24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Tour de Poděbrady /13. 05. 2006/ aneb LABE - JISTOTA A PROSPERITA
Babička /06. 05. 2006/ aneb KOLONOSKOPIE BABIČKY
Hadařská pětadvacítka /29. 04. 2006/ aneb NEDALO SE ZŮSTAT DOMA
O Žižkův štít /22. 04. 2006/ aneb NASÁVÁNÍ
Jarní třicítka /15. 04. 2006/ aneb DĚTSKÝMI KRŮČKY
…. a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel - úvod s archívem reportáží mých přátel
Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem /08. 04. 2006/ aneb JAK JSME POCHODOVALI Z LOMNICE DO LOMNICE /napsala Máša z Vrchoviny/
Plnění OTO Královédvorsko /11. 03. 2006/ aneb POCHODOVÁNÍ V ZIMNÍM APRÍLU /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Tour de Poděbrady /13. 05. 2006/ aneb Labe - jistota a prosperita
Pro uplynulou sobotu jsem zvažoval účast postupně na pěti pochodech. Když zvítězilo kritérium podívat se někam dál od Trutnova, uvízly nakonec v užším nominačním sítu pochody v Poděbradech a v České Třebové. Srdce velelo jet do České Třebové - trasy tu byly vedeny atraktivní krajinou, rozum hlasoval naopak pro Poděbrady - nemusel bych vstávat tak brzo a domů se vracet tak pozdě. Nakonec zvítězily obě složky mého "ego" - rozum proto, že jsem rozjel do Poděbrad, a srdce proto, že známý slogan praví, že "Na srdce jsou Poděbrady".
Díky dobrému autobusovému spojení trvajícímu necelé dvě hodiny jsem přibyl do Poděbrad před osmou hodinou. Protože se rodil slunečný den - další ve sledu dní předešlých, shodil jsem hned v zámeckém parku golfky a pokračoval dále v šortkách. Na mostu přes Labe zbrzdilo mé kroky hvízdání, dohonil mě Jirka z Turnova, který měl ještě delší přestávku v pochodech a dokonce trpí zčásti podobnými potížemi jako já - bohužel ve větší intenzitě.
Poté, co Jirka na kraji Kluku počkal na své kolegy, odbočil jsem na křižovatce rušné silnice E 67 na Kolín omylem doleva a silniční nadjezd, který jsem měl dle itineráře překlenout, jsem spatřil po své pravici a na něm Jirku s velkou skupinou dalších účastníků pochodu, kteří mé tápání sledovali "on-line" a máváním vábili mě zpět. Po potupném návratu jsem celou grupu sledoval podél silnice a pak ještě v lese slujícím Bor, kde mi definitivně před půl desátou zmizela u odbočky k památníku protifašistického odboje, jehož návštěvu jsem si nenechal ujít, protože celou nejdelší trasu 32 kilometrů pochodu jsem pojal vlastivědně. Kamenná mohyla a obdélníková zídka s poněkud poničeným nápisem u prvního slova nachází se dvěstě metrů od cesty a byla zbudována v roce 1973 na místě bunkru, ve kterém se ukrývali na konci války vězňové z koncentračního tábora Osvětim, kteří uprchli z vlaku smrti blízko Velimi. Jeden z nich - Epstein Hänkel polské národnosti - tu bohužel zahynul a byl v bunkru pohřben.
památník protifašistického odboje v lese zvaném Bor blízko Sokolče. Foto: L. Šlosar
Nato vyšel jsem z lesa a vedle zchátralého pěšího nadchodu překročil jsem kolejiště zkušebního železničního okruhu Výzkumného železničního ústavu. Velký zkušební okruh má celkovou délku 13,2 km a umožňuje vozidlům prohánět se tu rychlostí 180 km/hod., za jistých okolností i rychlostí dvousetkilometrovou. V obci Sokoleč rozkládající se uprostřed okruhu jsem se před desátou znovu na chvíli odchýlil od trasy - tentokráte dobrovolně. Proti škole nalezl jsem památník obětem světových válek s výčtem místních občanů padlých a či v legiích bojujících za 1. světové války. Mě však zajímala především jeho součást - památník místního slavného rodáka - "Krále vzduchu" Františka Nováka. To byl vynikající letec-akrobat, držitel Československého válečného kříže 1939, který v letech 1928 - 1939 posbíral četné trofeje ze závodů v letecké akrobacii a který byl po okupaci vlasti přijat do svazku francouzského letectva a v jeho rámci vedl výcvik československých stíhacích letců. Do vlastních bojů se však již nestihl osobně zapojit, protože onemocněl zákeřnou chorobou, na kterou v roce 1940 skonal.
část památníku obětem 1. a 2. světové války v Sokolči s památníkem Františka Nováka. Foto: L. Šlosar
Dokončil jsem nato pravotočivý pohyb obcí až na její okraj a dostal se tak znovu na zeleně značenou cestu. Za obcí spatřil jsem v dáli po své pravici nad červenou oprýskanou střechou kopule budovy velimské čokoládovny kopec Bedřichov, jenž udával přibližný cíl mého dalšího putování. Do Velimi musel jsem však absolvovat oblouk po nudné silnici přes Klípec, v tu chvíli se začalo měnit počasí, zvedal se vítr a obloha ztrácela svou původní modř. Těsně za Velimí mezi větvemi stromů někdo na mě číhal, hned jsem ho odhalil - kujóna jednoho, byl to Vladimír Železný na bilboardu jeho strany Nezávislých demokratů s výsměšným nápisem: "Vždy o krok před ostatními" - to jednomu ostatnímu přijde líto, zvláště když aspoň od Sokolče šlape naplno. I zrychlil jsem ještě více a nechával jsem bilboard stále více a více kroků aspoň za sebou.
Brzy za bilboardem učinil jsem však po jedenácté hodině poslední nejkratší odbočku toho dne a vpravo od silnice jsem vstoupil do jakéhosi kráteru, který byl v přední části zaplněn březovím a vzadu vodní plochou pod obnaženými skalami. Vstup uvozoval jen prostý nápis "Přírodní památka", takže jsem v tu chvíli nevěděl, že se jedná o Skalku - naleziště zkamenělin křídové fauny a geologické formace křídových hornin. Více než vrchem Bedřichovem těsně po mé pravici byl jsem pak zaujat blížící se žlutavou věží kostela přede mnou, neb jako stálý účastník Vánočního pochodu v Kolíně jsem věděl, že před ní nachází se v Nové Vsi restaurace dle názvu vsi pojmenovaná Novoveská. Během půlhodiny jsem tu pak do sebe zvrhl dvě piva, pozřel chutnou česnečku a získal do svého v pořadí již jedenáctého vandrbuchu první razítko.
naleziště Skalka u Velimi s jezírkem pod obnaženými skalami. Foto: L. Šlosar
Posléze jsem pokračoval, když jsem na jednom místě málem omylem z cesty doleva sešel, k osadě Klavary. Před ní jsem se napojil na zeleně značenou cestu a na jednom rozcestí zaváhal nemoha najít cestu dál. Dva cyklisté, jimž jsem se málem předtím při rozcestníku u Klavar připletl pod kola, vynořili se tu naštěstí znovu jako dei ex machina a společně jsme našli téměř v protisměru pokračování cesty, po níž jsem se po chvíli dostal konečně na břeh Labe, což jsem přivítal hlučným rykem. Ze studia mapy jsem totiž dopředu zvěděl, že stejně jako pro města a obce na jeho břehu je Labe zárukou prosperity, pro mě bylo jistotou, že se po jeho břehu s jedinou odchylkou dostanu zdárně přímo až do Poděbrad.
Po delším úseku, kdy jsem se prodíral úzkou stezičkou mezi keři a kopřivovím, ona výjimka nastala v lužním lese, v jehož stinných útrobách lemovaných tu a tam mokřinami byl jsem co chvíli obsypáván komáry. Cesta lesem svedla mě před půl druhou na chvíli od Labe do Pňova, kde jsem nalezl oba cyklisty odpočívající a podivující se, jak brzy jsem po nich došel. S uspokojením jsem zjistil, že následující modře značená cesta do Poděbrad je uvozena opravdovým turistickým rozcestníkem, nikoliv bilboardem, z něhož by mě nad modrou směrovkou vypůjčenou od KČT nějaká usměvavá parta marně lákala, abych v červnu volil právě ji. Stálo mi proto za to zastavit se na čtvrt hodinu na další pivo v hospůdce zdobené uvnitř sportovními poháry místního sportovního klubu, nejen proto, že jsem měl časový průběh pochodu plně pod kontrolou, ale také proto, že začalo na kratičký čas mírně pršet.
stezka na břehu Labe se místy ztrácela mezi travinami a křovím. Foto: L. Šlosar
lužný les s jezírkem u Pňova. Foto: L. Šlosar
Za druhou částí "dvojobcí" Podhradí zažil jsem sympatickou, byť možná banální příhodu, jež mě aspoň na chvíli vytrhla z reality předvolební uměle podněcované společenské vzájemné nenávisti. Potkal jsem sympatického šedovlasého vousáče s károu na celou šíři cesty, chystal jsem se uhnout, on mě však předešel, a když jsem poklusem zrychlil, aby příliš nečekal, vybídl mě, abych nespěchal. Za mohutným silničním mostem mě oba cyklisté dojeli, ale nepředjeli. Cesta v oněch místech byla pokryta hlubokými písčinami dokládajícími, že začátkem dubna byla při povodních zcela zaplavena. Když jsme společně za dočasného dohledu cestujících právě proplouvající lodě Jiří poměrně dlouhé pásmo naplavenin překlenuli, cyklisté mě opustili již natrvalo. Já jsem pak znovu osamocen postupně minul další most veřejnosti nepřístupný a zdymadlo, konečně se dostal na onen most, kde jsem se ráno potkal s Jirkou, přes náměstí a již přeplněným lázeňským parkem dospěl jsem šťastně po půl páté do cíle opět u nádraží a jako jeden ze 102 účastníků obdržel jsem tu v režii pochodu sušenku a pomerančový džus v krabici.
loď Jiří majestátně pluje kol břehu Labe, na jehož okraji jsou písčiny dokladem nedávných záplav. Foto: L. Šlosar
cestu po louce na břehu Labe zčásti zaplnily naplavené písčiny, jimiž se obtížně brodili cyklisté a chodci. Foto: L. Šlosar
Když jsem okolo páté čekal na autobus a Poděbrady zrovna zkrápěla další přeháňka, nohy omlácené z četných silničních úseků jinak lehké zcela rovinaté trasy mě již docela slušně bolely a vlivem aktivního působení hmyzu, jehož populace byla posílena záplavami, mě navíc nepříjemně svědily a pálily. Přece jsem se již definitivně přestal trápit pochybnostmi, zda jsem přece neměl zvolit jiný pochod s atraktivnějšími a náročnějšími trasami, a obě znesvářené složky "ego" v mém nitru se konečně shodly na tom, že úplně nejdůležitější je, že jsem nezůstal doma a že se mi pochod líbil.
Babička /06. 05. 2006/ aneb Kolonoskopie Babičky
Mé smutné loučení s dálkovými pochody - za pochmurného počasí a neúčasti mé "parťačky" - proběhlo v tichosti předminulou sobotu na Hadařské pětadvacítce. V úterý mě totiž čekaly kolonoskopie a gastroskopie, z nichž jsem obavy. Metry hadiček neodhalily naštěstí v mém těle nic vážného. Můj veselý návrat na dálkové pochody - za slibovaného slunečného počasí a účasti mé "parťačky" - měl proběhnout minulou sobotu na Novoměstském šmajdu na trase 35 km. "Parťačka" však opět účast nečekaně odřekla. Člověk stresovaný nějakou nečekanou událostí má sebezničující tendence - vrhne se po otrušíku, zpije se samohonkou či předávkuje se kokainem. Také já jsem se chtěl ve svém zklamání "zrušit", ale stylově. Zvolil jsem si proto absolvování první své letošní "padesátky" na trase pochodu Babička. Vzniklá reportáž je strohým záznamem průběhu nejdelší trasy tohoto pochodu. Je to vlastně taková kolonoskopie Babičky.
04,15 hod. - nechávám se probudit budíkem - v důsledku sledování pátečního večerního hokejového zápasu Lotyšsko - ČR /1-1/ nepříliš vyspalý.
05,11 hod., 05,18 hod. - postupně nastupuji do vlaku na zastávce Trutnov - Zelená louka a na hlavním nádraží v Trutnově. Ve vlaku posnídám mléčnou rýži a sladký rohlík.
05,35 hod. - vystupuji z vlaku ve Velkých Svatoňovicích s dalšími sedmi účastníky pochodu.
05,50 hod. - přicházím na start na hřišti. Pořadatelé se scházejí v hojném záviděníhodném počtu, probíhají poslední přípravy. Zaprezentuji se. Vážím se na digitální váze - i bez větrovky a v kraťasech se na displeji objeví děsivé číslo 81,35 kg.
06,15 hod. - startuji, za rybníčkem se vybírám po proudu Markoušovického potoku a po několika metrech přicházím na žlutě značenou cestu.
06,30 hod. - procházím kol batňovického kostela, jehož zdi začínají zlátnout v rodícím se slunečném dni. Proti mně přes silnici tyčí se hrozivě kopec Varta.
06,40 hod. - s přerývavým dechem vysupěl jsem na Vartu na ono místo, kde se cesta zatáčí v ostrém úhlu doprava do polí.
07,00 hod. - jsem na první kontrole před prodejnou CykloBárta v Úpici. Pár, který šel od startu těsně za mnou, octl se přede mnou - šel do Úpice po silnici. Zjišťuji, že mi zbývá poslední volná strana vandrbuchu. Dál pokračuji rovněž poctivě dle itineráře - kolem Osnada i Juty. Konečně dostávám správný timing. V osadě Krákorka odmítám nabízené občerstvení zřízené ad hoc.
pohled na batňovický kostel z Varty - z oněch míst těsně u břízek - byl odměnou všem, kdož místo nudné silnice podstoupili jedno z mála stoupání pochodu. Foto: L. Šlosar
07,45 hod. - jsem na druhé kontrole u motorestu U Devíti křížů - jako druhý z chodců. Deset minut tu popíjím lahvové pivo, jež málem zapomenu zaplatit.
kontrola u motorestu U Devíti kříži, u níž mi zachutnalo mi pivo natolik, že jsem ho málem zapomněl zaplatit. Foto: L. Šlosar
08,45 hod. - přecházím boušínskou lávku rekonstruovanou v roce 1999.
08,55 hod. - vyplázl jsem další krátké stoupání k boušínskému kostelíku, jehož silueta tyčí se v popředí modré oblohy. Jaký rozdíl proti Boušínu zkrápěnému před týdnem drobným deštěm!!
Asi 09,15 až 09,30 hod. - na velké kontrole u Slatinského mlýna si dávám lahvové pivo a ohřívaný párek. Odpočívající cyklisté jsou tu proti chodcům v drtivé převaze. Jde se mi skvěle, dostávám se do tempa - samozřejmě přiměřeně mé kondici a věku.
na hlavní kontrole před Slatinským mlýnem převažoval živel cyklistický. Foto: L. Šlosar
09,50 hod. - přecházím Červený most, Rýzmburk po levé straně na svahu je skryt za stromy.
10,15 hod. - míjím Staré Bělidlo - vysněný domov Barunky Panklové - Boženy Němcové. Babiččino údolí není ještě plné turistů. Většinu návštěvníků, jež potkávám, představují mí kolegové z mateřského odboru, kteří jdou pochod po vlastní trase.
10,30 hod. - jsem na čtvrté kontrole v Ratibořicích těsně vedle známé sochy Otto Gutfreunda. Pro manželku kupuji perníček ve tvaru chaloupky na Starém Bělidle. Návštěvníků Babiččina údolí přibývá, v areálu zámku všechno kvete. Po několika stovkách metrů se přede mnou tyčí domy České Skalice. V Malé Skalici je otevřen kostel aspoň ke mřížoví, na chvilku vcházím.
v areálu ratibořického zámku co mohlo, to kvetlo - třeba i sakura a magnolie. Foto: L. Šlosar
11,10 až 11,20 hod. - jsem v polovině trasy u Muzea Boženy Němcové v České Skalici. K poslechu hraje country skupina Sopen z Úpice. Vážím se - digitální váha ukazuje hodnotu 80,60 kg - "zhubl" jsem tedy pouze o 0,75 kg. Ani čas 5 hodin na 25 km není zvláštní. Podstatné je, že se cítím skvěle - fyzicky i psychicky. Nezdržuji se a pokračuji městem do Zliče.
na otočce u českoskalického muzea vyhrávala country-skupina Sopen a odpočívali cyklisté. Foto: L. Šlosar
Asi 11,50 - 12,20 hod. - dávám si pauzu v hostinci Barunka ve Zliči při dvou točených pivech. Přicházím včas, prostor pro hosty na boku hostince se brzy plní. Razítko se mi nepodaří získat, je to daň za to, že číšnice je zaneprázdněna, poctivě kmitá a nenechává hosty dlouho čekat.
12,35 hod. - vcházím znovu do Babiččina údolí, které je již přehuštěno. Za mlýnem jdu několik stovek metrů v protisměru svého dopoledního putování a potkávám řadu známých účastníků pochodu na trase 25 km - například Zdeňku z České Skalice, Jirku z Kryblice, Vlastu z Jablonce nad Jizerou, Pavla z Jilemnice a Marcelu z Vrchlabí. U Pohodlí spatřuji naposledy toho dne pěší účastníky pochodu a táhlým stoupáním se vybírám na Rýzmburk. V kynologickém středisku Sultán probíhají horečné přípravy na přehlídku psů Rýzmburký voříšek, kam mám zítra namířeno.
při silnici na Rýzmburk kvetlo pro změnu bíle třešňoví. Foto: L. Šlosar
13,30 hod. - na mobil mi volá Vláďa z Jilemnice. S Maruškou jdou těžkou "pajdu" v Novém Městě nad Metují. Náročným terénem se dostali na Šerlich, mají zpoždění, hledají spojení na pořadatele. Svým nečekaným rozhodnutí jít mnohem lehčí pochod Babičku jsem je zaskočil.
13,45 až 14,00 hod. - na páté samokontrole - jediné na dlouhé trase - v Červené Hoře v hospodě U Kapličky se stavím na další točené pivo. Opět se tu setkávám se svými kolegy z mateřského odboru. Číslo popisné na hospodě nenalézám, mám však razítko hospody. Dle itineráře pokračuji od hospody doleva, po několika stovkách metrech scházím z modře značené cesty a proti toku Úpy se dostávám podruhé na boušínskou lávku, po níž opět překlenu Úpu.
15,00 hod. - jsem u Havlovického mlýna. V lehkém terénu se mi jde dobře, byť samozřejmě cítím únavu v nohou. Mám hlad, naposledy jsem jedl před pěti a půl hodinou.
15,35 hod. - jsem na kraji Úpice, zastavuje mi auto, po dlouhém čase spatřuji příbuzného Vaška z Markoušovic. Nabídku na svezení bez váhání odmítám. V Úpici u mostu za trafikou nastupuji na poslední - za to však nejdelší - stoupání dne.
16,00 hod. - z posledních sil, leč v pohodě, vysápám na svah na úrovni osady Kvíčala. Po pravé ruce sleduji hřeben Jestřebích hor. Teď už by se mi tam jít nechtělo. Z Kvíčaly již pomalým krokem scházím k Velkým Svatoňovicím. Míjím pořadatele snímajícího vlastní značení dětské trasy a vím, že má letošní první "pajda" - byť nejlehčí v širokém okolí - je moje.
v samém závěru sestupu z Kvíčaly objevily se přede mnou Svatoňovice - vzadu Malé a hlavně vpředu Velké - a tím bylo nad vší pochybnost zřejmo, že nejlehčí "padesátku" mám za sebou. Foto: L. Šlosar
16,35 až 17,35 hod. - v cíli - snad jako jediný chodec uprostřed cyklistického a pořadatelského živlu - se vážím, "spadl" jsem o dalších 0,85 kg na 79,75 kg. Po jednom pivě, párku a kávě určitě pozbytých celkových 1,60 kg znovu rychle naberu. Při odchodu na vlak zjišťuji, že letošní Babičky se zúčastnilo 1.197 účastníků, z toho 537 pěších. V duchu žehnám počasí, bylo slunečno a teplo, na odkrytých místech jsem byl příjemně ochlazován větrem vanoucím z hor, takže jsem vydržel celý pochod v kraťasech a nemusel naopak odkládat větrovku.
příjemnou odměnou cyklistům absolvujícím Babičku a chodcům absolvujícím její "padesátku" je závěrečná siesta ve venkovních prostorách hospůdky Puškvorec na hřišti. Foto: L. Šlosar
Asi 18,20 hod. - se zpožděním odjíždím vlakem z Velkých Svatoňovic a
po 18,50 hod. - konečně přijíždím vlakem na Zelenou louku a vzápětí jsem doma.
Mé pomyslné dálkoplazecké "kolonoskopické vyšetření" ukázalo, že jsem snad schopen nějakou tu "padesátku" ještě ujít, byť třeba v lehčím terénu a pomaleji. Nazítří jsem se cítil méně unaven než předtím po kratší trase Hadařské pětadvacítky před týdnem, snad zásluhou pročištění střev a 42-hodinové hladovky před opravdovou kolonoskopií. Druhý den jsem šel pěšky ze Řešetovy Lhoty na zmíněnou "voříškyádu" na Rýzmburku, kde jsem svůj vandrbuch uzavřel autogramem Zdeňka Srstky, a posléze zpět do Starkoč.
Hadařská pětadvacítka /29. 04. 2006/ aneb Nedalo se zůstat doma
Po dlouhé šňůře příjemných teplých slunečních dní nepřipomínal vůbec poslední dubnový víkend jaro. Když jsem po deštivé noci v sobotu ráno vstával, ukazoval venkovní teploměr toliko 3 stupně nad nulou. V tmavnoucím soumraku blížícího se nepříjemného lékařského vyšetření, jež mě čekalo v úterý, jež mělo rozluštit dlouholetou tajenku jistých mých zdravotních potíží a jehož jsem se zároveň obával, aby nezměnilo běh mého žití, však nebylo možné zůstat doma, jen lokalitu mých dálkoplazeckých výbojů jsem posunul oproti svému původnímu záměru blíže k Trutnovu. Na start Hadařské pětadvacítky mířili naštěstí současně také Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice, jen mě přece jen mrzelo, že další vyhrazené místo po mém boku zůstalo po celý den prázdné.
Ještě než jsme dorazili na start pochodu v sokolovně v Červeném Kostelci, věnoval jsem napřed sám pozornost na cestě z nádraží ještě ve Lhotě u Červeného Kostelce, na jehož katastru se červenokostelecké nádraží rozkládá, kapli sv. Josefa z 19. stol., v jejíž těsné blízkosti jakýs barbar před lety vystavěl transformátor, a posléze již všichni společně na hřbitově pomníku z války 1866. Pískovcový pomník s křížem nachází se v centrální části při cestě mezi hroby blízko zdi směrem k sokolovně ve směru příchodu od Lipek vlevo a svůj věčný sen tu spí 8 vojínů a důstojníků obou soupeřících stran, kteří zahynuli v blízkých lazaretech.
V sokolovně v úzké chodbičce za vchodem tísnilo se pět pořadatelů, kteří byli v přesile nejen vůči nám právě příchozím, ale také vůči všem dosavadním účastníkům, neb obojí vyšlo nastejno, protože jsme obdrželi startovní čísla 1 až 3. Ve třičtvrtě na osm vyrazili jsme posléze - zkrápěni bohudík jen droboučkým deštěm, jenž mě ani nepřinutil vytáhnout deštník - do nevlídného dne pod monotónně šedavý strop nebes jen místy potřísněný světlou barvou míst, kde se mračna zrovna protrhávala. Prošli jsme utěšenou poklidnou částí městečka zasvěcenou převážně sportu, jeho průmyslovým okrajem rušným také dík houstnoucímu provozu silnice do České Skalice a potom po neuvěřitelně mazlavém a tudíž kluzkém povrchu polní cesty doputovali jsme do Stolína. Poté až k Úpě pokračovali jsme uzoučkým malebným údolíčkem slujícím Potůčky, v němž jsme šestkráte překlenovali bystřinu, jež vlivem dešťů nabyla na síle natolik, že jsem si několikrát nabral do chatrných botasek, jichž se nerad budu zbavovat jako všech věcí, jež mi dobře slouží a jejichž jediným záporem je, že jsou staré.
pět obětavých a trpělivých pořadatelů představovalo proti nám prvním účastníkům zřetelnou převahu. Foto: L. Šlosar
romantické údolí Potůčků nabídlo nám několik přechodů, mnohdy i brodů přes potok ústící do Úpy. Foto: L. Šlosar
Trasa se sice podél potůčku klikatila /nebo potůček podle trasy?/ co had, ale původ pojmenování pochodu Hadařská pětadvacítka je odvozen od přezdívky obyvatel pořadatelské obce. Jako v mém rodném kraji přezdívalo se obyvatelům mého rodného města Hořovic "frcouni" a třeba obyvatelům blízkých Podluh "amiňáci" /protože údajně pojídali psy/, říká se prý červenokosteleckým "hadaři" dle staré pověsti o tkalci domněle pronásledovaném při cestě od faktora dlouhatánským hadem, z něhož se ozbrojené při trestné výpravě obyvatel Červeného Kostelce vyklubala tkalcova rozmotaná osnova visící po stromech.
Na Boušíně při zdech hřbitova obklopujícího kostelík Navštívení P. Marie očekávala nás ve třičtvrtě na devět jediná kontrola pochodu, jež potěšila nás lahvovým pivem a k tomu teplým šťavnatým párkem, který byl v režii pochodu a který mně přišel velice vhod, neb jsem nesnídal. Posléze vystoupali jsme po silnici do Litoboře a po lesní cestě do Hořiček. Tady pod ochranou autobusové zastávky kol čtvrt na jedenáct nalezli jsme k našemu překvapení další kontrolu - Pochodu okolo Jaroměře. Obohatili jsme své vandrbuchy i razítkem tohoto pochodu a vypili tu několik hltů slivovice, jež nám byla zdarma nabídnuta. Na hřbitově těsně obklopujícím kostel sv. Ducha postáli jsme v jeho levé části u pamětní desky na hrobu dvou pruských důstojníků, setníka Gerharda von Kügelgen a poručíka Friedricha Zimmermanna od slezského střeleckého pluku č. 38, jež je natočená směrem ke zdi k silnici na Českou Skalici a jejíž text byl vlivem větrů vanoucích sem z odkryté krajiny, do níž jsme posléze vkročili i my, notně ošlehán.
na kontrole na Boušíně jsou zleva Vláďa a Maruška a osvědčená dvojice pořadatelů známých z předchozích pochodů pořádaných KČT Červený Kostelec. Foto: L. Šlosar
na kontrole na Hořičkách jsou zleva Vláďa a Maruška a pro změnu jiná osvědčená dvojice pořadatelů z předchozích pochodů Okolo Jaroměře. Foto: L. Šlosar
deska na hrobě na hřbitově v Hořičkách zvěstuje přítomným, že zde odpočívají dva pruští důstojníci padlí ve válce r. 1866. Foto: L. Šlosar
Převážně klesajícím silničním terénem dospěli jsme - to již přestalo definitivně pršet - přes Újezdec do Lhoty pod Hořičkami, kde jsme ve smíšeném obchodě i po otevírací době nalezli vlídné přijetí paní majitelky. Při dalším našem lahvovém pivu líčila nám pak, jak se musí v konkurenci obchodních domů notně otáčet a jak s povděkem přijala, že ministr zemědělství uděluje od roku 2003 kvalitním domácím potravinářským a zemědělským výrobkům národní značku kvality KLASA s červenomodrým logem podobným malému "a", jež odlišuje tyto výrobky prodávané malými obchody od "pásové výroby" méně kvalitních výrobků z obchodních domů.
Nato jsme ve Větrníku prodloužili krok, neb v hospodě, jíž jsme chtěli navštívit, konala se jakási předváděcí akce. Před Malou Skalicí jsme se krátce zúčastnili hlemýždího sněmu probíhajícího zde na pařezu. V Malé Skalici nalezl Vláďa u křižovatky rušných silnic na Jaroměř a na Hořicky poslední památku války roku 1866 toho dne - pískovcový pomník věnovaný padlým v bitvě u České Skalice. Další jsme již minuli - protože na Steidlerově náměstí byly obě osvěžovny zavřeny, zašli jsme se po čtvrt na jednu občerstvit prvním točeným pivem dne přímo do České Skalice do nonstop baru na Husově náměstí na místě bývalého hotelu Benda.
vládu velké koalice nebo menšinové vlády? Hlemýždi na pařezu před Malou Skalicí ne a ne se dohodnout. Foto: L. Šlosar
V Babiččině údolí u mlýna jsme po půl druhé opět dle itineráře zabočili doprava přes lávku, vystoupali postupně skrze les, přes pole a po silnici na její zákrutu pod Žernovem, odkud jsme se spustili doprava po jiné silnici k farmě chovající ovečky a poté, co jsme minuli studánku ve Třtici, vystoupali jsme do Studnice, kde jsme spočinuli na necelou další půlhodinu v hostinci U Studny. Zde zakotvila i další trojice, jež absolvovala pochod - dva muži a drobný pejsek kulhající na jednu nohu.
V hospodě jsem se - zápoliv se zipem - na chvíli zdržel jako poslední a když jsem své souputníky ještě na kraji obce došel, zjistil jsem, že jsem mohl být z pochodu vyloučen, s nimi šlapali přede mnou také zametači z pořadatelského odboru - dva Jaroslavové, kteří nás dohonili. Přestože jsme ve tři hodiny odpoledne na chvíli postáli na kraji Řešetovy Lhoty u usedlosti s maketami domácích zvířat, eskortu jsme setřásli, a tak jsme za obcí nerušeně prošli poklidný lesní úsek proti proudu potoka Špinky, v jehož hoření části nás ve třičtvrtě na čtyři zaujala na malé skalce pamětní deska věnovaná neskonalými obdivovateli a následovníky zřejmě z České tábornické unie jedinečnému géniovi českého a světového sportu Ing. A. - Z. Vavrdovi, jenž se jako zřejmě jediný občan na světě narodil 31. června - ten výjimečný den nastal v roce 1907.
v usedlosti na kraji Řešetovy Lhoty makety zvířat náhodnému fotografu pózují trpělivěji než jejich živočišné obdoby. Foto: L. Šlosar
na nízké skalce blízko rybníku Špinka vzdali obdivovatelé hold Ing. Vavrdovi, jenž byl ve sportu tak jedinečným geniem, že ho nikdo neznáme. Foto: L. Šlosar
Kolem rybníků Špinka, z něhož stejnojmenný potok vytéká, a Brodský jsme pak po půl páté doputovali do cíle opět v sokolovně v Červeném Kostelci a obdrželi zde diplom za poctivé absolvování trasy 35 km - jako jedni z 35 pěších a ze dvou cyklistických účastníků turistické akce, jíž se obvykle zúčastňuje na 200 turistů.
Přestože jsem byl i po trase 35 km nezvykle - byť příjemně - unaven, odnáším i z pochodu ty nejhezčí dojmy. Věřím, že předešlé líčení i nevěřícím Tomášům doložilo, že navzdory nepříznivému počasí se zůstat doma nedalo - a to ani v případě, že tento pochod by přece jen nebyl - dík přízni osudu - mým posledním.
O Žižkův štít /22. 04. 2006/ aneb Nasávání
Na sobotu 22. dubna připadl v relativně blízkém okolí Trutnova také 34. ročník oblíbeného pochodu O Žižkův štít. Kde jinde než zde měl jsem po přestávce zaviněné operací kýly a následky nachlazení a po svém návratu před týdnem na trase 25 km na Jarní třicítce pokročit ve svém snažení vrátit se mezi dálkoplazy? Na tuto řečnickou otázku odpověděl jsem si konkrétním skutkem: v 6 hodin ráno jsem nastoupil do autobusu do Hořic.
Start pochodu je tradičně v hořické sokolovně. Protože čas příjezdu nejrannějšího autobusu a čas odjezdu vyhlédnutého autobusu v 17,15 hodin vymezily mi utěšené časové rozmezí přes 10 hodin, věnoval jsem do třičtvrtě na osm svůj čas pořádnému občerstvení v bufetu sokolovny - bránickým pivem a tenkými párky. Přitom jsem studoval přehlednou barevnou mapu pochodu s vyznačením a popisy všech tras a zelené leporelo se základními údaji o akci a s místy pro razítka s kontrol, jež jsem předtím obdržel na startu za pouhých 20 Kč.
start turistické akce byl tradičně v sokolovně v Hořicích. Foto: L. Šlosar
První kontrola nacházela se již v Miletíně. Po třičtvrtě na devět jsem sem doputoval s Maruškou z Trutnova a Vláďou z Jilemnice po silnici kol farmy v Jeníkově. Tady se po levé straně se popásali individualisticky příslušníci skotu a po pravé straně naopak v sevřeném houfu koně, jako by i tito jinak normální tvorové postávali na nějakém předvolebním mítinku do jakéhosi celofaremního sněmu. Třebaže jsme měli v Miletíně další nejbližší cíl společný, na kontrole jsme se rozloučili, protože kroky mých dvou společníků pozdržela cukrárna.
Teoretickou přípravu pochodu započal jsem totiž již ve čtvrtek, kdy jsem Miletínem projížděl v autobusu z Prahy a kdy jsem slečnu právě zde přisedající zaskočil nezvyklým morbidním dotazem: "Promiňte, slečno, kde tady máte hřbitov"? Tázaná naštěstí otázku nepochopila jako nejapný vtip, na hřbitov mě za jízdy krátkou instruktáží nasměrovala a dokonce nepřipojila logicky se nabízející se dovětek: "Při pohledu na Vás požádám řidiče, aby Vám v jeho blízkosti zastavil". Znaje totiž předem trasu pochodu z internetových stránek pořadatele a maje v úmyslu ukojit si na ní i své vlastivědné pudy, pojal jsem předem úmysl odskočit si při pochodu pár set metrů z trasy na zmíněný hřbitov ke hrobu z války v roce 1866.
Miletínský hřbitov nachází se vpravo od silnice na Trutnov zády od náměstí. Zájemce se sem dostane tak, že se po překročení mostku přes Bystřici nedá po turistických značkách doleva, nýbrž při břehu potoka doprava a před kamenictvím zabočí doleva krátkým stoupáním. Hřbitov je v podélné ose rozdělen cestou vedoucí od vchodu ke kapli. Všechny hroby jsou směrovány po obou stranách čelem k cestě. Vpravo od kaple v rohu pak nalézá se prostý kříž, nápis na něm zvěstuje, že je tu pochováno 7 pruských vojáků a 1 rakouský husar padlí všichni v rakousko-pruské válce v roce 1866, jmen převážně českých nachází se tu však dvacet, neb nápis současně informuje o tom, že kříž je věnován památce zdejších účastníků války.
start prostý kříž na hrobě padlých války roku 1866 na miletínském hřbitově obsahuje jména zdejších občanů, kteří se války zúčastnili. Foto: L. Šlosar
Z Miletína na Zvičinu vedou dvě turisticky značené cesty. Po té modře značené přes Miletínské Lázně jsme se vydal, ale abych to neměl tak jednoduché, musel jsem dle itineráře v lázních uhnout doprava po červené značce do Dolního Dehtova. Odškodněním tohoto extempore byla kaple a studánka v lázních a absolvování nejhezčího - lesního - úseku trasy.
těsně po odbočení ze silnice v Miletínských Lázních doprava hned vedle kaple nachází se pramen a studánka. Foto: L. Šlosar
Po silnici vedla naproti tomu následně trasa z Dolního Dehtova až ke kapličce nad Třebihoští nejprve přes Třebihošť samou. V obci jsem se opět dostal na modrou turistickou značku - protože se naštěstí nejednalo o její obdobu používanou nyní ODS na předvolebních bilboardech, pokračoval jsem po ní směle až na Zvičinu. Ostatně nejsem předpojat a v turistice i v životě vybírám si vždy v daném konkrétním případě bez ohledu na barvu značení takovou cestu, která mě spolehlivě dovede do cílového místa.
Na vrcholu Zvičiny ve čtvrt na dvanáct nalezl jsem tři lákadla, jež jsem postupně obešel. Poprvé jsem tu shledal otevřen kostelík sv. Jana Nepomuckého a mohl jsem si tak zpoza mříží prohlédnout oltář F. Pacáka. Před Raisovou chatou pozdravil jsem se pak s kontrolou pochodu a konečně v chatě samé - nezvykle v onom časovém období poloprázdné - jsem třičtvrtě hodinu poseděl při jednom Prazdroji a chutné gulášové polévce. Těsně po mě dorazili sem Maruška a Vláďa, kteří později pokračovali po vlastní trase za plněním OTO Podkrkonoší.
kostelík sv. Jana Nepomuckého na vrcholu Zvičiny byl šťastným znamením toho, že dlouhé stoupání od Třebihoště se nachylovalo ku konci. Foto: L. Šlosar
Druhou turistickou spojnicí mezi Zvičinou a Miletínem je zeleně značená cesta. Opět v souladu s itinerářem vydal jsem se po ní po poledni přes Růžovky kol dřevěného rozcestníku, přes mokřinu při potůčku Trotinka a přes Chroustov po silnici, nato dalším utěšeným lesní úsekem a posléze silnicí až na kraj Miletína.
Cesta za Miletínem směrem k rozcestí u sochy sv. Jana Nepomuckého připadla mi co lázeňské korzo někde v Mariánských Lázních či v Karlových Varech. Nyní po půl druhé za sílícího vedra jarního slunečného dne míjel jsem zde houfy účastníků nejkratších pěších tras i cyklistů - především v protisměru. Potkal jsem zde i řadu známých, z nich jeden po mé odpovědi, že jdu toliko trasu 35 km, udiveně poznamenal: "To jsi klesl hodně hluboko". Po mé replice, že jsem měsíc a týden po operaci kýly, změnil svůj názor výrokem: "To jsi se hodně odvážil." Kdybych byl sdílnější, poctivě bych mu řekl, že záporných pooperačních pocitů nezakouším, ale že v důsledku výpadku kondice a nepříjemných pocitů po nachlazení, mám těžké nohy a že za tohoto stavu bych na "padesátku" nepomýšlel právě z těchto důvodů.
V Červené Třemešné svatý Václav udiveně shlížel z podstavce na modrou Avii hlavní kontroly na travnatém prostranství přes silničku a na mumraj, jenž se před ní nakupil. Snad jsem to byl já, který se tu o hodině druhé odpolední objevil a poručil si lahvové pivo, jenž ho definitivně přiměl ustoupit od původního úmyslu provést zde nábor doplňující těžkou jízdu rytířů - ukrývajících se dle pověsti v podzemí pod horou Blaník - pohyblivějším vojem složeným z cyklistů i pěšáků, protože kvanta příjemně, byť v únosné míře opojených lidských jedinců, by nepochybně narušila morálku jeho bájného vojska.
svatému Václavu v Červené Třemešné se z podstavce naskytl přes silničku přibližně takovýto neobvyklý pohled na chumel turistů na hlavní kontrole. Foto: L. Šlosar
Rozhledna Hořický Chlum zbudovaná v roce 1998 vypíná se nad Hořicemi do výše 41 a půl metru. Přibyl jsem k ní těsně po hodině třetí nejprve po silnici na Dachovy, odtud posléze krátkým výšvihem po zelené značce a konečně po rovince po červené značce. Za současného stavu nezvykle dlouhým pochodem jsem byl natolik uondán, že z důvodu udržení sebekázně jsem vyplázl ještě 142 schodů na vyhlídkovou plošinu ve výši 27 metrů. Vzdálená místa na obzoru byla hůře viditelná, avšak pohledy na Zvičinu i Hořice byly náležitým oceněním mé snahy. Moje morálka však nebyla tak vysoká, abych se nechal zlákat ke slaňování, jež tu provádělo několik mladých horolezeckých nadšenců.
rozhledna Hořický Chlum vypíná se nad Hořicemi na hřbetu stejného jména. Foto: L. Šlosar
z rozhledny naskytly se utěšené pohledy krom jiného i na Zvičinu. Foto: L. Šlosar
Cíl opět v sokolovně Hořice doznal oproti ránu po třičtvrtě na čtyři významné změny, neb před ním se tyčil mohutný červený oblouk s emblémem Coca Coly. Důvod jsem pocítil záhy, neb po zaprezentování v cíli jsem vedle diplomu a hořické trubičky obdržel ve stánku při slavobráně vychlazenou plechovku právě Coca Coly.
Hospoda Bystřice v Husově ulice spíše připomíná zapadák a lidé v sakách a kravatách připadli by se tu velice nesví, důležitější však je, že na pivo tu nečekáte déle než minutu. Zaplul jsem sem znechucen tím, že pekelné mocnosti mi předtím z Komenského ulice zabránily vyfotografovat mohutný barokní kostel Nanebevzetí P. Marie tím, že odmítly posunout na obloze proti sluníčku mohutný mrak, byť z pozemského pohledu jen o několik centimetrů. Když jsem si tu při druhém svém pivu zpětně promítal film právě absolvované pětatřicetikilometrové trasy, usnesl jsem se, že budu muset ještě hodně zapracovat na kondici a na odstranění následků nachlazení, ale že ze všeho nejdůležitější je to, že - bez ohledu na délku trasy - mohu zase sobotu co sobotu nasávat …. myslím samozřejmě atmosféru dálkových a turistických pochodů.
Oproti svým předešlým účastem jsem letos dorazil do Bohuslavic nad Úpou na start 28. ročník Jarní třicítky později - až po třičtvrtě na osm. Měl jsem tak možnost vychutnat správnou atmosféru oblíbeného turistického pochodu už od samého počátku - už v Trutnově byl vlak naplněn netrpělivými účastníky především z Jilemnice a Nové Paky. Však se průvodčí velice podivil, když za zastávkou Trutnov - Poříčí sondoval, jestli v Bohuslavicích někdo vystupuje, a přihlásil se mu takměř celý vagón!
Po pokračující inhalaci "dálkoplazecké" atmosféry přímo v Bohuslavicích ve Sportklubu při ranním pivíčku vyrazili jsme před devátou ranní na trasu 25 kilometrů na Sedmidomí směle přesně podle itineráře - nikoliv po silnici!! Když jsem "vysápal" prudší stoupání na železniční zastávku a posléze další stoupání lesem na vrstevnicovou cestu, připadl jsem si co batole, jež podstupuje první své dětské krůčky.
Prenatálním obdobím byl mi krátký časový úsek od mého posledního pochodu v Ústí nad Orlicí před šesti týdny po hospitalizaci v trutnovské nemocnici, porodem pak operace tříselné kýly před /bez jednoho dne/ jedním měsícem a postnatálním obdobím rekonvalescence, v závěru kořeněná pěti až desetikilometrovými vycházkami, při nichž mi nevadily ani tak pooperační pocity jako chronické nachlazení /hlavně rýma otupující mě kolem očí/ - nejspíše mě nerozhodila ani tak operace sama jako veškerá ta přechozená drobná onemocnění. Přece jsem byl od trasy 25 kilometrů zrazován, jeden ze společníků mé mateřské firmy mi vyprávěl o potížích při výletu právě měsíc po operaci, velkého požehnání se mi nedostalo ani od jedné vzdálenější kolegyně, tím méně i od manželky. Nicméně i každé batole se musí jednou naučit chodit - i za cenu toho, že si na počátcích třeba natluče.
V nastávajícím slunečném a teplém dnu byly mi společnicemi Zdeňka z České Skalice a Bessina /Bessy/, fena, plemene aljašský malamut, věku 9,5 let a barvy srsti světlé, což jí dávalo větší předpoklady úspěšně čelit teplému slunečnímu svitu, který těmto severským psů může činit problémy i při teplotě kol 15 st. C. Je nutno podotknout, že si Bessina od samého počátku vykračovala statně pravidelným tempem, kromě našich občerstvovacích zastávek si svých krátkých dopřávala v příkopech naplněných vodou a později v místech se zbytky sněhu.
než jsem opanoval svým těžkým krokem další průběh trasy, připomněly si Zdeňka a Bessy na cestě nad Bohuslavicemi dog-treking. Foto: L. Šlosar
První část pochodu musela Zdeňka, která vedla Bessy na vodítku, pružně reagovat na kontakty se psy za ploty usedlostí, jež jsme míjeli. Pokud tu pobíhali psi rodu samčího, setkání proběhla v korektním, ba i přátelském duchu, jako tomu bylo při sestupu pod železniční zastávku ve Velkých Svatoňovicích, u usedlosti známého chovatele psů slujících "podbrenďáci" - potomků huskie a malamuta. Naopak bouřlivě proběhly letmé kontakty s fenami na samém konci stejné obce již směrem k drážnímu domku a k Malým Svatoňovicím. Na jejich konci - již směrem na Petrovice - obávala se pro změnu Zdeňka kontaktu se sibiřským samojedem vedeným dvěma ženami naštěstí také na vodítku, ale k prudké vádě tu nedošlo. Když jsem si na kraji silnice na Odolov odskočil zbavit se nespotřebovaného piva ze startu, Bessina na mě trpělivě čekala, neb jakýsi stádní instinkt jí nedovolil opustit byť slabý článek stáda.
K restauraci U Lotranda jsme dorazili deset minut před jedenáctou a já jsem byl velmi překvapen tím, že tu otevírali předtím již v deset hodin, takže se nás ujala vlídná paní hostinská a já jsem tu vypil během půlhodinky další pivo. Z restaurace jsem posléze zaslal jiné vzdálené kolegyni SMS tohoto znění: "Zdeňka, Bessina a jedna troska zdraví Tě z Odolova. Troska drží stále při sobě - snad omylem".
Poté jsme před hospodou potkali Mirka z Trutnova, který nám zvěstoval, že Panská cesta směrem na Bílý kol je pro něj jako cyklistu neprůjezdná a že se pokusí dosáhnout Jestřebí boudy od Radvanic. Podobné informace dostalo se nám vzápětí od trojice Petr z Broumova, Standa z Hronova a Jirka z Jaroměře, kteří směřovali do Odolova v protisměru po vlastní trase. Když jsem sledoval "klienty" odolovského nápravného zařízení, poklidně tu uklízející těsně okolí jejich dočasného domova nebo vychutnávající uvnitř první sluneční pozdravy jara, a sledoval na ještě odkrytém prostoru téměř vyhřátou asfaltku, nechtělo se mi všem těm informacím věřit a zpupně jsem pravil, že mezitím určitě sníh na Panské cestě roztál.
Skutečně však jsme se asi po kilometru - bylo zrovna o polednách - dostali na místo jakéhosi předělu, kde zničehonic začala souvislá vrstva sněhu, jen občas a především zpočátku přerušovaná holými místy po celé šíři nebo aspoň po jednom z krajů. Později za rozcestím pod Kolčárkou už naše botasky plavaly ze strany na stranu v rozbředlém sněhu, zajížděly do hlubších stop anebo dokonce překonávaly partie ještě umrzlého sněhu. Všechno má svůj konec a my jsme na něm okolo třičtvrtě na jednu náhle spatřili jakýsi barevný slunečník, přívěs a obrovský nápis M*B*J*B - se dvěma výklady této zkratky - Mobilní bufet Jestřebí boudy vulgo Medovina becherovka jim bim. Byli jsme na rozcestí Bílý kol, kde před více než hodinou proběhl 4. ročník zahájení turistické sezóny na Jestřebích horách Bílá /sobota/ u Bílého /kolu/. Přece tu pořadatelé očekávali i pozdější příchozí z bohuslavického pochodu, za drobný obolus jim předali i diplom z této akce, což jsem ocenil tím, že jsem si poručil jednu medovinu. Obě skvěle synchronizované akce jsou příkladnou ukázkou součinnosti dvou agilních turistických odborů, prosté jakékoliv falešné rivality, na čemž samozřejmě vydělali především turisté.
za Odolovem objevil se najednou předěl, za nímž se nacházela převážně říše sněhu. Foto: L. Šlosar
jako se ryba cítí ve vodě, připadala si evidentně na sněhu Bessy. Foto: L. Šlosar
uprostřed říše sněhu objevila se zničehonic oáza - kontrola hvězdicové turistické akce Bílá u Bílého /vlevo u stolu Mirek z Úpice/. Foto: L. Šlosar
Na doporučení protijdoucích jsme pokračovali po cyklistické cestě kolem Lotrandovy jeskyně a po opatrném sestupu na Paseku se záhony bledulí jsme před čtvrt na dvě dospěli na Jestřebí boudu. Tady se Zdeňka shledala se svou kamarádkou stejného jména z Babí u Náchoda a Bessina s jejími dvěma psy a tito tři dvounozí tvorové bezstarostným skotačením prožívali tu své radosti psů svými pány milovaných a starostivě opečovávaných.
V Jestřebí boudě jsme přisedli k Mirkovi, jemuž se náhradní řešení jeho cesty na Jestřebí boudu vydařilo, a strávili zde příjemnou třičtvrtěhodinu, já osobně při čočkové polévce, jednom pivu a dvou ohřátých medovinách. Těsně při odchodu z boudy jsem aktualizoval a blíže upřesnil text své předešlé SMS takto: "Zdeňka, Bessina a jedna troska zdraví Tě z Jestřebí boudy. Trosku drží pohromadě pivo a medovina".
před Jestřebí boudou prožívali pejskové své drobné radosti tvorů svými pány milovaných a opečovávaných. Foto: L. Šlosar
Opatrně jsme zdolali prudké klesání z hřebenu Jestřebích hor s překrásnými výhledy skrze průsek směrem na Rtyni, jež jsme - blížíce se k Markoušovicím - vystřídali ještě úchvatnějšími pohledy na zasněžené Krkonoše s Černou, Světlou, Studniční horou a Sněžkou. V chaloupce při soše Josefa II. otevřené vždy u příležitosti bohuslavických pochodů poseděli jsme s Mirkem znovu - já tentokráte při teplém červeném punči.
na louce nad Markoušovicemi otevřely se nám impozantní výhledy na Krkonoše s dominující bílou siluetou Sněžky. Foto: L. Šlosar
na stejné louce skvěly se taktéž záhony bledulí. Foto: L. Šlosar
Zdeňka se mezitím rozloučila s kamarádkou, jež sem předtím dojela autem, a společně jsme přes Hůru a jižní Čížkovy kameny svižným tempem došli v 16 hodin do cíle, i když popravdě řečeno jsem byl silně splavený a měl jsem pocit, že jdu mírně zadupaný do země, ale následky operace jsem nepociťoval. V cíli jsem spěšně převzal diplom z pochodu a nástěnný látkový kalendář a zpět vysápal prudké stoupání na bohuslavickou železniční zastávku a přerývavým hlasem jsem se všech, kteří si mě předtím při mém návratu - stoupajíce sami na vlak - dobírali, že jej nestihnu, tázal: "Kde máte ten zatracený vlak, to jsem si mohl dát v cíli ještě pivo."
Doma jsem zaplul do vany, stejně jako by za stejných okolností vykoupali rodiče batole, promítl jsem si v duchu okouzlující zážitky z turisticky nabitého dne, jež pro mě byly po dlouhé absenci téměř tak nové, jako by je prožilo batole, vědom si toho, že budu muset po nějakou dobu zapracovat na kondici, aby krůčky batolete vystřídaly rázné a vytrvalé kroky dospělého.
…. a nádavkem tentokráte dvě od dvou mých kamarádek
Milí návštěvníci, již dříve jsem Vám informoval o svém projektu, jenž jsem včetně toho, co mu předcházelo, popsal zde neobyčejně poutavě, ostatně jak to umím jen já. Na tomto místě napíši již jen hodně málo: Inspirací k tomuto projektu byla dnes již legendární reportáž Jany z Buků S duchem dědy v zádech".
Jelikož pilotní reportáž ke shora uvedenému projektu - Od třešně k třešni, jíž napsala Máša z Vrchoviny - zůstala nezměněna na mých stránkách po dobu další aktualizace, vypadalo to skoro, jako když můj nápad dávat na těchto stránkách příležitost slovesným výtvarům svým mladým talentovaným přátelům zapadl.
Bohudík tomu tak nebylo. V minulém vstupu objevily hned další dva příspěvky mých kolegyň Hurá z Bohuslavic do okolí Trutnova /napsala Maruška Beruška z Trutnova/ a Pochod ve vzpomínkách na Karla /napsala Máša z Vrchoviny/, v minulém pak další příspěvěk Marušky Berušky z Trutnova Vlnění se zasněženou krajinou.
Je potěšitelné, že zmíněná Maruška Beruška povzbuzena úspěchy předchozích svých reportáží, přispěla i do další aktualizace dalšími svými výtvory Turistické hemžení na Rýchorách a Za lyžařskou romantikou až na západní okraj Krkonoš, čímž současně potřetí obohatila mé stránky reportážemi z lyžařské turistiky, jíž z obav o svůj mrzký život neprovozuji /je zajímavé, že čím je život člověka mrzčejší - proklatě, to je ale šílený komparativ - tím se o něj dotyčný bojí.
S radostí zvěstuji všem milovníků těchto méně košatých reportáží, že mezeru, jíž způsobila moje absence na turistických akcí v březnu a v první polovině dubna, vyplnily další reportáže mých turistických kolegyň, vedle nich i reportáž Vládi z Jilemnice z Prvních jarních kilometrů Na kontrole ve Rtyni.
Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem /08. 04. 2006/ aneb JAK JSME POCHODOVALI Z LOMNICE DO LOMNICE /napsala Máša z Vrchoviny/
Dne 08. 04. 2006 jsem se vypravila jako každý rok do Lomnice nad Popelkou, předem jsem si domluvila doprovod, se kterým jsem se setkala v Libuni a společně ve třech / Radek z Bělé pod Bezdězem a Mirek z Liberce/ jsme dorazili do Lomnice.Z přelidněného vlaku díky příznivé předpovědi počasí jsme vyrazili svižným tempem, abychom předhonili zástup zájemců o pochod, kteří se chystali vytvořit zácpu na startu, v útulné chatě včelařů u Obory. Rychle jsme se přihlásili, já vyslechla novinky z organizace, které mě málem porazily, a v 07,20 hod už jsme uháněli po žluté Oborou na Košov, úspěšně jsme trefili tu správnou červenou, a už se potíme do kopce směrem ke Dráčovu! /Musím se přiznat,že jsem se smutkem vzpomínala na opuštěné lahůdky na startu-domácí koláče,polévku,čaj, párky/.....
Pak se dostaneme po silnici až k lesu, kde začne náš celodenní zápas s blátem, cesta na Koudelku je vždy bahnitá i v suchém létu, zde navíc pomohli lesní pracovníci, velkým obloukem obcházíme, hlásím drát, a už Mirek padá k zemi ,prý to bylo pozdě. Má lehce poznamenané kalhoty, ale utěšujeme ho,že bude hůř!
V Rovensku na náměstí vytahujeme konečně propozice, abychom zjistili, zda jdeme dobře. Navštívíme prodejnu Ovoce a zeleniny za účelem získání razítka, Mirek podlehne vůni čerstvého pečiva. Lehce jsme se zdrželi, a tak makáme po modré ostrým tempem do Borských skal, v lese před námi zahlédneme Blanku provázenou turistou v podivných žlutých manšestrácích, které už jsem viděla v předválečných filmech. Na křižovatce na Borku doženeme Blanku z Lomnice, je 9 hod, a osvobodíme ze spárů opilého turisty, a už v kompletní sestavě uháníme po žluté na Vidlák, kde je bohužel z provozních důvodů zavřeno - v sobotu!!, těšíme Blanku, že budeme za chvíli na Nebáku, zvyšujeme rychlost, pokračujeme po žluté na Věžák a konečně docházíme na Nebák.
Zde nacházíme již se občerstvujícího kolegu Libora ze Semil, dáme si gulášovou polévku a Svijany,a pozdravíme se s ochotnými majiteli - manžely D., kteří nás už všechny za ta léta znají. Zdrželi bychom se rádi i déle, Libor se vyhřívá na terase na jarním sluníčku ,marně ho lákáme na trať, tak vyrážíme sami dále po červené, obáváme se sněhu a bláta, ale kupodivu jde to. Chlapi se ženou jako splašené koně, ani by si nevšimli bledulových polí!!Ty květy právě rozkvetly,a zdá se,že jim dlouhá zima nijak neuškodila,opanovaly celé údolí. Na tento pohled jsem se těšila už od rána.
Mladějovem procházíme na hranici povolené rychlosti v obci, hospodu míjíme a zase se svlékáme při stoupání směren na Loveč. Lesem procházíme k hradu Pařez, přecházíme na zelenou, ještě pár kroků, hurrá! hotel Skalní město, plánovaná přestávka, je 13 hodin, dáváme si Plzeň a razítko, pánové ještě kávu a Blanka džus /20 minut přestávky/, navzdory příjemnému prostředí a obsluze se zvedáme a měníme barvu na žlutou a modrou na Brada, zde se teprve připravují na sezónu, pak chceme projít po zelené do Železnice, ale povodeň vzala most, marně se snažíme hlubokou vodu přejít, došli nás dva kolegové, kteří se také snaží, přecházíme po louce a vodu přejdeme po železniční trati.
Pánové sbíhají z železničního náspu a snaží se projít přes zahrádky, slyším nějakou babku, které se to nelíbí a způsobně to obcházím až na silnici, pak běžím, abych dostihla skupinu, ale u cedule Železnice je nacházím sedět a vyhřívat se na sluníčku, Míra si ždíme ponožky, něco mi uniklo ,snažil se přejít řeku Cidlinu jako první a jediný po kmeni nevalné kvality, a až na konci tam zahučel.Tím pádem si ale úspěšně vypral bláto z Koudelky, nebyl to úmysl?
Blanka nás předchází s kolegy,z a chvilku už jsme také na trati, procházíme centrem Železnice, slunce nás nešetří, raději se nedívám k Táboru a snažím se nemyslet na stoupání, co nás ještě čeká. Prohlížíme si novou zástavbu, vybíráme si domek. Začínáme stoupat po červené směrem ke Kyjím, na suchém listí to trochu klouže, je vedro,v ústech vyschlo, potíme se a plazíme do kopce. Konečně Kyje - vesnička na úpatí Tábora, tady by se mi líbilo bydlet, chaty a vesnické domky ,zahrádky rozkvetlé prvními jarními květy, chlapi ženou jako stroje, musím je zastavit, aby si prohlédli sněženky, bledule, krokusy, ladoňky a keře čemeřice! Blanka zůstala pozadu a povídá si s našimi kolegy. S vyplazenými jazyky zdoláváme Tábor, škoda, že restaurace je ještě ve výstavbě a v mlaskajícím blátě sbíháme na silničku a rychle klesáme k cíli.
Je pár minut po 16. hodině, kolegové pochvalují náš sportovní výkon, těšíme se na nějaké občerstvení, v cíli je plno a živo. Ale,naši kolegové z kratších tratí nám stihli vyprázdnit zásoby pořadatelů, dostáváme čaj, pivo, pak nabídne paní S. obložené chleby s cibulí, turisté u vedlejšího stolu nebyli tak rychlí jako my,než se rozmysleli, tác zmizí u nás. Rádi bychom se zdrželi déle v příjemné domácí atmosféře, dáváme si kalíšek bylinek na podporu životních funkcí, a před 17 hod se zvedáme a uháníme na vlak. Myslím,že se pochod vydařil, účast 231, z toho 29 padesátkařů, přeplněné vlaky a parkoviště svědčí o velkém zájmu. Poděkování za pěkný pochod, který zde má dlouhodobou tradici, patří především usilovné přípravě a dobré organizaci obětavých pořadatelů.
Plnění OTO Královédvorsko /11. 03. 2006/ aneb POCHODOVÁNÍ V ZIMNÍM APRÍLU /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Je sobota 11. 03., původně chceme na lyže, ale po pátečních přeháňkách dešťosněhových měníme program a děláme dobře, neboť z vlaku bylo vidět, že stopa je neprojetá. Byla by to dřina prošlapávat ze Suchovršic do Hronova.
Takže jedeme Krakonošem do Jaroměře a odtud pokračujeme pěšky na trase Lázně Velichovky - Hustířany - Chotěborky - Velký Vřešťov - Sedlec - Miřejov - Rohoznice - Jeníkov - Doubrava - Hořice.
Počasí bylo následující: ráno mlha veliká, později ustupuje, vykukuje sluníčko, následují přeháňky slabé dešťové a pak do cíle s l u n í č k o . Při zpáteční cestě autobusem sledujeme, jak se žene změna počasí, a ve Dvoře Králové nás náhle zastihne krupice a než dojedeme do Trutnova je zde bílo. Cestou jsme potkali dost zvířátek - 2 myšičky, pár zajíců a srnek, plno dravců a několik mnoho kusů daňků.
Byl to hezký výlet, dalo to 30 km plus 4 opisy do záznamníku Podzvičinsko.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz