24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Pochod Hanče a Vrbaty /11. 06. 2011/ aneb ŠEDESÁTKA VERSUS ŠEDESÁTKA
Líšenské pochody Českým rájem /04. 06. 2011/ aneb KOZÁKOV ZCELA UKRADENÝ
Putování okolím Chlumce /21. 05. 2011/ aneb PŘEPYCH PŘEPYCH
Výlet na jižní Moravu /14. 05. 2011/ aneb EPOPEJ MORAVANŮM - SLAVII SLÁVISTŮM!!
Šmajd Novoměstskem /07. 05. 2011/ aneb OD PĚTI SKORO K DESETI
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Pochod Hanče a Vrbaty /11. 06. 2011/ aneb Šedesátka versus šedesátka
"Je to jasné", prohlásil jsem v sobotu 04. 06. při návratu domů, deprimován blouděním při Líšenských pochodech Českým rájem, při němž jsem sice nejméně nachodil předepsaných 44 km, ale nedobrovolně vyhnul jsem se náročnému stoupání na Kozákov, "příští sobotu přijedu k Vláďovi na pochod po osmé hodině a v klidu si projdu pětatřicítku". Zmíněné předsevzetí dodržel jsem zčásti. V sobotu vstal jsem totiž již ve 02,50 hod., po složité ranní toaletě vyrazil jsem ve 03,40 hod.na tříkilometrovou pouť ze Zelené louky na hlavní nádraží v Trutnově na první sobotní vlak odjíždějící ve 04,14 hod. V Roztokách u Jilemnice vystoupil jsem v 05,05 hod. pozřev předtím skoro tři housky s tvrdým sýrem a poděbradku, další dva a půl kilometry na start do sokolovny v Kruhu pak zdolal jsem za 28 minut. Na startu prodlel jsem krátce, vypil jsem zde další sklenici minerálky. Vláďa zřejmě nevěřil příliš, že z trasy se navrátím, protože již na startu nabídl mi k prodeji turistickou vizitku pochodu č. 1234.
Na trasu vycházím v 05,50 hod., na křižovatce ve směru na Mříčnou poprvé pod téměř celou modrou oblohou pohlížím v 06,17 hod na pořádně ještě vzdálený dílčí cíl Kotel. Východní kraj Mříčné míjím v 06,30 hod. a stále po asfaltové cestě přicházím na liduprázdné jilemnické náměstí přesně v 07,07 hod. Domek nechtěného inspirátora dnešního pochodu lyžaře Bohumila Hanče, jenž odkud vydal se naposledy na krkonošské hřebeny, aby tu při lyžařském závodě nalezl 24. března 1913 smrt, míjím v 07,19 hod. Hned na to předbíhají mě vynikající stovkaři manželé K. z Vrchlabí, při poklusu mě zdravíce a dokazujíce tak, že ti, kteří jsou ve svém oboru činnosti vynikající, jsou současně i skromní a přátelští. Na kontrolu u střediska silniční správy na kraji Dolní Štěpanic přicházím okolo půl osmé. Tady mám možnost ještě vše si promyslet a vykročit ve směru Benecko na trasu 35 km, ale nic takového na pořadu dne není.
Jsem někdy svéhlavý jako pětileté dítě, ztřeštěné nápady mívám jako patnáctiletý, kondici mám jako průměrný padesátník z celkové /toto slovo zdůrazňuji/ populace a trávicí ústrojí slouží mi co kmetu stoletému, nicméně mí již nebozí rodiče nahlásili mé zrození na hořovickou matriku v září roku 1951. Přímo jako stylové připadlo mi proto vyzkoušet si, jak ta moje nadcházející životní "šedesátka" shodne se "šedesátkou" Pochodu Hanče a v¨Vrbaty.
Po laciném flirtu na dosavadní zvlněné trase, při které chvílemi jsem i klimbal, nastupuji na táhlé, ale dlouhé stoupání, jež vynáší mě před půl devátou nad Křížlice, jehož bělostná věž evangelického kostela jakoby utopena vyčnívá z lučiny po mé pravici. Ještě předtím - těsně po osmé - v blízkosti kraje Víchové nad Jizerou otevírají se mi po levici výhledy na Český ráj. Po zhoupnutí v Roudnici v pravotočivém oblouku, vcházím do lesa a dle tradice na krátký čas zakotvuji v místě zvaném Červený kříž u dřevěného kříže z červeně nalakovaného dřeva pod stříškou s Ukřižovaným. Je 09,25 hod. a po zhltnutí sladké rýže a vypití iontového nápoje ve svém mobilu pronikám na internet na reportáž ze stejné trasy před šesti lety na svých stránkách s tehdejšími mezičasy. Zjišťuji, že proti roku 2005 mám zpoždění přes dvacet minut.
z křižovatky mezi Kruhem a Mříčnou připadl poutníku výrazný zub Kotle velice vzdálený - navíc ještě při vědomí toho, že tento dílčí cíl jeho putování nachází se ještě před polovinou šedesátikilometrové trasy. Foto: L. Šlosar
domek v Hrabačově, ze kterého - opustiv těhotnou ženu - odešel Bohumil Hanč na Labskou boudu na start závodu, jenž skutečně byl v jeho životě poslední, bohužel z jiných důvodů, než sám zamýšlel. Foto: L. Šlosar
v blízkosti kraje Víchové nad Jizerou při dlouhotrvajícím stoupáním otevřely se i po mé levici daleké výhledy až na vzdálený Český ráj s Kozákovem. Foto: L. Šlosar
odpočívadlo slující Červený kříž je při každé mé účasti na pochodu místem krátkého zastavení za účelem posilnění. Foto: L. Šlosar
K mému překvapení míjejí mě znovu manželé K. z Vrchlabí - při absolvování stovky našli si předtím čas ještě na geocaching - úžasné! Již definitivně za nimi v 09,50 hod. pronikám skrze Rezek a po dalším zhoupnutí nastupují jsem do levotočivé zatáčky do sedla pod Dvoračkami. Tady jsem stižen překvapivými nepříjemnými pocity, jež mě načas rozhodí.
Stojím si za názorem, že pro dlouhé pochody nejdůležitější je mít v pořádku vnitřnosti. Pokud poutníka bolí kolena či má potíže s dechem, může přece - nejde-li o extrémní případy - i za tohoto stavu ujít i padesátku, byť pochopitelně pomaleji, pravda očekávají-li ho v cíli trpěliví pořadatelé. Je.li však člověk stresován, nebo dokonce pronásledován různými břišními či střevními potížemi, je jimi a jejich následky stíhán citelněji, ač jinak by chodil jako Lexa Bílek.
Nyní - považte, po jednom večerním a dvou ranních endiaronech - k mému zděšení ozvaly se mi zčistajasna v břiše pocity, jež signalizovaly nikoliv sice akutní, nicméně neodbytné a nepochybně trvalé potíže. Zarážím na Štumpovce ve Dvoračkách, kde shledávám proti roku 2005 pětadvacetiminutové manko /10,55 hod./, což mi v té chvíli vůbec nevadí. V příslušné kóji řeším radikálně a krátce svůj problém. Tam někde nahoře v odkrytých zřídka porostlých prostorech bylo by mi neobyčejně trapné svítit do dálek třeba z Harrachových kamenů.
Podobná extempore spojeny jsou s nepříjemnými zážitky přímo, což jistě potvrdí každý, kdo má zkušenosti s prolabováním, stejně jako s následnými nepříjemnými trvalými pocity po nich. Není divu, že tady na Dvoračkách prožívám jedinou spíše psychickou krizi na pochodu. Ochotně se k ní přidružuje i počasí, obloha se začíná zatahovat těžkými mraky.
Zapíjím další minerálkou další endiaron, nyní z krabičky poslední záchrany a mírně zdeptán vykračuji do dlouhého táhlého stoupání na Růženčinu zahrádku. Na Harrachových kamenech těsně před poledny s úlevou definitivně ověřuji si, že odtud nebudu skutečně nucen suplovat nyní schované sluníčko, neb nutkání již nepociťuji. Dokonce ani následné pocity mě nepronásledují, vyplatilo se, že ráno jsem důsledně aplikoval, jde se mi dobře.
Osm minut po Harrachových kamenech míjím mohylu Hanče a Vrbaty, kde pózuje mi i dalším neznámá neodbytná slečna. Na parkovišti v blízkosti Vrbatovy boudy pro jistotu razítkuji itinerář i vandrbuch u kiosku Horské služby. Kontrolu vedenou bývalým starostou Kruhu nacházím u červeného auta opodál, nechtěla dráždit kioskáře. Jediný zbylý problém - příjem potravin - řeším nekompromisně, protože pro další moje zdárné účinkování není zbytí, vydatně se posilňuji kyselem a dvěma kalíšky kombinované pepsicoly a neperlivé vody.
za chvíli protnu Rezek na cestu, po které zhoupnu až na Dvoračky. Foto: L. Šlosar
při usilovné chůzi sleduji jižní svah Kotle s jedinou otázkou: vydržím a dojdu bez problémů? Foto: L. Šlosar
patrně je rozhodnuto: z Harrachových kamenů, ani odjinud nebudu svítit do kraje. Foto: L. Šlosar
před mohylou Hanče a Vrbaty pózovala jakási dívka a nedala se zahnat /kšá!!/. a já neměl jsem mnoho času, potřeboval jsem ještě v sobotu dorazit do cíle …. nakonec řekl jsem si, že snímek přece jen dopadl mnohem lépe, než kdybych tam místo ní stál já. Foto: L. Šlosar
v malých obcích bohudík mají k sobě voliči a volené orgány natolik blízko, že například kontrolu pochodu na parkovišti blízko Vrbatovy boudy ochotně držel i nynější místostarosta obce Kruhu. Foto: L. Šlosar
Odcházím opět zvesela ve 12,25 hod. Za dvacet minut se na červených značkách po dalším zhoupnutí ocitám se na Šmídově vyhlídce. Nazvána je po Ludvíku Šmídu, lesmistru, jenž zasloužil se o umělé zalesňování i ve vyšších polohách Krkonoš a jenž byl předsedou odboru KČT Jilemnice. Byl jedním z prvních průkopníků lyžování v Krkonoších. Nechápu, proč zemřel tak mlád /54 let/. Na vyhlídce konstatuji, že mraky opět prořídly.
Do Horních Míseček sestupuji ve 13,20 hod. Následující tři stoupání přes Mechovinec /13,40 hod./, Černou Skálu /14,12 hod./ a Šeřín /14,32 hod./ uprostřed zeleně a převážně těšící se přízni stínu patří v Krkonoších mezi nejkrásnější, jen kdyby nenacházely se v druhé části šedesátikilometrové trasy, kdy každé stoupání je cítit, zvláště výstup na Mechovinec a následný sestup z něho připadá mi jako nekonečný. V kiosku Na Rovince zdržuji se krátce okolo 15. hodiny při dvou minerálkách, mám štěstí, po mém příchodu následuje delší fronta. Po dvojím posledním větším stoupání ocitám se pod Žalým v 15,45 hod., poté co pozdravil jsem se s velkou skupinou mladých turistů. Bohudík - od této chvíle budu převážně sestupovat.
Třetí poslední kontrolu nalézám na Křížovkách v 16,20 hod. Jak rád zakousl bych si nabízený párek, ale bojím se jíst. Zůstávám raději při minerálkách.
Na obrovské pláni za Křížovkami těším se výhledům na rozlehlé podhůří Krkonoše přede mnou. Cesta nad Valteřicemi je proudícími vodami vydřena na kamenitý povrch. Těsně nad obcí nenechávám se zmást drátem přehrazujícím cestu přes poličko, modrá značka naproti je patrna, podobně jako další modrá značka přede mnou na dalším místě na horním okraji obce.
Nevěřím, že z Valteřic, v jejichž středu nacházím se kol páté, chybí mi do Jilemnice až pět kilometrů. O 2,5 km dál les v místě zvaném Žlábky nepoznávám, jeho kdysi hoření část je dílem zničena dávnou vichřicí, dílem vykácena, ještěže sem Vláďa umístil fáborky. Cesta je neuvěřitelně rozježděná a rozbahněná, původce zla zaparkován je v dolní části lesa na kraji cesty vlevo. Ne, ti, kdož ho poháněli, zřejmě nekamarádí nejen s turisty, ale ani s lesem!
Na náměstí v Jilemnici k milému svému překvapení přicházím v 17,45 hod. - známka toho, že přes celkovou únavu držím v závěru svižné tempo, ale také toho, že vzdálenost mezi Valteřicemi a Jilemnicí je přec asi nadhodnocena. Při desetiminutové pauze častuji sebe sama výživnou bombou - dvěma iontovými nápoji, jíst se stále bojím, i když bych s chutí snědl připravenou druhou sladkou rýží, tu přijme i má záklopka v mých vnitřnostech napravo.
stálo za to zhoupnout se na Šmídovu vyhlídku, pohled na Sněžku byl mi jednou z odměn. Foto: L. Šlosar
na Mechovinci začínají možná nejkrásnější partie trasy vedoucí přes tři kopce, jen kdyby člověk neměl přes 40 km v nohou. Foto: L. Šlosar
sestupuji z Černé Skály a sleduji s respektem následující stoupání na Šeřín, jež ve skutečnosti není vůbec drastické. Foto: L. Šlosar
při sestupu ze Žalého objevilo se přede mnou i Vrchlabí. Foto: L. Šlosar
na travnaté planině za Křížovkami zaháněl pocit únavy překrásný pohled na část Podkrkonoší s Kumburkem, Bradlecem, Táborem a Kozlovem zleva doprava. Foto: L. Šlosar
cesta na Žlábkách byla rozježděna technikou, místy dokonce i rozbahněna, můj postup však tím výrazně k horšímu nepoznamenala. Foto: L. Šlosar
na náměstí v Jilemnici byl jsem si jist tím, že nebude-li strženo spolehlivé vlastní značení v Hraběnce, dojdu do cíle v pohodě a s dostatečným časovým předstihem. Foto: L. Šlosar
Přicházím na kraj asfaltové dráhy na kolečkové lyže. Od počátku lesa zvaného Hraběnka bílé fáborky vlastního značení plaší obavy z bloudění - kdykoliv na dohled před sebou spatřuji jeden až dva fáborky. Nevadí, že letos je vlastní značení vedeno jinudy, převážně po širokých cestách, hlavně že je spolehlivé. Konečně ocitám se na kraji lesa a později u posedu známého z předchozích ročníků. Teď stoprocentně vím, že i při případné absenci dalšího značení do cíle trefím, zvláště když zakrátko po mé levici objevuje se železniční trať a za ní Roztoky u Jilemnice, toliko cesta, jež odbočuje doleva zdá se mi k železničnímu minitunelu nekonečná.
V osadě Žebrná bočím doprava a mávám vlaku, jímž jel bych dříve, kdybych byl mnohem čilejší. V Kruhu u subtropického zahradnictví prohlašuji se mobilem manželce a ujišťuji ji konečně napevno, že poslední vlak v pohodě stíhám. Těsně před budovou sokolovny, jejíž levá část dnes slouží co kino, obnovuji na mobilu své přímé zpravodajství z příchodu do cíle a přicházím tak o jedinou možnost vyfotografovat si pospolu veškeré pořadatelstvo pohromadě, kromě Vládi například i paní Evu a taky Zdeňku z České Skalice.
Nevadí. Je něco po čtvrt na osm a přede mnou je ještě necelá hodina vhodná k tomu, abych uklidnil své rozbouřené tělo a vychutnal si atmosféru cíle pochodu. Další porci kysela sním opět bez úhony, krkonošští horalové nepochybně věděli, jaká skladba potravin pro ně je vhodná.
na šedesátikilometrové trase Pochodu Hanče a Vrbaty nasbírali pěkná razítka na kontrolách i občerstvovacích zařízeních
památkou na zdařilý 35. ročník Pochodu Hanče a Vrbaty bude účastníkům i vkusný diplom
Přes nyní nepříjemné intimní pocity, jímž čelím vloženým kapesníkem, přišel jsem na roztocké nádraží v čase stejném jako ráno v opačném směru. V Trutnově za stále teplého počasí dopřál jsem si luxus půlhodinového čekání na autobus MHD na Zelenou louku. Nazítří procitl jsem nijak extrémně unavený a bez svalových potíží, jen odpoledne chtělo se mi spát.
Bilancuji - trasu 60 km ušel jsem za zcela ideálních podmínek za 13,5 hod. /pro srovnání Maruška, jež v pátek a v sobotu ušla 75 km, vloni za vedra za 12 hod./, na trase zastavoval jsem 7x vždy poměrně krátce, před a při pochodu snědl jsem pouze tři housky se sýrem, jednu sladkou rýži a porci kysela, vypil pouze necelou jednu láhev piva, ale 8 různých nádobek nealko a 4 čtvrtlitrové plechovky iontového nápoje a přes cestu přeběhly mi postupně dvě černé kočky - přesto na trase nebyl jsem nikdy unaven natolik, abych ji nešel v pohodě a v mezích možností si ji i neužil.
Obě "šedesátky" nakonec rozuměly si docela slušně, otázkou je, jak dlouho jim to vydrží!!
Líšenské pochody Českým rájem /04. 06. 2011/ aneb Kozákov zcela ukradený
Pro pohodové zdolání trasy 44 km 41. ročníku Líšenských pochodů Českým rájem nabídly se mi ty nejlepší podmínky: komfortní doprava autem Vaška ze Žacléře na start a zpět, příjezd do Líšného již před šestou a koneckonců i rozhodnutí Vaška přihlásit se na nejdelší trasu o délce 54 km, což otevíralo nám účastníkům o deset kilometrů kratší trasy určitý časový prostor navíc. Následující vyprávění budiž návodem, ba dokonce rukovětí užitečných rad a názorných příkladů, jak takovouto příležitost vlastní nedovtipností a nesoustředěností znehodnotit.
Začátek trasy začal povzbudivě: konečně z turistického ukazatele dozvěděli jsme se, že pomník při Jizeře s koulí s nápisem Haenke věnovaný skutečně cestovateli, botaniku a etnografovi Tadeáši Haenkemu /1761 - 1817/ nechal postavit osm let smrti zmíněného František Zachariáš Römisch. Po překlenutí Jizery v Malé Skále na prvním stoupání dne k pískovcovému městu slujícímu Drábovna - oproti ránu, když jsem se kdožvíproč probudil stejně splavený - shledával jsem již pro tento opakující se tělesný svůj stav rozumný důvod.
Z vyhlídky, k níž odbočili jsme krátce z cesty, prohlédli jsme si v dáli vpravo od Trosek zalesněný hřeben, jímž ubírali jsme se později a na němž patrný byl mezi stromovím hruboskalský zámek. V Dolánkách, kde očekávala nás 1. kontrola, pamětliv svých potíží z některých předchozích ročníků snědl jsem sladkou rýži a zapil ji dvěma kalíšky limonády.
Další část červeně značené trasy překvapila nás převelice, neb oproti dřívějším létům odkloněna byla od středu Turnova, naopak vyhýbala se mu po severním okraji nejprv vprostřed travnatých ploch, později kol rybníčku a nakonec skrze bránu pod skalinou, na které pnul se hrad Hrubý Rohozec, město zlehka kontaktovala na jeho kraji teprve u sportovního areálu, posléze zavedla nás na železniční most, kde nechala nám připomenout doby, kdy jsem tudy v protisměru z kacanovského pochodu stíhali železniční spoj v Turnově, a s městem Turnovem dovolila nám rozloučit se u železniční zastávky.
Ze skalní vyhlídky na Hlavatici ocenili jsme výhledy na Jizerské hory, Ještěd, Bezděz, Ralsko etc., dávno se již probudivší sluneční den se zcela bezoblačnou oblohou dával nám k tomu plné požehnání. Železné točité schodiště s 36 schody, po kterém jsme na vyhlídkovou plošinu vystoupali, nahradilo tu v roce 1909 dřevěné schodiště postavené již v roce 1894.
Hrad Valdštejn chystal se na svou hlavní akci Den s hrabětem Albrechtem Valdštejnem na Valdštejně, soutěž pro rodiny s dětmi hledání pokladu zmíněného měla propuknout o necelé dvě hodiny později, nicméně souběžně s 2. kontrolou pochodu fungovala tu již občerstvení, na jednom z nich vypili jsme jedno pivo a pozorovali tu začínající svatební rej, jenž chystali se okořenit svatebčané v úborech připomínajících kožichy. Na akci měl se o půl jedné dostavit také hrabě samotný, my v čase raném potkali jsme toliko bryčku taženou dvěma světlehnědými koni.
Na Hrubé Skále zamýšleli jsme potěšit se pohledy z nádvoří, vstup zamezila nám turistická výprava, jež obklopila vchod, doplnili jsme alespoň své vandrbuchy dvěma razítky v informačním centru. Za Hrubou Skálou vybízel nás itinerář pokračovat po silnici do Borku a dále po značené cestě na 3. kontrolu naší trasy v Rovensku pod Troskami. Naše čtveřice, jež ustálila se do složení Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice nad Popelkou, Vláďa z Jilemnice a já dohodla se na tom, že do Rovenska poputujeme po jiné naprosto rovnocenné trase.
pomník na břehu Jizery těsně pod Líšným věnován je Tadeáši Haenkemu. Foto: L. Šlosar
když překlenuli jsme v Malé Skále Jizeru, spatřili jsme po pravé straně na velké skále hrad Vranov. Foto: L. Šlosar
z vyhlídky na Drábovně spatřili jsme vpravo od Trosek hřeben, po němž později ubírali jsme se, na něm svítil zámek hruboskalský. Foto: L. Šlosar
na severním okraji Turnova na vysoké skále nad námi strměl se hrad Hrubý Rohozec. Foto: L. Šlosar
z Hlavatice mám nejraději pohled na Turnov a za ním na Ještěd, byť na snímku oželel jsem balon, jenž zakotven byl vlevo mimo obrázek. Foto: L. Šlosar
Ještě v Hrubé Skále odbočili jsme doleva po modře značené cestě do místní části Doubravice. Po levé straně věnovali jsme krátkou pozornost Řezníčkově vile, v níž sídlí obecní úřad. Rozměrnou budovou připomínající zámeček, k čemuž napomáhá i zahrada spíše mající charakter parku, postavil v roce 1901 architekt J. Vejrych pro majitele hruboskalského pivovaru Karla Řezníčka. Stavba snoubí v sobě motivy domácí renesance starého rázu s elementy místní lidové architektury. Nad vchodem pod štítem zaujme návštěvníka velká barevná freska se svatým Václavem na bílém koni. Vítanou záminku k zastavení na kraji Radvánovic poskytla nám útulná pizzerie, slula totiž U Marušky, naše souputnice Maruška však neprohlásila se a svou identitu - po vzoru bývalého majitele Slavie - před zaměstnanci pizzerie utajila, takže jsme si jako běžní hosté své pivo a krmi - v mém případě chutnou francouzskou česnečku - každý zaplatili ze svého.
Původci dočasné změny naší trasy nebyly však ani vila, ani pizzerie, nýbrž přírodní dětský zábavní park Šťastná země stále v Radvánovicích. Přítomné děti upokojily se rázem, neb předmětem našeho ataku nebyly v rozlehlém travnatém areálu dřevěné atrakce /jako prolézačky či trampolíny/, nýbrž toliko u pokladny jedna z posledních turistických vizitek č. 1419, jež Marušce a Vláďovi chyběla co dokonce poslední do kompletní sbírky turistických vizitek Českého ráje.
Nad obcí Štěpánovice s památníkem deseti padlým místním občanům v 1. světové válce překlenuli jsme hřebínek a na 3. kontrolu v Rovensku pod Troskami vpadli jsme ještě o polední přestávce zvonice v těsné blízkosti, jejíhož konce vyčkali jsme v blízké restauraci Na Týně.
Mezitím u zvonice přistál autobus a jeho osazenstvo dralo se do zvonice. Nastávající potíže mohl jsem vytušit, autobus byl z Králova Dvora a už za svého života v Hořovicích měli jsme s tímto městem u Berouna problémy, jeho fotbalisté hráli o soutěž výš a když jsme se s nimi přece utkali, většinou jsme prohráli. Tady v Rovensku, když už se nám podařilo královodvorské turisty do zvonice napěchovat a když sami chtěli jsme si zakoupit turistické vizitky, byli jsme průvodkyní odkázáni až na konec jejich prohlídky. Moje prudká reakce odpovídala situaci, kdy po dlouhotrvající snaze nedostaví se očekávaný výsledek, zdržel jsem se alespoň vulgarismů.
Současně probudil se ve mně druh živočicha zavilec paličatý a rozloučiv se se svými kolegy upaloval jsem do protisměru po 600 metrech tam a zpět k náměstí do informačního střediska získat turistickou vizitku alespoň tam. Vlídné přijetí jeho pracovnice, byť čtvrt hodinu před uzavírací dobou střediska, zhojilo mou poraněnou duši, dokonce jsem tu rozměnil i tisícikorunu. Proto při stíhání mých kolegů po silnici do Václaví, ač sluníčko usilovně trefovalo mě svými žhnoucími šípy, rozhostil se v mé duši hluboký klid a mír, jež povzbudilo ještě vlídné pozdravení se - z mé strany kynutím, z jejich strany houkáním - s projíždějícími řidiči historických vozidel.
Stoupání z Václaví na Volavec zvládl jsem důstojně pravidelným tempem. Při následujícím pozvolném klesání objevila se přede mnou jako na dlani rozhledna Dubecko - teď zpětně si dokonce vybavuji, že snad mi dokonce kynula - a těsně přede mnou dokonce fáborky. Bohužel na asfaltové cestě objevily se také dvojí šipky - 55 km doleva a 35 km rovně k rozhledně - jak později ukázalo se, patřily k nedávnému cyklistickému závodu. Vlastní nedovtipností následoval jsem dále šipky s označením 55 km, protože trasa 44 km plynula dále s nejdelší trasou, přičemž nevzal jsem vůbec v úvahu, že nejdelší trasa pochodu nebyla 55 km, nýbrž 54 km.
zpětný pohled v administrativní části Hrubé Skály Doubravici představil nám zámek Hrubou Skálu v plné kráse. Foto: L. Šlosar
na Řezníčkově vile - sídle to obecního úřadu - nad vstupním chodem vymalován je svatý Václav na koni. Foto: L. Šlosar
zatímco pro naši generaci vrcholem byli cínoví vojáčci a houpací kůň, dnešním dětem k dispozici zaslouženě jsou dřevěné atrakce ve Šťastné zemi v Radvánovicích. Foto: L. Šlosar
ač za to nemohla, na zvonici v Rovensku pod Troskami jsem při pochodu zanevřel, a jako předmět své pozornosti vybral jsem si raději kříž při Rovensku. Foto: L. Šlosar
při mírném klesání směrem na Dubecko hrálo mi do karet všechno, chybné odbočení doleva a neschopnost korektury při hře vabank způsobily, že po další část pochodu byl jsem dočista plonk. Foto: L. Šlosar
Ke vší smůle shodou okolností v souladu s popisem trasy pochodu navázalo záhy na vlastní značení turistické značení modré, jež však svedlo mě opačným směrem do Svatoňovic. Již již nechal se jsem přesvědčit po mobilu Vláďou, bych vrátil se po modrém značení, když spatřil jsem turistu z Kořenova, jenž zápolil s trasou 54 km, a jehož klid a pokoj, jež doprovázely plynulou jeho chůzi, ovlivnily mě natolik, že spolu pokračovali jsme dále dle šipek. Ty postupně svedly nás dle našeho přání ze silnice doprava, později do táhlého stoupání, z něhož spatřili jsme opět před sebou rozhlednu Dubecko - nyní ovšem vlevo a nad námi. Šipky však smýkly námi do jakési vsi, v ní odmítly nás pustit očekávaným přímým směrem, a z obce, jež prohlásila se silničním ukazatelem za Sekerovy Loučky, vyhostily nás po mírném klesání doleva.
Hanebnému teroru šipek vzbouřil jsem se konečně, když do dalšího klesání někam snad k Turnovu vybízely nás v další obci, jíž člověk z jedné tamní usedlosti nazval k nelíčenému mému zděšení Stebno. Jelikož při chůzi - jako ve sportu - pokud člověk vyhrává, necítí únavu, pokud však vláčen je terénem, aniž míhala by se kol něho průchozí místa, jež měl by právem protnout, únava se naopak násobí, vypil jsem u dobrých těch lidí dvě sklenice .. obyčejné vody, a s chutí!
Na další naší pouti nepovzbudilo nás příliš, když obloha mezitím - nemoha se snad na naše omyly v klidu dívat - zatáhla se náhle, zabouřila a počastovala nás krátce kapkami deště. Nemám nic proti obci Chutnovka, jistě je tu překrásně, ale nyní ani jinde neměl jsem žádné chuti sledovat zdejší zajímavosti a nejspíš by odtud chyběla fotografie i místopisné povídání i v případě, nacházelo-li by se tu Mauzoleum Klementa Gottwalda či obří obelisk z války roku 1866. Dle předešlých rad uhnuli jsme z hlavní silnice a zlehka stoupali obcí, před továrnou uhnuli jsme doprava v les a další přímou lesní cestou konečně dostali jsme se pod jakési ruiny.
Kdyby na hradě Rotštejně měli se zachovat komisně jako průvodkyně z Rovenska, mohli mě na mou žádost o zakoupeni turistické vizitky odkázat na provozní dobu hradu, jež právě uplynula již před třičtvrtě hodinou. Místo toho prodal mi vlídný mladý muž turistické vizitky nejen Rotštejna, ale i Dubecka, které dnes těsně jsem tak minul, pranic nevadilo, že neměl razítko. K hlavní kontrole došel jsem po krátkém váhání stezkou těsně pod hradem, přestože zde již končili, přece nás obdařili razítkem a dokonce napojili pivem.
Nyní po výživném přídavku na anabázi mezi Volavcem a Rotštejnem, byť na terénu snadnějším, se čtyřmi vizitkami, s razítkem z hlavní kontroly i s pivem v žaludku a již s klidem v duši byl mi další dílčí předepsaný cíl Kozákov ukradený, nemohl jsem také své kolegy příliš zdržovat. Zatímco oni právě sestupovali z Kozákova, nabral jsem nejkratší směrem po modrém značení přes Fialník a Koberovy, kde zdvořile dovolil jsem si skrze mobil o zastavení v Obecní hospodě. Později opět s jistými obtížemi dostal jsem se na hřebenovou modře značenou cestu na Prosíčka, odkud spolehlivé vlastní značení odmítalo mě nechat před cílem znovu zabloudit.
V cíli vysvětlil jsem poctivě pořadatelům svou anabázi, jíž ani v nejmenším nezavinili, neb popis i značení tras byly spolehlivé, přece dostalo se mi diplomu, plakety, stínítka na auto i diskety s počítačovou hrou, svůj deštník nenechal jsem tu na každý pád co úplatu, nýbrž ve chvatu. Ještě než uchopen byl jsem netrpělivými svými kolegy, letmý pohled vyzradil mi celkový počet 1.802 jistě stejně jako já se skvělou organizací akce spokojených účastníků.
po nekonečném bloudění vyjmul jsem fotoaparát pouze jedenkráte - na končící, leč stále ochotné a provozuschopné hlavní kontrole pod hradem Rotštejn. Foto: L. Šlosar
cílový snímek autora reportáže nebylo možno lépe zaostřit, neb jeho protagonista proletěl cílem jako vítr z hor. Foto: L. Šlosar
na zpáteční cestě jsme si alespoň s chutí vyfotografovali kadibudku na kuří noze u sportovního centra v Semilech. Foto: L. Šlosar
Domů dorazil jsem sice unavený, leč přece nazítří relaxoval jsem s manželkou výstupem ze Svobody nad Úpou na Rýchory a návštěvou vynikajícího Městského muzea v Žacléři.
Putování okolím Chlumce /21. 05. 2011/ aneb Přepych Přepych
Když na mou textovou zprávu za Hradcem Králové zaslanou ve strohém znění "Vlak, jehož kola narážejíce na pražce zpívají písně tuláků, neodvratně unáší mě ku Chlumci", došla mi ihned vzápětí rozvláčná odpověď "Mě též", míra mé samolibosti - jíž poněkud nekriticky pěstoval jsem v sobě již od předešlého dne - poskočila o další stupínek výše. Zmíněná pak vlastnost dosáhla toho dne svého vrcholu hned nato o půl osmé v CHLUMCI NAD CIDLINOU, kde při vystupování z vlaku spatřil jsem na nádraží jejího zcela nevinného původce - Mášu z Vrchoviny /vědomě ponechávám původní označení původu/, jež totiž polichotila mi již v pátek tím, že nabídla mi, že připojí se ke mně na nejdelší trasu Pochodu okolo Chlumce.
Dle propozic pochod startován byl u sokolovny, k níž mohli jsme dospět nejrychleji přímo jednou z ulic vedoucích hnedle od nádraží, nakonec přec došli jsme sem po pomyslných odvěsnách pomyslného trojúhelníka - ulicí Nádraží a za ní v pravém úhlu navazující ulicí Kozelkovou. U jednoho domu ocenil jsem nadčasovost části nadpisu na pamětní desce na něm připevněné, jenž oznamoval kolemjdoucím, že zde v bývalé stanici SNB padl mladší nadstrážmistr SNB Oldřich Kašík …"ZÁKEŘNOU rukou NEPŘÁTEL socialistického státu", neb bratři Mašínové se státem dělníků, rolníků a pracující inteligence opravdu nekamarádili a nebohé své oběti nepochybně neoznámili: "Ahoj, musíme Tě zabít, aspoň si tedy ještě zakuř, brnkni manželce a v klidu se pomodli", stejně ve smutném jejím konci vyšlo by to nastejno.
pamětní desky, jako tato v Chlumci nad Cidlinou uctívající památku O. Kašíka, nenaplňují mě již - pokrytecky tokem času dostatečně vzdáleného a taky složitou tou dobu ani vzdáleně nepoznamenaného - despektem k tomu či onomu, ale spíše nekonečným smutkem nad tím, k jakým skutkům člověk může dospět a z jakých pohnutek, a taky nepříjemnou otázkou: nežijeme také teď i my z neznalosti věcí v nějakém bludu? Foto: L. Šlosar
Sokolovna následovala o několik desítek metrů dále a - abychom se dostali ke klubovně KČT - museli jsme ještě minout další dva nadčasové pomníky - T. G. Masaryka a obětí 2. světové války. Na startu pak byl jsem hlavním pořadatelem rozpoznán co redaktor Zpravodaje, přece se má prezentace obešla bez krveprolití, naopak proběhla srdečně a přátelsky.
Popis trasy vedl naše úvodní kroky centrem města, jehož podlouhlé náměstí není bohudík zasvěceno žádnému politikovi, nýbrž dramatiku Václavu Klimentu Klicperovi, který je zdejším rodákem. Po překročení dvou řek Cidliny a Bystřice zavelel nám itinerář konečně opustit v místě zvaném SKALKA rušnou silnici na Hradec Králové a zavedl nás do utěšené krajiny s výhledy do daleka. I kdybychom z tohoto důvodu v dojetí skrze slzy dočasně neviděli, další výrazný bod našeho putování - zemědělské hospodářské budovy - bychom určitě ucítili.
Mezi poli minuli jsme hájek s kvetoucími některými listnáči a za ním dospěli jsme na kraj shluku nepříliš opravovaných budov, jež slulo RTÁNOV a jež působilo natolik opuštěným dojmem, že vnucovala se přímo představa, že i zdejší obyvatelé zápolí s trasou pochodu. Oživla až polní cesta za osadou - procházeli se tu a rozmlouvali spolu čtyři krocani.
Posléze překročili jsme po mostě bohudík v dostatečné výšce takovou rovnou stužku, po níž proháněly strašlivou rychlostí takové děsuplné příšery vydávající strašlivé zvuky - byla to dálnice. Nedaleká obec KLAMOŠ připojená k zalesněné vyvýšenině působila o to klidnějším dojmem, jenž zvýrazňoval pomník obětem 1. světové války - se ženou s pochodní a jmény obětin. Místo řvoucích příšer projela kol nás toliko dívčina na inlajnech a jediný - libý - zvuk, jenž nám bylo nutno vyslechnout, bylo její pozdravení a naše stejně zdvořilá odpověď.
Zmíněný les bylo nám nutno obcházet dlouho, dokonce hodnou chvíli poté, co opustili jsme obec, až teprve na konci lesa i my opustili jsme silnici a cestou travnatou, dále zarostlou obešli jsme široký ještě nízko porostlý lán a doputovali jsme k RYBNÍKU BABIDOLSKÉMU. Krajinou, v níž střídala se pole s lesy, byli jsme uneseni natolik, že u rybníka dopustil jsem se chyby.
Každý, kdo kdy někdy pořádal turistický pochod, přesvědčil se dozajista o tom, jak obtížné je na malém prostoru v několika větách popsat trasy pochodu i v případech, kdy se jejich líčení může odvolávat na turistické značení. Nejdelší trasa o délce 30 km vedla od Chlumce nad Cidlinou ve směru jižním, u místa slujícího Kolesa do Chlumce obracela se zpět ve směru severním, stále však krajinou s turisticky značenými cestami nezasnoubenou a tudíž turistickými značkami nepolíbenou, protínaly ji toliko cyklotrasy, jejichž pomoci - až na jeden případ v úvodu - se itinerář nedovolával. Přesto všechno popis trasy byl od samého počátku - a předem budiž řečeno - až do samého cíle naprosto přesný, spolehlivý a důvěryhodný.
Nemohl však počítat a také samozřejmě nepočítal s tím, že dostane se do rukou uživatele nepozorného, místy - zvláště ve chvílích uspokojení - roztěkaného. Ač popis jednoznačně za rybníkem vybízel k odbočení doprava, možná nenápadnou cestu jsem přece přehlédl a vybídl jsem k dalšímu sledování široké cesty rovně nechav se ukolébat domněnkou, že cesta se vymezuje doprava od jiné cesty, jež vede doleva po břehu rybníka. Tak dorazili jsme za několik minut do sympatického sídla, jež získalo si nás utěšenou zvoničkou a křížem a naproti nim dalším pomníkem věnovaným obětem války, jež však v itineráři avizovaným Újezdem rozhodně býti nemohlo, neb ten silničním ukazatelem v obci přislibován byl až po dalších třech kilometrech. Na konci vsi pak zjistili jsme, že řízením osudu zbloudili jsme do obce PŘEPYCHY.
Lapálie ta nemohla nás však rozhodit, natož rozzlobit, již od rána šlo se nám skvěle ve svižném tempu pod oblohou, v níž jen skromně zastoupena byla jiná barva nežli světlemodrá, a v rozlehlé krajině s dalekými výhledy nedopustil zatím svěží vánek, abychom strádali horkem. Nekrušil nás ani pohled dopředu na poměrně nedalekou elektrárnu Chvaletice, byť bílý kouř z jejich čtyř základen působil apokalyptičtěji nežli předpověď bláznivého amerického kněze Harolda Campinga, jenž na den pochodu vyvodil z Druhého listu Petrova z výpočtu Ježíšovy smrti konec světa, až se nakonec ukázalo, že se asi spletl v nějaké desetinné čárce, což ovšem nemile překvapilo pouze pár dlužníků, kteří se těšili, že nebudou již nuceni splácet své dluhy, a zdánlivě i mě, aspoň podle toho, že s dokončením této reportáže jsem se dost opozdil.
Do ÚJEZDA U PŘELOUČE přibyli jsme tak obchvatem z jihu, a předtím okouzleni starobylými pomníky u zdejšího kostela, nalezli jsme tu koloniál zavřený, jenže obětavá prodavačka, jež těsně předtím zavřela a chystala se odjet autem, ochotně odemkla znovu a prodala mi příjemně vychlazenou láhev piva, jíž vyprázdněnou dle instrukcí v pořádku uložil jsem za plechovou bednu poté, co u krámku příjemně při pivu poseděli jsme.
na startu před klubovnou KČT Sokol Chlumec nad Cidlinou trousili se postupně účastníci akci, mezi nimi zcela vlevo i Máša. Foto: L. Šlosar
uctívá žena s pochodní na pomníku obětem 1. světové války v Klamoši zbytečně zahynulé anebo snaží se ukázat správnou cestu dopředu? Foto: L. Šlosar
v hladině Babidolského rybníka zračila se modravá skoro letní obloha, nikoliv však správná cesta do Újezdu u Přelouče. Foto: L. Šlosar
může vůbec člověk lát osudu, natož sobě, vkročí li - byť vlastním omylem - do tak nádherné vesničky, jakou jsou Přepychy, se zvoničkou a křížem? Foto: L. Šlosar
na kraji Újezda překvapily nás v areálu kostelu staré hroby, těsně nato kus dál u blízkého koloniálu skvělá slušná prodavačka. Foto: L. Šlosar
stromoví mezi Újezdem a Kolesy vytvořilo nejednu překrásnou scenérii. Foto: L. Šlosar
Zanedlouho stejnou siestu po příjemné cestě borovým lesem zopakovali jsme si v obci KOLESA u tamního penzionu na dostihovém závodišti, kde při točených pivech plzeňských hodnou chvilku poseděli jsme znovu, mezi ostatními hosty - cyklisty jako pěší co bílé vrány.
Když nato propletli jsme se dalším borovým lesem, částečně i tréninkové koňské dráze, objevila se před námi do obou stran v celé šířce rozkládající se obec BÍLÁ VCHYNICE, kde přesný popis trasy vybídl nás odbočit u rybníčka doprava po silnici severní částí obce, v níž přes ulici pohlížely na sebe zprava starší domky starousedlíků a zleva často mezi borovím výstavnější spíše vily jejich novějších spoluobčanů, jistě za trvající vzájemné svornosti všech zdejších obyvatel, jež pro nás Slovany, mnohé z nich od kuropění našich dějin i potomky Keltů, je tak příznačná - alespoň při vítězných hokejových zápasech světových šampionátů.
Zda podobný obrázek nabízela obec KUNDRATICE, nemohu sloužit, neb na jejím okraji vybídl nás itinerář vkročit do prostorného chráněného území, jež vyznačovalo se rozsáhlými ženci nezkrocenými travinami a skupinkami listnáčů, občas i nízkým keřovými,. Mnohem dříve, nežli vkročili jsme do obce PAMĚTNÍKU, na jednom místě spatřili jsme mezi stromovím v dáli zelenou střechu zámku Karlova Koruna již v Chlumci, což ještě více povzbudilo naše kroky.
S řekou Cidlinou pozdravili jsme se znovu zatím krátce poté, co nás k ní odklonil z obce Pamětníku od padlým v 1. světové válce památníku spolehlivý itinerář, její tok překročili jsme definitivně v dohledu zámku v LUČICÍCH, jenž však nechali jsme těsně po pravici.
Obec OLEŠNICE mohutnějším seskupením svých budov a tím i předpokládanou větší lidnatostí slibovala, že tu bude aspoň pro její jistě žíznivé obyvatele otevřena hospoda, přičemž nám pocit zaslouženého piva dodalo jediné táhlé stoupání na trase pochodu, leč kulturní dům na jeho vrcholu nalezli jsme sice otevřen, v příšeří jeho rozlehlého sálu namísto hostí dozadu pod pivem zakloněných však cvičenky mladé zápolily s tyčemi, jejich smích při pohledu na můj rozpačitý výraz v obličeji snad jejich bohulibé snažení aspoň trochu zpestřil.
Poněkud zarazilo nás, když itinerář na silnici na Chlumec nad Cidlinou ještě v obci vybídl nás pokračovat 150 metrů k chůzi do protisměru a poté širokou lesní cestou ke zmíněné silnici kolmou, leč moudří pořadatelé uchránili nás tak od horka sálajícího z asfaltu, a nechali nás vynořit se na jinou silnici - ku Chlumci spěchající nečekaně již v těsném dohledu zámku KARLOVA KORUNA. Zámek v místy stinném jeho parku minuli jsme zprava a při klesání mířícím již mimo jeho areál při jeho opouštění zastavila naše kroky Zámecká restaurace, v níž můj přece jen vyprahlý organismus přivítal pivo zn. Budvar, Máša navíc nepohrdla polévkou.
penzion v Kolesách při dostihové dráze poskytl cyklistům i pěším pocestným příjemný azyl. Foto: L. Šlosar
mezi Kolesy a Bílými Vchynicemi v borovém lese sledovali jsme rovněž po určitý čas nefalšovanou tréninkovou koňskou dráhu. Foto: L. Šlosar
nikoliv, ani z elektrárny ve Chvaleticích, jež nejlépe spatřitelná se ukázala z blízkosti Bílých Vchynic, apokalypsa nehrozí, tu si můžeme - alespoň ve střední Evropě - způsobit jen my lidé sami svými vlastními skutky. Foto: L. Šlosar
- takovouto nádhernou krajinu, bohudík nepříliš frekventovanou a naštěstí opomíjenou, nalezneme téměř v blízkosti středu Čech - přesněji řečeno v Královéhradeckém kraji mezi Kundraticemi a Pamětníkem. Foto: L. Šlosar
k zachycení překvapivě povzbudivého pohledu na nečekaně blízkou Karlovu Korunu vyplatilo se mi vkročit vprostřed vozovky s vírou, že nikoliv každý řidič se trefí. Foto: L. Šlosar
v Karlově Koruně, byť v těsné blízkosti, stejně jako v Chlumci nad Cidlinou samotném rozhodl jsem zatím nekořistit turistické vizitky, město si dozajista zaslouží podrobnějšího prozkoumání. Foto: L. Šlosar
V cíli turistické akce, jenž od vchodu do zámku nebyl snad vzdálen ni třista metrů, pořadatelé spokojeni byli s účastí 92 turistů, nicméně myslím si přece, že při více než pěti tisících duších v městě sídlících, při pečlivě připravených trasách i za výhodného železničního spojení do města zasloužila by si turistická akce větší pozornosti.
Cestu na nádraží absolvovali jsme nyní ulicemi přímějšími, blížícími se více přeponě pomyslného pravoúhlého trojúhelníku, po jehož pomyslných odvěsnách mířili jsme na start ráno. Společný pobyt s Mášou zakončili jsme v příjemné hospůdce Café Sport, z jejíž venkovní terasy sledovali jsme v poklidu hodiny na protilehlém nádraží přes ulici. Již zklidněný můj organismus přijal zde pivo mnohem pokojněji nežli v Zámecké restauraci.
V první části zpáteční cesty vlakem pokusil jsem se spáchat dobro v podobě pomoci panu Pavlovi z Kramolny s dětským kočárem, za což odměněn jsem byl společným fotem s jeho vnoučaty Maruškou a Matějem od tamtéž, jež trpělivě vedena jsou odmala svým dědečkem k turistice a jež spolu s ním míhají se i na akcích mého mateřského odboru.
autor reportáže zachycen na zpáteční cestě vlakem z pochodu s dětmi Matějem a Maruškou z Kramolny. Foto: P. Špreňar
Na druhý den při cestě do Prahy na vynikající muzikál Kat Mydlář v divadle Broadway i na cestě zpáteční vracel jsem se často se svými vzpomínkami na pochod v Chlumci nad Cidlinou, jehož trasu vyhodnotil jsem jako překvapivě pestrou, zajímavou, byť co do převýšení naprosto nenáročnou, obdařenou výtečným popisem trasy, jež údajně je obměňována, pročež věřím, že ani v některém z příštích let neunikne turistická akce mé pozornosti. Pochod se mi velice líbil a vůbec nevadil mi přepych v podobě neplánované návštěvy Přepych.
Výlet na jižní Moravu /14. 05. 2011/ aneb Epopej Moravanům - Slavii slávistům!!
V sobotu započal jsem své cestování z Trutnova až autobusem v 05,20 hod., nicméně o pět a čtvrt hodinu později - po 249 kilometrech cestování autobusem a hlavně po železnici a po čtyřech přestupech - vystupoval jsem z vlaku až na jižní Moravě dokonce téměř 30 km jihozápadně od jejího centra Brna - na železničním nádraží v Moravském Krumlově.
Mustangové ve volné přírodě opouštějí spasené pastviny a vydávají se hledat čerstvou trávu do značných vzdáleností. Husité - když přesvědčili slovem a mečem o správnosti svých myšlenek obyvatele nejbližších lokalit - podnikali své spanilé jízdy /rejsy/ až do Bavor, Rakous a právě na Moravu. Vláďa z Jilemnice pro získávání turistických vizitek pro osmý turistický deník a Maruška z Trutnova pro pátý turistický deník nuceni jsou dobývat pro ten účel stále vzdálenější a vzdálenější kraje. Mně sice pro můj třetí turistický deník postačí jezdit takořka za humna, nicméně z touhy spatřit něco nového velice rád jsem se k nim pro tentokráte připojil.
Vystoupit na železničním nádraží v Moravském Krumlově neznamená ještě však ocitnout se v Moravském Krumlově samotném, turistický směrovník hnedle u nádraží je nemilosrdný - do centra města ukazuje vzdálenost 2,5 km, po silnici jednodušším terénem se tato vzdálenost navyšuje až takměř na 4 km, město a přepravci však na své obyvatele myslí natolik, že například za sobotní ráno a dopoledne odjíždí odtud autobus na náměstí hned sedmkrát, také na právě dorazivší vlak byl připraven přípoj - nikoliv ovšem pro naší trojici. Oprávněný předpoklad, že v sobotu jsme toho i beztak neměli příliš nachodit, nebyl jedinou příčinou, proč jsme se dobrodiní autobusu vzdali a proč místo toho obrátili jsme své kroky po modře značené turistické cestě ve směru východním nejprve po silnici. Zdaleka viditelný kříž pak uvozoval druhou příčinu našeho moudrého rozhodnutí, od něj turistické značení svedlo nás doprava k vysoké čtyřposchoďové stavbě obdélníkového půdorysu se čtyřmi věžemi na každém rohu - raně barokní kapli sv. Floriána, jíž dal zbudovat kníže Antonín Florián z Lichtenštejna po velkém požáru v r. 1690, který neblaze dokončil dílo zkázy, jež předtím započalo drancováním města Švédy a jež hned na to pokračovalo morovou epidemií. A vskutku nad průčelím mohutné kaple ve výklenku umístěném v jejím štítě patrna byla socha muže v levé ruce třímajícího korouhev a pravou rukou z nádoby vylévajícího vodu - svatého Floriána.
Kaple nacházela se v těsné blízkosti hrany prudkého holého srázu, jen zřídka zarostlého keříky, z níž otevřel se nám jedinečný pohled na město Moravský Krumlov. Odtud z Křížové hory neboli z Floriánku nemohly uniknout naší pozornost tři nejvyšší budovy - dominanty města, jež měli jsme zakrátko poznat - kostelů sv. Bartoloměje a Všech svatých a zámku. Do města sestupovali jsme ovšem poněkud stranou, zalesněnou částí kopce, v závěru podél úzké stužky potůčku, jenž místy zakusoval se mezi dva protilehlé svahy, z nichž po úbočí pravého svedla nás již prudším klesáním cesta až na rovinku k mostku přes říčku Rokytku. Za ní po další zalesněné stezičce již krátce vystoupali jsme definitivně do zastavěné části města a hned vzápětí ke kostelu sv. Bartoloměje, s jehož vysoké věží stavebně souvisí budova radnice.
Náměstí T. G. Masaryka podléhalo rekonstrukci, sympaticky působila omluva stavebníka na ceduli za omezení provozu. V další rozkopané ulicí Zámecké minuli jsme budovu prodejny textilu, na které na obvodu reliéfu smírčího kříže zvěstováno jest, že r. 1613 na tomto místě byl zavražděn rychtář Jiřík Hanzlů Janem Mauricem - asi nějakým frustrovaným voličem. V dolení části ulice již v dohledu zámku nepřehlédli jsme informační středisko, ve kterém jsme si zakoupili dvě turistické vizitky - jedna z nich váže se ke kapli sv. Floriána, druhá k zámku.
Zámek nejprve obešli jsme na jihu pokračováním ulice Zámecké a vkročili do části zámeckého parku zvané Horní park, odkud se nám opravovaný zámek nabídl k fotografování nejvhodněji. Posléze prošli jsme hlavním vchodem dovnitř s původním záměrem získat zde razítko. Nakonec díky Vláďovi změnilo se naše počátečné váhání v rozhodnutí nejsprávnější.
jiná romantičtější pověst praví, že kaple sv. Floriána byla vybudována na počest toho, že na samém okraji srázu nad městem podařilo se zastavit splašené koně s kočárem knížete, ale její zasvěcení patronu hasičů a ochránci v nebezpečí ohně přisvědčuje opravdu spíše reakci na zničující požár ve městě. Foto: L. Šlosar
z hrany svahu návrší Floriánek je pohled na Moravský Krumlov natolik dech beroucí, že kdyby se mi až tady podařilo zastavit splašené koně a kdybych na to měl, kapli bych tu asi nechal postavit taky. Foto: L. Šlosar
ačkoliv na občas taky na politiky laji, přece jsem rád tomu, že není důvodů stavět smírčí kříže jako v Moravském Krumlově z důvodu jejich pobití, zvláště jde-li - jako v tomto případě - o politika komunálního /rychtáře/. Foto: L. Šlosar
půjde-li běh věcí dále svým předpokládaným nemilosrdným vývojem, budou jednou v Moravském Krumlově vzpomínat na Slovanské epopeje pomocí fotografie poutače, stejně jako my slávisté na 1. ligu z řídnoucích vzpomínek. Foto: L. Šlosar
v zámeckém parku spočinulo zálibně oko poutníkovo na svěží zeleni a pestře zbarveném větvoví stromů. Foto: L. Šlosar
také moravskokrumlovský zámek byl opravován, takže bylo jej možno v celkovém pohledu nerušeně pozorovat toliko ze strany zámeckého parku. Foto: L. Šlosar
Prohlídka v ceně 100 Kč, jistě srovnatelné s jinými podobnými, leč palčivé s ohledem na dosud vynaložené a ještě očekávané jízdné, stála skutečně zato. Do srpna letošního roku je tu vystaveno 15 z cyklu 20 velkoplošných obrazů Alfonse Muchy - rodáka z nedalekých Ivančic - z české a slovanské historie. Na počátku výkladu zvěděli jsme mnohé ze života autorova, mimochodem i to, že na jeho smrti měl nepřímý vliv i výslech gestapa /těm velkopanským hochům opravdu nebylo nic svaté/. Později výklad zaměřil se na smysl všech vystavených obrazů, rozmístěných do tří místností, dvou souvisejících v poschodí a jedné v dolení části v kapli. Jako laik obdivoval jsem nejen práci malíře se světlem /na jedné straně Kreml v mlze, na druhé straně třeba zářící okno na obraze s rozkaceným a židli kácícím Jiřím z Poděbrad.
Cyklus obrazů je totiž dokladem toho, že vynikajícího malíře nedělá jen zručná ruka, ale také schopnost dát obrazům koncepci, hlubší myšlenku, a pikantnosti obrazů pak přidávají různé šifry v podobě zakomponovaných známých i současných postav /na jednom objevuje se Mucha jako sedmnáctiletý/, což namnoze vede ke spekulacím: Je vousatý muž v beranici na již vzpomenutém obraze ze zrušení nevolnictví v Rusi Lenin či nikoliv? Kdo jsou politici na obraze z pod slovanské lípy? Která z postav je Jára Cimrman?. Při prohlídce odolal jsem se několikráte pokušení porušit zákaz fotografování, příležitost by byla, ale měl jsem pocit, že monitorují nás kamery, a nechtělo se mi porušit příjemnou atmosféru pohlídky trapným incidentem.
Sympatické komorní prostředí zámku a představa, že od srpna 2011 bude Slovanská epopej v Praze toliko jednou z mnoha jejích zajímavostí a že místnímu zámku nezbude zhola nic, způsobily, že chtělo se mi - ač to mám do Prahy blíž - se starým Francem ze Slavností sněženek nahlas zahřímat: "Po lidsku, ne podle práva! Podle lidskýho rozumu ten kanec, totiž ta epopej patří Moravskému Krumlovu. No, to musí každej uznat!" Co člověk plachý nakonec pocity své ovládl jsem a vyjádřil je toliko do návštěvní knihy slovem neotesaným, jež nyní v klidu vyznělo by takto: "Po zajímavé prohlídce doprovázené erudovaným výkladem chce se mi zvolat: Slovanskou epopej Moravskému Krumlovu stejně jako Slavii opravdovým slávistům"!!
Nejen zmíněným emocím, ale i žízni ulevili jsme vzápětí, ve druhém případě již v restauraci Oáza, do které ze sousedícího zámku doprovodil nás zpěv jakéhosi sboru. Nato ulicí Palackého přesunuli jsme se ke kostelu Všech svatých, jenž obešli jsme zprava a na hřbitově těsně pod ním vlevo od cesty Vláďa nalezl poněkud zrezavělý dřevěný kříž, jenž připomíná zdejší pobyt pruských vojsk v roce 1866, byť nápis na něm věnován je toliko Hermannu Glaserovi, jenž ve 23 letech svého života v květnu 1866 ukončil svou pozemskou pouť zřejmě na choleru.
Ani zde však naše objevy v Moravském Krumlově nedospěly ku svému završení. Již na cestě do města zaujalo nás na úpatí Floriánku, jehož impozantnost nyní oceňovali jsme před sebou, povídání o Čertově kameni, v němž hluboké mohutné otvory vyvolaly pověst o tom, že zanechal je čert, když kámen odhodil ve vzteku po zjištění, že vysvěcením jím cílené osoby na kněze přišel o oběť, jež mu předtím byla přislíbena - ovšem z nevědomosti. Kámen nalezli jsem opravdu při cestě nazpět, stačilo sledovat naučnou stezku, jež v prudším stoupání odchýlila se od modře značené cesty toliko na několik málo metrů doleva.
kříž z války roku 1866 situován je na hřbitově nedaleko kostela Všech svatých. Foto: L. Šlosar
po smrti knížete Karla I. Boromejského nechala jeho manželka Marie Eleonora v r. 1789 postavit v blízkosti kostela Všch svatých hrobku, do které byli pochováváni další zemřelí členové rodu moravskokrumlovských Lichtenštejnů. Foto: L. Šlosar
při pohledu na strmý svah návrší Floriánku docenili jsme impozantního vzhledu kaple sv. Floriána. Foto: L. Šlosar
balvan, jenž dle pověsti měl mrštit cholerický čert ve vzteku nad tím, že mu unikla vyhlédnutá oběť, nalezli jsme tak, že odspoda nesledovali jsme modré turistické značky, nýbrž pokračovali jen několik metrů vlevo po naučné stezce. Foto: L. Šlosar
Počasí toho dne předvedlo několik prudkých zvratů od jasné oblohy nad ránem, po její zatažení a posléze novém jejím pokrytí modří, právě na zpáteční cestě na nádraží v Moravském Krumlově kol hodiny druhé odpolední zvrtlo se v drobný déšť.
Ten doprovázel nás rovněž při dvou a půlhodinovém pobytu v Brně, jenž uvozen byl zakoupením šesti turistických vizitek v informačním centru ve staré radnici, kde v průjezdu počíhal si na nás u stropu nějaký drak, naštěstí když dozvěděl se od nás, že dva pocházíme z "družebního" drakovského města Trutnova, dále nás již nenapadal a i nadále zůstal zavěšen. V městě, kde chystalo se vše na akci Brněnská muzejní noc 2011, nechtěli jsme tříštit své zájmy na pomíjivé a jepičí cíle, a rozhodli jsme se navštívit toliko Špilberk a Petrov.
Hrad Špilberk - druhdy vojenská pevnost, později vězení - potvrdil hned na počátku druhou svou funkci běloskvoucím pomníkem věnovaným italským karbonářům odsouzeným k smrti. Uvnitř areálu zdrželi jsme se krátce - za účelem razítkování. Nato celý areál obešli jsme až k vodopádům a prohlídku zakončili jsme u pomníku úspěšného obránce Brna z třicetileté války maršála Louise Radouita de Souchese. Výhledy na Brno zastřené byly oparem, naše snaha při jednom z nich v dáli dešifrovat vilu Tugendhat, jejíž návštěvu nám časové naše možnosti nedovolily, nesetkala se s průkazným úspěchem. Zato Špilberk ukázal se co místo jediné, odkud bylo lze zachytit v plné kráse a velikosti vrchu Petrova s katedrálou sv. Petra a Pavla.
Na úpatí Petrova poskočili jsme od války třicetileté k válkám napoleonským, byl jim věnován vysoký obelisk oslavující vítězství nad Napoleonem. Do katedrály sv. Petra a Pavla vkročil jsem v nejlepším úmyslu nefotografovat, uvidím-li u vchodu cedulky se zákazem. U stolku uvnitř přispěli jsme skromnou mincí ve prospěch katedrály a orazítkovali své vandrbuchy. Když obešli jsme zadní část katedrály, mladík od stolku slušně jal se upozorňovat jednoho návštěvníka, že fotografování je zapovězeno, varování tu bylo, ale jinde, než jsem očekával. Nás mladík nechal bez povšimnutí, snad proto, že jsme přispěli, snad proto, že jsme byli na odchodu. Úbočí Petrova ukázalo se co místo jediné, odkud bylo lze zachytit v plné kráse a velikosti Špilberk.
Na zpáteční cestě na nádraží v ulici Františkánské zakončili jsme naši návštěvu jižní Moravy opravdu stylově - v kavárně pojmenované po dalším ivančickém rodáku Vladimíru Menšíkovi, jehož postava vyvedená v životní velikosti, vítala návštěvníky prvního poschodí. Poseděli jsme tu každý při jedné chutné Dalešické 11°, byť každé za 31 Kč, blízko zdi s karikaturami známých osobností, některých dokonce - jako např. Zedníčka a Lábuse i po 30 letech.
v průjezdu Staré radnice v Brně před vchodem do infocentra uskočil jsem před ním na poslední chvíli, nakonec jsme se s drakem domluvili, že rovněž pocházíme z města, kde je symbolem jeho kolega. Foto: L. Šlosar
Louis Raduit de Suches si svůj pomník na úpatí Špilberku pod stejnojmenným hradem plně zaslouží, neb se mu při obraně Brna dávalo velmi málo nadějí, přece však v srpnu 1645 města před Švédy uhájil. Foto: L. Šlosar
vrch Petrov s katedrálou sv. Petra a Pavla bylo lze zachytit v plné kráse a velikosti z úbočí Špilberka. Foto: L. Šlosar
mohutný obelisk na úbočí Petrova byl postaven na počest vítězství nad Napoleonem. Foto: L. Šlosar
vrch Špilberk se stejnojmenným hradem bylo lze zachytit v plné kráse a velikosti z úbočí Petrova. Foto: L. Šlosar
Maruška z Trutnova stojí u Kavárny Vladimíra Menšíka v Brně. Foto: L. Šlosar
Náš sobotní výlet byl ojedinělý v počtu nachozených kilometrů - celkem deseti, v počtu kilometrů absolvovaných v prostředcích hromadné dopravy - na zpáteční cestě jsem si připsal dalších 256 km, i v čase stráveném na cestě tam a zpět kol deseti hodin, v počtu získaných turistických vizitek - osmi, i v útratě přes 800 Kč, největší položku tvořilo jízdné 498 Kč za dopravu, jemuž snažil jsem se ulehčit síťovou jízdenkou IREDO pro cestování mezi Trutnovem a Hradcem Králové, po 100 Kč vydal jsem i za vstupné a za turistické vizitky, dál utrácel jsem jen za čtyři piva. Náš sobotní výlet je tedy pro mě nadlouho i neopakovatelný, ale stál za to.
Šmajd Novoměstskem /07. 05. 2011/ aneb Od pěti skoro k deseti
Na pochody rád jezdím kamkoli, protože každý z nich je něčím zajímavý, ale do dvou míst jezdím obzvláště rád. Tím ovšem vůbec nechci tvrdit, že jinde to dělají špatně, že jsou tam horší, méně přátelští pořadatelé, horší organizátoři atp. Ono to s pochody je jako …. no abych se do toho nezamotal, raději napíšu jako s přáteli. Našinec v životě potká spoustu zajímavých lidí, ale s někým si prostě vyhoví lépe, padne si s ním do oka, i když třeba mine větší osobnosti. V případě lidí je takováto zdánlivá iracionalita důležitá, protože jinak by se lidský svět dělil na ty, kteří mají samé přátele, a na ty, kteří nemají žádné. Ještě stran pochodů: domyšleno do úplného důsledku, obliba toho kterého z nich souvisí často s konkrétními lidmi, kteří se na jeho startu pohybují, čímž se vlastně přirovnání pochodů se sympatickými lidmi nakonec prolne.
Dalším zvláštním důvodem mé - tím pádem mise - na start Šmajdu Novoměstskem do Nového Města nad Metují bylo mé silné nutkání splatit jeden velký dluh trojici skvělých turistů i lidí Jardovi, Milanovi a Milošovi. Více bych se o tom nešířil, neb jsou věci mezi nebem a zemí, napíšu už jen jedno - snad se mi to povedlo.
Jak to občas v některých letech na začátku května bývá, měl letos znovu Šmajd Novoměstskem silného konkurenta, zavinila to Božena Němcová, jež se narodila v nevhodném místě a tím pádem v polovině předminulého století nerozepsala se o Novém Městě nad Metují, nýbrž o Babiččinu údolí, proto také dosti lidí, kteří ještě předtím ráno v hojném množství vystoupili z vlaku ve Velkých Svatoňovicích na start pochodu Babička 2011, podivovalo, že Vláďa z Jilemnice a já v cestě vlakem cestujeme dál. Další údiv vyvolala by možná skutečnost, že Vláďa v Novém Městě nad Metují pokračoval dál autobusem a sám, čtenáře v jeho dohadech dočasně ponechám, aby toto povídání dočtl aspoň před samotný jeho závěr.
Místo s Vláďou na start trasy 35 km vystartoval jsem - samozřejmě po splnění mé mise - se Standou z Hronova, jehož jsem na pochodech neviděl již několik let. Bohužel naše společné putování zprvu nemělo dlouhého trvání. Již poměrně brzy za obcí Spy přestal jsem se zajímat, natož i obávat toho, zda lávky jsou tu v dobrém stavu /skutečně byly/ a údolí Janovského potoka začal jsem posuzovat, z úplně jiného kritéria - z hlediska jeho šíře a hustoty jeho vegetace - pociťoval jsem totiž silnou potřebu jít do dřepu, a vůbec ne proto, abych si odpočinul od chůze. Konečně po mé levici objevil se háječek, a třebaže údolí rozevřelo se na tu stranu jen několik metrů od cesty a přestože nejnižší větve stromů košatily se poměrně vysoko, nebylo již zbytí, v rychlém chvatu zmohl jsem se tolik na příslib, že se Standu pokusím co nejdříve dostihnout.
Naštěstí zdržel jsem se v nepohodlné pozici skutečně krátce a dále po zbytek dne neměl jsem potřebu své extempore znovu opakovat, proto velice podivoval jsem se tomu, že na přehledném silničním úseku za Zákravím jsem Standu postupně před Vanovkou a Ohnišovem před sebou více již nespatřil, nezastihl jsem ho ani na živé kontrole v Ohnišově. Informační cedule nad obcí odkryla mi alespoň jinou záhadu etymologickou. Název Ohnišova pochází od strážních ohňů - kdys zažíhaných to sloupů asi 7,5 m vysokých, obalených slámou a politých smolou. Když bylo potřeba varovat obyvatelstvo před nepřítelem, byl jeden z těchto ohňů zapalován právě na kopci u Ohnišova a jeho jasný plamen byl zdaleka viditelný až z kraje.
Mě na nepatrném stoupání proti toku Ohnišovského potoka spalovala žízeň, přišla mi proto velice vhod voda z Koutecké studánky, nazvané dle nedalekého místa při rybníku, odkud později nastoupil jsem doprava do krátkého prudšího stoupání. V Bystrém neodolal jsem pokušení nahlédnout skrze sklo vchodových dveří do kostela, na hřbitově v jeho venkovním areálu vyhodnotil jsem rody Dyntarovy, Balcarovy a Novotné jako rody ve vsi nejpočetnější.
Posléze klesl jsem do Bysterských Dolů a při stoupání na Nedvězí ku svému překvapení uslyšel jsem za sebou známý hlas - Standa, jenž docházel mě právě, spílal právě nějakému automobilu, jehož příjezd donutil nás na chvíli ustoupit na kraj úzké cesty. Po delším příjemném úseku po kraji lesa klesli jsme posléze na silnici vedoucí do Deštného na kraj obce Šediviny.
Pokyn z itineráře pro nás účastníky druhé nejdelší trasy byl jasný - odbočit po 100 metrech po silnici zpět doleva po žlutě značené cestě ve směru na Dobřany a v rámci samokontroly opsat počet rozcestníků. V něm byl právě - z pohledu nezaujatého - kámen úrazu, neb nalézal se tu rozcestník jediný, ten "náš" s nejbližší kilometráží 2,5 km do Dobřan. Standa jako zkušený značkař tu ovšem očekával "číňana" se čtyřmi rozcestníky a označením místa, protože se tu měly křižovat "naše" původní červené původní značky, jež dále pokračovaly neznámo kam, a žluté značky, jež přišly rovněž neznámo odkudsi.
Standova dlouhotrvající zevrubná analýza celého tohoto značkařského problému byla sice nezpochybnitelná, erudovaná a správná, leč na mě za usilovné chůze měla podobný neblahý dopad jako v knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války na šikovatele Nasákla Švejkův výklad o tom, jak si měl strojvůdce na nádraží v Pečkách zapamatovat číslo 4268 lokomotivy, kterou měl pak odtáhnout do Lysé nad Labem.
každý ze čtyř mostků na Janovském potoku byl v perfektním a bezpečném stavu, moje útroby v té době však nikoliv. Foto: L. Šlosar
Koutecká studánka svými vodami načas ukojila mou žízeň. Foto: L. Šlosar
na hladině rybníka u Koutů u Bystrého zračila se výrazná modř májové oblohy, jež ukápla snad z palety nizozemských mistrů. Foto: L. Šlosar
od Bystrého ukázaly se poutníkovi nejvyšší hřebeny Orlických hor. Foto: L.Šlosar
v Bystrém je toho vidět mnoho - krom jiného i ukázky lidové architektury. Foto: L. Šlosar
jediná směrovka na silnici do Deštného vyvolá dozajista ještě mnoho odborných debat a možná i svolání kongresu světového značení do Jerevanu, kde možná vyvolá roztržku s muslimskými značkaři západní Sahary. Foto: L. Šlosar
Již po dlouhou dobu pociťoval jsem totiž, že neprobudil jsem se do toho nejsprávnějšího dne. Byl to nedostatek spánku po vítězném zápase se Slovenskem na MS v ledním hokeji? Byl to následek bezmezného vzteku, když jsem večer dlouho nemohl najít dvě mapy, jež jsem nakonec na pochodu ani nepotřeboval? Nebo to byl snad důsledek frustrace dlouholetého fanouška z vývoje ve Slavii - naposledy z kontradiktorního chování radikálních fandů, jež zbavilo Slavii nadějí na vítězství v poháru, dále z dlouhodobého obelhávání nás všech fandů a z úplné bezmoci legálně Slavii pomoc a především frustrace z jejích vlastníků, kteří na rozdíl třeba od Abramoviče v Chelsea na zápasech Slavie nepyšní se co její vlastníci, místo toho v anonymitě ji hamižně vykrádají a jako kdysi komunistický ministr Kopecký pohrdají jejími tradicemi a jejími nejvěrnějšími - toť obraz odvrácené strany naší bizarní doby, jejímž jedním z tisíců drobných střípků pohozených po zváleném záhonu tulipánů je například také ukončení ušlechtilé bohulibé včelařské činnosti mým příbuzným - kdosi mu dvakrát poničil odlehlý včelín. Zkrátka a dobře - už téměř od počátku cítil jsem se unavený, těžký, bolela mě kolena a především až patologicky trápila mě žízeň. Sice na rozdíl od šikovatele ze Švejka neměl jsem nejmenší potřebu se složit, ale kolem křížku do Dobřan doputoval jsem co mátoha, za rozcestím Na Krahulci s věčně rozestavěnou obří budovou byl jsem sice schopen při širokých výhledech do kraje rozpoznat na obzoru Zvičinu a pod ní vodní nádrž Rozkoš a poněkud vpravo paneláky České Skalice, ale posléze na silničním úseku za lihuprostými obcemi Janovem, Tisem a Bohdašínem - ještěže tu převažovalo pozvolné klesání - trpěl jsem velice především žízní se všemi průvodními jejími jevy - od okoralých rtů po pocity, že mám v krku struhadlo. Hlavní její příčinou nemohlo být počasí, pod sice téměř bezoblačnou oblohou převážně chladil nás neuvěřitelně studený vítr, na vedro nemohl jsem si v nejmenším stěžovat.
Bohudík po dalším - nyní kamenitém - úseku učinila mým potížím přítrž obec Slavoňov a v ní restaurace U Bětky, kde náš pobyt prodloužil nečekaný příchod Vládi z vlastní trasy z Deštného a v níž tři piva a jedna káva učinily hotový zázrak, aniž bych byl poznamenán stavem sebemenší podroušeností, naopak byl jsem ve svém dalším snažení pozdvižen, pookřál jsem velice a můj stav oproti známému úsloví naopak zlepšil se od pěti až skoro k deseti.
z kraje Šedivin pozvolným stoupáním doputovali jsme ke kříži, od něhož zbývalo do Dobřan dojít již jen po silnici. Foto: L. Šlosar
idylka, jež přímo vanula z pohledu do nitra Dobřan, nenašla vůbec odezvu ve stavu mého těla. Foto: L. Šlosar
lučinatá krajina v Podorličí, v tomto případě za osadou Na Krahulci, byla tak uklidňující a oku lahodící. Foto: L. Šlosar
na snímku, jenž nedokonalý je jako nedokonalý je člověk sám, pozorné oko by přece krom jiného rozpoznat na obzoru Zvičinu, pod ní přehradní hráz Rozkoš a vpravo nejvyšší domy České Skalice. Foto: L: Šlosar
Inicioval jsem proto návštěvu hřbitova u kostelíka na kraji vsi, jenž je památkou UNESCO, ovšem z jiných důvodů. Neuvěřitelný již třináctý rok spočívá tu nezapomenutelná postava turistických pochodů Jarda z Trutnova, ovšem s kořeny z blízkého Mezilesí. Na jinak anonymní hrob s označením rodového příjmení a zmíněného původu navedli mě při mé návštěvě hřbitova na Silvestra roku 1999 hrobníci, nyní byl jsem zvědav, zda tato má zkušenost uspěje v konfrontaci s tím, co o hrobu vědí mí kolegové. Hrob jsme zprvu marně hledali vprostřed levé větší části hřbitova, až napadlo mě skrze mobil proniknout na mé webové stránky na reportáž Pozdravuj ve Slavoňově, hrob podle ní jsme našli a mí kolegové se k mé radosti shodli na tom, že jedná se skutečně hrob identický. Tak jsem Tě, Jardo, přece našli! Spi tu v pokoji!. Škoda že tehdy na začátku června nepozdržel jsi své ruce, on ten život - přes veškeré lamentace - je nádherný, třeba zrovna teď ve sluncem ozářené rozkvetlé krajině, a nakonec je takový, jaký si ho vytvoříme sami svými konkrétními skutky, takový, jaký jej sami chceme vnímat.
Do zčásti zastíněného malebného Klopotovského údolí scházel jsem připadaje si na předešlé poměry vcelku svěží. Zakrátko dorazili jsme tu na živou kontrolu, jež přestože určena byla pro krátké trasy, stále tu úspěšně fungovala. Po ranních zkušenostech vzdal jsem se - ač hladov - zprvu uzeniny v režii pochodu ve prospěch dosud nezaprezentovaného Vládi, později i části obsahu láhve piva, protože mezitím došlo, leč přísný velitel kontroly bývalý předseda pořadatelského odboru, neúprosný kritik, především však poctivý chlapík Jirka z Nového Města nad Metují nestrpěl, aby kdokoliv kontrolou prošel opečenou potravou neukojen, takže i já přece pochutnal jsem si, aniž byl bych později pronásledován následky obdobnými ranním potížím.
Na konci údolí po levici za ohradou náhle vztyčil se v malé obůrce a v plné kráse představil se nám jelen lesní /Cervus elaphus/, osmerák, jenž pravděpodobně nedociloval maximální váhy dvouset kilogramů, nicméně přístřešek s bohatou krmí se mu však k bližšímu přivítání neodbytných voyerů opustit nechtělo. Ve vedlejším výběhu nechtělo se divokým prasátkům pro změnu opustit prostor těsně u dřevěné hradby, asi čekala, že z kontroly přineseme nějakou výslužku. Ptáci pyšnící se bohatým zbarvením v mohutné zastíněné kleci prožívali si svůj každodenní život a o okolojdoucí se příliš nezajímali.
tady na slavoňovském hřbitově snad konečně nalezl jsi klid, milý Jardo, pokud tě tu ovšem neotravuje nějaký odporný paparazzo. Foto: L. Šlosar
dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele ve Slavoňově zařazený do katalogu UNESCO jakoby dohlížel na to, aby nebožtíci na hřbitově pochovaní tu odpočívali nerušeně. Foto: L. Šlosar
pohoda kontroly v Klopotovském údolí přenesla se i oslavence Standu z Hronova /vlevo/ a Vláďu z Jilemnice a nejen na ně. Foto: L. Šlosar
informační cedule na kraji Klopotovského údolí má nepochybně pravdu, z jelena lesního skutečně vyzařuje důstojný majestát panovnika, jenž vládne naší volně žijící zvěři. Foto: L. Šlosar
V cíli opět v hale sokolovny pořadatelé - shodou naši tři milí kolegové - pomalu uklízeli stoly, nakonec přece spokojeni s účastí 209 turistů. Příjemnou atmosféru pochodu vychutnali jsme tu hodinovou svou přítomností.
Spokojené poslední účastníky obou kolidujících si turistických akcí sebral nato postupně vlak Krakonoš a většinu z nich za trvajícího slunečného dne dovezl do Trutnova. Svůj vzestup od pěti k deseti dokazoval jsem své manželce, především však sobě i nazítří, kdy prošli jsme Babiččino údolí a poté na Rýzmburku zdrželi jsme se na psím festivalu Rýzmburský voříšek, nato stihli jsme další vítězný zápas na MS v ledním hokeji s Ruskem.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet do Polska - cyklo /04. 06. 2011/ aneb NA KOLE ZEMÍ ČESKOU I POLSKOU /napsal Jan z Jičína/
Praha - Prčice, ale také odjinud /21. 05. 2011/ aneb DO PRČIC NA DVA ZPŮSOBY /napsali Jan ml. a Lukáš z Jičína/
Babička /07. 05. 2011/ aneb S BABIČKOU NA "BABIČCE" /napsala Maruška Beruška/
Babička /07. 05. 2011/ aneb ASPOŇ V DOHLEDU DÁVNO JIŽ ODVÁTÉHO DĚTSTVÍ /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Polska - cyklo /04. 06. 2011/ aneb Na kole krajinou českou i polskou /napsal Jan z Jičína/
Pohlížel jsem nejednou (lehce závistivě) na cyklisty přejíždějící česko-polskou hranici a v návaznosti na domácí pobyt nad rozloženou mapou navštívily mne myšlenky je napodobit. Podařilo se mi to v sobotu 4.6.2011 za jasného (pro mnohé jedince dosti horkého) dne.
Vycestoval jsem z Jičína vlakem s jízdním kolem o půl šesté sám. (Potomci Alenka a Lukáš opustili město zhruba o hodinu dříve, aby se stali pěšími účastníky „Putování Sázavou“.) Po přestupování v Hradci Králové, Starkoči a Náchodě poděkoval jsem za dobré služby Českým drahám ve stanici Police nad Metují.
Bylo před půl devátou, kdy se mi vlak vzdaloval, až zmizel v tunelu. Pak uvedl jsem svůj bicykl do pohybu. Zamířil jsem po silnici proti proudu Metuje. Ve městě jsem se zastavil u oční kliniky, u kostela Nanebevzetí Panny Marie, na náměstí jsem pohlížel na radnici, osvěžil se léčivým pramenem, navštívil informační centrum a nakoupil potraviny. Postupně tří náhodně kolemjdoucích ptal jsem se pak, která cesta na Hvězdu jest dost šikovná i pro cyklistu; dostalo se tří různých odpovědí, patrně všechny byly správné.
Odjel jsem přes Kluček, z něhož pohlížel jsem zpět k Polici i vyvýšeninám (včetně Ostaše), kolem Hlavňova jsem lesem dojel do dílčího cíle. V chatě na Hvězdě jsem se vůbec nezdržel: byla v 10:30 ještě zavřená. Ušetřený čas věnoval jsem dlouhé zastávce u kaple Panny Marie a pohledům z vyhlídky do Broumovské kotliny a na kopce ji lemující.
Další kilometry jsem zvolil dosti nerozumně: vydal jsem se s kolem strmým srázem, na němž nechybělo skalní schodiště. Za tento nápad jsem se nepochválil, je ale pravda, že zdraví cyklisty ani kola při opatrném sestupu nebylo ohroženo. Na úpatí bylo již dobře, cesta podél lesa a pak mezi poli dovedla mne do obce Křinice, po silnici již byl Broumov nablízku.
Příjezd do města dal přemýšlet o lidech, kteří v tomto výběžku prožijí celý život obklopeni cizí zemí, jejíž hranici nebylo po celá desetiletí možné bez obtíží překračovat. V Broumově všiml jsem si kláštera i řeky Stěnavy, nevyhnul se náměstí a zastavil se v supermarketu. Nebylo mně sice příliš veselo při pomyšlení, že hodiny ukazují málem poledne a měřič vzdálenosti je teprve na dvaceti kilometrech; ale nermoutil jsem se příliš, v přívětivé krajině nehodí se spěchat.
Přes Hejtmánkovice, z nichž pohlížel jsem na Hvězdu i Ruprechtický Špičák, a Meziměstí přispěchal jsem do Starostína, za ním jsem vjel do vlasti Poláků. Pozorný jsem byl v městečku Mieroszów, kde jsem měl odbočit; směrové tabule mne vůbec nepoučily, a tak přišla na řadu komunikace s tamními občany. Byli přívětiví a nasměrovali mne správně. (V těch chvílích ještě jsem zvažoval, vrátím-li se do Čech u Adršpachu, v Královci či ještě dál.)
V kopcovitém terénu nacházely se Laczna a Chelmsko Slaskie, mezníkem pro rozhodnutí stala se Lubawka, kde poseděl jsem v čistém parčíku. Pohled na pohraniční vrch, o němž věřil jsem, že to je Královecký Špičák, byl milý; velikán nedokázal mne však povolat již tady nazpět do rodné země.
Při dalších dialozích s místními jsem si prověřil další trasu poblíž hranic. (Navzdory mnohým kritikům polských silnic musím na tomto místě vyjádřit, že povrch byl velmi dobrý, trekingové kolo si vůbec nestýskalo.) Za vesnicí Bukówka s vodní nádrží projel jsem Szczepanów, Miskowice a Jarkowice. Pak následovalo překrásné stoupání horským prostředím s hlubokými lesy, nadmořská výška přibývala pozvolna promyšleně zaměřenými serpentinami. Křižovatka s jedním ramenem silnice vedoucí směrem na Kowary byla dobrou zvěstí brzkého návratu do Čech.
Pomezní bouda osvěžila mne jedním pivem z Plzně v 16 hodin, kdy měřič ukazoval 80 kilometrů. Jistota, do kolika hodin je počátkem června vidět, potvrdila mou – zatím vratkou – představu dojet si na kole až domů. Přes Malou Úpu a kolem Spáleného mlýna sjel jsem k soutoku obou Úp. Ve Svobodě rozhodl jsem se pro trasu přes Mladé Buky a Rudník.
V Hostinném jsem se krátce zastavil v hospůdce „U Bicana“. Obtížný výjezd následoval před obcí Slemeno. Po Dolní Kalné a Čisté zbývalo ještě stoupání k Horkám u Staré Paky. Kozinec, Zvičina i Kumburk – tedy dominanty nám blízké krajiny, jež vítají nás při návratu z Krakonošova panství – byly na svém místě. Po Nové Pace vydechl jsem si ještě v Kumburském Újezdu a přes Úlibice a Robousy přijel ve 20 hodin do Jičína.
Pohlížet na cyklisty přejíždějící česko-polskou hranici je možné, sám si to zkusit je hezčí… Těch 155 kilometrů, které jsem toho dne ujel, nemusí být podmínkou hezky prožité soboty pozdního jara.
Praha - Prčice, ale také odjinud /21. 05. 2011/ aneb Do Prčic na dva způsoby /napsali Jan ml. a Lukáš z Jičína/
V sobotu dne 21. května 2011 jsme potřetí za sebou absolvovali slavný pochod Praha - Prčice. Naše rodina měla tentokrát dva zástupce: bratry Jana a Lukáše, kteří se však za krásného počasí neshodli na společné trase.
Odjezd z Jičína prvním vlakem 4:17.
Vlak tam: Jičín - Kopidlno - Rožďalovice - Křinec - Veleliby - Nymburk hlavní nádraží - Lysá nad Labem - Čelákovice - Praha Vysočany - Praha Masarykovo nádraží - přesun pěšky - Praha hlavní nádraží - Praha Vršovice - Říčany - Čerčany - Benešov u Prahy - Olbramovice - Votice - Střezimíř (výstup Lukáš) - Tábor (výstup Jan). Příjezd do Střezimíře / Tábora 8:09 / 8:35.
Janova trasa 30 km:
Tábor - rybník Jordán - Stoklasná Lhota - Chotoviny - Pod Starým Zámkem - Borotín - Bonkovice - Střezimíř - Větrov - Červený Újezd - Říkov - Kvašťov - Prčice.
Lukášova trasa 26 km:
Střezimíř - Vestec - Mezno - Černý Les - Starý zámek - Pod Starým Zámkem - Borotín - Bonkovice - Střezimíř - Větrov - Červený Újezd - Říkov - Kvašťov - Prčice.
před Vestcem. Foto: L. Vaníček
rybník za Meznem. Foto: L. Vaníček
Starý zámek. Foto: L. Vaníček
Borotín. Foto: L. Vaníček
olejniny na poli. Foto: L. Vaníček
slunečné odpoledne před cílem. Foto: L. Vaníček
náměstí v Prčici. Foto: L. Vaníček
kyvadlová autobusová doprava zajížděla do Heřmaniček, kde mimořádně stavěly rychlíky na Prahu a České Budějovice. Foto: L. Vaníček
Vlak zpět:
Lukáš: Heřmaničky - Votice - Olbramovice - Benešov u Prahy - Čerčany - Sázava-Černé Budy - Ledečko - Kácov - Český Šternberk - Zruč nad Sázavou - Zbraslavice - Kutná Hora - Kolín - Nymburk hlavní nádraží - Veleliby - Křinec - Rožďalovice - Kopidlno - Jičín.
odjezd z Heřmaniček: 14:34.
Jan: Heřmaničky - Votice - Olbramovice - Benešov u Prahy - Čerčany - Říčany - Praha Vršovice - Praha hlavní nádraží - přesun pěšky - Praha Masarykovo nádraží - Praha Libeň - Poříčany - Nymburk město - Nymburk hlavní nádraží - Veleliby - Křinec - Rožďalovice - Kopidlno - Jičín Odjezd z Heřmaniček: 16:34.
Příjezd do Jičína společně ve 21:29 (potkali jsme se ve stanici Nymburk hlavní nádraží, odkud jsme odjížděli ve 20:04).
Pro cestu do Prčice využili jsme speciální jízdenku Českých drah platnou pouze v den konání pochodu Praha - Prčice, která platila v rozšířeném území Středočeského kraje za 125,- Kč.
Babička /07. 05. 2011/ aneb S babičkou na "Babičce" /napsala Maruška Beruška/
Protože jsem dítko zvídavé a neposedné, domluvila se maminka s babičkou Maruškou, že vyrazíme na šmajd s krosničkou. V desátém měsíci svého věku jsem se tak zúčastnila svého prvního pochodu. Ještě od sebe nerozeznám jednotlivé dni, ale prý to byla sobota .Doma ve Velkých Svatoňovicích se pro maminku a mě zastavila babička z Trutnova. Po půl deváté jdeme na start pochodu. Bylo tam strašně moc lidí, tolik pohromadě jsem jich ještě neviděla. U nějakých stolků dostáváme nějaké papíry - plánek trasy, pohled, samolepku, ale to mě ještě nezajímá. Já dostala bonbon. Jdeme se podívat na poníka a využijeme projížďky na něm, babičku i maminku jsem překvapila, sedím pevně a vydržím celý okruh v sedle. To byla panečku jízda!!
V 9 hod. jdeme okolo rybníčku, já zatím posazená v krosně, koukneme na labutě a jdeme podle takových žlutých znamínek k rybníku - až budu větší, budu vědět, že šlo o turistické značky a že ten rybník se jmenoval Batňák. Stavíme se na hřbitově a potom stoupáme k lesu /Zádušnímu/, kde začíná les pohádkový, napřed je tam jedna postavička, nějaká paní v bílém, vůbec jsem se jí nebála, uvidíte to na obrázku. Pokračujeme okolo perníkové chaloupky, jeje, ten perníček byl dobrý!!.
Konečně mě maminka a babička nechaly chvíli ťapat, už mě to v té krosně nebavilo. Ukazují mi obrázky na stromech, pak plníme další úkol, na který nás zvou tři čarodějky - hod šiškou, přeskok přes vodu atd, paráda.
Docházejí nás rodinky s dětmi, ale žádné není tak malé jako já heč!. Vyjdeme z lesa, tady nás vítá hasičské auto s pořadateli a zve na malé občerstvení - koláčky /až budu znát cenu peněz, budu vědět že byly za 5,- Kč/, napily jsme se, aby nebyla žízeň a babička s maminkou i já, dostaly nějaké kontrolní razítko do plánku.
Na lavičce jsem dostala přesnídávku k svačině, určitě jsem si ji zasloužila, ale nemám moc klidu na jídlo, jako jsem zvyklá doma. Pak se vydáme směr Tři lípy, dále po silnici kousek, dojdeme až na nějaký kopec, prý Kvíčalu, kde čeká další kontrola - jako ostatní děti něco namaluji a babička musí dokonce uplést kousek šály, za to dostala hezký obrázek.
Tu se najednou objeví tři staré nablýskané vozy - prý škodovky, nějaké motorky v dobovém vzhledu, prostě přehlídka Veterán vozů. Z Kvíčaly odbočíme do lomu kde na nás čekají víly, a moje mamka jako ostatní předvádí, jak se dřív pralo prádlo, máchá je a věší, pak mě fotografují a za zatáčkou je poslední občerstvovací kontrola, babička s mamkou i mě dají další pěkné razítko, až budu trochu větší, určitě je budu taky sbírat. Babička a mamka si mohou opéct buřtíka, ale místo toho si se mnou vyzkoušejí přelézt lávku a slaňovat. Společně jdeme nakrmit ovečky a kolem trafostanice a Amaňáku se vrátíme zpět do cíle.
Je 11 hod., pěkně teploučko. Každá dostaneme diplom, já svůj úplně první, ale teď se těším ještě jednou na poníka, babička zjišťuje, jaká byla účast, pořadatelé právě sčítají, prý 1 212 lidiček, ale mě naštěstí tohle číslo nic neříká, prý je to hrozně moc lidí. Rozloučíme se a spěcháme domů na oběd,nemám ani velký hlad, ale blíží se polední klid.
Byl to krásný májový pochod, moc se mi líbil. Určitě brzo zase vyrazím na nějaký dětský pochod.
mamka, Eliška a pohádková postava na kontrole dětské trasy. Foto: M. Vrabcová
pro perníček u ježibaby. Foto: J. Šretrová
mamka a Eliška na kontrole dětské trasy. Foto: M. Vrabcová
mamka s Eliškou. Foto: M. Vrabcová
auta - veteráni na Kvíčale. Foto: M. Vrabcová
Eliška na poníkovi v cíli. Foto: J. Šretrová
Z roztomilé dětské řeči, pohybů i gest desetiměsíční Elišky vyrozuměla, něco si domyslela a do nudné řeči dospělých převyprávěla babička Maruška
Babička /07. 05. 2011/ aneb Aspoň v dohledu dávno již odvátého dětství /napsal Jan z Jičína/
Rychlík "R 849 Úpa" spojující hlavní město s Trutnovem uháněl v sobotu 7.5.2011 ranním Podkrkonoším ozdobeným modrou oblohou, čistou zelení i žlutými plochami řepkových polí. V jednom z jeho kupé vezlo se pět příslušníků naší rodiny, kteří rozhodli se prožít květnový den na pětadvacetikilometrové trase pochodu BABIČKA 2011, jehož 36. ročník pořádala TJ Sokol Velké Svatoňovice. Když shledali jsme během domácí přípravy, že trasa 25 km nemá start a cíl ve stejném místě, zvolili jsme přepravní variantu zaparkovat auto v České Skalici a čas 8:33 až 9:04 (jenž se díky párminutovému zpoždění malinko posunul) prožít ve výše uvedeném vlaku.
rychlík "R 849 Úpa" přivezl turisty do Velkých Svatoňovic. Foto: A. Vaníčková ml.
Od nádraží velkosvatoňovického nemuseli jsme složitě bloudit či doptávat se, kde se nachází místní hřiště: desítky cestujících turistického vzhledu zamířily rychlým pohybem do městečka. Cestu na start přerušili jsme krátkou zastávkou v místní samoobsluze. Po její návštěvě (sám jsem nevkročil dovnitř) překvapili mne synové otvíráním hnědé láhve z místně příslušného pivovaru, o jejíž obsah se bratrsky podělili. Nevyčítal jsem. Dodatečně obchod jsem nenavštívil, ačkoliv v turistických reportážích (nejen) z Podkrkonoší nejednou chváleno jest "nakopnutí" jedním pivem.
Vlídní pořadatelé odbavili nás asi v 9:45. (Pro velkou frontu u pípy jsem v tom čase pivu "Krakonoš" zatím svou úctu nevyjádřil.) Na cestu vydali jsme se od startu po silnici kolem malého (leč nepřehlédnutelného) rybníčku a místní komunikací dostali jsme se k rozcestníku turistických značek. Z nich dle itineráře zajímala nás pouze žlutá. Po chvíli objevil se rybník Batňák, u něhož sedícím rybářům procesí turistů zjevně nevadilo. To byli jsme již v Zálesí - místní části obce Batňovice, kde čekalo nás krátké stoupání ke kostelu sv. Bartoloměje. Vydatnější stoupání následovalo lesem za vsí. Cesta několikrát prudce změnila směr, krajina se trochu otevřela, což vyprovokovalo nás směrovat své pohledy k Jestřebím horám i vzdálenějším krkonošským vrcholům. Zas vstoupili jsme do lesa a po překonání vyvýšeniny Na Vartě sešli jsme do Úpice. Kromě kontrolních povinností zaskočil jsem do místní nápojky pro lahvovou trutnovskou desítku, kterou otevřel jsem si na cestu.
na startu pochodu Babička 2011. Foto: A. Vaníčková ml.
bezejmenný rybníček ve Velkých Svatoňovicích. Foto: A. Vaníčková ml.
mladý rybář u rybníku Batňák. Foto: A. Vaníčková ml.
Zálesí - místní část obce Batňovice. Foto: A. Vaníčková ml.
ohlédnutí z Jestřebím horám. Foto: A. Vaníčková ml.
Z města stoupali jsme do kopce k dalšímu lesu, za nímž měla stanoviště druhá kontrola - Krákorka. Stánky s opékanými klobásami a točeným (opět trutnovským) pivem nezůstaly po sedmi kilometrech bez našeho povšimnutí. (Pro další vlastní pitný režim uzavřel jsem na místě samotném se synem Janem dohodu, že po pochodu bude řídit auto on; poté nechal jsem si načepovat malou jedenáctku.) Během dalších stovek metrů loučily se s námi blízké Jestřebí hory se Rtyní pod nimi ležící, lesem přišli jsme k lokalitě U Devíti křížů. Následoval úsek rozsáhlým lesním komplexem, v němž cesta klikatila se a nadmořská výška ubývala. Po necelých třech kilometrech již na sebe v údolí upozornila Úpa. Přes ni přecházeli jsme po Boušínské lávce na 13. kilometru kolem 14 hodiny.
Lukáš, Alenka, Jan, Alena a Honzík z Jičína na Krákorce. Foto: neznámý kolemjdoucí
Od té chvíle bylo třeba vnímat pouze značku červenou. Lesem vystoupali jsme do Boušína, od kostela Navštívení Panny Marie zamířili jsme zas do údolí Úpy. U Slatinského mlýna - stanoviště třetí kontroly na 16 kilometru - zařadili jsme delší přestávku, u stánku občerstvili se manželka i synové nápoji nealkoholickými, já zůstal jsem u (nejen toho dne osvědčené) značky "Krakonoš", kterou okusila i dcera Alena. Pak dlouhé kilometry kolem klikatící se řeky, kterou přecházeli jsme po mostě Červeném i Bílém, přivedly nás k nejnavštěvovanějším místům Babiččina údolí: Viktorčinu splavu a Starému bělidlu; především ale působivé Gutfreundovo sousoší "Babička s dětmi" probudí v nejednom kolemjdoucím touhu ohlédnout se za dávno již odvátým bezstarostným dětstvím. Po průchodu parkem zámku ratibořického povšimli jsme si i Loveckého pavilonu.
živo bylo i na kontrole u Slatinského mlýna. Foto: A. Vaníčková ml.
sourozenci z Jičína odpočívají na břehu Úpy. Foto: A. Vaníčková ml.
Viktorčin splav. Foto: A. Vaníčková ml.
Babička s dětmi. Foto: A. Vaníčková ml.
zámek Ratibořice. Foto: A. Vaníčková ml.
Zbývaly již jen necelé tři závěrečné kilometry do České Skalice. Prošli jsme několika ulicemi a po nahlédnutí do kostela Nanebevzetí Panny Marie stanuli jsme po 17. hodině u Muzea Boženy Němcové, kde obdrželi jsme diplomy. Budou připomínat, že o první květnové sobotě absolvovali jsme za krásného počasí pochod v krajině kolem Úpy - ne náhodou nazvaný BABIČKA 2011.
Božena Němcová v České Skalici. Foto: A. Vaníčková ml.
Muzeum Boženy Němcové - cíl pochodu. Foto: A. Vaníčková ml.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz