24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Zimní přechod Chlumu /02. 12. 2006/ aneb OPTIMÁLNÍ ŘEŠENÍ
Městská trasa IVV Město Chrudim /18. 11. 2006/ aneb PUTOVÁNÍ PO ZOBÁKU NETVORA GRYPHONA
Poslední pochod roku /04. 11. 2006/ aneb PSÁNO ODZADU
Pojďte s námi /28. 10. 2006/ aneb S JOŽINOU POSLEDNÍ PŘEKRÁSNÝ PODZIMNÍ DEN
Podorlický šmajd /14. 10. 2006/ aneb PO SINUSOIDĚ ZAPOMNĚNÍ A TVRDÉHO REÁLNA, POZDNÍ PODĚKOVÁNÍ
...... a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel
Úvod
Za posledním puchýřem /16. - 19. 11. 2006/ aneb "POSLEDNÍ PUCHÝŘ" VE ZNAMENÍ ROZHLEDEN /napsala Maruška Beruška/
Českým rájem podzimem s kacanovským Sokolem /21. 10. 2006/ aneb KRÁSNÝ DEN V ČESKÉM RÁJI /napsala Maruška Beruška/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Zimní přechod Chlumu /02. 12. 2006/ aneb Optimální řešení
Zimní přechod Chlumu, jenž se letos šel po třiatřicáté a jenž pořádá KČT Mladá Boleslav, je vlastně hybridem mezi klasickým a hvězdicovým pochodem. Klasický pochod připomínají pevně stanovené trasy, hvězdicový pak jediná kontrola v závěrečné části pochodu. Prezentace účastníků je v budově ČD Mladá Boleslav - město, vzdálenější účastníci si mohou vyzvednout itineráře na pěti dalších startech - železničních stanicích trati ČD Mladá Boleslav město - Stará Paka, z nichž start nejdelší trasy 35 km je v Libošovicích na kraji Českého ráje, a zaprezentovat se na průchozí kontrole. Po léta byla tato kontrola v kulturním domě v Holých Vrchách, později v Nové Telibi a loni v Žerčici. Dlužno přiznat, že umístění kontroly před vlastním Chlumem, zalesněným hřbetem jihovýchodně od Mladé Boleslavi, nás v posledních letech svádělo k tomu, že jsme nedocházeli přes Chlum do Mladé Boleslavi, ač nás k tomu vybízel itinerář, ale své trasy jsme končívali v Řepově nebo v Kolomutech.
Letos se těmto nešvarům zřejmě rozhodli pořadatelé udělat konec, průchozí kontrolu proměnili v konečnou a umístili ji do Nepřevázky, obce vzdálené od centra Mladé Boleslavi 9 km východním směrem. Protože přímý vlak do Staré Paky odtud odjíždí v 15,35 hod., znamenalo by to absolvovat trasu z Libošovic, kam nejrannější vlak přijíždí v 07,23 hod., v čase osm hodin a zříci se prakticky dvou tradičních rituálů s pochodem spojených - posezení v restauracích U Faltů v Domousnici a posléze i na průchozí kontrole.
Problém spočinul tedy v tom, jaké optimální řešení trasy zvolit, abych 1/ ušel toho dne poctivých 35 km, 2/ měl jednotlivé časové intervaly pochodu co nejrovnoměrněji rozloženy a nemusel tedy v některých úsecích pochodu zbytečně zevlovat, jindy zase příliš pospíchat a 3/ neodepřel si oba zmíněné rituály.
Musím se nejprve přiznat, že ještě poté, co po našem přestupu opouštěl vlak po šesté hodině Starou Paku směrem na Mladou Boleslav, jsem v této věci neměl jasno. Zato jsem měl mírnou kocovinu, protože jsem večer předtím absolvoval podnikový večírek a přestože jsem se odporoučel již po třech hodinách, nechoval jsem se tu jako mnich. Vystoupit jsem mohl libovolně kdekoliv, protože jsme si s Maruškou na radu ochotné průvodčí nechali ve vlaku napsat skupinovou jízdenku, která i do Mladé Boleslavi, kam Maruška mířila s Vláďou z Jilemnice absolvovat trasu pochodu v protisměru, byla cenově výhodnější nežli u Marušky jízdenka na zákaznickou kartu, tím spíše nežli u mě za plnou cenu.
Do posledních chvil jsem rozhodoval, zda vystoupit v Libošovicích na start oficiální trasy 35 km nebo v Dolním Bousově na start oficiální trasy 25 km, až jsem zvolil třetí možnost a vlak jsem opustil mezi oběma stanicemi v Sobotce. Proti oficiální trase 25 km mi tak přibyly 4 km po silnici do Dolního Bousova. Těsně za Sobotkou jsem překlenul silnici E 16 a trochu opožděným mementem byl mi pomníček po levé straně hned za křižovatkou, obsypaný ještě teď po více než osmi letech květinami, a zvěstující, že tu tehdy zahynul devítiletý Honzíček, nepochybně pod koly aut. V Dolním Bousově jsem si odskočil na nádraží pro itinerář pochodu /byly tu připíchnuty pod oknem na budově směrem od kolejí/ a poté před devátou zamýšlel jsem částečně kompenzovat nadstavbu trasy ze Sobotky jejím zkrácením asi o dva kilometry do Domousnice po silnici.
Jenže na křižovatce za Dolním Bousovem spatřil jsem postávat jakéhosi člověka, který těsně před mým příchodem začal rázně vykračovat dle itineráře na Svobodín a přes les, kde se loni intenzivně lovilo a střílelo. Rozhodl jsem se neznámého dostihnout poklusem a pokračovat s ním dle popisu trasy. Když však i neznámý popobíhal, pochopil jsem, že s ním velkého štěstí nedojdu, a rozhodl jsem se - proklínaje neznámého vábitele - korigovat směr pochodu původně zamýšleným směrem - po silnici. Jenže na tu jsem se musel znovu dostat, a protože vracet se na křižovatku byl nesmysl, odbočil jsem doleva přes četná naštěstí nezoraná pole. Ještě než jsem na kraji obce Skyšice na silnici navázal, nalepily se mi na boty kilogramy mazlavého bahna, jež jsem později na silnici ze sebe sklepával. Tady jsem se shledal s Mášou z Vrchoviny, která vyrazila ze Sobotky necelou půl hodinu po mně. Společně jsme pokračovali přes Řítonice, sledujíce po svých levicích kopec Křižánky, přes který se chodilo dříve. K hospodě U Faltů v Domousnici jsme dorazili již ve třičtvrtě na deset, k našemu milému překvapení bylo již otevřeno a seděla tu skupina mladých lidí a také Milan se svými dvěma společnicemi rovněž z Lomnice nad Popelkou. Asi po čtvrthodině objevila se povědomá postava, v níž jsem identifikoval proklínaného vábitele a současně Radka z Bělé pod Bezdězem, který musel tedy delší trasu absolvovat v děsivém tempu. Poté, co jsem se snažil léčit mírnou svou kocovinu dalším pivem a lékem, jenž byl dozvukem mé předešlé skromné právní pomoci Mášinu otci, a poté co ostatní vyšli dříve a já jsem v hospodě osaměl, vyzvěděl jsem od paní hostinské, že vlastně měla otevírat až v poledne a že byla vyburcována v devět hodin samotnou manažerkou akce, aniž by byla v předstihu akce nahlášena. Jen díky ochotě paní hostinské v ten čas hospoda pro turisty fungovala. Budiž ji za to vysloven velký dík!!
v hospodě U Faltů v Domousnici je vždy útulno a vlídno, příjemné prostředí umocňuje i vlajka Slavie na zdi za výčepem. Foto: L. Šlosar
Z hospody jsem vyrazil po půl jedenácté, partu mladých lidí jsem dohonil záhy po táhlém stoupání na Křemenici, neb nikam nespěchala. Po poklidném úseku po kraji lesa po pravé straně spadajícího na sever do rozsáhlé doliny a po levé straně přecházejícího na jih po vrstevnici v utěšenou rovinu doputoval jsem v půl dvanácté do Nové Telibi, kde v restauraci U zvoničky setkal jsem se znovu s Radkem a Mášou a se stejnými dvěma nápoji jako U Faltů, jen ten druhý byl pro změnu dozvukem Radkových padesátin z poloviny října.
na Křemenici se najdou pěkná zákoutí. Foto: L. Šlosar
v Nové Telibi představuje sympatické zákoutí zvonička, kaplička a hostinec U zvoničky, z něhož je patrná jen část budovy. Foto: L. Šlosar
Po odchodu z hospody ještě před polednem jsme po krátkém klesání předešli v Dolánkách vynikajícího stovkaře Rudu z Prahy, který již chodí vysloveně relaxačně, poté jsme se vyšvihli na krátký zvlněný úsek, jenž nás dovedl do Holých Vrchů, a po dalším zvlněném lesním úseku poklesli jsme po silnici na Mladou Boleslav k dávno zaniklým lázním Boží Voda. Tady se nás chopilo vlastní značení, jež nás později odchýlilo od modře značené cestě ke krátkému, leč prudkému stoupání podél obory, kde osvědčili oba mí souputníci svou převahu v kondici. Po rovném dalším úseku, na kterém jsme předešli výpravu lomnických turistů, dorazili jsme do Chloumku, z něhož jsme na dvoukilometrovém úseku spadli do tolik očekávané obce Nepřevázka a skrze ni po ještě prudším klesání podél výstavních usedlostí i kol zvoničky došli jsme na konečnou kontrolu v restauraci Na statku, před níž vítal příchozí nápis na valníku.
bývalé lázně Boží Voda chátrají přenádherně i na podzim mezi listím. Foto: L. Šlosar
před vchodem do restaurace Na statku v Nepřevázce vítal účastníky pochodu nápis na stylovém valníku. Foto: L. Šlosar
Strávili jsme zde příjemnou hodinku při plzeňském pivu a česnečce, když jsme předtím bez mrknutí oka nahlásili absolvování trasy 35 km. Zatímco totiž například Kuba ze Staré Paky svou trasu 35 km již regulérně ušel a nyní v klidu se mohl těšit na odjezd vlaku směrem na Starou Paku, nás čekal pěšky ještě devítikilometrový úsek do Mladé Boleslavi. Jeho absolvování bylo - spolu s individuálním startem ze Sobotky - optimálním řešení problému naznačeného v úvodu.
v příjemném prostředí restaurace Na statku poseděli spolu s autorem zleva Kuba ze Staré Paky, jehož jsme došli před Chloumkem, Radek z Bělé pod Bezdězem a Máša z Vrchoviny. Foto: L. Šlosar
Do Mladé Boleslavi šlapali jsme znovu dlouhým stoupáním do Chloumku, rovinkou kol Švédských šancí a sestupem z Chlumu, dále po přeběhnutím rychlostní komunikace R10 /E65/, což bylo před rychle jedoucími automobily slušným hazardem, nato již na kraji Mladé Boleslavi zkratkou okolo Pírkova sanatoria a konečně dlouhým úsekem ve zšeřelém již parku Štěpánka, kde pod hradem definitivně se od nás odloučil vpředu pílící nádherným chodeckým sólem Radek, spěchající na hlavní nádraží na vlak.
na kraji parku Štěpánka pod mladoboleslavským hradem se s námi rozloučil Radek. Foto: L. Šlosar
My zbylí v klidu vyčkali jsme odjezdů "našich" autobusů v 17,10 hod., načas se ještě setkali v "mém" autobuse mezi Jičínem, kde Máše předtím ujel další autobus, a Lázněmi Bělohrad, kde jsme se rozloučili definitivně a posléze nezávisle na sobě dojeli v klidu do svých domovů.
Městská trasa IVV Město Chrudim /18. 11. 2006/ aneb Putování po zobáku netvora gryphona
Jsou desítky pochodů, jež dřímají a čekají na uskutečnění - trasy IVV!! Na internetových stránkách věnovaných městským trasám IVV vybral jsem si trasu Město Chrudim. Protože zdejší informační středisko, kde je možno plánek trasy IVV zakoupit, má mimo turistickou sezónu v sobotu zavřeno, na základě domluvy po telefonu vložil jsem do obálky 5 Kč a promptně jsem itinerář obdržel poštou. Profil městské trasy IVV připomene dozajista technikovi nebo všelijakému tomu mastňákovi, jenž nemá fantazii a vyjadřuje se v holých větách, stavitelný klíč pro určitý rozsah velikostí šroubů a matic, no s odpuštěním hasák, člověku vnímavějšímu, milujícímu přírodu, profil zobáku nějakého dravce, a nám nenapravitelným romantikům a snílkům dokonce zobák nějakého gryphona, mytologického zvířete krom jiného s orlí hlavou. Tvoří ji totiž dva velmi protáhlé okruhy, rozevírající se od sebe jako pomyslný zobák netvora či dravce podle toho, jak ve městě náhle mění směr toku Chrudimka, kterou obě části trasy kopírují, ze směru severozápadního, jímž řeka do města vstupuje, na směr severovýchodní, jímž město opouští. Ve smyslu výše uvedeného přirovnání je úkolem putujícího obejít nejprve profil horní severní části pomyslného zobáku a posléze profil části dolní jižní, vždy se začíná vnitřkem části trasy.
Do Chrudimi jsem se dostal před půl osmou přímým spojem - mezinárodním autobusem do Žiaru nad Hronom, opouštějícím dennodenně Trutnov v 05,45. Již od rána bylo na započatou druhou polovinu listopadu nezvyklé teplo, ale sluníčko si bohužel na celý den vybíralo volno.
Ve středu města ve Štěpánkově ulici, jejíž povrch byl rozrušen usilovně pracujícími dělníky, pozřel jsem v lahůdkářství vynikající dvě housky a lahvový Prazdroj. Na Resselově náměstí seznal jsem s uspokojením, že jeho plocha úpravám nepodléhá, takže jsem si v klidu a míru - rušen jen automobily - pořídil obrázky staré radnice, morového sloupu a mohutného kostela Nanebevzetí Panny Marie. To bohužel vinou sevřeného prostoru zatím nešlo provést v případě Mydlářovského domu - sídla to Muzea loutkářských kultur - v Břetislavově ulici. Dík srozumitelnému itineráři skvěle vyvedenému na barevném leporelu, doprovozenému přehlednou mapou, nechal jsem se na nedalekém Žižkově náměstí upoutat sochami Břetislava I. a Karla IV. na jednom z domů.
sochy Karla IV. a Břetislava I., jenž na zdejším někdejším hradě zemřel, na Žižkově náměstí. Foto: L. Šlosar
Byl jsem teprve na necelém kilometru trasy a již jsem se dobrovolně od ní načas odchýlil. Vykročil jsem na krátký okruh začínající na blízké křižovatce u sochy sv. Václava Václavskou ulicí, pokračující dále zabočením doleva ulicí Janského a návštěvou hřbitova U Václava z ulice Novoměstské. Po procházce ještě dosti volným prostorem plným stromků a keřů a spíše shluků hrobů nalezl jsem při pravém okraji směrem od vchodu zhruba v polovině příčinu mé odchylky - dva pomníky z války roku 1866. Žel drátěnka a vodovod nečiní jim příliš fotogenické okolí.
Novoměstskou ulicí jsem se pak přesunul zpět na trasu IVV ke kostelu sv. Josefa, jenž pro fotografování není příliš přehledný, a zašel jsem si k baště Prachárna na zbytku městského opevnění. V nedalekém parčíku jsem v krátkém již intervalu přistoupil ke třetímu kostelu - sv. Michaela, jenž na svých zdech pyšní se starými náhrobky a nápisy. Posléze přes městský silniční okruh vyveden jsem byl do Moravské ulice s nízkými domky po pravici a měl tak konečně možnost souvislé svižné chůze. Na konci ulice naplnily se mé obavy, itinerář ukládal mi získat razítko v restauraci U Kapličky, přestože jsem se loudal, abych sem přibyl na desátou, scházela přece ještě hodina do otevírací doby. Vysloveně mi však přálo štěstí. Po několika minutách mého váhání vcházel zrovna do hospody nájemce a ochotně mi dal razítko.
k baště Prachárna vedla malá zacházka. Foto: L. Šlosar
Pokračoval jsem kolem skutečné kapličky skrze park Na Střelnici, betonovým chodníčkem při břehu Chrudimky, dalším překlenutím městského silničního okruhu, posléze čtvrtí starších nízkých obytných domků až k rodnému domku operního a koncertního pěvce Vladimíra Tomše, jehož kariéru v Národním divadle násilně přerušila smrt ve věku 35 let. Před domkem zabočil jsem na druhý pokus vlevo k městským hradbám a podél nich dostal se k Regionálnímu muzeu.
Na Masarykově náměstí naproti bývalému šlechtickému sídlu Neuperskému dvoru jsem měl před třičtvrtě na jedenáct přes usilovné loudání již první severní část trasy za sebou a spoustu času před sebou, takže jsem se třičtvrtěhodinu zdržel na oběd v prázdné restauraci Bohemia. Ani jsem nebyl schopen rýži dojíst, protože ještě před polednem jsem toho na své poměry snědl od rána nezvykle mnoho: mléčnou rýži, dvě housky se salámem, dvě vynikající čerstvé housky a nyní chutnou hovězí pečeni na slanině s rýží.
pohled na část Neuperského nebo také Kuchynkovského domu na Masarykově náměstí, jenž nehyzdí dopravní značky. Foto: L. Šlosar
Přesycen překlenul jsem již po několikráte některý z místních vodních toků a octl se u náhonu, jenž jsem překročil již ráno při cestě z autobusu do středu města a jenž tu spolu s vodním kolem tvoří uprostřed města překvapivá romantická zákoutí. Dle itineráře jsem se vyhoupl těsně pod zachovalé městské opevnění a znovu sešel k náhonu, odkud jsem konečně v celé kráse spatřil z uctivé níže Mydlovárenský dům s arkádami a minaretem. Na blízkém náměstí U Vodárny shlédl jsem zbytky různého kamení mapující geologický vývoj města.
takováto malebná zákoutí lze spatřit nedaleko centra města /snímek byl však pořízen ráno okolo 8. hodině při cestě z nádraží do centra/. Foto: L. Šlosar
abych spatřil Mydlářovský dům, musel jsem sestoupit pod hradby do Soukenické ulice. Foto: L. Šlosar
na náměstí U Vodárny bylo lze spatřit několik ukázek geologického vývoje města. Foto: L. Šlosar
Nato vychutnal jsem si opět delší souvislou chůzí Koželužskou ulici a posléze krátkým jediným úsekem mimo městskou dlažbu při náhonu a nato při jakési nádrži kol stadionu Emila Zátopka. Na konci cesty jsem odbočil doprava ke sportovnímu komplexu a zašel si do krytého plaveckého bazénu pro druhé razítko městské trasy. Bylo před čtvrt na jednu a tady dokonce chyběly do začátku provozní doby skoro dvě hodiny, přesto mi ochotná paní razítko dala.
Poté pokračoval jsem nejprve při pravém, nakonec při levém břehu Chrudimky až ke štíhlému gotickému kostelu sv. Kateřiny. Zde - těsně před jejím ukončením - odchýlil jsem se od městské trasy definitivně a zamířil jsem doleva Škroupovou ulicí nahoru přes železniční přejezd. Dík náhodné šťastné inspiraci jsem se totiž následně rozhodl improvizovat.
Zrána těsně před odjezdem do Chrudimi hledal jsem opět potřebné informace na internetových stránkách a na poslední chvíli jsem zjistil, že v Chrudimi je ještě třetí pomník vážící se k válce r. 1866 - na větším hřbitově při kostelu Povýšení sv. Kříže. Tady se mě Štěstěna znovu přidržela, a pomník 11. pruských dragounů jsem zakrátko našel - asi 100 metrů od vchodu za kostelem při cestě kolem pravé západní zdi zhruba naproti obrovské hrobce po levé straně za dvanáctým hrobem ve druhé řadě pod stromy. Hledal by se mi jinak špatně, jen samotný starý hřbitov je rozsáhlý. Jeho návštěvu doporučuji ještě zaživa a zatím dočasně. Nalézají se tu překrásné staré sepulkrální památky, pomníky jsou zakomponovány do zeleně a hřbitov je skvěle udržován. Zaujal mě třeba hrob pedagoga a hudebníka Vladimíra Břízy, jenž se dožil obdivuhodných 98 let a jehož portrét je na pomníku vyveden - i s houslemi.
na skvěle udržovaném hřbitově při kostelu Povýšení sv. Kříže lze spatřit překrásné sepulkrální památky. Foto: L. Šlosar
V tiché pokoře prošel jsem celý hřbitov, co noha nohu mine, a přece jsem měl na nádraží před odjezdem autobusu do Hradce Králové ve 14,23 hodin ještě čas v tamní restauraci na jedno pivo, jehož konzumaci jsem zopakoval také během hodinové přestávky na nádraží v Hradci Králové.
Mou radost z kompletně splněného programu dne kalily pouze dvě maličkosti: 1/ že při rozsáhlosti zpracovávaných materiálů objeví se výsledky mé expedice na mých stránkách odhadem až za rok a 2/ že při odlišnosti lidských povah a lidské individuálnosti mohu podobné výpravy vymýšlet toliko pro sebe, i když letos v září jsem na okamžik uvěřil, že tomu tak není.
Poslední pochod roku /04. 11. 2006/ aneb Psáno odzadu
Běžný osud reportáží vypadá tak, že se zúčastním nějaké turistické akce, zcela spontánně /t. j. skoro vždy/ o ní napíšu na své internetové stránky, ten jehož se týká, se k ní dostane náhodně a buď se mu můj výtvor zalíbí nebo si pomyslí o autorovi, že je blbec, buď pak zareaguje navenek či nikoliv. V takovém případě aspoň domnělé nahodilosti nechávám se - při zachování určité autocenzury - unášet nerušeně svými pocity a myšlenkami. Když jsem kolem čtvrté doputoval do cíle 33. ročníku Posledního pochodu roku v sokolovně v Nové Pace, byli však pořadatelé již předem zvědavi, co o pochodu napíši a jak budu pochod hodnotit. Tím jsem se musel při psaní oprošťovat od poněkud paranoidní představy, že mi pořadatelé nahlížejí přes rameno a že už předem uplatňují nějaké připomínky, a vůbec sedla na mě taková tréma.
Popsaného pocitu svázanosti jsem se snad nakonec zbavil, a jestliže přece hodnotím tento pochod jako zdařilý, nečiním tak ovlivněn svým rozhovorem v cíli, ale z následujících důvodů:
ATMOSFÉRA POCHODU. Protože start pochodu byl stanoven v časovém rozmezí mezi 06,30 a 09,30 hod., bylo nejvýhodnější z Trutnova přijet do Nové Paky na půl osmou vlakem v 05,55 hod. Za třináctiminutové přestávky ve Staré Pace přijely sem spoje od Turnova, Jaroměře a Mladé Boleslavi, z nichž přestoupili další turisté směřující na pochod, a také vlak z Chlumce nad Cidlinou, který vyložil účastníky pochodu v Nové Pace již před několika minutami. Před hodinou osmou nakupilo se tak na startu značné kvantum turistů, kteří se navzájem pozdravili, prohodili spolu více či méně slov a v řadě případů se seskupili do formací, jež později vyrazily na trasu. Jednu z nich vytvořili Máša z Vrchoviny, Mirek z Liberce a já, jinou pak Maruška z Trutnova, Jožina a Ivan z Čisté u Horky, Milan a Blanka z Lomnice a jejich dvě kolegyně.
správná atmosféra i v cíli v sokolovně v Nové Pace, zleva Jožina, Maruška, Máša, Vláďa, Jarda z Nové Paky, Blanka z Lomnice n. P. /vpředu/ a Pepík z Nové Paky. Foto: L. Šlosar
TRASA. Do Nové Paky jsem se těšil proto, že po různých štrapácích jsem byl od léta poprvé na pochodech dva týdny po sobě, byť jsem věděl, že trasa pochodu vedla navlas stejně jako před třemi lety - přes Přibyslav, Lázně Bělohrad, Svatojanský Újezd, Hřídelec, tvrz Mokřice, Stav, Úbislavice, Skalku pod Kumburkem, Brdo zpět do Nové Paky. KČT Nová Paka pořádá - pokud vím - tři pěší turistické akce pro veřejnost ročně, jednou z nich je třídenní DEP Cestami Cyrila Boudy. Pro pořadatele to znamená vymýšlet pro účastníky ročně trasy pro pět turistických dní, což i při rozsáhlém značení na Novopacku je velmi obtížný úkol. Trasy je samozřejmě možné kombinovat, samozřejmě čím kratší je trasa, tím jsou možné variace méně snadné. Navíc správný turista nikdy neříká otráveně: "Tudy nejdu, tudy už jsem šel", nýbrž se na navštívená místa rád po letech vrací a nachází na nich i něco nového, jak to snad dosvědčí následující řádky. Zkrátka a dobře: protože se mi trasa před třemi lety líbila, těšil jsem se na ni i nyní. Ostatně naše zabloudění, o němž bude rovněž pojednáno dále, spíše přisvědčuje tomu, že bychom si trasu měli spíše zopakovat co nejdříve ještě jednou.
ZÁŽITKY. Řecký filozof Herakleitos řekl: "Do jedné řeky nelze vstoupit dvakrát". Tak i na stejné trase jako před třemi lety prožili jsme zcela jiné zážitky než tehdy:
NEUZAVŘENÉ DETEKTIVNÍ PÁTRÁNÍ. Již dříve zaslala mi Jana z Miletína netitulkovanou fotografii naskenovanou z nějaké revue - se dvěma kříži v popředí a evidentně s hradem Pecka a Zvičinou v pozadí a s dotazem, zda poznávám místo pořízení snímku. Vyjádřil jsem domněnku, že snímek byl pořízen z cesty mezi Přibyslaví a Lázněmi Bělohrad od vsi Uhlíře. Teď jsem měl možnost se přesvědčit, že jsem se zmýlil. Na zmíněné cestě u Uhlířů není kříž, nýbrž barokní socha královny Máje, a pohled odtud do dáli je členitější než na obrázku. Velmi pohyblivá čísla o počtu obyvatel obce Uhlíře z cedule naučné stezky Krajem Karla Václava Raise dokládají proměnlivost doby: nejstarší údaj z roku 1651 - 40 obyvatel, roku 1890 - 258 /nejvyšší udávaný počet/, ještě roku 1930 - 201 obyvatel, 1960 - 113 obyvatel, 1985 - dramatické snížení na 17 obyvatel, poslední údaj z roku 2005 - završení demografického vývoje na rekordních 10 obyvatel. Sic transit gloria mundi!!
výhledy směrem na Pecku a Zvičinu od lesa nad Uhlířemi. Foto: L. Šlosar
DO BOHUMILKY BEZ ŠACHOVNICE NELEZ!! V Lázních Bělohrad těsně před desátou hledali jsme dočasný azyl, neuspěli jsme v Lázeňském domě, kde z technických důvodů bylo zavřeno, ani v restauraci U mostu, kde otevírali od 11 hodin, ani v Bohumilce, kde nás - jak jsem později velice zkresleně tvrdil na potkání - nevpustili proto, že jsme neznali sicilskou obranu. Ve skutečnosti byl sice první pohled do jejích oken nadějný, protože tu byli vidět hosté, při bližším pohledu zarazily nás šachovnice před nimi, až pak naše kroky zarazil nápis na dveřích, že je pro veřejnost zavřeno, neb se zde právě koná šachový turnaj. Ukojeni byli jsme až v restauraci U Sehnalů vedle kostela, v níž bylo velice útulno a měli tu bohatou dršťkovou polévku.
útulná restaurace U Sehnalů v Lázních Bělohradu. Foto: L. Šlosar
BLOUDĚNÍ. Po přesném absolvování trasy dle itineráře až za Hřídelec, kde se od nás odloučil Mirek pílící na vlak, počkala na mě Máša a na jednom místě, kde klesli jsme po červeně značené cestě k potoku, přehlédli jsme ostrou zatáčku do protisměru vpravo, jež ovšem nebyla podpořena šipkou, a pokračovali i nadále po široké cestě, jež doprava zatočila až později a pozvolněji. Na jednom místě, to nám bylo již zřetelno, že jdeme špatně, spatřili jsme po levici nějakou obec, snad Lužany. V místě, kde naši cestu křížila jiná široká cesta, navrhoval jsem jít doleva a dostat se ke stavskému kostelíčku po silnici. Máša navrhovala pokračovat rovně po cestě po úbočí mohutného svahu přesto, že jsme spatřili velkou skupinu lidí stoupat do kopce doprava. Přidrželi jsme se stanoviska Mášina, avšak cesta přecházela v zarostlý úsek a stopy před námi, na něž jsme sváděli své zabloudění, pokračovaly doprava lesem, později nízkým smrčím a nakonec na onu cestu do prudkého kopce /později se ukázalo, že šlo o stopy Vláďovy družiny, což byla i ona skupina lidí, kterou jsme letmo spatřili po své pravici, i oni zabloudili/. Obrovským krpálem dostali jsme se na hřebenovou cestu a teprve po dalším dlouhém úseku jsme přišli znovu na červeně značené cestu, po níž jsme to měli ještě 3,5 km se stavskému kostelíku. Posléze jsme absolvovali členitý úsek hradiště Mokřice zakončený prudkým klesáním a ke kostelíku doputovali po následujícím táhlém stoupání až ve třičtvrtě na dvě.
zasněná podzimní krajina, zaprášená sněhem, mezi Svatojanským Újezdem a Hřidelcem. Foto: L. Šlosar
dávné hradiště Mokřice jeden kilometr od Stavského kostelíka s patrnými zbytky příkopu. Foto: L. Šlosar
SKVĚLÉ ZÁZEMÍ. Na Posledním pochodu roku staví pořadatelé zásadně jednu kontrolu. Dnes jakoby v předtuše pošmourného dne, kdy většinu dne padal mokrý sníh po nečekaně prudké změně klimatu z téměř letního počasí před týdnem, umístili kontrolu do hostince Kozlovna ve Stavu, jenž je otevřen teprve několik let. Na dotaz pořadatelů jsme později popravdě odpověděli, že se jednalo o útulné a příjemné prostředí s dobrou obsluhou. Sešly se tu obě skupiny - Vláďova a prořídlá naše dvoučlenná, dále pak Martin z Byšic s maminkou. O zábavu se tu postaral velký švýcarský salašnický pes jednoho z hostí, jenž se nechal hýčkat a pohostit Mášinou tatrankou, ale rezolutně odmítl Vláďovu housku.
Máša a švýcarský salašnický pes v Kozlovně ve Stavu. Foto: L. Šlosar
USNADNĚNÝ ZÁVĚR V ATMOSFÉŘE BAROKA. Od okamžiku, kdy jsme překročili hlavní silnici mezi Novou Pakou a Jičínem a minuli vzorně udržovaná Boží muka nad Stavem, věnoval jsem svou pozornost četným barokním sochám a křížům při cestě. Když jsme se rozhodli - z důvodu přibývajícího času a vzrůstající únavy - vybrat si daň za kilometry nastřádané navíc zbytečným blouděním ve formě zkrácení zbytku trasy přes Českou Proseč a Zlámaniny, minuli jsme jich několik - mezi nimi i barokní sousoší se zvoničkou v České Proseči a sochu sv. Mikuláše za obcí u osamělého rybníka.
barokní sousoší se zvoničkou v České Proseči. Foto: L. Šlosar
ÚPLNÝ ZÁVĚR. Když jsme za drobného deště, jenž po krátké přestávce vystřídal téměř celodenní sněžení, nastupovali po třičtvrtě na pět v Nové Pace do vlaku, všechny shora popsané zážitky jsem si ještě jednou v duchu promítl s pocitem, že jsem se pěkně protáhl.
Pojďte s námi /28. 10. 2006/ aneb S Jožinou poslední překrásný podzimní den
16. ročník pochodu Pojďte začal pro nás již na trutnovském hlavním vlakovém nádraží po půl sedmé, sešli jsme se tu s Vláďou z Jilemnice a společně jsme došli po schůdkách do Zahradního Města. Tady se konečně Vláďa zbavil lyží, jež s sebou do té doby vytrvale nesl, naopak jsme tu přibrali třetího do mariáše Marušku. Posléze postranní uličkou jsme zabočili doleva na kraj čtvrtě nad porostlý svah nad pravým břehem Úpy a podél něho klesali jsme postupně k řece. Na jednom místě, kdy jsme již doslova sestupovali a kdy objevila se po našich levicích zahrádkářskou kolonie, vzpomenuli jsme rychle našeho kamaráda Karla, jenž tu měl za svého života zahrádku a jenž by s námi dnes dozajista rovněž sdílel naše putování. Po několika stovkách metrů se v ještě značné tmě před námi objevil lesklý pás Úpy, my jsme však vystoupali do strmého svahu pokrytého listím, a pokračovali jsme po úbočí mnohdy prudkého svahu svažujícího se k Úpě z Poříčského hřbetu často jen po úzké stezičce, navíc ještě za stále snížené viditelnosti. Velice jsem byl rád, když jsme k Úpě sestoupali již natrvalo, za popsaného stavu mi tu nevadily ani dvě malé bažinky na jejím břehu. Řeku jsme překlenuli po mostku naproti Úpavanu, postupovali jsme Náchodskou ulicí dále po kraji Lipového náměstí a po jejím vyústění na kraji Trutnova před elektrárnou pak frekventovanou silnicí došli jsme do Bohuslavic.
Naše úsilí motivoval příslib, že řádnou trasu pochodu budeme sdílet s naší kamarádkou Jožinou, jež měla přijet do Bohuslavic s manželem Ivanem, což se proměnilo v realitu, když nás jejich automobil minul - dvěstě metrů před místem startu.
Atmosféra na startu ve Sportklubu v Bohuslavicích poskytla by názorné vysvětlení kladečům všetečných otázek typu, k čemu jsou organizované pochody, když si člověk může libovolnou trasu projít sám a nemusí ještě za to platit startovné. Stačilo jen potřást si ruku s pořadateli, shledat tu známé z pochodů a společně vypít první ranní pivo a podobné otázky jevily by se již bezpředmětné. Sama účast Jožiny byla obrovským bonusem, později jsem ve svých análech zjistil, že osobně jsem s ní šel poslední pochod 01. 11. 2003 v Nové Pace.
na startu ve Sportklubu vládla veselá a optimistická nálada, mezi jejími nositeli rozeznáváme vpředu vlevo Vláďu z Jaroměře, vedle něho Jirku od tamtéž a naproti vpředu Petra z Broumova. Foto: L. Šlosar
Po půl deváté vyrazila na krátké stoupání nad bohuslavickou železniční zastávku pětice ve složení Maruška z Trutnova, Jožina a Ivan z Čisté u Horek, Vláďa z Jilemnice a já. Další průběh trasy pak odpověděl na jinou hloupou otázku pochybovačů, co mohou přinést našinci pochody, jejichž trasy vedou údajně známými místy v blízkém okolí. První část odpovědi skrývá se již ve shora naznačené náladě pochodu, druhou pak přinesl další průběh trasy. Mezi Bohuslavicemi a blízkostí Suchovršic chodili jsme tradičně přes Sedmidomí, dnes nás pořadatelé svým vlastním značením zavedli na širokou cestu hnedle za silnicí a po několika metrech nás svedli přes železniční trať kol rozbitého hradla s ještě navenek zachovalou ledničkou, posléze přes mostek se složenými s tabulemi s rozbitým sklem na silnici do Suchovršic. Ještě v lese jsme s Vláďou našli každý po houbě a přímo či nepřímo je odevzdali procházejícím houbařům.
v lese mezi silnicí na Šestidomí a úsekem železniční tratí z Bohuslavic do Suchovršic nalézáme četné osamělé kameny. Foto: L. Šlosar
Silnici jsme sledovali hodnou chvíli až ke krytému mostu přes Úpu, po jejímž pravém břehu, kde též vedla cyklotrasa, došli jsme k ústí zeleně značené cesty ze Starého Rokytníka, jíž jsme pak sledovali až do Úpice. Na zdejším náměstí byla tradičně vítanou zastávkou trafika, před níž kdosi zapomněl dvoulitrovou láhev limonády, my - až na jednu výjimku, jež do Úpice dojela autem a ještě k tomu s manželkou - jsme si dali lahvové pivo, jež jsme vypít nezapomněli.
ozdobou středního toku Úpy jsou kryté mosty, tento je v Suchovršicích. Foto: L. Šlosar
Posléze jsme to vzali rovnou přes most nevím kterého již odboje, pokorně jsme vystoupali o ulici výše, abychom navázali znovu na zeleně značenou cestu, po níž jsme neméně pokorně znovu sestoupali kol školy ještě v Úpici na silnici na Batňovice, z níž jsme vzápětí odbočili do utěšeného stoupání skrze les, luční cestou a dalším lesem, až se před námi rozhostil uklidňující pohled na Rtyni a Jestřebí hory, pokažený však staveništěm usedlosti před Rtyní.
z kraje lesa na cestě z Úpice naskytnou se okouzlenému poutníkovi překrásné pohledy na část Rtyně i na Jestřebí hory. Foto: L. Šlosar
Původně jsme do Rtyně zamýšleli sestoupit již kolem květinářství nebo alespoň k restauraci Na Mýtě, ale nedalo nám to dojít až ke hřbitovu k centrálnímu rtyňskému ukazateli turistických směrovek, protože nám nebylo zřejmo, jaká to zeleně značená cesta měla dle itineráře vést na Odolov. Ovšemže se jednalo o omyl v plánku, vedla tam skutečně žlutě značená cesta, což samozřejmě nevadilo, neb chybovati je lidské, my jsme si vlastní zeleně značenou cestu udělali později tím, že jsme na Odolov došli po silnici.
Předtím jsme si ovšem ve Rtyni udělali kratší přestávku, děvčata šla do cukrárny, mužská část výpravy zakotvila v hostinci Na Mýtě, kde bylo příjemně, totiž mě určitě nejen zásluhou piva, ale také kvůli slávistické vlajce nad výčepem a fotografií hráčů Slavie, byť z těch současných tu byli pouze Latka a Švec. Nelze zamlčet, že později přišedši Jožina, šťastná naším shledáním, pohostila nás všechny - až na zmíněnou výjimku - malým fernetem. Na zmíněném Odolově jsme uskutečnili další přestávku v hostinci U Lotranda, kde výřečná paní byla na všechno sama, takže jsme dostali svá piva, kávy a polévky po jistém čekání. Při placení jsme se pobavili tím, že všechny komponenty stály po 15 Kč, snad aby se to paní lépe počítalo.
před vchodem do hostince U Lotranda nechali se vyfotografovat zleva Luděk a Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a Jožina a Ivan z Čisté u Horky. Foto: neznámý kolemjdoucí
Na Odolově jsme se rozhodli nectít dále itinerář trasy na Jestřebí boudu a "vybrat" si kilometry ujité z Trutnova na start tak, že jsme pokračovali s Jožinou a Ivanem po silnici do Malých Svatoňovic a při pohledech na stromoví znovu za krásného slunečného dne oceňovali barevnou krásu podzimu. Za Malými Svatoňovicemi mi zmrzl úsměv na rtech, protože jsem si uvědomil, že jsem v Odolově při placení neúmyslně neohlásil ještě polévku, kterou jsem si tu dal, snad mi to výřečná paní promine a nevyloučí mě napříště z obsluhy.
na silnici z Odolova do Malých Svatoňovicích mohli jsme vychutnávat svěží barvy podzimu i v detailech. Foto: L. Šlosar
Za Velkými Svatoňovicemi vystoupali jsme na Kvíčalu a odtud jsme hleděli v daleké výhledy až na Krkonoše. Na počátku sestupu svedlo nás tradičně velmi spolehlivé značení ze žlutě značené cesty až pod železniční zastávku v Suchovršicích a poté po překlenutí tunelu na širokou lesní cestu, jež pod Klůckem kopírovala železniční trať až na silnici ze Sedmidomí do Bohuslavic, kterou jsme před půl pátou již poslušně sledovali až do cíle. Omluvou nám budiž postava v jasně červené větrovce, jež nás očekávala o před půl pátou na mostě - Jana z Buků, jež mezitím do cíle doputovala hvězdicově na kole z místa svého bydliště.
na cestě kopírující železniční trať mezi Suchovršicemi a Bohuslavicemi nabízely se poutníkům v ojedinělých průsecích nádherné scenérie oslavující krásy podzimu. Foto: L. Šlosar
V cíli ve Sportklubu propukala ještě srdečnější atmosféra než na startu, naplno tu zněly kytary, pivo teklo proudem a k němu několikrát přidala se i slivovice, jež tu měla takovou zvláštní chuť, jež připomínala spíše meruňkovici či peckovici, určitě to nevím z doslechu. Ani se mi odtud kolem šesté nechtělo na vlak, byť mí společníci z trasy odjeli autem přede mnou.
Přestože dík v poslední době nepravidelné mé účasti na pochodech bolela mě nezvykle stehna a také kolena, ani zažívání nebylo v nejlepším pořádku, cítil jsem se i večer docela svěží a spokojený s tím, že jsem se mohl setkat po letech na pochodu s Jožinou, v cíli i s Janou, to vše za překrásného podzimního slunečného dne, zřejmě posledního v souvislém sledu, neb navečer po mém příjezdu domů již krápalo, přes noc nepřetržitě lilo a také v neděli po změně času, kdy nevlídné šero přicházelo již o hodinu dříve, převažovalo povětří nevlídné a chmurné nad do té doby stálým slunečním počasím rozehrávajícím hru jásavých barev podzimu.
Podorlický šmajd /14. 10. 2006/ aneb Po sinusoidě zapomnění a tvrdého reálna, pozdní poděkování
Do Nového Města nad Metují na 05. ročník Podorlického šmajdu jsem prostě letos musel jet za každou cenu, tentokráte nejen proto, že my Trutnováci tu nacházíme tradičně domácí prostředí a že jsem v sobotu týden předtím nic nešel. Tuto sobotu jsem sem pospíchal proto, že od pátku 13. října, v němž se tak naplnila pověra s touto kombinací pořadového čísla dne v měsíci a názvu dne v týdnu spojená, přesně od 14 hod. 06 min. 11 sek. zapustil se do hlubin mé duše těžký balvan, jenž až milosrdný čas obrousí a také dostatečná vzdálenost od Hořovic.
Nebylo za tohoto stavu věcí divno, že jsem započal předposlední den v týdnu ještě doma panákem slivovice, že ve vlaku ke dvěma houskám se salámem připojil jsem plzeňské pivo z plechovky a že na startu v sokolovně osamělosti těchto tekutin v mém žaludku předešel jsem ještě panákem ferneta, po němž jsem vypil už jen kávu, ono se zase nesmí nic přehánět. Jednomu z chvilkových zapomnění toho dne napomohla i tradičně báječná atmosféra na startu, kde se postupně kupili známí turisté, kteří si zde mohli dle libosti nabrat propagačních tiskovin i pivních etiket a otisknout si z pestrého výběru razítka pochodu do vandrbuchů.
Témuž účelu posloužilo, že jsem na start nejdelší trasy vyšel o půl deváté s Maruškou a Vláďou z Jilemnice. V té době se po rozpačitém ranním souboji s mračny, jež předtím při pohledu z vlaku před Velkými Svatoňovicemi dodávala Jestřebím horám zvláštní romantický ráz, rozhodně chopilo iniciativy slunečné počasí, které nás i předtím doprovázelo celým týdnem. Itinerář trasy svedl nás ihned vzápětí do údolí Metuje, kde se těšily započínajícímu příjemnému jasnému dni i kačeny a taky kačer, takže zde panovala idylická rodinná pouta. Posléze pak postupovali jsme proti proudu Metuje, jehož plynulý nepřetržitý tok po našich pravicích vyvolával spolu s letitým stromovím a skalami pokrytými mechovím po našich levicích domnění neměnnosti a stálosti, jež však v našich reálných životech neexistuje - někdy bohudík, jindy však bohužel, jako tomu bylo den předtím.
Protože na Podorlickém šmajdu pořadatelé zpravidla staví jedinou kontrolu nedlouho po startu, naplnil se na rozcestí v Pekle náš předpoklad, že ji nalezneme právě tady. Nepobyli jsme u ní kol půl desáté příliš dlouho, ale přece jsme se tu shledali při dřevěném sousoší dvou čertů se čtyřčlennou výpravou turistů z Červeného Kostelce, jejíž vůdce Pepík jako vždy dštil kol sebe optimistickou náladu.
Posléze nasměrovali jsme své další kroky táhlým, takřka nepatrným stoupáním po nefrekventované silničce, v jejímž prodloužení na blizoučkém obzoru objevila se co nedobytné hradiště obec Lipí. Tady hnedle za Božími muky s citátem z Evangelia Matouše, kapitoly 16., verše 26. "Co platno člověku kdyby celý svět získal, když sám sebe ztratil?, vzhledově poněkud znehodnocenými nápisem na zahrádce označujícím cyklotrasu č. 4077, nabralo stoupání v pravotočivé zatáčce větší prudkosti. Naštěstí nad obcí v místě, kde z oveček jakoby pohroužených do nácviku živého obrazu Betléma nezdařilo se nám vyloudit jakýchkoliv zvuk, proměnilo se v pohodlný výstup na vrch Dobrošov, jenž nám zpříjemňoval pohled na neustále se přibližující siluetu Jiráskovy chaty s rozhlednou.
vody Metuje proti nám plynuly neměnným svým tokem - na rozdíl od proměn v našich životech. Foto: L. Šlosar
členové Klubu rodinné a příbuzenské turistiky po příkladu svého lídra Pepíka /druhý zleva/ sršeli dobrou náladou i v Pekle i s dvěma vyřezávanými čerty v zádech. Foto: L. Šlosar
kříž v Lipí, u něhož lze těžko usoudit, zda by se evangelistovi Matoušovi na ohrádce kříže zamlouvala cyklistická turistická značka. Foto: L. Šlosar
V chatě strávili jsme pohodovou hodinu při dvou pivech za tradiční asistence učňovského číšnického dorostu, jehož píle dosud nezkažená špatnými příklady z vnějšku tu vždy zajišťuje pohotovou a vlídnou obsluhu i pokojné prostředí, jehož klid a mír umocňují daleké výhledy do kraje skrze veliká okna, pravda dnes poněkud do nejdelších dálek zastřené.
Po následném fotografování u chaty, při němž jsem se přesvědčil, že k tomu účelu je vhodné málokomu jinému svěřovat přístroj, pokračovali jsme načas posíleni o Láďu z Nového Města obcí Dobrošov, na jejímž okraji kol jiných Božích muk tentokráte bez nápisu pouze se soškou pokračovali jsme na čermenskou silnici, z níž jsme se zanořili do hlubokých hvozdů, jimiž klesali jsme pozvolna kol staré hájenky, která vyvolala u Vládi vzpomínky na pokousání psem, jež se mu tu za přítomnosti Marušky přihodilo před více než osmi lety, až dospěli jsme na rozcestí pod Dubovicí. Odtud stále kryti nepřetržitým stromovím nastoupili jsme do dalšího toho dne tak blahodárného stoupání, jež dokonale odvádělo myšlenky jinam, a posléze postupovali jsme po široké cestě vedoucí neustále po vrstevnici kol balvanu s korunou a nápisem Louisen Platz a letopočtem 1896 a nato - jakoby přepraveni strojem času o 29 let později - téměř vzápětí kol nápisu připomínajícího Bartoně z Dobenína s letopočtem 1925. Na rozcestí pod Kašpárkou užší stezičkou poklesli jsme nato na rozcestí při ústí Hraničního potoka do Olešenky.
před Jiráskovou chatou na Dobrošově se nechali vyfotografovat zleva Ruda z České Třebové, Maruška z Trutnova, Láďa z Nového Města nad Metují a Vláďa z Jilemnice. Foto: L. Šlosar
místo zvané Louisen Platz blízko rozcestí pod Kašpárkou. Foto: L. Šlosar
skalisko nad prudkým svahem ještě blíže rozcestí pod Kašpárkou. Foto: L. Šlosar
Olešenku sledovali jsme dále dva kilometry po jejím toku na Holubí palouk, kde za lávkou ze dvou klád vystřídali jsme předešlé pozvolné klesání prudkým výstupem na úbočí Sendražského kopce, na němž těsně před koncem lesa cesta bočila doprava a potom na místě, kde absentovalo na chvíli zelené značení, vyšvihla se krátkým závěrečným výstupem na kraj lesa a nato loukou na hřeben, odkud otevřely se před námi další zamžené výhledy směrem západním. V následném klesání jsem krátkým klusem dostihl své oba kolegy, za nimiž jsem trochu zaostal.
V Sendraži pohasla naše naděje, že se občerstvíme v hospůdce u sv. Floriána, i když fyzicky tu bylo otevřeno. Tady došli jsme na dohled Jardu z Červeného Kostelce, jenž kdesi na cestě zabloudil, a dostal se sem neplánovanou oklikou. V další jsme mu zabránili tím, že jsme ho chvíli nato vrátili hlasitým křikem zprostředka pastviny na kraj lesa, a podél něhož se cesta svažovala do Libchyně. Za ní zbylo nám již jen nepatrným klesáním sledovat střídavě po obou jeho stranách koryto Libchyňského potoku a na pěti místech je překonat po lávkách, či jako v mém případě - až na jednu výjimku - přímo přes jeho mělký na vodu nebohatý tok.
Pochod jsme pak završili v cíli v době, kdy městem doznívala ozvěna úderu místních hodin zvěstující příchod hodiny třetí, opět vlídně přijati pořadateli spokojenými s účastí 126 pochodníků a cyklistů. Jejich příznivý stav duše sdíleli jsme s nimi i my účastníci, protože trasa - aspoň z mého pohledu - vedla zčásti místy, kudy dosud moje noha nekráčela a jež dosud pot z mého čela nezkrápěl, případně kudy jsem procházíval dříve toliko zřídka. Profil trasy byl členitý se třemi delšími stoupáními a našimi věrnými průvodci povětšině byly buď vodní tok, lesy či louky. Na překrásném podzimním slunečném počasí pořadatelé sice zřejmě zásluhu neměli, leč štěstí přeje vždy dobře připraveným.
na cestě z Libchyně ku Pavlátově louce vytvářel Libchyňský potok v tmavých zákoutích bystřiny i tůňky. Foto: L. Šlosar
skály a hradby, nad nimiž rozkládá se centrum Nového Města nad Metují, vzbuzují u poutníka respekt. Foto: L. Šlosar
Stav opojení získaný na krajinově překrásné trase posílili jsme nato točeným pivem v nádražní restauraci ještě v Novém Městě nad Metují a posléze ve snaze vhodně vyplnit dvacet minut přestávky na nádraží ve Starkoči panákem ferneta v hospůdce 313 kroků pod nádražím, k jejíž návštěvě jsme svedli i dalšího náhodného cestujícího.
V oněch chvílích ocital jsem se dočasně - v opojení z příjemných chvil nádherného turistického dne - na dnes zahrocených vrcholech sinusoidy dočasného zapomnění - vždy před poklesem do tvrdého reálna uvědomění sebe sama. Jeden z pádů do hlubokých a dnes širokých dolin nepravidelné křivky pocitů zažil jsem nedlouho předtím v cíli působením zvláštní náhody v podobě dětské výživy, jíž jsme tu obdrželi a jež mi připomněla, že za normálního běhu věcí bych tuto poživatinu vezl nazítří do motolské nemocnice.
V pátek den předtím však důvod návštěv navždy odpadl. Svému otci mohu tak poděkovat krom jiného za to, že se před mnoha desítkami let zasloužil, byť třeba nevědomky, prostřednictvím v oné době pro mě nepopulárních nedělních výletů o to, že jsem si nakonec chůzi a českou krajinu zamiloval, jen symbolicky touto reportáží. A to právě činím, milý táto, aspoň nyní, když jsem toho nebyl mocen učinit za Tvého života.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem tentokráte dvě od mé kamarádky - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Za posledním puchýřem /16. - 19. 11. 2006/ aneb "Poslední puchýř" ve znamení rozhleden /napsala Maruška Beruška/
Je čtvrtek 16. 11. a vyrážím ve 04,17 hod. z Trutnova vlakem. Přestupy St. Paka, Turnov, Všetatky, Ústí nad Labem - západ, Kadaň, zde výstup a odskok s plnou bagáží /úschovny zavazadel mizí/ přes město na vyhlídku s rozhlednou Svatý Kopec, zpět na "íčko" pro razítko, na nádraží 6 km pěšky a pokračujeme z Kadaně-město do cílové stanice Sokolov. Zde v Městském domě kultury dáme do úschovny batohy a hurá na další rozhlednu Hard nad městem, je to moc pěkné barevné město. V 18 hod. přihlašovací a ubytovací formality a pak už jen do tělocvičny ZŠ v Běžecké ulici.
Pátek 17. 11. v 06,10 hod. snídaně v jídelně a v 07,35 hod, jedeme vlakem do Ostrova nad Ohří. V 08,20 hod. vyrážíme na trasu - ráno chladno, mlhavo, ale pak se to vybralo. Trasa: Ostrov n. O. - lovecký zámeček /zřícenina/ - Radošov - Kyselka /zde jsem byla před mnoha lety na léčení a nyní bylo mi smutno, jak to zde vše chátrá a je uzavřeno/ - Dubina - Semčice - Sedlečko - pražská silnice - Goethova vyhlídka s rozhlednou /zavřeno/ - Karlovy Vary - Diana /rozhledna s lanovkou, nádherné posezení/ - vyhlídka Karla IV. - Karlovy Vary - kolonáda /nádhera/ - nádraží a Viamontem zpět do Sokolova - 34 km.
Přichází sobota 18. 11. - hlavní den akce. Spaní přes noc není nic moc. Ani tak nevadí tvrdé podloží na podlaze jako chvílemi doslova koncertující "chrápalové". Ale dospíme, a to bylo hlavní. Dva párečky k snídani bodly. Na startu krátké setkání s Rudou a Petrem z Liberce, spícími v Chebu a s dalšími mnoha známými - tak jak to má na téhle akci být. Vyrážíme na vláček - rychlíček, která nezklame a přijede načas. Dojíždíme do Karlových Varů, přecházíme z horního nádraží na dolní, kde nás překvapují dvě bezva členky místního turistického odboru, které si na rozdíl od pořadatelů v Sokolově uvědomily, že konec startu v 08,00 hod. je nesmysl a počkaly na nás, kteří jsme ve stejnou chvíli teprve dojeli na hlavní nádraží.
Trasa vede sice přímo po zelené do Doubí a dál, ale my máme od včerejška malý "restík" v podobě návštěvy na Dubské hoře, a tak jdeme až ke Vřídlu a pak prudce vzhůru kolem Jeleního skoku se sochou kamzíka na skále, podcházíme pod rozhlednou Diana, kde jsme byli včera, a po hřebeni dojdeme až na již zmíněnou Dubskou horu. Jsme tu ale brzy, je ještě zavřeno, čímž přijdeme určitě o skvělý rozhled po okolí, a tak aspoň vlezeme do malého dřevěného kostelíčku. Uvnitř je plno ikon a dalších věcí. Ruský vliv je tady znát. Sejdeme dolů do Doubí a pak podél Ohře až ke Svatošským skalám ke kontrole.
Dáme jedno černé a ačkoli jsme původně chtěli jít přes vysunutou lávku na druhý břeh přímo do Lokte, nakonec nás zláká další kontrola na Kozích hřbetech. Připadáme si totiž jako u nás doma. Kousek od nás se už dříve nacházela Luční bouda. Stejně jako na ty naše, i na tyhle je to pěkný "zvedák". Na kontrole další známí, krátký pokec a dál dolů do Lokte nad Ohří. Prohlídka náměstí, na hrad se nám nechce. Do "íčka" pro razítka a náhodou naproti objevujeme malý pivovar U sv. Floriána, kde si vaří mimo jiné i svoje pivko. Neodoláme a jdeme ochutnat, polotmavé a moc dobré bylo. Ještě maličko do cukrárny, je to tu jak u nás - turisté ze Rtyně, z Horní Branné a my dva, plus samozřejmě místní.
A pak už podél Ohře až k další lávce ve Starém Sedle. Nejdeme přímo po značce do Sokolova, jak by to svádělo, ale pěkně po trase po vlastním značení do Královského Poříčí, kde nejdříve "pustíme" odbočku k poslední kontrole, ale jelikož Sokolov je na dohled, o kousek dál blbneme lidi a v protisměru jdeme přece jen na zmíněnou kontrolu. Stojí to za to - krásně zrestaurovaný statek s víc než dobrým servisem. Pak zpátky, začíná se už stmívat, ale je bez mráčku a tak je déle světlo. Přes další lávku, kterou si pěkně rozhoupeme, přejdeme Ohři do Těšovic a kolem chemičky už jen kousek do cíle v domu kultury v Sokolově - celkem asi 35 km. Unaveni, ale spokojeni. Vyřizujeme turistické formality, co jsme nestihli a … tím vlastně "Puchýř" pro nás končí. Ještě jedna noc na podlaze a dlouhá cesta domů. Vyšlo na celé tři dny počasí, a tak to bylo víc než dobré.
Za rok Za posledním puchýřem do Blanska.
Českým rájem podzimem s Kacanovským Sokolem /21. 10. 2006/ aneb Krásný den v Českém ráji /napsala Maruška Beruška/
Je sobota 21. října a já vyrážím vlakem jménem Jituška ve 4.17 hod do Staré Paky s přestupem a do Turnova - hl.nádraží. Dáme kávu, poněvadž bylo ve vlaku chladno. Potom pomalu přes město na Turnov - zastávku, kde se pozdravíme s Radkem a Mášou a pogratulujem mu k narozkám kulatým - dobré pití, ještě lepší zákusky - napekla Máša a odjela, neboť jí bolela tuze nožka. Po chvilce dojeli další kolegové a známí a bylo veselo.
Mezi tím dorazili pořadatelé, zaprezentujeme se a v 7.15 hod vyrážíme na trasu HLAVATICE - VALDŠTEJN - HRUBÁ SKÁLA /zde je mládež coby živá kontrola a má hezké razítko/ - VIDLÁK /vypuštěný rybník/ - TROSKY - vítají nás zdaleka a my se přibližujem krásně zbarvenou krajinou. Pod Troskami dáme samokontrolu a pokračujem přes DOLA - STÉBLOVICE - ČALOVICE - SOBOTKU - je 11 hod.čas na polévku a pivko s malým relaxem. Po půl hoďce přes OSEK - kontrola živá s čajem, pivkem a banánem pro každého . Měli být spíš před Sobotkou, ale přesto dáme řeč, čaj a banán a pokračujem přes PLAKÁNEK na KOST, kde potkáváme rytíře a poddané v dobových kostýmech, v tomto duchu dnes probíhají prohlídky hradu. My dáme žízeň, razítko a přes DOBŠICE - PODVYSKEŘSKÝ MLÝN - VYSOKÉ KOLO - začíná druhé varování slabý deštík - SKALANY - cíl KACANOVY v 15 hod.
Převezmeme diplomy upomínkové předměty a venku se pěkně rozpršelo. Neva - dáme řeč s dalšími známými, plánujeme, kde se zase potkáme a pak už musíme na vlak. Máme štěstím po chvilce nás nabere zahraniční turista a doveze nás na zastávku v Turnově, moc děkujeme, a přestalo pršet a stejnou cestou dojdeme na hl.nádraží v Turnově, kde neodoláme výbornému občerstvení, já větrníček a kolega obložené chlebíčky. V 16.37 hod zpět k domovu. Krásný den, celkem 200 pochodníků a pozvánka příští 29.ročník pochodu - jde se 20.října 2007. Nová razítka a odznaky. Tak snad nashle.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz