V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Loučení se zimou na Koukolově hoře /19. 03. 2011/ aneb HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU - PUTOVÁNÍ ZA ČESKÝM VELIKÁNEM Výlet na okraj Železných hor /12. 03. 2011/ aneb DVĚMA KRAJI ZA DOZVUKY DÁVNÝCH ŘEŽÍ Setkání s pivem /05. 03. 2011/ aneb PROTÍNÁNÍ OLOMOUCE Šumperská zimní padesátka - kratší trasa - /19. 02. 2011/ aneb Z DEFILÉ DROBNÝCH CÍRKEVNÍCH PAMÁTEK V HORNÍM POMORAVÍ Praha - Okoř /12. 02. 2011/ aneb SLÁVA RODINNÉ TURISTICE! LIDICE S OTAZNÍKY ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Loučení se zimou na Koukolově hoře /19. 03. 2011/ aneb Hledání ztraceného času - putování za českým velikánem Při jedné příležitosti doznal jsem se k tomu, že kterýkoliv můj výboj směřující do rodného Hořovicka či sousedícího Berounska je vlastně hledáním ztraceného času, tj. času, jenž promarnil jsem ve své domovině před třiceti a více lety, kdy co její obyvatel hrubě opomíjel jsem poznávání jejích půvabných koutů. Onou příležitostí byl před dvěma lety hvězdicový pochod Loučení se zimou na Koukolově hoře, repríza mé účasti na letošním 16. ročníku pořádaném oddílem TOM Kájící z nedalekého Králova Dvora znamenala pro mě možnost další, byť pozdní nápravy. Tu v sobotu zjednával jsem v podobě výpravy za jedním - dle mého názoru - stále nedoceněným českým velikánem. Jsem už takový, že raději si přispím a za zkrácení doby cestování si raději připlatím dražším jízdným, proto odjel jsem z Trutnova autobusem v 5,00 hod., ve vlaku odjíždějícím ze SMÍCHOVSKÉHO NÁDRAŽÍ v 08,48 hod. dostihl jsem Marušku z Trutnova a Vláďu z Jilemnice a spolu s nimi v BEROUNĚ před devátou shledal jsem se rovněž s lomnickou výpravou ve složení Věra, Katka a Milan, jenž snad při dalších výpravách na odlehlá místa nezanevře na mě kvůli tomu, že z výše uvedeného důvodu zřekl jsem se tentokráte dobrodiní jeho automobilu. Takto zformovaná šestičlenná silná výprava z Podkrkonoší nejbližším osobním vlakem popojela do POPOVIC a odtud zahájila sice toliko kilometrový, ale velice výživný a hutný výstup s převýšením odhadem kol 150 metrů. Přestože na KOUKOLOVĚ HOŘE chyběla čtvrt hodina do oficiálního zahájení akce, v jednom stánku připravení již pořadatelé zapsali si naše jména a příjmení i místa našich sezení a bez jakéhokoliv startovného věnovali nám vkusný kalendářík s názvem pochodu a s dvojí fotografií, jež návštěvníka Koukolovy hory z doby před dvěma lety mile překvapila, ve druhém stánku pak přišlo mně osobně k chuti vychlazené lahvové pivo. přestože chyběla čtvrthodina do oficiálního zahájení akce, byli pořadatelé na předčasné příchozí ve dvou stáncích již dokonale připraveni. Foto: L. Šlosar na skupinové fotografii z Koukolovy hory spokojenost vyzařuje zleva z Milana z Lomnice n. P., Marušky a Luďka z Trutnova, Vládi z Jilemnice, Věry a Katky z Lomnice n. P. Foto: neznámý kolemjdoucí Po krátkém zastavení za zvědavých pohledů na skalisko nad námi, při němž část výpravy ku své potěše opekla si uzeniny, přenechali jsme hojná stanoviště s atrakcemi na volných místech v zarostlém terénu těm, jimž byla určena, totiž stále v četnějším počtu přicházejícím dětem, a za zvuků melodií od právě dorazivši bluegrassové skupiny vystoupili jsme z boku na zmiňované skalisko. Schodiště z příčně usazených dřevin na krátkém prudkém svahu pod skalou, jehož zdolání oběma směry ještě před lety znesnadňoval kluzký terén, předznamenalo milé překvapení v nejvyšším bodě hory. Dříve oprýskaná KAPLE SV. BLAŽEJE představila se nám oděna ve svěžích barvách Galatasaray Istanbul a nahoře opatřená křížem, ve výklenku za mříží skvěl se v jásavých barvách neméně vyvedený obraz zobrazující as Pannu Marii s malým Ježíšem a ještě jednu mužskou postavu /v křesťanské symbolice se stále nevyznám/. Příjemné překvapení pro poutníka, jenž se tu naposledy pohyboval před dvěma lety a pěti dny!! návštěvníka, jenž na nejvyšším bodu Koukolovy hory objevil se po dvou letech, mile překvapila tu zrenovovaná kaple sv. Blažeje omítnutá jásavými barvami a nahoře zakončená křížem. Foto: L. Šlosar Sestoupali jsme opatrně na kraj lesa, odkud pohled doleva odkryl jizvu Českého krasu Čertovy schody a před nimi jeho ozdobu Kotýz, a ještě opatrněji pak do obce SLAVÍKY na silnici, jíž sdíleli jsme nato až do ZDIC, jež záhy představily se nám před námi v rovině i na protisvahu. Podchod pod nádražím byl pro mě další novinkou, jež umožnila nám dostat se rychle na druhou stranu. Posléze stačilo nám na 300 metrech sledovat silničku mezi železniční trati ve směru na Hořovice po levici a řvoucí dálnicí po pravici do objektu bývalého depa, v němž budova Muzea železniční a silniční techniky zvenčí vypadala sice omšele, ba nevlídně, o to přátelštějšího přijetí dostalo se nám uvnitř, kde - byť ještě mimo sezónu, na kterou se tu pilně připravovali - sympatická slečna přece prodala nám pohlednice, turistické známky, především pak turistické vizitky č. 645 Výtopna Zdice. Díky! snímek pořízený před budovou Výtopny Zdice má pouze význam dokumentační, zvláště zachycuje-li na obzoru Koukolovou horu. Foto: L. Šlosar Nato naproti depu překlenuli jsme po lávce dálnici a vydali se po modrých značkách po bývalé státní silnici ven z města, z něhož přece neodešli jsme žíznivi a Milan hladov, neb ještě před jeho opuštěním vstřebala nás - ba nestydím se napsat, že přímo dovnitř vcucla - stylová RESTAURACE POD SKÁLOU. na obrázek ze siesty v útulné restauraci Pod skálou směstnali se zprava: Maruška, Vláďa, Milan, na talíři Milana 7 nakrájených kousků klobásy, karbanátek, sýr, chleba Niva, dvě rajčata, čtyři okurky, již opět mimo talíř Věra a Katka. Foto: L. Šlosar Osvěžení bylo nám skutečně zapotřebí, neb zakrátko modré značky nemilosrdně nás vybídly do táhlého dlouhého stoupání, které nejenže nebylo zmírněno, nýbrž naopak načas stalo se prudším v obci KNÍŽKOVICE. Nebyly to však dechové potíže, jež přiměly mě ke krátkému zastavení, nýbrž neuvěřitelný v české vsi neočekávaný nápis, byť na moderních zasouvacích dveřích umístěný, jenž hlavně Čechy a Romy varoval, že …"dog trained for attack". Ještěže nedožili se toho Vavák, Mrštíkové či Lada, neb v opačném případě "they would certainly from that go crazy". O něco výše u kříže z roku 1889 a pamětní desky věnované zdejším šesti občanům padlým v 1. světové válce zdržela mě poněkud déle důležitá povinnost. kříž z r. 1889 a památník místním padlým z 1. světové války v Knížkovicích stal se svědkem úspěšného mého jednání stran zpožděného příchodu do Hudlic. Foto: L. Šlosar Návštěva a zakoupení turistické vizitky pro mě znamená často dobrodružný vrchol snažení, její nalepení je můj oblíbený večerní rituál a zřídkavé listování v turistickém deníku symbolizuje siestu. Svůj půvab má však i hledání prodejce, především mimo turistickou sezónu, jejíž čas samozřejmě teď v březnu ještě nenastal. To byl přirozeně i případ rodného domu Josefa Jungmanna v Hudlicích, jehož turistickou vizitku toužili jsme při našem putování získat. Proto předtím v pátek zavolal jsem na číslo mobilu, jež nalezl jsem na internetu, věře v úspěch proto, že na venkově to mají místní blízko nejen do kterékoliv části vsi, ale všeobecně v jejich stále neanonymním prostředí i k člověku samotnému. S adresátkou mé prosby sjednal jsem skutečně, že nám přece turistické vizitky prodá, bohužel jako předběžnou hodinu setkání bezmyšlenkovitě udal jsem třináctou hodinu, jež však nyní chystala se odbít právě v Knížkovicích. Připravit někoho o volný čas v sobotu byť jen na určitou konkrétní dobu je samo o sobě na pováženou, tlačit ho navíc k tomu, aby byl průběžně připraven na dobu neurčitou připadlo mi zcela trapné. Nyní dalším telefonátem z Knížkovic přece zdařilo se mi dohodnout posun naší návštěvy o hodinu a půl později, přičemž nás čekalo do Hudlic ještě osm kilometrů. Hnedle nad obcí u altánu na kraji lesa zastavila navíc naše kroky volně položená bota neuvěřitelně obrostlá mechem, jejíž hledaný původ rozdělil naši skupinu na dva tábory - část domnívala se, že pochází z nohy Járy Cimrmana, druhá - konzervativnější - na čele se mnou tvrdila, že nosil ji již samotný Jungmann. Bohužel jsem si v ranním chvatu zapomněl pomůcky pro získávání DNA, stejně nebylo jisto, zda v botě najde se krev či třeba patní kůstka, krom toho i porovnání výsledků jevilo se obtížné, neb nejistý by byl výsledek žádostí o exhumace hrobů na pražském Slavíně či v Šemánovicích, takže čerstvě zažehnutý spor nedojde nikdy k rozřešení. snímek mechem porostlé boty v altánu nad Knížkovicemi je námětem pro následující kvíz: do boty byl kdysi nazut 1/ Josef Jungmann, 2/ Jára Cimrman, nebo dokonce 3/ praotec Čech, či nedej Bože 4/ Jožin z bažin? Foto: L. Šlosar Rovný lesní úsek dovedl nás na rozcestí Pod Vraní skalou a odtud doprava do obce SVATÁ., jejíž prvních 12 chalup vzniklo v roce 1576 po vymýcení lesa zdejšími horníky, jejichž předkové zde v krajině na kraji křivoklátských hvozdů kutali rudy přinejmenším již od roku 1417. Ve vsi kol bývalé VILY PŘEDNOSTY ČESKÉ OBCE SOKOLSKÉ JUDR. SCHEINERA zabočili jsme doleva a posléze za vsí spatřili jsme před námi - vpravo od špičaté skály - ve zdánlivě přijatelné vzdálenosti další obec. Byly to Hudlice s výraznou věží kostela poněkud vpravo, ke kterému směrovala mě předběžně vlídná paní při našem posledním hovoru. při kraji areálu bývalé vily přednosty ČOS JUDr. Scheinera ve Svaté nacházejí se turistické rozcestníky, které jakoby symbolizovaly součinnost sokolů a turistů ve snaze o zdravý tělesný, duševní a mravní vývoj národa. Foto: L. Šlosar Dostat se sem nebylo však jednoduché. Nejprve nuceni jsme byli vlhkým terénem sestoupat k místu, kde náhle objevila se před námi propast, cesta naštěstí uhýbala po úbočí svahu doprava. V údolí nebudily ve mně úzké navíc vlhké klacky přes DIBEŘSKÝ POTOK přílišnou důvěru a donutily mě o několik metrů níže skokem tygřím potok přeskočit, jen špičku boty na levé odrazové noze jsem v potoce jsem si smočil. Na následném táhlém stoupání na již těsný dohled obce HUDLICE se v závěru vzniklý náš tříčlenný "nelomnický" předvoj vůbec nešetřil, já proto, že nechtěl jsem již připustit další odklad setkání s naší dobrodinkyní ni o minutu. zkraje Hudlic rozvinuly se před námi pohledy na nejbližší obec Trubskou a na dolinu s panelovými domy Králova Dvora. Foto: L. Šlosar Bohudík za pár minut poté, co těsně před obcí skrze mobil prohlásil jsem se znovu a již naposledy, na křižovatce klesli jsme doprava po červeném značení levou částí podlouhlé návsi až těsně pod kostel. V hloubi zahrady ponořena - těsně za bustou rodákovou - byla tu "typická středočeská selská stavba", v níž 16. června 1773 spatřil poprvé světlo světa český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel Josef Jakub Jungmann, jeden z pokračovatelů národního obrození, oné nejslavnější a spontánní revoluce našich dějin, při níž přece nikdo nebyl zabit, mučen, ba ani snad sočen a dehonestován, a během níž několik obětavých Čechů, mezi nimi Jungmann, povzneslo za 50 let v bohatý jazyk máchovský předtím umírající národní jazyk prostý větší slovní zásoby a zaplevelený germanismy ještě více než ten dnešní anglikanismy. Takměř současně o půl třetí skutečně přišla obětavá starší paní a prodala nám pohlednice, turistické známky, především turistické vizitky č. 905 RODNÝ DŮM JOSEFA JUNGMANNA. rodný dům Josefa Jungmanna ponořen je hluboko v zahradě poněkud vlevo za bustou slavného rodáka. Foto: L. Šlosar V čase před třetí rozdělila se naše skupina již natrvalo, protože naši nelomnickou skupinu závislou na veřejných dopravních spojeních opět začal tlačit čas. V závratném tempu 6,5 km v hodině nejprve širokou cestou skrze křoviny, po zabočení doprava na rozlehlém prostoru a po dalším dočasném zabočení doprava přes LÍSEK dále nekonečnými bahnitými lesními cestami, dorazili jsme k rozhledně DĚD. Především v závěrečnému krátkém prudkém stoupání pociťoval jsem neblaze, že v důsledku obav z trávicích potíží nepozřel jsem od předranní snídaně, kterou tělo mé dávno již zužitkovalo, během dne již jakékoliv další tuhé stravy. nikoliv proto, že bych se tam hned na to nedoplazil, nýbrž abych dokumentoval, jak náhle zabolelo mě za krkem při pohledu k ní, zařazuji tentokráte pokorný pohled na rozhlednu Děd z místa těsně před závěrečným stoupáním k ní. Foto: L. Šlosar Pod rozhlednou naštěstí vypil jsem aspoň obsah čtvrtlitrové plechovky energetického nápoje Crazy Wolf a mohl jsem si tak v závěru následující hřebenové převážně zpevněné cesty plně vychutnat i překrásné výhledy na město Beroun. Zatímco však Maruška s Vláďou již v BEROUNĚ zaskočili ještě na úbočí Městské hory zkontrolovat medvědy, mě zbyly síly a chuti již jen na zachycení kostela sv. Jakuba Většího při náměstí do mé elektronické sbírky kostelů. Později na NÁDRAŽÍ SMÍCHOV rozloučil jsem se však se svými druhy opět zvesela, neb před tím ve vlaku dojedl jsem zbylou housku se salámem a dopil zakoupené plechovkové pivo . pohled na Beroun z konce hřebene nad městem vychutnal jsem si již v klidu s vědomím, že domů se dostanu nejen tentýž den, ale v přijatelnou dobu. Foto: L. Šlosar Posléze - příjemně až slastně unaven - v autobuse z Černého Mostu vyjíždějícím v 18,30 hod. již opět sám pod dohledem obřího úplňku - nejjasnějšího prý v posledních dvaceti letech -- bilancoval jsem nedlouho předtím ukončený 27-ikilometrový úspěšný a zážitky nabitý výlet. Při té příležitosti v duchu vyjádřil jsem svůj vděk těm, kteří - ač mohli nás odmítnout s odkazem na otevírací dobu - toho dne udělali pro nás nad rámec svých povinností něco NAVÍC a prodali nám turistické vizitky. Především neznámé paní z Hudlic za její obětavost a nekonečnou trpělivost děkuji i v konci této reportáže. Výlet na okraj Železných hor /12. 03. 2011/ aneb Dvěma kraji za dozvuky dávných řeží Překrásný vlastně již jarní den právě prožíval svůj nevinný předškolní věk, když před půl devátou vyklopil mě mírně zpožděný linkový autobus Praha - Polička v ČÁSLAVI ve východní části Středočeského kraje. Desetitsícové město vybral jsem si za východisko svého putování za turistickými vizitkami proto, že zdejší informační centrum patří mezi ty, jež turistovi příznivě nakloněny jsou i mimo turistickou sezónu dokonce o sobotách i nedělích. Kouzlo mé volby spočinulo i v tom, že ve městě nikdy předtím jsem nebyl a že byl jsem tedy závislý na tom, co nastudoval jsem si předtím, i na úspěšnosti svého dotazování u samotných Čáslavanů. Protože štěstí přeje připraveným, prvním objektem na který padl zřejmě i v tomto směru vycvičený můj zrak, byla restaurace Zlatopramen hnedle naproti autobusovému nádraží, kde první pivo bylo tím nejlepším startem do předpokládaného žíznivého dne. Za jeho dalšího přirozeného běhu vydal bych se posléze přímo do centra, kde informační středisko otevíralo v 9 hod. Při přípravě na výlet předešlého večera zabloudil jsem se však krom jiného i na webové stránky Spolku pro vojenská pietní místa, jež jsou jediným mým celorepublikovým zdrojem informací týkajících se pomníků z války roku 1866 po zmizení generálního katalogu pomníků z internetu. Následkem toho sobotní mé putování stalo se znenadání putováním tématickým. Z mapy města zvěděl jsem předem, že nebožtíkům z Čáslavi vykázán je severní okraj města, po mém dotazu nahodilému chodci ukázalo se, že postačilo mi držet se kolejí, přejít je v místech, kde mi to bylo poprvé nabídnuto, a poté již spolehnout se na silnici, jež bezpečně dovedla mě - 1,5 km od autobusového nádraží - ke třem mohutným bělavým branám hřbitova. Ještě než propadl jsem zoufalství z oceánu hrobů, v němž měl jsem - maje sice alespoň jejich obrázky - zakrátko pátrat, kdosi z časoprostoru tiše mě oslovil. Byla to Prozřetelnost, jíž ku pomoci přidal jsem vlastní intuici, a ta dovedla mě ještě na kraji hřbitova doleva ke třetímu uzavřenému vchodu, od nějž vpravo při pěšince jako šestý pomník nalezl jsem hrob Emanuela Wassermanna, jenž zemřel 17. 06. 1903, k válce prusko-rakouské však vztahovalo se označení "maj. válečné medaile z r. 1866". Písmo ve středu prozrazovalo, že jednalo se o občana židovského vyznání, další údaj "c.k. cejch. mistr v Čáslavi" dodal, že šlo o občana ctěného. Prozřetelnost nenechala mě u hrobu prodlévat dlouho, čapla mě za ruku a vedla mě podél zmíněné zdi do rohu, kde u průchodu do vedlejší sekce nacházely se dva pomníky s přímým vztahem k válce prusko-rakouské, v nižším pohřbeni jsou 4 pruští vojáci a ve vyšším dokonce společně 16 pruských a 70 rakouských vojáků. Tyto společné hroby nebo sousedství hrobů, v nichž pohřbení za života nemilosrdně se navzájem pobíjeli, naplňují mě dílem pocitem radosti z věčného nadčasového smíření, dílem absurdními představami například sousedících hrobů četaře Honzátka a Milana Paumera a stovek protestních petic a tun papíru popsaného ideologicky nesmiřítelnými frázemi, před Majestátem smrti tolik nicotnými. oba pomníky věnované padlým vojákům z války prusko-rakouské nacházely se na čáslavském hřbitově vedle sebe, což bylo dobře, neb měl jsem po ruce obrázek pouze jednoho z nich a další bych tak hledal jako jehlu v kupce sena. Foto: L. Šlosar Zapamatoval jsem si, že oba pomníky - tedy ty reálné - naleznu ještě lépe, půjdu-li od prostředního vchodu k velkému kříži a od něj doleva podél zdi do rohu příslušného oddílu hřbitova. Nato vrátil jsem se zpět přes koleje a od nich směrem k centru. Rušná Pražská třída poponesla mě ještě blíže na dohled vysokého kostela sv. Petra a Pavla do parčíku, kde pochválil jsem sám sebe, jak dobře jsem připraven - zvětralý nápis "Padlým pěšího pluku čís.21 ve válkách 1859, 1866, 1878" ze směru mého příchodu bych v reálu nepřečetl ani náhodou. Na náměstí Jana Žižky z Trocnova v informačním středisku v budově radnice zakoupil jsem obě turistické vizitky z města a nato málem navždy uvízl ve sklepení velice stylové a útulné restaurace Tři mušketýři nemoha se zprvu domoci úhrady za útratu v síle jednoho piva. Protože už měl jsem dosti toho, jak kostel sv. Petra a Pavla odevšad si mě prohlíží, aby se mi vzápětí zase schoval, zamířil jsem si to neprodleně k němu na sousední Kostelní náměstí, abych se s ním poměřil "tête-a-tête", případně "head to head", což ovšem bylo obtížné aspoň vůči jeho vyhlídkové věži, jež pne se do závratných výšin. Daleko lépe se mi pohlíželo na sloup postavený před kostelem na paměť kněze podobojí Matouše Ulického, jenž byl 11. 09. 1627 v Čáslavi popraven, neb prý pobuřoval a podněcoval. osmiboký sloup před kostelem sv. Petra a Pavla, jehož zdi jsou patrny za ním, postaven byl na paměť popravy kněze Matouše Ulického v Čáslavi. Foto: L. Šlosar V kostele samém přistižen byl jsem - jak žák pod lavicí čtoucí si povinnou literaturu - mladým mužem při fotografování interiéru, i odvedl jsem preventivně jeho pozornost adorací krás kostela, k čemuž můj protějšek přitakal. Nešlo z mé strany o pokrytectví, ozdoba kostela zalahodila mi nádherou na straně jedné a nepřeplácaností na straně druhé. Když vystoupil jsem z kostela, do reálna probral mě naráz prudký slunečný svit a oslovení pánským oudem, jímž častovali se právě před kostelem dva adulescenti. Úplně v posledku ještě v Čáslavi namířil jsem si to zpříma k nádraží, kde získal jsem razítko s datumovkou, poté překročil jsem po lávce koleje a konečně volný co pták ocitnul jsem se ve volném terénu. I s vědomím, že ve městě toho jest ještě mnoho k vidění, přece jal jsem se naplňovat druhou část svého programu - pěší přesun do Přelouče. Procházel jsem naprosto rovinatým terénem, vlevo v dáli spokojeně pokuřovala chvaletická elektrárna, prostor přede mnou na blízkém obzoru hradil zalesněný hřeben, zprava sužovaly mě větry, nebylo mi vůbec po chuti, že snažily se pronikat mi pod větrovku a hladit mě přes vlhkou košili, neb svetr odložil jsem do batohu již dříve na hřbitově. protože těšil jsem se na plynulou nepřerušovanou chůzi, vypadl jsem docela rád z jinak hezkého města a na rozlehlém prostoru těsně za Čáslaví sledoval jsem po své levici bánící chvaletickou elektrárnu. Foto: L. Šlosar Po překlenutí již třetí, nejméně z nich frekventované silnice, jež za Čáslaví drze odvážily se přetínat mou cestu, moudře zabočil jsem mírně doprava přes VÝČAPY, za nimiž jakoby mocně přitahován byl jsem mohutným dvouvěžovým kostelem. V obci ZBYSLAVI ujala se mě rázně přímá již silnice na Přelouč, načas vymkl jsem se jí na konci obce právě dík zmíněnému kostelu, jenž náhle zůstal příliš stranou vpravo. Nepříjemně překvapeného omšelostí jeho fasády zaujal mě však na jeho zdi zachovalý náhrobník Zbyslavské paní - Johany Polyxeny Šofmanové rozené Mitrovské z Nemyšle, která v polovině 17. stol. nechala provést na kostele značné úpravy a která od 18. února 1662 spí tu věčný svůj sen. Desku chystal se zrovna zvěčnit i mladý tatínek, jenž shodl se se mnou v zájmu o náhrobník v mém případě nahodilém a jenž projevil o památce hlubší povědomí tím, že se o zemřelé erudovaně rozhovořil. dvouvěžový mohutný kostel ve Zbyslavi přitahoval mě velice po dlouhou dobu. Foto: L. Šlosar náhrodní deska na zdi kostela Nejsvětější Trojice ve Zbyslavi věnována je paní Johaně Polyxeně Šofmanové, jež tu jest i pochována a jež se v 17. stol. zasloužila o značné úpravy kostela, jehož současný stav naléhavě si žádá jejího následovníka. Foto: L. Šlosar Dávaje přednost památkám historickým před přírodními svou odchylku od silnice jsem více neprohloubil, naopak ve vytčeném směru prošel jsem obec BÍLÉ PODOLÍ s kostelem sv. Václava, za níž jakoby mocně přitahován byl jsem dalším mohutným kostelem a hranolovitou věží. Obec SEMTĚŠ již na úpatí lesnatého hřebene nepřivítala mě příliš vlídně, neb restaurace v centru byla zavřena a stran možnosti shlédnout tvrz v doporučeném stavení na mé zvonění nikdo nereagoval a na ťukání na okno rovněž tak, byť u domu stála dvě auta, takže zahřešil jsem slovem natolik neslušným, že neozdobilo by literární dílo ani jednoho z Čapků. mohutný evangelický pseudogotický kostel v Semtěši i čtverhranná tvrz tamtéž poutaly mou pozornost v dáli přede mnou již poté, co vyšel jsem ze Zbyslavi. Foto: L. Šlosar v Semtěši spokojil jsem se toliko pohledem na gotickou věž zvenčí. Foto: L. Šlosar Na krátkém stoupání obcí stočil jsem se ze směru východního na sever a vprostřed následujícího lesního úseku již na rovině zaměnil jsem Rathovu monarchii za Martínkovu republiku v barevném spektru stále na vlnových délkách 585 - 620 nanometrů. První z Pardubického kraje přivítala mě obec LITOŠICE nejvlídněji jak mohla - místní pohostinství bylo před večerním hasičským plesem ještě otevřeno, takže za přispění rázné, leč pohotové hostinské vsákl jsem tu do sebe lačně dvě piva. Na konci dalšího lesa skrze průzor mezi stromy v dáli objevila se konečně Přelouč, těsně pode mnou pak obec JANKOVICE, kde Vesnické zemědělské muzeum prezentovalo se vpravo holubníkem a zemědělskou technikou. zdali představuje kámen vprostřed Litošic něco zvláštního nežli sympatickou kulisu, přemýšlel jsem marně, můj rozum nezbystřila ani dvě piva předtím v tamním pohostinství pozřená. Foto: L. Šlosar mezi Litošicemi a Jankovicemi chystal jsem se projít špalírem, jenž vytvořily silné a vzrostlé břízy při silnici - určitě na mou počest. Foto: L. Šlosar konečně skrze průzor mezi stromy objevila se na blízkém obzoru Přelouč a těsně pode mnou Jankovice. Foto: L. Šlosar Pomyslil jsem si, že poslední tříkilometrový úsek bude velice nudný, leč za Jankovicemi ponořil jsem se do dolíku, za nímž na mně první domy města PŘELOUČ vybafly tak znenadání, že málem jsem se polekal. Na kraji města po poradě s jedním Přeloučanem zaměnil jsem ulici Havlíčkovu doprava za Žižkovu. Dvouvěžový kostel Navštívení Panny Marie, jenž sledoval jsem nato vytrvale před sebou, prohlásil se mi dodatečně jako můj cíl, neb rozkládal se na hřbitově na návrší Svatém poli na východním kraji města, kde hodlal jsem najít dva pomníky vztahující se rovněž k prusko-rakouské válce roku 1866. Při pohledu na změť pomníků rozdělených navíc do čtyř hřbitovů, opanoval mě pocit zoufalství bratranců Veverkových v širém lánu ztracený USB flash disk hledajících, byť vytištěné fotografie hledaných pomníků měl jsem k dispozici. Měl jsem také údaje o jejich poloze v GPS souřadnicích, ty mi vlivem nedostatečného vybavení byly však platny co vynálezcům ruchadla v době jejich žití USB flash disk na poli přece jen nalezený. Bohudík první z pomníků, pod nímž odpočívá 30 pruských vojáků, našel jsem záhy. V levé zadní části hřbitova zabočil jsem zpět proti směru svého příchodu do židovského hřbitova a hned na jeho kraji znovu doleva do dalšího sektoru, stačilo zeptat se na hřbitov evangelický, pomník nachází se tu hned vlevo v rohu u vchodu. Druhý, v němž pohřbeno je 22 pruských vojáků, měl být na hřbitově novém, tedy na doporučení místní návštěvnice hřbitova v oné zadní části hřbitova, ostatně blíže vchodu zpravidla nachází se logicky hřbitov starý. Přesto pomník nalezl jsem nakonec v přední části hřbitova od levého předního rohu asi deset metrů při pěšince naproti hřbitovní zdi. Zbyl čas podívat se na hřbitovní kostel samotný, a strnul jsem - ejhle já ve svém přirovnání o vlcích a jeden z vlků za humny na stěně kostela - zlatě orámovaná deska na kostele praví, že je tu pohřben František Veverka, jeden z obou bratranců - vynálezců ruchadla. nápis na zdi hřbitovního kostela Navštívení Panny Marie informuje návštěvníka o tom, že jeden z obou vynálezců ruchadla bratranců Veverkových František spočinul zde na Svatém poli na kraji Přelouče. Foto: L. Šlosar V novém informačním centru v kavárně Gavi Café v ulici Hradecké pod náměstím měli kupodivu točené pivo, dokonce plzeňské, razítko však taky kupodivu nikoli. Na základě telefonátu věděl jsem předem, že tu zatím nemají ani turistické vizitky, jež jsou teprve objednány. I nechal jsem tu obálku s poštovní známkou v ceně 10 Kč a se svou adresou a taky 12 Kč za turistickou vizitku Přelouče. Já totiž stále věřím v poctivost lidí, vždyť i z drtivé většiny osob, jež pod záminkou sčítání lidu navštíví v těchto dnech důchodce - mádlovsko-issovskou částí dnešní generace za naivní důvěřivce považované, vyklubou se nakonec skuteční sčítací komisaři, kteří si od navštívených nic neodnesou, ba dokonce sčítací formuláře jim předají. dominantou Přelouče není kupodivu některý z kostelů nýbrž dvojice mohutných vysokých domů na náměstí, jednou z nich je budova Obecní záložny. Foto: L. Šlosar Když po prohlídce náměstí v Přelouči mířil jsem - spokojen s naplněním svých sobotních ambicí - na nádraží, odsouhlasil jsem si v duchu, že podobné krátké asi 25-ikilometrové tématické výlety jsou pro mě to pravé ořechové, jen kdyby bezbranné peněženky tolik neplenily. P. S. Dovětek: V informačním centru v Přelouči skutečně nezklamali mou důvěru a turistickou vizitku mi zaslali ihned poté, co obdrželi jejich zásilku.. Setkání s pivem /05. 03. 2011/ aneb Protínání Olomouce Cílovým místem 13. ročníku cílového turistického pochodu Setkání s pivem, jehož pořadatelem byl odbor KČT Dobrý hospodář Olomouc, byl v časovém rozmezí mezi 10 a 14,30 hod. tradičně hostinec Pod lipou ve Lhotě nad Moravou. Svou první účast na tomto pochodu rozhodl jsem se spojit s krátkou návštěvou stotisícového statutárního města Olomouc, jež se nachází pouhých vzdušnou čarou asi 13 km jihovýchodně od zmíněného cíle turistického pochodu. Společným jmenovatelem obou zmíněných vrcholů mého sobotního výletu stalo se tak pěší putování z Olomouce do Lhoty na Moravě. S Olomoucí spojeny jsou čtyři turistické vizitky - č. 1055 - Olomoucká radnice, č. 1056 - Sloup Nejsvětější Trojice, č. 1057 - Olomouc a č. 1059 - Klášterní Hradisko v Olomouci. Po delší úvaze zavrhl jsem možnost dojet ještě linkou MHD Olomouc č. 11 pro turistickou vizitku č. 973 - Bazilika Navštívení Panny Marie na Svatý Kopeček. Zříkám se totiž pokud možno výletů typu "Honem si prolítneme Kokořín, abychom ještě dnes stihli Karlštejn a Křivoklát". Pokud se jedná o Klášterní Hradisko, nachází se v severní části Olomouce a s nepatrnou oklikou vyhovovalo směru mého putování z Olomouce, jež tak větší část města protnulo na dvě části. Po této úpravě následujícího programu mě proto ani nijak zvlášť nebralo, když v Pardubicích místo přispěchavšího expresu č. 143 Odra, jímž měl jsem dojet do Olomouce těsně před devátou, vyslechl jsem si hlášení o jeho hodinovém zpoždění v důsledku poruchy lokomotivy. I s avizovanou časovou ztrátou zbývalo mi ještě poměrně dost času k naplnění mého záměru. V rohu pardubické nádražní haly v restauraci hotelu Sirius, jež zrovna otevírala, dal jsem si proto místo lkaní v pohodě půllitr plzeňského. Když za půlhodinu z restaurace vynořil jsem se, z tabule odjezdu vlaků zjistil jsem pozoruhodný fakt, že jsou i jiné vlaky jedoucí z Pardubic do Olomouce, a na poslední chvíli nastoupil jsem do rychlíku č. 705 Galán, jenž dopravil mě do místa určení přesně dle jízdního řádu, byť z pohledu mého původního záměru o necelou hodinku později. Možná že jsem tak vůbec zamýšlený program dne zachránil, protože kdožví, kdy zpožděný expres skutečně do Pardubic a později do Olomouce dojel. Pro své putování skrze Olomouc byl jsem náležitě připraven, takže bez rozmýšlení vybral jsem si široký, kupodivu liduprázdný bulvár hnedle proti nádraží, po něm překlenul jsem postupně Moravu a její náhon Mlýnský potok, jenž jakoby se teprve rozhodoval, kde níže navrátí zpět své vody do Moravy. Hnedle za potokem odbočil jsem doprava, mihl jsem se vedle policejní stanice, naopak chvíli zdržel jsem se u kostela sv. Kateřiny Alexandrijské, panny a mučednice, postaveného v jednoduchém gotickém slohu již v letech 1360 - 1363. Ihned vzápětí na Dolním náměstí kašny Jupiterova a Neptunova a zhruba mezi nimi sloup P. Marie ukázaly se chutným předkrmem hlavního chodu, jenž nabídl se mi vzápětí na náměstí Horním. Ještě před jeho konzumací vkročil jsem do informačního centra v radnici, jež je k turistovi neobyčejně přívětivé, neb stále má otevřeno od 9 do 19 hod. Také všechny 4 turistické vizitky Olomouce byly tu k mání v počtu, jenž uspokojil by snad i rotu vojáků z nedalekého vojenského újezdu Libavá, k nim navíc měli tu i onu turistickou vizitka č. 973 ze Svatého Kopečku. Usilovně hledal jsem posléze vhodné místo, ze kterého bych mohl zachytit v plné kráse "původně gotickou budovu s renesančními přestavbami, vyhlídkovou věží a orlojem", jak je budova radnice popsána na turistické vizitce č. 1055, při kteréžto činnosti bych do další významné pamětihodnosti na Horním náměstí - sloupu Nejsvětější Trojice - "jednoho z vrcholných děl středoevropského baroka postavené ke slávě Boží v l. 1716-1754" /vizitka č. 1056/ narazil i v případě, kdyby mě neupoutal ihned poté, co jsem obešel radnici z její východní strany. Sloup je neobyčejně pestrý a členitý a každá jeho, byť sebemenší součást - socha či reliéf je vlastně sama o sobě hodnotným uměleckým dílem. Nato znovu přistoupil jsem k radnici a podrobněji si prohlédl jsem si orloj, jenž obnoven byl r. 1955 podle návrhu Karla Svolinského. Mezi figurálními malbami nacházelo se šest ciferníků /z toho dva větší/, nad nimi mezi dvěma okénky pro figury orloje, jejichž čas jako každý den měl přijít o poledni, zlatil se kohout. Na konci okružní své cesty po Horním náměstí stanul jsem se ještě u Caesarovy kašny s jezdeckou sochou protagonistovou, nápis na dlažbě mě poučil o tom, že jedná se o "největší z olomouckých kašen. Byla vytvořena r. 1725. Autorem nádrže byl Václav Render, plastika je mistrovským kusem Rennerova tovaryše Jana Jiřího Schaubergera". Byl čas pomýšlet na odchod z centra města za dalšími zážitky, ale nemohl jsem odolat, abych si alespoň neodskočil Opletalovou ulicí k mohutnému kostelu sv. Mořice /radnice i církevní stavby vypínají se v Olomouci do nebetyčných výšek/. Když už nemohl jsem nalézt vhodného místa k jeho celkovému zachycení, vyfotografoval jsem si alespoň sousoší Olivetská hora na jižní straně kostela směrem k Hornímu náměstí. Další svůj postup městem měl jsem zaznamenán dle mapy v podobě sledu průchozích ulic - Ostružnická - Denisova - nám. Republiky - 1. máje - Komenského, ve skutečnosti nebylo sice jednoduché názvy ulic nalézat, v praxi však stačilo plynout rovnou za nosem, pouze na konci ul. 1. máje bylo nutno vydat se na vidlici dvou ulic po té levé. Z centra vzdaloval jsem se však s těžkým srdcem, jen na své cestě barbarsky minul jsem po pravici kostel Panny Marie Snažné, odolal jsem svodům aspoň přiblížit se ke zdaleka viditelné věži katedrály sv. Václava a alespoň u další z dálky naproti viditelné barevné stavbě pravoslavného kostelíka sv. Gorazda postál jsem krátce, pamětliv stále toho, že v těch místech ještě před kostelem těsně za tokem Moravy musím obrátit se doleva proti jejímu proudu a započíst tak protínání Olomouce z jihu na sever. Nebylo mi zcela jasné, zda po mé levici přes řeku architektonicky bohaté centrum loučilo se se mnou prostřednictvím katedrály sv. Václava vyčítavě či výsměšně se slovy "Vidíš, hochu, přece jen proběhl jsi Karlštejn, abys ještě dnes stihnul Křivoklát". Odpověděl jsem v duchu zahanbeně: "Třeba se sem ještě vrátím, i na Svatý Kopeček, taky abych si mohl nalepit i jeho vizitku, se vypravím", posléze zcela před sebou věnoval jsem pozornost budově s prostředním třípodlažním traktem a v tu chvíli s pěti viditelnými věžemi z obou stran, zářící pod modrou oblohou v prudkém svitu předjarního slunce. Blížil jsem se ke Klášternímu Hradisku - "dominantnímu baroknímu klášteru premonstrátů, od r. 1802 sídlu vojenské nemocnice" /vizitka č. 1059/, nápis před ním prozrazoval, že budova tuto svou poslední funkci podržela si dodnes. Nato mazal jsem si to stejnojmennou čtvrtí Olomouce mezi již nízkými budovami, v další čtvrti Černovír nechal jsem se ke krátkému zastavení zlákat toliko kostelem Československé církve husitské Prokopa Holého z r. 1940, či spíše památníkem obětem války ležícím před ním. po svém zničení při osvobozovacích bojích v roce 1945 byl olomoucký orloj obnoven roku 1955 dle návrhu Karla Svolinského v podobě novodobé. Foto: L. Šlosar sloup Nejsvětější Trojice je klenotem Horního náměstí v Olomouci. Foto: L. Šlosar Caesarova kašna na Horním náměstí je z olomouckých kašen největší. Foto: L. Šlosar za řekou Moravou nad olomouckými domy tyčila se mohutná katedrála sv. Václava. Foto: L. Šlosar v bývalém premonstrátském klášteru Klášterní Hradisko sídlí již přes 300 let vojenská nemocnice. Foto: L. Šlosar šv olomoucké čtvrti Černovíru před husitským kostelem nachází se pomník obětem obou světových válek. Foto: L. Šlosar Konečně překlenul jsem opět řeku Moravu a spěchal jsem /vlastně valil jsem - byl jsem přec na Moravě/ po výpadovce směrem severním na Uničov - zmítán nejistotou. Nemaje turistickou mapu vytiskl jsem si doma pro každý úsek cesty mapu z internetu, a ejhle - pro tento velice nudný úsek cesty omylem vytiskl jsem dvě mapy na jednu stranu, takže mi obě byly platné co jaguárovi sněžnice. Tak rozkolísán prošel jsem skrze polovinu administrativní částí Olomouce Chomoutov, až na křižovatce silniční ukazatel doleva přislíbil mi, že po 1 km dorazím do Horky nad Moravou, kde konečně měly mě očekávat turistické značky. Tam měl jsem na vybranou - z Horky mohl jsem do Lhoty nad Moravou doputovat po zelených či červených značkách či jejich kombinováním celkem ve čtyřech variacích. Rozhodl jsem hnedle pro první - zeleně - značenou cestu vedoucí doprava. Zlákal mě příslib vlídného domorodce, že dojdu tak k objektu, jenž vytrvale označoval co Štrougalův zámeček. Vskutku po necelých 3 km objevila se na mýtině vprostřed lesa asi 100 metr po mé pravici budova se čtyřmi štíty ve dřevě - nyní Lovecká chata - a vlevo od ní miniaturní skansen. Vtrhl jsem do chaty co povodňová vlna z Moravy a skrze okoralé rty objednal jsem si pivo, které lačně vypil jsem, ještě než stačil jsem za ně poděkovat. Na následujícím rozcestí U tří mostů nechal jsem se zlákat doprava červenými značkami pod příslibem, že zavedou mě po naučné stezce Luhy Litovelského Pomoraví nejkratším směrem do cíle pochodu. Správnost mého rozhodnutí potvrzovaly skupinky důchodců v turistickém trousící se v protisměru. V obci Hynkov, kam došel jsem se z lesa po polní cestě, nenechal jsem bez povšimnutí kříž z r. 1905, jednoduchou kapličku z r. 1931 a tmavý jehlan - památník osmi zdejším občanům padlým v 1. světové válce a dvěma zdejším obětem 2. světové války, hospodu však ano, však za půlhodinku se dočkám. Nato pokračoval jsem po kraji lesa cestou vyvýšenou mírně nad úroveň okolní krajiny. Procházel jsem krajinou tzv. selských hrází, jež umožňovaly rozlití povodňových vod jednoho z ramen Moravy - Mlýnského potoka - po lužním lese po mé pravici a jež chránily rozlehlá pole a sídla po mé levici. V místě, kde přiblížil jsem se ke Lhotě nad Moravou takořka na dostřel a kde značená cesta uhýbala doprava, svedli mě cyklisté na cestu mířící do vsi přímo. Na jejím kraji nápis na nenápadné dvoupodlažní budově zvěstoval příchozím, že zde narodila se první česká oběť fašismu MUC. Jan Opletal. Na rozdíl od nápisu se nedaleká budova restaurace Pod lipou možná přehlednout dala, přeslechnout však nikoliv. Již zvenčí byl slyšet skvělý band, jenž ve složení 3 mužů a 1 dívky vyhrával tu k tanci. Jako člověk introvertní a plachý podobných akcích zpravidla aktivně se nezúčastňuji, zato rád při nich nasávám … jejich atmosféru. Proto usadil jsem se v malé klidnější místnosti vlevo od vchodu, kde předtím zaprezentoval jsem se u Josky a Rosti z Klubu dobrých hospodářů. Za startovné 30 Kč obdržel jsem pestrý diplom s barevnými momentkami z akce a se starobylým pohledem Lhoty a také odznak pochodu z umělé hmoty. V místnosti s kožešinami na stěnách a s cedulí s nápisem "Do hospody slintavka / z hospody kulhavka / a doma čeká šílená kráva", poseděl jsem příjemnou téměř hodinku při dvou pivech a dršťkové polévce. na obrovské louce vprostřed lesa náhle po mé pravici objevila se Lovecká chata a vpravo od ní miniaturní skansen. Foto: L. Šlosar většinou po mé pravici objevoval se lužní les v nejrůznějších podobách. Foto: L. Šlosar - na kraji lesa mezi Hynkovem a Lhotou vedla krajinou tzv. selských hrází široká cesta, na které se shodli pěší i cyklisté. Foto: L. Šlosar v nenápadném všedním domku narodil se 01. 01. 1915 Jan Opletal, na tabuli na domku je však uvedeno datum jeho úmrtí 11. 11. 1939. Foto: L. Šlosar hostinec Pod lipou dal se při kvapné chůzi i přehlédnout, ale nikoliv přeslechnout. Foto: L. Šlosar skvělá čtyřčlenná skupina uvnitř hostinec Pod lípou účastníkům turistického cílového pochodu Setkání s pivem vyhrávala a zpívala do tance. Foto: L. Šlosar Úplně nakonec ještě ve Lhotě křížem, Božími mukami a dřevěnou zvoničku potěšen byl jsem, mírným stoupáním na železniční zastávku ve Střeni dospěl jsem, při prvním mezipřistání nazpět kostel sv. Alfonse v obci Červenka zvenku shlédl jsem, při druhém pak při pivě v restauraci Marilyn proti nádraží v Chocni část zápasu Slovácko - Viktoria Plzeň uviděl jsem a v přímém vlaku Choceň - Trutnov s přistoupivšími Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnici zážitky ze skvělého turistického dne směnil jsem. Šumperská zimní padesátka - kratší trasa /19. 02. 2011/ aneb Z defilé drobných církevních památek v Horním Pomoraví Dobrovolné krátkodobé vyhnanství mimo dosah svých známých na 22. ročníku Šumperské zimní padesátky upřednostnil jsem v sobotu z těchto důvodů: 1/ dosud pro mě neznámá krajina, 2/ plynulé na sebe navazující a spolehlivé spojení do Šumperka i zpět, 3/ vzdálenost 200 metrů mezi místem startu a cíle a vlakovým nádražím, 4/ možnost prostudovat si předem z propozic vyvěšených na internetu aspoň pravděpodobnou trasu. K cestě do 185 km vzdáleného Šumperka /přes Pardubice/ nemusel jsem si dokonce příliš přivstat, postačilo mi vyjet autobusem z Trutnova v 05,45 hod. a v návaznosti na to pak svou cestu vlakem započít v Pardubicích s přestupem v Zábřehu na Moravě. Do Šumperka přibyl jsem tak v 09,08 hod., hrubá časová mezera 7 hodin ke stejnému způsobu cestování nazpět dávala předpoklad zvládnutí trasy 25 km nejen bez stresu a zbytečného spěchu, ale také s možností porozhlédnout se kol sebe - a to měl jsem v záloze ještě další ještě poslední výhradně vlakové spojení o další třičtvrtěhodinu později. Propozice samozřejmě nelhaly - po devěstě metrech po překročení ulic Jesenické a Jeremenkovy skupinky turisticky oblečených postav nedaly i náhodnému kolemjdoucímu možnost nepovšimnout si vlevo rozsáhlé vily Doris s růžovou fasádou, sloužící co Dům dětí a mládeže, v jejímž průčelí hnedle za vchodem skryta byla skromná vstupní místnost startu a cíle pochodu. Za startovné 20 Kč pro členy KČT obdržel jsem zatím velice stručný popis a informaci hlavního manažera o možnosti obměnit si trasu, jíž nebyl jsem schopen zcela docenit. Právě úvodní věta popisu a následující mé přehlédnutí způsobily již na startu mou více než půlhodinovou časovou ztrátu, jež však neměla na průběh mého dalšího putování nepříznivý vliv, dokonce nevyvedla mě příliš z míry, pouze mě donutila k větší soustředěnosti. Na její nedostatek v úvodu pochodu možná podepsal se krátký můj rozhovor s členkou Klubu přátel rodinné a příbuzenské turistiky, od níž dozvěděl jsem se o ztrátě, jíž zaznamenal Klub loni. Ze dvou bratrů - hegemonů Klubu ten méně nápadný a méně hovorný, ale skvělý turista a hlavně člověk v říjnu zemřel, a jeho bratr, spiritus agens Klubu, vždy optimistický a pozitivně smýšlející turista s nemocí bojuje již rok. Strašně Ti přeji, Pepíku, aby ses k turistice zase vrátil. Věřím, že Tvůj Klub mezitím krom jiného i častou účastí na turistických akcích bude Ti činit radost a dokáže, že si Tvé obdivuhodné organizátorské činnosti váží. Ale zpět k itineráři. Ten totiž účastníka trasy 25 km zavedl zpět naproti nádraží k rozcestníku a velké mapě města. Odtud vybídl poutníka pokračovat po společných žlutých a modrých značkách ke světelné křižovatce k lékárně U Krále Jiřího a k restauraci Koruna na začátek ulice Temenecké. Po delším bádáním na mapě přičiněním žluté směrovky konečně uvěřil jsem tomu, že se musím vracet zpět k vile Doris, odkud jsem byl sem itinerářem poslán. Další mou chybou bylo, že nepovšiml jsem si, že žlutá a modrá značka vybízejí mě těsně před vilou Doris k odbočení doleva ulicí Jeremenkovou. Při lepší soustředěnosti mohl jsem navázat na obě značky později na několika místech již v centru města, nejlépe na náměstí Míru, kde však příliš soustředěn jsem byl na mohutnou radnici s vysokou věží a morový sloup z r. 1799 vedle ní. Nakonec v duchu pamětliv mapy Šumperka dostal jsem se aspoň na ulici Havlíčkovu, jež obchází náměstí Míru na sever zleva a jež konečně dovedla mě ke světelné křižovatce, za níž započala ulice Temenická, jež při břehu potoka Temenec provedla mě místní částí Temenicí. Nyní zkoncentroval jsem se naštěstí natolik, že nepřehlédl jsem již silnici doleva, po jejíchž serpentinách, z nichž dvě na počátku protnul jsem po lesní cestě, vyšplhal jsem se až k hájence Vápenice, kde plynulost mé chůze přerušila ztráta kapesníku, návrat o několik stovek metrů zpět mě k jeho nalezení nepřivedl a dále se mi již vracet nechtělo. Pohled na obec Hrabenov přede mnou, do níž ovšem klesl jsem dalšími silničními zákrutami, prozrazoval současně charakter krajiny západně od Šumperka, kterou mi dále bylo nutno projít - vysoké kopce okolo mě pnoucí se do výšin 500 až 600 metrů, v jejichž sevření budu dále proplétat se po silnicích a místních komunikacích. Samotná obec pak předznamenala charakter pamětihodností, jež dále budu míjet - drobné církevní památky - především kříže, a pomníky obětem 1. světové války, jež vyštvala chasníky z každé, byť sebemenší vsi. Zelené značky, jež připojily se ke mně v obci zleva a především jejich ukazatel, definitivně zvýraznily daň nevědomosti, jíž platil jsem právě z titulu své první návštěvy těchto míst. Pamětliv ještě sněhových polí v okolí Trutnova a toho, že nazouvám nyní zimní boty, jež nejsou zcela uzpůsobeny na zimní terén, přibyl jsem do Šumperka nedoceniv toho, že zde budu se pohybovat převážně v nadmořských výšinách o 50 - 100 metrů nižších. Ani mě proto nenapadlo, že bych se měl pídit po možnostech, které tu skýtají poutníku cesty volným terénem, a propásl jsem tak - přes již zmíněnou benevolenci pořadatelů stran výběru trasy - na únor výjimečnou možnost dostat se do Hrabenova přes vrchol Háje s rozhlednou, jež marně mě ze svých výšin vábila sledujíce mé zápolení ještě Šumperkem. Tak snad příště, bude-li jaké. Překročil jsem řeku Moravu a zabočil jsem doleva do obce Ruda nad Moravou, jejíž název prozrazuje dávnou těžbu železné rudy. Po silnici doputoval jsem k zámku, kde itinerář přikazoval mi zaznamenat, co sídlí v zámku, což nebylo těžké zjistit, jméno společnosti skvělo se na buňce před zámkem. Jeho vnější vzhled vnutil mi myšlenku, zda Švédové, kteří zámek poničili o třicetileté válce, nedokončili svůj plen teprve před nedávnem, naopak utěšeným dojmem působilo sousoší sv. Jana Nepomuckého před ním, z anagramu na něm lze dovodit, kdy tato klasicistní památka byla opravena, pokud luštitel vypořádá se s předběžnou otázkou, zda autor anagramu neskryl římské číslice I a V také do písmene N ve slově Nepomuceno. Dle itineráře měl jsem vstoupit do cyklostezky č. 51 slující Moravská stezka již zkraje Rudy, mě však prohlásila se až u zámku, kde vybídla mě odbočit doleva, a od té doby byla mi naprosto spolehlivou průvodkyní, jejíž případné vcelku nezáludné vrtochy navíc vyzrazoval předem sice stručný, leč velmi přesný, výstižný a spolehlivý popis trasy. Vilu Doris, v níž sídlí Dům dětí a mládeže, opravdu nebylo lze přehlédnout. Foto: L. Šlosar vrch Háj prostřednictvím rozhledny ze svých výšin lákal k návštěvě - naposledy při odbočení v Temenici, ale u nedovtipného a ne zcela detailně nepřipraveného turisty bohužel nepochodil. Foto: L. Šlosar pohled k Hrabenovu prozrazoval současně charakter krajiny u Šumperka ve směru na západ. Foto: L. Šlosar před Rudou překlenul jsem poprvé řeku Moravu. Foto: L. Šlosar zatímco zámek v Rudě nad Moravou jeví se zvenčí zpustle, sousoší sv. Jana Nepomuského bylo poznamenáno naposledy lidskou rukou k jeho prospěchu. Foto: L. Šlosar Jeho pomocí dostal jsem se do Bartoňova, kde na železniční zastávce marně snažil jsem se vyzvědět od ženy čekající na vlak, jaké smutné události věnovány jsou zde kytice a svíčky. Po zpětném překlenutí Moravy z kraje obce Bartoňova nepřehlédl jsem odbočení doprava, vedle místních směrovek ukazující správnost dalšího mého putování nepovzbudila mě příliš další bílá s červeným lemem s kilometráží do Berlína 550 km, přestože podle jiné měl jsem ze směru svého příchodu v nohách 540 km z Varšavy. V Bartoňově jako horký brambor předávali si mě štěkotem psi ze sousedících usedlostí krčících se pod prudkým svahem - snad stěžovali si, že jejich páníčkové je na žádný pochod nikdy nevezmou, ale co já s tím? Po boku dočasné své průvodkyně po pravici železniční trati Jeseník - Zábřeh na Moravě šťastně minul jsem nevlídně působící průmyslové centrum zastírající široké údolí po mé pravici bílými provazci kouře. V obci Bohutín prošel jsem postupně kol kříže a kaple s dalším křížem a poslušen itineráře i přesného cykloznačení zabočil jsem za pomníkem věnovaným místním 12 padlým v 1. světové válce doprava takměř do protisměru do táhlého stoupání, na němž byl jsem pozdraven vlídnou místní ženou, jež zajímala se velice o akci, jíž byl jsem účasten, nebyl jsem totiž přece jen zdaleka první, jenž tudy procházel. Za Bohutínem octl jsem se znenadání v otevřené krajině po levici ve větší blízkosti lemované vysokým pásmem kopců bez zjevných památek po sněhu a doprava svažující se zlehka do širokého údolí. Z počátku mrazivé počasí koketovalo nyní s bodem mrazu, sluníčko, jež kol poleden občas vyhlédlo, končilo pomalu svou inspekci a především přede mnou na východě začalo opět ponechávat vládu nad oblohou vysokým hustým šedavým mrakům. Utěšený obraz krajiny vhodně doplňovaly kříže a obrázky. Vlevo v poli stojící kamenný kříž byl vystaven v roce 1800 Martinem Březinou, sedlákem z Bohutína, nese jeho jméno. Nízký dřevěný hnědý křížek vpravo při cestě čerstvého data s kyticemi byl nepochybně postaven v paměť dopravní nehody. Zeleně orámovaný Šimkův obrázek osaměle stojící v polích vlevo svým výrazně zeleným orámováním ostře rýsoval se proti holému svahu za ním. Již těsně před Bludovem, jenž předtím objevil se přede mnou v údolí v mlžném oparu, na obrázku vpravo namalován byl v moderním pojetí sv. Marek, evangelista. Lehárův obrázek vlevo již na kraji Bludova byl sem v současné podobě instalován místo jiného staršího obrázku Panny Marie. V Bludově za bělostným pomníkem obětem z 1. světové války s koulí nahoře, k němuž připojen byl pomníček sedmi obětem vztahujícím se k letopočtu 1938, a za kostelem rozloučil jsem se cyklostezkou č. 51 Moravskou stezkou. V příjemné hospůdce Pod kostelem na zdolání dvou piv vyhradil jsem si půlhodinku. Druhý příkaz v itineráři nahrazující kontrolu doplnil jsem označením barvy fasády restaurace. Nechtě podcenit čas, ponechal jsem nejbližší okolí kostela své příští návštěvě. Po úzké cestě začal jsem pozvolna stoupat nad obec. Můj dotaz na správný směr dalšího putování ukázal se nadbytečný, hned vzápětí jej potvrdil název ulice K Zámečku. Přehlídka církevních památek pokračovala. Čmakalův kříž těsně nad obcí byl slavnostně vysvěcený 14. 09. 1919. Bělobou svítící kaplička sv. Anny vpravo skrývala uvnitř obrázek sv. Anny s Pannou Marií. Výše vpravo shlížela na obec z vysokého podstavce socha sv. Rozálie postavená r. 1869 bezdětnými manželi. Ještě výše vlevo na nízkém podstavci místo sochy sv. Rocha stál toliko kamenný kříž, na ochranu obce před morem zůstala tedy sv. Rozálie sama. bílá směrovka s červeným okrajem vyslala ke mně tu neblahou zprávu, že pokud půjdu z okraje Bartoňova do Berlína, dostanu pěkně zabrat a hned tak se domů nevrátím. Foto: L. Šlosar z přemíry pomníků věnovaných padlým v 1. světové válce vybírám ten z Bohutína, ze zajímavostí v Bohutíně vybírám pomník věnovaný padlým v 1. světové válce. Foto: L. Šlosar po mé levici mezi Bohutínem a Bludovem v širém poli stojí Březinův kříž. Foto: L. Šlosar po mé levici mezi Bohutínem a Bludovem v širém poli stojí Šimkův obrázek, výraznou zelení se ostře rýsující v popředí holého svahu za ním. Foto: L. Šlosar bludovská hospůdka /Pod kostelem/ je pěkně stavěná a uvnitř útulná. Foto: L. Šlosar šetřit se musí mocnými škrty všude, proto svatá Rozálie na vysokém podstavci při cestě k Zámečku v rámci úsporných opatření je na střežení Bludova proti moru již sama, protože o kousek výše na nízkém podstavci jejího kolegu sv. Rocha vystřídal prostý kříž. Foto: L. Šlosar Závěr trasy od Zámečku moderně budovaného sídla, na jehož místě stál kdys panský dům z r. 1520, do Šumperka - toho dne poprvé a v posledku na souvislém nezpevněném, místy blátivém terénu - jsem si plně vychutnal, vědom si toho, že do cíle dorazím v předstihu, a že včas dosáhnu vlak v 16,10 hod. zaručující mi spolehlivý návrat do Trutnova ještě před osmou hodinou večerní, byť stejně jako ráno za hříšný peníz 199 Kč. Od lékárny U Jiřího na žlutě a modře značené cestě prozřel jsem, kudy správně měl jsem se ubírat v protisměru ráno. V cíli obdržel jsem krom diplomu také chléb se sádlem, k němuž přikoupil jsem si plechovkové pivo. Již doma pod dojmem silných zážitků poděkoval jsem v duchu Kosmickému Universu za to, že jsem při návratu ze svých putování očekáván, a poprosil jsem je zároveň, abych co nejdéle týden co týden mohl se těšit a spřádat své plány na další skromné své turistické výboje. Praha - Okoř /12. 02. 2011/ aneb Sláva rodinné turistice! Lidice s otazníky Ráno o půl šesté vyšel jsem před dům s obezřetností likvidátora min, pamětliv ještě čerstvé páteční zkušenosti, kdy po celonočním dešti tenký a neviditelný ledový povlak velice znesnadňoval mi čtyřsetmetrovou chůzi z domova na autobusovou zastávku Zelená louka. Zakrátko shledal jsem, že mé obavy jsou naprosto nesmyslné, naopak postupem času modrající se obloha, jen tu či onde pokrytá mráčky, ostře sledovaná z autobusu na lince Trutnov - Praha, slibovala překrásný sluneční den. Proti pátečnímu lijáku pokračující příznivý obrat počasí sledoval jsem na obloze ještě za mrazivého počasí po neobyčejně dlouhou půlhodinku na Vítězném náměstí na autobusové zastávce Dejvická, kam přibyl jsem naopak za neobyčejně krátkou půlhodinku metrem z Černého Mostu, pokud ovšem můj pohled nesklouzával na turisty chystající se zaplnit autobus linky č. 107 do Suchdola, k nimž nedlouho před odjezdem v 09,28 hod. přibyli taktéž má sestra Hela a můj švagr Honza. Ve třičtvrtě na deset převzal jsem na schodech před základní školou M. Alše v Suchdole od pořadatelů z Domu dětí a mládeže Praha 6 zdarma itinerář trasy 8. ročníku pochodu Praha - Okoř. Ze severozápadní výspy Prahy propletli jsme se nejprve svažující se ulicí Pod rybníčkem, téměř na jejím již pozvolna stoupajícím konci zkrátilo náš vstup do ulice Pod Kozími hřbety za asistence bělostné kapličky se zvoničkou schodiště. Městská část Prahy 6 Suchdol rozloučila se s námi v zastoupení poněkud vlevo od cesty stojící kaple sv. Václava, jíž posléze husté stromoví zbraňovalo sledovat náš následující sestup zalesněnou strání po úpatí Kozích hřbetů. Šťastnější v tomto směru byl by pozorovatel z Holého vrchu vynořivšího se před námi a zůstavšího později po našich pravicích, neb spatřil by nás nejprve míhající se mezi řídkým stromovím a později již na volném prostoru, starostlivě vybírající si cestu rozježděnými kolejemi skrze bahnisko, jež vlivem ještě nedávného mrazu bohudík zůstalo ještě zmrzlé. Na konci Tichého údolí pokračovali jsme doleva podél zamrzlé vodní plochy po naší levici proti toku Únětického potoku po jeho levém zeměpisném břehu. Z pohledu našeho postupu na pravé straně jinak poměrně širokého údolí tísnil však cestu z levé strany potok, z druhé strany prudší svah, do kterého jakoby nedobrovolně šplhala se zdejší sídla. Úplně nad nimi před námi vpravo pnula se mohutná stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie s nápadnou hnědou baňatou střechou. Tak dlouho váhal jsem s jejím zachycením, až nakonec zbyla na mě malá průrva mezi domy těsně přímo pod ní, jak to u českých kostelů bývá, necitlivě přetnutá drátem. na schodech nové budovy ZŠ M. Alše v Praze 6 - Suchdol bylo přičiněním vystoupivšího osazenstva autobusu MHD č. 107 zakrátko velice živo. Foto: L. Šlosar buližníkové skalní útvary v konci Tichého údolí jakoby dozíraly na to, zda účastníci pochodu Praha - Okoř při břehu Únětického potoka nabírají správný směr. Foto: L. Šlosar krásy utěšeného údolí proti toku Únětického potoka měli účastníci možnost vychutnávat již od Únětic. Foto: L. Šlosar Po krátké proluce, jíž po našich levicích vyplnily dva rybníky, stejný ráz udržela si i obec Černý Vůl. Za ústím ulice Skalní přibrali jsme čtvrtého člena naší výpravy Honzu mladšího, zetě obou mých průvodců, jehož příchod byl načasován předešlým včasným telefonátem. Již společně v obci Statenice, v níž takořka nepozorovaně u následujícího mostu obec Černý Vůl přešla, opustili jsme Únětický potok a táhlým stoupáním na silničním úseku vznesli jsme se do otevřenější krajiny. Nedlouho za posledními domky Statenic odbočili jsme vpravo do aleje, v níž netonuli jsme v mazlavém těžkém blátě jen proto, že terén nestačil ještě zcela rozmrznout. V rovně lehce zvlněné mezeře mezi stromy aleje měli jsme jako na dlani nejbližší účastníky pochodu, obzor před námi zcela zaplnil zalesněný skalnatý vrch Kamýk, vpravo jako býka dráždily naše oči červené střechy podlouhlých domků osady Úholičky. Zkraje obce Velké Přílepy, jejíhož západního kraje dotkli jsme se zlehka, takměř při úpatí řečeného Kamýka v blízkosti koňské farmy nepohrdl jsem dvěma kalíšky horkého čaje od pořadatelů. Na dalším pozvolném stoupání obec Noutonice představila se nám nejprve satelitním městečkem sestávajících z napohled podobných domků lišících se zdáli hlavně barvou střech - červené občas střídaly černé. Nám staromilcům nabídla pak mohutný původně gotický kostel sv. Jana Křtitele, přestavěný koncem 17. stol a posléze v r. 1895, rovněž po našich pravicích, ve svém středu pak přidala k lepšímu i zemědělské stavby pamatující snad i 18. století. V dáli objevily se také vpravo i Říp a Lovoš - jen načas, nijak jsme je totiž nezaujali. Navždy poznamenán z dob mého dětství každodenními výhledy z okna našeho bytu v Hořovicích na vzdálený hrad Točník, uvykl jsem hledat a nacházet hrady na kopcích, do daleka patrné ze všech stran. V případě hradu Okoř připomínám si maně závěr dialogu Wericha a Horníčka z Velké předscény z Baladů z hadrů o arše Noemově postavené na hoře Araratu …."To je přece blbost postavit loď na kopci".. .."No to je pravda, všichni blbí se mu tenkrát smáli." ….. "Ovšem. Když loď, tak především na kopci", toliko místo Horníčka chce se mi vždy zvolat "Ovšem. Když hrad, tak především v dolině". Teprve ve vzdálenosti 2 km až za Noutonicemi hrad spatřili jsme poprvé těsně pod obzorem co kostku z pole vyčnívající, jakoby ji zdejší zemědělci omylem nedávno vyorali při polních pracích. Abychom spatřili jej v plné kráse, museli jsme sestoupit do stejnojmenné obce až k rybníku, projít kol stejnojmenného hotelu jehož vchod střežila černá kočka, a ze širokého zatravněného prostranství a shledat, že hrad vypíná se alespoň na nevysokém čedičovém ostrohu. Ve stánku na tomtéž prostranství pořadatelé obdařili mě pamětní listinou, jíž na šňůře protínal vkusný medailónek z pálené hlíny s kresbou hradu. Protože nachyloval se čas odjezdu prvního autobusu z Okoře a další měl jet až za dvě hodiny, mí nejbližší se se mnou kvapně rozloučili. Učinili tak s klidným svědomím. Shledali totiž, že od stánku vrátil jsem se ve společnosti osoby vzhledu natolik důvěryhodného, že dával jim oprávněnou záruku, že ani pod jejím dohledem nebudu po zbytek teprve vrcholícího turistického dne tropit výtržnosti, pokřikovat na kolemjdoucí, vyplazovat na ně jazyk, dělat dlouhý nos a tak podobně. Ještě jedna stejně vítaná osoba mihla se právě kolem stánku. Mladá paní kastelánka, s níž hovořil jsem telefonicky předtím ve čtvrtek, nato skutečně i mimo sezónu otevřela v nízkém domku v těsném podhradí pokladnu hradu, kde po čas cíle pochodu prodávala suvenýry, k naší radosti i turistickou vizitku hradu. Patří jí - jistě nejen můj - upřímný dík. Dozor Jany z Buků započal tím, že usedli jsme společně do hradní restaurace Dělová bašta - nezadržitelný tok času co povodeň smete sebou podrobnosti o tom, kdo z nás posilnil se tu gulášovou polévkou a čajem s rumem a kdo dvěma pivy, jisto je toliko, že dvě skleničky hruškovice neskončily v jednom jediném hrdle. Pozdravili jsme se tu s Jiřím z Nezvěstic, mým společníkem z loňského pochodu Cestami Cyrila Boudy, snad bych jako on, zvládl absolvovat únorový pochod v kraťasech, naboso bez ponožek však nikdy - ani v třicetistupňových vedrech. původní stavby obce Noutonice započínaly se zprava prezentovat kostelem sv. Jana Křtitele. Foto: L. Šlosar za Noutonicemi spatřili jsme poprvé věž okořského hradu v polích jakoby zemědělci při polních pracích vyoranou. Foto: L. Šlosar po skromném pohledu v polích za Noutonicemi byl dozajista prvonávštěvník Okoře překvapen majestátním vzhledem hradu na čedičové skále. Foto: L. Šlosar hlavní části turistického dne - pochodu Praha - Okoř - zúčastnili se zleva Luděk z Trutnova, Honza ml. ze Statenice a Honza a Hela z Prahy. Foto: neznámý kolemjdoucí pohled zblízka, při němž bolelo za krkem, prozrazoval, že hradní palác kdysi musel býti mohutné velikosti. Foto: L. Šlosar I dvouměsíční šimpanz pochopí, že vášnivého turistu neukojilo by dosavadních našlapaných 13 km asi tak jako případného prodejce Slovanské epopeje nabídnutá kupní cena o síle roční mzdy všech čtenářů, kteří si přečtou toto povídání. Pokračovali jsme dál po cyklotrase č. 0018 přes Malé a Velké Číčovice. V rozlehlé krajině za oběma obcemi načas po našich pravicích pozdravilo nás České Středohoří s výrazným hrotem Milešovky. Za podchodem pod rychlostní silnicí R7 ukázalo se, že nejčerstvější mapa na internetu nelhala, po 150 metrů asfaltová cesta odbočující doleva dala zapomenout hrozící zbytečné zacházce přes východní kraj Buštěhradu. S Janou Buků překlenuli jsme silnici vedoucí přímo do Kladna, prošli obec Makotřasy, na jejímž jižním konci očekávaly nás již netrpělivě zelené turistické značky, jež nekompromisně přinutily nás odbočit doprava. Zakrátko stanuli jsme v horní části holého lučinatého svahu pozvolně se svažujícího k potůčku, od jehož protějšího břehu zvedal se protilehlý svah pozvolna opět nahoru. Ona protější stráň nebyla tak úplně holá. I při velice zběžném pohledu v její spodní části světlé základy zdiva připomínaly vykopávky, ale ony to bohužel vykopávky nebyly, vprostřed nedal se přehlédnout dřevěný kříž s trnovou korunou nad nízkými jehličnany, jeho nejhořejší část zakončena byla terasou a úplně na obzoru jakýmsi pavilonem se zelenou střechou, to vše ve vzdálenosti jen o něco přesahující půlkilometr. Právě jsme stanuli v místech, kde stávala ves Lidice před jejím vypálením 10. června 1942 nacisty, kterým jeho původci zcela zmařili či poničili bezprostředně životy stovek nevinných lidí, a jež otřáslo světem natolik, že už to nikdy nebyl ten starý dobrý svět jako předtím. Stojíme u místa, kde stávala škola. Jsou tu dvě sochy z roku 1957 - Žena s dítětem a Plačící žena. Stojíme u místa, kde stával kostel sv. Martina. Jeho půdorys je vyznačen o několik centimetrů zvýšenými kamennými deskami. Sloupek vlevo označuje rok založení 1352. Sloupek vpravo označuje rok zničení 1942. Po mostku přetínáme Lidický potok. Jdeme kolem obnoveného pomníku obětem 1. světové války - byl tu v jiné podobě již před likvidací. Zastavujeme blízko základů zdiva. Tady stával Horákův statek - ústřední místo tragédie. Míjíme sochu Lidická žena s růží. Stojíme u hrobu lidických mužů - s pomníkem věnovaným rudoarmějci a křížem s trnovou korunou z ostnatých drátů. Stojíme u pomníku dětských obětí války. Z každého místa planiny vyvěrá její genius loci - jakási tísnivá atmosféra. Nikdo se jí neubrání. Vlastně kdosi přece - ten, kdo 21. 10. 2010 ukradl tady v sousoší 82 lidických dětí sochu malé dívčiny. Její replika třetí zprava úplně dole se nápadně leskne a má ostřejší rysy. Po krátkém zastavení ve výstavní síni In memoriam věnované cikánskému táboru v Letech zakoupili jsme si ve velké vstupní hale muzea turistickou vizitku Památníku v Lidicích. Autobusovou zastávku spatřili jsme již z Aleje Barnetta Strosse skrze vchod do Památníku v ústí silnice vedoucí z Buštěhradu. Autobusem linky Kladno - Praha a metrem stihli jsme na Černém Mostu autobus v 16,30 hod., což přivítal jsem i proto, že genius loci Lidic zapůsobil snad i na můj mobil, který se mi vybil, přestože ještě ráno na jeho displeji nalézalo se pět čárek. na této holé pláni nacházela se ještě 09. června 1942 nádherná vesnice. Foto: L. Šlosar nejedná se bohužel o archeology odkrývané zdivo raněgotické stavby, nýbrž o pietně odkryté základy Horákova statku, v němž odehrávalo se masové vraždění. Foto: L. Šlosar před námi nalézá se hrob zavražděných lidických mužů s pomníkem věnovaným lidickým občanům rudoarmějci jednotky plukovníka Pankova. Foto: L. Šlosar pomník dětským obětem válek je bohužel svědectvím nekulturnosti a neúcty jedince nedávného data, třetí dětská socha zprava byla odcizena a musela být nahrazena replikou. Foto: L. Šlosar v Památníku Lidice skončila druhá vlastivědná část mého putování. Foto: L. Šlosar Když v autobuse procitl jsem z krátkého polospánku, pod silným vlivem ještě nedávné návštěvy, začaly se mi hlavou honit podivné otázky: Opravdu nám jen v rámci naší evropské kultury nehrozí již žádné nové Lidice nebo aspoň Minilidice /vždyť K. H. Frank nebyl synem Líné Huby, náčelníka primitivního afrického kmene, ale synem sic xenofobního, přece však učitele/? Není zárodkem nových Lidic či Minilidic jakákoliv kolektivní nenávist - k Romům, mládeži, důchodcům, příslušníkům stran či třeba k úředníkům nebo potulným kejklířům, nenávist, jíž nezajímají konkrétní skutky konkrétních lidí a jíž ke vzplanutí často chybí jen škrt sirčičkou? Nevěda zda třeští mi hlava z takovýchto úvah či jen z pouhé rýmy, po příjezdu autobusu do Trutnova v 19,10 hod. přidal jsem k dosavadním 20 km další tři pěšky domů na Zelenou louku. Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Výlet na Jičínsko - na kole /21. 03. 2011/ aneb JARNÍ CYKLOTRASA JIČÍNSKEM /napsal Jan z Jičína/ Se Startem na start /12. 03. 2011/ aneb BRDSKÝMI LESY NA KONCI VLÁDY PANÍ ZIMY /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Podorličí /05. 03. 2011/ aneb JARNÍM PODORLICKEM /napsala Maruška Beruška/ Hledání Stromoucha /05. 03. 2011/ aneb PŘES LANŠPERK A ŽAMPACH /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Výlet do Krkonoš - na lyžích /20. 02. 2011/ aneb NA BĚŽKÁCH V KRKONOŠÍCH /napsal Jan z Jičína/ Zimní výstup na horu Tábor /19. 02. 2011/ aneb HUSTÁ MLHA NA LOMNICKU /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Výlet na Jičínsko - na kole /21. 03. 2011/ aneb /21. 03. 2011/ aneb Jarní cyklotrasa Jičínskem /napsal Jan z Jičína/ V pondělí 21.3.2011 jsem čerpal starou dovolenou, čehož jsem využil k uvítání jara v blízké krajině. Jako přepravní prostředek zvolil jsem jízdní kolo, které mne dovezlo do koutů méně navštěvovaných. Před jízdou posilnil jsem se zeleninou upravenou na pánvi a chlebem. V 10:30 opustil jsem Jičín výjezdem na Popovice. Ve Vitiněvsi zařadil jsem zastávku na mostě přes vesele plynoucí Cidlinu, v Nemyčevsi u kostela sv. Petra a Pavla. Během rychlejšího sjezdu do Jičíněvsi sice jsem si přislíbil, že nebudu zastavovat, abych okukoval majetek Schliků, předsevzetí jsem ale nedodržel a podlehl pokušení zachytit do fotoaparátu zámek v dopoledním slunci. Během dalšího kilometru jsem jel po hlavním tahu Jičín - Poděbrady; ačkoliv v mém směru v tom čase přejelo jen osm vozidel, přesto jsem rád u bartoušovského nádraží odbočil na silnici vedlejší a zamířil kolem sádek k Dolanům proti proudu Mrliny. Ještě před zmíněnou vesnicí zabočil jsem ovšem do osady Keteň, tam zastavil jsem se u křížku a zvoničky. V Údrnicích mne potěšila svěží fasáda na kostele sv. Martina. Poblíž křižovatky silnic od Libáně, Údrnic a Bystřice jsem se vydal blátivou polní cestou ke dvěma pozoruhodným stromům. Tím prvním byla lípa, což - pravda - není v české krajině nic neobvyklého. Druhým stromem byl jehličnan prý tři sta let starý s obvodem kmene tři metry označený tabulkou "Libáňská borovička". Se zájmem přečetl jsem si příběh, který je s místem spojen: pan farář se v noci vracel z návštěvy nemocného; co se přesně u cesty stalo, se nikdy neobjasnilo, ale kdosi tu duchovného připravil o život; ráno ho našla paní, která se vracela z lesa, kde byla na šiškách, možná se jí nějaká šiška zakutálela, nebo někdo k památce kněze borovičku zasadil a ona tu roste dodnes. kostel sv. Petra a Pavla v Nemyčevsi. Foto: J. Vaníček zámek Schliků v Jičíněvsi. Foto: J. Vaníček kříž a zvonička v Keteni. Foto: J. Vaníček Údrnice - kostel sv. Martina. Foto: J. Vaníček památná lípa nad Libání. Foto: J. Vaníček Libáňská borovička. Foto: J. Vaníček V blízkém sadu jsem se pustil do očisty kola s pomocí loňské trávy, pak po silnici sjel jsem do Libáně. Ujel jsem 23 km tempem velmi pozvolným s četnými zastávkami. Ve 12:15 navštívil jsem na náměstí cukrárnu (což je pro mne místo méně obvyklé), kde zpříjemnil jsem si pobyt černou kávou a trubičkou (také černou). Z Libáně odebral jsem se na Psinice, kde smutně jsem pohlížel na koleje zrušené trati Kopidlno - Dolní Bousov. V Křešicích vydal jsem se zas do terénu, posloužila mně červená značka pro pěší (mimochodem vede z Prachovských skal až do dalekých Jabkenic). Blátivá polní cesta přivedla mne k lesu ukrývajícímu Pilský rybník. V místě, kde jsem stanul vůbec poprvé, se mi (snad úspěšně) podařilo identifikovat tři potoky: Hasinský, Dětenický a Záhubku. Od vodní plochy jsem příliš nespěchal, pozorovat na prahu jara vodní ptactvo má své kouzlo. Lesní cestička, kterou jsem se odebral dál, byla hodně blátivá, menší kaluže vtipně byly zakryty loňskými listy dubu letního, přiznávám nejedno zaboření ráfků do měkkého podkladu, častý sestup z kola i lehké znečištění své textilní obuvi. Vše se změnilo zas po zběžném očištění bicyklu na silnici do Brodku. Ve známých Dětenicích jsem se tentokrát nezastavoval vůbec, jízdu přerušil jsem až v Osenicích spojených s rodem Foersterů. Dominantou vesnice i okolí je kostel Narození Panny Marie. Přes Horní i Dolní Rokytňany jsem zavítal do Domousnice, odtud zamířil do kopcovitého terénu, dvoukilometrové stoupání zakončeno bylo u místní tabule s nápisem "Veselice". V Bačalkách všiml jsem si hřbitovní kaple, při sjezdu nepřehlédl začátek navazujícího Lična. Upřesnil jsem svůj hrubý itinerář a podruhé dnes navštívil město Libáň, a to na 53. kilometru trasy ve 14:30. Tentokrát jsem zařadil zastávku nikoliv v cukrárně, ale u zajímavé vodárny ve stráni nad městem. Odpolední svačinu jsem odložil ještě o dva kilometry dál po stoupání ke dvěma památným jírovcům. Po Zelenecké Lhotě nezařazoval jsem v lokalitách, kde bývám na kole občas v nedělním odpoledni (v Markvarticích, v Batíně ani ve Střevači), žádnou zastávku. Libáň - kostel sv. Ducha. Foto: J. Vaníček Pilský rybník. Foto: J. Vaníček Osenice - kostel Narození Panny Marie. Foto: J. Vaníček kaplička v Rokytňanech. Foto : J. Vaníček hřbitovní kaple v Bačalkách. Foto: J. Vaníček vodárna nad Libání. Foto: J. Vaníček chráněné jírovce u Zelenecké Lhoty. Foto: J. Vaníček Až pohled z Podhradí nacházejícího se pod vrcholem Veliše severním směrem mne přiměl jízdu přerušit a věnovat pár minut Jičínu, kde bydlím už 25 let, Táboru, Kumburku i dalším blízkým vyvýšeninám a také vzdáleným - ještě zasněženým - vrcholům nejvyšších českých hor. Příjezd do Jičína jsem zvolil přes Šlikovu Ves. Po průjezdu celým městem zastaničil jsem na sídlišti U Stadionu v 16:15 po 80 kilometrech jízdy na kole v krajině jarem probuzené. Se Startem na start /12. 03. 2011/ aneb Brdskými lesy na konci vlády paní Zimy /napsal Jan z Jičína/ Vlak s elektrickým pohonem ozdobený nápisy "City Elefant" - spojující hlavní město s Berounem - zastavuje v sobotu 12.3.2011 ráno v 7:48 v železniční stanici ŘEVNICE, která leží v nadmořské výšce 212 metrů. Většina z cestujících míří bez zbytečných prodlev do městečka. Jsou však i tací, jejichž první kroky vedou do nádražního vestibulu, který proměněn je toho dne 15. ročníkem turistického pochodu "SE STARTEM NA START - MEMORIÁL ZDEŇKA PERUTA". Pořadateli z odboru KČT Start Praha nechala se pro letošek zlákat i osmičlenná skupinka turistů z dalekého Jičína (odkud bylo třeba vyjet vlakem již ve 4:17 hodin), která rozhodla se podpořit pochod organizovaný v jiném kraji. Již před túrou je zřejmé, že naše osmička neabsolvuje stejnou trasu. Předseda jičínského odboru KČT Jan Simeon a autor těchto řádků se synem Lukášem rozhodnuti jsou pro variantu 25 kilometrů. Bez dlouhého zdržení odebíráme se na cestu hned po osmé hodině. Pohled na nezachmuřenou oblohu je předtuchou dobrého dne v lesnaté krajině. Pro první kilometry budeme si všímat značky modré. Kličkujeme řevnickými ulicemi a okrajem náměstí ven z města do rozsáhlého zdravého lesního komplexu, v jehož objetí budeme se pohybovat podstatnou část dnešního výletu. Stoupáme k rozcestí POD STRÁŽNÝM, kde přecházíme BABSKÝ POTOK. Nadmořská výška přibývá. Čtvrtý kilometr nabízí zpestřit putování ještě výstupem na vrch BABKA (505 m) se skalními útvary. Po návratu nás na hlavní trase čeká JEZÍRKO. U blízkého rozcestí píšeme v rámci samokontroly vzdálenost nedalekého pohostinského místa, které bude se nacházet na naší trase. Stále po modré značce sestupujeme nyní do obce HALOUNY, nemineme hostinec "U Zrzavého paviána", kde v rámci další samokontroly opisujeme písmena ze dveří; skutečnost, že otvírat se bude v jedenáct (je však teprve deset), bereme na vědomí. příroda brdských lesů probouzí se jarním dechem. Foto: L. Vaníček Jan a Lukáš z Jičína na vrcholu Babky. Foto: neznámý kolemjdoucí hospoda U Zrzavého paviána. Foto: L. Vaníček Vracíme se do hlubokých lesů, k dalšímu stoupání zve značka zelená. Uprostřed přírody si všímáme stavebního ruchu v lokalitě ROCHOTA, stoupání posléze již mírnější končí u rozcestí BOŽÍ VRÁŽKY. Tady shledávám, že nejsem do zdejší krajiny patřičně jazykově připraven, původu názvu blízkého vrchu ("Vrážky 577 m") jsem doma pozornost nevěnoval. Naštěstí rozcestník má z druhé strany srozumitelnější nápis NA SOUDNÉM. Čeká nás mírný sestup do vesnice KYTÍN, jejíž dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie, původně gotický, zbarokizovaný v poslední třetině 17. století, který stál podle historických údajů dříve, než byla obec vedena v knihách, tj. počátkem 14. století. U rybníka máme strach o hejno divokých kachen, jež opustily bezpečnou hladinu rybníka a vydaly se na silnici. Od rozcestí kráčíme po žluté značce; místní komunikace vede do osady NA ROVINÁCH. kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kytíně. Foto: L. Vaníček vrubozobí ptáci opustili bezpečnou hladinu rybníka na návsi v Kytíně. Foto: L. Vaníček Krátce po poledni zastavujeme na 17. kilometru v restauraci "U Dernerů", kde dršťková polévka s pečivem dodá energii do dalšího pohybu. Po třech kilometrech s červenou značkou vítá nás pozoruhodný barokní areál SKALKA. Jeho první stavbou na skalnaté vyvýšenině byl kostelík sv. Maří Magdalény, vybudovaný v letech 1692-1693, poblíž je klášter a na samém vrcholu Skalky poustevna pro benediktinské mnichy. V 18. století byla dokončena křížová cesta. Od r. 1762 až do konce 2. světové války působil na Skalce řád františkánů. Dlouhé pohledy patří blízkému Mníšku pod Brdy, jenž prodlévá v údolí zalitém odpoledním sluncem. Poté rozcestník signalizuje pouhých šest kilometrů do cíle, kam odebereme se po značce zelené. BABSKÝ POTOK, podél něhož sestupujeme, ukazuje na svých zastíněných březích poslední zledovatělé úlomky letošní zimy, kamenitá cesta je dosti blátivá. Rozcestí POD STRÁŽNÝM je místem nám již od rána známým, zelená i s modrou vedou na konec turistického putování. Cíl - nádraží ŘEVNICE - nás vítá před půl třetí hodinou. Skalka - křížová cesta. Foto: L. Vaníček Skalka v pozadí kostel sv. Maří Magdalény. Foto: L. Vaníček Řevnice - kostel sv. Mauritia. Foto: L. Vaníček Vlak s elektrickým pohonem ozdobený nápisy "City Elefant" spojující Beroun s hlavním městem zastavuje v sobotu odpoledne 12.3.2011 v 15:15 v železniční stanici ŘEVNICE. K jeho cestujícím patří i někteří z 253 účastníků 15. ročníku turistického pochodu "SE STARTEM NA START - memoriál Zdeňka Peruta", kteří se v čase, kdy paní Zima již definitivně odevzdává vládu nad zdejší krajinou, svěřili pořadatelům KČT START Praha a vyšli si do hezkých zákoutí brdských lesů. Výlet do Podorličí /05. 03. 2011/ aneb Jarním Podorlickem /napsala Maruška Beruška/ PJe sobota 05. 03. 2011 a já v 5.40 hod. vyrážím z Trutnova vlakem na síťovou jízdenku IREDO za 100 Kč na tajný výlet. Původně se mělo jet k Olomouci na organizovaný pochod Setkání s pivem, ale život plány často mění, což nakonec nevadilo. Vůbec jsem tedy ráno nevěděla, kam vlastně dojedu a kam půjdu. Ve Rtyni v Podkrkonoší přistoupil rozhlednový přeborník Toník. Dále přistoupil pan Mikloško s manželkou a v Jaroměři "autor" tajného výletu a parta Jaroměřáků. Se všemi jsem se dlouho neviděla, takže velké vítání a povídání. V Častolovicích se loučíme, neboť my přestupujeme na lokálku do Rychnova nad Kněžnou. V osm jsme tu, vystoupíme a přes náměstí si to šupajdíme cca 1 km na autobusové nádraží, kde v pohodě stihneme bus do nedalekého Skuhrova nad Bělou. Hned po vystoupení z busu zamíříme k obecnímu úřadu s infocentrem, ale v sobotu tu nejsou. Smutně si prohlédneme místní vizitku s rozhlednou a krásné razítko ve vitríně a jdeme do vedlejších potravin na nákup malý a razítko aspoň odtud. Ale je problém. Razítko nedostaneme. Naštěstí je na účtence z pokladny Skuhrov, takže nám to jako potvrzení o návštěvě stačí. Pohledem zkontrolujeme již zmíněnou rozhlednu nad obcí, uděláme několik fotek a stoupáním po úzké silničce přes Debřece a Malý Uhřínov dojdeme až ke skanzenu Villa Nova u Uhřínova. Zde máme druhé vizitkové místo. Ale není sezona, takže jdeme na prohlídku bez průvodce, ale OMYL (haha). Jen se přiblížíme k prvnímu stavení, objeví se odněkud krásně načesaný kozel s velikánskými rohy a s ním dvě kozy a dvě ovce. Ty se o nás nezajímaly, zato kozel při našem focení skanzenu hledal soupeře pro možný souboj, který jsem já vzdala a vrátila se zpět na silnici, a šli jsme dál vstříc nějakému zaslouženému občerstvení. skanzen Villa Nova u Uhřínova. Foto: M. Vrabcová skanzen Villa Nova u Uhřínova. Foto: M. Vrabcová To přišlo nečekaně v Kačerově. U silnice normální chatička s poutačem nabídkovým. Nevěřícně jdeme ke dveřím a je opravdu otevřeno. Je poledne, hned za dveřmi zavoní hovězí polévka, kterou si paní vedoucí zrovna dopřávala s manželem. Ohřeju si zádíčka u krbu, dám polévku a pivko, potom neodolám koláči s čokopolevou a kávě. Mezitím přicházejí místní na oběd, takže se dozvídáme o mnoha zdejších novinkách (mimo jiné i o odporu proti stavění větrných elektráren). Opravdu milé příjemné domácí posezení. Ve tři čtvrtě na jednu pokračujeme kolem kostela svaté Kateřiny přes Kunčinu Ves (přitom přemýšlíme, jak asi tenhle název vznikl) k chatě Kovárna. Tady krátká zastávka na doplnění pitného režimu, razítko do vandrbuchu a přes Bělou do Javornice. Tady měla být naše dnešní třetí vizitka, ale i zde je zavřeno. Aspoň zavzpomínáme, jak jsme tu před pár lety plnili Kačenku s Rampušákem. Jsou tři hodiny, stále krásně svítí sluníčko a my přes osadu Čihadlo jsme za půl hoďky na asi nejočekávanějším místě dnešního výletu. Bývalé lázně Studánka kousek za Rychnovem nad Kněžnou. Tohle místo dlouho chátralo a hrozil mu zánik. Naštěstí se našel investor na záchranu tohohle místa v lesích za městem a my se s očima navrch hlavy nestačíme divit, jak se tu vše změnilo k nepoznání. Bývalá stavba celá zbořena a místo ní krásný, veliký čtyřhvězdičkový hotel s bohatým zázemím sportovního a kulturního vyžití. Neskutečná změna. V restauraci si dáme rychnovské polotmavé pivko Kaštan 11°, jsou dny slovenské kuchyně, takže k tomu halušky se zelím (ňamka) a v dětském koutku pozorujeme hrající se mrňata. Bylo tu dost lidiček a to ještě nezačala hlavní sezona. Docela místním tohle místo závidíme a určitě se sem někdy vrátíme. chata Kovárna. Foto: M. Vrabcová kaplička v areálu letoviska Studánka. Foto: M. Vrabcová V recepci si koupíme čtvrtou dnešní vizitku, pohledy, dáme razítka, posbíráme prospekty a hurá do cíle dnešního výletu do Rychnova nad Kněžnou pěknou lesní cestou. Ve městě si vyfotíme známou místní pětku chlapců z knížky Karla Poláčka Bylo nás pět. Ne v živém vydání, ale sousoší na zastavení zdejšího vycházkového okruhu. Po šesté večer odjíždíme vláčkem, přestupy v Častolovicích a Týništi. Přistoupíme k Luďkovi, který se vrací z pochodu v Olomouci a neskrývá své překvapení nad naší přítomností a přímým vláčkem-spěšňáčkem před půl devátou dojíždíme do Trutnova. Byl to krásný slunný den a zážitek s kozlem budu asi všude vyprávět. Celkem 30 km. Hledání Stromoucha /05. 03. 2011/ aneb Přes Lanšperk a Žampach /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Po shlédnutí propozic pochodu Hledání Stromoucha, který pořádal Sbor pro záchranu hradu Lanšperka v Ústí nad Orlicí, jsme se rozhodli absolvovat trasu 25 km, která nabízela návštěvu zřícenin hradů Lanšperka a Žampachu. Smířili jsme se s tím, že musíme vstávat ráno ve 3.15h., abychom se o půl hodiny později vydali pěšky na nádraží ČD. Tady jsme s několika málo spolucestujícími nastoupili do prvního ranního vlaku. Postupem času, s přibývajícím počtem cestujících a s přibývajícím počtem přestupů se z různých koutů vagonů neustále ozývalo slovo Stromouch, což nemohlo nikoho nechat na pochybách, že prvních ranních spojů využila velká řada turistů k tomu, aby se vydala k hradu Lanšperk na pátrání po skřítku Stomouchovi. Než jsme dojeli do Ústí, potkali jsme mnoho známých turistů, např. z Bohuslavic nad Úpou, Červeného Kostelce, Nového Města nad Metují, Náchoda, Rychnova nad Kněžnou... Při příchodu na start v pivnici U Skoby nás, jako vždy na tomto pochodu, uvítal naprosto plný lokál a fronta k prezentaci u stolku pořadatelů. Ti nás mile překvapili, když nám na dotaz, zda mají ještě turistické vizitky pochodu odpověděli kladně, ba i vizitky z dalších blízkých míst nám nabídli. Tím pádem nám odpadla plánovaná návštěva místního infocentra na náměstí a my se mohli hned vydat na trasu. Ta vedla nejprve po ŽTZ k Tiché Orlici asi 1km za město. Zde jsme se napojili na ZTZ a po ní jsme započali první z mnohých stoupání toho dne - na vrch Vadětín. Neboť, jak nám jeden z pořadatelů sdělil, trasa 25 km měla být velice výživná. ZTZ nás dovedla až do obce Lanšperk s výmluvnou siluetou hradu, která už z dáli dávala vědět, že nás čeká další stoupání. Kdesi na hradě se měl nacházet skřítek Stromouch, ovšem my jsme ho bez větší námahy našli v hospodě V podhradí. Razítko i obrázek, který má zajišťovat štěstí v celém letošním roce, jsme od něj obdrželi a po menším tekutém občerstvení jsme zamířili ke zřícenině hradu. zřícenina hradu Lanšperk. Foto: J. Burdych, A. Sobotková Po jeho obhlídce jsme se opět vrátili na trasu, stále po ZTZ, přes Dolní Dobrouč, podél potoku Potočnice k rybníku Šušek. Ten byl ještě stále tak silně zamrzlý, že několik málo odvážlivců, kteří zkoušeli sílu ledu, bez problémů unesl. Neodolali jsme zdejší poklidné atmosféře a na chvíli jsme tu poseděli. Po průchodu obcí Písečná se na obzoru začal místy vynořovat vrch Žampach. Když jsme došli do vsi, navštívili jsme zde infocentrum umístěné v bývalém zámeckém areálu. Odtud jsme parkem vystoupali i na hrad Žampach. Ze Žampachu vedla trasa lehce zvlněnou krajinou nejprve lesem a poté loukami po ŽTZ.Ta nás dovedla opět k vrchu Vadětín, přes jehož východní stranu jsme šli už ráno - tentokrát jsme ale stoupali po jeho západní straně. Při klesání z něho jsme procházeli Údolím sejfů, kudy vedla naučná stezka, která nám prozradila, že tato místa jsou na jaře obsypána bledulkami. Odtud nás čekalo už jen závěrečné stoupání po hlavní silnici zpět do Ústí nad Orlicí. vrch Vadětín. Foto: J. Burdych, A. Sobotková V cíli jsme obdrželi diplom a poukaz na pivo. Následovala znavená a lehce kulhavá chůze na autobusové nádraží a téměř tří hodinová cesta domů. Turisté na pochod přijeli z celé republiky, např. z Ostravy, Kopřivnice, Brandýsa nad Labem, Čelákovic, Svitav, Prahy a dokonce i z Popradu. Pochodu se zúčastnilo celkem 304 turistů. Výlet do Krkonoš - na lyžích /20. 02. 2011/ aneb Na běžkách v Krkonoších /napsal Jan z Jičína/ Odbor KČT Jičín zařadil do svých aktivit návštěvu zimních Krkonoš. Uskutečnila se výjimečně v neděli, v kalendáři bylo 20.2.2011. Toho dne ráno, kdy ve sněhuprostém Jičíně bylo zataženo, nevlídno a teplota mínus pět stupňů, odcházel jsem z tichého sídliště U Stadionu po sedmé hodině ranní s manželkou Alenou a synem Janem s lyžněběžeckým vybavením, abychom k objednanému autobusu na předem určené místo nepřišli mezi posledními. Odjíždělo se v půl osmé, dosti míst v dopravním prostředku zůstalo bohužel neobsazeno. Cestou s přibývající nadmořskou výškou jevila se obloha již docela jiná a dávala naději, že v polohách horských potěší nás i sluníčko. Původní předloha výjezdu předpokládala, že autobus zastaničí na Benecku a doporučen byl nenáročný běžkařský okruh k Mísečkám. (Byl jsem velmi spokojen s touto alternativou, neboť lenoším s běžkami zpravidla v mírných terénech magistrály Jizerských hor i v krajině pod Kumburkem.) Při průjezdu přívětivou Jilemnicí však již platilo něco jiného: zaparkujeme až na Horních Mísečkách a na původně zamýšlený okruh se půjde z druhé strany. Vedoucí výpravy dal ovšem najevo, že zdatnější zájemci mohou nahlédnout na hřebeny, což velmi zalichotilo sluchu mé manželky, jež se v nejvyšších místech hor cítí mnohem lépe než v údolích. Proto ihned po výstupu z autobusu v 8:45 opustilo naše rodinné trio většinu účastníků a po řádném nahlášení odebralo se vzhůru. U Jilemnické boudy nasadili jsme lyže a vyjeli do rolbou upraveného povrchu horské silničky. Asi po kilometru nabídly se dvě alternativy: přímo k Vrbatově boudě a na Medvědín, z nichž vybrali jsme tu druhou. Za stálého stoupání - kdy vyrušeni jsme byli občas neobyčejně rychlými jezdci na lyžích i prknech - snižovala se postupně výška okolních porostů. Dorazili jsme na Medvědín, kde vládl čilý ruch, lanovka i vlek stále přivážely mnohé návštěvníky, především sjezdaře. Při svačině a čaji z termosky nemohli jsme se vynadívat na (v zimě docela jinak vyhlížející) známé vrcholy, nejvyšší Sněžka se právě nořila ze zapomenutého mraku, když oblačnost na modré obloze byla téměř mizivá. Lehké obavy, jež navštívily naši mysl, kudy vlastně půjdeme dál, se brzy rozptýlily, když pozorovali jsme pár lyžařů, kteří se pustili slušně vyjetou stopou po žluté značce. Mírný sjezd a velmi obtížný výstup dovedl nás ke Šmídově vyhlídce. Stopy pak mířily na (naši původní) silnici od Míseček k Vrbatově boudě, od níž otevřel se pohled zas k jiným místům Krakonošova panství. Jilemnická bouda. Foto: A. Vaníčková na Medvědíně. Foto: A. Vaníčková cesta z Medvědína ke Šmídově vyhlídce. Foto: A. Vaníčková Kotel. Foto: A. Vaníčková příchod k Vrbatově boudě. Foto: A. Vaníčková Po krátké zastávce jsme objeli zleva Mohylu Hanče a Vrbaty, pohlédli na bílé svahy hrdého Kotle, zastavovali se u všech rozcestníků, jež cestou stály. Od Pančavské louky jsme se rozhodli zavítat k prameni Labe. Na tomto místě dobrovolně přiznávám, že jsem v té chvíli asi sto metrů před rodinnými příslušníky málo pozorně spěchal, místo lehce minul a musel se trochu vrátit (snad je mně omluvou, že jsem trvale ovlivněn známým obrázkem z této lokality zcela zaplněným mnohými městskými znaky: ty jsou ovšem v tomto čase bezpečně uschovány pod dostatečnou sněhovou pokrývkou). Protože jsme se neosvěžili u pramene Labe, zvolili jsme jako náhradní řešení Labskou boudu, k níž vedlo pár nepříliš jetých stop příjemným prašanem. V pohostinném místě přidali jsme se ve 12:30 k dvanácti návštěvníkům lidským a třem pejskům a objednali si tři kávy turecké. S vědomím, že náš rozvážný pobyt v horách přesunul se již do druhého poločasu, zvažovali jsme další trasu. Před boudou jsme se starostlivě vyptávali manželského páru, jenž právě přicházel z Bucharovy cesty, zda cesta tudy vedoucí není v této fázi zimy nebezpečná. Dostalo se nám ujištění, že stopa vede v dostatečné vzdálenosti od hrany Labského dolu. Od sněhem tajené říčky Pančavy nastalo milé stoupání kolem Hančova pomníku k Vrbatově boudě. Od ní zvolili jsme trochu rychlejší sjezd silničkou k Horním Mísečkám. Asi kilometr před cílem potkali jsme se s účastníky našeho výletu, kteří absolvovali okruh k Rovince a čas jim dovolil ještě něco málo vystoupat druhým směrem. Alena a dva Janové z Jičína u pramene Labe. Foto: neznámý kolemjdoucí panoráma hor s Labskou boudou. Foto: A. Vaníčková na Labské boudě. Foto: A. Vaníčková Labský důl. Foto: A. Vaníčková V té chvíli jsem se s rodinnými příslušníky poprvé na trase neshodl: doporučil jsem manželce a synovi, že se k členům našeho odboru připojíme a vystoupáme si aspoň dva kilometry ještě jednou, oni nesouhlasili a určili místo setkání, 18 km jim prý stačí. (Tuto lapálii jsem jim odpustil, sám prodloužil jsem si ještě pohyb na lyžích.) V Jilemnické boudě pak byl horký čaj příjemnou tečkou za výjezdem do nekonečných bílých strání Krkonoš v sluncem ozdobené únorové neděli. Autobus s jičínskými turisty rozjel se z Horních Míseček v 15:25. Zimní výstup na horu Tábor /19. 02. 2011/ aneb Hustá mlha na Lomnicku /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Pořadatelé pochodu Zimní výstup na horu Tábor nechali účastníkům volnou ruku při tvorbě vlastních tras. A jelikož se naší dvojici nevyhnula chřipková epidemie a tělesné schránky hlásily jistá oslabení, zvolili jsme 12-ti km trasu vedoucí převážně po zpevněných cestách a z kopce dolů - z Lomnice nad Popelkou do Rovenska pod Troskami. Ranním vlakem v 6.16 h. jsme se vypravili do Staré Paky, kde jsme hodinové čekání na přípoj do Lomnice nad Popelkou strávili procházkou po Pace. Ovšem prozřetelnost tomu chtěla, že jsme se zavčasu vrátili zpět na nádraží ještě před příjezdem vlaků z Turnova, Chlumce nad Cidlinou a Pardubic. V teple vlaku, pohodlně usazeni na sedačkách, jsme nevěřícně pozorovali proudy pohybu chtivých turistů, kteří se z těchto vlaků vyloupli a chystali se nastoupit k nám, do jednoho jediného vagonu přistaveného na cestu do Lomnice. Přibližně 140 lidí se nakonec do vagonu naskládalo dokonce i s průvodčím přimáčknutým na dveře. Na výstup na Tábor se z Lomnice vrhli všichni bez výjimky. A že se jednalo o skutečně zimní výstup, nám při každém kroku připomínal led skrytý pod čerstvým popraškem sněhu. Že se již blížíme k vršku jsme matně tušili s přibývajícím počtem zastavení křížové cesty. A že máme výstup za sebou jsme se uvědomili ve chvíli, kdy se cca 30 m před námi objevila vyhlídková věž Tábora. Tak hustá mlha totiž vládla v sobotu na Lomnicku. proud turistů táhnoucí se od nádraží v Lomnici n.P. směr Tábor. Foto: J. Burdych, A. Sobotková rozhledna na Táboře v mlze. Foto: J. Burdych, A. Sobotková V restauraci jsme si vyzvedli diplom, památeční medaili a po menším občerstvení jsme se vydali po ČTZ do Košova. Zde jsme opět nedokázali bez povšimnutí minout místní pohostinství, abychom uklidnili kručící žaludky teplou polévkou. Z Košova jsme pokračovali přes Cidlinský hřeben do Bítouchova. Z Cidlinského hřebenu bývají úžasné výhledy na Trosky, Bezděz, Ještěd, apod. Dnes jsme byli rádi, když jsme si viděli na špičku nosu. V Bítouchově jsme zjistili, že bychom mohli stihnout vlak z Rovenska domů s odjezdem ve 14 h., proto jsme na poslední 3 km trochu přidali do kroku. Když jsme vyšli nad Rovenskem z lesů na louky, vítr tu ostře fučel natolik, že jsme se museli zabalit až po uši. Díky větru, který tu očividně rozfoukal mlhu, se trochu otevíral pohled na monumentální vrch Kozákov. Ale to už jsme odbočili do vsi směrem k vlakovému nádraží. Vlak jsme v pohodě stihli. Ale čekala nás 3 hodiny dlouhá jízda a protože jsme jeli na novou jízdenku Českých drah SONE+ region za 225 Kč, i věčně zkoumání všech průvodčích - na jakou jízdenku že to jedeme. Všichni nám nakonec jízdenku odsouhlasili a my jsme na ni v 17.44h. dojeli až do Trutnova na Zelenou louku. Unavení, vyfoukaní ale spokojení.
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem