V Kacanovech 24. 10. 1998 Úvod KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší KČT Lokomotiva Trutnov Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/ Zajímaví lidé Reportáže z turistických akcí Mladobucká padesátka Návštěvní kniha	Postupně pět posledních reportáží Úvod Za třebovským kohoutem /23. 05. 2009/ aneb PATNÍK? NE! POCHOD JAKO DO KAMENE VYTESANÝ! Všechny cesty vedou do Mšena /16. 05. 2009/ aneb PŘESNÁ TREFA DO OKEN Babička /09. 05. 2009/ aneb Z DŮVODŮ ZDÁNLIVĚ NICOTNÝCH Novoměstský šmajd /02. 05. 2009/ aneb PŘEKVAPENÍ NA STARTU Kujebácký šmajd /25. 04. 2009/ aneb S DOBRÝM PROSPĚCHEM NA SAMÉM KONCI ...... a nádavkem reportáže od mých kolegů Úvod Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování. Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo. Za třebovským kohoutem /23. 05. 2009/ aneb Patník? Ne! Pochod jako do kamene vytesaný! Dobře ještě před půl osmou ranní uvítal mě na přístupové cestě k budově českotřebovského gymnázia ruky potřesením sám českotřebovský kohout, tedy muž přestrojený do kostýmu představujícího symbol města. Na trasu 35 km pochodu Za třebovským kohoutem vykročil jsem po krátkém pobytu na startu krokem smělým a rázným, jenž záhy přerušila v ulici U Kostelíčka nápadná kruhová stavba. Krátký výšvih k nejstarší východočeské památce - rotundě sv. Kateřiny obklopené na trávníku roztroušenými starobylými hroby - za nedlouhé zdržení stál. Nato širokou cestu na otevřeném terénu, z něhož doleva poněkud dozadu byl patrný nápadný hřeben s Andrlovým chlumem, vešel jsem u chaty U Floriána do rozsáhlého lesního komplexu, po němž dlouhým táhlým a mírným stoupáním dospěl jsem na louku a po ní do obce Skuhrov. Z mého letošního březnového putování, při němž hledal jsem a nalezl Stromoucha, pamatoval jsem si, že cesta dále lehce lízne západní okraj obce a posléze obepne jí ze severu. Proto na jednom vhodném místě sestoupal jsem přímo do centra obce a krátce zdržel jsem se u kostela sv. Jana Nepomuckého, v jehož těsném sousedství zaujal mě řad deseti starobylých hrobů. Toto krátké extempore mohl jsem si zcela dovolit, režii pochodu měl jsem zcela pod kontrolou, zvláště rýsovalo-li se vzdor včerejšímu lijáku na polojasné obloze slunečné počasí. Lubomír Lipský před 40 lety v Hovorech H připodobnil hereckou roli k patníku. Herec zprvu dostane roli - patník, který pilným studiem a vlastním konáním stále otesává, až vytvoří nádhernou postavu. Podobně je tomu při výběru pochodů. Pochodník vybéře si neznámý anonymní pochod na méně pro něj frekventovaném místě - taky vlastně patník, jenž až pilným sběrem informací opracovává do konkrétní jasné představy. Takto začal jsem zjišťovat podrobnosti o pochodu Za třebovským kohoutem. Optimální spojení do České Třebové: pro výluku autobusem ČD ve 04,21 hod. do České Kostelce a dále nefalšovaným již vlakem po přestupu v Jaroměři do Pardubic a zde čtyři minuty na přestup do vlaku Eurocity do Beogradu s nadějí, že na start pochodu přibudu do půl osmé - pravda, pokud osobní vlak přijede do Pardubic včas, protože rychlík samozřejmě nepočká - nakonec se dobrý záměr zdařil, spojení fungovalo, byť v průběhu předešlého dne v důsledku bouře stromy na tratích popadaly a vlaky časových ztrát nabíraly. Místo startu: gymnázium - dle mapy kteroukoliv ulicí od nádraží na ulici Riegrovu, po ní doleva na Tyršovo náměstí - celkem asi 1 km, úspěšné orientaci napomohl obrázek budovy gymnázia s nápadně zelenou střelou, jež posloužila rovněž k bystré orientaci. Předpokládané trasy pochodu: na sever od města směr Třebovské stěny a naučná stezka Údolím Skuhrovského potoka - paráda tudy nešel jsem mnohokrát či dokonce vůbec! A protože zjištění - byť s malým a milým nedopatřením - stran cíle pochodu a spojení nazpět jevila se stejně příznivá, z anonymního pochodu vzešel pro mě konkrétní cíl. Na severním kraji Skuhrova nalezl jsem první živou kontrolu. Nato překlenuv další lučinu sestoupal jsem podél lesa k západnímu okraji Horního Houžovce, kde itinerář přislíbil mi, že nacházím se na 12. kilometru trasy, dále pak po silnici po dalších dvou kilometrech přišel jsem do Knapovce. Po jistém váhání sestupoval jsem pozvolna obcí po pravém břehu Knapoveckého potoka - a také obezřetně. Za obcí měl jsem opustit totiž turistické značení a napojit se na cyklotrasu č. 4045. Přece mě však společný tok obou značení ukolébal natolik, že na jednom místě přehlédl jsem, že cyklotrasa odbočuje doprava důsledněji nežli značení pro pěší. Za hřištěm na silnici jsem však svůj omyl napravil a na cyklotrasu do pozvolného stoupání navázal. městský symbol - kohout, jenž figuruje i v názvu pochodu, ochotně mi pózoval již na startu. Foto: L. Šlosar rotunda sv. Kateřiny v začátku ulice U Kostelíčku stála rozhodně za krátké zastavení. Foto: L. Šlosar sled pochodu byl zcela v mých rukou, i vypravil jsem se ve Skuhrově ze značené cesty ke kostelu sv. Jana Nepomuckého i ke starobylým hrobům ležících v jeho těsném sousedství. Foto: L. Šlosar u turistické mapy na hořením okraji Skuhrova očekávala mě živá kontrola, dále budu pokračovat vlevo za ni, ještě později za její již nepřítomnosti projdu tudy ještě jednou doprava. Foto: L. Šlosar Ke slibovanému dotyku s dalším pěším turistickým značením mělo dojít od Horního Houžovce po 5 kilometrech, které dle mého náhledu marně uplynuly již dříve, takže sílily ve mně čím dál více netrpělivost a pochyby, zda jsem itinerář správně pochopil, až vytouženého střetu dočkal jsem se bezmála až nad Ústím nad Orlicí. Když zavčasu uhnul jsem z cesty nefalšovanému cyklistickému pelotonu, jenž vyřítil se za mnou od nedalekého letiště, plynula dále má cesta k Horákově kapli již bez komplikací, jež nezpůsobil ani závěrečný prudší sestup. Proti mému protnutí onoho místa při pochodu Hledání Stromoucha nalézala se kaple pod ochranou lešení, přesto mě zde krátce pozdrželo občerstvování poděbradkou a nato vodami zdejšího pramene při křížku s Pannou Marií a se slibným nápisem "Sv. Maria, uzdravení nemocných". Při následném prudkém stoupáním a klesání k další kontrole nad Dolním Houžovcem v místě stejném jako při březnovém hledání Stromoucha, musel jsem dbáti značné opatrnosti, v nepřehledných oněch místech sdílel jsem totiž trasu opět se závodícími cyklisty. Pokračující - snad nejhezčí úsek - celé trasy znal jsem již ze vzpomínaného březnového pochodu, takže ještě intenzivněji vychutnal jsem si krátký výšvih ze silnice na utěšenou pěšinku po úbočí Třebovských stěn, další prudší stoupání, jež přiblížilo mě ke skalním útvarům stěn, znovu pěšinu, jež již pozvolna vynesla mě až na hranu stěn těsně nad Skuhrovem a nato načas v protisměru cesty, kudy putoval jsem před třemi a půl hodinami, znovu na severní okraj obce. Po hraně Třebovských stěn zcela kráčel jsem pak po asfaltové silničce za Skuhrovem. Na jednom místě otevřely se mi výhledy do kraje převažujícím směrem východním, tabule č. 14 naučné stezky Údolím Skuhrovského potoka objasnila mi, že krom jiného pozoruji zcela zřetelný Suchý vrch, za ním dokonce vlevo Kralický Sněžník a více vpravo Praděd. Po chvíli nezáživnou asfaltovou cestou sestupoval jsem Mločím dolem, až další mé snažení zpestřoval mi po mé levici Skuhrovský potok a také další zastavení naučné stezky, jež přece jen prohlížel jsem velice zběžně, nejzajímavější z nich ukazovalo současně, jak hmatem rozeznávat dřeviny, a současně představovalo pozorovateli Braillovo písmo, jenž určeno je rovněž pro hmat. Shora vzpomenuté své extempore v Hovorech H završil tehdy Lubomír Lipský jiným přirovnáním o tom, že některý herec naopak dostane rovnou nějakou nádhernou plastickou postavu, semotam k ní však něco připlácne, až z původní překrásně vytesané postavy vznikne pouhý patník. Pomyslný patník jsem málem z nádherně rozjetého pochodu udělal také já. Seznav totiž při přípravě na pochod, že jeho cíl je v restauraci Nad hrází v Srnově, na serveru http://www.mapy.cz/ nalezl jsem pod heslem Srnov toliko domnělou ulici v obci Rybník, kam mě skutečně značení mělo zavést. Když minul jsem nádrž, nad níž vlevo nad vykáceným svahem směle tyčila se rekreační sídla, a po mé pravé straně nade mnou lákala mě restaurace, pod dojmem předchozího zjištění mířil jsem proto sveřepě dál do Rybníka. Tu někde v mém podvědomí začala se pospojovat následující fakta: 1/ dle itineráře nachází se restaurace Nad hrází v REKREAČNÍ OBLASTI Srnov, 2/ právě jsem prošel podél rybníka, na jehož dolením konci nalézá se HRÁZ, 3/ nade mnou, tedy také nad onou hrází, nachází se RESTAURACE. Mé tušení podpořili projíždějící cyklisté, takže vrátil jsem se pokorně nějakých 200 metrů zpět a cíle, jenž nacházel se na sroubené vyvýšenině těsně za restaurací, přece jsem dosáhl. V něm předal mi místní funkcionář Ruda, jenž hlásil se ke mně již na startu, vkusný diplom se zeleně vyvedenými pamětihodnostmi okolí České Třebové a červený odznak pochodu s kohoutem . při hledání dotyku cyklotrasy č. 4045 s červeně značenou cestou dostal jsem až téměř nad Ústí nad Orlicí až na dohled Andrlova chlumu. Foto: L. Šlosar s ohledem na lešení na Horákově kapli byl vhodnějším objektem mé pozornosti tentokráte kříž s Pannou Marií a pramenem, z něhož jsem se s chutí napil. Foto: L. Šlosar putování po úbočí Třebovských stěn, při němž po mé pravici objevovaly se skalní útvary, patřilo k nejhezčím zážitkům pochodu. Foto: L. Šlosar po nudném lesním úseku osvěžovaly mou mysl v závěru pohledy na malebná zákoutí Skuhrovského potoka. Foto: L. Šlosar po mé levici nad vodní nádrží na vykáceném svahu tyčily se rekreační chalupy osady Srnov, ale ještě několik desítek metrů mi trvalo, než jsem pochopil, že jsem v cíli. Foto: L. Šlosar Poseděl jsem tu třičtvrtěhodinu u dvou piv zn. Bernard, prvních toho dne vůbec, nato volným tempem prošel jsem kol sportovišť do obce Rybník, na kraji těsně související České Třebové jsem vytypovanými ulicemi V Lukách, Alešovou a Broulíkovou doputoval v pohodě za 35 minut na nádraží s rozkopanými krátery před budovou, jakoby způsobenými hledači pokladů, možná dokonce přímo hrabětem Janem Antonínem Chamaré. V komfortní restauraci, jež naštěstí výkopy dotčena nebyla, stačil jsem vyžíznělé své tělo napojit ještě jedním pivem zn. Krušovice. Poté jsem v pohodě - opět v souladu s důslednou přípravou na pochod - nastoupil do vlaku v 16,44 hod. a po přestupech v Pardubicích, Hradci Králové a v Červeném Kostelci dojel jsem po půl osmé večerní do Trutnova, spokojen velice s tím, že z vyhlédnutého neznámého pochodu stvořil jsem in natura nikoliv patník, nýbrž zdařilé putování překrásnou podorlickou krajinou. Všechny cesty vedou do Mšena /16. 05. 2009/ aneb Přesná trefa do Oken Sídla slující Okna nalezneme v České republice hnedle dvě, jedno z nich je administrativní součástí obce Polepy v bývalém okrese Litoměřice, čtyřčlenná výprava turistů ze Žacléře, Trutnova a Jilemnice směřuje ovšem v sobotu brzy ráno do druhého z nich - samostatného v bývalém okrese Česká Lípa, čítajícího okolo 270 duší. Na konci naší cesty autem za Bělou pod Bezděz přimotáváme se do takového lijavce, že viditelnost na rozlehlé rovině je natolik mizerná, že vůbec nespatřujeme ani pár kilometrů vzdušnou cestou vzdálenou dominantu zdejšího kraje Bezděz. Škola v obci Okna nachází se u kostela a oděna je do pestrého kabátce barvou svou blížícího se nejvíce středně-fialkové. Příchozímu uvnitř vše připadá zmenšené, miniaturní, společné prostory v prvním poschodí jsou pidi a v nich tísní se stolek s pořadateli, jimž šéfuje spiritus rector 19. ročníku pochodu Všechny cesty vedou do Mšena Martin z Milovic, v předešlých mých reportážích vytrvale označovaný jako z Byšic. Za skromný obolus 10 Kč dostáváme rozpis 6 tras pro sobotu /akce je dvoudenní/ v rozmezí od 18 do 51 km, přičemž tři trasy je možno prodloužit si o 5 km. Z přespávajících účastníků zdravíme se především s věrnou účastníci obdobných akcí - se Zdeňkou z Janských Lázní, dokonce srdečněji než kdy jindy, den následující k tomu totiž skýtá obzvláštní důvod. Čas našeho odchodu - třičtvrtě na sedm - uvádím co přibližný, za celý den se na displej svého mobilu stran času nepodívám, netřeba totiž stíhat žádný spoj, řidiče Vaška ze Žacléře mám stále na očích, stejně jako ostatní účastníci zájezdu Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice. Počáteční kilometry rovného úseku vedoucího po cestách skrze lučiny mezi enklávami převážně listnatých stromů probíhají pod kapkami drobného deště a na terénu značně kluzkém. První dvě obce na trase - Ždírec a Bořejov - stanovují charakteristické rysy dalších sídel, jež dále na trase budeme obdivovat - restaurované kříže a kapličky a především nádherné roubenky, překvapivě mohutné, často i jednopatrové. V Bořejově u kostela rozprostírá svůj štáb Česká televize, chystá točit jeden z dílů pořadu Trapasy, nás však nenachytá, bez ztráty jediného metru zavčasu odhalujeme, že technikou neúmyslně zakryté žluté turistické značení pokračuje za omšelým kostelem vpravo. Od obecního úřadu, poněkud odlehlého od vlastní obce Blatce, podstupujeme na hrad Housku dvojí stoupání, oddělené krátkým rovinatým, ano i klesajícím úsekem. Při druhém z nich na odkryté skalnaté ploše se přesvědčujeme, že avizovaná zde vyhlídka na Říp zůstane za stávající viditelnosti jen zbožným přáním, díky Bohu přestává však pozvolna pršet. Na hradě Houska scházející se již před půl devátou pestrá společnost vyvolává v souladu s heslem Vox populi - vox dei naději, že tu již v tento brzký čas bude přece otevřeno /dle webových stránek má se tak stát až v 10 hodin/. Naděje ta naplní se zčásti, odměřený chlapík ochotně obtiskne nám do vandrbuchů razítko, nápoje však prodat odmítá, neb je na veškerou přípravu občerstvení sám, což lze úspěšně pochopit, ale zdráhá se prodat i turistické vizitky. Nás to nějak nebere, však se sem třeba ještě každý z nás dozajista podívá v příznivější čas. mohutné zdivo hradu Houska jaksi neochotně vystupuje z oparu. Foto: L. Šlosar V místě slujícím Pod Lipovým vrchem stojí zato postát u trojboké Luňákovy kaple, dříve zvané také Třícípé. Kaple kupodivu začala chřadnout už v 18. stol., teprve v roce 2004 postavilo ji na pomyslné nohy zdejší občanské sdružení Pšovka - okrašlovací spolek Kokořínska. Na obnově kaple se v nejlepším slova smyslu "vyřádili" manželé Císařovští - v posledku sochař Petr, jenž osadil střechu kaple původním restaurovaným křížem, především pak malířka Vendula, jež svými postavami Nejsvětější trojice, sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána namalovanými na třech nikách /výklencích/ malířskou technikou akryl dokázala, že sakrální památky lze vkusně a stylově zkrášlit i moderním stylem. kaple Luňákova je povzbudivým dokladem toho, jak lze úspěšně obnovit a v moderním duchu zkrášlit sakrální památky. Vpravo poutník nacházející zde útěchu - Vláďa z Jilemnice. Foto: L. Šlosar Rozcestí Pod Drnclíkem připomene pozornému čtenáři mých reportáží, že jsme se tu mihli při našem výletu na Kokořínsko 14. července 2007 /viz reportáž na adrese 24_50.html#6, stane se tak ještě třikráte /, dnes však držíme se úzkostlivě červeného turistického značení, součásti to evropské dálkové turistické cesty E10, a po něm neuvěřitelně prudkým a dlouhém klesáním po kamenité, namnoze prudkými vodami vymleté cestě sestoupáme k silnici Dubá - Mělník a k potoku Pšovka do místa slujícího Ráj, kde po našich pravicích shledáváme pomník s německým nápisem Söhne der Heimat - nic proti tomu, pomník je věnován 16 obětem 1. světové války, jež si mezi národnostmi nevybírala, a Němci měli svou domovinu i v české části mocnářství/. Hned vzápětí bočí cesta, jež se nyní zcela ztotožnila se zmíněnou silnicí, doprava u nádherného zákoutí sestávajícího ze starobylého mostku, výklenkové kapličky s panenkou Marií a roubenky. V obci Vojtěchově v místním občerstvení dožadujeme se piva alespoň lahvového, nejprve jsme vyzváni ke krátkém čekání a hned poté odkázáni na polední otevírací dobu. Poté, co opouštíme silnici na utěšenou lesní cestu na druhém břehu Pšovky, zastavujeme u dalšího známého místa z putování před téměř dvěma lety - rozcestí Pokličky - a napojíme se aspoň z vlastních zdrojů. Hrozbu mizerného počasí považuji za natolik zažehnánu, že vytahuji z útrob batohu na světlo Boží svůj maskot - medvídka zvaného Šeďánka. malebné zákoutí sestávající z mostku, roubenky a kapličky v Ráji. Foto: L. Šlosar Lesní prostředí utěšené cestičky při Pšovce, jež místy mění se v jezírko, místy je z pěšiny nepatrná, vystřídají zakrátko nádherné roubenky, dvě z nich zvláště stály za zastavení - členité stavení zprava zasažené záplavou rododendronů, a chaloupka s dvěma vikýři ukrytá mezi stromy, již v místech, kde cesta pokorně pravotočivým zákrutem přiblížila se opět silnici. Nepříjemný, až paranoidní pocit, že jsme čas od času sledováni, vysvětlil se naštěstí záhy, to válcovitá, v konci kuželovitě zakončená věž hradu Kokořína občas z protějšího svahu po našich pravicích vyjukla ze stromoví, aby předběžně prolustrovala budoucí své návštěvníky. roubenku v údolí Pšovky jakoby se chystal pohltit rododendron. Foto: L. Šlosar Sympatická hospůdka Pobuda jeví se z větší vzdálenosti co přelud, přece pak v reálu její útulný vnitřek skýtá nám načas vlídný azyl a v mém případě dvě piva značky Pilsner Urquell a česnečku. Jeden z nás usedá na chvíli se sklenicí piva na houpací křeslo v rohu hnedle u vchodu pod fotografií Pavla Hudce Ahasvera, k úplné selance jen ten pléd na kolenou chybí. k úplné selance v restauraci Pobuda chybí snad toliko pléd na kolenou autora článku a v jeho druhé ruce dýmka dunhillka. Foto: neznámý kolemjdoucí Už ve Vojtěchově s lehkou myslí rozloučili jsme se s myšlenkou podstoupit trasu 51 km a přiklonili se k záměru spíše si něco navíc přidat k trase 41 km. V duchu tohoto předsevzetí stoupáme v protisvahu po silničce a později lesní cestou s obřími schody na hrad Kokořín. V jeho sevřeném interiéru kupujeme turistické vizitky hradu a Pokliček, já pak v náhlém hnutí výčitek svědomí za poněkud sobecky prožité soboty připojuji ještě hrneček s emblémem hradu, pro mou manželku Janu. Při návratu zpět podivujeme se, jak svět je malý - potkáváme výpravu lomnických turistů. Počasí se definitivně láme ku prospěchu pocestných. hrad Kokořín je ukázkově renovován. Foto: L. Šlosar Konečně stoupáme opět na trase Podhradskou cestou - žlebem, jenž na jednom místě doplněn je žebříkem, na jiném jeho místě se mezi skalami cesta zužuje. V obci Sedlec administrativně již náležející pod Mšeno přivábí nás hospůdka Krásná vyhlídka, vstup po schodech k ní připomene jinou hospůdku U Stýblů v Karlově. Ocitáme se v nečekaně prostorné místnosti, větší její část slouží též co tančírna, menší část na poněkud vyvýšeném podiu zahrnuje i výčep, zdi pokryty jsou reprodukcemi Ladových obrazů. Paní hostinská, vzrůstem Aťka Janoušková, fortelem a přesným odhadem hostí však profík na nejvyšší úrovni, po jednom každým z nás vypitém pivu přesně diagnostikuje naše nejskrytější touhy, takže obratem před námi stojí skleničky s dvěma fernety - drsoni, slivovicí a pro řidiče Vaška gratis panák piva. stěny restaurace Krásná vyhlídka pokryty jsou reprodukcemi obrazů Josefa Lady. Foto: L. Šlosar Vašek ze Žacléře obdržel v restauraci Krásná vyhlídka co pozornost podniku pivo ve formě panáka. Foto: L. Šlosar Na rozcestí Bílka, kde doprovázejí nás daleké výhledy do kraje doprava, doleva pak především na nepřehlédnutelnou Vrátenskou horu, potřetí prolínáme se s naším putováním ze 14. 07. 2007. Ve Mšeně nevítá nás socha Masaryka, nýbrž kupodivu Františka Palackého. Tamní informační centrum - stejně jako při předešlé naší návštěvě - slouží lidu, má otevřeno i v sobotu, výsledkem je razítko i zakoupené dvě vizitky. Za třetí turistickou vizitkou Mšena vleče nás - podobně jako nebohého Zárubu v povídce Karla Čapka Propuštěný - dav, v našem případě poněkud řidší a nikoliv na domnělé nádraží, nýbrž na plochodrážní stadion, koná se zde kvalifikace na mistrovství světa juniorů. Vláďa domůže se za všechny vstupu na přilehlý autokempink a navrací se se žní tří druhů vizitek, z nichž dvě budu moci zužitkovat až na základě samostatném výletu. Je zbytečno vracet se do města, na modře značenou cestu dostaneme se cestou necestou po kraji lesíka, nato rázným sestupem a posléze přebroděním mělkého naštěstí Košáteckého potoka. Rozšiřující se údolí vystřídáme následným stoupáním skrze Skramouš, polní cestu za obcí pro změnu silnicí do Lobče, po níž počtvrté a na déle navazujeme na naše putování z roku 2007, a po překlenutí dalšího travnatého a lesního úseku vynořujeme se v Nosálově. Interiér zdejší hospody U nás stylově navazuje na svůj exteriér /nalézá se ve statku/, skrývá klasickou pohodovou venkovskou hospodu. Méně vlídno je po pohodlném výstupu na Vrátenské hoře. U vstupu na rozhlednu chybí razítko i turistická vizitka, stupňující se opojné pocity z chůze přenádhernou krajinou tento drobný kaz neznehodnotí. Nepokazí je ani za známou nám již Luňákovou kaplí rovinatý silniční úsek prakticky až do cíle, zvláště je-li uvozen v obci Houska, ouředně spadající pod Blatce, sympatickou hospůdkou. Skrovné občerstvení v podobě v mém případě malého piva a pěkné grafické razítko stojí za krátké pozdržení kroků. Jen význam názvu hospůdky připadá nám záhadný a nepoznaný - sluje totiž Na konci sil. produkty dávného lidského snažení snoubily se v onom požehnaném kraji s výtvory Božími - jako v blízkosti Luňákovy kaple kříž se dvěma nádhernými barevnými dřevinami. Foto: L. Šlosar v závěru našeho snažení objevil se před námi v plné kráse dvojvrch Bezděz z rozvalinami hradu. Foto: L. Šlosar Obec Kruh liší se poněkud od předešlého sídla Vládi stejného názvu, v jeho případě blízko Jilemnice. Téměř již podbezdězským Kruhem silnice ve směru naší chůze však klesá a její strany lemují další překrásné roubenky, stejně tak jako v následující obci Žďár. Kulisy samotného dvojhrbu vrchu Bezdězu rýsují se pak před námi s výrazně viditelnými rozvalinami. Závěrečný svižný náš pochod po silnici do cíle vyzní již co triumf našeho celodenního snažení, v jednu chvíli symbolicky podpořen ovacemi ze stadiónku na kraji vsi, kudy před několika minutami jsme procházeli, to radují se místní nejen z našeho příchodu, ale i z gólu místního T. J. Okna v mistrovském zápase okresního přeboru III. třídy proti F. K. Sosnová. V cíli ve škole okolo čtvrt na sedm v podvečer vládne srdečná nálada. Obětavý organizátor Martin netouží zřejmě příliš po masové účasti, však jeho akce není uvedena ani v celostátním kalendáři pochodů, je dozajista spokojen spíše s účastí neanonymních 45 většinou mu známých účastníků, kteří dokáží vytvořit komornější a tím i bezprostřednější pochoďáckou atmosféru, což "pásová výroba" stovek účastníků nesvede. Naše čtyřčlenná skupina spokojena je s vykonanými 46 kilometry v malebné krajině na přírodní krásy bohaté a kříži, kapličkami, roubenkami a sympatickými hospůdkami poseté. Je úplně jasno, přesnou trefou do černého byla volba exkursu do Oken, nikoliv pouhý výstřel Pánubohu do oken!! Babička /09. 05. 2009/ aneb Z důvodů zdánlivě nicotných PROLOG. Pochod Babička s přívlastkem Krajem Boženy Němcové šel jsem v sobotu po třinácté - předtím v letech 1986, 1991, 1993, 1994, 1996 až 1998, 2000, 2001, 2003, 2006 a 2008. V posledku chodím ho z důvodů zdánlivě nicotných. Kupříkladu proti roku 1998, kdy jsem absolvoval turistické pochody s 24 trasami 50 km a delšími, se moje kondice s přibývajícím věkem snížila, poztrácel jsem rovněž motivaci za každou cenu honit se v nějakém časovém limitu a změnil jsem i priority v turistice - začal jsem upřednostňovat turistiku poznávací před kondiční v méně známých či méně frekventovaných lokalitách. Abych však zcela kondičně nezakrněl a neztratil kontakt s dálkovou turistikou, padesátikilometrových tras jsem se zcela nezřekl, vybírám si toliko "padesátky" na trasách známých, kde mohu oželet zastavení u nějaké pamětihodnosti, a v lokalitách blízkých Trutnovu, abych nebyl tlačen časem. Pochod Babička jeví se pro ten účel co nejvhodnější, však jsem tu "padesátku" absolvoval při veškeré své účasti. NA STARTU. Ráno povstal jsem z lůžka v půl páté, ve čtvrt na šest vyrazil jsem na vlak společnosti Viamont a již v 05,40 hod. nastoupil jsem do rychlíku, jenž mě za čtvrt hodiny vyklopil ve Velkých Svatoňovicích. Na startu převažovali ještě pořadatelé nad startujícími, ostatně předtím se mnou vystoupilo z vlaku jen několik málo lidí s pejsky. Zdržel jsem se jen letmo /kvůli vážení/ a po čtvrt na sedm počal jsem polykat první kilometry. S ohledem na skutečnost, že pořadatelé slibovali být v cíli opět ve Velkých Svatoňovicích do 18 hod., měl jsem před sebou teoreticky až 11,5 hod. času na známé a nepříliš obtížné trase, kde nehrozilo mi zabloudění. Ostatně právě proto jsem si tu zvolil za trasu "padesátku". VARTA. Rybník Na Podháji zčásti tonul ještě v mlžném oparu, zato batňovický kostel třpytil se již ve sluneční záři. Počasí měnilo se k lepšímu, po noční bouřce a dešti temné mraky nadobro zmizely a rodil se opět slunečný den, později dvakrát nad námi začne se zatahovat, ale vždy se opět vyjasní. Na dohled přede mnou objevili se pejskaři, za chvilku je určitě "skousnu". Ale ne! Snad kvůli pejskům pokračovali do Úpice zkratkou po silnici. Jejich škoda! Polní a lesní úsek po krátkém prudkém vzestupu na kopec Varta patří paradoxně mezi nejkrásnější - výhledy na zasněžené kopce Krkonoš i dolů na batňovický kostel, příjemná lesní pěšina!! byť na začátku trasy patří úsek mezi Vartou a Úpicemi mezi nejkrásnější na celé trase - také díky výhledům na krkonošské velikány, jež spatří na snímku dík nedokonalosti fotoaparátu jen cvičené oko. Foto: L. Šlosar KRÁKORKA. Pejskaře dostihl jsem teprve nad místní částí Úpice Sychrovem - poté, co předtím sestoupal jsem k první kontrole u prodejny Cyklo Bárta a propletl se východním okrajem města. Naše společné kroky zbrzdila pak netradiční kontrola v osadě Krákorka, jež nahradila letos kontrolu tradiční u nedalekého motorestu U Devíti křížů, asi proto, že motorest je v ranní ještě době zavřen a tady na Krákorce mohou pořadatelé umístit stánek s hojným občerstvením, z něhož okusil jsem pouze pivo, po tradičních třech houskách se salámem a plechovkovém pivě, do sebe narychlo nasoukaných ve vlaku, povětšinou již na trase nejím. SLATINSKY MLÝN. Po pohodlném převažujícím klesání k Úpě na opravenou boušínskou lávku, výstupu ke kostelíku v Boušíně a dalším sestupu k Úpě dorazil jsem k další kontrole u Slatinského mlýna - jako první mezi pěšáky. Dálkoplaz, jenž vyráží na "padesátku" hnedle zrána, je i na Babičce osamělý, ale na této kontrole konečně okusí atmosféry turistické akce, je tu již plno, hemží se to tu účastníky cyklotras. druhá kontrola byla tentokráte o několik kilometrů dříve na Krákorce, v místě slujícím U Devíti křížů zbyl tedy poutníku čas zastavit se u kříže, jenž dávnou tragédii připomíná. Foto: L. Šlosar BABIČČINO ÚDOLÍ. Na zaslaných propozicích neskrývali pořadatelé znechucení, že souběžně prakticky v protisměru koná se pochod Václavice - Havlovice. Teď za Slatinským mlýnem potkávám jednoho z účastníků - Sváťu z Trutnova. Za Červeným mostem po několika stovkách metrů překvapil mě vedle cesty nový dřevěný most podobný dvěma zánovním přes Metuji mezi Náchodem a Peklem. Až do České Skalice byl jsem nucen býti opatrný pro značný provoz cyklistů, pro ten účel vybral jsem si levou stranu cesty, abych aspoň viděl, kdo se to na mě řítí. V Babiččině údolí všichni společně - cyklisté i já - byli jsme pro změnu omezováni nic netušícími návštěvníky. pět minut poté, co minul jsem pramen Haničky, najednou baf! a objevil se po mé pravici vedle cesty zbrusu nový mostek přes Úpu, o němž jsem předtím nevěděl. Foto: L. Šlosar MUZEUM BOŽENY NĚMCOVÉ V ČESKÉ SKALICI. Přibyl jsem sem v 11,20 hod. a dle očekávání nalezl jsem tu z účastníků pouze na cyklisty. Výhodou pochodu Babička je, že na startu nikdo neohlašuje kilometráž, jestliže se tedy někdo neprobudí do správné turistické kondice, může to tady prostě "zabalit" a ukončit pochod na krátké trase 25 km. mezi jedenáctou a půl dvanáctou pobývali před Muzeem Boženy Němcové v České Skalici toliko ještě cyklisté, pro něž byla povětšinou zdejší kontrola rovněž průchozí. Foto: L. Šlosar ZLIČ. To ovšem bohudík ani dnes není můj případ. Jde se mi dobře a svého předem daného rozhodnutí pokračovat nelituji ani na rozpálené a navíc frekventované hlavní ulici v České Skalici. Vojenský hřbitov na jejím konci byl kupodivu zamčen, pohledem z povzdálí vyřešil jsem definitivně problém jednoho pomníku - pomník označený na stránkách Spolku přátel vojenské historie 6. praporu vojenských myslivců jako "pískovcový jehlanec s kamennou koulí na společném hrobě pruských a rakouských vojáků" je nyní skutečně nahoře zaopatřen místo koule křížkem. Komorní prostředí restaurace Barunka ve Zliči k zastávce přímo vábilo, vlídné její osazenstvo obsloužilo mě v její boční venkovní části. Z minulých svých účastí jsem si předtím osvěžil některé mezičasy, vím tedy, že stíhám, zvláště znám-li trasu dokonale. ČERVENÁ HORA. Stejně jako předtím v Batňovicích, ani ve Zliči či jinde mě tato přednost neinspiruje ke zkrácení trasy, u sochy Boženy Němcové pokorně odbočil jsem doleva zpět do Babiččina údolí. Od mlýna až k Bílému mostu potkával jsem krom jiných také později vyšedší účastníky pochodu, mezi nimiž netaktně vyrušil jsem z koncentrace jednoho člena našeho odboru, naopak předstihl mě tu další prokazatelný účastník trasy 50 km Jirka II. z Jilemnice, který dokonce vyrazil až hodinu po mně. Po dalším stoupání na Rýzmburk osvěžily mě na frekventované silnici až do Červené Hory pohledy doleva na Hořičky, přede mnou mírně vpravo na Jestřebí hory. Číslo popisné restaurace U kapličky, jež měl jsem v rámci samokontroly opsat, po létech své účasti znám /ale nepovím/, tentokráte skryto bylo za oknem hostinské místnosti, kde rovněž jsem se občerstvil - nad rámec obvyklé konzumace piva zlákán slepičím vývarem. pod nadvládou žlutě řepky olejnaté rozvinuly se přede mnou daleké a výrazné výhledy do kraje ze silnice na Červenou Horu. Foto: L. Šlosar BATHILDINA CESTA. Proti dřívějšku itinerář svedl mě znovu ke Slatinskému mlýnu /kontrola na druhé straně mostu stále ještě fungovala/, dále napojil jsem se na tzv. Bathildinu cestu /jak ji také označuje jeden z kamenů již blízko Šiškovny/ a dále pokračoval jsem místo kratší cesty přes Boušín věrně dle itineráře proti toku Úpy. Až do Úpice čekal mě nyní rovinatý úsek, chůze stala se mechanickou, monotónní a trochu již těžší - narušována toliko uhýbáním se přibývajícím znovu cyklistům, situace stala se přehlednější až na asfaltové cestě za Šiškovnou. když asi po 4,5 hodinách blížil jsem se shora k Úpě opět do těsné blízkosti Slatinského mlýnu, ještě z mostu skrze stromoví shledal jsem, že kontrola zde je stále činná. Foto: L. Šlosar HAVLOVICE. Ve sportovním areálu v Havlovicích stále něco zjevně se děje. Skoro zachtělo se mi na chvíli pozdržet se a smísit se načas s účastníky turistické akce Václavice - Havlovice. Hustota bicyklů a jejich majitelů na travnatém hřišti zaslouží si snad zápis do Guinessovy knihy rekordů. Ještě méně chtělo se mi odejít, když zrovna začali hrát a zpívat naživo píseň See You Later Aligator v české verzi, doprovázející foukací harmonika neměla chybu. věrný zůstal jsem rád Babičce, přece mi rej v havlovickém sportovním areálu nedal, abych se letmým pohledem nepodivil velkému nakupení cyklistů v cíli turistické akce Václavice - Havlovice. Foto: L. Šlosar KONEČNÉ CÍL. Účastník trasy 50 km, jenž za Červenou Horou odevzdá se prodlužující nedávno pozměněné trase, odškodněn je v Úpici tím, že není puzen stoupáním přes Kvíčalu, nýbrž směrován na stejné vzdálenosti zvlněným terénem opět přes část Batňovic Zálesí. Tudy dospěl jsem do cíle za 10 hodin a 5 minut - včetně zastávek. V cíli, kde překvapil mě malý počet prodlévajících účastníků, opsal jsem si počty účastníků: celkem 1.377, z toho pěší na 25 a 50 km - 583, cyklo - 326, horská kola - 25, dětské trasy - 408, psi - 35. Po třetím vážení dne shledal jsem tu potěšující od rána úbytek váhy 2 kg, leč z hrůzostrašné počáteční váhy 84,5 kg. EPILOG. Při cestě Velkými Svatoňovicemi o délce 1,3 km na železniční zastávku teprve povšiml jsem si po levé straně při ústí ulice Na pilíři místní technické památky - kola zubačky s textem "Věnováno otci myšlenky na zbudování ozubnicové trasy Velké Svatoňovice - Končinské slunné stráně Františku Tichému - 0. kilometr" s fotografií. Nápisem inspirován ukončil jsem v duchu své padesátikilometrové putování přáním, abych zůstal na trasách pochodů podobným pošetilcem jako zmíněný místní zřejmě Jára Cimrman, naopak však aby "padesátky" na mých absolvovaných pochodech podobnou kuriozitou stále ještě nezůstávaly. při cestě nazpět Velkými Svatoňovicemi z cíle na stadionu k železniční zastávce spatřil jsem na 0. kilometru ozubnicové trati na Končiny technickou památku věnovanou otci této smělé myšlenky. Foto: L. Šlosar Novoměstský šmajd /02. 05. 2009/ aneb Překvapení na startu Po krátký čas zvažovali jsme možnost přihlásit se na Novoměstském šmajdu na "padesátku", od tohoto úmyslu odradilo nás horší ranní spojení, jež neumožňovalo nám přicestovat do Nového Města nad Metují před šestou hodinou ranní. Samozřejmě i za stávající situace dala by se "padesátka" pořídit, ale znamenalo by to mihnout se na startu a v cíli jen krátce, čímž bychom - jak jsme vytušili předem a jak nato další sled událostí potvrdil - naši účast na letošním 10. ročníku pochodu převelice znevážili a pokazili. Již od loňského ročníku zdejšího podzimního pochodu Podorlického šmajdu zvali nás totiž velice pořadatelé novoměstských pochodů Milan, Jarda a Miloš na tento letošní květnový pochod, naznačujíce velice mlhavě, že chystají pro nás překvapení. Protože do Nového Města nad Metují jezdíme i bez tohoto adresného pozvání převelice rádi, krom jiného proto, že právě tady pořadatelé dokážou vytvořit tu nejsprávnější atmosféru pochodů, vkročili jsme - Maruška, Vláďa a já - kol osmé hodiny ranní rázným krokem a s převelikým elánem do bran zdejší sokolovny - v menším předstihu před mnohačetným průvodem dalších účastníků, jež bystrým tempem zanechali jsme za sebou od vlaku přijíždějícího nedlouho předtím od Václavic. A ecce, již při našem příchodu předali nám každému pořadatelé jmenovitě označený diplom s lichotivým označením "Nejlepší turista Novoměstska za rok 2008" a vedle něho sytě modré tričko s nápisem "Dálková turistika", odznakem KČT a s místem našeho působení - jen s tou s radostí splnitelnou a přímo se nabízející podmínkou, že trička navlečeme ihned a absolvujeme v nich již trasu tohoto pochodu. Než stačili jsme se vzpamatovat, pozval nás milý prošedivělý již barman na skleničku slivovice ke svým - jak své pozvání předeslal - 21-tým narozeninám. na počátku pochodu převlékli jsme se /zleva Luděk, Maruška a Vláďa/ s potěšením do věnovaných sytě modrých triček, v nichž šlo se nám po celou trasu přenádherně. Foto: neznámý kolemjdoucí Na startu rovněž shledal jsem se s milou paní, jež předestřela mi svou verzi - z pozice postižené nepochybně nejvěrohodnější - o svém zranění způsobeném jí při předloňském oblastním zahájení srazu ze střelnice ve Smiřicích, svědčící - krom jeho nešťastného a neúmyslného vyjádření o značkařích - ku prospěchu předsedy novoměstského odboru Jirky, ale nechci dále zbytečně již jitřit. Zaujala nás tu i originálně řešená nástěnka, obsahující krom jiného Cyrilem Šedým soustředěné výroky z Komenského didaktiky, například "Práh vlastního domu - nejvyšší hora", "Kdo nerad pěšky - tomu život těžký", "Buď všímavý, ale ne zvědavý" či dokonce stále více aktuální "Jezdce pozdrav, pěšímu se ukloň", "Lepší chůze, než špatná jízda". Nebylo příliš ani divu, že po takovémto přivítání vycházelo se nám na krátkou trasu 35 km převelice zlehka a zvesela - tím spíše, že naše uvozující kroky, jen načas ztěžklé - a toliko pro příliš všetečné oko - po prudkém stoupání po schodech zkraje Nového Města, povzbudila naopak ve Spech tradičním hltem ferneta ze zkumavky Zdeňka z Janských Lázní, jež - po překlenutí improvizované lávky na kraji rekonstruované silnice - zjevila se nám na lavičce po našich pravicích co pohádkový skřítek. Další naše kroky zbrzdila ještě jediná kontrola na trase v Chlístově, přesněji řečeno doprovodné její občerstvení v tamní hasičské zbrojnici. ve Spech na lavičce poseděly na chvilku pospolu zleva Zdeňka z Janských Lázní a Maruška z Trutnova. Foto: L. Šlosar Nebylo příliš ani divu, že pokračovali jsme nato krokem ještě odhodlanějším - jenž od Spů prakticky po celé Představení kořenily úchvatné výhledy do malebných kulis Jeviště zvaného východočeská krajina, osvíceného slunečními Reflektory pod výrazně modrou barvou zbarveným Božím Stropem - do Valu a nato po kratičkém poklesu mezi chaloupky Valských Dolů do utěšeného údolí Bačetínského potoka, jehož nemohli jsme se nasytit, až na jednom brodu shledali jsme, že nechali jsme se jeho vodami zlákat příliš doleva, kterýžto omyl po krátké konzultaci s mapou napravili jsme zbystra krátkým vyhoupnutím se na prudký nevysoký stupeň. Lesní cesta, jejíž měkoučký povrch dostatečně tlumil naše kroky, zavedla nás do Bačetína, kde jeden z místních obyvatel vybočil ze šedého davu a těsné okolí svého domu naplnil figurami čarodějnic i jiných pohádkových bytostí, přes jejich omšelý zjev často sympatičtějších než mnozí lidé, jež při běhu života svého mimo turistiku střetávám. Cesta obcí co chvíli bočila do ostrých úhlů, že museli jsme své tempo podstatně zvolnit, by nás to nevyhazovalo do stran. v Bačetíně po stromech visely čarodějnice či pod nimi posedávaly jiné pohádkové bytosti. Foto: L. Šlosar Nato po lučinaté a posléze lesní cestě v rozsáhlém lesním úseku prudce poklesli jsme do údolí říčky Dědiny a na silničním již úseku minuli jsme v Bystrckých Dolech bývalý mlýn Nedvězí a posléze po nejdelším a nejprudším stoupáním prašnou lesní cestou vynořili jsme se v obci slující Dobřany, v jejímž zastoupení vítala nás nejprv shora vysoká růžovobílá věž kostela. Posléze po zvlněném již terénu kol usedlosti s hojným chovem obcí a skromnějším již koňů - nepřehlédnuvše rázné odbočení cesty doleva po značkách vandalem přebarvených - ocitli jsme se znenadání na rozcestí Na Krahulci, kde léta rozestavěný hotel nepochybně vstoupí do českých dějin jako - po chrámu svatého Víta - druhá nejdéle trvající stavba, přestože na rozdíl od katedrály nepatří lidu, ale nepochybně konkrétnímu subjektu. překrásný kříž nalezli jsme zkraje Bystrckých Dolů. Foto: L. Šlosar Při dalším pohledu zkraje lesa na Sněžné, za ním na zvlněné lučiny a zalesněné kopce, završené větrnými elektrárnami slibujícími záhy za nimi Nový Hrádek, jindy ještě za nimi na krom jiného vzdálené, namnoze ještě zasněžené Krkonoše, mumlal jsem si sám pro sebe, že - být doktory Heverochem, Stuchlíkem, Cimickým, Ladislavem Holubem či jinými kapacitami - spolehlivě léčil bych sebe sama a jiné pacienty vytrvalými příjemně znavujícími pochody skrze uklidňující zdejší krajinu a nemohl bych být neúspěšný!! z jednoho místa nad Sněžným rozvinuly se před námi okouzlující pohledy na travnaté svahy lemované stromovím a na obzoru pak ještě nefunkčními větrnými elektrárnami, za nimiž kryt svahem rozkládá se již Nový Hrádek. Foto: L. Šlosar Však také po překlenutí údolí Olešenky jedinému záchvatu psychopatickému podoben byl toliko chabý můj pokus vyklusat za lípou u sv. Izidora poslední kopeček nad Nový Hrádek, který naštěstí co memento mori přerušil pomníček věnovaný jakémusi panu Vladimíru Frimlovi, jenž s ohledem na charakter místa a věk postiženého 71 let, se tu asi nerozšvihal na čtyřkolce, nýbrž - jak z těch sporých indicií dovodil jsem si - nešťastně tu zemřel nejspíš na infarkt. až po letech nějaký spolek nadšenců zabývat se bude registrováním a údržbou takovýchto a obdobných pomníčků jako onoho věnovaného Vladimíru Frimlovi nad Novým Hrádkem, vzrušeni jeho členové budou pátrat v kronikách po jejich původu. Foto: L. Šlosar V Novým Hrádku na náměstíčku před kostelem neutuchající náš interes přivedl nás ku kříži, jenž byl "na věčné upamatování ochrany Boží od pohrom při válce s Prusy roku 1866 postaven ……. nákladem manželů JANA a LUDMILY HENCL v N. Hrádku L. Páně 1868", hned vzápětí však vcucla nás do svých útrob hospoda Na Kovárně hnedle přes ulici naproti. Dvě piva po delším časovém odstupu po zásluze zde vstřebaná pobídla náš krok natolik, že další úsek cesty podél znovu toku Olešenky, jíž opanoval živel cyklistický, prohučeli jsme natolik svižně, že dokonce pohled na přístavbu Bartoňovy útulny v Pekle nečekali jsme tak záhy. Také pilné poslední naše snažení zasloužilo si další odměny, jíž v místech těch představovalo pivo tentokráte řezané, zakoupené v kiosku naproti útulně, především pak klidné spočinutí v onom místě vyzařujícím klid a mír, takže přistárlý našinec ztěžka potlačoval dokonce chuť svézt se po dětské skluzavce, čemuž podařilo se nakonec odolat toliko dvěma z nás. Závěrečná část trasy do cíle proběhla stejně pohodově, jak ta předešlá do Pekla, toliko po našich převážně levicích vystřídala Olešenku Metuje. Zpříjemněna byla průběžnými informacemi mé manželky Jany o stavu utkání hokejového mistrovství světa se Slovenskem. Jak by se po turistických pochodech mělo patřit, z cíle vůbec neprchali jsme pod nějakou vždy přítomnou knutou neúprosně plynoucího času a po chvatném rozloučení s pořadateli, nýbrž kol stolu v sokolovně sesedli jsme se k družnému hovoru. V jeho průběhu toliko řešil jsem svízel spočívající v tom, že v jeden čas shromáždilo se přede mnou několik nápojů, jenž každý samo o sobě je velice chutný, leč v těsném sledu za sebou je můj vyhladovělý žaludek zdráhal se přijmout za své, naštěstí přesvědčila jej k nezbytné součinnosti horalka. Příjemnou atmosféru posezení povýšila ještě další zpráva mé manželky na mobilu, jenž nechal jsem kolovat: "Červenka 6 - 0. A už mě to nebaví" /se Slovenskem nakonec zvítězili jsme 8 - 0/. apo pochodu sesedli se pořadatelé nejpečlivější a účastníci nejvěrnější k družnému hovoru. Foto: L. Šlosar Po necelé hodince příjemného pobytu rozloučili jsme se - vybaveni navíc igelitovými taškami obsahujícími obrovský nástěnný plakát Duszniků-Zdróje, několikero pohledů a propagačních materiálů, najmě však naladěni překrásnou krajinou nedotčené tolik civilizací a ještě více neobyčejně laskavým přijetím, za něž tímto navíc ještě veřejně báječným novoměstským turistům děkuji. Kujebácký šmajd /25. 04. 2009/ aneb S dobrým prospěchem na samém konci Do Vysokého Mýta - města takměř o 12 a půl tisících duší pamatujícího 13. věk našeho letopočtu - dostanete se z Trutnova mezinárodním autobusem linky č. 00140 Trutnov - Žiar nad Hronom v 8 hod. po dvou a čtvrthodinové jízdě, stejné linky lze pak úspěšně použít k návratu zpět z autobusového nádraží v ul. Jiřího z Poděbrad v 17,50 hod. Zmíněné časové období zúžené ještě do 17 hod., kdy uzavírán je cíl turistické akce Kujebácký šmajd, vymezovalo pak dobu naší účasti na zmíněném pochodu. Výsledný zbývající čas 11 hod., jenž již příliš nenarušila doba potřebná pro překlenutí necelých 200 metrů z autobusového nádraží ke gymnáziu Otomara Vaňorného, jež akci pořádalo, pak příchozího vybízel, ba přímo lákal či dokonce pudil k účasti na trase 40 km. Na startu, jenž probíhal na nádvoří rozlehlé budovy postavené roku 1882, věnovala se nám jedna z pořadatelek, nebylo proto vůbec její vinou, že později jsme poněkud tápali. Byla to snad netrpělivost, jež způsobila, že po minutí obchodního domu Lídl nevyčkali jsme příchodu modrých značek zprava a vyšli jsme jim z rušné Hradecké ulice předčasně v ústrety, abychom se s nimi kajícně na zmíněnou rušnou třídu vrátili. Další svízel nastala za Tyršovou plovárnou, kde nás vybídly k následování po levé straně ulice právě opouštějící město, leč nenabídly nám v dohledné vzdálenosti své pokračování. I vrátili jsme se na druhou stranu silnice a z čirého zoufalství, podpořeni ve svém oumyslu dalšími třemi účastnicemi akce věku dětského, vybrali jsme se dále po jakési silničce. Ta nato vyústila na silnici širší, po níž zatočili jsme doprava, až shledali jsme, že tudy cesta nevede, lépe řečeno vede, ale toliko do dvora jakési usedlosti. V těch krušných chvílích spatřili jsme skrze stromy po svých levicích jinou rovnoběžnou silnici, i překlenuli jsme bez potíží potůček, jenž ono stromoví doprovázelo, nato i zorané pole, a na teprve oné další silnici shledali jsme se s modrými značkami šťastně a již na potřebnou část trasy definitivně. Po nich odbočili jsme doleva na polní cestu, odkud několikero věží na těsném obzoru před námi lehce vlevo bylo příslibem, že naše snažení tentokráte je smysluplné. Zakrátko jsme se také ocitli v obci slující Zámrsk u jediné věže kostela sv. Martina a postupně dvou věží zámeckých dnes státního archivu, jež minuli jsme dále. Na následujícím silničním úseku uvozovaly obec Dobříkov nejprve výhledy doleva na utěšený hřbitov rozkládající se na mírném svahu. Posléze je vystřídal pohled na naše české poměry nezvyklou stavbu v obci samé, k níž po krátkém zastavení u sochy Mistra Jana Husi doputovali jsme zakrátko. V roubeném kostelíku původem z r. 1679 z Velké Kopani, přeneseného sem r. 1930, probíhal právě výklad průvodkyně, samooobsloužili jsme tedy razítkem sami. v Zámrsku nechali jsme za sebou zámek se státním archivem. Foto: L. Šlosar před Dobříkovem nejprve spatřili jsme hřbitov na pozvolném svahu - sám kdybych byl mrtev, hned bych si dal říci. Foto: L. Šlosar největší lákadlem k návštěvě Dobříkova pro živé a nepozůstalé je však veřejnosti přístupný roubený kostelík přenesený sem postupně z Podkarpatské Rusi. Foto: L. Šlosar Z prostranství před místním obchodem s potravinami, kde držely první kontrolu kvartánky gymnázia, čišela dopolední pohoda kvetoucí vsi, kde necítí nikdo potřebu nikam spěchat. Také my zdrželi jsme se při zakoupených zde pivech. Děvčatům jsem tu tiše v duchu záviděl, neb nikdy nebyl jsem gymnaziálním sextánem až oktavánem, nýbrž před třiceti a více lety toliko žákem první až třetí třídy střední všeobecně vzdělávací školy. Po chvilce přetnuli jsme obec směrem severním a při kratičkém stoupání vstoupili jsme do rozsáhlého lesního komplexu, jímž s krátkými přestávkami putovali jsme posléze prakticky až znovu k branám Vysokého Mýta. Na jeho počátku zaznamenávali jsme více než rok staré stopy řádění orkánu Kyrill. Maruška s Vláďou putovali zde před rokem /a při této příležitosti Kujebácký šmajd "objevili"/ a nalezli zde tehdy spoušť mnohem větší. Na samém počátku tohoto úseku zdálo se, že místo živlu přírodního ovládl lesy živel lidský a přece slušný - cyklistický. Ten posléze nesl nás územím jiné akce - ke Dni Země, jehož trasa protínala až k Chocni trasy Kujebáckého šmajdu a jež protkána byla otázkami typu "Kterou barvu včela nerozeznává?" /červenou!!/ nebo "Jakého rodu je káně"? /ženského!!/. Takto zabavováni dospěli po svižné chůzi širokými pohodlnými lesními cestami ke hřbitovu, jímž ze směru jižního vítá příchozí obec Horní Jelení. Do lůna obce nebylo nám nutno vkročit, neb těsně za místem odpočinutí a stejně těsně před moderní vkusnou zástavbou obce spočívala v nízkých travinách na kontrole děvčata. Protože jsme se od Dobříkova nikde zbytečně nezastavovali a pilně jsme šlapali, postoupil jsme za ten relativně krátký čas hned o dva ročníky výše, očekávaly nás tu totiž již sextánky. Chvíli jsme zde bojovali s vrtochy razítka, nechtělo tisknout, nepomohl ani můj zelený polštářek, příčinou - zdá se - byla konstrukce razítka. romantický výjev z před Horního Jelení - drsný pirát a bezbranné dívky aneb Vláďa z Jilemnice a sextánky gymnázia ve Vysokém Mýtě na kontrole. Foto: L. Šlosar Poté pokračovali jsme dalším lesním rovinatým úsekem, na němž střídaly se široké lesní cesty, úzké cesty s měkkým povrchem i asfaltové silničky. Naše chodecké orgie odehrávaly se po celý den pod sytě modrou oblohou, z níž hojným svitem zásobilo nás slunce, pocitu vedra zbraňoval stín a především příjemně studený vítr. Minuli jsme modravou hladinu rybníka Pětinoha a posléze rybníka dalšího na mapě nepojmenovaného, kde pozdravili jsme se se sympatickým mužem v zeleném se psem. Ten nás po několika kilometrech dohonil, řka, že to očekával a že ho překvapilo, že se tak stalo za dlouho. To nás poněkud v dobrém slova smyslu popudilo, takže Vláďa nasadil rychlejší tempo, až našeho společníka donutil odpočívat déle u Čertova dobu, pravděpodobně ale hlavně kvůli pejskovi. Zde popošel jsem k nedalekému hrobu parašutisty Aleksandra Bogdanova padlého na konci 2. světové války. Obnovené zřejmě zlaté písmo a věnec s bíločervenomodrou trikolórou navenek vysílaly potěšitelné svědectví o tom, že po odideologizování prostých hrdinů z Východu a zrovnoprávnění jejich kolegů ze Západu se někdo o pomníček přece stará.Z doby mnohem mladší - 26. 03. 2005 - pocházel pomník 17-iletého Tomáše Pecky, o několik stovek metrů dál patrně smrtelně havaroval. Z rozcestí U Prokopa, kde kdysi stála prý socha sv. Prokopa, z níž zbyl toliko podstavce, sestoupali jsme posléze do Chocně. kýčovitý výhled na modrou hladinu a zalesněné pozadí nepojmenovaného rybníka při cestě z Horního Jelení do Chocně. Foto: L. Šlosar hned vedle Čertova dubu spí svůj věčný sen parašutista Aleksandr Bogdanov - zbavený ideologického nátěru a přece zaslouženě stále uctívaný. Foto: L. Šlosar na rozcestí slujícím U Prokopa na místě, kde začíná široká cesta spadající do Chocně mezi dvěma kamennými zídkami, stála kdys socha sv. Prokopa. Foto: L. Šlosar Ve zdejším parku postačilo nám pokračovat doprava rovnou do Vysokého Mýto, my jsme však zaskočili za turistickými vizitkami postupně na náměstí s mohutným mariánským sloupem z r. 1760 a radnicí z r. 1880 do informačního centra, jež však mimo sezónu je v sobotu uzavřeno, a do Orlického muzea v zámku, kam však vizitky dosud nedoputovaly. V muzeu nás zaujal členitý lustr a informace místního pracovníka, že strop se nevěší vcelku, ale postupně se na zavěšenou tyč kladou jeho součásti, takže není ani zřetelno, kolik lustr vlastně váží. V Chocni předtím v jedné z ulic /a později i u nádraží/ shledali jsme kontrolu pochodu Pardubická podkova a nyní na nádvoří zámku pak cíl turistické akce ke Dni Země. Tři pochody procházející skrze jedno město v jediný den a pak celý rok zřejmě nic, není to škoda? Protože nádražní restaurace byla z důvodů nevysvětlených uzavřena, poseděli jsme před nedalekým bistrem u dvou piv paní výčepní bystře natáčených. Nato vrhli jsme se do jediného delšího stoupání na vrch Chlum na kótě 354 m n. m. a po dalších utěšených lesních cestách dospěli jsme na otevřený úsek a na kraj vsi Podrázek, z něhož po naší levici zahlédli jsme v dáli obec Zálší, v níž v roce 2007 v jednom chovu bujela ptačí chřipka. Poté další lesní úsek dovedl nás na břeh rybníka Chobot, na jehož konci zabočili jsme doprava a přesně na otočce asi pět metrů v lese ukázal mi Vláďa pomník z války roku 1866, jenž by nezasvěcený takto neidentifikoval, kříž na něm je uražen a místo po zřejmě pamětní desce vykotláno. Když po rozhodné bitvě u Hradce Králové, v níž Rakousko slavně 3. července prohrálo, přibyli do již nedalekého Vysokého Mýta 6. července jezdci 10. hulánského pluku, jeden z nich údajně chodil se koupat do Chobota a když k očistě těla připojil očistu zbraně, počínal si natolik neopatrně, že se zastřelil, což měl tento pomník blízko rybníka připomenout. V těchto místech odchýlili jsme od žlutých značek na cyklotrasu, aniž bychom si trasu pochodu zkrátili. Překrásné zákoutí s krytým mostem po pravé straně /zřejmě bývalý mlýn/ již v Choceňském Předměstí zakrátko vystřídal další, již opravený a tudíž zřetelný pomník na vidlici, jejímž prostřednictvím spojily se zde silnice vedoucí od obcí Záhaj a Hrušová. Pomník béře iluze o tom, že válka roku 1866 byla k civilistům milosrdnější. Purkmistrovi obce Červená Voda Eduardu Meyerovi přihodilo se totéž, co nebohému jeho kolegovi Dr. Rothovi z Trutnova, byl jat pruskými vojáky. Zatímco po Dr. Rothovi, jenž zajetí přežil, zbyla v Trutnově kamenná deska s datem 27. 06. 1866 na Krakonošově náměstí, po jeho nešťastném kolegovi dokonce pomníček na kraji Vysokého Mýta zvěstující, že nebohý byl do Vysokého Města doveden co rukojmí a zde následkem válečných útrap zemřel. Těsně pod náměstím již v centru Vysokého Mýta zabočili jsme doleva do Jungmannových sadů s unikátními nápisy na hradební zdí zachycujícími všechna významná data v historii města - s výjimkou návštěvy Járy Cimrmana, u níž bohužel jsou známy pouze přesná minuta, den a měsíc Mistrova příjezdu, nikoliv však rok, ví se jen tolik, že Mistr sem dorazil buď na konci 19. nebo na začátku 20. století. Specializováni na válku prusko-rakouskou roku 1866 zaznamenali jsme tu hnedle tři památky na válku roku 1866 - prosté datum 04. července 1866, dále zmíněné již datum 06. července o příchodu prvních pruských vojáků o páté hodině a konečně nejzajímavější událost z 09. července, kdy do Vysokého Mýta přispěchal sám pruský král Vilém I. a ubytoval se v hotelu Pošta, zda zaplatil útraty či odjel bez placení, nápis již nedodává. originálně využitá část hradební zdi ve Vysokém Mýtě - je pokryta je nápisy s daty, jež významně ovlivnila život města. Foto: L. Šlosar Nato konečně překlenuli jsme náměstí Přemysla Otakara II. - po dobu časů horečného přejmenovávání dokonce Gottwaldovo - až opět přispěchali jsme do pomyslného stínu kostela sv. Vavřince na nádvoří gymnázia Otakara Vaňorného. Do cíle dorazili jsme sic mezi posledními, nicméně včas - dobrou čtvrthodinu před limitem, příchod náš tedy obešl se bez třídní důtky za pozdní příchod, tím spíše i bez zhoršené známky z chování. Po počátečné nepozornosti a těkání před Zámrskem dále po celé trase jsme již totiž nevytrhovali, naopak zadání učitelů pilně sledovali, dokonce nad rámec předepsané látky Choceň prošli jsme si, shlédli památky války prusko-rakouské ve Vysokém Mýtě a trochu si i zalajdačili uprostřed druhé části výuky v bistru u nádraží v Chocni, aniž by to poznamenalo celkový prospěch, jenž oceněn byl po zásluze diplomem pochodu. Jen podivovali jsme se velice tomu, že skvěle připraveného výukového programu využilo toliko 53 frekventantů. Abychom se příliš nechválili, značný podíl na zvládnutí učiva měli sami vyučující, protože pro nás vybrali zajímavá učební témata /totiž trasu/ a podali je způsobem záživným /vyhovující popis a přesný plánek trasy/, po úhradě zápisného 30 Kč nás na celý učební cyklus řádně hmotně vybavili /tatranka, pomerančový džus a jablko/ a také během něho se nám řádně věnovali prostřednictvím svých asistentů /dvě živé kontroly během pochodu/. Já navíc děkuji rovněž svým spolužákům - spoluchodcům za to, že společně vytvořili jsme sehranou klasu. Jako správní abiturienti úspěšné završení učiva zapili jsme po pochodu v komorním prostředí blízkého hotelu Kobylka vedle divadla v rozumné míře dvěma pivy tak, aby následující cesta do našich domovů neproměnila se v neklidné poposedávání. V časovém odstupu shledáváme, že celé sobotní vyučování nebylo pro nás samoúčelné jen pro prosté zdolávání kilometrů, ale jako správné vzdělávání vybavilo nás hutně do života dlouhotrvajícími zážitky z překrásné východočeské krajiny a poznáním jejích pamětihodností. Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova …. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo. Praha - Prčice, ale také odjinud /16. 05. 2009/ aneb PRO BOTIČKU PŘES PŮLKU ČECH ZA JEDINÝ DEN /napsal Lukáš z Jičína/ Moravianská padesátka - cyklo /09. 05. 2009/ aneb DO KOPCE Z KOPCE /napsal Jarda ze Stěžer/ Výlet do Jestřebích hor /09. 05. 2009/ aneb Z NÁCHODA NA ŽALTMAN /napsal Jan z Jičína/ Výlet do Jizerských hor /02. 05. 2009/ aneb PŘES JIZERKU /napsal Jan z Jičína/ Hadařská pětadvacítka /02. 05. 2009/ aneb ŠVÉDSKÝ VRCH JAKO BERMUDSKÝ TROJÚHELNÍK /napsali Jarda a Alča z Trutnova/ Bílý kámen - cyklo /01. 05. 2009/ aneb VOJENSKÝM PROSTOREM LIBAVÁ KŘÍŽEM KRÁŽEM /napsal Jarda ze Stěžer/ Praha - Prčice, ale také odjinud /16. 05. 2009/ aneb Pro botičku přes půlku Čech za jediný den /napsal Lukáš z Jičína/ V sobotu 16. května jsme se s bratrem Janem vydali na velice známý a oblíbený pochod Praha - Prčice (ale i odjinud). Vyjeli jsme brzy ráno vlakem z Jičína ve 4:19 hod., přes Nymburk, Prahu a Benešov. V Praze jsme ve spěchu - z obavy o stihnutí mimořádného spěšného vlaku na Střezimíř - přešli z nádraží Masarykova na nádraží hlavní. Na zastávkách nastupovali cestující - turisté, kteří se taky těšili do Prčic. Do místa našeho startu - do Bystřice u Benešova - jsme dorazili několik minut po osmé hodině, zaplatili startovné a vydali se na cestu dlouhou 35 km. Začátek trasy vedl přes vesnice Nesvačily, Drachkov a kolem rybníku v Libohošti do Vrchotových Janovic. Zde jsme zhlédli zámek, posvačili, dali si razítko na kontrole a šli jsme dál. Cesta pak vedla stoupáním k Velké Lhotě a polní cestou do Vojkova (zde druhá kontrola). Měli jsme za sebou polovinu trasy, do cíle nám zbývalo asi patnáct kilometrů. Bylo něco po poledni, předběžně jsme už plánovali, že z vlakové stanice Heřmaničky (nejbližší stanice od Prčic, kam turisty z místa cíle zavezla kyvadlová doprava) pojedeme rychlíkem vypraveným z Českých Budějovic do Prahy v 15:25 (doma v 19:20). Z Vojkova jsme překlenuli kopec a zvlněným terénem jsme šli přes místní vesničky Mezné a Jesenice. Prčice už byly z dálky vidět. Nebylo možné se ztratit, šlo se v davu. Z Jesenic jsme šli úzkou blátivou cestou, která vedla okrajem pole. Bylo půl čtvrté odpolední hodiny, když jsme dorazili do cíle na náměstí do PRČIC. V cíli jsme obdrželi tatranku a Prčický škrpál žluté barvy. kostel v Drachkově. Foto: L. Vaníček vesnice žily pochodem. Foto: L. Vaníček rybník Libohošť. Foto: L. Vaníček Po krátkém odpočinku nás odvezly autobusy do Heřmaniček. Měli jsme v plánu jet na Prahu dříve, ale trochu jsme se zpozdili, a tak nám nezbylo nic jiného, než jet o hodinu později, v 16:25. V Praze nás zase čekal přesun z hlavního na Masarykovo nádraží, odkud jsme jeli přes Nymburk do Jičína. Domů jsme přijeli po půl desáté večer. Byl to pěkný pochod, rozhodně děkujeme pořadatelům za přípravu a organizaci. A za rok, kdyby nám to vyšlo, bychom mohli jít třeba z Benešova u Prahy. Moravianská padesátka - cyklo /09. 05. 2009/ aneb Do kopce z kopce /napsal Jarda ze Stěžer/ Bylo sobotní ráno, po volném pátku pohodový den, naložili jsme kola na auto a vyrazili. Protože se nám dobře spalo, jeli jsme na poslední chvíli. Počasí sice strašilo semtam nějakým mrakem, ale teplota byla ideální. Do kulturáku v Hlubočkách jsme proto dorazili až po deváté hodině. Ochotní pořadatelé z KČT Moravia nám jako nováčkům ochotně vysvětlili cestu a upozornili na možná úskalí celé 40-ti km cyklotrasy, a tak jsme vyjeli s dobrým pocitem, že jsme mezi svými a že v kraji nám neznámém se neztratíme. Začátek trasy byl pro rozjezd příjemný - údolím Bystřice až do Hrubé Vody. Toto místo má svůj půvab, i název působí skoro pohádkově = Mariánské údolí. Jindy asi frekventovaná komunikace zela prázdnotou a tak jsme se mohli nerušeně rozhlížet po okolních chalupách a staveních. Sluníčko už hřálo a mírné stoupání jsme skoro nepociťovali. Po sedmi kilometrech jsme odbočili doleva na cestu vedoucí údolím proti toku Mlýnského potoka. Cesta byla označena jako cyklotrasa č. 6009. Krásná asfaltová silnička se vinula strmým údolím místy vzhůru tak prudce, že nás občas přinutila sesednout a pokračovat pešo. Aspoň jsme měli čas na pozorování malebných strání s převážně listnatým porostem. Asi zde využívají tento stoupák k měření výkonu, protože vzdálenost byla značena na asfaltu po 500 metrech. Mimo dřevorubců, kteří při našem průjezdu na chvíli odložili motorovky a zastavili nakladač, jsme cestou nikoho nepotkali. A tak jsme usedli na čerstvé vonící klády a posvačili. Cesta končila po výjezdu z lesa, na asfalce nápis CÍL - 4000. Docela slušný kopeček. Před námi se otevřely rozlehlé louky a skoro neviditelný Mlýnský vrch - 574 m.n. m. Po polní cestě jsme dojeli do naší první zastávky - Jívová. Zde byla u kostela naše první kontrola. kontrolní stanoviště v obci Jívová. Foto: J. György Po konzultaci s organizátorem o směru a času jsme se rozhodli před další cestou pro občerstvení v hospůdce se sympatickým názvem Masné krámy. Ale místní jinak neřeknou než Masňák, jak jsme si nakonec i přečetli. restaurace Masný krám na náměstíčku v Jívové. Foto: J. György Paní hospodská nás překvapila výbornou Krušovickou desítkou, což bylo v kraji nadvlády litovelského piva milé. A tak jsme si dali i na tabuli inzerovaný bramborový salát se sekanou. To byla pohádka, domácí sekaná a domácí salát - mňam. Pokud tudy pojedete, zastavte se. Obsluha i nabídka Vás příjemně překvapí. Pokračovali jsme sjezdem do údolí až na most přes Trušovický potok. Značení trasy organizátorů nás na křižovatce cest neomylně nasměrovalo. Tady se trasa stočila podél toku a pozvolna klesala krásným Bělkovickým údolím, které mi připomnělo údolí Pekla pod Novým Městem nad Metují. Mi-nuli jsme kamenolom v plném provozu - provozovna Bělkovice. Jeho šrumec nás překvapil a tak rychle, jak se objevil, tak rychle taky zanikl. Nedaleko něj zřícenina hradu Tepenec, rozšiřujícim se lomem zlikvidovaná, ukrytá v lese, nepřístupná. Dodnes se dochovaly prý jen sporé zbytky opevněného předpolí - viz http://expedice.rps.cz/lokality/2233-tepenec-zricenina-hradu.html. kamenolom - provozovna Bělkovice. Foto: J. György cesta Bělkovickým údolím. Foto: J. György Poměrně rychle jsme sjeli až do Bělkovic, kde jsme odbočili do kopce směrem na Vésku. Táhlé stoupání ukončila odbočka vpravo na Dolany. Tady se nám otevřelo panorama na celou severní část Olomoucka. Fotka těžko přiblíží tu krásu. Počasí nám přálo, vybrané cesty byly dobré, ne samá díra jako u nás v Podkrkonoší, tak jsme nemuseli koukat pod kola, ale mohli si dovolit cestou rozhlídnout se po kraji. Haná nad Bělkovicem. Foto: J. György Cesta nás zavedla do Dolan, kde jsme hned z kraje obce zabočili do leva přes mostek k vykopávkám kláštera Kartouzka. Je to místo spojené s působením mnišského řádu kartuziánů, vzhledem k rozleh-losti asi dost vlivné.... kronika praví: …"v roce 1388 byla zahájena stavba kláštera. Prvním převorem kláštera byl Štěpán z Dolan, známý odpůrce učení Jana Husa. Kláštěr byl kolem roku 1437 husity dobit a později olomouckými měštany zbořen..." V současné době jsou zpřístupněny zříceniny tohoto kláštera, které byly odkryty při archeologickém průzkumu. Ale vše je značně pobořené, snad někdy bude odhaleno víc, vykopávky nepravidelně pokračují. Je to čtvrté zastavení naučné stezky Svatý Kopeček, na kterou jsme se dostali s naší trasou - viz http://www.ok-tourism.cz/strednimorava/cil/605/. A tak si o tom jdem popovídat do přilehlé hospůdky s originálním názvem "Na blbým místě". No, něco to do sebe má, sedíme na zahrádce v úvoze pod valy bývalého kláštera a další cesta ukazuje na ostré stoupání. Máme za sebou polovinu trasy a tak si dopřáváme na chuť malý 11° Šerák - jak reklama hlásá ryzí pivo z hor (myslí se samozřejmě Jeseník). restaurace Na blbým místě na konci Dolan je "bočním" vstupem do lesů na Svatým kopečku. Foto: J. György O historii se toho moc nedovídáme, a tak pokračujeme dál. Musím ještě upozornit, že toto je skvělé výchozí místo pro ty, kteří nemaj rádi masovost a rádi se toulají přírodou na vlastní pěst. Dá se sem dojet autem a dál pěšky, kolmo a v zimě na běžkách. kontrola K4 - na cyklotrase druhá. Foto: neznámý kolemjdoucí Za hospůdkou je další kontrola a po obdržení razítka se pokoušíme ušlapat stoupání, ale opět volíme příjemnější pěší zdolání. Máme už svůj věk, tiše se vzájemně utěšujem, když nás předjíždějí mladíci v sedle. Poslední stoupák na trase nás vytáhl na známé rozcestí V Hájku s kouzelným rozhledem z dřevěného zastřešeného sezení. Kolemjdoucí děda do mobilu hlásí komusi na celý les, že borůvčího je letos dost a jarní houby ale ještě nejsou. No, důchodci musej být přeci připraveni... romantika na rozcestí V hájku (Blanka a Jarda). Foto: neznámý kolemjdoucí Po lesních cestách jsme dojeli až na Svatý kopeček před ZOO. Bylo kolem třetí odpoledne a návštěvnost zoologické zahrady dosáhla asi vrcholu, protože jsme měli co dělat, abychom projeli vřískajícím davem dětí s rodiči bez vzájemné úhony. Bohužel poslední kontrolu jsme hledali v tomto mumraji pouze jen krátce a znechuceni davovým šílením jsme odjeli po trase bez razítka. Snad nám organizátoři uvěří, že jsme zde byli. A tak s úlevou sjíždíme do obce Lošov, kde stojí za fotku malebná zvonička na návsi. zvonička v Lošově. Foto: J. György Pokračujeme sjezdem lesem až do Velké Bystřice. Tady se buduje nová cyklostezka podél trati a proti toku Bystřice, po ní se tedy vracíme do Hluboček ke kulturáku. mostek přes Bystřici na budované cyklostezce. Foto: neznámý kolemjdoucí V cíli ukazuje měřidlo 42 km, zvládli jsme to za 6,5 hodiny s 2 zastávkami na pivko. Dostáváme hezký diplom a možnost vybrat si ze spousty medailí ze všech možných ročníků, k mání za kačku. Vše se symbolem MORA, bývalým sponzorem, dnes už ale soukromý majitel šetří, jako všude nezbývá nic než nadšení a obětavost dobrovolníků, kteří bez nároku na odměnu dávají svůj volný čas pro co nejlepší zajištění takovýchto skvělých akcí. Bohužel ale svým vysokým věkovým průměrem signalizují úpadek současného zájmu mladších o to dělat něco zadarmo a ještě pro cizí. Kéž bych se v tomto mýlil nebo dožil obratu. účast. Foto: J. György Zdrávi dojeli!!! Výlet do Jestřebích hor /09. 05. 2009/ aneb Z Náchoda na Žaltman /napsal Jan z Jičína/ V sobotu 9.5.2009 po deváté hodině přijíždíme se synem Lukášem motorovým vlakem do stanice NÁCHOD. Pro pěší turistiku shodli jsme se dnes na trase z tohoto města do Jestřebích hor. (Během cesty vlakem bylo mně dopřáno dát několik souvětí se zasloužilým značkařem Pardubické oblasti, jenž vystupoval s dalšími patnácti turisty na náchodské zastávce, odkud mířili přímo do Pekla.) Před nádražím prohlížíme, co sděluje rozcestník, a jdeme po červené značce na náměstí T. G. Masaryka ke kostelu sv. Vavřince, když cestou nezůstává stranou naší pozornosti průhled k zámku na stráni. Z náměstí jdeme k zámeckému parku. Dutiny starších listnáčů jsou zde pečlivě zakryty stříškami zabraňujícími stékání (hnilobu podporující) dešťové vody do útrob kmenů. Na konci prudšího kopce čeká nás cyklostezka s asfaltovým povrchem, po které nyní půjdeme téměř dva kilometry; vede kolem vojenského hřbitova, kde byly pochovány oběti války roku 1866. V obci KRAMOLNA se odebereme do pětikilometrového lesního komplexu, který bude jen málo přerušen při přecházení silnice u rybníku PICCOLOMINI. Posvačíme na lavičkách, které kolemjdoucím připravily Lesy České republiky. Přicházíme k rybníku ŠPINKA, kde doplňujeme tekutiny u otevřeného stánku: jedna kofola, malé pivo z Prahy. Po břehu rybníka jdeme kolem zavřené hospody NA OCASE a přicházíme k autokempu u dalšího rybníka, jenž jmenuje se BRODSKÝ. Chvíli jdeme okrajem silnice, chvíli nehlubokým lesem do města ČERVENÝ KOSTELEC. U autobusového nádraží kontrolujeme rozcestník; naplánovaná trasa není ohrožena, provázet nás dále bude značka modrá. Na náměstí zastavujeme u kostela sv. Jakuba Většího - apoštola, poté u (zavřeného) domku, kde žila spisovatelka Božena Němcová, v další části města u pomníku LEGIONÁŘ od místního sochaře Břetislava Kafky. V 11.45 zavítáme do restaurace "Divadlo", kde lehce doplníme kilokalorie hovězím vývarem a chlebem. Z Náchoda jsme ušli zatím 12 km. zámek vršku kulatého. Foto: L. Vaníček Náchod - vojenský hřbitov z války roku 1866. Foto: L. Vaníček rybník Špinka. Foto: L. Vaníček Červený Kostelec - náměstí s věží kostela sv.Jakuba Většího apoštola. Foto: L. Vaníček Červený Kostelec - kaplička v Lipkách. Foto: L. Vaníček V pravé poledne pokračujeme cestou kolem kapličky V LIPKÁCH a opouštíme město. V dáli objeví se Sněžka i Černá hora. Nás ovšem dnes více zajímají JESTŘEBÍ HORY. Dotkneme se trutnovské železniční trati a kolem východního okraje města RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ a místní části NÁMĚRKA stoupáme mezi loukami a posléze lesem k rozcestí POD VĚTRNÝM DOLEM. Odtud jdeme lesní svážnicí po značce červené. Zastávku si zaslouží vozíček s uhlím při cestě; připomíná těžbu v nedaleké Rtyni. V lese stojí i nejeden betonový prvek českého opevnění z 30. let minulého století. Dojdeme do obce ODOLOV. Hřebenem Jestřebích hor pokračuje dále značka zelená, z níž po půl třetí jdeme odbočkou na ŽALTMAN (739 m, rozhledna). S přihlédnutím ke skupince návštěvníků, kteří se zde taktéž nacházejí, neohrožujeme nosnost kovové konstrukce, ale posvačíme nejprve ze zásob a vyčkáme volné vyhlídky. Nabízejí se jasné pohledy ke Krkonošům, Stolovým a Orlickým horám, Rozkoši i dalším místům v širokém okolí. vozíček s uhlím - vzpomínka na těžbu ve Rtyni. Foto: L. Vaníček v Jestřebích horách se nachází nejeden svědek českého opevnění 30. let minulého století. Foto: L. Vaníček Lukáš a Jan z Jičína. Foto: neznámý kolemjdoucí Žaltman - rozhledna. Foto: L. Vaníček Pokračujeme po zelené značce; po necelých dvou kilometrech vítá nás již JESTŘEBÍ BOUDA, kde další kofola i pivo (tentokrát velké a z Trutnova) povzbudí naše tělesné schránky. Směrovka prozrazuje, že do Malých Svatoňovic je to jen 4,5 km a není pochyb o tom, že dnešní stoupání definitivně skončila. Míříme po červené k rozcestí PASEKA, odkud odebíráme se do cíle pěší túry. Asi kilometr jdeme ještě lesem, pak otevřenou krajinou sestupujeme k lidským sídlům. MALÉ SVATOŇOVICE procházíme přes náměstí Karla Čapka, zastavíme se u sousoší obou bratří. Na vlakovém nádraží končí procházka dlouhá 32 kilometrů. Je sobota, slunné odpoledne. Pár minut po 17. hodině odjíždí rychlík, do něhož jsme nastoupili, k Jaroměři. S hezkými dojmy ohlížíme se na krajinu dnes navštívenou. Výlet do Jizerských hor /02. 05. 2009/ aneb Přes Jizerku /napsal Jan z Jičína/ Asi sto metrů od konečné železniční zastávky JOSEFŮV DŮL nachází se rozcestník turistických cest; čtyři barvy rozebíhají se do krajiny Jizerských hor. V sobotu 2.5.2009 v 10.25 hodin zde pohlížíme s manželkou Alenou a dcerou Alenou na směrovky. Připomínáme si absolvované trasy, které zde v minulosti začínaly a končily. Dnes odebíráme se odtud na Jizerku, k níž nejkratší je cesta lemovaná značkou žlutou. Je jasno a zdá se, že bude i po celý den. Trasu začínáme stoupáním místní komunikací. Za povšimnutí stojí malá vodní plocha u výchozího místa. Na silničce odpočívá žába, přemísťujeme ji do relativního bezpečí. Za příkopem kvete střemcha hroznovitá. Nespěchám k ní s manželkou: pod drobným stromkem bychom se obtížně jen tísnili - navíc prvomájové kouzlo prý neplatí pro dny následující. Asi kilometr provází nás ještě značka modrá, která se na kraji lesa odpoutává k vodopádům Jedlové a dále Mořskou cestou na Čihadla. Stoupáme po svážnici smíšeným lesem, v paprscích slunce vyniká svěží zeleň listů buků a habrů. Na třetím kilometru čeká nás rozcestí MARIÁNSKOHORSKÉ BOUDY, kde křižujeme zelenou vedoucí od Smědavy pod Tanvaldský Špičák. Stále po žluté přidáváme metry nadmořské výšky. V jednom místě musíme překonat asi dvousetmetrový sněhový úsek, když vzrostlý les kolem brání rychlejšímu tání. Začínáme klesat k údolíčku, kde teče BÍLÁ DESNÁ. Na asfaltové silničce předjíždí nás skupina cykloturistů. Vyhýbáme se jim zavčas; hledíme si své bezpečnosti natolik, že přejdeme místo, kde značka odbočovala na lesní stezku. Svou pouť si tak prodloužíme o jeden kilometr, což nevadí. PROTRŽENÁ PŘEHRADA se nachází taktéž ve vzrostlém lese, při prohlídce celého prostranství přecházíme párkrát ještě sněhem. Tabule naučné stezky poskytují podrobné informace o technickém řešení vodního díla i jeho zkázu 18. září 1916. Pokračujeme (zase již po žluté) do mírného kopce, za ním klesáme do dalšího údolí, které zdobí ČERNÁ DESNÁ. (V její průzračné vodě mihne se pstruh.) Pak přicházíme k Soušské silnici, po níž jdeme asi tři sta metrů, abychom odbočili zas na lesní cesty. Porosty kolem jsou tady nižší, zřejmě pocházejí z počátku 80. let. K vidění je nejeden skalní útvar. Zastavujeme se v místě, odkud je k vidění Soušská přehrada i významné body ve větší vzdálenosti (Štěpánka, Černá Studnice, Tanvaldský Špičák i Ještěd). Zvlněným terénem přicházíme do míst, kde jsme si ještě v březnu užívali běžeckých lyží. JEZDECKÁ CESTA nás vede přes Vlašský hřbet a rozcestím U BUNKRU (kde se křižuje PROMENÁDNÍ CESTA). Tempo naší cesty je volné, máme řadu zastávek k nabízeným pohledům v této části hor (Smrk, Pytlácké kameny, Bukovec, ba i zasněžené vrcholy Lysé hory a Kotle u pana Krakonoše). Ve 13.30 sestoupíme do osady JIZERKA. Žlutou značku opouštíme tentokrát úmyslně, dál povede nás značka modrá. Horské chaty jsou v obležení, motorizovaní návštěvníci nepřevažují nad pěšími a cyklisty. V chatě "Jizerka" jsou místa k sezení, zdržíme se asi na půl hodiny, na stole se prostřídají polévky s knedlíčky, kávy a malé pivo. Po posezení stoupáme pod horu BUKOVEC za občasného ohlížení k osadě. Od parkoviště MOŘINA jdeme asi půl kilometru silnicí k Hornímu Polubnému. Odbočíme vpravo do lesa. Již první desítky metrů tohoto úseku naznačují, že příští čtyři kilometry bude se cesta výrazně odlišovat od dosud absolvovaného úseku. Lesní cesta je hojně zdobena kameny různých velikostí, v zastíněných lokalitách leží trocha sněhu, hojnost je vody tekoucí i v kalužích soustředěné za přítomnosti bláta. Nespíláme ovšem nad touto volbou trasy, jež dotváří nám celkový dojem z jizerské přírody počátkem května. Zvolna dojdeme na rozcestí POD ZÁMKY, kde protínáme cyklotrasu od Václavíkovy studánky ke Smědavě, a pokračujeme stejným úsekem, až přiblížíme se po půl čtvrté k přehradě SOUŠ. Nenecháme si ujít pohled na vodní hladinu od sypané hráze, a tak se na chvíli vzdálíme pár set metrů modré značce. Do cíle zbývají asi čtyři kilometry. Ačkoliv se nabízí možnost odebrat se dále po červené údolím Černé Desné, zůstáváme věrni původnímu záměru. Po modré jdeme pohodlnou již cestou zpočátku lehce vzhůru do osady NOVINA a výrazně sestupujeme do města DESNÁ. Cestou pohled odlétá k Tanvaldskému Špičáku i do míst, kde se harrachovská železnice ukrývá pod zemský povrch. Alena a Jan z Jičína. Foto: A. Vaníčková ml. malá vodní plocha u rozcestníku v Josefově Dole. Foto: A. Vaníčková ml. užitečný obojživelník v ohrožení života. Foto: A. Vaníčková ml. Mariánskohorské Boudy - u rozcestníku. Foto: A. Vaníčková ml. protržená přehrada. Foto: A. Vaníčková ml. hora Bukovec. Foto: A. Vaníčková ml. Jizerka - Panský dům. Foto: A. Vaníčková ml. Alenka z Jičína na Jizerce. Foto: J. Vaníček přehrada Souš. Foto: A. Vaníčková ml. u přehrady Souš. Foto: A. Vaníčková ml. památník obětem v Desné. Foto: A. Vaníčková ml. Poblíž nádraží zastavujeme kolem 17.15 v pivnici; káva a pivo na konci putování potěší. Činím dva marné pokusy zeptat se jiných hostů, kde se ve městě nachází soutok Bílé a Černé Desné, nezjistím ovšem nic. Nabízí se - pochopitelně - rozložit na stůl mapu a významně pohlédnout do ní, avšak nebylo by to šťastné vůči tázaným. Navíc shledávám, že manželku zaujaly stráně ve zdejším okolí natolik, že by si přála zde nějakou tu trasu znovu absolvovat; soutok jistě rád počká na jiný čas. Po čtvrt na sedm nastupujeme po 23 kilometrů dlouhé pěší trase do motorového vlaku k Tanvaldu s hezkými dojmy z první májové soboty prožité v Jizerských horách. Hadařská pětadvacítka /02. 05. 2009/ aneb Švédský vrch jako Bermudský trojúhelník /napsali Jarda a Alča z Trutnova/ V sobotu 2.5.2009 jsme se vydali na Hadařskou pětadvacítku do Červeného Kostelce. Na startu jsme si, dle propozic, vybrali trasu 35 km, která slibovala, že se projdeme místy, která jsme dosud prakticky neprošlápli. V 7.45 jsme vyrazili od místní sokolovny přes náměstí k rybníku Brodský a Špinka, kde na nás dýchla skoro až letní atmosféra. Od Špinky jsme pokračovali lesem kolem Bukové hory, kde jsme se zastavili u pomníku Růženky, která zde zemřela násilnou smrtí. Při debatě o počtu neobjasněných vražd za doby minulé jsme se dostali k rybníku Piccolominy s tak průzračnou vodou, že bylo vidět až na samé dno. S otázkou proč proboha má malý český rybník takové jméno jsme se vydali na cyklostezku směr Náchod. Ve výseku lesa se nám otevřel pohled na Náchod a Dobrošov. Přes Kramolnu jsme sešli k vojenskému hřbitovu a zámeckou alej k náchodskému zámku. Zde jsme odbočili od trasy abychom si prošli zámek. Uvnitř, nad jedním z vchodů, nás upoutala latinsky psaná deska, jejíž vysvětlení v našem mateřském jazyce viselo opodál. Tato malá tabulka odkryla naše podivení nad názvem rybníku Piccolominy. Rod tohoto jména je totiž spjat s náchodským zámkem a latinská tabulka popisuje vojenské činy pána tohoto rodu. V medvědáriu jsme pozdravili medvěda, který neustále přecházel z jednoho místa na druhé. Zda byl nervozní, či zda si jenom sušil mokrý kožich, netušíme. Každopádně jsme usoudili, že potkat v tatranských lesích takhle obrovské zvíře, nebude žádná sranda. Protože jsme se nechtěli vracet kudy jsme přišli, vydali jsme se hledat známé to dlouhé zámecké schody, po kterých jsme po mírném bloudění cestami podél hradeb, sešli k náměstí. Prošli jsme rušným Náchodem a u vlakového nádraží odbočili na Babí. Mírným stoupáním jsme prošli Pavlišovem, kde byl krásný výhled na Krkonoše a okolí. Samozřejmě nesmíme opomenout všudypřítomnost vojenských bunkrů. V nohou 20 km a v čase 12.15 jsme dorazili do Hronova. Na místním, toho času rozkopaném náměstí jsme si dali pauzu a o 10 minut později s kornoutkem velké dávky zmrzliny, jsme vyrazili na zbývajících 15 km pochodu. S veselou náladou a nic netuše, že se dá ze 2 km udělat 8 km a navíc 15 km jít 5 hodin. Přes Velký Dřevíč, okolo místního kempu, jsme se vydali na první a zároveň jediné pořádné stoupání trasy přes Pustiny na pověstmi opředený vrch Turov. Při stoupání se ženské části naší dvojice propadla část paty v botě a proto chůze zpočátku značně obtížná změnila se u rozcestníku na Pustinách ve značně bolestivou. Na Turově nás čekal pohled na osiřelou turistickou chatu, se zarostlým golfovým hřištěm a zrezivělou sjezdovkou. Po obědě v trávě z vlastních zásob jsme v čase 14.30 slezli z Turova dolů směr Chlívce. Zde jsme v restauraci Fortuna měli od pořadatelů zajištěno občerstvení v podobě párku s chlebem, na který si ale dělal zálusk i jakýsi hafan a zkoušel to na nás s prosebným pohledem. Párek jsme spláchli jedním rychlým pivem a protože jsme usoudili, že to jen tak tak stíháme do cíle, dlouho jsme se tu nezdrželi a vyrazili dál směr Švédský vrch. Bohužel, netušíme zda jsme špatně pochopili propozice pořadatelů, či kde se stala chyba. Zkrátka s větou jděte po cyklostezce, poté vlastním značením na zelenou tur. značku pro nás skončil dnešní pochod. Šli jsme totiž po cyklostezce dlouho a dlouho a dlouho i když na úplně opačnou stranu, než leží Červený Kostelec, stále jsme věřili, že na vlastní značení někde narazíme a že nám pořadatelé chtějí zpestřit trasu trochou napětí. Omyl. Že jdeme špatně nám definitivně došlo, když jsme se ocitli v Jívce a ani zde nebylo po vlastním značení ani památky. Po hodině bloudění ( 6 km ujitých navíc ) kdy jsme se konečně napojili na zelenou směr Švédský vrch a vrcholícím bolestem levé nohy ženské polovičky nám došlo, že tento pochod ( první po třech letech, kdy jsme se přihlásili k odboru ) nedokončíme. Na Švédském vrchu nás konečně uvítala modrá značka vedoucí kolem Rtyně v Podkrkonoší do Červeného Kostelce. Protože představa zbývajících necelých 3 km do Kostelce byla pro partnerku s nohou nateklou do velikosti boty o jedno číslo větší, bolestně nepředstavitelná, nedalo se dělat nic jiného, než pochod v 17.45 ve Rtyni na vlakovém nádraží ukončit. Tímto se také omlouváme pořadatelům, protože jsme si na nikoho nevzali telefon a oni tudíž nevěděli, co se s námi stalo. No snad dlouho nečekali..... Při příchodu na stanici nás překvapil pohled na historický vlak tažený parní lokomotivou. Později jsme zjistili, že tyto tři dny jezdili historické vlaky po nejrůznějších trasách v našem kraji. Milé překvapení na závěr dnešního strastiplného dne. Bílý kámen - cyklo /01. 05. 2009/ aneb Vojenským prostorem Libavá křížem krážem /napsal Jarda ze Stěžer/ Byl 1.květen, lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, tam kde zavání... Libavá. No, to byl jen úvod, tak rychle zpět na zem. Dnes je Bílý Kámen. O co vůbec jde? Jednou za rok, 1. května, se vojenský prostor Libavá otevře veřejnosti a armáda pustí laickou veřejnost na některé cesty. Moc jich není a většinou se nachází v okrajových částech prostoru, na většinu cvičišť se nepodíváte. Ovšem i okrajové hospodářské části jsou krásné. Je docela škoda, že armáda tuhle akci nebere jako možnost své prezentace. Myslím, že spousta lidí by ocenila přehlídku vojenské techniky a nějakou komentovanou prohlídku různých střelnic nebo tankových brodů. Bohužel, nic takového se neděje. Ranní vstávání bylo velmi příjemné, počasí signalizovalo to nejlepší provedení - azuro!!! Kola na auto a vyrazili jsme. Dle propozic od pořadatelů, kteří skvěle informovali na stránkách městečka Velká Bystřice http://www.muvb.cz/, jsme si vybrali za vstupní místo pro nás nejbližší obec Mrsklesy. Dorazili jsme tam v 8:30. Spolehlivě nás vedly šňůry cyklistů už od Olomouce. Parkování bylo taky bez problémů. Registrace na startu nebyla vyžadována, jen předložit občanku, že jsme ji nezapomněli doma a za 20Kč jsme dostali krásnou mapu a vstupenku (pěkná fotografie starovodského kostela). Celá akce je koncipovaná jako výlet a nikdo není nikam směrován, všichni si vybírají trasu sami, dle svých schopností a momentální dospozice. Někdo prý najede skoro 100 km. No, to náš případ nebyl. Prohlídli jsme si všechna lákadla už v okolí startu - klobásy, makrely na špryclích, u domácích moravských koláčků jsme to už nevydrželi a ochutnali. A pak už se vyjelo. Po pár metrech jsme šli do krátkých rukávů, protože úvod stál zato. Táhlé stoupání podél ekologických skládek až k občerstvení pod Strážnou - je to 6 km. Nudné stoupání nám zpříjemnil průjezd několika džípů s anglickými vlaječkami a usmívajícími se kluky v maskáčích s barety na stranu. V propozicích psali o jednotce cvičících paragánů na zámečku Bores. U odbočky na vyhlídku na Strážné bylo občerstvení, zkusili jsme mizerný Litovel (bez možnosti výběru) a vynikající točenou kofolu a šlo se na vrcholek - Strážná 635 m.n.m. Tam jsme usedli do trávy a společně s dalšími cykloturisty zírali na tu placku pod námi - Hanou. Pohledy na Svatý kopeček a Radíkovskou věž "shora" stály za to. K Bílému kameni už to bylo jen 300 m. Zmlsaní různými divy přírody jsme byli trochu rozčarováni nad natřeným kusem skály, ale pověst vše vysvětlila. Kdo ji chce poznat, musí ke stromu nad skálou, kde je vyvěšena. Tak cíl máme splněn. Vrátili jsme se na cestu a kudy kam? Na mapě jsem našel "Pramen Odry". Tak jsme se vydali směrem do vojenského prostoru. Všechny odbočky a křižovatky byli osazeny a skvěle značeny, zabloudit se nedalo. Zastavovali jsme dle chuti proto, abychom vyfotili kouzelné kopečky a údolíčka zvlněného kraje, či si pohověli na pampeliškami oseté louce pod rozkvetlými třešněmi. Krátká stoupání a sjezdy po štěrkových polních cestách se střídali s asfaltkami a žulovými cestami se svodidly z doby, kdy jsem zde prožil jedno z vojenských cvičení. A to už je sakra dávno. Jako většinu míst i Pramen Odry jsme našli hned. Foto, krátké posezení a jede se dál. Na kraji lesa nás překvapuje "polní" občerstvení- klobásy a lahvová plzeň a posezení na provizorních lavicích či v trávě. Hned se líp šlape. Navíc cesta směr Velký Újezd vedla mírně s kopce a to bylo příjemné. Starý, ale krásný opukový lom stál za zastávku, kámen do baťůžku na památku a pokračujeme. Před Velkým Újezdem zatáčíme doleva a po pravici míjíme jednu vojenskou střelnici za druhou - pro pěší či pro bojová vozidla, až zpět do Mrsklesů. Zkouším fotit, ale jsem striktně upozorněn obsluhou na zákaz focení a tak toho radši nechávám. Celou trasu jsme stihli projet do 3 hodin, protože ve 4 už byl vojenský prostor opět uzavřen a Ti, kdo to nestihli, měli asi problémy u výjezdu s policií, která už při našem odjezdu rozbalovala nádobíčko. Na počítači máme 29 km a vím, že za rok pojedem zase jinudy. Potkali jsme lidi, kteří jeli popátý a pokaždý novou trasou. V Mrsklesích nakládáme kola na auto a těšíme se domů na orosené na zahrádce. Skvělá akce velmi dobře zorganizovaná - již 16.ročník - a s velkou budoucností, účast skoro neuvěřitelná - 6300 převážně cykloturistů a při tomto počtu je samozřejmé, že především v terénu došlo k několika pádům, z nichž nejhorší byl dle ogranizátorů poblíž Bílého kamene, kde mladík bez přilby si zranil nejen hlavu, ale odnesla to i zlomená klíční kost a další bolestivé zhmožděniny. Byl příslušníky vojenské policie vyproštěn z terénu a po poskytnutí první pomoci převezen přivolanou rychlou sanitkou do nemocnice. Stejně skončil i další vážnější úraz na sjezdu do Velké Střelné, kdy cyklistka po nepřiměřeně rychlé jízdě havarovala a rovněž si zranila hlavu… Ale my rozumní a s přilbama jsme si to fakt užili! startovní šrumec v Mrsklesích. Foto: J. György občerstvovací stanice pod Strážnou. Foto: J. György pohled na Hanou od Bílého kamene. Foto: J. György značení bylo super. Foto: J. György hranice vojenského újezdu - závora dočasně odstraněna. Foto: J. György pramen Odry. Foto: J. György kouzlo starého opukového lomu. Foto: J. György střelnice pro pěší v Daskabátech. Foto: J. György jezdit se dá na všem. Foto: J. György louky nad Varhoští. Foto: J. György Takže za rok, těch neznámých míst tam je ještě opravdu dost. Zdrávi dojeli!
Můj E-mail: ludek(zavináč)slosar(tečka)cz	Jsi od 1.4.1999 v pořadí  . poutník, který zabloudil na tyto stránky a který se na ně bude vracet již zcela s vědomým úmyslem