24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Výlet do Podorličí /16. 07. 2011/ aneb JÁRA CIMRMAN V PODORLIČÍ
Letní přechod Chlumu /09. 07. 2011/ aneb BENÁTKY, PALERMO, BOLZANO…..
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /01. 07. 2011/ aneb TŘIČTVRTĚHODINKA NA VĚTRNÉ HOŘE
Po stopách bojů z roku 1866 /25. 06. 2011/ aneb MINDRÁK POŠILHÁVAJÍCÍHO DÁLKOPLAZE
Pochod k prameni Javorky - Eurorando 2011 /18. 06. 2011/ aneb S JAVORKOU ZA LHOTECKÝMI ČTVERÁKY
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Výlet do Podorličí /16. 07. 2011/ aneb Jára Cimrman v Podorličí
Když naše skupina ve složení Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a já vydala se do Podorličí za turistickými vizitkami, netušila, že tu místy téměř věrně bude sledovat ještě úplně nevychladlé stopy českého génia Járy Cimrmana.
Protože navštívené lokalita rozprostírá se větší částí jen těsně za hranicemi oblasti, pro kterou platí slevový systém IREDO, k jejímu dosažení zakoupili jsme si síťovou jízdenku IREDO, jejíž cena od 01. 07. 2011 symbolicky navýšena byla na 110,00 Kč. Teprve ze Žamberku do prvního dílčího cíle putování – Jablonného nad Orlicí – měli jsme zakoupenu jízdenku řádnou. Naše ranní cesta sem, kterou dle normálního jízdního řádu přerušují toliko přestupy v Hradci Králové a v Letohradě, ztížena byla plánovanou výlukou mezi Hradcem Králové a Třebechovicemi pod Orebem, České dráhy zvládly ji však pomocí autobusů spolehlivě, takže do Jablonného přibyli jsme podle plánu těsně před devátou.
Z vlakového nádraží v Jablonném nad Orlicí na náměstí 5. května nutno je nejprve sledovat koleje, odolat pokušení zabrnkat si v Kytarovém centru, před autobusovým nádražím koleje překlenout, vznést se do krátkého pozvolného stoupání a po 600 metrech jste tam. Vstup do na jeho prostranství, jež je vlastně mírně na jednu stranu rozšířenou ulici, střeží radnice, snadno ji však podejdete podloubím. Po levé straně dozajista upoutá vás bývalý Ulbrichtův dům, nyní restaurace U černého medvěda /součástí znaku to města/, jenž zbyl z původní dřevěné zástavby, proti němu přes ulici.na trávníku můžete se osvěžit vodou vytékající do mamutí lžíce. Vprostřed náměstí nesmíte nechat se oslnit zlatistou Pannou Marií na barokním sloupu a pohltit se překladem jeho nápisu „Sub tuum praesidium confugimus sancta Dei genitrix Anno 1748“, sic nesoustředěného může vás tu zachytit projíždějící automobil, tepe tudy totiž čilý dopravní ruch. V nejhořejší části malého náměstíčka nalézá se roubený dům, podle modrého a v něm žlutého emblému mezi čtyřmi malými okénky na průčelí slující Srdíčko, sídlí v něm pizzerie. Naše kroky zamířily do informačního centra ve vzdálenější části náměstí pro turistickou vizitku a posléze nad ně ob jeden dům do restaurace Měšťanský dům, jenž situován je proti pizzerii přes ulici, pro změnu na jedno pivo, jež v rodícím se parnu přišlo nám převelice k duhu.
náměstí v Jablonném nad Orlicí je vskutku překrásné a působí idylicky, dokud ovšem člověk nepokouší se přejít z jedné jeho strany na druhou. Foto: L. Šlosar
Po třičtvrtěhodinovém pobytu ve městě unesl nás vlak zpět do Letohradu. Mozek můj, při výstupu z vlaku tohoto dne popáté vymytý varováním, abychom dbali bezpečnosti v kolejišti, vyloudil bezděky následující dekadentní verš: „“Děvo hloupá - přehlušujíc vlak /jen si pišti, jen si pišti / děvo hloupá - ti dobře tak/ dbát máš bezpečnosti v kolejišti!“
Jediná ulice vedoucí z nádraží - Tyršova – přivedla nás do Muzea řemesel, jež v rozlehlém dvoře kdysi zřejmě mohutné usedlosti sdílí své prostory v ideální symbióze s restaurací Nový Dvůr. Na můj – byť letmý - pobyt toliko za účelem zakoupení turistické vizitky přece zanechal jsem – doufejme, že rovněž jen letmou – vzpomínku, neb osvítil jsem bleskem svého digitálního fotoaparátu úvodní expozici, nevšimnuv si zapovězení na stolku vpravo, na což jsem byl bohudík přátelsky a v míru toliko dodatečně upozorněn. V budově muzea kdysi byly nalezeny saně, na nichž Napoleon v roce 1812 potupně prchnul z Ruska, sem byly dovezeny z Drážďan, kde z nich vystresovaný císař snad ještě za jízdy sesedl.
na místě dnešního Muzea řemesel a restaurace Nový Dvůr v Letohradě musela být kdys rozlehlá usedlost. Foto: L. Šlosar
Naše setkání s Járou Cimrmanem započalo na náměstí v informačním centru vskutku naplno: Vedle dvou turistických vizitek zakoupili jsme si dohromady tři vstupenky do Muzea a světničky Járy Cimrmana nacházející se v areálu zámku pod arkádami a …. poslední vstupenka s pořadovým číslem 3333 dávala jejímu nositeli právo na malou pozornost, jež přiznali jsme unisono Vláďovi, neb běh našeho putování vymyslel a v Pastvinách později i domyslel. Já osobně zůstal jsem tak věren své zásadě nebýt hlavní postavou dění, nýbrž toliko pokorným jeho kronikářem a glosátorem, v ideálním případě šedou eminencí stojící v pozadí.
Abychom se trochu aklimatizovali pro následující očekávané zážitky, navštívili jsme Cimrmanův pomník na boku zámecké budovy s jednou ze dvou známých jeho soch. Pomník Mistrův a jeho světnička s expozicí byly zbudovány na paměť Cimrmanovy návštěvy tehdejšího Kyšperku v roce 1904, při níž Mistr zamýšlel uzavřít Zemskou bránu postavením přehrady s hydroelektrárnou.
v průběhu krátké přestávky před zlatým hřebem našeho výletu poklonili jsme se u pomníku Járy Cimrmana Mistrovi. Foto: L. Šlosar
na nádvoří letohradského zámku panuje příjemný klid. Foto: L. Šlosar
Při slavnostní chvilce v místě začátku strmých schodů do muzea a světničky Vláďa byl skutečně obdarován soškou Mistrovou a diplomem. Světničce samotné předcházela ve dvou místnostech expozice především s plakáty z Cimrmanových her a s Mistrovými vynálezy – například s kolíčkem na prádlo pro zvláště těžké látky, hřebenem na borůvky, lžící hladomorkou, letadlem schopným létat více směry, dále pak s další předměty jako s Cimrmanovým zubem moudrosti či kladivem a klínem sloužícími k ochraně jeho vynálezů. Světnička samotná obsahovala zatím polovinu původního zařízení světničky Cimrmanových rodičů, proto některé předměty – stůl, postel, židle a dokonce i část knihy byly seříznuty, přece i v tomto stavu vydávaly však výmluvné svědectví o Mistrově dětství.
Před necelými 107 lety 20. října Cimrman po vystoupení vlaku zašel do restaurace U Forchů, kde si dal svíčkovou a několik piv. Neschopni zmíněnou restauraci lokalizovat, naproti tomu snažíce se vstřebat atmosféru prvních Mistrových hodin v Kyšperku, nynějším Letohradu, a vcítit se do jeho pocitů, navštívili jsme restauraci Roland v hoření části náměstí vlevo. Protože na svíčkovou bylo brzy, dali jsme si zde alespoň těch několik piv, totiž tři – každý po jednom.
vstupenka do Muzea a světničky Járy Cimrmana ozdobena je obrazem Mocnářovým
Vláďa z Jilemnice /vlevo/ jako třítisícítřístýtřicátýtřetí návštěvník Muzea a světničky Járy Cimrmana byl odměněn Mistrovou soškou a diplomem. Foto: L. Šlosar
při pohledu do světničky, byť zatím poloviční, kde Mistr prožíval své dětství a kde formovalo se jeho statečné protihabsburské přesvědčení, orosí se oko vlastencovo nekontrolovanými slzami spontánního dojetí. Foto: L. Šlosar
z vystavených Cimrmanových vynálezů vyjímám lžíci - hladomorku, jež byla vyrobena dle zachovaných nákresů v roce 2000 a jejíž smyslem bylo bránit hltání polévky, přičemž otvor ve lžící bylo možno dle síly hladu regulovat špuntíkem. Foto: L: Šlosar
Letohradské náměstí opustili jsme opět u informačního centra a městského muzea zároveň, jež nalézají se v domě, kde narodila se 18. 03. 1901 další známá osobnost spojená s městem – Petr Jilemnický, jenž mohl vyniknout až na Slovensku a je vlastně považován za slovenského spisovatele – Petr Jilemnický v té souvislosti měl dokonce prohlási: „V tieni takého géniusa, ako bol Cimrman, nie je možno v Kyšperku žiť, radšej pôjdem do chudobných Kysuc“ /bol to vraj, pokiaľ viem, prvý výrok Petera Jilemnického ve slovenčine ... prepáčte – byl to prý, pokud vím, první výrok Petra Jilemnického ve slovenštině/.
Před necelými 107 lety 20. října Cimrman po obědě vydal se po silnici k Šedivci. My jsme se do Šedivce vydali po modře značené cestě. Zatímco nás turistické značení přimělo odbočit doprava ke komplexu místního třetiligového fotbalového klubu F. K: OEZ Letohrad, Cimrman nepochybně těsně minul nedalekou kapli Panny Marie s nádhernou cibulovitou věží, kterou roku 1680 dal postavit místní rodák Vilém Hotmar. Na rozdíl od nás nalezl ji pravděpodobně i s původní vnitřní výzdobou, v době naší návštěvy však interiér kapličky podléhal renovaci.
Ze silnice vedoucí na Šedivec odbočili jsme definitivně vedle ústí biatlonové trati. Přestože úzká stezička záhy se od ní odchýlila a záhy nad ní pokračovala po zarostlé přírodní terase, přece za našimi zády ozývala se z dáli vytrvale střelba, úspěšný náš reprezentant v biatlonu Michal Šlesinger se jí nepochybně nezúčastnil, neb ten by se určitě neminul.
Namalované jednoduché obrázky a nápisy na silničce v Šedivci dokládaly, že ves před časem postihla tragická událost - svatba. Rozcestník z boční ulice mířil dvěma směry nápisy „svoboda“ a „svatba“, naším směrem pokračovala kresba srdíčka s nápisem „nevěsta“, místní výzdoba takořka skomřela na místě, kde šipka doleva doprovozena byla nápisy „pivo“ a „rum“.
V místě, kde vybídla nás modrá turistická značka k odbočení doprava, vlevo před restaurací seděl málovlasý muž. Maruščina mise byla úspěšná, neb sympatický chlapík těšící se z úspěšné rekonvalescence po nepříjemném zranění počastoval nás v příjemně chladné místnosti s rozvěšenými mysliveckými trofejemi – kožešinami a lebkami - chutným pivem.
v restauraci v Šedivci, jíž vládne ochotný a sympatický hostinský, má host pocit, že vstoupil do loveckého salónku. Foto: L. Šlosar
Nekoř po překlenutí rušné silnice Jablonné n. O. – Žamberk, při němž načas objevily se v dáli poněkud vlevo vzdálený hřeben Orlických hor a poněkud vpravo naposledy vyčněl Suchý vrch, přivítala nás ponejprv kostelem, jenž zpočátku z dáli po věž zahalen byl stromovím a jenž později head-to-head odhalil pocestnému staré náhrobníky na jeho zdi.
podorlická krajinka je kombinována travnatými svahy, lesy, poli a vzdálenými horami. Foto: L. Šlosar
Nápis na škole pod ním chlubil se třemi jejími zdárnými žáky, z nichž později vyklubali se naši ministři - jako posledním Josefem Luxem, jehož skonem česká politika až doposud ztratila posledního talentovaného a kultivovaného politika schopného konstruktivního vyjednávání. O Járovi Cimrmanovi nezmiňoval se nápis pražádný, ale v kronice obce vzpomínán je co muž, který každý ráno lezl po okolních stráních s ruksakem a kladívkem v ruce. V době naší návštěvy místo Cimrmana na jedné z nich producírovaly se již jen dvě lamy, takže nepřipadli jsme si v tu chvíli jako v Podorličí, nýbrž v Podandí.
lamy v Nekoři vyvolávají dojem, jako bychom se na několik okamžiků octli v Andách nebo alespoň v Podandí Foto: L. Šlosar
Přehradní hráz, jež konečně objevila se na Divoké Orlici skrze stromy před námi, vysoká 9,5 metrů a široká 40 metrů, přehrazovala vyrovnávací nádrž Nekoř. Byla jen předzvěstí hráze vyšší, k níž přišli jsme za slabou půlhodinu - hráze Pastvinské přehrady s elektrárnou, poslední zděné to hráze v ČR, vysoké 31 metrů, vystavěné v letech 1933 – 38 z lomového kamene, jež zatopila plochu o rozloze 110 ha. Hned nato sledovali jsme, jak přímo pod ní proháněla se hejna mohutných predátorů, natolik zmlsaných, že odmítali pozřít větší kusy pečiva.
přehradní hráz Pastvinské přehrady je poslední poctivě zděnou hrází v Čechách. Foto: L. Šlosar
nejen ve směru toku Divoké Orlice by se mi skákat šipku z hráze Pastvinské přehrady nechtělo. Foto: L. Šlosar
Ještě předtím využili jsme k zakoupení turistické vizitky hnedle první nabízející se možnost – obchůdek Rybí potřeby – suvenýry, po návštěvě hráze k nabytí dalších sil posloužilo nám občerstvení Na hrázi vepřovým vývarem a poctivě načepovaným nadměrečným pivem.
Poté přehradní vodní plochu obcházeli jsme proti pomyslnému proudu Divoké Orlice zprava, minouce další občerstvení, trojici plyšových medvědů na stráni a kapličku s věží zbarvenou do kýčovité červeně. Na Pastvinách na úrovni mostu rozloučili jsme se nejprve s myšlenkou odjet odtud až posledním autobusem, cyklobus mohl být naplněn a nemusel nás pěšáky přijmout, náhradní program vymyšlený opět Vláďou přijat byl jednomyslně. V informačním středisku udělala nám ochotná a sympatická slečna radost třemi razítky a říkala, že – vidouc naši radost -má z tohoto důvodu sama radost, my vidouce, že ona má radost, měli jsme radost ještě větší, slečna vidouc naši ještě větší radost měla … atd. neobjevili jsme náhodou zdroj energie znásobující se sama sebou, snad zárodek perpetua mobila?
z fauny kol Pastvinské přehrady jsou kupodivu v hojném počtu zastoupení medvědi. Foto: L. Šlosar
přestože nedávno byl v Číně otevřen nejdelší most na světě o délce 42,5 km a přestože i Žďákovský most je delší a vyšší, působí i most přes Pastvinskou přehradu impozantně. Foto: L. Šlosar
Před necelými 107 lety 20. října Cimrman k večeru došel do Pastvin, kde ubytoval se v hostinci U Vágnerů a kde byl později nalezen ubrus pokreslený jeho plány na stavbu přehrady. Protože zmíněný hostinec po ruce nebyl a protože do odjezdu nově vyhlédnutého autobusu zbývalo jen něco přes půl hodiny, překlenuli jsme most a rozloučili jsme se i s Cimrmanem symbolicky opět několika pivy – třemi, každý jedním - v hostinci Na mostě.
Poté stihli jsme dálkový autobus do Prahy, jímž nechali jsme se však vyklopit v Žamberku, kde v muzeu zakoupili jsme další turistickou vizitku. Nato cesty naše načas se rozdělily, neb já vyšplhal jsem se na Kapelský vrch, na jehož úpatí muzeum stojí. V Tyršově rozhledně zakoupil jsem turistickou vizitku rozhledny a města Žamberka a právo vstupu. Nato na dvacetimetrovou zděnou rozhlednu, postavenou v roce 1932, mající tvar husitské hlásky vystoupal jsem po schodech a potěšil se pohledy na blízké a vzdálené okolí Žamberka, jak z vyhlídkového patra, tak i z podlaží těsně pod špicí věže, kam po jistém váhání vylezl jsem po žebříku.
Tyršova rozhledna připomíná zcela jednoznačně husitskou hlásku, ovšem pouze tomu, kdo ví jak taková husitská hláska vůbec vypadá. Foto: L. Šlosar
z rozhledny Tyršovy polaská se oko poutníkovo výhledy na překrásnou podorlickou krajinu lemovanou vzdáleným horstvem. Foto: L. Šlosar
Tyršova rozhledna připomíná zcela jednoznačně husitskou hlásku, ovšem pouze tomu, kdo ví jak taková husitská hláska vůbec vypadá. Foto: L. Šlosar
Od paty rozhledny, kam nezřítil jsem se, nýbrž sestoupil, popošel jsem o několik metrů dále k raně barokní kapli sv. Rozálie, postavené roku 1682 jako díkuvzdání za zázračné ušetření města před morovou epidemií, jež totiž jinak zachvátila celé Žambersko. Zvláště její portál s ornamenty, s laudatem sv. Rozálii a dalším čtyřem „protimorovým“ patronům, jímž rovněž kaple je zasvěcena, a s letopočty renovace, hoden je povšimnutí. Sympaticky skromná vnitřní výzdoba - s výjimkou novodobých židlí - naplní zvenčí civícího poutníka klidem a mírem.
Nato poklesl jsem alejí na rušnou silnici kol letiště vedoucí až někam k Ústí nad Orlicí, já však asi po kilometru přidržel jsem železniční kolejí, jež objevily se přede mnou, a podél nich doleva dospěl jsem v pohodě na nádraží, kde zakrátko shledal jsem se svými kolegy.
Při zpáteční cestě již zcela v režii slevového systému IREDO s přestupem toliko v Týništi nad Orlicí v příjemném útlumu, jenž mě až domů opanoval, těšil jsem se osmi získanými a za zásluhy onoho dne nalepitelnými turistickými vizitkami, zejména však vzrušujícími zážitky krom jiného i ze setkání s Járou Cimrmanem.
Původní rozšířená verze reportáže určené pro vývěsku
Letní přechod Chlumu /09. 07. 2011/ aneb Benátky, Palermo, Bolzano….
Kdyby nebylo pochodu Letní přechod Chlumu, o existenci Zdětína u Chotětova - obce vzdálené od Mladé Boleslavi po železnici 15 km jižním směrem - nevěděl bych zhola nic. Ještě tak Chotětov v názvu obce – současně předešlé železniční zastavení - uvízl mi dříve v paměti, jež uchovává věci podružné a naopak rychle pozbývá informace životně důležité. V obci totiž sídlili prarodiče a později rodiče Raoula Schránila a herec sám v Chotětově v dobách válečných provozoval kino. Pokud jde o Zdětín, ten posloužil mi co místo nejvhodnější k průniku do Benátek nad Jizerou, jejichž krátkou návštěvou ozdobil jsem úvod vlastní trasy shora uvedené hvězdicové akce, jíž zvolil jsem si do jejího průchozího místa Holých Vrchů.
Do ZDĚTÍNA U CHOTĚTOVA přibyl jsem spojením zbytečným nákladným, nevyhodnotiv dostatečně skutečnost, že ani internetový systém IDOS není dokonalý, neb nebéře v úvahu spoje, mezi nimiž zeje delší časová prodleva, a nepoloživ si otázku, zda se do Mladé Boleslavi nedostanu dříve, nežli autobusem do Poděbrad a odtud vlakem přes Mladou Boleslav.
V místě určení vystoupil jsem z vlaku s mírným zpožděním těsně po hodině deváté s pocitem, že konečně další osud mého putování spočine jen na mě - na mé kondici a na mých orientačních schopnostech. Oním místem určení byla přirozeně železniční zastávka, Zdětín sám nachází vzdálen ještě 2 km ve směru východním, Benátky nad Jizerou pak ještě za Zdětínem, jsouce ovšem viditelné již od jeho železniční zastávky zřetelně vpravo vpředu, charakterizovány především kostelem a zámkem v jejich pravé části.
Podle mapy měl jsem projít obec Zdětín kol jejího kostela, bohudík do BENÁTEK NAD JIZEROU dovedla mě přímo mírně klesající cyklostezka a inlajnstezka, jež byla postavena po roce 2005 namísto původní železniční vlečky vybudované v letech 1877 – 78, nad poskytnutými penězi z Evropské unie nikdo přirozeně nos neohrnoval. Na radu cyklistky včas opustil jsem stezku ještě těsně před městem po polní cestě, po níž jsem se esovitě zavlnil kol zahrádkářské osady do centra starého města, kam přibyl jsem v místě, kde Dražická ulice přecházela ve Vaněčkovu a před nímž nucen jsem byl odolat svodu otevřené již restaurace.
Namísto toho doputoval jsem na Husovo náměstí, jež protnul jsem po jeho úhlopříčce a v jehož středu minul jsem čtverhrannou kapli sv. Rodiny. Za jeho pravou nejhořejší částí kol základní školy vešel jsem přímo do areálu zámku, kde přesně v souladu se svým pátečním telefonátem nalezl jsem infocentrum, v němž zakoupil jsem dvě turistické vizitky, z nichž jedna vztahovala se k zámku. Skrze bujné větvoví vyfotografoval jsem zámeckou věž a dále jsem meškal zpět na náměstí, kde zakoupil jsem si v obchůdku bonaquu, nato pak po červených turistických značkách opouštěl jsem postupně město.
V místě, kde klesal jsem po široké zpevněné cestě ku Jizeře, na druhý pokus odhalil jsem nepravost, asi v její polovině bylo nutno opustit cestu doleva po úzké pěšince, na jejíž počátku turistickou značku zakrývaly větve. Teprve zakrátko poté sdílel jsem konečně břeh Jizery, jejíž koryto však posléze odskočilo si někam dále doprava, spolu střetli jsme se zase při další zpevněné cestě v obci DRAŽICE. Zakrátko objevily se po mé levici vysoko nad domky rozvaliny stejnojmenné tvrze, k níž vztahovala se druhá zakoupená turistická vizitka. Stav hradu odpovídal jeho krátké historii, po jejím založení v r. 1254 byl v husitských válkách vypálen a od 16. stol. zmiňován je co pustý.
Další partie mého putování bez váhání označuji co nejkrásnější, na další stezce husté girlandy větví chránily mě před postupujícím vedrem, po mé pravici střídaly se výhledy často zpola zakryté větvovím na poklidný tok Jizery, na jeden z jejích jezů, na odkvetlé lekníny i na stále sytě zelenou lučinu v místě, kde koryto řeky odskočilo si od cesty opět někam doprava.
Zanedlouho nejprv vysoký komín, posléze vysoká budova na protějším břehu a most s bílými dvěma protilehlými oblouky předeslaly mi, že idylka dospěla ku konci, že ani ku kostelu sv. Mikuláše, jenž vyčníval vysoko přede mnou ze zeleně stromů, již nedojdu. Můj vlastnoruční itinerář předepsal mi totiž z kraje obce HORKY NAD JIZEROU překročit Jizeru a pěší červené turistické pěší značení vyměnit za značení cyklotrasy č. 8151 v otevřené již krajině.
od železniční zastávky Zdětín u Chotětova, druhdy konce železniční vlečky Chrásteckého Dvora, po mé pravici postupně přibližovaly se Benátky nad Jizerou. Foto: L. Šlosar
vprostřed náměstí Husova v Benátkách nad Jizerou upoutala mě kaple sv. Rodiny. Foto: L. Šlosar
list z vandrbuchu s překrásnými razítky z informačního centra v zámku v Benátkách nad Jizerou hoden je k přiložení k dokumentaci ke zdařilému pochodu
jedna z budov i věž zámku v Benátkách nad Jizerou vyhlížely na vyprahlého poutníka ze sytě zeleného stromoví. Foto: L. Šlosar
zadumané vody Jizery za Benátkami nad Jizerou plynuly pomalu a líně k Mladé Boleslavi, kam dorazil jsem toho dne později také, ale oklikou. Foto: L. Šlosar
nad domky stejnojmenné obce pnuly se po mé levici zříceniny stejnojmenné tvrze či hradu. Foto: L. Šlosar
na jednom místě ozdobily koryto Jizery odkvétající lekníny. Foto: L. Šlosar
když objevil se za zákrutou most v Horkách nad Jizerou se dvěma bílými oblouky, znamenalo to pro mě, že hnedle na to dobrovolně opustím příjemně stinné údolí Jizery. Foto: L. Šlosar
Nežli uvykl jsem mu, uhnulo mi někam doleva, naštěstí v obci BRODCE na druhý pokus shledal jsem se s ním opět za další hospůdkou na první silnici souběžně vedoucí s Jizerou, až poté cyklostezka silnici opustila, protáhla mě obcí a kol pomníku v 1. světové válce padlým do krátkého stoupání vynesla mě na nadjezd nad silnicí E65, po níž pode mnou proháněly se jakési řvoucí příšery. V době, kdy k času polednímu spěla již poslední hodina, rázoval jsem – notně sluncem otupělý – otevřenou krajinu za vrcholícího „palerma“, jež zatím zmírňoval příjemný větřík. Zpočátku zleva přes pole sledoval mé usilování les barvy rovněž sytě zelené, zakrátko na nejvyšším bodě rozlehlé planiny otevřela se krajina kolem mě ještě více do daleka, svůj zrak upíral jsem však především před sebe mírně doleva, kde vedle zalesněného Chlumu rozeznával jsem obce Vinařice a Bojetice, pod nimi pak dílčí cíl mého putování Dobrovice.
Již spolehlivě značená cyklostezka převedla mě - stále více vysychajícího, byť po hltech užívajícího minerálku zakoupenou předtím na nádraží v Poděbradech - v obci LIBICHOV přes rušnou silnici č. 38 a vedla mě dále vystaveného nemilosrdným slunečním již poledním bodcům na pozvolném klesání po stále do dálav odhalené krajině, jež změkčovala mé drobné fyzické strádání výhledy na Mladou Boleslav a na tři vzdálené blížence – postupně od Ještědu přes Ralsko až po dvojhrb Bezdězu. V místech dobrovického nádraží na rovince ustal i milosrdný vánek, pročež při mém příchodu do DOBROVIC „palerma“ užíval jsem si do sytosti.
V tamním muzeu přesně úderem jedné odpolední zklamal jsem očekávání milé průvodkyně, že účastním se začínající prohlídky. Nemohu v podobných případech zastřít, že dokud jsem ještě poměrně mlád a déletrvající svižné chůze přiměřeně mocen, upřednostňuji souvislé pěší putování. V pokladně zakoupil jsem si toliko dvě turistické vizitky a byl jsem tu nečekaně zachráněn od žízně, neb ve vedlejší místnosti nacházel se automat, z něhož za částku 18 Kč vypadl příjemně vychlazený nápoj značky Fanta, jenž vypil jsem na místě hlasitými doušky.
Na nedalekém náměstí mohl jsem tak odolat svodům dalších několika restaurací, svými parasoly expandujících až přes chodníky. V levém hořením rohu náměstí vystřídal jsem červenou značku za žlutou, leč ani těchto dlouho nepodržel jsem se, neb – uvyklý již silnicím i za nejvyšších veder – nepatrně zkrátil jsem si další část svého putování pozvolným stoupáním přes okrajovou část TÝNEC. V místech, kde silnice počala klesat k Holým Vrchům, odměněn byl jsem uklidňujícími pohledy na rozlehlou krajinu ve směru severním, v níž za Ještědem patrny byly dokonce první špičaté vrchy Českého Středohoří.
Venkovní prostor restaurace Sparing - průchozího kontrolního místa pochodu - zkraje obce HOLÉ VRCHY od hodiny desáté ovládali - začínající právě poslední pátou hodinu svého působení - obětaví hlavní manažeři pochodu manželé Zdeňka a Bojan z pořádajícího KČT Chlum Mladá Boleslav, s nimi sdílelo utěšené ono místo několik účastníků pochodu, z nichž přisedl jsem si k Jardovi z Kolína, a při dvou plzeňských pivech a jedné kávě oddal jsem se příjemné třičtvrtěhodinové siestě, jejíž slast vychutná si našinec nejplněji právě v protikladu s předešlou dlouhotrvající chůzí, tím spíše, byla-li uskutečněna ještě za vedra nejpalčivějšího.
„Před týdnem klepali jsme se zimou na Sněžce, dneska vaříme se horkem u Mladé Boleslavi“ – oslovil jsem nesmělým a stále vysušeným hlasem - nevšedním svým důvtipem vystihnuv tak kontrast posledních dvou pochodů - právě od Sobotky přibyvší mladou ženu, v níž identifikoval jsem účastníci Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce před týdnem, možná dokonce onu stovkařku z Náchoda, jež tehdy v noci krátce prohnala mě při tomto pochodu pod Cihlářskou boudou.
Jako nejjednodušší nabízela se nyní možnosti sejít do Kolomut na vlak, případně pohodlnou cestou přes tuto obec pokojně dorazit do Mladé Boleslavi. „Koho chce Bůh zničit, toho raní rozumem“ – ještě důvtipněji někdy v předminulém století utrousil českoněmeckoitalský kněz a matematik Bernard Bolzano – jmenovec italského města. Pochod, z něhož obdržel jsem právě diplom, nesl název Letní přechod Chlumu. Rozum tedy velel do Mladé Boleslavi, jež nabízela mi lukrativní spojení přímo do Trutnova, dorazit právě přes Chlum.
Když stoupal jsem předtím z Dobrovic, nacházel se zalesněný hřbet Chlumu po mé levici. Vydal jsem se proto s Jardou od restaurace doleva po modře značené cestě přes BOŽÍ VODU. Stavba kruhovitého půdorysu s nápisem Léčivý pramen a několik metrů pod ním vytékající sloupec vody tu připomínají, že zde v 18. stol. stávaly lázně, místo bohudík není již zpustlé jako ve 2. polovině minulého století, torzo lázní světle je omítnuto, ozdobeno je křížem a květinami.
Věrni svému předsevzetí ani nyní nenechali jsme se zlákat silnicí ku zkrácení cesty do Mladé Boleslavi přes Jemníky a vystoupali jsme utěšeným lesem, jehož stromoví krylo nás před spalujícím žárem, až téměř na hřeben na vzdálenost 1 km východně vzdušnou čarou od nejvyššího bodu Chlumu. Poté sestoupali jsme na rozcestí KARLŮV VRCH a podél lučiny dorazili jsme těsně znovu nad silnici E65. V místě, kde zabočili jsme doprava, abychom ji přes půlkilometra kopírovali k nadjezdu, vzpomenul jsem své tápání v protisměru při stejném pochodu před dvěma lety. Ohlédnutím za sebe rehabilitoval jsem sám sebe, neb shledal jsem, že zabočení v protisměru doleva nebylo lze z turistického značení, jež tu absentovalo, dovodit. Toliko propříště snad vštípil jsem si do paměti, že zabočit zpětně od silnice E65 ku Chlumu je nutno u prvního sloupu vysokého napětí, jenž od nadjezdu přiblíží se až ku kraji cesty.
Za nadjezdem již v MLADÉ BOLESLAVI lačně vnořili jsme do parku slujícího Štěpánka, neb stav našich rukou přímo volal po jejich omytí v říčce Klenici: Odtud vynořili jsme nad tenisovými dvorci v hoření části ulice T. G. Masaryka, odkud již sám zabočil jsem do třídy Václava Klimenta na autobusové nádraží, kde uhasil jsem žízeň posledním toho dne pivem dne v baru Merkur.
utěšené výhledy na Bezděz nad slunečnicovým polem odvedly na čas mou pozornost od žáru nemilosrdného slunce. Foto: L. Šlosar
tam vlevo na svahu nacházejí se Vinařice a úplně vlevo níže Dobrovice - další dílčí cíl mého putování. Foto: L. Šlosar
areál muzeí v Dobrovicích je evidentně rozsáhlý. Foto: L. Šlosar
těsně předtím, nežli tekutými materiálními prostředky byla uspokojena konečně i tělesná schránka poutníkova, polaskala se těsně před Holými Vrchy jeho duše pohledy na překrásnou českou krajinu, jíž kraloval Ještěd. Foto: L. Šlosar
siesta v exteriéru restaurace Sparing na kraji Holých Vrchů byla zcela zasloužená - především pro obětavé pořadatele Zdeňku /u stolu vpravo zcela vlevo v červeném/ a Bojana /u téhož stolu zcela vpravo v bílém/, ale také pro účastníky - mezi nimi pro Jardu z Kolína u levého stolu úplně vlevo či Standu z Mladé Boleslavi u téhož stolu v bílém vprostřed. Foto: L. Šlosar
u někdejších lázní Boží Voda nechal se zvěčnit i autor reportáže. Foto: neznámý kolemjdoucí /Jarda z Kolína/
Mladá Boleslav je překrásné město, jež tone v zeleni i za největších veder. Foto: L. Šlosar
Unášen pak autobusem do Trutnova cítil jsem se vskutku svou sobotní poutí zničen, leč příjemně a oproti podstatě výroku Bolzanova toliko fyzicky, přitom však nikoliv natolik, abych nato v Trutnově nemohl jsem v pohodě – po brzkém odjezdu autobusu MHD linky č. 4 - pěším přídavkem na Zelenou povýšit počet zdolaných - toho dne zvlášť žhnoucích - kilometrů na 37.
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /01. 07. 2011/ aneb Třičtvrtěhodinka na větrné hoře
PŘED POCHODEM - VÁHÁNÍ. Teď mohu se již doznat k tomu, že na letošní již 35. ročník Nočního výstupu na Sněžku za východem Sluncem netěšil jsem se příliš. Nevadilo samo o sobě, že stejně jako loni neměl jsem účast na pochodu s nikým sjednánu, neb na trase, kde za normálních okolností neměl bych zabloudit, vystačím si plně sám, ale v kombinaci s hrozbami meteorologů týkajícími se počasí nepůsobilo předem mé předpokládané osamění na trase příliš povzbudivě.
Dostat se na start pochodu v Dolní Kalné znamenalo navíc pro mě - stejně jako poprvé vloni - být předtím stále v poklusu - v práci se včas vyrovnat se všemi úkoly dne, vypadnout odtud v půl třetí, nasednout na MHD na Zelenou louku ve 14,35 hod., doma se pořádně vyprázdnit /ať to jakkoliv může vyvolat ironické poznámky, v mém případě je tato "maličkost" důležitá/, hodit do sebe dva endiarony, převléci se, vypadnout z domu pět minut před půl čtvrtou, nasednout na MHD do centra v 15,32 hod., u tchyně hodit do sebe tři housky se šunkou a včas dojít na autobus odjíždějící již druhým rokem o hodinu dříve nežli léta předtím - v 16,37 hod.
V duchu stále zaměstnán dotírající současností - dokončováním druhého čísla Zpravodaje a nástrahami mého snažení vše stihnout - a tím pádem nesoustředěn, dopustil jsem se dvou chyb, hodných začátečníka pochodu, přes váhání oděl jsem se do lehké letní větrovky, ke golfkám ponechal jsem si krátké ponožky a zapomněl jsem si baterku. Bohudík v poslední záležitosti podařilo se nám u tchyně uvést do chodu alespoň malou kapesní svítilnu.
1. díl - DOLNÍ KALNÁ - ČERNÝ DŮL - RULETA OBLAKŮ NA NEBESKÉ BÁNI. Bohudík, na startu před sokolovnou pohltila mě atmosféra pochodu, vida hemžení na startu uvědomil jsem si, že ve svých případných obtížích budu jedním s mnoha a u tradičního úvodního piva ve svižného rytmu dolnokalenské dechovky spadla ze mě tíha posledních dní.
Na trasu vypadl jsem přesně dvě minuty po šesté podvečerní. Na hřebínek nad Horní Kalnou, kde na krátký čas objevila se v dáli přede mnou Sněžka, vyplázl jsem pět minut před třičtvrtě na sedm. Místy se vyskytující se hrozivé černé mraky, jež sledoval jsem předtím z autobusu, proměnily se v poklidné bělavé mraky. Rozhlížel jsem se po okolní tak uklidňující krajině a začal jsem si vychutnávat ten nádherný pocit svobody - jít, jít a stále jít vlastním nikým neovlivňovaným tempem. Mohutný strom před Příčnicí minul jsem šest minut před sedmou.
Ani letos nenechal jsem se v Kunčicích nad Labem zlákat zkratkou kolem hřbitova. Na silničku za Kunčicemi, z níž na obzoru poněkud vlevo pózovala Černá hora, vystoupal jsem před půl osmou.Před třičtvrtě na osm v Dolním Lánově u mostu přes Malé Labe překračoval jsem symbolickou cílovou pásku, zapisoval jsem se místním dětem do pamětní knihy a obdržel od nich korálek na kytky a dva malé stonky travin. Úžasné! Mám totiž zaznamenáno, že stejný autogram při stejném pochodu dával jsem 05. července před dvaceti lety dětem tehdejším, dnes již dospělým!
Při stoupání za Dolním Lánovem z původce rychlých kroků za mnou vyklubal se Pepa z Jilemnice, ten může mít mezi pochody sebevětší přestávky a přece bude pro mě nedostižný, i když ho doprovázela šestiměsíční fenka Dorina. Na rozlehlé planině při lanové dráze pro vápenec po levé straně na obzoru nad Žalým objevila se temná bariéra mračen. Nato po další čas starostlivými pohledy sledoval jsem, jak zaplavuje krkonošské kopce přede mnou a troufá si dokonce na Černou horu!
Na silnici z Vrchlabí tradičně nepřipustil jsem si jakékoliv pokušení pokračovat dále při lanové dráze a sledoval jsem opět precizní značení pochodu do Čisté. Po odbočení doleva sdílel jsem nekonečné táhlé stoupání s Mirkem, bratrem hlavního manažera Jirky, jenž sdělil mi, že na kole předjel na 180 účastníků /pro ilustraci: měl jsem číslo 202/. Tradici porušil jsem až krátkou zastávkou v hospůdce v Čisté, kde nestavil jsem se již mnoho let. Byla poloprázdná, z účastníků pochodu nalezl jsem tu Mirka z Lipovky s kolegou z Kladna. Při následujícím opět osamělém stoupání začalo drobně poprchávat. Za drobného deště těsně po půl desáté dorazil jsem na první kontrolu v podloubí restaurace Pošta v Černém Dole.
na startu před sokolovnou v Dolní Kalná zahrála nám do kroku dechovka a hodně štěstí popřál nám pořadatel pochodu. Foto: L. Šlosar
hnedle jsem již na hřebínku mezi Horní Kalnou a Kunčicemi a Sněžka si mě již přeměřuje. Foto: L. Šlosar
na osamělý strom, jenž tradičně bdí nad našimi kroky blíže osady Přícnice, pohlédl jsem tete-a- tete. Foto: L. Šlosar
před Dolním Lánovem dohonil jsem skupinky poutníků. Foto: L. Šlosar
před Dolním Lánovem Černá hora pózuje nejochotněji. Foto: L. Šlosar
honem překročit pomyslnou cílovou pásku v Dolním Lánově! Foto: L. Šlosar
zounds! Po mé levici nad Žalým objevují se temné mraky. Foto: L. Šlosar
ponurá mračna chystají se napadnout Černou horu. Foto: L. Šlosar
restaurace Pošta v Černém Dole je tradičně místem první kontroly pochodu. Foto: L. Šlosar
1. EXTEMPORE - RESTAURACE U PAJERŮ VULGO VAGON. NĚCO NA ŽALUDEK. Věren tradici překlenul jsem dalších několik stovek metrů za místo, kde odbočuje modře značená cesta ze silnice vedoucí na Janské Lázně. Před mým cílem hospůdkou U Pajerů přiodívala se - zaskočena drobným deštěm - lomnická skupina - Jana, Katka a Milan z Lomnice n. P. a Jirka z Hrádka a počastovala mě větou: "Co nám sem taháš déšť!. Hospůdka proti loňsku nebyla tolik plná a na pivo jsem nemusel téměř vůbec čekat … a nejen na pivo - po dřívějších zkušenostech s útrobními potížemi, poručil jsem si ještě chutnou gulášovou polévku. Podlehl jsem naléhání Petra z Prahy, k němuž přisedl jsem si, a počkal jsem chvilku navíc, až dopije pivo.
2. DÍL - ČERNÁ DŮL - LUČNÍ BOUDA. PARAZITOVÁNÍ. Společně vyšli jsme pět minut před půl jedenáctou večerní, mile překvapeni, že po dešti nebylo ani památky. Petr nenalezl ve mně vhodného společníka, když pokoušel se se mnou konzultovat nějaký pojistný případ. Nezlob se, Petře, dnes potřebuji vypnout, dnes nedostal bys ze mě bezmála ani odpověď na banální dotaz, jaký je rozdíl mezi půjčkou a výpůjčkou.
Naštěstí při začínajícím stoupání proti toku Čisté našel si Petr vhodnější objekt pro rozhovor, stovkařku z Náchodu, jež nás právě svižným tempem "skousla", navíc k mé libosti s baterkou do daleka svítící Mě však už dávno přešla touha za každou cenu rovnat se na pochodech mladým ženám, u kterých navíc vytuším, že jsou zdatnějšími chodci nežli já, pamětliv toho, že někdy člověk kvůli jednomu kilometru, kdy se snaží mermomocí stíhat někoho rychlejšího, může se "utavit" natolik, že pak po celý zbytek pochodu "plápolá". Raději hodlal jsem vystačit si sám skromným svitem své svítilny. Přece svým přiměřeným monotónním tempem nechal jsem Petra někde pod Cihlářskou boudou za sebou, což přirozeně nic neznamenalo - pochod není závod, pouze jsem se držel úzkostlivě svého tempa, na které jsem zvyklý a o němž jsem věděl, že bezpečně dovede mě do cíle v jakékoliv vzdálenosti.
Od volného prostranství při boudě Mír pociťoval jsem na propoceném tričku, krytém takřka jen symbolicky větrovkou chladný dotyk studeného prudkého větru, při chůzi to nevadilo. Umínil jsem si, že na Luční boudu v tomto oblečení vydržím. Na Lyžařské boudě zastavil jsem pět minut před hodinou duchu. Dnes k osvěžení postačil mi jediný tamní výborný černý čaj s citrónem. Svit baterky vystačil mi na nejdůležitější část trasy - při přechodu přes Liščí horu přes kanálky protínající cestu sloužící k odvádění vody z hory. Přesto vlastní nepozorností narazil jsem na závoru krkem, být o deset centimetrů nižší, zrušil bych si asi brýle.
Za Chalupou Na rozcestí svit mé baterky zeslábl natolik, že od té chvíle napojil jsem se vždy na nějakou světélkující skupinku a parazitoval jsem na svitu jejího osvětlení do doby, než jsem ji licoměrně předběhl, abych se připojil k další stejně vybavené skupince. Těsně u Výrovky světlomet jednoho z mých nechtěných zachránců osvítil až nejhořejší poschodí Výrovky, zatímco já ve stejné chvíli, abych posvítil si na pevnou cestu pode mnou, musel bych plazit se po kolenou.
Ledový vítr, jenž náhle nad Výrovkou opřel se do promočeného trička krytého sporadicky větrovkou, byl tentokráte poslem dobrých zpráv - oznámil mi, že vylezl jsem další stoupání k Památníku obětem hor, světla Luční boudy byla vidět pode mnou, dokonce v té chvíli svítila i Sněžka.
2. EXTEMPORE - LUČNÍ BOUDA. TA NEČEKANÁ SETKÁNÍ!! V Luční boudě po třičtvrtě dvě, když u stolku pořadatelů dával jsem si razítko, rozpoznán byl jsem mladým pořadatelem co účastník obědů v kantýně, kde se stravuji v práci. Byl jsem překvapen, dosud měl jsem za to, že pochody jsou bezpečným místem, kde nepotkám nejen nafintěné krasavice, ale také nikoho z mé firmy.
Zabral jsem nejbližší volné místo od vchodu do restaurace. Zaznamenal jsem novinku v podobě samostatného výdeje polévek, kam došel jsem si pro frankfurtskou polévku, také várnice s čajem místo u vchodu nalézaly se při západní stěně restaurace. Díky Janě z Lomnice nad Popelkou, jenž vracela se zrovna s čajem, přemístil jsem se ke stolu lomnické výpravy na východní straně zcela naplněné boudy. Jako vždy při jeden a půl hodiny trvajícím čekání bez obtíží zdržel jsem se pokusů o spánek, rozespalý se cítím hůře. Kupodivu necítil jsem se příliš unaven, svižným krokem došel jsem si pro druhý čaj i po chodbě plné podřimujících účastníků pro razítko boudy v recepci v hale.
Přihlásil se mě muž z jilemnického manželského páru, který před týdnem přivedl jsem od Branky do cíle pochodu ve Starkoči. V průběhu pokračující siesty přihlásil se ke mně také štíhlý sympatický chlapík ze Žamberka, jenž předtím prohlížel si mě usilovně, až identifikoval mě co autora webových stránek, vzešel z toho přátelský pohovor, toliko nesvědčila v můj prospěchj¨zjevná skutečnost, že ač byl o šest let mladší nežli já, vyhlížel o dvacet let mladší, inu běžec vytrvalec se nezapřel.
restaurace na Luční boudě napěchována je účastníky pochodu, vyčkávajícími okamžiku, kdy vyrazí na Sněžku. Foto: L. Šlosar
3. DÍL - LUČNÍ BOUDA - SNĚŽKA. NA VĚTRNOU HORU. Po předešlých 23 účastech na pochodu a nepřetržitých 18 startech od roku 1993 postupně dopracoval jsem se k neměnnému jízdnímu řádu, dle něhož před čtvrt na čtyři oblékl jsem opět větrovku - nyní na suché tričko, jež předtím převlékl jsem si, a konečně i na svetr, a vyrazil jsem na Sněžku sám mezi dalšími. I přes změnu oblečení první poryv větru za chatou podle očekávání pořádně zastudil. Trvalo mi asi čtvrthodinu, než překonal jsem třes z chladu a než dostal jsem se do tempa. Kráčel jsem v ještě řídkém průvodu účastníků skrze mlhu či mrak, Sněžka nebyla vůbec vidět.ani v obryse.
Po posledním odlehčení od tekutin v blízkosti Slezského domu, po pohledu na displej mobilu /04,48 hod./ vydal jsem se konečně na Sněžku již téměř z jejího úpatí - samozřejmě bez váhání obtížnější českou cestou. V úvodu dokonce proti posledním letům několik lidí jsem předběhl, kdosi - snad nový známý z Jilemnice - mě za to nezaslouženě adoroval, a Boží trest dostavil se hnedle vzápětí, první poryv silného větru se mnou smýkl napříč cesty, a já jsem se před laudátorem kymácel, jako při návratu z několikadenní hospodské pitky. Dobře mi tak! Dokonce na druhé levotočivé zatáčce cesty na Sněžku jsem na několik vteřin zastavil.
Konečně upravil jsem své tempo a svůj krok - pěkně pomaleji a drobnějšími krůčky, aby zdvižená noha nezůstávala dlouho ve vzduchu a nestabilního neponechávala mě jako terč silnému větru. Už abych byl nahoře! Dočkal jsem se, z mlhy vylezla konečně polská bouda na Sněžce, ještě několik schodů a z mlhy vylézala postupně také kaple sv. Vavřince. Displej mobilu ukazoval čas 05,12 hod., dvacettři minut nahoru není světoborný čas, ale jednou za pár let budu za něj vděčný.
3. EXTEMPORE - SNĚŽKA. TŘIČTVRTĚHODINKA NA VĚTRNÉ HOŘE. Chybička se vloudila. Kaple sv. Vavřince byla zavřena, po kontrole ani památka. Připojil jsem se k turistům choulícím se ke stěně kaple kruhového půdorysu. Skrze rozsvícené okno polské boudy sledoval jsem postupující čas. Lidí na vrcholu přibývalo, po kontrole však stále ani památky. Nepříjemná situace - vichr z pod Sněžky na jejím vrcholu proměnil se ve vichřici, škoda, že její charakteristický zvuk nedal se natočit, bylo mi zima, což jsem si ovšem z větší části zavinil sám, nejhorší byla nejistota, kdy a zda vůbec kontrola se dostaví. Někteří účastníci již podlehli a předčasně odcházeli, byli jsme totiž zahaleni stále v mraku a ze sledování východu slunce v jeho nejrannějším stadiu beztak nebylo by nic.
Samozřejmě jsme reptali, ale nenadávali, nač kazit čerstvé dojmy z dobrodružného výstupu, a navíc tušili jsme, že nejspíše stalo se něco předem nepředvídatelného, a věřili jsme, že vždy starostliví pořadatelé udělají i nyní vše pro nápravu věcí. Skutečně někdy před třičtvrtě na pět objevil se muž ve větrovce, zavelel: "Kdo chce razítko za mnou!!!" a co krysař z Hammelnu odvedl nás k východní straně polské boudy Na Snieżce.
Kdyby se tu prodávaly luxusní hadříky, lidé by se tu dozajista ušlapali i za pohody, jenže my turisté jsme lidé zvláštního ražení, ze zvláštní látky ukovaní, takže - byť bez ladu nakupeni kolem kontroly - trpělivě a disciplinovaně čekali jsme, až na nás přijde řada, nereptali jsme dokonce ani, když nad našimi hlavami předávány byly ku razítkování štosy itinerářů těch, kterým nechtělo se čekat, ani když někteří zdržovali ještě svými vandrbuchy. Nevydržel jsem toliko já a zpražil jsem jednoho takového týpka v letní modré větrovce, že cpe k razítkování ještě svůj vandrbuch a že ostatní zdržuje, však jsem se také pěkně kvůli tomu urazil a po celou zpáteční cestu dolů ke Slezskému domu kvůli tomu sám se sebou jsem nepromluvil.
na Sněžce v mnohahlavém davu při stěně polské boudy blížím se pomalu ke kontrole. Foto: L. Šlosar
klepaje se zimou odcházím ze Sněžky, prodírajících se ke kontrole za mnou zůstává ještě silný hlouček. Foto: L. Šlosar
razítko z kontroly na Sněžce bylo toho rána artiklem nejvzácnějším
4. DÍL - SNĚŽKA - DÍVČÍ LÁVKY. OD POCITŮ ZIMOMŘIVÝCH PO POCITY SLASTI. Minutu před pátou v itineráři i ve vandrbuchu obdařen razítkem kontrolním přinutil jsem své ztuhlé pohybové ústrojí k odchodu ze Sněžky tradičně již polskou cestou. Ještě klepaje se zimou obkroužil jsem Sněžku po jejím severním úbočí, schopen již zastavit se v místech, odkud sledoval jsem jako z mlžného oparu vynořuje se polské vnitrozemí. Na české straně chuchvalce mraků atakovaly soustavně Studniční horu a jen občas umožnily vyhlédnout Památníku obětem hor na svahu po mé levici. Stoupání za Slezským domem vděčil jsem za to, že pomalu, ale jistě jsem se co .hibernatus postupně rozmrazoval.
Za Luční horou před započetím sestupu údolím Bílého Labe neznámý kolemjdoucí na jeho žádost fotografoval tu milenecký pár. Oslovil jsem ho slovy: "Asi mě zabijete, když vás požádám o stejnou službu_", svou prosbu však zamumlal jsem, neb má ústa byla znehybnělá, jako by opíchána žihadly, jenže v tomto případě byla stále ztuhlá chladem. Muž porozuměl, nezabil mě, naopak mé žádosti ochotně vyhověl.
Pokud snad někdy zdržím účasti na tomto pochodu, na příčině nebude snad obtížnost výstupu na ni /stále je v záloze snadná polská cesta/, nýbrž sestup údolím Bílého Labe, kdy neopatrný krok může být původou nepříjemného zranění. Tamtam jsou doby, kdy jsem tuto část pochodu sbíhal, nyní jsem vážil každý krok, rychlejší ochotně pouštěl jsem ho raději před sebe. My turisté jsme lidé zvláštního ražení, ze zvláštní látky ukovaní, nikoliv nějací maloměšťáci namyšlení, takže bez výjimky každý takto ze zdržování osvobozený slušně mi poděkoval, ač plnil jsem toliko svou povinnost.
Šetře přitom pohledy k Bílému Labi, jehož údolí přede mnou vpravo osvobozovalo se z mlžného oparu a přímo po mé pravici místy lesklo se stříbřitými jeho vodami, leč jehož nádhera za popsané situace by mě rozptylovala, opatrně sestoupal jsem k Boudě U Bílého Labe. Již při sestupu ze Sněžky mlha či mrak rozplynuly se a za Luční boudou objevila se nad námi obloha, na níž bílé již mraky střídaly se rovnoměrně s modří a též sluníčko vyhlédlo v plné síle, jejíž účinkování mírnil studený vítr, údolím Bílého Labe však většinou utlumený.
Od počátku sestupu ze Sněžky nechtěl jsem se rozptylovat pohledy na displej mobilu, nyní již při břehu Bílého Labe ke svému milému překvapení zjistil jsem, že je za pět minut třičtvrtě na sedm. Závěrečných tři a půl kilometru po pohodlné asfaltové cestě na pozvolném klesání vychutnal jsem si proto tradičně plnými doušky, neb věděl jsem, že s nepolámanýma nohama dojdu v pořádku, námahou předchozích kilometrů natolik nedotčen, abych nebyl schopen vyvinout svižné tempo, jež skutečně doneslo mě posléze do cíle při rozcestí U Dívčích lávek přesně ve čtvrt na sedm.
ke Slezkému domu za chvíli sestoupám polskou cestou. Foto: L. Šlosar
Sněžka za mnou nevylezla ještě z kanafasu, totiž z mraku. Foto: L. Šlosar
cáry mraků umožňují Památníku obětem hor na hřebínku po mé levici vyhlédnout z jejich zajetí jen sporadicky. Foto: L. Šlosar
vzadu Sněžka, před ní viditelná střecha Luční boudy a úplně vpředu hrdina reportáže, kteréžto označení za nedostačující oblečëní zaslouží vsadit spíše do uvozovek. Foto: neznámý kolemjdoucí
nezahleď se příliš, milý hochu, do stříbřitých vod Bílého Labe, sic uděláš chybný krok, jenž zle pošramotil by Ti kotník. Foto: L. Šlosar
nezahleď se příliš, milý hochu, do údolí Bílého Labe vlevo před tebou, sic uděláš chybný krok, jenž zle pošramotil by Ti kotník. Foto: L. Šlosar
pod Boudou U Bílého Labe poklidně bublá si Bílé Labe a já po jeho pravém břehu poklidně scházím do cíle pochodu. Foto: L. Šlosar
konečně objevuje se cíl pochodu a v něm i autobusy, jež dovezou účastníky pochodu do Vrchlabí či do Dolní Kalné. Foto: L. Šlosar
ZÁVĚR - VYCHUTNÁVÁNÍ. Bohužel nemeškal jsem v cíli dlouho, neb připraven byl již autobus směřující na Vrchlabí. Ten skutečně zakrátko odjel a vyklopil mně v 07,52 hod. u nádraží ČD ve Vrchlabí. Nevadilo mi vůbec, že vzdor příslibu na dveřích nebyla čekárna na tamním autobusovém nádraží otevřena. Půlhodinové čekání na vlak prochodil jsem procházkovým tempem semo tamo a čas utekl mi rychle tím, že ve vzpomínkách vybavoval jsem si v duchu nejpůsobivější okamžiky svého přesnočního putování. V půl deváté použil jsem lukrativního spojení autobusem linky Vrchlabí - Trutnov, jenž deset minut po deváté vyklopil mě v Trutnově přímo na Zelené louce čtyřista metrů od mého bytu.
Doma po vysprchování a snědení sladké rýže neprodleně ulehl jsem na lůžko, kde nejprve nemohl jsem zabrat, až náhle procitl jsem do šesté hry ženského finále Wimbledonu a symbolicky doprovodil vynikající, skromnou a svým přirozeným chováním sympatickou Petru Kvitovou k vítězství nad Šarapovovou, jež umocnilo tak můj stále doznívající zážitek z jednoho z nejkrásnějších pochodů, na který budu se velmi rád vracet, dokud budu mocen a dokud natrvalo nezmocní se mě pohodlnost vyvolávající nechuť podstupovat další dobrodružství.
POST SCRIPTUM - DOVĚTEK. Deštivé počasí následující noci a dne přesvědčilo mě o tom, že na nepřízeň počasí nemohli jsme si při pochodu ani v nejmenším stěžovat, neb nepříjemný studený vítr ukázal by se dozajista co nesrovnatelně menší zlo nežli vytrvalý, byť třeba drobný déšť. Ostatně ledová objetí větru přes nedostatečné mé oblečení nezpůsobily mi sebemenší újmy na fyzickém mém zdraví, stejně jako v poměrně svižném tempu absolvovaná padesátikilometrová trasa pochodu krom následné zvýšené potřeby spánku nepoznamenala mě výraznější únavou.
Napsáno bohudík pouze pro tyto stránky
Po stopách bojů z roku 1866 /25. 06. 2011/ aneb Mindrák pošilhávajícího dálkoplaze
Česká Skalice - pět minut po půl osmé: před náměstím zkrápějí mě první kapky deště padající ze šedavého nebeského monolitu rozprostírajícího se nade mnou. Moje "depka" táhnoucí se už od včerejška nabývá vrcholu, i když počasí by mělo vlastně na ni působit kontraproduktivně. Na sobotu jsem měl totiž naplánován výstup z Lánova na Sněžku. Nevadilo, že nenalezl jsem souputníka, jsem svéprávný. Odradila mě až páteční odpolední bouřka, jež přinesla načas prudký lijavec, a nato večerní vichřice. Na sobotu zvolil jsem proto jiné náhradní řešení a stále na vážkách přece přistihoval jsem se často, že v duchu pošilhávám na sice kratší, ale časově, ale především terénem náročnější pochod v Krkonoších.
Vřadiv se do šedé masy opatrných, na mrzkém svém životě lpících jedinců přihlašuji se těsně ve Starkoči před půl sedmou na padesátikilometrovou trasu 36. ročníku atraktivního pochodu Po stopách bojů r. 1866. První památku války roku 1866 - pískovcový pomník s kamenným křížem označující hromadný hrob padlých - míjím po několika metrech po levici v cípu lesa při cestě ve směru na Dubno. Přehradní nádrž Rozkoš v dáli rovněž po levici zahalena je stále do mlžného oparu připomínajícího oponu, za níž Velký Režisér nemůže se stále rozhodnout, zda na jeviště vpustí zlatovlasou princeznu nebo ošklivou ježibabu. Nebýt aut stany a chatky v kempu při Rozkoši připadají mi po čtvrt na osm opuštěné.
Abych začal sebe sama si alespoň trochu vážit, umiňuji si, že půjdu přesně po turistickém značení. Českou Skalici procházím tedy celou. Déšť utuchá již v Malé Skalici, toho dne natrvalo sklápím deštník. Okolí ratibořického zámku i jeho pomalu již odkvétající park jsou po čtvrt na devět nezvykle liduprázdné. Park ovšem procházím jen zčásti, protože důsledně sleduji značenou cestu kol nehostinné ratejny, kde fakticky bydlela zamlada Božena Němcová.
protože Starkoč je především železniční uzel, kam autobusy snad ani nepáchnou, start pochodu odehrával se tradičně na nádraží ČD ve Starkoči. Foto: L. Šlosar
před kempem u vodní nádrže Rozkoš minul jsem těsně Eiffelovu věž postavenou na počest stavebnice Merkur. Foto: L. Šlosar
protože šel jsem poctivě po turistickém značení přes celou Českou Skalici, nemohl jsem minout muzeum. Foto: L. Šlosar
Na červnové poměry zatím chladné počasí skýtá poutníku jedinou výhodou, chůze v něm je příjemná, uvědomuji si to po půl deváté u sochy Babičky v kontrastu s prokřehlou první kontrolou sestávající ze dvou obětavých žen. Před devátou turistickým značením nechám se vynést do středu Žernova, na odbočku z hlavní silnice na Třtici přicházím tedy od vsi. Rozmlouvá tu právě s cyklisty tradiční účastník pochodu Bohouš z České Skalici. Pochod ožívá, neb před Studnicí zdravím se se dvěma protijdoucími skupinkami jaroměřských turistů a s paní Alenou z mého mateřského odboru. Ve třičtvrtě na deset v Řešetově Lhotě stižen jsem toho dne posledními již drobnými kapkami deště, tím více od té doby budou mě opět pronásledovat občasné pochybnosti o tom, zda při volbě pochodu nezachoval jsem se co měkkoň. Na lesnatém úseku proti toku potoka Špinky poprvé nesměle vykukuje sluníčko, i ono zřejmě řeší své dilema: "Mám přece jen dnes vylézt či nadále podřimovat na oblacích?"
Před půl jedenáctou na druhé kontrole při rybníku Špinka pod silnou břízou posedává mladý pár. Šedovlasý chatař vysvětluje jeho mužské části, že domnělý ostrov na rybníku je pouhá fikce. Jeho malý černý psík poletuje okolo a zajímá se i o sladký rohlík, který právě žvýkám k minerálce. Po hrázi přibližuje se roztodivná společnost - v krojích Indiánů a kovbojů. Jeden z mladíků chraplavým hlasem sděluje, že všichni jsou na tahu už druhý den. Pokud nelže, mají všichni sympatickou "opici" - neagresivní, přátelskou. Od Červeného Kostelce přichází dvojice mužů - účastníků kratší trasy - znamení pro mě, abych ukončil siestu a následoval je.
vodní nádrž Rozkoš měl jsem možnost během pochodu sledovat ze všech možných stran, krom jiného i z pod Žernova. Foto: L. Šlosar
kouzelný rybníček nachází se mezi Studnicí a Řešetovou Lhotou, k jeho dokonalosti snad chybí pouze nějaká ta vrba s vodníkem. Foto: L. Šlosar
po hrázi rybníka Špinka přiblížila se k nám roztodivná a dobře naladěná skupina mladých lidí v přestrojí za kovboje či Indiány. Foto: L. Šlosar
Nevadí, že dvojice rozplývá se záhy přede mnou v časoprostoru, její zmizení pravděpodobně spirituálně souvisí s pomníkem Růženky Červené, jež právě v oněch místech 05. 04. 1926 byla ve věku 16 let zavražděna. Již téměř na druhé straně šestikilometrového lesnatého úseku ze Špinky do Kramolny mám však zcela jiné starosti. Z jednoho průhledu doleva přes vymýcený pás lesa sleduji, jak Bor na obzoru již v Polsku zaplavují šedé mraky, tam se musí doslova čerti ženit. Nenaberou další svůj směr na Náchod?
Sedm minut před dvanáctou míjím vojenský hřbitov mezi Kramolnou a náchodským zámkem, devět minut po polednách otevírá se přede mnou pohled na náchodské náměstí. Již dlouho předtím ryk četných svatebčanů jakoby snažil se přehlušit neodbytné vědomí, že dnes v Čechách téměř každý, kdo žení se či vdává, stejně jednou se rozvede.
I na Dobrošov sápu přesně po turistickém značení. Na kraji lesa Montace sedm minut před půl jednou za drátěnou ohradou vysoká zvěř natahuje se lačně k ženě, jež získává si ji pamlsky. Těžké mraky nade mnou, jež zápolí navzájem o několik modrých volných míst na obloze, působí nepřátelsky. Pohled na Ostaš a Javoří hory po mé levici v místech, kde silnice zatáčí doleva k osadě Amerika, je méně hrozivý, bílá oblaka plynou poklidně nad rozlehlou krajinou.
Těsně po jedné poctivým poutníkům v Jiráskově chatě na Dobrošově zabírají všechna místa lenoši, jež vozí si hýždě v autech, toliko jeden stůl náleží cyklistům. Nevadí, své pivo vypiji si venku před chatou, studený vítr neumožní mi alespoň dlouho zde zevlovat. Vevnitř toliko razítkuji v recepci, kde mohu si vybrat z několika razítek. Pohled ve směru na poklidnou oblohu ve směru na Krkonoše nastoluje znovu bolestnou otázku: "Neměl jsem to přec dnes zkusit"?
Na prudkém klesání už v lese pod paloukem pod Jizbicí vstupuji do dějin turistiky Náchodska. Jsem zřejmě první turista, jenž zakufroval na cestě na soutok Metuje a Olešenky do Pekla. Není divu - svou pozornost soustřeďuji výhradně na odstraňování nepříjemné bolesti, jež vlastní je toliko mužům dík jejich anatomii a jež nejlépe hojí mast mírnící tření. Přitom ráznějšímu klesání povědomě uhýbám. Z neznačené cesty nechce se mi vracet, vím, že musím dolů. Tok pod prudkým srázem teče doprava, pode mnou je tedy Olešenka. Sráz překonávám několikrát šikmo skoro po vrstevnici. Cesta podél vody doprava nevede k Peklu, nýbrž do pekel - končí v kopřivách skrývajících záludné mezery mezi kamením. Naštěstí pohodlná cesta opačným směrem proti proudu přivádí mě na širokou cestu od Holubího palouku přes mostek. Po ní zase po proudu Olešenky konečně přicházím na její rande s Metují do Pekla.
Kiosk v Pekle před půl třetí okupuje mladá žena: "Ještě tohle, ještě tohle, etě, etě, etě", její dcera odnáší zakoupené potraviny na několikrát. Zřejmě má místo před kioskem propachtováno na dobu neurčitou. Kdyby vylily se obě řeky svorně ze svých koryt, kdyby údolím prosvištělo tornádo nebo kdyby vržena sem byla jaderná bomba, až vody by opadly, spadlé dřevo by bylo splaveno a radiace by ustoupila, určitě i potom nalezli bychom ji tu postávající, byť před již neexistujícím kioskem. Proboha, což ta žena neuvědomuje si, že rakouská jízdní brigáda generála Solmse, pro kterou dozajista nakupuje, táhla tudy již před 145 lety a ke všemu o kus dál na Branku!! S gestem zmaru odcházím do Bartoňovy útulny, kde obsloužen jsem vzápětí, vůbec nevadí, že do pěny kvasnicového piva foukají mi všelikerá čertiska rozvěšená po stropě.
z místa, kde vidět je Bor v hrozivých mracích obraťme zrak ku Dobrošovu, co do počasí je pohled utěšenější, ale ta představa, že sem budu muset vyšlapat! Foto: L. Šlosar 5781 - z míst, kde silnice zlehka otáčí se doleva ku Americe, spatřil jsem Ostaš a Javoří hory pod již v poklidu plynoucími mraky, nebezpečí nevěstícími. Foto: L. Šlosar
z míst, kde silnice zlehka otáčí se doleva ku Americe, spatřil jsem Ostaš a Javoří hory pod již v poklidu plynoucími mraky, nebezpečí nevěstícími. Foto: L. Šlosar
na Dobrošově hoden byl mého povšimnutí kříž, v jehož blízkosti pohřbívali v r. 1713 oběti moru z Dobrošova a Jizbice. Foto: L. Šlosar
Bartoňovu útulnu zdobila po čertech čertovská výzdoba, neprudila tu však žádná baba, jež by pocestné zdržovala. Foto: L. Šlosar
Kiosk v Pekle okupují nyní dva lidé, nakupují však jen pro svou potřebu a neplatí tisícikorunami. Na druhý pokus získávám konečně turistickou vizitku č. 1425 Bartoňova útulna.
Za mostem připouštějícím nosnost vozidel do 5 tun nastupuji po třičtvrtě na tři nejprudší stoupání dne. Pozor na cyklisty řítící se střemhlav proti!! V Přibyslavi před čtvrt na čtyři opět předháním Bohouše z České Skalice. Za Přibyslaví Sněžka zdáli od mraků osvobozená pod téměř modravou již oblohou zřetelně se mi směje. Nevadí, teď jsem docela rád, že čeká mě pohodlný úsek po asfaltové cestě, dále po silnici na Náchod a po polních cestách.
Co to však? Čerstvě nové zelené turistické značení odbočuje náhle doprava po polní cestě. Když svažuje se opět k někam k Metuji, v nervozitě začnu běžet. Po pěti metrech běhu všímám si značek vedoucích strmě na další souběžnou cestu. Ta vzápětí zatáčí nahoru doleva, kam bezelstně se vydávám. Teprve na druhý pokus zjišťuji, že měl jsem pokračovat přímo vzhůru. Za drátěnkou pokračuji po rovné široké vrstevnicové cestě, jež však zdá se mi nekonečná. Konečně zprava přichází silnice od Bražce a je mi jasné, že na hlavní silnici na Náchod vynořím se až u jehlance z černé leštěné žuly věnovanému setníku Josefu Černému, nadporučíku Janu Čertíkovi a nadporučíku Karlu Kopinskému od uherského pěšího pluku Wasa č. 60.
Deset minut po čtvrté po předešlých utěšených výhledech na Rozkoš míjím kraj Václavic v blízkosti kostela sv. Václava, mučedníka. Těsně před Brankou připojuje se ke mně manželský pár z Jilemnice, zabloudil na trase 25 km. Kol kaple Božského Srdce Páně ve Vysokově prosmykneme se o půl páté. U ústí turistické značené cesty vedoucí z Kramolny zprava manželský pár uvědomuje si, že měl pokračovat doprava, postrádá však pro to potřebné indicie v turistickém značení. Na polní cestě k hospodářským budovám Vysokova potřetí předbíhám Bohouše z České Skalice, dal evidentně přednost původně značené cestě z Přibyslavi.
Náruč poslední kontroly u pomníku Myslivce, jenž navrhl Quido Kocian, sevře nás v pomyslném obětí ve třičtvrtě na pět. Minerálka přichází tu velice vhod.
Pílím nato včele naší trojice zformované před Brankou již po vlastním značení pochodu s rozhodností vůdce, u něhož dosud jeho průvodci neodhalili jeho chronickou nerozhodnost. Opojen narůstajícím sebevědomím a v euforii z překvapivě na konec pochodu svižné chůze pychnu, tváře se mi nadouvají, pýchou ve tvářích puchnu, až hlas za mnou upozorňuje mě, že právě scházím z velmi dobře označené cesty. Bác! Padám opět k zemi a všichni společně doputujeme na dohled spásného podchodu pod železniční tratí, jenž signalizuje kraj Starkoče a tím i brzký cíl pochodu na tamním koupališti. Připojuje se k nám trojice teenagerů z kratší trasy.
Těsně před koupalištěm si mladší trojice krátí zanedbatelně jen o několik kroků trasu přes travnaté hřiště. Z legrace sprintuji, abych je předhonil, což si přirozeně nenechají líbit, a tak dospurtuji po čtvrt na šest chybějících několik metrů do cíle těsně za nimi.
Skoro hodinu času hltám na starkočském koupališti atmosféru pochodu zakončeného předáním diplomu s vytištěným jménem, tisknu si novější razítka pochodu do vandrbuchu, kupuji turistickou vizitku pochodu i jím párek v režii pochodu. Se Standou z Hronova podivuji se tomu, že z 240 pěších účastníků /z celkového počtu 360/ zúčastnilo se trasy 50 km toliko 8.
Sněžka z pohledu za Přibyslaví, jakoby se mi smála, že jsem vyměkl, leč já v té chvíli začal jsem si uvědomit i cenu padesátikilometrové trasy, byť absolvované v jednodušším terénu. Foto: L: Šlosar
nové turistické značení, jež plnilo chvályhodný účel svést poutníka z frekventované silnice, svedlo mě členitém terénu opět do relativní blízkosti Náchoda. Foto: L: Šlosar
poslední kontrola u pomníku Myslivce poctivé plní svůj účel i v pozdní odpoledne, na ní právě dochází hrdina pochodu Bohouš, jenž ještě z cíle půjde pěšky do domovské České Skalice, vpravo na ni shlíží Myslivec, nedokonalostí fotografie pro jistotu ještě maskován pro případ pokračujícího válečného konfliktu. Foto: L. Šlosar
protože hlavní nápor příchozích z kratších tras pominul, vyhlíží cíl ve Starkoči jako opuštěný, nicméně atmosféru zdařilého pochodu přece jsem si vychutnal. Foto: L. Šlosar
Nakonec přece spokojen s účastí na velmi dobře připraveném pochodu v překrásné krajině vyčkal jsem ve vlaku, až nepříliš hlasité předení motoru přehluší úplné ticho, a takto promluvil jsem k sobě: "Hlupče! Buď vděčen Pánu, Kosmickému Univerzu či vlastní píli, nebo v co vlastně věříš, že schopen jsi stále čelit ještě v pohodě delším trasám. A stran Lánova? Budeš-li i nadále přiměřeně fyzicky zdráv a nadále přiměřeně duševně nemocen, dočkáš se třeba napřesrok!"
Pochod k prameni Javorky - Eurorando 2011 /18. 06. 2011/ aneb S Javorkou za lhoteckými čtveráky
Abych zapudil výčitky svědomí, že v sobotu povaloval jsem se v posteli až po půl sedmé ráno /ještě nyní z tohoto důvodu se pýřím/, alespoň vybral jsem se ze Zelené louky na hlavní nádraží pěšky. Ve vlaku odjíždějícím odtud v 08,19 hod., pobyl jsem pak krátce, neb vystoupil jsem na nádraží Hostinné, kam - místo na zastávku Hostinné město - omylem zakoupil jsem si jízdenku, čímž své putování prodloužil jsem o kilometr, což však vůbec nevadilo.
Hvězdicová akce Pochod k prameni Javorky, jež konala se v rámci seriálu doprovodných akcí Eurorando 2011 v ČR "Voda ze střechy Evropy" poskytla mi totiž nebývalou svobodu naplánovat si vlastní trasu dle své libosti s jedinou podmínkou, abych protnul místo "turistického" pramene Javorky nedaleko Pecky v časovém rozmezí mezi 10. a 13. hodinou.
Z HOSTINNÉHO - zprvu za krátce trvajícího mrholení - vystoupal jsem po široké cestě nad město, při následujícím klesání ponořil jsem se do lesa, v jehož dolení části a nato pod ním procházel jsem vysokou travou, po nočním dešti mokrou natolik, že zakrátko to v mých botaskách notně čvachtalo, naštěstí brzy po asfaltové silnici do centra DOLNÍ OLEŠNICE, na následném asi jeden a půlkilometrovém stoupání a na rovince do ZADNÍHO MOSTKU vlhkost z bot jsem doslova vydupal.
Zakrátko stejnou kombinaci zopakoval jsem si znovu, urousal jsem se notně na cestě na kraji obce kopírující silnici, po níž jsem předtím přišel, a nepříjemné studící vláhy v botách zbavil jsem se na lesní cestě a především na delším silničním úseku, po němž z červeného turistického značení zabočil jsem doprava do BOROVNIČKY a dále skrze obec.
Další - zelené - turistické značení začínalo na tamní železniční zastávce na opačném konci vsi, kde zastihl jsem čekajícího na vlak pana Rudolfa ze Dvora Králové nad Labem, jenž právě dorazil z protisměru a jehož povzbuzení bylo mi třeba, abych po turistickém značení zabočil ještě na původní straně od kolejí do dosud nejhustších, nejvyšších a nejvlhčích travin, místy zpestřených kopřivami. Když dorazil jsem na širokou cestu, jež konečně převedla mě přes koleje, ujasnil jsem si, že mohl jsem si poslední nejvydatnější kúru Kneippovy vodoléčebné metody ušetřit tím, že místo odbočení doleva na zastávku mohl jsem pokračovat dále skrze obec až na poslední odbočku doleva, odkud bych neurousán suchou nohou na cestu navázal.
Na začínajícím stoupání v lese potkal jsem dalšího účastníka hvězdicové akce Sváťu z Trutnova, jenž mířil přesně po mých stopách do Hostinného a jehož snad jsem svou radou alespoň posledního mého rousání ušetřil. Na jednom následujícím místě připomněl jsem si mimoděk svou anabázi před týdnem, stejně jako tehdy před Rezkem míjel jsem prostý červený kříž, nyní bez Ukřižovaného, však dle mapy ono místo sluje U ČERVENÉHO KŘÍŽE.
Když zanedlouho překročil jsem HŘBET dle mapy slující JELENÍ a schyloval se ku klesání, potkal jsem tentokrát již skupinu účastníků, kteří ujistili mě, že cíl mého snažení je na dosah. Skutečně z místa, kde začínal prudký sestup do údolí zalesněného mladým stromovím, skrze ně za levotočivou zatáčku, spatřil jsem postavičky, jejichž přítomnost stvrzovaly vzdálené hlasy.
Téměř vzápětí pozdravil jsem se s výpravou novopackých turistů vedenou Joskou a dorazil ku stolku, u něhož kupili se další účastníci akce. Napravo vedla lesní cesta, jež po sto metrech zakončena byla tokem o síle potůčku a studánkou opatřenou dřevěným krytem. Vláďa z Lázní Bělohrad představoval tu přítomným ŽEBRÁCKOU STUDÁNKOU, jež považována je za turistický pramen Javorky. Znovu u stolku pořadatelů vysvětlil existenci pramene spiritus agens celé akce Luboš z pořadatelského odboru KČT Lázní Bělohrad. Javorka, jež po 39-ikilometrové pouti vlévá se u Skřivan do Cidliny, má totiž v místech oněch - na úbočí zalesněného vrchu Kazabrud - několik zdrojnic, jež některé jsou v době sucha bez vody. Pramen v Žebrácké studánce za turistický považován je proto, že ze všech je nejvýraznější.
ještě než sestoupal jsem k Dolní Olešnici, potěšil jsem se prvními výhledy na podkrkonošskou krajinu včetně Bradla vlevo. Foto: L. Šlosar
na vlhké cestě kopírující silnici na Mostek ještě jednou ohlédl jsem před sebe doleva na Zadní Mostek a na Zvičinu přímo přede mnou. Foto: L. Šlosar
drobných sakrálních památek jako tato v Borovničce rozseto je v Podkrkonoší nespočitatelné množství. Foto: L. Šlosar
krajina těsně za Borovničkou působí pod šedavými mraky zasněně. Foto: L. Šlosar
tento červený kříž nalézá se mezi Borovničkou a Peckou blíže k první obci a je prost Ukřížovaného. Foto: L. Šlosar
Žebrácká studánka je považována za neformální turistický pramen Javorky. Foto: L. Šlosar
Luboše /ve žlutém/ a ostatní pořadatele z KČT Lázní Bělohrad nakonec potěšilo svou účastí 125 turistů. Foto: L. Šlosar
Zaprezentýroval jsem se, prohodil několik dalších slov s pořadateli a pokračoval jsem dál ve svém snažení nyní již podél zřetelného toku Javorky po mé levici. Vedle diplomu získal jsem od Vládi cenný tip, jenž zakrátko proměnil jsem v příjemnou skutečnost. Na koupališti na předkraji Pecky probíhal právě volejbalový turnaj, já však vlídně přijat jsem byl v restauraci Koupaliště & kemp a strávil jsem tu příjemnou více než půlhodinku až téměř do jedné odpolední při dvou kvasnicových pivech a chutné dršťkové polévce.
S pohledem na svět dobře vykrmeného čuníka, jenž právě přečkal ve zdraví další období zabíjaček, doputoval jsem do PECKY a na jejím dolením okraji navázal na žlutě značenou turistickou značku, po níž zhoupl jsem se do HORNÍHO JAVOŘÍ - pravda na druhý pokus, protože napoprvé ještě v dohledu hradu Pecka narazil jsem do nějaké usedlosti.
Z Horního Javořího spustil jsem se po zeleném turistickém značení do klesání, na němž plnými doušky vychutnával jsem si krásy zvlněné krajiny Podkrkonoší - zalesněných kopců, travnatých svahů, roubených chaloupek, na něž shlížel jsem právě do DOLNÍHO JAVOŘÍ, i osamělých křížů, zvláště když právě probíhala jedna z krátkých period slunečného počasí.
Do Šárovcovy Lhoty, jíž zamýšlel jsem navštívit, mohl jsem dorazit po značených turistických značkách přes Lázně Bělohrad, jenž byl současně mým cílem konečným. Byl bych tedy nucen vracet se tam po stejném značení, což se mi valně nechtělo.
Proto po několika poradách s mapou výletu předcházejících odbočil jsem v místě, kde HORNÍ NOVÁ VES nepozorovaně přecházela v PROSTŘEDNÍ NOVOU VES, z turistického značení, překlenul Javorku a boční ulicí Družstevní vybral se z obou předměstí lázněbělohradských ve směru západním. V odkryté krajině shledal jsem, že odbočení bylo vhodnější o 200 metrů jižněji k místnímu hřbitovu, směr svého putování jsem bystře zkorigoval, od hřbitova přes železniční přejezd pohodlnou cestou dospěl jsem do obce LÁNY. Podivoval jsem se tomu, že doprovázelo mě tudy červené turistické značení, jež tudy předtím nevedlo.
Na radu mladé ženy sledoval jsem dále toto značení na Hřídelec, ale ještě v obci odbočil jsem z něho doleva po zprvu asfaltové, později polní zpevněné cestě k lesu slující DUBINA, za nímž cesta vyplivla mě na frekventovanou silnici. Když ještě v Lánech ověřoval jsem si správnost odbočení, v dotazovém svém informátorovi poznal jsem pana S. z Nové Paky, s nímž spolupracovali jsme hojně a úzce v dobách koncernového podniku ZPA Trutnov. Na svůj věk vypadal skvěle, v té chvíli určitě lépe i nežli já, upachtěný po mnoha již svižných kilometrech.
Frekventovanou silnici sledoval jsem doprava, obec nade mnou za levotočivou zatáčkou identifikoval jsem spolehlivě dle novogotického kostela sv: Jan Křtitele ještě z dob, kdy jsem tudy procházel. Do SVATOJANSKÉHO ÚJEZDA přitahovala mě krom toho hlasitá živá rocková hudba, jež ozývala se z jedné zahrady před kostelem po pravici. Starší muž vysvětlil mi, že koná se tu velká sláva a oslava narozenin, až zalekl jsem se, že to snad sám Václav Klaus tu slaví své sedmdesátiny, nerušen od odborářů a všelijaké té nespokojené chásky, jež ho v tomto týdnu tak prudila svými vskutku pobuřujícími požadavky, aby v této zemi spíše než na lidu sprostném šetřilo se tím, že elitě zamezovány budou zlodějny ve velkém. Naštěstí uklidnila mě vzpomínka, že Václav Klaus je příznivcem jazzu a že v otázce hudebního vkusu nepohne s ním určitě ani rocker Ladislav Jakl, a pokračoval jsem dál.
Když na odkrytém terénu spatřil jsem před sebou první chalupy ŠÁROVCOVY LHOTY, zavýskl jsem si nahlas. Milosrdný čas po hodině 16. sliboval totiž, že ve zdejší Obecní hospodě nejenže zakoupím si turistickou vizitku č. 1413, ale že do zamýšleného spořádaného odchodu v 17 hod. stihnu ještě dvě piva.
V obci vyfotografoval jsem si symbolicky znaky obcí, kterými protéká Javorka, a vybral se k hospodě, vyzbrojen informací z webových stránek obce o otevírací době restaurace v sobotu mezi hodinou 15. a 24. hodinou bez dalšího omezení. Před restaurací bylo vše, jak má býti, křídou popsaná tabule s nabídkou laskomin, stejně jako cedule s nabídkou nápojů, i auto zřejmě provozovatelovo. Vzal jsem za kliku a málem jsem si zlomil ruku, bylo zamčeno. Bližším pohledem na otevírací dobu prozřel jsem, že zařízení mělo dvojí otevírací dobu psanou tu na modrém, tu na žlutém podkladu a že pro červen platí ještě otevírací doba od 17 hod., což obecní webový šprýmař jaksi nezmínil.
Tak moc mě to nevzalo, sice mírně poprchávalo, ale chybějící půlhodinu přece jsem mínil v obci přečkat - v horším případě odejdu ve čtvrt na šest a vedle turistické vizitky stihnu toliko na stojáka nepěnící tonic. Za mžení bloumal jsem se obcí, shledal jsem přitom, že obec vznikla ve 12. stol., první písemná zmínka o ní pochází z r. 1518, kdy držel ji hejtman Jan Šárovec, dále prohlédl jsem si pomník obětem 1. světové války, a dokonce ke svému překvapení zvěděl jsem, že tudy v létě roku 1866 táhlo pruské vojsko, nakonec stihl jsem si v blízkém prameni omýt ruce, abych snad do hospody nezavlekl nějakou Escherichia coli.
Před 17. hodinou dostavil jsem se znovu spořádaně ke stále zavřené restauraci a bylo mi divné, že nezaznamenávám uvnitř nijaký pohyb, což přisuzoval jsem to tomu, že provozovatel plazí se po podlaze, aby zvenčí nerušil. Teprve deset minut po 17. hodině, kdy už mi bylo třeba odejít, pochopil jsem, že také otevírací doba od 17. hodiny byla dalším místním šprýmem - tentokráte od provozovatele. Lidé zlatí, zkrátka dobře spolkl jsem oba žertíky i s navijákem!!
Do odjezdu autobusu v Lázních Bělohrad chybělo přes hodinu a zdolat chybělo mi pouze 3,5 km, fyzicky cítil jsem se dobře, situace tedy nebyla kritická, toliko někde uvnitř cítil jsem se oklamán. Překonal jsem polní cestu, na asfaltové cestě skrze pole nedokázal jsem tázající se babičce vysvětlit původ střelby ozývající se z lesů, ale zakrátko ocitl jsem se na kraji LÁZNÍ BĚLOHRAD. Ještě než toho dne naposledy překročil jsem Javorku, odolal jsem vábení sympatické hospůdky, nebýt zdržení v Šárovcově Lhotě určitě bych se zde usadil.
na koupališti těsně před Peckou probíhal volejbalový turnaj, mě potěšila příjemná restaurace. Foto: L. Šlosar
stejně jako v Pecce, tak i v celém Podkrkonoší snoubí se památky lidové architektury a drobné sakrální památky. Foto: L. Šlosar
mezi oběma Javořími oddal jsem se pozorování romantické podkrkonošské krajiny - I. Foto: L. Šlosar
mezi oběma Javořími oddal jsem se pozorování romantické podkrkonošské krajiny - II. Foto: L. Šlosar
mezi lázněbělohradskými Novými Vsi a Šárovcovou Lhotou kopce se poněkud rozestoupily a mezi nimi po své levici sledoval jsem Lázně Bělohrad a nad nimi kostel v Byšičkách. Foto: L. Šlosar
od turistického pramene u Pecky postupně dorazil jsem v Šárovcově Lhotě na toho dne nejspodnější tok Javorky, jejíž největší protékaná místa zachyceny jsou nejen na lávce, kterou jsem právě překlenul, ale též na mostku vedoucím do sportovního areálu. Foto: L. Šlosar
mezi Šárovcovu Lhotou a Lázněmi Bělohradem mírně přibližující se Zvičina na obzoru, jako by mi chtěla sdělit: "Přece se, hochu, v překrásné podkrkonošské krajině nenecháš vytočit lidským činitelem"! Foto: L. Šlosar
osamělý kříž mezi Šárovcovu Lhotou a Lázněmi Bělohradem jakoby chtěl upozornit ještě podrážděnou mysl poutníkovu na to, že na světě jsou přece jen věci závažnější nežli jedna neotevřená hospoda. Foto: L. Šlosar
Když dorazil jsem k autobusové zastávce na náměstí natolik včas, abych vypil v pizzerii dvě láhve bonaquy a ve zmrzlinovém stánku zakoupil si láhev poděbradky na cestu, v autobuse již převládla v mé duši zcela spokojenost s prožitým turistickým dnem. Ani kilometrů navíc do Šárovcovy Lhoty neolitoval jsem vůbec, možná nebudu-li někdy mocen, budu naopak litovat každého kilometru, jenž jsem neušel. A místům, kde tropili si legraci z poutníků optima fide sem přicházejícím, napříště - ještě snad věrný pojetí áhinsá - toliko nejspíše vyhnu se obloukem.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Vícedenní výlet do Jeseníků /07.- 09. 07. 2011/ aneb EXPEDICE HRUBÝ JESENÍK /napsali Jan ml. a Lukáš z Jičína
Vícedenní výlet do Českého ráje /03.- 06. 07. 2011/ aneb PUTOVÁNÍ PO ZLATÉ STEZCE ČESKÉHO RÁJE /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Červenokostelecká stovka - kratší trasa /02. 07. 2011/ aneb Z Broumova do Červeného Kostelce /napsala Maruška Beruška/
Výlet do Krkonoš /02. 07. 2011/ aneb POD STOHEM /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Českého ráje /25. 06. 2011/ aneb OBLAST PŘÍHRAZSKÝCH SKAL /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Výlet do Krkonoš /18. 06. 2011/ aneb NA SNĚŽKU S KUFŘÍKEM /napsal Jan z Jičína/
Pochod Karla Jaromíra Erbena /18. 06. 2011/ aneb OKOLÍM MILETÍNA DOSUD NEPOZNANÝM /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Vícedenní výlet do Jeseníků /07.- 09. 07. 2011/ aneb Expedice Hrubý Jeseník /napsali Jan ml. a Lukáš z Jičína/
Je čtvrtek 7. července, 4 hodiny ráno. Já a bratr Lukáš jsme právě vstali s vědomím, že nás čeká třídenní expedice do Hrubého Jeseníku, kde by nás při pěkném a jasném počasí mohl za odměnu čekat i výstup na Praděd, nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku (1491 m), což se ale, jak se později ukázalo, nestalo. Původní plán, že pojedeme ve čtvrtek a vrátíme se domů v neděli, jsme po rozhodnutí bratra Lukáše se slovy, že bychom to nezvládli, zkrátili o jeden den, tedy do soboty.
Zhruba v 5:10 vycházíme z domu a máme namířeno na vlakové nádraží, jde s námi i náš otec Jan, který jede do zaměstnání. Náš vlak vyjíždí z Jičína po trase Ostroměř – Hradec Králové (přestup) – Týniště nad Orlicí – Letohrad (přestup) – Lichkov (přestup) – Dolní Lipka – Hanušovice (přestup) – Ruda nad Moravou (přestup) – Bludov – Šumperk (přestup) – Nový Malín. Zde musím uvést na pravou míru skutečnost, že v úseku Hanušovice - Ruda nad Moravou jsme jeli rychlíkem Jeseník – Brno, vystoupili jsme ve stanici Ruda nad Moravou a zde jsme počkali na osobní vlak, který měl v oběhu REGIONOVU ze šumperského PARSU, protože bratr Lukáš nechtěl tímto vlakem jet už z Hanušovic, navíc rychlík nejel přes Šumperk a my jsme se do Šumperka potřebovali dostat. Do Nového Malína jsme přijeli motorákem řady 851, který se vyráběl někdy kolem roku 1960 a v současné době slouží jako záloha za velmi často neschopné REGIONOVY.
Startujeme zhruba ve 12 hodin. Jdeme po zelené značce 2 km k rozcestí Malínská rokle, pak dále podél Malínského potoka ještě asi 1 km a potom náhle ztrácíme zelenou značku, což se může stát více či méně zkušenému turistovi. Lesní cestou se dostáváme na pěknou paseku s výhledy k Šumperku, a jelikož nechceme ztrácet nadmořskou výšku, jdeme asi hodinu bez značky stále do kopce, podle mapy směřujeme k červené značce a po ní k rozcestí Pod Smrčníkem. Všímáme si hospodářské buňky s nápisem „Dej si Airwaves a upaluj!“
Na Kamenný vrch už neodbočujeme, jdeme přímo kolem rozcestí Nad Říjištěm společně po červené a modré na Hvězdu. V lesní pustině u dřevěného přístřešku potkáváme první příznivce sportu. Nepříjemnou asfaltovou cestou se dostáváme do sedla Skřítek. V místním motorestu si dáváme česnekovou polévku a jdeme dál. Proti nám jde zkušený horal. Ptá se, zda budeme bivakovat na Jelení studánce, a praví, že jestli nechceme spát pod širákem, tak ať si pospíšíme – včera (byl státní svátek) tam byl velký nával lidí. Před námi je velký kopec.
S deseti kily na zádech se pochoduje dosti špatně. Hodinová ručička se posunuje rychle, náš postup je pomalý. S nadmořskou výškou se zmenšují stromy a ubývají síly. U Ztracených kamenů už je trochu chladněji, výhledy jsou pěkné. Úzkou vyšlapanou cestou se prodíráme přes vrcholky Pec (1311), Pecný (1334) a kosodřevinou úbočím Břidličné hory (1358) na naše plánované nocležiště – na Jelení studánku. Kamenný objekt funguje jako záchytný bod při záchranných akcích Horské služby, slouží i k přespání nebo k odpočinku. Nachází se na rozcestí 4 cest a v blízkosti (20 metrů) je velmi vydatný pramen. Na místě jsme v 19 hodin. Na lihovém vařiči, kterého jsou plné armyshopy, vaříme večeři – gulášovou polévku z pytlíku. Pořizovací cena vařiče byla 10 Kč (stav z roku 2007) a funguje skvěle. Paliva moc není, topíme chrastím a šiškami. Koukáme do mapy a plánujeme cestu nazítří.
mimořádné nasazení stroje ř. 851. Foto: L. Vaníček
výhled na Šumperk. Foto: L. Vaníček
Skřítek. Foto: L. Vaníček
cesta k Jelení studánce. Foto: L. Vaníček
večeře. Foto: L. Vaníček
útulek na Jelení studánce. Foto: L. Vaníček
Druhý den ráno vstávám v 5 hodin, abych stihl východ Slunce. Bratr Jan spí až do 7 hodin. Mezitím dělám průzkum půdy, na kterou se dá vylézt jen velmi obtížně pomocí vlastní síly (provaz nebo žebřík chybí). Jelení studánku opouštíme asi v 8:45. Je poměrně chladno. Obcházíme Jelení hřbet a Velký Máj. Cesta je tyčově značená. Na Kamzičníku na chvíli odkládáme svrchní vrstvy oblečení. Po pravé ruce máme Velkou kotlinu, přírodní rezervaci s bohatou faunou a florou, území ledovcového karu. Za Vysokou holí začíná sestup k Ovčárně, je mlha a celkově studenější počasí. Až na konzervu a chleba nemáme moc jídla, chceme se někde lacino najíst. Hotel Ovčárna odrazuje a naznačuje vysoké ceny už z názvu. Snad nezklame Švýcárna…
Z Ovčárny vede opět asfaltová cesta. Po půlhodině zvažujeme odbočku na Praděd. Fouká silný vítr, je vidět na 4 tyče dopředu, a tudíž by nebylo z věže vysílače nic vidět. Proto Praděd jednoznačně zamítáme a těšíme se na něco dobrého na Švýcárně. Sestupujeme k ní asi ve 13:00. Uvnitř je hodně lidí, obsluhou je (zřejmě milenecký) pár. Máš-li hlad, čekej půl hodiny na jídelní lístek a další hodinu, než ti jídlo přinesou. Tak to vypadá na Švýcárně.
Tak si aspoň dáme razítko do trasovníku. Je nějaké nekvalitní, vyklápěcí. Honzovi se zasekává a slečna na pokladně účtuje manipulační poplatek 50 Kč za opravu. Musím se do toho vložit. Chce to větší sílu a razítko je OK. Za to, že si z nás udělali srandu, jsem barmana svorně poslal do patřičných míst a odcházím. On nemá slov. Venku čekám na bratra Jana a doplňuji vodu z pramene.
Odcházíme, hladoví a vyřízení. Přes rašeliniště Velký a Malý Jezerník vedou dřevěné lávky. Vyplatí se chodit uprostřed, protože některé hřebíky chybí. Sestupujeme dolů do sedla pod Výrovkou. Můj hlad se prohlubuje, zastavujeme u starých pokácených smrčků. Hobluji je ke kmeni, začínáme vařit hrách. Honza si čte noviny, já přikládám. Po hodině a půl končíme – hrách je tvrdý a nedá se jíst (zapomněl jsem ho přes noc namočit). Děláme dlouhé kroky a máme svižné tempo.
Na Červenohorském sedle si dopřáváme jídlo: já borůvkové knedlíky, Honza klobásu s chlebem a oba k tomu nealkoholické pivo Zonka.
Dnešní poslední, mírný, ale dlouhý stoupák je kolem opuštěného lomu, k rozcestí Bílý sloup. Chci si zvěčnit rozcestník a náhle se seká fotoaparát. Stejná situace jako nedávno v Krkonoších. Je nenávratně nepoužitelný po celý zbytek našeho výletu. Naštěstí má bratr Jan mobil, kterým nějaké fotky pořídíme. Úbočím Černé hory se dostáváme na Vřesovou studánku. Zde dnes skládáme hlavy v kapličce (?) se slabým pramenem uvnitř. Na půdě by při troše potlačení přespalo i 10 lidí, dole 5 lidí. K večeru si tento objekt přichází prohlédnout ještě 2 Poláci na kole a další 2 poutníci, kteří jdou doplnit vodu. Odsud jsou výhledy na západ a jihozápad – je krásně vidět Králický Sněžník, údolí Hučivé Desné přes Kouty, Šumperk až k Zábřehu. Je vidět asi do půl jedenácté. V noci je poměrně zima, max. 5 stupňů.
Třetí den vstáváme asi v 8:30. Balíme se a v 9:30 pomalu odcházíme. Mezitím ještě přichází parta seniorů, ptají se na možnost noclehu. Máme před sebou posledních 11 km. Krajinu v Jeseníkách kolem nadmořské výšky 1200m – 1300m a výš pokrývají málo vzrostlé stromky, s výškou do 10 metrů. Na Trojmezí se zastavujeme jen krátce. Suchým korytem potůčku (když jsou lijáky), po červené turistické značce stoupáme na Keprník (1423 m). Nahoře jsme asi v 11:00. Opět výhledy na Králický Sněžník, na Hrubý i Nízký Jeseník i s Pradědem, Rychlebské hory a velký kus Polska. Shromažďují se zde houfy lidí, přece jen je sobota.
Po krátké zastávce scházíme k chatě Jiřího na Šeráku, kde je vidět i údolí mezi Hrubým Jeseníkem a Rychlebskými horami. Směrovník na Šeráku ukazuje: Ramzová 6,5 km, Lipová - Lázně 10 km, Jeseník 12 km. Rychlík sice staví ve všech třech stanicích, ale z časové tísně klesáme k Ramzové. Sešupem dolů na Čerňavu, kde je přestupní stanice lanové dráhy na Šerák, a kolem studánky s Dobrou vodou přicházíme krátce po jedné hodině do Ramzové. Vlak jede za 10 minut, to je akorát na cílové razítko a zápis do kilometrické banky.
Cesta zpět: Odjezd z Ramzové v 13:24, přesedáme v Hanušovicích, těšíme se na tlačenku v nádražní restauraci. Máme zase smůlu – už nefunguje, jdeme tedy do místní večerky k jednomu vietnamskému spoluobčanovi koupit rohlíky a rybí salát. Žádný jiný obchod tady nefunguje. Jedem dál, motorákem po trati 025 Hanušovice – Dolní Lipka, zde opět přesedáme, stejně jako v Lichkově a v Letohradě, v Žamberku přisedá ještě otec Jan po cyklotrase v Orlických horách, spěšný vlak z Letohradu nás dováží až do stanice Hradec Králové hlavní nádraží. Zde máme hodinku času, jdu do Tesca – budou dělat inventuru, všechno je za pár korun – kupuji 7 velkých balíků rýže v sáčcích. V 18:04 odjíždíme posledním vlakem do Jičína.
nad Ovčárnou. Foto: L. Vaníček
Švýcárna. Foto: L. Vaníček
dřevěné lávky přes Malý a Velký Jezerník. Foto: L. Vaníček
Červenohorské sedlo. Foto: L. Vaníček
atmosféra na Vřesové studánce. Foto: J. Vaníček ml.
Lukáš z Jičína na Keprníku. Foto: J. Vaníček ml.
Chata Jiřího na Šeráku. Foto: J. Vaníček ml.
přestup v Hanušovicích. Foto: J. Vaníček ml.
Přijíždíme domů v 19:25. Akci považuji za zdařilou, též jako dobrý trénink do Vysokých Tater, kam se vydáme s KČT Jičín příští sobotu.
Vícedenní výlet do Českého ráje /03.- 06. 07. 2011/ aneb Putování po Zlaté stezce Českého ráje /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
V neděli po poledni jsme vyrazili vlakem na několikadenní návštěvu míst, do kterých jsme nevkročili dobré jedno desetiletí. Ubytovat jsme se chtěli v některém z kempů v Jinolicích. Kemp s diskotékou hrající do nočních hodin jsme přenechali mladším ročníkům. Však jsme chtěli volné dny prochodit a proto dobrý spánek je hlavní předpokladem pro takto strávený den. Rodinný kemp Eden s mírně povlávajícími větvemi vrb nad hladinou rybníku Oborský splňoval všechny naše představy klidu, míru, pohody a relaxace.
Naší hlavní průvodkyní (hlavně druhý den) se stala Zlatá stezka Českého ráje spojující Mladou Boleslav s Jičínem.
V pondělí ráno jsme si vyšli na prohlídku Velkého okruhu v Prachovských skalách o délce 3,5 km. Velký okruh začíná u Turistické chaty.
Turistické chata v Prachovských skalách. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Využili jsme jejího pohostinství k rannímu posilňujícímu půllitru studeného piva. Mnozí by si při deštivém a chladném počasí, které ten den panovalo, dali spíše svářáka či horký čaj, ale chuti se nedá poručit.
Od chaty jsme se vydali po zelené turistické značce, která mimochodem celý okruh označuje, směrem k Pechově vyhlídce. Hned na začátku nás čekal strastiplný výstup po mnoha kamenných schodech, které vedly až k oné vyhlídce s výhledem do Zelené rokle.
výhled z Pechovy vyhlídky. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Z vyhlídky jsme sestoupili mezi skalní masívy na místo nazvané Fortna a posléze do labyrintu skalních masívů u Šikmé věže. Došli jsme k další vyhlídce a to Šikmé věži. Odsud se nám nabídnul výhled směrem k Ostružnu a Veliši.
Následovala Vyhlídka Českého ráje, ze které se skutečně otevřel pohled na Český ráj s impozantním hradem Trosky v čele, a Vyhlídka míru s pohledem do Císařské chodby.
Trosky z vyhlídky Českého ráje. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Dál jsme pokračovali po hřebeni Bukoviny klikatými cestami točenice dolů a opět nahoru a opět dolů a tak dále, a tak dále... Až nám zbylo jen sestoupit dolů k ústí Císařské chodby a jít zpět k Turistické chatě.
Tady následovalo delší zastavení nad obědem a mapou s otázkou, kam dál? Ač 3,5 km dlouhý okruh, my na něm strávili 2,5 hodiny, čímž jsme se vešli do doby, kterou udávaly informační materiály, potřebné k projití celého okruhu. Spolu s obědem se hodinové ručičky posunuly do odpoledních hodin, proto nějaké daleké putování nepřicházelo v úvahu. Vydali jsme se tedy na návštěvu Jičína s tím, že tady uvidíme co dál. Štěstí nám přálo, protože jsme potkali linkový autobus, který nám zkrátil 5 km cesty po silnici z Prachova do Jičína přes Holín, na 15 minut. V Jičíně jsme vystoupali na vyhlídkovou plošinu Valdické brány.
Valdická brána. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Valdštejnovo náměstí z Valdické brány. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Kupící se, nikoliv však již deštěm hrozící mračna, nám znemožnila kruhový výhled do dalekých krajin.
Chuť na sladké a potřeba vzpruhy v podobě turecké kávy, zapříčinily naši návštěvu v blízké cukrárně. Tady jsme zjistili, že máme ještě hodinu času do odjezdu večerního vlaku, což by nám mohlo stačit ke zdolání vrchu, čnícího nad Jičínem…..
….vrchu, na který jsme se zatím jen s respektem dívali. A proto jsme rychle zaplatili a ještě rychleji se vydali na vrch Zebín. Lipovou alejí a kolem jižního úpatí Zebína, kde kdysi stávala dnes již zaniklá stejnojmenná obec /po ní tu zbyl kostelík ze 14. století se hřbitovem a zajímavá dřevěná zvonička/, jsme vystoupali až ke kapli zasvěcené sv. Máří Magdaléně.
jižní úpatí Zebína. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
kaple sv. Máří Magdalény na Zebíně. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
výhledy ze Zebína. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Z vrcholu je možné shlédnout vlastně celou jičínskou kotlinu od Valdic, přes Kumburk a Bradlec, Veliš a jeho hřbet, Prachovské skály, Trosky v pozadí, Kozákovský hřbet až k Táboru. Počasí nám nepřálo a my mohli výše zmíněné jen tušit. Vychutnali jsme si skromně alespoň pocit menšího vítězství z vydařeného výstupu a vydali se zpět na vlak do Jinolic.
V úterý jsme zahájili putování v Turnově. Zlatá stezka Českého ráje nás neomylně přivedla na 2 km táhlé stoupání přes Mašov na Hlavatici.
Hlavatice. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Slunce nad našimi hlavami věstilo krásný den a zároveň také to, že naše propocené oblečení nemá v tom vedru šanci proschnout....
Na Hlavatici jsme se skutečně pokochali výhledy /s Ještědem jako na dlani/ a pokračovali dál lesem směrem k Valdštejnu.
Jedná se o hrad, vybudovaný na třech pískovcových skalách v druhé polovině 13. století. Hrad dal své jméno šlechtickému rodu, z něhož pocházel i proslulý válečník Albrecht z Valdštejna. Valdštejnové v přední části hradního areálu v 18. století zbudovali poutní místo s kostelem sv. Jana Nepomuckého, který je zdaleka viditelnou dominantou hradu. Od té doby také každého na první pohled upoutá vznosný vstupní most s galerií barokních soch svatých českých patronů.
Po zaplacení vstupného jsme i my navštívili prostory tohoto hradu. Jsou zde k vidění ladná schodiště s terasami, skalní sklepení, středověká hradní lednice, ruiny, které ohraničují nerovná nádvoříčka a staleté borovice, tvořící romantické kulisy místa.
Valdštejn - I. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
vstupní most na hrad Valdštejn s galerií barokních soch svatých českých patronů. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Valdštejn - II. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Uvyklí nepotkati v přírodě přes den živou duši, byli jsme překvapeni množstvím turistů, se kterými jsme prakticky v proudu od Valdštejna pokračovali dál.
Mírně jsme si od davů oddechli až po odbočení ke Kopicovu statku. Kopicův statek, původně zvaný Jirošova rychta, postavil Jiří Jiroš.
Kopicův statek. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
jeden z relíéfů u Kopicova statku. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Z chalupy později pocházel František Jiroš, který se stal v roce 1865 historicky prvním starostou nově zřízeného turnovského okresu. Později se na statek přiženil Vojtěch Kopic, lidový sochař, který v pískovcových skalách v lese poblíž statku vytvořil v letech 1940-1978 desítky reliéfů s tématy z naší historie a také z okolní přírody. Jako první dílo ve své skalní galerii vytesal Vojtěch Kopic v roce 1940 kapli se svatým Václavem.
Po navázání zpět na stezku nás čekal nespočet vyhlídek, z nichž nejpozoruhodnější byla vyhlídka na skalní seskupení pojmenované Kapelník s kapelou.
vyhlídka na skalní seskupení Kapelník s kapelou. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Krátce jsme se ještě zastavili u Adamova lože a na zámku Hrubá skála. Zde se bohužel konala jakási představení pro rodiny s dětmi, proto bližší prohlídka nebyla možná. Alespoň jsme si tu odpočinuli, nakoupili vizitky a známky a Myším průchodem prolezli na cestu, ze které jsme se po menším zaváhání správně napojili na cestu do Sedmihorek. Do lázní jsme došli v pozdně odpoledním, skoro až ranně večerním čase. Konečně jsme tu natrefili na restauraci, ve které se vařilo a my mohli poobědvat.
Sedmihorky. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Naplněni chutným obědem i zážitky jsme ukončili náš pobyt v Jinolicích a další den odjeli domů s poznáním, že se ve všech námi navštívených místech v posledním desetiletí ale pranic nezměnilo. Což je dobře!
jspokojení autoři na svahu Zebína pod kaplí sv. Máří Magdalény. Foto: neznámý kolemjdoucí
Červenokostelecká stovka - kratší trasa /02. 07. 2011/ aneb Z Broumova do Červeného Kostelce /napsala Maruška Beruška
V sobotu 02. 07. 2011 jsem ve 4.36 hod odjela vlakem do Starkoče s přestupem do Náchoda. Zde čekání na autobus, které jsem využila a nasnídala se. V 05.55 hod mě autobus dovezl na start jedné z tras Červenokostelecké stovky do BROUMOVA. Vyšla jsem z autobusového nádraží na náměstí probouzející se do slunného dne, pozorovala pána jak kropí květiny.
V 7,00 hod jsem se v trafice ptala na prezentaci pochodu, ale paní nic nevěděla. Obešla jsem náměstí, v dolní trafice jsem vyčetla, že opravdu je start z té horní - trafiky M. Štěpánové. Zkrátka nakonec jsem se tam vrátila pro startovní razítko a tu se paní rozpomněla, našel se itinerář a já jsem mohla konečně vyrazit.
Mírové náměstí v Broumově. Foto: M. Vrabcová
Jenomže čas pokročil, místo na 50-ikilometrovou trasu, vyrážím samotinká na trasu 34 km Hradební ulicí ven z města do KŘINICE - fotím si labutě a prohlížím krásný kraj, vzpomínám, jak dlouho jsem tudy nešla, loukou se blížím k občerstvení v Americe, dům svítí do dáli novou fasádou, ale je brzo, jen pejsek se potuloval, vyfotím si desku o návštěvě pana Václava Havla v roce 2001.
Začnu stoupat na chatu Hvězda, je to romantika ve skalách. Před dílčím cílem si fotím jakoby vstup, projdu okolo kaple a hurá k chatě, ale je 9 hod. a nikde nikdo, žádná turistická vizitka ani občerstvení, jen udělám fotku a pokračuji po červené a náhle zjišťuji, že jdou dvě červené a radši se z té spodní vrátím, skutečně musím tou vrchní do KOVÁŘOVY ROKLE - je teploučko a slézání a prolézání skalami nemá chybu. Užívám si to, chutnám borůvky. Konečně potkám manželský pár, který stoupá od Police nad Metují na chatu Hvězda.
těsně pod hřebenem Broumovských stěn. Foto: M: Vrabcová
Jsem dole, pokračuji HLAVŇOV - zde se ptám místního pána na nějaký obchůdek nebo tak, ale není, statečně pokračuji, je zde odbočka na občerstvení u rybníka Na Hrázi, kde dobře vaří, je to lákavé na malý posez a relax (s partou bychom určitě na chvilku vybočili), zavrhuji však tuto možnost a lesem pokračuji přes OCHOZ do POLICE NAD METUJÍ.
V 10.37 hod vcházím na náměstí, vyhlížím informační centrum, kde nakupuji turistickou vizitku chaty Hvězda a města. Jupííííí, mám radost. Orazítkuji vandrbuch a záznamník a místo do cukrárny, kam jsme vždy kdysi s partou zašli, stavím se v krámku s hospůdkou na opatovické pivko, sice lahvové, ale zasloužené. Nalepím vizitky, prohodím pár slov s místními, nechám se vyfotit hospodským a hurá na trasu.
Masarykovo náměstí v Polici nad Metují. Foto: M. Vrabcová
Z náměstí pokračuji do ŽĎÁRU NAD METUJÍ, MARŠOVA NAD METUJÍ, nad Bílou cestou (524 m n. m.) - je stále na co koukat - vyrostlo zde dost chatek - a náhle jsem trochu vybočila z trasy a tak azimutem přes kopřivy žahavky - jsem už zase na žluté - PUSTINY a příjemné stoupání na TUROV - Jiráskova chata, moc smutné - zarostlé golfové hřiště, vstup do restaurace není vidět, obešla jsem chatu, okna sice nevytlučená, ale stejně to někdo prošel a škodil uvnitř. Ach jo. Před lety jsme se právě při tomto pochodu zde stavovali - bylo zde příjemné posezení, i svatby se zde konaly. Udělala jsem si pár fotek a už se těším do cíle na něco teplého do žaludku, vlastní zásoby došly.
Klesám od chaty a zjišťuji, že jsem měla jít na trase nad Chlívci - Chlívce - Švédský vrch do Červeného Kostelce. Takže jsem to upravila a došla po cestě přes MATERNICI a Horní Kostelec - do ČERVENÉHO KOSTELCE - zde v 15 hod. do cíle v sokolovně. Přivítal mě šéf pochodu Tonda ze Rtyně a předal mi sušenku a diplom. Zapsala jsem se do knihy a poděkovala za bájo výlet, protože počasí bylo na pochod úžasné, jen to kazil studený vítr, který se od Turova stupňoval a já došla v šátku, poněvadž čelenka zůstala doma.
v cíli zleva manažer Červenokostelecké stovky Tonda ze Rtyně v P. a Maruška z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
V cíli byli kromě šéfa ještě Jarda II z Červeného Kostelce, který pořádá pochod Cestou Jakuba Haliny, jenž jsem absolvovala sama v neděli 18. 6. 2011, Jarda I z Červeného Kostelce a Hubert z Bohdanče, tak jsme pěkně pohovořili o všem možném. Došlo konečně na výbornou uzenou polévku a pivko. Pomalu jsem vyrazila s Hubertem na nádraží, on ještě na jedno pivko, neboť mu jel vláček později, já pro jízdenku a na čaj z automatu. V 16.51 hod jsem odjela do Trutnova.
Výlet do Krkonoš /02. 07. 2011/ aneb Pod Stohem /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 2.7.2011 po deváté hodině byla nad Špindlerovým Mlýnem zatažená obloha, vál lehký vítr a teplotu jsme s manželkou Alenou a synem Lukášem odhadovali kolem sedmi stupňů, když jsme hlavnímu parkovišti svěřili naši starší škodovku. Je pravda, že ohlížel jsem se v té chvíli za každým autobusem, který v těch chvílích opouštěl město, a přemýšlel, není-li to právě ten, jenž odváží poslední účastníky nočního výstupu na Sněžku, kteří nechali se pozvat pořadateli dolnokalenskými. (Ačkoliv naše rodinná rada měla před několika dny na pořadu svého jednání toto téma, bylo konstatováno, že Krakonošovi jsou snad milí i tací turisté, kteří vydají se do jeho království v denních hodinách na trasy podstatně kratší.)
O dalším rodinném výšlapu do hor měli jsme jen hrubou představu. Upřesnění nastalo až u hlavního turistického rozcestníku. Neúspěšné vykročení ze Špindlerova Mlýna ke Stohu, kterého jsme se před dvěma týdny (pouze s Lukášem) dopustili (a k němuž jsme se přiznali), vyžádalo si brzkou nápravu; navíc manželčina přítomnost byla zárukou, že kufřík nebude tentokrát na pořadu dne.
Z několika směrů s modrými značkami vybrali jsme tentokrát ten správný. Z centra města odebrali jsme se tam, kde nachází se dolní stanice lanovky na Pláň. Do výšin odebrali jsme se vlastními silami lesní cestou s pevným povrchem. S přibývající nadmořskou výškou si pohledy na horské velikány, které se otevíraly, vyžádaly četné zastávky. Nad horskou krajinou vypínaly se Žalý, Medvědín, Kotel i Kozí hřbety, dolů pohlíželi jsme ke Svatému Petru a do Dlouhého dolu. Také lesní podrost s množstvím zralých borůvek zasloužil si svou pozornost. Pevnou cestu zaměnili jsme časem za horskou stezku, která překonala strmé stoupání několika serpentinami. Po pravé straně zůstal Stoh (1315 m).
Pokračovali jsme k rozcestí Klínovka, od něhož identifikovali jsme v dálce Kumburk, Bradlec i Tábor. V dřevěném přístřešku jsme v 11:30 zařadili zastávku se svačinou. Kapacita záchytného bodu byla po chvíli překročena; asi 15 turistů od věku předškoláckého k rodičovskému hledalo zde azyl, když obloha začala vydávat vláhu.
Po zelené značce vydali jsme se Na Rozcestí, cestou přidala se ještě mlha. Po červené jsme se přesunuli na Výrovku, rovněž omývanou letním deštěm. Po zelené značce zamířili jsme do Dlouhého dolu. První stovky sestupu po mokrých kamenech si vyžádaly větší opatrnost, v nižších polohách šlo se už lépe. Kolem Svatopetrského potoka došli jsme do Svatého Petra a ve Špindlerově Mlýně dovršili v 15:30 krkonošskou procházku, na níž během 18 kilometrů vystřídali jsme kouty známé i poprvé navštívené.
vodní přepady ve Špindlerově Mlýně. Foto: A. Vaníčková
Alena a Jan z Jičína na cestě vedoucí pod Stoh. Foto: L. Vaníček
kvetoucí náprstník žlutý. Foto: A. Vaníčková
poklid u horského potůčku. Foto: A. Vaníčková
cesta ke Stohu. Foto: A. Vaníčková
otevřely se pohledy na Kotel, Zlaté návrší i Medvědín. Foto: A. Vaníčková
ve Svatém Petru hrdě vyhlížel hotel Horal. Foto: A. Vaníčková
Lukáš z Jičína na horské stezce. Foto: A. Vaníčková
obloha nad Kozími hřbety se začala zatahovat. Foto: A. Vaníčková
Výlet do Českého ráje /25. 06. 2011/ aneb Oblast Příhrazských skal /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Ráno v 6.16 hod. jsme v počtu 8 osob vyrazili vlakem přes Starou Paku a Turnov do Mnichova Hradiště. Ač jsme se probudili do mlhy husté jako mléko, slunce zapracovalo a přes den vykouzlilo polojasnou oblohu.
Všechny spoje nám bezproblémů navazovaly, díky čemuž jsme stihli autobus z Mnichova Hradiště do Bosně. Tato vesnička byla počátečním místem našeho putování.
Z Bosně jsme plynule navázali na ČTZ (tato značka nás provázela po celý den) směr zřícenina hradu Valečov. Hrad se připomíná již roku 1324 (stávala tu dřevěná tvrz) a jeho zakladatelem byl pravděpodobně vladycký rod pánů z Valečova. Byl vybudován na třech skalních blocích a tesán ve skále a k tomu navíc srouben ze dřeva. Různé světničky sloužily především jako úložní a hospodářské prostory. Vytesaný příkop ve skále odděloval hrad od ostatních skal. Svého času tu býval i zimní husitský tábor. Bylo tu sídlo podkomořího královských měst za vlády Jiřího z Poděbrad - Vaňka z Valečova.
Po prohlídce Valečova jsme pokračovali dál přes Klamornu k Drábským světničkám. Samotný název pochází pravděpodobně ze slova drápati, což ve staročeštině znamenalo sekat respektive tesat. Předpokládá se, že hrad tu vznikl na začátku 15. století. Původní hrad byl dřevěný a jako takový se prakticky nedochoval. O někdejších budovách vypovídají pouze zbytky základů. O to zajímavější jsou však místnosti vytesané do zdejšího pískovce, nazývané jako světničky. Dříve sloužily zejména jako skladiště zásob. Světničky se rozkládají na čtyřech velkých a třech menších skalních blocích oddělených úzkými průrvami.
Mezi jednotlivými částmi přecházíte po vytesaných schodech či žebřících, přičemž budete-li všechny dutiny počítat, zastavíte se u číslice 18. Nad všemi světničkami však vynikají dvě, které jsou opravdu pozoruhodné. Zcela na jihu je to úzký a vysoký blok zvaný Sloup, v němž je světnička s jehlancovitou prohlubní, dříve používaná jako vězení. Ještě zajímavější je však sedm metrů dlouhá a čtyři metry široká svatyně. Dochovala se zde jen kamenná lavice a oltář. Písemné známky o hradu Drábské světničky se dosud nepodařilo najít. Vznik i přesný účel stavby proto zůstává na úrovní teorií, z větší části založených na archeologických výzkumech.
Z nespočet vyhlídkových plošin hradu bylo možno pozorovat Ještěd, Ralsko, Bezděz a mnohé jiné vrchy. Protože jsme se šplháním po všech žebřících zahřáli, bylo nutno schladiti se ve Studeném průchodu. Tak je nazývána skalní soutěska na okraji Příhrazských skal. Jde o přírodní skalní puklinu asi 125 metrů dlouhou. V úzké soutězce mezi skalami i v největších letních vedrech nevystupje teplota nad 10° C moc vysoko, proto v průrvě roste zajímavé společenství mechů a lišejníku typických spíše pro studené hornaté prostředí.
V roce 1866 byla nad průrvou umístěna rakouská dělostřelecká baterie, která kontrolovala silnici Mnichovo Hradiště - Turnov.
První delší přestávku dne jsme si udělali na vrchu Mužský (463 m. n. m.), na jehož vrcholu se nachází kamenný pomník z r. 1866. A opět mnoho a mnoho výhledů - Vyskeř, Trosky, Kozákov, Tábor, Bradlec, Kumburk, Černá hora na straně jedné, Branžež, Ještěd, Ralsko a Bezděz na straně druhé. Vítr ve vlasech, polojasné nebe, nikde nikdo. Neuvěřitelná relaxace.
Poté nám už zbývalo jen překonat Příhrazské skály. V Příhrazských skalách se nachází 178 pískovcových skalních věží. Průchod skalami je plný náročného stoupání a stezek s použitím schodů. Naše kolena proto nedala jinak a my museli spočinout v hospůdce Pod kaštany v Příhrazech. Navíc se ozvaly i žaludky, takže trochu pozdní oběd nemohl chybět.
Spokojeni s průběhem dne jsme se pomalu vydali lesní, lehce písčitou cestou do vsi Březina, odkud nás posléze osobní vlak odvezl s přestupem v Turnově do Staré Paky. Tady jsme měli přes hodinu volného času, kteý jsme využili posezením v restauraci ve městě.
Ač jsme prožili přibližně 8 hodin v dopravních prostředcích, na energii nám to pranic neubralo a veselá nálada nás neopustila ani při jízdě domů. Na nádraží v Trutnově ve 21.45 hod. jsme se rozloučili a každý se vydal svou vlastní cestou k domovu, sprše a posteli.
Výlet do Krkonoš /18. 06. 2011/ aneb Na Sněžku s kufříkem /napsal Jan z Jičína/
Pro případ, že by se k tomuto textu dostali jedinci, kteří naši hantýrku neznají, vysvětluji již v prvním souvětí: v turistické terminologii znamená "kufr" něco jako "bloudění". Ale nebudu předbíhat - začnu pěkně od začátku. Koncem letošního května oznámili mně rodinní příslušníci, že na webu odboru KČT Jičín jest nabízen nový výlet. Nepřekvapilo mne to, klubové stránky jsou již nějaký pátek v provozu. Když přívětivě naladěné tváře nejbližších naznačovaly, že za sdělením bude nějaká kulišárna, nemeškal jsem, ale spěchal se přesvědčit, kolik uhodilo.
Autor (syn Lukáš) nabízeného výletu "Krkonoše na dva způsoby" zval na 18.6. 2011 na pěší trasu ze Špindlerova Mlýna do Pece pod Sněžkou, a to buď přes nejvyšší horu, či mimo ni. Byly podrobně vysvětleny jinotaje cestování s jednodenní jízdenkou IREDO za 100,- Kč v rámci Královéhradeckého kraje a uvedeno několik variant, kterak cestovat do Krkonoš a z nich se pak navrátit do Jičína veřejnou dopravou.
Lukášovi jsem vysvětlil, že odbor KČT Jičín nese odpovědnost za výlety, proto nemůže pěší túru pořádat každý, on v krátkém našem dialogu snadno zvítězil konstatováním, že webmaster požehnal "jeho" výletu tím, že umožnil přístup do systému. (Mám rád, když pravidla hry jsou stanovena předem, nikoliv až po "kopnutí do míče". Výbor odboru KČT Jičín totiž až mnohem později konstatoval, že musí podobnou aktivitu napříště zevrubně prozkoumat, teprve poté rozhodne, zda akce bude na webu odboru zveřejněna.) Když na výlet přihlásil se jeden člen KČT, rozhodl jsem se převzít díl odpovědnosti za akci na sebe a přizval celý rodinný tým. Dny plynuly, až nastal ten kýžený…
V sobotu 18.6.2011 při snídani kolem půl páté, kdy lehké poklepávání dešťových kapek na okenní skla v kuchyni dávalo najevo, že meteorologové měli (zase) pravdu, ujasnilo se v našem rodinném týmu složení pro dnešní výlet do hor: pojede pouze Lukáš se mnou. Odkráčeli jsme na nádraží dosti zvědavi, kolik účastníků bude: mohou přijít i nějací nepřihlášení - do veřejné dopravy se pár lidí navíc vejde. Když v 5:33 pohnul se vlak směrem k Hradci Králové, konstatovali jsme se synem, že nepřišel ani ten, jenž přihlásil se. Během cesty pokoušel se vloudit do mé mysli asi sám Satan, který podstrkával myšlenku využít jízdenky IREDO pro jiný směr. Ubránil jsem se pádnými argumenty: Krakonoš, jenž nepochybně čte i webové stránky KČT Jičín, nás přece dnes očekává (!) stejně jako jiné návštěvníky, kteří přijedou dnes do jeho panství táhnoucí se od Harrachova k Rýchorám (půjdou tam někde pěší turisté Cestou Jakuba Haliny i účastníci Krakonošovy stovky).
Po přestupech v Ostroměři a v Kunčicích nad Labem byli jsme v 7:20 již ve Vrchlabí a od vlaku jsme se přemístili na blízké nádraží autobusové. Zde u stanoviště č. 2 prožil jsem milé setkání, při němž uvědomil jsem si, že mám tolik známých, které ani neznám. Dva turisticky ustrojení mužové s batůžky zdravili mne s úsměvem na lících s přívětivým dotazem, kam máme namířeno. Ani po vzájemném poznání denních záměrů nevěděl jsem, o koho jde (jeden z těch pánů mně trochu připomínal jistého kantora z Podzvičinska). ¨
Vyklubali se z nich Jaroslav a Milan z Nového Města nad Metují, kteří se vydali také na Sněžku, a to též Cestou Jakuba Haliny. Jeden z nich pravil: "My Vás známe z Luďkových stránek !" (Jsou chvíle, kdy lehká pýcha pokouší se i o člověka dosti skromně založeného.) Dostali jsme pozvání na Podorlický šmajd a materiály chválící jejich město i okolí. (Protože nevěděl jsem zpaměti, zda odbor KČT Jičín nemá na 15.10.2011 nějakou akci schválenou výborem, účast na jejich pochodu neslíbil jsem.)
V 7:31 pohnul se autobus, opustili jsme jej v 7:55 v horském středisku ŠPINDLERŮV MLÝN. Zde oblékl jsem si pláštěnku "Poncho" a pěší túra začala. Zatímco turisté Jaroslav s Milanem vyrazili do hor krokem velmi svižným, s Lukášem jsme odkráčeli do centra zvolna, přitom pohlíželi, kterak si Labe - střežené z břehu sv. Janem Nepomuckým - skotačí po kamenech. U rozcestníku značených cest vybrali jsme značku modrou (bylo jich tam v této barvě více), jen modrá nás provede pod Stohem. Hnedle dvě infocentra míjeli jsme, v jednom z nich by bylo třeba počkat na razítko ještě šedesát minut, ve druhém devadesát, což odmítli jsme.
Po vybrané značce opustili jsme město a vydali se do strmé stráně kolem jakési lanovky. Po vstupu do lesa bylo v jednom místě třeba více opatrnosti, protože lesní mechanizací bylo přibližováno dříví. Po dalším stoupání asi v 9:30 dotkli jsme se u rozcestí značky žluté, o níž věděli jsme, že není naše. Cesta se začala svažovat dolů, přesun jsme zrychlili. Syn šel dosti přede mnou, a tak nestačil jsem starostlivým otcovským pohledem sledovat, zda se kluzkým kamenům pečlivě vyhýbá, nebo je naopak vyhledává. Lukáš se náhle zastavil a upozornil, že jdeme hodně dolů. Mapa opustila batoh, aby i ona užila si trochu srážkové vody; posléze předložila svědectví o nesprávném směru našeho dosavadního snažení.
Již ze Špindlerova Mlýna jdeme špatně, z nabídky modrých cest vybrali jsme tu, jež k Vrchlabí se stáčí. Vrátit se 4 km do výchozího místa jsme nezvažovali, dle mapy po chvíli měla by se objevit značka zelená, která snad dovede nás na hřebeny. Opět se do mé mysli loudil Satan, jenž nabádal, abych kufrování nikde nepřiznával a vůbec o této lapálii nezmiňoval se; jak z těchto řádků je zřejmé, moje svědomí opět ubránilo se. (Zakufrování k turistice nepochybně patří, mimochodem i jeden můj známý turista z Trutnova líčil docela nedávno svou malou pozornost, kterou věnoval značení jedné z tras Líšenských pochodů.)
Následovala další ztráta nadmořské výšky, navíc přišli jsme k místu, kde výstražný nápis varoval před nebezpečným úsekem. Vyhnuli jsme se mu pohodlnou cestou, čímž jsme se ovšem ochudili o setkání s rozcestím modré a zelené, kde jsme si mohli ujasnit, kde se nacházíme. To se i bez rozcestníku podařilo, když na zelenou přišli jsme v místě, kdy informační tabulka prozrazovala MICHLŮV MLÝN.
Mapa zase napomohla. Nebylo třeba již pochybovat a vzhůru po zelené proti toku Dřevařského potoka šli jsme k výšinám. Při průchodu zimovací obůrkou, jež nepřístupná je od 19. září do 31. května, jsme měli dobrý pocit - jednak proto, že neporušujeme návštěvní řád hor, jednak pro jistotu, že se tady žádný jelen nebude na značené cestě motat. V 9:45 zařadili jsme svačinu. Rozcestí U KRÁSNÉ PLÁNĚ (976 m), kde Lukáš se zájmem zkoumal dřevěný přístřešek z hlediska možnosti přespání, nám dalo jistotu do dalšího směru pozměněné trasy.
Další výstup - tentokrát po modré - ukončila BOUDA NA PLÁNI (1180 m), odkud šli jsme zas po zelené. Než došli jsme k rozcestí KLÍNOVKA (1275 m), překvapily nás početné skupiny návštěvníků hor různého věku ve fialových bundách pohybující se nejen ukázněně po horské stezce, ale i v lučním porostu. Příchod blíže dovolil přečíst si nápis na jejich oděvu "Milka pomáhá horám", pak rozhovor s jedním účastníkem vysvětlil, že při dnešní firemní akci likvidují zde nepůvodní šťovík alpský - pochopitelně pod odborným dohledem pracovníků KRNAPu.
Pršelo lehce, mlha tiše plující nad loukami i lesními porosty byla místy řidší (i mezernatá), což připravilo kolemjdoucím scenérie tajůplnější než pohledy za jasné oblohy. CHALUPA NA ROZCESTÍ (1349 m), od níž odebrali jsme se dále po červené, byla omývána deštěm a hlazena mlhou. (Od tohoto místa až do cíle jsem šel stejnou cestou jako s manželkou 24.4.2011 - tehdy pod modrou oblohou.)
Ke krátké návštěvě zlákala nás v 11:45 VÝROVKA, před níž vypověděl nám poslušnost fotoaparát. LUČNÍ BOUDA, jež vynořila se na poslední chvíli, byla místem, kde přemístil jsem pláštěnku do batohu. OBŘÍ SEDLO hřálo slunce, jehož paprsky odrážely se od zářivě žluté fasády, která zdobí SLEZSKÉ BOUDY. Mlha se tísnila v Obřím dole, naopak na polskou stranu hor byl hezký pohled. Jen SNĚŽKA (1602 m) byla stále schovaná a zlobila fotografy (jimž přístroj službu nevypověděl), kteří snili o tom, že třeba jen na pár sekund se to změní.
od autobusového nádraží ve Špindlerově Mlýně odejdou do hor (zleva) Jaroslav a Milan z Nového Města nad Metují, Jan z Jičína i neznámý kolemjdoucí. Foto: L. Vaníček
Labe střeží sv. Jan Nepomucký. Foto: L. Vaníček
přibližování dříví lanovkovým systémem. Foto: L. Vaníček
zimovací obůrka. Foto: L. Vaníček
dřevěný přístřešek U Krásné Pláně. Foto: L. Vaníček
lesní porosty v objetí mlhy. Foto: L. Vaníček
na horách číhá mnohé nebezpečí. Foto: L. Vaníček
Chalupa Na Rozcestí. Foto: L. Vaníček
Výrovku bylo třeba trochu si domyslet. Foto: L. Vaníček
Na vrchol, kam došli jsme ve 13:10, šli jsme českou stranou. Přes počasí - dle očekávání vrtkavé - a lanovku mimo provoz sem vystoupaly stovky obdivovatelů hor. Pro silný vítr jsme se zdrželi jen krátce a odebrali se dolů po značce žluté. Otevřely se pohledy k Rýchorám, slunce svítilo nad hlavou i před námi, jen Sněžka neustoupila ve svém rozhodnutí, což jsme jí odpustili a ze seznamu turistických cílů ji nevyškrtli. RŮŽOHORKY (1280 m) byly poslední zastávkou před sestupem po zelené značce. Sluncem byla osvětlena i PEC POD SNĚŽKOU, kde jsme své putování dlouhé asi 28 km zakončili ve 14:45.
Po návštěvě samoobslužné prodejny jsme se odebrali k blízkému autobusovému nádraží. Autobusem svezli jsme se pak do Svobody nad Úpou, vláčkem společnosti Viamont do Trutnova, odtud dvěma vlaky Českých drah do Jičína. S dávno známým pocitem, že hory mají své kouzlo za každého počasí, dnes navíc i s prověřenou moudrostí, že kufřík patří k okolnostem, které život turistům nemusí až tak znepříjemnit.
Pochod Karla Jaromíra Erbena /18. 06. 2011/ aneb Okolím Miletína dosud nepoznaným /napsali Alča a Jarda z Trutnova/
Pochod K. J. Erbena nás zaujal tím, že se jednalo o jeho první ročník. Trasa 25 km se navíc vyznačovala ze dvou třetin vlastním značením pořadatelů, čímž nabízela poznat místa námi dosud nepoznaná.
Start byl v Miletíně na náměstí. Mile nás tu překvapilo otevřené infocentrum, které jsme ihned ochudili o turistickou známku a vizitku. A protože start probíhal v Pivovarské zahrádce, kde točili vlastní pivo Pytlák, prodloužila se prezentace asi na hodinu.
Trasa vedla po vlastním značení z náměstí doprava ulicí Jiřího z Poděbrad, z města ven po silnici až na polní cestu směrem k rybníku Buben. Přešli jsme po jeho hrázi a pokračovali do obce Červená Třemešná ke kostelíku, kde se nacházela samokontrola v podobě razítka přivázaného ke stromu. Odtud pokračujeme opět vlastním značením k Byšičkám. Cesta vedla lesem a neuvěřitelné množství lesních jahod při cestě stálo za půlhodinovým zpožděním, díky kterému jsme museli v cílové rovince" přejít do závratného tempa, abychom stihli autobus domů. Nahoře na Byšičkách nás zastihl krátký, ale silný déšť. Vlastně jediný toho dne. Na výhledové lavičce jsme tu poté poobědvali z vlastních zásob.
Dál jsme pokračovali k rybníku Nadejmák a přes obce Tetín a Vlkanov k Miletínské Bažantnici. Čímž jsme se prakticky ocitli zpět v Miletíně.
Ovšem vtipní pořadatelé nás do cíle ještě nepustili a u zámeckého parku nás nechali odbočit vlastním značením na silnici, přes bývalou hráz rybníka Penížek. Poté následovalo dlouhé táhlé stoupání lesem přes Chroustov až do obce Růžovka, kde jsme se prakticky nadosah přiblížili ke Zvičině. Z Růžovky rychle po sobě následovali obce Úhlejov, Brodek a Miletínské Lázně. Pořadatelé nás zde zavedli k lázeňské budově a k pramenům. Stezkou K. J. Erbena pokračujeme dál do Trotinky a do Rohoznice, kde nás v místní hospodě čeká poslední kontrola. Cestou si uvědomujeme, že neustále obcházíme Miletín, jehož náměstí na nás neustále pomrkává. A skutečně před odbočením do Rohoznice se opět ocitáme těsně pod náměstím, neboli před cílem. Vlastní značení totiž nedá jinak, než abychom opět odbočili doleva a rychlým krokem zamířili pro razítko do Rohoznice a ještě rychlejším posléze do cíle. Po převzetí diplomů a po přátelském rozhovoru s pořadateli (kdy jsme se dozvěděli, že na 1.ročník tohoto pochodu přišlo lehce přes 100 účastníků) jsme se vydali na autobus. Domů jsme dojeli s pocitem poznání cest a míst námi dosud nepoznaných....
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz