24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2010/ aneb V TÉ NEJLEPŠÍ MOŽNÉ SPOLEČNOSTI
Za jarním sluníčkem /20. 03. 2010/ aneb S PLAMENOMETEM V ZÁTYLKU
Pochod dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /13. 03. 2010/ aneb BRÁZDIM: VŠE NADVAKRÁT
Hledání Stromoucha /06. 03. 2010/ aneb V KONCI DECENNIA
Za zmrzlým Čepelkou /06. 02. 2010/ aneb VEŘEJNÁ KONTROLA PLNĚNÍ ZÁVAZKU NA POČEST …………
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2010/ aneb V té nejlepší možné společnosti
Trutnov - Zelená louka 27. 03. - 05.59 hod. Právě vypadl jsem z baráku - ráno na nějakou dobu naposledy za světla. Na dopravní spoj nemusel jsem jít až do města. Zelený automobil Vaška ze Žacléře přistaven byl dvacet metrů od vchodu.
Cesta autem do Jičína netrvala ani hodinu. Zaparkovali jsme ve Fügnerově ulici. Start 44. ročníku Pochodu Ćeským rájem putování za Rumcajsem nacházel se o půlkilometra dál. U prezentace - tradičně pod severními arkádami jičínského zámku - přihlásili jsme se na trasu 36 km. Vašek měl ještě nějaké řízení stran turistický vizitek, na trasu vyšel jsem tedy sám. Devátý den konečné vlády jara započal svůj běh pod temnými mraky - po několika dnech teplého slunečného počasí. Chlad nevadil - před úvodními kroky zbavil jsem se svetru a i za počátečního vlhka vydržel jsem v košili a ve větrovce celý den.
První kilometry vedly nás po zpevněném povrchu lipovou alejí a kol Valdštejnské lodžie. Na západním okraji Valdice kroky mé přehlušeny byly kročejemi mnohem ráznějšími a rychlejšími. To dostihli mě dva Janové - starší a mladší z Jičína. Společně putovali jsme dále na sever - sledujíce hradbu kopců před sebou se špičku Bradlece vpravo a Táborem cudně skrývajícím se v hustých mračnech před námi. Těsně před klesáním do Železnice k tomuto panoramatu připojil se též utěšený pohled na městečko samé s nepřehlédnutelným kostelem sv. Jiljí, opata.
V jeho těsném dohledu rozloučil jsem se svými milými souputníky. Na starém hřbitově u kostela čekalo mě krátké dostaveníčko. Když jsem tu totiž 01. listopadu 2008 pátral po památkách z války prusko-rakouské roku 1866, neshledal jsem se tu s pomníkem na hrobě c. a k. setníka Filipa Kovaříka. Teď ucházel jsem se u něj o audienci opětně, věřil jsem, že pomník je již opraven. Nalezl jsem ho po delší době - kříž v podobě obrysů z černých kovových prutů, s hnědými ornamenty a zelenými ozdobami symbolizujícími lístky a s nápisem "Památce Filipa Kovaříka z Nového Bydžova, setníka 18. c. a k. pěšího pluku, který byl v bitvě u Zámezí dne 29. června 1866 těžce raněn a pohřben dne 30. června 1866" v tmavomodré elipse na stojato. Do paměti vštípil jsem si, že kříž osaměle nachází se v západní části hřbitůvku vlevo v poněkud zkoseném jeho rohu. Když opouštěl jsem areál, zpětným pohledem zjistil jsem jednoduché vodítko - pomník nachází se v prodlouženém přímém pohledu od vrátek těsně kol zdi kostela.
První kontrolu pochodu nalezl jsem na jižním okraji náměstí Svobody v průchodu budovy radnice. Teplý čaj i bonbon přišly tu velice k duhu. Dále pokračoval jsem s Vaškem, jenž došel těsně po mě. V místě, kde stávala do roku 1775 vrchnostenská kaple stejného jména se hřbitovem, cvaknutím fotoaparátu navždy zvěčněny zůstaly dvě pamětihodnosti - barokní sousoší Nejsvětější Trojce téměř zánovního vzhledu a lidské postava ve stavu již opotřebovaném, jakoby z dob neolitických pocházející.
U lesa zvaného Dubina jsem rozloučil i s Vaškem, spěchal již směrem k Táboru, neb později si trasu pochodu naopak prodloužil odbočkou k Pařezské Lhotě za turistickou vizitkou. Po kraji lesa a nato polní cestou pod chatovou osadou dospěl jsem do Bradlecké Lhoty, přetnuv ještě před obcí rušnou silnici z Jičína do Lomnice nad Popelkou. Další bezmála třičtvrtěkilometr kopíroval jsem silnici bočními uličkami Bradlecké Lhoty.
Kdybych tudy co zmíněná pamětihodnost z doby neolitické procházel již ke stáru před 800 lety, obec bych tu již nalezl. Před 615 lety bych se o ní mohl i čerstvě dočíst - pod názvem Hrnčířská, protože se tu kopalo velké množství hrnčířské hlíny. Poprvé o Lhotě jako Bradlecké dověděl bych se v r. 1533 ze soupisu majetku Jiřího z Valdštejna. V 16. století zmátl by mě alternativní název Lhoty Železná či Železnická.
Nyní však - jako by poznamenán dalším dlouhým tokem dějin obce pod postupnou vládou například Albrechta z Valdštejna, jezuitů z Jičína či knížete Rohana - ztěžka pozvolně stoupal jsem lesní promáčenou cestou těsně pod ruinami Bradlece, jehož silueta zprava sledovala mé konání skrze prořídlé stromoví. Těsně pod hradem odbočil jsem doleva, naštěstí - protože dojde-li někdy na pohnutou historii hradu, budu jí unavovat čtenáře v jiné reportáži.
Na silnici na Klepandu vstoupil jsem nadvakrát, teprve podruhé spatřil jsem vlevo úzkou stezičku hustým stromovím, ani předtím celkem by se nic nestalo, cestu bych si pouze o několik desítek metrů prodloužil. Restaurace Klepanda turistům zaslíbena nebyla, před jedenáctou hodinou neotevřela, byť kolem již procházelo velké množství účastníků trasy 50 km. Jeden z nich - Míra z Liberce - dohonil mě zakrátko. Na odkrytém terénu kol desáté hodiny zrovna zesílil vítr. Přidružil se k drobnému dešti, v nějž kdes pod Bradlecem přešlo předešlé občasné mrholení. S Mírou rozloučil jsem na horním kraji Žďáru u Kumburka, zastavil mě kamenný kříž.
Pokud bych snad dokázal čelit jeho tempu další dva kilometry, rozdělila by nás obec Ploužnice - v době, kdy bohudík souvislý déšť natrvalo ustal. Bývalý statek přes silnici z Jičína do Lomnice nad Popelkou vypadal nenápadně, popsaná černá tabule zvenčí a rozsvícená okna zvnitřku jen naznačovaly. Uvnitř však příjemná idylka navozená starobylým selským interiérem, rychlou a vlídnou obsluhou a dobrým pivem proměnily mlhavý příslib příjemného zastavení v konkrétní skutek. Jen plamínek nejistoty sežíhal mě chvílemi - vlhkost slepila můj itinerář natolik, že nedal se rozevřít: Hrome, jak dozvím se, kudy dále?
na počátku krátkého sestupu do Železnice spočinul náš zrak z mohutné hradby zalesněných kopců před námi na utěšené městečko samé. Foto: L. Šlosar
na severním okraji Železnice v jednom obrázku shledaly se dvě pamětihodnosti - z říše baroka a z říše tvorstva /vlevo Luděk z Trutnova/. Foto: neznámý kolemjdoucí /jako kategorie - jinak Vašek/
před rozhodujícím střetem jsem se s Bradlecem nejprve pohledem poměřil a posléze se na kopec obořil z Bradlecké Lhoty poněkud více zleva. Foto: L. Šlosar
hospůdka v Ploužnici byla dálkoplazům příznivě nakloněna mnohem dříve než v hodinu jedenáctou. Foto: L. Šlosar
Na Tábor vylétl jsem jak za mlada - bude-li čtenář shovívavý k času 24 minut na necelé 2 kilometry s převýšením 150 metrů. Restaurace tu již otevřela, já však z Tábora pokračoval jsem dál - pomaleji, proti rychlejšímu sestupu hlasovala tři pásma rozbředlého sněhu, místy i ledu.
Restaurace na Košově s další živou kontrolou praskala ve výplních mezi cihlami, místo mi naštěstí uvolnili právě odcházející "padesátkaři" Máša z Vrchoviny a Radek z Bělé pod Bezdězem. Posezení nad jedním pivem bylo příjemné, s usušením itineráře na vlahém topení pak i užitečné - složený itinerář dal se opět rozevřít.
Hnedle nad hospodou pokusil se mě spolknout lev, ale nepodařilo se mu to, byl v podobě sošné. Před prvním klesáním za Morcínovem nesvedla mě tentokráte doprava asfaltová cesta vybudovaná pro dřevaře, rovněž nádherné výhledy ve směru západním na Trosky s věžemi v zákrytu a na Vyskeř, v dáli pak na Ralsko, neupoutaly mou pozornost natolik, abych pozbyl opatrnosti při obtížných klesáních, naštěstí bahnitý terén byl ještě dostatečně ztuhlý. Držel jsem se dostatečně stranou, takže mě z cesty nesmetli klusající borci z Liberce na čele s Liborem.
Za Libuní bez obtíží sledoval jsem turisticky značenou cestu na Hvozdec a později na kraj Březky, kde u rybníka Žabák občerstvení v torzu autobusu teprve na zahájení sezóny čekalo. Po několika dalších stovkách metrů spatřil jsem před sebou známou mi již dvojici, takže od té doby až do cíle ocitl jsem se znovu v té nejlepší možné společnosti. O co relativně méně totiž oba Janové z Jičína publikují /i tak z nich toho napsal Jan starší jen pro mé stránky velice mnoho/ o to více oba jsou turisty pilnějšími a hlavně všestrannějšími nežli já - navíc ještě na běžkách i na bicyklech.
Společně poseděli jsme krátce v hotelu Skalní město, kde naše aktivity staly se terčem zájmu sympatické tamní pracovnice. Společně pak kol Lepařova pomníku po cestě kopírující silnici od Pařezské Lhoty na Jičín doputovali jsme na Prachov, kde před poslední kontrolou pochodu zakoupil jsem si v informačním centrum turistické vizitky, jež beztak převážně zužitkuji později. V těch chvílích i později usmívalo se na účastníky pochodu konečně i sluníčko.
Poté společně skrze Holín předbíhali jsme četnou omladinu. Ta zjevně podcenila své schopnosti a přihlásila se na příliš krátké trasy, které ji menší náročností nevybouřily a neunavily. Další nás svižný postup jen krátce přerušil v blízkosti firmy LPM pomník z prusko-rakouské války, pod nímž …."v Pánu odpočívají král. pruští důstojníci z Vormannů a Schevenů, jakož i čtyři vojínové prus. pluku granátnického č. 2 , již v bitvě padli dne 29. června 1866".
V cíli opět pod severními arkádami nádvoří jičínského zámku ohlásili jsme svůj příchod, obdrželi diplom a lísteček, jež oprávnil nás v nedaleké restauraci Řáholec zdarma vychutnat jičínské pivo značky Skalák, jež shodou těsně po ukojení našich tužeb načas došlo.
ještě než opustil jsem Košov, sápal se na mě jakýsi lev, ale nedosápal, nalézal v podobě sošné. Foto: L. Šlosar
po překročení hřebenu nad Morcínovem naskytly se mi úchvatné pohledy krom jiného na Trosky a Vyskeř, aniž by však otupily mou pozornost k následujícím prudkým klesáním. Foto: L. Šlosar
pomník na křižovatce blíže Prachova nectí žádného politika, jenž byl s někým proti něčemu, nýbrž zaslouženě českého klasického filologa, překladatele a autora řecko-českých slovníků Františka Lepaře, takže ho snad nikdo nikdy nezbourá. Foto: L. Šlosar
v cíli pod jednou z arkád jičínského zámku věnovali pořadatelé mým souputníkům zaslouženou přízeň. Foto: L. Šlosar
Posléze rozloučil jsem se svými neobyčejně příjemnými společníky. O několik minut shledal jsem se skrze mobil s Vaškem. Nato přidružila se k nám Máša. Společně odcestovali jsme kol hodiny čtvrté. S Mášou rozloučili jsme se na kraji Vrchoviny.
Trutnov - Zelená louka 27. 03. - 17,05 hod. Trochu podklesávajícího v kolenou vyložilo mě auto Vaška - přes úvodní nepřízeň počasí spokojeného s absolvováním dosud své nejdelší zatím letošní trasy - též zásluhou překrásné krajiny, tradiční skvělé atmosféry pochodu a také dík té nejlepší možné společnosti, v níž mohl jsem se toho dne ocitnout.
Za jarním sluníčkem /20. 03. 2010/ aneb S plamenometem v zátylku
Jelikož o sobě nerad hezky píši /to ponechávám jiným, z nichž nikdo se dosud nedovtípil/, musím bohužel ze skromnosti zamlčet, že líčení mých dobrodružství před týdnem na Pochodu Dr. Šumavského okolo Prahy, vzbudilo v Trutnově obrovskou odezvu a zájem - v obchodech, úřadovnách, na školách, i na volných prostranstvích, takže o týden později - na pochod Za jarním sluníčkem rovněž do lokality Velké Prahy - odcestoval nás v 05,00 hod. autobusem proti předešlé sobotě dokonce plný dvojnásobek. Ke všemu, když Jana z Buků a já vystoupili jsme z vlaku v západní části Prahy v Radotíně, setkali jsme se tu ještě s Jožinou a Ivanem z Čisté u Horek a Vláďou z Jilemnice.
Úvodní rozpaky, kterým směrem vydat se hnedle od nádraží, jakoby předznamenaly další naše další tápání na trase. Poté, co přibyli jsme na levý břeh Berounky, rozkol v pětičlenné skupině způsobila následující věta v itineráři ""Po ní /pozn. cyklostezce A-1/ jděte vlevo po proudu řeky a dojdete do Velké Chuchle." Všichni jsme si totiž představovali, že budeme sledovat poklidný tok Berounky, když nejbystřejší z nás - Vláďa - po necelém půlkilometru povšiml si, že cyklostezka A-1 uhýbá doleva, tudíž že se současně po cyklostezce a po proudu řeky jít nedá. Přiklonili jsme se k Vláďovu výkladu, že primární ve větě je cyklostezka, čemuž svědčila i následující věta, podle které jsme měli cyklostezku opustit až ve Velké Chuchli. Do Velké Chuchle doputovali jsme po nevábné silnici sledující železniční trať Plzeň - Praha rozděleni již na dvě skupiny - druhá sestávala z Jany a ze mě. Ve Velké Chuchli cyklostezka zatočila opět k Berounce, ale ulice Dostihová, kterou jsme měli projít, přicházela právě odtud. Záhadě přišel jsem na kloub večer na mapě na serveru http://www.mapy.cz, na ní totiž cyklostezka ještě vedla podél Berounky, někdo zřejmě čerstvě cyklotrasu přeznačil, bůhsuď proč zaměnil utěšenou stezku podél řeky za neatraktivní ulici Vrážskou.
Celá původní pětičlenná skupina sešla se opět nad Velkou Chuchli, z níž stoupali jsme vpravo Chuchelským hájem, již v roce 1786 vzpomínaným "jako dubová a habrová porostlina". V současné době převažuje v něm duboví, boroví a lipoví, jako nepůvodní porost odtud puzeno jest akátoví. Naši dvojici, jež zůstala z dále uvedeného důvodu opět pozadu, především Janu již podruhé však zaměstnala věc přízemnější, leč palčivější - nové ortopedické vložky působily její nositelce nesnesitelné bolesti. Jana zvolila menší zlo, ortopedické vložky z bot vyjmula a se stále ještě převažujícím zbytkem trasy 25 km vyrovnala se statečně, ale jen zdánlivě bez potíží.
hojné listnáče vytvořily stafáž našemu pilnému snažení v táhlých stoupáních Chuchelského háje. Foto: L. Šlosar
Poté, co bez újmy na životech překlenuli jsme mezinárodní silnici E50, na pozvolném klesání vrátili jsme se postupně od moderny vysokých panelových domů Barrandova o sto let zpět do předindustriální doby domků ještě selského charakteru bývalé vsi Klukovice. Proti nám až k sídlišti Velká Ohrada na obzoru stoupalo hustě porostlé údolí, my však za železničním viaduktem v těsném dohledu prvního prudkého skalnatého, místy zatravněného kopce zabočili jsme doprava do utěšeného širokého a hlubokého údolí protkaného asfaltovou cestou. V oněch chvílích elektrické výboje, jež dosud odkudsi těsně odzadu sršely na můj zátylek co důsledek dosavadních útrap, přeměnily se - žel jen na čas - v elektromagnetické vlnění harmonizující s překrásnou okolní krajinou, konkrétně s jarní krásou Dalejského háje, jenž právě jsme míjeli.
u vchodu do Prokopského údolí ve směru od Klukovic nad vrbovím tyčil se první strmý kopec. Foto: L. Šlosar
Také materiálno strádalo jen krátce, neb - kde se vzalo tu se vzalo - po levé straně objevilo se improvizované prodejní místo, jež poskytlo nám k občerstvení po kalíšku grogu. Další naše putování Prokopským údolím směrem k Hlubočepům zpestřily dvě jízdní policistky na koních, jež příjemným svým vystupováním vzbuzovaly naději, že od starého Rakouska vypěstovaný antagonismus mezi lidem prostým a policií bude přece možno časem překlenout. Na jednom místě po našich levicích nad námi na skále ve výši 34 metrů objevil se kříž z masivního dubu, vysoký 4,2 m s rozpětím ramen 1,8 metrů, jenž obnoven byl v blízkosti jiného - zaniklého - při příležitosti 950. výročí úmrtí sv. Prokopa, jemuž zasvěcený nedaleký kostel podlehl v 60. letech minulého století lomové těžbě. Zakrátko minuli jsme odbočku k jezírku mezi skalami a těsně před mohutným železničním viaduktem Českým Semmeringem, výhled na nějž bezohledně narušoval jakýsi veliký dům, opustili jsme do prudkého stoupání požehnané Prokopské údolí.
stejně jako tento kříž vztyčený nad Prokopským údolím u příležitosti výročí úmrtí jeho patrona stavěny byly kříže ve výšinách, aby tímto psychologickým efektem vyvolaly ve vzhlížejících pocit pokory a nepatrnosti. Foto: L. Šlosar
již svou přítomností vzbuzovaly jízdní policistky na koních v Prokopském údolí pocity míru a klidu. Foto: L. Šlosar
V těch místech itinerář v rámci samokontroly předepisoval empiricky přesvědčit se o otvírací době restaurace Na cvičišti, což učinili jsme vypitím jednoho piva a záznamem časového období 10 - 24 hodin. Načas a naposledy shledala se tu opět původní naše pětičlenná skupina.
před restaurací Na cvičišti shromáždila se toho dne naposledy naše turistická ekipa ve složení zleva Jana z Buků, Jožina z Čisté, Ivan od tamtéž a Vláďa z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
Celkovou pohodu navozenou Prokopským údolím a kulminující v restauraci Na cvičišti zčásti z našich duší vytěsnilo další půlhodinové zakolísání v Butovicích. Teď to přímo svádí napsat, že za to může Paroubek, jak je teďka v Čechách ve všeobecné oblibě, učinit se tak navenek hezkým, zařadit se, zapadnout do davu - myslím do toho jediného viditelného, přesto však kupodivu představujícího sotva polovinu populace, jenže ono to při nejlepším nejde, chyba byla v nejasném popisu - alespoň tak jsem si to zprvu myslel, než jsem později prohlédl.
Dle něho žluté značení mělo nás dovést ke kostelu sv. Vavřince, odporoučet se doleva, my pak pokračovat rovně po značení zeleném, místo toho se zelené a žluté značky střetly u restaurace Grado a žluté poroučely se doprava. Pravdou je, že kdyby nás aspoň v tu chvíli napadlo podívat se do mapy, dala se situace zachránit tak, že nemuseli bychom delší dobu sledovat obě značky až na zastávku metra Jinonice a tam z druhé strany rušné vozovky zjistit, že neuvěřitelně rafinovaně ukrytý konečný rozcestník posílá nás zpět. Od oněch chvil také místo harmonizujícího elektromagnetického vlnění sežíhaly můj zátylek téměř až do cíle ohně z plamenometů odkudsi těsně za mnou. Jak je však uvedeno v dodatku za reportáží, k tomu všemu nemuselo vůbec dojít.
téměř po celé trase tyčila se na obzoru novodobá hradiště z vysokých a podlouhlých panelových domů, toto zachycené v blízkosti záchranné stanice pro zvířata pod Jinonicemi osídleno je lidem barrandovským. Foto: L. Šlosar
Opět přírodním terénem překlenuli jsme hluboké údolí Dalejského potoka, a někde nad ulicí K Opatřilce stalo se nám totéž, co mně v místech těch v opačném směru v listopadu 2007 při pochodu Do Holyně bez holínek, poztráceli jsme zeleně značenou cestu. Mě tato prkotina však moc nebrala, pamatoval jsem si, že po panelce musím kopírovat sídliště Velká Ohrada, a skutečně zakrátko zelené značky pokorně dostavily se zleva, opět ovšem bez slůvek omluvy. Nyní jsme se jich již nepustili až do Řeporyjí podél opět Dalejského potoka, jen na jednom místě oko naše od nich odvrátilo se a načas smutně spočinulo na ruinách Truněčkova mlýnu, jenž stál tu nejméně od tereziánského číslování nemovitostí roku 1770, kdy obdařen byl číslem 25.
Za Řeporyjemi vystoupali jsme kol středověkého městečka Řepora, jehož modrobílé praporky dovedly nás do Stodůlek. Tady dle popisu úspěšně nakročili jsme na cyklostezku označenou ŘE - HL, po níž překlenuli jsme ulici Mukařovského a jež nato vybídla nás pokračovat skrze průchod jednoho domu spolu s další cyklotrasou numeri 0013. Za dalším prostranstvím obě trasy rozdělovaly se, trasa 0013 doleva k obrovskému komplexu budov, kde tušil jsem správně metro Luka, jehož počet schodů měli jsme v rámci samokontroly spočítat, další směřovala rovně parčíkem, mimo onen komplex budov, čili - jak jsem se domníval - mimo stanici metra, navíc několik jejích značek ke všemu znehodnocených vandaly bylo náhle označeno řadou A, takže jsme podlehli domněnce, že jdeme po nesprávné cyklostezce.
středověké městečko Řepora připadne kolemjdoucímu klidné a útulné … do té doby, než bude se shánět po sprše s teplou vodou a zásuvce pro internet. Foto: L. Šlosar
Když jsem se sveřepě vrátil k onomu průchodu a přesvědčil se, že od něho nebylo kam jinam jít, čas již pokročil až za hodinu patnáctou. Nebyl sice nijak tragický, stejně jako naše přiměřená únava, do cíle chyběly odhadem toliko 2 km, jež překonali bychom jako "malinu", jenže za předpokladu účelně vynaloženého úsilí, v něž přestali jsme věřit, takže usnesli jsme se na tom, že zbytek trasy dojedeme metrem dvě stanice - do stanice Hůrka, nad níž na Slunečním náměstí v Nových Butovicích v originálně moderně řešené radnici městské části Prahy č. 13 nalezli jsme cíl pochodu.
V prostorné a vysoké hale radnice obdrželi jsme dva pamětní listy - pochodu a seriálu Putování zimním Prahou pořádaných KČT Praha, nezdrželi jsme se tu však dlouho, již označený lístek MHD Praha opravňoval nás toliko k 75 minutám jejího využití, ani tlak u stolku OZP nechtěl jsem si nechat poměřit, neb po prožitých strázních vykázal by jistě vyšších hodnot. Než jsem se však s Janou rozloučili v metru na stanici náměstí Republiky, odkud spěchala za svými blízkými, shodli jsme se na tom, že klady pochodu /najmě překrásné okolí Prahy/ zcela převážily a že chybička se může vloudit - při popisu, při jeho vyhodnocování i při značení.
v cíli bylo o poutníky vzorně a všestranně postaráno - v prostorné hale moderní budovy radnice diplomy, propagačními materiály a měřením tlaku, před budovou pak i občerstvením. Foto: L. Šlosar
Když posléze na Černém Mostu ve Sportbaru stačil jsem vypít jedno pivo značky Krušovice, zbavit se konečně z útrob přebytečných tekutin, převléci se z propocené košile a stihnout autobus v 16,30 hod., neuměle jsem náš společný závěr k pochodu rozvinul - vzpomenuv přitom na poničené cykloznačení v blízkosti strance metra Luka - do následujících vět: Konat něco v turistice pro ostatní, když něco málo se nepovede, nevadí - nedělat nic, to vadí. Jít nějaký pochod, když něco málo se nepovede, nevadí - nedělat to nic, to vadí. Ze všeho nejvíce pak vadí nedělat nic a ještě navíc ničit výsledky práce jiných.
P. S. Dodatek s motem Člověče, nehledej příčinu zla. Ty jsi tou příčinou. /Jean - Jacques Rousseau/.
Když po čtrnácti dnech v náhodném rozhovoru vrátil jsem se k našemu zbloudění v Butovicích, docvakla mi konečně i jeho příčina. Na vině nebyl nejen Paroubek, ale také ani itinerář. Na vině byl můj nepochopitelný zkrat spočinuvší v tom, že při prvním shledání žlutých značek pokračoval jsem automaticky
Další polehčující okolností, jež však měla vliv již toliko na zpětné mé hodnocení příčin zbloudění a jež utvrdila mě naopak v pocitu mé neomylnosti /totiž v předpokladu, že střet obou značek u restaurace Grado byl opravdu jediný/, bylo, že od této restaurace jsme později na zeleném značení žádný jiný střet se žlutým značením, na němž jsme správně až za kostelem sv. Vavřince měli přejít na zelené značení, již nezaznamenali. Jako příčina ukázalo se, že obě značené cesty těsně před klesáním do údolí Dalejského potoka se fakticky nestřetávají, nýbrž v těsném dohledu po několik metrů probíhají souběžně ve vzdálenosti asi 30 metrů …….
Ať tak či onak, doznávám aspoň dodatečně, že ve svém popisu pořadatelé i ve svém citátu Jean-Jacques Rousseau měli pravdu …
Pochod dr. Roberta Šumavského okolo Prahy /13. 03. 2010/ aneb Brázdim: vše nadvakrát
Nemohu si pomoci, ale dobami minulými vycepován jsem natolik, že pražskou čtvrť Letňany vybavuji si vždy automaticky co rodiště presidenta Antonína Novotného. K uctění jeho památky jsem však v sobotu do Letňan nepřijel, vždyť zmíněný třetí komunistický prezident dodnes dává našim demokraticky voleným ústavním činitelům zavrženíhodný příklad navíc tím, že si sám snížil presidentský plat, proto raději pryč od něho, ještě by mě ponoukal k nějakým kacířským názorům.
Do LETŇAN na autobusovou zastávku se sympatickým názvem Trutnovská dorazil jsem na start 30. ročníku Pochodu Dr. Šumavského okolo Prahy - způsobem neobyčejně komfortním: po tradičním ranním tříkilometrovém pěším putování posléze autobusem linky č. 690250 odjíždějícím z Trutnova v 5 hod. - bohužel jen dočasně, posléze pak metrem z Černého Mostu na stanici Vysočanskou a hned na to autobusovou linkou č. 158, přičemž z Černého Mostu měl jsem v rukávu další hojná a včasná spojení na start v časových odstupech po 8 až 22 minutách.
Protože na prvních kilometrech nemohli pochopitelně pořadatelé z TOM STŘELKA KČT 101300 a skautského oddílu 35. střediska Junáka Jaroslava Rady vést trasy po turistickém značení, byl jsem odkázán na podrobný slovní popis trasy. Ten, jenž obdržel jsem na nejdelší trasu 25 km, dodal mi od samého počátku svou spolehlivostí potřebný pocit klidu a bezpečí a umožnil mi věnovat se zcela a nerušeně okolní krajině. Mé krátké extempore v ČAKOVICÍCH tomu zdánlivě nenasvědčovalo, avšak k asi dvousetmetrovému zběhnutí z trasy vybídl mě kostel sv. Remigia, vysvěcený v r. 1881, se štíhlou zelenou věží, vlastní stavbou pro hlásání slova Božího a jakousi další budovou, hned na to pokorně vrátil jsem se na trasu do zámeckého parku.
Tak bezpečně propletl jsem se do stavebně oddělené obce MIŠKOVICE, přece však administrativně náležející ku Praze a posléze na silnici ve volném terénu, odkud se to po mé pravici přes pole stále pokrytá četnými bílými ostrůvky sněhu pořádně zažlutilo. Po odbočení na polní cestě seznámil jsem se zběžně zvenčí s původou zabarvení - domy obce CTĚNICE se zámkem, do jehož podoby byla r. 1550 přestavěna původní gotická tvrz. U zámecké zdi pak osaměle postával mladík držící zde první kontrolu pochodu, jež zároveň štěpila jeho trasy.
Delší 25-ikilometrová trasa přivedla mě vzápětí do obce PŘEZLETICE, jejíž rychtář Josef Černý, přezdívaný Miran, byl za to, že při selském povstání nechutně se navezl do purkrabího Karla Egona Fürstenberka, popraven 29. března 1775 před Poříčskou bránou nedaleko Invalidovny. Za obcí pak na opět zcela odkrytém silničním úseku ztěžka čelil jsem pod zrána již šedavou oblohou prudkým větrům severním, jejichž studený vzduch vnikal pod mou silnou bundu a chladil nepříjemně mou hruď. Již od Ctěnice pohyboval jsem se po turisticky značených cestách, leč popis trasy neubral na podrobnosti, čemuž blahořečil jsem především po odbočení doprava těsně před VELENÍ za skládkou, neb turistické značení bylo příliš řídké, ono vlastně nebylo kde značit, jelikož cestu na polním terénu nelemovalo žádné stromoví. Nebylo sice zpravidla ani kam zabočit, nicméně doplňující popis typu …" Vpravo míjíme sad, později lesík. Přidává se k nám silnička, s kterou dojdeme na hlavní silnici"… byl přece velice vítaný a povzbudivý, zvláště obstál-li vždy při konfrontaci se skutečností.
Tak doputoval jsem do obce nomine BRÁZDIM, založené kolem r. 1778, prošel jsem vlastně její dvě části - Starý a Nový Brázdim, ano název obce jest mužského rodu, což mě zaskočilo, raději bych do Brázdimi nežli do Brázdima /jako do Chrudimi či Příbrami/, leč nebylo zbytí, konečně budiž, když si to tu odhlasovali. Obě dvě části obce, které rozděloval průchod za obecním úřadem, jako by mě poznamenaly však symbolicky: veškeré mé další počínání v obci převážně dělo se nadvakrát.
Poté, co jsem si z parčíku vyfotografoval pomník padlým v obou válkách, účastník pochodu, jenž oděn v černém vycházel z koloniálu, zvěstoval mi, že kontrolu na přilehlém kopci KUCHYŇKA nalezl neobsazenu. Na kopec onen pnoucí se v rovné krajině do nadmořské výše 242 metrů nad mořem a přiléhající k východnímu kraji obce, vypravil jsem se přece neprodleně, na jeho úpatí ke kraji lomu přivedla mě odbočka turistického značení, odtud cestu na vrchol vybral jsem si po levém okraji lomu sám. Nejhořejší partie vyvýšeniny - skýtající uklidňující výhledy do kraje - na travnatém povrchu osazeny byly shluky buližníkových skalek. Kuchyňka je přírodní památka, jež dle cedule při úpatí …"slouží k zachování geologického, paleontologického a archeologického naleziště /fosilie druhohorního moře, stanoviště aurignacienského člověka". Přestože nahoře bylo větrno, jedna fosilie - člověk subcorcontický - usedl tu právě na jednu skalku a počal z nouze nejvyšší vymazávat některé staré obrázky předtím bezpečně uložené v mém počítači, paměťová karta mého fotoaparátu se totiž zrovna přeplnila.
zámek v Čakovicích zachytil jsem shora, když navracel jsem se od kostela sv. Remigia na trasu pochodu do zámecké zahrady. Foto: L. Šlosar
na silnici nad Miškovicemi koukám, jak se to po mé pravici zažlutilo a trochu i začervenalo jako v Gambrinus lize … a ona to byla obec Ctěnice se zámkem
vrchol kopce Kuchyňka přímo stvořen jest k tajným schůzkám milenců, za klokotu slavíka obecného /Luscinia megarhynchos/ vprostřed vášnivých polibků ještě vášnivěji diskutujících o pryskyřníku ilyrském /Ranunculus illyricus/. Foto: L. Šlosar
v hořeních partiích Kuchyňky na semixerotermních až mezofilních trávnících rozkládaly se malé buližníkové skalky, o čemž by autor neměl ani tuchy, kdyby to nevyčtl z tabulky pod kopcem. Foto: L. Šlosar
Protože kontrolu jsem skutečně nenalezl, vrátil jsem se půlkilometr zpět do obce. V koloniálu zjistil jsem, že teď právě po jedenácté nastal časový předěl typický pro malé obce - koloniál končil a hospoda se otevírala. V té zdejší - hospodě U Wernerů - objednal jsem si pivo, ale protože tu nebylo k dispozici razítko, přeběhl jsem ještě narychlo silnici do koloniálu podruhé pro razítko místo kontroly. Při pohledu z hostince zjistil jsem, že čelo pomníku směřuje k restauraci, i vyfotografoval jsem pomník podruhé. Žena v červeném s hůlkami sdělila mi, že mezitím kontrola na Kuchyňku se dostavila, i mazal jsem tam pro razítko podruhé - naštěstí jen na úpatí kopce blízko plotu. Nadvakráte opouštěl jsem i Brázdim, nejprve omylem nakročil jsem na silnici na Veleň a pokorně vracel se za halasného kibicování psů - snad i těch ze tři kilometry vzdálených Polerad, kde kvůli jejich štěkotu ztrácí smysl pro humor moderátor Zdeněk Izer.
Konečně se mi Brázdim podařilo opustit, stočiv se na jih po cestě pokryté nejprve snad metrovou vrstvou navátého sněhu, jež přešla brzy opět v chodníček mezi poli - prostými opět až na výjimky sněhu - a jež kol Božích muk dovedla do mě do obce CVRČOVICE, kteráž zapůsobila na mě velice zchátralým dojmem, včetně kostela, k němuž jsem si asi sto metrů odskočil. Po dalším rovinatém úseku naproti tomu utěšenějším vzhledem představila se mi obec JENŠTEJN, neb místní dominanta - hrad, prezentující se již od silnice z Brandýsa nad Labem do Prahy válcovitou věží, zcela jistě pro své návštěvníky vyžaduje taktéž zvelebené zázemí.
Z kraje obce PODOLANKA vystřídala pohodlný silniční úsek úzká stezička, namnoze pokrytá stále zmrzlým sněhem, vedoucí proti toku Vinořského potoka, konečné vysvobození od jejích nástrah znamenal pro mě břeh rybníka na kraji administrativní součásti Prahy VINOŘE, kde od třetí kontroly ke svému údivu zjistil jsem, že z pouhých 20 účastníků trasy 25 km /z celkového počtu 120/ razítkuji teprve jako pátý, což znamenalo pro mě velkou psychickou úlevu - od extempore v Brázdimi /či opravdu v Brázdimu?/ sužovaly mě obavy, že nestíhám.
Posléze - přiznám se, že již ztěžklým krokem - načas sledoval jsem ve VINOŘSKÉM PARKU meandry Vinořského potoka, nato alejí přešel jsem v BAŽANTNICI SATALICKOU, roku 1780 založenou, lidu prostému v temných dobách roku 1949 zpřístupněnou a o dvě léta později za přírodní rezervaci vyhlášenou. Prošel jsem několik stovek metrů z části její rozlohy 15,67 ha a za cihlovou zdí - od další městské části Prahy SATALIC ji ohraničující - těsně vpravo nalezl jsem areál skautské klubovny a v ní cíl pochodu, v němž vedle diplomu obdržel jsem tradiční papírovou vlaječku tentokráte barvy světle zelené.
V cíli těsně po hodině druhé odpolední shledal jsem, že spojení autobusem č. 186 umožní mi bez problémů stihnout v Černém Mostu autobus v 15,30 hod., pročež mohl jsem si dovolit přepych prohlédnout si interiér kaple sv. Anny založené roku 1830 na místě staré kapličky ze 16. stol., jíž nechala rozšířit v roce 1737 hraběnka Šporková na počest zrození dítěte.
válcovitá věž hradu Jenštejna byla již patrna ze silnice z Brandýsa nad Labem do Prahy, jíž bylo mi nutno překlenout. Foto: L. Šlosar
zkraje obce Podolanka odvedla mě od bezpečné silnice úzká stezička vinoucí se těsně nad Vinořským potokem, místy ještě pokrytá nepříjemnou tenkou vrstvou zmrzlého sněhu. Foto: L. Šlosar
ve Vinořském parku znenadání místy po zledovatělých stezkách míjel jsem bujné stromoví, mimo cesty zcela ponechané svému osudu. Foto: L. Šlosar
v cíli vystavené vlaječky k jednotlivým dosavadním třiceti ročníkům zapůsobily na vzdáleného účastníka z dohledu Krkonoš natolik sugestivně, že i on zapýřil se studem, že zúčastnil se toliko osmi ročníků. Foto: L. Šlosar
Nato hned ze sousedící zastávky za čtvrthodinku dovezl mě autobus na Černý Most, kde při čtvrtince Mušketýra v hospůdce spokojeně bilancoval jsem toliko samá aktiva: pochod ve zcela pro mě neznámé, leč zajímavé a pestré krajině, spolehlivý popis trasy, skvělé spojení na Černý Most, tři kontroly s razítky - vůbec nevadily zdvojené činnosti v obci Brázdim … beztak jsem při nich nebyl důsledný, vždyť v hospodě U Wernerů poseděl jsem jen jedenkráte, stejně jako nebyly na obtíž - přes teplotu těsně nad bod mrazu - vlezlá zima a chladné větry.
Ostatně člověk nikdy neví: při ubývající kondici a neutuchající vůli poznávat místa dosud nepoznaná je možné, že pětadvacetikilometrové pochody v neznámé, od Trutnova vzdálenější krajině. napříště mohou znamenat nový impuls i směr mého dalšího turistického snažení…
Hledání Stromoucha /06. 03. 2010/ aneb V konci decennia
V posledních letech nepídím se vůbec po nabídce pochodů pro první březnovou sobotu, neb mířím v té době pravidelně na pochod Hledání Stromoucha do Ústí nad Orlicí. Podstatný rozdíl za ten krátký čas zaznamenal jsem však ve spojení na start - zatímco před dvěma lety postačilo mi odcestovat z Trutnova vlakem po páté ranní, nyní již druhým rokem musel jsem si přivstat a odjet z Trutnova dřívějším vlakem po půl čtvrté. Letos příznivější změnu naopak zaznamenal jsem v tom, že v Pardubicích spoj do Ústí nad Orlicí navazoval plynule, pročež jsem sem dorazil - letos s Maruškou z Trutnova, byť nás původně odtud měl přijet dvojnásobek - již po půl osmé. Změny jízdního řádu neblaze ztížily však dopravu na start Vláďovi z Jilemnice, jenž na start v pivnici U Skoby dorazil sice před námi, pouze však dík Milanovi z Lomnice nad Popelkou, jenž cestoval do Ústí nad Orlicí ještě s kolegou Tomášem autem.
Když po třičtvrtě na devět v šesti - ještě s Vaškem z Nýrska - vycházeli jsme za slunečného počasí, pokračoval bezmezný můj údiv pocházející z brzkých předranních hodin. V grafickém přehledu počasí na internetu pro tento týden jako vykřičník visel právě nad sobotu symbol mraku s přeháňkami, jenž meteorologové doplnili temnými výhrůžkami napadnuvším přes noc sněhem o vrstvě až 15 centimetrů a sněhovými jazyky. Ráno však kol čtvrté, kdy nastoupil jsem tříkilometrovou pouť na hlavní nádraží Trutnově, zasáhla mě snad jediná vločka sněhu, zato za desetistupňového mrazu svižnou chůzí putoval jsem ve směru lehce zamženého půlměsíce na nebi, teď na severním kraji ÚSTÍ NAD ORLICÍ kráčeli jsme po holé silnici pod modravou oblohou, na níž toliko měsíc vystřídán byl sluníčkem, ani sněhové jazyky na nás nikdo nevyplazoval.
Za ČERNOVÍREM hladký povrch silnice vystřídal zasněžený zmrzlý povrch cyklostezky č. 4048, na níž toliko bylo potřeba trefovat se důsledně do širokých stop a jež dovedla nás k železniční zastávce v LANŠPERKU pod stejnojmenným hradem, jehož mohutné zdivo se předtím na krátký čas objevilo na obzoru před námi. Od zastávky pak opět po holém povrchu vystoupali jsme do restaurace V podhradí, kde očekávala nás tradiční kontrola a na ní Stromouch, u pultu pak možnost zakoupit si toho dne již druhou turistickou vizitku, první věnována byla přímo pochodu. Stromoucha představovalo tradičně děcko, dnes dívka Aneta z rodu manažerky pochodu. Jeho dávný bájný předchůdce - lesní muž, v dobách Přemysla Otakara II. ještě před Greenpeacem pečující o les - asistoval přitom, když zde Vilém z Drslaviců zakládal zdejší hrad, kde věcným břemenem pak obýval komůrku a odkud zasloužil se o osvobození hradu od obléhání nepřáteli.
Po krátkém občerstvení v restauraci - dnes rovněž obléhané, leč osobami daleko přívětivějšími, účastníky totiž pochodu, s nimiž namnoze po mnoha měsících jsme se pozdravili - neodolali jsme pokušení navštívit samotný HRAD. V jeho rozsáhlém prostranství asi z poloviny ohraničeném vysokými zdmi přibyla od mé návštěvy před dvěma lety malá věž nepatrně zeď převyšující, vykazovaná dokonce - a nepochybně zaslouženě - co rozhledna, na níž jsme také po třech kovových, sice strmých, leč zcela bezpečně zakotvených, nízkých žebřících vystoupali. Odměněni byli jsme za to dalekými výhledy k Orlickým horám, na charakteristickou košatou zalesněnou siluetu vrchu Žampachu i zpět na panelové domy uvozující Ústí nad Orlicí a na nad ním pnoucí se Andrlův chlum.
oranžova zbarvená selská budova s křížkem před jejím areálem, o tři minuty vlevo také o tom, že z památeční lípy času i nepohodě stále odolává aspoň její torzo se svatým obrázkem.
velká skupina před pivnicí U Skoby chystá se právě na trasu ve složení zleva Vláďa z Jilemnice, Tomáš z Lomnice n. P., Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice n. P. a Vašek z Nýrska /a také fotograf před nimi/… Foto: L. Šlosar
velká skupina na trase za Černovírem ve složení zleva Tomáš a Milan z Lomnice n. P., Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice n. P., Vláďa z Jilemnice a Vašek z Nýrska /a také fotograf před nimi/… Foto: L. Šlosar
na kontrole v restauraci V podhradí v Lanšperku očekával nás taktéž mladičký Stromouch. Foto: L. Šlosar
od mého posledního zastavení na hradě Lanšperku v březnu 2008 tu cosi přibylo … a ona to malá rozhlednička! Foto: L. Šlosar
z rozhledničky na hradě Lanšperku popřálo nám slunečné počasí nad hradbami daleké výhledy - krom jiného i na Žampach s charakteristickou siluetou. Foto: L. Šlosar
Ve 13. století významné vojenské a správní centrum postupem věků zchátralo a nepochybně ohlodáno bylo by zcela zubem času, kdyby - kde se vzalo tu se vzalo v roce 1992 - občanské sdružení Sbor pro záchranu hradu Lanšperku, jež iniciovalo provedení rozsáhlých prací, jejichž výsledkem je zakonzervování obvodové hradby a jež pokračují nyní ve sklepních prostorách bývalého hradního paláce. Onen sbor pak vedle běžné údržby hradu a osvětové činnosti taktéž spolupořádá pochody Hledání Stromoucha i Skobácké putování.
Protože letošní tuhá na sníh bohatá zima neostala ještě nyní na počátku března bez následků, pořadatelé zcela rozumně zavedli trasy pochodu alternativně převážně po silnicích. Přece však pravý zimní povrch okusili jsme dobrovolně z vlastního popudu za Lanšperkem, odkud nevrátili jsme se dle itineráře zpět k tamní železniční zastávce, nýbrž dále vystoupali jsme ke kapli sv. Jana Nepomuckého, pokračovali téměř po vrstevnici po kraji lesa a nakonec klesali jsme osadou KOČTINOU po místy zledovatělém, naštěstí většinou drsném povrchu, místy však jen spoře zakrytém tenkou vrstvu sněhu, na což doplatil jeden z členů naší výpravy uklouznutím a následným pádem, jenž krom leknutí neměl škodlivých následků.
Nicméně přec zaradovali jsme se převelice, když opět na delší dobu pocítili jsme pod nohama pevný a holý silniční povrch, byť za jeho bezpečný průběh zaplatili jsme více než čtyřkilometrovým putováním skrze obec DOLNÍ DOBROUČ, zvláště nebyla-li první jeho polovina příliš záživná. Naši svižnou chůzi nebrzdily totiž žádné historické památky, čas od času zabavily nás toliko drobné hříčky - jako ulice se svérázným názvem Vrabčí, v niž v rohovém domu podnikal živnostník příjmením Brabec, či několik firem, jejichž majiteli byli osoby příjmením Novák, dva asi ke všemu křestním jménem Josef.
Konečně v centru obce ozvěna našich kroků přece jen umlkla na delší čas docela, neb do svých útrob vcucla nás sympatická hospoda Na růžku, v níž vedle piva nedalo se při nejlepší vůli odolat chutné česnečce. Potravu hmotnou vzápětí vystřídala i krmě duchovní - po pravé straně budova typu radničního, jejíž prostory sdílely obecní úřad a pošta, těsně před domem poněkud stranou socha sv. Jana Nepomuckého, za ní pomník v 1. světové válce padlým, posléze přes ulici socha Nejsvětější Trojice z pol. 19. stol., vedle empírový kostel sv. Mikuláše z let 1828 - 29 s nápisem "Bohu a víře" na průčelí a ještě vedle rovněž vlevo ve směru našeho toku pískovcový kříž z r. 1780. Zatímco lidský žaludek má kapacitu omezenu, duchovní stravy člověk syt není nikdy, pročež ještě vysápal jsem boční uličkou ke hřbitovní kapli, letmo prošel hřbitov a na hlavní ulici vrátil jsem se po širokém schodišti, a připojil se včas ke dvěma opozdilcům z hospody Na růžku - Milanovi a Tomášovi.
Na kontrole zkraje obce HORNÍ DOBROUČE, jíž tradičně drželi Libor a Majka z Ústí nad Orlicí, odolal jsem pokušení a vypil jsem toliko prostý čaj bez rumu, samostatný kalíšek rumu zdolal jsem totiž o několik vteřin dříve. Naše šestice setkala se tu toho dne naposledy, neb nemohu déle smlčet, že po měsíční absenci způsobené nachlazením, návštěvou z Prahy a naposledy oblastní konferencí přihlásil jsem se toliko na trasu 25 km, stejně tak jako Maruška, Vláďa a Vašek. V tomto složení překonali jsme po silnici - ještě pokryté drobnou vrstvou sněhu - toho dne druhé stoupání na boku Třebovských skal a sestoupali jsme do DOLNÍHO HOUŽOVCE, poprvé připomínaného v roce 1292. Kaple Panny Marie Sedmibolestné z roku 1904 po pravé straně byla rozsáhle renovována v 90. letech 20. století za finanční pomoci bývalých německých obyvatel obce, zbavit kapli zajetí drátů ze všech stran se nepovedlo bohužel ani tehdy.
Na následující křižovatce obořili jsme se doprava do obce KNAPOVEC, kde na slunci ve vzduchu bylo cítit již jaro, zimní období připomnělo se nám znovu za obcí v lesním ještě zčásti zasněženém terénu a především pak při pohledu do toku Knapoveckého potoka, kde z větví přesahujících jeho koryto spadaly do třpytících se vod bělavé záclony ledu a zmrzlého sněhu. Neústupnosti zimy zablahořečili jsme po krátkém výstupu, po němž ještě namrzlý sněhový chodníček umožnil nám překonat krátký polní úsek takřka suchou nohou. Od sídliště Dukla v cílovém městě směřovali jsme pak kol nemocnice do cíle opět po holém povrchu.
V cíli v pivnici U Skoby - jako jedni z rekordního počtu 250 účastníků - obdarováni byli jsme diplomem, tradičním perníčkem, pestrou brožurkou k 10. výročí obou pochodů, v níž stopy našich účastí zanechali jsme na dvou foto, a plechovkovým pivem zn. Holba připomínajícím druhého spolupořadatele pochodu pivnici U Skoby. Protože však její požehnané prostory byly přeplněny a vzduch dal se tu krájet, nezdrželi jsme se zde déle, než bylo nezbytné, a své účinkování v překrásném Ústeckorlicku zakončili jsme tradičně v poloprázdné restauraci Avion.
z pamětihodností Dolní Dobrouče vybral jsem pískovcový kříž vedle kostela. Foto: L. Šlosar
příjemné siestě oddávají se za asistence kontroly v Horní Dobrouči v červeném zleva Maruška z Trutnova, Vašek z Nýrska a Vláďa z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
paní Zima připomněla se nám ještě v závěru trasy bílou ledovou a sněhovou záclonou v Knapoveckém potoku. Foto: L. Šlosar
na pochodu nasbírali jsme pěkná, namnoze nová razítka. Vandrbuch autora
zalichotilo nám velice, že do historie pochodů Hledání Stromoucha a Skobácké putování vepsali jsme se i my, trutnovští turisté. Strany 4 a 5 brožurky Ohlédnutí za 10 ročníky turistických pochodů Hledání Stromoucha a Skobácké putování
Nato polaskalo se mé oko s budovou nádraží postavenou roku 1874 dle plánů architekta Rudolfa Freye a i v dnešní podobě odpovídající stavu v době vzniku, jíž pomohl jsem skromným dílem jako jeden z více než 14.000 účastníků petice Zabraňte demolici zachránit, a v 16,19 hod. započal jsem s Maruškou třemi plynule za sebou navazujícími spoji cestu do Trutnova, ještě nepříliš spokojen s kondicí a se stavem svého zažívání, zcela však nadšen průběhem pochodu.
Za zmrzlým Čepelkou /06. 02. 2010/ aneb Veřejná kontrola plnění závazku na počest …………
Skutek, jenž snad vzbudí u někoho byť neoprávněný obdiv, měl by být připravován potichu, vykonán nenápadně a teprve poté zveřejněn - nikoliv však ad laudatum uskutečňovatele, nýbrž k inspiraci či k následování. Tuto svou zásadu ve slabé chvilce porušil jsem ve vlaku vyjíždějícím v 07,37 hod. z hlavního nádraží v Trutnově, když Pepíkovi - vedoucímu výpravy našeho odboru na turistickou akci Za zmrzlým Čepelkou - vyzradil jsem předem, že zmíněnou turistickou akci pojmu jako návrat pěšky domů na Zelenou louku přes Odolov, Rtyni v Podkrkonoší, Batňovice, Úpici a Radeč. Protože nepatří se být vyzdvižen předem a v oné chvíli bez příčiny, podrobuji nyní plnění tohoto svého závazku následující veřejné kontrole.
Po půlhodinovém občerstvení párkem s chlebem a lahvovým pivem na startu akce v Kulturním domě v Malých Svatoňovicích opustil jsem se v 08,45 hod. náměstí bratří Čapků v jeho východní části po prohrnuté spojce pokryté zmrzlým dostatečně zvrásněným sněhem ve směru na silnici vedoucí na Odolov. Po této silnicí, jež prohrnuta byla až na asfaltový povrch, vystoupal jsem pohodlně do Odolova, na jehož dolení okraj přibyl jsem v 09,22 hod. V centru obce - tam, kde silnici vedoucí dále na Stárkov, po níž jsem právě přispěchal, křižuje hřebenová cesta napříč Jestřebími horami - smutným zrakem shlédl jsem v 09,26 hod. uzavřený hostinec U Lotranda. Za hostincem z nejvyššího místa svého putování obrátil jsem se zprudka doprava a počal prudce klesat z Jestřebích hor, jež jsem se toho dne rozhodl moudře ponechat zcela těm, jimž v tuto na sníh bohatou zimu po zásluze záleží, totiž lyžařům.
Silnička do Rtyně byla tohoto dne mezi silnicemi ojedinělá v tom, že nebyla prohrnuta až na holý povrch, nicméně tenoučká vrstva zmrzlého zvrásněného sněhu, z níž místy uprostřed cesty přece vyhlížel asfaltový povrch, skýtala mým nohám spolehlivou oporu. Ve třičtvrtě na deset v době, kdy za teploty těsně nad bodem mrazu přestal drobně padat sníh, otevřely se přede mnou pod zachmuřenou oblohou výhledy na Rtyni. Po překročení kolejí vpadl jsem do jejích pomyslných severních bran po Cestě osvobození přesně úderem desáté. Hornickou ulicí vkročil jsem v 10,10 hod. na náměstí Horníků, jejíž dominantou je sportovní hala a restaurace Orlovna, dřevěná zvonice hřbitovního kostela sv. Jana Křtitele pak shlíží na náměstí nad frontou domů městské centrum ohraničující.
Když míjel jsem restauraci Na Mýtě, z jejího vchodu povolal mě dovnitř Jirka z Jaroměře, jenž mezitím z Malých Svatoňovic do Rtyně doslova probrodil se po červeně značené cestě kol haldy. V restauraci pobyl jsem půlhodinku při jednom pivě a poslouchal jsem vyprávění svého o deset let staršího kolegy, pod jehož slupkou bodrého vtipálka skrývá se poctivý a stále houževnatý pěšák, mířící právě po silnicích přes Devět křížů, Červený Kostelec a Studnici na vlak do Starkoče.
Mým osudem stala se naproti tomu rtyňská avenida slující Úpická, na níž přesvědčil jsem se nejprve v 10,48 hod. vpravo při ústí ulice Na Ohradech o tom, že stojí tu v pořádku do oranžova zbarvená selská budova s křížkem před jejím areálem, o tři minuty vlevo také o tom, že z památeční lípy času i nepohodě stále odolává aspoň její torzo se svatým obrázkem.
nostalgické pocity v centru Odolova podpořila zavřená restaurace U Lotranda. Foto: L. Šlosar
při sestupu z Jestřebích hor na jednom místě rozvinuly se přede mnou výhledy na Rtyni v Podkrkonoší. Foto: L. Šlosar
již několikero let vévodí rtyňskému náměstí sportovní hala a restaurace Orlovna, dřevěná zvonice nakukuje na náměstí za frontou hraničních domů od nepaměti. Foto: L. Šlosar
selské stavení zbarvené dooranžova s křížem zdobí ve Rtyni v blízkosti náměstí ulici Úpickou. Foto: L. Šlosar
V Batňovicích, kam v 10,56 hod. vkročil bych ze Rtyně nebýt silničního ukazatele nejen nepozorovaně, ale skoro by se dalo říci, že taktéž plíživě, se sice stejná tepna již nejmenuje nijak, ale po jejích stranách i nadále proplétal jsem se po chodnících vzorně proházených zdejšími občany, takže mi poskytovaly potřebný azyl o šíři jednoho člověka před frekventovaným zdejším automobilovým provozem. Polaskal jsem se zde se zástupcem zdejší fauny - bílým psem, jenž za plotem u jednoho stavení vlevo vztyčil se do mé výše.
Blíže kostela batňovického nečinilo mi potíže odolat svodu přímo provokačnímu - na autobusové zastávce ve směru na Úpici, tudíž později i na Trutnov, postávalo několik lidí. Přece nato raději jsem sledoval červené turistické značení, jež mě nadvakrát povýšilo nad silnici, poprvé jsem si trochu zašel, podruhé však výrazně zkrátil si pravotočivý oblouk zatáčky silnice.
Do bran úpických vkročil jsem po půl dvanácté, sestoupal jsem opatrně k Úpě a přes most přešel jsem do ulici Regnerovy, kterou dospěl jsem na liduprázdné náměstí T. G. Masaryka. Jakousi nostalgii v době předpolední prohloubil zde pohled na nefungující hotel Beránek, jenž zřejmě podlehne stavebním úpravám, a na vedle stojící bývalou trafiku, jež skýtala po mnoho let asyl nejen sázejícím, ale též poutníkům prahnoucím po občerstvení v podobě lahvového piva a fernetu, nechce se mi věřit, že by byla zrušena proto, že se neuživila.
Bylo zřejmo, že občerstvení ve Rtyni bylo toho dne poslední, město Úpice snažilo se mi alespoň nedostatek potravy hmotné nahradit krmí duchovní. Již předtím v Regnerově ulice měl jsem konečně možnost věnovat podrobnější pozornost nové radnici, projekt původního obecního domu vypracoval Alois Mezera a postavila jej firma Ladislav Machoň v letech 1922 - 1923. Sochy alegorie "Mír" a "Válka" nad okny vlevo od vchodu jsou pak dílem akademického malíře Karla Dvořáka.
Z náměstí odskočil jsem si těsně nad starou radnici do parčíku pod Divadlem A. Jiráska. Proti mým předchozím neúspěšným návštěvám neprodlévala tu žádná mládež, ani tu nevhodně nesvítilo sluníčko. Mohl jsem se tak nejprve nerušeně soustředit na kapli sv. Michala, původně kapli zádušní, jíž nechal v letech 1698 - 1701 postavit dle plánů J. Schotta farář Martin Benedikt Hůlek, který je v hrobce pod kaplí pochován. Na parčíku samém ve své době rozkládal se starý hřbitov, na kterém krom jiných pohřben byl jeden z vůdců selské rebelie v nedaleké Rtyni Adam Kolísko a v roce 1866 bylo zde pochováno 31 padlých rakouských a pruských vojáků. Původní památník věnovaný padlým - z pískovce s mramorovou nápisní deskou, po roce 1918 ve špatném stavu - byl v r.1938 nahrazen pomníkem černé lesklé barvy, k němuž po několika metrech od kaple prodral jsem se skrze hluboký sníh.
Sešel jsem v 11,45 hod. z náměstí ulicí Žižkovou naproti Dřevěnce kol domu čp. 46, vystavěného okolo roku 1577, nyní zvenčí natolik zchátralému, že jeho první majitel hrnčíř Adam Marek by ho dozajista nepoznal, zvláště změnilo-li se od těch dob pronikavě jeho okolí. Pokračoval jsem dále proti toku Radečky ulicí Poděbradovou, po níž o polednách vkročil jsem do administrativní části Üpice Radče, do níž vlastní Úpice přechází ještě nenápadněji a plíživěji nežli předtím Rtyně v Batňovice.
Na konci Radče, odlákala mě - smířeného s tím, že dojdu domů o žízni - ze silnice vedoucí již na Trutnov doprava šipečka zvěstující, že po 300 metrech narazím na hostinec U Ládika …. bez tečky nad i. Po 300 metrech přivítala mě nízká budova se slibným nápisem "Gambáč 10o", leč se zamčenými dveřmi a teprve z vybledlého nápisu dovodil jsem, že v sobotu otevřeno tu bude snad až v 17 hodin. Bylo by seriozní, kdyby nápisy lákající z cest do hospod opatřeny byly i otevírací dobou …. K Ládikovi mě napříště nepřiláká ani Usama bin Ládin …....s tečkou nad i.
Nato již značně unavený a od pasu dolů jakoby zmlácený pokračoval jsem skrze Rubínovice a Starý Rokytník, kde ve čtvrt na dvě pobavil mě název jedné z ulic. Aby předcházelo se totiž značným finančním ztrátám vzniklých přejmenováváním ulic po politicích, na něž po létech praskne, že nebyli na té správné straně barikády, pojmenovávány jsou především krajní ulice po městech či obcích, jejichž směrem tyto ulice míří ven /viz třeba ulice Úpická ve Rtyni i v Trutnově/. Zde podařil se zřejmě kouzelný omyl, ba překlep, neb ulice ve Starém Rokytníku směřující na Nový Rokytník jmenuje se Starorokytnická …….
Nato vlekl jsem se - ještě unavenější a od pasu dolů ještě více jakoby zmlácenější, přece rychlejší než mnozí běžkaři vlevo ode mě na velké lyžařské stopě vedoucí směrem k vilám soustředěných kol ulice Polních myslivců na kraji Trutnova - až vkročil jsem přesně úderem hodiny 14. právě ulicí Úpickou k silničnímu ukazateli s nápisem Trutnov. Ulicí Žižkovou dospěl jsem ke kruhovému objezdu, od základní školy V Domcích spustil jsem se k řece Úpě, podél níž doputoval jsem ve 14,50 hod. po více než šesti hodinách pilné chůze konečně na Zelenou louku.
v nejvyšším bodě červeně značené turistické cesty mezi Batňovicemi a Úpicí může se věřící turista pomodlit u kříže. Foto: L. Šlosar
na nové radnici - současném sídle Městského úřadu v Úpici - patrny jsou obě alegorie akademického malíře Karla Dvořáka. Foto: L. Šlosar
první domky Trutnova obklopují ulici Polních myslivců, k jejímu kraji míří lyžařská stopa, silniční ukazatel uvazující Trutnova nachází se až za sedlem blízko síně Bohuslava Martinů. Foto: L. Šlosar
Po absenci o minulých dvou sobotách /po té před dvěma týdny vyplněné alespoň přímějším pěším putováním na členskou schůzi KČT Malé Svatoňovice a po té předešlé příjemně prožité na oslavě šedesátin švagra v pražské Tróji/ cítil jsem se nezvykle utrmácený, zároveň však spokojený s tím, že splnil jsem svůj závazek, v Malých Svatoňovicích daný na počest nikoliv nějakého sjezdu či číhosi narození, nýbrž činnosti nejmilejší - chůze.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2010/ aneb PŘÍJEMNÁ SOBOTA V DŮVĚRNĚ ZNÁMÝCH KOUTECH ČESKÉHO RÁJE /napsal Jan z Jičína/
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2010/ aneb POČASÍ NAKONEC UKÁZALO VLÍDNOU TVÁŘ /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Výlet do Podkrkonoší /na lyžích/ /21. 02. 2010/ aneb NA BĚŽKÁCH POD TÁBOREM /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor /na lyžích/ /17. 02. 2010/ aneb PŘEJEZD JIZERSKÝCH HOR Z OLDŘICHOVA DO KOŘENOVA /napsal Jan z Jičína
Za zmrzlým Čepelkou /06. 02. 2010/ aneb ZMRZLÝ ČEPELKA TENTOKRÁT SKUTEČNĚ DOSTÁL SVÉMU JMÉNU /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2010/ aneb Příjemná sobota v důvěrně známých koutech Českého ráje /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 27.3.2010 ráno mířili zas na nádvoří jičínského zámku turisté všech věkových kategorií, jedinci místní i přespolní, tací, kdo mají svůj roční záznamník absolvovaných pěších tras opatřený hojnými záznamy, ale i tací, kdo účastní se turistické akce toliko jedenkrát do roka. 44. ročník Pochodu Českým rájem - Putování za Rumcajsem přilákal tradičně čtyřciferný počet účastníků. Pár dnů před sobotou vzala naše rodinná rada na vědomí, že zúčastní se tři rodinní zástupci, a to syn Lukáš na trase 50 km, syn Jan a já na trase 36 km. Lukáš odstartoval již v 6 hodin.
S Janem odebrali jsme se ze sídliště v 6:45, povzbuzeni dobráckými slovy souseda, že bude hezky, čemuž jsme se snažili věřit, ač lehké kapky vody již mířily z oblohy k zemi. Cestou k náměstí bylo k vidění hodně lidí, z nichž dalo se přesně rozlišit, kteří jsou turisté a kteří patří mezi ostatní. Cestou po Husově ulici potěšilo mne setkání s Luďkem z Trutnova, jenž ještě s dalším turistou (oba již zaregistrovaní) k mému překvapení mířil docela jinam než ostatní pochodníci. Nejednalo se však z jejich strany o zakufrování, šli oni napojit se hned po ránu do jedné z restaurací pěnivým mokem (jak se ukázalo, zůstali však u zavřených dveří).
Po startovní administrativě v 7 hodin šli jsme s Janem rychlým krokem po červené značce Lipovou alejí k Libosadu. U opuštěného nádraží "Jičín - zastávka" jsem si připomněl, že patřím do kategorie pamětníků: když Janovi byly tři roky a tudy jsme turistovali na trasách velmi krátkých, byla tu ještě výdejna jízdenek z pevného kartonu. Na konci Valdic dohonili jsme Luďka samotného, s ním šli jsme přes Těšín do Železnice. Turista z Trutnova měl pro trasu připraveno ještě (asi nejedno) další pozorování, jímž obohatil by své webové stránky, a tak zamířil na železnický hřbitov. Nenásledovali jsme jej. Za drobné vláhy krajinu ovlažující pocítil jsem vlhkost na oblečení pod neznačkovou bundou a rozhodl jsem se chůzi v dešti příliš neprodlužovat.
Po kontrole na náměstíčku v Železnici pokračovali jsme k rozcestí Ranč Kamenec, kde přešli jsme na značku zelenou. V Bradlecké Lhotě jsme si udělali krátkou zastávku v místě soutoků dvou potoků, hučící voda u dvou vodních přepadů jen lehce rušila poklid venkovského sobotního dopoledne. Výstup lesem pod zříceninu hradu Bradlec byl podle očekávání bohatý na bláto, cesta byla okrášlena nejedním malým potůčkem. Od rozcestí pod hradem jsme přešli na modrou, dotkli se horní části Újezdce a přišli po 11 km ke Klepandě. V 9:15 bylo ještě zavřeno, pro konzumaci chleba jsme zvolili autobusovou čekárnu. Po červené dál vedla trasa pochodu po silnici do Žďáru a na Ploužnici, kde k naší radosti přestalo pršet. Pohostinné místo "Roubenka" bylo v 10 hodin již otevřené, čehož jsme využili ke krátké zastávce s malým pivem z Malého Rohozce.
Na Táboře jsme se příliš nezdržovali, v mém nitru ozvalo se ovšem malé zahanbení, že jsem dosud nevystoupal na tamní funkční rozhlednu. Pro zataženou oblohu znemožňující daleké výhledy rest jsem opět odložil. Sestup lesní cestou kolem Allainova kříže znepříjemňovaly zbytky sněhu dosti rozbředlého, nezřídka však vtipně ukrývajícího kluzký podklad. V Košově jsme se zastavili v pohostinství, kde měla stanoviště další kontrola. Zde setkali jsme se s naším Lukášem i jeho kamarády ze skautského společenství, oni odcházeli již, my usadili jsme se s gulášovou polévkou a malým pivem ze Svijan. Při našem odchodu přibyl Luděk z Trutnova, jenž objednal si pivo velké.
turisté Luděk z Trutnova a Jan z Jičína. Foto: J. Vaníček jun.
vodní přepady v Bradlecké Lhotě. Foto: J. Vaníček jun.
kříž ve Žďáru u Kumburku. Foto: J. Vaníček jun.
na Táboře. Foto: J. Vaníček jun.
Honzík a Jan z Jičína. Foto: neznámý kolemjdoucí
Od "hlavního" košovského rozcestníku jsme šli s Janem po značce žluté. U Morcínova pozoroval jsem (nikoliv škodolibě) tápající mladé poutníky (chlapce a dívku), kteří - vybaveni sic mapou a propozicemi - málem podlehli pokušení odbočit vlevo po zelené ke zřícenině hradu Kozlov. Počkali si naštěstí na nás, a tak jsem (nikoliv pýchou pokoušen) věc úplně zpaměti osvětlil. Od křížku nad Morcínovem vedla žlutá strmým svahem blátivou lesní stezkou do nižších nadmořských výšek. Při sestupu pohlíželi jsme k Vyskeři i Troskám, za nimiž z dálky nesměle nořilo se Ralsko. V těch místech vyndal jsem (na hodinu jen) sluneční brýle, o nichž jsem vůbec nepředpokládal, že toho dne najdou své uplatnění. Les skončil v osadě Svatý Petr, asfaltovou silničkou jsme přišli do Libuně. Zastavili jsme se u kostela sv. Martina, před nímž nachází se pomník duchovního, básníka a buditele P. Antonína Marka (1785 až 1877), turnovského rodáka, jenž žil v obci 57 let. Obohaceni jeho citátem: "Usiluj dokud času zbývá, přítomnost jest kolébkou budoucnosti!", odebrali jsme se dál.
U hřbitova přešli jsme na značku modrou a Libuň opustili. Od tříramenné silniční křižovatky (od směrů Březka, Libuň, Libunec) vystoupali jsme na Hvozdec, kde u rybníku Žabák bývá v létě milé občerstvení. S blížícími se Prachovskými skalami dohonil nás Luděk z Trutnova. S ním zašli jsme do hotelu Skalní Město na pivo tentokrát plzeňské (s Janem zůstali jsme u malých dávek) a dále již pokračovali společně. Žlutá značka přivedla nás lesní stezkou kolem několika pískovcových útvarů k lokalitě Prachov - kiosky, kde byla poslední kontrola pochodu. Z Prachova nabízelo se jít lesem po žluté značce, která bývá před Holínem hojně blátivá, anebo po červené po silnici. Zvolili jsme v souladu s itinerářem - nikoliv kvůli terénu - červenou, za což jsme byli odměněni krásnými pohledy nejen k Velišskému hřbetu či Zebínu se otevírajícími. Dlužno přiznat, že v závěrečných kilometrech byl ten tam poklid krajiny Českého ráje, když v Prachově připojili se mnozí účastníci kratší trasy, kteří svou radost z pohybu vyjadřovali velmi hlučně.
zvonička ve Svatém Petru. Foto: J. Vaníček jun.
Velká Hůra. Foto: J. Vaníček jun.
Libuň - kostel sv. Martina. Foto: J. Vaníček jun.
pomník duchovního, básníka a buditele P. Antonína Marka. Foto: J. Vaníček jun.
rybník Žabák. Foto: J. Vaníček jun.
hotel Skalní Město. Foto: J. Vaníček jun.
Na jičínském náměstí bylo již dosti držitelů diplomů, mezi nimi i Máša z Vrchoviny spěchající do jedné z otevřených cukráren. V 15:30 jsme převzali diplom i s poukázkou na malé pivo do restaurace Řáholec. Po jeho konzumaci rozloučili jsme se s turistou z Trutnova. Cestou na sídliště pozorovali jsme asi 200 metrů před sebou našeho souseda, jenž ráno hovořil o pěkném počasí. Lehce unaveni nesnažili jsme jej dohonit; kdyby se tak bývalo stalo, sdělil bych mu (možná k překvapení trpělivých čtenářů tohoto textu), že "jeho" předpověď naplnila se. (K hezkému jarnímu počasí déšť - není-li vichřicí provázen, není-li život či zdraví ohrožující a není-li celodenní - určitě patří, a to nejen v Českém ráji.)
V 16 hodin jsme byli s Janem doma. Mysl odlétala za Lukášem, odhadovali jsme, kolik kilometrů mu zbývá ještě do cíle. Překvapil nás již v 16:30, kdy překročil práh domova. Podrobné líčení zážitků z pochodu, jež podtrhlo dobrou rodinnou pohodu, bylo příjemným zakončením jarní turistické soboty prožité v důvěrně známých koutech Českého ráje.
Pochod Českým rájem putování za Rumcajsem /27. 03. 2010/ aneb Počasí nakonec ukázalo vlídnou tvář /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
Jako už po uplynulé tři roky, tak i letos, jsme se v pátečních odpoledních hodinách vypravili do Jičína na již 44.ročník Pochodu za Rumcajsem. Po návštěvě jičínského informačního centra, ve kterém jsme doplnili do turistického záznamníku několik vizitek a pobrali pár informačních letáčků, jsme se odebrali ubytovat do místní sokolovny. Vzhledem k tomu, že jsme dorazili půl hodiny po otevření, překvapilo nás množství již ubytovaných pochodníků.
ubytování v jičínské tělocvičně. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Po večerní procházce městem a lehké večeři v podobě žraločího steaku jsme se odebrali zpět do sokolovny. Po přátelském potlachu s několika účastníky pochodu se zhaslo a šlo se spát...
Několik málo nás odcházelo v šest hodin ráno na start, valná většina ostatních ještě blaženě spala. Na Valdštejnově náměstí nás přivítali trhovci, stavějící své stánky, pouťové atrakce a jasně modré nebe s vykukujícím sluncem, čemuž jsme nemohli skoro uvěřit. Místo startu bylo tradičně na nádvoří jičínského zámku. Po obdržení startovních lístků jsme se vydali na trasu 36 km. Ta vedla nejprve po ČTZ lipovou alejí, kolem Valdštejnské lodžie do Valdic, kde jsme spatřili impozantní vysoké zdi kartouzské věznice. Se stále ještě Sluncem za zády a s posledním pohledem na vrch Zebín jsme došli do Železnice. Tady jsme minuli vrch Železný a posléze odbočili na ZTZ směr Bradlecká Lhota. Když jsme míjeli místní koupaliště, dosud trvající mrholení se proměnilo v mírný déšť. Před ním nás naštěstí skryl les, provázející stoupání ke zřícenině hradu Bradlec. Protože jsme Bradlec navštívili loni v létě, nelezli jsme až k němu nahoru (také kvůli blátivému terénu), stejně jako většina lidí, kteří nás na naší krátké zastávce u rozcestníku míjeli. Až jsme si říkali, jestli vůbec vědí, že kousek dál v lese nějaký hrad je.
Dál jsme navázali na MTZ vedoucí ke Klepandě. Ač jsme byli v těchto místech již dvakrát, vždy se nám MTZ v jednom místě někam ztratila, a my skončili kousek dál na silnici a na značku se museli později napojit. A světe div se, tentokrát jsme ji skutečně našli schovanou za keřem a konečně se po ní poprvé prošli. Když jsme došli na silnici, v dáli jsme viděli skupinku zmatených turistů, kteří ( jako my po dvakráte) skončili (díky schované MTZ), o 100 m jinde, než chtěli...Hlasitě jsme je navigovali směrem ke Klepandě, kde nám pak u rozcestníku radostně děkovali za navigaci.
Od Klepandy nás čekalo 6 km ČTZ po silnici přes Ploužnici a Chlum na rozhlednu Tábor. Na Táboře sice ustal déšť ale přivítala nás tu neproniknutelná mlha, sníh, místy led a chlad. Tudíž se žádné rozhledy po okolí ani nekonaly. Těch se nám mělo dostat až později....
Po krátkém obědě z vlastních zásob jsme z Tábora pokračovali dál po ČTZ do Košova. V Košově jsme neodolali první otevřené hospodě, na kterou jsme toho dne narazili a také protože začalo znovu mírně poprchávat, zavítali jsme dovnitř. Po jednom občerstvovacím pivku jsme, již za poměrně slunečného počasí, vystoupali k rozcestí U Křížku. Dle propozic jsme zde opustili ČTZ a napojili se na ŽTZ vedoucí přes Cidlinský hřeben směr Libuň. Na Cidlinském hřebeni se nám rozkryly daleké výhledy přes pískovnu v Hrdoňovicích, hrad Trosky až na Ještěd.
ubytování v jičínské tělocvičně. Foto: J. Burdych, A. Sobotková
Protože jsme měli naplánováno jet domů až autobusem v 18 h., nyní bylo lehce po poledni a my měli za sebou více než polovinu trasy, značně jsme zpomalili tempo chůze. V Libuni jsme se stavili na teplé polévce a zamířili do Prachovských skal. Sem nás dovedla MTZ přes Hvozdec a kolem romantického rybníku Žabák. V Prachově u kiosků, kde již tradičně bývá kontrola a zároveň i bujaré veselí, jsme si nechali orazítkovat startovací lístky a vydali se na poslední, ne příliš příjemné zakončení pochodu. Čekalo nás totiž posledních 6 km, a to po nekonečné silnici přes obec Holín.
Když nás uvítal pohled na vrch Zebín, na hrady Bradlec, Kumburk a Veliš, věděli jsme, že jsme již skutečně v závěru pochodu. O chvíli později vykukující věž Valdické brány, která je na Valdštejnském náměstí, nám to potvrdila. Do cíle jsme dorazili v 16.50 h., stihli jsme si vyzvednout tekuté občerstvení v hospodě Řáholec, na něž byly rozdávány účastníkům pochodu poukázky a po 18 h. jsme vyrazili, mírně unavení, domů do Trutnova.
Pochodu se zúčastnilo rovných 2400 lidí.
147 lidí na trase 3 km, 388 lidí na trase 5km, 352 lidí na trase 8km, 498 lidí na trase 15km, 783 lidí na trase 22km, 106 lidí na trase 36 km, 68 lidí na trase 50 km a 58 lidí na cyklotrasách.
Výlet do Podkrkonoší /na lyžích/ /21. 02. 2010/ aneb Na běžkách pod Táborem /napsal Jan z Jičína/
Byla neděle 21.2.2010, když jsme se synem Janem nasazovali v 10:45 běžky v Ploužnici u Lomnice (nad Popelkou), abychom se potěšili z krajiny blízké v tomto únorovém čase. Ačkoliv někteří lyžaři mířili do mírnějších terénů ke Klepandě, vydali jsme se do kopcovitějších míst pod Tábor. Na tomto místě chválím všechny, kteří zde připravili běžkařské terény.
Hned první stovky metrů znamenaly prudké stoupání do Chlumu. Po kilometru opustili jsme upravené stopy vedoucí hned pod křížovou cestou ke Košovu, když modrá obloha slibovala daleké výhledy z blízkého Tábora. Pro stoupání k hoře (vysoké 678 m) vybrali jsme stráň sjezdovky, kde statečně nevyužili jsme vleku, nýbrž v úseku asi dvěstěmetrovém kráčeli s lyžemi na ramenou. Po 11. hodině jsme si dopřáli v otevřeném penzionu krátkou vrcholovou zastávku při malém zdravém nápoji "Gambrinus".
Z Tábora následoval příjemný sjezd cestou rovněž upravenou ke Košovu, při kterém zastavili jsme se jen u Allainova kříže, který zde nechal postavit roku 1849 majitel panství Kamil Rohan na památku svého bratra Allaina, jenž zahynul při koňském dostihu. V tom místě napojili jsme se na stopu přímo z Chlumu vedoucí. Po příjezdu do Košova nastalo stoupání k Morcínovu, kde od rozcestí u křížku nevybrali jsme si za dílčí cíl nabízené Rovensko ani Libuň, když stopa vedla dál k Popelce. Za touto osadou nachází se Smetanova vyhlídka pojmenovaná po skladateli, jenž navštívil Lomnici roku 1871.
Naše trasa se dotkla Rváčova a zprava se vyhnula Skuhrovu, za ním prostřídali jsme pár mírných stoupání i sjezdů. Bylo příjemné rozhlédnout se po krajině, jako na dosah byly Kozákov, Velká Hůra i Trosky; také místa poblíž těchto dominant - zimou proměněné - stálo za delší pohled. Osada Vranovsko uvítala nás prudkým sjezdem, ještě prudší byl svah k vesnici Tuhaň, za níž před Zeleným hájem rolbou upravené stopy skončily.
Rozhodnuti, že v členitém terénu to nebudeme dnes s délkou trasy přehánět, otočili jsme se k cestě nazpět. Poblíž Vranovska jsme kolem jedné hodiny jedli chléb a pili čaj z termosky. Na sněhových pláních jsme na zpáteční cestě věnovali větší pozornost barevným turistickým značkám, po nichž vedly v minulosti kroky našich rodinných výprav. S blížícím se cílem začala se obloha pozvolna zatahovat. U rozcestí v Košově jsme jedli další chléb, po němž dopřáli jsme si v pohostinném místě malé pivo ze Svijan. Od Allainova kříže, kde začalo drobně sněžit, zamířili jsme již přímo do Chlumu, odkud kilometrovým sjezdem vrátili jsme se zas do Ploužnice. Trasu asi dvacetikilometrovou jsme zakončili v 15 hodin.
upravené stopy z Ploužnice do Chlumu. Foto: J. Vaníček
Tábor. Foto: J. Vaníček
na Táboře končí i křížová cesta. Foto: J. Vaníček
kostel Proměnění Páně na Táboře. Foto: J. Vaníček
Morcínov - rozcestí. Foto: J. Vaníček
zimní pohled na Trosky. Foto: J. Vaníček
zimní radovánky mají různou podobu. Foto: J. Vaníček
Allainův kříž z roku 1849. Foto: J. Vaníček
Výlet do Jizerských hor /na lyžích/ /17. 02. 2010/ aneb Přejezd Jizerských hor z Oldřichova do Kořenova /napsal Jan z Jičína/
Regionovu Libereckého kraje opustili na zastávce OLDŘICHOV V HÁJÍCH ve středu 17.2.2010 v 8:45 dva běžkaři z Jičína: syn Lukáš s lyžemi "Sporten" s autorem těchto řádků, jenž nesl si běžky osvědčené značky "Polar" z roku 1985. U místního nádraží nacházejícího se mezi Libercem a Frýdlantem končily v minulých letech dvě naše trasy pěší a jedna cyklo. Výlet zde začínáme poprvé, když myšlenka přejít na běžkách část Jizerských hor právě odtud byla dosti lákavá. Navíc ujistil mne e-mailem můj dobrý známý (duchovní československé církve, aktivní člen Jizersko-ještědského horského spolku) z Liberce, že i z Oldřichova vede k Hřebínku upravená běžkařská trasa.
Lyže nasazujeme hned u nádraží, přecházíme koleje na přívětivou stráňku, kde už nejeden lyžař v nedávné minulosti projel, ohlížíme se na velký kopec, kde ukrývá se Skalní hrad (námi před pár roky navštívený), pak komunikací se sněhovým popraškem míříme k místní části NA PILÁCH. V úseku asi kilometrovém je ovšem lepší lyže sundat a ušetřit je od poškrábání hrubším posypovým materiálem. Tam, kde končí vesnice, se přesvědčuji, že výše zmíněný dobrý člověk - člen vlastivědného spolku - má o zdejší krajině přehled vskutku dokonalý: cesta vedoucí do hlubokého lesa je ozdobena jednou upravenou stopou.
V 9:15 vstupujeme do ticha zimního království s vědomím, že téměř sedm kilometrů budeme přidávat nadmořskou výšku v poklidném tempu vlnící se lesní svážnicí, jež v jinou roční dobu slouží jako cyklotrasa. Příroda není jednotvárná, nepříliš rozlehlá vzrostlá bučina je vystřídána lesem smíšeným, ve vyšších polohách převažují mladší smrkové monokultury. Živá příroda je doplněna skalními útvary, které nejsou v krajině zdejší ničím výjimečným. Dlouhé stoupání, v němž nepotkali jsme žádného lidského jedince, končí v 10:45 tam, kde zelená značka zleva přicházející z Oldřichovského sedla a Poledníku přesvědčí nás, že v horách jsme nezabloudili. Mlha lehce hladí krajinu, mírný vítr ji provází. Půlkilometrový úsek nám zbývá k rozcestí BÍLÁ KUCHYNĚ, od místa kterého budeme se pohybovat na lyžařských cestách ještě lépe upravených, dvěma stopami po stranách a "bruslařským" středem opatřených, na nichž se budeme setkávat s desítkami návštěvníků zimních hor.Kolem jedenácté máme první kratší zastávku tam, kde malá bouda HŘEBÍNEK nabízí občerstvení. Dopřejeme si čaj a podle itineráře z domova míříme směrem k vyhlídce KRÁSNÁ MAŘÍ.
Od odbočky k Ptačím kupám doznává obloha drobných proměn, mlha prořídla a sluníčko vyhlížející z mraků nabádá k nasazení tmavých brýlí. Z údolí svažujícího se k Hejnici jakoby právě vyrostl skalní útvar Ořešník. U dalšího rozcestí U TETŘEVÍ BOUDY konzumujeme v poledne chléb z domova a další čaj. Nevšímáme si odbočky k Velkému Štolpichu, ale stoupáme do mírného svahu k místu známému jako ČIHADLA. Obloha se zatahuje, sluneční brýle končí své dnešní poslání. Pokračujeme známou trasou, ohlížíme se k cestě, po níž přijeli jsme před rokem od Bedřichova a Kristiánova, zimním královstvím dostáváme se ke kiosku NA KNEIPĚ, který je zcela zakryt mlhou. Několik párů lyží před občerstvovací stanicí svědčí sice o tom, že je otevřeno, avšak jsme rozhodnuti pro delší zastávku až o pár kilometrů dál. Nezastaví nás ani PAVLINA LOUKA s odbočkou k Frýdlantskému cimbuří, mlha, jež trochu rozptýlí se, dovolí nahlédnout k údolí náležícímu Bílé Smědé.
Velmi příjemný sjezd končí ve 13 hodin u horské chaty SMĚDAVA. Je dosti zaplněna hosty, avšak několik míst ještě zůstává volných, čehož využijeme ke krátkému posezení nad polévkou z kyselého zelí a rohlíkem. Absolvovali jsme zatím asi 22 kilometrů, v plánu máme stihnout vlak v 16 hodin odjíždějící z Kořenova, do nádraží kterého zamíříme odtud cestou nejkratší, bez zajížďky do osady Jizerka. Silnicí vedoucí k přehradě Souš (v zimě uzavřené) jedeme něco přes kilometr. Následují lyžaři oblíbené cesty HRANIČNÍ, JEZDECKÁ a KNÍŽECÍ vybudované v úbočí svahu pod Černým vrchem mezi Promenádní a Soušskou silnicí. Přestávku nad termoskou a tatrankou si dopřejeme u rozcestí POD ZÁMKY. Na konci lesního komplexu již čeká známá VÁCLAVÍKOVA STUDÁNKA, u níž přejedeme silnici od Jizerky, abychom z mírného svahu dorazili do cíle trasy.
Lyže sundáváme a kompletujeme u místního vleku, v 15:20 přicházíme na nádraží KOŘENOV. Část ze 40 minut, jež zbývají do odjezdu vlaku, využijeme pro posezení v pohostinném stavení "U Krbu", kde si objednáváme jeden ovocný čaj a jednu kávu. Po 35 kilometrech na lyžích chválíme zas Jizerské hory za přívětivý zimní den, který jsme zde směli prožít.
Regionova Libereckého kraje odjíždí z Oldřichova k Raspenavě. Foto: J. Vaníček
Jizerské hory zdobí nejeden skalní útvar. Foto: J. Vaníček
poklid zimního království. Foto: J. Vaníček
Bílá Kuchyně - rozcestí. Foto: J. Vaníček
Hřebínek. Foto: J. Vaníček
Jan a Lukáš z Jičína u Hřebínku. Foto: neznámý kolemjdoucí
mlha u Kneipy by se dala i krájet. Foto: J. Vaníček
chata Smědava. Foto: J. Vaníček
motorový vlak z Kořenova poveze i spokojené lyžaře. Foto: J. Vaníček
Za zmrzlým Čepelkou /06. 02. 2010/ aneb Zmrzlý Čepelka tentokrát skutečně dostál svému jménu /napsali Jarda a Alča z Trutnova/
V sobotu, za naprosté tmy a v čase, kdy se mnozí teprve vrací z pátečního posezení s přáteli do tepla postele, jsme my dva vyrazili na "Zmrzlého Čepelku". V 6.59 hod. přesně dle jízdního řádu nás rychlík dovezl do Malých Svatoňovic na start.
Na výběr jsme měli ze dvou tras, a to 15 km a 30 km. Vzhledem k tomu, že jsme od prosince nepodnikli žádný pochod, byli jsme natěšení na protažení těl na 30-ti kilometrech. I přes to, že nás pánové na startu od této volby vydatně zrazovali, jsme se na trasu, po doplnění tekutin, vydali.
Cesta začala poměrně optimisticky naprosto suchou cestou přes Petrovice k Mikšovu statku. Tady jsme zjistili, že jsme na trase zřejmě první, protože před námi se rozprostírala ničím neporušená bílá krajina. 500 m nahoru na Kolčarku jsme "šli" 45 minut......Co dodat... sněhu lehce nad kolena, žádná produpnutá stopa, sníh až za ušima :-) .
Cesta na Žaltman jakž takž ušla. Byla totiž projetá rolbou a upravená pro běžkaře. Bořili jsme se tudíž jen po kotníky. Takže jen mírně nepohodlné :-) .
Na Žaltmanu nám začal docházet veškerý humor. Dokonce jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že opustíme pořadateli navrženou trasu a předčasně se uchýlíme do cíle. Cestu ze Žaltmanu na Paseky jsme si museli metr po metru prokousat. Místy jsme se bořili až do půli stehen. Myšlenky jako "A dost! Čekám do jara na první tání!" nás vždy za chvíli opustily a my šlapali dál a dál a dál....
Konečně jsme se dostali k chatě Řehačka. S radostí jsme přivítali sucho a teplo výčepu a za přítomnosti točeného Krakonoše jsme vytáhli mapu a šli zkoumat jaké případné strasti na trase by nás mohli ještě potkat a kam bychom mohli případně jít, abychom se jim vyhnuli. Vyšlo nám jediné, pokračovat po trase až do Markoušovic a tam se rozhodnout co dál. Pořadatelé nám totiž řekli, že kolem Hůry, kudy trasa vedla je nafoukaný sníh až po kyčle....Teď jsme jim už začínali věřit.
pořadatelé měli pravdu, na trase se místy účastníci propadali do sněhu až po kyčle. Foto: J. Burdych
S Krakonošem v krvi a po cestě, na které byly vyšlápnuté /!/ stopy jsme se vydali do Markoušovic. Ovšem stopy po pár desítkách metrů zahnuly jinam, než kam jsme měli namířeno my. Než jsme se přes závěje prohrabali k markoušovické soše Josefa II., byli jsme pevně rozhodnuti nepokračovat dle itineráře přes Hůru k Severním Čížkovým kamenům, Sedmidomí, Končiny, Kvíčalu, Velké Svatoňovice a cíl ale poprvé za celá léta, kdy jsme se snažili ani o metr neuhnout z trasy pochodu, cestu zkrátit. Prošli jsme tedy obcí, na jejímž konci jsme navázali na hlavní silnici směr Velké Svatoňovice. Tady jsme se napojili na modrou turistickou značku a ve 14 hod. v pohodě došli do cíle.
Od pořadatelů jsme zjistili, že po nás ještě přišlo pár dalších bláznů, kteří se vydali na trasu 30-ti km, ale my jsme zatím první, kdo se vrátil, tudíž nevíme, zda někdo došel. Jak nám sami pořadatelé řekli, cíl byl do 15 hod., a v nynějších podmínkách asi ani nebylo možné trasu v tomto časovém úseku stihnout. Jinak se pochodu účastnilo celkem 85 osob, z nichž mnoho zvolilo cestu nejjednodušší a to po modré TZ k Bílému kolu na Řehačku a zpět. Zmrzlý Čepelka tentokrát skutečně dostál svému jménu a my jsme s ním málem pod Žaltmanem čekali v závěji na první jarní vánek. :-)
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz