24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
/tentokráte pouze dvě nové/
Úvod
Hledání Stromoucha /04. 03. 2006/ aneb DEN PLNÝ KOMPLIKACÍ
Zimním Polabím /18. 02. 2006/ aneb Z ROZBŘEDLÉHO SNĚHU NA LED
Putování ze Zelené louky do Malých Svatoňovic /21. 01. 2006/ aneb PŘESVĚDČIVÝ DŮKAZ
Pochod tříkrálový /14. 01. 2006/ aneb PENDLOVÁNÍ MEZI LYSOU A ČELÁKOVICEMI
Chrastavské šlápoty /07. 01. 2006/ aneb AŽ Z NEJVZDÁLENĚJŠÍHO MÍSTA
…. a nádavkem nejméně jedna od některého z mých přátel - úvod
Ve stopě první středoevropské padesátky /11. 02. 2006/ - na lyžích - aneb ZA LYŽAŘSKOU ROMANTIKOU AŽ NA ZÁPADNÍ OKRAJ KRKONOŠ /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Lyžařský přejezd Rýchor /04. 02. 2006/ - na lyžích - aneb TURISTICKÉ HEMŽENÍ NA RÝCHORÁCH /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno se v reportážích kronikáře party Luďka z Trutnova dočíst též o putováních Přátel dlouhých tras, pokud autor nedá přednost pouze zážitkům svým.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Těm, kteří vydrží do konce, budiž věnována nádavkem jedna reportáž z minulosti dávnější. Pozor! I na sebehorší výtvory vztahuje se autorské právo.
Hledání Stromoucha /04. 03. 2006/ aneb Den plný komplikací
Příhoda, jež orámovala mou účast na pochodu Hledání Stromoucha budiž dojemným svědectvím o důslednosti a lásce k povolání. Jízdenku do Ústí nad Orlicí jsem si s ohledem na uzavřené pokladny na trutnovském nádraží nad ránem koupil až ve vlaku. Poručil jsem si jízdenku přes Týniště nad Orlicí, zkontroloval jsem si, že souhlasí cena na zákaznickou kartu 110 Kč avizovaná na internetu a o více jsem se nestaral. Po přesednutí v Hradci Králové mě překvapila průvodčí informací, že si musím přesednout v Chocni. Měl jsem totiž koupenu jízdenku do železniční stanice Ústí nad Orlicí a rychlík stavěl nyní až ve vzdálenější stanici Ústí nad Orlicí - město, jež se nachází "až" 1 km za předchozí, obě jízdenky by mě přišly cenově nastejno. Jenže paní průvodčí vyžadovala v případě mého setrvání ve vlaku připlatit si 27 Kč, neb jsem jel přece jen do jiné stanice. Nyní jsem překvapil paní průvodčí já, neb jsem setrval a doplatil si, nemaje potřebu se dohadovat, neb po formální stránce měla průvodčí pravdu.
S příkladným profesním přístupem, jenž se mi tentokráte zamlouval, jsem se setkal posléze i na startu pochodu v pivnici U Skoby, kamž jsem se dostavil po čtvrt na devět po krátkých zastaveních u radnice a kostela Nanebevzetí Panny Marie - pivo a grog jsem dostal, než bys řekl švec. Poté, co mě již dříve zarmoutila ČSAD, jež zrušila autobus vyjíždějící z Ústí nad Orlicí v 17 hod. a poté, co jsem se i z tohoto důvodu rozhodl předem pro trasu 25 km, udělali mi radost i pořadatelé - v přetrvávající sněhové nadílce nabídli účastníkům alternativní ekvivalenty původních tras po silnici, čehož jsem se rád chopil, také proto, že jsem se tak dostal do míst, kudy bych za normálních okolností neprošel.
Počátek za zachmuřeného, nikoliv však příliš chladného počasí, po silnici přes Václavov nebyl nijak atraktivní, až jsem se dostal - průběžně jakoby sledován rozvalinami hradu stejného jména - na odbočku doprava na kraji Lanšperka, kde mi domorodec poradil, abych to vzal po levé odbočující silnici, po které po dalším odbočení dostal jsem se již v Lanšperku pod hospodu V podhradí, jež byla zavřena, k jakýmsi pootevřeným dvířkům ku první kontrole, na které již prodlévali Petr z Broumova a Zdeněk z Hradce a kde se mi dostalo čaje s rumem. Posléze vzdor radě Petra pokračoval jsem vzhůru po zelené značce kol pseudogotické kaple, k níž samé prošlapal jsem si cestu, a nato jsem si to mazal jediným úsekem volného terénu, převážně však pohodlně klesajícím na relativně pevném povrchu přes Kočtinu skoro na kraj Dolní Dobrouče, odkud jsem šel již pokorně po silnici skrze nekonečnou ves Hnátnici, kde jsem kajícně minul dvě hospody, ale pozastavil jsem se u kostela sv. Petra a Pavla těsně po mé levici na kopečku, ba dokonce jsem vážil několik kroků podél křížové cesty na hřbitov nad ním, abych si jej mohl vyfotografovat, obdobně se stejným úmyslem jsem si počínal kousek za kostelem na další odbočce ze silnice doleva.
Na kraji Žampachu blízko charakteristického kopce stejného jména jsem pak zastihl v autobusové zastávce druhou kontrolu, jež mě počastovala dalším čajem s rumem a tatrankou, po níž - nikoliv však její vinou, nýbrž vinou tříselné kýly, s níž se již dlouho zlobit nebudu - mě začalo čím dál více pobolívat břicho. Těsně za kontrolou u červenavé zvoničky a zeleného sloupku s Božími muky mi však více dělal starost můj fotoaparát, jedna dvojice baterií odmítala spolupracovat již od samého počátku i po nabití, takže jsem je popuzeně zahodil, ta druhá se dala přemlouvat ke spolupráci ztěžka.
jedna z řídkých chvil, kdy si mohli pořadatelé na startu v pivnici U Skoby odpočinout. Foto: L. Šlosar
rozvaliny Lanšperka na kopci udávaly mi po určitou dobu na začátku pochodu směr mého putování. Foto: L. Šlosar
na kontrole v Lanšperku mě vlídně přijala sličná pořadatelka, vpravo od ní je Petr z Broumova, jenž už sice nechodí stovky, leč stále vymetá nejrůznější pochody východních Čech, byť na kratších trasách. Foto: L. Šlosar
vrch nad obcí Žampach tentokráte s rozvalinami ukrytými mezi stromovím decentněji než v případě Lanšperka. Foto: L. Šlosar
zvonička z r. 1929 a obecní kříž z r. 1693 postavený zřejmě jezuity a obnovený r. 1891 na kraji obce Žampachu. Foto: L. Šlosar
Na to pokračoval jsem stále jen po silnici lesním úsekem přes jakýsi výškový předěl, za nímž jsem již v otevřeném terénu klesl až do Českých Libchav. Tam na odbočce na další silnici doleva seznal jsem, že na kontrole se velice mýlili v časovém odhadu 5 km do cíle, ale já jsem se nijak nezlobil, protože skutečná vzdálenost odtud do Ústí nad Orlicí v délce 9 km spíše odpovídala mému původnímu odhadu a já jsem si přál ujít aspoň tu nefalšovanou pětadvacítku a i můj dosahovaný čas této fakticky zbývající vzdálenosti odpovídal.
Ve zmíněné vsi obešel jsem vlevo žlutí do kraje zářící kostel a před posledním snímkem jsem ošklivě hřešil kletbami, neb zbylé mé dvě tužkové baterie jsem ještě více ztěžka než předešle musel přemlouvat k poslušnosti - například jejich vzájemnou výměnou v otvoru fotoaparátu. Hned na to dostal jsem se na rušnou výpadovku od Chocně, po ní pak procházel dlouhou obcí Libchavy, opět po pravé straně ponechávaje bez povšimnutí několik hospůdek, nikoliv však po levé straně místečko u plotu rodinného domku s vyhořelými svíčkami a úmrtním listem zvěstujícím tragické úmrtí muže věku 26 let. Později z internetu jsem si dovodil, že se patrně jednalo o nehodu z předešlé soboty krátce po půlnoci, kdy řidič vozu Škoda Superb narazil vlivem nepřiměřené rychlosti zezadu do fiatu. Ten byl vlivem nárazu odhozen do sněhové bariéry a z předního sedadla vypadl spolujezdec. Řidič fiatu a spolujezdec ze zadního sedadla utrpěli smrtelná zranění. Oba nebyli připoutání bezpečnostními pásy. /Vůbec jsem se při onom hledání na internetu vyděsil, Libchavy jako by bylo místo nehody přivolávající, spadlo tu dříve i letadlo a taky chlap ze střechy, a já bezelstný optimista jsem si to dosud šněroval bezelstně místo po chodníku poblíž bílé čáry ohraničující vozovku/.
Tady už Nejvyšší řád nebyl ochoten tolerovat zpustlého poutníka, již předešle kletbami u zvoniček a kostelů hřešícího kvůlivá bateriím, nyní se dokonce proměnivšího v odporného paparazza toužícího zvěčnit toto smutné místo, a řekl jasně: "Dost!", a už jsem si tady co fotoreportér ani neškrtl, raději jsem proto kvapně odešel a hle!! u blízkého kostela mohl jsem náhle opět fotografovat, byť na druhou detailní fotografii sošky světce pod oknem s výrazně červeným rámem jsem si musel zase trochu počkat.
Poté jsem volným prostorem kvapil stále po silnici do Ústí nad Orlicí, když po pravé straně se mi již dříve objevil Andrlův chlum s rozhlednou viditelnou i za zachmuřeného počasí, jehož ponurost jen čas od času se dočasně snažilo prolomit nesměle vyhlédnuvší sluníčko. Nato konečně jsem se propletl severním krajem města kol autobusového nádraží do cíle opět v pivnici U Skoby.
Měl jsem tu čas posedět třičtvrtě hodinu a působením pudu sebezáchovy odmítnout čestné místo u Čerta, jemuž se už pěkně v té době pletl jazyk. Za to jsem neodmítl u stolu pořadatelů interview s jakýmsi mužem s nefalšovaným mikrofonem, jenž mě předtím vyfotografoval při razítkování, při mém odpovídání mi několikráte přeskočil hlas až skoro do mutování, když jsem upřímně chválil zdejší kraj, byť pozorovaný tentokráte ze silnicí, a taky pořadatele, u nichž oceňuji právě tu operativnost s náhradními trasami po silnicích.
Vypil jsem tu lačně dvě chutné prazdroje, jež však - jak se mi čas od času při kýle ucpávají útroby - tento nektar bohužel nikdy nepřijaly, však se také s nimi již více nebudu zlobit, zanedlouho půjdou pod nůž, za barbarství spočívající v odmítnutí tak lahodného piva si ničeho lepšího nezaslouží. Právě díky vzpouře útrob i má cesta zpět domů nebyla prosta komplikací, byť jsem si koupil jízdenku správně /v tomto případě na hlavní nádraží Trutnov/, neb jsem všechny čtyři úseky putování proseděl v mírném předklonu, jenž za popsané situace se mi jevil nejpřijatelnější.
kvůlivá tomuto záběru na kostel sv. Víta, mučedníka na kraji Českých Libchav stálo za to mít trpělivost, až se umoudří baterie, jen kdyby to klení z mých úst vycházet neráčilo. Foto: L. Šlosar
Andrlův chlum s rozhlednou s popiskem v podobě silničního ukazatele přímo na obrázku již předtím po drahnou dobu signalizoval, že se přec do toho Ústí nad Orlicí přibližuji. Foto: L. Šlosar
pivnice U Skoby v Ústí nad Orlicí s vynikající a vlídnou obsluhou uvnitř - kéž se sem vrátím již na podzim na start pochodu a na skvělý Prazdroj!! Foto: L. Šlosar
Protože spoje na sebe - stejně jako ráno - perfektně navazovaly, dojel jsem domů včas, abych - hledaje marně celý večer a začátek noci optimální polohu - přece jen jakžtakž vychutnal televizní představení Divadla Járy Cimrmana, v noci se konečně zbavil cestou horní nevinných prazdrojů a působením Ibalginu konečně usnul, abych do druhého nedělního dne povstal nezlomen a na pochod vzpomínající už jen v tom nejlepším.
Zimním Polabím /18. 02. 2006/ aneb Z rozbředlého sněhu na led
Pochod Zimním Polabím pořádaný KČT Nymburk má pro mě dvojí půvab: 1/ je pestrý - starty a tím i trasy jeho jednotlivých ročníků jsou rok co rok střídány, 2/ je neměnný - cíle jeho jednotlivých ročníků - aspoň v posledních letech - končí v nymburském pivovaru. Letos připadl start nejdelší dvacetikilometrové trasy 30. ročníku pochodu do malé obce Třebestovice, jež čítá přes 750 duší a jež leží asi 11 km jihozápadně od Nymburka.
Pokud se týče cestování na start, vybíral jsem ze dvou možností - přes Nymburk s dvěma delšími přerušeními a s příjezdem v 09,15 hod. nebo přes Pardubice a Kolín se čtyřmi poměrně těsně na sebe navazujícími, tím pádem i riskantnějšími přesedáními a s příjezdem již po půl deváté. Vybral jsem si druhou možnost, jež nakonec nezklamala.
Po zaprezentování na železniční zastávce v Třebestovicích jsem těsně u kolejí měnil baterie ve fotoaparátu, když mě vyrušil velmi přísný hlas: "Klást bomby na koleje je zakázáno!!" - to zrovna známého dálkoplaze Míru Mašinku dopravilo na start vzdor jeho přezdívce osobní auto. Při prvních krocích po holém povrchu ještě v obci jsem si pochvaloval své rozhodnutí jet právě sem, měl jsem totiž už dost těžkého rozbředlého sněhu na Trutnovsku. Po několika metrech jsem však vkročil do Kerského lesa a nechtěl jsem věřit svým očím - kam oko dohlédlo, nalézal se na cestě přede mnou jednolitý povrch ledu, jakoby tu byly trasy připraveny pro vytrvalostní trénink naší obdivuhodné rychlobruslařky Martiny Sáblíkové. Následující stovky metrů jsem se musel buď propracovávat po krajích cesty nebo lesem, v němž pro změnu byl povrch holý, čas od času, kdy nebylo jiné možnosti nebo kdy na odkrytém místě byl led přece jen rozbředlý, jsem se odvážil vkročit na cestu. Poté, co cesta zabočila doprava, zesílený dlouho předtím slyšitelný hluk stal se předznamenáním toho, že právě přetnu původní silnici Praha - Poděbrady.
Vybočil jsem ze zeleně značené cesty a po sto metrech chůze doleva jsem nekompromisně vkročil do budovy, jejíž běloba zvýrazněná slunečním svitem ostře kontrastovala s modravou oblohou - počáteční překrásné počasí bylo totiž druhým - tím příjemnějším - překvapením dne. V motorestu Kersko jsem strávil příjemnou více než půl hodinu, po ranním jogurtu a horkém punči s rumem bylo třeba posnídat a taky rozměnit tisícikorunu - k tomu účelu dobře posloužila následující útrata: dršťková polévka + rohlík za 39 Kč, velké pivo za 20 Kč a fernet za 30 Kč - nestěžuji si, protože jsem si v příjemném prostředí velice pochutnal a posilnil se na další cestu.
mezi bílými břízami pod sytě modrou oblohou skrývá se motorest Kersko, kde se za chvíli pěkně poměji. Foto: L. Šlosar
Další neuvěřitelně rovný úsek pokračoval po stejně ledovatém, jen místy mírně rozbředlém terénu. Díky složení právě vypitých tekutin odvažoval jsem se stále častěji jít středem, přitom jsem většinou cupital jako Maja Plisecká, tu a tam mi to i podklouzlo, ale díky dobré stabilitě jsem to vždy ustál - většinou na demi-plié, v horším případě na grand-plié. Na konci úseku jsem zabočil doprava a asi po 300 metrech dospěl k dvěma památným borovicím - vzdálenější Krásné Pepině z r. 1781 s větvemi s ještě zelenavým jehličím tvořícím jakousi stříšku vysokému štíhlému kmeni a bližší ještě starší Švarné Tonce s již zlomeným kmenem v úctyhodné výšce.
desítky a stovky metrů přede mnou jen a jen led jakoby připraven pro trénink Martiny Sáblíkové. Foto: L. Šlosar
Krásná Pepina pod stříškou ze zelenavého jehličí. Foto: L. Šlosar
Švarná Tonka se zlomeným srdcem, sorry kmenem. Foto: L. Šlosar
Poté jsem přišel na červeně značenou cestou, po které jsem mohl dle itineráře s klidným svědomím dojít stejně jako při loňském ročníku až do cíle. V popisu trasy nalezl jsem však doporučení navštívit Josefský pramen a kultovní menhir, jenž vzbudil můj zájem. I když jsem kol pramene šel loni, vrátil jsem se k němu, a odtud na radu jednoho z automobilistů čepujícího vodu z pramene, jsem se již nevracel na rozcestí a pokračoval jsem po silnici na Hradišťko ke koncové ceduli Kersko, od níž jsem měl dle popisu menhir hledat. Nepodařilo se mi to, byť jsem přitom prozkoumal jakousi roklinou, jež mě dovedla až na kraj Hradišťka.
k Josefskému prameni jsem si nezašel načerpat vod léčivých, nýbrž rad moudrých, jež měly mě přivést k menhiru. Foto: L. Šlosar
Tady jsem se vrátil zpět na silnici a pokračoval jsem opět dle podpisu po červené značce až ke hřbitovu, kde jsem krátce postál u pomníku rodiny Hrabalových, nato krajem lesa, skrze pole, po zledovatělé, místy naopak bahnité cestě i po silničce dostal jsem se k rybníku na kraji Sadské, jejíž kostelík předtím zdáli dvakrát jakoby udiveně přihlížel mému balancování na ledě. Po další zledovatělé cestě přikvačil jsem na kraj Pístů k písečnému přesypu - pozůstatku to polabských písečných dun, které se vytvořily během čtvrtohorních dob ledových - a dnes poprvé jsem shledal tuto přírodní minirezervaci na ploše 3,7 ha zčásti pokrytou sněhem.
V Pístech samých před čtvrt na dvě definitivně opustil jsem svůj původní zámysl stíhat vlak vyjíždějící z Nymburka ve 14,57 hod. a zaplul jsem do mé oblíbené hospody U Kyselů, kde jsem se při dvou pivech v družném rozhovoru s dvěma kolínskými turisty dodíval na závěr olympijského hokejového zápasu Rusko - Kazachstán /1-0/. Přitom jsem v duchu odsouhlasil obsah cedule blízko příjemně teplých kamen obsahující 3 největší české lži: "1/ Jdeme na jedno, 2/ Dopijem a pudem, 3/ Od zejtřka nechlastám." Od svých spolusedících jsem se pro příště dověděl, že přesný popis cesty k menhiru nalézá se v obci Hradišťko.
k duchovní potravu poskytuje v Pístech kaple sv. Ducha. Foto: L. Šlosar
Když jsem kol druhé vylezl z hospody, seznal jsem, že počasí završilo svůj zhoršující se trend započatý před polednem, naštěstí z již zatažené oblohy spadlo jen několik kapek. Dohonil jsem oba kolínské turisty a spolu s nimi - přesycen zledovatělého terénu - nesešel jsem k Labi, nýbrž se přidržel silnice pokračující zanedlouho od kraje Nymburka jako Pražská ulice a za ním po několika stovkách metrů ve třičtvrtě na tři došel do pivovaru.
V cíli nás čekalo příjemné překvapení, jež potvrdilo, jak členství v KČT je výhodné - po předložení průkazu člena a po podpisu na velmi pečlivě vedeném seznamu, představujícím zřejmě účetní doklad pro sponzora, obdrželi jsme plechovkové pivo zn. Gold Bohemia Beer. Zopakovala se tu situace z loňska, neb jsem v cíli poseděl s Jirkou z Turnova a Hankou s Mladé Boleslavi a taky s třináctistupňovým pivem zn. Bogan, k němuž jsem letos připojil i teplou sekanou s chlebem. O náladu v cíli se starali Pavel z Kolína a již zmíněný Míra Mašinka, z nichž vysloveně sálala báječná nálada. S nimi seděl menší obrýlený chlapík v kostkované košili, jenž se mi představil co Daniel z Nymburka a jenž požádal mě o zaslání fotografie - jež měla vzniknout z předešlého záběru všech tří - avšak ve hmotné podobě na adresu pivovaru, jenž zřejmě ochraňuje jako příslušník bezpečnostní služby, dokonce se mi poručil malé pivo zmíněné zn. Gold Bohemia Beer. Škoda že ho zklamu, já fotografie nezhmotňuji, na mailovou adresu jsem však ochoten zaslat na požádání fotografie komukoliv.
cíl nymburského pivovaru opanovali zprava Pavel z Kolína, Mirek Mašinka a Daniel z Nymburka, jehož jsem poněkud zklamal, na největším stupni pomyslného piedestalu však setrvalo zaslouženě tamní pivo. Foto: L. Šlosar
Nějak jsem se přitom zapovídal, takže jsem vyšel z pivovaru po 16. hodině a ochotně jsem využil služeb přímo se nabízejícího železničního mostu. Nejprve jsem byl se svým rozhodnutím spokojen, neb na druhém břehu jsem narazil na kostelík sv. Jiřího z r. 1569. Kol něho na místě bývalého hřbitova zrušeného v 60. letech 20. stol. je parčík a při nedůstojném oplocení na jeho jedné straně nacházejí se ještě dvě starobylé hrobky. Také u kostelíka jsem se pozdržel, ke všemu jsem nezvolil nejpřímější cestu k hlavnímu nádraží přes střed města, namísto toho jsem kopíroval koleje kol železniční stanice Nymburk - město, takže jsem nakonec vlak v 16,57 hod. stihl s odřenýma ušima. V důsledku občasného běhu jsem v neděli doma pokulhával, protože mě bolela kůstka levé nohy pod hlezenním kloubem, v pondělí jsem byl však zcela fit.
u kostela sv. Jiřího jsem zdržel se natolik, že jsem málem nestihl vlak. Foto: L. Šlosar
Přes problémy s terénem a přes trochu dramatický závěr se mi sobotní turistický den líbil a ještě více než kdy jindy jsem si uvědomil, že by mi aspoň jedna turisticko-chodecká kreace na konci každého týdne v důsledku třeba nějakých problémů souvisejících s kýlou chyběla. A vůbec v tomto konkrétním případě nevadilo, že jsem se stran povrchu dostal v Polabí z bláta do louže - vlastně z rozbředlého sněhu na led.
Putování ze Zelené louky do Malých SvatoŇovic /21. 01. 2006/ aneb Přesvědčivý důkaz
Následující povídání je přesvědčivým důkazem toho, že zajímavou pěší turistku lze provozovat i několik kilometrů od vlastního bydliště, když okolní kraj je zhusta pokryt sněhem. Na sobotu 21. 01. 2005 jsem za náš odbor obdržel pozvánku na členskou schůzi KČT Malé Svatoňovice, která začínala v 10 hod. v restauraci Salamandr. Pravidelné sobotní chůze jsem se však nechtěl vzdát, a tak jsem se rozhodl, že půjdu do Malých Svatoňovic pěšky. Vzhledem ke sněhovým podmínkám jsem mohl zapomenout na značené turistické cesty, dokonce jsem se ani neodvážil jít na Poříčí zkratkou před Nové Dvory a musel jsem se tedy svěřit silnicím. Na druhé straně jsem se usnesl vyhnout se nejkratší možnosti po frekventované silnici přes Úpice. Můj program Pjsoft InfoMapa mi vyhodil následující trasu, jež je na mapě vyznačena červeně:
plánek trasy ze Zelené louky - realizovaný též in natura
Kilometráž na mapě začínala z Horního Starého Města od křižovatky ulic Horské a Vlčické a čítala 19,65 km, já bydlím blíže města na Zelené louce o několik set metrů, vzdálenost od svého bydliště do Malých Svatoňovic započetl jsem si tedy na 19 km. Jednotlivé průchozí body a předpokládané časy při rychlosti 5 km/hod. a odchodu z domu v 05,45 hod. ráno mi vyšly takto:
| Rozpis trasy mezi Zelenou loukou a Malými Svatoňovicemi | |||||
| průchozí body | absolvované km | vzdálenost mezi nejbližšími body | čas při rychlosti 5 km za hod. a odchodu v 5,45 h | ||
| Horní Staré Město - Zelená louka | |||||
| Dolní Staré Město - u Šestidomí | |||||
| Poříčí most u elektrárny | |||||
| Bohuslavice n. Ú. před mostem | |||||
| odbočka na Markoušovice před Starým Sedloňovem | |||||
| Velké Svatoňovice odbočka do Malých Svatoňovic | |||||
| Malé Svatoňovice náměstí | |||||
Rychlost 5 km/hod. je sice za normálních okolností lehce dosažitelná a snadno překročitelná, při současných sněhových podmínkách a předpovídanému dešti mohla se však stát klidně teorií. Uvědomil-li jsem si navíc, že na schůzi mohu cestovat pohodlně vlakem ze Zelené louky v 09,11 hod. a následně z Trutnova v 09,37 hod., jevil se mi celý nápad natolik bláznivý a praštěný, že přímo volal po realizaci jako zajímavý test pevné vůle a snad i chodecké zdatnosti. Koneckonců, kdybych měl zpoždění, mohl jsem potupně v 09,56 hod nasednout ve Velkých Svatoňovicích na stejný vlak, kterým bych po vydatném spánku vyjel z Trutnova.
Ráno mě probudilo už po půl páté drobné ťukání na plech pod oknem, neklamná známka toho, že sněží či dokonce mrholí. Teploměr ukazoval 1 st. C nad nulou, známka toho, že moje putování mi nebude stěžovat klouzání po ledovatce, ale boření se v rozbředlém sněhu. Ještě jsem měl čas svůj nápad si rozmyslet, mohl jsem vstát za čtyři hodiny a pohodlně cestovat vlakem.
Nakonec výsledný impuls k tomu, abych své předsevzetí uskutečnil, vzešel od jednoho z mých sousedů. Ten trpí chorobou, které se lidově říká "burácivost hlasu". Pokud Vás následující výklad nezajímá, může si přepnout, na následující odstavec, od kterého je výhradně opět pojednáno o mém putování, ale jako vždy v takovém případě přijdete o hodně. Příznakem zmíněné choroby je totiž neschopnost pacienta pronést jakoukoliv větu - například: "Miluji Tě" nebo třeba úryvek z třetí části Máje…."Ledvaže však modré temeno hor/ brunatné slunce rudě zasvitnulo,/ tu náhle ze sna všecko procitnulo / a vesel plesá vešken živý tvor" ….. nejen šeptem nebo polohlasem, ale dokonce v normální běžné hlasitosti. Navenek se projevuje tím, že nemocný neustále jakoby hulákal i v běžné mluvě, když nedobrovolný posluchač má dojem, že pacient někomu nedává, což ovšem většinou není pravda. Chorobu sem nepřímo zavlekl v 80. letech minulého století Michail Gorbačov. Z jeho dílny procházela tzv. perestrojka, jejímž jedním z mott byla tzv. glasnosť, což bylo všude na světě kromě Čech překládáno jako "veřejnost" či "otevřenost", pouze v naší zemi typické uhýbáním od problémů byl tento termín překládán jako "hlasitost". Otevřenosti proto mezi lidmi od těch dob příliš nepřibylo, naopak však přibylo hlasitých lidí především v panelákových sídlištích. V těchto lokalitách se totiž jak známo soustřeďuje nejpočetnější populace lidí skoupých na pohyb, kteří nechuť k této do té doby přirozené lidské činnosti logicky kompenzují řvaním, takže nezřídka se náhodný svědek dovídá z volných prostranství sídlišť takové nesporně užitečné informace jako "Byli jsme na koupadle a večer jdeme s manželem ke známým" apod. Bohužel jako každá návyková choroba je tato nemoc velmi těžko léčitelná, je vykazováno procento úspěšnosti o dvanáct až dvacet procentních bodů nižší než třeba úspěšnost léčení návyku na alkohol, droby či cigarety. Z doslechu vím, že zmíněný soused pětkrát postoupil odvykací kurs od hlasitého mluvení - přesněji řečeno: hulákání, vždy neúspěšně, přestože v posledním případě ho léčily největší kapacity v tomto oboru JUDr. Vjačeslav Tichomirov a JUDr. Lucie Ticháčková ve známém sanatoriu Tiché Údolí v Tichonicích v bývalém okrese Benešov. Zarmoucená rodina ve snaze pomoci svému členu uzavřela nájemní smlouvu s První národní bankou, pobočka Trutnov, na jejíž základě mohl nešťastný soused tři hodiny denně hulákat v podzemním trezoru shora uvedeného peněžního ústavu, který však byl nucen od smlouvy po dvou dnech jejího trvání odstoupit, protože soused rušil obchodní jednání nejen v peněžním ústavu samém, ale i v okolních úřadovnách v okruhu jedné míle /některé svodky Policie ČR uvádějí dokonce vzdálenost 1,3 míle/. Velmi zavrženíhodně se k sousedovi zachovali členové KRNAP, kteří ho v letních a podzimních měsících vyháněli z objektů opevnění ŘOP v Krkonoších, kam se nešťastník uchyloval, aby se mohl nerušeně vyhulákat, nebyv šikanován tichamilovnými obyvateli Zelené louky a přilehlých lokalit z okruhu tří kilometrů. Tam sice nikoho příliš nerušil, ale seismografy v prostoru od Varšavy po Bělehrad údajně vykazovaly v důsledku jeho hlasového působení natolik negativní magnitudy zemětřesení, že vyvolaly několikrát falešný poplach. Je čas se vrátit k líčení mého putování, takže svůj výklad doplňuji už jen o následující: pokročilejším stadiem choroby "burácivosti hlasů" před konečným stadiem demence je stav, kdy pacient se i při zvýšené snaze mluvit co nejhlasitěji domnívá, že mluví tiše, a na svou pomoc uvádí co nejhlasitěji do chodu i média jako rozhlas či televizi.
Když se sousedův burácivý hlas ozval asi po páté hodině ranní a když mi tedy bylo jasné, že můj nejméně dopolední pobyt doma je zcela bezpředmětný, vyšel jsem přece přesně úderem třičtvrtě na šest před dům a hned mě zarazilo, že přes noc napadlo nejméně 15 cm sněhu. Úvodní metry ukázaly, že chodníky budou pro mé putování nepoužitelné, těžce jsem se v nich bořil. Zarazila mě rovněž jakási postava, která ležela vedle elekroprodejny proti Kauflandu ve sněhu. Když jsem se opatrně zeptal: "Jste v pořádku?", muž se na mě velice odzdola zle zaškaredil, takže jsem raději od samého počátku přidal do kroku.
S vozovkou Horské ulice jsem se dělil s auty až k Texlenu. Byla naštěstí zcela holá. Mezi Texlenem a novým mostem u nádraží jsem na několik stovek metrů silnici opustil a beznadějně se brodil v těžkém a hlubokém, byť prošlapaném sněhu. K příznivému obratu došlo na konci Úpického nábřeží u kruhového objezdu při ústí České ulice: odtud po Polské a Náchodské ulici až na konec města byly chodníky čerstvě a vzorně upravené a můj postup se urychlil. Na most v Poříčí přibyl jsem po 6,5 km v 6,55 hod., proti rozpisu jsem měl tedy náskok 8 minut.
Dosti neochotně jsem za městem opustil jeho světla do náhlé tmy. Silnice byla pokryta na holém povrchu jen drobnou sněhovou tříští, na níž jsem trochu prokluzoval. Protože byl velmi řídký provoz, dalo se jít většinou v třetině její šířky. Ze šera po mé levici postupně vystupovaly obrysy zalesněného hřbetu Čížkových kamenů. Na most v Bohuslavicích přibyl jsem v 7,27 hod., proti rozpisu jsem tedy na vzdálenosti 3,5 km mezi Poříčím a Bohuslavicemi zvýšil náskok o dalších 11 minut na celkových 19 minut.
chabý pokus o fotografii kostela sv. Petra a Pavla v Trutnově - Poříčí osvětleného před sedmou hodinou ranní zimní. Foto: L. Šlosar
v Bohuslavicích nad Úpou jsem se ještě díval přes kabiny fotbalového hřiště na zalesněný svah nad tratí ČD ještě za šera. Foto: L. Šlosar
Výhodou mé trasy bylo, že jsem celkově klesal, jediné stoupání mě čekalo nad Bohuslavicemi na začínajícím oblouku silnice dotýkajícího se až úpatí Jestřebích hor, jež se bohužel i za plného světla halily do mlžného oparu. Příjemným překvapením bylo, že v této části trasy až do Velkých Svatoňovic byla vozovka zcela holá. Protože jsem nabyl pocitu dostatečného časového předstihu, nesnažil jsem se jít naplno. Přesto jsem na odbočce do Markoušovic po dalších 3,5 kilometrech zvýšil časový náskok proti rozpisu o dalších 5 minut na celkových 24 minut, dorazil jsem sem v 8,05 hod. proti času 8,29 hod. vypočítaném v rozpisu.
Když jsem ve směru jihojihovýchodním procházel Velkými Svatoňovicemi, silnice byl opět zlehka pokryta mokrou sněhovou tříští, provoz tu byl již hustší, automobilisté mnohdy neústupní, takže bylo mi nutno často se tísnit na kraji vozovky. U bývalé samoobsluhy - bylo zrovna 08,40 hod. - jsem seznal, že mohu odbočit doleva po modře značené cestě, jež byla prohrnuta. Rozhodl jsem se však dokončit test co nejpřesněji - maje před začátkem schůze časový předstih téměř hodinu - a do Malých Svatoňovic k ještě zavřené restaurace dorazil jsem beze spěchu v 09,10 hod., tedy o 23 minut dříve, než mi ukládal rozpis trasy.
nad Bohuslavicemi při cestě k úpatí Jestřebích hor je již světlo, hory samotné se však halí do mraků. Foto: L. Šlosar
na rozdíl od těch, co za 2. světové války zahynuli nedobrovolně v Letech, si - jako například ve Velkých Svatoňovicích - tento národ padlých z 1. světové války váží. Foto: L. Šlosar
před desátou - bloumaje po náměstí v Malých Svatoňovicích - sleduji nárožní bohatě zdobený rohový dům a v duchu se těším na pivo. Foto: L. Šlosar
Stejně jako na sebe dokážu být jako pes, dokážu se i patřičně odměnit. Proto jsem část zbývajícího času do schůze pobyl ve zdejší cukrárně, kde jsem si dokonce na WC převlékl mokrou košili, a dal jsem si tu grog a dva vanilkové věnečky. V sebeodměňování pokračoval jsem si i na schůzi, kde jsem splnil své poslání - za odbor pozvat přítomné na naše akce a za Zpravodaj vyzvat tytéž ku psaní příspěvků. Vypil jsem tu tři prazdroje a jeden fernet a v režii hostitelského odboru snědl talíř polévky s játrovými knedličky a kuřecí řízek s bramborem.
Proti předchozím sobotám vrátil jsem se domů vlakem již ve dvě hodiny odpoledne a opojen předešle provedeným důkazem, že provozovat turistiku zajímavým způsobem lze v nouzi nejvyšší i v těsném krunýři nadměrné sněhové záplavy v nejbližším okolí, upadl jsem na dvě hodiny do náruče Morfeovy.
Pochod tříkrálový /14. 01. 2006/ aneb Pendlování mezi Lysou a Čelákovicemi
Milovníci chůze jsou neschůdností současných zimních terénů i ve větší vzdálenosti od hor silně omezeni a vlastně odkázáni na silnice. Proto jsem za schůdnějšími terény zavítal opět do Polabí - tentokráte na 31. ročník Pochodu tříkrálového do Čelákovic. Nepříjemné bylo, že jsem nemohl na poslední chvíli získat o pochodu žádné informace. Kontaktní osoba pochodu neudává ani telefonní číslo, pochod nebyl prezentován ani na internetových stránkách města Čelákovic. Na nich jsem našel aspoň kontaktní číslo jiné členky odboru, která mě informovala o tom, že start je z nádraží, že cíl je v hospodě blízké nádraží a že trasy jsou směrovány směrem na Ermitáž a Grado. Protože jsem šel tento pochod z Čelákovic předtím již šestkrát, poslední kusá informace mi postačila k tomu, abych si udělal představu o celé trase, jež se skutečně pak šla přesně jako před 12 lety, a mohl si ji předem prostudovat.
Nejdřívější spojení do Čelákovic je komplikováno tím, že tu nestaví rychlíky, že v Lysé nad Labem po železnici vzdálené chybí přímé navazující spojení a že na posledních sedm minut jízdy na zbývajících osmi kilometrů jsem tu musel čekat 49 minut. Naštěstí mě nezklamala intuice, že tu bude možnost posnídat a že je tak zbytečno chystat si na cestu vlakem jídlo. Několik kroků od nádraží směrem do centra Lysé nalezl jsem útulné pekařství U Literů, kde jsem posnídal dva mřížkové koláče s marmeládou, které kdys pekla moje máma a které jsem od té doby nejedl, a taky velký hrnek kávy, takže jsem byl přinejmenším na první kilometry trasy silně posílen. Na start jsem se tak dostal po čtvrt na devět, což nevadilo. Zajímavé bylo však, že přestupem v Lysé na vlak do Čelákovic jsem toho dne zahájil pendlování mezi oběma městy.
Přestože jako tradičně při příjezdu vlaku nakupil se na startu mnohohlavý houf lidí, odbavení tu netrvalo dlouho, takže jsem vystartoval v půl deváté. Zvláště pro lidi sklerotické bylo výhodné, že na trase 35 kilometrů se postupně vystřídaly pouze tři turisticky značené cesty. Ta první modře značená umožnila mi prokličkovat skrze střed města, v němž minul jsem krom jiného cílovou restauraci, dále výraznou vysokou novobarokní radnici oděnou do bíložlutého hávu s městským znakem a visícím městským praporem, konečně i fotbalový stadion, na němž se hrála druhá nejvyšší soutěž v dobách, kdy jsem se co malý kluk začal o fotbal zajímat. Posléze překročil jsem nad zdymadlem Labe a několik desítek metrů v protisměru jsem přes široký vodní tok sledoval později vyšlé účastníky na protějším břehu absolvující své první stovky metrů jakoby pod starostlivým dohledem hranolovité věže kostela Nanebevzetí P. Marie. Labe jsem na dlouhý čas opustil v obci Káraný a za ní vešel do četných lesů, pod jejichž písčitým podložím skrývají se četné podzemní vody, jimiž je zásobována i Praha.
Už na počátku mého putování bylo příjemným zjištěním, že v osídleních byl skutečně holý povrch, teprve v lesích byl terén pokryt zmrzlým sněhem, kterým podrážky mých bot dokázaly úspěšně čelit, vysloveně ledového povrchu jsem nezažil. Modré značení jevilo se již postarší, ale bylo spolehlivé, kdykoliv člověk začal tápat, značka se objevila jako na zavolanou. Na pevnou panelovou a později asfaltovou cestu jsem narazil znovu u jakési úpravny vody. Projeté koleje následující široké cesty pak byla dokonce místy posypané, především v místech, kde na obrovské planině načas cesta opustila rozsáhlé lesní prostory. Po absolvování dalšího již krátkého lesního úseku objevila se po mé pravici - to bylo zrovna těsně před půl jedenáctou - do dáli roztažená obec, jejíž celou délku bylo mi zanedlouho projít.
Byla to Stará Lysá, v jejíž lokalitě se psaly nejstarší dějiny české země, kde sídlili Slované již od 5. století a na kterou měl do konce života špatné vzpomínky český kníže 11. století Jaromír, byly to poslední vzpomínky na dobu, kdy ještě viděl, protože ho tu na zdejším knížecím dvorci nechal oslepit jeho agresivnější bratr - taky profesí český kníže - Oldřich. Dopadl jsem podstatně lépe než nešťastný Jaromír, v obci mě jen dočasně oslepila krása kaple sv. Jana Křtitele a vysoké štíhlé zvoničky a stále vida uchovávám si vzpomínku ještě na památnou lípu.
V obci jsem vyměnil modré značení za červené a po jediném nepatrném táhlém stoupání dorazil jsem do Lysé nad Labem, kde jsem chvíli postál u kostela sv. Jana Křtitele s četnými plastikami před zdmi hradeb rozměrného parku okolo. Zjistiv, že vchod do kostela je podrobován opravám, zapadl jsem v půl dvanácté do restaurace U bílé labuti, kde jsem se občerstvil pivem a gothajem s cibulí ponořeného do jezera octa.
Nadopován tak nejen pivem, ale i octem, směle vykročil jsem po trase, jíž jsem prošel i již nesčetněkrát, přes železniční most a přes jižní část Lysé Litol k tamnímu mostu přes Labe. Pod nim u blízkého rozcestníku jsem již na zeleném turistickém značení znovu překročil silnici vedoucí z mostu a vybral se opět skrze zasněný lehce zasněžený kraj, jehož nejvzdálenější nepatrné kopečky halily se do mlžného oparu, neboť toho dne na rozdíl od kraje podkrkonošského skrýval se ten polabský v inverzi. Stejně jako v Trutnově bylo tu naopak mrazivo, jistě kol minus 5 st. C, ale bylo naprosto bezvětrno, takže jsem na rukou chladu nepociťoval a mohl jsem celou trasu absolvovat bez rukavic, vždy tak pohotový k fotografování.
na protějším břehu Labe pod starostlivým dohledem hranolovité věže kostela Nanebevzetí P. Marie začínali jsme první kilometry našeho pochodování. Foto: L. Šlosar
tisíciletá památná lípa je dominantou Staré Lysé. Foto: L. Šlosar
zeď před kostelem v Lysé nad Labem zdobí četné plastiky. Foto: L. Šlosar
V místech oněch jsem načas procházel opět po břehu Labe, abych za skupinou domků slující V Chaloupkách razantně odbočil doleva do Přerova nad Labem jakoby přikrčeného pod jedinou výraznou vyvýšeninou v širém okolí Přerovskou hůrou. V městečku zmátl jsem na chvíli vousáče, jehož jsem byl předtím předešel, neb jsem ještě rezolutněji uhnul ze zeleného značení. Nešlo o pochybení, mířil jsem totiž do penzionu Bomber, jehož založení je spojeno se jménem českého fotbalového internacionála - zdejšího rodáka Tomáše Skuhravého.
Restaurace mě - bylo kol půl druhé - překvapila prázdnotou, byl jsem jedním ze dvou hostí, ani auto před ní nestálo. Na stěnách jako před dvanácti lety, kdy jsem tu byl naposledy, visely některé dresy, jež Skuhravý získal výměnou po zápasech, nad vchodem pak dominoval ten reprezentační, vedle za barem na stěně skvěl se jako tehdáž obří odznak Skuhravého klubu F. C. Genoa 93 a lustry si uchovaly podobu bílých fotbalových míčů se zelenými puntíky. Jediné, co se v průběhu prošlých dvanácti let odlišilo, byla cena piva a kávy, zatímco tehdy vyplázl jsem 16 Kč, cena navýšila se již na 31 Kč, za to však vlídná mladá paní či slečna mi povolila udělat si ve zšeřelé místnosti několik zdařilých fotografií a nato mi ochotně dala razítko do vandrbuchu.
Posléze - bylo po druhé - vykročil jsem na poslední díl svého putování, prošel zmrzlým terénem skrze les znovu na břeh Labe, jehož pomalé vody mizící pozvolna vždy za nejbližší zátočinou zvýrazňovaly zasněný ráz krajiny, jenž narušovaly naopak sílící počty účastníků pochodu spějící ku svému cíli. Zbavil jsem jich za železničním mostem, když jsem se ortodoxně přidržel itineráře a tím i zeleného značení a nehledal jsem kratších variant do cíle zbytku trasy, jejíž celková kilometráž ukázalo se beztak kratší 35 kilometrů.
Přece jsem do cíle v restauraci U mušketýra dospěl před půl čtvrtou, pílil jsem tedy z Přerova nad Labem rychlostí 6 km/hod., čímž zbylo mi dosti času na pohodové zdolání dvou piv při neuvěřitelně pohotové obsluze. Pobavily mě v duchu nepřímé povzdechy pořadatelů na chřadnoucí účast na pochodu, neb počet 166 účastníků připadl mi velmi slušný.
Přerovská hůra je nejvýraznější vyvýšenina polabské krajiny mezi Lysou nad Labem a Čelákovicemi. Foto: L. Šlosar
vedle vchodu do penzionu Bomber nachází se velký emblém Skuhravého italského klubu F. C. Genoa 93. Foto: L. Šlosar
penzion Bomber v Přerově nad Labem v plné kráse. Foto: L. Šlosar
zasněná krajina temných vod plynoucích Labem jsou oblíbeným tématem mých fotografií. Foto: L. Šlosar
S dalšími účastníky opustil jsem Čelákovice vlakem v 16,26 hod. a přestupem v Lysé nad Labem na rychlík do Hradce Králové završil tak toho dne pendlování mezi oběma městečky a po dalších dvou plynulých přestupech dorazil jsem na Zelenou louku ve třičtvrtě na osm příjemně unavený, lehce vymrzlý, především pak tradičně spokojený s údělem, jenž jsem si pro tuto sobotu vymezil.
Když jsem v sobotu nad ránem ještě před třičtvrtě na čtyři vykročil z domu čp. 435 v ulici Pomněnkové na Zelené louce v Trutnově, překvapilo mě, že bylo relativně teplo, určitě nemohlo být o moc méně než na bodu mrazu. Bohudík bylo teplo i ve vlacích, což bylo důležité, protože jsem v nich ono ráno strávil s půlhodinovou přestávkou v Liberci téměř čtyři hodiny při dvou přestupech, první byl ve Staré Pace. Rozhodl jsem se totiž, že po Novoročním výstupu na Žaltman zahájím turistickou sezónu roku 2006 čistokrevným pochodem. O jiném pochodu než o 33. ročníku turistického pochodu Chrastavské šlápoty jsem se nedozvěděl.
Na pochod jsem se těšil také proto, že moje účast na zdejším pochodu je značně vousatá a vzpomínky na ni značně vyhaslé, zúčastnil jsem se tu v letech 1997 a 1999. Nejprve jsem dlouho cestoval beznadějně sám, ale po výstupu v Liberci jsem spatřil známého turistu Jirku z Hodkovic nad Mohelkou, jenž mi na můj dotaz sdělil nepříliš příjemné zprávy o svých turistických druzích Milanovi a Věře, se všemi třemi jsem šel celou trasu naposledy v roce 1999. Veselejší bylo, že mě nasměroval do sympatického zapadáku vlevo od východu z nádraží jménem Prul, kde byla čilá obsluha a kde jsem za čtvrthodinku pohodlně vypil pivo. Desetiminutová cesta do Chrastavy je hodna zaznamenání, dopravu na trase Liberec - Zittau - Dresden-Neustadt, kam bych se dostal už v 10,10 hodin/!!/ provozuje německý provozovatel v moderních červených vozech aerodynamického tvaru, uvnitř moderně vybavených, celý vlak jako by vzduchem bezhlučně plul, aniž by cestující pociťoval nárazy na pražce.
Po svých minulých zkušenostech jsem nebyl vůbec překvapen, že start byl účastníky doslova obsypán, však se ukázalo, že účastno bylo 896 turistů. Příjemnou změnou avizovanou již propozicemi, jež jsem předtím nalezl na internetu, bylo místo startu - nyní sál firmy GASTRO MAJBA, jež se nacházelo v ulici vedoucí z nádraží a bylo od něho vzdáleno necelých pět minut. Na startu jsem vyplnil přihlášku včetně adresy bydliště, vyplázl u prezentace 25 Kč, jež - zdůrazňuji - se účastníkům bohatě vrátily v podobě zvýšené péče pořadatelů, mě osobně - jak je vylíčeno dále - pak několikanásobně, nato obdržel jsem růžovou průkazku účastníka a strohý, ale přehledný itinerář včetně mapky, a byl jsem hotov zahájit nejdelší dvacetikilometrovou trasu.
Ač vzdálen od Trutnova po železnici 137 km, ani letos potřetí nešel sám, neb hned na startu spojil jsem své síly s naším členem Mirkem z Liberce a hned se k nám přidružil další liberecký turista Jirka. Prošli jsme Chrastavou, jejímž pamětihodnostem jsem se letos příliš nevěnoval, a v její horní části jsme odbočili doprava a pokračovali po prohrnuté cestě kol usedlosti U Procházků a Víseckého rybníka, u usedlosti s chovem bravu černobílého vkročili jsme do Nové Vsi a navázali jsme opět na frýdlantskou silnici, jíž jsme byli předtím opustili v Horní Chrastavě.
sorry, dnes pamětihodnosti Chrastavy - jako třeba radnici - budu jen míjet. Foto: L. Šlosar
mezi Chrastavou a Novou Vsí putovaly houfy lidí. Foto: L. Šlosar
V místech, kde překračovali jsme říčku slující Jeřice, byla první kontrola, na níž byli jsme obdařeni teplým čajem a z níž odbočovala trasa 7 km. Posléze jsme ještě v Nové Vsi blíže kostela tentokráte doleva ze zmíněné silnice na Frýdlant odešli na dobro, nad vsí minuli hřbitov a konečně na druhé kontrole opět s čajem na rozcestí Růžek poztráceli jsme účastníky další trasy 10 km, a dosud přeplněné cesty přece jen se trochu vylidnily.
O další naše osamění se postaral náš omyl na rozcestí jen o několik stovek metrů dále. Nechali jsme se svést některými účastníky, kteří se nechali svést jinými účastníky, vzdali jsme se dobrodiní protáhnuté cesty a po modře značené cestě jsme pracně vystoupali hlubším řídce prošlapaným terénem ku kraji lesa, kde naši předchůdci nám zvěstovali, že jdeme špatně. Mirek a Jirka se však pohotově zorientovali a vytyčili směr k vodojemu v protisvahu. Do jeho blízkosti jsme se dopracovávali zprvu klesáním po koleji vyjeté technikou, posléze přes pole k místu, kde vytušil Jirka mostek, v závěru pak krušnějším stoupáním mezi dvěma řadami stromů, když stopy vyšlapané zvěří nás však neomylně vedly mělčí vrstvou sněhu. Tak jsme se k vlastnímu ulehčení znovu octli na předtím opuštěné cestě, po níž jsme vyšlapali pohodlněji zbytek kopce až do blízkosti Wothanburgu, což je replika opevněného velmožského dvorce a řemeslnické osady z přelomu 12. a 13. století a který jsme spatřili vlevo v mlžném oparu.
i při zacházce v těžkém sněhu za rozcestím Růžek nemohli jsme ponechávat bez povšimnutí překrásnou zimní krajinu. Foto: L. Šlosar
v mlze po naší levici skrýval se Wothanburg - replika středověkého dvorce. Foto: L. Šlosar
Když jsme vzápětí ve třičtvrtě na jedenáct poklesli do Horního Vítkova, počalo se měnit počasí - z ošklivého káčátka pochmurného zimního počasí s dálkami zahalenými do závojů mlh začala se klubat princezna Zlatovláska zářivé pohody sluncem ozářených svahů nedočkavě se osvobozujících ze zajetí šera. Když už jsme si zalibovali, že do cíle půjdeme pohodlně po silnici, jedna z mnoha šipek pochodu, jež neomylně řídila naše kroky, vykázala nás nemilosrdně ze silnice na terén skrze hluboký sníh prostoupený hlubokými stopami našich předchůdců, kteří těžký terén museli v potu tváře prošlapávat. Klopotně došli jsme k místu zvanému Výhledy, kde jacísi vandalové vytrhali turistické rozcestníky, jež bezprizorně ležely na dřevěném stole pod stříškou ze stejného materiálu. Z místa onoho sestoupali jsme pak ku kostelu ve Vítkově, kde byla kontrola a kde jsme byli počastováni opět teplým výživným čajem, výživnějším ještě o zalitý hlt rumu.
Využili jsme příležitosti a navštívili jsme kostel, jenž musel mít historickou a uměleckou cenu, svědčí o tom i jakýsi náhrobek při jeho oprýskané stěně vlevo od vchodu, uvnitř pak dvouposchoďové ochozy s ještě patrnou výzdobou i oprýskaný strop s ještě viditelnými ornamenty v zašlých barvách, jinak je interiér kostela zcela vypleněný a prázdný, jen zaprášená podlaha a vypálené svíčičky tu ostaly. Lidičky katolické i nekatolické, jak jste mohli dopustit zpustošení tak druhdy nepochybně překrásného kostela!! Zbytek trasy jsme pak skutečně absolvovali už po pohodlné silnici do Chrastavy, když jediným rušivým jevem byla hospoda ve Vítkově, jež přivábila nás výrazným křídou napsaným nápisem na vývěsné tabuli s otevírací dobou 11 - 16 hodin a jež přesto byla zavřena. Do cíle totožného s místem startu a stejně okupovaného účastníky jsme pak dorazili kol čtvrt na jednu a mě tu čekalo milé překvapení. Byl jsem totiž identifikován co nejvzdálenější účastník, obdržel jsem světlečervené tričko s logem pochodu a byl jsem vyfotografován do kroniky pochodu. Stejně jako před lety jsem zakončil svou účast chutnou gulášovou polévkou, jež přišla k chuti.
konečně jsme vyšli z hlubokého, byť prošlapaného sněhu a klesali ke kostelu ve Vítkově. Foto: L. Šlosar
zašlá výzdoba interiéru kostela ve Vítkově prozrazuje, že to musel být dříve přenádherný kostel. Foto: L. Šlosar
stejně jako při startu i v cíli bylo v budově GASTRO MAJBA sice plno, ale díky bezvadnému pořadatelskému zajištění pochodu to "odsejpalo". Foto: L. Šlosar
Posléze naše trojice posílená ještě o Petra z Liberce družně poseděla v nedalekém Lidovém domě a ještě před půl druhou se odebrala zpět na nádraží. Stejným vlakem - jakýmsi místním "pendolinem" - a se stejným průvodčím jako zrána odcestovali jsme pak ve 13,40 hod. do Liberce a já posléze domů. Rychlé absolvovaní trasy silně rozhodilo mé představy o cestě zpět, neměl jsem vyhlédnutý spoj dřívější než ve 14,14 hod., nebyl jsem si jistý přípoje ve Staré Pace, takže jsem si koupil o 38 Kč dražší jízdenku přes Jaroměř. Byl jsem natolik spokojen s prvním celým turistickým dnem v roce, že mi nevadilo pranic, že zatímco ve Staré Pace přípoj do Trutnova byl hotov k odjezdu, později v Jaroměři jsem naproti tomu musel čekat na expres odtud přímo vypravený přes půl hodinu /koneckonců v Jaroměři funguje nádražní restaurace/.
Nezbývá než zadoufat, že se nenaplní úsloví, že "první vyhrání z kapsy vyhání" a že i do dalších našich turistických putování nakročíme stejně směle a úspěšně jako já v Chrastavě.
…. a nádavkem tentokráte dvě od dvou mých kamarádek
Milí návštěvníci, ve svých předchozích dvou vstupech jsem Vám informoval o svém projektu, jenž jsem včetně toho, co mu předcházelo, popsal zde neobyčejně poutavě, ostatně jak to umím jen já. Na tomto místě napíši již jen hodně málo: Inspirací k tomuto projektu byla dnes již legendární reportáž Jany z Buků S duchem dědy v zádech".
Jelikož pilotní reportáž ke shora uvedenému projektu - Od třešně k třešni, jíž napsala Máša z Vrchoviny - zůstala nezměněna na mých stránkách po dobu další aktualizace, vypadalo to skoro, jako když můj nápad dávat na těchto stránkách příležitost slovesným výtvarům svým mladým talentovaným přátelům zapadl.
Bohudík tomu tak nebylo. V minulém vstupu objevily hned další dva příspěvky mých kolegyň Hurá z Bohuslavic do okolí Trutnova /napsala Maruška Beruška z Trutnova/ a Pochod ve vzpomínkách na Karla /napsala Máša z Vrchoviny/, v minulém pak další příspěvky Marušky Berušky z Trutnova Vlnění se zasněženou krajinou.
Je potěšitelné, že zmíněná Maruška Beruška povzbuzena úspěchy předchozích svých reportáží, přispěla i do další aktualizace dalšími svými výtvory, čímž v té době neúmyslně zaplnila v této části stránek mezeru, jíž způsobí moje následující absence na turistických akcí, přerušená násilně touto aktualizací a mající v mezidobí mezi aktualizacemi za následek faktické prožití a zveřejnění mých pouze tří reportáží výše. Čtenář dozajista přijme s povděkem, že jeho požitek z reportáží nebude tentokráte - jak se stalo bohužel předešle - brutálně narušen fotografiemi, jež tehdy jejich autor neurvale vecpal do autorčiných reportáží, nepochybně ve snaze strhnout na sebe nezaslouženou pozornost - určitě to tak bude, jen se dotyčného nezastávějte, vidím mu až do žaludku, autorem fotografií jsem byl mimochodem já.
Ve stopě první středoevropské padesátky /11. 02. 2006/ - na lyžích - aneb ZA LYŽAŘSKOU ROMANTIKOU AŽ NA ZÁPADNÍ OKRAJ KRKONOŠ /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Je sobota 11. 02. a koná se další lyžařský přejezd Po stopách první středoevropské padesátky, na který se vydám z Trutnova ve 04,17 hod. ráno vlakem /kruté vstávání/. V Martinicích přestupuji, v Jilemnici nastupuje kolega také s lyžemi a jedeme do Jablonečka. V šest hodin vyrážíme do tmy po silnici přes Tříč do Vysokého nad Jizerou do sokolovny na start. Bylo zajímavé pozorovat, jak se rozednívá a hlavně ty čepice sněhu na všem a různé převisy - těch 5 kilometrů mělo svou romantiku.
Po prezentaci a snídani se zdravíme s Milanem z Lomnice nad Popelkou, který půjde pěšky, v 8 hodin namažeme lyže a hurá do stopy, sice fouká vítr a sněží, ale je to bezva. Čeká nás 25 km na 420 metrech převýšení.
Z VYSOKÉHO NAD JIZEROU jedeme po modré podél SKIAREÁLU ŠACHTY do SKLENAŘIC na křižovatku u restaurace MEXIKO, odtud na rozcestí TOMÁŠOVY VRCHY. Zde pokračujeme sjezdem po žluté na ČERMÁKOVY ROVNĚ, kde nás čeká první kontrola, neboť naše trasa vede přes silnici vedoucí do Paseka a je značena modrými fáborky. Před prvními domky odbočujeme doprava. Toto značení nás úbočím svahu dovede do PASEK NAD JIZEROU k dolní stanici vleku. Pozorujeme sjezdaře a dětičky ze snowboardy - jdou kousek, ale mají toho dost.
Pokračujeme doleva vzhůru strání stále po vlastním značení na rozcestí BOSNA, zde toho máme dost, a tak si dáme aspoň mandarinky na zahnání žízně, pěkně to pofukuje a zafoukává stopu, je vidět, že máme čísla 7 a 8 a že toho před námi moc nejelo, stopa je hluboká, ale cesta je romantická a modré fáborky svítí do dálky.
Z rozcestí odbočíme doprava mírným sjezdem ve směru Kořenov /modře značená cyklostezka/ a vyjíždíme na cestu zvanou FARMBERKA. Po čase v mírně rozšíření cesty mineme odbočku vedoucí kolmo vlevo vzhůru na Hvězdu. Neodbočujeme a držíme se stále našeho směru. Na konci lesa u prvního stavení jedeme ještě chvíli přímo k silnici I/10. Po ní krátce doleva přejdeme ke kontrole v restauraci U ZVONKU - hurá konečně relax - výborná jizerská česnečka za 25 Kč a řezané svijanské pivo za 20 Kč. Po občerstvení zjišťujeme, že pořadatelky jsou za rohem s čajem, tak hodíme řeč - já čaj s tatrankou. Odtud pokračujeme jižním směrem po cestě vpravo vzhůru po modré úbočím svahu k restauraci HVĚZDA, mávám rozhledně Štěpánka, potkáváme pluh s frézou.
Dále jedeme přímo po žluté, nejprve lesní cestou na VYSTRKOV, pak po pláni sjíždíme k restauraci NA PERLÍČKU. Sice zde není kontrola, ale nedá se vynechat, má své kouzlo, dáme pivko, sledujeme stále přicházivší sjezdaře v těžkých botách i pár nás z trasy 25 km, je konečně hezky, přestalo sněžit. Takže 2x foto a už klesáme odtud na ČERMÁKOVY ROVNĚ a zpět po cestě, po které jsme ráno přijeli - přes TOMÁŠOVY VRCHY, kolem MEXIKA do VYSOKÉHO NAD JIZEROU. V cíli jsme ve 14,30 hod., dáme velkou kávu s mlékem, přezujeme lyžáky, pochválíme pořadatele a trasu - celkem se zúčastnilo 372 lidí, z toho 175 na 50 km a 72 na 25 km.
Pomalu jdeme po silnici na vláček do Jablonečka, přitom konstatujeme, že čepic ze střech ubylo, se zastávkou v cukrárně U Marušky s poezií od pana majitele, dobře by se sedělo, ale v 17,03 odjíždíme vlakem.
Lyžařský přejezd Rýchor /04. 02. 2006/ - na lyžích - aneb TURISTICKÉ HEMŽENÍ NA RÝCHORÁCH /napsala Maruška Beruška z Trutnova/
Je sobota 04. 02., a tak jedeme v 08,15 hod. autobusem do ŽACLÉŘE podpořit vyhlášený Přejezd Rýchor. V 08,50 hod. dorazíme, zaprezentujeme se, pohovoříme s pořadateli a dovídáme se, že už 112 lidiček odjelo busem na Pomezní boudy a že odtud sjedou zpět do cíle pro hezké diplomy.
My už s diplomy vyrazíme konečně v 09,30 hod. od NÁRODNÍHO DOMU v Žacléři k ZÁMKU, kde si namažeme lyže a odkud už pomalu jedeme na BÍLÝ KŘÍŽ, je pěkná stopa a nezvyklé teplo - málo stupňů. Pokračujeme dále přes HORNÍ LES a ŽACLÉŘSKÝ HŘBET - začíná poletovat sníh a je tu první zastávka na občerstvení chata HUBERTUS, otevřená pro veřejnost.
Je tu pěkné prostředí a příjemná obsluha, dáme pivko - já malou Plzeň a ovocný čaj - a za oknem se to pomalu zhoršuje, fouká a vítr zafoukává stopu, ale mě to dnes stoupá /minule se to smekalo a smekalo/, takže úplná spokojenost. V OBOŘE hledáme zvířátka, ale jsou dole u boudy, a tak hurá na rozcestí KUTNOU a na RÝCHORSKOU BOUDU.
Zde je dost lidí a velké teplo, dáme razítko a v chodbičce sníme svačinu. Dojíždí stále noví turisté, máme vyřídit pozdrav od Petra z Rokytnice nad Jizerou. Přemažeme lyže, stále drobně sněží a jdeme pomalu zpět na KUTNOU, zde nás zdraví Péťa z Trutnova, následuje LOVČÍ BOUDA, zde končí pěkná stopa, na Bystřici je horší cesta od plužení, chvíli váháme, zda to nebude lepší po žluté do Svobody, ale riskneme to a jedeme ke KAPLIČCE a dále pomalu do BYSTŘICE - sněhové vločky v očích nejsou moc příjemné a ještě k tomu je cesta rozježděna do Lakatoše /"škůdci lesa" svážejí dřevo/. Přesto to zvládneme, na lávku se trefíme a dojedeme podél ZLATÉHO POTOKA až k SILNICI DO HORNÍHO STARÉHO MĚSTA.
Sundáme lyže a zastavujeme se U TOMANŮ - je třináct hodin, proběhne polévka a pivko, při malém relaxu mi uschnou rukavice a už zbývá vystoupat nad TEXLEN - BĚLIDLO a dojíždíme do TRUTNOVA.
Přešla fronta, náhle vykouklo sluníčko, je krásně a začíná přituhovat, zase vyšla předpověď. Byl to krásný výlet - necelých 30 km, ale stačilo to. Za týden možná na shledanou ve Vysokém nad Jizerou na lyžařském přejezdu "Ve stopě první středoevropské padesátky".
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz