V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod O Žižkův štít /18. 04. 2009/ aneb SKOK DO RYCHLOVLAKU 50 vrcholů Brněnska /Proklest/ /12. 04. 2009/ aneb ÚTĚK NA MORAVU Loučení se zimou na Koukolově hoře /14. 03. 2009/ aneb HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU - VÝCHODNĚ OD LITAVKY Hledání Stromoucha /07. 03. 2009/ aneb POD MASKOU BONVIVÁNA A KLAUNA Výlet do středních Čech /28. 02. 2009/ aneb NA JIH OD NYMBURKA ZA VÝJIMEČNÝMI ČECHY ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Úvod Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování. Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo. O Žižkův štít /18. 04. 2009/ aneb Skok do rychlovlaku Hned po svém příchodu do sportovní haly v Hořicích v sedm hodin zahučel jsem do bufetu. Tentokráte jsem v dopravním prostředku, jímž byl dnes autobus, nesnídal a spolehl jsem se na místní zdroje. Dvě nožičky tenkého párku a jedno lahvové pivo posloužily mi pak jako hmotný základ pro následující mé snažení. Když totiž zamítl jsem pro neatraktivnost trasy výboj na pochod až do blízkosti Prahy, rozhodl jsem se, že po několikatýdenní absenci přerušené až předchozím nedělním putováním v okolí Brna opět - již definitivně - naskočím do rozjetého vlaku dálkových a turistických pochodů, a hned do rychlovlaku zvaného "padesátka". K tomuto trochu bláznivému účelu jevila se padesátikilometrová trasa 37. ročníku pochodu O Žižkův štít jako nejpříhodnější, nikoliv pro snadnost, nýbrž pro časové rozmezí, jež měl jsem teoreticky pro účel jejího zdolání vymezeno - dvanáct hodin čistého času. Od samého počátku bylo však pravděpodobné, že z tohoto času nějakou tu minutu ukrojím, protože jsem v půl osmé na trasu vyrazil s Milanem z Lomnice n. P. a Jirkou z Hrádek, kteří šli již svou třetí letošní "padesátku" a kteří ochotně na startu vyčkali, až se posilním. Pro úvodní zahřátí vyšplhali jsme se nad město na hřeben slující Hořický chlum. Na první kontrolu u paty rozhledny stejného jména museli jsme přesně v osm hodin přejít z červených značek po poli. Poté pokračovali jsme po zmíněném již hřebeni, po našich levicích sledujíce odkrytou krajinu, do jejíchž dálek nám rozhlížet se neumožňovaly tmavé mraky. Po teplých a slunečných dnech se totiž ochladilo a ráno dokonce mžilo, teď již naštěstí déšť přestal hrozit nadobro, chlad velice výhodný pro svižnou chůzi naštěstí zůstal. Na počátku hřebene ještě před rozhlednou minuli jsme Hlohovskou kapli a Lukavecký kříž, později pak vlevo při cestě dva kameny - jeden zcela nečitelný, druhý věnovaný obětem 1. světové války. Později na jednom místě jsme naštěstí nepřehlédli přehledně vyznačené ostré zabočení cesty doprava, takže jsme těsně po deváté zdárně přibyli na rozcestí nad obcí Libín. V obci následující - Šárovcově Lhotě, poté co jsme minuli dvě studánky a veliké renovované stavení s malbami kol oken, čekal nás v půl desáté úkol v rámci samokontroly - zaznamenat počet znaků na mostě. Přes Javorku tu vedly hned dva - logicky jsme si vybrali ten, po kterém jsme přecházeli, a shledali jsme tu na jedné straně 5 barevných znaků obcí a jeden symbolizující řeku Javorku, na druhé straně znak jediný - Šárovcovy Lhoty. záhadný kámen na Hořickém chlumu svým již téměř neznatelným písmem toho nezasvěcenému o původu svého vzniku a umístění příliš nevypoví ….. Foto: L. Šlosar s vodníkem soustředěně počítáme znaky na mostě v Šárovcově Lhotě na západní straně mostu, vychází nám to oběma na pět městských a jeden říčky Javorky. Foto: L. Šlosar Za obcí začali jsme potkávat účastníky trasy 25 km, mezi nimi osoby nejmilejší - pana Jana z Jičína, autora čtivých reportáží na mých webových stránkách, se synem a manžele Emilii a Stanislava z Karlových Varů, oblíbených účastníků zdejších pochodů. V Lázních Bělohrad jsme si v deset hodin odskočili do restaurace U Sehnalů u kostela na občerstvovací půlhodinku. Ze zdejšího náměstí K. V. Raise pokračovali jsme po rovince proti toku Javorky skrze rozkopanou Prostřední Novou Ves, zaslechnuvše poznámky místních přihlížejících, proč - jdeme-li pochod O Žižkův štít - nemáme po jednom oku, nepochopili totiž, že jednoocí jsou králi slepých, jenže mezi námi pochodníky není slepých - tedy v přeneseném slova smyslu. Za Horní Novou Vsí opustili jsme ve čtvrt na dvanáct Javorku a obořili se do dvou největších stoupání na trase až do Horního Javoří, přerušených toliko krátkým klesáním do Dolního Javoří. V Horním Javoří zaujal nás pomník věnovaný veliteli zdejšího hasičstva Antonínu Kráčmarovi, který zahynul v Terezíně na samém konci války v květnu 1945, což inspirovalo Jirku k vyprávění, jak jeho rodiče skrývali na konci války anglického pilota, který zahynul za podobné ironie osudu - těsně po válečných bojích za návratu domu při autonehodě. pod námi je Dolní Javoří, záhy vynoříme se v něm níže zprava z lesa, nato bude nám třeba stoupáním traverzovat louku nad ním. Foto: L. Šlosar zelená šipka na mostku vlevo dole vyzrazuje, že kol malebného zákoutí s vyřazenou sochou v Dolním Javoří za pár sekund projdu. Foto: L. Šlosar V Pecce ve čtvrt na jednu zastavili jsme se k dalšímu občerstvení v hotelu Roubal, strávili jsme tu téměř hodinku při dvou pivech, trochu z piety k Milanovi, který jako zodpovědný řidič tu s pivem končil. Úkol samokontroly tu byl tentokráte jednoznačný - na mariánský sloup jeho autor umístil devět soch, tou devátou je totiž socha Panny Marie na samotné jeho špici. Nato zhoupli jsme se přes Kal, kde cestu nám zkřížili nádherní koně a naše kroky zpomalil přenádherný statek po naších levicích, až k Bystrému mlýnu na potoku Bystřice, a nejnamáhavější úsek trasy završili jsme finálním stoupáním na úbočí Vyšehradu /585 m n. m./ a obcí Zvičinou až na nejvyšší bod naší trasy - horu stejného jména vypínající se do nadmořské výšky 761 metrů, kam šťastně přibyli jsme pět minut před třetí. Kontrola na otevřeném terénu vedle bufetu plnila svůj nelehký úkol již od půl desáté, kdy tu prý byla taková mlha, že bylo vidět tak na sto metrů, a teď čekala ji ještě další hodinka. My jsme prožili příjemnější půlhodinku v Raisově chatě, kde jsem si poručil chutnou gulášovou polévku a netradičně pouze turka, piva vstřebaná v Pecce plnila stále své poslání chránit mě proti žízni. s hradem Peckou vyhlížejícím od naproti ze stromoví bychom to dali dohromady, takže bych ani nemusel mariánský sloup obcházet - na jeho obvodu postává osm vysochaných postav, devátá postava Panny Marie rozhlíží se po kraji na jeho vrcholu. Foto: L. Šlosar na vrcholu Zvičiny zvesela razítkují zleva Milan a Jirka v oprávněné již předtuše, že dvě třetiny trasy a současně nejtěžší její úseky jsou za námi, úplně vpravo u stolku nachází se pořadatel. Foto: L. Šlosar Svůj sestup ze Zvičiny do osady Růžovka zahájili jsme s Hankou z Mladé Boleslavi a Jirkou z Turnova, kteří trasu 35 km kombinovali s plněním podmínek turistických odznaků a soutěží. Pod Růžovkou již opět ve třech přehoupli jsme se přes údolíčko protnuté potůčkem Trotinkou a po překlenutí silničního úseku přes Chroustov proloženého utěšeným lesním úsekem doputovali jsme na kraj Miletína, odkud jsme lučinatým krajem dospěli do Červené Třemešné. Tady na křižovatce očekávala nás pět minut po čtvrt na šest modrá skříňová Avia, tradiční symbol hlavní kontroly pochodu, jejíhož dobrodiní v onen přece jen pokročilý čas akce využívali především cyklisté, z pěších kromě nás dvojice od Orlických hor, dále otec s dcerou a mladík, kterého jsme několikrát míjeli už od Šárovcovy Lhoty, protože ten celou trasu absolvoval sice volným, ale pravidelným tempem, zřejmě bez zastávek, leč evidentně také v pohodě. Až na Milana posíleni lahvovým pivem, jež sem kupodivu dovezeno bylo z Náchoda, prošli jsme silniční úsek do Dachov podél cvičiště pro mladé adepty motokrosu. Závěrečný poklidný úsek do cíle proběhl pak od pramene Kalíšek utěšenými lehce zvlněnými širokými cestami a posléze skrze volně přístupnou sochařskou galérií rozkládající se pod širým nebem. Mirek z Lipovky třímající pivo a uvolnění vyzařující vředu zleva z Milana a Jirky dokladují, že ještě větší optimismus v předtuše zdařile absolvované "padesátky" zavládl na hlavní kontrole v Červené Třemešné, ke všemu zakrátko ji zbaví komorní atmosféry několik chumlů cyklistů. Foto: L. Šlosar na počátku žlutě značené cesty u pramene Kalíšku začíná pohodový závěr do Hořic, naprosto nezkalený později nepatrnou zacházkou směrem do centra. Foto: L. Šlosar Úplný závěr jsme si trochu zkomplikovali tím, že jsme se nechali svést nesprávnými žlutými značkami ulicí Riegerovou kolem nemocnice, včas jsme směr svého putování zkorigovali a do cíle šťastně dorazili po půl sedmé. Když rozžehnal jsem se svými průvodci, poseděl jsem při jednom pivě v restauraci Bohema a v dostatečném předstihu vyčkal posledního autobusu, jenž odvezl ve 20,15 hod. mě šťastně do Trutnova. Letošního ročníku turistické akce O Žižkův štít zúčastnilo se celkem 1.093 turistů, z nich 846 čelilo nástrahám pěších tras a 247 zápolilo s členitostí tras cyklistických. Dle pořadatelů se letos zúčastnilo zhruba o dvěstě lidí méně, než je obvyklý průměr. Na nejdelší pěší trasu vydalo se nás pak 32 odvážlivců, tedy 4,4 % z celkového počtu účastníků pěších tras. Jako manažer daleko méně významné akce vyzvěděl jsem na hlavní kontrole, že na přípravě a řízení akce podílelo se pět členů pořádajícího odboru KČT Hořice, v den D na jeho chodu pak úžasných 30 osob, z toho prý jedna třetina nečlenů, pořadatelský odbor má přitom pouze okolo 60 členů. Se zajištěním pořadatelů je to prý rok od roku horší, ale na vysoké, tedy nadprůměrné kvalitě akce to naštěstí stopy nezanechává, mohu to posoudit, jezdím sem od roku 1991, byť velice nepravidelně. Při pochodu prožíval jsem toliko příjemné pocity, neměl jsem problémů s výjimkou kolen, jež mě tradičně zlehka pobolívala na jejich vnitřních stranách, nejde však bolest silnou a už vůbec ne limitující, menší svalová únava zmizela hned na druhý den ráno. Na celkové příjemné subjektivní pocity z akce měly blahodárný vliv neobyčejně příznivé klimatické poměry, naprostá absence stresu z omezených časových možností, skvělí společníci, pestrá a členitá krajina se střídajícími se lesy a loukami a posetá četnými pomníky a kříži, blahodárný klid a ticho, jež se jednou do Čech bude dovážet jako banány, a snad i důsledky pravidelné chůze v zimním čase. 50 vrcholů Brněnska /Proklest/ /12. 04. 2009/ aneb Útěk na Moravu Možná že se mi to jen zdálo /kdožpakví?/, ale kola vlaku odjíždějící z Trutnova ve 04,37 hod. zabrala nejprv několikrát naprázdno, rozjela se teprve po chvíli až po pořádném cuknutí. To vlak právě zpřetrhal okovy, které mě několik týdnů spoutávaly, dusily, omezovaly a devastovaly - 1/ operace a pobyt manželky v nemocnici, 2/ příprava Prvních jarních kilometrů mezi návštěvami v nemocnici, 3/ zpráva o úmrtí oblíbené tetičky, souběžná s propuštěním manželky z nemocnice, 4/ kolaps ve středu před Prvními jarními kilometry v důsledku - naštěstí krátkodobé - ztrátě všech dat pochodu na flash-disku, 5/ záhadné napadení mých stránek - naštěstí na jejich staré, právě opuštěné adrese - viry a následné zavirování několika počítačů, 5/ příšerný dvouhodinový noční kravál od nového sousedstva ze středy na čtvrtek po Prvních jarních kilometrech, jehož nezúčastnily se tentokráte bongo a tradičně ani fenka Tamara a při němž nedalo se vůbec spát a 7/ v posledku pooperační obtíže mé manželky, jež donutily ji v sobotu vyhledat lékaře, za kteréhožto stavu věcí místo turistického výboje do Lomnice považoval jsem za svou povinnost poskytnout ji doprovod. Protože lékařská vyšetření dopadla snad dobře a protože naskytla se v neděli před pondělím Velikonočním hvězdicová akce 50 vrcholů Brněnska, prvními metry ujetými v Trutnově nedělním vlakem ve 04,37 hod. osvobodil jsem se konečně od veškerých pout a po čtyřech týdnech byl jsem konečně aspoň načas volný jako pták. Po dvojím přestupu v Jaroměři a Pardubicích vystupuji po třičtvrtě na devět na nádraží v BLANSKU. Na rozdíl od startu a cíle "Posledního puchýře" v loňském listopadu nebudu mít dnes s městem nic společného, nádraží leží na jeho jižním okraji, a zelené značení odvádí mě půlkilometra ještě dále na jih na rozcestí Blansko - ČKD na modré značky, jež zvolil jsem si dále za své průvodkyně. Pod sytě modrou oblohou - i dnes jakkoliv neporušenou - po mnoha týdnech prudce stoupám, nyní do obce KLEPAČOV. Dvě kapličky, pomník Ing. Eduarda Steckla /na začátku minulého století ředitele železáren v Blansku, člena zdejšího obecního výboru, zakladatele zdejšího hasičského sboru/ a památník obětem obou válek jsou dnes více než kdy předtím vítanou záminkou ke krátkým zastavením, nastávající vedro pak k sejmutí větrovky. pomník Ing. E. Steckla - pocta člověku, který sladil práci ve své profesi s činností ku prospěchu své obce. Foto: L. Šlosar Vcházím po široké cestě do mohutných zdejších lesů po naštěstí rovinatém již terénu. V místě zaniklé vsi Polom vybízí mě značení ke krátkému opuštění příjemné cesty, sto metrů od cesty po mé levici nalézá na jednom z aranžovaných kamenů POMNÍK JIŘÍHO WACHTLA /1847 - 1912/. Je škoda, že nenachází se zde nějaké bližší vysvětlení, teprve zpětně dozvídám se z internetu, že uctěný vlastně jmenoval se Jiří Václav Wachtel a byl to český lesnický pěstitel, jenž spravoval lesy na velkostatku Jindřichův Hradec a jenž jako první zavedl "soustředění těžebních zásahů do severních násekových stěn při současném přesunutí kotlíků jako základů porostní různověkosti a různorodosti". pomník J. V. Wachtela - pocta člověku, který ve svém oboru lesnictví zavedl pokrokové metody. Foto: L. Šlosar Trasu hvězdicové akce připravoval jsem narychlo a v jejím průběhu budu zápolit s dvěma menšími svízelemi: 1/ disponuji s mapou Okolí Brna východ z roku 1977, přičemž od těch dob se značení změnilo, 2/ jsem samozřejmě závislý na odjezdu vlaku a kilometráž mohu jen odhadovat. Jak banální trable proti obavám o zdraví blízkého či proti naprosté ztrátě důvěry k novým sousedům!! Na rozcestí POKOJNÁ řeším první dilema: podle staré mapy mám prvních dobrých deset kilometrů absolvovat po modrém značením, červené značení na Macochu má modře značenou cestu přetínat. K mému překvapení však modré značení tu končí. Než stačím propadnout panice, shledávám, že turistický rozcestník po 2 kilometrech červeného značení slibuje Rudice Hajce, jež nacházejí se dle staré mapy na původním modrém značení, ergo červené značení přinejmenším až sem pokračuje dle původního modrého značení. Vskutku na kraji RUDICE již v odkrytém prostoru skýtajícím výhledy do dalekého okolí - pro vzdáleného poutníka bohužel neidentifikovatelného - pokračuje červené značení doleva, naštěstí doprava do dalšího dílčího mého cíle Jedovnice směřuje na místě původního modrého značení značení zelené. KAPLE SV. BARBORY na jižním kraji Rudice je dokladem toho, že lze v moderním duchu, přesto vkusně i v dnešní době budovat svatostánky. Byla dokončena v roce 2001 a slavnostně vysvěcena v červnu 2002. Je řešena velice originálním způsobem, celé zdivo je z kamene a interiér ze dřeva. Míjím zrychleným krokem restauraci Tumperek, dříve Dělnický dům, jak prozrazuje původní nápis, a můj zájem poutá větrný mlýn holandského typu, jenž ve svých útrobách skrývá muzeum speleologie a mineralogie slující VĚTŘÁK. Jeho návštěva, stejně jako návštěva celého zdejšího kraje, byla by skvělým námětem pro autobusový zájezd, v průběhu vymezených osmi hodinách mého pobytu na Moravě nemám času nazbyt, navíc dnes dávám přednost povznášející chůzi a posláním všech zdejších atrakcí je především dodat k jejímu plnohodnotnému prožití potřebný kolorit. Zdržím se po nějakou chvíli alespoň naproti v geoparku - v malém parčíku s expozicí hornin opatřených jmenovkami. Hnedle upoutají však zrak poutníkův výhledy směrem východním, na větší sídlo s výrazným kostelem, ano jedná se o již vyslovený další můj cíl Jedovnici. větrný mlýn v Rudici - spolu s geoparkem a moderní kaplí je dokladem toho, jak obce jako Rudice po roce 1989 zkrásněly. Foto: L. Šlosar Přímá cesta tam nachází se přede mnou jako na dlani, leč zelené značení svádí mě po půlkilometru doprava do malé rokliny. Po krátkém váhání je následuji. Mezi skalami, jejichž téměř běloba zvýrazňována je slunečným svitem, klesám do místa slujícího RUDICKÉ PROPADÁNÍ. JEDOVNICKÝ POTOK dává tu vale všetečným lidským pohledům, propadá se tu do hlubin až 86 metrů pod povrch a vynořuje se až o několik kilometrů dále. Rudické propadání - představuje nejen dočasně mizící Jedovnický potok, ale též okolní skály zářící pod slunečným svitem. Foto: L. Šlosar Celkovou pohodu bohulibého údolí, jež dovede mě kol HUGOVY HUTI /zdejší lokalita je vůbec spojena se zpracováním rudy, dokladem je i místní název Rudice/, narušují černými klikyháky přemalované informační cedule. O lidech tohoto ražení, jež plodí kterákoliv doba, leč jejichž živnou půdou nejúrodnější je ta současná, plodící bezohledné bytosti s falešným individualismem a s nedostatkem empatie a pokory k práci jiných, vyznávající jediné přikázání "Nic nerespektuj, neber na nikoho ohled", mám mínění nejhorší. Kéž jednou leželi by v prachu cesty bezmocní, škemrajíce o pomoc těch bezejmenných, k nimž své pohrdání tak nepokrytě dávají třebas přemalováním nápisů sloužícím všem!! V městečku JEDOVNICE mělo by mě zelené turistické značení dovést až do jeho vyvýšeného středu, uhýbám však z něho hnedle doprava po červeném a žlutém turistickém značení přicházejícím naproti. Utěšený výhled na panorama městečka s kostelem vychutnávám alespoň za vodami čeřícími rybník OLŠOVEC na východní straně obce. Měl jsem pro svůj další postup vytipováno značení žluté, místním domorodcem nechávám se však přesvědčit, že lepší pro mě bude pokračovat po tom červeném a ke svému hlavnímu cíli odbočit až později doprava. pohled na centrum Jedovnice - až tam jsem sice nepronikl, ale aspoň jsem se potěšil pohledem na jeho panorama za vodami rybníka Olšovce. Foto: L. Šlosar Až po hodném čase, avšak přece, konečně přispěchává zkraje lesa zleva mně ku pomoci zelené značení a po prudším lesním stoupáním posléze po zvlněném terénu dovádí mě na místo jeho střetu s původně zamýšleným žlutým značením. Tady postává obětavý emisar pořadatele seriálu hvězdicových akcí Vrcholy Brněnska II odboru KČT FÉNIX Brno - Medlánky, v němž teprv po několika minutách vykání poznávám jeho spirita agenta, Petra z Medlánek, autora a šéfa mnoha turistických podniků, jak je patrno i jejich prostého dělníka. Sluší se konečně vyplácnout, že dnešní vrchol v seriálu akcí vrcholů nese pořadové číslo 24 a sluje PROKLEST, byť turistické značení vede toliko po úbočí jeho vrcholu tyčícího se 574 metrů nad mořem. Setkání s Petrem je sympatické o to více, že následná konzultace mých dalších záměrů přináší mi potěšující zjištění, že po téměř třech a půl hodinách svižné chůze mohu v intenzitě svého snažení polevit a převážně již lízat z něho pomyslnou smetanu. na kontrole na úbočí Proklestu - kdo jiný mohl ji držet, nežli obětavý iniciátor a vykonatel akcí pořadatelského odboru Petr z Medlánek /vpravo/! Ochotný cyklista /vlevo/ zapůjčil mapu ke konzultaci. Foto: L. Šlosar Následně klesám poklidně - těžší o pamětní list - vlevo od toku KŘTINSKÉHO POTOKA, v němž v jednom okamžiku zachtělo se mi opláchnout si ruce, naštěstí když mi podklouznou nohy, stačím se posadit ještě na jeho břeh a umáčím si pouze botasky, což za trvajícího parna nevadilo. Obec KŘTINY objevuje se pode mnou po mé pravici, odměnou za to, že odolám lákadlu opustit dříve turistické značení, jsou výhledy na obrovský jeho kostel. Nechť mi Božstvo Nejvyšší odpustí, že mířím nejprve do jiného zdejšího svatostánku, nutnost ukojit potřeby tělesné v daném časovém okamžiku převáhla. V Petrem doporučené RESTAURACI U FARLÍKŮ, jak je mým zvykem, usedám hnedle naproti šenku. O bezchybný chod stará se tu s přehledem i klidem dvojice číšníků za pomoci další pilné a vlídné číšnice. U vedlejšího stolu umocňuje pohodu odcházejícího již poledne vkusně oděný chlapík, který s vyšším z číšníků, jenž svou mluvou nezapře Moravce, probírá genealogii snad všech rodin ve Křtinách, bez toho však, že by někoho pomluvil. Věren zásadě, že poutník v dalekých krajích měl by okusit ze zdejších typických poživatin, objednávám si sklenici chutného pivo značky Starobrno a při ní a jejím dvojčeti trávím v restauraci - jak dlouho už se mi nepoštěstilo - pohodovou téměř třičtvrtěhodinu. CHRÁM JMÉNA PANNY MARIE VE KŘTINÁCH, jenž pne se do výšin 73-i metrů, je jednou z mnoha památek, jíž zapsal se navěky do moravské a české krajiny Jan Blažej Santini. Z těch mála kostelů, jež jsem kdy spatřil, uchoval bych si ho určitě v paměti co jeden z nejkrásnějších i tehdy, kdybych poznal všechny kostely království českého a markrabství moravského. Bloumal jsem jeho prostorami hodnou chvíli a říkal jsem si, jaká je to škoda, že nejsem schopen vytrhnout sebe sama z časového kontextu, posedět tu nadlouho, nechat své myšlenky volně putovat až Kosmickým Universem a nesvolávat je při sebemenším podnětu, nejlépe již vůbec. chrám Jména Panny Marie ve Křtinách - další nádherná stopa po Janu Blažeji Santinim - Aichelovi, s nímž jsem měl poslední schůzku poměrně nedávno - 28. 02. 2009 v Chotouni u kostela sv. Prokopa, ale nevěděl jsem o tom. Foto: L. Šlosar V přímém protikladu s těmito iluzorními myšlenkami s pohledem na displej svého mobilu ukazující číslovky 13.30 vypálím po silnici po červeném značení směrem jihozápadním kol vkusně řešené supermoderní kapličky až do míst, kde konečně silnici chystalo se opustit. Tady nejprv bočím na půlkilometrovou odbočku kol zřejmě prozíravě uzamčeného vchodu do DRÁTENICKÉ JESKYNĚ, vchod do další jeskyně VÝPŮSTEK zahrazuje mi bílá stavba s pokladnou /je přístupná/, místo focení nechávám si aspoň do vandrbuchu vtisknout razítko. Vracím se k vlastnímu červenému značení a šinu si to za popoledního žáru do prudkého stoupání, jež zmírňuje teprve přechod na silničku přecházející zleva. Abych na nejvyšším místě vsi BABICE NAD SVITAVOU hned zbrkle neodbočil po žlutě značené cestě, sesílá mi Prozřetelnost domorodce, na jehož radu klesám obcí a teprve o 200 metrů níže shledávám, že dále je mi třeba vydat se po zeleně značené. Na jeho počátku odzbrojuje mě mladá maminka s dvěma dětmi milým pozdravením, její odkaz určitě budou ctít slušně vychované děti, přečkají-li ovšem zdárně srážky s nějakým dominantním blbem v pospolitosti, do níž se chtě nechtě ve svém životním běhu vřadí. V ten čas pohody vůbec nevadí, že ALEXANDROVU ROZHLEDNU shledávám vprostřed pilných oprav a tudíž neschopnou přijímat návštěvy, hlavně že zůstane uchována. Po prudkém sestupu již v ADAMOVĚ nechávám se svést jinou pohlednou maminkou … abych si tu vybral ze dvou nádraží to hlavnější. Dle očekávání nachází se tu hospoda a v ní pivo, opět totiž žízním. Po osmiminutovém přesunu vlakem do BLANSKA opakuji stejný rituál v hotelu Macocha naproti nádraží přes řeku Svitavu, i když předmětem obřadu je zde pouze pivo lahvové, a ještě později při přestupu v utěšené, přece téměř poloprázdné nádražní restauraci v Chocni. Alexandrova rozhledna nad Adamovem - skvělá zpráva pro turisty, na rozhledně se pracuje a bude jistě za krátký čas veřejnosti k dispozici.. Foto: L. Šlosar Po třicetikilometrovém putování členitou moravskou krajinou, po čtyřhodinové cestě vlaky nazpět navrátil jsem domů značně fyzicky unaven, ale způsobem příjemnějším než po náporech stresu, a s hlavou aspoň načas vyčištěnou. Loučení se zimou na Koukolově hoře /14. 03. 2009/ aneb Hledání ztraceného času - východně od Litavky Zatímco jindy se v sobotu ve vlakem dostupné vzdálenosti nekoná jediný pochod, naposledy první den víkendový nabízel hnedle pochodů několikero, byť ve větší vzdálenosti od Trutnova - jihovýchodním směrem byl jsem lákán na Setkání s pivem, můj zájem ubíral se však více směrem jihozápadním, kde v Praze konal se Pochod Dr. Šumavského okolím Prahy, v okolí Berouna pak pochod Se Startem na start. Z těchto posledních dvou možností vybral jsem si tu třetí - 14. ročník Loučení se zimou na Koukolově hoře, neb jednalo se o akci hvězdicovou, jež skýtala mi možnost navštívit libovolně zvolená místa mého rodného kraje. Ve výběru akce nezůstal jsem osamocen, od Chlumce nad Cidlinou cestovali se mnou v rychlíku za stejným účelem s Maruška z Trutnova, jež odjela z Trutnova vlakem o 23 minut dříve než já, a Vláďa z Jilemnice. Městečko Zdice, po železnici od mých rodných Hořovic vzdálené toliko 10 km, časově kol 10 minut, pyšní se významným rodákem - kronikářem Kosmasem. Četné stavební proměny jeho rodinný domek dávno zrušily, čas pak odvál i obecné povědomí o místě, kde stál. Naproti tomu zdejší nádražní restaurace byla hmatatelná a v době našeho příjezdu v devět hodin otevřená. Strávili jsme tu příjemnou osvěžovací půlhodinku, prohlížejíce si přitom stěny s plakáty věnovanými pěti významným italských klubům, mezi nimiž z těch tradičních postrádal jsem A. C. Fiorentinu, i Spartě, i zkoumajíce i výčep s vlaječkou pro změnu Slavie a s povzbuzujícími hláškami typu "Upozorňujeme neplatící zákazníky, že teplota Orlíka je 4° C" nebo "Podnapilým a na dluh podáváme pouze ruce" či "Každý má právo být 20 minut blbcem a já si to vybírám právě teď" a podobně. Naštěstí poslední nápis přeháněl a také my jsme byli solventní, takže "staroušek" tu našim útrobám zalahodil a na dlouhou dobu upevnil náš krok. Jelikož trasu jsme si volili sami, její délku jsme nevykazovali a naše další plány byly převelice smělé a ještě více časově omezené, po překročení Litavky, od jejíhož toku působil jsem dále ve směru východním, vydali jsme se ku Koukolově hoře přímo po silnici, ale mírného táhlého stoupání jsme přece ušetření nebyli. Už na silnici minuli jsme několik rodinek s dětmi, jedno z nich dokonce střídavě užívalo i dobrodiní kolky. Zelené značení napojilo se opět zprava v obci Slavíky, odkud exkomunikovalo nás prudkým stoupáním skrze křoviska, nivu a les až na vrchol Koukolovy horu ke zvětrávající kapličce do výšin vypínajících se 471 m nad mořem, o dvěstě metrů výše než Zdice, vzdušnou čarou 3,5 km odtud vzdálené. Byť mělo loučení probíhat již čtvrthodinu, zmrazil nás tu klid, jenž po čichové stránce narušila cigareta jedné z holek v černém, jež tu vystoupaly před námi /tihle týpkové zapálí si kdekoliv - na čerstvém vzduchu, v dětském pokoji či v prachárně, nikoliv snad z neomalenosti, ale ze závislosti a vlastní nesvobody/. Než stačil jsme poklesnout na mysli, zaslechli jsme hlahol pod námi a za kaplí skrze stromoví spatřili jsme roztroušené enklávy lidí. Když jsme sem krátkým obloukem sestoupali, v posledku dokonce kratičkým, leč prudkým, rozbahněným a kluzkým terénem za pomocí lan, shledali jsme tu četná stanoviště, z nichž děti krom jiného střílely luky či vrhali šipkami. Jako pacifista pokročil jsem dále ku stánku s modrým nápisem zaslouženě velebícím časopis Turista, nahlásil jsem zde své jméno a příjmení, ročník narození a působiště, jež vzbudilo svou vzdáleností údiv, a obdržel jsem kalendářík k tomuto ročníku loučení se vztahující s fotem kaple na Koukolově hoře a sáček s kloubním mazáním. Když třímal jsem již v ruce výborně vychlazené lahvové pivo, přerušila zrovna svou produkci tříčlenná kytarová skupina, jež tu zdařile hudla a pěla písničky typu Montgomery, a jeden z protagonistů jal se tu číst jakési blahopřání komusi k věku pokročilému, u kterého by bylo na škodu, kdyby upadlo v zapomenutí, a z něhož, jak to bývá, když perla střídá perlu, vzpomínám si toliko na výstižný výrok, že člověk se stává pamětníkem v době, kdy si již nic nepamatuje. Nebylo lehké se odtud ve třičtvrtě na jedenáct odtrhnout, ztěžka vymanit se z obklíčení stále oběma směry přicházejících skupinek s dětmi, sestoupat na silnici, po ní přes železniční přejezd doputovat k Havlíčkovu mlýnu a zde rozloučit se Maruškou a Vláďou, kteří mířili směrem k Berounu. Jejich hlasy povolávající mě zpět na silnici zaslechl však jsem ještě po chvíli - zrovna jsem pátral po směru dalšího putování, a když jsem je vyslyšel, ke svému překvapení srazil jsem se tu se zrovna na Koukolovu horu z protisměru spěchajícími emisary Klubu rodinné a příbuzenské turistiky - bratry Pepíkem z Červeného Kostelce a Karlem z Hronova. pořadatelům z KČT Králův Dvůr podařilo se na Koukolově hoře vytvořit báječnou atmosféru, jež návštěvníka vcucla a pohltila. Foto: L. Šlosar s pokorou uhýbám u Havlíčkova mlýna z cesty - zástupci Klubu rodinné a příbuzenské turistiky zleva Pepík a Karel řítí se na Koukolovu horu. Foto: L. Šlosar Popravdě řečeno setkání přišlo mi velice vhod také co povzbuzení. Z následujícího 350-i metrového strmého stoupání měl jsem totiž od dřívějška respekt jako žák pomocné školy před přijímajícími zkouškami na matematicko-fyzikální fakultu. Naštěstí povrch zemský nebyl příliš kluzký a boty mé naopak ukázaly se co spolehlivé, takže ke krátké pravotočivé zatáčce ozdobené obloukem vytvořeným přírodou, pod nímž terén doleva klesal někam snad až do pekel - Aksamitovu bránou - doputoval jsem sice krokem namáhavým, leč bezpečným. Zde zapsal jsem se do vrcholové knihy. O něco výše vypnul jsem se na skalním ostrohu Kotýzu pro změnu do nadmořské výšky 400 metrů. Na bezpečném již travnatém terénu shora rozbíhalo se do stran několika stezek, ani jednu však nepodporovaly však značky, jež by zde ve volném terénu neměly ani žádnou podporu v podobě třeba balvanu. Intuitivně vybral jsem tu nejvíce prošlapanou vedoucí doleva do dalšího pozvolného již stoupání, směr svého putování vystihl jsem správně, leč poskvrnil jsem tak jinak krasopisně psaný list svého putování malou kaňkou, neb připravil jsem se opět o návštěvu Jelínkova mostu. Takže napříště: až vysupím do těchto míst, nejprve doprava levá!! Po úbočí návrší slujícího Zlatý kůň a po krátkém výšvihu dospěl jsem ke Koněpruským jeskyním, u nichž "chcípl pes", provoz tu začíná v dubnu. Když sestoupal jsem na silnici vedoucí odspodu od Berouna, završil jsem své putování, jež v protisměru vylíčil jsem dříve ve své reportáži By mi pivo lépe chutnalo, proto - odvolávaje se na tuto reportáž - popsal jsem zatím své putování stroze, vždyť odposledka spočinul jediný rozdíl v tom, že tehdy se loučení se zimou nekonalo, dost dobře ani nemohlo, neb naposledy jsem tu procházel 18. srpna 2007. Na to sešel jsem v odkryté již krajině, kde nabízely mi výhledy na Beroun, o kus dál více doprava na četné kopce s lomy a dokonce v dáli na Cukrák, o několik stovek metrů níže a na následující křižovatce odbočil jsem doprava, až konečně ze silnice přestoupil jsem na ještě více otevřenou planinu, kde úzkostlivě držel jsem se cesty nemaje oporu ve značení. Přiblížil jsem se na dohled jakési vesnice, k níž chystal jsem se zamířil rovnou, když vpravo přilákaly mě konečně ukazatele turistického značení. Ukázalo se, že přibyl jsem na rozcestí Pod Vinou, jež dovedlo mě do vsi po jistém zaváhání oklikou. když v závěru byl jsem dokonce eskortován psem, jenž mě tu očekával a do vsi přiváděl mě za hlasitého štěkotu /jeho/, naštěstí /pro něho/ neochutnal. Ve vsi, kde zaujala mě toliko kaplička jakoby vsazená mezi dva domy, oddechl jsem si hlasitě ještě jednou - ves nejmenovala se Homolka, nýbrž v souladu s mapou Tobolka. Ze vsi přesouval jsem se dále opět po silnici, až konečně po několika stovkách metrů byl jsem - naštěstí tentokráte nadlouho - odvelen opět doleva opět do terénu a po pohodlné cestě sestoupal jsem na začátku přírodní rezervace Koda skrze les do vsi stejného jména. Dále měl jsem pokračovat doleva, odskočil jsem si však doprava přes krátký hřebínek a po dalším odbočení z cesty doleva dospěl jsem ke skále, jež na mě nezdvořile zívala a vůbec si na mě otevírala hubu - stanul jsem u Kodské jeskyně. Posléze vrátil jsem do vsi, kde v ohradě vzbudil jsem pozornost tří nějakých rohatců, snad muflonů. Pamětní deska naproti na hájence, jakoby směřovala proti toku dějin, neb svěřovala příchozím, že 27. 05. 1945 byl tu zastřelen opilými sovětskými vojáky při obraně své rodiny statečný hajný Bohumil Žíhla. Jen více takových nepříjemných připomenutí /jako třeba Kříž smíření na Bukové hoře/! Jen hlupáci bojí se pravdy a nevěří v moudrost nás ostatních, kteří si podobné vzkazy z minulosti přebéřeme tak, jak máme - v tomto jednotlivém případě válečné útrapy cizích vojáků neomluvíme a čin jejich odsoudíme, v celkovém dějinném kontextu však oslnivého lesku cizích armád v roce 1945 vybojovavších svobodu našim předkům a tím i nám v našich očích však ubráno nebude!! poděšeně jsem uskočil, skála v Kodské rezervaci otevřela na mě svou tlamu - Kodskou jeskyni. Foto: L. Šlosar pamětní deska na hájence v Kodě - také nepříjemné pravdy, jež se zrovna nehodí k dobovým trendům, je nutno si připomínat, alespoň kvůli tomu, aby se v jiných variacích co možná neopakovaly, a hlavně k uctění nevinných a předtím ochotně zapomenutých obětí. Foto: L. Šlosar Shlédnuv ještě kapličku s krasovým pramenem pomalým krokem v míru a pokoji vychutnával jsem na pohodlné zvlněné cestě vprostřed členitého panenského lesa první svůj letošní poutní jarní den, kdy přede mnou přeletěl první čmelák a oku poutníkovu lahodily fialové trsy kytek po stranách. Jen ten řev motocyklů někde za mnou mi sem nesedl, přece jen si ztěžka zvykám na to, kterak lavinovitě šíří se kol nás moderní náboženství bezohlednosti a nerespektování druhých, jak přesvědčil jsem se ještě téhož dne už v Trutnově při sledování arogantních nabobů prohánějících se ve svých autech nadměrnou rychlostí Horskou třídou. Mentorské myšlenky zapudil po závěrečném pozvolném klesání zkraje lesa utěšený pohled na hlavní cíl mého putování - Tetín, jenž spojován je v pověstech s Krokovou dcerou Tetou. V psaných dějinách připomínán je v souvislosti s působením manželky prvního českého knížete Bořivoje Ludmily a s první dokázanou politickou vraždou v Čechách, když vrazi najatí snachou Drahomírou kněžnu v noci z 15. na 16. září 921 zaškrtili. V Tetíně snažila se mě nejprv zprava zlákat hospoda, ale já se nedal. Mé kroky zavčasu zbrzdil pomník - spíše trojpomník - obětem válek - první prostřední se sochou věnován je obětem války první světové, dva po stranách stojící pak šestnácti obětem té druhé. Poté zhoupl jsem do malého údolíčka a zase se vyhoupl nahoru poněkud doprava na malé náměstíčko. Tady spontánně zamířil jsem ke dvojici kostelů, z nichž ten vyšší červenobílý upoutal mou pozornost již při celkovém pohledu na obec. Je zasvěcen sv. Ludmile, neb kněžna Ludmila byla pro své skutky svatořečena v 11. stol. Mohutná cedule před oběma kostely mě zpravila o tom, že byl založen v 80. letech 17. stol. Méně nápadný kostelík hnedle vedle blíže k náměstí je zasvěcen sv. Kateřině a jeho minulost je pestřejší, sahá do 12. stol., přičemž se předpokládá, že postaven byl na místě ještě staršího předchůdce, jenž stál tu v době Ludmilina působení. Ke třetímu kostelu - zasvěcenému sv. Janu Nepomuckého - bylo mi nutno přejít o několik kroků dále směrem severním. Stojí na skále spadající k Berounce, však také odtud naskytly se mi úchvatné pohledy směrem západním k Berounu i na druhou stranu někam na Český kras. Jedná se o onen kostel, jenž viditelný je odspodu ze železniční trati Praha - Plzeň. Původně byl postaven r. 1357 jako farní chrám, kol něho nachází se hřbitov. Před hřbitovem stojí votivní kříž. Posléze namířil jsem si to směrem východním, kde v přímém pokračování obce nacházejí se na skalním ostrohu zbytky středověkého hradu založeného v době Václava II. Na jeho nejvýchodnější výspu přešel jsem po několika metrech po užší stezičce a shledal jsem tu opět překrásné pohledy na údolí Berounky oběma směry. Při cestě nazpět na náměstíčko seznal jsem, že v Tetíně dávná historie prolíná se plynule se současnem, jež dalo o sobě u jednoho domu znát v podobě zátiší s naplněným kolečkem pod zídkou s koly a s nápisem "Odkaz sovětskému lidu od Ivana Lopatina" se srpem a kladivem. Kacířsky svižným krokem minul jsem zámeček a muzeum, ale zkraje obce zatočil jsem nekompromisně doleva do táhlého zprvu pozvolnějšího stoupání mezi pastvinami, v posledku okořeněného závěrečným prudkým výšvihem na kopec Damil /396 m n. m./. Při následném sestupu ve směru východním dostalo se mi pak nejvýraznější odměny dne - výhledu na Tetín, Berounku a na pásmo kopců, jež celý ten překrásný obrázek orámovaly v pozadí. z nejvýchodnější a nejvyšší části torza tetínského hradu spatří návštěvník také uklidňující Berounky a v dáli Beroun samotný. Foto: L. Šlosar v Tetíně nenalezne návštěvník pouze staré památky, ale také sympatické zákoutí vztahující se k nedávné horké současnosti. Foto: L. Šlosar nejvýraznější stavby vprostřed Tetína jsou kostely sv. Ludmily /vzdálenější/ a sv. Kateřiny v těsném sousedství. Foto: L. Šlosar kdyby mi někde cestou nevypadlo z batohu skládací rogallo, mohl jsem po řádném rozběhu být z Damilu zpátky v Tetíně natošup. Foto: L. Šlosar Na dlouhou dobu omámen tímto pohledem v paměti uchovaným, slezl jsem zpět na západní okraj obce a po silnici skrze již městskou část Berouna Zavadilku sestoupal jsem přes most k berounskému nádraží, kde v restauraci stačil jsem do sebe houknout jedno zasloužené pivo a další v podobě plechovkového přikoupit si na cestu domů. V Hořovicích v berounském okrese prožil jsem prvních třicet let svého života, poznávání svého rodného kraje hrubě jsem však zanedbával, vždyť kupříkladu Tetín navštívil jsem jedenkráte až v létě 1989 s manželkou Janou již jako trutnovský občan při plnění OTO Berounsko, v mládí věnoval jsem se totiž plně jako hráč a funkcionář tenisu. I po pozdním poznání kouzla dlouhých pochodů těchto svých aktivit nelituji. Mrzí mě pouze, že čas od času běh svého života ve svém rodného kraji nekořenil jsem poznávacími výlety. Takto každý můj ojedinělý výboj až z podhůří Krkonoš naplněn je hledáním nikoliv sice promarněného, přece však ztraceného času. Hledání Stromoucha /07. 03. 2009/ aneb Pod maskou bonvivána a klauna Do vlaku přistoupily dvě ženy a jedna z nich beze slov podala mi lahvové pivo, dokonce si pamatuji, že šlo o Krakonoše. Vtom vlak zastavil a nějaký známý, jenž do vlaku přistoupil po mě, mi potvrdil, že jsem v cíli mé cesty. Ve zmatku jsem popadl větrovku, čepici, batoh …. a v tom za pět minut třičtvrtě na čtyři v jednom domě v České čtvrti v Trutnově zazvonil budík a já už se nikdy nedovím, zda jsem ve svém snu stačil vystoupit včas z vlaku či nikoliv. Určitě se mi to však povedlo v reálu ve třičtvrtě na osm v Ústí nad Orlicí, kam přijel jsem vlakem s Maruškou a Jirkou II. z Jilemnice poněkud složitěji nežli dříve. Od prosince je totiž posunuta doba odjezdu vlaku z Trutnova, jímž dříve stíhali jsme v Pardubicích přímo finální vlak do Ústí nad Orlicí, proto museli jsme si nyní přivstat na vlak dřívější, odjíždějící z Trutnova již ve 04,37 hod. a v Pardubicích se zdržet něco přes půlhodinku. Po ranním pivu plzeňském, jehož vypití se na startu v pivnici U Skoby takořka nabízí, vyrazili jsme s Maruškou na trasu přesně v půl deváté. Ježto nejsme měkcí, do Lanšperka jsme dospěli přesně po předepsaných značených cestách, t. j. v posledku po zeleně značené po protisvahu s květinovou rezervací Vadětín, kde poprvé na trase zaznamenali jsme pásma sněhu. Vláďa z Jilemnice těsně předtím doputoval vlakem za další turistickou vizitkou do Letohradu, na startu zaprezentován byl Maruškou, jež vydala se nyní vyčkat jeho příchodu na nedaleký hrad. Já nechal jsem se uvítat na kontrole v restauraci V podhradí Stromouchem a narychlo do sebe houkl nyní po půl desáté již třetí pivo teprve se rozvíjejícího dne, po zbytek trasy jsem na všechny tři životadárné kapalné dávky doslova "jel". Na další trasu vyrazil jsem již sám. první kontrola s mladičkým Stromouchem očekávala poutníky v restauraci V Podhradí v podhradí hradu Lanšperka. Foto: L. Šlosar na kontrole v restauraci V podhradí mladičký Stromouch rozdával kresby Stromoucha Bylo potřeba konečně letos zjistit, jak na tom jsem. Bylo potřeba konečně letos sečíst, jakou čím dále rychleji plynoucí dny, týdny, měsíce a roky života přes zimu zanechaly újmu na mé křehoučké tělesné schránce. Bylo konečně potřeba letos strhnout masku bonvivána a klauna a zjistit, zda pod ní skrývá se ještě bojovník a pracant. Bylo konečně potřeba letos přejít od nezávazných hrátek a frejů k vážnější akci. Zkrátka - bylo konečně potřeba letos po několika kratších trasách ujít něco pořádného - alespoň "pitomou" pětatřicítku. Už při klesání za novogotickou kaplí Nanebevzetí Panny Marie pocházející z 19. stol. mé kroky zpomalila široká ještě zledovatělá cesta. Nato proplétal jsem se po úbočí zalesněného svahu za sporého modrého značení, jež však na dvou odbočkách doprava vždy včas zasáhlo v můj prospěch, stejně jako na té třetí doleva po úzké stezce do míst, kde pode mnou objevila se znenadání stále mezi hustým stromovím - jako vidina ze snu - šedivá střech s věžičkou. k Horákově kapli, jež objevila se náhle v lese co vidina ze snu, sestoupal jsem opatrně obchvatem k cestě, po níž jsem posléze prostranství před kaplí opustil. Foto: L. Šlosar Jakýsi Bernard Dušek za své uzdravení slíbil totiž Panně Marii postavení kapličky, stačil však pořídit pouze sloup s věžičkou. Teprve když z důvodu nesplnění slibu zaslouženě znovu onemocněl, vzájemné handrkování mezi silami pozemskými a nebeskými skončilo tím, že Dušek se znovu uzdravil a kapličku v roce 1866 dostavil /z toho usuzuji, že při dalším onemocnění neměl již na zbudování další církevní stavby peněz nebo musel zemřít zdravý/. Kaple pak byla pojmenována po stavebníkově synovi, jenž přezdíván byl Horák. Kdyby Slavia svůj případný rozhodující zápas play-off s Vítkovicemi nemohla hrát v Sazka Aréně a trvala na svém trumfu - kluzišti úzkých rozměrů, bezmála by mohla tento zápas po jistých úpravách odehrát před Horákovou kaplí, tak byl zde omezený prostor ještě zaledněn. Kol altánu, zlatavého kříže s obrazem panenky Marie a s nápisem "Sv. Maria, uzdravení nemocných" a kol kaple samé s označením Panny Marie jako "pomocnice křesťanů" a s letopočtem jejího zbudování smýkat se musel jsem opatrně. Pak povznesl jsem se na první táhlé stoupání a postupně dorazil jsem na silnici z Knapovce do Horní Dobrouče k červenému automobilu s kontrolou a čajem s rumem. Nato již s turistou z Dobrušky, jenž se tu počal občerstvovat ještě přede mnou, pokračoval jsem na půl kilometru po pevném povrchu silnice, než nás neúprosné modré značení odvelelo doprava znovu do terénu pod stejně přísný dozor hradby Třebovských skal v nadmořské výšce přesahující 500 metrů. Značení zde bylo ještě více střídmější, pročež jsme mnohdy na sporných místech další směr svého putování odhadovali, zdálo se, že vodítkem byla vždy povinnost zvolit stoupání. zde je, poutníku, milé občerstvení - na druhé kontrole na silnici mezi Knapovcem a Horní Dobroučí. Foto: L. Šlosar nikam mimo, poutníku, své kroky nesměruj a sleduj hradbu Třebovských skal vpravo, pod jejíž ochranou a přísným dohledem zároveň se právě nacházíš. Foto: L. Šlosar Konečně na zpola zasněžené pláni můj velice hovorný společník, jemuž nemohl jsem ni výřečností, ni zážitky z dálkových etapových pochodů konkurovat, a jenž přece považoval mě bůhvíproč za sobě rovného, odpojil se na trasu 25 km směrem na Knapovec. V těch okamžicích pod permanentně ocelově šedou oblohou, jež naštěstí pouze deštěm hrozila a z níž toliko předtím načas mžilo, počasí alespoň opticky připomínalo zimu - po odkrytém prostoru proháněl se vítr a viditelnost rámovala mlha, naštěstí teplota převyšovala po celý den bod mrazu. Obec Skuhrov obemkl jsem po jejím severozápadním okraji, kostelík i jakýsi komplex červenobílých budov /zámeček?/ spatřil jsem několik stovek metrů pod sebou a poté po své levici. Pod Skuhrovem také já přešel jsem z modrého značení na žluté, tím pádem pak i do těžšího povětšinou zasněženého terénu, jehož mnohdy dvaceticentimetrová vrstva narušena byla přede mnou toliko stopami jediného člověka. Přestože terén převážně klesal, další mé kroky v oněch místech byly klopotné a na dlouhou dobu zpomalil se můj postup. Na jednom místě prudkým klesáním slezl jsem na stezku vedoucí při pravém břehu potůčku Kujovec a kol Žlebí studánky a v posledku kol ohrad s vodníkem, osly a všelikerými dvourožci na povrchu většinou stále zasněženém doklopýtal jsem do Dlouhé Třebové. vyvalil na mě oči shora / co za strašného je to tvora / a nad Kojovcem mimo skal / zelený mužík zatleskal. Foto: L. Šlosar Tady na cyklostezce č. 4061 podél Třebovky vedoucí načas zklidnil jsem svůj krok, předtím nesnadným terénem rozhozený, a nabral i psychických sil natolik, že vyhoupl jsem se po utěšených lučinách, slehlých ještě nedávným sněhem, na rozcestí pod Kozlovcem. Odtud na zalesněném hřebeni na zeleně značené cestě na nejobtížnějším terénu dne v nadmořské výšce opět přes 500 metrů přes nejvyšší kótu Kozlovec /541 m n. m./ za každou zákrutou naskýtal se mi tentýž neutěšený pohled na následující úsek, jenž musel jsem pak s námahou a za přibývajících kleteb překonat - na cestu pokrytou většinou sněhem, v němž mé nohy rozjížděly se do stran, v menší míře i posledním ledem, jemuž raději jsem se vyhýbal. ….. ale za půlhodinku již "strašný tvor" pílí do lučinatém svahu na rozcestí pod Kozlovcem, shlížeje zpět na Dolní Třebovou a netuše, co ho ještě čeká. Foto: L. Šlosar ….konečně spatřuji na oblíbeném místě Andrlův chlum, probůh, jak zdá se dnes ještě daleko! Foto: L. Šlosar Konečně krokem pomalým dospěl jsem do chaty KČT na Andrlově chlumu, kde jako odměnu za své snažení vybral jsem si toliko otisky dvou zdejších razítek do svého vandrbuchu. Nato sestoupal jsem po terénu od nejhořejších kapliček křížové cesty již bohudík holém, pozdravil jsem se již v Ústí nad Orlicí s Vláďou a Maruškou pílícími právě z trasy 25 km na vlak a těžkým únavou poznamenaným krokem doputoval jsem do cíle opět v pivnici U Skoby. V jejích prostorách pořadateli odměněn jsem byl diplomem, malým hrníčkem, perníkem ve tvaru stromečku, samolepkou pochodu i propagačními materiály, sebou samým pak téměř třičtvrtěhodinovým odpočinkem u stolu strejců při plzeňském pivu a kávě za kytarového doprovodu i zdařilého zpěvu jedné z pořadatelek. Na zpáteční cestě při pohodovém a ideálním spojení vlakem odjíždějícím v 17,21 hod. s jedním přestupem v Pardubicích, konečně završeným v mezinárodním autobusu ze Žiaru nad Hronom do Trutnova, měl jsem sdostatek času i potřebnou duševní pohodu, umocněnou vypitím plechovkového piva značky Holba věnovaného pořadateli již v úvodu pochodu a doprovozené do mých útrob dvěma povidlovými koláči, ke krátké reminiscenci na pochod: Byl tradičně velmi dobře připraven, potřebnou atmosféru dodalo mu prostředí pivnice U Skoby. Letos se mi tu mimořádně líbila trasa, jež z mého pohledu zpestřena byla místy, kam dosud jsem nepáchl - Horákovou kaplí i severní části Třebovských stěn. A kdo objevil se pod odlíčenou maskou klauna a strženou maskou bonvivána? Věřím, že tou tajemnou osobou je turista již sice notně pomalejší a kondičně méně výkonnější nežli dříve, stále však snad houževnatý, vytrvalý, pro náročné turistické trasy zapálený, však ho také zdolání letos nejobtížnější zatím trasy na duchu velice aspoň načas posílilo. Výlet do středních Čech /28. 02. 2009/ aneb Na jih od Nymburka za výjimečnými Čechy Moje sobotní turistické snažení uvozeno bylo velice povzbuzujícím prožitkem. Ve vlaku na Prahu přisedl ke mně v Červeném Kostelci Pepík, který prodělal na podzim nepříjemné zranění, jež spolu s navazujícími důsledky jeho nucené nečinnosti oddálilo ho načas od turistických tras. Nyní však putoval v dobrém rozmaru na pochod dokonce až do Brna - Řečkovic!! Tento rok započal v mém blízkém i širokém okolí úmrtími i těžkými onemocněními, proto jsem tolik vděčen za zjištění, že kdokoli, kdo byl na dně, ZVEDL SE, POKRAČUJE, prostě JEDE DÁL! Paráda! Jinak mé sobotní počínání mohlo se jevit jako poněkud uhozené. Stejně jako před týdnem vystoupil jsem totiž v NYMBURKU, tentokráte pozdějším přímým vlakem. Ve městě na jednom z mála ústředních náměstí v Čechách, nepojmenovaných po Prezidentu - Osvoboditeli, zastavil jsem se toliko u radnice a pro razítko i v informačním středisku, kde zjistil jsem, že i zde se na turistické vizitce pracuje a bude tu k mání od jara. Poté nakročil jsem na červeně značenou cestu, jež převedla mě po zvlněném mostu na levý zeměpisný břeh Labe, kde v ulici Na Bělidlech minul jsem vilu rodiny Hrabalových, kam za svými rodiči jezdíval tehdy začínající literát Bohumil Hrabal. Za železničním mostem v místě dotyku se silnicí opustil jsem skrze křoví turistickou cestu a po zmíněné silnici doputoval jsem do obce ZVĚŘÍNEK. Na jejím vzdálenějším konci uhnul jsem doleva přes známé mi z před týdnem náměstíčko s pomníkem obětem 1. světové války, kapličkou a místem prodeje prasečího, jež cloněno bylo nyní tabulí nabízející slunečnice a nebylo tolik cítit. Po překlenutí potoka Šembera pílil jsem posléze po polní neznačené cestě - v protisměru svého předtýdenního putování při pochodu Zimním Polabím - do KOSTELNÍ LHOTY, nespouštěje přitom téměř oči ze země. vila rodiny Hrabalových leží několik set metrů od pivovaru a byla v letech 1939-1940 postavena Ladislavem Caňkářem. Foto: L. Šlosar Ztratil jsem tu snad něco při zmíněném pochodu? Peněženku? Občanský průkaz? Lustrační osvědčení? Potvrzení o bezúhonnosti do třetího kolena? Nikolivěk. To jenom opustil jsem svůj původní záměr směřovat dřívějším vlakem na pochod do Prahy po sice atraktivní, ale známé mi trase, a rozhodl jsem se užít si soboty na trase vlastní z Nymburka na jih co možná nejblíže k Českému Brodu po stopách dvou Čechů onoho ražení, pro které mám zvláštní slabost - vyrůstajících v určitých silně limitujících je poměrech, jež tito vlastní pílí, přičiněním a talentem překonali, s tou ovšem podmínkou, že nestalo se tak ve službách nějakého zrůdného náboženského či ideologického fanatismu, nýbrž ku prospěchu a inspiraci druhých. Pro ten účel připravil jsem si dokonce o jednotlivých místech výtah ze starého, ale stále užitečného Průvodce ČSSR Okolí Prahy východ, nakladatelství Olympia, a po celý týden ve volných chvílích brouzdal jsem nahodile na toto téma po internetu. Nyní jsem se snažil co nejrychleji a co možná po cestách mimo silnice dostat se na jih od silnice z Poděbrad na Prahu. Před sebe pod nohy díval jsem se pak spíše zrakem nevěřícným a žasnoucím, jak neuvěřitelně se v těchto místech za jediný týden změnil terén - místo po tenké, leč souvislé vrstvě zmrzlého sněhu proplétal jsem se mezi četnými loužemi, namnoze bahnitým terénem, někdy i po poli vedle, proto ten pozorný pohled. Proti minulé sobotě bylo nezvyklé teplo, dokonce chvílemi krápalo. V Kostelní Lhotě vlevo od vodní nádrže půdorysu trojúhelníkového dnes pro změnu nalézaly v sobě chodník se silnicí z Poděbrad na Prahu jakoby zalíbení natolik, že ve směru doleva se k sobě připojily. Já ovšem kopíroval jsem po několik desítek metrů silnici doprava, poté rázně jsem ji překlenul a ve směru kolmém kol rybníku spěchal jsem obec opustit. Octl jsem se na pokračování cyklostezky č. 0124, jejíž nadjezd pomohl mi překonat dálnici E67, jež zdáli naháněla mi hrůzu, neb šílenou rychlostí za silného hluku proháněly se po ní jakési obrovské nestvůry schopné člověka rozmačkat na maděru. Br!!! Nato dostal jsem se znovu do rovinatého lučinatého a polního terénu, kde zaznamenal jsem snad jedinou ceduli cyklostezky v místě, kde cesta větvila se do dvou směrů, přece jsem však svižným krokem nepřerušovaným jediným zaváháním za půlhodinku bezpečně přibyl do těsného dohledu obce, jež za polem rozprostírala se na téměř neznatelné nízké terénní vlně. Jméno oné vsi, do níž zakrátko vnikl jsem kol pole obchvatem, MILČICE znamenalo "ves Milkových". Mě však na přehledné tabuli na návsi, k níž odbočil jsem z cyklostezky mírně doprava, zajímalo cos jiného. Však mě také vlídná paní nasměrovala zpět v těsném dohledu k cyklostezce pod místo, kde napojovala se na silnici. Nápis "U Vaváků" u letopočtu 1841 v klasickém /aspoň v představách nás z paneláku pocházejících/ půloblouku vrat stvrzoval, že právě dorazil jsem ke statku, kde celý život prožil rychtář a kronikář František Jan Vavák /1741 - 1815/. Svému prostředí vymkl se tím, že co autodidakt, jenž číst a psát naučil se prý sám, díky samostudiu v knihách dospěl ke znalostem ze stavařiny, zeměměřičství, přírodních věd, léčitelství dobytka a zaváděl pokrokové metody v pracích zemědělských. Jeho největší význam spočinul pak v sepsání sedmisvazkových Pamětí, v nichž popsal a citováním novinových zpráv či písniček zdokumentoval každodenní život kraje kolem středního Polabí v letech 1770 - 1816. Kéž bychom každý zanechal po sobě aspoň setinu podobného co Vavák!! a těmito zdmi František Jan Vavák se narodil a zemřel, psal tu své paměti a studoval knihy o zemědělství, stavařině nebo zeměměřičství. Foto: L. Šlosar Za těchto srdnatých myšlenek opustil jsem obec již po silnici směřující od Sadské na Kouřim do krajiny znenadání rozvlněné, po níž pozvolně začal jsem klesat do vsi TATCE. V jejím středu - kol pomníku obětem obou posledních válek a ještě před ním kol jiného, jenž vztahoval se zřejmě k dělnickému hnutí či opatřen byl kdysi měděnou desku, neb právě po nápisu zbylo tu prázdné místo - odskočil jsem si doprava na náves, kde skutečně nacházela se lípa malolistá přes dvěstě let stará. Ani v ostatním mé výpisky ze starého průvodce nelhaly. Ježto ve vsích na rozdíl od názvů městských ulic, jež mění se obratem politických režimů, čísla popisná jsou neměnná jako čísla dresů hráčů NHL, nebylo mi zatěžko nalézt zakrátko opět při silnici po levé straně statek čp. 7 s barokizujícím štítem a v něm mezi letopočty 1903 a 1996 obraz světce s korouhví a štoudví, zřejmě tedy sv. Floriána, po několika krocích pak rovněž modernizovanou kapličku. podle průvodce statek čp. 7 s barokizujícím štítem v Tatcích pochází z r. 1803, první letopočet na něm vypadá však na 1903, světec pak připadá mi jako sv. Florián. Foto: L. Šlosar U červeně přeškrtnuté cedule s názvem obce zašmátral jsem v batohu, zda v pořádku mám pas i víza, potvrzení o bezinfekčnosti, bezsyfilidnosti a další, jiný nápis oznamoval totiž, že vstupuji do okresu Kolín a tím pádem, že opouštím okres Nymburk, jako již předtím na předním kraji obce opustil jsem cyklotrasu č. 0124, jež upalovala doleva někam na Pečky. Další více než kilometr kladl jsem si otázku takřka hamletovskou: Bude otevřen? Nebude otevřen? Kupodivu nemínil jsem hostinec. Již za Milčicemi přitahovala mě totiž štíhlá věž kostela, jež jakoby splývala přede mnou s obcí Tatce, náležela však k další vsi slující SKRAMNÍKY. Těsně u kostela povylezl jsem si na pahorek naproti u mateřské školky, odtud skvěl se hřbitovní kostel v celé své kráse. Přes silnici naproti vyšplhal jsem k soše sv. Jana Nepomuckého. Pak konečně zabral jsem za kliku kovových vrat. Hřbitov OTEVŘEN BYL. Pohled doprava k patě věže kostel prozradil mi, že má mise i zde pokračuje úspěšně. V roce 1815 F. J. Vavák dokončil kroniku Městce Králové. Téhož roku po 53-i letém manželství zemřela mu žena. Na Nový rok 1816 zapsal sobě do pamětí: "Již na sobě cítím, že dlouho psáti nebudu" a 16. listopadu 1816 zemřel. Před jeho hrobem s křížem a náhrobním nápisem na zdi věže kostela "Muž ten rodem, mravem prostý / sám se vzdělal v vědomosti / věren církvi, králi, vlasti / mírný v štěstí, mužný v strasti / ctnosti učil v děsné době / spisy, zpěvy učí v hrobě" právě jsem postával. u paty věže kostela Stěti sv. Jana Křtitele ze 14. stol. ve Skramníkách, jenž stojí na úzkém návrší patrně na místě slovanského hradiště z mladší doby hradištní, pohřben je František Jan Vavák. Foto: L. Šlosar Pak již konečně tohoto dne navrátil jsem Františku Janu Vavákovi pokoje a povznesl jsem se krátkým mírným stoupáním opět ve směru na Kouřím nad obec, kde zaznamenal jsem toho dne v příkopech jediná místa se zbytky sněhu. Před další obcí, z níž spatřoval jsem zatím kostel a hřbitov, zlákala mě vpravo v poli jakási kruhová stavba, zamířil jsem k ní po zablácené stezce. Po asi 100 metrech v křoví v osamělé skupině stromů zaznamenal jsem kříž a další pomník bez desky, s ohledem na místo umístění nevztahoval se asi k dělnickému hnutí, chybějící deska byla zřejmě tedy měděná. Po několika stovkách metrů vzdal jsem další putování k neznámé stavbě, neb cesta změnila se nezřetelnou mez a krom toho neznámá stavba připadala mi příliš novodobá. tajemné místo severně od Chotouně skrývá nakloněný kříž a vzadu kámen s místem po nápisu. Foto: L. Šlosar Obec CHOTOUŇ uvítala mě načas po mé pravici hřbitovem a natrvalo řevem pily porcující nad návsí stromy, nikoliv však informační cedulí. Naštěstí - přestože náležím ještě do generace odkojené životopisy Vladimíra Iljiče Lenina, jenž narodil se v Simbirsku, později Uljanovsku, nyní znovu v Simbirsku - zjistil jsem dodatečně - přesně před týdnem - při přípravě tohoto výletu, že v Chotouni pro změnu narodil se svatý Prokop. Ten svému prostředí vymkl se tím, že ač zrozením na zemanské tvrzi předurčen byl k životu příslušníka nejnižší šlechty, vystudoval přece na kněze, oženil se, měl dokonce syna, po vyvraždění Slavníkovců uchýlil se k poustevnickému a asketickému životu - naplněnému těžkou fyzickou prací - postupně až v Posázaví. Když kol jeho poustevny v Sázavě založen byl klášter, stal se Prokop jeho opatem, a klášter stal se posledním z míst v Čechách, kde provozována byla liturgie ve staroslověnštině. Sochu svatého Prokopa s biskupskou mitrou na hlavě nalezl jsem na návsi hnedle naproti autobusové zastávky v místech, kde se odpojuje silnice na Chrášťany. Studánka pod podstavcem sochy byla bohužel uzamčena, odpadl tak experiment pokusit se proměnit pramen - podobně jako svatý Prokop ve víno - proutkem v pivo, bylo již zbytečné rozhodovat se, zda ve smíchovské nebo plzeňské či v Radegast. Sv. Prokopu zasvěcen byl i kostel u návsi - nápadný zdaleka dík štíhlé žlutě omítnuté věži s červenou kupolí. Bíle omítnutá usedlost čp. 43 nad kostelem evidentně stojí na místě bývalého Prokopova statku - Prokopově rodišti, kaple předcházející kostelu dle průvodce náležela ke statku. pod sochou sv. Prokopa na návsi v Chotouni byla studánka zamčena, takže jsem nemohl proutkem proměnit vody pramene v plzeňské pivo. Foto: L. Šlosar Těžší to bylo s hledáním Prokopovy mohyly. Od usedlosti č. 43 vrátil jsem se ke křižovatce silnic ve středu obce, u domu čp. 30 intuitivně zabočil jsem doprava. Černě oděná dívka potvrdila mi, že jdu správně. Dle jejího popisu odolal jsem svodům dvou odboček doleva, prošel po cestě mezi usedlostmi čp. 67 a 69, hnedle podél plotu posledně jmenované vystoupal jsem doprava do malého svahu, na jehož vrcholu nalezl jsem nepatrný pahorek se sloupem, jenž zakončen byl křížkem. Z místa zvaného Homole naskýtaly se široké výhledy do všech stran, pouze ve směru, kde bylo lze tušit zasněžené svahy Krkonoš, byla patrna jasná obloha. Při tom pohledu vpravo těsně přede mnou narušovalo klidný ráz krajiny ostře zaříznuté údolí. Jednalo se evidentně o Čertovu brázdu, jež vznikla, jak stálo v průvodci - vydaném ještě za náboženství nepřátelsky naladěné totality - tím, že … "čert zapřažený sv. Prokopem do jha pluhu, aby oral, se svému úkolu podřizoval tak divoce, že než dojel do Prokopova statku, vyhloubil údolí se spoustou balvanů". mohyla sv. Prokopa, kupa podkovovitého tvaru, je snad zbytek pravěké mohyly, jiná pověst váže k mohyle vojsko prchající od Lipan. Foto: L. Šlosar Vracel jsem se vsí a uvědomil jsem si, že také u mohyly chyběla jakákoliv informační cedule - obec není administrativně svým pánem a malá farnost je zřejmě chudá. Je to škoda, světců s českým původem máme tuším pouze šest, sv. Prokop byl z nich kanonizován v roce 1204 dokonce jako první. Narodit se v Hořátvi zpravovaly by turistu informační cedule i o tom, kam chodil Prokop na milostné schůzky, v Milčicích nechyběla by aspoň souhrnná informace o světci. Ještěže aspoň jedna místní dívka napravovala čest obce. Nějak na mě z té místní indolence k výjimečnému rodáku padla taková tíseň, že vyhnul jsem se hlučné hospodě a nezašel se ani podívat znovu k usedlosti č. 43, zda nedochoval se tu jeden z balvanů, jež čert vyoral při své zběsilé jízdě a jenž … "při slavných tehdejších poutích byl …. barven na červeno". Po dvou dalších kilometrech v obci CHRÁŠŤANY, pod níž Chotouň administrativně náleží, jsem informační ceduli nalezl. Z památek po Kristovi zmiňovala pouze nedaleký křížek, prozrazovala však, že z míst vzpomínaných vesměs již za Přemyslovců pokročil jsem do krajiny s nalezišti osídlení o 5.000 let ještě více zpátky - lidu se šňůrovou keramikou a lidu se zvoncovými poháry. Cedule nezmiňovala se o hospůdce U Doubravů, tu však pro změnu našel jsem já - skleslost z Chotouně spláchl jsem tu jednou slivovicí a žízeň zažehnal pivem. z památek po Kristovi připomínán je v Chrášťanech křížek ležící na křižovatce silnic na Chotouň, Lipany a Bylany. Foto: L. Šlosar Když odjel jsem autobusem do ČESKÉHO BRODU a posléze po další třičtvrtě hodině unášel mě vlak do Poříčan, další pak do Nymburka a v posledku Krakonoš do Trutnova, shrnul jsem své putování v následující moudrost, jíž chystám se právě někde vytesat: Z pohledu Evropské unie nejsou zřejmě svatý Prokop a František Jan Vavák významnými osobnostmi, výjimečnými jsou však zcela určitě tím, že dokázali vymknout se svému svazujícímu prostředí. Nebudou-li předmětem outrpných úsměšků příštích generací, zapomenuty budou poslankyně s páteří hadích žen, které pro antipatie - byť subjektivně možná odůvodněné - k někomu a pro příslušnost ke své straně, zavrhují obecné mravní zásady a zděšenému lidu obecnému, svými moudrými předky vychovanému k odporu k jakémukoliv násilí vyjma nutné obrany, vychvalují políček, na veřejnosti posazený zbaběle zezadu, jako projev obhajoby ženské cti, již dávno přitom zapomínajíce, že obyčejná žena ocení více, když muž místo pokryteckých projevů své ješitnosti neopouští ji za milenkou. Naopak příští poameričťované generace otrávené konečně všelikerými "for sale" a "cash and carry", jakož i "Fashion Arenami", poté, co "doentrují", v rámci občasné sebereflexe aspoň čas od času ke sv. Prokopovi a Františku Janu Vavákovi budou se vracet. Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Výlet do Vysočiny /11. 04. 2009/ aneb MEZI POLIČKOU A ČACHNOVEM /napsal Jan z Jičína/ Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /28. 03. 2009/ aneb SOUBOJ S BAHNEM V ČESKÉM RÁJI /napsala Máša z Vrchoviny/ Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /28. 03. 2009/ aneb ČESKÝM RÁJEM ZA DEŠTĚ I SLUNÍČKA /napsali Jarda a Alča z Trutnova/ Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /28. 03. 2009/ aneb RODINNÉ KINO Z ČESKÉHO RÁJE NA PADESÁTIKILOMETROVÉM PÁSU /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Českého ráje /28. 02. 2009/ aneb KOLEM JIZERY ZA PRVNÍMI BLEDULKAMI /napsala Maruška Beruška/ Výlet do Vysočiny /11. 04. 2009/ aneb Mezi Poličkou a Čachnovem /napsal Jan z Jičína/ Regionova Pardubického kraje uhání od Skutče na východ Vysočinou; napadá mne sdělení, že: "…vám to pane povídám, na ranní vítr teď čekám, ať vypráví mně, jak se toulal nad ní…", jev který z mysli rychle odháním - byl by nespravedlivý k zesnulému již zpěvákovi i krajině: se synem Lukášem nečekáme na ranní vítr, avšak v pokročilém již dopoledni Bílé soboty velikonoční jedeme do železniční stanice POLIČKA, kde krátce před desátou hodinou začíná naše procházka Žďárskými vrchy. Modrá obloha a příznivá předpověď počasí jsou šťastnými okolnostmi pro cestu. U nádraží nastupujeme na červenou turistickou značku, jež bude nás provázet až do Svratky 20 kilometrů. První stovky metrů vedou úzkými uličkami na náměstí, kde se zastavujeme u krásné radniční budovy. Zajdeme do informačního střediska pro informaci, že věž novogotického kostela sv. Jakuba se t.č. opravuje, a tak rodná světnička hudebního skladatele Bohuslava Martinů ve věži se nacházející není přístupná. Do trasovníku přibude razítko; rychlým krokem opouštíme shon sobotního dopoledne. Mezi rodinnými domy dostáváme se na okraj města, kde otevírá se zvlněná krajina, cesta vede mezi poli zdobenými jen nevelkými remízy, občas i břehovými porosty při drobných potůčcích. Po dvou kilometrech krátce se zastavujeme u rybníka; patří do obce KAMENEC, která zůstává vlevo od naší cesty. Na čtvrtém kilometru trasy jsme v obci SÁDEK, za níž stoupáme necelý kilometr do strmého svahu, pozorováni jen užitečnými turovitými sudokopytníky na pastvinách. V mapě čteme místní název PŘIBYLOV, který byl věnován seskupení několika venkovských stavení. Deset minut jdeme lesní plochou, za níž otevře se pohled na LUCKÝ VRCH (739 m). Chata je otevřena, v pravé poledne zastavujeme se na hovězí vývar s pečivem, z nabídky více piv si nechávám natočit jedno malé z Poličky. Polička - radnice. Foto: L. Vaníček věž kostela v Poličce, kde se nachází rodná světnička Bohuslava Martinů, se opravuje. Foto: L. Vaníček obrázek z Vysočiny. Foto: L. Vaníček Vysočina u Kamence. Foto: L. Vaníček okolí Sádku u Poličky. Foto: L. Vaníček Lucký vrch. Foto: L. Vaníček Jsme na osmém kilometru. Sestupujeme polní cestou, přecházíme silnici v úseku Telecí - Betlém, na dohled je PUSTÁ RYBNÁ, kde se nachází katolický kostel sv. Bartoloměje i kostel evangelický. Za vesnicí jdeme do kopce, abychom nejméně hodinu radovali se z lesního bohatství Vysočiny. Cestou nás potěší pozoruhodné skalní útvary zvané MALÉ PERNIČKY, krátkou zastávku máme u arboreta, kde se nachází kolem dvaceti druhů dřevin. Uprostřed lesů jsou ještě zbytky sněhu, což nám nevadí, stejně jako mokré a blátivé úseky, průvodní jevy jarního tání. Dvě studánky při cestě dotvářejí dojem z navštívené krajiny. Před druhou hodinou vycházíme z lesa v místě, kde se nachází KARLŠTEJN - rokokový lovecký zámeček Kinských. Z místa je hezký pohled především k domům v horní části Svratoucha, z nichž nejvýše je umístěna meteorologická stanice na Otavově kopci. Nás však nejprve uvítá městečko SVRATKA, kam sestoupáme kolem rozsáhlého golfového hřiště do svahu zasazeného. Při sestupu pohlížím na krajinu před sebou: v okolí Svratky nachází se předěl mezi Žďárskými vrchy a (mými rodnými) Železnými horami. (Protože mám rád oba geomorfologické celky, nermoutím se vůbec tím, že odborníci jejich rozhraním v posledních třiceti letech dosti hýbali…) Na náměstí ve Svratce nemohu nevzpomenout své pěší cesty L.P. 1982, jež vedla též tudy z Poličky, avšak přes Hlinsko a Horní Bradlo skončila tenkrát ve Vápenném Podole. Ve Svratce jsme ve 14.45; máme za sebou 20 km, do cíle dnešní trasy ukazuje žlutá směrovka 5,5 km. Po silnici odebíráme se do obce SVRATOUCH. Ozve se vzpomínka z dětství, protože i sem jsme jezdili za dobrými lidmi početného příbuzenstva, kteří zde žili. Silniční dopravní značkou jsme upozorněni, že přecházíme z kraje Vysočina (okres ZR) do Pardubického (okres CR). Ve Svratouchu se zastavujeme u potůčku, jehož vody dle mapy napájí horní tok řeky Svratky. Žlutá značka odebírá se k lesu, ohlížím se k evangelickému kostelu ve stráni a jdeme do posledního lesního úseku trasy. Po kilometrovém stoupání k hlavní evropské rozvodnici následuje klesání k místu, které naši předkové zvolili za průchozí bod železniční trati mezi Žďárcem u Skutče a Svitavami. Obec ČACHNOV žije poklidem Bílé soboty. U nádraží, kam přicházíme v 16 hodin, nachází se pár turistů, kteří se nechali dnes také zlákat zdejší krajinou. V malém občerstvení zakupuji dobře chlazené lahvové pivo z Hlinska. Pustá Rybná. Foto: L. Vaníček Pustá Rybná - kostel sv. Bartoloměje. Foto: L. Vaníček zámeček Karlštejn u Svratky. Foto: L. Vaníček nejeden kříž na Vysočině je o Velikonocích ozdoben květinami. Foto: L. Vaníček Svratouch - evangelický kostel. Foto: L. Vaníček nádraží Čachnov. Foto: L. Vaníček turisté Jan a Lukáš z Jičína na nádraží v Čachnově. Foto: neznámý kolemjdoucí Regionova Pardubického kraje začíná v 16.20 sjíždět ke Krouně. Veze mimo jiné i dva turisty až z Jičína, kteří si vyjeli o Bílé sobotě na Vysočinu; jeden z nich poprvé, ten druhý si rád připomenul hezké chvíle z časů odvátých. Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /28. 03. 2009/ aneb Souboj s bahnem v Českém ráji /napsala Máša z Vrchoviny/ Pár minut před šestou hodinou ranní docházím ke startu na Valdštejnově náměstí v Jičíně. Rozednívá se a obloha je zatažena děšťovými mraky. Jakub slibuje podle poslední předpovědi déšť. Mezi prvními na trať vyráží Jan z Jičína se synem. Čekám chvíli na startu na kolegu od Turnova, pak společně vyrážíme po trati směr Prachov. Potkáváme houf Jičíňáků, z klasických dálkoplazů je zastoupení skromné. Na první kontrole na Prachově nás dochází Liberečáci, nabízím paní Marušce na kontrole, že vezmu její fenu retrívra s sebou na trať a že jí do 16 hod vrátím do cíle, ale nemá ke mně důvěru, tahače nepůjčí, tak vyrážíme směr Pařez, už drobně prší, přesně podle předpovědi. Samozřejmě,že je všude bláto po minulých deštích, snižuje to rychlost chůze. Po kontrole č.2 pokračujeme dále po červené směr Mladějov a Dolní mlýn, škoda, že cesta uhýbá přímo na Trosky, míjíme tak oblíbenou restauraci Nebák. Že by záměr pořadatelů?? Přelézáme Trosky a klouzáme blátem letem střemhlav dolů - paní v chalupě pod Troskami nás varuje,že je to nebezpečné po modré až do obce Újezd. Pokračujeme po silnici do Borku, hospodu vynecháváme, nemají tam dobré pivo, stoupáme směr Borecké skály, kde marně hledáme slibovanou kontrolu. Dívám se želvě pod krunýř, co kdyby náhodou ...nic,opouštíme skály a pokračujeme po zpevněné lesní cestě ...jak jsem přepokládala, pohodlný pořadatel Miloš u Jičína sedí v autě v zatáčce před Rovenskem, asi se bojí deště.... Krátce po 10 hod dorážíme na náměstí v Rovensku a zkoušíme hospodu....hurrá, již tady sedí známí sportovci z Jičína, dáváme si občerstvení - polévku a pivo. Polévka se s jedovatými játry kolegovi se nelíbí, a tak prý počká až na Tábor, cucám teplou lahvovou "plzeň" a přemýšlím, zda se to vůbec smí v takovém stavu prodávat. Za pár minut opět vyrážíme do deště. Za zády zaznamenáme osamělého turistu v modré bundě, čekáme, že nás dožene, ale nedaří se mu..... bahenní cesta kolem Koudelky nezklamala naše očekávání, přecházíme nejhorší místa kupodivu bez nehody a stoupáme na Bítouchov. Konečně - v 11,20 hod přestává pršet a dokonce se ukázalo sluníčko. Funím po silnici směr Rváčov a přes kopec kolem krásného golfového hřiště na Košov, zde už se trousí turisté z " pětatřicítky" ze žluté od Libuně. Od Košova stoupáme prudce vzhůru na Tábor, tající sníh snižuje naši rychlost, jeden krok vpřed a dva kroky klouzám vzad, konečně se vyškrábu ke kostelíčku a hlavně k hospodě....tedy vlastně kontrole. Ve dveřích potkávám kolegu všestranného sportovce Tomáše z našeho městečka se synem, v dešti jde jen 35 km.Po skutečně dobrém vychlazeném pivo zn. Prazdroj - občerstvení pořadatele - vyrážíme směr Jičín krátce po 13 hod.......sbíháme sněhem ze svahu úzkou stezkou, dochází nás náš známý turista v modré bundě, v němž jsme poznali milého Zdeňka z Hradce Králové. Jakmile dosáhneme zpevněné cesty ve vsi Kyje, ukazuje nám fotky z dovolené v Jižní Americe, opravdu krásné snímky zobrazující nádhernou krajinu na jižním cípu tohoto kontinentu. V Železnici Zdeněk zaostává u studny z důvodu celkové očisty těla. Vylézáme na poslední vrch Železný stále po červené" zlaté" stezce a spolu s davem míříme po silnici do Jičína. Stihneme ještě projít starý sad u Valdštejnova letohrádku a v 15 hod vcházíme do cíle. Zde potkáme i Čerta, ačkoliv není 5. 12............čekáme na spoje, tak navštěvujeme cukrárnu a dáme si ještě kávu. Účast 2.800 poznamenala nepřízeň počasí, déšť zastrašil i některé skalní turisty, kteří zde byli k vidění každoročně. Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /28. 03. 2009/ aneb Českým rájem za deště i sluníčka /napsali Jarda a Alča z Trutnova/ V sobotu 28.3. jsme se zúčastnili 43. ročníku pochodu Českým rájem - Putování za Rumcajsem. Z Trutnova jsme vyjeli již v pátek 27.3. Ve večerních hodinách jsme dorazili do Jičína, kde jsme se ubytovali v místní sokolovně a vyrazili na večerní prohlídku do centra. Následující den jsme v 7.00 h. zamířili z nádvoří jičínského zámku na trasu 36 km. Naše první kroky vedly přes Valdštejnské náměstí, kde se konaly trhy a kde nám místní trhovec nabízel vykrmenou krůtu, prý na opečení na tábor. Dokonce jsme se zde pozdravili s některými členy trutnovského odboru. Zpočátku jsme šli, stejně jako trasy 15 a 23 km, kolem rybníku Kníže, po modré přes Kbelnici, do Rybníčku. Odtud nás vedlo vlastní značení, s trasou 50 km, směr Holín. Z Holína jsme po červené šlapali mírným stoupáním do obce Prachov. Nad Holínem jsme uzřeli první pohledy do krajiny, kterých nás po cestě ještě spousta čekala. Zároveň se zde ale mrholení, které nás dosud provázelo, změnilo v déšť, takže jsme od této chvíle strávili přibližně 3 hodiny v pláštěnkách. V Prachově nás uvítala kontrola s veselým úsměvem a teplým čajem. Ten jsme ale odmítli a dali jsme se studené pivo. V této chvíli jsme měli za sebou již 9 km. Od kontroly jsme lesní cestou pokračovali do skal, kolem hotelu Český ráj a kolem Skalního útvaru Kozí lebky k další kontrole u skalního hrádku Pařez. V zablácených botách 13 km. Od hrádku nás autoři pochodu vedli po zelené značce na Pařezskou lhotu, kde jsme zakopli o bludný kořen a místo doprava směr Libuň, vyrazili jsme do leva, po neznačené silnici, směr Trosky, až k rozcestníku u hájenky pod Střeleckou hůrou. Ten nám neomylně sděloval, že si můžeme vybrat, zda půjdeme do Mladějova nebo do Hrdoňovic. Po přečtení itineráře, kde se na provizorní mapce žádná z uvedených vesniček nenacházela, jsme vytáhli vlastní mapu a došli jsme k závěru, že se musíme vrátit zpět. Po tomto mírném prodloužení trasy přibližně o 0,5 km, jsme se napojili opět na zelenou a již správně za doprovodu většího množství turistů došli do vísky Hvozdec. Z Hvozdce jsme po modré dospěli do Libuně už se slunkem v zádech a s pláštěnkou v batohu. V Libuni jsme doplnili síly v místní restauraci v čase 11 h. O půl hodiny déle jsme přešli přes vísku Svatý Petr a lesem na Cidlický hřeben, kde jsme překonali 300 m převýšení. Na vrchu U Křížku nás uvítalo jasně modré nebe s výhledem do dálky. Zde se k nám připojila trasa 50 km a společně jsme po červené Zlaté stezce Českého ráje došli až na Tábor ( 678 m.n.m. ) s poslední kontrolou dnešního pochodu. Po občerstvení v turistické chatě a po vystoupání několika desítek schodů na rozhlednu jsme se vydali na posledních 12 km pochodu. Sestoupili jsme do obce Kyje, kde nás zaujala roubená autobusová zastávka. Po přelezení Kyjského hřbetu jsme došli do obce Železnice, odtud podél hlavní silnice do Valdic, kde jsme poprvé na vlastní oči spatřili areál trestnice Kartouzy. A opět, ač jsme dle propozic chtěli odbočit správně na modrou, nezdařilo se, špatně jsme odhadli a odbočili jsme dříve. Chybu jsme záhy napravili, protože na nás přes pole jasně svítila modrá značka na stromě v ulici odbočující o 100 m dál. Po správném napojení jsme došli pod Zebín a dále po promáčených loukách na rozhlednu Čeřovka nad Jičínem. Do cíle jsme dorazili pomalou výletní chůzí, užívajíc si posledních slunečních paprsků v 17.05. Obdrželi jsme diplomy a každý po vynikajícím bonbonu. Celý pochod vedl jarní přírodou Českého ráje, s krásnými výhledy do okolí, tentokrát s možností jít na opačnou stranu než bylo v posledních třech ročnících, kterých jsme se účastnili, zvykem. Pochod Českým rájem - Putování za Rumcajsem /28. 03. 2009/ aneb Rodinné kino z Českého ráje na padesátikilometrovém pásu /napsal Jan z Jičína/ Na tomto pochodu jsem byl poprvé L.P. 1978 jako student. S kamarádem Jendou jsme se tehdy účastnili mnohých padesátikilometrových akcí; z nabídky předkládané pravidelně ve třetím čísle týdeníku "Mladý svět" vybrali jsme si "Rumcajse" jako hezký vstup do nového jara. Vzpomínám, že na některých místech tehdejší trasy (Kumburk, Tábor) byla hojnost sněhu, Jičín byl téměř jarní, svahy mezi nížinou a nejvyššími body pokryty byly tajícím sněhem: vskutku tekutou lahůdkou byl sestup mezi Morcínovem a Svatým Petrem. Toho jara jsem ještě netušil, že osud mne za pár let přemístí do brány Českého ráje natrvalo a jednou se budu s manželkou a ratolestmi radovat nejen zdejší krásné krajiny… Jičín, sobota 28.3.2009. Mnozí jedinci pospí si v poklidu do pozdního dopoledne; u turistů je tomu samozřejmě jinak. Vstávám už před pátou, ačkoliv pěší putování máme dnes "v místě". Už před pár dny bylo zřejmé, že pochod se mnou půjdou dnes synové Jan a Lukáš. Jen mne zaskočili svým svorným (a dosti nekompromisním) názorem, že jediná adekvátní trasa je 50 km. V předvečer pochodu si Lukáš ovšem domluvil společné putování s jedním vrstevníkem ze skautského společenství, počet kilometrů zůstal však neohrožen. Nevím, zda mám mít větší obavy o zdraví potomků anebo o vlastní (dospělácký již) organismus, když v posledních letech troufli jsme si vždycky jen na túry kratší. Nehodí se ovšem bránit rozletu (mnohdy nerozumnému) mládí, "padesátka" je přeci jen pojem. Start pochodu "Českým rájem za Rumcajsem" (letos je to již 43. ročník) je tradičně na nádvoří jičínského zámku. Sem přicházíme se synem Janem na šestou hodinu (Lukáš s kamarádem odebral se dříve), abychom na trasu vyšli mezi prvními. Z Valdštejnova náměstí jdeme k rybníku KNÍŽE, hledíme si modré značky a stáčíme své kroky kolem koupaliště. Opouštíme město po mostku, pod nímž říčka CIDLINA svěžím pohybem odvádí vody zdejší. Mezi loukami míříme do KBELNICE. Za vrchem ZEBÍN ukazuje se sluníčko, jev který nesnažím se příliš chválit unáhlenými závěry. Přecházíme hlavní silnici Jičín - Turnov, za níž je hnedle vesnice RYBNÍČEK. Držíme se propozic, a tak neujde nám, že musíme dále jít krátký úsek vlastním značením polní cestou do obce HOLÍN. Dále na PRACHOV vybrali pořadatelé značku červenou; jde sice po silnici, avšak nebude tolik obtížná jako terénem vedoucí žlutá, kde je hojnost bláta po celý rok (blátivých cest užijeme si dnes i tak do sytosti). Na Prachově je první kontrola, velké várnice s čajem jsou v pohotovosti. Obloha naplňuje slova meteorologů, že v sobotu přijde déšť, naštěstí je nevydatný. PRACHOVSKÉ SKÁLY obejdeme zčásti po žluté kolem Lepařova pomníku, od hotelu SKALNÍ MĚSTO vede zelená k rozcestí V STÁJÍCH, dále po červené blížíme se ke zřícenině hradu PAŘEZ. Zastavujeme se na další kontrole. Po několika stovkách metrů se dotkneme silničky Prachov - Střeleč a od hájovny stoupáme pod vrchol kopce VELKÁ HŮRA. Lesní cesta se svažuje do volné krajiny, otevírá se pohled k Troskám i ke Kozákovu. Přes LOVEČ přicházíme do obce MLADĚJOV, kterou protéká říčka ŽEHROVKA. rybník Kníže. Foto: J. Vaníček Cidlina u Jičína. Foto: J. Vaníček Panna Maria v Holíně. Foto: J. Vaníček památník obětem 1. světové války v Holíně. Foto: J. Vaníček Prachov - kontrola. Foto: J. Vaníček Prachov - památník obětem války roku 1866. Foto: J. Vaníček památník Dr. Vladimíra Lepaře, autora prvního turistického průvodce (1883) a průkopníka turistiky v Prachovských skalách. Foto: J. Vaníček hotel Skalní Město. Foto: J. Vaníček Je 9 hodin, máme za sebou asi 15 km. V autobusové čekárně konzumujeme chléb doma připravený. Asi za čtvrt hodiny přijdeme k rybníku na uvedeném vodním toku, místo se nazývá DOLNÍ MLÝN. Začíná tříkilometrové stoupání ke hradu TROSKY, tam zaměňujeme červenou značku za modrou. Drobný déšť ustává, obloha zůstává zatažena. Sestupujeme do obce BOREK POD TROSKAMI, v údolí protéká LIBUŇKA, na vlakovém nádraží posedíme s dalším chlebem a nápojem z domova. Podruhé dnes přejdeme silnici Jičín - Turnov a po kilometru nás objímá přírodní zajímavost BORECKÉ SKÁLY. Zastavujeme se v místě, kde informační tabulka píše VYHLÍDKA SVATOPLUKA ČECHA, z níž pohlížíme k Troskám z jiné zas strany. Třetí kontrola je na okraji lesa. Začíná svítit sluníčko. Sestupujeme k městu ROVENSKO POD TROSKAMI a v pravé poledne vstupujeme do hostince v radniční budově. Ze dvou druhů nabízených polévek vybíráme tu s masovými knedlíčky, z vícero druhů piva volíme malý objem malorohozeckého řezaného. Z rovenského náměstí odebíráme se po červené s vědomím brzkého (pozvolného sic) desetikilometrového stoupání. Vede zprvu poli, pak lesem, objeví se BÍTOUCHOV. Po silnici pak stoupáme směr DRÁČOV, odtud mezi poli a loukami k místu známému jako SMETANOVA VYHLÍDKA. Radujeme se z pohledů na blízký Kozákov, vzdálenější Ještěd, Ralsko i Bezděz. Na další cestě pak přibývající nadmořská výška umožní již nahlédnout do panství Krakonošova. Míjíme MORCÍNOV a přicházíme do vesnice KOŠOV. U jejího východního okraje vstupujeme do lesa, jehož cesta uchovala si ještě souvislou vrstvu sněhu. Po dvou kilometrech jsme asi ve 14.30 na poutním místě TÁBOR (678 m) s barokním kostelem Proměnění Páně a rozhlednou. V restauraci je čtvrtá kontrola. Při pochodnické administrativě málem vykřikne radostí syn Jan (spatře u jednoho stolu svého bratra): "Táto, Lukáš !" Přisedneme ke dvěma skautům, jež dokončují konzumaci jakéhosi plátku. Položím několik starostlivých otázek, ty zodpovězeny jsou stroze, leč optimisticky. Mladíci mizí rychle na další túře, mně a Janovi je nabídnut pěnivý "Gambrinus", který je v režii pochodu. Na Táboře se křižují dvě červené značky, barvu proto neměníme. Od vrcholu je prudký sestup k obci KYJE, od níž otevírají se pohledy ke Kumburku, Bradleci, Veliši i Zebínu. Na některých dřevinách jsou zde pozorovány fáborky s barevnými skořápkami; nejde ovšem o místní značení, ale o připomenutí blízkých již Velikonoc. Po kilometru lesní stezkou (dnes poslední) přicházíme k místu známému jako RANČ KAMENEC, asfaltovou silničkou přijdeme do ŽELEZNICE. Značka pokračuje přes TĚŠÍN a VALDICE, kde přecházíme v souladu s itinerářem na modrou a jdeme pod ZEBÍN k Cidlině. Přes rozcestí U BÍLÉHO MLÝNA se pod vrchem ČEŘOVKA dostaneme jičínskými ulicemi do cíle. Je 17.45, přebíráme diplomy a dozvídáme se, že pochodu se zúčastnilo asi 2 950 účastníků, z toho 80 na trase 50 km. Mezi turisty (pořadateli i pochodníky) čeká syn Lukáš; chválíme pořadatele, domů kráčíme společně. hrad Pařez. Foto: J. Vaníček Žehrovka v Mladějově. Foto: J. Vaníček Dolní mlýn. Foto: J. Vaníček hrad Trosky. Foto: J. Vaníček Libuňka pod Troskami. Foto: J. Vaníček náměstí v Rovensku. Foto: J. Vaníček Rovensko, v pozadí Kozákov. Foto: J. Vaníček po stoupání sněhem pokrytou lesní cestou objevuje se Tábor. Foto: J. Vaníček Sobotní večer může mít různou podobu. I takovou, že tři jedinci v jedné rodině prožívají krásné pocity z padesátikilometrové pěší trasy (z nichž dva úplně poprvé) a jako na filmovém pásu promítají si v mysli dojmy z jarem probouzejícího se Českého ráje. Výlet do Českého ráje /28. 02. 2009/ aneb Kolem Jizery za prvními bledulkami /napsala Maruška Beruška/ V sobotu 28. 02. 2009 je sice ještě hodně sněhu, ale přesto vyrážíme na pěší výlet za vizitkami do Českého ráje. V 06,16 mě Eliška odváží, aby v Martinicích přistoupil horský vůdce a ve Staré Pace už na nás čeká Jozefína s manželem. Koupíme kafčo z automatu a nasedneme do přetopeného vláčku, kde posnídáme a který nás zaveze na začátek našeho putování za vizitkami. Trasa: Malá Skála - Pantheon vyhlídka - Frýdštejn - Voděrady - Ondříkovice - Bartošova Pec - Dolánky - Turnov - Hlavatice - Turnov. V 08 hod. vystupujeme na Malé Skále a prší. Klesneme k trafice po chvilce a kupujeme první vizitky z tohoto okolí. Bohužel nemá pán razítko, zajdeme do sámošky pro pitný režim a sladkost, ale ani zde nic. Jen pokec s místním domorodcem neměl chybu. Poslední šance v krámku zahradnictví se nám to podaří. Při té příležitosti Jozefína koupí kytičky do zahrádky a já ovečku na velikonoční výzdobu do práce. Kolem deváté za deště vyrážíme na vyhlídku na Pantheon. Pěkný výhled a přestalo i pršet. Jelikož je zde prošlápnuto, pokračujeme sněhem skalami (v lese pozorujeme srnčí rodinku), potom na Frýdštejn (horský vůdce razil doteď cestu) a odtud nahoru silničkou přes Voděrady. Zde vznikl problém s pěkným bafanem jménem Baron, prostě chtěl jít s námi. Musíme domlouvat, ať se vrátí, ale až domluva horského vůdce pomohla, ač nerad se vrátil. Ivánka začaly zlobit kolínka, tak jsme dali malé občerstvení z vlastních zásob u sádky pstruhů, kterým jsme něco málo hodili. To byl panečku rej pod vodní hladinou! Kolem dvanácté jdeme okolo muzea v Turnově a tak další vizitky a razítka. Pod městem se rozloučíme s Jozefínou a Ivánkem, jdou na vlak a my máme čas, tak ještě vylezeme na Hlavatici a dáme konečně relax v příjemném prostředí (poslední dvě turistické vizitky z celkového dnešního počtu 11). Malý oběd a pivko a hlavně nalepíme a dopíšeme vše, co je třeba do Turistického záznamníku vizitek. Stále je dost času a pak honem na nádraží a vláček v 15.33 hod nás veze domů. Dokonce chvíli vykouklo sluníčko. Ale v Trutnově v 17.47 hod už zase pěkně pršelo. Byl to bájo den hlavně s naší kamarádkou, potřebovala už zase vyrazit. Nashle za týden za Stromouchem do Ústí nad Orlicí - bylo bájo spojení, ale ČD zas trochu škodilo v jízdním řádu, tak uvidíme.
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem