo z Malého Rohozce, pak zvolna kráčím k Troskám - dominantě Českého ráje. Dávám několik vět s místní ženou, která si povšimla nejednoho turisty, jenž dnes tu prošel; ona zarmoutí mne sdělením, že neví nic o putování za Rumcajsem, já konejším ji, že o něm nemusí ještě vědět, když se jde teprve 45. ročník.
Prachovské skály. Foto: J. Vaníček
hrad Pařez. Foto: J. Vaníček
hájovna pod Velkou hůrou. Foto: J. Vaníček
křenovský šenk. Foto: J. Vaníček
Kontrole, jež nachází se pod hradem, nejdříve nevěnuji příliš pozornosti a přes upozornění, že hrad je zavřen, jdu nahoru, abych se potěšil pohledem na málo zřetelný obrys Ještědu, jenž je v tom čase zjevně srážkovou vodou smýván. Po sestupu z výšin chvíli hovořím s pořadateli, pak otočím se zas k Jičínu. Kapkám deště, jež začínají padat na oděv, věřím, že tak nebudou činit dlouho, přeháňka za pár minut opravdu končí. U Svitačky jdu po červené do lesa, sestupuji zas k Žehrovce. Od Dolního mlýna budu se nyní vracet k Pařezu 6 kilometrů stejnou trasou.
V Mladějově na stejné lavičce v 11:50 další chléb zapíjím dalším malým množství kávy. Pohled na dvě otevřené restaurace poblíž návsi je ovšem lákavý, a tak zavítám do jedné z nich; gulášovou polévkou a malým světlým pivem ze Svijan vylepšuji energetickou bilanci. Nad Lovčí se ještě opakovaně ohlédnu za vyvýšeninami Českého ráje, lesní komplex Velké hůry brzy pohledy uzavře.
Od hradu Pařez vede silniční úsek přes Blata, kde zastavuji se u zvoničky, k osadě Maršov. Tam veden zelenou značkou vstupuji do posledního lesa dnešní trasy, abych se dotkl Prachovských skal pro změnu z jižní části. Odbočku k Ervínovu hradu nemohu vynechat. Nad hlavou přelétne další několikaminutová přeháňka. Jdu přes rozcestí Pod Velkou Svinčicí, k Hornímu Lochovu, kde les definitivně končí.
hrad Trosky. Foto: J. Vaníček
Blata - zvonička. Foto: J. Vaníček
Ervínův hrad. Foto: J. Vaníček
Horní Lochov - zvonička. Foto: J. Vaníček
Procházím vesnicí pozorně, všímám si další zvoničky při cestě, hledím, abych si vybral správnou odbočku, ačkoliv je vlastním značením opatřená. Překlenu mírný kopeček a ocitám se zas nad Holínem. Čtyři poslední kilometry budou shodné s těmi ranními. Do cíle přicházím v 15:15. Kromě diplomu přebírám poukázku na malé pivo malorohozecké v restauraci "Řáholec", které určitě nenechám propadnout.
Za Rumcajsem si dnes našlo cestu 3 364 pěších turistů a 81 cykloturistů. Snad někteří z nich dokážou vysvětlit svým známým, jaká je to radost (i opakovaně) pohybovat se krajinou (nejen) Českého ráje.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz