24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Skobácké putování /04. 12. 2010/ aneb HLAVNÍ TÉMA DNE: PŘÍVRAT
Výlet do okolí Prahy /27. 11. 2010/ aneb NA KLEPEC BEZ KLEPCE
Výlet na Svitavskou pahorkatinu /20. 11. 2010/ aneb MORAVSKÁ TŘEBOVÁ: TĚSNÉ OKOLÍ. CESTA DO SVITAV
Pochod ke Dni válečných veteránů /13. 11. 2010/ aneb ZA PŘEKRÁSNÝMI VÝHLEDY NA PRAHU ZE VŠECH MOŽNÝCH MÍST
Poslední pochod roku /06. 11. 2010/ aneb OPĚT NA PALUBĚ
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Skobácké putování /04. 12. 2010/ aneb Hlavní téma dne: Přívrat
Až po okamžik, kdy kol času poledního stanula pětičlenná naše skupina zkraje obce Přívrat, pochod Skobácké putování odvíjel se na první povrchní pohled ve stejné režii jako v předchozích sudých letech od roku 2004, neb na trase 25 km dospěli jsme do oněch míst opět chronicky známou, i když pravda nikdy neokoukanou krajinou z Ústí nad Orlicí přes rozcestí U Zabitého, Řetůvku, osadu Na Mandlu až po kontrolu na autobusové zastávce při obci Zhoř …. i když ani toto tvrzení není zcela pravdivé, neb starý Hérakleitos měl úplnou pravdu, když prohlásil, že … "do jedné řeky nelze vstoupit dvakrát".
Už sama pohoda v ten čas na počátku prosince nebyla příliš typická, mezi čtvrtou a půl pátou ranní postupoval jsem pěšky po tříkilometrové trase po toku Úpy ze Zelené louky na trutnovské hlavní železniční nádraží za třeskutého mrazu o síle takměř patnácti stupňů pod bodem mrazu. Podcenil jsem přitom poněkud časové své možnosti, při odchodu z domova 33 minut před odjezdem vlaku pro jistotu jsem v mrazivém povětří několikrát popoběhl.
Také doprava do Ústí nad Orlicí /a později i zpět/ odvinula se netradičně, neb příjemně vytopený vlak opustili jsme s Maruškou již v Jaroměři, kde před nádražím přestoupili jsme do stejně přívětivě vyhřátého automobilu Milana z Lomnice nad Popelkou, jenž sem přivezl dosud jediného spolucestujícího - Vláďu z Jilemnice.
Netradiční prostředí přivítalo nás po hodině sedmé na startu v pivnici U Skoby, restaurace byla totiž nezvykle poloprázdná, takže vždy pohotová obsluha byla tu ještě bystřejší, pročež ve sešeřelé atmosféře pivnice zcela plynule doplnili jsme téměř každý z náš počet vypitých toho rána piv na tři. Restaurace kupodivu neožila příliš ani po příjezdu vlaku na asi dvacet minut vzdálené nádraží.
V netradičním složení zdolali jsme i Řehořův důl a dodrželi je až na kontrolu při obci Zhoř - k naší čtveřici přidružili se ještě Zdeněk z Hradce Králové a Vlastík z Rychnova nad Kněžnou, velmi zdatní chodci, jež před sebou téměř doslova vyhnali mě až k rozcestí U Zabitého těsně u Andrlova chlumu, jež v těch chvílích zasloužilo si pojmenování po mě namísto po řezníku Jakubu Novákovi, jehož tu rozdupal v 17. stol. býk nespokojený s tím, že veden je ze Řetové na porážku do Ústí nad Orlicí, což připomenul nám po našich levicich kříž z r. 1659.
Oproti našemu postupu stejným směrem před dvěma lety neohrožovaly nás v lese nad osadou Na Mandlu kulky, neb myslivci a pořadatelé zřejmě shodli se na odlišných termínech pochodu, resp. honu, bohudík ani v nedaleké lokalitě Vilámov v rybníčku v lese, ani kdekoliv jinde nablízku nebyla tentokráte nalezena mrtvá stopařka, ani jiný mrtvý. Kaplička na místě slujícím Antoníček, jež před rokem nečekaně - skoro jako zjevení - vyloupla se před námi tehdy v protisměru, oproti loňsku opatřena byla cedulí, jež vnesla však zmatek do důvodů pojmenování onoho místa. Dosud byl procházející poutník udržován v povědomí, že rozcestí pojmenováno je podle obrázku sv. Antonína, který tu zavěsili dva přátelé - myslivci z Přívratu a ze Sloupnice, oba křestním jménem Antonínové.
Nová cedule odvolávala se však na divadelní hru Václava Holáska Rómčin svatební závoj /Holásek - v roce 1931 přirozeně nevěda, jaké absurdity odehrají se na tom našem dvorečku ve Vítkově, Vysokém Veselí, Novém Bydžově či na některých parkovištích před úřady práce - pojmenoval ovšem hru bezelstně Cikánčin svatební závoj/ a nabídla poutníkovi holywoodskou zápletku z dob válek o rakouské dědictví, jež pochopitelně završena byla láskou nenaplněnou, protože ukončenou v těch místech zastřelením milce jménem Antonín, kterého pak jeho milka za podpory maďarských Rómů, tehdy ovšem uherských cikánů, pomstila. Antonínové jako adepti pro pojmenování místa se na Antoníčku zkrátka nějak přemnožili, a to ještě kdožví, zda za vlády jediné alternativy jiná cedule by název místa nezdůvodňovala tím, že tu konal se třeba tábor lidu, k němuž rozhovořil se rétor Zápotocký, item nomine Antonín.
Mezi rozcestím Vyvažadla a krajem Zhoře, kam v závěru namířili jsme si to ze žlutě značené cesty přes pole rovnou, pokračovaly netradiční proměny terénu. Po pohodlném z rozcestí U Zabitého do osady Na Mandlu, po poměrně schůdném ke kapličce a po dále hůře schůdném odtud následoval pohodlný až k místu vprostřed lesa, kde k nějakém sněmu shromáždila se hojná technika bez zjevné přítomnosti člověčenstva, kde prohrnutá cesta pokrytecky končila a odkud kráčel jsem pak včele - pokud to šlo - mimo běžkařskou stopu, žel později, kdy nebylo zbytí, i po ní, přestože nebořil jsem se příliš, mé rozviklané nohy toho měly docela dost.
Tradiční kontrola na autobusové zastávce u obce Zhoř působila zprvu strašidelně. Zvenčí vystaveny byly tu razítko a dobroty, jež uvnitř doplňovaly nápoje - čaj, rum a nealko, vedle zastávky parkoval automobil, jen lidská přítomnost tu chyběla. Vysvětlení poskytla manažerka pochodu paní Eva, jež přicházela nedlouho po nás směrem od křižovatky. Postávala na svém stanovišti již hodinu bez jakékoliv odezvy ze strany pochodujících, proto odběhla ke křižovatce turistických cest při Zhořském kopci, odkud vlastním značením navedla zřetelněji putující - neznalé naší přímé cesty - na kontrolu.
první sněhová nadílka dodala již na začátku prosince Mírovému náměstí v Ústí nad Orlicí Vánoční atmosféru. Foto. L. Šlosar
když doklopýtal jsem sice včele, ale značně uondán, ke kříži na rozcestí U Zabitého, v té chvíli namouduši měl jsem pocit, že rozcestí pojmenováno je po mě. Foto: L. Šlosar
pohled na z mlhy vynořující se řetovský kostel po překlenutí sedla při rozcestí U Zabitého připadne pocestnému co idylka skoro převzatá z Ladových obrazů. Foto: L. Šlosar
ku své potěše zvykej si, milý poutníku, že kaplička na Antoníčku na příští léta bude vytvářet typický kolorit tohoto místa, jen doufám, že Antonínů co předloh pro pojmenování místa již více nepřibude. Foto: L. Šlosar
na tradiční kontrole při autobusové zastávce ve směru na Litomyšl při obci Zhoř shromáždili se do kruhu zleva Maruška /v bílém/, paní Eva /v zákrytu v červeném/, Zdeněk, Milan, Vláďa a Vlastík. Foto: L. Šlosar
"Choďte v lásce, jakož i Kristus miloval nás, a vydal sebe samého za nás, dar a obět Bohu k vůni rozkošné" z Listu Efezským, kapitoly páté a verše druhého - mohla prozatím shrnout dosavadní své zážitky suchým konstatováním: nové události na známé trase.
V těch místech zeleně značená cesta, jíž dle itineráře dosud v předešlých letech pravidelně jsme sledovali, chystala se právě vystoupat na hoření východní část obce, letos již však bez naší přítomnosti. K obměně trasy středem obce Přívrat po silnici inspirovaly nás turistická vizitka č. 1113 Ski areál Přívrat, Pinguin park, touha občerstvit se mimo dosah mrazu a poznat blíže obec, jejíž zajímavosti zeleně značená cesta, jež správně vyhýbá se silnici, proto míjí.
O seznámení stála evidentně i obec, ale mrazivé počasí, jen o něco teplejší nežli zrána, nicméně stále mrazivé, k němuž krátké vysvitnutí slunce kol jedenácté ukázalo se být toliko planým příslibem a jež zato nyní v údolíčku doplnil mírný protivítr, neumožnilo nám zatím plně vstřebat informaci ze vstupní cedule o tom, že obec vznikla pravděpodobně v období rané kolonizace, leč první zmínka o ní pochází z roku 1455, kdy tu stávala tvrz pana Doníka z Přívratu. Mimochodem, její název vznikl ze staročeského slova "převrat", jež označovalo sedlo v horském hřbetu, čemuž "odpovídá poloha obce ve vrcholových partiích Kozlovského hřbetu, nedaleko sedla, kterým prochází silnice z Litomyšle do České Třebové /tzv. Kohout/". První naše naděje na občerstvení - hospoda U Coufalů - ukázalo se co lichá, otevírala až v 15 hodin. Po levicích minuli jsme pomník 12 místních obětí 1. světové války a šesti umučených ve válce 2. světové. Pomník místního rodáka Antonína Bennewitze, jenž dotáhl to až na věhlasného houslistu a ředitele pražské konzervatoře, nalezli jsme na malém prostranství po pravicích, bílý obdélník neukázal se co zmrzlý sníh, nýbrž skrýval reliéf houslí. Do Ski areálu asi půlkilometr doleva od silnice přivábila nás šipka, došli jsme k němu kol kříže pro změnu s nápisem "Co říkám vám, říkám všem: Bděte!" z knihy Marek, kapitoly třinácté verše 37. V areálu, jenž byl za sněhové nadílky přirozeně v provozu, nalezli jsme občerstvení, v něm k turistické vizitce přidali jsme razítko a žízeň uhasili jsme tu pivem, tu svařákem, krom jiných nám k tomu zrovna zahrála skupina The Animals píseň "The House of the Rising Sun". Nevadilo tudíž, že hotel Na Presích v nedaleké místní části Malý Přívrat nebyl v provozu, neb byl na prodej, snad proto se nás naň vyptávalo dříve osazenstvo automobilu, jenž jel nám v ústrety. Popsaný stav vadil by spíše v roce 1896 Karlu Kovařovicovi, protože by tu nemohl skládat operu Psohlavci, památník vedle restaurace dokládá, že dílo bohudík se podařilo. Na konci Malého Přívratu zarazily naše kroky dva ukazatele s nápisem světlým Země Miroslava proti směru našeho příchodu a nápisem černým Půlnoční království, pro všechny případy - po vzoru ševce z filmu Pyšná princezna v podání Bohuslava Čápa - zaběhl jsem si několikrát těch pár kroků dozadu nadlouho zřejmě naposledy zaskotačit si. Na počátku naší pouti skrze téměř celou dél nedaleké obce Řetová opět ve směru severním a později severovýchodním, dokud si nás v téměř nejsevernější její části nepřevzaly modré turistické značky k pokračování v protisměru našeho ranního putování kol řetovského kostela, nemohli jsme si nepovšimnout psí boudy, jejíž zrovna nepřítomný obyvatel obdařen byl zřejmě mezi psy rozhledem nejširším, neb jeho svatyně ozdobena byla nápisy "Dozor výtahů", "Požární a bezpečnostní technik" a "Výtah nejezdí", shora všem třem vévodil pak nápis "Dům v socialistické péči nájemníků".
Velice zaradoval jsem se, když již toho dne podruhé - byť tentokráte méně náročným stoupáním z druhé strany - zdolali jsme sedlo na rozcestí U Zabitého a když následující půl kilometr do turistického chaty Andrlův chlum zdolali jsme po silnici, což v chatě samotné ocenil jsem dalším půllitrem Prazdroje a staročeskou česnečkou.
pomník zkraje Přívratu směrem od České Třebové vybudován byl na paměť místních obětí obou světových válek. Foto: L. Šlosar
pamětní deska na počest houslisty a pedagoga Antonína Josefa Václava Bennewitze byla restaurována a 06. 04. 2008 slavnostně umístěna na tento památník z místní hájovny, kde se místní slavný rodák v rodině polesného narodil. Foto: L. Šlosar
ze dvou křížů přívratských jsem na rozdíl od reportáže z roku 2008 vybral ten méně ozdobný s citátem z knihy Marka, neb míjeli jsme ho dosud poprvé, když směřovali jsme do Ski areálu pro turistickou vizitku a razítko. Foto: L. Šlosar
jak praví nápis na památníku v Malém Přívratu vedle hotelu Na Presích, v těchto místech komponoval slavný český skladatel a dirigent Karel Kovařovic operu Psohlavci. Foto: L. Šlosar
na konci Malého Přívratu přenesli jsme se do filmové pohádky Pyšná princezna a já raději nelenil jsem a několikrát popoběhl jsem zpět do Miroslavy země ještě naposledy si beztrestně zaskotačit.Foto: L. Šlosar
obyvatel této psí boudy /anebo jeho páníček/ na jižním kraji Řetové byl nejspíše bezpečnostním či revizním technikem skrze výtahy. Foto: L. Šlosar
zleva Vláďové ze Žižkova /jenž zdolal za obtížných podmínek trasu 35 km/ a z Jilemnice, Milan, Vlastík a Maruška oddávají se v turistické chatě na Andrlově chlumu gurmánské siestě, protože dobře vědí, že do cíle jim zbývají toliko 4 km na převažujícím klesání a že přitom netlačí je čas. Foto: L. Šlosar
Při následujícím místy prudkém klesání osaměl jsem nadlouho, neb pojal jsem je možná s respektem příliš značným a zřejmě nezaslouženým, mohl jsem si tím více aspoň v nenadálém tichu vychutnat křížovou cestu sestávající z kaplí postavených v letech 1852 - 53 namísto původní z kaplí zbudovaných v letech 1753 - 55 ze sbírky zorganizované tkalcem Augustinem Andresem, jejíž jediné zbylé zastavení úplně nahoře rovněž nenechal jsem bez povšimnutí.
V cíli tradičně skvěle připraveného pochodu v nepříliš opět v té chvíli naplněné restauraci U Skoby obdrželi jsme od štědrých pozorovatelů diplom, Sborové listy Sboru pro záchranu hradu Lanšperk, pohled, povídání z pochodů sestávající z příspěvků účastníků pochodu, v nichž potěšila mě propagace mých webových stránek, a samozřejmě plechovkové pivo Holba sponzora pochodu. Svou přejícností nezůstal pozadu ani propagátor turistiky Čert, jenž přidal v červených igelitkách propagační materiály Pardubického kraje.
Když rozloučili jsme se s Milanem a Vláďou v Jaroměři a když ve vlaku rozmrazoval jsem opět zeboucí své nohy, na dotaz Maruščin popravdě odpověděl jsem zpříma, že několikrát za pochodu měl jsem toho opravdu plné zuby, což obratem odstranil bych zvolněním tempa, leč čas od času dát si do těla - zůstane-li to bez škodlivých následků - jest mi za velice potřebné.
Výlet do okolí Prahy /27. 11. 2010/ aneb Na Klepec bez klepce
Na konci 47. týdne roku 2010 konal se toliko jediný z Trutnova dostupný pochod Podzimní toulky východně od Prahy, jehož slabinou byla nejvyšší pouze 12-ikilometrová trasa. I napadlo nás na pochod "nalepit" vlastní pochopitelně delší trasu spojenou se získáváním turistických vizitek a Vláďa s pořadateli pochodu dohodl, že v jeho cíli se toliko zaregistrujeme. Nakonec vlivem dále vylíčených okolností jsme do cíle pochodu do Klánovic nedorazili, nicméně výsledkem naší píle přece byl zajímavý 25-ikilometrový pochod spojený s návštěvou vrchu Klepec slujícího, na turistické vizitce č. 475 co "lesnatý vrch s roztroušenými bizarními žulovými bloky, nejvyšší je Slouha (7 m)" popsaného, kteréhožto výletu líčení dávám tímto laskavému čtenáři co zdroj inspirace v plen.
Zatímco v Trutnově kol hodiny čtvrté ranní /a později i celé dopoledne/ poprvé o podzimku padal sníh a teplota nesnížila se pod mrazu, v Českém Brodě po osmé hodině ranní překvapila členy výpravy, která pro shora uvedený bohulibý účel seskupila se do složení Jožina a Ivan z Čisté u Horek, Vláďa z Jilemnice a já, prachsprostá ledovatka a teplota pod bodem mrazu.
Vrch Klepec poslal nám svou navštívenku ještě v Českém Brodu v Jiráskových sadech v podobě Husova kamene - obrovského 280 kg těžkého balvanu s bronzovou deskou s reliéfem zobrazujícím Jana Husa a s kalichem navrchu. Kámen ten odhalen byl slavnostně 06. června 1921 a původním domovištěm jeho byl právě cíl naší výpravy - vrch Klepec, odkud úspěšně dopraven byl parní oračkou v říjnu roku předešlého roku odhalení na již ztvrdlé silnici vedoucí nejkratším cestou přes Limuzy, na jejímž rozměklém povrchu předtím zjara uvízl.
Naše výprava vybrala se ovšem na Klepec oklikou nejprve směrem na Tuchoraz po silnici, na jejíž okrajích zprvu ke kempu u rybníka Podviňáku snášela relativně hustý dopravní provoz, za svou nelibost, jež tento rušivý jev vyvolal, zaplatila nato tím, že s následným nulovým silničním ruchem musela vzít až k dalšímu rybníku Mlýnskému již v dohledu tuchorazské tvrze do podvědomí rovněž velice kluzký povrch.
Není proto vůbec s podivem, že zaradovali jsme se velice, že pod tvrzí vkročili jsme na cestu sice opět převážně zamrzlou, nicméně rozježděnou, tím pádem i zvrásněnou. Ostatně její nesjízdný povrch byl nám navíc zárukou, že v těch místech nepotkáme černý kočár tažený vraníky, v němž sedí dvě černě oděné ženské postavy, neb v údolí potoka Šembery, který právě sledovali jsme proti jeho toku po levém zeměpisném jeho břehu, tedy po naší pravici, prý jinak straší. Zjevení nepotkali jsme bohudík ani na následující silnici, po niž nato u kamene, vytesanými daty symbolizujícího konce obou světových válek, uhnuli jsme doleva na rozcestí Na Šembeře, kde rozloučili jsme se s červenými turistickými značkami.
Po naší levici ve směru našeho příchodu nalezli jsme další kámen - Jubilejní, zasazený tu 12. 11. 1898 na počest 40. výročí panování knížete Jana II. z Liechtensteina na černokosteleckém panství, takměř naproti pak s jistým respektem shlédli jsme protrženou hráz rybníka Stodola, kterou - rovněž na konci 19. století - protrhla ničivá povodeň.
Nebylo sice zřetelno, kudy přesně máme dále postupovat, ale vysoko poněkud vlevo proti směru našeho příchodu spatřili jsme na stromě zelenou značku při cestě, která o několik metrů dříve ze silnice odbočovala. U značky napojili jsme do prudkého stoupání, jež střídalo se s pozvolným, až do konečného výšvihu po levém okraji prohlubeniny, jež mohla být dalším rybníkem s protrženou hrází nebo pozůstatkem hradiště, v případě návštěvy spisovatele von Dänikena klidně i kráterem po startu lodi mimozemšťanů, kdožvíproč sem kdysi zabloudivších.
hlavní cíl našeho snažení Klepec zaslal nám již v Českém Brodě v Jiráskových sadech svou navštívenku v podobě Husova kamene. Foto: L. Šlosar
na tvrz na kraji Tuchorazi mohli jsme klidně ohlédnout, aniž bychom měli obavy, že v nesoustředěnosti na cestě podklouzneme. Foto: L. Šlosar
po naší pravici v poklidném toku plynul potok Šembera. Foto: L. Šlosar
Jubilejní kámen na rozcestí Na Šembeři oslavuje čtyřicetileté panování Jana II. z Liechtensteina v panství se sídlem v Kostelci nad Černými ledy. Foto: L. Šlosar
byť protržená hráz bývalého rybníka Stodola splynula již s okolní přírodou, při větší představivosti vzbuzuje u kolemjdoucího respekt z nezvladatelného živlu. Foto: L. Šlosar
protržená hráz dalšího ze soustavy rybníků? bývalé hradiště? kráter po odstartovavší lodi mimozemšťanů? tyto i možná jiné otázky vzbuzoval pohled na prohlubeninu ve svahu těsně pod Doubravčicemi….. Foto: L. Šlosar
….. podobné myšlenky ztrácejí se při námaze při stoupání kolem levé /ve směru stoupání/ strany prohlubně, jehož raritou je netypické pořadí stoupajících týkající se i autora obrázku, většinou bývalo opačné. Foto: L. Šlosar
Do obce Doubravčice, jež uvítala nás honosnými a výstavními vilami, spíše usedlostmi, zavítali jsme se záměrem transparentně zkrátit si trasu do Klánovic tím, že čtyřkilometrovou cestu odtud do Hradešína usnadníme si cestováním autobusem na lince č. 286423 30 ve vsi stavícím v 10,48 hod., čímž získali bychom skoro třičtvrtě hodinu času. Prošli jsme celou část nejstarší zástavby, v níž ani v tom chvatu neušly naší pozornosti pomník obětem 1. světové války a obnovovaná kaplička po naších pravicích, leč hledanou zastávku jsme nenalézali, až později ujasnili jsme si, že zřejmě musí se nacházet v centru obce tam, kde z její tepny odbočuje doprava ulička k sídlu obecního úřadu a odkud vrací se zpět o pár metrů později.
Nejenže tím pádem autobus nám ujel, ke všemu vzali jsme to natolik nesprávným směrem, že ocitli jsme se na kraji obce Štíhlice. Nezkrušeni však vrátili jsme se na kraj Doubravčic, kde Vláďa nalezl zkratku, z níž vyklubala se obstojná silnička vedoucí na silnici, jež přivedla nás do Masojed /soudím, že kvůli této obci jako protipól musela být založena řečená již obec Štíhlice/, z niž skrze les rovněž po silnici propracovávali jsme se do Hradešína.
Nově vzniklá situace postavila před nás dva problémy - jeden vyřešili jsme ihned - za cílové naše místo zvolili jsme Úvaly, zbude tak více času na Klepec. Druhý problém však byl citlivější, bylo pravděpodobné, že v Hradešíně nestihneme koupit si turistickou vizitku, pro dva adepty - Jožinu a mě - Vláďa měl k dispozici jediný kus. Protože nikdo ze zainteresovaných v té věci nechtěl ustoupit, za Masojedy vedli jsme v té věci s Jožinou dlouhé disputace - já jsem argumentoval tím, že Jožina beztak píše si do Turistického deníku o 19 turistických vizitek z míst, jež navštívila, a v nichž přesto nebyla uspokojena /turistickými vizitkami/, Jožina však oponovala tím, že je plachá a že připadá ji žinantní psát si o 20 turistických vizitek místo o 19.
Když zdálo se již, že jednání obou aktérů bude ještě zdlouhavější nežli koaliční rokování o primátorství v Hradci Králové, přerušil je Vláďův rázný hlas upozorňující, že koloniál je otevřen, v zápalu nezpozorovali jsme totiž, že došli jsme mezitím do Hradešína. Když čtvrt hodinu před ukončením otevírací doby vpadli jsme dovnitř a krám vyplenili o dvě vizitky, a když napotřetí přesvědčil jsem se, že kýžená vizitka spočívá bezpečně v pouzdru v mém batohu, tu dospěl s pohnutím k závěru, že v případě nezdaru v Hradešíně bych to byl já, který by ochotně a rád ustoupil a Jožině jedinou volnou turistickou vizitku ochotně přenechal. Však také proto ukápla z mého oka slza dojetí, dosud totiž neuvědomil jsem si, že ušlechtilost je netušený čtvrtý rozměr mé duše ….. a moje třináctá, ba dokonce čtrnáctá, patnáctá, šestnáctá etcetera komnata. Toliko mrzelo mě, že Jožina, které jsem se nezištně se svým poznatkem svěřil, neuvěřila mi.
S ohledem na změnu plánu, zbyla více než hodina času na příjemné posezení v hospůdce Na hradě, kde alespoň já ocenil jsem svou noblesu gulášovou polévkou a dvěma pivy. Hospůdka vyniká vtipnými malůvkami, my usadili jsme se pod tou, jež opěvuje zlatý Západ.
Nato nejkratším směrem sešli jsme přes Horku do Příšimas, z nichž stejně nenápadně přešli jsme v Skřivany /hraniční čára mezi obcemi přechází tu skrze domy, takže pokud tu třeba v kuchyni ještě v Příšimasech nespokojená manželka vrhne po manželovi sekáček na maso, může se klidně stát, že ten ve stejné místnosti přistane zasaženému na temeni hlavy už ve Skřivanech, zda bude se v takovém případě jednat o polehčující okolnost, nemohu však bez znalosti dalších okolností případu erudovaně posoudit/.
Zalesněné vrcholy kopců nomine Klepec nalézají se těsně vedle sebe vlastně dva, rozlišují se - podobně jako kdysi Nagyové, Kovácsové a Tóthové v sestavách maďarských fotbalových klubů - římskými číslicemi, ze strany od Příšimas jeví se jejich převýšení jako zanedbatelné. Oba vrchy zajímavé jsou roztroušenými skalními útvary vzniklými přirozeným zvětráváním říčanské hrubozrnné žuly.
Na vrchu označeném římskou jedničkou, po žlutě značené cestě vzdáleném asi půl kilometra od Skřivanů a protínajícím nadmořskou výškou 358 metrů, je oním nejvyšším útvarem Slouha. Odbočili jsme k němu hnedle na počátku ze strany našeho příchodu doprava a nalezli ho, an pocukrován byl sněhem, jenž přece nezastřel na něm rýhování odtokovými žlábky. Z druhé jeho strany skvěla se pamětní deska věnovaná 14 padlým ze spojených obcí Příšimas v 1. světové války, jenž dal balvanu název Památník svobody, který příliš se nevžil - ostatně jako většina názvů dodatečně - byť ze sebemilejších ideologicky motivovaných důvodů - uměle implantovaných. Informační cedule pak upřesnila jeho výšku na 8 metrů.
Dominantou o další půlkilometr vzdáleného vrchu označeného římskou dvojkou pak byl o polovinu nižší skalní útvar lidovou představivostí přezdívaný Fůra sena. I ten poctěn byl pamětní deskou na paměť toho, že .."zde r. 1844 za roboty konal se TÁBOR LIDU proti ujařmení českého národa svolaný sedlákem Josefem Klinderou z Nové Vsi čp, 4". Od něho udělali jsme si malý okruh začínající dvěma skalními útvary Obrácená záda a Šplíchalův kočár.
Protože mnoho času nám již nezbývalo, navrátili jsme se stejnou cestou zpět do Příšimasů, za jasného slunečného svitu věnujíce mezi oběma Klepci ještě jednou krátkou pozornost výhledům od východu na sever na místa, jež toho dne prolnuli jsme, najmě na Český Brod, za prvním obzorem polí zleva doprava táhnoucí se průrvu údolí Šembery a na roztroušené Doubravčice s nepolapitelnou hlavní autobusovou zastávkou.
Na dolením konci Příšimasů zavrhli jsme lákadlo v podobě ukazatele avizujícího vzdálenost 3 km po silnici do Úval a turisticky disciplinovaně doleva následovali jsme žluté turistické značky do místa, kde si nás převzaly jejich červené družky a odkud dovedly nás na rozcestí u sochy sv. Donáta s opentleným rozsochatým stromem a se stejně vyzdobenou špičatou mohylou. Vzápětí nekonečná klesající třešňová alej dovedla nás přece na kraj Úval a odtud po překlenutí tepny E12 z Prahy do Kolína a kol rybníku Fabráku dorazili jsme na tamní nádraží dvacet minut před odjezdem vlaku - přece natolik včas, abychom naproti v hotelu Budky kopli do sebe - až na výjimku - po jednom pivu, v televizním přenosu zrovna Arsenal válcoval v Birminghamu ve Villa Parku Aston Villu 3 - 0.
i když mysl poutník soustředěna byla na hledání autobusové zastávky v Doubravčičích, přece nemohly mu uniknout pomník padlým z 1. světové války a obnovovaná kaplička. Foto: L. Šlosar
v restauraci Na hradě v Hradešíně pod malbou vystihující zlatý Západ rozprostřeli se v dobrém rozmaru účastníci výpravy ve složení zleva Ivan, Jožina a Vláďa. Foto: L. Šlosar
od Skřivan je skutečně stoupání na Klepec zanedbatelné. Foto: L. Šlosar
na Klepci I. hnedle při příchodu zaujme pocestného největší skalní útvar Slouha s pamětní deskou věnovanou místním padlým z I. světové války. Foto: L. Šlosar
Český Brod, jenž opustili jsme zrána větší oklikou, spatřili jsme z prostoru mezi Klepcem I. a Klepcem II. v mlžném oparu jako na dlani. Foto: L. Šlosar
na Klepci II. hnedle při příchodu zaujme pocestného největší skalní útvar Fůra sena s pamětní deskou věnovanou neohroženému protirakouskému odboji. Foto: L. Šlosar
oproti své návštěvě před třemi a půl lety při pochodu Vidrholec zaujala mě na rozcestí u sv. Donáta více záhadná opentlená mohyla. Foto: L. Šlosar
Návštěva dalšího - jednoho z mnoha svou originálností zajímavých míst v Čechách a na Moravě - doložila, že sbírání turistických vizitek není záležitostí samoúčelnou, vždyť inspirovala nás k samotnému výletu na trase Český Brod - Klepec - Úvaly. Minela s autobusem v Doubravčicích naopak vůbec nevadila - zbytek našeho putování obešel se bez typicky českého brodu minulostí na téma, kdo co zavinil, bez klepce z rozčilení, že něco se pokazilo, bez úvalů do hlavy v bezmocném vzteku, že něco výjimečně se nezdařilo.
Výlet na Svitavskou pahorkatinu /20. 11. 2010/ aneb Moravská Třebová: Těsné okolí. Cesta do Svitav
V sobotu vstal jsem o půl páté, linkou MHD č. 2 odjel jsem v 05,27 hod. ze Zelené louky na autobusové nádraží, nato autobus linky č. 000140 z Trutnova vyjíždějící v 05,45 hod. mě vyklopil ve Svitavách v 08,39 hod.
Následující necelou hodinku zbývající do odjezdu dalšího autobusu jsem vůbec nepromarnil. Když vyskytne se totiž mezera v kalendáři turistických pochodů, tu je čas oddat se cele dobývání turistických vizitek - pokud nechce se ovšem turistovi podruhé za sebou cestovat za pochodem do Prahy. V listopadu vyvstává však problém nalézti nedaleké od sebe alespoň dva prodejce turistických vizitek, kteří by lačného jejich sběratele uspokojili i v tento čas mimosezónní a kteří by inspirovali ho navíc k putování po trase aspoň obě jejich sídla spojující.
Jednou z těchto bílých vran bylo naštěstí informační centrum ve Svitavách, kde zakoupil jsem přesně v devět hodin - první minutu otevírací jeho doby - druhou zdejší turistickou vizitku - Ottendorferovy knihovny - "stavby v americkém stylu podle návrhu rakouského architekta Germano Wanderleye", jak praví se na vizitce samé. Zakrátko jsem si tuto budovu zvenčí prohlédl - zatímco informační středisko ve Svitavách nachází se vprostřed protáhlého dlouhého náměstí Míru, budova knihovny je situována o dvěstě metrů dál za jeho východní částí již při živé tepně silnice E34, v těchto místech ovšem městem pulsující pod názvem Máchova alej.
Ottendorferovu knihovnu ve Svitavách zachytil jsem směrem od Máchovy aleje. Foto: L. Šlosar
Ještě než v 09,35 hod. nastoupil jsem dále do autobusu linky č. 680786, stihl jsem navíc v restauraci na autobusovém nádraží ve Svitavách kopnout do sebe jedno pivo, což později ukázalo se jako počin veledůležitý. Za půlhodiny vystoupil jsem na autobusovém nádraží v Moravské Třebové, jehož informační centrum v budově staré radnice na náměstí T. G. Masaryka bylo oním druhým místem turistům i mimo sezónu také o sobotách přátelsky nakloněným. Z autobusového nádraží přibyl jsem k němu asi po 400 metrech kolem radnice nové a ulicí Čs. armády a zakoupil si zde všechny tři turistické vizitky.
Byť Moravské Athény jsou na turistické vizitce charakterizovány co "pozoruhodný soubor měšťanských domů s pozdně gotickými a renesančními mázhauzy", věnoval jsem v jejich středu pouze pozornost celkovému pohledu na morový sloup, starou radnici a kostel Nanebevzetí Panny Marie, v těsném jeho sousedství pak navštívil jsem ještě nádvoří zámku, do kterého vstoupil jsem z druhé strany z Jevíčské ulice. Zámek na turistické vizitce charakterizován je co "jedna z nejvýznamnějších renesančních památek ve střední Evropě" a je zajímavý tím, že je vůbec naší nejstarší renesanční památkou. Měl jsem štěstí, že - byť mimo sezónu - nalezl jsem tu místnost se suvenýry otevřenu a mohl tak turistický deník i vandrbuch doplnit také o razítko zámku, od 12 hodin měla tu totiž probíhat výstava o stavebnici Merkur.
při krátké zastávce na náměstí T. G. Masaryka potěšil jsem se pohledem na morový sloup, starou radnici s věží nezakotvenou na základech a s informačním centrem a na věž kostela. Foto: L. Šlosar
na rozhlednu Pastýřku pohlížel jsem zdáli z blízkosti centra Moravské Třebové se značným respektem. Foto: L. Šlosar
na zámku moravskotřebovském již na konci 15. stol. objevily se poprvé v českých zemích moderní italské renesanční prvky. Foto: L. Šlosar
Kamenný most přes Třebůvku s kamennými deskami popisujícími následky povodní z let 1663 a 1770 bylo posledním místem, jež bylo předmětem mého zájmu při středu města. Posléze po Schodišti mrtvých, asi padesát metrů dlouhém krytém schodišti s nápisem na portálu v českém překladu "Blaženi jsou mrtví, kteří umírají v Pánu", postaveném roku 1575, vylezl jsem na východním konci města na hřbitov na Křížovém vrchu.
na hřbitov na Křížovém vrchu bylo mi nutno projít po krytém Schodišti mrtvých. Foto: L. Šlosar
Maje slabost pro sepulkrální památky toulal jsem se po hřbitově na poměrně prudkém svahu dobrou půlhodinu zprvu bezcílně, tak zcela nahodile navštívil jsem hrob Anny Gromesové, moravskotřebovské Julie, jež ve věku 24 let skonala opravdu z nešťastné lásky snad jako prvotní příčiny, posléze úplně nahoře hrob Vincenze Paula Webera, městského fyzika, lékaře a spisovatele, konečně pak vedle v hoření hřbitovní zdi v přímé ose hřbitova prohlédl jsem si zvenčí interiér kaple Všech svatých s lapidáriem s náhrobními kameny ze 16. a 17. stol., nato při návratu ke vchodu shlédl jsem další starobylé náhrobky na zdi kostela Nalezení sv. Kříže.
příběh nešťastné lásky Anny Gromesové dojme i moderního člověka, aspoň do okamžiku, kdy představí si opačný možný konec příběhu, kdy z vysněného idolu se po svatbě postupným vývojem vyklube nejprve proutník, později stane se z něho opilec a manželství ukončí co zapšklý starý fotr. Foto: L. Šlosar
Tu napadlo mě zajímat se také o to, zda čirou náhodou nenachází se na hřbitově i pomník z války roku 1866. Rychlý telefonát seslal mě zpět ke vchodu k plánku hřbitova, jenž takořka vymrštil mě opět na hoření konec hřbitova k lapidáriu. Až odtud bylo patrno, že jižní část hřbitova protíná pěšinka podél hrobů, jež vytvářejí zdola neznatelný půloblouk. V jeho středu přesně dle plánku nalezl jsem pomník na hrobě pruského setníka dolnoslezského pěšího pluku č. 50 von Dobschütze. Jeho úmrtí až 3. září 1866 daleko od domova dává tušit, že pozdní oběť války dlouho, leč marně bojovala s následky zranění či s cholerou.
Uspokojen s výsledkem své mise dopustil jsem následně chyby, za níž ještě dlouho jsem se pýřil a v řeči zajíkával, až dodatečně zjistil jsem totiž, že měl jsem dále postupovat zvenčí podél jižní hřbitovní zdi a hned za hřbitovem doputovat až na nejvyšší bod Křížového vrchu ke Kalvárii, což z pusté neznalosti neučinil jsem, takže snad napravím to někdy "maňana".
Naproti tomu rozhledna Pastýřka poutala mou pozornost na těsném obzoru na zalesněném kopci již od prvních chvil, co opustil jsem střed města. Na turistické vizitce byla charakterizována co dřevěná rozhledna s ocelovým točitým schodištěm vysoká 27 m, otevřena roku 2009, k tomu cedule na konci města na počátku dlouhého stoupání k rozhledně přiřadila ještě další informaci o tom, že tyčí se na vrchu Pastvisko v nadmořské výši 516 metrů a že vrcholová plošina nachází se ve výši 22 metrů.
K rozhledně přibyl jsem zprvu prudkým stoupáním po kluzké cestě vedoucí loukou k lesu, později po jeho kraji a úplně nakonec levotočivým obloukem skrze les. Shora otevřel se mi pohled na město i na nejbližší kopce, více mi roztrhané mraky, skrze něž po celý jinak chladný den prosvítalo sluníčko, na obzoru nedovolily.
po absolvování levotočivého oblouku skrze lesa vyloupla se na jeho kraji sluncem ozářená rozhledna Pastýřka. Foto: L. Šlosar
z rozhledny Pastýřky potěšilo se oko mé především výhledem na město Moravskou Třebovou. Foto: L. Šlosar
Protože i nyní zamýšlel jsem vlastivědné poznávání spojit s alespoň dvacetikilometrovým putováním, bylo třeba v čase již o poledni vydat se na cestu do Svitav, jež ke všemu nabízely mi kvalitnější dopravní spojení do Trutnova. Protože mezi Moravskou Třebovou a Svitavami absentuje turistické značení, musel jsem se svěřit do péče cyklostezek.
I když turisticky zajímavější putování zřejmě nabízela mi přes Udánské hradisko turistická stezka č. 4029, neznalému zdejší krajiny nechtělo mi vracet se do středu města, proto od benzínové pumpy a kruhového objezdu na jižním jeho kraji navázal jsem na cyklotrasu č. 4031, s níž za vodní nádrží Moravská Třebová zahnul jsem doprava na rovný úsek proti toku Stříbrného potoka skrze protáhlou obec Boršov nepochybně pojmenovanou po Borešovi z Rýzmburka, jenž ve 13. stol. zdejší krajinu kolonizoval za podpory krále Václava I., jehož syn Přemysl Otakar II. jej později nechal popravit za účast v protikrálovské rebelii. Protože cyklotrasa od ideálního směru putování dále odkláněla se doprava a u hájenky na konci vsi odbočovala z ní v přímém směru jiná užší silnička, zvažoval jsem možnost tuto následovat, leč obyvatelka nedalekého domku neposkytla mi dostatečnou záruku, že nepůjde o cestu vedoucí do pekel.
protože - neschopen odhadnout své časové možnosti - obával jsem se v Boršově zdržet se odbočením ku kostelu, věnoval jsem tu pozornost alespoň památce obětí 2. světové války. Foto: L. Šlosar
Pokračoval jsem proto po cyklotrase pod začínající nadjezd, po němž silnice E35 směřovala do tunelu, jenž však nebyl stvořen ani pro cyklisty, natož pro chodce. Vyznavačům obou druhů turistiky pak nezbývá než Hřebečský hřeben tyčící se mezi Moravskou Třebovou a Svitavy do nadmořské výše přes 600 metrů zdolat po klikaté silničce, v jejímž jediném ostrém zlomu již v přírodní rezervaci Rohová začínala v popředí polámaných bučin naučná stezka zastavením č. 1 Hřebečská důlní těžba. V těch místech vnikl jsem do otevřeného objektu, v němž dle mapy nacházejí se dále zaniklé doly Václav a Emil a z jehož kraje směrem na Moravskou Třebovou spadaly z prudkého svahu haldy z černošedé měkké hmoty, po níž jsem se až na jejich kraj neodvážil.
když za hájenkou Boršov pro všechny případy rozhodl jsem se přece ctít i nadále cyklostezku č. 4231, odměněn jsem byl pohledem na příhradový stožár na vrchu Hřebečov, pod kterým později prošel jsem na klikatící se silničce směřující na Hřebečský či Hřebečovský hřeben do obce Hřebeč. Foto: L. Šlosar
za Boršovem při zpětném pohledu ve směru na Moravskou Třebovou sluníčko rozehrálo na kopcích nad městem šalebnou hru světel. Foto: L. Šlosar
jedna z mých vzpomínek na předlouhou obec Kamennou Horku patří kříži zhruba vprostřed vsi. Foto: L. Šlosar
Raději se silničkou zlomil jsem se do protisměru a v lese po své pravici sledoval zvlněný jeho povrch skutečně svědčící - podobně jako třeba v Bartlově lese na Mladobucku - o dávném kutání. Již žádnými úklady nerušený výhled nad prudkým zlomem hřbetu na Moravskou Třebovou - halící se v ostrém kontrastu se světlým pásem silnice E35 do mlžného odporu - nabídlo mi na vrcholu stoupání zastavení naučné stezky Rohová č. 2 Geologie a geomorfologie. Poté přesně nad tunelem silnice E35 na kilometr svěřil jsem se do opatrování červeně značené cesty a souběžně na dalších 8 km do péče cyklotrasy č. 4024, z obce Hřebeč doprovodil mě přitom kostelík s vysokou štíhlou věží.
Na kraji obce Kamenná Horka již pouze s cyklotrasou č. 4024 odbočil jsem doprava a vybral jsem se skrze tuto - nežli Boršov ještě více protáhlejší obec - rovnoměrným svižným krokem, přece však ztěžklým proto, že od onoho občerstvení po deváté hodině na autobusovém nádraží ve Svitavách nepobral jsem již více do úst ni sousta ni hltu. Mé snažení naopak bylo zvýhodněno tím, že od onoho východního kraje obce až po začátek Svitav silnička na 7 kilometrech prakticky neustále mírně klesala. V obci samé mé kroky nezastavila ani hospoda, pouze zdržel jsem se krátce u renovovaného kostela s novotou svítící střechou.
mírně se boře do černošedé hlušiny poblíže stanoviště naučné stezky Rohová č. 1 u místa označeného Jihlavský překop shlížel jsem ve směru na Moravskou Třebovou již z větší nadmořské výšky. Foto: L. Šlosar
Protože přece jen začaly u mě sílit pocity únavy, jež ještě navíc podpořil neustálý tvrdý asfaltový povrch, dalších 2,5 kilometrů z místní části Lány skrze Svitavy po boční ulici kopírující silnici E43 až do jejich centra připadlo mi nekonečných. Protože všechno přece má nakonec svůj konec, vyloupl jsem se zničehonic přes ulici přesně proti Ottendorferově knihovně.
Pro pocity únavy a žízně byl jsem velice překvapen časem svého příchodu ještě před hodinou čtvrtou, což totiž znamenalo, že od východní kraje Kamenné Horky jsem necelých 10 km absolvoval za čas okolo hodiny a půl. Protože nechtěl jsem ponechat nic náhodě, nečekal jsem na poslední, byť přímý autobusový spoj linky č. 000140 a v 16,10 hod. nasedl jsem do autobusu linky č. 540601, z něhož vystoupil jsem v Hradci Králové. Čistou dvacetiminutovku následující prodlevy využil jsem krom k zakoupení jízdenky i k vyplenění nádražní samoobsluhy o 1,5 litrovou láhev dobré vody s broskvovou příchutí, kterou jsem ve spěšném vlaku Krakonoš z Hradce Králové vyjíždějícím v 18,04 hod. zdolal za dvacet minut /to jsme zrovna zastavili v Jaroměři/, aniž bych až domů cítil nutkavou potřebu aspoň části tekutin se zbavit.
Přestože později doma již v noci měl jsem nezvyklý pocit, jako by někde na Kalvárii lámal kat mé nohy kolem, vyhodnotil jsem své sobotní snažení velice příznivě - kombinace honu za turistickými vizitkami, vlastivědného poznávání a nejméně dvacetikilometrové chůze mi zcela vyhověla jen s tou připomínkou, že musím napříště býti ještě lépe teoreticky připraven, abych se naopak již nikdy se žádnou Kalvárií neminul.
Pochod ke Dni válečných veteránů /13. 11. 2010/ aneb Za překrásnými výhledy na Prahu ze všech možných míst
Den válečných veteránů slaví se u nás v den ukončení 1. světové války, kterým byl 11. listopad 1918, kdy byla podepsána kapitulační dohoda Německa s vítěznými státy Dohody v Compiegne. Pochod k tomuto dni uspořádal tomuto dni nejbližší sobotu odbor KČT Dukla Praha v Praze v rámci seriálu pochodů Prahou turistickou.
Na autobus do Prahy postačilo mi naskočit v Trutnově zrána až v 6 hodin, na start pochodu do stanice metra Muzeum ke vchodu k Národnímu muzeu přibyl jsem přece pouze čtvrt hodinu po zahájení startu - ve čtvrt na deset, právě v čase, kdy přibyl sem po delší cestě vlakem i Sváťa z Trutnova.
Svého společníka zklamal jsem však záhy, po půl kilometru totiž jsem se s ním rozloučil, neb z ulice Vinohradské, po níž započali jsme své putování, prozatím nepokračoval jsem do ulice Italské doleva, jak vybízel mě itinerář, nýbrž odbočil jsem naopak touto ulicí na stranu opačnou směrem na náměstí Míru, odkud namířil jsem si to ve stejném směru ulicí Belgickou, z níž až ulice Bruselská přiměla mě změnit směr doprava do ulice Bělehradské.
Avizovaná délka pochodu deseti kilometrů nemohla totiž přirozeně zcela ukojit mé smysly - stejně jako pouhé ochutnání srnčí pečeně hladovému, proto rozhodl jsem se do programu dne připojit pouť po turistických vizitkách Prahy. I když turistické vizitky Karlova mostu a Prahy - matky měst mohl jsem přikoupit po pochodu na Jindřišské věži, raději neponechal jsem nic náhodě. Pět minut před otevřením obchůdku Turistashop v Bělehradské ulici využil jsem naproti v hokynářství k zakoupení příjemně vychlazeného plechovkového piva a nato ve zmíněné prodejně u vlídné prodavačky bez potíží získal jsem obě turistické vizitky ještě s různými razítky.
Na zpáteční cestě na náměstí Míru neunikl krátké, leč zasloužené mé pozornosti chrám sv. Ludmily, před chrámem - jako dobrý reprezentant hostitelského národa - uspokojil jsem tu toho dopoledne již podruhé cizince, po Asiatovi, jemuž předtím potvrdil jsem identitu Národního muzea, nyní vyfotografoval jsem dvojici hostí ze zahraničí na jejich žádost v popředí chrámu.
Obtížen tak dvěma vykonanými dobrými skutky, vrátil jsem se nato na trasu pochodu Italskou ulicí do Riegrových sadů, jimiž krátkým stoupání dostal jsem se na dohled televizního vysílače Praha Žižkov, pod jehož dohledem prochodil jsem prakticky nato celou Prahu. Ještě než přibyl jsem do Mahlerových sadů k patě 216 metrů vysoké věže vysílače, na náměstí Jiřího Poděbrad vzdal jsem v duchu hold monumentální Plečnikově stavbě v pojetí starořecké architektury z let 1929 - 1932 - kostelu Nejsvětějšího Srdce Páně, jehož mohutná hranolovitá věž a mohutné hodiny v okenním otvoru zanechaly ve mně impozantní dojem.
pomník Františka Ladislava Riegra nenachází se toliko v Semilech, nýbrž přirozeně i v Riegrových sadech v Praze. Foto: L. Šlosar
Přestože popis trasy na itineráři byl naprosto spolehlivý, přece zasekl jsem se na krátký čas na světelné křižovatce v předpokládaném místě Olšanského náměstí - tak nezřetelného, že ještě předtím v Ondříčkově ulici, kdy roztahoval jsem již již v rozpacích mapu, jakási starší Pražanda, vzezřením noblesní dáma, musila mě sama ujistit, že právě na náměstí vcházím. Pokyn na itineráři zněl …"projdeme náměstím na druhou světelnou křižovatku, po přechodu jdeme doleva do ulice Prokopovy…" Nedorozumění spočinulo v oné nevýraznosti náměstí a v mé nepozornosti - nevšiml jsem si předtím první světelné křižovatky. Pomoc neposkytnula mi ani má jediná mapa Prahy, jež pocházela z roku 1976 a připomínala spíše mapu Moskvy - hemžila se všelikerými ulicemi typu Kalininova, Kujbyševa, Kirova, Ždanova /i Muzeum V. I. Lenina jsem tu nalezl/, také zobrazení proti skutečnosti ve sledované části se značně lišilo. Velice mě navíc mátlo, že podle mé mapy bočila doleva ulice, jež slula Nakvasova po husitském knězi Janovi toho příjmení, působícím na Klatovsku.
V rozpacích přešel jsem za křižovatku k severozápadnímu rohu Olšanských hřbitovů, kde zaujala mě kruhová stavba kostela sv. Rocha, sv. Rozálie a sv. Šebestiána, v rozpacích pokračoval jsem chvíli dál směrem k další světelné křižovatce. K ní vedla však sice široká komunikace, jež mohla být klidně úzkým náměstím, ale v tomto případě asi kilometr dlouhým. Vrátil jsem se proto zpět na světelnou křižovatku při kostelu a na její druhé straně jsem zjistil, že odbočující ulice sluje ve skutečnosti Prokopova /ex post dočetl jsem se, že Nakvasova ulice po úpravách s Prokopovou splynula, jíž navíc později na své mapě nalezl jsem severněji, a výsledná ulice nazvána byla dle "služebně" vyššího husity Prokopa Holého/. Po schůdkách a později po asfaltové cestičce vylezl jsem na holé návrší slující Vrch svatého Kříže s překrásnými výhledy na Prahu podpořenými tabulí s kresbami nejvýraznějších spatřitelných staveb, bohužel vandaly poničenou. Nato přešel jsem celé návrší, jež udělalo na mě největší dojem z celého dne, a na jeho konci ještě jednou tentokráte neúmyslně odchýlil jsem se již nepatrně z trasy, neb do Jeseniovy ulice sestoupil jsem ihned a nikoliv až za ulicí Jana Želivského.
z Vrchu svatého Kříže krom jiného spatřil jsem ve směru západním výrazné dominanty hotel Olešenku /mohutná budova vlevo v popředí/, nad ní hranolovitou věž kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, nejvyšší bod televizní vysílač Praha Žižkov a budovu meziměstské telefonní ústředny /vpravo s dvěma věžičkami/…. Foto: L. Šlosar
……poněkud více na sever ve větší blízkosti byl z Vrchu svatého Kříže patrný kostel sv. Prokopa, posléze pak na obzoru Petřín s rozhlednou a Hrad. Foto: L. Šlosar
Dle itineráře přešel jsem do ulice Jilmové, jíž kopíroval jsem dále po cestičce skrze park Židovské pece. Nejvýchodnější část svého putování absolvoval jsem kolmo ulicí Strážní, kterou zhoupl jsem se přes nejnižší části následného klesání ulici Koněvovou. Do protisměru dosavadního putování obrátil jsem se pak v horní části cípu lokality Na Balkáně po úbočí zalesněného svahu se skromnými výhledy skrze stromoví na vzdálený protější svah až za Vltavou někam až na Prosek.
také překrásné zákoutí parku Židovské pece bylo poznamenáno zčásti lidskou rukou - barvou, jež pro přírodu není příliš charakteristická. Foto: L. Šlosar
za hořením cípem lokality Na Balkáně v parčíku shlédl jsem směrem severním jinou část Prahy s gigantickým sídlištěm Prosekem na obzoru. Foto: L. Šlosar
Tak po vrstevnici dospěl jsem až na lávku Na Ohradě, po jejímž překlenutí octl jsem se na kraji protáhlého kopce, na jehož svazích i na jeho náhorní planině byly za Karla IV. zakládány vinice, majitel jedné z nich pražský konšel Vítek z Hory dal kopci jeho pojmenování Vítkov, jež jen dočasně - po vítězství husitů 14. července 1420 nad křižáky - neúspěšně vystřídal název Žižkov. V tom čase již těsně po poledním po předešlém deštivém dni a noci a ještě zamračeném, byť teplém jitru počasí definitivně vysvléklo tmavý těžký pršiplášť a - až na krátké časové úseky - po celý zbytek dne vydrželo v zářivém světle modrém kostýmu se zlatavou broží, jímž zpravidla odívá se zjara.
Monumentální žulou obložené stavbě Národního památníku Na Vítkově postaveného v letech 1929 až 1932 dle projektu architekta Jana Zázvorky zpředu cosi chybělo - největší jezdecká socha Jana Žižky v Evropě od Bohumila Kafky z roku 1950 - nákladně rekonstruována - byla s lešením zakryta bílou oponkou s jejím věrným zobrazením, jež zdáli vytvářelo iluzi její plné a neporušené přítomnosti. Skutečné zůstaly návštěvníkům Vítkova imponující výhledy na místy sluncem ozářenou Prahu, kulisy hlavní části okouzlujícího jeviště zachycovaly její panorama zleva od žižkovské televizní věže doprava na Petřín a Hrad.
věrná napodobenina na bílé oponce na Národním památníku Na Vítkově zdařile zastírá skutečnou jezdeckou sochu Jana Žižky, jež zakrytá je rekonstrukcí pošramocena a nekompletní. Foto: L. Šlosar
z vrchu Vítkova polaskáno bylo oko poutníkovo dalšími výhledy na panorama Prahy, v němž i laik rozezná téměř v jednom zákrytu Prašnou bránu, chrám sv. Týna, kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, na obzoru pak petřínskou rozhlednu a Hrad….. Foto: L. Šlosar
….. poněkud vlevo a jižněji z vrchu Vítkov byl viditelný pochopitelně televizní vysílač Praha Žižkov a další staří známí vidění předtím z Vrchu svatého Kříže - kostel sv. Prokopa a budova meziměstské telefonní ústředny a úplně vzadu i špičku kostela Nejsvětějšího Srdce Páně. Foto: L. Šlosar
Skoro nerad sestoupal jsem níže k Vojenskému historického ústavu, v jehož veliké vstupní hale obdržel jsem od pořadatelů diplom na žlutém podkladu zachycující vlevo plakát k bitvě u Zborova a v dolení části několik emblémů a k diplomu ještě nástěnný kalendář pro rok 2011 s vyznačením akcí seriálu Prahou turistickou.
Jak naznačil jsem v úvodu - stejně jako hladový gurmán po pouhém ochutnání srnčí pečeně - nemohl jsem teď v půl jedné být dosavadním chodeckým programem plně ukojen, proto neprodleně vybral jsem se ulicí Husitskou kol křižovatky U Bulhara a Wilsonova nádraží k Jindřišské věži, před níž jen načas mé kroky přerušila přenádherně zbarvená Jubilejní synagoga, z vnějšku pečlivě hlídaná členem ostrahy, přece podrobovaná palbou … blesků z fotoaparátů okolojdoucích. Těsně za ní pokoušel se mi vnutit mladík ….. /autocenzurováno kvůli hrozbě možného výkladu jako rasová zášť dle § 403 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. z. ve znění předpisů pozdějších/ … pleti podle obalu nějaký holící strojek prý zdarma, což jsem pro všechny případy rezolutně odmítl.
V Jindřišské věži zakoupil jsem turistickou vizitku věže a za 55 Kč vstupného nechal jsem se výtahem vyvézt do 9. podlaží věže a po několika sešlapaných schodech vystoupal jsem do nejvyššího desátého právě včas - o hodině jedné odpolední - za zvuků jedné z 1.152 naprogramovaných melodií zvonkohry zvonaře Petra Rudolfa Manouška o 10 zvonech. Posléze obešel jsem několik okének, z nichž shlédl jsem na nádherné panorama Prahy, pro účely fotografování jsem dokonce dvě okénka dočasně otevřel, ale příliš příjemně jsem se přitom necítil.
střihem dostáváme se do nejhořejšího 10. podlaží Jindřisšké věže, z níž vychutnáváme si krom jiného výhledy na Týnský chrám a Hrad…. Foto: L. Šlosar
z jiného okénka Jindřišské věže nenechal jsem si ujít pohled na Národní památník Na Vítkově, z něhož je skutečné iluze jezdecké sochy Jana Žižky dokonalá. Foto: L. Šlosar
…Jindřišská věž je místo hodné navštívení. Foto: L. Šlosar
Staroměstské náměstí - další štace mého putování - připadlo mi co jarmark, ze všech těch hudebních produkcí a všelikerého shonu rozbolela mě hlava natolik, že hnedle vypadl jsem odtud ulicí Linhartskou. Do hlavního vchodu Klementina, v jehož areálu probíhala revitalizace, vešel jsem toliko ze zvědavosti, neb z internetu žil jsem v domnění, že stran turistické vizitky se zde v sobotu a v neděli nechytám. Prodejna publikací měla mít skutečně otevřeno z pondělí do pátku, portýr v budově k mému nevýslovnému překvapení poslal mě však v té záležitosti do Galerie Klementinum, již těsně u východu z celého objektu ve směru ke Karlova mostu, kde získal jsem proti plánu skutečně i turistickou vizitku Klementina.
Karlův most, jehož tříletá místy neodborná oprava /sám jsem si v té věci smočil podpisem petice Za záchranu Karlova mostu/ završena byla 11. listopadu, jakoby se za utrpěná příkoří mstil všem - padni komu padni. I mně zatěžko bylo - podobně jako za třicetileté války v roce 1648 - jej překlenout, toliko místo kulek ze švédských mušket či koulí z děl trefil mě málem šlak z toho, jak svízelné bylo mi klestit si cestu četnými davy. Není proto divu, že všeobecný mumraj odradil mě od snah získat někde na druhé straně razítko ke Karlovu mostu se vážící, místo toho prchl jsem Kampou a parkem kol třech soch lezoucích batolat na sousední most Legií.
skrze takovéto davy musel jsem se proplétat na Karlově mostě s toužebným přáním, abych byl konečně na onom břehu Vltavy, kde v pozadí je vidět Hrad…… Foto: L. Šlosar
…. v jednom výklenku Karlova mostu měl jsem možnost zachytit nerušeně Hrad, kostel sv. Mikuláše i vltavskou flotilu. Foto: L. Šlosar
ani pílící chodec nemohl v parku Kampa ponechat bez povšimnutí tři bronzové sochy lezoucích batolat od Davida Černého. Foto: L. Šlosar
Na protějším břehu Vltavy za Národním divadlem po nábřežích Masarykově a Rašínově nikdo mi již ve svižné chůzi nezbraňoval, leč již dobitý, otupělý a žíznivý nemohl jsem sdostatek z této svobody těžit. Posledně vylíčený stav přiměl mě zastavit na Výtoni v útulné hospůdce Café Výtoň, kde na sofa zotavila mě "dvanáctka" piva zn. Gambrinus na pražské poměry levná - za 23 Kč.
z mostu Legií nabídly se mi podél západního protáhlého břehu Střeleckého ostrova pohledy proti toku Vltavy směrem jižním k mostu Jiráskovu a na obzoru na Vyšehrad - můj nejjižnější cíl mého pobíhání po Praze. Foto: L. Šlosar
Nato po klikatící se stezičce vyšplhal jsem se v místě pamětní desky českého geologa Drt. Jana Krejčího na hradby Vyšehradu, odkud na krátký čas nechal jsem opět spočinout svůj zrak na slunce ozářenou Prahu. Své pravé poslání prodloužených toulek Prahou odhalil jsem záhy v informačním středisku Špička mezi branami Leopoldovou a Táborskou, kde zakoupil jsem turistickou vizitku Vyšehradu.
za ztečení vyšehradských hradeb odměněn jsem byl výhledy přes Staré purkrabství na Prahu s oběma blíženci - vrchem Petřín a Hradem - na obzoru. Foto: L. Šlosar
V autobusu z Černého Mostu odjíždějícího v 16,30 hod. v klidu a míru vyhodnotil jsem právě prožitý turistický den - 1/ perfektně vybraná trasa pochodu, od úpatí Vrchu svatého Kříže procházející klidnými málo frekventovanými částmi Prahy, z větší části i jejími přírodními partiemi, 2/ poctivě vychozených 5 turistických vizitek, přičemž tu šestou za účast na pochodech Prahou turistickou nebylo lze získat v sobotu ani v cíli pochodu, ani v celé Praze, zato však prý téhož dne na akci Za posledním puchýřem v sokolovně ve 300 km vzdálených Vizovicích, 3/ především pak - okouzlující výhledy na Prahu ze všech možných míst.
Poslední pochod roku /06. 11. 2010/ aneb Opět na palubě
MUŽ PŘES PALUBU! V pondělí 04. 10. hned po pochodu Okolo Hradce takořka v plné síle byl jsem zcela nečekaně zasažen nepříjemným nachlazením projevujícím se zejména bolestí v průduškách, kašlem, nepříjemným pocením a zvýšenými teplotami, byť - až na první dny - nebylo provázeno obvyklými pocity schvácenosti. Následovaly neúspěšné domácí léčení, téměř dvoutýdenní pracovní neschopnost a pomalé zlepšování zdravotního stavu krůček po krůčku.
NÁVRAT NA PALUBU. Ač přece trochu zahleněnému a ještě plnému rýmy stal se mi tak Poslední pochod roku pořádaný odborem KČT Nová Paka prvním pochodem absolvovaným po více než měsíční přestávce, po pouhých dvou krátkých výletech na konci předešlého týdne a jen po několika tradičních tříkilometrových putováních ze Zelené louky do práce či opačně.
Od rána ukazovalo se, že také jakoby neochotně probouzející se první listopadová sobota bude navazovat na relativně teplé předešlé dni /jak se ukázalo jako poslední den před následujícím ochlazením/, digitální ukazatel na administrativní budově ZPA Smart Energy a. s. ještě v Trutnově ustálil se okolo šesté hodiny ranní na údaji 11º C, jen ještě tamtéž vzbudil mé rozpaky silný vítr a později před startem v Nové Pace překvapilo nás drobné mžení ze zachmuřené oblohy, naštěstí zatím jen na pár minut.
Turisté si již druhým rokem úspěšně zvykají na to, že starty a cíle novopackých pochodů neprobíhají již v sokolovně, nýbrž v junácké klubovně jen maličko dál od železniční zastávky Nová Paka město pouhých asi dvěstě metrů v parčíku podél trati, vedle jejíhož vchodu nachází se pamětní deska věnovaná junáku Jindřichu Gaertnerovi, zahynulému v necelých 19 letech v Osvětimi čtrnáct měsíců před koncem války. Pořadatelský odbor nachází zde evidentně vlídné zázemí, jehož dobrodiní okusili jsme před odchodem na trasu při jednom lahvovém pivu.
Nejdelší trasa délky 33 km letošního 27. ročníku směřovala na západ až do města Železnice, itinerář jednoznačně předepisoval dostat se sem postupně po modře značené cestě přes Českou Proseč, Zboží a Tužín na rozcestí U Tužína, dále po žlutě značené cestě k rozcestí Pod Újezdcem a odtud opět po modře značené cestě. V důsledku zbrklého našeho vyhodnocení itineráře vybrala se však šestičlenná skupina ve složení Milan, Jana a Katka z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Jilemnice a Maruška a já z Trutnova ve směru na rozcestí U Tužína oklikou po žlutě značené cestě přes Studénku, Stav a Dřevěnice.
Co do pěkných výhledů a zajímavých míst na trase jsme si spíše polepšili - dík výhledům na Kumburk a Bradlec od Studénky, romantickému zalesněnému údolí stejnojmenného potůčku, romantickému stavskému kostelíku obklopenému několika automobily svědčícímu o "pozdně dušičkových" návštěvách okolního hřbitova, dalším výhledům na Kumburk, Tábor a také krátce na dvouhrot Trosek a první špičku Prachovských skal, nádherným roubeným chaloupkám ve Stavu v Dřevěnicích a drobným památkám mezi Stavem a Dřevěnicemi. Naše pomýlení však znamenalo, že na rozcestí U Tužína jsme měli v nohou o 3 km více, než předepisoval nám itinerář, tomu odpovídal samozřejmě i více než půlhodinový časový propad. Ve správném směru přicházel sem právě jeden z účastníků pochodu, od něhož zjistili jsme, že jediná kontrola nacházela daleko vzadu někde u obce Zboží, proto jsme se k ní již nevraceli.
výhledy na Bradlec a Kumburk /zleva/ doprovázely nás téměř po celé trase, poprvé při pohledu z velké plošiny od Studénky, kudy jsme ovšem správně neměli vůbec jít. Foto: L. Šlosar
půvabných zákoutí s lidovou architekturou spatřili jsme na naší trase povícero, krom jiného i na jižním konci Stavu. Foto: L. Šlosar
okolí Nové Paky štědré je na barokní památky, jejich příkladem je krom jiných socha Nejsvětější Trojice z roku 1896 v obci Dřevěnice. Foto: L. Šlosar
Nejsme sice vůbec hákliví na nějaký ten kilometr navíc, ale protože podroboval nás mírnému přece jen diktátu všemocný čas, nyní pro změnu jsme si trasu zkrátili po silničce do obce Radim. Utěšená obec rozkládá se v nadmořské výšce 306 metrů nad mořem a její název odvozen je od Radimova dvora. Nejstarší zpráva o obci pochází z roku 1360, kdy dolení část obce vlastnil Zdeněk z Radimi a hoření Půta z Turgova. Panství, v němž obec se nachází, prošlo postupně rukama významných rodů Trčků i Smiřických, dle očekávání i Albrechta z Valdštejna, jenž roku 1627 spolu s dalšími dvanácti vesnicemi daroval zdejší tvrz písemně doloženou teprve roku 1607, ves a panský dvůr klášteru kartuziánů sídlícímu ve Valdicích. Obec pyšní se pobytem Karla Hynka Máchy v roce 1833, kastelologa Augusta Sedláčka a v letech 1833 - 36 i Jana Pernera, budoucího železničního stavitele, tehdy praktikanta na panství Ferdinanda z Trautmannsdorfu, kterýžto šlechtic zakoupil zdejší statek v roce 1824 od náboženského fondu.
Mě ovšem - mnohem více než kostel sv. Jiřího na návsi postavený v roce 1708 až 1709 - zajímal tradičně místní hřbitov na východní straně obce, kamž odskočil jsem si proto, abych aspoň letmo zastavil se u tří zdejších nejzajímavějších hrobů - hnedle naproti vchodu poněkud vpravo u hrobu našeho jednoho z nejvšestrannějších umělců Josefa Váchala, vlevo od vchodu na vnitřní straně hřbitovní zdi u náhrobní desky podporučíka Augusta Bystronovského z c. a k. pěšího pluku č. 18, nesprávně zde uvedeného co Františka Bistřenského. a vzadu v pravém rohu u rodinné hrobky, v níž pohřbena je Váchalova družka malířka a grafička Anna Macková.
o hrob Josefa Váchala na radimském hřbitově se kdosi pečlivě stará. Foto: L. Šlosar
Váchalova družka malířka Anna Macková, rodem a posledním sídlem ze Studeňan, spočívá v rodinné hrobce v rohu hřbitova. Foto: L. Šlosar
zajímavé památky nalezneme též v Soběrazi. Foto: L. Šlosar
Posléze na otevřeném terénu, na němž pod zamračenou oblohou za výrazných výhledů vynikaly především vrchy Zebín, Železný a Tábor, stíhal jsem po silničce v těsném sledu celou skupinu až do obce Soběrazi a definitivně až nad Železnici, osvěžován přitom navíc výhledy na Trosky a těsně před námi i na kostel sv. Jiljí, opata v Železnici. Šestičlenná skupina shromáždila se s konečnou platností až v Železnici v pozvolně stoupající Husově ulici před restaurací U Jindrů - těsně poté, co na křižovatce Vláďa na vteřinu jakoby v profesním zaujetí zaváhal, zda nemá přece dát přednost cestě doleva směrem k pile. V restauraci shodou okolností začínaly vepřové hody, a toliko děvčata z Lomnice a já odolali jsme jejich svodům, v mém případě proto, že ke svému trávicímu traktu jsem při této skladbě potravin mimo trvalý dosah toalet přece jen skeptický.
Nato prošli jsme městem a vydali se k lesu, kde v dohledu Ranče Na Kamenci, dříve pionýrského tábora Cidlina, obrátili jsme ovšem své kroky do lesa opačným směrem doprava do Bradlecké Lhoty. V obci v boční ulici souběžné se silnicí z Jičína do Lomnice nad Popelkou zdržela mě nakrátko u prostorné budovy pamětní deska Josefa Jana Fučíka "prvního správce této školy, neúnavného pracovníka pro blaho občanstva a kult. /kulturního? kultovního?/ historika Lomnicka", jenž ve škole působil v letech 1886 - 1930. Přece své souputníky zakrátko sledoval jsem v natolik dostatečné vzdálenosti, abych na jednom místě ukončil jejich váhání svým bezděčným posunkem doprava ke kraji cesty. Dalších desítek minut nikdo dozajista neolitoval, útulná hospůdka Bradlecký mlýn za další zastavení na jedno pivo zcela určitě stála.
ve stylové restauraci Bradlecký mlýn v Bradlecké Lhotě rozprostřela se načas u jednoho stolu pestrá společnost ve složení zleva Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Jilemnice, Jana a Katka z Lomnice nad Popelkou a Luděk z Trutnova. Foto: neznámý kolemjdoucí
Posíleni na duchu a na těle podstoupili jsme nato asi kilometrové - nejprve táhlé, v konci prudší - stoupání na těsné úbočí pod hradem Bradlec a potom na již volném prostoru za rozcestím od hradu nepřehlédli jsme přechod z dosavadní naší široké cesty na úzkou stezičku mizící vlevo v mladším lese a vedoucí na silnici, po které dospěli jsme záhy k hospodě Klepanda. V ten čas již po delší dobu drobně mžilo, leč příčina následného symetrického rozdělení naší skupiny na části pánskou a dámskou nespočinula v nepohodě, ostatně vcelku snesitelné, nýbrž v hospodě samotné, přes pokročilý čas jedna výše popsaným způsobem vzniklá skupina si totiž krátký ani ne půlhodinový pobyt v restauraci nemohla nechat ujít.
Po půl třetí však i my bystře nastoupili jsme po místní silničce ku pozvolnému stoupání k úpatí hradu Kumburku. Posléze za sedlem Skalka v blízkosti obce Brdo střetli jsme - předem řádně na mém mobilu ohlášenou - Mášu původně z Vrchoviny, nyní již z Nové Paky, jež právě z důvodů následujících po jejím přestěhování i z příčin vzdělávání rovněž v turistice dočasně pauzíruje, a proto alespoň vyšla nám v ústrety se svým věrným průvodcem pejskem Budem. Vzniklé tak dvě skupinky pak dorazily - v době, kdy se počasí opět poněkud umoudřilo - do cíle opět v junácké klubovně v Nové Pace těsně po sobě natolik zavčasu, že i člen druhé z nich - totiž já, rozžehnav se předtím s Mášou - mohl si v cíli vypít v klidu své poslední pivo z výjimečného počtu sedmi; do onoho především chodecky požehnaného dne naštěstí rovnoměrně rozložených, se zbylými pěti členy naší skupiny a s jinými účastníky pochodu z celkového počtu 220 stihl jsem nato pohodlně vlak z Nové Paky odjíždějící v 16,22 hod.
průsek, jenž byl dříve součástí areálu skokanského můstku, nad Novou Pakou je na konci pochodu vždy neklamným znamením, že cíl je v dosahu několika minut. Foto: L. Šlosar
OPĚT NA PALUBĚ. I při vší úctě ke skvěle organizovaným pochodům v Nové Pace byl by Poslední pochod roku, notabene vedený známou, byť zajímavou krajinou, za normálních okolností jedním z nepřetržité řady hezkých pochodů. V důsledku jednoměsíční přestávky jsem si však celý pochod vychutnal zcela jedinečně a na jeho trase uvědomil jsem si poznovu, jak těžce želel bych chybějící pravidelné svižné chůze ve skupině vyhovujících si souputníků, ve které vpředu ocitne se nebo cosi prohodí tu ten tu onen, ano i se zastávkami v hospůdkách, v nichž nezdrží nás však nikdy dlouhé vysedávání. Díky Bože: bláznivá fregata plující po turistických akcích mi neuplavala, opět nacházím se na její palubě. O tom, že upřímně si toho vážím, snad přesvědčil jsem Tě i tím, že po příjezdu do Trutnova vykonal jsem tříkilometrovou pouť do svého sídla na Zelené louky tentokráte rovněž pěšky.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Za posledním puchýřem /12. - 14. 11. 2010/ aneb KRAJEM SLIVOVICE OPILÍ VŠAK TURISTIKOU /napsala Maruška Beruška/
Za posledním puchýřem /12. - 14. 11. 2010/ aneb Krajem slivovice opilí však pouze turistikou /napsala Maruška Beruška/
PÁTEK 12. 11. 2010.
Ráno mám sbaleno a ono venku lije jak z konve. Nerada tedy vybalím pláštěnku a vyrážím na nádraží, abych v 5.08 hod odjela do Jaroměře. Ve vlaku se snažím usušit pláštěnku a v Jaroměři čekám na vlak s přáteli, který má malé zpoždění. Konečně nastupuji a vítá mne Jozefína, Jirka II. z Jilemnice a náš horský vůdce Vláďa tské z Jilemnice. Přestup v Pardubicích na icéčko a po pohodlné jízdě v kupé s bezva cestujícím z Kutné Hory vystupujeme společně v OLOMOUCI v 8.51 hod. Najdeme úschovnu zavazadel, je dost daleko a hurá do města za vizitkami na íčko. Potom prohlídka města a orloje, který nám mnoho neukázal, neboť jen v poledne se vše hýbe.
Je toho mnoho na koukání, veliké město a památek. Takže vizitka Olomouce, olomoucké radnicee, sloupu Nejsvětějši Trojice a Klášterniho hradiska v Olomouci. Poté se vracíme do úschovny pro zavazadla, malé občerstvení a v 11.06 hod z Olomouce do Otrokovic a lokálkou do VIZOVIC.
Slivovicí nás nikdo nevítá, prezentujeme se v sokolovně - malé zmatky, ale dobře to dopadlo. Uložíme batohy do úschovny a vyrážíme na zámek a okolí. Ubytovat se můžeme v 16 hodin v klubovně Hasičské zbrojnici. Je nás tam dost - přesně vyměřená místa. Převlékneme se a hurá na večeří do učňovského střediska, byla kuřecí kapsa s bramborem, okurkový nebo mrkvový salát. Výborné, pochválíme.
Po večeři ještě nakoukneme do sokolovny na další příchozí, koupíme kalendáře turistické na příští rok (já kupuji pouhých 13 kusů), sbíráme propozice na další akce a s Vencou z Nýrska vyrážíme na pivko.
Kolem 20. hodiny vstupujeme do kulturního domu na vandrbál. Zahájení. Proslov i bývalé místostarostky o magickém kraji a na závěr i pan Stráský nás pozdravil. Potom střídavě hrála cimbálovka a místní kapela. Nakoupili jsme 30 losů do tomboly, kde byly citáty - například "Tahle ruka je gramlavá, zkus to tou druhou" ..-. a první vyhrála Jozefína věnec z vizovického těsta Pozdrav z puchýře 2010. Potom jsem vyhrála já sáček luštěnin (čočka, hrách, fazole). Do třetice náš kolega malinkou vázičku.
Jelikož jdeme zítra na trasu 35 km, odcházíme z bájo zábavy ve 22,30 hod,, abychom ráno došli včas na snídaní a na trasu. Stihneme ještě konečně ochutnat slivovičku 45 procentní, opravdu výborná. Takže dnes 10 km a 4 vizitky.
dóm sv. Václava v Olomouci. Foto: M. Vrabcová
olomoucký orloj. Foto: M. Vrabcová
SOBOTA 13.11.2010
V 6 hod vyrážíme z hasičárny na snídani, je velmi bohatá - obložený talíř chléb, rohlíky, čaj a kobliha. Ani se nedá sníst, mám bohatou svačinu. Po snídani nakoukneme do sokolovny, je zde na prodej spousta věcí k turistice potřebných. Zdravíme známé a v 7,10 hod vyrážíme se sluníčkem. Trochu fouká, ale hlavně - jelikož z pátka na sobotu lilo - je dost jílovitého bláta. Jdeme ve čtyřech - já z Trutnova, Jozefína z Čisté u Horek, Vláďa z Jilemnice a Tomáš z Lomnice nad Popelkou.
Trasa: Vizovice - Jasenná - Sirákov - Vartovna - Pozděchov - Pod Sveradovem - Kláštov - Pod Suchým vrchem - Doubrava - Revika - Vizovice = 35 km
Bylo podezřele teplé ráno 15 stupňů. Z VIZOVIC jdeme od města nedokončenou Baťovou dráhou jílovitým blátíčkem do JASENNÉ, kde míjíme hospůdku zavřenou, což je při takovýchto akcích nezvyklé. Po chvilce nacházíme první kontrolu ukrytou v Mikuláštíkově fojtství v Jasenné, první razítko možnost koupě pohledu a fotíme. Pod kontrolou u cesty je socha Portáše, symbolizující dřívější strážce těchto hor. Procházíme SIRÁKOVEM, krásnou malebnou vesničkou - a pomalu stoupáme k rozhledně, ale vybočíme malinko k avizovanému občerstvení hotel Pod Sirákovem, sice je otevřeno nonstop, ale ne restaurace. Tak zpět a stoupáme a stoupáme na novou rozhlednu VARTOVNU u obce Seninka na Vsetínsku, otevřenou od 17. listopadu 2009. Je to 37 m vysoká stavba se zvláštní kovovou konstrukcí ve tvaru spirály, nabízí výhled na Vizovické vrchy, Beskydy i Velkou Fatru - celkem 215 schodů. Je zde už spousta turistů, koupíme vstupenku a vystoupáme vzhůru. Oblečeme vše neboť zde fouká a ochladilo se. Krásné výhledy. Po sestupu sledujeme příchozí a svačíme z vlastních zásob, neboť zde je možnost koupit perlivou nebo neperlivou vodu za 10 Kč. Ještěže doplním zásoby, neboť dnes je opravdu suchá trasa.
Z Vartovny klesneme a pokračujeme krásnými, ale blátivými lesními úseky do POZDĚCHOVA. Po cestě nakrmíme jablky pasoucí se koně. Je poledne a stále žádný relax …. a konečně obchod, ale zavřený, a hospůdka krásná, ale otvírala až za hoďku. No nic, dám tatranku, dopíjím vodu a statečně pokračujeme POD SVERADOVEM na Klášťov, kde bude kontrola s občerstvením. Potkáváme další lidičky z kratších tras a terén je čím dál náročnější a konečně se objevuje Klášťov a stánek s pitným režimem a možností opéci párek. Máme opravdu štěstí. Získáme kontrolní razítka a pivko Radegast, které opravdu jen zasyčí a když sdělíme, že jde za námi více než 50 lidiček, pivko dojde. Pán jen oněměl. Vaří se káva, čaj, svařák. Potkáme se zde s Jirkou z Turnova, prohodíme pár slov, vyjdeme na VYHLÍDKU NA KLÁŠTOVĚ a spěcháme dál, neboť nás ještě čeká stoupání na druhou rozhlednu Doubrava u Vizovic.
K ní dorazíme ve 14,30 hod., koupíme vstupenku za 10 Kč a turistickou vizitku rozhledny Doubrava, která se nachází v nadmořské výšce 676 m. Padesát pět metrů vysoký stožár mobilního operátora s rozhlednou byl slavnostně otevřen 17. 7. 2004. Rozhledna je vysoká 33 m nad okolním terénem, celkem má 174 schodů a je odtud pěkný výhled na část Vizovických a Hostýnských vrchů. Velmi dobře jsou vidět Vizovice a Zlín nebo Velká Javorina. Po krásných výhledech a sestoupení dolů dáme kávu a sušenky, rozloučíme se s Tomášem, spěchá ještě na prohlídku zámku ve Vizovicích.
start v sokolovně ve Vizovicích. Foto: M. Vrabcová
socha Portáše v Jasenné /vpravo/ s autorkou. Foto: neznámý kolemjdoucí
rozhledna Vartovna. Foto: M. Vrabcová
bláto při stoupání na Klášťov ve stylu diagonální kompozice Jaromíra Funkeho. Foto: M. Vrabcová
kontrola na Klášťově. Foto: M. Vrabcová
na vyhlídce Klášťov zleva Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice, Tomáš z Lomnice n. P. a Jožina z Čisté u Horek. Foto: neznámý kolemjdoucí
rozhledna Doubrava. Foto: M. Vrabcová
na rozhledně Doubravě přátelé s vlajkou KT Noha Bučovice. Foto: M. Vrabcová
Chladná studna - Panna Maria Lurdská. Foto: M. Vrabcová
Rozhodneme se, že dojdeme po zelené do rekreačního střediska REVIKA, kde je další kontrola a setkáme se s ubytovanými přáteli z odboru KČT Žacléř - bezva posez - a potom potmě sejdeme a stavíme se ve Valašském šenku, kde jsou taky ubytovaní další známí. Dáme 2 deci výborného vína a spěcháme do cíle do ubytovny se přezout z kouzelně zablácených bot a na večeři do učiliště - výborné knedlo zelo vepřo. V sokolovně už není nikdo, neboť většina se chystá na zábavu s kulturním programem /mj. vystoupila i Jarmila Šuláková/. A my jdeme do restaurace dopsat vandrbuch atd. No a jelikož ráno budeme balit a odjíždět, jdeme do hajan.
NEDĚLE 14. 11. 2010.
V šest máme sbaleno a loučíme se s ubytovnou a mažeme na nedělní snídaní v podání 2 párečky, chléb, vánočka, máslo, paštika, 2 rohlíky a jablko. Rozloučíme se kuchařkami, Vénou z Nýrska a jdeme na vlak, který nás v 7.17 hod odváží z Vizovic za krásného teplého počasí do KROMĚŘÍŽE. Zde na nádraží poprosíme o uložení batohů do úschovny. Je tak nádherné tiché nedělní ráno. Projdeme město, obdivujeme místní památky včetně arcibiskupského paláce /turistická vizitka/. Projdeme si i Květnou zahradu /turistická vizitka/, kde je nádherná kolonáda se spoustou soch. A litujeme, že není léto a že tu vše nekvete. Musí to být nádherné. Je teplo. Abychom získali aspoň jedno razítko z města, navštívíme muzeum - prohlídka výstavy Strašáků a v patře je nádherná výstava malíře M. Švabinského. Jsem unešená, škoda, že je málo času - ještě ve sklepení je výstava, ale už nás čeká kolega, který byl hledat pomník z r. 1866 a našel. Jdeme na občerstvení, je málem čas oběda a dáme kávu turka a medovník se šlehačkou.
záhonky v Květné zahradě v Kroměříži. Foto: M. Vrabcová
kolonáda v Kroměříži. Foto: M. Vrabcová
zleva Maruška z Trutnova, Jožina z Čisté u Horek a kašna v zahradě v Kroměříži. Foto: neznámý kolemjdoucí
V 11.46 hod odjíždíme plní dojmu domů s několika přestupy. Ve Staré Pace loučení s Jozefínou a v Martinicích s horským vůdcem. V 17.46 hod vystupuji v Trutnově. Dnes tedy 2 vizitky a 5 km.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz