24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2009/ aneb VĚČNÝ PŘÍSLIB NOVOROČNÍCH OHŇŮ V JESTŘEBÍCH HORÁCH
Silvestrovský pochod /31. 12. 2008/ aneb POSLEDNÍ PROSPEKTORŮV DEN V ROCE NA NÁCHODSKU
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2008/ aneb KRUH UZAVŘEL SE…..
Vánoční pochod /20. 12. 2008/ aneb PARANORMÁLNÍ JEV VE STARÉ HOSPODĚ A JINÉ EPISODY Z KOLÍNSKA
Výlet do Krkonoš /13. 12. 2008/ aneb KDYBY REDAKTOR PEPRNÉHO TISKU ….
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Novoroční výstup na Žaltman /01. 01. 2009/ aneb Věčný příslib novoročních ohňů v Jestřebích horách
Silvestrovský pochod v Dobrušce a Novoroční výstup na Žaltman představují v mém turistickém životě dvojčata, v rámci tohoto přirovnání takořka jednobuněčná a nerozlučná, protože Silvestrovský pochod předešlou turistickou sezónu zakončuje a Novoroční výstup na Žaltman následující uvozuje. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Silvestrovský pochod trávím o samotě a v ústraní silniček mezi Dobruškou a Červeným Kostelcem oddán meditacím v pokoře, ne přitom nepodoben Jindřichu IV. kráčejícímu v rámci pokání v roce 1077 do Canossy, s tím podstatným rozdílem, že se mi v té zimě nechce chodit bos. Novoroční výstup na Žaltman nedovedu si naopak představit bez přítomnosti lidí podobně s turistikou spřízněných jako já.
01. ledna 2009 přibyl jsem na hlavní nádraží v Trutnově vlakem společnosti Viamont v časovém předstihu třinácti minut před odjezdem vlaku do Malých Svatoňovic, takže jsem měl čas požádat u prodeje jízdenek o symbolické první razítko v roce - s datumovkou 01. 01. 2009 -a především vychutnat si již od počátku atmosféru celé akce. Nevadilo příliš, že tradiční výprava z mého mateřského odboru odjela již před třičtvrtěhodinou, protože na nádraží již postávala stejně tradiční výprava pod vedením Pepíka z Horního Předměstí, nechyběl ani tradiční účastník akce Jarda z Kryblice se svým kamarádem, nádavkem objevila se záhy na Nádražním mostu Jana z Buků, bohužel toliko sama, protože její nejbližší rozprchli se po celých snad Čechách z důvodů pracovních i společenských.
Aby toto povídání nezavanulo barvotiskovou kýčovitostí, nemohu bohužel zatajit, že posvátnost akce danou jejím spojením s Novým rokem narušil drobný, ale nepěkný kaz. Je známo, že určitý materiál spojován je do určitých jednotek - například chmel do věrtelů, pivo do půllitrů, ropa do galonů. U lidských bytostí - pokud vím - pokoušejí se neustále o něco podobného pouze vojáci, sám ze své vojenské služby pamatuji si na jejich rozdělování do kohort, manipulů a legií. Našel se mezi námi bohužel jedinec, který v mrzké vidině občerstvení na Jestřebí boudě začal pohlížet na lidské individuality - hodné novoročních přání - podle počtu stolů, jež by tito mohli v seskupeních, ve kterých stoupali vzhůru, na Jestřebí boudě obsadit.
Tak stalo se, že když blížili jsme se již v Malých Svatoňovicích k náměstí bratří Čapků a když sledovali jsme za sebou zmíněnou již skupinu Pepíka, vybízel jsem k rychlejší chůzi s odůvodněním, že pronásledují nás "tři stoly", když vystoupali jsme nad křížovou cestu a navázali na širší cestu přicházející zleva, motivoval jsem tím, že můžeme předběhnout "jeden stůl". Zbylo mi aspoň tolik soudnosti, že nepovažoval jsem Sváťu z Trutnova, s nímž absolvoval jsem v družném hovoru táhlé stoupání osadou Přední Hory, za "jednu šestinu stolu", setrvav však na původní představě, když obával jsem se, že nás záhy pohltí zmíněné "tři stoly". Již dlouho se mi tak pěkně nahoru nešlo jako nyní, neb byl jsem nucen k pomalejší chůzi, přičemž mé útroby nebyly zatíženy žádnými prohřešky silvestrovského večera a noci - vypil jsem v jejich průběhu toliko dvě piva a během první hodiny roku 2009 sedmičku šampusu.
v prudkém stoupání nad kapličkou křížové cesty nad Malými Svatoňovicemi snažil jsem se dostihnout počítám tak nejméně "jeden stůl". Foto: L. Šlosar
Protože jsem tvor plachý, na rozcestí pod Žaltmanem na opravdu jen krátký čas jsem zalitoval, že výstupu nezúčastnil jsem se inkognito - oblečen do jednoho z nenápadných přestrojení, jež jsem si pro ten účel připravil, totiž Santa Clause nebo Václava Klause. Nemoha se však rozhodnout ani pro jedno z nich, vyběhl jsem nakonec tak, jak jsem vypadal, a proto jsem byl nahoře ihned odhalen co redaktor Zpravodaje a autor reportáží na svých webových stránek. I přesto proběhlo setkání v míru a pokoji, dokonce pro jednu z reportáží z jednoho z předchozích ročníku výstupu byl jsem snad i vyzdvižen.
Stalo se tak naprosto nezaslouženě, protože pochvalu si dnes i jindy zaslouží jiní. Od Eduarda Štorcha je mi známo, že v dobách prehistorických pravěkých, kdy nebylo jisto, kdy podaří se znovu oheň co důležitý činitel v životě tehdejších lidí vznítit, udržovali členové kmene jeho plameny den co den při životě. Planoucí oheň, zvláště podařilo se ulovit nějakého toho Mammutha primigenia nebo Mammutha trogontheri, symbolizoval tak naději kmene na přežití aspoň pro nejbližší příště dny. Ti, co v dnešní době již historické i turistické rok co rok na Nový rok zažíhávají na rozcestí pod Žaltmanem novoroční oheň, vlévají symbolicky do duší poutníků naději, že přinejmenším po celý začínající rok neutuchne turistický kvas, neb stále je dosti ochotných lidí udělat něco pro druhé, v tomto případě za značného nepohodlí po náročné silvestrovské noci. Dík proto vám všem, jež rok co rok nacházíme na rozcestí pod Žaltmanem udržující zde oheň!!!
na novoročním výstupu odbyla si zdařilou premiéru Jana z Buků /na snímku na závěrečném výšvihu těsně pod rozcestím pod Žaltman/. Foto: L. Šlosar
všichni věříme, že oheň na rozcestí pod Žaltmanem je příslibem zdařilého nastupujícího turistického roku 2009. Foto: L. Šlosar
Protože na Nový rok si po náročné silvestrovské noci potřebovalo odpočinout i sluníčko, a protože se z tohoto důvodu proti dnu silvestrovskému nenarodil se zářivě slunečný den, pokračovali jsme dále rovnou do osady Paseka po terénu, na kterém to - na rozdíl od toho v Předních Horách - tolik neklouzalo.
Ve svém soukromí nesnáším kravál, především ten bezobsažný, jenž neobohacuje a jehož důsledkem je pouze co nejvyšší hodnota decibelů - zejména v baráku, ale i na turistických trasách. Hlahol, povyk, hluk, rámus na Jestřebí boudě v osadě Paseka, především ten novoroční, však zbožňuji, neb projevem je báječné atmosféry první novoroční turistické akce, a rok co rok mám pocit, že mě do prvních turistických akcí roku startuje a odpichuje.
Kouzlem podobných akcí je, že člověk dostane se čistě nahodile do společnosti lidí, se kterými se za normálních okolností spatřuje na pochodech jen zřídka či letmo. Celou následující hodinu a čtvrt poseděl jsem ve společnosti dlouholetých pěšáků Jany z Buků, Jirky z Jaroměře, Míly z Náchoda a turistice jednoho z nejvěrnějších Atoma, jenž své pravidelné první novoroční kroky sem začíná na jeden z prvních vlaků až v Třebechovicích pod Orebem. Právě Atom poručil všem přítomným u stolu po malém fernetu, což přivedlo mě k tomu, že v rozporu s jednou ze svých zásad /nejsem příznivcem falešného furiantství spočívající v odvetném objednávání rund/ poručil jsem po horké medovině tentokráte celému stolu, kterýžto můj ojedinělý projev lidskosti dopadl též na Petra z Úpice, jenž mezitím se k našemu stolu přidružil.
Tonda ze Rtyně, manažer celé akce, tentokráte seděl u jednoho ze stolů u okna, a vydal nám každému diplom s těmito parametry: teplota - minus 5° C; vítr - 3 až 6 m/s; počasí - oblačno, mlha; sníh - 3 cm; kvalita: prachový. Další novinkou bylo, že tentokráte Tondu vystřídala po dvanácté hodině "druhá směna" pořadatelů KČT Červený Kostelec, snad nám bude odpuštěno, že jsme si šli pro "nášup" - pro druhou zmenšenou verzi diplomu. Na diplomu zaslouženě uveden byl také druhý název akce Memoriál Jaroslava Másla nazvaný po skvělém člověku, který tuto akci obnovil a byl jejím dlouholetým hlavním organizátorem.
U ohně i na Jestřebí boudě popřáli jsme si pěkného nastávajícího turistického roku s mnoha známými, jež nejmenuji proto, aby tato reportáž nezapůsobila co prezenční listina. Za zaznamenání pouze stojí, že mezi nejaktivnějšími zúčastnivšími se členy a především členkami Klubu rodinné a příbuzenské turistiky tentokráte chyběl jeho nestor a spiritus rector Pepík z Červeného Kostelce, jenž překonal následky úrazu a nyní čelí jiným zdravotním potížím. Přeji Ti, Pepíku, brzký návrat na turistické trasy, na něž patříš krom jiného i dík svému věčnému optimismu a neuvěřitelně pozitivnímu pohledu na turistiku i v době, kdy se nedaří.
Novoroční výstup na Žaltman byl i letos báječnou příležitostí k tomu, aby se na Jestřebí boudě setkali, popovídali si a popřáli si bohatého turistického roku dlouholetí vyznavači turistiky z opravdu širokého okolí, v tomto případě jí využili zleva Jana z Buků, Jirka z Jaroměře a Atom z Třebechovic. Foto: L. Šlosar
toho, kdo nasměroval z Jestřebí boudy své další kroky směrem na Lhotu, čekala ho již - počínaje již loukou za Pasekou - schůdná a pohodlná cesta. Foto: L. Šlosar
V půl jedné - prakticky násilím - rozloučili jsme se s Jestřebí boudou a pokračovali jsme velice schůdným terénem prakticky po širokém jednom z hřebenů Jestřebích hor směrem severním po zeleně značené cestě, z níž přešli jsme na panelovou cestu, jež na svých okrajích dopřála nám rovněž bezpečné chůze, prudce klesající do Bezděkova a později do Lhoty, kde s půlhodinovým předstihem vyčkali jsme příjezdu linky MHD č. 1, jež rozvezla nás ke svým domovům, mě pak až na Zelenou louku ke svým blízkým a taky k tradiční svíčkové omáčce.
První den kalendářní i turistický v roce 2009 proběhl ve znamenité atmosféře, novoroční oheň v Jestřebích hor znamenal opět příslib hezkých turistických zážitků v roce 2009.
Silvestrovský pochod /31. 12. 2008/ aneb Poslední prospektorův den v roce na Náchodsku
Svou poslední cestu na start pochodu v roce 2008 do Dobrušky - jako vždy na Silvestra - absolvoval jsem vlakem na 60 kilometrech za slušný čas hodinu a třičtvrtě - také s ohledem na to, že v jejím průběhu jsem třikrát přestupoval, naposledy v Opočně do autobusu, jehož použití do Dobrušky je pro České dráhy zřejmě ekonomicky přijatelnější nežli vypravování vlakové soupravy, což cestujícímu nevadí, ledaže by trpěl kinetozou v pokročilém stadiu, jež hraničí až s nauzeou. Také na Silvestra vstával jsem tak později, nežli bych tak činil na začátku dne naplněného pracovním procesem a z Dobrušky vyrážel jsem na trasu s tradičním silvestrovským cílem v Červeném Kostelci již v půl deváté.
Již léta se poslední den v roce pohybuji pěšky na silnicích mezi Dobruškou a Červeným Kostelcem v rámci vlastní trasy Silvestrovského pochodu pořádaného KČT Dobruška. Loni pak "objevil" jsem mezi oběma místy novou trasu, jíž nazval jsem severovýchodní.
Po objevitelích, kteří objevují, klestí a prošlapávají stezičky neznámou krajinou, následují zpravidla vojáci, ale o těch bych pomlčel, neb se mi do následujícího přirovnání nehodí /jsou navíc dobří pouze k tomu, aby narušovali demografický vývoj v objevené lokalitě - toho zabijí, onu znásilní/, po nich však přicházejí prospektoři a hledači pokladů, kteří se v objevené krajině porozhlížejí po jejích plodech, a nakonec básníci, kteří porobenou krajinu opěvují.
Po loňské "objevné misi" nyní již také jako hledač pokladů nemusel jsem tápat a byly mi známy i alespoň přibližné časové údaje na trase, věděl jsem tedy, co si na trase mohu dovolit, mohl jsem tudíž kořistit - byť zcela nesystematicky - alespoň z některých zajímavostí, jež se mi na trase nabízejí a jímž jsem nevěnoval pozornost někdy dříve.
Hned v úvodu svého putování zkraje Archlebových sadů věnoval jsem pozornost jakési umělé stavbě z kamení, napůl hrad - napůl zvíře s větší jeskyňkou v jeho těle a menší v tlamě. Naštěstí mě to monstrum nechalo odejít živého. Zcela srozumitelnější připadl mi nedaleký pomník věnovaný obětem světové války, nejspíše první, protože po ní světové války ještě nečíslovali, neb nedovedli si představit, že bude následovat další ještě hrůznější. Na kostele sv. Václava zaujaly mě sluneční hodiny, jež obohatily mou neformální sbírku nápisů a epitafů o memento mori následujícího znění "Bděte a modlete se, neboť nevíte dne a hodiny". Ještě než přichystal jsem se opustit Dobrušku přes frekventovanou silnici na Nové Město nad Metují zastavil jsem se před školou věnovanému témuž u plastiky s podobiznou rodáka z blízkého Opočna Františka Kupky, s jeho signaturou a s nápisem "Dílu českého malíře a vzpomínce na jeho mládí v Dobrušce 1872 - 1889". Vlastivědné pudy toho dne v Dobrušce ukojil jsem pak definitivně u sochy, jež po její levé straně uvozovala cestu ke kostelíku sv. Ducha.
po dlouhém váhání z dobrušských památek vybral jsem tu zřejmě historicky nejméně cennou, ale nejtajemnější z kraje Archlebových sadů - tak trochu hrad, tak trochu skálu, především zvíře. Foto: L. Šlosar
Nyní byl jsem již nucen až do Nového Města nad Metují rozsoudit obvyklý svůj svár mezi svižnou chůzí a prohlížením detailů krajiny ve prospěch první možnosti. Nato jsem zvýšeným tempem vystoupal z kraje Dolů do Valu /památník dvanácti padlým v 1. světové válce, dvojí Boží muka - vše po pravici/ a po rozsáhlé plošině skýtající výhledy především směrem západním rázným krokem odměřoval jsem chybějící své kroky do Nového Města směrem severním přes Chlístov /na malé návsi - spíše křižovatce - Boží muka a zvonička/ a Spy /Boží muka zkraje obce v popředí výhledů již na dominanty Nového Města nad Metují/. Tady jsem proti loňsku ni na vteřinu nezaváhal a zabočil rázně obcí doprava po tepně směřující mírnou oklikou do Nového Města nad Metují, jíž začal jsem protínat za obcí doleva kol známého mi kříže s citátem z Knihy Jana, kapitoly čtrnácté a verše šestého.
Boží muka stráží jižní vstup do obce Spy /nebo do Spů?/ a pozorné oko na jejich pozadí spatří dominanty Nového Města nad Metují. Foto: L. Šlosar
V blízkosti dalšího kříže s nápisem "Dokonáno jest" jsem své kroky zbrzdil, nikoliv abych se pokřižoval /jsem obětí ateistické výchovy/, ale abych se odchýlil načas ze své trasy směrem doleva, nejprve po široké cestě, nedlouho potom doprava po kraji pole podél plotu a později znovu doleva nad prudkým svazem svažujícím se skrze hustý porost k Metuji. Po dalších několika desítkách metrů, jež úhrnem od mého odbočení nepřesáhly půlkilometra, dospěl jsem k jakémusi krytému koši horkovzdušného balonu, jehož provazy představovaly větve stromů, textilní část - obal pak jejich koruny a jenž jakoby po pádu uvízl na kraji prudkého srázu nad Metují. Právě jsem přibyl na Dvořáčkovu vyhlídku, z níž výhled naskýtající se na městské panorama od zámecké věže doprava nad hradbami až ke kostelu Nejsvětější Trojice v kombinací červeně a běloby přiřadím si k nejkrásnějším zážitkům na konci roku 2008. Variaci na stejné téma, zčásti zespoda narušenou holými stromy, jejíž shlédnutí by mi byl dík vegetaci na jaře a v létě bylo odepřeno, zopakoval jsem si po chvíli na oné široké cestě, po níž rozhodl jsem se návratem navázat na svou započatou trasu.
přicházím blíže a ejhle! on to nikoliv koš balonu, nýbrž altán Dvořáčkovy vyhlídky. Foto: L. Šlosar
překrásný pohled ze Dvořáčkovy vyhlídky na Nové Město nad Metují dlouho zůstane uchován v mé mysli. Foto: L. Šlosar
Husovo náměstí v Novém Městě nad Metují postupně před půl jedenáctou ožívalo přípravami na oslavu konce roku /jež obecně příliš nesdílím, neb nevidím důvodu oslavovat nezpochybnitelný fakt, že se o další rok přiblížím okamžiku "zastavení svých životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují", snad bych tak činil v sedmnácti letech pro vidinu, že se přiblížil čas, kdy mi konečně v hospodě nalijí piva/. V jihovýchodním jeho cípu při kostelu Nejsvětější Trojice přesto jako úplně nejčilejší připadly mi figurky z Betléma a Tří králů postavených zde vždy ad hoc - k oslavám Vánočním a novoročním. Na radnici, jejíž budova dříve v dolení části pojímala masné krámy, v patře pak školu, skvěly se rovněž sluneční hodiny, zde doprovozeny dvěma česko-latinskými nápisy "Hora ruit respice finem /Hodiny ubíhají, pamatuj na konec/" a "Juste vive et cole deum /Spravedlivě žij a cti Boha/", z nichž ten první - podobně jako jeho obdoba na slunečních hodinách v Dobrušce - věru nenaplňoval mě v souvislosti s blížícím se koncem roku velikým optimismem. Městem už raději co nejrychleji protekl jsem a po cyklostezce vyplaval ve Vrchovinách. V obci té na jednom místě dostane se poutníku možnosti opustit rušnou tepnu směřující na Náchod, jíž cyklostezka v bezpečné vzdálenosti do šílenců za volantem kopíruje, vandrující může tak učinit dokonce hned do několika směrů, mezi nimi i oním směrem na Rozkoš. Z nějakých nevysvětlitelných pohnutek mysli zůstal jsem ještě silnici věren a vystoupal po jejím okraji na konec obce.
sluneční hodiny na rohu domu č. p. 1225 - novoměstské radnice mentorují, myslí to ale určitě dobře a koneckonců mají i pravdu. Foto: L. Šlosar
Posledního dne roku 2008 jsme si tuto improvizaci nemusel vůbec vyčítat, právě naopak. Byl na onu dobu neuvěřitelně holý terén, navíc dlouhotrvajícími mrazy tvrdý. Ke všemu bylo nádherné slunečné počasí, v jehož důsledku bylo vidět do dálek - již ze zmíněné plošiny mezi Valem a Spy byly patrny v dáli bělavé siluety Sněžky a Černé hory. Opatrně překonal jsem železniční trať Týniště nad Orlicí - Náchod, aniž bych rozmnožil počet obětí železniční nehod v osudovém roce končícím na osmičku. Rázoval jsem posléze po zmrzlých polích a lukách a těšil jsem se též výhledům bližším především na vodní nádrž Rozkoš, Českou Skalici a po mé pravici i na kostelík sv. Václava na Dobenině. Neomezen žádnou silnicí - v době tolik generacemi vytoužené svobody v Čechách, o níž se ani sociálistům nesnilo, kdy například žactvo ve školách může používat nerušeně mobilů pro šikanování učitelů a kdy jeho kouření na cestě do školy a zpět je školou kázeňsky nepostižitelné - cítil jsem se i já neskutečně volný a svobodný.
šinul jsem si to volně po lučinách a polích nad Šonovem a Provodovem cítě se volný, svobodný a nedotknutelný jako žák chystající se hodit po učiteli namočenou hubku. Foto: L. Šlosar
Holá pole a skvělá viditelnost přivedla mě na myšlenku porozhlédnout se - z tohoto pohledu v úrodných místech - po nějakém tom pomníku z války roku 1866. Nacházel jsem se právě v prostoru mezi železniční tratí, jíž jsem právě překročil, a zajímavým "souobcím", jež na mapě figuruje postupně pod názvy Šonov u N. Města n. Metují, Provodov - Šonov a Provodov s malou prolukou mezi posledními dvěmi. Zběžnou obhlídkou zjistil jsem, že od trati nejprve vedou k obcím tři rovnoběžné cesty - první široká z jakéhosi zemědělského objektu, druhá uvnitř dosti i v tomto čase zarostlá od jakési bělostné budovy a třetí v podobě dalšího stromořadí, k němuž jsem zatím nedospěl. Protože jsem přece jen neměl tolik času a zejména protože nebyl jsem na hledání náležitě teoreticky připraven, první širokou cestu jsem protnul v její dolní části a k obcím pokračoval jsem po pravé straně oné prostřední zarostlé, sleduje podrobně současně po očku i poslední nejvzdálenější - vše bez úspěchu. Teprve těsně na kraji osídlení navázal jsem na třetí nejvzdálenější cestu, jež vyústila v Provodově. Tady zdržel jsem se krátce dalším hledáním, jež dovedlo mě až na místní stadiónek, za jehož hledištěm nalezl jsem kříž s reliéfem Krista, nad jehož podstavcem byl možná kdysi nějaký reliéf, ale nyní bylo ono místo jaksi vykotlané. Bez úspěchu prošel jsem se i po hrázi rybníka Pekařovec, na jehož zamrzlé hladině bruslili dva odvážlivci.
v blízkosti hříště v Provodově, kde zajisté odehrávají se krvavá derby se Šonovem, mé srdce poskočilo dvakrát - radostí z nálezu domnělého pomníku z roku 1866 a zklamáním z jeho porušenosti a ze svého omylu. Foto: L. Šlosar
Zčásti úspěšný byl na jsem místě, kde jsem to čekal nejméně, protože jsem tudy nevšímavý loni již šel - těsně za Provodovem po pravé straně v místě, kde silnici zatáčí k asfaltové cestě k lesu Mnichovec a později dále k Šeřci. Byť se jednalo o klasický typový litinový kříž s nápisem z roku 1866, i on nepochybně skrývá tajemství jednoho nešťastného lidského osudu. Abych si nepokazil putování v posledním dni roku 2008 zbytečnou nervozitou, nedíval jsem se v těch chvílích na displej svého mobilu, beztak si vědom, že nabral jsem časové ztráty proti obvyklému časovému rozvrhu, a smířen třeba s tím, že poputuji možná na nádraží v Červeném Kostelci bez jakékoliv zastávky.
Stejně jako loni minul jsem těsně okraj obce Šeřeč, v jejíž blízkosti nachází se někde rovněž pomník z války roku 1866, a před obcí Kleny zkrátil jsem si své putování směrem k Rozkoši a poté skrze hlubokou oranici, kde musel jsem bedlivě dívat se pod nohy, abych neponičil své kotníky neopatrným krokem do prostorů mezi vlnami zmrzlé půdy, čímž minul jsem - tentokráte úmyslně - další pomníky u obce Kleny, mezi nimi i desku, kol které jsem prošel loni a jež nachází se již v blízkosti frekventované silnice z Náchoda do České Skalice. Nyní jsem se na této silnici vynořil až těsně před koncem krátkého táhlého stoupání, za nímž pak odbočil jsem již na klidnou silnici směrem na Zlič. Za ústím silnice - stejně jako loni - zaznamenal jsem zvýšený výskyt párů s kočárky i těch bez nich hotovících se teprve prostor kočárků vyplnit, zřejmě i oni tu ctí nějakou svou silvestrovskou tradici.
Když dorazil jsem do svého tradičního silvestrovského dočasného útulku - hostince Barunka ve Zliči - shledal jsem ke svému milému překvapení, že k naplnění jedné hodiny po polednách chybí ještě dokonce jedna minuta a že mou časovou ztrátu proti obvyklému rozvrhu představuje necelá půlhodina. V restauraci pobyl jsem tentokráte sám a za půlhodinku, jíž jsem si pro svůj pobyt vyhradil, dodržel jsem již tradici v podobě konzumace dvou piv a jedné polévky - dršťkové. S hostinským, jehož zapamatoval jsem si ze svého předešlého pobytu, popřál jsem si úspěšného roku 2009, vyloudil jsem od něho razítko do vandrbuchu a pár tácků piva značky Eggenberg.
Zbytek cesty do Červeného Kostelce vykonal jsem na - universální již pro obé varianty svého putování z Dobrušky - trase přes Žernov, Červenou Horu a Stolín. Popisoval jsem jí již bezpočtukráte, nemohu toliko smlčet, že jako každoročně jsem na ní dopíjel svou placatici - dnes naplněnou ginem, přesto opojen spíše krásnými zážitky z posledního kalendářního a taktéž turistického dne roku 2008. Mou náladu pak nepokazil drobný incident, spočívající v tom, že nádražní restaurace v Červeném Kostelci, na katastru Lhoty u Červeného Kostelce, byla tentokráte bez jakéhokoliv zdůvodnění uzavřena, byť měla ctít otevírací dobu od 13 hod. Poslední pivo v roce jsem klidně oželel, razítko tu beztak nikdy nemají na rozdíl od nádraží přes ulici, kde ochotně vtiskli mi do vandrbuchu razítko stanice s datumovkou posledního dne roku.
ranní výhledy z Dobrušky na předhůří Orlických hor vystřídaly nyní za vrcholících odpoleden pohledy na Jestřebí hory a Červený Kostelec. Foto: L. Šlosar
Když jsem se později - šťastně doputovav před pátou hodinou odpolední domů na Zelenou louku - probíral dostupnými materiály, především webovými stránkami Spolku přátel vojenské historie - 6. praporu polních myslivců, dospěl jsem k závěru, že na poměrně nerozsáhlém území mezi tratí mezi Vrchovinami a Václavicemi na straně jedné a vodní nádrží Rozkoš na straně druhé vyhnul jsem se pomníkům z roku 1866 se zručností - bohužel v mém případě nechtěnou - iluzionisty, jenž za husté průtrže mračen zůstane přece mezi kapkami deště suchý, a v posledních hodinách roku 2008 přiřadil jsem se tak k Járovi Cimrmanovi co epigon jeho mistrovství slepých uliček.
Vrátím-li se k přirovnání v úvodu této reportáže, přece jsem dnes nebyl zklamán - tradiční silvestrovskou svou pouť naplnil jsem beze zbytku a s nerušeným příjemným požitkem, navíc ani nezklamal jsem ani jako prospektor, jenž místo zlata pravidelně na trasách hledá a s ubývající kondicí a počtem absolvovaných kilometrů také nalézá především zážitky, krásu východočeské krajiny, příběhy a jindy i skvělé přátele.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2008/ aneb Kruh uzavřel se…..
On Boxing Day, pro většinu Čechů naštěstí - přes důslednou amerikanizaci našeho národa četnými americkými filmy - stále ještě však na Štěpána, přivstal jsem si záhy a již v 06,16 hod. vlakem opustil jsem Trutnov, po přestupu v Martinicích vylodil jsem posléze šťastně s Maruškou z Trutnova a s Vláďou z Jilemnice v Jablonci nad Jizerou před osmou hodinou. S oběma rozloučil jsem se již na zdejším náměstí, zatímco oba zbylí směřovali do průchozího cíle hvězdicové akce Na Štěpána na Štěpánku do chaty Turnovské na úbočí hory Hvězda co možná zpříma, já vyčkal jsem do 08,14 hod. autobusu směřujícího z Rokytnice nad Jizerou do Prahy, z něhož nechal jsem se vyklopit ve Vysokém nad Jizerou /což mohl jsem učinit pro účel svého dalšího snažení již dříve u hospody Mexiko ve Sklenařicích/. Z Vysokého nad Jizerou vykročil jsem rázně po zasněženém terénu silnicí do blízkosti lokality slující Šachty. V místech oněch svého náhodného špeha zmátl bych převelice. Jako bych si totiž nevážil lehce autobusem nabytého převýšení z Jablonce nad Jizerou, stejně lehce začal jsem ho pozbývat klesáním doleva po silnici směrem na Návarov směřující - namísto toho, abych se také já obořil na cíl svého snažení souhlasný s Maruškou a Vláďou rovněž pěkně chlapsky čelem.
Když plánoval jsem své kroky, jež měly mě letos dovésti do průchozího cíle shora řečené akce, octl jsem se záhy v nesnázích. Pokud laskavý čtenář sledoval historii mých dosavadních každoročních putování do Turnovské chaty /zvýrazňuji "pokud", kajícně si přitom vědom, že existují diametrálně zajímavější záležitosti sledování hodné - například jednání v lucemburském parlamentu, výsledky Trabzonsporu v Süper Lig či zda nějaké ženské celebritě na večírku neobnažila se prsní bradavka/, vysledoval by v nich pozoruhodnou zákonitost. Pokud bychom totiž nepříliš rozsáhlé území, z něhož jsem dosud nastoupil všech dosavadních svých šest výbojů na Turnovskou chatu, vložili do kruhu, a se sebezapřením si představili všechna výchozí místa - jinak od cíle nestejně vzdálená - na obvodu tohoto kruhu, dospěli bychom ke zjištění, že místa nástupů rok co rok přibývala ve směru hodinových ručiček - v roce 2002 vyrazil jsem z Plavů, další léta jako místa startu přibyly k nim postupně Tanvald, po dvakráte za sebou Desná, nato Kořenov a loni naposledy Rokytnice nad Jizerou. Nabyl jsem tak zoufalého pocitu, že jediné originální možnosti, které za tohoto stavu mi zbývají, jsou prokopat se k Turnovské chatě ze středu země nebo před chatu seskočit padákem. Jedinou "pozemskou" možnost jsem vytrvale zavrhoval - Jablonec nad Jizerou tvrdošíjně a sveřepě schovávám si co nejideálnější místo odjezdu po ukončení akce, směřovat odsud do Turnovské chaty a přibýt sem nazpět takměř po stejné cestě, považoval bych za naprostou opičárnu. Do celé záležitosti vneslo jasno teprve objevení spoje z "Jablonečka" do Vysokého nad Jizerou - odsud dala se již pořídit do cíle mého snažení aspoň zčásti originální trasa /opravdu pouze "zčásti! - pozorný čtenář mě zakrátko usvědčí z toho, že její druhou část absolvoval jsem již při své premiéře v roce 2002, nicméně alespoň něco, že?/.
Toho, kdo mými zvrácenými úvahami pronudil se až sem /protože nakonec nejdůležitější je zúčastnit se - jakkoliv/, ujišťuji, že podobnými ho již dále zatěžovat nebudu. Scházel jsem nyní opatrně po zvrásněných krajích zledovatělé vozovky ku Stanovenému a chvílemi skrze les po své pravici sledoval jsem na obzoru výraznou bělostnou štíhlou věž příchovického kostela, k níž měl jsem později doputovat. Krajina okolní již zrána ponořena byla do štědrých slunečních paprsků, tepelné účinky jejich dopadu úspěšně kompenzoval naštěstí nepříliš silný mráz i nepříliš nepříjemný větřík. Zkraje Stanového svedla mě červeně značená cesta ze silnice doprava do zprvu prudšího klesání, jež však odehrávalo se na zmrzlým sněhem pokrytých travinách, které poskytovaly dostatečnou oporou mým již postarším opotřebovanějším pohorkám, po několika metrech se klesání zmírnilo na široké rovné cestě. Turisticky značená cesta ušetřila mě toliko absolvování pravotočivého oblouku po silnici /a - kdybych byl o něco větší popleta - i neprozřetelného odbočení někam na opačnou stranu směrem na Jesenný/, protože po několika minutách jsem se na stejné silnici ocitl opět.
tam na obzor vpravo od osamělého stromu přetínajícího mé výhledy směřující ze silnice od Šacht směrem na Stanový přes několikero údolí do obce Příchovice povedou dnes mé kroky. Foto: L. Šlosar
Po dalších několika metrech za tentokráte levotočivou zatáčkou spatřil jsem vpravo konečně dílčí cíl svého snažení - mohutný dům s výrazným štítem ve směru mého příchodu, vlastně takový zcela neabstraktní Pithartův "dvojdomek", svou velikostí spíše "dvojdům", jehož vyšší, objemově však menší část čelila neblahým východním větrům zmíněným již štítem, nižší, leč rozsáhlejší jeho část směrována byla ve směru opačném kamsi ke vzdálenému Návarovu, stavení bylo zčásti roubené, zčásti pak zděné, opatřené mnoha většími či okny, jimiž bylo možno ze štítu shlížet do kraje jakoby až z třetího nadzemního podlaží. Jak potvrzovaly hnědá šipka i šedavá plaketa na roubeném zdivu domku, na níž spisovatelův portrét do níže bysty spočíval na rozevřené knize s titulem jeho nejznámějšího díla "Blouznivci našich hor" a k níž mě šipka zavedla, v domě onom narodil se 22. července 1843 šťastným rodičům Zemanovým maličký Antal Stašek, tehdy samozřejmě ještě Antonín příjmením svých rodičů, pozdější náš spisovatel, jenž - přestože byl civilním zaměstnáním vychovatel a právník - přece dožil se utěšeného věku 88 let. Protože dušička má neměla stále pokoje, sešel jsem na chvíli z křižovatky blíže domu posléze zákrutou 150 metrů směrem stále na Návarov ke staré škole k sousoší Nejsvětější Trojice.
rodný dům Antala Staška čelí mrazivým východním větrům vysokým štítem, z něhož lze vzhlížet do kraje - počítáme-li jako první to přízemní - jakoby až ze třetího podlaží. Foto: L. Šlosar
na pamětní desce rodinného domku Antala Staška hoví si spisovatelova hlava a horní jeho partie na otevřené knize vlevo označené titulem jeho nejznámější knihy. Foto: L. Šlosar
Když konečně tak byly ukojeny ve Stanovém mé duchovní smysly, v důsledku čehož soustřeďoval jsem se nadále již pouze na církevní stavby, vrátil jsem se zpět na křižovatku, kde rozžehnav se s červeným turistickým značením - odbočil jsem doprava z pohledu mého původního příchodu k prvnímu - zatím pozvolnému a krátkému - stoupání onoho dne. Nato klesal jsem však ještě hlouběji skrze les silnicí přesto téměř holou až k toku potoka Zlatníka do Zlaté Olešnice, kde po krátké rovince a za další pravotočivou zatáčku započal jsem táhlé stoupání zmíněnou obcí. Ještě před ním vystoupal jsem po zledovatělé cestě kol zvoničky ku kostelu sv. Martina, nad nějž vyšplhal jsem po sněhem zvrásněném svahu a překrásný kostel - natočený ke mně věží zakončenou zelenou kupolí - jsem si zvěčnil.
Když šťastně vykonal jsem táhlé stoupání až nad Zlatou Olešnici, zaslechl jsem za sebou trojí zahvízdání - hotové Štibichovy "tri ostré hvizdy do každej izby" ze slavného představení Vodňanského a Skoumala S úsměvem idiota. Protože - ač protřel jsem si důkladně orosené brýle - původu rušivého zvuku za sebou jsem nespatřil, pokračoval jsem dále. Po několika stovkách metrů ozval se stejný zvuk za mnou opět - nyní jedenkráte, tentokráte zahlédl jsem za sebou muže v modrém. Přestože byl jsem zvědav, zda - vzdálen ještě od cíle svého snažení - potkám se již nyní s první nějakou známou spřízněnou duší, ani nyní nezvolnil jsem. Bílá pomenší stavba pod košatým stromem těsně vlevo přede mnou - v popředí přes údolí vzdálených svahů a prvních domků Příchovic tamtéž - byla totiž předzvěstí toho, že svůj krok zcela zvolním až zde. Nápis do zlata vyvedený na utěšené kapličce, pod jejíž bělobou připadla mi i okolní zasněžená pole ozářená sluncem co pokrytá sazemi, oznamoval tu poutníkovi, že …"nedaleko odtud stávala při potoce Zlatníku rejdická sklářská huť. Byla činná asi v letech 1577 - 1720" /zda huť svou činnost ukončila kvůli tomu, že někde krachl nějaký tehdejší bankovní dům, protože investoval tam, kam neměl - například do nějaké platnéřské dílny na kyrysy rytířského brnění nebo do výrobců elixírů života či gotických oken - nápis již neoznamoval/.
kaplička nad Zlatou Olešnicí tonula ve slunečních paprscích a kopce za ní vůbec nevypadaly na to, že od kapličky dělí je hluboké údolí, na nichž rozkládá se Rejdice. Foto: L. Šlosar
kdybych si několik desítek metrů za kapličkou stoupl na špičky, mohl jsem si na bílou věž příchovického kostela na protisvahu dozajista sáhnout, nedělalo by mi však asi dobře naklánět se přes údolí Rejdického potoka zející hluboko pode mnou. Foto: L. Šlosar
Když dokončil jsem fotografické bakchanálie, neznámý dospěl do vzdálenosti několika kroků za mnou, já ovšem pokračoval jsem neprodleně dál, přirozeně očekávaje /když už jsem se předtím neznámému dostal na dostřel po táhlém stoupání skrze Zlatou Olešnici/, že záhy mě neznámý "skousne". To totiž znám až příliš dobře: na někoho při klesání počkám, on mě v nastálém stoupání "utaví" a nechá mě za sebou "plápolat", kdepak na mě!!! Po několik desítek metrů - při dalším klesání do Rejdice - zvolniv své tempo na co možná nejpomalejší /ploužit se ještě volněji nebylo již v mých silách/, mírně vlevo sledoval jsem - okouzlen - výše protisvah zakončený siluetou příchovického kostela a - zvědav - níže svůj stín kose dopředu směřující rovněž po mé levici, kdy zezadu připojí se k němu konečně taktéž stín neznámého. Ten mě však dostihl, dokonce načas předběhl, až při následném stoupání po jedné ze zákrut silnice, kterou jsem celou poctivě vyplnil, zatímco neznámý však namířil si to rovnou do vrchu přímo po prošlapané cestě. Když jsem ho po chvíli dostihl pro změnu já, ukázalo, že hvízdající směřuje tamtéž co já a že vyšel až ze Zlaté Olešnice, kteréžto vysvětlení také jediné dávalo smysl pro situaci, že objevil jsem se mu načas na dohled, přestože dotyčný kráčel do vrchu mnohem rozvážněji než já, což zase potvrdilo se hned vzápětí tím, že po několika minutách ponechal jsem svého prchavého společníka opět a již natrvalo za sebou.
Když opět takto osaměl jsem, oddal jsem se úvaze, že nemůže se zakládat na pravdě, že název obce Rejdice, jejíž jižní svah právě jsem zdolával, pochází od staročeského vlastního jména Rejda. Je to samozřejmě blbost, takové jméno snad nikdy nevyskytovalo se, stejně jako dnes mezi dětmi nenalezneš Václava, Jaroslava, Vratislava či Jarmilu, zato Nicholasů a Ann Karolin nám utěšeně přibývá, nic mnoha Čechům nečpí totiž tolik jako to, co je české. V případě Rejdice nevymluví mi ovšem nikdo, že jméno obce má původ v lyžařích, na jejích svazích rejdících.
Úvahám onomastickým tipec rázně zaťal jsem na vrcholu mého nejnáročnějšího stoupání již v Příchovicích, v jejichž případě ostatně podobné mudrování nepřipadlo v úvahu vůbec, do nich jsem právě "přišel" a byl jsem tu tedy "příchozím". První mé kroky - světe div se, jak i ty nejcyničtější povahy podlehnou někdy bohabojné atmosféře svátků Vánočních - směřovaly tu do zdejšího kostela, onoho s bílou štíhlou věží, zasvěceného svatému Vítu. Stejně jako při mých uplynulých návštěvách vykonaných na Štěpána jeho hlavní prostory ohraničeny byly vysokými střídmě zdobenými jehličnany, skrze jejichž husté větve podařilo se mi proniknout zprostředka levé postranní lodi. Postál jsem pak uvnitř při oltáři několik minut za zvuků Vánoční hudby odkudsi se linoucí a posléze opustil mírumilovné tyto prostory mezerou mezi stromy již proti hlavnímu vchodu.
Další mé kroky pokračovaly hnedle přes ústí ještě ulice na západním kraji náměstíčka. Nepříliš věřil jsem tomu, že právě dnes podaří se mi zakoupit v krámku či v sousedící Příchovické hospůdce turistickou vizitku. Málem dovnitř propadl jsem, když vzal jsem za kliku dveří hospůdky očekávaje, že dveře budou zamčeny. Místo toho dostalo se mi ode dvou přítomných mladých žen vlídného přijetí, turistické vizitky Příchovic č. 097 a navíc panáka slivovice, jíž poručil jsem si tu také, řka že na zahřátí - světe div se, jak i ty nejušlechtilejší povahy nepodlehnou někdy bohabojné atmosféře svátků Vánočních. Jedna z žen zalichotila mi velice tím, že prohlédla si můj turistický deník, byť v mylné představě, že 19 turistických vizitek v něm obsažených představuje velké množství, kteréhožto omylu jsem dotyčnou zbavoval pokrytecky jen velice liknavě. Poslední zastavení v Příchovicích věnoval jsem pak soše uprostřed prostranství, jež na podstavci s letopočtem 1885 svítila novotou, byla tedy buď renovována nebo duplikátem původní skryté v nějakém depozitáři.
Turistické akce Na Štěpána na Štěpána zúčastnil jsem se sice posedmé, ale pokaždé mě do svých útrob ihned vcucla Turnovská chata, pročež na vrchol hory Hvězda alespoň na úpatí rozhledny Štěpánka - pojmenované ovšem nikoliv dle světce, nýbrž dle arcivévody Štěpána Viktora /1817-1867, syna uherského místodržitele a palatina arcivévody Josefa Antonína, vnuka císaře Leopolda II. - doputoval jsem až dnes, ke všemu ještě - s ohledem na to, že teď v době okolo poleden počala se obloha náhle zatahovat - z důvodů velice mrzkých, totiž s cílem zakoupit si zde turistickou vizitku č. 003 Štěpánka. Ještě před tímto aktem - takořka po kolenou - vrhl jsem se na úpatí vrcholového hrbolku pod rozhlednou k novotou svítícímu pomníku, jenž zbudován byl "na památku Expedice Altaj - Cimrman 2007 a slavného výstupu ze Štěpánky /958 m n. m. dne 9. 6. 2007/ přes tatranský Lomnický štít /2.634 m n. m. dne 17. 7. 2007/ na Altaj, Hora Járy Cimrmana /3.610 m n. m. dne 10. 8. 2007/".
rozhledna Štěpánka na samé špici vrchu Hvězda za několik minut bude svědkem mého setkání se sympatickou abonentkou mých webových stránek…… Foto: L. Šlosar
… ještě předtím nechal jsem se - co velký obdivovatel Járy Cimrmana - unést pomníkem velebícím slavnou expedice vykonané na počest Mistra a krom jiného zobrazujícím jednu z celkem 136 rekonstruovaných možných Mistrových podob. Foto: L. Šlosar
V místech těch za němé účasti rozhledny došlo k událostí, jíž nemohu smlčet - samozřejmě jen a jen z důvodů ryze dokumentárních /v tom spočívá právě umění - často jediné - nás dlouho již píšících, že naše jakékoliv písemné výplody jsme schopni si nějak okecat, někdy tak sugestivně, že svým výmluvám dokonce věříme/. Ač měl jsem vysoké nikde téměř nekončící již čelo zachumláno do černé kšiltovky s nápisem Krakonoš - dokonce s využitím chráničů na uši, identifikovala mě tu jedna mladá sympatická blondýnka z Tanvaldu spolehlivěji než zvědové z Mosadu Josefa Mengeleho kdysi v Paraguayi, s milým dovětkem, že navštěvuje často mé webové stránky nemohouc se od nich odtrhnout. Přivedla mě tím do značných rozpaků, neb má složitá povaha skrývá sobě paradox podobný jako u dědečka v Hospodě na mýtince, jenž …. "byl vyhlášený samotář, lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl, ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi.….." , neboť plachý jsem co laňka, jež i za nejpalčivější žízně chodívá napít se z lesního pramene toliko za nejtemnějšího příkrovu tmy, a v příkrém rozporu s tímto povahovým rysem provozuji webové stránky, na nichž se chtě nechtě obnažuji, tedy naštěstí jen duchovně. Díky Bohu ve chvílích, kdy dopadám podobně jako Ježíš Kristus, tedy jsem-li ukřižován, probůh co to melu, samozřejmě jsem-li pochválen, mám v sobě naštěstí ještě stále tolik obranných látek, že má hruď nedme se pýchou, ono není ani proč, ale spíše si bleskově vzpomenu na všechny překlepy a omyly, jimiž jsou mé reportáže doprovozeny stejně jako dozajista i tato nekonečná reportáž, a jež zpravidla objevuji až po mnoha letech po několikerém přečtení za natolik nekontrolovaného vzteku, že je zpravidla zaměňuji za omyly ještě větší. Nicméně ještě jednou zcela upřímně bez jakéhokoliv sarkasmu moc oné neznámé i všem případným častým návštěvníkům svých stránek na tomto místě děkuji za případnou projevenou přízeň.
V Turnovské chatě, do které sestoupal jsem po stezičce vyšlapané v hlubokém sněhu, stalo se mi poprvé, že dříve třímal jsem v ruce půllitr piva, jež jsem si jako vždy zakoupil ihned u pultu, nežli nalezl jsem volného místa, k čemuž záhy naštěstí došlo tím způsobem, že dvěma dobrým lidem zželelo se zřejmě mého znaveného zjevu, takže zaplatili a chatu kvapně opustili. Teprve poté zaprezentýroval jsem se u stolu pořadatelů z KČT Benešov u Semil, kde tentokráte chyběl, byť skvěle zastoupen svými kolegy, manažer akce Honza z Benešova u Semil. Takže alespoň touto cestou přeji Ti, Honzo, brzké uzdravení a v tom novém roce 2009 hodně stálé a potřebné štěstí.
Příjemnou hodinku a půl strávil jsem tu za postupné asistence tří piv značky Prazdroj po řadě u dvou různých stolů s příjemnými společníky - s Hankou z Mladé Boleslavi a Jirkou z Turnova, později pak s Janou a Tomem z Buků a s Richardem ze Zelenče. Nevadilo snad tolik, že hovor s druhou skupinou vázl proto, že můj pletoucí se jazyk a přeskakující zajíkavý hlas usvědčoval mě z toho, že proti jiným turistickým akcím byl můj přísun všelikerých minerálů, živin a vitamínů vyšší než jejich předešlý výdej, a to přesto, že jsem se zejména při stoupáních skrze Zlatou Olešnici a Rejdice opravdu poctivě snažil. Snad výrazněji artikuloval jsem - a byl tak při společném sezení prospěšný - aspoň ve chvílích, kdy směroval jsem své spolustolovníky ke koupení turistické vizitky v Příchovické hospůdce.
Po odchodu sympatické trojice, o jejíž dobrodružstvích a příhodách budeme se dozajista dočítat - ku propagaci rodinné a partnerské turistiky a pro inspiraci začínajících turistů - na webových stránkách nejstaršího jejího příslušníka, nezdržel jsem se dlouho, neb potřeboval jsem završit své putování do tradiční výše nad 20 km. Shromáždil jsem nekompromisně svou samostatnou jednotku, vlastně prapor, co prapor … pluk!, o síle /o Vánocích dokonce o tloušťce/ jediného muže, vyčinil jsem si pod rozvinutou zástavou kvůlivá přílišné konzumaci piva, jako disciplinární trest udělil jsem si zákaz vstupu do hospod až do uplynutí dne, a zavelel jsem si k odchodu, dbaje posléze na to, abych se nerozprchl do okolních lesů a nemusel se pracně svolávat.
Zbylý průběh mého zdařilého turistického dne odehrál se jakoby v příjemném filmu, v jehož průběhu člověka nic netrápí a nebolí a jehož děj probíhal po žlutě značené turistické cestě, vedoucí nejprve pro pěší vprostřed dvou neporušených lyžařských stop pod Bílou skálou a kol Hutterova kříže. U hospůdky Na Prdečku na rozcestí Na Perlíčku vytrval jsem - přes reptání kdesi v mých útrobách hrozící vypuknutím vojenského puče - na dodržení uloženého si nedlouho předtím protialkoholického celibátu. Na jednom místě již pod Tomášovými vrcha, kde se již žlutě značená cesta rozhodněji obrátila směrem k Jablonci nad Jizerou, vyvaroval jsem se - vycepován začátkem letošní trasy pochodu Kam nedošel velbloud vedoucí v protisměru a inspirován třemi jilemnickými turisty přede mnou, mezi nimiž nechyběl doyen jilemnických turistů věčný mladý Frantík - svého loňského pochybení, nepřehlédl jsem tentokráte na jedné mýtince rázného odbočení značené cesty doprava, a v půlhodinovém předstihu před odjezdem vlaku bezpečně přibyl jsem na nádraží v Jablonci nad Jizerou, odkud šťastně dorazil jsem na trutnovské hlavní nádraží, z něhož v posledku přidal jsem si domů na Zelenou louku další tři pěší kilometry.
závěr mého putování chronicky známou cestou při úbočí Bílé skály probíhal jako v němém filmu po cestě vprostřed dvou lyžařských stop. Foto: L. Šlosar
Po další dni převelice rád vzpomínal jsem na překrásný turistický den strávený letos bez výjimek za přítomnosti samých skvělých lidí, pouze - byť v tuto chvíli předčasný - problém spočinutý v tom, že posledně zvolenou trasou uzavřel se kruh originálních tras volených na průchozí místo turistické akce Na Štěpána na Štěpánku nedal mi spát natolik, že nazítří po pochodu kontaktoval jsem ministerstvo obrany, jeho oddělení kobercových náletů /to abych nedopadl na holou studenou zemi/ a předjednal jsem tu předběžně, že napříště budu do cílového místa řečené turistické akce svržen shora z vojenské techniky, v důsledku čehož navíc ušetřím napříště čtenáře podobných rozevlátých vyprávění, jež nepřipomínají slavné rozhlasové výlevy Zdeňka Nejedlého jen proto, že se od dějové osy přece jen tak často neodchyluji a čas od času se do ní i navracím.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Vánoční pochod /20. 12. 2008/ aneb Paranormální jev ve Staré hospodě a jiné episody z Kolínska
DO JEDNÉ ŘEKY NELZE VSTOUPIT DVAKRÁT. Vánočního pochodu v Kolíně zúčastnil jsem se letos po čtrnácté. Přestože dosud až na jednu výjimku jeho pořadatelé vystřídali zatím dvě trasy, přece rok co rok při pochodu nebo v souvislosti s ním zaznamenávám neustálé změny. Tak třeba letos v prosinci - poté co prudce a nekontrolovatelně zvýšila se úroveň cestování - rozhoupaly se konečně České dráhy, vyhověly četným žádostem a peticím spokojených cestujících a zvýšily nám jízdné tak, aby jeho výše s tímto zlepšením aspoň trochu korespondovala.
Dále byl na příliš dlouho odsunut odjezd vlaku původně opouštějícího Trutnov v 05,18 hod., jímž stíhali jsme dříve v Pardubicích rychlíky přijíždějící do Kolína před osmou hodinou, cestovat dřívějším přímým spojením pak s ohledem na dobu startu nemělo smyslu. Proto jsem zvolil do Pardubic spojení mezinárodním autobusem odjíždějícím z Trutnova v 05,45 hod. a kvůli krátkému času na přestup v Pardubicích zakoupil jsem v pátek předem pro Janu z Buků, jež o dva dni dříve projevila o účast na pochodu zájem /její účast na pochodu byla vlastně další změnou/ i pro sebe v Trutnově skupinovou jízdenku z Pardubic do Kolína na sobotu.
NA STARTU VLASTNĚ OMYLEM. Když jsme ovšem nastupovali v Trutnově do autobusu, měl jsem pocit, že v mém případě děje se tak omylem. Na internetu vyhlédl jsem si spojení ze svého bydliště Zelené louky na autobusové nádraží autobusem MHD linky č. 2 /695212/, kde na jízdním řádu platném do 31. 12. 2008 byl jsem ujištěn, že autobus odtud odjíždí v 05,32 hod. Když jsem však vycházel z domu, autobus právě řítil se okolo. Tak rychle jsem 350 metrů z parkoviště před domem na autobusovou zastávku neběžel už několik desítek let, autobus MHD a tím i navazující autobus do Pardubic jsem naštěstí stihl. V Pardubicích nečinilo nám již potíže dosáhnout prvního ze tří nabízejících se rychlíků - v 07,11 hod. a jako v minulých letech doputovat do Kolína před osmou hodinou.
POMPÉZNÍ PŘIVÍTÁNÍ. Na člověka otrlého hraji si neúspěšně, takže mě přivítání v Kolíně úplně odbouralo natolik, že pamatuji si je matně, domnívám se však, že zřejmě proběhlo takto: V jídelně nádražní restaurace v Kolíně velká společnost znuděně očekávala mého příjezdu. Po spatření Jany osazenstvo stolu jako jeden muž povstalo, jeden každý potřásl si s ní postupně rukama za potlesku ostatních, k němuž připojily se postupně ostatní stoly, dále pak osoby stojící ve frontě u okénka a konečně i paní obsluhující protilehlá okénka obou částí restaurace. Ať už tomu bylo jakkoliv, příjemnou atmosféru nenarušil ani okamžik, kdy Janě oproti jejímu přání bylo přineseno pivo velké se stručným odseknutím: "Malá piva došla!".
pokusme se identifikovat pestrou společnost u stolu kolínské nádražní restaurace: zleva Jirka z Hrádek, za ním Joska z Nové Paky, dále doprava Maruška z Trutnova, Jana a Káťa z Lomnice n. P., nejblíže Jana z Buků, úplně vpravo Vláďa z Jilemnice. Chybím tu přirozeně já, místo mě je tu zelený itinerář, na konci pochodu od Tří Dvorů tomu bylo přesně opačně. Foto: L. Šlosar
AU RESTE, APRES NOUS, LE DÉLUGE. Úvodní kilometry do lesů směrem na Včelín a Písečný mlýn proběhly v chumlu, kdy variabilně měnily se jednotlivé skupinky tak, jak si ten který účastník chtěl s jiným pohovořit. Bohužel v úvodu pochodu rozpravy naše přehlušovalo houkání sirén po našich levicích a narušovaly je též pohledy na hustý černý dým, jenž se v oněch místech valil do notných výšek. Jak jsem se později dočetl, jednalo o požár v areálu kolínské firmy Koramo, přičemž dodatečně zasmál jsem se přitom větě …"Lidé by podle hasičů neměli vycházet ze svých bytů a větrat", taky proto, že mým plícím čmoud by naštěstí neuškodil, vyplivl jsem je předtím při běhu někde na Zelené louce mezi parkovištěm a autobusovou zastávkou. Při posledních dvou pochodech zanechali jsme tak po sobě zkázu: po Skobáckém putování mrtvou stopařku a nyní spáleniště vyhořelé parafinové haly, teď už jsou na řadě jen krvavé řeky. Opravdu: Po nás potopa!
ZÁHADA POMNÍKU V BÝCHORÁCH. Na kontrole v restauraci REST CLUB zdrželi jsme se tentokráte jen razítkováním. O trochu déle postál jsem u nedalekého pomníku s hlavou psa a s nápisem: "Na paměť věrných služeb psa Arca zastřeleného při poskytování pomoci svému vůdci v Koterově 2. VIII. 1931. Tento pomník lidského vděku za věrnost zvířete postavily Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze a Spolek k ochraně zvířat v Čs. republice." Odkojen Starými pověstmi českými, konkrétně pak pověstí o Horymírovi a věrném Šemíkovi /tehdy ještě Jindra Hrnčíř se nevyskytoval/, naznačený příběh mě velice dojal již proto, že zvíře nedokáže ničeho předstírat a kožich má na sobě již z vůle přírody. Pídil jsem se po něm blíže na internetu, jenž je vlastně takovou pavlačí, ale zvěděl jsem z něho toliko, že pomník umístěn je nyní v areálu Výcvikového střediska služebních psů, jež dříve nacházelo se v Pyšelích, odkud byl pomník přenesen, a že pes zastřelen byl, když pomáhal stíhat zločince.
Nu, od té doby, co společnost pochopila, že nejpřednější je zdraví, že tudíž prospěšnější jsou zdravotní sestry nežli modelky a v prospěch prvních podstatně upravila platy /že?/, především pak od zavedení regulačních poplatků, zvýšila se v Čechách úroveň zdravotní péče. Běhá tedy po světě spousta čilých 90-i a stoletých staříků /pravda pokud, jak je teď u důchodců v Čechách časté, nestali se obětí loupežných přepadení/, z nichž někteří mohou býti pamětníky oné události, snad se mi některý ozve na adresu ludek(zavináč)slosar(tečka)cz a příběh mi dovypráví.
obrázek pomníku věnovaného psu Arcovi vyfotografoval jsem předloni za příznivějšího počasí, pomník nachází se v objektu nádherných budov před námi v popředí domu vzdálenějšího. Foto: L. Šlosar
protože Jožina se s nepřítomným zde Ivanem hned na to obořila na kratší trasu, nechali se ještě před býchorským Rest-Clubem vyfotografovat zleva Vláďa z Jilemnice, Maruška z Trutnova, Jožina z Čisté a Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
PO KOLÍNSKÝCH "TISÍCOVKÁCH". Další novinkou bylo, že zvolili jsme tentokráte trasu 30 km. Za neustálých zvuků palby za námi, kdy zřejmě jen hustý les kolem znemožňoval nám spatřovat její ohnivé záblesky, doputovali jsme vprostřed lesa k chovné stanici malamutů, kteří se k nám seběhli na druhé straně plotu káráni přitom svým vůdcem - velikým psem. Jeho autoritě vymkla se dvě štěňata, jež kudysi podhrabala se ven a chvíli s námi dováděla.
Po dalších stovkách metrů Vláďa z Jilemnice - zcela neschopen oprostit se od zjevného dojetí - oznámil Marušce z Trutnova, Janě a mně, že právě minuli jsme vrchol Homole, jež rozráží mraky až v nadmořské výši 279 m nad mořem, a v ten slavnostní okamžik nabídl nám každému několik hltů ostrého moku. Ten měl sice grády, ale lesní mýtinu, jež celá porostlá byla nesklizenou kukuřicí, a po několika dalších metrech perníkovou chaloupku, minuli jsme později zcela určitě in natura, nikoliv v našich představách.
přestože se proti sobě ocitli ve vzácné shodě neschopný fotograf a příliš těkaví modelové, přece upřednostnil jsem nakonec tento zčásti rozmazaný obrázek štěňátek před osamělým kukuřičným polem. Foto: L. Šlosar
opravdu nešlo o překlep či výplod alkoholických představ, na cestě mezi Býchorami a Týncem nad Labem vyskytuje se skutečně perníková chaloupka. Foto: L. Šlosar
JMELÍ. Z restaurace v Týnci nad Labem, kde proběhla další kontrola pochodu a tentokráte i zasloužené občerstvení, vyšli jsme opět s Maruškou a Vláďou, jež však nechtělo se Janě dále stíhat, pročež kázala sobě i mě rozmělnit dále náš krok. I přes volnou chůzi drželi jsme se stále v blízkosti družiny Milana z Lomnice nad Popelkou, jejíž členové vytrvale pohlíželi do korun borovic. Ukázalo se, že hledali jmelí, však brzy u cesty ozývalo se dupání a výkřiky jako "Házej!" nebo "Tak už bych to hodil!" či dokonce "No, to by probudilo i vola!", až nakonec ruce Jirky z Hrádek ozdobeny byly zelenými větvičkami. Protože průběhu našeho putování lesem z Býchor potkávali jsme jednotlivé osoby i automobily s uříznutými vánočními stromky, překvapilo nás mile, že do obce Jelen doputovali jsme nikoliv holinou, ale stále zachovalým lesem.
OD HOSPODY K HOSPODÉ. Léta vedu již kampaň za to, aby kontroly pochodů odehrávaly se v obecních čítárnách, případně modlitebnách, kde k dispozici putujícím nebyl by alkohol, nýbrž například spisy Friedricha Augusta von Hayeka, ve druhém případě Biblí svatá. Nikdy jsem neuspěl, "přeběhlíci" Melčák a Pohanka ve sněmovně hlasovali vždy proti. Proto i třetí kontrola v Konárovicích odehrávala se v restauraci Na Vinici. Itinerář sliboval, že restaurace nachází se 150 metrů vlevo od značené cesty, vlastní značení však odvedlo nás od značek již dříve - stále po Hlavní ulici - a k restauraci nás přivedlo ulicí Na Vinici po celkem 400 metrech. Protože ze shora uvedených důvodů nemohly být na kontrole k dispozici kupříkladu spisy profesora Klause, občerstvili jsme se tu stejně jako v Týnci - ten pivem, onen čajem s rumem. Na další kontrolu po pouhých 3 kilometrech ve Třech Dvorech pílili jsme po široké lesní cestě počtem lidí připomínající takměř lázeňské korzo.
výčepy českých hospod po roce 1989 připomínají mnohdy jeviště, galerie artefaktů či betlémy, ta konárovická Na Vinici je toho dokladem. Foto: L. Šlosar
PARANORMÁLNÍ JEV VE STARÉ HOSPODÉ. Ve Staré hospodě ve Třech Dvorech orazítkoval jsem si řádně itinerář i vandrbuch a po několika minutách jsem zjistil, že itinerář nemám. Poptal jsem se u kontroly, prohledal jsem zevrubně svůj batoh, příslušnou část restaurace, zběžně i místní hosty u našeho stolu, ale itinerář jsem nenašel, stejně pak nebyl nalezen ani později. Na vzdálenosti asi tří metrů mezi stolem kontroly a stolem, kde jsme se občerstvovali, podařilo se mi tak uskutečnit kousek, jež nesvedl by ani David Copperfield, potíž je v tom, že nevím jak. Na každý pád ztráta zeleného itineráře č. 11 ve Staré hospodě ve Třech Dvorech zůstane zřejmě spolu s pokladem templářů, kruhy v obilí, tunguzským meteoritem a Voynichovým manuskriptem navždy nerozřešenou záhadou v dějinách lidstva, s níž nezalomcoval by ani von Däniken.
PO PROUDU LABE. Ztráta itineráře vyvolala ve mně depresi, nikoliv kvůli jeho vlastnímu hmotnému substrátu, dokonce ani kvůli dokumentární jeho hodnotě, ještě méně kvůli obávám, že nedostanu diplom z pochodu, nýbrž kvůli samotné jeho ztrátě. Pravda, Alzheimerova nemoc vyskytuje se v našem rodě v přímé linii vzestupné a je dědičná, přece však nejsem na ni ještě připraven, cítím se stále mlád a chci si ještě užít života, svých cínových vojáčků, nového praku, oblíbené tříkolky s devíti rychlostními prevody, kterou závidí mi děti z celé naší ulice.
Naopak depresi ve mně nevyvolala situace, kdy se nad rybníky při cestě smráklo a kdy později na Labem rozhostila se tma, jíž pouze vlevo a před námi přes řeku rušila světla velkého města. Že budu do cíle trefit, byl jsem si jist, zvláště poté, co ukazatel na rozcestí Na Starých zámcích, jenž nedostatečně zhodnotil naše dosavadní úsilí, potvrdil, že oním velkým městem je vskutku Kolín. Dále pak kráčel jsem suverénně tři metry před Janou, skloněn nad cestou jako stopařský pes, jen mátlo mě trochu, že neobjevuje se před námi žádný most. Naštěstí - zrovna jsem na svém mobilu hledal telefonní číslo nějakého ženijního praporu - objevily se před námi najednou mosty tři, po nejvzdálenějším nejstarším překlenuli jsme pak Labe, spolehlivě nalezli Karlovo náměstí a za ním po pár metrech po ulici Pražské již v ulici Kovářské i cíl pochodu - tentokráte v salonku hotelu American /hleďme: další změna/.
vzávěr Vánočního pochodu, byť by byl sebeuspěchanější, opepřen a omuškátován je vždy pohledem na osvícenou kolínskou radnici. Foto: L. Šlosar
DOBRÁ ZPRÁVA NAKONEC. V cíli neprodlévali jsme dlouho. Janin partner v životě a tím pádem i turistický "parťák" Richard ze Zelenče nemoha nikde zaparkovat, kroužil již netrpělivě Kolínem. Nalodili jsme se rychle na náměstí, a já jsem posléze strávil zajímavou přeshodinku v autě slyšícím na jméno Sůzinka a - jako pralesní muž na rotující automatickou pračku - zíral jsem s úžasem ze zadního sedadla na palubní desku před řidičem, plnou spousty ciferníků a číselných údajů - pravděpodobně i o současné poloze Jupitera někde na obloze, jen ten volant mi tu neseděl, čekal bych spíše knipl. Jakýsi ženský hlas - vycházející odněkud z předního skla - řidiče stále komandoval, nejprve ho nechtěl vůbec pustit z Kolína, ale posléze se docela umravnil. V Trutnově pak řidič Súzinky, jenž rovněž je v mezích svých časových možností aktivní turista a jenž také osobně ukázal se jako příjemný a sympatický člověk, zavezl mě - aniž bych ve svůj prospěch nějak hlesnul - až před dům, ušetřiv mě tak trampot se složitým cestováním a s mizerným počasím, jež v průběhu dne zahrozilo několikráte deštěm a jež v nejnevlídnější podobě právě kulminovalo.
Závěr dne - a tím pádem i závěr turistického roku - přinesl mi tím pádem mnohem více: skvělou zprávu o tom, že lidé dobré vůle s pozitivním pohledem na život jsou schopni rukou společnou a nerozdílnou vyměnit nepřátelství bezmála na život a na smrt přinejmenším za vztah korektní, aniž by jeden na druhého uplatňoval nějaký nátlak, tlačil ho ke zdi a zesměšňoval ho, to vše při respektování volného běhu událostí. Přeji si nyní už jen toliko, abych byl v tomto ohledu nejen pochopen, ale i podpořen svými nejbližšími.
POST SCRIPTUM. Příjemný poslední předvánoční víkend završila pak v neděli účast má s manželkou Janou na úchvatném představení muzikálu Kleopatra v pražském Divadle Broadway, v němž báječný kolektivní výkon všech okořenila Kleopatra v podání Kamilky Nývltové, představitelka taneční role Hada/Zlatého ptáka Jovanka Skrčeská a vtipný boží Božský glosátor dějin Vlastimil Zavřel, takže mi nakonec pranic nevadilo, že nedočkal jsem se toužebně očekávané árie "Blondýnky sladké / vás mám tak rád".
Výlet do Krkonoš /13. 12. 2008/ aneb Kdyby redaktor peprného tisku ….
Kdyby redaktor peprného tisku, třeba Tětiva zvaného, nebyl přinucen předešlou noc trávit na večírku, kde měl zjistit, zda vdova po zemřelém skladateli neskončila v nějaké cizí náručí či zda bývalý moderátor léčí svůj vyhazov opravdu chlastem, a zda nějaké ženské celebritě nevyklouzla z oděvu prsní bradavka, nuže kdyby zmíněný redaktor zproštěn byl výjimečně této povinnosti, kdyby místo toho povstal v sobotu na Pražana nezvykle časně ze svého lůžka a kdyby kdovíproč zavítal v sobotu před sedmou ranní na nádraží v Martinicích, spatřil by tu nejprv postávajícího Vláďu z Jilemnice, nedlouho pak nato z vlaku vystupující Marušku a Luďka z Trutnova. Po další desítky minut později sužovala by ho převelice záhada, proč tato trojice nemíří do Jilemnice přímo silnici II. třídy č. 293, nýbrž oklikou o téměř 2 km delší po okresní silnici přes Roztoky u Jilemnice. Pro něj nerozřešenou hádankou přestal by se zabývat teprve po osmé hodině na jilemnickém náměstí při bujícím tu právě jarmarku, neb jeho pozornost upoutána by byla zjištěním, že skupina mezitím zesílila do počtu pěti, neb doplněna byla o Jožinu a Ivana z Čisté, kteří do Jilemnice přispěchali automobilem. Protože by se zmíněný redaktor zcela určitě mezitím dopídil k informaci o tom, že na právě začínající tradiční předvánoční setkání další pozvaní již nedorazili, zabýval by se dlouze pro něj lákavými úvahami o domnělých rozepřích a vádách mezi některými pozvanými, protože by mu jaksi nevyhovovalo prosté zjištění, že různých akcí v čase předvánočním uskutečňuje se přehršel, že našinec nemůže najednou na několika místech, že proto - ať chce či nechce - někoho svou nepřítomností zcela nezaviněně musí zarmoutit, a vůbec že žádné setkání není prvomájovou oslavou za komunistů, jíž člověk musel se zúčastnit povinně a kdy svou absenci byl přinucen trapně a nedůstojně vysvětlovat.
Protože žádný takový redaktor se v Martinicích či Jilemnici se nevyskytl, přejděmež do vět jednodušších a kratších, a v nich a v 1. osobě jednotného i množného čísla dále pokračujme. Po občerstvení svařeným vínem či teplou medovinou pokračovali jsme ve čtyřech - až do Vrchlabí bez Ivana - do jilemnického zámku. Tady zakoupili jsme si turistickou vizitku do turistického deníku a vstupenku za 40 Kč. Prohlížením zdejší velmi pěkné a originální expozice, věnované především začátkům lyžování, dílu Františka Kavána či historii, faun, floře, mineralogii zdejší lokality, strávili jsme zde pohodovou a prospěšnou hodinku. Bohužel příjemné dojmy z prohlídky pokazil mi neukázněný jedinec, který tu přes zákaz umístěný u schodiště fotografoval. Proto po další dlouhou dobu jsem toto individuum na protest ignoroval /s výjimkou chvil, kdy jsem potřeboval na toaletu/ a vůbec ani jsem na ně na truc nepohlédl /bez výjimek, dokonce ještě v neděli večer jsem se v koupelně holil potmě a po hmatu/.
Po půl desáté začali jsme překonávat silniční úsek přes Hrabačov na kraj Dolních Štěpanic. První pásmo snahu /nepočítáme-li prchavou chvíli na martinickém nádraží/ překonávali jsme již na první loučce při stoupání po Bucharově cestě. V těch chvílích definitivně začaly se nachylovat misky vah počasí ve prospěch slunečného pod téměř oblaků prostou oblohou. Mlžný opar klesal pozvolna k zasněženým loukám, na nichž se pokojně rozplýval. V místě slujícím Na Vrších postupně začaly se nám otvírat - nejprve skrze proluky mezi stromy - výhledy na Křížlice se dvěma konkurenční kostelíky, především pak na bělavou siluetu Kotle a Zlatého návrší, jež v celé ničím nenarušené kráse zaskvěly se posléze na Kotelské vyhlídce. Do rámce všeobecné spokojenosti zapadla mladá žena, jež přijela z protisměru z Benecka a svěřovala se nám, že po cestě automobilem uvízla, leč vlastním přičiněním se sama vyprostila.
Kaplička u Jindrovy skály skrývající milý původní verš "Ty naše kapličko malá / jsi splněný náš sen. / Kdo jste jí vymyslel a postavil / děkujeme ze srdce všem. / Tulíš se k Jindrově skále / a pro nás cenu zlata máš. /Kdo kolem Tebe přejde / každému na cestu požehnáš. / Také nám beneckým žehnej / a zdraví nám přej / a svým zvonečkem milým, / každý den dobrou noc dej" pod plným slunečným svitem rozzářila se v kombinaci bělostné, růžové a černé barvy do krásy.
předchůdci dnešních lyžařů měli sice k dispozici bytelná, zdánlivě neohrabaná prkénka, leč chuť k lyžování stejně nezměrnou. Foto: L. Šlosar
na cestě směrem na Kotelskou vyhlídku musel jsem si clonit rukama před očima, neb Kotel se Zlatým návrším oslňovaly mě z dáli svou nesmírnou krásou natolik, že obával jsem se zánětu spojivek. Foto: L. Šlosar
na protilehlém svahu rozkládaly se roztroušené domky obce Křížlice, při nichž pozorné oko zpozorovalo oba kostely - evanjelický i katolický. Foto: L. Šlosar
sluncem ozářená kaplička u Jindrovy skály zářila do kraje bělobou, růží i černí. Foto: L. Šlosar
Na svazích v Benecku řádil, expandoval a rozpínal se již lyžařský živel. Při parkovišti navštívili jsme bohatě vybavené informační středisko a zakoupili jsme další turistickou vizitku. U blízké dřevěné sochy Krakonoše jsme se vyfotografovali. Na mém obrázku bohudík chybím, neodhalil jsem dosud taje samospouště, a když při normálním způsobu fotografování stiskávám spoušť fotoaparátu a současně vyrážím prudkým sprintem k fotografovaným, nikdy nestíhám, naopak občas si natrhnu nějaký sval, někam setrvačností se zřítím či něco zporážím.
K naší úplné spokojenosti chyběla možnost občerstvit se, nevyužili jsme ji u parkoviště, naše želízka v ohni - hotely Kubát a Diana - ukázala se později zavřena, hotovila se na Vánoční a silvestrovský nápor hostí. Rozloučili jsme se s naší dosavadní věrnou průvodkyní červenou značkou, jež zdvořile se nám omluvila, neb musela si ještě odskočit na Přední Žalý, my protentokráte spokojili jsme se silnicí po jeho úbočí, po níž kol Božích muk s nápisem "Já jsem Odpuštění a Naděje", opouštěli jsme Benecko. Komunikace ta nás - uhýbající před automobily, jejichž řidiči snad pozitivně ovlivněni pohodou překrásného slunečného dne volnili ohleduplně své tempo, aby nás nepokropili rozbředlým sněhem - zavedla ke známému nám rozcestí Křížovky. Těsně pod ním šťastně odbočili jsme na místní komunikaci do osady Kněžice známé turistickou jízdárnou. V těch místech opanovala obzor před námi mírně vlevo protáhlá silueta Černé hory, rovněž štědře ozařovaná nečekaně hojným dnes sluníčkem.
U kapličky zasvěcené sv. Anně a čtrnácti pomocníkům počal se konečně Kněžický vrch, jehož zasněžená prostranství jsme brázdili, nekompromisně svažovat směrem východním k Vrchlabí - cíli našeho snažení. Její stavbu i zhotovení triptychonu, jenž ukryt byl dříve v jejích útrobách v originále - oltářního obrazu tří generací rodu Ježíšova i 14 brigádníků - inicioval v 18. století vrchlabský občan Antonín Schulz. Postupem věků narušoval kapličku zub času, jeho působení výrazně podpořil v 60. letech minulého století ničivý pozor. Tradičním bohudík rozuzlením bylo obnovení kapličky přičiněním veřejné sbírky v letech 1997 až 1999.
Za přibližujících se a z mlžného oparu vystupujících výhledů na Vrchlabí, najmě na jeho dominanty kostel sv. Vavřince a klášter, doputovali jsme úderem první odpolední do města samého, a po neúspěšném pokusu v budově muzea v klášteru získali jsme třetí toho dne turistickou vizitku v jedné z roubenek taktéž k muzeu přináležející, nato pak završili jsme - již opět s Ivanem - naše setkání pobytem útulné restauraci Zámecká konírna v ulici Zámecké podivujíce se v jeho průběhu tomu, jak nezaslouženě byla tato osvěžovna s vynikající kuchyní, skvělým pivem místním značky Medvěd /najmě tím Veselým čtrnáctistupňovým/ a pilnou obsluhou toho dne jinými návštěvníky opomíjena.
k vyřezávanému Krakonošovi doběhl jsem o 1,1784 sekundy později, takže na snímku u parkoviště na Benecku nacházíme bohudík toliko zleva Jožinu z Čisté, Vláďu z Jilemnice a Marušku z Trutnova. Foto: L. Šlosar
jako v tomto případě od Křížovek po Kněžici, později pak při sestupu do Vrchlabí zcela ovládla protilehlý obzor Černá hora. Foto: L. Šlosar
čím níže a blíže sestupovali jsme k Vrchlabí, tím zřetelněji z mlžného oparu vystupovaly především dominanty města kostel i budova kláštera. Foto: L. Šlosar
Plaudite, amici, comedia finita est, pro nás na rozdíl od Augusta doufejme že jen dočasně, v Zámecké konírně děkují se její aktéři zleva Maruška z Trutnova, Ivan a Jožina z Čisté, Vláďa z Jilemnice a Luděk z Trutnova. Foto: "neznámá kolemjdoucí"
Kdyby redaktor peprného tisku, třeba Už chápu zvaného, nebyl přinucen nadcházející noc trávit na večírku, kde měl se pídit po tom, zda otcem právě zrozeného dítěte je manžel rodičky - stárnoucí nejlepší náš režisér - nebo "rejža" jiný či jak jedna naše vynikající herečka zfackovala sokyni v lásce, a samozřejmě jako vždy, zda nějaké jiné ženské celebritě nevyklouzla z oděvu prsní bradavka /nelekej se, milý čtenáři, pouze jen "kdyby", i nadále se v tisku nebudeš téměř dočítat o turistice, jež posiluje toliko tělo, ducha a sounáležitost k vlasti, za to o aférách, jež inspirují k povrchnosti a sobeckosti v lidských vztazích, budeš se zde dočítat i nadále zhusta/, nuže kdyby zmíněný redaktor zproštěn byl výjimečně této povinnosti, a dostavil se do Zámecké konírny v časovém rozmezí toho dne od 13 do 17 hod., byl by dozajista zklamán, neb - protože bohudík nenáležíme k elitě tohoto národa - nikdo se tu nepřel o tom, kdo má více u sebe peněz /škoda, já měl v peněžence tři stovky, a další jednu v batohu, heč!!/, také se tu nestřílelo, jen tu a tam jsme se verbálně kočkovali, místo všeho toho jsme si prohlíželi fotografie z turistických našich výbojů, vzpomínali na zážitky z nich, taky jsme se obdarovávali, byť jeden z nás si darů vůbec nezasloužil. Někdo si může říci nuda /a má na to plné právo/, ale nám průběh soboty 13. 12.k naší spokojnosti zcela postačoval.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet na Novopacko /01. 01. 2009 aneb NOVOROČNÍ VÝŠLAP /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor - na lyžích - /27. 12. 2008/ aneb V ZIMĚ V JIZERSKÝCH HORÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet do okolí Jičína /26. 12. 2008/ aneb ŠTĚPÁNSKÝ VÝŠLAP /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Novopacko /01. 01. 2009 aneb Novoroční výšlap /napsal Jan z Jičína/
Jičínští turisté byli věrni svému návyku z posledních let a uvítali letopočet 2009 na turistických cestách; pro výlet zvolili tentokrát Novopacko.
Na Nový rok po deváté hodině, kdy teploměr ukazuje -10° C, opouštíme s manželkou a synem Lukášem domácnost a odebíráme se na smluvené místo u autobusového nádraží, odkud nás převeze soukromý přepravce do výchozího místa novoročního výšlapu. Turistů se shromáždilo téměř pět desítek. V 09.50 vystupujeme již ve městě NOVÁ PAKA u polikliniky a kolem pivovaru míříme k rodinným domům, kde se napojujeme na zelenou značku k Pecce vedoucí.
Od startu vytvořily se dvě skupiny: jedna, jež absolvuje necelých deset kilometrů, půjde tempem rozvážným, druhá, do níž jsme se s rodinnými příslušníky zařadili, ujde asi o sedm více. Stoupáme ulicí hojně "ozdobenou" zbytky zábavné pyrotechniky po včerejší neklidné noci. Opouštíme město, projdeme kolem autoklubu ŠTIKOV, pak pohladí nás zimní příroda. Je zataženo, sníh žádný. V lesním komplexu nahlížíme do Štikovské rokle, nedočkavi ovšem, brzy-li se objeví informační tabulky ochránců přírody, že vstupujeme do přírodního parku SÝKORNICE. Tam zelenou značku na čas opustíme a směrovky místní zavedou nás k místu, kde se nacházejí NOVOPACKÉ VODOPÁDY. Oba dva (čtyřmetrový i osmimetrový) proměnila nízká teplota v posledních dnech zčásti v ledopády, jev který není v našem okolí zrovna běžný.
Potěšeni touto přírodní scénérií navracíme se zas na zelenou a sestupujeme ke vsi STUPNÁ. Křižujeme silnici z Bělé (u Pecky) do Vidochova, přecházíme lávku, pod níž plyne si ZLATNICE a jdeme do svahu volnou krajinou. Na kopci nad Stupnou se nachází barokní kostel sv. Maří Magdalény z let 1717-19. Stoupání na čas končí, jdeme ze svahu dolů a svými dominantami - hradem i kostelem sv. Bartoloměje - nás z dálky vítá obec PECKA. Bez povšimnutí nezůstává nedaleko pramenící řeka JAVORKA, kterou přecházíme. Na náměstí v přívětivém domě s nápisem HOTEL ROUBAL máme po osmi kilometrech delší zastávku; na stolech se objevuje masová směs s různými přílohami, kávy různé, čaje různé, pivo z Nové Paky.
Po obědě se krátce zastavujeme u jednoho domu na náměstí, jehož fasáda je ozdobena notovou osnovou s prvními tóny písně "Kde domov můj". Kolem zazimované kašny jdeme ke bráně zavřeného hradu, odkud pohlížíme do blízkého okolí. Další kilometry nás povedou po modré značce zpočátku lesem do údolí potůčku, od něho vzhůru k místu označenému jako KRKONOŠSKÁ VYHLÍDKA. Při zatažené obloze není ovšem možné nahlédnout do Krakonošova království ani k nedalekému Kumburku. U vyhlídky dochází k milému setkání se dvěma turisty z Pecky, kteří zde mají službu na kontrole novoročního pochodu místního odboru Klubu českých turistů. Ačkoliv se této akce neúčastníme, jest i nám nabídnut horký čaj, na přání obohacený zlatavou tekutinou tuzemáku.
Pokračujeme volnou krajinou k osadě BUKOVINA (u Pecky), obloha se ani na okamžik nerozjasní, a tak pohled k blízké Zvičině není dopřán. Vstupujeme do lesního komplexu a sestupujeme k cíli pěší trasy. Asi po třech kilometrech les opouštíme, za loukami nachází se PROSTŘEDNÍ NOVÁ VES, místní již část města LÁZNĚ BĚLOHRAD. Poslední kilometr provází nás - ještě jednou dnes - řeka JAVORKA, na jejíž hladině je k vidění početné hejno kachen. Na bělohradském náměstí využívají někteří účastníci možnost dalšího občerstvení. U stanoviště autobusů nelze přehlédnout betlém s postavami v lidské velikosti. Po 16. hodině odjíždí "náš" autobus k Jičínu se spokojenými turisty, kteří pozdravili nový rok 2009 hodnotnou pěší trasou.
Novopacké vodopády. Foto: L. Vaníček
Stupná. Foto: L. Vaníček
kostel sv. Maří Magdalény ve Stupné. Foto: L. Vaníček
hrad Pecka. Foto: L. Vaníček
notová osnova na jednom z domů na náměstí v Pecce. Foto: L. Vaníček
Pecka - mariánský sloup na náměstí. Foto: L. Vaníček
betlém na náměstí v Lázních Bělohradě. Foto: L. Vaníček
Lázně Bělohrad - náměstí. Foto: L. Vaníček
Výlet do Jizerských hor - na lyžích - /27. 12. 2008/ aneb V zimě v Jizerských horách /napsal Jan z Jičína/
Přiznal se jeden nejmenovaný autor turistických webových stránek, že se na něho s podivem obracejí málo zasvěcení jedinci se všetečným dotazem, zda jej baví vracet se pravidelně na stejná místa naší krajiny. Aniž bych chtěl výše uvedeným souvětím se k onomu nejmenovanému turistovi (a dobrému člověku) přirovnávat, musím konstatovat, že i já jsem byl již nejednou podobným dotazem počastován. Kdoví, jestli jsem věrohodně osvětlil, že opakovaně navštívený kout krajiny je docela jiný v každé roční době, navíc turista, jenž ocitá se v místech již známých, nejen rád si vybaví příjemné zážitky z minulých pobytů, ale i odhaluje detaily předtím opomenuté.
Nastala zima, napadl sníh, odkládám s rodinnými příslušníky do jara hojnost výletů pěších, běžky (již v listopadu) byly oprášeny. Podle toho, co zima přinese je pravděpodobné, že na některých místech se budu v týdnech příštích nacházet dosti často a vlastivědná stránka cest bude na čas v poklidu. Neodhaduji, zda do bílé stopy bude možné vstoupit po létech i v Lipové aleji v Jičíně, mezi Lomnicí nad Popelkou a Novou Pakou pod Kumburkem či nejčastěji pocítím zas objetí Jizerských hor - není to podstatné: všude je možné vyjádřit svůj vztah k pobytu v krajině s jedinci, kterým bylo také dopřáno prožít si zas ten zimní zázrak.
V sobotu 27. 12. 2008 vystupuji v 10 hodin s potomky Alenkou a Lukášem v železniční stanici KOŘENOV. Přijeli jsme z Českého ráje, který je bez sněhu, pozorovali jsme, kterak v údolí Kamenice pozvolna přibývá sníh a skály tam podél trati zdobeny jsou nejedním ledopádem, pak ocitli jsme se v zimní krajině jizerské. K projížďce na běžkách vybrali jsme pro dnešek Knížecí cestu a Jizerku. Od kořenovského nádraží se jde po žluté značce asi 15 minut pěšky s lyžemi v rukou, na kraji lesa - poblíž místa pojmenovaného jako VÁCLAVÍKOVA STUDÁNKA - již je možné lyží vstoupit do sněhu. Přejíždíme horskou silnici vedoucí k Jizerce, KNÍŽECÍ CESTA nás vítá upravenou stopou na rovinatém až mírně zvlněném terénu. Žlutá značka nás vede ještě 4 km až k rozcestí POD ZÁMKY, kde končí. Zde křižuje modrá od Souše k Bukovci; my pokračujeme stále ve stopě na Knížecí cestě. Obloha je zatažená, není však mlhavo, a tak je možné pohlédnout k zamrzlé hladině Soušské přehrady i k Mariánským horám. Po dalších třech kilometrech se zastavujeme POD ČERNÝM VRCHEM, odebíráme z batohů potraviny pevné i čaj z termosky. Tady se objevila jiná žlutá značka; vede od Josefova Dolu na Jizerku, rovně je možné pokračovat ještě 4 km ke Smědavě. Nás čeká JEZDECKÁ CESTA, po které zamíříme k Jizerce stopou rovněž dobře upravenou. Asi kilometr přidáváme nadmořskou výšku, následuje mírný sjezd k rozcestí U BUNKRU. Zleva přichází lyžařská trasa od Zimního kiosku, zprava od Bukovce.
Pokračujeme rovně v mírném klesání, vyjíždíme z lesního komplexu a před námi je osada JIZERKA se svým malebným okolím, k němuž patří vyvýšenina s Pytláckými kameny, jakoby tajené údolí Jizery (tam u soutoku s Jizerkou lze přejít přes most do polské osady Orle), hora Bukovec i další krajinné prvky. Míjíme chaty PANSKÝ DŮM a PYRAMIDA, vystoupáme k místu označenému jako MOŘINA, kde v přívětivém stavení POD BUKOVCEM zastavíme se na fazolovou polévku. Po občerstvení nás čeká téměř osmikilometrový sjezd do ÚDOLÍ JIZERY lesní cestou ozdobenou červenou značkou, zastavujeme se pod mostem přes údolí na pozoruhodné železniční trati mezi Kořenovem a Harrachovem. Po kilometru jsme již na okraji Kořenova a zimní zážitek na běžkách se nachyluje ke konci. V posledním kilometru již okolnosti velí sejmout a zkompletovat lyže, a tak s nimi v rukou blížíme se k vlakovému nádraží. Dnes zvolený lyžařský okruh měřil asi 24 km, jeho předností jsou kvalitně upravené trasy; dvakrát 15 minut od nádraží a k němu s běžkami na ramenou nepovažuji za okolnost nepřívětivou. Krátce po 16.hodině odjíždí motorový vlak k Tanvaldu mnohými spokojenými lyžaři zaplněný.
Alenka a Lukáš z Jičína. Foto: J. Vaníček
Jan z Jičína. Foto: A. Vaníčková
Panský dům, v pozadí hora Bukovec. Foto: A. Vaníčková
obrázek mezi Jizerkou a Bukovcem. Foto: A. Vaníčková
z osady Jizerka. Foto: Foto: A. Vaníčková
řeka Jizera. Foto: J. Vaníček
železniční most přes údolí Jizery. Foto: J. Vaníček
Výlet do okolí Jičína /26. 12. 2008/ aneb Štěpánský výšlap /napsal Jan z Jičína/
Je ráno, druhý svátek vánoční, svátek má Štěpán. Od šesté poslouchám rozhlasové Dobré jitro, v němž Václav Větvička vypravuje nejen o větvičkách. Na venkovním teploměru je pět pod nulou, sníh v povodí Cidliny žádný. Přemýšlím o jedincích, kteří dnes budou užívat sváteční pohody doma či v příbytcích příbuzných a přátel, i o těch, kteří si vyjdou do zimní přírody.
Patřím k těm druhým: členové Klubu českých turistů Jičín se sejdou na tradičním štěpánském výšlapu, který tentokrát povede nejbližším okolím města. Na smluvené místo na kraji Lipové aleje přicházím včas, tedy o půl desáté, doprovázen syny Janem a Lukášem. Počítáno s námi, dostavily se dva tucty jedinců. Na startu domlouvají se dvě skupiny pro nestejně dlouhé trasy a turisté se vydají do krajiny. S potomky jsme vybrali delší trasu, bude mít asi 15 km.
K okraji Jičína jdeme kolem koupaliště, kde se napojujeme na modrou značku. Přejdeme most přes Cidlinu, přes louku přicházíme do KBELNICE. Za zvýšené opatrnosti přecházíme silnici Jičín - Turnov, kde dnes vůbec nepanuje poklid. Přes RYBNÍČEK začínáme stoupat k vesnici BRADA, využijeme méně známou cyklotrasu. U nejvyššího bodu naší trasy odhalila lesní těžba v posledním čase krásné výhledy ze skalnatého vrchu do všech světových stran. Dřevěný kříž a sochy svatých Petra a Pavla připomínají utrpení války roku 1866. Zastavujeme se ještě u kostelíku sv. Bartoloměje, pak vydáváme se po zelené značce východním směrem. Po kilometru přecházíme zas turnovskou silnici a sestupujeme k obci DÍLCE. Pokračujeme zpevněnou cestou k městečku ŽELEZNICE.
V restauraci u muzea, kam přišli již účastnící kratší trasy, máme objednaný oběd; většina turistů objednává si kuřecí plátek a pivo ze Svijan. U oběda se nespěchá, připomínají se hezké chvíle ze společných výletů nejen končícího roku, podávají se informace o nejbližších akcích. Pro návrat do Jičína není stanovena přesná hodina ani trasa, vše je na rozhodnutí účastníků. Před půl druhou se s potomky rozhodneme již pro návrat domů. Cestou nevynecháme vrch ŽELEZNÝ, od něhož jdeme kolem železnického nádraží pod Zebín a Lipovou alejí se vracíme - spokojeni s touto podobou svátečního dne - do Jičína.
Brada - skalní útvary. Foto: J. Vaníček
Brada - kostelík sv. Bartoloměje. Foto: J. Vaníček
Brada - dřevěný kříž a sochy svatých Petra a Pavla na skalnatém vrchu připomínají válku roku 1866. Foto: J. Vaníček
socha sv. Václava v Železnici. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Jiljí v Železnici. Foto: J. Vaníček
Železný vrch. Foto: J. Vaníček
Zebín. Foto: J. Vaníček
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz