24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Dvořákova stezka /10. 09. 2011/ aneb PO "ABSŤÁKU"
Cestami českých králů /20. 08. 2011/ aneb OSM KAMEJÍ NA KRÁLOVSKÉM DIADÉMU POHODY, KLIDU A MÍRU
Krajem malířů Vysočiny /13. 08. 2011/ aneb PIKNIK NA LEŽATÉ OSMĚ
Se Sokolem na rozhledny - 14. výstup /30. 07. 2011/ aneb HÁJ SOKOLŮ RÁJ A BRNÍČKO TRNÍČKO
Výlet do Podlužičí /23. 07. 2011/ aneb PACEM IN TERRIS Z ČESKOLIPSKA
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Dvořákova stezka /10. 09. 2011/ aneb Po "absťáku"
V oněch chvílích nadán neobvyklou dávkou škodolibosti s úsměšky pozoruji tu chlapa zapalujícího si na autobusové zastávce cigaretu, přestože autobus přijede za minutu a přestože sám postižený až úděsně chrchlá, tu mladé ženské, jež přinuceny jsou oddat se stejnému zlozvyku už po několika krocích po vystoupení z dopravního prostředku. Po posledních dvou víkendech, kdy absentoval jsem na pochodech či výletech, však abstinenčními příznaky -srovnatelnými s pocity pudící shora příkladmo jmenované nešťastníky k neřestem - postiženy byly rovněž tělesno mé a duchovno mé, neb navyklé jsou sobotu co sobotu pohybovat se po vlastech českých - v prvém případě slastně se tu navit, ve druhém případě - vytrženy z kontextu reálna - laskat se překrásnou krajinou a nechat v ní volně plynout vlastní myšlenky.
Copak první víkend byl tento stav byl pro mě co člověka, jenž na druhé straně rád si baleno, ještě snesitelný - pokud ovšem podařilo se mi nevnímat slunečné letní počasí a zapomenout na to, že mohl jsem s kamarády sdílet požitky z pochodu ve Světlé nad Sázavou Druhý víkend však jen s obtížemi potlačoval jsem již depresi a projevy mrzutosti a snad i nevrlosti, protože slunečné letní počasí se už nevnímat nedalo, stejně jako nedalo se potlačit palčivé vědomí, že mohl jsem sdílet radosti pochodu pro změnu v okolí Strančic.
Protože však naštěstí třetího víkendu nebylo již třeba ni mých návštěv v nemocnici, ni mé součinnosti doma, shledal jsem se za svou zdrženlivost z předešlých dvou víkendů hodným odměny náležitější nežli účastí na pochodu v těsném či blízkém okolí své bydliště, byť milovníkem jeho krás jsem pochopitelně být nepřestal.
Blíže toku Vltavy severněji od Prahy pohyboval jsem se v minulosti na pochodech několikráte, krom jiného na Sparťanském maratónu či na Tříkrálové Okoře, úplně nejseverněji končil jsem druhdy 11. 10. 1997 trasu 35 km Dolanské padesátky Josefa Kloučka v Dolanech. Druhý ročník pochodu Dvořákova stezka pořádaný KČT Praha vybral jsem si proto, že jeho nejdelší trasa 25 km slibovala mi možnost proniknout za Prahou po proudu Vltavy dosud nejseverněji.
Abych předem zamezil poťouchlostem, jež mohlo mi připravit cestování na start pochodu, snad také proto, abych utvrdil se ve svém záměru a nenechal se ovlivnit svody pochodů pořádaných v Žacléři, ve Dvoře Králové nad Labem či v Jilemnici, zakoupil jsem si v pátek předem jízdenku aspoň z Pardubic do Prahy, na přesun z autobusu přijíždějícího ráno do Pardubic na vlak EC 176 Johanes Brahms, včetně zakoupení lístku měl jsem totiž k dispozici toliko časové rozmezí mezi 07,05 a 07,17 hod., však jsem také v průběhu cesty do Pardubic z hodin vedle řidiče svůj nervózní pohled téměř nespustil.
Moje téměř plynulé cestování z Trutnova, jež pohltilo tři a půl hodiny času, proběhlo tak zcela bez rušivých vlivů, v důsledku čehož polovina desáté hodiny druhého zářijového dne A. D. 2011 nalezla mě v nádražní restauraci v Kralupech nad Vltavou již na pochod přihlášeného, nad jedním točeným pivem skloněného a nad itinerářem pochodu hloubajícího.
Pod oblohou, jež vzdor příznivým předpovědí překvapivě pokryta byla nepříliš přerušovanou, byť tenkou vrstvou mraků, naproti tomu za slíbeného teplého počasí, započal jsem své putování mírnou oklikou kol pseudogotického kostela sv. Václava se štíhlou věží vysokou 63 metrů, postaveného v letech 1894 - 95. Tato zacházka jen oddálila následující výstup po četných Jarníkových schodech na pískovcový kopec Hostibejk vypínající se takřka ze samého středu města do výše 230 metrů nad mořem. Nahodilý návštěvník ztěžka by uvěřil, že ještě v 19. stol. byl vrch prost jiné vegetace nežli polních plodin. Teprve počátkem 20. stol. svahy jeho byly zalesňovány a po 1. světové válce kopec přeměňován byl v lesopark.
Asi sto metrů od cesty odběhl jsem si k altánu, z něhož vzrostlé již stromoví vymezí návštěvníku především pohled na město, především na zmiňovaný již kostel s výraznou věží barvy zelené. Z cesty pojmenované po zakladateli skautingu Antonínu Svojsíkovi odskočil jsem si krátce ještě jednou - k pomníku šesti obětí pověstné německé důslednosti na sklonku války 7. května 1945 za to, že jedna z nich ohrožovala malou pistolí kolonu prchajících esesáků.
O Hostibejku podává svědectví řada vývěsních tabulí jako o místu hojných vykopávek prováděných kupříkladu amatérským archeologem knězem Václavem Krolmusem, jiná vývěsní cedule však místo o geologických poměrech vrchu spíše vydává - stejně jako interiér altánku a některá skaliska - ponuré svědectví o nízké duchovní úrovni některých jedinců, jejichž evoluční vývoj dostal se do slepé uličky, neb sic i Boží tvorové ničí - například vlci trhají ovce či vysoká zvěř okusuje stromoví, leč tito nikoliv z nudy a z vlastní své nicoty, ale pro své holé bytí.
z Hostibejku mezi větvemi vzrostlých již stromů vymezen byl poutníku především pohled na město Kralupy nad Vltavou s nepřehlédnutelným kostelem sv. Václava. Foto: L. Šlosar
konec války se nezadržitelně blížil a s ním i porážka fašistických armád, jež přece do posledních chvil zabíjely české občany, mezi nimi i šest kralupských mužů na vrchu Hostibejku. Foto: L. Šlosar
Hostibejk tak s pocity smíšenými opustil jsem ve vilové čtvrti, za níž octl jsem se v otevřené krajině, kde zelené značky neumožnily mi již narušit klid další poněkud od města již oddělené vilové čtvrti a místo toho vybídly mě k dalšímu mírnému stoupání na rozlehlou rovinu, jež v dalších hodinách překvapila mě svou neosídleností, již čekal bych spíše v krajích na výspách Čech. Krajina ta umožňovala mi za daleké viditelnosti vzdálené výhledy především doleva, tedy směrem západním do míst, jež nedokázal jsem pojmenovat- na rozdíl od kopce přede mnou spíše vpravo, jehož přerušovaný dohled nebyl mi nepříjemný, neb Říp je hora nezaměnitelná i pro turistu, jenž dosud - jako jeden z mála Čechů - tento památný vrch ještě nenavštívil.
Na dlouhou dobu poslední sídlo objevilo se těsně po mé pravici, už zdáli uchvátilo mě jednotvárností svých řadových černofialových domů. Přestože domy ty nebyly šedy, uniformita jejich ponoukla mě málem k recitaci jedné sloky Hutkovy písničky Litvínov "A já jsem myslel, že spletl jsem silnici / A místo do města, dojel jsem k věznici / K velkému táboru, kde lidé pykají / Za to, že člověku, bratru ubližují", raději jsem však mazal dále.
v první části mého putování sledoval mě s přestávkami Říp, jenž svou zvědavost neovládl již brzy za Hostibejkem. Foto: L. Šlosar
čerstvý vzhled staveb na rozlehlé plošině za Hostibejkem dává předpoklad i komfortního bydlení, svou uniformitou zvenčí celek nepodoben je však moderní věznici. Foto: L. Šlosar
Rozlehlé ty prostory, jež neposkytovaly výrazných bodů, samozřejmě kladly zvýšené nároky na značení. Na jedné křižovatce cest v dohledu hájku, sice mě turistický směrovník popohnal doleva, o několik metrů dále na další křižovatce však byl jsem vydán svému odhadu napospas, v něm pomohla mi žena se psem, směr na Velkou Bučinu, jež ukázala mi ruky máchnutím, svědčil cestě k onomu hájku, skutečně za girlandami větví turistické značky jsem nalezl a vzápětí mihl jsem se kol hájenky, jež příliš nezdála se mi udržována.
Později ocitl jsem se na dalším rozcestí dokonce čtyř cest, v jehož prostředku byl kámen turistickými značkami nepolíbený, vybral jsem si nejpřímější cestu krátkým klesáním k obci, jíž toužil jsem shledat co Velkou Bučinu, jíž měl jsem dle dosud jediného ukazatele na trase protnout, žádné značení, byť k němu nabízel se výrazný elektrický sloup, však správnost mého počínání nepodpořilo, byť slehlá tráva na cestě svědčila o tom, že byla dusána četnými chodci.
v při absenci turistických značek na křižovatce cest přitáhla mě do Velké Bučiny ta z nich nejpřímější. Foto: L. Šlosar
Zkraje obce vylézal z mlází jakýsi důchodce, jenž k mému ulehčení podpořil mi identitu obce i správnost směru mého dalšího putování na Velvary. Se zelenými značkami shledal jsem se na následující křižovatce, přicházely zleva a dodatečně potvrzovaly, že na zmíněné křižovatce nad obcí měl jsem se vydat hned doleva, přestože mnou zvolená cesta ukázala se co nejpřímější. V nedalekých Velvarech na frekventované ulici Pražské odskočil jsem si několik metrů doleva ke kraji obce, zlákal mě k tomu kostel sv. Jiřího s vysokou věží, o němž nápis vpravo vedle vchodu prozrazoval, že byl …"postavený r. 1616 z nadace velvarského občana, Jiříka Pechara, Dryáčníka. Dílo italského stavitele Santiniho, který se ve Velvarech usadil a ozdobil je mnohými půvabnými stavbami".
Cíleně svižným tempem dorazil jsem do města v půl dvanácté, abych stihl zdejší muzeum otevřené ještě před polední přestávkou předpokládanou mezi 12. a 13. hodinou, ale převezli mě tu, muzeum drželo zaslouženou pauzu právě mezi 11. a 12. hodinou. Naštěstí půlhodinu do znovu otevření muzea pomohl mi překlenout pobyt v nedaleké restauraci Na sladovně.
Netrpěliv ještě před poledny zazvonil jsem v průjezdu pod schody, otevřela mi záhy sympatická blonďatá paní, jež při prodeji turistické vizitky města prozradila mi, že sama je sbírá. Jsme zkrátka všude, zatím zakukleni, jednou prohlásíme se však jeden druhému, půjdeme třeba i do voleb proti všem těm -istům a anti….istům, volby samozřejmě vyhrajeme a svět konzumu, násilí a vulgarity prohlubující se již v dobách státního kapitalismu zvaného socialismus přeměníme na svět slušnosti, skromnosti, pokory, součinnosti, zdravé soutěživosti, nenásilí a respektování jednoho druhým …. nebo raději nikoliv, neb nic nedegeneruje myšlenku a jejího nositele více nežli jejich vítězství v lidových hlasováních a následně tím získaná moc.
Náměstí velvarské zapůsobilo na mě dojmem utěšeným, snad způsobil to a priori již jeho název náměstí Krále Vladislava, vybočující tak ze stereotypu názvu nejvýznamnějších náměstí ve většině českých měst. Dobře 250 metrů před jeho jižním krajem uvozeno je Pražskou branou, první co zaujme návštěvníka ještě před vstupem z této strany na rynek samotný je přenádherný převelice členitý mariánský sloup. Postaven byl v letech 1716 - 1719, kdy jeho stavitelé měli ještě v paměti morovou nákazu, jež město postihla v roce 1713.
V ústí ulice přicházející ze západu strmí se mohutný kostel sv. Kateřiny, dům vedle něho již zkraje náměstí nezapře renesanční radnici. V podloubí při něm přibyla bohužel pamětihodnost nejnovější, květinami, svíčkami a fotografiemi tu velvarští uctili památku českých hokejistů Karla Rachůnka, Jana Marka a Josefa Vašíčka, kteří s celým týmem Lokomotivu Jaroslavu zahynuli čtvrtek předtím při leteckém neštěstí při Jaroslavli.
před zbořením hradeb musel jezdec z jihu do centra Velvar přicválat skrze Pražskou bránu. Foto: L. Šlosar
v podloubí při radnici uctili velvarští hokejové příznivci památku tří skvělých českých hokejistů zahynuvších při leteckém neštěstí u Jaroslavli. Foto: L. Šlosar
po bedlivé volbě vhodného místa na velvarském náměstí konečně se přede mnou uskrovnily do těsnější blízkosti mariánský sloup, radnice i kostel sv. Kateřiny. Foto: L. Šlosar
Nemaje přirozeně na té své dlouhé štrece při sobě svíčku, krátce postál jsem u toho smutného místa, posléze obrátil se o 180 stupňů a neschopen v prvních okamžicích odhalit pokračování zeleného turistického značení, domyslil jsem si je podle směrovky vybízející k nádraží, jež svedla mě do ulice, jejíž název měl mě ke stejnému závěru přivést rovněž - totiž Chržínské, neb ves stejného jména byla dalším postupným cílem mého putování.
Než přibyl jsem sem, musel jsem podstoupit krátké putování úzkou vlhkou stezičkou a na dalším sporném místě domyslet si další pokračování přímým směrem po již širší travnaté cestě. Odpověď v rámci první samokontroly na otázku, kterým strom v Chržíně roste, mi nedocvakla, určitě jednoznačnější by byl třeba dotaz kupříkladu na první jméno na pomníku s nápisem "1914 - 1918 Utrpením ke svobodě" s nápovědou pro nedovtipné, že totožné je se jménem bývalého herce Vinohradského divadla /1924 - 1994/.
Co nejzajímavější místo shledal jsem kostel nad obcí, u něhož završil jsem její návštěvu a při němž stejně jako ve Velvarech četné staré náhrobky ponoukaly mě k dotazu přes mobil, zda nenachází se zde pomník připomínající válku prusko-rakouskou, ale nechtělo se mi unavovat.
těsně pod Chržínem tamní kostelík skrýval se ve stromoví jen maličko viditelný svou červeně zbarvenou věží, přesto si ho turistické značky přece jen našly. Foto: L: Šlosar
chržínský hřbitov při kostelu pochlubil se poutníku četnými starobylými sepulkrálními památkami. Foto: L. Šlosar
Další pestrý převážně travnatý terén dovedl mě do obce Sázená, nejprve zarostlým terénem po jejím kraji a později i do jejího středu. Za obcí ponechal si terén členitý svůj charakter, v nejnižším jeho bodě podešel jsem rušnou silnici E16 vedoucí až ku Mělníku a za následujícím stoupáním dočkal jsem se kýženého okamžiku - u rozcestníku 500 metrů vzdáleného od novoouholické železniční zastávky převzalo si mě tu konečně opět vyprahlého červené turistické značení a obrátilo mě na zpáteční již kratší cestu do cíle ve směru jižním.
Ráz krajiny opět značně se změnil, na opět široké plošině rázoval jsem po široké polní cestě zprvu mezi kukuřičnými poli, později po mé levici objevil se les a po mé pravici úhledný drátěný plot s hospodářskými budovami, dle mapy ohraničující centrální úložiště ropy, zřejmě abychom nějaký ten týden vydrželi, kdyby to v té Libyi nedopadlo tak, jak si naivně představujeme.
od vidlice spojující zeleně a červeně značenou cestu obrátila mě na jih směrem k cíli nejprve cesta vedoucí skrze kukuřičná pole …. Foto: L. Šlosar
….. po několika kilometrech cesta vetřela se mezi les a drátěným oplocením zahrazený objekt, v němž dle mapy nachází se centrální úložiště ropy. Foto: L. Šlosar
Změnilo se mezitím i počasí, mraky se již dříve protrhly a sluníčko častovalo již krajinu svými světelnými šípy, pročež - taky abych vyvinul potřebnou rychlost - vypil jsem iontový nápoj. Posléze překonal jsem krátký silniční úsek a v něm křižovatku a po krátké koketérii s rovným lesním úsekem, v němž spatřil jsem konečně účastníka pochodu, stále na lesním úseku, z něhož mezi korunami stromů spatřil jsem most, definitivně sestoupal jsem po prudkém svahu na silnici.
Dle itineráře měl jsem v těchto místech nalézt modře značenou cestu, pořídit si v rámci druhé samokontroly razítko železniční stanice v Nelahozevsi, překlenout Vltavu a do Kralup dorazit po jejím protějším břehu. K tomu zamýšlel jsem přidat si drobné zpestření v podobě zacházky do nedalekého zámku Veltrusy.
Červené značení však zapustilo v mé duši kořínky natolik, že nevyhodnotil jsem správně pokyny v itineráři a zakrátko doputoval jsem k jinému zámku - nelahozeveskému, kde zakoupil jsem turistickou vizitku a pro manželku zvoneček se zobrazením zámku, ale kde dozvěděl jsem se zvěst Jobovu. Další prodejce turistické vizitky Památník Antonína Dvořáka - pravda - měl dle webu mít otevřeno krom jiného první týden v kalendářním měsíci, doufal jsem, že míněn je jím první celý týden v měsíci, zvláště měl-li se jít tudy teď v září pochod, ale opak byl pravdou.
co člověk míní, to jeho pochybení mění – touhou mou byl veltruský zámek, nakonec byl jsem rád za zámek nelahozeveský. Foto: L. Šlosar
Dočasně rozmrzelý touto skutečností a především pak chybným vyhodnocením trasy zamítl jsem možnost doputovat narychlo do Veltrus a zpět po druhém břehu, pro člověka neznalého terénu chybějící vyhrazený čas do cíle jeden a půl hodiny až tak lukrativní se nejevil. Nezastavil jsem ani u památníku a místo toho zakotvil jsem v restauraci Marina Vltava, kde sice po krátkém čekání musel jsem pro pivo k výčepu, tím však nepříjemné mé pocity zcela již skončily.
Po krátkém příjemném posezení v sympatickém venkovním exteriéru restaurace a po shlédnutí flotily v přístavišti pod ní, odkud konají se vyhlídkové plavby, vydal jsem se uklidněn značně na závěrečné 3 km svého putování po Dvořákově stezce proti proudu Vltavy.
po příjemném posezení ve venkovních prostorách restaurace Marina Vltava, shlédl jsem odtud marinu vltavskou lodní. Foto: L. Šlosar
Stezka zpočátku je úzká a nepřehledná, cyklisté i pěší se však na ní při vzájemné ohleduplnosti bez problémů směstnají. Proti jejímu proudu po levé straně lemována je širokým korytem Vltavy, po pravé pak pískovcovými skalami, v nichž místy se nacházejí bizarní prohlubně a větrné voštiny, jež tu byly uchovány i při stavbě železnice, jež v těch místech prochází skrze tunely. Kdyby tudy procházel po necelých 160 letech znovu malý Dvořákovic Toník, aby třeba doručil masný výrobek od otce klientovi do Kralup, jeho pozdější rekviem věnován by byl asi stavu některých skal, především pak informačních cedulí stezky, ještě spíše vandalům, jež na nich se podepsali.
Stejně jako běžný člověk prožívá své drobné radosti třeba tím, že projde si líbeznou krajinu, shlédne napínavý film či vyslechne si Novosvětskou symfonii, potěšil tu sebe sama kdos jiný tím, že počmáral informační cedule - nelajte mu prosím za to, vždyť některé dušičce prostě není shůry dáno učinit sobě radost tím, že vykoná pro jiné něco hezkého, že pomůže třeba stařence s nákupem, že vyrobí někomu dřevěnou krabičku či na kytaru zahraje písničku.
Dvořákova stezka chvílemi je pro míjející se turisty úzká, ohleduplní pěšáci i cyklisté se však navzájem bez problémů vyhnou. Foto: L. Šlosar
po pravé straně Dvořákovy stezky ve směru do Kralup čas od času ve skalách nalézaly se bizarní prohlubně. Foto: L. Šlosar
Raději díval jsem nalevo na stříbrolesklou vltavskou hladinou, s níž zlehka pohrávající si zčeřené vlnky navrátily mě do původního stavu nirvány, s níž po dvoutýdenní absenci rozjel jsem se na pochod.
Pouhé turistické dvě vizitky a vychýlení se z trasy tragédií přirozeně není. Naopak štěstím je znovu vyrážet sobotu co sobotu na pochody. Tragédií je pád letadla s mladými, čert vezmi že s hokejisty, ale na prvním místě s otci malých dětí a životními partnery. Tragédií je neschopnost nalézt modus vivendi obyvatel v severní části Čech.
Nabyv obvyklé své rovnováhy, v cíli opět v nádražní restauraci v Kralupech nad Vltavou kopnul jsem do sebe ještě jedno pivo a třemi dopravními prostředky dojel jsem opět celkem za tři a půl hodinu postupně na hlavní nádraží v Praze, na Černý Most a konečně i domů.
Cestami českých králů /20. 08. 2011/ aneb Osm kamejí na královském diadému pohody, klidu a míru
Protože naše turistické deníky nejsou alby poštovních známek označených původními názvy zemí jako Eesti, Guernsey či Macau a vonících sice dálkami, jež však hrdý nositel sbírky nikdy nenavštívil, sběr turistických vizitek uspokojuje naše duše jen tenkráte, je-li spojen s přímými zážitky z míst, jejichž obrázky posléze zaplní naše turistické deníky. Náš sobotní výboj z tohoto pohledu svůj smysl splnil zcela bezvýhradně, neb v klenotnictví slujícím Mělnicko a Kokořínsko zasadili jsme postupně do diadému neskonalé pohody, klidu a míru osm kamejí obzvláště zručně vyřezaných. Cenu za ně zaplatili jsme velice rádi zhruba třicetikilometrovým pochodem po krásách a zajímavostech zmíněné krajiny, sponzorováni přitom překrásným počasím, výraznými sluncem zalitými výhledy a setkáními s lidmi naladěných na stejné či podobné vlně.
V následujících odstavcích a řádcích na odiv laskavému čtenářstvu vystavuji tyto klenoty co exponáty a současně dokládám snad rovněž, že ani ostatní součásti takto vzniklé v doslovném slova smyslu královské čelenky nezůstávají pozadu za klenoty dále vystavenými.
LIBĚCHOV - turistická vizitka č. 1370 - jižní brána CHKO Kokořínsko, první písemná zmínka z r. 1316, městem od r. 2007 - výprava ve složení Jana, Katka a Milan z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Jilemnice a já přijíždí do Liběchova Milanovým autem okolo půl osmé přibližně po dvou hodinách jízdy ze Staré Paky. Parkujeme na náměstí Václava Levého, auto zůstane pod starostlivým dohledem zámku s muzeem s expozici asijské kultury, jemuž na oplátku budeme věnovat krátce pozornost těsně před naším odjezdem. Hnedle za náměstím spatřujeme červenou budovu kostela sv. Havla, ještě více vlevo pak již na kopečku kostelík sv. Ducha. Naše pozornost napřena je však více na mladíka s trochu matoucí cedulí kontrola č. 2, jenž postává na začátku aleje a k němuž přicházejí současně další turisté ve městě ubytovaní.
z náměstí v Libochově nabídly se nám výhledy na zámek a dva blízké kostely, s ohledem na obsah naší mise se však naše pozornost soustředila na start pochodu. Foto:L. Šlosar
CESTAMI ČESKÝCH KRÁLŮ - turistická vizitka č. 1091 - pochod po stopách historie českých králů vždy v druhé polovině srpna v Liběchově - u mladíka prezentujeme se na trase třídenního pochodu Cestami českých králů, jeho pořadatelem je KČT Mašinka se sídlem v Milovicích, letos je pochod zasvěcen Rudolfu II., za jehož života naposledy bylo hlavní město Praha současně evropskou metropolí.
KLÁCELKA - turistická vizitka č. 657 - zdobená jeskyně a figurální reliéfy vytesané sochařem Václavem Levým kolem roku 1840 - itinerář předepisuje účastníkům všech tří tras - 10, 20 a 31 km - dojít prakticky nejkratším směrem do Ješovic. Ze dvou důvodů máme sem namířeno rovněž, ale na cestě za dalšími pozoruhodnostmi na turistických vizitkách vycházíme alejí po modře značené cestě proti toku Liběchovky. Před odbočením doprava je nám vítanou příležitostí k občerstvení kiosek, kde dostane se nám ve třech případech lahvového piva, ve dvou případech kávy. Po chvíli narážíme na rušnou silnici z Mělníka na Dubou, s níž budeme mít co činit ještě několikráte. Po krátkém váhání sledujeme necelých 200 metrů tuto silnici a konečně ve volném lesnatém terénu stoupáme úzkou stezkou, jež neklamně nese stopy pátečního několikaminutového, leč vydatného lijavce, jenž postihl též téměř celou severní polovinu Čech. Těsně pod vrcholem krátkého stoupání staneme u mříží, za nimiž v jeskyni vytesány jsou sochařem Václavem Levým výjevy z dnes již neznámé bajky Františka M. Klácela Ferina Lišáka. Brána je z pohledu syrového současna zcela pochopitelně zamčena, podlézat se nám nechce, nakukujeme proto dovnitř ze dvou míst, odkud našemu oku více přístupny jsou reliéfy Jana Žižky a Prokopa Holého na skále v prostoru před jeskyní zvaném Blaník.
zpoza mříží na Klácelce dohlédli jsme nejlépe na reliéfy dvou husitských válečníků na skále v prostoru před jeskyní. Foto: L. Šlosar
ČERTOVY HLAVY V ŽELÍZECH - turistická vizitka č. 657 - skalní reliéfy vysoké 9 m, vytesané V. Levým kolem roku 1840 do pískovcových bloků - po následném klesání již v obci Želízy jen zlehka tkneme se silnice na Dubou a znovu stoupáme na další úbočí. I tudy putovával v letech 1840 až 1844 z Liběchova - sotva uhasiv oheň v kotli zámecké kuchyně - v jedné ruce snad ještě s kvedlačkou, v druhé však již se sochařským dlátem kuchtík Václav Levý, aby výše ve skále vytesal dvě obří opravdu ďábelsky se šklebící hlavy. Jejich grimasy staly se ještě nevlídnějšími 50 let po sochařově smrti, kdy čtyři prezidenti USA vytesaní do skály v jižní Dakotě zbavili je primátu největších soch na světě. Proto je příliš nedráždíme a po krátké zastávce sestupujeme s konečnou platností do Želíz. Tu naplavené bahno, onde slehlé dříve vysoké traviny v dnes nepatrně zaplněném korytě místního toku svědky jsou páteční přeháňky.
Čertovy hlavy vzbuzují údiv, ba i respekt i poté, co je z nejvyššího místa piedestalu pro nejvyšší sochu na světě sesadili čtyři prezidenti USA vytesaní v jižní Dakotě. Foto: L. Šlosar
HARFENICE - turistická vizitka č. 655 - reliéfy lidských hlav a zdobená jeskyně v pískovcovém bloku od sochaře V. Levého - téměř na konci Želíz šest míčů za brankovou čarou na malém hřišti přímo vnucují domněnku, že tu naposledy chytal nešťastný "hrdina" zápasu Vaslui - Sparta Jaromír Blažek. Nato na dlouhých úsecích žlutě značené lesní cesty místo nemístných posměšků zaměstnávají naši pozornost hojné kaluže, jež nutí nás uhýbat do stran. Na jednom místě činíme tak dobrovolně, přivábila nás žena mezi čtyřmi hlavami, v jejím případě její vzhled nepoznamenaly cigarety, nýbrž dílem zub času, dílem vandalové, ještě více pak podepsaly se na její harfě. Také ve vedlejší umělé ozdobné jeskyni má prsty, vlastně dláto sochař Levý.
po prohlídce ozdobné jeskyně v blízkosti reliéfu Harfenice se členky naší výpravy rozhodly, že tady bydlet nebudou. Foto: L. Šlosar
zub času ubral sice reliéfům hlav a harfenice na ostrosti jejich rysů, obdiv k dílu sochaře Levého zůstává, ba ještě více se stupňuje. Foto: L. Šlosar
PAMÁTNÁ LÍPA V JEŠOVICÍCH - turistická vizitka č. 622 - "znovuzrozený" strom poničený roku 1967 vichřicí, kde kořeny převzaly funkci rozpadlého kmene - skály po stranách dlouhé zamokřené cesty vystupují sice ojediněle, ale téměř vždy ozdobeny jsou reliéfem - tu malým hadem, tu ženským obličejem. Had větší nachází se vytesán v dolením díle skály u stejnojmenného rozcestí, jež na naší improvizované trase je pro nás znamením k odbočení z turisticky značené cesty směrem doleva po kolmé cestě, jež přivádí nás po jednom a půl kilometru na malé prostranství obce Ješovice. Hlavní protagonista pochodu Míra Mašinka tu na kontrole pochodu vysvětluje historii lípy stručně vyjádřenou v jejím popisu lna turistické vizitce. Lípa z jedné strany připomíná propletenec anakond velkých. Mírovi patří obdiv za to, že svůj čas obětoval třídennímu pochodu natolik, že po pátečním lijavci na poslední chvíli stačil lehce pozměnit trasu, a také tím, že propůjčením svého domu co prodejního místa vydal se vlastně v nemilost šíleným zájemcům o turistické vizitky prakticky ve dne v noci. My rozumní sklízeli jsme tu na první kontrole pochodu bohatou žeň turistických vizitek po půl desáté.
ssssssssssss!! .. syčí a plazí se obrovský had vytesaný tak dokonale, že jsem rád, že tak činí pouze v mých představách. Foto: L. Šlosar
kmen lípy v Ješovicích - ve své dnešní .vzniklý opravdu neobvyklým způsobem - připomíná spletence obrovských anakond. Foto: L. Šlosar
rodina Míry Mašinky spolupracovala navzájem na první kontrole pochodu. Foto: L. Šlosar
MORDLOCH A SEDM CHLEBŮ - turistická vizitka č. 1374 - bývalá loupežnická jeskyně poblíž skalního útvaru připomínající bochníky chleba - improvizace pokračuje. Po další neznačené cestě poněkud vlevo kol hájenky vracíme se k nádhernému borovému lesu. Na jeho kraji pod oblohou jako v americkém velkofilmu sleduje nás zleva Říp, v důsledku optického klamu jakoby krčil se pod bližším elektrickým vedením. Další cestou rázně vpadající přímo do lesa přicházíme opět na žlutě značenou cestu k Hraběcí kapli. Na tomto místě 17. 01. 1720 přetekla patnácti poddaným a služebným míra jejich trpělivosti s krutostí hraběte Claryho a bezcitného šlechtice tu zavraždili. Mám dojem, že po exhumaci z rodinné hrobky ve Chcebuzi ukázaly by se ostatky zlého hraběte zachovalejší nežli z kaple na paměť té události postavená, neb ta je neuvěřitelně zchátralá. Po žlutém značení pokračujeme opačným směrem jakoby zpět k rozcestí U hada. Kaluží a bažin přibývá tím více, čím více před námi je slyšet řev techniky. Určitě ruší i selanku trampů u dalších skalisek, z nichž jedno skrývá jeskyni, kterou v době třicetileté války obývala banda loupežníků čili - dle současného nenadčasového účelového, pro Čechy tak typického, výkladu dějin - odbojářů. Další skalina připomíná i člověku s mizernou představivostí - jako jsem já - blíže neurčený počet na sebe naskládaných pecnů chleba, lidem s představivostí dobrou se počet bochníků zastaví na čísle sedm.
zdravě vypadající borové lesy na Kokořínsku jsou přenádherné sytosti své zeleně. Foto: L. Šlosar
Hraběcí kaple je již zdevastována stejně, jako rozpadlá je zřejmě kostra hraběte Claryho ve chcebuzské rodinné hrobce. Foto: L. Šlosar
zejména po pátečním odpoledním krátkém, leč hutném lijavci byly cesty pokryty kalužemi, místy i bahnisky. Foto: L. Šlosar
vedle jeskyně Mordlochu, z níž za třicetileté války loupežníci svými vražednými výboji ve svůj hmotný prospěch také narušovali tehdejší establishment, nakupilo na sebe nějaké Božstvo pecny chleba. Foto: L. Šlosar
Do našeho diadému chybí nyní vsadit již jen jediná turistická vizitka na konci pochodu, je čas na plynulou chůzi. Od nutnosti překlenout největší bažinu, nyní snad již popás, osvobozuje nás v těsné blízkosti dřevařů neznačená cesta vedoucí doleva. Po dalším asi půlkilometru bočíme doleva na další kolmou cestu, jež dle mapy má nás dovést přímo do Brocna, po dalším necelém kilometru na kraji lesa se však ztrácí, pokračujeme po jiné v mírném zalomení doleva, po dalším jednom a půl kilometru před námi objevuje se místy cihlami a kamením zanesený terén, od něho pro změnu osvobozuje nás další cesta tentokráte vedoucí kolmo vpravo.
Zakrátko již skrze okraj lesa spatřujeme před sebou nad polem první domy Brocna. Ještě než přes dolík do obce doputujeme polní cestou, sledujeme po našich levicích zdánlivě přibližující se k sobě zleva na vzdálenějším obzoru nezaměnitelnou siluetu.Ralska a zprava na blízkém obzoru chcebuzský kostelík. Viditelnost je tak velkolepá, že Vláďa vlevo spíše již za námi v jednom hrotu - ve velké dálavě vyhlížejícím již z oparu - rozpoznává Milešovku, ještě více vzadu pak kopec s hradem Házmburkem. Při krátkém stoupání na brocenskou náves po našich pravicích okouzlují nás moderní domky jakoby zapuštěné do stále svěží zeleně. Tamní podlouhlá lehce stoupající náves osazena je navzájem kontrastujícími domky od nádherných roubených či zpola roubených přes moderní svítící ještě novými fasádami až po domky polorozpadlé, rozesety jsou přitom po obvodu návsi ve zcela nahodilém sledu, sám sv. Prokop vysochaný v r. 1711 vprostřed návsi pod hasičskou zbrojnicí kroutí nad tím bezradně hlavou.
konečně přiblížiliy se k sobě na dvou různých obzorech zleva Ralsko a zprava věž chcebuzského kostela. Foto: L. Šlosar
při stoupání na brocenskou náves poskytovaly domy citlivě zasazené do zeleně utěšenější pohled nežli různorodá obydlí posazená po obvodu centra obce. Foto: L. Šlosar
Přestože - byť pod zcela jasnou oblohou - nesužuje nás po chladnějším pátku nějaké zdrcující vedro, naše žaludky přece jen volají po tekutinách, za Brocnem na silnici naději na brzkou konzumaci zcela podvědomě vzbuzuje cedule s hodnotou "12o" po našich pravicích, následující klesání však stvrzuje, že jednalo se o výstražnou dopravní značku o nebezpečném klesání, na němž alespoň milosrdně kryjí nás husté větve okolního stromoví.
Zobrazení kuchaře se šipkou doleva před námi a stojící automobily v jeho směru zkraje obce Chudolazy však optickou iluzí již bohudík nejsou, téměř vzápětí za typické zvukomalby dopravního ruchu po našich levicích opět při zmiňované již silnici z Mělníka na Dubou /a současně znovu v údolí Liběchovky/ objevuje se spíše do oranžova zbarvená tříposchoďová budova s nápisem "U červených vrat" vsazeným mezi emblémy krušovického piva. Přestože naše situace není kritická, občerstvení přijde k duhu.
Pochod má dvě kontroly, po té ješovické nalézáme druhou - v itineráři rovněž avizovanou - právě zde v exteriéru restaurace. Abych se mohl plně věnovat razítkování, odkládám o několik minut později telefonní hovor vyvolaný manželkou a další sled událostí utvrzuje mě v tom, že technické vymoženosti jsou - stejně jako duchové, víly a hejkalové v dobách v technice nepokročilých - projevem nadpřirozených sil.
Zpět nedokážu se totiž dovolat ani z restaurace, dokonce ani ze stejného místa, kde obdržel jsem hovor, mobil je svolný pouze k tísňovému volání. Protože podobné záhady nedokážu jen tak lehce strávit uklidňujícím Horníčkovým. "Ach, to jen štift spadl do trýbu", nemohu si naplno vychutnat třičtvrtěhodinový pobyt v restauraci, byť o opak aspoň zčásti úspěšně usilují česnečka a dvě piva, a to ještě netuším, jak mnoho potřebný bude pro mou manželku aspoň můj hlas.
v restauraci U červených vrat dostalo se nám vlídného přijetí a chutné krmě i pití. Foto: L. Šlosar
Sám nevyznám se ovšem ani v tajích vlastní schránky tělesné, protože po občerstvení připadám si znenadání svěží, lehký, mám pocit, že poletuji, podivný knedlík, jenž dosud zlehka tísnil mou pravou průdušku asi spolkl jsem s několika hlty piva, v němž zřejmě rozplynula se i lehká únava v kolenou.
Ještě předtím před Brocnem navázali jsme na doporučené trasy 20 i 30 km, druhá z nich velí nám pokračovat na Vidim, s ohledem dosavadní prodloužení nejdelší trasy shodujeme se na tom, že pochod zakončíme po trase 20 km. Modré značky, jejichž dohledu svěřili jsme se v Chudolazech a jež po pozvolném stoupání dovedly nás na široký zalesněný hřbet, měníme proto 2 km za obcí za jejich zelené kolegyně. Lesní komplex, jímž na rovné cestě procházíme, s ohledem na název pochodu sluje stylově - Království, jeho pamětihodnosti - roztroušené pevnůstky co součástí vnitrozemské opevňovací linie - pocházejí však z doby prvorepublikové.
v lesním komplexu slujícím Království tu a tam z křovisek a zpod stromů vynořovaly se pevnůstky vnitrozemského prvorepublikového opevnění. Foto: L. Šlosar
Vysoká věž postavená z pískovce, jež objeví se za lesem před námi, nikdy neposloužila turistům, nyní v celém zámečku slujícím Slavin sídlí buddhistické meditační centrum. Naše svižná chůze sice kontrastuje s klidovým stavem meditace, nicméně Samadhi v názvu střediska - znamenající jasný a pokojný stav mysli - ovládá mě již od samého počátku dne, je toliko škoda, že sobotu co sobotu jsou mi tyto pocity toliko propůjčovány jen na krátký čas.
Aby nepřišlo zkrátka ani tělesno, po sestupu cestou místy sevřenou skalisky, jež po zaoblení dna schopna by byla připomenout bobovou dráhu, zarážíme zkraje Tupadel při posledním doteku se silnicí z Mělníka do Dubé v utěšené hospůdce, jíž poznal jsem již před sedmi lety na konci zájezdu našeho odboru. Polotmavé pivo však piji poprvé v životě, zachutná mi natolik, že - ač tekutinami přesycen - vypiji ještě druhé.
zvědavě ze stromoví vyhlížející věž zámečku Slavín jakoby ujišťovala se: "Konečně odcházejí z Tupadel, už nebudou vyrušovat zdejší osazenstvo z meditací". Foto: L. Šlosar
KEMP ŽELÍZY - turistická vizitka č. 1530 - ideální výchozí bod pro milovníky turistiky, cyklistiky, přírody a houbaření. Nachází se v jižní části CHKO Kokořínsko - v souznění s tokem Liběchovky procházíme krajinou mokřadů, nato ze Želíz, kde završujeme okruh započatý odtud dopoledne vykročením ve směru na Harfenici, nejkratší možnou cestou - kopírujíce ranní cestu přes Klácelku a Čertovy hlavy, jež zůstávají v lesích za potokem a silnicí po našich levicích - zastavujeme v tamním kempu pro osmou turistickou vizitku dne.
Cíl pochodu nalézá se v kempu liběchovském již blízko náměstí, kde parkujeme. Neodolám pokušení a za poslední téměř peníze kupuji medaili pochodu, která je řešena zajímavě - pořadatelé do stříbrného základu odznaku vsazuj co kamej podobiznu českého krále, jemuž zasvěcen je aktuální ročník pochodu, barevný portrét Rudolfa II. zdobí i diplom.
v cíli využil jsem možnosti zakoupit si vkusnou a originálně řešenou medaili pochodu
Z Liběchova odjíždíme o půl šesté, těsně před odjezdem věnujeme pozornost ještě zámku, v němž nachází expozice asijských kultur a jehož dolení poschodí evidentně stejně jako celé městečko těžce zaskočeno bylo povodní roku 2002.
Na zpáteční cestě náš diadém nejen turistických vizitek, ale rozšířený o další zážitky, rozmnožili jsme ještě o tři kamínky - krátká zastavení:
ZÁMEK LIBLICE - upoutal nás již při ranní cestě, současná jeho podoba plodem je rekonstrukce, jejíž hlavní část započala roku 2002 a jejíž součástí byla i modernizace interiéru, aby odpovídal současným požadavkům na ubytování, stravování a organizování konferenčních aktivit. Protože vedle toho je přístupen veřejnosti, lze se nadít, že turistická vizitka ho nemine.
VYSOKÁ LIBEŇ - jako mouchy na mucholapku přilákal nás k zastavení hostinec U Šimona, v tomto případě malby na jeho fasádě, jež vynikly ještě více na protějším domu jejich autora, malíře Petra Poláška, a jež co naprostý laik v prvním okamžiku považoval jsem za malby Josefa Váchala.
ÚSTÍ - kříž v mírné zátočině ve vesničce nedaleké Lomnici nad Popelkou zpředu válku prusko-rakouskou nepřipomíná , ba ani samotná prostá informace o jeho zhotovení v roce 1866 na jeho silnici odvrácené straně, k válce teprve vztahuje se dolení nápis vzadu "Zho. Ant. Sucharda za času války Prusko-Rakouské 1866".
drobným kamínkem z mozaiky zážitků na zpáteční cestě bylo zastavení v areálu zámku v Liblici. Foto: L. Šlosar
ozdobou obce Vysoká Libeň je dům malíře Poláška, fasáda domu u laika může vyvolat asociaci s dílem Váchalovým. Foto: L. Šlosar
Když v Trutnově v protitoku předranní chůze uháněl jsem po desáté hodině přednoční zpět z nádraží domů a v neklidu a v obavách, jež později ustaly jen načas, žehral jsem velice na to, že propůjčený královský diadém klidu, pohody a míru z překrásného pochodu i krajiny mohl jsem si podržet tentokráte po dobu ještě kratší než kdykoliv jindy předtím. Přece však vedle turistických vizitek ostaly mi alespoň kopie jednotlivých jeho kamínků v podobě příjemných vzpomínek na překrásná sluncem ozářená místa krajiny mělnicko-kokořínské.
Krajem malířů Vysočiny /13. 08. 2011/ aneb Piknik na ležaté osmě
Vysočina je lidovým názvem geomorfologické soustavy známější pod názvem Českomoravská vrchovina. Mírné její zvlněné kopce plné půvabných zákoutí způsobily, že Vysočina stala se v minulosti rejdištěm mnoha významných malířů. Odbor KČT Hlinsko sídlící v městě ležícím na úpatí Vysočiny, na rozhraní dvou chráněných krajinných oblastí Žďárských vrchů a Železných hor, oživuje památku těchto malířů každoročním pořádáním pochodu a cyklojízdy Krajem malířů Vysočiny. Trasy letošního 33. ročníku směrovaly západně od města.
. Sedmnáct let po mé první a jediné účasti na zmíněném pochodu přilákala mě k návratu - krom možnosti poznat dosud, až na malou její část, nepoznanou krajinou - také možnost získat čtyři turistické vizitky z míst při trase pochodu. K tomu účelu - také s ohledem na mé časové možnosti i kondici - jako nejvhodnější nabízela se trasa 28 km, jež promítnuta na mapě připomínala s jistou dávkou představivosti ležatou osmu, jejíž obě prostorové křivky protínaly se v Trhové Kamenici. Své dvě největší pozoruhodnosti nabízela pak ve své první polovině.
Do Hlinska v Čechách přibyl jsem po hodině osmé po necelých třech hodinách plynulého cestování autobusem a vlaky - přerušeného toliko dvěma krátkými přestupy - vcelku bez potíží. Napříště navíc při přestupu v Rosicích nad Labem nezaskočí mě již místní svéráz spočívající v tom, že z Pardubic přiřítí se sem toliko vlak ve směru na Liberec. Po nastoupení do jednoho ze dvou jeho posledních vozů oba vagony jsou tu totiž odpojeny a zrovnoprávněny v samostatnou vlakovou soupravu, jež pod názvem Chrudimka dopraví cestujícího až do Jihlavy.
Nejtransparentnější cestu z nádraží na start u hlinského gymnázia - ulicemi Wilsonovou a Komenského - měl jsem nacvičenu nanečisto z mapy, proto v pohodě - i s vědomím, že déšť ze zatažené oblohy v tu chvíli toliko planě zahrozil - došel jsem na místo určení za deset minut.
Po prezentaci nespěchal jsem z města a vyčkal otevření informačního centra, chybějící čas vyplnil jsem návštěvou náměstíčka, v jehož hořením konci nedá se při nejlepší vůli přehlednout barokní radnice postavená v letech 1788 až 1792 a do dnešní doby upravená v pol. 19. stol.
Po návštěvě infocentra překlenul jsem lávku přes Chrudimku, krátce prošel jsem se přístupnou částí historické čtvrti sestávající z roubených domků řemeslníků z 18. stol., zvané Betlém, nahlédl do půvabného krámku na Betlému, z něhož vskutku zavanula atmosféra minulého i předminulého století dle seriálu F. L. Věk a v sousedním rovněž roubeném domku s označeném Dárky pro radost zakoupil jsem si v pořadí druhou turistickou vizitku z města.
již zvenčí vydechne z kránku na Betlémě na poutníka atmosféra z dob F. L. Věka či Babičky …... Foto: L. Šlosar
uvnitř krámku je návštěvník osobitým fluidem krámku pohlcen natolik, že vůbec mu nevadí. že tu není k dostání například externí disk WESTERN DIGITAL 2.5". Foto: L. Šlosar
Ukojiv tak své smysly napojil jsem se hnedle u Betléma na zelené značky, jež pak v souladu s itinerářem obsahujícím stručnou mapku a sled průchozích míst, pro účely pochodu zcela tak postačujícím, staly se mými průvodkyněmi pro více než poloviny trasy. Část této cesty do Trhové Kamenice naplnila smysl pochodu, neb věnována je malíři Františku Kavánovi, po němž shodou okolností nacházíme nesmazatelné stopy i v našem Podkrkonoší /Libuň, Dolní Kalná/.
Značky pro začátek vyvedly mě nekonečnou upravovanou bezejmennou ulicí v místní části Kouty konečně z města, na jehož konci a ještě následně poté v následující obci Vítanově bylo mi třeba převážně po asfaltových cestách čtyřikrát překlenout řeku Chrudimku. V obou těch místech potěšila mě vždy kaplička, po jejíž pravé straně v obou případech situován byl kříž. Vítanov je právě jedním z míst na trase spojených se životem a tvorbou Františka Kavána.
Silniční povrch na krátký čas přerušen byl na kraji obce Stan na Vítanov stavebně navazující, odkud zelené značení svedlo mě na přívětivou travnatou cestu podél železniční trati. Opět na silnici zkraje lesa narazil jsem na kontrolu, jejíž jeden člen hlásil se ke mně kupodivu v dobrém co ubytovaný a účastník jednoho z předešlých pochodů Za trutnovským drakem.
na trase zastihl jsem kontrolu jedinou, o to více milou. Foto: L. Šlosar
V místech těch zabočili jsme doprava po další silničce k samotám Králova Pila, o níž pravila informační cedule, že tu dle pověsti vodní pila vznikla již v r. 1302 a obilní mlýn připomínán tu je od 17. stol., do objektu však páchnout nebylo lze, neb veřejnosti je nepřístupný. Králova Pila znamenala přece pro další část pochodu příjemnou změnu, neb za ní nudný silniční povrch vystřídal povrch členitý, zprvu lučinatý a nato úzká stezka skrze stromoví podél Chrudimky, jíž překročil jsem opět na konci další lučinaté cestičky, v dohledu dalších roubených chalup.
Skanzen Veselý Kopec byl původně pekařskou osadou volně rozptýlených usedlostí s mlýnem při řece Chrudimce, první zmínky o ní datovány jsou rokem 1653. Její název vznikl dle pověsti z dob krále Václava II., který tu počátkem 14. stol. dohlížel na osídlování zdejší krajiny. Příčinu adjektiva "veselý" v názvu informační cedule nevysvětlovala, sám Václav II. nejspíše veselá kopa nebyl, byv v dětství psychicky poznamenán odebráním od matky a vězněním na Bezdězu, později možná i tuberkulózou, na níž také zemřel.
Původu druhého slova poznal jsem záhy, když stoupal jsem kol mnoha půvabných roubených chalup, z nichž mnohým informační cedule před nimi umístěná přisuzovala označení a podrobnou informaci o objektu - kdy je připomínán, z jakých místností sestává, k čemu tyto sloužily, jaké příslušenství ke stavení náleží, případným dovětkem bylo i původní jeho umístění.
jedno starobylé stavení za druhým - to je skanzen Veselý Kopec. Foto: L. Šlosar
klid a mír roubených chaloupek hlídá sv. Jan Nepomucký. Foto: L. Šlosar
V hoření části skanzenu zakoupil jsem si další turistickou vizitku. Dávaje tradičně jako v podobných případech přednost chůzi před delší prodlevou, abych však tu přece jen aspoň trochu načichl aspoň na chvíli geniem loci, zdržel jsem se krátce při pivě v hospůdce Na vejměnku, v jejímž uzavřeném dvorku opékal muž klobásy, jejichž vábení jsem odolal. Původně opravdový výměnek byl sem přenesen ze Širokého Dolu u Poličky.
Na přeplněném parkovišti za areálem některý z autobusů zakrýval jednu z turistických značek, pročež zprvu zatápal jsem a parkoviště opustil jsem ve směru doprava, při kajícném návratu odškodněn jsem byl alespoň pohledem na zachovalý milník s údaji o vzdálenostech kupříkladu do Luže či do Vysokého Mýta.
milník na parkovišti blízko skanzenu Vysoký Kopec sice jeho součástí není, ale svým výskytem je tento typ památek ještě ojedinělejší. Foto: L. Šlosar
Napodruhé vykročil jsem již správně doleva a po dalším silničním povrchu dorazil jsem zakrátko do obce Dřevíkov s návsí s několika původními roubenými chalupami, jež naštěstí zůstaly nedotčeny i požárem, jenž soužil obec v roce 1862. Ve stylu dávného retra byla tu zbudována i autobusová zastávka. Pamětní deska - zasazená organicky do zdi domu v hoření části návsi - zvěstovala, že se tu v r. 1860 narodil spisovatel a učitel František Hrnčíř. Jeho jméno upadlo v zapomenutí, nepochybuji o tom, že nepsal hůře nežli dnešní mnozí spisovatelé či spisovatelky, zřejmě však žil obyčejným životem bez výstřelků a stejně tak asi i zemřel, nebyv například ubodán k smrti.
S ohledem na čas nechal jsem ke své lítosti asi 100 metrů po své levici nenavštíven židovský hřbitov. Ve Svobodných Hamrech pomník informující o pobytu Františka Kavána v obci v letech 1925 až 1930 - a mně osobně trochu připomínající podobný pomník vztahující se k témuž v Dolní Kalné - stál naštěstí při silnici. Stejně tak nedal se bez povšimnutí minout jiný památník již za obcí připomínající pobyt dalšího malíře Gustava Macouna tamtéž v letech 1932 - 1934 - shodou okolností ve stejném objektu, v jakém žil předtím Kaván.
Františku Kavánovi, jehož zdejší pobyt připomíná pomník ve Svobodných Hamrech, je zasvěcena celá zeleně značená cesta z Hlinska do Trhové Kamenice. Foto: L. Šlosar
jedním z mnoha malířů, jenž působil ve zdejší lokalitě, konkrétně přímo také ve Svobodných Hamrech, je Gustav Macoun, jehož pomník nalezneme na silnici za jeho působištěm ještě před křižovatkou na rybník Velká Kamenice. Foto: L. Šlosar
Zakrátko obcházel jsem již rozlehlý rybník Velkou Kamenici, jenž snad poskytl část druhého názvu předešlé obce Hamr nad Kamenicí, při jehož břehu na další krátký čas zbavil jsem se asfaltového povrchu. V místech těch vpředu spíše vlevo na horním úbočí nedalekého svahu spatřil jsem nápadný objekt, s nímž zakrátko měl jsem se střetnout "face to face", pokud bych ovšem ze svých 1,78 metrů povyrostl na 55 metrů - rozhlednu na Zuberském vrchu.
V tu chvíli vadilo mi, že nemohl jsem si to k rozhledně namířit přímo vzdušnou čarou, jak bych si přál, neb tlačil mě čas, nýbrž mírnou oklikou přes Trhovou Kamenici. V městečku připomínaném již v roce 1349 nezdržel jsem prozatím ani krátce a neprodleně namířil jsem si to do prvního stoupání, jež toho dne stálo za řeč. Abych nepropadal nervozitě, nesledoval jsem hodinky, neb obával jsem se, že rozhlednu zastihnu v čase polední přestávky, ke zvýšené námaze motivovala mě postava, jíž vzdálenou sledoval jsem, ana právě slézala z vyhlídkové plošiny.
Naštěstí již na rovné cestě spatřil jsem dveře vedoucí do rozhledny otevřeny, co vichr z hor vpadl jsem dovnitř a ke svému překvapení vedle turistické vizitky a zvonečku s motivem Trhové Kamenice pro mou manželku mohl jsem si tu ještě zakoupit i vstupenku nahoru.
rozhledna na Zuberském vrchu byla jako zázrakem otevřena a ještě přistupna i těsně po poledni. Foto: L. Šlosar
Nějak se nevyznám v podivné psychologii, jež doprovází každé mé zdolávání výšek, jež v posledních letech nedělají mi dobře. Výstup v první zhruba polovině stoupání nečinil mi problémy vůbec, neb výhledy při něm zastřeny jsou obvodovým zdivem …. jenže turista zdolává rozhledny z důvodu opačných. Nad první plošinou pokračoval můj výstup na odkrytém, leč pohodlném schodišti se širokými nízkými schody, na němž jsem se přidržoval zábradlí. Mřížové schodiště, z něhož mohl jsem pod sebou sledovat několik jeho zákrutů, mě nijak nebralo, ale podívat se nad sebe, kde nachází se plošina, byl jako vždy pro mě výkon titánský.
Nejvyšší plošina ve výšce 39 metrů, na níž jsem konečně vylezl, byla pro mě tak příjemným překvapením, stejně jako skutečnost, že rozhledna se příliš ve větru nekývala, takže přiměřeně své psychické labilitě ve výškách vychutnal jsem si plně výhledy do dalekého okolí, byť - naprosto neznalý krajiny - poznával jsem toliko Trhovou Kamenici, možná i Hlinsko, z tohoto důvodu hodily by se orientační cedule po obvodu plošiny.
poutník neznalý kraje pozná z výšin rozhledny bezpečně toliko Trhovou Kamenici a to jen proto,že tudy před necelou půlhodinkou prošel. Foto: L. Šlosar
poutník neznalý kraje přece z výšin rozhledny potěší se pohledem na pro něj anonymní zalesněné kopce v kraji blahodárném tak na malíře, kteří by podobné výhledy ztvárnili mnohem působivěji nežli neumělý fotograf. Foto: L. Šlosar
Již znovu u paty rozhledny, jíž dosáhl jsem sestupem, na displeji mobilního telefonu zjistil jsem čas přesně 12,17 hod., protože jsem se nahoře nezdržel dlouho, určitě dorazil jsem do pokladny těsně po poledni. Starší pán v pokladně evidentně nebyl komisní, díky mu za to!!
Své toho dne největší stoupání dokončil jsem vlastně až o kilometr dál za lesem v nejvyšším bodě na opačné straně nevelké obce Zubří, jejíž vladycká tvrz situovaná kdys v těsné její blízkosti zmiňována je poprvé roku 1549. Ke kýženému místu předělu trasy v obci Hluboká zbylo mi projít pastvinou a krátkým lesním úsekem, za nímž konečně objevil se rozcestník. Kontrola tu být ani neměla, proto jsem si udělal v nejzápadnějším bodu mého putování jeho opis: "Hluboká /rozc./ 617 m 2005 CR146m" a dále svěřil se péči žlutých turistických značek, jimiž má pokračující cesta byla vyznačena až před šesti lety, proto na mapě 1:50000 č. 49 Železné hory z roku 1992 zaznamenána býti nebyla. Bylo třičtvrtě na jednu, do cíle mi zbývalo 13 km, pro čas zdolání této vzdálenosti vyhradil jsem si přijatelný čas v délce rovných tří hodin.
Když sestupoval jsem kamenitým úsekem cesty, občas pokrytým loužemi či blátem, jež se na celé trase na jejím přírodním terénu kupodivu vyskytovalo poměrně často, potkal jsem Jardu ze Světlé nad Sázavou, s nímž pozdravil jsem se již na startu pochodu. Jarda totiž menší okruh mezi Trhovou Kamenicí a Hlubokou absolvoval úmyslně v protisměru právě proto, aby na rozhlednu na Zuberském vrchu dorazil až po časovém rozmezí mezi 12. a 13. hodinou, jež dle webových stránek rozhledny skutečně mělo být vyhrazeno polední přestávce…. a tím nepřímo potvrdil mi podivné štěstí, jež mi na rozhledně přálo - oproti přísloví nepřipravenému. A Jardu poslalo mi vlastně navíc jako pojistkou pro případ, že by polední přestávka byla dodržena, neb v takovém případě bych měl možnost si u Jardy aspoň dodatečné zakoupení a zaslání turistické vizitky předplatit …
Prošel jsem kol pastviště skotu, tábora a poté kol osady a zakrátko dorazil jsem opět do Trhové Kamenice, na jejímž kraji minul jsem památník zvěstující, že …"miláček čtenářstva a básník krásy našich hor Karel V. Rais od r. 1887 do r. 1882 učil zde naše děti milovat vlast a pravdu a vedl list k osvětě". No jo, to se mu to učilo v dobách, kdy učitel byl sice jako dnes mizerně honorován, měl však přirozenou autoritu u rodičů i u dětí, jenž tentokráte nemohly rušit vyučování mobily a co více - vedle práv měly - dokonce v převažující míře - i povinnosti!
ty pohledy směrem do objektivu jsou naprosto výmluvné: "Co je to za šíleného tvora, jenž chvátá z Hluboké zpět do Trhové Kamenice, místo aby se žíznícím jazykem polaskal se šťavnatými travinami? Ten blázen snad dokonce jí i hovězí!" Foto: L. Šlosar
Na náměstí zjistil jsem, že do cíle zbývá mi ještě 10 km a do časového limitu 15,45 hod. dvě a půl hodiny, což přímo volalo po odměně v prospěch toho, jenž se nasazeným tempem na posledních kilometrech o vzniklou časovou rezervu zasloužil. K jejímu předání posloužila mi restaurace Na radnici ve stejnojmenné budově, kde objednal jsem si půllitr piva zn. Rychtář, jenž lačně vypil jsem za pět minut. Také v této restauraci pochopili, že k uspokojení žádostí turistů o razítko poslouží - nežli výmluvy na vedoucího - pěkné grafické razítko. Budiž zdejšímu osazenstvu za to vysloven dík, stejně jako za skvělou obsluhu, byť v zaplněné restauraci!!
Ještě v Trhové Kamenici itinerář přikazoval mi přejít na červeně značenou cestu, ale žlutým značkám uvykl jsem natolik, že sledoval jsem je úmyslně i nadále až na jejich konec do obce Petrkov. Co do vzdálenosti neměl jsem tím být poškozen, čímž zpětně při pohledu na mapu nejsem si zcela jist, ať tak či onak přidat si o nějaký metr více - podaří-li se přesto dopadnout stíhaný dopravní spoj - není nikdy na škodu.
Na delším lesním úseku přivedla mě cesta do dalšího prudšího stoupání. Později nechal jsem se svést kolejemi nějakého vozidla natolik, že pokračoval jsem loukou poněkud vlevo, na značenou cestu, jež vedla lesem při pravém kraji louky přivedlo mě několik trampů, kteří řešili těsně přede mnou podobnou svízel, však jsem jim také za to poděkoval. Na turistické značení si jinak nestěžuji, jen bych se přimlouval na sporných místech za více potvrzovacích značek.
Zavinil jsem si však sám, že v jedné z částí roztroušené obce Petrkov neuvěřil jsem jedné z již červených značek vábící mě po silničce doleva a že vydal jsem se rovně po louce projetou cestou do stoupání podél vedení vysokého napětí, naštěstí v následujícím krátkém lesním úseku našlo si mě opět červené značení zleva a již bezpečně dovedlo mě do následující obce Srní, kde zrovna rozcházely se nějaké pohádkové postavy.
překrásné chalupy nalezne okolojdoucí i v Petrkově. Foto: L. Šlosar
V následujícím rozsáhlém lesním úseku mihnul jsem se kol zatopeného lomu, o něco později propletl jsem se mezi Lomovými rybníky. Již zkraje města překlenul jsem železniční přejezd, za ním pokračoval jsem přímo ulicí Fügnerovou ponechav úmyslně nádraží po své pravici a na Wilsonovu ulici navázal jsem až ulicí Tyršovou. Známou mi již cestou pak přibyl jsem nato do cíle opět před vchodem do gymnázia těsně před vytčeným časem 15,45 hod. Zdržel jsem se tu krátce - hojnou žní razítek pochodu a vypitím dvou kalíšků čaje.
poklidná hladina jednoho z Lomských rybníků na potůčku Drahtinka, jen lehce čeřená jemnými vlnkami, působí mnohem pokojnějším dojmem, nežli poutník pronásledovaný dešťovým mrakem a snahou stihnout vlak. Foto:L. Šlosar
jen na trase nasbíral jsem mnoho pěkných razítek, a což teprve v cíli razítek vlastního pochodu! Z vandrbuchu autora
Na hlinské nádraží dospěl jsem krátce před hodinou čtvrtou, přes čtvrthodinu před odjezdem připraveného již vlaku, těsně však před jedinou toho dne opravdovou asi minutu trvající přeprškou. Při mém návratu do Trutnova plynule na sebe navazujícími vlaky, jenž trval něco málo přes tři hodiny, zbyl mi dokonce v Hradci Králové nejnutnější čas na zakoupení plechovkového piva.
Doma přesto dlouho žíznivý a překvapivě po krátké trase přece unavený přiznal jsem si, že v nenávratnu zasuty jsou doby, kdy například 15. 04. 1989 po cestě pěšky ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově dnes již neexistujícím vlakem ve 03,14 hod. dojel jsem do Zaječic a odtud za 9,5 hod. zdolal jsem "padesátku" pochodu Pardubická podkova - shodou okolností přes Hlinsko a Trhovou Kamenici do Slatiňan.
Přestože ve srovnání s tímto pochodem moje sobotní putování může vypadat co piknik uspořádaný na trase v podobě ležaté osmy, Kosmickému Universu či Pánu či náhodě si nestěžuji. Naopak děkuji jim za to, že ani po 22 letech nepoztrácel jsem motivaci ke zdolávání byť kratších chodeckých tras, jež každou sobotu pro mě znamená totéž co nadechnutí se průzračného vzduchu, jenž stále dokážu si plnými doušky ocenit a vychutnat, na hladině jezera, jehož spodní vody zanášeny jsou mršinami a kaleny špínou, do nichž nořen jsem mimo vzácný ten čas pomalu ale jistě stále hlouběji a hlouběji ……
Se Sokolem na rozhledny - 14. výstup /30. 07. 2011/ aneb Háj sokolů ráj a Brníčko trníčko
19. února 211 vrátil jsem se z krátké trasy Šumperské zimní padesátky spokojen, ale zčásti s výčitkami svědomí, že nevyužil jsem na ten čas nezvykle holého terénu a možnosti improvizovat a sejít z předepsané trasy k návštěvě rozhledny Háj tyčící se nad městem Šumperk. Dokonce po dobu následujících několika týdnů budíval jsem se zvoláním "Do Háje!", což bohužel v mém případě neznamenalo zaklení, neb v takovém případě spontánně a výhradně užívám přímo se nabízející jeho vulgárnější alternativy a tak jemný výraz nepřipadá tudíž pro mě v úvahu.
Výše uvedenou malou jizvičku měl jsem možnost zacelit na konci července, kdy po sérii pěkných krátkých dovolenkových výletů byl jsem na sobotu milostivě propuštěn a ponechán čistě vlastní iniciativě. Do Šumperka stejně jako před pěti měsíci přibyl jsem dík plynulému spojení po hodině deváté a tentokráte bez zaváhání namířil jsem si to ulicemi 17. listopadu a Hlavní do centra města. Zde pozdržel jsem toliko krátce u nádherného kostela Zvěstování Panny Marie spojeného s bývalým dominikánským klášterem.
V těsné jeho blízkosti zaskočil jsem do Geschaderova domu - budovy to rozsáhlé, rekonstruované a v roce 1995 otevřené pod názvem Evropský dům setkávání - pro dvě turistické vizitky. Nabídku na prohlídku expozice Čarodějnické procesy jsem prozatím s díky odmítl a ponechal jsem si ji v záloze při případ, kdyby mě toho dne nevlídné počasí pod oblohou zataženou těžkými šedými mraky hrozící deštěm zahnalo zpět do města. Navíc sám sobě připadám si v poslední době co čaroděj, jenž z každého svého naplánovaného výletu dokáže vykouzlit nečekané zajímavé zážitky, což ostatně mělo se potvrdit i při tomto výletu, a měl jsem tudíž trochu obavu, že za tuto svou schopnost mohu být sežehnut.
Do radniční věže přišel jsem pro třetí turistickou vizitku o dvě minuty pozdě po čase určeném pro výstup nahoru, ten je možný pouze v celou a poloviční hodinu. Nějak mně to nebralo, výšek a rozhledů přiměřených stávajícímu počasí měl jsem si užít toho dne ještě dosyta, a navíc uchoval jsem si potřebnou časovou rezervu pro uskutečnění plánovaného výletu.
Jeho první částí byl 14. výstup na rozhlednu na Háji v rámci seriálu akcí ČOS Se Sokolem na rozhledny, jehož pořadateli byly Komise turistiky ČOS, Sokolská župa Severomoravská a T. J. Sokol Šumperk. Co předešlou návštěvou města zocelený mazák napojil jsem se na žlutě značenou cestu na západním boku náměstí Míru, jež opustil jsem ulicí Lužickosrbskou, Když pokračoval jsem ven z města ulicí Bludovskou, spatřil jsem před sebou početnou skupinu turistů, jejíž členy počal jsem předbíhat na konci ulice Vojanovy a zejména na travnaté pěšině již pod stálým dohledem rozhledny. V polovině následujícího stoupání již na lesním úseku jsem do daleka roztaženou skupinu v poklidu předběhl, lze ztěžka posoudit, zda to bylo věkovým rozdílem či v důsledku pravidla, že rychlost každé skupiny řídí se tempem těch nejpomalejších.
Zakrátko vystoupal jsem do sedla Červený kříž v nadmořské výšce 502 metrů, pojmenovaného podle kříže červené barvy s nefalšovaným Ukřižovaným a ozdobnými květinami, mimochodem třetím křížem pojmenováním Červený, jenž letos navštívil jsem /další dva jsou těsně pod Rezkem v Krkonoších a nad Borovničkou v Podkrkonoší/, jestli se mi podaří objevit při mých toulkách další dva, založím snad tématický turistický odznak Červené kříže v Čechách.
V sedle nesmí se našinec nechat svést širokou cestou vedoucí doprava, zelené značky vstupují do následujícího prudkého půlkilometrovou stoupání hnedle vedle úzkou nenápadnou stezičkou začínající mezi stromy. Následné stoupání bylo vskutku náročné a v jeho nejprudší části vstupující úzkou stezkou mezi stromy mě napadlo, že tehdy v únoru tu ještě mohl po předešlém sněhu notně kluzký terén.
Těsně pod vrchol pronikající útržky hovoru připravily mě na bezprostředně následující skutečnost, že akce bude hojně navštívena, což pod rozhlednou potvrdily hloučky lidí. Přesto jsem se k prezentace akce dostal neprodleně a obdržel jsem tu malý upomínkový účastnický list, modrou píšťalku a červenou čepici se znakem ČOS a s názvem pořadatelské T. J. i akce v bílém provedení, k tomu zakoupil jsem si za 20 Kč barevný kovový odznak přímo zhotovený ad hoc k akci se zobrazením rozhledny, znakem ČOS a číslicí 14.
Rozhledna sama stojí na kopci Háj v nadmořské výšce 631 metrů, byla otevřena 28. září 1996 a pne se do výše 29 metrů, jediná vyhlídková plošina nachází se ve výšce 24 metrů. Na jejím místě stávala jiná rozhledna, k jejíž výstavbě ve vzácné symbióze daly podnět odbor KČT v Šumperku a místní vojenská posádka. Po přípravných pracích započatých v předešlém roce otevřena byla v roce 1934 pod názvem Štefánikova rozhledna, za válka dostala se rukou německých vojsk a nakonec v roce 1953 po zásahu bleskem vyhořela.
Nahoru kol neobsazeného stolku zavedlo mě pohodlné široké schodiště s nízkými schody, jež ukryto bylo v kamenném obvodu rozhledny, nahoře pak zasklená okna a za nimi dostatečný okraj nedovolil bázlivému návštěvníku pohlednout přímo dolů k patě rozhledny. Podrobné fotografie a nad nimi siluety nejvýznamnějších bodů sdělovaly místa z rozhledny shlédnutelná, na výhledy kupříkladu na Svatý Kopeček či hrad Bouzov za stávajících nepříznivých poměrů, jež projevovaly se právě kapkami drobného deště na skle, mohl jsem zapomenout, Praděd myslím jsem spatřil.
Při návratu zpět prohlásil jsem se dobrovolně u již obsazené pokladny a dodatečně zaplatil vstupné 20 Kč, v bufetu naproti sklidil jsem bohatou žeň zdejších razítek do svého vandrbuchu a po půlhodinovém téměř pobytu opatrně sestoupal jsem od rozhledny do sedla Červený kříž.
na náměstí Míru v Šumperku do velkých výšek tyčí se novorenesanční radnice z r. 1911 a sloup. Foto: L. Šlosar
za Šumperkem objevily se přede mnou kopec Háj s rozhlednou a výprava duchem mladých sokolů. Foto: L. Šlosar
svou letošní sbírku červených křížů rozšířil jsem ve stejnojmenném sedle mezi Hájem a Chocholíkem. Foto: L. Šlosar
pruhy na obrázku vlevo usvědčují mě z toho, že za nepříznivých výhledů pořídil jsem obrázek Šumperka za sklem rozhledny na Háji. Foto: L. Šlosar
na vrcholu Háje skrývá se tamní rozhledna mezi větve stromů. Foto: L. Šlosar
na 14. výstupu seriálu akcí Se Sokolem na rozhledny téměř u paty rozhledny na Háji vládla skvělá atmosféra. Foto: L. Šlosar
Snad nejpropracovanější webové stránky, s jakými jsem se na internetu setkal, Turistického deníku poskytují jeho uživateli bohatý a užitečný servis. Možná nedoceněny jsou u každé turistické vizitky informace o dalších nejbližších místech, k nímž vážou se turistické vizitky. Hvězdicová akce poskytla mi volnost zvolit si trasu výletu, nejvíce jsem si pohrával s možností vydat se do Postřelmova, kde dalo se nastoupit na vlak ze Šumperka do Zábřehu. Místo slující Brníčko nalezl jsem mezi nejbližšími místy s turistickými vizitkami, mi naplánovaný směr mého putování příjemně prodloužily tak, abych dobu do počátku své cesty vlakem nazpět smysluplně využil a potvrdil tak pravý smysl turistických vizitek, totiž vybídnout poutníka k návštěvě neznámých míst - kdepak bych jinak dozvěděl se o "malebné zřícenině gotického hradu ze 14. století sloužící jako pevnost husitů", jak označena je turistická vizitka č. 887 Brníčko?
Sedlo mezi vrcholy Háj a Chocholík opustil jsem zprvu ve směru svého příchodu od Šumperka, na druhém místě jmenovaný vrch bohudík obcházel jsem po široké většinou pozvolně klesající cestě zprava. Poté octl jsem se na kraji lesa a nejprv bezmyšlenkovitě zabočil jsem doleva, až došlo mi, že podlehl jsem svodům modrých značek, někdy za horší viditelnosti navzájem zaměnitelných za zelené a že z místa slujícího Zámeček, jež bleskově nato spolehlivě jsem identifikoval, bych si tak zopakoval závěrečnou část trasy 25 km již vzpomenuté Šumperské zimní padesátky do Šumperka. Obrátil jsem se tedy zavčasu a počal jsem klesat k Bludovu, až u kříže odvedly mě zelené značky doleva do otevřeného prostoru, z něhož naposledy jsem spatřil po své levici v plné kráse Šumperk. Abych snad nerozvážně nevběhl pod kola některého z projíždějících vozidel na silnici od Bludova mířící do Šumperku, zarazila mé kroky bíle omítnutá, místy již oprýskaná kaplička Nejsvětější Trojice uvnitř s prostým křížem s kyticí růží a s absentujícím Ukřižovaným. Tak přešel jsem silnici neporušen a ve stejném směru putování vkročil do Františkovy aleje.
Zprava ve směru od Bludova těsně za obrazem Kristovým přidružila se ke mně naučná stezka Bludovská stráň. Byla realizována základní organizací Českého svazu ochránců přírody v Bludově ve spolupráci s RWE Transgas Net a obcí Bludov a jejím cílem je procházejícího seznámit s přírodními zajímavostmi okolí obce Bludova. Zastavení č. 3 představuje vápenato-křemičitou horninu nacházející se na kraji Bludově dle obce pojmenované bludovit. Zastavení č. 4, jež stejně jako další věnováno je floře, zavedlo mě do tmavého lesa do pozvolného klesání do nejnižšího místa naučné stezky nádraží Bludov ve výši 290 metrů nad mořem, kde rozloučilo se se mnou a nechalo mě na další kilometry napospas silničnímu povrchu, po němž překlenul jsem železniční trať Zábřeh - Šumperk.
Železniční nádraží Bludov mohlo by stejně úspěšně nésti název železniční nádraží Sudkov, zmíněná obec je od něho vzdálena přinejmenším stejně daleko. V obci blízko mě zastavil automobil. Poblíž venčil muž psa, musel řidiči tedy připadnout co místní. Přes můj opěšalý vzhled však u řidiče bohužel zvítězilo mé důvěryhodné vzezření. Řidič byl ke všemu hluchoněmý a svůj dotaz vyjádřil na papírku jedním jménem: Kašpar. Smůla, kdyby sem přijel před bratru před 150 lety ve fiakru a náhodou mě tu opět našel, poradil bych mu. Rudolf Kašpar byl sběratel přírodnin, spoluzakladatel Vlastivědného muzea v Olomouci a autor pojmenování bludovit, pročež tazatele poslal bych do Bludova, kde se tento učitel přírodních věd narodil, o čemž dočtl jsem se před necelou třičtvrtěhodinou na zastavení č. 3 Naučné stezky. Nyní však nejslavnější bludovský rodák k zastižení již nebyl, neb zemřel 29. 07. 1896, proto nemohl jsem sloužit.
Snad kvůli prevenci, aby u mě v následující obci Kolšov už nezastavil jiný řidič s dotazem třeba, kde najde pana Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, zavedlo mě stále zelené turistické značení na kraji obce do lesa, kde umožnilo mi další civilizaci obloukem se vyhnout. V jednu chvíli - těsně za nějakým lesním podiem - užuž zdálo se, že průchod obcí mě přece nemine, při intimním zastavení ohlédl jsem se doleva a zjistil, že značky pokračují po jiné cestě i nadále lesem. Na silnici mě turistické značky vyhodily až za Kolšovem na zajímavém místě, kde nejprve byl turistickým značením zvlášť označen východ z lesa na silnici a po několika metrech zvlášť naopak jinými značkami vstup do lesa ze silnice, s ničím podobným jsem se dosud nesetkal.
Ruiny Brníčka spatřil jsem téměř vzápětí vpravo před sebou, ještě když stoupal jsem na následující nejvyšší bod silnice, asi čtvrt hodinu předtím zaujal mě ještě více vpravo výrazný a mnohem vyšší kopec, s nímž - jak ukázalo se - osudem bylo mi dáno střetnout se později. Ruiny hradu Brníčko rozkládaly se na nevysokém pahorku jen těsně, leč prudce vypínajícím se nad obcí stejného jména.
na širokém prostranství v blízkosti Bludova působila krajina uklidňujícím dojmem, což dokládá i obrázek pořízený z Františkovy aleje. Foto: L. Šlosar
železniční nádraží Bludov je nejnižším místem naučné stezky Bludovská stráň, pro mou trasu znamenalo současně krátkodobý předěl mezi přírodním terénem a silničním povrchem. Foto: L. Šlosar
v Sudkově zaujal mě kříž na zahradě jedné usedlosti. Foto: L. Šlosar
ještě při cestě ve směru na Brníčko zaujal mě po pravici vysoký kopec, bezelstný co mladý kolouch netušil jsem, že vrch Markovici budu nucen v závěru svého putování překlenout. Foto: L. Šlosar
rozvaliny Brníčka sledoval jsem hodnou dobu před sebou při sestupu do obce stejného jména z nejvyššího bodu silnice. Foto: L. Šlosar
Ještě než jsem k nim zamířil, poněkud více vlevo optal jsem se chlapů opravujících dům, kde nachází se prodejce turistické vizitky hospoda U Kouřilů, opáčili mi, že nalézá se třista metrů po silnici doleva za kostelem opět vlevo. Protože nejprve chtěl jsem vylézt na zříceninu, aby si mí informátoři nemysleli, že tropil jsem si z nich žerty, když nenásledoval jsem jejich rady, vlétl jsem u tamní prodejny na modře a červeně značenou úzkou cestou tak zběsile a zbrkle, že po několika metrech jsem značku záhadně ztratil, někde musela náhle odbočit doprava.
Další cesta vedla doleva bez značek a mířila evidentně dále od pahorku, jiná nepatrně vyšlapaná stoupala přímo proti mně kolem plotu. Kvůli tomu, že nechtělo se mi vracet se, ztropil jsem největší možnou hloupost a vydal se vpřed. Brzy octl jsem se v zarostlém terénu, plném klacků, travin a křovin, jimiž prodíral jsem se do prudkého stoupání, protože nechtělo se mi vracet. Když po usilovné námaze spatřil jsem těsně před sebou mezi trním volný prostor, dostal jsem se do téměř neprostupného ostružiní a maliní. Skrze pět chybějících metrů probojovával jsem se za hlasitých a nepublikovatelných kleteb stejný počet minut, byl to můj nejpomalejší chodecký výkon v životě. Na rukách, lýtkách a dokonce vlevo na krku byl jsem silně podrápaný.
Konečně probil jsem se na pohodlnou stezku, jež odvedla mě silně utaveného po několika metrech na kraj zbytků hradního valu. Byla to ona modře a červeně značená cesta, nikdy se již nedozvím, kde jsem turistické značky úplně na začátku stoupání přehlédl. Z posledních zbytků sil překlenul jsem mělký příkop a vylezl k rozvalinám hradu, jež z dálky připomínají rozeklané zuby. Prapůvodem jejich vzniku je ta nepatrná smůla, že hrad náležel příznivcům Jiřího z Poděbrad a že roku 1471 se k hradu nachomýtlo uherské vojsko Matyáše Korvína.
Na východní, protilehlé straně mého nedůstojného "příchodu" pahorku byl svah holý a čitelný, sestoupil jsem z něho viditelnou cestu, zabočil po jiné doprava do vsi a vedle kostela vlevo ve dvoře nalezl jsem hospodu. Štěstí, jež od mého dobývání Brníčka, ukáže se až do zbytku mého putování vrtkavé, v tomto okamžiku přiklonilo se na mou stranu. Prázdná restaurace U Kouřilů byla otevřena, razítko tu sice neměli, ale to vůbec nevadilo, neb koupil jsem si tu turistickou vizitku a vlídný hostinský natočil mi tu pivo.
V entuziasmu z toho, že šťastně vyvázl jsem z trní, že dostalo se mi občerstvení pivem, že získal jsem kýženou turistickou vizitku a že na zbylých 5,5 km na nádraží v Postřelmově zbývala mi hodinu a třičtvrtě času, asi půl kilometra za obcí na silnici ve směru na Zábřeh v symbolickém dohledu hřbitova zjistil jsem, že jsem poztrácel někde modré značky, jímž jsem se v Brníčku na zbytek trasy svěřil. Po návratu na kraj obce zjistil jsem sice, že ze silnice chyběla sice šipka doprava zády k obci, ale že modrá značka byla přece viditelná na zábradlí mostku přes potok Loučku. Skoro hnedle za ním jedna cesta potok doprovázela souběžně se silnicí po druhém břehu, další bočila doprava kolem plotu nějaké usedlosti, vzniklý spor však teď již žádná turistická značka neřešila. Naštěstí ze skromné mapy vyjeté z internetu usoudil jsem, že značená cesta vzdaluje se kolmo od potoka i obce, teprve po třista metrech potvrdila správnost mého úsudku na kraji lesa osamělá modrá značka.
Na dalším rozcestí odbočovala jedna cesta doprava, proti mně otevřela se široká hodnověrná cesta, vlevo vysoko na stromě nalézala se modrá značka. Pokračoval jsem po široké cestě hodnou dobu, aniž bych byl ve své snaze podpořen dalšími značkami. Vrátil jsem k poslední spatřené značce a při zevrubnějším zkoumání zjistil jsem neznatelnou pěšinku vedoucí prudce ke stromu se značkou. Pokračoval jsem dál nad ním lesní travnatou cestou stále prudším stoupáním, teprve později ve své snaze povzbuzován dalšími turistickými značkami. Rozhozen předešlými spíše psychickými útrapami byl jsem skoro překvapen, že stoupání přece jen skončilo.
Octl jsem se na vrcholu onoho zalesněného kopce, jenž bezelstně pozoroval jsem před dvěma a čtvrt hodinou ze silnice na Brníčko. Příšerný ten kopec, jenž vyrostl do nadmořské výšky 457 metrů, sluje Markovice, a turistický ukazatel nad mohylou z kamení, pod níž spočinuli snad turisté, kteří na vrcholu po krušném výstupu padli, označoval ho jako nejzápadnější výběžek Úsovské vrchoviny mezi Kolšovem a Brníčkem. Do odjezdu vlaku z Postřelmova chyběla hodina a čtvrt na vzdálenost 4 km, měl jsem být tedy v pohodě. Svůj výkon zaznamenal jsem do vrcholové knihy ukryté ve žluté schráně slovy: "Vyplázl jsem nahoru z Brníčka docela utavený", podepsal jsem se a uložil knihu zpět do urny.
při výstupu k ruinám Brníčka svou zbrklostí a paličatostí octl jsem se v zarostlém, namnoze ztěžka prostupném terénu. Foto: L. Šlosar
zakrátko poté, co jsem se vynořil z trní na pohodlnou stezku, spatřil jsem konečně rozvaliny Brníčka. Foto: L. Šlosar
vojska Matyášova a zub času přece na Brníčku zanechaly poměrně ještě rozsáhlé zdivo. Foto: L. Šlosar
jak ostatně doznal jsem ve svém zápisu do vrcholové knihy, na Markovici vysupěl jsem docela utavený, přece však ne natolik, abych byl zralý pro uložení do mohyly na jejím vrcholu. Foto: L. Šlosar
"toceví", že na nejvyšším bodu Markovice nemohl jsem odolat a zvěčnil jsem se na věky věkův do vrcholové knihy. Foto: L. Šlosar
Po velmi opatrném, prakticky dvojím prudkém klesání, jež dosvědčilo, že výstup od Postřelmova je ještě náročnější, na rozcestí Pod Dlouhou scvrkla se sice vzdálenost na nádraží v Postřelmově na 2,5 km, chybějící čas do odjezdu vlaku však pochopitelně rovněž - na 50 minut. Cesta dále směřovala po silnici, jež slibovala možnost vyvinout až do cíle svižné tempo. Leč po 300 metrech stav mého nadšení vystřídal pocit bezradnosti. Turistické značení vybízelo mě překročit široké a bahnité pole po mé levici, aniž bych spatřil po něm cestu a volavku na jeho druhém konci, kam beztak sotva bylo lze dohlédnout.
Má možná neobjektivní podjatost vůči modrému značení nyní vyvrcholila natolik, že vzbouřil jsem se proti němu a pokračoval jsem dále po silnici. Silniční ukazatel zapůsobil na mě neutrálně - Postřelmov 2 km, záleželo pochopitelně na tom, ve které části města nalézá se nádraží, do mapy se mi nechtělo již podívat, což byla chyba, ale pouze psychologická. Ušetřil bych si tak zbytečné další kletby reagující na skutečnost, že před následujícími domky přivítal mě poněkud škodolibě nápis, jenž poznal jsem již o více než tři hodiny dříve - Sudkov!
Hned na kraji obce přiklonilo se, přímo přitulilo se ke mě však vrtkavé toho dne štěstí definitivně, silniční ukazatel snížil vzdálenost do Postřelmova na 1 km, vzápětí za mostem přes Moravu spatřil jsem železniční závory, jež jako známo příslibem jsou železniční trati, která zase vzbuzuje oprávněnou naději na přítomnost nádraží. To skutečně spatřil jsem těsně po své levici těsně za závorami, při mém příchodu hodiny tu právě ukazovaly, že do odjezdu rychlíku na Zábřeh chybí bez tří minut ještě půl hodina.
Po zakoupení jízdenky furiantsky nechal jsem si ujet osobní vlak a pohledem na mapu definitivně uklidnil jsem své nervy - hektickým závěrem putování zbytečně pocuchané - zjištěním, že od okamžiku dezerce turistického značení ze silnice ve skutečnosti zvolil jsem - byť intuitivně - cestu na nádraží dokonce o maličko kratší. Jediným stínem tohoto řešení bylo, že dostal jsem se hned na samý kraj Postřelmova a nemohl jsem tak, byť aspoň letem světem, poznat město, jeho architekturu, nářečí, kroje a lidové zvyky apod. Nevadí, budu-li aspoň tělesně zdráv, stejně jejich poznání mě dodatečně nemine, neb jako v podobných případech lze očekávat, že i v nyní pár měsíců po mé návštěvě objeví se turistická vizitka rozhledny na Háji i Postřelmova, možná dokonce i Markovice, a já co turista a milovník moravské a české krajiny budu tak přinucen její pěkná právě poznaná místa dobrovolně a radostně navštívit znovu.
Když nato vracel jsem se vlakem a později autobusem domů pod toho dne stále zamračenou oblohou, z níž konečně začalo za vzrůstajícího chladu - bohudík již za okny příslušného dopravního prostředku - pravidelně drobně pršet, ještě více než z turistických vizitek zpětně radoval jsem se z příjemné atmosféry zdařilé sokolské akce a ze vzrušujících zážitků na trase, z nichž ty nepříjemné - protože neuškodily mi - naopak mě posílily. Úplně nejvíce však těšil jsem se z pocitu, jenž v turistice začínám v poslední době milovat nejvíce, že vymyslel jsem pro sebe zajímavou trasu, jíž ke všemu podařilo se mi dle obrazu svého plně uskutečnit.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Výlet do Podlužičí /23. 07. 2011/ aneb Pacem in terris z Českolipska
Norsko a tím pádem celá Evropa z noci na sobotu 23. 07. probudily se zděšeny zavrženíhodným mnohonásobným vražedným činem dalšího šílence z těch, kteří protekli dějinami proto, že snažili se svou současnou společnost změnit násilím na nic netušících bezbranných spoluobčanech, byť ta stávající před hrozící sebezáhubou změn sice naléhavě vyžaduje, ale nikoliv změn provedených násilím, nýbrž provedených pomocí věcné argumentace a osobních pozitivních příkladů a s cílem dosáhnout dobrovolného prozření rozhodné většiny těch, kteří nepřemýšlejí dopředu toliko v časovém horizontu několika let.
Nejsevernější část Čech do soboty 23. 07. neprobudila se vůbec, protože celou noc bděla úzkostí z povodní hrozících od jejích zdivočelých vodní toků, jež až na místní výjimky nakonec bohudík neudeřily.
Vaška ze Žacléře a mě pak sobota 23. 07. zastihla kol osmé hodiny ranní rovněž v severních Čechách, leč poněkud západněji od nejohroženějších oblastí - v České Lípě, kde bohudík Ploučnice zdržela se větších excesů. Přijeli jsme sem se dvěma alternativními plány tras, z nichž převážila nakonec trasa uspokojující cíl projít území mezi Českou Lípa a Novým Borem po místech, k nimž vztahují se zdejší turistické vizitky, neb tyto nejsou vydávány samoúčelně, nýbrž jako inspirace k návštěvě nejzajímavějších míst v dané lokalitě.
Parkujeme poblíž spořitelny. Kol kláštera cisterciáků a po mostu přes Ploučnici přesouváme se blíže centru města. Protože informační centrum otevírá až v 9 hodin, mezitím na naše putování posilňujeme se plzeňským pivem v útulném baru Moskva v ulici Jindřicha z Lipé. Poté při cestě na nedaleké náměstí T. G. Masaryka upoutá naši pozornost svižná hudba. Proti nám jde pomalým krokem průvod. Kolem červeného automobilu při chytlavém rytmu hudby, v níž slyšet je především akordeon, vlní se mladé snědé tanečnice v šatech stejně ohnivé barvy jako auto. Takové Romy neznáme, jsme spíše zvyklí o nich slyšet v záporném slova smyslu, mmnohdy je házíce - ač také mezi sebou lišící se - do jednoho pytle. Celý pokojný průvod, jenž působí velice sympaticky, několikrát na své cestě ulicí Jindřicha z Lipé se zastavuje, až nám po chvíli mizí ve směru k cisterciáckému klášteru. Jediné, čeho v souvislosti s průvodem litujeme je, že nepochybně proto uzavřena je mariánská věštírna v domě čp. 214, nejsou lidí, kteří uhodli by nám z ruky, jak po třídenních deštích náš výlet dopadne. Zatím je překvapivě skoro jasno, chladné počasí dává naději, že čeká nás příjemné teplé počasí.
O to, aby nám čtvrthodinka chybějící do otevření informačního střediska rychle utekla, starají se na náměstí T. G. Masaryka, druhdy Míru, empírová kašna, morový sloup z r. 1681 a především radnice z r. 1823, pseudorenesančně přestavěná v r. 1884, na tu upíráme svůj zrak nejlačněji proto, že infocentrum, jehož otevření toužebně očekáváme, nalézá se hnedle vedle.
Informační středisko otevírá přesně, kupujeme čtyři turistické vizitky, tři odtud budou nalepitelné v rámci našeho výletu, zbývá se zeptat, kde nachází se hrad Lipý, aha vždyť v jeho blízkosti předtím překračovali jsme Ploučnici, není to ovšem ona červená budova, to jest renesanční letohrádek z r. 1583, zbytky vodního hradu nalézají se vedle něho v blízkosti řeky, při našem příjezdu jsem je omylem považoval za zbytky hradeb. Protože průvod Romů mezitím opanoval prostory hradu, aby zde zahájil Romfest, hrad obcházíme z jeho "říční" strany - byl založen ve 13. stol., kupodivu ještě více než Švédy r. 1643 poničen byl v r. 1957, po r. 1990 opět byl náročně rekonstruován.
ranní Českou Lípou zněla svižná hudba, v jejímž rytmu za chůze vlnily se do ohnivě červených šatů oblečené tanečnice. Foto: L. Šlosar
na náměstí T. G. Masaryka v České Lípě j za vrcholícího rána bylo takořka liduprázdno. Foto: L. Šlosar
ruiny vodního hradu Lipého původně považoval jsem za zbytky městských hradeb . Foto: L. Šlosar
Na červeně turisticky značenou cestu navazujeme v ulici Moskevské směrem k východní části města v blízkosti kostela Povýšení sv. Kříže, ještě než posléze definitivně ve směru město severovýchodním opustíme, stejnojmenná ulice v městské části Stará Lípa stočí nás zprudka doleva na sever. Místo na kraji sídliště Pod Špičákem, kde konečně do volné krajiny svede nás asfaltová cestička, velice dobře poznávám.
Původně měli jsme v úmyslu zúčastnit se 1. ročníku pochodu konaného v Pardubickém kraji, od jeho pořadatelů však jako odpověď na můj dotaz doručena mi byla odpověď, že pochod se v důsledku nemoci a dovolených nekoná, později naše pozornost upřena byla na Frýdlantsko, až navrhl jsem za cíl našeho putování za turistickými vizitkami Českolipsko. Trasu pak vymyslel jsem sám, nechav se inspirovat některými úseky padesátikilometrové trasy pochodu Za posledním puchýřem, na níž jsem tu 19. 11. 2005 zápolil. Těšil jsme se, že některá místa navštívím znovu již za menšího kvapu, na schůdnějším terénu a bez bolestí, jež působila mi tehdy tříselní kýla. A právě ono místo na kraji České Lípy připomněl jsem si ze začátku pochodu před necelými šesti lety.
Na zvlněném terénu zhoupáváme se do obce Písečné, kde dále sledujeme silnici do Bukovan, odkud táhlým stoupáním za sílícího vedra vznášíme se do Svojkova, jehož domky předtím po delší čas sledovali jsme pod hradbou vysokých kopců před sebou. Dnes tentokráte nebudeme turistické vizitky nakupovat "na dluh" /t. j. před návštěvou míst, k nimž vizitky se vztahují/, nýbrž naopak po jejich navštívení. Svojkov jedním z těchto míst je, proto v koloniále tamním razítkem opatřujeme předem své turistické deníky a vandrbuchy. Protože evidentně nejsme ve své ponížené suplice první, přivádíme ochotnou paní prodavačku k sebezpytování o tom, že konečně pořídí si turistické razítko.
Jelikož nás pouze slovní razítko neuspokojuje, zapadáme po krátkém silničním úseku do restaurace Zámeček, nalézá se v místě, kde nás turistické značky konečně odvedou z obce. Pivo posílí ducha i tělo, razítko však k dispozici není. Protože evidentně ani zde nejsme ve své ponížené suplice první, přivádíme rovněž jinak ochotného pana hostinského k sebezpytování o tom, že konečně pořídí si turistické razítko.
Zbytky hradu Svojkova, k němuž bude se vztahovat ještě nezakoupená turistická vizitka, nacházejí se ovšem přes silnici proti restauraci, návštěvník musí za ní zprudka klesnout po travnaté cestě, na to vystoupit po klikatých stezičkách na 25 metrů vysoký pahorek. Z nádvoří vede do kaple krátká strmě stoupající úzká skalní římsa s nezřetelnými stupy, právě po ní nazpět úspěšně klesá skupina dospělých s dětmi a nato vylézá sem i Vašek, nic však pro mě, jehož co kronikáře údělem jest obětovat se a být k podobným svodům zdrženlivý, někdo přece musí přežít a vydat svědectví. Z hradní kaple vede stropem průrva do vstupního vchodu, odtud mohu pohlédnout vzhůru na Vaška a odkud vypadám - jak později zjistím z obrázku Vaška - jako mamut spadlý do nastražené jámy.
Vracíme se na silnici, znovu ji překračujeme a stoupáme Modlivým dolem. V místě, kde cesta zatáčí doleva do dalšího stoupání, objevují se vpravo do skály vytesané tři zamřížované gotické oblouky a za nimi vytesané prostory kaple, u prostředního největšího portálu z nich stojíme naproti oltáři se sochou Panny Marie mezi květy. Nádhernou a ojedinělou kapličku vytesal do skály r. 1836 sloupský sochař Antonín Wagner, od r. 1903 má podobu lurdské kaple. Úžasné místo! Ani se nám odtud nechce, ještěže přichází skupina, jíž zastihli jsme předtím na skalním hradě Svojkově, nádherné to místoponecháváme k plné její potěše.
na obzoru je Svojkovské pohoří, což je však dle průvodce …"v současnosti orograficky nezdůvodněný název pro skupinu vrchů a skal ve Cvikovské pahorkatině mezi Sloupem a Svojkovem", název obce Svojkov pod ním je však zcela zdůvodněný. Foto: L. Šlosar
po úzké římse s mělkými stupy lze v ruinách hradu Svojkova vyšplhat až do hradní kaple. Foto: L. Šlosar
Luděk z Trutnova v pasti aneb pohled z hradní kaple ruin hradu Svojkova do jeho vstupních prostor. Foto: V. Čech
hrad správně zvaný Starý Svojkov vytesán byl do skály ve třech podlažích. Foto: L. Šlosar
kaple v Modlivém dole je úžasným dílem lidských rukou, jež nezhlodal dosud ani zub času. Foto: L. Šlosar
Na následujícím rozcestí v sedle bočili jsme při "Posledním puchýři" doprava k Záhořínské kapli, nyní motivován čistě sobeckými důvody velím do dalšího stoupání těsně pod vrchol 535 m vysokého čedičového kopce slujícího Slavíček, zvolená cesta do dalšího dílčího našeho cíle Sloupu je totiž kratší. Znovu se ukazuje, že mým údělem jest, že - ačkoliv plánuji trasy výletů velice pečlivě - výsledek mého snažení je vždy ještě mnohem lepší než očekávání. Zprvu sice to vypadá, že za své sobectví jsem zaslouženě trestán, terén na následujícím místy prudkém klesání je místy smekavý, od uklouznutí snad chrání nás toliko osamělý kříž při cestě. Avšak posléze na kraji lesa objeví se před námi podivná stavba kruhového půdorysu, po obvodu kruhu osázená obřími sirkami s úzkými mezerami, teprve z nich nahoře vyčnívá zábradlí stejně hnědé barvy a změť kovových tyčí různého směru.
S rozhlednou, jež v nadmořské výšce 354 metrů pne se do výše 33 metrů a jež musí být zcela nová, možná dokonce letos vybudovaná, můj plán totiž nepočítal. Samozřejmě neodoláme pokušení vystoupat po 150 schodech na vyhlídkovou plošinu do výše 26 metrů. Ač nebyl jsem nikdy na moři na lodi, mám nahoře pocit mořské nemoci, rozhledna se evidentně ve větru houpá. Pod námi jako na dlani spatřujeme skalní hrad Sloup, úchvatné pohledy nabízejí se více vpravo i na stejnojmenné městečko ještě s přívlastkem "v Čechách", jež v dálce orámováno je velkým množstvím kopců, jež nedokážu pojmenovat. Vprostřed mezi oběma pohledy dokážu identifikovat pro svůj charakteristický vzhled toliko Klíč. Když klesám dolů, sleduji pod nohama skrze mřížovou podlahu několik dalších podlaží pod sebou a dívám se ven skrze tyčoví, jež nedoléhá k zábradlí schodiště, přemítám o záhadách lidské duše. Kdybych totiž sestupoval po stejném schodišti, jež - třeba jako na Mackově hoře či na Osičině - je zvenčí odkryté, sestupoval bych váhavě neschopen se zbavit nepříjemných pocitů, tady klesám chůzí bezpečnou a jistou.
Od paty rozhledny cedule s nápisem Medvěd vede nás na kraj strmého ostrohu, skalisko na jeho kraji skutečně je věrnou podobou avizované šelmy. Skupinu dětí zastihujeme potřetí v Lesním divadle, vysvětlení je prosté, výprava popojíždí po kraji auty. Samo divadlo mělo podobnou synusoidu osudu jako řada jiných památek - zbudováno bylo v roce 1923, v letech 1957 až 1959 prošlo rekonstrukcí, později upadlo v zapomnění a práce na jeho znovuobnovení zahájeny byly v roce 2004. O jakékoliv stavby vyplatí se pečovat průběžně, to jest prostá politická ekonomie každé společenské formace od prvobytně pospolné po socialistickou.
rozhledna Na Stráži byla neplánovaným bonusem naší výpravy. Foto: L. Šlosar
hrad Sloup pod námi jako na dlani byl při pohledu z rozhledny táááákhle maličký. Foto: L. Šlosar
městečko Sloup v Čechách bylo při pohledu rozhledny orámováno na obzoru členitou krajinou, jejíž vrchy nedokázal bych pojmenovat. Foto: L. Šlosar
skalisko blíže rozhledny svým vzhledem podobno je vskutku medvědu. Foto: L. Šlosar
Konečně poklesneme až na kraj obce Sloup v Čechách. Potkáváme tu jiný druh Roma, než onoho festivalového z České Lípy …. byť oslovuje mě přátelsky, po stručné stejně vlídné odpovědi kvapně ho opouštím. Vaška však očekávaná pointa započatého rozhovoru nemine a zdrží ho na plných pět minut. Rom totiž údajně zplodil příliš mnoho dětí na to, aby je uživil, což Vaška stojí 10 Kč - místo požadované stokoruny. Pamětní deska na žlutě omítnutém domě za silnicí náleží Mikovci, jmen křestních Ferdinandu Břetislavovi, archeologu, ochránci památek, dramatickému spisovateli a redaktorovi časopisu Lumír!. O tom, že šlo by o ještě o hajného, se nápis nezmiňuje, nejedná se zřejmě o postavu z Cimrmanovy hry Němý Bobeš, jež čelí v ní podezření z vraždy své dlouhodobě nepřítomné manželky sveřepě pronášenou výmluvou: "Je na malinách!". Taková pamětní deska by dozajista v tak ctnostné zemi, kde překřtěny byly ulice pojmenované po Fučíkovi či most pojmenovaný po Švermovi, neprošla.
Stoupáme do prvního podlaží hradu Sloup a nakupujeme tu tři turistické vizitky - hradu Svojkova, Modlivého dolu a hradu, v němž právě se nacházíme. V restauraci Pod hradem nadchází chvíle konečného rozhodnutí. Přece jen je zavržena velmi lákavá možnost směřovat nejpřímější cestou do Nového Boru a za ním vystoupat na Klíč, jenž sleduje nás po větší část cesty, nečekaně příznivé počasí této možnosti přímo svědčí. Nakonec se - také z časových důvodů - přidržujeme původního záměru navštívit či projít všechna místa, k nimž váží se dnes nakoupené vizitky a jež nacházejí se mezi Českou Lípou a Novým Borem.
zdola ovšem hrad Sloup vypadá majestátně. Foto: L. Šlosar
pohled z kraje obce Sloup prozrazuje, že rozhledna Na Stráži impozantně vypíná se nad skalnatým ostrohem. Foto: L. Šlosar
Červené značky, jež doprovázely nás dosud z České Lípy, měníme proto za modré. Na již pohodlném terénu míjíme kemp, za nímž skrývá se Radvanecký rybník - jak přečteme si po výletě na turistické vizitce č. 1517 "rybník původně sloužící k pohonu mlýna a pily, od r. 1905 oblíbené koupaliště". Na kraj obce Radvanec, k níž rybník na vzdálenost 300 metrů doléhá svým severním okrajem, dojdeme ovšem až obloukem přes kraj obce Maxov a kol koňské ohrady.
Na rozdíl od koloniálu či restaurace ve Svojkově, na něž přece vzpomínám v dobrém, v restauraci U mlejna v Radvanci pochopili kouzlo pěkně graficky vyvedeného turistického razítka, alespoň nemusí zde razítko zapírat, vymlouvat se na vždy nepřítomného vedoucího, jenž má razítko nejspíše pod polštářem, či obávat se zneužití úředního razítka na fingovaných fakturách, i když restaurace přeplněna ve vnějších i venkovních prostorách je jistě spíše pro výběr pěti kvalitních druhů piva. Krom hospody v Radvanci míjíme - tentokráte po našich pravicích - barevný reliéf Ukřižovaného, vytesaný ve skále.
Na rozcestí modrých a zelených značek zprava ve směru od Cvikova přichází k nám rázným krokem další dětská výprava, nepřeválcuje nás jen proto, že naštěstí pokračuje v našem protisměru na Radvanec. Zabočujeme zde po zelených značkách doleva, příslibem a motivací nám je údaj na rozcestníku "Havraní skály 1,5 km". Po necelé čtvrthodině skutečně spatřujeme po našich levicích za pokácenou plochou zčásti pokrytou nově vysázenými stromky skupinu skal. Pískovcový masív po našich levicí měl by se nazývat právě Havraní skály, k nimž vztahuje se turistická vizitka č. 1493. Jejich totožnost bohužel žádný turistický ukazatel nepotvrzuje. Nevadí, zůstáváme při tom - dle pověsti jedná se o zkamenělé knechty zlého rytíře, který pro změnu tropil neplechu nedaleko v místě dnes pojmenovaném Panenská skála, kde pronásledoval dívku /skálu minuli jsme je při pochodu Za posledním puchýřem před šesti lety/.
V místě, jež dle mapy sluje Půlnoční stráň, nastupujeme do nečekaně prudkého stoupání. Cesta posléze zatáčí doleva po vrstevnici po úbočí prudkého svahu, který prudce spadá doleva, což milosrdně zakrývá stromoví. Jeho opona náhle se na jednom místě otevře a na nečekaně aspoň zčásti odkrytém jevišti spatřujeme toho dne nejblíže téhož dne bohužel opomenutý strmý kopec Klíč. Ač ani zde turistický ukazatel nepřispěchá na pomoc, pozdější konfrontace s turistickou vizitkou znovu potvrdí, že nacházíme se na místě zvaném Jelení skok. Turistická vizitka č. 1501 označuje toto místo jako vyhlídkovou skálu. Já usvědčuji sama sebe z primitivního schematického uvažování - dosud stále jsem kol sebe hledal skálu, na kterou za výhledy budu muset vystoupit, místo toho jsme vrchol skály překlenuli po cestě. Ještěže jsme se na naše putování pozorně připravili a při cestě nevytrhovali, nýbrž dávali pozor.
v Radvanci na jednom místě po našich pravicích vytesán do skály je reliéf Ukřižovaného. Foto: L. Šlosar
skály nacházející se od rozcestí modrých a zelených značek asi čtvrthodinku svižné chůze ve směru k Novému Boru jsou nepochybně Havraní skály. Foto: L. Šlosar
z Jeleního skoku jsme si prohlédli Klíč z největší blízkosti. Foto: L. Šlosar
Cesta pokračuje podél oplocení z drátěnky, čím dál více je slyšet dopravní ruch. Přicházíme na rušnou ulici již na kraji Novém Boru. Turistický rozcestník slibuje blízké ukončení naši pouti ve městě, ale neinformuje nás o tom, že nacházíme se u Lesního hřbitova, kol jehož oplocení právě jsme prošli. Naštěstí - s trasou řádně předem obeznámeni - vlevo o asi sto metrů dále po silnici ve směru z města na Radvanec, odkud vykračovala si zrovna opět rázně dětská výprava, jíž potkali jsme předtím na rozcestí za Radvancem, nacházíme vchod na hřbitov. Za ním naštěstí chápe se nás šipka, směřuje nás doprava kol bleděmodrých hortensií a kříže vprostřed cesty. Kol nás mezi stromy, keři a kapradinami na rozsáhlé ploše umístěny jsou samé hroby. Vzniklý celek působí úžasně harmonicky a - byť jsme v místech posledního odpočinku - místo ponurosti a stísněnosti ovládá mě pocit klidu a pohody.
Ten ovšem zmizí na konci cesty, téměř u dalšího plotu. Spočívají tu společně popravení účastníci rumburské vzpoury, jež propukla téměř na konci 1. světové války po šesté hodině ranní v úterý 21. května 1918 a jež potlačena byla ještě téhož dne před 21. hodinou. Tady spí svůj věčný sen ti, kteří byli popraveni zato, že už měli plné zuby válečných útrap, špinavých slamníků či mizerné stravy a k tomu všemu protičeského šovinismu a kteří chtěli zahodit kvér a vrátit se domů ke svým rodinám či do svých oblíbených hospůdek. Silné pohnutí mysli kulminuje o kus dál za plotem v přímém pokračování cesty. Nacházíme se v místě, kde bylo 29. 05. 1918 popraveno sedm účastníků rumburské vzpoury. Nápis na kameni s vrchním levým seříznutým rohem, jenž trochu připomíná onen na místě bitvy u Themopyl, návštěvníka vybízí: "Staň poutníče, hlavu skloň a vzpomeň, že mi tu zemřeli za svobodu svého národa". Také další pomníky v této části hřbitova, např. pomník padlým rudoarmějcům či účastníkům druhého odboje, připomínají tisíciletou zkušenost, že válka - zejména rozpoutaná z loupeživých úmyslů či z důvodů ideologických či z neschopnosti dohodnout se nebo v době klidu zbraní válka zrozená v hlavě paranoidních šílenců - je vůl!!
Ulicí Kalinovou přicházíme na prostorné, jaksi ne zcela využité náměstí Míru, návštěvník přímo cítí, že na rozlehlou jeho plochu hodila by se socha nějakého buditele či umělce či Járy Cimrmana /probůh jen ne politika - kde brát finanční prostředky na výměnu soch, jakmile vítr zaduje jiným směrem nebo když dodatečně ukáže se, že adorovaný byl darebák?/. Informační centrum nachází se v ulici T. G. Masaryka, jež ústí do náměstí zleva u kostela. Kupujeme zde šest turistických vizitek, z nichž s ohledem na navštívená místa nalepím si večer pět.
v rozlehlém lesním areálu roztroušeny jsou pomníky, jež vprostřed přírodní zeleně působí uklidňujícím dojmem. Foto: L. Šlosar
hrob rumburských hrdinů je současně mementem proti válkám. Foto: L. Šlosar
na tomto místě popraveni byli účastníci rumburské vzpoury. Foto: L. Šlosar
- kolemjdoucí tuší, že na náměstí Míru v Novém Boru cosi chybí, jenže čím je zaplnit, když tanky bohudík vyšly z módy a u politiků není člověk si jist, zda tam jejich sochy vydrží. Foto: L. Šlosar
Včas zjišťuji, že mezi turistickými vizitkami nenalézá se Sklářské muzeum. Minuli jsme je - umístěné v empírovém měšťanském domě, sídle to významných obchodníků s českým sklem ve Střední Americe - předtím v ústí ulice Kalinovy na náměstí Míru a tím, jak se později ukázalo se, rozpoutali jsme sérii podivuhodných omylů, jež naštěstí krom časové újmy neměly jiných následků. Nyní se sem vracíme zakoupit turistickou vizitku. Nemajíce mnoho času, z nápisu ve vstupní hale alespoň odnášíme si poučení, že ke vzniku muzea dal podnět v roce 1893 Odborný svaz sklářských dělníků a že je zaměřeno na dokumentaci vývoje sklářství pod Lužickými horami.
Z Nového Boru musíme se vrátit do České Lípy, kde zanechali jsme auto, přispěním veřejné hromadné dopravy. Následující autobus jede asi za čtvrthodinu. Na autobusové nádraží jsme naváděni opět ulicí T. G. Masaryka, za ní nás cedule slibující oboje nádraží - vlakové i autobusové - odpoutává doprava ulicí Wolkerovou, kterou ve svižném tempu pozvolna stoupáme vzhůru. Konečně ocitáme se u nádraží, leč železničního, k autobusovému nádraží nás žádná šipka již nevybízí. Intuitivně zabočujeme doprava ulicí Nádražní, po další úporné chůzi po naší levici objevuje se železniční přejezd a za ním autobusové nádraží. Vyhlédnutý autobusový spoj však právě odjíždí prázdný, ani mu nestačíme zamávat.
Mezi Novým Borem a Českou Lípou i v sobotu navázáno jest čilé dopravní spojení. Společnostem provozujícím tudy dálkovou autobusovou dopravu zdá se dokonce frekventované až příliš, pročež vymyslely vpravdě geniální pravidlo, že pasažéry z Nového Boru do České Lípy dálkové autobusy nebéřou, oznamuje to nápis na autobusovém nádraží a o jeho praktickém dodržování podle Werichova výroku "To je blbý, to se bude líbit!" přesvědčuje nás řidič hned následujícího autobusu do Prahy, ač jeho autobus byl naplněn toliko zpola.
Nezlobíme se, naopak jsme dojati, neb přece aspoň jedno nařízení v těch našich Čechách je dodržováno, byť o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat, neb Nový Bor a Česká Lípa jsou řádné stanice na jízdním řádu dálkových autobusů a právo dopravce odepírat cestování z jednoho místo do druhého by bylo namístě ad hoc - v případě, kdyby autobus byl natolik přeplněn, že cestující mezi těmito v jízdním řádu sousedícími místy zabíral by místo pasažérům cestujícím do větších dálek, což u poloprázdných autobusů nepadá v úvahu. Ještěže u nás v Trutnově je možno autobusy jedoucími do hor cestovat i do okrajových částí Trutnova.
Dalšího autobusu, jenž umožní nám cestovat z Nového Boru do České Lípy dokonce bez porušení Ústavy České republiky, dočkáme se již za 35 minut. Ještě v Novém Boru nestačíme se divit. Autobus zastavuje na náměstí Míru, odkud jsme předtím zahájili svou marnou stíhající chůzi, přičemž z náměstí na autobusové nádraží lze se dostat po skoro o kilometr kratší trase vedoucí převážně ulicí B. Egermanna.
Když vyjíždíme autem již z České Lípy, Romfest probíhá tu pokojně v plném proudu, jeho hudební produkce tlumeny jsou sevřenými prostory vodního hradu a okolí vůbec neruší, zcela určitě méně než slavný náš Trutnov Open Air Music Festival, proti němuž nemám ani to nejmenší, neb bydlím od jeho dění dostatečně vzdálen na Zelené louce, kam hudba - zaduje-li vítr tím správným směrem - z téměř 5 km vzdáleného centra festivalu přece je občas slyšitelná.
Ani po odjezdu z České Lípy bohatá naše poznávací činnost nekončí. Několik desítek metrů za obcí Kuřívody zastavujeme u prvního pomníku věnovaného padlým v prusko-rakouské válce roku 1866. Posléze v lese na vzdálenosti necelých 2,5 km až do pozvolné mírné klesající pravotočivé zatáčky ve směru obec Dolní Krupá vysazuje mě Vašek z automobilu celkem šestkrát. Vždy po levé straně silnice pořizuji obrázky celkem osmi pomníků z války číselné řady 2, 3, 6, 7 a 10 - 13 /z nich 10 - 12 nacházejí se v těsné blízkosti vedle sebe/, jež stihneme ze silnice shlédnout. Všechny jsou si podobné tvarem, označením počtu padlých a jejich příslušnosti k polnímu mysliveckému praporu č. 32 /až na č. 2/, dole pak údajem o jejich vybudování obcí Kuřívody v roce 1891 /pomníky jsou však evidentně čerstvě obnoveny/, především tím, že vybudovány jsou v místech, kde 26. 06. 1866 zbytečně zmařeny byly lidské životy těch, kteří neměli ještě sílu vzbouřit se proti nesmyslnému válečnému běsnění.
mezi Kuřívodami a Dolní Krupou lemovaly po našich levicích silnici pomníky z války roku 1866. Foto: L. Šlosar
Exkurs mezi památky války prusko-rakouské konečně završujeme na křižovatce na jižním okraji obce Klášter Hradiště nad Jizerou u velkého kříže s nápisem na podstavci: "Upomínka udatným c. a k. rakouským vojínům, jenž /sic/ v bitkách u Kuřívod a Mnichova Hradiště dne 26. a 28. června 1866 věrni povinnostem svým rekovně padli."
Protože v dalším průběhu naší cesty zpět nepotkali jsme bohudík žádného dementa, jenž chtěl nějakou zhovadilostí změnit běh lidských dějin, protože neuhýbali jsme zděšeně před mládencem, jenž chtěl pochlubit se před svou slečnou, jaký je za volantem kos, protože neohrožoval nás nedouk, který po několika hodinách jízd s instruktorem na obstarožním automobilu obdržel právě řidičský průkaz, a konečně protože nepředjížděl nás ani opilý řidič, jenž potřeboval se dostat do některého místa v našem směru o 12 minut a 37 vteřin dříve, náš výlet plný předem plánovaných i nečekaných zážitků zakončili jsme v plném zdraví, v mém případě alespoň tělesném.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Lanškrounská kopa /09. - 10. 09. 2011/ aneb PROČ MĚ U MEDVĚDA NECHTĚJÍ? /napsala Máša z Nové Paky/
Podzimním Královédvorskem /10. 09. 2011/ aneb ZNÁMÉ TVÁŘE A PŘÁTELSKÉ ÚSMĚVY NA KRÁLOVÉDVORSKU /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Loučení s prázdninami na zámku Berchtold /03. 09. 2011/ aneb OPOŽDĚNÉ BYCHA HONĚNÍ PŘÍRODY JIHOVÝCHODNĚ OD PRAHY /napsal Vláďa z Jilemnice/
Šmajd naším okolím /20. 08. 2011/ aneb SOBOTNÍ TRIATLON /napsala Maruška Beruška/
Vícedenní výlet na Drahanskou vrchovinu /13. - 20. 08. 2011/ aneb STŘÍPKY Z DRAHANSKÉ VRCHOVINY /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Krkonoš /06. 08. 2011/ aneb ROZLOUČENÍ S PETROVOU BOUDOU /napsal Jan z Jičína/
DEP Putování po řekách - Ohře /22. - 30. 07. 2011/ aneb VANDROPIS - OHŘE 2011 /napsala Maruška Beruška/
Lanškrounská kopa /09. - 10. 09. 2011/ aneb Proč mě U medvěda nechtějí? /napsala Máša z Nové Paky/
Ve dnech 9.9. - 10.9. jsem se zúčastnila jako snad každý rok turistického dálkového pochodu Lanškrounská kopa, který patří mezi mé oblíbené akce. Oceňuji úsilí pořadatelů připravit za přispění obce i kraje akci s tak masovou účastí (tuším něco pres 5 tisíc účastníků). Celkovou pohodu pochodu, letos v poměrně teplém a suchém počasí, narušila jedna nepříjemná událost. Již po druhé mě odmítli obsloužit v hotelu U černého medvěda v Jablonném nad Orlicí, adresa: U černého medvěda, nám.5. května 24, Jablonné nad Orlicí, rodinný podnik nabízející nadstandardní služby alespoň na web.stránkách/.
Po noci strávené na silnicích kolem České Třebové jsme k ránu vyrazili na Suchý vrch, kde jsme se kolem 8 hod ohřáli u ohně pořadatelů a hned vyrazili směrem k Jablonnému. Doufali jsme, že se nám zde podaří nalézt další občerstvovací místo. V 10 hod jsme dorazili k jediné otevřené hospodě ve městě (a současně na trase Suchý vrch - Lanškroun) a zdvořile požádali o polévku a pivo. Ale ouha, pan majitel nám zcela zdarma poskytl přednášku o tom, že právě otevřel a co si myslíme....atd., donesl nám jen pivo se slovy nashledanou, sebral naši platbu a odkráčel k dalším příchozím, kterým bylo nabídnuto ze dvou připravených polévek (drštkové a zeleninové).
Dovoluji si oslovit touto cestou návštěvníky těchto stránek s dotazem, zda se jim nepřihodilo cosi podobného? Zlepšilo by mi to mé značně pošramocené sebevědomí, rovněž i mým dvěma kolegům.
Nevíme, co panu majiteli na nás vadí (stalo se tak již před 3 roky, kdy pan majitel převzal podnik), jeho obslužný personál nás jindy obslouží k naší spokojenosti. Došli jsme čistí, slušně upravení, bez padajícího bláta nebo pláštěnek, střízliví a solventní!
P.S. Dovoluji si touto cestou poděkovat kolektivu mlíčné jídelny v Lanškroune na náměstí za poskytnutí široké nabídky stravovacích služeb k našemu maximální spokojenosti a zdravím do Lanškrouna anglickou kokršpanelku Nelly, se kterou jsem se zde seznámila.
Podzimním Královédvorskem /10. 09. 2011/ aneb Známé tváře a přátelské úsměvy na Královédvorsku /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
V sobotu 10.září se s kulturními a turistickými akcemi doslova roztrhnul pytel. Ale protože konečně začala podzimní turistická sezona v našem kraji a nám se více než stýskalo po pochodové atmosféře, rozhodli jsme se volit mezi pochody. Do hor se nám nechtělo, proto jsme navštívili KČT Dvoráci s jejich pochodem Podzimním Královédvorskem. Tady nehrozila žádná převýšení, max. výstup na Zvičinu.
Na start jsme přišli pět minut před zahájením a u prezenčního stolku už stálo několik lidí. Známé tváře, přátelské úsměvy...
Stali jsme se prvními účastníky na trase 35km. Naše první kroky vedly k železniční stanici. Odtud jsme překonali několik vrstevnic hřbetu táhnoucího se nad Dvorem od Zvičiny po Kuks. Po jeho vršku jsme zamířili na Krakonošovu vyhlídku. Těsně před námi sem dorazila kontrola s občerstvením v podobě výborného koláče. Z vyhlídky jsme navázali na ČTZ, které nás dovedlo až k Betlému. Na viditelně čerstvě natřených, ale naštěstí již uschlých lavičkách, jsme posvačili. Mezitím kolem nás proběhl pan Zdeněk z Náchoda. Známý to běžec nejdelších tras pochodů.
Po svačince jsme se odpojili od značené cesty a přešli na naučnou stezku, kterou ale pořadatelé dokonale vyznačili vlastními fáborky, čímž pádem bloudění nepřicházelo v úvahu. Na louce nad Stanovicemi jsme měli neočekávaný zážitek. Nejprv se z dálky ozvalo troubení jako z parníku, což nám začalo vrtat hlavou. Když jsme se pořádně zadívali směrem, odkud zvuk přicházel, objevil se i kouř. Obé se rychle přibližovalo a nám nedalo dlouho, abychom pochopili, že zřejmě co nevidět spatříme parní lokomotivu s historickými vagony. A taky ano. Byla to krásná podívaná.
Po loukách jsme prošli nad Stanovicemi, poté po silnici kolem obce Kašov k zahradě.
hospitalu Kuks. Odtud jsme putovali po cyklotrase č.24 podél Labe přes obce Slotov, Brod nad Labem, Hořenice až k okraji Jaroměře = Končiny. Odtud jsme pokračovali polní cestou s výhledy na Orlické hory do obce Běluň. Z Beluně následovala cesta převážně silnicemi přes obec Krabčice do Vlčkovic. Podle mapy zde měla být hospoda a my doufali, že bude otevřená a my v ní spočineme nad pivkem a dobrým obědem. Nestalo se tak, proto jsme pojedli ze svých zásob v autobusové zastávce...
Z Vlčkovic jsme po polní cestě došli toho dne již podruhé do Kuksu. Tentokrát však k jeho spodní části. Vinobraní zde bylo v plném proudu, lidí plno, takže jsme se moc nezdrželi. Od Kuksu jsme podél Labe a loukami dorazili do Stanovic. Podešli jsme pod velikým viaduktem a odbočili doprava podél soch křížové cesty 21.století. Následoval menší viadukt a nekonečná asfaltová cesta kolem žirečského hřbitova s kaplí sv.Odila, samotná Žireč, letiště aeroklubu, Žirečská Podstráň a konečně závěrečný slalom ulicemi a křižovatkami města až do cíle v ZŠ 5.května, kam jsme se dostali přesně v 16.05h. .
U zdejších umyvadel jsme se trochu polidštili, s pořadateli se rozloučili a vydali se zakončit den nad vychlazeným pivem do některé z místních restaurací. Na zpáteční cestu jsme si vybrali přímý spoj ze Dvora do Trutnova, abychom se vyhnuli nacpaným večerním spojům z Prahy a doma jsme tak byli před 20h. večerní. S celkem 40-ti km v nohách jsme ulehli ke spokojenému spánku.
Loučení s prázdninami na zámku Berchtold /03. 09. 2011/ aneb Opožděné bycha honění přírody jihovýchodně od Prahy /napsal Vláďa z Jilemnice/
Je sobota ráno 3. 9. 2011, meteorologové tentokrát nehlásí žádnou blížící se studenou frontu jako minulý týden a ačkoli je pochod v Liberci, my spolu s Maruškou z Trutnova vyrážíme na 1. ročník pochodu Loučení s prázdninami na zámku Berchtold zhruba půl hodiny vlakem za Prahou do kraje malíře Josefa Lady do okolí Hrusic a Velkých Popovic. Cesta do Prahy rychle uteče, a protože sem dojíždíme o něco dřív než máme, stihneme osobák patrový směr Benešov, který by nám jinak ujel, a o půl deváté vystupujeme na nádraží ve Strančicích, kde je první kontrola pochodu a zároveň i druhé startovní místo.
Zaprezentujeme se mezi prvními a po zelené vyrážíme kolem kaple svaté Anny a chatovou oblastí Božkov /asi tu hodně pijí rum/ až k zastávce ČD Mnichovice, kde je další kontrola a vedle již otevřená hospůdka s docela svérázným hospodským /viz nápis trička "Točená kofola nebyla, není a nebude"/.
Osvěžíme svá těla jedenáctkou Kozlem a trošku si přidáváme k oficiální trase, protože si "odskočíme" po Mikešově cestě do nedalekých Hrusic pro tři turistické vizitky. Krátká zastávka na "íčku" v Mnichovicích (razítko a 2 čokoládičky s Mikešem) a pak kousek z kopce, opouštíme žlutou (nebo ona nás) a po silnici jsme za chvíli v Hrusicích. Nejdříve jedna maxi vizitka na "íčku" /za 15 Kč/, pak pro druhou do Ladova památníku a ta třetí největší /za 20 Kč/ v hospodě U Sejků. Pro ty kdo tu ještě nebyli, je to tu po příchodu na náves jako v turistickém ráji, neboť jedna hospoda je nalevo a druhá proti ní přes ulici. A to obě patří pod jednoho majitele.
"íčko" v Mnichovicích. Foto: M. Vrabcová
Dáme "žízeň" a po žluté podcházíme dálnici D1 a u vlakové zastávky v Mirošovicích se zase připojujeme na trasu. Krátká zastávka u kontroly a pak napříč celou obcí pokračujeme dál. Odoláme svodům koupání v místním Štičím rybníce (je už dost teplo, Maruška aspoň opláchne ruce, ale nejraději by tam skočila), docházíme do Dolní Lomnice, odtud se už proplétáme houfy cyklistů - závodníků, kteří zde jedou závod z nedaleké Kamenice. Je jich hodně /čísla i přes 1200/, někteří dost riskují /berou to vážně/.
Přes Horní Lomnici dlouhou cestou lesem docházíme do Brtnice. Závodníčci odbočují, my jsme za chvíli u další kontroly u místní hospůdky. Hospodský je, chudák, dost unavený po probdělé noci /měl tu akci a šel spát o půl osmé ráno/, ale drží se statečně. My si dáme kofolu už taky proto, že za dva kilometry nás čeká kontrola v pivovaru ve Velkých Popovicích. Na ní si dáme štemplíka, něco k jídlu /chleba se škvarky, uzené na prkénku/, zalijeme to černým pivkem přímo od zdroje a po zelené zamíříme do dva km vzdálených Vidovic k tak očekávanému cíli u zámku Berchtold.
pivovarská restaurace ve Velkých Popovicích s kontrolou. Foto: M. Vrabcová
Ve vsi chybí označená odbočka ze zelené k zámku cca 300 m, ale najdeme to. Obcházíme celý areál, než najdeme cíl, kupujeme si vizitku pochodu a jdeme okouknout opravdu krásný zámek - hotel s prostornou zahradou plnou miniatur českých hradů, zámků a podobně. Dáme si zmrzku, nakoukneme do sklepení, kde na nás koulí očima vládce pekel Lucifer s jedním čertem /jsme totiž v pekle/. Kolem je ještě plno pohádkových postav a skřítků, hodně ke koukání, ale my musíme dál.
vnější areál zámku Berchtold z venku. Foto: M. Vrabcová
zámek Berchtold. Foto: M. Vrabcová
jedna z miniatur hradů v areálu zámku Berchtold. Foto: M. Vrabcová
Máme to zhruba půl hodiny na vlak do Strančic. Sem ve vedru docházíme ve tři čtvrtě na pět, stihneme jedno "cílové" v hospůdce na nádrží a v 17,02 hod odjíždíme vyhlídkovým vláčkem ku Praze. Přestup tady, pak v Chlumci na spěšňák a v jedenadvacet hod. jsem doma, Maruška o hodinu později.
Bylo teplo, jakoby se příroda snažila dohnat to, co v létě zameškala, ale byl to bezva výlet za poznáním mnoha nám dosud buď málo nebo úplně neznámých míst. Celkem 25 km, zúčastnilo se 230 lidiček.
Šmajd naším okolím /20. 08. 2011/ aneb Sobotní triatlon /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 20. 08. 2011 ač jsem měla možnost jeti na pochod do Liběchova, kde bych získala jednu vizitku pochodovou plus sedm dalších, rozhodla jsem se zúčastnit pochodu v Bohuslavicích nad Úpou. Jedu záhadně a dráž, ale tak mě to vyhovovalo - v 6.40 hod. do Velkých Svatoňovic a odtud v 7.04 hod do Bohuslavic na start pochodu. Vystoupila zde parta 4 mužů od Jaroměře a okolí a já. Moc se mě nechce do mokré trávy, ale z vlaku vyrazím jako první a pod strání již slyším vyrážet přátele Jardu, Milana a Miloše z Nového Města nad Metují, trochu mne to mrzí, ale pozdravíme se, povíme si pár zážitků a oni vycházejí na trasu v protisměru (přijeli autem), já na prezentaci.
Standovi předám odznaky zdatnosti , velké vítání s pořadateli, je zde živo, příprava na vaření bramboračky, prodej losů do tomboly a taky vzpomínka na 2 členy (foto a svíčky), kteří se již nikdy nezúčastní tohoto pochodu pořádaného v rodinné atmosféře. Pohovořím se Zdenou z České Skalice, dám startovní pivko a v 7.40 hod. konečně vyrážím na trasu.
Stoupám do kopce, dojel vláček a přivezl Jardu z Kryblice s kolegou a partu z našeho odboru v čele s Karlem z Vrchlabí, neboť Pepík z Kryblice se z rodinných důvodů nemohl zúčastnit, prozradím trasu a hurá na ČIŽKOVY KAMENY. Prosvituje sluníčko, je krásné romantické ráno, tichoučko, trochu mokro po včerejším lijáku, balzám na duši. Vzpomínám, kdy naposledy tudy šla, našla jsem nádherné hořčáky, tak nerada je tam nechávám a klouzka neberu, je moc kluzký. Přicházím k chatám a domkům Markoušovic, prokouklo to zde. Náhle se vynořila socha Josefa II a už na mě volá Ivan z Nového Města nad Metují, je zde kontrola….. dám razítko, na pivko je brzo, tak dám štamprle výborného bylinného likéru od úžasného človíčka, co zde pravidelně připravuje občerstvení pro kolemjdoucí.
Bylo to výborné a šup po červené loukami a lesem vystoupám na další kontrolu na PASEKY , zde si dám kávu. Došel pan. Mirek z Horního Starého Města, prohodíme pár slov, on pokračuje dál. Milé setkání s Mirkem z Trutnova, jde svou trasu, je stále daleko za prací, proto je vzácnost ho potkat, při odchodu z chaty na Pasekách je venku šéf pohovoříme o akci, která se chystá na chatě Čepelka (svěcení kapličky).
Ale už zase na trasu dále po červené ŽALTMAN - chtěla jsem vylézt na rozhlednu, je tam však plno houbařů, proto pokračuji na rozcestí POD KOLČARKOU do MALYCH SVATOŇOVIC, je teploučko, napiju se ze studánky, koukám na vodotrysk, nad sousoším. Prohlédnu náměstíčko, přečtu informační skříňku a šup do cukrárny na bombičku, vizitky odtud mám. Překvapení, u stolku sedí známí ze Smiřic Iva s Pepou. Přisednu na chvilku požádám o vodu a pán nám nalije vodu ze studánky, nemá chybu.
Přátelé jdou sice svou trasu, ale jdeme společně ke kostelu do Batňovic, dál kličkujeme po červené, aby se nešlo po silnici, koukáme po zahrádkách, vypravujeme, těšíme se na pivko v ÜPICI , ale nějak žádná hospůdka nepřišla do cesty, hlavně pro mne je to překvapení, hotel Beránek není, ale buduje se něco velkého, takže pokračujeme z náměstí kolem řeky a nahoru na Kvíčalu, zde se také něco většího staví, přejdeme koleje a míříme po žluté na SEDMIDOMI, odtud už jen kousek do cíle dnešní 25 km trasy.
Převezmeme diplomy a propisku každý jinou barvu a konečně pivko a bramboračka. Následuje poděkování pořadatelům za vše, loučení s Ivou a Pepou, dorazili i přátelé z Nového Města nad/Metují, kteří odjíždí autem. Já ve 14.39 hod. busem do Trutnova. Je to poprvé co se nezúčastním tanečku večer.
Nevadí, dojedu domů dám chvíli relax, jelikož je krásně, v 17 hod usedám na kolo, jedu se vykoupat do Sejfů - je tu báječná voda, plavu jak o závod. Proč jsem dala do názvu reportáže slovo "triatlon"?. Během soboty jsem tak absolvovala 25 km chůze + 22 km kolo + 1000 m plavání.
Vícedenní výlet na Drahanskou vrchovinu /13. - 20. 08. 2011/ aneb Střípky z Drahanské vrchoviny /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 13.8.2011 v 10:30 pohlížel jsem z rozhledny "Pastýřka" k blízké Moravské Třebové. Nekonečný proud aut valil se oběma směry po silnici č. 35 městem. Nepozoroval jsem jej však proto, abych zjišťoval zatížení zdejší komunikace. Byl jsem účastníkem osmidenního výjezdu odboru KČT Jičín na Drahanskou vrchovinu. Jelo nás celkem 39, z rodiny mne doprovázel syn Jan. V Moravské Třebové jsme měli tříhodinovou zastávku, během níž mohl každý navštívit některou z pozoruhodností města (Kalvárii, zámek, kostel, rozhlednu, cukrárnu, restauraci). Při čtení podrobného itineráře zájezdu s potěšením shledal jsem, že zem některých z lokalit naplánovaných pro dny příští byla již kdysi obuví mou turistickou sešlápnuta např.:
- na pochodu SPÍCÍ PŘÍRODOU (moje první padesátka 22.11.1976): Kuřim - Blansko - Macocha - Holštejn - Drahany - Žárovice;
- na pochodu DRAHANSKOU VRCHOVINOU (50 km 26.03.1977) Prostějov - Plumlov - Vícov - Stínava - Stražisko - Čechy pod Kosířem - Smržice - Prostějov;
- na pochodu ZA POSLEDNÍM PUCHÝŘEM v listopadu 1979 - okruh 50 km v Lošticích.
Předseda jičínského odboru KČT Jan Simeon připravil bohatý turistický program, pěší trasy ve třech až čtyřech variantách od 10 do 27 km a mnohé možnosti návštěv hradů, zámků, přírodních zajímavostí i dalších zastavení. Bylo z čeho vybírat. K cílům v jednotlivých dnech vyjížděli jsme z hotelu "Střelnice" v Lošticích autobusem firmy AD Zikmund Jičín.
Z pobytu předkládám stručný náhled do programu jednotlivých dnů. Nejdelší denní trasy absolvovali většinou jen zmíněný náš předseda, můj syn Jan a moje maličkost.
Sobota 13.8. - den první: První setkání s krajinou
Moravská Třebová - Pastýřka (rozhledna) - Čertova rokle - Moravská Třebová … 6 km
Buková - Střítež (háj.) - Svinov - Líšnice - Loštice … 11 km
Neděle 14.8. - den druhý: Litovelské Pomoraví
Nové Mlýny - chrám Přátelství (245 m) - Nové Zámky - rezervace Vrapač - Litovel (240 m) - Šaršoun (mlýn) - Lhota nad Moravou - Hynkov - Skrbeň - Příkazy (Hanácký skanzen) … 27 km
Pondělí 15.8. - den třetí: Přírodní park Kladecko Úsobrno - Kalvárie - Jaroměřice u Jevíčka - Biskupický potok - Hrubé Kolo - Plankenberk (zř. hr.) - Nectava - Kladecká dolina - Zahálkovy skalky (610 m) - Kladky - Jesenec … 21 km
Úterý 16.8. - den čtvrtý: Pohloučelím k Plumlovu
Seč - Malé Hradisko - Skřivánkov - Hradiště - Okluky - Stínava - Vícov - Hamry - Žárovice - Soběsuky - Plumlov (zámek) … 21 km
Středa 17.8. - den pátý: Odpočinek
Litovel (exkurze v pivovaru)
Mladeč (jeskyně) - Třesín - Měník - Bílá Lhota (arboretum) … 6 km
Čtvrtek 18.8. - den šestý: Vrchovinou k Boskovicím
Protivanov - U Skalek (720 m) - Skelná Huť - Borský Dvůr - Žďárná - Valchov - Na Kamenci - vodárenská nádrž - Doubrava - Boskovice (zámek, hrad) … 21 km
Pátek 19.8. - den sedmý: Přírodní pak Bohdalov - Hartinkov
Městečko Trnávka - Cimburk (zř.hr.) - Mezihoří - Bezděčí - Pod Sekorníkem - U Balatkova mlýna - Kozlov - Doly - Bouzov (hrad) - Javoříčko (památník) - Javoříčské jeskyně - Zkamenělý zámek - Vojtěchov … 27 km
Sobota 20.8. - den osmý: Přírodní park Terezské údolí
Laškov - Terezské údolí - Náměšť na Hané (zámek) … 6 km
rozhledna Pastýřka nad Moravskou Třebovou. Foto: J. Vaníček ml.
náměstí v Moravské Třebové. Foto: J. Vaníček ml.
v Lošticích žil a tvořil malíř Adolf Kašpar. Foto: J. Vaníček ml.
v Lošticích se narodil archeolog Jan Havelka. Foto: J. Vaníček ml.
ozdobou Litovelského Pomoraví je chrám Přátelství. Foto: J. Vaníček ml.
náměstí v Litovli. Foto: J. Vaníček ml.
v zámku v Jaroměřicích u Jevíčka ma sídlo obecní úřad. Foto: J. Vaníček ml.
zámek v Plumlově měl mít čtvercový půdorys. Nebyly finanční prostředky, proto stojí jen jediné křídlo, ale ani v něm nejsou horní dvě patra dokončena. Foto: J. Vaníček ml.
tři Janové z Jičína v nejvyšších patrech vrchoviny. Vpravo předseda odboru KČT Jičín Jan Simeon. Foto: neznámý kolemjdoucí
zámek v Boskovicích. Foto: J. Vaníček ml.
hrad Bouzov. Foto: J. Vaníček ml.
zámek v Náměšti na Hané. Foto: J. Vaníček ml.
V sobotu 20.8.2011 ve 14:30 rozhlížel jsem se po zajímavostech města Mohelnice, kde zastavil na pár desítek minut autobus s turisty odboru KČT Jičín. Osm dní prožitých v Drahanské vrchovině se nachýlilo ke svému konci. V letním čase odkrojují lidští jedinci volné dny zpravidla k cestě do více navštěvovaných horopisných celků s vyššími nadmořskými výškami. Zdejší krajina (s nejvyšším bodem Skalky 735 m) - opomíjená snad pouze těmi, kdo o ní nechtějí více vědět - mně přinesla hodnotné turistické zážitky v přírodě lužních lesů i smrčinách středních poloh, na březích hrdé řeky Moravy, u potoků i říček (Nectavy, Jevíčky, Hloučely i Javoříčky), v podzemí s krasovými útvary, na venkovských návsích i náměstích větších lidských sídel, u kapliček i kostelů, nabídla možnost potěšit se pohledem na zámky (v Boskovicích, Plumlově, Náměšti na Hané) i do jejich interiérů, poučit se z informačních tabulí naučných stezek o dávném osídlení, o životě v dobách středověkých, vnímat tragédii Javoříčka, která se udála na samém konci války - 5. května 1945 (!).
Turista smí vracet se do stejné krajiny a v dobrém vzpomenout… i na Drahanskou vrchovinu.
Třeba zase někdy !
Výlet do Krkonoš /06. 08. 2011/ aneb Rozloučení s Petrovou boudou /napsal Jan z Jičína/
Na horskou pěší túru přijeli 6. srpna 2011 do Krkonoš tentokrát čtyři příslušníci naší rodiny: dvě Aleny a dva Janové. V 7:45, kdy z polojasné oblohy svítilo sluníčko, jsme svěřili osobní vůz hlavnímu parkovišti ve Špindlerově Mlýně. Po osmé hodině - poté, co zkontrolovali jsme velký rozcestník turistických cest poblíž sochy sv. Jana Nepomuckého - vydali jsme se proti proudu Labe po jeho pravém břehu do Krakonošova panství. Pro tento den byla vybrána místa veskrze známá: cesta Labským dolem a procházka po česko-polské hranici. Jen smutná zpráva, jež přilétla před pár dny od Petrovy boudy, naše plány hojně pozměnila…
Po modré značce minuli jsme dolní stanici lanovky na Medvědín. Pod Dívčí strání odskočili jsme si k místu, kde Labe přibírá zleva svého Bílého sourozence. Město zůstalo definitivně za zády. Zpevněná cesta vedla nás do lesního prostředí plného květů, borůvek i pozoruhodných živočichů, nejedna informační tabule přinášela kolemjdoucím hodnotná sdělení o zdejší krajině. U Staré pily jsme zařadili první drobnou svačinu. Labe, ač opodál přibralo Dvorský potok, nebylo již tak na vodu bohaté. U přítoku Pudlavy (892 m) zaměnili jsme širokou cestu za horský chodník. Labský důl pak otevřel se v plné kráse, z mohutné stěny vlevo padal Pančavský vodopád. Obloha v tom čase vydala několikaminutovou přeháňku. Stoupali jsme dál až k Labskému vodopádu, k vyhlídce v jeho horní části vede krátká odbočka. Ačkoliv nepočítal jsem turisty, s nimiž jsme se při putování ze Špindlerova Mlýna setkali, tvrdím, že jejich počet byl toliko jednociferný.
Bílé Labe ústí do Labe. Foto: A. Vaníčková ml.
kvetoucí hořce na horských loukách. Foto: A. Vaníčková ml.
Na hřebenech to bylo docela jiné. Již Labská bouda (1300 m) byla hojně navštívena, mnozí pěší i cykloturisté na horách radovali se z hezkého dne. Kolem poledne jsme si objednali kávu, po chvíli jsme zamířili po červené k prameni Labe (1380 m). Mezitím zatáhlo se a začalo pršet. Déšť nikterak nebránil tradiční prohlídce znaků některých měst, jimiž česká řeka protéká. U rozcestníku vybrali jsme žlutou spojku k České budce. Tam zabočili jsme po hranicích vpravo po značce červené. Lehká mlha chvílemi bránila pohledům do okolí, být k vidění snažila se i Szrenica u sousedů.
Labská bouda. Foto: A. Vaníčková ml.
Labský vodopád. Foto: A. Vaníčková ml.
u pramene Labe. Foto: A. Vaníčková ml.
Po hranici česko-polské pohybovalo se mnoho turistů tempem rozvážným, mezi nimi pak proplétali se spěchající účastníci krkonošského maratonu Szrenica - Sněžka a zpět. Déšť kulminoval v čase, kdy míjeli jsme Wawel, tam asi na deset minut zastavili jsme se pod přístřeškem, kde skrývali se i další lidští jedinci před vodní nadílkou. Pohled do Sněžných jam, jenž v minulosti nejednou ozdobil zdejší naši procházku, se tentokrát pro mlhu nekonal. Mokré kameny severního suťového úbočí Vysokého kola vyžádaly si zvýšenou pozornost návštěvníků hor. Mužské ani Dívčí nebyly již vláhou omývány a mlha výhledům nebránila. Příchod k Petrově boudě a zastávka u ní byly zážitky smutnými, do komentářů k poslednímu dni života této pozoruhodné stavby se nepouštím.
rychlý účastník běhu Szrenica - Sněžka - Szrenica. Foto: A. Vaníčková ml.
Wawel. Foto: A. Vaníčková ml.
Janové z Jičína u Mužských kamenů. Foto: A. Vaníčková ml.
Aleny z Jičína u Dívčích kamenů. Foto: J. Vaníček ml.
Petrova bouda již nikoho nepohostí. Foto: A. Vaníčková ml.
smutný pohled u požářiště. Foto: A. Vaníčková ml.
V blízké Moravské boudě, kde se točily interiéry pro film "Sněženky a machři", jsme si udělali asi ve čtyři hodiny zastávku (souhrnně) nad třemi talíři krkonošského kysela a jednou pórkovou polévkou. Sestup do nižších poloh udál se pak po značce žluté. Obloha vláhu nevydávala, sluneční paprsky dopadaly na Žalý, Medvědín i blízké Kozí hřbety. Cestou s asfaltovým povrchem byly k vidění ještě Sedmidolské boudy, Davidovky a Pevnost, zůstaly však bez zevrubnějšího našeho zkoumání. Od Dívčí lávky odebrali jsme se do Špindlerova Mlýna rovněž po žluté značce, jež provedla nás jinými zas kouty městské zástavby. Po 27 kilometrech během dne prožitého v Krakonošově panství odjeli jsme v 18:45 autem k Jičínu.
před Moravskou boudou se naparoval Trautenberk. Foto: A. Vaníčková ml.
Moravská bouda. Foto: A. Vaníčková ml.
Davidovy boudy. Foto: A. Vaníčková ml.
Naše rodinné vycházky ze Špindlerova Mlýna nejsou v kalendáři rodinné turistiky ničím mimořádným (v mém případě jde již o letošní třetí), vždyť i na místech známých lze objevovat detaily dříve přehlédnuté. Cesta kolem požářiště Petrovy boudy nebyla pochopitelně ničím příjemným, ale málo přívětivou okolností, kterou musí turista vzít na vědomí. Kéž takové smutné zážitky nepřibývají !
DEP Putování po řekách - Ohře /22. - 30. 07. 2011/ aneb Vandropis - Ohře 2011 /napsala Maruška Beruška/
22. 07. pátek - odjezd ve 04.14 hod.z Trutnova, než dojedeme do Chodova stavíme se v Ústí nad Labem, batohy do úschovny a hurá na trasu, sice trochu prší - na chvíli do pláštěnek, ale 11. hodina rozhodla a začala bájo dovolená s lovem vizitek, po trase a občerstvení ve 14.30 hod odjíždíme do Chodova, kde budeme týden poznávat krásy okolí.
Trasa: Ústecké kolečko - 15 km
ČD Ústí nad Labem západ - centrum - ZOO - centrum - lanovkou na Větruši - Soudný vrch - rozcestí Nad Vaňovem - Zdymadla T.G. Masaryka Střekov - hrad Střekov - ČD Střekov - žel. viadukt přes Labe - ČD Ústí nad Labem západ.
23. 07. sobota - Do říše strašidel na Vysoký kámen - 32 km
V 7.30 hod. slavnostní zahájení před školou. V 8.hod odjíždíme 2 autobusy na 1 výlet.
Trasa : Luby rozhledna u Strejců 98 schodů - Horní Luby - U vodárny - Vysoký kámen - Kostelní - U Jitřenky - Krásno - Kraslice - Tisovské rozcestí - rozhledna Olověný vrch 74 schodů - Bublava - Tisová - Kraslice.
24. 07. neděle - Na konci světa - 41 km
Trasa : Kraslice - Sklená - Smolná - Horní Rotova - Rotavské varhany - Růžové údolí - Dolní Rotava - Zámeček Favorit - Jindřichovice "Mauzoleum" - Loučná - Staré Hory - Hory - Oloví - Pod Šibeničním vrchem - Trempská osada Modrá kotva - Hřebeny ČD ( Popojedem vlakem ) - Sokolov - Královské Poříčí - Statek Bernard - ČD Královské Poříčí.
25. 07. pondělí - Za relikviářem Svatého Maura - 28 km Trasa : Bečov n/Teplou - rozhledna Krásenský vrch 120 schodů - Krásno - Horní Slavkov - Bošířany - Kozí Hřbety - Loket nad Ohří 26. 07. úterý - Po Krušnohorských rozhlednách - 40 km
Trasa : Nejdek - Křížová cesta - Hotel Krásná vyhlídka Tisová - Tisovský vrch (rozhledna Paindl 120 schodů ) - Tisová - Nové Hamry - Horní Blatná - rozhledna Blatenský vrch 114 schodů - Bludná - Pernink - Abertamy - Plešivec rozhledna 53 schodů - Chata Trampská bouda - Abertamy.
27. 07. středa - Za Ježíškem na Boží Dar - 38 km
Trasa : Boží Dar - Blatenský příkop - Ježíškův malý okruh = kouzelný - Boží Dar - Neklid - Klínovec - Boží Dar - Svítání - Jáchymov - Lázně Jáchymov - Pod Kozím vrchem - Plavno - Bývalý Hanušov - Malhostav - Krásný les - Horní Hrad - Stráž nad Ohří.
28. 07. čtvrtek - Bájný Krudum- 28 km
Trasa : Loket nad Ohří - Dvory - Nadlesí - zřícenina Kostel Sv.Mikuláše - Krudum rozhledna 151 schodů - Milíře - Hrušková - Vodní nádrž Michal - Sokolov íčko - rozhledna Hard 53 schodů - Pivovar Permon - Sokolov ČD.
29. 07. pátek - Do Svatošských skal za zkamenělým průvodem - 25 km
Trasa : Karlovy Vary ČD - hotel Thermal - Vřídlo - Jelení skok - rozhledna Diana 150 schodů - U Obrazu - Doubská hora - Doubí Zámeček Vánoční dům - Svatošské skály - Vodácký tábor u Lokte - Loket.
Kratší trasa, neboť je od 19 hod. Společný večer s předáním diplomů , vyhodnocení vtipného kvízu, večeře a kam se pojede za rok - taneček s bájo kapelou.
30. 07. sobota - Okruh městem Most s výstupem na hrad Děvín - 10 km
Trasa : Most ČD - Infocentrum - hrad Děvín - ČD Most.
při DEP získala autorka velké množství razítek. Z archivu autorky
Sbalit, uklidit, rozloučit se, někdo už odjíždí rovnou domů, někdo se vydává ještě na trasu do Karlových Varů. My odjíždíme v 08.52 hod do Mostu za slabého deště. V Mostě bágly do úschovny. Sice začalo dost pršet, vyrazili jsme. Po návratu na nádraží, rychlé vyzvednutí batohů a poklusem do vláčku. Ve 13.04 hod odjíždíme z Mostu, honem převlek do suchého.V Ústí nad Labem 3/4 hoďky čas na oběd, dopsání vandrbuchu, ve 14.47 hod. pokračujeme přes Velký Osek. V Nové Pace loučení s Jozefínou, v Martinicích přestup do autobusu, je výluka do Hostinného. S malým zpožděním ve 20 hod vystupuji v Trutnově na hlavní nádraží.
Takže za rok na VYSOČINU, jak nám sdělili pořadatelé.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz