24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Pochod k výročí otevření rozhledny na Petříně /30. 08. 2008/ aneb PO PRAZE JAKO PO NOVOPACKU
Šmajd naším okolím /23. 08. 2008/ aneb EXPERIMENT "LUDĚK"
Výlet na Novostrašecku /10. 08. 2008/ aneb ČINNÁ SOPKA NA MACKOVÉ HOŘE
Za brdským Fabiánem /26. 07. 2008/ aneb VALDEK
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /19. 07. 2008/ aneb BEZSTAROSTNÝ LETNÍ DEN NA SEVER OD ORLICE
!!důležitá a potěšující informace k tomu, co se událo!!
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Pochod k výročí otevření rozhledny na Petříně /30. 08. 2008/ aneb Po Praze jako po Novopacku
18. ročník Pochodu k výročí otevření rozhledny na Petříně měl začátek od 9 hod. v Praze na Smíchově za vchodem do zahrady Kinských vpravo. Čas a místo startu byly pro mě natolik vyhovující, že jsem se na start dostavil načas poté, co vyjel jsem autobusem z Trutnova v 6 hod., na autobusovém nádraží na Černém Mostě přesedl na metro a u Anděla na jednu z tramvají, jež mě o dvě stanice dál vyklopila na zastávce Švandovo divadlo.
Na startu ve čtvrt na deset obdržel jsem podrobný pětistránkový itinerář. Na samém začátku třicetikilometrové trasy jsem jej ještě nepotřeboval, protože do stoupání k Hladové zdi směrovaly mě žluté fáborky. Vlastnímu popisu byl jsem zanechán na pospas až za zdí v Petřínských sadech na úbočí Petřína.
Již dle popisu kol pomníků Máchy, Vítězslava Nováka a Nerudy sešel jsem na rušnou křižovatku Újezd a po mostě Čs. legií překlenul jsem poprvé Vltavu. Od Národního divadla sledoval jsem posléze v protisměru tok řeky až na dohled Tančícího domu na Jiráskově náměstí. Po Resslově ulici dostal jsem se na kraj Karlova náměstí a tok řeky Vltavy v protisměru kopíroval jsem nadále okolo Emauz a kostelíka Nejsvětější Trojice. Vratislavova ulice posléze stala se mi příslibem, že i pochod vedený skrze Prahu bude přiměřeně bohatý na stoupání.
Bájný Vyšehrad, mezi jehož zdi pronikl jsem Pražskou branou, byl pln návštěvníků snad z celého světa poklidně korzujících skrze četné jeho pamětihodnosti. Toliko jeden šílenec ve žlutém tričku Krakonošova království a černých šortkách zdržel se zde krátce - letmo postál u rotundy, krátce pobyl na baštách při pohledu na Vltavu na jedné straně přitékající od přibližného směru jeho dávného působiště a na druhé straně protékající městem jeho studií, na chvilku zašel do baziliky sv. Petra a Pavla, a posléze spustil se dolů k vyšehradské tělocvičně, kde cvičíval slavný Alois Hudec. Bylo totiž téměř třičtvrtě na jedenáct a do cíle pochodu chyběl ještě lán světa, přesněji řečeno Prahy.
Překročil jsem znovu Vltavu - nyní po železničním mostu - a později také po lávce železniční trať u smíchovského nádraží. Na kraji čtvrti Radlice zaváhal jsem velice, kudy se mám dle itineráře pustit do kopce, ale pak vzpomněl jsem si na loňský pochod Do Holyně bez holinek a k autobusové zastávce Dívčí hrady došel jsem vlastní lidovou tvořivostí - schodištěm ulice Koulka a naposledy po ulici K závěrce. Hojně mi tu pomohl jakýsi senátor ODS, jehož předvolební mapu zdejších městských částí z roku 1996 jsem si z nouze nejvyšší sebou byl nucen vzít. Za mostem přes železniční trať - poblíž bájných Dívčích hradů - nevalně pochopil jsem pokyn v popisu a zabočil doprava /dle mapy nezastavěnou ještě ulicí Lučištníků/ hnedle podél trati a k místnímu hřbitovu přibyl jsem od železničního přejezdu. Vrátil jsem se proto znovu k mostu, ke hřbitovu dostal jsem se ze správné strany a za chvíli přispěchal jsem ke svému údivu v protisměru předchozího chybného putování znovu ke stejnému železničního přejezdu, v jehož blízkosti octl jsem se předtím zkratkou.
ještě krátký pohled z úbočí Petřína na start pochodu a na soudní budovu na náměstí Kinských na Smíchově. Foto: L. Šlosar
pohled z hradeb Vyšehradu na galerii Vyšehrad, Libušinu lázeň, Vltavu a město. Foto: L. Šlosar
z lávky přes železniční trať u smíchovského nádraží je patrný další kopec v Radlicích určený ke zdolání. Foto: L. Šlosar
U stanice metra Radlická byla kaple sv. Jana Nepomuckého nápadná jako ruský tank na severní točně. Od ní vystoupal jsem ke hřbitovu na Malvazínkách a pokračoval jsem postupně skrze části Smíchova a Košíří do ulice Jinonické. Ulice se tu střídaly natolik rychle, že jsem si - s itinerářem stále v ruce - připadl jako jezdec rallyový, jen mi chyběl spolehlivý navigátor, jenž by mi průběžně hlásil: ...od hřbitova stoupáním ulicí K Vodojemu, doleva Xaveriovou, 100 metrů doleva Peroutkovou, u modlitebny adventistů přes ulici doprava Urbanovou, jejím pokračováním ulicí Trachtovou, nato mírně doprava březovou alejí etc. etc.
Oči z itineráře mohl jsem konečně na stovky metrů pozvednout v táhlé klesající ulici Jinonické. V jejím ústí jsem si poněkolikáté uvědomil odlišnost pochodu skrze Prahu od většiny ostatních - v jejich průběhu mohl jsem udržovat svévolné tempo a mohlo mě napadnout tak akorát klíště. Tady v Praze - jako nyní před rušnou ulicí Plzeňskou - musel jsem postávat u přechodů a předtím zmačknout tlačítko pro chodce, jinak by mě dozajista rozmačkaly jakési obrovské hlučící a páchnoucí příšery prohánějící se kol mě.
Protože jsem po návratu z ulice U Plátenice na ulici Na Hřebenkách nepochopil další pokyn, na Strahov vystoupal jsem oklikou ulice Turistické. Nato nemohl jsem se nějak vejít mezi hradby, v nichž nachází se petřínská rozhledna, až mě sem dobří lidé nasměrovali. Sochu Štefánika jsem si nevyfotografoval proto, že se jí nemohla nabažit nějaká rodinka, vypadalo to, že si ji snad odveze.
U paty rozhledny na Petříně, jež byla otevřena 20. srpna před 117 lety /na počest kteréžto události se pochod konal/, očekávala mě kontrola pochodu. Dorazil jsem značně vyprahlý ve čtvrt na dvě a hnedle jsem slevu účastníkům pochodu ze 70 na 20 Kč zužitkoval, za necelých pět minut na rozhlednu vystoupal a po Praze a hodně dalekém okolí, ozářenými stále ještě žhnoucím sluncem pod oblohou, jejíž modř byla již jen tu a tam narušována ojedinělými mráčky, se porozhlédnul.
vstupte do brány, 117-iletá oslavenkyně rozhledna na Petříně vás očekává. Foto: L. Šlosar
jeden z mnoha pohledů - směrem na Hrad, jenž naskytl se návštěvníkům petřínské rozhledny za již překrásného počasí. Foto: L. Šlosar
Petřín byl pln návštěvníků snad z celého světa poklidně korzujících četnými jeho stezkami. Toliko jeden šílenec ve žlutém tričku Krakonošova království a černých šortkách zdržel se zde krátce - po shlédnutí z rozhledny poručil sobě u blízkého kiosku kelímkového piva a posléze spustil se dolů po široké cestě kol Bludiště, Náprstkova stolu a restaurace Nebozízek.
Poté, co jsem se taktak vyhnul dalšímu velikánu, jenž zatarasil mi cestu /byl to Vrchlický/, nechal jsem popást svému okouzlenému svému zraku dalšími výhledy na Prahu na cestě směrem ku Hradu. Ten prošel jsem pouze na druhé nádvoří, přes Jelení příkop dostal jsem se posléze do Královské zahrady. Potom za Chotkovými sady přešel jsem po nadchodu do sadů Letenských. Jimi probojoval jsem se k metronomu, kde jsem ze sadů natolik pospíchal, že octl jsem se znovu v jejich západní části - téměř Na Špejcharu.
Letenské sady jsem překlenul již načisto po dráze pro cyklisty a kolečkové bruslaře. Za Národním technickým muzeem byl jsem již za vodou, Kamenická ulice dovedla mě spolehlivě do Stromovky. Hojně mi tu pomohl můj plán Prahy z roku 1974, všelijací ti Ždanovové, Kirovové a Pieckové v názvech ulic či náměstí na mapě mě tady v Holešovicích tolik nemátli.
U Výstaviště zamávala na mě přes ulici u plotu kontrola pro kratší trasy. Poté pokračoval jsem Stromovkou dle šipek směr zoo, překlenul Císařský ostrov a u jižního vchodu Trojského zámku šťastně jsem se shledal ve čtyři hodiny odpoledne s cílovou kontrolou, jež obdařila mě jednou z nabízených map /snad uživím cyklomapu Po stopách praotce Čecha/, listy pamětním a účastnickým s petřínskou rozhlednou a listy s graficky vyvedenými pamětihodnostmi Prahy.
ještě jednou Hrad - tentokráte z vyhlídkové cesty směrem na Úvoz. Foto: L. Šlosar
pohled na Vltavu z Letenských sadů. Foto: L. Šlosar
pořadatelům z oblasti KČT Praha v cíli v jižním vchodu do zahrady Trojského zámku i všem ostatním, kteří se na pochodu podíleli, patří oprávněně dík 97 účastníků zdařilého pochodu. Foto: L. Šlosar
Za něco přes půlhodinku zvrhl jsem do sebe dva půllitry piva značky Staropramen v restauraci U Lišků blíže vchodu do zoo, ve třičtvrtě na pět odjel jsem autobusem č. 112 na stanici metro Nádraží Holešovice a autobusem odjíždějícím v 18 hod. z Černého Mostu na konečné metra za necelé dvě a čtvrt hodiny do Trutnova dorazil jsem stihnuv ještě autobus do Pece, jenž opustil jsem po čtvrt na devět na Zelené louce.
Dobře připravený pochod se mi líbil, vždyť odmyslím-li si nepatrnosti a nicotnosti jako husté osídlení, infrastrukturu, dláždění a asfaltový povrch, nelišilo se terénem mé putování například od brázdění lučinatých kopců na Machovsku nebo Novopacku.
Šmajd naším okolím /23. 08. 2008/ aneb Experiment "Luděk"
V sobotu jsem byl přítomen zajímavého experimentu - ale co přítomen, byl jsem též jeho iniciátorem a pokusným objektem v jedné osobě.
Moc dlouhých těžkých pochodů jsem letos neabsolvoval - nejnáročnější z nich začátkem července Noční výstup na Sněžku za východem Slunce. O dovolené koncem července jsem tři dny po sobě postupně vystoupal na Sněžku, Černou horu a Rýchory. Úplně naposledy jsem se minulou sobotu zúčastnil 1. etapy DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší o délce 25 km s jediným kalým stoupáním na rozcestí pod Kolčárkou v Jestřebích horách. Zkrátka nic moc.
Bylo načase nastavit sobě nemilosrdné zrcadlo - zjistit, jak na tom opravdu jsem. Proto jsem se rozhodl ověřit si, jak můj stárnoucí organismus popere se s klasickou trasou pochodu Šmajd naším okolím ke všemu za nepříznivé předpovědí počasí - meteorologové slibovali na noc před pochodem bouřky a na pochod samotný převážně deštivé počasí.
Klasická trasa "padesátky" zmíněného pochodu pořádaného KČT Bohuslavice n. Ú., jež letos s drobnými změnami činila 54 km, je totiž jedna z nejtěžších, která se v našem nejširším okolí chodí. Poutníka čeká stoupání z Bohuslavic na Čížkovy kameny a posléze na Jestřebí hory. Další náročnější stoupání ho zavede na Janský vrch. Nejprudší stoupání podstoupí dálkoplaz na Mravenčí vrch a na Královecký Špičák. Naposledy jsem tuto trasu šel v roce 2001.
Noc před pochodem jsem naspal asi 4 hodiny, ale měl jsem hodně snů /šumění lijáku zvenčí vyprodukovalo v mém nitru dokonce sen o povodni v Praze, kdy jsem přecházel Karlův most, přes který se valila voda, zpátky jsem ho přejít odmítl/, což je vždycky u mě známka vydatnosti spánku, v sobotu jsem skutečně ospalost nepociťoval. Ráno jsem posnídal tradiční tři housky, pro změnu s tvrdým plátkovým sýrem, další jsem měl tentokráte připravenu na trasu spolu s dvěma minerálkami, ke snídani jsem však jako vždy vypil plechovku piva. Na startu, kde jsem obdržel itinerář s mapkou a s kilometráží nejdelší trasy, jsem vypil ještě hrnek hořké kávy.
06,50 hod. - experiment začíná - startuji za relativně teplého počasí a bezvětří pod zamračenou oblohou. Po zeleně značené cestě stoupám ztěžka, obávám se, že se budu celý den trápit. Proto jsem rád, že při tom budu sám.
kolem 07,20 hod. - jsem na odbočce žlutě značené cestě u jižních Čížkových kamenů. Útrapy stoupání mě nepoznamenávají, jde se mi najednou dobře, už nabírám správné tempo. Na Hůře nechávám uprostřed cesty kozáka, stejně houby na pochodech nesbírám. Nahoře je slušný vítr.
07,56 hod. - na občerstvení u sochy Josefa II. v Markoušovicích již na červeně značené cestě se posiluji švestkovicí Božkov. Na louce míjím skupinu lidí s pejskem. Krátkým výšvihem se dostávám na Paseku.
starobylá chaloupka v Markoušovicích a před ní socha Josefa II. vybízely již od časných ranných hodin poutníka k občerstvení. Foto: L. Šlosar
08,25 hod. - na Jestřebí boudě /7. kilometr/ pumpuji do sebe půllitr sodovky /před týdnem zde pivo pěnilo, navíc nechci zbytečně dráždit útroby/ a skleničku medoviny. Frčím si to dál po zeleně značené cestě po louce směrem na sever /nízké mraky znemožňují výhledy na Krkonoše/, u parovodu vcházím do lesa. Cesta je na několika místech zbrázděna obrovskými loužemi, jež snad nikdy nevyschnou. Obávané klesání k železniční zastávce Petříkovice absolvuji s přehledem, mám necelý měsíc nové tenisky, jež mají dobrou podrážku. Dole u silnice mezi kopřivami vlevo fotografuji nějaký pomník.
skalisko na osamělé mýtině je na dlouhou dobu jediné nezastíněné místo při sestupu z Jestřebích hor do Petříkovic. Foto: L. Šlosar
09,53 hod. - v Petříkovicích /13. kilometr/ se krátce zastavuji u pomníku Františka Opočenského, dozorce finanční stráže, jenž padl při výkonu služby 19. září 1938. Před nastávajícím stoupáním mám respekt. Super - zjišťuji, že žlutě značená cesta vede opět jako před necelými deseti lety rovnou nahoru po louce. Pouze mi stojí v cestě vrata, musím je otevřít vyšroubováním matice. Ještě při stoupání na kraji lesa potkávám Vláďu z Lázní Bělohrad, který se byl podívat na Janský vrch a míří na kole /stálo těsně pod vraty/ do Polska. Jediný opravdu prudký asi desetimetrový výšvih je nad studánkou, o kterou vzorně pečují bohuslavičtí turisté.
10,26 hod. - stojím na Janském vrchu /697 m n. m./, pozřu sousto housky se sýrem a několik hltů minerálky. Vítr je zde velmi silný. Viditelnost je slušná, pěkně je vidět Trutnov i Zvičina. Hrozí mi vybití mobilu, proto jej vypínám. V lese při klesání na druhou stranu několik mužů za pomoci koně dobývá dřevo. Před Rybníčkem se objevují na obloze četná modrá místa a chvílemi je slunečno. Z Rybníčku na kraj Bernartic prodírám se cestou zarostlou travinami a kopřivami.
z Janského vrchu otevřely se poutníkovi výhledy krom jiného na vzdálený Trutnov. Foto: L. Šlosar
okolo 12,30 hod. - v Bernarticích /20. kilometr/ si dávám razítko v prodejně nábytku, muž firemní razítko obezřetně přeškrtává proti zneužití. Další sousto housky se sýrem zapíjím minerálkou. Přicházejí Mirek z Liberce a Radek z Bělé pod Bezdězem. Společně stoupáme k Vraním horám. Oba borci jsou jasně rychlejší, ale dostávám se načas před ně poté, co omylem málem odbočili doleva. Na velmi prudkém stoupání na Mravenčí vrch rázují definitivně přede mnou, zrovna se na obloze objevují znovu temná mračna. Dle itineráře vede trasa přes sedlo pod Královeckým Špičákem přímo do Královce, já stoupám nad plán ještě vzdálenost sedm set metrů na Královecký Špičák /881 m n. m./, na cestě potkávám vracejícího se Mirka.
těsně nad Bernarticemi objevily se opět v plné kráse Vraní hory s Královeckým Špičákem a Kozlíkem zleva. Foto: L. Šlosar
13,02 hod. - odpočívám několik minut na Královeckém Špičáku /opět hlty minerálky, houska a sýr/ vychutnávám výhledy zejména na Bernartice, Žacléř a Krkonoše se Sněžkou. Vítr je prudký a studený. Klušu opět do sedla /vlevo chvíli ostřejší výhledy na Javoří hory a Hejšovinu s Borem/ a odtud do Královce. Míjím odbočku ze široké cesty doleva, hluk lomu přede mnou nutí mě po několika stovkách metrů vrátit a pokračovat správně po zarostlé cestě a později po asfaltové cestě do Královce.
z Královeckého Špičáku naskytly se pokornému obdivovateli krás české krajiny rozhledy krom jiného na Žacléř a Krkonoše se Sněžkou. Foto: L. Šlosar
13,53 hod. - v Královci /29. kilometr/ se letmo zastavují u nízkého větrného mlýnu, dále pokračuji stále po modře značené cestě nejprve po silnici na Lampertice a později ještě v Královci doprava po řídce značené cestě /na jednom místě tápu, naštěstí správně odbočuji doprava/ přes Černou Vodu mírně stoupajícím terénem. Zkraje Žacléře se zastavuji u čerpací stanice a od sympatické mladé ženy si nechám dát razítko a kupuji láhev poděbradky, kterou vypiji za chůze, ještě než dojdu do středu města. Obloha se vyjasnila a opět svítí sluníčko.
asi 15,25 hod. - ve středu Žacléře /37. kilometr/ odbočuji po žlutě značené cestě doleva a při klesání zjišťuji, že jsem si namohl při poklusu pravé lýtko, nesmím příliš skrčovat nohu. Fotografuji kapličku v Křenově, jejíž špičku překrývají dráty.
15,50 hod. - za Křenovem /40. kilometr/ na asfaltové cestě do Malého Křenova a později po cyklotrase malebným údolím potoka Ličná se má chůze srovnává a jde se mi skvěle svižným pravidelným tempem. Přes Ličnou vedou nyní dokonce dvě lávky - první z nich k nějakému opevnění. Za Libčí /46. kilometr/ mě cedulka s vlastním značení svádí doleva po silničce a po táhlém stoupání k rozcestníku, jenž špatně pochopuji a mažu si to nerozvážně rovnou dopředu zpět na sever podél břehů Mrtvého jezera, než mé kroky zbrzdí vodní hladina a stany. Rybář potvrzuje mé tušení, že se musím vrátit. Komplikovaně se dostávám zpět na rozcestí pořadatelů a pochopuji, že jsem měl jít doprava kolem odkalovacích nádrží, bohužel odbočku neuvozují fáborky. Obloha je téměř jasná a slunce svítí naplno.
údolí Ličné zaslouží si především v blízkosti Libče plně adjektivum "malebné". Foto: L. Šlosar
kdybych se lépe soustředil na vlastní značení pořadatelů, nespatřil bych Mrtvé jezero, jež soudě podle modravé hladiny a přítomnosti jediného rybáře až tak mrtvé není. Foto: L. Šlosar
kolem 18,30 hod. - po více než půlhodinovém bloudění se konečně dostávám do Lhoty /50. kilometr/, na jejím začátku se chápu nenápadné odbočky pořadatelů po silnici vpravo, přes Zákoutí se dostávám na levý břeh Úpy, po němž spolehlivě rychlou chůzí spěji do cíle.
19,06 hod. - jsem nevýslovně šťastný, že jsem v cíli opět v Bohuslavicích na hřišti /54. kilometr/. Po jednom pivu ještě zdolávám během deseti minut před odjezdem vlaku v 20,11 hod. neplánované další, jež mi Standa z Bohuslavic objednal poté, co mi zvrhl nechtěně malý zbytek předchozího, a k tomu skleničku slivovice.
Šmajd naším okolím oblíben je nejen pro nádhernou trasu a skvělou organizaci akce, ale také pro atmosféru v cíli podpořenou posezením v družném hovoru, hudbou i tancem. Foto: L. Šlosar
Večer doma prožívám ojedinělé pocity spokojenosti, že jsem obtížnou trasu 54 km důstojně a v pohodě zvládl přesně dle itineráře - s výstupem na Královecký Špičák a s tříkilometrovým blouděním navíc - za obstojný čas dvanáct a čtvrt hodiny. Experiment se naprosto vydařil, byť objekt zkoumání jej ve zdraví přežil.
Výlet na Novostrašecku /10. 08. 2008/ aneb Činná sopka na Mackové hoře
Již několik týdnů jsem se těšil, že tentokráte zasvětím víkend rodinné sešlosti, jíž svolala moje sestra Hela do jedné z chajd chatové oblasti Červená stráň u rybníka Mlýnského blíže obce Mšec v severozápadní části Středočeského kraje, byv na druhou stranu smířen s tím, že tentokráte rozšířím své turistické zážitky toliko o pohledy na letmo ubíhající členitou českou krajinu z vlaku Trutnov - Praha a zpět a posléze z automobilu při cestě na místo setkání a rovněž zpět.
Jenže my turisté jsme jako činné sopky, v různých intervalech vybuchujeme v erupce strombolského typu - především o víkendech vylétáváme z těsného kráteru - přes týden nás svírajícího různými povinnostmi - do výšin dočasných zapomnění, z nich rozhlížíme se po české krajině, sami této neškodní, a nato řítíme se znovu nazpět do stejného kráteru dalších nudných dní, jen v rozporu s tímto přirovnáním sami neposkytujeme svému okolí atraktivní pohledy. Proto i kdesi ve mně i ve výše uvedeném předpokládaném intervalu nečinnosti vřelo žhavé magma touhy poznání, schopné kdykoliv vybuchnout. Postrádaje vulkanologické erudice nejsem obeznámen s příčinou erupce sopek, jisto je však, že stran mé návštěvy rozhledny na Mackově hoře v blízkosti většího města Nového Strašecí stalo se podnětem k výboji nezávazné mé předchozí vyhledávání informací na internetu o krajině, v níž měl jsem se při sešlosti nacházet. Touha shlédnout do zcela neznámého kraje ze stejně neznámého dalšího vyvýšeného bodu doutnala ve mně celý sobotní večer natolik, že jsem se povědomě držel zpátky takměř jako mnich, vypil jsem toliko nemnoho lahví piva a přehršel skleniček hruškovice a medoviny, své doušky hojně prokládaje masitou stravou, ano až tak spartansky dokázal jsem se uskrovnit i při malém záchvěvu naděje na zajímavý turistický zážitek.
Nebylo tudíž divu tomu, že jsem se v neděli zrána probudil s jasnou hlavou naplněnou jásavě optimisticky naladěnou myslí a příjemně vyspalý, jen zlehka v noci rušen svou praneteří Lucinkou, jež plakala nejspíše v předtuše, že pro svůj věk trvání dvou měsíců jí chystaný výlet bude zapovězen. Alespoň touto prchavou zmínkou vítám ji proto do skutečného života, neb ten, kdo se na mých stránkách nevyskytne, jako kdyby nebyl a nežil. Byť již odmala stíhán mizernou vizuální pamětí při svém slastném povalování vybavoval jsem si v duchu domněle jasně z mapy nalezené předtím v pátek na internetu modře značenou cestu vedoucí jižně mezi rybníky Mlýnským a Punčochou, kolmé navázání žlutě značené cesty ve směru téměř na východ, její pokračování po silnici ze Mšece jižním směrem do Nového Strašecí a po odbočení žlutých značek do města pokračování řečené silnice až téměř do blízkosti rozhledny.
Turistické značení bývá však pro místní znalce šedavou teorií, pročež můj švagr Honza z Prahy, spolumajitel chaty, jenž nabídl mi doprovod, zavelel hnedle nad chatami ku prudkému stoupání lesem po téměř neznatelné stezičce. Na žlutě značenou cestu dovedla nás hřebenová cesta, když její předzvěstí byl krátký průhled z lesního průseku na rybník Punčocha skrze nepokácené stromy úplně naspodu. Honzu iritovalo, že žlutě značená cesta nás odvádí příliš doleva, pohled ze silnice ze Mšece za rozcestím U Barbory jeho nelibost potvrdil, neb rozhledna se odtud objevila až příliš po našich pravicích. Přece jsme i nadále vložili svou důvěru ve žlutě značenou cestu, teprve před městem turistické značky těsně Nové Strašecí nechali jsme uniknout doleva, podešli rušnou silnici Praha - Karlovy Vary a k rozhledně se blížili rozpačitě velkým pravotočivým obloukem. Protože nám došla trpělivost, vrhli jsme se na sklizené již pole a na místní komunikaci ze silnice odbočující k rozhledně přibyli jsme zkratkou.
modravé vlnky čeří hladinu Mlýnského potoka. Foto: L. Šlosar
z jednoho místa na hřebeni bylo možno shlédnout v průseku skrze stromy hladinu rybníka Punčocha. Foto: L. Šlosar
Přibližovali jsme se k ní se sílící nedůvěrou, neb jsme na jejích schodech nespatřovali ni živáčka, ale jakési bušení prozrazující pracovní úsilí tyto pocity pesimismu rázně zavrhlo. Branka do objektu byla skutečně otevřena a vlídný důchodce poctivě dodržující avizovanou provozní dobu od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin prodal nám vstupenky v podobě pohlednic s fotografií rozhledny a graficky vyjádřenými směry výhledů z rozhledny, mě navíc obdařil razítkem a současně mi prodal příjemně vychlazené pivo.
Stejně jako při mém výstupu na rozhlednu na Osičině před měsícem tápal jsem nahoru v chladném větru bez opory, v jedné ruce třímaje pohlednici a fotoaparát, ve druhé láhev, z níž jsem - vratkou chůzí ne nepodoben opilci - cestou upíjel. Jen těch schodů bylo méně - 98, neb vyhlídková plošina nachází se ve výši 20 metrů nad kótou 524 m n. m. Má mřížkovou podlahu, takže pod nohama jsou mozaikovitě vidět jednotlivé zákruty schodiště i pevná zem, což mě tolik nebralo, více mi nesedělo vzhlížet nahoru na zbytek věže zbudované Eurotelem v roce 2000. Přestože bylo slunečno, nahoře bylo v důsledku větru chladno, a opar na obzoru znemožnil výhled na Milešovku, jenž rovněž rozhledna za příznivých okolností umožňuje. Vůbec výhledy směrem severním byly méně kvalitní proti výhledům směrem jižním. Nejvýrazněji bylo lze spatřit zvlněné kopce Křivoklátska a Rakovnicka. K identifikaci středně či zcela vzdálených vrchů bylo by však třeba hlubších znalostí krajiny.
Nejbližší dva vrchy Louštín a Žalý označily nám informační tabule, jimiž byl opatřen celý obvod vyhlídkové plošiny a jež byly velmi podrobně zaměřeny na místa rozhledně nejbližší /např. přírodní rezervace Podhůrka, město Nové Strašecí, potok Klíčava apod./ - zřejmě pro inspiraci pro návštěvy po sestupu. Na rozhledně, jež tak vlastně skýtá v kapesním vydání podrobné poučení najmě o krajině v nejbližším okolí, strávili jsme příjemných dvacet minut.
ze silnice Mšec - Rakovník od Nového Strašecí blížíme se k rozhledně na Mackově hoře. Foto: L. Šlosar
nejbližší vrcholy Louštín a Žalý z vyhlídkové plošiny ….. Foto: L. Šlosar
…. identifikuje a blíže o nich informuje jedna z informačních tabulí na vyhlídkové plošině. Foto: L. Šlosar
pod zcela novými teniskami skrze mřížoví podlahy vyhlídkové plošiny jsou velice zřetelně patrny schodiště a země. Foto: L. Šlosar
nejlepší výhledy naskytly se nám na Křivoklátsko . Foto: L. Šlosar
rozhledně na Mackově hoře věnoval jsem zaslouženě zpětný pohled při cestě k silnici Praha - Karlovy Vary. Foto: L. Šlosar
Poučen nyní polohou rozhledny, na které byl stejně jako já poprvé, nasměroval Honza nyní naše kroky přímo přes silnici E48 Praha - Karlovy Vary na jihozápadní okraj onoho lesa, z něhož jsme byli vyšli předtím o několik stovek metrů dále na rozcestí U Barbory. Nyní na kraji lesa nalezl cestu, jež nás několika zákruty poměrně brzy dovedla na žlutě značenou cestu již nad prudkým svahem spadajícím k Punčoše. Toužíce po změně sestoupali jsme v její blízkosti k řečenému rybníku, podél něhož - ctíce nyní modře značenou cestu - došli jsme kol vyschlé studánky zpět k rybníku slujícímu Mlýnský a k chatě. Zpáteční cestu jsme si tak zkrátili o necelou půlhodinku, trvala třičtvrtě hodiny.
V cíli našeho snažení zavládla v mé mysli spokojenost také s tím, že se osvědčily čerstvě koupené mé turistické tenisky, byť jde o produkt čínské výroby. Nejsem totiž tak pokrytecký jako politici, kteří v závětří statečně se zapovězenou vlajkou na klopě jako největší zápecníci kvůli porušování lidských práv - na rozdíl od svých velkých Radarových Idolů - odmítnou účast na velké celosvětové hostině, na jejíž hodování mlaskajíce pokukují aspoň ve skrytu pootevřených dveří, a kterým naopak nevadí obchodování se zbožím odtud, byť levným proto, že ho vyrábějí právě ti s omezenými lidskými právy, kdy naopak zapovězená vlajka je schovaná v trezoru táákhle hluboko, aby nekazila kšefty /já osobně proti olympiádě a obchodování s Číňany nic nemám/.
Ještě více byl jsem spokojen tím, že také v době své celkové turistické absence nechal jsem aspoň načas na Mackově hoře vytrysknout třebaže méně vydatný, přece však gejzír lávy rozžhavené touhou po poznávání krás české krajiny. Na přetrvávajících příjemných pocitech podílí se i skutečnost, že při našem cestování vlakem nespadl na nás žádný most, a při cestě automobilem nepotkali jsme za volantem žádného bláznivého bývalého hokejistu.
Rozhledna na Mackově hoře u Nového Strašecí za návštěvu rozhodně stojí, vlastník město Nové Strašecí o ní dbá. Dle mého soudu by jí však slušela větší propagace, na panelech na vyhlídkové plošině pojmenování i vzdálených vrcholů, k patě věže pak vlastní značení pro pěší z města a nasměrované sem žluté turistické značení od rybníku Punčocha.
Za brdským Fabiánem /26. 07. 2008/ aneb Valdek
Mé rodné město Hořovice - v němž však dosud nenaleznete pamětní desku či mohylu zvěstující, že jsem tu v letech 1951 až 1980 pobýval - je s celkovým počtem 6.515 duší žhavým kandidátem na vítězství v soutěži o největší obec v ČR, v níž neexistuje odbor KČT dospělých. Mé rodné město Hořovice však naštěstí bývá pro svou utěšenou polohu vítaným místem pochodů pořádaných plzeňskými turisty. Také KČT® odbor J. Danzera Plzeň a OT "Aktivní stáří" TJ Rozvoj Plzeň zvolili si mé rodné město za místo startu a cíle 5. ročníku turistického pochodu Za brdským Fabiánem. Lákadlem pochodu byla - alespoň pro mě - průchozí místa klášter sv. Dobrotivá a především zříceniny hradu Valdek.
Necelých dvacet minut cesty z konce ulice Palachovy ulicí Svatopluka Čecha /vždy jsme říkali po Ohradě/, za mostem ulicí Fügnerovou a posléze ulicí U Nádraží jsem vychutnával nezvyklý pocit, že startuji v místě, kde přespávám - na pochody zásadně jinak dojíždím a v Trutnově už léta každý pochod ještě předtím, než bych se ho zúčastnil, znehodnocuji jako jeho manažer. Protože jsem se z Hořovic odstěhoval před 28 lety, nikoho cestou jsem nepoznal a prvního známého, kerého jsem spatřil na startu v budově nádraží, byl Vašek - nikoliv z Hořovic, nýbrž z Nýrska, který těsně předtím přijel rychlíkem. Druhou nejdelší trasu 32 km jsme tak sdíleli spolu.
Na jejím počátku museli jsme překlenout město ze severu na jih. K rybníku Krejcárek bych dokázal ve městě i za ním i po letech své nepřítomnosti vyrazit několika různými způsoby, ale byl jsem zvědav, kudy avizovaná zeleně značená trasa vede - v dobách svého pobytu v Hořovicích jsem turistické značení vnímal asi tak jako elektromagnetické vlny. Nebylo obtížné zjistit, že z Palackého náměstí bylo nutno pokračovat ulicí Valdeckou, jen z kraje náměstí Boženy Němcové tuto protnout nadvakrát ulicí Strmou a posléze ulici Valdeckou opustit v jejím pohybu blíže lesa, jemuž jsme odjakživa přezdívali Obecní. Posléze pokračovali jsme po jeho dolením kraji za nádherných výhledů směrem severním a severozápadním. Nakonec jsme vystoupali na horní okraj lesa, překřížili silnici na Hvozdec a zleva obešli řečený již rybník Krejcárek, do něhož jsme se chodili kdys koupat /moje babička se do jeho hladiny nořila dobře ještě po své "sedmdesátce"/ a jenž nyní opanoval toliko jeden osamělý rybář.
Exkurs po místech, kam jsem se zamlada chodil koupat, pokračoval i nadále - tentokráte nedobrovolně. Poté, co jsme protnuli modře značenou trasu, libovali jsme si v osvěžující zeleni lesa natolik, že jsme pominuli odbočení zelených značek doprava a objevili se náhle u dalšího rybníka, v němž jsem poznal Novinský - místo dalších našich kdysi pobytů u vody, jen při pohledu na jeho porostlé břehy nedokázal jsem si představit, v kterých místech jsme jeho břehy okupovali. Pro nedobrovolnost našeho pobytu zde vzpomínky spíše zdržovaly, i vrátil jsem se na kraj obilného pole, jež rozkládalo se původně po našich pravicích proti rybníku, obešel jsem je a zelené značky spatřil jsem zkraje lesa přicházející zprava.
Ubezpečiv se tak, že nalézáme se opět na trase, počkal jsem na Vaška a zanedlouho již opět společně byli jsme u dalšího rybníka odměněni malebným pohledem před námi i na protisvahu na vísku s úpravnými domky jako ze škatulky. V obci té - Mrtníku - přečtli jsme si nápis následujícího znění: "Strom prosí: Milý člověče, jsem dárcem tepla v tvém krbu za chladných nocí v zimě a dárcem přívětivého chládku v žáru letního slunce. Já jsem dal trámoví tvému obydlí a desku tvému stolu. Ze mne je lože, ve kterém spáváš, i rukojeť tvého pluhu. Já jsem dal topůrko do tvé sekery a branku do tvého plotu. Ze mne je dřevo tvé kolébky i tvé rakve. Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb a pro nevěstu kvítí. Slyš tedy mou prosbu, nenos sem střepy a odpadky. Nepustoš mne a nenič mne!" Jda do sebe plechovku od piva vyhodil jsem nato do nedaleké popelnice, jak bych beztak učinil i jindy bez přispění jakékoliv prosby. Sluncem osvětlenou vísku vystřídala pak místa věčně skrytá stromovím, toliko vysoká skála po naší levici pokoušela se ze zeleného porostu vyhlédnout. Putování po místech v mém dětství oblíbených pro účely koupání ukončili jsme na hrázi malé přehrady slující Záskalská, jejíž modrá plocha zrcadlila se v popředí náhle znovu odkryté krajiny. Tady jsem ovšem byl poprvé, neb ani v mládí jsem nebyl velkým příznivcem polehavání u vody.
malebná víska v pozadí zove se Mrtník. Foto: L. Šlosar
uklidňující barvy laděné do modra lahodí zraku poutníkovu z hráze přehrady Záskalská. Foto: L. Šlosar
Za obcí Chaloupky vešli jsme opět do lesa, na jehož konci byl jsem identifikován dobíhajícím nás běžcem - Pepíkem, nikoliv z Hořovic, ale z Pardubic. Ten po krátkém hovoru pokračoval v běhu, ale ujistil nás, že ho zajisté bloudícího někdy spatříme odněkud běžet nazpět, neboť i on například nedobrovolně navštívil Novinský rybník. Vskutku hned vzápětí vyřítil se proti nám z obce před námi, byl to však kanadský žertík, jenž naštěstí Pepík nedotáhl důsledně do konce tím, že by nás donutil běžet delší dobu před sebou, ona obec nazývala se totiž Kvaň a itinerářem naštěstí byla předvídána co průchozí místo. Na malé návsi nepochopili jsme záměr značkaře a místo, abychom se pustili rovnou dolů, opsali jsme obcí oblouk po silnici. Naštěstí zelené značení objevilo se brzy zprava a doleva dovedlo nás dalším klesáním na západní okraj obce Zaječov do dohledu mohutného augustiniánského kláštera svaté Dobrotivé. Itinerář nám velel v rámci samokontroly opsat číslo školy hned zkraje /95/, protože vlastní značení nás odvádělo z obce hned po silnici doleva. Bylo však před jedenáctou hodinou a sílící "palermo" dovedlo nás na radu místního občana až do obce do restaurace Lidový dům. Za dvacet minut vypil jsem tu dvě piva, po tomto náporu notně pletl se mi jazyk, ale ne zas tolik, aby mi čtvrthodinu po zavírací době nebylo v koloniálu U Šlapáků porozuměno, že se tu dožaduji razítka.
sestupujeme k Zaječovu a do našeho zorného úhlu dostává se klášter svatá Dobrotivá. Foto: L. Šlosar
Nato vrátili jsme se ke škole a nechali se vlastním značením pochodu sestávajícím z malinkých, leč zřetelných oranžových trojúhelníčků dovést do milosrdného lesa, jenž se nacházel již ve vojenského prostoru, za mého mládí nám přísně zapovězeném, kterýž loni byl otevřen pro veřejnost alespoň na místních komunikacích. Trojúhelníčky, jež v případě nutnosti odbočení nakláněly se na tu či onu stranu, přivedly nás k místu slujícímu U bílého křížku nazvaného právě podle kříže barvy symbolizující čistotu. Teď procházeli jsme širokými cestami rozsáhlého lesa, pouze po stranách cesty byvše upozorňováni, že nalézáme se ve vojenském prostoru Brdy a že vstup do lesa je povolen pouze újezdním úřadem. Ten se však široko daleko nenacházel, takže jsem příkazu dbal důsledně natolik, že jsem si do lesa neodskočil ani zbavit se tělem nezužitkovaných zbytků piva. Konečně občas projíždějící cyklisty vystřídalo větší nakupení lidí před námi, jež bylo neklamnou známkou toho, že přicházíme ke zříceninám hradu Valdek. Jako prvního potkali jsme Miloše nikoliv z Hořovic, nýbrž z Pardubic, jenž mě předešel dříve - téměř nepoznán - již zkraje Zaječova.
za mých mladých let se v místě U bílého křížku mohl pokřižovat akorát tak voják, který tudy projel těžkou technikou. Foto: L. Šlosar
Když ohlásili jsme se živé kontrole v altánku před zříceninou, z cedule před ní jsem zjistil, že ještě před Milošem navštívili zříceninu hradu tito pánové a dáma in alphabetical ordre: Erben Karel Jaromír, Mácha Karel Hynek a Němcová Božena /rozená Panklová/. Bohužel se tu již neuvádělo, že někdy na rozhraní 60. a 70. let minulého století jsem do těchto míst dorazil na běžkách s doprovodem i já, leč spatřiv vojenskou techniku odhrnující sníh, upaloval jsem odtud tak rychle, že jsem si svým výkonem málem zasloužil nominaci Zdeňka Cillera do ženské štafety k Heleně Šikolové, než se zjistilo, že mi tehdy přebývalo něco jiného než alespoň minimální lyžařská výkonnost.
Řečená cedule dále varovala, že "vlastni zřícenina hradu však zpřístupněna není, protože její současný stavebně-technický stav nezaručuje bezpečnost návštěvníků", tak jsem se šel ihned mrknout, jak to s tím stavebně-technickým stavem vlastně je, a nebyl jsem jediný. Ostatně jsem později pochopil, že jsem tu čelil možná nebezpečí mnohem menšímu proti tomu, jež za nějakou dobu může hrozit z míst ve stejném pohoří Brdy o několik kilometrů vzdáleném na jihozápad z radaru, jehož paprsek se může dle studie fyzika Petra Pokorného z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR, specialisty na radiové vlny Milana Hlobila a vojenského analytika Stanislava Kauckého odrazit od letadla nebo od inverzních vrstev a ohrozit člověka rovněž. Tady na Valdeku na mě mohl v nejhorším případě spadnout toliko kus zdiva nebo jsem mohl uklouznout.
Hrad jsem nejprve obešel tam a zpět podkovovitě zprava, posléze jsem vnikl na jeho nádvoří. Výsledný dojem byl natolik mocný, že se projevil ve dvou telefonátech, jež vyvolal jsem vůči své manželce Janě a svému kamarádovi z Hořovic Pepíkovi a z něhož nedaleko stojící ženy nabyly dojmu, že se někdo přerývavým hlasem domáhá vrácení nějaké přikrývky, neb začínal vždy slovy "Na Val - deku právě pobývám "… etc., kdo ve vzrůstajícím parnu o deku usiloval, zůstalo však jim utajeno, neb jsem se jim rozplynul před očima nadšením z mohutnosti a zvláštní romantické krásy ruin, jež by nikdo nezasvěcený v mohutných hvozdech nehledal.
Valdek poprvé - ještě teď po více než 700 letech lze v rozvalinách identifikovat okna a vchody gotického tvaru. Foto: L. Šlosar
Valdek podruhé - v období vrcholné gotiky rozrostl se hrad do značné výše. Foto: L. Šlosar
Valdek potřetí - v období vrcholné gotiky rozrostl se hrad do značné plochy, že na jeho nádvoří by se teď dal hrát i fotbal. Foto: L. Šlosar
Hrad dal pravděpodobně postavit Oldřich Zajíc z rodu Buziců, který ve své době zastával významný úřad purkrabího Pražského hradu, měl tedy moc možná takovou jako dnes premiér Topolánek a ministr zahraničí Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg v jednom, a nějaký ten radar spískat pro Korunu Českou nemohl především proto, že žil ve 13. století. Další vývoj hradu v sinusoidě zvelebování či chátrání připomínal dějiny českého státu či nějaké firmy - od jeho vzkvétání /za samotného stavitele/ či záchrany od zkázy /koncem 19. století za knížat z Hanau/ přes alespoň udržování v původním stavu /za spravování chudšími zemany či na počátku 16. století za držení rodem Pešíků, jenž si však postavil v nedalekých Podluzích tvrz a hrad opustil/ až po pustnutí /po zabavení veškerého majetku rodu Pešíků v roce 1623 za jejich účast na českém stavovském povstání proti Habsburkům byl hrad již popsán jako "zámek v lese pustý, Valdek řečený"/.
Za první republiky získal zříceninu hradu Valdek do péče vládce z nejpovolanějších - Klub českých turistů, který v roce 1933 u hradu otevřel turistickou chatu. V té době se zřícenina hradu nacházela mimo prostor dělostřelecké střelnice. Po druhé světové válce při rozšiřování vojenského prostoru v roce 1947 se zřícenina hradu ocitla uvnitř vojenského újezdu a pro její další chátrání byly vytvořeny ty nejlepší podmínky, i když popravdě řečeno i naopak četní návštěvníci by k tomu účelu dokázali přispět možná ještě větším dílem.
Vrátil jsem se z ruin do altánku ke kontrole, u níž čekal na mě trpělivě Vašek, společně jsme se vrátili jako předtím Miloš o několik stovek metrů na rozcestí Na Hlíně, odtud pokračovali k hájence Krejčovka, za ní zamítli jsme lákadlo v podobě následování rodu Pešíků po žlutě značené cestě do Podluh a po stále spolehlivém značení propletli se zdánlivě nekonečnými lesy do Křešína. Tady při pohledu na mohutný vrchol Plešivec zablahořečil jsem si, že jsem se zřekl účasti na nejdelší trase, byť jsme se tu definitivně na posledních 9 km vzdali hájenství stinných hvozdů a odevzdali se žhnoucím slunečním paprskům pražícím na asfaltový povrch po zbytek trasy.
asi stárnu, ale dnes by se mi na nejdelší trase na Plešivec /na snímku v bezpečné vzdálenosti z pohledu těsně za Křešínem směrem na Felbabku/ vůbec nechtělo. Foto: L. Šlosar
za Křešínem jsem zaklel: "Do brdele, kde se tady berou nějaké Prdy?". Foto: L. Šlosar
Na Felbabce bylo mi nutno odolat svodům restaurace U Fabiána, neb se mi poté konečně poštěstilo procházet obcí Rpety až o odpolednách a navštívit hospodu U Járy Cimrmana. V jejích útrobách nezklamaly mě kvalita a teplota piva, ani sám interiér, jenž připomínal a velebil památku Mistrovu, pouze razítko, jež s ohledem na zasvěcení hospody volá po vhodné grafické úpravě pro turisty, neslo pouhé jméno, příjmení a IČ vlastníkovo.
ze silnice nad Rpety spatřil jsem před sebou lesík Dražovku, za nímž rozkládají se Hořovice. Foto: L. Šlosar
U hřbitova již zkraje Hořovic setkal jsem se na chvíli se svým kamarádem Pepíkem, kupodivu z Hořovic, jehož Vaškovi představil jsem pro jeho chodeckou minulost a výšku stylově co dvojnásobného vítěze soutěže Mladého světa "O nejdelší krok" z let 1991 a 1993, uspořádávané u příležitosti dálkových pochodů. Nato doprovodil jsem Vaška do zámku pro turistickou známku a jako znalec města nasměroval jsem nás oba ulicemi Vrbnovskou kol starého zámku, U Remízku, Na Hořičkách nad fotbalovým stadionem, po schodech dolů kol domku, kde bydleli kdysi můj prastrýc a má prateta, a kol dalšího domku, jenž pro změnu sdílela sestra mé babičky, do cíle ve Společenském domě, jenž v prvních mnoha letech mého zdejšího působení slul stejně jako v Zaječově Lidový dům a jemuž také i později nikdo neřekl jinak nežli "Liďák".
Tady příjemně unaven proseděl jsem od půl čtvrté bezmála dvě hodiny při polévce gulášové v režii pořadatele a při dvou pivech, převážně mezi plzeňskými turisty, neznaje tu nikoho jiného nežli Vaška a ještě Pavla, nikoliv z Hořovic ale z Kolína.
Činorodý turistický den završil jsem symbolicky na lavičce při domu čp. 701 v Palachově ulici, za mého pobytu zde však v ulici Julia Fučíka, než tomuto pánovi, vlastně soudruhovi místní radní odečtli z jeho prospěchu, že byl popraven za vlast, a přičtli mu na vrub jeho příslušnost ke KSČ. Poseděl jsem zde se svými kamarády Pepíkem a Honzou jak za starých časů, akorát tu jedno jediné nesedělo - každý jsme měli pět či šest křížků na svých bedrech. Ale nač si stěžovat, v opačném případě bych nemohl se právě vrátit z poměrně regulérní návštěvy - pominu-li jeho stavebně-technický stav - hradu Valdek, n'est-ce pas?
Napsáno pouze pro tyto stránky
Týnišťské šlápoty od dubu k dubu /19. 07. 2008/ aneb Bezstarostný letní den na sever od Orlice
Super!! Konečně zdlouhavý týden pokročil do pátku 18. 07. vrcholícího odpoledne!! Konečně po 16. hodině zamykám dveře své kanceláře ve společnosti ZPA Smart Energy s.r.o. Konečně nastává čas dvoutýdenní dovolená, z níž mě nyní zajímá zítřejší pochod v Týništi nad Orlicí. Konečně po tradiční předčasné večeři v České čtvrti přijíždím autobusem na Zelenou louku - o prázdninách, kdy dvakrát týdně nedojíždím na kurs angličtiny, výjimečným tímto druhem přesunu, neb jinak se snažím chodit pěšky. Konečně využívám privilegia pobývat v tuto dobu doma sám a obracím svou mysl a praktickou činnost k nastávajícímu podniku zcela nerušeně - sondáží předpokládané trasy, přípravou ošacení, shromážděním potřebné finanční hotovosti, výběrem náležité mapy a zhotovením tradiční snídaně důsledně porušující zásady správné výživy a sestávající ze tří housek se salámem a plechovkového piva zn. Ambrosius. Konečně uléhám po půl desáté na lůžko a nerušen vnějšími rušivými vlivy na poměry krátké noci spím velmi dobře, mám dokonce dva sny, jež jsou znamením kvalitního spánku.
Nazítří zrána zbývá mi dohlédnout již jen na jediné, abych včas, po čtvrt na pět vstal a věnoval náležitou pozornost ranní toaletě, při mých chabých trávicích poměrech je důležité, abych neměl na trase jakékoliv problémy, jež by při pochodu působily rušivě. Když v 05,06 hod. stojím na zastávce Trutnov - Zelená louka a přijíždí vláček společnosti Viamont, slyším v duchu jakési klapnutí. Naskakuji právě na pomyslný exkavátor či paternoster, nyní zbývá mi již pouze dohlédnout, abych z něho nevypadl.
Spojení do Týniště nad Orlicí je poměrně plynulé - v 05,18 hod. z Trutnova, krátký přestup ve Starkoči, ve Václavicích čekání necelou půlhodinu na další vlak do Týniště, kde vystoupím z vlaku v pohodě po čtvrt na osm, těsně před začátkem oficiálního startu nejkratších tras pochodu Týnišťské šlápoty od dubu k dubu. Co já pamatuji, startoval tento pochod z rodinného domku severně od nádraží, později z domu dětí v nedalekém sídlišti U Dubu, na stovku jsem taky startoval jednou z Meziměstí a loni na "čtyřiačtyřicítku" z Bolehošti. Dnes je místo startu situováno nejvýhodněji - přímo na nádraží.
Na trasu vycházím sice se Zdeňkem z Náchoda, jenž se předtím vynořil z předního vozu téhož vlaku, leč po několika desítkách metrů se loučíme, Zdeněk tradičně trasu poběží, já mám na druhé nejkratší trase pochodu 40 km úmysly zcela opačné, nehonit se za každou cenu, své putování si náležitě vychutnat a nasbírat na něm dokonce materiál pro článek do Zpravodaje.
Celá dnešní partie je totiž rozehrána ideálně - samotná trasa 40 km se dá ještě pořád považovat za delší, na její zdolání mám teoreticky necelých 10 hodin, mám čas i na návštěvu rozhledny na Osičině, kudy budu procházet. Cíl je pak avizován do restaurace U Věže - 10 minut od nádraží, přičemž mám zakoupenu jízdenku dopravního systému IREDO za 100 Kč, jež mě opravňuje do půlnoci využít prakticky jakéhokoliv spoje do Trutnova v naší lokalitě. Navíc je nyní obloha zčásti modrá, zčásti pokrytá mírumilovnými drobnými mráčky, byť nad ránem v Trutnově a později při cestě vlakem ještě nad Jestřebími horami hrozily těžké šedé mraky.
Itinerář mi velí nastoupit u nádraží na zeleně značenou trasu a přejít koleje, jejichž běh budu kopírovat do Třebechovic pod Orebem. Poté překračuji Třebechovický náhon a svěřuji se lesní asfaltové cestě, po které mě předjíždějí postupně pouze tři cyklisté. Po pravici míjím soustavu rybníků, po překročení železniční trati, po níž jsem před hodinou přijížděl, utěšenou hájenku rovněž vpravo. Posléze se les změní v široké prostranství, jež tvoří rozsáhlé pastviny s bílými daňky, kteří se popásají v dáli po mé opět pravici. Když už se obávám toho, že zůstanou mému fotoaparátu zvětšujícímu toliko čtyřikrát utajeni, nacházím jednoho krasavce blízko dřevěné hradby, pózuje velice ochotně. Před bědovickým statkem mladá slečna přede mnou uvolňuje provaz, jež přepažuje cestu, ve statku se mládež hotoví se k ranním pracím.
bílý daněk v bědovické oboře stál mi modelem lépe než leckterá baba, k tomu všemu ještě zadarmo. Foto: L. Šlosar
V Bědovicích na kraji Třebechovic pod Orebem přichází zprava modře značená cesta, jíž znám z předešlého ročníku pochodu, teď je možno zahnout doprava a pokračovat po ní, ale autor trasy Olaf z Prahy nemilosrdně zahání účastníky pochodu do centra pro razítko z Masarykova náměstí v rámci samokontroly. Třebechovický betlém je teď těsně před devátou okupován zástupem poznání chtivých lidí, mezi nimiž by zájemce o pouhé razítko silně popuzoval, ke zmíněnému účelu postačuje cukrárna při radnici, škoda jen, že tu k houskám nedostanu lahvové pivo. Když se již vracím zpět ul. Čsl. legií, po níž jsem z kraje Třebechovic přišel, přece si nakonec v pekárně proti kostelu nechávám kajícně ke dvěma rohlíkům uvařit kávu turka, je zajímavé, že dnes se kdesi ve mně tento nápoj - na rozdíl od Nočního výstupu na Sněžku za východem Sluncem před dvěma týdny - s pivem vypitým ještě ve vlaku neznesvářil.
Pohledem vzhůru za mnou na západ směrem k náměstí shledávám před půl desátou na obloze těžké šedé vlaky, s chutí jim ukazuji záda, zvláště jestliže ve směru opačném oku stále ladí polojasná obloha. Leč běda - za Bědovicemi jsem mračny dostižen a počastován přeprškou, boj nervů nevydržím, schovávám medvídka Šeďánka a roztahuji deštník, což si nebesa vysvětlila jako povel přestat se snahou kazit slibně se dosud vyvíjející turistický den, od té doby po čas celého dne bude převažovat opět polojasná obloha. Jelikož následující trasu směrem na Bolehošť znám z minulého ročníku pochodu, kdy jsem jí absolvoval v protisměru - jedná se o utěšený lesní úsek na měkkém povrchu - nasazuji opět svižnější tempo, v kulisách ubíhajících okolních stromů a mýtin se jde příjemně.
Stejně jako u hájenky na začátku pochodu střetávám se znovu se železniční tratí Týniště nad Orlicí - Náchod, tentokráte ji podcházím, a zanedlouho slyším hlahol, za lesem se otevírá rozlehlá krajina s obcí Bolehošť, v bližší vsi Lipiny na hřišti probíhá volejbalový turnaj. Zvuky sportovního klání a vidina obrovských slunečníků vnucují neodbytnou představu, že tam, kde se sportuje, určitě se pije, než však slibná myšlenka dozní, modře značená trasa mě odvádí v bezpečné vzdálenosti od svodů po kraji lesa a přivádí přímo do Bolehošti, přesněji řečeno do její části Bolehošťská Lhota, kde mi místo hříšných nápojů nabízí potravu duchovní - nádhernou zvoničku.
Obec opouštím skrze vrata uzavírající statek, v jehož zdech snad kdysi nějaký kulak vykořisťoval pacholky a zneužíval děvečky, přičemž hospodářství možná vzkvétalo, nyní zde zřejmě nekořistil nikdo z nikoho, ale zdiva evidentně chátrala a každé zákoutí statku zarůstalo býlím.
Přiblížil jsem se k obrovské zalesněné hradbě, jež clonila mi předtím po dlouho dobu výhledy směrem východním, jako hranici namátkově jakoby střeženou automobily projíždějícími mezi Týništěm a Opočnem překračuji rušnou silnici a směle se pouštím jediným delším a snad trochu prudším stoupáním dnešního dne kolmo vzhůru po zpevněné cestě bohudík jen místy pronásledován prudkým slunečným svitem.
Na kraji Nové Vsi poprvé skrze domy spatřuji vlevo rozhlednu na Osičině, ovšem Olaf za klasickou návsí s rybníčkem, zvonicí a křížem účastníky posílá naopak doprava. Octl jsem se tak na jakési rozlehlé jen mírně vypouklé náhorní plošině ovšem v nadmořské výšce jen něco přes 400 metrů a přede mnou se mi naskýtají výhledy především na Orlické hory. Značně blíže před sebou spatřuji pár stavení a pod nimi zelenou věž, jakoby zatlučenou do země.
na mírně vypouklé plošině za Novou Vsí odkryly se přede mnou rozsáhlé výhledy na Orlické hory, uprostřed pak jako hřebík zaražený do země zaznamenal jsem věž jakéhosi kostela, z něhož později vyklubal se ten voděradský. Foto: L. Šlosar
Poslušně dle itineráře dokončuji odchýlení doprava na rozcestí Stojavka, kde na stromě nachází se samokontrola - cedule s číselným označením kontroly /1/ a jak je na tomto pochodu zvykem barevná pastelka, tady je fialová. Pohled na hodinky je zářivě optimistický, je třičtvrtě na dvanáct, již v Nové Vsi překročil jsem polovinu trasy, na zbylých 18,5 km zbývá mi nyní úplně v nejhorším případě pět a půl hodiny. Super!!
Z časové rezervy čerpám nedobrovolně již po jednom a půl kilometru ve Voděradech. Šipka mě od trasy 50 a 100 km svádí do schodů ke zmíněnému již kostelu se zelenou věží, jenž se mezitím vypnul do výrazné výšky. U kostela jsem však nějak špatně pochopil itinerář a spustil se po silnici směrem na Houdkovice. Naštěstí můj další planý postup těsně za Voděrady zarazily šipky označující opět trasy 50 a 100 km, nikoliv však "mou" čtyřicítku.
Vrátil jsem se do obce a nyní stoupám rovnou nahoru po kraji obce na křižovatku, po které se již správně pouštím doprava do vsi Vojenice. Za lesem správnost mého postupu osvědčuje silueta rozhledny na Osičině za vsí přede mnou, cosi drobného se mi na jinak utěšeném tom pohledu nepozdává. Ani další podrobnější pohledy za vsí blíže křižovatky k rozhledně mě nepotěší. Na rozhledně postrádám totiž lidi.
za obcí Vojenice na kraji lesa vypíná se rozhledna na Osičině. Foto: L. Šlosar
Nejkatastrofičtější představu naštěstí rozptyluje asi deset lidí postávajících u paty rozhledny. Rozhledna je v provozu, zrovna však probíhá polední pauza od 12 do 13 hod., naštěstí je třičtvrtě na jednu, konce přestávky vyčkat se vyplatí, nejen proto, že je tu předepsáno v rámci samokontroly razítko. Ostatně uběhne něco přes pět minut a na bicyklu přijíždí sympatická slečna, jež striktně nečeká na naplnění jedné hodiny odpolední a s mírným časovým předstihem otevírá kiosk i rozhlednu.
Po zaplacení vstupenky v hodnotě 15 Kč balancuji po 165 schodech nahoru s plastikovou lahví citrónové poděbradky, z níž při stoupání žízniv upíjím, v pravé ruce, s fotoaparátem a panoramatickou fotografií v levé ruce a s respektem v duši a můj krok přerušuje ve výši 33 metrů jinak 51 metrů vysoké železné rozhledny vyhlídková plošina. Z ní otevírají se nám široké rozhledy, jež do nejvzdálenějších míst narušeny jsou tmavými mračny, přesto dík spolunávštěvníkům rozeznávám kupříkladu i Ostaš nebo Kunětickou horu.
z rozhledny na Osičině nejzřetelnější pohled naskytl se mi na Orlické hory. Foto: L. Šlosar
Přiznávám se, že jsem velice rád, když nohy mé tknou se opět země, po níž po žlutě značené cestě sestupuji do Dřízenského údolí a po půl kilometru doputuji úzkým věčně zastíněným údolím - v posledních metrech doprovázen postupně deseti kapličkami křížové cesty přicházející zleva - na rozšířený travnatý prostor. Teď právě po půl jedné přibyl jsem právě na poutní místo Dřízná, jindy uváděné co Dřízna či Dřížna.
Ač oči by jedly, mé rozbouřené útroby odmítají nabídku opečeného párku, přístupny jsou dvěma hltům vodky a celému lahvovému pivu. Ještě předtím chápe se mě nějaký místní dobrý muž, jenž těsně před svým odchodem otevírá jen pro mě zdejší kapli, umožňuje mi vyfotografovat si oltářík, předvádí mi na sucho vodní mlýnek s reklamou vážící se k místu a směruje mě o kousek dál k informační vývěsce představující utěšené to místo.
před kaplí na poutním místě Dřízná dobrý místní muž předvedl mi reklamu ve formě vodního mlýnku. Foto: L. Šlosar
Posléze po zbytek svého asi třičtvrtěhodinového pobytu zbude čas na konzumaci zmíněného již piva v družném rozhovoru s Ivanem, tatínkem manažera pochodu Olafa, jenž tu drží kontrolu s Egonem ze Šluknova a s nímž vzpomínáme na staré časy, v nichž jsme chodili rázněji a na delších trasách. Ivan pozdravuje četné trutnovské turisty, z nichž mnohé nejsem s to identifikovat, což naštěstí neplatí o Fráňovi a Marušce.
Dozvídám se bohužel, že řady dálkoplazů opět se ztenčily - opustil je Ivoš z Prahy, hnedle jsem si bohužel vybavil šedovlasého kudrnatého, vždy dobře naladěného borce, požitkáře i skvělého stovkaře, jehož jsem zaznamenal poprvé 25. března 1995 na "Rumcajsovi", kdy v hospodě v Mladějově za nepříznivého počasí "hodinu při kombinaci pepsicola - rum váhal, zda pokračoval či nikoliv", až odtud odešel s naší skupinou. Zúčastňoval se hojně "Puchýřů", na tom v roce 1996 jsem zaznamenal, že "jde v chladném počasí ve žlutých trenýrkách, později se před vlnami deště ukryje do velké zelené nepromokavé peleríny, v níž vypadá z dálky jako obrovská bizarně zbarvená můra", při zastavení v Reichlově chatě v Lázku na "Puchýři" v roce 1997 se Ivoš nedal přehlédnout protože, …"si tu od stolu vybíral oběti z fronty před prodejním pultem, aby mu přinášely pivo či rum, jednou z ní jsem byl samozřejmě já, který ho pak žertem oslovoval "Sáhibe", protože chtěl, abych si dvě koruny nechal od cesty". Naposledy jsem ho zaznamenal při "stovce" Havlíčkobrodské padesátky 31. 08. 2001 v restauraci U Štefana v Sobíňově, kde mu "půvabná a rázná hostinská přinášela piva a rumy" …, k nimž …"si jako požitkář popřál doutník /však byl později označován jako Doutník a ta přezdívka mu možná zůstane/." Později jsem Ivoše již nezaznamenal nejspíše proto, že jsem se odchýlil od těch mála "stovek", jež jsem chodil ročně. Takoví jsem my, dálkoplazi, za života chodíme jako králové, byť třeba churavi na těle či na duši a umíráme bídně nepochopeni a samotni co kůlové v plotě.
Po rozloučení nás z těch nemnohých, kteří jsme ještě zbyli - Ivana, Egona a mě - ve čtvrt na tři, šlo se mi po příjemně využité přestávce velice zlehka zastíněným Dřízenským údolím a posléze po travnatém úseku přes Vojenice na kraj Nové Vsi.
stejně jako loni byla umístěna hlavní kontrola pochodu v poutním místě Dřízná a opět ji tu drželi zleva Ivan z Prahy a Egon ze Šluknova. Foto: L. Šlosar
Tady dobře před třetí hodinou mohl bych z plna hrdla konstatovat, že něco přes 8 km před cílem jsem na tom časově báječně, kdyby mě neočekávalo až do cíle vlastní značení, což je vždy sázka v kasinu. Tak dlouhá vzdálenost se značí ztěžka. Olaf nepoužívá fáborků, ale bílých šipek namalovaných převážně na stromech, někdy i na pevných asfaltových vozovkách. Od rozcestí za Novou Vsí, kde se naposledy spatřily žluté a modré turistické značky a kde jsem obě naposledy shlédl já, zavedla mě jedna z bílých šipek na místo slující U rozhledny, kde nalezl jsem kontrolu č. 18 /světlehnědá pastelka/, a další šipky postupně posunuly mě na kraj obce Vyhnanice.
Tady to vypadalo, že se chudák pořadatel může namáhat sebevíce, když poutník přece ze značení sejde, avšak stalo se tak z mého úmyslu a jen načas - přičiněním kapličky se zlatým Kristem na kříži na jejím boku, jež stály za krátké odbočení. Pak jsem se vnořil do lesa a sestupoval po nefrekventovaných cestách, dílem zarostlých, dílem vymletých prudkými vodami. Kdekoliv jsem zatápal, přispěchala vždy na pomoc bílá šipka, takže jsem se vždy zaradoval v duchu slovy: "Jsem stále in". Na jednom místě jsem skrze průsek zaznamenal dokonce v dáli Kunětickou horu. Takto jsem se bez sebemenších zaváhání a zdržení vynořil na kraji lesa, z něhož naskytl mi miloučký pohled na ladovsky laděnou vesničku z kostelem s červenou věží, a z mých předešlých účastí na pochodech bylo mi zřetelno, že se jedná o v itineráři avizované Křivice. Bylo třičtvrtě na čtyři a já jsem byl slabých 5 km od cíle. Teď jen proboha pokračovat v ostražitém sledování trasy a nepokazit si závěr!
ocitl jsem se na kraji lesa a bylo mi zřejmo, že víska s kostelem může být toliko v itineráři avizované Křivice. Foto: L. Šlosar
Prošel jsem uličkou utěšených rodinných domků za obec a za silnicí se opět vnořil do lesa. Po několika stovkách metrů se po mé pravici objevil objekt omšelého kasárenského vzhledu a poslední samokontrola dne s tmavěji hnědou tužkou, jež měla býti u "vojenského závodu" mě ubezpečila, že pokračuji správně. Pak nabídla mi u koupaliště pomocnou ruku silnice, jež mě bezpečně dovedla do města Týniště nad Orlicí a v něm posléze k železničnímu přejezdu, před nímž spatřil jsem již za kolejemi místní věž, jež dala pojmenování restauraci, do jejíž venkovních prostor přispěchal jsem téměř přesně na minutu po 11 hodinách svého snažení.
v Týništi nad Orlicí přicházím před železniční přejezd, jenž za chvíli podejdu, věž přede mnou vpravo signalizuje, že za chvíli jsem v cíli v hospůdce U Věže. Foto: L. Šlosar
Tady prohlásila se mi cílová kontrola, jíž vládl sám Olaf z Prahy a jeho rodinní příslušníci, vedle diplomu a gratulace ke zdolání trasy obdržel jsem rovněž jako jeden z celkového počtu 44 účastníků zelený kulatý odznak se zlatavou siluetou dubu a názvem pochodu. Poseděl jsem zde příjemnou více než půl hodinkou při dvou plzeňských pivech, přičemž po prvním z nich jsem měl stále vyschnuto v krku.
Poté nasedl jsem ve vlaku odjíždějícího v 17,40 hod. ve směru na Václavice na levou stranu vozu tak, abych ještě jednou před Bolehoští spatřil utěšenou hájenku a později tunel, kudy procházel jsem předtím při pochodu. Ve Václavicích vystoupili z jiného vozu spiritus agens Klubu rodinné a příbuzenské turistiky Pepík z Červeného Kostelce a jeho dvojnásobná královna paní Helenka, kteří absolvovali trasu 28 km a těšili se krom jiného z poutě ve Vyhnanicích. Do Trutnova jsem šťastně pak dorazil 19,21 hod.
Pochod Týnišťské šlápoty od dubu k dubu patří mezi mé oblíbené. Koná se v době bezstarostných letních dnů. Pořadatel Olaf z Prahy obměňuje pravidelně jeho trasy využívaje pro ten účel přesných znalostí krajiny okolo Týniště nad Orlicí, takže účastník se může nadít toho, že pozná místa, kudy předtím nešel. Trasy pochodu zpestřují četné, byť neživé kontroly, a k pocitům jistoty při pochodu přispívají do detailu propracované itineráře s přesnou kilometráží a spolehlivé vlastní značení.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Orlických hor /30. 08. 2008/ aneb V ORLICKÝCH HORÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor /23. 08. 2008/ aneb V POKLIDU JIZERSKÉM /napsal Jan z Jičína/
Račí stezkou /09. 08. 2008/ aneb NA POČEST JIŘÍHO LUKSE /napsal Jan z Jičína/
Toulky Machovskem /09. 08. 2008/ aneb PŘED DEŠTĚM DO POLSKA /napsala Maruška Beruška/
Pobyt v Jeseníkách /26. a 27. 07. 2008/ aneb DVA DNI V JESENÍKÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Suchý vrch a do jeho okolí /20. 07. 2008/ aneb PŘES SUCHÝ VRCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Orlických hor /30. 08. 2008/ aneb V Orlických horách /napsal Jan z Jičína/
O poslední srpnové sobotě ráno cestuji se synem Lukášem opět do terénních nerovností - tentokrát s cílem projít se po hřebeni i údolími Orlických hor.
Z Jičína jedeme třemi vlaky do Rychnova nad Kněžnou, odtud autobusem přes Kvasiny a Skuhrov nad Bělou do známého horského sídla pojmenovaného DEŠTNÉ V ORLICKÝCH HORÁCH. Do krajiny vcházíme za slunečného počasí od místního kostela kolem půl desáté stoupáním (s milými pohledy po stráních i do podhůří) po zelené značce; tu však již po jednom a půl kilometru opouštíme (když ona k Sedloňovskému vrchu míří) a od rozcestí NAD NÁRODNÍM DOMEM vydáváme se po modré k Šerlichu. Stoupání na čas pomine na lesní cestě, pak nadmořská výška začne opět přibývat - vítá nás ŠERLIŠSKÝ MLÝN. Mlýnské kolo (netočí se již a místy i mechem obrůstá) připomíná někdejší význam tohoto místa.
Pokračujeme volným tempem do kopce, abychom kolem půl dvanácté stanuli na česko-polské hranici ve známém bodě ŠERLICH. V Masarykově chatě se necháme pohostit kulajdou, venku využíváme nabídnuté rozhledy k údolím na polské straně i k vrcholům našim. V dáli v lehkém oparu lze vidět i Králický Sněžník. Při putování těmito místy odlétá moje mysl do dětství (v šesté třídě jsme šli hlavním hřebenem lesy tehdy vzrostlými), do časů před čtvrt stoletím (lesy na hřebenech orlických, jizerských, krkonošských i jiných hynuly v důsledku působení průmyslových imisí za součinnosti hmyzích škůdců), mám radost z nové již generace lesa v nejvyšších partiích hor.
Dalšími kilometry nás provází značka červená, po pěti stech metrech přecházíme silnici z Deštného do Orlického Záhoří a lesní cestou s asfaltovým povrchem stoupáme pod nejvyšší vrchol hor. BOUDA HORSKÉ SLUŽBY je místem, kde upřesňujeme další trasu, když se nabízí setrvat na hřebenu a pokračovat kolem Kunštátské kaple, anebo sejít k údolí Zdobnice a na hřeben si potom vystoupat ještě jednou (případně se vůbec k němu již nevrátit). S přihlédnutím, že máme ještě dost času do odjezdu večerního vlaku z Rokytnice, se rozhodujeme pro cestu delší.
Od rozcestí proto pokračujeme krátce po zelené, na desátém dnešním kilometru se objeví VELKÁ DEŠTNÁ (1115 m). Od ní sestupujeme po červené horskou cestou dva kilometry k rozcestí LUISINO ÚDOLÍ, po silnici přijdeme brzy do údolí řeky Zdobnice, podle které jdeme až k rozcestí KAMENEC. Silnici i řeku opustíme; značka vede zvlněným terénem k vísce ZDOBNICKÁ SEČ, od níž krátce využijeme značku modrou do obce ZDOBNICE. Po druhé hodině vracíme se zas na hřeben strmým výstupem po žluté značce převážně odvozními lesními cestami ke křižovatce příznačně označené PĚTICESTÍ (1004 m). Je půl čtvrté; máme za sebou dvě desítky kilometrů, necelé ještě čtyři hodiny můžeme užívat horskou pohodu pokročilého léta.
Po svačině sestupujeme k vrchu ZAKLETÝ (991 m), pod kterým končí lanovka i vleky; žlutá značka vede pak dolů sjezdovkami do známé horské obce ŘÍČKY. Za ní - tam, kde vyměníme žlutou značku za modrou - začíná JULINČINO ÚDOLÍ; zdejší vodní tok se jmenuje ŘÍČKA. Asi tři a půl kilometru je možné sledovat, jak voda po kamenech pádí - až k rozcestí HAMERNICE. Odtud žlutá značka - asi kilometr po silnici, pak polní cestou alejí listnáčů lemovanou vyznačená - nás přivede zvlněným terénem do ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH, která je cílem naší návštěvy Orlických hor.
Po krátkém posezení v jedné z hospůdek na náměstí jdeme ke konečné zastávce zdejší horské železnice. Žlutozelená REGIONOVA je připravena, aby v 19.20 se odebrala s cestujícími až do krajského města. Opouštíme Orlické hory, pro jejichž částečné poznání vybrali jsme dnes místa nejvyšší i působivá údolí Říčky i Zdobnice na túře dlouhé 34 km za letní soboty plné slunce.
kostel sv. Máří Magdalény v Deštném v Orlických horách. Foto: L. Vaníček
Deštné v Orlických horách. Foto: L. Vaníček
Šerlišský mlýn. Foto: L. Vaníček
mlýnské kolo se netočí, mechem zarůstá. Foto: L. Vaníček
Šerlich - Masarykova chata. Foto: L. Vaníček
bouda Horské služby pod Velkou Deštnou. Foto: L. Vaníček
posed na vrcholu Deštné plní funkci jednoduché rozhledny. Foto: L. Vaníček
cesta k Pěticestí. Foto: L. Vaníček
sjezdovka pod Zakletým. Foto: L. Vaníček
kostel Nejsvětější Trojice v Říčkách. Foto: L. Vaníček
kostel Všech svatých na náměstí T. G. Masaryka v Rokytnici v Orlických horách. Foto: L. Vaníček
Regionova na konečné zastávce horské železnice. Foto: L. Vaníček
Výlet do Jizerských hor /23. 08. 2008/ aneb V poklidu jizerském /napsal Jan z Jičína/
Před víkendem byl jsem varován dobrými lidmi, že deště (místy i přívalové) navštíví naši zemi, abych se proto nepouštěl do odlehlých končin přírodních a sebe či bližní nebezpečenstvím nevystavoval. Rozhlasové předpovědi pátečního večera ani sobotní ranní zprávy o čtvrté hodině (doplněné lehce dopadajícími kapkami přeháňky na okenní sklo) však nedokázaly zbourat naplánovanou pěší túru do jizerské krajiny.
V sobotu 23.8.2008 vystupuji se synem Lukášem na železniční zastávce HARRACHOV asi tři minuty před osmou hodinou. Chceme dnes vystoupat na Smrk, současně však projít poklidnou krajinou na polské straně Jizerských hor, do níž jsme v posledních letech několikrát nahlédli v zimním čase na běžkách. Je zataženo, neprší. (Zatím ?) Od nádraží přecházíme trať a jdeme půl kilometru stoupající kamenitou cestou k hraničnímu přechodu do sousední země. Ze dvou možností pro cestu do nejbližší osady vybíráme levý oblouk cesty opatřený nově zelenou značkou. Jdeme úbočím vysokým lesním porostem s převahou smrku po zpevněné odvozní cestě, na které se musíme vyhýbat častým kalužím po noční nadílce srážek. Po pár stovkách metrů vlevo pod svahem je k slyšení Jizera ve svém údolí. Asi po třech kilometrech zastavujeme se u malé vyhlídky k hoře BUKOVEC (1005 m). Absolvujeme pár mírných stoupání a klesání; hustý les náhle se otevírá k osadě ORLE.
Je půl desáté, ušli jsme šest kilometrů. Před občerstvením odpočívá jedna cykloturistka a šest pěších, jsou to první z toho malého počtu jedinců, které dnes na polské straně potkáme. V Orlích ještě zběžně přehlížíme značení - s uspokojením, že směrovky na Jakuszyce a na Jizerku (v zimě využité) jsou v pořádku. Při svačině ze zásob objevuje se krátká dešťová přeháňka. Dalších pět kilometrů pokračujeme po značce červené. Krajina se proměnila, opustili jsme cestu uzavřenou vzrostlým lesem, v nižších porostech se nachází hojnost kosodřeviny a pohled do okolí dovolí rozlehlé horské louky. Krátce symbolicky pohladíme Jizeru, jež pádí si tu po kamenech na hranicích dvou zemí; na české straně hor identifikujeme Pytlácké kameny, přes které šli jsme loni koncem léta z Harrachova po české straně.
Je půl jedenácté, zastavujeme pohlazeni sluníčkem u chaty GÓRZYSTÓW, plni očekávání, zda značení v terénu bude odpovídat turistické mapě. Všechno dopadá dobře, jen tradiční nedůvěra k údajům v hodinách uváděným vyvolává lehký úsměv (nikoliv kritiku) a odhodlání si vzdálenosti sčítat dle svého. Odebíráme se žlutou značkou dál, abychom nyní osm kilometrů užili si prostředí ryze přírodního (s lesem zas vysokým); cestou nestojí žádná stavení. V místě, kde se na chvíli dotkneme české země, mám v mapě nápisek SPORNÉ ÚZEMÍ, pak cesta se zaklikatí místy označenými jako SNIEZNE JAMY, tam potkáváme asi tucet polských turistů. Poslední kilometr žlutá značka vede horskou nerovnou pěšinou ozdobenou potůčkem, jemuž se v některých místech lze vyhnout jen s obtížemi. Blížíme se však již k nejvyššímu bodu trasy; přicházíme na zelenou značku vedoucí od obce STÓG IZERSKI, která nás po kilometru přivede zas do země české. SMRK (1124 m) je již na dosah.
Je 13 hodin - zataženo a povětrno; na rozhlednu (jež bude slavit vbrzku své páté narozeniny) vystoupáme jen na chvíli, naše oblečení dovoluje z hory pohlížet jen krátce. Na rozdíl od loňského výletu, kdy jsme odtud sešli do Nového Města pod Smrkem, máme dnes za cíl trať mezi Raspenavou a Bílým Potokem. (Na české straně přibylo pěších i cyklistů, proto jejich počtům přestávám věnovat pozornost.) Odebíráme se ke krásnému strmém svahu s jménem NEBESKÝ ŽEBŘÍK, kde se zastavujeme (za vyjasněné náhle oblohy) u místa umožňujícího identifikovat vrcholy na české straně hor. Po červené značce jdeme 9,5 km již po pevných cestách: nejprve k místu TIŠINA, poté k restauraci HUBERTKA, kde se občerstvujeme v 15 hodin teplou polévkou.
Kousek od restaurace jdeme ještě po odbočce na KOČIČÍ KAMENY, odkud se otevírá hezký pohled do údolí. Jako cíl dnešní cesty dostává přednost před Bílým Potokem město HEJNICE. Procházíme tedy obcí LÁZNĚ LIBVERDA, kde u kolonády nemůžeme nechat bez povšimnutí léčivou vodu ani lázeňskou oplatku. Tady dva kilometry od cíle zvažujeme, zda v těch desítkách minut, jež zbývají do odjezdu vlaku, dáme přednost restauraci OBŘÍ SUD či prostranství chrámu Navštívení Panny Marie, když u obou těchto míst byli jsme v minulých letech. Hejnický klášter dostal nakonec přednost; jeho věže opatřeny jsou však lešením, a tak v plné kráse bude k vidění snad zase příště.
nádraží Harrachov. Foto: L. Vaníček
hora Bukovec. Foto: L. Vaníček
osada Orle. Foto: L. Vaníček
Jizera zde tvoří česko-polskou hranici. Foto: L. Vaníček
chata Górzystów. Foto: L. Vaníček
rozhledna na Smrku. Foto: L. Vaníček
Jan z Jičína v Lázních Libverda. Foto: L. Vaníček
Lukáš z Jičína v Lázních Libverda. Foto: J. Vaníček
chrám Navštívení Panny Marie v Hejnici se opravuje. Foto: L. Vaníček
Je 16.38 a motorák do Raspenavy se dává do pohybu. Třiceti kilometry jsme dnes propojili krajinu polskou i českou; poznali nová i vrátili se na známá místa Jizerských hor. (Od povětrnostních nepředvídaností nás hory uchránily.)
Račí stezkou /09. 08. 2008/ aneb Poprvé na počest Jiřího Lukse /napsal Jan z Jičína/
Uprostřed léta, kdy počet turistických akcí nedosahuje hodnot závratných, pořádá Klub českých turistů v Semilech pochod RAČÍ STEZKOU. V propozicích letošního 25. ročníku objevil se dovětek MEMORIÁL JIŘÍHO LUKSE - jako výraz úcty ke krásnému člověku a obětavému turistovi Pojizeří, jenž stál u vzniku tohoto putování a byl mezi pořadateli všech předchozích ročníků; ten letošní již mu nebyl dopřán. V sobotu 9. srpna jsem na Račí stezce popáté; na trase 26 km doprovází mne nejstarší potomek Jan. Náš odchod v 7.30 ze Sportovního centra v Semilech - místa startu pochodu - je poznamenán vodními srážkami. Na náměstí ani dnes nevynecháme oblíbené lahůdky v prvním poschodí obchodního domu a objednáváme si po jednom chlebíčku; u vedlejšího stolu mají tři muži - zjevně turisté - na stole ranní pivo. Během občerstvení venku přestalo pršet; v té chvíli netuším, že toho dne již definitivně.
Od náměstí odcházíme k mostu přes Jizeru, na kterém se vždycky zastavuji dvakrát: poprvé uprostřed, kde pohlížím na soutok Jizery s Oleškou, podruhé na konci, kde u turistického rozcestníku zavzpomínám na cesty po zelené značce (k Jilemnici), po modré (k Lomnici) i třemi směry na Kozákov. Pro dnešní den vybrali pořadatelé značku zelenou; vede kolem Husova sboru a za železničním přejezdem hned vzhůru místní komunikací mezi rodinnými domy ven z města. Po tříkilometrovém stoupání - během kterého připraveny jsou (nejen pro turisty dětského věku) tradiční drobné úkoly (letos motivované pohádkou o Zlatovlásce), pár desítek metrů jde se račím způsobem (tedy pozadu) - přicházíme k silniční křižovatce NA ROVNÉM.
Chvíli jdeme po silnici k Semilům (zas) vedoucí, avšak brzy odbočujeme vlevo k hornímu okraji obce CHUCHELNA. Cestou okusím nabídku kolem rostoucího stromoví; více než touha po vitamínu vede mne zvědavost, zda plody třešně ptačí i jeřábu (dle listů jedlého) mohu ve stejné fázi léta utrhnout a s uspokojením konzumovat. (Bylo to možné.) Lesem i loukou vede cesta do kopce ke vsi KOMÁROV, odkud po silnici přijde se na KOZÁKOV (744 m). Obloha se mění neustále, tady je zataženo a pohyb vzduchu neláká mnoho zde přítomných, aby vystoupali na rozhlednu a vystavili svůj organismus vydatnějšímu provětrání. My tak s Honzíkem činíme, nenecháme si výhledy shora do krajiny ujít.
Od vrcholu vede trasa po žluté značce - místy, kterými jsme šli počátkem června v rámci Líšenských pochodů: RADOSTNÁ STUDÁNKA, LOKTUŠE, ROTŠTEJN, KLOKOČSKÉ PRŮCHODY. Při pohledu na vysoké travní porosty před Loktuší odhadoval jsem tehdy, brzy-li se do nich zakousnou zuby sekaček (případně sudokopytníků turovitých), dnes shledávám, že se tak dosud nestalo. Cestou k hradu Rotštejn sklánějí se ke kolemjdoucím větve keřů slivoní s plody v různé barvě a v nestejném stádiu zralosti, které nemohou zůstat bez povšimnutí. Od skalních průchodů odebíráme se na značku červenou.
V KLOKOČÍ krátce po poledni využíváme možnosti posezení u jídla a pití v restauraci. Pak pokračujeme přes VESEC do lesů, abychom Kozákovský hřbet překonali dnes ještě jednou. (Ačkoliv propozice neukládají jít na vrchol znovu, my na nějakou tu stovku metrů nehledíme a trasu si rádi prodloužíme.) Od rozcestí POD PRACKOVSKÝM VRCHEM sestupujeme po zelené značce silnicí k ZÁHOŘÍ, za kterým lesní cesta přivede nás k silnici Železný Brod - Semily. Pár minut jdeme po ní k odbočce na vyhlídku KRKAVČÍ SKÁLA, jež nabízí úžasný pohled do hlubokého zde údolí Jizery. Tempo naší chůze není přílišné, jsou už tři hodiny, čas odpolední svačiny.
Poslední čtyři kilometry vedou po žluté značce, z toho asi polovina lesem, za kterým vítají nás již SEMILY. Ve městě žlutou značku opouštíme a překonáme Jizeru přes ČERNÝ MOST, za kterým napojíme se na červenou značku vedoucí údolím Jizery od spálovské železniční zastávky. Tato vlastní úprava závěru trasy kéž není brána jako neúcta k pořadatelům - jejím záměrem bylo projít u sousoší Antala Staška a Ivana Olbrachta i kolem místa, kde se nachází socha F.L.Riegra. Z náměstí je již blízko do cíle turistického pochodu. Pořadatelé připravili třem stovkám účastníků hodnotný turistický zážitek v malebném okolí svého města.
Toulky Machovskem /09. 08. 2008/ aneb Před deštěm do Polska /napsala Maruška Beruška/
JE SOBOTA 09. 08. 2008, a tak se scházíme v hale hlavního nádraží ČD v Trutnově, abychom pak vyrazili autíčkem na start pochodu do Machovské Lhoty - já, kolega z Jilemnice, vrchní šofér Katka a Míra. V 6.40 hod. vyrážíme a děláme si legraci, jak zvládneme avizovanou objížďku, to jsme se vám nasmáli, a bez napovídání Katka cestu zvládla a ještě dostala pochvalu jak romantickou cestou nás zavezla na start pochodu. V 7.30 hod parkujeme před hostincem U Lidmanů a dochází pořadatelka Erika, hned nám dá lístky - propozice, a tak je vyplníme - pohovoříme o zážitcích z etapáku, a obloha se zatáhla, ochladilo a tak na kávu do hostince - bájo. Sedíme a najednou se trousí turisté, co přijeli busem z Náchoda a celí mokří, zjišťujeme, že venku lije jak z konve. Tak doprohlídnem foto a vandrbuchy a v 9 hod. vyrážíme na trasu - neprší, ale po chvilce zase začne a vydrží až na Szczeliniec Wiełki. Pak už vysvitne sluníčko a zbytek trasy už je v pohodě. Trasa: Machovská Lhota - Pastierka - Sczceliniec Wiełki - Karlów - Ostra Gora - Bledné skály - Pstrążna - Czermna - Kudowa-Zdrój - Slone - Běloves - Náchod. V 15 hod překročená hranice , malá únava, vlastně od 9 hod se stále šlapalo -jen malá svačina před vstupem do Bludiště a jinak jsme se kochali pohledy, výhledy - stavby, stánky, krásné lázeňské městečko v Kudowě, za pramen se platilo, tak jsme neochutnali. Procházka Bělovsí do Náchoda a zde v hotelu Bonato malá večeře a hurá na bus. Celkem 30 km.
Pobyt v Jeseníkách /26. a 27. 07. 2008/ aneb Dva dny v Jeseníkách /napsal Jan z Jičína/
Před posledním víkendem měsíce července věnoval jsem větší pozornost zvěstem meteorologickým; má mysl zaplněna byla vidinami vysokých teplot, současně zprávami o vyšším přídělu srážek u našich slovenských přátel, neopomenul jsem ani lidovou moudrost o chladných ránech kolem svaté Anny - to všechno v čase, kdy jsme s nejmladším potomkem chystali věci potřebné na dvoudenní putování v Jeseníkách, jehož hlavním cílem bylo stanout na Pradědu. Vlastní cestě předcházela dlouhá sezení nad mapou, webovými stránkami i jízdním řádem. (Již pár týdnů předem na zasedání rodinné rady zbývající příslušníci pozvání nepřijali.)
Do moravských hor odjíždíme v sobotu 26.7. vlakem z Jičína (4.33) přes Pardubice, Letohrad, Dolní Lipku a Hanušovice; kolem desáté hodiny objímají nás již stráně Jeseníků v nejvyšším bodě železniční sítě na Moravě. Pro první den pěšího putování byla vybrána červená značka. Hned od zastávky RAMZOVÁ (760 m) začíná příjemný šestikilometrový horský výstup na ŠERÁK (1325 m). Na jeho vrcholu jsme v pravé poledne; mlha a vítr nepřejí pohledům na horské stráně. Pokračujeme horskou stezkou na KEPRNÍK (1423 m), kde je mlha ještě hustší, ne však natolik, aby ohrožovala orientaci turistů v terénu. Sestupujeme k TROJMEZÍ (1315 m), viditelnost náhle mění se k lepšímu. Za rozcestím VŘESOVÁ STUDÁNKA (1290 m) nás čeká další sestup, tentokrát po asfaltové lesní cestě. Jako by vládce hor chtěl nás potěšit - obloha ani horské svahy nejsou již mlhou tajeny, v dálce objevuje se nejvyšší hora Moravy. Přes BÍLÝ SLOUP (1227 m) přicházíme k lokalitě ČERVENOHORSKÉ SEDLO (1013 m). Je půl třetí, ušli jsme asi 16 km. Po krátké zastávce se vydáváme zas do vyšších poloh. Přes KLÍNOVEC (1100 m) a MALÝ JEZERNÍK (1200 m) přicházíme k cílovému bodu prvního dne: ŠVÝCÁRNA (1315 m). Je 16.30, od Ramzové jsme prošli 22 km. Na chatě máme objednaný nocleh pro dvě osoby. S přihlédnutím k překrásnému počasí a nepozdní ještě hodině neváháme ani na okamžik přidat k absolvované denní trase ještě výstup na horu nejvyšší; k ní vede nás pohodlná cesta a silnice asfaltová. PRADĚD (1491 m) je k nám velmi vlídný; vysílač ukrývá v sobě rozhlednu, na jejíž okenních tabulích jsou naneseny kresby viditelných kopců s identifikací. Vrcholy Jeseníků (jakož i chaty a další místa) jsou patrny dobře, z Králického Sněžníku a Radhoště jsou k vidění jen obrysy. Stejnou cestou se vracíme na Švýcárnu. Po osmé hodině večerní bilancujeme první den v Jeseníkách (pěšky 29 km) a snad i přemýšlíme, zda borůvky v knedlících při večeři konzumovaných pocházely z lesů místních či zakoupeny byly v marketu v údolí. Neúčastníme se života ve společenské místnosti, zvažujeme varianty pro druhý den a vbrzku odebíráme se do polohy horizontální…
Je nedělní ráno 27.7. Probuzeni v horách máme jasno na obloze i v plánu denní trasy: na konci bude nádraží v Jeseníku. V sedm hodin opouštíme Švýcárnu po žluté značce, která povede nás 20 km na Rejvíz. Tři kilometry strmý sestup horskou stezkou vede přes ČERTÍK (1200 m) k sedlu VIDELSKÝ KŘÍŽ (930 m), kde křižujeme silnici z Karlovy Studánky do Jeseníku. Odtud nadmořskou výšku zase přidáváme, jdeme lesními cestami přes rozcestí LYSÝ VRCH (1001 m) na JELENÍ LOUČKY (1143 m). Po trase otevírají se pohledy na nekonečné stráně hor, v dálce loučí se Praděd. PÁSMO ORLÍKU (1005 m) je místem, kde opouštíme definitivně tisícovky. Na 15. km ocitáme se U JESTŘÁBÍ CHATY (900 m). Sestupujeme k rozcestí BUBLAVÝ PRAMEN (700 m) a po cestě asfaltové přicházíme na REJVÍZ (778 m). Je 12.30 - čas zastavit se na občerstvení. Tady na Rejvízu - když mezi čekáním na vydatnou polévku Lukáš sháněl se po razítkách do trasovníků - pohlížel jsem trochu smutným (zas) zrakem na návštěvníky hor, kteří přispěchají auty (či na velmi rychlých motocyklech) pouze na parkoviště, znají v pohoří speciality pohostinských míst, avšak zákoutí nekonečných přírodních komplexů zůstanou jim navždy utajena. Pro poslední úsek nabízejí se čtyři možnosti, jak sejít do Jeseníku. Vybíráme trasu 10 km po zelené značce; jdeme nejdříve 1 km po silnici, pak sestupujeme z hor lesní cestou poznamenanou nedávným přibližováním dříví i pohodlnou zpevněnou svážnicí provázenou vydatným horským potokem. Po rozcestí DĚTŘICHOV (480 m) vítá nás město JESENÍK, jímž protéká řeka BĚLÁ. Kolem nádraží autobusového míříme k vlakovému. Dnes ušli jsme v kouzelné přírodě 30 kilometrů. Od 15.46 do pozdních hodin večerních navracíme se přes Zábřeh na Moravě a Pardubice do Jičína.
Dvoudenní putování v Jeseníkách končí; dojmy z hor se jen tak odvát nedají.
chata na Šeráku. Foto: L. Vaníček
Červenohorské sedlo. Foto: L. Vaníček
Švýcárna s Pradědem. Foto: L. Vaníček
Lukáš z Jičína na cestě z Pradědu. Foto: J. Vaníček
Praděd. Foto: L. Vaníček
pohled do strání Jeseníků. Foto: L. Vaníček
na Rejvízu. Foto: L. Vaníček
Jan z Jičína si bere turistické hole jen na vybrané trasy. Foto: L. Vaníček
nádraží v Jeseníku. Foto: L. Vaníček
Jan z Jičína se odborných konferencí o větrných elektrárnách neúčastní, v krajině je však nevítá. Foto: L. Vaníček
Výlet na Suchý vrch a do jeho okolí /20. 07. 2008/ aneb Přes Suchý vrch /napsal Jan z Jičína/
"Letím k chatě jako bezduchý,
na déšť, když se spustí, kleji.
Suchý vrch buď vždycky suchý,
když turisté k němu spějí."
Petr Bezruč
V neděli 20.7.2008 prožívám devátou hodinu se dvěma syny při nádraží s nápisem ŠTÍTY (okres SU), kam jsme se právě přemístili vlakem z Jičína (odjezd 4.33) přes Hradec Králové, Častolovice (okres RK) a Dolní Lipku (okres UO) s jízdenkou SONE PLUS. (Hodí se uvést, že na Orlickoústecku je víceměsíční výluka v úseku Letohrad - Lichkov, který bude elektrifikován až do polského Miedzylesie; náhradní autobusy dobře stíhají harmonogram jízdního řádu.) Dnešní naše pěší trasa, pro níž azurová obloha je vítanou okolností, povede přes rozvodnici Moravy a Orlice; nevynecháme Suchý vrch, jímž vedla bývalá zemská hranice česko-moravská.
Během cesty vlakem stačil jsem odpustit dvěma (rodinným příslušnicím) Alenám, že nepřijaly pozvání k onomu putování: zejména pak Aleně - manželce, když spolu kráčeli jsme tady (zcela sami) v září 1985 z Mlýnického Dvora do Mladkova asi 10 týdnů před událostí, jež se svatbou - tuším - nazývá. (Když ohlížím se k tehdejšímu putování těmi místy, přiznávám zklamání, jež nás tenkrát potkalo: rozhledna na Suchém vrchu nebyla přístupná; hodí se proto pochválit vše, co od těch časů dobrého pro turisty - nejen v oblasti rozhleden - se událo.) K odpouštění je v tomto dopoledni ještě další příležitost, když potomci rozhodli vynechat městečko nacházející se asi 1,5 km od stejnojmenného nádraží a chtějí odebrat se neodkladně do lesů a strání.
Od nádraží ŠTÍTY odcházíme po modré značce kolem autokempu (nekypícím uprostřed léta bohatým životem). Na rozcestníku všímáme si nadmořské výšky: 480 m - na nejvyšším bodě trasy bude o pět set a něco více. Lesní cestou stoupáme mezi vzrostlými porosty asi jeden kilometr, získanou výšku vzápětí ztratíme sestupem k okraji obce HEROLTICE. Ušli jsme 2,5 km, výškový údaj sděluje 537 m. Kostel sv. Jana Křtitele z roku 1823 - na rozdíl od mnohých sakrálních památek ve zdejší krajině - dosud nedočkal se nového kabátu. Další cesta lesem je ozdobena četnými zastávkami nad borůvčím, proto pochodové tempo není přílišné. V 10.45 jsme na šestém kilometru trasy na rozcestí U HÁJOVNY, kde naši modrou značku protíná žlutá od Mlýnického Dvora na Bukovou horu. Je čas na odčerpání potravin z batohů.
Pokračujeme stále lesem, který jen občas otevře průhled k níže ležícím místům - Červené Vodě i Králíkům, jimiž jsme projížděli, i vyvýšeninám v dáli. V 11.45 křižujeme silniční tepnu I/11 v lokalitě ČERVENOVODSKÉ SEDLO (814 m). Stánek nabízí suvenýry i občerstvení; nezastavujeme se však nadlouho. Máme za sebou 9 km, tři zbývají k hlavnímu bodu dnešní cesty. Přecházíme na zelenou značku a kolem rozcestí HVĚZDA, jež dokládá, že zdejší turistické cesty předkládají mnohé možnosti tras, vystoupáme ve 12.30 na SUCHÝ VRCH - 995 m.
Na tomto místě textu - snad nikoliv vychloubačně - uvádím, že před dnešní cestou jsem dosti pohlížel na nejednu webovou stránku pojednávající o zdejší krajině, abych si porovnal názory na její členění. Beru na vědomí, že Orlické hory se skládají z Deštenské hornatiny, Mladkovské vrchoviny a Bukovohorské hornatiny: posledně jmenovaná část, v níž se právě nacházíme, jest odborníky často uváděná jako samostatná pro své výrazné oddělení sníženinou při Tiché Orlici pramenící na svahu hory Jeřáb v Jesenické již oblasti.
Na Suchém vrchu byla v roce 1927 postavena Kramářova turistická chata, rozhledna z let 1930 - 1932 je 32 metrů vysoká. Stavba si za celá ta desetiletí prožila své; ze světlých okamžiků se uvádí přítomnost prezidenta E.Beneše, který na podzim 1937 zastavil se na oběd, když v okolí konal inspekční cestu po vojenském opevnění, básník Petr Bezruč zanechal zde verš v zimě 1945; nejtmavším okamžikem je nepochybně požár z léta 2003, když stav po jeho ničivém působení stále přetrvává.
Na vrcholu využíváme občerstvení a otevřené rozhledny. Jasné počasí, dobrá viditelnost i okolnost, že na rozhledně nejsou právě žádní turisté, nám dlouho nedovolují rozloučit se s těmi krásnými pohledy do okolí (Králický Sněžník, Jeřáb, Praděd, Buková hora, Bradlo, Kladská kotlina… atd., atd.). Z nejvyššího bodu trasy sestupujeme po 13. hodině do údolí Tiché Orlice. Jdeme po červené značce horskou stezkou přes BRADLO (983 m) a kolem dělostřelecké tvrze BOUDA.
Asi 7 km před koncem cesty panuje v týmu drobná nejednota, které místo vlastně bude cílem naší cesty. Nakonec LICHKOV dostal před Mladkovem přednost, a tak přecházíme na zelenou značku vedoucí kolem nejednoho objektu opevnění ze 30. let minulého století; prudce svažující pěšinu časem zaměníme za (až příliš) pohodlnou lesní odvozní cestu. Před posledními dvěma kilometry opouštíme lesní komplex a jdeme silničkou lemovanou po obou stranách postaršími již listnáči; přecházíme most před Tichou Orlici, zastavujeme se u (novou fasádou vyhlížejícího) pseudorenesančního kostela sv. Josefa z konce 19. století; od lichkovského nádraží - v posledním čase vskutku k dobrému proměněného - dělí nás již jen desítky metrů. U posledního rozcestníku je uvedena nadmořská výška 518 m, ušli jsme 21 km.
rozcestník na Suchém vrchu. Foto: J. Vaníček
telekomunikační věž na Suchém vrchu. Foto: J. Vaníček
krajinný motiv ze Suchého vrchu. Foto: J. Vaníček
rozhledna na Suchém vrchu. Foto: J. Vaníček
Kramářova chata na Suchém vrchu po požáru, jenž tu vypukl v roce 2003. Foto: J. Vaníček
Bradlo. Foto: J. Vaníček
pohled ze Suchého vrchu. Foto: J. Vaníček
jeden z objektů opevnění. Foto: J. Vaníček
kostel sv. Josefa v Lichkově. Foto: J. Vaníček
Náhradní autobus do Letohradu se dává do pohybu v 15.15; pro čas, kdy budeme chválit krajinu z vlaku na cestě do Jičína (19.30) jsme zvolili směr Ústí n.O., Borohrádek a Týniště n.O. (okres RK), což síťová jízdenka umožňuje.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz