24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Putování ze Zelené louky do Malých Svatoňovic /21. 01. 2006/ aneb PŘESVĚDČIVÝ DŮKAZ
Pochod tříkrálový /14. 01. 2006/ aneb PENDLOVÁNÍ MEZI LYSOU A ČELÁKOVICEMI
Chrastavské šlápoty /07. 01. 2006/ aneb AŽ Z NEJVZDÁLENĚJŠÍHO MÍSTA
Silvestrovský pochod /31. 12. 2005/ aneb KAŽDÝ DEN JEDEN ZÁŽITEK - KAŽDÝ DEN JEDNO DOBRODRUŽSTVÍ
Vánoční pochod /17. 12. 2005/ aneb PŘES LIBICE - NAŠE PRVNÍ LIDICE
…. a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel - úvod
Memoriál Jindry Axmana /28. 01. 2006/ - na lyžích - aneb VLNĚNÍ SE ZASNĚŽENOU KRAJINOU /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Putování ze Zelené louky do Malých SvatoŇovic /21. 01. 2006/ aneb Přesvědčivý důkaz
Následující povídání je přesvědčivým důkazem toho, že zajímavou pěší turistku lze provozovat i několik kilometrů od vlastního bydliště, když okolní kraj je zhusta pokryt sněhem. Na sobotu 21. 01. 2005 jsem za náš odbor obdržel pozvánku na členskou schůzi KČT Malé Svatoňovice, která začínala v 10 hod. v restauraci Salamandr. Pravidelné sobotní chůze jsem se však nechtěl vzdát, a tak jsem se rozhodl, že půjdu do Malých Svatoňovic pěšky. Vzhledem ke sněhovým podmínkám jsem mohl zapomenout na značené turistické cesty, dokonce jsem se ani neodvážil jít na Poříčí zkratkou před Nové Dvory a musel jsem se tedy svěřit silnicím. Na druhé straně jsem se usnesl vyhnout se nejkratší možnosti po frekventované silnici přes Úpice. Můj program Pjsoft InfoMapa mi vyhodil následující trasu, jež je na mapě vyznačena červeně:
plánek trasy ze Zelené louky - realizovaný též in natura
Kilometráž na mapě začínala z Horního Starého Města od křižovatky ulic Horské a Vlčické a čítala 19,65 km, já bydlím blíže města na Zelené louce o několik set metrů, vzdálenost od svého bydliště do Malých Svatoňovic započetl jsem si tedy na 19 km. Jednotlivé průchozí body a předpokládané časy při rychlosti 5 km/hod. a odchodu z domu v 05,45 hod. ráno mi vyšly takto:
| Rozpis trasy mezi Zelenou loukou a Malými Svatoňovicemi | |||||
| průchozí body | absolvované km | vzdálenost mezi nejbližšími body | čas při rychlosti 5 km za hod. a odchodu v 5,45 h | ||
| Horní Staré Město - Zelená louka | |||||
| Dolní Staré Město - u Šestidomí | |||||
| Poříčí most u elektrárny | |||||
| Bohuslavice n. Ú. před mostem | |||||
| odbočka na Markoušovice před Starým Sedloňovem | |||||
| Velké Svatoňovice odbočka do Malých Svatoňovic | |||||
| Malé Svatoňovice náměstí | |||||
Rychlost 5 km/hod. je sice za normálních okolností lehce dosažitelná a snadno překročitelná, při současných sněhových podmínkách a předpovídanému dešti mohla se však stát klidně teorií. Uvědomil-li jsem si navíc, že na schůzi mohu cestovat pohodlně vlakem ze Zelené louky v 09,11 hod. a následně z Trutnova v 09,37 hod., jevil se mi celý nápad natolik bláznivý a praštěný, že přímo volal po realizaci jako zajímavý test pevné vůle a snad i chodecké zdatnosti. Koneckonců, kdybych měl zpoždění, mohl jsem potupně v 09,56 hod nasednout ve Velkých Svatoňovicích na stejný vlak, kterým bych po vydatném spánku vyjel z Trutnova.
Ráno mě probudilo už po půl páté drobné ťukání na plech pod oknem, neklamná známka toho, že sněží či dokonce mrholí. Teploměr ukazoval 1 st. C nad nulou, známka toho, že moje putování mi nebude stěžovat klouzání po ledovatce, ale boření se v rozbředlém sněhu. Ještě jsem měl čas svůj nápad si rozmyslet, mohl jsem vstát za čtyři hodiny a pohodlně cestovat vlakem.
Nakonec výsledný impuls k tomu, abych své předsevzetí uskutečnil, vzešel od jednoho z mých sousedů. Ten trpí chorobou, které se lidově říká "burácivost hlasu". Pokud Vás následující výklad nezajímá, může si přepnout, na následující odstavec, od kterého je výhradně opět pojednáno o mém putování, ale jako vždy v takovém případě přijdete o hodně. Příznakem zmíněné choroby je totiž neschopnost pacienta pronést jakoukoliv větu - například: "Miluji Tě" nebo třeba úryvek z třetí části Máje…."Ledvaže však modré temeno hor/ brunatné slunce rudě zasvitnulo,/ tu náhle ze sna všecko procitnulo / a vesel plesá vešken živý tvor" ….. nejen šeptem nebo polohlasem, ale dokonce v normální běžné hlasitosti. Navenek se projevuje tím, že nemocný neustále jakoby hulákal i v běžné mluvě, když nedobrovolný posluchač má dojem, že pacient někomu laje, což ovšem většinou není pravda. Chorobu sem nepřímo zavlekl v 80. letech minulého století Michail Gorbačov. Z jeho dílny procházela tzv. perestrojka, jejímž jedním z mott byla tzv. glasnosť, což bylo všude na světě kromě Čech překládáno jako "veřejnost" či "otevřenost", pouze v naší zemi typické uhýbáním od problémů byl tento termín překládán jako "hlasitost". Otevřenosti proto mezi lidmi od těch dob příliš nepřibylo, naopak však přibylo hlasitých lidí především v panelákových sídlištích. V těchto lokalitách se totiž jak známo soustřeďuje nejpočetnější populace lidí skoupých na pohyb, kteří nechuť k této do té doby přirozené lidské činnosti logicky kompenzují řvaním, takže nezřídka se náhodný svědek dovídá z volných prostranství sídlišť takové nesporně užitečné informace jako "Byli jsme na koupadle a večer jdeme s manželem ke známým" apod. Bohužel jako každá návyková choroba je tato nemoc velmi těžko léčitelná, je vykazováno procento úspěšnosti o dvanáct až dvacet procentních bodů nižší než třeba úspěšnost léčení návyku na alkohol, drogy či cigarety. Z doslechu vím, že zmíněný soused pětkrát postoupil odvykací kurs od hlasitého mluvení - přesněji řečeno: hulákání, vždy neúspěšně, přestože v posledním případě ho léčily největší kapacity v tomto oboru MUDr. Vjačeslav Tichomirov a MUDr. Lucie Ticháčková ve známém sanatoriu Tiché Údolí v Tichonicích v bývalém okrese Benešov. Zarmoucená rodina ve snaze pomoci svému členu uzavřela nájemní smlouvu s První národní bankou, pobočka Trutnov, na jejíž základě mohl nešťastný soused tři hodiny denně hulákat v podzemním trezoru shora uvedeného peněžního ústavu, který však byl nucen od smlouvy po dvou dnech jejího trvání odstoupit, protože soused rušil obchodní jednání nejen v peněžním ústavu samém, ale i v okolních úřadovnách v okruhu jedné míle /některé svodky Policie ČR uvádějí dokonce vzdálenost 1,3 míle/. Velmi zavrženíhodně se k sousedovi zachovali členové KRNAP, kteří ho v letních a podzimních měsících vyháněli z objektů opevnění ŘOP v Krkonoších, kam se nešťastník uchyloval, aby se mohl nerušeně vyhulákat, nebyv šikanován tichamilovnými obyvateli Zelené louky a přilehlých lokalit z okruhu tří kilometrů. Tam sice nikoho příliš nerušil, ale seismografy v prostoru od Varšavy po Bělehrad údajně vykazovaly v důsledku jeho hlasového působení natolik negativní magnitudy zemětřesení, že vyvolaly několikrát falešný poplach. Je čas se vrátit k líčení mého putování, takže svůj výklad doplňuji už jen o následující: pokročilejším stadiem choroby "burácivosti hlasů" před konečným stadiem demence je stav, kdy pacient se i při zvýšené snaze mluvit co nejhlasitěji domnívá, že mluví tiše, a na svou pomoc uvádí co nejhlasitěji do chodu i média jako rozhlas či televizi.
Když se sousedův burácivý hlas ozval asi po páté hodině ranní a když mi tedy bylo jasné, že můj nejméně dopolední pobyt doma je zcela bezpředmětný, vyšel jsem přece přesně úderem třičtvrtě na šest před dům a hned mě zarazilo, že přes noc napadlo nejméně 15 cm sněhu. Úvodní metry ukázaly, že chodníky budou pro mé putování nepoužitelné, těžce jsem se v nich bořil. Zarazila mě rovněž jakási postava, která ležela vedle elekroprodejny proti Kauflandu ve sněhu. Když jsem se opatrně zeptal: "Jste v pořádku?", muž se na mě velice odzdola zle zaškaredil, takže jsem raději od samého počátku přidal do kroku.
S vozovkou Horské ulice jsem se dělil s auty až k Texlenu. Byla naštěstí zcela holá. Mezi Texlenem a novým mostem u nádraží jsem na několik stovek metrů silnici opustil a beznadějně se brodil v těžkém a hlubokém, byť prošlapaném sněhu. K příznivému obratu došlo na konci Úpického nábřeží u kruhového objezdu při ústí České ulice: odtud po Polské a Náchodské ulici až na konec města byly chodníky čerstvě a vzorně upravené a můj postup se urychlil. Na most v Poříčí přibyl jsem po 6,5 km v 6,55 hod., proti rozpisu jsem měl tedy náskok 8 minut.
Dosti neochotně jsem za městem opustil jeho světla do náhlé tmy. Silnice byla pokryta na holém povrchu jen drobnou sněhovou tříští, na níž jsem trochu prokluzoval. Protože byl velmi řídký provoz, dalo se jít většinou v třetině její šířky. Ze šera po mé levici postupně vystupovaly obrysy zalesněného hřbetu Čížkových kamenů. Na most v Bohuslavicích přibyl jsem v 7,27 hod., proti rozpisu jsem tedy na vzdálenosti 3,5 km mezi Poříčím a Bohuslavicemi zvýšil náskok o dalších 11 minut na celkových 19 minut.
chabý pokus o fotografii kostela sv. Petra a Pavla v Trutnově - Poříčí osvětleného před sedmou hodinou ranní zimní. Foto: L. Šlosar
v Bohuslavicích nad Úpou jsem se ještě díval přes kabiny fotbalového hřiště na zalesněný svah nad tratí ČD ještě za šera. Foto: L. Šlosar
Výhodou mé trasy bylo, že jsem celkově klesal, jediné stoupání mě čekalo nad Bohuslavicemi na začínajícím oblouku silnice dotýkajícího se až úpatí Jestřebích hor, jež se bohužel i za plného světla halily do mlžného oparu. Příjemným překvapením bylo, že v této části trasy až do Velkých Svatoňovic byla vozovka zcela holá. Protože jsem nabyl pocitu dostatečného časového předstihu, nesnažil jsem se jít naplno. Přesto jsem na odbočce do Markoušovic po dalších 3,5 kilometrech zvýšil časový náskok proti rozpisu o dalších 5 minut na celkových 24 minut, dorazil jsem sem v 8,05 hod. proti času 8,29 hod. vypočítaném v rozpisu.
Když jsem ve směru jihojihovýchodním procházel Velkými Svatoňovicemi, silnice byl opět zlehka pokryta mokrou sněhovou tříští, provoz tu byl již hustší, automobilisté mnohdy neústupní, takže bylo mi nutno často se tísnit na kraji vozovky. U bývalé samoobsluhy - bylo zrovna 08,40 hod. - jsem seznal, že mohu odbočit doleva po modře značené cestě, jež byla prohrnuta. Rozhodl jsem se však dokončit test co nejpřesněji - maje před začátkem schůze časový předstih téměř hodinu - a do Malých Svatoňovic k ještě zavřené restaurace dorazil jsem beze spěchu v 09,10 hod., tedy o 23 minut dříve, než mi ukládal rozpis trasy.
nad Bohuslavicemi při cestě k úpatí Jestřebích hor je již světlo, hory samotné se však halí do mraků. Foto: L. Šlosar
na rozdíl od těch, co za 2. světové války zahynuli nedobrovolně v Letech, si - jako například ve Velkých Svatoňovicích - tento národ padlých z 1. světové války váží. Foto: L. Šlosar
před desátou - bloumaje po náměstí v Malých Svatoňovicích - sleduji nárožní bohatě zdobený rohový dům a v duchu se těším na pivo. Foto: L. Šlosar
Stejně jako na sebe dokážu být jako pes, dokážu se i patřičně odměnit. Proto jsem část zbývajícího času do schůze pobyl ve zdejší cukrárně, kde jsem si dokonce na WC převlékl mokrou košili, a dal jsem si tu grog a dva vanilkové věnečky. V sebeodměňování pokračoval jsem si i na schůzi, kde jsem splnil své poslání - za odbor pozvat přítomné na naše akce a za Zpravodaj vyzvat tytéž ku psaní příspěvků. Vypil jsem tu tři prazdroje a jeden fernet a v režii hostitelského odboru snědl talíř polévky s játrovými knedličky a kuřecí řízek s bramborem.
Proti předchozím sobotám vrátil jsem se domů vlakem již ve dvě hodiny odpoledne a opojen předešle provedeným důkazem, že provozovat turistiku zajímavým způsobem lze v nouzi nejvyšší i v těsném krunýři nadměrné sněhové záplavy v nejbližším okolí, upadl jsem na dvě hodiny do náruče Morfeovy.
Pochod tříkrálový /14. 01. 2006/ aneb Pendlování mezi Lysou a Čelákovicemi
Milovníci chůze jsou neschůdností současných zimních terénů i ve větší vzdálenosti od hor silně omezeni a vlastně odkázáni na silnice. Proto jsem za schůdnějšími terény zavítal opět do Polabí - tentokráte na 31. ročník Pochodu tříkrálového do Čelákovic. Nepříjemné bylo, že jsem nemohl na poslední chvíli získat o pochodu žádné informace. Kontaktní osoba pochodu neudává ani telefonní číslo, pochod nebyl prezentován ani na internetových stránkách města Čelákovic. Na nich jsem našel aspoň kontaktní číslo jiné členky odboru, která mě informovala o tom, že start je z nádraží, že cíl je v hospodě blízké nádraží a že trasy jsou směrovány směrem na Ermitáž a Grado. Protože jsem šel tento pochod z Čelákovic předtím již šestkrát, poslední kusá informace mi postačila k tomu, abych si udělal představu o celé trase, jež se skutečně pak šla přesně jako před 12 lety, a mohl si ji předem prostudovat.
Nejdřívější spojení do Čelákovic je komplikováno tím, že tu nestaví rychlíky, že v Lysé nad Labem po železnici vzdálené chybí přímé navazující spojení a že na posledních sedm minut jízdy na zbývajících osmi kilometrů jsem tu musel čekat 49 minut. Naštěstí mě nezklamala intuice, že tu bude možnost posnídat a že je tak zbytečno chystat si na cestu vlakem jídlo. Několik kroků od nádraží směrem do centra Lysé nalezl jsem útulné pekařství U Literů, kde jsem posnídal dva mřížkové koláče s marmeládou, které kdys pekla moje máma a které jsem od té doby nejedl, a taky velký hrnek kávy, takže jsem byl přinejmenším na první kilometry trasy silně posílen. Na start jsem se tak dostal po čtvrt na devět, což nevadilo. Zajímavé bylo však, že přestupem v Lysé na vlak do Čelákovic jsem toho dne zahájil pendlování mezi oběma městy.
Přestože jako tradičně při příjezdu vlaku nakupil se na startu mnohohlavý houf lidí, odbavení tu netrvalo dlouho, takže jsem vystartoval v půl deváté. Zvláště pro lidi sklerotické bylo výhodné, že na trase 35 kilometrů se postupně vystřídaly pouze tři turisticky značené cesty. Ta první modře značená umožnila mi prokličkovat skrze střed města, v němž minul jsem krom jiného cílovou restauraci, dále výraznou vysokou novobarokní radnici oděnou do bíložlutého hávu s městským znakem a visícím městským praporem, konečně i fotbalový stadion, na němž se hrála druhá nejvyšší soutěž v dobách, kdy jsem se co malý kluk začal o fotbal zajímat. Posléze překročil jsem nad zdymadlem Labe a několik desítek metrů v protisměru jsem přes široký vodní tok sledoval později vyšlé účastníky na protějším břehu absolvující své první stovky metrů jakoby pod starostlivým dohledem hranolovité věže kostela Nanebevzetí P. Marie. Labe jsem na dlouhý čas opustil v obci Káraný a za ní vešel do četných lesů, pod jejichž písčitým podložím skrývají se četné podzemní vody, jimiž je zásobována i Praha.
Už na počátku mého putování bylo příjemným zjištěním, že v osídleních byl skutečně holý povrch, teprve v lesích byl terén pokryt zmrzlým sněhem, kterým podrážky mých bot dokázaly úspěšně čelit, vysloveně ledového povrchu jsem nezažil. Modré značení jevilo se již postarší, ale bylo spolehlivé, kdykoliv člověk začal tápat, značka se objevila jako na zavolanou. Na pevnou panelovou a později asfaltovou cestu jsem narazil znovu u jakési úpravny vody. Projeté koleje následující široké cesty pak byla dokonce místy posypané, především v místech, kde na obrovské planině načas cesta opustila rozsáhlé lesní prostory. Po absolvování dalšího již krátkého lesního úseku objevila se po mé pravici - to bylo zrovna těsně před půl jedenáctou - do dáli roztažená obec, jejíž celou délku bylo mi zanedlouho projít.
Byla to Stará Lysá, v jejíž lokalitě se psaly nejstarší dějiny české země, kde sídlili Slované již od 5. století a na kterou měl do konce života špatné vzpomínky český kníže 11. století Jaromír, byly to poslední vzpomínky na dobu, kdy ještě viděl, protože ho tu na zdejším knížecím dvorci nechal oslepit jeho agresivnější bratr - taky profesí český kníže - Oldřich. Dopadl jsem podstatně lépe než nešťastný Jaromír, v obci mě jen dočasně oslepila krása kaple sv. Jana Křtitele a vysoké štíhlé zvoničky a stále vida uchovávám si vzpomínku ještě na památnou lípu.
V obci jsem vyměnil modré značení za červené a po jediném nepatrném táhlém stoupání dorazil jsem do Lysé nad Labem, kde jsem chvíli postál u kostela sv. Jana Křtitele s četnými plastikami před zdmi hradeb rozměrného parku okolo. Zjistiv, že vchod do kostela je podrobován opravám, zapadl jsem v půl dvanácté do restaurace U bílé labuti, kde jsem se občerstvil pivem a gothajem s cibulí ponořeného do jezera octa.
Nadopován tak nejen pivem, ale i octem, směle vykročil jsem po trase, jíž jsem prošel i již nesčetněkrát, přes železniční most a přes jižní část Lysé Litol k tamnímu mostu přes Labe. Pod nim u blízkého rozcestníku jsem již na zeleném turistickém značení znovu překročil silnici vedoucí z mostu a vybral se opět skrze zasněný lehce zasněžený kraj, jehož nejvzdálenější nepatrné kopečky halily se do mlžného oparu, neboť toho dne na rozdíl od kraje podkrkonošského skrýval se ten polabský v inverzi. Stejně jako v Trutnově bylo tu naopak mrazivo, jistě kol minus 5 st. C, ale bylo naprosto bezvětrno, takže jsem na rukou chladu nepociťoval a mohl jsem celou trasu absolvovat bez rukavic, vždy tak pohotový k fotografování.
na protějším břehu Labe pod starostlivým dohledem hranolovité věže kostela Nanebevzetí P. Marie začínali jsme první kilometry našeho pochodování. Foto: L. Šlosar
tisíciletá památná lípa je dominantou Staré Lysé. Foto: L. Šlosar
zeď před kostelem v Lysé nad Labem zdobí četné plastiky. Foto: L. Šlosar
V místech oněch jsem načas procházel opět po břehu Labe, abych za skupinou domků slující V Chaloupkách razantně odbočil doleva do Přerova nad Labem jakoby přikrčeného pod jedinou výraznou vyvýšeninou v širém okolí Přerovskou hůrou. V městečku zmátl jsem na chvíli vousáče, jehož jsem byl předtím předešel, neb jsem ještě rezolutněji uhnul ze zeleného značení. Nešlo o pochybení, mířil jsem totiž do penzionu Bomber, jehož založení je spojeno se jménem českého fotbalového internacionála - zdejšího rodáka Tomáše Skuhravého.
Restaurace mě - bylo kol půl druhé - překvapila prázdnotou, byl jsem jedním ze dvou hostí, ani auto před ní nestálo. Na stěnách jako před dvanácti lety, kdy jsem tu byl naposledy, visely některé dresy, jež Skuhravý získal výměnou po zápasech, nad vchodem pak dominoval ten reprezentační, vedle za barem na stěně skvěl se jako tehdáž obří odznak Skuhravého klubu F. C. Genoa 93 a lustry si uchovaly podobu bílých fotbalových míčů se zelenými puntíky. Jediné, co se v průběhu prošlých dvanácti let odlišilo, byla cena piva a kávy, zatímco tehdy vyplázl jsem 16 Kč, cena navýšila se již na 31 Kč, za to však vlídná mladá paní či slečna mi povolila udělat si ve zšeřelé místnosti několik zdařilých fotografií a nato mi ochotně dala razítko do vandrbuchu.
Posléze - bylo po druhé - vykročil jsem na poslední díl svého putování, prošel zmrzlým terénem skrze les znovu na břeh Labe, jehož pomalé vody mizící pozvolna vždy za nejbližší zátočinou zvýrazňovaly zasněný ráz krajiny, jenž narušovaly naopak sílící počty účastníků pochodu spějící ku svému cíli. Zbavil jsem jich za železničním mostem, když jsem se ortodoxně přidržel itineráře a tím i zeleného značení a nehledal jsem kratších variant do cíle zbytku trasy, jejíž celková kilometráž ukázalo se beztak kratší 35 kilometrů.
Přece jsem do cíle v restauraci U mušketýra dospěl před půl čtvrtou, pílil jsem tedy z Přerova nad Labem rychlostí 6 km/hod., čímž zbylo mi dosti času na pohodové zdolání dvou piv při neuvěřitelně pohotové obsluze. Pobavily mě v duchu nepřímé povzdechy pořadatelů na chřadnoucí účast na pochodu, neb počet 166 účastníků připadl mi velmi slušný.
Přerovská hůra je nejvýraznější vyvýšenina polabské krajiny mezi Lysou nad Labem a Čelákovicemi. Foto: L. Šlosar
vedle vchodu do penzionu Bomber nachází se velký emblém Skuhravého italského klubu F. C. Genoa 93. Foto: L. Šlosar
penzion Bomber v Přerově nad Labem v plné kráse. Foto: L. Šlosar
zasněná krajina temných vod plynoucích Labem jsou oblíbeným tématem mých fotografií. Foto: L. Šlosar
S dalšími účastníky opustil jsem Čelákovice vlakem v 16,26 hod. a přestupem v Lysé nad Labem na rychlík do Hradce Králové završil tak toho dne pendlování mezi oběma městečky a po dalších dvou plynulých přestupech dorazil jsem na Zelenou louku ve třičtvrtě na osm příjemně unavený, lehce vymrzlý, především pak tradičně spokojený s údělem, jenž jsem si pro tuto sobotu vymezil.
Chrastavské šlápoty /07. 01. 2006/ aneb Až z nejvzdálenějšího místa
Když jsem v sobotu nad ránem ještě před třičtvrtě na čtyři vykročil z domu čp. 435 v ulici Pomněnkové na Zelené louce v Trutnově, překvapilo mě, že bylo relativně teplo, určitě nemohlo být o moc méně než na bodu mrazu. Bohudík bylo teplo i ve vlacích, což bylo důležité, protože jsem v nich ono ráno strávil s půlhodinovou přestávkou v Liberci téměř čtyři hodiny při dvou přestupech, první byl ve Staré Pace. Rozhodl jsem se totiž, že po Novoročním výstupu na Žaltman zahájím turistickou sezónu roku 2006 čistokrevným pochodem. O jiném pochodu než o 33. ročníku turistického pochodu Chrastavské šlápoty jsem se nedozvěděl.
Na pochod jsem se těšil také proto, že moje účast na zdejším pochodu je značně vousatá a vzpomínky na ni značně vyhaslé, zúčastnil jsem se tu v letech 1997 a 1999. Nejprve jsem dlouho cestoval beznadějně sám, ale po výstupu v Liberci jsem spatřil známého turistu Jirku z Hodkovic nad Mohelkou, jenž mi na můj dotaz sdělil nepříliš příjemné zprávy o svých turistických druzích Milanovi a Věře, se všemi třemi jsem šel celou trasu naposledy v roce 1999. Veselejší bylo, že mě nasměroval do sympatického zapadáku vlevo od východu z nádraží jménem Prul, kde byla čilá obsluha a kde jsem za čtvrthodinku pohodlně vypil pivo. Desetiminutová cesta do Chrastavy je hodna zaznamenání, dopravu na trase Liberec - Zittau - Dresden-Neustadt, kam bych se dostal už v 10,10 hodin/!!/ provozuje německý provozovatel v moderních červených vozech aerodynamického tvaru, uvnitř moderně vybavených, celý vlak jako by vzduchem bezhlučně plul, aniž by cestující pociťoval nárazy na pražce.
Po svých minulých zkušenostech jsem nebyl vůbec překvapen, že start byl účastníky doslova obsypán, však se ukázalo, že účastno bylo 896 turistů. Příjemnou změnou avizovanou již propozicemi, jež jsem předtím nalezl na internetu, bylo místo startu - nyní sál firmy GASTRO MAJBA, jež se nacházelo v ulici vedoucí z nádraží a bylo od něho vzdáleno necelých pět minut. Na startu jsem vyplnil přihlášku včetně adresy bydliště, vyplázl u prezentace 25 Kč, jež - zdůrazňuji - se účastníkům bohatě vrátily v podobě zvýšené péče pořadatelů, mě osobně - jak je vylíčeno dále - pak několikanásobně, nato obdržel jsem růžovou průkazku účastníka a strohý, ale přehledný itinerář včetně mapky, a byl jsem hotov zahájit nejdelší dvacetikilometrovou trasu.
Ač vzdálen od Trutnova po železnici 137 km, ani letos potřetí nešel sám, neb hned na startu spojil jsem své síly s naším členem Mirkem z Liberce a hned se k nám přidružil další liberecký turista Jirka. Prošli jsme Chrastavou, jejímž pamětihodnostem jsem se letos příliš nevěnoval, a v její horní části jsme odbočili doprava a pokračovali po prohrnuté cestě kol usedlosti U Procházků a Víseckého rybníka, u usedlosti s chovem bravu černobílého vkročili jsme do Nové Vsi a navázali jsme opět na frýdlantskou silnici, jíž jsme byli předtím opustili v Horní Chrastavě.
sorry, dnes pamětihodnosti Chrastavy - jako třeba radnici - budu jen míjet. Foto: L. Šlosar
mezi Chrastavou a Novou Vsí putovaly houfy lidí. Foto: L. Šlosar
V místech, kde překračovali jsme říčku slující Jeřice, byla první kontrola, na níž byli jsme obdařeni teplým čajem a z níž odbočovala trasa 7 km. Posléze jsme ještě v Nové Vsi blíže kostela tentokráte doleva ze zmíněné silnice na Frýdlant odešli na dobro, nad vsí minuli hřbitov a konečně na druhé kontrole opět s čajem na rozcestí Růžek poztráceli jsme účastníky další trasy 10 km, a dosud přeplněné cesty přece jen se trochu vylidnily.
O další naše osamění se postaral náš omyl na rozcestí jen o několik stovek metrů dále. Nechali jsme se svést některými účastníky, kteří se nechali svést jinými účastníky, vzdali jsme se dobrodiní protáhnuté cesty a po modře značené cestě jsme pracně vystoupali hlubším řídce prošlapaným terénem ku kraji lesa, kde naši předchůdci nám zvěstovali, že jdeme špatně. Mirek a Jirka se však pohotově zorientovali a vytyčili směr k vodojemu v protisvahu. Do jeho blízkosti jsme se dopracovávali zprvu klesáním po koleji vyjeté technikou, posléze přes pole k místu, kde vytušil Jirka mostek, v závěru pak krušnějším stoupáním mezi dvěma řadami stromů, když stopy vyšlapané zvěří nás však neomylně vedly mělčí vrstvou sněhu. Tak jsme se k vlastnímu ulehčení znovu octli na předtím opuštěné cestě, po níž jsme vyšlapali pohodlněji zbytek kopce až do blízkosti Wothanburgu, což je replika opevněného velmožského dvorce a řemeslnické osady z přelomu 12. a 13. století a který jsme spatřili vlevo v mlžném oparu.
i při zacházce v těžkém sněhu za rozcestím Růžek nemohli jsme ponechávat bez povšimnutí překrásnou zimní krajinu. Foto: L. Šlosar
v mlze po naší levici skrýval se Wothanburg - replika středověkého dvorce. Foto: L. Šlosar
Když jsme vzápětí ve třičtvrtě na jedenáct poklesli do Horního Vítkova, počalo se měnit počasí - z ošklivého káčátka pochmurného zimního počasí s dálkami zahalenými do závojů mlh začala se klubat princezna Zlatovláska zářivé pohody sluncem ozářených svahů nedočkavě se osvobozujících ze zajetí šera. Když už jsme si zalibovali, že do cíle půjdeme pohodlně po silnici, jedna z mnoha šipek pochodu, jež neomylně řídila naše kroky, vykázala nás nemilosrdně ze silnice na terén skrze hluboký sníh prostoupený hlubokými stopami našich předchůdců, kteří těžký terén museli v potu tváře prošlapávat. Klopotně došli jsme k místu zvanému Výhledy, kde jacísi vandalové vytrhali turistické rozcestníky, jež bezprizorně ležely na dřevěném stole pod stříškou ze stejného materiálu. Z místa onoho sestoupali jsme pak ku kostelu ve Vítkově, kde byla kontrola a kde jsme byli počastováni opět teplým výživným čajem, výživnějším ještě o zalitý hlt rumu.
Využili jsme příležitosti a navštívili jsme kostel, jenž musel mít historickou a uměleckou cenu, svědčí o tom i jakýsi náhrobek při jeho oprýskané stěně vlevo od vchodu, uvnitř pak dvouposchoďové ochozy s ještě patrnou výzdobou i oprýskaný strop s ještě viditelnými ornamenty v zašlých barvách, jinak je interiér kostela zcela vypleněný a prázdný, jen zaprášená podlaha a vypálené svíčičky tu ostaly. Lidičky katolické i nekatolické, jak jste mohli dopustit zpustošení tak druhdy nepochybně překrásného kostela!! Zbytek trasy jsme pak skutečně absolvovali už po pohodlné silnici do Chrastavy, když jediným rušivým jevem byla hospoda ve Vítkově, jež přivábila nás výrazným křídou napsaným nápisem na vývěsné tabuli s otevírací dobou 11 - 16 hodin a jež přesto byla zavřena. Do cíle totožného s místem startu a stejně okupovaného účastníky jsme pak dorazili kol čtvrt na jednu a mě tu čekalo milé překvapení. Byl jsem totiž identifikován co nejvzdálenější účastník, obdržel jsem světlečervené tričko s logem pochodu a byl jsem vyfotografován do kroniky pochodu. Stejně jako před lety jsem zakončil svou účast chutnou gulášovou polévkou, jež přišla k chuti.
konečně jsme vyšli z hlubokého, byť prošlapaného sněhu a klesali ke kostelu ve Vítkově. Foto: L. Šlosar
zašlá výzdoba interiéru kostela ve Vítkově prozrazuje, že to musel být dříve přenádherný kostel. Foto: L. Šlosar
stejně jako při startu i v cíli bylo v budově GASTRO MAJBA sice plno, ale díky bezvadnému pořadatelskému zajištění pochodu to "odsejpalo". Foto: L. Šlosar
Posléze naše trojice posílená ještě o Petra z Liberce družně poseděla v nedalekém Lidovém domě a ještě před půl druhou se odebrala zpět na nádraží. Stejným vlakem - jakýmsi místním "pendolinem" - a se stejným průvodčím jako zrána odcestovali jsme pak ve 13,40 hod. do Liberce a já posléze domů. Rychlé absolvovaní trasy silně rozhodilo mé představy o cestě zpět, neměl jsem vyhlédnutý spoj dřívější než ve 14,14 hod., nebyl jsem si jistý přípoje ve Staré Pace, takže jsem si koupil o 38 Kč dražší jízdenku přes Jaroměř. Byl jsem natolik spokojen s prvním celým turistickým dnem v roce, že mi nevadilo pranic, že zatímco ve Staré Pace přípoj do Trutnova byl hotov k odjezdu, později v Jaroměři jsem naproti tomu musel čekat na expres odtud přímo vypravený přes půl hodinu /koneckonců v Jaroměři funguje nádražní restaurace/.
Nezbývá než zadoufat, že se nenaplní úsloví, že "první vyhrání z kapsy vyhání" a že i do dalších našich turistických putování nakročíme stejně směle a úspěšně jako já v Chrastavě.
Silvestrovský pochod /31. 12. 2005/ aneb Každý den jeden zážitek - každý den jedno dobrodružství
Přestože se ode mě očekává bdění nejméně až do příchodu Nového roku, vstávám poslední den roku 2005 přesně v půl šesté ráno. Po důkladné ranní toaletě opouštím panelový dům v Trutnově na Zelené louce v 06,15 hod. a na blízké železniční zastávce nastupuji do vlaku společnosti Viamont v 06,27 hod. Z Trutnova vyjíždím po osmiminutovém čekání Krakonošem v 06,39 hod. a po trojím přestupování ve Starkoči, Václavicích a v Opočně vystupuji v Dobrušce přesně dle jízdního řádu v 08,11 hod. Za dalších asi pět minut vstupuji do zdejší sokolovny na start turistického Silvestrovského pochodu.
Jak se nechce v době volna od Vánočních svátků až po oslav příchodu Nového roku nad ránem vstávat!! Jsem rozmlsaný, zhýčkaný permanentním pojídáním sladkostí Vánočního cukroví a pozdním vstáváním po večerním televizním programu. Venku je samozřejmě chladno a z pohledu z teplého pokoje nevlídno. Ještě k tomu třeba zrovna dnes na Silvestra dávají v televizi mé oblíbené filmy především Limonádového Joe…... To všechno jsou však zároveň pádné důvody, abych vyrazil v rámci sebeobrany proti degeneraci do terénu. A jako o pět dní dříve po ještě dřívějším vstávání na turistickou akci Na Štěpána na Štěpánku, o tři dny dříve na tajný výlet na západní okraj Českého ráje či zítra na Novoroční výstup na Žaltman - jako po vstávání na jiné turistické akce - ukáže se vždy najisto, že odměnou mi bude mnohem zajímavěji prožitý den než ten v teplíčku, při televizi a bohaté krmi.
Protože se nechci přece jen vrátit příliš pozdě, již po páté se dohodnu s pořadateli, že se do cíle nevrátím a že poputuji pěšky do Červeného Kostelce, hodí mi to akorát 30 km. V Dobrušce se stavím ještě na poště, abych poslal pohled kamarádce, kterou silné nachlazení letos ošidilo o slasti turisticky prožitých svátků. Na trasu vycházím v 08,35 hod. Terén silnice do Bohuslavic nad Metují je pokryt několikacentimetrovou souvislou vrstvou sněhu, akorát abych se nebořil a neklouzal. Je něco málo pod nulou, místy drobný vítr a zataženo. Mým jediným společníkem je placatice slivovice, ze které občas upíjím.
sokolovna v Dobrušce je místem startu Silvestrovského pochodu. Foto: L. Šlosar
Před půl desátou se odpojují směrem doleva směrem na Pohoří účastníci řádných tras pochodu. V 09,30 hod. míjím kříž s citátem s Knihy Lukášovy před Bohuslavicemi nad Metují. V 09,40 procházím přímo v Bohuslavicích nad Metují křižovatku silnici na Nové Město nad Metují a na Českou Skalici u sochy Panny Marie. V 10 hod., poté co jsem vyřídil několik telefonátů, míjím dlouhém rovném úseku za Bohuslavicemi jiný kříž s jiným citátem z Knihy Lukášovy. Ve čtvrt na jedenáct procházím Slavětínem nad Metují a přecházím rameno Metuje. V 10,20 hod. přecházím Metuji samou, za deset minut jakýsi potůček. V 10,45 se ocitám na kraji Městce a vlevo před sebou sleduji další dílčí cíl Velkou Jesenici. Takořka úderem jedenácté míjím sochu sv. Jana Nepomuckého již ve Velké Jesenici, o tři minuty později plním svůj "badatelský cíl" a na malém hřbitůvku fotografuji a opisuji ze zdi zdejšího kostela nápis vztahující se k válce roku 1866 tohoto znění: "Na památku neznámého rakouského vojáka / zastřeleného Prusy dne 29. června 1866 v domě č. 25./ oběť lidské zvůle uložili na tento hřbitov místní občané". Ještě ve Velké Jesenici v 11,15 hod. míjím památník obětem války a v 11,25 hod. na křižovatce silnic na Jaroměř a Českou Skalici další sochu, jíž jsem identifikoval jako sochu sv. Václava.
první z úpravných křížů minul jsem ještě před Bohuslavicemi nad Metují. Foto: L. Šlosar
za Slavětínem překročil jsem Metuji, pohled z mostku doprava. Foto: L. Šlosar
na křižovatce ve Velké Jesenici zaujala mě socha, jíž jsem dle kopí laicky identifikoval jako sochu sv. Václava. Foto: L. Šlosar
Na dalším otevřeném úseku přecházím železniční trať Hradec Králové - Starkoč, míjím sídlo firmy Skaličan, až se mi v 11,50 hod. za zatáčkou otevře utěšený pohled na Českou Skalici. Dík předchozím zkušenostem město procházím co nejracionálněji, po schodech, kolem kostela církve husistské /přesně v poledne/, Nerudovou a Lidickou ulicí, další spojkou na hlavní silniční tah na Náchod až k trojboké kapli /12,15 hod./. Tady se konečně zbavuji silného silničního ruchu a mířím směle do Zliči, motivován očekávanými přibližujícími se zážitky mírně zrychluji a brzdím před půl jednou odpolední. až v obci samé u bílé budovy s fialově orámovanými okny a se štítem s mnohaslibným nápisem s ozdobným písmem do červena "Restaurace a penzion Barunka".
Jeden z vedlejších cílů, jenž jsem dnešním putováním sledoval, nechat svým přesyceným útrobám odpočinout od neustálého přecpávání jsem bohatě naplnil /dosud jsem měl několik kousků Vánočního cukroví a suchý rohlík, samozřejmě vedle několika hltů slivovice/. Mohu si tedy s klidným svědomím posedět v útulném prostředí do 13,20 hod. při dvou pivech a dršťkové polévce. Když míjím společný pomník rakouského kyrysníka a pruského dragouna, padlých v obci ve válce prusko-rakouské za restaurací, shledávám, že i protější restaurace Holzbecher je otevřena. Té v turistické sezóně dávám zásadně přednost, ale protože jsem příznivcem co nejvyváženějšího chování, rád naopak na Silvestra upřednostňuji Barunku, právě teď mi vyhovuje, že její prostředí je klidnější a připomíná více venkovskou hospodu.
Po třičtvrtě na dvě procházím Viktorčin Žernov s dominantní žlutobílou budovou s lunetou, ve 14,15 hod. se blížím ke kapličce v Červené Hoře. Silnice je již zcela holá a pohodlná pro chůzi, nemusím se o ni příliš dělit s auty, neb je řídký provoz. Před a po třičtvrtě na tři procházím postupně kolem dvou křížů u Stolína, a konečně deset minut po třetí hodině - když si zcela flegmaticky nechávám ujet zrychlený vlak v 15,05 hodin - přicházím na nádraží v Červeném Kostelci.
Nemám důvodů se totiž nervovat, další vlak mi jede v 15,50 hod., takže si v klidu kupuji jízdenku a posléze trávím poklidnou necelou půlhodinku v nádražní restauraci při pivě a kávě, symbolicky sledující závěr dvou souběžně vysílaných filmů Marečku podejte mi pero a zmíněného Limonádového Joe, což však ve mně vůbec neprobouzí lítost nade dnem stráveným právě vylíčeným způsobem - byť dokonce na trase, kterou jsem šel počtvrté vždy poslední den roku.
za zatáčkou otevřel se přede mnou utěšený pohled na Českou Skalici, trochu pokažený dráty vedení vysokého napětí. Foto: L. Šlosar
ve Zliči kroky mé načas zabrzdila slibně vypadající budova restaurace Barunka. Foto: L. Šlosar
zčásti zasněžená kaplička v Červené Hoře umocnila poklidnou náladu času povánočního. Foto: L. Šlosar
Naopak přijíždím ve třičtvrtě na pět domů na Zelenou louku příjemně unaven a oprávněně se těším po celodenním částečném hladovění na večerní krmi. Jsem natolik spokojen s právě prožitou podstatnou částí posledního dne roku, že - nebýt touhy popřát si šťastného nového roku se svými nejbližšími - s klidným svědomím bych oželel organizované veselí a pompy silvestrovského večera, ulehl na své lože a těšil se místo toho na následující první den roku 2006 na Novoroční výstup na Žaltman a následně na více než hodinové posezení na Jestřebí boudě, které mi - odmyslím-li si výše uvedenou výjimku - vynahradí celou jinak zbytečně probděnou část předchozí noci.
Mé meditace nejen na právě absolvované trase, ale i při jiných turistických akcích, dovedly mě totiž k jednomu prostinkému závěru a jednomu stejně prostému přání: život zůstane přenádherný, dokud se člověk dokáže těšit na to, co nového a zajímavého mu přinese každý následující den, i kdyby šlo o zdánlivou pitomost. Kéž každý nový den přinese aspoň jeden pěkný zážitek - jedno malé dobrodružství!!
Napsáno pro knihu Každý den jedno dobrodružství a pro tyto stránky
Vánoční pochod /17. 12. 2005/ aneb Přes Libice - naše první Lidice
Letošní 29. ročník oblíbeného pochodu se konal v roztodivných kulisách vrtkavého počasí. Předtím ve čtvrtek a v pátek zasáhlo středně a výše položená místa v Čechách husté sněžení, na řadě míst České republiky proběhla vichřice, jež místy zporážela stromy.
V sobotu ráno se naštěstí nenaplnilo proroctví různých škarohlídů o svízelích dopravy do místa konání pochodu do Kolína, jež mě ovlivnilo natolik, že jsem po páté hodině nespoléhal na autobus z Pece do Trutnova a šel na autobusové nádraží raději pěšky. Ukázalo se, že zmíněný autobus přijel, a také další spojení autobusem do Pardubic a nato rychlíkem do Kolína, jímž jsem cestoval s pardubickými turisty Pepíkem a Milošem, proběhlo na minuty přesně, takže jsem si po třičtvrtě na osm dal v klidu v nádražní restauraci pivo, a - nedočkav se svých kolegů pro zpoždění jejich vlaku - vyrazil jsem z nádraží nedočkavě ve čtvrt na devět na trasu.
Ano nedočkavě: protože pořadatelé z KČT Lokomotiva Kolín připravili na nejdelší vzdálenost 35 km zcela novou trasu, jež narušila tradiční střídání dosavadních dvou variant tras. Tu dnešní jsme ovšem zahájili po známé cestě podél Labe do Klavar. V těch chvílích se definitivně zatáhla dosud polojasná obloha a za mírného větříku jsme byli častováni hustou sněhovou vánicí, jež trvala s přestávkami takměř celé dopoledne, zatímco u nás v Trutnově prý bylo většinou slunečno. Také dosud holý terén pokryl se během několika minut několikacentimetrovou vrstvou sněhu, což bylo nepříjemné na cestě do Nové Vsi, protože pod sněhem se skrývaly zamrzlé louže, po nichž jsme Petr z Prahy, jehož jsem dohonil, a já co chvíli sklouzli.
Náš následný pobyt v restauraci v Nové Vsi u kostela, jíž jsem málem přešel, při první kontrole byl mezi třičtvrtě na deset a čtvrt na jedenáct ohraničen fotografováním kostela sv. Václava s překrásně zdobeným portálem. Dorazili sem postupně "vlakoví opozdilci" Máša z Vrchoviny a Radek z Bělé pod Bezdězem, posléze pak Maruška z Trutnova, Milan z Lomnice a Vláďa z Jilemnice.
Dál jsem však vyrazil nazpět ku Labi opět s Petrem, jemuž jsem se postupně vzdálil podél zasněných pomalu plynoucích vod - orámovaných shora stromovím vystupujícím z mlžného oparu. Poté jsme ke Pňovu skrze lužní les s několika jezírky načas břeh Labe opustili. Druhá část "dvojobcí" Předhradí naplnila před třičtvrtě na dvanáct úsloví "mnoho psů - zajícova smrt", neb když jsem si zde odskočil ke kostelu, dohonili mě Maruška, Milan, Vláďa i Petr, jež jsem předtím chvílemi slyšel za sebou.
zasněné vody Labe často vystupující z mlžného oparu provázely nás po většinu trasy - zde na jejím začátku ještě před Klavary. Foto: L. Šlosar
jezírko v prvním z lužních lesů blízko Pňova. Foto: L. Šlosar
kostel v Podhradí. Foto: L. Šlosar
Po dalším nekonečném úseku při břehu Labe objevil se konečně před námi silniční most, k jehož schůdkům jsme se asi deset metrů bořili po povrchu pokrytém kamení. Po zmíněném mostu přešli jsme Labe a Cidlinu, k jejímuž pravém břehu jsem vedle schůdků zapadaných sněhem sjel dobrovolně po … rozpakuji se jak to napsat pro případ, že tento článek budou číst děti.
Po dalších necelých dvou kilometrech došli jsme do Libice nad Cidlinou. Na kraji obce zarazily na čas plynulý sled mých kroků tři informační cedule zvěstující, že v 8. a 9. století stálo zde sídlo Slavníkovců, jež však 28. září 995 pohunci Přemyslovců Vršovci přepadli a celý rod - s výjimkou Soběslava, jenž byl na vojenském tažení, dále pozdějšího misionáře svatého Vojtěcha a pozdějšího polského arcibiskupa Radima celé osazenstvo včetně dětí vyvraždili. Po hradišti nezbylo žádné památky, tady byli zmínění Přemyslovci a jejich prodloužené ruce Vršovci důslednější než o necelých 950 let později jiní výtečníci v obci podobného jména. Pokud někdo považuje srovnání obou nejasně naznačených událostí jako provokaci, měl by uvážit, že rozdíl je pouze v necelém tisíciletí a tím v jejich citlivosti pro nás /kdo má co dnes společného s nějakými Slavníkovci, že?/, ale jejich podstata - bestialita a zrůdnost - a tím zavrženíhodnost je stejná a nelišící se - vezmeme-li v úvahu ještě fakt, že původci mnohem staršího zločinu se prezentovali co křesťané. A s ohledem na onu nelidskou podstatu je lhostejné hodnocení historiků, že důsledkem libického masakru bylo sjednocení českého státu.
konečně se přede mnou objevil silniční most přes Labe. Foto: L. Šlosar
panely na kraji Libice nad Cidlinou upozorňují, že zde stávalo slavníkovské hradiště, v němž se před více než tisíciletím vraždily také ženy i děti - pardon v němž se sjednocoval český stát. Foto: L. Šlosar
O dalších několik metrů dále zrovna proti zdejšímu evangelickému kostelu zarazila mě po třičtrtě na jednu na čas již o něco delší hospoda U Sportovce, kde na další kontrole zastihl jsem Mášu a Radku, kam těsně po mě došla zbylá skupina čtyř, kde pozřel jsem dobrou gulášovou polévku a pivo a odkud tlačen časem vyrazil jsem před půl druhou opět sám na posledních 14 km, na něž při následném nejistém terénu zbývalo mi maximálně necelé 3 hodiny.
Další mé sólo odehrávalo se přes lužní les Libický luh, posléze pak až do cíle opět při Labi - při jeho opačném pravém břehu proti proudu po kraji Veltrubského luhu, nato kol Klavarského jezu na další kontrolu necelé dva kilometry před cílem v okrajové části Kolína Borkách v restauraci Jiskra. Terén - s výjimkou silnice v Libici a silnice k mostu za kontrolou - byl velmi schůdný, rázoval jsem si to v dobré kondici, jen mě tlačilo v břiše, čemuž jsem se marně snažil na jednom místě v podřepu odpomoci. Na trase mě předešel pouze nějaký mladík, jenž mi dokonce poděkoval za uvolnění stezičky, naopak jsem potkal několik cyklistů.
Na doporučení na poslední kontrole přešel jsem již na kraji Kolína první most, Kmochův ostrov a za ním lávku a železniční přejezd - podruhé toho dne nedbaje na natažené závory - a přibyl jsem zanedlouho po čtvrt na pět do restaurace U Radnice - Budvarka na náměstí.
Klavarský jez - dobré znamení, že se blíží cíl. Foto: L. Šlosar
předvečerní předvánoční Kolín z mostu na Kmochův most. Foto: L. Šlosar
Proti jiným létům jsem se zdržel jpár minut, neb jsem pílil na vlak v 16,57 hod., z něhož jsem měl spojení do Trutnova nalinkováno souvislými přestupy s příjezdem v 19,32 hod., čímž bych mohl své vyprávění ukončit, kdyby cestování domů nestalo se samostatným dobrodružstvím.
Rychlík Bečva měl v Kolíně malé zpoždění, přece však v Pardubicích pustili čtyři minuty před naším příjezdem osobní vlak do Hradce Králové, což rozbilo hlavně spojení Milanovi /s Maruškou a Vláďou dorazili do cíle nedlouho po mě/. Já jsem se rozhodl neriskovat již služby Českých drah, oželet část vynaloženého jízdného na cestu domů, připojit se k Marušce a Vláďovi a jet domů autobusem za necelou hodinu v 18,30 hod. Autobus však nepřijel ani po více než půl hodině za čekání v mrazu, v němž jsem ještě poposedával, neb mě bolelo vlevo v tříslech a návaly tlaku v břiše volaly po sodě, jíž jsem neměl. Po marném čekání rozhodli jsme svěřit se pokorně opět službám ČD. Ještě před odjezdem jsem na nádražním WC přebytkům hrozícím vyjít horem ulevil a od té době jsem již cestoval v pohodě, tlak v útrobách pominul a třísla rovněž nenechala již o sobě vědět. Přes úvodní čtvrthodinové zpoždění další spoj v Hradci Králové navazoval s přesností ozubeného kola, takže jsme nakonec dorazili do Trutnova v půl desáté večer a já následně viamontem před desátou domů na Zelené louce.
O den později v neděli jsem již na pochod vzpomínal v nejlepším, novou trasu jsem vyhodnotil jako zajímavou a obohacující dosavadní dvě varianty tras, přičemž penzum 35 kilometrů naplňovala poctivě a její obtížnost způsobila sněhová nadílka, však její dobrodiní ocenilo pouze 60 účastníků, z nichž ještě 19 mělo přijít do cíle po mě. Dobrou atmosféru pochodu, jíž jsem tentokráte nevstřebával delší přítomností v cílové restauraci, umocnily vedle diplomu a pěkných nových razítek též tuhý list s Vánočním vtipem a tradiční tentokráte červený Vánoční zvoneček.
…. a nádavkem tentokráte dvě od dvou mých kamarádek
Milí návštěvníci, ve svých předchozích dvou vstupech jsem Vám informoval o svém projektu, jenž jsem včetně toho, co mu předcházelo, popsal zde neobyčejně poutavě, ostatně jak to umím jen já. Na tomto místě napíši již jen hodně málo: Inspirací k tomuto projektu byla dnes již legendární reportáž Jany z Buků S duchem dědy v zádech".
Jelikož pilotní reportáž ke shora uvedenému projektu - Od třešně k třešni, jíž napsala Máša z Vrchoviny - zůstala nezměněna na mých stránkách po dobu další aktualizace, vypadalo to skoro, jako když můj nápad dávat na těchto stránkách příležitost slovesným výtvarům svým mladým talentovaným přátelům zapadl.
Bohudík tomu tak nebylo. Nebyl tedy tento nádherný počin zaset do úhoru, nezůstal zapomenut v přemíře zpráv z Černé kroniky či aktualit z realit show o tom, jestli Gábina miluje Evžu nebo Evža Lukáše, naopak tyto stránky budiž svědectvím toho, že vzklíčil do nadějného výhonku. Proto se v minulém vstupu objevily hned další dva příspěvky mých kolegyň Hurá z Bohuslavic do okolí Trutnova /napsala Maruška Beruška z Trutnova/ a Pochod ve vzpomínkách na Karla /napsala Máša z Vrchoviny/.
Působením nekalých úkladů sil pekelných, jež nechaly onemocnět jednu z mých kolegyň a jinou na zimu zcela odloudily na běžky a jež v podobě démona vzhledu lidského /kdy vysoké zimní boty dokázaly zakrýt kopyta na jeho nohou/ snažil se jinou mou kolegyni úsměšky od dalšího psaní odradit, již již zdálo se, že tento počin v tomto pokračování stránek dojde na úbytě. Leč na poslední chvíli - nerad o sobě píši hezky, ale musím to napsat: hlavně dík mému trpělivému a taktnímu přesvědčování - podařilo se mi získat na tyto stránky další reportáž Marušky Berušky - dokonce z prostředí, jež je mi v posledních letech vzdáleno asi tak jako prostředí leteckých hangárů, totiž z lyžování. Počtěte si tedy prosím i na tomto místě a budete-li cítit k tomu nutkání, napište mi na mou adresu prezentovanou na mých stránkách několik povzbuzujících slov pro mé turistické kolegyně, ať se tu hezky v dalších pokračováních stránek rozepíší, zvláště kdy hrozí možnost, že na nějakou dobu pro případ mé absence budou mě tu muset zastoupit.
Memoriál Jindry Axmana /28. 01. 2006/ - na lyžích - aneb VLNĚNÍ SE ZASNĚŽENOU KRAJINOU /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
HOSTINNÉ: V 07,50 hod. vyrážíme z "vlakáče" na start do ARNULTOVIC. V Trutnově je ráno - 17 ° C, tady pouhých - 21 ° C. Jsme celkem čtyři - já, Vláďa z Jilemnice, Standa z Bohuslavic a Erika z Náchoda. Vezmeme to přes náměstí, kde se stavujeme v "ičku" /již v 8 hodin otevřeném - kam se hrabou velká města/. Nezbytná razítka a pak už na start k "Soudku".
vzácná chvilka klidu pořadatelů na startu v restauraci U Soudku. Foto: L. Šlosar
Chvíli posez a v 09,30 hod. vyrážíme. Nejdříve pěšky do prudkého kopce /asi pro zahřátí/. Nahoře se nás čekají skvělé stopy, nazouváme "prkýnka" a "vlníme" se spolu s krajinou. Dokonce jedeme přes SNĚŽKU, sice jen malou /499 m n. m,/, ale přece jen Sněžku. Propleteme se mezi FOŘTEM a ČISTOU a po pláních dojíždíme do BOLKOVA na zasloužené občerstvení U PETRY. Přežijeme krkolomný sjezd a pak už jen bezva polévka s játrovými knedlíčky a "Krákora" za pouhých 12,-- Kč.
Po krátké relaxaci a přemazávání lyží zas nahoru do protější stráně a už nabíráme směr zpět. Nad stopou se rozplýváme až do té doby, co uvidíme před sebou sjezd k JAVORNICKÉ SILNICI. Hodně opatrně dolů, pak přes silnici a stoupáme na ČERVENOU VÝŠINU. Mně už to hodně smeká, "halt" nové lyže zlobí.
atmosféru slunečného dne nad Arnultovicemi zachycuje tento snímek, ovšem z druhé strany, než sestoupali lyžaři. Foto: L. Šlosar
restaurace U Soudku v Arnultovicích byla vítanou oázou poskytující výživné občerstvení na startu i v cíli. Foto: L. Šlosar
Pak už je to dobré. Přes louky a pláně, nakonec z kopce "doplužíme" kousek od cíle. Tam správný mumraj. Den jako malovaný, sluníčko svítilo, my spokojení, že to máme za sebou. I když unaveni - 32 km na lyžích a 3 km pěšky na vlak. Díky dobrému počasí 275 lidiček.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz