V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Za zmrzlým Čepelkou /05. 02. 2011/ aneb NEZDRAVÝ NENEMOCNÝ /HOMMAGE Â R. T. CHANDLER/ Pochod tříkrálový /15. 01. 2011/ aneb PŘEDČASNÉ PŘEDJAŘÍ V POLABÍ Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2010/ aneb POLYKÁNÍ ŽILETEK U PŘÍCHOVIC Vánoční pochod /18. 12. 2010/ aneb OD BABOČKY ADMIRÁLA K MEDVĚDOVI - KE VŠEMU JEŠTĚ PŘES JELENA Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /11. 12. 2010/ aneb MATRJOŠKA NEJRŮZNĚJŠÍCH SETKÁNÍ ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Za zmrzlým Čepelkou /05. 02. 2011/ aneb Nezdravý nenemocný /Hommage à R. T. Chandler/ V sobotu ráno probudil jsem se s očima zazděnými někde v temeni lebky. Vypadalo to, že zanedlouho vylétnou někam do časoprostoru z mého zátylku, aby uvolnily místo nikoliv ostré, ale spíše otupující bolesti, jež se sem nemilosrdně drala. Cement v nosních a čelních dutinách nemilosrdně tlačil mě k zemi téměř až do předklonu. Na budoucnost jsem se díval stejně optimisticky jako budoucí prvorodička v pražské porodnici při akci Děkujeme, odcházíme. Na rozdíl od té nebohé ženy jsem si další své kroky mohl ještě rozmyslet, ale neudělal jsem to. Bytu na Zelené louce jsem poděkoval za pohostinnost, a rovněž odešel jsem. Autobus na lince Janské Lázně - Trutnov vyklopil mě asi čtvrtmíli před trutnovským hlavním nádražím. Teploměr na budově sídla ZPA ukazoval 3 stupně nad nulou. Noční vytrvalý liják s definitivní platnosti odešel, naštěstí nepožadoval žádné záruky, aby se mohl vrátit zpět. Hala malosvatoňovického Kulturního domu byla překvapivě docela plná. Těsně u vchodu vpravo stál stolek pořadatelů. Na větším stole vlevo jste si mohli dát razítek podle libosti. Já jsem tu dorazil od poloviny roku 1987 svůj třináctý vandrbuch. K malému stolku pořadatelů vpravo vzadu přistoupil jsem se zvláštním přáním. Pořadatelé měli pro chodce připraveny tradičně dvě trasy - 15 a 30 km. Já jsem však potřeboval dojít rovnou do Trutnova, chtěl jsem tady uzavřít jeden případ dva týdny starý. po příjezdu křižujících se dvou vlaků okolo osmé hodiny do Malých Svatoňovic se hala místního Kulturního domu slušně naplnila. Foto: L. Šlosar Do Trutnova jsem se mohl dostat pěšky zhruba na tři způsoby. Nejkratší možnou trasu přes úbočí Žaltmanu a dále obtížným terénem přes Paseku a Lhotu jsem naposledy absolvoval na Nový rok. Jižně od Jestřebích hor přes Rtyni, Úpici a Starý Rokytník jsem šel loni. Děkujeme, nechceme. Ať už si zvolím jakoukoliv trasu, nechtěl jsem se po ní motat jako Sonny Liston v šedesátém čtvrtém roce po šesti kolech zápasu s Cassiem Clayem, budoucím Muhammadem Alim,. Cinknul jsem desetikorunou a dvacetikorunou o pult šatny sloužící jako improvizovaný bufet a objednal si šťavnatý párek a pivo. Během konzumace mě definitivně docvaklo, že dneska bude pro mě nejvhodnější trasa na druhé straně od Jestřebích hor, šel jsem tu poprvé a naposledy před dlouhými osmi lety. Když jsem dojedl, podíval jsem se na display mého mobilu - bylo třičtvrtě na devět. Byl čas vypadnout. Nesnáším zákopovou válku, to nekonečné odkládání rozhodující bitvy, která nakonec po dlouhém odkladu přinese stejný výsledek, jako by k ní došlo ihned, jen se dlouhým váháním ztratí zbytečně hodně času. Nesnáším zdravotní stav, ve kterém jsem se právě nacházel - nachlazení, které nebylo bohudík na uznání pracovní neschopnosti a které moc nevadí tomu, kdo z domova do práce a zpět vozí se místní hromadnou dopravou a zimní víkendy tráví doma, ale je velice na obtíž tomu, kdo chodí denně a tím spíše o sobotách pěšky. Nesnáším léčení přes noc a přes víkendy paralenem, protože pouze udržuje takový podivný zdravotní stav, spíše nestav zdánlivého příměří, kdy člověk je nezdravý a nenemocný zároveň. Nejraději dělám vše naplno, bez omezení, není-li to však delší dobu možné, raději dám přednost tomu být nemocný, přesněji řečeno konkrétně nemocný a tedy konkrétně a jednoznačně se léčit, ničemu však - alespoň ne dlouhodobě - mezi tím. Dnes jsem se rozhodl dát na dvacetikilometrové trase svému organismu, jenž vůbec nereagoval vstřícně na mou pauzičku o minulém víkendu, jednoznačně na vybranou, kam v příštích dnech hodlá směřovat, zda k úplnému zdraví či k nemoci. Při krátkém stoupání na východním konci Malých Svatoňovic dýchal jsem zprudka jako maratonec po třicetikilometrovém běhu na povrchu Měsíce. Při dvoukilometrovém silničním stoupání na Odolov začal můj osobní radiátor vzadu na pravé lopatce pracovat na nejvyšší obrátky a současně někde pod ní odšpuntoval se otvor, ze kterého se na povrch mých zad, bavlněné tričko a flanelovou košili začala rozlévat teplá voda. Mé nohy ztěžkly tak, jako bych táhl za sebou celé Malé Svatoňovice. V nejvyšším bodě mého putování v sedle Jestřebích hor, zastavěném nejvyššími domky Odolova, ukazoval displej mého mobilu něco po půl desáté, čas příliš časný nato, aby se dal do pohybu proud návštěvníků věznice, kterou jsem tušil při vrcholu silnice vlevo. Protitankový kanón u osmimetrového betonového pylonu postaveného v roce 1975 na počest Rudé armády - té z roku 1945 - smutně připomínal doby, kdy se podobné pomníky nosily, stejně jako má dnešní chůze jen připomínala časy, kdy jsem tudy chodíval v poněkud lepší kondici. památník na Odolově byl ovšem postaven na paměť překročení Jestřebích hor Rudou armádou v roce 1945, kdy sem přijela skutečně jako toužebně očekávaná osvoboditelka. Foto: L. Šlosar Nepříliš frekventovanou silnicí sešel jsem k mostu přes potůček Jívku - bylo těsně po čtvrt na jedenáct. Cesta ještě před mostem doleva, po které vedla cyklotrasa č. 4093, byla bohudík projeta. Pokračoval jsem dál po ní, střídavě po levé či pravé koleji, podle toho, kde na zledovatělém povrchu to nejméně klouzalo. Po 4 kilometrech poměrně bezpečné chůze objevily se konečně přede mnou první nízké baráčky Radvanic. projetá stále zasněžená cesta s kolejemi pokrytými naštěstí spíše drsným ledem mezi mostem přes do Radvanic kopírovala potok Jívku. Foto: L. Šlosar Bývalou slávu hornické obce připomínaly malé bytovky vzadu přede mnou a především halda po mé pravici, pokud ovšem její protáhlá zasněžená silueta nepřipomenula Fudžijamu tomu, kdo jakživ nebyl v Japonsku a horu měl možnost vidět pouze na mizerných fotografiích. Mrtvou obcí prošel jsem na její severní okraj k železniční zastávce. Jestřebí hory zůstaly v uctivé vzdálenosti asi jedné míle jižně, modrý hřeben byl na mé úrovni přerušen dvěma bílými vyplazenými jazyky. Po jednom z nich míhali se lyžaři jako malé mušky kličkující vně po sklenici smetany mezi neviditelnými kapkami vody. doby kutání uhlí v okolí Radvanic připomenuly poutníkovi zdejší bytovky, především pak zasněžená halda protáhlého tvaru, jejíž přirovnání k Fudžijamě je opravdu silnou nadsázkou. Foto: L. Šlosar Když za nádražím blížil jsem se k nejvyššímu bodu zcela holé silnice, skrze stromy spatřil jsem bleděmodrou siluetu Královeckého Špičáku, zrovna po něm korzoval malý řídký mrak. Když se stromy rozestoupily, uviděl jsem ho v plné kráse, stejně jako směrem doprava celé Vraní hory. Pod nimi z terénní vlny vystupoval kostel, který jsem identifikoval jako bernartický. když se stromy nad Chvalčí rozestoupily, objevil se před poutníkem Královecký Špičák v plné kráse, stejně jako vpravo od něho celé Vraní hory. Foto: L. Šlosar Obec Chvaleč pod následujícím klesáním vyslala mi vstříc dva posly - roubené chaloupky po pravé straně silnice. Další z nich později někde v obci byla na prodej, první nápis velkým tiskacím písmem připadal mi jako výhrůžka kopancem /Te Koop/, Holanďan si evidentně nedělal velkou iluzi o kupní síle zdejšího obyvatelstva. Ze dvou hospod otevírala jedna za dvě hodiny, druhá v poledne, mě však chybějících devatenáct minut připadalo jako ztráta času. lidovou architekturu v Chvalči reprezentovala i tato chalupa poněkud blíže ke středu obce. Foto: L. Šlosar Ještě před tím zaskočil jsem se podívat ke kostelu sv. Jakuba Většího, socha světce civěla na mě z výklenku nad vchodem. A úplně předtím potěšila mě asi patnáctiletá dívenka vedoucí za ruku malé děcko, osamělý opěšalý cizinec kráčející jinak liduprázdným městečkem stál jí za přátelské pozdravení. Na druhém kraji Chvalče na dolní zastávce autobusu v boudě vyměnil jsem si ponožky, po nějakou dobu mě pod palcem pravé nohy sužoval neodbytný uzlík. Pod heslem "Do třetice všeho nejhoršího" jsem nezjišťoval, zda penzion U Hada 150 metrů vlevo od silnice má otevřeno, i když použít číslo mobilu na poutači a při kladné odpovědi si zde za minutu objednat pivo by bylo určitě povedenou taškařicí, že by se jeden smíchy neudržel. Při dalším klesání skrze stromy spatřil jsem pro změnu v těsnější blízkosti vysoký svah, jenž někde v zákrytu přešel ve svůj nejvyšší bod Janský vrch. Těsně poté, co mi přes cestu přeběhla železniční trať Teplice nad Metují - Trutnov, v hitparádě zajímavostí na celé čáře vyhrály malé ledopády padající vlevo ze skály hlídkující nad tratí. pohled na naštěstí holou a koly projíždějících automobilů vysoušenou silnici přede mnou doprovázel mě po většinu trasy, mezi Chvalčí a Petříkovicemi byl zpestřen pohledem skrze stromy na hřeben vypínající se později po svůj nejvyšší bod Janský vrch. Foto: L. Šlosar malé ledopády padající ze skály při železniční trati nad Petříkovicemi co do estetické krásy na trase to vyhrály na celou čáru. Foto: L. Šlosar Nikdy v životě jste nemuseli navštívit Petříkovice a přece byste museli mít neodbytný pocit, že jste tu někdy byli. Stejně jako tisícům jiných obcí v Čechách dovolily tu totiž okolní terénní nerovnosti jejím domům rozestoupit se většinou jen podél silnice procházející obcí. Na jednom svahu po mé pravici spatřil jsem opět lyžaře, blízkost svahu od silnice ponechala jim lidskou podobu a nevybízela k dalším nepodařeným podobenstvím. Jako před osmi lety očekával jsem pod svahem hospodu, pokud tu opravdu byla, usvědčila by mě z toho, že jsem byl v sobotu opravdu úplně mimo. Velký úplně český nápis za Petříkovicemi vlevo - již bez příslibu nakopnutí v textu - kolemjdoucím nabízel budovu zdejšího Texlenu na prodej - nic pro mě, v peněžence jsem měl všehovšudy stovku a nějaké drobné. Následujícím asi čtyřkilometrovým úsekem jsem se několikrát zavlnil, podle toho, jak se po mé levici klikatilo koryto Petříkovického potoka, jež silnice kopírovala. Konečně přede mnou objevil se viadukt železniční trati Teplice nad Metují - Trutnov a za ním první domy trutnovské čtvrti Poříčí. V těch chvílích jsem měl dojem, že za sebou vleču nejen domky Malých Svatoňovic, ale také Radvanic, Chvalče a Petříkovic dohromady. odhlédneme-li jeho kratičké meandry, vlnila se silnice z Petříkovic do Poříčí poslušně podle toku Petříkovického potoka. Foto: L. Šlosar Po jedné hodině zaparkoval jsem hned v prvním baráčku. Těsně za vchodem ve vstupní chodbě mohl jsem si vybrat hned mezi dvěma hospodami - Mexickou a Českou, ale já jsem byl vždycky patriot. U jednoho ze čtyř stolků útulné hospůdky strávil jsem příjemnou třičtvrtěhodinku u dvou piv a česnečky - s očima přišpendlenými na hodiny na stěně vedle vchodu, vybil se mi totiž právě mobil - můj jediný chronometr. Při placení měl jsem dojem, že pohotová barmanka se ošidila o deset korun, já ale nerad lidem kibicuji do jejich povolání. Nato po druhé hodině na rohu ulic Náchodské a Petříkovické v Poříčí čekal jsem na autobus místní dopravy č. 1. Najednou všechno začalo do sebe zapadat, celé to konečně začalo dávat smysl. Před dvěma týdny jsem tudy rázoval pěšky z domova směrem na Bohuslavice nad Úpou do Malých Svatoňovic na schůzi tamního odboru KČT. Dnes a tady kruh se uzavřel, pěšky dorazil jsem z Malých Svatoňovic zpět aspoň sem na kraj Trutnova, zato jinudy a oklikou. Před dvěma týdny na kluzkém terénu na přímější trase ze Zelené louky doputoval jsem do Malých Svatoňovic za tři hodiny a dvě minuty. Ty dvě minuty navíc mně dlouho nedaly spát - jako Miss Vraních hor bradavice pod levým okem. Tuto sobotu mně zkrácení zpáteční trasy o jízdu autobusem z Poříčí domů na Zelenou louku však netrápilo vůbec. Před dvěma týdny měla jít se mnou pěšky i kolegyně za oblast. Na kuráž dostala ode mě verše "Zítra ráno u kina / Tvá letošní sezóna začíná / do Svatoňovic projdeme se parádně / až řekneš mi v tamní cukrárně / že zdržoval's mě, starý sumče / objednáš mi kotel punche". Ihned se jí udělalo nevolno, až onemocněla a ze schůze se omluvila. Pokud podobně dopadnu nyní i já - nezdravý nenemocný, usvědčí mě další případná časová mezera do příští reportáže. Pochod tříkrálový /15. 01. 2011/ aneb Předčasné předjaří v Polabí Vprostřed hektického týdne, v němž úspěšně absolvoval jsem delikátní lékařské vyšetření a v němž výsledek jiného, pro mě důležitějšího, byť netýkalo se mě osobně, byl odročen, zastihla mě nabídka, jež dost dobře nedala se odmítnout. Milan z Lomnice mířil do Čelákovic na start Pochodu tříkrálového a v jeho automobilu uvolnila se místa i pro nás vzdálenější. Když v sobotu ráno raníčko chystal jsem po půl čtvrté vyběhnout na tříkilometrovou pouť ze severního trutnovského sídliště Zelená louka na hlavní trutnovské nádraží, na poslední chvíli porouchal se mi zip u zelené bundy, takořka v hodině dvanácté bezmyšlenkovitě nasoukal jsem na sebe bledě červenou těsnou a lehoučkou větrovku. Na další běh událostí neměla tato drobná patálie nepříznivý vliv, protože čas konání pochodu zastihlo období neuvěřitelného oteplení, jež projevilo se hromadným táním sněhu a teplotami okolo 9º C. Další a nejméně příjemný průvodce těchto změn - déšť - obtěžoval nás po dobu naší asi jeden a půlhodinové cesty ze Staré Paky do Čelákovic, když však blízko tamní sokolovny jsme auto opouštěli, lehký vítr byl již bohudík hotov s rozehnáním srocených mračen. S ohledem na úvodní "suchý" úsek trasy o oficiální délce 35 km bylo však třeba svlažit naše útroby v trafice naproti sokolovně, kde ve výběru kapalných poživatin nechyběla piva lahvová ani plechovková. Na počátku ulice Ve Vrbi zprava odkudsi vynořila se turisticky oděná slečna s batohem a taky s bílými kozačkami, jež udržovala si těsně před námi naše svižné počáteční tempo, takže uvěřil jsem, že bude s námi sdílet trasu pochodu. I napadlo mě pozvat slečnu do našeho středu a - ještě než přecházeli jsme společně jez přes Labe - pohotově připravil jsem si zkrácené asi pětihodinové vyprávění o sobě, jež doufal jsem, že záhy bude přerušeno větou: "Nehovořte již, vždyť pravidelně sleduji Vaše webové stránky". Když pak objekt mé pozornosti na protivném břehu Labe zabočil k mému zděšení doprava, rozhodilo mě to natolik, že - nebýt přátelského upozornění - vyhlédnutou slečnu jsem málem mechanicky následoval. Za svůj duchovní exces ještě dlouho jsem se káral v obcí Káraný, jež monotématickými názvy svých ulic - K Přívozu, Pobřežní či U Vodárny či tabulkou Úpravna vod nezapřela, že z jedné strany uskrovňuje ji Labe a z druhé strany lesy, pod nimiž skrývají se četné rezervoáry pitných vod. U malého krámku na konci obce do úsměvné nálady vrátilo mě stanoviště s označením parkoviště pro pejsky, kde na jednom kroužku také skutečně "parkoval" malý psík trpělivě očekávající svého nakupujícího pána. Posléze na drahný čas obklopily nás lesy nezvykle prosté památek po sněhu, také cesty zprvu pokryté z větší části ledem, natolik však zdrsnělým, že nebyl příliš kluzký, vystřídaly později terény holé, na kterých po mnoha týdnech vychutnávali jsme si nerušenou chůzi po písčitém či dokonce travnatém povrchu. Les protkán byl téměř geometricky pravidelnými křižujícími se cestami, do nichž vstup zapovídaly cedule s upozorněním, že jedná se ochranné pásmo vodního zdroje 1. stupně. Náhle zničehonic vprostřed lesa vynořil se jakýsi průmyslový objekt, jehož levý bok lemovala široká pevná cesta, po níž na druhé straně minuli jsme podlouhlé nízké budovy, jež připomenuly nám vojenské ubikace. Na vsakovací nádrži zaznamenali jsme pozůstatek ještě nedávné tuhé zimy - kry. Konec tohoto místa připomínající lidskou civilizaci označeného na mapě co Pařeziny překlenovala železniční trať se světelnou signalizací, ledva jsme ji překonali, ozval se světelný signál a za námi s hukotem přehnal se nákladní vlak. Když v místě zvaném V Dlouhých překlenuli jsme poměrně frekventovanou silnici mezi Čelákovicemi a Sojovicemi a nato les rozestoupil se překvapivě v pole, otevřel se před námi po předchozích sněhových nadílkách takměř po celé republice obrázek takořka neuvěřitelný - sytě zelené pásmo borových lesů zalité do zářivých slunečních paprsků. Obec Stará Lysá, jejíž domy objevily se na obzoru téměř současně, uvítala nás dost nečekaně - podlouhlými bílými vozy s červeným nápisem Cirkus Humberto, v nichž zimující tu zvířata zřejmě netušila, o jaká tučná sousta pohybující se v jejich dočasné blízkosti právě přicházejí. Když už zdálo se, že obce si příliš neužijeme, dosavadní modré turistické značky vystřídaly jejich červené kolegyně, jež obrátily naše kroky skrze celou dél obce kol kapličky sv. Jana Křtitele po našich levicích a zvoničky vpravo. V místě, kde v blízkosti školy chystaly se nás turistické značky vyvést z obce již definitivně, mí kolegové zastavili v místním koloniálu na lahvové pivo, já - nenaleznuv zde se své pivo plechovkové - věnoval jsem krátký ten čas kol hodiny desáté dvěma záležitostem: ryze materiální - nečekaně začalo mě tlačit místo v pravé botě v oblasti paty, což pokusil jsem se vyřešit kapesníkem vloženým do ponožky, a spíše duchovní - vysoké košaté tisícileté lípě - finalistce ankety Strom roku 2007, pod níž prý odpočívala již vojště Prokopa Holého, scházeli se tu rekruti a hrabě Špork pod ní zahajoval hony …. Naše ekipa ve složení Maruška z Trutnova, Milan a Tomáš z Lomnice nad Popelkou a Vláďa z Jilemnice a já u lípy zahájila poslední fázi postupu do Lysé nad Labem po cestě písčité a dosud nejvíce rozbahněné - záhy v dohledu zámečku na blízkém obzoru. Těsně před městem otevřely se nám doprava daleké výhledy, také na kopeček, v němž Vláďa rozpoznal Ládví a v návaznosti na něj identifikoval i vzdálené panelové domy ďáblického sídliště v lůně již Prahy. v Káraném pamatují při parkování na miláčky živé namísto těch plechových. Foto: L. Šlosar honem, dokud je ještě čas, zasunout fotoaparát do ledvinky a přikročit, jinak chrty zleva Marušku z Trutnova, Tomáše z Lomnice n. P., Vláďu z Jilemnice a Milana z Lomnice n. P. před cílem již více nespatřím! Foto: L. Šlosar před Starou Lysou naskytl se nám ve srovnání s dosavadními dny nevšední pohled na sluncem ozářený borovicový les. Foto: L. Šlosar vy všichni lvi, tygři a medvědi v maringotkách na kraji Staré Lysé ani netušíte, o jakou právě přicházíte kořist! Foto: L. Šlosar pod tisíciletou lípou ve Staré Lysé srocovali se postupně husité, rekruti, honci hraběte Šporka a za chvíli chystá se pod ní srotit i autor obrázku. Foto: L. Šlosar příjemné siestě před starolysským koloniálem oddávají se právě zleva tato dáma a tito pánové: Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice n. P:, Vláďa z Jilemnice a Tomáš z Lomnice n. P. Foto: L. Šlosar těsně před Lysou nad Labem otevřely se nám po našich pravicích daleké výhledy až někam na Prahu. Foto: L. Šlosar Pro restauraci těla v Lysé nad Labem jako nejméně vhodná jeví se doba těsně před hodinou jedenáctou. Ledva, co kol pomníku Bedřicha Hrozného na náměstí téhož prosmykli jsme se do muzea opět téhož pro razítko a Tomáš pro turistické známky, nemohli jsme sobě nalézti vhodný stánek pro spočinutí těla k obnově sil. Restaurace U mrtvoly pod podloubím je již dávnou minulostí, restaurace U bílé labuti otevírala až za čtvrt hodiny, jídelna v ústí Tyršovy ulice pro změnu zanedlouho zavírala, dle menu na restauraci U krále Václava zdálo se nám tu draho, mě navíc trápila nejistota, kterého ze čtyř králů Václavů v našich dějinách nese pojmenování, bufet vlevo u nádraží neskýtal možnost posezení a konečně nádražní restaurace byla v rekonstrukci. Posléze pokorně vrátili jsme se ku králi Václavovi, sám byl jsem natolik žízniv, že nevadilo by mi právě ani, kdyby restaurace zasvěcena byla i nějakému Václavu z řad našich současných politiků. Nakonec jsme se tu pomněli dobře - v mém případě při hovězím vývaru a dvou pivech, dokonce jsem tu konečně zakotvil kapesník do ponožky přesněji do správného místa proti nenadálému výčnělku v mé turistické botě, toliko nepodařilo se nám skrze mobil dopídit se toho, kterak vede si naše spřátelená dvojice na hvězdicové akci v našem kraji. Jen s tímto malým stínem či nepokojem v duši podešli jsme frekventovanou železniční trať podchodem s veselými obrázky vláčků pro děti, v Litoli minuli zahrádky s kvetoucími zahradními petrklíči a přes litolský most překlenuli Labe, jež rozlévalo se mírně toliko v šíři svého koryta a nehrozilo povodněmi, takže na následující cestě po již zelených turistických značkách po levém jeho břehu neomývalo ani naše zablácené boty, tím méně kotníky. Tak uklidněni rozloučili jsme se s ním v dobrém na krátkou dobu v osadě Tři Chaloupky, z níž doleva jako by magnetem začaly nás přitahovat dvě široko daleko jediné vyvýšeniny hůry -Semická, především pak Přerovská, u takořka jejíhož úbočí v Přerově nad Labem ve skanzenu na hlavní jeho bezejmenné avenidě zakoupili jsme si turistické vizitky č. 1165 a č. 1171. Úspěšný ten kon oslavili jsme nato netradičně naproti v cukrárně i konzumací netradičního sladkého krmě, až na mě, jenž zůstal věren pivu - dobře vychlazenému tentokráte lahvovému značky Budvar. Pomněli jsme se tu dobře, toliko ani zde nepodařilo se nám skrze mobil dopídit se toho, kterak vede si naše spřátelená dvojice na hvězdicové akci v našem kraji. Jen s tímto malým stínem či nepokojem v duši opět dospěli jsme na břeh Labe, v místě necelý kilometr po proudu vzdáleném od osady Tři Chaloupky, kde předtím načas jsme jeho tok předtím opustili - po cestě, zde obzvláště zhusta pokryté rozlehlými kalužemi a bahnisky, jež přece ve srovnání s rozbředlým sněhem a ledovatkami v našem kraji podkrkonošském připadly mi bezmála co nějaké přímořské lido s jemným písčitým povrchem. Řeka ta naši téměř jeden a půl hodinovou nepřítomnost nezneužila k tomu, aby se mezitím rozvodnila, naopak její stále klidný tok - možná oproti jindy přec jen trochu bystřejším tempem - plynul po našich pravicích a ve svých tmavých vodách zračil barvu oblohy, jež od poleden přece jen pokryla se znovu členitými potemnělými mračny, z nichž však předtím krátce zapršelo toliko za našeho pobytu v restauraci v Lysé nad Labem. Sledovali jsme jej vytrvale krom míst, kde v Sedlčánkách přítok Cucovny, někdy pak i malá zátočina donutily nás načas uhnout několik metrů od hlavního toku. Řece ostali jsme věrni i v další administrativní součásti Čelákovic Jiřině, kde zelené značky uhnuly zprudka doleva, za což odměněni byli jsme pohledem před námi na jez, jenž překlenuli jsme předtím zrána a jenž sliboval, že naše pouť blíží se ku zdárnému konci. Před jezem však nechali jsme se vědomě svést ramenem doleva ku čelákovické tvrzi, těsně za níž krátce vystoupali jsme k muzeu - důvodu to našeho pozdního loučení s řekou, nebo i toto muzeum zamýšlel Tomáš vyplenit o turistické známky. Zbyl tu čas prohlédnout si zeď vlevo od vchodu do budovy s pamětními deskami zdejších významných osobností, z nichž jedna nadmula pýchou hruď Vládi, nežli jsem ho upozornil, že pamětní deska s příjmením mého jmenovce nachází se až na Staroměstském náměstí v Praze. Na trávníku před muzeem ještě blíže ke vchodu do celého areálu muzea umístěno bylo několik křížů, mezi nimi i maltézský, a kamenů, mezi nimi jeden s nápisem "1911 / zde nepršelo od 15. 3. do 15. 9. / Život stromu opatruj, získáš radost srdcí a dobrořečit Ti bude syn Tvůj". V cíli opět v sokolovně krom anonymního diplomu obdrželi jsme - jako každý ze 160 účastníků - lístky, jež oprávnily nás o poschodí výše v Relax Clubu občerstvit se v režii pochodu za startovné jen 20 Kč chutnými párečky a chlebem, k nimž připlatil jsem si rád i plzeňské pivo. Na zpáteční cestě do Staré Paky zastavili jsme v Kersku v lesním ateliéru Kuba, nacházejícím se asi 600 metrů před Josefským pramenem, a v uklidňujícím - umění zaslíbeném prostředí - zakoupili jsme další dvě zdejší turistické vizitky č. 864 a 865. jako památku na Lysou nad Labem nemohu opomenout foto pomníku Bedřicha Hrozného s ukázkou chetitského písma. Foto: L. Šlosar Labe pod litolským mostem plně využívalo šíře svého koryta, ale dále se pouštět evidentně nehodlalo. Foto: L. Šlosar Přerovská hůra přitahovala nás mimo dosah Labe jako magnet. Foto: L. Šlosar na staré chaloupky skanzenu v Přerově nad Labem pokorně jsme pohlíželi zvenčí. Foto: L. Šlosar vody Labe plynou zadumaně plynou směrem na Prahu a pak do Hamburku. Foto: L. Šlosar před čelákovickým muzeem byly nashromážděny zajímavé náhrobní kameny a kříže. Foto: L. Šlosar v areálu lesního ateliéru Kuba v Kersku stál ještě tříčlenný betlém a nacházely se tu zbytky sněhu. Foto: L. Šlosar Turisticky požehnaný den orámovalo pak půlhodinové posezení s Maruškou a Vláďou ve Staropacké sokolovně a celý neobyčejně zdařilý den zakončil symbolicky doma v televizi sice nový, ale přesto vynikající klasický western Vlak do Yumy ve 3,10 hod. Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2010/ aneb Polykání žiletek u Příchovic V neděli nechal jsem se násilně probudit novým mobilem ve 04,51 hod. a autobusem MHD v 05,42 hod. odjel jsem ze Zelené louky do centra Trutnova, kde v časové mezeře necelé půlhodiny do odjezdu vlaku na jedné straně ověřil jsem si na budově areálu Atria Upa Valley s.r.o., že po třídenní oblevě nadchází opět období mrazů /- 8º C/, ale na druhé straně stále nerozhodl jsem se definitivně, jakou trasu toho dne absolvuji. Naštěstí dorazila na nádraží Maruška, která měla tip od Vládi, jenž dosud nikdy ve svých volbách tras nezklamal, takže rád jsem se poručil do jejich rukou. Byť čas automobilů, počítačů a návykových látek uvrhl do zapomnění celou řadu Vánočních zvyků, přece čas sváteční na konci kalendářní roku v rituálech stále probíhá. Pro mě jako pěšího turistů je rituálem vlastně celý sled prosincových pochodů, až na výjimky jako loni stále se opakující seriál šesti stejných akcí, s novoročním výstupem na Žaltman vlastně sedmi. Pravidelnost mé účasti na nich je pro mě kritériem mého zdravotního stavu - psychického, zda jsem stále praštěný, fyzického - zda nesklátil mě nějaký neduh, mého psychického věku - zda jsem stále ochoten vstát brzy ráno z lůžka a vyrazit do nepohody, a také rodinné atmosféry - zda mým výbojům jsou příznivy vnější podmínky. Po Štědrém dni a Božím hodu připadla na Štěpána - po Skobáckém putování, setkání sympatizujících přátel turistiky a po Vánočním pochodu - čtvrtá akce onoho prosincového seriálu pochodů - hvězdicová akce Na Štěpána na Štěpánku. Ještě v souladu s mým původním nouzovým záměrem vystoupili jsme - již s Vláďou, jenž přistoupil v Jilemnici - v 07,41 hod. v Jablonci nad Jizerou. V 08,04 hod. již na tamním náměstí "nalodili" jsme se do malého mikrobusu semilské společnosti BusLine a.s. jehož dočkali bychom se již na nádraží a jenž posunul nás o 3 km a o 4 minuty dále na autobusovou zastávku Rokytnice nad Jizerou, hospoda. Po překlenutí silnice převzal si nás o pět minut později jiný autobus téže společnosti a za pouhých 18 Kč na trase 22 km poskytl nám navíc od rozcestí Na Mýtě příjemnou vyhlídkovou celkem desetikilometrovou jízdu až na vzdálenější konec Harrachova s letmou exkurzí skrze toto letovisko - při níž Vláďa dokonce považoval jednoho muže venku v červené větrovce na ulici za místního magnáta, bývalého skvělého skokana na lyžích Pavla Ploce - a s překrásnými výhledy na můstky a okolní kopce, než tento autobus opět od rozcestí Na Mýtě obrátil se definitivně na Kořenov, v jehož nejhořejší části Tesařově nás konečně vyklopil. Protože pomalu ubíhající čas nepřekročil ještě hodinu devátou a protože kontrola na průchozím místě turistické akce - po silnici vzdáleném asi 3 km - měla zahájit svou činnost až za dvě hodiny, záhy zastavili jsme se přes silnici v hotelu Příchovice, kde vlídně byli jsme přijati - po stránce duchovní i materiální. Proti vchodu mírně vpravo totiž k mému nevýslovnému překvapení bylo otevřeno informační středisko, kde měli na výběr šest turistických vizitek, z nich dvě získal jsem již dříve a z nichž zakoupil jsem dvě další vztahující se ke Kořenovu. Restaurační místnost vlevo od vchodu rovněž byla otevřena a přímo vybízela k ozdravné kúře. Vynuceného rozměňování bankovky vyšší hodnoty využil jsem k tomu, abych ocenil věrnou přítomnost mých dvou kolegů při velké části mých turistických akcí v průběhu roku. Jelínkův lék na žaludek pak doprovodily do našich útrob dva medikamenty na žlučník z rovněž vzdálené Plzně - vše za souhlasného štěbetání papoušků v prostorné kleci na druhém konci místnosti. Kolem desáté hodiny, když opustili jsme vlídné prostory hotelu, rozhodlo se rovněž počasí ukázat nám svou laskavou tvář. Ze silnice z Tesařova do Příchovic po našich pravicích ve slunečném svitu objevovali jsme postupně nejbližší kopce Jizerských hor jako Tanvaldský Špičák či Bukovec. Vzdálenější kopce jako Jizera zůstaly zčásti zahaleny v jakémsi tajemném mlžném oparu. Kostel sv. Víta, jehož štíhlá bílá věž třpytila se do daleka jako maják, uchovala si uvnitř svou tradiční Vánoční výzdobu - vysoké jehličnany, jež oddělovaly boční lodě od hlavní. V pravé z nich vzadu nalézal betlém - za chlévem s jezulátkem s městem s hradbami a s popásajícími se ovcemi. Z presbytáře zněl sympatický důvěryhodný hlas knězův, vzpomínal právě neúplné rodiny a děti bez jednoho z rodičů nebo úplných sirot. Větve stromů před hlavní lodí vytvářely girlandy, pohled dovnitř pod nimi prozrazoval, že mši sleduje hrstka věrných, také my pořadatelé turistických pochodů nežehráme na nízkou účast a jsme vděčni za každého účastníka, vlastně taky za každou ovečku, jež nakonec nezbloudila a nalezla svůj správný cíl. kdykoliv kterýkoliv z nás objednával si v restauraci hotelu Příchovice jakýkoliv nápoj, cizokrajné ptactvo v kleci v rohu místnosti při oknech souhlasně štěbetalo. Foto: L. Šlosar na silnici mezi Tesařovem a Příchovicemi osobně se nám představil po našich pravicích též Bukovec. Foto: L. Šlosar v jakémkoliv bohulibém oboru lidské činnosti přinášejícím dobro váží si strůjci těchto činností svých nejvěrnějších, jimiž byli v tomto případě účastníci mše v kostele sv. Víta v Příchovicích. Foto: L. Šlosar Na cestě z Příchovic na Štěpánku objevily se Jizerské hory po našich pro změnu levicích, také hora Jizera se sice neochotně - leč aspoň trochu poodhalila se ze svého mlžného hávu. Naopak zasněžený bílý hrot rozhledny Štěpánky, jenž před námi při pozorném pohledu zřetelně vyčníval nad nejvyššími stromy vrchu Hvězda, jevil se pod slunečními paprsky ostře ohraničen. Mráz ve vyšších polohách při téměř - 15º C již jakoby řezal a pálil, když předháněl jsem malého hocha, jenž plahočil se navíc se saněmi, nabyl jsem pocitu, že polykám žiletky. Vůbec nevadilo, že při rozhledně Štěpánce, jejíž silueta ve dvou horních třetinách připomínala kosmickou loď chystající se vzletět do modravých výšin vesmíru, již čtvrt hodinu po jedenácté ještě nikdo z jejího osazenstva nebyl /později ukázalo se, že minuli jsme se těsně/ - nepočítáme-li ovšem vedle přítomných turistů i neživý pomník na památku Expedice Altaj - Cimrman 2007, jenž uchovával si však od návštěvníků rezervovaný odstup dík mohutnému sněhovému příkrovu. Tady v nadmořské výšce 959 metrů nad mořem měl jsem totiž natolik pocit, že přituhuje, že nasadil jsem také já rukavice, a nakonec byl jsem rád, když započali jsme krátký sestup k průchozímu místu hvězdicové akce Na Štěpána na Štěpánku. na cestě z Příchovic směrem k vrchu Hvězda po našich levicích objevila se sice zřetelněji - přece však ne zcela výrazně odhalena - též v dálce Jizera. Foto: L. Šlosar ….zato vrch Hvězda se zřetelným hrotem rozhledny Štěpánka čněl před námi výrazně sluncem ostře ozářen. Foto: L. Šlosar rozhledna Štěpánka též z blízkosti ostře rýsovala se proti stále ještě modré obloze. Foto: L. Šlosar Snad proto, že pravděpodobně již dlouho při hvězdicové akci jsme sem tak brzy nevstoupili, připadl nám interiér Turnovské chaty nezvykle málo zaplněn. Dokonce i stůl před výčepem byl obsazen spoře, Jožinou a Ivanem z Čisté a Radkem z Bělé pod Bezdězem, další stolovníci moudře již odcházeli, snad vytušili, že jejich místa budou za několik minut zapotřebí pro Mášu z Nové Paky a jejího tatínka pana Václava, jenž překročil osmdesátku již před lety a jehož výkon hoden byl proto obdivu. Kontrola hvězdicové akce nalézala se tradičně ve vedlejší místnosti hnedle vlevo, za dvacet korun českých obdařila příchozího vkusným diplomem. Když ještě v Tesařově tvrdil jsem, že není jisto, koho v Turnovské chatě spatříme, pouze 86-iletý Frantík z Jilemnice je jedinou jistotou, nemýlil jsem se vůbec, neb stejně obdivuhodný Frantík seděl u stolu blízko kontroly s Pavlem z Víchovské Lhoty a jeho manželkou a vypadal skvěle. Podobně jako jsme sem proti posledním rokům přišli dříve, dříve jsme z Turnovské boudy odešli - okolo půl jedné - po chutné česnečce a jediném pivu. kdy někdy u jednoho stolu - jako na Štěpána v Turnovské chatě - sejde se tak pestrá společnost turistů z nejvěrnějších, jíž tvořili tu zleva Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice, Ivan a Jožina z Čisté, Radek z Bělé pod Bezdězem, NN, Máša a pan Václav z Nové Paky? Foto: L. Šlosar jako každý rok na Štěpána sloužili věrně bohyni Turistice pořadatelé hvězdicové akce - turisté z Benešova u Semil včele s dlouholetým předsedou Honzou /druhý zleva/. Foto: L. Šlosar jilemnická ekipa s nezdolným Frantíkem /zcela vpravo/ a Pavlem s manželkou z Víchovské Lhoty vyzařovala báječnou náladu, jako toho dne každý, kdo jako pecka neseděl doma a vyrazil kamkoliv do terénu. Foto: L. Šlosar Turnovská chata na úbočí Štěpánky byla i letos na Štěpána - jako nepochybně i kdykoliv jindy - turistům příznivě nakloněna. Foto: L. Šlosar Na žlutě značené v zimě lyžařské magistrále ve směru na Vysoké nad Jizerou i letos zbylo místa pro lyžaře i chodce, lyžaři dokonce tentokráte spokojili se s jedinou stopu a na zbytek široké cesty činil si čas od času nárok toliko nějaký lyžař bruslící. Když před lety ještě přehnaně nelpěl jsem na životě a tudíž lyžoval jsem, považoval jsem každého chodce v blízkosti stopy automaticky za nepřítele, proto překvapilo mě, že čas od času nějaký kolem svištící lyžař nás naopak přátelsky pozdravil. Když k jedné hodině vyšli jsme na otevřený prostor, z něhož patrny byly již Krkonoše, stále bylo polojasno doprovázené slušnou viditelností. Na jediném úzkém místě opatrně obešli jsme lyžařskou stopu a dále museli jsme dávat pozor na zledovatělé plotny skrývající se pod nepatrným nánosem sněhu, jenž vítr dříve nestačil odvát. K restauraci Na Prdečku na rozcestí Na Perlíčku přivedla nás však již bezpečná cesta od silnice Příchovice - Vysoké nad Jizerou. Vzdor velkému množství lyžařů před restaurací a lyží opřených o její zeď při vchodu nebyla restaurace Na Prdečku plně obsazena. Západní stěna zadní místnosti nebyla již pokryta velikým nápisem Na Prdečku, což nevadilo, my přece dobře věděli jsme, kde nalézáme se. Zastávku při jediném pivu plzeňském zdůvodnil jsem při telefonátu domů takto: "Zastavili jsme tu, aby mi nebyla cítit z úst česnečka a abych předešel problémům se žlučníkem". Než vyšli jsme okolo druhé ke křižovatce silnice před Tomášovými vrchy, obloha mezitím zatáhla se, vzdálenější kopce krkonošské zahalily se do mlžného oparu a začal povívat sníh. Tomášovy vrchy obešli jsme pak po silnici vpravo, nevedla přes ně chodecká stopa. žlutě turisticky značená cesta na úbočí Bílé skály rok co rok v zimě promění se v lyžařskou magistrálu, na níž je dosti místa i pro chodce, pro něž lyžařská stopa je místem posvátným a netknutelným. Foto: L. Šlosar nedej se, skeptiku, zastrašit větším množstvím lyžím na zdi restaurace Na Prdečku, místo se tu přece pro tebe dozajista najde! Foto: L. Šlosar "Na vojně se mění situace každým okamžikem", prohlásil prý Napoleon, ještě více platí to o počasí na horách, ale na Štěpána nám to vůbec nevadilo. Foto: L. Šlosar V restauraci Mexiko ve Sklenařicích těšil jsem se na patnáctistupňové pivo značky Rychtář, nakonec musel jsem se spokojit s pivem jedenáctistupňovým. Na stěně vlevo od vchodu stylově umístěna byla malá mexická vlajka, pod ní nacházela se stará fotografie slavnostně ustrojeného muže, prezident Beníto Juaréz to nejspíše nebyl, protože na postavě neshledal jsem indiánské rysy, škoda že při zaplacení okolo třetí hodiny zapomněl jsem se zeptat hostinského na identitu vyfotografovaného. Většina dalšího téměř pětikilometrového úseku ze Sklenařic na nádraží v Jablonci nad Jizerou odehrála se na klesání po silničním úseku, jenž díky Bohu byl schůdný, neb prost byl ledovatek. Přece však nyní již pětičlenná společnost - posílená o - posílená o Jardu a Honzu, obou z Kryblice - neodolala na jednom místě, kde silnice stáčela se doleva, vábení zkratky projeté navíc nějakým pásovým vozidlem, jež začínala prudším klesáním … tedy až na mě, který i nadále dal přednost pozvolnějšímu, leč delšímu klesání po silnici. Po delší době na jednom místě zprava vynořil se Vláďa, jenž přistihl mě při poklusu a znemožnil mi tak připravené tvrzení, jak pomalu jsem se po silnici loudal, po něm již na mé úrovni vynořili se ostatní. Na jablonecké nádraží dorazili jsme v pohodě okolo čtvrté za drobného sněžení, vlak ve čtvrt na pět stihli jsme tak bez problémů. V Trutnově posléze po třičtvrtě na šest završil jsem turistický den ještě tříkilometrovou chůzí na Zelenou louku. Stejně jako lidské krmě skládají se turistické akce z různých ingrediencí, jejichž vzájemný poměr naordinuje si turista - kuchař dle svého uvážení i situace. V neděli ustoupily poněkud do pozadí kondiční i poznávací stránka, naopak převážily stránky společenská a konzumentská. Nic proti tomu, je tomu tak i ve světě kulinárním - někdy člověk potřebuje nacpat se až k prasknutí, jindy více pochutnat si, někdy touží po něčem pikantním, jindy raději ani nekoření. Vánoční pochod /18. 12. 2010/ aneb Od babočky admirála k medvědovi - ke všemu ještě přes Jelena Na start 34. ročníku Vánočního pochodu v Kolíně měl jsem možnost jet buď a/ skoro za babku - s Vláďou z Jilemnice za polovinu nekřesťansky zdražené jízdenky Sone+, tedy za cca 125 Kč, v tomto případě bych si však musel přivstat před třetí hodinou ranní, nebo b/ vypláznout jízdné v celkové výši 268 Kč za kombinaci jízdného za mezinárodní autobus na Slovensko z Trutnova do Pardubic a za zákaznickou kartu vlakem z Pardubic - tam a zpět, v tomto případě jsem si naopak parádně přispal, postačilo mi ráno vstát až po půl páté. Přestože nejsem zvyklý hýřit, vybral jsem si druhou možnost, není nad to být co nejvíce odpočatý. Své nadcházející společníky nalezl jsem v pravé části nádražní restaurace v Kolíně asi jen půl hodinu po jejich příchodu, k výčepu dorazil jsem z vlaku jako první, takže jsem na pivo nemusel dlouho čekat. Než se mezitím umenšil roj nedočkavých účastníků kolem stolku pořadatelů v nádražní hale před restaurací, stačil jsem zdolat ještě druhé točené pivo, počet tří vypitých piv včetně prvního plechovkového piva do půl deváté ráno, kdy jsme vyrazili na start, mohl by snad popuzovat, ale mě určitě výrazně k horšímu nepoznamenal. Trasy Vánočního pochodu se v poslední době ustálily na tři varianty, v sobotu byla na řadě ta směřující na východ od Kolína a lomící se v Týnci nad Labem, šel jsem jí nesčíslněkrát, její třicetikilometrovou trasu však teprve podruhé, čerstvá vzpomínka na její průběh byla bez dvou dní stará teprve dva roky, Stejně jako v téměř celé republice zaznamenali jsme na celé trase souvislý zasněžený povrch, teplota pohybovala se zhruba na úrovni - 5° C, protože musel jsem být neustále připravený na fotografování, zvládl jsem celý pochod bez potíží bez rukavic. Předpokládaný stereotyp našeho postupu k prvnímu mostu západně od nádraží narušili jsme s Vláďou dobrovolně již před nádražím, ulicí Sladkovského prošli jsme do míst, kde střetává se s rušnou ulicí U Křižovatky. Vláďa z literatury Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 zjistil, že u pravoslavného kostelíka ležícího na onom střetu ulic nachází se pomník z války roku 1866. Zvenčí uzavřeného areálu patrné jsou dva, z nich jako pravděpodobnější jeví se ten mnohem vyšší, tím druhým byl zasněžený kámen, více se ze vzdálenosti asi deseti metrů nedalo zjistit. Na zeleně značené cestě za protějším břehem Labe na východním okraji Kolína v ulici Třídvorské zaznamenal jsem změnu v interiéru kapličky. Ještě před dvěma lety anonymní výklenek ozdoben byl nyní obrazem sv. Cyrila a sv. Metoděje a provoláním obou světců k Neposkvrněné, tedy Panně Marii. Později při studiu a hodnocení dokumentů z pochodu mátla mě věta hnedle pod obrazem "Pan Ježíši, pošli dělníky na svou žeň". Přestože sám jsem žní velice nevydařenou a jakýmkoliv dělníkem asi dále již neopracovatelnou, připadá mi tento citát v rozporu s knihou Matoušovou, kapitolou devátou, veršem 38, kde je to právě Ježíš, jenž říká apoštolům: "Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň", ale nechci vypadat jako hnidopich, jenž do všeho kibicuje. Následující úsek proběhl po stezkách prošlapaných, nicméně pokrytých natolik vydatným sněhem, že přibližně v místech, kde předávaly si nás navzájem značky zelené a žluté, prosvištěl kol nás na souběžné široké cestě běžkař - na Kolínsku dozajista jev nevídaný. Žluté značky byly posléze našimi průvodkyněmi v dohledu kopce Horka, po kraji prostorné louky, skrze osadu Výrovnu, kol rybníčka u Písečného Mlýna až do Býchor. V té době naše pilné snažení s konečnou platností rozhodlo se sluníčko z řídkých mraků sledovat osobně. pod tímto pomníkem u pravoslavného kostelíka v Kolíně - majíce v důsledku značného silničního ruchu jen o málo většího klidu nežli pod palbou rakouského dělostřelectva - spočívají snad padlí pruští vojáci. Foto: L. Šlosar dlouhodobě mrazivé počasí způsobilo kry i na Labi v Kolíně. Foto: L. Šlosar souvislá sněhová pokrývka zahalila veškerý terén - včetně zaledněného rybníka v blízkosti Písečného Mlýna. Foto: L. Šlosar Restaurace Rest - Club na hřišti v Býchorech proti jiným rokům nebyla přeplněna natolik, aby se sem naše pětice Jana, Milan a Katka z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Jilemnice a já okolo půl jedenácté nevešla. Pod vitrínou s poháry, fotografií mužstva vyznávajícího barvy Bohemians a párem bot se do nás po usilovném pochodu další pivo bez potíží vešlo. Památník téměř naproti hospodě s nápisem, jenž předčítal jsem dosud nepřesně takto: "Na paměť věrných služeb psa Arca zastřeleného při poskytování pomoci svému vůdci v Koterově 2. VIII. 1931. Tento pomník lidského vděku za věrnost zvířete postavily Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze a Spolek k ochraně zvířat v Čs. republice", dík usilovnému mému hledání na internetu poztrácel již patinu tajemna. Tak místo něho objevil se v mlžných rysech příběh z okolí Plzně s nedokonaným vražedným útokem na velitele strážnické stanice ve Starém Plzenci, útěk střelce na statek svých rodičů do Koterova, vyhnání jeho osazenstva, obklíčení statku četnictvem, pátrání služebního německého ovčáka na půdě usedlosti po přesném stanovišti násilníka, zastřelení jeho psovoda a psa samotného, šestihodinové obléhání statku a nakonec smrtelné postřelení nyní již vraha. Žulový balvan s bronzovou reliéfní hlavou německého ovčáka, jenž ovšem jmenoval se Argo, stál původně v zahrádce Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích u Prahy a do Býchor přemístěn byl později. Na domu čp. 87 jako by přece doznívalo čtvrté pivo vypité v restauraci, na zdi seděla jako moucha babočka admirál, vlastně svou velikostí nějaký kříženec - jakási babočka martináč!! v Rest-Clubu v Býchorách usedli jsme pod poličku slávy místního fotbalového klubu včetně páru bot. Foto: L. Šlosar pomník policejního psa Arga, nikoliv Arca, bude mě přitahovat již nikoliv svým tajemnem, nýbrž konkrétním již dojemným osudem jeho protagonisty. Foto. L. Šlosar až někdy budu procházet obcí Býchory i za sebevětšího mrazu, neopomenu vzít si síťku, spíše podběrák na motýly. Foto: L. Šlosar Jediného jakéhos takéhos stoupání užili jsme si v následujícím lesním úseku - stále za dozoru žlutých turistických značek - přes nejvyšší bod našeho putování Homoli v nadmořské výšce 279 metrů nad mořem, nejsevernější to bod našeho putování. V chovné stanici za Homolí malamuti po dvou letech povyrostli, nejprve se k nám sběhli všichni, skupinového fotografování zúčastnili se jen někteří, skryti ke všemu za drátěnkou. Na lesní pasece po naší levici v místě, kde cesta lehce zatáčela doprava, stejně jako loni kukuřice zůstala nesklizena, později zelené stavení po naší pravici se rozpadalo ještě více, zato na perníkové chaloupce ještě později po naší opět levici zářily perníčky jako čerstvě vypečené, bohužel ve skutečnosti namalované. Restaurace Racek v Týnci nad Labem o půl jedné zdála se nám proti minulým ročníkům pochodu prázdnější, nejen proto, že přední místnost, kde pivo tentokráte do mých útrob doprovodil hovězí vývar, měla neuvěřitelně kluzkou podlahu, jejíž záludnosti s obtížemi zvládala i pohotová číšnice. Vedle u výčepu skvěly se smutně dva velké plakáty jednoho donedávna špičkového a poté neuvěřitelně vytunelovaného mužstva. Aťsi! Příští sezóna bude opět od počátku vítězná - nejprve v Olomouci /s H. F. K./, pak na Spartě /s B-mužstvem/, v Čáslavi atd. mezi Homolí a Týncem nad Labem si o perníku, jenž stejně nemusím, mohu nechat akorát nechat zdát. Foto: L. Šlosar v restauraci hotelu Racek u stolu ve skvělé náladě poseděli zleva Vláďa z Jilemnice, Milan, Jana a Katka z Lomnice nad Popelkou. Foto: L. Šlosar Zeleně značená cesta z Týnce do obce Jelen jevila se ze všech dosavadních úseků nejschůdnější, však také byla nejfrekventovanější, i automobil jsem potkali, a taky myslivce, z nichž někteří nezdáli se být příznivě naladěni, nedoprovázel je žádný úlovek. Na kraji obce Jelen uvítaly nás Vánoční písně, jež v ústrety řinuly se z místních amplionů. Po asi hodinové přestávce v Týnci nad Labem dorazili jsme sem před půl třetí. Následující další lesní úsek doprovozen byl čas od času rykem automobilů, souběžně po našich levicích vedla silnice. Na tu vkročili jsme také na kraji obce Konárovice, jíž za stejných Vánočních písní co v Jelenu protínali jsme ulicemi Hlavni a Na Vinici. Několik minut před tím, než vešli jsme do stejnojmenné hospody, v zahradě u jednoho stavení naskytl se nám ještě děsivější pohled než v Býchorech - na stromě tam seděl velký hnědý medvěd!! Prostorná místnost restaurace Na Vinici v Konárovicích proti roku 2008 překvapila nás méně vyzdobeným výčepem, mile naopak skvělým kvasnicovým pivem, v duchu vyhlásil jsem ho za nejchutnější za celý den, však také ukázalo se bohudík poslední. Shledali jsme tu naopak panenky v rohu místnosti, kde seděli jsme, dobové fotografie na stěně vlevo ve směru příchodu a na zdi naproti úplně nahoře sbírku nástěnných hodin. Na konci dalšího lesního úseku na volném prostranství po půl čtvrté na poslední chvíli uniklo nám sluníčko, než stačili jsme uchopit fotoaparát, rudá koule zapadla za les pod námi. Ve Třech Dvorech nesplnily se mé obavy, že tu jako před dvěma lety poztrácím itinerář. Stará hospoda neposkytla mi k tomu vůbec příležitost, byla již zavřena, informace o kontrole probíhající toliko do 15 hodin v itineráři v případě Tří Dvorů nepřeháněla. v Konárovicích co nejrychleji do nedaleké hospody zalez, na stromě ve větvích nachází se medvěd!! Foto: L. Šlosar mezi naším stolem a výčepem zcela u stropu tikala tiše utěšená sbírka nástěnných hodin. Foto: L. Šlosar na třicetikilometrové trase Vánočního pochodu - tedy i v Konárovicích - proháněli mě zleva tito borci: Milan z Lomnice n. P., Vláďa z Jilemnice, Jana a Katka z Lomnice n. P. Foto: L. Šlosar Ježíš v knize Jan, kapitole 16, verši 16 řekl apoštolům: "Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne; nebo já jdu k Otci", sluníčko před Třemi Dvory zachovalo se opačně, nejprv spatřili jsme je ještě krátce a posléze neuzřeli jsme je již více, neb zmizelo nám definitivně za nedalekým lesem. Foto: L. Šlosar Protože čas již pokročil, obrátili jsme před čtvrtou hodinou odpolední své kroky několik stovek metrů nazpět na silnici Týnec nad Labem - Kolín a zbývajících 5 km do cíle svižným krokem doputovali jsme po souběžně plynoucí cyklotrase, chránění tak od případných neopatrných řidičů. S očima spočívajícími na vysokém komínu v dáli před námi s kouřem strmě plynoucím nahoru, věštícím tak počasí beze srážek, mechanicky pílil jsem po boku ostatních fyzicky unaven - přece však odpočinut - od podivného světa, ve kterém se naši politici chovají ke korupci jako k žralokům - když ti jsou v nedohlednu, vůdcové národa holedbají se, jak s nimi zatočí, když s nimi přijdou do styku, buď utečou anebo ještě spíše nechají se jimi velice rádi pohltit, od podivného světa, kde potrestán je nejvíce ten, kdo na nepravosti upozorní, od onoho bizarního světa, jenž nemáme šanci změnit, jediné, co můžeme učinit, je nezadat si s ním. V Kolíně po druhém silničním vzdálenějším mostu překročili jsme opět Labe, těsně za ním pod neomylným vedením Vládi vkročili jsme na Karlovo náměstí ulicí Husovou, protnuli jsme je po úhlopříčce a za náměstím po nejbližší ulici Kovářské dorazili jsme do restaurace American, v jejímž 1. poschodí ohlásili jsme se u pořadatelů, obdrželi jsme tradiční diplom, zvoneček a propozice na příští ročník a doplnili jsme svůj vandrbuch razítky. Pohled na hodinky, jež ukazovaly, že do páté hodiny chybí toliko deset minut, potvrzoval, že v závěru jsme se velice snažili, a dával mi příležitost dorazit domů přece jen před hodinou osmou večerní, postačilo mi chytit rychlík v 17,32 hodin a v Pardubicích vracející se do Trutnova mezinárodní autobus ze Slovenska o hodinu později. Zvláštní extempore zažil jsem v Trutnově při krátkém čekání na MHD, při němž mám ve zvyku procházet se, aby mi čas lépe utekl a abych nevychladl. Již z Kolína bolela mě stehna na nohou, teď však v nastalém chladu bolest pravé nohy neumožňovala mi chodit bez kulhání. Ještě větší překvapení čekalo mě po vystoupení z autobusu MHD na Zelené louce, při desetiminutové jízdě domů jsem postižené místo rozmasíroval natolik, že asi 400 metrů domů došel jsem bez potíží a nazítří po vydatném spánku svalové potíže zmizely zcela. Vánoční pochod patří mezi typy pochodů vedených po opakujících se trasách, přesto pro svou neopakovatelnou Vánoční atmosféru - letos i ve zdejších končinách podpořenou sněhem -jej vynechávám - jako se tak stalo loni - toliko nedobrovolně. Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji /11. 12. 2010/ aneb Matrjoška nejrůznějších setkání Přestože v pátek firemní večírek v Národním domě v Trutnově ještě nezačal gradovat, vypařil jsem se z něho s ohledem na svůj sobotní program, jenž začínal nazítří již nad ránem, pěkně po anglicku - abych nemusel nic dlouze vysvětlovat - již před devátou, v žaludku toliko se třemi pivy a panákem slivovice a s večeří ze švédského stolu, jíž shrábl jsem čistě bez ladu a skladu. Spoj domů, jenž zvolil jsem si, začínal však svou pouť městem v opačném směru, takže jsem ho omeškal, a proto za nespravedlivých nadávek na městskou dopravu doputoval jsem na své lože kol desáté večerní pěkně po svých. Proto o třičtvrtě na tři procital jsem ztěžka, dokonce málem zaspal jsem, očekávaje potvrzení alarmu z budíku ještě signálem z mobilu, jenž jsem si však někdy večer nevědomky smazal. Tříkilometrová lopotná cesta na nádraží, byť schůdným vzorně upraveným terénem, po pravém břehu Úpy, s nezvykle obtěžkaným batohem, dávala tušit, že čeká mě perný den. Při cestě vlakem do Turnova s mezipřistáním ve Staré Pace vzal jsem tentokráte za vděk pro ranní zažehnání žízně dobrou vodou bez příchuti, k níž žmoulal jsem tři rohlíky se salámem. Také při více než hodinovém čekání na nádraží v Turnově nemohl jsem pivo ani vidět a opět vzal jsem na milost dobrou vodu. V chladu ve zdejší hale více než hodinové čekání nebylo vůbec příjemné, protože tu není k dispozici čekárna, pouze hala, dobře tak cestujícím - mají zůstat doma, neprudit tu, snad jim to došlo aspoň nazítří od neděle, kdy síťová jízdenka platná ve 2. vozové třídě všech osobních a spěšných vlaků ČD zdražena byla asi o 100 Kč. Na náš příjezd do Turnova navazoval sice ihned rychlík, pro něj však tato jízdenka neplatila, v sobotu za dosavadních 150 Kč poskytla k více než hodinovému čekání na osobní vlak ještě dostatečný důvod. ano, milé děti, Anno Karolino, Lucasi, i ty malý Omare, za tak mrzký peníz bylo možno v oněch odporně populistických dobách pohybovat se ve vašich rodných českých zemí ve 2. vozové třídě všech osobních a spěšných vlaků ČD, které jste naštěstí nikdy nepoznali, odmala cestujíce v obrněných limuzínách svých rozvedených rodičů Do Mnichova Hradiště dorazili jsme za stálého sněžení. Do terénu pokrytého mokrým sněhem nebořili jsme se však natolik, aby nás to odradilo z Jiráskovy ulice, do níž zatočili jsme předtím z ulice Dvořákovy, odbočit ještě na jejím kraji doleva po ulici Hrnčířské. Zavrhli jsme totiž dobrodiní projeté silnice a naši vlastní trasu 10. ročníku hvězdicové akce Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji nastoupili jsme po červeně značené cestě později již volným terénem. Impuls k tomuto rozhodnutí vyvolala mimoděk rovněž mladá žena s hůlkami, jež z Hrnčířské ulice se právě svižným krokem vyloupla. Když v osadě Přestavlky vnořili jsme se pro změnu my do volného terénu obcházejíce zprava rozsáhlý zemědělský objekt, především pak při stoupání vprostřed louky, zjistili jsme však, že slečna či mladá paní hanebně podváděla, protože proti nám důstojně nekráčela, nýbrž převážně levitovala, ve vzácných chvících doteku se sněhovým pokryvem se příliš nebořila, a tudíž se na prošlapování cesty výrazně nepodílela. Její stopy však přece natolik byly zřetelné, že nejprve Vláďa a později od Přestavlk já jsme naši skupinu spolehlivě zavedli po loukách do dílčího našeho cíle - obce Zásadky, byť naše předchůdkyně se značené cesty otrocky nedržela. Ze Zásadky vystoupali jsme na hrad Valečov po již pevné zemi, načas však v nejistotě v duši, neb toho dne jsme na hrad, jehož otevírací dobu cedule před ním posouvala až téměř o hodinu později po našem příchodu, evidentně přicházeli první. Kastelána naštěstí zastihli jsme zametat sníh a ukázalo se, že bylo by chybou nechat se zmást jeho udánlivě nepřístupným vzezřením, potvrdilo se naopak, že on a paní, jež s ním občerstvení v kiosku při skále provozuje, jsou správní lidé na svém místě, kteří nás nyní po čtvrt na deset vlídně přijali. Původně chtěl jsem odbýt náš jedenapůlhodinový pobyt v útulném onom místě se stěnami ozdobenými starobylými obrazy, fotografiemi, talíři, klíči, obrovskými zámky, hodinami a jinými věcmi následující větou: "Chtěli jsme zde zdržet jen krátce, ale svůj odchod museli jsme odložit kvůli Jožině, jež nemohla se odtrhnout od nějaké poutavé a evidentně velmi dobře napsané knihy - později zjistil jsem, že jednalo se o mou knihu z turistických putování Krůpěje z Harlekýnova převlečníku", ale protože ve svých vyprávěních zásadně nelhu, maximálně tu a tam něco zamlčím, jak se znám nejspíše ze skromnosti, musím popravdě napsat, že Jožina si knihu, jíž zapůjčenou obětavě vláčela Maruška, sice opravdu prohlížela /díky Bohu z ní nečetla nemajíc brýle, takže ta zůstala pro další generace uchována/, ale hlavním důvodem bylo, že nebylo třeba někam spěchat, že prostředí kiosku bylo příjemné, k čemuž z mého subjektivního pohledu přidružil se potěšující fakt, že pivu přišel jsem opět na chuť. Navíc bylo třeba dostat se na kloub silně znepokojující záhadě, jíž vytušil jsem již ve vlacích do Turnova, kdy nabývaly kontury mých spolucestujících zřetelnějších rysů, a jež potvrdila se při čekání v Turnově. Krom manžela Jožiny postrádali jsme totiž ještě dva další účastníky, neb při prezentaci přítomných dopočítali jsme se pouze Marušky z Trutnova, Jožiny z Čisté, Vládi z Jilemnice a mě. Původně spatřoval jsem důvod nepřítomnosti obou přátel v razanci básně, jíž zaslal jsem v pátek v podobě SMS kolegyni ve znění "Druhou sobotu v prosinci / ať si je zima jak v psinci / z lůžek z rána nás vyhání / vidina skvělého setkání / s partnerem Tvým - jinak staronově / posedíme na hradě Valečově / kroky naše zimní krajinou / zastaveny budou až Olšinou / duch setkání bude na vině / že neradi ukončíme ho v Březině", ukázalo se však, že kamarádce nezdařilo se vyléčit nachlazení a její partner uvízl v práci. kde se vzal tu se vzal, před námi na nevelkém kopci hrad Valečov mezi sněhovými vločkami se vyloupl. Foto: L. Šlosar hrad Valečov vznikl ve zdařilém spojení přírodního materiálu a člověkem vyhotoveného staviva. Foto: L. Šlosar ozdobami výpravy byly zprava Jožina z Čisté a Maruška z Trutnova, a to ještě náhlé onemocnění naposledy vyřadilo další oblíbenou naši kamarádku a turistku. Foto: L. Šlosar původně měli jsme Jožině za zlé, že nevěnuje se nám a že místo toho cosi prohlíží si, když však zjistili jsme, jakouže knihou si to listuje, ocenili jsme její vybraný vkus a obdivovali jsme ji za to, že vůbec dokázala se potom od poutavých řádků odtrhnout, já sám bych to snad ani nedokázal. Foto: L. Šlosar stěny pohostinného kiosku na hradě Valečov ozdobeny byly starobylými obrazy, fotografiemi, talíři, klíči, obrovskými zámky, hodinami a jinými věcmi. Foto: L. Šlosar výpravy zúčastnili se zleva Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice, Jožina z Čisté a Luděk z Trutnova, původně nás mělo býti více, leč náhlá onemocnění a pracovní povinnosti byly bohužel proti. Foto: neznámý kolemjdoucí Kol třičtvrtě na jedenáct přenechali jsme velice neradi kiosek na hradě Valečově Jardovi z Kolína a jeho kolegům, hrad opustili jsme kol tzv. valečovských světniček, jež až do násilného vystěhování v roce 1892 obývalo až sedm rodin tzv. skaláků, kteří si zde dokázali vybudovat postupně topný systém, pece na chleba, koželužnu, dehtárnu i chlévy se žlaby pro domácí zvířenu. Z jedné malé světničky na mě kdosi vybafl, nešlo však o skaláka, nýbrž o Vláďu. Za Bunclavou a Skalkou rozloučili jsme se s červenými značkami a na začátku zelených rozdělila se dočasně výprava na dvě části, dámská její sekce pokračovala na Krásnou vyhlídku po značkách po silnici, pánská oddělila se doleva na počátku drátěnkou ohrazené obory, jíž posléze obcházela při jejím západním plotu, těsně nad stržemi, jež oddělovaly nás od vzdušnou čarou nedalekého pokračování červeně značené cesty, jíž nedlouho předtím jsme opustili. Ze tří dalších křížů z války roku 1866, jež se tu nacházejí, nalezl Vláďa, jenž neustále razil cestu včele, dva - od sebe vzdálené čtvrt hodinu lopotné chůze. Naše partnerky vyslali jsme sice na trasu delší, ale my jsme svou výpravu za památkami z války roku 1866 vykoupili náročnějším putováním skrze lesní terén, z něhož jen načas po pravici spatřili jsme zvědavé chalupy osady Mužský, v němž překonávali jsme řadu roklin a údolíček, bohudík v nejvyšší části hřebene Příhrazských skal ještě nepříliš hlubokých. Bohudík pohybovali jsme se sice po terénu sice složitém, v němž však přece nebořili jsme se příliš a jenž pokryt byl vlhkým těžkým sněhem - bohudík dostatečnou oporu při stoupáních spíše poskytujícím a uklouznutím při klesáních zbraňujícím, což zvláště potvrdilo se na jednom místě, kde konečně Vláďa zavelel k prudšímu sestupu mezi skály, po němž dospěli jsme již nadobro opět na turistické značení. Schůdná již cesta přivedla nás v těsnou rozsedlinu Studený průchod slující, jež vznikla posunem okrajové kry pískovcového masivu. Blízko jižně v dohledu a dostřelu hlavní zemské silnice stála v červnu 1866 c. a k. baterie rakouských děl. Vláďa a já klesli jsme nyní již za asistence žlutých značek bezpečně do Olšiny, kde restaurace Pod hrady osvobodila nás od drobného deště a kde - již po příchodu našich děvčat - ohlásili jsme se co jedni z více než 80 účastníků u kontroly z pořadatelského odboru KČT Chlum Mladá Boleslav, jíž tradičně tvořil obětavý manželský pár Zdeňka a Bojan z Libuně. Původně chtěl jsem odbýt náš tříhodinový pobyt v útulném onom místě se stěnami ozdobenými podkovami, koly, dobovým zemědělským náčiním a jinými věcmi následující větou: "Chtěli jsme zde zdržet jen krátce, ale svůj odchod museli jsme odložit kvůli Jožině, jež nemohla se odtrhnout od nějaké poutavé a evidentně velmi dobře napsané knihy - později zjistil jsem, že jednalo se o mou knihu z turistických putování Každý týden jedno dobrodružství", ale protože ve svých vyprávěních zásadně nelhu, maximálně tu a tam něco zamlčím, jak se znám nejspíše ze skromnosti, musím popravdě říci, že si Jožina knihu, jíž nezapůjčenou nestydatě vláčel jsem já, sice opravdu prohlížela /díky Bohu z ní nečetla nemajíc brýle, takže ta zůstala pro další generace uchována/, ale hlavním důvodem bylo, že nebylo třeba někam spěchat, že teprve nyní bylo možno vychutnat si jednotlivá individuální setkání s turistickými přáteli, jež všechny nelze v této reportáži spravedlivě vypsat, všechna vprostřed setkání nás několika turistických přátel, kteří spolu pravidelněji chodíme po celý rok či aspoň naše putování navzájem sledujeme, tato pak vprostřed zmíněné akce Předsilvestrovské setkání členů, přátel a příznivců turistiky v Českém ráji, jež v různém rozsahu od setkání bilaterálních až po setkání celkové v rámci celé hvězdicové akce poskládána byla do sebe jako do velké matrjošky. Tři hodiny strávili jsme nejen při pivech, nýbrž i při produktech nějaké zabijačky, z níž mé útroby vedle dalších piv přijaly milostivě velice chutnou světlou tlačenku, a nejen při mých dvou knihách, nýbrž i při bohatém Vláďově fotografickém albu rovněž drobátko starších obrázků, tím více jako obě knihy vzpomínky na stará putování vyvolávajících, jež zcela zapadly do atmosféry prosince - měsíce, ve kterém ve vztahu k celoročnímu našemu snažení ničeho navíc zpravidla již nedosáhneme, ale kdy také zpravidla již toho mnoho nepokazíme, a který tak vhodný je pro bilancování a shrnování nejen pro osoby postižené Aspergerovým syndromem. Dobře kol třičtvrtě na čtyři se početnější, pestřejší a pomíchanější společnost přesunula skrze obec Olšinu necelý jeden a půl kilometr na nádrží v Březině nad Jizerou, kde čekání na vlak využila k vytváření sněhuláků, jimiž snažila se vyjádřit jisté podobenství, posléze pak v Turnově téměř neztenčena využila následující asi hodinové čekání na další osobní vlaky posezením v 1. poschodí restaurace Centrum, v němž vystupňovaly se nejrůznější hlášky, jež koření podobná setkání, která lidi i nejrůznějších ražení stmelují a či alespoň přibližují a kterých tudíž nám třeba je více nežli různých politických mítinků a shromáždění. uff!! ještě že ukázalo, že z jedné ze skalních světniček ještě na Valečově nevybafl na mě ani troll, ani skalní mužík, ba dokonce ani permoník. Foto: L. Šlosar naše odchýlení se náročnějším terénem přineslo první úspěch - první nalezený typový kříž z války prusko-rakouské roku 1866. Foto: L. Šlosar po v závěru již nekonečných hupech konečně klesáme prudce terénem, za jehož schůdnost vděčíme mokrému pevnému sněhu. Foto: L. Šlosar netrpě klaustrofobií a nejsa natolik ještě obézní blížím se směle do Studeného průchodu. Foto: L. Šlosar stěny pohostinné restaurace Pod hrady ozdobeny byly podkovami, koly, dobovým zemědělským náčiním a jinými věcmi. Foto: L. Šlosar nevadí, že zanedlouho si nikdo již nevzpomene, jaké podobenství měli znamenat dva sněhuláci na železniční zastávce v Březině nad Jizerou, podstatné je, že při jejich modelování jsme se náležitě bavili, stejně jako po celý turistický den strávený v Českém ráji. Foto: L. Šlosar V Turnově, ve Staré Pace, v Martinících postupně jsme se - snad jen načas - rozutekli a nejvzdálenější trutnovská část výpravy dorazila do cíle ještě před hodinou osmou večerní. Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Zimní přechod Staropackých hor /15. 01. 2011/ aneb Z MARTINIC DO JIČÍNA PŘES STAROPACKÉ HORY /napsal Jan z Jičína/ Zimní přejezd - přechod Zvičiny - pěšky /08. 01. 2011/ aneb PŘES ZVIČINU /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Českého ráje /01. 01. 2011/ aneb NOVÝ ROK U ŽEHROVKY /napsal Jan z Jičína/ Výlet na Kumburk /26. 12. 2010/ aneb ŠTĚPÁNSKÝ VÝŠLAP /napsal Jan z Jičína// Zimní přechod Staropackých hor /15. 01. 2011/ aneb Z Martinic do Jičína přes Staropacké hory /napsal Jan z Jičína/ Usedám často ke klávesnici počítače s otazníkem, co podaří se mi zachytit naší mateřštinou o mém posledním turistickém snažení. Nejednou jsem navštíven myšlenkou, že nic psát nebudu, když zážitky ve stejné krajině ve stejném ročním období se dosti opakují. Pokud bych však uvedl jen pár vět o cestě autobusem z Jičína do Nové Paky, o jízdě vlakem údolím Olešky i Tampelačky do Martinic a pak o pěší túře přes Levínskou Olešnici do Jičína, bylo by to příliš málo ve vztahu ke krajině našeho Podkrkonoší - kouzelné v každém ročním období - i ve vztahu k pořadatelům i účastníkům tradičního lednového setkání ve Staropackých horách. A tak to zase zkouším... Do stanice MARTINICE V KRKONOŠÍCH přijíždím v sobotu 15. 1. 2011 v 9 hodin sám. Drobné mrholení, jež hladilo cestou okna vlaku, ustalo. Ohlížím se po nástupišti, zda někoho z cestujících, kteří se sem dostali spoji ze tří směrů, mohu dle zevnějšku zařadit mezi možné účastníky akce novopackých turistů. Jsem potěšen: čtyři mužové odpovídají mým představám. Sotva však zkontroluji rozcestník před nádražní budovou, zmizí mi docela jiným směrem, než jsem předpokládal. Po červené značce vzhůru do kopce mířím sám. Cesta kolem opuštěného vleku není příjemná, povětrnostní proměny vytvořily na louce v uplynulých dnech lesklé ledové plošky: na pohled jsou příjemné, pro chůzi již je to horší. Krátce ohlížím se k zadumaným krkonošským horám. V lesíku kráčím hlubším sněhem, stopy přede mnou jsou srnčí, nikoliv dálkoplazecké. Přes ROVNÁČOV přicházím ke známé silniční křižovatce NA ŠPICI. Na mysl přijde malé pivo, restaurace není však v 9:45 ještě otevřena, potravinářský obchod ani zelenina mne k zastávce nelákají. Pokračuji asi 300 metrů po kraji frekventované silnice směr Horka u Staré Paky, pak odbočuji do bezpečí vlevo na cestu mezi pole a louky. Přede mnou je nevysoký kopec STRÁŽNÍK s telekomunikační stavbičkou. Po zkušenostech z minulých let se neškrábu k místu nejvyššímu. Směrovky ujišťují mne, že značka vede dál známými místy. Mírný sestup není nejpohodlnější, na zledovatělou cestu spěchá z polí voda z tajícího sněhu. Objevuje se sluníčko. Zelená barva větví vrboví je v lednu podivně svěží. nádraží v Martinicích. Foto: J. Vaníček Strážník. Foto: J. Vaníček osamělý jasan působí předjarním dojmem. Foto: J. Vaníček V obci STUDENEC přecházím hlavní silnici. Okolo sportovního areálu opouštím vesnici, docela vlevo zůstává kostel sv. Jana Křtitele postavený v 60. letech 19. století. Cestou, kterou jsem šel v posledních letech nejednou, zařazuji tři krátké zastávky: u křížku při okraji lesa, u prvního setkání s říčkou Oleškou a u pomníčku sv. Václava. To jsem již na okresní silničce, jež ze Studence míří do Karlova. Před sebou mám na dohled čtveřici, kterou jsem viděl na nádraží. Mé tempo přesunu je sice o poznání vyšší, přesto se nezadaří je dohonit: do následující vesnice jdou obloukem po místní komunikaci, kdežto já jsem stále věrný červené značce, i když v těchto místech nabízí mokrý sníh s blátivým podkladem. Vlevo na kopci nás všechny pozoruje rozhledna Kozinec. Za mírným stoupáním a následným klesáním nachází se LEVÍNSKÁ OLEŠNICE, za ní táhnou se STAROPACKÉ HORY. Lehce prší. Po krátkých zastávkách u kostela Všech svatých a památníku válečným obětem jdu asi 250 metrů proti proudu Olešky, která je na vodu až příliš bohatá a stala se nezvaným hostem na několika zahrádkách. kostel sv. Jana Křtitele ve Studenci. Foto: J. Vaníček křížek u Studence. Foto: J. Vaníček Svatý Václave, oroduj za nás! Foto: J. Vaníček "Restaurace Oleška", kam přicházím po 11 kilometrech v 11:15, se podle tradice stala azylem pořadatelů i pochodníků. Místa u stolů ve výčepu i v sále jsou převážně obsazena. Odbavování účastníků jde jako na drátkách. S půllitrem novopackého piva v ruce se rád setkávám s jedinci známými: se dvěma Josefy z Nové Paky, s Vláďou z Jičína, s panem Václavem i s paní Mášou (i s jejím pejskem Budem) z Nové Paky a dalšími. Přestávku v cestě ukončuji v pravé poledne, venku neprší, svítí sluníčko. Ačkoliv ještě dopoledne zvažoval jsem, kde dnešní trasu zakončím, nyní už mám jasno. Dojdu do Jičína (!). restaurace Oleška se stala azylem pochodníků. Foto: J. Vaníček pan Václav, paní Máša a pejsek Bud z Nové Paky. Foto: J. Vaníček Vracím se ke kostelu a pokračuji po značce červené. Přecházím železniční trať a stoupám okolo Levínského hradiště na hřebínek Staropackých hor. Ve vyšších polohách absolvuji pár set metrů neznačeným úsekem (na který směrovka ovšem upozorňuje), abych vrcholovou lesní cestou přešel po žluté na zelenou. Za telekomunikační věží následuje prudký sestup. STARÁ PAKA v údolí Rokytky je ovlažována lehkým mrholením. Zastavuji se u kulturní památky - roubené staré školy, která dnes slouží jako knihovna. Z více možností pohostinských zařízení je jisté, že místem dalšího posezení se stane ve 13 hodin osvědčená "Hospůdka Na Lajně". Poklid konzumace jednoho piva z Nové Paky je lehce narušován údery tága u kulečníkového stolu a televizní obrazovkou, jež přenáší sjezdové lyžování ze švýcarského Wengenu, kde velcí lyžaři spěchají ze svahu rychlostmi hrubě přesahujícími tu stokilometrovou. Ze Staré Paky odcházím do svahu po zelené značce, od pomníku Panny Marie ve stráni ohlížím se k překonaným Staropackým horám. Kolem nehezky vyhlížející hromady pneumatik na okraji vísky BRDO přicházím na silnici a po ní k rozcestí SKALKA POD KUMBURKEM. Po kilometrovém sestupu do ZBOŽÍ odebírám se po modré zpočátku ke Chloumku a pak tříkilometrovým sestupem po lesní cestě k osadě TUŽÍN. Tady se definitivně loučím se sněhovou pokrývkou. Po silnici přicházím do obce RADIM, kde se potěším pohledem na obří krmítko, jímž místní obyvatelé dávají najevo svůj citlivý vztah k opeřenému tvorstvu. Oleška na vodu až příliš bohatá. Foto: J. Vaníček stará škola ve Staré Pace. Foto: J. Vaníček hospůdka Na Lajně ve Staré Pace. Foto: J. Vaníček obří krmítko v Radimi. Foto: J. Vaníček Poslední kilometry jsou ozdobeny drobnými přeháňkami. Přes STUDEŇANY a VALDICE přicházím do Libosadu, odkud domů jsou to pouhé dva kilometry. V lipové aleji potkávám i předbíhám jičínské občany, které dnešní den vylákal k procházce (nikoliv ovšem 33 km dlouhé) na čerstvý vzduch. Na sídliště "U Stadionu" přicházím v 16:30, kdy soumrak začíná padat na město. Třetí lednová sobota, během níž byl mi dopřán hodnotný turistický zážitek, naklání se ke svému konci. Chválím zimní Podkrkonoší, novopacké pořadatele i lidské jedince, kteří svou účastí na přechodu Staropackých hor vytvořili příjemnou atmosféru zdařilé turistické akce. Zimní přejezd - přechod Zvičiny - pěšky aneb Přes Zvičinu /napsal Jan z Jičína/ Po dvou dnech, během nichž navštívily naši zemi kapalné vodní srážky, které po vtipném přimrznutí proměnily mnohý chodník, mnohou ulici i cestu - ba i jiná místa - v nebezpečné kluziště, pohlédl jsem v sobotu 8. ledna 2011 po šesté ráno starostlivě z okna, kterak se venku věci mají. Zaradoval jsem se: dva stupně nad nulou ani lehké mrholení nezmaří záměr naší rodinné turistiky absolvovat výlet do Podkrkonoší. Už předem vědělo se, že zimního přejezdu (přechodu) Zvičiny - memoriálu Petra Holveka - se zúčastním se syny Janem a Lukášem. Za výchozí místo pěší trasy zvolili jsme Novou Paku, kam jsme se přepravili místním autobusem odjíždějícím z Jičína v 7:32. Před osmou procházeli jsme již novopackými uličkami, abychom přes náměstí Masarykovo i Dukelské došli k železničnímu viaduktu. Za ním - poblíž kaple Bolestné Panny Marie - usmívaly se na nás tři barevné značky, jež začínají u železniční městské zastávky. Dle předchozích dohod vedly první naše kilometry po žluté. Kolem Lidlu a hlavního nádraží spěchali jsme z města do volné krajiny. Vodní srážky nepadaly. Mírné stoupání lesní cestou zakrytou asi patnácticentimetrovou vrstvou mokrého sněhu bylo ještě dosti pohodlné. Od místa, kde železniční trať mizela do podzemí, šli jsme mezi poli sněhem hlubším. Na sněhové pláni spěchala tříhlavá skupinka srnčí zvěře. V dalším lese, k němuž došli jsme, byla cesta projetá traktorem. V Přibyslavi přešli jsme na značku červenou, s tím vědomím, že následující kilometry budou silniční. Stalo se tak poblíž smírčího kříže, který do svého zápisníku prý nakreslil si Karel Hynek Mácha při putování krajem. (Z pramenů jsem nezjistil, zda literát tudy kráčel za oblevy počátkem ledna.) Při sestupu do Radkyně předhonili jsme čtyři novopacké turistky. Prozradily, že mají obavu z údolí kolem Kalu, a proto namíří si to z Pecky po silnici přes Staňkov a Vidonice. tříhlavé stádečko srnčí zvěře pohlíží nedůvěřivě k lidským vetřelcům. Foto: L. Vaníček smírčí kříž v Přibyslavi. Foto: L. Vaníček Přes Bělou došli jsme v 10 hodin na náměstí v Pecce. U rozcestníku občerstvili jsme se chlebem a čajem z termosky. Červená značka vedla dále silnicí, opustili jsme Pecku a minuli křižovatku s odbočkou ke Vřesníku. Na další křižovatce došli jsme další poutníky: tři ženy, jednoho muže. Oni pokračovali k Vidonicím, my jsme zůstali věrni červené značce, nic nedbali starostlivých rad výletnic, že překonat údolí Bystřice bude značně obtížné. V Kalu skončily dlouhé kilometry silniční, od tamní návsi ozdobené křížkem a zvoničkou vedla nás značka do polí, sněhová pláň byla narušena mnohými stopami lidských jedinců, pro něž nebyl lednový čas vůbec nepřívětivý. Za mostem přes lehce dovádějící říčku Bystřici minuli jsme Bystrý mlýn a jali se přidávat nadmořskou výšku. Naši radost z chůze vyšším sněhem málem pokazil muž se zbraní přes rameno v myslivecké kombinéze: vysvětloval, že nablízku mají naháňku na černou zvěř. Po kratším dialogu nás nechal jít dál, ovšem s podmínkou, že půjdeme větším obloukem zleva, když směr, kudy vedly stopy ve sněhové pokrývce byl prý ve stavu ohrožení. kostel sv. Bartoloměje v Pecce. Foto: L. Vaníček náměstí v Pecce. Foto: L. Vaníček Panna Maria s dítětem u Kalu. Foto: L. Vaníček náves v Kalu zdobí kříž i zvonička. Foto: L. Vaníček po posledních dnech je Bystřice na vodu bohatá. Foto: L. Vaníček Od rozcestí mezi Borkem, Bezníkem a Vyšehradem rozhlédli jsme se trochu po zamlžené krajině. Krátkým lesním úsekem přiblížili jsme se k osadě Vyšehrad a polní cestou připojili se k silnici od Miletína. Značka pak vedla okrajem zasněžené louky do obce Zvičina, na místní silničce potkávali jsme více pěšáků, mezi nimi i pana Vláďu z Jičína. Ve 12:15 přišli jsme na mlhou ozdobenou horu. Raisova chata byla zcela zaplněna jedinci, kterým stálo za to si v lednu na Zvičinu (671 m) z různých směrů vyjít. Z mnohých známých, s nimiž setkal jsem se, uvedu alespoň Luďka z Trutnova, Jožinu z Čisté, Vláďu z Jilemnice, pana Václava z Nové Paky, přívětivé pohledy ke mně ovšem přilétly i od turistek a turistů, které znám jen od vidění. U pořadatelského stolu, kterému předsedal pan předseda Vilém z Hořic, obdržel každý účastník za 20,- Kč diplom, poukázku na polévku a materiály turistiku propagující. Pro velký nápor návštěvníků jsme museli asi deset minut počkat na volná místa u stolu, posezení v teple po 18 kilometrech pěšího snažení při česnekové polévce bylo před dalším putováním velmi příjemné. Ze Zvičiny namířili jsme si to pár set metrů bez značky směrem jihozápadním, pak napojili se na zelenou a sestupovali lesem k osadě Růžovka. Značka dál odebírala se do Chroustova terénem, my jsme vybrali zjevně schůdnější variantu, a to místní komunikací do obce Úhlejov a osady Brodek. Od Miletínských Lázní vedly nás svorně červená i modrá cestou mezi loukami. V místě, kde trochu otevřel se pohled na Miletín, jsme přerušili cestu a odebrali další čaj a chleby ze zásob. V rodišti K. J. Erbena jsme odolali drobnému pokušení zakončit trasu a počkat na autobus. V cukrárně na náměstí koupili jsme si ve 14:45 po jednom místním perníčku. Pro posledních šest kilometrů zvolili jsme silničku táhnoucí se přes Jeníkov a dotýkající se zprava řeky Bystřice. Do Hořic přišli jsme v 16 hodin. Kolem sokolovny, Základní školy Na Daliborce a Husova pomníku došli jsme na vlakové nádraží, kde jsme čekali asi 20 minut. Regionova Královéhradeckého kraje se v 16:45 rozjela od Hořic k Jičínu. Zvičina má kouzlo v každém počasí. Foto: L. Vaníček poníci v Růžovce pohlíželi na turisty dobrácky. Foto: L. Vaníček sousoší sv. Jiří na koni v Miletíně. Foto: L. Vaníček Dr. Miroslav Tyrš u sokolovny v Hořicích. Foto: L. Vaníček Po dvou dnech, během nichž navštívily naši zemi kapalné vodní srážky, v sobotu v Podkrkonoší nepršelo. Je pravda, že za takových zimních dnů, kdy bílá pláň prašanu jiskří na slunci, nechá se zlákat do krajiny více návštěvníků než 8. ledna 2011. Jedincům, kteří přes drobné nevlídnosti vyšli si dnes z různých míst na Zvičinu, přinesla sobota nepochybně příjemný turistický zážitek. Stejně jako jednomu Lukášovi a dvěma Janům z Jičína, kteří absolvovali zajímavých 30 km na cestách mezi Novou Pakou, Zvičinou a Hořicemi. Výlet do Českého ráje /01. 01. 2011/ aneb Nový rok u Žehrovky /napsal Jan z Jičína/ První ráno roku 2011 je v Jičíně poklidné: ty tam jsou půlnoční hluk zábavné pyrotechniky i pokřik opozdilců vracejících se v pozdní noci z bujarých oslav silvestrovských. Teplota vzduchu je asi šest pod nulou, což je okolnost pro účastníky výšlapu KČT Jičín snad přívětivá, sníh nepadá, je zataženo. S manželkou Alenou a synem Lukášem přicházíme v 9:20 na autobusové nádraží, odkud klubem objednaný autobus převeze turisty do jednoho koutu Českého ráje. Pro novoroční vycházku byly letos vybrány tři kratší trasy údolím Žehrovky se zastávkou na chatě Nebákov. Dopravní prostředek vezoucí tři tucty turistů zastavuje nejprve v Rovni, poté na křižovatce u Libošovic, zájemce o nejdelší túru pak veze ke hradu KOST. Tam vystupuje 15 jedinců včetně našeho rodinného tria. Kolem 10. hodiny shledáváme, že dost již bylo pohledů na zasněžený hrad ze 14. století, jenž pevný je jako kost, a vydáváme se po zelené značce kolem Bílého rybníka do krajiny. První stovky metrů jsou s námi i značka červená, jež odkloní se do Libošovic, jakož i modrá, jež zamíří k Podvyskeřskému mlýnu. Stoupáme lesní stezkou, jsme spokojeni, že po ní prošlo nedávno vícero lidí, kteří prošlápli sněhovou pokrývku. Lukáš, Alena a Jan z Jičína u hradu Kost. Foto: neznámý kolemjdoucí V osadě RYTÍŘOVA LHOTA poblíž zvoničky odléváme s manželkou horký čaj z termosky. Přecházíme silnici spojující Libošovice s Dobšicemi. Značka míří do dalšího lesa, kterým sestupujeme do údolí. Ocitáme se na dolním konci vísky PLESKOTY a po silnici dostaneme se na pravý břeh Žehrovky k rozcestí PLESKOTSKÝ MLÝN. Na tomto místě uvedu, že v Českém ráji jsme byli již na mnohých trasách, avšak právě absolvovaných 4,5 km šli jsme vůbec poprvé, další kilometry jsou nám již dobře známy. Orientujeme se v údajích na směrovkách, poodejdeme si asi 300 metrů stranou, abychom se zastavili při skalním útvaru PEKAŘOVA BRÁNA. zvonička v Rytířově Lhotě. Foto: A. Vaníčková Pekařova brána. Foto: A. Vaníčková Pak vydáme se po silnici proti toku Žehrovky, po kilometru je rozcestí U PŘIBYLA. Odtud po červené, při níž všímáme si pozoruhodných pískovcových útvarů, zamíříme k osadě PODSEMÍN. Kolem zamrzlého zdejšího rybníka přicházíme v 11:45 k hlavní zastávce trasy. V chatě NEBÁKOV nacházející se u rybníka NEBÁK zajistil vedoucí našeho novoročního výšlapu posezení s bohatou nabídkou jídel i pití, která nezůstane bez povšimnutí. V příjemném prostředí setrváváme asi dvě hodiny. údolí Žehrovky zdobí nejeden pískovcový útvar. Foto: A. Vaníčková restaurace Nebákov. Foto: A. Vaníčková tento lehce zasněžený noční dravec bdí i ve dne. Foto: A. Vaníčková přítel člověka se k příchozím nechová nepřátelsky. Foto: A. Vaníčková návštěvníky restaurace vítá i mistr svého řemesla. Foto: A. Vaníčková hosty potěší i betlém. Foto: A. Vaníčková Po zaplacení s údolím na čas loučíme se, když červená značka míří do svahu s lesním porostem, jdeme zvolna, a tak nepřehlédneme sv. Jana Nepomuckého střežícího ze skalního výklenku řeku i vodní plochu. Po půl kilometru stoupání končí, značka zabočuje vpravo zas k údolí. Pár účastníků má oprávněnou obavu z prudšího sestupu k říčce, který je vybaven schůdky kamennými i kovovými. Všechno ale dobře dopadne, když někteří turisté volí sjezd v horizontální poloze těla. sv. Jan Nepomucký střeží ze skály rybník Nebák. Foto: A. Vaníčková V místě známém jako DOLNÍ MLÝN loučíme se s Žehrovkou. Lesem přijdeme do obce MLADĚJOV, kde skalní stěny při cestě ozdobeny jsou ledopády. Pěší procházka končí. Autobus čeká na návsi. Do času odjezdu, který je stanoven na půl čtvrtou, stíhají ti pilnější - mezi něž ovšem náš rodinný tým nepatří - ještě místní restauraci. skalní stěna na kraji Mladějova ozdobená ledopády. Foto: A. Vaníčková Tak začal nový rok; jičínští turisté uvítali ho důstojně na pěších trasách 9, 11 a 14 kilometrů v zasněženém údolí Českého ráje. Výlet na Kumburk /26. 12. 2010/ aneb Štěpánský výšlap /napsal Jan z Jičína/ 26. prosince - o svátku sv. Štěpána (Prvomučedníka Páně) - užívá si mnoho lidských jedinců svých příbytků, jež zaplnily se v poetickém čase vánočním předměty ryze prozaickými (pevnými i kapalnými) přebývajícími ještě před pár dny v prodejnách potravinářských. Je méně těch, kdo druhý svátek vánoční věnují jiným zálibám. Myslivci vyrážejí na hony, estéti na výstavy i koncerty, milovníci sálových sportů do hal a tělocvičen na vánoční turnaje… Ani turisté leckde nezahálejí: kalendář akcí předkládá dlouhý výčet aktivit v krajině české, moravské i slezské; ten přehled není ovšem úplný, když mnohé odbory Klubu českých turistů scházejí se v tento den na akcích vlastních, jež nikde nepublikují. K takovým patří i turisté jičínští, jichž scházívá se tradičně onoho dne několik desítek na Štěpánském výšlapu. Na Štěpána ráno panoval v naší domácnosti přívětivý neklid podmalovaný pořadem Dobré jitro na Českém rozhlase 2. Ačkoliv okenní teploměr ukazoval deset stupňů pod nulou, chystala se kompletní naše rodinná pětka (dvě Aleny, dva Janové a jeden Lukáš) na klubovou akci. Krátce po osmé hodině vyšli jsme již na shromaždiště na autobusové nádraží, abychom nezmeškali odjezd objednaného autobusu, jenž byl stanoven na půl devátou. Počet účastníků lehce převyšoval třicítku. Ve stanovený čas pohnul se dopravní prostředek, aby nás přemístil do krajiny pod Kumburkem, přesněji do vísky Stav. Osm účastníků se nechalo vysadit již poblíž lokality "U Kostelíčka" v motoristy málo oblíbeném kopci "Babák", zbývající (včetně našeho rodinného kvinteta) vystoupili v 8:50 na křižovatce u (zavřené ovšem) hospody v místě, kde končí Stav a začínají Úbislavice, rodiště jazykozpytce Jana Gebauera (1838-1907). Turistickou značku spojující Kovač se Starou Pakou nebylo třeba hledat, a tak vydali jsme se po ní severním směrem po silničce lehce stoupající vzhůru vesnicí. Jen pár domorodců či chalupářů kutilo cosi před staveními, většinou šlo o úkony spojené s přemísťováním sněhu na jiná místa, než vzpomněl si spadnout. Zpestřením chůze byla přítomnost vozu Policie ČR u auťáku stojícího na okraji vozovky s pochroumaným levým předním blatníkem. Nejeden kříž, nejedna socha s biblickým motivem, stejně jako kostel Narození Panny Marie v obci svědčí o někdejší zbožnosti tohoto malebného kraje. Za kostelem opouštěla značka silnici a zamířila do terénu. Většina účastníků šla poslušně po ní, ačkoliv nebylo zřejmé, nebude-li polní cesta příliš sněhem zavátá. Nebyla, přesto následující dvoukilometrový úsek do Zboží byl nejméně pohodlný z celé denní trasy. Na zdánlivě nekonečné sněhové pláni spěchalo stádečko srnčí zvěře, pohlíželi jsme k osadě Štěpanice vpravo do údolíčka, červené šípky zdobily své mateřské keře, z výšin pohlížel do krajiny hrdý Kumburk. Přišli jsme do Zboží. Od rozcestníku, kde křížili jsme modrou značku spojující Novou Paku s Radimí, hleděli jsme si dále zelené, silničkou v lese ukrytou vystoupali jsme ke Skalce pod Kumburkem (515 m), známému rozcestí turistických cest. Na tomto místě vzpomenul jsem, kterak před týdnem užíval jsem si v těchto místech sněhové nadílky k běžkařským radovánkám, po předvánoční oblevě teď vyhlížely stopy vskutku nešťastně a jejich obnova by vyžadovala delší vydatné sněžení. Úbislavice. Foto. A. Vaníčková roubenka v Úbislavicích. Foto. A. Vaníčková první kilometr trasy. Foto. A. Vaníčková místy zamrzlý Úlibický potok. Foto. A. Vaníčková roubenka s pavlačí. Foto. A. Vaníčková kostel Narození Panny Marie v Úbislavicích. Foto. A. Vaníčková křížky se nacházejí na mnohých rozcestích. Foto. A. Vaníčková zimní čas u Zboží. Foto. A. Vaníčková Kumburk očekává své návštěvníky. Foto. A. Vaníčková zvonička ve Zboží. Foto. A. Vaníčková chalupa ve Zboží. Foto. A. Vaníčková Od Skalky odebrali jsme se po značce červené pod Kumburk. Na zříceninu vystoupala po žluté ovšem jen necelá polovina účastníků. Ti, kdo vyšli nahoru, nelitovali: Krakonoš své panství zadýchal jen lehkým oparem a dopřál podívat se na nejeden horský vrchol včetně nejvyšší Sněžky, také pohledy na Zvičinu i další vyvýšeniny kolem stály za to odolat mírnému povětří, jež na Kumburku (642 m), kde jsem byl letos počtvrté, panovalo. Po červené jsme sešli západním směrem ke Klepandě, kde jsme byli v 10:45 hodin. Delší posezení v restauraci bylo vedoucím výšlapu zavčas zajednáno, turisté poseděli většinou dvě hodiny a dopřáli si z bohaté nabídky jídel i nápojů. Po poledni se ovšem rozdělili, protože představy o návratu do Jičíny byly různé. Část (s ní i dcera Alena) zamířila do 4 km vzdálené Ploužnice k linkovému autobusovému spoji (po celkové pěší túře 13 km), část se odebrala do Jičína pěšky. (Syn Lukáš šel sice taktéž až do Jičína pěšky, ale rozhodl se v mrazivém čase pro rychlejší přesun trasou vlastní.) Odebrali jsme se po modré značce k severnímu rozcestí Pod Bradlecem, minuli zříceninu hradu a hlubokým lesem sestoupili k jeho Lhotě. Přešli jsme silnici, pak polní cestou a krajem lesa došli k rozcestí Ranč Kamenec. Po červené pak dovedla nás silnička do Železnice, kde v příjemné restauraci u kostela sv. Jiljí, opata, bylo rozhodnuto přerušit putování. Po kávě, teplých čajích rumem obohacených i chlazených pivech se někteří putující odebrali v 15 hodin již k linkovému autobusu, menšina pokračovala dál po červené přes Těšín a Valdice do Jičína. S manželkou Alenou a synem Janem jsme turistickou značku opouštěli v lipové aleji v Jičíně v 16:15, abychom po 20 kilometrech Štěpánského výšlapu zimním Podkrkonoším došli za pár minut na sídliště U Stadionu. příchod na Kumburk. Foto. A. Vaníčková pohled z Kumburku na Bradlec. Foto. A. Vaníčková původně kartuziánský klášter ve Valdicích má od 19. století docela jiné využití. Foto. A. Vaníčková Valdštejnská lodžie v zimě. Foto. A. Vaníčková
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem