V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Výlet na Svitavskou pahorkatinu /19. 06. 2010/ aneb ZE SVITAV DO LITOMYŠLE ZA JÁROU CIMRMANEM Kmochova padesátka - kratší trasa - /12. 06. 2010/ aneb ÚLITBA FOTBALU VE ŽHNOUCÍM POLABÍ Líšenské pochody Českým rájem /05. 06. 2010/ aneb LÍŠENSKÉ NOVELETY VČETNĚ DOBRODRUŽNÉHO NÁVRATU DOMŮ Cesta kocoura Mikeše /22. 05. 2010/ aneb VE STOPÁCH UPRCHLÉHO KOCOURKA PIJAVICE Výlet na Berounsko /15. 05. 2010/ aneb NEPŘEMLOUVÁNÍ NA DĚDU ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Výlet na Svitavskou pahorkatinu /19. 06. 2010/ aneb Ze Svitav do Litomyšle za Járou Cimrmanem Vůbec mě nezaskočilo, když náš jediný, byť občasný přepravce na turistické pochody musel odříci doslova za pět minut dvanáct přepravu osobním automobilem na pochod Rozhledny Jablonecka. Stačilo mi totiž několikrát kliknout na internetu na sever http://www.mapy.cz a párkrát zvednout telefon a mohl jsem oprášit svůj starý záměr na uskutečnění výletu po Svitavské pahorkatině za turistickými vizitkami, aniž bych musel v hájené době mistrovství světa ve fotbale vstávat ve 02,50 hod.na nejrannější vlak z Trutnova. Autobusová nádraží mezi městy Svitavami a Litomyšlí rozděluje po silnici E442 jen 19 kilometrů, autobus mezinárodní linky Trutnov - Žiar nad Hronov tuto vzdálenost překlene za stejný počet minut. Mezi stejnými městy naplánoval jsem si oklikou po turisticky značených cestách výlet o délce 30 km, pro jehož trvání vyhradil jsem si hrubý čas - i s pobyty v obou městech - takměř devíti hodin. Protože naplánovaná trasa měla být evidentně "suchá", houkl jsem do sebe na úvod před devátou ranní ještě v restauraci na autobusovém nádraží ve SVITAVÁCH jedno pivo, nato ve směru věží přesunul jsem se necelý půlkilometr na náměstí Míru. Informační centrum, kde orámoval jsem své putování zakoupením první turistické vizitky dne, nalezl jsem spolehlivě vprostřed nezvykle protáhlého náměstí vedle staré radnice. Nato zdržel jsem se krátce u barokního kostela Navštívení Panny Marie a po žlutých značkách nechal jsem se ulicí T. G. Masaryka, nato pak ulicí Sokolovskou, jež zakrátko hbitě přejmenovala se na Pražskou, vyhostit z města. Posléze na konci posledního průmyslového objektu nalézajícího se po pravé straně na rozcestí U ROSNIČKY osvobodilo mě turistické značení od rušného silničního provozu a zavedlo mě doleva do zprvu otevřené krajiny, poskytující mi utěšené výhledy na polní cestu vinoucí se mezi světlezelenými poli a též na hradbu lesa v blízkém pozadí zbarvenou zelení poněkud sytější - na Javornický hřeben. Nejednalo se však o klasickou polní cestou, nýbrž o asfaltovou silničku, později v lese připomínající své sestry třeba v Brdech či na Klokočce pouze s tím rozdílem, že tato pyšnila se kvalitním povrchem -se žlutě značenou turistickou cestou sdílela její průběh rovněž cyklotrasa č. 4028. Společně s ní překlenul jsem po táhlém mírném stoupání a následné rovince první mírnou vyvýšeninu NA STRÁNI /585 m n. m./. Na začátku dalšího krátkého, jen o trochu prudšího stoupání vymanily se turistické značení z asfaltové cesty a umožnily mi vystoupit na další bod hřebene SNĚŽNÍK /569 m n. m./ - ve vzdálenosti 6 kilometrů od rozcestí U Rosničky. Posléze sestupoval jsem stále skrze zdravý les klasicky lesním terénem, od úvodní mýtinky cestou zprvu rozbrázděnou technikou a tudíž místy natolik zabahněnou, že byl jsem nucen exponovaná místa obcházet bohudík řídkým lesem. Nejrůznější zákruty cesty nebylo obtížné sledovat díky spolehlivému značení. Po dalších 3,5 kilometrech doputoval jsem přes kraj osady BRLENKA na skok do otevřené krajiny, vpravo od níž za nedalekým lesem v krátkých intervalech prohlížely si mě bílé vrtule s červenými konci jakési zřejmě větrné elektrárny. Do onoho lesa zakrátko vnořil jsem se znovu a po překlenutí mělké rokliny vypadl jsem asi po 2 hodinách v lese do otevřené krajiny na delší čas. Po překlenutí z mého příjezdu důvěrné známé silnice E442 na kraji obce GAJER zaskočil jsem do benzínové pumpy pro jednu Bonaquu, kterou vychlemtal jsem na silničce do osady MENDRYKA. Těšil jsem se na návštěvu areálu zámečku založeného v letech 1570 - 80 Vratislavem z Pernštejna a pojmenovaného po jeho manželce Marie Maxmiliány Mendriguez de Lara, leč vstup do jeho otevřených vrat byl mi modře oděnou řádovou sestrou zapovězen, doufám, že přede mnou toliko snažila se skrýt nelehkou každodenní charitativní péči pro řádové sestry Společnosti dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul. U rybníčka pod zámečkem konstatoval jsem, že uběhla první čtvrthodina po polednách a že mám za sebou již 15,5 kilometrů. Přes výhružky meteorologů, jimž bylo mi naslouchati ještě ráno v autobuse v puštěném rozhlasovém vysílání, nekupily se /až na krátký okamžik ve Svitavách kol čtvrt na deset/ na obloze těžké mraky, naopak lehké mráčky střídaly se nade mnou téměř v rovnováze s modří, nepršelo nejen tu a tam, ale vůbec. Kdybych i přes vynikající čas spěchal, mohl jsem na cestě do Litomyšle pokračovat dále pouhých asi 11 km po pohodlné cyklostezce č. 182 přes Janov. Nechvátal jsem však a sledoval jsem proto po krátkém tápání dále žluté turistické značení do dalšího rozsáhlého komplexu Opatovského lesa. neutěšený pohled na zachmuřenou a nevlídnou oblohu naskytl se mi přesně ve čtvrt na deset nad západní stranou náměstí Míru s kostelem Navštívení Panny Marie ve Svitavách naprosto ojediněle a ani odtud vzdor předpovědím nezapršelo . Foto: L. Šlosar krajinu jako tu za rozcestím U Rosničky s cestou vinoucí se skrze pole před hradbou lesa vprostřed zeleně v lehce zvlněné krajině miluji, toliko ladovskou vesničku v ní postrádal jsem. Foto: L. Šlosar těsně za Sněžníkem minul jsem utěšenou mýtinku. Foto: L. Šlosar Úvodní kilometr cesty byl neuvěřitelně mokrý, zablácený, hluboké koleje zapříčiněné technikou zaplněny byly kalnou vodou, les při kraji cesty pak natolik neprostupný, že byl jsem nucen tu balancovat po krajích kolejí, tu po rovněž vlhkém úzkém hřebínku mezi nimi. Zamrzelo mě záhy, že žluté značky - neuznaly mě - soustředěnému toliko na povrch cesty - hodna oznámení: "Omluv nás, Luďku, jdeme si něco zařídit", a zmizely si jen tak. Naštěstí zakrátko kolmo křižovala mě zpevněná cesta, po níž vydal jsem se intuitivně doleva, po necelém půlkilometru objevil jsem opět další žlutou značku, nechal jsem se jí vtáhnout na další bahnitou cestu, jíž vystřídal brzy úsek sušší a zakrátko i další zpevněná cesta, jež mě po 4,5 kilometrech táhlého stoupání za Mendrykou dovedla na rozcestí ZA ZLATOU STUDÁNKOU /603 m n. m./. V těsné blízkosti rozcestí místo studánky nalezl jsem ohrazenou budovu s vysokou kovovou věží, zato málem přišel jsem tu o nohu, jíž zahákl mi drát v těsné blízkosti drátěnky. Pokračoval jsem tedy raději z rozcestí již po červených značkách prudkým klesáním od nedaleké bývalé Říhovy boudy, kde nereflektoval jsem na nápis vybízející k prezentaci na veterinární prohlídku, k odpočívadlu, jež minul jsem nechtě rušit zde sympatické dva svačící turisty, a poté, co prodral jsem se těsným křoviskem, ještě více klesl jsem k potůčku, jehož údolíčko dovedlo mě po dalších 5 km do STRAKOVA. Zde opláchl jsem umouněné své ruce v tůňce před studánkou s letopočtem 1824 a se sochou sv. Jana Nepomuckého v jejím výklenku. Nato vystoupal jsem do centra obce, kde obšlapoval jsem chvíli kol barokní kaple Panny Marie z roku 1734. Když o několik metrů níže fotografoval jsem sochu Bohorodičky na vysokém sloupu, objevil se zprava šedovlasý muž v zelených montérkách, na jehož radu jsem v uličce vpravo na její pravé straně před další křižovatkou shlédl kříž s německým citátem z kapitoly 1, verše 12 z Bible z knihy Pláč Jeremiášův, jež v Bibli kralické zní poněkud košatěji: "Nic-liž vám [do toho], ó všickni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jest-li bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak [mne] zámutkem naplnil Hospodin v den prchlivosti hněvu svého." zámeček Mendryka zůstal mi skryt zpočátku mezi stromy, později za svými vraty, v osadě stejného jména vzal jsem za vděk alespoň zátiším s rybníčkem, toliko vodníka v něm postrádal jsem. Foto: L. Šlosar typická otázka v lese nad Mendrykou: kam se vrtnout, abych se pohnul dále? Foto: L. Šlosar nemoha se rozhodnout, kterou pamětihodnost Strakova na toto místo zvolím, neuměle do zdejší návsi s kaplí P. Marie vpravil jsem zleva studánku s letopočtem 1824 a se sv. Janem Nepomuckým, dále citát z knihy Pláč Jeremiášův v německém poněkud stručném znění: "O Ihr alle, die Ihr auf diesem Wege vorüber gehet, market a sehet, ob irgend ein Schmerz sey gleich wie mein Schmerz ist" a konečně sloup se sochou P. Marie. Foto a fotomontáž: L. Šlosar Když počal jsem klesat ze Strakova ku Litomyšli, dobrého toho muže potkal jsem znovu, vyklubal se z něho místní kronikář, za několik minut příjemného hovoru krom jiného dověděl jsem se, že Zlatá studánka je ono odpočívadlo, jež shledal jsem pod Říhovou boudou, že onen potok z něho vytékající v kronikách zván je Zlatý a že pramen ve studánce s letopočtem z roku 1824 vzpomínán je v kronice již v roce 1450. Vážím si lidí, jako je onen kronikář, neb okořeňují těžko stravitelný žvanec bez chuti, spatlaný z duchaprázdných konzumentů života v obchodních domech a nudných krasotinek na jedno brdo, jímž dennodenně nucen jsem se zalykat. Posléze prošel jsem naučnou stezkou Černá hora, na jejím počátku nejprv kol Primátorské hrázi, jíž přísluší chránit město Litomyšl před záplavami, za tenisovými kurty ocitl jsem si o půl čtvrté již v centru LITOMYŠLE v ústí ulice Terezy Novákové, což přivedlo mě na nápad sledovat kol Portmonia tuto ulici až k zámku a zakoupit si dvě turistické vizitky z Litomyšle zde. Po krátkém ochomýtnutí se na nádvoří zámku překlenul jsem ulici Jiráskovu a v Regionálním muzeu uctil jsem sám pro sebe památku před 13 dny zemřelého Ladislava Smoljaka návštěvou skvělé výstavy Stopy Járy Cimrmana s ukázkami z plakátů i programů her divadla, předmětů s Mistrem spojených, dále třeba rekvizit ze hry Vražda v salonním coupé či předmětů, jež při požáru ve Stroku zachránil školník Nehasil. Potěšila mě vzpomínka Zdeňka Svěráka na spoluzakladatele divadla Jiřího Šebánka, lidsky krásná v době, kdy lidé, kteří rozejdou se s původní myšlenkou, jsou většinou opomíjeni, znevažováni, ba i dehonestováni. Vrátil jsem se do ulice Terezy Novákové svlažit své hrdlo v útulném šenku Veselka, krátce pobyl jsem v klášterních zahradách při tichém poslechu hudby ze Smetanovy Litomyšle z reproduktorů, kol kostela Povýšení sv. Kříže sestoupal jsem níže, na Smetanově náměstí prošel kol stánků Starodávného jarmarku a pozdním vběhnutím již na červenou na přechodu přes rušnou ul. kpt. Jaroše málem sobě a rozjíždějícím se automobilům přivodil jsem újmy. v litomyšlském zámku toliko zakoupil jsem si turistické vizitky. Foto: L. Šlosar v Regionálním muzeu v Litomyšli na výstavě Stopy Járy Cimrmana stanul jsem taktéž před rekvizitami ze hry Vražda v salonním coupé. Foto: L. Šlosar ač založením plach, přece těsně před odjezdem prošel jsem na Smetanově náměstí v Litomyšli směle skrze stánky Starodávného jarmarku - pod oblohou, v níž již delší dobu převažovala modř. Foto: L. Šlosar Jakmile mi v autobuse - odvážejícím mě v 17,30 hod. živého domů - otrnulo, s chutí promítal jsem si ještě živější zážitky ze skvělého výletu - najmě třicet kilometrů chůze převážně v lesích, setkání se strakovským kronikářem a výstavu o Divadle Járy Cimrmana. Kmochova padesátka - kratší trasa /12. 06. 2010/ aneb Úlitba fotbalu ve žhnoucím Polabí V pátek před pochodem bylo zahájeno mistrovství světa ve fotbale. Jako velký fotbalový fanoušek podřídil jsem částečně svůj turistický program tomu, abych po fotbalovém zápase Francie - Uruguay končícím před půl jedenáctou nemusel vstávat již ve 02,50 hod. a přece se dostal za turistikou někam hodně daleko a do zčásti méně frekventovaných míst. Ke splnění tohoto záměru zvolil si jsem si pětatřicetikilometrovou trasu Kmochovy padesátky v Kolíně. Abych se dostal do Kolína co nejrychleji, využil jsem mezinárodního autobusového spoje Trutnov - Žiar nad Hronom, z Trutnova odjíždějícího v 05,45 hod., z něho vystoupil jsem v Pardubicích. K jeho snadnému dosažení posloužil mi předtím v Trutnově spoj MHD ze Zelené louky odjíždějící v 05,27 hod., postačilo mi tak vstávat ráno před půl pátou. Vlakovou jízdenku z Pardubic do Kolína zakoupil jsem si předem v pátek v Trutnově, což ukázalo se jako prozíravé. Jedenáctiminutová prodleva mezi včasným příjezdem autobusu na autobusové nádraží v Pardubicích a odjezdem vlaku Eurocity Alois Negrelli by mi totiž pro ten účel nestačila, neb na hlavním nádraží v Pardubicích postávaly příliš velké fronty jízdenek lačných optimistů, takže velice rád hlavní halou nádraží prosvištěl jsem a na nástupišti č. 4 zvolený vlak v poklidu ještě několik minut vyčkával jsem. Z Trutnova do Kolína dorazil jsem tak za rekordní necelé dvě hodiny, nato bez problémů podle plánku získaného ze serveru http://www.mapy.cz za šestnáct minut přibyl jsem i na start pochodu v sokolovně ve Kmochově ulici. Itinerář velel mi dorazit na blízké náměstí Republiky a dále pokračovat ulicí Politických vězňů, kterou jsem spolehlivě na náměstí identifikoval. Poté nemohl jsem najít ulici Legerovou, protože na boční budovu okresního soudu připletl se nějak nápis Kmochova, naštěstí s dalšími tápajícími dvěma turisty nalezl jsem ji záhy hnedle za rohem, kde současně objevily se také žluté turistické značky. Ty vyvedly nás posléze spolehlivě od budovy gymnázia s vysokou bílou věží s hodinami z rušného města do ŠTÍTAR. Tady opustili jsme konečně silniční ruch a tři kilometry sledovali jsme zastíněné údolí, v němž cestu po našich levicích lemoval zarostlý nevysoký svah, vpravo pak v protisměru plynuly skromné vody PEKELSKÉHO POTOKA. Zatím jen načas vzdálil jsem svým dvěma kolegům a dík včasným pozdravům na mých rtech podařilo se mi po úzké stezičce bez vzájemné úhony předejít několik skupin starších, leč čilých turistů. Doputovali jsme na rozcestník na kraji ZIBOHLAV, kde žluté značky vábily nás k překlenutí potoka v prudké pravotočivé zatáčce, ale kde dle itineráře měly se nás ujmout modré turistické značky, leč neučinily tak. Na základě svých zkušeností z několika ročníků Vánočního pochodu trval jsem však přece sveřepě na odpoutání se od žlutých značek, vyšplhal jsem se ke kostelu a od něho zpět na jinou silnici, modrých značek však nikde nebylo, naštěstí silniční ukazatel potvrzoval správnost směru k dalšímu našemu dílčímu cíli do Ratboře. Na jeho okraji u nádražíčka zjistili jsme původu vzniklé nesrovnalosti, modré značení končilo právě zde a dále do Zibohlav bylo zrušeno, což stalo se zřejmě nedávno, neb nejen pořadatelé, ale ani výše citovaný server http://www.mapy.cztuto změnu dosud nezaznamenal. i kdybych vylezl na vysokou věž před lety opraveného kostela v Zibohlavech, přece bych v širokém okolí modré značky nespatřil, ledaže by mé oko bylo natolik ostříží, že dohlédlo by na 3 km vzdálené nádraží v Ratboři. Foto: L. Šlosar V RATBOŘI restaurace U Poborsků naproti kostelu sv. Václava na rozdíl od prvních ročníků Vánočního pochodu nebyla putujícím příznivě nakloněna, neb otevírala až za hodinu a půl - v jedenáct hodin, takže odtud definitivně jsem na zbytek pochodu osaměl, neb na rozdíl od mých souputníků, kteří obořili se na místní koloniál, spokojil jsem se za chůze dále po silnici do Suchdolu s donesenou minerálkou. V SUCHDOLE mé dojetím zjihlé oko polaskalo se na zdejším náměstíčku pohledem na zámeček s psaníčkovými sgrafity a na kostel s farou, jíž mezi okny v hořením podlaží zdobila výklenková socha. Přestože se mě již předtím nějaké přestárlé zelené značení chopilo již na kraji obce, platné značení započínalo na onom náměstíčku a vyvedlo mě na táhlém stoupání z obce k místu slujícímu U křížku, kde u nohou Ukřižovaného poutníka varoval nápis řkoucí, že …"na tomto místě zemřela následkem zasažení bleskem paní Marie Benešová, rozená Martínková z Vysoké 20. srpna 1884 ve věku 30 let". Poté, když v obci VYSOKÁ turistické značení mě - aniž bych se tomu ovšem bránil - trochu necitlivě svedlo z dohledu kostela zajímavého hranolovitého vzhledu a já spokojil se pouze s pomníkem věnovaným čtyřem obětem 1. světové války, octl jsem se záhy na vyvýšenině stejného jména. na silnici do Suchdolu po mé levici sledovala mé kroky zřetelná vyvýšenina s dvěma věžemi, jakoby tušila, že zde - na Vysoké - skutečně zanedlouho stanu. Foto: L. Šlosar v Suchdole obšťastněno bylo oko mé utěšeným pohledem na dvojici budov - kostela a fary a to ještě za mnou vlevo skrývala se budova renesančního zámečku. Foto: L. Šlosar v místě U křížku odehrála se v polovině 19. století obrovská lidská tragédie - do třicetileté ženy uhodil zde blesk. Foto: L. Šlosar V hustém stromoví kopce VYSOKÁ překvapen byl jsem zříceninami druhdy barnabitského neboli paulánského kláštera vyhořelého v 19. století, jež právě podrobovány byly zevrubnému zkoumání sympatické třígenerační rodiny. Když vynořil jsem se z lesa, po retranslační věží, jíž minul jsem ještě před klášterem, objevila se náhle přede mnou věž další, do níž vchod byl otevřen - šlo o rozhlednu otevřenou 30. dubna 2002. Vystoupal jsem po 144 schodech zhruba 25 metrů nahoru a pod oblohou, jejíchž trochu bledší modř jen občas narušena byla bělavými obláčky, porozhlédl jsem se po Kolínsku a Kutnohorsku, které po tropickém týdnu v Čechách taktéž v sobotu horké sluneční paprsky proměnily ve žhnoucí krajinu, neb popílek ze sopky Eyjafjallajökull nedávno usadil se a sopka sama četným domluvám vyhověla již předtím. nezasvěcený by v hustém stromoví na kopci Vysoká dozajista neočekával zbytky barnabitského kláštera, jenž lehl sice popelem, ale - světe div se - nikoliv zaviněním husitů, ale nejspíše doplatil na nedodržování protipožárních předpisů 19. století. Foto: L. Šlosar z rozhledny na vrchu Vysoké spatřil jsem směrem východním Miskovice a za nimi Přítoky, k nimž oběma však vedly mé cesty oklikami směrem na jih, poněkud vlevo lze spatřit Malý Kuklík, z jehož úpatí s definitivní platností nabral jsem směr na Kolín. Foto: L. Šlosar Proti mapě na serveru http://www.mapy.cz pořadatelé již zaznamenali vychýlení zeleného značení z původního přímého směru na Miskovice poněkud stranou doprava přes MEZHOLEZY, kam spolehlivě zavedla mě polní cesta. Na kraji MISKOVIC vlídná babička z blízkého domku upozornila mě na stolek s razítkem jediné kontroly pochodu a s pohledy nabídnutými průchozím účastníkům, též nasměrovala mou pozornost na minizoologickou zahradu poněkud výše naproti, kde však zvířata držela předčasný polední klid někde v ústraní. neobsazená a jediná kontrola v Miskovicích byla vzorně nachystána, přece nebýt místní milé babičky dost možná bych ji bez povšimnutí přeběhl. Foto: L. Šlosar Když zelené značení po utěšené, zprvu zastíněné travnaté cestě podél toku BYLANKY dovedlo mě do místa slujícího NA OBCI a v souladu s itinerářem lákalo mě pokračovat dále doprava ke Škvárovně, odhalil jsem z nepříliš podrobné své mapy, že bych se sem musel potupně vracet po souběžném žlutém turistickém značení, i přidal jsem se k němu ihned a záhy byl jsem patřičně odměněn - v nedaleké obci PŘÍTOKY po mé pravici objevila se restaurace U Karbanů - právě včas, takže za přispění velmi rychlé a vlídné obsluhy velice žízniv za necelou půlhodinu zvrhl jsem tu do sebe dvě piva, jež tentokráte sedla mi a posílila mě převelice. V následném průběhu zopakoval jsem si část trasy pochodu Za malínským křenem ze dne 13. října 2007, rozloučil jsem se s ní však záhy u ROZCESTÍ U BEZHLAVÉHO JANA, z něhož v otevřené krajině s výhledy již na Kolín za pomoci chodce, jež v Přítokách vynořil se těsně přede mnou, propletl jsem se místními komunikacemi přes MALOU VYSOKOU do ČERVENÝCH PEČEK. na rozdíl od sv. Jana Křtitele, jehož sochu míjel jsem na rozcestí U Bezhlavého Jana, ztratil jsem o třičtvrtěhodinu později v Červených Pečkách hlavu nikoliv přičiněním Salomé či jiné baby, nýbrž v důsledku nepozorné studie plánku trasy. Foto: L. Šlosar v rozlehlé otevřené krajině však nebylo nutno za žádné situace propadat panice, neb cílové město Kolín bylo viditelné téměř odevšad, krom jiného již také před Červenými Pečkami. Foto: L. Šlosar Zde nevyhodnotil jsem správně mapku a trochu nechal jsem se zmást itinerářem, jenž velel … "pod zámkem odbočit doleva po místní komunikaci kolem zemědělského areálu do Dobešovic, za tratí CD na silnici odbočit doleva na kraj obce Hranice, zde se napojit na modrou značku po ní přes Pašinku do Polep". Nedošlo mi totiž, že kolem zámku již do Dobešovic spolehlivě mířím, a za zámkem odchýlil jsem prudce doleva a stoupáním ulicí Parkán zámek obkroužil jsem do jakési vilové čtvrti. Na radu domorodkyně vrátil jsem se, bohužel však nikoliv na silnici k zámku, ale netrpěliv odbočil jsem dříve doleva, naštěstí jiný domorodec poslal mě po lučinaté cestě k osamělému stavení, před nímž po překročení NEBOVIDSKÉHO POTOKA a odbočení doprava dorazil jsem ihned do DOBEŠOVIC, odkud pokračoval jsem již po správné cestě do krátkého stoupání. Nato nechtělo se mi již riskovat další nedorozumění s itinerářem a pokračoval jsem po mírně delší, avšak jistější trase silniční doprava k železniční zastávce Červené Pečky a poté doleva do Polep, kde jen krátce pozdravil jsem se s modrým značením. V POLEPECH byl jsem natolik vyžízněn, že na autobusové zastávce vypil jsem plechovku doneseného již zteplalého piva. Po několika krocích směrem ku Kolínu neodolal jsem po pravici vybídnutí hospůdky U Pendů a pitný režim doplnil jsem zde ještě půllitrem minerálky. Z výpadovky zabočil jsem ke zřetelné budově hasičárny již v KOLÍNĚ, opět dle itineráře Polepskou ulicí sešel jsem k budově spojů a pokračoval jsem doleva Královskou cestou. Ježto po překročení ulice Jaslovské nenalezl jsem ulici Smetanovu /byla naproti poněkud výše vlevo/, níže navázal jsem na známou cestu z nádraží, bez vstupenky na dobré slovo byl jsem vpuštěn na Karlovo náměstí, kde těsně předtím náš budoucí pan prezident Přemysl Sobotka zahájil slavnostně 47. Kmochův Kolín, a přesně o čtvrté dorazil jsem do cíle v kolínské sokolovně. Po krátkém setrvání rozloučil jsem se s pořadateli - spokojen se zajímavou trasou pochodu a návštěvou především vrchu Vysoké - odjel jsem z Kolína přímým vlakem do Trutnova v 16,42 hod., vypiv za cesty za necelou hodinu jeden a půllitru přislazené Bonaquy, a od Roztok u Jilemnice kořící se výkonu Marušky, jež na Pochodu Hanče a Vrbaty za 12 hod. zdolala 60 km. Líšenské pochody Českým rájem /05. 06. 2010/ aneb Líšenské novelety včetně dobrodružného návratu domů KÝŽENÁ DOBA ROZVOLNĚNÍ. První červnová sobota!! Před týdnem uskutečnily se v Trutnově krom voleb parlamentních ještě jedny volby za účasti pouhých sto "voličů" - pochodníků a cyklistů. Všichni však vyslovili jednoznačné své ano chůzi a cyklojízdě ve stále krásné české krajině. Pro mě co hlavního strůjce plebisicitu znamenalo pak uskutečnění turistické akce Za trutnovským drakem turistickou volnost na celý zbytek roku. Letos nezavazovala mě povinnost zúčastnit se srazu oblasti a nesužovala mě ani fobie z výluky na trase Stará Paka - Turnov, i zamířil jsem po dvou letech na Líšenské pochody Českým rájem. KONAJÍ SE VŮBEC LÍŠENSKÉ POCHODY ČESKÝM RÁJEM DNESKA? Sled pravidelných mých úkonů před nejrannější cestou z Trutnova proběhl hladce - pokus o usnutí v pátek již kol deváté, jakýs takýs spánek, budíček ve 02,50 hod. a pohodové tříkilometrové putování ztichlým Trutnovem mezi 03,40 hod. a 04,14 hod. pod hvězdnou oblohou za relativního tepla 12° C na hlavní nádraží. V náhradním autobusovém výlukovém spoji ve Staré Pace sešlo se nás kupodivu pouhých asi deset cestujících, mezi nimi Maruška z Trutnova a Milan ze Šestidomí, s nimiž přijel jsem z Trutnova, dále pak Franta z Vrchlabí a "padesátkařka" Máša z Vrchoviny, až drala se našinci na rty znepokojivá otázka- "Hromě, konají se vůbec Líšenské pochody Českým rájem dneska?" Samozřejmě, po včasném příjezdu vlaku do Líšného v půl sedmé bylo vše jasné - příslib poklidného putování na trase 40 km s převýšením 800 metrů s časovou zálohou deset hodin čistého času - i při předpokládaném krátkém ochomýtnutí se na startu - před odjezdem vlaku v 17,31 hod. měnil se pozvolna ve skutečnost!! FORMOVÁNÍ. Při onom ochomýtnutí s vypitím jednoho piva zformovala se na startu následující šestice, již tvořili tito její členové: Maruška z Trutnova, Milan ze Šestidomí, Franta z Vrchlabí, Milan a Tomáš z Lomnice nad Popelkou /přibyvši autem Milana/ a moje maličkost. Do Malé Skály šněrovala si to posléze pospolu předepsanou oklikou přes dva mosty nad Jizerou a po krátkém silničním extempore později vlhkou lesní cestou podél silnice na Turnov. POVOLENÉ SOBECTVÍ. Jen skutečné reality neznalí mravokárci a teoretici života rozčilují se nad tím, že před několika dny horolezci - sami v kritickém ohrožení života - nuceni byli ponechat pod Everestem napospas smrti osleplého kolegu Petera Kinlocha. Vždyť i my při obyčejném stoupání z Malé Skály na Frýdštejn s převýšením 200 metrů na 2 km roztrhli jsme se na jednotlivce, z nichž vpředu vzdušný proud spěchajícího Milana ze Šestidomí strhl nás málem k zemi ještě v čase, kdy naopak Milan a Tomáš popíjeli pivo v cukrárně ještě v Malé Skále u příležitosti zakoupení turistických vizitek. Pevné jádro ve složení Maruška, Franta a já dorazilo však ke kontrole pod hradem v čase v nepatrném časovém odstupu za necelou půlhodinu. TEN SLADKÝ POCIT SVOBODY. Protože na rozdíl od Everestu nebyli jsme v ohrožení života, alespoň jsme tu zformovali ve čtveřici - Milan s Tomášem sice ještě nedorazili, zato přidružila se k nám Pivní šelma dílem z Prahy, dílem z Vrchlabí. Na otevřeném terénu při pozvolném klesání do Voděrad pod modravou oblohou vyvolávaly - slunečními paprsky vydatně kropené - výhledy na Suché skály vulgo Soušky, Kozákov, Vyskeř, ba dokonce i po chvíli na Bezděz, jakož i na červenou věž jenišovického kostela, v našem novém společníku nespoutaný entusiasmus, jímž nebylo těžké nás nakazit. SETKÁNÍ S PROFÍKEM. V obci Ondříkovice podařilo se navíc našemu dočasnému společníku otevřít hospůdku U Samešů. Po krátkém čekání, jež vyplnil jsem krátkým seznamováním s mohutnou hlavou hafana posazenou na jedné z dřevěných tyčí plotu restaurační zahrádky, úslužný hostinský načepoval nám z nízkého přístřešku i pivo řezané a po dobu našeho pobytu ochotně si s námi rozprávěl, aniž zazlíval nám nečekané vyrušení - jeden z pravých profíků, kteří bohudík po velkém třesku vystřídali rozmrzelé pouhopouhé zaměstnance Jednot, typické úsečným "Otevíráme až za dvacet minut". Však zakrátko odměněn byl dalšími hosty. ZA TURISTICKÝMI VIZITKAMI. Z kontroly na Dolánkách v konci dlouhého klesání prchl jsem krátce o třista metrů stranou do Dlaskova statku pro turistickou vizitku a razítko. Možnosti zakoupit si několik dalších v informačním centru v Turnově odolal jsem zlehka, poznání Turnova a jeho dalšího okolí nechť věnován je jeden můj poctivý turistický den jindy. V Turnově odloučili se od nás Milan a Tomáš, aby v jeho centru poobědvali, Pivní šelma zůstala za námi již dříve. těsná blízkost hradu Frýdštejna, jenž vztyčil se náhle nad námi, byla znamením definitivního konce náročného stoupání z Malé Skály. Foto: L. Šlosar Pivní šelma /vprostřed/ ještě v Ondříkovicích pokračovala ve své misi dobré nálady, takže Franta z Vrchlabí /vlevo/ a Maruška z Trutnova /vlevo/ nechali se jí snadno nakazit. Foto: L. Šlosar v toužebném očekávání piva před hospůdkou U Samešů v Ondříkovicích nevšiml si nikdo, že uvízl jsem v krvavých spárech jakési psovité šelmy. Foto: neznámý kolemjdoucí /M. Vrabcová/, fotomontáž: L. Šlosar na druhé kontrole v Dolánkách převládal činorodý ruch. Foto: L. Šlosar S NAČEPÝŘENÝM PEŘÍM. Turnov téměř ještě v dohledu chrámu Narození Panny Marie s bělavou sochou sv. Jana Nepomuckého přešel nečekaně v tiché zastíněné údolí potůčku Stebenky, jež v obci Bělá dovedlo nás do otevřeného lučinatého kraje. V obci Mírová pod Kozákovem nevadilo pranic, že tu hostinec otevíral až za půlhodinu. Frantovu a mou pozornost upoutala totiž čtveřice žen, jež kdesi předtím vynořila se zleva a směle kráčela před námi. Se čtvrtou housku se salámem pozřenou při pivu v Ondříkovicích, šlo se mi nýčko zlehka a při předbíhání milé čtveřice v obci Bukovina dal jsem si tuze záležet na svižném kroku. Přesto byl jsem velice rád, že brzy před předstiženým kvartetem ukryl nás záhy v Zeleném dole milosrdně les, neb stoupání ke třetí kontrole k jeskyni Postojná donutilo nás ubrat na kroku, což bylo záhodno zrakům našich čilých pronásledovatelek utajit. CEDULE SE ZÁHADNÝM POSLÁNÍM. Zatímco úzký průchod do tmavé jeskyně zakončený svíčkami nás k nespornému, leč nevyslyšenému následování vybízel, cedule v místě, kde cesta později vynořovala se z lesa kolmo na silničku, k nespornému směrování našich dalších kroků jednoznačně nenabádala. Stále nás totiž do Záholic vábila doleva po červeně značené cestě, přičemž dle od cedule zdála se tímto směrem vést pouze silnice s okolními toliko červeně pomalovanými stromy. Pokračovali jsme proto několik metrů doprava po stávajícím žlutém značení, kde po několika metrech hospůdka Na Klokočských stěnách v Průchodech zdála se být ideálním místem pro válečnou poradu při jednom pivu. Když místní štamgast potvrdil nám, že silnička skutečně v protisměru do Záholic vede, vrátili jsme se zpět k ceduli a zakrátko jsme do Záholic skutečně dorazili. Bohužel ukázalo se záhy, že tím jsme si trasu asi o kilometr zkrátili po nudném terénu, zbaveni možnosti překlenout po menším oblouku Klokočské skály a vystoupat na Zdenčinu skálu, neb rozcestí žluté a červené nacházelo se v opačném směru nejspíše těsně za hospodou. Poslání cedule v ústí lesní cesty na silničku ještě teď jeví se mi co záhadné, neb ceduli slušelo spíše viset buď na skutečném rozcestí žluté a červené a nebo jí umístění na trase neslušelo vůbec, protože itinerář a mapka pochodu, jež díky matoucí ceduli naneštěstí ustoupily v tu chvíli do pozadí naší pozornosti, vytyčovaly další směr putování jednoznačně. ZPĚT MEZI DAVY. V Záholicích však přece další kontrolu nalezli jsme a odtud zachytili jsme opět správný vítr do plachet, jenž na postupném klesání přivál nás po silnici k Betlémskému mlýnu, odkud zprvu prudkým a později pozvolnějším stoupáním doputovali jsme na hlavní kontrolu v Michovce. V ten čas již delší dobu proplétali jsme se skrze skupinky účastníků kratších tras, kteří znenadání přidružili se k nám ještě před Betlémským mlýnem zleva, a mezi nimiž jinak pravidelní účastníci dlouhých tras Kuba ze Staré Paky a Pepa z Jilemnice nezávisle na sobě. zdařile plnili u svých partnerek úlohu opravdových mužských vzorů. Velice jsem se podivoval tomu, že v těsném závěsu svých souputníků také já předbíhal jsem četné účastníky kratších tras, neb mezitím velice ztěžkl mi krok, a cítil jsem být lehce zesláblý. DOZNÁNÍ. S ohledem na občasné potíže s trávením i s jeho završením, zdráhám se i na dlouhých trasách oddávat se pevné krmi a tento nedostatek kompenzuji častější konzumací piva. Tak občas - jako teď zrovna během pochodu - se mi bohužel stane, že pivo mi nesedne a oslabuje mě lehká bolest, spíše nepříjemný tlak vpravo v hoření části břicha, takže po prvních nezbytných svěžích doušcích piva nauzea ztěžuje mi dopít jeho zbytek třeba při dně sklenice, ač nedostatek živin vybízí mě vypít další - snad někdy má pitva prozradí mi příčinu těchto potíží. RAFINOVANÝ TRIK. Tak - podobně jako se to stává českému státu - dosavadní můj příjem přestal pokrývat mé výdaje, pročež pociťoval jsem nyní pocit zesláblosti, jenž umožňoval mi i při následujících krátkých stoupáních vyvíjet přiměřené monotónní tempo, nikoliv však dopouštět se sebemenšího zrychlení. Pro případy, kdy na určitém úseku trasy za svými souputníky ztrácím, zastírám tento nedostatek častým fotografováním. Triku podlejšího, jenž dosud neodhalila snad jen Terezka z mateřské školky v Zadní Lhotě, použil jsem nyní při stoupání nad Kalichem, do jehož jedné z průrev u rozcestí rovněž nahlédl jsem. Přerušil jsem totiž přímý směr putování a postupně vylezl jsem na Husníkovu a dvě další okolní vyhlídky. Odměněn byl jsem překrásnými výhledy do údolí na Jizery a v dáli na Ještěd, přidáním si několika málo schůdků stoupání navíc upevnil jsem svou sebekázeň a ke všemu jaksi nebylo možno rozlišit, do jaké míry zdržení mé způsobeno bylo pomalejším tempem a do jaké míry mým dobrovolným přídavkem a fotografováním. VZHŮRU DOLŮ DO CÍLE!! Proto ani na další kontrole na Sokole neodolal jsem pokušení vystoupat na nizoučké vrcholové skalisko, zato při pohledu na velkou frontu na občerstvení na parkovišti v Besedici zavrhl jsem možnost zdržet se zde za účelem získání turistické vizitky Sokola, další dvě vizitky si beztak vyžádají rovněž samostatného výletu. Můj stav pak nebyl natolik zlý, abych netrval na krátké pořadateli předepsané zacházce na Hůru. Na kraji lesa nad Prosíčkami přítomnost dětských tras a později výhled na prudké protější svahy nad Jizerou povzbudily mě natolik, že závěrečné klesání do cíle přes Libentíny zcela vychutnal jsem si v předtuše blízkého cíle. Náš příchod do cíle v 15,15 hod. v sokolovně v Líšném pak stanovil trvání našeho putování na trase 40 km v náročném terénu na osm a čtvrt hodiny - pravda s oním nedobrovolným zkrácením před Klokočskými průhledy. na hlavní kontrole na Michovce převládala pohoda a klid. Foto: L. Šlosar Kalich je místo, z něhož doslova pravé češství vyvěrá. Foto: L. Šlosar výstupy na vyhlídky mezi Kalichem a Sokolem nebyly až tak samoúčelné, pohledy z nich stály zato, z této je patrná vpravo vlastní Husníkova vyhlídka, vzadu pak Ještěd. Foto: L. Šlosar závěrečný skupinový snímek /zleva Maruška a Luděk - oba z Trutnova a Franta z Vrchlabí/ na Libentína dokládá, že hlavní hrdinové nacházejí se cíli téměř na dostřel. Foto: L. Šlosar KOUZLO CIVĚNÍ. Nečekaně brzký návrat vystavil nás také vpravdě nezvyklé situaci, kdy nebyli jsme přinuceni - jak se nám jinak běžně stává - kvapit z cíle na nejbližší dopravní spoj téměř co zloději. Naopak - třímaje v rukou rychle ubývající dvoulitrovou láhev minerálky, jíž zakoupil jsem, bych nedráždil více svých útrob - ve stínu sokolovny za velmi teplého odpoledne oddal jsem se dlouho nepoznanému kouzlu civění, jež v cíli pochodu v Líšném neznamenalo promarněný čas - pozorování docházejících pochodníků a poslech country skladeb a kupletů skupiny Kapelníci vyplnily jej dokonale. SLOVO KACÍŘOVO NA ZÁVĚR. Jubilejního 40. ročníku pochodu zúčastnilo se 2.418 účastníků, což byl čtvrtý největší počet v historii pochodu. Při mé teprve šestnácté účasti shledal jsem, že od mé první účasti v roce 1988 pořadatelé pochodu z KČT T. J. Sokol Líšný pranic neslevili z jeho vysoké úrovně, o čemž svědčí nejen sedm kontrol na trase 40 km, ale třeba též srdečné chování pořadatelů k účastníkům na startu i v cíli Stotřicet pořadatelů zasluhuje si plné uznání a místopředsedou KČT Jánem Babničem u příležitosti svých osmdesátin. vyznamenaný zakladatel a stále spiritus rector Líšenských pochodu pan Vladimír Hajný pravidelným uskutečňováním tohoto pochodu zanechal za sebou mnohem větší dílo nežli většina politiků, kteří za tu dobu se v politice působili. přehled dosavadní účasti na Líšenských pochodech Českým rájem jsou takovou tabulí ctí všech pořadatelů, kteří se o chod dosavadních čtyřiceti ročníků starali. Foto: L. Šlosar pan Vladimír Hajný /vpravo/ po zásluze odměněný místopředsedou KČT Jánem Babničem byl spiritem agentem dosavadních všech čtyřiceti ročníků. Foto: L. Šlosar k jubilejnímu 40. ročníku Líšenských pochodů Českým rájem připravili pořadatelé zvláštní razítko. Vandrbuch autora DOBRODRUŽNÝ NÁVRAT DOMŮ. Tímto líčením mohlo by býti téma této reportáže vyčerpáno, kdyby při návratu domů nepostarala se o vzrušení v úvodu vyprávění vylíčená výluka. Jisté náznaky komplikací objevily se již v Líšném, kde v době příjezdu "našeho" vlaku v 17,31 teprve projížděl v protisměru rychlík na Liberec. Protože výsledkem bylo pouze desetiminutové zpoždění, připomínal zatím tento rušivý jev takového malého "čertíka", jenž za předpokladu další plynulé dopravy měl rovněž vyšumět, aby došel ke konečnému zapomenutí. V Železném Brodě však ukázalo se, že přistavený autobus svou kapacitou neodpovídal skutečnému množství cestujících. Mrzuté bylo, že toto vše odehrávalo se již týden po uskutečněných parlamentních volbách, kdy ke všemu v důsledku davové psychózy rozpoutané českým závislým tiskem - na souši, ve vodě, na vzduchu, především ve virtuálním světě -pronásledovaný předseda jedné partaje po nich konečně odstoupil. Nebylo tedy možno nebohým cestujícím úspěšně namluvit, že viníkem této lapálie je rovněž Paroubek, a přetavit tak nevoli cestujících v politický mítink doprovozený třeba voláním, jež svým obsahem je rovněž významným svědectvím kultury naší doby, totiž "Již nikdy více bradavice". Tak stalo, že všichni cestující upřeli bohužel svůj hněv na České dráhy - totiž ne všichni - já nehněval jsem se vůbec vědom si toho, vše mohlo dopadnout ještě hůře - mohl být přistaven pouze mikrobus. Z vnitřku autobusu po drahnou dobu měli jsme dojem, že tam venku přehrávají se hymny všech 32 účastníků nadcházejícího mistrovství světa ve fotbale - nic se nedělo, všichni nehybně postávali na místě. Posléze přišel výpravčí a slušně požádal cestující do sousedních Semil, aby si vystoupili s příslibem, že pro ně bude zajištěna náhradní doprava za půl hodiny. Na to zbytek autobusu začala skandovat: "Semily, ven!" - namísto předtýdenního "Paroubek odstoupit!". V Semilech velice jsme si oddechli - nenaplnila se totiž obava, že zde z autobusu budeme vykázáni, aby právě on dojel zpět do Železného Brodu pro trosečníky ze Semil. Po čistce v Železném Brodu vešli se sem nyní i bikeři s horskými koly, pravděpodobně by se sem vměstnal i medvědář s medvědem střední velikosti - pokud by ovšem měl náhubek /ten medvěd/. Osazenstvo autobusu uklidnilo se také proto, že jeho pozornost upoutali dva cestující sedící na "čtyráku" proti nim proti směru jízdy, oba totiž synchronně vyplazovali jazyk. Lišili se pouze v tom, že 1/ jeden byl černý pejsek, druhý byla osoba mužského pohlaví, 2/ pejsek spočíval na klíně lepé slečny, muž nespočíval bohužel na žádném klíně. atmosféra v opožděném náhradním výlukovém spoji ze Železného Brodu do Staré Paky se podstatně uvolnila při pohledu na dva žíznivé cestující. Foto: L. Šlosar Když uvědomil jsem si konečně, že vyplazování jazyka mi od žízně nepomůže, náhodně nahmatal jsem na sedadle odspoda žvýkačku. Protože jsem slušný cestující, připadlo mi nemravné žvýkačku v autobuse znovu přilepit …… a žvýkačku jsem vyhodil z okna. Nato při četných zatáčkách měl jsem pocit, že zuřivě nás pronásleduje černý terénní vůz, na tu dálku nebyl jsem však schopen rozeznat, zda na skle před řidičem je přilepena žvýkačka. Když po chvíli jeden z našeho středu cítil potřebu zúročit četné množství pozřených nápojů, zjistili jsme, že náhradní přepravě cosi chybí. Korporativně shodli jsme se na tom, že cestující v náhradní přepravě měl by mít nárok aspoň na vyfasování bažantů či pampersek. Ještě obtížněji řešen by byl nárok cestujících se zakoupenu vstupenku 1. třídy. Patrně musel by být pro ně vyčleněn náš "čtyrák", takže by v Železném Brodu se "Semily" musely být z autobusu vykázány také "Nedvězí" a "Košťálov", možná že dokonce došlo by i na "Libštát". Prudila nás hojná brždění našeho náhradního železničního spoje na úzké silnici již na Starou Paku - protijedoucí vozy na železniční trať přece vůbec nepatří!! Krátkého trvání byl vzápětí můj telefonický hovor - když jsem jeho adresáta na druhém konci ujišťoval, že nevím, kdy přijedu, ale patrně že bude to ještě dnes, přehlušil jej nejprve hlučný smích spolucestujících, souběžně ukončil jej i rozhořčený příjemce hovoru. Ve Staré Pace nenaplnily se naše obavy že dostaneme se domů až před desátou večerní - navazující vlak nás vyčkal a odjel s námi a s pouhým čtvrthodinovým zpožděním. V něm již jediným rušivým jevem byl nefungující záchod v našem voze, před nímž přece kupila se velká fronta, nepotvrdilo se podezření, že Maruška všem namluvila, že WC otevírá se v 19,30 hod. Když šťastně přibyli jsme do Trutnova s menším než čtvrthodinovým zpožděním ještě před hodinou dvacátou, s Maruškou shodli jsme se na tom, že 1/ v celkovém kontextu České dráhy při zvládání skutečně nelehké situace nakonec plně obstály a že 2/ v časech ponurých, kdy ubudou zcela na trasách výluky, bude cestování po železnici pěkná otrava. Cesta kocoura Mikeše /22. 05. 2010/ aneb Ve stopách uprchlého kocourka pijavice Přestože jedno ze spojení s mou bezprostředně rodnou domovinou na nejméně dva roky uhaslo tím, že nikdo ze sedmi bývalých mých spolužáků mi překvapivě ani trochu nezareagoval na zaslání fotografií ze srazu před týdnem, přece i sobotu následující po srazu podržel jsem si kontakt s mým rodným Středočeským krajem co administrativním celkem tím, že navštívil jsem jednu z jeho dosud nepoznaných lokalit - kraj malíře a spisovatele Josefa Lady./Dodatečná vsuvka: snad něco nad námi je, co řídí naše osudy - téměř souběžně a nezávisle na tom v rozmezí několika minut potom, co nakladl jsem tuto reportáž na své webové stránky, obdržel jsem od jedné bývalé spolužákyně rovněž obrázky ze srazu, jež mi udělaly velikou radost/. Po razítkování v železniční stanici Mirošovice u Prahy - cíli našeho čtyřhodinového ranního cestování vlakem - dorazila po 2 km výprava turistů z Podkrkonoší, jejíž členy spojuje pouhý mírumilovný zájem o turistiku a o krásu české krajiny, pěšky do Ladova rodiště Hrusic. Na základě jednoho z nosných příběhů knihy - odchodu kocourka Mikeše do světa po rozbití krajáče, Josefem Ladou umně zasazeného do konkrétních míst jeho rodného kraje - Svazek obcí Ladův kraj v roce 2006 vymyslel a vytyčil 20-ikilometrovou naučnou stezku Cesta kocoura Mikeše z Hrusic do Říčan ve směru zprvu převážně severním, v druhé části severozápadním. Stezka pak v sobotu přičiněním pochodu stejného jména ožila v soutěž pro děti, jejichž odstřižky z itineráře z trasy s 9 až 16 razítky stanou se následně předmětem losování při poutích v Ladově kraji s možností vyhrát různé ceny. Onen itinerář představovalo leporelo, jež každý účastník zdarma obdržel před obecním úřadem, jež obsahovalo zkrácenou verzi příběhu a jež doprovozeno bylo grafickým zobrazením trasy, seznamem stálých deseti razítkovacích míst na trase /další pak přinesl pochod/ a jinými turistickými podrobnostmi. Mé ambice byly méně náročné: celou trasu si toliko projít, evokovat si překrásné večery nad nedostižnou Ladovou knihou a z tohoto opojení nechat se vytrhnout načas pouze v Mnichovicích při koupi dvou turistických vizitek. Moje mise do kraje v těsném východním sousedství Prahy byla totiž současně výpravou nejen do rodných středních Čech, nýbrž i do dětství - kniha Mikeš byla vývojově prostřední ze tří mých velice oblíbených knih sledujících průběh mého dětství - od Petiškova Birlibána po Vernův Tajuplný ostrov. Vcucnout do sebe atmosféru Ladovy knihy vzala si ovšem za své celá naše výprava, pročež neprodleně zavítala do z knihy slavné hospody U Sejků, kde vcucla do sebe první tekuté pivo dne a kde k jeho vychutnání přispěly zde věrně přemalované Ladovy obrázky. Pod oblohou - která po překrásném bezmračnému nadránu, v Trutnově předtím po čtvrté hodině dohlížejícím na zdar mého pěšího tříkilometrového snažení ze Zelené louky na hlavní nádraží, zatáhla se mezitím zlehka a jemně hrozila deštěm - konečně vykročili jsme rázně zatím v protisměru následného putování na jižní kraj Hrusic do Památníku Josefa Lady, kde spolu s dalším razítkem shledal jsem se též s milým kocourkem Mikešem, za něhož zdařile přestrojila se jedna z pořadatelek. pro návštěvu Ladových Hrusic naladilo nás ladovsky laděné uvítání zkraje obce. Foto: L. Šlosar chtěl-li již dospělý návštěvník Hrusic po letech znovu vstřebat atmosféru knihy o kocouru Mikešovi, nemohl opomenout návštěvu restaurace U Sejků. Foto: L. Šlosar ze všech stěn hospody U Sejků zhlížely na návštěvníka překreslené obrázky slavného rodáka. Foto: L. Šlosar s kocourem Mikešem setkal se účastník pochodu poprvé v útrobách Památníku Josefa Lady v podobě převlečené sympatické pořadatelky, jež vábila účastníky bezplatné prohlídce Památníku. Foto: L. Šlosar Nato rázným krokem přetnuli jsme znovu nevelké centrum obce, jež symbolizoval nám kostel s věží známou z Ladových kreseb, dále pak pokračovali jsme po jediné kalé příjezdové cestě do Hrusic, což připomínaly hojné automobily přijíždějící do obce. Konečně z jejich dosahu vymanili jsme se u zastavení č. 2 Stará cihelna, jež vedle počátku Mikešova útěku připomnělo jinou příhodu, jak Pašík Mikeše na trakaři vezl na mnichovickou pouť Obdobně jako na dalších zastaveních byl v rámečku vpravo nahoře celý dílčí příběh vztahující se k místu zastavení shrnut a vlevo dole podpořen citátem z knihy, nikdy nechyběla ani mapa naučné stezky. Za prvního krátkého stoupání na Vlčí halíř zabočila trasa načas směrem západním a šipečky naučné trasy utěšenou lesní cestou dovedly nás ve spolupráci se žlutými turistickými značkami do Mnichovic, kde na náměstí zlehka stoupajícím k impozantní stavbě kostela Narození Panny Marie se slunečními hodinami a nápisem "Všeho do času / Pán Bůh na věky" bujela akce Mnichovické kramaření s četnými stánky s dobrotami. Naše výprava - vědoma si toho, že navečer čeká nás náročná cesta veřejnou dopravou domů - zastavila se toliko v informačním centru pro razítko a pro dvě turistické vizitky - města a pochodu podobného názvu Po stopách kocoura Mikeše, jenž probíhá vprostřed září a jehož turistickou vizitku jsme si absolvováním dnešního pochodu dozajista zasloužili. Celý ten rej spokojených účastníků pozoroval jsem s podivným pocitem zadostiučinění. Neměl jsem k dispozici svůj fotoaparát, nezbylo mi tedy než ……vvssss!! …. přisát se na někoho, kdo jím disponoval a kdo za stálého dozoru nakonec svěřil mi jej k použití na celý pochod. Na krátkém prudkém stoupání nad Mnichovicemi přepadla předjíždějící nás cyklisty skupinka jejich příznivců s transparentem obsahujícím nesmlouvavý imperativ "Makejte!". Srub, jenž pro ten účel opustila, slul Šibeniční vrch dle dávného popraviště, a pyšnil se titulem největší v Evropě, neb pyšní se rozlohou 1.150 m2, objemem 10.030 m2, jakož i použitím dřeva v objemu 980 m3. Naše výprava - vědoma si toho, že navečer čeká náš náročná cesta veřejnou dopravou domů - zastavila se tu na krátkém občerstvení a razítkovala tu, zavedlo nás sem značení naučné stezky, byť srub jako razítkovací místo v seznamu na leporelu uveden nebyl. Na hořením konci Mnichovic potěšil mě název poslední z ulic Slávistická, byť tento název zasloužily by si v městech nosit spíše jejich avenidy. V hotelu Myšlín v osadě stejného jména razítkovali jsme znovu, zle odvděčili jsme se však tím, že pokračovali jsme bez konzumace dále. V těch chvílích oblaka na obloze stávala se čím dále více řidšími hosty a rozpačité počasí vystřídalo na dlouho jednoznačné "palermo". Na další části stezky opět mimo silnici na rozsáhlé plošině otevřely se kol nás překrásné výhledy na okolní zvlněný kraj včetně Mnichovic za námi. V obci Struhařov za rybníčkem zlákala nás odbočka k penzionu U lesa, před nímž orazítkovala nám krojovaná roba naše itineráře a vandrbuchy a nabídla nám buchet, a kde uvnitř spočinuli jsme na třičtvrtěhodinu při jednom pivu a v mém případě při hutném šumavském kyselu. Posléze na kraji lesa minuli jsme na struhařovské pastvině ohniště pasáčků zřeknuvše se možnosti opéci si zde uzeniny. Následující zdánlivě nevelká obec Klokočná připadla nám co kulturně politické centrum, neb každé ze tří razítkovacích míst je hospoda - jedna při cestě vlevo, k další odskočili jsme si na dolní část návsi, třetí nenalezli jsme vůbec, ve všech jsme se občerstvení rovněž raději zřekli. Další dlouhý mírně a táhle klesající úsek po pohodlné široké cestě otupil naši pozornost natolik, že v místě připojení zeleně značené cesty zprava, nenásledovali jsme její pokračování doleva, místo toho po žlutě značené cestě až do blízkosti hájenky Vojkov, následně po silnici doleva a po jiné zelené značce prodloužili jsme si trasu téměř o 3 km, k mé lítosti minuvše tak místo, kde kocourek Mikeš v Ladově knížce ukraden byl cikány, což co údajný projev rasismu popudilo před několika dny - sedmdesát let po vzniku díla - některé romské aktivity. Ach jo …… V obci Tehově shledali jsme se šťastně opět se zleva přicházející Cestou kocoura Mikeše a spolu s ní poklesli do obce Světice, kde na předposledním zastavení na trase vzpomenuta byla Mikešova příhoda se starostovic kočkou Mícinkou, jež darmo snažila se na kocourka nastražit, že upíjel smetany z krajáče. V té době četné hučení, hudrování, bublání, hodnou dobu ozývající se po našich pravicích nad námi, vyústilo v krátkou přepršku, jež přinutila nás rozevřít deštníky, naštěstí jen nakrátko. Ještě než zčásti po břehu potoka Říčanského doputovali jsme konečně do Říčan, poměrně slušně uondáni, nebeské vodovody uzavřely se a opět nastoupilo "palermo". Konečně kol třičtvrtě na čtyři dorazili jsme do cíle pochodu v informačním centru v přízemí říčanské radnice, kde obdrželi jsme vkusný diplom se známým nám již grafickým vyobrazeným Cesty kocoura Mikeše a s Ladovou kresbou sympatického kocourka v černém a s vandrovnickou tornou a čapkou. Neúčast v dětské soutěži, z níž vyloučil nás věk, vyměnili jsme za celistvost itineráře i se 14 nabytými razítky. Nato stihli jsme ještě vlak v 16,09 hod. další pohádkové postavy zvýraznily atmosféru pochodu na dolením konci náměstí v Mnichovicích. Foto: L. Šlosar před jedním z mnoha razítkovacích míst pochodu u penzionu U Lesa ve Struhařově rozdávala sympatická krojovaná roba razítka i buchty. Foto: L. Šlosar v obci Klokočná více než hospody zaujal mě kupodivu originální emblém rodiny Sapíků na jednom z domů. Foto: L. Šlosar předposlední - jedenácté - zastavení na naučné stezce a 22. května také pochodu zároveň, jež vypovídá o tom, jak starostově kočce Mícince sklaplo, když snažila se na Mikeše nastražit falešné obvinění, je dokladem toho, jak přehledně a dětské duši přístupně pojaty jsou informační cedule na trase. Foto: L. Šlosar jedna dvanáctina leporela vyhrazená pro razítka zaplnila se těmi největšími v Hrusicích zakrátko další dvanáctina leporela vyhrazená pro razítka rovněž nestačila pro poslední razítko z informačního centra v Říčanech posloužila část leporela vyhrazená pro mapku naučné stezky a 22. května rovněž také pochodu zároveň, jež všudypřítomná nachází se na každém zastavení stezky Celkové dojmy z pochodu přesvědčily mě pak o tom, že jediná akce, jež přinese tolik překrásných dojmů dětem i dospělým bez rozdílu společenského vyznání, jako právě absolvovaná turistická akce pořádaná říčanským Klubem Cesta, KČT Říčany - Radošovice a všemi obcemi na trase, je této zemi mnohem prospěšnější, než tisíc přiblblých politických mítinků nebo rad samozvaných rozumbradů koho nevolit. Ohlušující řev odkudsi přicházející v hale hlavního nádraží v Praze po vítězných nájezdech v semifinálovém utkání mistrovství světa v hokeji se Švédskem, předzvěst slavného celkového vítězství na šampionátu o den později, tomuto závěru symbolicky přisvědčil, neb v těch chvílích všichni příslušníci českého národa drželi se svorně kol krků, nikoliv pod krkem, jak by si řada nedůtklivců možná přála. Výlet na Berounsko /15. 05. 2010/ aneb Nepřemlouvání na Dědu Třetí májovou sobotu, pro niž navíc slibovali meteorologové Sodomu a Gomoru i peklo, kteréžto výhrůžky snažili se podpořit vytrvalým pátečním deštěm, zasvětil jsem misi naléhavější a důležitější - nicméně ani onoho dne nesměla býti turistika ponížena na Popelku či ošklivé kačátko. Abych sladil oba své zájmy, musel jsem doma na Zelené louce násilím přerušit svůj spánek již před půl pátou ranní, o hodinu později dojet autobusem místní dopravy na autobusové nádraží v Trutnově, dvěma dálkovými autobusovými spoji s přestupem Hradci Králové dostat se do Prahy, metrem z Černého Mostu přibýt na smíchovské nádraží čtyři minuty před odjezdem vlaku do Berouna, jenž jsem přece v pohodě stihl, ačkoliv při koupi jízdenky rozměňoval jsem dvousetkorunu. V Berouně krokem nekompromisním, razantním a jiné volby nepřipouštějícím zamířil jsem do informačního centra mezi radnicí a Pražskou bránou na východní straně Husova náměstí, kde zakoupil jsem čtyři turistické vizitky. Jednu z nich zasloužil jsem si již svou přítomností v městě BEROUN, za naplněním dalších dvou poslala mě sympatická slečna - vybavivše mě k tomu účelu navíc bezplatně mapkou centra města - po jižním kraji náměstí skrze Plzeňskou bránu, za níž ujaly se mě ochotně cedulky, jež nasměrovaly mě doprava ke krátkému prudkému výšvihu na Městskou horu. Za esovitou zatáčkou doputoval jsem k dětskému hřišti a hnedle za ním ke svému prvnímu cíli MEDVĚDÁRIU - drátěné ohradě, za níž lenošili tři obrovští desetiletí medvědi Vojta, Kuba a Matěj - hrdinové večerníčkového seriálu Méďové. Pozoroval jsem téměř netečně polehávající huňáče a co ke smutným vězňům takto mluvil jsem k nim: "Vidíte, hoši, sic transit gloria mundi, všechno jednou skončí, navždy pryč jsou vaše výlety po vlastech českých s vaším nevlastním člověčím otcem režisérem Tomášem Chaloupkou před pěti lety". Nato po dalším prudším, leč kratším výstupu, jenž přerušily schody doleva ke kase, kde vyplázl jsem skromný obolus deseti korun, a po výstupu po širokých šedesáti schodech stanul jsem na rozlehlé plošině rozhledny na MĚSTSKÉ HOŘE. V těch chvílích neuposlechlo sluníčko předpovědí a skrze mohutné protrhané mraky na několik minut shlédlo dolů - snad zvědavo, zda na tom našem malém dvorečku při té naší hospodské pranici - zdůvodněné co svaté křižácké tažení Absolutního Dobra proti Absolutnímu Zlu za Jediný Správný Světový Názor - jsme se už konečně ve jménu demokracie navzájem pobili. Když nasytil jsem se obstojnými výhledy na Beroun i jeho okolí, ze tří stran toliko provždy omezené blízkými vyvýšeninami, můj zrak na delší dobu zakotvil směrem západním na vilovou čtvrť, jíž chystal jsem se za chvíli protnout, a nad ní na zalesněný hřeben, jenž skrýval poslední můj turistický cíl, k němuž po předešlém studiu mapy zamýšlel jsem se dostat cestou přímější, nežli po turistickém značení. Obhlédnuv tak terén i po stránce praktické sestoupal jsem z rozhledny, pod ní zabočil, co nejdříve doprava, klikatinami klesal jsem posléze tak dlouho, až došla mi trpělivost, a v posledních metrech na rušnou ulici Za Městskou horou prolezl jsem rovnou skrze křoviska. Po překlenutí zmíněné ulice zaplesal jsem, ocitl jsem se právě v ústí ulice Erbenovy, od jejíhož konce hořeního měl jsem další svůj postup vštípen přesně v paměti - dále ulicí Chmelenského pár metrů vlevo a protější ulicí příznačného jména táhlým téměř kilometrovým pozvolným stoupáním až na kraj lesa, kde zpětným pohledem rozloučil jsem se s Městskou horou. z náměstí Husova posedlého jarmarečným ruchem prohlíží si nad budovou mezi farním kostelem sv. Jakuba Většího a Plzeňskou branou, jíž zanedlouho projdu, rozhledna na Městské hoře odměřeně človíčka, jenž míní na ni zakrátko vystoupat . Foto: L. Šlosar zatímco skoro celá lidská populace z toho našeho dvorečka žije volbami a často radí koho volit, vlastně koho nevolit, tři medvědi v Medvědáriu /sem jeden se bohužel nevešel/ v poklidu polehávají, vědouce snad, že teprve tres faciunt collegium. Foto: L. Šlosar z překrásných pohledů z rozhledny na Městské hoře v Berouně vybral jsem onen směrem východním na Husovo náměstí a dálnici. Foto: L. Šlosar Za závorou po několika metrech cesta má počala se větvit - předem poučen mapou zavrhl jsem onu širokou na počátku pohodlnou, leč k mému cíli delší, a po té mnohem užší vyšvihl jsem se na úzký hřebínek, po němž zprudka počal jsem stoupat kol zborcených i setrvalých mostků, jejichž účel zůstal mi utajen. Když nepatrná stezička vlnila se nekonečně lesním terénem tu doleva, tu doprava, a když stoupání nebralo po takměř půlhodině konce, a já začal jsem si zoufat, že nejen nespatřím již svého cíle, ni milou lidskou tvář, ale že nedozvím se ani dokonce, zda za čtrnáct dní při slavných volbách Lucifer bude slavně poražen Belzebubem, mezi stromy přede mnou objevilo se světlo a s ním na kraji lesa rovná široká cesta. Překážka /a můj cíl ke čtvrté vizitce zároveň/, jež mi v tomtéž okamžiku k mé nevýslovné radosti zatarasila cestu, svým pojmenováním DĚD /ona ulice v Berouně s příznačným názvem slula K Dědu/ přímo nabízela se k tomu, aby ji Mádl, Issová, případně nějaký jejich emisar či aktivista přemlouval, koho Jediného Správného zvolit, kdyby … kdyby nejednalo se o kamennou rozhlednu na vrchu stejného jména převyšujícího mořskou hladinu o 492 metrů. Její podlouhlá pseudogotická okénka a cimbuří napověděly, že stára je natolik, že - přidržíme-li se její personifikace - už volila možná kdysi mezi mladočechy a staročechy, mezi válkami třeba agrárníky s Antonínem Švehlou, jenž kdysi odvážil se pronésti tento smělý výrok: "V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas". Když dodmula se má hruď pýchou, jakou ideální cestu z Berouna vymyslel jsem a provedl, a když konečně v důsledku toho splaskl jsem opět natolik, že vměstnal jsem se na venkovní poněkud zvětralé, leč bezpečné schodiště, jímž vnikl jsem do útrob stavby, a po točitých schodech vystoupal nahoru, když oko mé popáslo se jedinými výhledy širokým průsekem lesa ve směru severním, přesvědčila mě o letitosti rozhledny hradba mnohem vyšších stromů na jihu - naši moudří předkové by dozajista nestavěli chovnou stanici antilop na severním pólu. Ve smršti různých geniálních řešení jak z bryndy neporadila mi žádná partaj, jak dostat se z odlehlého bodu jinak než pěšky, naštěstí k chůzi nemusí mě přemlouvat nikdy nikdo, tím spíše ne žádný předčasný mudrc. Nejprv - na zbylých 4,5 km vybaven časovým předstihem téměř jedné hodiny - sestoupal jsem opatrně a pomalu po kluzkém terénu lesnatým zprudka klesajícím úsekem, na jehož konci odměněn jsem byl výhledem na novou zástavbu obce Záhořany a okolní utěšené stráně. V zástavbě staré, kde jeden záhořanský bafan vždy předával si mě dalšímu hlasitým štěkotem, jež dešifroval jsem co varování: "Pozor, už jde!", shledal jsem, že na zbylé dva kilometry musím překonat za 25 minut. Když za mostem pochopil jsem až na podruhé, že musím následovat tok potoka Dibřího, střídaným klusem proběhl jsem šíří Králova Dvora, v němž pocity omšelosti na chvíli rozptýlila toliko žlutá budova radnice vlevo těsně před nádražím se štítem a s hodinami, a na tamní nádraží dorazil jsem ještě pět minut před odjezdem vlaku - za v té chvíli slunečného počasí. V Hořovicích, v bytě, jenž svědkem byl mého prvního téměř třicetiletého běhu života, narychlo pokusil jsem se opět nabýt vzhledu civilizovaného člověka. Krokem rázným, jenž neúspěšně skrýval nervozitu, již nezapudilo ni opojení z předešlého devítikilometrového výletu, vstoupil jsem do hotelu Zelený strom - sraz třetích tříd někdejší SVVŠ v Hořovicích v Jiráskově ulici, jež odmaturovaly před 40 lety, započal tu asi před půlhodinou. hlasitě zavýskl jsem, když pěšinka zavedla mě na širokou cestu, na níž o několik málo metrů dál zatarasila mi cestu rozhledna na Dědu. Foto: L. Šlosar poněkud neutrální pohled z rozhledny na Dědu zčásti naznačuje, že výhled odtud jsou omezeny. Foto: L. Šlosar vzorně opečovávaný pomník obětem války v Záhořanech stál rozhodně za krátké zastavení. Foto: L. Šlosar Když tréma při prvním pivě odlehla, vychutnal jsem si neobyčejně příjemných přibližně osm hodin za přítomnosti bývalé paní profesorky přírodopisu, dále svého jediného bývalého spolužáka z humanitní třídy, jenž vypracoval se v odborníka ve včelařství a skvělého vypravěče, dále spolužáka z obou tříd nejinteligentnějšího, přece však vždy skromného, jenž stal se mi identifikátorem nerozeznaných bývalých spolužáků, faktickým průvodcem událostmi za mé třicetileté nepřítomnosti nezaznamenanými a průvodcem virtuálním po pamětihodnostech Berounska, posléze jednoho z mých blízkých kamarádů, s nímž kdysi sdílel jsem své působení v tenisovém hnutí, a druhého, jenž stal se v Čechách uznávaným advokátem, dalších bývalých kolegů, především pak za přítomnosti mých skvělých bývalých spolužákyň, jež všechny bez výjimky udržely jejich aktivity a zájmy v obdivuhodném mladistvém vzhledu. Teprve jakmile busta Smetany na radnici, jíž stále měl jsem před očima za oknem přes ulici, zmizela mi ve tmě - a taky šesté vypité pivo - naznačily mi, že v nejlepším třeba je mi mé působení skončit. Když v neděli prochodil jsem křížem krážem Hořovice, navštívil hrob rodičů, a neukojen zůstal pouze stran v hořovickém zámku absentující turistické vizitky, když rozloučil jsem se s druhou manželkou mého otce Maruš a o polednách usedl do vlaku a sotva Hořovice zmizely mi za obzorem, vyhodnotil jsem třetí májovou sobotu za vynikající - díky báječnému srazu, také však proto, že turistika nebyla ani v jeho průběhu ponížena na Popelku či ošklivé kačátko. ježto na nejstarší sociální síti JPP šíří se nepodloženosti o mém věku, odpovídám na ně protiotázkou: může být stár vrstevník této pospolitosti, vyfotografované na schodech hotelu Zelený strom, k níž nepropasíroval se pádem z vyšších tříd? Foto: neznámý kolemjdoucí ze své krátké nedělní toulky Hořovicemi nabízím na pomníku obětem války obrázek sochy Obětovaný od Františka Bílka, o níž - tuším - rozepsal v některé své monografii nyní již slavný rodák básník Ivan Slavík, jehož manželka byla mou starostlivou třídní. Foto: L. Šlosar má krátká pouť obohatila rovněž můj turistický deník, v němž zeje zatím smutná mezera po turistické vizitce z Hořovic aneb Důchodci, přemluvte ty své vnuky, kteří bezcílně poflakují se po ulicích, aby činili cokoli smysluplného Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Výlet do Krkonoš /20. 06. 2010/ aneb PŘES HNĚDÝ VRCH /napsal Jan z Jičína/ Pochod Hanče a Vrbaty /12. 06. 2010/ aneb NA REKORDNÍ ŠEDESÁTCE /napsala Maruška Beruška/ Výlet do Žďárských vrchů /05. 06. 2010/ aneb PŘES DEVĚT SKAL /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Krkonoš /29. 05. 2010/ aneb Z HARRACHOVA DO HARRACHOVA /napsal Jan z Jičína/ Putování na Valdštejn /22. 05. 2010/ aneb VŠECHNY CESTY VEDLY NA VALDŠTEJN /napsal Jan z Jičína/ Praha - Prčice, ale také odjinud /15. 05. 2010/ aneb SVÁTEK TURISTIKY /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Krkonoš /20. 06. 2010/ aneb Přes Hnědý vrch /napsal Jan z Jičína/ Svěží vítr ovlažuje pod polojasnou oblohou horské středisko PEC POD SNĚŽKOU v neděli 20.6.2010 v 8:45, když na parkovišti (na tom bližším ke Sněžce) vystupuje ze starší škodovky rodinný tým z Jičína - dnes ve složení: manželka Alena, dcera Alena, syn Lukáš a já. Příznivá předpověď počasí bude snad platit i o posledním jarním dnu, pro který vybrala manželka trasu důvěrně známými i zcela neznámými cestami Krakonošova panství. Významným krajinným prvkem bude námi dosud nenavštívená rozhledna na Hnědém vrchu. K tomuto zánovnímu ještě objektu pohlížíme trochu nedočkavě již za chviličku od rozcestí, poblíž kterého napájí Zelený potok řeku Úpu, avšak nemíříme k rozhledně cestou nejkratší, nýbrž k ní dojdeme pěkně větším obloukem až v hodinách odpoledních. První kilometry jsou vybrány po modré značce asfaltovým chodníkem po pravém břehu vodního toku. VELKÁ ÚPA je místem, kde přecházíme na žlutou a začínáme stoupat do kopců. Pec pod Sněžkou se Studniční horou. Foto: A. Vaníčková jun. dvě Aleny u penzionu Alena. Foto: J. Vaníček kaplička u Velké Úpy se opravuje. Foto: A. Vaníčková jun. vodní přepad na Úpě. Foto: A. Vaníčková jun. V hlubokém lese projdeme kolem zimovací obůrky. Kvetoucí horskou loukou pak přijdeme k rozcestí POD VLAŠSKÝMI BOUDAMI, zastavujeme se u horské farmy SOSNA, kde za ohradou je k vidění vícero druhů koz. Během krátkého úseku po zelené značce míjíme THÁMOVY BOUDY, za nimiž sestoupíme trochu níž k Javořímu potoku, u kterého po 11. hodině krátce posvačíme. Na modré značce nachází se dál SEDLO POD KOLÍNSKOU, od něho je blízko KOLÍNSKÁ BOUDA, k ní se dostaneme po červené. Dál jdeme nízkým porostem po žluté značce k rozcestí POD SLATINNOU STRÁNÍ. Zde čekám na rodinné příslušníky dlouhé minuty, při kterých napadá mne moudrá myšlenka ovlažit se tím jediným pivem s obrázkem Krakonoše symbolicky zas v batohu neseným. Po konzumaci dohoní mne manželka s potomky a překvapí konstatováním, že následovat bude zacházka 1500 metrů dolů a 1500 metrů zpět, protože nejlepší kávu na horách podává prý KLADENSKÁ BOUDA. Ztrácíme tedy dosti z nadmořské výšky. Konstatování o kvalitě kávy své ženě věřím natolik, že nejdu ani okusit onen zázrak, ale posadím se na louku poblíž zavřené chaty s nápisem JAVORKA a s pohledem na horské stráně nechávám v organismu doznít sílu moku z trutnovského pivovaru. detail horské louky. Foto: A. Vaníčková jun. Alenka, Lukáš a Alena z Jičína. Foto: J. Vaníček Alena a Jan z Jičína. Foto: A. Vaníčková jun. Kolínská bouda. Foto: A. Vaníčková jun. u Javorky. Foto: A. Vaníčková jun. Od Slatinné stráně, kam jsme se vrátili, vede nás značka zelená. Při cestě nachází se PRAŽSKÁ BOUDA, kterou ponecháme bez povšimnutí. Od telekomunikační věže na rozcestí LUČINY je blízko LIŠČÍ LOUKA, od ní na dohled LYŽAŘSKÁ BOUDA. K té než vystoupáme, hledíme si odboček z trasy. K hlavnímu bodu dnešní túry je třeba dojít mimo značení Klubu českých turistů. Atypická směrovka poradí, štěrkovaná cesta dovede k cíli. HNĚDÝ VRCH zve návštěvníky na svou rozhlednu již od 1.7.2009. Je vysoká 22 metrů a nabízí krásné pohledy ke krajině blízké i vzdálené. Lanovka z Pece je v provozu, nás však myšlenka na odvoz dolů ani nenavštíví. Zběžná inventura ušlé vzdálenosti (16 km) a časový údaj (15 hodin) vede ke zvážení, kterak naložit s další částí odpůldne: na bezodkladný sestup do údolí je ještě skoro brzy. Vracíme se na Liščí louku a po červené odebíráme se zas k výšinám. POD LIŠČÍ HOROU se zastavujeme při svačině u vyhlídky k hraniční části hor. S vědomím končících stoupání cestujeme ke křižovatce NA ROZCESTÍ. Tady v 16:15 hodin nabíráme již směr k dokončení příjemného nedělního okruhu. Sestup po zelené značce vede zprvu horským chodníkem, později pohodlnou lesní cestou, SEVERKA je znamením blížícího se města. Od parkoviště na druhém konci Pece jdeme podvečerem podél Zeleného potoka, který stále napájí - stejně jako ráno - řeku Úpu. Hnědý vrch - rozhledna. Foto: A. Vaníčková jun. Sněžka v lehkém odpoledním oparu. Foto: A. Vaníčková jun. Před odjezdem zajdeme (tentokrát všichni již) do jednoho pohostinného stavení, kde při kávě děkujeme přítomnému (sic nehybnému) Krakonošovi za vlídné přijetí v jeho panství během pěší trasy dlouhé 27 km, kterou jsme uskutečnili poslední den letošního jara. V 18:25 opouštíme starší škodovkou PEC POD SNĚŽKOU a ujíždíme do Českého ráje. Pochod Hanče a Vrbaty /12. 06. 2010/ aneb Na rekordní šedesátce napsala Maruška Beruška/ Je sobota 12.6.2010 a já po horkém pátečním dni ráno ve 4.14 hod jedu vlakem na pochod do Roztok u Jilemnice a odtud jdu 2 km pěšky na start panem Josefem ze Smeťáku do Kruhu.Tady je malinko chladněji než u nás v Trutnově, což vítám. Prezentace a malé posilnění polévkou gulášovou a hurá na trasu. V 5.50 hod vyrážím sama po silnici na horní konec MŘIČNE, dál alejí do JILEMNICE, kde si vždy kupuji v pekařství U Nývltů slané houstičky a přes náměstí pokračuji okolo nové zdi v parku a a spěchám přes HRABAČOV okolo chalupy, ve které žil lyžař Bohumil Hanč se svou mladou manželkou, do DOLNICH ŠTĚPANIC na 1. kontrolu. Je 7.25 hod. kde již tradičně je Jirka s kontrolním kešetem a občerstvením. Poprosím o foto a pivko. Jsou zde tři kolegové, tak je vyfotím, dopiju, prohodíme pár slov a spěchám dál.(abych v cíli mohla chvíli posedět s přáteli). účastníci Pochodu Hanče a Vrbaty symbolicky v Hrabačově procházejí kolem chalupy, ve které lyžař Bohumil Hanč žil se svou mladou manželkou. Foto: M. Vrabcová na první kontrole na kraji Dolních Štěpanic - po zahřívacím úvodem čeká účastníky série těžkých stoupání. Foto: neznámý kolemjdoucí Přejdu silnici a vzhůru na HANČŮV KOPEC. Projede několik aut. Je krásné ráno. Hory kolem dokola jak na dlani, pestrá paleta zeleně, louky plné kopretin a fialových zvonečků. Prostě balzám na duši. Sluníčko moc nesvítí, za což jsem ráda. Náhle na mne někdo volá, na kontrole jsem zapomněla popis trasy. Moc děkuji a omlouvám se. V 8.50 hod si fotím VURMOVKU a dál stoupám na odpočívadlo nazvané "U ČERVENÉHO KŘÍŽE", kde jsme vždy s partou svačily. Zde mě předjeli 3 cyklisté. V 9.10 hod usedám na ono místo a svačím a popíjím citrónovou vodu. Předešli mě zde stovkaří manželé K. z Vrchlabí, které po chvilce předcházím zase já, neboť oni svačí u restaurace NA REZKU, kde je zavřeno ještě. Beru to svižně dál do SEDLA DVORAČKY PO zelené. Celkem to ubývá rychle. Přejdu cyklotrasu, takže mě zase manželé předcházejí pod chatou, ale paní hledá poklad a sejdeme se na DVORAČCE v 10.30 hod. Já kupuji vizitky místo dřevěných turistických známek a dám černé pivko karamelové chuti, kešet, opláchnu obličej od potu a po chvilce pokračuji výš k RŮŽENČINĚ ZAHRÁDCE, proti mě jde skupina dětí, zdraví a povídají si. Je to nádherný úsek. Začíná Krakonoš přikládat, je teploučko, spěchám k mohyle na ZLATE NAVRŠI, pokloním se (11.35 hod) a už klesám k autobusové zastávce na 2. kontrolu kde dostanu výborné kyselo s chlebem. Obslouží mne pan starosta z Kruhu s manželkou. Je zde Zdena s Otíkem viz. foto a novým psíkem kterému taky chutná. Čaj nebyl, dám pivko a zjišťuji, že mám plné bříško, přeliji si ho do lahve, rozloučím se v 11.50 hod. a hopsám do zatáčky a letos snad poprvé, žádné zbytky sněhu. Nevadí. Po červené na HORNI MISEČKY, konstatuji, že celkem moc lidí není dnes v terénu asi spíš u vody. Je teploučko. mohyla Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší byla tradičně ozdobena květy. Foto: M. Vrabcová na nejvyšší kontrole na parkovišti v blízkosti Vrbatovy boudy vydatně při organizaci pochodu pomáhali také Ota a Zdeňka z České Skalice. Foto. M. Vrabcová Z Horních Míseček letos nejdu přes tři kopce a konečně se trefím na lyžařskou cestu Janova Hora, která mě dovede na ROVINKU, ale ještě před ní si v lese fotím traktor s lanovkou na svážení dřeva (obdivuji tuto techniku) Dále procházím okolo penzionu U Piráta, zde sedí větší parta a oběduje. Ale já už cítím oblíbené posezení Na Rovince, kam docházím ve 13.40 hod. Popíjím mátový čaj a mávám na manžele K. z Vrchlabí, kteří pokračují dál. Ani zde není mnoho cyklistů, ale vlastně velkou partu jsem potkala. Ve 14.40 hod docházím na ŽALÝ na novou chatu. Dám kešet a neodolám pivku Černá Hora za 35 kč. prohlédnu si interiér,je to zde jako samoobsluha. Zkontroluju nožku, bota mě udělala dírku do ponožky, ošetřím a klesám po žluté na 3. kontrolu na KŘIŽOVKACH v 15.25 hod. mě vítá pan Petr a nabízí párek opečený, ale já si dám sklenici perlivé vody, páreček si vezmu sebou bude se hodit, prohodím pár slov s kolegy z Nové Paky, udělám foto a dám své soukromé razítko a už spěchám přes VALTEŘICE, takové malé proklaté místo, ale dnes se jen popálím o kopřivy, což je zdravé. Propletu se pěknými domky s ještě hezčími zahradami, je na co koukat, vše krásně kvete. Přes hlavní silnici po zelené směr Jilemnice, tady jsem část trasy nazvala tankodromem. Prostě velký polom a technika udělala své, ale zvládla jsem to. Na náměstí v JILEMNICI si v kašně smočím ruce a kráčím dále okolo Šaldova statku v 16.51 hod. ke kolečkové dráze a odtud bych měla jít po vzorně označené cestě (164 fáborky) tak se snažil a byl pochválen pořadatel, se rozhodnu dojít po silnici ,jako ráno alejí až na MŘÍČNOU, kde sundám z křižovatky 2 nové krásné směrovky, které v loni někdo zcizil. Ale příští rok slibuju, že dojdu lesem po fáborkové trase okolo kravína do cíle. Před cílem na mě troubí manželé K. z Vrchlabí, už frčí domů. V 17.55 hod. se řítím do cíle mého krátkého výletu v podobě 60 km k sokolovně v Kruhu. Obdržím diplom propisku, požádám pořadatele o razítka do vandrbuchu, chvilku posedím a pohovořím se Zdenou Koubovou, dám 2 sklenice perlivé vody a malého panáčka na cestu, protože ještě 2 km na vláček. Ach jo. na kontrole na Křížovkách vládla výborná nálada, cíl byl přece jen relativně již blízko. Foto: M. Vrabcová po mimořádném a nadprůměrném výkonu v cíli v sokolovně v Kruhu jako na Everestu - po kratičkém odpočinku už zase rychle pěšky pryč, v tomto případě na nádraží v Roztokách u Jilemnice. Foto: neznámý kolemjdoucí Velký dík za báječný pochod, kterého se zúčastnilo 128 lidiček, a loučení. V 18.51 hod. už zas jede vláček do Trutnova. V Trutnově pěkně nepříjemný vítr, ochlazení a po chvilce zabouřilo a zapršelo. Výlet do Žďárských vrchů /05. 06. 2010/ aneb Přes Devět skal /napsal Jan z Jičína/ V sobotu 5.6.2010 ráno absolvovali jsme se synem Lukášem příjemnou (byť tentokrát trochu delší) cestu pěti vlaky (s využitím celodenní jízdenky SONE-plus) z Jičína (4:19) do Nového Města na Moravě (9:01). Zachtělo se nám projít se zas ve Žďárských vrších, přičemž tentokrát zvolit takovou trasu, abychom stanuli na jejich nejvyšším místě. Po dnech, kdy krajině vládl nečas, přišel konečně slunný den. Z bohaté sítě turistického značení na Vysočině vybrali jsme pro první kilometry značku žlutou. Ona odebrala se ihned od nádraží pryč z města. Podél silnice mířící ke Sněžnému vedl široký chodník do blízkých Maršovic. Vzali jsme na vědomí, že místní občané mají příjemný občerstvovací stánek, který se jmenuje "Maršovská rychta"; pro brzkou ještě hodinu jsme dovnitř nemohli. Značka zamířila na polní cestu ve zvlněném terénu, prošla drobnými remízy a přivedla nás do Studnice, která se nachází jižně pod vrchem pojmenovaným "Kopeček (822 m)". Tam v 10 hodin navázali jsme na značku zelenou, po níž přišli jsme k Pasecké skále (819 m). U obnaženého rulového skaliska nacházelo se pár cykloturistů a jedna rodina pěšky putující. Přístupná vyhlídka nás zlákala k návštěvě. stanice Nové Město na Moravě. Foto: L. Vaníček rybníček u Maršovic. Foto: L. Vaníček Maršovská rychta. Foto: L. Vaníček Pasecká skála. Foto: L. Vaníček Jan a Lukáš z Jičína na Pasecké skále. Foto: neznámý kolemjdoucí pohled z Pasecké skály. Foto: L. Vaníček Pak jehličnatým lesem šli jsme asi kilometr dolů, potkali muže a ženu, kteří obnovovali turistické značení. Po okresní silnici přišli jsme do Kadova. (Tady překvapil mne dům s nápisem "Klokočí", ten pojem mám spojen zatím jen s okolím Kozákova.) Pod mostem plynula Fryšávka. Po kilometru lesem a kratším úseku po silničce k Samotínu objevila se asi kilometr před námi Malínská skála trčící z lesa. Tomuto pohledu jsme věnovali tolik pozornosti, že teprve po pěti minutách zaznamenali jsme, že jdeme mimo značku. Mezi samotami rozložili jsme na lavičce pod rozkvetlým jírovcem maďalem mapu. Shledavše, že směr máme dobrý, rozhodli jsme se nevracet se ten kousek, ale namířit na zelenou značku o kus dál (čímž - pravda - ochudili jsme se o pohled na Dráteničky, další skalní útvary v krajině). Na značení vrátili jsme se u rozcestníku, od něhož zelená pokračovala směr Milovy, my odbočili jsme na červenou. Po prudkém stoupání lesní stezkou objevil se další rulový útvar - Malínská skála (818 m). Mírný sestup netrval dlouho, pod Křovinou (830 m) zvolna začali jsme zas nabírat nadmořskou výšku. Další zastávkou byla Lisovská skála (802 m). Blízko bodu nejvyššího bylo třeba červenou značku opustit a pokračovat dál po žluté. Ve 13:15 došli jsme po 20 kilometrech na Devět skal (836 m), kde nacházelo se v tom čase devět turistů a jeden pes. Zastávku asi dvacetiminutovou jsme spravedlivě rozdělili mezi vyhlídku a svačinu. Zároveň - s přihlédnutím k údaji na hodinkách - zvolili jsme pro místo odjezdu osvědčený Čachnov vzdálený 12 km, když do Hlinska by to bylo ještě o pět kilometrů více. Sestup lesním komplexem vedl po žluté značce přes rozcestí U Žida a U Nebožtíka, za Holcovou studánkou došli jsme ke kraji lesa a pohlíželi na blízkou Svratku a za ní na severní okraj Svratoucha pod Otavovým kopcem. Ve Svratce přešli jsme lávku přes řeku Svratku, v centru zastavili jsme se u malé kašny. Po silnici zamířili jsme do Svratouchu, odkud místní komunikace nás zavedla k poslednímu lesnímu úseku, v němž překlenuli jsme evropskou rozvodnici. Na vlakové nádraží v Čachnově došli jsme po 32 kilometrech krátce před 16. hodinou. Klokočí není jen pod Kozákovem. Foto: L. Vaníček Lisovská skála. Foto: L. Vaníček Devět skal - vyhlídka. Foto: L. Vaníček příchod do Svratky. Foto: L. Vaníček kašna ve Svratce. Foto: L. Vaníček stanice Čachnov. Foto: L. Vaníček V pozdním odpoledni absolvovali jsme příjemnou cestu třemi vlaky (s využitím celodenní jízdenky SONE-plus) z Čachnova (16:19) do Jičína (19:25). Chválili jsme Žďárské vrchy, které ukázaly nám toho dne - kromě Devíti skal - mnoho ze svého bohatství živé i neživé přírody, hlubokých lesů i malých remízů, rozverných potůčků i kvetoucích luk. Výlet do Krkonoš /29. 05. 2010/ aneb Z Harrachova do Harrachova /napsal Jan z Jičína/ Odbor KČT Jičín zařadil na konec května jednodenní výjezd do západních Krkonoš, na který přihlásili se tři členové naší rodiny (sice zavčas, kdo však pojede, rozhodovalo se až pár dnů před akcí). V sobotu 29.5.2010 v 8:30, kdy vystupujeme z autobusu ve městě HARRACHOV na zcela prázdném ústředním parkovišti, je zataženo, srážky krajinu nehladí (a věříme, že nebudou zlobit ani během dne). Účastníci rozdělují se do skupin pro tři plánované túry horským terénem o délkách od 12 do 24 km. S manželkou Alenou a synem Janem hrdě hlásíme se do nejdelší trasy: ovšem s tím vědomím, že bude-li tempo zdát se nám zbytečně vysoké, osamostatníme se zavčas a naložíme s osmihodinovým limitem, během něhož je třeba navrátit se k autobusu, dle své úvahy. To nastává již po prvním kilometru cesty po modré značce, po níž šlo se velmi rychle k výšinám. MUMLAVSKÝ VODOPÁD je místem, kde sděluji vedoucí skupiny naše osamostatnění, ta - majíc důvěru k našim schopnostem orientovat se v horách - nenamítá. Naše zastávka u pozoruhodného přírodního úkazu trvá určitě deset minut, během nichž nemůžeme se odtrhnout od padající vody. Poblíž stojící bouda je zavřena, nad tím nermoutíme se. Po lesní silničce s asfaltovým povrchem jdeme do mírného kopce 5 kilometrů proti proudu Mumlavy. Pohled na řeku pádící po balvanech - zprava přibírající Orlí a Lubošskou bystřinu, poté Voseckou a Smrkovou strouhu - je stále příjemný. KRAKONOŠOVA SNÍDANĚ je rozcestím, od něhož žlutá značka může turisty zavést k Vosecké boudě. bouda u Mumlavského vodopádu. Foto: A. Vaníčková Mumlavský vodopád. Foto: A. Vaníčková u Krakonošovy snídaně. Foto: A. Vaníčková horský chodník k Pančavské louce. Foto: A. Vaníčková z vysokého lesa zvolna přešli jsme do pásma kosodřeviny. Foto: A. Vaníčková Zastavujeme se při soutoku Velké a Malé Mumlavy, u boudy nezdržíme se: je zavřena. Pokračujeme po značce modré, silničku zaměnili jsme za horský chodník, stoupání je náhle prudší, od Velké Mumlavy vzdalujeme se. S přibývající výškou nadmořskou již smrky nejsou tak mohutné, postupně přecházíme do pásma kosodřeviny. V 11:15 jsme na rozcestí U ČTYŘ PÁNŮ. Po krátké zastávce pro svačinu pokračujeme dál po modré. LABSKÁ BOUDA neprobouzí v nás kritické úvahy nad existencí mohutné stavby v těchto místech hor, leč úspěšně zve nás do svých útrob. Zde objednáváme jednu gulášovou polévku, dvě kysela a chléb v málo zaplněné restauraci, s výsledkem zastávky jsme spokojeni. Pokračujeme po červené značce vedoucí téměř po hraně Labského dolu, do něhož opatrně pohlédneme z Ambrožovy vyhlídky a do něhož padá říčka Pančava. Kolem Hančova pomníku vede chodník na ZLATÉ NÁVRŠÍ, kde MOHYLA HANČE A VRBATY připomíná smutnou událost z roku 1913; v mysli promítne se nejeden obrázek z filmu "Synové hor". Z vyhlídky pohlížíme k polské hranici, v lehké mlze k vidění je Violík, Wawel je téměř zakryt, obdobně je tomu s výšinami ve východní části hor. Odcházíme po červené značce, při níž nacházejí se HARRACHOVY KAMENY, vlevo pohlížíme na blízký Kotel. Po mírném sestupu následuje RŮŽENČINA ZAHRÁDKA. Na stinném místě Kotelského sedla překvapí nás malý sněhulák na nerozlehlé sněhové ploše. Prudký sestup jihozápadním směrem končí tam, kde jsou DVORAČKY. Labská bouda. Foto: A. Vaníčková Jan, Alena a Honza z Jičína. Foto: neznámý kolemjdoucí skalní útvary nad Labským dolem. Foto: A. Vaníčková mohyla Hanče a Vrbaty. Foto: A. Vaníčková Kotel. Foto: A. Vaníčková poslední ostrůvek sněhu v Kotelském sedle. Foto: A. Vaníčková Dvoračky. Foto: A. Vaníčková Ve 14 hodin zastavujeme se v nové boudě, jež nese označení "Štumpovka". Objednáváme tři silné kávy. Po zelené značce, z níž pohlížíme k Rokytnici nad Jizerou, pak odebíráme se k rozcestí RUČIČKY. Lesní asfaltkou podél Ryzího potoka opouštíme zvolna Krakonošovo panství. Projdeme RÝŽOVIŠTĚ a po mostě přes Mumlavu přicházíme na parkoviště spokojeni s právě absolvovanou pěší trasou v západní části Krkonoš. V 16:30 opouští autobus s výletníky horské středisko HARRACHOV. Putování na Valdštejn /22. 05. 2010/ aneb Všechny cesty vedly na Valdštejn /napsal Jan z Jičína/ Kdoví, jak tenkrát v časech hrůzných choval se Albrecht z Valdštejna, kdo se má vyznat: v knihách různých jsou hodnocení nestejná. Navzdory výše přiznaným rozpakům vzal jsem již před léty na vědomí, že v Jičíně, kde bydlím, je Valdštejnovo náměstí a jednou za dva roky pořádány jsou "Valdštejnské dny" (Jičín střídá se s Frýdlantem). K této akci přihlásili se v letošním roce i turisté, kteří s týdenním předstihem uspořádali v sobotu 22. května 2010 hvězdicovité "Putování na Valdštejn" s pěšími trasami z Turnova (5 km), Rovenska (13 km), Sobotky (17 km) a Jičína (30 km) a s cyklotrasou z Jičína (60 km). Byl jsem osloven předsedkyní odboru KČT Jičín, zda bych dohlédl na trasu ze Sobotky, čemuž jsem ochotně přitakal. Pravda - s drobnými od počátku pochybnostmi, kolik pochodníků se z onoho města vůbec vydá. Protože rodinní příslušníci rozhodli se jít na Valdštejn odjinud, odebral jsem se do Sobotky v sobotu sám. Zavezl mne tam autem jeden člen našeho odboru; ten ovšem ihned odspěchal domů. V rodišti Fráni Šrámka jsem osaměl. Bylo 8:20, start stanoven na devátou, a tak stihl jsem ještě prověřit nabídku místního občerstvení, kde potěšila mne ranní dršťková polévka s rohlíkem. V 8:40 jsem postával sám u kašny a mával propozicemi. V 8:45 přišly (tak přece !) dvě turistky, které obdaroval jsem písemnostmi a dal jim na vybranou: mohou jít samy, anebo počkat na mne do 9:05 hodin, kdy vydám se na trasu. Šly samy. Když další účastníci se nedostavili, opustil jsem - pod oblohou lehce zataženou, avšak srážkami nehrozící - krátce po deváté náměstí. (Je třeba přiznat, že až po jednom lahvovém pivu z Malého Rohozce, k němuž zlákala mne skupinka místních občanů sedících na lavičce před prodejnou s nápoji.) Po žluté značce dlážděnou ulicí vedoucí směrem ke Kosti přišel jsem k parkovišti, které využívají návštěvníci zámku Humprecht. Zde bylo třeba odbočit vpravo na stezku lemovanou mladými listnáči stáčející se kolem kapličky do údolí potůčku a poté mířící na kopec k osadě Nepřívěc, jehož první nemovitost byla označena nápisem "Hotel Ort". Po silnici pokračoval jsem do Libošovic, kde nejprve u vlakového nádraží přešel jsem na značku modrou, na návsi pak na červenou. Předešel jsem šest turistů, které marně zval jsem také na Valdštejn. Za vesnicí, kde odbočuje jedna silnice do Malechovic a druhá do Pleskot, seděly na lavičce obě mé svěřenkyně, jimž s mým příchodem skončily pochybnosti, kudy k rozcestí U Přibyla, na které se marně ptaly nějakého jedince u blízkého rodinného domu. Ukázal jsem na polní cestu vedoucí k lesu ozdobenou červenými značkami, současně rozhodl jsem se, že raději s nimi půjdu až do cíle.Vyšlo najevo, že jedna z nich je z Liberce a jezdí na chatu poblíž Sobotky, kamarádka je z Pardubic. Společná cesta neměla ovšem tu podobu, že bych se nacházel neustále v jejich těsné blízkosti: to bylo pouze ve chvílích, kdy točila se řeč kolem turistiky pěší i cyklo, či kolem tras v Českém ráji. Kamarádky však potřebovaly probrat i témata ryze ženská, při nichž jsem taktně zrychloval chůzi či naopak zařadil do putování více drobných zastávek, než je u mne běžné. Lesní cesta svažující se do údolí byla lehce blátivá. Přešli jsme po lávce Žehrovku a po silnici od Pleskotského mlýna šli proti toku říčky. Po pár stech metrech došli jsme k rozcestí U Přibyla, od něhož až do cíle vedla nás značka zelená. Minuli jsme rybník Věžák, pak po kilometru opustili asfaltovou komunikaci, jež mířila k zámku Hrubá Skála, když značka vedla do lesa do údolí Čertoryje ozdobeného nejedním pískovcovým útvarem. V místě, kde lesní cesta odebírá se do kopce, předešlo nás několik rychlých pěšáků (s nimi dva členové KČT Jičín), jednalo se o třicetikilometrovou trasu, na kterou prý vyšlo z Jičína šest turistů. Šli ovšem natolik rychle, že nestačil jsem si upřesnit, zda v onom počtu jsou započteni i dva pořadatelé. Po prudkém stoupání končícím u silnice od Vyskeře, kterou jsme přešli, následoval prudký sráz po kamenech, po kterém vedla opět pohodlná lesní cesta. Přes samotu Radeč s opravenou kapličkou došli jsme ve 12:45 po mírném stoupání na hrad Valdštejn. Z modré oblohy usmívalo se sluníčko. Při rozloučení se společnicemi vysvětlil jsem jim cestu do Sedmihorek i do Turnova, pobyt na hradě nechal jsem na jejich uvážení. V cíli obdrželi turisté písemnou upomínku na absolvování trasy, kde je psáno: "Držitel tohoto listu je oprávněn šířit slávu a věhlas vévody Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna na souši, ve vzduchu i na moři, jakož i skutky jeho, a opěvovat dílo, které nám zanechal." Krátce po mém příchodu ke hradu spatřil jsem v došlé početnější skupince jdoucí 13 km z Rovenska pod Troskami přes Hrubou Skálu manželku Alenu a syna Jana (do Rovenska přijely z Jičína tři desítky pochodníků). Vbrzku dorazil i syn Lukáš, který sám absolvoval trasu 27 km: Mnichovo Hradiště - Valečov - Příhrazy - Žehrov - Kacanovy - Valdštejn. Společně vstoupili jsme za snížené vstupné do hradu, kde nechyběl vévoda Albrecht z Valdštejna, jenž při hovoru s lidem nasazoval tvář vlídnou i přísnou. Každý účastník putování obdržel ještě pamětní minci. Do kaple sv. Jana Nepomuckého nahlédli jsme až poté, co skončil obřad svatební. Rozhlédli jsme se po nádvoří, zašli do sklepení a dlouze postáli na vyhlídce k blízkému Kozákovu i vzdáleným Jizerským horám. Pro odjezd do Jičína zvolili jsme nástupní zastávku Turnov - město, k níž odebrali jsme se po červené značce (čímž každý přidal k denní trase další tři kilometry) kolem rozhledny Hlavatice, na kterou jsme vystoupali, abychom pohlédli na město Turnov a v lehkém oparu snadno identifikovali Bezděz, Ralsko a Ještěd. Regionova odjíždějící v 15:47 do Jičína dosti zaplnila se zčásti již v Turnově - více pak v Sedmihorkách - spokojenými jedinci, které zlákalo "Putování na Valdštejn". kamenný most k hradu. Foto: L. Vaníček kaple sv. Jana Nepomuckého. Foto: L. Vaníček vévoda Albrecht z Valdštejna byl k lidu vlídný. Foto: L. Vaníček čtyři členové rodiny z Jičína sešli se na hradu Valdštejn. Foto: náhodný kolemjdoucí rozhledna Hlavatice. Foto: L. Vaníček Praha - Prčice, ale také odjinud /15. 05. 2010/ aneb Svátek turistiky napsal Jan z Jičína/ Ještě před pár týdny jsem netušil, že se železniční stanice OLBRAMOVICE stane uprostřed května výchozím bodem mé pěší procházky v místech, kde se dotýká Votická vrchovina a Vlašimská pahorkatina, v kopcovině nezeměpisně pojmenované jako "Česká Sibiř" (tento pojem vyjadřující drsnější klima v oněch místech se poprvé objevil v roce 1907 v próze "Hostišov" Jana Herbena žijícího v letech 1857 až 1936; název knížky je dle vsi poblíž Votic, kde autor pobýval). Dva synové - účastníci loňské akce "Pochod Praha - Prčice (ale i odjinud)", kteří vybrali si tehdy trasu z Bystřice u Benešova - odkrojili hrst své energie, aby společně přesvědčili mne, že bych se měl této neobyčejné akce zúčastnit, což jsem nejen přislíbil, ale - jak patrno z následujících řádků - také splnil. Při rozhodování kladl jsem na jednu z misek pomyslných vah různé malichernosti - např. obavy z neuvěřitelného počtu turistů, objevovala se i starost, zda pro cestu domů vejdeme se vůbec do vlaku, také počasí, jež bylo v posledních dnech vskutku deštivé; na druhé misce byla touha poznat vše na vlastní kůži. 15.5.2010 krátce před osmou hodinou ranní vystoupili jsme s Janem a Lukášem na uvedeném nádraží ze zvláštního spěšného vlaku Praha - Střezimíř, jenž byl pouze jednou z pozorností Českých drah turistům v tomto svátečním dnu. Stovky cestujících spěchaly do dlouhé fronty na start, kde pořadatelům (patronem trasy olbramovické dlouhé 33 km byl KČT Banka Praha) šlo všechno jako na drátkách a zaregistrování znamenalo jen několikaminutovou časovou prodlevu. Obloha tvářila se přívětivě; uvěřil jsem meteorologům, že toho dne vláhu nevydá. Pochod byl pro mne velkým svátkem. Nekonečný had tvořený účastníky akce vlnil se v krajině s hezkými rozhledy, lesní úseky, jež byly v menšině, střídala zlatá květenství zářící na řepkových lánech. Turisté ozdobeni hojně suvenýry z minulých ročníků pochodu (barevnými prčickými škrpálky, které se bimbaly na kloboucích, bundách, batozích i holích) byli k sobě vlídní. Celá trasa, na níž viděl jsem též tři dětské kočárky a čtyři koloběžkáře, byla vyznačena symboly pochodu, a tak účastník - ač mapou byl na startu vybaven - nemusil vlastně vůbec nahlížet do itineráře a starat se o barevné značky. Měl bych zmínit i stánky po cestě; napočítal jsem jich (kromě cílového náměstí) víc než tucet. Jejich provozovatelé nabízeli opečené pochoutky a hojnost nápojů. Přiznávám však, že jsme je z obav před dlouhým zdržením s jednou výjimkou nevyužili, když čas odjezdu vhodného vlaku měli jsme stále v povědomí. Náladu nedokázalo pokazit ani pár kilometrů blátivých úseků. Déšť se nedostavil, sluneční brýle jsem využíval asi dvě hodiny. První kilometry vedly po silnici. Přešli jsme Konopišťský potok, dále most přes hlavní komunikaci na Tábor, za nímž odbočili jsme na MLADOUŠOV a před osadou KOCHNOV napojili jsme se na modrou značku. Šli jsme asi kilometr lesem, za nímž byla první kontrola: BUDENÍN. Po krátké zastávce s tatrankou vedla silnice přes NEUSTUPOVSKÉ OTRADOVICE lesem kolem samoty TŘEŠŇOVÁ LHOTA, volnou krajinou do obce BROUMOVICE. Terénem vedli nás pořadatelé osadami SVOJŠICE a SLAVÍN. BUČINA se stala místem další kontroly. Přes ZÁHOŘÍČKO a PODLESÍ jsme se dostali k lesu na svazích nejvyššího bodu krajiny: MEZIVRATA (713 m). Trasa byla vyznačena těsně pod vrcholem, na němž tyčí se retranslační stanice. Kolem vodní plochy pojmenované JEZERO dostali jsme se pod Babí horou přes další kontrolu k hlavní silnici k Táboru, k jejímuž bezpečnému přejítí napomáhali příslušníci Policie ČR. Lesním úsekem jsme minuli lokalitu KALVÁRIE, nablízku již byly JEŠETICE, kde nejprv u stánku bez dlouhé čekací doby ovlažili jsme se s Janem točeným pivem, na konci vesnice byla kontrola poslední. Pár stovek metrů šlo se po silnici směrem k Radíči, pak byli jsme nasměrováni terénem k podchodu železniční trati Praha - Tábor, za nímž odebrali jsme se vpravo do lesa. Přes KVAŠŤOV přišli jsme kolem vypuštěného rybníka do města SEDLEC - PRČICE, jež vzniklo roku 1957 spojením dvou obcí. V 15:45 stal jsem se i já držitelem prčického škrpálku v cíli pochodu, kterého se zúčastnilo 14 321 turistů (z toho 1 353 ze startu v Olbramovicích). Náměstí bylo zcela zaplněné stánky a pochodníky, ne však natolik, aby si dva Janové nemohli dopřát langoše a Lukáš dlouhou klobásu. Na stanoviště kyvadlové autobusové přepravy jsme zamířili bez zbytečné prodlevy. V 17:06 odjížděl ze stanice Heřmaničky osobní vlak ku Praze hojně obsazen spokojenými účastníky slavné turistické akce. kaplička v Budeníně. Foto: L. Vaníček zakladatelé vybrali v roce 1966 pro pochod vskutku krásný termín. Foto: L. Vaníček zvyk stavění májek není v krajině zapomenut. Foto: L. Vaníček tři turisté z Jičína. Foto: neznámý kolemjdoucí Prčice - náměstí zaplněné stánky i pochodníky. Foto: L. Vaníček Prčice - kostel sv. Vavřince. Foto: L. Vaníček České dráhy své poslání zvládly. Foto: Foto: L. Vaníček
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem