V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Kouzlo zimního lesa /11. 02. 2012/ aneb NOSTALGIE NA ZAPŘENOU Za zmrzlým Čepelkou /04. 02. 2012/ aneb NÁVRAT Z TÝDENNÍHO ŠPACÍRU PŘES MALÉ SVATOŇOVICE Zimní táboření na Kozlově - jako hvězdicová akce /21. 01. 2012/ aneb DOČESNÁ Zimní přechod Staropackých hor /14. 01. 2012/ aneb ZARÁMOVANÉ PODKRKONOŠÍ Zimní přechod Zvičiny /07. 01. 2012/ aneb S ORKÁNEM NA ZVIČINU ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Kouzlo zimního lesa /11. 02. 2012/ aneb Nostalgie na zapřenou Domů, pane Berka... domů! Rozhodnuto! Na včasnost příjezdu rychlíku Rudolf Těsnohlídek, jenž by mě přivezl z původně zamýšleného pochodu Opatovický šmajd do Chocně na vlak odjíždějící odtud do Trutnova v 18,41 hod., při předpovědích meteorologů neodvážil jsem se spolehnout, v případě opoždění byl bych namydlenej jako vedoucí půjčovny sobích spřežení na Sahaře, domů bych se už v sobotu odtud nedostal. Domů, pane Berka... domů!! Místo toho mířil jsem na pochod Kouzlo lesa pořádaný KČT Baník Líně domů do takřka rodných Hořovic, zvláště když v pátek odpoledne k mé radosti rozhodla se Andrea z Náchoda, že připojí se ke mně – byť týden po velmi těžké „stovce“ Brtnických ledopádů a náročném cestování na Šluknovsko a zpět. Spojení do Hořovic přece jen odehrává se na frekventovanějších železničních tratích a je tu větší výběr i pozdních spojů. .Domů těšil jsem se natolik, že v noci kvůli tomu oka jsem nezamhouřil, k mému klidu nepřispěly ani obavy mé starostlivé manželky související s předpovídanými arktickými mrazy, jež snad měly vyvrcholit teplotním rekordem, měl jsem z toho nepříjemný pocit, že neodjíždím na pochod, nýbrž že rukuji do afghánské války. Proto ráno jsem se vlastně nevzbudil, budík naopak zaklapl jsme dříve, aby nebudil okolí on. Minimálním spánkem byl jsem sice otupělý, což mě nějak nebralo, protože v průběhu týdne spal jsem dodatečně, jediná absence spánku mě proto vůbec neměla šanci rozhodit. Při pohledu na teploměr ještě doma před pěším tříkilometrovým putováním ze Zelené louky na hlavní nádraží na vlak odjíždějící z Trutnova ve 04,38 hod., cítil jsem se hanebně podveden, ukazoval „pouhých“ - 16°C. První Andrein vklad pro společné naše cestování zužitkoval jsem hnedle na začátku cesty: na její radu zakoupil jsem nikoliv jízdenku Sone+ za 600 Kč, ale dvě jízdenky: Soně+Královéhradecký kraj za 225,00 Kč a Sone+Středočeský kraj za 275,00 Kč, celkem tedy jsme ušetřili 100,00 Kč, ve Starkoči jsem si oddechl, vždy spolehlivá Andrea skutečně přistoupila a rozdělila moje břímě cestovného za pouhou polovičku, protože ihned jsem ji průvodčímu prohlásil za druhého cestujícího na obě jízdenky, Bůh nechť mi dosvědčí, že to byl toliko podružný důvod mé radosti z jejího příchodu, ve dvou se přece vždycky lépe táhne. V následném vlaku z Hradce Králové vyměnili jsme studený vagon za teplý, načas až do Prahy s Maruškou z Trutnova a s Vláďou z Jilemnice, jenž zapůjčil mi mapu č. 34 Brdy a Rokycansko vhodnou k tomuto pochodu a věnoval mi foto dvou pomníků nalézajících se v Horní Branné a v Levínské Olešnici, u nichž v jakési knížce bylo shledáno, že vztahují se k válce prusko-rakouské roku 1866. Mezi Poděbrady a Nymburkem dosud plynule jedoucí rychlík se pohoršil, nicméně jeho zpoždění zúžilo naši časovou mezeru na hlavním nádraží v Praze jen na sedm minut, což bohatě postačilo k nalezení dalšího spoje, jenž přijel beztak až po našem příchodu na nástupiště. Poslední komplikaci překonali jsme přímo v Hořovicích, nemohouce otevřít dveře vagónu, včas přemístili jsme se do sousedního, z něhož se nám vystoupit podařilo. Dlouholetý život prožitý v Hořovicích nedává mi samozřejmě patent, že tu všechno znám, překrásné nástupiště s východem ven mimo nádražní budovu zaznamenal jsem již při předešlých pobytech, čekárna z boku této budovy, z níž líňští pořadatelé startovali 13. ročník pochodu Kouzlo lesa, byla pro mě novinkou. Časová mezera mezi příjezdem vlaku z Prahy s mírným čtvrthodinovým spojením po čtvrt na deset a odjezdem vlaku v 15,56 hod., jenž nebyl nejpozdější, opravňovala nás k tomu, abychom se přihlásili na druhou nejdelší trasu 24 km, současně nám umožnila vyhledat nějaké občerstvení ještě v Hořovicích na začátku našeho putování. Dlouholetý život prožitý v Hořovicích nedává mi samozřejmě patent, že tu všechno znám, na zapadák Koktejl Bar těsně pod náměstím koukal jsem nedůvěřivě jako uživatel internetu na avizovanou peněžní výhru společnosti TELEMAX COMPANY AWARD DEPARTMENT, já pamatuji tak akorát Bzučák v bývalé ulici Čsl. tankistů, kam my mladí jsme se neodvažovali. Nedaleká socha českého Paganiniho Josefa Slavíka se sice od vchodu nálevny distingovaně odvracela, ale ranní pivo velice zalahodilo naším žaludkům. Kol nálevního pultu postávala v některých případech sice mírně podroušená omladina, naprosto však mírumilovná, a hlasitě reprodukované písničky skupiny Lucie načas přivedly mě k úvaze, zda svůj hudební obzor neměl bych od skupiny ETC posunout o několik desítek let blíže k současnu. U radnice na Palackého náměstí zjistil jsem, že baterie mého digitálního fotoaparátu jsou vybity, naštěstí Andrea svěřila mi na celý pochod k používání svůj. vprostřed Palackého náměstí hrdě se tyčí původně klášterní kostel Nejsvětější Trojice. Foto: L. Šlosar „Tady vlevo je kino, támhle nahoře vpravo je gymnázium, kam jsem chodil, vlevo před námi je zámek a proti němu Bílkova socha Obětovaný, vpravo nahoře vidíš vísecký kostel, kam chodila natahovat hodiny moje babička a na začátku roku 1972 dokonce já sám, a pod vlivem přečtení knihy Američané na Everestu vylezli jsme do báně a po chatrném žebříku až do průhledů nad kupolí a zanechali tu písemnou zprávu o našem „zdolání vrcholu“, jestlipak tam ještě je?“ Děsné je, že uvědomoval jsem si současně, že svými místopisnými poznámkami a vzpomínkami nudím a prudím, ale ono je to tak silné, že prostě musí to jít ven. Hlavně Ti, Andy, děkuji za Tvé pochopení, že mohl jsem v klidu zapálit svíčku o hrobu, jenž společně sdílí oblíbená má babička, dva tetini manželé, maminka i tatínek, bylo to to poslední, co jsem mohl na jejich památku učinit, jestliže jsem je ve svém uspěchaném životě mnohdy spíše míjel. Od hřbitova šinuli jsme si to dál od Hořovic směrem východním kol usedlosti, kde kdysi bylo zahradnictví Diviše, za ním nad vískou Rpety z mlžném oparu vyhlížely dva velké kopce před námi, před vyšším Plešivcem těsně nad obcí protahoval se hřbet Ostrého. nad sympatickou vsí Rpety pnou se do výšin Plešivec a Ostrý, na snímku pořízeném proti sluníčko splývají v jeden vrch. Foto: L. Šlosar Ještě než jsme na něj vylezli, museli jsme projít obcí, kopec obejít uctivě zleva, nejprve po polní cestě, z níž sledovali jsme zasněžená pole ve směru k Otmíčské hoře, později lesem, a dokonce i poklesnout k rozcestníku, z něhož měli jsme v rámci samokontroly opsat rok letopočtu, z pilnosti opsali jsme i číselné označení rozcestníku. za obcí Rpety doleva táhly se lehce zasněžené pláně až ve směru k Otmíčské hoře. Foto: L. Šlosar Dohonili jsme tu turisty z Plzně a já jsem se tu parádně odboural, když Jiřímu, jehož jsem neomylně poznal nejen podle Krakonošova vousu, především podle pohor navlečených naboso, položil jsem otázku: „Co dělají Neštěmice“? Utěšil jsem se tím, že na začátku padesátých let minulého století bylo by hůře, záměna rodiště tehdejšího generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského Nezvěstice, odkud Jirka fakticky pochází, za sídlo na Ústecku při zkoušení ve škole stálo by mě třeba dvojku z mravů. hlavní postavy reportáže natrvalo zachyceni jsou nastupujícím generacím na rozcestí U Lopatárny, jehož název však na rozcestníku vůbec nefiguruje. Foto: neznámý kolemjdoucí Následující stoupání v ostrém úhlu ve směru západním započalo nevinně po lesní cestě, později pokračovalo po hřebínku, na kterém se jeho prudkost stupňovala natolik, že na jednom místě již jen úzká stezička vedla kratičce po úbočí prudkého svahu, do něhož zařezávala se dosti nesměle, ještěže její povrch byl holý, v opačném případě by hrozil neodvratně pád, stejně jako z posledního vysokého hupu, na nějž nebylo radno plazit se po kolenou, protože po šatech to po sněhu ujíždělo mnohem nepříjemněji. Další pozvolné stoupání po široké cestě bylo již bezpečné, poté dokonce přešlo po úboční rovné cestě k ukazateli, jenž oznamoval, že nalézáme se pod vrcholem Ostrého /593 m n. m./. cesta na Ostrý na zasněženém terénu byla poněkud složitější. Foto: L. Šlosar těsně nad námi nalézá se vrchol Ostrého, škoda že máme poměrně málo času. Foto: L. Šlosar Došlo na má slova, jimiž uklidňoval jsem Andreu - vskutku místo obávaného obdobného prudkého klesání s jízdou po zadeli, jak by napsal Jan Saudek, brzy naopak potěšil nás výhled na Felbabku jen z nepatrně klesající cesty. Zase propadl jsem vzpomínkám – nyní na návštěvy u moudrého krejčího, jenž nemohl na nohy, a na jeho syna, jenž žil ve spokojeném manželství, dokud na nějaké montáži v cizině nepřišel k nějakému bacilu, jenž vyvolal v něm záhadnou nemoc, kvůli níž dal se na pití a předčasně zemřel – nebo na fešácké, byť neohlášené týdenní vojenské cvičení den po letu Remka do vesmíru, jež strávil jsem právě na Felbabce, zase vzpomínkami nudím a prudím, ale ono je to tak silné, že prostě musí to jít ven. Felbabka posazená mezi okolní kopce vyvolala v mé duši četné vzpomínky. Foto: L. Šlosar Obec minuli jsme ovšem po jejím kraji, z něhož namířili jsme si to pozvolným klesáním po silnici směřující do Hořovic právě ke hřbitovu, zavčasu jsem jí opustili na kraji lesa na polní cestu vedoucí do Podluh, v jejím průběhu číhal na nás led skrývající se pod tenoučkou vrstvou sněhu. Po zkušenostech se stovkou Brtnické ledopády libovala si přece Andrea i v těchto místech, přímo bych řekl, že medila, jak schůdná je celá trasa pochodu. také k Podluhám, jež objevily se na polní cestě pod námi, mám v posledních letech srdeční vztah. Foto: L. Šlosar V Podluhách, jež založeny byly r. 1331 z původní samoty rozprostírající se na úpatí brdskýcg lesů, mohl jsem popojít kousek dál k východnímu kraji obce a v jednom domě navštívit nejbližší mého zemřelého otce v posledních čtyřiceti letech jeho života, tentokráte přijel jsem však do rodného kraje téměř na zapřenou, snad mi to nebude později, až to rupne, příliš vyčteno, beztak při celém pochodu měli jsme málo času, dokonce ani na zastavení v restauraci U Vyštejnů. Místo toho po široké cestě vybudované z prostředku Evropské unii mastili jsme si to nepatrným stoupáním k rozcestí modrých a zelených značek, kde v rámci druhé samokontroly rovněž museli jsme opisovat rok vzniku rozcestníku. I když žádný další rozcestník nás tím směrem nezval, přímé pokračování cesty dovedlo nás do obce Hvozdec, odkud za pravotočivou a hned nato levotočivou zatáčkou klesali jsme od transformátoru ke kostelu na kraji sousední obce, jenž v mlžném oparu objevil se pod námi. obec Mrtník přivítala nás zajímavým kostelem. Foto: L. Šlosar Poslední rozcestník, z něhož měli jsme opsat rok a doložit tak, že doputovali jsme na nejjižnější a zároveň na nejzápadnější místo 24-ikilometrové trasy, objevili jsme nad křižovatkou těsně pod kostelem v obci Mrtník, kde přetnuly naši cestu zelené značky. Andrea z Náchoda představuje se v Mrtníku – na nejzápadnějším a současně nejjižnějším místě našeho putování. Foto: L. Šlosar Sledovali jsme je dále po polní cestě kolem ohrady s jakýmsi cizokrajným skotem. Na vrcholu stoupání zavlnili jsme se dvakrát v podlouhlých esovitých zatáčkách. Poté procházeli v mělkém sněhu prošlapanou utěšenou stezičku. Nato podél dalších pastvin navázali jsme na cestu vedoucí při kraji lesa. Vpravo zahlédl jsem zasněženou hladinu Novinského rybníka, ale s tímto místopisným údajem už jsem Andreu neotravoval. Místo toho na oné širší cestě u lesa, po níž zatočili jsme doleva, téměř hněvivě obrátil jsem se zpět. Ano, šipka zeleně značené cesty ukazující doprava na cestu, po níž právě jsem přišli, se tu skutečně nacházela, ale na úzkém přehlédnutelném kmínku stromu, takže nedivil jsem se vůbec, že jsme 26. června 2008 při pochodu Za brdským Fabiánem s Vaškem z Nýrska odbočku přehlédli a že mazali jsme tenkráte rovně až k rybníku. Uspokojen vysvětlením tehdejšího omylu začal jsem formulovat a Andree podsouvat o sobě věty typu „Působil tak zmateně, že nevěřila jsem málem tomu, že do tohoto kraje kdy vkročil, nebýt jeho příjmení na jednom z pomníků na hořovickém hřbitově – jeho vzhled již po několika kilometrech chůze naopak svědčil o tom, že pod oním pomníkem byl ještě nedávno pohřben“. Tak aspoň mě uteklo rychle naše putování opět k onomu rozcestníku v blízkosti obce Hvozdec, kde činili jsme předtím druhý opis v rámci samokontroly, právě jsme ušli takovou malou smyčku. Doputovali jsme k rybníku Krejcárek, jenž vyvolal – budiž mi i toto odpuštěno – vzpomínky na doby, kdy jsme se sem chodívali koupat. Přesvědčil jsem se zároveň o tom, že v dobách dětských se nám zdály vzdálenosti delší, Hořovice nám tehdy připadaly daleko. rybník Krejcárek – a zase jsou tu vzpomínky – tentokráte pochopitelně na koupání. Foto: L. Šlosar Teď zakrátko překročili jsme silnici vedoucí z Hvozdce do Hořovic, sestoupali jsme na dolení konec lesa, jemuž přezdívali jsme Obecní. Po převážně v krátkých vlnách stoupající cestě dostali jsme se na okraj lesa. Z prostorné plochy nad vodárnou nemohli jsme si nechat ujít výhledy na město Hořovice, Andrea tak vytrpěla poslední můj výklad, co která nápadná budova ve městě představuje. Jen hřeben s hradem Točník na obzoru byl tak dokonale zahalen do mlžného oparu, že nepodařilo se mi ho Andree odhalit. řekněte, není to Boží pohled na Hořovice z plochy nad vodárnou na kraji Obecního lesíka? Foto: L. Šlosar Můj mobil, jenž z pěti ranních čárek na displeji vykazoval už v Podluhách jen jednu a vyhrožoval ukončením činnosti /a jenž - mizera jeden - později doma v teple naskočil zase aspoň na čtyři čárky/, dovolil mi pozvat mého kamaráda Pepíka aspoň na hodinové posezení v cíli pochodu. Na západním kraji Hořovic ukázal jsem ještě Andree balkon domu, kde po třicet let jsem žil. Návrat na Palackého náměstí započali jsme nejprve ulicí Svatopluka Čecha, prostě po Ohradě, na jejímž začátku chtěl jsem se přesvědčit, zda procházející se starší paní není má teta, jenže v té tuhé zimě - jsouce všichni zahaleni /Talibové by z nás měli radost/ – vyhlížíme všichni jako tety, strýcové, synovci i neteře v jednom, takže nevím. Na náměstí pochlubil jsem se Andree, že stavitelem překrásné radnice byl můj praděd Otto Zambory – heč!!, to se to člověku chybí úspěchy příbuzného, který zemřel čtyřicet let před mým narozením!! to se ti to, Luďku, chlubí cizími zásluhami při zmínce o tom, že stavitelem překrásné radnice byl tvůj pradědeček, jehož jsi ani neměl šanci osobně poznat! Hlavně nám netvrď, že stavěl i vísecký kostel poněkud vpravo vzadu, na to ti neskočíme. Foto: L. Šlosar Cíl pochodu nalezli jsme tradičně pro pochody v Hořovicích ve Společenském domě, za mého dětství v „Liďáku“, obdrželi jsme tu překrásný vkusně vyvedený diplom. Pepík dorazil za několik minut a přivedl mého oblíbeného spolupracovníka z mé krátké éry v ČKD Hořovice Mirka z Višňovky, potkal ho zrovna, když přicházel z nádraží, on opravdu nad námi někdo s přesností nesrovnatelně větší nežli počítačová síť řídí naše osudy, jen kdyby více trestal pomyslné pozemské „hackery“, kteří svým nemravným jednáním otravují naše životy. Vypadalo to, že ani Andrea se při následujícím hovoru nenudila. Proto - když zakrátko objevil se u našeho stolu shodou okolností již vzpomínaný Vašek z Nýrska, jenž vrátil se z trasy 35 km - jak mám občas ve zvyku, opustil jsem svou tělesnou stránku a vznesl jsem se někam mimo ni a inspirován různorodým složením mých společníků promítl jsem si krátce film svého života od dětství a jinošství zobrazených přítomnosti Pepíka, přes léta mé dospělosti v Hořovicích symbolizované Mirkem, po mé zralé působení v turistice již v Trutnově, jež připomenul Vašek, až po horkou současnost, jejíž svědkem je Andrea. Mé vteřinové nepřítomnosti nevšiml si nikdo, proto rychle šel jsem opět do sebe a připojil se zase k hovoru. Z Hořovic mohli jsme odjet pozdějším vlakem v 16,56 hod., jenž přesně navazoval na poslední moje přípoje domů, dost jsem se přemáhal, abych tak neučinil. Nechtějíce riskovat násilné jejich přerušení, přece odjeli jsme postupně z Hořovic a hlavního nádraží v Praze vlakem o hodinu vždy dřívějším, mohli jsme tak strávit v Hradci Králové ještě hodinku v Edenbaru. Andrea sice přisuzovala bolest hlavy svému nevyspání, mám však podezření, že spíše umořily ji mé místopisné poznámky a nostalgické vzpomínky, jimiž jsem jí v průběhu našeho pobytu v Hořovicích zahlcoval. Promiň, Andy, jsem už takový citlivý, i když poněkud přestárlý kluk. Věřím, že ta trocha nostalgie k životu patří a že podobné vzpomínky nás zlidšťují, někam nás zařazují a nikdy nedopustí, aby se z nás nestali bezcitní parchanti, kteří nestydí se za přítomnosti malých vystrašených dětí vykrást auto anebo dlouhodobě terorizovat a připravovat bezbranného důchodce o důchod, ba ani osobu blízkou těžce zranit a pak ji doma nechat bez zdravotní pomoci umřít, jak se čím dál více ve zdejších zeměpisných končinách stává. Vraťme se ještě k pochodu samotnému: Až na nepříjemné stoupání na Ostrý trasa vedla po pohodlných a schůdných cestách. Také teploty byly snesitelné, na trase na jednom místě zjistili jsme teplotu -10° C, předvídané teplotní dlouhodobé rekordy nepadly, prémie za to meteorologům nepřipadnou, třeba dokonce kvůli tomu padne ředitel meteorologického ústavu, vždyť u nás jsou lidé odvoláváni kvůli větším blbostem. Přestože na trasách pochodu nebyly zcela pochopitelně živé kontroly, atmosféru pochodu zajistil „Liďák“, snad stálo za to propagovat pochod i mezi mými bývalými spoluobčany pomocí plakátů přímo ve městě. Za zmrzlým Čepelkou /04. 02. 2012/ aneb Návrat z týdenního špacíru přes Malé Svatoňovice Velice podivoval jsem se tomu, že od vlaku odjíždějícího z Trutnova - pro účast na akci Za zmrzlým Čepelkou v nejpříhodnějším čase - v 07,38 hod. přišel jsem na start ve vstupní hale Kulturního domu v Malých Svatoňovicích /441 m n. m./ sám. Ještě více nešlo mi na rozum, že od začátku startu v 7 hod. byl jsem evidován co pouhý čtvrtý účastník. Obětaví pořadatelé KČT Malé Svatoňovice, kteří ustoupili proti startujícím do menšiny teprve po následujícím příchodu dvou turistů z Hradce Králové, přisuzovali malou účast turistů jediné příčině – arktickému mrazu, jenž mnohé odradil od účasti ….., přitom například proti dosavadní absenci účastníků na mnohem kratších trasách 15 a 30 km na Jestřebích horách ještě v pátek v noci ve Šluknově vyrazilo na trasu Brtnických ledopádů mnohem více stovkařů, mezi nimi i Andrea z Náchoda, jejíž osud mě na dálku zajímal. Nakonec později po mém odchodu počet účastníků v Malých Svatoňovicích přece jen dostoupil do slušného počtu 56 především díky příjezdu výprav turistů z Čelákovic a Rohoznice. Arktické mrazy zaznamenal již týden předtím při svých téměř každodenních tříkilometrových putováních do práce a z práce podél Úpy, především pak poslední sobotu lednovou – 28., kdy jsem tradičně putoval pěšky za jedenáctistupňového mrazu ze Zelené louky právě do Malých Svatoňovic na členskou schůzi tamního odboru KČT. Šinul jsem si to tehdy po posypaném, přece jen však uklouzaném terénu podél Úpy přes centrum Trutnova, kde jsem díky nedorozumění marně obšlapoval čtvrt hodinu u kina, později stále po umrzlých chodnících přes městskou část Trutnova Poříčí, za ním kolem elektrárny po hladké silnici do Bohuslavic nad Úpou a pod viaduktem na dohled Sedmidomí. K němu odbočil jsem konečně v terénu po projeté cestě, jež mi však za osadou odbočila náhle doprava, takže asi kilometr do Končin bořil jsem se sněhem po kotníky, abych za svou snahu byl odměněn od Končin projetou širokou cestou přes Velké Svatoňovice téměř až k usedlosti před těsně před cílem. Do Malých Svatoňovic k železničnímu přejezdu dorazil jsem podél železniční trati prošlapanou pěšinkou a na dobrou třičtvrtěhodinku skončil jsem tradičně v malosvatoňovické cukrárně, tentokráte na třech punchích. I se zmíněným čekáním u kina jsem celou trasu pořídil za tři a čtvrt hodiny, takže od roku 2006, odkdy takto kompenzuji při účastech na schůzích v Malých Svatoňovicích svou neúčast na turistických akcích, jsem téměř vůbec nezestárl. Teď v sobotu v den pochodu Za zmrzlým Čepelkou dosáhly ranní venkovní teploty na Zelené louce úvodní hodnoty –21° C, Přitom podcenil jsem ke všemu čas odchodu a zvýšenou snahou šlapal jsem Horskou třídou po pevném povrchu, abych vůbec vlak stihl, nakonec jsem bohudík dorazil v čase těsně pod půlhodinu. Na startu v Malých Svatoňovicích za startovné 15 Kč převzal jsem oplatku zvanou Roger s kakaovo-krémovou náplní a čokoládovou polevou, předem dva diplomy – větší a menší s kilometráží, jíž odhadl jsem na 15 km, velký velice vkusný pamětní list k 90. výročí vzniku pořadatelského odboru KČT, pohlednici Žaltmanu k témuž výročí a leporelo Kladského pomezí, k čemuž zakoupil jsem ještě pohlednici s dobovými obrázky Malých Svatoňovic. Posléze snědl jsem tu tradičně šťavnatý párek a vypil jsem jedno lahvové pivo, k tomu jsem netradičně ještě připojil panáka rumu. Ručičky na hodinách kostela Panny Marie Sedmibolestné ukazovaly právě 08,35 hod., když vycházel jsem na trasu, a čas ten nelišil se od času na displeji mého mobilu. Na poslední chvíli dohodl jsem se s pořadateli, že se z Malých Svatoňovic po týdnu vrátím tak, jak jsem předtím do nich došel – jakoby ze špacíru, tentokráte přes Jestřebí hory. za mé přítomnosti byla hala Kulturního domu v Malých Svatoňovicích nezvykle prázdná, pročež pořadatelé z KČT Malé Svatoňovice mohli se indviduálně věnovat vpravo stojícím dvěma hradeckým turistům. Foto: L. Šlosar když vyšel jsem na vlastní trasu pochodu, náměstí bratří Čapků bylo zcela prázdné. Foto: L. Šlosar Naštěstí zmýlil jsem se ve své představě, že naplánovanou banální trasu nepoznamená žádná novinka. Již na hořením konci Malých Svatoňovic přesně v místě, kde zeleně značená cesta mění se ze široké asfaltové cesty - ubíhající zbaběle doleva - ve stezičku chystající se stoupat lesním terénem, zaznamenal jsem doprava lávku a za ní ve zdivu z plochých kamínků nepravidelných tvarů shledal jsem zamřížovaný portál, za katrem pak začátek chodby a v ní důlní vozík ze začátku 50. let 20. století, jenž zrekonstruován byl z torza nalezeného v zavaleném ústím štoly. Za vozíkem pak skvěl se ve tvaru gotického půloblouku zlatý obraz sv. Barbory, patronky horníků, jejíž vyobrazení bylo převzato z oltáře postaveného roku 1888 ve zmíněném již kostele v Malých Svatoňovicích. Po sv. Barboře byl současně pojmenován zdejší důl na černé uhlí neboli „hořlavý“ kámen, já jsem se právě ovšem nacházel u rekonstruované úvodní části dědičné štoly Kateřina, jež byla založena začátkem 30. let 19. století a jež po jejím skonu v roce 1839 pojmenována byla po kněžně Kateřině Vilemíně Záhaňské, známé z Babičky od Boženy Němcové jako „paní „kněžna“. Adjektivum „dědičná“ neznamená však, že štolu po kněžně někdo dědil, tím méně domnělá její nemanželská dcera Božena Němcová, nýbrž jedná se o „štolu (podzemní chodbu) na venek vybíhající a buď z jednoho nebo několika dolů dolové vody (přítoky) odvádějící, aby se buď vůbec (stroji, pumpami) zdvihati nemusily anebo (z větší ještě hloubky) jen do mírnější výšky, totiž jen až na štolu, zdvihati mohly“, vyjádřeno slovy z Ottova naučného slovníku, což ovšem čtenář nepozná, neb jazyk slovníku kupodivu neliší se od slovního vybavení celé této reportáže. Slovy prostými dědičná štola je důlní vodovod, jehož vody ještě dnes využívají vodotrysky u zdejší školy a na zdejším náměstí. Rekonstrukce díla byla provedena v roce 2011, tím vysvětlilo se, proč při svém posledním průtoku na Nový rok 2011 vchod do štoly jsem nezaznamenal. mé obavy, že na trase nezaznamenám nic nového, rozptýlilo již po tři stametrech rekonstruované ústí do dědičné štoly Kateřiny. Foto: L. Šlosar Po nejprve lesní stezce, později po široké cestě po pravém okraji osady Přední Hory vystoupal jsem volným tempem na rozcestí U Šrejberky a po následujícím krátkém klesání přetnul jsem v 09,12 hod. Panskou cestu v místě zvaném Bílý kůl /685 m n. m./. Přes mrazivé počasí stoupalo se mi skvěle, protože od samého počátku byl povrch pokryt udusaným sněhem, prostým jakýchkoliv stop po ledu, sněhem, který je zcela ideální pro mé zimní boty, jež zavrhl jsem loni při Pochodu tříkrálovém a jež zázračně vzkřísil jsem při hvězdicové akci s průchozím místem v Olšině v polovině prosince. Ani chladu jsem nepociťoval, neb oděn jsem byl jako obvykle do čtyřvrstvého oděvu a pod botami obut do ponožek a ještě podkolenek, navíc jsem byl již ráno přinucen namazat si tvář jahodovým balzámem proti omrzlinám. Nemohu zapřít, že zpočátku hřál mě i další hlt rumu, jímž obdařen jsem byl před dědičnou štolou oběma hradeckými turisty. výhledy do údolí skrze prořídlé stromy těsně nad rozcestím U Šrejberky dávaly mi naději, že stejně zajímavé pohledy naskytnou se mi i z rozhledny na Žaltmanu. Foto: L. Šlosar Na rozcestí pod Žaltmanem /670 m n. m./ dorazil jsem v 09,21 hod. téměř překvapen – v zimním období zvyklý na činorodý ruch při novoročním výstupu – jeho prázdnotou. Protože jsem nespěchal, pokračoval jsem ještě dalších sto metrů úzkou stezičkou mezi kameny na vrcholovou skalku /740 m n. m./ a posléze na 12-imetrovou rozhlednu vybudovanou v roce 1967 tehdejším odborem turistiky v Malých Svatoňovicích. Překvapilo mě, že na zasněžené plošině nespatřil jsem jedinou stopu, své šlépěje zanechal jsem tu po posledním sněžení jako první. Přestože předešlé výhledy z Předních Hor na Krkonoše a posléze nad rozcestím U Šrejberky do údolí opravňovaly mě doufat ve slušné rozhledy, husté mraky zbraňovaly mi ochutnat velkorysou nabídku výhledů, kterou za normálních okolností hoteliér Žaltman svým labužníkům překrásných výhledů nabízí. Vedle části 17-ikilometrového hřebene na dvě opačné strany toliko nahlédl jsem do Svatoňovicko-rtyňské kotliny, skrze stromy pak na opačnou stranu také do míst, kde tušil jsem okolí Radvanic. V euforii rozeslal jsem tři SMS tohoto znění: „Ahoj, stojím na Žaltmanu na rozhledně zmrzlý a zároveň opojený tou nádhernou krásou“. Na rozhledně pobyl jsem přesně mezi 09,26 a 09,37 hod. a jedině při tomto svém pobytu jsem na chvíli po několikerém fotografování pocítil, co to je zima. vskutku z rozhledny ze Žaltmanu měl jsem možnost nahlédnout do Svatoňovicko-rtyňské kotliny. Foto: L. Šlosar ve směru jihovýchodním zamezily vzdálenějším výhledům z rozhledny husté mraky, jež světelnou svu hru soustředily pozornost na sebe. Foto: L. Šlosar na sever bránilo širšímu rozhledu ve směru na Teplicko-adršpšské skály i vzrůstající stromoví, jež však ojíněno zapůsobilo na rozhledně okouzlujícím dojmem. Foto: L. Šlosar Člověka zdejší krajiny neznalého jistě by překvapilo, když ve zdánlivé pustině, tentokráte po bezpečném sestupu po rozeklané cestě, objevil by se před ním znenadání shluk, byť zdánlivě ospalých chalup osady Paseka /680 m n. m./, vzpomínané již v r. 1748. Člověka zdejší krajiny neznalého ještě více překvapil by nečekaný ruch před jednou z nich, před Jestřebí boudou. Mě však po mém příchodu v 10,01 hod. překvapilo jediné, teplota „pouhých“ - 10° C na teploměru. podoben trpaslíku, ale tomu hodnému, nikoliv trollovi, zachycen jsem byl před Jestřebí boudou. Foto: neznámý kolemjdoucí Do Jestřebí boudy vešel jsem v 10,05 hod. - téměř překvapen – v zimním období zvyklý na činorodý ruch při novoročním výstupu – její poloprázdnotou, u několika stolů sedělo toliko několik rodin s malými dětmi. Poručil jsem si tu medovinu a horkou medovinu, mlčky jsem seděl a pozoroval cvrkot. Potom jsem kombinaci obou nápojů zopakoval a ….. opět mlčky jsem seděl a pozoroval cvrkot. Člověk by si čas od času měl dopřát ten luxus nikam nespěchat, zevlovat a civět. Jestřebí boudu opustil jsem v 11,03 hod., po necelé hodině pobytu. Louka přede mnou třpytila se a leskla se čistou bělobou sněhové nadílky již za nečekaného přispění sluníčka. Dopředu k lesu táhly se dvě lyžařské stopy, úzký, ale dostačující prostor mezi nimi byl naštěstí prošlapán nehlubokými chodeckými šlépějemi, stejně tak po pravé straně stop. Také pokračující úzká lesní cesta, místy pozvolna v několika neostrých zákrutách klesající, umožňovala soužiti mezi lyžaři a chodci. Na jednom místě nerespektoval jsem pravotočivou zákrutu zeleně značené cesty a teprve po několika stovkách metrů u vysokého sloupu napětí prozřel jsem. Teprve kilometr cesty před bunkrem nad Slavětínem donucen jsem byl jít ve zmrzlé běžecké stopě, přitom ostřížím zrakem kontroloval jsem, zda stále je dostatečně pevná a zda ji tudíž neplením. cesta přes louku hnedle za Jestřebí boudou slibovala mírové soužití mezi lyžaři a chodci. Foto: L. Šlosar tudy dál cesta nevedla, ze zeleně značené cesty odchýlil jsem se však jen nepatrně, odměněn jsem byl proto další porcí krás zimních Jestřebích hor. Foto: L. Šlosar Na počátku panelové cesty opět v hlubokém klidu a míru, jako žili Češi a Němci v českých Sudetech, nežli Němce proti Čechům poštvali jeden ničemný učitel tělocviku a jeden ještě ničemnější knihkupec, kooperovaly vedle sebe opět lyžařská a chodecká stopa, s cílem umožnit modus vivendi vyznavačům obou přesunových prostředků. Později lyžařská stopa ukázala se co moudřejší a ustoupila někam doleva do lesa, na mou duši nenapadá mě v porovnání s událostmi v Sudetech v letech 1938 až 1945, jak pokračovat ve svém předešlém přirovnání. Sestoupal jsem pozvolným klesáním podél parovodu ve 12,13 hod. do Bezděkova, administrativní části Trutnova ještě na severním svahu Jestřebích hor. Přirovnávat chodecké a lyžařské stopy se soužitím dvou národů je asi opravdu praštěné, podle něho by v těchto místech musely být navzájem hodně poničené. Bezděkov totiž byl založen českými osadníky, poprvé je připomínán roku 1409, od roku 1599 připadl Quintovi z Dromsdorfu, jehož jméno nezní příliš česky, později připojen byl k adršpašskému panství. Po nešťastné třicetileté válce došlo k postupnému poněmčení zdejších obyvatel a do konce 2. světové války byla obec osídlena bezvýhradně Němci, kteří posléze byli smeteni – jako několik let předtím obyvatelé celé České republiky - nemilosrdným tokem dějin - v jejich případě odsunutím. lyžařská stopa na začátku panelové cesty před chvílí moudře ustoupila doleva do lesa, kam za ní zašla zcela chuť pustošivým chodcům pokračovat, zláště když mohli tak opanovat cestu podél parovodu. Foto: L. Šlosar V době války sedmileté /1756 – 1763/ skončil v těchto místech bohudík dobře jiný otřesný případ. Sedlák Johann Georg Casper, jat nepřáteli ve svém sídle ve Chvalči, odmítl ukázat Prusům požadovanou cestu, pročež byl – přivázaný za koňský ohon - smýkán koňmo cestou necestou. Tady na hořením konci Bezděkova podařilo se mu vymanit ze smyček a prchnout do skal, kde se úspěšně skryl. Právě prošel jsem kol sochy Panny Marie Pomocné, kterou tu z vděčnosti za šťastné vysvobození posléze nechal zachráněný sedlák osadit v roce 1766. Snad příznivější teplota napříště poskytne mi klidu ke shlédnutí kryptogramu na soše. zatímco dnes naši někteří současníci přivlastňují si zásluhy o to, oč nezastoužili se, v dávných dobách uměli lidé hezky poděkovat i za to, co zdařilo se skutečně jejich přičiněním - byť osvobodil se sám, nechal tu na hořením kraji Bezděkova zachráněný sedlák osadit sochu Panny Marie Pomocné. Foto: L. Šlosar Po 50 metrech minul jsem tentokráte po své levici budovu v uklidňující světlé modři zbarvené a s okolní bílou sněhovou pokrývkou šťastně korespondující. Kaple Nejsvětějšího Srdce Panny Marie vystavená roku 1812 byla shromaždištěm někdejší samostatné obce Bezděkova, později až do 60. let 20. stol. byla alespoň udržována, později chřadla a upadala, její vnitřní vybavení postupně mizelo. Naštěstí v roce 2002 rozhodlo Město Trutnov o nákladné její rekonstrukci, přesahující 1,5 mil. Kč, na kterou přispěli také Krajský úřad Královéhradeckého kraje, firma INFINIES TECHNOLOGIES TRUTNOV, s. r. o. a …. němečtí rodáci. Nakonec předešlé přirovnání soužití dvou národů nyní již v moderní době a dvou stop – lyžařské a chodecké – poklidně vedle sebe plynoucí tak úplně uhozené není … aspoň maličko, trošinku … Ve Lhotě napojil jsem se na červeně značenou cestu, která u bývalé zastávky Trutnov podél železniční tratě ještě vyhýbá se ještě největšímu městskému ruchu další městské části Trutnova Poříčí. Na přechodu zvažoval jsem se, že zkrátím si cestu po trati, považujíce ji povědomě a nesmyslně jako zastávku za mrtvou, nakonec jsem možná mohl skončit stejně, kdybych si pošetilý nápad nerozmyslel a kdybych nesledoval červené značky souběžnou ulicí Sportovní, neb když jsem se vracel pokorně ku trati ulicí Voletinskou, přejel těsně přede mnou vlak. červeně značená cesta na kraji Poříčí moudře vyhýbá se městskému ruchu po sympatické stezce při železniční trati. Foto: L. Šlosar To již sledoval jsem žluté turistické značky, dokonce i v následující ulici Polské, do níž odbočil jsem doleva, avšak značení nechal jsem si utéci do ulice Růžová cesta, neb o kus dál v místě zvaném Nový Domov zatočil jsem rovněž doprava po asfaltce, jež spolehlivě dovedla mě do další okrajové části Trutnova Nové Dvory, odkud po cestě, po které chodívám čas od času již přes třicet let, doputoval jsem pohodlně a šťastně za něco málo přes tři hodiny z Jestřebí boudy ve 14,15 hod. na sídliště Zelená louka domů. Černou horu z Nových Dvorů nedaleko sídliště Zelená louky spatřuji v různých ročních obdobích již třicet let, po putování z Malých Svatoňovic a z Jestřebí boudy přišel mi pohled na ni jako obzvláště velice milý. Foto: L. Šlosar Po pouhých pěti a půl hodinách svého putování, odmyslím-li si ranní svůj půlhodinový chvat na vlak, necítil jsem se sice vůbec promrzlý a zkřehlý, unavený byl jsem jen tak příjemně, prostě – nebýt svého návratu domů vlakem po členské schůzi v Malých Svatoňovicích před týdnem a ranního odjezdu vlakem na start pochodu Za zmrzlým Čepelkou – jako kdybych se po týdnu vrátil ze špacíru přes Malé Svatoňovice. Na svůj sobotní příchod z Malých Svatoňovic vzpomněl jsem si hned nato v neděli ráno, když přečetl jsem si SMS od Andrey zaslané mi ve 04,25 hod. ve znění „Jsem v cíli, byl to mazec“, jíž okomentovala právě úspěšné zakončení úžasného, obdivuhodného a nepředstavitelně náročného svého putování na „stovce“ Brtnických ledopádů, trvajícího po dvě noci a jeden den. Ne, opravdu v sobotu odpoledne po svém příchodu nedokázal jsem si představit, že své putování zopakoval bych ještě nejméně čtyřikrát navíc ještě i v noci, byť po schůdném bezpečném terénu. I tak nakonec přece jsem byl rád, že neostal jsem v sobotu doma a že ve srovnání s imaginárním Everestem, jenž obdivuhodně zdolala Andrea a všichni další účastníci Brtnických ledopádů, vyšlápl jsem si aspoň svůj malý, přece však milý skutečný Žaltman. Zimní táboření na Kozlově - jako hvězdicová akce /21. 01. 2012/ aneb Dočesná Střih ...Kamera...AKCE...!!! 03,10 hod. Budík na mobilu v jednom z paneláků na Zelené louce zvoní a postava zachumlaná do deky ztěžka procitá do rodícího týdne. Střih ...Kamera...AKCE...!!! 04,03 hod. Domovní dveře téhož paneláku. Postava v modré bundě šedých kalhotách a černé čepici s nápisem Krakonoš podstupuje první své kroky právě se rozbíhajícího se turistického dne po cestě podél Úpy na hlavní nádraží, kam přichází v čase za půlhodinu. 05,45 hod. Střih ...Kamera...AKCE...!!! Ve vlaku směřujícím již do Náchoda do Chocně setkávají oba účastníci výpravy, jež z podstatné části naplní pořad již plně rozběhnutého dne. Vlak přijíždí do Chocně s mírním zpožděním po hodině sedmé. Tak neuvěřitelně rychle – jako střihový film, dílem cestopisný, dílem dokumentární – započal a také proběhl kratičký šestnáctihodinový úsek třetí lednové soboty roku 2012. Na jeho počátku vznikly dva scénáře na jeho naplnění, nakonec jednohlasně zvítězil nápad Andrein. Ta pilným pátráním na internetu zjistila, že zdánlivě na oficiální turistické akce chudá sobota přece je kořeněna jednou zajímavou akcí, jež toliko není uvedena v kalendáři turistických akcí KČT. Poté na základě svého telefonátu s vedoucím akce Zimní táboření na Kozlově s podnázvem Memoriál Oty Jurena ujistila se o tom, že akci lze i lidmi zimomřivými pojmout jako akci hvězdicovou. Výstupním produktem její píle pak byl nakonec návrh trasy o délce 35 km, kterou právě chystali jsme se započít z na nádraží v CHOCNI /290 m n. m./. Po krátkém občerstvení horkou kávou z automatu procházíme podchodem pod nádražím do parku, jenž protínáme směrem k Tiché Orlici. Tady u rozcestníku Choceň – most již netrpělivě očekávají nás červené a zelené turistické značky, jež stávají se našimi průvodkyněmi ulicemi T. G. Masaryka a Dolní až na Tyršovo náměstí. Po krátkém zastavení zdvořile poroučíme se zelenému značení, další kilometry spojíme totiž toliko se značením červeným. Na začátku ulice Jungmannovy míjíme informační středisko, jež rovněž po půlhodině nalezli bychom zavřené, neb o sobotách v období zvaném mimoturistické o sobotách pro veřejnost nepůsobí. jako první v průběhu na zážitky bohatého dne těšilo se zaslouženě naší pozornosti choceňské náměstí. Foto: L. Šlosar Znovu překleneme Tichou Orlici tentokráte naproti zámku a ubíráme se proti jejímu toku doleva, skrze další park a posléze po silničce přes železniční trať, jíž - a také Tiché Orlice - budeme se dále přidržovat. Po našich levicích přes řeku sledujeme opukové skály slující Pelíny, jež obnaženy jsou skrze prořídlé stromy, jejich nerušené sledování umožňuje nám pohodlný terén pokrytý jen mírnou sněhovou vrstvu, což – vycepováni příkrovy sněhu v Trutnově, v případě Andrey v posledních dnech i v Náchodě, především pak zážitky z našich předešlých putování – náležitě si vychutnáváme. Po překročení Voženílkovy lávky v místě zvaném Hradníky načas procházíme neprošlapanou lučinou jen s mírným porostem, přesto také i po tomto terénu jde se plynule, beztak záhy opět v dohledu železniční trati projíždějící cyklista je předzvěstí toho, že pokračování našeho putování odehraje se opět na zpevněné projeté cestě. zeměpisně levý, z našeho pohledu pravý břeh Tiché Orlici na dlouhou dobu /až po Kerhartice/ opustili jsme po Voženílkově lávce v místě zvaném Hradníky. Foto: L. Šlosar vedle Tiché Orlice věrným naším průvodcem byla frekventovaná železniční trať Choceň - Česká Třebová, po které někdy jezdily vlaky i pět minut po sobě. Foto: L. Šlosar Brzy to vypadá na to, že se železniční trať i řeku jsme si proti sobě popudili, neb obě jakoby uraženy ubíhají doprava na vzdálenost přes sto metrů, jako prostředníka vysílají mezi nás lučiny zlehka posypané mělkou vrstvou sněhu. V tomto případě by nám však řeka křivdila, vždyť ještě před chvíli si s Andreou shodujeme se v tom, že právě prosté snímky říčních meandrů, také i zalesněných svahů a zelených či sněhem pokrytých luk máme nejraději, neb co dokument vyjadřují klidný pohodový kolorit naší české krajiny. Usmíření s oběma našimi dosavadními průvodci zakrátko naštěstí zprostředkuje BRANDÝS NAD ORLICÍ /305 m n. m./, jehož první domky objevují se předtím před námi na svahu a jenž později vysílá nám v ústrety nepřehlédnutelného parlamentáře – rehabilitační ústav. ….Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra snad / jen dnešek uchopit a pochopit / že nejkrásnější den je dnešní den / Jen pro ten dnešní den stojí za to žít / jen klid svůj tichý mít / a víc po ničem netoužit …. zpívá v nezapomenutelném filmu Kristián Oldřich Nový v písničce otextované jiným hereckým velikánem Josefem Grussem. Až do posledního vlakénka malinkou lžičkou dužninu citrusu vyplenit! Až do posledního kousku kuřecí maso na kosti ohlodat! Až do poslední kapky whisky z náprstku na jazyku poválet!! Až do poslední vteřiny co nejintenzivněji prožít putování, jež uzavírá více než měsíc trvající seriál společných akcí dvou milovníků turistických pochodů a jež zásluhou zajímavě naplánované trasy slibuje státi se pravou turistickou dočesnou! S tímto předsevzetím a v plné zbroji přijel jsem k dnešnímu putování! Od centra Brandýsa nad Orlicí přidržujeme se červených značek, pod jejichž dohledem míjíme již za městem po pravici kapličku, posléze na úbočí vysokého zalesněného svahu staneme u mohutnému obelisku věnovaného 05. 09. 1865 Janu Ámosu Komenskému. Velikán nalezl útočiště v letech 1622 – 1625 zde na panství Karla staršího ze Žerotína, nápis na otvoru do tmavé díry hnedle vedle pomníku dokonce tvrdí, že Komenský skrýval se přímo ve sklepení a že v roce 1622 v tomto ponurém místě připomínajícím vězení napsal slavný Labyrint světa a ráj srdce, což se nám nezdá. Proč by suverénní šlechtic nehostil svého hosta na nějakém byvatelném místě, neřku-li přímo na zámku, proč místo toho byl by nucen nosit Komenskému několikrát denně v kastrůlku jídlo za město a třeba poslouchat jeho lamentace, že opět dostal málo zelí nebo že je již potřetí v týdnu rajská omáčka? Ztěžka lze smířit se také s představou, že by se sem přivdala Jana Ámose druhá manželka Dorota Cyrillová, s níž v Brandýse byl sezdán. pomník zhotovený kameníkem J. Langem podle návrhu K. Svobody na kraji Brandýsa nad Orlicí věnován je učiteli národů. Foto: L. Šlosar O kousek dál přinutí nás vybočit z cesty na sněhem pokrytou louku socha Michala Novotného nazvaná Ti před námi, sochaři podařilo se ztvárnit postavu šplhající se do výšin, ve kterých postupně mizí v souladu se zákony perspektivy stále menší a menší. Luděk z Trutnově netrpělivě čeká, až ti před námi na stejnojmenné soše Michala Novotného konečně vyšplhají se nahoru, připraven je následovat. Foto: A. Nováková S levým zeměpisným, pro nás stále pravým, břehem Tiché Orlice loučíme se pro změnu za dohledu sv. Jana Nepomuckého, s tradičním atributem - křížem v pravé ruce. Nato krátce rázujeme po holé silnici k pile PERNÉ /320 m n. m./, odkud červené značky povolávají nás zpět do terénu, široká cesta stále je pokryta mělkou vrstvou sněhu. V místech těch oddávám se nahlas úvahám příliš odtažitým, o smír s Andreou a o návrat k přírodě postará se utěšený pohled na zamrzlý rybník v pozadí zasněžené louky s vykukujícími trsy travin a naopak v popředí vysokého svahu porostlého ojíněným stromovím. utěšený pohled na zasněženou lučinu, zamrzlý rybník a ojíněné svahy nablízko pily Perné vyvolá u poutníka tichý obdiv. Foto: L. Šlosar celou první polovinu překrásné trasy věrnou a mlčenlivou naší průvodkyní byla Tichá Orlice. Foto: L. Šlosar Půvabné zákruty Tiché Orlice magnetizují nás natolik, že za obcí BEZPRÁVI /310 m n. m./ v místech, kde jejím břehům červené značky dávají vale, zůstáváme řece věrni na cyklotrase č. 4054. Odměnou za naše rozhodnutí po necelém kilometru je pomník před empírovou hájovnou na Luhu věnovaný otci a synu Čeňku a Oldřichu Dolečkovým, účastníkům protifašistického odboje, kteří v úkrytu vybudovaném v okolních lesích skrývali ilegální odbojové pracovníky, pročež byli zatčeni a zaplatili za svou statečnost životem. Informační cedule před pomníkem vypovídají o jiných svinstvech, spáchaných na čtyřech obětech justiční zvůle v letech 1950 – 1954 /u prvního jména je na začátku evidentní překlep/, je zajímavý, že pohnutý životní osud poslední z obětí napsán je jako jediný v ich-formě. pomník před empírovou hájenkou na Luhu věnovaný otci a synovi Dolečkovým symbolizuje obětavý boj statečných a surovou bezmoc zpupných. Foto: L. Šlosar Cesta v místech těch posypána jen o vlásek silnější vrstvou snahu, jež vadí však více cyklistovi, jenž nás předjíždí a ve sněhu se smýká ze strany na stranu, od farmy s hojnými jedinci skotu však cesta dále je opět prošlapána. Již na kraji KERHARTIC /313 m n. m./ - okrajové části to Ústí nad Orlicí - mohutný hřeben po naší pravici, nad jehož nejvyššími stromy vyzývavě na nás pohlíží vršek rozhledny na Andrlově chlumu, přitahuje mě natolik, že bez váhání mířím na silnici vedoucí při úpatí svahu. Potrvá to však ještě několik kilometrů, nežli zleva přes mostem přidají se k nám žluté značky, jež teprve po několika dalších metrech vyzvou nás k poslednímu loučení s Tichou Orlicí a ke zprvu pozvolnému stoupání, jež teprve v blízkosti Vlčí studánky přejde do stoupání prudšího na hrádeckou silnici po vykácené stráni, na níž spadlý mocný strom odvážil se přetnout nám cestu. Andreu, jež do té doby za mnou připadá si co pták v trní, zdržuji ještě u Vicenovy studánky, poté nechávám ji plnou volnost, z jejíž výhody tyji na to i já, neb Andy prošlapává totiž sice nepříliš těžký, přece však již hlubší terén, zdatně proplétá se přitom zákrutami mezi stromovím a křovinami a v neposlední řadě svým příkladem nepřímo vybídne mě k takovému zrychlení, že prudší stoupání k rozcestí V Lipovci uběhne i mě nečekaně rychle. Z rozcestí pak následuje toliko vrstevnicová, jen místy v několika vlnách zlehka stoupající cesta, jež posléze vyúsťuje na širokou silnici, jejíž pouze již levotočivá zákruta je nepatrnou překážkou, jež dělí nás od azylu na chatě Hvězda na ANDRLOVĚ CHLUMU /559 m n. m./. proti první prosincové sobotě předešlého roku, kdy tudy autor obrázku sestupoval, obohaceno je okolí Vicenovy studánky o Andreu a sníh. Foto: L. Šlosar volnějším, leč pravidelným tempem stoupá Luděk z Trutnova na Andrlův chlum. Foto: A. Nováková/i> Návštěvník uvyklý zdejšímu ruchu při slavných pochodech z ústeckoorlické pivnice U Skoby je půlhodinku před hodinou polední poloprázdnem chaty notně zaskočen, zvláště jsou-li zde avizovány řízkové hody. Jinak však komorní prostředí s tradičně vlídnou obsluhou po dobu přeshodinky našemu příjemného posezení svědčí, Andrea tu navíc získává turistickou vizitku. kdyby nezdržoval ji před chatou Hvězda všetečný paparazzo, byla Andrea po příjemném odpočinku v komorním prostředí chaty hotova vyrazit ku zdolávání druhé náročnější části trasy, kterou sama vymyslela. Foto: L. Šlosar Tak odpočinuti krátké klesání po zeleném značení, jemuž svěřujeme se zatím jen krátce, sbíháme s novým elánem, a také můj stav je zcela protichůdný názvu následujícího rozcestí U Zabitého, jež pojmenováno je po ousteckého řezníku Jakubu Novákovi, jehož zde v r. 1695 usmrtil býk, jenž rozlítil se velice, když řezník se mu prořekl, že vede ho ze Řetové na porážku. Na památku této události stojí tu smírčí kříž. volnějším, leč pravidelným tempem stoupá Luděk z Trutnova na Andrlův chlum. Foto: A. Nováková V protisměru dávného putování obou nešťastníků - do ŘETOVÉ /395 m n. m./ ke štíhlé věži kostelíka, jež svou bělobou nelišila se vůbec od okolní zasněžené krajiny, doprovází nás po nejprv zprudka klesající a nato po lehce zvlněné projeté cestě tentokráte modré značení, jež tak doplňuje výčet použitých turistických značek do kvarteta. Ve vsi však turistické značení vědomě opouštíme a pokračujeme po silnici doleva. Za obcí připadá Andree, že chytil mě amok, svou nejprve skleslou chůzí a nato bláznivým poskakováním však pouze paroduji ševce z pohádky Pyšná princezna, po našich levicích totiž míjíme směrovníky symbolicky opatřené botami, jež informují nás o tom, že právě z Půlnočního království vcházíme do země Miroslavovy. na pomníku vyjmenovaní občané Řetové o žádné pitomé válčení nestáli, a přece všichni stali se jeho oběťmi, někteří na bojištích 1. světové války, někteří v koncentračních táborech 2. světové války. Foto: L. Šlosar většina snímků zobrazujících zajímavosti Přívratu přiloženy jsou k reportáži ze Skobáckého putování v prosinci 2010, možnosti zařadit opět rozcestník známý z filmu Pyšná princezna však nebyl jsem s to odolat. Foto: L. Šlosar Nablízku na kraji Malého již Přívratu si podobnou názornou ukázku odpouštím a toliko gestem ruky ukazuji Andree památník, připomínající pobyt Karla Kovařovice vedle v bývalém hostince Presy v roce 1896, při němž komponoval operu Psohlavci - čakanu a chodský kroj totiž jsem si ráno do batohu naštěstí nepřibalil. Mou souputnici přirozeně více těší pohled na mravenečky, míhající se na svahu naproti napravo od kraje obce PŘÍVRAT /435 m n. m./, jsou totiž příslibem druhé turistické vizitky dne z restaurační budovy skiparku pod svahem. Pomník s houslemi na reliéfu téměř naproti ústí odbočky ke skiparku poutníku sděluje, že roku 1833 se ve zdejší myslivně narodil se věhlasný houslista a v letech 1866 – 1891 ředitel pražské konzervatoře Antonín Bennewitz. Nedaleký pomník věnovaný obětem obou válek – samozřejmě krom svědectví o velkém lidském hoři – přináší ve srovnání s obdobným pomníkem v Řetové ještě jedno kuriózní smutné svědectví: každá z obou válek vybrala si za oběti některého z příslušníků rodu Vavřínů z každé obou vsí v celkovém počtu devíti!! Poslední pomník – pozlacený kříž s citátem z Listu Efezským - již na konci Přívratu v místě našeho setkání se zelenými značkami je ze všech tří pomníků nejdekorativnější. pozlacený kříž s citátem z Listu Efezským nalézající na konci Přívratu ve směru na Zhořský kopec byl ze všech přívratských památek nejdekorativnější. Foto: L. Šlosar Silnice od Přívratu zcela pokrytá je sněhem, jenž na dokonale protaženém jejím povrchu místy prokluzuje především Andree, přesto se po ní nekonečným táhlým stoupání svižnou chůzí vysápeme na ZHOŘSKÝ KOPEC /590 m n. m../ - nevýrazný kopec blízko „téčka“ silnic vedoucích z Brandýsa nad Orlicí, České Třebové a Litomyšle. Když studoval jsem Andreinu trasu, měl jsem největší obavu z jejího dílu za Zhořským kopcem, správně jsem v něm tušil lyžařskou trasu. Na místě činu však jsem mile překvapen tím, že na úzké cestě vymezené stromy po stranách vedou vedle nekvalitní lyžařské stopy dvojí stopy prošlapané. Po několika metrech se cesta rozšiřuje, všechny tři stopy se od sebe dostatečně vzdalují, aby se mezi sebou nevadily, dokonce nás chodce – vždy a priori podezřelé z ničení jejich stop – několik projíždějících lyžařů přátelsky zdraví. Naše putování nyní komplikují občasné louže v naší chodecké stopě, jímž vyhýbáme se po kraji lesa. V okamžiku, kdy les náhle rozestoupí se a kdy spatřujeme po našich pravicích výrazné výhledy do kraje, nato i střechy vesničky Kozlova, především pak před sebou mírně vlevo rozhlednu na KOZLOVSKÉM KOPCI /601m n. m./ a chatu Maxe Švabinského, stěžuje nám chůzi stále zužující se a hlubší stopa zařezávající se do cesty dříve projeté dvoustopým vozidlem. Všechno však má svůj konec, záhy vstupujeme na pevnou zemi v podobě silnice pokryté mokrým rozbředlým sněhem, po níž na Kozlovský vrch dokloužeme před půl čtvrtou. střih ...kamera...AKCE...!!! … a jsme již v těsné blízkosti Kozlovského kopce nad obcí Kozlova a s úžasem sledujeme, jak daleko je daleko do kraje vidět. Foto: L. Šlosar Andrea právě před chatou Maxe Švabinského v těsné blízkosti rozhledny na Kozlovském kopci dobyla ve v průběhu čtyř hodin třetí svůj kopec v rozmezí 559 - 601 m n. m. Chata Maxe Švabinského je docela plná, zejména užší kuřácká její část, ale obsluha ukazuje se pohotová, dvě plzeňská piva, v případě Andrey topinka ještě více pobyt zpříjemňují. Mile překvapen potkávám tu nezávisle na sebe dva turisty, jež jsem několik let neviděl – Irenu z Poděbrad a Rudolfa z České Třebové. Trochu zamrzí, že v chatě nevedou turistické vizitky, byť nám tato skutečnost je již známa z webových stránek Turistického deníku. Když vylézáme z chaty, máme pocit, že nepobyli jsme tu hodinku, nejenže se zešeřilo, ale začíná hustě sněžit. Vedle a za chatou krčí se nízké stany, několik chlapů starostlivě udržuje oheň, nápis vedle transparentu představuje cvičitele a organizátora pochodů Otu Jurena, jenž ukončil svůj 75-iletý život v roce 2006. Malý koník stojí osaměle připoutaný, alespoň Andrea ho láskyplně pohladí. Srdce táboření tepe v dřevěném přístavku vedle chaty, po zaplacení skromného účastnického poplatku obdržíme vkusné diplomy, do nichž vepsána jsou černou tužkou naše jména a příjmení, a medaili. transparent na Kozlovském kopci již v šeru vítá účastníky zimního táboření. Foto: L. Šlosar přestože již za houstnoucího šera, přece nízké stany na Kozlovském kopci ještě dlouho budou očekávat své nocležníky. Foto: L. Šlosar Nikoliv časová tíseň, nýbrž vzrůstající šero nutí nás opustit i na pokročilou denní dobu stále frekventovaný Kozlovský kopec. Hnedle na začátku na vidlici cest ještě rozeznáváme v šeru červené značky vedoucí doleva, po sestupu lesem na dalším sporném místě vede jediná prošlapaná cesta rovněž doleva. Před zákrutou silnice radí nám sympatický vousáč, jehož právě potkáváme, červeně značená cesta se zatáčky toliko tkne a v jejím oblouku odbočuje doprava. Po překročení hřebínku ve stále větším šeru mizí ve mě psychický blok, jenž způsobuje mé obavy z každého klesání, a další sešup po vykácené pasece a později lesem mění se v nekonečný flám. Již bez psychických zábran sbíhám po zasněžené velice bezpečně cestě vedoucí po vykácené mýtince a později znovu lesem Svědky mého vytržení ze svého kontextu jsou toliko Andrea přede mnou, stromy po stranách cesty, tiché zářící město pode mnou, jež na fotografii v nedokonale nastaveném fotoaparátu vypadá jako požářiště v plamenech, samozřejmě i Kosmické Universum, ono Halíkovo „něco“, které my „něcisté“ toliko tušíme. V té chvíli dozajista v mém občanském průkazu, jenž nosím při sobě v peněžence, letopočet narození 1951 načas mění se na 1981, místo příjmení objevuje se „z Trutnova“, ještě spíše „odnikud“, akademický titul Mgr. nahrazen je slovem dokonce slovem „magor“, jež – i kdyby touto přezdívkou nebyl obdařen zemřelý již představitel undergroundu – nemá v tu chvíli příchuť jakékoliv příhany. náš sestup do České Třebové zahajujeme již za značného přítmí. Foto: L. Šlosar Moje krátkodobé pošetilé přání běžet a jít ve sladké únavě až do nekonečna, do vlastní neexistence, nicoty, není však vyslyšeno, po chvíli ocitáme se zkraje města, jež není přeludem, nýbrž ČESKOU TŘEBOVOU /375 m n. m./. Zakrátko bočíme doprava a ocitáme se v syrovém reálnu, na nádraží. Po půlhodině čekání v osobním vlaku vyjíždějícím z České Třebové, včas v 18,06 hod. baví se Andrea nadmíru mými obavami, zda přece nechytneme zpoždění na můj poslední vlak z Chocně do Trutnova v 18,41 hod., mě dělá potěšení napětí zvyšovat předstíranou nervozitou, i když nevím, co bych v takovém případě dělal, snad včas bych zareagoval, nevystoupil bych a pokračoval bych na platnou síťovou jednodenní jízdenku IREDO až do Pardubic, v horším případě ustlal bych si v podchodu pod choceňským nádražím. Střih ...Kamera...AKCE...!!! 19,33 hod. Poslední necelá hodina více než měsíc trvající spolupráce mezi oběma hrdiny cestopisného filmu, jež právě završena byla opravdovou oslavou turistiky – dočesnou – uplynula právě ve Václavicích. Střih ...Kamera...AKCE...!!! 20,15 hod. Ve vlaku ještě před Trutnovem postava v modré bundě šedých kalhotách a černé čepici s nápisem Krakonoš stírá si slzu z obličeje, protože od Václavic spustila se jí zastydlá rýma, neb ve vlaku je teplo, a na kameru ze stejných důvodů zastřeným hlasem stroze shrnuje poučení vyplývající z celého šestidílného filmu: 1/ nebát se plánovat cesty i v náročném terénu, 2/ mnohem více starat se o vlastní kondici, neb i pasažér ve správném vlaku může se postupně dostat do posledního vozu, jenž mohou někde v zastrčené díře odpojit. Mluví o neobvyklém přátelství na pomyslném turistickém laně a přirovnává je k rostlině: na jedné straně bylina by být co nejpravidelněji, ale v rozumné míře obohacována o živiny, je možno dokonce - ovšem s pokorou - radovat se z výsledků jejího pěstování, na druhé straně nesmí se bylině vnucovat v přehnané míře nevhodné přípravky, jež mohou ji otrávit, a v žádném případě nelze připustit natolik bezohlednou péči, jež zničila by veškerou životadárnou okolní vegetaci a nakonec i rostlinu samotnou. Zimní přechod Staropackých hor /14. 01. 2012/ aneb Zarámované Podkrkonoší Připomínaje přitom narkomana, jenž snad jen šestým …. ne spíše až nějakým jednatřicátým smyslem tuší, že jednou přec celý ten nepřetržitý rauš přepestrých perfektně vymyšlených hvězdicových akcí s konečnou platností skončí a promění se v rozmazané vzpomínky, vychutnávám si nyní hektické období, kdy ještě těsně předtím, nežli promění se jedna sklizeň Cannabis indica v marihuanu skvělých turistických zážitků na jedné trase, již klíčí, bují a bobtná, ba dokonce i vzlíná pod povrchem skvělých turistických nápadů mé kolegyně další bohatá úroda Erythroxylon coca slibující již o týden později kokainové opojení v podobě lákavých chodeckých výbojů v úplně jiné krajině. Na základní myšlenku zahájit hvězdicovou trasu Zimního přechodu Staropackých hor ve Vrchlabí, městě doslova ležícím na úpatí Krkonoš, připadla totiž Andrea již před bezprostředně nadcházející společnou akcí Zimní přechod Zvičiny. Nato během pracovního týdne před jejím praktickým provedením stačilo již zasadit rodící se interesantní obraz připravované turistické akce do rámu, jehož rozměry na jedné straně vymezeny byly začátkem otevírací doby prodejců turistických vizitek okolo hodiny deváté ve výchozím místě našeho putování, na druhé straně pak koncem časového rozmezí, kdy průchozí kontrola hvězdicové akce měla končit svou činnost v Levínské Olešnici v čase, jenž avizován byl na hodinou čtrnáctou. Pestrou paletu barev, jež měly co možná nejlépe zvýraznit prožitky rodícího se turistického dne, začali jsme míchat již těsně po sedmé hodině ranní, kdy ještě za tmy sešli jsme se na nádraží v Kunčicích nad Labem jako opravdoví Josefové Mánesové a Antonínové Navrátilové turistických pochodů. Bylo možno setkat se mnohem později přímo až ve Vrchlabí, ale potom bychom vyrazili na celkem 18-ikilometrovou trasu do Levínské Olešnice příliš pozdě a v nejistém terénu nebyl by náš včasný příchod na průchozí kontrolu zaručen. NONSTOP ROXY BAR asi půlkilometr před nejvzdálenějším ze tří prodejních míst turistických vizitek ve Vrchlabí ukazuje se naštěstí místem jako stvořeným pro přečkání více než hodinové prodlevy do zahájení činnosti prodejců. Četné herní automaty nikoho z nás naštěstí neoslovují, dvě piva, v jednom případě i káva, přijdou před nadcházející trasou - vedenou převážně v terénu - každému z nás vhod, obsluha je vlídná a protože poslední flamendři odešli již nad ránem, je tu i klid pro přitlumený hovor. V bývalém augustiniánském klášteru - nyní v Krkonošském muzeu Vrchlabí - setkáváme se s nezdarem, paní mající pod palcem pokladnu musela ze služebních důvodů načas se vzdálit. Zato v informačním centru muzea KRNAP v nejvyšším ze čtyř starobylých historických domků s výraznými vysokými štíty objevujeme pravý ráj turistických vizitek, jenž nás pro zbytek turistického dne téměř finančně zruinuje, především Andrea nachází zde vizitky míst, jež prošla v nejnemožnějších denních i nočních dobách při svých dálkových pochodech i dalších návštěvách. Když posléze vycházíme z informačního centra ve staré radnici, kde předtím kupujeme poslední turistickou vizitku z Vrchlabí, připadáme si co ojedinělé rarity. Ze dvou druhů našich dočasných azylů neoslabily vůbec naše peněženky herní automaty, nýbrž prodejci turistických vizitek. Pro zbytek dne umiňujeme si, že budeme-li nuceni někde přečkat do návratu dopravními prostředky domů, raději navštívíme kasino či hernu - nepoleze to tolik do peněz. chybička se vloudila, v bývalém augustiniánském klášteru ve Vrchlabí jsme turistickou vizitku, vše zhojeno však bylo vzápětí v nedalekém Muzeu KRNAP. Foto: L. Šlosar Skrze Vrchlabí ztěžka proplétáme se ulicemi Krkonošskou, Pražskou a Valteřickou ke kruhovému objezdu, teprve za ním asi po půlkilometru z rušné silnice vedoucí do západních Krkonoš bočíme doleva na malou silničku, jež vede přes zalesněný hřebínek. Naštěstí je schůdná, jejím prostředkem vedou koleje po dvoustopém vozidle, ještě nestačily zapadnout sněhem. Neboříme se dokonce ani za sněhovou dunou, jež náhle zahrozí přes cestu, naopak odměněni jsme ještě navíc utěšenými výhledy na již vzdálené Vrchlabí, jež objevuje se pod námi po našich levicích prakticky v protisměru. Po kotníky boříme se teprve od chvil, kdy z kraje lesa otevírají se před námi výhledy na kilometr vzdálenou Horní Brannou, o to více nechápeme, že proti nám míří automobil, naopak nepřekvapuje nás, když jeho řidič zakrátko vynoří se z auta a volant zaměňuje za lopatku. Naštěstí po pravici na poli spatřuji pás strniště vykukující z bílé sněhové záplavy, na cestě k němu dvěma kroky boříme se ve sněhu až nad kolena, nato však do Horní Branné přicházíme pohodlně po poli a později znovu po silničce projeté nebohou obětí sněhové záplavy, jež však z nedobrovolného svého zajetí stále se ještě nevracela. rovněž za sněhovým jazykem byla silnička na Horní Brannou schůdná, takže mohli jsme oddat po našich levicích posledním pohledům na Vrchlabí. Foto: L. Šlosar Směrovník červeně značené cesty, která na serveru www.mapy má modré zbarvení, na zdi hornobranského zámku míří jednoznačně doleva, ale dál není podpořen jedinou červenou značkou, dokonce ani za vidlicí, jež dosavadní ulici větví vedví. Po návratu pohled na mapu vedle rozcestníku jasně vybízí ihned u zámku opustit obec. Jdeme znovu dle směrovníku, po krátké poradě po několika metrech zatáčíme doprava směrem k hřišti, jedinou záchranou je cesta za hřištěm, díky Bohu na ní červené značky nalézáme, přicházejí však zprava po cestě. záludný směrovník červené značky na zdi hornobranského zámku nalézá se mimo záběr někde vlevo, nástěnná mapa na snímku vlevo pomohla nám naopak leccos ozřejmit. Foto: L. Šlosar První metry ukazují, že naše sázka na značenou cestu volným terénem vychází, jdeme po široké cestě jen mělce pokryté sněhem, četné stopy snad jsou zárukou, že nám cesta neskončí někde v závějích. I po dvou zabočeních doleva, jednom v tupém, jednom v ostrém úhlu zůstává cesta vždy na několik stovek metrů přímá a poskytuje před námi stále tentýž pohled - po stranách stromy a mezi nimi bílá rovná sněhová stuha, bohudík stále schůdná, pouze je třeba zdatně balancovat v jedné ze dvou úzkých kolejích. Nakonec cesta zatáčí doprava do členitějšího zvlněného terénu a ecce! - i nyní je relativně pohodlná a spolehlivě vyvede nás zcela projetou silničku u rybníka Zákřežníku již na kraji Martinic. Když vyloupneme se nečekaně u martinického nádraží, bilancujeme naše putování z Horní Branné za plné naší spokojenosti - pět kilometrů zdolali jsme jen něco za více než hodinu, ono i v jednoduchém zasněženém terénu lze stěží počítat s chůzí rychlejší než 5 km za hodinu. stále tentýž či podobný pohled objevoval se před námi v rozsáhlém lesním komplexu mezi Horní Brannou a Martinicemi - mezi stromy vinula se vždy před námi úzká bílá stužka zasněžené, naštěstí projeté a prošlapané cesty. Foto: L. Šlosar po hrázi rybníka Křežovník vejdeme za chvíli do Martinic - netušíce, že více než stoupání na protější kopec Hůru dá nám zabrat hledání začátku cesty nahoru. Foto: L. Šlosar Další červená značka vybízí nás těsně vpravo od nádraží překročit železniční trať. Rovnoběžně s kolejemi vine se silnice, při pohledech nalevo i napravo žádnou značku nespatřujeme. Zkouším to doprava, což není šťastná volba. Vím toliko, že musíme do kopce nad nádražím, proto volím po několika metrech uličku vedoucí nahoru, další průběh cesty nad domy, jenž samozřejmě není značen, netěší se mé důvěře vůbec. Završuji tedy bloudění doprava až pod železniční přejezd zpět na ulici vedoucí na druhé straně kolejí od nádraží. Není zbytí, vracíme zpět ke sklopeným závorám k poslední značce. Nezbývá než poslední možnost - silnička podél kolejí ve směru Dolní Branná, asi po stovce metrů bez absentujících značek nacházím červenou značku, jež vybízí nás konečně ku stoupání do prudkého kopce. Stejně jako v podobné situaci v Horní Branné nemohu smlčet jeden z nepěkných svých povahových rysů. Jsem smířen, lépe řečeno respektuji skutečnost, že po kondiční stránce zaostávám za Andreou o několik tříd, dokonce nezdůvodňuji to věkovým odstupem. Werich správně říkával, že …. "jakmile se ze stáří začne dělat zásluha je to špatné. Protože každej blbec - starej - byl taky jednou mladej blbec", dost možná analogicky platí totéž pro srovnání mé kondice dnes a v Andreině věku. Dívám se na to pozitivně, spíše vážím si každého rychleji zdolaného metru, kilometru apod., výkonnostní rozdíl mě spíše pozitivně motivuje. Jsem však ješitný, jestliže před Andreou - přestože ta tvrdí, že hledání značek považuje spíše za dobrodružství, nejde-li ovšem o závěr stovky - na sporném místě dočasně tápu. Tehdy nadávám jako námořník - jen tak všeobecně, naštěstí opomíjím přitom vulgarismy - neb se tím odreagovávám. Už vůbec nespílám konkrétně vymezenému okruhu osob, neboť nic takového si nemůže dovolit ten, kdo nikdy nezkusil značit a kdo naopak uvědomuje si, jak je to nesnadná práce, jíž může znevážit každé poražení stromu s turistickou značkou či jiné její znehodnocení. Mé předešlé emoce ani krátké vybočení do hlubšího sněhu ke značce na vleku nejsou přirozeně pravým důvodem toho, proč na prudkém stoupání na Hůru za Andreou zaostávám. Když kvůli mně drobí krok a obětavě na mě vždy po několika metrech čeká, poháním ji gestem kupředu, nějak mě přívádí tím do rozpaků, to raději namlouvám si, že pokusím se ji později dohonit poklusem na rovince. V překvapivě plochých partiích Hůry zavlníme se v pravotočivém oblouku a pozvolna scházíme do Rovnáčova - administrativní součásti Studence. Andrea v postoji horského vůdce čeká na příchod pomalejšího jednočlenného mužstva. Foto: L. Šlosar Kopírujeme nechutně frekventovanou silnici již vlastním Studencem, o němž lze říci, že je dlouhý jako Lovosice /pokud nelze zmíněné úsloví pozměnit v tom smyslu, že Lovosice jsou dlouhé jako Studenec/, až nakonec turistickému značení vděčni jsme za to, že znovu nás odvádí doleva přes silnici do pozvolnějšího stoupání nad Studenec, kupodivu zprvu po široké cestě opět jen mělce pokryté sněhem. Další průběh putování hlubokým sněhem ulehčují nám všudypřítomné stopy, v posledku hlubokým sněhovým převějím vyhýbáme se přímou cestou po poli k rozcestníku Pod Stráží u Studence, výše nás turistické značení nepouští, kdysi červeně značená cesta přes Stráž od Zálesní Lhoty je zrušena, což bohudík sever www.mapy.cz již zaznamenal. Ke Studenci vracíme se nejprve po poli, neb cesta je zavátá, později v dohledu melafyrového lomu - po překročení mělkých proudů vody stékajících po poli - již po cestě sněhem pokryté již skrovně. před námi ke zdolání připraven je svah na úbočí Stráže. Foto: L. Šlosar toliko na úbočí Stráže nás červeně značení přivedlo, přesto o pohledy na překrásnou podkrkonošskou krajinu při okouzlující hře světel ošizeni jsme nebyli. Foto: L. Šlosar Andrea zlehka sestupuje po svahu Stráže. Foto: L. Šlosar Již naposledy dostáváme se do kontaktu s odporně čilou silnici, za ní kol hřiště za zemí nikoho - nečekaně nalézající se vprostřed jižní části Studence - míjíme poslední domky obce a na dlouhou dobu postará se o poslední ozvěnu civilizace čtyřkolka, jež z pole před námi přijíždí proti nám. Po jistou dobu balancujeme v její úzké stopě, nežli kůl s turistickou značkou směruje nás opět po lidských stopách doprava směrem k velikému kříži na kraji lesa. jak by ta podkrkonošská krajina byla překrásná, jak i Kozinec v pozadí by vynikl, kdyby nebylo kdejakého obejdy nebo vejdy, co do záběru se vetře. Foto: A. Nováková Počasí je klasicky zimní, teplota pohybuje se těsně kol bodu mrazu, chladný vítr zprava místy sahá mi studenými dotyky nestydatě až pod zimní bundu, jíž prozíravě jsem ráno navlékl, místy přináší sebou sněhovou přeháňku, jako zrovna teď naproti kříži. Přestože po celou trasu - abych byl pohotový při fotografování - nemám navlečeny připravené pletené rukavice, dozajista fascinující snímek kříže na pozadí vánice nechávám si ke své lítosti utéci. škoda, že před křížem podařilo se nám zachytit toliko závěr sněhové přeháňky. Foto: L. Šlosar V osadě Smítecko poprvé zdravíme se s potůčkem Oleškou, jenž bude naším průvodcem v závěru našeho putování, hnedle nato na začátku silnice, po jejíž vlhkém sněhovém podkladu budou zakrátko podrážky našich bot prokluzovat, očekává nás ve výklenku pomníku sám vojvoda české země - svatý Václav. Z kluzké silnice vysvobozuje nás odbočka turisticky značené cesty, jež nejprve protíná ostrý levotočivý oblouk silnice a hned prochází poli po rozumném terénu k nedalekému lesnímu hřebínku, z něhož zprudka klesáme na rovinku, jež vzápětí ohraničena je prvními domy Levínské Olešnice, nad nimiž co starostlivý patron dohlíží štíhlá věž kostela Všech svatých, jenž obklopen je četnými barokními sochami. Zaslouženou pozornost jim však nevěnujeme, po obratu vlevo vbok zajímá nás Kulturní dům, kam po necelém půl kilometru konečně přicházíme. Kulturní dům zeje nezvyklou prázdnotou, očekává nás tu jen několik pořadatelů, u jednoho stolu sedí několik místních. Již na páté hvězdicové akci za sebou přicházíme do průchozího místa spíše v závěru působení průchozí kontroly, s výjimkou Novoročního výstupu na Žaltman tak jsme ochuzeni sice o pravou atmosféru turistická akce, odměnou nám je naopak náročnost a zajímavost tras. Přestože do Kulturního domu i nyní přicházíme asi dvacet minut před koncem fungování průchozí kontroly, jsme přece trochu i očekáváni, neb avizovali jsme před týdnem pozdější příchod jednomu z pořadatelů Kubovi ze Staré Paky, jehož potkali jsme tehdy při Zimním přechodu Zvičiny na úbočí zmíněné hory. o zdárný chod hvězdicové akce postarali se oba Joskové z Nové Paky - obětaví organizátoři nejen Zimního přechodu Staropackých hor, vnuk jednoho z nich dost možná za nějaký ten rok převezme jejich záslužnou činnost za svou. Foto: L. Šlosar Zmíněná akce má ještě jeden dozvuk, další z pořadatelů Joska z Nové Paky ukazuje nám na mapě nový tok zeleně značené cesty z Miletína na Zvičinu, jíž postrádali jsme tehdy na cestě do Chroustova, vede nyní přes Miletínské Lázně a Úhlejov, dále dle původní trasy přes Růžovku. Opravdu vyplatí se i zkušenému návštěvníku občas s pokorou podívat se na turistické rozcestníky. Zbývá ještě čas okolo hodiny na občerstvení dvěma pivy a na stručný hovor s pořadateli spokojenými s rekordní účastí 170 turistů. Náš odchod nakonec uspíší zahájení úklidu restaurace pro večerní akci. Okolo třičtvrtě na tři vycházíme na zbytek trasy roztřeseni, zima námi smýká, nežli u kostela začínáme rozmrzat. Protože naše peněženky jsou již od rána splasklé a protože - nemaje síťové karty IREDO - musím si tudíž zakoupit ještě jízdenku, míříme do nejbližšího rozumně dostupného místa relativně blízkému Trutnova - do Staré Paky. přítomnost Andrey před Kulturním domem v Levínské Olešnice při našem odchodu dokládá, že do průchozího místa zdárně dorazila, odraz ve skle dveří zase dosvědčuje, že autor reportáže u toho byl rovněž. Foto: L. Šlosar Turisticky značené cesty ctíme důsledně i nyní, proto se zelenými turistickými značkami shledáváme se již na samém jejich počátku - na železniční zastávce v Levínské Olešnici. Spěcháme zpět asi dvě metrů k břehu Olešky, jíž opustili jsme na cestě k železniční trati. Na jedné usedlosti v osadě Ždírec za Horami první nápis varuje před přísným psem, jiný oznamuje, že nacházíme se v Rumovém údolí, žádný pes - ani přísný, ani laskavý - však rum nepřináší. Naštěstí k opojení stačí nám pohled na Olešku, jejíž vody vlní se po naší pravici a na jednom místě dokonce spouštějí se do kouzelného vodopádu, a výhledy na krajinu před námi, v níž v jednu chvíli zazáří les nečekaně ozářený sluncem. Zeleně značená cesta náhle překračuje koleje a vybíhá do mírného stoupání, k jehož dalšímu pokračování vybízí nás na začátku levotočivé zatáčky. Zleva však současně sestupují žluté značky a vábí nás nejkratším směrem na nádraží ve Staré Pace a tím i nepřímo do nedaleké hospůdky na pivo. z levínskoolešnických církevních památek vybral jsem sousoší mezi restaurací a kostelem, zželelo se mi totiž, že stojí tak osaměle. Foto: L. Šlosar u usedlosti ve Ždírci postáli jsme krátce, přísný pes s rumem přece se nedostavil. Foto: L. Šlosar sluncem ozářený les před námi oslavuje vítězství slunce nad temnými mraky. Foto: L. Šlosar Takové pozvání nelze odmítnout, alespoň budeme ještě chvíli věrni Olešce, ovšem pouze k vysokému železničnímu viaduktu, pod nímž vystoupáme na staropacké nádraží, jež však neposkytne mi rozhřešení, kolik stojí zákaznická jízdenka do Trutnova a tudíž kolik zbývá mi na pivo. Ve Staropacké sokolovně sbíráme po kapsách drobné, jež nakonec - a k nim i ještě půlhodinka času - postačují na zdolání aspoň desetistupňového piva. Na jízdné do Trutnova samozřejmě zbývá dostatečný obnos, ale trochu toho adrenalinu přece neuškodilo. Když - abych s radostí dostál závěrečným příjemným společenským povinnostem toho dne - vyčkával jsem již v Trutnově, nežli odjede autobusu směřující do Náchoda, jako bych vrátil se ve své spontaneitě o nějakých čtyřicet pět let dříve, v důsledku čehož proměnil jsem se pro své okolí v dost možná v klauna ještě směšnějšího nežli obvykle, který však přece navždy zůstane napůl moudrým, ale napůl tak trochu i praštěným řidičem, jenž na jedné straně nikdy nebude schopen nasytit se kouzelných projížděk s báječným svým spolujezdcem, ale jenž na straně druhé - jako ostatně nikdy předtím - za žádných okolností neporuší pravidla silničního provozu a nezmění se v bezohledného piráta silnic, jenž co neřízená střela schopen je sebedestrukční šílenou jízdou ublížit svému spolujezdci, způsobit bolest nejbližším nás obou a nakonec zničit sebe sama. A jak vlastně dopadl obraz ve fiktivním rámu, jehož rozměry dílem vymezeny byly začátkem otevírací doby prodejců turistických vizitek ve Vrchlabí a dílem pak závěrem činnosti průchozí kontroly hvězdicové akce v Levínské Olešnici? Stejně jako úspěšná aukce v londýnské aukční síni Christie's dodává velkou vážnost vydraženým obrazům, naše putování přirozeně vysoko zhodnoceno bylo velkým množstvím získaných turistických vizitek. Nás co romantiky zajímavá však obraz našeho putování samotný: správnou kompozici dodala mu Andreou skvěle vymyšlená trasa, na pevných tazích malířova štětce podílel se příznivě většinou schůdný terén, titěrné tahy štětce vyvolala překrásná zasněžená podkrkonošská krajina. A falešné tahy štětce způsobené tápáním a váháním? Zastřeny byly celkovým velmi silným dojmem z celého putování, jež bylo současně svými 25 km náročné a současně plno báječných zážitků. Zimní přechod Zvičiny /07. 01. 2012/ aneb S orkánem na Zvičinu PROLOG - PŘÍPRAVA. V rámci naší turistické součinnosti při přípravě tras hvězdicových akcí, při nichž necháváme se inspirovat turistickými vizitkami, převzala s definitivní platností iniciativu Andrea, protože já většinu turistických vizitek z okolí již mám, takže nemám na trasách žádné zvláštní přání. V sobotu Andrea pro výchozí místo trasy hvězdicové pochodu prst zapíchla na mapě do místa, kde nalézá se město Hořice v Podkrkonoší. Hvězdicovou trasu Zimního přechodu Zvičiny naplánovala takto: projit všechna místa, které se v Hořicích a v jejím okolí vážou k turistickým vizitkám, překročit hřeben Hořického chlumu, pokračovat dále do Miletína, aspoň omrknout interiér domku K. J. Erbena, dorazit po jedné z turisticky značených cest, jež nabídla nám mapa, na Zvičinu a odtud ukončit naše putování ve Dvoře Králové nad Labem. ZÁKEŘNÝ VPÁD DO MĚSTA HOŘICE. Do Hořic postačilo mi cestovat v poklidu z Trutnova autobusem v 07,00 hod., přestože bych sem dorazil ještě o pět minut dříve před Andreou, jež musela cestovat komplikovaněji s přestupem již od šesti hodin z rodiště právě zemřelého spisovatele Josefa Škvoreckého, jehož kniha Lvíče je pro mě symbolem vzpomínek na první léta mých studií v Praze. Protože jsem osobou profláknutou a přece jen místy známou, zvažoval jsem, že dojedu do Hořic inkognito v přestrojení za bábu s nůší nebo za Santa Clause. Když však nemohl jsem sehnat do nůše seno a když rozlepil se mi vous zmíněného symbolu Vánoc tentokráte implantovaného ze Západu, rozhodl jsem se alespoň Hořice překvapit odjinud nežli od Trutnova, pročež jsem se k Andree připojil již ve vlaku ve Starkoči po hodině šesté a společně s ní obořil jsem se na Hořice ve směru od Hradec Králové. SLAVNOSTNÍ CHVÍLE V BUDOVĚ HOŘICKÉ RADNICE. Drobné zpoždění autobusu směrujícího z Hradce Králové do Jičína má příznivý dopad v tom, že nemusíme čekat na otevření informačního střediska v budově radnice, zahajuje svou činnost právě při našem prvním ataku. Dokonce i mě odtud chybí jedna turistická vizitka - rozhledna Hořický chlum, Andrea zde završuje posledními čtyřmi chybějícími turistickými vizitkami první stovku turistických vizitek ve svém prvním turistickém deníku. Bohužel město Hořice neváží si toho, že právě ono bylo vyznamenáno - samozřejmě z mnoha jiných nabízejících se možností - touto poctou, při slavnostních okamžicích postrádáme čelné představitele města, jež tak Andrea vyznamenala, zřejmě někde došlo ke komunikačnímu zádrhelu. Protože nejsem náležitě hlasově vybaven, zdržím se svého původního záměru zazpívat v tuto slavností chvíli alespoň českou hymnu, nepochybně bych byl zadržen z důvodu veřejného pohoršení. SOCHY, SOCHY …. A ZASE SOCHY. Sochařský park nalézá se v Hořicích na úbočí vrchu Gothard. Již dávno nepohlížím na moderní sochy, jež občas potkávám na pochodech, s despektem, spíše zamýšlím se nad tím, zda chyba není ve mně, neschopném na chvíli zastavit se, sochu si pořádně prohlédnout a popustit uzdu své představivosti. Jistěji cítím se přece jen mezi sochami méně abstraktními, proto nejprve mířím hned na úpatí vrchu do Smetanových sadů. Na jejich počátku dvě dětské postavy na dlani Šalounovy sochy Krakonoše jsou přece jen rozpoznatelné i pro laika, jenž také ocení, jak sochaři podařilo se na vlajících vlasech hlavní postavy vyjádřit, že Krakonoš čelí mocným větrům - tedy těm zevním. Husité stojící na hlídce na opačném konci sadů jsou rovněž identifikovatelní natolik dobře, že plížíme se k nim opatrně odshora od sochy Bedřicha Smetany, odkud nás nečekají, alespoň soudě podle ruky jedné z postav sousoší, jež míří směrem spíše dolů. Dostáváme se tak nepozorovaně na cestu, jež zavede nás nahoru až k památníku věnovanému Aloisi Rašínovi a ke hřbitovu. Odtud konečně vracíme se směrem k centru města po rozsáhlém travnatém prostranství plném soch roztodivných tvarů, snažíme se odhadnout, co která představuje. "Lubošku, vidíš tu bystu?/ To je pan Smetana./ Nezlob a zahraj mu z listu /Tanana, tananana" - Jan Vodňanský - Sametový Lubošek aneb socha Smetany ve Smetanových sadech. Foto: L: Šlosar sochy, sochy … všude nalézají se sochy na tom rozlehlém trávníku na úbočí kopce Gothardu v Hořicích v Podkrkonoší. Foto: L. Šlosar možná, že při troše bádání přijdou milovníci sochařského umění na to, co znamená socha vlevo, strnulá socha Luďka z Trutnova bude však za pár let pro letopisce a antropology nevyluštitelnou záhadou. Foto: A. Nováková NA HOŘICKY CHLUM S MENŠÍ IMPROVIZACÍ.. Ulice Jablonského vlevo nad opačnou stranou náměstí rozprostírá se před námi do táhlého stoupání natolik důvěryhodně, že vůbec nepředpokládáme odbočení žlutých turistických značek za mateřskou školou doleva ulicí Věnceslavy Lužické. Nijak nás to však nebéře, dalším stoupáním protínáme ohyb velké silnice, po které dostaneme se z města na kraj lesa k Lukaveckému kříži, odkud po zabočení doleva po zmrzlé cestě chybí nám k rozhledně Hořický chlum 200 metrů, po značené cestě měli jsme přijít k rozhledně přímo odspodu. Naši disputaci, v jejímž závěru přikláníme se spíše k tomu, že na rozhlednu přece vylezeme, rozsuzuje sám objekt našich úvah, rozhledna je uzavřena. ve směru od Lukaveckého kříže spatří poutník rozhlednu Hořický chlum mezi keři. Foto: L. Šlosar PO PAMĚTIHODNOSTECH NA HOŘICKÉM CHLUMU. Na kraji hřebene Hořického chlumu po červených značkách vracíme se Lukaveckému kříži. Přestože kříž postaven byl z darů občanů z Hořic i Lukavce, je pojmenován podle obce vzdálené odsud asi 4 km po silnici, po které jsme sem předtím byli přišli, posvěcen byl r. 1885. Nápis v jeho hoření části obsahuje citát složený z neúplného verše dvacátého prvního a celého verše dvacátého čtvrtého z knihy Petra kapitoly šesté. Další památka po asi kilometru - Hlohovská kaple - byla jako výraz díků z odvrácení cholery postavena ještě dříve - r. 1826 - profesorem matematiky Karlovy University L. J. Janderou, jemuž město Hořice vděčí také za archiv a kroniku města. Kolik bychom museli dnes vystavět kaplí a křížů na odvrácení nemocí zhoubných, jež stále více postihují naše známé!! Z již společně červeně a zeleně značené cesty, jež chystá se právě klesat zpět do města, bočíme doleva ke kamenné stavbě zakončené kopulí - Věži samostatnosti, jež slouží k uctění památky padlým v 1. světové válce. Lukavecký kříž nalézá se zkraje lesa téměř v nejvyšším bodu silnice vedoucí z Hořic do Lukavce. Foto: L. Šlosar Andrea zachycena je vedle Hlohovské kaple, jež nalézá se téměř na Hořickém chlumu. Foto: L. Šlosar před Andreou, jako samozřejmě přede mnou a kterýmkoliv jiným návštěvníkem vyhlíží Věž samostatnosti vpravdě impozantně. Foto: L. Šlosar ZADRŽENI MYSLIVCI. Z Hořického chlumu klesáme na opačnou stranu od města na sever, společnicemi jsou nám toliko zelené turistické značky. Zatímco hřeben Hořického chlumu pokryt je zmrzlým sněhem, zakrátko na lesní cestě sestupujeme po holém vlhkém měkkém terénu, jenž po přetnutí přímé, ale frekventované silnice do Miletína v Dachovech střídá na dalším lesním rovinatém úseku bahno, místy dokonce i kaluže. Před námi objevuje se muž v zeleném oděvu, jehož barevnou jednolitost výrazně ruší oranžová čepice a jenž vychází nám v ústrety. Jakmile spatřuji v jeho rukou pušku, ve vteřině vybavuji si podobnou situaci na pochodu v Ústí nad Orlicí v prosinci 2008 a vím přesně, co bude následovat. Vskutku, muž hlasem naléhavým, z něhož lze vycítit i stín znepokojení, omlouvá se nám, že v žádném případě nemůže nás pustit dál, neb během dvaceti minut proběhne kolem hon, dokonce nás žádá, abychom se ukryli mezi dvě auta, jež stojí při cestě. Jde docela nepříjemné zdržení, protože je těsně po desáté, my potřebujeme proniknout k Jeníkovu na málo frekventovanou silnici a po ní dostat se do 11 hod., kdy zavírá tamní informační středisko, do Miletína. Samozřejmě poloprosbu, spíše polopříkaz disciplinovaně respektujeme, jen nedůvěřujeme příliš časovému údaji, protože nepříjemné zprávy se podávají zpravidla po kapkách a předpokládaná zdržení po postupně přibývajících minutách. Asi po deseti minutách rozhodujeme vrátit se zpět, náš ochránce souhlasí, toliko nás žádá, abychom dodrželi slib pokračovat dále po silnici. V době, kdy jsou lidé pro maličkost popudliví a pro hlouposti jsou schopni i fyzického napadání, oceňuji chování onoho myslivce - bylo s ohledem na nepochybné nebezpečí sice nekompromisní, ale v žádném případě ne arogantní, právě naopak neobyčejně tiché a zdvořilé. DO MILETÍNA KVAPEM! Improvizujeme, nejpřímější lesní cestou vracíme se asi půlkilometr za Dachovami na bližší silnici do Miletína, jíž chtěli jsme se vyhnout pro její frekventovanost. Silnice klesá a umožňuje nám poklusávat dokonce až z lesa téměř na nejnižší bod v již otevřené krajině, kde nebýt vlevo vesnice, v níž správně tuším Červenou Třemešnou, připadli bychom si jako v horské krajině. Po následujícím pozvolném stoupání objevují se před námi domy, před nimiž ukazatel k našemu milému překvapení slibuje, že zakrátko vkročíme do Miletína. Poklusem sbíháme do dalšího krátkého klesání již v obci, po krátkém výšvihu zabočujeme po levém okraji náměstí kolem Sousedského domu do průchodu a za ním do informačního střediska. Je mezi půl jedenáctou a třičtvrtě na jedenáct, z místa uváznutí nám to sem trvalo jen něco přes půlhodinu! Vedle toho, že Andrea za svou snahu získává stoprvní svou turistickou vizitkou, odměňujeme se půlhodinovým zastavením v restauraci Sousedský dům, kde občerstvujeme se pivem, v mém případě místním kvasnicovým značky Pytlák, v běžícím televizním přenosu Berdych mezitím dovede první set finálového zápasu Hopmanova poháru s Gasquetem do tie-breaku. KRÁDEŽ TURISTICKÝCH ZNAČEK ZA BÍLÉHO DNE. Ze dvou variant, jež nabídla nám mapa před pochodem, volíme variantu po zelených značkách přes Chroustov a Růžovku s vidinou závěrečného stoupání ve volném terénu. Její výhodou je, že vede v blízkosti rodného domku K. J. Erbena. Z Miletína vycházíme po silnici nejprve ve směru Lázní Bělohrad, v zápětí za okrajem obce stáčíme se doprava na další silnici a posléze na vidlici cest již v lese doleva na Chroustov. Trasu volím dle svých předchozích zkušeností, mate mě však, že na cestě nevidím jedinou zelenou značku, vždyť jsem tu šel několikrát, trochu v sobě dusím vztek, protože před svou společnicí působím nedůvěryhodně. Teprve pod Chroustovem jsou vidět zamazané značky, ale až při pohledu na nástěnnou mapy zkraje Chroustova Andrea uvěří, že sice jdu intuitivně, ale správně dokonce s mírným zkrácením po silnici po zvolené zeleně značené cestě uvedené na mapě, nyní již však zřetelně zrušené. Kvůli absenci turistických značek netroufám si nad Chroustovem odbočit ze silnice doprava ve směru na Rúžovku do volného terénu. tak trochu jsme naletěli na krásu novějšího roubeného domku, rodný domek Karla Jaromíra Erbena je totiž onen hoření zděný domek. Foto: L. Šlosar pomník při silnice na Chroustov vlevo zasvěcen je Antonínu Pospíšilovi a Emilu Plecháčovi padlým ve 2. světové válce za vlast- Foto: L.. Šlosar S ORKÁNEM NA ZVIČINU. Ještě před pochodem tvrdil jsem s nadsázkou, že v sobotu budu mít ze své společnice mimořádný respekt. Její jméno objevovalo se totiž v týdnu na titulkách zpráv v hrůzostrašných větách jako "Orkán Andrea o síle 126 kilometrů v hodině napáchal škody v Česku" nebo "Orkán Andrea komplikuje dopravu, na horách hrozí laviny" či dokonce "Orkán Andrea profičel republikou: Vichr shazoval auta ze silnice". V době po poledni sice žádný orkán neduje, ale po vcelku klidném dopoledni, kdy obloha místy se protrhávala, začíná zleva zvedat se vítr, jenž nese sebou sníh, který sype se z temných ponurých mraků. Naštěstí silnice není zapadaná, takže po ni pohodlně navazujeme v sedle mezi Vyšehradem a dalším nepojmenovaným 500-metrovým vrchem na žlutě značenou značku, přicházející zleva z Lázní Bělohrad. Vrchol Zvičiny vzdálený vzdušnou čarou něco přes kilometr topí se v mlze. Zdravíme se s Kubou ze Staré Paky, který jde proti nám. Na asi 300 metrů dlouhé zkratce na silnici vedoucí z Horní Brusnice zpola zaváté stopy ve sněhu bohudíky prošlapávány jsou zrovna skupinou, která jde proti nám, je zřejmo, že cesta terénem těsně před vrcholem Zvičiny nebyla by žádný med. Silnice obcí Zvičina je bohudík místy holá, nad obcí však naše boty plavou v rozbředlém sněhu, jenž neposkytuje nohám přílišnou oporu ke smělému kroku, ale to se již neodvratně blíží Raisova chata na vrcholu Zvičiny a s ní naplánovaná hodinová přestávka. když vrch Vyšehrad zůstal s konečnou platností za našimi zády a vyšli jsme z lesa, nedaleký již vrchol Zvičiny tonul ještě v mlžném oparu. Foto: L. Šlosar Raisova chata na Zvičině objevila se před námi jako na zavolanou. Foto: L. Šlosar ještě vrcholový snímek a co nejrychleji do útrob chaty na zasloužené občerstvení. Foto: neznámý kolemjdoucí VÍCE DŮVĚRY V SEBE SAMA! Hodinový pobyt v Raisově chatě, k němuž do vínku obdrželi jsme za startovné 20 Kč poukázku na polévku, kterou proměnil jsem in concreto v polévku česnekovou, a při němž vypil jsem dvě piva, z nichž na druhé musel jsem si trochu počkat, uteče snad rychleji než jeden poryv orkánu Andrea v Evropě. Absence turistických vizitek však zklame nejen toho, kdo sem vyleze poté, co přijel předtím do Podkrkonoší zdaleka. Venku stranou chaty směrem ke kostelíku rozhrnujeme nakupený dav a zjišťujeme, že těsně předtím obklopoval Tři krále a navíc muže v oděvu Santa Clause, jenž stylově - aby osvědčil původ postavy z Ameriky - má v ruce mobil. Cestu po levé straně drátěného plotu nalézáme bez zaváhání, další cesta nečiní zvláštní nároky na orientaci, spíše zvýšené pozornosti vyžaduje prudce klesající terén, jde jen o to důvěřovat mu, protože ve skutečnosti je bezpečný. Je zapotřebí důvěřovat také sobě samému, za Lázněmi pod Zvičinou na cestě vedoucí po kraji lesa mladík před námi přeskakuje ve volném terénu ohradu a současně červené značky buď mizí nebo proměňují se v puntíky stejné barvy. Kdo má čisté svědomí proto, že bedlivě předtím sledoval trasu, neměl by váhat, zakrátko červené značky opět ujímají se vlády nad cestou a svádějí nás doleva po táhlém klesání mezi pastvinami, mladík předtím si cestu zkracoval. Pod námi přesně na úrovni železniční trati vidíme zřetelný předěl mezi bílým naštěstí mělkým zasněženým terénem, jehož poslední metry ještě překonáváme, a pásmem zeleně, jež vyrašila působením předešlého jarního počasí. V Bílé Třemešné přidružují se k nám znovu zelené turistické značky, jež předtím po jednu chvíli nás rovněž doprovázely, vzápětí však značky obojí barvy na delší dobu mizí, buď šly někam na pivo, nebo v přibývajícím šeru mizerně vidím. Protože vím, že musíme na každý pád odbočit doleva, činím tak již při ústí silnice vedoucí z přehrady Les Království. Kdo má čisté svědomí proto, že bedlivě předtím sledoval trasu, neměl by váhat, zakrátko již ze silnice spatřuji po pravé straně z dřívějších dávnějších putování povědomou souběžnou cestu, k jejímuž ústí bychom došli při troše trpělivosti ještě v Bílé Třemešné po necelém půlkilometru. Auto přijíždějící před námi zprava, ukazuje nám již dopředu cestu nápravy, jejíž věrohodnost brzy na to posilují modré a zelené značky, nakonec jsme si příliš nezašli. ve druhé místnosti u podlouhlého stolu očekávali účastníky hvězdicové akce pořadatelé. Foto: L. Šlosar rozhrnuli jsme dav a koho to nevidíme … vlastně koho to vidíme: zleva Baltazara, Melichara a Kašpara a před nimi Santa Clause s mobil. Foto: L. Šlosar nejen Andrea sestupovala ze Zvičiny opatrně, ale především já lpěl jsem na mrzkém svém životě. Foto: L. Šlosar když klesali jsme z kraje lesa směrem ke kraji Bílé Třemešné za bílým sněhovým polem, jež jsme stále sdíleli, objevilo se v mlze pásmo zelené vegetace, jež skočila na lep předešlému teplému počasí. Foto: L. Šlosar FILÍŘOVICE - CHUMELENICE - IMPROVIZACE. Červených značek, s nimiž shledali jsme šťastně v místní části Bílá Třemešná Aleje, si příliš neužijeme. Na holičkách nás nechávají těsně za poslední chalupou, rovně jdeme proto, že odbočka doleva zdá se nám slepá. Červených značek v obci Filířovice, jež připadá nám jako vesnice duchů, je poskrovnu, vlastně teprve rozcestník, jenž směřuje nás na cestu vedoucí doleva, nám vrací jistotu, ale jen nakrátko. Červené značky mizí posléze úplně, po cestě doputujeme ke krytému mostku ve Verdeku, po jeho překlenutí víme již jistě, že turistické značky se nám ztratily již za Filířovicemi. Pokud mě to vadí, je tomu tak jedině z obvyklého zájmu analyzovat, kde jsem udělal chybu, taky z důvodu prestiže před svou souputnicí. Andrea je naštěstí skvělá souputnice a pohodářka, nikdy nepropadá panice, co je nejdůležitější, přehlédnutí na trase za mizerné viditelnosti nikdy mi nevyčítá a snad stále mi důvěřuje, protože dosud nikdy v její přítomnosti neměl jsem dlouhodobější problémy s orientací, z každé šlamastyky jsem vždy vybředl, spíše mi vadilo ex post, když zjistil jsem, v jak zváleném a zmaštěném oděvu jsem celou akci absolvoval. Nyní však po překročení Labe jsem klidný, ve Verdeku navazujeme totiž na silnici vedoucí bezpečně podél řeky do Dvora Králové nad Labem, pouze jsme si nějaký kilometr zašli navíc, což milovníkům chůze málokdy je na obtíž. O půl čtvrté protrhla se nad námi duchna mračen úplně, takže zasypáváni jsme bělavým, trochu mokrým sněhovým peřím, a terén, který byl zde ještě ráno nepochybně holý, je zaplavován souvislou několikacentimetrovou vrstvou mokrého sněhu, počasí je vysloveně bláznivé. Ve Dvoře Králové nad Labem dům dětí a mládeže znamená konečně již stoprocentní jistotu, že zakrátko ocitneme se v centru města. ve Verdeku pohled nazpět na krytý most, jenž překlenuli právě jsme, prozrazoval syrovou realitu - z červeně značené cesty sešli jsme pod mým velením těsně za Filířovicemi. Foto: L. Šlosar ZÁVÉR - NAD SKLENICÍ PIVA. Naše přímé autobusy odjíždějící kol třičtvrtě na pět byli bychom evidentně stihli, nechce se nám však tak chvatně končit, proto na náměstí vedle bižuterie průjezdem zapadneme ve dvoře do útulné hospůdky U Svobodných pánů. Náš třicetikilometrový výlet završí zde chutné polotmavé čtrnáctistupňové pivo zn. Tambor. Po půl šesté se příjezdy našich autobusů mírně opožďují, přičemž každá minuta navíc v provlhlých oděvech a v chladu je tím více nepříjemná, a navíc opožděný autobus později Andree mírně zkomplikuje spojení domů, nicméně na dobrém pocitu z trochu dobrodružného turistického dne nikomu tyto nepatrné lapálie neubéřou. A snad nefandím si příliš, když celý průběh celého našeho putování, jež tak skvěle celé vymyslela Andrea, snad nejstručněji a zároveň nejvýstižněji vystihl jsem již doma závěrečnou větou mé SMS: Bylo to bláznivé a super. v hustém sněžení pod světlem kontrastujícím s přicházející již tmou jevilo se náměstí ve Dvoře Králové nad Labem skryto v podivných barevných odstínech. Foto: L. Šlosar Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. S Valentýnem na Valentinku /11. 02. 2012/ aneb PRAHOU MASOPUSTNÍ /napsala Maruška Beruška/ Výlet do Krkonoš - na lyžích /11. 02. 2012/ aneb NA LABSKOU LOUKU NA BĚŽKÁCH /napsal Jan z Jičína/ Memoriál Jindry Axmana - pěšky /28. 01. 2012/ aneb NA OBOU SVAZÍCH NAD VÝCHODNÍM POTOKEM /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ S Valentýnem na Valentinku /11. 02. 2012/ aneb Prahou masopustní /napsala Maruška Beruška/ Je sobota 11. 2. 2012 a já vyrážím na pochod a vizitkami Prahy. Ve 4.14 hod. vlakem se sporotiketem - koupené jízdné tam 130 Kč a zpět za 140 Kč. V 7.47 hod vystupuji a s přáteli z dovolené vyrážíme do -17 st. C teploty. Mám pocit, že zmrznu. 1. okruh - vlastní: Praha hl. nádraží – Jindřišská věž – Obecní dům –Prašná brána – Staroměstské náměstí – Václavské nám. Zde ve stánku nakoupíme větší část vizitek -      2 km. Hurá do metra, které nás doveze na start pochodu. Na zastávce vyzvedneme propozice, vedle v cukrárně dáme výborný čaj, posnídáme, zahřáti vyrážíme na trasu již se sluníčkem v zádech a sněhem křupajícím pod nohama. Trasa pochodu: Hůrka – Nové Bučovice – Jinonice – Vidouce – Vila Mája (Košíře) – Šalamounka – Mrázovka – Anděl – Na Knížecí – Smíchovský pivovar - Na Valentince (Smíchov) cíl v příjemné hospůdce – obdržíme krásný diplom spoustu razítek. Doplníme tekutiny, rozloučíme se s pořadateli a vyrazíme za dalšími vizitkami -     9 km. diplom z pochodu S Valentýnem na Valentinku Na petřínské rozhledně spousta turistů, sluníčko. Začíná masopust - byly zde stánky s ukázkou výroby jitrnic - zabíjačkové hody, hudba v tom mrazu pěkně hrála. Kousek niž děti pekáčovaly. Prokličkovali jsme ulicemi, okoukli muzea a zakoupili vizitky. Prošli Karlův most. Cestou na Staroměstské náměstí jsme došli masopustní průvod - úžasné, ale foťák stávkoval, už se zase ochlazovalo. 2. tokruh - vlastní: Na Valentince – Smíchovský pivovar – Na Knížecí – Arbesovo náměstí – Náměstí Kinských – Na Hřebenkách – Zahrada Kinských – Petřínská rozhledna – Vlašská ulice – Jánský vršek (muzeum Alchymistů) – Nerudova ul. - Chrám sv. Mikuláše – Malostranské náměstí – Mostecká ul. - Karlův most - Klementinum – Staroměstské náměstí - Celetná ul. - Prašná brána – Jindřiššká věž – Hlavní nádraží ČD –     8 km. Po 16. hodině mě odvezl vláček vyhřátý domů do Trutnova v 19.46 hod. Byl mrazivý den, ale stál za to. Výlet do Krkonoš - na lyžích /11. 02. 2012/ aneb Na Labskou louku na běžkách /napsal Jan z Jičína/ Zakládám v počítači nový lístek z trasy: s otazníkem, co podaří se mi zaznamenat nového o návštěvě zimního Krakonošova panství, vždyť stejnou akci absolvovala stejná trojice příslušníků naší rodiny 20.2.2011. Přesto jsem odhodlán v psaní pokračovat. Návrat do důvěrně známých míst je přece pokaždé jiný… Nastala sobota 11.2.2012, pro kterou naplánoval Odbor KČT Jičín výjezd do zimních Krkonoš. Ranní teplota 18 stupňů pod nulou neláká příliš občany okresního města k časnému vycházení z domovů. Pouze jedinci, kteří si říkají turisté, míří již na půl osmou na autobusové nádraží, aby usedli do připraveného autobusu firmy AD Zikmund. K radosti vedoucího Miloše přicházejí tři tucty mrazuodolných lyžařů, mezi nimi moje manželka Alena, syn Jan a moje maličkost. Poklidná cesta do hor končí před devátou hodinou v Horních Mísečkách, kde vysazeni jsme u Jilemnické boudy. Účastníci pak vytvoří několik výkonnostně odstupňovaných skupinek, z nichž odebírají se některé k Benecku, jiné se chystají k hřebenům hor. Naše rodinné trio míří vyrolbovanou cestou do výšin v množině 15 turistů. Po dvaceti minutách se však osamostatňujeme. Věrni trase o jedné loňské únorové sobotě míříme dál ve třech na Medvědín za krásnými rozhledy, jež Krakonoš opatřil dnes kulisou čisté modré oblohy. Tradiční neklid na vrcholu hory způsobený klapáním lanového systému vleků, radostnými hlasitými projevy lyžařů (především sjezdařů), pokyny organizátorů závodu ve slalomu ani hudbou poblíž občerstvení nevadí nám. Jilemnická bouda. Foto: J. Vaníček ml. zimní cesta k Medvědínu. Foto: J. Vaníček ml. Medvědín. Foto: J. Vaníček ml. na Medvědíně se radovali především sjezdaři. Foto: J. Vaníček ml. Otevíráme poprvé termosku s čajem a konzumujeme potraviny v batozích přinesené - vše za stálého rozhlížení se po zasněžených horách s nejvyšší Sněžkou, s nimiž nechceme se jen tak rozloučit. Rozcestník se žlutou značkou, jež povede nás dalšími stovkami metrů, je na svém místě. Čeká nás obtížnější úsek. Stopa vede nízkým lesním porostem, počáteční mírný sjezd je příjemný, v následujícím stoupání lyže podkluzují, na ramena je ovšem nebereme a "stromečkem" překonáváme dočasné nesnáze pobytu na sněhu. Ty končí u Šmídovy vyhlídky, která nabízí trochu pozměněný pohled na krkonošské svahy. Pokračujeme mírným klesáním k pohodlné cestě, jež vede přímo z Míseček k Vrbatově boudě. Po levé straně si zaslouží pozornost dobře viditelné vzdálené vrcholy: Zvičina, Kumburk, Tábor, Kozákov i Ještěd. Před Vrbatovou boudou zařazujeme druhou svačinu, při níž otevírám tentokrát termosku s kávou. Kolem známého památníku připomínajícího tragický skon synů hor Hanče a Vrbaty jedeme upravenou cestou k rozcestí U Čtyř pánů. Vlídný terén mírně klesající je příjemnou změnou, tváře jsou až příliš ovlažovány silnějším povětřím. Vyrolbovaná cesta se před zcela zasněženým pramenem Labe stáčí vpravo a končí u Labské boudy. za Kozími hřbety vyhlížela Sněžka. Foto: J. Vaníček ml. Alena a dva Janové z Jičína u Šmídovy vyhlídky. Foto: neznámý kolemjdoucí cesta k Vrbatově boudě. Foto: J. Vaníček ml. památník Hanče a Vrbaty. Foto: J. Vaníček ml. Kolem půl jedné vstupujeme dovnitř. U stolů, kde sedí několik účastníků naší výpravy, je ještě pár volných míst. Ochotná obsluha donese vbrzku objednanou palačinku, dvě kávy a jeden pěnivý mok ze Svijan. Chválíme pobyt na horách a hovoříme s dalšími hosty o zdejší nemovitosti. Během dialogu se zdá, že převládá pochvalné hodnocení aktuálních zpráv, když tolik diskutovaná Labská bouda dostala (konečně ?) milost. (Autor těchto řádků bere za ta desetiletí existence tuto nemovitost již jako samozřejmost nad Labským vodopádem.) Lyžaři přicházejí i odcházejí, stejně i my musíme příjemnou zastávku ukončit, abychom se zavčas navrátili k autobusu. Poté, co trasovníky jsou opatřeny razítky, vstupujeme kolem čtvrt na dvě zas do lyží při stále jasné obloze. Teplota vzduchu je devět stupňů pod nulou. Sice pozorujeme, že pár lyžařů se pouští po červené značce vedoucí kolem Pančavského vodopádu nad Labským dolem, vracíme se však bezpečnou cestou, jakou jsme přišli. Svěží vítr na sebe upozorní ve stejném úseku U Čtyř pánů. Zastávku zařazujeme u Vrbatovy boudy. Tentokrát nahlédneme dovnitř, abychom alespoň pochválili příjemné prostředí a poprosíme o razítka, když u stolů je téměř plno. Náš návrat do Horních Míseček již nevede zajížďkou přes Medvědín jako dopoledne, nýbrž sjíždíme cestou nejkratší. Dlouhý sjezd dvakrát přerušujeme, abychom si užili ještě poslední dnešní pohledy na obrázky krkonošských svahů. 18 kilometrů na běžkách zakončíme v Jilemnické boudě konzumací jednoho čaje a dvou malých tmavých piv z Velkých Popovic. Objednaný autobus je připraven, aby se spokojenými turisty pohnul se v 15:30 k Jičínu. Končím lístek z trasy: s otazníkem, zda ve výše uvedeném textu je dostatečně zřetelný vztah ke Krakonošovu panství, jehož zasněžené svahy zdobila druhou únorovou sobotu modrá obloha a místy hladilo lehké povětří… Memoriál Jindry Axmana - pěšky /28. 01. 2012/ aneb Na obou svazích nad Východním potokem /napsali Alča a Jarda z Trutnova/ Ač je místo startu i cíle lyžařského přejezdu Memoriál J. Axmana pro nás prakticky za humny, letos jsme se ho zúčastnili poprvé. A zřejmě ne naposled! V 8.16 hod. nás, stejně jako ostatní účastníky pochodu, odvezl spěšný vlak do Hostinného. Když jsme se počali proplétat místními uličkami, přepadl nás chlad. Následovala kratičká přestávka na vytažení placatky se slivovicí. V tom za zády slyšíme známé hlasy -nebyl to nikdo jiný než Vláďa z Jilemnice a Maruška z Trutnova. Oproti nám pěším, měli oba běžkařské vybavení. Ovšem lokem slivovice nepohrdli. Společně jsme pak došli na start, který se konal v restauraci U Soudku v Arnultovicích. Na startu panoval čilý ruch. Po prezentaci jsme si vyhlédli volná místa, na nichž jsme pobyli dobrou třičtvrtě hodinku nad půl litrem piva. Naše trasa vedla víceméně po vlastním značení, proto jsme se radši poptali pořadatelů, zda nejsou po cestě nějaké záludnosti. Dozvěděli jsme se několik dobrých rad, stejně tak i informaci, že sice budeme trochu prošlapávat sníh, ale že pořadatelé trasu dvakrát po sobě prošlápli, čímž pádem by nemělo nastat to, že se budou účastníci pěší trasy bořit po kolena. V cíli jsme jim za tuto činnost mnohokrát poděkovali.... Po půl desáté jsme vyrazili na trasu 10 km. Nejprve nás čekalo táhlejší stoupání lesem nad Arnultovice. Na loukách nad obcí jsme potkávali nespočet vzorně upravených běžeckých tratí. Všude blahodárné ticho. Posléze jsme se ocitli nad Hostinným. Opatrně jsme sešli k Východnímu potoku. Odtud následovalo stoupání ke kapličce, pak pohodová lesní cesta do Podhájí a do Čermné, kde jsme potkali právě odcházející skupinku trutnovských turistů. V Čermné nás očekávala kontrola. Nešlo odolat nabízenému kančímu guláši s pivkem. Asi hodinu jsme poseděli a protože začali docházet první běžkaři, uvolnili jsme místo a pokračovali dál. Z Čermné jsme odcházeli po silnici směrem na Hostinné. Silnici jsme posléze opustili a pod dálkovým elektrickým vedením jsme vešli opět do přírody. Napadlo nás, že kopec naproti nám budeme muset zdolat, ale shodli jsme se na tom, že Arnultovice jsou vlevo, proč tedy jít dál rovně? Mno, o půl hodiny později jsme se ocitli na onom protějším kopci, jež od našeho prvního odděloval již výše zmíněný Východní potok. Stoupání na něj bylo opravdu prudké a jelikož jsme se museli držet vyšlápnutých stop v hlubokém sněhu, také poměrně vrávoravé. Při stoupání nás jako laňka předběhla Andrea z Náchoda. Nepochopili jsme, kde se v tak drobné osůbce bere tolik elánu.... Nakonec jsme došli ke stejným loukám, po kterých jsme ráno vycházeli, jen o kousek dál. V pořádku jsme došli do cíle a pak už jen na vlak, který nám v 15.18 hod. odjížděl domů. Sice trochu vymrzlí ale spokojení jsme ještě ušli potřebné 2 km na Zelenou louku a cestou se shodli na tom, že příští rok v tuto sobotu vyrazíme opět do Hostinného!
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem