24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Tulácká cítka /08. 12. 2007/ aneb TARRING AND FEATHERING MEZI POLABSKÝMI ZDYMADLY
Skobácké putování /01. 12. 2007/ aneb VÝRON V MENDRIKU
Draháňským údolím /24. 11. 2007/ aneb KVERULANTI NA TRENAŽÉR!
Za posledním puchýřem /17. 11. 2007/ aneb DO MORAVSKÉHO KRASU IMPROVIZOVANĚ A NA SKOK
Do Holyně bez holinek /10. 11. 2007/ aneb ŠESTERO BLOUDĚNÍ PŘI MATIČCE PRAZE
...... a nádavkem od mých přátel
Úvod
Výlet do Krkonoš /11. 11. 2007/ aneb PŘES DVORAČKY /napsal Jan z Jičína
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Tulácká cítka /08. 12. 2007/ aneb Tarring and feathering mezi polabskými zdymadly
Už už to vypadalo, že na Tuláckou cítku nepojedu. K pozitivnímu rozhodnutí nepřispívaly lijáky předešlého dne. Ani má účast na podnikovém večírku téhož dne v hotelu Patria pro ten účel nehrála do noty, byť jsem ji ukončil v osm hodin večer pouze s vypitými třemi pivy a sklenkou slivovice. Především jsem však téměř nespal - rozhozen obavami, zda se naše turistická kamarádka bude ještě zúčastňovat turistických akcí s námi.
Ku prospěchu pochodu rozhodlo, že jsem v místech jeho avizované trasy nebyl bezmála deset let, ostatně se svým kamenem tížícím mou duši nebyl bych doma stejně co platen. Po nahlédnutí do cizích novin při cestě vlakem na start dostalo nadcházející mé putování další motivaci: poohlédnout se cestou po Františku Procházkovi, jenž v týdnu "otočil" přes půl miliardy korun a na něhož agentura Group 4 Securitas vypsala odměnu za dopadení, jež by mi před Vánoci přišla tuze k dobru.
Na start na NÁDRAŽÍ ČD V ČELÁKOVICÍCH přijíždím s Milošem z Pardubic v půl deváté - přesně na konci časového rozmezí vyhrazeného pro start nejdelší trasy 35 km, pořadatelé byli však rozumní a na trasu nás připustili. V úvodu mého putování konejší mě po mé pravici plynulý tok LABE - svou neměnností připomínající, že život - ač sám krátký - je běh na dlouhou trasu, svou variabilitou - dnes bylo jeho koryto naplněno dřevem odkudsi z Krkonoš a jeho dnes dravé vody posíleny roztálým sněhem od tamtéž - vzkazující, že stane se občas, že neprozřetelné naše skutky dočasně ladící naší pýše za čas mohou se nám vymstít. Meditace ty mě zaměstnávají natolik, že někde z kraje BRANDÝSA NAD LABEM - jakoby přitahován zdymadlem - přehlížím odbočku doleva na schodiště a dostávám se do míst, kde stezička končí. Nic se neděje, po zdolání prudkého svahu do ulice Jiskrovy na trasu opět navazuji.
Labe zklidňuje mou neklidnou mysl a brandýské zdymadlo mě přitahuje celého, až později v jeho blízkosti stezka náhle skončí a já se pošplhám do prudkého svahu zpět na trasu. Foto: L. Šlosar
Nádvoří brandýského zámku, kde krojovaní mušketýři a pouliční stánky předzvěstí jsou nadcházející jakési slavnosti, most přes Labe i náměstí ve STARÉ BOLESLAVI plny jsou lidu obecného. Psanci opovrhovanému skoro tak jako Procházka sluší však nejlépe samota, proto dávám městu na vidlici ulic za náměstím ochotně adios po levé z nich Mělnické, posléze pak doprava po Lhotecké. Na kraji lesa nalézám ku svému překvapení živou kontrolu pochodu, takové přerušení samoty dá si s chutí líbit i ten největší vyvrhel. Téměř jedenáctá hodina rozhoduje: vzdor včerejšímu pošmournu bude den skutečně jako malovaný - slunečný s oblohou zbarvenou nepřerušenou sytou modří a s dalekými výhledy do kraje rovného jako prostřený stůl. Lesní široká cesta skrze místa slující SPÁLENÉ PECE monotónně ubíhá a rychlým svým tempem nořím se do pravé chodecké extáze, v jejímž opojném objetí jsem schopen smířit se s kýmkoliv - i s člověkem, jenž si mě stvořil co nepřítele k obrazu svému.
brandýský zámek za mnou hrozivě se tyčí, jakoby mě varoval: "Ztrať se, psanče, z lidské společnosti"! Foto: L. Šlosar
Ve LHOTĚ utěšené to vesnici plné úpravných stavení odhad chybějící kilometráže poskytuje mi vyhlídky ještě utěšenější - na 18 chybějících kilometrů disponuji rezervoárem čtyř a půl hodiny času. Pokračující svižné tempo ruším na okamžik dobíjením baterií prostřednictvím pohledů na modravé vody JEZERA LHOTA rozlehlého na ploše 25 hektarů a zakončeného palisádou borovic naproti - za omamujícího ticha, jež bychom měli do Čech dovážet jako ropu.
V HLAVENCI naopak na silnici obec protínající vyrušen jsem temným zamručením za mnou "Kůže - peří!", znějícím tak naléhavě, že se mimoděk začínám šacovat. V místě, kde nacházím odbočku k POMNÍKU CÍSAŘE KARLA VI., ještě ponuřejší "Kůže - peří!" z auta již těsně za mnou nabývá na výhružnosti, neb jeho ozvěna vyvolává sugesci na "dehet a peří" - "tarring and feathering" - drsný fyzický trest, jenž je poprvé zmiňován v nařízeních anglického krále Richarda I., vydaných v roce 1191 námořnictvu Jeho Veličenstva pro výpravu do Svaté země.
Mamutí sousoší na kraji Hlavence - svou impozantností rušící daleké výhledy do kraje a vypodobňující v hoření části loveckou scénu a v dolení v antické podobě samotného císaře Karla VI. shora cudně zahaleného stínem jeho krytu - připomíná skandální případ korupce, na který by se měla konečně podívat i MF DNES. U příležitosti lovu pořádaného 3. listopadu 1723 tu totiž císař převzal odznaky loveckého Řádu sv. Huberta. Korupčníkem nebyl nikdo jiný než nám známý hrabě František Antonín Špork, jenž si od zmíněného činu a následného odhalení pomníku v roce 1725 sliboval od císaře udělení Zlatého rouna, ale sklaplo mu, a jenž tak v této nečekané roli potvrzuje, že zloduchem může být i od pohledu sympaťák /viz Gross, Čunek či já/.
hrome! já jsem v naprosté ranní nesoustředěnosti svůj přichystaný řád sv. Huberta doma zapomněl a trucujícího císaře Karla VI. ze stínu pomníku tak nevylákal. Foto: L. Šlosar
Motorest U ČTYŘ KAMENŮ už dávno neovládá ruská mafie, jak mi bylo zprostředkovaně od domnělého nepřítele po telefonu vzkázáno, teď jej nejspíše opanovala strašidla ze Spessartu. Objekt je zdevastován a dokonce ze čtyř kamenů na podstavcích před budovou rozkradeny byly již dva. Vracím se několik kroků zpět k modrobílé budově u čerpací stanice, uvnitř nalézám Miloše z Pardubic, jehož jsem předtím delší dobu sledoval před sebou, nikoliv však vytoužené točené pivo, jímž hodlal jsem svlažit především poslední absolvované stovky metrů skrze borovicový les kol neznatelné vyvýšeniny KOBYLÍ HLAVA. Nakonec jsem rád i za pivo lahvové.
automobily povětšinou kol místa zvaného U čtyř kamenů nevšímavě prosviští a zvýrazní tak pád kdysi známého motorestu. Foto: L. Šlosar
Území kol řeky JIZERY, jež u obce PODBRAHY střídá hájemství borovicových lesů, opanovala řeka sama, někam musela se přece podít kvanta sněhu oblevou v doznívajícím týdnu proměněná ve vodu. Podmáčenou louku před obcí SOJOVICE procházíme taktak.
z mostu před Sojovicemi, stín jehož zábradlí patrný jest na snímku, je možno sledovat nezkrotné vody Jizery přelévajícího se přes koryto řeky. Foto: L. Šlosar
Před SOJOVICKOU HOSPODOU třpytí se v odlesku slunečných paprsků tři nádherné harleye. Posílá mě sem dílem informace neznámého vousáče, jehož co dea ex machina potkávám pár desítek před osvěžovnou, že je zde další živá kontrola, dílem touha vypít konečně půllitr točeného piva, k čemuž vyhradil jsem si čtvrthodinku, zásoby času do cíle se přece jen tenčí.
ještě poslední pohodový pohled na Sojovickou hospodu a harleye před ní zaparkované. Foto: L. Šlosar
Téměř ve spojnici obou soch andělů, jež jsou předsunuty před poslední zbylou KAPLIČKOU s motivem mordu SVATÉHO VÁCLAVA, k níž přibyl jsem za další necelou hodinku, trčí na stativu fotoaparát nějakého profíka. Se skřípěním zubů jsem nucen všechny tři pamětihodnosti vyfotografovat najednou hodně zleva. Když se konečně epigon Sudka a Funkeho neochotně anektovaného teritoria vzdává, mohu pro změnu zvěčnit en face toliku kapličku, zmíněný pokračuje ve fotografických orgiích u nohou levého z andělů.
pozičně skvěle postavená obrana v podobě fotoaparátu profesionálního fotografa vytlačila mě až na místo levého křídla, odkud pálím na kapli sv. Václava z těžkého úhlu. Foto: L. Šlosar
Do chatové oblasti GRADO přicházím mírnou oklikou. Nechal jsem se ovlivnit domněnkou Miloše /jíž jsem si na ovšem na mapě neověřil/, že u kapličky musím překročit železniční trať, improvizuji posléze - nechtěje se vracet - po prošlapané cestě podél druhé strany trati, jež mě spolehlivě dovede pod železniční most, za nímž pokračuji již ve zmíněné osadě jako ráno po proudu Labe, tentokráte však po jeho pravém břehu. Dostávám se spolehlivě k čelákovickému zdymadlu a po jeho překročení známou již cestou do cíle opět na NÁDRAŽÍ ČD V ČELÁKOVICÍCH. Po krátkém občerstvení v nedalekém sympatickém zapadáku V zátiší odcestuji na přípoj v Lysé nad Labem, jenž mě spolehlivě dopravuje do Trutnova.
Jako dalších 216 turistů byl jsem nakonec s překrásným turistickým dnem spokojen. Škoda jen, že Františka Procházku, jenž lysou podobu určitě zaměnil za vlasatou, spatřil jsem jen na okamžik u Čtyř kamenů, než zjistil jsem, že jde jen o můj odraz ve skle vstupních dveří. Nejsem sice nikomu dlužen, ale nějaké pivo navíc z odměny 2 miliony eur by na pochodech bodlo.
Při cestě nazpět vlakem jsem velice přemýšlel o tom, že by bylo fajn, kdyby se lidé snažili bez podjatosti poznat, pochopit čistě kamarádské vztahy mezi turisty a dílem sebevědomě, dílem s pokorou mezi turistické přátele vstoupit. Přitom cítil jsem se pomazán neprostupným dehtem nepochopení, na nějž nalepilo se peří naprosté nedůvěry.
Skobácké putování /01. 12. 2007/ aneb Výron v Mendriku
V konci onoho týdne potřeboval jsem ozdravné prostředí startu a cíle pochodu Skobácké putování v pivnici U Skoby jako sůl. Do Ústí nad Orlicí jsem totiž přijel značně rozhozen - po vzájemném oboustranném špičkování s neznámým člověkem moje prostořeká SMS, zcela bez zlého úmyslu odeslaná, ale hloupá a naprosto zbytečná, způsobila po zcela nepřiměřené reakci onoho neznámého člověka ohrožení známosti jednoho vztahu, což mě dosti trápilo.
Vůbec nejde jen o to, že si v pivnici nacházející se v Letohradské ulici severně od náměstí Svobody našinec může dát už po osmé hodině ranní pivo, ale že se člověk může nechat prostoupit a skrze na skrz nechat se proklát pravou dálkoplazeckou atmosférou sledováním nově příchozích účastníků - se srdcem na talíři, prostých - můj milý neznámý! - pocitů jakékoliv nadřazenosti a elitářství. Do laskavého prostředí zapadl i Čert, jenž na potkání rozdával zelené tašky pardubické realitní společnosti BiB, a. s. s publikací o turistických pamětihodnostech sousedících oblastí Pardubického kraje a dolnoslezského vojvodství a s mapou zmíněného kraje, k nimž posléze přidal i kalendář turistických akcí na Pardubicku.
Atmosféru pochodu umocnila výstavka dokumentů z posledních ročníků dvou stěžejních akcí pořadatelů ze Sboru pro záchranu hradu Lanšperka, přestože jejich výborný nápad málem devalvoval výtah ze Skobáckého putování z roku 2002, na němž dole vlevo pobuřoval účastníky pohled na jakéhosi pobudu, na něhož se navíc autor tohoto článku díval s pocitem, že se dívá do zrcadla se začouzeným sklem. Naše putování předznamenal už tradičně můj omyl, jímž jsem nakazil ostatní. Neobdržev na trase plánek trasy barevně vyvedený a znaje průchozí místa z propozic vsugeroval jsem si, že na první z nich - rozcestí U zabitého - dostaneme se po zelené značce namísto po modré, proto vybídl jsem své souputníky Marušku z Trutnova a Vláďu z Jilemnice k jinak zajímavému stoupání po křížové cestě na Andrlův chlum. Když už jsme se tu octli, dali jsme si v chatě Hvězda razítko kontroly, jež jsme měli obdržet až v závěru trasy.
Až poté jsme přešli na zmíněné již rozcestí se smírčím křížem z r. 1659 připomínajícím smrt řezníka Jakuba Nováka zabitého býkem, jenž nemohl skousnout, že ho později usmrcený vede ze Řetové na porážku, a seznali jsme tu, že jsme si zašli 1,5 km. Poté jsme již dle itineráře pokračovali do obce, o níž jsem Marušce tvrdil, že odtud pochází starodávný zemanský rod jistého úspěšného manažera z Trutnova, přičemž jsem se odvolával na Hájkovu kroniku, také domnělé proroctví Nostradama jsem do té fantasmagorie zapletl. V obci samé pak prostornou dřevěnku označil jsem dokonce jako dřívější sídlo rodu.
Za obcí Přívrat dosavadní na současné poměry ideální terén - mělký sníh nikoliv příliš zmrzlý, nikoliv příliš vlhký - vystřídal terén ještě schůdnější - silnice, jež nás dovedla táhlým stoupání na Zhořský kopec na rozcestí značení zeleného a žlutého, kde nepřehlédnutelný pokyn vybídl nás, abych měli trpělivost a pokračovali ještě po silnici za pravotočivou zatáčku ku kontrole. Tam v autobusové zastávce před obcí Zhoř drželi kontrolu sympatický Libor z Ústí nad Orlicí a neméně sympatická dívka a nabídli nám tatranku a čaj s rumem, jenž jsem odmítl, a dal jsme si čaj zvlášť a rum zvlášť.
všichni účastníci se shodli na tom, že nápad s výstavkou o historii dosavadních pochodů od "Skoby" byl skvělý …. kdyby ji ovšem neznehodnocoval obrázek jednoho pobudy, ano, je ten člověk vlevo dole na snímku ze Skobáckého putování v roce 2002. Foto: L. Šlosar
kaplička … nic než kaplička křížové cesty na Andrlův chlum, pohledy ty načas přestaly být utěšené po zjištění, že jsme tudy neměli vlastně jít. Foto: L. Šlosar
hrome! už se v tom sám nevyznám: je tato starobylá chalupa v Přívratu sídlem starobylého zdejšího zemanského rodu anebo fábuluji? Foto: L. Šlosar
ledva jsem vypadl ze svého záběru, rozhostila se na kontrole těsně před Zhoří báječná nálada, což dokumentují zprava Vláďa, Libor z Ústí nad Orlicí, Maruška a Liborova společnice. Foto: L. Šlosar
Poté uhnuli jsme těsně před obcí na sněhovou pláň zpět na žluté značení a se skupinou čtyř mužů, která kontrolu minula, pokračovali jsme lesními partiemi na rozcestí Na vyvažadlech - původně bažinatou louku, kde se skupina od nás oddělila, až poklesli jsme kol jakési močůvky do Horní Sloupnice. V té době ustoupila mlha a otevřely se nám do kraje jakés takés výhledy.
V Horní Sloupnici - dokonce z mé iniciativy - dohodli jsme se na odchylce od vytčené trasy, protože jsme jednak v náročném terénu chtěli zamezit problémům s časem, jednak jsem začal pociťovat, přestože se mi dosud šlo skvěle, něco nezvyklého a plíživého - namožené svaly dovnitř stehen, především na levé noze. Pokračovali jsme proto po silnici do Řetůvky, na jejímž okraji jsem nalezl v sobě dostatek vůle odbočit k barokní kapli sv. Václava z r. 1796. V obci samé zaujal nás vysoký bílý památník místním padlým v 1. světové válce, avšak útulná hospůdka, jež by zvukově ladila k názvu obce Řetůvka tu v provozu však nebyla.
Se stále těžknoucíma nohama vystoupal jsem se svými souputníky po modře značené cestě na rovinu, z níž byl patrný Andrlův chlum. My jsme se nechali vézt značenou cestou k jeho úbočí na silnici k malé odbočce, z níž jsme odbočili doprava ku kameni s nápisem začínajícím slovy: "Principis Joanni de Liechtenstein …", který nechal zde postavit kníže Johan z Liechtensteinů jako upomínku čtyřicátého výročí své vlády na panství litomyšlském a lanškrounském. Ve dvacátých letech 20. století zřídil zde MUDr. Rudolf Lukes léčebnu pro duševně choré, jež léčil mlékem a pohybem na čerstvém vzduchu /tuto metodu jsem zdokonalil tím, že místo mléka piji pivo a semotamo i tvrdý alkohol, a tato léčba jde mi ohromně k duhu/.
Naproti přes silnici přešli jsme k obrovskému deštníku - altánu vyhlídky Janderovy, z níž výhledy jsou zastřeny již stromovím. Poté po malém zaváhání dospěli jsme znovu na silnici a z ní z místa slujícího Loučení odbočili jsme doleva na malý pahrbek, za nímž octli jsme se na hřebínku, jenž vlevo spadal prudce do Vlčího dolu, vpravo pak do mělké rokliny, nad níž naproti bujel automobilový ruch. Cesta v oněch místech klesala místy prudce a k dovršení všeho po mělkém rozbředlém sněhu, který byl tím pádem velmi kluzký. Protože tento povrch nedělal dobře podrážkám mých bot, můj postup se zpomalil /k jedinému zrychlení jsem se odhodlal na vyhlídce, kde ďábel sváděl Krista, to proto, že nejsem tak psychicky odolný jako sváděný/, naopak se zrcadlově zpomalil už na vyhlídce těsně nad městem Ústí nad Orlicí, protože jsem marně bádal jak co nejlépe zvěčnit kapli Nanebevstoupení Panny Marie.
v Řetůvce mají originální památník padlým v 1. světové válce, jen ten barák v jeho pozadí by měli zbourat - překáží při fotografování. Foto: L. Šlosar
v hrabě z Liechtensteinu vládnul na svém panství zřejmě moudřeji a spravedlivěji než Stalin v Rusi a přilehlých guberniích, na rozdíl od mramorové tlačenice na Letné se tento kámen dochoval až do našich věků. Foto: L. Šlosar
pohled na Ústí nad Orlicí - už jen pár kroků klesání doprava a vypadá to, Luďku, že sestup z úbočí Andrlova chlumu přežiješ bez úhony. Foto: L. Šlosar
Velice jsem si oddechl, když jsem se ocitl na bezpečném zpevněném terénu ulice Jiříka Štyrsy, pojmenované po českém bratru, který provozoval tiskárnu v Mladé Boleslavi, a z níž jsme ráno město opouštěli. Tady těsně před viaduktem kol třetí hodiny odpolední konečně naše kroky pozdržela útulná místnost slující restaurace Mendrik, kde jsem konečně mohl dát průchod silnému výronu v podobě veršů, jež jsem od počátku našeho putování choval ve své paměti. Na startu obdrželi jsme totiž list s výzvou, abychom pro sborník, jenž autorům bude zaslán, vytvořili verše, v níž nesmí chybět slova "skoba", "Stromouch" nebo "Lanšperk" a "pochod". Obrovskému přetlaku, jenž se v mé mozkovně vytvořil, ulevil jsem na papír slovy, jež zpětně rekonstruuji takto: "Sešli jsme se v hospodě U Skoby / v tom nejšťastnějším období / pro dosažení předvánoční pohody / konají se tu nejkrásnější pochody. / Až jaro na rašící větev zabouchá / půjdeme pro změnu hledat Stromoucha / až ve stromoví křepčit bude veverka / pílit budem až do Lanšperka". Báseň nazval jsem Skobovácké vyznání a co zdroj veršů uvedl jsem básnickou sbírku Šílencovy deprese".
Na cestě domů vlakem v 17,11 hod. do Pardubic a odtud osvědčeným autobusem v 18,30 hod. mě pod dojmem krajinově zajímavých a lidsky překrásných zážitků netížila ani tak skutečnost, že jsme si trasu 35 km zkrátili o dobrých pět kilometrů, neb našlapané kilometry již nevykazuji a ve svých reportážích nelhu, jako stále přetrvávající nedorozumění, jímž jsem možná nechtěně ublížil člověku, kterého si převelice vážím. A nebesa, jako by mě v mém pocitu viny chtěla utvrdit, mě trestala: stehenní sval na levé noze mě bolel natolik, že jsem na Zelené louce na necelém půlkilometru od zastávky autobusu MHD domů svou beztak pomalou chůzi třemi přestávkami přerušiti musel.
Draháňským údolím /24. 11. 2007/ aneb Kverulanti na trenažér!
Už od začátku září jezdím sobotu co sobotu nepřetržitě na pochody velmi často i s nočním vstáváním. Původně jsem zvažoval, že si minulou sobotu vyberu co odpočinkovou, v pátek půjdu konečně spát nad půlnocí a v sobotu vstanu třeba v 10 hodin. Propozice pochodu Draháňským údolím pořádaným KČT Střížkov však zlákaly mě na trasu 35 km vedoucí skrze pro mě neznámá místa na sever od Prahy. Navíc jsem toužil napravit si reputaci, v posledních dvou pochodech ustoupil jsem od absolvování delších tras dík svým omylům v jejich úvodu.
Na start pochodu v sídlišti v Bohnicích v Praze dostal jsem se po tříkilometrovém pochodu nad ránem ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově, vlakem ve 4,14 hod. a v Hradci Králové navazujícím spojem v 06,08 hod., dále metrem do Kobylis a autobusem linky č. 200.
Vystartoval jsem po půl deváté k vyhlídce na Vltavu, k níž jsem pak sešel pod skalní útvary Zámky. Po pravém břehu matky všech českých řek dospěl jsem k ústí Draháňského údolí. Proti proudu Draháňského potoka přibyl jsem po namnoze úzké stezičce ku Draháňskému mlýnu k jediné kontrole pochodu. Mezi čtvrt na deset a půl desáté pozřel jsem zde minerálku a rum.
pochod téměř započal výhlídkou z kraje bohnického sídliště na Vltavu. Foto: L. Šlosar
mezi fotografickou dokumentací pochodu nelze vynechat jedinou kontrolu u Draháňského mlýna, kde duše poutníkova - po trase jinak až na výjimky osamělá - splynula aspoň na několik okamžiků s dušemi jinými spřízněnými. Foto: L. Šlosar
Tam, kde přetínala již rozšířená cesta potok, stal se mi málem trapný omyl, jenž mě mohl exkomunikovat mimo společenství dálkoplazů. Odbočující postava přede mnou mě utvrdila v tom, že již zde mám opustit značenou cestu, navíc mě spleť stromů přes potok inspirovala pro fotografování. Byl to trapas, s připraveným fotoaparátem zastihl jsem zde starší paní v podřepu.
Mazal jsem urychleně rozšiřujícím se údolím na kraj Dolních Chaber a odtud doleva a po táhlém stoupání jsme se na delší čas octl v rozsáhlé rovině. Bylo pod mrakem, přírodní živly ničím nehrozily, vítr vanul občas a zlehka, teplota vzduchu byla pro pochodování ideální.
Obcí Přemýšlení nakročil jsem stylově - ulicí Turistů, jež měla povrch rovněž stylový - místy úzká zablácená cestička. Za obcí vlevo skupina lidí hrabala se v geometricky pravidelných mělkých vyhloubeninách, myslel jsem původně na výstavbu rodinných domků, osamělý stan uprostřed mě přiměl uvažovat o pátrání po lidu unětickém či jemu podobném. Ještě dále za obcí nachází se záludnost, stezka se zde rozděluje kolmo na dvě strany bez pomoci turistické značky, ku Klecanům je nutno jít doleva. Z obce jsem se dostal v závěru doleva po utěšené asfaltové cestě, z níž jsem na několik minut spatřil po levici před sebou - na nezřetelném obzoru na rovině rozkládající se do dálek - vrchol Řípu. V obci podobného názvu - aspoň z pohledu psaní SMS - Klíčanech zastavil jsem se před hodinou jedenáctou na pivu v restauraci Klíčanka.
Obec jsem opustil přes dálniční most u Božích muk s bělostně zářícím podstavcem. V obci Bašť zarazila mé kroky po půl dvanácté nízká dřevěná budova Středověkého hostince otevřeného 16. září. Při pivě jsem se tu choval co paparazzo, hostinský mi umožnil vyfotografovat interiér místnosti, kde jsme seděl, i vedlejší neotevřené a posléze i botanickou zahradu v úzkých prostorách dřívější dlouhé chodby, nato mě obdařil propagačními materiály. Doporučuji k navštívení, ale nikoliv při pochodu, nýbrž třeba za účelem vepřových hodů.
nomen omen - na kraji Bašti nízká dřevěná nízká budova Středověkého hostince vybízela: "Bašti!". Foto: L. Šlosar
- interiér hostince je - jak by řekli Angličané - "medieval", pokud zvědavý parapazzo nasměruje svůj fotoaparát tak, aby vpravo opomenul televizor. Foto: L. Šlosar
Na druhém konci obce odbočil jsem u obecního úřadu doprava, a pak došlo k záhadě. V rozlehlé krajině jsem znejistil a nechal se naštvat nějakým leteckým modelářem - ten podivný člověk mi nebyl schopen identifikovat žádnou okolní obec! Nakonec jsem se dostal skutečně k závoře, již avizoval itinerář. Za ní jsem se měl vydat do mírného kopce, pak dolů rovně po silnici a doleva na křižovatce s hlavní k nějakému rybníčku. Nemohu si pomoci, ze dvou možností se dalo jít do mírného kopce doprava na kraj Sedlece, z něho jsem však musel přetraverzovat ve značném zmatku přes pole na silnici z Prahy do Neratovic. Naštěstí jsem pod sebou spatřil právě rybníček, po silnici jsem sešel na v pořadí druhou odbočku a od ní jsem pokračoval doprava. Už mě přímo v obci Pakoměřice ani nepřekvapilo, že mi nějaký stavební dělník nebyl s to poradit kudy dál, naštěstí jsem vzápětí došel k secondhandu Zuzatex a později k památníku padlých. Dle itineráře jsem byl opět "in", tedy na trase, asi po nějaké zacházce.
Pakoměřice mezitím bez slůvka varování přešly znenadání v Bořanovice, z nichž posílen radou nějakého místního domorodce dostal jsem se v souladu již s itinerářem do Březíněvsi, odtud od obchodu s kachlovými kamny a krby boční uličkou - posílen tentokráte radou maminky s kočárkem - na most před dálnici. Bylo třičtvrtě na dvě.
Nato napojil jsem se na značenou cestu a na rozsáhlé rovině zakončené v dálce paneláky dostal jsem se kol obrovského smetiště na kraj Ďáblic a po úbočí vrchu Ládví a kol pomníku pěti padlých ze 2. světové války dospěl na konečnou tramvají v Kobylisích. Bylo zrovna 15 hodině a dle itineráře mě čekalo co do vzdálenosti blíže nespecifikované putování oklikou po severní části Prahy závislé pouze převážně na slovním popisu. Přitom bylo lze se do cíle dostat pěšky jednodušším a kratším způsobem /později dle mapy jsem jej zrekonstruoval na postup ulicemi Žernoseckou a Ďáblickou/. Po svých zaváháních v předchozích dvou pochodech jsem však této možnosti - pokušitelce řekl jasné "Ne". Nato prošel jsem dalším lesnatým úsekem a dostal jsem se na velkou silnici, za níž se mi po velkých rozpacích zrovna u stanice autobusu podařilo vniknout ve čtvrt na čtyři na úpatí skaliska - přírodní památky Velká Skála. Za ním jsem musel opustit turistické značení a svěřit se skutečně již jen slovním popisu pořadatelů.
V souladu s ním jsem před sebou z kraje lesa spatřil jako výrazný orientační bod žlutý dům s červenou střechou čp. 58. Od něho pak jsem postupně klesl ulicí Nad Trojou, přešel ulici Trojskou, po krátkém stoupání překlenul další hřebínek a ulicemi Na Jabloňce a Květinářskou klesl až k Vltavě, jejíž levý břeh jsem hodnou chvíli sledoval ulicí Povltavskou, opět vystoupal jsem ulicí Bulovka a nato ještě táhlou ulicí Střížkovskou. Protože k domnělému nepříteli času přidružoval se další - šero přecházející v tmavo, netrpělivě jsem hledal itinerářem avizovanou uličku doprava, dočkal jsem se až v hoření části ulice a na vrcholu posledního stoupání dne nalezl jsem ulici Habartickou. Pak jsem se v úplném závěru odchýlil od popisu, protože k cíli v restauraci Bella jsem došel jen na radu nějaké domorodkyně zprava.
při pohledy na památníky padlých v různých válkách, rozseté v české zemi - jako tento v místě, kde snad již Pakoměřice přešly v Bořanovice - splyne poutníkovi mimoděk ze rtů heslo naší generace: Válka je vůl! /a radar taky!!/. Foto: L. Šlosar
na Velkou skálu jsem nevystoupal a pohledy na Vltavu se nepokochal, neb jsem měl jiné starosti - naštěstí liché: zda a jak se dostanu oklikou do cíle. Foto: L. Šlosar
pochod téměř končil vyhlídkou z ještě trojského břehu na Vltavu. Foto: L. Šlosar
V cíli jsem pobyl krátce - protože jsem se předtím nechtěl znervózňovat pohledy na časové údaje na displeji mého mobilu, nevěděl jsem, kolik je hodin. Převzal jsem diplom, propozice k části IV seriálu turistických akcí Prahou turistickou a oplatky a poté co jsem se domohl informace o nejbližší autobusové stanici, opustil jsem kvapně restauraci.
Autobusová zastávka byla naštěstí vzdálena od restaurace něco přes sto metrů a všechny autobusy v hojném počtu jely na metro ve směru Černý Most. Přestože mi během minuty ujely dva, na další autobus linky č. 136 jsem nečekal ani pět minut. Když mě za několik minut vyklopil na metru Vysočanská, nebylo ani pět hodin odpoledne. Mohl jsem tak pobýt v Belle ještě půlhodinu, pohovořit s pořadateli a popít piva, jež jsem si pak musel dát ve dvou třetinkách po 19 Kč v baru na Černém Mostu. Dálkový autobus mi jel až v 18 hodin a do Trutnova dojel ve čtvrt na devět večer, a protože mi jela místní doprava skoro až za půl hodinu, završil jsem hutný turistický den stejně jako jsem jej ráno započal, šel jsem na Zelenou louku pěšky.
Přestože jsem několikrát ve svém vyprávění nepřímo zpochybnil itinerář, chtěl bych pořadatelům vyseknout velkou pochvalu právě za jeho zpracování, až na část trasy za Baští a v úplném závěru byl neobyčejně spolehlivý a zvláště v hektickém závěru severní částí Prahy jsem při jeho použití nemusel vůbec pro nějaké váhání zvolňovat tempo. Popsat slovně tak velkou část tras převážně bez turistického značení, notabene ještě vedoucí velkou částí Prahy, bylo zcela určitě obtížné, a autor itineráře musel všechny trasy velmi pečlivě projít.
Možnost zabloudění navíc přináší turistovi prvek přijatelné nejistoty, který je základem každého dobrodružství. A kdo se dobrodružství bojí, nechť si doma šlape na trenažéru naprogramovaném podle stoupání a klesání na trase při současném promítání okolní krajiny na trase se nabízející a ať neotravuje na normálních turistických akcích!
Za posledním puchýřem /17. 11. 2007/ aneb Do Moravského krasu improvizovaně a na skok
Moje ambice zúčastnit se aspoň na den vyvrcholení dálkoplazecké sezóny Za posledním puchýřem vinuly se po následující sinusoidě nadějí a rezignací: 1/přislíbená doprava autem Vaška ze Žacléře, 2/ jeho odřeknutí v důsledku hospitalizace, 3/ avízo leadera Klubu rodinné a příbuzenské turistiky o výhodném vlakovém spojení do dějiště akce tam i zpět, 4/ nedůvěra ve faktickou realizaci spojení v důsledku sněhové kalamity z počátku posledního týdne, popadaných stromů a souvisejících prodlev vlaků a výhrůžky meteorologů další sněhovou kalamitou na Moravě v den pochodu. Jinou sinusoidu nadějí a iluzí bylo dáno podstoupit Janě z Buků, jež toužila zúčastnit se akce natolik, že byla pro ten účel ochotna podstoupit několikakilometrové putování z Mladých Buků na začátek MHD Trutnov ve Starém Městě, neb jsme si vsugerovali, že na úvodní spoj z Trutnova není z Mladých Buků spojení. Jenže v noci v den odjezdu - uvědomiv si v nějakém polosnu, že jsme se na stejný vlak na pochod v Kutné Hoře připojili vlakem společnosti Viamont - procitl jsem a po ověření v počítači přesně v 01,43,07 hod. poslal jsem Janě SMS o tom, že skutečně takový přípoj existuje a odjíždí z Mladých Buků v 05,00 hod., kteroužto SMS její adresátka kupodivu okamžitě v tak pozdní či rannou - jak je komu libo - dobu přijala a vstřebala.
Tak stalo se, že jsme bez problémů vyjeli z Trutnova v době nadranní v 05,18 hod. a po dvojím přestupu v Hradci Králové a Pardubicích dorazili na minutu přesně v 08,51 hod. do hlavního města turistického dění toho dne v naší Galaxii do Blanska a z tamního hlavního nádraží za necelou čtvrthodinu přibyli do jeho absolutního centra do Dělnického domu v Hybešově ulici, kde jsme se horko těžko zaprezentovali, tsunami turistů z našeho vlaku čelila totiž zprvu jediná členka pobřežní hlídky - pořadatelka.
Při pochodech nosívám na hrudi velký kříž - pouze jako marnivou ozdobu i jako znak příslušnosti k evropské, tedy zčásti i ke křesťanské kultuře, nikoliv však ke křesťanství samotnému, nemám tedy v té věci jasno, přesto se mi zdá, že někdy naše kroky vede správným směrem nějaký jestliže ne Bůh, tak alespoň Prozřetelnost či Kosmické Universum. Měli jsme totiž v úmyslu za 7 hod. zdolat trasu 30 km, jenže zpět u hlavního nádraží vyhodnotili jsme špatně velmi přesný plánek a vydali se sice správně po zelené značce, ale opačným směrem skrze les na Těchlov na trasu 20 km, což se při členitém, především však na namnoze kluzkém, zčásti umrzlým sněhem pokrytém terénu, nakonec ukázalo být optimálním řešením, takže jsem si brzy tento omyl přisvojil co projev nekonečné své moudrosti a prozíravosti.
Ještě snad nekonečnější sestup od Těchlova podél strže do Punkevního údolí totiž převelice zbrzdil naše kroky a dal nám rázně zapomenout na náš záměr držet průměrnou rychlost 5 km/hod. Vedle toho, že jsme přežili, byl náš v kluzkém terénu uvážlivý a nespěšný krok odměněn již dobře před půl dvanáctou prudkým závanem bezprostřední atmosféry akce, jež sálala na Skalním Mlýně - se starým obřím mlýnským kolem s posazeným vodníkem - z prvních setkání se známými turisty u stánku kontroly č. 4 či v restauraci. Jana se tu velice ošívala, když byla jilemnickými turisty adorována co redaktorka Zpravodaje, ale já jsem bystře sledoval, jak v ten okamžik nadmula se pýchou natolik, že mi načas zastřela úplně výhled. Na krátkém silničním úseku potkali jsme se s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnice, v úvodu stoupání na Macochu též se Zdeňkou z Janských Lázní, ale také s celou řadou méně známých mi turistů, jež mě vlídně oslovovali - znajíce mě z mých stránek, což potěšilo, ale také zavázalo.
na rozdíl od vodníka pohodlně spočívajícího v pravé dolní části mlýnského kola ve Skalním Mlýnu museli jsme i na "dvacítce" pěkně otáčet. Foto: L. Šlosar
na trase se překvapivě setkávali i turisté ze stejné lokality - jako v případě zleva Marušky z Trutnova, Vládi z Jilemnice a Jany z Buků.
Poté, co minuli jsme pomník propagátora zdejšího krasu Křenka, na jehož život rovněž dosáhli fašouni, zatarasil k naší libosti naši další cestu k Macoše autobus CK Hoška Tour stojící až na kraji propasti samé - tedy skoro, a v jeho útrobách sám velký šéf "cestovky" a místopředseda mé mateřské oblasti KČT za drobnou úplatu rozléval krom jiného i silný grog. Poté postavili jsme se k zábradlí na kraji Macochy a nechali svůj zrak nekonečnou dobu sklouzávat v mírném postupném předklonu přes zábradlí po protějším svahu dolů, až za hodnou dobu kdesi ve 140-imetrové hlubině dosáhl konečně zamrzlého jezírka a rozčeřených vod říčky. Impozantní a hrůzostrašný zároveň pohled!
Nato obhospodařili jsme se razítkem kontroly č. 5 a propasti samé, a seznali jsme, že vymezený čas na druhých 10 km trasy se teď před hodinou druhou odpolední smrskl takměř na pouhé dvě hodiny, což by nebylo příliš málo, kdybychom následně nemuseli sestupovat - místy až křečovitě přidržovavše se zábradlí - po kluzkých stupních schodiště a po serpentinách cesty do Pustého žlabu a následně stoupat do prudkého a zároveň táhlého svahu až do blízkosti zřícenin gotického hradu Blanseku, jež museli jsme z důvodu časových ponechat třista metrů od nás vlevo stranou naší pozornosti.
Nato uklidňujícím stromořadím ještě stále mírným stoupáním doputovali jsme do Nových Dvorů, kde u kapličky zabočili jsme doleva do obce Obůrka. Zde na krátký čas dostali jsme se do mírné krize, neb poztráceli jsme další sled modrých značek, jež bez slůvek upozornění zmizely nám někde doprava blíže další kapličky, dík jednomu turistovi jsme naše opomenutí napravili a dále se značek drželi houževnatěji než Káča čerta ve známé pohádce.
Křenkův pomník blíže Macochy - oslava lásky k rodnému moravskému kraji a svědectví o zhovadilosti fašismu. Foto: L. Šlosar
v lůně autobusu CK Hoška Tour sám její šéf Luboš za drobný obolus častoval přišedší grogem a čajem. Foto: L. Šlosar
držte si klobouky a čapněte se zábradlí! Shlížíte právě do hlubin téměř 140 metrů na jezírko a říčku Macochy. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků - okouzlena atmosférou "Puchýře" - opírá se o zábradlí nad Macochou, jež nepovolilo. Foto: L. Šlosar
V následujícím dlouhém a táhlém klesání po levé straně další strže jevil jsem se možná své společnici v horším světle, neb co možná již povadlý, leč zkušený poutník držel jsem sveřepě určené své tempo ve vzdálenosti několika metrů před ní, v pravidelných intervalech se občas zastavující a pečlivým pohledem kontrolující další její postup a v případě potřeby bez jediného sebemenšího gesta netrpělivosti pokorně vyčkávající.
Jako nevlídnému trenéru dobrý sportovec je vděčný za svou výkonnost, Jana uznala mé jednání posléze jen těsně po hodině čtvrté, když v posledku našeho putování minuli jsme radnici v Blansku a před ní bílý sloup památníku padlých v 1. světové válce, šťastně stanuli v cíli, vystáli tentokráte rychlejší frontu k legalizaci našich výkonů dne /při níž - jak je to snad mým údělem, přimotal jsem se k nabídnutému hltu slivovice/ a mohli tak ještě po dobrou třičtvrtěhodinu sát atmosféru turistické akce soustřeďující pod ušlechtilou jedinou zábavou lid třeba i odlišných politických názorů, leč směřující k lásce k druhým i k české krajině, nikoliv opačně, jak souběžně jsme byli v posledku zvyklí z různých hnutí demonstrací v Praze.
Kol třičtvrtě na pět opustili jsme skoro neochotně bar po straně velkého sálu Dělnického domu v Blansku, kde se vše odehrálo, na to spolehlivě na nádraží - ještě s naším spolucestujícím tam i zpět Petrem z Úpice - dostihli vlaku v 17,08 hod., jenž spolehlivě dovezl nás do Hradce Králové na po třičtvrtěhodině navazující spoj domů, mezi nímž a Blanskem putovaly posléze zprávy SMS o probíhajícím fotbalovém utkání ČR - Slovensko. Pouze někam ku Praze - kam bylo dnešní putování prozatímně utajeno, neb tu nadprůměrně inteligentní mraveneček přece nedůvěřoval tomu, že silný slon je po dva dni schopen utáhnout malou cihličku - nebyla odeslána SMS následujícího znění: "Po měsíci opět poznávám, že turistika není pouze šedá nuda", buď proto, že nebyl signál anebo nejspíše proto, že nebyl vůbec úmysl něco tak ošklivého napsat, nepamatuji si již zcela přesně.
osvětlená již blanenská radnice s památníkem padlých v 1. světové války znamanala poslední naše krátké zastavení před cílem. Foto: L. Šlosar
Jana z Buků v posledním obdobím hrubě zanedbává piva, takže spokojení účastníci pochodu mohli si v cíli v baru ukládat bez obav do její péče svá piva skoro jako do notářské úschovy dle §§ 81 a n. zákona ČNR č. 358/92 Sb. ve znění předpisů pozdějších o notářích a jejich činnosti. Foto: L: Šlosar
Z celého putování odnesli jsme si hmotné statky v podobě skromného diplomu, plaketky, igelitové tašky s emblémem letošního "Puchýře" pořádaného KČT Kudrna, propagačních materiálů a klíčenky, dále příznivý dojem z milosrdného počasí, jež jevilo se pošmourné, leč nehrozilo srážkami a chvílemi projevilo svou přízeň slunečným svitem, ještě dále překrásné zážitky z členité krajiny Moravské krasu a konečně a nejvíce pak skvělý dojem z četných setkání s lidmi stejného zaměření, byť pro méně zasvěceného se stejnými šílenci jako my.
Do Holyně bez holinek /10. 11. 2007/ aneb Šestero bloudění při matičce Praze
Poslední sobotu nenabídl mi kalendář turistických akcí žádnou z nich v našich a přilehlých lokalitách, i bylo mi nutno porozhlédnout po jiné vzdálenější, jež konala se v Praze. On se tam vlastně konal ještě jeden pochod - v Židovském Městě, nahlášený sice, leč nepovolený, ale v jeho případě nelákaly mě jeho předpokládané tempo a kilometráž, navíc mě srábne zrak a já jsem se obával, že i za nevlídného počasí nebude některý z účastníků očepičen, vrhne na mě prasátko a bude z toho zánět spojivek.
Pro dopravu na start pochodu Do Holyně bez holinek pořádaného KČT Trilobit Barrandov - po ranní anabázi ze Zelené louky na hlavní trutnovské nádraží poprvé při podzimku podstoupené zasněženým Trutnovem - využil jsem nejranější vlak ve 04,14 hod. a naň v Hradci Králové navazující spoj, jímž nechal jsem se vyklopit již na nádraží Praha - Vysočiny necelého půlkilometra od stanice metra trasy B. Pravicového a jiného extrémistu nikde jsem nespatřil, před odpolední demonstrací byli již zalezlí v muzeích, čítárnách, přednáškových sálech, obrazárnách či na výstavách bonsají, za to tu postávali maminka Martina z Byšic a Sváťa z Trutnova, chvílemi z Rabakova, s nimiž dopravil jsem se na stanici metra ve Stodůlkách, na jejímž povrchu byl start řečeného pochodu.
Když jsem odtud po půl deváté vyrazil na původně zamýšlenou trasu 33 km, rozehrál jsem nebývalý sled toho dne zbloudění.
ZBLOUDĚNÍ č. 1: Bohužel již na startu vymrštila mě cestou ve mně nakupená energie takovou silou, že jsem modře značenou trasu před stanicí protnul a teprve za pomoci Sváti následujícího mého neblahého příkladu navrátil jsem se nazpět a společně pílili jsme po kluzké stezičce do Řeporyjí, přeživše bez úhony krkolomný sestup po sešlých schůdkách kol skanzenu - středověkého sídla Řepora. Chvílemi poprchávalo, z počátku se drobný déšť mísil se sněhem.
věrohodnost středověkého městečka Řepora zvyšovala zčásti zabahněná příjezdová cesta . Foto: L. Šlosar
ZBLOUDĚNÍ č. 2: K dalšímu zbloudění došlo málem v Řeporyjích, části to Prahy uchovávající si vzhled menšího městečka, neb jedna modrá značka vyzývala nás na vidlici dvou ulic k následování doleva, což byl blud. Došli jsme přece bez úhony k sídlišti Velká Ohrada, za nímž pak na konci remízku zmizely nám zelené značky někde někam doprava tak náhle, že nám nestačily říci ani "Adieu!". Můj stoupající vztek kulminoval na jednom staveništi, kde dělníci nebyli nám s to sdělit, kde se nacházíme, to i muklové v Jáchymově věděli, že jsou tam a nikoliv v Leopoldově. Až dobrá jakási místní paní lokalizovala naše tehdejší bytí na kraj sídliště Malá Ohrada, přičemž my jsme správně měli jít přes Novou Ves a staré Jinonice ke stanici metra Jinonice. V těch okamžicích nastalým roztrpčením poklesli jsme ještě s jedním stejně postiženým turistou až na tak hluboké dno, že jsme odchylku z trasy srovnali použitím metra z nejbližší jeho stanice Lužiny, když předtím rozloučil jsem se se Sváťou, jenž šel kratší trasu.
ZBLOUDĚNÍ č. 3: Byl jsem deprimován natolik, že od stanice metra Jinonice svěřil jsem se do péče svého nového kolegy, s nímž jsme dle itineráře pílili rušnou ulici Radlickou ke stanici metra stejného názvu. Tutéž ulici jsme neprozřetelně sledovali i dále v její zúžené a pozemními pracemi poznamenané části, až octli jsme se v koncích. Nato tápali jsme v přilehlé ulici Pechoutově, odkud náš jakýsi dobrý muž nasměroval správným směrem - před stanici metra neměli jsme sledovat ulici Radlickou doleva, nýbrž pokračovat jejím v původním směru.
ZBLOUDĚNI č. 4: Škodolibému čtenáři navnaděnému dosavadním vyprávěním připadne zajisté další výklad nudný, neb obešel se bez potíží, takže jen tak heslovitě: ulicemi Kutvirtovou, K Závěrce, Pod Děvínem a Koulka, z níž při sestupu po schodech otevřely se načas před námi utěšené pohledy na Prahu, dospěli jsme na lávku blíže smíchovského nádraží, ulicemi Kotevní a Strakonickou dostali jsme na železniční most a přes něj na Výtoň na druhém břehu Vltavy protentokráte pozorujíce utěšené panorama Vyšehradu, a nato obrátili jsme se proti toku řeky Rašínovým nábřežím a podešli tunelem skálu pod Vyšehradem. Za bezpečný chod vděčil jsem svému mladému kolegovi, jenž pohyboval se stále blíže svému bydlišti v Nuslích, takže nyní si zabalil hlavu do kapuce a šel neomylně poslepu. V Bráníku však rozloučil se se mnou, neb ocital se v tísni a byl nucen popojet tramvají. Itinerář předepisoval mi přejít znovu řeku, proto velice jsem přivítal nejbližší most, přičemž pranic mi nevadilo, že jsem k němu nedošel kol avizovaných tenisových dvorců. Na mostě kol mě - zcela opuštěného co poslední dítě v Galaxii - šuměla auta - nepozemšťané - a já v těch chvílích propadl jsem depresi, jež prohloubila se na druhém břehu v zoufalství, neb odtud nenásledovala v itineráři avizovaná žlutě značená cesta. Brzy prohlédl jsem však takový malininký omyl: místo Bránického /Inteligence/ přešel jsem most Barrandovský a nebyl jsem v Malé Chuchli, nýbrž v Hlubočepích. Naštěstí správný most tyčil se dále kilometr proti proudu Vltavy a dovedla mě k němu stezka při břehu.
ze schodů ulice Koulky mezi domy prokoukly zachmuřené pohledy kamsi do centra Prahy. Foto: L. Šlosar
snad v každém, byť nedostatečnou technickou erudicí obdařeném chlapovi mé generace je maličká dušička obdivovatele vláčků, jenž z tohoto důvodu s radostí shlédne ze železniční lávky na smíchovské nádraží. Foto: L. Šlosar
z nemnoha toulek po Praze zamiloval jsem si Vyšehrad natolik, že pohledy na něj - jako tento ze železničního mostu - shledávám rovnocenné těm na Hradčany. Foto: L. Šlosar
přede mnou z hlupočepského břehu Vltavy tyčí se most Branický vulgo Inteligence jako vykřičník vybízející mě k větší koncentrovanosti na trase. Foto: L. Šlosar
ZBLOUDĚNÍ č. 5: Na most Bránický jsem si aspoň vylezl - napřed poprvé, a poté, když za mostem nenalezl jsem avizovaný podchod pod Strakonickou ulicí, i po druhé, abych sestoupal z něho o něco později o něco blíže k bývalému železničnímu tunelu cestou krkolomnou. Poté vrátil jsem z druhé strany a vypátral původu svého tápání, podchod nacházel se hnedle za loděnicí, k níž jsem z pobřežní strany Strakonické ulice předtím došel!!
ZBLOUDĚNÍ č. 6: V Malé Chuchli - zkrušen dosavadními neúspěchy - definitivně rozhodl jsem se pro trasu 23 km a na znamení nejhlubší pokory zvěčnil jsem si kostelík Narození Panny Marie, před nímž bánily dvě mladé baby, nikotinem čpíce do nejširšího okolí. Důvěru v další můj postup zmátlo, že v následném stoupáním měl jsem opustit žlutě značenou cestu vědomě, mně se ztratila jaksi sama od sebe, takže jsem se domníval, že jdu špatně. Byl jsem tak zblbnutý, že jsem zkraje Nového Slivence v protihlukové zdi zprvu přehlédl průrvu dovnitř, nato pak ulici Pod Remízkem, takže jsem do barrandovského sídliště vnikl oklikou ulicemi Ke Smíchovu a posléze Štěpařskou, poté zmátla mě pro změnu nezřetelná šipka, jež mě měla navést do Voskovcovy ulice, kteráž se ke všemu po několika stovkách metrů větvila do dvou směrů. Teprve na konci sídliště došla má duše svého klidu, neb poslední kilometr do cíle v části Prahy Holyni, na němž potkal jsem navíc Hanku z Mladé Boleslavi a Jirku z Turnova, proběhl konečně bez problémů.
kostelík Narození Panny Marie zvěčnil jsem si mimo dohled bab kouřících zde cigarety a mimo puch oněch cigaret. Foto: L. Šlosar
kříž před Holyní a vzdálená mohutná hradiště - pražská mamutí sídliště výstižně symbolizují současný kontrast Prahy. Foto: L. Šlosar
V cíli v hostinci U Knotků statečně přiznal jsem se k absolvování toliko trasy 23 km, popil jsem zde grogu a piva, jež přičiněním leaderů Klubu rodinné a příbuzenské turistiky bratrů Pepíka z Červeného Kostelce a Karla z Hronova, které jsem zde nalezl, doprovodil jsem posléze sklenkou slivovice na oslavu čtyřicátého letošního pochodu absolvovaného Klubem.
Společně pak odjeli jsme z Holyně autobusem linky 248 v 15,06 hod. a na smíchovském nádraží v 15,53 hod. naskočili do rychlíku, jenž svou pouť zakončil v 19,21 hod. v Trutnově. Pravicového a jiného extrémistu jsem nikde nespatřil, dodemonstrovávali právě a pomalu se chystali na koncerty vážné hudby či do opery /jejich němečtí extrémističtí kolegové do svých apartmánů k poslechu nahrávky opery "Der Ring des Nibelungen" od Richarda Wagnera/.
Nakonec spokojen byl jsem i já. Na cestě vlakem zpět pěkně popovídal jsem si se svými dvěma společníky, vzpomínky nepříjemné přehlušeny byly příjemnými, extrémistu toho dne potkal jsem jen jediného a ještě k tomu neškodného - sebe v době, kdy doprovázel jsem druhé své zbloudění za Velkou Ohradou slovem tak obhroublým, že by mě z demonstrace svorně exkomunikovali všichni účastníci bez rozdílu přesvědčení, vyznání a barvy pleti či slipů.
A stran bloudění - zavinil jsem si je určitě sám. Pořadatelé z KČT Trilobit Barrandov totiž určitě turistice rozumějí, což již dříve doložili tím, že na internetové stránky své umístili odkaz na internetové stránky mé.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Krkonoš /11. 11. 2007/ aneb Přes Dvoračky /napsal Jan z Jičína/
Jsou lidé, kteří nemilují podzimní plískanice a těší se na den, kdy krajina pokryta bude novým sněhem. K těmto jedincům patří i moje žena Alena. Zvěsti o sněhu na horách /dostupné v televizi i na internetu/ ovlivnily její mysl natolik, že před druhým listopadovým víkendem předložila rodinné radě návrh pěšího putování do míst, kde cosi bílého v krajině bude již k vidění. S podmínkou, že by se šlo až v neděli, když v sobotu dolehne na její organismus mírná únava jako následek posezení s Klubem českých turistů v nemovitosti ŠIKMÁ VĚŽ v pátek večer. Ze tří potomků byl turistickým vidinám nakloněn /jak se u nás občas stává/ jen Lukáš /12 let/. V průběhu deštivé soboty se ukázalo, že v rodině panuje drobná nejednota v představě o cílovém místě. Naivně jsem se domníval, že postačí trasa z Nové Paky přes Kumburk /642 m n. m., zřícenina hradu/, případně z Lomnice n.P. přes Tábor /678 m n. m./. Žena však mluvila o horách, kde počet centimetrů sněhu je vyjádřen již dvojciferným údajem. Mé námitky, že přes noc na horách přisněží, že jít vyšším sněhem není příjemné, nedopadaly na úrodnou půdu: nejen v sobotu večer, ba ani v neděli ráno, kdy sněhem byl lehce pokryt i Jičín. Jeli jsme v počtu tří turistů podívat se na zimní Dvoračky.
V půl sedmé odebral se místní autobus do Nové Paky. Tam navazoval vlak do Paky Staré; po půl osmé jsme jeli přímým motoráčkem přes Tample i Martinice, Jilemnici i Poniklou do Jablonce nad Jizerou /příjezd 08.40 hod./. Během cesty ještě podstrkával jsem - marně - jiné varianty pěší trasy /např. z Martinic ke Staropackým horám či z Poniklé k Vysokému/.
Mlha a drobné sněžení naplňovaly úsloví o sv. Martinovi na bílém koni přijíždějícím; zároveň dávaly záruku, že tři turisté budou mít ideální možnost poznat cestu, po níž šli v létě, v docela jiném závoji. Už po prvních kilometrech bylo zřejmé, že sněhová pokrývka bude vyšší než turistická obuv /ani k chaloupkám v Končinách nevedly žádné stopy/, což ovšem nebylo důvodem k předčasné rezignaci. Odmítl jsem Lukášův návrh odbočit k pozoruhodnému místu STRÁŽ, odkud by se v mlze stejně neotevřel pohled k Rokytnici. Ve Františkově jsme se zastavili u rozcestí, kde křížila cesta z Rokytnice na Rezek (námi projítá počátkem září). Pouť pokračovala velmi mírným tempem, podvakráte bylo třeba bedlivěji hledat značku, když trasa vedla zasněženou loukou. V poledne odeslal jsem kamarádovi do Jičína SMS s textem: "Sněhem pěšky přes Dvoračky". Obratem přišla odpověď vyjadřující obdiv v té slotě i uštěpačný dotaz, zda o nás ví Horská služba. Tak zlé to ovšem nebylo, navíc Dvoračky se měly již vbrzku objevit. Manželka předvídala, že cesta přes Ručičky do Harrachova bude projetá zimní technikou /prozradím již na tomto místě, že v tom se mýlila/. U Dvoraček bylo pár lyžařů s běžkami, pár aut, jejichž zasněžené střechy dávaly najevo již vícedenní nečinnost. Bouda otevřena: teplé jídlo, káva, čaj, razítko do trasovníku… Na vysedávání nebyl čas, počasí se může zhoršit. Sestup k Harrachovu byl již přívětivější, pohledy k Rokytnici i Lysé hoře mlha nepovolila. Ani v tomto úseku cesty nepotkávali jsme turisty pěší ani běžkaře. Snad jen Krakonoš na Ručičkách měl z nás radost. S blížícím se již Rýžovištěm se přece pár lidských jedinců objevilo. Přes Harrachov jsem /trochu necitlivě) pobíze/ rodinné příslušníky k rychlejšímu přesunu k horskému nádraží.
Na konečné postávalo pár cestujících; jeden z nich měl běžky a na můj dotaz ochotně sdělil, kterak sám /nikým nerušen/ prošel na polskou stranu k osadě ORLE, lyžařská stopa žádná. Vlak měl zpoždění asi 50 minut (později jsme se dozvěděli, že jeden strom kdesi u Smržovky nebyl nadšen tíhou sněhu a odebral se do vodorovné polohy - přímo na trať). Cestou vlakem byla ještě lapálie na neobsazeném nádraží v Kořenově: z Tanvaldu přijel proti našemu vlaku již další spoj, leč nepodařilo se přehodit výhybky. Tak si vláčky vyměnily své cestující a jely nazpět. Že někteří lidé (nikoliv z naší rodiny) těžce nesli toto zpestření, by se snad nemuselo ani uvádět. /Přiznám se ovšem k hlasitému výroku, snad vůči cestujícím i mírně drzému, že na dráhy - v Libereckém kraji už vůbec - nedám dopustit !/.
Přes Železný Brod a Turnov jsme dorazili do Jičína po půl deváté /namísto v 18.30/, překvapeni, kolik sněhu napadlo během neděle v našem bydlišti.
Jsme spokojeni s prožitým dnem.
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz