24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Za oblastními odznaky v Podkrkonoší /06. - 13. 08. 2005/ aneb OD DESETI K PĚTI AŽ K ÚPLNÉ SPOKOJENOSTI
Olympiáda IVV /30. 07. 2005/ aneb OLYMPIONIKEM NA POSLEDNÍ CHVÍLI A SPÍŠE NAPŮL
Křížem krážem pěšky i na kole panstvím hraběte Šporka /23. 07. 2005/ aneb POSTUP OBRÁCENÝ NARUBY
Plnění turistických odznaků /16. 07. 2005/ aneb Z PUTOVÁNÍ POD KORUNOU - OBČAS DOKONCE TRNOVOU
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /01. - 02. 07. 2005/ aneb KDO SE NEZÚČASTNIL MŮŽE JEN LITOVAT
…. a nádavkem jedna od některého z mých přátel
Po stopách bojů r. 1866 /25. 06. 2005/ aneb OD TŘEŠNĚ K TŘEŠNI /napsala Máša z Vrchoviny/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Za oblastními odznaky v Podkrkonoší /06. - 13. 08. 2005/ aneb Od deseti k pěti až k úplné spokojenosti
Úvod
1. etapa - Deštivá
2. etapa - Prokletá
3. etapa - Zajímavá
4. etapa - Prolenošená
5. etapa - Poznávací
6. etapa - Náročná
7. etapa - Pohodová
8. etapa - Bojovná
Závěr
Na pořádání letošního 05. ročníku DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší jsem se letos podílel podstatně aktivněji než v dřívějších ročnících, neboť jsem zajišťoval následující: 1/ ubytování v ZŠ v Gorkého ulici /jako v dřívějších letech/, ale vedle toho 2/ závěrečné posezení v salonku v penzionu Úsvit v Trutnově, 3/ večeři a zásobování tohoto večírku nápoji z pronajaté restaurace přímo v budově penzionu a konečně zase pro změnu jako loni 4/ start předposlední etapy ve Svobodě nad Úpou.
Nesrovnatelně větší tíha odpovědnosti na průběhu DEP samozřejmě ležela na bohuslavických pořadatelích manželích Malgorzatě a Jaroslawovi z Lubawky a především na Petrovi z Úpice, kteří se účastníkům věnovali 24 hodin denně. Já jsem se naopak v maximální míře zapojil do vlastního turistického programu DEP, který byl poskládán z osmi etap, z nichž tradičně každá měla tři varianty - základní, prodlouženou a krátkou. Trasy etap byly stále více pojímány jako doporučené, účastníkům byla tolerována volba vlastních tras a nahlášeným absolvovaných kilometrů byla pořadateli poskytována plná důvěra.
Protože v našem překrásném kraji rád chodívám po známých místech i po několikáté, vkročil jsem do DEP se záměrem absolvovat - pokud to půjde - prodloužené trasy dle itineráře, ale předem jsem si zakázal považovat tento zámysl za neporušitelné dogma. Jak jsem DEP absolvoval in natura, vyplyne z tohoto strohého povídání:
1. etapa - 06. srpna - DEŠTIVÁ. Zrána jedu autobusem do Náchoda a připadám si jako pakoš - tenhle týden o dovolené sem jedu potřetí. Na nádraží mě čeká Zdeňka z České Skalice. Začíná pršet. Na Dobrošově je o půl osmé nevlídno a mlhavo a prší. V Přibyslavi o půl deváté přímo leje, leč jdeme i v tom. Od Náchoda se jakoby nemůžeme odpoutat - zhruba po dvou hodinách a necelých deseti. kilometrech chůze jsme na křižovatce hlavní silnice na Bražec jen necelých 5 km od Náchoda po silnici. Po další zhruba hodině a pěti kilometrech chůze na kraji Vysokova naše silniční vzdálenost zůstává stejná. Občerstvujeme se a razítkujeme v restauraci Na Bojišti na kraji České Skalice - pivo a fazolová polévka. Odteď už neprší, místy se ukazuje modrá obloha. V Ratibořicích razítkujeme v Rudrově mlýně - pro pořádek. Stavíme se na pití v restauraci U Studny ve Studnici opět blízko Starkoče. V Řešetově Lhotě po 30,5 kilometrech magická přitažlivost Náchoda pokračuje - po silnici je to sem 6 kilometrů. Stavíme opět na pití v restauraci Na ocase u rybníka Špinky s bustami historických postav na podstavci před hospodou. Na konci Červeného Kostelce se jdeme podívat na malamuty známého chovatele Jiránka. Celou prodlouženou trasu jdeme poctivě dle itineráře až do školy v Malých Svatoňovicích ve svižném tempu.
obloha a lesy spadající do zaříznutého údolí Metuje na prvních kilometrech DEP hovoří působí nadobyčej výmluvně: po jedné přeháňce jde ze stromoví opar a zároveň se schyluje k další přepršce. Foto: L. Šlosar
naproti tomu výhledy nad Rtyní na Krkonoše v konci první sobotní etapy skýtají naději v optimističtější zítřky - tedy aspoň co do počasí. Foto: L. Šlosar
2. etapa - 07. srpna - PROKLETÁ. Do Malých Svatoňovic přijíždím na šestou - kvůli Zdeňce, jinak bych dojel v osm. Při čekání na nádraží mě zastihuje její SMS-ka - nepřijede, má teplotu. Z Červeného Kostelce přijíždí skvělý pohodář Pepík, chodí krátké trasy. Na poslední chvíli přináším německému účastníku DEP do vlaku deštník, který zapomněl v čekárně. Ať vidí, že všichni Češi nejsou zloději! Na startu na náměstí čekám další půlhodinu, zase prší. Vyrážím až po půl osmé na stoupání pod Kolčárku. Můj následující sestup zpomaluje kluzký terén. V Horské chatě v jiné Studnici /tentokrát u Skal/ jako tradičně vyslyší mou žádost o pivo, přestože slouží ubytovaným. Díky jim za to. Stavím se na zbytcích hradu nad Jiráskovými Skalami /dříve Bischofsteinem/ - na obou vyhlídkách. Novinkou jsou pro mě kaplička na žluté nad Teplicemi a pod kapličkou pramen u sv. Huberta. Z Teplic nad Metují vycházím až kol půl dvanácté, nemám moc času. Uháním po silnici přes celé město /razítko u vchodu do skal/ až do Adršpachu /další razítko u vchodu do skal/, odtud po zpevněné cestě do Janovic. Ještě v Adršpachu mě zastihuje silný lijavec, trvá skoro hodinu. Pod adršpašským hradem směruju nějaké cizince do Adršpachu. V Janovicích ve dvě si dávám pivo, stran razítka se nechytám. Banální bolesti namoženého nártu nevěnuji pozornost. Před 16. hodinou vystoupám na Jestřebí boudu - po zavírací době, ale usmlouvám to na jednoho panáka medoviny. Kupí se mraky, další přeháňka.na sebe nedává čekat. Při sestupech z Jestřebích hor bolí nárt čím dále více. Do Bohuslavic přicházím o půl šesté, hraje se mistrovský zápas Radvanice - Janské Lázně, na hřišti čepují pivo. Opět jsem ušel celou prodlouženou trasu dle itineráře, na celé trase jsem nic nejedl, jsem zkrátka zvíře. Potíže s nártem mě od té doby budou provázet celý zbytek DEP. Etapa je prokletá i tím, že jsem si později smazal všechny fotografie z Olympusu.
3. etapa - 08. srpna - ZAJÍMAVÁ. Ráno mi manželka namaže nárt brontoketem. Startuji z Bohuslavic za šílené zimy ale pod polojasnou oblohou. Když sestupuji po asfaltové cestě do Starého Rokytníka, nevěřím, že dojdu daleko, ale v měkkých terénech nad Suchovršicemi se noha zázrakem uklidňuje. V Suchovršicích v obchodě razítkuji do záznamníku Krajem tří řek. V Úpici tradičně stavím v sázkařské trafice na náměstí - na lahvové a pro razítko. V Hořičkách v půl dvanácté si v samoobsluze kupuji a namístě sním housku a čokoládové kaštany a vypiji malou poděbradku. Koukám jako blázen - nečekaně prší. Kvůli dešti sestupuji do Litoboře po silnici a sleduji hustá dešťová mračna plynoucí od Hradce Králové. Volím dobře, v Litoboři přicházím v zatáčce ke kapličce. Za koloniálem se zase napojuji na modrou značku. Ve Slatině pod deštníkem málem přehlédnu krásný dřevěný kostelík. V Boušíně v jednu hodinu podruhé v životě mám možnost shlédnout interiér tamního kostelíka. K boušínské lávce klesám kol blízké studánky s pověstí o děvčeti, jež působením její vody nabylo sluchu. Při táhlém stoupání na Devět křížů /a později nad Úpicí na Kvíčalu a od tratě na Sedmidomí/ si libuji, v této poloze mě noha nebolí. Naopak při klesání do Úpice od zavřeného motorestu, z Kvíčaly a hlavně po silnici do cíle v Bohuslavicích poněkud trpím. Za náhradu se stavím na pivě v hotelu Beneš v Úpici, kde nemají razítko. Do cíle přede mnou přijela na kole Jana z Buků, při krátkém posezení ve Sportklubu si domlouváme vlastní trasu 5. etapy. Prodlouženou trasu jsem šel dle itineráře, jen mezi Hořicemi a Litoboří a Sedmidomím a Bohuslavicemi jsme šel po silnici.
lesy na pozadí Starého Rokytníku v záplavě šedavého oparu na začátku pondělní etapy též jako by byly předzvěstí zlepšeného počasí. Foto: L. Šlosar
střední část pondělní etapy byla nejzajímavější - zasloužil se o to i idylicky vyhlížející kostelík ve Slatině nad Úpou se křížem. Foto: L. Šlosar
4. etapa - 09. srpna - PROLENOŠENÁ. Středeční etapa mě moc nemotivuje, vede z Bohuslavic do Trutnova a do Horního Starého Města, z Břecštejna se do Trutnova vrací a odtud se jde na Paseku. Původně zamýšlím připojit se až v Horním Starém Městě, nakonec se moudře rozhoduji, že popřeji noze úplný odpočinek. Přestávka mi pomáhá jen částečně, zkouším, co se dá /střídavě horkou a studenou sprchu a masážní strojek/, nakonec docházím k závěru, že mám zánět šlach. Od těchto chvil se popis mého účinkování na DEP připomíná schizofrenicko-populisticko-tržní prodej cigaret - víceméně se svými dalšími chodeckými zážitky se zraněnou nohou holedbám, ale současně tímto každého varuji, že podobné počínání škodí zdraví. Etapu jsem nešel a tudíž ani nevykazoval.
5. etapa - 10. srpna - POZNÁVACÍ. Kvůli stavu mé pravé nohy přichází čtvrteční etapa s Janou z Buků po vlastní trase jako na zavolanou. Putujeme mezi Jaroměří a Josefovem a okolo České Skalice, mezi oběma místy popojedeme vlakem. V Josefově navštěvujeme Vojenské muzeum Miroslava Frosta - uniformy, vojenské nášivky, zbraně, fotografie, makety atd., do toho velmi zasvěcený výklad paní průvodkyně - například o tom, jak gen. Tesařík přišel o oko - škoda trochu kvapného postupu při výkladu. Jsem otřesen nášlapnými minami - iniciátoři jejich kladení jsou pro mě váleční zločinci. V Jaroměři si na náměstí v informačním středisku dáváme razítko a pokoušíme se z různých míst fotografovat kostel sv. Mikuláše - zezadu má lešení. V České Skalici razítkujeme na vstupu do kempu na Rozkoši a navštěvujeme Barunčinu školu. V informačním středisku prožíváme pocit zadostiučinění: přebíráme druhou prémii soutěžní hry Za poznáním Kladského pomezí - hrnečky s logem Kladského pomezí. V Malé Skalici věnujeme pozornost pomníkům z války roku 1866 /u kostela a blízko náměstíčka, škoda, že kostel s dalšími náhrobky je zavřen/. V ratibořickém zámku razítkujeme do záznamníku Krajem tří řek a přes Zlič s krátkým zastavením na vojenském hřbitově se vracíme do České Skalice na vlak. Hell and damnation: v samém závěru nás zastihuje dešťová přeháňka, když se příšerně zatáhlo a zvedl se vítr. Dnes podruhé /a já na DEP celkem potřetí/ zapadáme do restaurace Na Bojišti. Kladem velmi lehké etapy je, že Jana mé zranění otypovala taky jako zánět šlach a poradila mi Ibalgin. Po našem příjezdu do Trutnova úspěšně dořešuji ubytování účastníků v Trutnově.
sluncem ozářený ratibořický zámek pod šedavou duchnou dešťových mraků ve zkratce vystihuje počasí nejen při středeční etapě, ale i na celém DEP. Foto: L. Šlosar
6. etapa - 11. srpna - NÁROČNÁ. Na hlavním nádraží se setkávám s Mášou z Vrchoviny a společně cestujeme Krakonošem do Malých Svatoňovic. Začínáme dlouhý výstup pod Žaltman. V úvodu stoupání v Mariánském sadu navštěvujeme kapličku se zastavením křížové cesty č. XIV - obsahuje prostý oltář a sochu ležícího Krista. Po osmé docházíme na Jestřebí boudu na Pasece, tady dnešní etapa oficiálně začíná. Dávám si pivo a medovinu a slupnu vlastní snídani. Do Petříkovic sestupujeme kluzkým terénem. Lákadlem etapy vzbuzujícím zároveň respekt je Janský vrch, na který díky odklonu kvůli restituentům vede nejprudší značené stoupání v naší lokalitě. Zvládáme je v pohodě - oba díky dobrým podrážkám bot a já díky tomu, že mě Máša šetří. Za odměnu nachází skoro nahoře hřib, o který předtím málem zakopávám. Skrze mobil zjišťujeme, že náš nemocný kamarád Karel je v nemocnici, alespoň ho pozdravujeme. Vlhký terén za Rybníčkem skrze vysoké traviny na dlouhou dobu střídá silnice nebo zpevněné cesty - Bernarticemi, poté přes Křenov, Malý Křenov až na kraj Prkenného Dolu, posléze ze Stachelbergu přes Babu do Horního Starého Města. Sem sestupujeme už po žluté značce. Díky bolavému nártu prožívám pocity chvilkového blaha - ještě že jdeme pomalu, Máša totiž pokračuje v houbařském festivalu. Naše nepřetržité snažení končíme hodinovým posezením v restauraci U Kousala v Horním Starém Městě - já při dvou pivech a polévce ….. když se chystáme odejít, nějak se nám do cesty připlete ještě panák ferneta. Sláva, konečně jsem byl doma v rozumnou dobu - kol čtvrté. K základní trase jsem si připočetl cestu z Malých Svatoňovic na Paseku a odečetl kilometry z Horního Starého Města do Trutnova, kam Máša pěšky došla sama. Přestože celý den bylo zataženo, tentokráte nepršelo.
největší odměnou našeho snažení při čtvrteční etapě byla po obtížném výstupu vyhlídka z Janského vrchu, byť poněkud okleštěná špatnou viditelností. Foto: L. Šlosar
7. etapa - 12. srpna - POHODOVÁ. Mezi 7. a 9. hodinou na autobusovém nádraží ve Svobodě nad Úpou startuji jednoho chodce na nejdelší trasu /pana Miroslava z Trutnova/ a účastníky většiny krátkých tras manžele Alenu a Ladislava z Trutnova a Pepíka z Červeného Kostelce. To je úžasný pohodář - schopný se radovat z krásné krajiny i ze sympatických souputníků, divné je jen, že mezi ně počítá i mě. Mezitím získávám i dvoubarevné razítko sousedícího železničního nádraží. Vycházím v pohodě, jíž nenarušil ani vybitý mobil, přesně dle itineráře do Janských Lázní. Zastavuji v půl jedenácté na jedno pivo na Modrokamenné boudě v příjemném prostředí terasy. Scházím k Raisovým domkům a do Horního Maršova. Tady potřebuji razítko do záznamníku Krajem tří řek a tak zapadám do hotelu Kneifel na jedno plzeňské. Svižným výstupem na Rýchorskou boudu opět ulevuji pošramocené noze. Nahoře v jednu jsem překvapen, že se zde po mnoha letech vyměnili obsluhující, je tu sympatický starší pár. Lahvové pivo a opečená uzenina tu chutnají i nadále. Do Bystřice a posléze do Kalní Vody po zpevněném povrchu sestupuji méně pohlednou chůzí, což neuniká Petrovi mladšímu z Trutnova, jenž mě dojel na kole. Doma v půl čtvrté jsem si odečetl z jinak řádně absolvované základní trasy kilometry chybějící do Trutnova. Opět jsem nezmokl, ale nedlouho přede mnou postihla Horní Staré Město přeprška.
Sedmý den DEP pak orámovalo závěrečné posezení účastníků DEP a funkcionářů pořadatelských odborů v celkovém počtu dvaceti. Na seanci jsem dovezl přehrávač CD a velice mě mrzelo, že jsem zapomněl CD skupiny Flamengo. Nakonec stejně došlo pouze 1x na Deep Purple a 1x na Johnnyho Cashe, protože se více povídalo, což bylo v zásadě správné, kdybych z jednoho místa nebyl obtěžován dávno objevenými poučkami typu, že na počátku pochodu je vhodné jít rychleji, aby bylo v závěru více času, nebo nesmysly typu, že ten, kdo jde mechanickým tempem, přehlédne značky. Byly předány diplomy a věcné odměny /ubrus ve formě kalendáře/, povečeřeli jsme. Domů jsem byl dovezen po čtvrt na dvanáct, do postele jsem se dostal už okolo půlnoci.
pravidelnými účastníky krátkých etap DEP byli zleva velký pohodář Pepík z Červeného Kostelce manželé a Alena a Ladislav z Trutnova, na snímku na startu sobotní etapy ve Svobodě nad Úpou. Foto: L. Šlosar
stejně jako nejvíce příchozích na DEP bylo z KČT Lokomotiva Trutnova, také jeho příslušníci ovládli páteční závěrečné posezení - zleva proti Pepík, předseda odboru Freda, pan Miroslav a nečlen KČT Petr mladší - všichni z Trutnova a zády další pilná včelička DEP Jana z Buků. Foto: L. Šlosar
při závěrečném posezení odměnil předseda KČT Bohuslavice n. Ú. Jarda /vpravo/ nejen účastníci DEP, ale zaslouženě i pořadatelé - mezi nimi nejzaslouženěji Petr starší z Úpice. Foto: L. Šlosar
8. etapa - 13. srpna - BOJOVNÁ. Proti předsevzetím ze závěru DEP jsem se přihlásil na poslední den zase na prodlouženou trasu - důvod: aby nebyla ochuzena některá z dívek, kdyby se přihlásila se mnou. Nakonec jsem šel sám a bylo pro mě věcí prestiže ujít to, co již bylo v diplomu oceněno. Poslední etapa je mimochodem zajímavá tím, že vede nejen skrze všechna čtyři sídelní města pořadatelských odborů DEP, ale kol všech míst, kde byli účastníci ubytováni.
Na start přijíždím až před půl devátou. Ve škole v ulici Gorkého zhltávám snídani a lahvové pivo zakoupené v blízkém kiosku. V devět hodin vyprovázím ze dvora školy další členy odboru, kteří jdou krátkou trasu, od té doby po celou trasu zůstávám osamocen. Za Starým Rokytníkem si omylem zacházím do Rubínovic, nakonec se vracím k soše sv. Jana Nepomuckého a nabírám správný směr do Bohuslavic nad Úpou. Tady po půl jedenácté je dle očekávání Sportklub zavřen, takže jdu pěkně po značce na Sedmidomí. Úpici jsem tentokrát "lízl" na jejím horním okraji. Tady mě po jedenácté hodině zastihuje dešťová přeháňka a dostane mě do psychické útlumu. Naštěstí jedno pivo v hospůdce Klondyke v Batňovicích mě postaví na nohy. Po odchodu z ní během pěti minut radím nezávisle na sobě dvěma projíždějícím automobilistům kudy jet dál do různých směrů. Úplně nahoru mě kupodivu dostane prudké stoupání na Žaltman, jako obvykle mě nárt nebolí vůbec a i jinak se po sedmi etapách necítím příliš unaven. V Jestřebí boudě o půl třetí burácí cyklistický živel a šéfuje tu zrovna rodina Mirka z Úpice, předsedy tamního odboru. S chutí tu sním chutnou slepičí polévku a vypiji jedno pivo a dvě medoviny. Do Lhoty jdu panelovou cestou, kilometrově je o málo delší než značená cesta, ale schůdnější. Za nevyslyšenou hospodou U Kučerů na kraji Poříčí jsem příjemně překvapen tím, že červená značka vede opět při železniční trati. Závěr na hlavní nádraží v Trutnově po nekonečném rovném povrchu jdu co možná nejrychleji, ale viditelně ho prokulhám, nárt opravdu bolí. Na hlavní nádraží přibudu ve čtvrt na šest a pět minut a konstatuji, že sice v mém turistickém vybavení chybí goratex, ale že chodecké srdce mi snad nechybí. Celou prodlouženou etapu jsem beze zbytku naplnil.
romantický pohled od Úpice na špičku batňovického kostela pod ponurou kulisou mraků nad Jestřebími horami při druhé sobotní etapě. Foto: L. Šlosar
i přes nepříznivé počasí byli pilní účastníci DEP po celý jeho průběhu zásobováni krásnými výhledy na podkrkonošskou krajinou - jako já při závěrečné etapě DEP při výstupu na Panskou cestu v Jestřebích horách /na obzoru nejvyšší je Zvičina/. Foto: L. Šlosar
Letošní DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší byl pronásledován nezvykle deštivým a chladným počasím. Objektivně vzato, kdyby nebylo občasných přeháněk a jejich hrozeb, chodilo by se lépe než za velkých paren. Pro mě na celém průběhu DEP byla zajímavá skutečnost, že jsem nešel sám tři etapy a ve všech těchto případech jsem šel ve společnosti jedné vždy jiné účastnice. Začínám se podivovat, že z mého okolí na dlouhých trasách vydrželo více žen. Jediný z mých přátel, který se mnou chodil do loňska dlouhé trasy, mi chyběl hodně právě na poslední etapě, zvláště s ohledem na to, že z pěti posledních etap pěti dosavadních ročníků jsem tři absolvoval právě s ním a posledních 15 kilometrů poslední etapy spolu chodíme téměř každý Nový rok. Kéž se brzy a zcela uzdraví!! Na překážku mi vůbec nebylo, že jsem chodil převážně po chronicky známých místech, ale já mám tenhle kraj strašně rád a nikdy mě neomrzí opakované návštěvy jeho třeba i frekventovanějších míst. Přestože s ohledem na poraněnou nohu a dle kilometráže v jednotlivých etapách se někomu na povrchní pohled může zdát, že to šlo v průběhu etap se mnou od "deseti k pěti", přece jsem dokončil letošní ročník DEP Za oblastními odznaky v Podkrkonoší ke své úplné spokojenosti.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Olympiáda IVV /30. 07. 2005/ aneb Olympionikem na poslední chvíli a spíše napůl
Stejně jako každý sport má i turistika provozovaná pod hlavičkou IVV svou vrcholnou událost, která se nazývá olympiáda IVV, jež se koná každé dva roky - vždy každý lichý. Na programu má především pěší pochody na trasách 7, 10, 20 kilometrů a chodecký maratón - 42 km. Někde se soutěží i ve sportovních disciplínách nebo je připraven sportovní program pro mládež. Součástí je také společenská a kulturní část. Každá olympiáda IVV má svá slavnostní zahájení i zakončení, která se podobají skutečnému olympijskému ceremoniálu. Letos se poprvé olympiáda - v pořadí již devátá - konala v České republice a jejím střediskem byla Plzeň. Olympiáda byla oficiálně zahájena ve čtvrtek 28. července, já jsem se zúčastnil toliko hlavního programu v sobotu 30. července jako příchozí. O své účasti jsem rozhodl teprve na začátku července, nepřihlásil jsem se proto předem a tím jsem pochopitelně nenabyl práva získat olympijskou medaili.
Jak je to tradiční a logické pro pochody v této lokalitě, ubytoval jsem se u rodičů v Hořovicích - abych se sem dostal, musel jsem v pátek za tropického vedra v podvečer překonat vlakem vzdálenost 247 km, bohudík přímým spojením. O malý náboj napětí se postarali z Prahy účastníci později tolikrát omílané akce CzechTek. Vpadli do vlaku jako vítr z hor, při zastávkách povykovali z vlaku a - přestože jsme byli v nekuřáckém vagónu - mnozí si vesele zapálili, což ve voze s otevřenými okny vadilo spíše z principiálních důvodů. Jinak se chovali neagresivně a při hovoru se mnou vysloveně zdvořile. Jediným zjevem /podle něj lidi ovšem neposuzuji/ jsem byl možná já. Bylo mezi nimi děvče, které neuvěřitelně vykouřeným hlasem hovořilo velice vulgárně, byla to spíše hodně nepovedená póza, neb pod touto nevábnou slupkou působilo dobrácky, kluky spíše usměrňovalo, přítomné ve voze hostilo bílým vínem - včetně mě /jediného "cizího" - což bylo po právě vypitém pivu síla/, čímž jsem se stal tichým spolupachatelem. Nic ve zlém, ale já spíše béřu ženy, kteří jimi zůstávají i v mužském prostředí a nutí naopak nepřímo své společníky citlivějším chováním přizpůsobit se, nikoliv opačně.
Když jsem v sobotu ráno ve čtvrt na sedm nastupoval na vlak na dalších 52 km do Plzně, připadlo mě proto podivným, že byl poloprázdný, žádné zviditelněné skupiny na technoparty nejely, ale naopak ani v Hořovicích na tento pro start na olympiádě nejpříznivější vlak nikdo nenastupoval.
První známkou toho, že jedu na akci širšího rozsahu, byli Vašek a Jirka z Náchoda, velice se podivovali, kde že jsem to nastoupil. Protože jsem v Hořovicích z baráku vypadl pouze s několika hlty včerejšího piva v ústech, vděčně jsem si v nádražním bufetu zakoupil kávu a makovou housku a hnedle z nádražního dvora zabočil doprava na tramvaj č. 1. Další známkou existence olympiády byli turisticky oblečení lidé ve žlutých tričkách olympiády, internacionálnost akce mi dali poprvé připomenout jacísi Asiaté, patrně Korejci, nastupující na stanici Solní. Z předposlední stanice Plaská v městské části Bolevec to bylo na start na stadionu Na Prokopávce půl kilometru, však jsem tady startoval na "Posledním puchýři" v roce 1998.
Příjemné překvapení v prostorné hale mi připravili svou přítomností Hanka a Lenka z Mladé Boleslavi /ta mi později v cíli velice pomohla/ a za chvíli na to i Jirka z Turnova, neboť působili co funkcionáři na startu. Přesto jsem se na startu aklimatizoval ztěžka a teprve postupně jsem 1/ si zakoupil kupóny po 30 Kč fungující jako EURO, abych si mohl dát vedle v hangáru pivo - protože jsem myslel, že je budu potřebovat i na trase, nakoupil jsem jich pět, 2/ zjistil, že se nestartuje hlavním vchodem, ale vzadu přes škvárové hřiště a konečně 3/ že jsem si měl vzít po zaplacení startovného vedle jakési hlavní kartičky ještě větší tuhý papír pro razítka, dodatečně jsem ho získával s obtížemi /a nakonec mi přece souzen nebyl/.
Konečně jsem se po půl deváté vymotal nejprve z místa startu a později ze sevření boleveckého panelákového sídliště, vkročil na krátký čas do utěšeného jehličnatého lesa a míjel skupinky turistů, často oděných do olympijské žlutě, mezi nimi třeba jednu sešlost se švýcarskou vlajkou. Většina jich evidentně mířila na kratší trasy, pročež se jeden německy mluvící účastník podivoval, proč tak spěchám.
Na krátký čas jsme se vrátili na kraj sídliště a posléze jsme již definitivně vykročili do lehce zvlněné krajiny s dalekými výhledy na četná městečka a kopečky. A jako by ani ty nestačily, před půl desátou dospěl jsem k železné věži na Sylvánském vrchu a mohl jsem je rozhojnit z vyhlídkové plošiny ve výši 70 metrů. Při rozhledně stál stánek, na kterém účastníku zdarma nabízeli lahve minerálky značky Natura, což byl za letního horkého dne šťastný nápad, protože od té doby jsem při každé příležitosti podobné nabídky využil a minerální vodu chlemtal do nejbližší obce, kde jsem ji prázdnou odhodil do odpadkového koše.
skupinka účastníků dokumentuje, že olympiáda IVV probíhala ve znamení žluté barvy. Foto: L. Šlosar
pořadatelské město Plzeň v plné kráse z rozhledny na Sylvánském vrchu. Foto: L. Šlosar
V deset hodin jsem prošel Radčice se žlutě omítnutou zvoničkou se dvěma soškami a ve čtvrt na jedenáct šťastně dorazil na první kontrolu v Dolním kyjovském lese u další kapličky. Při razítkování jsem ani nepoznal, kdyby se mi neprohlásil, jednoho z členů kontroly Míru z Turnova. Byli tu krom jiného krojovaní ogaři, kteří za dvacet korun nabízeli panáka slivovice, což se dost dobře nedalo ignorovat. U dřevěného kříže s Ukřižovaným nechal jsem odchýlit nejfrekventovanější trasu 20 km a prakticky až do cíle se tak vzdal až na malé výjimky dobrodiní lidské společnosti. Octl jsem se náhle znovu v otevřené krajině mírně se svažující zprava doleva. Šlo se mi uvolněně, proti včerejšku přece jen nebylo tak enormní vedro - zásluhou příjemného vánku a semotamo nějakého oblaku. Těšil jsem se z nekonečného pocitu svobody - taky kvůli tomu, že jsem nepotřeboval itinerář, mapu trasy jsem viděl vyvěšenou na startu a od té doby mi postačovalo se řídit hustým vlastním značením pochodu. Cítil jsem se - taky díky ogařímu přispění - tak přenádherně uvolněný, tak vzdálený od všedních starostí, což je bohužel vždy u mě předzvěstí nějakého průšvihu.
V Malesicích jsem musel prolézat křoví, aby se mi alespoň částečně podařilo skrze stromoví vyloudit do displeje fotoaparátu obrys věže tamního kostela. V Dolní Vlkýši jsem na návsi zabočil doleva blízko žlutě omítnuté kapličky s věží. Za obcí jsem se na čas dostal do německých kleští, dva německy hovořící chlapci se ke mně nezadržitelně blížili za mnou a já sám jsem doháněl dva starší turisty konverzující stejným jazykem. Na kontrole na kraji Komberka v kulisách bělostí svítícího starobylého statku metalo několik turistů los, zda budou pokračovat na trase 30 km nebo zda se vydají na nejdelší trasu. Já jsem se podobnými zbytečnostmi zdržovat nemusel, byl jsem přece na olympiádě a jejím symbolem je maratónská trať. Jak se však brzy nato ukázalo, evidentně jsem se měl zdržovat naopak sledováním toho, co zde vlastně činím.
S bezelstností měsíčního štěněte blížil jsem se k polednám do Města Touškova, jehož domy jsem střídavě mohl sledovat dlouho předtím. Tam na malém náměstíčku spatřil jsem utěšeně vyhlížející hospůdku, v jejíž útrobách jsem zamýšlel doplnit poslední část tajenky tvořící oslavnou větu překrásného dne, totiž slušně se najíst a napojit. K tomu účelu skvěle posloužila chutná rolka s cibulí prosáklá octem a pivo. Dojedl jsem a požádal jsem o razítko a klap! - chystal jsem se definitivně usídlit na vrcholu blaha. Doplnil jsem svůj vandrbuch o razítko hospody /později jsem zjistil, že šlo pouze o jméno podnikatele s plzeňskou adresou/ a chystal se orazítkovat si i onen tuhý papír tak ztěžka vydobytý na startu a klap! - náhle jsem byl svržen do samého předpeklí - papírek nikde, ač jsem byl přesvědčen, že jsem ho jako vždy automaticky na kontrole v Komberku zasunul do vandrbuchu. Za pozorného sledování a snad i povzbuzování celého stolu "štamgastů" jsem zběžně prohledal veškeré písemnosti, leč marně.
Jako omámený vymotal jsem se z hostince a na blízkém náměstíčku - těsně pod barokním sloupem jakoby střeženým čtyřmi sochami - provedl jsem již zevrubnou prohlídku batohu - naprosto bezúspěšnou. Naopak - když už jsem se těšil, že jsem papírek, jenž jsem si předtím neoznačil jménem, nalezl, přimotala se mi do ruky dvakrát kartička účastníka, takže jsem jí v afektu roztrhal, což byla další chyba. V dalším postupu při břehu Mže a později podél chat rozsáhlého rekreačního střediska jsem lál se zakrváceným zrakem polohlasně a - pokud to šlo - i hlasitě všemu možnému. Posléze blíže Újezdu nad Mží jsem ještě jednou ztěžka dopadl do trávy blízko nějakého smetiště a uskutečnil poslední opět neúspěšnou prohlídku. V tu chvíli mysl má zaletěla až k mé mámě, na jejíž hrob jsem se nazítří chystal, k mému tátovi, jenž se pro horšící se zrak nemůže těšit všem požitkům života, a konečně k mému turistickému kamarádovi, , jemuž delší nemoc znemožňuje zúčastňovat se pochodů, pozorně jsem se znovu zahleděl do překrásného klidného letního dne, uvědomil jsem si, že na rozdíl od malého papírku mě nemůže nic připravit o mé zážitky, postřehy a snad i o fotografie … a zanadával jsem si naposledy a s největší intenzitou tentokráte na své trapné chování pohrdající dary Kosmického Universa ... a klap! - od té doby až na několik nedostatečně střežených okamžiků nabyl jsem předchozí pohody.
o preciznosti značení vypovídá i rozcestník těsně za kontrolou v Dolním kyjovském lese. Foto: L. Šlosar
starobylý statek představoval kulisy kontroly v Komberku. Foto: L. Šlosar
barokní sousoší v Městě Touškově, pod nímž jsem marně pátral po ztraceném tuhém lístečku s razítky. Foto: L. Šlosar
Novým problémem bylo, že jsem mezitím ztratil dost času, na další kontrole jsem to měl do cíle ještě dvacet kilometrů, bylo třičtvrtě na dvě, přičemž v cíli měli býti jen do šesti. Na zmíněné kontrole dokonce balili a tázali se mě, zda hodlám vůbec pokračovat, což mě definitivně přimělo zase se plně věnovat pochodu. V již členitějším a trochu kopcovitějším terénu před sebou spatřil jsem po dlouhé době nějakého turistu, což mě motivovalo, abych se držel jeho rychlého tempa. Za rozcestím U obrázku vyšel jsem ve čtvrt na tři z lesa a vedle tradičního pohledu na vzdálenou siluetu Radyně nyní již po mé pravici shlédl jsem před sebou relativně ještě v dáli železnou konstrukci věže na Krkavci. V Čeminách za soškou sv. Jana Nepomuckého u kapličky zamávaly na mě těsně po půl třetí dvě ženy, které mě obdařily další dávkou Natury. Tady jsem se dal do řeči s oním turistou, byl z Prahy a pocházel z Trnavy, za chvíli se mi nezadržitelným tempem vzdálil.
V Kůští, poté co jsem postál u poslední kapličky dne, se kupodivu naše pozice až do konce pochodu vyměnily. Po několika kilometrech se Krkavec objevil přede mnou skoro na dosah ruky, cesta nečekaně zabočila doprava po asfaltové silnici do Chotíkova, zřejmě proto, aby si turista nenechal utéci kostel omítnutý ve žlutobílé kombinaci a s Ukřižovaným na kříži. Při druhém pokusu přímým směrem mi po pozvolném stoupání Krkavec neunikl. Bylo pár minut po čtvrté, usilovnou chůzí jsem opět dosahoval přijatelného času, ze stejného důvodu mě také bolely nohy, takže jsem s chutí vedle tradiční lahve minerálky přijal i dva kalíšky příjemně vychlazené čepované. Zasloužil jsem si to, do cíle mi chybělo pouze 5,5 km.
Nato jsem sestupoval z Krkavce, když mi olympiádu připomněli dva francouzsky mluvící turisté, shodou náhod obdobně jako před necelými sedmi lety při Posledním puchýři - rovněž bez ztraceného průkazu s razítky kontrol - tehdáž itineráře, na rozdíl od zmíněného vystresovaného pochodu nyní již zcela v pohodě. Minul jsem Kolomaznou pec, zařízení z 2. pol. 18. stol. na výrobu dehtu a i jiných produktů, a těsně na to i padlý mohutný strom označený jako král boleveckých lesů. Posléze jsem se přes jakési rekreační středisko dostal na kraj Bolevec blízko železniční stanice a po Plaské ulici jsem došel v protisměru svého ranního příjezdu tramvají k dotyčné zastávce, ze které jsem jako ráno došel do cíle, bylo po čtvrt na šest.
Psychicky jsem se připravil na možnost, že neobdržím ani diplom, neb jsem si předtím pro případ ztráty jménem neoznačil ztracený papírek na razítka a z blbosti roztrhal kartu účastníka. Naštěstí jeden z pořadatelů v cíli u počítačů mi uvěřil - za pomoci Lenky z Mladé Boleslavi, která byla ještě v cíli - a diplom jsem přece dostal. Kdyby se tak nestalo, neměl bych právo se na pořadatele zlobit, kdekdo by mohl trasu ujít bez přihlášky pouze s vandrovní knížkou a posléze se vetřít. Osobně oběma touto cestou děkuji, snad některý z nich tuto bude reportáž číst.
na nejzazší kontrole chodeckého maratónu poblíž Újezdu nad Mží jsem se dal zase dohromady. Foto: L. Šlosar
Krkavec se zdá být poměrně blízko, ale předtím je nutno ještě zabočit doprava do Chotíkova. Foto: L. Šlosar
Kolomazná pec pod Krkavcem naplňovala jeden z účelů pochodů - ten poznávací. Foto: L. Šlosar
v prostorné hale na stadionu Na Prokopávce mohli účastníci uspokojit své nejrůznější turistické potřeby. Foto: L. Šlosar
V cíli, kdy k mému překvapení proběhl krátký lijavec, jsem si za 1 kupón EURO dal jedno plzeňské a za zbylé tři zakoupil totéž pivo v plechovkové třetinkové podobě jako dárky pro tátu, jeho paní a svou manželku, a v pohodě tramvají č. 1 dojel na plzeňské nádraží, kde jsem si v tamní restauraci dal další pivo, a již ve zcela dobré náladě si se zaměstnancem, který tu uklízel, vyměnil komplimenty, já právě na kvalitu a chuť Prazdroje. Za dalšího lijáku jsem pak po 19. hodině odjel do Hořovic opět v poloprázdném vlaku.
Nazítří v neděli - stejně jako v opačném směru v pátek - okořenily mou jízdu vlakem do Prahy skupinky účastníků rozehnané technoparty CzechTek, v tomto případě byli ještě klidnější a až na to kouření některých v nekuřáckém vagónu /v panoptiku, ve kterém za svobodu člověka je považována závislost na něčem, ale nic překvapivého/ se chovali korektně a tiše - s jednou další připomínkou: Když starý nemohoucí člověk potřebuje dueňu, která by po něm i uklízela, lze to pochopit, ale vy nemnozí a v plné životní síle, kteří jste po sobě zanechali množství plastikových lahví, opravdu se nestydíte /i když v panoptiku, ve kterém "mastňáci" vyhazují tytéž láhve z aut do příkopů, ale nic překvapivého/? Co takhle jít i do svých řad a demonstrovat taky za větší kulturu cestování vás samých?
Přestože mě nohy bolely ještě v úterý, považuji svou možná trochu symbolickou účast na olympiádě IVV za silný zážitek, jak by byl hodnotnější, kdyby mě nevytočila ztráta lístku na razítka! Vynikající bylo značení tras pomocí hustě malovaných bílých šipek na zemi, žlutých a oranžových fáborků omotaných kol kmenů a sloupů a výrazných cedulek, na něm zabloudit by bylo uměním. Ještě jednou chválím nápad s místy poskytujícími minerálky, využil jsem jich na mé trase ve všech šesti případech. Samozřejmě ze všeho nejhezčí byla atmosféra, jíž jsem však poznal toliko na startu, v cíli a na prvních kilometrech. Opravdu jsem byl olympionikem na poslední chvíli a spíše napůl, ale já už jiný nebudu, zvláště neumožní-li mi zdraví přenocovávat nadlouho od domova v menším komfortu. Díky ti, Kosmické Universum, i za takovéto zážitky!
tento diplom si tentokráte vyžádal nejen hodně fyzické námahy, ale také hodně diplomatických schopností
Napsáno pouze pro tyto stránky
Křížem krážem pěšky i na kole panstvím hraběte Šporka /23. 07. 2005/ aneb Postup obrácený naruby
V sobotu ráno jsem se nějak málo soustředil na přípravu a z domu jsem vyrazil proti svému záměru o půlhodinu později - až o půl sedmé. Vůbec mě to nebralo, nebyl jsem totiž vázán - aspoň prozatím - na nějaký dopravní prostředek.
Údržba stroje po většinu směny a jeho chod po dobu zlomku jejího trvání …… …. celoroční trénink hokejového mužstva kvůli jednomu zápasu za sezónu …….. několikadenní cestování na dovolenou a jednodenní pobyt na ní …… to je činnost vykonávaná naruby. Něco obdobného jsem si právě naplánoval já. KČT Dvoráci Dvůr Králové pořádal turistickou akci Křížem krážem pěšky i na kole panstvím hraběte Šporka, jejíž jediná pěší trasa měřila pouze 10 km a jejíž start byl až ve 13 hodin v Kuksu. K ukojení dálkoplazeckých smyslů nabízela se jediná možnost: vzdálenost takměř 30 kilometrů z Trutnova - Zelené louky na start absolvovat pěšky.
Kvapem jsem prošel svou dennodenní trasu podél vody mezi Zelenou loukou a Šestidomím ještě v Trutnově, tady jsem se vyšvihl po trávníku ke škole a těsně po sedmé dospěl na výpadovku na Novou Paku. Kolem komplexů Siemens a Infineon dorazil jsem ve Volánově ke kapličce zastřešené moderními taškami a bez interiéru. Staršího data nebyl ani malý křížek u ústí silničky přes Oblánov na Dolce, po níž jsem se nato před půl osmou vydal. Zřejmě tady skončili za volantem své pozemské putování nějaký pan Adrenalin nebo pan Výpitka nebo oběť jejich řádění.
Poklid rekreačního střediska Dolce krčícího se pod nízkým šedavým stropem nadýchaných mračen, z nichž ještě ve Volánově hrozily sprejové nálety, rušily kromě mě jen pomalé kroky majitelů čtyřnohých přátel. Ve Starých Bukách minul jsem dvě kapličky, z nichž druhá byla uvnitř vyzdobena obrazem Kristovým a vedle svíčky dvěma vázami s čerstvými květinami. Když jsem za obcí překročil Žďárský potok na místě, kam přijížděla auta mastňáků k houbařským výbojům, ukázal jsem na dlouhou dobu záda všem živáčkům.
Po prudkém asi půlkilometrovém lesním výšvihu až k osamělému stromu s volavkou octl jsem se najednou v Zemi Nikoho. Po široké upravené cestě míjel jsem do daleka rozkládající se pastviny orámované lesy, kde čas od času lidskou pospolitost připomínaly řídce se vyskytující osamělé chaloupky a ojedinělá auta exploatátorů lesa na jeho krajích. Existenci Nejvyššího Řádu připomněla mi nejprve jedna kaplička pobořená, posléze druhá opravená a zářící bělobou - uvnitř s jakýmsi půlkruhovým supermoderním obrazem na stojanu a s obyčejnými dřevěnými židlemi. Sounáležitost s okolním světem dávaly mi najevo ojedinělé výhledy vlevo na Liščí horu s nápadnou věží sloužící technickým účelům.
jako nyní hroby z nesmyslného vraždění v roce 1866 budou pro potomstvo obdobným mementem pomníky stejně absurdního zabíjení ve jménu démona Automobilismu při našich silnicích - mezi nimi i tento zlehka zdobený kříž ve Volánově na odbočce na Dolce. Foto: L. Šlosar
v Dolcích je přemnoho výstavných chatek, nicméně přece nejutěšenější pohled - prostý lidských zásahů - naskytuje se na samotnou jednu z vodních nádrží. Foto: L. Šlosar
předzvěstí zakončení předlouhého výšvihu za Starými Buky byla ztmavlá silueta osamělého stromu kontrastující s nevlídnou šedí zachmuřené oblohy. Foto: L. Šlosar
za Starými Buky octl jsem se na dlouhý čas v rozlehlé Zemi Nikoho semo tamo toliko s nějakou osamělou chaloupkou. Foto: L. Šlosar
V malé osadě Dubový Dvůr s rybníčkem spatřil jsem na dlouhou dobu jediného člověka - chalupníka s montérkami. Asi kilometr od obcí mě zřetelný turistický ukazatel přiměl odbočit zprudka doprava a podlézt drát ohraničující pastvinu. Nějak se mi to nezdálo, takže jsem ještě pro jistotu a zbytečně probrouzdal okolí pastviny sousedící s jinou, po které poblíž osamělé usedlosti tam i zpět pobíhalo stádo krav, podrážděným bukotem dávající zřejmě najevo svou nevoli nad tím, že bylo rušeno. Slyšel jsem i dětské hlasy.
Navázal jsem znovu pokorně na odbočení a před krátkým klesajícím zarostlým úsekem spatřil jsem pro změnu rozlehlé prostory Kocléřovského hřbetu po pravici a v pozadí v dáli Zvičinu. Za rekreační osadou Nové Záboří postál jsem na chvíli u další kapličky dbale udržované - soudě dle pestrého interiéru s obrázkem, křížem a nezbytnými vázami s čerstvými květy, beztak mi to přikazovalo plnění OTO Královédvorsko. Na rozcestí U Janské studánky v tmavém lese, jenž nějaký titán posel četnými roztroušenými balvany, chyběla mi právě ta studánka. Jakýs lesník, jenž klidil z cesty poházené větve, mi vysvětlil, že se vlastně jedná o prameny pod skalami po mé levici, k nimž lze se dostat podél nezřetelného potůčku.
V Nových Kocbéřích ve třičtvrtě na jedenáct sedl jsem na lep žertu místního motorestauratéra, jenž lákavým nápisem signalizoval, že je otevřeno, posléze neotevřel - vzdor údajům o otevírací době za sklem - ani pět minut po jedenácté. Chtíč nechtíč musel jsem se vydat žízniv na poslední nevábný osmikilometrový silniční úsek přes Kocbéře se zastávkou u místního kostelíka a přes Choustníkovo Hradiště. Přitom po mé pravici s vypouleným zrakem uháněli novodobí sebevrazi a po mé levici ve škarpách povalovaly se odpadky nesvědčící o kultuře našeho národa. O polednách v motorestu v Choustníkově Hradišti nabyl jsem znovu optimistického náhledu na svět, neb se mi zde bez okolků dostalo piva a česnečky.
Zdržovat jsem se příliš nemohl, neb burcovala mě SMS v mém mobilu následujícího znění "Prosím o vyzvednutí v Zámecké restauraci". Dlužno totiž prozradit, že paralelně na start pochodu vycestovala item per pedes a item přímo z domu - zde z Vrchoviny při Nové Pace i Máša. Setkání přesně úderem jedné po poledni bylo natolik srdečné, že nás přišpendlilo v řečené restauraci v Kuksu na další více než půlhodinu k dobrému Prazdroji a taky k fernetu.
Před startem vlastního pochodu pod hospitálem blíže k mostu zdrželo nás ještě další plnění OTO Královédvorsko - hledání sochy Lásky v aleji ctností, ovšemže byla to ta žena obklopená dvěma dětmi, Matyáš Bernard Braun žil v době, kdy láska byla spojována spíše s dětmi než s erotikou. Stalo se tak, že jsem na start vyrazili až před druhou.
Podstatou pochodu bylo projít naučnou stezku Kuks - Betlém a na základě informačních panelů na trase zaškrtnout správné odpovědi na 10 otázek ve zpřeházeném pořadí, pro ilustraci první z nich byla "Ve kterém období /přibližně/ byl vytvořen reliéf sv. Františka?" - zaškrtnuto mělo být "po roce 1710". Trasa naučné stezky svým profilem představující "osmičku" byla zajímavá, ale nějak nám nedošlo, že od řečeného reliéfu máme pokračovat po zelené značce. Proto jsem si již na samém počátku zašli až ke Stanovicím, takže jsme tu předem navštívili sousoší, jež evidentně bylo alegorií Nejsvětější Trojice. V Betlémě samém od průsečíku "osmičky" naučné stezky pokračovali jsem již podél všech jejích atrakcí - studny Jakóbovy, skalní stěny s reliéfem Narození Páně a příchodem Tří králů a sochami Onofria, sv. Jana Křitetele a Juana Garina, posléze jsme klesli až nad Žireč ke kapli sv. Odila, vyšvihli se znovu k průsečíku "osmičky" a s ohledem na návštěvu Stanovic vrátili se zpět po oné předtím opomenuté zelené značce, díky níž jsme zvěděli odpovědi na další otázky týkající se způsobu nabytí Šporkova kuksovského panství a počtu obcí panství tvořících /14 - Žíreč ležela vně hranic/. Nakonec nás tlačil čas, Máše jel vlak před půl pátou, mně autobus před třičtvrtě na pět až z protějšího konce Kuksu. Kvapně jsme se rozloučili u hospitálu a já jsem v cíli pět minut po čtvrt na pět převzal pamětní list za nás oba a z posledních zbytků sil doklusal na autobusovou zastávku čtvrt hodiny před odjezdem autobusu, jenž přijel o pouhých deset minut později a za neustále proměnlivého počasí mě dopravil po páté do Trutnova.
vox populi vyslyšen! Skupina plastik Narození Krista, Klanění pastýřů a Příchodu Tří králů v Betlémě bude zdynamičtěna novodobými postavami /modely jsou zleva Luděk z Trutnova a Máša z Vrchoviny/, autorem by mohl býti David Černý se zkušenostmi pomalovaného tanku na Smíchově. Foto: neznámý kolemjdoucí
poustevník Juan Garinus v Betlémě je zjevně off, jsa vyrušen mým plkáním …. zrovna prý na kotlíku chtěl si uklohnit lapenou veverku. Foto: L. Šlosar
zklidňující pohled na hospitál v Kuksu, jenž orámoval naše bohulibé, nechává zapomenout na teroristy i vymaštěnce schopné zpolitizovat i vyloučení opilého příslušníka sympatizantského hnutí z veřejné dopravy. Foto: L. Šlosar
Jít pěšky desítky kilometrů na start krátké trasy pochodu je opravdu postup obrácený naruby. Na rozdíl od přirovnání v úvodu reportáže se mi však celé sobotní putování skloubilo v jeden skvělý jednolitý celek, z něhož zážitky ve mně přetrvaly nadlouho … byť narušeny zvěstmi o masakru v Egyptě a o úmrtí skvělého ministra Pavla Dostála či osobním večerním prožitkem, kdy muž jménem …. nu Lokvencová …. /pod tím jménem tu ten člověk dle jmenovky na schránce vystupuje - analogicky jako jedna slovenská zpěvačka vystupuje pod jménem Kirschner/ trpělivě vyčkal, až se obyvatelé domu shromáždí ve svých domovech a teprve poté je mezi sedmou a půl devátou častoval zvuky elektrické vrtačky.
Plnění turistických odznaků /16. 07. 2005/ aneb Z putování pod Korunou - občas dokonce trnovou
Můj výlet započal zážitkem paradoxním a nelogickým, jako mi připadá někdy paradoxní a nelogický veškeré mé počínání: 1/ protože jsem si chtěl před odjezdem vlaku zařídit novou zákaznickou kartu ČD, nasměroval jsem svou přípravu na výlet tak, abych dorazil na nádraží dvacet minut před odjezdem vlaku, 2/ protože jsem ani po dvacetiminutovém pátrání nemohl najít deštník, vzal jsem aspoň náhradní a vyrazil jsem akorát, abych stihl vlak pěšky, 3/ protože jsem před domem zjistil, že jsem si zapomněl křížek a že bez něho se nebudu cítit dobře, vrátil jsem se pro něj, nato mi ujel i autobus a na nádraží jsem to měl necelých 25 minut, když pěší chůzí spotřebuji něco pod 30 minut, 4/ po usilovném dvakrát přerušeném poklusu jsem na nádraží dorazil natolik včas, že jsem vlak nejen stihl se zakoupenou jízdenkou a ale dokonce jsem si předtím zařídil i tu zákaznickou kartu /!!!/, 5/ ve vlaku jsem zjistil, že hledaný deštník v batohu mám, ale v jiné sekci, 6/ deštník jsem nakonec nepotřeboval vůbec.
Ve vlaku jsem si konečně mohl uspořádat běh svých myšlenek a ujasnit si, co od dnešního výletu - vedle hlavního cíle universálního pořádně se protáhnout - očekávám: 1/ navštívit Božanovský Špičák a konečně splnit OTO Vrcholy a hory Severovýchodních Čech, případně připojit i Machovský vrch, 2/ navštívit rekreační středisko Pod Korunou v Božanově do Tuláckého pasu Kladským pomezím a 3/ obohatit materiál pro své internetové stránky o další fotografie kostelů, kapliček a dalších zajímavostí mezi Broumovem a Machovem.
V Broumově jsem vystoupil po dvouhodinové cestě vlakem přerušené přestupováním v Teplicích nad Metují. Protože jsem již dříve fotografoval kostel sv. Petra a Pavla a návštěvě kláštera jsem chtěl napříště vyhradit více zaslouženého času, obořil jsem se pouze na Malé náměstí, které leží pod významnějším a větším náměstí Míru a které se dříve jmenovalo Gottwaldovo. Již tehdy místní občané, byť pod vedením KSČ - aspoň podle významu obou pojmenovaných náměstí - dospěli k názoru, že pro lid je důležitější mír než velký Klema. Já jsem svou pozornost jsem věnoval staré kašně a soše sv. Floriána, tu pozná i laik podle toho, že patron hasičstva vylévá z nádoby vodu. Na šedobílém kostelu sv. Václava mi chyběla věžička typická pro kostely a kříž, ten kupodivu nesla škola vedle.
Po dalších několika metrech načas zarazil mé kroky kostel sv. Ducha, dost nemile mě překvapil svou omšelostí - aspoň zvenčí, aby mi zůstal zvěčněn, musel jsem nejprve vstoupit do miniaturního parčíku naproti mezi domky a posléze na neoplocený trávník vedle kostela. To kostel Panny Marie na blízkém hřbitově musí přerušit kroky poutníka na dobu podstatně delší. Údajně nejstarší dřevěná stavba v Čechách z 2. pol. 15. stol. zaujme svou velikostí, členitostí, štítem s Pannou Marií i starými pomníky pod ochozem, který kostel obepíná po jeho obvodu. Na hřbitově je monumentální obelisk s plastikou rakouského orla, po jeho levici deska se jmény šesti padlých pruských vojáků, po pravici se jmény rakouských vojáků /viz slovanská příjmení/.
Obec Martínkovice, jíž jsem po čtyřech kilometrech silničního úseku protnul v její polovině, připomíná korálky, které jsou navlečeny na šňůru roztaženou v celé její délce kolmo na silnici z Broumova. V tomto případě je šňůra - silnice obsypaná domky - dlouhá 5 km. Abych se přiblížil ke kostelu, musel jsem odbočit 2 km směrem severovýchodním na dolní konec obce, než jsem spatřil na svahu nápadnou bílou stavbu s velkou kopulí. Kostel je opravován, takže se dal fotografovat jen ze hřbitova plného starých německých hrobů, který obepíná křížová cesta.
Vrátil jsem se zpět na křižovatku a pokračoval opět po silnici vytčeným směrem. Od samého počátku jsem byl po celé své snažení téměř neustále sledován, přitom pocity, jež tuto skutečnost doprovázely, nebyly nepříjemné, právě naopak. Již od Broumova přede mnou stále více vpravo zvětšovala se přede mnou hradba Broumovských stěn, jež byla zakončena prudkým svahem padajícím doleva - 769 metrů vysokou Korunou. Pod patronací její neustále se měnící siluety jako by probíhala první delší část mého putování. Když jsem vykročil ze silnice doprava, abych za vedením vysokého napětí mohl nerušeně vyhlídkový vrch vyfotografovat, spatřil jsem vlevo před sebou za další terénní vlnou věž božanovského kostela.
stará kašna a socha svatého Floriana na Malém náměstí v Broumově. Foto: L. Šlosar
nezaměnitelná silueta Koruny s prudce doleva spadajícím svahem nad Martínkovicemi. Foto: L. Šlosar
jedna z mnoha neporušených barokních soch na Broumovsku - tentokráte na soukromém pozemku v Martínkovicích. Foto: L. Šlosar
Když jsem se přibližoval posléze Božanovu, působil kostel strašidelně, vypadalo to, jako když uprostřed obilného pole stojí pouze kovový konec její věže. Když se mi nato odkryl pode mnou kostel celý, seznal jsem, že je rovněž opravován, takže jsem musel pořídit pouze neurčité záběry, ve kterých jsou opravovaná místa aspoň zčásti zakryta větvemi blízkých stromů. Budu se sem muset za nějaký čas ještě vrátit - třeba až se budu chtít vydat do Vambeřic.
Na náměstíčku v Božanově jsem se nechal vylákat k další - tentokráte asi kilometrové odbočce doleva - ke kapli Panny Marie Lurdské. Po několika stovkách metrech před baráčkem s horní polovinou dřevěnou jsem odbočil doprava a vzápětí hned doleva /je tu spolehlivá šipka/ a pokračoval polní cestou. Podivoval jsem se, že u lesa jsou auta a že se zevnitř ozývají jakési zvuky. Celý prostor nad kaplí byl naplněn lidmi a mé další kroky byly narušeny cedulkou požadující vstupné 40 Kč. Trefil jsem totiž božanovskou pouť. Udělal jsem si proto - drobně narušiv střežený prostor - pouze z uctivé dálky snímeček kaple, zrovna tu končila mše. Měl jsem totiž před sebou ještě další program a tak jsem dal pořadatelům košem.
Vrátil jsem se zpět ke kostelu a pokračoval jsem obcí směrem jihozápadním, jakoby magicky přitahován Korunou. Pravdou ale bylo, že jsem zatoužil po v úvodu zmíněném rekreačním středisku. Přes příjemný větřík bylo velmi teplo a silniční úseky ze mě snad vysály zbytky vody v mém těle. Abych se dostal ke středisku, musel jsem na pár metrů opustit modrou značku a pokračovat po žluté vedoucí opravdu na Korunu. Do střediska je vstup zakázán, ale zevnitř je okénkový prodej, takže mé žízni padly za oběť dvě piva. Když jsem dopíjel kávu, zastihl mě naštěstí pod slunečníkem silný lijavec, který mě uvěznil na půl hodinu a donutil mě dát si ještě pivo třetí. Když jsem odcházel už kol čtvrt na dvě, vnikl jsem na zakázané území, kde jsem byl sice vlídně přijat a kde byl orazítkován můj pas - ale razítkem s nic neříkajícím jménem, IČO a uvedením živnosti.
Když jsem začal stoupat k Machovskému kříži, začala se naplňovat hrozba, kterou jsem pociťoval postupně předtím, začalo mě nepříjemně hryzat v břiše, takže jsem musel jít stranou do lesa do podřepu. Na chvilku to trochu pomohlo, ještě více pak, když jsem u Machovského kříže vrátil zpět přírodě kávu per os, nebylo to vinou její kvality. Poté mě mé utrpení pronásledovalo střídavě. K Pánově kříži jsem vystoupal bez problémů, na okruhu Božanovského Špičáku jsem šel do podřepu pouze symbolického, takže jsem mohl z vyhlídky plně vychutnat nádherný výhled na Hejšovinu. Při následujícím dlouhém klesání se potvrdilo, že toto mým potížím svědčí nejméně, takže jsem definitivně zapudil úmysl jít pěšky z Machova přes Bezděkov na nádraží ČD Police, a abych se přece jen ještě protáhl, vzal jsem to po žluté značce do Machovské Lhoty a teprve poté do Machova, kde jsem více než hodinové čekání na malý autobus k dopravě na zmíněné nádraží využil v Obecním domě konzumací půllitru minerálky a dvou fernetů, neuškodily, ale pomohly jen trochu, stejně jako později utopenec a pivo v občerstvení proti hospodě U Mýta na dolením konci Bezděkova nad Metují.
Koruna s božanovským kostelem z kraje lesa blízko kaple P. Marie Lurdské. Foto: L. Šlosar
Koruna v celé své kráse z okraje Božanova. Foto: L. Šlosar
Kočka, která nedrápe a neleze do peněz - to je skála na okruhu na Božanovském Špičáku. Foto: L. Šlosar
Hejšovina /Szceliniec Wiełki/ z těsné blízkosti vyhlídky na Božanovském Špičáku. Foto: L. Šlosar
Domů jsem pak dojel ve čtvrt na devět večer spolehlivým na sebe navazujícím vlakovým spojením trvajícím hodinu a půl přes Václavice a Starkoč, spokojen - až na jednu výjimku - se zážitky poklidného turistického dne i se získaným "materiálem a právě onou výjimkou poněkud psychicky zdeptán - doufejme, že toliko do příštího pochodu.
Noční výstup na Sněžku za východem Slunce /01. - 02. 07. 2005/ aneb Kdo se nezúčastnil může jen litovat
V pátek podvečer jsem na autobus do Dolní Kalné na start 29. ročníku Nočního výstupu na Sněžku za východem Slunce nevykročil nejšťastněji. Podcenil jsem jednu z mnoha přeháněk toho dne, nevytáhl jsem deštník /po 300 metrech jsem jej stejně nasadil/ a lehce jsem promokl. Byl jsem rád, že autobus očekávala i Zdeňka z České Skalice, nehrozilo tedy, že půjdu sám.
Přes deštivé počasí přetrvávající s krátkými přestávkami od čtvrtka a přes oblohu potaženou těžkými šedavými mračny, bylo ještě po před sedmou na startu v Dolní Kalné živo jako v předchozích ročnících, ba dokonce živěji. Mladá obrýlená redaktorka TV NOVA Kateřina Zilvarová - Kohoutová tu zpovídala hlavního organizátora pochodu Jirku Drahoňovského. Posléze se k našemu překvapení obrátila naším směrem a marně se pokoušela pro rozhovor získat Zdeňku. Já jsem neodmítl, neb jsem dopíjel pivo. Byl jsem tedy ve stavu, kdy ze mě spadala veškerá tréma a zabrány, ale kdy jsem neměl ještě tendenci mluvit větší nesmysly než obvykle, kdy jsem byl již schopen i veřejně říkat, co si skutečně myslím, ale kdy jsem ještě byl s to tyto bludy halit do diplomatičtějších frází. Pamatuji se, že jsem sdělil, že pochod jdu po osmnácté, že z dlouhé vzdálenosti nemám obav, neb jsem zvyklý chodit, a že pochod chodím především kvůli jeho neopakovatelné atmosféře, protože východ slunce bývá vidět málokdy. Prostě hezky jsme si do mikrofonu popovídali. Pro změnu paní Kateřina na náš dotaz odpověděla, že reportáž má proběhnout hned v pondělí ve Snídani s Novou, to už bychom se prý měli vrátit. /Pozn. nakonec se v konečném výběru rozhovor neobjevil, my v obraze ano/.
Vyšli jsme před sedmou v době, kdy nepršelo. Nad Horní Kalnou nás s objemným batohem a lehkým krokem předháněl sám hlavní pořadatel a zvěstoval nám, že se aspoň na poslední chvíli podařilo zajistit tradiční pobyt pochodníků v prvním patře Luční boudy. Nad Kunčicemi jsme krom jiného předešli skupinu adulescentů, z nich mladé holky díky zažehnutým cigaretám vyhlížely při pochodu tak směšně a uhozeně jako hroch v džínách na plesu podnikatelů na Žofíně. Za Dolním Lánovem jsme před nastupujícím příšeřím vrhli poslední pohledy na Černou horu před námi a Žalý vlevo, jež byly tu obepnuty, tu zakrývány bílými i tmavými mraky. V Čisté už na silnici směrem na Černý Důl dřepěla uprostřed cesty nějaká starší bába, kterou její partner marně přemlouval, aby vstala. Důvodem evidentně nebyl ani tak porouchaný kotník, jak se nám snažili namluvit, ale chlast. Podařilo se nám zastavit auto Poláků s nákladním prostorem, ženu postavit, naložit jí a jakási dvojice pochodníků auto doprovodila, aby nezvyklý náklad nespadl, o dvěstě metrů níže k malému činžáčku, kde paní měla přebývat. Začínal zákeřný plíživý déšť - tj. déšť, který je uvozen nenápadným mžením, kdy našinec neregistruje postupnou jeho sílící intenzitu, odmítá proto rozevřít deštník, až konečně promokne.
na startu v Dolní Kalné je živo, reportérka TV NOVA zpovídá hlavního organizátora pochodu. Foto: L. Šlosar
osamělý strom na hřebínku nad Kunčicemi neúspěšně střeží Žalý před expanzí mračen. Foto: L. Šlosar
poslední pohled /ještě než se smrákne/ na Žalý s lánovským kostelíkem po našich levicích těsně před klesáním na vrchlabskou silnici. Foto: L. Šlosar
V Černém Dole něco po desáté jsme se v hospůdce Vagon pozdravili s Vláďou z Lázní Bělohrad, Milanem z Lomnice a Liborem ze Semil. Dovnitř vešel dlouholetý dálkoplaz Mirek z Lipovky, kterého jsem však neviděl dobře sedm let. V televizi začínal zrovna nějaký film s Liamem Neesonem. Před desátou venku již za tmy jsme shledali, že přestalo konečně mžít …. a začalo pršet. Mirek a já jsme se snažili nasadit rychlé tempo, ale Zdeňka nás rozumně krotila, že není kam spěchat, takže jsme od těchto chvil zvolnili.
Četnými stoupáními jsme se přenesli o 8 kilometrů dál, o téměř 600 metrů výše nad hladinu moře a o necelé dvě hodiny časové posloupnosti až na Lyžařskou boudu. Uvnitř jsme vystáli frontu na nápoje - na pivo /Mirek/ a na minerálku /Zdeňka a já/. V podlouhlé místnosti jsem měl po levé straně na stěně staré lyže - zřejmě co symboliku Lyžařské boudy - a nad námi byla vycpaná liška - předzvěst, že půjdeme na Liščí horu. V televizi na konci místnosti přede mnou to napřed vypadalo, že na TV NOVA běží film o dívkách, jež také zmokly při nějakém pochodu v dešti, protože se tu v jednom kuse svlékaly - dokonce až do naha, ale podle toho co, následovalo potom, šlo klamný dojem … nebyl to film o turistické akci … určitě ne.
Protože Jirka Drahoňovský předesílal, že se pro sílící déšť na Sněžku nepůjde /stejně jako ze stejných důvodů v roce 1996/, zdrželi jsme se déle. Venku nás opanoval houstnoucí déšť a vítr. Ještě než jsem domyslel, zda je moudré pokračovat jen v mokré větrovce a vlhkém tričku, zahřál mě výstup na Liščí horu. Za Chalupou Na rozcestí jsem nadlouho podlehl mylné představě, že jdeme špatně. Nad Výrovkou nás jakýsi účastník bez baterky a deštníku požádal, zda může jít s námi, tu noc jsme tak zachránili druhý lidský život. O několik metrů dále jsme před třetí předjitřní fotografovali ve svitu baterek sněhovou bariéru, jež měla určitě ještě aspoň metr. Za Památníkem obětem hor nebylo - nebýt baterek - vidět na krok, jen vítr a mlha a pod nohama zpevněná cesta poskytující jistotu, opravdu kouzelná kulisa pro ty, co tu šli poprvé.
Na Luční boudě jsme byli přijati vlídně u stolu, kde bylo ještě trochu místa. Byl tu ale jeden účastník - zosobnění nevlídnosti samé, nejen proto, že tu jediný kouřil. Když si přisedl Mirek, měl nepěkné poznámky, jež poté opakoval několikrát v jiných variacích. Musel totiž přesunout větrovku ze sedadla na parapet a poté natahovat ruku k servírce v tupějším úhlu předloktí. Mirek měl ovšem jiné starosti, najednou se začal ohledávat, jakoby by byl osypán. Naštěstí tomu tak nebylo, to jen nenašel čtyři stokoruny, jež si zasouval v Lyžařské boudě do ledvinky a jež mu nadobro vypadly. Bylo tu velice draho - 30 Kč za čaj a 35 Kč za grog, obsluha byla naproti tomu pozorná. Jako Popelka z oříšku vyloupl jsem z batohu náhradní ponožky, tričko, navíc ještě svetr a naven šusťákovinu a přímo u stolu se převlékl. Zdeňka měla žaludeční problémy …. nikoliv prý proto, že mě viděla chvíli do půl těla, úplně si tím jist ale nejsem.
Protože se opravdu na Sněžku nešlo, zvedali jsme se postupně až před pátou a směřovali přímo k údolí Bílého Labe. Příjemně nás překvapilo, že nepršelo a že vlhké kamení neklouzalo, přesto jsme šli se Zdeňkou velmi opatrně. Po šesté hodině už na bezpečné cestě pod boudou U Bílého Labe nás dohonil opozdilec Mirek a donutil nás k půlkilometrovému běhu, než jsme ho přesvědčili, aby nebláznil, takže jsme pak účastníky předháněli pouze rychlou chůzí.
V cíli u Dívčích Lávek - znovu začalo pršet - jsme převzali diplomy a perníky a před sedmou se nedisciplinovaně a chaoticky nahrnuli do prvního autobusu pořadatelů, neb jsme měli zajištěnu přepravu do Vrchlabí. Autobus nás k našemu překvapení vyložil na jeho okraji, byl totiž určen pro přepravu účastníků až do Dolní Kalné a Vrchlabí obchvacoval, takže jsme museli putovat na vlak v pokračujícím drobném dešti ještě dobré 3 kilometry. Vůbec jsme se nezlobili, přišlo nám to spíše komické, ještě více pak, když právě při našem příchodu přijel od Dívčích lávek k nádraží ve Vrchlabí ten správný autobus, do něhož jsme měli předtím nastoupit.
odpočinek na Lyžařské boudě /vlevo Mirek z Lipovky, uprostřed šilhající neznámý přítomný a vpravo Zdeňka z České Skalice/. Foto: L. Šlosar
brrr ……. co se mi to připletlo při nočním fotografování ještě bytelných zbytků sněhového pole nad Výrovkou? …. duchové obětí hor či zimou se choulící Mirek a Zdeňka? Foto: L. Šlosar
siesta na Luční boudě - vlevo Zdeňka a uprostřed Vláďa z Lázní Bělohrad. Foto: L. Šlosar
je vymalováno: pohled z mostku pod boudou U Bílého Labe na vodní tok stejného jména svědectvím toho, že je ráno a cíl v symbolickém dohlednu. Foto: L. Šlosar
To bylo naštěstí poslední vybočení z obvyklého rámce tradičního pochodu, z Vrchlabí jsme odjeli již v pohodě v 07,56 hod. Mohl jsem se tak těsně před devátou hodinou v Trutnově se Zdeňkou a Mirkem, kteří pokračovali dále, rozloučit a za poslední drobné - neb jsem postupně s Vláďou z Lázní Bělohrad Mirka založil - zakoupit jízdenku MHD na Zelenou louku.
Domů jsem se vrátil prochladlý a mokrý až …… ano právě tam, kde správně tušíte …, když jsem předtím celou noc nespal a chodil v dešti a na Sněžku jsem přesto nedošel. Přesto se mi i tento ročník pochodu líbil a tvrdím i nadále to, co je názvu reportáže, že kdo se nezúčastnil, může jen litovat. Vůbec jsem reportérce TV NOVA nelhal - pochod Noční výstup na Sněžku za východem Slunce má neopakovatelnou atmosféru a dík popsaným zážitkům i letos stál za to. br>
…. a nádavkem jedna od jednoho z některého z mých přátel
Milí návštěvníci, pokud nechcete číst dál tento úvod a chcete si rovnou přečíst pilotní reportáž mého projektu reportáží mých kolegů z turistických akcí, klikněte si prosím ihned sem.
Hloubavější čtenáři však jistě vydrží a přečtou si v dalších několika řádcích tomto projektu více, včetně o tom, co mu předcházelo.
Pamětníci mých stránek si jistě připomenou, že na tomto místě před lety se po dlouhou dobu nacházela dnes již legendární reportáž od Jany z Buků S duchem dědy v zádech", jež mi později dost zkomplikovala život. Reportáž totiž vzbudila značný ohlas na Trutnovsku i po celém světě. Samostatný odkaz na ni se ihned objevil na nejpřednějších webových stránkách /včetně řady osobních stránek českých politiků/, stejně jako na světových vyhledávačích - Yahoo, Google a Seznam nevyjímaje. Stejně jako kdysi verše Allana Ginsberga a prózy Jacka Kerouaca inspirovaly rozvoj beatníků, zmíněná reportáž podnítila k pěší turistice stovky mladých lidí především na Ústecku, Krásnobřezensku a Děčínsku pro něž se stala doslova kultovním dílem. Příznivé ohlasy jsem začal pociťovat bezprostředně po jejím zveřejnění i já dočasným zvýšením návštěvnosti stránek - v průměru o 25,17 až 28,93 %, než byl dosavadní normál.
Na následujících pochodech, jichž jsem byl účasten, jsem byl dotazován, kdy se na tomto místě objeví další reportáž od oblíbené autorky. Když se tak postupem času tak nestalo, byly intervence čtenářů stránek a účastníků pochodu důraznější. Kupříkladu manželé K. z Ronova nad Doubravkou mě žádali, aby na mých stránkách bylo pět reportáží od Jany z Buků a jen jedna doplňková ode mě, čtenář I. N. z Brna - Řečkovic dokonce vyslovil názor, že budou-li tam reportáže od Jany, mé tam nemusí být vůbec.
Není ovšem pravda, že jsem kvůli agresivním čtenářům na rok přestal chodit pochody. Když už však intervence byly nesnesitelné, zúčastňoval jsem se jich po určitou dobu incognito v nenápadných převlecích - včetně škrabošek - většinou přestrojen za Pepka námořníka, Vladimíra Iljiče Lenina či Václava Klause …. a byl klid, lidé se mě přestali všímat.
Medializování celého případu se mi však unikat přece nedařilo. Postupně se na mě obraceli telefonicky i elektronickou a normální poštou významní jednotlivci a instituce - jen tak namátkově KČT Hořovice, BSP šiček balonových plášťů v Nelahozevsi, Helsinský výbor, Olga Sommerová, svazy zahrádkářů, ústecký krajský hejtman, z Dobříše dorazil dopis nějakého svazu spisovatelů - a všichni mě obviňovali z toho, že upírám místo na slunci talentovanému autorovi /jen paní Sommerová napsala "talentované ženě"/. Všichni mě ovšem křivdili. Nebylo však ani pravdou, že jsem další reportáže Jany z Buků nezveřejňoval pro její neúměrné finanční požadavky. Nikdy jsem neměl v tomto ohledu problémy, vždyť v širokém našem okolí je tolik měděných střech a desek!
Není ani pravda, že by kolegyně přestala psát vůbec. Právě opak je příčinou celé zbytečně nafouknuté kampaně. Kolegyně mezitím sepsala … a nejen to …. i zveršovala další zážitky ze svých putování, na jejichž většině jsem byl přítomen i já /heč!!/ a soustředila je do básnické sbírky se záhadným názvem "S KULHAVÝM HLEMÝŽDĚM V PATÁCH". Podle posledních informací by sbírka měla vyjít v nakladatelství ODEON do konce září a to není vše. Pokud budou úspěšná jednání s panem Alfredem Strejčkem, mělo by do konce roku vyjít i CD se živými nahrávkami recitací jednotlivých částí sbírky ve Viole.
Ale přejděme k započatému tématu. Doznívající ohlas na zmíněnou reportáž a poslední pochod s mými přáteli ve Starkoči mě inspirovaly k tomu, že bych na tomto místě chtěl uvádět /to aby mé stránky byly pestřejší/ také reportáže mých přátel - mladých perspektivních a ještě neokoukaných autorů - zatím v počtu jedna dvě za aktualizaci /to zase aby ve větším počtu nezastínili reportáže mé/.
Mí přátelé s tím souhlasí, zbývá jen dohodnout, jak pojmenujeme naše nezávislé a neformální sdružení přispěvovatelů. Zatím mohu slíbit, že půjde o název originální a neotřelý, pestrým sítem návrhů prošla už jen pojmenování "Ruchovci" nebo "Lumírovci", eventuálně "Májovci".
Ať už se však nazveme jakkoliv, zde je první vlaštovka chystaného projektu, jež svou kvalitou nasadí pro své epigony vysokou laťku.
Po stopách bojů r. 1866 /25. 06. 2005/ aneb Od třešně k třešni /napsala Máša z Vrchoviny/
Do Starkoče jsem dorazila dle plánovaného příjezdu 7,32 hod. Cesta mi uběhla dobře v příjemném rozhovoru s turistou Rudou z Rumburku. Vystoupila jsem z vlaku očekávaná svými přáteli z Trutnova Janou, Karlem a Luďkem. Prostoupil mě pocit spokojenosti, rychle jsem se přihlásila na startu a pečlivě uložila propozice se slovy, že teď už se o nic nemusím starat, Trutnováci to tady znají a povedou mě. Mé pocity odešly po 5 minutách, při odbočce červené ze silnice směrem do kopřiv kolem plotu, přesně u třešně č. 3, kdy mi Luděk s úsměvem oznámil,že jsem byla vybrána, abych napsala reportáž z dnešního pochodu. Úsměv mi zamrznul, pokusila jsem se tuto velké vyznamenání přesunout na Janu, neúspěšně, bylo rozhodnuto. Neztrácela jsem čas,vytáhla tužku a jediný list papíru - propozice pochodu, škoda, že mají tak malý formát, a hned jsem začala bystře sledovat své kolegy, abych zapsala všechny jejich poklesky do reportáže k oživení - zda se loudají,vzdychají, zda nadávají na trať apod.
Hned za železničním mostem na kraji lesa jsme objevili první pomníček A. Netoličky. Pak se Luděk pokusil zkrátit si značenou cestu kolem rybníka přímo do svahu lesem, násilím jsme ho vrátili zpět na značenou cestu a domluvili mu. Děsně jsem byla napnutá, kde se konečně objeví ohlášená - pečlivě skrytá v hustém porostu - socha Myslivce, konečně jsem ji objevila na kopci svítící do parného dne. Nádherné dílo Quido Kociána z r.1906, zobrazující bojujícího vojáka rakouské armády z r.1866. Jako rodačka z Hořic v Podkrkonoší to mohu posoudit, protože jsem vyrostla mezi "kamennou krásou". Od pomníku jsme pokračovali dále po žluté značce až do Vysokova, kde jsme vyhledali v centru obce pruský zeměbranecký kříž v zahradě soukromého domu, postavený dle návrhu Výsosti korunní princezny pruské, který mi trochu připomínal irské kříže.
Z Vysokova jsme vyrazili k Brance, monumentálnímu památníku bitvy jezdecké 27. 06.1866. Zde bylo rozsekáno palaši během půl hodiny 595 lidí a 494 koní (Ptám se, proč koní, vždyť to nebyla jejich válka!). O kus dále jsme přešli hlavní silnici, abychom si v nebezpečí života s auty za zády prohlédli malý pomníček Poláka Koronského,kterému prýštící krev ze smrtelné rány zastavila hodinky a zaznamenala pro nás čas jeho smrti 15.30 hod.
trhání třešní mezi pomníkem Myslivce a Vysokovem - zleva neznámý pytlák, dále Jana z Buků, Karel z Trutnova a Máša z Vrchoviny. Foto: L. Šlosar
Z křižovatky jsme pokračovali po směrem na Václavice, kde u románského kostelíka na Dobeníně z poč.13.stol. byla kontrola. Na konci plotu hřbitůvku padlých vojáků a také učitele A. Jiráska na zelené jsme objevili další pomníček ,ozdobený novou vojenskou přílbou z pískovce. Stromy obsypané zrajícími třešněmi různých odrůd lemovaly cestu a vzbuzovaly ve mně obavy, že si nebudu moci dát pivo.Těsně před Přibyslaví se nám - honěným mraky - ukázal kopec, který nám Luděk prezentoval jako Dobrošov, ale byla to fata morgána asi ze žízně, pak se opravil, že je to Sendraž, Dobrošov jsme odhalili o 90 stupňů vlevo, charakteristický podle obnovené stavby turistické chaty.
utěšený pohled na kostel sv. Václava na kraji Václavic na Dobeninách. Foto: L. Šlosar
musím to na sebe přiznat - o tomto pomníku z války roku 1866 těsně za kostelem sv. Václava na zeleně značené cestě směrem na Přibyslav jsem neměl ani páru. Foto: L. Šlosar
V centru obce zabočili moji přátelé náhle vlevo /zcela jistě ne poprvé/, marně jsme je upomínala, že tudy zelená nevede, ale oni měli zelenou přímo do útulné hospody Na Bačce, kde nás hned po objednávce výborného Primátora zastihla prudká přeháňka. Jakmile vykouklo slunce, pokračovali jsme dále po zelené ohroženi hojnými cyklaři do Pekla, a hned začali stoupat po červené na Dobrošov. V čase oběda jsme došli k turistické chatě, která zvenku vypadá velice prostorně, ale bohužel k obsluze tady bylo jen pár míst v restauraci a všechny obsazené. Usadili jsme se s Karlem venku u "okénka", dala jsem si kulajdu do igelitové misky, bez polévky nemohu chodit, Luděk s Janou objevili dvě místa uvnitř, tak šli na točené a kávu.
selanka ve vnější části hospody Na Bačce U Martinců v Přibyslavi - zleva Máša, Jana a Karel, mě ovšem při fotografování zrovna prší na záda. Foto: L. Šlosar
Těsně před jednou jsem významných ukazováním na hodinky honila Luďka z hospody, čekalo nás ještě kus cesty. Pokračovali jsme dále po červené kolem daňčí obory, kde jsme si prohlédli několik mladých kusů s rašícím parožím. Cestou přes město Náchod pánové usoudili,ž e se musíme před náročným výstupem osvěžit na náměstí na terase restaurace U města Prahy, kde měli výbornou Plzeň. Po krátkém odpočinku jsme doslova vyběhli zámecké schody a pokračovali prohlídkou zámeckého nádvoří a bývalého vodního příkopu v současnosti obývaného dvěma brtníky. Na nádvoří byl jedním turistou z Nového Města identifikován Luděk (byl tam inkognito), autogramiádě se musel vyhnout, neboť jsme spěchali do cíle. Na konci lipové aleje jsme objevili ve skrytu staletých stromů vojenský hřbitov založený hrabětem Schamburgem - Lippé, majitelem náchodského zámku v 19.století, který je zde také pochován se svou rodinou. Další třešňovou alejí jsme došli do Kramolny, kde jsme v centru obce objevili kapličku z r.1415. Poslední část pochodu jsme procházeli lesem po vlastním značení, hlavně,abychom po parném dni užili také trochu bahna, což se zalíbilo hlavně Luďkovi. Obcházeli jsme Starkoč a vyšli z lesa přímo u železničního přejezdu a pokračovali vsí přímo ke koupališti - do cíle pochodu, kde pro nás pořadatelé vyudili párky. Z našeho příchodu se radovala Zdeňka z České Skalice, která nás zavedla na nádraží a ukázala nám poblíž novou hospodu - jako propříště.
ospalé náměstí v Náchodě se zámkem na kopci přímo vybízí k zastavení na jedno "bahno". Foto: L. Šlosar
medvěd brtník rázuje ve svém království pod jedním z nádvoří náchodského zámku. Foto: L. Šlosar
spokojená skupinka v cíli na starkočském koupališti ve složení zleva Máša, Jana, Karel a Luděk, zároveň konsternována zjištěním, že i na pomalé krátké trase 25 km lze prožít příjemné zážitky. Foto: neznámý kolemjdoucí /Zdeňka z Č. Skalice/.
Poděkování patří mým přátelům,kteří mě pozvali na pochod, pořadatelům za přípravu hezkého pochodu a místním značkářům za kvalitní práci v terénu. Závěrem si kladu otázku, proč ty mraky třešní nikdo netrhá, mimo účastníků pochodu samozřejmě, když v obchodě stojí kolem 50,- Kč za 1 kg? Nemyslím poloplané třešně v polích, myslím na třešně v zahrádkách, které jsou odsouzeny opadat na zem kvůli nezájmu jejich majitelů.
P.S. Luděk vzhledem ke svému společenskému postavení neutrhl ani 1 třešeň, to prohlašuji na svoji čest a svědomí.
Prvních pět reportáží napsal Luděk z Trutnova, autorkou reportáže Od třešně k třešni je Máša z Vrchoviny.
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz