V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Podorlický šmajd /15. 10. 2011/ aneb ŠTAFETOVÝ KOLÍK Z LODYH PELYŇKOVÝCH SPLETENÝ Doležalova dvacítka /08. 10. 2011/ aneb PROPŘÍŠTĚ ….. Rudnickej vejšlap /01. 10. 2011/ aneb VÝPADKY Z ROLE PRALESNÍHO MUŽE Podzimní přírodou Podkrkonoším /24. 09. 2011/ aneb PLAVOVLASÝ CHERUB A OBR KOLODĚJ VE VODNÍM KRÁLOVSTVÍ Výlet do Českého ráje /17. 09. 2011/ aneb NAMÍSTO BOLÁKŮ ROZTOMILÉ BRADAVIČKY ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Podorlický šmajd /15. 10. 2011/ aneb Štafetový kolík z lodyh pelyňkových spletený Čtenářka mých stránek Rebecca Ä. z Prkenného Újezdu v Čechách pozastavuje se ve svém dopise nad tím, že převážná většina mých líčení pochází z prostředí turistických pochodů, na dalších 37 stránkách psaných sanskrtem snaží se pak doložit přednosti klasických výletů před organizovanými akcemi /např. libovolná trasa, neplacení startovného, na pochodech beztak nejsou kontroly etc../ Silně časově zaneprázdněn a proto neschopen na 33 listech své odpovědi psané hlaholicí s tímto názorem nesouhlasit odvažuji se alespoň v úvodu této reportáže tvrzení, že každý pochod ve spojitosti s krajinou, kterou je veden, a s nějakou jeho osobitostí /třeba spočívající třeba v osobách pořadatelů či v charakteristickém místu startu či cíle nebo třeba jen v nějaké potravině na něm podávané/ má nějakou příznačnou svéráz, která ve spojitosti s účastí na stejné vlně naladěných účastníků dodává turistické akci neopakovatelnou atmosféru, již turista na samostatném výletu při nejlepší vůli nenalezne. 10. ročník pochodu Podorlický šmajd tradičně přilákal mě ze dvou důvodů – kvůli překrásné krajině v okolí Nového Města nad Metují a kvůli skvělým přátelům Milanovi a Miloši z Nového Města nad Metují a Jardovi ze Slavoňova – současně dlouholetým obětavým tahounům pochodů novoměstských. Letošní ročník však současně obdržel příchuť pelyňku – avizováno bylo, že jedná se o derniéru pochodu, neb naši přátelé pro příští rok neshodli se na podmínkách pořádání pochodu s nejpovolanějšími ze svého mateřského odboru, pročež jej vskutku v příštím roce v kalendáři turistických akcí nenalezneme. o derniéru pochodu byl natolik velký zájem, že zájemci o start chvílemi stolky pořadatelů brali útokem, čemuž vzadu čelí také Jarda /vlevo u stolku v modrém/ a Miloš v zeleném. Foto: L. Šlosar předtím, nežli s Maruškou z Trutnova /zády u baru/ vyrazil na vlastní trasu, setrval Vláďa z Jilemnice /vlevo/ s manažerem pochodu Milanem v srdečném rozhovoru. Foto: L. Šlosar Má povídání o pochodech nejsou pochopitelně prezenční listinou, sotvaže mnohdy stačím na pochodu zaznamenat sama sebe, nicméně dlužno poznamenat, že byl jsem mile překvapen – byť letmými – setkáními s těmi, jež jsem dlouho nespatřil – s Ivanem z Nového Město nad Metují a s Vaškem z Náchoda /jakoby předzvěstí oněch setkání byla společná cesta s historicky stále nejúspěšnějším trutnovským stovkařem Mirkem do Velkých Svatoňovic, odkud mířil na start pochodu v Úpici/. Korunou všech sympatických střetů bylo – po půl deváté, kdy konečně vycházel jsem na trasu - setkání s téměř kompletní rodinou Jana z Jičína, jejíž příslušníci zasluhují se o to, že čtenáři mohou si přečíst na mých stránkách také vyprávění, při jejichž čtení nemusí se pracně nořit pod nánosy vedlejších vět ještě k tomu s hrozbou, že v nich utonou, a místo toho dozví se třeba ihned, kudy se šlo, aniž by přitom byla popleněna literární úroveň jejich textů. Prvních pět kilometrů pílil jsem proti toku METUJE, jež – převážně po mé pravici – většinou plynula klidným tokem, jen někdy zašuměla znenadání, jakoby pobouřena tím, že v některých úsecích jejímu pokojnému splynutí postavilo se do cesty zpupné kamení. Mé nohy netížilo ani tak mírné nachlazení, v jehož důsledku cítil jsem tlak v obličeji, nýbrž svazoval je pocit odpovědnosti, neb byl jsem pořadateli pověřen odpovědným úkolem předal dvěma členům jediné kontroly v PEKLE laskominky pečlivě zabalené v papíru a jednomu z oné dvojice - paní Boženě - současně i diplom. Poživatiny předal jsem neznehodnoceny také dík stálé chladnému počasí, jež ještě kupříkladu v Trutnově projevilo se teplotou tří stupňů pod bodem mrazu. pohled na historické centrum Nového Města nad Metují několik metrů za sokolovnou před klesáním k Metuji nenechal jsem si ujít ani tentokráte. Foto: L. Šlosar v některých místech ojediněle stavěly se vodám Metuje do cesty překážky ….. Foto: L. Šlosar ….. jinde rozlévala se řeka ničím nerušena po šířce celého svého koryta. Foto: L. Šlosar v Pekle věnovala se kontrola pilně své bohulibé činnosti. Foto: L. Šlosar V čase, kdy ještě pět minut chybělo do třičtvrtě na deset, z Pekla pokračoval jsem velice pozvolným stoupáním po úzké silničce po modrém turistickém značení. Nevadilo mi vůbec, že nejdelší trasa 28 km vedla stejnými místy jako před pěti lety, tehdy dokonce den po úmrtím dni mého otce, neb kamkoliv, kde líbilo se mi předtím, vracím se vždycky rád, zvláště když zakrátko objevil se na jediném a velmi blízkém obzoru přede mnou utěšený pohled na obec LIPÍ. S radostí zaznamenal jsem, že podstavec ke kříži s citátem z Evangelia Matouše, kapitoly 16., verše 26. „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, když sám sebe ztratil? bíle byl omítnut a nebyl již znehodnocen žádným turistickým značením. Pět minut po desáté prudké mé stoupání obcí přerušeno bylo u zavřené ještě restaurace U Nováků, kde bylo mi třeba zabočit doprava, nad kapličkou proplést se úzkou cestou opět do volné krajiny, kde sluneční pohoda – byť stále chladného – podzimního dne ovládla dokonce hospodářské zvířectvo natolik, že býci neuznali za vhodné při pohledu na zářivě červenou mou větrovku přeskočit ohradu a zbytečné tak uspíšit moje entrée na Dobrošov. Mohl jsem se tak nad Lipím v klidu zastavit a nenechat bez povšimnutí výhledy na rozlehlou krajinu od ostrých kontury krkonošského hřebene s přehlédnutelnou Sněžku po mé levici po výhledy na končiny jakoby utopené do jednolité fronty spadu, z níž patrny byly stoupající bělavé proužky dýmajícících elektráren kraje již Pardubického. Přede mnou počala se mi přibližovat výrazná silueta JIRÁSKOVY CHATY NA DOBROŠOVĚ, k níž doputoval jsem mezi čtvrt a půl jedenáctou. Protože chata měla otevírat až v 11 hod., příjemnou přespůlhodinkou strávil jsem na lavici u stolů před chatou dojedením housky se salámem, vypitím iontového nápoje a především pak pozorováním krajiny před sebou, v níž tentokráte nejvíce soustřeďovala na sebe pozornost přehradní nádrž Rozkoš a nedaleká Česká Skalice. Do chaty vkročil jsem přece jako první ještě před hodinou jedenáctou a kratičké čekání na pivo způsobené tím, že narážen byl sud, využil jsem otisknutím čtyř razítek, jež byly mi k tomu účelu nabídnuty v recepci, do svého vandrbuchu. Z časových důvodů pobyl jsem v příjemném prostředí chaty jen krátce a již po čtvrt na dvanáct kmital jsem ve směru na obec DOBROŠOV. Za zlehka nabitý stav příjemného duševního opojení zaplatil jsem jen daň nepatrnou – na vzdálenějším konci obce laxně vyhodnotil jsem, přesněji řečeno nevyhodnotil jsem je vůbec - modré turistické značení, ale po pouhých 300 metrech chůze ve směru na Českou Čermnou kajícně jsem se vrátil, a ze zajetí silnice konečně osvobodil jsem se - těsně potom, co mihli se předem mnou Alča a Jarda z mého mateřského odboru. těsně nad Lipím objevily se po mé levici impozantní výhledy na hřeben Krkonoš, na němž nedala se přehlédnout Sněžka. Foto: L. Šlosar při pohledu z posezení před Jiráskovou chatou na Dobrošově hlavní pozornost na sebe poutaly především nádrž Rozkoš a Česká Skalice. Foto: L. Šlosar vzápětí poté, co vyšel jsem z Jiráskovy chaty, s veselou myslí potěšil jsem se dalekými výhledy především na Ostaš a Javoří hory. Foto: L. Šlosar Další úsek trasy vedl při převažujícím pozvolném klesání po široké cestě po úbočí zalesněného prudkého svahu, jenž doprava spadal do hlubokého údolí bezejmenného potoka, a natolik umožnil mi ubrat na pozornosti, že popustil jsem uzdu svým myšlenkám, jež zato odměnily se mi úvahami o rozdílnosti lidských osudů v turistice. Přátelé Milan, Miloš a Jarda se svými kolegy osvědčili se v minulých letech jako organizátoři úspěšných pochodů, přece však jejich schopnosti budou ležet ladem a v příštím roce je jako pořadatele nikde nenalezneme. Já naopak co hlavní manažer dosud dvou turistických pochodů nejsme schopen dát jim nový impuls, a přece naopak z této pozici nejsem vytěsňován a zůstávám v ní přinejmenším i příští rok. Ani na mou funkci šéfredaktora Zpravodaje se má mnohem mladší a neméně stejně kvalitní zástupkyně – třeba z důvodu realizace vlastních představ o dalším směrování časopisu - netlačí. Už i na Kaddáfího došlo, teď už se jen někde skrývá, dost možná v Čechách, kde podobným týpkům se vždycky dařilo, třeba ve svém stanu někde v šumavském parku v místech po kůrovci vykácených, jen já zůstávám - napůl latimérie podivná (Latimeria chalumnae), napůl král 6. dynastie ve starověkém Egyptě Pepi II. Mé úvahy naštěstí ukončila křižovatka turistických cest POD DUBOVICÍ, kde krátce zavlnil jsem se po širší údolní cestě a zakrátko byl jsem vyštván do krátkého prudkého stoupání, na němž naštěstí mé myšlenky zredukovaly se na přání, aby konečně stoupání ukončeno bylo opět pohodlnějším terénem. Ten naštěstí dostavil se zakrátko v podobě cesty ubíhající doprava, z níž zakrátko – podobně jako předtím pod obcí Dobrošov - po pravé straně svah prudce spadal do údolí tentokráte již říčky Olešenky, kterou však shůry nebylo vidět, sama cesta pak v četných v zákrutech vedla po vrstevnici. Na jednom místě těsně pod vrchem zvaným Kozí hřbet zastavil jsem se u kamene ozdobeným korunou, nápisem „Louisenplatz" a letopočtem 1896. Celkový dojem z cesty, z níž zpočátku až příliš viditelný byl hrozivý protisvah a na něm na několik okamžiků i sendražská rozhledna, vylepšovala občasná skaliska při cestě, u největšího z nich přede mnou zastavili se Alča a Jarda, snad také proto, že omrzel je za nimi můj supot, dupot a chrastění nakopávaných větví, jež občas ležely přes cestu. Cesta zdála se mi natolik nekonečná, že sám zastavil jsem na křižovatce s jinou neznačenou cestou u kamene s nápisem „K 10leté samostatnosti Josef Bartoň z Dobenína“ a nechal jsem se ojedinělým svým pohledem do mapy ubezpečit o tom, že k dlouho očekávané odbočce z úbočí hřebene chybí mi již jen půlkilometr. Skutečně zakrátko z následujícího rozcestí POD KAŠPARKOU po dalších 300 metrech klesání stanul jsem těsně po jedné hodině popolední na rozježděné cestě na křižovatce žlutě a zeleně značené cesty, na rozcestí nazvaném dle blízkého potoka HRANIČNÍ POTOK, byť v mapách vytrvale nazývaného synonymy Mezný či Mezní. tajemný kámen na místě, jež sám pojmenovává jako Louisenplatz, nachylován je postupně zubem času dozadu. Foto: L. Šlosar vrstevnicovou cestu nad Olešenkou lemují místy ojedinělá malá skaliska. Foto: L. Šlosar kámen na počest desetileté samostatnosti České republiky stál na křižovatce lesní cest a pro mě znamenal přislib, že zanedlouho konečně dojdu k rozcestí Pod Kašparkou. Foto: L. Šlosar Odbočil jsem doprava po zmíněné cestě a na převažujícím mírném klesání po své levici pozoroval jsem bezelstně skotačící a dovádějící vody potoka, jež jakoby netušily, že po dvou kilometrech pohltí je říčka OLEŠENKA, v jejímž širším korytu budou přinuceny svou bezstarostnou dětskou hravost vyměnit za spěšný shánčlivý krok dospělého. V onom místě soutoku při HOLUBÍM PALOUKU poodhalily zřejmě tajemství pojmenování potoka dva kameny, jeden z kamenů nesl nápis „Revír Peklo“, druhý mu oponoval názvem „Revír Č. Čermná“. V těch místech skončila i má poklidná chůze na pohodlnějším terénu, neb turistické značky vybídly mě k překročení již Olešenky po pohodlném mostku a posléze k 1,5 km dlouhému stoupání se zhruba dvousetmetrovým převýšením a jež. sestávalo vlastně ze tří úseků. Nejprudší stoupání započalo hnedle od Olešenky po široké cestě a ztíženo bylo zpočátku jejím měkkým terénem, teprve v polovině cesty přece jen se umírnilo. Kratičký oddech poskytla mi cesta těsně pod pastvinou svým odbočením doprava, než z další širší cesty pokryté tenkou hladinou tekoucí vody vyhnala mě v podobě již úzké stezky do pestrého členitého stále zalesněného úseku sestávajícího z krátkých - tu prudkých, tu pozvolnějších - úseků stoupání. Poslední část výstupu proběhla po poklidném lučinatém úseku, na jehož konci okouzleně pozoroval sem před sebou, jak travnatý prah přede mnou pozvolna opticky klesá a jak nahrazován je postupně širokým panoramatem rozlehlé krajiny, v níž poněkud vpravo v její hloubi v pestrém byť právě zastíněném terénu marně snažilo se ukrýt Nové Město nad Metují, bylo to zbytečné, stejně se mému návratu za necelé dvě hodiny nevyhnulo. ze dvou hraničních kamenů vybral jsem ten s nápisem "Revír Č. Čermná", snad kvůli tomu v budoucnu nebudu mít někdy v Pekle peklo. Foto: L. Šlosar směle do dalšího stoupání za výhledy z pod vrchu Sendraž! Foto: L. Šlosar překročil jsem travnatý prah a za svou píli vynaloženou při zdolávání prudkého stoupání odměněn jsem byl výhledy na rozlehlou krajinu, v níž nedalo se přehlédnout Nové Město nad Metují. Foto: L. Šlosar Hospůdku U svatého Floriana ve zděné budově, jejíž převážnou část – jak název napovídal - tvoří požární zbrojnice, na kraji obce SENDRAŽE půlkilometra od začátku následného klesání nalezl jsem za dobu, co jsem tudy procházel, otevřenu poprvé. Zakrátko jediný volný stůl v blízkosti vystaveného razítka osvěžovny postupně obsadili také Alča a Jarda a také Vlastík z Rychnova nad Kněžnou, jehož jsem předtím na startu rovněž shledal po delší době. Po mžiku na Dobrošově podruhé pozdravil jsem se tu rovněž s pánskou polovinou jičínské výpravy – Janem a Lukášem. Čas mého příchodu do restaurace pět minut před druhou hodinou umožnil mi využít jejího příjemného prostředí bohužel pouze na dobu dvaceti minut, zvláště nechtěl-li jsem později z cíle vypadnout na vlak chvatně jako v týdnu z napajedelského zámku zloděj nosorožčích rohů. Obcí Sendraží sestoupal jsem krátce k místu, kde zelená značka odklonila mě doleva na zprvu lučinatou cestu, jež zakrátko zavedla mě do vlhkého terénu procházejícího tmavým hájkem, kde s obtížemi vyhnul jsem se ohleduplně se čtyřčlennou skupinou mířící z protisměru. Dosavadní klesání ráznější do LIBCHYNĚ zaměnil jsem v obci za klesání zcela zanedbatelné při LIBCHEŇSKÉM POTOKU, jehož bystré spěchající vody musel jsem překročit dobře šestkrát po mostkách sice bezpečných, nicméně sestávajících dřevěného zábradlí vždy po jedné straně a z mokrých klád, jejichž povrch z toho důvodu vyžadoval zvýšené pozornosti a nepřál příliš kvapné chůzi, jíž jsem jinak nešetřil. Teprve naposledy překročil jsem potok po normálním mostku již blízko PAVLÁTOVY LOUKY, za níž na další lesní cestě maminky s kočárky a dětmi ukázaly se později co věrohodnou předzvěstí toho, že Nové Město nad Metují nebylo již daleko, což zakrátko potvrdil charakteristický pohled na zámek a dva kostely již v nedaleké vzdálenosti skrze stromoví lemující cestu. Ještě než ve čtvrt na čtyři začal jsem definitivně klesat na již opravdu blízký kraj města, dovolil jsem si na kraji lesa desetimetrovou odbočku vzhůru k HUSOVĚ LÍPĚ a mohyle s kalichem při ní stojící. Libchyňský potok místy snažil se skrýt mezi bujnou vegetaci, ale nepovedlo se mu to. Foto: L. Šlosar v závěru svého putování nelenoval jsem vystoupit několik metrů k Husově lípě, při níž postavena byla mohyla s kalichem. Foto: L. Šlosar Protože chtěl jsem být v cíl stůj co stůj, renesanční krásu centra NOVÉHO MĚSTA NAD METUJÍ znesvětil jsem rychlou chůzí natolik, že do cíle v sokolovně dorazil jsem za dalších dvacet minut a ještě naposledy – nebo na nejméně jeden rok naposledy – spolu se Standou z Hronova, s nímž shodou okolností jsem ráno na start z vlaku dorazil, vychutnal jsem si atmosféru pochodu Podorlický šmajd. Na Podorlický šmajd, z jehož deseti ročníků zúčastnil jsem se šesti, budu vzpomínat – stejně jako nepochybně většina ze 197 účastníků posledního ročníku - jako na jeden z nejhezčích a nejzajímavějších pochodů, jichž jsem se kdy zúčastnil. Kdybych si pro oživení reportáže nebohou tu ženu v úvodu mého vyprávění nevymyslel, pod ještě čerstvými dojmy z pochodu vzkázal bych paní Rebecce Ä. z Prkenného Újezdu v Čechách následující: Ochabnou-li mé vzpomínky, jako památka a také jako důkaz báječné atmosféry pochodu Podorlický šmajd zůstane mi štafetový kolík podepsaný a předaný jeho pořadateli po jeho posledním ročníku, byť právě z tohoto důvodu více než jako vyrobený ze dřeva bude mi spíše připadat, jako by byl spleten z lodyh obzvláště hořkého pelyňku. Nechť darovaný kolík bude alespoň symbolicky pokračovat ve štafetě turistických akcí v rukou nás pořadatelů KČT Lokomotiva Trutnov pořádáním nového pochodu Memoriálu Miroslava Petiry - i za ztížené situace, kdy o týden později bude uskutečněn v čase dosti nepříznivém – v neúmyslné časové kolizi s bohuslavickým pochodem Pojďte s námi! předání štafetového kolíku Milanem /vprostřed/ a Jardou /vpravo/ zaskočilo autora těchto řádek natolik, že zapomněl vyloudit úsměv podle Russela Croweho při předávání Academy Award of Merif /"Oscara"/ za nejlepší mužský výkon v roce 1980 ve filmu Gladiátor, přestože tuto grimasu předtím několik týdnů pilně nacvičoval. Foto: M. Vrabcová Doležalova dvacítka /08. 10. 2011/ aneb Propříště….. V sobotu ve 03,10 hod. ráno nezazvonil mi budík na nočním stolku jen proto, že probudil jsem se o deset minut dříve a včas ho zaklapl, aby nerušil. Ve 03,52 hod. opustil jsem dům na Zelené louce, drobný déšť nevadil, nejen proto, že jiní v něm mezitím šlapali celou noc. Ve 04,25 hod. přibyl jsem na hlavní trutnovské nádraží, vlastně před ně, protože trasu mezi Trutnovem a Malým Svatoňovicemi ovládla náhradní přeprava autobusy. V 06,01 hod. - pouze s tříminutovým zpožděním – dorazil náš vlak do Hradce Králové. V 06,08 hod. – přesně načas vyjel rychlík z Hradce Králové. V 07,47 hod.rovněž načas zastavil rychlík na hlavním nádraží v Praze. V 07,57 hod. vyjel jsem ze stanice Hlavní nádraží metrem na trase B. V 08.09 hod. přestoupil jsem ve stanici Muzeum na metro na trase A. V 08,24 hod. nastoupil jsem na stanici Dejvická na tramvaj č. 20, propříště – toho výrazu použiji ještě několikráte – zapamatuji si, že výhodnější je dále cestovat autobusy č. 119 a č. 218 z autobusové zastávky hned vedle stanice metra. Vposledku v 08,37 hod. vystoupil jsem na konečné stanice tramvaje Divoká Šárka. Celé to cestovatelské martyrium podstoupil jsem proto, abych absolvoval exkurs v délce 35 km po severozápadním okraji Prahy. K tomu měl mi dopomoci a také dopomohl …. samozřejmě na prvním místě Pánbůh, jak v takovémto okřídleném spojení s oblibou říkáme i my ďaurové …. ale pod záštitou shora uvedeného i pochod - 25. ročník Doležalovy dvacítky. Na pravidelné tříkilometrové pěší pouti z domu v ulici Pomněnkové na Zelené louce do práce čas od času potkávám po necelém půlkilometru v ulici Pampeliškové sympatického vysokého staříka, jenž zakření se na mě přátelsky a pronese: „Vida, Doležal jde“. Samozřejmě vím dobře, že dobrý ten muž nepovažuje mě za nositele 21. nejčastějšího příjmení ČR, natož nespílá mi neznámou nadávkou, nýbrž mi nezaslouženě lichotí. Muž a žena poblíž točny za skromný obolus 15 Kč obdařili mě stručným popisem všech tří tras – 10, 20 a 35 km. O své trase musel jsem se rozhodnout již po několika metrech, byť šlo o „pouhý“ akt svědomí, v těch místech ani později na trase nebyla totiž žádná kontrola. Jako druhou alternativu zvažoval jsem absolvování střední trasy dvacet kilometrů, doplněné o pěší putování na Hrad a na Petřín pro turistickou vizitku. Protože však ze zatažené oblohy nespadala již ani kapka deště a protože v kolotu předešlého dne nepodařilo se mi vytelefonovat, v kolik hodin a kde přesně pan prezident turistické vizitky Hradu prodává, tuto alternativu jsem zamítl a zvolil jsem nejdelší trasu 35 km. Proto po několika metrech opovrhl jsem červenými značkami, jež svedly by mě načas do údolí Divoké Šárky, a místo toho nastoupil jsem - veden žlutými jejich kolegyněmi - okružní cestu po mírně se svažující asfaltové silnici skrze zalesněný úsek. Název pomníku, k němuž svedla mě šipka doleva po několika metrech, na okamžik vzbudil můj neklid, poněkud již zubem času ohlodaný nápis na mohyle z kamení mě – díky křestnímu jménu a především datu –naštěstí uklidnil: „Zde zemřel sokolský písmák Karel Vaníček 24. června 1926:“ pomník nedaleko konečné stanice tramvaje Divoká Šárka věnován je Karlu Vaníčkovi, cvičiteli, vzdělavateli, řečníku, písmáku, zakladateli sokolského muzea, členu předsednictva ČOS a iniciátoru zbudování Tyršova domu v Praze. Foto: L. Šlosar Pokud ten člověk zemřel tu potichu na mrtvici či infarkt, měl krásnou smrt, byť tento eufemismus nelze nikdy použít z pohledu blízkých. Spíše neklidně a v bolestech umírá se v pospolitosti, jež nepovažuje – odměňujíc mnohonásobně více modelky nežli zdravotní sestry - zhoubné nemoci za větší společenský problém nežli životní úroveň, byť ze dvou zel je tím menším vyžít denně se životním minimem nežli mít na kontě miliony a v těle zhoubný nádor. Za těchto morbidních úvah, jež z mého podvědomí vyextrahovala čerstvá událost v mém vzdálenějším příbuzenstvu a jež korespondovaly se zataženou oblohou, s listy – řečeno se Cyranem z Bergeracu – na podzim překrásně umírajícími i s mou osamělostí, dospěl jsem k místu, kde cesta počala se konečně točit doprava. Na zmíněném ohybu cesty ani piknikové místo, originální to nápad Lesů hl. m. Prahy, sestávající z laviček, stoliček a ohniště, nepozměnilo příliš tok mých myšlenek, neb neměl jsem při ruce ani uzeninu, ani zápalky a ani spolustolovníky. Již v úplném protisměru původního mého putování setkal jsem se opět s červenými značkami, jež přispěchaly ze Šáreckého a rázně ujaly se iniciativy – zakrátko zavedly mě asi dvěstěmetrovou odbočkou na skalnatý ostroh, z něhož spatřil jsem zalesněný skalnatý protisvah údolí Divoké Šárky, na jejíž tok oko mé však nedohlédlo. ještě před Nebušicemi odbočka červeně značené cesty zavedla mě na vrchol skaliska s výhledy na Divokou Šárku. Foto: L. Šlosar V Nebušicích propříště nebudu netrpělivý, nedám se hned na začátku obce svést ulicí Loveckou k mírnému klesání, nýbrž ještě několik set metrů využiji dobrodiní červených značek, dokud nepřivedou mě na čilou silnici již u novorománského kostela, takto dostal jsem se poněkud vlevo k ústí ulice Sichrovského. Do stejné pasti spadla dvojice mých vrstevníků, jež právě mě doběhla. Naštěstí dobrý muž převážející dřevo nasměroval nás na náměstí Padlých /protože v okolí nebyl dům s červenou lucerničkou, mínění jsou asi padlí z nějaké války/, kde napojili jsme se na frekventovanou silnici na Přední Kopaninu, zmíněný kostel spatřil jsem však bohužel vzdálen krátce pouze mezi stromy. Dvojice nasadila velice svižné tempo, jež z důvodů poznávacích by mi normálně nevyhovovalo, ale na odkrytém terénu jsme se mu rád přizpůsobil. Na křižovatce s další ještě frekventovanější silnicí někdo z dálky na nás kynul, byl to svatý Václav, jehož vysochaná postava evidentně tu byla instalována nedávno. Nedal zahynout nejen vám, natož ni budoucím, ale dokonce ani mě samotnému, jenž se snažil na neobyčejně rušné křižovatce pomník zvěčnit. Na zbylém silničním úseku do Přední Kopaniny, ale také později do Horoměřic přidružila se v neprospěch poutníka další hrozba – museli jsme dávat pozor na oblohu, aby na nás nespadlo některé z letadel, jež nad námi prolétala v intervalech snad pětiminutových do blízkého letiště v Ruzyni. Naše trojice vyvíjela na odkrytém terénu tak svižné tempo, že snad v těch chvílích hodni jsme byli odkazu toho, po němž byl pochod pojmenován a jehož i neznalým představoval stručný medailónek na rubu itineráře: Zasloužilý mistr sportu Josef DOLEŽAL /1920 – 1999/ atlet Dukly Praha, 12x překonal světový rekord na různých.tratích v chůzi, získal stříbrnou medaili na OH 1952 v Helsinkách v chůzi na 50 km, na ME 1954 v Bernu získal zlatou medaili v chůzi na 10 km a stříbrnou medaili v chůzi na 50 km, v letech 1946 až 1960 získal 25 x titul mistra Československa v chůzi na 10 km, 20 km a 50 km. sv. Václav vprostřed šíleného provozu na frekventované křižovatce silnici mezi Nebušicemi a Přední Kopaninou nedal zahynout ni mě. Foto: L. Šlosar< Ulice K Juliáně lomí se v Přední Kopanině natřikrát, její výzvu k odbočení doprava oslyšeli jsme teprve na podruhé, když posvěcena byla žlutými turistickými značkami. Kříž na samotném rozcestí U sv. Juliány v nedalekém lese dohlížel na to, aby průchozí odbočil správným směrem dle blízkého rozcestníku. Je tu vztyčen v zastoupení světnice, jež odmítla si vzít pohana a zaplatila životem za názor odvážný dokonce ještě dnes, že snoubenci by měli se dobře poznat a rozumět si zvláště po duchovní stránce. Mně kříž přikázal, abych dvojici nechal nerušeně posvačit, umožnil mi toliko vyjmout z batohu iontový nápoj a poté nasměroval mě po červeně značené cestě travnaté do Horoměřic. kříž na rozcestí U sv. Juliany směroval každého procházejícího turistu správným směrem: "Ty do Statenic musíš se vydat po žluté a ty mlč a padej pěkně po červené do Horoměřic!" Foto: L. Šlosar Protože do osvědčené restaurace Modrá stodola přibyl jsem před otevírací dobou, pokračoval jsem dále do středu obce, kde předaly si mě navzájem červené a zelené značky na místě nejvhodnějším - blízko dětského hřiště, kde následující nápis na jiném kříži připomněl v tomto kraji ojediněle válku. prusko-rakouskou roku 1866: „Na paměť války r. 1866 u Hradce provedeno za 34 zl. 16 kr. za ubytování pruských dragounů“ – z nápisu není zřetelno, zda částka v nápisu uvedená je „sekerou“ okupačního vojska nebo částka řádně za ubytování uhrazená, jíž vlastenečtí občané města se štítili a vynaložili ji proto na výstavbu kříže. Krátce zastavil jsem se ještě na rušné ulici Velvarské u pomníku slavného zdejšího rodáka, jenž představen je tu nápisem: „Vzpomínáme na Benedikta Roezla / cestovatele – botanika / 1824 13. 8. 1864 / ke 140. výročí narození věnuje MNV a OB“ . Pak hříšné své pudy konečně ukojil jsem jedním pivem naproti v občerstvení, k němuž scházel se postupně dělný lid, jenž v potu tváře i v den pracovního volna vydělával si na skrovnou skývu chleba. V těch chvílích – po předešlých prchavých snahách sluníčka vymanit se z ocelového sevření - ještě více zachmuřená obloha hrozila nepokrytě deštěm. Horoměřice chlubí se slavným rodákem - botanikem a cestovatelem Benediktem Roezlem, jenž ve městečku se 13. srpna 1824 narodil. Foto: L. Šlosar Se zelenými značkami shledal jsem se blíže zámku, jenž byl převážnou příčinou potu na tváři pracujících, neb probíhaly na něm pilné práce obnovovací. Moje průvodkyně vyvedly mě z městečka polními cestami, z nichž nejprve vpravo přede mnou spatřil jsem obrovské sídliště, jež dozajista předpověděla Libuše slovy: „Vidím sídlo velké, jehož paneláky budou se nebe dotýkat“, poté zbledla a upokojil ji teprve panák medoviny, jenž zdál se jí nezvykle hořký, neb výjev jí navíc prozradil, že v blízkosti bohnického sídliště bude stát psychiatrická léčebna. Poté po překročení malé silničky octl jsem se na skalnatém buližníkovém hřebínku, jenž doprava klesal nejprve nepatrně, doleva však za skalnatými hranami zprudka. Za hranou otevíraly se výhledy směrem západním na postupně se přibližující městečko Únětice. Cesta těsně podél hřebínku vlnila se na krátkých klesáních a výšvizích, trochu připomínala cestu v okolí Janského vrchu mezi Petříkovicemi a Bernarticemi. Divokost krajiny umocněna byla křovinami a padlými kmeny podél cesty, její iluzi podpořil i silný vítr, jenž cloumal okolním stromovím v popředí šedavých mračen na obloze. Svahy Kozích hřbetů, jak romantické místo sluje, do údolí Únětickému potoku spadaly natolik zprudka, že jsem se z cesty raději vychýlil do větší šířky a na schůdnější zprava klesající cestu navázal jsem výše. podiv se, poutníče, jenž představuje si naše hlavní město podle rušných ulic centra a velkých sídlišť, takováto skaliska nalezneš jen kousek od Prahy na Kozích hřbetech. Foto: L. Šlosar na Kozích hřbetech drobné skalní útvary lemovaly cestu po její levé straně. Foto: L. Šlosar ze skalisek na Kozích hřbetech měl jsem možnost sledovat přerušovaně veškeré předpolední dění v Úněticích. Foto: L. Šlosar Propříště z kraje Tichého údolí vystoupám si určitě do ještě prudšího svahu na Alšovu vyhlídku. Protože s trasou pochodu neměl jsem však zkušenosti a nedůvěřoval jsem příliš vlhkému terénu, pokračoval jsem dále širokou cestou podél Únětického potoka, jenž klikatil se tu po mé pravici, tu po mé levici, místy marně přerušován dřevinami přepadajícími přes jeho koryto. Kdyby proti rybníčku návštěvníkům Tichého údolí nezůstal nápis a mě vzpomínky na návštěvu na jaře roku 2001, už bych snad nevěřil, že v nynějších ruinách nízké budovy s rozebraným již téměř trámovím při cihlové omšelé budově obsluhovány byly dříve u podlouhlých stolů desítky spokojených hostí. Proti tomu, co z nebohé restaurace Maximiliánka zbylo, připadla mi ve vzpomínkách chátrající Sokolská bouda v Krkonoších jako hotel InterContinental tři dni po slavnostním otevření. bystrý tok Únětického potoka v Tichém údolím protínán byl kmeny spadlými přes jeho koryto. Foto: L: Šlosar Neukojen tak prozatím nevyslyšel jsem o několik minut později rady itineráře odbočit těsně u prvních domů Roztok nad Vltavou doprava na žluté značky a pokračoval jsem dále aspoň na kraj městečka porozhlédnout se po náležitém zadostiučinění. Propříště vím, že dorazím-li sem - zdržen Alšovou vyhlídkou - až v jednu hodinu, teprve tehdy naleznu zde vinný sklípek otevřený. Takto s nepořízenou vrátil jsem se a již po žlutých značkách překročil jsem po mostku Únětický potok a vybral se do krátkého táhlého stoupání, jež na dalších několik kilometrů vystřídala pohodlná vrstevnicová široká cesta Roztockým hájem. V těch místech blahořečil jsem svému překotnému rannímu rozhodnutí, v jehož důsledku doplnil jsem svůj batoh iontovými nápoji namísto převleku za kačera Donalda nebo Michaela Jacksona, v nichž chtěl jsem být méně nápadný a splynout nenápadně s davem, abych nebyl odhalen jako před týdnem na pochodu v Rudníku. Nesmysl! Jakoby figurka známá z hospody v Zadní Lhotě předpokládala, že ze stejného důvodu bude rozpoznána v Londýně na Trafalgar Square či spíše – s přirovnáním k mému osamění na celém pochodu – 10 km od jižní točny! Tato situace měla jedinou výhodu, mohl jsem být otravný jen sám sobě, na což jsem si již zvykl. Po dalším krátkém stoupání vznesl jsem se do otevřeného prostoru. Vlevo poněkud za mnou v prodloužení vedení vysokého napětí přes neviditelné údolí Vltavy jen zásluhou cedule naučné stezky identifikoval jsem ostrožnu Zámka, na které na rozhraní 08. a 09. století vypínalo se hradiště. Úplně v popředí přes travnaté prostory otevřelo se přede mnou pražské panorama od nezaměnitelného Hradu zprava po výškovou budovu doleva, jež připomenula mi maják, anglicky „lighthouse“. Vprostřed vlevo mezi hradištěm a panoramatem obřímu sídlišti bohnickému dodala nečekaně sympatického vzhledu z větší blízkosti viditelná pestrá barevnost jeho domů. proti vedení vysokého napětí za pomoci informační cedule naučné stezky identifikoval jsem Zámka, na němž situováno bylo kdys hradiště, jež stálo při zrodu přemyslovského státu. Foto: L. Šlosar zásluhou barevných paneláků vyhlíželo bohnické sídliště přívětivě, jenže já vím své: čím žije pospolu větší seskupení lidí, tím spíše najde se šílenec, který prudí ze svého bytu sousedy zvuky techna. Foto: L. Šlosar > na otevřeném prostoru za travnatou plochou rozvinulo se přede mnou překvapivě rozlehlé panorama Prahy. Foto: L. Šlosar Ve vilové části Suchdola odvedla mě doleva odbočka na jednu ze Sedleckých skal, kde nadchla mě vyhlídka na vltavské údolí se železniční tratí Praha – Ústí nad Labem a naopak znechutil mě „výtvor“ neznámého „autora“, jenž červeně počmáral ceduli první zastávky naučné zastávky Roztocký háj – Tiché údolí. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské! na vyhlídce na jedné ze Sedleckých skal znechuceně odvrátil jsem se od informační tabule, jíž počmáralo nějaké budižkničemu, a nechal jsem se uchvátil výhledem na široké vltavské údolí. Foto: L. Šlosar Když posléze dle itineráře bez sebemenších pochybností procházel jsem ulicemi Sídlištní, Hřebenovou a Hlubockou a klesal do Lysolajského údolí, liboval jsem si, jak s výjimkou krátkého váhání v Nebušicích, hladký je můj postup …………… až – v době, kdy jako z udělání postupně načas měnilo se počasí ze sychravého na slunečné - konečně mi sklaplo. Dle itineráře měl jsem dojít k betonovému bazénu se značkou zákazu vjezdu /propříště co automobilový analfabet si tuto značku nastuduji/ a zde najít modré turistické značení. Propříště pro pochody v Praze, kde skutečně není lehké trasy popsat, opatřím si mapu tohoto města. Propříště budu pátrat za místem dotyku cesty s Lysolajským údolím na protějším svahu, neb při pochodu pouze nakročil jsem plaše do Starodvorské ulice, kde modré značky jsme nenalezl. Improvizovaně sestupoval jsem podél Lysolajského potoka, až mé naděje povzbudila zprava ústící ulice V Šáreckém údolí, nenalezené modré značky měly mě totiž svést do Dolní Šárky. Ulice táhla se však proti toku Šáreckého potoka, aniž bych – již notně dopálený – modré značky střetl. Jeden dobrý muž poradil mi, abych se vrátil, překročil nejbližší mostek a vyšplhal se do prudkého svahu. Náhlému štěstí nešel jsem však dostatečně naproti, neb mostek jsem přehlédl a vracel jsem se třičtvrtě kilometru bezmála zpět k ústí ulice. Jiný muž myjící auto mě znovu obrátil zpět podrobnější informací, že mostek nalézá u nejbližší autobusové zastávky. Skutečně u zastávky Žežulka cestu k potoku konečně spatřil jsem, řízením osudu mě podpořil můj první informátor, jenž shodou okolností v autě právě okolo projížděl. Za potokem přehlédl jsem asi kolmou červeně značenou cestou, na níž měl jsem dle itineráře předtím přejít z modře značené cesty, a vyšplhal jsem se rovnou na kraj Dejvic, předchozí zacházku jsem tak nechtěně vykoupil tím, že minul jsem zříceninu Baba. Na cestu ke kostelu sv. Matěje raději jsem se vyptal, vedla a na kraji svahu, jenž předtím jsem zdolal. Asi čtvrthodinová procházka po hřbitově a výhledy od kostela do části údolí Šárky umožnily mi nabýt původní duševní rovnováhy, byť nesystematickým a nahodilým pátráním nenalezl jsem hroby čtyř významných osobností, o nichž zmiňoval se itinerář, naopak mé pozornosti neunikl nízký náhrobek českého historika, spisovatele a politika Josefa Šusty. Když po konzultaci přes mobil posléze shledal jsem, že u hostince Na staré faře nalézám se od cíle již jen půlkilometra, návštěvu této osvěžovny jsem si s radostí neodepřel. po vychýlení z trasy, při němž klel jsem jako dlaždič, teprve výhledy na Divokou Šárku od kostela sv, Matěje navrátily mi opět původní můj duševní klid. Foto: L. Šlosar hrob historika Josefa Šusty, neprávem osočeného ze spolupráce s fašisty, nutí člověka k zamyšlení nad tím, zda kolaborace a hrdinství nejsou v Čechách posuzovány spíše podle společenské objednávky a přání jako otce myšlenky. Foto: L. Šlosar Mírným komplikacím nevyhnul jsem se ani v závěru - ulice Na Fišerce, jež měla mě uvést do cíle, zůstala mi utajena, zcela nelogický pokus dostat se sem ulicí Paťanka ukázal se co cesta do pekel, na druhý pokus úspěšný byl jsem po trase autobusové linky č. 131. Jediný pořadatel v cíli před stadipnem Dukly Praha a právě odcházející rodinka jakoby potvrdily, že pochodu scházela patřičná atmosféra, což bývá bez viny pořadatelů údělem pochodů ve velkých místech, také v Trutnově, zvláště chybělo-li v tomto případě v cíli zařízení, jež by účastníky odchytilo a pozdrželo. Pořadatelé KČT Dejvice a KČT Dukla Praha zaslouží však jen a jen pochvalu za překrásnou trasu pochodu, jež mi zalahodila. před branami stadionu, kde v šedesátých letech v plné síle hostovaly slavná mužstva jako Benfica, Real, Ajax a Celtic, očekával poutníky cíl pochodu. Foto: L. Šlosar V 16,00 hod. naložil mě autobus linky č. 131 na autobusové zastávce Juliska hned proti stadionu Dukly. V 16,08 hod. vystoupil jsem na konečné autobusové zastávce Hradčanská. V 16,16 hod. vyjel jsem ze stanice metra Hradčanská na trase A. V 16,31 hod. přestoupil jsem na stanici Muzeum na metro na trase B. V 16,50 hod. přibyl jsem na Černý Most. Mezi 16,55 a 17,15 hod. vypil jsem jedno pivo ve Sport Baru. Tady svitla naděje na zlepšení zmrazených česko-ruských vztahů, jeden ze dvou Rusů popíjejících zde vodku přinesl mi totiž zakutálenou desetikorunu, jež vypadala mi z děravé peněženky. V 17,55 hod. nasedl jsem do linkového autobusu. Ve 20,05 hod. tento autobus vyklopil mě v Trutnově. Ve 20,08 hod. nalodil jsem se na autobus MHD linky č. 4. Ve 20,20 hod. odemykal jsem konečně dveře svého bytu v trutnovské čtvrti na Zelené louce. Celé to cestovatelské martyrium užitečné mi bylo také proto, že při něm usnesl jsem se na tom, že propříště – pokud nějaké příště bude - do Horoměřic dojdu v otevírací době Modré stodoly, při ústí Tichého údolí vylezu si na Alšovu vyhlídku, do Roztok nad Vltavou dorazím v otevírací době vinného sklípku, v Lysolajích najdu modře značenou cestu, na Babě neminu zříceninu a na hřbitově při kostelu sv. Matěje naleznu hrob Josefa Kemra. Rudnickej vejšlap /01. 10. 2011/ aneb Výpadky z role pralesního muže Když poslední zářijovou sobotu "plápolal" jsem za Mášou a Budem na Bradlo, pocítil jsem potřebu dohnat dlouhodobý výpadek ve zdolávání převýšení, jež stála by aspoň trochu za řeč. Nato nad Hostinným pohled do dáli na Černou horu vyvolal ve mně vzpomínku na e-mail, jenž předtím odkudsi přistál v mé elektronické poště, a bylo mi jasné, že následující sobotu upustím od původního záměru cestovat daleko a místo toho zúčastním se pochodu Rudnickej vejšlap, jenž po uplynulé roky jeho existence hrubě jsem opomíjel. Protože obec Rudník nalézá se asi 15 km od mého sídliště Zelená louka a protože časovým rozmezím startu mezi 8. a 10. hodinou popřáli pořadatelé i chronickým spáčům, nasedal jsem na Zelené louce na autobus směřující do Vrchlabí nezvykle pozdě - až v 08,46 hod. Jakkoliv další řádky zavanou asi narcisismem, nemohu smlčet skutečnost, že na startu zaskočil mě - neb duchem jsem spíše pralesním mužem, jenž nejraději skryt houštinou glosuje dění, nežli by byl jeho součástí - manažer pochodu Jirka tím, že srdečně se ke mně hlásil, ba dokonce mě i adoroval, čehož příčinou byly mé webové stránky. Což o to, bylo to i milé, ale nerad bych mezi turisty dopadl jako Julius Fučík - kol něho umírali významnější hrdinové jako třeba Heillige drei Könige, dokonce sami komunisté měli ukázněnější hrdiny protifašistického odboje, ale Fučík byl veleben jen proto, že na rozdíl od ostatních o svých eskapádách napsal, na což pak doplatil pak post mortem sám, protože normální labužník života a milovník žen stal se hrdinou bez krve a masa. Ale zpět k pochodu. Na startu pochodu obdržel jsem barevný plánek trasy 24 km, která na mapě připomínala osmičkou, jež jakoby zdeformována byla pod koly nějakého automobilu a z níž její dolní část odpadla. Spojnicí obou jejích okruhů vprostřed byla Hoffmannova bouda, na jejím vrcholu - pomyslném i z pohledu převýšení skutečném - čněla Černá hora - příčina toho, proč jsem si - krom zvědavosti - účast na pochodu zvolil, nedokončena byla proto, že cíl její byl v hospůdce U Petry, necelý jeden a půl kilometr severně od startu. Trasa pochodu zakreslena byla do kontextu okolních komunikací a turisticky značených cest, takže nepotřebovala dalšího popisu krom význačných bodů na trase, zvláště když v první jeho části doprovázely účastníka červené fáborky, sice stroze umístěné, ale na všech sporných místech se nacházející. Pro líčení pochodu je důležitá i krátká zmínka o počasí, v rozkvětu právě nalézal se překrásný slunečný den pod oblohou prostou jakýchkoliv mráčků, pokračující podzimní čas pochodu znemožňoval naopak vznik parného dne, což jistil ještě příjemný vánek. Jak ostatně vysvětlil mi Jirka, jenž pokračoval v srdečném hovoru v úvodních stovkách metrů pochodu, nežli dohonil svou ratolest, nebylo zbytí, aby úvodní kilometry vedly po asfaltovém povrchu - nejprve směrem severním po frekventované silnici na Čistou, posléze směrem východním po nefrekventované silnice ve směru na Janovice a ještě později v blízkosti zmíněné obce s konečnou platností opět ve směru severním. Pořadatelé totiž při určení nejkratších tras počítali i s kočárky a nechtěli šťastné rodiče ratolestí v nich usazených nechat trmácet se v obtížném terénu. Při zabočení silnice doprava ve směru východním ještě oddechnul jsem si aspoň načas od varovného pohledu na výraznou protáhlou zalesněnou horu Černou, jež později při dalším obratu doleva zaplnila celý obzor přede mnou a jež jakoby říkala: "To jsme hochu, zvědava, co mi předvedeš". Poněkud chlácholící pohledy poskytovaly výhledy doleva na Žalý a hlavně na rudnický kostel, jenž jakoby zapuštěn do země vyčníval z okolní krajiny pouze bílou věží se zelenou kopulí. Při pohledu dozadu zklidňovaly pohledy především na výraznou Zvičinu. k první mé konfrontaci s Černou horou na dálku došlo již těsně za Rudníkem. Foto: L. Šlosar poté, co své kroky definitivně obrátil jsem na sever, mohutná silueta Černé hory na těsném obzoru přede mnou slibovala, že čeká mě sice náročný, ale krajinově překrásný pochod. Foto: L. Šlosar I kdyby absentovaly fáborky, nebylo možno zbloudit - ještě z nefrekventované silnice před nevyslyšenou další odbočkou do Janovic navedla poutníka k dílčímu cíli Hoffmannově boudě stará dřevěná šipka, v místě, kde asfaltová cesta končila a počala dále stoupat po lučinách, nasměrovaly správně poutníka šipky lyžařského značení, jejichž autorem byl právě Jirka. V těch místech míjel jsem rodinky s dětmi, které v pohodový ten čas neměly důvod ke spěchu, krom jiných i tatínka v zeleném tričku, jenž tlačil obětavě před sebou kočárek. Ve stejných místech naproti tomu předstižen byl parní válec rychlovlakem stovkařky z Náchoda, jež jediná se mnou přijela předtím stejným autobusem z Trutnova. Po celou její úvodní část lemovaly trasu jednoduché obrázky, jež zřejmě měly děti pro zpestření obkreslovat. V místě, kde otevřely se doleva pohledy na vzdálené vrchlabské panelové domy, na pastvině procházeli se koně krokem mnohem důstojnějším a ladnějším. vědomi si toho, že většina děcek je sice hyperaktivních, nicméně ve svých snahách nestálých, připravili pro ně pořadatelé zpestření na trase v podobě četných obrázků. Foto: L. Šlosar Milosrdný les, v němž ještě čišel přece jen příjemný chlad, milosrdně zastřel pohledy na velikána před a zároveň nad námi, silniční ruch, jenž po chvíli dal se slyšet od sedla u Hoffmannovy boudy, stal se zatím ještě vzdáleným příslibem první zastávky s pivem. Místo první kontroly - Ludvíkovu boudu, o níž předtím neměl jsem ni tuchy, nalezl jsem po krátkém váhání po sto metrech za Hoffmannovými boudami ve směru na Janské Lázně a po dalších 300 metrech na úzké silničce, po níž předtím odbočil jsem doleva. S pivem v ruce usedl jsem v naplněném exteriéru boudy u jednoho z mála volných stolů a oddal se siestě hodné času, v němž necelá hodina chyběla do času poledního …. jako by nečekalo mě přes 400 metrů převýšení na vrchol Černé hory nade mnou. Téměř nad chatou vznášely se pomalu kabinky lanovky s těmi, kteří odepřeli si slast dobývání hory po svých a jimž bezmála stačilo vyklonit se s příslušným obolem v ruce a objednat si za jízdy v boudě pivo. Přes silničku naproti ze žlabu stékala voda Ludvíkova pramene. Figurínou, jež popsanou idylku doplnila, nebyl však Ludvík z Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince, jenž v závěru završí svou proměnu zatčením pašeráka Mikloše Göče a zlidovělým výrokem: "Stůjte, Dešťovko. Jsem policejní inspektor Trachta. Dvacet let tu na vás čekám, a dočkal jsem se. Půjdeme!", čistotu vod pramene hlídal obyčejný vodník s dýmkou. v exteriéru Ludvíkovy chaty vzadu vládla příjemná siesta, pročež cestující na Černou horu závistivě hleděli z kabin lanovky odpočívajícím do piva. Foto: L. Šlosar nemusíš se, vodníku, bát, že ti budeme Ludvíkova pramene chodit na pramenitou vodu, raději naproti přes silničku dáme si aspoň jedno "bahno". Foto: L. Šlosar Jeden z účastníků pochodu musel evidentně obdržet předtím můj popis, věrný jako popis Kájínka po jeho útěku z Mírova, snad dokonce uvozený slovy "Wanted Dead or Alive". Z popudu Jirky nabídl mi totiž, že nasměruje mě spolu s jinými účastníky k dalšímu pokračování trasy, jež na Černou horu nevedla po salónních turisticky značených cestách, nýbrž mířila sem oklikou - Klauzovým dolem, kudy shodou okolností nikdy jsem dosud nešel. Když celá skupina neměla se k odchodu, vyrazil v další pokračování silničky napřed. Překvapilo mě, jak po prudkém klesání poměrně nedaleko nalezl jsem na červeném značení hotel Siréna. Přestože další průběh trasy byl nabíledni, odskočil jsem si ověřit si jej na nějaké mapě na silnici v hoření části Janských Lázní. Neúspěšný vrátil jsem se bystře k hotelu Siréna právě včas, abych se napojil na početnou skupinu, jež chystala se právě Klauzový důl ztéci. Písmeno "zet" - navíc v přídavném jménu místo v přivlastňovacím zájmenu - Klauzový napovídá, že důl /také zvaný Těsný/ nemá s naším panem prezidentem nic společného, i když rovněž budí respekt, ale člověk přichází mu na chuť spontánněji. Jedná se o svažující se údolí Černohorského potoka mezi Černou a Světlou horou, ve kterém ve 2. pol. 16. stol. postavena byla plavební přehrada vulgo klauza na splavování vytěženého dřeva do Úpy pomocí dřevěných žlebů, jejíž poslední zbytky splavila katastrofální povodeň v roce 1897, jak informuje dvojjazyčná tabule na začátku dolu, ještě na levém břehu potoka - bráno při pohledu nahoru. Potok překročili jsme zakrátko po řídkých kamenech v nehlubokém jeho místě, kde bohudík chybný krok neměl by za následek stržení proudem, nýbrž pouze nepříjemné smočení, jemuž dal bych přednost raději než před ruky podáním, ale ani k jednomu bohudík nedošlo. první dotyk divočiny v Klauzovým dole obstaral sám Černohorský potok, jenž bylo třeba nám přebrodit. Foto: L. Šlosar Další průběh Luisiny cesty, jak pojmenován byl uzoučký 600 metrů dlouhý turistický chodník, jehož rekonstrukci financovala Správa KRNAP v letech 2002 - 2003, zcela potvrdil slova jednoho z dobrovolných průvodce, jenž přechod potoka označil co "první dotyk s divočinou". Příroda v jejím okolí ponechána je úmyslně svému moudrému osudu a návštěvníku Krkonoš bohužel ojediněle představuje toto pohoří v podobě, v jaké nalézalo se zřejmě kdysi na celém svém území před jeho zvelebením především ve prospěch těžeb, chatařů a turismu. Uzoučká cesta stoupající nejprve pozvolně, později prudčeji členitým terénem, na řadě míst přetnuta byla padlými mohutnými stromy, jež tu bylo nutno přelézt, tu podlézt, turisté vzdálení jen o několik metrů výše, stěží byli viditelni skrze spleti větvoví a houštin, na některých místech bylo nutno krátce použít při stupu rukou, jinde vedla cesta - vždy však bezpečná - po kraji svahu lemovaného houštinami a spadajícího prudce k potoku. Při zdolávání překážek nemohlo oko poutníkovo nespočinout průběžně na četných umělých prazích a dvou vysokých kamenných jezech, jež v součinnosti se stříbřitými vodami vytvářely úchvatné vodopády. úzká pěšinka v Klauzovým dole opravdu někdy vypadala na to, že po několika metrech skončí v mlází a ponechá poutníka na pospas divoké lesní zvěři a masožravé floře. Foto: L. Šlosar umělé prahy na potoce po našich levicích vytvářely v Klauzovým dole stříbřité vodopády, o nejvyšší z nich, byť prořídlý, postaral se jeden ze dvou kamenných jezů. Foto: L. Šlosar Naše skupina brzy se rozdrobila, když předhonil mě i starší její účastník, a já v hořeních partiích cesty příjemně osaměl jsem, soustřediv se na dvě věci - na opatrné kladení nohou v náročném terénu a sledování překrásných scenérií na potoce vlevo, čímž potvrdil jsem, že pralesním mužem jsem toliko duchovně, nikoliv ladností pohybu v terénu. Protože kolena má nebyla mi úplnými oporami ve zdolávání nejtěžších partií Luisiny cesty, později po překonání mostku, jenž ohlodán byl zubem času, přece jen převážila radost z toho, že doputoval jsem na pozvolna stoupající pohodlnou širokou pěšinku, jež donesla mě k milníku, na němž patrny byly německé místní názvy Petzen, Schneekopfe a Spindlermûhle. V těch místech narazil jsem na červeně, ještě před časem žlutě značenou cestu. Turistické značení dále vedlo mě po klikaté cestě do prudkého svahu, jímž neprosvítalo jediné místo, jež by dalo naději, že brzy budu mít stoupání za sebou. Cesta byla však upravena Správou KRNAP, prostá byla překážek, takže umožňovala vyvinout mi pravidelné nepřerušované, byť nepříliš rychlé tempo. Konečně překročil jsem širokou cestu, jež kolmo protnula onu, po níž právě přicházel jsem a jež poněkud poodhalila krajinu po mé pravici, jíž vévodil vrchol Sněžky, který načas spatřil jsem už pět minut předtím mezi řídnoucími stromy. Prudký kratičký výšvih nad cestu pak vystřídalo stoupání již mírné, jež záhy přešlo v rovinu, po níž konečně vyšel jsem z lesa na prostranství u Černé boudy, kde naposledy letmým pohledem s nejvyšší horou Čech jsem se rozloučil. jeden ze starých krkonošských milníků - s neprozřetelně dopadajícím stínem fotografujícího - slibuje pocestnému, že po následující cestě dostane se postupně do Pece pod Sněžkou, na Sněžku a do Špindlerova Mlýna, o převýšení však taktně mlčí. Foto: L. Šlosar ze tří výhledů na Sněžku vybral jsem úplně ten první a netradiční - z úbočí Černé hory ještě z pod široké cesty skrze řídnoucí stromy. Foto: L. Šlosar Na široké cestě přes nejvyšší partie Černé hory, jež připomenula mi mariánskolázeňskou kolonádu, náhle - jako Gavrilo Princip či atentátník z al-Kajdy - vztyčila se přede mnou postava v červeném svetru, z níž toliko rozeznával jsem její kontury …. ale bombičku po mě nevrhla, ani prasátko, neb měla do čela naraženu čepici a stála zády k sluníčku, nýbrž zasáhla mě šípem z fotoaparátu, jímž usvědčila mě ze zdolání hory - Vašek ze Žacléře právě tu cosi zajišťoval. Kiosek U staré lanovky, kam vzápětí chystal jsem se vkročit, původně sloužil co rodinný domek postavený v roce 1934 pracovníku původní lanovky, která po 3.174 metrech délky a 644 metrech převýšení nedaleko tu končila horní stanicí, nežli od roku 01. března 1980 nahrazena byla tou současnou. Než vstoupil jsem dovnitř, vyslechl jsem od několika odcházejících klientů nepřívětivá slova o obsluhujícím. Já však nemohu pronést o něm jediného křivého slova, sedě zády k pultu každé ze svých dvou piv obdržel jsem do minuty po objednání, snad cena po 35 Kč mohla zdáti se vysoká, ale ceny jsou tržní a je na svobodné vůli každého, zda si pivo objedná či nikoliv. Dle pokynu na plánku razítko na pultě posloužilo mi co druhá kontrola pochodu. co naděláte, paní oficiálová, společnost je pauperizována, nehoršete se proto, že i takovéto zjevy se nám po horách pohybují. Foto: V. Čech protože při mých putováních postačuje mi k životu většinou jen pivo, v kiosku U staré lanovky pomněl jsem se dobře a bez časových prodlev. Foto: L. Šlosar Chátrající Sokolská bouda stále více na mě působí stejně smutným dojmem jako Titanic po nárazu na ledovec. Tradiční mé úvahy na téma, že jedni nechali zchátrat ukradené prosperující statky a kláštery, ti po nich však zase tradiční české textilky nebo Petrovku a Sokolskou boudu, zarazily včas na prudkém klesání výhledy do Černého Dolu, kde snad bych dalekohledem identifikoval, co která rodina popíjí při zahradním dýchánku, a na oblohu, v popředí jejíhož azuru skotačila a dováděla rogala. Tak nad Černou horou a na jejích úbočích vznášeli se či proudili spokojení lidé, kteří místo aby nadávali na poměry a na Kalouska, hleděli vyzobat ze života to překrásné, příjemné a lahodné, protože život je nakonec takový, jaký jej pojímáme, vždyť i naše babičky s přívětivostí vzpomínaly dokonce i na dobu temna, přestože jim kdejaký páter Koniáš sežíhal Bible kralické, neb byla to doba jejich prvních lásek a objevování světa. Když posléze od rozcestí U Zrcadlových bod dospěl jsem opět k Hoffmannově boudě, odběhl jsem si znovu 400 metrů k Ludvíkově boudě a stejnou vzdálenost zpět, neb v průběhu cesty shledal jsem, že předtím razítkoval jsem tu pouze do vandrbuchu. Sokolská bouda mně - častému návštěvníku Krkonoš již z let padesátých- vyvolává asociace s Titanikem, jenž po nárazu na ledovec naposledy se vzepjal, aby postupně a nezadržitelně klesal ke dnu. Foto: L. Šlosar nad Černou horou dováděla, flirtovala, laškovala, ba možná navzájem se miliskovala rogala čili závěsní kluzáci. Foto: L. Šlosar za překrásné viditelnosti - kdybych měl ovšem hvězdářský dalekohled - při prudkém klesání v Černé hory rozpoznal bych tam v Černém dole dokonce, do kterého šálku kávy spadl vám, paní aktuárová, váš lorňon. Foto: L. Šlosar Zelené fáborky vlastního značení svedly mě posléze po široké cestě na louku, z níž zopakovaly se mi překrásné výhledy od Sokolské boudy do kraje s výraznými body Zvičinou, Kumburkem, Táborem a Kozákovem. Poté cesta, jíž nebylo třeba již značit, svedla mě do zalesněného údolíčka Bolkovského potoka, na který jako korálky na nit navlékaly se postupně osamělé chaloupky. Na jednom místě již v Bolkově nakupeno bylo větší množství lidu, jež snad minul bych, kdyby nedojel mě právě na bicyklu opět Jirka z Rudníka a neupozornil mě na volnou repliku zvoničky původně z 1. pol. 20. stol., jíž postavilo občanské sdružení Přátelé Bolkova v časovém rozmezí mezi květnem 2010 a červnem 2011. četné pohledy do kraje zalahodily především oku milovníka Podkrkonoší. Foto: L. Šlosar díky místním patriotům, jako v tomto případě v Bolkově, ožívá česká krajina dalšími a dalšími renovovanými zvoničkami, kapličkami a Božími mukami. Foto: L. Šlosar Probíhala tu jakási sláva, při níž počkal jsem si na pěnící pivo, jež tu kupodivu podávali zdarma, a poté - uvědomiv si kalorický dluh dne po pouhých dvou pouhé ranních houskách se salámem - přisedl jsem si k jednomu ze stolu naplněnému potravinami a s nenápadností tygra požírajícího antilopu krmil jsem se tu kousíčky eidamského sýra. Posléze překonal jsem další asi 3 km a konečně vstoupil do cíle v hospůdce U Petry, kde vedle diplomu neodolal jsem alespoň krajíčku chutného chleba se sádlem, přirozeně ani pivu. V klasické venkovské hospůdce prožil jsem příjemnou dobrou přes hodinku ve společnosti dvou skvělých lidí - Jirkova tatínka a stovkařky Andrey z Náchoda, kteří oba se postupným vývojem propracovali ke svým zálibám, v nichž každý je šťastný a úspěšný a k nimž starší z nich dospěl dokonce z hodně vzdálené startovní čáry. S Andreou byli jsme i nyní jedinými adepty na cestování zpět autobusem, jenž měl stavět opět na autobusové zastávce Rudník, pošta na křižovatce v 18,48 hod., ale dostali jsme od místních tip na zastávku mnohem bližší. Skutečně překvapivě octli jsme se rázem u kostela proti penzionu Heřman na silnici, kudy autobus měl projet. Od mého nepředloženého záměru dojít přece jen až na křižovatku naštěstí odradil mě jediný člověk, jehož jsem až do pochodu v Rudníku znal ještě z mé mateřské firmy. Zdeněk, jehož spatřil jsem řízením Prozřetelnosti za plotem jednoho z domů, vrátil nás zpět k blízkému ohybu silnice u kostela, kde nalezli jsme autobusovou zastávku, u níž bez honění vyčkali jsme autobusu. Bohužel příjemné zážitky z pochodu zbavily pralesního muže jeho obvyklé rezervovanosti natolik, že rozhovořil jsem se o sobě a ještě přitom pokoušel jsem se filozofovat, což /sebe/vražedná je kombinace i v případě, nejsou-li slova pronášena jazykem, jenž ztěžklý je pivem a poznamenaný rovněž i narůstajícím chladem. Naštěstí pro oba účastníky mého monologu všemu učinila přítrž opět autobusová zastávka Trutnov,,Hor.Staré Město Zel.louka, kde deset minut po hodině devatenácté opustil jsem autobus. Pochod potvrdil známou skutečnost, že pochody mají budoucnost právě v menších sídlech, kde jimi žije celá obec a účast na ní je věcí prestiže jako kdysi nošení "céček" na krku. Mě pak přinesl vše, co od podobných akcí očekávám - přiměřenou fyzickou námahu, návštěvu zatím nepoznané a nádherné lokality a seznámení se skvělými lidmi mezi pořadateli i účastníky. Podzimní přírodou Podkrkonoším /24. 09. 2011/ aneb Plavovlasý cherub a obr Koloděj ve vodním Království Svou nečekanou neúčastí na pochodu Kam nedošel velbloud narušil jsem natolik očekávaný chod událostí, že bylou mou milou povinností následující sobotu nechat vrhnout stín kulatých svých narozenin i na další své souputníky /pamětliv dob, kdy nějaký potentát slavil narozeniny a zkazil tím celému národu přinejmenším večerní televizní program, omlouvám se za toto mé poslední připomenutí oné politováníhodné události s příslibem, že v příštích přinejmenším pěti - za jistých okolností dokonce již nikdy - se tak nestane/. Na start pochodu Podzimní přírodu Podkrkonoším do HOSTINNÉHO dorazil jsem ovšem před hodinou sedmou ranní ještě se svými předtýdenními souputníky Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnice, kteří však účast na pochodu mínili zkombinovat s Tuláčkovými oslavami v Poniklé, naštěstí však o půl osmé měla dorazit a také dorazila z Nové Paky Máša s Budem. Místo startu - prostorný interiér RESTAURACE U BICANA - probouzelo se pomalu ale jistě k čilému ruchu zásluhou nachystaných již pořadatelů pochodu a také její obsluze, jíž stran piv nedali jsme košem. Název restaurace neodpovídá představám, že zasvěcena je výhradně Slavii, naopak její - čelem k výčepu - levá strana původně prý obsahovala pouze dresy a jiné kultovní předměty Sparty a Bohemky, teprve naposledy přibyly dominantní červenobílý medvěd i další obdobné předměty mého oblíbeného klubu, jemuž snad poslední změny nebudou řebíčkem do rakve stlučené událostmi a výsledky posledních dvou letech jeho existence. Na prostorný stůl uložil jsem čerstvé propozice nového pochodu pořádaného naším odborem, jehož termín předtím přes noc změnil se mi v černou můru a možná způsobí i diplomatický rozkol, protože při stanovení uvěřil jsem v úplnost kalendáře pochodů na rok 2011. levá stěna interiéru restaurace U Bicana ve směru k výčepu vyhrazena byla suvenýrům tří slavných pražských fotbalových klubů. Foto: L. Šlosar Pohled na strohý, leč dvojího výkladu nepřipouštějící popis trasy, a na mapu Podkrkonoší zapůjčenou mi Vláďou, na níž v duchu přetransformoval jsem si plánek trasy, vypověděl, že nejdelší trasa 32 km povede od Hostinného ve směru jižním do míst, jež sice znám, ale do nichž v povýšené své snaze obrážet vzdálenější kouty Čech a Moravy dlouho jsem již nevkročil. Úvodní část trasy vyvedla nás z města ovšem směrem východním zprvu podél železniční trati na Trutnov přes místní část HORNÍ PODHÁJ, odkud pokračovala přes rozlehlou louku. V ten čas závislí byli jsme zcela na vlastním značení, jež bylo sice strohé, ale nalézalo se vždy na každém sporném místě, a jež svou spolehlivostí jakoby počítalo i s hustou mlhou, která pod jasnou oblohou spolu s ranními nízkými teplotami - zpočátku jen šesti stupni přesahujícími bod mrazu - byla příslibem teplého podzimního dne. nad Hostinným všude kol nás rozkládala se louka a obklopovala nás mlha, skrz níž snažilo se zatím marně proniknout sluníčko. Foto: L. Šlosar Vlastní značení dovedlo nás tak bez problémů na silničku, po níž odbočili jsme zprudka doprava konečně ve směru jižním, v němž již po chvíli mlha na chvíli rozestoupila se v domky osady KARLOVKA. Rovněž zásluhou sice bílých, ale vždy spolehlivých fáborků, jež spolu se šipkou umožnily nám krom jiného v CHOTĚVICÍCH správným směrem překročit frekventovanou silnici Trutnov - Nová Paka, nevnímali jsme ani souběžné značení cyklotrasy č. 4347. Vlastní značení pochodu vedlo nás dále kol chotěvického nádraží mírným stoupáním po překvapivě frekventované silničce dále skrze mlhu, jejímž hustým závojem přece sluneční paprsky nezadržitelně pronikaly v podobě tmavých a na pozadí stromů i světlých napnutých provazců ukotvených na zemi kdesi před námi. při stoupání nad Chotěvicemi skrze zdánlivě neprostupný závoj mlhy začaly pronikat šípy zatím nesměle pronikajících slunečních paprsků a zasahovaly nic netušícího Buda. Foto: L. Šlosar Konečně čtvrthodinu poté, co naplnila se hodina devátá, mlha jako mávnutím taktovky Velkého Dirigenta kamsi zmizela a modrá obloha nad námi naplno se rozzářila. Na jednom místě předchozí několikerý příslib místních cedulí proměnil se v konkrétní skutek - po odbočení po silničce doprava za jejím dalším ohybem objevily se atrakce dětského díky Bohu nevirtuálního ráje určeného výhradně k posílení těla, nato vešli jsme do KEMPU KATEŘINA. kemp Kateřina na samém začátku nabídl dětem svět nevirtuální, v němž na rozdíl od zásahů střel v počítačové hře každý pád ze žebříků bohudík citelně bolí. Foto: L. Šlosar Mě zmíněným radostem již odrostlého přitáhla mnohem více dřevěná nízká budova s kontrolou pochodu č. 1 a s občerstvením, z jehož nabídky krom piva vybrali jsme si frankfurtskou polévku. Když těsně poté v příslušném zařízení nedaleké hospody vyjasnil jsem si se svým trávicím systémem modus vivendi slibně se vyvíjecího dne, rozhostil se v mé duši s konečnou platností - řečeno s Markem Twainem - "hluboký klid a mír". Takto naladěn krátce prošel jsem s Mášou a Budem po břehu rybníka s vodníkem s dýmkou v ústech, jenž demonstrativně ignoroval nezvyklý - alespoň na onen na podzimek brzký denní čas - ruch, jehož původci byli účastníci pochodu, kteří v kempu přihlašovali se na dvě nejkratší dětské trasy. Vlastní značení posloužilo nám stejně dobře i v lese, kde odlišilo dětskou trať od naší a v pořádku dovedlo nás do obce NOVÉ DOMY, kde chopily se nás zelené turistické značky, které uvedly nás na úpatí schodiště, jež bylo mi podvědomo, ovšemže tudy jsem přece pílil 08. ledna 2005 za vzácného na dobu tu holého povrchu z Pilníkova na Zvičinu. Pocházející z rodičů každého z odlišných společenských vrstev, což bohužel citelně projevilo se po roce 1968, vzácně však shodnuvších se v ateistické výchově, nejsem proto políben vírou, byť přece dovtípiv se nejasného tušení, že běh tohoto světa řízen je jakýmsi Řádem Věcí, jež neradno je porušovat, velice raduji se z kostelíků, jež předurčeny byly ke zkáze a jež nyní opraveny byly postupně, aby vedle svého základního určení podílely se na překrásném a tak charakteristickém koloritu české krajiny. Tento bohulibý osud poštěstilo se sdílet též KOSTELU NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE, nacházejícímu se ve slunečném třpytu na samém vrcholu schodiště. Již již hrozilo mu, že jeho mladá historie počínající v letech 1889 - 91, kdy kostel vybudován byl jako centrum poutního místa, jež vzniklo jako reakce na několik zázračných uzdravení ze zdejšího pramene, skončí ve 2. polovině minulého století. Roku 1989 však královédvorský farář František Beneš obnovil kontakty s původními místními obyvateli, v letech 1991 - 1999 pak vybráno bylo 67.297,94 DM a postupně celé poutní místo včetně kostela bylo obnoveno. kostel Navštívení Panny Marie koupal se v záplavě slunečních paprsků, v níž nechalo ji tonout i neumění autora snímku. Foto: L. Šlosar V místě slujícím HÁJEMSTVÍ předaly nás značky zelené modrým svým kamarádkám na počátku delšího pozvolného klesání po široké lesní cestě - stezce LESEM KRÁLOVSTVÍ, jehož rozlehlý lesní komplex právě jsme procházeli. Naše kroky rušila toliko zastavení pojmenovaná vždy podle některého stromu, jehož charakteristika nalézala se ihned pod příslušným názvem. U zastavení U olše nádavkem přečtli jsme si povídání o lesních podlažích od suterénu - kořenového patra - po podkroví - vyšší stromové patro - vyhrazené vysokým stromům. Zastavení U modřínu, u něhož stála dřevěná Boží muka s letopočtem 2007 a s modlitbou adresovanou svatému Hubertu, a také snad keltský kámen, představilo návštěvníku hraběte Františka Antonína Šporka, mezi svými šlechtickými časovými souputníky bílou vránu ve svém odporu k bezuzdnému zabíjení zvěře, dále Řád svatého Huberta a konečně svatého Huberta samotného. Zastavení U buku pojednalo o vývoji buku - symbolicky nazváno Od bukvice k dřevěnému koníkovi, neb bukové dřevo používá se k výrobě hraček, vlastně nejspíše používalo, protože který rodič dnes daruje svému synkovi místo třeba mobilu bukového koníka, vždyť by ho mezi jeho vrstevníky degradoval na "socku"? u zastavení stezky Lesem Království zvaného U modřínu situován je dřevěný sloupek připomínající Boží muka, zasvěcený však sv. Hubertu. Foto: L. Šlosar Konečně před námi objevily se modravě lesknoucí se vody PŘEHRADNÍ NÁDRŽE LES KRÁLOVSTVÍ na řece Labi, na jejíž břeh seslal nás krátký prudký sešup. Kontrola č. 2 nalézala se na druhé straně za přehradní hrází. Předpolední poklid z nastávajícího příjemného slunečného dne přenesl se i na muže z nedalekého občerstvení, jenž povolil mi donést si pivo ke kontrole, při cestě k níž mé zpětné kroky ještě u občerstvení přerušilo cinknutí signalizující, že z děravé peněženky vypadla mi mince. Zakrátko objevila se přede mnou k mému úžasu asi desetiletá dívenka v červené bundě a podávala mi spadlou desetikorunu. S údivem sledoval jsem komíhající se plavé vlasy směřující zpět těch něco přes sto metrů k občerstvení, než konečně můj pohled spočinul na mohutné gravitační obloukové přehradní hrázi postavené v letech 1910 - 1919, jejíž strmá stěna spadala na druhé straně přehradní nádrže do třicetimetrové níže k Labi k pěti spodním přehradním výpustím. Když posléze šel jsem vrátit prázdnou sklenici, umínil jsem si, že dívce zakoupím nanuka, leč nikde se tu nenalézala! Zmizela snad v časoprostoru, seslána mi předtím Kosmickým Universem či Pánem co cherubín, snad abych uvěřil, že je ještě jiný svět nežli svět rasových sporů, vražd dětí, přepadávání seniorů či rvaček dementních fanoušků, jenž představován je nám v denním tisku? na přehradní hrázi vodní nádrže Lesa Království není třeba velké představivosti k tomu, aby si návštěvník nepřipadl jako na cimbuří nějakého hodně novogotického hradu. Foto: L. Šlosar na kontrole za přehradní hrází vládla idylka, při níž příjemné pocity podpořeny byly občerstvením na kontrole i u nedalekého prodejce a umocněny byly výhledem na strmou stěnu hráze spadající k propustím. Foto: L. Šlosar Vrátili jsme se přes přehradní hráz, jež rovněž je uměleckým dílem a trochu připomíná hrad, na druhý břeh, odkud jsme přišli. Rozloučili jsme se s modrými značkami, doprovázeni již od hráze pouze jejich zelenými družkami, obrátivše se současně zpět na sever. Po několik dalších kilometrů cesta uchovávala si tentýž ráz, levou její stranu lemovaly stříbřité vody nádrže, jejíž celkový objem je udáván v nepředstavitelném čísle 7,2605 mil. m3, pohledy doprava zpestřovaly nám opticky - s výjimkou krátkého úseku chatové oblasti NOVÉHO NEMOJOVA - zalesněný svah a akusticky silnice ze Dvora Králové nad Labem do Debrného někde nad námi. na poklidné hladině vodní nádrže Lesu Království zrcadlila se modrá obloha jakoby vystřižená z nějakého amerického velkofilmu. Foto: L. Šlosar Svah vpravo podával svědectví dávné nehody. Asi obr Koloděj z Cimrmanovy hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký kdysi tady stál, jak stojíš ty, ty, ty a ty. Tady všude stál. Po kapsách měl kamení snad pro lesní skalku. Plátěné kapsy se mu však protrhly a šutry popadaly na zem - jako několik hodin předtím do moře úlomky amerického výzkumného satelitu UARS - a nepravidelně rozkutálely se po východních svazích po celé délce přehradní nádrže. z hlediska obřího spíše ostrá zrnka písku nežli šutroví rozrušila kapsy Kolodějových kalhot natolik, že vypadaly mu z kalhot a nyní leží roztroušeny po délce celého svahu nad přehradní nádrží Lesu Království. Foto: L. Šlosar Dlužno říci, že pro mě znamenala tato část naší cesty proti toku Labe značnou - bohužel dočasnou - úlevu, neb Bud, jehož sluší se konečně představit co anglického kokršpaněla, načas přestal podporovat stovkařku Mášu v jejím tempu a pídil se spíše po možnosti napít se. Idyla však skončila poté, co vyšvihli jsme se na silnici, jejíž přítomnost dosud jsme tušili, a po které za nápovědy mapy velmi krátce obrátili jsme do našeho dosavadního protisměru, než vylezli jsme se proti toku ČERNÉHO POTOKA na širokou cestu již nad silnicí do původního směru. Zde totiž Bud - vzdálen s výjimkou několika louží možnosti pít - navázal na své původní tempo. Na cestě potkali jsme toliko čtyřčlennou rodinu na bicyklech, jejíž každý člen neopomněl pozdravit a jež tak podávala svědectví o tom, že dospělí její členové jsou vychováni a mladší vychováváni k přirozené úctě k ostatním jedincům, na což vzpomenul jsem si poněkud opožděně po pochodu na hostinském nádraží, kde při podobné příležitosti zachoval jsem se nejprve jako náfuka bez příčiny, potom mě to sice mrzelo, ale už se s tím nedalo nic dělat. Úboční cesta byla nekonečná, až konečně - to jim to trvalo!! - setkaly se zelené značky se žlutými a společně zavelely k sestupu rozbrázděnou bahnitou cestou do HORNÍHO DEBRNÉHO. Pocit naplněného kýženého očekávání kalil pouze hrozivý pohled na zalesněný kopec naproti, jenž nápadně vypínal se před námi, další sled našeho směřování potvrdil naše tušení, že právě jednalo se o vzájemné poměřování před konečným vzájemným duelem. ač tomu obrázek nenapovídá, mezi námi a hrozivě tyčícín se Bradlem nalézá se ještě skryto údolí Labe se silnicemi, na jeho vrchol dostaneme se oklikou zprava a poněkud zezadu. Foto: L. Šlosar Zatím stoupali se pozvolna po silničce po protějším, zeměpisně pravém břehu Labe do obce DEBRNÉ - vlevo s devastovanou budovou s nápisem Volksschule, jejímž úkrytem pohrdli by i squateři, vpravo pak se sakrální památkou zpola obrostlou křovím. Původní nepříznivý dojem z místa napravil lidský živel, jenž ukázal se co k cizincům přátelsky nakloněn - na počátku stoupání již lesním terénem vpravo od silnice srdečně byli jsme zdraveni rodinou sesedlou u stolu při domku, po delším táhlém stoupání jiná rodina zvala nás dokonce na terasu osamělé usedlosti poblíže jiné sakrální památky na polévku, snad jsme ji odmítnutím neurazili. sakrální památku v Debrném obrostlo sice křoví a býlí, ale sama - nepřístupna tak vandalům - zachována je pro další generace. Foto: L. Šlosar V místě, kde počala se cesta před námi znenadání svažovat, pochopil jsem, proč náš dosavadní výstup proti očekávání nebyl náročný, na vrchol kopce, jenž dříve spatřili jsme před sebou a jenž sluje BRADLO, zvala teprve odbočka k dalším stoupání o délce 700 metrů, jež ukázalo se nejprudší na boku skaliska ukrytého mezi stromy, na jehož vrcholu ve výši 519 metrů nad mořem bylo patrny valy a pak už nic, dokonce chyběla informační cedule, teprve doma v průvodci přečtl jsem si, že ….."na vrcholové plošině stával strážní hrádek neznámého jména založený ve 13. nebo 14. století. Zanikl patrně koncem 14. stol. Podle archeologického výzkumu v letech 1966 - 68 /četná keramika/ lze soudit na domácí a slezský kolonizační proud". vrcholový snímek na kopci Bradlo představuje Mášu a Buda, možná světového rekordmana v počtu jednorázově absolvovaných kilometrů mezi anglickými kokršpaněly. Foto: L. Šlosar Připojili jsme se aspoň dodatečně k migračnímu proudu z vnitrozemí a sestoupali jsme zpět k odbočce a zakrátko po lesní cestě rozbrázděné kolovou technikou nepřátel lesa sestoupali jsme do odkryté krajiny. Odtud krom jiného spařili jsme zámek s obyvateli, vedle nichž - soudě aspoň z článku Lidových novin z 25. 09. - před lety vypadali jejich krajané /po 21. 08. 1968 zapouzdření v zabraných kasárnách/ jako parta turistů na hradě Karlštejn. Jako dnes můžeme si přečíst před kostelem Navštívení Panny Marie v Nových Domech, že jedni nechali málem tento kostel zdevastovat, příští ideologicky nezatížené generace vzpomenou, že jiní tu mnohem později nechali zaniknout vyhlášenou oční léčebnu. Dějiny se bohužel často opakují, pouze navenek oděny do jiného kabátce, poháněny vpřed nepoučitelnými. na odkrytém terénu nad Novými Zámky před námi spíše vlevo nacházejí se stále české Krkonoše a v zámečku, jehož zelená věž patrna je vpravo, již dávno nenalézá se vyhlášená oční léčebna. Foto: L. Šlosar Název administrativní části obce Dolní Olešnice NOVÉ ZÁMKY probudil ve mně asociace na stejnojmenné slovenské město se silnou maďarskou menšinou, pročež manželka v telefonátu zachytila v přímém přenosu doprovodný můj komentář ……"prichádzame do krčmy v Nových Zamkoch na pivo" … a naštěstí neslyšela již - poté, co zjistili jsme, že hospoda otevírá až za hodinu - můj dovětek v podobě nepublikovatelné kletby, jíž pamatoval jsem si ze Švejka "Baszom az anyát, baszom az apát, baszom a …" doprovázené mírnějším "Erömü". Nebylo tudíž ani s podivem, že po překlenutí rušné silnice Trutnov - Nová Paka připadlo mi následující táhlé stoupání k vysokému stožáru na obzoru jako nekonečné, a teprve při dalším klesání již ku HOSTINNÉMU obměkčily mou zatvrzelou duši ostré výhledy na Krkonoše - především Černou horu, jež spatřili jsme již dříve při sestupu z Bradla. Již při břehu Labe - jako po několikráte toho dne - pochválil jsem pořadatele, tentokráte zato, že nehnali nás dále přes řeku a městem a místo toho vedli nás po zastíněné cestě, na níž stoupal od řeky příjemný chlad, k fotbalovému hřišti, kde probíhal fotbalový zápas, při němž z prořídlého hlediště nebyly slyšet žádné, natož podobné kletby jako ty moje v Nových Zámcích. Teprv za hřištěm v dohledu činžáčku překlenuli jsme Labe a na druhém jeho břehu hnedle vlevo spatřili jsme RESTAURACI U BICANA sice naplněnu, nicméně s volnými místy uvnitř. výhledy na Krkonoše, především na Černou horu, nejvíce vychutnal jsem si těsně před závěrečným klesáním do Hostinného. Foto: L. Šlosar Strávil jsem zde příjemnou více než hodinku, jejíž průběh mírně znehodnotil plánovaný odchod Máši a Buda na vlak a jíž na odpovídající úrovni udržela opět dvě plzeňská piva. Její závěr zpestřil rozhovor s Láďou z Hostinného, jehož spatřil jsem na pochodu po desítkách let a jehož přece jsem poznal, stejně jako on mě, nevadilo při tom, že nakonec rozhovor bez mého podstatného přičinění sklouzl na choroby a jejich prevenci. Poslední slova Láďova připomenul jsem si v duchu záhy těsně před restaurací, kdy ještě jednou - tentokráte ústně - omlouval jsem za své loňské Vánoční přání zaslané na adresu báječného člověka, bohužel z nedostatku informací již zbytečně. Své zážitky na turistické akci, jíž zúčastnilo se v konkurenci neméně vyhlášeného pochodu v Nové Pace skvělých 214 turistů, shrnul jsem ještě před napsáním předešlých rozvláčných vět mnohem stručněji: Skvělé zázemí, skvělí pořadatelé, skvělá trasa, skvělé vlastní značení, skvělý doprovod, skvělí účastníci na trase a v cíli. Výlet do Českého ráje /17. 09. 2011/ aneb Namísto boláků roztomilé bradavičky BROUK V HLAVĚ. Zcela jednoznačně schylovalo se k tomu, že dvojí kulatiny oslavíme u příležitosti našeho oblíbeného pochodu Kam nedošel velbloud, leč tuto představu začal nahlodávat elektronický dopis doručený 09. 09. 2011 v 11,21 hod. následujícího znění: Vážení Turističtí přátelé, Zveme vás na setkání KSTS (klubu sběratelů turistických suvenýrů) konané dne 17.9.2011 (příští sobota) na hradě Valečov v Českém ráji. (9-13 hod) http://www.ksts.info/9.setkani/program.htm U této příležitosti si budete moci doplnit svou sbírku Turistických vizitek či jiných suvenýrů. Dále pro vás bude připraven krátký, ale orientačně velmi náročný okruh skalním labyrintem Valečovských světniček. Pokud ho úspěšně absolvujete, získáte zdarma novou dvoudílnou Turistickou vizitku č. 1614-Valečovské světničky. Na setkání se těší Tým Turistického deníku Jako tradicionalista snažil jsem se text dopisu před svými přáteli utajit, leč jeho adresáty byli pochopitelně všichni na elektronickou poštu napojení příznivci Turistického deníku, z nichž pak Vašek ze Žacléře proměnil v našich hlavách nasazeného jediného broučka podřádu řasožravých /Myxophaga/ v celou obrovskou kolonii roháčů obecných, jež nakonec nahlodala i mě, jenž pro ten případ výjimečně upřednostnil zásadu netrhnout se a oslavit za všech okolností narozeniny s přáteli. Popravdě řečeno, přiklonit se většině nečinilo mi v tomto případě až tak velkých obtíží a svého rozhodnutí nakonec jsem vůbec neželel. EXTEMPORE V KNĚŽMOSTU. K našemu rozhodnutí přispěla i skutečnost, že Vašek nabídl zajistit po celý den dopravu svým automobilem. Využivše tak lukrativní možnosti před sobotní turistickou akcí se pořádně vyspat, největší část výpravy naložena byla v Trutnově až po čtvrt na sedm a výprava celá teprve před půl osmou - po kratičkých zastávkách v Jilemnici a v Čisté u Horek - zformovala se do následujícího konečného složení in alphabetical ordre: Jožina z Čisté, Maruška z Trutnova, Vašek ze Žacléře, Vláďa z Jilemnice a já. Do Českého ráje pronikli jsme skrze Kněžmost co jihozápadní bránu do Českého ráje, jak obec označovala turistická vizitka, kvůli níž zastavili jsme tu krátce před obchodem s průmyslovým zbožím, jenž právě měl otevírat, ale jenž odháněl nás již z větší dálky cedulí o tom, že tu mají celý týden zavřeno, což nás nebralo, neb toho dne nabízely se nám ještě dvě další příležitosti k získání zmíněné turistické vizitky č. 59. PO STOPÄCH VÁLKY ROKU 1866. Protože dle plakátu pod hradem akce KSTS měla začít až v deset hodin, a na Valečově to vypadalo tak, že tento čas zřejmě míní dodržet i hradní hospůdka U Bejrů, vrátili jsme na parkoviště pod hradem a odtud vydali jsme se do slabého půlkilometra vzdálené obce Boseň za památkami z války prusko-rakouské války roku 1866. Ani tato obec nebyla totiž válečných útrap ušetřena a byla přes odpor 1. a 3.praporu rakouského pěšího pluku č. 72 obsazena 28. 07. 1866 pruskými vojáky 2. magdeburského pěšího pluku č. 27. Došlo tu k citelným ztrátám na obou stranách, k nepoměrně větším však na straně rakouské. Na první typový litinový kříž s nápisem "Zde v pánu odpočívají 3 c.k. rak. Vojíni 28. 6. 1866" upozornil Vláďa již na hořením konci vpravo, a návštěvu dalšího o 200 metrů dál vpravo za mírnou zákrutou ponechali jsme si na zpáteční cestu. Naším hlavním cílem byl areál hřbitova obepínající kostel sv. Václava ve středu obce. Jehlan s křížem v horní části pomníku věnovaný v r. 1904 Spolkem pro udržování vojenských pomníků památce "ve válce padlých a zde pochovaných vojínů" nacházel se u hřbitovní zdi za kostelem vpravo. Ještě jeden hrob hledal jsem tu a nalezl tentokráte zcela sám - hrob s nízkou náhrobní deskou průkopníka lyžování v Čechách, Josefa Aleše - Lyžce, bratrance malíře Mikoláše Alše a otce jednoho z nejvšestrannějších českých umělců Josefa Váchala, stojí na konci fronty hrobů směrem dozadu vpravo od kostela několik kroků před pomníkem předešlým. K druhému typovému kříži s navlas stejným nápisem jako na prvním - již na zpáteční cestě - zavedl mě Vláďa obchvatem ze silnice na Mnichovo Hradiště jen po několika metrech po kraji pole k neohrazené novostavbě, jejíž výsostní území jsme za účelem fotografování narušili a jež v pokoji protnuli jsme směrem k silničce na Valečov, po které jsme přišli. na hřbitově v Bosni je pochován průkopník lyžování v Čechách Josef Aleš - Lyžec. Foto: L. Šlosar VELETRH TURISTICKÝCH VIZITEK. Rozlehlé travnaté prostranství pod hradem Valečov mezitím probralo se k čilému ruchu. Na jednom prostorném stole seřazeny byly turistické vizitky od 1 do stávajícího čísla 1605 po stovkách a jako v obchodním domě vydány napospas zájemcům s košíčky, kteří pak libovolně vybrané vizitky hradili u dalšího stolu, jenž na protější jeho straně opanovali dva štíhlí mladí muži, mezi nimi sám tvůrce a úspěšný realizátor projektu Turistický deník Rudolf Ropek. Trpěl jsem podobně jako sběratelé, kterým na doplnění jejich sbírky mnohdy nemohly snad ani postačovat finanční prostředky, ale z jiných důvodů. Byť navštívil jsem řadu míst, odkud mi chybí - dokonce i z doby plnění Turistického deníku - turistické vizitky, lehká dosažitelnost chybějících turistických vizitek mě vzala chuť k jejich rozsáhlejšímu doplňování. Nemohu za to, že prožíval jsem frustrující pocity pytláka Jalovce ve filmu U nás v Kocourkově, jemuž zprotivil se lov zvěře poté, co obdržel lovecký lístek od svého fiktivního otce a mohl si tak v lese lovit, jak se mu zlíbilo. Pravý půvab získávání turistických vizitek shledávám, byť někdy se to nepodaří, v jejich získávání přímo při návštěvě samotné s připojením razítka, vždyť - extrémně vzato - mohl jsem zakoupit turistické vizitky z poloviny Čech, jen kolik měst poctivě navštívil jsem v šedesátých letech při zdolávání českých řek! Nakonec zakoupil jsem alespoň turistické vizitky Kralup, které navštívil jsem čerstvě před týdnem a kde informační centrum funguje toliko v pracovních dnech /Památník Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, jenž nerozvážně jsem tehdy zcela minul, však nikoliv/, a Vrátenské hory /kterou jsem navštívil dvakrát/ a - abych udělal radost manželce - ještě po 2 ks turistických vizitek Obecního domu a Národního divadla, jež marně jsme v Praze sháněli 22. května u příležitostí shlédnutí muzikálu Kat Mydlář - více však ani omylem. louka pod Valečovem proměnila se v Kaufland či Lidl sběratelů turistických vizitek. Foto: L. Šlosar ZÁDA V PRODEJNÍM OKÉNKU. Nesnáším chvíle, kdy stojím ve frontě a přinucen jsem po nekonečnou dobu před sebou sledovat tatáž záda či pozadí kupcovo, jenž zahradiv prodejní okénko není ochoten ustat ve zhodnocování těžce vydělaných svých korun, v těch chvílích jsem nevrlý, i kdyby stála přede mnou i Olga Schoberová ve své sličné podobě z let šedesátých. Ve frontě v hospůdce U Bejrů, jež slouží také co prodejní místo turistických vizitek a vstupenek na hrad a jež otevřela konečně úderem desáté, však v průběhu netrpělivého čekání zájemci o vstupenky, turistické vizitky a pivo museli po určitou pro ně nekonečnou dobu sledovat před sebou tentokrát má záda. Očekával jsem tu natočení do kelímků čtyř a půl piva, jež uvozovala oslavnou část našeho výletu, nesměle předtím započatou příjemnými hlty z Jožinou nabídnutého břitkého nápoje. Při pití piva nato z prostranství před hospůdkou sledovali jsme pod námi nástup družstev soutěže KSTS soutěž "Bóráci jsou siláci." všichni jdou do hospody U Bejrů na Valečově. Foto: V. Čech mohutné skály byly ve 14. stol. dokonale využity pro vybudování hradu Valečova, Foto: L. Šlosar po desáté hodině na louce pod Valečovem konal se nástup účastníků soutěže KSTS. Foto: L. Šlosar VALEČOVSKÉ SVĚTNIČKY. Protože stateční pořadatelé prodeje turistických vizitek čelili natolik prudkému náporu, že start do okruhu Valečovských světniček se mírně opožďoval, turistické vizitky č. 1614 Valečovských světniček zakoupili jsme si rovněž a vybrali se na vlastní trasu, jež ovšem skrze světničky započala. V hradním valečovském komplexu míjeli jsme boční prohlubně do skal, jež využívány byly co úkryty od dob husitských, kdy vojskům orebitským posloužily co opevněné tábořiště a zimoviště, až do konce 19. stol., kdy místní chudině, z toho důvodu zvané "skaláci", prospívaly co obydlí, nežli byli jejich obyvatelé roce 1892, kdy tu žilo sedm několikačlenných rodin, násilně vystěhováni. četné prohlubně v hradním komplexu Valečova byly využity jako obydlí, z čehož vzniklo pojmenování Valečovské světničky. Foto. L. Šlosar U KŘIŽOVATKY. Po sestupu do Branžeže cestou, jež snad zabahněná je i v době největších "palerm", stanuli jsme před restaurací U křižovatky v době, kdy necelé dvě minuty chyběly k jejímu otevření. Téměř vzápětí po našem příchodu zarachotily zevnitř klíče a ze dveří vynořila se mladá žena s tabulí oznamující, že z technických důvodů je zavřeno, nežli mohli jsme se nadechnout k protestu, tabuli otočila a opřela ji o zeď zmíněným nápisem dovnitř a stranou lákající návštěvníky k návštěvě navenek. Strávili jsme tu při chutném pivě přehršel příjemných okamžiků, zpestřených vyprávěním sympatické výčepní o v obci rozvíjejícím se spolkovém životě, na němž mají největší - jak jinak - zásluhu hasiči, kteří nevyhynou-li, budou vždy alespoň v menších obcích zárukou češství. DUO CAMP. Po silnici prošli jsme Branžež a ve svých řadách přivítali jsme zprava žluté značky, od nichž odchýlili jsme do kempu DUO CAMP. Venkovní posezení na břehu Komárovského rybníka bylo příjemné, obsluha vlídná a pivo chutné, toliko přimlouvám se za to, aby se zaměstnanci v rámci jediné firmy napříště domluvili a při prodeji turistických vizitek navzájem za sebe zaskočili, aby jejich prodej byl zajištěn kdykoli v otevírací době. Vždyť nejde ani tak o nás, kteří přece jen nežijeme daleko, ale co kdyby tudy projížděli sběratelé turistických vizitek z Buenos Aires nebo ze Šluknovského výběžku! Mrzelo mě toliko, že všechny tři turistické vizitky, jež tu měli prodávat, z míst, jež toho dne jsme navštívili, mohli jsme si zakoupit již pod Valečovem!! vody Komárovského rybníka dosahovaly až téměř k venkovním prostorám restaurace DUO CAMP. Foto: L. Šlosar VÝLET. U nás turistů je zvykem, že i sebevětší naše oslavy nesmí se zvrhnout v pouhou pitku a žranici a musí být vždy doprovozeny tím, co je nám vlastní, totiž aspoň krátkým výletem. Z kempu DUO CAMP pokračovali jsme dále a navázali jsme opět na žluté značky a po nich po silnici doputovali jsme na rozcestí Černá louže, kde nás již očekávaly značky modré. Po nich pozvolna postupně vystoupali jsme, poklesli jsme a znovu vystoupali až k rozcestí Skalka, kde v křovinách nalézá se další kříž vztahující se k válce prusko-rakouské, pod nímž pro změnu spočívá jeden rakouský důstojník. Pod vedením dalších našich průvodkyň - značek barvy červené - zhoupli jsme se do osady Bunclava a poté znovu přibyli jsme na Valečov, v jehož okolí mezitím přibylo výletníků, a odtud s malými jiskřičkami naděje zpět na luční prostory pod hradem. Celý ten okruh, jenž dílem měl naplnit hlavní smysl našich turistických sobot, dílem pak navnadit naše žaludky, měřil asi 12 km. v druhé části krátkého výletu spatřili jsme též vrch slující Mužský. Foto: L. Šlosar SLUŽBA VEŘEJNOSTI NA PRVNÍM MÍSTĚ. Akce Turistického deníku na Valečově měla skončit již ve 13 hod., přece jsme tu prodejce ještě o hodinu později zastihli a neslyšeli přitom žádné "Máte smůlu, jdete pozdě, tak nazdar", naopak všechny tři turistické vizitky, jež toho dne u prodejců byly nám odepřeny, jsme si tu v poklidu dodatečně zakoupili, neb. pořadatelé z Turistického deníku evidentně na prvním místě ctili své poslání sloužit své klientele, teprve až na druhém místě vymezenou prodejní dobu. Díky jim za to! po našem návratu z výletu setrvali Vláďa /druhý zprava/ a Vašek /první zprava/ s pořadateli z Turistického deníku v srdečném rozhovoru. Foto: L. Šlosar U MARUŠKY. Jednou z vedlejších výhod našich putování je, že z jejich průběhů vytvoříme si v našich hlavách pomyslný katalog navštívených míst v nejrůznějším členění - od zajímavých míst po kupříkladu sympatické hospody. Tak Vláďa vzpomenul si na naše zastavení v penzionu U Marušky při červnovém našem putování na trase 42 km Líšenských pochodů Českým rájem. Abychom sem dorazili, musel Vaškův automobil překonat z Valečova přes 25 km. Restauraci /či pizzerii/, přestože nalézá se v Radvánovicích při rušné silnici E35 vedoucí z Turnova do Jičína zády k Turnovu po levé straně, a nelze ji přehlédnout pro její fasádu kombinovanou dřevem a cihlovím, jež navzájem ladí i barvami hnědou a krémovou, nalezli jsme přece poloprázdnou a tudíž útulnou, k oslavě a přáním přímo jako stvořenou. Každý z oslavenců obdržel tu po knížce, jež každému udělala velkou radost, jeden z nich navíc ještě láhev slivovice, jež zkompletovala celkový počet produktů ze švestek, jimiž ke svým narozeninám byl obdarován, na čtyři lahve. Poté oba oslavenci /byli vlastně tři, ale pouze dva postiženi byli kulatinami/ své milé kolegy pozvali na pozdní oběd, svého pozvání využil jsem náležitě /věda dobře, že jen málokdy jsem k sobě tak štědrý/ a objednal jsem si vynikající pizzu, jež obsahovala krom jiných drcená rajčata, šunku, žampiony i dary moře a na které pochutnal jsem si za doprovodu dvou řezaných piv. pizzerie U Marušky zasloužila si plně stát se místem našeho pozdního oběda a narozeninových oslav. Foto: L. Šlosar na parkovišti představují se v tříčlenném zadním řadu zleva Luděk, Vašek a Vláďa, vpředu pak rovněž zleva Jožina a Maruška. Foto: neznámý kolemjdoucí U BOROVICE. Vnitřní nepokoj, jenž doprovázel mě od okamžiku volby sobotního turistického programu a jenž neotupila ani piva či špetka alkoholu, usadil se, jak ukázalo se, i v některých dalších účastnících výletu, vždyť jen v mém případě 16 účastí na pochodu Kam nedošel velbloud od roku 1992 zanechalo v mé duši nesmazatelné stopy. Tak po příjemném posezení nabrala výprava aspoň dodatečně směr dalších 35 km na severovýchod do povodí řeky Jizery. rozhledna U borovice patří mezi ojedinělé nové rozhledny z kamene. Foto: L. Šlosar z rozhledny U borovice měli jsme Vysoké nad Jizerou jako na dlani. Foto: L. Šlosar z rozhledny U borovice spatřili jsme krkonošské velikány v částečném již zajetí ojedinělých mráčků. Foto: L. Šlosar Spanilou naši jízdu téměř v nejvyšším jejím bodě v nadmořské výšce 670 metrů v těsném dohledu Vysokého nad Jizerou zastavila načas hranatá kamenná stavba nahoře zakončená dřevěným ochozem a zelenou střechou. Vstupenka na rozhlednu U borovice v hodnotě 20 Kč ve formě pohlednice - vprostřed zachycující stávající podobu rozhledny a v rozích některá stadia její výstavby - informovala nás o tom, že k prvnímu kopnutí došlo zde 21. 04. 2008 a k otevření rozhledny pak 17. 11. 2009. Především opravňovala nás k tomu, abychom po bezpečném širokém zakrytém schodišti obsahujícím 70 nízkých stupňů vystoupali do vyhlídkového ochozu v relativní výši 13 metrů, z něhož potěšili jsme se pohledy především na Krkonoše, byť v toku překrásného slunečného zčásti již zastřené do mraků. HAPPY END V JABLONCI NAD JIZEROU. Vnitřní nepokoj, jenž doprovázel mě ode dne volby a jenž v posledky neotupily ani překrásné výhledy z rozhledny U borovice, vzal definitivně za své až v Kulturním domě v Jablonci nad Jizerou, kam vkradli jsme se nenápadně ve snaze splynout s účastníky pochodu Kam nedošel velbloud. Byli jsme však odhaleni hned v první vteřině našeho pobytu manažerem pochodu Jirkou z Jablonce nad Jizerou, jenž na nás bohudík nezanevřel, snad také díky pocitům spokojenosti z účasti 115 turistů, snad i zásluhou další věrné účastnice pochodu Máši z Vrchoviny, jež na mou prosbu naši účast na pochodu hned ráno omluvila. Svědectvím toho bylo blahopřání k našim narozeninám a v těsném závěsu každému i kyselo a dvě skleničky tequilly. Nejen proto rádi se sem budeme i nadále vracet. ač tentokráte na pochodu Kam nedošel velbloud jsme chyběli, přece se zleva Vláďovi, Jožině, Marušce a úplně vpravo Vaškovi /a stejně tak i autoru obrázku/ dostalo od Jirky z Jablonce nad Jizerou /druhý zprava/ srdečného přijetí Foto: L. Šlosar NAMÍSTO BOLÁKŮ ROZTOMILÉ BRADAVIČKY. V žádném případě nás Vašek ze Žacléře nerozvezl ku svým domovům způsobilé toliko opřít nás o dům, zazvonit a ujet. Naopak všichni účastníci zájezdu vychutnali si naplno průběh příjemného slunečného podzimního dne, v němž v jeden organický celek splynuly vlastivědné poznávání, krátký turistický výlet, oslavy narozenin, společný oběd, jen přiměřená dávka alkoholu, získávání turistických vizitek, návštěva rozhledny a alespoň krátké zastavení v cíli pochodu, jenž jsme si oblíbili. Již deset let hlásám, že pokud jde o mě, chlubit se po padesátinách narozeninami je pro mě totéž jako pyšnit se bolákem v …. nu, s ohledem na možnost, že k tomuto textu náhodou zabloudí i děti, … podpaží, neb tělesná zdatnost přece jen ubývá a v protikladu s tím životní moudrost se nedostavuje /svědectvím toho jsou i mé reportáže/ a zřejmě nikdy se již nedostaví. Dík sobotním oslavám aspoň na krátkých čas staly se z boláků půvabné bradavičky na tváři… Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Podorlický šmajd /15. 10. 2011/ aneb V KRÁSNÉ KRAJINĚ POD ORLICKÝMI HORAMI /napsal Jan z Jičína Výlet do Vraních hor /28. 09. 2011/ aneb VRANÍMI HORAMI /napsal Jan z Jičína Pochod Karla Líma /24. 09. 2011/ aneb OKOLÍM DUCHCOVA /napsal Jan z Jičína Katovská třicítka /24. 09. 2011/ aneb LOUKAMI A LESY V OKOLÍ STÁRKOVA /napsali Alča a Jarda z Trutnova Výlet do Vysočiny /17. 09. 2011/ aneb CESTOU P. JOSEFA TOUFARA /napsal Jan z Jičína Kam nedošel velbloud /17. 09. 2011/ aneb OSLAVENCI MUSELO ZNÍT V UŠÍCH /napsala Máša z Nové Paky, dříve z Vrchoviny/ Teplicko adršpašská 33 /17. 09. 2011/ aneb SOUBOJ S NÁROČNÝM TERÉNEM I PONIČENÝM ZNAČENÍM POCHODU /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Podorlický šmajd /15. 10. 2011/ aneb V krásné krajině pod Orlickými horami /napsal Jan z Jičína/ Zatímco pro některou sobotu má naše rodina ujasněný program již dávno předem, pro tu poslední to vůbec neplatilo. Ještě v pátek večer rozkládali jsme vícero turistických map a hledali místa, kam bychom mohli zamířit. Rodinná rada rozhodla pak pro "Podorlický šmajd" pořádaný odborem KČT Nové Město nad Metují. Byl jsem potěšen tímto závěrem hnedle ze dvou důvodů: především proto, že v tomto koutu východočeském jsme dosud nechodili, také proto, že podpoříme organizovanou akci, na níž mne zvali tamní sympatičtí turisté Jaroslav a Milan o jedné červnové sobotě, kdy setkali jsme se ve Vrchlabí. V sobotu 15. 10. 2011 po sedmé hodině, kdy jasná byla obloha a teploměr ukazoval tři stupně pod nulou, vyjeli jsme (dvě Aleny, Lukáš a moje maličkost) starší škodovkou na trasu Jičín - Hořice - HK Plotiště - Smiřice - Libřice - Nové Město nad Metují. Abych předešel bloudění v místě konání akce, neváhal jsem dvakrát zeptat se na cestu k sokolovně. (Pokaždé dostalo se mně ochotného vysvětlení.) Tam vystoupili jsme po půl deváté. Na túru právě odcházeli Maruška a Luděk z Trutnova, Vláďa z Jilemnice, Roman z Jičína i další moji známí. Na startu, kde se ke mně hlásili výše dva jmenovaní novoměstští turisté, zaregistroval jsem se s potomkem Lukášem na trasu 28 km. Manželka s dcerou, které na startu osvěžily se kávou, zvolily si o 12 km méně. Vybaveni itineráři a jablky od pořadatelů opustili jsme v 8:45 s Lukášem startovní neklid a odebrali se do poklidu podzimní přírody. Po červené turistické značce sestupovali jsme po silnici k údolí Metuje, posléze nasměrovala nás značka na její pravý břeh. Hlubokým údolím ozdobeným skalními útvary šli jsme pak proti proudu Metuje, která snad s každou stovkou metrů měnila svou podobu: tu zúžila se a zrychlila svůj pohyb, jinde rozšířila se a zpomalila, na kamenech skotačila a zpívala svou nekonečnou melodii. V té scenérii prodloužili jsme v 9:45 pobyt zařazením svačiny, neboť od snídaně uplynulo již 200 minut. S údolím Metuje rozloučili jsme se na rozcestí v Pekle, kde kontrola nabídla teplý čaj. V Pekle zapřemýšlel jsem trochu, jak je to vlastně s restitučními nároky pana Lucifera, o nichž se nikdy nehovořilo. Zda jsou vyřešeny, nevím; pro turisty je ovšem podstatné, že pozoruhodné kouty naší krajiny patřící pekelníkům (Čertovy mlýny, stolce či stěny) nám jsou stále volně přístupné, zatímco jiní (často i lehce nedůtkliví) vlastníci pohyb přes své pozemky nedovolili a turistické trasy se musely přeložit (!). Od kontroly vydali jsme se po modré místní silničkou vzhůru k osadě Lipí. Na malé návsi u kapličky marně zkoušeli před námi jdoucí muži vstoupit do místního pohostinství. Stoupání pokračovalo k rozcestí Pod Jiráskovou chatou, odkud pokračovali jsme k nemovitosti vlastní. Cestou otevřely se pohledy ke krkonošským vrcholům i do krajiny kolem přehrady Rozkoš. Jiráskova chata byla v 10:45 ještě zavřena. Pár turistů, jež kochali se pohledy do blízkého i vzdálenějšího okolí, rozhodlo se čekat na otevírací (jedenáctou) hodinu, s Lukášem šli jsme dál. poklid v údolí Metuje. Foto: L. Vaníček kaplička v Lipí. Foto: L. Vaníček užiteční sudokopytníci se tvářili ke kolemjdoucím přátelsky. Foto: L. Vaníček Jiráskova chata. Foto: L. Vaníček Kolem památníku obětí první světové války odebrali jsme se do Dobrošova, dopřány nám byly pohledy k Orlickým horám. Nejeden poutač přitom informoval o blízké pevnosti. Za obcí vydali jsme se do hlubokých lesů. Klikatící se cesta střídala stoupání i klesání, od vyšších poloh pod Kozím hřbetem (522 m) přemístili jsme se do údolí, kde u rozcestí Pod Dubovicí zařadili jsme ve 12 hodin další stravovací zastávku. Pak pokračovali jsme svěžím půlkilometrovým výstupem a v polohách lehce vyšších došli k rozcestí Pod Kašparkou. Od onoho místa v souladu s itinerářem následoval krátký sestup po žluté značce, od rozcestí Hraniční potok napojila se zelená značka, jež svažovala se k údolí Olešenky, v němž nacházelo se další rozcestí Holubí palouk. Přešli jsme říčku a šli dál po zelené, cesta byla poznamenána nedávným přibližováním dříví, a tak o bláto nebyla nouze. Na konci lesa pokračovalo ještě přes pastvinu mírné stoupání, na jeho konci objevila se již obec Sendraž. Na jejím okraji čekala nás již přívětivá nemovitost "U svatého Floriána". Zde poseděli jsme po půl druhé u teplého čaje spolu s dalšími účastníky pochodu. Do cíle zůstalo jen sedm kilometrů. Nehlubokými remízy zavedla nás zelená značka do Libchyně, odtud lesním úsekem šli jsme podél Libchyňského potoka, jenž překlenut byl na několika místech dřevěnými lávkami. Zastavili jsme se na Pavlátově louce u totemu, který chrání tamní letní tábor. Po lehkém stoupání objevily se již dominanty Nového Města. Na jeho okraji dohonili jsme manželku a dceru, městem pokračovali jsme již společně. Městská památková rezervace nabídla dosti pozoruhodností. Do sokolovny přišli jsme po půl čtvrté. Převzali jsme diplomy, medaile, ovocné přesnídávky i kloubní mazání, neodmítli jsme kávu a čaj, pohovořili s několika turisty (především s Luďkem z Trutnova a pořadateli Milanem a Jaroslavem), pochválili jsme organizační tým. Žižkova zvonička v Dobrošově. Foto: L. Vaníček v lesích pod Kozím hřbetem. Foto: L. Vaníček vrubozobí na Libchyňském potoce. Foto: L. Vaníček totem střežící letní tábor na Pavlátově louce. Foto: L. Vaníček turisté blíží se k cíli. Foto: L. Vaníček zámek v Novém Městě nad Metují. Foto: L. Vaníček Pak hladivý pobyt na hodnotné turistické akci novoměstského odboru v krásné krajině pod Orlickými horami pořádané za krásného podzimního počasí nachýlil se ke svému konci. Starší škodovka zabručela si v 16:20, aby po trase Nahořany - Jaroměř - Velichovky - Miletín a Lázně Bělohrad dovezla nás v 17:50 do Jičína. Výlet do Vraních hor /28. 09. 2011/ aneb Vraními horami /napsal Jan z Jičína/ Ačkoliv Vraní hory jsou na česko-polském pomezí geomorfologickým útvarem dobře patrným, k němuž lze pohlédnout nejen z Rýchor a Jestřebích hor, zůstávaly po dlouhý čas stranou naší rodinné turistiky. Po dlouhém odkládání jsme konečně vyrovnali tento nepříjemný dluh o svátku sv. Václava 2011. Toho dne přepravili jsme se po půl osmé hodině škodovkou z Jičína do Žacléře, a to synové Lukáš s Janem a rodičové Alena s Janem. Ranní zážitek motoristický nebyl dvakrát příjemný, od Čisté u Horek přes obě Olešnice až k Pilníkovu zlobila mlha. Zaměstnávala (samozřejmě kromě pozornosti řidiče) mysl celé osádky, jež neskrývala obavy, jak to bude vypadat nahoře s viditelností. Když při průjezdu Trutnovem bylo možné na oblohu se sluníčkem zřít, nálada byla již dobrá. Klikatící se silnicí jsme přes Babí přijeli do Žacléře, města, v němž žije asi 3500 obyvatel, a zaparkovali vtipně poblíž náměstí na dohled policejní stanici. Do Vraních hor vydali jsme se po modré značce. U základní školy stála za povšimnutí do velkého kamene zasazená pamětní deska připomínající výročí skonu J.A.Komenského (1670 – 1970). Město jsme opustili poblíž chátrající budovy bývalého vlakového nádraží a brzy zabočili vlevo na polní cestu. Poblíž osady Nové Domky nebylo možné přehlédnout odbočku k Růžovému paloučku, místu, kde výše připomenutý biskup Jednoty bratrské a učitel národů opustil navždy svou vlast. V zemědělské krajině okrášlené pestrými barvami podzimu nabízely se pohledy vlevo k polské hranici i vpravo k haldám a opuštěným těžebním zařízením Dolu Jan Šverma. U osady Černá Voda bylo možné tušit, že překročili jsme hlavní evropské rozvodí: Černý potok, podél něhož jsme chvíli šli, je přítokem Bobru, jenž náleží do povodí Odry. Přišli jsme do Královce. není pochyb, kdo v tomto domě přebývá. Foto: L. Vaníček smutný pohled na zaniklou trať. Foto: L. Vaníček Na tomto místě je spravedlivé přiznat, že syn Lukáš šel pár kilometrů – nikoliv z neúcty k rodinným příslušníkům – vlastní trasou. Jeho velkou zálibou je vlaková doprava, netřeba se tedy divit, že jal se do velkých podrobností prozkoumat zrušený železniční úsek mezi někdejšími stanicemi Žacléř a Královec. Kráčel proto nikoliv po modré značce s námi, nýbrž po kolejích. Netajil se pak dojmy velmi smutnými, které v něm zanechaly pohledy na rozpadající se dřevěné pražce, chybějící spojovací šrouby i návěstí, rezaté kolejnice…, o stavu nemovitostí raději se nezmiňoval. Jako relikt oslavující někdejší zdejší přepravu po kolejích zůstal tam někde nalepený asi dvacet let starý jízdní řád, který připomenul, že již ve tři hodiny ráno se odsud mohlo odjet a o půlnoci přijet. Coby pamětník připomenul jsem si, kolik tratí, po nichž kdysi vezl jsem se, zaniklo (Tasovice – Vápenný Podol, Chrast u Chrudimi – Hrochův Týnec, Opočno – Dobruška, Kopidlno – Dolní Bousov atd.). Nepříliš dobře se nám to rýsuje také do příštích let. (V rámci rodinné turistiky svezli jsme se po trati Trutnov – Žacléř toliko jednou, a to v srpnu 2007; toho dne pak odebrali jsme se pěšky na svahy Rýchor, ke Stachelberku a do Trutnova.) V Královci jsme byli zas pohromadě. Navštívili jsme po osmi kilometrech pohostinství s venkovním posezením a popřáli jsme si před polednem pivo z blízkého Trutnova i kávu. Kolem místního nádraží, kudy alespoň o víkendu jede vlak do Lubawky, vydali jsme se do kopců. Mírně stoupající místní komunikace nás dovedla k lomu, kde dobývána je hornina ryolit. Pak nastalo krásné stoupání do zalesněného kopce, který je ve zdejším okolí nejvyšší: jmenuje se Královecký Špičák (880,6 m). V tomto úseku potkávali jsme velmi málo pěších turistů, skoro žádné. Z místy odlesněného úbočí, především pak z vrcholu, otevřely se pohledy ke svahům Krkonoš i Rýchor, jakož i k nižším polohám v bezprostředním okolí, vše leželo pod modrou oblohou za sluneční asistence. Na Špičáku jsme ve 13:30 konzumovali pevné i kapalné potraviny. Dvojice techniků, jež vykonávala právě odbornou činnost na telekomunikačním stožáru, nám vůbec žádnou pozornost nevěnovala. Když dostatečně vynadívali jsme se na krásy, které krajina Vraních hor na prahu podzimu nabízela, sestoupili jsme zas do nižších poloh. Přílišné ztrátě nadmořské výšky zabránil Mravenečník (836 m). Pak následoval sestup prudší, méně příjemný. nádraží v Královci. Foto: L. Vaníček za Královcem jsme se již těšili ze svahů Vraních hor. Foto: L. Vaníček Lukáš a Honzík z Jičína na, Královeckém Špičáku, za nimi Krkonoše s nejvyšší horou Čech. Foto: A. Vaníčková Alena a Jan z Jičína na Královeckém Špičáku. Foto: L. Vaníček obnovená stráň. Foto: L. Vaníček Vesnice Bernartice na sebe upoutala kostelem Nanebevzetí Panny Marie i podivným železničním viaduktem, jenž zdálky jevil se jako dvoupatrový, což byl ovšem jen klam. V obci octli jsme se zas na „naší“ straně rozvodnice, když místní potok Ličná patří již do povodí Úpy. Přešli jsme na zelenou turistickou značku. Po okresní silnici nás vedla k navazující obci Lampertice, kde jsme zamířili do posledního lesního úseku. Po překonání vyvýšeniny Kozinec (531 m) se začal terén zas svažovat a brzy pohlédli jsme do Žacléře zase z druhé strany. Podvečer byl již na dohled. V 17:30 jsme usedli do osobního vozu a po stejných silnicích (pravda opačným směrem) odjeli jsme zase do Jičína. na viaduktu v Bernarticích je funkční jen horní patro. Foto: L. Vaníček pod Vraními horami nejsou ovečky vzácné. Foto: L. Vaníček den svatého Václava byl svým vzhledem začínajícímu podzimu hodně vzdálený. Foto: L. Vaníček Den svatého Václava se vydařil. Řádka slunných dnů babího léta zůstala nepřerušena, a tak Vraní hory mohly se nám (poprvé) představit v podobě oku vskutku lahodící. Pochod Karla Líma /24. 09. 2011/ aneb Okolím Duchcova /napsal Jan z Jičína/ Kdoví, s jakými pocity stál předseda odboru KČT Jičín v sobotu 24.9.2011 již ve čtyři ráno na jičínském vlakovém nádraží. Jednodenní vlakové akce, kterými chtěl obohatit klubovou činnost, se zatím příliš neujaly. Ačkoliv dnešní vyjížďka, jíž chtěl podpořit organizovaný pochod až v dalekém Duchcově, byla zařazena do ročního kalendáře odboru již na počátku roku a byla dostatečně připomínána, s přílišným ohlasem nesetkala se. Znatelný úsměv na předsedově tváři objevil se s příchodem dvou turistů: dorostence Lukáše a jeho otce Jana (autora těchto řádků), kteří jak řekli, tak i učinili … jedou (!). Do devítitisícového města Duchcova jsme se přepravili vlakem v čase 4:17 až 8:27 s přestupy v Nymburce, Lysé nad Labem a Ústí nad Labem - západ. Nebudu zacházet do podrobností v záležitosti jízdného (z obavy, aby České dráhy nebyly pýchou snad navštíveny); je však spravedlivé uvést, že 24.9. byl Den železnice a síťová jízdenka SONE plus měla pro toto datum podmínky vskutku přívětivější než obvykle. Ačkoliv na nádraží duchcovském čekala místní autobusová doprava, do centra dali jsme si zahřívací pěší dva kilometry. Vedly sice okrajem frekventované silnice, naše pohledy odlétaly však raději ke kopcům krušnohorským, jež po pravé straně vyčnívaly nad mlhovým závojem. S drobnou obtíží našli jsme Smetanovu ulici se Základní školou Jaroslava Pešaty, kde byl jeden za startů akce označené jako "Pochod Karla Líma." Jméno pochodu je vyjádřením úcty Karlu Límovi (1875 - 1958), učiteli, lyžaři a osobnosti krušnohorské turistiky. K našemu překvapení pořadatelé skupinku z Jičína očekávali, když vedoucí tamního štábu pochodu si o jejich přípravách před časem přečetl na webu jičínského odboru. V 9 hodin jsme odstartovali. Dříve než na vlastní trasu odebrali jsme se kolem gymnázia, které střeží socha K. H. Borovského od Josefa Fojtíka, na náměstí. Nachází se zde zámek, kde žil řadu let filozof, myslitel i dobrodruh Giacomo Casanova, na zámek navazuje kostel Zvěstování Panny Marie. Navštívili jsme také městské infocentrum. Ven z Duchcova jsme se odebrali po modré značce kolem jezírka s plastikami (i vrubozobými opeřenci), krásným parkem a kolem zahrádkářské kolonie. Očekával nás lužní les, který v sobě ukrýval pozoruhodnou jilmovou alej a rybníky s názvy Nový, U Dubu a Hranáč. Za povšimnutí stála informační tabule zvěstující, že v těch místech stála do roku 1985 osada Pokrok, která musela ustoupit těžbě uhlí. Poblíž stanice Osek - dolní nádraží jsme si lehce zkrátili trasu, přešli trať a namířili si to podél Oseckého potoka přímo do Oseku, kde navrátili jsme se zas na modrou značku. Nahlédli jsme do kláštera cisterciánů. Městskými ulicemi jsme přišli k památníku obětí neštěstí na Dole Nelson roku 1934, jehož autorem je sochař Karel Pokorný. Stoupání po místní komunikaci nás dovedlo k rozcestí pod hradem Rýzmburk na okraji přírodního parku Loučenská hornatina, kde přešli jsme na červenou. náměstí s kostelem Zvěstování Panny Marie v Duchcově. Foto: L. Vaníček jezírko s plastikami. Foto: L. Vaníček klášter cisterciánů v Oseku. Foto: L. Vaníček památník v Oseku připomíná důlní neštěstí v roce 1934. Foto: L. Vaníček K vlastní zřícenině hradu - jedné z největších u nás - zbývalo půl kilometru. Na nádvoří jsme v 11 hodin zařadili půlhodinovou přestávku se svačinou. Posilnění bylo na místě, před námi bylo svěží tříkilometrové stoupání lesní silničkou s asfaltovým povrchem k Dušanově vyhlídce, kde s dvoučlennou kontrolou čekaly nás pohledy na České středohoří. Pak vrátili jsme se asi 300 metrů k rozcestí, od něhož jsme lesní stezkou zeleně značenou vystoupali na vrchol Stropník (885 m). Ve vyšších polohách hlazených sluníčkem pod modrou oblohou jsme již zůstali. Odebrali jsme se na Dlouhou Louku, kde v restauraci přišly vhod kofola a pivo z Velkých Popovic. Závěrečné kilometry prožité ve společnosti značky žluté vedly místy, kde v 70. a 80. letech minulého století uhynuly velké lesní plochy v důsledku působení průmyslových exhalací. Současné mlaziny dosvědčují, že příroda si dokáže zacelovat i velké rány, které jí člověk svou neodpovědností uštědřil. Prošli jsme kolem Vrchu tří pánů (874 m). Od něho zamířila cesta k louce, na níž lehce otáčely se tři vysokánské větrníky. Ačkoliv tyto technické vymoženosti (čeština pro ně nalezla úžasný pojem "větrná farma") zdobí naši vlast již dosti dlouho, můj názor na ně není stále vyhraněný. zřícenina hradu Rýzmburk. Foto: L. Vaníček Lukáš a Jan z Jičína na Dušanově vyhlídce. Foto: J. S. Kaizr vrchol Stropníku (885 m). Foto: L. Vaníček některé horské nemovitosti nejsou v nejlepším zdravotním stavu. Foto: L. Vaníček na Dlouhé Louce potěšila turisty otevřená restaurace. Foto: L. Vaníček i v Krušných horách vyrostly větrné farmy. Foto: L. Vaníček Na okraji obce Nové Město byl cíl pochodu, na němž ušli jsme (s ranním pěším snažením od duchcovského nádraží i s odečteným malým zkrácením před Osekem) 25 km. Hlavní pořadatel nám věnoval diplomy a ochotně orazítkoval vandrovní knížky. Byl zjevně potěšen, že přijeli jsme až z Jičína (přesto jsme nebyli nejvzdálenějšími, přijelo i kvarteto z Jihlavy) na pochod, jehož se zúčastnilo 29 turistů. Blízké občerstvení nabídlo kofolu, kávu a nápoj značky "Gambrinus", čehož jsme rádi využili. Přiznávám, že na konci trasy čekalo i nemalé zklamání: přeprava úvraťovou železniční tratí Moldava v Krušných horách - Most se pro výluku nekonala. Nedalo se nic dělat, přepravili jsme se městskou dopravou do Teplic v Čechách. Tam nastoupili jsme v 16:34 do vlaku, abychom po přestupu v Lovosicích, po rychlém pěším přesunu mezi stanicemi Žalhostice a Velké Žernoseky, přestupech v Lysé nad Labem a Nymburce přijeli do Jičína již ve 21:29 hodin. do stanice Velké Žernoseky přispěchali tři turisté z Jičína v pravý čas. Foto: L. Vaníček Brzké ranní vstávání není každému jedinci vždycky příjemné. Vyjet si však vlakem z Jičína někam dál za pěší turistikou opravdu stojí za to. Krušné hory, které nám ukázaly o první podzimní sobotě okolí Duchcova, daly nenápadně najevo, že i jiné jejich kouty mohou být velmi přívětivé. Katovská třicítka /24. 09. 2011/ aneb Loukami a lesy v okolí Stárkova /napsali Alča a Jarda z Trutnova V sobotu v 7.30 h. ráno jsme přes Starkoč a Teplice nad Metují přijeli do Stárkova na náměstí. Autobus nás vyložil přímo pod radnicí, kde byl start pochodu. Veškeré osazenstvo autobusu s námi vystoupalo do 2.patra radnice, kde nás čekala prezentace. Jelikož trasa vedla převážně po cestách, na něž pořadatelé umístili vlastní značení, obdrželi jsme itineráře s bohatým popisem trasy. Hned na začátek nás čekalo prudké stoupání na Vysoký kámen. Dál jsme pokračovali po ZTZ a vlastním značení. Cesta vedla lesem, menšími osadami a po loukách až k zámečku Bischofstein. Protože padla vydatná dávka rosy, litovali jsme, že nemáme holiny. U zámku byla kontrola s občerstvovací stanicí v jednom. Každý obdržel dva rohlíky s pomazánkou a čaj. Svačina docela bodla. V areálu zámku jsme se chvíli zdrželi. Vylezli jsme na hrad a potom ještě obešli černé jezírko. Naše další cesta pokračovala po ŽTZ. Po té jsme vystoupali k lesu nad zámkem. Za krásných výhledů na Teplické skály a na Krkonoše s nepřehlédnutelnou Sněžkou jsme došli k rozcestí Pod zvětralým vrchem. Odtud jsme sešli po ZTZ lesem, kolem hřbitova, do Janovic. V Janovicích jsme navštívili hospodu. Dostali jsme tu výbornou polévku s pivem. Po návratu na trasu jsme přešli opět na vlastní značení. To nás vedlo přes osadu Nové Domy. Všude kolem byly rozsáhlé pastviny s pasoucími se koňmi. Prošli jsme osadou, protnuli silnici vedoucí z Janovic a zamířili jsme na lesní cestu, táhnoucí se kolem vrchu Hradiště ( 683 m.n.m.). Když jsme vyšli z lesa, prošli jsme loukou k hlavní silnici, která nás dovedla do Jívky. Cestou se k nám přidala trasa 10 km, jejíž účastníci byli ale již dávno v cíli. V Jívce jsme přešli na cyklostezku, která vedla až do Stárkova. Cyklostezka se ubírala polní cestou. Po dlouhém táhlém stoupání jsme se dostali až k pastvinám, kterými jsme došli k vrchu Šibeník, kde nás již netrpělivě očekával kat se svými pomocníky. Hlavy nám nesetnul, za to nás obdaroval malou sekyrkou na provázku, kterou jsme si pověsili kolem krku. Z Šibeníku jsme křížovou cestou sešli ke kostelu a přes stárkovské náměstí k Táboru pod Vysákem, kde byl cíl pochodu. Tam nás čekaly připravené diplomy a zabijačkové hody. Ochutnali jsme karbanátek s brambory a se zelím a v přátelské atmosféře ho zapili několika pivky. Trasa byla jednoduchá, pro turistu uvyklého překonávat nepřekonatelné, příjemně odpočinková. Výlet do Vysočiny /17. 09. 2011/ aneb Cestou P. Josefa Toufara /napsal Jan z Jičína/ Kalendář akcí Klubu českých turistů je pro poslední letní víkend zaplněn desítkami akcí v Čechách i na Moravě. Já chystám se na Českomoravskou vrchovinu, do jejího koutu ležícího mezi Leštinkou a Leštinou, do kopcoviny, která probouzí se teď s každým dnem do jiných barev listů a plodů; tam nachází se i vesnice s kostelem, kde se snad i mnohý nevěřící zastaví a se známým současným českým dramatikem připustí, že je "cosi nad námi"… V sobotu 17.9.2011 v 7:15 opouštím se syny Lukášem a Janem jičínské sídliště U Stadionu. Míříme na autobusové nádraží, kde začíná jednodenní akce odboru KČT Jičín. Jen necelé tři desítky turistů nastupují do objednaného autobusu firmy AD Zikmund, ten přepraví je za necelé dvě hodiny na Vysočinu. Předseda odboru připravil pro dnešní den procházku (trasy o délkách 20, 15 a 10 km) po modré značce, která do roku 2008 tamní krajinu ještě nezdobila. Havlíčkobrodští ji nově vyznačili, nasměrovali přes Číhošť a s úctou k člověku, který tam žil, nazvali CESTA P. JOSEFA TOUFARA. Autobus zastavuje před půl desátou v osadě LEŠTINKA. Z něho vystupuje pětičlenná skupinka (v níž má naše rodina tři příslušníky) pro dvacetikilometrovou trasu. U autobusové zastávky, kde na upraveném trávníku prodlévá velká kamenná koule, napojíme se hned na modrou značku a opouštíme vísku za slunného počasí mírným stoupáním mezi louky. Skloněné větve hrušní a jabloní nabádají okusit z jejich nabídky. Krátkým lesním úsekem přijdeme do obce BENETICE, kde na návsi roste LÍPA SVOBODY vysazena hajným Ladislavem Skořepou v květnu 1945. Od rozcestí lze pokračovat po žluté do Světlé nebo do Ledče. My jdeme dál po modré, vpravo ohlédneme se k Žebrákovskému kopci (601 m). Převážně jehličnatým lesem a kousek po silnici přijdeme k obci OPATOVICE. Za ní následuje hlubší les, na jehož okraji posvačíme. Pak mineme rozcestí DUBICE (560 m). Delší zastávku zaslouží si NEZDÍNSKÁ STUDÁNKA. U zdejšího pramene byla roku 1929 postavena z podnětu číhošťského faráře P. Františka Boháče lesní kaple Panny Marie, kde se šest týdnů po Velikonocích koná pouť. S končícím lesem otevírá se pohled na NEZDÍN. Při jeho okraji jsou za dřevěným plotem asi dva tucty jedinců, někteří mají lopaty. Nejde ovšem o brigádníky na výkopových pracích, ale o stádečko daňků v místní obůrce. Sudokopytníci před turisty sice neutíkají, ale drží se v přiměřené vzdálenosti od oplocení. Asi po kilometru chůze po místní komunikaci čeká PROSÍČKA. Odtud volnou krajinou jdeme polní cestou, kde překračuji svou denní dávku ovoce - tentokrát konzumací plodů jedlých jeřábů, které se zde v hojném počtu nacházejí. Cesta brzy zamíří k mírnému stoupání, na němž za listnatými stromy je již nyní vidět bílá věž venkovského kostela. Můj organismus je navštíven podivným zamrazením: ČÍHOŠŤ… balvan u autobusové zastávky v Leštince. Foto: J. Vaníček ml. Nezdínská studánka. Foto: J. Vaníček ml. lesní kaple Panny Marie. Foto: J. Vaníček ml. stádečko daňků si udržovalo od turistů přiměřený odstup. Foto: J. Vaníček ml. Za desítky let aktivního pohybu v krajině absolvoval jsem mnohá zastavení: byla krásná (u přírodních zajímavostí i u výsledků lidského snažení - hradů i zámků, zajímavých budov, parků, dokonalých technických děl i uměleckých výtvorů …), byla i velmi smutná (zastavení v Ležákách i Javoříčku, u památníků obětí válek, u pomníků mistra Jana Husa …), která v mysli zůstávají jako varující svědectví, kam až může sahat lidská nemilosrdnost. Dnes přibude k nim i symbolický náhrobek pátera Josefa Toufara (14.7.1902 - 25.2.1950), jenž zvolil si za své poslání rozséváním Písma šířit dobro a lásku, ale stal se obětí nenávisti krutých vládců. Číhošťský zázrak (vychylování křížku na hlavním oltáři v adventu a o Vánocích 1949) - ač popsán za léta byl velmi podrobně - dosud vysvětlen nebyl. Při výsleších mučený kněz v důsledku týrání zemřel (v den pro tehdejší režim vskutku symbolický) a byl pohřben do společného hrobu v Praze-Ďáblicích pod cizím jménem. Příbuzní dozvěděli se o jeho smrti až po čtyřech letech… Kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století je otevřen. (Jeden ze členů našeho odboru, který v této vesnici vyrůstal a stále sem jezdí, poradil, která paní má klíče.) Zastavení v tajemném místě je dlouhé, kromě běžných písemností římskokatolické farnosti jsou k nahlédnutí mnohé fotografie a informace o P. Josefu Toufarovi i celé události. Vedle kostela nachází se od roku 1990 památník stíhaným duchovním s nápisem "ECCE HOMO" od akademického sochaře Romana Podhrázského a symbolický náhrobek s podobiznou P. Josefa Toufara (prsť byla převezena ze společného hrobu v Praze-Ďáblicích). kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Foto: J. Vaníček ml. památník vyjadřující úctu k P. Josefu Toufarovi i dalším stíhaným duchovním. Foto: J. Vaníček ml. symbolický náhrobek u číhošťského kostela. Foto: J. Vaníček ml. Od stánku Páně odcházíme kolem poledne. Sympaticky vyhlížející pohostinství na návsi bude otvírat až v 18 hodin - čekat nebudeme. Za vesnicí nachází se ještě jiná zajímavost: střed České republiky, u něhož je postaven dřevěný altán. Ruch, který zde panuje, není mně příliš příjemný: na pěstovaném trávníku mají dostaveníčko čtyřkolkáři. Mezi loukami a polemi jdeme do obce KYNICE a dál volnou krajinou kolem samoty HORY, kde smutně vyhlíží zřícenina kdysi pravděpodobně bohatého statku. Hezčí rozhlédnutí nabízí po chvíli DOBRNICE. Máme již jen dva kilometry do cíle. Tím je pro dnešek LEŠTINA U SVĚTLÉ NAD SÁZAVOU. V otevřené restauraci poblíž vlakového nádraží sedí o půl třetí pouze jičínští turisté - účastníci kratších tras. Naše pětice usedá k volnému stolu, na němž objeví se po chvilce tři desítky a jedna dvanáctka (vše značka "Rebel" z Havlíčkova Brodu) i jedna kofola. Autobus je za budovou, řidič v pohotovosti. V 15 hodin odjíždíme, když v plánu je ještě hodinová zastávka v Čáslavi. střed České republiky. Foto: J. Vaníček ml. Lukáš a dva Janové z Jičína ve středu České republiky. Foto: J. S. Kaizr kostel v Dobrnicích. Foto: J. Vaníček ml. Tak navštívil jsem zas Českomoravskou vrchovinu, což pro rodáka z blízkých Železných hor je zážitek vždycky přívětivý. Prožil jsem slunný den ve zvlněné krajině za krásného počasí babího léta. Mezi početnými turistickými zastaveními, která jsem za léta absolvoval, objevily se nové: krásné i jeden hodně smutný. Cesta P. Josefa Toufara takové prostě nabízí. Stojí za to se po ní projít… Kam nedošel velbloud /17. 09. 2011/ aneb Oslavenci muselo znít v uších /napsala Máša z Nové Paky/ V sobotu 17.9 2011 jsem se zúčastnila putování po Krkonoších po trati nazvané Kam nedošel velbloud, které začínalo v Jablonci nad Jizerou, tradičně pořádané místními členy Sokola. Protože se mi ráno nechtělo vstávat, dorazila jsem na start až kolem 7,30 hod, což se později neprojevilo jako nejlepší nápad. Hned u vchodu do sokolovny se nás uchopil zaškolený pořadatel Jirka z Jablonce nad Jizerou, který nás osobně odbavil a vybavil informacemi na trať. Ihned jsem vyřídila omluvu nepřítomného kolegy Luďka z Trutnova, který se z důvodu bouřlivě oslavy svých kulatých narozenin nebyl schopen dostavit, současně i se svými přáteli z Trutnova (a byl dostaven až v 18 hod!). Velice mě pobavil odhad věku našeho oslavence od Jirky z Jablonce nad Jizerou i zhodnocení, že na svůj kmetský vek je poněkud čilý. Značně rozveseleni tímto výrokem jsme se s kolegou vydali směrem k Čerťáku. Počasí nemělo chybu, slunko pálilo již v 8 hod, kolega bědoval u každého uzavřeného občerstvení ...na Studenově, na Ručičkách...... atd. Na Zadním Plechu jsme marně na křižovatce čtyř cest hledali žlutou značku, nebyla, asi po 1 km jsem si ověřila, že moje intuice pro výběr cesty byla správná. Doběhli jsme ke Krakonošově snídaní a hledajíce borůvky po modré ke "Čtyřem pánům." U pramene Labe jsme opsali města, kterými protéká Labe, a zamířili směrem ke Zlatému návrší. Kolem 12 hod. jsme obsadili poslední volná místa na Dvoračce, za 30 min jsme získali dršťkovou polévku a housku v ceně 55,- Kč, piva jsme se nedočkali, naši kolegové u stolu zase měli jen pivo a polévku ne. Ovšem, při placení se pivo objevilo, alespon na naší předtištěné účtence!! Takže skutečného fyzického piva jsme se dočkali až na Rezku, z výběru mezi Rychtářem a Bernardem jsme zvolili Bernarda. Získali jsme razítko z pojízdné kontroly a již jsme uháněli po zelené do Jablonce. V 16 hod jsme dorazili do cíle, kde jsme se občerstvili výborným kyselem, které zde tradičně pořadatelé připravují, a já jsem se ještě obětovala pro zapití oslavence. V 16,30 hod jsme museli bohužel odjet, i když se nám vůbec nechtělo opustit příjemné prostředí jablonecké sokolovny. Mé poděkování patří pořadatelům za uspořádaní krásného pochodu ( ostatně jako každý rok). Teplicko adršpašská 33 /17. 09. 2011/ aneb Souboj s náročným terénem i poničeným značením pochodu /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Když nás autobus z Trutnova vysadil v Teplicích n.Metují u koupaliště, překvapil nás nebývale chladný vzduch, div že nám nešla pára od pusy. Při příchodu na start jsme museli podniknout tzv. vnitřní impregnaci, jako ochranu proti vlhku a chladu. Z nabídky stánku s občerstvením jsme vybrali rum a po startovním pivku jsme vyrazili na celodenní putování. Nejprve bylo třeba vymotat se z centra města ven, což mnohým účastníkům činilo potíže. Potkávali jsme osoby skloněné nad itinerářem, zmateně se rozhlížejíce kolem sebe. Tuto zkoušku, která bývá mnohdy nejtěžší, jsme zdárně překonali. Za městem jsme započali 2 km dlouhé stoupání po silnici, obklopeni lesem, směrem na Jiráskovy skály. Na místě zvaném Růžek, jsme sešli z asfaltu na modré turistické značení. To nás dovedlo ke sjezdovce na Kamenci. V tomto místě pro nás na dlouho skončila pohodlná cesta. Nic netušíce jsme totiž mířili vstříc nepřebernému množství schodů různé velikosti, tvarů a druhů, jakož i žebříkům, jejichž příčky byly tu méně shnilé, tu více, tu byly všechny, tu žádná příčka, mostkům perfektním či mostkům zcela chybějícím...no zkrátka srandy fůra. Takto jsme doputovali přes vyhlídku Lokomotiva, Kraví horu a Supí skály na Čapí vrch. Od Čapího vrchu nás pořadatelé nechali odpočinout na cestě označené žlutou turistickou značkou. Ta vedla po rovině a po měkkém lesním podloží. Příjemně jsme tak došli lesem a rozlehlou loukou až k rozcestí Pod zvětralým vrchem. Odtud nás trasa vedla zpátky do Teplických skal a to kolem Krápníků a zříceniny skalního hradu Střmen k dalšímu rozcestí. Co nás překvapilo, bylo neuvěřitelné množství návštěvníků skal. Prakticky se nedalo ani předcházet, jen plynout s davem. Proto jsme rozcestí, které se odklánělo od skalní naučné stezky, uvítali s nadšením. Opět jsme se napojili na žluté turistické značení, které vedlo proti proudu Stříbrného potoka s nádherně průzračnou ledovou vodou. U jeho pramene byl k dispozici i hrneček pro ty, kteří chtěli ochutnat. Po neuvěřitelně dlouhém (asi 2 km) dřevěném chodníku jsme doputovali k dalšímu nepřebernému množství žebříků ve více či méně dobrém stavu. Po jejich překonání jsme se ocitli u jezírka, kde panoval čilý ruch. Plavby chtiví turisté trpělivě stáli ve frontě na zakoupení plavebního lístku. Od jezírka jsme po zelené značce a kolem zatopené pískovny vyšli ven ze skal, směr Křížový vrch a přes Zdoňov zpět. V Adršpachu jsme navštívili infocentrum, kde jsme utratili nějaký ten peníz za známky a vizitky. Po červené turistické značce, která značila nově vybudovanou cyklostezku, jsme se dostali k Bučnici. Na chvíli jsme v místním pohostinství spočinuli při chlazeném pivu. Do cíle nás čekala necelá hodina putování po vlastním značení. To ale zřejmě někdo po cestě odstranil, proto už se asi nikdy nedozvíme, zda jsme na křižovatkách polních cest volili ty správné odbočky. Do cíle jsme se přesto zdárně dostali. Vládla tu bujará nálada. Za zvuků písní živé kapely jsme byli oceněni medailemi a diplomy. Celodenní strasti byly na všech účastnících více než patrné a zvláště na těch, kteří (jako my) šli trasu 33 km. Poseděli jsem asi hodinu, která nám zbývala do odjezdu vlaku v 19.35 hod. Zpříjemněním této hodinky bylo oznámení pořadatelů, že je potřeba dotočit sud, tudíž je pivo zdarma! Pořadatelé kolem 19 hod. začali balit své sezení a s ním i cca 1,5 cm tlustý balík diplomů zbloudilých turistů, kteří do cíle nedorazili. Bylo nám jasné, že spousta lidí, se kterými jsme i ráno vycházeli a které jsme přes den předešli, neměla šanci dorazit do cíle. Trasa to byla vskutku velice náročná a jak nám sdělili pořadatelé, měřila ve skutečnosti lehce přes 35 km. Shodli jsme se, že náročnější trasu, než byla tato, jsme nešli několik let. Dobelhali jsme se na vlak, zdárně dojeli domů a celou neděli jsme nechali v klidu regenerovat kolenní a kyčelní klouby a veškeré namožené svalstvo ... :-)
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem