24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Skobácké putování /06. 12. 2008/ aneb PALEBNÝM ÚZEMÍM
Výlet na Jičínsko /15. 11. 2008/ aneb VEPŘOVÝ STEAK BEZ ČOKOLÁDY
Poslední pochod roku /01. 11. 2008/ aneb VEPŘOVÝ STEAK S ČOKOLÁDOU
Pojďte s námi /25. 10. 2008/ aneb NA CESTĚ ZE ZELENĚ LOUKY DO OBLASTNÍ NEMOCNICE V TRUTNOVĚ
Podorlický šmajd /18. 10. 2008/ aneb POMETUJSKÁ IDYLKA
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Skobácké putování /06. 12. 2008/ aneb Palebným územím
Při cestě vlakem do Ústí nad Orlicí na 09. ročník Skobáckého putování překvapilo nás několik drobných přepršek. Když jsme však před hodinou osmou pílili již z nádraží na start pochodu, rozprostřela se před námi ve směru jihovýchodním nad městem záře tak rudá, že by ji snad Ústí nad Orlicí záviděl sám Antonín Zápotocký a před dvaceti a více lety s ním i jedno středočeské velké město, jež by však nyní v důsledku "změn vkusu, proudů, směrů" si zmíněného politika nejraději vyměnilo třeba s Vysokým nad Jizerou za Karla Kramáře.
Jelikož jsme se - s ohledem na náš listopadový výpadek z kolotoče turistických pochodů a na časový limit do odjezdu vlaku v 16,24 hod. představujícího nejideálnější spojení domů - moudře rozhodli pro trasu 25 km, dopřáli jsme si na startu v pivnici U Skoby tradičně ke snídani jednoho piva a na to si ještě zaskočili zpět na Mírové náměstí pro turistickou vizitku do informačního střediska, jež své poslání vzorně plní také v sobotu.
Posléze vystříhli jsme se chyby z minulého ročníku pochodu a přidrželi se té správné modře značené turistické cesty, jež směřuje ulicí T. G. Masaryka. Vysoká budova gymnázia po levici připomenula mi období startů dávných zdejších pochodů, ony dřevné časy připamatovala mi též socha Bubnujícího legionáře od Josefa Mařatky vpravo. Při stoupání Řehořovým dolem ku rozcestí U Zabitého /s letmým odbočením k Poustevníkově studánce/ unesl jsem se, že jsem tudy šel naposledy snad v březnu roku 1994, kdy jsme tu probírali nečekanou smrt Karla Kryla.
s Bubnujícím legionářem spatřil jsem se po dlouhých takměř 15 letech a kdyby nečněl tak zvysoka, dozajista bych se s ním snad s dojetím objal. Foto: L. Šlosar
Po následném klesání ocitli jsme se v utěšeném rozlehlém údolí s výhledy do daleka, těm bližším vévodila bělostná věž kostela sv. Marie Magdalény zkraje obce Řetové, k němuž tentokráte popolezl jsem po holém lučinatém svahu, bych kostel z větší blízkosti alespoň zezadu si zvěčnil, nato vymotal jsem se odtud skrze soukromý pozemek a dostihl jsem své souputníky - Marušku z Trutnova, Vláďu z Jilemnice a Zdeňka z Hradce Králové - před dětským hřištěm, kde u jakéhos uměleckého artefaktu seskupili jsme ku vzájemnému vyfotografování.
spolu s uměleckým artefaktem nechali se vyfotografovat zleva Vláďa, Maruška a Luděk. Foto: známý spolujdoucí
Nad osadou Na Mandlu zkraje lesa spatřili jsme na stromě ceduli, jež zvěstovala, že myslivci ze Sloupnice nechávají se poroučet, že vzkazují příchozím, že dnes koná se tu hon na divoká prasata, a item obracejí se na adresáty s laskavou prosbou, by omezili přístup do lesa, za což děkují. Zanedlouho již v lese při stoupání úzkou stezičkou mezi hustým stromovím potkali jsme čtyři muže v zeleném, kteříž podivovali se koexistenci pochodu s jejich honem, a požádali nás, abychom při zatroubení ustali v pohybu u nejblíže stojícího lovce, kteříž mezitím cestu opanovali, a taky abychom v lese nechrochtali nebo nemluvili holandsky, což vyjde nastejno.
Skutečně po několika minutách ozval se zvuk polnice a my přiskočili, skoro se přitulili, k nejblíže stojícímu honci, pod jehož ochranou setrvali jsme dobrou čtvrthodinu za ticha, jež rušily toliko zdáli ze směru východního povykování a hvízdání, jakoby snad Přívrat vedl po čtvrthodině hry nad Zhoří už 3 - 0, několik výstřelů pak jakoby bylo znamením toho, že nikoliv všem divákům se průběh fiktivního fotbalového zápasu zamlouvá. Posléze, když ryk ustával, převelel nás dobrý ten náš záchrance po cestě dále a výše až posléze ku místu slujícímu sv. Antoníček, kde dva dávní sounáležníci k pořadatelskému cechu, oba jména křestního Antonín, instalovali dochovaný tu stále obraz sv. Antonína Paduánského, světce - jak oznamoval titulek pod obrazem tohoto ohnivého kazatele a znalce bible - se širokým polem působnosti - patrona milujících, manželství, obchodních cestujících, lékařů, horníků a znovunalezených věcí
. Za řečeným místem rozžehnali jsme se s posledním mužem se zbraní zde vartujícím, a posléze otrnulo mi natolik, že vybavovaly se mi v mysli věty, jež hodlal jsem použít do této reportáže, jako "Za rozcestím Na Vyvažadlech déšť kulek zmírnil se natolik, že proplazili jsme se přes cestu k protějším stromům" nebo dokonce "Postřelený účastník pochodu z Nizozemska lámanou ruštinou dušoval se, že svou mateřštinou v lese již nikdy nepromluví". Bohužel za zmíněným rozcestím ukázalo se, že prožité útrapy přece zanechaly na jednom z nás, jenž nepřeje si být za žádných okolností jmenován, následky v podobě angažovaného verše následujícího znění "V Potravinách kradla / vědí Vyvažadla / brala cukrkandl / povídá si Mandl / nekraď, ale tvoř!! /vybízí ji Zhoř / ne krádežím, ano umu / dí na Andrlově chlumu / kradeš-li, není návratu / jasno je lidem z Přívratu / krádeže nezůstanou pod poklicí / vědí o nich v Ústí nad Orlicí / to věc je hotová / uvědomuje si Řetová", to jak jsem si při dlouhém čekání na přeskáčku vybavoval místa, která jsme prošli či projít měli. Myslivcům však skládám pochvalu, neb vesměs se k putujícím narušitelům chovali korektně a přátelsky.
Kol jedenácté dopolední vynořili jsme se již za zčásti slunečného počasí na poli, odkud po našich pravicích odkryly se nám výhledy na obec Zhoř a za ní na Litomyšlsko. Když opět zanořili jsme se do lesa, připomenul jsem si, že kontrola na Zhořském kopci, jíž měli jsme jedinou na trase střetnout, prodlévala loni mimo značenou cestou na autobusové zastávce blíže Zhoře. Již v dohledu silnice na Přívrat vyšplhali jsme po neznatelné lesní stezičce a objevili jsme se před krátkým pásem pole přímo proti kontrole, kterou jako loni obsadil Libor z Ústí nad Orlicí se sympatickou kolegyní, a kde jsem si dal dvě poloviční porce čaje s rumem, jednu bez čaje, druhou bez rumu, a nějaký ten oplatek, jenž ve štědré míře byl nám tu nabízen.
Záhadu kontroly objevili jsme posléze, žlutě značená cesta, jíž jsem předtím sledovali, ústila do silnice na Přívrat na zeleně značenou cestu, která nás měla vést až do cíle, pokračovala však ještě krátce v jejím protisměru doprava, kde teprve nalézalo se upozornění na kontrolu, jíž odtud bylo možno dosáhnout po několika stovkách metrů dále po silnici, bohužel řada poutníků pokračovala na silnici již po zeleně značené cestě a kontrolu tak minula.
snaše trojice - už bez Zdeňka - postarala se na kontrole na Zhořském kopci o docela čilý ruch. Foto: L. Šlosar
Zkraje následující obce u pozlaceného kříže s nápisem "Choďte v lásce, jakož i Kristus miloval nás, a vydal sebe samého za nás, dar a obět Bohu k vůni rozkošné" z Listu Efezským, kapitoly páté a verše druhého - v souvislosti s manažerem úspěšné trutnovské firmy, jemuž jsem díky příjmení označujícímu místu původu přisoudil, že jeho fiktivní zemanský rod pochází odsud - představoval jsem si tu další nápis následujícího znění: "Když tudy chodíval bos do školy v České Třebové, přeříkával si zde modlitby k Bohu, později pak poučky Johna Maynarda Keynese a Friedricha Augusta von Hayeka".
při posledním pohledu na překrásný kříž na jižním konci obce Přívrat jsem nakonec uznal, že nebylo by přece jen moudré zatěžovat Efezany k této části poselství dalšími informacemi. Foto: L. Šlosar
Za Přívratem těsně před oním místem, kde zeleně značená cesta láme se doleva, aby po hřebeni již přímo zamířila na Andrlův chlum, a kde okouzlené oko po pravici níže sledovalo Dlouhou Třebovou s výraznou bílou siluetu kostelíka, dostihl nás běžec a chodec pochodům z nejvěrnějších Pepík z Pardubic se svým kolegou. Posléze - zrovna se naše noha bořila po holeně do všelikerého zanechaného zde lesníky klestí - potemnělo se vůkol, nad námi zrovna plynulo husté pásmo mraků, jež naštěstí počastovalo nás jen drobnou přeháňkou. S předešle zmíněnou dvojící setkali jsme o čtvrt na dvě u společného stolu v turistické chatě na Andrlově chlumu, kde nechali jsme si od ochotné a zdvořilé obsluhy přinésti tolik vytouženého piva a kde u pultu zakoupili jsme si toho dne druhou a zároveň poslední turistickou vizitku.
tam, kde lomí se zeleně značená cesta k přímému směru na Andrlův chlum, naskytnou se poutníku úchvatné výhledy /I/ - tento více dozadu směrem na Českou Třebovou. Foto: L. Šlosar
tam, kde lomí se zeleně značená cesta k přímému směru na Andrlův chlum, naskytnou se poutníku úchvatné výhledy /II/ - tento spíše dopředu směrem na Dlouhou Třebovou. Foto: L. Šlosar
kdyby měl autor k dispozici nějaký kvalitní fotoaparát jako Canon EOS 1Ds Mark III, jenž by se však nesměl posléze dostat do jeho olšových rukou, rozeznal by čtenář na snímku smírčího kříže z rozcestí U Zabitého nápis "Jakub Nowák z býka umrzel". Foto: L. Šlosar
Následující klesání do Ústí nad Orlicí podél křížové cesty proběhlo po vesměs bezpečném terénu bez ztrát na životech a újem na zdraví. Než stačilo nám již v Ústí nad Orlicí působit újmu na psychice zjištění o zneprovoznění restaurace Mendrika, doputovali jsme na rohu ulic M. R. Štefánika a Moravské k hotelu Avion. Tady nalezli jsme vlídné útočiště v nekuřácké prostorné části restaurace, kde hleděla si nás nepřetržitě jedna z číšnic, jež přinesla nám krom piva též vynikající česnečku, jejíž tři komponenty salám, chléb a sýr byly dokonce odděleny na talířku zvláště. Bylo nám zde tuze pěkně, mnohem a mnohem lépe nežli hostím dne 07. 07. 1997, kteří zde hodovali za tehdejších povodních značně ponořeni ve vodě, jak bylo lze dovodit z rysky při zrcadle, talíře jim tak plavaly těsně u úst a pivo vylité ze sklenic zporážených plovoucími kmeny mísilo se tu s kalnou vodou. Již bez černého humoru lze majitelům vyjádřit nejhlubší obdiv za to, že po přestálých hrůzách se jim podařilo zvelebit prostory restaurace na skutečně příjemné prostředí.
zřejmě jediné zastavení původní křížové cesty se zachovalo v této podobě. Foto: L. Šlosar
V pivnici U Skoby, kde k plechovkovému pivu značky Holba od rána obdrželi jsme nyní ještě účastnický list, perníček, a mohli si nabrat propagačního materiálu dle libosti, a kde poručili jsme si posledního točeného piva onoho dne, završili jsme pohodový pochod, jenž situován byl sice po známých trasách, ale přece díky své atmosféře se nám převelice líbil.
P. S. Na pochod jsme si vzpomněli zvláštním způsobem hned v pondělí, když přečtli jsme si na internetu zprávu z míst a přibližné doby, kdy jsme tudy chodili.
BRNĚNSKÝ DENÍK - 08. 12. 2008
Sloupnice: Rybník skrýval lidské ostatky. Patří zmizelé stopařce?
Po sobotním nálezu lidských ostatků v obci vyplouvají na povrch vzpomínky na zmizení mladé stopařky před více než dvěma lety. Našli myslivci právě ji? "Je to smutné, navíc před Vánocemi," říkají lidé ve Sloupnici. Nález ostatků šetří od soboty policie, případ převzala královéhradecká krajská kriminálka. Nařízena byla soudní pitva. Oznámili ho myslivci, kteří byli na honu. Ostatky našli v lokalitě Vilámov mezi Sloupnicí a Řetovou v rybníčku v lese. "Dedukce, které tu jsou, se vztahují ke všem pohřešovaným, ale právě i k té studentce. Snad jsou i nějaké indicie, které to potvrzují," říká muž ze Sloupnice, který si nepřál být jmenován. Jestli šlo skutečně o studentku z České Třebové, která se ztratila zřejmě při stopování z Litomyšle 5. října 2006, potvrdí, nebo vyvrátí policie, která by podle policejní tiskové mluvčí Evy Sichrové k případu ještě v pondělí měla poskytnout tiskovou zprávu. (miš)
Výlet na Jičínsko /15. 11. 2008/ aneb Vepřový steak bez čokolády
PACHATEL SE VRACÍ NA MÍSTO ČINU. Úchylný vrah vrací se na místo své poslední vraždy, aby si z nedostatku dalších příležitostí aspoň připomenul nedávné příjemné okamžiky, jež tu prožil. Roztržitý vrah či zloděj zpětně se objevuje na kritickém místě v naději, že zde najde občanský průkaz, peněženku s tisícovkami či kreditní kartu, jež zde při páchání deliktu vytrousil. Chytrý lupič opakuje své přepadení stejného objektu soudě, že zde takovouto drzost nebudou předpokládat a nebudou tu další přepadení očekávat. Pokud jde o mě, v sobotu jsem se vrátil do okolí Železnice, abych zde vypátral zbylé pomníky z války roku 1866, jejichž hledání zdárně započal jsem 01. 11., jak jsem je pak vylíčil ve své reportáži Vepřový steak s čokoládou.
CHVÁLA INTERNETU. Určitě by mě bez přispění internetu nenapadlo dostat se do Železnice autobusovou linkou č. 630072 40 z Lomnice nad Popelkou, kam po jednom přestupu dospěl jsem vlakem z Trutnova. Taktéž inspirující údaje k mému pátrání byly by mi nejspíše utajeny -nebýt internetu. Díky mu! Internet není viníkem všeobecné pohybové pasivity lidstva. Stejně jako cigarety nejsou viníky vzrůstající závislosti člověčenstva na nikotinu. Ondyno nalezl jsem neporušenou cigaretu na cestě. Pozoroval jsem ji asi čtvrthodinu. Nezapálila se sama. Neskočila nikomu z kolemjdoucích do úst. No čestně, bábí, jen mě nauč charleston.
PROPAD V TESTU DOBRODRUHA. Autobus do Jičína vyjíždí v Lomnici nad Popelkou z autobusového nádraží v 08,10 hod., na autobusové zastávce Lomnice n. Pop.,,rozc. staví v 08,12 hod. Víte přesně, kde se nalézá vzdálenější autobusové nádraží, ale na dosažení autobusu Vám sem zbývá 19 minut tak tak, abyste autobus dostihl/a/. K autobusové zastávce to máte asi osm minut, ale nevíte naopak, kde přesně se nalézá. Dáte přednost 1/ jisté cestě na vzdálené autobusové nádraží /0 bodů/ nebo 2/ neznámé, leč krátké cestě na autobusovou zastávku /10 bodů/? V testu na dobrodruha jsem zcela propadl. Dal jsem přednost jistotě až na autobusové nádraží, kdyby Milan, jehož jsem náhodou potkal, neobrátil včas mé kroky Palackého ulicí opačným směrem pod železniční most, za nímž 50 metrů vpravo, necelý půlkilometr od železničního nádraž,í se zastávka nalézá.
ŽELEZNICKÉ PAMĚTIHODNOSTI. V Železnici na náměstí Svobody zaujme návštěvníka nejprve nejvyšší budova - radnice. Nápis na pomníku Jana Husi vyzradí, že tento byl odhalen roku 1920 a pochází z dílny bratří Suchardů. Nápis na soše Panny Marie "KE CTI A SLÁWĚ BLAHOSLAWENÉ PANNY MARYE OBEC ŽELEZNICKÁ TVTO SOCHV OBNOWITI NECHALA MDCCCXLIV" skrývá v sobě hnedle dva letopočty - 1794 v chronogramu a 1844 na konci nápisu, v kontextu se slovem "obnowiti" jedná se patrně o letopočty vzniku a obnovení sochy. Nápisy na domech v ulicích Šimonově a Husově vypovědí, že tamo přechodně bydlil či dokonce také pracoval spisovatel K. V. Rais či akademický malíř ilustrátor Václav Černý, onde zase narodil se akademický malíř a grafik T. G. Šimon. Když jsem zanedlouho zamýšlel opustit Železnici, na pozemku domku pod kostelem spatřil jsem smírčí kříž s letopočtem 1998 - zřejmě byl ku smíření s Bohem postaven původcem modernějšího přestupku - tunelování či stalkingu.
na podstavci sochy Panny Marie na náměstí Svobody v Železnici pozorné oko čtenářovo spatří nápis s chronogramem. Foto: L. Šlosar
ÚVODNÍ TRÉNINK. AKLIMATIZACE. Když jsem před čtrnácti dny před kostelem sv. Jiljí postával u pomníku brigády c.k. generálmajora von Pireta, jako kdybych ze země slyšel dunění a podrážděný hlas samotného velitele brigády Ludwiga svobodného pána Pireta de Bihain, jehož litanie překládaly se mi z němčiny do výše očí v nápis v podobě filmových titulků "Zas tu někdo očumuje, určitě nějaký Prušák!!. U kříže na Valchovské stráni jako kdybych slyšel lkavý hlas tam rovněž pohřbeného nebohého flašinetáře Josefa Kubánka: "Jen jedenkráte jsem v životě přešlápl okrádaje nebohé vojáky, byv zato od pruské hlídky potrestán zastřelením, a jako by to nestačilo, vleče se to v mých kádrových materiálech neustále tak, že se o mém pochybení v odborné i laické literatuře píše a na sympoziích o válce z roku 1866 přednáší". Původně nechtěl jsem proto dnes jitřit duše zemřelých na místech před čtrnácti lety navštívených. Nakonec změnil jsem původní rozhodnutí. Mé necvičené oko potřebovalo pro účely následného pátrání uvyknout si pomníkům z roku 1866, navíc chtěl jsem se na starém hřbitově u kostela v Železnici přesvědčit, zda k pomníku faráře Antonína Müllera přibyl opravený již pomník na hrobě c. a k. setníka Filipa Kovaříka, nestalo se tak však ještě.
OČESÁN PODRUHÉ? U rybníka Valchy započal jsem své pátrání tam, kde jsem je před dvěma týdny z důvodů časové tísně ukončil. Po stezičce rovnoběžné se silnicí ze Železnice do Zámezí prozkoumal jsem břeh rybníka krokem pomalým a rozvážným, nikoliv však natolik, abych byl v pátrání úspěšný a abych naopak na jednom místě neuklouzl a neporoučel se k zemi. Rozhodl jsem se ukončit prohlídku břehů rybníka i na straně protější a po dvou úzkých kládách opatrně překročil jsem potůček napájející rybník. Ani na přehlednější druhé straně nebyl jsem úspěšný. Když už jsem se při průzkumu dostal až na jižní cíp rybníka, rozhodl jsem se přece jen načas narušit také klid vojáků c a k. 18. pěšího pluku, kteří 29. 06. 1866 padli při útoku na Zámezí, a rovněž zmíněného již flašinetáře. Návštěva ta nebyla marná ani po čtrnácti dnech. Na ceduli stanoviště č. 13 naučné stezky "Bitva u Jičína 29. 06. 1866" u kříže na Valchovské stráni nalezl jsem dvě cenné informace: 1/ větu "Na SEVERNÍM břehu rybníka Valcha se nalézá menší litinový křížek s nápisní tabulkou. Stojí na hrobě neznámého vojína pravděpodobně také z 18. pěšího pluku". 2/ fotografii hledaného křížku, kterou jsem si dočasně ofotografoval. Nyní jsem věděl přesně, CO konkrétně hledám, a mé další pátrání omezilo se již na onen břeh rybníka kopírující silnici ze Železnice do Zámezí. Prošel jsem opět stezku podél onoho břehu jen s jediným rozdílem - neupadl jsem. Na západním konci rybníka popolezl jsem proto o několik metrů výše na hoření konec neutěšeného lesíka při břehu a skrze nepřehledný terén vracel jsem se zpět poněkud výše a dále od břehu. Chvíli na to - přes pole pod enklávou asi šesti bříz vlevo před sebou - spatřil jsem cosi bílého. Obešel jsem cíp pole a mezi dvěma krajními břízami - asi třicet metrů od místa, kde jsem se před čtrnácti dny šplhal na silnici Železnice - Zámezí, jsem křížek nalezl - a nejprve nepoznal. Proti předloze na ceduli stanoviště č. 13 byl totiž prostý od bílého nápisu na modrém poli, takže jsem zprvu váhal o úspěšnosti své této části mise, teprve porovnáním Ukřižovaného a patice na předloze se skutečností dospěl jsem k nezvratnému názoru, že jsem hledaný křížek nalezl - proti mým představám dál od břehu rybníka. Dle webového generálního katalogu pomníků z války roku 1866 …"mrtvého nalezl železnický občan Jan Bílek až několik dní po bitvě. Vojín byl svlečen a okraden. Jelikož nebylo možno jednoznačně určit, ke které jednotce padlý náležel, převládl nakonec názor, že mohlo jít o vojína c.k. 18. pěšího pluku, který tímto směrem útočil na Zámezí"…... Bohužel absence nápisu na křížku vyvolala ve mně obavu, zda mrtvý nebyl po 142 letech okraden podruhé. Nu, snad je nápis pouze restaurován a bude znovu ke křížku připojen.
Proti své návštěvě před čtrnácti dny nepřešel jsem na silnici ze Železnice do Zámezí přes pole, jež bylo nyní čerstvě zoráno, ale vrátil se zpět na stezičku směrem ku hrázi. Ujasnil jsem si tak, že k pomníku dostal bych se nejlépe z míst, kde se stezička u nápisu na stromě "Hospodářský rybník / lov ryb zakázán / pod pokutou 5.000 Kč / MO Jičín" rozšiřuje, přechodem doprava na ještě nepatrnější stezičku mezi křovisky a po několika metrech nasměrováním k oné skupině již odtud viditelných bříz. Později již ze silnice ze Železnice do Zámezí usnesl jsem se, že dosáhnout kříže bylo by lze ještě lépe ze silnice ze Železnice do Zámezí po 250 metrech od stanoviště č. 12 naučné stezky "Bitva u Jičína 29. 06. 1866" od odbočky k Valše, v místech, kde poutník spatří onu skupinu bříz po levé straně. K tomu účelu musel by překonat doleva na 50 metrech dva pásy polí a mezi nimi mez, a zvolit si pro ten účel vhodnou dobu, kdy neponičí úrodu, nejlépe suchý podzim či třeskutou zimu.
už je to tak, alespoň dne 15. 11. 2008 na litinovém křížku na hrobě neznámého vojína nad břehem Valchou žádný nápis určitě nebyl. Foto: L. Šlosar
ke hrobu neznámého vojína nad břehem Valchy lze se za příznivých terénních podmínek a mimo dosah agrotechnických lhůt dostat směrem ke skupině bříz pohodlněji od silnice mezi Železnicí a Zámezím. Na obrázku lze spatřit rybník samotný, v povzdálí pak i Zebín. Foto: L. Šlosar
ZÁMEZÍ PO 51.988 DNECH. Na ceduli stanoviště č. 11 naučné stezky blíže obce Zámezí rozkládající se 2 km západně od Železnice stálo následující: "Obec Zámezí smutně poznala, co je to válka. Během bojů v roce 1866 z obce uprchli všichni obyvatelé, jen pět (včetně starosty Josefa Holce) se ukrylo ve mlýně čp. 29 Františka Šádka. Mlýn však vyhořel, jeho majitel utrpěl škodu za 6 038 zlatých. Kromě toho vyhořely i usedlosti čp. 19 a 21 Josefa Vícha. Starosta Holec byl Prusy ztýrán, v jeho statku čp. 22 byl zřízen lazaret. Holcovi způsobené škody činily 2 580 zlatých. Dále byli Prusy vydrancováni usedlíci Lukeš z čp. 7 (škoda za 464 zlatých), Kazda z čp. 23 (818 zlatých) a Maťátko (329 zlatých). Celkem utrpěla obec škodu za 11 215 zlatých."
Ještě než jsem se cestami složitými k ceduli propracoval, 51.988 dní po bitvě u Jičína bylo obci Zámezí nutno překonat další nájezd, nikoliv však celého pluku pěšího, nýbrž odloučené jednotky pěší o síle jednoho muže. Když po silnici ze Železnice dospěl jsem před obcí na vidlici cest, bylo mi zřetelno, že se musím vydat po té levé nahoru, dle plánku na jednotlivých zastaveních naučné stezky se další dva pomníky měly nacházet ve směru mého příchodu vlevo před obcí. Těsně nad křižovatkou - mezi dopravní značkou "Dej přednost v jízdě" a výstražnou dopravní značkou o posypu silnice - doleva vedla jakási stezka, jež však mě ke vstupu nelákala, zarůstala totiž.
Vyhoupl jsem se tudíž po malé serpetince až téměř na hoření konec obce, kde zabočil jsem doleva kol jednoho stavení. Zámezí připadlo mi jako před 142 lety, nikde ani živáčka, jehož bych se zeptal, jako by i nyní - tentokráte přede mnou - všichni rozutekli se do okolních lesů. Až dobrý muž naštěstí, jenž neprchl a zušlechťoval tu zahrádku, nasměroval mě asi o 300 metrů východně do místa, odkud již z dálky byla viditelna zmíněná již cedule stanoviště č. 11 naučné stezky. Hnedle u ní, tam, kde přibližuje se též železniční trať Turnov - Jičín, nalezl jsem štíhlý bělavý jehlan s nápisem "Zde odpočívá 36 rakouských vojínů, také 8 pruských". V době nedávných ideologicky - tedy více nesmiřitelně - vedených válek by spočinutí nepřátelských vojáků v jednom hrobu bylo asi nemyslitelné, ale mě se ve vztahu ke Všehomíru velice zamlouvá. Hnedle vedle nalezl jsem starý jakýsi kříž, jenž v žádné mě co laikovi dostupné literatuře nenalezl jsem co vztahující se k válce roku 1866, z nezřetelného nápisu vyčetl jsem toliko, že jeho instalaci sponzorovali jacísi manželé. Zato o několik dalších málo metrů dále přes malou úžlabinu nalezl jsem další jehlan, kde skvěl se nápis německý a nad ním jeho český ekvivalent ve znění: "Památce všech chrabrých vojínův při útoku na Zámez dne 29. června r. 1866 padlých zde a pohřbených."
Nato spustil jsem se úžlabinou a o několik metrů níže protnul jsem uprostřed trní další stezku, jež by mě odvedla doleva po necelých 200 metrech ke svému začátku při vidlici cest mezi dvěma dopravními značkami. Byla to ona cesta nad vidlicí doleva, jíž jsem předtím zavrhl. Je ale možné, že kdybych se tudy předtím vydal, nepochopil bych odbočku doprava úžlabinou k oběma pomníkům. Protože jsem chtěl dále pokračovat již zpět od Zámezí, sešel jsem ještě o několik metrů níže a přes louku vybral jsem se rovnou k silnici na Železnici.
bělostný jehlan blíže Zámezí věnován je padlým rakouským i pruským vojákům bez rozdílu, neb tam v zemi mezi námi není žádného rozdílu. Foto: L. Šlosar
NA BŘEHU RYBNÍKA HLUBOKÉHO. Abych si zbytečně dále nezacházel, na zpáteční cestě necelých 200 metrů za zmiňovanou již vidlicí směrem již k Železnici tam, kde silnice překračuje potůček napájející Valchu, nechal jsem se zlákat bahnitou trochu cestou doleva do polí, obešel jsem malý pahorek po mé pravici, po levici nechal jsem bez povšimnutí rybník, neb to byl jeden ze dvou, k nimž zbloudil jsem před čtrnácti dny. Polní cesta vynesla mě poli a loukami na malou vyvýšeninu a nasměrovala mě k vesnici Doubravici. Po své pravici trochu vpředu níže asi 300 metrů vzdušnou čarou shledal jsem však rybník, jenž dle mapy musel slout Hluboký, podle jakési paní, jíž potkal jsem před dvěma týdny se psem na hrázi Valchy, pak Trojanský. Po všelikerých neznatelných mezičkách spustil jsem se k němu co nejpřímější cestou. Nedaleko jeho jižního cípu nalezl jsem pomník natočený směrem jižním, na němž do kamene vytesaný nápis sděloval, že …"zde v pánu odpočívá rakouský vojín padlý 29. července 1866" a nápis v modré elipse postavené na výšku tuto informaci rozhojňoval o přesnou charakteristiku padlého - "Antonín Wiese / poručík 9. setniny 2. praporu c. k. 18. pěšího pluku Hradce Král. / Padl v Bitvě u Železnice 29. června 1866 / Narozen 26. 4. 1948 v Hradci Král." Oba nápisy upřesňovaly informaci z webového generální katalogu, že …." zcela zetlelou důstojníkovu mrtvolu nalezl až při žních r. 1866 rolník Trojan z Doubravice. Pohřbil ji na místě nálezu." Jméno rolníka pak dávalo smysl informaci neznámé ženy se psem z před dvěma týdny, že zmíněný rybník sluje tu Trojanský.
v těchto místech na břehu rybníka hlubokého pohřbil sedlák Trojan zetlelé již tělo c.k. podporučíka Wiesseho. Foto: L. Šlosar
zádumčivá hladina rybníka Hlubokého střeží tajemství posledních okamžiků c.k. podporučíka Wiesseho, stejně jako tak vrchol hory Tábor v dálce. Foto: L. Šlosar
ŘEŠENÍ ÚLOHY OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO. Duše má naplněna byla radostí. Všechny čtyři pomníky v trojúhelníku Železnice - Zámezí - Doubravice nalezl jsem sám, aniž bych musel obtěžovat "přítele na telefonu". Objevil jsem dávno objevené vlastními silami. Připadal jsem si jako příslušník máyského kmene, jenž právě v době kosmického věku konečně vynalezl kolo. Shrnul jsem nyní v duchu své dvoudenní - v časovém rozmezí čtrnácti dnů - absolvované pátrání a usnesl jsem se, že nejracionálnější a nejkratší cesta necesta ke shlédnutí všech hledaných pomníků z války roku 1866 musela by započíst na nádraží v Železnici na následující další trase: 1/ pomník sv. Václava v Nádražní ulici v Železnici - 2/ pomníky u kostela sv. Jiljího v Železnici - 3/ pomník na Valchovské stráni - 4/ cestou necestou podél lesíku rovnoběžně se železniční tratí Jičín - Turnova ke dvěma pomníkům v Zámezí - 5/ pomník neznámého vojína na severním břehu Valchy ze silnice ze Zámezí do Železnice - 6/ pomník na břehu rybníka Hlubokého v pokračování meze, po které jsem neúspěšně kráčel před čtrnácti dny. Při respektování existujících komunikací by pořadí navštívených lokalit muselo být zaměněno takto: 1, 2, 3, 5. 4, 6 ve stopách mého dnešního hledání.
stejně jako Máyům utajeno bylo kolo, neužívám dosud GPS, laskavému čtenářstvu přispěchá snad ku pomoci přiložená mapka s neuměle vloženými body označujícími nalezené pomníky
VZHŮRU NA TÁBOR!! Moje dnešní mise byla tak naplněna. Bylo mi třeba učinit další nápravu věcí z před čtrnácti dny - doputovat na Tábor. Obešel jsem rybník Hluboký po jeho východní straně, směrem severním doputoval jsem kol osamělého stavení na komunikaci, po níž odbočil jsem doprava a dospěl jsem na silnici vedoucí ze Železnice. Tady jsem si - částečně i za pomoci mapy - zrekapituloval, že bych od Železnice opačným směrem dorazil přímo k rybníku Hluboký tak, že bych město opustil pustil ulicí Zámeckou a po necelém kilometru za posledním domem města odbočil bych v těchto místech na kraji lesa nyní již v protisměru doleva mého dosavadního putování a po dalších 250 metrech bych k rybníku dospěl uličkou znovu doleva od cedule varující, že vjezd je povolen pouze obyvatelům domu čp. 317. Po stejné silnici ze Železnice, na níž jsem se nyní ocitnul, bych se nyní pohodlně dostal do obce Kyje, kdybych nezůstal i nyní sebou samým. Pustil jsem se totiž dále doprava do hlubokého lesa i svahu s úmyslem navázat na červeně značenou cestou, což podařilo se mi po četném tápání nepřehledným a členitým terénem. Po značené cestě vyhoupl jsem se na Kýjský hřbet, sestoupal jsem do obce Kyje, vystoupal ke zdejší železniční zastávce a poněkud již zemdlen podstoupil jsem odtud posledních 1,5 km stoupání s převýšením 190 metrů.
SETKÁNÍ NA TÁBOŘE. Do restaurace na hoře Tábor v nadmořské výšce 678 metrů nad mořem vpadl jsem ve 12,20 hod. Byl jsem - zcela určitě na rozdíl od obsluhujícího číšníka - mile překvapen klidem uvnitř, nebylo tu více než 10 hostí. Z nich Máša z Vrchoviny, s níž jsem se tu setkal čirou náhodou, jíž vydatně napomáhali jsme čilou elektronickou i mobilovou korespondencí po celý týden, zaujímala místo v boxu hnedle proti vchodu, sedmiměsíční anglický kokršpaněl strakáč Bud polehával jí u nohou. Poté, co jsem na toaletě zaměnil tričko, jež by se s úspěchem dalo ždímat, za flanelovou košili, jal jsem si nahrazovat vše, co mi bylo odepřeno v důsledku odklonění trasy před čtrnácti dny - dvěmi plzeňskými pivy v rámci předcházení žlučníkovým potížím, jednou česnečkou v rámci předcházení hladu a jednou turistickou vizitkou pro Turistický deník.
V POPELKÁCH. V restauraci na Táboře prvním lokem Prazdroje proměnil se totiž Luděk - amatérský a laický pátrač po pomnících z roku 1866 - v Luďka - sběratele turistických vizitek pro Turistický deník. Rozdíl mezi nimi spočinul v tom, že první z nich byl na svou misi připraven takořka dokonale, druhý z nich evidentně vzal své poslání na lehkou váhu. Kdyby tomu tak nebylo, zavelel by dozajista za další turistickou vizitkou pokračovat po červeně značené cestě do Košova, posléze pak přes Morcínov na Zadní Popelku a odtud po zeleně značené cestě na Lomnici. Takto sestoupali jsme křížovou cestou, až doputovali jsme na kraj Lomnice nad Popelkou, kde chopila se nás ulice Josefa Kábrta, jež kol restaurace Na Karlově dovedla nás do parčíku, kde si nás přebrala další nekonečná ulice Smetanova, jež doprovodila nás zdárně do lyžařského areálu V Popelkách. Restaurace stejného jména nalézala se na malém svahu proti lyžařským můstkům. Dostalo se nám tam vlídného přijetí - od hostinského i mladých lidí posedávajících u pultu. K duhu přišlo tu i pivo, sklenička Jelzina a hlavní cíl mé návštěvy - další turistická vizitka.
skokanský můstek v lyžařském areálu V Popelkách slouží rovněž co rozhledna. Foto: L. Šlosar
restaurace V Popelkách slouží k účelu jedinému - k osvěžení návštěvnictva, vpravo pozorné oko čtenářovo spatří Mášu, ještě níže mezi zábranou Buda. Foto: L. Šlosar
SPOKOJENOST NA ZÁVĚR. V závěru měli jsem tolik času, že nechali jsme se svést ulicí Smetanovou až do ulici Poděbradovy a odtud na Husovo náměstí, odkud jsme na nádraží v Lomnici kličkovali ještě ulicí Komenského a posléze podél kolejí. Byl jsem velice spokojen s naplněním všech cílů, jež vložil jsem do turistického dne naplánovaného v poněkud dobrodružnějším ladění, stejně tak i s počasím, jež nastavilo mi milosrdnou tvář, neb nepršelo a počáteční mlha rozplynula se alespoň v polojasné počasí, konečně pak od pobytu na hoře Tábor i s příjemnou společností, v níž novicem pro mě byl Bud, z něhož klube se čilý pes hodný společenství s pilnou turistkou, neb na Tábor doputoval po svých až z Vrchoviny blíže Paky Nové a odtud po odpočinku nepozbýval známek činorodosti a zvídavosti až do příjezdu vlakem Paky Staré, kde všichni jsme se rozloučili.
pohled do turistického mého deníku prozrazuje, že nejen pomníky, nýbrž i dvě turistické vizitky, zúročily mé sobotní snažení
VEPŘOVÝ STEAK BEZ ČOKOLÁDY. ČOKOLÁDA BEZ VEPŘOVÉHO STEAKU. Moje putování za pomníky roku 1866 neznámým terénem mimo rámec turistického pochodu potvrdilo, že expediční pochod je nejlépe naplánovat samostatně, je třeba vyhradit si více času na menší vzdálenost. V restauraci si přece v rámci jedné porce poroučíme buď vepřový steak a nebo čokoládu - rozhodně však nikoliv obojí najednou do jednoho talíře, neb vůči sobě neladí, a host navíc ani jeden z obou pokrmů řádně nevychutná.
Poslední pochod roku /01. 11. 2008/ aneb Vepřový steak s čokoládou
Úvodní naše kroky na Posledním pochodu roku na trase 37 km lehce poznamenala malá naše nesoustředěnost již těsně po startu ještě v Nové Pace za parkem, v jejímž důsledku následovali jsme žlutě značenou cestu vedoucí na Lázně Bělohrad. Naštěstí u železniční stanice Nová Paka včas nasměrovali jsme se postupně na modře značenou cestu a později na tu správnou žlutě značenou směrem na Studénku, Stav, Dřevěnici až k rozcestí u Tužína na jedinou kontrolu pochodu. Až na úvodní extempore plynula trasa pochodu v poklidu, bez zvláštních příhod, hloubavějšího diváka zarazil by možná toliko fakt, že jsem celou cestu šel s Mirkem z Lipovky a že své kolegy z minulého pochodu v Bohuslavicích nechal jsem daleko za sebou. Ke svému počínání měl jsem však své důvody.
početný peloton ve složení zleva Ivan z Čisté u Horky, Jirka z Hrádek, Milan, Jana a Káťa z Lomnice n. P., Jožina z Čisté u Horky, Vláďa z Jilemnice a Maruška z Trutnova včas odhalil záměnu žlutě značených cest a za Studénkou již pokračoval po té správné. Foto: L. Šlosar
výhledy na Kumburk při klesání ke Stavu nelze mezi vybranými obrázky z pochodu opomenout. Foto: L. Šlosar
jediná kontrola pochodu u Tužína, na níž je vpravo v černém zachycen můj kolega z první třetiny trasy Mirek z Lipovky, byla na trase posledním místem, kde spatřil jsem více lidí pohromadě. Foto: L. Šlosar
Na ulici mě často zastavují - tahajíce mě přitom nepříjemně za rukávy - i neznámí lidé a dotazují se mě, zda už nejsem přesycen pravidelnými pochody po známých místech v Podkrkonoší. Na svém posledním přednáškovém turné byl jsem nucen čelit stejným otázkám například od frekventantů námořní akademie v Roudnici nad Labem nebo od bezdomovců při aktivu pod mostem Inteligence na jeho chuchelské straně. Mé odpovědi ve smyslu tom, že zdejší překrásná krajina se jejímu obdivovateli přesytit nemůže, mé posluchače příliš neuspokojily. Snad tedy přesvědčím alespoň čtenáře následujícím vyprávěním.
S ohledem na to, že propozice Posledního pochodu roku pořádaného odborem KČT Nová Paka byly dostatečně sdílné, jeho avizovaná trasa 37 km inspirovala mě k tomu, že jsem si na webu z generálního katalogu pomníků roku 1866 ze sekce Jičín vytáhl osm pomníků z války roku 1866 vážící se k průchozímu místu pochodu Železnici, jež mínil jsem vyhledat. Protože tyto pomníky vyskytují se na ploše pomyslného trojúhelníku s vrcholy Železnice, Zámezí a Doubravice, což představovalo zacházku mimo trasu pochodu, zkrátil jsem si předtím naopak část jeho trasy mezi kontrolou na rozcestí u Tužína a Železnicí tím, že jsem vědomě neabsolvoval ohyb předepsané trasy na rozcestí pod Újezdcem, a že jsem do Železnice pílil rovnou po silnici přes Radim, Soběraz a Těšín.
V Radimi jsem si ovšem z centra vsi odskočil stranou na hřbitov ještě se podívat na desku věnovanou poručíku c. a k. 18. pěšího pluku Františku Bystronovskému /omylem uvedenému zde jako Bistřenskému/, který 30. 06. 1866 zemřel v Dřevěnici následkem rány do prsou utržené den před tím v bitvě u Jičína /nachází se na zdi hřbitova vlevo od vchodu/ - to aby mé necvičené oko uvyklo pomníkům z války roku 1866 při jejich hledání ve volném neznámém terénu. Zarazilo mě tu, že hrob Josefa Váchala hned proti vchodu byl jaksi ochuzený, dvě návštěvnice hřbitova mě na můj dotaz upokojily odpovědí, že kříž z hrobu nachází se v opravě.
z roviny mezi Radimí a Těšínem nabídly se mi četné nerušené výhledy, mezi nimi i na Zebín a osamělý strom. Foto: L. Šlosar
K farnímu kostelu sv. Jiljí, opata v Železnici přibyl jsem za neuvěřitelně - na začátek listopadu - teplého počasí /na sluníčku dosahoval teploměr dozajista k 20° C/, jež mě překvapilo již ráno po šesté, když spěchal jsem pěšky ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově. Pomník věnovaný brigádě c. k. generálmajora von Pireta nalezl jsem bez potíží, byl to onen první - nižší - ze dvou nacházejících se vpravo před vchodem do areálu kostela. Starý hřbitov uvnitř areálu ukrýval několik málo desítek starých hrobů, takže byl ušetřen náporu návštěvníků v předvečer dne Památky všech věrných zemřelých či latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum nebo chcete-li v předvečer Dušiček.
Pomník faráře železnického a čestného měšťana jičínského a železnického Antonína Müllera nalezl jsem přibližně v prodloužení severní stěny kostela uprostřed hřbitova. K prusko-rakouské válce váže se pomník proto, protože farář Müller ošetřoval s kaplanem Vaníčkem raněné vojáky na statku Josefa Holce v Zámezí čp. 22 po bitvě u Jičína. Na hřbitově měl se nacházet ještě pomník na hrobu c. a k. setníka Kovaříka, kdybych neměl informace o tom, že nachází se v opravě, strávil bych na starém hřbitově v Železnici ještě více již zbytečného času.
Na to udělal jsem si krátkou zacházku pod kostelem směrem jižním k nádraží po zeleně značené cestě a po asi 800 metrech vpravo za domem čp. 330 nalezl jsem sochu sv. Václava /od nádraží z opačného směru je vzdálena odhadem 500 metrů/. Nápis na podstavci. "Památce zde padlých rakouských vojínů v boji o Zámezí u Dílce 29. června 1866" dokládá vztah sochy k válce 1866. Již předtím ze zmíněného generálního katalogu vyčetl jsem, že v místech poblíž sochy byl původně hrob 5 c. k. vojínů - tří od 29. praporu polních myslivců, jednoho praporního trubače a jednoho vojína od 1. pluku polního dělostřelectva. Nad tímto hrobem stál pomník se sochou sv. Jana Křtitele. Když však r. 1903 byla stavěna přístupová komunikace z obce k dráze, hrob byl exhumován - ostatky padlých uloženy v hrobce ossaria ve Kbelnici, socha sv. Jana Křtitele umístěna na vojenský hřbitov. Na místě zaniklého hrobu pak byla postavena socha sv. Václava.
Vrátil jsem se ke křižovatce pod kostelem a přešel jsem doleva do ulice Zámezní odvádějící poutníka z městečka směrem západním. Asi 600 metrů od křižovatky /200 metrů od nového hřbitova na západním konci obce/ po mírném klesání nalezl jsem odbočku doleva k rybníku Valcha a po jeho hrázi jsem po dalších asi 400 metrech doputoval po krátkém stoupání ke kříži na Valchovské stráni. Jsou zde pohřbeni vojáci od c. k. 18. pěšího pluku, padlí zde při útoku na Zámezí. Kuriozitou je, že s nimi tu spočinul i kolovrátkář z Valdic Josef Kubánek, který zde den po bitvě padlé obíral a pruskou hlídkou byl zastřelen.
- z obrázků navštívených památek z války roku 1866 dávám v této reportáži k lepšímu ten nejcennější, protože jediný ukrytý ve volném terénu - kříž na Valchovské stráni. Foto: L. Šlosar
Tím moje mise za pomníky roku 1866 skončila, k dalším dvěma pomníkům v těsném okolí Zámezí pokročilý čas 12,45 hod. mi doputovat nedovolil. Prošel jsem alespoň stezičku po severním břehu rybníka, někde snad v blízkosti dalšího pomníku, jenž však nenalezl jsem, a vydrápal se znovu na silnici Železnice - Zámezí. Nato po nejbližší mezi vydal jsem se poli směrem k Táboru. Někde přede mnou musel se zřejmě nalézat rybník Hluboký, zvaný Trojanský, s dalším pomníkem z války roku 1866. Leč uzoučká mez svedla mě oklikou doleva téměř k Zámezí ke dvěma malým malebným rybníkům, odkud jsem cestou necestou dostal se postupně na úzkou stezičku, posléze na širší cestu k nějaké usedlostí a nad ní na kraj obce Doubravice. Bylo 13,30 hod., a já jsem začal mít starosti, zda dostanu se včas do cíle.
v malebné krajince mezi Zámezím a Doubravicemi úzká nepatrná mez přivedla mě na k prvnímu z malých rybníčků. Foto: L. Šlosar
Po silnici mírným stoupáním přibyl jsem do obce Kyje na červeně značenou cestu již na trasu pochodu, po které mi itinerář předepisoval vystoupat na Tábor. Protože jsem měl málo času a nebyl jsem mocen potřebné chůze až na doraz, vystoupal jsem po silničce po úbočí Tábora poněkud doprava do obce Chlum. Zde jsem na trasu pochodu navázal opět a definitivně a - značně unavený a žíznivý - z posledních zbytků sil doputoval jsem po červeně značené cestě přes Ploužnici, Žďár, kol Klepandy a přes Brdo do cíle v sokolovně v Nové Pace.
výhledy na Kumburk /vlevo/ a Bradlec ze silničky vedoucí od železniční zastávky Kyje do Chlumu uvádím z důvodů dokumentárních jako raritu, neb napříště dozajista věnuji úplnou energii nepříjemnému stoupání již rovnou na Tábor. Foto: L. Šlosar
Přestože jsem byl již smířen s tím, že nestihnu vlak v 16,22 hod., podařilo se mi dojít do cíle natolik včas, že jsem stačil požádat pořadatele Josku z Nové Paky mimo pořadí fronty o diplom, doklusat zpět necelých 100 metrů na železniční zastávku město, a zmíněný vlak jsem za přispění jeho pětiminutového zpoždění stihnul. Měl jsem takovou žízeň, že jsem si ve Staré Pace - využiv zde desetiminutové přestávky - zakoupil jedenapůllitrovou láhev Ondrášovky, kterou jsem ještě ve vlaku za půlhodinu vypil, později podpořiv tento radikální přísun tekutin ještě zkonzumováním jednoho piva v bývalé restauraci Antigue v Trutnově u nádraží.
Moje putování za pomníky roku 1866 neznámým terénem v rámci turistického pochodu potvrdilo, že turistický pochod v zásadě s výletem expedičním směšovat nelze, pro druhý případ je třeba vyhradit si více času na menší vzdálenost. Spojování obou variant v míře, v jakém jsem si je naplánoval, je stejně nesmyslné jako poručit si v restauraci v rámci jedné porce vepřový steak a čokoládu - oboje vůči sobě neladí, a host navíc ani jeden z obou pokrmů řádně nevychutná. Kvapná přítomnost dálkoplaze v cíli je pak projevem neúcty vůči pořadatelům.
Přece jsem však svého dobrovolně zvoleného údělu včetně nenalezení čtyř pomníků a nuceného opomenutí vrcholu hory Tábor neželel. Všem dnům mým turistickým dozajista konec není, pročež věřím, že se do oněch míst zase podívám.
Pojďte s námi /25. 10. 2008/ aneb Na cestě ze Zeleně louky do oblastní nemocnice v Trutnově
V sobotu ráno jsem si pěkně přispal, protože jsem vstával až minutu před šestou hodinou. Protože jsem potřebné věci zabalil do svého batohu již v pátek večer, byl jsem na cestu ze svého bydliště na Zelené louce v okrajové části Trutnova do oblastní nemocnice v Trutnově docela slušně vyspalý.
Když jsem byl ještě doma při snídani v nejlepším, prozvonila mě Maruška, že jsou připraveni pro mě na Zelenou louku dojet Ivan a Jožina z Čisté u Horky. Přivítal jsem tuto nečekanou nabídku velice, jen jsem musel své hodování přerušit, protože mi v určitém napětí několikrát zaskočilo, a nechtěl jsem cestu ze svého bydliště na Zelené louce do oblastní nemocnice v Trutnově uspíšit jako pacient v sanitce.
Díky Ivanovi a Jožině ještě s Maruškou a Vláďou dorazil jsem do Sportklubu v Bohuslavicích nad Úpou na start pochodu Pojďte s námi již o půl osmé. Atmosféru pochodu užívali jsme si tu celou hodinu. Vědom si přerušeného ranního domácího hodování, kopnul jsem tu do sebe ke snídani ještě dvě piva, takže jsem se náležitě posilnil na cestu ze svého bydliště na Zelené louce do oblastní nemocnice v Trutnově.
na startu se nám pořadatelé představili nejen in natura s perfektní organizací pochodu, ale také na svém razítku
na startu - plnými doušky dýchajíc atmosféru báječného pochodu v Bohuslavicích - pookřála i naše skupina ve složení zleva Maruška z Trutnova, Ivan z Čisté, Vláďa z Jilemnice, Luděk z Trutnova a Jožina z Čisté. Foto: neznámý kolempřítomný
Mému dnešnímu záměru nahrávala trasa 25 km, stačilo její rozhodující část absolvovat v protisměru, což nevadilo, protože na trase nejsou stavěny kontroly, a místo do cíle ve svém putování započatém dnes na Zelené louce pokračovat do oblastní nemocnice v Trutnově, jen jsem si musel proti svému přesvědčení vyžádat od pořadatelů diplom předem.
Mile mě překvapili mí přátelé, protože tuto improvizovanou trasu rozhodli se absolvovat solidárně se mnou, přestože - jak se na správného dálkoplaze sluší - mířili do cíle v Bohuslavicích, nikoliv jako já ze Zelené louky do oblastní nemocnice v Trutnově.
Do Sedmidomí vystartovali jsme hezky poctivě, tedy nikoliv po silnici, nýbrž do svahu k místní železniční zastávce, kde snad cestujícímu byla jízdenka naposledy prodána v dobách, kdy točené pivo stálo 5 Kč. Při prudkém stoupání sledovali jsme zázrak, jenž opakuje se miliony let, ale přece je větším divem než všelijaké psychadelické efekty nebo olympijské ohňostroje, jež jsou jen - stejně jako napínavé filmy v televizi místo vlastních, aktivně prožitých, byť třeba obyčejných prožitků - jen náhražkami, neb onen zázrak páchán je samotným Kosmickým Universem - sluníčko totiž prodíralo se skrze zdánlivě neprostupný závoj mlhy.
úchvatné divadlo spatřované ze svahu k bohuslavické železniční zastávce odehrává se miliony let na této planetě, my však mnohem častěji sledujeme divoké filmové přestřelky v televizi. Foto: L. Šlosar
V poslední levotočivé zatáčce v serpentinách Kvíčaly směrem do Úpice si ještě dlouho budu vybavovat příhodu, jíž zažil jsem tu letos 16. srpna při 1. etapě DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší. V přítmí deštivého dne seděla tu srna a nevyplašily ji ani mé rychlé kroky. Teprve když jsem ji fotografoval, náhle poskočila a posunula se jen několik metrů před sebe podél cesty vláčejíc za sebou obě zadní nohy. Prožij jsem tehdy podobné pocity jako předtím v životě několikráte - litoval jsem, ale nedokázal jsem pomoci. Díky Bohu, že dnes tu začínal krásný sluneční den, že jsme nešel sám a že v zatáčce nikdo neseděl. Beztak mi stačil pocit, že jsem dnes ze svého bydliště na Zelené louce započal cestu do oblastní nemocnice v Trutnově.
kříž na Kvíčale v popředí modré oblohy symbolizuje klid a mír jednoho z podzimních krásných dnů. A. D. 2008. Foto: L. Šlosar
tento obrázek pořízený o dva měsíce dříve na úbočí Kvíčaly - jako vystřižený z hororu - mě v duchu pronásledoval hodně dlouho a vybavil se mi také při pochodu Pojďte s námi - včetně směsice pocitů lítosti a neschopnosti pomoci. Foto: L. Šlosar
Na kraji Úpice pokračovali jsme po levém břehu Úpy, turistické značení na náměstí nás vůbec nelákalo a po nějaký čas lákat nebude - když jsem tam naposledy loni 22. září odpoledne popíjel lahvové pivo, ani mi nepřišlo na mysl, že dravému ranému českému kapitalismu padne za oběť místní oblíbená trafika vedle hotelu Beránek, jež poskytovala asyl nejen osobám po tisku prahnoucím a sázkařům, ale též poutníkům lačnícím po občerstvení - nejen pivem, ale i něčím ostřejším. Sic transit gloria mundi! Určitou satisfakci a nápravu křivd znamenala pro nás cukrárna v Palackého ulici na druhém kraji Úpice provozovaná společností Maraton, a. s. Při kávě a zákuscích shledali jsme, že tu bylo nejen vlídno, ale i levno. Mému tělo dostalo se tak další výživy, jež umožnila mi později úspěšně a včas podstoupit započatou dnes ráno cestu na Zelené louce do oblastní nemocnice v Trutnově.
Na odkrytém terénu shlédli jsme pod námi sluncem ozářené Batňovice a před námi vlevo Rtyni, nad nimi poněkud dále Jestřebí hory, jež s definitivní platností vítězně manily se ze zbytků mlžného oparu. Nemohl jsem odtrhnout od nich svůj zrak, taky proto, že tudy za několik desítek minut bude pokračovat má cesta ze Zelené louky do oblastní nemocnice v Trutnově.
Městečko Rtyně teď před časem poledním těšilo se snad z posledních trochu tepelně výživných paprsků letoška /kolikrát ještě v předzvěsti definitivního konce překrásného podzimu letos přisoudím slunečnému sobotnímu dni adjektivum "poslední?"/. Jeho poklid narušovali pouze lidé přicházející z vlaku, jenž právě přijel. Příbuzné své manželky nenavštívil jsem tu, neb by mě to příliš zdrželo na té mé cestě ze Zelené louky do oblastní nemocnice v Trutnově.
baroko je v Úpici zastoupeno také na jejím kraji v Palackého ulici při zeleně značené cestě směrem na Rtyni. Foto: L. Šlosar
Ze Rtyně nepokračovali jsme dle itineráře /pokud bychom přetransponovali jeho poselství do protisměru trasy/ kol haldy do Malých Svatoňovic a posléze k hornímu kraji Markoušovic přes Zadní Hory těsně pod Pasekou. Had pěti účastníků pochodu Pojďte s námi stoupal místo toho silničkou zleva po úbočí Kamenice na Odolov. Na jeho čele šel jsem nezvykle já, pouze u sochy Panny Marie - do modra laděné - na chvíli jsem zastavil. Dnes mi moje nálada dovolovala fotografovat jen zřídkavě a jen kříže a sochy, vždyť i tuto reportáž rozhodl jsem se napsat jako memento dodatečně. Nahoře ve tři čtvrtě na dvanáct před hospodou U Lotranda, kde zrovna bylo zavřeno, rozloučil jsem se dnes se svými přáteli definitivně. Pouze já totiž dnes spěchal jsem - již od rána ze Zelené louky do oblastní nemocnice v Trutnově.
ač nevěřící v tom ortodoxním slova smyslu při soše Panny Marie pod Odolovem jsem se na okamžik přece zastavil. Foto: L. Šlosar
Následující chvíle tolik zbožňuji! Jdu plynulým a svižným tempem, takovým jaké mi má kondice umožňuje, nikoliv však na krev a také ne pod knutou nemilosrdného času, ale na druhé straně bez velké časové rezervy. Cestu znám natolik, že ani na jednom místě nezaváhám - pouze na jediném neznačeném úseku při klesání po Panské cestě za Bílým kolem dávám pozor, abych odbočil z asfaltové cesty doprava na značenou cestu, po které bych přispěchal zleva z Malých Svatoňovic, pokud bych se držel trasy dle itineráře. Teplota je tak akorát, okolní sluncem ozářená krajina je báječnou kulisou mého snažení. Jen kdybych teď spěchal do cíle a nemusel jít ze Zelené louky do oblastní nemocnice v Trutnově.
Místnost staré chalupy v Markoušovicích - "občerstvení u Josefa II.", dnes v tomto roce naposledy otevřené - byla zcela naplněna, jen taktak jsem se uskrovnil mezi trojicí turistů z Nového Města nad Metují - Jardu, Miloše a Milana. Že došlo točené pivo mě vůbec nebralo, tolik času jsem stejně neměl, mou naplněnou touhou tu dnes byl červený punč, neb bylo mou povinností dorazit řádně vydezinfikován ze Zelené louky do oblastní nemocnice v Trutnově.
"občerstvení u Josefa II." se chlubí i pěkným razítkem
Když překlenul jsem bahnitý úsek pod Hůrou a dospěl jsem těsně po druhé na kraj Lhoty, ukázalo mi také Kosmické Universum svou usměvavou slunečnou tvář. U autobusové zastávky postávala tu osamělá paní a za tři minuty přede mnou přistál autobus místní dopravy. Stačil jsem tak ještě uhasit narychlo žízeň v restauraci Hawaii v konci Gorkého ulice na Kryblici.
Od tří hodin na "čtverci" v 1. patře staré budovy oblastní nemocnice v Trutnově na oddělení chirurgie lišil jsem se nápadně od ostatních návštěvníků svým luzným, turistickým zjevem, a pranic m to nevadilo, naopak velice dobře mi to činilo. Jako dozajista jediný z návštěvníků vykonal jsem za svou dočasně hospitalizovanou manželkou cestu autem ze Zelené louky, pěšky z Bohuslavic nad Úpou přes Sedmidomí, Kvíčalu, Úpici, Rtyni, Odolov, Bílý kol, Markoušovice do Lhoty a odtud autobusem do okresní nemocnice v Trutnově.
Dosud jsem se bohužel nenaučil radovat se denně z toho, že jakýmsi milosrdenstvím nenacházím se třeba v takovém stavu jako například pacient či pacientka vyhlížející však o dvacet let starší, s kolostomií, nehybnou levou rukou po mrtvici a bolestmi od metastází. Zatím pouze dokážu děkovat Kosmickému Univerzu a Nejvyššímu řádu za to, že do nastávajících dob vždy nejistých, někdy úzkostlivých, pronikám stále prostřednictvím uklidňující a vlastní - z pohledu dnešních zážitků nepatrné - bolesti hojící chůze.
Podorlický šmajd /18. 10. 2008/ aneb Pometujská idylka
S turistickými pochody je to jako s lidmi - pro některé máme větší slabost. Důvody obliby toho kterého pochodu jsou ryze subjektivní - stejně jako v případě lidí. Pochody si oblibujeme kvůli trasám či krajině, především kvůli atmosféře pochodu, jeho zázemí i pořadatelskému sboru, zvláště když si jeho členové oblíbí nás, jako je tomu třeba v Jablonci nad Jizerou nebo teď naposledy v Novém Městě nad Metují.
Počáteční poklid pochodu Podorlický šmajd nastartovalo osobní přivítání manažerem pochodu Milanem ve dveřích haly novoměstské sokolovny. Štamprdlátko slivovičky pro účastníky obzvláště milé bylo již příjemným bonusem navíc - možná i proto, že pořadatelům připadlo, že jsem to byli my, kteří na čele pomyslného pelotonu přitáhli v sobotu po půl osmé z nedalekého nádraží na start pochodu snad celé osazenstvo přeplněného vlaku od Náchoda.
vyznačený vchod do sokolovny v Novém Městě n. M. hlásí, že uvnitř je vše připraveno pochodníkům vstříc, dost možná, že i psy venku jsou připraveni k přitažení zemdlelých poutníků do cíle. Foto: L. Šlosar
Na startu využili jsme možnosti nabrat sobě do sytosti četných propagačních materiálů - já například malého průvodce městem, letáku městského muzea a galérie Zázvorka, mapy a jízdního řádu cyklobusových tras do Orlických hor, místní infostránky Nového Města nad Metují a tří dalších měst a propagační brožuru Duszniků Zdrój, jednou se budou hodit. Atmosféru pochodu vychutnali jsme náležitě proto, že jsme na startu strávili celou hodinku.
Důvodem zdržení nebylo počasí, to se od nočního deště lepšilo - bylo ještě pod mrakem, ale na oblohu začala již plíživě pronikat modravá místa. Nejprve mířili jsme totiž do informačního centra pro turistickou vizitku Nového Města nad Metují. Město má dokonce centra dvě. Dle internetu mělo mít otevřeno od 9 hod. informační centrum v ulici Na Zadomí, ale shledali jsme je do časového rozmezí od 13 do 16 hod. za zavřené. Vraceli jsme se trochu zklamaně zpět, když jsem ke svému překvapení zjistil, že blízké druhé informační centrum U Zázvorky má naopak otevřeno, ač dle internetu právě ono mělo v sobotu ctít až výše uvedenou otevírací dobu. Vůbec to nevadilo, důležité je, že obě centra dohodla se ku prospěchu návštěvníků a že jako celek fungují i v sobotu v časových rozmezích od 9 do 12 a od 13 do 16 hodin.
Sestoupali jsme posléze po schodech pod městské hradby, prošli jsme kol umělého divočáka Divočaurus sudus vylézajícího ze sudu na pokyn kolemjdoucích a kol cedule se svérázným příspěvkem o globalisaci od Středoprsta Hradčanského, v blízkosti koupaliště městského navázali jsme na městský okruh, po úzké stezce pokračovali jsme podél Metuje, až konečně po asi dvoukilometrovém prologu navázali jsme blízko sokolovny na začátek trasy pochodu. Po cestě převážně vedené pod prudkým svahem při břehu Metuje doputovali jsme na Peklo, kde tradičně očekávala nás první kontrola pochodu.
cesta z Nového Města nad Metují do Pekla nikdy nezevšední, zvláště jsou-li tu k vidění takováto romantická zákoutí. Foto: L. Šlosar
vodník u Bartoňovy útulny v Pekle má vysmáto, slunce svítí, žádná povodeň nehrozí a od pana Jiráska už nehrozí, že se do něj bude zase strefovat jako ve své povídce V Pekle. Foto: L. Šlosar
V místě slujícím Ostrovy o další dva kilometry dále proti toku Metuje nalezli jsme kontrolu druhou, jíž držel tiskový mluvčí známé novoměstské trojice Miloš, otevřeno tu bylo i občerstvení, u kterého pejsek barvy bílé upozorňoval na sebe lapáním tenisového míčku přímo ze vzduchu. Využil jsem tu příznivé situace a nechal jsem si tu přes řeku ukázat litinový kříž na pyramidě z araukaritů s mramorovou deskou. Až tudy budu procházet za velkých veder a nebude-li zbytí, ke kříži z války roku 1866 se přebrodím.
V tom čase před jedenáctou se definitivně vyjasnilo a od té doby začalo býti naším věrným průvodcem jasné slunečné počasí. Na kontrolu dorazila za námi výprava polských účastníků pochodu. Jediný muž, zároveň vedoucí výpravy a velký sběratel, projevil - a s ním i část skupiny - zájem o naše osobní razítka, totiž Marušky, Vládi a moje, abych konečně představil své souputníky. Přestože sluníčko již nevydávalo tolik tepla, umožnilo nám posedět venku po delší dobu při dobrém pivu a družném hovoru s Milošem.
místo zvané Ostrovy stalo se místem delšího našeho zastavení, zásluhu na tom má i vlevo uprostřed Miloš z Nového Města nad Metují. Foto: L. Šlosar
Čtenářům jistě neušlo, že každému pochodu přiřazuji nějaký hlavní podtext. Před třemi týdny Teplicko-adršpašská 33 byla pochodem "krajinovým", před čtrnácti dny okolo Mladých Buků hlavním cílem bylo "máknout si", čili šlo pochod "kondiční", před týdnem "tam blízko řeky Jizery" absolvoval jsem pochod "objevovací a znovuobjevovací" … a dnes … nuže dnes to bude pochod "pohodový" či "selankový".
Barvy podzimu, mezi nimiž převažovala červeň a žluť, vychutnali jsme si opět na pozvolném protisměrném stoupání směrem na Lipí při částečných výhledech do hlubokého údolí Metuje, jež jsme právě opustili. Před Lipím potěšili jsme se zřetelnými výhledy na Náchod. Restaurace U Nováků v Lipí měla se spíše jmenovat U Nguyenů, pivo zde točil mladý Vietnamec, ale svou práci zastával stejně dobře jako kdekterý český hostinský, za absenci razítka jistě odpověden nebyl. Při dalším pozvolném stoupání potkali jsme tři tmavěhnědobílé, zdánlivě navlas stejné psy, a u ohrady pohladili jsme si krásné ušlechtilé koně, kteří nechali se nalákat na jablka.
na ojedinělém průseku při výhledech do hlubokého údolí Metuje vychutnávali jsme rovněž krásy podzimu. Foto: L. Šlosar
V Jiráskově chatě na Dobrošově bylo nabito, takže jsme seděli tentokráte v jejím křídle o výhledy ochuzeném. Cítili jsem si tu jako vždy dobře, obsluhují tu tradičně elévové ze Střední školy hotelnictví a turismu v Hronově a ti se bez výjimky vždy snaží své budoucí povolání vykonávat poctivě. Navíc mě v taštičce určené pro drobný peníz hřála turistická vizitka chaty. Za účelem získání další turistické vizitky opustili jsme opět krátce trasu pochodu, nyní k pevnosti Dobrošov. V nadmořské výšce okolo 600 metrů doprovázely nás překrásné výhledy - především na Ostaš, Hejšovinu, Bor či Náchod. Po zakoupení vizitky navázali jsme na trasu pochodu ještě na úbočí Dobrošova v osadě Amerika.
pevnost Zelený N S 75, jež je výchozím místem expozice pevnosti Dobrošov, se fašistům zničit nepodařilo. Foto: L. Šlosar
V Náchodě těsně za pivovarem zabočili jsme doleva a po ulici Na Strži až k zimnímu stadionu sledovali jsme po našich pravicích opět Metuji tentokráte po jejím toku a po levicích pestré rodinné domky. Na jednom místě Metuje zúžila se na pár desítek metrů v malý potůček.
V administrativní části Náchoda Bražci jsme Metuji překlenuli a sledovali její tok po pravém břehu. Užuž to vypadalo, že dojdeme znovu k místu zvanému Ostravy - ovšem po protějším břehu Metuje - a tím i ke kříži, jenž sledovali jsme předtím dopoledne přes řeku. Přehledné vlastní značení pochodu nekompromisně však donutilo nás příbřežní cestu - pravděpodobně ke kříži vedoucí - opustit. Dlouhou stoupající lesní cestou - na jednom místě skrze průsek umožňující nám na chvíli spatřit Lipí, Jizbici a Dobrošov a na jiném místě zatáčející téměř do protisměru - vyhoupli jsme se na turistické značení nedaleko Přibyslavi. Na asfaltové cestě do obce vedoucí sledovali jsme opět zrakem okouzleným výhledy na Dobrošov.
poslední výhledy na Dobrošov, Lipí a Jizbici rozprostřely se před námi na asfaltové cestičce vedoucí do Přibyslavi. Foto: L. Šlosar
Přestože se již dříve skrze mobil po nás pořadatelé poptávali, neodolali jsme v Přibyslavi zdržet se krátce v restauraci Na Bačce U Martinců, dříve - jak připomínalo její razítko - Pod koníčkem, zde jsme naopak odolali svodům zúčastnit se kachních hodů. Zbylé tři kilometry do Nového Města nad Metují skrze utěšenou čtvrť rodinných domků - Krajské předměstí slující -bylo již triumfálním završením nejdelší dnes nabídnuté dvacetišestikilometrové trasy pochodu, prodloužené však ke třiceti kilometrům. V cíli nás jako zcela poslední očekával opět Miloš z Nového Města nad Metují a jako na startu nabídl nám jablek. Do odjezdu vlaku v 18,20 hod. zbývalo natolik dosti času, že zdrželi jsme se ještě v páté hospodě - v Rychtě, kde sledovali jsme zuřivý finiš fotbalistů F. C. Liverpool ve 2. poločase proti Wigan Athletic F. C /3-2 z 1-2/.
Na oficiální nejdelší trase 26 km nechyběla stoupání a často jsme šli zostra. Přece ještě více než kdy jindy mohli jsme do sebe vstřebávat půvab podzimní krajiny. Sluníčko ukázalo nám rovněž svou příznivou tvář. Krajina nešetřila na četných výhledech. Bylo hojně času na posezení u pěnivého moku. Bylo lhostejno, zda z Nového Města nad Metují odjedeme v 16,20 či v 18,20 hod. Za celý pochod jsem se dokonce nepodíval na časový údaj na displeji mého mobilu. Pochod Podorlický šmajd do kategorie "idylka"zaškatulkoval jsem si zcela oprávněně.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Jizerských hor /15. 11. 2008/ aneb MEZI SMĚDOU A DESNOU /napsal Jan z Jičína/
Za posledním puchýřem /14. - 16. 11. 2008/ aneb PUCHÝŘOVÝ TRIPTYCHON ZE SEVERNÍCH ČECH /napsala Maruška Beruška/
Výlet na Broumovsko /01. 11. 2008/ aneb MEZI METUJÍ A STĚNAVOU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor /15. 11. 2008/ aneb Mezi Smědou a Desnou /napsal Jan z Jičína/
Město HEJNICE mne vítá v sobotu 15. 11. 2008 v 8.15 hodin. Na zdejším nádraží jsem letos potřetí: zatímco podvakráte jsem odtud po pěší túře odjížděl, tentokrát jsem na počátku listopadového výšlapu, na kterém půjdu zcela sám Jizerskými horami k Tanvaldu. Od nádraží jdu 500 metrů ke chrámu Navštívení Panny Marie; omítka jeho věží je od mého posledního zdejšího zastavení dokončena, stavební firma již rozebírá lešení. U rozcestníku kontroluji barvy směrovek - potěšen, že situace v terénu je v souladu s naší turistickou mapou. Tři kilometry půjdu teď po žluté. Po schodech u chrámu sestupuji k řece, která se jmenuje SMĚDÁ. Brzy přejdu most, abych pokračoval mezi rodinnými domy; nepřemýšlím, ve kterém místě přechází plynule město Hejnice v obec Bílý Potok pod Smrkem. Kopce jizerské odtud vyhlížejí mohutně. Nad Ořešníkem i Frýdlantským cimbuřím proplouvá mlha; dává přemýšlet o tom, zda během dne ztratí se, anebo zhoustne. Opouštím lidská sídla a vstupuji do listnatého lesa, jdu k rozcestí LIŠČÍ CHATA.
chrám Navštívení Panny Marie v Hejnici, vlevo za věžemi Ořešník. Foto: J. Vaníček
řeka Smědá. Foto: J. Vaníček
Přecházím na značku zelenou a stoupám zpočátku pohodlnou cestou, která se však vbrzku promění v kamenitý horský chodník. Vzrostlý bukový les zaslouží si svou pozornost: ne všude jsou bučiny k vidění na mnohahektarové rozloze. Po kamenech pádí ČERNÝ POTOK. Cestou přicházím k odbočce z hlavní trasy, jež láká k vodopádu na zmíněné říčce. Nejsem líný si zajít navíc celkem 1 km za tímto přírodním úkazem (v mysli ho zařazuji k vodopádům Jedlové či štolpichům jizerským, u nichž jsem i letos postával). Po návratu od vodního úkazu dál stoupám kamenitou trasou k odbočce POD CIMBUŘÍM. Zde zelenou (vedoucí k sedlu Holubníku) opouštím, dál povede mne další žlutá. Mlha, kterou jsem z údolí nad kopci pozoroval, neustupuje, loučím se s vidinou krásných výhledů do údolí. Vlastní FRÝDLANTSKÉ CIMBUŘÍ nachází se na odbočce stranou hlavní trasy. Mezi skalními útvary profukuje vítr natolik silný, že na čas zaměňuji oblíbenou letní kšiltovku za zimního kulicha, který pro jistotu cestuje se mnou. Ačkoliv neprodlévám mezi žulovými věžemi příliš dlouho, dřevěným křížem opatřený západní vrchol, který je přístupný po železném žebříku, si nenechám ujít. Trhlinky v mlze dovolí jen na okamžik identifikovat alespoň kostel Nejsvětější Trojice v Bílém Potoce. Cimbuří opouštím lesní stezkou, po krátkém úseku jsou k vidění (v 11 hodin) POLEDNÍ KAMENY. Vystupuji i na ně, avšak rozhled do krajiny je stále stejný, tedy žádný. Lépe je proto všímat si mladých porostů, které byly vysazeny místo lesa, jenž před čtvrt stoletím nevydržel nápor imisí a následně i hmyzích škůdců.
mlhou hlazené Frýdlantské cimbuří. Foto: J. Vaníček
vodopád na Černém potoce. Foto: J. Vaníček
z Frýdlantského cimbuří. Foto: J. Vaníček
turistům přístupný západní vrchol Fýdlantského cimbuří je opatřen dřevěným křížem. Foto: J. Vaníček
Polední kameny. Foto: J. Vaníček
Přicházím k rozcestí PAVLINA LOUKA, odkud mne povede značka modrá, a to pohodlnou písčitou cestou svažující se k chatě SMĚDAVA. Ve 12.15 využívám možnosti posezení, jsem spokojen se zelnou polévkou, chlebem a malým pivem z Prahy. Před další cestou zastavuji se u rozcestníku - v místě, kde jsem byl v nedávné minulosti na kole, pěšky i na běžkách. Mám za sebou jen 12 km, ještě nejsem v polovině; odjezd vlaku z Tanvaldu je stanoven v čase, kdy soumrak padat již bude na krajinu. Posílen optimismem, že v další fázi nebude terén tak náročný, odebírám se dále po značce zelené. Vede 1,5 km po silnici k Souši, pak odbočuje na lesní asfaltovou cestu (povrch který bude mne provázet podstatnou část dnešního odpoledne). Vnímám (i drobnější) stoupání i klesání cesty ve snaze identifikovat místo, kde přejdu hlavní evropské rozvodí.
chata Smědava. Foto: J. Vaníček
Jan z Jičína před chatou Smědava. Foto: neznámý kolemjdoucí
Brzy se však přesvědčím o marnosti tohoto konání: přicházím na most přes svěží říčku, o níž ani na okamžik nepochybuji, že je to ČERNÁ DESNÁ. Na jejím pravém již břehu vede pár set metrů značka jen úzkou stezkou, BÍLÁ DESNÁ se musí přejít po velkých kamenech. Asfaltová cesta, na kterou se po čase opět napojím, pak střídavě stoupá i klesá vzrostlým lesem. Užívám si poklidu zdejší přírody, pěších i cykloturistů potkávám dnes velice málo. V místě označeném MARIÁNSKOHORSKÉ BOUDY, kde křižuje mou zelenou značku žlutá od Jizerky do Josefova Dolu, na okamžik váhám, naplňuji však původní itinerář. Odbočuji na žlutou značku a jdu asi 1,5 km k místu jizerské tragédie z roku 1916 - na Bílé Desné se nachází PROTRŽENÁ PŘEHRADA. Zastavuji se u zbytků hráze s věží: zatažená obloha i mlha nad říčkou dokreslují celkový dojem u smutného místa.
Protržená přehrada - mlha a zatažená obloha dokreslují pohled na smutné místo. Foto: J. Vaníček
Vracím se na zelenou značku a sestupuji k osadě MARIÁNSKÉ HORY, kde jsem málo pozorný: ztrácím značku, naštěstí dosti brzy nacházím ji zas. Po dvoukilometrovém sestupu ocitám se v obci ALBRECHTICE V JIZERSKÝCH HORÁCH. Opouštím zelenou, ona do Desné vede, čeká mne závěrečné stoupání po modré: do dnešní trasy zařadil jsem ještě TANVALDSKÝ ŠPIČÁK. Stoupám až na vrchol, chata je zcela v mlze, na rozhlednu nepomýšlím, bez časové prodlevy vracím se pár set metrů k rozcestí pod vrcholem, odkud poslední dnes zeleně značený úsek dovede mne k tanvaldskému nádraží. Sestup do údolí je rychlý, přiznávám se k častému pohledu na hodinky - kéž není brán jako malá úcta k zadumané dnes jizerské krajině. Soumrak se blíží, ve městě přecházím most, pod nímž plyne (spojená již) řeka DESNÁ.
Tanvaldský Špičák mlhou zahalený. Foto: J. Vaníček
Nádraží s nápisem TANVALD je v 16.18 cílem 28 km dlouhé samotářské trasy. Vlak jede za osm minut, na razítko do trasovníku (ani na pivo ze Svijan !) není už čas. Čeká mne dvouhodinová cesta do Jičína, během níž vybaví se v mysli i ve fotoaparátu okamžiky dnešního výletu; vzpomínky odlétnou též k těm lidským jedincům, kteří dnes prožili hodnotný den v objetí (nejen jizerské) podzimní krajiny.
Za posledním puchýřem /14. - 16. 11. 2008/ aneb Puchýřový triptychon ze severních Čech /napsala Maruška Beruška/
1. den - pátek 14.11. 2008 - cesta + malý okruh 10 km v Ústí nad Labem.
V pátek v 6.16 hod vyrážím vláčkem na sraz turistů se slevou ČD + . Vlaky pěkně navazují, přestup se koná na nádražích Chlumec nad Cidlinou, Nymburk a Ústí nad Labem západ. Celou cestu je hustá mlha, takže žádné výhledy z vláčku. Vystupujeme v ÚSTÍ NAD LABEM, dám batoh do úschovny a hurá na malý okruh po městě s přáním, ať se ta mlha zvedne, neboť se chystám na dvě rozhledny. V informačním centru zakoupíme dvě turistické vizitky a hned nad městem za sídlištěm je první rozhledna ERBENOVA - pěkné výhledy na zajímavou krajinu se spousty šípkových keřů, které zdobí louky a s. moc pěkným stále podzimním zbarvení lesů a luk. Po výstupu po 57 schodech a vyhlídce do kraje sestoupíme zpět do města a po žluté znovu vystoupám na další rozhlednu VĚTRUŠE, která je bohužel zavřená, neboť je na ní zpevňováno podloží. Tak navštívíme bludiště, kde konečně získáme hned tři razítka, jeho prohlídka za 10 Kč neměla chybu, protože v zrcadlech byl člověk hned dlouhý nebo široký a tak podobně. Pak ještě následovalo venku přírodní bludiště. Větruše je nádherná stavba, škoda jen, že bude přístupná až v březnu 2009. No a pak zpět dolů na nádraží a v 15 hod. konečně do TEPLIC - ubytovat se a okouknout kam na snídaně a večeře. Spousta známých ze všech koutů republiky. Koupím 16 kalendářů turistických akcí na rok 2009 už po 30 Kč.
2. den - sobota 15. 11. 2008 - trasa 39 km okolo Teplic.
V sobotu ráno v 6 hod míříme na snídaní do hotelové školy /byla výborná/ a nato zpět na prezentaci. V 6.40 hod jedeme smluvním busem na start pochodu do BOHOSUDOVA. Na náměstí už nás vyhlíží 1. kontrola. Moc pěkná razítka. Počasí příjemné.
Trasa: Bohosudov - Unčín - hrad Kyěperk - Fojtovická pláň - úžasná Komáří Vížka - Přední Cínovec - Cínovec - Zadní Cínovec - rozcestí pod Vitíškou - chata Vitíška - Bouřňák - Mikulov - Vlčí kámen - Mstišov - Dubí - Novosedlice - Teplice.
Návrat byl sice až za tmy, ale dobře značená trasa nás zavedla až do cíle, kde po převzetí diplomu na nás čekalo akce "Coca Cola - srdce v pohybu", každý dostal razítko a nápoj dle výběru. Bylo zde mnoho známých, úžasná atmosféra a snad asi 1.300 lidiček. Ubytovaných od čtvrtka tipuji na 600 turistů. Nepodařilo se zjistit přesnější údaje.
diplom ze soboty
3. den - neděle 16. 11. 2008 - trasa 34 km okolo Teplic.
Opět brzo na snídaní, byla smažená vajíčka a chléb a čaj /pro zajímavost uvádím,že se spotřebovalo 900 kusů vajec - nedalo mi to a zeptala jsem se/. Dnes vycházíme přímo z Teplic v 7 hod. a procházíme lázeňským městečkem - moc hezké budovy, prostě takové typické - zjišťujeme, že je zde dost arabských majitelů prodejen i ubytoven. Počasí je příjemné, viditelnost i mračna a větrno na MILEŠOVCE, ale pak sluníčko, krásný den na turistiku.
Trasa: Teplice ČD - Hadí lázně - V Lipách - Lbín - Lysec - Hradiště - Bžany - Černčice - Milešovka - Velemín - Opárenské údolí - zřícenina Oparno - Oparno - Pod Lovošem - Lovoš - Lovosice.
Tato trasa je upravená, neboť byl čas získat ještě kromě vizitky z Milešovky ještě z LOVOŠE a tak hurá na průzkum, zda tam budou. V penzionu Oráč v OPARNĚ se dozvídáme, že na Lovoši by mohlo být otevřeno, neboť je v pondělí - svátek. Při stoupání potkáme rodinku se psem a říkají, že je otevřeno a plno lidiček. Těsně pod vrcholem jsme narazili na známého kolegu z Liberce - bývalého stovkaře. Byl to bájo rozhled do kraje a na LOVOSICE. V 16 hod pak spěcháme ještě za světla na vlak. Ale předtím proběhlo občerstvení a pokec na chatě KČT Lovoš ve výšce 570 m. n. m. V 16.27 hod. jedeme z Lovosic patrovým vláčkem City Elefant, ze kterého nebylo vůbec nic vidět, protože se rychle setmělo a dokonce chvilečku poprchávalo. V Teplicích dáváme kafčo na nádraží a pomalu se vracíme do cíle.
diplom z neděle
diplom z neděle
Byl to bájo výlet a za rok na "Posledních puchýř" do Mladé Boleslavi.
Výlet na Broumovsko /01. 11. 2008/ aneb Mezi Metují a Stěnavou /napsal Jan z Jičína/
Počátkem listopadu se více cestuje v souvislosti s památkou zesnulých. Naše rodina vzpomněla předků již o pár dnů dříve, o víkendu je čas na pěší turistickou trasu.
V sobotu 1.11.2008 jedeme v čase 5.30 až 8.00 vlakem se synem Lukášem (a jízdenkou SONE PLUS) z Jičína přes Hradec Králové a Starkoč do Hronova, abychom se prošli podzimní přírodou v povodí Metuje i Stěnavy. Naše cesta z hronovského hlavního nádraží vede nejdříve k pěchotnímu srubu, jenž stojí na okraji města jako němý svědek dění třicátých let minulého století. Pak zamíříme na náměstí - neklidné celkovou rekonstrukcí, jež tu probíhá. Jdeme k pomníku Aloise Jiráska na kraji parku u jeho rodného domku. HRONOV opouštíme po červené značce (povede naše kroky celý den) proti toku METUJE po jejím pravém břehu cestou s asfaltovým povrchem. Míjíme železniční zastávku (Hronov - zastávka) u rozcestníku, od kterého vede zelená na Velký Dřevíč. Za místní pilou končí asfaltový povrch a během dalších dvou kilometrů se málo radujeme z povrchu hojně blátivého. O to více nás těší barvy listnáčů v lesíku i kolem vlnící se řeky. U lokality KOZINEK čteme informaci, že tu stával mlýn. Shledávám, že naše turistická mapa není zrovna nejmladší: červená značka v ní sleduje dále vodní tok i železniční trať, což již neplatí.
pěchotní srub u Hronova. Foto: L. Vaníček
rodný domek Aloise Jiráska v Hronově. Foto: L. Vaníček
pomník Aloise Jiráska v Hronově. Foto: L. Vaníček
Opouštíme proto poklidné údolí Metuje a jdeme do kopce: zpočátku lesem, poté mezi poli a loukami, z nichž otevírají se pohledy ke kopcům Broumovska. Nablízku je již obec BEZDĚKOV NAD METUJÍ s barokním kostelem sv. Prokopa. Vesnice má i další zajímavost: studny zvané HALTÝŘE z roku 1862, jež byly rekonstruovány v roce 2000. Pohlížíme ke stolové hoře OSTAŠ; přes RADEŠOV přicházíme místní komunikací do POLICE NAD METUJÍ. Ušli jsme asi 11 km, jsme téměř v polovině výletu. V poledne sedíme na poklidném náměstí na lavičce a odebíráme potraviny za zásob. (Telefonicky "kontroluji" nejstaršího potomka Jana, účastníka pochodu v Nové Pace). V Polici nad Metují nemohu nezajít k očnímu sanatoriu VISUS s.r.o.; jeho odborníkům svěřil jsem letošního jara svůj dospělácký organismus, oni mně připravili dvě krásná probuzení s jasným zas pohledem na svět.
Bezděkov nad Metují. Foto: L. Vaníček
jeden z haltýřů. Foto: L. Vaníček
náměstí v Polici nad Metují. Foto: L. Vaníček
turista Jan z Jičina se v Polici nad Metují zastavuje u očního sanatoria, kde prožil na jaře dvě krásná probuzení. Foto: L. Vaníček
Z města stoupáme mezi loukami ke kopci s přívětivým pojmenováním KLUČEK; značka nevede až na vrchol, a tak vbrzku již sestupujeme k obci HLAVŇOV. Kolem rybníka stoupáme k lesu. Informační tabule nás vítá v národní přírodní rezervaci BROUMOVSKÉ STĚNY. Skalní útvary se stromy přinášejí ve slunném odpoledni scenérie hodné častějších zastávek. Ve 14 hodin je před námi poslední vyvýšenina dnešní trasy: HVĚZDA. Zastavujeme se u kaple P.Marie, z vyhlídky pohlížíme k Javořím horám i do Broumovské kotliny. Neodpustím si zmínku o hlavním evropském rozvodí tudy procházejícím. Chata je otevřena; posadíme se v ní na čas přiměřený pro talíř kulajdy a chléb. Do cíle, který je již na dohled, je to ještě sedm kilometrů.
pohled na stolovou horu Ostaš. Foto: L. Vaníček
skalní útvary v Broumovských stěnách. Foto: L. Vaníček
Lukáš z Jičína. Foto: J. Vaníček
kaple Panny Marie na Hvězdě. Foto: L. Vaníček
chata Hvězda. Foto: L. Vaníček
Od Hvězdy sestupujeme strmým svahem smíšeným lesem; zbývá projít otevřenou krajinou přes KŘINICE, snažíme se identifikovat vyvýšeniny kolem se nacházející. BROUMOV je cílem našeho výletu. Procházíme kolem děkanského kostela sv. Petra a Pavla ke klášteru, rozhlížíme se na náměstí. V půlhodině zbývající do odjezdu vlaku považuji za slušnost okusit pěnivý mok z místního pivovaru. Cestou k nádraží zastavujeme se krátce na mostě, pod nímž si plyne STĚNAVA. Ušli jsme 24 km. Po slunečném dnu prožitém na červené značce z Hronova do Broumova jedeme (v čase 16.06 až 19.30) vlakem do Jičína.
pohled k Javořím horám. Foto: L. Vaníček
příchod do Broumova. Foto: L. Vaníček
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz