V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Draháňským údolím /26. 11. 2011/ aneb ZAČÁTEK ADVENTU V ČECHÁCH Pražský minimax /17. 11. 2011/ aneb ZLIČÍN PETŘÍN, JAK SE TO RÝMUJE Výlet na Svitavskou pahorkatinu /12. 11. 2011/ aneb SBÍRÁNÍ PEREL NA SVITAVSKU Poslední pochod roku /05. 11. 2011/ aneb PRO KÁRTRIDŽKU AŽ Z JÍCNU SOPEČNÉHO Do Holyně bez holinek /29. 10. 2011/ aneb NAD OBĚMA BŘEHY BEROUNKY ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Draháňským údolím /26. 11. 2011/ aneb Začátek adventu v Čechách Advent je období, kdy věřící připravují se na druhý příchod Mesiáše. Nás - kteří zůstali jsme vírou nepolíbeni, kteří navíc uchováváme si doživotní odpor k oficialitám a pompám, ale kteří také cítíme, že přece existuje nějaký Řád Věcí, jenž konkrétními skutky je třeba dodržovat, abychom neubližovali druhým a aby nenastaly chaos a destrukce, ano nás - potácející se životem jakýmikoliv idejemi neoslovené nalezl den před začátkem křesťanského liturgického roku - stejně jako předešlé a věřme i následující soboty - opět na pochodu tentokráte v severní části Prahy a jejím těsném okolí. I kdybych opomněl příjemné vzpomínky, Poslední pochod roku konaný 05. 11. 2011 v Nové Pace nezůstal totiž i bez dalších následků. Během krátkého pobytu v cíli zformovala se totiž tehdy předběžně pětičlenná výprava Milanovým autem na 28. ročník pochodu Draháňským údolím, jenž pořádá KČT Střížkov. Protože odhodlání všech, kteří se popsaným způsobem sdružili ad hoc, po dalších třech týdnech neutuchlo, šťastně všichni shledali jsme se kol hodiny páté ranní před nádražím staropackým v následujícím složení in alphabetical ordre: Jana, Katka a Milan z Lomnice n. P., Vláďa z Jilemnice a já, jenž tradičně všechny příhody toho dne zaznamenal. Nemuselo to tak ovšem dopadnout. Když zrána pět minut před třičtvrtě na čtyři vycházel jsem z domova, zaskočen byl jsem námrazou, jež způsobila na povrchu dlažebního a asfaltového kluzký povlak, jenž výstižně nazýváme "mejdlo". Naštěstí po travinách tříkilometrovou cestu na nádraží lemujících nebo v případě nezbytí po inkriminovaném povrchu krokem šouravým doputoval jsem přece na trutnovské hlavní nádraží včas a výpravy se tak přece zúčastnil. Protože cíl a start pochodu nebyly totožné a protože nemá smyslu proplétat se v automobilu Prahou, jízdu zakončili jsme již na parkovišti na Černém Mostě a odtud na start na konečné autobusových linek MHD Sídliště Čimice dojeli jsme postupně metrem a ze stanice Vysočanská pak autobusem linky č. 183. V těch okamžicích a později na prvních kilometrech trasy mohl jsem připadat široké veřejnosti "in", neb zakuklen jsem byl do kapuce, jak se to dnes sluší mezi teenagery. V mém případě však šlo o z nouze ctnost, neb od krátké zastávky před motorestem Kersko při příjezdu do Prahy postrádal jsem svou černou čepici s červeným nápisem Krakonoš, studený vítr v mrazivém počasí byl nepříjemný, navíc pochody jsem uvyklý podstupovat s pokrývkou hlavy. Po startu předlouhou ulicí Čimickou nechali jsme se zavést na zeleně značenou cestu, jejíž první značka na úzkém kůlu nemohla bystrému pozorovateli uniknout, a jež dále vedla po ulici K Pazderkách a později po stezce začínající na úbočí skalního útvaru Velká Skála a dotyčnou ulici kopírující. Překrásný pohled na Prahu z tohoto ostrůvku zeleně vprostřed běžné městské zástavby - krom jiného na Pražský hrad z nezvyklého úhlu, trojský zámeček, vinici svaté Kláry se stejnojmennou kapli - neobměkčil bohužel nějaké individuum, aby si tu nedalo práci černým sprejem počmárat informační cedule vysvětlující zdejší přírodní poměry. Protože zatrpklého zapšklého důchodce dovedu si představit permanentně nadávajícího, ba i s holí v ruce hrozícího, nikoliv však se sprejem sprejujícího, přemýšlel jsem v těch chvílích o tom, jaký je to podivný protest proti stávajícímu establishmentu a zažitým zvykům, přecházející až v přetlak, jenž musí si nalézt cestu ven a jenž vlastní je každému normálnímu mladému člověku, není-li však adresován ve formě názorové platformy těm, kteří jsou jejich skutečnou příčinou, a je-li naopak vybíjen na nadšené práci mizerně placených muzejníků a propagátorů krás přírody a kulturních památek a na těch, kteří obdivujíce tyto krásy, unikají k nim z důvodu obdobného protestu. Vyšlo mi to tak, že takový "protest" či odpor je ve skutečnosti projevem stejné zbabělosti nebo zhovadilosti, jako pod záminkou nespokojenosti rozbíjet výlohy, jako pod záminkou nesouhlasu s názory, byť nepříliš oblíbeného politika, místo výměny názorů házet po něm vajíčka, nebo jako pod záminkou boje proti nenáviděnému totalitnímu režimu místo získávání nerozhodných pro věc podříznout bezbranného člověka a zavraždit nevýznamného občana a tím nenáviděné naopak vyzbrojit argumenty a váhající odpudit. Tyto mé úvahy, jež beztak podobny jsou plácnutím do vody, naštěstí včas přerušeny byly krátkým nahlédnutím do areálu momentálně pro veřejnost uzavřeného zámečku v Tróji a návštěvou informačního centra zoologické zahrady, do jehož sortimentu hodily by se turistické vizitky a v němž alespoň potěšila tři pěkná graficky vyvedená razítka. Posléze na pravém břehu Vltavy, na jehož zlehka rozčeřené modravé hladině zrcadlil se překvapivě se rodící slunečný den, rozvolnilo se tempo pětičlenné naší skupiny natolik, že oko naše nerušené příliš razantní chůzí těšilo se výhledy na protilehlé vysoké svahy, nejprve orámované quasizříceninou Baby a později Sedleckými skalami, ještě před tím přímo nad námi pohledem na rozhlednu zoologické zahrady, jejíž teritorium jsme právě obcházeli, což potvrzoval i lehký odér ve vzduchu. Konečně pak úzká stezička umožnila nám aspoň krátkého rozloučení s Vltavou a poté nenápadně vloudila se naskrz vysokého skalnatého svahu nad Vltavou do skuliny Draháňského údolí, kdys vyhloubeného vytrvalými vodami Draháňského potoka, nad nimiž pak pokračovala v pozvolném stoupáním - tu rozšířena v širokou pohodlnou cestu, tu jen nepatrně se zařezávající do úbočí svahu do šíře pouhé stopy - všude však ostře sledována výstavnými chatkami, jež jakoby z posledních sil přidržovaly se zalesněných strání zprudka stoupajících nad námi. Tradiční kontrola pro účastníky všech tras nalézala se u Draháňského mlýna a děvčatům poskytla polévku, jejíž chuti si dlouho pochvalovala, a nám všem pak toužebně očekávané lahvové pivo. na startu na konečné MHD Čimice bylo jako na "vídrholci", takže se tu nikdo přespříliš nezdržoval. Foto: L. Šlosar přestože skalní útvar Velká Skála je svou polohou vprostřed městské zástavby jedinečný a jistě vítaný, přece jeden jeho kámen stál jakémusi výtečníku za pomalování. Foto: L. Šlosar na cestě z Velké Skály do Tróji otevřely se před námi překrásné výhledy na Prahu, z nichž nedaly se přehlédnout trojský zámek a vinice sv. Kláry se stejnojmennou kaplí. Foto: L. Šlosar trojský zámek byl sice mimo sezónu pro veřejnost uzavřen, přece však odhalil se nám v plné kráse. Foto: L. Šlosar kámen s figurkami zvířat připomíná, že nacházíme se před areálem zoologické zahrady. Foto: L. Šlosar rád sleduji poklidně plynoucí vody Vltavy. Foto: L. Šlosar na kontrole u Draháňského mlýna dostalo se účastníkům občerstvení dle jejich libosti i výběru. Foto: L. Šlosar poblíž občerstvujících se turistů potulovala se mlsná černá kočka, jež nalezla porozumění a přízně také u Katky z Lomnice n. P. Foto: L. Šlosar Pokračovali jsme dále podél čističky do Dolních Chaber, na jejich konci po modře značené cestě procházeli jsme již skrze pole ve směru severním po otevřené rovině, kde pohlédnout do největších dálek zabraňoval nám mlžný opar. Rozlehlost a klid krajiny jakoby přenesly se do našich duší a podpořeny byly pravidelnou již svěží chůzí. Skrze Veltěž a Zdiby prošli jsme po žlutě značené cestě a protáhli se pod čtyřproudovou vozovkou. Za obcí Zdiby u pastviny přečtením sarkasticky laděného nápisu sklízeli zasloužený nevděk výtečníci, kteří nikým nevybízeni krmívají tu koně, jímž tak způsobují střevní potíže. Po přehoupnutí nízkého obzoru rozprostřely se před námi výhledy na rozlehlé sídlo, jež po pravé straně uchovávalo si venkovský ráz, za to jeho levou stranu představovala jednolitá změť střech satelitního městečka, jež blíže prostředku sdružily se v barvu sparťanského dresu, poněkud více vlevo pak ctily spíše barvy Manchester United, zřejmě kdokoliv kdo odvážil by se pokrýt svou střechu jinou barvou, byl by odtud nejspíše ostrakizován. Nás obec Březiněves překvapila však nakonec mile, neboť kontrola avizovaná na zastávce MHD vyloudila představu, že tu nenalezneme otevřenou hospodu, restaurace Pod lipami nacházela se však hned naproti. V době těsně popolední rozesadili jsme se tu pod sympatickým zákoutím, jemuž vévodil nadměrečný džbán s pivním otčenášem, obsluhováni pak vzornou a vlídnou obsluhou, museli jsme se toliko přizpůsobit tomu, že hovořilo se tu natolik ve zdrobnělinách jako třeba "pivečko", že jsem se až zastyděl, když objednal jsem si brutálně znějící hovězí "vývar" - samozřejmě místo "vývarečku". Nejen stromy či hrady mají svou paměť /na rozdíl od lidí, kteří pod vlivem jakýchkoliv změn zapomínají převelice rádi/, ale totéž platilo právě i o restauraci Pod lipami v Březiněvsi. Na jejím historicky doloženém počátku stál dvůr, jenž v roce 1159 král Vladislav II. daroval komendě křížovníků sv. Jana, k takovémuto dvoru náležela dřív i krčma. Hostinská činnost se na dvoře později řečeném Rajtorském v krčmě tehdy slující Bílé provozuje dodnes od roku 1630. Do roku 1929 hospoda chlubila se kolibřím tanečním sálem o rozměrech 8x5,5 m a dvěma pokojíčky, teď by se v jejích prostorách ztratila i menší kavalérie dragounů, pokud by při svém příjezdu komoňmo byla ochotna sklonit se pod nízkým vchodem. O tom, že to s hospodami skutečně není v Březiněvsi až tak zle, přesvědčili jsme se, když na severním konci obce - již v samostatné části nejdelší trasy 36 km - procházeli jsme kol restaurace U golema, obec se dokonce chlubí i kolagenáriem /heč!!/, takže komu chybí kolagen - bílkovina, která je základní stavební hmotou pojivových tkání a kdo chce si fotoomladit obličej - avanti do Březiněvsi! Pohled na středočeskou vísku Hovorčovice, neb právě vymanili jsme se z území Velké Prahy do okresu Praha - východ, připadl nám utěšenější, nejen proto, že různobarevné střechy byly po na jejím území rozhozeny jako náhodně vržené kostky, mezi nimiž vyjímala se červená špička bělostně zářícího kostelíka, ale také proto, že současně - v průběhu pochodu napotřetí - dopili jsme láhev ferneta zvaného "jasoň", jíž obětavě přinesla nejmladší účastnice výpravy Katka, aby připomněla své jmeniny z předešlého dne. Ani pohled na parovod nevadil, itinerář jej totiž avizoval jako orientační bod, podle kterého jsme měli také skutečně do obce přibyli. V Hovorčovicích připadli jsme již jako na rallye, protože jeden z nás - byl to Vláďa - musel mít při ruce itinerář a v něm v rychlém sledu si předčítat …."podle teplovodu okrajem obce (ul. Západní), doprava ul. Březiněveskou na křižovatku s Hlavní ul. a po ní doleva, odbočíme ke kostelu a pokračujeme Nádražní ul. a ul. Veltěžskou, přes trať až na kraj Veleně". Také sled ulic - sympaticky opatřených před nápisem znakem obce - U Kovárny, Hlavní a K Cihelně v další středočeské vísce Veleni napověděl, že ani zdejší radní rozumně nestojí o pojmenovávání ulic po politicích a zatěžovat tak do budoucna obecní pokladnu hrozbou jejich přejmenování, jakmile cos na vyzdvižené praskne nebo zavane-li vítr odjinud. Jeden název ulice bez znaku v tomto směru se vymykal, místní předseda odbočky Odbor přátel Slavie opatřil z recese svůj dům názvem ulice pojmenovaným dle sebe a opatřeným sympatickým červenobílým znakem. Po v pořadí druhém zanedbatelném stoupání tknul jsem se lehce místa, kudy jsem procházel od Přezletic ve směru Brázdim na jaře roku 2010 při Pochodu Dr. Šumavského, nyní však zamířili jsme po červeně značené cestě kol rekultivované skládky dalším mírným táhlým stoupáním opět na území Prahy - do Miškovic. Než dorazili jsme sem, z polní cesty v dáli jako memento objevil se před námi téměř 10 km ještě vzdálený nezaměnitelný kopec Ládví. Do Miškovic vcházeli jsme vytrvale povzbuzováni, po chvíli však ukázalo se, že vpravo nachází se hřiště a že fandění hrstky diváků směřuje ve prospěch fotbalistů místního F. C. v jejich marné snaze změnit bezgólový stav v zápase 2. třídy skupiny B proti Spartaku Kbely B. V Miškovicích chopilo se nás opět město Praha a dlouho ulicí Polabskou dovedlo nás do další své městské části Čakovic, kde aspoň oko turistovo mohlo polaskat se pohledem na kostel sv. Remigia, jehož vysoká zelená věž předtím přitahovala nás jako magnet, a zámeček. Posléze s nasazením života překročili jsme nesmírně frekventovanou ulici Cukrovarskou. Po nekonečné této ulici a jejím pokračování ulicí Kosteleckou, z nichž vrch Ládví zdál se nám stále příliš vzdálen a vůbec se nepřibližoval, nyní s neprostupnou pomalu se pohybující frontou aut vpravo překročili jsme po mostě dálnici svižnou chůzí a se zaťatými zuby, neb v těch místech neměla naše chůze toho moc s turistikou společného /nebylo však zbytí, později nám jeden z pořadatelů vysvětlil, že sice ví o možnosti, jak se ulici vyhnout, ale ta by byla náročná na popis/. V Ďáblicích konečně osvěžil naši chůzi pohled na místní zámeček, ulice navíc se tu několikrát zaklikatily a okolní domy zastřely nám výhled dopředu, takže po chvíli vrch Ládví zničehonic octl se již těsně před námi, a po krátkém táhlém stoupání vyměnili jsme nevábné ulice městské zástavby za příjemnou vrstevnicovou cestu vedoucí skrze les. Od konečné MHD Kobylisy klesali jsme krátce ulicí Klapkovou za dalšího hlasitého povzbuzování, jež přisvojili jsme si opět neoprávněně, neb náleželo na nedalekém stadiónku Admiry místním fotbalistům při jejich marném divizním boji proti F. K. Náchod /0-1/ - zdá se, že toho dne jsme štěstí místním fotbalovým klubům nenesli. Stadion nechali jsme zakrátko za sebou, neb z Klapkovy ulice zabočili jsme doleva do ulice pojmenované po tom správném Mašínovi, který mé generaci po léta byl odpírán, protože na rozdíl od jiného hrdiny, jenž oslavován byl, neměl generál možnost si své mnohem větší útrapy zapisovat na toaletní papír, a vůbec nezapadal do pozdějšího scénáře hrdinů z jedné jediné strany - s lidmi, jež nevejdou se do nějakého matematického vzorce přisouzeného té které době je ostatně potíž v jakémkoliv politickém režimu, neb zpravidla nedají se zcela utajit. Bylo mi úplně fuk, zda hospoda U Blekotů pojmenována je podle čerta z Arabely nebo podle nějakých řečnících politiků, hlavně, že nohy omlácené hojně se vyskytujícím tvrdým povrchem v cíli pochodu spočinuly konečně aspoň načas v klidu a že mé vnitřnosti zavlaženy byly točeným pivem. Jako jedni z posledních bezmála 200 účastníků pobyli jsme v jejím příjemném prostředí jen krátce, neb zdvořile byli jsme upozorněni na to, že restaurace bude před pátou připravována pro uzavřenou společnost. půjdete-li ze Zdib na Ládví nebo na Březiněves kol pastviny s koňmi, nezapomeňte vzít sebou balíček endiaronu …. ale ne, především dbejte pokynů majitelů, kteří nejlépe vědí, co koním prospívá, a nekrmte je. Foto: L. Šlosar z dálky to vypadalo, že v nové Březiněvsi sídlo bratrstvo tmavě červených střech a v těsném jeho sousedství klub přátel střech světle červených. Foto: L. Šlosar na kontrole na zastávce autobusů MHD v Březiněvsi pohovořili spolu krátce Vladimír, jenž držel tu kontrolu, a lomnické trio Milan, Jana a Katka. Foto: L. Šlosar v restauraci Pod lipami usadili jsme pod sympatické zátiší, v němž nejnápadnější byl nadměrečný džbán s pivním otčenášem. Foto: L. Šlosar pohled na Hovorčovice napovídá tomu, že co do možnosti zvolit si barvu střech mají tamní obyvatelé naprosté hojnosti a volnosti. Foto: L. Šlosar alespoň do pondělního utkání s Baníkem poskočilo fanouškovi Slavie srdce radostí při spatření fiktivní cedule s názvem ulice na jednom stavení ve Veleni. Foto: L. Šlosar ukrajujeme poslední metry polní cesty mezi Velení a Miškovicemi a shledáváme, že kopec Ládví, jenž blízek má být cíli, nalézá se ještě pěkně daleko. Foto: L. Šlosar konečně překlenuli jsme "dálniční" údolí mezi Čakovicemi a Ďáblicemi a místo na šňůru aut mohlo oko turistovo spočinout na ďáblickém zámku. Foto: L. Šlosar před námi je restaurace U Blekotů v Kobylisích - znamení to cíle pochodu a krátkého občerstvení. Foto: L. Šlosar K automobilu cestovali jsme z nedaleké zastávky tramvaje Líbeznická a metrem ze stanice náměstí Republiky. Na Černém Mostě konstatoval jsem v duchu, že kdybych zanedlouho nastoupil do autobusu, byl bych po osmé hodině doma, jízdu automobilem nazpět do Staré Paky a následně vlakem domů měl jsem však předplacenu, navíc naštěstí neopakoval jsem znovu nedávnou chybu zbytečně předčasně opustit příjemnou společnost. Krom toho zakrátko na zpáteční cestě zabočili jsme u motorestu Kersko k místu, kde ráno jsme stavěli, a nedaleko v listí skutečně na první pokus našel jsem tolik postrádanou čepici s nápisem Krakonoš /škoda, že nevím, jak přitom tvářil se řidič zhasnutého auta parkujícího asi metr od čepice/, příště si sem mezi listí na cestě do Prahy uložím nějakou cennost, místo je zřetelně bezpečnější nežli sejf v lecjaké bance. Ve Staré Pace zbyla pak ještě půlhodina času, abych ochutnal ve Staropacké sokolovně novopacké třináctistupňové pivo. V Trutnově ještě nežli vystoupil jsem z vlaku, jeden ze čtyř legračně vypadajících mladíků, kteří nastoupili do vlaku kdesi na venkově, zapálil si ještě ve voze cigaretu, asi tím také protestoval proti současnému establishmentu. Kéž zpráva o jeho udatenském činu roznese se tímto do širokého okolí a kéž dostane se mu odměny nejvyšší, ať ho balí holky. Když dorazil jsem před čtvrt na jedenáct pěšky na sídliště Zelená louka, pro změnu dva kluci a jedna holka v předvečer adventu a křesťanského liturgického roku hulákali na sebe neuvěřitelnou kadencí vulgarismů, mezi nimiž "mrdka" byl výraz nejčastější a krom pomocných sloves nejslušnější, a přestože dívce vyhrožováno bylo sankcemi, nevrátí-li se, potichu všechny obešel jsem a mezi ně nemísil jsem se v obavě, aby v případě mé intervence dívka nakonec nespojila se s agresory proti mě a proti sobě samé. Konečně zavřel jsem za sebou domovní dveře a opustil jsem odporný svět agresivity, hrubosti a neúcty k druhým, jenž právě načas zavanul ke mně, z něhož je mi na blití, jenž rozmáhá se kol nás pod rouškou svobody a pod praporem liberální výchovy a jenž podporován je nepřímo netečnými rodiči a populistickými vlezdoprdeli, totiž některými fotbalisty a umělci, kteří - aby se vlichotili - hovoří tak či zpívají v médiích s odůvodněním, že mluví se tak přece běžně, a kteří naštěstí jsou materiálně zajištěni natolik, že nevyplácí se jim krást, a kteří díky Bohu nemusí tak případné takové počínání odůvodňovat analogicky: že přece krade se běžně Pražský minimax /17. 11. 2011/ aneb Zličín Petřín, jak se to rýmuje Pod názvem „minimax“ skrývá se 1/ značka vodního hasicího přístroje, 2/algoritmus, používaný pro hraní strategických her mezi dvěma a více hráči, 3/ televizní kanál pro děti. Název pochodu Pražský minimax, soudím, symbolizuje putování od nejnižšího bodu v Praze po jeho bod nejvyšší, jenž nalézá se u Zličína na bezejmenné kótě 399,22 metrů nad mořem. Označení nejnižší bod nelze brát asi doslovně, protože jeho důsledné naplnění bralo by pořadatelům možnost volit pro každý ročník odlišné místo startu a tím i odlišnou trasu. Delší trasa letošního 8. ročníku o délce 24 km startovala hned pod stanicí tramvajových linek č. 1, 10 a 19 a linky autobusové č. 136 Krejcárek. Stejně jako ostatní účastníci obdržel jsem na startu obrovskou „plachtu“ formátu A2 z kvalitního papíru, která sestávala ze dvou podrobných map – samostatné části delší trasy a navazující krátké trasy. Mohutný list dále obsahoval podrobný slovní popis a v něm i 18 kontrolních otázek, vztahujících se k trase, na jejímž pláncích byly vyznačeny i příslušnou číslicí. přijel-li poutník na stanici tramvaje Krejcárek ve směru od žižkovského nákladového nádraží, nalezl start pochodu po překlenutí ulice vlevo těsně pod ní. Foto: L. Šlosar Na pražské hlavní nádraží přijel jsem předtím relativně brzy – v 07,47 hod., vstávaje před tříkilometrovou cestou na nádraží tmavým a mlžným Trutnovem již ve 03,10 hod., ale nespěchal jsem, takže na start dorazil jsem postupně tramvajemi č. 9 a 19.až těsně po třičtvrtě na devět. V úvodu svého putování toulám se krátce na Vítkově – nejen kvůli tomu, abych opsal název expozice v Národním památníku na Vítkově a vyfotografoval si renovovanou sochu Jana Žižky. Mám k tomuto místu vřelý vztah jako po Vyšehradu k jednomu z nejhezčích míst v Praze s překrásnými výhledy na město. Jako desetiletý byl jsem tu s rodiči zvědav na návštěvu Chruščova a ironií osudu jako sedmnáctiletý chodil jsem tu několik dní před začátkem okupace, naposledy procházel jsem tudy před rokem při Pochodu ke dni válečných veteránů. po loňské rekonstrukci ujala se socha Jana Žižky na Vítkově opět svého dominantního postavení. Foto: L. Šlosar Trasa vede dál zpět k hlavnímu nádraží, k pomníku Woodrowa Wilsona před jeho budovou. Dále Opletalovou ulicí na Václavské náměstí. Do Vodičkovy ulice z protější strany náměstí. Prošel jsem tudy mnohokrát, ale sochu Josefa Hlávky jsem tu jaksi předtím nezaznamenal. Snímek Novoměstské radnice z Karlova náměstí snad jednou zařadím do sbírky radnic na svých stránkách. Resslovou ulicí se jen mihneme. Opisujeme jméno MUDr. Anny Honzákové na nároží ulic Dittrichovy a Na Moráni. A následuje poněkud delší čekání na Palackého náměstí. na stále novotou zářící pomník amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona, jenž svou politikou prosazoval ideje mezinárodní spolupráce a kolektivní bezpečnosti, si zatím občané Prahy a její návštěvníci zvykají. Foto: L. Šlosar selanku na Vítkově vystřídal věčný chvat, jenž příliš nesvědčil zevrubnému poznávání, nicméně socha architekta, stavitele a velkého mecenáše Josefa Hlávky stála za zastavení nejen proto, že byla součástí otázky č. 4. Foto: L. Šlosar Pochody v Praze mají svá specifika. I turista, který ji zná dokonale, nemůže jít libovolným maximálním tempem. Brání mu v tom pud sebezáchovy a světelné přechody pro chodce. Na pochodu několikrát přeběhl jsem na červenou, ale tady v dohledu Vltavy šlo by o život. Panoráma Hradčan vychutnávám si dnes ze vzdálenějšího – Palackého – mostu. Křižovatka Anděl na Smíchově od doby mých studií pozměnila svůj vzhled k nepoznání, postavy na lunetě v nadpraží portálu kostela sv. Václava /sám sv. Václav a dva andělé/ zůstávají však od let 1881 až 1885, kdy bazilika byla postavena, stále v počtu do mariáše. tradiční panoráma Prahy vychutnal jsem si až ze vzdálenějšího Palackého mostu. Foto: L. Šlosar na lunetě na kostelu sv. Václava, jíž spatřit je možno ze Štefánikovy ulice, tres personae - český patron s anděly po jeho bocích - faciunt collegium. Foto: L. Šlosar Předtím od hlavního nádraží vytvořila se neformální skupinka, jež postupně se rozpadala. V souladu s Nerudovým veršem „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ , v podání Cimrmanova náčelníka polární výpravy Karla Němce pozměněným na „Kdo chvíli močil, již močí opodál“ a dle jeho konečné podoby „Kdo chvíli fotí, již fotí opodál“ zůstávám z ní poslední ještě s jednou dvojicí, díky níž včas odbočuji z ulice Plzeňské na Mrázovku. Ulici protnu na jediném prudším stoupání, jež stojí při pochodu za zmínku, po schodišti, jež znám důvěrně z protisměru při pochodu Do Holyně bez holinek z roku 2007. Ačkoliv ještě nedorazil jsem na začátek kratší trasy 14 km, na jednom místě zprava od Bertramky rojí se náhle větší množství účastníků. Na křižovatce s obchodním domem Albert omylem pokračuji dále v původním směru – že měl jsem po ulici U Smíchovského hřbitova odbočit doleva, prohlédnu naštěstí již po stech metrech. Nevyhovuje mi totiž příliš – nehledě nato, že se mi itinerář špatně čte, protože na blízko užívám jiné brýle – nutnost dívat se na mapu každou chvíli, nejraději na základě dlouhodobých pokynů itineráře vyzobávám trasu přímo z terénu a mohu se tak více koncentrovat na krajinu a případně popustit uzdu odtažitým svým myšlenkám. Při časté frekvenci pohledů na podklady pro trasu by mi spíše vyhovovalo absolvovat pochod ve dvou lidech s rozdělením rolí jako při rallye – jeden by předčítal z itineráře a druhý by podle toho vyhledával trasu. Andrea z Náchoda, dosud jediný známý účastník, jíž nečekaně potkávám v bráně smíchovského hřbitova, však pochopitelně nečeká, až si zvěčním kostel sv. Filipa a Jakuba uvnitř hřbitova, protože chce si sama v terénu ověřit schopnost vlastní orientace. Protože také sbírá turistické vizitky, zajímá se ale o můj doplňkový program po pochodu, se kterým jsem ji v náhlém návalu spontaneity seznámil. Správnou odpověď na sloh, v němž kostel byl vystavěn, nepodařilo se zjistit ani jednomu z nás, později v cíli ukázalo se, že svatostánek nebyl zbudován ni ve slohu pseudorománském, ni v empírovém, nýbrž jedná se o starou dobrou pseudogotiku. Po schodech scházím ke stanici metra Radlická, odkud začíná kratší trasa 14 km, jež zároveň je druhou částí naší delší trasy. Stoupám kol školy pro slabozraké k radlickému hřbitovu. Konečně jsem ve volném terénu, kde od místa bájných Dívčích hradů stručný popis v itineráři stačí na celé další dva kilometry cesty po kraji hřebene nad Prokopským údolím. střih - a po peripetiích na Smíchově a Radlici konečně octl jsem se aspoň načas ve volné přírodě, uprostřed níž v blízkosti Dívčích hradů mohl jsem shlédnout na kraj Prokopského údolí. Foto: L. Šlosar Starší části dnes nedílných součástí Prahy Butovic a Jinonic nezapřou, že kdys byly pohlednými vískami – rybníčky na druhdy návsích vyvolávají příjemnou atmosféru venkova. Tu v Jinonicích podpoří i usedlosti z 18. století s popisem pro turisty a zámeček, kde od dubna 1804 do prosince 1805 žil a tvořil národní buditel Antonín Jaroslav Puchmajer. V Jinonicích dopřál jsem si jediné točené pivo na trase – v útulné hospůdce U Majerů s pohotovou obsluhou. čestné pionýrské, totiž skautské! tento záběr nepochází z malebné středočeské vísky, nýbrž z území Velké Prahy - z Jinonic. Foto: L. Šlosar v jinonickém zámečku J. A. Puchmajer lopotil se s překladem Montesquieova Le Temple de Gnide na Chrám Gnidský a z dnešního zjednodušeného pohledu vsadil na špatnou kartu, protože tu vydal první česky psanou příručku ruštiny, jenže kdo tenkrát mohl vědět, jak to za více než sto let dopadne? Víme my nyní, co bude jen za deset let? Foto: L. Šlosar Ač to později bude působit kontraproduktivně, smekám – jako člověk, který spáchal už lecjaký itinerář, v němž jsem stačilo mi odkazovat na turistické značení - před pořadateli z kartografického vydavatelství a tiskárny Žaket za podrobnou mapu a přesný slovní popis trasy. Nikde jsem nezabloudil, toliko někdy zašel jsem si o několik metrů a mé kroky brzdily pouze nedostačující označení ulic /někdy vprostředku či na druhém konci/ a nadbytečné váhání, jemuž namnoze předešel bych, kdybych souběžně se slovním popisem používal i map. Tak stane se na úbočí tabulové hory Vidoule ještě v Jinonicích, kde na úrovni ulice Souběžné IV hledám marně dle popisu cestu nenápadnou vedoucí křovím. Do blízkosti pekáren ve Stodůlkách přivádí mě širší cesta nápadná porostem netknutá a samotné výrobny sladkostí prozrazuje nezaměnitelné aroma. Složitě proplétám se vilovou částí Stodůlek s očima stále ponořenými v itineráři. Za frekventovanou ulicí Plzeňskou podobně zápolím se záludnostmi nejprve sídlištní, později s vilovou novější částí Řep. Nad červeně zbarvenou budovou výtopnou stojí strom, nejsa ve věcech botanických erudován nedokážu určit jeho identitu, jako důkaz své přítomnosti trhám si úzký dlouhý tvrdý mírně zahnutý plod, později v cíli zapomenu zjistit správnou odpověď, takže si z pochodu odnáším jednu záhadu. celý zbytek života budu odsouzen k tomu abych se po nocích probouzel zmítán otázkou, co za strom to v Součkově ulici v novější části Řep roste, odpověď nevyčtu ani z utrženého plodu, jenž vloudil se mi do pravého dolního rohu snímku. Foto: L. Šlosar Překlenutí rušné ulice Slánské je současně pozvánkou pro návštěvu staré původní části Řep, již z dáli jsou vidět dva bělobou zářící kostely sv. Martina a sv. Rodiny. po překročení rušné ulice Slánské potěšilo se z ulice Želanského oko turistovo pohledem na Řepy původní. Foto: L. Šlosar Poctivě doznávám, že v té době zcela zbytečně – nejen s ohledem na pozdější příznivý vývoj událostí – nevychutnával jsem si dostatečně slasti zajímavého pochodu, naopak jevil jsem známky podrážděnosti a silné touhy být co nejdříve v cíli, přičemž na vině vůbec nebyla únava, hlad a žízeň, naopak po fyzické stránce jsem se cítil až na poslední dva nepříliš intenzivní pocity skvěle. Každé zvolnění, kdy v plánku hledal jsem další pokračování cesty a před sebou in natura pak název příslušné ulice vyvolávalo ve mně však silnou nevoli, což za dané situace bylo stejně směšné jako na horách čílit se pro každé stoupání. Tak bez povšimnutí míjím úřad zdejší městské části a teprve na nápovědu znamenám si do itineráře název vedlejší usedlosti U Sedláčků. Ještěže ve mně zůstává instinkt zastavit a ocenit po levici kříž s pozlaceným Ukřižovaným a vpravo pomníky padlým v obou posledních válkách - v den státního svátku vzorně opatřené věnci s bílými, červenými a modrými květy. v Řepích vzorně oslavili státní svátek položením květů na pomníky obětem obou posledních válek. Foto: L. Šlosar Opět koncentrován zaznamenávám dvě poslední odpovědi na otázky – 17/ motivem korouhvice na renovované budově - do okolí zářící bělobou, žlutí a červení - je sluníčko a uveden je na ní letopočet 2011 a 18/ nedaleká cukrárna se jmenuje Red Green Internet Café …. a s největší netrpělivostí pílím dále ven z Řep nepozorovaně přecházejících ve Zličín, kde těším se pohledem na další sympatické zákoutí klasické venkovské návsi s rybníčkem. záklonem hlavy a ostrým pohledem poněkud vzhůru nad pestrobarevnou budovu v Řepích bylo třeba zjistit, jaký je motiv korouhvičky na domě a jaký letopočet nese. Foto: L. Šlosar Pod silnicí Pražského okruhu po asfaltové cestě vpadám do další městské části Prahy Sobín a posléze kol budovy občanského sdružení Sobínka nastupuji z posledních zbytků sil do táhlého stoupání netrpělivostí užuž být v cíli napěchovaný co přetopený kotel, jenž však brzy nato měl explodovat až moc brzy. Neuvědomuji si totiž, že cíl má býti na letišti, jehož charakteristický vlající „kulich“ na stožáru spatřuji již od Sobína, na následující rovince přitahuje mě co magnet modrobílá sídelní budova společností Scania a LABEL design natolik, že považuji ji za cíl pochodu s občerstvením. Když pak za její budovou sleduji davy lidí pokračující přes nadjezd nad silnicí Pražského okruhu někam, kde tuším stanici metra Zličín, je mi jasné, že tudy zatím ještě cesta nevede. Potupně vracím se zpět a od mých následovníků odcházejících ovšem již z cíle, zjišťuji, že cíl minul jsem těsně před budovou obou firem těsně po mé pravici. Ještě štěstí – jinak doteď na právě absolvované trase cirkuloval bych potřetí, počtvrté, po tisící - spíše na ní strašil by již jen můj duch /huhuhu!!!!/, jako onen Hamletova otce na hradě Elsinor, jenže akorát tak lekal by mě samotného jako původce všech svých omylů. Řach! Místo toho krajem otřásl mohutný výbuch, jak předimenzovaný kotel ve mně vybuchl v několika detonacích - kletbách! Poslední, byť jen nepatrná zacházka, je poslední kapkou, neb zdá se mi, že v cíli jsem proti očekávání pozdě – až ve třičtvrtě na tři, jsem rozhodnut doplňkový program, jenž jsem si naplánoval, potupně odpískat, neb pro jeho uskutečnění chybí mi motivace - nejen z časových důvodů, ale nějak jsem přesycen všemi svými tápáními. Za normálního běhu událostí by proto na tomto místě reportáž neslaně nemastně končila stručným hodnocením pochodu a líčením, jak cestoval jsem domů. Díky Bohu stalo se však, že v cíli shledal jsem nejen pořadatele s čajem a tatrankou a s rozuzlením všech otázek, ale taky Andreu. Nejenže – bez ohledu na čas – by mě hanba fackovala, kdybych za této situace od předtím zveřejněného záměru upustil, ale moje chuť zpestřit si čas po pochodu návštěvou Petřína mezitím sama odněkud ke mně se navrátila. ještě podrážděn svérázným svým příchodem do cíle pořídil jsem tu jediný odtud poněkud chaotický snímek a nato snažil jsem se soustředit na další dobrodružství v Praze. Foto: L. Šlosar Mám totiž ve zvyku kratší nebo hvězdicové pochody pepřit doplňkovým programem, někam se navíc podívat - nejčastěji za turistickými vizitkami nebo třeba jen tak, jako příklad nechť poslouží letošní moravské hvězdicové akce Setkání s pivem a Se Sokolem na rozhledny. Pokud se ke mně ojediněle - řízením osudu - připojí někdo, koho taky baví turistika a s kým se při turistických akcích cítím přirozeně a bezprostředně čili fajn, pak je to vůbec paráda. V sobotu po pochodu zamýšlel jsem navštívit právě vrch Petřín a získat tam dvě turistické vizitky. Jenže teď nachylovalo se ke třetí hodině a my trčeli jsme stále na kraji Prahy. Podle mapy měli jsme se dostat na stanici metra Zličín přes onen most nad silnicí Pražského okruhu po ulici Na radosti. Ulice vypadala však jako těsně po začátku ruské okupace - po cedulích s jejím názvem ni památky, proto raději ujistil jsem se dotazem, že opravdu jdeme na metro. Čas 15,34 hod. na křižovatce Anděl, kde vystupujeme po 17 minutách, nepůsobí příliš povzbudivě, ale od mého konečného rozhodnutí dojít dnes na Petřín neodvrátila by mě dnes snad ani živelná pohroma. Vítám přirozeně, že ulice, po které právě jdeme, není již zasvěcena S. M. Kirovovi, nýbrž Štefánikovi, ale druhdy vyhlášené knihkupectví Arbes mi tu chybí i nyní. Po půlkilometru působím co průvodce nepřesvědčivě, nedokážu totiž pojmenovat areál, do kterého právě vstupujeme na úrovni náměstí Kinských, přitom jmenuje se zahrada …. Kinských. Cestičky na Petřín, na jehož úpatí se nacházíme, vypadají na mapě jako nepřehledná spleť cév a žilek, jež však spolehlivě u strahovských kolejí splynou v tepnu – širokou cestu k petřínské rozhledně. Nahoru lze se dostat použitím nejrůznějších jejich kombinací, mou snahou je vystoupat sem nejkratší cestou. Nechce se mi hrát si na chytrého, nestydím se proto tázat se protijdoucích, beztak odpověď je vždy stejná – pokračovat vždy po nejbližší nejprudčeji stoupající cestě. Svižné tempo přerušili jsme na jediném místě, kde náhle objevilo se před námi jezírko pod dohledem nízkých skal, jež kopci daly jeho jméno /latinské „petra“ = balvan, skála/. když už "zvojtil" obrázek jsem jezírka, alespoň samostatným pohledem na skaliska /latinsky "petra"/ v jeho blízko dokládám původ názvu Petřín. Foto: L. Šlosar Nahoře v blízkosti strahovských kolejí není již těžké zamířit ke Štefánikově hvězdárně a nato již pod starostlivým dohledem samotné rozhledny až k její patě. Zajímavé - právě podstoupili jsme nejprudší a nejdelší stoupání dne, přece vystoupali jsme 73 metrů pod kótu u Zličína. po spatření vysoké věže identifikoval jsem spolehlivě petřínskou rozhlednu, nasadil konečně sebejistou tvář znalce Prahy a po 200 metrech dvoučlennou výpravu neomylně dovedl až k patě věže. Foto: L. Šlosar Český jazyk pestrými jazykovými prostředky dokáže vyjádřit jakýkoliv nepatrný významový odstín, proto oddechl jsem si, že v suvenýrech v dolením interiéru rozhledny byly turistické vizitky k mání. Je přece podstatný rozdíl mezi „pozvat někoho na výlet za turistickými vizitkami“ a „vylákat někoho na výlet za turistickými vizitkami“, to druhé jsem si v žádném případě nepřál. Z nečekaně pestrého výběru turistického dle původního záměru zakoupil jsem si turistické vizitky č. 1475 /Petřínská rozhledna/ a č. 1476 /Zrcadlové bludiště na Petříně/. Nejen z časových důvodů nemělo smyslu tu déle prodlévat – z rozhledny nebylo lze očekávat výrazné rozhledy do kraje, neb česká kotlina v těchto dnech nacházela se pod pokličkou inverze, a – pokud jde jen a jen o mě – to, co jiní spatřují v bludišti v různě vydutých a vypouklých zrcadlech, vídávám v normálním zrcadle každý den. ještě letmé ohlédnutí na kostel sv. Vavřince naproti rozhledně a bludišti, jenž od mé návštěvy vyměnil bílou řízu za kabátec zbarvený do červena, a vzhůru dolů z Petřína do míst, kde tušil jsem Malostranské náměstí. Foto: L. Šlosar Pod již nepříliš naléhavou, nicméně však přece nesmlouvavou hrozbou času navrhuji zamířit po klikatících se cestách pro změnu co nejpřímějším klesáním dolů a pranic mi přitom nevadí, že cesty asfaltové vystřídány jsou zakrátko travnatými. Zahy před námi objevuje se mezi stromy vysoký kovový plot a před ním muž v černé uniformě. Když k němu sbíhám, po mokré trávě podjede mi pravá noha a já přistávám před ním v podivné kombinaci telemarku a pukrlete. Před mnoha a mnoha lety postával by pravděpodobně v těchto místech voják v zeleném, jenž v leknutí mohl třeba prudké mé entrée ocenit – řečeno slovy Kryla - mosaznou včelkou vlkodlaka - nebo slovy gangstera De Sota z filmu Mazaný Filip - kovovou plombou do tykve. Nyní naštěstí přátelsky se tvářící muž směruje nás podél plotu doleva, ono sice jinudy nedalo se jít, ale povzbudilo nás, že dostaneme se tak na Malostranské náměstí. Odtud pak je pro nás svižná chůze Letenskou ulicí už jen formalitou k tomu, abychom se v pohodě dostali na stanici metra Malostranská. Naše mise, za jejíž uskutečnění děkuji Andree dík její „zpětné vazbě“ v cíli pochodu, je ukončena a každý jdeme si dál svými cestami. Točené pivo dal jsem si bohužel až sám v oblíbeném mém Sport Baru na Černém Mostu. Tady zpětně uvědomil jsem si, že i druhou část turistického dne zakončil jsem předtím velkým trapasem, nevrátil jsem nazpátek peníze – pěkná ostuda!, určitě to napravím. A pochod samotný? K jeho hodnocení promluvím opět veršem od Nerudy - tentokráte z Romance o Karlu IV .:…. „můj jazyk je jak známo vybíravý / - a našel již v tom víně chuť./ Víš — zkoumat třeba, Bušku milý! / to víno má svůj zvláštní ráz / zprv trpké, ale milé zas / my, myslím, se už vpili!". Cože, –náctiletí Samantho nebo Vincente, že mi nerozumíte? Takže jinými slovy: „Byla to nakonec božárna“, což platí i o celém naplno prožitém turistickém dni. Výlet na Svitavskou pahorkatinu /12. 11. 2011/ aneb Sbírání perel na Svitavsku Bez osmi dnů před rokem putoval jsem mezi Moravskou Třebovou a Svitavami za třemi turistickými vizitkami. Nejen pro neklikající občany budiž stručně shrnuto, že mezi oběma městy šinul jsem si to tehdáž jižně od frekventované silnice E35. Dvě další turistické vizitky nabízené po jedné v obou městech přilákaly mě – tentokráte v jednom z magických dnů letošního roku, jenž vystačil si s prvními třemi číslicemi – k tomu, abych si toto putování zopakoval znovu, s tím rozdílem, že po roce zvolil jsem si trasu zajímavější, probíhající od zmíněné silnice severně. Protože čas turistické vizitky ve Svitavách měl se naplnit tentokráte až odpoledne a protože z tohoto důvodu oproti loňsku nepotřeboval jsem zde ranní hodinovou prodlevu, zvolil jsem do Moravské Třebové nejrychlejší možné přímo na sebe navazující spojení, které v Trutnově započínalo nastoupením do autobusu v 05,45 hod., přerušeno bylo tentokráte již v Pardubicích přestupem na rychlík Odru a nato v České Třebové přestupem na osobní vlak, jež dovezl mě do Moravské Třebové již před hodinou devátou. Měl jsem věru pádný důvod, abych pro následující své putování poskytl si více času. Nechtěl jsem být totiž trýzněn nemilosrdnou knutou času při sbírání třpytivých perel, jež několik nerovnoměrně po trase rozkutálených hodlal jsem cestou posbírat. Jedna z nich smutně povalovala se v prachu mé nevšímavosti již z doby mé minulé návštěvy v Moravské Třebové a přinutila mě ke krátkému zdržení ve městě hnedle poté, co ve zdejším informačním středisku, jež jako jedno z mála bohudík slouží ku potěše turistů i o sobotách, zakoupil jsem si další – celkově již třetí – turistickou vizitku /prodejním místem čtvrté je zámek/. Stejně jako loni zamířily nato mé kroky po krytém Schodišti mrtvých. Před vchodem na hřbitov konečně ráčil jsem vzít na vědomí červené turistické značení znamenající odbočku k významnému objektu, po něm zabočil jsem doprava podél západní zdi hřbitova a konečně pokračoval jsem ve výstupu podél jeho jižní zdi ve směru kaplí křížové cesty. Mohutná masa kamene Kalvárie sochaře Jiřího Františka Pacáka na samém vrcholu Křížového vrchu, jež náhle zastřela výhled přede mnou a na jejíž bělobě již z delší vzdálenosti rozeznal jsem tři kříže s Kristem vprostřed a po stranách s lotry, vyvolá v poutníku sugestivní představu utrpení zmoženého Krista, jenž místo batohu plahočil se na Golgotu s těžkým křížem, a zároveň pokoru, vyvolanou kombinací fyzické námahy při prudkém výstupu na kluzkém terénu a potřeby nepřerušovaně vzhlížet vzhůru na impozantní podívanou vpředu. velice sugestivní! Poutník zápolí s prudkým terénem a místo pod nohy vzhlíží před sebe vzhůru na Kalvárii. Foto: L. Šlosar Nahoře nevšední dílo obešel jsem po úzké stezičce, krátce vychutnal jsem si výhledy do širokého kraje, byť v dálavách zčásti znehodnocené mlžným oparem, a posléze vrátil jsem se zpět na náměstí – nanejvýš spokojen i proto, že nebude se mi již nikdo smát, jak před rokem nepřipraven nechal jsem si shlédnutí této překrásné památky z těsné blízkosti hřbitova utéci. Za tepennou ulicí Komenského, jež nerovnoměrně půlí město od severu k jihu, nechal jsem se ulicemi Svitavskou a J. K. Tyla vyvést na severozápadní okraj města slující Udánky. Posléze postupoval jsem ven z města po asfaltečce směrem západním, s Udáneským potokem po mé levici a s rozsáhlými poli po mé pravici. Vpředu v dáli nutil mě do vzpřímené chůze pohled na široký a vysoký hřeben, k němuž stále více jsem se přibližoval. za Udánkami sleduji před sebou hřeben - Hřebečovský hřbet, jehož sníženou již část překročím někde poněkud vpravo. Foto: L. Šlosar Jednou ze sta a jedné neřestí, jimiž jsem stižen, je má netrpělivost. Kvůli ní schopen jsem riskovat u druhých své renomé v důsledku nepochopení mých nadsázek a glos z jejich strany, zapomínaje potřeby získat si předtím potřebné důvěryhodnosti, kvůli ní schopen jsem rozbíjet stroje a zařízení, neznaje způsob jejich uvedení do chodu, kvůli ní často bloudím, nevyčkávaje pokynů turistického značení. Přitom dosáhl-li jsem kdy v těchto oblastech někdy úspěchů, stalo se tak zásluhou nekonečné mé trpělivosti a empatie s mými souputníky, návody na obsluhu a mapami. Ale povídejte mi to, jiný už nebudu – je to marný, je to marný ….. je to marný. Další klenot mého snažení měl se totiž nacházet brzy poté, co vkročil jsem Udánského lesa, na jedné z cest odbočujících doprava. Na konci místa, kde cesta na pár metrů se rozšiřovala a kde polehávalo velké množství klád, přicházela zprava jiná asfaltová cesta a doleva pokračovala cesta lesní. Už jsem to nevydržel a vydal jsem doprava po oné asfaltce, až po půlkilometru dorazil jsem na další křižovatku, za níž nápis zapovídal vstup do nějaká školícího střediska, jež patrné bylo o kousek dál mezi stromy. Když zklamaně otočil jsem se a chystal jsem se potupně se vrátit, nyní již po pravici spatřil jsem na křižující cestě vytoužený nápis, jenž zavedl mě po čtyřiceti metrech do lesa. O Udánském hradisku nedochovaly se žádné písemné zprávy, moudří a vzdělaní soudí o něm, že jednalo se o ojedinělý u nás hrad franckého typu. Mělo se jednat o zemanské sídlo v podobě věžovitého hrádku stojícího na uměle vyvýšeném hradisku chráněném vodním příkopem. Naprostý laik, který sem vkročí dnes, nalezne zde široké mělké brázdy a vprostřed neznatelně vyvýšený členitý pahorek, jež dokonale splynuly s lesním terénem, a o nichž toliko může soudit, že nápadně liší se od okolního terénu a že dozajista pro svou mělkost nevznikly důlní činností. z Udánského hradiska, o němž kupodivu není písemných zmínek, zbyly pouze mělké brázdy a v jejich prostředku téměř neznatelná vyvýšenina …. Foto: L. Šlosar ….. takže neerudovaný poutník jen tuší, že tyto rýhy nejsou plodem přírodních sil a naopak ztěžka mohou být pozůstatky důlní činnosti. Foto: L. Šlosar O necelý půlkilometr dále nalezl jsem označenou odbočku k hradisku ze zastavení č. 24 naučné stezky Hřebečské důlní stezky s podrobnějším jeho popisem. Má netrpělivost se mi tedy tentokráte vymstila toliko tím, že předtím jsem si zbytečně, leč nepatrně zašel. Cyklostezka č. 4029, s níž od Udánek ve svém snažení jsem se spřáhl, dovedla mě po několika dalších stovkách metrů k místu, kde květiny uloženy byly u paty sloupu s rodinným obrázkem, na němž těšili se šťastní rodiče - matka Panna Marie a pěstoun sv. Josef - ze svého zdárně prospívajícího dítěte - Ježíše. Na mapě toto místo nazváno jest U Joséfka, nápis pod obrázkem propůjčuje mu název obřadnější U sv. Josefa. lid zbožný s pokorou uctívá místo slující U sv. Josefa nebo chcete-li U Joséfka. Foto: L. Šlosar Cyklostezka č. 4029 dovedla mě dále ke křižovatce naučné stezky Hřebečské důlní stezky označené č. 5. Hugo navigace – rozcestník s kilometráží nejbližších míst – odkláněla mě právě z cyklostezky doprava po mírně stoupající široké cestě. Ještě než jsem se s pohnutím s cyklostezkou rozloučil, bylo mi třeba paralyzovat dvě nepříjemnosti, jež narušovaly mi dojmy z překrásného - pod zcela jasnou oblohou v mírných mrazících zrozeného - dne. Nepříjemné dření mé levé botasky, jež téměř zlikvidovalo mi na patě ponožku zacelil jsem kapesníkem, jiné nepříjemnosti, jež čas od času znepříjemňují mi značně pochody, odvrátil jsem kupodivu beze zbytku cvikem zdánlivě spočívajícím v protažení páteře ve stoji na čtyřech. Stezka naučné stezky Hřebečské důlní cesty mapuje pestrou důlní činnost v lokalitě Hřebečovského hřbetu /těžilo se zde křídové uhlí a jílovce/, onoho hřbetu, jenž s respektem sledoval jsem již od Udánek, navíc dává návštěvníku nahlédnout i do světa geologie, paleontologie, botaniky i zoologie této oblasti. Po několika stovkách metrů vybídla mě překročit kolej důlní úzkokolejky a vyšplhat se po sto metrech k ústí někdejšího dolu Gerhard. Důl pojmenován byl po nejvýznamnějším podnikateli na Hřebečsku Gerhardu Mauvemu, jenž z Katovic vydal se na Moravu těžit žáruvzdorné jílovce. Cedule zastavení č. 4 podrobně vysvětluje původ podnikatelské šlechtické rodiny Mauveho, podnikatelský vývoj otce Gerharda, a období vlády jeho syna Eberharda a konečně i způsob těžby v dole. v těchto místech fárali dolů a nahoru vycházeli horníci a určitě tu vykukovali i permoníci, jsem u bývalého dolu Gerhard. Foto: L. Šlosar rovněž zarůstající důlní úzkokolejka připomíná zašlou slávu hornictví na Hřebečovském hřbetu. Foto: L. Šlosar Slezl jsem zpět na širokou cestu a mírně se zvyšujícím stoupáním kol další štoly Josefka vystoupal jsem konečně do místa, kde svah s definitivní platností ve směru východním prokoukl. V místě onom spatřil jsem rozhlednu, kterou turistická vizitka č. 1612, jíž zakoupil jsem si zrána v Moravské Třebové, označuje jako „STRÁŽNÝ VRCH u Hřebče 605 m / vyhl. plošina ve 14 m, 67 schodů, otevřena 4.6.2010“, kteroužto informaci – vidouc mě zřejmě podivovat se jejímu atypickému vzhledu - doplňuje ještě údajem o tom, že „dřevěná konstrukce s ocelovými prvky symbolizuje výstuže hornické štoly, výška 17 m“, neb cedule informační cedule naučné stezky č. 10 o rozhledně mlčí a věnuje se toliko geologickému výzkumu. Zdánlivě malou výšku rozhledny povyšuje prudký svah pod ní, škoda že na vyhlídkové plošině chybí informace o shlédnutelných bodech, v sobotu beztak výhledům do dálek zbraňoval mlžný opar, dvě vesnice pod námi s domky obklopující ústřední silnici připadajícími jako korály na niti identifikovala dvojice, jež plošinu sdílela se mnou, jako Novou Ves a Kunčinu, já sám pak vpravo v dáli bezpečně poznal jsem Moravskou Třebovou s Křížovým vrchem. z nejhořejší vyhlídkové plošiny na Strážném vrchu rozeznal jsem toliko v dáli v mlžném oparu Moravskou Třebovou s Křížovým vrchem. Foto: L. Šlosar to jsou paradoxy! Abych alespoň přibližně představil si, jak vypadá to v dole, musel jsem "vyfárat" po svých na rozhlednu na Strážném vrchu. Foto: L. Šlosar "hlavně, ať tam jsou nohy, ty jediné na mě jakžtakž za něco stojí. A navíc jsou zahaleny do látky" - úpěnlivě žádal jsem nedaleko stojícího turistu, nežli na rozhledně stiskl spoušť mého fotoaparátu. Foto: L. Šlosar když originální rozhlednou na Strážném vrchu okouzlen odcházel jsem od její paty, krátkým ohlédnutím zjistil jsem, že nejhořejší její plošina se již naplnila. Foto: L. Šlosar Ani kdybych byl Davidem Copperfieldem, nedokázal bych vyčarovat mezi Hřebečovským hřbetem a Svitavami turisticky záživnější krajinu. Od rozhledny naplánoval jsem si dostat se na červeně značenou cestu na rozcestí Nad Vysokým Polem. Naučná stezka různými zákrutami vedla mě však s turisticky značenou cestou prakticky rovnoběžně. Z jednoho místa naučné stezky měla mě sice dle mapy vytisknuté ze serveru www.mapy na rozcestí dovést spojka po pouhých 300 metrech, ale cestu netroufal jsem si po neznačených cestách opustit. Již podrážděný a místy poklusávající nechal jsem se zavléci až téměř k dětřichovské hájovně, kde s červeně značenou cestou šťastně jsem se konečně shledal. Kdybych měl vytištěnu mapu zasahující až sem, vydal bych se od hájenky doleva po silnici do Dětřichova a dál bych si věděl rady, ale přišel bych o následující vzrušující nepokoj z neznámé trasy. Místo toho - byť proti původnímu záměru oklikou - sledoval jsem červené značení v protisměru svého příchodu utěšeným lesním terénem - místy opět poklusávaje - na rozcestí Nad Vysokým Polem, kde skutečně přímo zleva přicházela nějaká cesta a odkud podle v souladu s mým předpokladem odvedla mě další lesní cesta doprava do Vysokého Pole. Od tamního rekreačního střediska měl jsem se dle mapy lesní cestou dostat na cyklostezku č. 4044 a po ní do Koclířova. V osadě poradil mi však místní obyvatel, abych ihned za letoviskem zabočil doleva. Následující široké liduprázdné údolíčko pak prošel jsem svižně, místy tudy i popoběhl, ani ovečkám pokojně se zde pasoucím jsem nezamával, obávaje se, že pokynu domorodce jsem neporozuměl, a vyčítaje si, proč nedržel jsem se původního záměru. kdyby rekreační středisko ve Vysokém Poli bylo plné rekreantů, určitě jeden z nich, jenž právě vynořil by se z vody, nenechal by mě tápat, zda mám se vydat doleva do údolí či po asfaltce doprava. Foto: L. Šlosar Naštěstí po třech kilometrech objevil se přede mnou statek, jenž prorokovala rada dobrodincova, a na kraji silnice, na níž jsem v místech těch navázal, uklidnil mě kříž s nápisem „Pojďte za mnou“, kdyby objevil se již u rekreačního střediska, údolí prošel bych v pokoji. Dvakrát v životě stalo se mi, že při pochodu ocitnul jsem se na úplně jiném místě, nežli jsem očekával. Naštěstí obec, jíž uvozovala usedlost, skutečně byla vytouženým Koclířovem, jehož jméno vzniklo zřejmě z počeštěného německého příjmení Kotzler, stejným způsobem jako jiná domestifikovaná příjmení Vintíř nebo Vinklář, v oněch dobách, kdy hrdí naši předkové netušili, že jednou necháme se naopak poněmčovat, porušťovat a nyní i poangličťovat. Mladá žena, jíž nechal jsem si její dcerkou vyvolat z rodinného domku, nasměrovala po silnici na Svitavy, kam udala vzdálenost 8 km, a protože čas nepřekročil příliš hrozivě, bylo více než jisté, že své snažení završím do zdárného konce. Po kilometrech nejistoty a trochu i stresu zmocnily se mě na silnici do Svitav pocity uvolnění, jimž výrazně napomohl jsem otevřením plechovkového piva. On vlastně průběh turistického pochodu či výletu - byť ve velmi primitivní, miniaturizované a zjednodušené formě - připomíná životní běh, v obou případech rozhodne píle a poctivé úsilí, hraje velkou roli přátelství a důvěra, a po chvílích, kdy zdá se určitá fáze obou beznadějná a bezvýchodná, vše se vysvětlí, najde se řešení, něco smete pod stůl milosrdný čas a – nejde-li o nějaký nevratný proces – zase bude fajn, chce to jen vůli, trpělivost a nenechat se zkrušit!! Svitavy na rozsáhlé rovině vynořovaly přede mnou se šedavého oparu, ke všemu zalitého slunečním svitem, tak rychle, že ke všemu čím dál více vzrůstalo ve mně podezření, že ženin údaj o vzdálenosti byl nadhodnocený, což později skutečně se ve Svitavách bohudík potvrdilo. Někde za polovinou silnice mezi Koclířovem do Svitavami krátce zastavil jsem u kamenného sloupku s malým reliéfem kříže v jeho hoření části. Krátce nato již v dohledu Svitav přerušil jsem plynulý tok chůze na bývalém židovském hřbitově, jenž sloužil židovské náboženské obci od roku 1892, synagoga tu byla postavena o deset let později, ta byla však 10. listopadu 1938 vypálena, většina členů náboženské obce byla povražděna nebo zemřela v koncentračních táborech, hroby byly zničeny. Teprve roku 2000 byl hřbitov pietně upraven, zbylo tu několik hrobů natolik nízkých, že snad zapadá je brzy listí, a přibyl tu památník s trojjazyčným textem. pamětní deska na židovském hřbitově a ještě zachovalé roztroušené nízké hroby jsou varováním toho, jakého apokalyptického zla může se dopustit nějaká ideologie vyvolávající programově nenávist proti anonymní skupině obyvatel. Foto: L. Šlosar Zakrátko silnice zavedla mě přímo do centra města, jež ohlašovala nezaměnitelná do oranžova zbarvená budova Ottendorferovy knihovny a – co oceňoval jsem nejvíce – hnedle naproti na počátku Máchovy aleje budova Městského muzea a galerie ve Svitavách. Velice fascinují mě osudy lidí, kteří ve svém žití prodělali nějaký zlom, v jehož důsledku zcela a radikálně pozměnili dosavadní běh svého života – viz třeba Váchal, Drtikol nebo tabletennista Bohumil Váňa, anebo jež přimělo cosi zprudka změnit nazírání na svět – příkladem je například spisovatel Pavel Kohout, postava Rodrigo Mendozy z filmu Mise nebo …. Oskar Schindler. Zajímá mě, co bylo příčinou myšlenkových otřesů těchto lidí a byla-li vůbec jejich prudká názorová změna upřímná či vyplynula-li z vypočítavosti. Expozice Hledání hvězdy Davidovy s podtitulem Oskar Schindler – spravedlivý mezi národy dává v případě hlavního protagonisty názornou odpověď na otázku, jak že z mizerného studenta, bonvivána, agenta abwehru pracujícího proti republice a pragmatického hochštaplera, jenž zprvu považoval Židy za levnou pracovní sílu, stal se vědomý, upřímný, obětavý a život nasazující zachránce Židů. Expozice začíná v několika liniích, např. o Svitavách v 1. pol. 20. stol., rodinném zázemí Schindlera, protižidovských zákonech či okupaci Polska, posléze ve sjednocující linii sleduje Schindlerův osud včetně jeho přerodu, jenž byl způsoben vlastními otřesnými zážitky při likvidaci krakovského ghetta, jeho úspěšnou snahu o záchranu Židů až po jeho strastiplné osudy po válce poznamenané neúspěchy v podnikání a zprvu i nedoceněním jeho záslužné činnosti za války. Z obecného pohledu je expozice svědectvím toho, jak složitý, komplikovaný a nepředvídatelný může být myšlenkový a názorový vývoj jedince. Muzeum, jež obohatí šťastné majitele turistických deníků o vizitku č. 1523, obsahuje pochopitelně další expozice, nejzajímavější je ta, jež věnována je pračkách a praní vůbec, protože však nevzal jsem si sebou špinavé peníze z domova, kam ostatně předtím zapomněl jsem je odklonit, a protože přece jen byl jsem uondán, proběhl jsem ji opravdu zběžně. do budovy muzea ve Svitavách vešel jsem vzápětí zvědav především na expozici věnovanou Oskaru Schindlerovi. Foto: L. Šlosar proslulý Schindlerův obsahoval jména šťastlivců, kteří z plašovského koncentračního tábora přesunuti byli do nové továrny v Brněnci ve vnitrozemí, relativně bezpečně vzdáleni od hrozby vyhlazování. Foto: L. Šlosar ženy, zejména pradlenky, zaujala by v muzea bohatá expozice praček, zachycující historický vývoj praní ab ovo. Foto: L. Šlosar Časově byl jsem na tom natolik dobře, že stejně jako loni odjel jsem ze Svitav autobusem již v 16,14 hod. a v Hradci Králové nastoupil jsem v 18,04 hod. do rychlíku Krakonoš. Kdybych předtím překročil svůj stín, osmělil se a ke všemu i s úspěchem nabídl bych spoluúčast na tomto výletu komukoliv, kdo také převážně v osamocení sbírá turistické vizitky, případná oběť mého pozvání krom na mě samotného žehrala by nejspíše na šestikilometrový závěrečný silniční úsek, možná i na neefektivní pobíhání po Hřebečském hřbetu. Já jsem byl spokojen s tím, že vedle dvou turistických vizitek posbíral jsem do šperkovnice svých zážitků klenoty přenádherné – jednu kalvárii, jedno hradisko ze 13. až 15. století, část naučné stezky po zaniklé důlní těžbě, jednu rozhlednu a jedno muzeum se zajímavou expozicí. Pomyslnou šňůrou, jež všechny tyto korále pospojovala, byl překrásný slunečný, zprvu mrazivý den, přece jen z větší části zajímavá trasa a taky mnohdy svižná chůze, tentokrát čas od času doplněná poklusem, jenž však – jak ukázalo mi zrcadlo, jež nastavila mi před týdnem mezi Peckou a Borovnicí děvčata rodu Petry Kvitové – není mi vůbec na škodu. Polichotilo by mi proto alespoň, kdyby toto vyprávění, byť proti reálnu připadne co barevně nedoladěná fotografie s mizerným osvícením a špatnou kompozicí, alespoň inspirovalo. Poslední pochod roku /05. 11. 2011/ aneb Pro kártridžku až z jícnu sopečného Ani já nepatřím mezi turisty, kteří ohrnují nad tím, je-li pochod veden známou krajinou. V takovém případě ponechávám vývoj putování skrze místa, kam zpravidla rád se vracím, volnému průběhu anebo vymýšlím si na trase různá zpestření. Dvaatřicetikilometrovou trasu 38. ročníku Posledního pochodu vedli pořadatelé z KČT Nová Paka od místa startu a cíle Nové Paky východně - od jihu na sever - skrze největší město na trase Lázně Bělohrad. Anýzem, majoránkou, muškátem a pepřem, jimiž umínil jsem si okořenit si nejdelší trasu pochodu, byla návštěva dvou míst, v jednom případě jen těsně mimo trasu, ve druhém případě zamýšlel jsem si délku pochodu prodloužil o dvakrát 600 metrů. Ochucená místa rozmístěna byla na trase shodou okolností souměrně, poměrně blízko jejího počátku, respektive konce Obě souvisela s turistikou, i když ve druhém případě velice zprostředkovaně. Byl jsem velice rád, ba dokonce polichocen tím, že společenství na trase nabídla mi Máša z Nové Paky, evidentně ničeho nenamítal ani její anglický kokršpaněl Bud, na konci trasy se tato volba dokonce navíc ukázala jako velice praktická, stejně jako mé rozhodnutí použít na start dřívější spojení přes Dvůr Králové nad Labem kombinovaně autobusem i vlakem. Na startu v junácké klubovně nedaleko železniční zastávky Nová Paka – město objevil jsem se tak ještě před hodinou sedmou a mohl jsem tak do příchodu obou souputníků vypít hrnek grogu. Modře značená cesta vyvedla nás nad město jihovýchodně na pohodlnou cestu na širokém hřebeni přes osadu Studénku a hřbitov přináležející obci Pustá Proseč, z ní následně odchýlili jsme se na lesním úseku mírně doleva po cestách trochu více rozježděných, naštěstí jen místy kalužemi a bahnem pokrytých. Prostor za rybníčkem těsně před krajem obce Hřídelec, jenž díky obdélníkovému tvaru připadl mi spíše jako plavecký bazén, vypadal při prvním pohledu idylicky - dík odpočívadlu a automobilu první a jediné kontroly pochodu, v němž příchozí neomylně vytušil osvěžující nápoje. Ať si i v delším časovém odstupu prohlížím obrázek pořízený těsně před rybníčkem sebepečlivěji, nic na něm nenasvědčuje tomu, že zakrátko vynořil se odkudsi šedavý pes, jenž pustil se do Buda, neb bohužel psi – tito jinak poměrně inteligentní tvorové – chovají se k sobě, zvláště příslušníci stejného pohlaví, hůře nežli obyvatelé Šluknovského výběžku. Kontrolu opouštěli jsme pak příjemně osvěženi, přičemž máchal jsem kol sebe s klackem co kyjem - doufaje přitom, že nebudu nucen ho použít, a dorazili jsme vzápětí k prvním domům obce Hřídelec a posléze na křižovatku. V těch místech silnice větvila se do tří směrů: doprava ve směru na Choteč, vpřed na Lázně Bělohrad a doleva na Novou Paku. Ještě nedávno červené značky, jež právě přebíraly si nás od modrých, vedly do Lázní Bělohrad doprava oklikou přes Svatojanský Újezd, ostatně cesta tím směrem byla z křižovatky patrna. Nízký, přece však svým homolovitým tvarem charakteristický kopec Malá Horka nad vsí nedal se z míst, odkud jsme tehdy po turistickém značení přicházeli, vůbec přehlédnout. Avšak teprve nyní, kdy z křižovatky nekompromisně vedly nás červené značky doleva při úpatí onoho kopce, vystoupali jsme strmým, leč krátkým stoupání až na jehož nejvyšší bod v nadmořské výšce 398 metrů. Ještěže výstup natolik byl prudký, že neumožnil nám rychlého vzletu, neb stěny na druhé straně shora zničehonic strmě spadaly do hlubin 30 metrů, kam pád byl by velice bolestivý, protože nešťastník popíchal by se předtím o ostny šípkových keřů, jež bránily výhledům do propasti. Malá Horka s chráněnou přírodní památkou Hřídelecká hůrka je vulkanický pahorek, pozůstatek to třetihorní sopečné činnosti, jenž „přes dílčí narušení lomovou jámou má přirozený tvar, který připomíná původní sopeční kužel“, jak hlásá tu informační cedule. K ní však museli jsme poklesnout znovu do obce. Na ohybu silnice již nad křižovatkou stále však v obci zamířili jsme do boční uličky a u stavení čp. 40 zabočili jsme doleva do nečekané průrvy, jejíž proražení vyžádaly se dávné těžební práce. Za ní objevil se členitý travnatý plácek, z něhož zprudka po stranách i před námi šplhaly do výšin slínovcové skaliny řídce porostlé křovinami. Nadložní slínovce před 7 – 8 miliony lety v době pliocénu při výlevu proraženy byly čedičovou lávou. V důsledku toho vznikly četné dutiny, v nichž došlo ke krystalizaci množství významných minerálů jichž bylo popsáno asi 30 druhů. Spokojil jsem s krátkou návštěvou větších otvorů, jež rovněž zůstaly po těžebních pracích, z nichž nerosty exploatovány byly již v minulosti a z nichž žádný bych tak jako tak při geologické své slepotě nerozeznal. A protože zákon č. 114/1992 Sb. zapovídal nám beztak dobývání a sběr hornin a nerostů, spořádaně bez sideritů, aragonitů a pyritů po kapsách navrátili jsme se na silnici směřující na Novou Paku. ať se dívám sebepečlivěji na selanku za rybníčkem na kraji Hřídelce, kde nacházela se jediná kontrola pochodu, nic nenasvědčovalo tomu, že zakrátko odkudsi vyřítí se odněkud bafan, který napadne Buda. Foto: L. Šlosar vzhůru na Malou Horku, k jejímu zdolání chybí již jen několik metrů! Foto: L. Šlosar bylo to téměř jako v pohádce - stěny jakoby se rozestoupily a za nimi nečekaně objevilo se malé prostranství, jež zakončeno bylo strmými svahy stoupajícími až do třicetimetrové výše. Foto: L. Šlosar větší otvory v bývalé sopce jsou pozůstatky dávných těžebních prací. Foto: L. Šlosar za jedním z otvorů skrývala se bohudík mělká jeskyně, do níž vnikalo světlo z dalšího otvoru nahoře. Foto: L. Šlosar buď pozdravena, Malá Horko, kdo by z této vzdálenosti vytušil, že skrýváš v sobě taková romantická zákoutí! Foto: L. Šlosar První plánované zpestření pochodu se však protáhlo. Již v červnu při dobývání pramenů Javorky a neúspěšném svém výboji do Šárovcovy Lhoty překvapily mě mezi Lázněmi Bělohrad a Hřídelcem červené značky, jež tu dle mých dosavadních zkušeností být neměly. Dokonce je nezaznamenávaly ani mapy na webu mapy.cz těsně před pochodem. Následující putování do Lázní Bělohrad na přeznačené červeně značené cestě bylo proto současně naší premiérou. Červené značky odpoutaly nás ze silnice na polní cestu k lesu, jímž nato sestoupali jsme na silnici vedoucí podél potoka Heřmanka do Lán. Silničkou proudilo nečekaně velké množství aut, jakoby projíždějící zeměpisně popletení řidiči toužili popovídat si s panem prezidentem a pochválit ho za to, jak dobře reprezentuje naši republiku. Obec Lány, kam zakrátko jsme došli, nemá samozřejmě ovšem nic se společného se stejnojmennou obcí v kladenském okrese se známým zámkem – sídlem československých a českých prezidentů. Lány v okrese Jičín založeny byly na přelomu 17. a 18. století na popud tehdejšího majitele panství Bělohrad Bertholda Viléma z Valdštejna, jsou tedy na české poměry mladou obcí, po níž dost možná vznikl už jen na popud komunistů Havířov v 50. letech minulého století. Proto v jejím středu neočekával nás žádný zámek, nýbrž kaplička z roku 1843. Shodou jmen obou obcí ve skutečnosti nedal se dozajista oklamat žádný řidič, zato my jsme - přestože v mlžném oparu byly Lázně Bělohrad před námi jako na dlani – v důsledku následné absence značení na železničním přejezdu sedli nalep turistům z krátkých tras a vrátili jsme se směrem k nim k rozcestí, za nímž byl vidět hřbitov. Teprve tady pochopili jsme, že tito zkracují si své putování ve směru již na Přibyslav a nejkratší cestou doputovali jsme aspoň na rozhraní Horní a Prostřední Nové Vsi a dál po žlutě a později modře značené cestě konečně do Lázní Bělohrad. Ze dvou restaurací, jež nalezli jsme na náměstí otevřeny, zavrhli jsme tu, co funguje jako non-stop, a přemístili jsme se naproti poněkud zpět do restaurace Radnice v levé části Lázeňského domu, jež vlídně přijala i psa Buda. Dršťková polévka a pivo převelice zpestřily náš zdejší pobyt. Informační centrum cestovní kanceláře Hoška Tour minuli bychom bez povšimnutí bona fide, že je zavřeno, kdyby v jeho skleněné výplni zničehonic neobjevil se téměř v nadživotní velikosti sám jeho vedoucí Luboš. Všechny tři turistické vizitky měl jsem dávno již zakoupeny, jeho návštěvy využil jsem proto k razítkování svého vandrbuchu. Jedno překvapivé, zatím však letmé setkání, předznamenalo část pozdějšího našeho putování. Již přesně dle itineráře po modrých značkách vrátili jsme se do Prostřední Nové Vsi, kde zabočili jsme doprava ven z této administrativní součásti Lázní Bělohrad na táhlé stoupání po polní a později po lesní cestě, na níž stěžovaly nám chůzi četné kameny, jež zrádně zakryty byly spadaným listím. Kdybychom přetnuli krajinu při Bukovině u Pecky někdy již na přelomu února a března 1621, spatřili bychom někde tady křižující se ženy a muže hrozící vojákům doprovázejícím projíždějící kočár a taky ve směru, kde tušili by Vídeň, alespoň tak by to nejspíše popsal Jirásek. Kočár nedobrovolně vezl peckovského hradního pána Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic vstříc jeho neblahému osudu zakončenému na staroměstském popravišti. Kdybychom tudy procházeli 01. března 1824, resp. 30. října 1825, z některého z domků přímo ve vsi uslyšeli bychom dětský křik, to narodili se tu rodiče bělohradského rodáka Karla Václava Raise Václav, resp. Kateřina. Vzdálené jeviště nedaleké Krkonošské vyhlídky dle očekávání zahalil Velký Inspicient šedavou oponou a především představitelům hlavních rolí obvyklé zde podívané – krkonošským vrcholům - popřál za neobvykle teplého dne divadelní prázdniny. Právě zde dohonila nás Andrea z Náchoda, jež vytrvale sledovala nás již od Prostřední Nové Vsi a jež zprvu usilovným během a později chůzí doháněla opožděný příjezd na start. Následný rozhovor upoutal mou pozornost natolik, že v lese v místě, ze kterého cesta rozdvojovala se, teprve zjistil jsem, že ani jedno její pokračování podpořeno není modrými značkami. Níže na příčné cestě naštěstí nalezli jsme jejich kolegyně poněkud více vpravo a - držíce se jich již jako klíšťata - překonali jsme zdárně vprostřed lesa hlubokou strž, na jejímž protějším svahu vystoupili jsme nad Pecku a hned vzápětí sestoupali do městečka samého. Divím se, že v restauraci hotelu Roubal desítky let opakující se pravidelné žádosti turistů nepřiměly jeho provozovatele k tomu, aby pořídil si nějaké razítko. Tak třeba turistické razítko s graficky vyvedeným obličejem nejznámějšího jmenovce hotelu Ivana s číslicemi, vyjadřujícími paragrafy trestního zákona, dle kterých zmíněný byl stíhán a odsouzen, budilo by bezpochyby zasloužený zájem turistů i z daleké ciziny. Posezení při pivě tu bylo však jako vždy příjemné, zvláště sesedli-li jsme se dohromady ještě s Mírou z Liberce a jeho partnerkou. Měl jsem upřímnou radost z toho, že na následném rovinatém úseku kol kempu obě skvělá děvčata rodu Petry Kvitové padla si definitivně do oka a setrvávala v přátelském hovoru, neb sám – duchem mnohem více pozorovatel a glosátor – nejsem nadán vlohami přispívat v pospolitostech do vínku veselými například příhodami z natáčení. Nejsem bohudík ani natolik ješitný, abych rodící se náskok obou stovkařek na následujícím prudkém stoupání na převýšení 110 metrů přičtl tomu, že zdržel jsem se krátce na jeho počátku fotografováním obrázku panenky Marie držící umořeného Krista, neb ve svých reportážích občas sice nadsazuji a mystifikuji, možná i mlžím, nepochybně se i mýlím, ale nikdy však vědomě nelhu. Oběma souputnicím byl jsem naopak velmi vděčen za to, že na cestě rozeklané prudkými vodami donutily mě ke svižnému tempu, k němuž bych se nejspíše v osamocení nedonutil, i za to, že počkaly na mě na silnici, v místě, kde dosavadní naše průvodkyně žluté značky pozdravily se s modrými jejich sestrami, jež pak mířily v ostrém úhlu do Nové Paky. představu o původním červeném turistickém značení mezi Hřídelcem a Svatojanským Újezdem dává přiložená mapa ze serveru mapa.cz, představu o novém turistickém značení nechť poskytne vyprávění poté, co sešli jsme z červené značky, doputovali jsme na rozhraní Horní a Prostřední Nové Vsi k pomníku na počest letce 311. čs. perutě RAF, jenž v Horní Nové Vsi vychováván byl tetou Portychovou a také zde vychodil pět let obecné školy. Foto: L. Šlosar po delší zastávce v Lázních Bělohradu navrátili jsme se do Prostřední Nové Vsi a odtud po polní cestě započali jsme dlouhé táhlé stoupání až do Bukoviny u Pecky. Foto: L. Šlosar z Krkonošské vyhlídky zůstal nám hřeben Krkonoš skryt v mlžném oparu. Foto: L. Šlosar držíce se již důsledně turistického značení vystoupali jsme na lučinu, odkud vlevo nad prvními domky stejnojmenné obce vypínal se hrad Pecka. Foto: L. Šlosar i kdybych nefotografoval svatý obrázek na starém buku, svým společnicím v následujícím prudkém stoupání na Borovnici bych i tak nestačil. Foto: L. Šlosar Andree připadlo pochopitelně zcela absurdní dělat následně někomu štafáž kvůli předávání obyčejné kártridžky, mohla se obávat i toho, že s jídlem poroste má chuť a že napříště – budu-li za podobných okolností přebírat pro změnu například celou tiskárnu - budu požadovat přítomnost kohorty pozounérů se standartou Hradní stráže, proto zcela přirozeně odmítla být účastna druhého plánovaného mého zpestření pochodu a zamířila rovnou dle itineráře do cíle. Už několik dní totiž cosi chybělo mi k plnohodnotnému životu, cítil jsem se méněcenný, v noci procital jsem často ze spaní a s obtížemi čelil jsem výsměšným pohledům kolemjdoucích – chyběla mi totiž funkční žlutá kártridžka typu C251 /na vysvětlenou pro veterány z 1. světové války, kteří psali z Piávy své dopisy tužkou, a pro skryté mimozemšťany z Alfa Centauri, kteří naopak pracují s modernějšími technologiemi: kártridžka je vyměnitelný zásobník inkoustu do tiskárny, na které tisknu své reportáže z turistiky/. Prodloužit si trasu po žlutě značené cestě přes hřebínek kol nádraží až na silnici na východním kraji Borovnice potřeboval jsem právě proto, abych mohl od svého dvorního dodavatele převzít kártridžku bezvadnou. Pokud by se Andrea /nebo samozřejmě kdokoliv jiný/ obávala toliko toho, že předání toužebně očekávaného předmětu se protáhne, byly by její obavy liché. Předání kártridžky u roubené chalupy odehrálo se rychleji nežli transakce s kokainem v parčíku před Wilsonovým nádražím v Praze, takže pokud by se krátce poté vynořil z křoví nenápadný pán v černé buřince, s fotoaparátem, poznámkovým notesem a košíkem plným májovek a pravých hřibů v ruce, jež opatřena byla by páskou s nápisem ABL, viděl by již úplný ho….tový úprk naší dvojice kolem továrny zpět na hřebínek a na zmíněné již rozcestí žlutých a modrých značek. Na následující modře značené cestě bylo třeba nepřehlédnout šipku doprava na úzkém sloupku ze silnice a v obci Stupná pak přejít křižovatku a doprava odbočit u kapličky za rezatým plotem s rozpadajícími se schody. V blízkosti strže po naší levici – přírodní to památky o rozloze 3,85 ha, na níž cedule vyzradila, že jedná se o ... „výrazný geologický prvek s biotopem typickým pro Podkrkonoší – hlubokou rokli chránící prameniště s porostem bledule jarní /Leucojum vernum/“, jež teď přirozeně stejně jako májovky v přírodě absentovaly – vyšlapali jsme táhlé stoupání po neobyčejně rozježděné a tudíž bahnité cestě. Následně vychutnali jsme si pohodlnou chůzi po travnaté rovině se zabočením doleva k lesu. Po naší pravici objevil se v mlhavém oparu Kozinec, později na obzoru i Kumburk, ještě v lese zalahodil nám kamenný barokní kříž. Při vstupu do Vrchoviny, z níž protnuli jsme bohudík toliko jižní část, a při odchodu z ní měli jsme jiné starosti, musel jsem rozmlouvat dvěma velkým psům jejich očividnou snahu seznámit se s Budem. Následující další dlouhý úsek dík místním znalostem Máši absolvovali jsem na trávě od modře značené turistické cesty mírně vpravo. V těch místech potěšila nás pro změnu světlá Boží muka s barevně vyvedeným obrázkem Panny Marie, z důvodů pietních však méně – ač bychom za ně měli co turisté být vděční – turistické značky na nich rovněž namalované. člověk neznalý může toliko se domnívat, že na hřebínku na Borovnici vedla kdys křížová cesta. Foto: L. Šlosar pokud poutník půjde podél strže nad Stupnou na jaře, polaská se jeho oko pohledem na bledule, my ovšem teď na podzim ocenili jsme tamtéž barevné listí. Foto: L. Šlosar po našich pravicích z mlžného oparu klubal se pozvolna protáhlý vrchol hory Kozinec s rozhlednou. Foto: L. Šlosar barokní kříž nalézá se ve volné přírodě mezi Stupnou a Vrchovinou, mimo hlavní tah z hospod a anonymní sídliště, proto jej poutník nalezne neporušen. Foto: L. Šlosar přestože náboženství vnímám především jako symbol kultury, vzdělanosti a umění, tím méně jsem bigotní, přece mi turistické značky na sakrální památce připadají nevhodné. Foto: L. Šlosar Do Nové Paky sestoupali jsme kol pravoslavného kostelíka, jenž bohudík nikdo nerozebéře a neodcizí, neb nachází se bezpečně za uzamčeným plotem. Ostatně na jeho návštěvu neměli bychom beztak pomyšlení, neb blížila se hodina šestnáctá, jež umožňovala nám, kteří odjížděli jsme vzápětí do Trutnova vlakem, pobýt v cíli opět v Junácké klubovně jen krátce. Poděkoval jsem Máše a Budovi za skvělé společenství, díky němuž nezažili jsme na trase až na jedinou výjimku rozpaky nad tím kudy pokračovat, samozřejmě k tomu přispělo i skvělé turistické značení, jež zejména na závěrečných travnatých úsecích určitě nebylo snadné. Pořadatelé zaslouží si poděkování za zajímavě zvolené trasy, jež ocenilo 240 účastníků, což je obdivuhodný počet i pro pochody v měsících s příznivějším počasím. Obě zpestření pochodu, jež určil jsem si předem, učinila pochod ještě zajímavějším, stejně tak i nové turisticky vyznačená trasa mezi Hřídelcem a Lázněmi Bělohrad. Obohacením pochodu byla i zajímavá setkání, jež velice rád bych si zopakoval, pokud předešle neznehodnotil jsem je tím, že někdy prohodil jsem něco, co jsem neměl, anebo naopak tím, že jindy nepronesl jsem něco, co se slušelo, anebo dokonce kombinací obojího. Jediné, co poněkud mě krušilo, bylo, že na trase mé snažení nepodpořily naplno mé útroby a že necítil jsem se být zcela bezvýhradným vládcem svého tělesna. Průběh pochodu přinesl mi i zajímavé poučení - týkající se jednoho z minulých pochodů - o tom, jak nepřesně interpretovaný časový údaj může vyvolat řetězec nepodložených dohadů, přání a obav. Protože svá vyprávění píši v tom nejlepším úmyslu, nemám zpravidla potřebu se omlouvat, někdy však přece cítím se tím být povinován, když obávám se toho, že někoho mohu - byť nechtěně - naštvat, což opravdu nechci. Protože neučinil jsem tak snad ani v onom případě, do textu vyprávění o zmíněném pochodu již zpětně dle svých zásad – nejde-li ovšem o překlepy – zasahovat nebudu a ponechám mu tak teplý lidský rozměr, jenž jinak pro mou tadiční rezervovanost v mých reportážích převážně chybí. Do Holyně bez holinek /29. 10. 2011/ aneb Nad oběma břehy Berounky Bylo to k vzteku! V sobotu chtěl jsem se do Prahy dostat na start pochodu Do Holyně bez holinek co možná nejdříve. Kvůli tomu byl bych ochoten kol hodiny čtvrté absolvovat tři kilometry tmavým městem v té denní době ovládaným dozajista lysohlávkovými kartely a pašeráky knih V. I. Lenina. Kvůli tomu byl bych dokonce ochoten přespat nedaleko trutnovského hlavního nádraží ve stanu, pro ten účel vypůjčeném klidně i od potomstva Kaddáfího, ano v onom stanu, v němž diktátor v dobách, kdy tomuto přelétavému světu dočasně nevadil, dokonce mu byl právě kvůli ropě potřebný, trampoval při návštěvě New Yorku v září roku 2009 na dvorku milionáře Donalda Trumpa, v onom proslulém stanu s umývárnami s teplou vodou, libyjským záchodem a tréninkovým hřištěm na americký fotbal. Jenže stránky s jízdním řádem IDOS vytrvale mi odmítaly zobrazit nejranější spojení, jehož prostřednictvím dostal jsem se například na start Doležalovy dvacítky před třemi týdny, přestože počítač jsem několikrát restartoval, přestože bušil jsem chvílemi rukama do procesoru a přestože dokonce v konečné fázi častoval jsem počítač i stránky s jízdním řádem nepublikovatelnými nadávkami jako: ……/autocenzurováno/ …! nebo dokonce ……/autocenzurováno rovněž/ …! Prohlédl jsem teprve, když vychladl jsem a zahloubal jsem se do intimností jízdního řádu a když vzápětí objevil jsem Jobovu větu „Nejede 29. X.“ . Nakonec jako pes po hozeném pamlsku chňapl jsem po nejdřívějším spojení, jež mi počítač nabídl a jež použil jsem již dříve při cestě na start pochodu Dvořákova stezka – autobusem v 05,45 hod. do Pardubic, odtud vlakem v 07,17 hod. na hlavní nádraží v Praze a konečně v 08,45 hod. do administrativní části Prahy Radotína - když už nepodařilo se mi počítač přemluvit, aby mi našel spojení, jež by mi sem umožnilo dojet aspoň o půlhodinku dříve. Popsané spojení má jednu velkou slabinu, autobus dle jízdního řádu má do Pardubic dojet v 07,05 hod., na přechod z autobusového na vlakové nádraží mám pouze 12 minut. Abych pojistil se proti různým poťouchlostem a abych si svou účast na pochodu nerozmyslel, zakoupil jsem si jízdenku již o den dříve v Trutnově, vyplázl jsem na zákaznickou kartu 102 Kč. Nazítří pak se mi má prosíravost vyplatila, autobus dojel do Pardubic o tři minuty později a přestože s přezíravým úsměvem a despektem – odplivnuv si přitom dokonce - minul jsem všechny nádražní pokladny v Pardubicích, jež dle očekávání obklíčeny byly cestujícími lačnými zneužít koupi jízdenek k rozmělnění svých tisícikorun, a na nástupiště č. 3 – byť tedy bez potřeby kupovat si zde jízdenku – dorazil jsem načas, rychlík Johannes Brahms právě dojížděl. Následující hodinové cestování do Prahy uběhlo sice rychle, ale nikoliv natolik spěšně, aby ve mně v jeho průběhu nestačilo uzrát definitivní, možná trochu ztřeštěné rozhodnutí, že oproti původnímu skromnějšímu záměru přihlásím se na trasu 33 km, protože tato trasa měla mě zavést na svahy nad oběma břehy Berounky, a taky proto, že bych do cíle nepřišel příliš brzy. Osobní vlak směřující do Berouna vykopl mě v Radotíně těsně po deváté však zřejmě v natolik zuboženém stavu, že pořadatelé zdráhali se mě na trasu 33 km vypustit, vyjadřujíce obavu, zda cíle včas vůbec dosáhnu, paradoxní přitom bylo, že mě ujišťovali, že cíl je uzavírán až o sedmé večerní, a já naproti tomu jsem je ujišťoval, že – chci-li se ještě téhož dne vrátit domů – musím cíle dosáhnout mnohem dříve. Nakonec byl jsem sice připuštěn, ale dle pořadatelů jako na tuto trasu jako poslední. Pro zdárný průběh pochodu již na samém jeho počátku povzbudil mě detailní popis neznačených částí trasy, jenž budil důvěru a jehož první část na důkaz toho dovoluji si ocitovat: „Od Radotínského /sic/ nádraží jdeme rovně až k restauraci PORTLAND. Zde zahneme vlevo na světelnou křižovatku, kterou přejdeme (pouze po přechodu) k velkému nápisu BOWLING. U nápisu uhýbáme vpravo a přicházíme ke křižovatce (před námi je pomník). Zahneme mírně vlevo do ulice Václava 8alého (na lampě veřejného osvětlení vidíme ČTZ). Přicházíme ke kostelu, který máme po levé ruce. Podél kostela sejdeme k řece Berounce a po cvklostezce A1 zahneme vpravo a pokračujeme směr Černošice.“ Moje pětikilometrové putování proti toku Berounky, jejíž zasněnou až nostalgickou atmosféru podpořila mlha, jež vznášela se nad jeho korytem, k lávce v Černošicích, kde účastníky očekávala první živá kontrola, ukázalo se nakonec – až na několik kratičkých úseků - jako praktické jediné, jež jsem kdy předtím – alespoň pokud sahá moje paměť – absolvoval. Od okamžiku překlenutí Berounky plynul jsem po následující trase – aspoň v posledních deseti letech – až na několik epizod poprvé. Snad proto další mé putování po protějším břehu Berounky k místu – zřejmě po Krokově dceři slujícím – Kazín kol fotbalového hřiště, kde hotovila se dvě mužstva k úvodnímu výkopu, připadlo mi jako nekonečné. Toužebně očekávané modré turistické značky, jež vystřídaly jejich žluté sestry a jež vyštvaly mě do krátkého prudkého stoupání po úzké stezičce, objevily se o to nečekaněji, zvláště, když nebyly doprovozeny žádným turistickým ukazatelem. Štíhlý mladík s čelenkou a hůlkami potvrdil mi však, že cesta na vrch zvaný Kopanina, jemuž dnes však neřekne nikdo jinak nežli Cukrák, skutečně vede, takže jsem ho ihned následoval. Na dalších mnoho stovkách metrů stoupání se umírnilo - vedlo nejprve jižní částí chatové oblasti Obsiny, kde zrovna dělníci nimrali se v zemině, a později bočilo doprava do lesa po široké cestě, zcela vyplněných mazlavým bahnem. Nezdálo se mi, že by zdejší značkaři příliš plýtvali barvou, nicméně turistické značení – jistě bez ohledu mladíka, jenž chvílemi vynořoval se přede mnou z lesa, do kterého unikal před marastem – dovedlo mě spolehlivě až do závěrečného prudkého výšvihu. Na jeho vrcholu - ještě před hodinou jedenáctou - překvapila mě osamělá postava, Olaf z Prahy držel tu kontrolu a dokonce mi nabídl dle mé libosti obsah z velké láhve krušovického piva. Ještě více překvapila mě však jeho informace ze startu – asi dvacet minut proti mému očekávání až po mém příjezdu vpuštěn byl na trasu 33 km ještě další účastník a já podle jeho popisu začal jsem se upřímně těšit na to, že nepochybně zakrátko budu dostižen a hnedle nato několik stovek metrů, nežli zahanbeně odpadnu a budu tak navíc i předstižen, strávím v příjemném hovoru. Doznávám, že jsem si tuto představu vsugeroval - nejspíše nemaje dostatek soudnosti a smyslu pro realitu - natolik, že v v dalším průběhu pochodu přišlo mi velice líto, že můj předpoklad se nenaplnil, v cíli tyto pocity dokonce vystřídány byly jinými naprosto nesobeckými. Těsně poté, co Olaf vyslal mě doprava na širokou pohodlnou, v hupech klesající cestu, mrzely však mě dvě jiné věci – že nepožádal jsem o vrcholový snímek a že nezašel jsem se podívat k patě zřejmě nedalekého vysílače Cukrák. Takto podešel jsem dálnici a v obci Jíloviště nechal se svést na místní avenidu, po níž zabočil jsem doprava, v následujících stovkách metrů v rozpacích, protože i zde značkaři na barvách modré i navíc červené výrazně ušetřili. Po následujícím zabočení opět doprava a opětném podejití dálnice na rozcestí Za cihelnou, ušetřili i na šipkách, chvilenku mi trvalo, než mi docvaklo, že moje nové průvodkyně – zelené značky – bočí ze silnice doleva. Nadcházející velmi prudké klesání si nikdy mou oblibu nezíská, zvláště jedno místo, kde pro větší pocit vlastního bezpečí musel jsem zapojit i ruce. Následující slovní popis trasy od hornomokropeského kostela přes železniční most, jehož červenou barvu by v rámci samokontroly zaměnil za zelenou pouze daltonista a neuvedl ji do itineráře vůbec jen podvodník, který tudy ve skutečnosti nešel, až na malou náves v Mokropsech Dolních byl přesný a pochyb nevzbuzující a definitivně nechal mi zapomenout na mou jedinou dosavadní účast na tomto pochodu v roce 2007, kdy jsem na trase 23 km zabloudil šestkrát – nejspíše ovšem vlastní nepozorností. mlžný opar nad jejím korytem dodával Berounce příchuť tajemna. Foto: L. Šlosar ještěže dalo se při stoupání na Cukrák jít podél bahnité cesty lesem. Foto: L. Šlosar kaplička v Jílovišti zavelela odbočit doprava po hlavní ulici. Foto: L. Šlosar z Jíloviště do Horních Mokropsů sestupoval jsem prudkým, mnohdy nepřehledným terénem. Foto: L. Šlosar hned vzápětí vystoupám na železniční most přes Berounku. Foto: L. Šlosar Bohužel stran transparentnosti nedalo se říci totéž o následujícím žlutém turistickém značení. Na silničce zvolna stoupající později přes Starou Vráž značkáři šetřili s ním natolik, že vláda Nečasova i se svými škrty dala by se proti nim s úspěchem považovat co parta marnotratných strýců. Nepomohla mi ani zelená mapa KČT z roku 1992, žlutě značená cesta na ní ještě uvedena není. Na jednom místě jsem se dokonce v náhlém zmatku vracel, nežli bohudík po dvěstě metrech zarazila mé kroky ojedinělá žlutá značka směřující do opačném směru, tamo objevila se zase zničehonic značka modrá, onde zase sledoval jsem toužebně stovky metrů před sebou na sloupu v naději světlý obdélníček, z něhož za hlasitého mého lání vyklubal se místo žluté značky plakátek. Naštěstí na křižovatce se silnicí do Dobřichovic lámal se chleba v můj prospěch, na rohu zídky žlutá značka nasměrovala mě v přímém směru do Nové Vráže po asfaltové silničce, jež později skrze les dovedla mě bezpečně na kraj Vonoklas, před nimiž ještě rozpomenul jsem se na to, že jsem kdys tudy šel, a přes absenci šipky doleva nepokračoval jsem za lesem rovně po silnici a dorazil jsem do centra nejprve po jeho kraji a později prudkým hupem skrze obec. K rozcestníku ve Vonoklasech – do míst natolik vysoko položených nad tokem Berounky, že po mlze nebylo tu již dlouho předtím potuchy a kraj rozzářil se tu v širokém úsměvu, nikoliv sice dráždivě barvotiskovém jako v létě, nicméně naopak v o to více klidnějším přátelském - dorazil jsem těsně před jednou odpolední a popřál si zde krátké přestávky, při níž načal jsem druhé plechovkové pivo. Protože nevěděl jsem, co mě ještě očekává, neměl jsem v těch místech příliš stání a na zevrubnější shlédnutí výstavy místních starých pohlednic, jež probíhala v nečekaně otevřené novogotické kapli sv. Václava z roku 1887, chybělo mi potřebné soustředění. Následné modré turistické značení vyneslo mě do dalšího stoupání nad obec do místa, kde turistický ukazatel upozornil mě na dvojí obtížně značitelnou zákrutu cesty. První z nich spolehlivě odklonila mě doleva až do místa, kde cesta se roztrojovala - nejprv úplně doprava vedla takměř neznatelná travnatá cesta, další výraznější mírněji rovněž doprava k lesu, moje stávající pokračovala pak nekompromisně kupředu k cípu lesa. Má volba zlaté střední cesty ukázala se kupodivu jako správná a umožnila mi posléze vychutnat si utěšené zhoupnutí lesním úsekem k rybníku u Pekárkova mlýnu až do další odkryté krajiny, kde po mé pravici zkraje cesty otevřel se mi utěšený pohled na městečko s domky pokoušejícími se dobýt kopec, jenž mapa pojmenovávala co Kulivou horu, známou mi z jiných notně již dřívějších pochodů. V městečku onom - Třebotov slujícím - přiměl mě itinerář opustit spolehlivou náruč modrých turistických značek a podstoupit téměř kilometrové putování rušnou tepnou obce. Svodům restaurace U Růžičků, v níž po dlouhém osamění počínajícím od černošické lávky setkal jsem se opět s účastníky pochodu, nedalo se kol třičtvrtě na tři v žádném případě odolat, byť za cenu důležitého ústupku. V dlouhé karetní partii, k jejímuž závěru jsem se právě blížil, byly totiž Velkým Bankéřem rozdány karty takto: při dodržení průměrné rychlosti při pochodu 5 km za hodinu stihl bych z místa cíle administrativní části Prahy Holyně autobus linky č. 248 v 16,01 hod. a dosáhl bych nadstandardního spojení z Černého Mostu do Trutnova autobusem v 17,55 hod. Při následujícím odjezdu z Holyně v 17,01 hod. sotva bych stačil tomuto autobusu zamávat, ale dosáhl bych bezpečně dalšího autobusu do Trutnova v 18,30 hod. Kdybych odjel z Holyně později, byl by to docela průšvih a v nouzi nejvyšší musel bych se obrátit s prosbou o přespání na svou sestru v Dejvicích, doufaje, že v důsledku dušičkové mánie nebude se svou rodinou prodlévat na chatě u Mšece. Svým čtvrthodinovým pobytem v restauraci zříkal jsem se právě s definitivní platností první nejschůdnější možnosti a poroučel jsem se zároveň do přízně Kosmického Universa v naději, že nepotkají mě na trase žádné nepředloženosti. První mírné úklady – po krátké utěšené cestě rozlehlou krajinou – osnoval proti mně prudší sestup lesem k Radotínskému potoku – listí v hustých vrstvách mnohdy stávalo se pastí pro kotníky propadající se mezi neviditelné kamení na rozeklané cestě. Za Kalinovým mlýnem při toku potoka do šíře červeně značené již cesty rozlilo se bahno natolik mazlavé a řídké, že cesta na Cukrák ve srovnání s ním připadla mi zpětně jako procházka korytem vádí protínajícím nějakou africkou poušť. Na rozdíl od nostalgicky vzpomínané cesty nebylo možno se humusu vyhnout, toliko bylo nutno vybírat si mělčí části cesty. Ještěže několik lávek přes potok bylo zlehka zdolatelných, pouze z jedné bylo třeba na břeh došlápnout s nejvyšší opatrností. Krátký pohodlný silniční úsek předznamenal toliko následující prudké stoupání nejprve do protisměru na plošinu, z níž nejprve skrze nepravidelně rozseté křoviny byly viditelny slivenecké lomy, nato již ukázněná krajina dovedla mě k elektrické rozvodně, kde rozloučily se s poutníky červené turistické značky, odskočily si totiž doprava a více se již nevrátily. Směr mého dalšího putování brzy nato bohudík udával zdaleka viditelný nápis označující prodejnu stavebnin Austis za pražským okruhem dálnice, tu překročil jsem po nedalekém mostu. Prostý kříž při silnici za prodejnou předznamenal mé odbočení doleva na polní cestu, k níž chodce nemohla odradit zrezivělá závora. Deprimující pohled na velké mraveniště sídliště Velká Ohrada přede mnou po pozvolném klesání bohudík brzy odvrátilo odbočení doprava. Tím směrem již předtím bylo možno spatřit výhledy daleko sympatičtější. Holyně – zdráhám se připojit přídomek administrativní součást Prahy – uchovala si maloměstský, ba možno klidně bez hany dodat selský ráz, jehož nezbavují ji ani rodinné domky v její západní části, naopak podporuje ho nová kaplička s obličejem panenky Marie na počátku obce. Dle itineráře prošel jsem dlouhou ulici U Smolnic a jejím již kratším pokračováním ulicí U Náhonu a těsně před kaplí v době, kdy dohonil jsem oba Pivovarské koně, nalezl jsem konečně restauraci U Knotků. Něco málo po sedmi hodinách od svého startu na trasu 33 km vyřídil jsem si v cíli tradiční formality a konečně usedl jsem ke stolu nacházejícímu se u vchodu. Hospoda bujela a přetékala, člověku ani by se nechtělo jí opustit, kdyby ještě téhož dne nepotřeboval dojet domů, jedno pivo připadalo si určitě v mém žaludku osamělé jako oáza ve vyprahlé poušti. Můj příjemný pocit z absolvování poměrně náročné trasy narušovala však Olafova odpověď týkající se závěru jeho působení na kontrole na Cukráku a až do mého odjezdu autobusem linky č. 248 v 17,01 hod. také mé obavy při sledování dalších příchozích do cíle. Už vůbec nešlo o to, co nevyšlo na trase, možná to vyjde – i při mém naprostém nedostatku soudnosti a smyslu pro realitu – hned napříště .. a i kdyby nikdy, nejdůležitější bylo, aby nic vážného se nepřihodilo. ve Vonoklasech zaplatil jsem daň vzdáleného poutníka na delší trase: na krátké bych měl dosti času a hlavně klidu prohlédnout si výstavku pohlednic v kapli sv. Václava. Foto: L. Šlosar to není městečko Rukapáně z Drdova Městečka na dlani, nýbrž Třebotov v popředí Kulivé hory. Foto: L. Šlosar lávky přes Radotínský potok byly bezpečné, na konci této musel jsem došlápnout na břeh opatrně. Foto: L. Šlosar tak kudy to napálit, vlevo či vpravo? Nakonec to vyjde nastejno. Foto: L. Šlosar ještě na kraji křovinami porostlé rozsáhlé plošiny nedaly se přehlédnout slivenecké lomy. Foto: L. Šlosa rozsáhlá rozvodna pro změnu dala vzpomenout na film Obecná škola. Foto: L. Šlosar kříž u silnice za prodejnou nábytku Austis plnil funkci majáku, jež zavedla poutníka kol závory na polní cestu. Foto: L. Šlosar v cíli vládla zasloužená spokojenost i na straně pořadatelů - mezi nimi vlevo Ivana a vpravo jeho syna Olafa. Foto: L. Šlosar Přesně dle intervalu nalezeného předtím na webu přibyl jsem skutečně na smíchovské nádraží v 17,26 hod., na Černý Most dojel jsem metrem opravdu čtyři minuty po odjezdu autobusu nabízejícího lukrativní spojení do Trutnova v trvání přes 2 hodiny, ale za půl hodiny nastoupil jsem do posledního autobusu, jenž dopravil mě do Trutnova za dvě a půl hodiny. Krče se v chladném objetí propocené košile při pohledu do tmavého exteriéru do večera hroužícího se jiného okraje Prahy otřásl jsem se navíc – kéž by v důsledku mého nedostatku soudnosti a smyslu pro realitu - ještě představou osaměle pílícího chodce a pak s chladnější hlavou ohodnotil jsem právě absolvovaný pochod: skvělá účast 198 turistů, přesný popis trasy na itineráři i mapce, někdy však strohé turistické značení, interesantní krajina, místy bahnitý terén /pokud snad někomu však příliš vadil, nechť příště použije trenažér/, ideální spojení obětavých pořadatelů, údaje z trasy a hospody při stanovení kontrol, báječná atmosféra pochodu od Třebotova – prostě paráda …. až na scestné mé představy a později i obavy – nepochybně vyvolané mým naprostým nedostatkem soudnosti a smyslu pro realitu. Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Za posledním puchýřem /19. 11. 2011/ aneb NA TRASE ŠESTNÁCTI KILOMETRŮ /napsal Milan z Nového Města n. M./ Poslední pochod roku /05. 11. 2011/ aneb ZVLNĚNOU KRAJINOU NOVOPACKA /napsali Alča a Jarda z Trutnova Výlet do Českého ráje /29. 10. 2011/ aneb PODZIMNÍ PUTOVÁNÍ PŘES VRCH VYSKEŘ, HRAD KOZLOV DO SVIJAN /napsali Alča a Jarda z Trutnova Výlet do Jizerských hor /29. 10. 2011/ aneb TŘÍVĚŽOVÉ PUTOVÁNÍ /napsal Jan z Jičína Za posledním puchýřem /19. 11. 2011/ aneb Na trase šestnácti kilometrů /napsal Milan z Nového Města n. M./ V sobotu 19. 11. 2011 jsme ve 04.30 vyrazili autem přes Slavoňov a Dobrušku do Týniště nad Orlicí, kde jsme po zakoupení jízdenek pokračovali vlakem přestupy v Chocni, Hranicích na Moravě, kde nám pracovník ČD z Trutnova poradil, kterým vlakem jet, abychom vystoupili ve Studénce a odtud pokračovali do Kopřivnice. Motoráček byl plný a mimořádně bylo více vagónků pro účastníky "Posledního puchýře". Na nádraží v Kopřivnici nás vítal Míla z Náhoda, který čekal na kamarády z Jaroměře. Při prezentaci jsme zakoupili kalendáře na příští rok 2012. Pozdravili jsme se telefonicky s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnice, popřáli příjemný den a vyrazili na předem zvolenou trasu 16 km - nejdříve městem a potom stoupáním na Bílou horu okolo vápencového útvaru s názvem Váňův kámen. Mimořádně byla otevřena rozhledna, tak mnoho turistů využilo tuto možnost, i když výhledy moc nebyly. Na tomto místě byla i živá kontrola. Setkání s Maruškou a Ottou z Hradce Králové bylo velmi příjemné a přátelské. Následovalo příjemné klesání do města Štramberk, kolem hradu Štramberská trúba. Zde jsme zakoupili mlsání Štramberské uši a pokračovali k areálu Národní sad. Odtud - i když většina jsme byli značkaři - dalo nám to dost starostí, než jsme našli správnou cestu. Intuice nás převedla přes Štramberk a po silnici a polní cestou jsme došli do Lichnova. Zde na nás dýchlo kouzlo vánoc, když jsme viděli stromy obalené jmelím - několik desítek. Na konci Lichnova nás čekala další kontrola. A také největší stoupání do Janíkova sedla. I když jsme osoby neznalé místní krajiny, poradili jsme turistům správně, kam mají jít. Pohodlná cesta nás dovedla okolo Husovy lípy (je i u nás v Novém Městě nad Metují) a místních sportovišť do cíle v kulturním domě. Moc času nám nezbývalo - převzít pamětní list a přes park na vlak. Jelikož bylo v Chocni dost času, prošli jsme se večerní Chocní a parkem, před kterým nás upoutalo velké množství stojanů na kola. Poslední vlak do Týniště, kde jsme se rozloučili s Mílou z Náchoda a autem pokračovali do Slavoňova, kde jsme vyložili našeho šéfa Jardu ze Slavoňova: Přátelé Miloš k a Václav z Nového Města nad Metují jeli se mnou až na konec naší cesty. Okolo 20. hodiny jsme byli doma. Ještě pozvánka na Poslední puchýř do Plzně 16. -18. 11. 2012. S přáním "Zdrávi došli" Poslední pochod roku /05. 11. 2011/ aneb Zvlněnou krajinou Novopacka /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ V sobotu ráno jsme si dali nejprve zahřívací 2 km ze Zelené louky na trutnovské autobusové nádraží, kde jsme nastoupili v 5.20h. do autobusu. S jedním přesednutím ve Dvoře Králové n.L. jsme dojeli do Nové Paky v 6.42h. Na startu byli pořadatelé od půl sedmé, tudíž jsme přijeli právě včas. Z vlaku s námi vystoupilo v Nové Pace spousta chůze chtivých turistů. Díky tomu bylo v malých prostorách junácké klubovny poněkud těsno. Po nezbytném zaprezentování jsme se vydali na trasu. Počáteční zakolísání hned před klubovnou, kde chyběli naváděcí modré značky, naštěstí nepředznamenalo průběh nadcházejícího dne. Modré značky nás vedly vcelku pohodovým terénem k Hřídelci. U rybníčka nad vsí bylo kontrolní stanoviště. Chvilku jsme se zde zdrželi a dál pokračovali po ČTZ. Když nás značky vyvedly nad ves skoro až k sopce, mírně jsme znejistěli, protože jsme tudy již putovali a červené značky vždy vedly obcí dolů kolem kostela na vrch Okrouhlík. Následoval mírně zmatený návrat k rozcestníku a konzultace s mapou. Obé se naprosto rozcházelo, ač máme poměrně nové mapy - pouze jeden rok staré. Zřejmě došlo k přeznačení cest. Rozhodli jsme se tedy důvěřovat rozcestníku a plně se oddat novému značení. To vedlo kolem hřídelecké sopky, polní cestou k lesu. Lesem jsme došli do obce Lány, jíž protékal potok Heřmanka. Chvíli jsme se ho drželi než jsme byli odvedeni opět na polní cestu, která procházela jemně zvlněnou krajinou. Takto jsme došli až do Lázní Bělohrad. Spoustukrát jsme Bělohradem procházeli a vždy bylo infocentrum beznadějně zavřené. Nikdy jsme si proto nemohli pořídit zdejší známky a vizitky. Zkusili jsme tedy nakouknout ke dveřím infocentra. Ač otevírací doba věstila stejnou informaci jako vždy, tedy že zde stojíme zbytečně, cedulka vyzývající nás k zazvonění na domovní zvonek způsobila naši ohromnou radost. Zkusili jsme tedy zazvonit a přišel nám otevřít přímo sám pan Hoška. Příjemně jsme pohovořili, ve všem nám vyšel vstříc. Venku na lavičce jsme chvíli poseděli a pojedli. Mezitím na nás pokynulo několik pochodníků, kteří putovali dále. Z Lázní Bělohrad jsme navázali na modré značení. Cesta, která dosud vedla mírně zvlněnou krajinou se měla až do cíle změnit v nepřeberné množství menších či větších stoupání. Prvním z nich bylo prudké, asi 2 km dlouhé stoupání na Kamennou hůru. Jméno ,,Kamenná" bylo skutečně přesné. Na cestě i všude kolem bylo velké množství kamenů a kamínků. Nad Kamennou hůrou jsme prošli obcí Bukovina u Pecky, odtud dál na Krakonošovu vyhlídku. Chtěli jsme se tu na chvíli zastavit, ale foukal silný vítr, tak jsme to vzdali a pokračovali dál do Pecky. V Pecce jsme na lavičce na náměstí poobědvali. Z náměstí jsme se napojili na žluté značení. Cesta se kroutila údolím říčky Javorky. Kolem nás se krajina zvedala do výše. Při pohledu do mapy jsme zjistili, že jdeme kolem vrchů Homolka (459m.n.m.), Jerusalém (520m.n.m.) a Jeleního hřbetu. Úpatí Jeleního hřbetu bylo nutné překlenout, abychom se dostali k rozcestí U Borovnice. Při sestupu od rozcestí do obce Stupná jsme mohli chvilku vydechnout v přípravě na další stoupání přes oblast jmenující se Strž ve Stupné do vsi Vrchovina. Z Vrchoviny následovalo jen pozvolné stoupání do výšky 524 m.n.m. . Neodolali jsme zde u remízku stojící osamělé lavičce a ač jsme byli necelé 2,5 km od cíle, v této krajině nikoho jsme ještě na chvíli spočinuli. Pak už nás čekalo jen klesání přes Husův kopec přímo do Nové Paky. V cíli vládla pohodová atmosféra jako vždy. Dali jsme si párek s pivem a v 16.22 jsme se nechali dopravit přímým vlakem do Trutnova. Za rok se opět rádi vrátíme! Výlet do Českého ráje /29. 10. 2011/ aneb Podzimní putování přes vrch Vyskeř, hrad Kozlov do Svijan /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Jelikož se nám ocitla sváteční sobota prosta jakékoliv akce, povinnosti či chuti po lenošení, zvolili jsme ve čtvrtek večer jako jediné východisko z této situace již delší dobu naplánovaný výlet, který neměl blíže určený termín. Trasa vedla jihozápadní krajinou Českého ráje, námi dosud nenavštívenou. Ráno jsme vstávali ve 3.45h., což je pro normálního člověka takřka vražedný čas pro budíček. Po přesvědčení organismu, že to s ním myslíme dobře, jsme na Zelené louce ve 4.45h. vstoupili do autobusu směr Vrchlabí. Ve Vrchlabí jsme před sebou měli hodinu čekání na další přípoj. Prošli jsme se po městě a nasnídali se. V 8.12h. jsme, s přestupem v Sobotce, vystoupili v Libošovicích. Obec Libošovice je prvně uváděna r. 1352. Na hřbitově je původně gotický kostel sv. Prokopa ze 14. stol., který byl nově postaven r. 1610. Ve vsi se také nachází pomník Mistra Jana Husa z r. 1928. Naše první kroky zde vedly do menší samoobsluhy pro nezbytný nákup známek a vizitek. Z Libošovic jsme, za postupného pronikání slunečních paprsků skrze mléčnou mlhu, po ČTZ zamířili k údolí říčky Žehrovky. Podél ní jsme došli až k Pekařově bráně. Pekařova brána. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Pekařova brána se nachází na silnici pod obcí Lažany mezi Libošovicemi a Vyskeří severně od Sobotky. Brána vznikla při stavbě silnice, když její stavitelé narazili na skálu místními nazývanou Mnich. Místo odstřelu skály naši moudří předci rozhodli, že ji zachovají a vytesali do ní gotický oblouk a její vrch zpřístupnili po schodech. Název Pekařova brána je odvozen od Pekařovy stezky pojmenované po českém historiku PhDr. Josefu Pekařovi. Původní turistická stezka, která místy původně vedla, spojovala hrady Kost a Valdštejn. Zdánlivě nekonečným stoupáním nás dovedla silnice od Pekařovi brány, až do obce Vyskeř, jejíž vrch s nadmořskou výší 465 m, na nás již pár let při různých putováních pomrkával. Jedná se o čedičový vrch, známý je také jako Hůra. Na jeho vrcholu se nachází poutní kaple sv. Anny, která je prvně zmiňována roku 1348. Ke kapli vede, od novorománského kostela Nanebevzetí panny Marie, křížová cesta. Z vrcholu se nabízí výhledy na Ještěd, Trosky, Hruboskalsko, Kozákov, Tábor, Veliš, Bradu, Přivýšinu, masiv Prachovských skal, Mužský, ale i Bezděz. Kvůli mlze a vzrostlému stromoví jsme většinu mohli pouze tušit... Vyskeř. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Vyskeř - kaple sv. Anny. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Vyskeř - co vidíte z Vyskeře. Foto: J. Burdych, A. Sobotková U kaple jsme krátce pojedli a po MTZ a dalo by se říci po ,,vlastním značení", které znamenalo zkratku po polní cestě přes Mladostov, jsme dorazili do Kacanov. Protože jsme v Kacanovech nikdy nebyli, překvapilo nás, v jak hlubokém údolí se ves nachází. V Kacanovech jsme poseděli v hostinci u dobré polévky a piva. Nohy nám díky tomu poněkud ztěžkly a výstup na Kozlov po ŽTZ tak proběhl v nepříliš svižném tempu. Nejprve jsme se zastavili na vyhlídce K. V. Raise s výhledem na Turnov. vyhlídka K.V.Raise - rozcestník. Foto: J. Burdych, A. Sobotková vyhlídka K.V.Raise - výhledy. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Okolo vyhlídky se pohybovalo několik rodin s malými dětmi na odpolední procházce. Po pár krocích jsme narazili na zbytky skalního hradu Kozlov, nazývaného také Chlum. hrad Kozlov - rozcestník. Foto: J. Burdych, A. Sobotková hrad Kozlov - světnice a sklepy vytesané ve skalách. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Hrad dnes připomínají světnice a sklepy vytesané ve skalách. Skalním městem a lesem jsme pokračovali dál po ŽTZ do obce Všeň. Odtud přes Jizeru, okolo Malého a Velkého Písečáku do Příšovic. Tady jsme se přiblížili k bodu, na který jsme se od rána těšili - návštěva pivovaru Svijany. Cesta tam vedla kolem hlavní silnice. Když se objevila ves Svijany, začali jsme stoupat k zámku, naproti kterému stojí pivovar. Navštívili jsme pivovarskou prodejnu suvenýrů - vizitky měli vyprodané, pivo ne.... koupili jsme si něco málo domů do zásoby. Potom jsme se přemístili do restaurace, kde jsme chutně pojedli a přiměřeně popili. V 18.25h. nás pak vlak z Příšovic odvezl do Turnova. Tady jsme přestoupili na vlak do Dvora Králové n.L. . Přestože měl vlak mírné zpoždění, autobusový přípoj před nádražní budovou ve Dvoře trpělivě čekal. Nelenili jsme, rychle nastoupili a ve 20.45h. jsme byli doma. Svijany - pivovar. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Svijany - Pivovarská restaurace. Foto: J. Burdych, A. Sobotkováá Počasí nám přálo, České dráhy taktéž a díky systému Iredo nás dnešní cestování stálo dohromady jenom 200,-Kč! Zkrátka příjemný den... Výlet do Jizerských hor /29. 10. 2011/ aneb Třívěžové putování /napsal Jan z Jičína/ V sobotu 29.10.2011 odebral jsem se s manželkou Alenou a dcerou Alenou do Jizerských hor. Starší škodovkou přemístili jsme se z Jičína přes Turnov, Frýdštejn a Jablonec nad Nisou do horského střediska BEDŘICHOV, kde zastavili jsme na hlavním parkovišti kolem půl desáté. Krajinu zakrývala lehká mlha. Trasu poslední říjnové procházky vybrala manželka. První kilometr stoupali jsme po žluté značce do prudkého kopce, na němž dotkli jsme se prvně lesního bohatství hor. Došli jsme k rozhledně KRÁLOVKA z roku 1907. Sluneční paprsky prorážely mlhu, která – sice jen lehká byla – dostatečně bránila výhledům do okolí. Na rozhlednu jsme proto nešli. Restaurace byla v 9:50 ještě zavřena, jen na recepci bylo možné orazítkovat trasovníky. Pokračovali jsme po zelené značce po úzké asfaltové komunikaci úsekem jen mírně zvlněným, ve kterém potkali jsme jen pár pěších i cykloturistů. V obci HRABĚTICE zastavili jsme se u kapličky, avšak po zjištění, že již neplní svůj původní účel a byla adaptována na občerstvovací kiosek, jsme zklamaně odkráčeli. Asi po dvou stovkách metrů zvěstoval poutač před restaurací, že je otevřeno, jednalo se však o pouhé (snad neúmyslné) matení kolemjdoucích. V této části procházky bylo třeba se vyhýbat rychle se pohybujícím a zhluboka dýchajícím jedincům s čísly: probíhal zde běžecký závod. Z Hrabětic přibývaly metry nadmořské výšky až k místu, kde stojí SLOVANKA, další jizerská rozhledna, jež právě radost působila velkému množství návštěvníků. Před výstupem na kovovou konstrukci (ta první byla z roku 1887, poslední rekonstrukce proběhla roku 1999) bylo třeba pár minut počkat. Mezi mnohými návštěvníky hor tady převládala nejmladší generace – děti trefovaly se smrkovými šiškami z rozhledny do nádoby na zemi. Svou zručnost v této soutěži jsme si po výstupu na vyhlídku nevyzkoušeli (neměli jsme šišky). S konstatováním (tolikrát již prověřeným), že i zamlžené hory mají svoje kouzlo, jsme se rozhlédli aspoň po nejbližším okolí. V otevřené restauraci objednali jsme dvě kávy a jeden černý čaj, razítko bylo na místě a splnilo svůj účel. rozhledna Královka z roku 1907. Foto: A. Vaníčková málo zbožný lid adaptoval kapličku v Hraběticích na občerstvovací stánek. Foto: A. Vaníčková stavení na horách chystají se zvolna na zimu. Foto: A. Vaníčková rozhledna Slovanka rekonstruovaná v roce1999. Foto: A. Vaníčková restaurace Slovanka měla otevřeno. Foto: A. Vaníčková Od směrovek sestupovali jsme po červené značce horskou kamenitou stezkou k silnici spojující Hrabětice s Horním Maxovem. Dále byla cesta již pohodlnější. Poklid lesa nakrátko vyrušen byl zvony blízkého kostela, jež oznamovaly pravé poledne. Chůze do svahu přivedla nás k rozcestí POD BRAMBERKEM a ke známé rozhledně postavené roku 1912. BRAMBERK, kde jsem byl naposledy s částí rodiny na podzim 2008, potěšil mne (ve srovnání s poslední návštěvou) příjemnou změnou: rozhledna je turistům již přístupná (restaurace je zatím zavřena, u malého stánku je možnost občerstvení). Na informačním panelu stála (kromě jiných) zvěst, že výlet přes trojici rozhleden Královka + Slovanka + Bramberk se nazývá „Třívěžové putování“. (Léta Páně 1980, kdy jsem tudy – v časech nerozvážného mládí – šel svěžím tempem na pochodu „Rozhledny Jablonecka“ trasu 70 km, mně tato skutečnost jaksi unikla.) lehký větřík si pohrával s velikonoční výzdobou na stromě. Foto: A. Vaníčková rozhledna Bramberk z roku 1912. Foto: A. Vaníčková chata Bramberk zůstává zatím zavřena. Foto: A. Vaníčková Pro (trochu hustší) mlhu nás schody nahoru nezlákaly. Po několika větách s paní rozhlednu střežící a chvilce posezení na lavičce jsme lokalitu opustili. Navrátili jsme se asi půl kilometru k rozcestí POD BRAMBERKEM, kde přešli jsme na značku modrou. Příjemné bylo ubývání nadmořské výšky ve vzrostlém smíšeném lese, který byl ozdoben pestrými barvami listnáčů. Otevřela se krajina k údolí, v sousedství lesního porostu táhla se pastvina, jíž zdobily ojedinělé listnaté stromy. Od rozcestí JINDŘICHOV-SEDLO vedla nás značka žlutá místy prudkým srázem. Přivítal nás JANOV NAD NISOU, jenž by se měl pro pořádek jmenovat „nad Bílou (případně Rýnovickou) Nisou“. Krátce zvažovali jsme po žluté zavítat ještě jednou na Královku, ale zvítězila varianta jít závěrečný úsek Vysokým hřebenem. Přešli jsme po zelené značce Bílou Nisu, stoupání na jejím pravém břehu jsme na pár minut přerušili, abychom věnovali dlouhé pohledy zajímavým stavbám: radnici i kostelu na protější stráni. Dvoukilometrový výstup zakončen byl u rozcestí HAŠLEROVA CHATA, u kterého nacházela se ovšem jiná nemovitost (zavřený „Hotel Murano“), když k Hašlerově chatě vlastní muselo by se jít asi 500 metrů docela jiným než naším směrem. Cesta lesním úsekem byla zpestřena odbočkou z trasy, kterou jsme poctivě absolvovali, když těšili jsme se na hezkou vyhlídku k Janovu, což ukázalo se marné, neboť vzrostlé stromy v těsném sousedství skalní vyhlídky nám v tom zabránily. Na konci lesního úseku objevila se WEBEROVA CHATA. horská louka v barvách podzimu. Foto: A. Vaníčková sklárna v Janově nad Nisou. Foto: A. Vaníčková návštěvník Janova nepřehlédne pozoruhodnou vilu. Foto: A. Vaníčková radnice v Janově nad Nisou. Foto: A. Vaníčková kostel v Janově nad Nisou. Foto: A. Vaníčková u rozcestí Hašlerova chata stojí hotel Murano. Foto: A. Vaníčková Po necelém kilometru sestupu čekalo již BEDŘICHOVSKÉ SEDLO. Tam u stánku občerstvili jsme se kávou a černým čajem. Pro poslední kilometr již připravena byla značka červená. Obec BEDŘICHOV přivítala nás ve čtyři hodiny odpoledne. Po příjemných 16 kilometrech v zadumané horské krajině nasedli jsme do starší škodovky a přes Jablonec nad Nisou, Železný Brod a Semily odjeli do Jičína.
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem