24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Návštěvní kniha
Úvod
Výlet do Jizerských hor /15. 08. 2009/ aneb TRIO NA SMRKU A UFOUNI NAD PILNÍKOVEM
Toulky Machovskem /08. 08. 2009/ aneb ODHLEŇOVÁNÍ V POLSKÉM PŘÍHRANIČÍ
Krajem zapadlých vlastenců /25. 07. 2009/ aneb HRŮZYPLNÉ VYPRÁVĚNÍ O STRAŠLIVÉHO ORKÁNU NÁSLEDOVÁNÍ
Výlet do Lužických hor /18. 07. 2009/ aneb KRATOCHVILNÉ VYPRÁVĚNÍ O SLAVNÉM DOBYTÍ TROJZEMÍ
Letní přechod Chlumu /11. 07. 2009/ aneb DO MLADÉ BOLESLAVI ZA TURISTICKÝMI VIZITKAMI
...... a nádavkem reportáže od mých kolegů
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Výlet do Jizerských hor /15. 08. 2009/ aneb Trio na Smrku a ufouni nad Pilníkovem
Ta věc mě po celý můj východočeský turistický život velice trápila. Často jsem kvůli ní nebyl schopen usnout. Ještě častěji mě probouzela v noci a nutila mě převalovat se na lůžku. Při rozhovorech s jinými turisty činila mě méněcenným. Postupem času působila mi stále větší duševní trauma. Nikdy jsem totiž nestanul na vrcholu nejvyšší hory Jizerských hor Smrku. Konečně v sobotu 15. srpna 2009 v rámci honu na vizitky vymyslel Vláďa z Jilemnice s Maruškou z Trutnova na Smrk výlet, k němuž jsem se připojil.
Naději na získání první turistické vizitky v Raspenavě, kam po dvojím přestupu přibyli jsme po téměř čtyřhodinovém putování vlakem, vyvolal můj páteční telefonát na zdejší obecní úřad, kde lze vizitky koupit pouze v pracovní dni: o víkendech měly být prý k dispozici na koupališti ve sportovním areálu, teď po osmé hodině ranní bylo však sporné, zda bude otevřeno tak záhy. Již u nádraží vzbudily další naši naději hlasatelské vstupy ozývající z městečka o nastupujících mužstvech - fotbalový stadiónek zel totiž prázdnotou, pokud by šlo o turnaj ve vodním pólu, znamenalo by to, že koupaliště je již otevřeno. Další spád událostí přineslo toto rozřešení: jednalo se o turnaj v národní házené, koupaliště s chatkami bylo přece otevřeno, jeho paní správcová k sehnání a velice ochotná, jenže měla na skladě toliko dřevěné turistické známky.
městečko Raspenava s kostelem Nanebevzetí Panny Marie je z nedalekého místního nádraží patrno jako na dlani. Foto: L. Šlosar
Drobná ta příhoda nemohla pokazit dobrou naši náladu, mrkli jsme se alespoň k mohutnému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který je na turistická vizitce, o níž napsal jsem si dodatečně poštou, zobrazen. Posléze na místní tepně - ulici, jež sluje stále Fučíkova, neb zdejší radní nevyhazují peníze pánubohu do oken za přejmenování ulic, a krom toho novinář Julius Fučík zdejším obyvatelům nic ošklivého neprovedl - na rozdíl od zřejmě obyvatel mého rodného města Hořovice - a navíc žilo - bylo hodně dalších slavných Fučíků, kteří členy KSČ nebyli - vybrali jsme si jeden ze tří krámků k občerstvení lahvovým pivem.
Nato rázovali jsme pod modrou oblohou jen spoře pokrytou mráčky za sílícího parna po turisticky značené cestě do Lázní Libverda, krátké stoupání z osady Pekla po Dubovém vrchu bylo předznamenáním charakteru našeho dnešního putování. Zdejší lázeňský poklid nesměl otupit cílevědomost našeho putování, stavili jsme se proto toliko v informačním centru, kde nakoupili jsme tři turistické vizitky míst, jež nacházely se na trase našeho výletu, já navíc - stižen náhle jakýmsi návalem ušlechtilosti - manželce své hrníček se zdejším motivem. Potom vystoupali jsme několik stovek metrů k restauraci Obří sud, jež otevírala až za třičtvrtě hodiny, pro účely zakoupení turistických vizitek, z nichž jedna byla dalším závazkem pro naše dnešní putování, posloužil nám kiosk u parkoviště, pro občerstvení pak kiosk v areálu s pěkným grafickým razítkem. U našeho stolku popíjela skupinka motorkářů, jimž přezdívá se "dárci orgánů", tito němečtí budou zřejmě dárci mizernými, konzumovali totiž nápoje nealkoholické, a pokud by přece i ve střízlivém stavu smrtelně bourali, jejich plíce pro účely transplantace budou shledány co nepoužitelné, neb jejich majitelé stále pokuřovali.
abych na snímku zachoval restauraci Obří sud v její mohutnosti, musel jsem se postavit čelem ke sluníčku. Foto: L. Šlosar
Těsně nad restaurací nesměli jsme přehlédnout odbočku značené cesty doprava do lesa k informační ceduli, jež líčila, jak Rampušák a Krakonoš stvořili svého kolegu - ducha Jizerských hor - a na poslední chvíli ho pojmenovali podle houkání sovy Muhu. Poté hodnou dobu obcházeli jsme zleva po široké vrstevnicové cestě vrch Závorník, po našich levicích čas od času duchovně osvěžováni výhledy směrem západním až do rovinaté ciziny. Pak k mému překvapení byli jsme turistickým značením svrženi z těžce nabytých, přece však ještě nevalných výšin, částečně chlácholeni později letmým výhledem na skrze stromy Nové Město pod Smrkem. Na rozcestí U spálené hospody, jež - pokud tu kdy stála - musela shořet do posledního dřeva, započalo pak naše pětikilometrové stoupání, na něž hned tak nezapomenu, a jehož náročnost dávaly předem tušit občasné pohledy na hřebeny nad námi.
Odehrávalo se nejprve s nevinností půlročního mimča, pozvolným stoupáním po pohodlné cestě asfaltové kol pramene Novoměstské kyselky, jímž jsme možná až příliš zpupně opovrhli. Jen turistický ukazatel varoval - nacházeli jsme se v nadmořské výšce nad 500 metrů a na vrchol nás čekaly "pouhé" 4 km s téměř 600-metrovým převýšením.
Z asfaltové cesty odvedla nás nejprve doleva lesní stezička, jež zprudka začala stoupat mezi stromy, které nás milosrdně chránily od popoledního žáru. Nekonečné stoupání dovedlo nás na oblouk asfaltové cesty, kde po naší levici nacházel se křížek - Streitův obraz, jehož instalováním se novoměstský pekař Streit pokal za to, že na hejnické pouti věnoval františkánům falešný peníz. To potom kříže od novodobých podvodníků a podvodníčků lemovaly by následující prudké stoupání na Smrk křížovou cestou věru hustou!!
dočte-li člověk předtím v denním tisku o nejrůznějších lumpárnách u nás, napadne ho pod Smrkem před Streitovým obrázkem, kolik podobných křížů či jiných projevů pokání muselo by stát po vlastech českých. Foto: L. Šlosar
Ponořili jsme se opět do lesa, jenž chránil nás od žáru již pouze sporadicky. Další prudké stoupání zavedlo nás k informační ceduli se širokými výhledy do kraje, místo ono nazývalo se Pechova smrt podle lesního, jehož v roce 1933 smrtelně při lovu postřelil omylem nějaký lovecký nekňuba, jenž si ho pro lov najal. Mé vjemy pohlcovala již postupující únava a upoutávaly široké výhledy do kraje, takže jsem vlastní pomníček minul bez povšimnutí.
Za tímto místem vysokým stupem namířila si stezka to přímo do prudkého svahu, na kterém označení předešlých stoupání jako "prudká" pozbylo výstižnosti, neb to následující bylo ještě prudší, po méně schůdném terénu - přes změť kamenů a dřeva mnohdy po vysokých stupech, na kterých kolena rychle se navila a ondala. Z naší trojice stoupal jsem poslední, jeden borůvkový koláč a dvě a půl housky, jež jsem schopen byl zrána pozřít, byly již mým tělem dávno zužitkovány.
V takovýchto chvílích zásadně chodím svým tempem s čepicí naraženou do čela, dívaje se toliko těsně před sebe a nesrovnávaje svůj krok s kýmkoliv přede mnou, i kdyby šlo o utíkající mi desetileté dítě. Když odvažoval jsem se přece pohlédnout před sebe - tedy spíše nad sebe, spatřil jsem občas Marušku těsně nade mnou - a přece daleko přede mnou, Vláďa šlapal ještě více před námi, přece později přiznal, že i on měl své potíže. Konečně doputovali jsme těsně pod rozložitý vrch na širokou odkrytou pohodlnou cestu zprvu vedoucí trochu šikmo, později pozvolným znovu stoupáním na rozcestí sto metrů před vrcholem.
Blíže rozhledny zaujal mě památník básníka Karla Theodora Körnera, jenž vystoupal sem co osmnáctiletý, přičemž letopočet jehož úmrtí vyvolával u zemdleného poutníka sugestivní představu, že básník z výstupu vzpamatovával se čtyři roky, až konečně zemřel, ve skutečnosti však zahynul v napoleonských válkách, do kterých se nerozvážně hrnul, Bože odpusť mi prosím předešlé myšlenky znaveného cynika. Na rozhlednu vystoupali jsme z voleje, byvše nato odměněni ničím nerušenými překrásnými dalekými výhledy, škoda jen byla, že tyto nebyly podpořeny panoramatickými ukazateli, přece však namátkově Krkonoše, Jizera, Bukovec či Ještěd byly patrny i osobám zdejší krajiny nepříliš znalým.
Když minuli jsem vrcholovou značku - dřevěný sloup s názvem hory a výškovým údajem 1124 / m n. m./, po několika klidných metrech po překlenutí asfaltové cesty objevil se pod námi kolmo svažující se průsek, na jehož nejnižší bod bylo nedohledno, a odkud rovněž vynořovali se turisté, z nich pod samým vrcholem například sympatická úplná rodina se třemi dětmi, jež nehořekovaly, naopak těkaly. Začali jsme právě sestupovat po Nebeském žebříku a zcela již uvěřili Vláďově upozornění, že jím vybraná trasa na Smrk byla celkově nejsnazší.
pomník na Smrku zvěstuje, že básník Körner vystoupal na Smrk co osmnáctiletý, osud mu poté dopřál pouhé čtyři roky života, zbytečně uhaslého válkou. Foto: L. Šlosar
z četných výhledů z rozhledny na Smrku vybral jsem si onen směřující na Krkonoše. Foto: L. Šlosar
první část nadpisu reportáže dochází svého naplnění na tomto snímku, jenž zachycuje trio Maruška z Trutnova, Vláďa z Jilemnice a Luděk z Trutnova na horní plošině rozhledny na Smrku. Foto: neznámý kolemjdoucí
Maruška z Trutnova, vrcholový sloup a rozhledna na Smrku poskládaly se na snímku zleva doprava. Foto: L. Šlosar
Aniž bychom si zlámali nohy, vkročili jsme znovu na asfaltovou cestu, na jejíž povrch jsme po přestálém výstupu i sešupu ani za parného odpoledne nežehrali, a opět chráněni stromovím doputovali jsme na rozcestí Na písčinách, odkud jsme zabočili doprava na širokou nechráněnou cestu s měkkým povrchem. Maruška a Vláďa sbírali tu borůvky, já - cítě se neschopný jakéhokoliv sebemenšího zrychlení - zašátral jsem dvakrát do batohu pro dávku energitu.
Po chvíli protnuli jsme hustší lesní porost, mezi nímž před sebou spatřil jsem kříž, na vrcholu třicetimetrového skaliska Paličník, jehož zdolání bylo zabezpečeno napohled spolehlivě vypadající cestou se zábradlím. Sice jsem úspěšně zdolal první dosti složitý vstup, ale poté, co paprsky sluníčka svítícího zprudka do očí zastřely mi výhled na další povrch cesty, a co jsem vyhodnotil své poslední kroky co nepřesvědčivé, usoudil jsem, že bude za popsaného stavu pro mě rozumnější setrvat při patě skaliska s reálnou vidinou, že pozdějšímu předání - v Lázních Libverda zakoupeného - hrníčku mé manželce budu přítomen fyzicky, od koronera či správce pozůstalosti zapůsobil by tento akt nejspíše chladně a odměřeně.
z Paličníku byl jsem zasahován hustou smrští barevných šípů Apollonových. Foto: L. Šlosar
Poté, co po zdolání skaliska zbytkem výpravy se část onoho zbytku rozutekla, takže jej muset Vláďa co bača sehnat dohromady, sestupovali jsme - byť nikoliv zprudka dolů - nepříjemným kamenitým terénem, mnohdy zalitým tekoucími potůčky, takže turista musel dávat pozor na každý svůj krok, nikoliv odvádět svou pozornost meditací a sněním. Předhonili jsme již na schůdnějším terénu pokrytém kamenitými plotnami jakousi rodinku, z níž starší žena poznala Vláďa, což okomentovala zdánlivě lichotivou poznámkou "Hle, horalové z Krkonoš", po sobotě však za mnohem lichotivější považuji hodnocení "Hle, horalové z Jizerských hor".
Posléze zcela pohodlný písčitý terén při Hájeném potoku zavedl nás kol Bártlovy boudy do obce Bílý Potok, odkud jsme z časových důvodů pokračovali do Hejnice po silnici, analogicky jako před měsícem do Chotyně za jiné nepohody, tehdy za lijáku, tentokráte za šíleného vedra, jež sžíhalo vnitřek mého krku i mé vnitřnosti, přece však neumdlévajícím svižným tempem, neb u mě od Paličníku zabral konečně energit - ač okolní hospody sváděly k zastavení a snad každý člověk při cestě dráždil nás záklonem, prohýbaje se pod lahví nějaké tekutiny.
Konečně završili jsme naše putování v pokladně nádherné baziliky Navštívení Panny Marie v Hejnici zakoupením dalších turistických vizitek, z nichž některé nás morálně zavázaly k dalším výletům. Nato sklidili jsme ovoce naší předešlé pilné chůze v podobě hodinového posezení v příjemné restauraci Ořešník, jíž chybí toliko turistické razítko a v níž nucen jsem byl zklidňovat rozbouřené své útroby před každým ze dvou piv vždy minerální vodou značky Bonaqua.
bazilika Navštívení Panny Marie v Hejnici vypíná se svými dvěma věžemi do smělých výšin, ještě impozantněji tyčí se nad lidským dílem dílo Boží či přírodní - Ořešník. Foto: L. Šlosar
Cesta vlakem nazpět z Hejnic přes trojí přestup nestála by snad vůbec za zmínku, kdyby jako před měsícem opět nedošlo k většímu zdržení v Pilníkově, tentokráte nečekali jsme na křižující se zde vlak, nýbrž na znovuuvedení mašiny, jejíž motor tu zhasl, do chodu, a jež po půlhodinovém trucování se náhle rozjela a do Trutnova dojela již bez problémů. Prosté a prozaické vysvětlení dovodil jsem si později z tisku: onu noc přehnaly se nad severní Moravu UFO, jež neminuly zřejmě ani Pilníkov, k němuž snesly se asi nepozorovány a vytvořily tu magnetické pole, v jehož důsledku motor vlaku načas chcípl jako - jen tak namátkově - Janet Kimbleové na brooklynském mostě 29. listopadu 1989, jakož i jiným řidičům při setkání s UFO.
Předtím než opustili jsme Smrk, žádal jsem v telefonátu svou manželku, aby nazítří nevlekla mě na těžké túry do kopců a zvolila něco lehčího - třeba pěší výstup z Pece pod Sněžkou Obřím dolem na Sněžku. V neděli jsme skutečně tudy na Sněžku vystoupali, ke všemu velmi pomalu, takže jsem po sobotních náročných 32 kilometrech příjemně relaxoval.
Toulky Machovskem /08. 08. 2009/ aneb Odhleňování v polském příhraničí
Je-li člověk zahleněn, probouzí se ráno otupělý s těsnou škraboškou tížící jeho obličej najmě na úpatí nosu, jenž jakoby byl utěsněn jako ponorka, na čele a kol očí, jež připadají mu jako do lebky zazděné. Člověk cítí se ztěžklý, nemá pražádné chuti opustit byteček a domácím klidem snaží se nepříjemný ten stav léčit. Po několika dnech prohlédne, že celá ta nečinnost je pro kočku a že naopak námaha krátkých, leč svižných pochodů z domova do práce a zpět postiženému silně prospívá, neb pocením v obličeji za parného počasí jakoby uvolní se záhadné bariéry v jeho hlavě a člověk procitá podruhé - již plnohodnotně, poztráceje sužující ho dosud okovy kdesi po cestě.
K dlouhodobějšímu pak odhleňování jevila se první srpnová sobota jako velice příhodná, neb po více než dvou měsících přiřkli meteorologové poprvé šestému dni v týdnu /odmyslíme-li si sobotu předchozí, věnovanou neúspěšné léčbě/ jednoznačně překrásné sluneční počasí - a nezmýlili se.
Účast na pochodu Toulky Machovska zvolil jsem z toho důvodu, že mě na propozicích přilákala nejméně dvě místa nejdelší trasy o délce 22 km. Přes odlehlost Machovské Lhoty přispěchal jsem sem ze Zelené louky po pěti přestupech /v Trutnově, Starkoči, Václavicích, Náchodě a naposledy na zastávce Na Mýtě na dolením kraji Bezděkova nad Metují/ příznivě na sebe vcelku navazujícími spoji za necelé tři hodiny - v 08,07 hod.. Měl bych ovšem uvést správně "přispěchali", na poslední chvíli se ke mně připojila Maruška z Trutnova. Start pochodu byl na propozicích avizován od 08,30 hod., pilní pořadatelé na boku restaurace U Lidmanů však příchozího zaprezentovali v předstihu hnedle po jeho příchodu.
Třetí ranní pivo /po plechovkovém ve vlaku a točeném v bufetu před náchodským nádražím/ vypité v restauraci U Lidmanů, jež byla otevřena od ranních hodin, může snad mravokárce iritovat a nezasvěcené přimět k tvrzení, že po nich by jim nohy ztěžkly /ti ovšem nepochybně pijí jiná piva nežli já/, ale mě obzvláště v úvodních kilometrech přišla převelice k duhu.
Po krátké příjemné procházce z Machovské Lhoty do Machova bylo nám odtud totiž naservírováno stoupání na horu Bor v Polsku slující Błedne skaly s převýšením 400 metrů hnedle ve dvou větších dávkách - nejprv po novém žlutém značení nad Machov podél lyžařského vleku k dřevěné boudě a posléze - po následujícím již pozvolném stoupání lučinatým terénem a odpočinkové chůzi po modře značené lehce zvlněné lesní cestičce - napodruhé od posedu spočinutém na osamělém balvanu znovu po žlutém značení strmě po kamenech skrze "hranice panství" a po schodech ve skále vytesaných již na zeleně značené cestě vedoucí z Kudowy Zdrój - až přímo ke vchodu do skalního bludiště na Boru.
Ze dvou alternativ dalšího putování zvolili jsme ono turisticky lákavější - namísto obchvacování skalního bludiště upřednostnili jsme putování jeho útrobami za 5 złotých na osobu, do svých vandrbuchů přidali jsme při této příležitosti pěkné grafické razítko. Uvozeno bylo vyhlídkovým místem, jež bylo otevřeno vlevo na Krkonoše a Rudawy Janowickie, doprava pak na obě Sowy, to vše bylo přesně popsáno na panoramatickém přehledu před námi. Nato převážnou část cesty prodírali jsme se - na řadě míst přinuceni sejmout batoh a sehnout se - úzkými skalními štěrbinami a chodbičkami, jen místy vycházejícími do prudkého světla ozařujícího venkovní světlé skalní útvary a sytě zelené listí řídkého stromoví.
vstupenka do Błednych skal
razítko Błednych skal
z vyhlídky zkraje Błednych skal bylo možno spatřit též Javoří hory, resp. Góry Suche. Foto: L. Šlosar
na jednom místě bludiště Błednych skal vytvořily geologické síly útvary roztodivného tvaru - třeba kuří nohy. Foto: L. Šlosar
nturisté v Błednych skalách prodírali se úzkými chodbičkami. Foto: L. Šlosar
Konečně na konci skalního bludiště, jež rovněž z východní strany zajištěno bylo pokladnou, ocitli jsme v otevřeném terénu již natrvalo. Po chvíli na krátkém úseku zhoupli jsme se dolů a nahoru, přičemž stoupání na kamenitém úseku jevilo se delší a přivedlo nás na rovný úsek řídce lemovaný smíšeným stromovím, v němž mezi listnáči mělo navrch březoví a vyšší jehličnany smutně tyčily se do výšin šedavě zbarvenými svými špicemi s holými větvemi, zůstatky to průmyslové exhalace, jež naštěstí dále směrem na východ ubývaly.
Když při pohledu na Bor z Čech užíval jsem ve svých reportážích oblíbeného přirovnání "hora s líným protáhlým hřbetem", dopouštěl jsem se jisté neúplnosti - oním hřbetem, po kterém jsme právě svižnou chůzí rázovali, jsou přesněji úbočí těsně při hoře Skalniak, jež vypíná se dokonce ještě o 66 metrů výše než Bor /918 m n. m./, následně pak po Lisi Grzbiet, jehož správný překlad je "liščí", nikoliv "lysý", však také jsme na začátku následujícího klesání spatřovali přes údolí další dominantu Stolových hor Hejšovinu /Szceliniec/ skrze stromy, toliko na jediném místě - ještě s letoviskem Karlówem pod námi - z ojedinělé větší mezery mezi nimi.
Již od samého konce skalního bludiště Błedne skaly pozdravovaly nás srdečně protijdoucí skupinky turistů drtivou většinou polských a mladších - skoro to vypadalo, že v Polsku obyvatele církev stále oslovuje svými mravními imperativy vybízejícími k lásce k bližnímu - oné nepohlavní, tudíž i nesobecké - či aspoň ke slušnosti či úctě k němu, jimiž se tu zřejmě lid prostý řídí i dnes /ti mocní odkudkoliv a odkdykoliv měli, mají a budou mít vždy svá vlastní pravidla, a militantní fanoušci různých G. K. S. jsou nejspíš v Polsku výjimkami potvrzujícími pravidlo/, takže i my - příslušníci národa, kde falešné sebevědomí je domněle utvrzováno přezíráním a ignorancí druhých - oddali jsme se záhy tomuto sportu taktéž a zdravili jsme na potkání kdekoho.
Cesta, po níž poklesli jsme z Lisího Grzbietu, dále zatáčela doleva ku Karlówu, my však dbali jsme doporučení itineráře a odskočili jsme si ještě v přímém směru po zeleném značení do mírnějšího stoupání. V místě, kde cesta znenadání počala zprudka klesat doprava, nenechali jsme se tím zmásti a pokračovali jsme dalším stoupáním v přímém směru asi o sto metrů dále, až vkročili jsme mezi skály do malého sevřeného prostoru, v němž pozorné oko spatřilo stopy lidské činnosti - trojdílný nízký kámen a bránu mezi skalami.
Další produkt stejné činnosti - schody ve skále - zavedl nás o něco výše na plošinu skaliska bez zábradlí, strmě spadajícího někam do hlubin před námi, kam ani shora oko nedohlédlo, s dalším panoramatickým přehledem, jenž posouval vidění turistovo poněkud více doprava, tedy na severovýchod. S ohledem na skutečnost, že sem nevedla žádná značená odbočka, jevila se tu deska s popisky vzdálených hor a přírodních poměrů tím více překvapivější, že tu nebyla naopak žádná zmínka o tom, že nacházíme se v místech pevnosti Fort Karola, jež již v 19. století byla opuštěna a rozpadla se v ruiny. Tak stalo se bohužel, že zůstalo nám utajeno a dosud neznáme, že …."Fort Karola (německy Blockhaus, Fort Carl, česky Karlova pevnůstka) jsou pozůstatky malé vojenské pevnosti v Kladsku, postavené v roce 1790 uprostřed skal na hoře Pták (Ptak, 841 m) nad Liščím sedlem (Lisia Przełęcz) z rozkazu pruského krále Bedřicha Viléma II. a pojmenovaná na počest císaře Karla VI.", vidíte, přece se s tímto nepříjemným handicapem nějak dá vyžít, i když to není ono.
v lokalitě Skalniaku či Lisého Grzbietu působila místy krajina dík zdevastovaným vrcholům stromů i za překrásného letního dne poněkud pochmurně. Foto: L. Šlosar
pozůstatky vstupní brány do ruin pevnosti Fort Karola jsou jedněmi z mála nápadných stop lidské činnosti na hoře Ptak. Foto: L. Šlosar
Maruška stojí na vyhlídkové plošině Fort Karola při desce s panoramatickým přehledem, za nímž skála prudce padá kamsi do hlubin, v pozadí spatřujeme Szczeliniec /Hejšovinu/. Foto: L. Šlosar
Vrátili jsme se na rozcestí a zamířili po dřevech - překlenujících vlhký terén - na silnici, jež dovedla nás do Karlówa, v němž lehce otřeli jsme se o jeho jižní cíp a jenž opustili jsme na rozcestí, v němž chyběly rozcestníky, tentokráte po zeleném značení doleva. Kráčeli jsme nyní po příjemném rovném úseku, na obloze převažovala blankytná modř, okolní lučiny svítily sytou zelení, skály obou vrcholů Hejšoviny ostře rýsovaly se na modrém pozadí, lehký vánek ochraňoval nás od veder, stromy byly obaleny korou a jejich větvě pokryty listím …. inu - cizina!
Po krátkém kamenitém klesání objevila se před námi znenadání víska Pasterka s kostelem se zelenou bání, zasvěceným sv. Janu Křtiteli, jehož polský originální název bych nedokázal vyslovit ani před odhleňováním, neb vyznívá zpola co kýchnutí a zpola co zachrchlání - kościół światego Jana Chrzciciela. Na konci obce ve stejnojmenné chatě Pasterka vypili jsme příjemně vychlazené pivo zn. Żubr za 40 Kč při respektování zdejšího neoficiálním kurzu 1 złoty - 8 Kč, jenž byl pro českého poutníka příznivý leda tím, že si peněženku nemusel plnit dalšími drobnými, jež by mu byly vráceny při dodržování kurzu oficiálního.
Nato po palouku přibyli jsme do lesa, v jehož stinných zátiších překročili jsme před a nad Machovským křížem znovu a natrvalo "hranici panství" a po prudkém sestupu k rozcestí U Zabitého a výstupu skrze les nad Machovskou Lhotu šťastně jsme po pěti hodinách spočinuli v cíli opět v restauraci U Lidmanů u gulášové polévky v režii pochodu a dvou piv, jejichž základ posloužil nám k vykonání závěrečného dobrovolného přídavku k našemu sobotnímu putování.
zelená báň kostela sv. Jana Křtitele byla předzvěstí toho, že za několik okamžiků vstoupíme do obce Pasterka. Foto: L. Šlosar
Machovský kříž v polostínu kontrastujícím se slunečním svitem pronikajícím skrze stromy je zase znamením toho, že po stech metrech vstoupili jsme do naší otčiny. Foto: L. Šlosar
Putuje-li poutník sedm kilometrů pěšky z Machovské Lhoty na vlakové nádraží Police nad Metují, jež nenachází se ovšem v Polici nad Metují, nýbrž 3,5 km od města vzdáleno na katastru obce Velké Petrovice, má ponejprv pocit, že se jinak příjemného městečka Machov nikdy nezbaví, až náhle po krátkém stoupání zjistí, že opouští již Nízkou Srbskou, dvě věže kostela v Bezděkově nad Metují zničehonic před ním na dohled znamenají pro něj příslib, že na nádraží Police nad Metují to není již daleko. Nyní mezi třetí a čtvrtou odpolední slunce ve srovnání s předchozím příjemným klimatem kol Karlówa, převelice žhnulo, což bystře odůvodnil jsem si tím, že Polsko jest státem přímořským s příjemným přímořským klimatem a Čechy zemí s vnitrozemským podnebím s většmi tepelnými odchylkami.
Když asi po hodině cesty z Machovské Lhoty po klesání Bezděkovem odbočili jsme zbrkle doprava po žlutém značení již směrem k nádraží Police nad Metují, shledali jsme, že do odjezdu vlaku zbývá skoro třičtvrtěhodina a že hospoda leží těsně pod námi, nemilosrdně od cesty odříznuta soukromým pozemkem, jenž jakoby střežil žnec s kosou. Pro podobné chvíle používám osvědčený vzorec "pokorného prosebníka" ve stylu "vím, že jsme na cizím, ale mohli bychom přece jen projít", jenž zabral i nyní, i když po mírném přesvědčování, takže k poslednímu mému za parného dne vypitému sedmému pivu nemuseli jsme se vracet oklikou.
Majíce v peněžence každý jízdenku IREDO za 100 Kč, jež umožňuje cestovat vlaky a taky autobusy, nejde-li o dálkové, zhruba mezi Hradcem Králové a Trutnovem všude, kde se pasažéru zlíbí, dojeli jsme šťastně za hodinu a půl rovněž navazujícími spoji s přesednutím ve Starkoči na nádraží v Trutnově, odkud zakrátko odvezl mě autobus MHD na Zelenou louku, z putování polským příhraničím natolik odhleněného, že na druhý den nepozbyl jsem chuti ke krátkému výletu na rozhlednu Hnědý vrch, Lyžařskou boudu a boudy Tetřeví v Krkonoších.
V rozšířené verzi
Krajem zapadlých vlastenců /25. 07. 2009/ aneb Hrůzyplné vyprávění o strašlivého orkánu následování
Původně předpokládal jsem, že pětatřicetikilometrová trasa turistického pochodu Krajem zapadlých vlastenců bude "pouťákem", jenž co příjemná rozcvička bude uvozovat mou týdenní dovolenou naplněnou ryze odpočinkovou turistikou a že proto nebude hodna ani zaznamenání na mých stránkách. Klimatické poměry, jež vypukly však na severovýchodě Čech o předcházející čtvrteční noci rozhodly však jinak.
Ve svých četných projevech netajil jsem se nikdy despektem k automobilismu, jenž představuje vrchol piedestalu, v němž kumulující se nejhorší lidské vlastnosti jako arogance, sobectví, netolerance, sebestřednost vyžadují si největší obětiny. Poslední známý případ, jenž se udál předešlou středu v noci, mě v tomto přesvědčení utvrdil. Dvacetiosmiletý řidič - narkoman - s osádkou tří teenagerů na Kroměřížsku nejprve narušoval noční klid, poté před policií naskočil opilý do automobilu, který vzápětí po smyku rozbil na padrť a v něm i ostatní své společníky. Teď kličkuje jako zajíc, jako malý kluk přistižený při krádeži na farské zahradě vymlouvá se zbaběle, že řídil některý z nebohých mrtvých, z nichž nikdo nemůže se jeho tvrzení bránit, a až mu v tomto ohledu sklapne, bude dozajista svalovat vinu na příslušníky policie, že ho při nezbednostech oslovili, zaškaredili se na něho a tím ho vylekali, takže nehodu vlastně zavinili oni. Možná že nakonec bude viníkem celý svět a taky Bůh, jen ten řidič nic nezavinil. Jestlipak taky pomyslí někdy na tři vyhaslé životy těch, kteří místo aby se věnovali něčemu užitečnému - třeba skautingu, sportu, ano i turistice - nechali se svést jeho pochybným vzorem? Smutno a zle je zároveň člověku z takovýchto nezodpovědných dospělých vlastně duchem ještě dětiček, ukrývajících se - odtržených od reality - v ulitě vlastní mikroříše, kde oni jsou králové a všichni ostatní jen jakési křoví, kteréžto nedodělky současná převládající životní filozofie "užívej si a na ostatní kašli", jež vystřídala morálku budovatelského sebeobětování a později bezperspektivního rezignujícího reálného socialismu jako nejmenšího zla, vyrábí jak na běžícím pásu.
Jinak však na automobilismu pohlížím, jestliže mě má někdo svézt autem na pochod či z pochodu, to obracím jako korouhvička, to je samé "Služebníček", o automobilech a automobilismu ani křivého slůvka. Právě takový účelový můj vždy dočasný duševní přerod odehrával se v sobotu ve čtvrt na sedm ráno, kdy mě naloďoval na Zelené louce Vašek ze Žacléře a kdy vzápětí doplnili opodál naši výpravu ještě Radka, Bohouš s malou Lindou.
Naši cestu započali jsme za příjemného teplého slunečného počasí, kdy bílé obláčky na obloze vznášely po obloze co bílé vrány na převládající modři, byť ne tak kýčovité jako v amerických velkofilmech, děj vyprávění odehrává se také v Čechách. Když hlas z radia sýčkoval o tom, že v Praze a ve středních Čechách drobně prší, připadly mi zdejší lokální problémy velice k smíchu, dobře jim tak, ať si tu i nadále připadají jako pupek světa či alespoň Čech, teď právě jsou ale jiná místa v Čechách, kde je naopak příjemně. Charakter našeho příštího pěšího putování jakoby předznamenávaly okolo plynoucí lesy i ojedinělé stromy s hojnými nápadnými do očí bijícími bílými místy - čerstvými stopami to po polámaných namnoze mohutných větvích.
Fotbalový stadion na východním okraji Vysokého nad Jizerou překvapil nás svým komorním prostředím, postávalo tu toliko několik automobilů, pořadatelé počtem svým převažovali nad účastníky, z nichž občerstvovali se tu Radek z Bělé pod Bezdězem a Standa s Jirkou z Mladé Boleslavi, kteří připutovali sem rovněž pospolu autmo.
Na trasu 35 km vyrážíme společně s Vaškem od Vysokého směrem severním. Připadám si trochu omámený svou věrnou pravidelnou letní společnicí rýmou, začátkem léta se pravidelně zahlením a odhlení mě až méně extrémní počasí zpravidla až na konci srpna. Naposledy když zdálo se již, že se po lijáku v Trojzemí o předešlé sobotě rýmy aspoň částečně zbavím, její recidivu způsobily dva předchozí parné dny, kdy jsem rozehřátý vyklízením své firemní kanceláře za účelem jejího zvelebení pobíhal z vedra do průvanu a nazpět.
Na jediné živé kontrole na rozcestí Na Perlíčku shledáváme, že se ochlazuje. Bílá oblaka na obloze přestala býti na obloze bílými vranami, přestala existovat vůbec, mezitím vystřídána ponuře šedavými těžkými mračny, která se jakoby přímo k nám kupila od západu a severu.
bezelstný pohled na Krkonoše se zřetelným zubem Kotlem necelou půlhodinku po startu nabízí pod řídkými mraky idylku, nic nenasvědčuje tomu, že z druhé strany blíží se temná mračna. Foto: L. Šlosar
také na jediné živé kontrole pod rozcestím Na Perlíčku převládá v té době optimistická nálada /zcela vlevo Vašek ze Žacléře/. Foto: L. Šlosar
Na úbočí Hvězdy, v nejvyšším bodě našeho putování v nadmořské výšce kol 900 metrů nad mořem, nápis před chatou stejného jména hlásá, že provoz v chatě je omezen, neb nejde elektrika. Míříme sem aspoň pro razítko, Vašek navíc pro turistickou vizitku rozhledny Štěpánky, a shledáváme, že elektrický proud do chaty mezitím dorazil, takže se nám přece dostává kýženého piva. Teď těsně po deváté může se slabším povahám zdát třetí moje dnešní pivo příliš, nuže nechť prosím vezmou v úvahu, že dále nadlouho bude následovat půst.
V chatě u pultu stojí chlapík, na pultě před sebou sleduje spuštěný notebook a v něm server Českého hydrometeorologického ústavu. Na mapě nám ukazuje, že se sem žene od Krušných hor fronta, její předpolí mělo by býti zrovna nad námi, ale že by podle všeho nepohoda neměla trvat déle než hodinu. Jiný právě přicházející chlapík sděluje, že venku již cedí.
Po dalším razítkovacím extempore v krámku v Příchovicích, kde si Vašek kupuje druhou turistickou vizitku obce samotné, sestupujeme k řece Kamenici za hustého již deště. Předtím pohled do míst, kde bychom za normálních okolností spatřili kopce Českého ráje, napovídá, že zmíněná lokalita odolává náporům deště naplno, věříme, že ocitli jsme se pouze na okraji nepohody. Dík stále vzorkované podrážce mých oblíbených botasek přestávám stále prudší klesání bez podklouznutí a dvojitých rypákbergrů.
Ve Svárově déšť načas ustává, dokonce si nás na necelou minutu omrkává sluníčko. Na druhém konci Svárova shledáváme větrem povalené elektrické vedení. V Haratici vystaveni jsme dalším prudkým atakům deště. Můj deštník je trochu polámaný, takže mě kryje jeho menší plocha. Na konci Haratice skrývá se pod krajem chalupy osamělá postava v pláštěnce, v této nepohodě to určitě není žádný turista z Královéhradeckého či Libereckého kraje, to může býti - a také je - jediný člověk, Vašek z Nýrska, vzdáleného nějakých 300 km jihozápadně odsud. Stačil jsem na něj pouze křiknout: "Před čím se to tady skrýváš?" a mazal jsem dál, zastaví-li se našinec v takové slotě, velice ztěžka se mu pak chce pokračovat dál. V místech za Haraticí, nežli červeně značená turistická cesta opustí asfaltovou cestu a přejde ve volném terénu v Palackého stezku, poprvé přerušily naše kroky popadané stromy.
Orkán, jenž prošel o čtvrteční noci severovýchodem Čech, ohýbal stromy před naším domem na Zelené louce, jakoby šlo o stébla travin, mezi nimi rovněž vysoký topol, jehož vrcholek - obávám se - při podobné další psotě jednou skrze okno navštíví některý byt našeho panelového domu. Smršť přerušila dodávku elektrického proudu, což zapříčinilo vedlejší jiný jev příhodný pro panelové domy, kde všechno je všech - včetně televizního vysílání zpráv v jediném bytě. Někteří neprozíraví obyvatelé si totiž nevypnuli své miláčky televizory, takže ty po obnovení dodávky elektřiny v jednu hodinu v noci explodovaly a začaly burácet své pazvuky do širokého sousedství. Nepříjemnou pachuť z tohoto extempore odlehla po další pokojně již strávené noci, hmotný důsledek středečního řádění nadpozemských sil však pochopitelně ostal a po dlouhou dobu ostane. Také poražené stromy zbudou v odlehlých, technice ztěžka přístupných částech Palackého stezky určitě po nějakou dobu.
Nyní z asfaltové cesty před stezkou dal se ještě spadlý strom obejít zeširoka nad horní části cesty. I tak jsem se dostal natolik vysoko, takže abych mohl pokojně sejít, maje oporu v obou rukou, musel jsem si deštník pohazovat před sebou. V důsledku toho porušil jsem jej natolik, že poskytoval mi napříště ochranu proti dešti ochranu ještě sporadičtější, možno klidně říci symbolickou, asi tak jako nový tzv. protikuřácký zákon, vlastně spíše proti civilizovaným zemím prokuřácký, českému národu před kouřením, takže od oněch okamžiků stékala mi voda občas po krku i na záda.
Od oněch okamžiků také až po západní výběžek Návarova, u něhož proběhne přibližně polovina úseku Palackého stezky v úseku od Haratice po Bohunovsko, byli jsme nuceni několikráte překonávat spadlé mohutné stromy, z nichž jeden ležel přes cestu s hrozivě vyvrácenými kořeny. Protože ve své horní části vede stezka převážně po pohodlné široké cestě a okolní svahy nejsou prudké, nezřídka bylo možno překážky docela pohodlně obcházet.
Na silnici vedoucí od Návarova po jejím rozvětvení na Jesenný či na Stanový panoval čilý dělný ruch, dělníci zde odstraňovali stromy, jež popadali tu dokonce přes silnici. Nám pěším však zatarasila turistickou cestu - pod silnicí vedoucí - změť odstraněných větví, jíž takměř byla plna celá stráň spadající k řece, takže nám, mezi větvemi vrávorajícím, bylo třeba cestu podejít a znovu vydrápat se na silnici těsně nad nefungujícím penzionem - oním výběžkem Návarova.
Průběh putování druhou částí Palackého stezky až na Bohunovsko doložil, že dosavadní komplikace s poraženými stromy daly se maximálně přirovnat k potížím, jež naskytnou se spěšnému chodci na Václavském náměstí s chodci pomalými. Průběh putování druhou částí Palackého stezky až na Bohunovsko přenesl mě z Václavského náměstí někam do neprostupných džunglí v tropech, snad s tím rozdílem, že mezitím naštěstí přestalo pršet.
Palackého stezka totiž vbořena je do mnohdy prudkých svahů nad levým břehem řeky Kamenice, po jejichž úbočí se vine, tu vysoko na jejími převážně nepokojnými vodami, tu bezmála je těmito omývána. František Palacký tudy patrně nikdy neprolézal, ale přece jen je lepší, že stezka jmenuje se stále na jeho počest, nežli třeba po nějakých pozdějších potentátech, kteří tudy neprodírali se zřejmě rovněž, neb mířili spíše dříve na Krym, nyní do Alp, a z nichž nikdo nikdy otcem národ nebude . Její stezičky se v dolení části pod Návarovem značně zužují. Zatímco na Václavském náměstí zevlujícím turistům a jiným překážkám bystřejší chodec vyhne se obloukem, v krajním případě je smete, na Palackého stezce pod Návarovem je často stezka jediným místem, kudy může poutník postupovat, jiná alternativa pod stezkou, především pak nad ní se nenabízí. Pokud v oněch místech putujícímu postaví se v cestu překážka, jeho možnosti na její překonání jsou omezené a prosté široké volby.
Těch překážek - padlých stromů - jsme na vzdálenosti okolo jednoho kilometru museli překonat mnoho a každá z nich vytvářela ojedinělou situaci, jíž bylo třeba nějakým originálním způsobem řešit. Jejich postupné kumulování vyvolávalo pak ve mně stoupající pocity nejistoty a nervozity z toho, co ještě nepříjemnějšího bude mě očekávat napříště. Některé z nich vybavuji si s nepříjemným mrazením až do nynějška.
Situace č. 1: na pozvolném stoupání cestu střeží spadlý silný strom. Jiný strom leží nádavkem pod ním kolmo, takřka souběžně s cestou. Vašek ze Žacléři přede mnou se musí na něj vyhoupnout a maje sráz nad řekou po pravici je nucen po něm přejít několik desítek centimetrů a z něho překonat i strom ležící kolmo přes cestu. Na to ovšem nemám nervy, ještěže vlevo nachází se skulinka zatarasená větvemi, jíž malé úpravě se proplazím.
Situace č. 2: na jiném místě nutí padlý strom přes cestu Vaška k prudkém sestupu. Na jeho radu podstupuji proto pozvolnější sestup několik metrů předtím, dostávám se však poněkud níže, těsně nad řeku. Přede mnou nachází se nepřehledný terén plný padlých stromů, větví a balvanů. Nemám sílu se šplhat přes vysoké kmeny napříč. Ovládne mě vteřinový pocit, že se odtud snad nikdy nevyhrabu. Snímám batoh, který si házím před sebou, a proplétám se pod stromy skrze haluze mezi balvany. Nakonec vyšplhám se znovu na cestu z posledního zbytku sil. Na těchto místech jsem někde potratil svůj již nezpůsobilý deštník, jenž bohužel příroda za svůj nepřijme.
Situace č. 3: na jednom místě cesty je stržený stupeň cesty. Musím se podél skály spustit níže, ale nikoliv tak razantně, abych pokračoval v sešupu do pravého úhlu ještě hlouběji až někam do řeky, naštěstí mě brzdí zbytky zeminy. Na tomto místě si pěkně zmažu od hlíny levý bok a levé rameno, jakož i batoh, což připadá mi ovšem co zlo nejmenší. Nezávidím těm, kteří budou sestupovat na tomto místě po nás, té brzdící zeminy - spadající s každým průchozím do hlubin -bude postupně ubývat.
Situace č. 4: na dalším místě je spadlých stromů za sebou tolik, že lezu několik metrů pod nimi - políčkován větvemi - po čtyřech jako v tunelu.
Na jednom místě vrací se Vašek zpět a sděluje mi, že stromy, jež právě objevily se přede mnou, jsou na cestě poslední překážkou. Ve stejném okamžiku levou dlaní, kterou mám již plnou oděrek od terénních nerovností, projede mi ostrá bolest. V posledním okamžiku v rozevřené dlani spatřuji chudinku vosu, na kterou jsem na tomto tak nepravděpodobném místě sáhl a která povědomě zareagovala tak, jak jí příroda velí. Bolest po žihadle mě pak pronásledovala až do cíle, ale byla snesitelná, nejsem na hmyzí bodnutí alergický.
Konečně překonali jsme poslední úsek, jenž stál za mrazení v zádech, totiž kmen se stupy, jejichž bezpečné překonání měl jistit provaz, který byl přetržený nějakou těžkou váhou. Neměl jsem na lezení po dřevěných schodech valné chuti, po sestupu po několika schůdcích seskočil jsem za kmen ještě na strmý svah, na jehož přirozeném terénu jsem svým botám věřil spíše nežli na mokrém dřevě.
Když za tímto posledním nepříjemným místem, na utěšené již široké cestě, jež připadla mi co bezpečné korzo Dolní promenády v Trutnově, potkali jsme dva páry mladých lidí, tito se bez stopy jakýchkoliv posměšků pozastavovali se nad tím, jak po celém svém oděvu byl jsem zmazán, odpověděl jsem jim pohotově, abych spláchl poslední stres z překonaných hrůz, touto větou: "To víte, opije-li se člověk, ve škarpě nakonec skončí."
U Bohunovska kolorit následků přírodní katastrofy doplňují dělníci spravující spadlé elektrické vedení. Před nástupem na finální stoupání na Bozkov jsme nuceni překonat dravý potok prudkým lijákem zesílený ad hoc, vybírám si úzké místo vlevo pod cestou, na kterou se pak musím vyhrabat po svahu měkkým lesním terénem. Ve druhé polovině stoupání cestu nám opět nadlouho přehrazuje skupina obrovských spadlých stromů s hustými stromy, nemám již síly na jejich různorodé překonávání, pročež se prodírám dále poněkud vpravo lesním terénem, kde potkávám skupinu lidí, kteří nahoře měli podobný šťastný nápad.
popadané elektrické vedení ve Svárově dokládá nedávné řádění živlu. Foto: L. Šlosar
povalené stromy jakoby ze zvědavosti nakláněly se také přes řeku Kamenici. Foto: L. Šlosar
padlé stromy na hořením konci Palackého stezky dávaly ještě možnost jejich jednoduchého překonání. Foto: L. Šlosar
husté větve přes cestu v dolení části Palackého stezky aneb kudy dál, račte si nevybrat. Foto: L. Šlosar
Vašek ze Žacléře zdolává překážkovou dráhu pod Bozkovem. Foto: L. Šlosar
U bozkovských dolomitových jeskyň předepisuje nám itinerář opatřit si razítko v rámci samokontroly, Vaška i mě vede sem navíc poslání získat turistickou vizitku. V občerstvení, kde si zakupujeme na okamžité vypití lahvové pivo, nemohou nám v tomto směru posloužit. Před pokladnou jeskyň přešlapuje dlouhá nečekaně fronta, neb právě tu vracejí vstupenky, výpadek v dodávce elektřiny způsobuje, že v podzemí nefunguje osvětlení. Nakonec se Vaškovi podaří ve změti lidí identifikovat nějakého zaměstnance, jež donesl nám turistické vizitky jeskyně i razítko. V těch okamžicích opět počalo pršet, což přimělo mě nasadit pláštěnku.
Poněkud již lehčím krokem pokračujeme - kormidlujíce v proudu poněkud zklamaných návštěvníků - v cestě ku bozkovskému kostelu. Škola s informačním centrem nachází se od kostela přes náves ze směru našeho příchodu vpravo. I tady jsme ukojeni turistickou vizitkou tentokráte přímo Bozkova a razítky. V těch chvílích jakoby přispěním kouzelného proutku převáhne zničehonic slunečné počasí a pláštěnka mizí nenávratně do batohu.
Nad Bozkovem pokračujeme dále pozvolným stoupáním. V místech, kde cesta znenadání klesá do stinného údolí Vošmendy, klube se z osamělého turisty, jenž předešel nás mezitím a jenž - ubytován ve Vysokém do zítřka - nespěchá, Vašek z Nýrska, také on přežil a vrátí se domů živ. Na druhém břehu potůčku sjíždí se technika k nějakému popleněnému místu, snad k likvidaci zbytků nějakého tábora.
Vystoupáme do Roztok u Semil, kde Vašek ze Žacléře očekává hospodu, jež však nyní nefunguje, stejně jako jiná poněkud níže položená, což se pro změnu dozvídáme od nějakého domorodce. Jako smutné až ponuré připadlo mi z tohoto důvodu ono sídlo, kde lidé jsou odsouzeni poschovávat si načaté před tím zakoupené lihoviny ve skříních a ve stájích!
Smutně a ponuře stoupá se také nám nad Roztokami skrze louky k místu zvanému Buč. Vaška začala bolet záda, já cítím se značně vyhaslý a zesláblý. V těch nepříznivých okamžicích vzpomenu na malou plechovku zasutou kdesi v mém batohu - iontový nápoj. Přichází velice k duhu a v místech, kde rozvinul se před námi utěšený výhled na Vysoké nad Jizerou se štíhlou bílou věží kostelíka, vyšlapuje se mi podstatně svižněji, také s přispěním toho, že cesta vede po rovince, ba dokonce se mírně svažuje před konečný pozvolný výšvih již přímo do Vysokého, jež leží již na dosah ruky.
Jen vrtkavé počasí znepokojuje, mění opět svou tvář, ze západu na obloze chvátá hodnou chvíli těžká jízda ponurých mraků, před námi ve Vysokém snad dokonce chvílemi prší, nás zasáhne jen na okamžíček spíše symbolický drobný dešťový sprej. Zlověstná eskadra poslů deště ubíhá před námi doprava, ozývají se dokonce zvuky bitevní vřavy - zahřmění, kupodivu však zprava, kam za několik desítek minut bude směřovat Vaškův vůz navracející se domů.
Stadion ve Vysokém nad Jizerou při našem příchodu není ohrožen deštěm, byť nalézá se ještě pod převažující zataženou oblohou. Prostředí připadá nám tu opět komorní, mnoho účastníků tu již nespatřujeme, přece však za počasí hrozícího nepřízní zúčastnilo se 137 turistů, kteroužto účastí na svém pochodu Vysoké nad Jizerou se svými 1.400 obyvateli, s mizerným spojením a časem pořádání v okurkové sezóně drtivě převálcovaloTrutnov s jeho 33.000 obyvateli a se slušným dopravním spojením, v němž pořádán je pochod Za trutnovským drakem v plné dálkoplazecké sezóně, a to ještě letošní účasti v Trutnově přispělo i 9 účastníků z Vysokého nad Jizerou, kteří tehdy v květnu vážili dalekou cestu do Trutnova do nejistého mizerného počasí a jimž jsem tak alespoň já co jediný účastník z Trutnova jejich účast oplatil.
Vysoké nad Jizerou od Buče vypadá pod duchnou šedavých mraků ponuře, kolem kraviček vpravo zakrátko projdeme. Foto: L. Šlosar
Vysoké nad Jizerou za čtvrthodinku téměř od kraviček vyhlíží náhle tak idylicky. Foto: L. Šlosar
autor reportáže pod emblémem vysockého fotbalového klubu snad ještě si zcela neuvědomuje, že vyvázl a šťastně dorazil. Foto: náhodný kolemjdoucí /Radka ze Zelené louky/
Po krátkém občerstvení nastupuje naše pětice, jejíž zbylá část využila své účasti na turistické akci na kratší trase také k účelům vlastivědným, do automobilu, proti němuž skutečně - byť součásti to opovrhovaného automobilismu, jenž co do úmrtnosti nahrazuje spolu s kriminalitou a rakovinou v Čechách líté válečné boje - nebyl bych mocen toho dne pronést jediného ošklivého slova, bodejť také, když mě v pořádku dovezl těsně před hodinou pátou podvečerní nezvykle na sobotní poměry brzy domů, ještě roztřeseného, nerozhodno zda v důsledku projevujícího se již chladu pocházejícího z mokrého jen částečně předtím proti dešti chráněného trička, či v důsledku reminiscence na přestálá nebezpečenství na Palackého stezce mezi Navárovem a Bohunovskem v důsledku strašlivého orkánu v oněch místech o čtvrteční noci běsnícího.
Napsáno pouze pro tyto stránky
Výlet do Lužických hor /18. 07. 2009/ aneb Kratochvilné vyprávění o slavném dobytí Trojzemí
Alexandr Makedonský obdržel do vínku Makedonii a řecké městské státy, teprve až když nabažil se jejich užitku, podmaňoval si postupně ku svému prospěchu rozsáhlá stále vzdálenější území od Egypta přes Persii až po Indii. Vláďa z Jilemnice a Maruška z Trutnova začali naproti tomu před necelým rokem s prázdným turistickým deníkem, jenž si museli navíc zakoupit. Pilnými návštěvami zprvu nejbližších okolních míst rozhojňovali počty turistických vizitek v deníku až do současné síly tří, resp. dvou turistických deníků. Proto nyní stejně jako Makedonec jsou nuceni místa svých výbojů rozšiřovat na stále vzdálenější území, až konečně tuto sobotu vydali se do střední části Lužických hor slující Trojzemí. Nyní připojil jsem se k nim i já - napůl námezdní rytíř, jehož žoldem jsou zážitky z turistických cest, napůl trubadúr, jehož písněmi jsou vyprávění propagující jiné alternativní trávení sobot, nežli jsou nákupy v Kauflandu, paneláková kultura halasných produkcí či bezduché propíjení peněz po nálevnách.
Naše sobotní putování provázelo předem jedno nepříjemné prokletí. Alexandr Makedonský byl ve 4. století před naším letopočtem tabulkově veden jako "král Makedonie" a protože jeho dosti až na Olympu vzdálení nadřízení - bohové - byli benevolentní a docela mu přáli, mohl si dobyvatel své výboje uskutečňovat, kdykoliv se mu zlíbilo. My však máme ve svých firmách nadřízené přímé, jenž každý tvrdošíjně odmítá nás na podobné výlety v pracovních dnech vysílat, nejen kdy se nám zlíbí, nemůžeme si tudíž vybírat, takže náš výlet připadl zrovna na sobotu, na kterou po dvou horkých letních dnech naplánovali meteorologové přívalové deště a bouřky.
Cíl našeho snažení - Trojzemí - je vlastně příhraniční oblast, ve které se pod patronací řeky Lužické Nisy scházejí hranice Čech, Německa a Polska, naše působení omezilo se na její českou část. Jejím centrem je sedm a půl tisícové město Hrádek nad Nisou, kde také mínili jsme získat čtyři z pěti turistických vizitek. Abychom obyvatelstvo dobývaného území dokonale zmátli, za východisko našich výbojů zvolili jsme městečko CHOTYNI, ležící 3 km jihovýchodně od Hrádku, a navíc jsme sem po čtyřhodinovém putování /v jehož průběhu jsme v Liberci získali do vandrbuchu tři nádherná jubilejní razítka k založení pardubicko-liberecké dráhy/ dorazili vlakem již těsně po osmé hodině ranní, kdy nic netušící obec teprve procitala.
Když na místní železniční zastávce, po níž teprve následuje Hrádek nad Nisou, postavili jsme se čelem ku pražcům, spatřili jsme pod zachmuřenou oblohou pásmo kopců s výrazným zubem Vysoké, odtud jsme měli naše putování končit. Když za budovou zahleděli jsme se směrem opačným, těsně před sebou spatřili jsme na svahu ze stromoví vyčnívající budovy a věž hradu GRABŠTEJNA, kterýmžto směrem jsme naše putování započali a kam jsme po silnici a krátkém esovitém stoupání po jednom kilometru a třech stech metrech také zakrátko dorazili.
Osazenstvo hradu, na němž byly patrny výsledky dlouholeté poctivé práce trvající od konce 80. let minulého století, v jejímž důsledku se zdařilo chátrající památku zrenovovat, chystalo se zrovna zahájit svou činnost, když jsme tu zakoupili po turistické vizitce a vtiskli do svých vandrbuchů další tři pěkná razítka. Bylo těžké odmítnout nabídku účasti na prohlídce hradu, ale museli jsme dále nést těžký ouděl dobyvatelů z daleka, jímž přísluší vyplenit ještě jiná místa.
Provázeni zprvu štěkotem psů, jejichž chov v podhradí ještě neutuchl, doputovali jsme postupně po podmáčené louce a později po ulici Liberecké do Hrádku nad Nisou, kde na Horním náměstí v zadní části radnice v informačním středisku získali jsme další čtyři turistické vizitky. Naším úkolem bylo nyní místa na nich zobrazená co možná nejvěrněji obejít.
z malého nádvoří Grabštejna proti vysokým zdem nabídl se na věž hradu poněkud omezený výhled. Foto: L. Šlosar
teprve po překonání promáčené louky již za obcí stejného jména bylo možno na kopečku spatřit hrad Grabštejn v plné kráse. Foto: L. Šlosar
Protože překvapivě mezi nimi nenacházela se vizitka vážící se k městu samému, sídlo opustili jsme neprodleně ve směru severozápadním, třebaže kupříkladu chrám Pokoje, kolem něhož jsme procházeli, stál by rozhodně za krátké zastavení. Po žlutě značené cestě kol firmy ZPA Praga po ulici slující pro nedaleké Němce výmluvně Lidická a dále po silnici doputovali jsme do rekreačního areálu KRISTÝNA, v němž vody o rozloze 14 ha zalévají bývalý lignitový důl. Zklamáni skutečností, že restaurace u jižního vchodu otevírala později, prošli jsme po západním břehu vodní plochy a již vzdálený halas lidí zaskočených zhoršeným počasím a odkázaných tudíž z nouze na dobrodiní nejrůznějších tekutin prozrazoval, že na severu pokročili již dále a že jedna z restaurací je tu otevřena.
pláž, obyvatelé kempu krmící, vodní ptactvo krmené, vodní hladina zatopeného lomu a německé již kopce na obzoru poskládaly dohromady celkový obrázek areálu Kristýna ze severu na jih. Foto: L. Šlosar
S vědomím, že se tak stane nadlouho naposledy, občerstvili jsme se tu pivem a blahodárná ta místa, v jejichž blízkosti nachází se další místo turistické vizitky Trojzemní kámen, jsme zavčasu opustili. Nálada byla bojovná, vůči předpovědím počasí přímo zpupná, neb v těch chvílích překvapivě oproti předpovědím příznivé počasí dočasně projevovalo tendence dalšího zlepšování. Po krátkém houbařském extempore na louce před areálem firmy ZPA Praga překročili jsme po mostě Lužickou Nisu v okrajové části Hrádku DONÍNĚ - místa původu našich středověkých vzorů - pánů z Donína, kteří ve středověku získali Grabštejn a odtud podnikali výpady do Lužice, zatímco my dnes z Trutnova a Jilemnice napadli jsme zdejší okolí.
V Doníně zakusili jsme malé blamáže, modré značení svedlo nás konečně z místní tepny ulice Hartavské do ulice Spojovací, další jeho pokračování úzkou uličkou doleva zůstalo nám zprvu utajeno, teprve na podruhé zjistili jsme, že turistická značka skrývala se za větvemi keře.
Po travnatém povrchu vystoupali jsme do obce DOLNÍ SEDLO, odtud naskytly se nám výhledy do obou sousedních zemí - do Polska na čmoudící elektrárnu Bogatynia a do Německa na město Žitava /Zittau/. Nato doputovali jsme po široké cestě do lesa, kde zaskočil nás zprvu drobný déšť, jenž však postupně zesílil, takže těsně pod rozcestím pod Popovou skálou uchopil jsem deštník. POPOVA SKÁLA z turistické vizitky budí mnohem větší respekt nežli ve skutečnosti. Po turistickém značení se turista dostane těsně pod vrcholové skalisko, na podvrcholovou plošinu, jež se mírně svažuje k západu se našinec dostane bezpečným kovovým schodištěm a v závěru po skalních schůdcích, bohudík zrovna přestalo pršet, jen zábradlí pod rukama trochu prokluzovalo. Protože mi výšky nedělají dobře, závěrečných pět výškových metrů na vrchol po schůdcích vytesaných přímo do skalního terénu jsem již neabsolvoval, z naší ekipy vyslali jsme tam Marušku. Já pak s rukama třesoucími se jak při Parkinsonově chorobě pořídil jsem několik obrázků především ve směru k Českému středohoří a dolů sestoupal jsem se značnou úlevou.
na vyvýšené podium Popovy skály vylezla z nás toliko Maruška a mohla si odtud klidně zařečnit jako Alexandr Veliký ke svým vojskům před bitvou u Gaugamél. Foto: L. Šlosar
prudce se vypínající kopce charakteristických špičatých tvarů dávají tušit, že z Popovy skály vlevo od jejího vrcholu spatřuji právě část Českého středohoří. Foto: L. Šlosar
Poté klesli jsme do Krásného dolu, kde cesty protkané koryty četných nedávných potůčků a vyplavené na nich písčiny prozrazovaly, že tudy možná ještě včera proudily prudké vody. Za pomoci zeleného značení doputovali jsme pod skalisky do HORNÍHO SEDLA, kde dobrá místní žena na mou prosbu uklidila právě dopitou mou plechovku piva, abych jí dále nemusel sebou vláčet. Obec opustili jsme u podivného spojení, jež vytvářely v první polovině 19. stol. zbudovaná kaplička zasvěcená Svaté Trojici a v letech 2004 až 2006 obnovená nadšenci z Hrádku a Sedla a vedle ní jedno z malých opevnění ŘOP. Bylo po půl druhé a v té době již definitivně převáhl vytrvalý déšť, pročež až do konce putování ze skrytu svého deštníku, jenž pro poruchu poskytoval mi ochranu pouze skromnou, jsem již nevyšel.
pohled zpět na rozbrázděnou cestu v Krásném dole vyvolává jasnou představu, jak mocně se při předešlém přívalovém dešti tudy valily nespoutané vody. Foto: L. Šlosar
výhodou podivného seskupení na kraji Horního Sedla snad bylo, že osazenstvo malého opevnění ŘOP /ředitelství opevňovacích prací/ se mohlo o přestávkách mezi palbou před sousedící kapličkou pomodlit. Foto: L. Šlosar
Dalším lesním terénem jsme se drobným stoupáním dostali na okraj skal slujících KOZÍ HŘBETY, jež se doleva prudce svažovaly do hlubin, a na něm vystoupali jsme po úzké stezičce, místy i po kamenech na nejvyšší bod kopce VYSOKÁ slujícího. V těch místech potkali jsme konečně dvě skupinky turistů. Bohudík nenaplnily se naše obavy z prudkého sestupu z Vysoké, neb terén tu nebyl příliš rozrušen a příliš jílovitý, takže jsme příliš neklouzali.
Asi v jedné třetině klesání odvedlo nás z červeného značení načas doprava značení zelené po natolik příjemné široké klesající cestě, že jsme po několika stovkách metrů zjistili, že značení postrádáme. Naštěstí si Vláďa vybavil, že následující náš poslední díl putování po místech turistických vizitek je patrný ze silnice, z níž slyšeli jsem zvuky projíždějících vozidel vlevo pod námi. Široká matoucí cesta již při kraji lesa křížena byla cestou jinou, jež nás v protisměru skutečně na rozhraní lesa a louky zavedla k BÍLÝM KAMENŮM, jinak zvaným Sloním /podle jejich barvy a tvaru nazvaných/ a tím pádem znovu na zelené značení. Nyní déšť zesílil v lijavec, takže jsme nemeškali a na červené značení k započatém sestupu vrátili jsme se po zeleném značení tentokráte důsledně po prudším stoupání. Na široké cestě zjistili jsme příčinu krátkého vychýlení z trasy: Vláďa tehdy zrovna po pravé straně spatřil hadovku a upozorňoval mě na ní, nechtěně tím odvedl svou i mou pozornost od místa naproti, odkud zrovna zelené značení pozvolna opouštělo širokou cestu směrem dolů po nenápadné stezce.
v započatém lijáku Bílé kameny nějak poztrácely výrazně světlou barvu a autor obrázku chuti na jakékoliv aranžmá. Foto: L. Šlosar
V sílícím lijáku opatrně dokončili jsme klesání až na silnici, na ní opustili jsme červené turistické značení a vydali se po vozovce doleva nejprve do nepatrného stoupání, později pak stálým klesáním skrze obec DOLNÍ SUCHÁ, jejíž název silně protiřečil momentálním klimatickým poměrům. Déšť nás totiž nemilosrdně zasahoval z protisměru natolik, že mně mokré tričko, v němž prost sebemenších pocitů chladu putoval jsem již od Kristýny, začínalo studit na hrudi. Mazali jsme zvýšeným tempem, psychicky nás povzbudil výhled na Grabštejn, jehož silueta se za zhoršené viditelnosti objevila před námi a po chvíli za lesem znovu. Když už jsem si říkal, že obec Dolní Suchá je nějak dlouhá, před dalšími budovami ještě v lese objevila se cedule již s názvem CHOTYNĚ, čímž i za sílících pocitů mokra byli jsme přece již za vodou.
V centru městečka ctili jsme směrovku Grabštejn a po mostě překročili opět Lužickou Nisu. Z viaduktem nás na okamžik zamrazilo, jedna z vyhlídnutých restaurací, jež měla otevřít od 15 hod., byla bez slůvka vysvětlení zavřena. Další restaurace Club již těsně pod nádražím, však otevírací dobu ctila a na dobu téměř dvou hodin poskytla nám svůj příjemný azyl.
Nejsem pro nějaké to dlouhé vysedávání po hospodách, nyní však po prožité nepohodě přišel nám všem pobyt v sympatické moderní hospůdce s pohotovou obsluhou k duhu. Protože jsem v pokračujícím dešti nesplnil slova v nadsázce vyřčená o tom, že nechám se obsluhovat venku, převlékl jsem se do suchého trička a svetru, pouze na golfkách při prvním usednutí měl jsem pocit, že jsem v nich absolvoval dvacet čtyři hodin nepřetržité jízdy v autobuse po šesti vypitých pivech a ještě k tomu s prostatou. Nepříjemné pocity vlhka nakonec postupně i v těchto partiích pomíjely, k čemuž přispěly postupně grog, česnečka i dvě kvasnicová piva.
Z Chotyně odjeli jsme již zcela v pohodě o půl šesté, déšť se načas zrovna utišil, a tak trutnovská část výprava dorazila po více než čtyř hodinách cestování vlakem šťastně domů, pročež mohl jsem v klidu bilancovat: 144 km tam a stejnou vzdálenost zpět vlakem absolvoval jsem za slevu SONE+ za pouhých 150 Kč, získal jsem 5 turistických vizitek, jejichž místa jsme všechna prošli /odmyslíme-li si, že od Trojzemního kamene zůstali jsme asi 1,5 km/ na trase kol 30 km, navštívil jsem zajímavá místa Grabštejn, Popovu skálu i Bílé kameny v dosud pro mě neznámém koutě Čech, nebezpečné přívalové deště a bouřku jsme nezaznamenali, vytrvalý déšť v druhé části putování jsme šťastně překonali a závěr v příjemné hospůdce jsme strávili. Naše kořist byla domněle menší nežli Alexandrova z Persie a Indie, nejspíše i Donínů z Lužice, nicméně přece byli jsme s dobitými turistickými vizitkami, především však se zážitky z cesty převelice spokojeni.
Letní přechod Chlumu /11. 07. 2009/ aneb Do Mladé Boleslavi za turistickými vizitkami
Hvězdicová akce Letní přechod Chlumu je o hodně mladším, teprve sedmiletým sourozencem známější zimní prosincové obdoby této turistické akce. Vedle toho, že si účastník k dosažení průchozího místa Holé Vrchy volí libovolnou trasu, další rozdíl spočívá v tom, že pořadatelem letní akce je skromnější mladoboleslavský turistický odbor KČT Chlum.
Jak jednoduše zvolil bych si trasu, nebýt turistických vizitek! Z Bakova nad Jizerou bych to napálil přes kopce Babu a Dědek, Mladou Boleslav napadl bych přes Kosmonosy, městem nějak propletl bych se ze severu na jih a poté obořil bych se na Holé Vrchy po úbočí Chlumu. Jenže za situace, kdy nechtělo se mi vstávat na nejranější vlak a kdy jsem chtěl dosáhnout informačního centra v Mladé Boleslavi do konce jeho zavírací doby, jež nadchází v sobotu o polednách, musel jsem přicestovat do Mladé Boleslavi rovnou.
Svou pouť zahájil jsem tak dvoukilometrovým putováním z hlavního nádraží do centra města, kde prvním mým cílem byl hrad. Hnedle za vchodem do nádvoří vlevo na budově muzea nalezl jsem dle předešlé nápovědy obrovskou pamětní desku, jíž věnoval "sbor důstojníků c. k. polního zbrojmistra hraběte Degenfelda 36. pěšího pluku řadového dne 24. a 28. června 1866 u Custozzy a u Skalice před nepřítelem padlým a následkem poranění zemřelým spolubojovníkům". Nato přímo v muzeu zakoupil jsem dvě první turistické vizitky - hradu a radnice - a orazítkoval jsem si příslušnou část turistického deníku, kam předpokládal jsem nalepit si turistickou vizitku hradu. Posléze stejný obřad uskutečnil jsem před radnicí v pokladně pro návštěvníky věže. Poté věnoval jsem krátkou pozornost kostelu Nanebevzetí Panny Marie hnedle za radnicí. Konečně u domu podléhajícího rekonstrukci nakročil jsem do ulice Železné, v níž zakrátko po své levici vstoupil jsem do informačního centra. V něm zakoupil jsem další dvě turistické vizitky - Lorety v Kosmonosích a Michalovické putny.
až v Mladé Boleslavi na hradním nádvoří lze nalézti památku připomínající válku prusko-rakouskou v roce 1866. Foto: L. Šlosar
Posléze vyptal jsem na další cíl svého snažení ŠkodaAuto Muzeum - postačilo mi za následujícím kruhovým objezdem vejít do třídy Václava Klimenta a po půl kilometru za symbolickým jejím střetem s ulicí Laurinovou jsem muzeum nalezl. V něm zopakoval jsem kompletní rituál z hradu i infocentra, protože turistická vizitka muzea prodává se toliko zde. Ježto v mém časovém harmonogramu objevila se sympatická časová mezera, vyplázl jsem 50 Kč a po prostorném muzeu jsem se porozhlédl. Ač poměr můj k současnému pojetí automobilismu je veskrze záporný, neb odpudivé lidské vlastnosti jako bezohlednost, arogance či sobectví si v jeho rámci vyžadují obětiny nejvyšší, a do autoškoly a za volant nedostane mě ni stav nejvyšší nouze, v expozici, jež zahrnovala exponáty od prvních kol a motocyklů firmy Laurin & Klement až po vozidla moderního typu - včetně soutěžních, srdce mé plesalo především při pohledu na nablýskaná vozidla z doby prvorepublikové a těsně poválečné.
ŠkodaAuto Muzeum poprvé - firma Laurin&Klement začínala jako výrobce a opravárna bicyklů. Foto: L. Šlosar
ŠkodaAuto Muzeum podruhé - zakrátko se začaly v Mladé Boleslavi vyrábět překrásné automobily. Foto: L. Šlosar
ŠkodaAuto Muzeum potřetí - tyto automobily jsou znamením špičkové a spolehlivé předválečné výroby. Foto: L. Šlosar
Když nadešel čas, opustil jsem muzeum a v Laurinově ulici u nemocnice vyčkal jsem autobusu linky A … a v něm byl jsem zcela legitimně podveden a okraden. Jízdné MHD činí sice 12 Kč, mince vhazují se u vstupu do kasičky a vpraví-li sem venkovan prostý a zdejších poměrů neznalý 20 Kč, přístroj přebytek nevrací, což si podvedený přečte přímo na přístroji až ex post. Vidím to jasně: provozovatel má právo pouze na cenu poskytnuté služby a ponechání si přebytku je sprostá KRÁDEŽ a jestliže na podobnou praxi není návštěvník města upozorněn předem třeba na jízdních řádech, jedná se navíc o PODVOD. Mladoboleslavští číšníci a pokladní u muzejních kas, proč vracíte drobné za úhradu večeří, resp. za vstup do instituce? Ve Vašem městě je v rozporu s Lex Civilis legalizováno, že tato povinnost neexistuje.
Autobus vyklopil mě v Kosmonosích na náměstí. Zmaten předešlou příhodou hrnul jsem si to do kopečka ke zdaleka zřetelné stavbě sakrální …a sakra! včas ucuknul jsem a sypal jsem si to zpět na náměstíčko, zabloudil jsem totiž před psychickou léčebnu!! Poutní místo Loreta, jež chystal jsem se navštívit aspoň za účelem razítkování do turistického deníku, nacházelo se poněkud níže. Když zvonil jsem u vchodu podruhé nadarmo, všiml jsem teprve, že v sobotu otevírá se tu o polednách. Mohl jsem nyní půlhodinu vyčkat, ale z časových důvodů rozloučit se s naplněním smyslu Letního přechodu Chlumu. Turistická akce nakonec zvítězila proto, že loretánská kaple skrývala se pod lešením, proto její návštěvu odložil jsem na časy pozdější.
Zvenčí pořídil jsem alespoň fotografii kostela sv. Martina rovněž náležícího do areálu Lorety a konečně k souvislému pěšímu putování vybral jsem se ulicí Debřskou kol archeoskanzenu Altamira. K rychlejšímu postupu ponoukly mě výhledy na siluetu Chlumu na druhé straně města, jež nyní zdála se mi převelice vzdálena. Po silnici dorazil jsem zakrátko na kraj obce Debř, kde nechal jsem se uchopit a doleva odklonit modrým turistickým značením. Po něm ke svému ulehčení překlenul jsem takovou příšernou cestu, jíž děsivou rychlostí řítila se obrovská monstra hrozící navíc strašlivým kraválem /jednalo se o ulici Průmyslovou/. Z lávky nad vozovkou skrze mezeru mezi skalami směrem západním dostalo se mi výhledu na zříceninu hradu Michalovická putna, jejíž dopoledne zakoupenou vizitku si dodatečně zařadím do turistického deníku do svého putování z Mnichova Hradiště do Mladé Boleslavi z loňského října.
na kostel sv. Martina - barokní stavbu se zaklenutou kopulí byzantského typu - musel jsem se spokojit s pohledem vně areálu Lorety v Kosmonosích, jinak bych nestihl včas průběžnou kontrolu turistické akce Letní přechod Chlumu v Holých Vrších. Foto: L. Šlosar
v mezeře mezi skalami, kudy vydobyt byl prostor pro rušnou silnici, spatřil jsem ruiny Michalovické putny. Foto: L. Šlosar
Poté za dětskými hřišti a pomníkem s obtížemi nalezl jsem tu správnou stezičku na kraj města Mladá Boleslav a zakrátko procházel jsem místy, kudy při zmíněném říjnovém putování mířil jsem z Rožátova na autobusové nádraží. Nyní jsem ovšem pílil na Komenského náměstí, na němž zbystra navázal jsem na jiné modré značení, po němž dlouze proplétal jsem parkem zvaným Štěpánka. Když na druhý pokus /poprvé vychýlil jsem na doprava po silnici směrem na Podchlumí/ překlenul jsem po lávce jinou hrůzu nahánějící silnici /E65/ a za mostkem sešel jsem doprava dolů, modré značení poztrácel jsem na volném již terénu, vykonal jsem dlouhý levotočivý oblouk po cestě, do lesa na úpatí Chlumu vešel jsem u jakési usedlosti, teprve nato navázal jsem na červené značení vedoucí na Švédské šance a až po něm konečně opět na značení modré, jehož držel jsem dále velice úzkostlivě.
Chlum, po jehož úbočí jsem nakonec přece jen pokračoval, nacházel se těsně přede mnou, ale modré turistické značení neznámo kde. Foto: L. Šlosar
Po něm absolvoval jsem značně již ostrým tempem složitý výstup na velice rozbahněném terénu, prošel zvlněným terénem a seběhl k bývalým lázním Boží Voda, protnul silnici, jíž jsem byl předtím opustil za lávkou, a po dalším převažujícím stoupání konečně dospěl jsem do obce Holé Vrchy a na jejím vzdálenějším hořením konci pak do restaurace Sparing, kde v recepci zaprezentoval jsem za minci o síle 10 Kč na průchozí kontrole, jíž tvořili obětaví manželé Zdeňka a Bojan z Libuně. Nacházelo se tu několikero ještě turistů z pořádajícího odboru KČT, Jarda z Kolína, především pak Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice, kteří přispěchali až z Bakova nad Jizerou od nejranějšího vlaku.
průchozí kontrolu v recepci restaurace Sparing drželi obětavě manželé Zdeňka /zcela vlevo/ a Bojan z Libuně, jinak členové KČT Chlum Mladá Boleslav, na okamžik se k nim přidružila i Maruška z Trutnova /zcela vpravo/. Foto: L. Šlosar
V příjemném prostředí - zbaviv se zde konečně za piva zn. Prazdroj takměř celé své dnešní hotovosti vyjma sumy pro závěrečné jízdné - pobyl jsem přesně půlhodinku až bez pěti minut do ukončení činnosti kontroly. Osvěžen pak sestoupal jsem za utěšených výhledů po silnici do obce Kolomuty /pomník zdejším padlým v 1. světové válce/, kde svěřil jsem se žlutému značení, jímž přes Řepov /pro změnu zvonička s výčtem zdejších obětí ze stejné války/ a po lučinách podél břehů Klenice dostal jsem k parku Štěpánka. Před ním v ulici Na Celné vyvázal jsem se z péče turistického značení, z rušné pak silnice Jičínské přešel jsem na známou mi ulici Laurinovu, jež spolehlivě dovedla mě ke ŠkodaAuto muzeu, naproti němuž za obchodním domem doputoval jsem z Holých Vrchů přesně za jednu a půl hodinu svižné chůze na stanoviště č. 17 autobusového nádraží více než půlhodinu před odjezdem autobusu.
Když usilovnou - byť proti jiným sobotám kratší chůzí - značně uondán putoval jsem autobusem domů, pod dojmem v mysli mé promítaných právě šotů z filmu z plně turisticky prožitého dne jevilo se mi nyní předešlé noční mé mudrování o optimální dnešní trase, jež nedalo mi příliš spát, co nadbytečné, neb jako rozhodující objevil se nakonec tradiční závěr, že přínos, užitečné poznání či poučení poplynou nakonec z každého turistického zážitku.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavý úvod naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Výlet na Mladoboleslavsko - cyklo /15. 08. 2009/ aneb CYKLOTRASA DO SVATOJIŘSKÉHO LESA /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Rychlebských hor a na Králický Sněžník /08. - 09. 08. 2009/ aneb NA STRÁNÍCH KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Jizerských hor - cyklo /05. 08. 2009/ aneb NA KOLÁCH JIZERSKÝMI HORAMI /napsal Jan z Jičína/
Výlet KČT Jičín na Kokořínsko /01. 08. 2009/ aneb NA KOKOŘÍNSKU /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Železných hor - cyklo /25. 07. 2009/ aneb NA KOLE
V ŽELEZNÝCH HORÁCH /napsal Jan z Jičína/
Výlet na Mladoboleslavsko - cyklo /15. 08. 2009/ aneb Cyklotrasa do Svatojiřského lesa /napsal Jan z Jičína/
V sobotu 15.8.2009 přijíždějí po ránu do Jičína desítky aut i jiných motorových vozidel. Já z města naopak v 8.45 odjíždím, a to se synem Janem. Jedeme coby cykloturisté do lokalit, jež jsou docela stranou zájmů Jičíňáků o krajinu v okolí, ačkoliv nejsou až tak vzdálena. Místa, kam směřujeme, jsou označena v mapě "Nymbursko a Kopidlnsko" jako "Svatojiřský les". JIČÍN opouštíme výpadovkou směrem na Poděbrady, z ní vbrzku odbočíme vpravo. ŠLIKOVA VES je v poklidu, vpravo od nás se uprostřed luk objevil ani ne hektarový listnatý lesík, u kterého celá desetiletí psán je v lesnických mapách název ŘÁHOLEC. Pan Václav Čtvrtek si ho vskutku nevymyslel, jen jej použil pro les hluboký, skalními útvary vybavený. Serpentinou na severním úbočí čedičového vrchu VELIŠ vyjedeme do obce PODHRADÍ, po sjezdu na odvrácené straně kopce následuje BUKVICE, za ní STŘEVAČ. Silnice pokračuje do Libáně, my se však odebíráme přes BATÍN a RAKOV směrem na MARKVARTICE, kde nachází se kostel sv. Jiljí z 18. století. MRKVOJEDY a SKUŘINA jsou před obcí ZELENECKÁ LHOTA, v níž už v dopoledni míří mládež na koupaliště. Slunce nám svítí nad hlavou, uprostřed léta zabarvují se plody slivoní, jeřabin i šípků, většina polí je sklizena. Sjíždíme mírný svah přes ZÁHUBY a MILKOVICE, nedaleké město Libáň zůstane stranou dnešní trasy. Všímáme si sochy sv. Václava nacházející se na křižovatce, kde setkávají se silnice od Záhub, Libáně a Lična. Na další křižovatce odbočíme k obci DĚTENICE. Přejíždíme železniční trať z Kopidlna do Dolního Bousova, o jejíž budoucnosti se delší čas mluví s otazníky, nahlédneme, kterak smutně vyhlíží opuštěné nádraží. Zastavujeme se před zámkem, který je v posledních letech hojně navštěvován (přilehlá hospoda ve středověkém stylu a vlastní pivovárek prostě táhnou). Nahlédneme však jen do parku, na návsi posvačíme vlastní potraviny a pokračujeme v trase. Nejedeme do Brodku ani do Osenic, ale po silnici lesem vedoucí k obci PRODAŠICE (okres MB), poblíž které je trojmezí okresů Jičín, Mladá Boleslav a Nymburk. Odbočujeme do vesnice LEDCE. Odtud máme v plánu projet 6,5 km po turistických značkách rozsáhlý lesní komplex známý jako SVATOJIŘSKÝ LES. Cyklotrasa vede společně se zelenou pro pěší, v jehličnatých lesích je hojně zastoupena borovice. Po třech kilometrech navazuje červená do obce JABKENICE, jež obdržela své pojmenování podle tuzemského ovoce (ve 14. století prý "Jablkynice"). Ujetá vzdálenost se blíží k 50. kilometru.
Bukvice - kaplička. Foto: J. Vaníček jun.
Markvartice - kostel sv Jiljí. Foto: J. Vaníček jun.
socha sv. Václava na křižovatce silnic od Libáně, Záhub a Lična. Foto: J. Vaníček jun.
Na tomto místě je třeba uvést, že z celé dnešní trasy jsou Ledce, Jabkenice a Chudíř místy mnou dosud nenavštívenými. Čeká mne překvapení.
Před výjezdem z lesa zastavujeme u typické myslivny: je nevelká, na samotě, okraj lesa…, tak tady žil Bedřich Smetana ? Žádná pamětní deska tomu nenasvědčuje, nápis zvěstující cosi o soukromém pozemku vyhlíží dosti přísně, proto raději jedeme dál. Dům, kde žil velikán české hudby, nacházíme bez problémů uprostřed vesnice: nejeví se mi jako myslivna, ale spíše jako sídlo lesního závodu. Muzeum je otevřeno. Nedaleko od něho nachází se pomník hudebního skladatele. Asi ve 12.45 odjíždíme z významné obce směrem na CHUDÍŘ, následuje LOUČEŇ (okres NB), kde na okraji zámeckého parku uskuteční se další potravinová zastávka. Před námi jsou MCELY a SELETICE, z husté silniční sítě jsme dále vybrali směr DOUBRAVANY, KOŠÍK a TUCHOM. Na říčce Mrlině leží obec ROŽĎALOVICE, jejíž dominantou je kostel sv. Havla a účelově využívaný zámek na malém návrší nad rovinatým okolím. Po občerstvení na náměstí přejíždíme trať Jičín - Nymburk a míříme k rybníku ZRCADLO u vesnice MLÝNEC (okres JC). Další zastávkou je město KOPIDLNO. U zámku, kam byla roku 1948 přemístěna z Chrudimi zahradnická škola, se projdeme v udržované zeleni sedmihektarového parku.
V mé mysli vybaví se to hezké, co jsem zde prožil v 90. letech, kdy vkládal jsem vědění do žactva školy.
Jabkenice - muzeum v myslivně, kde žil Bedřich Smetana. Foto: J. Vaníček jun.
pomník Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Foto: J. Vaníček jun.
Rožďalovice - kostel sv. Havla a zámek. Foto: J. Vaníček jun.
rybník Zrcadlo. Foto: J. Vaníček jun.
Honzík z Jičína neponechal v Rožďalovicích bez povšimnutí fotbalovou nástěnku. Foto: J. Vaníček sen.
Kopidlno - zámek. Foto: J. Vaníček jun.
Jan z Jičína u zámku v Kopidlně, kde několik let vkládal vědění do žactva zahradnické školy. Foto: J. Vaníček jun.
Přes VRŠCE, LABOUŇ a ŽITĚTÍN přijíždíme do obce JIČÍNĚVES. Zdejší zámek byl po roce 1989 navrácen rodu Schliků. Za mírným stoupáním otevře se pohled na vyvýšeniny Podkrkonoší i Krakonošova panství. Jinak poklidná obec NEMYČEVES, jejíž dominantou je kostel sv. Petra a Pavla z roku 1721, ožila 39. ročníkem výstavy mečíků, kterou pořádá zahrádkářský svaz. V obci VITINĚVES přejedeme most přes Cidlinu i trať Jičín - Hradec Králové. Město JIČÍN, kam se vracíme po rovinaté cyklotrase dlouhé 100 kilometrů dokazující, že i krajina lužních lesů má svoje kouzelná místa, nás vítá v 16.20 hodin.
zámek v Jičíněvsi. Foto: J. Vaníček jun.
Výlet do Rychlebských hor a na Králický Sněžník /08. - 09. 08. 2009/ aneb Na stráních Králického Sněžníku /napsal Jan z Jičína
Ramzovské sedlo - sníženina mezi Jeseníky a Rychlebskými horami - se po roce stává opět výchozím místem našeho dvoudenního pěšího putování. Zatímco loni jsem odtud odcházel se synem Lukášem ke svahům Jeseníků, letos zamíříme (navíc ještě se synem Janem) ke Králickému Sněžníku.
Sobota 8.8.2009 - 11.15, RAMZOVÁ (760 m).
Se dvěma potomky vystupuji na nejvýše položené železniční stanici Moravy a Slezska z rychlíku spojujícího Brno s Jeseníkem. Je slunný den. První část naší trasy povede Rychlebskými horami. Po červené značce stoupáme asi 500 m kolem louky k rozcestí VĚTROLAM (785 m), zamíříme na lesní cestu, jež svažuje se k obci PETŘÍKOV (746 m). Tou procházíme po silnici k jejímu hornímu okraji, od něhož vede značka k lesní svážnici. V hlubokých lesích dosáhneme po necelých třech kilometrech výšky 1000 m. Za poledne odčerpáme potravinové zásoby z batohů u jednoho z horských potůčků. Na rozcestí označeném jako CÍSAŘSKÁ LOVECKÁ BOUDA (1013 m) křižuje náš směr zelená značka z Ostružné na zdejší Smrk, nejvyšší místo Rychlebských hor. Po hřebenové cestě, na níž potkáváme dosti cykloturistů, odebíráme se kolem rozcestí PALAŠ (1007 m) k horskému hotelu PAPRSEK (1007 m), který byl postaven r. 1932 přímo "V ráji" - tak se původně nazývalo místo na rozhraní tří horských celků: Hrubého Jeseníku, Rychlebských hor a Králického Sněžníku. Poblíž hotelu vyrůstá dřevěná kaplička; má být vysvěcena již 26.9.2009. U rozcestníku vedeme na sedmém kilometru ve 13 hodin debatu o dalším putování - zda pokračovat po hřebenovce, či sejít do Starého Města, když sestupy z hor nabízejí rozmanité pohledy do údolí i k vyvýšeninám jiných horopisných celků. Vítězí druhá varianta. Přecházíme na značku zelenou, která po kilometru opouští lesní komplex, cesta vede loukami zdobenými jednotlivými listnáči. Drobné informační zastávky jsou v lokalitách VĚTROV (919 m), ta opatřena je vrcholovou knížkou, STARÝ KOPEC (830 m) a POD STARÝM KOPCEM (550 m). Na dohled je už STARÉ MĚSTO POD SNĚŽNÍKEM, před nímž povšimneme si říčky Krupé. Až na náměstí (540 m) jsme ušli 14 km. Občerstvíme se v jedné z restaurací, dopřáváme si česnekovou polévku, dospěláci malé pivo z Hanušovic. Po zastávce v informačním centru hledíme si značky modré. Kolem kostela sv. Anny a vlakového nádraží odcházíme z města k masívu Králického Sněžníku. Mezi poli a loukami přicházíme do osady STŘÍBRNICE (637 m). Závěrečný úsek prvního dne vede po žluté značce do prudkého svahu; lesem kolem sjezdovky přicházíme v 18 hodin k horské chatě NÁVRŠÍ (890 m). Nocleh pro tři turisty z Českého ráje je rezervován. V restauraci máme k večeři borůvkové knedlíky a nápoje (pivo, kofolu). Neúčastníme se večerního života a příjemně lehce unaveni trasou dlouhou 22 kilometrů věnujeme se spánku brzy po 20. hodině.
železniční stanice Ramzová. Foto: L. Vaníček
chata Paprsek. Foto: L. Vaníček
nová kaplička u chaty Paprsek bude vysvěcena 26.9.2009. Foto: L. Vaníček
nejeden obrázek letní přírody stojí za povšimnutí. Foto: L. Vaníček
Staré Město pod Sněžníkem. Foto: L. Vaníček
kostel ve Starém Městě. Foto: L. Vaníček
chata Návrší. Foto: L. Vaníček
Neděle 9.8.2009 - 6.30.
Sluneční paprsky dopadají na horskou chatu, louky i lesy, když po lehké snídani vyrážíme k hlavnímu cíli výpravy, od něhož nás dělí 6 km s převýšením 533 m. Zpočátku jdeme po značce žluté. Svážnice s asfaltovým povrchem se klikatí lesním komplexem k rozcestí NAD ADÉLINÝM PRAMENEM (1040 m), odtud se jde po červené k sedlu označenému STŘÍBRNICKÁ (1212 m). Asfalt končí, cesta později přechází v horský chodník, poblíž chaty horské služby je rozcestí FRANCISKA (1220 m). Blízko je již PRAMEN MORAVY (1390 m) upravený jako studánka. Míjíme žulovou sošku slona (symbol pohoří), kterou r. 1932 zde nechal postavit německý umělecký spolek Jescher. Nejsme první, kdo dnes navštívili KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK (1423 m) - po staletí uznávaný hraniční bod Čech, Moravy a Kladska; cestou sem i na hoře pozdravili jsme se s několika turisty česky i polsky hovořícími. Dobrá viditelnost dovoluje pohlédnout k Pradědu, Suchému vrchu, Deštenské hornatině i do Kladské kotliny. Pamětní deska připomíná rozhlednu, která tu stála od 9.7.1899 do 11.10.1973. Během půlhodinové zastávky svačíme, v 9 hodin odcházíme do nižších poloh. Horský chodník, který vede dva kilometry po státní hranici, vyžaduje opatrnou chůzi, po lesní pěšině, která následuje, je sestup již příjemnější. ZBOJNICKÁ CHATA nachází se již u pohodlné lesní cesty. U rozcestí POD SRŠŇOVKOU (870 m) nás nezláká modrá značka k Horní ani Velké Moravě, budeme si hledět "své" červené až do cíle. V těch místech přejdeme evropskou rozvodnici, potůčky zdejší míří k Moravě i Tiché Orlici. Opouštíme horský lesní komplex a jdeme mezi loukami a remízy stranou osady HEŘMANICE přes vrch ROUDNÝ (677 m). Od železniční zastávky PROSTŘEDNÍ LIPKA blížíme se po silnici zas do civilizace. Cílem trasy druhého dne dlouhé 28 km je město KRÁLÍKY (570 m). Na náměstí se zastavujeme v infocentru, v restauraci si dopřejeme boršč, dospěláci pivo hanušovické, Lukáš kofolu. Na vlakové nádraží je to už jen pět minut. Ve 14.50 přijíždí jeden motorový vůz ze Štítů, první článek navazujícího vlakového spojení pro tři jičínské turisty, kteří prožili dva krásné dny letošního léta na svazích zdejších hor.
ranní slunce hladí tři turisty z Jičína před výstupem na Králický Sněžník. Foto: neznámý kolemjdoucí
stráně Sněžníku. Foto: L. Vaníček
pramen Moravy. Foto: L. Vaníček
Králický Sněžník - vrchol. Foto: L. Vaníček
Králíky - náměstí. Foto: L. Vaníček
Výlet do Jizerských hor - cyklo /05. 08. 2009/ aneb NA KOLÁCH JIZERSKÝMI HORAMI /napsal Jan z Jičína
Když náš Lukáš navrhl před pár dny, abychom vyjeli na Smrk coby cykloturisté, nasadil jsem starostlivou tvář. Při několika pěších výstupech na nejvyšší horu české strany Jizerských hor v minulých letech nezdálo se mi, že by sem vedla příliš pohodlná cyklotrasa. Syn vedl si však svou, že to nějak půjde, kola jsme TAM přece viděli… Využil jsem možností třetího tisíciletí a e-mailoval dotaz do několika míst v oblasti, abychom předešli nesnázím, např. v podobě nových značek zvěstujících zákaz vjezdu cyklistů. Děkuji infocentru kořenovskému i frýdlantskému, jakož i úřadu městskému hejnickému za fundované informace doporučující cesty z Nového Města pod Smrkem, z Hejnice i odjinud, zemí českou i polskou. Se synem vybrali jsme alternativu z nádraží harrachovského přes polské Orle. České dráhy nám ovšem pozměnily plán, za což je ani slůvkem nehaním.
Ve středu 5.8. v 5.20 jsme se na nádraží v Jičíně totiž dozvěděli, že ranní vlak do Turnova bude nahrazen autobusem a kola převezena nebudou; v půl osmé bude prý zase dobře. Vrátili jsme se na chvíli domů, Lukáš využil možnosti pospat si ještě, mně se naskytla možnost nerušeně více zalistovat jakýmisi webovými stránkami, jež podávají svědectví o turistice (nejen) v Podkrkonoší. Po osmé hodině - již cestou vlakem k Turnovu - jsme zvažovali, jak to bude vlastně s trasou, přípojný vlak z Tanvaldu bude končit v Kořenově, nikoliv v Harrachově. V poklidu jsme zvolili jsme itinerář jiný; vůbec nepochybuji o tom, že dobrý
Středa 5.8.2009 - 10 hodin. Vlak končící na nádraží KOŘENOV opouští dosti pěších turistů i cyklistů. Se synem Lukášem kontrolujeme svá jízdní kola, před nádražím pohlédneme na známý rozcestník a odjíždíme do Jizerských hor. Za polojasného počasí sjíždíme po silnici kolem několika penzionů, odbočujeme vlevo na místní komunikaci. Zastavujeme se u dalšího rozcestí, prochází jím červená značka od harrachovského nádraží k Jizerce, cestu lemuje i modrá značka cyklo. Pojedeme po trase, kterou důvěrně známe především v opačném směru z lyžařské turistiky.
Pod železničním mostem se krátce zastavujeme v tiché úctě k tvůrcům tohoto technického díla. Cesta příjemně stoupající má asfaltový povrch. Vpravo od nás si pádí Jizera po kamenech, je jí zcela jedno, že zde státní hranici tvoří. Asi po pěti kilometrech od mostu asfalt končí a stoupání je vydatnější. Z lesa brzy vyjíždíme u parkoviště MOŘINA, kde nablízku stojí chata POD BUKOVCEM. Při krátké zastávce neshledáváme žádné novinky na směrovkách. Po silničce sjíždíme k osadě JIZERKA. Dále jedeme po červené značce pro pěší za osadou vpravo po asfaltové cestě, po stoupání asi kilometrovém značku opouštíme: vede na PYTLÁCKÉ KAMENY, kde by to s koly nešlo. Vyvýšeninu objedeme z našeho pohledu zprava, za ní zas objeví se červená značka a přivede nás ke známé křižovatce PŘEDĚL. Není pochyb o tom, že název souvisí s hlavním evropským rozvodím, které tudy probíhá. V přístřešku se lehce občerstvíme.
Jedeme po dalším asfaltovém povrchu, míjíme rezervaci PRAMENY JIZERY i NEBESKÝ ŽEBŘÍK, jeho spodní okraj. Po mírném stoupání začínáme dosti ztrácet nadmořskou výšku. Když objeví se rozcestí TIŠINA, máme jistotu, že jsme správně. Informace získané pro dnešní cyklotrasu jsou v souladu s naším pozorováním z pěší turistiky: na Smrk vzdálený 2,5 km vede odtud kamenitá lesní cesta barevně neoznačená. Netajím se tím, že podstatnou část tohoto úseku tlačíme kola. U horního kraje Nebeského žebříku se zastavujeme, s pomocí informačního panelu identifikujeme vrcholy i další místa v krajině. Po posledním stoupání je už k vidění SMRK (1124 m).
Je 13 hodin, máme za sebou 27 km. Dopřáváme si občerstvení z domova vezené. Z rozhledny na vrcholu je dobrá viditelnost, vane svěží vítr. Po dialozích s několika cykloturisty není zviklán náš záměr vrátit se odtud zas k Tišině. Sjezd po kamenité cestě vyžaduje dosti pozornosti, syn nevyčítá mi, že moje rychlost je nižší než jeho. Rozcestník TIŠINA nabízí cestu do Hejnice, my však zůstaneme ještě na čas ve vyšších sférách. Vracíme se ke křižovatce PŘEDĚL, odtud jedeme k chatě SMĚDAVA. Restaurace je sice zavřena, kiosek nabízí jídla i nápoje. Posedíme u venkovních stolečků z přírodního materiálu při frankfurtské polévce.
Po písčité cestě jedeme dál - dnes asi naposledy do prudšího kopce - ke známé lokalitě KNEIPA. V nabídkách směrů i tentokrát orientujeme se správně, míříme k rozcestí POD TETŘEVÍ BOUDOU, odtud k Velkému Štolpichu to nepůjde, nevadí, jedeme po rovině dál a zastavujeme se až u vyhlídky KRÁSNÁ MAŘÍ. Pokračujeme k rozcestí HŘEBÍNEK, asi po kilometru následuje BÍLÁ KUCHYNĚ. Obloha, která se náhle zatáhla, naznačuje, že dopřeje trochu vláhy. Zvažujeme, kam nasměrovat poslední úsek výletu. Prudké klesání lesem zdá se nekonečné, pak objeví se domy obce OLDŘICHOV V HÁJÍCH. Vzhledem k tomu, že za pár minut pojede osobní vlak, končíme s výletem na místní železniční zastávce. Regionova veze nás po 16. hodině směrem k Liberci. Vydařená vlastní cyklotrasa letní jizerskou krajinou dlouhá 60 kilometrů končí.
cykloturisté u železničního mostu. Foto: L. Vaníček
parkoviště Mořina s chatou Pod Bukovcem. Foto: L. Vaníček
hora Bukovec. Foto: L. Vaníček
rozhledna na Smrku. Foto: L. Vaníček
vrchol Smrku je ozdoben lidovým uměním. Foto: L. Vaníček
Lukáš a Jan z Jičína na Smrku tentokrát s jízdními koly. Foto: neznámý kolemjdoucí
horská chata Smědava. Foto: L. Vaníček
Výlet na Kokořínsko /01. 08. 2009/ aneb Na Kokořínsku /napsal Jan z Jičína/
Sobota 1.8.2009 - 8.45 hodin. Z autobusu, který zastavil poblíž náměstí města MŠENO, vystupují členové Klubu českých turistů Jičín. Mezi nimi nacházím se s potomky Alenou a Janem. Jednodenní letní výlet je dnes nasměrován do CHKO KOKOŘÍNSKO. Moje nedávná pěší cesta ze Štětí do Mšena (absolvoval jsem ji 13.6. se synem Lukášem) dovolila nahlédnout, co tento středočeský kout představuje, proto neváhal jsem s přihláškou na dnešní akci našeho klubu.
Výletníci si vybrali jednu z nabídnutých tras 20, 12 nebo 10 km. Někteří se zastavují ještě v městském informačním centru pro suvenýr a za slunného počasí vydávají se všichni na cestu. Modrá obloha je v souladu s předpovědí počasí, která je turistice příznivě nakloněna. S potomky jsme si vybrali trasu nejdelší; povede přes hrad Kokořín a kolem pozoruhodných skalních útvarů. První část výletu vede po červené značce. Jdeme kolem zahrad s dozrávajícími peckovicemi k rozcestí BÍLKA. Blížíme se k obci SEDLEC, do dálky hledíme na památný Říp. Projdeme vesnicí a sestupujeme do údolí, které je v mapě označené jako KOČIČINA. V něm k vidění jsou statné listnáče a první skalní útvary, na které je zdejší krajina opravdu bohatá. Na čtvrtém kilometru cesty u rozcestí VRBODOL je krátká zastávka. Údolím pokračujeme k rozcestí U GROBIÁNA, následuje KOKOŘÍNSKÝ DŮL. V souvislosti s Kokořínskými slavnostmi, které tu probíhají, není možné užívat příliš poklidu v údolí kolem Pšovky, když zaplněno je nejrůznějšími atrakcemi a stánky. V 11 hodin vystoupáme po modré na hrad KOKOŘÍN. Příslušníci naší výkonnostní skupiny shodli se svorně na malém prohlídkovém okruhu a krátkém odpočinku, v 11.45 pokračujeme opět v trase.
Vracíme se k Pšovce. Jdeme 2 km po červené k místu, kde poprvé objevuje se u rozcestí název POKLIČKY, pojmem kterým se na Kokořínsku rozumí pozoruhodné pískovcové útvary, jejichž vrchní vrstva více odolává erozi. Po modré jdeme 2 km mírným stoupáním k vesnici JESTŘEBICE, odtud další 2 km dolů k lokalitě JESTŘEBICKÉ POKLIČKY. Směrovka ovšem sděluje, že vlastní geologická zajímavost je vzdálená 500 m terénem prudce stoupajícím a neschůdným. Nikdo z naší skupiny si nenechá ujít místní pozoruhodnost. Po návratu na hlavní trasu sejdeme k obci VOJTĚCHOV. Odtud se sice dá jít do Mšena přímo, my však zamíříme podruhé k rozcestí POKLIČKY. Dřevěné schůdky odtud stoupají k místu, kde nacházejí se KOKOŘÍNSKÉ POKLIČKY. Cestou do cíle je k vidění ještě OBŘÍ HLAVA A ŽÁBA a ŠVÉDSKÝ VAL. (Jeden z našich turistů - učitel historie - sděluje ostatním, že švédská vojska za třicetileté války nemohla projet s kanóny skalnatým terénem, proto sedláci z okolí byli přinuceni vysekat ve skalách vetřelcům cestu.) Od hájovny NA ROVINÁCH sestupujeme kolem koupaliště do místa startu i cíle trasy, jejíž délka bude 22 km. MŠENO je pohostinné: v jedné z restaurací setkávají se po půl čtvrté příslušníci jednotlivých skupin k doplnění energie. V 16.15 odjíždí autobus se spokojenými turisty do Jičína.
jičínští turisté se rozdělují do skupin. Foto: J. Vaníček jun.
v dálce památná hora Říp. Foto: A. Vaníčková
hrad Kokořín. Foto: A. Vaníčková
Jestřebické pokličky. Foto: A. Vaníčková
Kokořínské pokličky. Foto: A. Vaníčková
místo pro odpočinek poutníků. Foto: A. Vaníčková
památník mistru Janovi. Foto: A. Vaníčková
kostel ve Mšeně. Foto: A. Vaníčková
Výlet do Železných hor - cyklo /25. 07. 2009/ aneb Na kole
v Železných horách /napsal Jan z Jičína
K těm horám Železným se vracím rád
na časy mládí vzpomínat,
jak dítěti se velké zdály být,
s Alpami klidně mohly soutěžit.
Jiří Zhor, Lichnický notýsek, 1943
V sobotu 25. 07. 2009 připomínám si zas verše někdejšího pražského advokáta JUDr. Karla Pošvy, jenž natolik oblíbil si Železné hory, že zvolil si podle nich literární pseudonym. Rodák byl kutnohorský (prožil 35 let v Čáslavi), nejedno léto trávil v této zvlněné kopcovině, především v místech, kde Doubrava plyne kol krásných míst nablízku zámku ve Žlebech.
Jak ukazuje i současnost, není neobvyklé, že člověk s právnickým vzděláním vytvoří si citlivý vztah ke krajině a dokáže se s dojmy podělit i s ostatními, což dokazuje jeden nejmenovaný turista z Trutnova.
V 9.15 vystupuji v železniční stanici ČACHNOV. Zatímco o letošní Bílé sobotě velikonoční jsme tady se synem Lukášem končili pěší trasu z Poličky, dnes tady moje trasa začíná. Jsem bez doprovodu, zato s jízdním kolem. Regionovu opustili další čtyři cykloturisté, mají namířeno do okolí Hlinska. Protože lehce poprchává, spěchají oni k místnímu občerstvení: napojí se, pak prý se uvidí. Já vydávám se ihned na cestu. Opouštím vesnici a vjíždím do hlubokého lesa; krajina vítá mne prvním vydatnějším stoupáním, uvědomuji si, že tudy prochází hlavní evropské rozvodí, vjíždím do povodí Svratky. Začíná více pršet, asi deset minut stojím pod dosti zavětveným smrkem, pak déšť přestává. Před vjezdem do obce SVRATOUCH si uvědomuji, že nablízku jest vrchol s podivným názvem U OBĚŠENÉHO (737 m), který je dle posledních názorů v Železných horách nejvyšší (do roku 1970 Vestec 668 m, později Pešava 697 m). Ohlížím se k meteorologické stanici, kde jsem byl roku 1977 jako studující na exkurzi, pak potěším se nejméně dvoukilometrovým sjezdem. Za vesnicí přejíždím z okresu chrudimského do žďárského, v němž mne vítá hnedle městečko SVRATKA. Již neprší.
Pokračuji rovinatým úsekem, který se po třech kilometrech lehce svažuje, následuje HERÁLEC POD ŽÁKOVOU HOROU. Odbočuji na silnici s méně kvalitním povrchem k Vortové. Modrá turistická značka, která tudy vede, nechá odlétnout mé myšlenky do roku 1980, kdy jsem tudy šel coby účastník pochodu "Krajem malířů Vysočiny" pořádaného hlineckými turisty. V místě, kde dopravní značka zvěstuje můj návrat do okresu Chrudim, zpozorním: po pár stovkách metrů mám v plánu odbočení vlevo na cestu, ale v této chvíli netuším, v jakém bude stavu. Vše dobře dopadne, čeká mne lesní svážnice s asfaltovým povrchem, navíc shledávám, že vede tudy cyklotrasa. Mraky dovolily nahlédnout, kterak vypadá modrá obloha, sluníčko svítí. Nejedu příliš rychle, abych na příčných svodnicích nenamáhal příliš dráty kol. Mám radost, že zdejší lesní komplex nic netuší o vichřici před dvěma dny. Potůčky mířící k severu náleží již povodí Chrudimky. Ocitám se na silnici Hlinsko - Vojnův Městec na jakési křižovatce.
Orientuji se bez problémů, leč zamrzí mne, že kdosi nehodný přetočil směrovky silniční i cyklo. U lesní cesty stojí několik aut. Pro poklid do dalších kilometrů ptám se jednoho z řidičů, kudy do Křížové. Ukáže přesně na ten směr, který jsem měl v plánu, neodpustí si s úsměvem poznámku, že tento název již neexistuje.
Sjíždím asi tři kilometry do městyse KRUCEMBURK (dříve Křížová), který leží již v okrese havlíčkobrodském. Drobné komplikace mně způsobí čilý stavební ruch na vozovce. Míjím odbočku směr rybník "Řeka" a objeví se město ŽDÍREC NAD DOUBRAVOU. Pro další cestu vybral jsem asi tříkilometrový úsek po silnici první třídy k severu, z níž odbočím vlevo, a přes ROVNÝ přijíždím do obce SLAVÍKOV. Kolem 11. hodiny posvačím u křižovatky pod lipou. Je zataženo. Trochu mne láká silniční směrovka do Horního Bradla, avšak zůstávám věren itineráři; získanou nadmořskou výšku rád ztratím a jedu na SLOUPNO, následuje městys LIBICE NAD DOUBRAVOU, kde se zastavím poblíž gotického kostela. Začíná pršet, schovávám se na pár minut do telefonní budky, déšť ustal. Podle plánu bych měl jet dále přes Předboř, nevím, který směr mám vybrat, jsem rozhodnut se zeptat, v pravé poledne není koho… Jedu Libicí asi 500 metrů, u jednoho domu jsou vlastníci na zahradě, ptám se na Předboř, nevědí, chtějí jmenovat něco většího, pravím, že pojedu také do Malče. Posílají mne jinudy než měl jsem v úmyslu, nevadí, jedu přes HRANICE (svítí slunce) do obce MALEČ (zataženo). Pohled k severu, tedy ke svahům, jež mne v příštích minutách čekají, připomíná, že horopisný celek zdejší pozvolna svažuje se k Labi, leč prudce k Doubravě. Asi kilometr mohu se ještě ohlížet do volné krajiny, než octnu se po silnici klikatící se lesem v obci RUŠÍNOV. Jsem potěšen, že největší kopce na cestě rodným krajem zdolal jsem s nohama na pedálech. Silnice se vlní k obci KLOKOČOV. Prší, přesto nezastavuji.
Potkávám hojnost cyklistů ozdobených čísly. Na klokočovké návsi u Karlovy (tisícileté) lípy rozbalili své stánky pořadatelé závodu horských kol. V místní části zvané KLOKOČOVSKÁ LHOTKA nezvažuji, zda další dva kilometry pojedu po silnici, anebo po cestě opatřené pěší červenou značkou, volím samozřejmě tu druhou možnost: nenechám si ujít ono místo, kde Chrudimka náhle rozšíří se v Sečskou přehradu. Jedu po jejím levém břehu po cestě hojně rozblácené, vracím se zas do chrudimského okresu v obci HOJEŠÍN (těmito místy jsme si před dvěma roky obešli s třemi potomky přehradu celou). Lehké vystoupání a slunce na obloze přinese krásné pohledy k vodní hladině. Kolem židovského hřbitova přijíždím k rozcestí "Pod Javorkou" a pokračuji po silnici k městu SEČ. Krátce po třinácté hodině opět konzumuji potraviny vezené s sebou a po krátké zastávce před náměstím jedu přes KOVÁŘOV a HRBOKOV, kde pro dnešek končím s veškerým stoupáním.
VÁPENNÝ PODOL, místo mého dětství, je příležitostí k další krátké zastávce; na hřbitově rozsvícím svíčku… Po dvou kilometrech mne čeká odpočinek delší v osadě NEROZHOVICE u strýce a tety. Využívám jejich pohostinnosti, nemohu odmítnout ohřáté párky, nabídnutou kávu ani buchty. Při posezení spustil se liják, což mi nevadí. Pohodu při vzpomínkách na časy odváté i při sděleních současných novinek vápennopodolských i jiných užívám jen asi tři čtvrtě hodiny, s prvními paprsky sluníčka se s omluvou vydávám na další cestu. Po svažující se silnici jedu přes UHERČICE a CHOTĚNICE ke křižovatce NOVÝ DVŮR, kde se loučím s lesními porosty, které lemovaly mou cestu desítky kilometrů. Rovinou mezi lány přijedu přes ROZHOVICE do okresu pardubického. Po obci ČEPÍ následují DUBANY, kde zastavím se v 15.30 zas na pár desítek minut, tentokrát u sestry a švagra; potěšen jsem další kávou a borůvkovým koláčem. Na další cestu volím místní cyklotrasu: vede přes TŘEBOSICE, STARÉ i NOVÉ JESENČANY do krajského města. Přes sídliště DUKLA kolem závodiště vede mne značka po chodníku nadjezdem přes pražskou i hradeckou trať k hlavnímu nádraží. Měřič na řídítkách ukazuje na konci denní trasy 94 km.
V 17.25 opouštím osobním vlakem PARDUBICE po krásné cyklotrase rodným krajem. >
ludek(zavináč)slosar(tečka)cz